K této problematice je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že možnost provedení takového důkazu se opírá o ustanovení § 114 tr. ř. Podzákonnou normou, upravující podrobnosti jeho provedení, je pokyn ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky (dále jen „pokyn“), kterým se stanoví postup policistů na úseku činnosti služební kynologie, ve znění dalších oprav a doplňků, podle jehož čl. 46 odst. 4 pachové stopy musí být zajištěny jako první v pořadí takticko-technických úkonů na místě činu. Podle čl. 53 odst. 3 tohoto pokynu „před zahájením pachové identifikace … provede psovod specialista tzv. kontrolu náhodné zajímavosti“ pachových konzerv. Teprve po tomto ověření se přistupuje k porovnání pachových konzerv z objasňovaného případu.
Obhájci obviněného v tomto směru (s odkazem na odbornou literaturu) namítali, že kontrola náhodné zajímavosti pachové konzervy se musí provést bezprostředně před zahájením pachové identifikace jednotlivých pachových vzorků, což se v daném případě nestalo, neboť k uvedené kontrole došlo den před samotným porovnáním pachových stop. Nejvyšší soud v popsaném postupu až tak zásadní problém nespatřuje, neboť i podle znaleckého posudku JUDr. Martina Kloubka, Ph. D., soudního znalce z oboru kriminalistika, zvláštní specializace kriminalistická odorologie, zmiňovaný pokyn není jednotně vykládán a ani mezi experty nepanuje jednota o přesné době, v níž musí k provedení kontroly náhodné zajímavosti dojít (v čl. 53 odst. 3 pokynu totiž chybí příslovečné určení času).
Přestože metoda pachové identifikace je subjektivní empirickou metodou, ani „Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto nepřímého a pouze podpůrného důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu.“ [srov. jeho nález ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97; obdobně vyzněl i jeho pozdější nález pod sp. zn. II. ÚS 418/99, v jehož odůvodnění m. j. uvedl, že v posuzované věci byl rovněž porušen „princip "rovnosti zbraní", na jeho základě má každá ze stran právo předkládat své názory a reagovat na tvrzení jiných za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti straně druhé, .... především tím, že (soudy) své rozhodnutí opřely o nepřezkoumatelný důkaz, mezi které lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkouškou. Evropský soud pro lidská práva nejednou rovněž konstatoval, že každý případ, který vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného (viz např. jeho rozsudek ve věci B., M. a J. z roku 1988, A-146).].
Také podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. jeho usnesení ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě 25/2004 pod č. T 592) „Důkaz pachovou zkouškou, resp. identifikací pachových stop, je důkazem pouze nepřímým, jehož vypovídací hodnotou je nanejvýš to, že se pach určité osoby (obviněného) na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že obviněný bezpochyby spáchal trestný čin, pro nějž je stíhán a který s uvedenými místy či předměty souvisí. Ani větší množství ztotožněných pachových stop obviněného opatřených s využitím cvičených psů samo o sobě nemůže změnit nepřímou povahu tohoto důkazu a učinit z pachových stop důkaz přímý, protože zjištěné poznatky nelze přezkoumat jiným kvalifikovaným způsobem.“.
Z tohoto pohledu není důvodu v přezkoumávané věci důkaz metodou pachové identifikace nepřipustit. Daná věc je ovšem specifická tím, že při identifikaci pachových stop zajištěných při původním ohledání místa činu (krátce po činu ve večerních hodinách dne 21. 2. 2013) nedošlo ke ztotožnění s pachovými stopami obviněného. Přitom – jak je patrno z protokolu o tomto ohledání – bylo tehdy sejmuto 5 pachových stopy (č. 1, 15, 16, 17 a 20) z klik dveří a z podlahy. Za zmínku stojí i to, že tehdy byl na pachovou stopu nasazen služební pes, ale ani jeho prostřednictvím se nepodařilo pachatele vypátrat.
Při identifikaci pachových stop zajištěných při (v pořadí již druhém) doohledání místa činu dne 27. 2. 2013 (tedy po šesti dnech) však posléze došlo u několika z těchto stop ke ztotožnění s pachovými stopami obviněného. Jakkoliv možnost provedení takového procesního úkonu (v podstatě již třetího ohledání místa činu) jistě není na místě v obecné rovině zpochybňovat, na druhé straně to rozhodně nesvědčí o standardním, soustředěném, precizním a důsledném postupu policejních orgánů již při původním ohledání místa činu. Při tomto druhém doohledání místa činu, k němuž došlo až poté, co obviněný policejním orgánům dobrovolně vydal své ošacení a svršky, bylo podle sepsaného protokolu sejmuto 10 pachových stop (č. 1 až 10) z kabelky, z madel zásuvek a skříněk, a z plastových spínačů.
Jelikož obviněný vehementně popíral, že by se v uvedených místech nálezu pachových stop při návštěvě kadeřnictví vůbec pohyboval a uvedených věcí dotýkal, vzniklo podezření, že došlo k přenosu pachu (tzv. kontaminaci) policisty, kteří před zajištěním pachových stop byli v kontaktu s obviněným a s jeho oblečením. Soud prvního stupně proto po zrušení původního odsuzujícího rozsudku doplnil dokazování znaleckým posudkem (vyžádaným a předloženým obhájci obviněného) již výše zmiňovaného soudního znalce JUDr. Martina Kloubka, Ph.D., podle jehož závěrů „… sice nelze vytvoření pachových stop obviněným v době vyšetřované události, na místě, kde k ní došlo, zcela vyloučit, avšak pokud se nepodaří prokázat, že nemohlo dojít k pachovému přenosu prostřednictvím policistů kpt. Ing. M. J. a kpt. Mgr. M. H., nelze považovat výsledek pachové komparace za věrohodný.“.
Na základě těchto závěrů nalézací soud provedl důkaz porovnáním vzorků pachů sejmutých z obou jmenovaných policistů, přičemž byla zjištěna shoda u jedné ze zajištěných pachových stop s policistou kpt. Ing. M. J., což soud vedlo k (nikterak nezpochybňovanému) závěru, že v případě tohoto policisty došlo k přenosu pachové stopy. Z takového významného zjištění však neučinil relevantní závěry, v odůvodnění svého rozsudku (srov. poslední odstavec na straně 40) naopak toto zjištění neúplně citoval, když uvedl, že „… kpt. H. byl vyloučen jako přenašeč pachu ve všech čtyřech případech, … a kpt. J. ve třech případech“, a následně učinil paušální závěr, že „… je naprosto jasné, že pachové stopy na zmíněných místech zanechal pouze obviněný a že tyto jeho pachové stopy nemohl nikdo z přítomných policistů přenést na dané místo“. Soud druhého stupně na odvolací námitky k této problematice uplatněné blíže nereagoval, když v odůvodnění svého rozsudku (srov. poslední odstavec na straně 6) pouze obecně konstatoval, že „Znalec JUDr. Martin Kloubek, Ph.D. se zabýval pachovými stopami a vyslovil určitou možnost jejich přenosu.“.
Přes nikterak nezpochybňovanou erudovanost jmenovaného soudního znalce a přesvědčivost závěrů jím vypracovaného posudku měl již soud prvního stupně zaměřit pozornost rovněž na skutečnost, že pachové stopy, které by měly obviněného usvědčovat z přítomnosti i na těch místech kadeřnictví, na nichž svou přítomnost popírá, byly sejmuty až 6 dnů po činu. Z odborné literatury je přitom zřejmé, že pachová stopa je časově nestálá a velmi citlivá k nejrůznějším vlivům, které na ni mohou působit. V průběhu doby dochází k jejímu „vyvětrání“, v důsledku čehož čím je pachová stopa starší, tím je i identifikace a případné ztotožnění lidského pachu pro psa obtížnější. K tomu se vyjádřil i zmiňovaný soudní znalec, když v písemném vyhotovení posudku uvedl, že „… pachová stopa může zůstat zachována, z hlediska pachové identifikace, od několika vteřin do několika let. Záleží zejména na mnoha okolnostech. Například jakým způsobem pachová stopa vznikla (zda jako primární, nebo sekundární), jak dlouho a v jak intenzivním kontaktu byla osoba s místem snímání otisku pachové stopy, v jakém byla psychickém stavu (zvýšené pocení v důsledku psychické tenze), zda byla pachová stopa vytvořena v uzavřeném interiéru nebo v exteriéru. Dalšími okolnostmi působícími na dobu přetrvání otisku pachové stopy jsou teplota, tlak, vlhkost a proudění vzduchu, působení slunečního světla a kolísání těchto fyzikálních jevů.“ (č. l. 2106 spisu). Tyto závěry zopakoval i při svém výslechu v průběhu hlavního líčení, kdy uvedl, že „… pach může vydržet velmi dlouho“ (podle konkrétního prostředí a nejrůznějších vlivů).
S takovým obecným vyjádřením se ovšem nalézací soud neměl spokojit a měl na znalci požadovat podrobnější vysvětlení především s ohledem na časový úsek šesti dnů, který uplynul od spáchání činu do snímání pachových stop, a také se zřetelem k tomu, že pachatel se zřejmě jednotlivých věcí, z nichž byly pachové stopy sejmuty, dotýkal jen krátkou dobu. Měl jej také seznámit s námitkou obhájců (srov. č. l. 1996 spisu), že sám znalec „… ve svém pojednání na téma Aktuální otázky kriminalistické olfaktoriky uvádí, že kontaktně přenesené pachové stopy přenesené na předměty, kterých se člověk jen letmo dotkl, degradují tak rychle, že je nelze sejmout. Pachové stopy na předmětech, které byly v kontaktu s člověkem po dobu kratší než 30 minut, je možné sejmout od několika minut do několika hodin, a pachové stopy na předmětech, které byly v kontaktu s člověkem po dobu delší jak 30 minut, je možné sejmout od několika hodin do 3 dnů.“, a požádat jej o vyjádření. V neposlední řadě jej měl požádat též o vyjádření, zda je empiricky vysvětlitelné, že pachové stopy sejmuté z klik dveří (tedy z míst, jichž se obviněný i podle vlastní výpovědi dotýkal) při prvém ohledání místa činu (krátce po činu) přítomnost obviněného v kadeřnictví neprokázaly, zatímco pachové stopy sejmuté (po relativně dlouhé době šesti dnů) z míst, do nichž obviněný podle vlastní výpovědi ani nevstoupil, již mají jeho přítomnost v kadeřnictví prokazovat, a zda je standardní, že na věcech, na nichž při druhém doohledání byly zjištěny pachové stopy, nebyly současně zjištěny daktyloskopické (pro zkoumání třeba i neupotřebitelné) stopy, neboť z prosté logiky lze předpokládat, že pachatel se těchto věcí dotýkal prsty či dlaněmi svých rukou.
Nejvyšší soud poukazem na shora uvedené nedostatky v dosavadním průběhu dokazování rozhodně netvrdí (ani nenaznačuje), že by snad byly způsobeny orgány činnými v tomto trestním řízení záměrně, jak namítal obviněný prostřednictvím svých obhájců. Je si totiž vědom toho, že k nim mohlo dojít i přes snahu policejních orgánů co nejpřesněji a nejspolehlivěji celou věc objasnit a pachatele činu vypátrat. To však na druhé straně neznamená, že by stávající pochybení neměla být v dalším průběhu dokazování napravena. Došlo-li totiž, jak již bylo výše uvedeno, k přenosu byť jen jedné pachové stopy policistou pohybujícím se na místě činu, měl soud zcela reálně zvažovat nezbytnost porovnání zajištěných pachových stop se vzorky pachů sejmutých ze všech policistů, kteří tehdy přišli do styku s obviněným či jeho věcmi a poté se pohybovali na místě činu.
Konečně je třeba uvést, že nalézací soud měl věnovat více pozornosti i motivu jednání obviněného. K tomu totiž v odůvodnění svého rozsudku uvedl pouze to, že je „… podle názoru soudu zřejmý“ (srov. poslední odstavec na str. 42), aniž ovšem tuto „zřejmost“ v této části explicitně vyjádřil. Pouze z navazující části odůvodnění rozsudku (srov. poslední odstavec na str. 46) lze zjistit, že měl na mysli motiv finanční („získání finančních prostředků“). V takovém případě však bylo namístě, aby vyložil, proč si obviněný při takovém motivu vybral právě kadeřnictví poškozené, kde získání vyšší finanční částky nemohl očekávat (podle zjištění soudu se jedná o pánské a dětské kadeřnictví, kde poškozená za jedno ostříhání účtovala 80 Kč, a sama vypověděla, že její denní tržby se pohybovaly podle počtu zákazníků převážně v rozmezí od 700 Kč do 1.500 Kč).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v řízení pro porušení zákona zaměřil svou pozornost na problematiku vymezenou ministryní spravedlnosti a vztahující se k vině obviněného, takže ponechal stranou svých úvah otázky, na něž se v dosavadním průběhu řízení obhájci obviněného rovněž zaměřovali, a které směřovaly k jinému potenciálnímu pachateli [například k E. M., který za neobvyklých (až podivuhodných) okolností svou těžce zraněnou matku v kadeřnictví kritického dne v čase 18.15 hodin našel, nebo k V. M., který v té době v blízkosti kadeřnictví přechodně bydlel, případně k dalšímu potenciálnímu pachateli].
Z těchto podstatných důvodů a po zhodnocení všech shora uvedených skutečností, s odkazem na obsah jednotlivých důkazů a při respektování zásady objektivního hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, Nejvyšší soud učinil ve shodě s ministryní spravedlnost závěr, že obsah dosud provedených důkazů není zcela v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními soudů, která jsou formulována ve výroku odsuzujícího rozsudku. Obviněný byl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces, který mu zaručují výše uvedené právní normy.
Soudy obou nižších instancí nehodnotily obsah jednotlivých důkazů zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., provedené důkazy mnohdy selektovaly a používaly z nich mnohdy jen ty části, které svědčily v neprospěch obviněného, a naopak pomíjely, příp. bagatelizovaly ty důkazy, které obviněného ze spáchaného činu vyviňovaly, navíc pak své úvahy o průběhu skutkového děje doplňovaly v jeho neprospěch svými domněnkami a někdy i spekulacemi. Proto nelze souhlasit s jejich kategorickými závěry, že „… obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena“, že „… lze rozhodně vyloučit, že by pachatelem mohl být někdo jiný“, že „… jednání uvedeného ve výroku rozsudku se dopustil právě obviněný“, apod. (srov. příslušné pasáže odůvodnění jejich rozsudků).
Nejvyšší soud proto nejprve podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného. Poté podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 51/2014, zrušil, a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle § 270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací do stadia řízení před vyhlášením odsuzujícího rozsudku. Na Krajském soudu v Hradci Králové proto bude, aby doplnil dokazování ve shora naznačených směrech a znovu o podané obžalobě rozhodl. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že s ohledem na více než dvouletý odstup od doby, kdy byl přezkoumávaný skutek spáchán, zřejmě nelze reálně očekávat, že by se ještě mohly objevit nějaké nové důkazy, které by mohly přispět k bližšímu objasnění skutku, nicméně vyloučit to ani v současné době nelze.
Povinností soudu prvního stupně proto bude, aby provedl především důkaz ústavním znaleckým posudkem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (patrně bude nezbytné všechny jeho zpracovatele vyslechnout, neboť obviněný již před odvolacím soudem vyslovil nesouhlas s pouhým čtením písemného vyhotovení posudku – srov. § 211 odst. 5 tr. ř.). Po provedení tohoto důkazu musí soud zvážit, zda bude postačující pro jeho (ať už pozitivní, nebo negativní) závěr, zda poškozená trpěla výpadkem paměti na události bezprostředně předcházející jejímu napadení (tzv. retrográdní amnézií). Pokud by dospěl k závěru, že postačující nebyl, musel by zvážit potřebu dalšího dokazování soudním znalcem (případně znaleckým ústavem) s příslušnou odbornou specializací. Z důvodů již shora vyložených totiž nemůže při činění skutkových závěrů v uvedeném směru vycházet ze znaleckého posudku Mgr. Lenky Čermákové.
Stejně tak bude povinností soudu prvního stupně, aby znovu vyslechl poškozenou L. B. jako svědkyni a pokusil se odstranit výše uvedené rozpory, které se v jejích postupných výpovědích objevily. Její další výslech považuje Nejvyšší soud za nezbytný i proto, že ze soudní praxe jsou známy případy, kdy se poškozeným, kteří utrpěli závažná zranění hlavy, po určité době obnovily paměťové schopnosti (vrátila se jim tzv. paměťová stopa) a byli schopni popsat události před i po takovém zranění.
Další povinností soudu prvního stupně bude znovu vyslechnout babičku obviněného M. N. přinejmenším k vysvětlení nesrovnalosti, která se v její výpovědi objevila v údaji o „překrývání ručiček hodin“, aby mohl podrobněji hodnotit věrohodnost její výpovědi o přesném čase, kdy obviněný přišel do jejího bydliště (srov. výše uvedené výhrady k dosavadnímu hodnocení této části její výpovědi).
Z důvodů shora vyložených bude povinností soudu prvního stupně znovu vyslechnout i soudního znalce JUDr. Martina Kloubka, Ph.D. k otázkám již výše podrobně rozvedeným. A bude-li soud opětovně přikládat takový význam pachovým stopám zajištěným při druhém doohledání místa činu, jak učinil ve svém předchozím rozsudku, pak bude nezbytné, aby provedl dokazování vztahující se k možnosti přenosu pachových stop u všech policistů, kteří se dostali do kontaktu s obviněným a věcmi jím vydanými, a kteří posléze místo činu při druhém doohledání navštívili.
Povinností soudu prvního stupně rovněž bude, aby případně provedl všechny další důkazy, jejichž potřeba (nebo dokonce nezbytnost) se může při doplněném dokazování objevit a na něž v současném stadiu trestního řízení ani nelze pamatovat.
Poté bude povinností soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, aby znovu všechny provedené důkazy hodnotil. Musí přitom respektovat výše citovaná zákonná ustanovení i soudní judikaturu a mít na vědomí jak princip presumpce neviny, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, tak z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Stejně tak musí mít na paměti, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu.
Nalézací soud musí mít rovněž na zřeteli všechny výše popsané výhrady, které Nejvyšší soud vznesl ke způsobu, jakým v odůvodnění zrušeného rozsudku hodnotil provedené důkazy (jakož i výhrady, které vznesl k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Musí mít přitom na vědomí, že v dané věci neexistuje jediný přímý usvědčující důkaz o vině obviněného (tím není ani výpověď poškozené, která jej nepoznala ani při opakovaně prováděných rekognicích). Závěr o vině obviněného byl v odsuzujícím rozsudku učiněn tzv. z opaku, tedy z toho, že pokud si poškozená nepamatuje, že by po odchodu posledního stříhaného zákazníka (malého chlapce) a útokem pachatele vstoupil do kadeřnictví ještě někdo jiný, musel být pachatelem právě obviněný. To je však závěr naprosto nepřijatelný, který sám o sobě o vině obviněného nesvědčí, zvláště když dosavadním dokazováním existence retrográdní amnézie u poškozené nebyla spolehlivě vyloučena (a je s ní třeba jako možnou reálně uvažovat).
Jediným důkazem, který by měl usvědčovat obviněného ze spáchání činu, tak zůstávají jen pachové stopy. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou zpochybňovaný způsob jejich vytvoření a následného získání (srov. shora), pak musí v souladu s výše citovanou judikaturou akcentovat, že jde stále jen o důkaz nepřímý a pouze podpůrný, na jehož základě lze pouze dospět k závěru, že obviněný se s největší pravděpodobností v kadeřnictví nacházel, nelze z něj však jednoznačně a bez pochybností dovodit, že právě on se dopustil žalovaného trestného činu. Navíc pak tento nepřímý důkaz ani ve spojení s dalšími ve věci dosud provedenými důkazy netvoří natolik uzavřený řetězec, na jehož základě by bylo možno vinu obviněného dovozovat.
Odůvodnění nového rozsudku soudu prvního stupně musí být objektivní, komplexní, vyvážené, respektující ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Jen takový rozsudek bude možno považovat za zákonný a spravedlivý.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž věc byla přikázána, je (při novém rozhodování) vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž připomíná, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť tímto rozsudkem vyslovil, že zákon byl porušen v jeho neprospěch (srov. § 273 tr. ř.).
Nejvyšší soud neshledal zákonný důvod k rozhodnutí, aby věc byla přikázána k projednání a rozhodnutí jinému senátu Krajského soudu v Hradci Králové, jak navrhoval obviněný prostřednictvím svých obhájců. Podle § 270 odst. 3 věty první tr. ř. sice platí, že přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu, podle judikatury soudů důvodem k použití tohoto ustanovení však není sama o sobě skutečnost, že Nejvyšší soud zastává ve věci jiný právní názor než senát soudu nižšího stupně, který vydal rozhodnutí důvodně napadené stížností pro porušení zákona.
Podle § 275 odst. 3 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
V tomto směru Nejvyšší soud u obviněného žádný z důvodů vazby ve smyslu § 67 písm. a) až c) tr. ř. neshledal. Obviněný se sice před výkonem trestu odnětí svobody nacházel ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř., v současné době však zákonné předpoklady ani pro tento vazební důvod nelze dovozovat. Obviněný byl po celou dosavadní dobu trestního stíhání v trvalém styku s rodinnými příslušníky, s nimiž má pevné vazby, a pevné rodinné zázemí bude mít i po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nehrozí u něho ani reálné nebezpečí, že by se v dalším průběhu řízení trestnímu stíhání vyhýbal. Jeho pobyt na svobodě přitom podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, není pro společnost nebezpečný.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že obviněný L. N. se do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha