135. Žalovaný krajský soud informoval o tom, že o námitce podjatosti žalovaného, o níž je v žalobě řeč, Ministerstvo dopravy dosud nerozhodlo. Pokud jde o smlouvu ze dne 16. 5. 2016, pak poukázal na to, že se netýká projednávaného předmětu řízení, tedy obchvatu města Jaroměře, ale týkala se problematiky kruhového objezdu u sjezdu z dálnice. Obdobně i zástupce Osoby zúčastněné na řízení 2) uvedl, že pokud jde o žalobci zmiňovanou smlouvu mezi ŘSD ČR a společností Pragoprojekt, a. s. ze dne 16. 5. 2016, je pouze spekulací žalobců, že by jejím výstupem mělo být nějaké trvalé variantní řešení umístění tělesa dálnice, respektive tělesa obchvatu Jaroměře. Zdůraznil, že existují pouze 3 varianty řešení, se kterými se velmi podrobně vypořádal žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí. Žádné jiné varianty trvalého řešení umístění předmětných staveb neexistují. Zástupce Osoby zúčastněné na řízení 2) konstatoval, že nevidí žádný důvod pro to, proč by ŘSD ČR mělo skrývat (jak tvrdí žalobci) nějakou jinou variantu trvalého řešení umístění stavebních záměrů v souvislosti s potřebou vyvlastnění pozemků žalobců. Dodatkem č. 1 smlouvy ze dne 16. 5. 2016 se měnil pouze termín plnění, nikoliv předmět plnění. Žádná jiná stavební dokumentace na základě něho nevznikla.
136. Pověřený zaměstnanec žalovaného i zástupce Osoby zúčastněné na řízení 2) se rovněž vyjadřovali k otázce ceny, za kterou mají být pozemky vykupovány a jak tomu bylo v nyní projednávané věci. To vše i s ohledem na žalobci odkazovanou judikaturu, posledně například rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pálka a ostatní proti České republice. Žalobce a) odkázal na kupní smlouvy založené ve správním spise a předložil další kupní smlouvu, konkrétně Kupní smlouvu mezi prodávajícím J. R. a kupujícím Královéhradeckým krajem ohledně pozemku, respektive části pozemku par. č. XS, obec Rychnov nad Kněžnou ze dne 7. 7. 2021, včetně připojeného geometrického plánu. Z těchto dovozoval tržní cenu jeho pozemků, která je dle jeho názoru mnohonásobně vyšší, než ta, která mu byla nabídnuta v průběhu kontraktačního procesu dle znaleckého posudku Ing. M..
137. Krajský soud provedl dokazování listinami, konkrétně k důkazům přečetl Smlouvu ze dne 16. 5. XG6 s názvem D11 1107 Smiřice – Jaroměř, IČ pro SP pro dočasné řešení MUK Jaroměř – Sever na I/37, OK na T (I/33xI/37), včetně specifikace prací a ceny, Dodatek č. 1 k objednávce č.: 02PA-000023 ze dne 30. 11. 2016 a Kupní smlouvu mezi prodávajícím Jiřím Rolečkem a kupujícím Královéhradeckým krajem ohledně pozemku, respektive části pozemku par. č. XS, obec Rychnov nad Kněžnou ze dne 7. 7. 2021, včetně připojeného geometrického plánu.
138. Dále Krajský soud zamítl návrhy žalobců na provedení důkazů, konkrétně: Usnesení zastupitelstva Královéhradeckého kraje schvalující uzavření smluv a dotací poskytnutých MPO, specifikované ve vyjádření žalobců k podkladům rozhodnutí ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 467 – 471 právního spisu) – ZK/6/314/2021, ZK/7/406/2021 a ZK/7/407/2021, výslech Ing. H., statutárního zástupce společnosti JUTA, a. s., návrh smlouvy s JUTou, a.s. a internetové zpravodajské články o výkupech prostřednictvím třetích osob, internetový odkaz na organizační řád Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, platný územní plán (ve znění 1. změny) obce Hořenice, projednávaný územní plán (ve znění druhé změny) obce Hořenice, výslech znalce Ing. A. M., znalecký deník znalce Ing. A. M., účetnictví znalce Ing. A. M., exekuční příkaz JUDr. J. F. ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 049 EE 00318/14-006, a internetové nahlížení do katastru nemovitostí, kat. úz. Hořenice, obec Hořenice, LV. č. 424 a 93 pozemků tam zapsaných jako vlastnictví České republiky s právem hospodaření ŘSD, dopis žalobců RWE ze dne 2. 9. 2014 a výslech bývalého ministra dopravy Ing. Dana Ťoka. Výše uvedené návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty pro nadbytečnost, jak ostatně dále plyne z odůvodnění tohoto rozsudku.
139. Další jednání soudu bylo ve věci konáno dne 24. 11. 2022, tedy při opětovném projednání a rozhodování věci po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93.
140. K jednání soudu se dostavil žalobce a) společně se svou zástupkyní, kteří odkázali na svá dosavadní podání ve věci. Dále se k jednání soudu dostavil pověřený pracovník žalovaného a zástupce Osoby zúčastněné na řízení 2). Pověřený pracovník žalovaného zdůraznil, že geometrické plány v době kontraktačního procesu žalobci sporovány nebyly (i pokud jde o jejich doručování) a že zde není již co směňovat, neboť vlastníkem Předmětných pozemků je Česká republika. Zástupce Osoby zúčastněné na řízení 2) odkázal na svá dosavadní podání ve věci.
141. Krajský soud si následně se zástupkyní žalobců vyjasnil, jaké další důkazní návrhy ve věci vznáší strana žalující. Žalobci požadovali doplnit dokazování o tyto důkazní návrhy: Důkazní návrhy z doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022: fotografie č. 09 na str. 48 napadeného rozhodnutí, ohledání Předmětných pozemků na místě samém, ověřovací doložky k oběma geometrickým plánům, jenž tvoří součást vyvlastňovacího rozhodnutí, protokol sepsaný Ing. J. S. vztahující se k pořízení obou geometrických plánů, vzor protokolu o ústním jednání při dělení pozemků, dopis bývalého ministra dopravy Karla Havlíčka adresovaný bývalé ministryni spravedlnosti, prezentace Mgr. Martina Červíčka ze dne 1. 5. 2022 s názvem „Co týden dal a vzal“, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 4 Co 432/2021 – 104 – k aktivní legitimaci ŘSD ČR, návrh ŘSD ČR s průvodním dopisem na uzavření nájemní smlouvy („sjezd na pozemky“), rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 15. 8. 2022, č. j. MD-14167/2021-930-3 – jde o rozhodnutí, kterým se žalobcům prodlužuje lhůta k předložení znaleckého posudku na ocenění, grafický návrh SPÚ na pozemkové úpravy v kat. úz. Hořenice s vyznačením nové cesty DC13 ke zpřístupnění mj. pozemků parc. č. XG a XCH podél nové silnice I/33, výslech exministra Dana Ťoka, projektová dokumentace náležející ke smlouvě ze dne 16. 5. 2016, která byla včetně Dodatku č. 1 provedena k důkazům u jednání soudu dne 26. 4. 2022. Důkazní návrhy z repliky žalobců ze dne 20. 11. 2022: vyrozumění o bezpředmětném podání vydané Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště X – nepřihlédnutí k návrhu na vklad ze dne 23. 9. 2022, č. j. PD-9899/2022-605, vyrozumění o bezpředmětném podání vydané Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště X – nepřihlédnutí k návrhu na vklad ze dne 26. 9. 2022, č. j. 10229/2022-605-3, usnesení o zastavení řízení vydané Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště X, ze dne 7. 10. 2022, č. j. V-5817/2022-605-7, usnesení o zastavení řízení vydané Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště X, ze dne 7. 10. 2022, č. j. V-5818/2022-605-7, mailová komunikace mezi Ing. M. a Ing. H. na č. l. 332 – 333 soudního spisu, emailová komunikace mezi zástupkyní žalobců a právníkem ŘSD ČR na č. l. 334 soudního spisu. Důkazní návrhy z rozkladu proti usnesení MD o nepodjatosti žalovaného: výslech svědka Ing. H., smlouva sepsaná ŘSD ČR o převodu pozemku žalobce a) na společnost JUTA, a. s. (ve spise MěÚ Jaroměř VYST 378/2014), usnesení MD ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. MD-9064/2021-930/3 a MD/9062/2021-930. U jednání soudu dále žalobce a) navrhl k provedení důkazu oznámení o zahájení stavby na Předmětných pozemcích a znalecké posudky znalce Ing. B., které oceňovaly pozemky stejnou metodou, jako je to ve znaleckém posudku dodaném v průběhu vyvlastňovacího řízení žalobci, a které byly před soudem v Praze akceptovány [tyto žalobce a) specifikoval označením pozemků, ke kterým byly znalecké posudky zpracovány – k tomu srov. záznam z jednání soudu ze dne 24. 11. 2022].
142. Krajský soud provedl důkaz pouze dvěma z výše uvedených důkazních návrhů, konkrétně tedy k důkazu přečetl Prezentaci Mgr. Martina Červíčka ze dne 1. 5. 2022 s názvem „Co týden dal a vzal“ a mailovou komunikací mezi Ing. M. a Ing. H. na č. l. 332 – 333 soudního spisu, to vše z toho důvodu, aby s obsahem těchto důkazů mohl pracovat v rámci jejich vypořádání.
143. Zbylé důkazní návrhy krajský soud zamítl pro nadbytečnost, jak je odůvodněno dále u jednotlivých žalobních bodů.
144. Spíše pro úplnost je třeba poznamenat, že důkazní návrhy, konkrétně fotografie č. 09 na str. 48 napadeného rozhodnutí, ověřovací doložky k oběma geometrickým plánům, jenž tvoří součást vyvlastňovacího rozhodnutí, a dopis bývalého ministra dopravy Karla Havlíčka adresovaný bývalé ministryni spravedlnosti, jsou obsahem správního spisu.
VI. Skutkové a právní závěry krajského soudu
145. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s. ř. s., vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 odst. 1 s. ř. s.
146. V rámci celého prvého žalobního bodu žalobci namítali, že Mezitímní rozhodnutí bylo vydáno podjatým úřadem (žalovaným). Tato svá žalobní tvrzení dále rozvedli do dílčích žalobních bodů, jak jsou specifikovány v obsahu žaloby výše a níže vypořádány.
147. Dílčím žalobním bodem 1.1. žalobci namítali, že před vydáním Mezitímního rozhodnutí, když se vyjadřovali k obsahu správního spisu před vydáním rozhodnutí ve věci, vznesli opětovně námitku podjatosti celého Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, respektive (dle svých tvrzení) námitku podjatosti nového ředitele Krajského úřadu Královéhradeckého kraje Ing. M. V., MBA. O této námitce však nebylo před rozhodnutím žalovaného rozhodnuto.
148. Krajský soud spíše nad rámec konstatuje, že je pravdou, jak uvádí žalovaný ve své procesní obraně, že žalobci, potažmo žalobce a) sám, vznášejí námitku podjatosti opakovaně ve všech řízeních, kterých se účastní. K tomu srov. odstavec 48 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66, a rozsudky zdejšího soudu vydané ve věcech sp. zn. 30 A 42/2021 a 30 A 91/2021. K některým dílčím tvrzením, kterými žalobci dokreslují i v této žalobě podjatost žalovaného, se soudy již vyjadřovaly právě ve výše uvedených soudních řízeních.
149. Rozhodnutí správních orgánů o námitkách podjatosti vznášených žalobci – tak jako v tomto řízení v jejich podání ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 467 – 471 správního spisu) – nejsou pro posouzení námitky podjatosti z pohledu soudu rozhodná, neboť podjatost je objektivní stav, který rozhodnutí o ní toliko deklarují. Povinností krajského soudu je proto se žalobcem vznesenou námitkou podjatosti zabývat, neboť tato mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Pro krajský soud není ani rozhodné, zda již bylo o žalobci posledně vznesené námitce podjatosti rozhodnuto nadřízeným správním orgánem, neboť tuto si stran všech dílčích žalobních tvrzení posoudí krajský soud nyní samostatně. Skutečnost, že o námitce podjatosti vznesené žalobci v jejich podání ze dne 28. 1. 2022 nebylo dosud rozhodnuto nadřízeným správním orgánem tak nezakládá nezákonnost žalobou napadeného Mezitímního rozhodnutí. Nadto krajský soud poznamenává, že ve vztahu k osobě ředitele krajského úřadu a jeho podjatosti žalobci netvrdí ničeho (v nyní projednávané žalobě ani v jimi vznesené námitce podjatosti, k tomu srov. č. l. 467 - 471 správního spisu).
150. V mezidobí po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93, Ministerstvo dopravy rozhodlo dne 20. 10. 2022, pod č. j. MD-7189/2022-930/3, o žalobci vznesené námitce podjatosti, jak je specifikována výše, a to tak, že námitce podjatosti všech úředních osob Krajského úřadu Královéhradeckého kraje se nevyhovuje. Proti tomuto žalobci podali rozklad, který rovněž soudu zaslali a jeho obsah učinili součástí svých žalobních tvrzení. Uvedené rozhodnutí, stejně jako žalobci k důkazu navrhovaná jiná rozhodnutí Ministerstva dopravy (usnesení Ministerstva dopravy ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. MD-9064/2021-930/3 a MD/9062/2021-930), jimiž chtějí deklarovat, že v jiné (a dle nich obdobné) věci, Ministerstvo dopravy rozhodlo jinak, nejsou pro posouzení námitky podjatosti žalovaného z pohledu krajského soudu rozhodná. Tuto námitku si krajský soud posuzuje sám, jak je ostatně již uvedeno shora a obsáhle vyargumentováno níže (nehledě na rozhodovací praxi Ministerstva dopravy). Posledně specifikované důkazní návrhy tak byly pro nadbytečnost zamítnuty.
151. Dílčí žalobní námitkou 1.2. žalobci konstatovali podjatost žalovaného spočívající v tom, že mezi ním a zástupcem vyvlastnitelů (ŘSD ČR a GasNet s. r. o.) probíhalo jednání ohledně termínu jednání (vhodného data) a to tak, že k tomuto navíc došlo až po zákonem stanovené lhůtě pro nařízení jednání.
152. K výše uvedenému krajský soud pouze konstatuje, že ona lhůta stanovená k nařízení jednání ve věci je lhůtou procesní. V nyní projednávané věci dodržena nebyla, neboť delší dobu probíhal kontraktační proces mezi žalobci a vyvlastniteli. Dobrovolnému, respektive smluvnímu vyřešení věci je i zákonem dávána přednost, pokud tedy probíhalo smluvní vyjednávání (ohledně kupních či směnných smluv) ve vztahu k Předmětným pozemkům, není na závadu, že ona lhůta dodržena nebyla. S ohledem na to, že jde o procesní lhůtu (tedy lhůtu bez přímých důsledků do právní sféry žalobců), nespatřuje krajský soud v jejím nedodržení možnost zásahu do veřejných subjektivních práv žalobců i za situace, kdy by kontraktační proces řádně – po lhůtě – neprobíhal.
153. Ostatně samotné zrušení napadeného rozhodnutí s ohledem na nedodržení procesní lhůty v procesu jemu předcházejícímu je bez hlubšího významu pro všechny zainteresované.
154. Stejně tak krajský soud nespatřuje podjatost žalovaného v tom, že jednal o termínu nařízení jednání s vyvlastniteli, respektive jejich zástupcem. Stejně tak žalobci se mohli stran vhodnosti termínu (žádosti o jeho odročení) na žalovaného obrátit. Rovněž dílčí žalobní námitka 1.2. je tedy nedůvodná.
155. Spíše nad rámec výše uvedeného považuje krajský soud za důležité ještě zmínit, že žalobci namítají v posledně uváděných tvrzeních de facto porušení zásady nestrannosti správních orgánů, jako jedné ze základních zásad činností správních orgánů v § 2 - 8 správního řádu, zde konkrétně zásada uvedená v § 7 odst. 1 správního řádu. Porušení zásady nestrannosti samo o sobě nezakládá podjatost žalovaného a rovněž není důvodem pro závěr o tom (v kontextu žalobci uvedeného a celé nyní posuzované věci), že Mezitímní rozhodnutí trpí vadou nezákonnosti nebo že jemu předcházející řízení je zatíženo procesní vadou, v důsledku které by žalobci byli zasaženi na svých veřejných subjektivních právech ve smyslu § 2 s. ř. s.
156. Dalším dílčím žalobním bodem, tj. dílčím žalobním bodem 1.3., žalobci dokreslovali podjatost žalovaného tím, že v žádosti o vydání Mezitímního rozhodnutí se vyvlastnitel nedomáhal vyvlastnění pozemku parc. č. XE, a to ani v části, neboť tento pozemek v návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí vůbec neuvedl; přesto vyvlastňovací úřad část pozemku parc. č. XE vyvlastnil. Vyvlastňovací úřad tak nejenom aktivistickým způsobem, ale současně i v rozporu s § 45 odst. 1, 2 správního řádu do výroku svého rozhodnutí uvedl jiná čísla pozemků, o jiných výměrách, než jaké údaje vtělil vyvlastnitel do svého návrhu na vydání Mezitímního rozhodnutí.
157. Krajský soud v tomto směru souladně se žalovaným a jeho procesní obranou uvádí, že pozemek p. č. XE byl předmětem žádosti o vydání Mezitímního rozhodnutí ze dne 8. 1. 2021, a to konkrétně pro vyvlastnitele (společnost GasNet, s. r. o.), na kterém došlo k omezení vlastnického práva, respektive společného jmění manželů - žalobců formou zřízení věcného břemene (služebnosti), dle které jsou spoluvlastníci pozemku povinni strpět realizaci a umístění přeložky VTI plynovodu na pozemcích (p. č. XE, p. č. XCH a p. č. XG), v plošném rozsahu dle geometrického plánu č. 119-26/2018 potvrzeného dne 4. 11. 2019 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm X pod č. j. PGP 980201-605. Ve výrocích Mezitímního rozhodnutí nejsou uvedeny výměry, ale vždy je odkazováno na geometrické plány, kterými je výměra určena, a takto jsou geometrické plány schváleny.
158. Pokud mají žalobci na mysli chybu v žádosti o vydání Mezitímního rozhodnutí ze dne 8. 1. 2021, kde v části „označení pozemků, jichž se vyvlastnění týká“ je u předmětu vyvlastnění, pozemku p. č. XL, jenž je oddělen geometrickým plánem č. 114-44/2017 z pozemku p. č. XE potvrzeným dne 30. 1. 2018 Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm X pod č. j. PGP 59/2018- 605, chybně uvedeno, že oddělení je z pozemku p. č. XC, tak krajský soud shodně se žalovaným tuto chybu považuje za ryze formální, neboť k označení předmětu vyvlastnění zcela postačují další identifikační znaky, které přesně vymezují uvedený pozemek p. č. XL. Označení pozemku p. č. XE je „pouze“ označení pozemku, ze kterého byl oddělen pozemek p. č. XL, který je předmětem žádosti.
159. Pro úplnost krajský soud uvádí, že nově vzniklý pozemek parc. č. XB je oddělován z pozemku parc. č. XC a při původním oddělení (než bylo původní mezitímní rozhodnutí zrušeno rozsudkem zdejšího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 42/2021) byl oddělovaný pozemek označen jako parc. č. XK. Nově vzniklý pozemek parc. č. XD je oddělován z pozemku parc. č. XE a při původním oddělení byl označen jako parc. č. XL. Nově vzniklý pozemek parc. č. XF je oddělován z pozemku parc. č. XG a při původním oddělení byl označen jako parc. č. XK5 a nově vzniklý pozemek parc. č. XH je oddělován z pozemku parc. č. XCH a při původním oddělení byl označen jako parc. č. XN. S ohledem na výše uvedený procesní vývoj, tedy skutečnost, že došlo ke zrušení původního mezitímního rozhodnutí žalovaného, muselo následně dojít k vypracování nových a aktuálních geometrických plánů pro účely zápisu do katastru nemovitostí. Oddělované části pozemků jsou totožné s těmi, které byly oddělovány původně (v původním mezitímním rozhodnutí), nebyl tedy důvod, aby nové geometrické plány byly opětovně zasílány žalobcům zvlášť (uvedené se týká výroku I. Mezitímního rozhodnutí).
160. Podjatost žalovaného (nezákonné nadržování vyvlastniteli) pod dílčím žalobním bodem 1.4. žalobci spatřovali i v tom, že oba vyvlastnitele jak ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení, tak i v rámci samotného vyvlastňovacího řízení, nepřípustně zastupovala společnost Valbek, s.r.o., jako „vinklář“.
161. Uvedli, že odkaz úřadu na překonané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. XG7, č. j. 7 As 335/2016-52, je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí se vztahuje k právní úpravě platné a účinné před novelou zákona o advokacii, tj. před vložením ustanovení § 52d, provedenou zákonem č. 258/2017 Sb., účinným od 1. 9. 2017. Právě ustanovení § 52d zákona o advokacii sjednotilo dosavadní roztříštěnost procesních řádů včetně správního řádu, a to tak, že ve shodě s úpravou provedenou v o. s. ř. a ve shodě s § 2 zákona o advokacii vyloučilo možnost zastupování prováděnou „pokoutníky“, resp. „vinkláři“ (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013). Zastoupení ŘSD ČR společností Valbek, s.r.o. ve více procesních věcech (tj. ve 2 věcech vedených proti žalobcům a minimálně i v další věci vedené proti p. P.), stejně jako zastupování ŘSD ČR při vyhotovování a sjednávání kupních a jiných smluv, bylo žalobci tvrzeno a doloženo; přesto úřad s tímto nezákonným zmocněncem dále jednal, rozhodl a rozhodnutí mu doručil. Uvedený postup úřadu v podobě nadržování zmocněnci ŘSD ČR je dle žalobců nezákonný.
162. Uvedený žalobní bod je taktéž nedůvodný. V této souvislosti krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2017, č. j. 7 As 335/2016 – 52. Tvrzení, že společnost Valbek, s. r. o. zastupovala osoby zúčastněné na řízení (ŘSD ČR a GasNet, s. r. o.) i v jiných správních řízeních, není z hlediska platnosti zastoupení v nynějším řízení relevantní. Správní řád ostatně neobsahuje úpravu podobnou té v § 35 odst. 6 s. ř. s. a § 27 odst. 2 o. s. ř., která by správním orgánům dávala pravomoc zastoupení nepřipustit proto, že zmocněnec zastupuje účastníka řízení v různých věcech opětovně.
163. Na uvedeném nic nemění ani odkaz na novelizovanou právní úpravu zákona o advokacii, jak je uvedena výše, neboť tato upravuje deliktní odpovědnost a sankci za jednání subjektu nespadajícího pod definici § 2 odst. 1 zákona o advokacii v rozporu s požadavky uváděného zákona, tj. deliktní odpovědnost oněch vinklářů za poskytování právních služeb bez splnění patřičných a zákonem stanovených podmínek.
164. Dílčím žalobním bodem 1.5. žalobci rovněž dokreslují podjatost žalovaného, kterou v tomto případě spatřují – dovozují – z postupu žalovaného pokud jde o jím provedené dokazování, formulace výrokové části Mezitímního rozhodnutí či nevyčkání rozhodnutí nadřízeného správního orgánu o žalobci posledně vznesené námitce podjatosti (jak je uvedeno v dílčím žalobním bode 1.1.). K tomuto krajský soud pouze krátce poznamenává, že uvedená tvrzení jsou uvedena v dalších žalobních bodech a tyto se týkají problematiky procesního postupu a (ne)zákonnosti Mezitímního rozhodnutí v návaznosti na otázku (ne)dotčenosti veřejných subjektivních práv žalobců. Uvedené není důvodem pro podjatost žalovaného ve smyslu správního řádu, ale jde o námitky, jejichž optikou je nutné posoudit zákonnost Mezitímního rozhodnutí i řízení jemu předcházejícího (včetně podmínek pro jeho zahájení – tedy posoudit otázku zákonnosti kontraktačního procesu). Uvedenými námitkami se tak krajský soud zabývá věcně při vypořádání ostatních žalobních bodů.
165. Dílčím žalobním bodem 1.6. žalobci dále namítali podjatost žalovaného plynoucí z rozdílnosti vyplácení náhrady za vyvlastnění, pokud je nabízena a vyplácena Královéhradeckým krajem nebo Českou republikou (jednající v této souvislosti ŘSD ČR).
166. Krajský soud na tomto místě nejprve připomíná, že uvedenou námitkou se velmi podrobně zabýval již ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109, konkrétně při vypořádání žalobního bodu č. 2.1. Ten byl totiž žalobcem a) vznesen velmi podobně, jako je nyní žalobci uplatňován pod žalobním bodem, respektive dílčím žalobním bodem 1.6. Žalobci nyní v reakci na závěry vyslovené v posledně uváděném rozsudku zdejšího soud svá tvrzení upravují či doplňují.
167. Na samotný počátek hodnocení této námitky se krajský soud nejprve obecně vyjadřuje k problematice systémové podjatosti (podjatosti správního orgánu, respektive všech jako zaměstnanců), na kterou žalobci svými žalobními tvrzeními míří.
168. Původní návrh správního řádu předvídal řešení systémové podjatosti v § 131 odst. 1 a 2, dikce odstavce 1 stanovovala, že: „Ma-li být rozhodováno o žádosti státu, kterou podává jeho organizační složka, která je věcně a místně příslušným správním orgánem, nebo o žádosti obce, kraje anebo jiné osoby, jejíž orgán je věcně a místně příslušným správním orgánem, provede řízení jiný správní orgán v obvodu nadřízeného správního orgánu, který nadřízená správní orgán určí usnesením, a to popřípadě i pro řízení, která mohou být v budoucnu zahájena. Tohoto ustanovení se nepožije na ústřední správní řady.“
169. Reálně se však dikce námitky tzv. systémové podjatosti dostala do správního řádu až k 1. 11. XG9 v podobě ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu, který zní: „Úřední osoba není vyloučena podle odstavce 1, pokud je pochybnost o její nepodjatosti vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku.“ Ve skutečnosti jde o legislativní vyjádření toho, co bylo do té doby judikováno správními soudy.
170. Smysl systémové podjatosti zřetelněji plyne z původního a zamýšleného textu, jak měl být vložen do § 131 odst. 1 a 2 správního řádu a jak je výše citován. Systémová podjatost předvídá situace, kdy musí být z rozhodování určité věci vyloučeny všechny úřední osoby příslušného správního orgánu, včetně osoby stojící v čele úřadu, je-li překročena kritická míra systémového rizika podjatosti – tedy z důvodu, že v důsledku jejich zaměstnaneckého poměru k subjektu veřejné správy (např. k územnímu samosprávnému celku), který má k projednávané věci vztah, existuje reálné riziko, že by jejich postoj k věci mohl být ovlivněn i jinými než zákonnými prostředky.
171. Za skutečnosti, které by mohly způsobit výše uvedené ovlivnění jinými než zákonnými prostředky, lze považovat ty, které naznačují, že zde existuje někdo, kdo má zájem na určitém výsledku řízení, v němž se má rozhodovat, a přitom má či může mít schopnost působit na příslušnou úřední osobu prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu k územnímu samosprávnému celku. Takovými skutečnostmi mohou být jevy v politické či mediální sféře, zájem politických činitelů či jiných v rámci daného územního samosprávného celku vlivných osob na určitém výsledku řízení, samotná povaha a podstata rozhodované věci či podezření z nátlaku či snahy přímo ovlivnit rozhodování příslušné osoby prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, č. 2802/2013 Sb. NSS).
172. K těmto jevům se ve věci související s nyní projednávanou vyjadřoval už i Nejvyšší správní soud a krajský soud na tyto závěry uvedené v odstavcích č. 42 – 49 jeho rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66, odkazuje. Žalobce a) nadto navrhoval k důkazům v této souvislosti (ve věcech vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 36/2020, sp. zn. 30 A 42/2021 a sp. zn. 30 A 91/2021) zejména reportáže či novinové články z roku 2014, uvedený závěr Nejvyššího správního soudu tak v tomto směru nemůže být překonán – k tomu ale ještě srov. níže, neboť žalobci nabízejí ještě další listinné důkazy, které jsou založeny ve správním spise.
173. Žalobci nyní přicházejí s opět o něco jinou a rozvinutou argumentací (oproti té vznesené v řízeních vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 36/2020, sp. zn. 30 A 42/2021 a sp. zn. 30 A 91/2021), která je výše specifikována v žalobním bodě č. 1.6. a k této opět navrhují důkazy.
174. Krajský soud však dospěl k závěru o nedůvodnosti této námitky i k závěru o tom, že není zapotřebí v tomto směru provádět dokazování, a to s ohledem na to, že žalobní tvrzení se de facto míjí s podstatou tzv. systémové podjatosti, jak je specifikována výše. Směřují a poukazují na smlouvy či jiná jednání, která jsou v rámci jiných vyvlastňovacích řízení a výkupů pozemků iniciována a řešena Královéhradeckým krajem, jako územním samosprávným celkem, který je od České republiky odlišným subjektem. Z uvedeného tak nelze ve vztahu k jednání České republiky (jednající ŘSD ČR) činit jakékoli závěry stran „diskriminace“ či „podjatosti“, pokud jde o nabídku za odkup pozemků, respektive jejich oceňování částkou/m². Královéhradecký kraj může za pozemky, které chce získat do svého vlastnictví k jemu plánovaným účelům, nabízet finanční prostředky, které je schopen poskytnout sám, neboť tento hospodaří s jinými prostředky, než Česká republika (byť prostředky čerpá i z rozpočtu České republiky). Tento postup je výlučně jeho hospodářskou a rozpočtovou odpovědností, neboť jde – jak krajský soud znovu zdůrazňuje – o jiný subjekt práva, než je Česká republika. V nyní projednávané věci vystupuje vyvlastňovací úřad jako orgán jiného subjektu (Královéhradeckého kraje) pověřený výkonem státní správy, nejde tedy o orgán České republiky. Pochopitelně není vyloučeno, aby s ohledem na výše vydefinované předpoklady systémové podjatosti tato nenastala i ve vztahu k orgánům odlišných subjektů, než je Česká republika (v postavení subjektu, v jehož prospěch se vyvlastňuje), právě s ohledem na mediální tlak, pozornost a s tím související zákulisí politické scény, k tomu se však ve vztahu k nyní projednávané věci již vyjadřoval Nejvyšší správní soud, a to zejména v odstavci č. 49 rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66. Krajský soud nedospívá k závěru, že by se na jím či Nejvyšším správním soudem dosud vyslovených závěrech stran systémové podjatosti žalovaného něco změnilo (k tomu ale ještě srov. níže).
175. Krajský soud spíše pro upřesnění uvádí, že žalobci v žalobě uvádí, že stranou smluv, na které poukazují, je Krajský úřad Královéhradeckého kraje, ačkoli v žalobě posuzované před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 91/2021 hovořili o Královéhradeckém kraji, a smlouvy, které k námitce podjatosti přiložili (k tomu srov. strana 480 a násl. správního spisu), jsou smlouvami uzavíranými mezi Královéhradeckým krajem a třetími osobami. Subjektem jednajícím a uzavírajícím smlouvy se třetími osobami je Královéhradecký kraj jako subjekt práva nadaný právní osobností a nikoli Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Žalobci používali označení Krajský úřad Královéhradeckého kraje nejspíše proto, aby zdůraznili riziko jimi namítané systémové podjatosti.
176. Pokud jde hned o první tvrzení pod dílčím žalobním bodem 1.6., zde se žalobci dovolávají (stran doložení podjatosti žalovaného) existence obchodněprávního vztahu mezi Krajským úřadem pro Královéhradecký kraj a ŘSD ČR – mezi těmito měla být uzavřena dohoda o spolupráci. Uvedenou dohodu však žalobci nikterak nespecifikují a nedokládají. Předmětem této dohody má být vyvlastňování soukromých osob pro účely staveb silnic a dálnic ve východočeském kraji, se zavedením dvojích cen, kdy tržní ceny jsou vypláceny třetími osobami dle nerovných a neznámých kritérií některým vlastníkům půdy.
177. K výše uvedenému musí krajský soud konstatovat, že existence dohody obchodněprávního charakteru, jejíž stranou je Krajský úřad Královéhradeckého kraje, je právně (pokud jde o její závaznost a vynutitelnost) vyloučena, neboť, jak již bylo uvedeno výše, Krajský úřad Královéhradeckého kraje není nadán právní osobností ve smyslu § 118 o. z.
178. U žalobců v kontextu konstrukce celého žalobního, respektive dílčího žalobního bodu 1.6., dochází k nepochopení zákonné úpravy vyvlastňovacího řízení a postupu, který mu má předcházet. Žalobci opakovaně uvádějí a dokládají důkazy (smlouvy, které jsou obsahem správního spisu na jeho stranách 480 a násl.) o tom, že jiným vlastníkům jsou Královéhradeckým krajem nabízeny řádově vyšší částky za vyvlastnění, než jim. Žalobci dokonce tvrdí, že Královéhradecký kraj vykupuje za vyšší ceny pozemky, které jsou následně určeny pro realizaci staveb, které musejí být ve vlastnictví státu. Žalobci tak poukazují, jak je už uvedeno výše v rámci sepisu obsahu žaloby, na to, že existuje tzv. systém dvojích cen. V této souvislosti je nutné rozlišit jednotlivé fáze související s vyvlastněním. První fází je fáze kontraktační (k tomu srov. § 3b liniového zákona v rozhodném znění, tedy ve znění do 31. 12. 2020). Tato musí proběhnout v zákonem stanovených lhůtách a zákonem stanoveným způsobem – neúspěšně, tedy bez dohody – mezi zájemcem o vyvlastnění (zde Českou republikou jednající ŘSD ČR), později žadatelem o vyvlastnění, a vlastníkem pozemku, o který je zájem. Vlastníkovi pozemku je zaslán návrh kupní smlouvy (potažmo smlouvy o zřízení věcného břemene) společně se znaleckým posudkem v nyní posuzovaném případě zpracovaným dle § 3b liniového zákona – a následně běží (původně 90 denní, po novele liniového zákona 60 denní) lhůta, ve které má docházet k jednání ohledně dobrovolného uzavření smluv. Cena dle znaleckého posudku má být stanovena jako cena obvyklá dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Zákon dále stanoví, že při stanovení ceny se nepřihlédne ke zhodnocení nebo znehodnocení oceňovaných nemovitostí v souvislosti s tím, že jsou určeny k uskutečnění stavby dopravní infrastruktury.
179. Zákon tak pro postup České republiky, jednající ŘSD ČR, stanovuje přesný postup, jak má dojít k průběhu kontraktačního procesu. Není však vyloučeno, aby vlastníka toho kterého pozemku oslovil před podáním žádosti o vyvlastnění [poté je u pozemku uvedena poznámka dle § 6 a § 23 odst. 1 písm. k) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů] kdokoli jiný (případně i Královéhradecký kraj či soukromá osoba) a tomuto nabídl jakoukoli částku, tedy zpravidla vyšší, než je stanovena výše specifikovaným znaleckým posudkem případně se zohledněním možného zvýšení podle § 3b odst. 1 liniového zákona. Postup České republiky, jednající ŘSD ČR, v režimu liniového zákona (tak, jako je tomu v nyní projednávané věci) je však přesně determinován výše uvedenou právní úpravou.
180. I pokud by byly pozemky vykupovány Královéhradeckým krajem za vyšší částky, než jaké stanoví liniový zákon, nic to nemění na tom, že postup České republiky, jednající ŘSD ČR, musí následně splňovat požadavky stanovené liniovým zákonem (s odkazem na zákon o č. 151/1997 Sb.) a Česká republika, jednající ŘSD ČR, musí případně následně zahájit kontraktační proces za podmínek stanovených zákonem proti Královéhradeckému kraji (potažmo následně podat žádost o vyvlastnění) a to za částky dle znaleckých posudků stanovené dle § 3b liniového zákona. Jak již bylo uvedeno výše, postup Královéhradeckého kraje v této souvislosti je otázkou řádnosti jeho hospodaření, která však přesahuje předmět nyní projednávané věci.
181. Druhá fáze je fází již samotného vyvlastňovacího řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o vyvlastnění a stanovení náhrady za vyvlastnění – až v tuto chvíli lze hovořit o „náhradě za vyvlastnění“ ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobci termín náhrady za vyvlastnění ve smyslu Listiny však nesprávně spojují již s fází výše popsaného kontraktačního procesu.
182. Není ani pravdou, že by žalobci (jak tvrdí) nemohli své pozemky prodat jakémukoli jinému subjektu za vyšší ceny. Krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že žalobci a) byla společností Juta a. s. nabízena za jím vlastněný pozemek parc. č. XI, který byl předmětem řízení před zdejším soudem posledně ve věci 30 A 91/2021, žalobcem a) požadovaná částka ve výši 500 000 Kč [uvedená cena plynula i ze znaleckého posudku, který si nechal zpracovat žalobce a) a který uvedený pozemek oceňoval jako stavební]. Žalobce a) však ani na tuto nabídku nepřistoupil. K výše uvedenému ostatně žalobci navrhovali k provedení důkazů výslech Ing. H., statutárního zástupce společnosti JUTA a. s. a návrh smlouvy s touto společností, potažmo internetové zpravodajské články o výkupech prostřednictvím třetích osob. Uvedené důkazní návrhy však krajský soud pro nadbytečnost zamítl, neboť tyto nemohou mít vliv na posouzení podjatosti žalovaného v kontextu všeho již výše uvedeného. Nadto od společnosti JUTA a. s. šlo o nabídku ve vztahu k pozemku, který není předmětem tohoto řízení. Krajský soud znovu opakuje, že nabídky, které jsou vlastníku činěny jinými subjekty (zpravidla před zahájením vyvlastňovacího řízení, neboť poté je o tomto uvedena poznámka v katastru nemovitostí), nejsou pro posouzení řádnosti kontraktačního procesu v této věci, ani stran posouzení námitky podjatosti žalovaného rozhodné.
183. Žalobci se v této souvislosti odkazují na existenci předkupního práva státu, neuvádějí však již, z čeho takové předkupní právo plyne. Jeho existence by mohla být stanovena v souladu s dikcí § 101 stavebního zákona v územním plánu, nic podobného ale žalobci netvrdí. Z dikce § 101 odst. 1 stavebního zákona totiž plyne, že: „K pozemku určenému územním plánem nebo regulačním plánem pro veřejně prospěšnou stavbu nebo veřejné prostranství a ke stavbě na tomto pozemku má obec nebo kraj anebo stát (dále jen „oprávněná osoba") v rozsahu vymezeném touto územně plánovací dokumentací předkupní právo; to neplatí, pokud pro veřejně prospěšnou stavbu postačí zřízení věcného břemene. Předkupní právo se v územním plánu nebo regulačním plánu vymezuje označením nemovitosti podle zvláštního právního předpisu a stanovením oprávněné osoby, v případě státu též stanovením příslušné organizační složky nebo příspěvkové organizace nebo státního podniku. Textovou část územního plánu nebo regulačního plánu obsahující vymezení nebo změnu vymezení předkupního práva zašle obec nebo kraj neprodleně osobě oprávněné z předkupního práva a osobám, jejichž nemovitosti předkupní právo zatěžuje. Osoba oprávněná z předkupního práva podá neprodleně návrh na zápis předkupního práva do katastru nemovitostí. Předkupní právo podle tohoto zákona vzniká nabytím účinnosti územního plánu nebo regulačního plánu a má účinky věcného práva. Vlastník pozemku nebo stavby, u kterých vzniklo předkupní právo podle tohoto zákona (dále jen „povinný vlastník"), má povinnost v případě zamýšleného úplatného převodu nabídnout oprávněné osobě tyto k odkoupení postupem a za podmínek podle tohoto zákona.“
184. I pokud by tomu tak bylo a územní plán ve vztahu k pozemkům žalobců stanovoval předkupní právo státu, toto zaniká, pokud ten, v jehož prospěch je sjednáno (zřízeno), odmítne pozemek odkoupit za částku, kterou vlastníkovi nabídl jiný zájemce. Modelově – pokud by tedy žalobce a) nabídl výše uváděný pozemek parc. č. XI, za který mu nabízela soukromá společnost Juta a. s. částku 500 000 Kč, České republice jednající ŘSD ČR a tato by odmítla, předkupní právo v tuto chvíli – stran této transakce - zaniká a žalobce a) může pozemek prodat soukromé společnosti. Ve vztahu k ní by potom Česká republika, jednající ČSD ČR, musela následně vést, jako zájemce o vyvlastnění, kontraktační proces ve smyslu § 3b liniového zákona, potažmo – v případě jeho neúspěchu – podat žádost o vyvlastnění. Riziko tohoto postupu již ale stíhá nového vlastníka (kterému by mělo být z územně plánovací dokumentace zřejmé, že zde takové předkupní právo existuje – obecně vzato). K výše uvedenému srov. § 2140 a násl. o. z., zejména potom § 2144 o. z.
185. Jakýkoli odkaz žalobců na rozdílné postupy různých subjektů ve fázi, dokud nedojde k zahájení vyvlastňovacího řízení, tedy v rámci kontraktačního procesu, není v nyní posuzované věci rozhodný, stejně jako financování těchto postupů, neboť se žalobci měl ve smyslu výše uvedeného jednat – pro splnění podmínek, respektive předpokladů – pro zahájení vyvlastňovacího řízení pouze vyvlastnitel (v té době v postavení zájemce o vyvlastnění), na kterého se vztahovala právní úprava plynoucí zejména z dikce § 3b liniového zákona. Žalobci uváděná tvrzení a k nim přikládané listiny či navrhované důkazy (k tomu srov. 9 žaloby, č. l. 7 soudního spisu) tak nejsou relevantní a není možné z nich dovozovat podjatost žalovaného.
186. Tvrzení žalobců, že by žalovaný měl být ovlivňován bývalým ministrem dopravy Havlíčkem prostřednictvím ŘSD ČR, neboť žalobcům nejsou nabízeny náhrady podle judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. str. 7 žaloby, č. l. 6 soudního spisu), jsou tak v kontextu výše uvedeného zcela nedůvodná. Ve fázi kontraktačního procesu se, jak již bylo uvedeno výše, nedá hovořit o náhradách za vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nedůvodným je rovněž dílčí tvrzení žalobců (stran podjatosti žalovaného), že Královéhradecký kraj vykupuje pozemky za peníze své, ale i peníze z dotací poskytnutých Ministerstvem průmyslu a obchodu. Jak již bylo uvedeno výše, za co, proč a k jakým účelům vykupuje Královéhradecký kraj pozemky, není pro posouzení nyní souzené věci relevantní. Pokud mají žalobci podezření na páchání trestné činnosti či jiná porušování zákona při poskytování dotací a hospodaření státu či kraje, mohou se v této souvislosti obrátit na orgány činné v trestním řízení.
187. Krajský soud tak dospívá k závěru o nedůvodnosti celé žalobci vznesené námitky podjatosti vůči žalovanému.
188. Na tomto místě spíše nad rámec výše uvedeného krajský soud dodává, že ve správním spise jsou založeny a u jednání soudu byly předloženy další smlouvy uzavírané mezi Královéhradeckým krajem a soukromými osobami. Tyto jsou zohledněny níže, neboť v této části rozsudku nejsou s ohledem na vše výše uvedené relevantní a sami žalobci z nich primárně dovozují tržní cenu (zemědělské půdy) mnohonásobně vyšší, než která jim byla nabízena, což může být relevantní pouze stran řádnosti, respektive zákonnosti proběhlého kontraktačního procesu. K tomu tedy srov. vypořádání žalobního bodu č. 7.3.
189. Žalobní námitku stran podjatosti žalovaného žalobci zopakovali ve svém doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 (tedy doplnění žaloby po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93) – k tomu srov. bod III. tohoto doplnění žaloby. Nad rámec dříve uvedeného poukázali na politické ovlivňování projednávané věci prostřednictvím úřadu, ale i úřední osoby, která je jí pověřena, ze strany bývalého ministra Havlíčka a hejtmana Mgr. Červíčka.
190. Součástí správního spisu je dopis bývalého ministra Karla Havlíčka adresovaný tehdejší ministryni spravedlnosti Marii Benešové (k tomu srov. strany 473 – 478 správního spisu, druhý svazek), který je nazván jako „Stížnost/podnět k podání návrhu na zahájení kárného řízení proti JUDr. F. K., soudci a místopředsedovi Vrchního soudu v Praze“. S ohledem na skutečnost, že jde o součást správního spisu, krajský soud při jednání soudu dne 26. 4. 2022 (tedy před kasačním rozsudkem Nejvyššího správního soudu) uvedenou listinu zvlášť jako důkazní návrh neprováděl (jak mu nyní žalobci vyčítají v doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022). V uvedeném dopise bývalý ministr Havlíček shrnuje skutkový vývoj věci a upozorňuje na „přemrštěné“ požadavky na finanční náhradu za vyvlastněné pozemky, které jsou v rozporu s právním řádem České republiky, který by žalobce a) jako soudce měl respektovat.
191. Krajský soud nemá za to, že by uvedený dopis mohl deklarovat pochybnosti či samotnou podjatost jako takovou u žalovaného, potažmo jeho jednotlivých zaměstnanců (pověřených úředních osob). Uvedený dopis mohl vést pouze k zahájení kárného řízení ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, iniciovaného ministryní spravedlnosti a to za předpokladu, že by zde byly naplněny podmínky vymezené v § 86 - § 90 posledně uváděného zákona. Tato otázka může být spíše otázkou profesní etiky soudce (problematika jeho mediální prezentace a vystupování v řízení před soudem) a krajský soud není oprávněn se k ní jakkoli vyjadřovat – stran postupu bývalého ministra Havlíčka či stran postupu zejména žalobce a). Nadto soudce může pochopitelně vystupovat v řízení před soudem, pokud jde o jeho vlastní majetek.
192. Žalobci dále nově poukázali na veřejnou prezentaci stávajícího hejtmana Mgr. Martina Červíčka, který bezprostředně po vydání napadeného rozsudku vyjádřil potěšení nad vyvlastněním žalobců a zároveň (vykřičníkem akcentované) poděkování „právníkovi, který se tímto problémem na krajském odboru dopravy zabýval“. Uvedené bylo stran obsahu provedeno k důkazu, aby se s tímto mohl soud vypořádat.
193. Stran hodnocení uvedeného výroku je krajský soud ve shodě s Osobou zúčastněnou na řízení 2). Zmiňovaný výrok hejtmana Královéhradeckého kraje Mgr. Martina Červíčka nezavdává žádné opodstatněné pochyby ohledně podjatosti žalovaného či konkrétního úředníka. Je pravdou, jak správně uvedla Osoba zúčastněná na řízení 2), že šlo o vyjádření poděkování za práci úřední osoby, která vyřizuje a projednává velmi složitou a již dlouho trvající kauzu. To vše v poměrech státní správy, která se zejména platově nevyrovná sféře soukromé. Nadto je nutno zdůraznit, že žalobami napadaná rozhodnutí projednávaná před zdejším soudem (v předmětné věci a ve věci s ní obsahově související) se vyznačují vysokou mírou kvality (při srovnání s jinými rozhodnutími přicházejícími zpravidla od jiných krajských úřadů). Nelze ani vytýkat čelnímu představiteli kraje, že vyjádřil potěšení nad tím, že předmětný úředník žalovaného vydal v této komplikované a mediální kauze rozhodnutí, které obstálo před přezkumem správního soudu. Ani toto nově žalobci předestřené prohlášení není schopno překročit kritickou míru, za kterou by bylo možné hovořit o podjatosti žalovaného či konkrétní úřední osoby.
194. Na výše uvedených závěrech ničeho nemění ani komunikace, která proběhla mezi Ing. H., jako tehdejším námětkem hejtmana Královéhradeckého kraje a statutárním zástupcem společnosti JUTA, a. s., a Ing. M., tehdejším ředitelem ŘSD ČR a nynějším generálním ředitelem ŘSD ČR, která je zachycena na č. l. 332 – 333 soudního spisu. Tuto krajský soud provedl k důkazům, aby se s jejím obsahem mohl vypořádat. Z této komunikace plyne, že Ing. H. se v roce 2015 nabízel, že pozemek [nejspíše pozemek žalobce a) parc. č. XŠ] od žalobce a) jako soukromý subjekt odkoupí za cenu, kterou žalobce a) nárokuje (dle svého znaleckého posudku). Za tím účelem ŘSD ČR bylo ochotno vzít zpět žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení – to je logické s ohledem na to, že po zahájení vyvlastňovacího řízení jsou pozemky v katastru nemovitostí označeny plombou. Uvedené jednání, ohledně kterého byla i vypracována smlouva o převodu pozemku na společnost JUTA a. s. (založená ve spise MěÚ Jaroměř sp. zn. VÝST 378/2014), není rovněž rozhodné stran závěru o tom, že by žalovaný měl být podjatý. Uvedené jednání je s ohledem na výše uvedené přijatelné, neboť žalobce a) mohl svůj pozemek prodat v rámci kontraktačního procesu komukoli a za jakoukoli cenu, jak je podrobně rozvedeno výše. Následný kontraktační proces v souladu se zákonem by byl veden s ŘSD ČR. Ing. H., potažmo společnost JUTA, a. s. mohl nakonec takto odkoupený pozemek od žalobce a) i státu darovat, pokud na výstavbě měl soukromý zájem (i s ohledem na svou podnikatelskou činnost). Návrhy na doplnění dokazování onou smlouvou o převodu nemovitosti a výslechem Ing. H. proto byly pro nadbytečnost zamítnuty u jednání soudu dne 24. 11. 2022. Pro úplné vyčerpání dané věci je vhodné uvést, jak správně poznamenali žalovaný a Osoba zúčastněná na řízení 2) u jednání soudu, že jde o důkazní návrhy, které se s ohledem na své datování vztahují k pozemku, který byl předmětem již pravomocně skončeného řízení, a totiž řízení vedeného před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 91/2021.
195. Pokud jde o v pořadí druhý žalobní bod, krajský soud uvádí, že obdobnou námitku vznášenou ve vztahu k organizačnímu řádu Krajského úřadu Královéhradeckého kraje již posuzoval v řízením vedeném pod sp. zn. 30 A 42/2021. K tomu srov. žalobní námitka č. 4.3. a její vypořádání v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161. Stejně tak se krajský soud předmětnou námitkou opětovně zabýval ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109.
196. S odkazem na výše uvedené krajský soud uvádí, že je nutné rozlišovat (v souladu s teorií správního práva) správní orgán v tzv. institucionálním slova smyslu a správní orgán v tzv. funkčním slova smyslu (k tomu viz např. HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016. 599 s). Vyvlastňovací úřad (označení ve funkčním slova smyslu) je úřadem krajského úřadu (v případě nyní přezkoumávaného Mezitímního rozhodnutí). Vnitřní organizační členění je věcí samotného správního orgánu (v souladu se zákonem č. 129/2000 Sb. o krajích, ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud tak opětovně uvádí, že uvedená žalobní námitka žalobců je nedůvodná. Orgánem pověřeným zákonem k vedení vyvlastňovacího řízení je žalovaný jako krajský úřad. Jeho vnitřní organizace a členění není rozhodující a de facto nepůsobí vně – ve vztahu k adresátům vrchnostenské veřejné správy stále vystupuje Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Pravomocí, příslušností (v procesním slova smyslu) a působností (v hmotněprávním slova smyslu) je nadán správní orgán jako celek, tedy krajský úřad. Ohledně toho, kdo předmětnou věc vyřizoval a kdo ji podepisoval, odkazuje krajský soud na procesní obranu žalovaného a tam uvedené zdůvodnění.
197. Krajský soud u jednání soudu dne 26. 4. 2022 zamítl pro nadbytečnost návrh žalobců na provedení důkazu organizačním řádem Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, a to s ohledem na výše uvedené právní posouzení nedůvodnosti této námitky.
198. Nad rámec výše uvedeného krajský soud dodává, že ve vztahu k této žalobní námitce žalobci ve svém doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 (po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93) neuvedli ničeho nového, ani svá tvrzení nikterak nerozvedli nad rámec výše uvedeného (k tomu srov. bod V. doplnění žaloby žalobců ze dne 30. 9. 2022).
199. Pokud jde o v pořadí třetí žalobní bod, tento je rovněž nedůvodný. Tímto žalobci namítali, že Mezitímní rozhodnutí (obecně – pokud jde o něj jako institut práva) je v rozporu s mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, konkrétně čl. 6 odst. 1 větou první Úmluvy a s právem Evropské Unie a s Ústavou České republiky. Žalobci poukazovali na neústavnost institutu mezitímního rozhodnutí obecně, neboť tento umožňuje vyvlastnit majetek určité osoby s tím, že ve stejný moment není rozhodnuto o náhradě za toto vyvlastnění.
200. Krajský soud nejprve zdůrazňuje, že v mezidobí od podání žaloby byl vyhlášen nález Ústavního soudu, konkrétně dne 22. 3. 2022 pod sp. zn. Pl. ÚS 39/18, který se ústavní konformitou právní úpravy (mimo jiné) mezitímního rozhodnutí ve smyslu § 4a liniového zákona zabýval. Uvedeným nálezem byl návrh skupiny senátorů na zrušení ustanovení § 1 odst. 1 liniového zákona ve slovech „při získávání práv k pozemkům a stavbám potřebných pro uskutečnění uvedených staveb“, § 2f, § 4a včetně poznámky pod čarou č. 15 a přílohy liniového zákona, zamítnut. Ve vztahu k nyní žalobci uplatněné argumentaci krajský soud odkazuje na strany 35 – 38 nálezu.
201. Nad rámec v nálezu Ústavního soudu uvedených závěrů dospívá krajský soud rovněž k nedůvodnosti třetího žalobního bodu žalobců, a to se svou argumentací uvedenou níže.
202. Dle názoru krajského soudu je smyslem a účelem čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyloučit takovou právní úpravu, která by při úkonu orgánu veřejné moci, kterým se odnímá či omezuje vlastnické právo, vylučovala náhradu (či tuto neúměrně oddalovala v čase a mohla tak znamenat její znehodnocení).
203. Právní řád české republiky upravuje i další situace, kdy dochází k omezení vlastnického práva a automaticky (zároveň) s tímto nedochází ke stanovení náhrady za takové omezení. Příkladem může být i dikce § 102 stavebního zákona, kde zákon pamatuje na omezení vlastnického práva v důsledku přijaté stavební uzávěry či v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu. K omezení vlastnického práva dochází i vymezením veřejného prostranství na soukromém pozemku, respektive na pozemku soukromého vlastníka, který se poté může domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které v této souvislosti může vznikat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a další). Právní řád v těchto případech konstruuje, za jakých podmínek je dán nárok vlastníka na náhradu, aniž by tato byla přímo spojená s právní úpravou té které a výše nastíněné situace.
204. K omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž dle názoru krajského soudu nedochází výlučně rozhodnutím – ve smyslu jedné z forem činnosti vrchnostenské veřejné správy, ale i jakýmkoli jiným aktem, například opatřením obecné povahy (územní plán či stavební uzávěra). Je pravdou, že čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je primárně konstruován na rozhodnutí ve smyslu individuálního správního aktu, ale logickým výkladem je možné jej vztáhnout i na výše zmiňovaná opatření obecné povahy. Vždyť tato jsou považována za tzv. hromadná rozhodnutí (rozhodnutí působící erga omnes a přecházející na právní nástupce obdobně jako rozhodnutí in rem).
205. Vnímáno optikou žalobních tvrzení žalobce by bylo nutné přijmout závěr, že právní konstrukce, podle které je možné se domáhat náhrady za omezení vlastnického práva v čase, by byla vždy protiústavní.
206. Krajský soud však dospívá k závěru o tom, že protiústavní je jen taková právní úprava, která by vylučovala náhradu za omezení (odejmutí) vlastnického práva, nebo náhradu neúměrně odsouvala v čase – náhrada by tudíž ztrácela smysl (docházelo by až ke znehodnocení majetku vlastníka). Dle názoru krajského soudu je čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přímo aplikovatelný, pokud tedy právní úprava explicitně nestanoví náhradu za omezení či odejmutí vlastnického práva, pak se může majitel této domáhat přímo – a to s odkazem na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Takový stav je právně žádoucí a jen podporuje závěry Ústavního soudu o ústavněprávní konformitě institutu mezitímního rozhodnutí v liniovém zákoně.
207. Pokud jde o v pořadí čtvrtý žalobní bod, tedy námitky žalobců stran nedostatku aktivní legitimace ŘSD ČR k podání žádosti o vyvlastnění, i touto námitkou se správní soudy opětovně zabývaly. V této souvislosti krajský soud nejprve konstatuje, že postavením ŘSD ČR se vyčerpávajícím způsobem zabýval již ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 2020, č. j. 30 A 36/2020 – 144, a tyto závěry byly podpořeny a rozvedeny rovněž Nejvyšším správním soudem v jeho již opakovaně výše zmíněném rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 – 66. Obdobně s nimi potom krajský soud pracoval rovněž ve svém rozsudku ze dne 21. 7. 2021, č. j. 30 A 42/2021 – 161, a ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109.
208. Krajský soud tedy opakuje, že ŘSD ČR, v nynějším řízení jako Osoba zúčastněná na řízení 2), je podle zřizovací listiny státní příspěvkovou organizací ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o majetku ČR, zřízenou původně rozhodnutím ministra dopravy a spojů ze dne 4. 12. 1996 podle § 31 a § 32 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky v ČR a obcí v ČR, a změněnou opatřením Ministerstva dopravy vydaným podle § 5 a § 20 zákona o majetku ČR, mezi jejíž úkoly patří mimo jiné: „zajišťovat veškeré činnosti pro přípravu a realizaci stavby včetně zatěžování a zcizování movitého a nemovitého majetku“ (čl. II bod 2 třetí odrážka zřizovací listiny).
209. V rozsudku č. j. 5 As 52/2016 – 39 vyslovil Nejvyšší správní soud, že Osoba zúčastněná na řízení 2) z pozice státní příspěvkové organizace nemá vlastní majetek, ale hospodaří s majetkem ve vlastnictví státu. Podle Nejvyššího správního soudu může do rozsahu činností Osoby zúčastněné na řízení 2) spadat také provádění úkonů vyvlastnitele podle zákona o vyvlastnění, a to vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Pokud se účastní řízení o vyvlastnění, nemůže konkrétní majetek vyvlastnit do svého vlastnictví, ale pouze do vlastnictví státu. Pro úplnost lze uvést, že Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1767/16, odmítl ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu.
210. Postavení Osoby zúčastněné na řízení 2) neodporuje definici vyvlastnitele ve smyslu § 2 písm. c) zákona o vyvlastnění. Pokud totiž může jako vyvlastnitel uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, není důvod, aby v dalším kroku (v případě, že se nepodaří smlouvu uzavřít) nemohla nadále jako vyvlastnitel vystupovat (to znamená, že do řízení by na místo vyvlastnitele musel vstoupit jiný subjekt). Výsledkem vyvlastňovacího řízení, ve kterém na pozici vyvlastnitele vystupuje osoba zúčastněná, tedy je, že vlastnické právo přechází na Českou republiku s právem hospodaření pro Osobu zúčastněnou na řízení 2).
211. Nejvyšší správní soud dospěl shodně s krajským soudem k závěru, že Osoba zúčastněná na řízení 2) v řízení o vyvlastnění nevystupuje jako organizační složka státu, nýbrž jako státní příspěvková organizace jednající svým jménem, ovšem na účet státu.
212. Žalobci tvrdili zejména střet zájmů mezi Osobou zúčastněnou na řízení (ŘSD ČR) a Českou republikou. Podle nich mezi nimi není shoda na tom, zda a které pozemky vyvlastnit a jakou náhradu za ně poskytnout. K obdobnému tvrzení vznesenému již v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 36/2020 se vyjadřoval Nejvyšší správní soud (odstavec č. 40 jeho rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 – 144), kde uvedl, že žalobce a) tehdy uvedené tvrzení ničím nepodložil a vzhledem ke všemu, co již bylo k problematice aktivní legitimace ŘSD ČR vyřčeno, nemá uvedené tvrzení žádný vliv na závěr o postavení ŘSD ČR jako vyvlastnitele.
213. K posledně uvedenému závěru dospívá krajský soud i nyní. Problematiku aktivní legitimace ŘSD ČR považuje krajský soud za již zcela vyčerpanou. Na jeho závěrech nemůže nic měnit ani tvrzení o střetu zájmů mezi ŘSD ČR a Českou republikou. Krajský soud nesdílí názor žalobců, kteří spatřují střet zájmů v tom, že ŘSD ČR postupuje podle právní úpravy, která je v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. ŘSD ČR tak dle názoru žalobců jedná v rozporu se zájmem České republiky, která je garantem uzavřených mezinárodních dohod. Dle názoru krajského soudu Česká republika splnila své mezinárodní závazky právě tím, že přijala danou právní úpravu. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem a tam stanovenou regulací. Předmětná právní úprava byla přijata Parlamentem České republiky, Česká republika je tedy autorem právní úpravy, podle které ŘSD ČR postupovalo. Ad absurdum by tvrzení žalobců mohlo vést k závěru, že Parlament České republiky jednal v rozporu se zájmy státu, když uvedenou právní úpravu přijal. Ústavnost mezitímního rozhodnutí v návaznosti na oddělený výrok o náhradě za vyvlastnění a poskytnutou zálohu vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18.
214. Žalobci dále sporovali, že ŘSD ČR není oprávněným investorem ve smyslu § 4c liniového zákona, nemohlo tedy podat návrh na vydání Mezitímního rozhodnutí. V tomto směru krajský soud sdílí již opakovaně vyřčené závěry žalovaného, a totiž, že nyní projednávaná věc spadá a byla jím vedena a rozhodována dle dikce § 4a liniového zákona. Dikce § 4c liniového zákona dopadá na jiné situace, tj. situace, kdy subjekt v postavení oprávněného investora společně s žádostí o vydání rozhodnutí podle stavebního zákona (umístění či povolení stavby) může podat na příslušný stavební úřad k vedení řízení podle stavebního zákona žádost o vydání mezitímního rozhodnutí podle § 4a liniového zákona. Dikce § 4c liniového zákona tak rozšiřuje aplikační dopad § 4a liniového zákona na další okruh oblastí, konkrétně jde o možnost jeho aplikace v územním nebo stavebním řízení stavebním úřadem za zákonem stanovených podmínek. Uvedené však není nyní projednávaným případem.
215. Žalobci uvedenou námitku argumentačně rozvedli v doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 (k tomu srov. bod IV. tohoto doplnění žaloby), s tím, že zejména zpochybnily závěry ve vztahu k uvedené problematice vyslovené v rozsudcích zdejšího soudu a dále v rozsudcích Nejvyššího správního soudu, konkrétně v rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66, a rozsudku ze dne 16. 6. 2022, č. j. 4 As 1/2022 - 66. Žalobci ustálili svá tvrzení na tom, že Česká republika a ŘSD ČR jsou dvě rozdílné právnické osoby (samostatné) a podle toho by v právních vztazích měly vystupovat.
216. Krajský soud na tomto místě považuje za důležité opětovně zmínit, že uvedenou námitku žalobce a) uplatňoval rovněž v řízení vedeném před krajským soudem pod sp. zn. 30 A 91/2021. O tomto žalobním bodě bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109 (konkrétně šlo o žalobní bod tam uvedený pod č. 5), ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2022, č. j. 4 As 1/2022 – 66, a v neposlední řadě byla proti těmto rozsudkům obecných soudů odmítnuta ústavní stížnost žalobce a), konkrétně usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2187/22. Krajský soud tak s ohledem na posledně uvedené nemá důvod na svých již dříve vyslovených právních závěrech ničeho měnit. Nadto se krajský soud cítí být výše uvedenými závěry svého nadřízeného soudu, tedy Nejvyššího správního soudu (podpořenými Ústavním soudem), vázán.
217. Krajský soud neprovedl k důkazu žalobci navrhované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 4 Co 432/2021-104, neboť rozhodnutí tuzemských soudů se neprovádějí jako důkazní prostředky v řízení před soudem. Nadto dle tvrzení žalobců i z jimi uváděného a v doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 navrhovaného důkazního prostředku (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 4 Co 432/2021-104) plyne obdobný závěr jako z výše uváděných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
218. V pořadí pátém žalobním bodě žalobci tvrdí, že v nyní projednávané věci nebyly naplněny podmínky § 4a liniového zákona, neboť nebyl vyřešen rozsah vyvlastnění a nebylo rozhodnuto o jimi uplatněných akcesorických nárocích. Žalobci tvrdí, že správní orgán (žalovaný) pochybil, pokud pominul, že v řízení řádně uplatnili nárok na rozšíření vyvlastnění na celé pozemky p. č. XG, XCH, a rozhodl i v rozporu s (pro něj závazným) právním názorem odvolacího správního orgánu, tj. v rozporu s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 8. 3. 2021, č. j. Typ MD-4859/2021-930/3, MD/4859/2021/925, dle něhož žalobci uplatnili nárok na vyvlastnění celého pozemku p. č. XCH řádným návrhem – dílčí žalobní od 5.1.
219. Uvedená žalobní tvrzení žalobci rozvedli v doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 (po kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předmětné věci), jak je specifikováno výše.
220. Krajský soud výše uvedená tvrzení žalobců nesdílí. Dikce § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění stanoví, že: „Není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, lze na ně rozšířit vyvlastnění, jestliže o to vyvlastňovaný požádá, i když není nezbytné k dosažení daného účelu.“
221. Je pravdou, že žalobci vznesli nárok na rozšíření vyvlastnění, jak popisují shora, k tomuto návrhu se ale žalovaný řádně vyjádřil, konkrétně na stranách č. 12 - 15 Mezitímního rozhodnutí. Žalovaný dospěl k závěru, že uvedené pozemky nejsou zemědělsky užívané, dle druhu pozemku v katastru nemovitostí jde o trvalý travní porost a fakticky (dle přiloženého snímku v Mezitímním rozhodnutí – k tomu srov. obrázek č. 1 na straně 5 Mezitímního rozhodnutí) jde o zatravněný prostor se skupinami stromů mezi polem a řekou Labe. Žalobci nadto nově v žalobě – oproti námitkám v průběhu vyvlastňovacího řízení a oproti žalobě projednávané v této věci dříve pod sp. zn. 30 A 42/2021, tvrdili alespoň nějaké okolnosti z jejich pohledu dokládající zákonem požadovanou nemožnost nebo „nepřiměřené obtíže“ užívaní nevyvlastňovaných částí pozemků v souladu s tím, jak to předvídá výše citované ustanovení zákona. Tyto ještě zopakovali a částečně rozvedli v doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022.
222. Žalovaný se řádně vypořádal s návrhem žalobců vzneseným ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění a dospěl k závěru, že zde podmínky předvídané uvedeným ustanovením splněny nejsou (k tomu srov. již uváděné strany 12 – 15 Mezitímního rozhodnutí), na toto vypořádání krajský soud zcela odkazuje a na další tvrzení vznesená v žalobě reaguje níže. Na výše uvedeném nic nemění ani žalobci odkazované rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 8. 3. 2021, č. j. Typ MD-4859/2021-930/3, MD/4859/2021/925, řešící problematiku zahájení více vyvlastňovacích řízení ve vztahu k těmto pozemkům a s tím spojenou překážku litispendence. Žalovaný vyvlastnil jen části uvedených pozemků – jak plyne z výroku Mezitímního rozhodnutí, a to s odůvodněním, jak je nastíněno shora (ve zbytku krajský soud odkazuje na obsah Mezitímního rozhodnutí). Žalovaný tedy zcela vyčerpal předmět řízení a nyní posuzovaný žalobní bod žalobců je zcela nedůvodný.
223. Stejně tak je chybný názor žalobců (byť v žalobě opřený o odborný článek Doc. JUDr. Kateřiny Frumarové a JUDr. Tomáše Grygara – k tomu srov. str. 15 žaloby), že o „žádosti“ žalobců o rozšíření vyvlastnění na celé pozemky parc. č. XG a parc. č. XCH, stejně jako o náhradě za sjezd, mělo být rozhodnuto samostatným výrokem. Obsah výroku o vyvlastnění je dán § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění a se závěry žalobců opřenými o výše uvedený odborný článek se krajský soud neztotožnil.
224. Z komentářové literatury, konkrétně z komentáře k ustanovení § 24 zákona o vyvlastnění (viz HANÁK, J., ŽIDEK, D., ČERNOCKÝ, R. Zákon o vyvlastnění. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, 2004 s.), plyne, že: „O rozšíření vyvlastnění musí vyvlastňovaný požádat. Podle § 22 zákona o vyvlastnění mohou být námitky proti vyvlastnění a důkazy k jejich prokázání uplatněny nejpozději při ústním jednání, přičemž k později uplatněným námitkám a důkazům se nepřihlíží, pokud jsou o tomto následku účastníci poučeni v uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení. Proto se ztotožňujeme s tím, že požadavek na rozšíření vyvlastnění je nutno posoudit jako námitku proti vyvlastnění, a proto se i na tuto námitku vztahuje zásada koncentrace řízení (již NSS 3 As 35/2005-63 k identické úpravě v § 110 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976; za stávající právní úpravy např. KS v Českých Budějovicích 10 A 74/2013-96). Není tudíž pravda, že „žádný právní předpis nestanoví dobu, do které má vyvlastňovaný o vyvlastnění takového pozemku požádat“ (KS v Praze 54 A 24/2018-52). Rozhodování o rozšíření vyvlastnění je považováno za „jistý prvek kontradiktornosti, jehož prostřednictvím je vyvlastňovacímu úřadu poskytnut procesní nástroj k ochraně vyvlastňovaného např. před praktikami vyvlastňovatele reprezentujícími tzv. „salámovou metodu“ při podávání návrhů na vyvlastnění. Z uvedeného se též dovozuje, že návrh na rozšíření vyvlastnění dle § 4 odst. 3 může být podán nejen ohledně pozemků a staveb, jejichž vyvlastnění není nezbytné k dosažení daného účelu, nýbrž (a minori ad maius) též ohledně pozemků a staveb, jejichž vyvlastnění je nezbytné k dosažení daného účelu, avšak navzdory tomu nebylo požadováno vyvlastnitelem v žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení (NSS 2 As 22/2017-57).“
225. Není zde tedy dán zákonný podklad pro to, aby v uvedené situaci – podané „žádosti“ o rozšíření vyvlastnění – bylo rozhodováno samostatným výrokem. Účastníky řízení o žádosti jsou obecně žadatel a další osoby. Vyvlastňovaný není žadatelem (ani pro část řízení), proto vyvlastňovaný nedisponuje řízením. „Žádost“ o rozšíření vyvlastnění je nezbytné vnímat jako námitku do rozsahu vyvlastnění, neboť v rámci této námitky musí vyvlastňovací úřad zkoumat podmínku rozšíření, tedy… „ Není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi..“ Až přisvědčí-li vyvlastňovací úřad této námitce, může výrokem o vyvlastnění rozhodnout o širším rozsahu vyvlastnění, přičemž v odůvodnění uvede, že této námitce přisvědčil a podmínky podle § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění byly splněny.
226. Pokud jde o problematiku náhrady za sjezd na zbylé pozemky žalobců, krajský soud nejprve odkazuje – stran problematiky řešení sjezdu obecně - na strany č. 12, 14 a 15 Mezitímního rozhodnutí, zejména na odstavce 1 a 2 na straně 12 Mezitímního rozhodnutí a tam uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 10 As 460/2021 – 59.
227. Pokud jde o majetkové vyrovnání ohledně sjezdu na pozemky žalobců, krajský soud zdůrazňuje, že požadavek na zřízení sjezdu/vjezdu na zbytkové pozemky žalobců není nárokem – formou – majetkové náhrady za vyvlastnění. Na žalobcem namítané skutečnosti pamatuje zákon o vyvlastnění, konkrétně již výše citovaný § 4 odst. 3 tohoto zákona.
228. Nadto je nutné poznamenat, že o zřízení přístupu na své pozemky mohou žalobci žádat v územním řízení, ve kterém půjde o povolení, respektive umístění, konkrétního záměru (a přístupu k němu). Žalobci uplatňovaný (tento dílčí) nárok na náhradu za sjezd na zbylé pozemky (jak žalobci sami onen nárok nazývají), nemá oporu v zákoně, neboť nároky spojené pro vyvlastňované s vyvlastněním jsou definovány v § 10 odst. 1 – 3 zákona o vyvlastnění. Z dikce § 10 odst. 1 – 4 zákona o vyvlastnění potom plyne, že: „Za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada a) ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby včetně jejich příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim, nebo b) ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu zjištěné podle oceňovacího předpisu, došlo-li k omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě zřízením věcného břemene nebo došlo-li k odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Kromě náhrad uvedených v odstavci 1 náleží vyvlastňovanému též náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání a dalších obdobných nákladů, které vyvlastňovaný účelně vynaloží následkem a v souvislosti s vyvlastněním. Náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění.“
229. Krajský soud se stran nedůvodnosti rozšíření vyvlastnění na celé pozemky parc. č. XG a parc. č. XCH zcela ztotožňuje s argumentací žalovaného uvedenou zejména na stranách 13 – 14 Mezitímního rozhodnutí podepřenou i odkazem na obrázek č. 1 na straně č. 5 Mezitímního rozhodnutí, ve kterém je zakreslena detailně situace na místě samém. Hospodaření na předmětných pozemcích vzhledem k jejich stávajícímu charakteru (reálnému využití) i umístění nebude zhoršeno či podstatně znemožněno. Nejde o zemědělsky užívané pozemky, dle druhu pozemku uvedeného v katastru nemovitostí jde o „trvalý travní porost“, fakticky se jedná o zatravněný prostor se skupinami stromů mezi polem a řekou Labe (jak je zřejmé ze snímku na straně č. 13 Mezitímního rozhodnutí). Argumentace žalobců a poukaz na vymezení těchto pozemků v Územním plánu obce Hořenice (ve znění jeho první změny) či v připravovaném územním plánu (potažmo jeho změně) není v této souvislosti relevantní – proto ostatně krajský soud tyto důkazní návrhy pro nadbytečnost zamítl u jednání. Územní plán vymezuje možnost, jak s danou oblastí nakládat, nikoli však povinnost tak postupovat. Vzhledem k tomu, že uvedené pozemky tvoří z větší části břeh řeky Labe, je samo o sobě a s ohledem na jejich charakter vyloučeno, že je zde dána povinnost žalobců vysázet les ve smyslu zákona č. 289/1995 Sb. – k uvedenému se ostatně velmi přiléhavě vyjádřil žalovaný v posledním odstavci na straně č. 14 Mezitímního rozhodnutí.
230. Stejně tak je nepřiléhavá argumentace žalobců ohledně právní úpravy dělení pozemků (s tím, že nově vzniklé pozemky musí být samostatně napojené na příjezdovou komunikaci). Uvedené plyne z dikce § 82 a násl. stavebního zákona v kombinaci s prováděcím předpisem, konkrétně vyhláškou č. 501/2006 Sb. V nyní souzené věci je titulem pro rozdělení pozemků bez dalšího právě rozhodnutí o vyvlastnění navazující na územní rozhodnutí, právní úprava § 82 a násl. stavebního zákona se tedy neaplikuje.
231. Na výše uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani relativně nové žalobní tvrzení žalobců vznesené v této souvislosti v doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022. Předmětem vyvlastňovacího řízení není zkoumat, zda je k „zbytkovým částem“ pozemků, tedy k těm, které vyvlastněny nejsou zachován sjezd či jiný přístup – o tom může být rozhodnuto ve vztahu ke konkrétnímu záměru, jak je uvedeno výše. Pro posouzení věci ve smyslu výše citovaného § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění není rozhodná smlouva, respektive návrh nájemní smlouvy od ŘSD ČR, datovaný dnem 21. 4. 2022, kterým nyní, dle tvrzení žalobců, přiznalo, že žádnou cestu ke stavbě zajištěnou nemá (smlouva byla uzavřena 1. 8. 2022). Žalobci poukazovali na to, že z uzavřené smlouvy lze mít za prokázané, že jinak než přes onu provizorní cestu přes pozemky žalobců se na pozemky označené parc. č. XC, XE, XCH a č. XG dostat nelze. Stejně tak není rozhodné pro posouzení aplikace dikce § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění rozhodnutí o zahájení pozemkových úprav, dle něhož Státní pozemkový úřad (SPÚ) z vlastního veřejnoprávního rozhodnutí zahrnul předmětné pozemky parc. č. XE, XC, XG a XCH do pozemkových úprav jako pozemky nepřístupné, k nimž není cesta, kterou je nutno nově vybudovat (žalobci připojili a k důkazu navrhli plán pozemkových úprav, dle nichž mají být pozemky parc. č. XC, XE, XG a XCH teprve po provedených pozemkových úpravách spojeny s veřejnou cestou doplňkovou cestou DC 13). V neposlední řadě žalobci poukázali na rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 15. 8. 2022, č. j. MD-14167/2021-930/3, které se však týká prodloužení lhůty k dodání znaleckého posudku ze strany žalobců ve věci náhrady, o které je ve vztahu k Předmětným pozemkům rozhodováno zvlášť. Uvedené rozhodnutí nemá de facto vztah k nyní projednávané věci. Všechny tři výše uvedené návrhy na doplnění dokazování krajský soud u jednání soudu dne 24. 11. 2022 pro nadbytečnost zamítl.
232. Rozhodnutí ministerstva dopravy je stran řešení otázky rozsahu vyvlastnění nerelevantní, stejně tak jsou nadbytečné dvě zbývající listiny, kterými se žalobci snaží prokázat skutečnost, že na „zbytkové pozemky“ není zachován samostatný přístup (sjezd). Krajský soud spíše nad rámec dále uvedeného podotýká, že taková skutečnost (s ohledem na obsah jednotlivých podání správního a soudního spisu) není mezi účastníky řízení, včetně Osoby zúčastněné na řízení 2), sporná. O náhradním sjezdu na „zbylé“ pozemky žalobců bylo jednáno v rámci prefáze vyvlastňovacího řízení, tedy v době kontraktačního procesu a uvedená jednání pokračovala i po zahájení vyvlastňovacího řízení dne 2. 6. 2020.
233. Předmětem vyvlastňovacího řízení, jak už opakovaně zaznělo shora, není řešení otázky dopravního či jiného napojení nevyvlastněných a „zbylých“ pozemků či jejich částí. Ve vyvlastňovacím řízení lze toliko řešit a aplikovat již výše citované ustanovení § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění. Žalobci však do dnešního dne neuvedli žádná relevantní tvrzení, která by svědčila pro naplnění hypotézy této dikce. Žalobci neuvedli (vyjma opakování o problematice přístupnosti, či spíše nepřístupnosti daných „zbytkových pozemků“), jak tyto „zbylé pozemky“ užívali doposud a jak je plánují užívat do budoucna – a zároveň, jak je toto jejich užívání vyloučeno či podstatně ztíženo (slovy zákona spojeno s nepřiměřenými obtížemi) v důsledku vyvlastnění (jejich částí) – to vše, jak předvídá dikce § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění.
234. Žalobci nadto sami ve svých tvrzeních uvádějí, že dostupnost „zbylých pozemků“ je nyní řešena v komplexních pozemkových úpravách. Nabízí se tedy konkrétní řešení nastalé situace, a to buďto komplexní či individuální – spojené s konkrétním záměrem, jak je rovněž již uvedeno shora.
235. V rámci dílčího žalobního bodu 5.2. žalobci uvedli, že v Mezitímním rozhodnutí postrádají rovněž výroky o odměně jejich advokátky a výrok o úhradě znalečného, které vynaložili na znalecký posudek. Uvedená námitka nebyla žalobci vznesena v průběhu vyvlastňovacího řízení v rámci jimi uplatněných námitek, ale až v nyní projednávané žalobě. Nicméně obdobnou námitku již žalobci, respektive žalobce a) sám vznesl v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 30 A 91/2021.
236. Pokud jde o odměnu advokátky, na její náhradu nemají žalobci nárok, a to s odkazem na dikci § 79 odst. 3 správního řádu, dle kterého: „Nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady.“ Správní řád jinak stanoví v dikci § 141 odst. 11, dle kterého: „Ve sporném řízení přizná správní orgán účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může správní orgán náhradu nákladů poměrně rozdělit, popřípadě rozhodnout, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu správní orgán přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze správního orgánu.“ V nyní projednávané věci však o sporné řízení nejde, jak již ostatně bylo v obdobné věci judikováno v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2016, č. j. 30 A 100/2015 – 53, ve znění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 7 As 335/2016 – 52.
237. Nárok na náhradu nákladů řízení advokátky žalobců nemá v tomto typu řízení zákonnou oporu, není tedy nutné o něm rozhodovat výrokovou formou.
238. Pokud jde o náhradu za znalecký posudek v nyní projednávané věci, je nutné zohlednit dikci § 20 odst. 4 zákona o vyvlastnění, dle které: „Náklady spojené s vyhotovením znaleckého posudku hradí vyvlastnitel.“ Nárok ve smyslu citovaného ustanovení žalobcům nevznikl, neboť jimi předkládaný posudek nebyl vyhotoven podle pravidel dle § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Posledně uváděné ustanovení stanoví, že: „Náhrada se stanoví na základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného, pokud jej vyvlastňovaný předloží vyvlastňovacímu úřadu ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy bylo vyvlastňovanému doručeno uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení, v opačném případě se náhrada stanoví na základě znaleckého posudku podle § 5 odst. 2 písm. a) vyhotoveného na žádost vyvlastnitele; ustanovení § 10 odst. 4 tím není dotčeno.“
239. Krajský soud na tomto místě spíše dodává, že i kdyby byl posudek žalobců řádně, tj. v souladu s § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění, předložen a o náhradě za něj by nebylo rozhodnuto, nejde dle názoru krajského soudu o vadu, která by způsobovala nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a byla důvodem pro jeho zrušení ve správním soudnictví. Výrok o náhradě za zpracovaný znalecký posudek je totiž akcesorickým výrokem k výroku o náhradě za vyvlastnění, šlo by tedy o námitku spadající do pravomoci civilních soudů, které ostatně mohou dle části V. o s. ř. případně takový výrok doplnit, respektive o něm rozhodnout.
240. Uvedená tvrzení žalobci zopakovali rovněž ve svém doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2022 (po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93), konkrétně v bodě VI. tohoto doplnění žaloby.
241. Krajský soud na tomto místě uvádí, že uvedená žalobní tvrzení žalobce a) uplatňoval rovněž v řízení vedeném před krajským soudem pod sp. zn. 30 A 91/2021. O tomto žalobním bodě bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 – 109 (konkrétně šlo o žalobní bod tam uvedený pod č. 4.1.), ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2022, č. j. 4 As 1/2022 – 66, a v neposlední řadě byla proti těmto rozsudkům obecných soudů odmítnuta ústavní stížnost žalobce a), konkrétně usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2187/22. Krajský soud tak s ohledem na posledně uvedené nemá důvod na svých již dříve vyslovených právních závěrech ničeho měnit.
242. Dále krajský soud přistoupil k žalobním bodům týkajícím se kontraktačního procesu a jeho řádnosti, dále jsou tedy vypořádány žalobní body č. 6 a č. 7, respektive č. 7.1, 7.2 a 7.3. Nejprve tedy k žalobnímu bodu výše označenému pod pořadovým číslem 6.
243. Žalobci v rámci posledně uvedeného žalobního bodu uvedli, že s nimi bylo jednáno o směně jejich pozemků, avšak toto jednání nebylo nikterak zakončeno. Na poslední dopis žalobců – k vyúčtovací problematice – nebylo ŘSD ČR reagováno (viz dopis advokátky žalobců ze dne 25. 2. 2021 v reakci na dopis JUDr. Jarolíma z ŘSD ČR). Dle názoru žalobců z obsahu správního spisu plyne, že jednání o směnné smlouvě nebyla nikdy uzavřena, a žalobci, i v průběhu vyvlastňovacího řízení, očekávali uzavření smlouvy, jejíž všechny podstatné náležitosti byly souhlasně projednány.
244. Skutkový průběh ohledně jednání se žalobci před zahájením vyvlastňovacího řízení je popsán na stranách č. 3 – 4 Mezitímního rozhodnutí a tento kopíruje listiny, které jsou založeny ve správním spise (komunikaci mezi vyvlastniteli a žalobci, respektive jejich zástupkyní).
245. Dne 19. 6. 2019 se uskutečnilo první jednání v Praze, kterého se zúčastnili pan K. (osoba jednající za oba vyvlastnitele) a žalobce a) společně se svou zástupkyní. Žalobce a) projevil zájem o směnu pozemků, proto měl předložit návrh, ve kterém uvede, o které pozemky by měl zájem. Osoba zúčastněná na řízení 2) zahájila s žalobci emailovou korespondenci, kde žalobci dne 19. 8. 2019 navrhli směnu pozemků. Předmětem této směny měly být pozemky ve vlastnictví žalobců v k. ú. Hořenice, konkrétně pozemky parc. č. XC, XK, XL, XCH, XG, XQ, XN a XT, tedy i pozemky, jež nebudou přímo dotčeny stavbou (pozemky parc. č. XG, XCH, XT). Tyto všechny žalobci navrhli směnit za pozemky v k. ú. Hořenice p. č. x a p. č. XŤ ve vlastnictví České republiky s tím, že rozdíl ve výměře, dle výpočtu žalobců 262 m², tito doplatí. ŘSD ČR původně nesouhlasilo se směnou všech pozemků s argumentací, že předmětem dohody musí být pouze pozemky přímo dotčené stavbou, které tvoří v plošném rozsahu méně než polovinu navrhované směny žalobci. ŘSD ČR bylo ochotné směnit pouze pozemky parc. č. XK (oddělený z pozemku parc. č. XC), parc. č XL (oddělený z pozemku XE), parc. č. XQ (oddělený z parc. č. XG) a parc. č XN (oddělený z parc. č. XCH). ŘSD ČR nicméně dále souhlasilo s odkupem pozemku parc. č. XC, označeného jako zbytkový a dále uznalo argument žalobců, že pozemek parc. č. XT je za plánovaným mostním objektem, a přestože je v prostoru mostního pole dostatek místa na průchod a průjezd, přiřadilo pozemek parc. č XT do skupiny směňovaných pozemků. Dále došlo k dohodě, že ŘSD ČR vybuduje sjezd ze silnice I/33 na pozemek žalobců parc. č. XE. Dne 17. 9. 2019 ŘSD ČR zahájilo s žalobci jednání o uzavření kupní smlouvy tím, že žalobce kontaktovalo dopisem se zasláním návrhů kupních smluv (včetně znaleckého posudku). Žalobce a) dopis převzal dne 3. 10. 2019 a žalobkyně b) dne 4. 10. 2019. Žalobce a) odpověděl přípisem, kde zpochybnil znalecký posudek č. 4684/261/2019, odmítl návrh ŘSD ČR a trval na své argumentaci o ztíženém až nemožném užívání pozemků parc. č. XG a XCH. Dohoda se nezdála jako možná, proto ŘSD ČR zaslalo žalobcům dopis s krátkou rekapitulací dosavadních jednání. Tento obdržel žalobce a) dne 3. 3. 2020 a žalobkyně b) dne 4. 3. 2020. ŘSD ČR navrhlo další osobní jednání za účelem uzavření dohody, toto se konalo videokonferenčně dne 23. 4. 2020. Závěrem vyplynulo, že dohoda uzavřena nebyla, a to ve věci směny výše uvedených pozemků, ani ve věci přeložky VTL plynovodu osoby zúčastněné na řízení 1). Písemný nesouhlas žalobců s navrženou směnou zaslala jejich zástupkyně dne 27. 4. 2020. Odpověď na tento dopis zaslalo ŘSD ČR zpět žalobcům s komentáři jednotlivých sporných bodů. ŘSD ČR se neztotožnilo s názorem žalobců, zejména ve věci pozemků parc. č. XG a parc. č. XCH, neboť ŘSD ČR je přesvědčeno, že realizací stavby „I/33 Jaroměř obchvat“ neznemožnilo přístup na citované pozemky (fakticky takový přístup neexistoval ani před realizací záměru investora) a žádným způsobem neznemožní nebo neztíží jejich současné užívání. K uvedenému je na str. 5 Mezitímního rozhodnutí obrázek č. 1 zachycující s barevným odlišením pozemky, které byly odděleny geometrickými plány za účelem realizace stavby (a vyvlastnění) a pozemky, které byly ŘSD ČR odmítnuty za účelem směny či odkupu (de facto i pokud jde o rozsah vyvlastnění). Průběh jednání mezi žalobci a Osobu zúčastněnou na řízení 1) je popsán na str. 6 Mezitímního rozhodnutí. K zahájení vyvlastňovacího řízení došlo dne 2. 6. 2020.
246. Dle dikce § 3 liniového zákona je rozhodující pro počátek běhu lhůty 90 dnů dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, po kterou má běžet kontraktační proces jako předpoklad zahájení řízení o vyvlastnění, doručení návrhu smlouvy adresátům – žalobcům. V nyní posuzované věci se uplatní speciální úprava stanovená v dikci § 3 odst. 6 liniového zákona, v rozhodném znění (tedy ve znění platném a účinném do 31. 12. 2020), dle které: „Jde-li o práva potřebná pro uskutečnění stavby dopravní nebo energetické infrastruktury, je podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v nemožnosti získat tato práva dohodou nebo jiným způsobem splněna, pokud byl vyvlastňovanému doručen návrh na uzavření smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, která jsou předmětem vyvlastnění, a smlouva nebyla ve lhůtě 90 dnů ode dne doručení návrhu uzavřena, přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat.“
247. Návrhy smluv byly žalobcům zaslány, jak plyne z výše uvedeného a zejména z obsahu správního spisu, řádně a včas. Ze správního spisu nadto plyne, že komunikace o uzavření kupní či směnné smlouvy, potažmo smlouvy ohledně jejich zatížení věcným břemenem, na Předmětné pozemky probíhala již v roce 2019 a i dále po zahájení vyvlastňovacího řízení, tedy po datu 2. 6. 2020. Dle názoru krajského soudu tak bylo požadavkům v § 3 liniového zákona v rozhodném znění v kontextu nyní projednávané věci dáno za dost (a to i v případě aplikace dikce 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění v rozhodném znění).
248. Na řádnost a ukončení průběhu kontraktačního procesu neměl vliv ani dopis zástupkyně žalobců z února 2021, neboť tento byl vyvlastnitelům zaslán až po zahájení vyvlastňovacího řízení. Není tedy možné, aby se žalobci s odkazem na takový dokument dovolávali toho, že kontraktační proces nebyl ukončen. Kontraktační proces byl ukončen podáním žádosti o vyvlastnění, respektive zahájením vyvlastňovacího řízení dne 2. 6 2020 (byť i poté bylo možné o dohodě jednat a tuto uzavřít). Zákon však požaduje k posouzení zahájení vyvlastňovacího řízení posouzení toho, zda došlo, respektive nedošlo k dohodě mezi účastníky ve lhůtách běžících před podáním žádosti o vyvlastnění – kontraktační proces a jeho řádnost a zákonnost se zkoumá ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení. Byť, jak již bylo výše uvedeno, uzavření dohody není vyloučeno ani v průběhu vyvlastňovacího řízení (které je stále k možnosti uzavření dohody subsidiární). Z výše uvedeného plyne, že mezi žalobci a vyvlastniteli k dohodě nedošlo. K problematice řádnosti žalobcům předložených smluv a znaleckých posudků se krajský soud vyjádří níže.
249. Pro upřesnění krajský soud ještě dodává, že hlavní problém, který vedl k tomu, že dohoda (směnná smlouva) mezi žalobci a Osobou zúčastněnou na řízení 2) nebyla uzavřena, spočíval v rozdílném pohledu na směnované pozemky a jejich hodnotu a stejně tak ve změně v postoji žalobců.
250. Žalobce a) totiž navrhoval do směny původně poměrně rozsáhlé části pozemků (ŘSD ČR mu bylo v tomto ohledu nakonec částečně ustupováno) s tím, že uvedl, že rozdíl v rozloze (žalobci měli směnou získat pozemky o rozloze 262 m² větší oproti stávajícímu stavu před směnou) bude žalobci doplacen – k tomu srov. e-mail žalobce a) zástupci ŘSD ČR na č. l. 106 správního spisu, svazek I. Ve spise je následně založená další komunikace, jejímž výsledkem byly spíše postupné ústupky ŘSD ČR, pokud jde o rozsah směnovaných pozemků ve prospěch představ žalobců. Následně však žalobci od výše deklarovaného slibu o doplacení rozdílu v rozloze ustupují – jak je seznatelné z jejich dopisu ze dne 7. 1. 2021 (k tomu srov. č. l. 187 správního spisu, svazek I.) a rozdíl v rozloze mezi pozemky doplácet nehodlají. S uvedeným zástupce ŘSD ČR vyjadřuje razantní nesouhlas, jak plyne z jeho odpovědi ze dne 19. 2. 2021 (č. l. 189 správního spisu, svazek I.), a na uvedený nesouhlas reaguje zástupkyně žalobců oním dopisem ze dne 26. 2. 2021 (k tomu viz č. l. 191 – 192 správního spisu, svazek I.), ve kterém vysvětluje, proč se domnívá, že pozemky nabízené žalobci jsou ještě hodnotnější, než ty, které ze směny žalobci získají. Uvedený názor ale ŘSD ČR nesdílelo od počátku, jak plyne z odpovědi jeho zástupce ze dne 19. 2. 2021. Na poslední dopis zástupkyně žalobců již ze strany Osoby zúčastněné na řízení 2) reagováno nebylo. Takový postup je nicméně pochopitelný, neboť komunikace stran dohody uvízla na bodě, ze kterého ani jedna ze stran nehodlala slevit.
251. Nadto je nutné opakovaně zdůraznit, že výše uvedené pokusy o kontraktaci probíhaly již v průběhu roku 2021, přičemž vyvlastňovací řízení bylo zahájeno 2. 6. 2020. Krajský soud přitom zdůrazňuje, že ani probíhající řízení nebrání tomu, aby ve věci byla uzavřena mezi žalobci a Osobou zúčastněnou na řízení 2) jakákoli dohoda. Skutečnost, že se zástupce ŘSD ČR v roce 2022 opětovně obrátil na zástupkyni žalobců, ničeho nemění na výše uvedených závěrech. Proto ostatně i krajský soud u jednání dne 24. 11. 2022 zamítl návrh na doplnění dokazování e-mailovou komunikací mezi zástupkyní žalobců a právníkem ŘSD ČR na č. l. 334 soudního spisu.
252. Spíše nad rámec výše uvedeného by se na tomto místě dalo zmínit, že skutečnost, že mezi žalobci a Osobou zúčastněnou na řízení 2) není zatím dohoda možná, deklaruje skutečnost, že do dnešního dne uzavřena nebyla, byť komunikace v tomto směru probíhá od roku XG9 – ve vztahu k Předmětným pozemkům.
253. Dílčí žalobní bod 7.1. je nedůvodný. Žalobci napadali skutečnost, že návrh kupní smlouvy (smlouva č. E-xa/Ho) ze dne 5. 9. 2019, který jim byl doručen, byl absolutně neplatný. To z toho důvodu, že k návrhu kupní smlouvy nebyly připojeny geometrické plány vyznačující a oddělující části pozemků, které mají být předmětem jednání o dobrovolném vyvlastnění. Uvedená smlouva tak nebyla způsobilá zápisu do katastru nemovitostí a byla neurčitá a nesrozumitelná, neboť žalobcům nebylo jasné, o jakých částech jejich pozemků je konkrétně jednáno. Na uvedeném nemůže dle žalobců nic změnit ani to, že geometrické plány byly přílohou znaleckého posudku oceňujícího oddělované části pro účely uzavření kupní smlouvy (znalecký posudek č. 4684/261/2019).
254. Uvedené žalobní tvrzení žalobci zopakovali ve své replice ze dne 20. 11. 2022, kde zdůraznili, že s ohledem na kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 10 As 169/2022 – 93, ani v průběhu kontraktačního procesu nebyly žalobcům nikdy řádně doručeny úředně ověřené kopie (či originály) geometrických plánů, a proto návrh kupní smlouvy, který jim byl zasílán, nemohl být řádným právním úkonem, s nímž by byly spojeny jakékoli právní účinky.
255. S výše uvedeným tvrzením krajský soud nesouhlasí. Kontraktační proces, který je předpokladem (v případě jeho neúspěšného dokončení) pro zahájení řízení o vyvlastnění, subsidiárně podléhá soukromoprávní úpravě kontraktačního jednání v o. z. K tomu srov. § 545 – § 588 o. z. a regulace relativních majetkových práv v části čtvrté o. z.
256. Na tomto místě by krajský soud spíše poopravil tvrzení žalobců, kteří se domnívají, že neurčitost a nesrozumitelnost právního jednání způsobuje jeho absolutní neplatnost. Uvedené neplatí od nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., neboť dle jeho § 553 způsobuje nesrozumitelnost a (nebo) neurčitost právního jednání zdánlivost, to vše však za předpokladu, že obsah právního jednání není možné mezi stranami jednání zjistit ani výkladem. Absolutní neplatnost právního jednání je potom normována v dikci § 588 o. z. Zdánlivé je potom právní jednání, které nikdy nevzniklo, respektive nikdy právním jednáním nebylo a k tomuto se podle § 554 o. z. nepřihlíží. Absolutně neplatné právní jednání je právním jednáním ve smyslu § 545 o. z., avšak k jeho neplatnosti musí soud přihlédnout i bez návrhu.
257. Pokud jde o výkladová pravidla zakotvená v o. z., je pro posouzení nyní projednávané věci důležitá tzv. teorie důvěry ve smyslu § 556 o. z., která je kompromisní výkladovou metodou mezi teorií vůle (dle níž je rozhodující pro posouzení právního jednání skutečná vůle stran bez ohledu na její projev) a teorií projevu vůle (dle které je rozhodující projev – zpravidla formálně zachycené jednání – a to na úkor vůle skutečné – v případě jejího nedostatečného projevu). Teorie důvěry vychází z teorie vůle – skutečné, reálné a to bez ohledu na její projev (zachycení vůle) za předpokladu, že obsah vůle jednajícího je druhé straně znám.
258. V nyní posuzované věci nešlo v případě kupní smlouvy č. E-xa/Ho o zdánlivé právní jednání ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., neboť předmět smlouvy – geometrickými plány oddělené části Předmětných pozemků - byl stranám kontraktačního procesu znám. Předmět kupní smlouvy byl žalobcům znám jednak z obsahu znaleckého posudku č. 4684/261/2019, jehož byly geometrické plány přílohou – s tímto se žalobci seznámili, jak plyne i z jejich tvrzení v žalobě. Skutečnost, že žalobcům, jako straně kontraktačního procesu a smlouvy, byl znám předmět kupní smlouvy, plyne i z e-mailové korespondence s žalobcem a), který v této reaguje na zasílanou smlouvu a dále požaduje části Předmětných pozemků směnit – sám při komunikaci uvádí parc. č. částí pozemků oddělených dle geometrických plánů (předmět kupní a později směnné smlouvy), tj. parcelní čísla „nově vzniklých pozemků“ [k tomu srov. např. e-mail od žalobce a) ze dne 19. 8. 2019 na č. l. 106 správního spisu].
259. Žalobce a) dokonce „odsouhlasil“ obsah geometrických plánů již v dopise ze dne 8. 6. XG9 (k tomu srov. č. l. 104 správního spisu, svazek I.).
260. Žalobci mají pravdu v tom, že kupní smlouva, jejíž nedílnou součástí nejsou geometrické plány oddělující části Předmětných pozemků a vymezující de facto předmět koupě, není zapsatelná do katastru nemovitostí. Tato skutečnost však nezasahuje do veřejných subjektivních práv žalobců. Důsledkem uvedeného by bylo pouze to, že žalobci zůstanou i nadále vlastníky Předmětných nemovitostí v celém jejich rozsahu. Avšak s ohledem na výše uvedené by došlo k platnému – stran určitosti a srozumitelnosti – uzavření kupní smlouvy s předmětem koupě, který je stranám smlouvy bez dalšího obsahově znám – právě s ohledem na jejich dosavadní způsob jednání a komunikace. Pro další kontraktační jednání se však nabízí, aby ŘSD ČR předkládalo kupní smlouvy včetně geometrických plánů k nim pevně připojených, neboť v opačném případě se vystavuje riziku toho, že převod vlastnického práva z titulu kupní smlouvy na ně jako nabyvatele nebude do katastru nemovitostí zapsán a z toho důvodu se nestanou vlastníky s ohledem na dikci § 1105 o. z. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani pochybení ve znaleckém posudku č. 4684/261/2019, ve kterém je vinou písařského pochybení chybně uveden pozemek parc. č. XJ, neboť správně je XN. Z přiložených geometrických plánů je však bez dalšího zřejmé, o jaký pozemek se jedná.
261. Nadto je nutné zdůraznit, že v době, kdy byly žalobcům zasílány návrhy kupní smlouvy a stejně tak znalecký posudek Ing. M., jehož součástí byly částečné fotokopie geometrických plánů, šlo o předsmluvní proces vedoucí k uzavření smlouvy. Při takovém jednání není vadou, pokud nejsou splněny veškeré formální náležitosti, které jsou poté vyžadovány veřejným právem pro zapsání převodu práv do veřejného seznamu (v tomto případě katastru nemovitostí).
262. Stejně tak není pravdou, jak tvrdí žalobci, že jim kupní smlouva byla předložena jako smlouva uzavíraná tzv. adhézním způsobem. Smlouvy uzavírané adhézním způsobem jsou upraveny v § 1789 o. z. tak, že jde o smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Kupní smlouva byla vypracována a zaslána ŘSD ČR jako vyvlastnitelem, avšak tato byla zaslána k připomínkám či protinávrhům, jak ostatně plyne i z průvodního dopisu přiloženého k návrhu kupní smlouvy (č. l. 103 správního spisu). Žalobci k návrhu kupní smlouvy žádné věcné připomínky či protinávrhy nevznesli, na další ustanovení kupní smlouvy, ve kterých spatřují nerovnost ve vztahu k ŘSD ČR jako vyvlastniteli poukazují až nyní [k tomu srov. reakce žalobce a) na č. l. 104 správního spisu]. Žalobce a) ihned po zaslání návrhu kupní smlouvy navrhl celou věc řešit uzavřením smlouvy směnné – k tomu srov. jeho e-mail ze dne 19. 6. 2019 na č. l. 106 správního spisu.
263. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že kupní smlouva nebyla uzavírána jako smlouva adhézní, respektive tento závěr není možné s ohledem na dosavadní průběh kontraktačního jednání mezi stranami učinit.
264. Krajský soud dospívá rovněž k závěru o nedůvodnosti dílčího žalobního bodu 7.2.
265. Žalobci jím napadají nesplnění podmínek ani pro nucené zatížení pozemku pro věcné břemeno – přeložku plynovodu, ve prospěch společnosti GasNet, s. r. o. Tvrdí, že návrh smlouvy vůbec neuvádí, jakým způsobem se dospělo k závěru, že navrhované omezení vlastnického práva vyvlastňovaných přeložkou plynovodu činí 96 m (délková míra). Uvedený údaj o rozsahu vyvlastnění – 96 běžných metrů – je pak dle nich v absolutním rozporu s později doručeným posudkem Ing. M. a s návrhem na vyvlastnění i s návrhem na vydání Mezitímního rozhodnutí, kde se uvádí vyvlastnění pro společnost GasNet, s. r. o. z pozemkové parcely XE v rozsahu 271 m², z pozemkové parcely XCH v rozsahu 76 m², z pozemkové parcely č. XG v rozsahu 99 m², celkem 446 m². Žalobcům mělo být nadto umožněno se před uzavřením příslušné smlouvy seznámit s projektovanou částí zatížení příslušného pozemku v terénu, což však v této věci splněno nebylo.
266. Ve smlouvě o zřízení věcného břemene je v části I bodě 2 uvedeno, že plynárenské zařízení VTL plynovodu DN 200, SO 501 Přeložka VTL plynovodu DN 200 v km 0,170-0,580, včetně jeho součástí, příslušenství a opěrných a vytyčovacích bodů, bude uloženo v služebních pozemcích v celkové délce 96 metrů. To je údaj o celkové délce plynárenského zařízení. Naproti tomu údaj uvedený v geometrickém plánu č. 119-26/2018 ze dne 25. 10. 2019, jenž je součástí znaleckého posudku č. 4876/28/2020 ze dne 19. 5. 2020, jenž vypracoval pro Osobu zúčastněnou na řízení 1) soudní znalec Ing. A. M. (znalec je žalobci a v posudcích uveden s akademickým titulem „Bc.“, následně však doplnil své vzdělání a používá akademický titul „Ing.“, pozn. krajského soudu), činí 446 m², což určuje plochu uloženého plynárenského zařízení, včetně plochy ochranného pásma, přesně dle zmiňovaného energetického zákona. Mezi těmito údaji tak není žádný rozpor.
267. Stejně tak zde nebyl důvod pro vytyčení věcného břemene v terénu, neboť toto bylo zachyceno na geometrických plánech, které byly žalobcům známy.
268. V neposlední řadě žalobci namítají nedodržení zákonem stanovených lhůt pro dobrovolné jednání a zatížení Předmětných pozemků.
269. V Mezitímním rozhodnutí rekapituloval skutkové okolnosti v tomto směru žalovaný (k tomu srov. str. 19 - 21) tak, že vyvlastnitel GasNet s. r. o. započal s žalobci jednání o uzavření smlouvy na zřízení věcného břemene – služebnosti inženýrské sítě „SO 501 Přeložka VTL plynovodu DN 200 v km 0,170 - 0,580”, tím, že zaslal žalobcům, na adresy dle evidence katastru nemovitostí, dopisy s návrhem na uzavření smlouvy o zřízení služebnosti inženýrské sítě, spolu s návrhem příslušné smlouvy, kde náhrada byla stanovena dle § 3b odst. 3) liniového zákona. Tyto materiály převzala žalobkyně b) dne 2. 4. 2020. Žalobce a) zásilku nepřevzal. Zásilka pro žalobce a) byla tomuto oznámena 29. 3. 2020 a uložena do 29. 4. 2020.
270. Součástí nedoručené zásilky určené žalobci a) byly dle přílohy dopisu ze dne 27. 3. 2020: 5x návrh smlouvy o zřízení věcného břemene S 501, odpovědní obálka, plná moc a oznámení o zpracování osobních údajů. Na závěr dopisu byl uveden text: „Bude-li to ve Vašich možnostech, prosím o zajištění podpisu druhého spoluvlastníka vaší manželky JUDr. M. K.. Oba úředně ověřené podpisy musí být na výtisku ORIGINÁL. Pokud tento požadavek není ve Vašich možnostech, prosím zašlete VŠECHNY Vámi podepsané smlouvy zpět.“. V zásilce, kterou si žalobkyně b) převzala dne 2. 4. 2020, byl v dopise ze dne 27. 3. 2020 text: „V návaznosti na výše uvedené informace jsme si dovolili zaslat Vašemu manželovi návrh příslušných smluv v počtu pěti vyhotovení Ve smlouvě se cena sjednává ve výši 30.000,- Kč. Tato cena je tvořena dle § 3b odst. (3) zák. č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, v platném znění. Tato cena Vám bude uhrazena v poměru k spoluvlastnickému podílu v termínu uvedeném ve smlouvě. Dovolujeme si Vám sdělit, že toto navýšení je umožněno pouze v případě dobrovolného uzavření smlouvy. Tento způsob doručení jsme zvolili vzhledem ke skutečnosti, že v případě smlouvy o služebnosti je bezpodmínečně nutné, aby podpisy všech spoluvlastníků byly na téže listině.“
271. Dle názoru žalovaného vyjádřeného v Mezitímním rozhodnutí vyvlastnitel Gasnet, s. r. o. postupoval legitimně a ve shodě s dále uvedenými dvěma právními normami. Dle § 561 odst. 2 o. z.: „Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině při právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší.“ A dále ve shodě s vyhl. č. 357/2013 Sb., která v § 62 odst. 1 uvádí povinnost katastrálního úřadu zkoumat vlastnoruční podpisy na soukromé listině při řízení o povolení vkladu u podpisů, jenž nejsou úředně ověřeny, z čehož vyplývá, že pro snazší činnost katastrálních úřadů je třeba opatřit podpis s úředním ověřením. V opačném případě jsou katastrální úřady nuceny podpisy na listinách zkoumat. Vzhledem k tomu, že pozemky p. č. XE, p. č. XG a p. č. XCH jsou ve spoluvlastnickém podílu, bylo zapotřebí opatřit úředně ověřené podpisy obou vlastníků, tedy žalobců na stejnopise „Smlouva o zřízení věcného břemene“. V obou dopisech navíc byly kontakty na vyvlastnitele GasNet, s. r. o., konkrétně: adresa, dvě telefonní čísla a email, kde se mohl některý z žalobců případně domluvit na jiném, než na navrhovaném postupu ze strany vyvlastnitele GasNet, s. r. o.
272. Žalovaný v této souvislosti rovněž zdůraznil, že jednání mezi zástupcem Osoby zúčastněné na řízení 1) (vyvlastnitel GasNet, s. r. o.) a žalobci vždy bezprostředně souvisela s jednáním jménem ŘSD ČR – obě věci spolu souvisejí jak z hlediska místa, tak z hlediska důvodu potřeby získání práv k nemovitostem; tato jednání probíhala od roku 2019. Dle dikce § 3 odst. 6 liniového zákona v rozhodném znění (tedy ve znění platném a účinném v době probíhajícího kontraktačního procesu, do 31. 12. 2020), platilo, že: „Jde-li o práva potřebná pro uskutečnění stavby dopravní nebo energetické infrastruktury, je podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v nemožnosti získat tato práva dohodou nebo jiným způsobem splněna, pokud byl vyvlastňovanému doručen návrh na uzavření smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, která jsou předmětem vyvlastnění, a smlouva nebyla ve lhůtě 90 dnů ode dne doručení návrhu uzavřena, přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat.“ Obdobná konstrukce plynula z dikce § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2020, dle kterého: „Vyvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem. Lhůta k uzavření smlouvy s vyvlastňovaným počíná běžet dnem následujícím po doručení návrhu na uzavření smlouvy vyvlastňovanému.“
273. Ve vztahu k žalobkyni b) byl návrh smlouvy doručen dne 2. 4. 2020 a žádost o vyvlastnění (zatížení) Předmětných pozemků byla u žalovaného vyvlastniteli (ŘSD ČR a GasNet, s. r. o.) podána dne 2. 6. 2020. V případě žalobce a) nedošlo k doručení návrhu smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť tento si zásilku nepřevzal. V řízení tedy došlo k formálnímu pochybení, neboť řízení o vyvlastnění bylo zahájeno bez řádného doručení smlouvy žalobci a) a neuplynutí zákonem požadované lhůty 90 dnů ode dne doručení smlouvy a podání žádosti o vyvlastnění ve vztahu k žalobkyni b). Z obsahu správního spisu, ale zejména žaloby, je však zřejmé, že žalobce a) je zcela informován o tom, co bylo obsahem smlouvy předložené Osobou zúčastněnou na řízení 1). Dohodu s vyvlastnitelem, v tomto případě společností, GasNet, s. r. o., mohl žalobce a) již uzavřít opakovaně, potažmo se dovolávat zaslání jejího návrhu, to však neučinil. S ohledem na průběh vyvlastňovacího řízení a na něj navazujícího řízení před správními soudy je zřejmé, že žalobce a) nemá zájem dohodu s Osobou zúčastněnou na řízení 1) uzavřít, nedodržení lhůty pro realizaci kontraktačního procesu před zahájením řízení o vyvlastnění (ve vztahu k oběma žalobcům) je tedy ryze formální vadou, pro kterou není za nastalé situace a stavu věci nutné a ani potřebné věc zrušit a žalovanému vrátit k novému obeslání žalobců za účelem zopakování, respektive formálního dodržení kontraktačního procesu. Žalobci s ohledem na dlouhý vývoj nyní projednávané věci a také svůj konzistentní postoj k vyvlastnění (rozhodující je problematika finanční náhrady) nejsou výše uvedeným pochybením zasaženi či dotčeni na svých veřejných subjektivních právech ve smyslu § 2 s. ř. s. Do vydání v pořadí druhého a nyní žalobou napadeného Mezitímního rozhodnutí mohli dohodu s Osobou zúčastněnou na řízení 1) uzavřít.
274. Dílčím žalobním bodem 7.3. žalobci napadali znalecký posudek Ing. A. M. ze dne 11. 5. 2019, č. 4684/261/2019, který dle jejich názoru nelze považovat za znalecký posudek ve smyslu zákona o znalcích a tlumočnících. Tuto svou námitku následně obsahově rozvedli do dílčích tvrzení.
275. Ještě před započetím s vypořádáním dalšího dílčího žalobního bodu, jak je specifikován výše, považuje krajský soud na nutné osvětlit žalobci, zejména pak žalobcem a), v průběhu let namítaný problém ohledně výpočtu náhrady za vyvlastnění, který je v nyní posuzované věci relevantní ve vztahu ke stanovení navrhované kupní ceny a ceny za zřízení věcného břemene na Předmětných pozemcích v průběhu kontraktačního procesu. Rozdíl mezi jednotlivými fázemi, tedy fází kontraktačního procesu před zahájením vyvlastňovacího řízení a fází samotného vyvlastňovacího řízení – stran s tím souvisejících částek nabízených žalobci (až v rámci rozhodnutí o vyvlastnění jde o tzv. náhradu za vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), se krajský soud již zabýval výše v rámci vypořádání žalobního bodu 1.6. Otázka řádnosti, správnosti a zákonnosti výpočtu oné náhrady za vyvlastnění je totiž de facto obecným problémem, který je předestřen v jednotlivých tvrzeních uvedených žalobcem pod žalobním bodem č. 7.
276. S účinností od 1. 2. 2013 se do právní úpravy liniového zákona dostalo ustanovení § 3b odst. 2, které již bylo uváděno výše. Stejně tak byl novelizován zákon o vyvlastnění, do jehož § 10 s účinností od 1. 2. 2013 přibyl odstavec 5, dle kterého: „Cena pozemku nebo stavby se pro účely stanovení náhrady určí vždy podle jejich skutečného stavu a účelu užití ke dni podání žádosti o vyvlastnění; přitom se nepřihlédne k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění.“
277. Dikce § 3b odst. 1 a 2 liniového zákona v rozhodném znění (tedy ve znění platném a účinném v době zpracování a zasílání návrhů kupních smluv a smluv o zřízení věcných břemen žalobcům se znaleckými posudky), potom stanovovala, že: „Získávají-li se potřebná práva podle § 3a koupí, sjednává se v kupní smlouvě kupní cena ve výši a) ceny stanovené znaleckým posudkem vynásobené koeficientem 8 v případě pozemku s výjimkou stavebního pozemku nebo b) ceny stanovené znaleckým posudkem vynásobené koeficientem 1,15 v případě stavebního pozemku nebo stavby. (2) Znalecký posudek, který je podkladem pro navržení výše kupní ceny v návrhu kupní smlouvy, stanoví cenu ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby8), včetně všech jejich součástí a příslušenství. Ocenění se provede podle oceňovacího předpisu 10) účinného ke dni odeslání návrhu kupní smlouvy a cena pozemku nebo stavby se ve znaleckém posudku určí vždy podle jejich skutečného stavu k tomuto dni; přitom se nepřihlédne k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s tím, že jsou určeny k uskutečnění stavby dopravní infrastruktury. Při ocenění se rovněž nepřihlédne k navýšení obvyklé ceny jiného pozemku nebo stavby koeficienty podle odstavce 1.“
278. Uvedené ustanovení § 3b odst. 2 liniového zákona tedy stanovilo pravidla, dle kterých jsou vyvlastňované pozemky oceňovány dle jejich skutečného stavu a účelu užití, v nyní posuzovaném případě ke dni zaslání daných smluv – není tedy zohledňováno za jakým účelem (výstavbou) jsou tyto vyvlastňovány. V rámci kontraktačního procesu tak byly žalobcům zaslány (společně s příslušnými smlouvami) dva znalecké posudky, konkrétně znalecký posudek č. 4684/261/2019 o obvyklé ceně hmotných a nemovitých věcí, a to pozemků parc. č. XK, XL. XK5 a XN (včetně všech příslušenství), pro majetkoprávní vypořádání stavby „I/33 Jaroměř – obchvat“, (s výsledkem ocenění ve výši 128 430 Kč), a znalecký posudek č. 4876/28/2020 o ceně jednorázové náhrady při zřízení věcného břemene – služebnosti SO 501 Přeložka VTL plynovodu DN 200 v km 0,170-0,580 na pozemcích, které jsou vedené na LV. xa v rámci stavby „I/33 Jaroměř – obchvat“ v obci (s výsledkem ocenění 5 030 Kč).
279. Oba uvedené znalecké posudky Ing. A. M. v souladu s výše citovaným ustanovením § 3b odst. 2 liniového zákona oceňují Předmětné pozemky jako pozemky – orná půda (parc. č. XK a XL) a svah k řece Labe s porostem listnatých stromů a keřů (parc. č. XQ a XN).
280. Žalobci se však svojí argumentací a odkazy na judikatorní činnost civilních soudů, Ústavního soudu, případně Evropského soudu pro lidská práva, snaží dosáhnout toho, aby jejich pozemky byly pro účely vyvlastnění oceněny jako pozemky stavební. V tomto ohledu i žalobci předkládali znalecký posudek zpracovaný k jejich žádosti znalcem Ing. B., který ocenil pozemky žalobců parc. č. XK, parc. č. XL a parc. č. XG a XCH dle budoucího využití území, které je určené plánovanou realizací liniové dopravní stavby dálnice D11 a stavby I/33 Jaroměř – obchvat s tím, že takto určená obvyklá cena byla stanovena ve výši 4 800 000 Kč.
281. Žalobci nadto vedli svou argumentaci tím směrem, že tržní cena za jejich pozemky (tržní cena zemědělské půdy) je rovněž mnohonásobně vyšší, než ta, která jim byla nabídnuta v rámci kontraktačního procesu s ohledem na znalecký posudek Ing. M.. Uvedené žalobci rozepisují v dřívější části žaloby (ve vztahu k problematice podjatosti žalovaného), a žalobce a) následně tuto skutečnost akcentoval zejména u jednání soudu s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. V této souvislosti žalobci poukázali na, jimi do správního spisu (k tomu srov. str. 480 – 574 správního spisu a smlouvu provedenou k důkazům u jednání soudu – uzavřenou mezi Královéhradeckým krajem a J. R. ze dne 7. 7. 2021) vložené, smlouvy uzavírané na výkup zemědělské půdy. Smluvními stranami jsou jako vykupující Královéhradecký kraj a jako prodávající soukromé osoby.
282. K posledně uvedenému musí krajský soud konstatovat, že s uvedenou argumentací přicházejí žalobci s ohledem na stav řízení pozdě. Žalobci se snaží dokazovat, že tržní cena zemědělské půdy je vyšší, než ta, která jim byla nabídnuta v kontraktačním procesu, tedy před zahájením vyvlastňovacího řízení. Kontraktační proces ale již skončil – pozemky žalobců byly oceněny dle znaleckého posudku Ing. M. na obvyklou cenu zemědělské půdy. S touto cenou žalobci nesouhlasili (sami dodali posudek na obvyklou cenu pozemků, avšak oceněných jako pozemků stavebních), a proto nedošlo ke shodě, jak je ostatně již popsáno výše, což bylo důvodem zahájení vyvlastňovacího řízení. Žalobci v průběhu kontraktačního procesu netvrdili, že tržní cena zemědělské půdy je jiná, než ta, která jim byla nabízena. Základní rozkol mezi nimi a vyvlastniteli byl v tom, že žalobci chtěli, aby jejich pozemky byly oceněny jako stavební a nikoli jako zemědělské, což však nepřipouští zákon, jak je ostatně rovněž uvedeno výše.
283. Nyní nastolená argumentace, tedy argumentace vedoucí k závěru, že tržní cena zemědělské půdy je jiná (mnohonásobně vyšší), než tak, která byla žalobcům nabídnuta, je tvrzení patřící nyní již do civilního řízení, které mohou žalobci vyvolat za situace, že nebudou spokojeni s náhradou za vyvlastnění. Takové řízení je nadto vedeno podle části V. o. s. ř. jako řízení nalézací. Žalobci odkazované smlouvy, kterými dokládají výši tržní ceny zemědělské půdy, předložené po kasaci původního mezitímního rozhodnutí, tak již na zákonnosti a řádnosti kontraktačního procesu, který byl veden před zahájením vyvlastňovacího řízení, nemohou ničeho změnit. S ohledem na výše uvedené se těmito smlouvami nezabýval ani žalovaný, neboť pro něj již nebyly ve fázi řízení, ve které byly předloženy, relevantní. S ohledem na tento závěr tedy nejsou ani rozhodné judikatorní závěry Nejvyššího soudu České republiky, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva stran náhrady za vyvlastnění. Z výše uvedených důvodů i krajský soud u jednání soudu zamítl návrhy žalobců na provedení dokazování usnesením zastupitelstva Královéhradeckého kraje schvalujícím uzavření smluv a dotací poskytnutých MPO, specifikované ve vyjádření žalobců k podkladům rozhodnutí ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 467 – 471 správního spisu) – ZK/6/314/2021, ZK/7/406/2021 a ZK/7/407/2021, pro nadbytečnost.
284. Spíše nad rámec výše uvedeného krajský soud dodává, že žalobci předložené smlouvy se vztahují k výkupům pozemků zejména v okrese Rychnov nad Kněžnou (jedna smlouva je z okresu Náchod). Krajský soud tedy dodává, že je sporná i otázka relevantnosti daných smluv ve vztahu ke stanovení tržní ceny zemědělské půdy ve vztahu k pozemkům žalobců, neboť jejich pozemky se nacházejí v jiném okrese. Nadto je obecně známo, že hodnotu pozemků v okrese Rychnov nad Kněžnou, respektive nemovitostí obecně, zvyšuje umístění Automobilky Škoda Auto a. s. Kvasiny a s tím související pracovní a podnikatelské příležitosti. Uvedené ale bude spíše na posouzení civilního soudu, pokud žalobci takové řízení vyvolají.
285. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že důvodem pro nemožnost dohody mezi žalobci a žadateli o vyvlastnění v průběhu kontraktačního procesu jsou zcela odlišné představy o stanovení ceny Předmětných pozemků pro účely jejich odkupu (zatížení). Uvedené je zároveň i motivací žalobců pro zpochybňování znalce Ing. A. M. a jím podaných znaleckých posudků.
286. Stran vypořádání žalobní námitky 7.3. tak, jak obsahově plyne ze žaloby, ale zejména z námitek žalobců ze dne 1. 4. 2021 vznesených v průběhu vyvlastňovacího řízení, odkazuje krajský soud na velmi přiléhavé vypořádání na stranách 22 – 24 Mezitímního rozhodnutí žalovaného a dále uvádí následující.
287. Pokud jde o žalobci namítanou nedostatečnost vzdělání, respektive splnění podmínek pro výkon znalecké činnosti znalce Ing. M., k tomuto krajský soud uvádí, že tento byl jmenován rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 1998, č. j. 1996/98, znalcem pro obor ekonomika – odvětví ceny a odhady nemovitostí. V době svého zapsání jako znalce tedy musel splňovat předpoklady stanovené zákonem pro výkon znalecké činnosti. Rovněž v současné době je při nahlédnutí do veřejného seznamu znalců a tlumočníků na webové stránce ministerstva spravedlnosti www.justice.cz zřejmé, že Ing. M. je jako znalec pro dané odvětví a obor zapsán stále.
288. Požadavky na osobu, která má být jmenována soudním znalcem, jsou vymezeny v § 4 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (uvedený právní předpis již byl nahrazen jiným, konkrétně zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve vztahu k námitkám žalobců je však rozhodná dřívější právní úprava). Zápisem znalce do seznamu znalců je garantováno, že jsou tyto podmínky splněny. Potřebné znalosti a zkušenosti, požadované podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 36/1967 Sb., byly s účinností od 1. 1. 2018 pro jednotlivé obory specifikovány v Instrukci č. 8/2017 Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 11. XG7, č. j. 26/2017-OJD-ORG/32, o správním řízení ve věcech znalců a tlumočníků a o některých dalších otázkách, konkrétně v příloze č. 10 k výše citované instrukci. Na tuto ostatně i žalobci odkazují. Uvedená Instrukce včetně své přílohy však nabyla účinnosti až 1. 1. 2018 (dlouho poté, co byl jako soudní znalec zapsán Ing. M.).
289. Bez ohledu na výše uvedené je otázkou - kterou žalobci dodnes opakovaně vznášejí – proč se žalobcům zdá osoba znalce pro účely zpracování uváděného znaleckého posudku nedostatečná (stran odbornosti), neboť problém, který je z obsahu spisu, ale i žaloby, zřejmý, nespočívá v odbornosti znalce, ale v tom, že tento neocenil Předmětné pozemky jako stavební, potažmo tržní cenou (za zemědělské pozemky), kterou si žalobci představují (viz výše).
290. Dále žalobci uvedli, že znalec postupoval podle interního sdělení ŘSD ČR a jeho příkazů a dalších pokynů. Ani uvedené nezpůsobuje vadu posudku, která by sama o sobě způsobovala nezákonnost. Znalecký posudek byl zpracován k zadání Osoby zúčastněné na řízení 2) (ve fázi před zahájením vyvlastňovacího řízení) a byl tedy zpracován dle pokynů zadavatele. Ostatně obdobně byl zpracován i posudek, který byl předložen žalobcem k jeho zadání (vypracován Ing. B.). Opět je jediným „problémem“ uvedeného posudku Ing. M. z pohledu žalobců, že tento neoceňuje Předmětné pozemky jako stavební. V posudku je nadto uvedeno, z jakých všech podkladů vychází, co z nich plyne a jak tyto – s ohledem na dikci zákona – znalec hodnotil.
291. V neposlední řadě žalobci namítli ekonomickou závislost znalce Ing. M. na zadavateli, tedy Osobě zúčastněné na řízení 2), a tedy jeho podjatost. Touto námitkou se velmi podrobně zabýval žalovaný, konkrétně na straně 23 svého rozhodnutí. Na tyto závěry krajský soud odkazuje a ztotožňuje se s nimi. Nad rámec uvedeného krajský soud dodává, že Ing. M. v roce 2019 a 2020 ocenil Předmětné pozemky pro účely kupní smlouvy částkou 128 430 Kč a pro účely smlouvy o zřízení věcného břemene částkou 5 030 Kč. Správní spis obsahuje dále další znalecký posudek, vypracovaný již v průběhu vyvlastňovacího řízení pro účely stanovení náhrady za vyvlastnění ve smyslu § 10 zákona o vyvlastnění. Konkrétně jde o znalecký posudek Ing. J. D. – V. ze dne 20. 7. 2021, č. 1698-16/2021. Pro účely vyvlastnění pozemků (parc. č. XK, XL, XQ a XN) byla tímto znalcem obvyklá cena těchto pozemků stanovena na částku 141 204,69 Kč. Uvedené dle názoru krajského soudu deklaruje, že Ing. M. v době zpracování svého ocenění pro účely kupní smlouvy – rok 2019 – postupoval řádně, neboť další znalec o dva roky později stejné pozemky ocenil v zásadě stejnou částkou. Rozdíl v částkách je dán vývojem růstu cen v posledních dvou letech. Je tedy zřejmé, že obvyklá cena Předmětných pozemků určená dle § 3b odst. 2 liniového zákona a následně dle § 10 odst. 5 zákona o vyvlastnění byla oběma znalci určena téměř totožně, respektive s rozdílem, který se dá přičítat vývoji cen v dané oblasti. Jinými slovy rozdíl určené ceny není takový, aby prima facie (jak tvrdí žalobci) deklaroval podjatost Ing. M.e v důsledku jeho ekonomické závislosti na Osobě zúčastněné na řízení 2). Ostatně důvody, pro které žalobci namítají, že znalec Ing. M. je znalcem podjatým a závislým na ŘSD ČR, jsou dány tím, že tento neocenil pozemky žalobců jako pozemky stavební (jak již bylo opakovaně uvedeno výše).