156. Navrhovatelé navíc zdůrazňují, že pro všechny rozumné varianty řešení existuje povinnost je posuzovat přímo v SEA na stejné úrovni detailnosti. To dokládá i autentický text směrnice SEA v angličtině. Odkaz na „návrh plánu“ i jeho „rozumné alternativy/varianty“ dikce autentického znění uvádí souřadně, což podtrhuje skutečnost, že nelze o variantách jen nějak omezeně pojednat, ale je nezbytné je rovnocenně vyhodnotit. Požaduje to i metodický dokument k implementaci směrnice SEA, kde se explicitně konstatuje, že směrnice SEA nečiní rozdíly mezi požadavky na vyhodnocení návrhu plánu a jeho alternativ/variant. Jak také zdůrazňuje tento metodický dokument, směrnice SEA je tedy v tomto ohledu přísnější než směrnice EIA.
157. Povinnost použít čl. 5 odst. 1 směrnice SEA pro rozumná variantní řešení respektuje i judikatura Krajského soudu v Brně (kromě rozsudků Drásov a AZÚR např. i rozsudek ze dne 26. 11. 2021, č. j. 67 A 6/2021-133). K zásadnímu významu směrnice SEA z hlediska posuzování variant v porovnání s následně aplikovanou směrnicí EIA v procesech pro územní rozhodnutí, se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v bodě 70 rozsudku ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, kde zdůraznil, že „směrnice EIA má přes shodný požadavek na posouzení kumulativních vlivů kvalitativně odlišný předmět regulace: soustředí se na posuzování konkrétních projektů a není konstruována na zohlednění širších souvislostí a na posouzení vlivů koncepčních variant plánů a záměrů ve velkém měřítku. Zde je právě dáno široké pole působnosti posuzování SEA včetně kumulativních a synergických vlivů.“
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
158. Odpůrkyně uvádí, že územní plán neměl možnost vybírat varianty trasování jednotlivých koridorů stanovených v zásadách územního rozvoje na svém území. Napadené plochy pro dopravu nejsou hypertrofované. Naopak šířka napadených koridorů umožňuje samotný projekt dopravní stavby umístit do území, aby ve spojení s doprovodnými stavbami co možná nejméně zatěžoval okolí. Odpůrkyně poukazuje na skutečnost, že při přípravě územního plánu neměla žádnou podrobnější dokumentaci, např. pro vydání územního rozhodnutí, podle níž by mohla relevantně omezit rozsah koridorů přebíraných ze zásad územního rozvoje. Nadto odpůrkyně uvádí, že územní plán není regulačním plánem a jako takový musí mít vyšší míru obecnosti.
159. Způsob křížení komunikací, na které navrhovatelé upozorňují jako na domnělý výběr variant, je předmětem zpracování projektové dokumentace konkrétních záměrů dopravní infrastruktury, nikoliv předmětem řešení územního plánu. Půdorysný průmět všech typů křížení nemůže vybočit z napadených koridorů dopravní infrastruktury. Neexistovala jiná rozumná varianta než převzetí koridorů ze zásad územního rozvoje. Odpůrkyně upřesnila jejich omezení pouze tam, kde pro to byl relevantní důvod ochrany jiného veřejného zájmu, který byl prostorově zobrazitelný v grafické části územního plánu. Šlo např. o územní ochranu chráněné lokality Obůrky – Třeštěnec.
160. Konkrétní podobu záměru budou řešit navazující dokumentace, které budou dále naplňovat úkoly stanovené v zásadách územního rozvoje pro územní plánování. Územní plán vytváří základní podmínky pro umístění záměrů vymezením ploch nebo koridorů a stanovením podmínek pro jejich využití. V navazujících řízeních se budou konkrétní záměry do tohoto území umísťovat, aby splnily další požadavky dotčených orgánů vyplývající z platné legislativy, požadavky vyplývající ze zásad územního rozvoje, požadavky správců dotčených sítí TI, požadavky obce atd.
c. Replika navrhovatelů
161. Navrhovatelé v replice uvádějí, že odpůrkyně zamlžuje pohled na otázku variant tím, že výlučně odkazuje na koridory vymezené v zásadách územního rozvoje. Ke zvažování variantních řešení však nedošlo ani ve smyslu zpřesňování koridorů zásad územního rozvoje při pořizování územního plánu. Odpůrkyně pomíjí např. i závazné požadavky pro územní plánování na minimalizaci dopadů na obytnou výstavbu. Její ztotožňování těchto ploch s koridory vymezenými v zásadách územního rozvoje je zavádějící, neboť – jak odpůrkyně sama uznává –předmětné plochy vymezuje i mimo koridory podle zásad územního rozvoje (viz podkapitolu IV. 13. níže).
d. Hodnocení soudu
162. Navrhovatelé se touto námitku domáhají, aby při přijímání územního plánu proběhlo posouzení variant. Konkrétně ve vyhodnocení SEA. Soud zde ovšem odkazuje na předchozí podkapitolu tohoto rozsudku. Hlavním problémem této věci, který vedl k zásahu do práv navrhovatelů, je, že nebylo přezkoumatelným způsobem postaveno na jisto, zda má vyhodnocení SEA pro napadené koridory vůbec proběhnout. Je otázkou do budoucna, zda vůbec proběhne a jakou případnou podobu bude mít podrobnější vyhodnocení SEA, jež se zaměří na konkrétní situaci Moravských Knínic. Ke všemu, co navrhovatelům v tomto směru chybí, po zrušení napadené části územního plánu může ještě hypoteticky dojít. Pokud ovšem vyhodnocení SEA neproběhlo a současně je stále otevřené, zda to tak bylo správně, pak soud může odpůrkyni nyní jen stěží vytýkat, jak (ne)mělo proběhnout v konkrétní otázce posuzování variant. Námitky navrhovatelů proto i zde mají lehce akademickou povahu. Přesto se k nim soud stručně vyjádří.
163. V prvé řadě soud není toho názoru, že by jen ze slova „minimalizace“ vlivů mělo plynout, že musí proběhnout posuzování variant. Spíše z toho lze dovozovat, že bylo třeba v návaznosti na provedené vyhodnocení SEA pamatovat např. na kompenzační a jiná opatření zmírňující dopad koridorů na životní prostředí. Požadavek na variantní posouzení, jakého se domáhají navrhovatelé, pak nelze dovodit ani odjinud. Nikdo (ani navrhovatelé) jinou variantu nenabízí, což plyne z toho, že koridor je daný aktualizací zásad územního rozvoje. Otázka, jak územní plán koridor zpřesní, podle soudu vůbec není otázkou posuzování jeho variant. Případné vyhodnocení SEA a jeho výsledky se samozřejmě mohou promítnout do výsledné podoby koridoru v územním plánu, stejně jako případné námitky dotčených osob. Ani to ale podle soudu není stricto sensu posuzováním jeho variant. Variantu lze chápat jen jako alternativní vedení komunikace, o což šlo na úrovni aktualizace zásad územního rozvoje (Bystrcká vs. Bítýšská varianta I/43, severní vs. jižní obchvat Kuřimi). Argumentace navrhovatelů se proto s takto pojímaným posuzováním variant míjí.
164. Nedůvodná je proto i argumentace navrhovatelů odkazující na křížení s komunikací II/386 a křižování komunikace 43 s dálnicí D1 v oblasti Brno-Bosonohy a Troubsko. Nelze z toho vyvozovat právní závazek provést posouzení variant i v případě napadených koridorů. Lze navíc souhlasit, že podoba křížení již tentokrát je předmětem pro projektovou dokumentaci konkrétních záměrů dopravní infrastruktury.
165. Jestliže pak navrhovatelé namítají, že plochy pro dopravu jsou rozsáhlejší než koridory z aktualizace zásad územního rozvoje, pak soud odkazuje na podkapitolu IV. 11. níže.
166. Námitky navrhovatelů, že podle závazné evropské legislativy pro SEA mělo proběhnout posouzení variant pro zakreslení koridorů pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi, tedy nyní důvodné nejsou.
IV. 6. Odpůrkyně nepominula Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod
a. Shrnutí návrhového bodu
167. Navrhovatelé poukazují na to, že nadřízený orgán územního plánování a stavebního řádu vydal stanovisko k návrhu zadání územního plánu a uplatnil vyjádření s požadavky na obsah územního plánu, které vyplývají z právních předpisů a územně plánovacích podkladů. Z tohoto dokumentu plyne požadavek, aby územní plán odpovídal opatřením obecné povahy Ministerstva životního prostředí, které obsahuje Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod – CZ06Z“ („Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod“). Odůvodnění územního plánu ho zmiňuje pouze jednou větou, která konstatuje, že zpracovaný územní plán je v souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod. To je samo o sobě nepřezkoumatelné tvrzení. Programy zlepšování kvality ovzduší stanovují v návaznosti na evropskou legislativu závazná opatření k dosažení imisních limitů v době co možná nejkratší podle zákona o ochraně ovzduší. Tato opatření bylo třeba v územním plánu posoudit a na relevantní z nich jednotlivě reagovat.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
168. Podle odpůrkyně je tato námitka natolik neurčitá, až z ní není patrné, čeho se navrhovatelé ve vztahu k ní dovolávají a jaký vliv by to mělo mít na jejich veřejná subjektivní práva. Odpůrkyně má za to, že napadené opatření obecné povahy je v souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod. Vychází z toho, že pokud by s ním již návrh jeho územního plánu nebyl v souladu, patrně by k němu nedostal souhlasné stanovisko orgánu ochrany životního prostředí.
c. Hodnocení soudu
169. Soud zde souhlasí s odpůrkyní. Také mu není jasné, v čem přesně má spočívat zásah do práv navrhovatelů. Ti ostatně ani výslovně netvrdí, že by snad územní plán odporoval Programu zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod. Nevznáší v tomto směru žádné konkrétní námitky. Ani nenamítají, která konkrétní opatření z daného programu považují za neposouzená či nevypořádaná. Jejich argumentace je proto opravdu příliš obecná. A konstatování odpůrkyně v odůvodnění územního plánu o jeho souladu s Programem zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod takto pojaté námitky navrhovatelů nezpochybňují v míře, která by odůvodňovala zásah soudu.
170. Na stejné úrovni obecnosti lze uzavřít, že odpůrkyně v odůvodnění územního plánu Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod nepominula. Tento návrhový bod proto není důvodný.
IV. 7. Námitky, které navrhovatelé vznesli ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu, nejsou důvodné
a. Shrnutí návrhového bodu
171. Po projednání návrhu územního plánu pro společné jednání došlo k nahrazení územních rezerv pro koridory komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi plochami pro dopravu v rozsahu 57,77 ha. K plochám nad 10 ha se musí vyjádřit Ministerstvo životního prostředí [srov. § 17 písm. d) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu]. V odůvodnění územního plánu není odkaz na stanovisko Ministerstva životního prostředí, které chybí. Ministerstvo životního prostředí by se nemuselo vyjadřovat k plochám, ke kterým již jednou vydalo souhlasné stanovisko. Odůvodnění územního plánu však nic takového nedokládá.
172. Předchozí územní plán vznikl velmi problematicky a ve veřejném prostoru byly v minulých letech doslova jen fragmenty této dokumentace. Pocházel z roku 2001. Z následně přijatých změn nelze vyvodit informace o tom, zda nějaké plochy byly v minulosti z hlediska zemědělského půdního fondu předmětem posuzování.
173. V červenci 2021 vydal odbor územního plánování a stavebního řádu krajského úřadu koordinované stanovisko k těm částem řešení územního plánu, které se od společného jednání změnily. Odbor životního prostředí v tomto koordinovaném stanovisku vydal souhlasné stanovisko z hlediska zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Uvedl zde přehled ploch navržených zpracovatelem územního plánu změněných od společného jednání. Ani toto stanovisko však nijak přezkoumatelně nedoložilo kategorizaci konkrétních ploch za platnosti předchozího územního plánu. Ani to, jaké plochy mají být nově použitelné pro dopravní účely. Není zde také žádný odkaz na nějaké rozhodnutí Ministerstva životního prostředí.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
174. Odpůrkyni není zřejmý vztah mezi veřejnými subjektivními právy navrhovatelů, které je vedly k podání návrhu, a obecnou ochranou zemědělského půdního fondu na jeho území. K samotnému záboru zemědělského půdního fondu odpůrkyně uvádí, že má s ohledem na shora uvedené za to, že nebylo její povinností obstarat si stanovisko Ministerstva životního prostředí k plochám koridorů pro dopravní infrastrukturu přebíraných ze zásad územního rozvoje. Stavby lze umístit do těchto ploch již na podkladě zásad územního rozvoje.
175. Při akceptaci námitky navrhovatelů by se Ministerstvo životního prostředí muselo vyjadřovat k témuž, k čemu se vyjádřilo v projednávání aktualizace zásad územního rozvoje, potažmo ke zmenšeným plochám. Ustanovení § 4 odst. 4 stavebního zákona váže dotčený orgán předchozím stanoviskem. Ze strany Ministerstva životního prostředí proto nelze očekávat jiné než kladné stanovisko. I kdyby soud považoval absenci tohoto stanoviska za nezákonnou, jednalo by se o zcela formalistickou vadu, která nemohla mít vliv na výsledek.
c. Další procesní postup soudu a související vyjádření účastníků řízení
176. Tato námitka přinášela jediný nesoulad mezi oběma stranami co do skutkového základu věci. Konkrétně v otázce, zda se k ochraně zemědělského půdního fondu vyjádřilo Ministerstvo životního prostředí. Soud nejdříve vyzval odpůrkyni, ať specifikuje stanovisko Ministerstva životního prostředí vydané při projednávání aktualizace zásad územního rozvoje, o němž píše ve svém vyjádření k návrhu. Odpůrkyně odkázala na souhlasné stanovisko Ministerstva životního prostředí vydané podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ze dne 31. 1. 2020, č. j. MZP/2019/710/10257 („stanovisko MŽP k AZÚR“), které poté soud provedl k důkazu při jednání dne 11. 7. 2023.
177. K ochraně zemědělského půdního fondu ze stanoviska MŽP k AZÚR plyne, že z hlediska vlivů na biologickou rozmanitost, faunu a flóru, vlivů na půdu, horninové prostředí a vlivů na povrchové a podzemní vody jsou nejproblematičtější zejména dopravní koridory určené pro dálnice či čtyřpruhové silnice I. třídy, které vyžadují velké zábory zemědělského půdního fondu (str. 10). Dále popisuje, že se mj. pro koridory týkající se komunikace 43 předpokládají největší zábory zemědělského půdního fondu. Předpokládá se významný zásah do půd zařazených v I. a II. třídě. Celkově si invariantní dopravní infrastruktura vyžádá zábor zemědělského půdního fondu na úrovni cca 418 ha, z toho 318 ha je půd v I. a II. třídě ochrany (76 %). Variantní komunikace přidají zábor od 186 ha v případě výběru variant s nejnižším záborem po 252 ha v případě výběru variant se záborem nejvyšším. Rozsah záboru cenných půd v I. a II. třídě ochrany u variantních komunikací bude od 140 ha po 201 ha. U těchto koridorů a koridoru DS40 pro komunikaci 43 (ve všech jeho tehdejších variantách) stanovisko MŽP k AZÚR předpokládá potenciální významné negativní vlivy na zemědělský půdní fond. K minimalizaci negativních vlivů na zemědělský půdní fond pak stanovisko MŽP k AZÚR a výroková část aktualizace zásad územního rozvoje zapracovávají opatření zacílená na minimalizaci rozsahu záborů zemědělského půdního fondu (str. 11). Ve vztahu ke koridorům dotčeným v této věci v rámci úkolů pro územní plánování stanovují povinnost minimalizovat zábor zemědělského půdního fondu (str. 17, 18 a 21).
178. Navrhovatelé ovšem ke stanovisku MŽP k AZÚR namítají, že nejde o stanovisko podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Je pouze podkladovým dokumentem pro návrh aktualizace zásad územního rozvoje. Jde proto podle nich o irelevantní důkaz. Ochraně zemědělského půdního fondu se navíc stanovisko MŽP k AZÚR věnuje pouze okrajově. Minimalizací rozsahu záboru se měl zabývat pořizovatel územního plánu, ale tuto povinnost nesplnil. Plochy pro dopravu v něm dokonce přesahují plochy koridorů vymezených v aktualizaci zásad územního rozvoje. K otázce, zda se mělo Ministerstvo životního prostředí vydat souhlas k územnímu plánu, se měl vyjádřit primárně orgán, který vydal souhlasné stanovisko k zemědělskému půdnímu fondu, tedy odbor životního prostředí krajského úřadu. Ministerstvo životního prostředí ale mělo samo konat, pokud věc spadala mezi jeho povinnosti a mělo také důsledně prověřit, zda úkol stanovený ve stanovisku MŽP k AZÚR územní plán reálně splnil.
179. Odpůrkyně až při jednání vznesla argument, že v této věci nebylo souhlasu Ministerstva životního prostředí vůbec třeba. Souhlas s odnětím zemědělského půdního fondu podle § 17 písm. d) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu se totiž podle ní vydává až pro konkrétní záměry, nikoliv pro účely územního plánování. V případě tohoto územního plánu měl na základě § 17 stanovisko vydávat jen krajský úřad. Odpůrkyně také při jednání navrhla, aby se ke zvolenému řešení týkajícímu se zemědělského půdního fondu mohla při jednání vyjádřit za použití výkresu II/03 s předpokládanými zábory půdního fondu (výkres je dostupný zde: https://bit.ly/3O793x9). Soud tomuto návrhu vyhověl a zástupce odpůrkyně pak blíže okomentoval zvolené řešení za použití elektronické podoby uvedeného výkresu.
d. Hodnocení soudu
180. Vztah mezi právy navrhovatelů a ochranou zemědělského půdního fondu tu podle soudu je, protože jeho zábor či odnětí jdou ruku v ruce s vymezením koridorů pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi. Mezi stranami původně nebylo sporu o tom, že by se Ministerstvo životního prostředí mělo k tomuto odnětí vyjádřit. To nejdříve připouštěla i odpůrkyně, podle níž postačovalo stanovisko uplatněné při projednávání aktualizace zásad územního rozvoje. Navrhovatelé souhlasí, že by se Ministerstvo životního prostředí nemuselo vyjadřovat k plochám, ke kterým již jednou vydalo souhlasné stanovisko. Při jednání pak odpůrkyně vznesla argument, že se zde souhlas Ministerstva životního prostředí vůbec nemusel vydávat. Soud s tímto názorem souhlasí.
181. Podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu platí, že orgány ochrany zemědělského půdního fondu uplatňují stanoviska k územně plánovací dokumentaci a k návrhu vymezení zastavěného území z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu. Podle § 13 odst. 1 patří mezi tyto orgány krajský úřad a Ministerstvo životního prostředí. Ustanovení § 17a písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu pak svěřuje krajským úřadům, aby podle § 5 odst. 2 uplatňovaly stanovisko k územně plánovací dokumentaci, nejde-li o případy v působnosti jiného orgánu ochrany zemědělského půdního fondu.
182. Působnost Ministerstva životního prostředí, pokud jde o ochranu zemědělského půdního fondu při územním plánování, stanoví § 17 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Podle něj Ministerstvo životního prostředí uplatňuje podle § 5 odst. 2 stanovisko k územnímu rozvojovému plánu, zásadám územního rozvoje, územním plánům obcí, ve kterých je sídlo kraje, a k územnímu plánu, který řeší celé území hlavního města Prahy, a k návrhům na samostatné vymezení zastavěného území hlavního města Prahy a obcí, ve kterých je sídlo kraje.
183. Ustanovení § 17 písm. d) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, kterého se dovolávají navrhovatelé, a které stanoví požadavek na souhlas Ministerstva životního prostředí s odnětím zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu, má-li být dotčena zemědělská půda o výměře nad 10 ha, se netýká územního plánování. Neplyne z něj tedy povinnost Ministerstva životního prostředí posoudit, zda vydá souhlas s odnětím ze zemědělského půdního fondu, pokud plocha v územím plánu dopadá na zemědělskou půdu o výměře nad 10 ha. Souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu podle § 9 odst. 8 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu se vydává až pro účely případného povolovacího řízení (dnes územního a stavebního či společného nebo v budoucnu jediného podle hlavy III zákona č. 283/2021 Sb.).
184. Jak soud zjistil, Ministerstvo životního prostředí se tedy opravdu nevyjádřilo v tom smyslu, jak to požadují navrhovatelé, a nevydalo pro účely vydání územního plánu souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu, pokud jde o koridory pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi. Stanovisko MŽP k AZÚR takovým souhlasem není. Hlavní ovšem je, že Ministerstvo životního prostředí v této věci vůbec stanovisko či souhlas vydávat nemuselo. Působnost zde měl jen krajský úřad, který ji využil a stanovisko podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu vydal v červenci 2021, jak ostatně sami navrhovatelé uvádějí. Podle soudu proto při přípravě územního plánu v tomto směru nedošlo k nezákonnosti.
185. Soud neshledal důvodnou ani zbylou argumentaci navrhovatelů týkající se zemědělského půdního fondu. Pokud totiž jde o situaci podle předchozího územního plánu a konkréta změn v oblasti zemědělského půdního fondu, pak zde již soud nevidí přímé dotčení na právech navrhovatelů. Ti se jej ani nesnaží nějak blíže osvětlit. Koridory pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi mají svůj hlavní zdroj v aktualizaci zásad územního rozvoje. Do práv navrhovatelů pak přímo zasahuje to, jak je poté v návaznosti na aktualizaci zásad územního rozvoje odpůrkyně vymezila v územním plánu. Proto je podle soudu vznesení otázky kategorizace konkrétních ploch za platnosti předchozího územního plánu a z toho plynoucí určení, jaké plochy mají být nově použitelné pro dopravní účely, mimoběžné.
186. Jde-li o námitky týkající se neprovedení společného jednání, pak soud odkazuje na podkapitolu IV. 1., kde vysvětlil jejich nedůvodnost. K tématu šíře koridorů pak soud odkazuje na podkapitolu IV. 13., v níž odůvodňuje, proč v této otázce nedošlo k porušení zákona.
IV. 8. Námitky poukazující na vnímané problémy dalších stanovisek krajského úřadu a dotčených orgánů jsou většinově (až na námitky týkající se chybějícího vyhodnocení SEA) nedůvodné
a. Shrnutí návrhového bodu
187. Zásadním problémem stanovisek krajského úřadu dle navrhovatelů je, že tolerovaly změnu územních rezerv na návrhové koridory bez řádného postupu podle stavebního zákona, tj. bez příslušného rozhodnutí zastupitelstva obce, bez opakování společného jednání. Současně také krajský úřad měl znovu posoudit obsah pořizovaného územního plánu a měl uplatnit požadavek vyhodnocení SEA. Krajský úřad také měl přezkoumatelně posoudit problematiku nakládání se zemědělským půdním fondem. Krajský úřad nadto požadoval respektovat Program zlepšování kvality ovzduší zóna Jihovýchod a nekonal, jakmile se tak nestalo. Byla pominuta zásadní otázka křižování silnice II/386 s navrhovaným řešením pro komunikaci 43. To byl další důvod pro povinnost provést SEA. Krajský úřad takto vadně postupoval přes podané námitky veřejnosti a souhlasil se zamítnutím námitek.
188. Absentuje stanovisko krajské hygienické stanice k návrhu územního plánu pro veřejné projednání, tj. po změně z územních rezerv na návrhové koridory, nebo stanovisko Ministerstva životního prostředí k zemědělskému půdnímu fondu.
189. Odbor územního plánování a stavebního řádu krajského úřadu ve svém stanovisku z listopadu 2022 souhlasil s návrhem rozhodnutí o námitkách a návrhem vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu územního plánu a neměl k němu připomínky. Upozornil, že v červenci 2021 vláda schválila aktualizaci politiky územního rozvoje, která nabyla účinnosti dne 1. 9. 2021. V návrhu územního plánu je třeba ji přiměřeně zohlednit. To se nestalo a odbor územního plánování a stavebního řádu zůstal nečinný. Jako celek se tento přístup k pořizování územního plánu jeví jako popření práv veřejnosti a povinnosti státní správy chránit životní prostředí a veřejné zdraví.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
190. Podle odpůrkyně námitka neobsahuje žádné relevantní tvrzení o tom, v čem přesně by na územní plán měla mít vliv aktualizace politiky územního rozvoje.
c. Hodnocení soudu
191. Dílčí argumenty tohoto návrhového bodu již soud v naprosté většině vypořádal výše. To platí o námitkách k domnělé nutnosti opakovat společné jednání a získat nový souhlas zastupitelstva nebo požadavku na vyhodnocení SEA. V předchozí podkapitole vysvětlil, proč navrhovatelé nedůvodně spatřují vady v oblasti ochrany zemědělského půdního fondu. Stejně tak již zareagoval na vztah k PZKO nebo křižování silnice II/386, což je otázkou pro případné vyhodnocení SEA, jak ostatně navrhovatelé sami uvádí.
192. Soud opakuje, že nyní bude muset proběhnout posouzení, zda je v této věci vůbec třeba provést vyhodnocení SEA. Pokud krajský úřad hypoteticky dojde k závěru, že je ho třeba, pak bude otázkou do budoucna, co vše bude zohledňovat. Soud to nemůže odpůrkyni abstraktně ukládat kromě obecného upozornění, že jak posouzení otázky, zda je vyhodnocení SEA nutné, tak případné vyhodnocení SEA musí odpovídat veškeré relevantní legislativě. Soud také výše odůvodnil, proč neodporuje zákonu, že se pro účely veřejného projednání nevyjádřila krajská hygienická stanice. Neakceptoval pak námitky navrhovatelů, že tu chybí souhlas Ministerstva životního prostředí k odnětí půdy ze zemědělského půdnímu fondu.
193. Pokud ovšem jde o argumentaci týkající se aktualizace politiky územního rozvoje, pak je pravdou, jak namítá odpůrkyně, že navrhovatelé i tentokrát zůstali v příliš obecné rovině. Nevysvětlují konkrétně, v čem je problém a v jakých specifických aspektech měl územní plán tuto aktualizaci zohlednit, ale neučinil tak. Námitka proto není důvodná.
IV. 9. Územní plán neodporuje závazné evropské legislativě pro síť TEN-T
a. Shrnutí návrhového bodu
194. Navrhovatelé zdůrazňují, že níže uvedené námitky je třeba vnímat primárně jako námitky vůči územnímu plánu, nikoliv vůči aktualizaci zásad územního rozvoje. Pokud navrhovatelé odkazují zčásti i na nadřazenou územně plánovací dokumentaci, činí tak z toho důvodu, že ji použil pořizovatel při pořizování územního plánu. Níže uvedené námitky se však primárně zaměřují především na problémy v rámci správního území odpůrkyně. Skutečnost, že přes toto správní území má vést komunikace TEN-T má své negativní důsledky, ke kterým závazná evropská legislativa stanoví úkoly. Jedná se například o fakt, že územím odpůrkyně povede dálková/transevropská kamionová doprava. O tom územní plán nijak nepojednal a její zásadní vlivy neposoudil. Také se na území obce převádí cílová doprava z Tišnovska do Brna přes jižní obchvat Kuřimi, jehož část má být na území Moravských Knínic. Jedná se ve výhledu o cca 20 tisíc vozidel denně. Tato komunikace má být kapacitní a navázaná na TEN-T. Ani tyto okolnosti nebyly předmětem posouzení.
195. Vzhledem k tomu, že komunikace 43 je podle politiky územního rozvoje součástí TEN-T, bylo nutné i v územním plánu respektovat nařízení 1315/2013 („nařízení TEN-T“). Navrhovatelé konkrétně poukazují na jeho čl. 10 odst. 2 písm. b), podle kterého je třeba věnovat zvláštní pozornost opatřením nezbytným pro zmírnění vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy. Jestliže cílem navrhované úpravy má být zprůchodnění území a „omezení ochrany před hlukem“ (sic! – pozn. soudu) v hustě osídlených městských oblastech, nevěnuje se opatřením nezbytným pro ochranu městských oblastí žádná pozornost.
196. Dále navrhovatelé odkazují na čl. 30 písm. e), podle kterého by mělo být v městských uzlech cílem zmírnit vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy, mimo jiné i prostřednictvím obchvatů městských oblastí. Při vedení komunikace 43 po povrchu nedochází ke zmírňování nepříznivých účinků, ale k přesnému opaku.
197. Podle navrhovatelů nelze akceptovat tvrzení v bodě 125 rozsudku AZÚR že „nařízení 1315/2013 obsahuje několik protichůdných požadavků. Nelze propojit jednotlivé městské uzly, a zároveň zcela zamezit vlivu záměru na životní prostředí či zcela zamezit nepříznivým účinkům na městské oblasti.“ Soud na podporu své argumentace uvádí „[k]upříkladu odstup od městských oblastí je ve zjevném rozporu s požadavkem na účinné přivedení zdrojové a cílové dopravy do Brna.“
198. Navrhovatelé neshledávají tento argument rozsudku AZÚR za přiléhavý. Nařízení 1315/2013 nepředpokládá zavlékání dálkové dopravy na síti TEN-T do obytných území. Naopak poukazuje na nutnost minimalizace negativních vlivů z dopravy na síti TEN-T. K napojení městských uzlů, tedy komunikačnímu spojení napojenému na vlastní komunikaci TEN-T, navrhovatelé odkazují na definici v čl. 3 písm. p) nařízení TEN-T, který odkazuje na navazující komunikační infrastrukturu. Napojení obytných území na TEN-T, tedy i cílové dopravy do celého území Brna, se v souladu s nařízením TEN-T nemá dít samotnou komunikací TEN-T jako průtahem města, ale standardními dopravními řešeními pro komunikační infrastrukturu návaznou na TEN-T. Tedy komunikacemi známými jako dálniční přivaděče, radiály nebo „výpadovky“. V nařízení TEN-T z toho důvodu není žádná protichůdnost, jak ji identifikoval rozsudek AZÚR.
199. Nelze pominout základní smysl čl. 30 písm. e) nařízení TEN-T v článku politiky územního rozvoje stejného významu, kterým je „zmírňovat vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy, mimo jiné i prostřednictvím obchvatů městských oblastí, nebo zajistit ochranu jinými vhodnými opatřeními v území.“ Jde o jejich vazbu na základní právo na příznivé životní prostředí. Jde o ochranu obyvatel. Vše mělo podléhat řádnému posouzení v územním plánu. Průtah transevropské komunikace TEN-T územím, kde je blízko od sebe odpůrkyně a Kuřim (dělí je pouze úzký pás území nyní v územním plánu vymezený jako plocha pro dopravu), odporuje smyslu daného článku nařízení TEN-T i politiky územního rozvoje.
200. Smysl uvedeného článku nelze popřít ani s odkazem na to, že se v případě odpůrkyně nejedná o městský uzel v smyslu nařízení TEN-T. Je ostatně otázkou, jak termín městský uzel interpretovat. Jistě jím není pouze město Brno, ale je jím celá hustě obydlená brněnská aglomerace, ke které odpůrkyně patří. Je zde napojení komunikace TEN-T přímo do této centrální části hustě obydlené aglomerační oblasti druhého největšího města Česka. Jak přes jižní obchvat Kuřimi, tak pokračováním komunikace 43 směrem k jihu. Není zde třeba postupovat z hlediska zmírňování negativních vlivů jinak než pro městský uzel s napojením na TEN-T. Ústavně konformní postup nemůže být závislý např. na počtu obyvatel. Ostatně blízké sídelní útvary odpůrkyně a Kuřimi, jsou z hlediska počtu obyvatel větší než některé městské části Brna.
201. Navrhovatelé pak odkazují na bod 22 odůvodnění nařízení TEN-T, podle kterého by u projektů společného zájmu TEN-T mělo dojít ke zohlednění nákladů z hlediska klimatu a životního prostředí. Doplňují odkaz na bod 35 odůvodnění daného nařízení, podle kterého by se plány a projekty měly posuzovat s cílem vyhnout se negativním dopadům na životní prostředí, jako je (mimo jiné) hluk. Jestliže je cílem územního plánu zprůchodnění území a ve výsledku by došlo k omezení ochrany před hlukem, nemůže současně být cílem vyhnout se negativním dopadům na životní prostředí. Naopak nařízení TEN-T zde zdůrazňuje nutnost provedení vyhodnocení SEA. To pro komunikaci 43 řádně neproběhlo. Orgán územního plánování i orgány ochrany životního prostředí a veřejného zdraví to ignorovaly. Za této situace neoprávněně vydaly svá souhlasná stanoviska k návrhu územního plánu a zatížily tak územní plán nezákonností.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
202. Podle odpůrkyně u územního plánu není dost dobře možné konstatovat, že by byl v rozporu s evropskou legislativou pro TEN-T. Nebo že by zavlékal dálkovou dopravu do obytných území. Odpůrkyně jen převzala vymezení dopravních koridorů ze zásad územního rozvoje.
c. Hodnocení soudu
203. Navrhovatelé sice v úvodu tohoto návrhového bodu tvrdí, že nemíří proti aktualizaci zásad územního rozvoje. Přesto tomu tak ale je. Tento návrhový bod působí jako „kasační stížnost“ proti rozsudku AZÚR. Navrhovatelé ovšem nepřesvědčili soud, že by se měl odchýlit od svých závěrů vyslovených v rozsudku AZÚR. Soustředili se totiž na vyjádření svého nesouhlasu s tímto rozsudkem, ale opomněli vysvětlit, v čem tedy přesně vymezení ploch pro koridory komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi v územním plánu odporuje nařízení TEN-T, resp. jak tento jimi vnímaný rozpor s nařízením TEN-T zkracuje jejich práva.
204. Pokud jde o námitky, které se materiálně týkají posuzování vlivů koridorů pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi, pak soud odkazuje na již opakovaně výše uvedené, že bude muset ještě proběhnout posouzení, zda má vůči komunikaci 43 a jižnímu obchvatu Kuřimi proběhnout vyhodnocení SEA. Tyto námitky jsou po tedy důvodné, ale z jiných výše popsaných důvodů (konkrétně kvůli nepřezkoumatelnosti stanoviska krajského úřadu k otázce, zda má vyhodnocení SEA proběhnout). Nikoliv z toho důvodu, že by neposouzení těchto vlivů odporovalo nařízení TEN-T.
205. Navrhovatelé zmiňují dvě ustanovení nařízení TEN-T. Nejprve odkazují na čl. 10 odst. 2 písm. b). Tento článek se týká obecných priorit tohoto nařízení. Ustanovení, o nějž se navrhovatelé opírají, pak říká pouze to, že aby bylo možné doplnit opatření stanovená v odstavci 1 článku 10, je třeba věnovat zvláštní pozornost opatřením, která jsou nezbytná pro zmírnění vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy. Navrhovatelé dodávají, že cílem navrhované úpravy má být podle aktualizace zásad územního rozvoje zprůchodnění území a „omezení ochrany před hlukem“ (sic! – pozn. soudu) v hustě osídlených městských oblastech, ale opatřením nezbytným pro ochranu městských oblastí se nevěnuje žádná pozornost. Požadovali by tedy, aby odpůrkyně věnovala zvláštní pozornost opatřením, která jsou nezbytná pro zmírnění vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům silniční dopravy.
206. Je ovšem zjevné, že toto ustanovení (a požadavek navrhovatelů) míří na vyšší úrovně územně plánovacích dokumentací, než je územní plán. Od územního plánu obce o velikosti Moravských Knínic lze – jak odpůrkyně trefně namítá – jen stěží očekávat, že bude řešit obecnou otázku, jak zmírnit nepříznivé dopady silniční dopravy na městské oblasti, tedy oblasti mimo území, na nějž územní plán dopadá. To je skutečně téma pro zásady územního rozvoje či dokonce územní rozvojový plán a politiku územního rozvoje, kde lze tyto dopady posoudit komplexně. Odpůrkyně se mohla (a měla) ve svém územním plánu zabývat maximálně vlivy „vlastních částí“ koridorů pro komunikaci 43 a jižního obchvatu Kuřimi, jak tyto vlivy předvídá příloha stavebního zákona, na svém vlastním území. Posouzení nepříznivých účinků silniční dopravy v městských oblastech, kterou odpůrkyně sama o sobě netvoří, byla nad rámec toho, co měla při přijímání územního plánu posuzovat.
207. Navíc ani navrhovatelé sami opět nejdou hlouběji a jejich argumentace zůstává na velmi obecné úrovni. Nezmiňují nijak konkrétně, na jaká opatření by se měla zaměřit pozornost odpůrkyně, resp. jak specificky by si ono zmírnění vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům silniční dopravy představovali. Ze všech těchto důvodů není tato jejich argumentace důvodná.
208. Druhým ustanovením, o které se navrhovatelé opírají, je čl. 30 písm. e) nařízení TEN-T. Tento článek se obecně týká městských uzlů. A podle jeho písm. e) platí, že „cílem členských států při rozvoji globální sítě v městských uzlech je pokud možno zajistit zmírňování vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy, mimo jiné i prostřednictvím obchvatů městských oblastí.“ Zde lze námitkám navrhovatelů vytknout to samé, co výše argumentaci odkazující na čl. 10 odst. 2 písm. b) nařízení TEN-T. Územní plán nemohl mít tyto ambice.
209. Navíc toto tvrzení naráží na definici pojmu městský uzel, na níž sami navrhovatelé poukazují. Podle čl. 3 písm. p) nařízení TEN-T je jím „městská oblast, ve které se dopravní infrastruktura transevropské dopravní sítě, jako jsou přístavy včetně terminálů osobní dopravy, letiště, železniční stanice, logistická centra a nákladní terminály umístěné v městské oblasti a jejím okolí, napojuje na jiné části této infrastruktury a na infrastrukturu regionální a místní dopravy“. Odpůrkyně takovýto městský uzel zjevně netvoří. Argumentace navrhovatelů, proč i odpůrkyně tvoří městský uzel, je pak podle soudu příliš extenzivní. Jde opravdu o otázky, které svou matérií spadají do územně plánovacích dokumentací vyššího stupně (či možná do územního plánu města Brna), nikoliv územního plánu obce, jakou jsou Moravské Knínice.
210. Kromě toho navrhovatelé odkazují na politiku územního rozvoje. Jde o odst. 23 bodu 2.2., který vymezuje republikové priority. Toto ustanovení konkrétně ve své úplnosti říká, že prioritou je „[p]odle místních podmínek vytvářet předpoklady pro lepší dostupnost území a zkvalitnění dopravní a technické infrastruktury s ohledem na prostupnost krajiny. Při umisťování dopravní a technické infrastruktury zachovat prostupnost krajiny a minimalizovat rozsah fragmentace krajiny; je-li to z těchto hledisek účelné, umisťovat tato zařízení souběžně. U stávající i budované sítě dálnic, kapacitních komunikací a silnic I. třídy zohledňovat i potřebu a možnosti umístění odpočívek, které jsou jejich nedílnou součástí. Zmírňovat vystavení městských oblastí nepříznivým účinkům tranzitní železniční a silniční dopravy, mimo jiné i prostřednictvím obchvatů městských oblastí, nebo zajistit ochranu jinými vhodnými opatřeními v území́. Zároveň však vymezovat plochy pro novou obytnou zástavbu tak, aby byl zachován dostatečný odstup od vymezených koridorů pro nové úseky dálnic, silnic I. třídy a železnic, a tímto způsobem důsledně předcházet zneprůchodnění území́ pro dopravní stavby i možnému nežádoucímu působení negativních účinků provozu dopravy na veřejné zdraví obyvatel (bez nutnosti budování nákladných technických opatření na eliminaci těchto účinků).“ [zvýrazněnou pasáž zmiňují navrhovatelé ve svém návrhu].
211. Soud odkazuje opět na výše uvedené. Jde-li tu o posuzování vůči městským oblastem, pak nejde o téma, jakému se měla věnovat odpůrkyně. Ta se mohla zaměřit jen na část koridorů pro komunikaci 43 a jižního obchvatu Kuřimi, které prochází jejím územím, jak již soud výše vysvětloval. Lze souhlasit, že obecně tu jde o základní právo obyvatel odpůrkyně (včetně navrhovatelů) na příznivé životní prostředí a jejich ochranu, resp. o otázku, zda v územním plánu mělo proběhnout řádné posouzení pamatující na toto základní právo. To ovšem plyne z úpravy týkající se vyhodnocení SEA, v čemž soud výše shledal nepřezkoumatelnost relevantního stanoviska krajského úřadu. Rozpor s politikou územního rozvoje a výše uvedeným ustanovením nařízení TEN-T, které se týká větších městských oblastí, tu ovšem soud neshledává.
212. V neposlední řadě navrhovatelé odkazují na bod 22 a 35 odůvodnění nařízení TEN-T. Zde soud připomíná, co již uvedl v rozsudku AZÚR (bod 127), že odůvodnění nařízení jsou jen výkladovým vodítkem pro následně závazná ustanovení nařízení. Odůvodnění nařízení tedy už pojmově nelze porušit. Bod 22 se navíc týká projektů, u nichž se žádá o financování Evropskou unií. Chybějící posouzení vlivů komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi, jak je odpůrkyně vymezila v územním plánu, poté ještě bude muset proběhnout. Důvodem splnění tohoto závazku ovšem nejsou ony dva body odůvodnění nařízení TEN-T, nýbrž nedodržení povinností plynoucích ze stavebního zákona, zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a úkolů uložených odpůrkyni v aktualizaci zásad územního rozvoje.
213. Námitky navrhovatelů, podle kterých územní plán odporuje závazné evropské legislativě pro síť TEN-T, tedy nejsou důvodné.
IV. 10. Územní plán neodporuje závazné evropské legislativě pro bezpečnost silniční infrastruktury
a. Shrnutí návrhového bodu
214. Navrhovatelé zde namítají, že se směrnice 2008/96/ES („směrnice o bezpečnosti“) vztahuje na silnice, které jsou součástí transevropské silniční sítě TEN-T, na dálnice a na jiné hlavní silnice, bez ohledu na to, zda se nacházejí ve fázi projektování, výstavby či provozu. „Hodnocením dopadů na bezpečnost silničního provozu“ podle čl. 2 odst. 3 směrnice o bezpečnosti se pak rozumí strategická srovnávací analýza dopadů, které budou mít nové silnice či podstatné změny stávající sítě na bezpečnost silniční sítě.
215. Směrnice o bezpečnosti nařizuje dva různé postupy: a. hodnocení dopadů na bezpečnost silničního provozu u projektů infrastruktury podle čl. 3 směrnice o bezpečnosti („hodnocení dopadů“), které se provádí ve fázi počátečního plánování před schválením projektu infrastruktury (čl. 3 odst. 2), a b. audity bezpečnosti silničního provozu u projektů infrastruktury podle čl. 4 směrnice o bezpečnosti („audity bezpečnosti“), které jsou nedílnou součástí projekčního procesu projektu infrastruktury ve fázi návrhu projektu, podrobného zpracování projektu, ve fázi předcházející zahájení provozu a ve fázi počátečního provozu. Tyto dva postupy nelze směšovat či zaměňovat.
216. Hodnocení dopadů se podle čl. 3 odst. 2 vztahuje na ty správní činnosti, které se konají od samého počátku plánování. Jedná se tedy zejména o územní plánování, kde se vymezují koridory nových komunikací, jejich napojení na stávající silniční síť (zejména plochy pro křižovatky) atd. Kritéria hodnocení dopadů pak stanovuje příloha I směrnice o bezpečnosti. Podle jejího čl. 3 odst. 3 se v hodnocení dopadů vysvětlí jednotlivé aspekty bezpečnosti silničního provozu, které přispívají k volbě navrhovaného řešení. Hodnocení dále musí obsahovat všechny příslušné informace nezbytné pro analýzu poměru nákladů a přínosů u různých hodnocených možností.
217. Podle přílohy I směrnice spadají mezi prvky hodnocení dopadů podle čl. 3 odst. 2 směrnice o bezpečnosti: vymezení problému, současná situace a možný vývoj v případě nečinnosti, analýza dopadu alternativ, srovnání alternativ včetně analýzy poměru nákladů a přínosů a předložení možných řešení. Je přitom nutno zohlednit mj. volbu trasy a povahu dopravy, možné dopady na stávající sítě (např. výjezdy, křižovatky, úrovňová křížení), intenzitu dopravy, kategorizaci dopravního provozu podle typu a dostatečné množství bezpečných parkovišť. Řada z těchto prvků hodnocení má podle navrhovatelů přímé dopady do procesů územního plánování, a proto je logické, že směrnice o bezpečnosti specifikovala povinnost provést toto hodnocení již ve fázi počátečního plánování před schválením projektu infrastruktury, tj. v době před konečným vymezením komunikace v územním plánování. Ustanovení čl. 3 směrnice o bezpečnosti tak podle navrhovatelů ve smyslu naší národní legislativy zahrnuje vše, co předchází fázi územního řízení. Ustanovení čl. 4 poté zahrnuje vše, co následuje od fáze územního řízení.
218. Transpozice směrnice o bezpečnosti v českém právu v podobě novelizace zákona o pozemních komunikacích (zákon č. 152/2011 Sb.) a novelizace vyhlášky, kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích (vyhláška č. 317/2011 Sb.), není úplná. Dokládá to i důvodová zpráva. V její kapitole 2.1 na str. 19 se odkazuje na oba postupy (tedy podle čl. 3 a čl. 4 směrnice o bezpečnosti), ale v předmětné vyhlášce má legislativní úpravu pouze činnost podle čl. 4 směrnice o bezpečnosti. K hodnocení dopadů podle čl. 3 směrnice o bezpečnosti důvodová zpráva v souladu s výše uvedeným konstatuje: „Směrnice rozeznává 2 typy hodnocení. Jednak jde o zhodnocení počáteční fázi plánování umístění a výstavby pozemní komunikace, kde hodnocení podléhají různé varianty umístění a provedení pozemní komunikace“. Důvodová zpráva zde správně identifikuje správní postupy prováděné v územním plánování.
219. Návrh územního plánu proto měl podle navrhovatelů obsahovat posouzení pro „různé varianty umístění a provedení pozemní komunikace“ na území obce. To se nestalo. O intenzitách dopravy ve smyslu přílohy I směrnice o bezpečnosti na nově navrhovaných komunikacích (43, jižní obchvat Kuřimi) návrh územního plánu nehovoří vůbec. Stejně jako nepojednává o „povaze dopravy a kategorizaci dopravního provozu podle typu“. Návrh územního plánu měl vedle vymezení ploch pro dopravu pojednávat i o volbě tras obou komunikací.
220. Velmi zásadní problém nastal s neposouzením mimoúrovňových křižovatek na území odpůrkyně. Jsou celkem čtyři. Dále nebylo předmětem posouzení křížení krajské silnice II. třídy II/386 s navrhovaným koridorem pro komunikaci TEN-T (komunikace 43). Chybějící transpozice hodnocení dopadů podle čl. 3 odst. 2 směrnice o bezpečnosti způsobila, že toto hodnocení neproběhlo v územním plánování, kde podle vnitrostátních předpisů proběhnout mělo. V tomto kontextu nelze souhlasit s argumentací v rozsudku AZÚR, který se odvolal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016-198 („rozsudek pátého senátu“). Nejvyšší správní soud se zde nezabýval skutečností, že je transpozice směrnice o bezpečnosti do národní legislativy neúplná, navíc právě v té části, na kterou navrhovatelé odkazují, tj. z hlediska čl. 3 směrnice o bezpečnosti. To nesprávně pominul i rozsudek AZÚR. Daného ustanovení směrnice se proto lze dovolávat přímo, tj. včetně provádění hodnocení dopadů v rámci procesů územního plánování.
221. Podle navrhovatelů také nelze pominout vazbu na § 18 odst. 1 stavebního zákona. Územní plánování má vytvářet předpoklady pro výstavbu. Již na úrovni územního plánování se tedy má prokazovat realizovatelnost vymezovaných záměrů dopravní infrastruktury. Vzhledem k tomu, že nelze povolit realizaci staveb nesplňujících požadavky na bezpečnost, pak je čl. 3 směrnice o bezpečnosti logickým požadavkem a hodnocení dopadů je nepominutelným úkonem pro prokázání, že návrh vymezení komunikace 43 v územně plánovací dokumentaci je realizovatelný (vytváří předpoklady pro výstavbu).
222. Směrnici o bezpečnosti navíc novelizovala směrnice 2019/1936. Ta zásadním způsobem rozšířila množinu silničních komunikací, na které směrnice o bezpečnosti dopadá. Jde o tzv. „hlavní silnice“. Do této kategorie spadají kromě komunikací transevropské sítě TEN-T i všechny silnice I. třídy, tj. i jižní obchvat Kuřimi, deklarovaný v územním plánu jako silnice I. třídy. Územní plán tedy trpí zásadními vadami, protože pomíjí povinnost doložit hodnocení dopadů podle čl. 3 směrnice o bezpečnosti (a to i v kontextu Směrnice o tunelech pro TEN-T) i porovnání alternativ (variant) nově navrhovaných komunikací podle směrnice o bezpečnosti.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
223. Odpůrkyně považuje námitku týkající se bezpečnosti silniční infrastruktury za irelevantní. Nelze si představit vyhodnocení bezpečnosti stavby, pokud se v územním plánu do území vymezuje jen koridor, v němž bude, ale také není možné na území odpůrce vymezit koridory v jiné trase, než ve které je umísťují zásady územního rozvoje. V tomto kontextu odpůrce souhlasí s rozsudkem AZÚR.
c. Hodnocení soudu
224. Navrhovatelé mají podle soudu pravdu v tom, že české právo nepřebírá čl. 3 směrnice o bezpečnosti řádným způsobem. Výslednou důvodnost jejich argumentace to ovšem nezakládá. Soud ani zde neshledal důvod odchylovat se od rozsudku AZÚR, protože chybějící transpozice čl. 3 směrnice o bezpečnosti nemá na jeho závěry vliv.
225. Rozsudek AZÚR, který se týkal přezkumu aktualizace zásad územního rozvoje, ve svém bodu 128 vysvětluje, že se k požadavkům na hodnocení dopadů na bezpečnost silničního provozu u projektů dopravní infrastruktury vyplývajícím z čl. 3 odst. 1 směrnice o bezpečnosti již vyjádřil rozsudek pátého senátu. Ten dovodil, že „hodnocení dopadů na bezpečnost silničního provozu ve smyslu přílohy I. [směrnice o bezpečnosti – upravil soud] svou podrobností výrazně přesahují úroveň ZÚR, neboť zjevně předpokládají detailnější vymezení, případně umístění příslušné dopravní infrastruktury v území“ (viz bod 348 citovaného rozsudku pátého senátu; zvýraznil krajský soud).
226. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že směrnice o bezpečnosti souvisí s realizací staveb a silnic, které jsou součástí TEN-T. Jejím předmětem a účelem je zavést (mimo jiné) postupy v oblasti bezpečnosti provozu na silnicích, které jsou součástí TEN-T. Byť se předpoklad pro realizaci těchto silnic promítá i do úrovně zásad územního rozvoje prostřednictvím vymezení jejich koridorů, předmětem a účelem zásad územního rozvoje je, aby samosprávný orgán v určitém území stanovil základní požadavky na účelné a hospodárné uspořádání území kraje, vymezil plochy nebo koridory nadmístního významu a stanovil požadavky na jejich využití. Směrnice o bezpečnosti a územní plánování na úrovni zásad územního rozvoje sledují jiné cíle. Nejvyšší správní soud pak dodal, že ze směrnice o bezpečnosti nelze dovozovat konkrétní důsledky pro proces pořizování a vydávání zásad územního rozvoje, ledaže by tak směrnice výslovně stanovila (viz bod 345 rozsudku pátého senátu).
227. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „z odborných názorů lze seznat, že vhodnost jednotlivých variant návrhu pozemní komunikace z hlediska jejich bezpečnosti a vlivu na stávající silniční síť ve smyslu [směrnice o bezpečnosti – upravil krajský soud] (vč. přílohy I.) se posuzuje ve fázi plánování projektu, a to před jeho schválením. Společně s výsledky EIA by mělo jít o jedno z kritérií při volbě vhodné varianty návrhu pozemní komunikace“ (viz bod 351 citovaného rozsudku pátého senátu; zvýraznil krajský soud). Analýzu dopadů ve smyslu směrnice „není možné bez dalšího spojovat pouze s úrovní územně plánovací dokumentace, nicméně lze ji efektivně provádět i na úrovni ‚nižší‘, tedy na úseku územního rozhodování a stavebního řádu“ (viz bod 351 rozsudku pátého senátu; zvýraznil krajský soud).
228. Rozsudek AZÚR pak navázal na závěry rozsudku pátého senátu a zopakoval, že ze směrnice o bezpečnosti nelze dovozovat konkrétní důsledky pro proces pořizování a vydávání zásad, ledaže by tak směrnice výslovně stanovila. Vhodnost jednotlivých variant návrhu pozemní komunikace z hlediska jejich bezpečnosti a vlivu na stávající silniční síť ve smyslu směrnice o bezpečnosti (včetně přílohy I.) se proto posuzuje až ve fázi plánování projektu, a to před jeho schválením, tedy nikoli v rámci procesu pořizování územně plánovací dokumentace (viz bod 128 rozsudku AZÚR).
229. Není přitom pravdou, jak namítají navrhovatelé, že by rozsudek pátého senátu (a potažmo z něj vycházející rozsudek AZÚR) nepracoval se skutečností, že v českém právu chybí transpozice čl. 3 odst. 2 směrnice o bezpečnosti. Ve svém bodě 349 naopak rozsudek pátého senátu výslovně z této skutečnosti vychází.
230. Podle soudu pak závěr, že se požadavky směrnice o bezpečnosti posuzují až ve fázi plánování projektu (před jeho schválením), tedy nikoli v rámci procesu pořizování územně plánovací dokumentace, platí i pro územní plány na úrovni obcí. Argument navrhovatelů, že čl. 3 směrnice o bezpečnosti ve smyslu české vnitrostátní legislativy zahrnuje vše, co předchází fázi územního řízení, proto neobstojí. I řada prvků hodnocení, na které navrhovatelé poukazují (viz bod 217 výše, tj. kritéria analýzy poměru nákladů a přínosů možných řešení, mezi něž patří např. dopad na stávající sítě, počet dostupných parkovišť atd.), se svojí povahou a konkrétností hodí spíše do fáze přípravy projektu specifického záměru dopravní infrastruktury pro účely územního rozhodování a stavebního řádu, kde případně dojde i na posouzení EIA. Nikoliv do územního plánu, který „jen“ vymezuje koridory pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi.
231. Námitka navrhovatelů, že územní plán odporuje závazné evropské legislativě pro bezpečnost silniční infrastruktury, proto není důvodná.
IV. 11. Není vadou s dopadem na zákonnost, pokud územní plán vymezil komunikaci 43 jako silnici I. třídy
a. Shrnutí návrhového bodu
232. Vymezení koridoru pro komunikaci 43 jako koridoru pro silnici I. třídy je podle navrhovatelů v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích po jeho novelizaci zákonem č. 268/2015 Sb. Podle přechodných ustanovení (čl. II) této novely se silnice I. třídy, které byly rychlostními silnicemi podle zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nově považují za dálnice II. třídy, pokud měly směrově oddělené jízdní pásy [písm. a)], nebo byly zařazeny do transevropské silniční sítě [písm. b)].
233. Navrhovatelé věcně polemizují s rozsudkem Drásov, ve kterém se soud zabýval podobnou námitkou při přezkumu územního plánu městysu Drásov. Vycházel přitom z předchozího rozsudku AZÚR. Podle navrhovatelů nelze v tomto směru odkazovat na to, že odpůrkyně vycházela ze zásad územního rozvoje, které komunikaci 43 také vymezují jako silnici I. třídy. Zásady územního rozvoje nestojí nad zákonem. S tím se soud ve svých rozsudcích nevypořádal.
234. Navrhovatelé obsáhle popisují historii a časové souvislosti přijímání aktualizace zásad územního rozvoje a politiky územního rozvoje, při kterém se zvažovala možnost změny kategorie komunikace 43 z rychlostní silnice na dálnici. Územní plán měl správně vymezit koridor pro dálnici II. třídy, nikoliv pro silnici I. třídy. Tato otázka je podle navrhovatelů klíčová. Porušením zákona dochází k obcházení technických norem pro navrhování silnic a dálnic.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
235. Odpůrkyně odmítá vést polemiku o přípustnosti vymezení komunikace 43 jako silnice I. třídy. Do územního plánu přebrala označení a parametry silniční sítě z nadřazené dokumentace.
c. Hodnocení soudu
236. Soud se otázkou kategorizace silnice 43 a jejího případného rozporu se zákonem o pozemních komunikacích zabýval již v rozsudku Drásov, který se týkal územního plánu městysu Drásov. Dospěl k závěru, že vymezení komunikace 43 jako silnice I. třídy v předmětném územním plánu (převzaté z aktualizací zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje) – i pokud by bylo nepřesné – nepovažuje za závažnou vadu, která by mohla být důvodem pro zrušení napadeného územního plánu.
237. Nyní soud i přes obsáhlou argumentaci navrhovatelů nemá důvod se od svých předchozích právních závěrů odlišovat. Za zásadní totiž považuje to, že tato jimi namítaná vada nebude mít žádný vliv na zákonnost samotného územního plánu, pokud jde o vymezení zde napadených ploch dopravní infrastruktury. Územní plán totiž v návaznosti na aktualizaci zásad územního rozvoje vymezuje jen koridor pro budoucí komunikaci 43. Kategorizace této komunikace nemá žádný vliv na prostorové vymezení tohoto koridoru.
238. To jasně plyne i ze zásad územního rozvoje, které uvádí: „Převedením příslušných rychlostních silnic do kategorie dálnice (R43 – D43, R46 – D46, R52 – D52, R55 – D55) nedochází v prostorovém vymezení koridorů v ZÚR JMK k žádným změnám. Navrhovaná kategorie rychlostních silnic, ve které byly tyto silnice v předprojektové a projektové dokumentaci připravovány, nedoznává žádných změn, které by vyvolávaly nové územní nároky ve vymezení koridorů (vymezení plně zajišťuje podmínky pro možné umístění stavby), nebo nové přepravní funkce v celém dálničním a silničním systému, navrhovaném v ZÚR JMK.“ (viz s. 148).
239. Jinými slovy by vymezené koridory vypadaly stejně, jako vypadají nyní, bez ohledu na to, zda by komunikace 43 měla mít podobu silnice I. třídy nebo dálnice II. třídy. Ani navrhovatelé ostatně v tomto návrhovém bodu neuvádí, jaký vliv by případná nezákonnost vymezení komunikace 43 jako silnice I. třídy měla na zákonnost vymezení příslušných koridorů nebo jakým způsobem se tato nezákonnost dotýká jejich veřejných subjektivních práv. Otázka dodržení technických norem, na které odkazují navrhovatelé, má relevanci až při přípravě projektové dokumentace pro realizaci konkrétního záměru.
240. Pro soud je pochopitelné, že územní plán v tomto ohledu přebírá kategorizaci silnice z nadřazené územně plánovací dokumentace. Opačný postup by odporoval § 36 odst. 5 stavebního zákona, podle kterého jsou zásady územního rozvoje závazné pro pořizování a vydávání územních plánů. Mohlo by pak dojít k tomu, že územní plány jednotlivých obcí budou obsahovat odlišnou kategorizaci komunikace 43. Tento návrhový bod proto není důvodný.
IV. 12. Odpůrkyně vypořádala námitky odpovídajícím způsobem
a. Shrnutí návrhového bodu
241. Odpůrkyně se podle navrhovatelů místy chybně a místy nepřezkoumatelně vypořádala s námitkami, které podali k návrhu územního plánu. Navrhovatelé vznášeli celkem 19 samostatných námitek, které v zásadě odpovídají nyní vzneseným návrhovým bodům.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
242. Podle odpůrkyně je odůvodnění rozhodnutí o námitkách součástí napadeného opatření obecné povahy a je potřeba je tak číst. Úkolem odpůrkyně není, aby při vypořádání námitek neustále opakovala relevantní části návrhu. Kromě toho územní plán nelze vnímat jako „nosič“ pro napadení zásad územního rozvoje.
c. Hodnocení soudu
243. Judikatura klade poměrně přísné nároky na odůvodnění části územního plánu, ve které správní orgán rozhoduje o vznesených námitkách. Na rozhodnutí o námitkách se podle ní kladou (přiměřeně jeho povaze) srovnatelné požadavky jako na odůvodnění individuálního správního aktu podle § 68 odst. 3 správního řádu (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2016, č. j. 5 As 94/2015-79). Správní orgán tedy musí uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008‑136, část VIII, či ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010‑169, bod 154).
244. Jakkoliv je tedy odůvodnění rozhodnutí o námitkách součástí odůvodnění územního plánu, jedná se o jeho autonomní část. Kladou se na něj odlišné nároky než na jiné části odůvodnění územního plánu. Tato skutečnost vyplývá z podstaty námitek, které jsou reakcí na navrženou podobu územního plánu, jejíž zdůvodnění jistě musí být logické a přesvědčivé. Nicméně nutně zůstává spíše v obecné rovině a jen stěží lze požadovat, aby obecná část odůvodnění územního plánu už předem zdůvodňovala příslušné změny z pohledu každého dotčeného pozemku. Takový požadavek by se – už jen z hlediska nároků na rozsah takového odůvodnění územního plánu – většinou nedal provést. Tím spíše je ale nutné, pokud někteří vlastníci dotčených nemovitostí podají proti navrženému řešení konkrétní námitky (§ 52 odst. 2 stavebního zákona), aby odpůrkyně tyto námitky v jejich konkrétní podobě přezkoumatelným způsobem vypořádala v souladu s § 172 odst. 5 správního řádu (§ 54 odst. 4 stavebního zákona).
245. Pro posouzení důvodnosti této námitky není důležité to, jestli odpůrkyně vypořádala námitky navrhovatelů věcně správně či nikoliv. To soud hodnotí v rámci dalších jednotlivých návrhových bodů. Podstatné je pouze to, zda je ze způsobu vypořádání námitek zřejmé, z jakých konkrétních důvodů je odpůrkyně považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.
246. Většina výhrad, které navrhovatelé vznáší ve vztahu k tomu, jak odpůrkyně vypořádala jejich námitky, se přitom týká právě věcné správnosti závěrů odpůrkyně, nikoliv nedostatků jejich zdůvodnění. Nepřezkoumatelnost vypořádání námitek navrhovatelé tvrdí pouze ve vztahu ke čtyřem námitkám: [i] námitka č. 9 týkající se nevyhodnocení konfliktu trasování Vírského vodovodu s navrženým koridorem pro komunikaci 43; [ii] námitka č. 10 týkající se nesplnění úkolu pro územní plánování plynoucího z bodu 81d písm. a) zásad územního rozvoje, tj. vymezit koridor silnice I/43 v úseku Troubsko (D1) – Kuřim – Lysice v součinnosti s dotčenými orgány státní správy, s ohledem na přepravní funkci a požadované technické parametry; [iii] námitka č. 11 týkající se nesplnění úkolu pro územní plánování plynoucího z bodu 81d písm. b) zásad územního rozvoje, tj. vymezit koridor silnice I/43 s ohledem na zajištění optimalizace trasy v rámci koridoru s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, splnění hlukových limitů, zachování prostupnosti krajiny; a [iv] námitka č. 15 týkající se nesplnění úkolu pro územní plánování plynoucího z bodu 81d písm. f) zásad územního rozvoje, tj. zpřesnit a vymezit koridor DS40 s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, s ohledem na potřebu protihlukových opatření a na snížení imisí, s ohledem na zmírnění pohledového působení komunikace a zajistit územní podmínky pro zachování či nahrazení stávající průchodnosti územím.
247. Odpůrkyně tyto námitky vypořádala „hromadně“ tím, že konkrétní podobu záměru budou řešit navazující podrobné dokumenty (především v územním řízení), které budou dále naplňovat úkoly stanovené v zásadách územního rozvoje pro územní plánování. Řešit budou konkrétní podobu záměrů (uspořádání komunikací), jejich umístění do území, koordinaci s dalšími záměry v území (další komunikace, poldr, biocentrum), příčnou prostupnost dopravního koridoru (včetně územního systému ekologické stability) atd. Územní plán vytváří pouze základní podmínky pro umístění záměrů vymezením ploch nebo koridorů a stanovením podmínek pro jejich využití. Přesné umístění konkrétních záměrů, při splnění všech požadavků plynoucích ze zákonů a nadřazené územně plánovací dokumentace je otázkou navazujících řízení.
248. Vypořádání námitek podle soudu dostatečně odpovídá požadavkům plynoucím z výše odkazované judikatury. Reakce odpůrkyně na námitky, byť poměrně stručná, srozumitelně vysvětluje důvody, pro které navrhovatelům nevyhověla. Soud nepovažuje za vadu, že odpůrkyně nevypořádala každou navrhovateli uplatněnou námitku samostatně. Námitky č. 10, 11 a 15 shodně vytýkají odpůrkyni to, že územní plán neplnil požadavky, které pro něj plynou ze zásad územního rozvoje. Ty shodně požadovaly vymezení a zpřesnění koridoru pro komunikaci 43. Odpůrkyně má ovšem pravdu, že územní plán nemůže řešit veškeré technické podrobnosti související s realizací této komunikace, které budou předmětem navazujících povolovacích řízení. Umístění a realizace konkrétních protihlukových opatření nebo vegetačních bariér ke snížení imisí skutečně nelze předvídat již v územním plánu, není-li v tuto chvíli známá ani přesná trasa komunikace 43 v rámci vymezených koridorů.
249. Částečně za pravdu lze dát navrhovatelům v tom, že vypořádání námitek by si žádalo o něco konkrétnější reakci na námitku týkající se Vírského vodovodu (námitka č. 9). Tato námitka však obsahově směřuje spíš vůči samotné aktualizaci zásad územního rozvoje než vůči územnímu plánu. Poukazuje totiž na to, že aktualizace nevyhodnocuje konflikt trasování Vírského vodovodu s navrženým koridorem pro komunikaci 43. Soud proto nepovažuje za vadu, která by způsobovala nepřezkoumatelnost územního plánu, pokud odpůrkyně na tuto námitku výslovně nereagovala. Odpověď navrhovatelům poskytuje např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 67 A 6/2021-133 (body 158 až 160), který se podobnou námitkou zabýval při přezkumu aktualizace zásad územního rozvoje.
250. Návrhový bod týkající se nevypořádání námitek navrhovatelů k návrhu územního plánu není důvodný.
IV. 13. Územní plán v otázkách, na něž navrhovatelé poukazují ve svých návrhových bodech, neodporuje aktualizaci zásad územního rozvoje
a. Shrnutí návrhového bodu
251. Územní plán je podle navrhovatelů v rozporu s aktualizací zásad územního rozvoje, které vymezují koridory komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi, včetně souvisejících mimoúrovňových křižovatek. Úkolem územního plánu bylo tyto koridory zpřesnit. Územní plán však v některých místech koridory rozšiřuje. To je nepřípustné. Územní plán navíc může vymezit pouze plochy, resp. koridory pro místní nebo obecní komunikace, nikoliv pro komunikace krajské. Ty lze v územním plánu vymezovat jen na základě výjimky podle § 43 odst. 1 stavebního zákona. To by se pak mělo odrazit v odůvodnění územního plánu, které ale uvádí, že územní plán nevymezuje záležitosti nadmístního významu.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
252. Podle odpůrkyně územní plán vymezuje koridory a plochy pro trasy silnic a mimoúrovňové křižovatky v souladu se zásadami územního rozvoje. Zpřesňuje záměry určené pro rozvoj silniční dopravy. To, že tyto návrhové plochy dopravní infrastruktury jsou místy rozsáhlejší, souvisí s tím, aby umožnily také umístění souvisejících a navazujících záměrů (poldr, biocentrum, silnice nižší kategorie). Pokud by vymezení návrhových koridorů nebylo souladné či v územním plánu jinak nenaplnilo úkoly stanovené pro územní plánování v zásadách územního rozvoje, nedostal by návrh územního plánu by od krajského úřadu kladné stanovisko.
c. Hodnocení soudu
253. Na rozdíl od navrhovatelů má soud má za to, že požadavek na zpřesnění koridoru nebo plochy vyplývající z nadřazené územně plánovací dokumentace nelze vykládat tak, že by územní plán nutně musel daný koridor zmenšit či zúžit. Pokud v době přijímání územního plánu neexistuje přesné technické řešení konkrétního záměru, v jehož souvislosti nadřazená územně plánovací dokumentace vymezuje plochu dopravní infrastruktury, pak je pochopitelné, že tuto plochu nebude vždy objektivně možné upřesnit tak, aby se co nejvíce přiblížila finálnímu umístění navrhovaného záměru.
254. Zároveň může být s ohledem na úkoly pro územní plánování plynoucí ze zásad územního rozvoje nutné vymezený koridor v některých místech rozšířit, pokud jsou k tomu rozumné důvody a pokud to vyžaduje místní uspořádaní území. Odůvodnění územního plánu přitom uvádí, že „v ploše č. 170 musí být v rámci přípravy silničních staveb zajištěno a zkoordinováno také umístění dalších záměrů vázaných na toto území, tj. poldru na Kuřimce a lokálního biocentra“ (viz s. D46). Mezi úkoly pro územní plánování podle zásad územního rozvoje patřil požadavek „[z]ajistit územní koordinaci a ochranu koridoru silnice I/43 v ÚPD dotčených obcí včetně umístění protipovodňových opatření na Kuřimce – poldr.“ Odpůrkyně při vypořádání námitek přiznala, že v tuto chvíli s ohledem na neexistenci podrobnějších podkladů není možné vymezení záměrů zpřesnit. To však není překážka vymezení plochy dopravní infrastruktury v územním plánu.
255. Není také pravdou, že by územní plán v rozporu s § 43 odst. 1 stavebního zákona vymezoval záležitosti nadmístního významu. Naopak v souladu s úkoly pro územní plánování plynoucí z aktualizace zásad územního rozvoje územní plán zpřesňuje koridory pro trasy silnic vymezených v zásadách územního rozvoje – zejména jde o koridory pro plánovanou výstavbu komunikace 43 (koridory DS40 a DS41) a jižní obchvat Kuřimi (koridor DS45) – a jejich napojení na stávající komunikace.
256. Pokud jde o navrhovateli odkazované silnice II. a III. třídy, územní plán pouze vymezuje plochy dopravní infrastruktury tak, aby zajistil průchodnost stávajících i navrhovaných silnic územím odpůrkyně. Tyto silnice pak lze ve vymezených plochách upravovat buď ve stávajících parametrech nebo v parametrech uvedených v dokumentu Návrhová kategorizace krajských silnic JMK (viz s. D46). Územní plán ovšem nevymezuje koridory pro žádné silnice nadmístního významu, se kterými by nepočítala nadřazená územně plánovací dokumentace.
257. Návrhový bod, že územní plán odporuje aktualizaci zásad územního rozvoje, proto není důvodný.
IV. 14. Odpůrkyně zásadně naplnila úkoly pro územní plánování z aktualizace zásad územního rozvoje, jejichž nesplnění jí navrhovatelé vytýkají
a. Shrnutí návrhového bodu
258. Navrhovatelé namítají, že odpůrkyně v územním plánu nesplnila úkoly pro územní plánování z aktualizace územního rozvoje.
259. V první řadě poukazují na to, že odpůrkyně nevymezila koridor pro komunikaci 43 v součinnosti s dotčenými orgány státní správy, s ohledem na přepravní funkci a požadované technické parametry [bod 81d písm. a) aktualizace], na což upozorňovali ve své nevypořádané námitce č. 10. Odpůrkyně podle nich ani nevymezila koridor komunikace 43 s ohledem na zajištění optimalizace trasy v rámci koridoru s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, splnění hlukových limitů, zachování prostupnosti krajiny [bod 81d písm. b) aktualizace], na což upozorňovali ve své nevypořádané námitce č. 14 a v bodě týkajícím se akustického plánování.
260. Odpůrkyně podle navrhovatelů dále nesplnila úkol stanovený v bodě 81d písm. d) aktualizace, podle kterého měla zpřesnit a vymezit koridor DS41 s ohledem na minimalizaci, případně vyloučení vlivů na přírodní rezervaci Obůrky-Třeštěnec a jejich ochranná pásma, zajištění dostatečné prostupnosti silničního tělesa pro živočichy, zachování skladebných funkcí prvků územního systému ekologické stability, minimalizaci rozsahu záboru zemědělského půdního fondu a pozemků určených plnit funkci lesa, minimalizaci vlivů na ochranné pásmo vodních zdrojů II. stupně, odtokové poměry a čistotu povrchových vod, minimalizaci vlivů na krajinný ráz a zachování průchodnosti krajiny [bod 81d písm. e) aktualizace].
261. K tomu navrhovatelé odkazují na svoji argumentaci k ochraně zemědělského půdního fondu. Odpůrkyně měla taky zajistit územní koordinaci a ochranu koridoru komunikace 43 v územně plánovacích dokumentacích dotčených obcí včetně umístění protipovodňových opatření na Kuřimce – poldr. Zde opět odkazují na svoji nevypořádanou námitku č. 14 a argumentaci k akustickému plánování.
262. Z bodu 81d písm. f) aktualizace plynul nesplněný úkol zpřesnit a vymezit koridor DS40 s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, s ohledem na potřebu protihlukových opatření (např. protihlukové stěny, zemní valy) a na snížení imisních příspěvků komunikace (např. vegetační bariéry, ozelenění), s ohledem na zmírnění pohledového působení komunikace (např. vegetační bariéry, překrytí, ozelenění), a zajistit územní podmínky pro zachování či nahrazení stávající průchodnosti územím. Podle bodu 81d písm. h) aktualizace měla odpůrkyně tentýž úkol vůči koridoru DS41. V souvislosti s oběma koridory tvořící komunikaci 43 zde navrhovatelé znovu odkazují na svoji nevypořádanou námitku č. 14 a argumentaci k akustickému plánování.
263. Pokud jde o jižní obchvat Kuřimi, v jeho případě plynuly úkoly pro územní plánování z bodu 118b aktualizace. Podle písmene a) měla odpůrkyně zpřesnit a vymezit koridor pro jižní obchvat Kuřimi s ohledem na přepravní funkci a požadované technické parametry. Podle písm. b) bylo jejím úkolem zajistit územní koordinaci, prioritně s navrženou trasou silnice I/43 (DS40, DS41) a s protipovodňovými opatřeními na Kuřimce – poldr, a ochranu koridoru silnice v územně plánovacích dokumentacích dotčených obcí. Obojí podle navrhovatelů odpůrkyně nesplnila. I zde odkazují na svoji nevypořádanou námitku č. 14 a argumentaci k akustickému plánování.
264. Stejně argumentují i v případě bodu 118b písm. c) aktualizace, podle nějž odpůrkyně měla „zpřesnit a vymezit koridor DS45 pro jižní obchvat Kuřimi s ohledem na minimalizaci případně vyloučení vlivů na ochranné pásmo přírodní památky Šiberná, zachování skladebných funkcí prvků územního systému ekologické stability, minimalizaci rozsahu záboru zemědělského půdního fondu a pozemků určených k plnění funkcí lesa, vlivů na ochranné pásmo vodních zdrojů II. stupně, odtokové poměry a čistotu povrchových vod, minimalizaci vlivů na krajinný ráz a zachování průchodnosti krajiny. Navrhovatelé zde jen doplňují odkaz na argumentaci k zemědělskému půdnímu fondu.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
265. Podle odpůrkyně se navrhovatelé mýlí. Jinak by nedostala kladné stanovisko krajského úřadu.
c. Hodnocení soudu
266. Odpovědi na tyto námitky navrhovatelé již naleznou na jiných místech tohoto rozsudku v posouzení věcně souvisejících námitek. Pokud ovšem navrhovatelé vznáší tento návrhový bod, pak jim soud pro přehlednost krátce odpoví i tu.
267. Jde-li o namítané nevymezení koridoru pro komunikaci 43 v součinnosti s dotčenými orgány státní správy, s ohledem na přepravní funkci a požadované technické parametry podle bodu 81d písm. a) aktualizace zásad územního rozvoje, na což upozorňovali ve své námitce č. 10, pak lze odkázat na body 247 až 248 výše. Tam soud shledal, že hromadné vypořádání dané námitky proběhlo řádně. Navrhovatelé pak kromě obecného konstatování „to nebylo provedeno“, tento svůj pohled blíže nerozvádí. Ve stejné míře obecnosti je pak třeba zopakovat, co soud uvedl již výše, že územní plán nemůže řešit veškeré technické podrobnosti související s realizací této komunikace, které budou předmětem navazujících územních a stavebních řízení.
268. Zbytek zmíněných úkolů a jejich nesplnění navrhovatelé spojují s nevypořádáním námitky č. 14, ve které namítali, že odpůrkyně vymezila koridor pro komunikaci 43 bez řádného projednání o protipovodňových opatřeních na území odpůrkyně a k potřebnému poldru. Soud i zde odkazuje na obecnou odpověď odpůrkyně, podle které konkrétní podobu záměru budou řešit navazující podrobné dokumentace, kde se budou dále naplňovat úkoly stanovené v zásadách územního rozvoje pro územní plánování. Nedá se tedy říci, že by je v tomto směru nesplnila. Soud dodává, že neshledal nezákonnost ani v otázce ochrany zemědělského půdního fondu. V této části daný návrhový bod není důvodný.
269. Pokud pak navrhovatelé odkazují na své námitky týkající se akustického plánování, pak jim lze v jistém smyslu dát za pravdu. Soud výše vysvětlil, že bude ještě třeba řádně vyhodnotit, zda má proběhnout vyhodnocení SEA. Jeho součástí – pokud krajský úřad vznese požadavek na vyhodnocení SEA – případně bude muset být i posouzení hlučnosti v souladu se směrnicí o hodnocení hlučnosti. Tak stojí jádro problému, který bude muset odpůrkyně případně napravit. Jde nepřímo i o nesplnění úkolů z aktualizace zásad územního rozvoje.
IV. 15. Námitky týkající se přírodní památky Obůrky-Třeštěnec nejsou důvodné
a. Shrnutí návrhového bodu
270. Podstatou je zde tvrzené pochybení týkající se přírodní památky Obůrky-Třeštěnec (plocha č. 163). V době přijímání návrhu územního plánu byla tato oblast přírodní rezervací. V průběhu pořizování územního plánu však došlo k její „degradaci“ na přírodní památku (nařízením Jihomoravského kraje ze dne 13. 1. 2021 o zřízení přírodní památky Obůrky-Třeštěnec). Odůvodnění územního plánu tento postup dostatečně nevysvětluje.
271. Orgán ochrany životního prostředí krajského úřadu původně vydal nesouhlasné stanovisko k územnímu plánu podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Poukazoval na to, že území (tehdejší) přírodní rezervace je součástí plochy smíšené nezastavěného území. Na území přírodní rezervace a jejího ochranného pásma se tak vztahovaly nevyhovující regulativy, včetně přípustnosti staveb a dalších aktivit. Městský úřad Kuřim jako pořizovatel následně zaslal orgánu ochrany životního prostředí žádost o dohodu, ve které navrhl úpravu regulativů plochy č. 163 a úpravu vymezení chráněného území – jeho zmenšení a změnu na přírodní památku. Po těchto změnách již orgán ochrany životního prostředí přijal k návrhu územního plánu pozitivní stanovisko. Podle navrhovatelů tím orgán ochrany životního prostředí porušil úkol stanovený v bodu 81 aktualizace zásad územního rozvoje, kterým bylo „[z]přesnit a vymezit koridor DS41 s ohledem na minimalizaci případně vyloučení vlivů na (…) PR Obůrky – Třeštěnec a jejich ochranná pásma (…).“
272. Oznámení o předložení záměru na nové vyhlášení zvláště chráněného území přírodní památky dostali pouze vlastníci dotčených nemovitostí na území přírodní památky. Dotčenými osobami jsou však i všichni majitelé okolních zemědělských pozemků, kteří o zamýšlené změně nebyli informováni.
273. Změna 20 let existující přírodní rezervace na přírodní památku se jeví být nedůvodná a odporující zákonu o ochraně přírody a krajiny. Plocha dopravní infrastruktury pro realizaci komunikace 43 navíc zasahuje do ochranného pásma přírodní památky. V nejužším místě má tato plocha šíři cca 70 m. Z toho 50 m představuje ochranné pásmo chráněné lokality. Vlastní těleso komunikace 43 má být široké cca 25 až 30 m. Muselo by zde dojít k záboru většiny plochy ochranného pásma a tím i k významnému ovlivnění nejen hydrogeologickému, ale i přímému ovlivnění chráněných biotopů a ekosystémů v lokalitě přírodní památky.
b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně
274. Odpůrkyně tvrdí, že ploše č. 163 zahrnuté do smíšeného nezastavěného a stabilizovaného území (N) náleží ochrana podle textové části územního plánu bodu 8.12.1. – přípustným využitím jsou pouze pozemky s trvalou vegetací přírodě blízkého charakteru a záměry uvedené v bodě 8.1 písm. g) a k) – tj. stavby, zařízení a jiná opatření pro ochranu přírody a krajiny, včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí, včetně oplocení; a územní systém ekologické stability). Touto úpravou regulace využití chráněné lokality se vyhovělo původně negativnímu stanovisku orgánu ochrany životního prostředí.
c. Shrnutí vyjádření spolku Občané Malhostovic za Optimalizovanou D43
275. Spolek Občané Malhostovic za Optimalizovanou D43 namítá, že by došlo k významnému negativnímu vlivu na tuto od roku 1980 chráněnou lokalitu se vzácnými biotopy, včetně orchidejí. Tuto lokalitu v těsné blízkosti katastrálního území obce Malhostovice vyhlásilo Ministerstvo pro životní prostředí jako přírodní rezervaci. To poté nepochopitelně a za velmi podivných okolností v časovém souběhu s pořizováním územního plánu (a zjevně v reakci na nesouhlasné stanovisko krajského úřadu) své rozhodnutí modifikovalo a úroveň ochrany této cenné lokality byla, jak dokládá územní plán, zjevně účelově degradována.
d. Hodnocení soudu
276. Soud předesílá, že námitky související se změnou přírodní rezervace na přírodní památku nelze uplatňovat v řízení o návrhu na zrušení územního plánu. Chybí zde totiž příčinná souvislost mezi regulací obsaženou v napadeném opatření obecné povahy a tvrzeným dotčením navrhovatelů.
277. K této změně nedošlo přímo v rámci procesu pořizování územního plánu (byť s ním zřejmě souvisela), ale postupem podle zákona o ochraně přírody a krajiny, který poskytuje samostatný způsob procesní ochrany. Postup při projednávání záměrů na vyhlášení, změny nebo zrušení zvláště chráněných území upravuje § 40 zákona o ochraně přírody a krajiny.
278. Prvním krokem je zpracování záměru na vyhlášení zvláště chráněného území nebo jeho ochranného pásma (odst. 1). Tento záměr následně orgán ochrany přírody zašle obcím a krajům, jejichž území se záměr dotýká. Vlastníkům nemovitých věcí dotčených záměrem, zapsaným v katastru nemovitostí, dále zašle písemné oznámení o předložení záměru k projednání spolu s informací o tom, kde je možno se seznámit s jeho úplným zněním, kdo je oprávněn podat k němu námitky a kdy uplyne lhůta pro jejich podání. Oznámení zároveň zveřejní na portálu veřejné správy (odst. 2). Dotčené obce a kraje a také vlastníci nemovitých věcí dotčených navrhovanou ochranou mohou ve lhůtě 90 dnů uplatnit námitky k předloženému záměru (odst. 4). Stejný proces se uplatní také v případě změny vymezení u vyhlášeného zvláště chráněného území nebo jeho ochranného pásma i v případě jejich zrušení (§ 41 a § 45).
279. Rozhodnutí o námitkách proti návrhu zvláště chráněného území a jeho ochranného pásma podle uvedených ustanovení je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního, proti kterému lze podat správní žalobu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2019, č. j. 4 As 26/2019-41). Navrhovatelé sice nepatří mezi okruh osob, které mohou podávat námitky, protože nejsou vlastníky nemovitých věcí dotčených záměrem. Zákon o ochraně přírody a krajiny však v řízení podle § 40 nevylučuje účastenství jiných osob tvrdících přímé dotčení na svých právech (na rozdíl od úpravy platné do roku 2009), případně spolků zabývajících se ochranou přírody (viz Vomáčka, V., Knotek, J., Konečná, M., Hanák, J., Dienstbier, F., Průchová, I. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 298).
280. Na případná pochybení v procesu vyhlášení, změny nebo zrušení zvláště chráněného území je tak třeba upozorňovat v řízení podle § 40 zákona o ochraně přírody a krajiny, nikoliv až v návrhu na zrušení opatření obecné povahy, jehož regulace na toto území dopadá. Z toho důvodu nemohlo dojít k pochybení tím, že odůvodnění územního plánu neobsahuje žádné bližší vysvětlení důvodů, které vedly ke změně přírodní rezervace na přírodní památku.
281. Jinou otázkou je však zákonnost vymezení zastavitelné plochy v ochranném pásmu přírodní památky. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že „[v] případě, že úprava obsažená v napadeném opatření obecné povahy skutečně negativně zasahuje do právní sféry navrhovatele, může se navrhovatel v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a odst. 1 soudního řádu správního úspěšně dovolat i porušení právních předpisů, jejichž primárním účelem je ochrana veřejného zájmu. Výjimkou jsou případy, kdy je na první pohled zřejmé, že navrhovatelem namítané porušení veřejného zájmu se zcela míjí s právní sférou navrhovatele.“ (usnesení ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017-264).
282. V tomto případě soud nemá pochyb o tom, že veřejným zájmem, který je zde ve hře, je zájem na ochraně životního prostředí. Soud se proto mohl k námitce takto legitimovaných navrhovatelů zabývat zákonností územního plánu v části vymezení zastavitelné plochy v ochranném pásmu přírodní památky Obůrky-Třeštěnec.
283. Zákon o ochraně přírody a krajiny a priori nevylučuje realizaci staveb na území ochranného pásma zvláště chráněného území. Takový zákaz může plynout například z obecně závazných předpisů kraje týkajících se zvláště chráněných území. Samotný zákon v § 37 odst. 2 pouze vyžaduje souhlas orgánu ochrany přírody (mimo jiné) k umisťování, povolování nebo provádění staveb. Nařízení Jihomoravského kraje o zřízení přírodní památky Obůrky-Třeštěnec pak v čl. 3 písm. g) zakazuje bez předchozího souhlasu orgánu ochrany přírody umísťovat stavby toliko na území přírodní památky, nikoliv i v jejím ochranném pásmu.
284. Funkcí ochranného pásma je zabezpečení zvláště chráněných území před rušivými vlivy okolí. Soud souhlasí s navrhovateli, že vymezení zastavitelné plochy v ochranném pásmu tuto funkci do jisté míry popírá. To však ještě neznamená, že by územní plán v dotčené části odporoval zákonu o ochraně přírody a krajiny. Opatření obecné povahy totiž nepředstavuje definitivní budoucí podobu dotčené lokality. Dodržení podmínek vyplývajících z § 37 zákona o ochraně přírody a krajiny bude předmětem navazujících povolovacích řízení. Tam dostanou náležitý průchod.
285. Soud podpůrně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 4 As 360/2019-42, ve kterém šlo o podobný problém. V této věci sice Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokud napadená část opatření obecné povahy vymezuje novou zastavitelnou plochu v ochranném pásmu přírodní památky, kde je to zakázáno, měla by již změna územního plánu náležitě vysvětlovat, proč je taková výstavba možná. Zákaz zde ale plynul z ustanovení vyhlášky hl. m. Prahy, která zakazovala v ochranném pásmu přírodní památky provádět jakoukoliv stavbu mimo stavby sloužící lesnímu hospodářství a stavby zabezpečující plnění funkce lesů. I přesto však Nejvyšší správní nepovažoval dotčenou část územního plánu za nezákonnou. Pouze vyžadoval pečlivější zdůvodnění.
286. Ani tato námitka týkající se přírodní památky Obůrky-Třeštěnec tedy není důvodná.
IV. 16. Zbylé námitky osob zúčastněných na řízení nejsou důvodné
a. Námitka spolku Spokojené díly
287. Spolek Spokojené díly namítá, že nelze pominout, že první aktualizaci zásad územního rozvoje a územní plány Malhostovic a Kuřimi pořizovala architektonická kancelář s odpovědným projektantem Ing. arch. K. Upozorňuje na situaci, která se jeví jako zásadní a nepřípustný střet zájmů. Mimo uvedené územně plánovací dokumentace (dokumentů pořizovaných ve veřejném zájmu) je i odpovědným projektantem rozšíření města Kuřimi o cca 50 % (tzv. projekt Kuřim-Záhoří). V dané věci má smluvní závazek vůči soukromým developerům tohoto mnohamiliardového projektu závislého od změn v územním plánování již od roku 2007.
288. Soud podotýká, že spolek Spokojené díly tuto svou námitku neváže k územnímu plánu odpůrkyně. Není proto jasné, jak se jím vnímaný střet zájmů měl právě u územního plánu odpůrkyně projevit. Nad rámec uvedeného si soud dovoluje odkázat na body 285-293 rozsudku AZÚR, kde detailně vysvětlil, proč námitky vůči dané architektonické kanceláři neobstojí. Jde-li konkrétně o obytný soubor Kuřim-Záhoří, soud v bodě 288 rozsudku AZÚR odůvodňuje, proč není korektní zjednodušeně tvrdit, jak to činí navrhovatelé, že zpracovatel měl ekonomický zájem na volbě koridoru obchvatu Kuřimi. Soud nemá v nynější věci důvod se od těchto závěrů odchylovat.
b. Námitka Františka Grézla
289. F. G. jako osoba zúčastněná na řízení namítá, že je vlastníkem rodinného domu v Malhostovicích. Napadená komunikace měla být v jeho těsné blízkosti. Na vymezování transevropské komunikace 43 nelze nahlížet jinak než v souvislostech celého úseku od dálnice D1 přes území všech obcí na trase až po napojení na dálnici D35.
290. Soud i zde konstatuje, že F. G. tuto svou námitku neváže k územnímu plánu odpůrkyně. Není proto jasné, jak měl právě územní plán zasáhnout do jeho práv. Jeho tvrzení, že na vymezování komunikace 43 je třeba nahlížet v souvislosti celého relevantního úseku pak přesahuje možnou působnost územního plánu odpůrkyně. Spadala by spíše na úroveň zásad územního rozvoje. Navíc ani tato námitka není dostatečně konkrétní, protože neosvětluje, jak se tento F. G. vnímaný problém (ne)měl projevit. Jde o nedůvodnou námitku.
V. Závěr a náklady řízení
291. Soud dospívá k závěru, že návrh je důvodný, pokud jde o námitku týkající se potřebnosti vyhodnocení SEA. Závěr krajského úřadu, že není nutné vyhodnocení SEA provádět – ani po převedení územních rezerv do návrhové plochy pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi – totiž není dostatečně odůvodněný. Odpůrkyně tento nepřezkoumatelný závěr krajského úřadu následovala a zatížila územní plán závažnou vadou. Soud proto ruší napadené části změny územního plánu, které specifikuje číselným označením dotčených koridorů v územním plánu. Ruší je v tomto rozsahu ke dni právní moci tohoto rozsudku (§ 101d odst. 2 soudního řádu správního).
292. Úspěšným navrhovatelům vzniklo právo na náhradu nákladů řízení proti odpůrkyni. Výrokem II. tohoto rozsudku proto soud uložil odpůrkyni povinnost zaplatit navrhovatelům do 30 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 41 560 Kč.
293. První část náhrady nákladů řízení tvoří navrhovateli zaplacené soudní poplatky za podání návrhu v celkové výši 10 000 Kč. Druhou částí je mimosmluvní odměna advokátky navrhovatelů Mgr. Lenky Kotulkové [§ 35 odst. 2 soudního řádu správního, § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu č. 177/1996 Sb.] včetně jejích hotových výdajů (§ 13 advokátního tarifu). Soud jí přiznal odměnu za celkově šest společných úkonů právní služby. Ty spočívají v přípravě a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], podání žaloby, repliky na vyjádření odpůrkyně, vyjádření vůči stanovisku MŽP k AZÚR, vyjádření ke kasační stížnosti odpůrkyně a vyjádření k věci po kasačním rozsudku [vše podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
294. Jde ovšem o společné úkony při zastupování dvou navrhovatelů. Dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu proto zástupkyni za každou takto zastupovanou osobu náleží mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Za jeden společný úkon právní služby jí tudíž připadá 4 960 Kč, za šest úkonů tedy 29 760 Kč. K tomu je třeba připočíst režijní paušál 300 Kč za každý společný úkon právní služby (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), celkově tedy 1 800 Kč. Advokátka navrhovatelů není plátkyní DPH. Za zastoupení advokátkou tedy navrhovatelům náleží celková náhrada ve výši 31 560 Kč. S uhrazenými soudními poplatky tak celková náhradu nákladů řízení přiznaná navrhovatelům vůči odpůrkyni činí 41 560 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.
295. Osoby zúčastněné na řízení mají právo na náhradu pouze těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil; případně jim soud může z důvodů hodných zvláštního zřetele na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 soudního řádu správního). Soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil. A neshledal ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro přiznání dalších nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení jim proto nevzniklo, čemuž odpovídá i výrok III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 26. listopadu 2024
Petr Pospíšil v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.