{"html": "

147. Krajský soud nejprve zdůrazňuje, že v mezidobí od podání žaloby byl vyhlášen nález Ústavního soudu, konkrétně dne 22. 3. 2022 pod sp. zn. Pl. ÚS 39/18, který se ústavní konformitou právní úpravy (mimo jiné) mezitímního rozhodnutí ve smyslu § 4a liniového zákona zabýval. Uvedeným nálezem byl návrh skupiny senátorů na zrušení ustanovení § 1 odst. 1 liniového zákona ve slovech „ , při získávání práv k pozemkům a stavbám potřebných pro uskutečnění uvedených staveb“, § 2f, § 4a včetně poznámky pod čarou č. 15 a přílohy liniového zákona, zamítnut. Ve vztahu k nyní žalobci uplatněné argumentaci krajský soud odkazuje na strany 35 – 38 nálezu.

148. Nad rámec v nálezu Ústavního soudu uvedených závěrů dospívá krajský soud rovněž k nedůvodnosti třetího žalobního bodu žalobců, a to se svou argumentací uvedenou níže.

149. Dle názoru krajského soudu je smyslem a účelem čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyloučit takovou právní úpravu, která by při úkonu orgánu veřejné moci, kterým se odnímá či omezuje vlastnické právo, vylučovala náhradu (či tuto neúměrně oddalovala v čase a mohla tak znamenat její znehodnocení).

150. Právní řád české republiky upravuje i další situace, kdy dochází k omezení vlastnického práva a automaticky (zároveň) s tímto nedochází ke stanovení náhrady za takové omezení. Příkladem může být i dikce § 102 stavebního zákona, kde zákon pamatuje na omezení vlastnického práva v důsledku přijaté stavební uzávěry či v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu. K omezení vlastnického práva dochází i vymezením veřejného prostranství na soukromém pozemku, respektive na pozemku soukromého vlastníka, který se poté může domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které v této souvislosti může vznikat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a další). Právní řád v těchto případech konstruuje, za jakých podmínek je dán nárok vlastníka na náhradu, aniž by tato byla přímo spojená s právní úpravou té které a výše nastíněné situace.

151. K omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž dle názoru krajského soudu nedochází výlučně rozhodnutím – ve smyslu jedné z forem činnosti vrchnostenské veřejné správy, ale i jakýmkoli jiným aktem, například opatřením obecné povahy (územní plán či stavební uzávěra). Je pravdou, že čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je primárně konstruován na rozhodnutí ve smyslu individuálního správního aktu, ale logickým výkladem je možné jej vztáhnout i na výše zmiňovaná opatření obecné povahy. Vždyť tato jsou považována za tzv. hromadná rozhodnutí (rozhodnutí působící erga omnes a přecházející na právní nástupce obdobně jako rozhodnutí in rem).

152. Vnímáno optikou žalobních tvrzení žalobce by bylo nutné přijmout závěr, že právní konstrukce, podle které je možné se domáhat náhrady za omezení vlastnického práva v čase, by byla vždy protiústavní.

153. Krajský soud však dospívá k závěru o tom, že protiústavní je jen taková právní úprava, která by vylučovala náhradu za omezení (odejmutí) vlastnického práva, nebo náhradu neúměrně odsouvala v čase – náhrada by tudíž ztrácela smysl (docházelo by až ke znehodnocení majetku vlastníka). Dle názoru krajského soudu je čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přímo aplikovatelný, pokud tedy právní úprava explicitně nestanoví náhradu za omezení či odejmutí vlastnického práva, pak se může majitel této domáhat přímo – a to s odkazem na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Takový stav je právně žádoucí a jen podporuje závěry Ústavního soudu o ústavněprávní konformitě institutu mezitímního rozhodnutí v liniovém zákoně.

154. Pokud jde o v pořadí čtvrtý žalobní bod, tedy námitky žalobců stran nedostatku aktivní legitimace ŘSD ČR k podání žádosti o vyvlastnění, i touto námitkou se správní soudy opětovně zabývaly. V této souvislosti krajský soud nejprve konstatuje, že postavením ŘSD ČR se vyčerpávajícím způsobem zabýval již ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 2020, č. j. 30 A 36/2020 – 144, a tyto závěry byly podpořeny a rozvedeny rovněž Nejvyšším správním soudem v jeho již opakovaně výše zmíněném rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 – 66. Obdobně s nimi potom krajský soud pracoval rovněž ve svém rozsudku ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161, a ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109.

155. Krajský soud tedy opakuje, že ŘSD ČR, v nynějším řízení jako Osoba zúčastněná na řízení 2), je podle zřizovací listiny státní příspěvkovou organizací ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o majetku ČR, zřízenou původně rozhodnutím ministra dopravy a spojů ze dne 4. 12. 1996 podle § 31 a § 32 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky v ČR a obcí v ČR, a změněnou opatřením Ministerstva dopravy vydaným podle § 5 a § 20 zákona o majetku ČR, mezi jejíž úkoly patří mimo jiné: „zajišťovat veškeré činnosti pro přípravu a realizaci stavby včetně zatěžování a zcizování movitého a nemovitého majetku“ (čl. II bod 2 třetí odrážka zřizovací listiny).

156. V rozsudku č. j. 5 As 52/2016 – 39 vyslovil Nejvyšší správní soud, že osoba zúčastněná z pozice státní příspěvkové organizace nemá vlastní majetek, ale hospodaří s majetkem ve vlastnictví státu. Podle Nejvyššího správního soudu může do rozsahu činností osoby zúčastněné spadat také provádění úkonů vyvlastnitele podle zákona o vyvlastnění, a to vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Pokud se účastní řízení o vyvlastnění, nemůže konkrétní majetek vyvlastnit do svého vlastnictví, ale pouze do vlastnictví státu. Pro úplnost lze uvést, že Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1767/16, odmítl ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu.

157. Postavení osoby zúčastněné na řízení 2) neodporuje definici vyvlastnitele ve smyslu § 2 písm. c) zákona o vyvlastnění. Pokud totiž může jako vyvlastnitel uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, není důvod, aby v dalším kroku (v případě, že se nepodaří smlouvu uzavřít) nemohla nadále jako vyvlastnitel vystupovat (to znamená, že do řízení by na místo vyvlastnitele musel vstoupit jiný subjekt). Výsledkem vyvlastňovacího řízení, ve kterém na pozici vyvlastnitele vystupuje osoba zúčastněná, tedy je, že vlastnické právo přechází na Českou republiku s právem hospodaření pro osobu zúčastněnou.

158. Nejvyšší správní soud dospěl shodně s krajským soudem k závěru, že osoba zúčastněná v řízení o vyvlastnění nevystupuje jako organizační složka státu, nýbrž jako státní příspěvková organizace jednající svým jménem, ovšem na účet státu.

159. Žalobci tvrdili zejména střet zájmů mezi Osobou zúčastněnou na řízení (ŘSD ČR) a Českou republikou. Podle nich mezi nimi není shoda na tom, zda a které pozemky vyvlastnit a jakou náhradu za ně poskytnout. K obdobnému tvrzení vznesenému již v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 36/2020 se vyjadřoval Nejvyšší správní soud (odstavec č. 40 jeho rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 – 144), kde uvedl, že žalobce a) tehdy uvedené tvrzení ničím nepodložil a vzhledem ke všemu, co již bylo k problematice aktivní legitimace ŘSD ČR vyřčeno, nemá uvedené tvrzení žádný vliv na závěr o postavení ŘSD ČR jako vyvlastnitele.

160. K posledně uvedenému závěru dospívá krajský soud i nyní. Problematiku aktivní legitimace ŘSD ČR považuje krajský soud za již zcela vyčerpanou. Na jeho závěrech nemůže nic měnit ani tvrzení o střetu zájmů mezi ŘSD ČR a Českou republikou. Krajský soud nesdílí názor žalobců, kteří spatřují střet zájmů v tom, že ŘSD ČR postupuje podle právní úpravy, která je v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. ŘSD ČR tak dle názoru žalobců jedná v rozporu se zájmem České republiky, která je garantem uzavřených mezinárodních dohod. Dle názoru krajského soudu Česká republika splnila své mezinárodní závazky právě tím, že přijala danou právní úpravu. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem a tam stanovenou regulací. Předmětná právní úprava byla přijata Parlamentem České republiky, Česká republika je tedy autorem právní úpravy, podle které ŘSD ČR postupovalo. Ad absurdum by tvrzení žalobců mohlo vést k závěru, že Parlament České republiky jednal v rozporu se zájmy státu, když uvedenou právní úpravu přijal. Ústavnost mezitímního rozhodnutí v návaznosti na oddělený výrok o náhradě za vyvlastnění a poskytnutou zálohu vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18.

161. Žalobci dále sporovali, že ŘSD ČR není oprávněným investorem ve smyslu § 4c liniového zákona, nemohlo tedy podat návrh na vydání Mezitímního rozhodnutí. V tomto směru krajský soud sdílí již opakovaně vyřčené závěry žalovaného, a totiž, že nyní projednávaná věc spadá a byla jím vedena a rozhodována dle dikce § 4a liniového zákona. Dikce § 4c liniového zákona dopadá na jiné situace, tj. situace, kdy subjekt v postavení oprávněného investora společně s žádostí o vydání rozhodnutí podle stavebního zákona (umístění či povolení stavby) může podat na příslušný stavební úřad k vedení řízení podle stavebního zákona žádost o vydání mezitímního rozhodnutí podle § 4a liniového zákona. Dikce § 4c liniového zákona tak rozšiřuje aplikační dopad § 4a liniového zákona na další okruh oblastí, konkrétně jde o možnost jeho aplikace v územním nebo stavebním řízení stavebním úřadem za zákonem stanovených podmínek. Uvedené však není nyní projednávaným případem.

162. V pořadí pátém žalobním bodě žalobci tvrdí, že v nyní projednávané věci nebyly naplněny podmínky § 4a liniového zákona, neboť nebyl vyřešen rozsah vyvlastnění a nebylo rozhodnuto o jimi uplatněných akcesorických nárocích. Žalobci tvrdí, že správní orgán (žalovaný) pochybil, pokud pominul, že v řízení řádně uplatnili nárok na rozšíření vyvlastnění na celé pozemky p. č. XF, XH, a rozhodl i v rozporu s (pro něj závazným) právním názorem odvolacího správního orgánu, tj. v rozporu s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 8. 3. 2021, č. j. Typ MD-4859/2021-930/3, MD/4859/2021/925, dle něhož žalovaní uplatnili nárok na vyvlastnění celého pozemku p. č. XH řádným návrhem – dílčí žalobní od 5.1.

163. Krajský soud výše uvedená tvrzení žalobců nesdílí. Dikce § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění stanoví, že: „Není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, lze na ně rozšířit vyvlastnění, jestliže o to vyvlastňovaný požádá, i když není nezbytné k dosažení daného účelu.“

164. Je pravdou, že žalobci vznesli nárok na rozšíření vyvlastnění, jak popisují shora, k tomuto návrhu se ale žalovaný řádně vyjádřil, konkrétně na stranách č. 12 - 15 Mezitímního rozhodnutí. Žalovaný dospěl k závěru, že uvedené pozemky nejsou zemědělsky užívané, dle druhu pozemku v katastru nemovitostí jde o trvalý travní porost a fakticky (dle přiloženého snímku v Mezitímním rozhodnutí – k tomu srov. obrázek č. 1 na straně 5 Mezitímního rozhodnutí) jde o zatravněný prostor se skupinami stromů mezi polem a řekou Labe. Žalobci nadto nově v žalobě – oproti námitkám v průběhu vyvlastňovacího řízení a oproti žalobě projednávané v této věci dříve pod sp. zn. 30 A 42/2021, tvrdili alespoň nějaké okolnosti z jejich pohledu dokládající zákonem požadovanou nemožnost nebo „nepřiměřené obtíže“ užívaní nevyvlastňovaných částí pozemků v souladu s tím, jak to předvídá výše citované ustanovení zákona (k tomu srov. odstavce 35 – 37 tohoto rozsudku).

165. Žalovaný se řádně vypořádal s návrhem žalobců vzneseným ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění a dospěl k závěru, že zde podmínky předvídané uvedeným ustanovením splněny nejsou (k tomu srov. již uváděné strany 12 – 15 Mezitímního rozhodnutí), na toto vypořádání krajský soud zcela odkazuje a na další tvrzení vznesená v žalobě reaguje níže. Na výše uvedeném nic nemění ani žalobci odkazované rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 8. 3. 2021, č. j. Typ MD-4859/2021-930/3, MD/4859/2021/925, řešící problematiku zahájení více vyvlastňovacích řízení ve vztahu k těmto pozemkům a s tím spojenou překážku litispendence. Žalovaný vyvlastnil jen části uvedených pozemků – jak plyne z výroku Mezitímního rozhodnutí, a to s odůvodněním, jak je nastíněno shora (ve zbytku krajský soud odkazuje na obsah Mezitímního rozhodnutí). Žalovaný tedy zcela vyčerpal předmět řízení a nyní posuzovaný žalobní bod žalobců je zcela nedůvodný.

166. Stejně tak je chybný názor žalobců (byť v žalobě opřený o odborný článek Doc. JUDr. Kateřiny Frumarové a JUDr. Tomáše Grygara – k tomu srov. str. 15 žaloby), že o „žádosti“ žalobců o rozšíření vyvlastnění na celé pozemky parc. č. XF a parc. č. XH, stejně jako o náhradě za sjezd, mělo být rozhodnuto samostatným výrokem. Obsah výroku o vyvlastnění je dán § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění a se závěry žalobců opřené o výše uvedený odborný článek se krajský soud neztotožnil.

167. Z komentářové literatury, konkrétně z komentáře k ustanovení § 24 zákona o vyvlastnění (viz HANÁK, J., ŽIDEK, D., ČERNOCKÝ, R. Zákon o vyvlastnění. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, 2004 s.), plyne, že: „O rozšíření vyvlastnění musí vyvlastňovaný požádat. Podle § 22 zákona o vyvlastnění mohou být námitky proti vyvlastnění a důkazy k jejich prokázání uplatněny nejpozději při ústním jednání, přičemž k později uplatněným námitkám a důkazům se nepřihlíží, pokud jsou o tomto následku účastníci poučeni v uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení. Proto se ztotožňujeme s tím, že požadavek na rozšíření vyvlastnění je nutno posoudit jako námitku proti vyvlastnění, a proto se i na tuto námitku vztahuje zásada koncentrace řízení (již NSS 3 As 35/2005-63 k identické úpravě v § 110 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976; za stávající právní úpravy např. KS v Českých Budějovicích 10 A 74/2013-96). Není tudíž pravda, že „žádný právní předpis nestanoví dobu, do které má vyvlastňovaný o vyvlastnění takového pozemku požádat“ (KS v Praze 54 A 24/2018-52). Rozhodování o rozšíření vyvlastnění je považováno za „jistý prvek kontradiktornosti, jehož prostřednictvím je vyvlastňovacímu úřadu poskytnut procesní nástroj k ochraně vyvlastňovaného např. před praktikami vyvlastňovatele reprezentujícími tzv. „salámovou metodu“ při podávání návrhů na vyvlastnění. Z uvedeného se též dovozuje, že návrh na rozšíření vyvlastnění dle § 4 odst. 3 může být podán nejen ohledně pozemků a staveb, jejichž vyvlastnění není nezbytné k dosažení daného účelu, nýbrž (a minori ad maius) též ohledně pozemků a staveb, jejichž vyvlastnění je nezbytné k dosažení daného účelu, avšak navzdory tomu nebylo požadováno vyvlastnitelem v žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení (NSS 2 As 22/2017-57).“

168. Není zde tedy dán zákonný podklad pro to, aby v uvedené situaci – podané „žádosti“ o vyvlastnění – bylo rozhodováno samostatným výrokem. Účastníkem řízení o žádosti je žadatel a další osoby. Vyvlastňovaný není žadatelem (ani pro část řízení), proto vyvlastňovaný nedisponuje řízením. „Žádost“ o rozšíření vyvlastnění je nezbytné vnímat jako námitku do rozsahu vyvlastnění, neboť v rámci této námitky musí vyvlastňovací úřad zkoumat podmínku rozšíření, tedy… „ Není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi..“ Až přisvědčí-li vyvlastňovací úřad této námitce, může výrokem o vyvlastnění rozhodnout o širším rozsahu vyvlastnění, přičemž v odůvodnění uvede, že této námitce přisvědčil a podmínky podle § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění byly splněny.

169. Pokud jde o problematiku náhrady za sjezd na zbylé pozemky žalobců, krajský soud nejprve odkazuje – stran problematiky řešení sjezdu obecně - na strany č. 12, 14 a 15 Mezitímního rozhodnutí, zejména na odstavce 1 a 2 na straně 12 Mezitímního rozhodnutí a tam uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021 – 59.

170. Pokud jde o majetkové vyrovnání ohledně sjezdu na pozemky žalobců, krajský soud zdůrazňuje, že požadavek na zřízení sjezdu/vjezdu na zbytkové pozemky žalobců není nárokem – formou – majetkové náhrady za vyvlastnění. Na žalobcem namítané skutečnosti pamatuje zákon o vyvlastnění, konkrétně již výše citovaný § 4 odst. 3 tohoto zákona.

171. Nadto je nutné poznamenat, že o zřízení přístupu na své pozemky mohou žalobci žádat v územním řízení, ve kterém půjde o povolení, respektive umístění, konkrétního záměru (a přístupu k němu). Žalobci uplatňovaný (tento dílčí) nárok na náhradu za sjezd na zbylé pozemky (jak žalobci sami onen nárok nazývají), nemá oporu v zákoně, neboť nároky spojené pro vyvlastňované s vyvlastněním jsou definovány v § 10 odst. 1 – 3 zákona o vyvlastnění. Z dikce § 10 odst. 1 – 4 zákona o vyvlastnění potom plyne, že: „Za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada a) ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby včetně jejich příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim, nebo b) ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu zjištěné podle oceňovacího předpisu, došlo-li k omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě zřízením věcného břemene nebo došlo-li k odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Kromě náhrad uvedených v odstavci 1 náleží vyvlastňovanému též náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání a dalších obdobných nákladů, které vyvlastňovaný účelně vynaloží následkem a v souvislosti s vyvlastněním. Náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění.“

172. Krajský soud se stran nedůvodnosti rozšíření vyvlastnění na celé pozemky parc. č. XF a parc. č. XH zcela ztotožňuje s argumentací žalovaného uvedenou zejména na stranách 13 – 14 Mezitímního rozhodnutí podepřenou i odkazem na obrázek č. 1 na straně č. 5 Mezitímního rozhodnutí, ve kterém je zakreslena detailně situace na místě samém. Hospodaření na předmětných pozemcích vzhledem k jejich stávajícímu charakteru (reálnému využití) i umístění nebude zhoršeno či podstatně znemožněno. Nejde o zemědělsky užívané pozemky, dle druhu pozemku uvedeného v katastru nemovitostí jde o „trvalý travní porost“, fakticky se jedná o zatravněný prostor se skupinami stromů mezi polem a řekou Labe (jak je zřejmé ze snímku na straně č. 13 Mezitímního rozhodnutí). Argumentace žalobců a poukaz na vymezení těchto pozemků v Územním plánu obce X (ve znění jeho první změny) či v připravovaném územním plánu (potažmo jeho změně) není v této souvislosti relevantní – proto ostatně krajský soud tyto důkazní návrhy pro nadbytečnost zamítl u jednání. Územní plán vymezuje možnost, jak s danou oblastí nakládat, nikoli však povinnost tak postupovat. Vzhledem k tomu, že uvedené pozemky tvoří z větší části břeh řeky Labe, je samo o sobě a s ohledem na jejich charakter vyloučeno, že je zde dána povinnost žalobců vysázet les ve smyslu zákona č. 289/1995 Sb. – k uvedenému se ostatně velmi přiléhavě vyjádřil žalovaný v posledním odstavci na straně č. 14 Mezitímního rozhodnutí.

173. Stejně tak je nepřiléhavá argumentace žalobců ohledně právní úpravy dělení pozemků (s tím, že nově vzniklé pozemky musí být samostatně napojené na příjezdovou komunikaci). Uvedené plyne z dikce § 82 a násl. stavebního zákona v kombinaci s prováděcím předpisem, konkrétně vyhláškou č. 501/2006 Sb. V nyní souzené věci je titulem pro rozdělení pozemků bez dalšího právě rozhodnutí o vyvlastnění navazující na územní rozhodnutí, právní úprava § 82 a násl. stavebního zákona se tedy neaplikuje.

174. V rámci dílčího žalobního bodu 5.2. žalobci uvedli, že v Mezitímním rozhodnutí postrádají rovněž výroky o odměně jejich advokátky a výrok o úhradě znalečného, které vynaložili na znalecký posudek. Uvedená námitka nebyla žalobci vznesena v průběhu vyvlastňovacího řízení v rámci jimi uplatněných námitek, ale až v nyní projednávané žalobě. Nicméně obdobnou námitku již žalobci, respektive žalobce a) sám vznesl v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 91/2021.

175. Pokud jde o odměnu advokátky, na její náhradu nemají žalobci nárok, a to s odkazem na dikci § 79 odst. 3 správního řádu, dle kterého: „Nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady.“ Správní řád jinak stanoví v dikci § 141 odst. 11, dle kterého: „Ve sporném řízení přizná správní orgán účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může správní orgán náhradu nákladů poměrně rozdělit, popřípadě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu správní orgán přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze správního orgánu.“ V nyní projednávané věci však o sporné řízení nejde, jak již ostatně bylo v obdobné věci judikováno v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2016, č. j. 30 A 100/2015 – 53, ve znění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 7 As 335/2016 – 52.

176. Nárok na náhradu nákladů řízení advokátky žalobců nemá v tomto typu řízení zákonnou oporu, není tedy nutné o něm rozhodovat výrokovou formou.

177. Pokud jde o náhradu za znalecký posudek v nyní projednávané věci je nutné zohlednit dikci § 20 odst. 4 zákona o vyvlastnění, dle které: „Náklady spojené s vyhotovením znaleckého posudku hradí vyvlastnitel.“ Nárok ve smyslu citovaného ustanovení žalobcům nevznikl, neboť jimi předkládaný posudek nebyl vyhotoven podle pravidel dle § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Posledně uváděné ustanovení stanoví, že: „Náhrada se stanoví na základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného, pokud jej vyvlastňovaný předloží vyvlastňovacímu úřadu ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy bylo vyvlastňovanému doručeno uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení, v opačném případě se náhrada stanoví na základě znaleckého posudku podle § 5 odst. 2 písm. a) vyhotoveného na žádost vyvlastnitele; ustanovení § 10 odst. 4 tím není dotčeno.“

178. Krajský soud na tomto místě spíše dodává, že i kdyby byl posudek žalobců řádně, tj. v souladu s § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění, předložen a o náhradě za něj by nebylo rozhodnuto, nejde dle názoru krajského soudu o vadu, která by způsobovala nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a byla důvodem pro jeho zrušení ve správním soudnictví. Výrok o náhradě za zpracovaný znalecký posudek je totiž akcesorickým výrokem k výroku o náhradě za vyvlastnění, šlo by tedy o námitku spadající do pravomoci civilních soudů, které ostatně mohou dle části V. o s. ř. případně takový výrok doplnit, respektive o něm rozhodnout.

179. Dále krajský soud přistoupil k žalobním bodům týkajícím se kontraktačního procesu a jeho řádnosti, dále jsou tedy vypořádány žalobní body č. 6 a č. 7, respektive č. 7.1, 7.2 a 7.3. Nejprve tedy k žalobnímu bodu výše označenému pod pořadovým číslem 6.

180. Žalobci v rámci posledně uvedeného žalobního bodu uvedli, že s nimi bylo jednáno o směně jejich pozemků, avšak toto jednání nebylo nikterak zakončeno. Na poslední dopis žalobců – k vyúčtovací problematice – nebylo ŘSD ČR reagováno (viz dopis advokátky žalobců ze dne 25. 2. 2021 v reakci na dopis JUDr. J. z ŘSD ČR). Dle názoru žalobců z obsahu správního spisu plyne, že jednání o směnné smlouvě nebyla nikdy uzavřena, a žalobci, i v průběhu vyvlastňovacího řízení, očekávali uzavření smlouvy, jejíž všechny podstatné náležitosti byly souhlasně projednány.

181. Skutkový průběh ohledně jednání se žalobci před zahájením vyvlastňovacího řízení je popsán na stranách č. 3 – 4 Mezitímního rozhodnutí a tento kopíruje listiny, které jsou založeny ve správním spise (komunikaci mezi vyvlastniteli a žalobci, respektive jejich zástupkyní).

182. Dne 19. 6. 2019 se uskutečnilo první jednání v Praze, kterého se zúčastnili pan K. (osoba jednacího za oba vyvlastnitele) a žalobce a) společně se svou zástupkyní. Žalobce a) projevil zájem o směnu pozemků, proto měl předložit návrh, ve kterém uvede, o které pozemky by měl zájem. Osoba zúčastněná na řízení 2) zahájila s žalobci emailovou korespondenci, kde žalobci dne 19. 8. 2019 navrhli směnu pozemků. Předmětem této směny měly být pozemky ve vlastnictví žalobců v k. ú. X, konkrétně pozemky parc. č. XB, XK, XL, XH, XF, XM, XN a XP, tedy i pozemky, jež nebudou přímo dotčeny stavbou (pozemky parc. č. XF, XH, XP). Tyto všechny žalobci navrhli směnit za pozemky v k. ú. X p. č. XQ a p. č. XR ve vlastnictví České republiky s tím, že rozdíl ve výměře, dle výpočtu žalobců 262 m², tito doplatí. ŘSD ČR původně nesouhlasilo se směnou všech pozemků s argumentací, že předmětem dohody musí být pouze pozemky přímo dotčené stavbou, které jsou v plošném rozsahu méně než polovina navrhované směny žalobci. ŘSD ČR bylo ochotné směnit pouze pozemky parc. č. XK (oddělený z pozemku parc. č. XB), parc. č XL (oddělený z pozemku XD), parc. č. XM (oddělený z parc. č. XF) a parc. č XN (oddělený z parc. č. XH). ŘSD ČR nicméně dále souhlasilo s odkupem pozemku parc. č. XB, označeného jako zbytkový a dále uznalo argument žalobců, že pozemek parc. č. XP je za plánovaným mostním objektem, a přestože je v prostoru mostního pole dostatek místa na průchod a průjezd, přiřadil pozemek parc. č XP do skupiny směňovaných pozemků. Dále došlo k dohodě, že ŘSD ČR vybuduje sjezd ze silnice I/33 na pozemek žalobců parc. č. XD. Dne 17. 9. 2019 ŘSD ČR zahájilo s žalobci jednání o uzavření kupní smlouvy tím, že žalobce kontaktovalo dopisem se zasláním návrhů kupních smluv (včetně znaleckého posudku). Žalobce a) dopis převzal dne 3. 10. 2019 a žalobkyně b) dne 4. 10. 2019. Žalobce a) odpověděl přípisem, kde zpochybnil znalecký posudek č. 4684/261/2019, odmítl návrh ŘSD ČR a trval na své argumentaci o ztíženém až nemožném užívání pozemků parc. č. XF a XH. Dohoda se nezdála jako možná, proto ŘSD ČR zaslalo žalobcům dopis s krátkou rekapitulací dosavadních jednání. Tento obdržel žalobce a) dne 3. 3. 2020 a žalobkyně b) dne 4. 3. 2020. ŘSD ČR navrhlo další osobní jednání za účelem uzavření dohody, toto se konalo videokonferenčně dne 23. 4. 2020. Závěrem vyplynulo, že dohoda uzavřena nebyla, a to ve věci směny výše uvedených pozemků, ani ve věci přeložky VTL plynovodu osoby zúčastněné na řízení 1). Písemný nesouhlas žalobců s navrženou směnou zaslala jejich zástupkyně dne 27. 4. 2020. Odpověď na tento dopis zaslalo ŘSD ČR zpět žalobcům s komentáři jednotlivých sporných bodů. ŘSD ČR se neztotožnilo s názorem žalobců, zejména ve věci pozemků parc. č. XF a parc. č. XH, neboť ŘSD ČR je přesvědčeno, že realizací stavby „I/33 Jaroměř obchvat“ neznemožnilo přístup na citované pozemky (fakticky takový přístup neexistoval ani před realizací záměru investora) a žádným způsobem neznemožní nebo neztíží jejich současné užívání. K uvedenému je na str. 5 Mezitímního rozhodnutí obrázek č. 1 zachycující s barevným odlišením pozemky, které byly odděleny geometrickými plány za účelem realizace stavby (a vyvlastnění) a pozemky, které byly ŘSD ČR odmítnuty za účelem směny či odkupu (de facto i pokud jde o rozsah vyvlastnění). Průběh jednání mezi žalobci a Osobu zúčastněnou na řízení 1) je popsán na str. 6 Mezitímního rozhodnutí. K zahájení vyvlastňovacího řízení došlo dne 2. 6. 2020.

183. Dle dikce § 3 liniového zákona je rozhodující pro počátek běhu lhůty 90 dnů dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, po kterou má běžet kontraktační proces jako předpoklad zahájení řízení o vyvlastnění, doručení návrhu smlouvy adresátům – žalobcům. V nyní posuzované věci se uplatní speciální úprava stanovená v dikci § 3 odst. 6 liniového zákona, v rozhodném znění (tedy ve znění platném a účinném do 31. 12. 2020), dle které: „Jde-li o práva potřebná pro uskutečnění stavby dopravní nebo energetické infrastruktury, je podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v nemožnosti získat tato práva dohodou nebo jiným způsobem splněna, pokud byl vyvlastňovanému doručen návrh na uzavření smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, která jsou předmětem vyvlastnění, a smlouva nebyla ve lhůtě 90 dnů ode dne doručení návrhu uzavřena, přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat.“

184. Návrhy smluv byly žalobcům zaslány, jak plyne z výše uvedeného a zejména z obsahu správního spisu, řádně a včas. Ze správního spisu nadto plyne, že komunikace o uzavření kupní či směnné smlouvy, potažmo smlouvy ohledně jejich zatížení věcným břemenem, na Předmětné pozemky probíhala již v roce 2019 a i dále po zahájení vyvlastňovacího řízení, tedy po datu 2. 6. 2020. Dle názoru krajského soudu tak bylo požadavkům v § 3 liniového zákona v rozhodném znění v kontextu nyní projednávané věci dáno za dost (a to i v případě aplikace dikce 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění v rozhodném znění).

185. Na řádnost a ukončení průběhu kontraktačního procesu neměl vliv ani dopis zástupkyně žalobců z února 2021, neboť tento byl vyvlastnitelům zaslán až po zahájení vyvlastňovacího řízení. Není tedy možné, aby se žalobci s odkazem na takový dokument dovolávali toho, že kontraktační proces nebyl ukončen. Kontraktační proces byl ukončen podáním žádosti o vyvlastnění, respektive zahájením vyvlastňovacího řízení dne 2. 6 2020 (byť i poté bylo možné o dohodě jednat a tuto uzavřít). Zákon však požaduje k posouzení zahájení vyvlastňovacího řízení posouzení toho, zda došlo, respektive nedošlo k dohodě mezi účastníky ve lhůtách běžících před podáním žádosti o vyvlastnění – kontraktační proces a jeho řádnost a zákonnost se zkoumá ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení. Byť, jak již bylo výše uvedeno, uzavření dohody není vyloučeno ani v průběhu vyvlastňovacího řízení (které je stále k možnosti uzavření dohody subsidiární). Z výše uvedeného plyne, že mezi žalobci a vyvlastniteli k dohodě nedošlo. K problematice řádnosti žalobcům předložených smluv a znaleckých posudků se krajský soud vyjádří níže.

186. Dílčí žalobní bod 7.1. je nedůvodný. Žalobci napadali skutečnost, že návrh kupní smlouvy (smlouva č. E-472/Ho) ze dne 5. 9. 2019, který jim byl doručen, byl absolutně neplatný. To z toho důvodu, že k návrhu kupní smlouvy nebyly připojeny geometrické plány vyznačující a oddělující části pozemků, které mají být předmětem jednání o dobrovolném vyvlastnění. Uvedená smlouva tak nebyla způsobilá zápisu do katastru nemovitostí a byla neurčitá a nesrozumitelná, neboť žalobcům nebylo jasné, o jakých částech jejich pozemků je konkrétně jednáno. Na uvedeném nemůže dle žalobců nic změnit ani to, že geometrické plány byly přílohou znaleckého posudku oceňujícího oddělované části pro účely uzavření kupní smlouvy (znalecký posudek č. 4684/261/2019).

187. S výše uvedeným tvrzením krajský soud nesouhlasí. Kontraktační proces, který je předpokladem (v případě jeho neúspěšného dokončení) pro zahájení řízení o vyvlastnění, subsidiárně podléhá soukromoprávní úpravě kontraktačního jednání v o. z. K tomu srov. § 545 – § 588 o. z. a regulace relativních majetkových práv v části čtvrté o. z.

188. Na tomto místě by krajský soud spíše poopravil tvrzení žalobců, kteří se domnívají, že neurčitost a nesrozumitelnost právního jednání způsobuje jeho absolutní neplatnost. Uvedené neplatí od nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., neboť dle jeho § 553 způsobuje nesrozumitelnost a (nebo) neurčitost právního jednání zdánlivost, to vše však za předpokladu, že obsah právního jednání není možné mezi stranami jednání zjistit ani výkladem. Absolutní neplatnost právního jednání je potom normována v dikci § 588 o. z. Zdánlivé je potom právní jednání, které nikdy nevzniklo, respektive nikdy právním jednáním nebylo a k tomuto se podle § 554 o. z. nepřihlíží. Absolutně neplatné právní jednání je právním jednáním ve smyslu § 545 o. z., avšak k jeho neplatnosti musí soud přihlédnout i bez návrhu.

189. Pokud jde o výkladová pravidla zakotvená v o. z., je pro posouzení nyní projednávané věci důležitá tzv. teorie důvěry ve smyslu § 556 o. z., která je kompromisní výkladovou metodou mezi teorií vůle (dle níž je rozhodující pro posouzení právního jednání skutečná vůle stran bez ohledu na její projev) a teorií projevu vůle (dle které je rozhodující projev – zpravidla formálně zachycené jednání – a to na úkor vůle skutečné – v případě jejího nedostatečného projevu). Teorie důvěry vychází z teorie vůle – skutečné, reálné a to bez ohledu na její projev (zachycení vůle) za předpokladu, že obsah vůle jednajícího je druhé straně znám.

190. V nyní posuzované věci nešlo v případě kupní smlouvy č. E-472/Ho o zdánlivé právní jednání ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., neboť předmět smlouvy – geometrickými plány oddělené části Předmětných pozemků - byl stranám kontraktačního procesu znám. Předmět kupní smlouvy byl žalobcům znám jednak z obsahu znaleckého posudku č. 4684/261/2019, jehož byly geometrické plány přílohou – s tímto se žalobci seznámili, jak plyne i z jejich tvrzení v žalobě. Skutečnost, že žalobcům, jako straně kontraktačního procesu a smlouvy, byl znám předmět kupní smlouvy, plyne i z e-mailové korespondence s žalobcem a), který v této reaguje na zasílanou smlouvu a dále požaduje části Předmětných pozemků směnit – sám při komunikaci uvádí parc. č. částí pozemků oddělených dle geometrických plánů (předmět kupní a později směnné smlouvy), tj. parcelní čísla „nově vzniklých pozemků“ [k tomu srov. např. e-mail od žalobce a) ze dne 19. 8. 2019 na č. l. 106 správního spisu].

191. Žalobci mají pravdu v tom, že kupní smlouva, jejíž nedílnou součástí nejsou geometrické plány oddělující části Předmětných pozemků a vymezující de facto předmět koupě, není zapsatelná do katastru nemovitostí. Tato skutečnost však nezasahuje do veřejných subjektivních práv žalobců. Důsledkem uvedeného by bylo pouze to, že žalobci zůstanou i nadále vlastníky Předmětných nemovitostí v celém jejich rozsahu. Avšak s ohledem na výše uvedené by došlo k platnému – stran určitosti a srozumitelnosti – uzavření kupní smlouvy s předmětem koupě, který je stranám smlouvy bez dalšího obsahově znám – právě s ohledem na jejich dosavadní způsob jednání a komunikace. Pro další kontraktační jednání se však nabízí, aby ŘSD ČR předkládalo kupní smlouvy včetně geometrických plánů k nim pevně připojených, neboť v opačném případě se vystavuje riziku toho, že převod vlastnického práva z titulu kupní smlouvy na ně jako nabyvatele nebude do katastru nemovitostí zapsán a z toho důvodu se nestanou vlastníky s ohledem na dikci § 1105 o. z. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani pochybení ve znaleckém posudku č. 4684/261/2019, ve kterém je vinou písařského pochybení chybně uveden pozemek parc. č. XJ, neboť správně je XN. Z přiložených geometrických plánů je však bez dalšího zřejmé, o jaký pozemek se jedná.

192. Stejně tak není pravdou, jak tvrdí žalobci, že jim kupní smlouva byla předložena jako smlouva uzavíraná tzv. adhézním způsobem. Smlouvy uzavírané adhézním způsobem jsou upraveny v § 1789 o. z. tak, že jde o smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Kupní smlouva byla vypracována a zaslána ŘSD ČR jako vyvlastnitelem, avšak tato byla zaslána k připomínkám či protinávrhům, jak ostatně plyne i z průvodního dopisu přiloženého k návrhu kupní smlouvy (č. l. 103 správního spisu). Žalobci k návrhu kupní smlouvy žádné věcné připomínky či protinávrhy nevznesli, na další ustanovení kupní smlouvy, ve kterých spatřují nerovnost ve vztahu k ŘSD ČR jako vyvlastniteli poukazují až nyní [k tomu srov. reakce žalobce a) na č. l. 104 správního spisu]. Žalobce a) ihned po zaslání návrhu kupní smlouvy navrhl celou věc řešit uzavřením smlouvy směnné – k tomu srov. jeho e-mail ze dne 19. 6. 2019 na č. l. 106 správního spisu.

193. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že kupní smlouva nebyla uzavírána jako smlouva adhézní, respektive tento závěr není možné s ohledem na dosavadní průběh kontraktačního jednání mezi stranami učinit.

194. Krajský soud dospívá rovněž k závěru o nedůvodnosti dílčího žalobního bodu 7.2.

195. Žalobci jím napadají nesplnění podmínek ani pro nucené zatížení pozemku pro věcné břemeno – přeložku plynovodu, ve prospěch společnosti GasNet, s. r. o. Tvrdí, že návrh smlouvy vůbec neuvádí, jakým způsobem se dospělo k závěru, že navrhované omezení vlastnického práva vyvlastňovaných přeložkou plynovodu činí 96 m (délková míra). Uvedený údaj o rozsahu vyvlastnění – 96 běžných metrů – je pak dle nich v absolutním rozporu s později doručeným posudkem Ing. Mikuláše a s návrhem na vyvlastnění i s návrhem na vydání Mezitímního rozhodnutí, kde se uvádí vyvlastnění pro společnost GasNet z pozemkové parcely XD v rozsahu 271 m², z pozemkové parcely XH v rozsahu 76 m², z pozemkové parcely č. XF v rozsahu 99 m², celkem 446 m². Žalobcům mělo být nadto umožněno se před uzavřením příslušné smlouvy seznámit s projektovanou částí zatížení příslušného pozemku v terénu, což však v této věci splněno nebylo.

196. Ve Smlouvě o zřízení věcného břemene je v části I bodě 2 uvedeno, že plynárenské zařízení VTL plynovodu DN 200, SO 501 Přeložka VTL plynovodu DN 200 v km 0,170-0,580, včetně jeho součástí, příslušenství a opěrných a vytyčovacích bodů, bude uloženo v služebních pozemcích v celkové délce 96 metrů. To je údaj o celkové délce plynárenského zařízení. Naproti tomu údaj uvedený v geometrickém plánu č. 119-26/2018 ze dne 25. 10. 2019, jenž je součástí znaleckého posudku č. 4876/28/2020 ze dne 19. 5. 2020, jenž vypracoval pro Osobu zúčastněnou na řízení 1) soudní znalec Ing. Alexandr Mikuláš (znalec je žalobci a v posudcích uveden s akademickým titulem „Bc.“, následně však doplnil své vzdělání a používá akademický titul „Ing.“, pozn. krajského soudu), činí 446 m², což určuje plochu uloženého plynárenského zařízení, včetně plochy ochranného pásma, přesně dle zmiňovaného energetického zákona. Mezi těmito údaji tak není žádný rozpor.

197. Stejně tak zde nebyl důvod pro vytyčení věcného břemene v terénu, neboť toto bylo zachyceno na geometrických plánech, které byly žalobcům známy.

198. V neposlední řadě žalobci namítají nedodržení zákonem stanovených lhůt pro dobrovolné jednání a zatížení Předmětných pozemků.

199. V Mezitímním rozhodnutí rekapituloval skutkové okolnosti v tomto směru žalovaný (k tomu srov. str. 19 - 21) tak, že vyvlastnitel GasNet s. r. o. započal s žalobci jednání o uzavření smlouvy na zřízení věcného břemene – služebnosti inženýrské sítě „SO 501 Přeložka VTL plynovodu DN 200 v km 0,170 - 0,580”, tím, že zaslal žalobcům, na adresy dle evidence katastru nemovitostí, dopisy s návrhem na uzavření smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě, spolu s návrhem příslušné smlouvy, kde náhrada byla stanovena dle § 3b odst. 3) liniového zákona. Tyto materiály převzala žalobkyně b) dne 2. 4. 2020. Žalobce a) zásilku nepřevzal. Zásilka pro žalobce a) byla tomuto oznámena 29. 3. 2020 a uložena do 29. 4. 2020.

200. Součástí nedoručené zásilky určené žalobci a) byly dle přílohy dopisu ze dne 27. 3. 2020: 5x návrh smlouvy o zřízení věcného břemene S 501, odpovědní obálka, plná moc a oznámení o zpracování osobních údajů. Na závěr dopisu byl uveden text: „Bude-li to ve Vašich možnostech, prosím o zajištění podpisu druhého spoluvlastníka vaší manželky JUDr. M. K.. Oba úředně ověřené podpisy musí být na výtisku ORIGINÁL. Pokud tento požadavek není ve Vašich možnostech, prosím zašlete VŠECHNY Vámi podepsané smlouvy zpět.“. V zásilce, kterou si žalobkyně b) převzala dne 2. 4. 2020, byl v dopise ze dne 27. 3. 2020 text: „V návaznosti na výše uvedené informace jsme si dovolili zaslat Vašemu manželovi návrh příslušných smluv v počtu pěti vyhotovení Ve smlouvě se cena sjednává ve výši 30.000,- Kč. Tato cena je tvořena dle § 3b odst. (3) zák. č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, v platném znění. Tato cena Vám bude uhrazena v poměru k spoluvlastnickému podílu v termínu uvedeném ve smlouvě. Dovolujeme si Vám sdělit, že toto navýšení je umožněno pouze v případě dobrovolného uzavření smlouvy. Tento způsob doručení jsme zvolili vzhledem ke skutečnosti, že v případě smlouvy o služebnosti je bezpodmínečně nutné, aby podpisy všech spoluvlastníků byly na téže listině.“

201. Dle názoru žalovaného vyjádřeného v Mezitímním rozhodnutí vyvlastnitel Gasnet s. r. o. postupoval legitimně a ve shodě s dále uvedenými dvěma právními normami. Dle § 561 odst. 2 o. z.: „Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině při právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší.“ A dále ve shodě s vyhl. č. 357/2013 Sb., která v § 62 odst. 1 uvádí povinnost katastrálního úřadu zkoumat vlastnoruční podpisy na soukromé listině při řízení o povolení vkladu u podpisů, jenž nejsou úředně ověřeny, z čehož vyplývá, že pro snazší činnost katastrálních úřadů, je třeba opatřit podpis s úředním ověřením. V opačném případě jsou katastrální úřady nuceny podpisy na listinách zkoumat. Vzhledem k tomu, že pozemky p. č. XD, p. č. XF a p. č. XH jsou ve spoluvlastnickém podílu, bylo zapotřebí opatřit úředně ověřené podpisy obou vlastníků, tedy žalobců na stejnopise „Smlouva o zřízení věcného břemene“. V obou dopisech navíc byly kontakty na vyvlastnitele GasNet s. r. o., konkrétně: adresa, dvě telefonní čísla a email, kde se mohl některý z žalobců případně domluvit na jiném, než na navrhovaném postupu ze strany vyvlastnitele GasNet s. r. o.

202. Žalovaný v této souvislosti rovněž zdůraznil, že jednání mezi zástupcem Osoby zúčastněné na řízení 1) (vyvlastnitel GasNet s. r. o.) a žalobci vždy bezprostředně souvisela s jednáním jménem ŘSD ČR – obě věci spolu souvisejí jak z hlediska místa, tak z hlediska důvodu potřeby získání práv k nemovitostem; tato jednání probíhala od roku 2019. Dle dikce § 3 odst. 6 liniového zákona v rozhodném znění (tedy ve znění platném a účinném v době probíhajícího kontraktačního procesu, do 31. 12. 2020), platilo, že: „Jde-li o práva potřebná pro uskutečnění stavby dopravní nebo energetické infrastruktury, je podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v nemožnosti získat tato práva dohodou nebo jiným způsobem splněna, pokud byl vyvlastňovanému doručen návrh na uzavření smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, která jsou předmětem vyvlastnění, a smlouva nebyla ve lhůtě 90 dnů ode dne doručení návrhu uzavřena, přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat.“ Obdobná konstrukce plynula z dikce § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2020, dle kterého: „Vyvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem. Lhůta k uzavření smlouvy s vyvlastňovaným počíná běžet dnem následujícím po doručení návrhu na uzavření smlouvy vyvlastňovanému.“

203. Ve vztahu k žalobkyni b) byl návrh smlouvy doručen dne 2. 4. 2020 a žádost o vyvlastnění (zatížení) Předmětných pozemků byla u žalovaného vyvlastniteli (ŘSD ČR a GasNet s. r. o.) podána dne 2. 6. 2020. V případě žalobce a) nedošlo k doručení návrhu smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť tento si zásilku nepřevzal. V řízení tedy došlo k formálnímu pochybení, neboť řízení o vyvlastnění bylo zahájeno bez řádného doručení smlouvy žalobci a) a neuplynutí zákonem požadované lhůty 90 dnů ode dne doručení smlouvy a podání žádosti o vyvlastnění ve vztahu k žalobkyni b). Z obsahu správního spisu, ale zejména žaloby, je však zřejmé, že žalobce a) je zcela informován o tom, co bylo obsahem smlouvy předložené Osobou zúčastněnou na řízení 1). Dohodu s vyvlastnitelem, v tomto případě společností, GasNet s. r. o., mohl žalobce a) již uzavřít opakovaně, potažmo se dovolávat zaslání jejího návrhu, to však neučinil. S ohledem na průběh vyvlastňovacího řízení a na něj navazujícího řízení před správními soudy je zřejmé, že žalobce a) nemá zájem dohodu s Osobou zúčastněnou na řízení 1) uzavřít, nedodržení lhůty pro realizaci kontraktačního procesu před zahájením řízení o vyvlastnění (ve vztahu k oběma žalobcům) je tedy ryze formální vadou, pro kterou není za nastalé situace a stavu věci nutné a ani potřebné věc zrušit a žalovanému vrátit k novému obeslání žalobců za účelem zopakování, respektive formálního dodržení kontraktačního procesu. Žalobci s ohledem na dlouhý vývoj nyní projednávané věci a také svůj konzistentní postoj k vyvlastnění (rozhodující je problematika finanční náhrady) nejsou výše uvedeným pochybením zasaženi či dotčeni na svých veřejných subjektivních právech ve smyslu § 2 s. ř. s. Do vydání v pořadí druhého a nyní žalobou napadeného Mezitímního rozhodnutí mohli dohodu s Osobou zúčastněnou na řízení 1) uzavřít.

204. Dílčím žalobním bodem 7.3. žalobci napadali znalecký posudek Ing. Alexandra Mikuláše ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, který dle jejich názoru nelze považovat za znalecký posudek ve smyslu zákona o znalcích a tlumočnících. Tuto svou námitku následně obsahově rozvedli do dílčích tvrzení.

205. Ještě před započetím s vypořádáním dalšího dílčího žalobního bodu, jak je specifikován výše, považuje krajský soud na nutné osvětlit žalobci, zejména pak žalobcem a), v průběhu let namítaný problém ohledně výpočtu náhrady za vyvlastnění, který je v nyní posuzované věci relevantní ve vztahu ke stanovení navrhované kupní ceny a ceny za zřízení věcného břemene na Předmětných pozemcích v průběhu kontraktačního procesu. Rozdíl mezi jednotlivými fázemi, tedy fází kontraktačního procesu před zahájením vyvlastňovacího řízení a fází samotného vyvlastňovacího řízení – stran s tím souvisejících částek nabízených žalobci (až v rámci rozhodnutí o vyvlastnění jde o tzv. náhradu za vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), se krajský soud již zabýval výše v rámci vypořádání žalobního bodu 1.6. Otázka řádnosti, správnosti a zákonnosti výpočtu oné náhrady za vyvlastnění je totiž de facto obecným problémem, který je předestřen v jednotlivých tvrzeních uvedených žalobcem pod žalobním bodem č. 7.

206. S účinností od 1. 2. 2013 se do právní úpravy liniového zákona dostalo ustanovení § 3b odst. 2, které již bylo uváděno výše. Stejně tak byl novelizován zákon o vyvlastnění, do jehož § 10 s účinností od 1. 2. 2013 přibyl odstavec 5, dle kterého: „Cena pozemku nebo stavby se pro účely stanovení náhrady určí vždy podle jejich skutečného stavu a účelu užití ke dni podání žádosti o vyvlastnění; přitom se nepřihlédne k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění.“

207. Dikce § 3b odst. 1 a 2 liniového zákona v rozhodném znění (tedy ve znění platném a účinném v době zpracování a zasílání návrhů kupních smluv a smluv o zřízení věcných břemen žalobcům se znaleckými posudky), potom stanovovala, že: „Získávají-li se potřebná práva podle § 3a koupí, sjednává se v kupní smlouvě kupní cena ve výši a) ceny stanovené znaleckým posudkem vynásobené koeficientem 8 v případě pozemku s výjimkou stavebního pozemku nebo b) ceny stanovené znaleckým posudkem vynásobené koeficientem 1,15 v případě stavebního pozemku nebo stavby. (2) Znalecký posudek, který je podkladem pro navržení výše kupní ceny v návrhu kupní smlouvy, stanoví cenu ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby8), včetně všech jejich součástí a příslušenství. Ocenění se provede podle oceňovacího předpisu 10) účinného ke dni odeslání návrhu kupní smlouvy a cena pozemku nebo stavby se ve znaleckém posudku určí vždy podle jejich skutečného stavu k tomuto dni; přitom se nepřihlédne k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s tím, že jsou určeny k uskutečnění stavby dopravní infrastruktury. Při ocenění se rovněž nepřihlédne k navýšení obvyklé ceny jiného pozemku nebo stavby koeficienty podle odstavce 1.“

208. Uvedené ustanovení § 3b odst. 2 liniového zákona tedy stanovilo pravidla, dle kterých jsou vyvlastňované pozemky oceňovány dle jejich skutečného stavu a účelu užití, v nyní posuzovaném případě ke dni zaslání daných smluv – není tedy zohledňováno za jakým účelem (výstavbou) jsou tyto vyvlastňovány. V rámci kontraktačního procesu tak byly žalobcům zaslány (společně s příslušnými smlouvami) dva znalecké posudky, konkrétně znalecký posudek č. 4684/261/2019 o obvyklé ceně hmotných a nemovitých věcí, a to pozemků parc. č. XK, XL. XM a XN (včetně všech příslušenství), pro majetkoprávní vypořádání stavby „I/33 Jaroměř – obchvat“, v obci a k. ú. X (s výsledkem ocenění ve výši 128 430 Kč), a znalecký posudek č. 4876/28/2020 o ceně jednorázové náhrady při zřízení věcného břemene – služebnosti SO 501 Přeložka VTL plynovodu DN 200 v km 0,170-0,580 na pozemcích, které jsou vedené na LV. X v rámci stavby „I/33 Jaroměř – obchvat“ v obci a k. ú. X (s výsledkem ocenění 5 030 Kč).

209. Oba uvedené znalecké posudky Ing. Alexandra Mikuláše v souladu s výše citovaným ustanovením § 3b odst. 2 liniového zákona oceňují Předmětné pozemky jako pozemky – orná půda (parc. č. XK a XL) a svah k řece Labe s porostem listnatých stromů a keřů (parc. č. XM a XN).

210. Žalobci se však svojí argumentací a odkazy na judikatorní činnost civilních soudů, Ústavního soudu, případně Evropského soudu pro lidská práva, snaží dosáhnout toho, aby jejich pozemky byly pro účely vyvlastnění oceněny jako pozemky stavební. V tomto ohledu i žalobci předkládali znalecký posudek zpracovaný k jejich žádosti znalcem Ing. Benešem, který ocenil pozemky žalobců parc. č. XK, parc. č. XL a parc. č. XF a XH dle budoucího využití území, které je určené plánovanou realizací liniové dopravní stavby dálnice D11 a stavby I/33 Jaroměř – obchvat s tím, že takto určená obvyklá cena byla stanovena ve výši 4 800 000 Kč.

211. Žalobci nadto vedli svou argumentaci tím směrem, že tržní cena za jejich pozemky (tržní cena zemědělské půdy) je rovněž mnohonásobně vyšší, než ta, která jim byla nabídnuta v rámci kontraktačního procesu s ohledem na znalecký posudek Ing. Mikuláše. Uvedené žalobci rozepisují v dřívější části žaloby (ve vztahu k problematice podjatosti žalovaného), a žalobce a) následně tuto skutečnost akcentoval zejména u jednání soudu s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. V této souvislosti žalobci poukázali na, jimi do správního spisu (k tomu srov. str. 480 – 574 správního spisu a smlouvou provedenou k důkazům u jednání soudu – uzavřenou mezi Královéhradeckým krajem a J. R. ze dne 7. 7. 2021) vložené, smlouvy uzavírané na výkup zemědělské půdy. Smluvními stranami jsou jako vykupující Královéhradecký kraj a jako prodávající soukromé osoby.

212. K posledně uvedenému musí krajský soud konstatovat, že s uvedenou argumentací přicházejí žalobci s ohledem na stav řízení pozdě. Žalobci se snaží dokazovat, že tržní cena zemědělské půdy je vyšší, než ta, která jim byla nabídnuta v kontraktačním procesu, tedy před zahájením vyvlastňovacího řízení. Kontraktační proces ale již skončil – pozemky žalobců byly oceněny dle znaleckého posudku Ing. Mikuláše na obvyklou cenu zemědělské půdy. S touto cenou žalobci nesouhlasili (sami dodali posudek na obvyklou cenu pozemků, avšak oceněných jako pozemků stavebních), a proto nedošlo ke shodě, jak je ostatně již popsáno výše, což bylo důvodem zahájení vyvlastňovacího řízení. Žalobci v průběhu kontraktačního procesu netvrdili, že tržní cena zemědělské půdy je jiná, než ta, která jim byla nabízena. Základní rozkol mezi nimi a vyvlastniteli byl v tom, že žalobci chtěli, aby jejich pozemky byly oceněny jako stavební a nikoli jako zemědělské, což však nepřipouští zákon, jak je ostatně rovněž uvedeno výše.

213. Nyní nastolená argumentace, tedy argumentace vedoucí k závěru, že tržní cena zemědělské půdy je jiná (mnohonásobně vyšší), než tak, která byla žalobcům nabídnuta, je tvrzení patřící nyní již do civilního řízení, které mohou žalobci vyvolat za situace, že nebudou spokojeni s náhradou za vyvlastnění. Takové řízení je nadto vedeno podle části V. o. s. ř. jako řízení nalézací. Žalobci odkazované smlouvy, kterými dokládají výši tržní ceny zemědělské půdy, předložené po kasaci původního mezitímního rozhodnutí, tak již na zákonnosti a řádnosti kontraktačního procesu, který byl veden před zahájením vyvlastňovacího řízení, nemohou ničeho změnit. S ohledem na výše uvedené se těmito smlouvami nezabýval ani žalovaný, neboť pro něj již nebyly ve fázi řízení, ve které byly předloženy, relevantní. S ohledem na tento závěr tedy nejsou ani rozhodné judikatorní závěry Nejvyššího soudu České republiky, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva stran náhrady za vyvlastnění. Z výše uvedených důvodů i krajský soud u jednání soudu zamítl návrhy žalobců na provedení dokazování usnesením zastupitelstva Královéhradeckého kraje schvalujícím uzavření smluv a dotací poskytnutých MPO, specifikované ve vyjádření žalobců k podkladům rozhodnutí ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 467 – 471 právního spisu) – ZK/6/314/2021, ZK/7/406/2021 a ZK/7/407/2021, pro nadbytečnost.

214. Spíše nad rámec výše uvedeného krajský soud dodává, že žalobci předložené smlouvy se vztahují k výkupům pozemků zejména v okrese Rychnov nad Kněžnou (jedna smlouva je z okresu Náchod). Krajský soud tedy dodává, že je sporná i otázka relevantnosti daných smluv ve vztahu ke stanovení tržní ceny zemědělské půdy ve vztahu k pozemkům žalobců, neboť jejich pozemky se nacházejí v jiném okrese. Nadto je obecně známo, že hodnotu pozemků v okrese Rychnov nad Kněžnou, respektive nemovitostí obecně, zvyšuje umístění Automobilky Škoda Auto a. s. Kvasiny a s tím související pracovní a podnikatelské příležitosti. Uvedené ale bude spíše na posouzení civilního soudu, pokud žalobci takové řízení vyvolají.

215. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že důvodem pro nemožnost dohody mezi žalobci a žadateli o vyvlastnění v průběhu kontraktačního procesu jsou zcela odlišné představy o stanovení ceny Předmětných pozemků pro účely jejich odkupu (zatížení). Uvedené je zároveň i motivací žalobců pro zpochybňování znalce Ing. Alexandra Mikuláše a jím podaných znaleckých posudků.

216. Stran vypořádání žalobní námitky 7.3. tak, jak obsahově plyne ze žaloby, ale zejména z námitek žalobců ze dne 1. 4. 2021 vznesených v průběhu vyvlastňovacího řízení, odkazuje krajský soud na velmi přiléhavé vypořádání na stranách 22 – 24 Mezitímního rozhodnutí žalovaného a dále uvádí následující.

217. Pokud jde o žalobci namítanou nedostatečnost vzdělání, respektive splnění podmínek pro výkon znalecké činnosti znalce Ing. Mikuláše, k tomuto krajský soud uvádí, že tento byl jmenován rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 1998, č. j. 1996/98, znalcem pro obor ekonomika – odvětví ceny a odhady nemovitostí. V době svého zapsání jako znalce tedy musel splňovat předpoklady stanovené zákonem pro výkon znalecké činnosti. Rovněž v současné době je při nahlédnutí do veřejného seznamu znalců a tlumočníků na webové stránce ministerstva spravedlnosti www.justice.cz zřejmé, že Ing. Mikuláš je jako znalec pro dané odvětví a obor zapsán stále.

218. Požadavky na osobu, která má být jmenována soudním znalcem, jsou vymezeny v § 4 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (uvedený právní předpis již byl nahrazen jiným, konkrétně zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve vztahu k námitkám žalobců je však rozhodná dřívější právní úprava). Zápisem znalce do seznamu znalců je garantováno, že jsou tyto podmínky splněny. Potřebné znalosti a zkušenosti, požadované podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 36/1967 Sb., byly s účinností od 1. 1. 2018 pro jednotlivé obory specifikovány v Instrukci č. 8/2017 Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 11. 2017, č. j. 26/2017-OJD-ORG/32, o správním řízení ve věcech znalců a tlumočníků a o některých dalších otázkách, konkrétně v příloze č. 10 k výše citované instrukci. Na tuto ostatně i žalobci odkazují. Uvedená Instrukce včetně své přílohy však nabyla účinnosti až 1. 1. 2018 (dlouho poté, co byl jako soudní znalec zapsán Ing. Mikuláš).

219. Bez ohledu na výše uvedené je otázkou - kterou žalobci dodnes opakovaně vznášejí – proč se žalobcům zdá osoba znalce pro účely zpracování uváděného znaleckého posudku nedostatečná (stran odbornosti), neboť problém, který je z obsahu spisu, ale i žaloby, zřejmý, nespočívá v odbornosti znalce, ale v tom, že tento neocenil Předmětné pozemky jako stavební, potažmo tržní cenou (za zemědělské pozemky), kterou si žalobci představují (viz výše).

220. Dále žalobci uvedli, že znalec postupoval podle interního sdělení ŘSD ČR a jeho příkazů a dalších pokynů. Ani uvedené nezpůsobuje vadu posudku, která by sama o sobě způsobovala nezákonnost. Znalecký posudek byl zpracován k zadání Osoby zúčastněné na řízení 2) (ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení) a byl tedy zpracován dle pokynů zadavatele. Ostatně obdobně byl zpracován i posudek, který byl přeložen žalobcem k jeho zadání (vypracován Ing. Benešem). Opět je jediným „problémem“ uvedeného posudku Ing. Mikuláše z pohledu žalobců, že tento neoceňuje Předmětné pozemky jako stavební. V posudku je nadto uvedeno, z jakých všech podkladů vychází, co z nich plyne a jak tyto – s ohledem na dikci zákona – znalec hodnotil.

221. V neposlední řadě žalobci namítli ekonomickou závislost znalce Ing. Mikuláše na zadavateli, tedy Osobě zúčastněné na řízení 2), a tedy jeho podjatost. Touto námitkou se velmi podrobně zabýval žalovaný, konkrétně na straně 23 svého rozhodnutí. Na tyto závěry krajský soud odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Nad rámec uvedeného krajský soud dodává, že Ing. Mikuláš v roce 2019 a 2020 ocenil Předmětné pozemky pro účely kupní smlouvy částkou 128 430 Kč a pro účely smlouvy o zřízení věcného břemene částkou 5 030 Kč. Správní spis obsahuje dále další znalecký posudek, vypracovaný již v průběhu vyvlastňovacího řízení pro účely stanovení náhrady za vyvlastnění ve smyslu § 10 zákona o vyvlastnění. Konkrétně jde o znalecký posudek Ing. Jana Duchače – Vyskočila ze dne 20. 7. 2021, č. 1698-16/2021. Pro účely vyvlastnění pozemků (parc. č. XK, XL, XM a XN) byla tímto znalcem obvyklá cena těchto pozemků stanovena na částku 141 204,69 Kč. Uvedené dle názoru krajského soudu deklaruje, že Ing. Mikuláš v době zpracování svého ocenění pro účely kupní smlouvy – rok 2019 – postupoval řádně, neboť další znalec o dva roky později stejné pozemky ocenil v zásadě stejnou částkou. Rozdíl v částkách je dán vývojem růstu cen v posledních dvou letech. Je tedy zřejmé, že obvyklá cena Předmětných pozemků určená dle § 3b odst. 2 liniového zákona a následně dle § 10 odst. 5 zákona o vyvlastnění byla oběma znalci určena téměř totožně, respektive s rozdílem, který se dá přičítat vývoji cen v dané oblasti. Jinými slovy rozdíl určené ceny není takový, aby prima facie (jak tvrdí žalobci) deklaroval podjatost Ing. Mikuláše v důsledku jeho ekonomické závislosti na Osobě zúčastněné na řízení 2). Ostatně důvody, pro které žalobci namítají, že znalec Ing. Mikuláš je znalcem podjatým a závislým na ŘSD ČR, jsou dány tím, že tento neocenil pozemky žalobců jako pozemky stavební (jak již bylo opakovaně uvedeno výše).

222. Pokud jde o žalobci namítané formální nedostatky znaleckých posudků Ing. Mikuláše, tedy skutečnost, že na jakékoli kopii posudku měl být znalecký posudek podepsán znalcem a opatřen úřední pečetí a svázán, že na posudcích chyběly znalecké doložky, respektive prohlášení znalce o tom, že si je vědom důsledků spojených s podáním nepravdivého znaleckého posudku, a chybné označení pozemku XN (uvedeno XJ) v tabulce č. 3 v posudku č. 4684/261/2019, odkazuje krajský soud na hodnocení relevance formálních pochybení posudků v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2021, č. j. 10 As 365/2021 – 94, kterým byla zamítnuta kasační stížnost do výše uváděného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161. V odstavci č. 38 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2021, č. j. 10 As 365/2021 – 94, je uvedeno, že: „To, že v posudcích chyběla doložka, však nejen nebylo obsahem žalobních námitek, ale ani by to nemohlo založit nepřezkoumatelnost či vážný nedostatek skutkového podkladu. Mohlo by jít nanejvýš o formální vadu.“

223. Takové formální vady však nemohou způsobile zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobců, respektive způsobit procesní vadu (v rámci kontraktačního procesu), která by následně byla důvodem pro zrušení Mezitímního rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené tedy krajský soud pro nadbytečnost zamítl návrhy žalobců na provedení dokazování, konkrétně výslechem znalce Ing. Mikuláše, jeho znaleckým deníkem a jeho účetnictvím.

224. Krajský soud tak na tomto místě uzavírá, že kontraktační proces před zahájením vyvlastňovacího řízení proběhl řádně a posudky předložené k návrhům smluv byly zpracovány v souladu s § 3b odst. 2 liniového zákona.

225. Dílčím žalobním bodem 8.1. žalobci napadali skutečnost, že žalovaný nedostál závaznému právnímu názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 – 66, stran hodnocení nezbytnosti, subsidiarity, vyvlastnění jejich pozemků.

226. Žalobci v námitkách proti vyvlastnění namítali, že ŘSD ČR v dané věci opírá návrh na vyvlastnění toliko o územní rozhodnutí, které Předmětné pozemky zahrnuje. Nikterak však nezdůvodňuje, proč pro předchozí úsek dálnice byla vypracována nová projektová dokumentace (patrně společností Pragoprojekt či Valbek), která posunuje kruhový objezd, na nějž obchvat Jaroměře navazuje, o několik metrů dál tak, aby nezasahoval na pozemek parc. č. XI původně ve vlastnictví žalobce a). Pokud by tak bylo v dalším řízení vedeném před Městským úřadem Jaroměř, o vyvlastnění pozemku parc. č. XI, prokázáno (to vše po případné kasaci rozsudku zdejšího soudu, č. j. 30 A 91/2021 – 109, Nejvyšším správním soudem), že kruhový objezd bude situován jinde, je zřejmé, že na něj nemůže navazovat nová silnice I/33 obchvatu Jaroměře tak, jak je prezentováno ŘSD ČR v daném řízení. Není tedy vůbec jisté, zda musí dojít k vyvlastnění všech Předmětných pozemků, jak je uvedeno v žádosti o vyvlastnění, popř. zda nepostačí, aby byly vyvlastněny v jiném rozsahu. Odkázali přitom na právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v jeho rozsudku ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 6 As 171/2020, konkrétně pod body 73. - 74.

227. Žalobci tvrdili, že žalovaný neprovedl dokazování 3 dokumentacemi či jinými výstupy ze smluv, které žalobci označili ke svým tvrzením, že Osoba zúčastněná na řízení 2) má jiné řešení stavby napojení dálnice D 11 stavba 1107 na silnici I/37, než stavbou okružní křižovatky, která je umístěna na pozemku parc. č. XI původně ve vlastnictví žalobce a). Dle slov žalobců Osoba zúčastněná na řízení (ŘSD ČR) předložila jen 2 výstupy z označených smluv a tvrdí, že nic jiného nemá. Mělo by proto být objasněno, za co tedy bylo (dle smlouvy ze dne 16. 5. 2016, s názvem D11 1107 Smiřice- Jaroměř, IČ pro SP pro dočasné řešení MÚK Jaroměř-sever na I/37, OK na T (I/33xI/37 – viz www.hlidacstatu.cz) z majetku státu vyplaceno 0,5 mil. Kč akciové společnosti Pragoprojekt.

228. Krajský soud na samotný počátek právního hodnocení předesílá, že posledně uváděným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, tedy jeho rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 6 As 171/2020, byl ke kasační stížnosti žalobce a) zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2020, č. j. 30 A 36/2020 – 144, a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů týkající se vyvlastnění pozemku žalobce a) p. č. XI v katastrálním území X, obci X, okrese Náchod. Z důvodu neexistence napojení Předmětných pozemků – po výše uvedené kasaci - a s ohledem na to, že opět nedošlo k vyřešení subsidiarity vyvlastnění, Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161, zrušil Mezitímní rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 10. 5. 2021, č. j. KUKHK-18688/MJ/2020-32, kterým bylo vyvlastňováno a omezováno vlastnické právo žalobců k Předmětným pozemkům obdobně, jako je tomu v nyní přezkoumávané věci. Kasační stížnosti žalovaného a ŘSD ČR do tohoto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové byly následně zamítnuty rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2021, č. j. 10 As 365/2021 – 94.

229. V mezidobí došlo k opětovnému vyvlastnění pozemku parc. č. XI v k. ú. X ve vlastnictví žalobce a), a to rozhodnutím Městského úřadu Jaroměř ze dne 30. 7. 2021, č. j. PDMUJA 30905/2021, které bylo potvrzeno [a odvolání žalobce a) zamítnuto] rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 12. 10. 2021, č. j. KUKHK-34752/DS/MJ/2021 – 2 (Ma). Žaloba žalobce a) proti posledně uváděnému rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109. Proti posledně uváděnému rozsudku zdejšího soudu podal žalobce a) kasační stížnost, o které nebylo doposud rozhodnuto. Nyní tak krajský soud projednává vyvlastnění a nucené omezení vlastnického práva žalobců k Předmětným pozemkům, tedy pozemkům, které mají navazovat na pravomocně vyvlastněný pozemek původně ve vlastnictví žalobce a) parc. č. XI v k. ú. X.

230. Žalobci posledně uvedeným žalobním bodem napadají skutečnost, že žalovaný nepostupoval v souladu s požadavky, které vytyčil Nejvyšší správní soud, a opětovně nedostatečně prokázal veřejný zájem na vyvlastnění (a zatížení) Předmětných pozemků. Svou argumentaci žalobci směřovali k tomu, že žalovaný se zabýval pouze dvěma dokumenty svědčícími o alternativě realizace záměru, přitom tyto měly být celkem 3.

231. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 – 66, zavázal vyvlastňovací úřady svým závazným právním názorem, a totiž, že: „V dalším řízení žalovaný opětovně posoudí, zda byly v případě pozemku stěžovatele naplněny všechny podmínky pro vyvlastnění, zejména podmínka nezbytnosti vyvlastnění jako projev subsidiární povahy vyvlastnění. Přitom zohlední mimo jiné existenci smluv uzavřených mezi osobou zúčastněnou a společností PRAGOPROJEKT, a. s., která připouští variantní řešení předmětné stavby tak, že by tato stavba nemusela zasahovat pozemek stěžovatele.“

232. Z odstavce 76 uváděného rozsudku Nejvyššího správního soudu potom plyne, že: „O možnosti takového variantního řešení v nyní souzené věci mohou svědčit stěžovatelem doložené smlouvy, které uzavřela osoba zúčastněná se společností PRAGOPROJEKT, a. s. Předmětem první smlouvy ze dne 17. 5. 2018 bylo zpracování podkladů pro koordinaci stavby D11 1107 Smiřice – Jaroměř se stavbou I/33 Jaroměř, obchvat [zajištění projekčních podkladů nutných pro napojení stavby I/33 Jaroměř, obchvat na silniční síť vybudovanou v rámci stavby D11 1107 Smiřice – Jaroměř (nový SO 112.2) a zajištění dokumentace pro stavební povolení

pro objekty stavby D11 1107 Smiřice – Jaroměř, které byly vypuštěny z dosud projednávaných řízení z důvodu nedokončení majetkoprávní přípravy – vyvlastnění (SO 112, 136.1 a 352)]. Předmětem smlouvy ze dne 17. 10. 2019 bylo mj. vypracování tří variant v podrobnosti silničního řešení, řešení odvodnění a jejich posouzení z hlediska časové náročnosti na inženýrskou činnost, výše stavebních nákladů a porovnání vyvolaných požadavků na zábory pozemků. Krajský soud se ke smlouvám vyjádřil v tom smyslu, že jimi má za prokázanou skutečnost, že si vyvlastnitel nechal zpracovat projektovou dokumentaci týkající se mj. stavby přivaděče, který má být v souladu s územním rozhodnutím umístěn na dotčeném pozemku, a že v této souvislosti vyvlastnitel uvažoval také o variantním řešení, při němž by se přivaděč na dotčeném pozemku nenacházel.“

233. Výše uvedené smlouvy si vyvlastňovací úřad prvého stupně v řízení následně přezkoumávaném před zdejším soudem sp. zn. 30 A 91/2021 vyžádal a dále je hodnotil, obdobně tak učinil v nyní přezkoumávané věci žalovaný, k tomu ale srov. níže.

234. Krajský soud v této souvislosti dospívá k závěru o tom, že požadavky Nejvyššího správního soudu vyslovené v jeho rozsudku ze dne ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 – 66, nemířily ryze k otázce náležitého prokázání veřejného zájmu na vyvlastnění, ale komplexněji do požadavku na řádné prokázání a odůvodnění nejen veřejného zájmu, ale i nezbytnosti vyvlastnění (v nyní posuzované věci i zatížení) Předmětných pozemků. Pokud žalovaný chtěl rozhodnout o vyvlastnění Předmětných pozemků (či omezení výkonu vlastnického práva k nim), musel zkoumat a dospět k závěru o prokázání nejen veřejného zájmu, ale i toho, že ony pozemky pro umístění a realizaci záměru skutečně navrhovatelé – vyvlastnitelé - potřebují v daném rozsahu ve veřejném zájmu (nepostačí pouhý odkaz na územní rozhodnutí).

235. Ostatně v podobném duchu krajský soud formuloval závazný právní názor v této věci dříve, tj. v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 42/2021, kde uvedl: „V dalším řízení o vyvlastnění (a zatížení) Předmětných pozemků, bude dále nutné vypořádat se s nezbytností rozsahu, tedy subsidiaritou vyvlastnění a zatížení Předmětných pozemků ve veřejném zájmu v intencích všeho k tomu již výše uvedeného. Bez dalšího tedy nepostačí pouhý odkaz na existenci a obsah územního rozhodnutí. V této souvislosti krajský soud odkazuje na odstavce 78 – 106 tohoto rozsudku. Žalovaný v Mezitímním rozhodnutí zcela rezignoval na vypořádání námitky žalobců vznesené v tom smyslu, proč pro předchozí úsek dálnice byla vypracována nová projektová dokumentace, která posunuje kruhový objezd, na nějž obchvat Jaroměře navazuje, o několik metrů dál tak, aby nezasahoval na pozemek parc. č. XI ve vlastnictví žalobce a). Vyvlastnění k posledně uváděnému pozemku však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 – 66. Krajský soud tedy znovu opakuje a zdůrazňuje, že výše uvedená skutková situace tedy sama o sobě klade na žalovaného větší požadavky stran vypořádání se s otázkou nezbytnosti (subsidiarity) vyvlastnění. V nastolené skutkové situaci tedy nepostačí pouhý odkaz na územní rozhodnutí (a geometrické plány), ale je zapotřebí zkoumat, hodnotit a argumentačně (a důkazně) podložit závěr o nezbytnosti vyvlastnění (a zatížení) Předmětných pozemků v nyní posuzovaném rozsahu.“ V tomto rozsahu byl závazný právní názor krajského soudu aprobován i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 10 As 365/2021 – 94, odstavec 48.

236. Po vzoru Nejvyššího správního soudu lze obecně konstatovat, že vyvlastnění či nucené omezení vlastnického práva připouští čl. 11 odst. 4 Listiny pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Z čl. 4 odst. 4 Listiny pak lze dovodit též subsidiaritu vyvlastnění v ústavněprávní rovině. K tomu přistupují podmínky zákonné: proporcionalita, subsidiarita a soulad vyvlastnění s úkoly a cíli územního plánování (srov. § 3 až § 5 zákona o vyvlastnění).

237. Vyvlastnění představuje zcela zásadní zásah do vlastnických práv. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, uvedl, že „vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce (core-rights) a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci (…) Ústavně konformní omezení vlastnického práva je proto možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení dosahováno“.

238. Vyvlastnění je institutem ultima ratio, tj. přichází v úvahu pouze tehdy, pokud neexistuje jiné východisko (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2008, č. j. 6 As 11/2007 – 77, č. 1582/2008 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2014, č. j. 4 As 84/2014 – 43). V rozsudku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 2 As 341/2016 – 41, Nejvyšší správní soud konstatoval, že obsah a rozsah vyvlastnění musí být přiměřený účelu, pro který se vyvlastňuje. Dále uvedl, že „vyvlastnění je podstatným omezením práv vlastníka, a proto je nezbytné trvat na vysoké kvalitě podkladových materiálů v řízení o vyvlastnění, ze kterých musí být jednoznačně zřejmý vyvlastňovaný objekt, důvod vyvlastnění a prokázán veřejný zájem. Nelze připustit, aby došlo k omezení či zbavení vlastnických práv, vyskytnou-li se na základě předložených podkladů v řízení o vyvlastnění pochybnosti, zdali je to pro naplnění deklarovaného účelu vyvlastnění třeba, a tyto pochybnosti nebudou přesvědčivě vyvráceny.“

239. Na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny upozornil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17, týkajícím se zákazu billboardů u dálnic a silnic I. třídy. Jak uvádí komentářová literatura, „vyvlastnění se připouští v případech veřejného zájmu jen tehdy, nelze-li jeho účelu dosáhnout jinak. … Jinými slovy, musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (usnesení IV. ÚS 333/04 a IV. ÚS 703/06), přičemž vztah proporcionality má nepochybně i svou časovou dimenzi - např. zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (usnesení I. ÚS 723/02).“ (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, komentář k čl. 11).

240. Jak již shrnul Nejvyšší správní soud, pravomocné územní rozhodnutí je zásadně předpokladem pro zahájení vyvlastňovacího řízení, resp. jedním z podkladů pro rozhodnutí o něm (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 As 105/2015 – 47, nebo ze dne 2. 3. 2017, č. j. 10 As 294/2016 – 29), nejedná se však o předpoklad jediný. Pro prokázání splnění podmínky veřejného zájmu jako nezbytného předpokladu vyvlastnění je územní rozhodnutí podmínkou nutnou, nikoli však samo o sobě postačující. Pouhá existence územního rozhodnutí tedy bez dalšího nepostačuje k učinění závěru o nezbytnosti vyvlastnění konkrétního pozemku.

241. Na to logicky navazuje s tím ruku v ruce jdoucí další požadavek, který musí vyvlastňovací úřad zkoumat, a to otázka nezbytnosti vyvlastnění jako takového či jeho rozsahu.

242. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že územní rozhodnutí je výsledkem územního řízení, které správní orgán v souladu s dispoziční zásadou zahájí k žádosti o vydání územního rozhodnutí a v rozsahu této žádosti posuzuje soulad záměru s cíli a úkoly územního plánování. Předmětem územního řízení je tedy pouze záměr v podobě, jak jej určil žadatel; není zde prostor pro posouzení případných alternativ či variantních řešení, která žadatel nenavrhl. Územní rozhodnutí tak stanoví, že umístění posuzované stavby ve schválené podobě je možné, nevylučuje však, že by bylo možno je povolit i v podobě jiné, třeba i z různých hledisek vhodnější. Ze samotné existence územního rozhodnutí tedy nelze dovodit naplnění podmínky subsidiarity, neboť neprokazuje, že je v daném případě vyvlastnění až poslední možností a je k němu přistoupeno až v situaci, kdy k vytčenému cíli nelze užít mírnější právní prostředky.

243. Ani existence pravomocného územního rozhodnutí tedy nezbavuje vyvlastňovací úřad povinnosti posoudit, zda je možno účelu vyvlastnění dosáhnout jiným způsobem, bez dopadu do práv vyvlastňovaného a dalších osob, nebo s dopady menšími. Rozhodnutí o vyvlastnění tedy vyžaduje mnohem komplexnější posouzení, než pouhé konstatování existence územního rozhodnutí a z něj dovozený veřejný zájem. Vyvlastnění představuje kvalitativně výjimečný zásah do právní sféry osoby, která je na svém vlastnickém právu omezena či je ho dokonce zbavena proti své vůli mocenským zásahem orgánu státu. Správní orgán jako nositel veřejné moci jednostranně vnucuje svou vůli vyvlastňovanému, jehož vůle je zde nerozhodná (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003 – 125, č. 448/2005 Sb. NSS).

244. V nyní posuzované věci je tedy zapotřebí respektovat skutková specifika, zejména tedy fakt, že ve vztahu k pozemku parc. č. XI v k. ú. X, původně ve vlastnictví žalobce a), na který navazují Předmětné pozemky, existoval alternativní projekt realizace záměru.

245. Výše uvedená skutková situace tedy sama o sobě klade na vyvlastňovací úřady větší požadavky stran vypořádání se s otázkou nezbytnosti (subsidiarity) vyvlastnění. V nastolené skutkové situaci tedy nepostačí pouhý odkaz na územní rozhodnutí, ale je zapotřebí zkoumat, hodnotit a argumentačně (či důkazně) podložit závěr o nezbytnosti vyvlastnění Předmětných pozemků.

246. Povinností vyvlastňovacího úřadu bylo a je zabývat se ve vyvlastňovacím řízení tím, zda bylo splněno prokázání podmínek pro vyvlastnění. To vše k žádosti vyvlastnitele, který má dle dikce § 18 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění povinnost doložit ke své žádosti splnění podmínek pro to, aby této mohlo být vyhověno, tj. má povinnost (ve svém zájmu) doložit splnění podmínek vyvlastnění (či nuceného omezení vlastnického práva) – tedy doložit, že je zapotřebí (nutné) vyvlastnit či omezit vlastnické právo v konkrétním rozsahu a proč. Touto žádostí se následně vyvlastňovací úřad musí zabývat a zjistit, zda bylo prokázání podmínek vyvlastnění v souladu se zákonnými požadavky splněno (k tomu srov. § 3 správního řádu) a tento svůj závěr následně logicky odůvodnit. Žalovaný ostatně mohl za tímto účelem (náležitého doložení nezbytnosti vyvlastnění v požadovaném rozsahu) vyzvat navrhovatele k doplnění žádosti.

247. S ohledem na závazný právní názor vyslovený v této věci v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161, ve znění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 10 As 365/2021 – 94, se žalovaný na stranách 34 – 48 Mezitímního rozhodnutí zabýval splněním podmínek pro vyvlastnění, respektive nucené omezení vlastnického práva žalobců ve vztahu k Předmětným pozemkům. Veřejným zájmem a subsidiaritou vyvlastnění se potom žalovaný zabýval na stranách 35 – 47 Mezitímního rozhodnutí.

248. Žalovaný tedy následně hodnotil ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění ve vazbě na dikci § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, zda je rozsah vyvlastnění ve vztahu k Předmětným pozemkům nezbytný a ve veřejném zájmu.

249. Otázkou veřejného zájmu na vyvlastnění se žalovaný velmi precizně zabýval zejména na stranách č. 35 – 43 Mezitímního rozhodnutí. Na tuto argumentaci krajský soud zcela odkazuje. Žalovaný popsal, proč se domnívá, že veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv žalobců. Zabýval se i souvislostmi v daném území – pokud jde o stavbu hlavní – D11 stavba 1107 Smiřice – Jaroměř, jenž je součástí dálnice D11 vedoucí z Prahy, a stavbu I/33 Jaroměř – obchvat jako stavbu navazující. Uvedené zasadil rovněž do kontextu plynoucího z dalšího zasazení dané trasy v mezistátních souvislostech. Rovněž se zabýval nedostatečností stávající silniční dopravy v daném místě, zejména s ohledem na neustále se zvyšující zatížení tranzitní dopravou. Žalovaný však zohlednil i charakteristiku stavby I/33 Jaroměř – obchvat, charakteristiku silnice I/33 z pohledu BESIP (včetně fotodokumentace a map) a to vše v návaznosti na zohlednění intenzity zásahu do vlastnického práva žalobců.

250. Těmto závěrům nemá krajský soud co vytknout, plně se s nimi ztotožňuje a plně na tyto odkazuje, ostatně ani žalobci je konkrétním způsobem v žalobě nerozporují.

251. Pokud jde o onu subsidiaritu vyvlastnění, žalovaný posoudil všechny alternativní varianty (plynoucí z relevantních smluv, respektive z nich vzešlých projektových dokumentací). Žalovaný se variantami musel zabývat primárně ve vztahu k pozemku parc. č. XI v k. ú. X, na který Předmětné pozemky navazují. Závěry, které se týkají uváděného pozemku, jsou totiž totožné s těmi, které je nutné vztáhnout k Předmětným pozemkům. Žalovaný dospěl k závěru, že pokud jde o ŘSD ČR předloženou smlouvu 02PB-000089 ze dne 17. 5. 2018 a s ní související připojené přílohy, je po jejím posouzení zcela evidentní, že jejím cílem není jakákoliv změna (přeprojektování) okružní křižovatky, nedošlo k jakémukoliv pokusu o vymístění stavby D11 1107 z pozemku parc. č. XI [původně ve vlastnictví žalobce a)] a ani to nemělo být cílem uvedené smlouvy. Jednalo se de facto pouze o koordinaci záměru stavby dálnice D11 a navazující stavby „Silnice I/33 Jaroměř, obchvat“.

252. Pokud pak jde o smlouvu 02PB-000283 ze dne 17. 10. 2019 a související výstup, který je jejím výsledkem, ta se týkala prověření tří variant napojení stavby D11 1107 na stávající silnici I/37 mezi obcemi X a X z důvodu dlouhotrvajícího procesu majetkoprávního vypořádání pozemku parc. č. XI a postupu výstavby dálnice D11 1107. Výstupem na základě této smlouvy byla technická studie č. zak. 19-327-4 z 02/2020, která prověřila tři varianty napojení stavby D11 1107 na silnici I/37.

253. V případě variantních řešení I. a II. se jedná pouze o řešení dočasná, která by v dlouhodobém horizontu byla nepoužitelná, a to ať z hlediska komfortu dopravy, její plynulosti, bezpečnosti, kapacity či samotného faktu, že tato řešení nemají návaznost na související stavbu „Silnice I/33 Jaroměř, obchvat“, která je se stavbou dálnice D11 koordinována. Uvedené varianty neodpovídají normám ČSN 73 6101 a ČSN 73 6102. V podrobnostech dále krajský soud odkazuje na další podrobnosti uvedené v argumentaci žalovaného (zejména str. 43 - 47 jeho rozhodnutí).

254. Pokud jde o variantu III., jedná se o jedinou variantu, která prověřila možnost definitivního řešení napojení SO 130 (Přeložka silnice I/33) na silnici I/37 pomocí výstavby SO 112 (okružní křižovatka přeložky I/33 a I/37) v odsunuté poloze od stávající silnice I/37 tak, aby nebyl pozemek parc. č. XI stavbou dálnice D11 1107 dotčen. Z předložených podkladů vyplynulo, že by se jednalo o řešení, které by oproti dosavadnímu stavu bylo nejen finančně náročnější, ale současně by si vyžádalo větší trvalý zábor zemědělských pozemků a větší zásah do krajiny (v důsledku toho, že by se stavba nerealizovala v ose dosavadní silnice I/37), stavbou by bylo nově dotčeno nemalé množství dalších vlastníků odlišných od žalobce a), zároveň by došlo k oddálení realizace takto významné stavby. Přitom všem by byl pozemek žalobce a) a tudíž i Předmětné pozemky žalobců dále minimálně dotčeny navazující stavbou „Silnice I/33 Jaroměř, obchvat“, jejíž změna by v důsledku změny projektovaného řešení dálnice D11 musela být též projednána. V neposlední řadě by došlo ke snížení komfortu nájezdu na okružní křižovatku ze silnice I/37 v obou směrech. Konkrétní technické parametry a údaje s tímto související žalovaný postupně uvádí v Mezitímním rozhodnutí.

255. Na výše uvedených závěrech nic nemění ani žalobci k důkazu navrhovaná a soudem provedená smlouva ze dne 16. 5. 2016 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 30. 11. 2016. K této se velmi podrobně vyjádřila Osoba zúčastněná na řízení 2), jak je uvedeno výše, a na toto vyjádření krajský soud odkazuje. Žalovaný po celou dobu uváděl, že další variantní řešení zpracováno není, aniž by se konkrétně zabýval právě touto smlouvou (byť na ni žalobci odkazovali ve svých námitkách vznesených v průběhu vyvlastňovacího řízení – dokument ze dne 1. 4. 2021 - č. l. 242 – 252 správního spisu). Tuto skutečnost však lze nyní žalovanému stěží přímo vyčítat, neboť s obsahem této smlouvy se při jednání krajského soudu tento důkladně seznámil a rovněž dospěl k závěru o tom, že tato není relevantní stran možné existence dalšího variantního řešení staveb v daném místě (na pozemcích žalobců), jak tito tvrdí.

256. Předmět uvedené smlouvy byl vymezen jako: „Předmětem zakázky na poskytování služeb je IČ pro SP pro dočasné řešení připojení MÚK Jaroměř – sever na I/37,k OK na T (I/33xI/37) pro stavbu D11 1107 Smiřice – Jaroměř, která bude zahrnovat veřejnoprávní projednání a zajištění pravomocného stavebního povolení pro návrh dočasného připojení MÚK Jaroměř – sever na silnici I/37, dočasná náhrada okružní křižovatky za stykovou křižovatku.“ Dodatkem č. 1 byla prodloužena doba k plnění z této smlouvy.

257. Z názvu ale i obsahu smlouvy plyne, že předmětem smlouvy byl návrh dočasného řešení v rámci stavby „D11 1107 Smiřice – Jaroměř“, nikoliv tedy stavby „I/33 Jaroměř – obchvat“, která je řešena v předmětné věci – dočasné náhrady okružní křižovatky (plánované jako trvalé řešení) za stykovou křižovatku ve tvaru T, aby nedošlo k průtahům při budování úseku dálnice „D11 Smiřice – Jaroměř“ a jeho následném užívání. Provizorní řešení dočasně nahrazující plnohodnotnou okružní křižovatku dočasnou stykovou křižovatkou přitom již bylo žalovaným posuzováno v rámci varianty I a varianty II (viz str. 44 a 45 Mezitímního rozhodnutí).

258. Jak přitom poznamenal žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ale i Osoba zúčastněná na řízení 2), otázka umístění okružní křižovatky SO 112 již byla pravomocně rozhodnuta (stran vyvlastnění), konkrétně v rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 12. 10. 2021, č. j. KUKHK-34752/DS/MJ/2021 – 2 (Ma), kterým tento zamítl odvolání žalobce a) a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Jaroměř ze dne 30. 7. 2021, č. j. PDMUJA 30905/2021. Žaloba žalobce a) proti rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 12. 10. 2021 byla pravomocně zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109, a o kasační stížnosti žalobce a) nebylo dosud rozhodnuto (to však na pravomocně ukončeném správním řízení nic nemění).

259. Předmětná okružní křižovatka již byla vybudována a úsek dálnice „D11 Smiřice – Jaroměř“ (v jehož rámci byl právě řešen i stavební objekt SO 112) je již v užívání (včetně napojení na silnici I/37). Výsledkem žalobci navrhované a krajským soudem k důkazu provedené smlouvy ze dne 16. 5. 2016 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 30. 11. 2016 tak není – jak plyne z obsahu těchto dokumentů – další (trvalá) varianta možného přeprojektování stavebních záměrů tak, aby nezasahovaly do pozemků žalobců či do nich zasahovaly jinak (v menší míře). Žalovaný tak neměl důvod obsah této smlouvy ve svém Mezitímním rozhodnutí vypořádat, respektive jej dostatečně vypořádal tím, že uvedl, že další možné varianty řešení nejsou.

260. Krajský soud na tomto místě uvádí, že ve shodě s žalovaným má za to, že tento se vypořádal se všemi variantními řešeními, která v dané věci přicházela v úvahu. Žalobci namítanou další variantu řešení – která má plynout z výše uváděné smlouvy ze dne 16. 5. 2016 ve znění jejího dodatku a z prohlášení ministra dopravy v lednu 2018, nemá soud s ohledem na obsah uváděné smlouvy za prokázanou. Krajský soud proto i s ohledem na obsah uváděné smlouvy zamítl důkazní návrh žalobců na výslech exministra dopravy Ťoka, neboť jeho výslech již nemůže na obsahu výše uvedené smlouvy ve znění jejího dodatku ničeho změnit.

261. S přihlédnutím k tomu, co již žalovaný sdělil k výše uvedeným alternativám, je existence další možné alternativy vyloučena. Z uvedených smluv je totiž zřejmé, že s ohledem na aspekty výše uvedené a žalovaným hodnocené je nutné, aby stavba vedla přes Předmětné pozemky žalobců – v návaznosti na pozemek parc. č. XI v k. ú. X, který již byl pravomocně vyvlastněn.

262. Žalovaný tak v průběhu řízení dospěl k závěru, že variantní řešení I. a II. nelze v daném případě uvažovat vůbec, a to zejména s ohledem na jejich dočasný charakter, mimo jiné v návaznosti na to, že nejsou trvale využitelná nebo neumožňují potřebnou míru komfortu průjezdu křižovatkou, jedno řešení pak neumožňuje nájezd na dálnici z obou směrů. Variantní řešení III. pak taktéž nelze v daném případě uvažovat, neboť by si vyžádalo trvalý zábor zemědělských pozemků a větší zásah do krajiny, stavbou by bylo dotčeno množství dalších vlastníků nebo by došlo ke snížení komfortu nájezdu na okružní křižovatku, jak již bylo ostatně podrobněji uvedeno shora.

263. V daném případě, za daných skutkových souvislostí, tak odpovědnosti za prokázání podmínek vyvlastnění žalovaný dostál. Jeho zákonem stanovenou povinností bylo zjistit skutkový stav v tom směru, zda jsou podmínky pro vyvlastnění (a nucené omezení vlastnického práva) splněny a následně argumentačně uvést, na základě jakých podkladů a úvah ke svým závěrům dospěl. Požadavkům v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 – 66, ale i rozsudku zdejšího soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 127, ve znění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 10 As 365/2021 – 94, tak bylo učiněno zadost.

264. Dílčím žalobním bodem 8.2. žalobci napadali skutečnost, že žalovaný se nezabýval a řádně nezhodnotil jejich námitku, že Osoba zúčastněná na řízení (ŘSD ČR) pozemky, či alespoň některé, nevyvlastňuje pro stavbu silnic a dálnic, ale k doposud skrytým účelům.

265. Všechny vyvlastněné pozemky, údajně vyvlastňované pro stavbu silnic či dálnic, jsou totiž okamžitě po jejich vyvlastnění již po řadu let zatěžovány nezákonně vedenou eXFkucí exekutorkou JUDr. Janou Fojtovou. Uvedenou námitku žalobci vznesli ve svých námitkách uplatněných v průběhu vyvlastňovacího řízení ze dne 1. 4. 2021 konkrétně na straně 17 (k tomu srov. str. 250 správního spisu). Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na straně 27 – 28 Mezitímního rozhodnutí poměrně vyčerpávajícím způsobem a na toto vypořádání krajský soud zcela odkazuje.

266. Krajský soud k tomuto žalobnímu tvrzení uvádí, že je žalobci, či sám žalobce a), původně užívali v souvislosti s žádostí o přiznání odkladného účinku žalobě. Následně rovněž i v žalobách vedených poté před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 42/2021 a sp. zn. 30 A 91/2021. O uvedené námitce tak již bylo argumentačně krajským soudem opakovaně rozhodováno. V této souvislosti tak krajský soud odkazuje a dále cituje vypořádání této námitky (dříve podrobněji argumentačně) vznesené v řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 42/2021. V usnesení o nepřiznání odkladného účinku žalobě, konkrétně tedy usnesení zdejšího soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 30 A 42/2021 - 127, je uvedeno, že: „Konečně poslední tvrzení žalobců bylo vedeno ve smyslu nebezpečí nevratné újmy hrozící v souvislosti s exekucí, která hrozí všem pozemkům, jež se do vlastnictví státu, s právem hospodaření ŘSD ČR, dostanou. V této souvislosti žalobci soudu doložili listiny – vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. EX 00318/14, a s tím související výpis z katastru nemovitostí (č. l. 58 – 59 soudního spisu). Krajský soud neshledává nebezpečí exekučního zatížení předmětných pozemků. Z listin, které žalobci dokládají k exekučnímu titulu (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 9. 2013, č. j. 21 C 12/2013 – 56), plyne, že pověření k vedení exekuce JUDr. Janou Fojtovou ve prospěch oprávněného proti povinnému ŘSD ČR se má týkat vyklizení konkrétních nemovitostí a jejich předání oprávněnému. Součástí vymáhaného plnění jsou i náklady oprávněného a náklady exekuce (které mají být teprve stanoveny příkazem k úhradě nákladů exekuce). Vztažení povinnosti vyklizení se z logiky věci na předmětné pozemky z výše uvedeného titulu vztahovat nemůže. Stejně tak je vyloučené, aby předmětné pozemky sloužily ke zpeněžení za účelem uhrazení nákladů exekuce (a řízení jí předcházejícího), jak je uvedena shora, a to s ohledem na případný nepoměr takových částek. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vaskrsić proti Slovinsku ze dne 25. 4. 2017, stížnost č. 31371/12, plyne požadavek přiměřenosti a subsidiarity při exekučním vymáhání plnění prodejem nemovitostí. To vždy s ohledem na výši pohledávky a případné jiné možnosti „postihu“ – docílení sledovaného účelu.“

267. Obdobná argumentace je pak uvedena i v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161 (konkrétně odstavec 200), a v rozsudku Krajského soudu v Hradci králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109 (konkrétně odstavce 202 – 205).

268. Na toto své odůvodnění krajský soud opětovně odkazuje. Žalobci svá žalobní tvrzení v tomto směru tentokrát vznesli spíše velmi obecně. Je nutné konstatovat, že žalovaný se s námitkou žalobců řádně vypořádal a krajský soud toto doplnil. Že by šlo o jinou eXFkuci, než je uvedeno ve výše citovaném textu, žalobci netvrdí.

269. Spíše nad rámec nutného je vhodné zmínit, že ústavní stížnost žalobce a) do výše uvedeného usnesení krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku žalobě byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2078/2021.

270. S ohledem na to, že uvedená námitka žalobců již byla opakovaně vypořádána zdejším soudem, neshledal krajský soud důvod pro provedení důkazů v tomto směru. Konkrétně tedy návrhy na provedení důkazů exekučním příkazem JUDr. Jany Fojtové ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 049 EE 00318/14-006, a internetovým nahlížením do katastru nemovitostí, kat. úz. X, obec X, LV č. X a 93 pozemků tam zapsaných jako vlastnictví České republiky, s právem hospodaření ŘSD, zamítl pro nadbytečnost.

271. Konečně dílčím žalobním bodem 8.3. žalobci vznesli námitku absence veřejného zájmu ve vztahu k vyvlastnění spočívajícímu ve zřízení věcného břemene (pro realizaci přeložky plynovodu) pro vyvlastnitele GasNet, s.r.o., tedy ve prospěch soukromého komerčního subjektu, přičemž zároveň namítají, že stávající plynovod je postaven tzv. „na černo“. V této souvislosti se krajský soud zcela ztotožňuje s tím, co k této problematice uvedla Osoba zúčastněná na řízení 2) a žalovaný ve svém rozhodnutí. Vyvlastňovací legislativa nevylučuje, aby vyvlastnitelem byl i soukromý a komerční subjekt – stěžejním kritériem je existence veřejného zájmu na realizaci účelu vyvlastnění (tj. účelu, pro který jsou získávána předmětná práva). Je zcela běžné, že k vyvlastnění dochází ve prospěch soukromých a komerčních subjektů (zejména právě síťových společností). V posuzované věci je předmětný účel vyvlastnění (tj. realizace veřejně prospěšné dopravní stavby „I/33 – obchvat Jaroměře“) ve veřejném zájmu, přičemž přeložka stávajícího plynovodu je vyžadována právě v souvislosti s realizací této dopravní stavby, jak vše žalovaný v Mezitímním rozhodnutí řádně zhodnotil.

272. Nedůvodná je přitom i argumentace žalobců stran údajné nelegálnosti předmětného plynovodu. S touto námitkou se žalovaný taktéž řádně vypořádal, a to odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, na jehož základě tak břemeno tvrzení a důkazní břemeno stíhalo žalobce, kteří těmto svým procesním povinnostem nedostáli, a tedy s předmětnou obecnou námitkou ani nemůžou být úspěšní: „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.“ V daných poměrech tak žalovaný postupoval správně, když vyšel z presumpce legálního zřízení i vlastnictví plynovodu, jehož přeložka byla také předmětem vyvlastňovacího řízení. S ohledem na výše uvedené krajský soud u jednání soudu pro nadbytečnost zamítl návrh žalobců na provedení důkazu dopisem, který tito zasílali společnosti RWE dne 2. 9. 2014 (na který se jim nedostalo odpovědi).

273. Skutečnost, že na přeložku plynovodu dosud nebylo vydáno stavební povolení, není pro účely vyvlastňovacího řízení nikterak rozhodná. K závěrům, které žalobci dovozují z toho, že žádost o stavební povolení byla podána jen ve vztahu ke stavbě silnice I. třídy (a stavební povolení bylo vydáno zatím pouze na silnici I. třídy) se krajský soud vyjadřuje níže v souvislosti s reakcí na doplnění žaloby žalobci.

274. Žalobci totiž dále žalobu doplnili ve svém podání doručeném krajskému soudu dne 21. 3. 2022 označeném jako „Věc: doplnění žalobních tvrzení, důkazů a odkazů na právní názory“. K tomuto krajský soud uvádí následující. S odkazem na dikci § 4a odst. 1 liniového zákona a bod 6. Přílohy k liniovému zákonu žalobci nejprve uvedli, že plynovod, kterého se týká Mezitímní rozhodnutí, není vyjmenovaný v příloze k tomuto zákonu a současně není součástí stavby silnice I/33 – obchvat Jaroměře. K uvedenému krajský soud konstatuje, že je nutné vnímat plynovod, respektive přeložku plynovodu – jako stavbu související se stavbou silnice I. třídy - a to ve smyslu výkladového ustanovení § 1 odst. 2 liniového zákona, ve kterém je stanoveno, že: „Dopravní infrastrukturou se pro účely tohoto zákona rozumí a) stavby dálnic nebo silnic I. třídy nebo stavby s nimi související, b) stavby dráhy celostátní nebo stavby s nimi související, c) další stavby dopravní infrastruktury nebo stavby s nimi související umisťované v plochách nebo koridorech vymezených v územním rozvojovém plánu, nebo d) v územně plánovací dokumentaci vymezené veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury nebo stavby s nimi související.“ Dopravní infrastrukturou ve smyslu aplikace dikce § 4a liniového zákona je proto tedy i přeložka plynovodu, neboť jde o stavbu související se stavbou silnice I. třídy (Jaroměř – obchvat). V rozsudku Nejvyššího správního soudu, na který žalobci odkazují pro podporu své argumentace, je řešeno pouze stavební povolení na silnici I. třídy, plynovod není předmětem tam přezkoumávaného řízení a rozhodnutí (stavebního povolení), jak plyne z odstavce 31 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021-59. Předmětem řízení přezkoumávaného nejprve Krajským soudem v Ostravě a následně posledně uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyl plynovod (respektive jeho přeložka) pouze z toho důvodu, že stavebník podávající žádost o vydání stavebního povolení požádal o jeho vydání pouze ve vztahu ke stavbě silnice. Problematika přeložky plynovodu může být a bude řešena v samostatném řízení. Povolení realizace (stavby) silnice i přeložky plynovodu by přicházelo v úvahu, pokud by žadatel – stavebník podal žádost o vydání společného povolení na soubor staveb ve smyslu § 94j stavebního zákona.

275. Dále žalobci citovali doslovně dikci § 4a liniového zákona a uvedli, že podle § 4b téhož zákona pro stavby energetické infrastruktury neuvedené v příloze k tomuto zákonu se použije § 4a odst. 1 a 3 až 8 obdobně. Z těchto ustanovení, tedy z § 4a a § 4b liniového zákona - zejména viz neuvedení odstavce 2. ve výčtu ustanovení v § 4b - se podává, že zákonodárce nestanovil nepřípustnost odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí o vyvlastnění pozemků tvořících energetickou infrastrukturu. Žalobci proto měli dle svého přesvědčení důvodné pochybnosti o tom, zda byli správně poučeni o nepřípustnosti podaného odvolání proti celému mezitímnímu rozhodnutí, a podali k Ministerstvu dopravy odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí; tento odvolací správní orgán však jejich odvolání zamítl.

276. K výše uvedenému krajský soud uvádí, že postup Ministerstva dopravy, které zamítlo odvolání žalobců proti výroku Mezitímního rozhodnutí ohledně přeložky plynovodu pro nepřípustnost, byl v souladu se zákonem. Přeložka plynovodu v nyní projednávané věci není samostatnou stavbou energetické infrastruktury ve smyslu žalobci namítaného § 4b liniového zákona, nýbrž, jak již bylo uvedeno výše, stavbou související se stavbou silnice I. třídy. Jde tedy o stavbu energetické infrastruktury, ale přímo související se stavbou silnice, proto jde o přeložku (k tomu opětovně srov. § 1 odst. 2 liniového zákona). Přeložka je totiž důsledkem stavby infrastruktury (silnice I. třídy). Nadto je nutné připomenout, že právní úprava obsahující dikci § 4b, § 4c a § 4d liniového zákona se do právní úpravy liniového zákona dostala až novelizací provedenou zákonem č. 403/2020 Sb. Dle čl. II zákona se řízení pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti s nimi související posoudí podle zákona č. 416/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V době zahájení vyvlastňovacího řízení, jehož Mezitímní rozhodnutí je nyní přezkoumáváno, ani dikce § 4b nebyla v účinnosti.

277. Z výše uvedeného plyne, že rovněž Ministerstvo dopravy postupovalo v souladu se zákonem, když svým rozhodnutím ze dne 16. 3. 2022, č. j. MD-9333/2022-930/3, zamítlo odvolání žalobců do výroku II. Mezitímního rozhodnutí pro nepřípustnost. Žalobci však vztáhli žalobu i na posledně uváděné rozhodnutí, respektive domáhali se zrušení Mezitímního rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy, proto je toto posledně uváděné vymezeno v předmětu řízení v záhlaví tohoto rozsudku. Žádný konkrétní žalobní bod však k posledně uváděnému rozhodnutí Ministerstva dopravy žalobci nevznesli (vyjma toho, co je uvedeno výše).

278. U jednání soudu žalobci navrhli, konkrétně eventuálním petitem, žalobou napadené Mezitímní rozhodnutí žalovaného změnit. K tomuto dílčímu návrhu krajský soud spíše obecně poznamenává, že správní soudnictví je v tuzemské právní úpravě koncipováno na tzv. kasačním principu a nikoli principu apelačním (uvedené plyne z dílčích ustanovení v s. ř. s.). Ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, která je upravena v § 65 a násl. s. ř. s., jsou možnosti rozhodnutí soudu definovány v § 78 s. ř. s.

VII. Závěr

279. Soud tak neshledal žalobou důvodnou a nad její rámec nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

280. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.

281. O náhradě nákladů osob zúčastněných na řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 5 s. ř. s. Osoba zúčastněná na řízení, společnost GasNet s. r. o. náhradu nákladů řízení nepožadovala. Osoba zúčastněná na řízení ŘSD ČR však ano, a to s ohledem na to, že ve věci podala vyjádření, její zástupce se účastnil jednání před krajským soudem a k výzvě soudu předložila jím požadovanou listinu, která byla provedena k důkazům. Osoba zúčastněná na řízení ŘSD ČR sice předložila krajskému soudu jím požadovanou listinu, s jejím předložením však této nevznikly žádné náklady řízení, respektive žádné takové nebyly touto účtovány (k tomu srov. § 60 odst. 5 s. ř. s., věta první). Další procesní úkony, činěné osobou zúčastněnou na řízení v průběhu řízení před soudem, byly úkony, které plynou z jejího procesního postavení osoby zúčastněné na řízení (k tomu srov. § 34 s. ř. s.). Krajský soud tedy neshledal, že by došlo k naplnění předpokladů stanovených v § 60 odst. 5 s. ř. s. pro přiznání náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení s ohledem na vše výše uvedené.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Hradec Králové 28. dubna 2022

JUDr. Jan Rutsch v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: R. V.

", "next": 223262}