93. Nyní se krajský soud bude věnovat stěžejní námitce obsažené v tomto žalobním bodu, která se týká nabídkové strany trhu č. 1. Za klíčovou ji krajský soud považuje proto, že právě na tomto trhu mělo dojít ke zneužití dominantního postavení žalobkyně. Proto byl žalovaný povinen důkladně zjistit, zda jí skutečně takové postavení na daném trhu v rozhodné době svědčilo. U trhů navazujících již měl žalovaný její postavení zkoumat pouze do té míry, aby objasnil, jaké důsledky pro hospodářskou soutěž na nich mohlo zneužití dominantního postavení na primárním trhu mít (srov. body 184-186 rozhodnutí o pokutě).
94. Žalobkyně tvrdí, že alternativním produktem na trhu č. 1 byla data o jízdních řádech získávaná soukromoprávní cestou od jednotlivých dopravců nebo koordinátorů dopravy. Žalovaný tomu oponuje v první řadě poukazem na skutečnosti, které zjistil z vyjádření společností Seznam a Bileto. Obě se touto cestou pokoušely data v potřebném rozsahu získat, ale ani jedna neuspěla. Žalobkyně neměla možnost se s jejich vyjádřeními ve správním řízení seznámit v plném rozsahu, neboť uvedené společnosti některé jejich části označily za obchodní tajemství. Jak už soud uvedl výše, procesní úprava účinná ještě v době skončení správního řízení zavazovala žalovaného, aby obchodní tajemství třetích osob chránil bez ohledu na to, že uvedenými listinami prováděl důkaz, nicméně tehdejší právní úprava dosti znesnadňovala uplatnění práva na obhajobu, navíc úprava nahlížení do spisu v s. ř. s. je v tomto ohledu mnohem vstřícnější. Proto soud provedl při svém jednání uvedenými vyjádřeními dokazování a seznámil s nimi v plném rozsahu, takže na ně mohla reagovat. Žalobkyně v reakci na to zejména uvedla, že tvrzení v nich obsažená měl žalovaný ověřit z dalších zdrojů.
95. Krajský soud nejprve podotýká, že spolehnutí se na údaje uváděné společnostmi Seznam a Bileto, aniž by jejich pravdivost ověřoval přímo u dopravců a koordinátorů dopravy, s nimiž měly uvedené společnosti podle svých tvrzení neúspěšně o poskytnutí jízdních řádů jednat, považuje za nejslabší místo celé argumentace žalovaného. Velmi důležitý je totiž nejen fakt, že se společnosti Seznam ani společnosti Bileto nepodařilo potřebná data získat, ale zejména tvrzení společnosti Seznam, že důvodem byly obavy oslovených subjektů z následků, které by mohlo poskytnutí dat mít pro jejich vztahy se žalobkyní jakožto provozovatelkou CIS (důkazy k. a l.). Mělo jít jednak o možné následky právní (některé subjekty považovaly data předávaná do CIS za duševní vlastnictví žalobkyně), a dále o následky obchodní (některé subjekty odebírající od žalobkyně její služby se obávaly narušení nebo ukončení další spolupráce). Tyto skutečnosti jsou důležité, neboť mají vysvětlovat, že neúspěch snah společností Seznam a Bileto nebyl dán nedostatkem snahy nebo ochoty k ústupkům z jejich strany, ale vyplýval ze specifické situace, jež se na trhu vlivem státu vytvořila (a snad i z aktivního agitačního úsilí samotné žalobkyně).
96. Soud by rozhodně považoval za vhodnější, kdyby žalovaný tvrzení společností Seznam a Bileto ověřil z dalšího, nezávislého zdroje, např. od koordinátorů dopravy, s nimiž měly jednat (a vzhledem k tomu, že soud musel přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, nabízí se žalovanému možnost důkazní prostředky v tomto směru doplnit, byť s ohledem na časový odstup by taková snaha jistě narážela na značné překážky). Po zralé úvaze nicméně soud uvedeným důkazům uvěřil. Vedl jej k tomu fakt, že vyjádření společností Seznam a Bileto jsou v souladu s dalšími zjištěnými okolnostmi. Za prvé, tato tvrzení odpovídají tomu, co soud zjistil a co vyvodil z obsahu smlouvy o vedení CIS v její původní podobě. Tato smlouva skutečně – zřejmě v důsledku nesprávných představ a nedostatečných právních znalostí Ministerstva dopravy – zajišťovala původně žalobkyni právo na výhradní užívání dat z CIS. Jak už bylo výše dovozeno, žalobkyně zjevně od počátku odmítala tato data poskytovat dalším subjektům mimo dopravní úřady, pravděpodobně proto, aby si svou exkluzivitu pojistila a zabránila únikům dat či nežádoucímu přístupu k nim prostřednictvím jiných subjektů. Přístup vyšších územně samosprávných celků (krajů) k datům z CIS proto musel být vyřešen dodatkem č. 1. Lze důvodně předpokládat, že žalobkyně své domnělé nároky bedlivě střežila i po jeho přijetí, alespoň vůči osobám práva soukromého, a že povědomí o tom se mohlo mezi povinnými subjekty rozšířit. Tvrzení společnosti Seznam tak ladí s tím, co vyplynulo výše ze smlouvy o vedení CIS. Za druhé, soud vzal v úvahu, že společnost Seznam se evidentně pokoušela data od dopravců a oblastních koordinátorů dopravy opravdu získat – nejednalo se tedy o nějakou smyšlenku ani o ojedinělé pokusy činěné pouze „pro forma“, aby posléze mohla společnost Seznam vinit žalobkyni z toho, že je pomyslnou „žábou na prameni“, jež brání v přístupu k jedinému zdroji dat o jízdních řádech. Společnost Seznam totiž podle svého sdělení nakonec po soustředěném úsilí uspěla u tří poměrně významných subjektů (KORDIS, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Dopravní podnik města Plzeň) a na datech od nich, společně s daty o vlakových spojích získaných od společnosti Bileto, postavila původní zkušební beta verzi svého vyhledávače (důkazy l. a p. – technická zpráva). Na okraj soud podotýká, že také záznamy z neúspěšných jednání s dopravci a koordinátory dopravy zmiňující jejich obavy z reakce společnosti CHAPS, jež společnost Seznam žalovanému předložila (č. l. 532-540 správního spisu), působí autenticky, byť se samozřejmě opět jedná jen o vlastní záznamy této společnosti.
97. Další skutečností, kterou vzal soud v úvahu (byť žalovaný s ní ve svých rozhodnutích v této souvislosti neoperuje), je fakt, že žalobkyně zůstala po celou dobu na nabídkové straně trhu č. 1 monopolistou. Tvrdí sice, že databázi srovnatelnou svou využitelností s daty z CIS bylo možné vybudovat i soukromoprávní cestou, tedy smlouvami s jednotlivými držiteli dat, ale na trhu se ve skutečnosti neobjevil žádný subjekt, který by to dokázal a takový produkt zájemcům nabídl. Jistě to lze vysvětlit tím, že k tomu zkrátka nikdo neměl dost podnikatelských schopností. Krajský soud je ale přesvědčen, že kde je poptávka, musí se – přinejmenším v delším časovém horizontu – objevit i nabídka, nenaráží-li ovšem potenciální soutěžitelé na nepřekonatelné překážky. Poptávku po datech z CIS lze přitom doložit nejpozději od konce roku 2010, kdy o ně projevila zájem společnost Seznam. Spíše však trvala déle, protože část zájemců se spokojovala s produktem trhu č. 2 (byť nešlo o plnohodnotnou alternativu, jak krajský soud vyložil výše). Přesto těm subjektům, které chtěly vyvíjet vlastní vyhledávače dopravních spojení, nikdo nenabídl alternativu – vlastními silami vytvořenou databázi jízdních řádů. Dělo se tak navzdory tomu, že spory Seznamu se žalobkyní o data z CIS byly v té době medializovány. Nabídka se neobjevila, ačkoliv existovala významná mezera na navazujícím trhu, neboť žalobkyně, jak sama uvádí, byla smlouvou o vedení CIS limitována v tom, jakými způsoby mohla těžit ze svého vyhledávače IDOS (jen prostřednictvím zobrazování reklamy). Požadavky na objektivitu výsledků jí bránily v tom, aby nabízela přednostně spojení určitých dopravců, zvýrazňovala některé vyhledané výsledky apod. Konkurent s vlastním novým vyhledávačem by takto omezen nebyl, měl by tedy k dispozici řadu způsobů, jak svůj produkt „monetizovat“. Neměl by pro něj tudíž být problém za nabízená data zaplatit. A přes všechna tato fakta zůstal prostor pro konkurenci na nabídkové straně trhu č. 1 nevyužitý až do vydání vyhlášky, kterou se z dat CIS stal veřejný statek, neboť byla nově uveřejňována ve strojově zpracovatelné podobě. I to podporuje závěr, že získat soukromoprávní cestou dostatečný soubor dat k tomu, aby bylo možné na trhu č. 3 efektivně konkurovat žalobkyni, bylo v podmínkách, jaké na trhu č. 1 v rozhodné době vládly, mimořádně obtížné, ne-li dokonce úplně nemožné.
98. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu vedly soud k tomu, že informace od společností Seznam a Bileto o neúspěšných pokusech získat data o jízdních řádech přímo od dopravců a koordinátorů dopravy, vyhodnotil jako věrohodné. Soud má dokonce za to, že postavení žalobkyně se v důsledku obav dopravců a koordinátorů dopravy z poskytování dat o jízdních řádech jiným osobám významně blížilo infrastrukturnímu monopolu (vlastnictví tzv. essential facility).
99. Tento závěr nemohou vyvrátit ani poukazy žalobkyně na subjekty, jež na jiných trzích úspěšně shromáždily soukromoprávní cestou dostatečně velký soubor dat, aby mohly nabídnout službu obdobnou té, již v České republice v oblasti hromadné dopravy nabízí žalobkyně. Konkurenční prostředí na Slovensku bylo zcela odlišné, neboť stát nikdy neuložil dopravcům povinnost zasílat data do svého centrálního systému, natož aby tu působil subjekt s výhradním právem tato data užívat ve svých produktech (srov. body 253-255 rozkladového rozhodnutí). Pro úspěšný vstup na trh tak mohlo postačovat shromáždit třeba i jen část dat o dopravních spojeních a postupně je doplňovat, neboť spotřebitelé by tu nepoměřovali od počátku kvalitu služeb nově vstupujícího soutěžitele s etablovaným subjektem, jenž nabízí vyhledávání založené na úplných datech garantovaných veřejnou mocí. Navíc ve shromáždění dostatečného množství dat pro uspokojení spotřebitelů tu nebránily obavy těch, jež těmito daty disponovali, z narušení exkluzivity zaručené státem třetímu subjektu. U dat o letecké dopravě pak o tomto typu státního zásahu nemá ani smysl uvažovat, protože je ze své povahy mezistátní a žádný stát tak nemůže efektivně nařídit shromáždění komplexního souboru dat o leteckých spojeních (srov. též bod 355 rozkladového rozhodnutí). Úspěchy jiných subjektů při shromažďování dat o dopravních spojeních v zahraničí tak nic nevypovídají o tom, zda tato cesta byla možná a zda by její výsledek postačoval pro působení na trhu s vyhledáváním spojení pozemní veřejnou dopravou v České republice. Pokud žalobkyně v řízení před soudem nově poukazovala na plány společnosti Kiwi.com, která hodlá shromažďovat též data o pozemní dopravě, ambiciózní prohlášení jejího vlastníka v rozhovoru pro internetový server nic nevypovídá o tom, nakolik byla tato snaha ve skutečnosti úspěšná. Nadto ji tato společnost hodlala vyvíjet v roce 2018, tedy ve zcela jiném legislativním prostředí, kde se data z CIS na základě ministerských vyhlášek již povinně zveřejňují ve formátu umožňujícím jejich automatické zpracování.
100. Vedle toho se soud ztotožnil i s druhou argumentační linií žalovaného, který tvrdí, že dokonce i kdyby některý konkurent žalobkyně dokázal data od jednotlivých dopravců a koordinátorů ve větším rozsahu shromáždit, nešlo by o soubor dat srovnatelný s daty z CIS, tedy s produktem trhu č. 1 (body 151 – 153 rozkladového rozhodnutí). Data z CIS byla totiž úplná pro každý druh dopravy, na který zákon pamatoval. Už jen této kvality by bylo při velkém množství dopravců obtížné dosáhnout, a to i kdyby mezi nimi nepanovaly výše popsané obavy z poskytování dat třetím subjektům. Vedle toho však šlo též o data přesná a zaručeně aktuální. Do CIS se totiž začleňovaly pouze jízdní řády schválené příslušným dopravním úřadem. Od dopravce by tak zájemce mohl získat v závislosti na smluvní úpravě buď data zaslaná dopravnímu úřadu ke schválení (jež však ještě mohla podléhat změnám) nebo data již schválená (což se ale sám dopravce mohl od dopravního úřadu či od žalobkyně dozvídat se zpožděním, mohl je poté opomenout zaslat svému smluvnímu partnerovi apod.). Konečně šlo také o data předávaná do databáze povinně pod hrozbou veřejnoprávní sankce v případě neplnění této povinnosti. Naproti tomu u dat získávaných soukromoprávní cestou platí, že pokud by je smluvní partner neposkytoval vůbec nebo by byl při jejich poskytování laxní či nedůsledný, byl by konkurent žalobkyně odkázán na soukromoprávní prostředky nápravy (např. řízení před civilními soudy), jež jsou nesrovnatelně pomalejší. Již jen tyto rozdíly by podle krajského soudu stačily k závěru, že soukromoprávní cestou nebylo možné získat produkt, který by srovnatelný s databází dat z CIS do té míry, aby s ním jeho vlastník mohl konkurovat žalobkyni na navazujících trzích (k tomu, jak velký soubor dat by byl potřeba pro úspěšné působení na trhu č. 3, se soud vyjádří níže). Data od jednotlivých dopravců tak nebylo potřeba na nabídkové straně trhu č. 1 vůbec zohledňovat.
101. K otázce, zda za alternativní produkt na trhu č. 1 bylo možné považovat data ve formátu pdf a xls, jež začala žalobkyně v roce 2010 na základě dodatku č. 2 ke smlouvě o vedení CIS povinně zveřejňovat na internetové stránce http://portal.idos.cz, se soud vysloví níže, neboť žalobkyně tuto skutečnost zároveň prezentuje jako „poskytnutí dodávek“ společnosti Seznam.
102. Pokud jde o navazující trhy, ty zkoumal žalovaný jen do té míry, aby zhodnotil, nakolik byl produkt trhu č. 1 potřebný pro zapojení se do nich a nakolik mohlo odmítnutí dodávek ze strany žalobkyně navazující trhy ovlivnit (srov. též body 157-158 rozhodnutí o pokutě a 230 rozkladového rozhodnutí).
103. Trh č. 2 je z tohoto pohledu poměrně jednoduchý, neboť předmětem obchodování na něm je pouhé rozvinutí a nadstavba nad daty z CIS, tedy obohacení produktu trhu č. 1. Bez dat z CIS nelze srovnatelný produkt vytvořit a odmítnutí dodávek tak bezpochyby brání vstupu na tento trh. Tomu odpovídá fakt, že žalobkyně na něm působila sama. Jak už krajský soud uvedl výše, na produkt trhu č. 2 by bylo teoreticky možno nahlížet též jako na alternativu k produktu trhu č. 1. To ale nic nemění na závěru, že oběma produkty disponovala pouze žalobkyně a (v případě produktu trhu č. 2) její smluvní partneři, kterým však bylo smluvně zapovězeno jeho vstupní data šířit dále (srov. smlouvy na č. l. 178 a násl. správního spisu). Žalobkyně přitom netvrdí, že by snad společnosti Seznam přístup k vyhledávání nad svou vlastní databází nabízela namísto požadovaného přístupu k datům z CIS. Její argumentační „útok“ na vymezení samostatného trhu č. 2 tak zůstává bez jakéhokoliv praktického významu pro celkové posouzení věci. Navíc, jak už krajský soud vysvětlil výše, jí ani nemohl dát za pravdu, neboť produkt trhu č. 2 neumožňoval vstoupit na navazující trh č. 3 s vlastním, plnohodnotným produktem, ale pouze s jakýmsi derivátem produktu žalobkynina (sov. též body 215-218 rozkladového rozhodnutí).
104. Složitější – a tam také směřuje většina žalobních námitek – je posouzení situace na trhu č. 3, tedy trhu služeb automatického vyhledávání dopravního spojení. Žalobkyně protestuje už proti jeho samotnému vymezení jako trhu vyhledávačů „s celostátním pokrytím“. Podle ní se soutěže na trhu s automatickým vyhledáváním dopravního spojení účastnily i takové vyhledávače, které nenabízely celostátní pokrytí, ale pouze vyhledávání lokální (např. v hromadné dopravě jednotlivých měst nebo v integrovaném dopravním systému určitého kraje). Stejně tak žalobkyně vytýká žalovanému, že do navazujícího trhu č. 3 nezařadil vyhledávače nabízející celostátní vyhledávání, ale vyhledávající jen v určitém segmentu hromadné dopravy (např. jen vyhledávání vlakových spojů či dokonce jen vyhledávání ve spojích určitého dopravce). Žalovaný vysvětlil, že substituce (zaměnitelnost) je tu pouze jednostranná – zatímco IDOS může nahradit dílčí vyhledávače, ty jej naopak nahradit nemohou (srov. body 248-253 rozhodnutí o pokutě). Komplexní vyhledávače s celostátním pokrytím proto nejsou součástí téhož trhu jako dílčí vyhledávače. Jinak řečeno, zatímco provozovatel celostátního vyhledávače může usilovat o to, aby „odloudil“ zákazníky provozovateli vyhledávače dílčího, protože je schopen uspokojit jejich potřeby, provozovatel dílčího vyhledávače na něj takovýto konkurenční tlak vytvářet nemůže. Jeho vyhledávač se svým věcným nebo prostorovým omezením plnohodnotnou alternativu pro typického (většinového) uživatele komplexního vyhledávače nepředstavuje, neboť přinejmenším na některé jeho dotazy není schopen odpovědět, resp. poskytnout požadované informace.
105. Žalovaný tyto své úvahy založil především na analýze dat o využití vyhledávače IDOS dodaných samotnou žalobkyní (body 115 a 256-258 rozhodnutí o pokutě a body 199-210 rozkladového rozhodnutí). Žalobkyně na jednání uvedla, že z matematického hlediska interpretaci výsledků vyhledávání nezpochybňuje, tj. že integrované statistické údaje žalovaný vytvořil správně. I soud z nich proto vyšel. Z výsledků je podle soudu zřejmé, že dotazy na lokální dopravní spojení (MHD jednotlivých měst, integrované dopravní systémy krajů) tvoří menšinu z celkového množství dotazů. Převažují dotazy využívající celostátní pokrytí vyhledávače IDOS, ať již jde o vyhledávání ve všech jízdních řádech, které je nastaveno jako výchozí, nebo o vyhledávání ve všech spojích autobusových či vlakových. Určitý, ovšem nevelký, potenciál v tomto směru snad vykazuje jedině vyhledávání dopravního spojení v Praze a jejím okolí (tj. MHD Praha v kombinaci s pražským integrovaným dopravním systémem), kde ovšem žalobkyně působila jako dodavatel softwarového řešení pro Dopravní podnik hl. m. Prahy, jak vyplývá z údajů v registru smluv a žalobkyně to potvrdila i na jednání soudu. I z tohoto směru tak mohl konkurenční tlak působit na žalobkyni jen velmi omezeně.
106. Obdobně lze ve vztahu k vyhledávání jednotlivých druhů dopravy konstatovat, že převažující zájem klientů směřuje spíše k vyhledávání spojení kombinací různých druhů dopravy, a to opět nikoliv jen díky výchozímu nastavení vyhledávače, jež mohou spotřebitelé ponechávat nezměněné z pohodlnosti, ale i v důsledku jejich aktivní volby, kdy omezují vyhledávání zejména na kombinaci vlaků a autobusů. Významnější segment poptávky tak představuje jen skupina uživatelů poptávajících čistě autobusová dopravní spojení. I u těch je ale možno se ptát, zda by je uspokojilo vyhledávání, jež by nezahrnovalo všechny autobusové dopravce obsluhující určitou trasu, nýbrž je některé z nich či dokonce pouze jednoho konkrétního dopravce. Na trhu totiž nepůsobil žádný subjekt, který by nabízel vyhledávání autobusového spojení všeobecně, a tak by potenciální konkurenty žalobkyně v oblasti vyhledávání autobusového spojení mohly představovat jedině dílčí vyhledávače jednotlivých autobusových dopravců – jedině na ty také žalobkyně v řízení poukazovala.
107. Jinak řečeno, tzv. vyhledávání nad neúplným souborem dat v IDOS, které je podle žalobkyně mezi jeho uživateli převažujícím způsobem využití, představuje ve skutečnosti značně diverzifikovanou množinu nejrůznějších hledání, kterou nepokryje v celku žádný dílčí vyhledávač, ať již omezený lokálně nebo omezený jen na určitého dopravce. Uživatelé IDOS převážně vyžadují porovnání více různých dopravců (či dokonce druhů dopravy), případně porovnání různých přepravních kombinací (různé dopravní prostředky, různá místa přestupů atd.). Dílčí vyhledávače si jistě své zákazníky najdou, jedná se však o zcela jiný typ klientely – cestující vázané k určitému dopravci věrnostním programem nebo spokojeností právě s tím typem klientského servisu pro cestující, které daný dopravce nabízí, resp. o cestující, kteří po většinu času využívají hromadnou dopravu jen ve „svém“ kraji či městě. Krajský soud tudíž považuje závěry žalovaného za přesvědčivé. Zjištění o způsobech využití vyhledávače IDOS založená na datech z přelomu let 2013 a 2014 dodaných žalobkyní skutečně nesvědčí o tom, že by kterýkoliv dílčí vyhledávač byl schopen odlákat významnější část jeho uživatelů. Krajský soud tudíž neshledal důvod, proč by měl být trh č. 3 rozšiřován o vyhledávače, jež nenabízely celostátní pokrytí, tím méně pak o vyhledávače jednotlivých dopravců.
108. Žalobkyně, vědoma si zřejmě toho, že představa účinné konkurence ze strany jednotlivých dílčích vyhledávačů vůči jejímu produktu nemůže při jejich samostatném zvažování obstát, poukazuje na to, že konkurenční tlak mohl vzniknout jejich kombinací, tzv. multi-homingem. Ani to ale krajský soud nepřesvědčilo. Žalobkyně především pomíjí časové hledisko. V různých obdobích může mít jeden a tentýž zákazník různé požadavky na vyhledání spojení podle toho, odkud a kam hodlá cestovat, jaká je jeho aktuální finanční situace apod. Logicky zamíří i s novými požadavky tam, kde již dříve uspěl s těmi předchozími a kde je zvyklý vyhledávat. Žalobkyně ve své argumentaci zjevně, a snad i záměrně, podceňuje význam, jaký má při užívání softwarových produktů pohodlnost jejich uživatelů (krajský soud zde opět, jako již výše v části o ekonomické udržitelnosti služby obecného hospodářského významu, poukazuje na to, jak velkou konkurenční výhodu představuje vstoupit na tento typ trhu jako první). Není sice zcela nepředstavitelné, že by některý zákazník dokázal výsledku srovnatelného s výstupem z IDOSu dosáhnout kombinací dotazů v několika různých vyhledávačích, ale je vysoce nepravděpodobné, že by se našlo významnější množství zákazníků, kteří by za tímto účelem byli ochotni vynaložit potřebné úsilí. V cestě tomu totiž stojí především překážka spočívající v nutnosti naučit se ovládání více různých programů sloužících v podstatě témuž účelu. Každý z nich má přitom jinou grafickou podobu, jiný obsah vyhledávací masky, jiné speciální funkce a jiný způsob prezentace výsledků. Nadto, pokud by se nejednalo o zákazníka využívajícího dané služby na pravidelné bázi, hraje tu roli i vyjití ze cviku a zapomínání již nabytých dovedností práce s daným programem. Zkrátka a dobře, multi-homing by byl v tomto případě natolik nekomfortní, že se žalobkyně mohla vcelku s jistotou spoléhat na to, že dílčí vyhledávače ji na trhu nijak zvlášť neohrožují ani ve svém součtu (srov. též bod 219 rozkladového rozhodnutí). Žalovaný ve svém výše shrnutém vyjádření k žalobě trefně vysvětlil též nepřípadnost srovnání vyhledávání dopravních spojení s nákupem herbicidů (srov. bod 23 tohoto rozsudku).
109. Žalobkyně dále žalovanému vytýká, že ačkoliv na trhu č. 3 působily i další vyhledávače s celostátním pokrytím, nezohlednil dostatečně jejich podíly a konkurenční tlak. Zde je potřeba nejprve znovu připomenout, že trh č. 3 analyzoval žalovaný jenom z toho pohledu, zda mohlo odmítnutí dodávek na trhu č. 1 hospodářskou soutěž na navazujícím trhu č. 3 negativně ovlivnit. K tomu nebylo nezbytné prokázat, že žalobkyně měla na navazujícím trhu dominantní postavení, ale pouze to, že bez produktu, který odepřela zájemcům dodat, byl vstup na tyto trhy podstatně ztížen. Z tohoto pohledu se žalovaný zabýval nabídkovou stranou trhu č. 3 dostatečně. Především analyzoval, jaký podíl na trhu měli poskytovatelé vyhledávacích aplikací pro mobilní zařízení – v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, je tedy do trhu č. 3 zařadil (body 114 a 159-161 rozhodnutí o pokutě). Nutno připomenout, že tito soutěžitelé byli ve svém působení na navazujícím trhu většinou zcela závislí na žalobkyni, neboť zakládali své programy na produktu trhu č. 2, tedy na komunikaci s vyhledávacím rozhraním v žalobkynině databázi (srov. též bod 160 rozkladového rozhodnutí). V případě vyhledávače CircleGate pak dokonce šlo o konkurenci jen zdánlivou, neboť pro žalobkyni jej vyvinuli její smluvní partneři (viz vyjádření žalobkyně na č. l. 166 a smlouva na č. l. 178 správního spisu). Přesto na něj opět poukazuje i v žalobě ke krajskému soudu, a to bez jakéhokoliv vysvětlení svého vztahu k němu. Žalovaný se přesvědčivě vyrovnal i s existencí dalších konkurentů žalobkyně na trhu č. 3, kteří provozovali vyhledávání na stejné platformě, tj. na internetových stránkách (srov. body 130, 279, 324 a 326 rozhodnutí o pokutě). Šlo o vyhledávače, které nedisponovaly srovnatelným množstvím dat o dopravních spojeních, jaké měla k dispozici žalobkyně.
110. Krajský soud k tomu doplňuje, že podstata hospodářské soutěže na trhu s vyhledáváním dopravních spojení podle něj spočívá v tom, že produkt tohoto trhu umožňuje koncovému zákazníkovi porovnat si různé cestovní alternativy a poměřit navzájem jejich výhodnost. Spotřebitel k tomuto porovnání může přistupovat z řady různých hledisek, zejména časového (který spoj vykoná cestu za nejkratší dobu nebo který vyjíždí či naopak dorazí do cíle v nejpříhodnějším čase), finančního (které spojení je nejlevnější), přepravního pohodlí (které spojení obsahuje nejméně přestupů nebo nabízí nejlepší doplňkové služby cestujícím), spolehlivosti (které spojení má dostatečné rezervy na přestup) či speciálních potřeb (který spoj je bezbariérový, zda přepravce umožňuje přepravu rozměrných nákladů či jízdních kol apod.). Poskytnutí takového srovnání je bezprostředně ovlivněno rozsahem databáze, tj. množstvím různých spojů, které je program schopen uživateli vyhledat. Soud proto hodnotí jako scestnou představu prezentovanou žalobkyní, že poptávku na tomto trhu uspokojí vyhledávač, který z pěti existujících spojů, které vyjíždějí z dané zastávky okolo určité hodiny, zobrazí jen dva. Takový vyhledávač totiž výše uvedené srovnání umožňuje v podstatně menší míře než vyhledávač nabízený žalobkyní, jenž porovnává prakticky veškerá existující spojení. Rozdíl je přitom pro spotřebitele znatelný, neboť neúplnost výsledků zjištěných konkurenčním vyhledávačem si může ověřit právě zadáním obdobného vyhledávacího dotazu do vyhledávače IDOS, případně do jiného vyhledávače založeného, prostřednictvím vyhledávacího rozhraní nabízeného žalobkyní, taktéž na datech z CIS. Toto zjištění o neúplnosti zobrazovaných výsledků se pak může mezi spotřebiteli dál šířit i ústním sdělením a osobním (ne)doporučením určitého vyhledávače.
111. Krajský soud se tudíž shoduje s žalovaným v tom, že uživatel nemá důvod uchylovat se k produktu, jehož výsledky vyhledávání se mu jeví jako neúplné či nespolehlivé, jestliže se mu na trhu nabízí produkt, který těmito „neduhy“ díky státní garanci netrpí. S méně kvalitním produktem by se zákazník byl jistě ochoten spokojit, pokud by byl levnější. Protože však zisk provozovatelů vyhledávačů dopravního spojení pochází zpravidla reklamy, poskytují své služby uživatelům zdarma, přesně jako to činila žalobkyně. Ani skrze nižší cenu by se tak konkurenční produkt, nabízející znatelně menší počet dopravních alternativ, nemohl na trhu prosadit. Aby tedy mohl úspěšně konkurovat žalobkyninu produktu na trhu č. 3, nemusel by sice vyhledávač jiného soutěžitele obsahovat veškerá data o dopravních spojeních, jeho datová základna však nemůže být o tolik menší, aby to pro spotřebitele bylo znatelné. Chybět by tak v databázi mohli málo významní lokální dopravci zajišťující několik spojů denně, případně MHD některých menších měst. Rozhodně by se však tvůrce konkurenčního produktu s ohledem na poptávku většiny zákazníků neobešel bez dat od kteréhokoliv z větších vlakových či autobusových dopravců nebo bez MHD kteréhokoliv krajského města. Takový vyhledávač přitom na trhu č. 3 podle zjištění žalovaného nebyl.
112. Specifický případ představoval vyhledávač společnosti Seznam uvedený do provozu v dubnu 2015. Ten byl založen na zveřejněných xls datech, jež sice rozsahem odpovídala datům z CIS, avšak neměla garantovanou strukturu, proto nebyla zaručena kontinuální spolehlivost jeho provozu. Ani on tudíž nebyl s vyhledávačem žalobkyně zcela srovnatelný. Navíc byl uveden do provozu až po více než třech letech trvajícím období, kdy žalobkyně odmítala podle napadeného rozhodnutí poskytovat dodávky (k vymezení začátku tohoto období se krajský soud ještě vrátí níže), a nejspíš i s vědomím, že chystaná právní úprava již brzy zajistí všem soutěžitelům přístup ke garantovaným datům z CIS. S ohledem na tuto časovou prodlevu tak ani spuštění tohoto vyhledávače nesvědčí o tom, že by se jednání žalobkyně na navazujícím trhu nijak negativně neprojevilo, neboť i zdržení vstupu konkurence na trh může nepochybně představovat narušení hospodářské soutěže.
113. S ohledem na výše řečené hodnotí soud jako dostatečné i množství důkazů, jež si žalovaný pro analýzu situace na trhu č. 3 obstaral. Žalovaný vysvětlil, proč neshledává provedení nejrůznějších ekonomických analýz a dotazníkových šetření navrhovaných žalobkyní přínosným (viz bod 72 tohoto rozsudku). Nelze přitom přehlížet, že i argumentace žalobkyně se v tomto směru vyvíjela, neboť např. provedení SSNIP testu, který je založen na zvýšení ceny analyzovaného produktu, navrhovala v řízení původně bez jakýchkoliv modifikací (navrhovala zpoplatnění vyhledávací služby ve výši 1 Kč). Následně uváděla, že zvýšení ceny se dá nahradit snížením kvality služeb, což později v reakci na argumentaci žalovaného upřesnila v tom směru, že by mohlo jít např. o prodloužení časové odezvy na vyhledávací dotaz. Na jednání před soudem pak operovala s možností založit SSNIP test na zdražení prostoru pro inzerenty v rámci vícestranné platformy. Krajský soud se nicméně ztotožnil se žalovaným v tom směru, že trh byl deformován vlivem státu (shromažďování dat o jízdních řádech veřejnou mocí a více než devět let trvající exkluzivita jejich využívání žalobkyní), tudíž provádění ekonomických analýz nemohlo nijak významně přispět k objasnění skutkového stavu. Nad rámec argumentace žalovaného (srov. bod 262 rozhodnutí o pokutě) soud uvádí, že má pochybnosti, zda by se uživatelé v případě podstatného snížení kvality služeb vyhledávače IDOS nepřesunuli ke zdánlivým substitutům (např. k dílčím vyhledávačům) i přes nepříznivost takového řešení jednoduše proto, že svoji spotřebu zpravidla odložit nemohou (potřebují si naplánovat cestu a zjistit dopravní spojení), na rozdíl od nákupu většiny typů zboží, kde je odložení spotřeby myslitelné. Podstatný je však zejména fakt, že podrobná analýza situace a postavení žalobkyně trhu č. 3 nebyla předmětem řízení před žalovaným. Pro přijetí závěru o spáchání deliktu bylo postačující, že žalobkyni svědčilo dominantní (fakticky monopolní) postavení na trhu č. 1 (srov. body 162-163 rozhodnutí o pokutě) a že se její jednání na tomto dodavatelském trhu mohlo projevit narušením hospodářské soutěže na navazujících trzích. Pro takovýto závěr byly shromážděny poznatky týkající se trhu č. 3 ve zcela dostačující míře.
114. Krajský soud nedal žalobkyni za pravdu ani v tom směru, že žalovaný měl trh č. 3 chápat a analyzovat jako vícestrannou platformu, na níž se setkávají zájemci o nalezení dopravního spojení, poskytovatelé vyhledávačů takovýchto spojení a poskytovatelé prostoru pro reklamu. Žalovaný vysvětlil, že takovémuto posouzení bránil fakt, že jedním ze základních rysů vícestranné platformy je tlak na inovace, kdy poskytovatelé neplacené služby si vzájemně konkurují v tom, kdo přiláká více uživatelů tím, že jim nabídne kvalitnější službu (srov. body 241-245 rozhodnutí o pokutě a body 165-186 a 356 rozkladového rozhodnutí). Motivací pro takové jednání je přitom nárůst zisků z reklamy, neboť větší množství uživatelů znamená větší návštěvnost a z toho plynoucí větší počet zobrazení stránek a na nich umístěných reklam, což umožňuje zvýšit ceny zájemcům o inzerci. Takováto motivace však v případě žalobkyně chyběla, jelikož její smluvní odměna od společnosti MAFRA za provoz stránek s vyhledávačem IDOS byla fixní a případné zvýšení počtu návštěvníků se v ní nijak neodráželo. Žalobkyně proti tomu namítá, že tlak na inovace vyhledávače IDOS vytvářela rozvazovací klauzule ve smlouvě s MAFRA, podle níž bylo možno smlouvu vypovědět v případě poklesu návštěvnosti stránek s vyhledávačem IDOS. Takovou možnost vnímá soud jen jako hypotetickou. Nepochybné snahy žalobkyně o vylepšování jejího produktu byly podle soudu motivovány daleko spíše její snahou udržet si získaný náskok před konkurencí a budovat renomé svého vyhledávače, nikoliv obavou, že by hrozilo ukončení smlouvy s MAFRA. Ostatně, zjištěný počet vyhledávacích dotazů v IDOSu za měsíc násobně překračoval potřebný 1 milion návštěv (viz např. str. 57 žaloby, kde žalobkyně uvádí, že za měsíc březen 2015 šlo o více než 26 mil. dotazů).
115. Podstatné bylo pro soud i to, jakou výhodu by pro sebe žalobkyně chtěla dovozovat z posouzení trhu č. 3 jako vícestranné platformy, když i zde by smyslem konkurence opět byla soutěž mezi jednotlivými vyhledávači o přízeň a věrnost koncového uživatele, což je v chápání žalovaného beztak podstata hospodářské soutěže na trhu č. 3. Z písemných podání žalobkyně nebyla odpověď na tuto otázku zřejmá, na jednání soudu nicméně žalobkyně vysvětlila, že takovéto posouzení by žalovaného nutilo, aby připustil soutěž jejího vyhledávače IDOS s aplikacemi pro tzv. chytrá zařízení, dále aby zohlednil konkurenci dílčích vyhledávačů dopravního spojení prostřednictvím tzv. multi-homingu, a konečně aby zahrnul do svých úvah konkurenci s řadou dalších typů internetových vyhledávačů vyhledávajících např. reality či automobily nabízené k prodeji a pronájmu apod. Soud již výše vysvětlil, že konkurenci aplikací pro mobilní zařízení na trhu č. 3 vzal žalovaný v úvahu. Také k možnosti multi-homingu se žalovaný vyjadřoval bez ohledu na to, že trh č. 3 za vícestrannou platformu nepovažoval, a soud se výše s jeho závěry v tomto směru ztotožnil. Požadavek žalobkyně, aby prostřednictvím náhledu na trh č. 3 jako na vícestrannou platformu došlo k jeho rozšíření o všemožné další typy vyhledávačů, pak krajský soud vnímá jako zcela zjevně přemrštěný. Jedná se o zcela jiný typ vyhledávacích služeb. Vždyť například v rozhodnutí Komise ze dne 27. 6. 2017 ve věci AT.39740 – Google Search (Shopping), jehož se žalobkyně sama v žalobě dovolává, dospěla Komise k názoru, že vzájemně zastupitelné nejsou dílčí vyhledávací služby zaměřené na jednotlivé oblasti (např. letenky, hotely, restaurace či zprávy) dokonce ani s obecnými službami pro porovnávání prodejních nabídek. Tím méně si pak mohou účinně konkurovat mezi sebou. Soud má tudíž za to, že posouzením trhu č. 3 jako vícestranné platformy by ani nemohlo vést k příznivým výsledkům, jež si od toho žalobkyně slibuje.
Odmítnutí dodávek
116. Žalobkyně vede svou procesní obhajobu v tomto žalobním bodě po několika liniích. V první řadě popírá, že by produkt relevantního trhu č. 1 vůbec existoval. V řízení před žalovaným tvrdila, že data, jež postupovali do CIS jednotliví dopravci na základě zákona jako povinné subjekty, začleňovala ihned po jejich schválení do své vlastní databáze, a to v jiném než původním formátu (databázi vedla ve formátu SQL), proto je v něm nemohla společnosti Seznam poskytnout. Nadto v žalobkynině databázi byla data z CIS nadále vedena společně a nerozdílně s tzv. nadstavbovými daty, které žalobkyně získávala jinými cestami (zejména na základě dvoustranných dohod s dopravci, kteří neměli povinnost svá data zasílat do CIS). Nemohla tudíž fakticky vyhovět požadavku žalovaného, aby společnosti Seznam poskytla data z CIS. Měla jen dvě možnosti. Buďto by musela poskytnout svému konkurentovi přístup k celé své databázi, z níž čerpal IDOS, a která představoval její duševní vlastnictví. To nechtěla, přičemž smlouva o vedení CIS jí takovou povinnost uložit nemohla a soutěžní právo by ji k tomu mohlo zavázat jen za velmi specifických podmínek (přístup by byl nutný pro vytvoření inovativního produktu). Nebo by žalobkyně musela vynaložit nezanedbatelné investice na to, aby svůj systém upravila a data z CIS oddělila od dat nadstavbových, případně vytvořila ještě před jejich začleněním do databáze „odbočku“, jež by data v původním formátu (ale již schválená dopravním úřadem) umožnila průběžně poskytovat třetím osobám. Ani to po ní nelze spravedlivě požadovat.
117. Tvrzení žalobkyně, na nichž své výše shrnuté argumenty zakládá, neshledal krajský soud přesvědčivými. Soud samozřejmě nemá přístup do programových produktů žalobkyně a nezkoumal bezprostředně datové toky v nich. Na jednání se však žalobkyně dotazoval na stav, který v žalobě líčí. Odpověď neobjasnila uspokojivě příčiny toho, proč má docházet při zpracování dat k jejich nevratnému zániku v původním formátu, v jakém jsou předávána dopravcem dopravnímu úřadu, ani proč jsou následně data z CIS v databázi žalobkyně neoddělitelně „promíchána“ s daty získanými jinými cestami. Nicméně soud z přednesu žalobkyně vyrozuměl, že technicky je možné ještě před údajnou změnou formátu data ze systému „vyvést“ za účelem jejich poskytnutí jinému zájemci ve formátu původním, resp. v různých původních formátech tak, jak je dopravci do systému poskytovali (to vyplývá i z č. l. 165 a 436 správního spisu). Je tedy zřejmé, že i kdyby popsané překážky bránící žalobkyni v tom, aby jednoduše a přímo poskytovala zájemcům data z CIS, skutečně existovaly (o čemž má soud nadále pochybnosti), jsou nepochybně technicky řešitelné. Proto nebyl soud ochoten přistoupit na argumentaci, že v důsledku datových toků, jež si žalobkyně sama zavedla uvnitř svého programu CISnet, vůbec neexistují data z CIS jako samostatný produkt relevantního trhu č. 1, s nímž by bylo možno obchodovat.
118. Soud připouští, že s ohledem na okolnosti a dobu svého vzniku by program CISnet mohl vyžadovat určité úpravy, aby umožnil poskytovat data z CIS jiným osobám, a že by si to vyžádalo ze strany žalobkyně jisté náklady. Tato okolnost sama o sobě však nemohla efektivně bránit žalobkyni v poskytování dat z CIS. Vždyť případné náklady na úpravu systému si mohla započítat do odměny požadované za přístup k datům od společnosti Seznam jako prvního žadatele a takto je kompenzovat (a to i formou předem zaplacené zálohy). Nic takového ale žalobkyně ani náznakem neučinila, neboť – jak soud vysvětlí vzápětí – vyjednávání o ceně se společností Seznam za poskytnutí dat z CIS vůbec nezahájila, naopak se mu systematicky vyhýbala.
119. Žalobkyně dále tvrdí, že se soutěžního deliktu nemohla dopustit s ohledem na průběh komunikace se společností Seznam. V první řadě uvádí, že již v první odpovědi na žádost Seznamu jej odkázala na data, jež na svém portálu http://portal.idos.cz zveřejňovala na základě dodatku č. 2 ke smlouvě o vedení CIS ve formátu xls. Krajský soud ale po přezkoumání věci dospěl, stejně jako žalovaný, k závěru, že tato zveřejněná data nebyla plnohodnotnou alternativou k poskytnutí zdrojových dat z CIS (srov. též body 301-303 rozhodnutí o pokutě). Neumožňovala totiž žadateli účinně konkurovat žalobkyni na trhu č. 3 kvůli řadě problémů. V první řadě šlo o to, že data na portálu neměla garantovanou strukturu. To znamená, že nebylo nijak zajištěno, že v určité buňce tabulky bude vždy možné nalézt určitý typ údaje (zastávku, čas odjezdu apod.). Právě tato „pravidelnost struktury“ je ovšem pro automatické zpracování dat klíčové. Pokud by totiž žalobkyně změnila řazení zveřejňovaných dat v jednotlivých řádcích a sloupcích, tak by sice formálně nadále plnila svou povinnost podle smlouvy o vedení CIS, avšak fakticky by jí takový krok umožňoval kdykoliv ochromit automatické zpracování dat a vyřadit konkurenční vyhledávač či vyhledávače založené na automatizovaném algoritmu pro čtení a zpracování těchto dat z provozu. V důsledku toho by provozovatelům takovýchto vyhledávačů hrozil výpadek služeb či zvýšená chybovost a následně ztráta renomé na trhu, přičemž toto renomé by jen obtížně získávali zpět (srov. též body 120-124 rozhodnutí o pokutě, kde žalovaný hovoří o „odrazujícím efektu“). Žalobkyně sice tvrdí, že nikdy nic takového neudělala (a s určitou nadsázkou tu poukazuje na trestání dosud nespáchaných zločinů ve filmu Minority Report), ale podstatné je, že tato možnost tu existovala a žalobkyně si ji po celou dobu ponechávala otevřenou. Tím mohla potenciální konkurenty odrazovat od tvorby konkurenčního produktu a udržovat je v nejistotě, zda má vůbec smysl, aby vyvíjeli algoritmy pro strojové zpracování zveřejněných dat, když použitelnost výsledného programu by musela být s ohledem na riziko jeho vyřazení z provozu předmětem dalších obchodních úvah.
120. Dalšími problémy zveřejněných dat ve formátu xls pak byla vzájemná zaměnitelnost doprovodných dat nezbytných pro fungování služby vyhledávání spojení, zejména zastávek. Součástí těchto dat totiž nebyly unikátní číselné identifikátory, které v CIS slouží právě k odlišení jednotlivých zastávek, tras a dopravců. Pouhé slovní názvy tuto úlohu nemohou naplnit, neboť na území ČR je řada obcí se stejnými názvy, a to pak vede k možné zaměnitelnosti zastávek v nich umístěných (viz č. l. 1817 a násl. správního spisu). Číselné identifikátory jsou také obecně vhodnější ke strojovému zpracování. Jak vyplývá ze smlouvy o vedení CIS (důkaz a.), tyto identifikátory byly součástí CIS a nebyl tak žádný důvod je nezveřejnit společně s daty o jízdních řádech. Žalobkyně však ve správním řízení uváděla, že je považuje za své autorské dílo (č. l. 270 správního spisu). Nepochybně se tak jednalo o další překážku komplikující strojové zpracování zveřejněných dat, která mohla vést ke zdržení vstupu konkurence na trh č. 3. Poslední potíž pak představovaly chyby ve stránkování, které vedly k tomu, že se zveřejněné soubory s jízdními řády v xls formátu při strojovém stahování nenačítaly celé, jak žalovaný ověřil v období června až srpna 2015 (srov. body 44-45 a 125 rozhodnutí o pokutě).
121. Žalobkyně se opakovaně pokoušela tyto problémy bagatelizovat a uváděla, že o využitelnosti zveřejněných dat pro strojové zpracování svědčí tzv. logy (záznamy o množství stažených dat z portálu provozovaného žalobkyní a o adresách, z nichž požadavky přicházely). Ty ale ve skutečnosti nic takového nedokazují. Lze z nich sice dovodit, že ke strojovému stahování dat docházelo, ale o jejich využitelnosti to mnoho neříká. Stahování mohlo souviset s pokusy jiných subjektů otestovat prakticky využitelnost dat zveřejňovaných na portále žalobkyně pro jejich produkty. Konkrétně Seznam o takovém „pokusném“ stahování a o problémech, na něž při něm narazil, referoval ÚOHS (body 66 a 122 rozhodnutí o pokutě). Stejně tak není důkazem bezproblémové využitelnosti zveřejněných dat ani to, že Seznam svůj vyhledávač na nich založený v dubnu 2015 zprovoznil. Nelze opět opomíjet, že tu existovala deformace tržního prostředí, jež mohla skutečně vyústit až v tzv. celofánový omyl. Toto úsloví je založeno na soutěžní kauze, kde byla údajná zaměnitelnost celofánu nesprávně prokazována přechodem spotřebitelů na jiné obalové materiály při jeho mírném zdražení – přechod však byl ve skutečnosti způsoben tím, že již předtím byla cena celofánu neúměrně vysoká v důsledku toho, že neměl reálné substituty. Zde působil podobným způsobem fakt, že vstupní produkt (data z CIS) nebyl potenciálním odběratelům vůbec k dispozici, proto vzal Seznam po několika letech marného snažení o jeho získání zavděk xls daty. Proces vývoje vyhledávače Seznamu nakonec trval od konce roku 2010 do dubna 2015, což je podle názoru soudu v oblasti IT mimořádně dlouhá doba. Seznam k využití xls dat nakonec přistoupil, ačkoliv – jak bylo vysvětleno výše – riskoval spuštěním vyhledávače založeného na xls datech ztrátu dobré pověsti u zákazníků v případě (třeba i jen dočasné či občasné) nefunkčnosti (srov. též bod 228 rozkladového rozhodnutí).
122. Krajský soud tak vskutku nemůže považovat za poskytnutí dodávek odkaz žalobkyně na xls data v reakci na první žádost Seznamu. Nad rámec výše řečeného soud podotýká, že Seznam již v první žádosti požadoval vedle jízdních řádů též ostatní data evidovaná v CIS, zejména právě unikátní identifikátory zastávek, tras a dopravců. Identifikátorů zastávek se týkala i následná e\u001emailová komunikace zaměstnanců obou společností (důkaz g.). Vědoma si zřejmě jejich velkého významu pro strojové zpracování dat a tvorbu vyhledávacího algoritmu, žalobkyně je Seznamu neposkytla navzdory tomu, že o ně výslovně žádal. Na jednání před soudem sice žalobkyně tvrdila, že tyto údaje byly také součástí zveřejněných dat, ale informace shromážděné ve spisu tomu nenasvědčují (lze se mj. ptát, proč by se jich vůbec Seznam dožadoval a proč by jej žalobkyně i v tomto ohledu na zveřejněná data neodkázala namísto e-mailové komunikace o nich). Ačkoliv tedy neposkytnutí identifikátorů zastávek není obsaženo v popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí, dokresluje velmi dobře, že odkaz na zveřejněná data byl jen součástí zdržovací taktiky, kterou si žalobkyně v jednání se společností Seznam od počátku osvojila. Dokládá také, že odkaz žalobkyně na zveřejněná data byl lichý, neboť si musela být vědoma, že nepředstavuje dodávku v tom rozsahu, v jakém se jí Seznam dožadoval.
123. Tomuto poznatku odpovídá i další vývoj komunikace žalobkyně se Seznamem, kdy po „intermezzu“ spočívajícím ve sporu o právo na informace následovaly dvě žádosti Seznamu o cenovou nabídku. Žalobkyně na první z nich reagovala vyhýbavě s tím, že je připravena k obchodním jednáním, aniž by však sdělila jakoukoliv částku, od níž by se taková jednání mohla odvíjet. V reakci na druhou žádost pak s definitivní platností další vyjednávání odmítla. Krajský soud je ochoten připustit, že na průběhu komunikace mezi žalobkyní a Seznamem se mohla do určité míry negativně podepsat zmíněná mezihra, kdy se Seznam pokoušel domoci dat z CIS prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím a mohl tak vyvolat dojem, že jediným přijatelným modelem je pro něj získat tato data zdarma. Poté, co požádal žalobkyni o předložení cenové nabídky, však již nemohlo být pochyb o tom, že je ochoten protihodnotu nabídnout a žalobkyně přesto setrvala ve svém apriorně odmítavém postoji. Poukazy žalobkyně, že to měl být Seznam, kdo měl jako první udat nabízenou cenu, a že nebylo žalobkyninou povinností, aby tak činila ona, působí nevěrohodně. Žalobkyně ani v žalobě nikterak nevysvětluje, jakým způsobem by ji mohlo v obchodních jednáních se Seznamem poškodit či znevýhodnit, kdyby cenu navrhla ona. Nic takového nenaznačují ani její vyjádření k žádostem Seznamu o cenovou nabídku – vůbec v nich nežádá Seznam, aby to byl on, kdo navrhne cenu, jež by posloužila jako odrazový můstek pro další vyjednávání. Soud tak nemá naprosto žádnou pochybnost, že k odepření dodávek v tomto případě skutečně došlo.
124. Pro úplnost soud podotýká, že žalovaný nebyl povinen zkoumat naplnění 3 kritérií vyjudikovaných SDEU v kauze O. B., protože se tržní postavení žalobkyně vyvíjelo pod ochranou státu. Žalovaný se tudíž těmito kritérii zabýval jen nad rámec nutného odůvodnění a také to tak vysvětlil (srov. body 180-181 a 315 rozhodnutí o pokutě a body 238-241 rozkladového rozhodnutí). Jelikož žalobkyně nevysvětlila, proč by data z CIS neměla být oddělitelná od její kompletní databáze obsahující i data nadstavbová (ba dokonce připustila, že oddělení bylo technicky realizovatelné), neuznal soud ani její tvrzení, že by v posuzované kauze mělo být předmětem odmítnutých dodávek její duševní vlastnictví a že by tudíž musel žalovaný prokázat, že dodávky byly nezbytné pro vytvoření inovativního produktu, jaký dosud na trhu nebyl k dispozici (srov. též body 317-318 rozhodnutí o pokutě a body 237 a 242-247 rozkladového rozhodnutí). Z toho důvodu soud, stejně jako žalovaný, podrobněji nezkoumal novost produktu společnosti Seznam, byť nad rámec nutného odůvodnění musí soud podotknout, že propojení s mapovým podkladem a zapojení pěších tras vnímá přinejmenším jako podstatné rozšíření vyhledávacích služeb nabízených žalobkyniným vyhledávačem IDOS.
Trvání přestupku
125. Žalobkyně se v první řadě vymezila proti tomu, že by její jednání mohlo být deliktem trvajícím, přičemž poukázala na to, že jde o jednorázové odmítnutí dodávek. Podle krajského soudu nemá tato argumentace vůbec oporu v textu právní úpravy. Je třeba si uvědomit, že odmítnutí dodávek není výslovně uvedeno v demonstrativním výčtu zakázaných jednání v § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Vychází se proto z obecné klauzule, podle níž „zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno“. Podstatné jméno „zneužívání“ implikuje i opakované zneužití a poskytuje tak prostor pro široké chápání zneužívajícího jednání (srov. body 294-297 rozkladového rozhodnutí). Odmítnutí dodávek tak lze podle krajského soudu podle okolností stíhat nejen jako jednorázové jednání, ale též jako delikt trvající či jako pokračování v témže deliktu. Jednorázovým deliktem by mohlo být např. odmítnutí dodávek učiněné jedním aktem, po němž přestupce změní své chování a dodávky poskytne. Pokračováním deliktu by mohlo být, pokud by v různých (na sebe nenavazujících) obdobích odmítl přestupce dodávky různým (odlišným) odběratelům. Konečně případ žalobkyně je typickým deliktem trvajícím, neboť opakovaně (kontinuálně po určité období) odmítala vyhovět žádostem jednoho a téhož soutěžitele.
126. Jen pro pořádek, neboť žalobkyně tímto směrem neargumentovala, krajský soud podotýká, že si je vědom toho, že ze skutkových podstat, jež v zákoně o ochraně hospodářské soutěže vypočteny jsou, se odmítnutí dodávek typově nejvíce blíží přestupek „odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím …“ (vymezený v § 11 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže). Zde použité podstatné jméno „odmítnutí“ implikuje jednorázové jednání. Krajský soud je však přesvědčen, že i u tohoto deliktu by bylo nutno připustit možnost jeho spáchání formou pokračování nebo trvajícího deliktu, a to právě s odkazem na výše citovanou obecnou uvozovací klauzuli o zneužívání dominantního postavení. Zcela namístě je podle krajského soudu v tomto případě i použití analogie s naukou trestního práva (ostatně soud ji vzápětí použije ve prospěch žalobkyně). Trestněprávní doktrína propracovala řadu institutů, jejichž smyslem je co nejspravedlivěji postihnout spáchané protiprávní jednání a zohlednit všechny jeho aspekty svědčící ve prospěch i neprospěch pachatele, to vše při zachování férového procesu. Její základní instituty je proto podle krajského soudu namístě použít i ve správním trestání, a to všude tam, kde tomu nebrání povaha věci nebo ochrana veřejného zájmu, případně kde to nevyvolává nepřiměřenou tvrdost vůči pachateli „pouhého“ přestupku. O takový případ se rozhodně nejedná.
127. Jak už soud naznačil v předchozích částech tohoto rozsudku, za trvající skutek považuje žalobkynino jednání nejen proto, že opakovaně odmítala žádosti společnosti Seznam o poskytnutí dodávek, popř. na ně reagovala vyhýbavě. Soud je na základě obsahu této komunikace i dalších okolností přesvědčen, že jednání žalobkyně skutečně spojoval jednotný cíl, a to zachovat své dominantní postavení na trzích č. 1 a 2 a ztížit vstup konkurence na trh č. 3. Pro naplnění tohoto cíle jí postačovalo jednání o dodávkách odkládat a prodlužovat, nemusela ihned přistoupit k jejich přímému odmítnutí. Není důvodu, aby jen proto byla postihována až za konečný a jednoznačný akt nevůle dále o dodávkách jednat a aby žalovaný nezohlednil konání žalobkyně v období, které tomuto definitivnímu odmítnutí předcházelo.
128. Pokud jde o námitky žalobkyně proti tomu, že žalovaný vymezil začátek přestupku nesprávně dnem 6. 12. 2010 (tj. datem odpovědi žalobkyně první žádost společnosti Seznam), s tím se již krajský soud vypořádal výše v bodech 119-122 tohoto rozsudku (srov. též body 299-301 rozkladového rozhodnutí). Zde soud vysvětlil, proč i on považuje reakci na první žádost Seznamu za její faktické odmítnutí, neboť žalobkyně odkázala na zveřejněné jízdní řády, jež byly pro strojové zpracování nevhodné, a to mimo jiné i pro chybějící jednoznačné identifikátory (zejména zastávek), o něž Seznam taktéž výslovně žádal.
129. Naopak za pravdu musel dát soud žalobkyni v poslední části tohoto žalobního bodu, která se týká časového vymezení konce deliktního jednání. Žalovaný považoval přestupek za ukončený až dnem 31. 8. 2015, neboť na začátku září 2015vstoupila v účinnost vyhláška, jež přikázala data zveřejňovat ve strojově zpracovatelném formátu a tím z nich fakticky učinila veřejný statek. Pominul však fakt, že již 31. 10. 2013 zahájil v této věci správní řízení, čímž došlo k přetržení skutku, tedy k ukončení jednoho trvajícího deliktu (a případně zahájení nového). Žalovaný tvrdil, že názory jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu na tuto otázku se rozcházejí, pokud jde o aplikaci doktríny přetržení skutku na delikty právnických osob. Po pečlivé analýze judikatury mu krajský soud v tomto ohledu nemůže přitakat.
130. Je pravda, že starší rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která o přetržení skutku hovoří, se týkají přestupků osob fyzických. Jde v prvé řadě o rozsudek, z něhož žalovaný citoval v bodě 277 svého rozhodnutí o pokutě vybrané pasáže vytržené z kontextu na podporu svého názoru (a teprve rozkladové rozhodnutí to tiše uvedlo na pravou míru). Tento rozsudek ale ve skutečnosti na otázku, ke kterému momentu se považuje trvající delikt za ukončený, o něco dále odpovídá, že „je oním mezníkem den, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení podezřelému z přestupku“ (rozsudek ze dne 15. 6. 2011, č. j. 9 As 101/2010 \u001e 101). U pokračování v přestupku fyzické osoby dokonce NSS uvažoval o tom, že by k přetržení skutku mohly vést i další (dřívější) úkony vůči přestupci (rozsudek ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 49/2012 \u001e 33). Další rozsudky NSS nicméně tuto doktrínu převzaly i pro případy osob právnických, a to i situacích, kdy v době vydání napadeného rozhodnutí ještě nebyl účinný současný přestupkový zákon. Za okamžik přetržení skutku zpravidla považují opět zahájení správního řízení (rozsudky ze dne 15. 4. 2015, č. j. 2 As 204/2014 – 71 a ze dne 27. 4. 2018, č. j. 4 As 73/2018 - 31), u pokračování v přestupku se opět objevují úvahy o přetržení i jinými (dřívějšími) úkony, zejména seznámením s protokolem o kontrole (rozsudek ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 As 116/2017 - 53), s nimiž se ale krajský soud neztotožňuje z důvodu zachování právní jistoty o tom, kterým okamžikem dochází k přetržení skutku v případě přestupků.
131. Naopak stanovisko stěžovatelky podporuje ve skutečnosti pouze jediné rozhodnutí (rozsudek ze dne 8. 11. 2007, č. j. 9 As 40/2007), kde je navíc celá úvaha o přetržení skutku až vydáním správního rozhodnutí uvozena slovy „pro úplnost“ a z jejího závěru vyplývá, že se vůbec nevztahuje k posuzovanému skutkovému stavu. Byla tedy činěna jen nad rámec nutného odůvodnění. O usnesení rozšířeného senátu NSS, na něž žalovaná v napadeném rozhodnutí rovněž poukazovala (usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS), se pak vůbec opřít nelze. Z něj totiž vyplývá pouze tolik, že na základě shromážděných důkazů lze v průběhu správního řízení měnit časové vymezení skutku, typicky u trvajících či pokračujících deliktů. Taková úvaha se však může vztahovat i k jednání, jež předcházelo zahájení řízení a o němž se dodatečně zjistí, že trvalo kratší nebo delší dobu (aniž by tato doba zasáhla do samotného správního řízení).
132. Je tedy zřejmé, že judikatura NSS ohledně přetržení trvajícího přestupku není nikterak roztříštěná, a to ani ve vztahu k právnickým osobám. Nejméně od roku 2011 je možno sledovat postupně sílící jednotný názorový proud, podle nějž k přetržení skutku dochází zahájením správního řízení vůči podezřelé osobě. Tuto jednotu nelze zpochybnit jen odkazy na rozhodnutí, kde NSS mlčky přešel fakt, že správní orgán postihoval trvající jednání i po zahájení řízení. Jestliže tato otázka nebyla předmětem žalobních námitek, neměly správní soudy možnost se k ní v dané věci vyslovit a o žádnou skutečnou aprobaci této praxe se tak z jejich strany nejedná.
133. Co se týká dalších argumentů žalovaného, pokud snad existují nějaká specifika soutěžního práva, jež by se s doktrínou přetržení skutku dostávala do kolize, je třeba tyto zvláštnosti zohlednit při výkladu specifických ustanovení zákona o hospodářské soutěže, nikoliv deformací či obcházením obecných institutů správního trestání užívaných napříč jednotlivými odvětvími správního práva. Konkrétně pokud jde o tzv. soutěžní advokacii, krajský soud nevidí důvod, proč by při ustoupení od dalšího páchání soutěžního deliktu a přijetí nápravných opatření nebylo možné zastavit řízení i o deliktu, který byl formálně již ukončen zahájením správního řízení. Nelze navíc přehlížet, že jde z pohledu nyní posuzované kauzy o problém čistě hypotetický, neboť zde veškeré vyjednávání o přijetí opatření k nápravě proběhlo ještě před samotným zahájením řízení. Za specifikum soutěžního práva nelze považovat ani tzv. sdělení výhrad. Jak správně podotkla žalobkyně, tento úkon má svou povahou daleko blíže k seznámení účastníka s podklady řízení a možností vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí. Když navíc krajský soud vezme v úvahu, jak dlouhé období shromažďování podkladů předcházelo samotnému zahájení řízení, nemá žádný důvod posunovat přetržení skutku v čase ještě dále a přiznat tento účinek až sdělení výhrad, jak požaduje žalovaný (ostatně zákonnost rozhodnutí by to nezajistilo, neboť i ke sdělení výhrad došlo dříve, než žalovaný považoval skutek za ukončený).
134. Obdobné úvahy platí i pro jednotné uplatňování práva EU. V obecné rovině souhlasí soud se žalobkyní, že i tam, kde je ÚOHS zavázán aplikovat evropská právo jednotně, by měl být totožný pouze výsledek (postižení celého trvajícího protisoutěžního jednání), ale záleží na členském státu, jakými procesními nástroji jej dosáhne (zda postihem za jedné jednání nebo za jeho dílčí časové úseky). Navíc, čl. 16 nařízení Rady č. 1/2003, na který poukazoval ve své duplice žalovaný, se vztahuje pouze na posuzování jednání, které jsou již předmětem rozhodnutí Komise. To nebyl nynější případ. V daném případě nakonec celá kauza dokonce vůbec neměla evropský rozměr, neboť k porušení čl. 102 Smlouvy o fungování EU podle rozkladového rozhodnutí nedošlo.
135. Stejně tak nehraje žádnou roli ani tvrzená dosavadní ustálená praxe úřadu. Jednak žalovaný nijak nedokládá, že skutečně tímto způsobem v předmětné době postupoval plošně ve všech případech (pouze v bodě 269 rozhodnutí o pokutě odkazoval na jiná svá dvě rozhodnutí), nadto však nezákonná praxe ani nemůže úřad do budoucna zavazovat. Ostatně žalobkyně doložila (a žalovaný to na jednání před soudem nepopřel), že sám tuto praxi později změnil a v současné době již dává účastníkům řízení poučení, z něhož vyplývá, že přijal výše popsaný názor o přetržení skutku zahájením řízení.
136. Krajský soud tak musí konstatovat, že konec trvajícího jednání žalobkyně vymezil žalovaný skutečně nesprávně, jelikož nezohlednil jeho přetržení zahájením správního řízení. Samozřejmě se krajský soud tázal, zda toto pochybení mělo reálný dopad do práv žalobkyně. Nutno totiž říci, že smyslem přetržení skutku je mimo jiné možnost potrestat pachatele přísněji. Tento institut totiž vystihuje fakt, že pachateli se zahájením správního řízení dostalo varování, že jeho jednání může státní moc považovat za trestné, a na základě toho má zvážit, zda je nechce ukončit. Pokud v něm pokračuje, jedná se již fakticky o nový přestupek, který může být samostatně postižen, a navíc na něj lze za určitých okolnosti nahlížet jako na recidivu. Naskýtala se tedy otázka, zda opravdu právní názor zastávaný žalobkyní by mohl vést k pro ni příznivějšímu celkovému výsledku řízení.
137. V obecné rovině má přetržení skutku (vedle možnosti přísnějšího, resp. spravedlivějšího postihu pachatele) i ten smysl, že stanoví určité časové omezení pro následné správní řízení, neboť ukončením skutku se začíná počítat lhůta, po jejímž uplynutí zanikne možnost pachatelova postihu. V tomto konkrétním případě žalobkyně ovšem uplynutí prekluzivní lhůty nenamítala. Dále přetržení skutku při zahájení řízení jednoznačně časově ohraničuje jednání, jež má být předmětem následného správního řízení a tím dává obviněnému jistotu, na jaké skutkové okolnosti v něm má zaměřit svou obhajobu a že nebude v budoucnu postižen znovu za totéž jednání. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ještě v době sdělení výhrad (20. 4. 2015) nebyl skutek podle názoru žalovaného zcela ukončen a žalobkyně tak sotva mohla tušit, za jak dlouhé období bude nakonec rozhodnutím postižena a které všechny okolnosti tedy má smysl namítat. Je sice pravda, že vše podstatné z hlediska zavinění (veškerá jednání žalobkyně se společností Seznam) se odehrálo již před zahájením správního řízení, nicméně nelze vyloučit, že žalobkyně by do řízení vnesla další okolnosti, jež by trvání deliktu v následném období zpochybňovaly. Do práva na obhajobu tak žalovaný mohl nesprávným chápáním trvání deliktu zasáhnout. Naproti tomu jistota, že v budoucnu nebude žalobkyně postižena dvakrát za totéž jednání, byla podle krajského soudu dostatečně zajištěna tím, že žalovaný skutek ve výroku svého rozhodnutí jednoznačně časově vymezil (na rozdíl od případu nekalé soutěže řešeného NS, na nějž ve své triplice poukazovala žalobkyně).
138. Nejpodstatnější je ovšem námitka žalobkyně, že přetržení skutku zahájením řízení by vedlo v důsledku jeho zkrácení k nižší výši pokuty. V tomto směru musel dát krajský soud žalobkyni za pravdu. Zkrácení doby bylo opravdu podstatné a mohlo by se na výši pokuty projevit, jelikož žalovaný podle bodů 27 a 31 svých Zásad pokutování účinných v době vydání napadeného rozhodnutí zohledňoval při výpočtu výše pokuty tzv. koeficient času odpovídající počtu let trvání deliktu, přičemž ten se zaokrouhluje na celé roky (nabývá hodnot min. 1, max. 10). Koeficient času by se nepochybně snížil, neboť doba trvání deliktu by byla necelé 3 roky, namísto cca 4,5 roku. Nad rámec nutného odůvodnění krajský soud podotýká, že žalovaný také pokutu stanovil v závislosti na hodnotě prodejů za rok 2014. Otázku, jaké období je pro stanovení hodnoty prodejů relevantní, tehdy platné Zásady pokutování neupravovaly, žalovaný však v souladu s § 22a odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže vycházel z obratu za poslední ukončené účetní období, tj. za poslední ukončený kalendářní rok předcházející ukončení protiprávního jednání. Nově by tak měl vyjít z obratu za rok 2012. I v tomto směru by tedy mohl žalovaný dojít k odlišné výši pokuty. Pokud by byl obrat žalobkyně za rok 2012 výrazně vyšší než obrat za rok 2014, nelze dokonce vyloučit, že i po snížení koeficientu času by výsledná pokuta mohla být vyšší než nyní (případně totožná, pokud by si to vyžádal zákaz změny k horšímu, tj. reformacio in peius, jehož aplikace na vrácení věci soudem by ovšem musela být předmětem hlubších úvah, jež jdou nad rámec nynější kauzy). K odhadu výsledné výše pokuty ve spise chybí podklady, nicméně soud tedy předpokládá, že žalobkyně ví, co činí, a že měla dobrý důvod, aby se přetržení skutku zahájením řízení v žalobě dovolávala.
Výše pokuty
139. K námitkám proti uložené pokutě se soud vyjadřovat nebude. Bylo by to nadbytečné, neboť výše pokuty bude předmětem nového rozhodování a některé žalobní námitky (vztahující se k výpočtu obratu za rok 2014) ztratí opodstatnění, s ostatními dostane žalovaný možnost se případně hlouběji vypořádat.
Závěr
140. Celý tento spor lze zjednodušeně shrnout tak, že jde o střet dvou možných interpretací poměrně komplexní skutečnosti – situace na trzích s informacemi o dopravních spojeních v ČR.
141. Žalobkyně se domnívá, že na těchto trzích získala nanejvýš konkurenční výhodu. Má navíc za to, že se tak stalo zaslouženě, neboť pro získání této výhody na sebe musela převzít určité závazky vůči státu, aniž by za to žádala finanční protihodnotu. Zdarma tak státu poskytla své know-how a vytvořila pro něj unikání software (pro správu dat a pro vyhledávání v nich), za což žádala právě jen možnost shromážděná data exkluzivně využívat. Její produkt (vyhledávač IDOS) byl natolik kvalitní, že zájem o reklamní prostor s ním spojený umožnil žalobkyni získávat prostředky na plnění povinností podle smlouvy o vedení CIS a spolu s tím dosahovat přiměřeného zisku. Žalobkyně se ale domnívá, že její postavení na trhu se navzdory získané výhodě nestalo natolik pevným, aby zakládalo dominanci, a že tudíž nemohla být povinna dodávat data o dopravních spojeních svým konkurentům, když o ně požádali. Zejména společnost Seznam vnímá žalobkyně v oblasti českého internetového prostředí jako „dravce“, tj. tržně silného konkurenta, který by dokázal její produkt z trhů s online reklamou zcela vytěsnit. Zároveň žalobkyně naznačuje, že společnost Seznam celé roky marnila čas tím, že se snažila vstoupit na trh s vyhledáváním dopravních spojení pokud možno jen s minimálními náklady. Trvala proto na bezplatném poskytnutí celé žalobkyniny databáze, nejednala dostatečně intenzivně s jednotlivými dopravci a oblastními koordinátory dopravy o možnosti poskytnutí jednotlivých „balíků“ dat, jež měli ve svém držení a z nichž mohla vybudovat vlastní srovnatelnou databázi, a nepracovala ani na technickém řešení, jež by jí umožnilo pro vytvoření vlastního vyhledávače dopravních spojení využívat data ve formátu xls, jež žalobkyně od roku 2010 zveřejňovala na svém internetovém portále. Když ale společnost Seznam konečně přijala fakt, že určité náklady vynaložit musí, dokázala na základě dat zveřejňovaných žalobkyní svůj konkurenční vyhledávač vytvořit a vstoupit a ním v dubnu 2015 na trh.
142. Naproti tomu žalovaný interpretuje skutečnost jinak. Podle něj se trhy s informacemi o dopravních spojeních utvářely v ČR za výrazného působení veřejné moci. Žalobkyně, jakožto výhradní držitelka dat shromážděných od jednotlivých dopravců na základě zákona, od počátku soutěžila na těchto trzích takříkajíc „se státem v zádech“. Trhy se tím značně zdeformovaly a vstoupit na ně bez navázání smluvního vztahu s žalobkyní bylo pro jakéhokoliv konkurenta velmi obtížné, ne-li nemožné. Žalobkyně přitom připouštěla na trh jen ty soutěžitele, kteří její dominantní postavení nemohli v dlouhodobém horizontu ohrozit. I těm navíc umožňovala pouze využívat jí vytvořený vyhledávací algoritmus běžící nad její vlastní (obohacenou) databází. Pokud měl potenciální konkurent zájem přímo o data z CIS, která by mu umožnila vytvořit vlastní produkt nabízející vyhledávání dopravních spojení, žalobkyně fakticky odmítala o takové dodávce jednat bez ohledu na možnou výši odměny. Přitom si byla dobře vědoma toho, že vytvořením vyhledávače, který by byl založen na datech získaných jinou cestou, by se její konkurent vystavoval riziku blamáže. Data od jednotlivých dopravců byla totiž z hlediska úplnosti, aktuálnosti a spolehlivosti jejich průběžného dodávání od jednotlivých partnerů s daty z CIS nesrovnatelná a vyhledávač na nich založený by tudíž nebyl konkurenceschopný. Data ve formátu xls zveřejněná žalobkyní zase neměla garantovanou strukturu a žalobkyně by tudíž kdykoliv mohla jejich strukturu změnit a tím konkurenční vyhledávač přinejmenším na čas vyřadit z provozu a zkazit mu pověst. Žalobkyně tak nechránila spotřebitele před neobjektivními dopravními informacemi ani dopravce před kořistěním ze strany provozovatelů jiných vyhledávačů, ale výhradně jen své zisky a tržní postavení.
143. Krajský soud se nakonec na základě učiněných skutkových zjištění, přiklonil k náhledu žalovaného. Kromě všech výše uvedených argumentů vzal v úvahu i fakt, že žalobkyně v říjnu 2013 před zahájením řízení o deliktu odmítla v rámci tzv. soutěžní advokacie návrh žalovaného, aby popsala a garantovala strukturu dat, jež ve formátu xls zveřejňuje na své internetové stránce http://portal.idos.cz. Na jednání to vysvětlila obavou, že by tím stvrdila nezákonnost svého jednání, to však soud nepřesvědčilo. Soud má naopak za to, že pokud by byla pravdivá žalobkynina verze „příběhu“, nic by jí v přijetí takového opatření k nápravě nebránilo. Právě obava z toho, že by na trh s automatickým vyhledáváním dopravního spojení mohla společnost Seznam vstoupit bez nepřiměřeného rizika, však odmítavý postoj žalobkyně vůči návrhu žalovaného velmi dobře vysvětluje. Soud tak nakonec přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí skutečně jen z jediného důvodu, a to kvůli nesprávně určené délce deliktu a jejímu možnému vlivu na výši uložené pokuty.
VIII. Náklady řízení
144. Na základě výše uvedených úvah shledal soud žalobu důvodnou, proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Strana žalující měla ve věci plný úspěch, proto má vůči straně žalované právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem účelně vynaložila. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a v nákladech právního zastoupení v řízení před krajským soudem. Strana žalující tyto náklady vyčíslila na 63 020 Kč, soud však na základě obsahu spisu a své úvahy přiznal částku nižší z důvodů, jež v průběhu výpočtu osvětlí.
145. Zástupce strany žalující učinil celkem 6 úkonů právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Šlo o převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; tento úkon je třeba uhradit bez ohledu na to, že právní zástupce zastupoval účastníka již ve správním řízení – srov. rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 As 21/2011 - 52, č. 2414/2011 Sb. NSS], tři písemná podání soudu ve věci samé, tj. podání žaloby, repliky a tripliky [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na soudním jednání dne 25. 11. 2020, jehož délka překročila 2 hodiny, proto za ně přísluší odměna v rozsahu 2 úkonů právní služby, nikoliv jednoho, jak vyčíslil zástupce žalobkyně [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Za jeden úkon náleží podle § 7 bodu 5 aplikovaného na základě § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu odměna ve výši 3 100 Kč. Zástupce žalované požadoval zvýšení odměny u všech úkonů z důvodu jejich mimořádné obtížnosti a časové náročnosti na trojnásobek podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Zástupce měl zřejmě na mysli obtížnost věci, tj. případu jako takového, neboť nijak neodůvodňuje náročnost jednotlivých úkonů. Podle judikatury však „okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta … spočívají v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích na advokáta při realizaci konkrétního úkonu právní služby a nelze je paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v rámci které je právní služba poskytována“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016). Soud proto uvážil, nakolik obtížný byl ten který úkon v dané věci a konstatuje, že za mimořádně obtížné považuje pouze úkony spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v podání žaloby. U nich shledává důvodným zvýšení odměny na dvojnásobek, a to s ohledem na rozsah podkladů a na to, že určitá část žalobní argumentace byla opřena o cizojazyčnou odbornou literaturu z oblasti soutěžního práva a o rozhodovací praxi SDEU a Evropské komise. Na druhou stranu, žalobkyně byla postižena (po korekci provedené napadeným rozhodnutím) výhradně za porušení vnitrostátního soutěžního práva. Obtížnost uvedených úkonů tudíž nevnímá soud jako tak intenzivní, aby odůvodnila nejvyšší možné (trojnásobné) zvýšení odměny. U ostatních úkonů (replika, triplika a účast při jednání) pak soud mimořádnou obtížnost ani časovou náročnost odůvodňující zvýšení odměny neshledal [časovou náročnost jednání zohlednil soud výše podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu].
146. Zástupci náleží za úkony právní služby též náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, tj. 1 800 Kč (6 x 300 Kč). Protože zmocněný advokát je plátcem DPH, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani ve výši 21 %, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, celkem tedy za všechny úkony 32 186 Kč (8 x 3751 Kč + 6 x 363).
147. V souvislosti s účastí na jednání dále náleží náhrada cestovních výdajů, vypočítaných na základě § 13 odst. 5 advokátního tarifu podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Zástupce žalobkyně je doložil jízdenkou na trasu Praha (sídlo advokátní kanceláře) – Brno (sídlo soudu) a zpět v hodnotě 730 Kč (včetně DPH ve výši 10 %). Za účast na jednání je nutno dále přiznat náhradu za promeškaný čas advokáta strávený cestou do místa jednání a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a to ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce si nárokuje náhradu ve výši 1 000 Kč (10 x 100 Kč), což soud shledal opodstatněným; k tomu bylo nutno přičíst DPH ve výši 210 Kč. Celkem tedy v souvislosti s jednáním přísluší náhrada ve výši 1 940 Kč.
148. Výše nákladů právního zastoupení za celé řízení tudíž činí 34 126 Kč a výše soudních poplatků 3 000 Kč. Celkem má strana žalovaná uhradit straně žalující částku 37 126 Kč, k čemuž jí soud stanovil lhůtu jednoho měsíce.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 25. 11. 2020
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu