V bodě 1.3 žalobkyně namítla, že se žalovaný řádně nevypořádal s otázkou platnosti či neplatnosti územního souhlasu vydaného pro předmětnou stavbu dne 7.10.2009 pod č.j. MMFM 46913/2009. Dle ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním. Z pohledu uvedené právní úpravy je podle krajského soudu zcela nerozhodné, zda byl předchozí územní souhlas platný či nikoli, a proto tento žalobní bod považuje za zcela nepřípadný. Obsahem samotné žaloby (str. 12 bod 1.3) má soud za prokázané, že žalobkyni je známý názor žalovaného, že územní souhlas pozbyl platnosti a také to, že stavba byla realizována v rozporu s ním, jenž žalovaný vyjádřil v rozhodnutí ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011, jímž bylo zrušeno první rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
V žalobním bodě 2 žalobkyně namítla, že stavba je umístěna v rozporu s územním plánem, jenž spatřuje v tom, že stavba překračuje KZP závazně stanovený územním plánem. Na základě obsahu tohoto žalobního bodu má krajský soud za to, že žalobkyně poněkud zkresleně a tedy nesprávně vnímá pojem KZP. Při pochopení významu tohoto nástroje regulace daného územním plánem je třeba vycházet především z charakteru územního plánu jako základního dokumentu vývoje územní v následujícím období, tedy koncepčního dokumentu směřujícího svým dopadem do budoucna. Je-li územním plánem určena jakákoli forma regulace (např. KZP), je vnímána vždy ve vztahu k budoucímu využití ploch, ve vztahu k budoucí zástavbě atp. rozhodně nelze na základě podmínek stanovených územním plánem měnit stav již existující. Jestliže tedy v posuzované věci byl předmětný pozemek již předchozí stavbou zastavěn způsobem, který přesahuje nyní stanovený KZP, pak lze přisvědčit žalovanému, že v rámci stavby, která je na tomto pozemku povolována, ať již v řízení územním a stavebním či v rámci řízení o dodatečném povolení stavby nemůže být KZP logicky předmětem posuzování, je-li nová stavba navržena tak, že se původní zastavěná plocha pozemku nijak nemění. Krajský soud má za to, že žalovaný se s touto, byť v principu zcela neopodstatněnou námitkou žalobkyně, podrobně vypořádal na str. 24-25 napadeného rozhodnutí. Je přitom zcela nerozhodné, zda úprava KZP byla pozdější změnou územního plánu nějakým způsobem dotčena či nikoliv (viz replika žalobkyně str. 7). Rozhodující je, že pozemek byl zastavěn již předchozí stavbou na základě stavebního povolení z roku 1996 v rozsahu odpovídajícím nyní dodatečně povolované stavbě.
V bodě 3.1 žaloby žalobkyně označuje za nezákonný stav, kdy dodatečně povolená stavba byla povolena, aniž by předchozí stavba na týchž pozemcích (zpevněné a parkovací plochy) byla odstraněna. Podle žalobkyně je takový stav v rozporu jednak se skutkovým stavem a jednak se stavem formálním, kdy předchozí rozhodnutí (územní rozhodnutí, stavební povolení a kolaudační rozhodnutí) vydaná k předchozí stavbě v letech 1996-1997, jsou platná. K podobně formulované námitce se žalovaný vyjádřil na str. 49 napadeného rozhodnutí (předtím také v odůvodnění rozhodnutí ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026), kde zdůraznil právo stavebníka disponovat se stavbou, která je v jeho vlastnictví. Také uvedl, že nová stavba byla realizována na části odstavných a parkovacích ploch v souladu s předloženou projektovou dokumentací. Názor žalobkyně vyjádřený v tomto žalobním bodě, že došlo k nepovolené změně dokončené stavby, případně k nepovolenému odstranění stavby či nepovolené změně v užívání stavby nemůže obstát. Předchozí stavba odstavných a parkovacích ploch byla, jak je seznatelné z projektové dokumentace, využita k vybudování nyní posuzované stavby a stala se tak neoddělitelnou součástí stavby nové. Tento stav vyplývá nejen z projektové dokumentace, ale byl zohledněn ze strany DOSS. Krajský soud se rovněž ztotožňuje s názorem žalovaného, že popsaná dispozice stavebníka s předchozí stavbou je zcela legální v rámci výkonu jeho vlastnického práva. Správně žalovaný zdůrazňuje také to, že existence předchozích správních rozhodnutí a předchozí stavby nemůže znamenat konzervaci tohoto statusu quo jednou pro vždy. Z těchto skutečností pouze vyplývá, že projektová dokumentace nové stavby musí respektovat podmínky, které jsou v území již dané, k čemuž došlo. Žalobkyně projektovou dokumentaci v tomto směru nijak nezpochybnila. Ani tento žalobní bod proto krajský soud důvodným neshledal.
V bodě 3.2 žalobkyně namítla nedodržení podmínky č. 13 stanovené územním rozhodnutím ze dne 25.11.1996 č.j. SÚ/4757/96-Si/Kal/172, v níž je určeno, že odstavné a parkovací plochy pro parkování vozidel budou od pozemků plánovaných pro obytnou zónu odděleny pásem trvale zelených porostů. Shodně formulovanou odvolací námitkou se žalovaný zabýval na str. 48 napadeného rozhodnutí, když zdůraznil, že z obsahu podmínky, která vyplývá z územního plánu, je seznatelné, že se jedná o podmínku vztahující se k pozemkům, které jsou plánovány pro obytnou zónu v budoucnu a nikoliv pro ty již zastavěné, což je případ žalobkyně. Žalobkyně s touto argumentací polemizuje, když ji považuje ve vztahu k ochraně obytných ploch za zužující. Krajský soud má za nadbytečné vyjadřovat se k polemice o této otázce, neboť takto formulovaný žalobní bod považuje za zcela nepřípadný, když principiálně nelze připustit, aby v rámci řízení o dodatečném povolení stavby byla ověřována splnění podmínek stanovených pro jiné (předchozí) stavby. Názor žalobkyně, že označená podmínka územního rozhodnutí z roku 1996 je za daného stavu platná i pro současnou stavbu, není opodstatněný žádným zákonným ustanovením a je v rozporu s věcným posouzením. Pokud na základě předchozích rozhodnutí vztahujících se ke stavbě parkovacích a odstavných ploch (realizované v letech 1996-1997) nebyla podmínka stanovená územním rozhodnutím dodržena, měla se žalobkyně domáhat nápravy ve vztahu k rozhodnutím vydaným k této stavbě, a to v zákonných lhůtách. Argumentace označenou podmínkou ve vztahu k posuzované stavbě je zcela irelevantní.
Opakující se nesprávnosti ve vypořádání odvolacích námitek
4.a) Nedostatečné vypořádání námitek občanskoprávní povahy
Podle žalobkyně se správní orgány obou stupňů s námitkami občanskoprávní povahy, zejména námitkami imisí ve smyslu ust. § 127 OZ vypořádaly pouze podle kritérií ust. § 114 odst. 3 věta první stavebního zákona a nikoliv již podle ust. § 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, tedy nikoli v rovině soukromého práva. Žalobkyně citovala nález Ústavního soudu (dále jen ÚS) sp. zn. 1 ÚS 3550/10. Krajský soud shodně s žalovaným dospěl k závěru, že citovaný nález ÚS nelze interpretovat tak, že by námitky směřující proti nepřiměřeným emisím stavby na nemovitost stěžovatelů měly být stavebním úřadem posuzovány podle soukromoprávních předpisů. Z citovaného nálezu vyplývá toliko, že námitky takového charakteru spadají do kompetence stavebního úřadu. Žalobkyně nic bližšího v tomto žalobním bodě neuvedla, zejména nevymezila, kterých námitek se tato její kritika týká. V replice k vyjádření žalovaného pak žalobkyně upřesnila, že porušení ust. § 114 odst. 3 věty druhé žalovaným spatřuje např. v způsobu vypořádání své námitky ad. 22. Na str. 15 repliky dále upřesnila, že žalovaný se nedostatečně vyjádřil k její námitce ohledně zrakové pohody, resp. výhledu z pobytových místností. Namítané omezení výhledu mělo být podle ní v souladu s rozsudkem NSS ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012, publikovaným ve Sb. NSS pod č. 2776/2013, posuzováno v rámci posuzování celkového zhoršení kvality prostředí. Žalobkyně ztratila původně krásný výhled na Beskydy včetně Lysé hory. Žalobkyně považuje za nedostatečné posuzování výhledových poměrů pouze na základě archivní dokumentace, když se tak mělo stát ohledáním na místě samém. Žalobkyně dále namítla, že zůstala nevypořádána námitka ztráty soukromí, kterou v této souvislosti rovněž namítala, přičemž soukromí je jednou ze složek pohody bydlení. Také vyjádření žalovaného k otázce znehodnocení majetku žalobkyně nebylo jako občanskoprávní námitka vypořádáno. Žalovaný žádný úsudek neučinil, když uvedl, že tuto otázku neumí posoudit. Žalovaný ve svém vyjádření zcela správně argumentoval, že i námitky občanskoprávního charakteru je v rámci svěřených pravomocí oprávněn posuzovat, pokud se nejedná o zákonem stanovené výjimky (§ 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona), nikoliv však podle předpisů soukromého práva. Učinit si úsudek o námitce občanskoprávní povahy není podle něj totéž, jako rozhodovat podle soukromoprávních předpisů (§ 127 OZ). Žalovaný poukázal na komentář k ust. § 114 odst. 3 (Komentář. Nový stavební zákon v teorii a praxi: Předpisy související s poznámkami, Praha: Linde 2006, 703s), který mj. uvádí, že do kategorie námitek, které patří do působnosti stavebního úřadu, spadá např. zastínění stavby, pozemku, narušení pohody bydlení apod., protože jde o věci upravené vyhláškami o obecných (technických) požadavcích na výstavbu, popř. se při rozhodování lze opřít o technické normy nebo závazné stanovisko dotčeného orgánu. Naproti tomu jako příklad námitky občanskoprávní povahy uvádí např. obtěžování souseda pohledem, snížení tržní hodnoty sousední stavby, pozemku, bytu. Na základě uvedeného lze podle krajského soudu zobecnit, že ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona podle charakteru vznesených námitek zmocňuje stavební úřad v podstatě ke třem způsobům, jak se s nimi vypořádat. Jedná-li se o námitky, které lze posoudit na základě právních předpisů vztahujících se ke stavebnímu právu, na základě závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pak o nich stavební úřad rozhodne, pokud námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Jde-li o námitku občanskoprávní povahy, která se týká existence práva nebo rozsahu vlastnických práv, nemá stavební úřad pravomoc o takové námitce rozhodovat a je povinen namítající osobu odkázat na soud. Třetí skupina jsou pak námitky občanskoprávní povahy jiné než týkající se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv a o nich si stavební úřad učiní úsudek a rozhodne. Z žádného ustanovení stavebního zákona ani z dostupné judikatury nelze dovodit, že by měl stavební úřad v případě této poslední skupiny námitek při učinění si úsudku vycházet z předpisů soukromého práva, jak tvrdí žalobkyně. Žalobkyně v rámci tohoto žalobního bodu v replice k vyjádření žalovaného zmínila námitku č. 22, v rámci jejíhož vypořádání měl žalovaný nedostatečně provést posouzení z hlediska občanskoprávního. Při posouzení této námitky (str. 50-52 napadeného rozhodnutí)vycházel žalovaný z jejího vypořádání správním orgánem I. stupně (str. 60-61 prvostupňového rozhodnutí). Cituje závěr stavebního úřadu, že neexistuje žádný normotvorný požadavek, který by upravoval otázku výhledu ze stávající stavby při začlenění nové stavby, jehož dodržení by bylo možné zkoumat. Stavební úřad ve svém úsudku vycházel ze soudní judikatury (citován rozsudek NSS sp. zn. 5 As 74/2009), jež považuje za rozhodující posouzení, zda bylo zasaženo do práv vlastníků sousedních nemovitostí nad míru přiměřenou poměrům, když při umístění nové stavby většinou vždy dojde k narušení výhledu ze staveb sousedních. Při posouzení míry zásahu vycházel stavební úřad z archivní dokumentace rodinného domu žalobkyně a učinil závěr, že narušení výhledu nebude nepřiměřeným zásahem do práv a oprávněných zájmů žalobkyně. Žalovaný tento úsudek správního orgánu I. stupně doplnil ještě argumentací vzájemnými odstupy staveb, jejichž požadavek určený vyhláškou č. 501/2006 Sb. směřuje k zachování kvality prostředí, dále zdůraznil charakter plochy občanského vybavení komerčního typu plošně rozsáhlého, v němž je ve smyslu územního plánu stavba situována a uzavřel, že je-li stavba realizována v souladu s územním plánem a splňuje zákonné požadavky na odstupy staveb, lze zásah do práv sousedních vlastníků hodnotit jako přiměřený poměrům. Krajský soud má za to, že úvaha správního orgánu I. stupně doplněná v uvedených intencích žalovaným vyjadřuje úsudek správních orgánů, který si učinili o vznesené námitce. Jejich úvaha je srozumitelná, logická a přezkoumatelná. Krajský soud má za to, že námitka 22) není čistou občanskoprávní námitkou ve smyslu § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona, neboť její posouzení je možné na základě právních předpisů vztahujících se ke stavebnímu právu, jak ostatně správní orgány obou stupňů učinily. Uvedený závěr vyplývá i ze zmiňovaného rozsudku NSS sp. zn. 5 As 74/2009, který považuje otázku narušení výhledu součástí širšího pojmu pohody bydlení. Soud uzavírá, že žalobní bod, kterým žalobkyně brojí proti opakující se vadě nedostatečného vypořádání námitek občanskoprávní povahy, na základě shora uvedené právní argumentace důvodným neshledal. Pro úplnost krajský soud uvádí, že zbývající část vypořádání námitky 22) žalovaným bude posouzena níže v rámci argumentace k žalobnímu bodu 4.30.
4.b) Nesprávně uplatňovaný požadavek na specifikaci dotčení vlastnického práva
Podle ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona je účastník řízení oprávněn uplatnit námitky, pokud je přímo dotčeno jeho vlastnické právo. Na základě tohoto zákonného ustanovení považuje soud za zcela legitimní požadavek žalovaného, aby žalobkyně specifikovala zásah do jejích vlastnických práv, jakož i případnou konstataci, že tak neučinila. Lze sice souhlasit s žalobkyní, že v případě mnoha námitek vyplývá dotčení jejího vlastnického práva přímo z jejich obsahu, aniž by bylo nutné je výslovně upřesňovat, nicméně dotčení vlastnického práva žalobkyně nelze dovodit a priori u všech námitek, jak se soud ještě zmíní níže. V žádném případě nelze aprobovat názor žalobkyně, že omezení okruhu námitek vyplývající z ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona nemůže platit pro námitky, jimiž je tvrzen rozpor s předpisy stavebního práva, když takové nedostatky je stavební orgán povinen řešit z úřední povinnosti. Ust. § 114 upravuje podmínky, za nichž lze uplatnit námitky účastníků řízení a způsob, jakým má být o těchto námitkách rozhodováno. Vždy se však jedná o námitky účastníků řízení a ty mohou být vzneseny pouze za existence základní zákonné podmínky, kterou je přímé dotčení vlastnického práva. Citované ustanovení nedává žádný prostor pro to, aby stavební úřad námitky, které nesplňují tuto základní podmínku, posuzoval ex offo, ani směřují-li proti porušení kogentních norem. Krajský soud se zcela ztotožňuje s názorem žalovaného, že takový výklad ust. § 114 odst. 1, který předkládá žalobkyně, by de facto dával účastníkovi řízení právo veřejnoprávní kontroly, na jehož základě by mohl namítat cokoliv. Citované ustanovení takto široký výklad práv účastníků řízení neumožňuje.
4.c) V další části žaloby žalobkyně namítla, že správní orgány obou stupňů řadu námitek vypořádaly odkazem na projektovou dokumentaci s tím, že za její správnost odpovídá projektant. Žalobkyně má za to, že nelze formálně odkázat na odpovědnost projektanta, ale stavební správní orgány musí projekt věcně přezkoumat. Žalovaný vyjádřil nesouhlas s tímto tvrzením žalobkyně a uvedl, že pokud zmínil odpovědnost projektanta, pak vždy pouze podpůrně, když s každou námitkou žalobkyně se náležitě vypořádal. V obecné rovině krajský soud uvádí, že rozsah přezkumu projektové dokumentace stavebním úřadem je dán ust. § 111 odst. 1 stavebního zákona, z něhož nelze dovodit povinnost stavebního úřadu zkoumat správnost projektové dokumentace. Za tu ve smyslu ust. § 159 odst. 1 stavebního zákona odpovídá projektant. Stavební úřad je však povinen řádně vypořádat námitky vznesené proti projektové dokumentaci. S konkrétní námitkou se tedy nemůže vypořádat prostým odkazem na projektovou dokumentaci a odpovědnost projektanta, ale vlastní úvahou. Žalobkyně v podané žalobě neuvedla žádné konkrétní námitky, kterých se toto její tvrzení týká. Učinila tak až následně v replice k vyjádření žalovaného, kde uvedla (str. 10 repliky), že má na mysli námitky označené v žalobě body 4.20, 4.25, 4.31 a 4.26 a dále bod IV./5. repliky. Bod 4.20 se týká kanalizační přípojky. Námitka byla žalovaným vypořádána na str. 44-47 napadeného rozhodnutí velmi podrobným způsobem. Pokud je zde zmiňován obsah projektové dokumentace a odpovědnost projektanta, pak skutečně zcela podpůrně, jak uvádí žalovaný, když vypořádání námitky spočívá na argumentaci a úvahách žalovaného. Bod 4.25 se týká studie zastínění (odvolací námitka 17). V této námitce se žalovaný ztotožnil s argumentací správního orgánu I. stupně, který zamítl námitky žalobkyně směřující proti studii zastínění. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně je námitka vypořádána na str. 50 a správní orgán se zde vyjadřuje mj. k pochybnostem žalobkyně týkajícím se lokalizace budovy (údaje o výměře pozemku parc. č. 3344). Pokud je zde současně uvedeno, že je odpovědností zpracovatele posudku, jaké podklady si pro účely jeho vyhotovení opatří, lze s takovou konstatací plně souhlasit. Stavební úřad není subjektem oprávněným revidovat správnost odborného postupu zpracovatele posudku. Žalobkyni nic nebránilo, byla-li přesvědčena o nesprávnosti tohoto podkladu, nechat si vypracovat konkurenční studii zastínění a tuto stavebnímu úřadu předložit. Ani v tomto případě nelze aprobovat jako pravdivé tvrzení žalobkyně, že se správní orgány vypořádaly se vznesenou námitkou pouze odkazem na odpovědnost projektanta (v tomto případě zpracovatelky studie). Bod 4.31 se týká námitek žalobkyně 23 a 26. Jedná se o nedostatečnost kapacity kanalizační přípojky, způsob jejího napojení na stávající přípojku a vyjádření vodoprávního úřadu k této otázce. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí těmto otázkám věnoval na str. 52-54. Mimo jiné zde podrobně zmiňoval také vyjádření dotčených orgánů státní správy, které se k uvedené problematice odborně vyjádřily ve svých stanoviscích. Správním orgánům nelze vytýkat, že vypořádání námitky postavily na stanoviscích dotčených orgánů, do jejichž pravomocí posuzovaná problematika spadala. Otázka připojení kanalizační přípojky ke stávajícímu kanalizačnímu řadu spadá do pravomoci vodohospodářského orgánu a nikoli stavebního úřadu. V rámci vypořádání těchto námitek vycházel žalovaný také z platné právní úpravy, kterou podrobným způsobem rozvedl a aplikoval. Krajský soud se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že správní orgány její námitky vypořádaly pouhým odkazem na projektovou dokumentaci a odpovědnost projektanta. Bod 4.26 žalobního návrhu se vztahuje k námitce žalobkyně 18, v níž brojila proti inženýrsko-geologickému posudku z roku 2009, když podle ní není zřejmé, zda se vztahuje na projednávanou lokalitu. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na str. 49-50 napadeného rozhodnutí, kde se ztotožnil s vypořádáním učiněným správním orgánem I. stupně (str. 50 prvostupňového rozhodnutí) a potvrdil správnost jeho názoru, že důkazem skutečnosti, o jaké lokalitě posudek pojednává, je situační výkres z původní dokumentace projednávané stavby, v němž jsou vyznačeny průzkumné vrty. Ani v tomto případě krajský soud neshledal žádný důvod, pro který by měl usuzovat, že námitka žalobkyně nebyla dostatečně vypořádána. To, že žalobkyně s argumentací žalovaného, resp. stavebního úřadu nesouhlasí, bez věcných důvodů ji odmítá a trvá na svých pochybnostech, neznamená, že její námitka nebyla náležitě vypořádána. I v tomto případě platí, že stavební úřad není oprávněn kontrolovat věcnou správnost odborného posouzení a žalobkyni nic nebránilo, aby si nechala vypracovat konkurenční posouzení a jeho obsahem doložila své pochybnosti. Žalobkyní posledně zmiňovaný odkaz na bod IV./5 repliky se týká situačních výkresů jako nedostatečného podkladu pro určení sporných vzdáleností. Jelikož se v tomto případě jedná o další z žalobkyní vytyčených vad opakujících se při vypořádání odvolacích námitek, (4.e) žaloby), odkazuje soud v tomto směru na níže uvedené samostatné vypořádání. Současně uzavírá, že žalobkyní namítané nesprávné odkazy na odpovědnost projektanta či jiných osob neshledal důvodnými.
4.d) Nesprávná argumentace faktickým umístěním a realizací stavby
Žalobkyně v obecné rovině namítla, že stavební úřad a žalovaný některé námitky vypořádali odkazem na faktické umístění a realizaci již dokončené stavby. Své tvrzení žalobkyně blíže konkretizovala v replice k vyjádření žalovaného (str. 11 repliky), kde uvedla jednak konkrétní citace z odůvodnění rozhodnutí žalovaného a upřesnila, že se dotýkají především vypořádání námitek, které zmiňovala pod bodem 4.12 a 4.20 a dále uvedla, že argumentace skutečným stavem v terénu je používána jako argument proti námitkám technického charakteru napříč celou částí napadeného rozhodnutí týkající se vypořádání námitek ohledně velikosti, polohy a prostorového uspořádání stavby. Krajský soud neshledal toto žalobní tvrzení důvodným. Má za to, že je třeba vycházet ze specifika řízení o dodatečném povolení stavby, které oproti běžnému stavebnímu řízení je zatíženo tou skutečností, že stavba již existuje a v rámci posuzování předpokladů pro její dodatečné povolení je nutno tento skutkový stav respektovat. To, že žalovaný opakovaně na některých místech napadeného rozhodnutí tuto nespornou skutečnost zmiňuje, neshledává krajský soud nevhodným či nezákonným. S ohledem na způsob, jímž se žalovaný podrobně vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, nelze v opakovaných odkazech na existenci dokončené stavby spatřovat záměr žalovaného ulehčit si tímto způsobem vypořádání námitek technického charakteru. Naopak, námitky zmiňované žalobkyní pod body 4.12 a 4.20 jsou podrobně vypořádány na základě projektové dokumentace a jiných podkladů rozhodnutí a tvrzení, že stavba je již realizována, má toliko podpůrný charakter. Toto tvrzení nelze v žádném z uvedených případů vnímat jako stěžejní argumentaci žalovaného.
4. e) Situační výkresy z projektové dokumentace nejsou dostatečným podkladem pro přesné určení sporných vzdáleností.
Žalobkyně v tomto žalobním bodě namítá, že měřítka, v nichž jsou zpracovány situační výkresy projektové dokumentace, neumožňují přesné odměření vzdáleností mezi stavbami a jelikož žalobkyně od počátku zpochybňovala tento podklad rozhodnutí, bylo na místě, aby bylo provedeno geodetické zaměření stavu terénu, zvláště když stavba byla již realizována. Žalovaný se se stejnou odvolací námitkou podrobně vypořádal na str. 33-34 napadeného rozhodnutí a uvedl důvody, na jejichž základě nemá pochybnost o způsobilosti situačních výkresů být podkladem pro správné určení vzdáleností staveb. Jeho argumentaci žalobkyně v žalobním tvrzení nijak relevantně nezpochybnila, pouze setrvala na svém původním stanovisku. Žalobkyně dále namítá hraniční údaje ve vzdálenostech staveb. Opodstatněnost tohoto tvrzení však z obsahu správních spisů nevyplývá. Předně je nutno uvést, že odstupová vzdálenost staveb byla posuzována pouze k domu č.p. X a nikoliv k domu č.p. X, přičemž rozhodující pro tento postup bylo ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a skutečnost, že dům č.p. X nemá s posuzovanou stavbou protilehlé stěny. Nejkratší možná vzdálenost mezi posuzovanou stavbou a domem č.p.X je dle výpočtu vycházejícího z označené vyhlášky 13 m. Nejmenší přípustná vzdálenost přitom činí 9 m. V uvedených údajích nelze podle názoru soudu shledat limitní situaci, která by mohla odůvodňovat požadavek vypracování geodetického zaměření. Za daného stavu lze souhlasit se stanoviskem žalovaného, že stavebníka nelze zatěžovat v souvislosti s podklady rozhodnutí nad běžný rámec toliko na základě požadavku žalobkyně. Uvedené žalobní tvrzení krajský soud neshledal důvodným.
Žalobkyně v další části tohoto žalobního tvrzení zmínila existenci přístavby verandy rodinného domu u domu č.p. X, která není zakreslena v katastru nemovitostí Žalobkyně tuto námitku vznesla až v průběhu odvolacího řízení, což žalovaný označil za opožděné. Krajský soud se s tímto postupem žalovaného ztotožňuje a považuje jej za zákonný. V důvodech odkazuje na argumentaci k následujícímu žalobnímu tvrzení týkajícímu se otázky procesního nástupnictví. Pro úplnost krajský soud dodává, že vzhledem ke skutečnosti, že z důvodů shora uvedených nebyla odstupová vzdálenost posuzované stavby a domu č.p. X předmětem posouzení, považuje tuto námitku v její podstatě za zcela irelevantní.
4. f) Nezohlednění změny skutkového stavu a procesního nástupnictví
Krajský soud odmítá názor žalobkyně, že její procesní nástupnictví po A. K., které nastalo v průběhu odvolacího řízení, mělo být posuzováno jako nová skutečnost, která nemohla být uplatněna dříve a mělo být aplikováno ust. § 82 odst. 4 správního řádu. S ohledem na skutečnost, že správní řád otázku procesního nástupnictví neupravuje, bylo zcela na místě, jak správně učinil žalovaný, vycházet z ust. § 107 o.s.ř., který upravuje, že ten, kdo nastupuje do řízení, musí přijmout stav řízení v době jeho nástupu. Neexistuje žádný právní důvod, pro který by tento procesní princip neměl být uplatněn analogicky v řízení správním, jestliže procesní předpis pro správní řízení samostatnou právní úpravu neobsahuje.
Námitky A. K.
4.1 námitka ad. 1
Žalobkyně namítla nedostatečné vypořádání námitky zanedbání ochrany práv dotčených vlastníků ve vztahu k neposouzení podmínek plynoucích z právní úpravy územního řízení s odkazem na žalobní bod 1. Krajský soud má toto žalobní tvrzení za vypořádané argumentací k žalobnímu bodu 1.1, na niž plně odkazuje.
4.2 námitka ad. 2
Toto žalobní tvrzení v obecné rovině poukazuje na námitky imisí, které a měly být vypořádány podle ust. § 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, k čemuž nedošlo, když bylo opomenuto hledisko ust. § 127 OZ upravujícího tzv. sousedská práva. Také tuto námitku má krajský soud za již vypořádanou argumentací k žalobnímu bodu 4.a). Pro úplnost doplňuje, že názor žalobkyně, že námitky týkající se imisí jsou vždy námitkami občanskoprávního charakteru, považuje nesprávný, neboť ve smyslu ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona jsou námitkami čistě občanskoprávního charakteru pouze ty námitky, které nelze posoudit z hlediska norem upravujících stavební řízení, případně na základě stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem. Jelikož žalobkyně toto žalobní tvrzení vznesla pouze v obecné rovině, krajský soud se s ním obdobně také obecným způsobem vypořádal.
4.3 námitka ad. 3
Žalobkyně namítla neetické vypořádání námitky kvality prostředí, resp. pohody bydlení, když žalovaný poukázal na pokročilý věk A. K., která z tohoto důvodu v domě č.p. X nebydlí a nachází se ve zdravotnickém zařízení a současně uvedl, že pozemky nejsou udržované. Žalobkyně dále namítla, že nebylo zohledněno její procesní nástupnictví, neboť námitka měla být řešena ve vztahu k žalobkyni. Se stejnou odvolací námitkou se vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 32 odst. 2 napadeného rozhodnutí), kde uvedl, že stavební úřad v rámci posuzování námitky týkající se pohody bydlení posuzoval v souladu s platnou judikaturou (rozsudek NSS sp. zn. 2 As 44/2005) způsob života dotčených osob, který má být při posouzení kvality prostředí zohledněn a na základě fotodokumentace, která je součástí správního spisu, konstatoval, že rodinný dům č.p. X se jeví opuštěný a zanedbaný a jeho vlastnice se v něm pro svůj pokročilý věk nezdržuje. Žalovaný vyhodnotil, že se jedná o objektivní posouzení domu a přilehlých pozemků a pokud jde o osobní informace o A. K., ty jsou vzhledem k tomu, že byla akademickou malířkou, veřejně dostupné na internetu. Žalobkyně tuto argumentaci žalovaného v žalobním tvrzení žádným způsobem nerozporovala a v podstatě bez dalšího zopakovala odvolací námitku. Krajský soud neshledal, že by žalovaný či stavební úřad v tomto směru jakkoli porušili právní předpisy. Uvedená tvrzení navíc nelze vnímat jako věcné posouzení námitky, ale jen jako jeden z podkladů, z nichž správní orgán ve své úvaze vycházel. Ani toto žalobní tvrzení neshledal soud důvodným. Pokud jde o část námitky vytýkající žalovanému neakceptování procesního nástupnictví žalobkyně, krajský soud s ohledem na svou argumentaci vyjádřenou k žalobnímu bodu 4.f) neshledal žádné důvody, pro které by ve vztahu k nastalé změně mělo dojít k jinému posouzení v rozhodnutích obou správních orgánů. Žalobkyně sama žádné konkrétní důvody neuvedla. V replice k vyjádření žalovaného (str. 12 repliky) žalobkyně doplnila, že stavební úřad při posuzování zhoršení kvality prostředí nezvážil kritéria podstatného snížení odstupových vzdáleností mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu a tedy i míru oslunění a osvětlení bytu a narušení soukromí, přesto, že je žalobkyně namítala. V této souvislosti odkázala na rozsudek NSS ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012, publikovaný v Sb. NSS pod č. 2776/13. Krajský soud doplnění uvedené v replice shledal jako nepřípustné rozšíření žalobního bodu učiněné po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby dle ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. Text žalobního tvrzení pod bodem 4.3 námitka ad. 3 totiž sice směřuje k otázce posouzení pohody bydlení stavebním úřadem a žalovaným, výhradně však pouze ve vztahu ke zdravotnímu stavu A. K. a stavu jejích nemovitostí. Žádná další kritéria posuzování pohody bydlení žalobkyně v zákonné lhůtě pro podání žaloby nenapadla.
4.4 námitka ad. 4
Žalobkyně opět namítla nerespektování ust. § 90 a § 76 odst. 2 stavebního zákona, tj. šetrnost stavebníka k zájmům vlastníků sousedních pozemků a posuzování námitek občanskoprávního charakteru ve smyslu ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona, když má za to, že tyto námitky nebyly žalovaným řádně vypořádány. Krajský soud v tomto směru poukazuje na svou argumentaci uvedenou k žalobnímu bodu 1.1 a také k žalobnímu bodu 4.a) a plně odkazuje na její obsah.
4.5 námitka ad. 6
Žalobkyně namítla, že není zřejmé, z čeho vychází úvaha stavebních orgánů, že na přilehlé pozemní komunikaci je hustý automobilový provoz a že existence pozemní komunikace byla zohledněna zavádějícím způsobem, neboť z jejího negativního vlivu žalovaný dovodil, že další zdroj negativního vlivu, tj. posuzovaná stavba, již existující stav nemůže zhoršit. Nevzal přitom v úvahu kumulativní a synergické efekty. Námitka A. K. ad. 6 byla vypořádána žalovaným na str. 33 napadeného rozhodnutí tak, že žalovaný zdůraznil svou povinnost vycházet ze současných poměrů v dané lokalitě a definovat faktory, které je ovlivňují, ať již negativně či pozitivně a zhodnotit, jaký zásah do současného stavu území stavba představuje. Dále charakterizoval ulici Fýdlantskou jako čtyřproudovou silnici I. třídy s hustým automobilovým provozem a konstatoval, že tato silnice nadmístního významu nepochybně nemovitost vlastnice ovlivňuje, což je nutno v řízení zohlednit. Krajský soud má za to, že obsah tohoto vypořádání námitky zcela odpovídá její formulaci, kdy odvolatelka velmi stručně uvedla (str. 2 odvolání A. K.), že nechápe souvislost posuzování stavby s automobilovým provozem na ul. Frýdlantská. Pro úplnost krajský soud uvádí, že je nepochybné, že negativní vlivy zmiňované žalobkyní souvisí s posouzením míry hluku z provozované stavby ve vztahu k nemovitostem žalobkyně. Z úřední činnosti je krajskému soudu známo (spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22A 133/2013 ve věci žaloby žalobkyně na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřovala ve vydání kolaudačního souhlasu na tutéž, tj. posuzovanou stavbu Magistrátem města Frýdku-Místku dne 28.8.2013 č.j. MMFM 95484/2013), že vliv zdrojů hluku byl vyhodnocován samostatně v rámci zkušebního provozu stavby, v jehož průběhu byla provedena příslušná měření pro ověření dodržení hygienických limitů. Podmínka provedení zkušebního provozu přitom byla stanovena na základě požadavku dotčeného orgánu KHS před vydáním kolaudačního souhlasu. V rámci zkušebního provozu proběhla měření hluku dle příslušné státní normy, a jelikož se jednalo o venkovní měření chráněných venkovních prostor staveb žalobkyně za současného zohlednění všech zdrojů hluku, ať už jsou instalovány v nové stavbě či vycházejí např. z provozu na parkovišti areálu. Logickou úvahou lze dospět k tomu, že při venkovním měření musel být zachycen jako zdroj hluku i hluk způsobený předmětnou pozemní komunikací (blíže viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2015 č.j. 22A 133/2013). Žalobní tvrzení krajský soud důvodným neshledal.
4.6 námitka ad. 7
Žalobkyně napadla tvrzení žalovaného, že vzdálenost stavby od oplocení není podstatná, neboť plot není vyznačen v katastrální mapě, přičemž opětovně zpochybnila situační výkresy projektové dokumentace jako podklady pro určení odstupových vzdáleností a dále to, že nebyla vyhodnocena vzdálenost posuzované stavby od budovy č. X. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně doplnila, že nesouhlasí s výkladem pojmu „protilehlé stěny“ žalovaným, který je čistě jazykový a proto zužující. Podstatnou část této námitky má krajský soud za již vypořádanou argumentací k žalobnímu bodu 4.e), na niž plně odkazuje. Ve smyslu ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. jsou při posuzování odstupových vzdáleností posuzovány odstupy staveb ve smyslu budov. Lze proto souhlasit s názorem žalovaného, že v případě odstupových vzdáleností staveb nehraje žádnou roli existence plotu ani to, zda je tento plot veden ve společné hranici pozemků či nikoli. Ust. § 25 odst. 4 označené vyhlášky vymezuje způsob výpočtu vzájemných odstupů staveb, který vychází z vyšší z protilehlých stěn. Z uvedeného je zřejmé, že skutečnost, zda stavby mají protilehlé stěny, je výchozím předpokladem aplikace tohoto ustanovení. Dále musí být splněna také podmínka, že v protilehlých stěnách jsou umístěna okna obytných místností. Žalovaný respektoval citovanou právní úpravu, když vyhodnotil odstupové vzdálenosti toliko ve vztahu k domu č.p. X a nikoliv již k domu č.p. X. Obsahem správního spisu (snímek katastrální mapy) má krajský soud za prokázané, že dům č.p. X skutečně nemá s budovou posuzované stavby protilehlé stěny. Lze souhlasit s žalobkyní, že podmínku protilehlosti nelze brát zcela doslovně, neboť případy absolutní protilehlosti budou spíše výjimečné. Žalovaný však doslovnou aplikací tohoto pojmu nepostupoval, o čemž svědčí to, že posuzoval vzdálenost stavby od domu č.p. X, jehož protilehlá stěna také není absolutně rovnoběžná s posuzovanou stavbou. Úhel, který s ní svírá, je však podstatě menší, než v případě stavby druhé. Lze proto uzavřít, že námitka žalobkyně ohledně domu č.p. X je nedůvodná, neboť zákonná podmínka protilehlosti zde není splněna ani vzdáleně. Podmínky pro aplikaci ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. proto nejsou splněny.
Pokud žalobkyně dále argumentovala územním rozhodnutím z roku 1996, kde byl odstup stavby stavebníka od oplocení domu A. K. stanoven na základě dohody mezi nimi odstupem 6 m, krajský soud opakovaně zdůrazňuje, že podmínky stanovené rozhodnutími, jež se vážou k jiné stavbě, jsou v posuzované věci zcela irelevantní.
4.7 námitka ad. 8
Žalobkyně namítla nesoulad stavby s územním řízením, přičemž tuto námitku považuje za nesprávně vypořádanou. Krajský soud plně odkazuje na svou argumentaci k žalobnímu bodu 1.1, čímž má tuto námitku za vypořádanou.
4.8 námitka ad. 10
Žalobkyně opakuje argumentaci uvedenou již v žalobním bodu 4.6 námitka 7, a to pokud jde o dohodu A. K. se stavebníkem uvedenou v územním rozhodnutí z roku 1996 týkající se odstupu stavby od plotu účastnice. Námitku má krajský soud za vypořádanou argumentací k žalobnímu bodu 4.6.
Námitky žalobkyně
4.9 námitka ad. 1
Žalobkyně označila za nezákonný postup žalovaného, který odmítl vypořádat její námitku ohledně rozdílů mezi projektovou dokumentací z roku 2011 a z roku 2012 s tím, že nebyla uplatněna v prvoinstančním řízení. Podle žalobkyně se jednalo o otázky dodržení kogentních norem, a proto měla být námitka šetřena z moci úřední bez ohledu na její včasnost. Obsah projektové dokumentace, která byla podkladem napadeného rozhodnutí, velmi detailně rozepisuje žalovaný na str. 21-25. Žalobkyně žádné konkrétnosti této části napadeného rozhodnutí nerozporuje. Je pravdou, že námitka ad. 1 žalobkyně byla žalovaným odmítnuta, neboť nebyla uplatněna v rámci koncentrační zásady, což žalobkyně rovněž nerozporuje. Koncentrační zásada vyjádřená v ust. § 112 odst. 1 stavebního zákona je principiální zásadou stavebního řízení a v posuzované věci lze souhlasit s žalovaným, že žalobkyni jistě nic nebránilo v tom, aby námitku uplatnila včas, neboť dle obsahu správního spisu byla v mnoha sděleních stavebního úřadu opakovaně prokazatelně o zásadě koncentrace řízení poučena. Z obsahu odvolání podaného žalobkyní dne 15.8.2012 krajský soud zjistil, že jí tvrzené rozdíly v projektové dokumentaci z roku 2011 oproti projektové dokumentaci z roku 2012 se vztahují na výměry jednotlivých místností situovaných uvnitř posuzované stavby. Z tohoto pohledu nelze dovodit dopad tvrzených rozporů na vlastnická práva žalobkyně. Pokud se žalobkyně domnívá, že žalovaný by měl uvedené posuzovat na základě její námitky z moci úřední, krajský soud již výše uvedl (vypořádání žalobního bodu 4.b)), že s takovým výkladem ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona kategoricky nesouhlasí. Žalobní tvrzení proto krajský soud neshledal důvodným. Pro úplnost soud uvádí, že ani v obecné rovině nelze shledat žádný důvod k posuzování rozdílů mezi projektovou dokumentací předloženou k posuzované stavbě a projektovou dokumentací předchozí, neboť dle ust. § 111 stavebního zákona posuzuje stavební úřad projektovou dokumentaci platnou v době vedení řízení vztahující se k předmětu rozhodování, tedy v posuzované věci projektovou dokumentaci týkající se dodatečného povolení stavby.
4.10 námitka ad. 2
Žalobkyně rozporuje závěr žalovaného, že projektová dokumentace vylučuje lakýrnické a karosářské práce tím, že je výslovně neupravuje. Uvedla přitom, že v námitce jsou předloženy zcela věcné logické důvody, proč je pravděpodobné, že tyto práce budou fakticky prováděny. Dále uvedla, že na str. 14 odvolacích námitek konkretizovala část projektové dokumentace, podle níž budou v objektu používána ředidla, čistící, odmašťovací prostředky a motorové oleje, což jsou předpoklady pro provádění lakýrnických prací. Krajský soud podotýká, že takto formulovaný žalobní bod je projednatelný pouze v obecné rovině, neboť konstantní judikaturou správních soudů je vyloučeno, aby žalobní bod obsahující toliko odkaz na úkon účastníka učiněný ve správním řízení (zde obsah odvolání žalobkyně) byl projednatelným žalobním bodem, neboť soud není oprávněn ani povinen ve správním spise vyhledávat v podrobnostech tvrzení, na něž je pouze takto obecně odkazováno. Určení rozsahu soudního přezkumu je v dispozici žalobce. Žalobní tvrzení musí být natolik konkrétní, aby rámcově určovala rozsah soudního přezkumu (viz přiměřeně rozsudek NSS ze dne 24.8.2010, sp. zn. 4 As 3/2008, publikovaným ve Sb. NSS pod č. 2162/2011). Žalovaný se s uplatněnou námitkou vypořádal na str. 35-36 napadeného rozhodnutí tak, že se jedná o spekulaci žalobkyně, neboť rozsah činností jí uvedených z projektové dokumentace nevyplývá. Žalobkyně toto tvrzení žalovaného žádnou konkrétní věcnou úvahou nerozporovala. Soud neshledal žádný důvod, pro který by mělo být výslovné vyloučení těchto činností uvedeno v podmínkách dodatečného povolení stavby, když pro stavební úřad je podstatný obsah žádosti stavebníka a obsah projektové dokumentace. Spekulace či pochybnosti pouze v rovině tvrzení účastnice řízení nemohou být důvodem pro stanovení podmínek rozhodnutí. Pro úplnost lze dodat, že v rámci provozu stavby autosalonu si lze představit používání ředidel, čistících odmašťovacích prostředků a motorových olejů v řadě souvislostí a nemusí to být vůbec lakýrnické a karosářské práce, zvláště když výkon takových prací nevyplývá z projektové dokumentace. Žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.
4.11 námitka ad. 3
Žalobkyně nesouhlasí se způsobem, jakým se žalovaný vypořádal s námitkou rozporu napadeného rozhodnutí se ZÚR. Žalovaný se s touto odvolací námitkou vyrovnal podrobně na str. 36-37 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně jeho úvahu v žalobním tvrzení žádným nosným způsobem nerozporuje, pouze s ní vyjadřuje nesouhlas. Žalovaný na str. 37 napadeného rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, že nelze směšovat dva druhy nástrojů územního plánování, a to zásady územního rozvoje a územní plán. Pro posouzení stavby je rozhodující, že byla umístěna v ploše určené územím plánem jako plocha občanského vybavení komerčního typu plošně rozsáhlého. Podmínky určené územním plánem pak v rámci této plochy umístění posuzované stavby umožňují. Námitka žalobkyně, že umístěním stavby byla dotčena ochrana, zkvalitnění a rozvoj obytné funkce sídel a jejich rekreačního zázemí, jak stanoví ZÚR, by tedy, jak správně uvedl žalovaný, mohla mít své místo v procesu tvorby územního plánu, nikoliv však v procesu dodatečného povolení stavby, která z hlediska využití konkrétní plochy zcela respektuje platný územní plán. Krajský soud se s tímto vyhodnocením žalovaného ztotožňuje a také toto žalobní tvrzení považuje za nedůvodné.
4.12 námitka ad. 4
Žalobkyně nesouhlasí s výkladem žalovaného, pokud jde o ust. § 20 a § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a dále namítla, že nevyhodnotil, zda umístění stavby neznemožní zastavění pozemku žalobkyně z hlediska faktorů uvedených v § 25 odst. 1 této vyhlášky. Žalovaný, i když obsáhle rekapituloval námitky žalobkyně, podle ní většinu z nich nevypořádal. V další části žalobního tvrzení žalobkyně zpochybnila přesné zjištění výšky stavby. Žalovaný shodnou odvolací námitku vypořádal na str. 37-40 napadeného rozhodnutí. Krajský soud se zcela ztotožňuje s názorem žalovaného, že ust. § 20 a ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je ve vztahu obecné (§ 20) a specifické (§ 25) právní úpravy. Zatímco § 20 vyhlášky v ustanovení odst. 1 stanoví, že obecným požadavkem je takové vymezení pozemků, stanovování podmínek jejich využívání a umísťování staveb na nich, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území, ust. § 25 vyhlášky následně upřesňuje tento obecný požadavek tím, že určuje základní principy vzájemných odstupů staveb. Výklad obou ustanovení žalovaný podle názoru soudu provedl správně. Nic na tom nemění skutečnost, že další specifikace požadavků vymezených § 20 je vyjádřena i v jiných ustanoveních této vyhlášky. Pokud žalovaný v následující části vyhodnocení této námitky uvedl, že vyhodnocení z hlediska § 20 odst. 3, 4 a 5 týkající se požadavků na vymezování stavebních pozemků pro umístění, realizaci a užívání stavby co do velikosti, polohy, plošného uspořádání atd. vyplývá z projektové dokumentace, když navíc je v kontextu těchto zákonných ustanovení nutno zohlednit, že se posuzuje již stavba realizovaná, má krajský soud za to, že i toto odůvodnění vystihuje význam označených zákonných ustanovení ve vztahu k posuzované stavbě a je přiměřeným vypořádáním námitky vedené ve zcela obecné rovině. Za neopodstatněnou považuje krajský soud i tu část žalobního tvrzení, v němž žalobkyně namítá, že posouzení, zda stavba neznemožní zastavění pozemku žalobkyně, bylo provedeno pouze z pohledu denního osvětlení a zastínění. Žalovaný podle názoru krajského soudu na str. 38 odst. 3 napadeného rozhodnutí zcela srozumitelně uvedl důvody rozsahu vyhodnocení požadavku § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobkyně v žalobním tvrzení tuto část odůvodnění žalovaného žádnou věcnou úvahou nerozporovala, když toliko obecně uvedla, že další faktory posouzení vyplývají z dalších ustanovení vyhlášky. Žalobkyně poukázala na ust. § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., které stanoví také další faktory, z jejichž hledisek měla být možnost zastavění posuzována. Krajský soud tento názor žalobkyně nesdílí. Je pravdou, že ust. § 23 odst. 2 vyhlášky stanoví podmínku pro umístění stavby tak, aby nebyla znemožněna zástavba sousedního pozemku, avšak ust. § 25 odst. 1 téže vyhlášky nelze podle názoru soudu vnímat jako vymezení faktorů pro posuzování podmínky stanovené § 23 odst. 2 vyhlášky. Účelem ust. § 25 odst. 1 vyhlášky je určení podmínek pro vzájemné odstupy staveb, ovšem staveb existujících a nikoliv staveb, jež potenciálně mohou vzniknout v budoucnosti. V této části proto považuje soud žalobní tvrzení za zcela nepřípadné. Krajský soud rovněž nesdílí názor žalobkyně, že další její námitky, ač jsou žalovaným rekapitulovány, zůstaly nevypořádány. Je pravdou, že žalovaný na str. 39 napadeného rozhodnutí v odst. 2 rekapituloval obsah námitky žalobkyně v jejích detailech, avšak v této části námitku také vypořádal, a to hned v následujícím odstavci, kde uvedl, že na základě výčtu zákonných hledisek (v konkrétním případě ust. § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.), které jsou stanoveny v obecné rovině tak, aby byla pokryta rozmanitost všech typů staveb, nelze v konkrétním případě zkoumat všechny tyto aspekty, ale je podstatné vybrat a vyhodnotit ta kritéria, která souvisí s charakterem projednávané stavby a s poměry v území s tím, že v posuzované věci stavební úřad právě takto postupoval a z hledisek, která dle jeho názoru připadala v úvahu, věc posuzoval. Krajský soud se s uvedeným zcela ztotožňuje a má za to, že nárok žalobkyně na zohlednění všech zákonných kritérií je zcela formalistický, nadbytečný a jde mimo účel daného řízení. Žalobní tvrzení krajský soud proto neshledal důvodným. Pokud jde o část tohoto žalobního bodu vztahující se ke zpochybnění výšky posuzované stavby, bude vypořádána níže v rámci samostatné námitky, která se výškových parametrů stavby týká. K námitce o pochybnostech způsobilosti situačních výkresů být podkladem pro rozhodnutí se již krajský soud vyjádřil podrobně v argumentaci k žalobnímu bodu 4.e), na kterou odkazuje. Pro úplnost krajský soud uvádí, že se zcela ztotožňuje s argumentací žalovaného (str. 38 odst. 1 napadeného rozhodnutí), že hodnoty území se vymezují územním plánem (§ 43 odst. 1 stavebního zákona). Žalobkyně v žalobním tvrzení zaměřuje dva významově zcela odlišné nástroje územně plánovací dokumentace, a to ZÚR a územní plán. V posuzované věci je z hlediska vymezení hodnot území rozhodující územní plán jakožto základní dokument územního plánování pro území Frýdku-Místku. ZÚR jsou plánovacím dokumentem pro území kraje, vymezují plochy nadmístního významu, plochy pro veřejné stavby apod. (§ 36 odst. 1 stavebního zákona).
4.13 námitka ad. 5
Dle žalobního tvrzení se žalobkyně domnívá, že námitka ohledně neuvedení požadavku ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. nebyla vypořádána srozumitelně. Jelikož žalobkyně v rámci tohoto žalobního bodu nekonkretizovala, v čem spatřuje tvrzenou nesrozumitelnost, nemohl se krajský soud důvodností tohoto žalobního bodu zabývat, když žalobkyně ani rámcově nevymezila rozsah soudního přezkumu. Jak již bylo uvedeno výše, soud není oprávněn ani povinen vyhledávat a specifikovat nezákonnosti tvrzené toliko v obecné rovině (srov. argumentaci soudu k žalobnímu bodu 4.10). V druhé části tohoto žalobního bodu žalobkyně trvá na námitce, že není uvedeno, jakým způsobem jsou naplněny požadavky ust. § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb., tedy, kde přesně a jakým způsobem je posouzeno, že větrání stavby zajišťuje, aby koncentrace škodlivých látek v ovzduší nepřekročila normové hodnoty z hlediska ochrany zdraví a nebezpečí výbuchu. Obsahem napadeného rozhodnutí (str. 40) má krajský soud za prokázané, že tato námitka žalobkyně byla vypořádána odkazem na projektovou dokumentaci, jejíž součástí je odborné posouzení větrání celého objektu autorizovanou osobou v oboru technika prostředí staveb, specializace technická zařízení Ing. M. H. Dále je uvedeno, že otázka větrání byla posouzena i KHS a ministerstvem zdravotnictví. Ani tento žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.
4.14 námitka ad. 6
Žalobkyně uvedla, že její námitky ohledně nesplnění požadavků vyhlášky č. 398/2009 Sb., o bezbariérovém užívání staveb, v platném znění (dále jen vyhláška č. 398/2009 Sb.) měl stavební úřad řešit z úřední povinnosti. Dále žalobkyně rozvedla, že v posuzované věci není možné aplikovat přechodné ust. § 16 této vyhlášky. Žalovaný tuto námitku žalobkyně vypořádal na str. 41-42 napadeného rozhodnutí, když současně uvedl, že stavební úřad oproti předchozímu projednání věci splnění požadavků bezbariérové vyhlášky vyhodnotil. Dále žalovaný připojil své vlastní vyhodnocení. Krajský soud je názoru, že bezbariérové užívání posuzované stavby není otázkou, která by se dotýkala vlastnických práv žalobkyně, a proto k posouzení této žalobní námitky nepřistoupil bez ohledu na to, že byla žalovaným i správním orgánem I. stupně vypořádána. Právní úprava obsažená v ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona neumožňuje, aby žalobkyně takovou námitku relevantně vznesla. To, že byla správními orgány vypořádána, jde nad rámec jejich povinností a nezpůsobuje to nezákonnost ani nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Názor žalobkyně, že by taková námitka měla být posouzena z moci úřední, krajský soud již výše odmítl (argumentace k žalobnímu bodu 4.b)).
4.15 námitka ad. 7
Žalobkyně namítla nesprávnost názoru žalovaného, že otázka polohy skleníku je při posuzování otázky zastínění nepodstatná. Žalovaný zcela opomenul občanskoprávní charakter této námitky a neposoudil jej z hlediska ust. § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona. Uvedeným žalobním tvrzením žalobkyně zkresluje skutečný obsah námitky, kterou v tomto směru vznesla. Na str. 6 odvolání ze dne 15.8.2012 žalobkyně namítla, že stavební úřad uvedl, že přihlédl k vyjádření stavebníka, že na pozemku žalobkyně nebylo možno provést zaměření skleníku bez jeho souhlasu. Nad touto skutečností se žalobkyně pozastavila s tím, že stavebník nikdy nedoložil písemnost, kterou by ji o udělení souhlasu k zaměření skleníku požádal. Touto odvolací námitkou žalobkyně směřuje jen proti nepodstatné části vypořádání své námitky o nezakreslení skleníku na pozemku parc. č. X, kterou správní orgán I. stupně vypořádal na str. 44 prvostupňového rozhodnutí mnohem obšírněji, než tvrdí žalobkyně v odvolání. Uvedl zde mimo jiné, že v řízení bylo doloženo posouzení vlivu stavby na zastínění jednoduchých staveb na pozemcích parc. č. X a X k.ú. Místek zpracované vedoucí katedry Prostředí staveb a TZB při VŠB – Technické univerzitě Ostrava. V rámci této studie bylo posuzováno i zastínění skleníku se závěrem, že nedojde k zastínění v míře větší, než připouští příslušné normy. K otázce zastínění skleníku se vyjádřil žalovaný také ve svém rozhodnutí ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011 (předchozí zrušující rozhodnutí žalovaného – poznámka soudu) s tím, že skleník, který lze ve smyslu normy považovat za venkovní zařízení, vyhoví normovým požadavkům bez ohledu na to, jaká je jeho přesná poloha v posuzovaném pozemku. Tomuto závěru přisvědčilo i Ministerstvo pro místní rozvoj ČR ve svém sdělení k podnětu ze dne 9.5.2012 č.j. 16919/2012-83/1013. Na základě této argumentace byla tedy námitka žalobkyně správním orgánem I. stupně zamítnuta. Odvolací námitka pak byla formulována tak, jak již výše krajský soud konstatoval. V takovém případě argumentace žalovaného uvedená na str. 42 odst. 3 napadeného rozhodnutí odpovídá obsahu odvolací námitky a podle názoru soudu jej dokonce přesahuje. Absence posouzení z hlediska ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona nezpůsobuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobkyně svou odvolací námitku takovýmto způsobem neformulovala. Podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu je správní orgán vázán obsahem odvolacích námitek. Pro úplnost soud uvádí, že námitka zastínění skleníku není námitkou občanskoprávního charakteru, neboť ji lze posoudit na základě předpisů stavebního práva a technických norem (blíže argumentace soudu k žalobnímu bodu 4.a)).
4.16 námitka ad. 8
Žalobkyně nesouhlasí s právním posouzením, že akustická studie není zapotřebí a postačí hlukové měření v rámci zkušebního provozu. Uvedla, že v otázkách hluku se nemohlo vycházet pouze z projektové dokumentace, neboť ta hodnotí otázky hluku izolovaně a nikoliv s ohledem na umístění stavby v daném území, kdy je zapotřebí zohlednit také hluk emitovaný provozem na přilehlé komunikaci. Obsahem správního spisu je prokázáno, že upřednostnění hlukového měření vyplynulo ze závazného stanoviska KHS. Z vypořádání námitky žalovaným (str. 42-44 napadeného rozhodnutí) jsou evidentní důvody, které k tomu vedly a které shrnulo ministerstvo zdravotnictví ve vyjádření k odvolacím námitkám. Žalobkyně podrobnou argumentaci nijak nerozporovala, pouze setrvala na svém názoru. Stanovisko KHS se promítlo do podmínky 2. stanovené rozhodnutím správního orgánu I. stupně, podle které budou funkčnost a vlastnosti stavby ověřeny ve zkušebním provozu, v jehož rámci bude pro ověření hygienických limitů hluku v chráněném venkovním prostoru staveb (staveb žalobkyně – poznámka soudu) provedeno měření akustického tlaku v souladu s ust. § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ust. § 12 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Nelze proto akceptovat námitku žalobkyně, že se při posouzení hluku vycházelo pouze z projektové dokumentace. Krajský soud v širších souvislostech odkazuje na závěry, které učinil v souvislosti s rozhodnutím o žalobě žalobkyně na nezákonný zásah vedené pod sp. zn. 22A 133/2013, jak již zmínil ve vztahu k žalobnímu bodu 4.5. S ohledem na to, že hlukové posouzení stavby spadá do kompetence orgánů hygieny a nikoliv stavebního úřadu, považuje krajský soud tuto námitku ve vztahu k rozhodnutí žalovaného za nepřípadnou. Nic na tom nemění jeho povinnost stanovená § 129 stavebního zákona, jak namítá žalobkyně, neboť jeho pravomoc v žalobkyní namítaném rozměru není dána. Rovněž krajský soud neshledal důvodným žalobní tvrzení o absenci posouzení námitky ohledně hlukových emisí z pohledu ust. § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona, neboť posouzení hluku provádí správní orgány (v tomto případě správní orgán odlišný od žalovaného i správního orgánu I. stupně) na základě právních norem upravujících měření hluku a limity přípustnosti hluku, takže ve smyslu ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona v souladu s komentářem k tomuto ustanovení již shora citovaným a v souladu se stávající judikaturou správních soudů se nejedná o námitky občanskoprávního charakteru, jak již bylo shora rozvedeno (viz argumentace k žalobnímu bodu č. 4.a)). Toto žalobní tvrzení krajský soud rovněž neshledal důvodným.
4.17 námitka ad. 9
Touto námitkou žalobkyně zpochybnila maximální výšku stavby stanovenou na 7,25 m ve vztahu k podlaze 1. NP. Žalobkyně má za to, že tato otázka zůstává nevyjasněna. Žalovaný se s odvolací námitkou podrobně vypořádal na str. 22 napadeného rozhodnutí, kde dospěl k závěru, že původní nesrovnalost v projektové dokumentaci byla v rámci nového projednání věci odstraněna, když ve výkresové i textové části je jednotný údaj o výšce stavby 7,25 m od podlahy 1. NP po horní úroveň atiky dvoupodlažní části objektu, což je nejvyšší bod stavby. K námitce žalobkyně, že není zřejmé, odkud je výška měřena, žalovaný v odůvodnění rozhodnutí konstatoval (str. 22 odst. 2), že se jedná o výšku od podlahy 1. NP, což je údaj dostatečně zřejmý z ověřené projektové dokumentace. Obsahem projektové dokumentace má krajský soud za prokázané, že posuzovaná stavba není podsklepenou budovou, a proto lze dovodit, že výška podlahy v 1. NP odpovídá s přihlédnutím k mírným nerovnostem výšce terénu, jak uvedl také žalovaný ve svém vyjádření k žalobě. Shodně s ním má také za to, že případné nuance odpovídající možným mírným nerovnostem nemohou mít vliv na výsledek řízení. Žalobkyně argumentaci žalovaného nezpochybnila jinak, než terminologií ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., v níž je zmiňována výška nad terénem a nikoliv výška od podlahy 1. NP. Krajský soud má tento rozpor za vypořádaný opodstatněným tvrzením žalovaného opírajícím se o projektovou dokumentaci, že stavba není podsklepena. Z logiky věci je proto úsudek o tom, že výška nad terénem se rovná výšce od podlahy 1. NP, zcela opodstatněný. Tuto žalobní námitku shledal proto krajský soud nedůvodnou.
4.18 námitka ad. 10
Námitka ad. 10 zůstala podle žalobkyně nevypořádaná, když z obsahu jejího vypořádání není zřejmé, jak může být přípojka dokončena, když napojení rozvaděče R1 má být teprve provedeno. Námitkou dle obsahu odvolání žalobkyně (str. 8 odvolání) žalobkyně namítla, že u přípojky elektro je uvedeno, že je objekt dokončen, přičemž je konstatováno, že ...napojení rozvaděče R1 umístněné v objektu nového autosalonu bude provedeno kabelem a YKY… Žalobkyni tedy není jasné, zda je objekt dokončen či nikoliv. Tato námitka byla vypořádána žalovaným na str. 44 napadeného rozhodnutí tak, že z projektové dokumentace i z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že všechny inženýrské objekty, tedy i přípojka elektro, jsou dokončeny. K uvedenému soud poznamenává, že dokončení objektu elektro přípojky a napojení rozvaděče jsou dvě odlišné skutečnosti a dokončení objektu elektro přípojky nemusí nutně znamenat, že došlo také k napojení rozvaděče. Pro úplnost krajský soud uvádí, že jelikož elektro přípojku lze charakterizovat jako technický parametr stavby vnitřního významu, nelze dovodit dotčení vlastnických práv žalobkyně. Ačkoliv byla námitka správními orgány obou stupňů vypořádána, nelze v jejím obsahu shledat dotčení vlastnických práv žalobkyně.
4.19 námitka ad. 11
Žalobkyně opakovaně namítá nevyhovění jejímu požadavku na přesné geodetické zaměření skutečné situace v terénu v souvislosti s měřítkem situačních výkresů založených v projektové dokumentaci. Tuto námitku má krajský soud za vypořádanou argumentací k žalobnímu bodu 4.e), na niž plně odkazuje. Totéž platí pro část žalobního tvrzení týkající se přístavby verandy domu č.p. X, která není zakreslena v katastru nemovitostí.
4.20 námitka ad. 12
V tomto žalobním tvrzení žalobkyně namítla rozpory v úvaze žalovaného při vypořádání námitky ohledně kanalizační přípojky. Námitka je detailně specifikována na č.l. 9 tohoto rozsudku.
Žalovaný se s námitkou žalobkyně vypořádal velmi podrobně na str. 44-47 napadeného rozhodnutí. Uvedl mj., že přípojka, která se zčásti nachází na pozemku žalobkyně, byla v letech 1996-1997 umístěna, povolena a kolaudována a je ve vlastnictví stavebníka. Místo napojení nyní projednávané kanalizace je rovněž na pozemku stavebníka. Z projektové dokumentace je zřejmé, že na pozemku žalobkyně parc. č. X se stavba nepovoluje, takže stavebník není povinen dokládat právo k tomuto pozemku a stávající stavba kanalizační přípojky je jeho vlastnictvím, což je doloženo stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím. Zda byl v souvislosti s povolením stavby přípojky udělen souhlas žalobkyně se stavbou na jejím pozemku, nemá v současném řízení o dodatečném povolení stavby žádný vliv. Stavební povolení pro stavbu přípojky je nepřezkoumatelné z důvodu uplynutí lhůt pro přezkum rozhodnutí podle § 94 a násl. správního řádu. K námitce žalobkyně vztahující se k vyjádření SmVaK Ostrava a.s. žalovaný uvedl, že stavební úřad v napadeném rozhodnutí provedl výčet konkrétních vyjádření vlastníků či provozovatelů technické infrastruktury včetně SmVaK Ostrava a.s., ze kterých při vydání napadeného rozhodnutí vycházel. SmVaK Ostrava a.s. vydal své vyjádření z titulu vlastníka či provozovatele veřejné kanalizace, do které jsou prostřednictvím stávající kanalizační přípojky svedeny splaškové a přebytečné dešťové vody z projednávané stavby a veřejného vodovodu, na který je napojena vodovodní přípojka autosalonu. SmVaK Ostrava a.s. rovněž vyloučil rozpor napojení kanalizace od novostavby se zákonem č. 274/2001 Sb. s tím, že, byť je v projektové dokumentaci napojení nové kanalizace na stávající kanalizační přípojku označováno jako přípojka, fakticky se jedná o vnitřní kanalizaci ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., neboť jde o potrubí určené k odvádění odpadních vod či srážkových vod z pozemku nebo stavby až k místu připojení na kanalizační přípojku. Žalovaný připustil, že stavební úřad se k námitce porušení zákona č. 274/2001 Sb. nevyjádřil. Krajský soud dospěl k závěru, že vyjádření se žalovaného k této námitce odstranilo vadu, jíž se dopustil správní orgán I. stupně a jeho pochybení proto nelze považovat za nezákonnost napadeného rozhodnutí. V další části vypořádání námitky se žalovaný věnoval otázce výpočtu spotřeby vody a následně otázce žalobkyní namítané kapacity stávající přípojky. Žalovaný uvedl, že kapacita stávající přípojky je v projektové dokumentaci uvedena (vychází ze sklonu potrubí a jeho dimenze). Součástí projektové dokumentace jsou potřebné technické výpočty týkající se množství splaškových vod, množství dešťových vod, odtoků a kumulace objektu drenáží, objemu vsakovacího modulu atd. Dešťové vody ze střechy jsou prvořadě zasakovány ve vsakovacím modulu a teprve po jeho naplnění začnou odtékat do kanalizace. Pokud by kapacita přípojky nebyla dostatečná pro napojení dalšího objektu, bylo by zvoleno jiné řešení, avšak jak vyplývá ze stanoviska projektanta, vycházel při zpracování projektové dokumentace ze stavu, že kanalizační přípojka musí svou kapacitou odtok zajistit. Skutečnost, že v povoleních z roku 1996-1997 není uvedena možnost napojování dalších objektů, není pro posouzení věci podstatná, jestliže je takové napojení stavebně, technicky a kapacitně možné, což garantuje nejen předložený projekt, ale také vyjádření provozovatele veřejné kanalizace. Dále žalovaný zmínil ověření funkčnosti systému likvidace dešťových vod praxí, když stavba je již ukončena a poukázal na vydání souhlasu stavebního úřadu s vybudováním a provozem myčky ve stávajícím objektu. V poslední části žalovaný vypořádal námitku týkající se likvidace dešťových vod. Krajský soud je toho názoru, že rekapitulované vyjádření žalovaného dává odpověď na všechny otázky, které žalobkyně zpochybnila v tomto žalobním bodě. SmVaK Ostrava a.s. jako provozovatel veřejné kanalizace ve svém vyjádření dává jednoznačnou odpověď na otázku charakteru kanalizační přípojky, když uvádí, že se ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb. jedná o vnitřní kanalizaci. Žalobkyně sice tvrdí opak, avšak svůj názor neopírá o žádnou věcnou argumentaci. Lze jej tudíž vyhodnotit jako pouhou negaci tvrzení provozovatele kanalizační přípojky a žalovaného. Krajský soud rovněž nesdílí názor žalobkyně, že se žalovaný, resp. stavební úřad, k jejím námitkám nevyjádřili. Vyjádření žalovaného vycházející z vypořádání námitky stavebním úřadem a současně je doplňující krajský soud vymezil shora. Pokud stavební úřad vychází také z vyjádření SmVaK Ostrava a.s., nelze tento postup považovat za nepřípadný, jak tvrdí žalobkyně, neboť provozovatel sítě vodovodů a kanalizací je subjektem k takovému vyjádření oprávněným a odborně vybaveným. To, že stavební úřad provedl propočet spotřeby vody, bylo reakcí na námitku žalobkyně, a proto, jak vysvětlil žalovaný v napadeném rozhodnutí, v tomto postupu nelze spatřovat nahrazování nedostatků projektové dokumentace, která výpočet obsahovala. Také krajský soud v tomto postupu neshledává žádné porušení zákona. To, že v povoleních z roku 1996-1997 není uvedeno, že na stávající přípojku se budou napojovat další objekty, je podle názoru žalovaného zcela irelevantní. Tento závěr krajský soud aprobuje, neboť rozhodující je, zda je takové napojení stavebně, technicky a kapacitně reálné, což potvrzuje jak projektová dokumentace, tak provozovatel veřejné sítě. Krajský soud shodně s žalovaným nemá důvod zpochybňovat odborné závěry projektanta a SmVaK Ostrava a.s., že kapacita kanalizační přípojky je dostatečná pro napojení dalšího objektu. Proto se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že sporné je nahrazováno sporným. Žádnou spornost v podkladech rozhodnutí ani ve vypořádání námitky provedeném žalovaným soud neshledal. Pokud žalobkyně zpochybňuje kapacitu povolené myčky aut, neopírá své pochybnosti o žádné relevantní skutečnosti, a proto soud takto vznesenou námitku nemůže vnímat jinak, než jako prostou negaci závěrů žalovaného učiněných v rámci vypořádání námitky, tedy jako argumentaci nedůvodnou. V další části námitky žalobkyně opět bez nosných argumentů namítá neoprávněnost stavby kanalizační přípojky na jejím pozemku. K tomu krajský soud podotýká, že z napadeného rozhodnutí taková skutečnost nevyplývá a pokud má žalobkyně na mysli nezákonnost stavby kanalizační přípojky na základě rozhodnutí z let 1996-1997, jde taková argumentace mimo rámec veškerých lhůt k možnému přezkumu. Proto krajský soud tuto část žalobní námitky shledal zcela nepřípadnou. Námitku, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s tvrzením žalobkyně ohledně hrozících průsaků z kanalizační přípojky z důvodu její nedostatečné kapacity, krajský soud důvodnou neshledal, neboť žalovaný se s otázkou kapacity stávající přípojky vypořádal podrobně na str. 46-47 napadeného rozhodnutí a žalobkyně jeho úvahu žádnou věcnou argumentací nezpochybnila. Závěr žalovaného, že žalobkyně tvrzení, že dochází k podmáčení pozemků, neprokázala, není nelogické, jak se domnívá žalobkyně. Ke stejnému závěru dospěla judikatura NSS (rozsudek ze dne 11.11.2014 sp. zn. 6 As 207/2014), podle níž účastník řízení musí ve správním řízení námitku spočívající v podmáčení své sousední stavby nesprávným odvodněním nepovolené stavby důkazně podložit. NSS tento požadavek odůvodnil občanskoprávním charakterem námitky, ve vztahu k níž si správní orgán musí učinit úsudek, ale nelze na jeho bedra klást povinnost zjišťovat skutkový stav jen na základě tvrzení účastníka řízení. Účastník řízení musí svá tvrzení důkazně podložit, alespoň do té míry, aby ve stavebním úřadu vyvolal důvodné pochybnosti o tom, zda stavba způsobuje obtěžování nad míru přiměřenou poměrům či nikoliv. Tvrzení žalobkyně, že na jejích pozemcích bude docházet k zamokření a tím ke vzniku škody, jsou v rovině tvrzení hypotetických. Na základě uvedeného krajský soud tento žalobní bod důvodným neshledal.
4.21 námitka ad. 13
Žalobkyně namítla, že není nijak podložen závěr stavebního úřadu, že stavba není zdrojem prašnosti. Žalobkyně sice připouští, že v námitce podpůrně poukazovala na stolařské a čalounické práce, avšak žalovaný se ve vypořádání námitky soustředil pouze na to, zda budou či nebudou tyto práce prováděny a nevypořádal se s tím, zda je podložen závěr, že stavba jako celek není zdrojem prašnosti. Žalovaný se s námitkou žalobkyně vypořádal na str. 47 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně odvolací námitku vymezila na str. 9 odvolání tak, že: „Stavební úřad uvádí, že námitky prašnosti jsou neopodstatněné, neboť stavba svým charakterem zdrojem prašnosti není. Není uvedeno, z jakých podkladů bylo vycházeno, jestliže budou v objektu prováděny mj. stolařské a čalounické práce, které jsou zdrojem velkého hluku a prachu“. Ze znění odvolací námitky je podle krajského soudu zřejmé, že sama žalobkyně námitku prašnosti pojímá v souvislosti se svou nepodloženou spekulací, že v objektu budou prováděny stolařské a čalounické práce, jejíž důvodnost žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně vyvracel. Vypořádání takto formulované odvolací námitky žalovaným tak, že stolařské a čalounické práce nejsou ve výčtu činností dle projektové dokumentace, takže žádný takový zdroj hluku a prašnosti není definován, považuje soud za zcela souladné s obsahem odvolací námitky, kterou byl žalovaný ve smyslu ust. § 89 odst. 2 správního řádu vázán. Pro úplnost krajský soud uvádí, že z rozhodnutí stavebního úřadu (č.l. 55 odst. 1 prvostupňového rozhodnutí) je evidentní, že podkladem pro závěr o tom, že posuzovaná stavba není zdrojem prašnosti, je stanovisko orgánu ochrany ovzduší. Žalobní tvrzení krajský soud neshledal důvodným.
4.22 námitka ad. 14
V tomto žalobním tvrzení žalobkyně opět namítá, že správní orgány v řízení nezkoumaly hlediska dle právní úpravy územního řízení. S touto otázkou se krajský soud již vypořádal v rámci argumentace k žalobnímu bodu 1.1, na kterou plně odkazuje. Ust. § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. stanoví prostorový požadavek související s umístěním stavby a její polohou na pozemku. Jelikož se v posuzované věci jedná o řízení o dodatečném povolení stavby, nelze zkoumat hlediska ust. § 76 stavebního zákona. Ust. § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. jako prováděcího právního předpisu ke stavebnímu zákonu, pak ve své podstatě upřesňuje kritéria posuzování umístění stavby, což však jde mimo charakteristiku řízení o dodatečném povolení stavby. Krajský soud proto toto žalobní tvrzení považuje za nedůvodné.
4.23 námitka ad. 15
Toto žalobní tvrzení se vztahuje opět ke rozhodnutím stavebního úřadu vydaným v letech 1996-1997 k předchozí stavbě zpevněných a odstavných ploch, a proto krajský soud odkazuje na svou již výše uvedenou argumentaci k žalobnímu bodu 3.1, na niž plně odkazuje. Obdobně je tomu i s podmínkou č. 13 stanovenou územním rozhodnutím ze dne 25.11.1996 (argumentace soudu k žalobnímu bodu 3.2). Tvrzení uvedené v tomto bodě neshledal soud důvodným.
4.24 námitka ad. 16
Žalovaný se nezabýval podstatou námitky žalobkyně, že na pozemku parc. č. 3341/8 se v současnosti nachází zpevněná plocha, k čemuž navrhovala důkaz fotografiemi. Žalovaný vycházel z premisy, že stavebník nezpevněné plochy neprovedl. Rovněž nevzal v úvahu, že na pozemku parc. č. 3341/8 jsou umístěny akcesorické stavby SO 03, SO 04 a SO 05, takže pozemek spadá do předmětu řízení o dodatečném povolení stavby. Zpevněné plochy na pozemku parc. č. 3341/8 jsou podle žalobkyně nepovolenou stavbou a měly být předmětem řízení.
Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na str. 49 napadeného rozhodnutí tak, že zpevněné plochy na pozemku parc. č. 3341/8 nejsou předmětem řízení o dodatečném povolení stavby, neboť pokud stavebník tyto plochy neprovedl, nemohou být předmětem řízení o odstranění stavby. Nelze předjímat a spekulovat, že stavebník zpevněné plochy i bez povolení provede. Krajský soud neshledává ani tento žalobní bod důvodným, neboť předmět řízení je dán jednak žádostí stavebníka o dodatečné povolení stavby a jednak projektovou dokumentací. Jestliže tyto podklady neoznačují jako předmět řízení stavbu zpevněných ploch na pozemku parc. č. 3341/8, pak o nich nelze v řízení rozhodovat. Není v pravomoci stavebního úřadu ani žalovaného, aby toliko na základě podnětu účastnice řízení rozšiřovali předmět řízení. To však neznamená, že tvrzená stavba nemůže být předmětem řízení jiného.
4.25 námitka ad. 17
Žalobkyně tvrdí nedostatečné vypořádání námitky, kterou napadla studii zastínění s tím, že správní orgány pouze odkázaly na odpovědnost zpracovatele studie, aniž by namítané vady prověřily materiálně. K uvedenému krajský soud odkazuje na argumentaci, kterou provedl k žalobnímu bodu 4.c), čímž má také tento žalobní bod za vypořádaný.
4.26 námitka ad. 18
Žalobkyně zpochybnila inženýrsko-geologický posudek z roku 2009, z něhož podle jejího tvrzení není zřejmé, zda se vztahuje k posuzované lokalitě. Žalovaný ani stavební úřad pochybnosti žalobkyně neprověřili a neodůvodnili, jaké údaje jsou v posudku chybné a jaké správné. Krajský soud ve vztahu k této námitce rovněž odkazuje na svou argumentaci k žalobnímu bodu 4.c) a neshledává námitku důvodnou. Doplňuje, že žalobkyně neuvádí žádnou věcnou argumentaci, kterou by doložila svou pochybnost, že vrty vyznačené na situačním výkresu jsou skutečně provedené průzkumné vrty vztahující se k dané lokalitě. Žalobkyně setrvává pouze v rovině spekulativního tvrzení. Žalovaný se s námitkou vypořádal na str. 18-19 napadeného rozhodnutí odkazem na závěry stavebního úřadu učiněné v prvostupňovém rozhodnutí, že z inženýrsko-geologického je posudku jednoznačně zřejmá lokalita, v níž se stavba nachází. Současně žalovaný uvedl, že důkazem tohoto tvrzení je samotný inženýrsko-geologický posudek, který je doložen v dokladové části dokumentace a jehož součástí je situační výkres, na němž jsou vyznačeny průzkumné vrty, které byly provedeny. Pochybnosti žalobkyně jsou, jak již krajský soud zmínil, pouze opakovanou, ale nepodloženou domněnkou.
4.27 námitka ad. 19
Podle žalobkyně se správní orgán I. stupně nepřesně vyjádřil k otázce likvidace kondenzátů z klimatizace, když množství kondenzátů bude „malé“. Žalobkyně tento závěr stavebního úřadu napadla a žalovaný v reakci na tuto námitku uvedl, že se nemá jak k tomuto nesouhlasu vyjádřit. Podle žalobkyně tak nedostatečnost odůvodnění stavebního úřadu obrátil proti ní samotné. Dále žalobkyně vyjádřila nesouhlas s názorem žalovaného, že klimatizační jednotky by musely mít na odtokové poměry takový vliv, jako by mohla vyvolat samotná stavba. Podle žalobkyně je nezbytné jednotlivé vlivy zvažovat nikoliv samostatně, ale kumulativně a synergicky ve spojení s ostatními zdroji odpadních vod, z čehož plyne, že i množství kondenzátů, které je samo o sobě malé, může při vzájemném působení všech zdrojů odpadních vod podstatně ovlivnit odtokové poměry. Podle žalobkyně zůstala tato námitka nevypořádána. Žalovaný se s námitkou vypořádal na str. 50 napadeného rozhodnutí, když uvedl, že žalobkyně se sice pozastavuje nad tím, že množství vytvořených kondenzátů bude malé a neovlivní odtokové poměry v lokalitě, ale současně neuvádí žádné argumenty, které by svědčily závěru, že klimatický systém odtokové poměry ovlivnit může. K pouhému nesouhlasu žalobkyně se závěrem stavebního úřadu, se proto nemůže žalovaný vyjádřit. V obecné rovině pak uvedl, že problematika klimatizačních jednotek byla posouzena a stavební úřad se k ní vyjádřil odkazem na projektovou dokumentaci, kde v části F týkající se stavebního objektu SO 01, byla předložena dokumentace zařízení pro ochlazování staveb, která obsahuje klimatizační systém, jehož součástí jsou dvě venkovní klimatizační jednotky. Na základě uvedeného má krajský soud za to, že námitka žalobkyně nezůstala nevypořádána, ale byla vypořádána v intencích odvolacího tvrzení. Krajský soud se zcela ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že neobsahuje-li námitka žádnou věcnou argumentaci a je prostou negací závěru správního orgánu nižšího stupně, nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se s ní vypořádal jinak, než v obecné rovině, což se v posuzovaném případě také stalo. Ani toto žalobní tvrzení tedy soud důvodným neshledal.
4.28 námitka ad. 20
Toto žalobní tvrzení se vztahuje k vypořádání námitky ohledně nepřesností v počtu parkovacích míst pro imobilní osoby a ohledně chybného projektu toalet pro zaměstnance, přičemž žalovaný nevzal v úvahu ani rozpor mezi textovou a výkresovou částí projektové dokumentace, která s touto námitkou souvisí, což je podle žalobkyně procesní vada, kterou měl stavební úřad přezkoumat z úřední činnosti. Žalovaný se námitkou zabýval na str. 20 napadeného rozhodnutí v obecné rovině, přičemž zdůraznil, že se nejedná o námitku, která by se dotýkala vlastnického práva žalobkyně. Krajský soud se s tímto stanoviskem žalovaného zcela ztotožňuje a žalobní bod stejně jako samotnou odvolací námitku považuje za nepřípadné, když žalobkyně s ohledem na ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona a oprávnění, která jí z něj vyplývají, jednoznačně překročila zákonný rámec, neboť vytýkané nedostatky nemají žádný vliv na její vlastnická práva. Krajský soud v návaznosti na uvedené odkazuje také na již shora vyslovený nesouhlas s názorem žalobkyně, že by takové námitky měly být stavebním úřadem řešeny z moci úřední (argumentace k žalobnímu bodu 4.b)).
4.29 námitka ad. 21
Důvodem žalobního tvrzení je podle žalobkyně nedostatečně určité odůvodnění žalovaného ohledně projektové dokumentace předložené k vydání koordinovaného stanoviska, kdy žalovaný uvedl, že „je zřejmé“, o jakou dokumentaci jde. Tato námitka není podle žalobkyně vypořádána dostatečně, neboť žalovaný neuvedl úvahu, na jejímž základě dospěl k závěru, že „je zřejmé“, o jakou dokumentaci jde. Žalovaný rovněž neodůvodnil, proč je nepodstatné, že je v žádosti uvedeno, že byla přiložena dokumentace pro územní řízení.
Žalovaný se s námitkou vypořádal na str. 50 napadeného rozhodnutí tak, že součástí správního spisu je také žádost o vydání koordinovaného stanoviska (vydáno dne 2.4.2012 pod č.j. MMFM 29475/2012 – poznámka soudu) a její přílohy. Z žádosti je zřejmé (bez ohledu na to, že na formuláři je uvedeno, že má být přílohou dvakrát dokumentace pro územní řízení), že k ní byla doložena projektová dokumentace pro dodatečné povolení stavby a v jakém rozsahu. Dále žalovaný uvedl, že na webových stránkách města Frýdku-Místku zjistil, že jsou zde zveřejněny formuláře žádosti a pokud jde o žádosti o koordinované stanovisko, je na nich údaj o dokumentaci pro územní řízení předtištěný. Krajský soud má za to, že námitka byla vypořádána zcela srozumitelným a dostatečným způsobem a závěr, že žalovanému je zřejmé, že byla jako příloha žádosti o koordinované stanovisko předložena správná dokumentace, není zapotřebí dokládat žádnou správní úvahou. Jedná se o technikálii, která byla zjištěna z obsahu správního spisu a z webových stránek města Frýdku-Místku a soudu není jasné, co více by chtěla žalobkyně ke srozumitelnosti tohoto vypořádání ještě uvést. Žalobní tvrzení soud považuje za formalistické, účelové a zcela nedůvodné.
4.30 námitka ad. 22
Žalobkyně poukázala na vyjádření stavebního úřadu, který v rámci vypořádání této námitky uvedl, že rozhodné skutečnosti si opatřil zjištěním na místě samém. Žalobkyně namítá, že protokoly z místního šetření nejsou ve spise obsaženy. Pokud byly podklady pro rozhodnutí opatřovány místním šetřením, pak žalobkyně měla právo se těchto šetření účastnit a ke zjištěním se vyjadřovat. Jelikož k tomu nedošlo, namítá žalobkyně porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu a má za to, že je zcela lhostejné, zda její pozemek je viditelný z veřejně přístupných míst, jak nesprávně argumentuje žalovaný. Pokud stavební úřad zjišťoval skutkový stav místním šetřením a neumožnil žalobkyni se jich účastnit, poškodil tím její procesní práva. Dále žalobkyně namítla nedostatečnost vypořádání námitky vztahující se k posouzení zrakové pohody, resp. výhledu z pobytových místností, která má evidentně občanskoprávní charakter, ale správní orgány ji vypořádaly pouze z veřejnoprávního hlediska. Argumentace žalovaného k přiměřenosti řešení se pohybuje pouze v rovině obecných proklamací a jediným konkrétním argumentem je údajný soulad s územním plánem. Dále se žalovaný v námitce 22 vyjadřuje také ke znehodnocení majetku žalobkyně. I tato námitka je občanskoprávního charakteru a jako taková měla být vypořádána. Odkaz žalovaného na rozsudky NSS nepovažuje žalobkyně za správný, neboť nevystihují, že v posuzované věci se jednalo o řízení o dodatečném povolení stavby a žalobkyni bylo původně upřeno postavení účastníka řízení. Žalovaný se k námitce 22 vyjádřil na č.l. 50-52 napadeného rozhodnutí. Ohledně neexistence protokolů z místního šetření uvedl, že stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí neuvedl, že by vstupoval na pozemek žalobkyně, neboť z hlediska poměrů v dané lokalitě, které jsou zřejmé z výkresů, z doložené fotodokumentace a z častých kontrolních prohlídek, je zřejmé, že vše podstatné o stavu pozemku lze zjistit ohledáním z pozemků stavebníka, které jsou veřejně přístupné v průběhu otevírací doby autosalonu. Krajský soud má za to, že toto vypořádání ze strany žalovaného zcela koresponduje s obsahem rozhodnutí stavebního úřadu (str. 60 odst. 3 prvostupňového rozhodnutí), kde se výslovně uvádí, že na místě samém, jímž je míněn objekt autosalonu a jeho přilehlé pozemky, bylo vykonáno několik kontrolních prohlídek, z nichž jsou poměry na místě stavebnímu úřadu známy. Dále stavební úřad zmiňuje, že místo stavby je rovněž dobře viditelné z veřejně přístupných míst. K uvedenému lze podotknout, že z žádného ustanovení stavebního zákona nevyplývá povinnost provést místní šetření na základě námitek účastníků, jestliže jsou správnímu orgánu poměry na místě samém dostatečně známy. Krajský soud proto nepřisvědčil názoru žalobkyně, že byla porušena její procesní práva, když se neúčastnila místního šetření, neboť žádné neproběhlo. Otázkou zrakové pohody se správní orgán I. stupně zabýval na str. 60-61 svého rozhodnutí, kde jednak uvedl jako výchozí názor vyslovený NSS v rozsudku sp. zn. 5 As 74/2009 a dále vyhodnotil faktickou situaci na základě ověřené projektové dokumentace rodinného domu žalobkyně a dospěl k závěru, že ztráta zrakové pohody a narušení výhledu nebude nepřiměřeným zásahem do práv žalobkyně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto část námitky vypořádal na str. 50-51 napadeného rozhodnutí, kde především označil hodnocení stavebního úřadu za akceptovatelné. Žalovaný doplnil argumentaci prvostupňového správního orgánu posouzením z pohledu ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., tj. z pohledu požadavků na vzájemné odstupy staveb, když naplnění těchto zákonných podmínek bylo již v řízení prokázáno. Pro úplnost pak poukázal na charakter plochy dle územního plánu, v níž je posuzovaná stavba umístěna s tím, že jejím určením jsou nastaveny určité poměry v území. Obsahem správního spisu má krajský soud za prokázané, že žalobkyně námitku ztráty zrakové pohody a výhledu uplatnila v rámci námitek ze dne 23.5.2012 (str. 15 námitek). Uvedla toliko, že v obytných místnostech, která mají okna situována k nepovolené stavbě, je naprostá ztráta zrakové pohody a výhledu. Z oken dvou obytných místností je výhled pouze na budovu nepovolené stavby. Na základě takto stručně formulované námitky tedy stavební úřad podle názoru krajského soudu správně přistoupil k identifikaci obytných místností, ve vztahu k nimž žalobkyně namítala naprostou ztrátu zrakové pohody a výhledu, k čemuž mu posloužila archivní dokumentace jejího rodinného domu. Na jejím základě vyhodnotil, že v přízemí domu se směrem k objektu posuzované stavby nachází pouze kuchyň a jídelna – pracovna, přičemž však kuchyň není ve smyslu ust. § 3 písm. i) vyhlášky č. 268/2009 Sb. obytnou místností a jídelna – pracovna nemá žádné okno směrované k objektu posuzované stavby, neboť má okno toliko na jihozápadní stranu. Dále vyhodnotil, že ve 2. NP je směrováno k objektu stavby jedno okno ložnice, avšak ložnice má okno také dalším směrem (jihozápadním). Toto zjištění stavu je pak v rozporu s tvrzením žalobkyně, že z oken dvou obytných místností je výhled pouze na budovu stavby. Z logiky věci a při dodržení odstupových vzdáleností nemůže taková situace nastat. Krajský soud má za to, že s ohledem na velmi obecnou formulaci této námitky je její vypořádání správními orgány obou stupňů dostatečné. Je především věcí žalobkyně jako účastnice řízení, aby relevantním způsobem chránila své zájmy. V kontextu množství námitek, které podala, nelze po správních orgánech spravedlivě požadovat, aby každou námitku posuzovaly v nevysloveném rozsahu v celé šíři, která by snad teoreticky podle právní úpravy či judikatury připadala v úvahu, jestliže se žalobkyně omezila na její vymezení pouze dvěma větami. Své tvrzení, že jí byl zastíněn výhled na Beskydy včetně Lysé hory, žalobkyně neuvedla ani v námitce ze dne 23.5.2012, ani v v odvolací námitce (odvolání ze dne 15.8.2012 č.l. 15 odst. 3), ani v žalobě. Pokud poprvé tuto námitku doplnila v replice k vyjádření žalovaného ze dne 16.9.2013 (str. 15 repliky), je takové upřesnění nutno vnímat jako opožděné a tudíž irelevantní. Pokud dále žalobkyně v téže replice namítla, že nebyla vypořádána její námitka naprosté ztráty soukromí, považuje krajský soud toto žalobní tvrzení za opožděné a tudíž nepřípustné rozšíření žalobního bodu (ust. § 72 odst. 1 s.ř.s.), když žalobkyně v žalobě doručené krajskému soudu dne 18.6.2013 otázku neposouzení ztráty soukromí vůbec nezmínila. Podle názoru krajského soudu nelze připustit, aby pouhým odkazem na námitku příslušného čísla (zde námitka č. 22), která v sobě obsahuje posouzení několika různých námitek, bylo žalobní tvrzení otevřeno dalšímu doplňování i po uplynutí zákonné lhůty k podání žaloby, zejména když z formulace žalobního bodu 4.30 je seznatelné, že žalobkyně dostatečně vnímá různost námitek vypořádaných pod č. 22. V další části námitky se žalovaný vypořádal s otázkou znehodnocení majetku žalobkyně (str. 52 napadeného rozhodnutí). Námitku znehodnocení své nemovitosti vznesla žalobkyně rovněž v námitkách ze dne 23.5.2012, a to na str. 15 tohoto podání tak, že uvedla, že ke znehodnocení jejího majetku, ne-li dokonce k neprodejnosti, došlo nepovolenou stavbou, která je účelově posunuta o 1 m. S námitkou se stavební úřad vypořádal na str. 61 prvostupňového rozhodnutí, kdy svůj úsudek opřel o rozsudky NSS sp. zn. 7 As 13/2010 a 1 As 56/2013, jejichž podstatou je právní názor, podle něhož, má-li vlastník nemovitosti za to, že by určité využití okolního území (např. zástavbou určitého charakteru) mohlo způsobit snížení hodnoty jeho nemovitostí, musí si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považuje pro sebe za přijatelnou. Dále stavební úřad vyslovil, že námitky znehodnocení či neprodejnosti nemovitostí mohl posoudit pouze z pozice nástrojů stavebního zákona a jinak je posoudit nedokáže. Žalobkyně v odvolací námitce brojila proti rozsudkům NSS, jimiž stavební úřad argumentoval, když uvedla, že v těchto rozsudcích jde o stavby umisťované na pozemku, přičemž v posuzovaném případě jde o dodatečné povolení stavby, takže podle ní tyto rozsudky nelze na daný případ použít. S touto odvolací námitkou se žalovaný vypořádal tak, že aplikace uvedených rozsudků není vyloučena, neboť jejich podstatou je názor, že vlastník nemovitosti má střežit svá práva včas, tedy již v procesu územního plánování, když i změny v území jsou limitovány územním plánem. Krajský soud má za to, že vypořádání odvolací námitky žalovaným je zcela v intencích jejího obsahu. Jak již výše opakovaně uvedl, odvolací orgán je vázán obsahem podaného odvolání (ust. § 89 odst. 2 správního řádu). Žalobkyně v odvolací námitce nenamítala, že námitka nebyla dostatečně vypořádána, pouze brojila proti odkazu na zmiňované judikáty. Ve stejném duchu pak formulovala také své žalobní tvrzení. S ohledem na jedinou větu, do níž žalobkyně tuto námitku v podání ze dne 23.5.2012 formulovala, která je ve zcela obecné rovině, se nelze podivovat nad závěrem stavebního úřadu, že není schopen znehodnocení nemovitosti posoudit. Žalobkyně musí v prvé řadě sama tvrdit, v čem znehodnocení či neprodejnost nemovitosti spatřuje a své tvrzení doložit. Obsah jejích tvrzení je toliko v její dispozici. Po správních orgánech nelze spravedlivě požadovat, aby na základě jediné obecně formulované věty vyhledávaly potenciální formy znehodnocení majetku, jestliže to sama žalobkyně netvrdí. Jelikož námitka znehodnocení nemovitosti je svým charakterem námitkou občanskoprávní, lze přiměřeně také v tomto případě odkázat na rozsudek NSS ze dne 11.11.2014 č.j. 6 As 207/2014-36 a jeho právní závěry, jak krajský soud učinil již v rámci vypořádání žalobního bodu 4.20. Ani žalobní tvrzení uvedené pod bodem 4.30 neshledal proto krajský soud důvodným. Pro úplnost krajský soud uvádí, že rovněž považuje správními orgány označené judikáty NSS za přiléhavé a námitku žalobkyně, že je nelze vztáhnout na řízení o dodatečném povolení stavby za irelevantní, když podstata vyslovených právních závěrů spočívá v tom, že své zájmy má dotčená osoba hájit již v procesu přijímání územního plánu. Charakter řízení o dodatečném povolení stavby, na nějž žalobkyně poukazuje, je z tohoto hlediska zcela bezvýznamný.
4.31 námitky ad. 23 a ad. 26
V tomto žalobním tvrzení žalobkyně nejprve namítla, že vypořádání těchto odvolacích námitek je chybné v tom, že odpovědnost za správnost projektové dokumentace a funkčnost zvoleného řešení je přesouvána na projektanta. Žalovaný se s těmito námitkami vypořádal na str. 52-54 napadeného rozhodnutí. Odvolací námitky přitom směřovaly do stanovisek Magistrátu města Frýdku-Místku jako vodoprávního úřadu a orgánu ochrany ovzduší, které jsou součástí koordinovaného stanoviska ze dne 2.4.2012 č.j. MMFM 29475/2012. Žalovaný zde podrobně rozebral koordinované stanovisko ve vztahu k námitkám žalobkyně a krajský soud nedospěl k závěru o důvodnosti žalobního tvrzení ohledně odkazu na odpovědnost projektanta. K této opakující se námitce se krajský soud již vyjádřil (viz argumentace k žalobnímu bodu 4.c)). Dále žalobkyně v tomto žalobním tvrzení namítla, že nesouhlasí s argumentem správních orgánů, že nedostatečná kapacita přípojky by se projevila vytékáním vody z šachtic nebo zasakovacího objektu a dále nesouhlasí s tím, že nová přípojka je napojena na přípojku stávající a s právním hodnocením předmětného potrubí jako vnitřní kanalizace. V tomto směru odkazuje krajský soud na argumentaci k žalobnímu bodu 4.20, neboť zde byly shodné námitky žalobkyně vypořádány. Stejně tak se krajský soud již výše vyjádřil k domněnce žalobkyně, že v objektu stavby budou používána ředidla, čistící odmašťovací prostředky a motorové oleje. Námitka žalobkyně, že vodoprávní úřad nesprávně považoval stavbu za autosalon a nikoliv za servis či opravnu motorových vozidel, přičemž vycházel toliko z názvu stavby, krajský soud nepovažuje za důvodnou, neboť obsahem správního spisu, jakož i obsahem koordinovaného stanoviska má za prokázané, že dotčené orgány státní správy vycházely z projektové dokumentace. Žalobkyně dále poukázala na sdělení stavebního úřadu ze dne 15.3.2011 č.j. MMFM 28379/2011, které není součástí správního spisu a kterým je reagováno na žádost stavebníka o vydání kolaudačního souhlasu s užíváním dokončené stavby, přičemž z jeho textu dovozuje, že sám stavebník považuje předmětnou stavbu za servis. Tato námitka žalobkyně je zcela irelevantní, neboť pro posouzení zákonnosti postupu a rozhodnutí žalovaného je podstatný obsah správního spisu a nikoliv jiné listiny, které podkladem napadeného rozhodnutí nebyly. Dále žalobkyně v žalobním tvrzení vyslovila nesouhlas s posouzením své námitky ohledně ust. § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Tato problematika je žalovaným dostatečně ozřejměna na str. 54 napadeného rozhodnutí, kde je citován závěr orgánu ochrany ovzduší, jenž učinil v rámci koordinovaného stanoviska a v němž mj. uvedl, že problematika ust. § 48 vyhlášky č. 268/2009 Sb. byla posouzena v části F1.1+1.2 technické zprávy projektové dokumentace, podle níž dílna není typickým autoservisem, není vybavena jako karosárna, lakovna ani myčka a jsou prováděny především úpravy obytných zařízení v autokaravanech a jen základní údržba motoru, jako je výměna kapalin, geometrie náprav a seřízení světlometů apod. Žalobkyně v žalobním tvrzení tyto závěry nijak nezpochybnila, pouze zopakovala, že její názor je jiný. Tato prostá negace závěrů odborně vybavených správních orgánů není podle názoru krajského soudu relevantním tvrzením, které by je mohlo zpochybnit, a proto nevidí důvod se k této otázce více vyjadřovat. V závěrečné části žalobního tvrzení pak žalobkyně namítla, že není možné, aby žalovaný a orgán ochrany ovzduší v otázce způsobu větrání zjednodušeně odkázali na závěr odborné studie, aniž by přezkoumali konkrétní námitku žalobkyně, že projektová dokumentace neřeší soulad stavby s požadavkem § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. V napadeném rozhodnutí (str. 54 rozhodnutí) žalovaný odkázal na závěry orgánu ochrany ovzduší uvedené v již zmiňovaném koordinovaném stanovisku, který odkázal na obsah studie „odborné posouzení větrání novostavby“, jež je součástí projektové dokumentace a je v ní uvedeno, že způsob větrání novostavby tak, jak je navržen v projektu a schválen KHS, je naprosto v souladu s požadavky právních předpisů. Dále žalovaný také připomněl, že KHS, jakož i ministerstvo zdravotnictví otázku větrání rovněž posuzovalo, jak již uvedl na jiném místě svého rozhodnutí a to k námitce pod bodem 8. Tato část žalobního tvrzení má přímou návaznost na obsah části odůvodnění rozhodnutí žalovaného, z níž vyplývají důvody, pro které nebyla stavba posuzována z hlediska ust. § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Jestliže dospěli žalovaný a odborný orgán k tomuto závěru, pak je bezpředmětné, aby se zabývali požadavky tohoto ustanovení ve vztahu k větrání. Tato část žalobního tvrzení je tedy zcela nepřípadná. Žalobní tvrzení 4.31 týkající se námitek ad. 23 a ad. 26 krajský soud v žádné jeho části důvodným neshledal.
4.32 námitka ad. 24
V žalobním tvrzení žalobkyně vznesla námitky směřující do závazného stanoviska HZS. Obsah námitky je specifikován na str. 13 tohoto rozsudku. Námitka 24) byla žalovaným vypořádána na str. 54-58 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný podrobně rozvedl, že stanovisko HZS, proti němuž žalobkyně uvedené námitky vznesla, bylo posouzeno Ministerstvem vnitra, Generálním ředitelstvím HZS v rámci postupu podle § 149 odst. 4 správního řádu. Ministerstvo vnitra, Generální ředitelství HZS stanoviskem ze dne 6.2.2013 č.j. MV14436-3/PO-PRE-2013 závazné stanovisko potvrdilo. Dle obsahu vypořádání námitky ad. 24 je seznatelné, že stejné námitky žalobkyně jako uvedené v žalobním tvrzení, byly již předmětem posouzení Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství HZS, které se s nimi velmi podrobným způsobem vypořádalo. Vypořádání námitky ad. 24 žalovaným, které je postaveno na závěrech Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství HZS, shledal soud srozumitelným a přezkoumatelným. V žalobních tvrzeních obsažených v bodě 4.32 žalobkyně bez jakékoliv argumentace tyto závěry pouze neguje. Její tvrzení jsou opakováním námitek směřujících proti stanovisku HZS, nesou se v rovině prostého nesouhlasu bez jakékoliv věcné argumentace. Z tohoto pohledu nemohou splňovat náležitosti řádného žalobního tvrzení. Krajský soud se proto důvodností bodu 4.32 nezabýval. Současně soud připomíná, že námitka ohledně stolařských, čalounických a lakýrnických prací byla již posuzována výše. Rovněž krajský soud nesdílí názor žalobkyně, že je-li nejasná nějaká její námitka, má být tato nejasnost nejprve odstraněna a pak o ní rozhodnuto. Je zcela v dispozici žalobkyně, jakým způsobem své námitky formuluje a správní orgány jsou povinny se se vznesenou námitkou vypořádat, nejsou však povinny vyzývat osobu, která námitku podává, k jejímu zpřesnění či bližší konkretizaci. Námitky jsou vyjádřením zájmu konkrétní osoby na ochraně jejích práv, a proto jejich obsah spadá výslovně do dispozice této osoby, jak již bylo krajským soudem opakovaně výše naznačeno.
4.33 námitka ad. 25
Žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěry orgánu ochrany přírody, že předmětný záměr nebude podléhat zjišťovacímu řízení, když z odůvodnění tohoto stanoviska plyne, že prakticky jediným kritériem hodnocení, zda záměr bude podléhat zjišťovacímu řízení, byl tepelný výkon zařízení ke spalování paliv. Žalobkyně poukázala na ust. § 6 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v platném znění (dále jen zákon č. 100/2001 Sb.), podle kterého měl správní orgán při rozhodování o provedení zjišťovacího řízení přihlížet k zásadám pro zjišťovací řízení stanoveným v příloze č. 2 zákona č. 100/2001 Sb. Podle žalobkyně správní orgán nevzal v úvahu zejména kumulaci vlivů předmětné stavby a stávajících budov autosalonu, kumulaci vlivů s přilehlou čtyřproudou pozemní komunikací a kumulaci vlivů se stavbami na okolních nemovitostech včetně domů žalobkyně. Nebyl zohledněn ani fakt, že se jedná o dodatečně povolovanou stavbu. Námitka byla žalovaným vypořádána na str. 58-59 napadeného rozhodnutí, kde označil za relevantní stanovisko KÚ MSK, odboru životního prostředí ze dne 26.11.2010 č.j. MSK 196005/2010, v němž byl ve vztahu k zákonu č. 100/2001 Sb. vysloven závěr, že záměr v souladu s ust. § 6 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. d) téhož zákona nepodléhá zjišťovacímu řízení ve smyslu zmíněného zákona. Stanovisko bylo odůvodněno rozhodujícím tepelným výkonem zařízení ke spalování paliv, které stavba obsahuje a které v daném případě dosahuje hodnoty menší než 100 kW. Stanovisko bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu KÚ MSK ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011. Na základě žalobního tvrzení se krajský soud zabýval přezkoumatelností stanoviska KÚ MSK ze dne 26.11.2010 č.j. MSK 196005/2010. Podle ust. § 6 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. příslušný úřad na základě oznámení podlimitního záměru s přihlédnutím k zásadám uvedeným v příloze 2 k tomuto zákonu sdělí do 15 dnů oznamovateli, zda bude podlimitní záměr podléhat zjišťovacímu řízení. Příloha 2 zákona č. 100/2001 Sb. obsahuje zásady pro zjišťovací řízení. V bodě 1 je upravena charakteristika záměru, kde je mj. uvedeno, že parametry záměru musí být zváženy s ohledem na kumulaci jeho vlivů s vlivy jiných známých záměrů (realizovaných, připravovaných, uvažovaných) (viz bod I.2 zásad). Příloha 1 zákona č. 100/2001 Sb. pak upravuje kategorii I. obsahující záměry, které vždy podléhají posouzení a kategorii II., u níž záměry vyžadují zjišťovací řízení. Jak specifikoval orgán ochrany životního prostředí ve svém rozhodnutí ze dne 26.11.2010 č.j. MSK 196005/2010 v odst. 2 odůvodnění, oznámený záměr nedosahuje příslušných limitních hodnot záměru dle přílohy č. 1 zákona a je tedy podlimitním záměrem ve vztahu k bodu 3.1 kategorie II. Pod bodem 3.1 kategorie II jsou vedena zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW. Orgán ochrany životního prostředí vycházel z údaje, že oznámený záměr dosahuje hodnoty menší než 100 kW. Na základě této hodnoty tepelného výkonu dospěl k závěru, že s přihlédnutím k zásadám zjišťovacího řízení podle přílohy č. 2 zákona č. 100/2001 Sb. nebude záměr podléhat zjišťovacímu řízení. Krajský soud považuje toto stanovisko za zcela souladné s uvedenou právní úpravou, neboť s ohledem na bod 3.1 kategorie II přílohy 1 zákona č. 100/2001 Sb. se zjišťovací řízení vede u zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu od 50 do 200 MW. Jestliže v posuzované věci je hodnota tepelného výkonu posuzované stavby určena jako menší než 100 kW, tj. ve vztahu k hodnotě stanovené v označeném bodě přílohy 1 se pohybuje v jiném, nižším řádu jednotek, je bez dalšího zřejmé, že záměr není třeba posuzovat, neboť limitních hodnot nemůže objektivně dosáhnout. Ani toto žalobní tvrzení proto krajský soud důvodným neshledal.
Nevypořádání odvolacích námitek
V další části žalobkyně uvedla námitky, které podle jejího názoru zůstaly nevypořádány.
5.1 námitka ohledně nesprávného výpočtu roční spotřeby vody
Obsahem napadeného rozhodnutí má krajský soud za prokázané, že námitka byla podrobně vypořádána na str. 45-46 napadeného rozhodnutí.
5.2 námitka ohledně nesprávného výpočtu plochy střechy
Námitka byla vypořádána na str. 47 napadeného rozhodnutí.
5.3 námitka ohledně nefunkčnosti vsakovacího modulu
Námitka byla vypořádána na str. 47 a dále na str. 53 napadeného rozhodnutí.
5.4 námitka ohledně negativních účinků kompresoru
Námitka byla vypořádána na str. 42-43 napadeného rozhodnutí odkazem na závěry stanoviska KHS a ministerstva zdravotnictví, neboť otázky hluku spadají do pravomoci orgánů hygieny. Pro úplnost krajský soud podotýká, že v prvostupňovém rozhodnutí stavební úřad skutečně uvedl (str. 55 prvostupňového rozhodnutí), že v budově kompresor umístěn nebude, nicméně ze stanoviska KHS, které převzal také žalovaný do svého rozhodnutí, je zřejmé, že tam umístěn je, což odpovídá také projektové dokumentaci. Pro úplnost soud zmiňuje, že umístění kompresoru je mu známo i z jiné úřední činnosti (viz již zmiňovaná žaloba žalobkyně vedená pod sp. zn. 22A 133/2013), kdy v souvislosti s přezkumem kolaudačního souhlasu bylo posuzováno měření hluku v rámci zkušebního provozu, jehož zdrojem byl mj. funkční kompresor. To, že žalovaný výslovně nereagoval na pochybení stavebního úřadu, je při obsáhlosti rozhodnutí vadou zanedbatelnou, neboť existence kompresoru byla ozřejměna a zohledněna. Krajský soud v tom nespatřuje pochybení, které by mělo za následek nezákonnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
5.5 námitka ohledně účelovosti a záměrné nesprávnosti projektové dokumentace (ve vztahu ke stolařským, čalounickým a lakýrnickým pracím)
Námitka byla řešena opakovaně, a to na str. 35, str. 47 a také na str. 54 a 57 napadeného rozhodnutí.
5.6 námitka ohledně používání ředidel, čistících odmašťovacích prostředků a motorových olejů
Pro tuto námitku platí totéž, co je uvedeno k námitce 5 bod bodem 5.5.
5.7 námitka ohledně dokladu o větrání okny
Námitka byla vypořádána na str. 43 a na str. 54 napadeného rozhodnutí.
Ke skupině žalobních bodů, kde podle tvrzení žalobkyně nedošlo k vypořádání odvolacích námitek, krajský soud uvádí, že na základě shora vyznačené specifikace vypořádání jednotlivých námitek v napadeném rozhodnutí považuje toto tvrzení žalobkyně za rozporné s obsahem napadeného rozhodnutí. Pro úplnost uvádí, že skutečnost, že žalovaný námitky žalobkyně neuznal důvodnými, nelze hodnotit tak, že se s nimi nevypořádal. Rovněž nelze objektivně očekávat, že se správní orgán v rámci vznesené námitky vypořádá s každou její větou. Námitku je nutno vnímat v jejím celku jako vymezení právního nebo skutkového problému, jemuž se má žalovaný věnovat a o němž má rozhodnout. To je podstatným smyslem rozhodnutí o námitce. S ohledem na obsah žaloby a zejména její části páté má krajský soud za to, že žalobkyně způsob, jakým by se měly správní orgány vypořádat se vznesenými námitkami, v tomto smyslu nevnímá.
V další části odůvodnění se krajský soud vypořádal s doplněními žaloby.
I. doplnění žaloby
Žalobkyně doplnila žalobní body 4.e) a 4.19 argumentací založenou na obsahu vyjádření zúčastněné osoby I) k obsahu žaloby (vyjádření ze dne 13.3.2013). Toto doplnění žaloby považuje krajský soud za zcela nepřípadné, neboť při posouzení napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, vychází zásadně z obsahu správního spisu a nikoliv z podkladů, která nejsou jeho součástí. Ve smyslu ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. je soud při přezkoumání rozhodnutí vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
II. doplnění žaloby
Žalobkyně doplnila žalobu protokolem hlukového měření ze dne 5.8.2013 č.j. 43332/2013 vyhotoveným Zdravotním ústavem se sídlem v Ostravě. Dále poukázala na vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ze dne 16.1.2014 č.j. 176/2014-199100, které se netýká stavby žalobkyně, ale stavby v sousedství a na oficiální hlukovou mapu pro Frýdek-Místek zpracovanou v roce 2007 a dostupnou na internetových stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR. Dále poukázala na vyjádření KHS ze dne 20.12.2013 č.j. KHSMS 42424/2013/FM/HP, z něhož dovozuje, že KHS měla pro závazné stanovisko ze dne 5.4.2012 č.j. KHSMS 7728/2012/FM/HP k dispozici pouze omezenou projektovou dokumentaci a zpochybnila také závazné stanovisko KHS ze dne 15.8.2013 č.j. KHSMS 25538/2013/FM/HP, když má za to, že větrání nebylo plnohodnotně zohledněno. Pro uvedené podklady platí totéž, co bylo řečeno k I. doplnění žaloby. Krajský soud vázán ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. není oprávněn posuzovat z hlediska zákonnosti rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, žádné podklady, které nejsou součástí správního spisu a které neexistovaly ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Soud pro úplnost poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí KHS ze dne 15.8.2013 včetně protokolů hlukového měření ze dne 5.8.2013 byly předmětem jeho přezkumu v souvislosti s žalobou žalobkyně vedenou pod sp. zn. 22A 133/2013. Doplnění žaloby ohledně nedostatečné specifikace umístění stavby přípojky plynu a umístění a délky vodovodní přípojky shledal krajský soud opožděným a tudíž nepřípustným doplněním obsahu žaloby ve smyslu ust. § 72 odst. 1 s.ř.s.
III. doplnění žaloby
Žalobkyně doplnila žalobní tvrzení fotografiemi, které podle ní prokazují podmáčení pozemků. Fotografie byly dle vlastního tvrzení žalobkyně pořízeny v srpnu roku 2014. Krajský soud opakuje, že ze stejných důvodů, jako je uvedeno k doplnění žaloby I a doplnění žaloby II, ani tyto důkazy nelze zohlednit.
IV. doplnění žaloby
Žalobkyně předložila sdělení Magistrátu města Frýdek-Místek ze dne 31.3.2015 č.j. MMFM 39914/2015, z něhož dovozuje neúplnost požárně-bezpečnostního řešení sporné stavby a dále předložila fotografie, které pořídila dne 4.5.2015 prokazující přítomnost pneumatik a propanbutanových lahví na parkovacích plochách stavebníka. Ani k těmto důkazům krajský soud z důvodů již shora uvedených nemohl přihlédnout.
V. doplnění žaloby
Žalobkyně v tomto doplnění tvrzené skutečnosti dovozuje z protokolu HZS o kontrole provedené na posuzované stavbě ve dnech 13.-14.4.2015 a dne 7.5.2015. Pro toto doplnění žaloby platí totéž, co pro doplnění předchozí. Pokud žalobkyně dále upozorňuje na rozsudek NSS ze dne 24.7.2015 č.j. 2 As 37/2015-46, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2015 č.j. 22A 133/2013-96, krajský soud ujišťuje, že obsah tohoto rozsudku NSS je mu znám z úřední činnosti.
VI. doplnění žaloby
V tomto doplnění žaloby žalobkyně poukázala na technickou normu ČSN 730804 požární bezpečnost staveb – výrobní objekty, na jejímž základě dovodila nedostatky PBŘ stavby, když zde není řešena otázka skladování pneumatik a propanbutanových lahví. K tomu krajský soud uvádí, že toto doplnění žaloby považuje za bezpředmětné, neboť skladování pneumatik a propanbutanových lahví nebylo předmětem posuzované stavby. Jak sama žalobkyně uvádí, tyto předměty se nacházely okolo budovy na již dříve existujících odstavných plochách.
Pro úplnost krajský soud ke všem doplněním žaloby (I. – IV.) shodně uvádí, že ve vztahu k jejich obsahu a žalobkyní nabízeným podkladům neshledal důvody k provedení dokazování ve smyslu ust. § 77 s.ř.s., jímž by doplnil důkazy provedené správními orgány. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí soud posoudil a zhodnotil, že správní orgány dostatečně zjistily a objasnily skutkový stav, z něhož ve svých rozhodnutích vycházely. Nevyvstala tedy potřeba, aby soud cokoliv dalšího vlastním dokazováním vyjasňoval nebo upřesňoval (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 26.6.2014 č.j. 5 Afs 65/2013-79).
Na základě shora uvedené právní argumentace krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu soudního spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud, případně na její návrh z důvodů hodných zvláštního zřetele. V posuzované věci podle obsahu soudního spisu žádné takové skutečnosti nenastaly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.
V Ostravě dne 26. listopadu 2015
JUDr. Monika Javorová
předsedkyně senátu