88. V projednávaném případě se pak nemohlo jednat o vědeckou či odbornou diskusi podléhající svobodě projevu a svobodě vědeckého bádání, jak tvrdili dovolatelé s odkazem na své vzdělání a vědecké tituly, prostudování daného tématu i umožnění posluchačům, aby do pořadu zavolali a vyjádřili se, neboť samotná diskuse dovolatelů, kteří se představili jako odborníci v oblasti historie katyňského masakru, nerespektovala vědecké metody, ale naopak systematicky a záměrně porušovala základní principy a pravidla historického výzkumu. Jak přiléhavě zhodnotila státní zástupkyně ve svém vyjádření, výstavba a organizace argumentů odpovídala kombinaci konspirační teorie a manipulace, přičemž obvinění se uchýlili i k agresivní rétorice a dehonestaci obětí. Úroveň vědeckého bádání jí nelze přisoudit ani s ohledem na dovolateli zdůrazňovanou skutečnost, že na závěr pořadu bylo posluchačům umožněno, aby do pořadu zavolali a vyjádřili i své odlišné názory či vznášely dotazy. O vědeckém bádání a nutnosti zachování práva na svobodu slova by se dalo uvažovat toliko v případě, pokud by obvinění se svými pochybnostmi a nabytými poznatky konfrontovali odborně erudované osoby, které by jim mohly kvalifikovaně odpovídat, na dané téma s nimi odborně diskutovat, případně pokud by diskutující, zaměření toliko jednostranně, v rámci snahy vyvrátit nějakou tezi zcela neignorovali relevantní důkazy a argumenty oponujícího názoru. Taková debata je samozřejmě možná v odborných kruzích, rozhodně však není vhodná před veřejností, které je podávána tak, aby jí posluchači (bez podrobných znalostí předmětné historické události a bez schopnosti jim předestřené skutečnosti s ohledem na jiné důkazy zpochybnit) uvěřili. V daném případě obvinění na základě reálných historických faktů pomocí jejich překrucování, zlehčování, zamlčování či pouhého opomínání jiných důležitých skutečností veřejně konstruovali falešné závěry o historických událostech, jejichž cílem bylo posluchače přesvědčit zejména o tom, že pachatelem katyňského masakru nebyl Sovětský svaz obhajováním sovětské verze události z let 1943–1990. Pro nepoučeného laika, který poslechne takovou „vědecky“ se tvářící diskusi, může být obtížné předestřené manipulace s fakty prohlédnout či zjistit, jak se k uváděným skutečnostem staví odborná veřejnost. Dovolatelé pak rovněž poukazovali na skutečnost, že např. stejně jako v souvislosti s holocaustem je možné předmětem diskuse učinit odhad počtu jeho obětí, stejně tak by mělo být umožněno učinit předmětem odborné diskuse označení viníka, počet obětí a další okolnosti katyňského masakru. Dovolatelé však opomněli, že stejně jako v případě holocaustu takovéto podstatné okolnosti katyňského masakru mohou být veřejně předmětem toliko vážného historického výzkumu (srov. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 14. 7. 1983 ve věci T. proti Belgii, č. 9777/82), nikoliv předmětem veřejné diskuse nerespektující historické vědecké metody a bagatelizující tento válečný zločin pod rouškou předstírané odborné znalosti této historické události ve všech jejích podstatných souvislostech. Uvedené nevylučuje, že i v dnešní společnosti je nutno umožnit, aby si každý mohl prověřovat fakta a diskutovat je, nemůže se absolutně zamezit jakémukoliv vyjadřování opačného názoru s důrazem na jednu verzi jako jedinou pravdivou. Mělo by se tak ovšem stát při zohlednění důkazů podporujících i opačný názor a při otevřenosti ke všem možnostem, kdy by měl být dán prostor obhajobě obou možností/směrů.
89. Na základě uvedeného lze dospět k závěru, že odsouzení obviněných neodporuje jejich základním právům či svobodám, konkrétně právu na svobodu projevu, neboť k jeho omezení došlo legitimním způsobem. Jejich odsouzení není výsledkem politického procesu, jak ve svých dovoláních tvrdili J. V. a J. S., ale důsledkem jejich jednání popsaného v napadených rozhodnutích, popírajícího základní hodnoty demokratické společnosti a základní práva jiných osob, jež jsou pod ochranou nejen vnitrostátních soudů, ale i soudu mezinárodního (konkrétně ESLP). Za absurdní je nutno považovat argumentaci dovolatele J. S., že k tomuto procesu došlo proto, že „v lednu 2022 se začalo hovořit, že komunisté chtějí J. S. navrhnout za kandidáta za prezidenta“. Sám dovolatel v rámci podrobného popisu sledu událostí vymezil, že o jeho kandidatuře se začalo hovořit začátkem roku 2022, úkony trestního řízení v této věci však byly zahájeny již o rok dříve, a to 22. 2. 2021 (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 1). Ničeho neobvyklého pak nelze shledat ani v dovolatelem zdůrazňované skutečnosti, že byl předvolán k podání vysvětlení na březen roku 2022, tedy poté, co oznámil svou kandidaturu, když tak bylo učiněno až po zahájení úkonů trestního řízení v rámci prověřování, což je zcela běžným (a správným) postupem policejního orgánu. Za podezřelou nelze považovat ani existenci dokumentu Ústavu pro studium totalitních režimů založeného ve spise (č. l. 108–110) ze dne 17. 2. 2021, tedy vydaného přede dnem zahájení úkonů trestního řízení, když úkony trestního řízení nejsou zahájeny na základě každého trestního oznámení bez jakéhokoliv jejich opodstatnění či jejich ověření. Policejní orgán v souladu s § 158 odst. 3 tr. ř. v odůvodnění zahájení úkonů trestního řízení vysvětlil, že skutečnosti, v nichž je spatřováno podezření ze spáchání přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, byly zjištěny na základě přijatého oznámení a na základě následné operativně pátrací činnosti pracovníků NCOZ, Sekce terorismu a extremismu, Odboru politického terorismu a extremismu, z veřejně přístupné internetové sítě a dalším šetřením. Je zjevné, že policejní orgán si nejprve obstaral materiály k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
90. Poslední okruh relevantních námitek uplatněných dovolateli J. S. a J. V. se týká nemožnosti kvalifikovat jednání obviněných jako trestný čin pro nedostatek společenské škodlivosti. V daných souvislostech je vhodné se nejprve alespoň stručně zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
91. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
92. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
93. Nejvyšší soud poznamenává, že problematika společenské škodlivosti jednání obviněných byla s patřičnou pozorností řešena již soudem prvního stupně (bod 6., str. 14 jeho rozsudku), jakož i soudem odvolacím (bod 17., str. 14 rozsudku), které uzavřely, že s ohledem na okolnosti případu a způsob provedení činu je na místě vyvození trestní odpovědnosti obviněných a důsledků s ní spojených, nikoli toliko postih podle jiného právního předpisu. Nalézací soud trefně zdůraznil záměrně manipulativní charakter a směřování pořadu s jednoznačnými závěry popírajícími obecně známou historickou realitu, využití internetu k co největšímu šíření jejich sdělení, ale i skutečnost, že historické téma bylo obviněnými využito k pokusu o rehabilitování komunistického režimu a jeho zločinů v době stalinismu, případně získání příznivců pro tyto tendence, které směřovaly proti základním zásadám demokratického právního státu. Připomněl, že společenská škodlivost podobných aktivit a snah a nutnost bránit rehabilitaci totalitních hnutí a nebezpečí jejich návratu s ohledem na poměrně nedávnou historickou zkušenost je zvyšována tím, že nadále v určité části společnosti zůstává komunistická ideologie.
94. Ani dovolací soud nepochybuje o tom, že v daném případě byly splněny předpoklady pro uplatnění trestní odpovědnosti obviněných a důsledků s ní spojených. Lze totiž konstatovat, že čin obviněných, jehož společenskou škodlivost jistě není namístě ani přeceňovat, evidentně vybočil z rámce běžných projevů, jejichž cílem je nalezení pravdy o historických událostech v rámci vědeckého bádání, na něž obvinění při posuzování povahy svého jednání apelují. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněných dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obvinění jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jimi spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin. Jak správně poukázal soud prvního stupně, obvinění využili veřejných prostředků, rádia a internetu, jejichž prostřednictvím lze dosáhnout rozsáhlého šíření jejich sdělení, k tomu, aby pod rouškou tvrzené vědecké diskuse přesvědčili posluchače o tom, že okolnosti katyňského masakru, události, která je považována za válečný zločin a vyžádala si tisíce obětí, se nestaly tak, jak jsou nám historiky podávány, a že viníkem této události není bývalý Sovětský svaz, ale s největší pravděpodobností nacistické Německo, tedy aby rehabilitovali komunistický režim a jeho zločiny v době stalinismu. Společenská škodlivost jednání obviněných je o to vyšší v dnešní době, když za poslední roky se výrazně zvyšuje míra rozšiřovaní dezinformací, jimiž se podporuje a prohlubuje nedůvěra v demokratický právní stát. Pokud i obviněný J. V. ve svém dovolání zdůrazňoval potřebu zohlednění významu a společenské škodlivosti jednotlivých výroků a měl za to, že jeho jednání potřebnou společenskou škodlivost nevykazuje, pak je nutno zdůraznit, že společenskou škodlivost jeho jednání nad rámec již uvedeného a vztahujícího se ke všem obviněným zvyšuje skutečnost, že tento konkrétně svými vyjádřeními také dehonestoval polské oběti. Právě zejména způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, a míra zavinění obviněných nutně vedou k závěru, že se čin nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům shodné právní kvalifikace, a že jeho společenská škodlivost vyžaduje vyvození trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených za přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku.
95. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod přípustný podle § 265b odst. 1 tr. ř., nelze podřadit námitku dovolatelů J. S. a J. V., že obžalobu podanou státním zástupcem prostřednictvím datové schránky státního zastupitelství, u něhož je činný, je nutno s ohledem na jeho chybějící elektronický podpis a s odkazem na stanovisko pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015 považovat za neúčinnou. Taková námitka je navíc lichá, neboť obžaloba nebyla soudu podávána elektronicky, nýbrž osobně na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 6. 10. 2022 (č. l. 457–462) a je vlastnoručně podepsána státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 Mgr. Janou Behenskou, která podávala na obviněné obžalobu, a je opatřena i razítkem státního zastupitelství (v souladu s § 23 odst. 1, § 24 odst. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 6. 11. 2019 č. 10/2019, o dokumentech státního zastupitelství a o změně kancelářského řádu státního zastupitelství). O tom, že obžalobu soudu podávala státní zástupkyně v souladu s § 2 odst. 8 tr. ř., tak není pochybností.
96. Obviněný J. S. uplatnil v doplnění svého dovolání (podaném včas v dovolací lhůtě) také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož prostřednictvím brojil proti uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Konstatoval, že mu sice nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale měl za to, že v jeho případě se i podmíněný trest rovná nepodmíněnému trestu za šíření vědeckých informací, který bude za pomoci navazujících trestních řízení prodlužován až na doživotí s ohledem na skutečnost, že od něj nemůže být očekáváno, že „se podvolí přepisování dějin“ a „znevažování těch, bez kterých bychom nežili“.
97. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
98. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejedná.
99. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu nedopustil. Obviněný byl shledán vinným přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, za což byl podle stejného ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, nejprve s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 let, tento trest byl pak odvolacím soudem zrušen a obviněný byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 3 let. Odvolací soud správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti, přičemž se z velké části shodl s hodnocením těchto okolností se soudem prvního stupně s tím rozdílem, že podle jeho názoru nelze obviněným klást významným způsobem k tíži způsob jejich obhajoby, absenci lítosti či jiné sebereflexe. Zohlednil, že se nejedná o zcela bagatelní trestnou činnost, nicméně obvinění jsou osobami bezúhonnými a ve svém již poměrně dlouhém životě neměli nikdy žádné problémy s dodržováním trestněprávních norem. Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud navzdory názoru dovolatele vzal v úvahu všechny okolnosti, které je v rámci posuzování přiměřenosti ukládaného trestu nutno posuzovat, tedy zohlednil jak okolnosti případu a dosavadní bezúhonnost obviněného, tak i míru společenské škodlivosti jeho jednání, a právě proto mu uložil trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, tedy při samé dolní hranici trestní sazby stanovené za přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku, kterýžto je třeba považovat za trest přiměřený. Nutno poznamenat, že z argumentace dovolatele není zjevné, jaký trest by byl podle jeho názoru přiměřený. Pokud jde o nepřiměřenost jemu uloženého trestu, pak tuto ve své podstatě spatřoval v tom, že je podle jeho názoru jisté, že podmíněný odklad výkonu mu bude přeměněn v samotný výkon, který pak bude prodlužován dalšími odsouzeními za páchání trestné činnosti stejného charakteru. Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci dovolatele toliko zdůrazňuje, že kritériem pro úvahy o ukládání trestu nemůže být hrozba pokračováním v páchání obdobné trestné činnosti. Nutno uzavřít, že trest, který byl obviněnému uložen, není nejenže ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by opodstatňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
100. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněných Vladimíra Kapala, J. S., J. V. a právnické osoby Spolek Svobodné rádio jsou (jako celek) zjevně neopodstatněná, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu