104. Pokud by pro žalobkyni jako smluvní stranu bylo zachování práva na výhradní užívání datové základny CIS důležité, jistě by nepřistoupila na změnu, která ji ze smlouvy vypustila a z užívání výhradního udělala pouhé užívání bez přívlastků. Je pravda, že povinnost zpřístupnit data z CIS na žádost dalším subjektům na sebe žalobkyně převzala jen pro případ, že je sama bude užívat v „dalších programových produktech“. K tomu krajský soud podotýká, že pokud by byl nucen smlouvu o vedení CIS ve znění dodatku č. 2 vyložit, pak by za „základní programový produkt“ považoval jen samotný CISnet (systém pro naplňování a správu CIS) a neposkytnutí dat při jejich současném využití v komerčně využívaném vyhledávači IDOS by vyhodnotil jako porušení bodu 4 dodatku č. 2 ke smlouvě o vedení CIS ze strany žalobkyně (obdobně uvažoval žalovaný – srov. bod 151 rozkladového rozhodnutí). Nedává konec konců žádný smysl, proč by Ministerstvo dopravy uzavíralo dodatek ke smlouvě o vedení CIS pojednávající o nějakých hypotetických programových produktech žalobkyně, po kterých v dané době nebylo ani vidu ani slechu a které se nadto neobjevily ani v letech budoucích. Žalobkyně zde zjevně jen fabuluje. Bod 4 dodatku č. 2 má naopak zjevnou návaznost na zánik jejího smluvního práva na výhradní užívání a šíření datové základny CIS v jejích programových produktech, k čemuž došlo tímtéž dodatkem. I kdyby ale bylo možné žalobkynin výklad bodu 4 akceptovat, tak z hlediska „ekonomické udržitelnosti“ nelze přehlížet, že dodatek č. 2 přinesl ještě jednu změnu dosavadního obchodního vztahu mezi žalobkyní a Ministerstvem dopravy, a to v tom směru, že žalobkyně se v něm zavázala zveřejňovat na internetu veškeré aktualizované jízdní řády z CIS ve formátech pdf a xls. Ačkoliv beneficientem tohoto smluvního ujednání byla jistě především cestující veřejnost, tak elektronická forma zveřejnění představovala pro žalobkynino výlučné užívání dat z CIS nutně další hrozbu. Přesto i na ně ze své svobodné vůle přistoupila.
105. Věcná exkluzivita (výlučné užívání dat z CIS) proto již v této době nemohla být pro žalobkyni esenciální z hlediska dalšího poskytování služby mimořádného hospodářského významu, jinak by buď trvala na jejím zachování bez jakýchkoliv klauzulí, jež by ji třeba i jen potenciálně ohrožovaly, nebo by smluvní vztah s ministerstvem ukončila.
106. Krajský soud má tudíž za to, že exkluzivita přístupu do CIS během prvních devíti let platnosti smlouvy splnila pro žalobkyni svůj účel. Umožnila jí pečlivě a bez konkurenčního tlaku vyvinout její programy (zejména vyhledávač dopravních spojení), etablovat se s nimi na trhu, získat si na něm jméno a náskok před konkurencí. Je zcela realistické předpokládat, že zvýšené vstupní náklady na poskytování služby obecného hospodářského významu (zde zejména na vývoj aplikace CISnet, její uvedení do provozu a odstraňování nedostatků), byly během oněch prvních let uhrazeny, resp. dostatečně kompenzovány popsanými přínosy devítileté exkluzivity. Náklady průběžné již zahrnovaly jen samotný provoz systému shromažďování a schvalování jízdních řádů. Investice do vylepšování a nových funkcí vyhledávače IDOS sem nelze počítat, neboť to mezi povinnosti žalobkyně nepatřilo a mělo to pouze zvýšit atraktivitu a konkurenceschopnost jejího produktu na trhu. Průběžné náklady na provozování CIS přitom zjevně nebyly tak veliké, aby žalobkyně šla do názorového střetu se svým smluvním partnerem a odmítla dodatek č. 2 podepsat. Zřejmě se nadále spokojila jako s protihodnotou za správu CIS jen s výhodnějším (bezprostředním) přístupem k datům v něm shromážděným, jak uvádí žalovaný. Ten přitom žalobkyni nepotrestal za to, že by snad společnosti Seznam neumožnila přístup k datům z CIS za přesně stejných podmínek, jako měla sama, nýbrž za to, že jí tato data nezpřístupnila vůbec. Diskuze o tom, zda by odmítnutí dodávek představovala např. nabídka žalobkyně, že svým konkurentům bude aktualizace dat z CIS poskytovat s určitým zpožděním, aby si zachovala nějakou výhodu za to, že nese náklady na provoz CIS, tak zůstává v rovině ryze hypotetické.
107. Krajský soud uzavírá, že na základě obsahu dodatku č. 2 ke smlouvě o vedení CIS, jímž provedl dokazování, neuvěřil tvrzení žalobkyně, že by poskytnutí dat z CIS jiným osobám v rozhodné době mohlo vést k ohrožení služby obecného hospodářského významu, resp. že by za těchto okolností nebylo její poskytování pro žalobkyni ekonomicky udržitelné. Úvahy krajského soudu přitom vycházejí z toho, že smlouva o vedení CIS v žádné své verzi žalobkyni neukládala, aby aktualizovaná data z CIS poskytovala zájemcům zdarma (s výjimkou určených veřejnoprávních korporací). Mohla si tedy za jejich poskytnutí stanovit cenu, která by jí alespoň částečně kompenzovala i možné oslabení jejího postavení na trhu a pokles zisků při neměnných nákladech na poskytování služby obecného hospodářského významu. K tvrzení žalobkyně, že společnost Seznam se dožadovala poskytnutí dat bez jakéhokoliv protiplnění, se soud vyjádří na jiném místě níže.
Relevantní trhy a dominantní postavení žalobkyně
108. Krajský soud se nakonec – byť po jistém váhání – ztotožnil s vymezením a analýzou trhů, jak je provedl žalovaný. Základním kamenem a předpokladem všech dalších úvah je teze, že relevantní trhy v oblasti informací o veřejné dopravě se v České republice po dlouhou dobu vyvíjely pod vlivem specifické veřejnoprávní úpravy (povinné předávání informací do CIS) a na ni navazující veřejnoprávní smlouvy mezi Ministerstvem dopravy a žalobkyní, jež žalobkyni zajišťovalo exkluzivní přístup k unikátnímu souboru dat shromážděných v CIS (srov. bod 159 rozkladového rozhodnutí). Postavení žalobkyně na těchto trzích tedy vzniklo a bylo udržováno s podporou státu, což vedlo k významné deformaci těchto trhů (srov. bod 181 rozhodnutí o pokutě a body 201 a 237 rozkladového rozhodnutí). Pokud by tuto výchozí tezi nepřijal krajský soud za svou (stejně jako se její akceptaci setrvale vzpírá žalobkyně), musel by odmítnout i další vývody žalovaného. Krajský soud nicméně naznal, že působení veřejnoprávní regulace a postavení žalobkyně vyplývající ze smlouvy o vedení CIS je skutečně na relevantních trzích patrné, jak krajský soud rozebere níže, a tyto skutečnosti tak nutně musel žalovaný ve svých úvahách zohlednit.
109. Žalovaný vymezil celkem tři relevantní trhy (srov. bod 155 – 157 rozkladového rozhodnutí). Trh č. 1 je trh s daty, jež povinné subjekty postoupily do CIS a dopravní úřady je schválily, tj. trh s aktuálními daty z CIS. Data mohou posloužit k vybudování vlastní databáze jiným subjektům, jež mohou na navazujících trzích vystupovat jako dodavatelé, a tedy konkurenti žalobkyně. Právě tato „kaskádovitost“ trhů je typická pro případy zakázaného odmítnutí dodávek (srov. bod 243 rozkladového rozhodnutí). Existenci trhu č. 1 žalovaný dovozuje jednak z existence příslušného produktu, a dále z existence poptávky po něm ze strany společností Seznam a Google. Žalobkyně jako jediná držitelka tohoto produktu ovšem nebyla ochotna jej zájemcům nabídnout za žádných podmínek. Právě na tomto primárním či dodavatelském trhu tak mělo dojít ke zneužití dominantního postavení žalobkyně ve formě odmítnutí dodávek. Žalobkyně u tohoto trhu namítá zejména to, že existovaly alternativy k produktu, který žalovaný označil za jediný produkt tohoto trhu (tedy že jeho nabídková strana byla širší, než je žalovaný ochoten uznat). Zejména žalobkyně poukazuje na možnost získávat jízdní řády přímo od dopravců nebo od oblastních koordinátorů dopravy namísto přístupu k aktualizovaným datům z CIS. S těmito námitkami se krajský soud vypořádá níže poté, co vyloží vazby mezi jednotlivými trhy.
110. Trh č. 2 má být podle žalovaného trh s informacemi o existujících variantách dopravního spojení. Pod tímto názvem se skrývá produkt, který žalobkyně naopak byla ochotná nabízet i jiným soutěžitelům na navazujících trzích, totiž přístup k vyhledávacímu rozhraní (TTWS a CRWS) nad její vlastní databází, v níž byla data z CIS obohacena řadou dalších dat, jež žalobkyně získávala soukromoprávní cestou. Žalobkyně namítá, že tento trh vymezil žalovaný zcela uměle.
111. Soud k tomu uvádí, že vymezení trhu č. 2 skutečně může být sporné. Lze diskutovat o tom, zda by neměl být chápán spíše jako součást dodavatelského trhu č. 1. To by ovšem musel přístup k vyhledávacímu rozhraní nad žalobkyninou obohacenou databází tvořit srovnatelnou alternativu k poskytování dat z CIS. Tak tomu podle krajského soudu nebylo (srov. též body 288\u001e294 rozhodnutí o pokutě).
112. Přímý přístup k datům z CIS by potenciálním konkurentům žalobkyně umožňoval vyvinout vlastní databázi a vlastní vyhledávací algoritmus, jehož prostřednictvím by mohli vyhledávání v databázi pojmout odlišným způsobem než žalobkyně ve svých produktech, mohli by je propojovat s výstupy z jiných programů, zavádět k němu nové funkce a podobně (srov. body 288 \u001e 289 rozhodnutí o pokutě). To si však žalobkyně evidentně nepřála. Z jejího vyjádření (č. l. 276 správního spisu) jasně vyplývá, že vstup nových vyhledávačů na trh, pokud by nabízely své služby bez omezení stanovených veřejnoprávními předpisy pro vyhledávání, jež poskytoval IDOS (takže by nezobrazovaly „objektivní“ výsledky), vnímala jako ohrožení zájmů svých i zájmů spotřebitelů. Prostřednictvím produktu trhu č. 2 tak sice žalobkyně umožňovala zájemcům vyvíjet jejich vlastní vyhledávače dopravních spojení, ovšem pouze v rozsahu odlišné prezentační vrstvy (vyhledávací masky). Výsledky vyhledávání museli přebírat od žalobkyně a do jejich skladby takříkajíc „neměli co mluvit“. O tom, že programy založené na produktu trhu č. 2 nebyly ničím víc než pouhými „zobrazovači výsledků“ (prezentačními vrstvami), jež bylo možno implantovat na jakékoliv jiné vyhledávací rozhraní, svědčí i fakt, že vyhledávač Pubtran poté, co jej jeho majitel prodal společnosti Seznam (duben 2015), zmigroval z vyhledávacího rozhraní žalobkyně na vyhledávací rozhraní, jež v té době dokončila na základě dílčích dat společnost Seznam (tyto informace vyplývají mj. z bodů 114 a 159 rozhodnutí o pokutě). Žalobkyně také produkt trhu č. 2 poskytovala převážně jen soutěžitelům provozujícím dílčí vyhledávače dopravních spojení nebo vyvíjejícím vyhledávače pro jiné platformy, než na jaké se v tu dobu zaměřovala žalobkyně (zejména šlo o vyhledávače pro mobilní zařízení). Žalovaný vzhledem k výše uvedenému správně zohlednil fakt, že produkt trhu č. 2 mohl uspokojit pouze část poptávky po produktu trhu č. 1 a že nadto žalobkyně reálně tento produkt nabízela jen těm soutěžitelům, kteří neohrožovali jedinečnost jejího vyhledávače spojení na internetové stránce IDOS (srov. body 168, 169 a 176 rozkladového rozhodnutí). Chápat trh č. 2 jako samostatný trh s odlišným produktem, než jaký nabízel trh č. 1, je tak správnější, byť jde v obou případech o trhy dodavatelské, jejichž produkt slouží primárně pro vstup na navazující trh č. 3. Tím považuje krajský soud námitky žalobkyně proti vymezení trhu č. 2 za vypořádané.
113. Konečně třetím trhem, navazujícím na předchozí dva, je trh č. 3, tj. trh služeb automatického vyhledávání dopravního spojení s celostátním pokrytím. Nabídka na trhu č. 3 již cílí na koncového zákazníka, takže je pro vstup na něj nutné nejen mít data a dokázat v nich vyhledat vhodná dopravní spojení, ale také prezentovat výsledky vyhledávání podle zadaných požadavků uživateli. Existenci tohoto trhu žalobkyně nezpochybňuje, nicméně také zde namítá (obdobně jako u trhu č. 1), že žalovaný nesprávně vymezil jeho nabídkovou stranu, neboť ignoroval existenci řady konkurenčních vyhledávačů s celostátním pokrytím. Nadto nepřipustil, že by součástí trhu č. 3 byly ty vyhledávače, jež nabízely dílčí vyhledávání (jen některé druhy dopravy nebo jen v určité oblasti České republiky), ačkoliv po takovém vyhledávání byla podle důkazů předložených žalobkyní dostatečná poptávka. I dílčí vyhledávače tak mohly sloužit jako relevantní substitut IDOSu. Žalovaný nezvážil ani to, že IDOS má charakter vícestranné platformy propojující poskytovatele informací o dopravních spojeních, jejich zákazníky a poskytovatele reklamy. Také s těmito námitkami se krajský soud vypořádá níže.
114. Nyní se krajský soud bude věnovat stěžejní námitce obsažené v tomto žalobním bodu, která se týká nabídkové strany trhu č. 1. Za klíčovou ji krajský soud považuje proto, že právě na tomto trhu mělo dojít ke zneužití dominantního postavení žalobkyně. Proto byl žalovaný povinen důkladně zjistit, zda jí skutečně takové postavení na daném trhu v rozhodné době svědčilo. U trhů navazujících již měl žalovaný její postavení zkoumat pouze do té míry, aby objasnil, jaké důsledky pro hospodářskou soutěž na nich mohlo zneužití dominantního postavení na primárním trhu mít (srov. body 184\u001e186 rozhodnutí o pokutě).
115. Žalobkyně tvrdí, že alternativním produktem na trhu č. 1 byla data o jízdních řádech získávaná soukromoprávní cestou od jednotlivých dopravců nebo koordinátorů dopravy. Žalovaný tomu oponuje v první řadě poukazem na skutečnosti, které zjistil z vyjádření společností Seznam a Bileto. Obě se touto cestou pokoušely data v potřebném rozsahu získat, ale ani jedna neuspěla. Žalobkyně neměla možnost se s jejich vyjádřeními ve správním řízení seznámit v plném rozsahu, neboť uvedené společnosti některé jejich části označily za obchodní tajemství. Jak už soud uvedl výše, dřívější procesní úprava zavazovala žalovaného, aby obchodní tajemství třetích osob chránil bez ohledu na to, že uvedenými listinami prováděl důkaz. Toto pravidlo zůstalo v důsledku přechodných ustanovení aplikovatelné na celé dosavadní správní řízení až do jeho pravomocného skončení a žalovaný tudíž nepochybil, když se jím řídil. Nicméně tato právní úprava dosti znesnadňovala uplatnění práva na obhajobu, navíc úprava nahlížení do spisu v s. ř. s. je v tomto ohledu mnohem vstřícnější. Proto soud provedl při ústním jednání v rámci posouzení řízení o předchozí žalobě důkaz vyjádřeními společností Seznam a Bileto a seznámil s nimi žalobkyni v plném rozsahu, takže na ně mohla reagovat. Žalobkyně v reakci na to zejména uvedla, že tvrzení v nich obsažená měl žalovaný ověřit z dalších zdrojů.
116. Krajský soud nejprve podotýká, že spolehnutí se na údaje uváděné společnostmi Seznam a Bileto, aniž by jejich pravdivost ověřoval přímo u dopravců a koordinátorů dopravy, s nimiž měly uvedené společnosti podle svých tvrzení neúspěšně o poskytnutí jízdních řádů jednat, považuje za nejslabší místo celé argumentace žalovaného. Velmi důležitý je totiž nejen fakt, že se společnosti Seznam ani společnosti Bileto nepodařilo potřebná data získat, ale zejména tvrzení společnosti Seznam, že důvodem byly obavy oslovených subjektů z následků, které by mohlo poskytnutí dat mít pro jejich vztahy se žalobkyní jakožto provozovatelkou CIS (důkazy k. a l.). Mělo jít jednak o možné následky právní (některé subjekty považovaly data předávaná do CIS za duševní vlastnictví žalobkyně), a dále o následky obchodní (některé subjekty odebírající od žalobkyně její služby se obávaly narušení nebo ukončení další spolupráce). Tyto skutečnosti jsou důležité, neboť mají vysvětlovat, že neúspěch snah společností Seznam a Bileto nebyl dán nedostatkem snahy nebo ochoty k ústupkům z jejich strany, ale vyplýval ze specifické situace, jež se na trhu vlivem státu vytvořila (a snad i z aktivního agitačního úsilí samotné žalobkyně).
117. Soud by rozhodně považoval za vhodnější, kdyby žalovaný tvrzení společností Seznam a Bileto ověřil z dalšího, nezávislého zdroje, např. od koordinátorů dopravy, s nimiž měly jednat (byť s ohledem na časový odstup by taková snaha jistě narážela na značné překážky). Po zralé úvaze nicméně soud uvedeným důkazům uvěřil. Vedl jej k tomu fakt, že vyjádření společností Seznam a Bileto se navzájem podporují a jsou v souladu i s dalšími zjištěnými okolnostmi.
118. Za prvé, tato tvrzení odpovídají tomu, co soud zjistil a co vyvodil z obsahu smlouvy o vedení CIS v její původní podobě. Tato smlouva skutečně – zřejmě v důsledku nesprávných představ a nedostatečných právních znalostí Ministerstva dopravy – zajišťovala původně žalobkyni právo na výhradní užívání dat z CIS. Jak už bylo výše dovozeno, žalobkyně zjevně od počátku odmítala tato data poskytovat dalším subjektům mimo dopravní úřady, pravděpodobně proto, aby si svou exkluzivitu pojistila a zabránila únikům dat či nežádoucímu přístupu k nim prostřednictvím jiných subjektů. Přístup vyšších územně samosprávných celků (krajů) k datům z CIS proto musel být vyřešen dodatkem č. 1. Lze důvodně předpokládat, že žalobkyně své domnělé nároky bedlivě střežila i po jeho přijetí, alespoň vůči osobám práva soukromého, a že povědomí o tom se mohlo mezi povinnými subjekty rozšířit. Tvrzení společnosti Seznam o obavách dopravců tak ladí s tím, co vyplynulo výše z vývoje smlouvy o vedení CIS.
119. Za druhé, soud vzal v úvahu, že společnost Seznam se evidentně pokoušela data od dopravců a oblastních koordinátorů dopravy opravdu získat – nejednalo se tedy o nějakou smyšlenku ani o ojedinělé pokusy činěné pouze „pro forma“, aby posléze mohla společnost Seznam vinit žalobkyni z toho, že je pomyslnou „žábou na prameni“, jež brání v přístupu k jedinému zdroji dat o jízdních řádech. Společnost Seznam totiž podle svého sdělení nakonec po soustředěném úsilí uspěla u tří poměrně významných subjektů (KORDIS, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Dopravní podnik města Plzeň) a na datech od nich, společně s daty o vlakových spojích získaných od společnosti Bileto, postavila původní zkušební beta verzi svého vyhledávače (důkazy l. a p. – technická zpráva). Na okraj soud podotýká, že také záznamy z neúspěšných jednání s dopravci a koordinátory dopravy zmiňující jejich obavy z reakce společnosti CHAPS, jež společnost Seznam žalovanému předložila (č. l. 532\u001e540 správního spisu), působí autenticky, byť se samozřejmě opět jedná jen o vlastní záznamy této společnosti.
120. Další skutečností, kterou vzal soud v úvahu (byť žalovaný s ní ve svých rozhodnutích v této souvislosti neoperuje), je fakt, že žalobkyně zůstala po celou dobu na nabídkové straně trhu č. 1 monopolistou. Tvrdí sice, že databázi srovnatelnou svou využitelností s daty z CIS bylo možné vybudovat i soukromoprávní cestou, tedy smlouvami s jednotlivými držiteli dat, ale na trhu se ve skutečnosti neobjevil žádný subjekt, který by to dokázal a takový produkt zájemcům nabídl. Jistě to lze vysvětlit tím, že k tomu zkrátka nikdo neměl dost podnikatelských schopností. Krajský soud je ale přesvědčen, že kde je poptávka, musí se – přinejmenším v delším časovém horizontu – objevit i nabídka, nenaráží\u001eli ovšem potenciální soutěžitelé na nepřekonatelné překážky. Poptávku po datech z CIS lze přitom doložit nejpozději od konce roku 2010, kdy o ně projevila zájem společnost Seznam. Spíše však trvala déle, protože část zájemců se spokojovala s produktem trhu č. 2 (byť nešlo o plnohodnotnou alternativu, jak krajský soud vyložil výše). Přesto těm subjektům, které chtěly vyvíjet vlastní vyhledávače dopravních spojení, nikdo nenabídl alternativu – vlastními silami vytvořenou databázi jízdních řádů. Dělo se tak navzdory tomu, že spory Seznamu se žalobkyní o data z CIS byly v té době medializovány. Nabídka se neobjevila, ačkoliv existovala významná mezera na navazujícím trhu, neboť žalobkyně, jak sama uvádí, byla smlouvou o vedení CIS limitována v tom, jakými způsoby mohla těžit ze svého vyhledávače IDOS (jen prostřednictvím zobrazování reklamy). Požadavky na objektivitu výsledků jí bránily v tom, aby nabízela přednostně spojení určitých dopravců, zvýrazňovala některé vyhledané výsledky apod. Konkurent s vlastním novým vyhledávačem by takto omezen nebyl, měl by tedy k dispozici řadu způsobů, jak svůj produkt „monetizovat“. Neměl by pro něj tudíž být problém za nabízená data zaplatit. A přes všechna tato fakta zůstal prostor pro konkurenci na nabídkové straně trhu č. 1 nevyužitý až do vydání vyhlášky, kterou se z dat CIS stal už jednoznačně veřejný statek, neboť byla nově uveřejňována ve strojově zpracovatelné podobě. I to podporuje závěr, že získat soukromoprávní cestou dostatečný soubor dat k tomu, aby bylo možné na trhu č. 3 efektivně konkurovat žalobkyni, bylo v podmínkách, jaké na trhu č. 1 v rozhodné době vládly, mimořádně obtížné, ne\u001eli dokonce úplně nemožné.
121. Pro úplnost soud podotýká, že internetový článek, v němž se uvádí, že společnost KORDIS (koordinátor veřejné dopravy Jihomoravského kraje) již řadu let dodává společnosti Google statická data jízdních řádů, nic nedokazuje. Jednak jde pouze o jediného poskytovatele, takže nelze vyloučit, že šlo o „bílou vránu“, jež se jako jediná nebála porušit údajná výhradní práva žalobkyně. Především ale článek je z roku 2023 a časový údaj v něm uvedený je natolik nekonkrétní, že vůbec není jasné, zda spadá do doby spáchání přestupku. Ona „řada let“ mohla klidně začít až v roce 2014 nebo kdykoliv později. Irelevantní jsou i poukazy žalobkyně při druhém ústním jednání před soudem, že žalovaný měl za zneužití dominantního postavení stíhat dopravce, oblastní koordinátory veřejné dopravy a společnost MAFRA, když neposkytli data společnosti Seznam. O tom se nyní řízení nevede. Nadto krajský soud níže vysvětlí, proč nepovažuje za ekvivalent databáze CIS ani dílčí data v držení jednotlivých subjektů, ani data týkající se jen jednotlivých druhů dopravy (např. vlakové), jež se snažila získat z mezinárodní databáze společnost Bileto.
122. Všechny výše popsané skutečnosti ve svém souhrnu vedly soud k tomu, že informace od společností Seznam a Bileto o neúspěšných pokusech získat data o jízdních řádech přímo od dopravců a koordinátorů dopravy, vyhodnotil jako věrohodné. Soud má dokonce za to, že postavení žalobkyně se v důsledku obav dopravců a koordinátorů dopravy z poskytování dat o jízdních řádech jiným osobám významně blížilo infrastrukturnímu monopolu (vlastnictví tzv. essential facility).
123. Tento závěr nemohou vyvrátit ani poukazy žalobkyně na subjekty, jež na jiných trzích úspěšně shromáždily soukromoprávní cestou dostatečně velký soubor dat, aby mohly nabídnout službu obdobnou té, již v České republice v oblasti hromadné dopravy nabízí žalobkyně. Konkurenční prostředí na Slovensku bylo zcela odlišné, neboť stát nikdy neuložil dopravcům povinnost zasílat data do svého centrálního systému, natož aby tu působil subjekt s výhradním právem tato data užívat ve svých produktech (srov. body 267\u001e271 rozkladového rozhodnutí). Pro úspěšný vstup na trh tak mohlo postačovat shromáždit třeba i jen část dat o dopravních spojeních a postupně je doplňovat, neboť spotřebitelé by tu nepoměřovali od počátku kvalitu služeb nově vstupujícího soutěžitele s etablovaným subjektem, jenž nabízí vyhledávání založené na úplných datech garantovaných veřejnou mocí. Navíc ve shromáždění dostatečného množství dat pro uspokojení spotřebitelů tu nebránily obavy těch, jež těmito daty disponovali, z narušení exkluzivity zaručené státem třetímu subjektu. U dat o letecké dopravě pak o tomto typu státního zásahu nemá ani smysl uvažovat, protože je ze své povahy mezistátní a žádný stát tak nemůže efektivně nařídit shromáždění komplexního souboru dat o leteckých spojeních (srov. též bod 374 rozkladového rozhodnutí).
124. Úspěchy jiných subjektů při shromažďování dat o dopravních spojeních v zahraničí tak nic nevypovídají o tom, zda tato cesta byla možná a zda by její výsledek postačoval pro působení na trhu s vyhledáváním spojení pozemní veřejnou dopravou v České republice. Pokud žalobkyně v řízení před soudem nově poukazovala na plány společnosti Kiwi.com, která hodlá shromažďovat též data o pozemní dopravě, ambiciózní prohlášení jejího vlastníka v rozhovoru pro internetový server nic nevypovídá o tom, nakolik byla tato snaha ve skutečnosti úspěšná. Nadto ji tato společnost hodlala vyvíjet v roce 2018, tedy ve zcela jiném legislativním prostředí, kde se data z CIS na základě ministerských vyhlášek již povinně zveřejňují ve formátu umožňujícím jejich automatické zpracování.
125. Vedle toho se soud ztotožnil i s druhou argumentační linií žalovaného, který tvrdí, že dokonce i kdyby některý konkurent žalobkyně dokázal data od jednotlivých dopravců a koordinátorů ve větším rozsahu shromáždit, nešlo by o soubor dat srovnatelný s daty z CIS, tedy s produktem trhu č. 1 (body 160\u001e162 rozkladového rozhodnutí). Data z CIS byla totiž úplná pro každý druh dopravy, na který zákon pamatoval. Už jen této kvality by bylo při velkém množství dopravců obtížné dosáhnout, a to i kdyby mezi nimi nepanovaly výše popsané obavy z poskytování dat třetím subjektům. Vedle toho však šlo též o data přesná a zaručeně aktuální. Do CIS se totiž začleňovaly pouze jízdní řády schválené příslušným dopravním úřadem. Od dopravce by tak zájemce mohl získat v závislosti na smluvní úpravě buď data zaslaná dopravnímu úřadu ke schválení (jež však ještě mohla podléhat změnám) nebo data již schválená (což se ale sám dopravce mohl od dopravního úřadu či od žalobkyně dozvídat se zpožděním, mohl je poté opomenout zaslat svému smluvnímu partnerovi apod.). Konečně šlo také o data předávaná do databáze povinně pod hrozbou veřejnoprávní sankce v případě neplnění této povinnosti. Naproti tomu u dat získávaných soukromoprávní cestou platí, že pokud by je smluvní partner neposkytoval vůbec nebo by byl při jejich poskytování laxní či nedůsledný, byl by konkurent žalobkyně odkázán na soukromoprávní prostředky nápravy (např. řízení před civilními soudy), jež jsou nesrovnatelně pomalejší. Již jen tyto rozdíly by podle krajského soudu stačily k závěru, že soukromoprávní cestou nebylo možné získat produkt, který by byl srovnatelný s databází dat z CIS do té míry, aby s ním jeho vlastník mohl konkurovat žalobkyni na navazujících trzích (k tomu, jak velký soubor dat by byl potřeba pro úspěšné působení na trhu č. 3, se soud vyjádří níže). Data od jednotlivých dopravců tak nebylo potřeba na nabídkové straně trhu č. 1 vůbec zohledňovat.
126. K otázce, zda za alternativní produkt na trhu č. 1 bylo možné považovat data ve formátu pdf a xls, jež začala žalobkyně v roce 2010 na základě dodatku č. 2 ke smlouvě o vedení CIS povinně zveřejňovat na internetové stránce http://portal.idos.cz, se soud vysloví níže, neboť žalobkyně tuto skutečnost zároveň prezentuje jako „poskytnutí dodávek“ společnosti Seznam.
127. Pokud jde o navazující trhy, ty zkoumal žalovaný jen do té míry, aby zhodnotil, nakolik byl produkt trhu č. 1 potřebný pro zapojení se do nich a nakolik mohlo odmítnutí dodávek ze strany žalobkyně navazující trhy ovlivnit. Neprováděl tedy hodnocení, jaký tržní podíl na nich žalobkyně měla, natožpak aby přijal závěr, že šlo o postavení monopolní. Pouze si kladl otázku, nakolik komplikované bylo na tyto trhy vstoupit bez produktu trhu č. 1 a jaké dopady tedy odepření dodávek na konkurenci na těchto trzích mohlo mít (srov. též body 157\u001e158 rozhodnutí o pokutě a 242 rozkladového rozhodnutí).
128. Trh č. 2 je z tohoto pohledu poměrně jednoduchý, neboť předmětem obchodování na něm je pouhé rozvinutí a nadstavba nad daty z CIS, tedy obohacení produktu trhu č. 1. Bez dat z CIS nelze srovnatelný produkt vytvořit a odmítnutí dodávek tak bezpochyby brání vstupu na tento trh. Tomu odpovídá fakt, že žalobkyně na něm působila sama. Jak už krajský soud uvedl výše, na produkt trhu č. 2 by bylo teoreticky možno nahlížet též jako na alternativu k produktu trhu č. 1. To ale nic nemění na závěru, že oběma produkty disponovala pouze žalobkyně a (v případě produktu trhu č. 2) její smluvní partneři, kterým však bylo smluvně zapovězeno jeho vstupní data šířit dále (srov. smlouvy na č. l. 178 a násl. správního spisu). Žalobkyně přitom netvrdí, že by snad společnosti Seznam přístup k vyhledávání nad svou vlastní databází nabízela namísto požadovaného přístupu k datům z CIS. Její argumentační „útok“ na vymezení samostatného trhu č. 2 tak zůstává bez jakéhokoliv praktického významu pro celkové posouzení věci. Navíc, jak už krajský soud vysvětlil výše, jí ani nemohl dát za pravdu, neboť produkt trhu č. 2 neumožňoval vstoupit na navazující trh č. 3 s vlastním, plnohodnotným produktem, ale pouze s jakýmsi derivátem produktu žalobkynina (sov. též body 227\u001e230 rozkladového rozhodnutí).
129. Složitější – a tam také směřuje většina žalobních námitek – je posouzení situace na trhu č. 3, tedy trhu služeb automatického vyhledávání dopravního spojení. Žalobkyně protestuje už proti jeho samotnému vymezení jako trhu vyhledávačů „s celostátním pokrytím“. Podle ní se soutěže na trhu s automatickým vyhledáváním dopravního spojení účastnily i takové vyhledávače, které nenabízely celostátní pokrytí, ale pouze vyhledávání lokální (např. v hromadné dopravě jednotlivých měst nebo v integrovaném dopravním systému určitého kraje). Stejně tak žalobkyně vytýká žalovanému, že do navazujícího trhu č. 3 nezařadil vyhledávače nabízející celostátní vyhledávání, ale vyhledávající jen v určitém segmentu hromadné dopravy (např. jen vyhledávání vlakových spojů či dokonce jen vyhledávání ve spojích určitého dopravce). Žalovaný vysvětlil, že substituce (zaměnitelnost) je tu pouze jednostranná – zatímco IDOS může nahradit dílčí vyhledávače, ty jej naopak nahradit nemohou (srov. body 248\u001e253 rozhodnutí o pokutě). Komplexní vyhledávače s celostátním pokrytím proto nejsou součástí téhož trhu jako dílčí vyhledávače. Jinak řečeno, zatímco provozovatel celostátního vyhledávače může usilovat o to, aby „odloudil“ zákazníky provozovateli vyhledávače dílčího, protože je schopen uspokojit jejich potřeby, provozovatel dílčího vyhledávače na něj takovýto konkurenční tlak vytvářet nemůže. Jeho vyhledávač se svým věcným nebo prostorovým omezením plnohodnotnou alternativu pro typického (většinového) uživatele komplexního vyhledávače nepředstavuje, neboť přinejmenším na některé jeho dotazy není schopen odpovědět, resp. poskytnout požadované informace.
130. Žalovaný tyto své úvahy založil především na analýze dat o využití vyhledávače IDOS dodaných samotnou žalobkyní (body 115 a 256\u001e258 rozhodnutí o pokutě a body 211\u001e222 rozkladového rozhodnutí). Žalobkyně na prvním jednání soudu uvedla, že z matematického hlediska interpretaci výsledků vyhledávání nezpochybňuje, tj. že integrované statistické údaje žalovaný vytvořil správně (viz graf č. 2 v bodě 114 prvostupňového rozhodnutí). I soud z nich proto vyšel. Z výsledků je podle soudu zřejmé, že dotazy na lokální dopravní spojení (MHD jednotlivých měst, integrované dopravní systémy krajů) tvoří menšinu z celkového množství dotazů. Převažují dotazy využívající celostátní pokrytí vyhledávače IDOS, ať již jde o vyhledávání ve všech jízdních řádech, které je nastaveno jako výchozí, nebo o vyhledávání ve všech spojích autobusových či vlakových. Určitý, ovšem nevelký, potenciál v tomto směru snad vykazuje jedině vyhledávání dopravního spojení v Praze a jejím okolí (tj. MHD Praha v kombinaci s pražským integrovaným dopravním systémem), kde ovšem žalobkyně působila jako dodavatel softwarového řešení pro Dopravní podnik hl. m. Prahy, jak vyplývá z údajů v registru smluv a žalobkyně to potvrdila i na prvním jednání soudu. I z tohoto směru tak mohl konkurenční tlak působit na žalobkyni jen velmi omezeně.
131. Obdobně lze ve vztahu k vyhledávání jednotlivých druhů dopravy konstatovat, že převažující zájem klientů směřuje spíše k vyhledávání spojení pomocí kombinace různých druhů dopravy, a to opět nikoliv jen díky výchozímu nastavení vyhledávače, jež mohou spotřebitelé ponechávat nezměněné z pohodlnosti, ale i v důsledku jejich aktivní volby, kdy omezují vyhledávání zejména na kombinaci vlaků a autobusů. Významnější segment poptávky tak představuje jen skupina dotazů na čistě autobusová dopravní spojení. I u těch je ale možno se ptát, zda by jejich autory uspokojilo vyhledávání, jež by nezahrnovalo všechny autobusové dopravce obsluhující určitou trasu, nýbrž je některé z nich či dokonce pouze jednoho konkrétního dopravce. Na trhu totiž nepůsobil žádný subjekt, který by nabízel vyhledávání autobusového spojení všeobecně, a tak by potenciální konkurenty žalobkyně v oblasti vyhledávání autobusového spojení mohly představovat jedině dílčí vyhledávače jednotlivých autobusových dopravců – jedině na ty také žalobkyně v řízení poukazovala.
132. Jinak řečeno, tzv. vyhledávání nad neúplným souborem dat v IDOS, které je podle žalobkyně mezi jeho uživateli převažujícím způsobem využití, představuje ve skutečnosti značně diverzifikovanou množinu nejrůznějších hledání, kterou nepokryje v celku žádný dílčí vyhledávač, ať již omezený lokálně nebo omezený jen na určitého dopravce. Uživatelé IDOS převážně vyžadují porovnání více různých dopravců (či dokonce druhů dopravy), případně porovnání různých přepravních kombinací (různé dopravní prostředky, různá místa přestupů atd.). Dílčí vyhledávače si jistě své zákazníky najdou, bude se však nejspíš jednat o specifický typ klientely – cestující vázané k určitému dopravci věrnostním programem nebo spokojeností právě s tím typem klientského servisu pro cestující, které daný dopravce nabízí, resp. o cestující, kteří po většinu času využívají hromadnou dopravu jen ve „svém“ kraji či městě. Krajský soud tudíž považuje závěry žalovaného za přesvědčivé. Zjištění o způsobech využití vyhledávače IDOS založená na datech z přelomu let 2013 a 2014 dodaných žalobkyní skutečně nesvědčí o tom, že by kterýkoliv dílčí vyhledávač byl schopen odlákat významnější část jeho uživatelů. Krajský soud tudíž neshledal důvod, proč by měl být trh č. 3 rozšiřován o vyhledávače, jež nenabízely celostátní pokrytí, tím méně pak o vyhledávače jednotlivých dopravců.
133. K tomu je ještě dobré mít na paměti, že jednotlivá vyhledávání zaznamenaná ve statistikách předložených žalobkyní nepředstavují jednotlivé „klienty“, ale spíše jejich „dotazy“. Jeden a tentýž zákazník tedy mohl vznést v daném období postupně více různých dotazů, přičemž pro uspokojení jednoho z nich sice mohlo být postačující omezení vyhledávání jen na pražskou integrovanou dopravu, ale pro odpověď na druhý již mohl tentýž zákazník vyžadovat kombinaci těchto dílčích dat například s daty o autobusové a vlakové dopravě. Dá se tedy přepokládat, že kdyby bylo možné přiřadit takovéto skupiny dotazů jejich autorům, celé hodnocení by se posunulo ještě víc ve prospěch zájmu zákazníků o vyhledávání spíše nad komplexnějšími soubory dat.
134. Žalobkyně, vědoma si zřejmě toho, že představa účinné konkurence ze strany jednotlivých dílčích vyhledávačů vůči jejímu produktu nemůže při jejich samostatném zvažování obstát, poukazuje na to, že konkurenční tlak mohl vzniknout jejich kombinací, tzv. multi\u001ehomingem. Ani to ale krajský soud nepřesvědčilo. Žalobkyně především pomíjí časové hledisko a svůj nepopiratelný náskok před ostatními konkurenty. V různých obdobích může mít jeden a tentýž zákazník různé požadavky na vyhledání spojení podle toho, odkud a kam hodlá cestovat, jaká je jeho aktuální finanční situace apod. Logicky zamíří i s novými požadavky tam, kde již dříve uspěl s těmi předchozími a kde je zvyklý vyhledávat. Jinými slovy, žalobkyně ve své argumentaci zjevně, a snad i záměrně, podceňuje význam, jaký má při užívání softwarových produktů pohodlnost jejich uživatelů (krajský soud zde opět poukazuje na to, jak velkou konkurenční výhodu představuje vstoupit na tento typ trhu jako první).
135. Není sice zcela nepředstavitelné, že by některý zákazník dokázal výsledku srovnatelného s výstupem z IDOSu dosáhnout kombinací dotazů v několika různých vyhledávačích, ale bylo by to nesmírně pracné (souběžné otevření více vyhledávačů, porovnávání časů příjezdu a odjezdu navazujících spojů z hlediska dostatečného času na přestup apod.). Je vysoce nepravděpodobné, že by se našlo významnější množství zákazníků, kteří by za tímto účelem byli ochotni vynaložit potřebné úsilí. V cestě tomu stojí i překážka spočívající v nutnosti naučit se ovládání více různých programů sloužících v podstatě témuž účelu. Každý z nich má přitom jinou grafickou podobu, jiný obsah vyhledávací masky, jiné speciální funkce a jiný způsob prezentace výsledků. Nadto, pokud by se nejednalo o zákazníka využívajícího dané služby na pravidelné bázi, hraje tu roli i vyjití ze cviku a zapomínání již nabytých dovedností práce s daným programem. A konečně, úspěšné seskládání spojení z více dílčích vyhledávačů by vyžadovalo celou řadu znalostí, které běžný zákazník nemá, např. jací různí autobusoví dopravci obsluhují danou trať. Zkrátka a dobře, multi\u001ehoming by byl v tomto případě natolik nekomfortní, že se žalobkyně mohla vcelku s jistotou spoléhat na to, že dílčí vyhledávače ji na trhu nijak zvlášť neohrožují ani ve svém součtu (srov. též bod 231 rozkladového rozhodnutí). Žalovaný ve svém výše shrnutém vyjádření k žalobě trefně vysvětlil též nepřípadnost srovnání vyhledávání dopravních spojení s nákupem herbicidů (srov. bod 36 tohoto rozsudku).
136. Žalobkyně dále žalovanému vytýká, že ačkoliv na trhu č. 3 působily i další vyhledávače s celostátním pokrytím, nezohlednil dostatečně jejich podíly a konkurenční tlak. Zde je potřeba nejprve znovu připomenout, že trh č. 3 analyzoval žalovaný jenom z toho pohledu, zda mohlo odmítnutí dodávek na trhu č. 1 hospodářskou soutěž na navazujícím trhu č. 3 negativně ovlivnit. K tomu nebylo nezbytné prokázat, že žalobkyně měla na navazujícím trhu dominantní postavení, ale pouze to, že bez produktu, který odepřela zájemcům dodat, byl vstup na tyto trhy podstatně ztížen. Z tohoto pohledu se žalovaný zabýval nabídkovou stranou trhu č. 3 dostatečně. Především analyzoval, jaký podíl na trhu měli poskytovatelé vyhledávacích aplikací pro mobilní zařízení – v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, je tedy do trhu č. 3 zařadil (body 114 a 159\u001e161 rozhodnutí o pokutě). Nutno připomenout, že tito soutěžitelé byli ve svém působení na navazujícím trhu většinou zcela závislí na žalobkyni, neboť zakládali své programy na produktu trhu č. 2, tedy na komunikaci s vyhledávacím rozhraním v žalobkynině databázi. Bez ní by na trhu č. 3 vůbec nemohli působit (srov. též bod 169 rozkladového rozhodnutí). V případě vyhledávače CircleGate pak dokonce šlo o konkurenci jen zdánlivou, neboť pro žalobkyni jej vyvinuli její smluvní partneři (viz vyjádření žalobkyně na č. l. 166 a smlouva na č. l. 178 správního spisu). Přesto na něj opět poukazuje i v žalobě ke krajskému soudu, a to bez jakéhokoliv vysvětlení svého vztahu k němu. Žalovaný se přesvědčivě vyrovnal i s existencí dalších konkurentů žalobkyně na trhu č. 3, kteří provozovali vyhledávání na stejné platformě, tj. na internetových stránkách (srov. body 130, 279, 324\u001e326 rozhodnutí o pokutě). Šlo o vyhledávače, které nedisponovaly srovnatelným množstvím dat o dopravních spojeních, jaké měla k dispozici žalobkyně.
137. Krajský soud k tomu doplňuje, že podstata hospodářské soutěže na trhu s vyhledáváním dopravních spojení podle něj spočívá v tom, že produkt tohoto trhu umožňuje koncovému zákazníkovi porovnat si různé cestovní alternativy a poměřit navzájem jejich výhodnost. Spotřebitel k tomuto porovnání může přistupovat z řady různých hledisek, zejména časového (který spoj vykoná cestu za nejkratší dobu nebo který vyjíždí či naopak dorazí do cíle v nejpříhodnějším čase), finančního (které spojení je nejlevnější), přepravního pohodlí (které spojení obsahuje nejméně přestupů nebo nabízí nejlepší doplňkové služby cestujícím), spolehlivosti (které spojení má dostatečné rezervy na přestup) či speciálních potřeb (který spoj je bezbariérový, zda přepravce umožňuje přepravu rozměrných nákladů či jízdních kol apod.). Poskytnutí takového srovnání je bezprostředně ovlivněno rozsahem databáze, tj. množstvím různých spojů, které je program schopen uživateli vyhledat. Soud proto hodnotí jako scestnou představu prezentovanou žalobkyní, že poptávku na tomto trhu uspokojí vyhledávač, který z pěti existujících spojů, které vyjíždějí z dané zastávky okolo určité hodiny, zobrazí jen dva. Takový vyhledávač totiž výše uvedené srovnání umožňuje v podstatně menší míře než vyhledávač nabízený žalobkyní, jenž porovnává prakticky veškerá existující spojení. Rozdíl byl přitom pro spotřebitele znatelný, neboť neúplnost výsledků zjištěných konkurenčním vyhledávačem si mohl ověřit buď porovnání s papírovým jízdním řádem, nebo nejsnadněji právě zadáním obdobného vyhledávacího dotazu do vyhledávače IDOS, případně do jiného vyhledávače založeného, prostřednictvím vyhledávacího rozhraní nabízeného žalobkyní, taktéž na datech z CIS (k ověřování výsledků ze strany spotřebitelů evidentně docházelo – srov. důkazy na č. l. 1820\u001e1822 správního spisu). Toto zjištění o neúplnosti zobrazovaných výsledků se pak mohlo mezi spotřebiteli dál šířit i ústním sdělením a osobním nedoporučením určitého vyhledávače.
138. Krajský soud se tudíž shoduje se žalovaným v tom, že uživatel nemá důvod uchylovat se k produktu, jehož výsledky vyhledávání se mu jeví jako neúplné či nespolehlivé, jestliže se mu na trhu nabízí produkt, který těmito „neduhy“ díky státní garanci netrpí. S méně kvalitním produktem by se zákazník byl jistě ochoten spokojit, pokud by byl levnější. Protože však zisk provozovatelů vyhledávačů dopravního spojení pochází zpravidla reklamy, poskytují své služby uživatelům zdarma, přesně jako to činila žalobkyně. Ani skrze nižší cenu by se tak konkurenční produkt, nabízející znatelně menší počet dopravních alternativ, nemohl na trhu prosadit. Aby tedy mohl úspěšně konkurovat žalobkyninu produktu na trhu č. 3, nemusel by sice vyhledávač jiného soutěžitele obsahovat veškerá data o dopravních spojeních, jeho datová základna by však nemohla být o tolik menší, aby to pro spotřebitele bylo znatelné. Chybět by tak v databázi mohli málo významní lokální dopravci zajišťující několik spojů denně, případně MHD některých menších měst. Rozhodně by se však tvůrce konkurenčního produktu s ohledem na poptávku většiny zákazníků neobešel bez dat od kteréhokoliv z větších vlakových či autobusových dopravců nebo bez MHD kteréhokoliv krajského města. Takový vyhledávač přitom na trhu č. 3 podle zjištění žalovaného nebyl. Což neznamená, že by existující vyhledávače s celostátním pokrytím na žalobkyni nevykonávaly vůbec žádný konkurenční tlak. Ten ale musel být s ohledem na jejich závislé postavení či nekompletní data nutně jen slabý. Proto získání produktu trhu č. 1 zůstávalo důležitou podmínkou pro efektivní vstup na trh č. 3.
139. Specifický případ představoval vyhledávač společnosti Seznam uvedený do provozu v dubnu 2015. Ten byl založen na zveřejněných xls datech, jež sice rozsahem odpovídala datům z CIS, avšak neměla garantovanou strukturu, proto nebyla zaručena kontinuální spolehlivost jeho provozu. Ani on tudíž nebyl s vyhledávačem žalobkyně zcela srovnatelný. Navíc byl uveden do provozu až po více než třech letech trvajícím období, kdy žalobkyně odmítala podle napadeného rozhodnutí poskytovat dodávky (k vymezení začátku tohoto období se krajský soud ještě vrátí níže), a nejspíš i s vědomím, že chystaná právní úprava již brzy zajistí všem soutěžitelům přístup ke garantovaným datům z CIS. S ohledem na tuto časovou prodlevu tak ani spuštění tohoto vyhledávače nesvědčí o tom, že by se jednání žalobkyně na navazujícím trhu nijak negativně neprojevilo, neboť i zdržení vstupu konkurence na trh může nepochybně představovat narušení hospodářské soutěže.
140. S ohledem na výše řečené hodnotí soud jako dostatečné i množství důkazů, jež si žalovaný pro analýzu situace na trhu č. 3 obstaral. Žalovaný vysvětlil, proč neshledává provedení nejrůznějších ekonomických analýz a dotazníkových šetření navrhovaných žalobkyní přínosným (viz bod 79 tohoto rozsudku). Nelze přitom přehlížet, že i argumentace žalobkyně se v tomto směru vyvíjela, neboť např. provedení SSNIP testu, který je založen na zvýšení ceny analyzovaného produktu, navrhovala ve správním řízení zpočátku bez jakýchkoliv modifikací (navrhovala zpoplatnění vyhledávací služby ve výši 1 Kč). Následně uváděla, že zvýšení ceny se dá nahradit snížením kvality služeb, což později v reakci na argumentaci žalovaného upřesnila v tom směru, že by mohlo jít např. o prodloužení časové odezvy na vyhledávací dotaz. Na prvním ústním jednání před soudem pak operovala s možností založit SSNIP test na zdražení prostoru pro inzerenty v rámci vícestranné platformy, aby se v nynější žalobě opět vrátila k myšlence umělé časové prodlevy při vyhledávání. Krajský soud se nicméně ztotožnil se žalovaným v tom směru, že trh byl deformován vlivem státu (shromažďování dat o jízdních řádech veřejnou mocí a více než devět let trvající exkluzivita jejich využívání žalobkyní), tudíž provádění ekonomických analýz nemohlo nijak významně přispět k objasnění skutkového stavu. Nad rámec argumentace žalovaného (srov. bod 262 rozhodnutí o pokutě) soud uvádí, že má pochybnosti, zda by se uživatelé v případě podstatného snížení kvality služeb vyhledávače IDOS nepřesunuli ke zdánlivým substitutům (např. k dílčím vyhledávačům) i přes nepříznivost takového řešení jednoduše proto, že svoji spotřebu zpravidla odložit nemohou (potřebují si naplánovat cestu a zjistit dopravní spojení), na rozdíl od nákupu většiny typů zboží, kde je odložení spotřeby myslitelné. Podstatný je však zejména fakt, že podrobná analýza situace a postavení žalobkyně trhu č. 3 nebyla předmětem řízení před žalovaným. Pro přijetí závěru o spáchání deliktu bylo postačující, že žalobkyni svědčilo dominantní (fakticky monopolní) postavení na trhu č. 1 (srov. body 162\u001e163 rozhodnutí o pokutě) a že se její jednání na tomto dodavatelském trhu mohlo projevit narušením hospodářské soutěže na navazujících trzích. Pro takovýto závěr byly shromážděny poznatky týkající se trhu č. 3 ve zcela dostačující míře.
141. Krajský soud nedal žalobkyni za pravdu ani v tom směru, že žalovaný měl trh č. 3 chápat a analyzovat jako vícestrannou platformu, na níž se setkávají zájemci o nalezení dopravního spojení, poskytovatelé vyhledávačů takovýchto spojení a poskytovatelé prostoru pro reklamu. Žalovaný vysvětlil, že takovémuto posouzení bránil fakt, že jedním ze základních rysů vícestranné platformy je tlak na inovace, kdy poskytovatelé neplacené služby si vzájemně konkurují v tom, kdo přiláká více uživatelů tím, že jim nabídne kvalitnější službu (srov. body 241\u001e245 rozhodnutí o pokutě a body 177\u001e198 a 362 rozkladového rozhodnutí). Motivací pro takové jednání je přitom nárůst zisků z reklamy, neboť větší množství uživatelů znamená větší návštěvnost a z toho plynoucí větší počet zobrazení stránek a na nich umístěných reklam, což umožňuje zvýšit ceny zájemcům o inzerci. Takováto motivace však v případě žalobkyně chyběla, jelikož její smluvní odměna od společnosti MAFRA za provoz stránek s vyhledávačem IDOS byla fixní a případné zvýšení počtu návštěvníků se v ní nijak neodráželo. Žalobkyně proti tomu namítá, že tlak na inovace vyhledávače IDOS vytvářela rozvazovací klauzule ve smlouvě s MAFRA, podle níž bylo možno smlouvu vypovědět v případě poklesu návštěvnosti stránek s vyhledávačem IDOS. Takovou možnost vnímá soud jen jako hypotetickou. Nepochybné snahy žalobkyně o vylepšování jejího produktu byly podle soudu motivovány daleko spíše její snahou udržet si získaný náskok před konkurencí a budovat renomé svého vyhledávače, nikoliv obavou, že by hrozilo ukončení smlouvy s MAFRA. Ostatně, zjištěný počet vyhledávacích dotazů v IDOSu za měsíc mnohonásobně překračoval potřebný 1 milion návštěv (na str. 57 žaloby v předchozí věci žalobkyně uváděla, že za měsíc březen 2015 šlo o více než 26 mil. dotazů). Na okraj soud podotýká, že spíše než k inovacím motivovala smlouva s MAFRA žalobkyni k tomu, aby bránila vstupu konkurence na trh všemi prostředky, neboť obsahovala rozvazovací klauzuli pro případ, že její vyhledávač IDOS přestane být na internetovém trhu v ČR exkluzivní službou.
142. Podstatné bylo pro soud i to, jakou výhodu by pro sebe žalobkyně chtěla dovozovat z posouzení trhu č. 3 jako vícestranné platformy, když i zde by smyslem konkurence opět byla soutěž mezi jednotlivými vyhledávači o přízeň a věrnost koncového uživatele, což je v chápání žalovaného beztak podstata hospodářské soutěže na trhu č. 3. Z písemných podání žalobkyně nebyla odpověď na tuto otázku zřejmá, na prvním jednání soudu nicméně žalobkyně vysvětlila, že takovéto posouzení by žalovaného nutilo, aby připustil soutěž jejího vyhledávače IDOS s aplikacemi pro tzv. chytrá zařízení, dále aby zohlednil konkurenci dílčích vyhledávačů dopravního spojení prostřednictvím tzv. multi\u001ehomingu, a konečně aby zahrnul do svých úvah konkurenci s řadou dalších typů internetových vyhledávačů vyhledávajících např. reality či automobily nabízené k prodeji a pronájmu apod. Soud již výše vysvětlil, že konkurenci aplikací pro mobilní zařízení na trhu č. 3 vzal žalovaný v úvahu. Také k možnosti multi\u001ehomingu se žalovaný vyjadřoval bez ohledu na to, že trh č. 3 za vícestrannou platformu nepovažoval, a soud se výše s jeho závěry v tomto směru ztotožnil. Požadavek žalobkyně, aby prostřednictvím náhledu na trh č. 3 jako na vícestrannou platformu došlo k jeho rozšíření o všemožné další typy vyhledávačů, pak krajský soud vnímá jako zcela zjevně přemrštěný. Jedná se o zcela jiný typ vyhledávacích služeb. Vždyť například v rozhodnutí Komise ze dne 27. 6. 2017 ve věci AT.39740 – Google Search (Shopping), jehož se žalobkyně sama v žalobě dovolává, dospěla Komise k názoru, že vzájemně zastupitelné nejsou dílčí vyhledávací služby zaměřené na jednotlivé oblasti (např. letenky, hotely, restaurace či zprávy) dokonce ani s obecnými službami pro porovnávání prodejních nabídek. Tím méně si pak mohou účinně konkurovat mezi sebou. Soud má tudíž za to, že posouzením trhu č. 3 jako vícestranné platformy by ani nemohlo vést k příznivým výsledkům, jež si od toho žalobkyně slibuje.
Odmítnutí dodávek
143. Hned úvodem je pro pořádek třeba říci, že žalovaný v nynějším řízení nehodnotil, zda žalobkyně jako smluvní strana dodržela své povinnosti vůči Ministerstvu dopravy, ale zda jako soutěžitel v dominantním postavení na trhu dodržela své povinnosti dané zákonem o ochraně hospodářské soutěže, tj. zda své dominantní postavení nezneužila. Výklad smlouvy o vedení CIS a jejího dodatku č. 2 tak měl v nynější věci jen podpůrný a doplňkový charakter. Žalovaný z něj jen dovozoval, že stát neměl zájem vykonávat monopol nad daty shromážděnými v CIS, ba že dal dokonce smluvními ujednáními obsaženými v dodatku č. 2 jasně najevo, že si přeje, aby vedle žalobkyně měly i jiné subjekty zajištěn přístup k datům z CIS. Žalobkyni tak veřejnoprávní smlouva nijak nebránila v tom, aby požadované dodávky poskytla, spíše naopak. S tím se soud ztotožňuje, jak vyložil již výše v části pojednávající o postavení žalobkyně jako soutěžitele.
144. Žalobkyně vede svou procesní obhajobu v tomto žalobním bodě po několika liniích. V první řadě popírá, že by produkt relevantního trhu č. 1 vůbec existoval. V řízení před žalovaným tvrdila, že data, jež postupovali do CIS jednotliví dopravci jako povinné subjekty na základě zákona, začleňovala ihned po jejich schválení do své vlastní databáze, a to v jiném než původním formátu (databázi vedla ve formátu SQL), proto je v něm nemohla společnosti Seznam poskytnout. Nadto v žalobkynině databázi byla data z CIS nadále vedena společně a nerozdílně s tzv. nadstavbovými daty, které žalobkyně získávala jinými cestami (zejména na základě dvoustranných dohod s dopravci, kteří neměli povinnost svá data zasílat do CIS). Nemohla tudíž fakticky vyhovět požadavku žalovaného, aby společnosti Seznam poskytla data z CIS. Měla jen dvě možnosti. Buďto by musela poskytnout svému konkurentovi přístup k celé své databázi, z níž čerpal IDOS, a která představoval její duševní vlastnictví. To nechtěla, přičemž smlouva o vedení CIS jí takovou povinnost uložit nemohla a soutěžní právo by ji k tomu mohlo zavázat jen za velmi specifických podmínek (přístup by byl nutný pro vytvoření inovativního produktu). Nebo by žalobkyně musela vynaložit nezanedbatelné investice na to, aby svůj systém upravila a data z CIS oddělila od dat nadstavbových, případně vytvořila ještě před jejich začleněním do databáze „odbočku“, jež by data v původním formátu (ale již schválená dopravním úřadem) umožnila průběžně poskytovat třetím osobám. Ani to po ní nelze spravedlivě požadovat.
145. Tvrzení žalobkyně, na nichž své výše shrnuté argumenty zakládá, neshledal krajský soud přesvědčivými. Soud samozřejmě nemá přístup do programových produktů žalobkyně a nezkoumal bezprostředně datové toky v nich. Na prvním ústním jednání se však žalobkyně dotazoval na stav, který v žalobě líčí. Odpověď neobjasnila uspokojivě příčiny toho, proč má docházet při zpracování dat k jejich nevratnému zániku v původním formátu, v jakém jsou předávána dopravcem dopravnímu úřadu, ani proč jsou následně data z CIS v databázi žalobkyně neoddělitelně „promíchána“ s daty získanými jinými cestami. Nicméně soud z přednesu žalobkyně vyrozuměl, že technicky je možné ještě před údajnou změnou formátu data ze systému „vyvést“ za účelem jejich poskytnutí jinému zájemci ve formátu původním, resp. v různých původních formátech tak, jak je dopravci do systému poskytovali (to ostatně vyplývá i z č. l. 165 a 436 správního spisu). Je tedy zřejmé, že i kdyby popsané překážky bránící žalobkyni v tom, aby jednoduše a přímo poskytovala zájemcům data z CIS, skutečně existovaly (o čemž má soud nadále pochybnosti), jsou nepochybně technicky řešitelné. Proto nebyl soud ochoten přistoupit na argumentaci, že v důsledku datových toků, jež si žalobkyně sama zavedla uvnitř svého programu CISnet, vůbec neexistují data z CIS jako samostatný produkt relevantního trhu č. 1, s nímž by bylo možno obchodovat.
146. Jelikož žalobkyně nevysvětlila, proč by data z CIS neměla být oddělitelná od její kompletní databáze obsahující i data nadstavbová (ba dokonce připustila, že oddělení bylo technicky realizovatelné), neuznal soud ani její tvrzení, že by v posuzované kauze mělo být předmětem odmítnutých dodávek její duševní vlastnictví a že by tudíž musel žalovaný prokázat, že dodávky byly nezbytné pro vytvoření inovativního produktu, jaký dosud na trhu nebyl k dispozici (srov. též body 317\u001e318 rozhodnutí o pokutě a body 251, 256\u001e261 a 363 rozkladového rozhodnutí). Z toho důvodu soud, stejně jako žalovaný, podrobněji nezkoumal novost produktu společnosti Seznam. Ovšem nad rámec nutného odůvodnění musí soud podotknout, že propojení s mapovým podkladem a zapojení pěších tras vnímá přinejmenším jako podstatné rozšíření vyhledávacích služeb nabízených žalobkyniným vyhledávačem IDOS. Zamýšlený produkt společnosti Seznam by tak nejspíš bylo možno označit za novátorský.
147. Soud tedy připouští, že s ohledem na okolnosti a dobu svého vzniku by program CISnet mohl vyžadovat určité úpravy, aby umožnil poskytovat data z CIS jiným osobám, a že by si to vyžádalo ze strany žalobkyně jisté náklady. Tato okolnost sama o sobě však nemohla efektivně bránit žalobkyni v poskytování dat z CIS. Vždyť případné náklady na úpravu systému si mohla započítat do odměny požadované za přístup k datům od společnosti Seznam jako prvního žadatele a takto je kompenzovat (a to i formou předem zaplacené zálohy). Nic takového ale žalobkyně ani náznakem neučinila, neboť – jak soud vysvětlí vzápětí – vyjednávání o ceně se společností Seznam za poskytnutí dat z CIS vůbec nezahájila, naopak se mu systematicky vyhýbala.
148. Žalobkyně dále tvrdí, že se soutěžního deliktu nemohla dopustit s ohledem na průběh komunikace se společností Seznam. V první řadě uvádí, že již v první odpovědi na žádost Seznamu jej odkázala na data, jež na svém portálu http://portal.idos.cz zveřejňovala na základě dodatku č. 2 ke smlouvě o vedení CIS ve formátu xls. Krajský soud ale po přezkoumání věci dospěl, stejně jako žalovaný, k závěru, že tato zveřejněná data nebyla plnohodnotnou alternativou k poskytnutí zdrojových dat z CIS (srov. též body 301\u001e303 rozhodnutí o pokutě). Neumožňovala totiž žadateli účinně konkurovat žalobkyni na trhu č. 3 kvůli řadě problémů. V první řadě šlo o to, že data na portálu neměla garantovanou strukturu. To znamená, že nebylo nijak zajištěno, že v určité buňce tabulky bude vždy možné nalézt určitý typ údaje (zastávku, čas odjezdu apod.). Právě tato „pravidelnost struktury“ je ovšem pro automatické zpracování dat klíčová. Pokud by totiž žalobkyně změnila řazení zveřejňovaných dat v jednotlivých řádcích a sloupcích, tak by sice formálně nadále plnila svou povinnost podle smlouvy o vedení CIS, avšak fakticky by jí takový krok umožňoval kdykoliv ochromit automatické zpracování dat a vyřadit konkurenční vyhledávač či vyhledávače založené na automatizovaném algoritmu pro čtení a zpracování těchto dat z provozu. V důsledku toho by provozovatelům takovýchto vyhledávačů hrozil výpadek služeb či zvýšená chybovost a následně ztráta renomé na trhu, přičemž toto renomé by jen obtížně získávali zpět (srov. též body 120\u001e124 rozhodnutí o pokutě, kde žalovaný hovoří o „odrazujícím efektu“). Žalobkyně sice tvrdí, že nikdy nic takového neudělala (a s určitou nadsázkou tu poukazuje na trestání dosud nespáchaných zločinů ve filmu Minority Report), ale podstatné je, že tato možnost tu existovala a žalobkyně si ji po celou dobu ponechávala otevřenou. Tím mohla potenciální konkurenty odrazovat od tvorby konkurenčního produktu a udržovat je v nejistotě, zda má vůbec smysl, aby vyvíjeli algoritmy pro strojové zpracování zveřejněných dat, když použitelnost výsledného programu by musela být s ohledem na riziko jeho vyřazení z provozu předmětem dalších obchodních úvah.
149. V této souvislosti vzal soud v úvahu i fakt, že žalobkyně v říjnu 2013, před zahájením řízení o deliktu, odmítla v rámci tzv. soutěžní advokacie návrh žalovaného, aby popsala a garantovala strukturu dat, jež ve formátu xls zveřejňuje na své internetové stránce http://portal.idos.cz. Na jednání soudu při projednávání své první žaloby to vysvětlila obavou, že by tím stvrdila nezákonnost svého jednání. To však soud nepřesvědčilo. Soud má naopak za to, že pokud by byla pravdivá žalobkynina verze celého „příběhu“, nic by jí v přijetí takového opatření k nápravě nebránilo. Právě obava z toho, že by na trh s automatickým vyhledáváním dopravního spojení mohla společnost Seznam vstoupit bez nepřiměřeného rizika, však odmítavý postoj žalobkyně vůči návrhu žalovaného velmi dobře vysvětluje.
150. Dalšími problémy zveřejněných dat ve formátu xls pak byla vzájemná zaměnitelnost doprovodných dat nezbytných pro fungování služby vyhledávání spojení, zejména zastávek. Součástí těchto dat totiž nebyly unikátní číselné identifikátory, které v CIS slouží právě k odlišení jednotlivých zastávek, tras a dopravců. Pouhé slovní názvy tuto úlohu nemohou naplnit, neboť na území ČR je řada obcí se stejnými názvy, a to pak vede k možné zaměnitelnosti zastávek v nich umístěných (viz č. l. 1817 a násl. správního spisu). Číselné identifikátory jsou také obecně vhodnější ke strojovému zpracování. Jak vyplývá ze smlouvy o vedení CIS (důkaz a.), tyto identifikátory byly součástí CIS a nebyl tak žádný důvod je nezveřejnit společně s daty o jízdních řádech. Žalobkyně však ve správním řízení uváděla, že je považuje za své autorské dílo (č. l. 270 správního spisu). Nepochybně se tak jednalo o další překážku komplikující strojové zpracování zveřejněných dat, která mohla vést ke zdržení vstupu konkurence na trh č. 3. Poslední potíž pak představovaly chyby ve stránkování, které vedly k tomu, že se zveřejněné soubory s jízdními řády v xls formátu při strojovém stahování nenačítaly celé, jak žalovaný ověřil v období června až srpna 2015 (srov. body 44\u001e45 a 125 rozhodnutí o pokutě a bod 360 rozkladového rozhodnutí).
151. Žalobkyně se opakovaně pokoušela tyto problémy bagatelizovat a uváděla, že o využitelnosti zveřejněných dat pro strojové zpracování svědčí tzv. logy (záznamy o množství stažených dat z portálu provozovaného žalobkyní a o adresách, z nichž požadavky přicházely). Ty ale ve skutečnosti nic takového nedokazují. Lze z nich sice dovodit, že ke strojovému stahování dat docházelo, ale o jejich využitelnosti to mnoho neříká. Stahování mohlo souviset s pokusy jiných subjektů otestovat prakticky využitelnost dat zveřejňovaných na portále žalobkyně pro jejich produkty. Konkrétně Seznam o takovém „pokusném“ stahování a o problémech, na něž při něm narazil, referoval ÚOHS (body 66 a 122 rozhodnutí o pokutě). Stejně tak není důkazem bezproblémové využitelnosti zveřejněných dat ani to, že Seznam svůj vyhledávač na nich založený v dubnu 2015 zprovoznil. Nelze opět opomíjet, že tu existovala deformace tržního prostředí, jež mohla skutečně vyústit až v tzv. celofánový omyl. Toto úsloví je založeno na soutěžní kauze, kde byla údajná zaměnitelnost celofánu nesprávně prokazována přechodem spotřebitelů na jiné obalové materiály při jeho mírném zdražení – přechod však byl ve skutečnosti způsoben tím, že již předtím byla cena celofánu neúměrně vysoká v důsledku toho, že neměl reálné substituty. Zde působil podobným způsobem fakt, že vstupní produkt (data z CIS) nebyl potenciálním odběratelům vůbec k dispozici, proto vzal Seznam po několika letech marného snažení o jeho získání zavděk xls daty. Proces vývoje vyhledávače Seznamu nakonec trval od konce roku 2010 do dubna 2015, což je podle názoru soudu v oblasti IT mimořádně dlouhá doba. Seznam k využití xls dat nakonec přistoupil, ačkoliv – jak bylo vysvětleno výše – riskoval spuštěním vyhledávače založeného na xls datech ztrátu dobré pověsti u zákazníků v případě (třeba i jen dočasné či občasné) nefunkčnosti (srov. též bod 240 rozkladového rozhodnutí).
152. Krajský soud tak vskutku nemůže považovat za poskytnutí dodávek odkaz žalobkyně na xls data v reakci na první ze žádostí Seznamu z listopadu 2010. Tuto první žádost je navíc třeba zasadit do tehdejšího kontextu.
153. Již v roce 2008 se dat z CIS na žalobkyni neúspěšně dožadovala společnost Google. Žalobkyně se „schovala“ za tvrzení, že jí v poskytnutí jízdních řádů údajně brání výhradní smlouva se společností MAFRA (což podle jejího vlastního vyjádření na prvním jednání soudu nebyla pravda) a společnost Google se s tím zřejmě spokojila. Její odmítavý postoj k poskytování dat z CIS ale zřejmě vešel ve známost, protože v září 2010 uzavřelo Ministerstvo dopravy se žalobkyní dodatek č. 2 ke smlouvě o vedení CIS, v němž se žalobkyně zavázala jednak zveřejňovat data ve formátech pdf a xls, jednak zpřístupnit datovou základnu CIS na žádost jiným subjektům, pokud ji sama bude používat ve svých „dalších“ programových produktech. Podle náhledu žalovaného, který krajský soud sdílí, mělo statické zveřejňování jízdních řádů ve formátech pdf a xls sloužit primárně potřebám cestující veřejnosti, zatímco zpřístupňování na žádost mělo umožnit průběžný přístup k datové základně CIS dalším podnikatelům za účelem jejího obchodního využití. Když se Seznam (zřejmě někdy krátce po uzavření dodatku č. 2) dotázal Ministerstva dopravy, jak získá přístup k datům z CIS, to jej odkázalo na žalobkyni s tím, že je povinna mu tato data poskytnout. Na toto sdělení ministerstva se Seznam ve své první žádosti odvolává (důkaz f.). Žádá sice o přístup k datům ve formátu xls, ale ze žádosti je zcela zjevné, že jejím účelem je získat data pro potřeby jejich dalšího strojového zpracování (Seznam se konkrétně zmiňuje o plánovaném zpracování do vlastního formátu, kombinaci s dalšími daty a následném použití ve svých vlastních službách nabízených zákazníkům). Tomuto požadavku data, na něž jej žalobkyně odkázala, nevyhovovala, jak soud výše vysvětlil.
154. Podpůrně soud podotýká, že Seznam již v první žádosti požadoval vedle jízdních řádů též ostatní data evidovaná v CIS, zejména právě unikátní identifikátory zastávek, tras a dopravců. Identifikátorů zastávek se týkala i následná e\u001emailová komunikace zaměstnanců obou společností (důkaz g.). Vědoma si zřejmě jejich velkého významu pro strojové zpracování dat a tvorbu vyhledávacího algoritmu, žalobkyně je Seznamu neposkytla navzdory tomu, že o ně výslovně žádal. Na prvním jednání před soudem žalobkyně tvrdila, že tyto údaje byly také součástí zveřejněných dat ve formátu xls. Ale informace shromážděné ve spisu tomu nenasvědčují (lze se ptát, proč by se jich vůbec Seznam dožadoval a proč by jej žalobkyně i v tomto ohledu na zveřejněná data neodkázala namísto následné e\u001emailové komunikace zástupců obou společností o nich, nadto Seznam ve svém podnětu zaslaném žalovanému uvádí, že mu žalobkyně tato data neposkytla, a z technické zprávy Seznamu k jeho vyhledávači zase vyplývá, že si sám zaměřoval zastávky). Na druhém ústním jednání pak žalobkyně poukázala na to, že tato data vytvořila svou vlastní činností. To ale podle soudu nehraje v nynějším kontextu žádnou roli, protože veřejnoprávní smlouva, kterou žalobkyně dobrovolně uzavřela s Ministerstvem dopravy, prohlašuje unikátní identifikátory zastávek za součást CIS. Lze tudíž předpokládat, že bez nich by Centrální informační systém, který žalobkyně spravovala pro stát, řádně nefungoval, a proto si stát vymínil vytvoření těchto číselných identifikátorů. Tak či tak, ačkoliv neposkytnutí identifikátorů zastávek není obsaženo v popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí, dokresluje tento krok velmi dobře, že odkaz na zveřejněná data byl jen součástí zdržovací taktiky, kterou si žalobkyně v jednání se společností Seznam od počátku osvojila. Dokládá také, že odkaz žalobkyně na zveřejněná data byl lichý, neboť si musela být vědoma, že nepředstavuje dodávku v tom rozsahu, v jakém se jí Seznam dožadoval. Odpověď na první žádost Seznamu tak nebyla ničím jiným než úhybným manévrem a prvním krokem žalobkyniny následné dlouhodobé strategie.
155. Tomuto poznatku odpovídá i další vývoj komunikace žalobkyně se Seznamem. V e\u001emailové dohře po první žádosti požádal zástupce Seznamu žalobkyni o cenovou nabídku ve vztahu k datům o zaměření autobusových zastávek. Za poskytnutí alespoň části dat o jízdních řádech pak sám nabídl možnost propojení služby mapy.cz s vyhledávačem IDOS (důkaz g.). Jestli taková nabídka byla pro žalobkyni zajímavá, to je druhá věc. Dokládá však, že Seznam nehodlal data bezpodmínečně získat zdarma, jak žalobkyně celou dobu tvrdí. V obchodním styku nemusí být adekvátním protiplněním vždy jen peníze, ale i poskytnutí reklamního prostoru, nabídka obchodní příležitosti apod.
156. Po „intermezzu“ spočívajícím ve sporu o právo na informace již následovaly dvě výslovné žádosti Seznamu o cenovou nabídku. Žalobkyně na první z nich reagovala vyhýbavě s tím, že je připravena k obchodním jednáním, aniž by však sdělila jakoukoliv částku, od níž by se taková jednání mohla odvíjet. V reakci na druhou žádost pak s definitivní platností další vyjednávání odmítla. Krajský soud je ochoten připustit, že na průběhu komunikace mezi žalobkyní a Seznamem se mohla do určité míry negativně podepsat zmíněná mezihra, kdy se Seznam pokoušel domoci dat z CIS prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím a mohl tak vyvolat dojem, že jediným přijatelným modelem je pro něj získat tato data zdarma. Poté, co požádal žalobkyni o předložení cenové nabídky, však již nemohlo být žádných pochyb o tom, že je ochoten protihodnotu nabídnout. Žalobkyně přesto setrvala na svém apriorně odmítavém postoji. Poukazy žalobkyně, že to měl být Seznam, kdo měl jako první udat nabízenou cenu, a že nebylo žalobkyninou povinností, aby tak činila ona, působí nevěrohodně. Žalobkyně ani v žalobě nikterak nevysvětluje, jakým způsobem by ji mohlo v obchodních jednáních se Seznamem poškodit či znevýhodnit, kdyby cenu navrhla ona. Nic takového nenaznačuje ani její vyjádření k první žádosti Seznamu o cenovou nabídku – vůbec v ní nežádá Seznam, aby to byl on, kdo navrhne cenu, jež by posloužila jako odrazový můstek pro další vyjednávání. Jen velmi neurčitě a mlhavě deklaruje ochotu dále jednat, aby následně druhou žádost o cenovou nabídku již zcela jasně a otevřeně odmítla.
157. Soud tak nemá naprosto žádnou pochybnost, že k odepření dodávek v tomto případě skutečně došlo a že jeho počátek lze klást již do prosince 2010.
Trvání přestupku
158. Žalobkyně se v první řadě vymezila proti tomu, že by její jednání mohlo být deliktem trvajícím, přičemž poukázala na to, že jde o jednorázové odmítnutí dodávek. Podle krajského soudu nemá tato argumentace vůbec oporu v textu právní úpravy. Je třeba si uvědomit, že odmítnutí dodávek není výslovně uvedeno v demonstrativním výčtu zakázaných jednání v § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Vychází se proto z obecné klauzule, podle níž „zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno“. Podstatné jméno „zneužívání“ implikuje i opakované zneužití a poskytuje tak prostor pro široké chápání zneužívajícího jednání (srov. body 311\u001e314 rozkladového rozhodnutí). Odmítnutí dodávek tak lze podle krajského soudu podle okolností stíhat nejen jako jednorázové jednání, ale též jako delikt trvající či jako pokračování v témže deliktu. Jednorázovým deliktem by mohlo být např. odmítnutí dodávek učiněné jedním aktem, po němž přestupce změní své chování a dodávky poskytne. Pokračováním deliktu by mohlo být, pokud by v různých (na sebe nenavazujících) obdobích odmítl přestupce dodávky různým (odlišným) odběratelům. Konečně případ žalobkyně je typickým deliktem trvajícím, neboť opakovaně (kontinuálně po určité období) odmítala vyhovět žádostem jednoho a téhož soutěžitele.
159. Jen pro pořádek, neboť žalobkyně tímto směrem neargumentovala, krajský soud podotýká, že si je vědom toho, že ze skutkových podstat, jež v zákoně o ochraně hospodářské soutěže vypočteny jsou, se odmítnutí dodávek typově nejvíce blíží přestupek „odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím …“ (vymezený v § 11 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže). Zde použité podstatné jméno „odmítnutí“ implikuje jednorázové jednání. Krajský soud je však přesvědčen, že i u tohoto deliktu by bylo nutno připustit možnost jeho spáchání formou pokračování nebo trvajícího deliktu, a to právě s odkazem na výše citovanou obecnou uvozovací klauzuli o zneužívání dominantního postavení. Zcela namístě je podle krajského soudu v tomto případě i použití analogie s naukou trestního práva (ostatně soud ji ve svém předchozím použil ve prospěch žalobkyně, když na jejím základě dovodil přetržení skutku zahájením správního řízení). Trestněprávní doktrína propracovala řadu institutů, jejichž smyslem je co nejspravedlivěji postihnout spáchané protiprávní jednání a zohlednit všechny jeho aspekty svědčící ve prospěch i neprospěch pachatele, to vše při zachování férového procesu. Její základní instituty je proto podle krajského soudu namístě použít i ve správním trestání, a to všude tam, kde tomu nebrání povaha věci nebo ochrana veřejného zájmu, případně kde to nevyvolává nepřiměřenou tvrdost vůči pachateli „pouhého“ přestupku. O takový případ se rozhodně nejedná.
160. Jak už soud naznačil v předchozích částech tohoto rozsudku, za trvající skutek považuje žalobkynino jednání nejen proto, že opakovaně odmítala žádosti společnosti Seznam o poskytnutí dodávek, popř. na ně reagovala vyhýbavě. Soud je na základě obsahu této komunikace i dalších okolností přesvědčen, že jednání žalobkyně skutečně spojoval jednotný cíl, a to zachovat své dominantní postavení na trzích č. 1 a 2 a ztížit vstup konkurence na trh č. 3. Pro naplnění tohoto cíle jí postačovalo jednání o dodávkách odkládat a prodlužovat, nemusela ihned přistoupit k jejich přímému odmítnutí. Není důvodu, aby jen proto byla postihována až za konečný a jednoznačný akt nevůle dále o dodávkách jednat a aby žalovaný nezohlednil konání žalobkyně v období, které tomuto definitivnímu odmítnutí předcházelo.
161. Pokud jde o námitky žalobkyně proti tomu, že žalovaný vymezil začátek přestupku nesprávně dnem 6. 12. 2010 (tj. datem odpovědi žalobkyně první žádost společnosti Seznam), s tím se již krajský soud vypořádal výše (srov. též body 316\u001e318 rozkladového rozhodnutí). Zde soud vysvětlil, proč i on považuje reakci na první žádost Seznamu za její faktické odmítnutí. Podle názoru krajského soudu šlo jen o první krok žalobkyniny dlouhodobé strategie, jejímž prostřednictvím se snažila co nejvíce oddálit vytvoření konkurenčního vyhledávače dopravních spojení. To vyplývá zejména z následného vývoje komunikace mezi žalobkyní a společností Seznam, v níž se neobjevuje ze strany žalobkyně ani náznak skutečné a vážně míněné vůle jednat o tom, za jakých podmínek by byla ochotná strojově zpracovatelná data z CIS společnosti Seznam zpřístupnit.
Odkazy na judikaturu SDEU a Tribunálu
162. Žalobkyně opakovaně v této věci odkazovala na judikaturu Soudního dvora EU a domáhala se takového výkladu národní právní úpravy, který by byl souladný s komunitárním právem. Krajský soud má za to, že tento případ nemá evropský rozměr a k aplikaci práva EU tu tedy nebyl důvod. Samozřejmě judikatura soudních orgánů EU může působit silou své přesvědčivosti při výkladu pojmu „zneužití dominantního postavení“ i na národní úrovni, jelikož česká právní úprava je tu silně harmonizovaná a prakticky přesně odráží čl. 102 Smlouvy o fungování EU. Odkazy na tuto judikaturu v jiných otázkách (např. přístup stran soudního sporu k dokumentům či možnost soudu doplňovat odůvodnění rozhodnutí správního orgánu) už ale mohou narážet na odlišnou právní úpravu a vzájemné postavení unijních orgánů. Přesto se krajský soud všemi žalobcovými odkazy pečlivě zabývá v této části rozsudku.
163. Především krajský soud uvádí, že žalovaný nebyl povinen zkoumat naplnění tří kritérií vyjudikovaných SDEU v kauze Bronner (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 11. 1998, věc Oscar Bronner GmbH & Co. KG proti Mediaprint Zeitungs\u001e und Zeitschriftenverlag GmbH & Co. KG a dalším, C\u001e7/97, dále též „rozsudek SDEU ve věci Bronner“). SDEU totiž tyto podmínky vytvořil s ohledem na zvláštní okolnosti dané kauzy a použijí se pouze v případě odepření přístupu k infrastruktuře, jejímž vlastníkem je dominantní podnik a kterou vyvinul pro potřeby své činnosti prostřednictvím svých investic (srov. body 75, 79, 80 a 86 žalobkyní odkazovaného rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 1. 2023, věc Lietuvos geležinkeliai AB proti Komisi, C\u001e42/21, dále též „rozsudek SDEU ve věci Litevských železnic“).
164. Žalobkyně v nynější věci ovšem není vlastníkem dat shromážděných v CIS, tím je stát. Žalobkyně je pouze jejich faktickým držitelem. Žalobkyně vlastní nanejvýš nadstavbová data, která od dopravců a dalších zainteresovaných subjektů získala svým vlastním úsilím na soukromoprávním základě a jimiž tuto databázi obohatila. K jejich zpřístupnění ji přitom nikdo nenutí. Zároveň žalobkyně nevytvářela databázi CIS sama a primárně pro své potřeby. Databáze vznikla s velkou pomocí státu (který dopravcům uložil zákonem, aby do ní své jízdní řády vkládali), žalobkyně vyvinula pro tento projekt jen softwarové zabezpečení. Databázi CIS vytvořila v první řadě pro stát, neboť se k tomu zavázala ve veřejnoprávní smlouvě. Teprve v druhé řadě, tedy vedle splnění povinnosti státu stanovené zákonem, měla databáze sloužit též pro podnikatelský záměr žalobkyně, která tím byla odměněna za svou vloženou práci. Vlastní investice tedy žalobkyně sice do tvorby databáze na počátku vložila, ale stát jí je uhradil, byť nikoliv ve formě výplaty peněz, ale svým přivolením, že může data z databáze dále komerčně využívat a tím dosahovat zisku.
165. Je potřeba mít na paměti, že smyslem kritérií z případu Bronner je dbát na to, aby povinnost uložená podniku v dominantním postavení poskytnout přístup ke své infrastruktuře nenarušovala hospodářskou soutěž tím, že tomuto podniku sníží původní motivaci k vybudování takové infrastruktury a investování do infrastruktur. Tím by pak mohli být v konečném důsledku poškozeni spotřebitelé (srov. bod 75 rozsudku SDEU ve věci Litevských železnic, a dále bod 75 Sdělení komise č. 2009/C 45/02 – Pokyny k prioritám Komise v oblasti prosazování práva při používání článku 82 Smlouvy o ES na zneužívající chování dominantních podniků vylučující ostatní soutěžitele; dostupné na https://eur\u001elex.europa.eu/).
166. Takový následek ale v případě žalobkyně vůbec nehrozí. Databáze CIS, o jejíž zpřístupnění jde, byla v době páchání deliktu již vytvořena a žalobkyniny inovace směřovaly zejména k jejímu rozšiřování o data získávaná vlastním úsilím (jež nebyla povinna nikomu dodávat) a k vylepšování vyhledávače IDOS. Tím, že by žalobkyně byla nucena data z CIS dodávat dalším subjektům na trhu, by se její ochota inovovat i nadále ve dvou výše naznačených směrech spíše zvýšila, protože by čelila na trhu s vyhledáváním dopravních spojení konkurenci. A její ochota databázi CIS nadále spravovat by se tím nesnížila, resp. byla by i nadále závislá na existenci veřejnoprávní smlouvy mezi ní a Ministerstvem dopravy. Naopak, kdyby jiné subjekty byly nuceny pro vývoj svých vyhledávacích produktů „replikovat“ soukromoprávní cestou již existující databázi CIS vlastněnou státem, spotřebitelský blahobyt by se tím nijak nezvýšil. Nelze zkrátka pustit ze zřetele, že postavení žalobkyně jakožto dominantního podniku na předcházejícím trhu se vyvíjelo v rámci ochrany zvláštních nebo výhradních práv, a nadto bylo i zčásti bylo financováno ze státních prostředků (obdobně bod 82 výše citovaného Sdělení komise č. 2009/C 45/02).
167. Vedle toho je možno znovu poukázat na to, že žalobkyně na sebe dodatkem č. 2 ke smlouvě o vedení CIS převzala povinnost zpřístupňovat data z CIS dalším subjektům v rozsahu jejich žádosti. Tato povinnost se podle názoru soudu aktivovala již tím, že žalobkyně tato data sama komerčně využívala, zejména pro tvorbu svého vyhledávače IDOS, jehož vyhledávací funkce prodávala dalším subjektům a vyhledávač samotný pak poskytovala za pravidelnou platbu společnosti MAFRA. Je\u001eli tento výklad veřejnoprávní smlouvy správný, pak je tu ještě další důvod, proč nepoužít kritéria z kauzy Bronner. V důsledku právní povinnosti zajišťovat dodávky nemohla žalobkyně svým konkurentům přístup k datům zcela odepřít, mohla pro něj pouze stanovit přiměřené podmínky (např. za něj požadovat odpovídající finanční odměnu nebo jej poskytovat s určitou časovou prodlevou apod.). Uvedenou povinnost na sebe žalobkyně vzala dobrovolně, podpisem dodatku ke smlouvě, a lze tedy předpokládat, že tento krok zvážila a shledala, že nebude mít na její ekonomické zájmy nepřiměřený dopad. To je tedy vedle ochrany výhradních práv a financování ze státních prostředků další, již třetí znak svědčící o tom, že povinnost zajišťovat dodávky nemůže mít nepříznivý vliv na motivaci žalobkyně inovovat na předcházejícím trhu (srov. bod 88 rozsudku SDEU ve věci Litevských železnic a bod 82 výše citovaného Sdělení komise č. 2009/C 45/02).
168. K žádnému jinému závěru nevede ani rozsudek Tribunálu EU ve věci BEH, na který žalobkyně poukazovala při druhém ústním jednání (rozsudek Tribunálu EU ze dne 25. 10. 2023, věc Bulgarian Energy Holding EAD a další proti Evropské komisi, T\u001e136/19, dále též „rozsudek Tribunálu ve věci BEH“). Tribunál totiž ve skutečnosti neodpovídal na otázku, zda se mají aplikovat kritéria z rozsudku SDEU ve věci Bronner, to v dané věci nikdo nezpochybňoval. V této části návrhu adresovaného Tribunálu šlo o to, zda vůbec bylo možno považovat plynovod na rumunském území za „základní infrastrukturu“ (essential facility) ve smyslu rozsudku Bronner a zda bylo možno přičítat bulharské státní společnosti Bulgargaz odepření nezbytného přístupu k této infrastruktuře, ačkoliv tato společnost nebyla vlastníkem ani provozovatelem uvedeného plynovodu, ale měla pouze výhradní práva k jeho užívání (bod 250 citovaného rozsudku). Tribunál dospěl k závěru, že ono výlučné právo zajišťovalo za daných okolností společnosti Bulgargaz potřebnou kontrolu, a tedy i dominantní postavení (bod 261). Proto může být shledána odpovědnou, i když nebyla vlastníkem základní infrastruktury ani ji sama nevyvinula, jak by mohlo vyplývat z rozsudků SDEU ve věci Bronner a ve věci Litevských železnic (bod 268). V nynější věci žalobkyně sice zpočátku také měla zaručen výhradní přístup k datům z CIS, ale v době páchání přestupku již o něj v důsledku dodatku č. 2 k veřejnoprávní smlouvě přišla. Nicméně kontrolu nad těmito daty a nad přístupem k nim nadále vykonávala, a to pouze z toho důvodu, že je fakticky držela. Odpovědnou za přestupek ji tedy nepochybně shledat lze.
169. Krajský soud proto neshledal žádný důvod, proč by měl pokládat předběžnou otázku SDEU ohledně aplikace kritérií z rozsudku SDEU ve věci Bronner na nyní posuzovanou věc. Ostatně, krajský soud by tím v podstatě nežádal SDEU o právní názor, ale o posouzení konkrétních skutkových okolností, což není smyslem předběžné otázky.
170. Zbývá dodat, že žalovaný se splněním kritérií z kauzy Bronner sice zabýval, ale jen nad rámec nutného odůvodnění a také to tak vysvětlil (srov. body 180\u001e181 a 315 rozhodnutí o pokutě a body 252\u001e255 rozkladového rozhodnutí). Krajský soud podotýká, taktéž jen nad rámec nutného odůvodnění, že i pokud by měla být kritéria z případu Bronner v dané věci aplikována, ztotožňuje se se žalovaným v jeho hodnocení a měl by je tedy za splněná.
171. Pokud jde o zbývající odkazy žalobkyně na jednotlivé body rozsudku Tribunálu ve věci BEH, ani ty nejsou skutkově přiléhavé.
172. Co se týká tvrzení, že žádost o dodávky musí mít určité náležitosti, z rozsudku Tribunálu vyplývá pouze tolik, že při hodnocení prvního z kritérií rozsudku Bonner (jež se podle krajského soudu v nynější věci vůbec neaplikují), tj. zda odepření přístupu vedlo k úplnému vyloučení žadatele ze soutěže na daném trhu, má Komise zkoumat, zda žádost o přístup nebyla pouze předběžného charakteru. Žadatel tedy musí mít dostatečně pokročilý projekt, s nímž hodlá vstoupit na příslušný trh, a ten musí do své žádosti o přístup k infrastruktuře dostatečně určitě promítnout, aby bylo zřejmé, že jím může vyvinout konkurenční tlak na ty, kdo se na daném trhu již pohybují (body 282, 448\u001e452). Za nedostatečnou označil Tribunál žádost Overgas, která v rozporu s předem zveřejněnými pravidly neobsahovala informace o požadované kapacitě pro přepravu plynu, o místě vstupu a výstupu, o čase přepravy apod. (body 789\u001e793). To, který svůj dopis označoval jako žádost o přístup sám žadatel (zde Overgas), posloužilo Tribunálu jen jako podpůrný argument (bod 795). V nynější věci přitom nikdo nezpochybňuje, že Seznam žádal dne 19. 11. 20210 o přístup k datům z CIS pro potřeby svého konkrétního projektu (vyhledávače dopravních spojení, jenž hodlal začlenit do své vlastní mapové služby) a že o tato data požádal dostatečně určitě a konkrétně.
173. V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, se v rozsudku Tribunálu neřeší ani otázka, zda může podnik v dominantním postavení požadovat, aby mu jako první předložil cenovou nabídku ten, kdo žádá o dodávky (resp. zde o možnost využití základní infrastruktury). Tribunál v něm pouze uznává, že Bulgargaz (dominant s výhradním právem užívat základní infrastrukturu) byl oprávněn si před uzavřením smlouvy s Overgas (žadatel o její využití) ujasnit se svým smluvním partnerem Transgaz (vlastník základní infrastruktury), jaký dopad to bude mít na jeho vlastní užívání této infrastruktury a podle jakých pravidel se bude nově rozdělovat její kapacita (body 592\u001e599). Stejně tak měl Bulgargaz v souvislosti s plánovaným ukončením svého výhradního užívání právo žádat, aby Transgaz snížil poplatek, který mu Bulgargaz podle dosavadní smlouvy platil za celou kapacitu rezervovanou výhradně pro Bulgargaz (body 624\u001e626). Komunikace dominanta (zde Bulgargaz) se žadatelem (zde Overgas) se však žádný z žalobkyní citovaných bodů netýká.
174. Pokud jde o to, jaký okamžik lze považovat za odmítnutí dodávek, a tudíž za počátek protiprávního jednání, věc BEH se od nynější kauzy zásadně liší tím, že Bulgargaz přístup k základní infrastruktuře pod svou kontrolou umožnil. Jednalo se pouze o to, zda tak neučinil s nedůvodným zpožděním (v řádu týdnů). Navíc Bulgargaz od počátku přistupoval k požadavku společnosti Overgas velmi konstruktivně (bod 359). Umožnil jí užívat část kapacity pronajatého rumunského plynovodu, a to už od začátku roku 2013, ačkoliv společnost Overgas se na něj s tímto požadavkem obrátila jen s malým předstihem v listopadu 2012. Mezi oběma společnostmi také probíhala řada intenzivních jednání o velmi konkrétních podmínkách transportu a dodávání plynu na bulharský trh a Bulgargaz si prokazatelně vyžádal souhlas své mateřské společnosti (BEH) k návrhu smlouvy s Overgas (body 344\u001e358). Žádné srovnatelné kroky žalobkyně v nynější věci po celou dobu (v řádu let) neučinila. Plnohodnotný přístup ke strojově zpracovatelným datům z CIS zajistila společnosti Seznam až změna legislativy. A jednání žalobkyně od počátku až do konce vykazovalo znaky nekonstruktivního přístupu – odkazovala společnost Seznam na data využitelná pro strojové zpracování jen s nepřiměřeným podnikatelským rizikem, nikdy Seznam nepožádala o jakoukoliv cenovou nabídku (pouze neurčitě deklarovala ochotu k dalším jednáním), a nikdy také u svých smluvních partnerů (Ministerstvo dopravy, MAFRA) nezjišťovala, jak by se stavěli k případnému poskytnutí dat společnosti Seznam.
175. Pokud jde o to, že skutková zjištění ve věci zneužití dominantního postavení nelze založit jen na tvrzení stěžovatele, obecně platí, že Komise může vycházet z důkazů předložených stranami, včetně jejich vlastních vyjádření (bod 370). Pokud má však předkládající strana zájem na výsledku sporu, je třeba přistupovat k jejím tvrzením s přiměřenou obezřetností a hodnotit jejich věrohodnost ve světle ostatních důkazů (body 373\u001e377). Z pouhého tvrzení zainteresované strany lze vycházet jen tehdy, pokud je podpořeno dalšími důkazy, v opačném případě musí být ověřeno (body 379\u001e380, 441). V nynější věci se krajský soud těchto zásad držel. Prokazatelný zájem na výsledku sporu má pouze společnost Seznam. Její tvrzení je podpořeno obdobným vyjádřením společnosti Bileto (jejíž zainteresovanost dovozuje žalobkyně spekulativně jen z toho, že má údajně společné obchodní projekty se společností Seznam a se žalobkyní naopak vedla soudní spor). Navíc vyjádření obou společností odpovídá i dalším důkazům, jak krajský soud popsal výše v tomto rozhodnutí.
176. K otázce, zda se obviněnému musí zpřístupnit všechny dokumenty, z nichž vychází závěry správního orgánu, Tribunál sice zdůraznil v obecné rovině právo na obhajobu a nutnost zajistit obviněnému přístup k důkazům (bod 1154), avšak výslovně z něj vyjímá obchodní tajemství jiných podniků (bod 1153). Především však Tribunál řešil zcela jinou otázku než přístup k dokumentům s obchodním tajemstvím, totiž povinnost Komise zaznamenat a založit do spisu obsah konzultací, prohlášení a diskuzí, které během šetření vedla s dotazovanými osobami (body 1158\u001e1161).
177. A konečně pokud jde o to, nakolik může soud doplňovat argumentaci za správní orgán, Tribunál vychází v rozsudku ve věci BEH z obecného pravidla, že on sám, jakožto soudní orgán, nemůže nahrazovat či doplňovat chybějící argumentaci Komise, jakožto výkonného orgánu (body 234, 1109\u001e1110). Činí tak ale v situaci, kdy Komise založila své úvahy o zneužití dominantního postavení na několika jednáních dominantních podniků Bulgargaz a Bulgatransgaz, ve vztahu ke třem různým klíčovým zařízením pro přepravu a uchovávání plynu, přičemž všechna tato jednání měla být navzájem sladěna a propojena společným cílem a všech se měla účastnit jejich mateřská společnost BEH. Prokázala se však pouze část z těchto jednání společnosti Bulgartransgaz, a to jen ve vztahu k jedinému bulharskému zásobníku plynu Chiren. Za těchto okolností nemůže Tribunál jako první zaujmout názor k otázce, zda by i takto redukovaný skutkový stav mohl stačit k naplnění skutkové podstaty zneužití dominantního postavení (body 1127\u001e1133). K žádné takovéto redukci zjištěného skutkového stavu v nynějším soudním řízení nedošlo.
Výše pokuty
178. Závažnost jednání žalobkyně měla spočívat v tom, že její jednání mělo výrazný dopad na širší skupinu spotřebitelů. Svou úvahu v tomto směru odůvodnil žalovaný podle soudu zcela dostačujícím způsobem (srov. body 368\u001e370 rozhodnutí o pokutě a body 330\u001e333 rozkladového rozhodnutí). Výraznost dopadu spočívala v tom, že žalobkyně na trhu s vyhledáváním dopravních spojení po dlouhou dobu bránila vzniku konkurence, takže spotřebitelé nemohli využívat nové či inovované aplikace. Zmínka o tom, že žalobkyně bránila ve vstupu na trh konkrétně společnosti Seznam, rozhodně nepředstavuje dvojí přičítání k tíži téže okolnosti. Velikost okruhu spotřebitelů pak dovodil žalovaný z toho, že šlo o internetovou službu využitelnou jak českými, tak i zahraničními zájemci o veřejnou dopravu v ČR. Žalovaný se při této úvaze opřel i o množství dotazů zadávaných do vyhledávače IDOS, jež vyplývá z dokumentů předložených žalobkyní (pohybují se v řádech milionů měsíčně).
179. Naopak, kvalita produktu IDOS, jehož postavení na trhu žalobkyně svým přestupkovým jednáním hájila, závažnost dopadu jejího jednání na hospodářskou soutěž nikterak nesnižuje. I kdyby soud přistoupil na problematický argument zvyšováním blahobytu spotřebitelů, nelze přehlížet, že soutěžní úřady chrání hospodářskou soutěž jako fenomén, který je ku prospěchu nejen spotřebitelům, ale i jiným typům zákazníků, dále konkurentům na daném trhu a konec konců i celé ekonomice a společnosti.
180. To, že si žalovaný sám stanovil zásadu, že bude metodu soutěžní advokacie užívat jen u typově méně závažných případů, nemá na hodnocení věci žádný vliv. Především proto, že jde o pouhou proklamaci, tzv. soft law. Dále proto, že ona proklamace pochází až z listopadu 2013, zatímco v nynější věci přistoupil žalovaný k soutěžní advokacii již v září 2013. A konečně i proto, že ne vždy se musí hodnocení závažnosti deliktu před zahájením řízení shodovat s jejím hodnocením ve výsledném rozhodnutí, když už jsou po provedeném řízení a dokazování známy správnímu orgány všechny podstatné okolnosti věci.
181. Nyní se soud vyjádří k délce protiprávního jednání. Za prvé, že šlo o delikt trvající, který započal již dne 6. 12. 2010, dovodil soud již výše. Za druhé, legitimní očekávání žalobkyně, že žalovaný zachová stejný postup výpočtu pokuty, rozhodně nemohlo založit správní rozhodnutí, které soud zrušil. Učinil tak totiž na základě její vlastní žaloby, jež mířila mimo jiné i proti nesprávnému stanovení výše pokuty. Žalovaný měl při pokračování v rozkladovém řízení plné právo změnit způsob, jakým vypočítal koeficient času, pokud dospěl k názoru, že v předchozím (zrušeném) rozhodnutí vyložil své zásady pro ukládání pokut nesprávně (srov. bod 327 rozkladového rozhodnutí). Neuplatní se zde žádný zákaz změny k horšímu, jak se žalobkyně snaží dovodit. S tím, že nový způsob výpočtu lépe odpovídá textu zásad, přitom žalobkyně v žalobě nijak nepolemizuje.
182. Pokud jde o obrat, ze kterého žalovaný vypočítal výši pokuty, soud především nepřehlédl, že žalovaný vyšel z obratu žalobkyně za rok 2012, který předcházel spáchání (dokonání) přestupku. To je chyba. Takto sice uvažoval i krajský soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku, ale v době vydání napadeného rozhodnutí už musel být žalovanému znám i výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 4/2021\u001e75. Ten sice předchozí rozsudek krajského soudu v této potvrdil, ale v této otázce jej korigoval (srov. jeho body 20\u001e22). Nejvyšší správní soud uvedl, že při výpočtu pokuty je rozhodující obrat za poslední ukončené účetní období, jímž se rozumí období, které bezprostředně předcházelo době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, takže rozhodným obdobím pro určení čistého obratu žalobkyně má i po zrušení prvního rozkladového rozhodnutí zůstat rok 2014. Nejde však o vadu, ke které by soud musel přihlížet z úřední povinnosti. A žalobkyně proti tomu nebrojila z pochopitelných důvodů, neboť její obrat za rok 2012 byl zhruba o 2,5 mil. Kč nižší než její obrat za rok 2014.
183. Soud nemá naproti tomu žádné výhrady proti tomu, jak žalovaný určil položky, jež do hodnoty prodejů, resp. do obratu započítá. Žalovaný zdůraznil, že do obratu se nezahrnují pouze tržby dosažené na vymezeném relevantním trhu. Hodnota prodejů má naopak zahrnout veškeré zboží a služby, jež přímo i nepřímo souvisejí s protiprávním jednáním přestupce, aby se tak postihla celá šíře získaného prospěchu a byla naplněna represivní i preventivní role trestu. V případě žalobkyně proto žalovaný zohlednil, že se stala renomovanou společností na poli dopravních informací, spolupracovala i s regionálními koordinátory dopravy a dosáhla tak výhodného postavení na navazujících trzích. Svým protiprávním jednáním toto postavení dále budovala a udržovala. Z toho jí plynuly výhody, jež se snažil žalovaný postihnout tím, že do obratu zahrnul nejen příjmy z přímého nabízení vyhledávacích služeb, ale i ze služeb souvisejících a z dalších služeb poskytovaných smluvním partnerům na jiných trzích (srov. body 324\u001e325 a 334\u001e340 rozkladového rozhodnutí).
184. Stručně řečeno, příjmy od společnosti MAFRA dostávala žalobkyně za poskytování prostoru na internetových stránkách s vyhledávačem IDOS pro umisťování online reklamy. Právě unikátnost svého vyhledávače se žalobkyně snažila svým jednáním chránit a zachovat tak zájem veřejnosti o něj. Jde tedy o příjmy, které mají s protiprávním jednáním žalobkyně bezprostřední souvislost, o níž snad ani nemohou vzniknout žádné pochyby. Otázka, zda žalovaný hodnotil trh č. 3 jako vícestrannou platformu, je v této souvislosti irelevantní. Příjmy za provoz portálu CISnet také s protiprávním jednáním žalobkyně úzce souvisí, neboť jimi byla odměňována za činnost, která jí zároveň zajišťovala, že bude jako jediná těmito daty fakticky disponovat. Opět je irelevantní, že tato činnost zároveň představovala plnění povinnosti vyplývající pro žalobkyni z veřejnoprávní smlouvy. U nadstavbových dat je třeba říci, že je sice žalobkyně získávala sama komerční cestou, ale bez dat z CIS by byla tato data jen omezeně využitelná. Příjmy, kterých žalobkyně prodejem či poskytováním těchto dat dosáhla, tak bezprostředně souvisely s daty z CIS a s udržováním výhradního přístupu k nim. A konečně obecná námitka žalobkyně, že do jejího obratu zahrnul žalovaný řadu dalších položek, jež s CIS, resp. s jízdními řády nesouvisí vůbec, je velmi obecná. Soud k tomu proto stejně obecně uvádí, že nebylo povinností žalovaného „pitvat“ každý účet žalobkyně až na úroveň jednotlivých položek. Je v pořádku, pokud tak učinil tam, kde byl odlišný charakter některých příjmů evidovaných na daném účtu zjevný. Nic takového ale žalobkyně netvrdí. U jediného příkladu, na který poukázala, tj. u účtu č. 60220 „Operatori mob. telefonu“, neoznačila žádnou konkrétní položku, která podle ní s vytýkaným jednáním nijak nesouvisí.
185. Polehčující okolnosti v dané věci žalovaný neshledal, a to ani v těch skutečnostech, na které se žalobkyně snažila poukázat (srov. body 343\u001e344 rozkladového rozhodnutí). Zveřejňováním dat ve formátu xls žalobkyně dopady svého jednání nikterak nezmenšila a vstup konkurence na trh neumožnila (alespoň ne bez značného rizika), protože odmítla zaručit jejich ustálenou strukturu, jak soud vysvětlil výše. Ani podle názoru soudu jí tudíž tento krok nelze přičíst k dobru.
186. Poněkud složitější je to s novostí dané problematiky. Tady opravdu odpověď žalovaného na požadavek žalobkyně, aby přihlédl k nedostatku rozhodovací praxe na dané téma, nedává příliš smysl. Pokud by totiž žalobkyně skutečně změnila své chování poté, co ji žalovaný oslovil se svým předběžným názorem na věc a nabídl jí možnost přijmout nápravná opatření, nejspíš by se tím zcela vyhnula správnímu řízení. A nikdy by se nedozvěděla autoritativní odpověď na otázku, zda její jednání bylo protiprávní, či nikoliv. Přitom právě v případech, kde se objevují hraniční jevy a dosud neřešené právní otázky, je pochopitelné, že se soutěžitel může dostat do rozporu s právem v upřímném přesvědčení, že jedná zcela zákonně. A lze pochopit, že v tomto přesvědčení setrvá až do konce správního nebo dokonce až soudního řízení v dané věci, kde teprve se mu onoho autoritativního posouzení jeho jednání dostane.
187. Nicméně krajský soud má za to, že praxe Komise EU nemohla v žalobkyni vyvolat žádné legitimní očekávání stran toho, jaké okolnosti budou hrát roli při stanovení výše pokuty za vnitrostátní delikt. Žalovaný, jako národní soutěžní úřad, vydal totiž své vlastní zásady postupu při ukládání pokut (z roku 2006), jichž se sama žalobkyně na jiných místech dovolává. Ty sice v bodě 38 počítaly s možností uložit pokutu jen v symbolické výši s ohledem na novost dané problematiky, ovšem jedině v kombinaci s dalšími mimořádnými okolnostmi. Konkrétně připadala symbolická pokuta v úvahu u „deliktů s nižší typovou nebezpečností, spáchaných z nedbalosti, které neměly negativní dopad na trh, které nemají za cíl narušení soutěže, a to především těch skutkových podstat, které doposud nebyly předmětem rozhodovací praxe Úřadu“. Tyto požadavky jednání žalobkyně nesplňovalo prakticky v žádném směru. Přestupek spáchala zjevně úmyslně, jejím cílem bylo narušit hospodářskou soutěž a typově rozhodně nešlo o bagatelní, nýbrž naopak o závažný delikt.
188. Navíc má soud za to, že v nynějším případě – jakkoliv skutkové okolnosti případu jistě byly v rámci České republiky poměrně unikátní – nebyla ve skutečnosti ve hře žádná složitá právní otázka, jež by byla způsobilá zatemnit náhled žalobkyně na povahu jejího jednání. Zástupce žalobkyně, pravda, obsáhle problematizoval celou řadu skutkových i právních aspektů případu. Proto je také tento rozsudek tak dlouhý, že má soud obavy, zda jej vůbec samotné strany dočtou až do konce. Odpověď na všechny početné námitky žalobkyně se ale nakonec ve skutečnosti ukázala být vcelku jasná a jednoznačná. A žalobkyni muselo být podle názoru soudu od počátku zřejmé, že když odpírá společnosti Seznam poskytnout data z CIS ve strojově zpracovatelném formátu se zaručenou (neměnnou) strukturou, brání jí tím ve vývoji konkurenční služby vyhledávání dopravních spojení, a tím pádem i ve vstupu na trh. Mohla snad zakoušet určitý pocit nespravedlnosti z toho, že Ministerstvo dopravy jí původně přislíbilo jako protihodnotu za její služby výhradní přístup k datům CIS, ale v okamžiku, kdy došlo na „lámání chleba“, se za její nárok nepostavilo. To ale nic nemění na tom, že její jednání vůči potenciálnímu konkurentovi mělo již na první pohled výrazně protisoutěžní charakter. Přitom právě pochyby o tom, zda mohly provinilé společnosti dopady svého jednání na hospodářskou soutěž rozpoznat s ohledem na informace dostupné v době spáchání deliktu (např. tomu bránila vzájemně rozporná judikatura národních soudů), spojují všechna žalobkyní odkazovaná rozhodnutí, v nichž Komise upustila od uložení pokuty. Naopak tam, kde se narušení hospodářské soutěže jevilo jako jasné, komise sankci bez váhání uložila (srov. bod 84 rozhodnutí Evropské komise ze dne 23. 12. 1977 v případu IV/29.176 – Vegetable parchment).
189. Z uvedených důvodů nespatřuje soud žádný prostor ani pro to, aby uloženou pokutu sám snížil nebo od jejího uložení dokonce upustil.
Náklady řízení
190. Žalobkyně se vytýkaného protiprávního jednání dopustila, proto je zcela správné, že jí žalovaný uložil uhradit náklady řízení.
V. Náklady řízení
191. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví\u001eli tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu těch nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který úspěch ve věci neměl. Žalobce před soudem neuspěl (soud žalobu zamítl jako nedůvodnou), proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu by jinak – jakožto úspěšnému účastníkovi řízení – právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu mu je však nelze přiznat, neboť nepřesahují rámec jeho běžné úřední činnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014 \u001e 47, č. 3228/2015 Sb. NSS).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má\u001eli stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 19. 12. 2024
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu