90. Protože územní plán města N. neobsahuje vlastní definici pojmu průmysl, natož lehký a těžký, je za takové situace podle soudu správné, vycházel-li stavební úřad z toho, jaký je běžný význam těchto pojmů. Rozhodně ale neplatí, že by rozhodující pro hodnocení souladu umísťované stavby s územním plánem bylo historické využití území, jak žalobci namítali. Ze žádného právního předpisu pak ani nevyplývá, že by provoz, který podléhá procesu EIA a integrovanému povolování nutně musel být považován za těžký průmysl, jak jsou žalobci přesvědčeni, přičemž vypovídající není ani to, jak obtěžujícím je provoz vnímán v okolí. Daným procesům podléhají značně různorodé záměry, od vybraných zemědělských a potravinářských provozů, přes dřevozpracující, papírenský nebo farmaceutický průmysl až po nakládání s odpady [srov. přílohu č. 1 k zákonu č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění zákona č. 541/2020 Sb. (dále jen „zákon o integrované prevenci“)], tedy činnosti, jež v obecném chápání tohoto pojmu nejsou podřazovány pod těžký průmysl. Tradičně lze pod těžkým průmyslem rozumět specializovanou produkci výrobních zařízení a prostředků, jakožto protiklad průmyslu lehkého specializujícího se na výrobu spotřebního zboží. V současnosti navíc toto tradiční dělení do jisté míry selhává v kontextu narůstajícího rozdrobení výrobních procesů mezi množství subdodavatelů, kteří se specializují na jednotlivé dílčí kroky výrobních procesů, které mohou být vlastní jak výrobě spotřebního zboží, tak výrobních prostředků. Přitom právě takovým případem je sporná stavba, neboť lakování kovových výrobků je procesem, který se uplatňuje v obou sférách. V provozu stavebníka dle všeho (srov. fotografie z místních šetření nebo faktury předkládané stavebníkem u kontrolních prohlídek jako doklad toho, že v době zastavení provozu služby náhradně objednával u externích dodavatelů) probíhá jak lakování dílů automobilů, jež samy o sobě mohou být jak prostým spotřebním zbožím, tak výrobním prostředkem, tak lakování různých konstrukčních prvků, jež mohou sloužit pro výrobu spotřebního zboží (nábytku), ale i výrobních strojů. Spornou stavbu tak podle soudu nelze jednoznačně zařadit pod těžký průmysl a rozhodně nespadá do tradičních odvětví těžkého průmyslu jako je energetika, těžební průmysl, hutnictví, výroba stavebních hmot, těžké strojírenství či těžká chemie včetně rafinérií. Naopak hned sousední provoz, který pokračuje v původním výrobním procesu areálu ZOM, tj. v produkci strojů k výrobě kabelů a drátů, proti němuž žalobci nemají námitek, je jednoznačným zástupcem těžkého průmyslu v jeho tradiční definici, jelikož stroje na výrobu drátů rozhodně nejsou spotřebním zbožím, ale výrobním prostředkem. Za daných okolností, kdy ani samotné město N. jakožto tvůrce územního plánu nevnímá plochy lehkého průmyslu úzce a od počátku do nich zahrnuje i areály, v nichž jsou produkovány výrobní prostředky, tedy soud nemůže akceptovat úzký výklad tohoto pojmu. Za daného stavu, kdy sporná stavba je nejednoznačným typem provozu z pohledu dělení mezi lehký a těžký průmysl, proto soud nepovažuje danou stavbu za rozpornou se způsobem využití nastaveným pro plochy VL. Opačný závěr by totiž v kontrastu se zjevně zaužívaným širším výkladem pojmu lehký průmysl v praxi města N. narážel na legitimní očekávání stavebníka a vlastníka sporné stavby. Lze též podotknout, že pokud by město N. jakožto tvůrce územního plánu chtělo daný typ průmyslové aktivity v plochách VL či přímo ve sporné lokalitě znemožnit, nic mu nebránilo na již osm let trvající nelegální užívání dosud nepovoleného provozu v rámci změn územního plánu či nového územního plánu reagovat jednoznačným vyloučením příslušné aktivity z dovolených způsobů využívání plochy, odůvodněným co do přiměřenosti zásahu dlouhodobými negativními zkušenostmi s fungováním nelegálního provozu v bezprostřední blízkosti obytných území. Protože takto striktní přístup nebyl přijat, lze mít za to, že město N. daný typ aktivity považuje v plochách VL za přípustný.
91. Stran izolační zeleně z prvostupňového rozhodnutí plyne, že si stavební úřad byl vědom všech podmínek prostorového uspořádání pro plochy VL a že dospěl k závěru, že i podmínka izolační zeleně byla splněna. Vyzdvihl, že z hlediska ochrany přírody a krajiny bylo vydáno souhlasné závazné stanovisko bez připomínek, nicméně současně stvrdil, že výsadba vzrostlé zeleně pro oddělení výrobního areálu od okolní (obytné) zástavby může být na základě výsledků příslušných zkoušek a měření opatřením, které bude před uvedením stavby do trvalého provozu teprve uloženo. Za situace, kdy je třeba odůvodnění prvostupňového rozhodnutí považovat i za odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak není pravdou, že by žalovaný ponechal otázku izolační zeleně bez reakce. Soud nicméně musí konstatovat, že po věcné stránce nepovažuje odpověď správních orgánů na příslušnou odvolací námitku za adekvátní.
92. Na první pohled by se mohlo zdát, že úpravy venkovních ploch nejsou předmětem žádosti o dodatečné povolení stavby, a tedy skutečně vybočují z předmětu řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, jak namítá žalovaný ve vyjádření k žalobě. Sice nelze vyloučit, že by se v konečném důsledku mohla i tato otázka stát předmětem řízení v návaznosti na uložení podmínky pro realizaci stavby ve stavebním povolení, k tomu by však stavební úřad přistoupil jen tehdy, jestliže by podmínka výsadby izolační zeleně byla vyžadována dotčenými orgány, např. na úseku ochrany veřejného zdraví v souvislosti s ochranou okolí před hlukem, jestliže by podle zpracované hlukové studie nebylo možné bez takového opatření splnit hlukové limity z důvodu hluku emitovaného právě provozem dodatečně povolovaných staveb, což však nenastalo. Tím však tento problém není vyčerpán.
93. Nelze totiž odhlížet od toho, že prvostupňovým rozhodnutím není nahrazováno jen stavební povolení, ale též územní rozhodnutí, a to jednak územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území ve smyslu § 81 odst. 2 stavebního zákona v souvislosti se změnou užívání hlavní výrobní haly sloužící strojírenské výrobě na lakovací linku a změnou užívání pomocných technických provozů mj. na sklad chemických látek a jednak územní rozhodnutí o umístění stavby ve smyslu § 79 odst. 1 stavebního zákona ve vztahu k dílčím přístavbám (jde především o potrubí s odvodem výstupů vzduchotechniky do stávajícího komína, dopalovací jednotku s protipožární stěnou, technologii chladícího agregátu a venkovní plošinu pro vzduchotechnickou jednotku). V územním řízení je přitom stavební úřad povinen podle § 90 odst. 2 stavebního zákona posoudit soulad s územně plánovací dokumentací, a tedy i s požadavkem územního plánu na zřízení izolační zeleně, což se s ohledem na § 129 odst. 2 větu sedmou stavebního zákona promítá i do řízení o dodatečném povolení stavby. Samotná izolační zeleň není stavbou, o niž by musel žádat přímo stavebník, a proto prosazení splnění této podmínky vyžaduje aktivní přístup orgánu odpovědného za soulad s územním plánem, který tuto podmínku v případě, že tak nenavrhne ve své žádosti o územního rozhodnutí samotný žadatel, může stanovit, pokud s umisťovaným záměrem souvisí. Vzhledem k tomu, že namítaná chybějící izolační zeleň v blízkosti nemovitostí žalobce a) by mohla přispět k omezení negativních vlivů spojených s hlukem emitovaným dodatečně povolovanou vzduchotechnikou, ale též s hlukem a prachem vyvolaným manipulací s hotovými výrobky a jejich expedicí na zpevněné ploše navazující na objekt expedice a výrobní halu, jejichž úpravy, resp. změna užívání jsou též předmětem dodatečného povolení stavby, bylo namístě, aby podmínka zřízení a udržování izolační zeleně byla k námitkám odvolatelů (a jim korespondujícím námitkám uplatněným již v prvostupňovém řízení) stanovena, aby mohlo být její plnění následně ověřeno a případně prosazeno i v procesu kolaudace dodatečně povolované stavby.
94. Sice nelze vyloučit, že taková podmínka bude i tak uložena ve fázi kolaudace sporné stavby v návaznosti na zkušenosti ze zkušebního provozu sporné stavby, stejně jako nelze vyloučit ani to, že by taková podmínka mohla být vynucena nezávisle na stavebním úřadu změnou integrovaného povolení, jež je pro provoz žalobce vyžadováno, nicméně v těchto procesech se již soulad s územním plánem nezkoumá a potřeba zřízení izolační zeleně by musela vyplynout z vyhodnocení vlivů provozu stavebníka na okolí, což nelze garantovat. Opomenutí doplnění této podmínky do dodatečného povolení stavby (nebo podloženého vysvětlení, že ve skutečnosti taková podmínka není nezbytná, neboť se funkční izolační zeleň v daném místě nachází) tedy soud považuje za vadu napadeného rozhodnutí, a to o to více, že s ohledem na zahájení řízení již v roce 2014 se v daném případě s ohledem na čl. II bod 10 zákona č. 225/2017 Sb. účinného od 1. 1. 2018 ještě neuplatní ustanovení § 96b odst. 1 stavebního zákona, takže to byl jen a pouze stavební úřad, potažmo žalovaný, kdo byl odpovědný za posouzení souladu stavby s regulativy v územním plánu. I kdyby však soud dovodil, že ve vztahu k části řízení vycházející ze žádosti stavebníka ze dne 27. 4. 2020, jejíž projednání bylo následně spojeno ke společnému řízení, by se požadavek na získání závazného stanoviska dotčeného orgánu na úseku územního plánování podle § 96b odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2018, jež není integrováno do integrovaného povolení, uplatnil, případné souhlasné závazné stanovisko (jež ovšem stavební úřad ani nevyžadoval) bez této podmínky by soud musel vyhodnotit jako věcně chybné.
95. Zcela bez reakce pak zůstala odvolací námitka vyjadřující pochybnosti žalobců o splnění podmínek bodu 4.4.2 územního plánu města N. požadujících vsakování čistých dešťových vod ze střech a zpevněných ploch na pozemku areálu. Skutečnost, že závazné stanovisko MŽP nastavilo podmínky k odvádění srážkových vod do kanalizace, ještě neznamená, že bylo vysvětleno, proč nebyla uložena povinnost srážkové vody zasakovat v areálu. Přitom i pro tuto námitku platí shora zmíněné závěry, že vzhledem k tomu, že prvostupňovým rozhodnutím bylo nahrazováno i územní rozhodnutí, bylo namístě zvažovat i prosazení souvisejících požadavků územního plánu. V této záležitosti nicméně soud ponechává na úvaze a vysvětlení stavebního úřadu, zda rozsah stavby posuzované též z pohledu územního řízení má dostatečnou souvislost s otázkou vsakování (stavby objektů i zpevněných ploch jsou původní, půdorys je rozšířen jen zcela okrajově, tvrzené rozšíření zpevněných ploch není stavbou, jejíž dodatečné povolení by bylo požadováno). Musí být ovšem vysvětleno buď proč posouzení splnění požadavků bodu 4.4.2 územního plánu města N. nemohlo spadat do předmětu řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby, nebo proč tyto požadavky považuje stavební úřad za splněné či irelevantní. Vypořádání této námitky až ve vyjádření k žalobě přichází pozdě a soud k němu nemůže přihlédnout, byť je pravdou, že není jasné, jak by touto otázkou mohla být dotčena právní sféra žalobců. Dotčeny však bezpochyby mohou být obecnější zájmy ochrany životního prostředí, k jejichž prosazování je oprávněn žalobce c).
96. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že jakkoliv se žalovaný mohl přiklonit k názoru stavebního úřadu, měl k odvolací námitce týkající se souladu sporné stavby s územně plánovací dokumentací ověřit, zda je (byl) územní plán města N. ve znění změny č. 1 nadále platný a účinný i v době, kdy rozhodoval. Jedině tak by totiž zjistil, že v mezidobí nabyla účinnosti změna č. 2 územního plánu města N., ve vztahu k níž měl žalovaný proto také hodnotit soulad sporné stavby s územně plánovací dokumentací. Jelikož se však tato změna nijak nedotkla pozemků, na nichž se nachází sporná stavba, ani regulativů pro funkční plochu VL, neměla tato dílčí vada, na rozdíl od chybějícího požadavku na zřízení, resp. obnovení a udržování izolační zeleně podél pozemku žalobce a), vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ostatně tímto směrem ani žalobci v žalobě neargumentovali.
97. Dalším předmětem sporu (viz bod 4.2 části IV žaloby, argumentace však úzce souvisí i s bodem 4.17 části IV žaloby a bodem 3.3, popř. 6 části V žaloby, kterým se tak soud věnuje současně) je otázka, zda hlavní výrobní hala již byla v minulosti zkolaudována k provozu lakovny, a zda proto nevyžaduje vydání územního rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území. V tomto směru již správní soudy v předcházejících rozsudcích vydaných v této věci vyslovily závěr, že se jedná o stavbu nepovolenou a že takové územní rozhodnutí vyžaduje. Nicméně tento závazný právní názor byl limitován skutkovými okolnostmi patrnými ze správního spisu v době vydání těchto soudních rozhodnutí. Až po jejich vydání společnost AZOS dohledala a předložila historické listiny, na základě nichž posléze Městský úřad v Kolíně sdělením ze dne 27. 6. 2016 s odkazem na § 125 odst. 4 stavebního zákona ověřil zjednodušenou dokumentaci (pasport) stavby, v níž byla jako jeden z účelů, k němuž je legálně užívána hlavní výrobní hala, uvedena lakovna. Později podané námitky města N. dokládající, že lakovna byla povolena v jiné části areálu, než která je předmětem řízení o dodatečném povolení stavby, již stavební úřad neřešil a žalovaný dovodil, že přezkum úkonu, jímž byl ověřen pasport stavby, již není z důvodu uplynutí lhůt možný. Na druhou stranu po změně oprávněné úřední osoby stavebního úřadu se změnil jeho přístup a bylo vyžadováno i zastavení užívání lakovací linky, což dříve stavební úřad a ani Městské úřady v Kolíně a v N. nevyžadovaly. Na druhou stranu je však nutno přiznat, že ze správního spisu není zcela jednoznačně patrné, zda přístup stavebního úřadu v poslední fázi vycházel z toho, že stavebník není vůbec z hlediska veřejnoprávního oprávněn užívat spornou stavbu jako lakovnu (tedy z nesouhlasu s pasportem stavby), nebo ze skutečnosti, že oproti v minulosti zkolaudované lakovně se zásadním způsobem změnila povaha fungování provozu lakování, takže bez vydání územního rozhodnutí podle § 81 stavebního zákona, resp. dodatečného povolení načerno realizované stavby není její užívání v nové podobě možné. Z hlediska právní jistoty je tak třeba danou otázku osvětlit.
98. V první řadě je třeba konstatovat, že ověření dokumentace skutečného provedení stavby postupem podle § 125 odst. 4 stavebního zákona není správním rozhodnutím, jež by bylo ve smyslu § 73 odst. 2 správního řádu závazným pro správní orgány a „účastníky řízení“. Ve skutečnosti se jedná jen o úkon stavebního úřadu podle části čtvrté správního řádu, který je typově osvědčením (srov. závěry vyslovené v rozsudku NSS ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016-42). Jak totiž plyne z kontextu § 125 odst. 2 a 4 stavebního zákona, stavební úřad ověřením pasportu stavby v těchto případech pouze deklaruje, že ač se příslušné doklady nepodařilo dohledat, má za to, že se jedná o stavbu v minulosti úředně povolenou za účelem v pasportu uvedeným a že předložená projektová dokumentace odpovídá skutečné podobě stavby. Osvědčení tak pouze vyjadřuje aktuální stav poznání stavebního úřadu, které se však může na základě objevení nových dokladů kdykoliv změnit, a z povahy věci proto nemůže mít definitivní povahu. Z právní úpravy totiž nelze dovodit, že by se z hlediska materiálního jednalo o rozhodnutí, jímž jsou zakládána či deklarována práva a povinnosti osob, jemuž je pouze z důvodu procesního zjednodušení zákonodárcem vnucena neformální povaha, jako je tomu u různých souhlasů podle stavebního zákona (včetně kolaudačního souhlasu). Ověřením pasportu podle § 125 odst. 4 stavebního zákona stavební úřad vlastníkovi stavby nepotvrzuje závazně, že jeho stavbu lze legálně užívat, ale jen osvědčuje, že předložená projektová dokumentace odpovídá skutečné podobě stavby, že aktuálně stavební úřad nemá důvody se domnívat, že by se jednalo o stavbu nepovolenou, a že nic nenamítá proti tomu, aby byla užívána způsobem uvedeným v pasportu, jenž podle jeho názoru odpovídá účelu stanovenému v § 125 odst. 2 stavebního zákona.
99. Důsledkem toho je, že stavební úřad, stejně jako i kterýkoliv jiný správní orgán, byl oprávněn se od domněnky vyjádřené při ověření pasportu bez dalšího odklonit, jakmile tato domněnka byla vyvrácena novými doklady, které získal do dispozice. S ohledem na tuto jeho povahu ani nepřicházelo do úvahy na ověření pasportu stavby analogicky aplikovat ustanovení § 122 odst. 3 stavebního zákona, jež stanoví časové omezení přezkumu kolaudačního souhlasu. Jakkoliv je totiž z hlediska systematického tato právní úprava obsažena v tomtéž díle stavebního zákona, vztahuje se na konstitutivní úkon stavebního úřadu, tedy úkon zcela jiné povahy. Na osvědčení v podobě ověření pasportu stavby se však vztahuje úprava přezkumného řízení pouze přiměřeně na základě ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu, což výslovně potvrdil i NSS v rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 1 As 302/2019-27. Proto na námitku předloženou městem N., k níž byly předloženy doklady, jež i podle soudu přesvědčivě vyvracejí domněnku, že by stavba výrobní haly provozovaná stavebníkem byla zkolaudována jako lakovna, měl stavební úřad, resp. Městský úřad N., pokud by nebyl v dané věci systémově podjatý, reagovat vydáním usnesení, jímž by ověření pasportu stavby zrušil. Vydání takového usnesení podle § 156 odst. 2 správního řádu přitom není limitováno lhůtami v § 96 odst. 1 či § 97 odst. 2 správního řádu, jelikož § 156 odst. 2 správního řádu výslovně počítá s tím, že takové usnesení lze vydat po (celou) dobu, po kterou trvají účinky osvědčení (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 A 86/2011-42, č. 2955/2014 Sb. NSS).
100. Tím soud nepopírá, že v daném případě bylo možné, aby stavební úřad ověřil pasport stavby, jelikož samotná stavba výrobní haly (a stejně tak stavba pomocných technických provozů) byla dle všeho v minulosti povolena a zkolaudována, ovšem nikoliv jako lakovna, nýbrž jako obrobna, tedy ke zcela odlišnému účelu, než který byl deklarován v projektové dokumentaci ověřené dne 27. 6. 2016. Projektová dokumentace tak bude muset být před tím, než případně bude znovu ověřena, upravena do podoby souladné s tím, co bylo dodatečně k jejímu povolenému účelu dohledáno, byť to v daném případě bude patrně spočívat jen v opravě údaje o účelu užívání stavby v technické zprávě (na jiných místech se údaj o lakovně neobjevuje). Je totiž evidentní, že původní povolený účel stavby jako obrobna odpovídal strojírenské výrobě, nikoliv lakování.
101. Samotná nesprávnost postupu žalovaného a stavebního úřadu v záležitosti pasportu stavby však nijak nezpochybňuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Z výroku prvostupňového rozhodnutí totiž vyplývá, že jím bylo dodatečně povoleno užívání sporné stavby ke kataforetickému lakování, tj. správní orgány přinejmenším z hlediska faktického nevycházely z toho, že by s ohledem na pasport stavby ze dne 27. 6. 2016 nebylo třeba o změně vlivu užívání stavby na území nijak rozhodovat. Je pravdou, že samotný výrok prvostupňového rozhodnutí přímý odkaz na aplikaci § 81 odst. 2 stavebního zákona neobsahuje a napadené rozhodnutí na tom nic nemění. Na druhou stranu ale odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkazuje na § 90 stavebního zákona týkající se územního řízení, přičemž stavební úřad fakticky spornou stavbu posuzoval v rozsahu odpovídajícím tomu, že se mění vlivy užívání stavby na její okolí. Za takových okolností je chybějící formální odkaz na ustanovení týkající se územního řízení v samotné výrokové části prvostupňového rozhodnutí jen formálním nedostatkem, který sám o sobě nemůže způsobit jeho nezákonnost.
102. Nelze ani úspěšně tvrdit, že by dodatečné povolení stavby nemohlo být vydáno dříve, než bude v samostatném řízení vydáno územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území. Z posledních tří vět § 129 odst. 2 stavebního zákona, stejně jako z okolností, jež mají být posuzovány v řízení o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 3 stavebního zákona lze dovodit, že tam, kde je to nezbytné, rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nahrazuje i územní rozhodnutí a účastníky řízení jsou i ti, kdo by byli účastníky územního řízení. Zákon přitom nerozlišuje mezi jednotlivými typy územních řízení a územních rozhodnutí, jež takto mají být nahrazena. Rozhodující je tedy podoba černé stavby, o jejíž dodatečné povolení stavebník usiluje, v porovnání s dosavadním legálním stavem, pokud jde o nepovolenou přestavbu stavby dříve povolené, jako v tomto případě. Z toho, co stavebník žádá dodatečně povolit, si stavební úřad musí odvodit, zda a jaká územní rozhodnutí při případném vyhovění žádosti budou muset být nahrazena a tomu pak uzpůsobí jak okruh účastníků řízení o dodatečném povolení stavby, tak požadované podklady svého rozhodnutí, rozsah posuzovaných otázek a též podobu výroku finálního rozhodnutí. V tomto případě přitom nutně muselo rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nahrazovat vedle stavebního povolení a územního rozhodnutí o umístění stavby i územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území a jako takové je třeba jej i hodnotit, zda dostatečně posoudilo přípustnost umístění nové technologie (kataforetického lakování a spárovací linky) do území, v němž v minulosti probíhala jen strojírenská výroba. Ostatně skutečnost, že námitka chybějícího územního rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území je námitkou lichou, již byla žalobkyni b) [byť částečně v jiných souvislostech] vysvětlena zdejším soudem v předchozím rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015-100.
103. S předchozími žalobními body by mohla souviset i námitka (viz bod 4.10 části IV a bod 3 části V žaloby), že nebyl konkrétně odůvodněn soulad sporné stavby s ustanoveními vyhlášky č. 501/2006 Sb. Zde ovšem soud musí konstatovat, že vyhláška č. 501/2006 Sb. obsahuje velké množství různých ustanovení a žalobci konkrétně nespecifikují, dodržení jakého ustanovení podle nich nebylo napadeným rozhodnutím odůvodněno. Námitka je tudíž natolik obecná a nekonkrétní, že nesplňuje základní náležitosti řádně uplatněného žalobního bodu. Vada v podobě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů musí být v žalobním bodě definována alespoň natolik konkrétně, aby si soud mohl posoudit, zda potenciální nezákonnost posouzení dané problematiky skutečně zpochybňuje zákonnost samotného výroku napadeného rozhodnutí a zda tedy jde o vadu, jež si vyžaduje zrušující zásah soudu. Takovou úvahu však zcela povšechná polemika žalobců v této otázce vylučuje. To samé přitom platí pro námitku nedostatečného vypořádání souladu sporné stavby s cíli a úkoly územního plánování, neboť i zde žalobci nijak nespecifikují, jaký konkrétní cíl či úkol územního plánování měl být napadeným rozhodnutím bez náležitého odůvodnění popřen či upozaděn. Obdobně nejasná a prakticky nesrozumitelná je též námitka vnitřně rozporných podmínek rozhodnutí. Ve všech těchto případech tedy soud má za to, že nejde o řádně substanciované žalobní body.
104. Další žalobní bod (viz bod 4.3 části IV žaloby) namítá nesmyslnost zakotvení podmínek pro stavební řízení do výroku prvostupňového rozhodnutí namísto toho, aby stavební úřad vyhodnotil jejich splnění. V této argumentaci lze žalobcům dát za pravdu jen zčásti. Je samozřejmě absurdní, aby rozhodnutí o dodatečném povolení stavby stanovovalo podmínky pro stavební řízení, jelikož samo vždy nahrazuje přinejmenším stavební povolení, takže žádné stavební řízení, v němž by splnění nastavených podmínek mohlo být kontrolováno, již neproběhne (resp. by se týkalo jiné záležitosti). Takové podmínky, které skutečně prvostupňové rozhodnutí obsahuje, jsou proto zcela nemístné a mají povahu nadbytečných ustanovení. Na druhou stranu však jen nepotřebnost takových podmínek, které nemohou mít žádný reálný dopad do práv ani stavebníka, ani jiných účastníků řízení o dodatečném povolení stavby, nemůže představovat takovou nezákonnost, jež by si vyžadovala zrušení napadeného rozhodnutí jen proto, že prvostupňové rozhodnutí nezměnilo tím, že by tyto podmínky, jejichž nadbytečnost uznal i sám žalovaný, vypustilo. Podstatnou nezákonnost napadeného rozhodnutí by zakládal teprve fakt, že stavební úřad nebo alespoň žalovaný v odvolacím řízení by neověřil, že tyto podmínky pro stavební řízení byly stavebníkem splněny. Je přitom na žalobcích, aby konkrétně tvrdili, která z těchto podmínek nebyla splněna a z čeho to dovozují. To však žalobci konkrétně nečiní, resp. takové námitky lze dovodit jen na půdorysu ostatních konkrétnějších žalobních bodů, k nimž se soud vyjadřuje v jiných částech rozsudku. Proto jen takto obecně pojatý žalobní bod sám o sobě nemůže být důvodný.
105. Zásadní žalobní námitkou je ovšem bod 4.5 části IV žaloby poukazující na to, že se stavební úřad a žalovaný nemohli při svém rozhodování opírat o stanovisko EIA z roku 2013 a kontrolní stanovisko EIA z roku 2016 s ohledem na to, že předmět řízení se po vydání stanoviska znovu změnil. Tento žalobní bod totiž soud považuje za důvodný, přičemž jde o závažnou procesní vadu, která nastala již v řízení před stavebním úřadem, mohla mít vliv na zákonnost výroku prvostupňového rozhodnutí a nebylo ji možné napravit ani v odvolacím řízení.
106. Není přitom pravdou, že by se jednalo o nepřípustnou námitku z důvodu koncentrace řízení. I kdyby totiž neaktuálnost kontrolního stanoviska EIA nebyla dříve namítána, žalovaný byl povinen si i bez námitky posoudit splnění povinnosti předepsané ustanovením § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů. Soud se tedy musí tímto žalobním bodem zabývat věcně.
107. Žalobcům je třeba dát za pravdu, že stavebník v průběhu řízení opakovaně změnil svou žádost o dodatečné povolení stavby. Přesněji řečeno, stavebník podal žádost o dodatečné povolení stavby hned třikrát (ne jen dvakrát, jak si myslí žalobci) – jednou na počátku řízení (20. 3. 2014), podruhé dne 20. 9. 2016, kdy vedl řízení Městský úřad v Kolíně, a potřetí dne 27. 4. 2020, kdy vedl řízení již stavební úřad. Důvodem k takovému postupu byla faktická ignorance stavebních předpisů ze strany společnosti AZOS a stavebníka, jelikož ti provedli stavbu a posléze ji opakovaně upravovali a soustavně provozovali, aniž by sporná stavba byla předem povolena. Sice se jeví, že realizované stavební úpravy byly reakcí na změny integrovaného povolení a usilovaly o odstranění negativních vlivů stavby, ovšem ani to stavebníka nijak neomlouvá, jelikož již v roce 2015 se z rozsudku zdejšího soudu jasně dozvěděl, že bez předchozího povolení není oprávněn stavbu vůbec realizovat, natož provozovat. Přitom zkušenosti s negativními dopady nelegálního provozu a početnými stížnostmi obyvatel v sousedství byly hlavním hybatelem změn integrovaného povolení, jež jako jediné se snažil stavebník respektovat. Lze říci, že pokud by stavebník, resp. jeho právní předchůdce vyčkal s realizací stavby a jejím provozem do jejího řádného povolení, resp. by alespoň v reakci na rozsudek zdejšího soudu ukončil svůj nelegální provoz, řízení mohlo proběhnout bez takových procesních komplikací a stavba by byla realizována v podobě, kterou řádně schválil stavební úřad i dotčené orgány. Lze předpokládat, že skutečně povolená stavba by méně zatěžovala okolí, stavebník by čelil menší nevoli dotčené veřejnosti a případné úpravy provozu v návaznosti na zkušenosti získané v řádně povoleném zkušebním provozu by mohly mít menší rozsah (pokud by vůbec vznikla jejich potřeba), takže by již samy o sobě ani nepodléhaly přivolení stavebního úřadu a dostačujícím titulem k jejich realizaci by byla samotná změna integrovaného povolení. Stavebník ovšem postupoval jinak – v provozu nelegální stavby pokračoval a stavbu průběžně upravoval, což si vyžadovalo po zjištění těchto nepovolených stavebních prací či změn dosud ani neschválených černých staveb při realizovaných kontrolních prohlídkách zásah stavebního úřadu v podobě zahájení řízení o odstranění nově zjištěných nepovolených staveb, na což zase návazně stavebník reagoval právě podáním nových žádostí o dodatečné povolení stavby.
108. Stavební úřad sice mohl teoreticky tyto žádosti projednat každou zvlášť, resp. přistoupit k částečnému zastavení řízení z důvodu litispendence, pokud se jednotlivé žádosti navzájem překrývaly, to by však nebylo příliš praktické řešení (byť zčásti bylo využito např. u údajně dočasných staveb v podobě stanů navazujících na budovu expedice nebo tam, kde změny podléhaly povolení jiného věcně příslušného úřadu – úpravy areálové čistírny odpadních vod). Namísto toho tedy stavební úřad žádosti spojil ke společnému řízení. Byť tak výslovně učinil jen ve vztahu k žádosti z 27. 4. 2020, z jeho postupu a z postupu Městského úřadu v Kolíně je zjevné, že společně byla projednána i žádost ze dne 20. 9. 2016 a že fakticky byly stavebním úřadem akceptovány jako rozšíření (např. napojení vzduchotechniky do stávajícího továrního komína), změny (např. způsob přečištění vzdušiny odsávané z provozu, rozdělení původně společného potrubí vzduchotechniky), resp. částečné zpětvzetí žádosti (pokud jde o upuštění od záměru dodatečného povolení zinkovací a stahovací linky). Navíc obsah té které žádosti bylo zpravidla v podrobnostech možné zjistit až z připojené projektové dokumentace, jež se ale v průběhu řízení několikrát změnila, aniž by byla měněna samotná s ní spojená žádost, např. když při místním šetření stavební úřad zjistil nesoulad skutečného provedení stavby s předloženými výkresy a bylo přitom patrné, že stavebník neusiluje v dané části o přestavbu do podoby plynoucí z předložených výkresů. Lze tedy konstatovat, že průběhem času se stalo řízení o dodatečném povolení stavby poněkud nepřehledným, pokud jde o to, co vlastně stavebník žádá dodatečně povolit, přičemž po procesní stránce rozhodně nebyly úkony stavebního úřadu a jeho předchůdců perfektní, na druhou stranu soud z hlediska faktického nemá pochyb o tom, co bylo nakonec po všech změnách předmětem řízení (lze to dovodit z prvostupňového rozhodnutí a na něj navazující projektové dokumentace potvrzené stavebním úřadem), a nejeví se ani, že by v tomto směru byli dotčeni žalobci. Žalobci pouze v některých žalobních bodech nereflektovali skutečnost, že v poslední fázi již stavebník ustoupil od požadavku na dodatečné schválení instalace zinkovací a stahovací linky, nejeví se však, že by to bylo vyvoláno nemožností se řádně seznámit s předmětem řízení. Ostatně tímto směrem ani žádný ze žalobních bodů výslovně nemíří, a soud proto dané skutečnosti zmiňuje jen z důvodu nutnosti popsat opakované změny záměru v průběhu řízení.
109. Tyto opakované změny přitom nebyly jen kosmetické. Nejpodstatnější změnou bylo samozřejmě zúžení předmětu řízení o zinkovací a stahovací linku. To však samo o sobě může mít jen pozitivní vliv na životní prostředí, neboť oproti původně v procesu EIA posuzovanému záměru bude operováno s menším objemem chemikálií, bude probíhat méně výrobních procesů o menší celkové kapacitě s potřebou nižšího objemu pracovníků, dopravy atd. Žalobci netvrdí, že by souběžné umístění těchto linek s lakovací a spárovací linkou mělo vytvářet nějaký synergický efekt, a že jejich odstranění by tudíž mělo mít negativní dopad na rozsah a podobu emisí zbytkového záměru do té míry, že jeho vlivy by byly horší než vlivy při společné realizaci všech čtyř linek. Soud pak takovou situaci považuje za zcela nepravděpodobnou a naprosto hypotetickou.
110. To však nelze říct o všech dalších změnách, jimiž záměr prošel. Kromě řady různých drobných změn totiž došlo k navržení (a patrně bez ohledu na chybějící povolení i k realizaci) změny v technologii přečištění vzdušiny odváděné vzduchotechnikou (záměna technologie dopalovací jednotky, doplnění vodní vypírky výduchových plynů s filtrem) z dodatečně povolovaného provozu, přičemž se změnila i podoba samotné vzduchotechniky co do trasování a počtu vedení, množství a výkonu ventilačních jednotek i samotného principu jejího fungování (udržování podtlaku v hlavní výrobní hale). Takové změny rozhodně nelze označit jen za kosmetické změny, u nichž by bylo možné laicky možné bezpochyby vyloučit jejich negativní vliv na životní prostředí, a i když nelze popřít jejich zřetelnou motivaci směřující k maximálnímu potlačení obtěžování okolí provozu zápachem, nelze vyloučit, že případné předpokládané pozitivní efekty na složení emisních plynů mohou být vykoupeny naopak zhoršením hlukových emisí z výkonnější vzduchotechniky, popř. že s ohledem na negativní zkušenosti s dopady nelegálně provozované činnosti stavebníka (jež přirozeně musí brát dotčené orgány v úvahu) mohou být z hlediska vlivů na životní prostředí vyžadovány ještě efektivnější metody odstraňování emisí či opatření vylučující obcházení technologií chránících životní prostředí s ohledem na případně zjištěná pochybení pracovníků v reálně fungujícím provozu.
111. V tomto směru přitom nelze akceptovat tvrzení, že by se pro jedno navazující řízení vždy mělo vydávat jen jedno verifikační stanovisko. Obecně tomu tak sice zpravidla bude, neboť zpravidla nedochází k podstatným změnám žádosti v průběhu jejího posuzování stavebním či jiným úřadem, a proto verifikační stanovisko vydané pro toto řízení bude odpovídat tomu, o čem správní orgán také nakonec rozhodne. Řízení v této věci však rozhodně za standardní případ označit nelze. Naopak shora popsaný turbulentní vývoj podoby projednávaného záměru ukazuje, že kontrolní stanovisko EIA vydané v roce 2016 rozhodně nemohlo předvídat, jakou podobu bude mít záměr skutečně dodatečně povolený v roce 2020.
112. Rozhodnou právní úpravu představuje ustanovení § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů, podle nějž nejdříve 90 dnů před podáním žádosti o zahájení navazujícího řízení, nejpozději však v den podání žádosti o zahájení navazujícího řízení, předloží oznamovatel příslušnému úřadu, který vydal stanovisko, dokumentaci pro příslušné navazující řízení včetně úplného popisu případných změn oproti záměru, ke kterému bylo vydáno stanovisko, a to v rozsahu části nebo etapy záměru, která je předmětem navazujícího řízení. Příslušný úřad ověří na základě oznámení o zahájení řízení zaslaného tomuto úřadu správním orgánem příslušným k vedení navazujícího řízení každý záměr a vydá nesouhlasné závazné stanovisko, jestliže došlo ke změnám záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí, zejména ke zvýšení jeho kapacity a rozsahu nebo ke změně jeho technologie, řízení provozu nebo způsobu užívání. Tyto změny jsou předmětem posuzování podle § 4 odst. 1 písm. g). Jestliže nedošlo ke změnám záměru podle věty druhé, příslušný úřad vydá souhlasné závazné stanovisko. V tomto závazném stanovisku příslušný úřad s přihlédnutím k podkladům podle odstavce 1 určí, které z podmínek stanoviska jsou v důsledku jiných změn záměru neproveditelné, a to případně v součinnosti s příslušnými dotčenými orgány. Pokud nebyly dokumenty podle věty první předány ve stanovené lhůtě, má se za to, že nebyly předány.
113. Toto ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů, které vedle sebe paralelně za navazující řízení označuje jak řízení o dodatečném povolení stavby (bod 5), tak řízení o vydání integrovaného povolení (bod 10), a dále v souvislosti s ustanovením čl. II bodem 1 zákona č. 39/2015 Sb., podle nějž příslušný úřad u stanovisek k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2015) vydá na základě oznámení o zahájení řízení zaslaného tomuto úřadu správním úřadem příslušným k vedení navazujícího řízení nebo na základě žádosti oznamovatele ještě před zahájením navazujícího řízení souhlasné závazné stanovisko poté, co ověří, že jejich obsah je v souladu s požadavky právních předpisů, které zapracovávají směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU. Příslušný úřad v závazném stanovisku podle věty první zároveň stanoví, které z podmínek uvedených ve stanovisku k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí jsou správní úřady příslušné k vedení navazujících řízení povinny zahrnout do svých rozhodnutí. Nelze-li vydat souhlasné závazné stanovisko podle věty první, musí být záměr předmětem nového posuzování podle § 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění účinném po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Závazné stanovisko podle věty první se vydává pro rozhodnutí v navazujícím řízení vydávané po nabytí účinnosti tohoto zákona; toto závazné stanovisko se použije i pro rozhodnutí v dalších navazujících řízeních. Pokud příslušný úřad vydává také závazné stanovisko podle § 9a odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, lze oba postupy spojit a vydat pouze jediné závazné stanovisko.
114. Kontrolní stanovisko EIA ze dne 15. 3. 2016 podle svého obsahu bylo právě případem závazného stanoviska zmíněného v poslední větě přechodného ustanovení k novele zákona o posuzování vlivů účinné od 1. 4. 2015. Bylo tedy spojením ověřovacího závazného stanoviska, jímž byla na základě zmíněného přechodného ustanovení ověřena použitelnost stanoviska EIA vydaného dne 22. 8. 2013 i v kontextu nové právní úpravy, jejímž smyslem bylo zesouladnění českého práva s požadavky práva unijního, a verifikačního závazného stanoviska podle § 9a odst. 6 (dříve odst. 5) zákona o posuzování vlivů, které má dvě role – zaprvé je jím ověřováno, že projektová dokumentace předložená se žádostí o dodatečné povolení stavby se neodlišuje od dokumentace záměru, na jejímž podkladě bylo vydáno stanovisko EIA, a zadruhé pro případ zjištění dílčích odlišností v dokumentaci je ověřováno, zda tyto odlišnosti jsou z hlediska vlivů na životní prostředí nevýznamné, takže i přes tyto odchylky lze nadále stanovisko EIA použít. Tato funkce verifikačního stanoviska je přitom pro posouzení žalobního bodu klíčová.
115. Je nutno připustit, že přechodné ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 39/2015 Sb. ve své předposlední větě předpokládá, že ověřovací závazné stanovisko se vydá jen jednou pro první navazující řízení a lze je následně použít i pro případná další navazující řízení. Takovou výslovnou právní úpravu však ustanovení § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů neobsahuje a naopak předpokládá, že dotčený orgán ověří každý záměr předložený do navazujícího řízení. Nejedná se přitom o žádnou neúmyslnou mezeru v zákoně, jelikož bez verifikace podoby záměru v každém navazujícím řízení zvlášť by bylo možné obejít smysl tohoto procesního instrumentu a po získání souhlasného verifikačního závazného stanoviska na základě shodné dokumentace v prvním navazujícím řízení (např. pro povolení k nakládání s vodami) již v dalších procesech volně měnit podobu záměru (např. upustit od čištění spalin), aniž by proti tomu mohl orgán posuzování vlivů zakročit. Ačkoliv tedy ověřovací závazné stanovisko postačí vydat jen jednou, jakmile je s tímto závazným stanoviskem spojeno i verifikační závazné stanovisko, jako tomu bylo v případě kontrolního stanoviska z roku 2016, je nutné v rozsahu posouzení dle § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů vydat pro každé další navazující řízení nové verifikační závazné stanovisko.
116. Kromě toho, § 3 písm. g) bod 14 zákona o posuzování vlivů stanoví, že navazujícím řízením je i řízení o změně rozhodnutí vydaného v řízeních podle bodů 1 až 13 k dosud nepovolenému záměru nebo jeho části či etapě, má-li dojít ke změně podmínek rozhodnutí, které byly převzaty ze stanoviska. To tedy znamená, že má-li dojít ke změně již vydaného rozhodnutí v navazujícím řízení, je nutno si i tehdy podle § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů vyžádat nové verifikační stanovisko. Z toho pak lze logicky dovodit argumentem a simili, že je-li taková změna žádosti připuštěna již před vydáním rozhodnutí v navazujícím řízení poté, co byla použitelnost stanoviska EIA potvrzena verifikačním závazným stanoviskem, musí být znovu vyžádáno verifikační závazné stanovisko, jež by se vyjádřilo k tomu, zda i po změně záměru je původní stanovisko EIA použitelné a není třeba vyvolat nový proces EIA dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona o posuzování vlivů.
117. Na tento závěr přitom nemá vliv ani skutečnost, že lze předpokládat, že verifikační závazné stanovisko bylo vyžádáno již v procesu změny integrovaného povolení k obdobným změnám záměru. Řízení o vydání integrovaného povolení či o jeho změně je samostatným navazujícím řízením, jež si vyžaduje vydání svého vlastního verifikačního závazného stanoviska. I když přitom lze předpokládat, že stanovisko dotčeného orgánu by se nemělo odlišovat, nic to nemění na tom, že dotčený orgán musí přinejmenším ověřit, zda změněná projektová dokumentace v řízení o dodatečném povolení stavby je skutečně shodná s tou, kterou měl možnost posuzovat v souvislosti v řízením o změně integrovaného povolení. V tomto směru se stavební úřad zpravidla nemůže opřít jen o popis předloženého záměru v odůvodnění rozhodnutí o změně integrovaného povolení, jelikož jednak takový popis vždy představuje jen zjednodušenou charakteristiku záměru a jednak stavební úřad není oprávněn nahrazovat závěr, jenž musí vyslovit právě dotčený orgán na úseku posuzování vlivů. S ohledem na to tedy nelze ani mít za to, že by se jednalo jen o vadu bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí s ohledem na informace uvedené v rozhodnutí o změně integrovaného povolení. Nadto, i když samotná rozhodnutí o změně integrovaného povolení jsou založena ve správním spise (v dokladové části poslední verze projektové dokumentace označené jako revize 02/2020), případná verifikační závazná stanoviska pro ně vydaná pochopitelně již nikoliv.
118. V daném případě tedy soud shrnuje, že v důsledku změn žádosti provedených ať již cestou nově podaných žádostí o dodatečné povolení stavby, nebo cestou změny v předložené projektové dokumentaci bez samostatného procesního úkonu stavebníka skutečně nemohl stavební úřad považovat kontrolní stanovisko z roku 2016 v rozsahu jím deklarované verifikace použitelnosti stanoviska EIA z roku 2013 za použitelné a byl povinen si vyžádat nové verifikační závazné stanovisko v návaznosti na finální podobu projektové dokumentace, s odkazem na niž hodlal spornou stavbu dodatečně povolit. Pokud by takové souhlasné závazné stanovisko získal, mohli by se žalobci v případě svého nesouhlasu proti němu bránit v odvolacím řízení, kdy by bylo nutné vyžádat jeho potvrzení od nadřízeného orgánu.
119. Soud přitom nepřehlédl, že si žalovaný vyžádal v návaznosti na odvolací námitky žalobců potvrzení stanoviska EIA z roku 2013 a kontrolního stanoviska z roku 2016 od ministryně životního prostředí. Ta sice obě stanoviska potvrdila, ale žalovaný na toto potvrzující stanovisko nevyčkal a rozhodl i bez něj. I kdyby však toto stanovisko obdržel ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, nic by to na důvodnosti námitky žalobců nezměnilo, jelikož k samotné potřebě nového verifikačního závazného stanoviska se ministryně nevyjádřila, resp. zcela správně upozornila na to, že za posouzení toho, zda se projektová dokumentace v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby změnila, odpovídá stavební úřad, resp. žalovaný. V tomto případě soud konstatuje, že k takovým, nikoliv jen zanedbatelným změnám došlo, a to opakovaně. Nevyžádal-li si stavební úřad nové verifikační závazné stanovisko, neměla ministryně životního prostředí ani co v návaznosti na poslední podobu projektové dokumentace přezkoumávat.
120. Konečně chybějícím verifikačním závazným stanoviskem nemůže být ani sdělení odboru životního prostředí a zemědělství žalovaného ze dne 24. 9. 2021. Jednak tomuto sdělení chybí odpovídající procesní forma závazného stanoviska a jednak se k problematice vyjadřuje jen z pohledu zákona o integrované prevenci (že nevidí potřebu provést změnu integrovaného povolení), nikoliv z pohledu zákona o posuzování vlivů.
121. S tímto žalobním bodem pak souvisí i problematika použitelnosti kontrolního stanoviska z hlediska časového. Vzhledem k tomu, že tento rozměr problému žalobci přímo nevyzdvihují, považuje soud za dostačující jen ve zkratce poukázat na to, že stanovisko EIA bylo v souladu s § 9a odst. 4 zákona o posuzování vlivů a s přihlédnutím k čl. II bodu 6 zákona č. 326/2017 Sb. platné 7 let, tj. do 22. 8. 2020. O prodloužení jeho platnosti přitom mohlo být požádáno před uplynutím jeho platnosti, ze správního spisu však neplyne, zda tak stavebník učinil, přičemž takový údaj není zmíněn ani v závazném stanovisku ministryně životního prostředí ze dne 7. 4. 2022. Za daných okolností lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda pro dodatečně povolený záměr vůbec existovalo platné stanovisko EIA v době vydání prvostupňového rozhodnutí, neřkuli pak v době vydání napadeného rozhodnutí. S ohledem na uvedené proto napadené rozhodnutí nemohlo obstát.
122. Důvodná však není námitka nezveřejnění informace o zahájení procesu EIA zákonem předpokládaným způsobem (viz bod 4.11 části IV žaloby). V tomto směru již zdejší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015-100, jednoznačně konstatoval, že se sice jedná o dílčí procesní vadu, avšak vzhledem k dostačující možnosti žalobců uplatňovat jejich práva v navazujících řízeních jde o vadu bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tímto závěrem byl stavební úřad i žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), a je jím proto nyní vázán i soud.
123. Stejně tak za důvodný soud nepovažuje ani žalobní bod (viz bod 4.12 části IV žaloby) nedostatečného vymezení teprve zamýšlených a již realizovaných prací v prvostupňovém rozhodnutí a v protokolu z kontrolní prohlídky ze dne 18. 8. 2020. V tomto směru soud konstatuje, že řízení o dodatečném povolení stavby je stejně jako jiná řízení upravená ve stavebním zákoně zaměřeno na posouzení a povolení budoucí podoby záměru. I když zde na rozdíl od jiných řízení již stavba v určitém rozsahu reálně vznikla, neznamená to, že žadatel vždy žádá o povolení stavby právě v takové podobě, naopak v zájmu splnění zákonných požadavků bude mnohdy nucen žádat o určité úpravy a doplnění stávajícího stavu stavby. Z hlediska výroku rozhodnutí o dodatečném povolení stavby tedy je důležité vymezení toho, jak má stavba vypadat ve finální podobě, o niž je stavebníkem žádáno. To, jakou podobu má doposud reálně vybudovaná stavba, je důležité naopak pro výrok rozhodnutí o odstranění stavby, které by bylo vydáno v případě nepovolení stavby, resp. v rozsahu, v němž se rozhodnutí o dodatečném povolení stavby reálně existující nepovolené stavby nedotýká, tedy pro jiné správní řízení, byť úzce související s řízením o dodatečném povolení stavby. V řízení o dodatečném povolení stavby se rozsah již realizované stavby může projevit jen v tom, jaké budou dopady samotného dokončování stavby, tj. jestli bude případně třeba některé již hotové stavby přebudovávat, nebo jestli naopak již stavební práce po vydání rozhodnutí nebudou nutné. Nevyjasnění dané otázky by se tak žalobců mohlo dotknout jen zcela okrajově a jen v návaznosti na jejich případné námitky dovozující nepřijatelné dopady samotného provádění stavebních prací nutných k realizaci napadeného rozhodnutí. Námitky žalobců se však soustřeďují na vlivy provozu ve sporné stavbě, a ne na vlivy případné dostavby sporné stavby. I kdyby tedy stav stavby v době vydání napadeného rozhodnutí nebyl řádně zmapován, nebyla tím nezákonně dotčena práva žalobců. Otázka aktuální rozestavěnosti stavby nemá žádný dopad na budoucí vlivy provozu v dodatečně povolené stavbě na okolí. Pramení-li namítané dotčení žalobců z provozu dosud nezkolaudované stavby, patří tyto námitky do jiných řízení (zákaz užívání nepovolené stavby, kontrola průběhu zkušebního provozu apod.).
124. Ostatně jiných řízení, resp. srovnání s nimi se ve své podstatě týká i žalobní bod 4.19 části IV žaloby namítající neúčelnost rozdělení kompetencí mezi stavební úřad a Městský úřad v N.. Zde soud konstatuje, že by žalobci v tomto řízení mohli namítat pouze své dotčení tím, že ve věci rozhodoval stavební úřad Magistrátu města Mladá Boleslav. Žalobci však nenamítají, že by pracovníci magistrátu byli podjatí či že by z jiného důvodu bylo nezákonné svěření věci do jejich rukou vzhledem k podjatosti úředních osob Městského úřadu v N.. Právě zjištěná systémová podjatost plynoucí z aktivní podpory města N. požadavků dotčené veřejnosti včetně žalobců na vysídlení provozu stavebníka včetně podání žaloby u občanskoprávních soudů na zdržení se obtěžování zápachem a látkami vypouštěnými z provozu společnosti AZOS, jež nicméně byla v konečném důsledku zamítnuta (řízení bylo ukončeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3223/2020, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2047/21), skutečně napovídala tomu, že oprávněné úřední osoby Městského úřadu v N. by mohly podléhat nepřiměřeným tlakům zaměstnavatele směřujícím k ovlivnění výsledku řízení. Ať již reálně k takovému nezákonnému ovlivňování oprávněných úředních osob vykonávajících činnost v přenesené působnosti ze strany vedení města skutečně docházelo, nebo ne, náznaky takové hrozby dosahovaly již nadkritické úrovně. Proto v tomto řízení skutečně nebylo nadále přijatelné, aby jej dokončil Městský úřad v N.. Pokud věc nakonec byla přidělena magistrátu, jeví se to být rozumným řešením, neboť lze předpokládat, že v oblasti posuzování rozsáhlejších průmyslových staveb má dlouholeté zkušenosti. Přirozeným důsledkem takové změny místní příslušnosti pak samozřejmě je to, že některé dílčí související procesy v praxi probíhají na různých místech, ale to je nutným důsledkem systémové podjatosti a toho, že s ohledem na její závislost na významu rozhodované kauzy se nemusí dotknout každého souvisejícího řízení (třebaže to které řízení souvisí s tímtéž provozem, význam rozhodnutí v něm vydávaného může zanedbatelný, a obavy z ovlivňování, není\u001eli konkrétně prokázán opak, jsou proto liché). I když různá místní příslušnost může být nepraktická, jde o nutný důsledek, jenž sám o sobě není nezákonným jevem.
125. Ve vztahu k odvolacím námitkám poukazujícím na konkrétní rozpory a neúplnost projektové dokumentace sporné stavby (viz bod 4.6 a 4.18 části IV spolu s bodem 4 části V žaloby) však napadené rozhodnutí zřetelně neobsahuje žádné obdobně konkrétní odůvodnění. V odvolání přitom bylo zcela konkrétně namítáno, že v souhrnné technické zprávě jsou na různých místech [bod B.2.2.b) oproti bodu B.2.1.g)] uváděny různé rozměry hlavní výrobní haly, že chybí popis, jak byly zohledněny podmínky stanoviska EIA a podmínky integrovaného povolení co do požadavku na využití nejlepších dostupných technik, že je zamlčena přítomnost ochranného pásma přírodního léčivého zdroje, že projekt vzduchotechniky používá nesprávné výpočtové teploty, čímž jsou ovlivněny požadavky na větrání výrobní haly, nevyhodnocení hluku na otevřených manipulačních plochách aj. Na tyto námitky bylo přitom reagováno jen obecným prohlášením o souladu projektové dokumentace s vyhláškou č. 499/2006 Sb. a (patrně bezmeznou) důvěrou, již má stavební úřad, a tedy i žalovaný k autorizovaným osobám, které dokumentaci zpracovaly. Takové vypořádání odvolacích námitek však nemůže z povahy věci obstát. Žalovaný neuvedl, na základě jakých myšlenkových úvah dospěl k závěru, že namítané vady neporušují vyhlášku č. 499/2006 Sb. a už vůbec nevysvětlil, proč má za to, že zhodnocení nedůvodnosti uplatněných námitek je plně vyčerpáno právě aplikaci uvedené vyhlášky. Aniž soud hodlá tvrdit, že tyto námitky musí být důvodné, žalovaný se v přítomnosti konkrétních námitek nemohl odvolávat jen na úřední oprávnění tvůrců zpochybňované projektové dokumentace, neboť jen kvůli tomu nejsou informace v ní uváděné pro stavební úřad závazné. Stavební úřad ani žalovaný nemohou svou odpovědnost za řádné posouzení souladu dodatečně povolované stavby s právními předpisy přenášet na jiné osoby (srov. v obdobných souvislostech např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. 48 A 118/2016-200, č. 3902/2019 Sb. NSS, odst. 40-44). I když k odůvodnění vypořádání některých námitek postačí i jen stručná věta či souvětí, neplatí to pro všechny námitky, jelikož např. námitka vadných vstupů pro výpočet vzduchotechniky by mohla být námitkou vážnou, zpochybňující i případné na výpočet navazující závěry dotčených orgánů a samotného stavebního úřadu v oblasti související s ochranou ovzduší a veřejného zdraví. Tento žalobní bod je tedy důvodný a soud potvrzuje, že napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a to v otázkách, jež by potenciálně mohly zpochybňovat zákonnost výroku ve věci dodatečného povolení sporné stavby.
126. Soud ale nemůže přisvědčit námitce (viz bod 4.13 části IV žaloby), že by nezákonnost napadeného rozhodnutí způsoboval chybějící souhlas vlastníka pozemků použitých ke stavbě. V tomto směru sice je pravdou, že v důsledku přeměny společnosti AZOS stavebník již nebyl vlastníkem nemovitých věcí, přičemž (a pročež) doklad o souhlasu osoby zúčastněné na řízení č. 1 s realizací stavby v době vydání prvostupňového rozhodnutí ve spise skutečně chyběl (souhlas byl předložen až v souvislosti s vyjádřením stavebníka k odvolacím námitkám), na druhou stranu ovšem žalovaný byl povinen ve věci rozhodovat podle skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. V dané otázce nepřicházela do úvahy koncentrace řízení ani podle stavebního zákona (na žadatele se nevztahuje), ani podle § 82 odst. 4 správního řádu (stavebník nebyl na nedostatek této náležitosti dříve upozorněn, nelze mu proto vyčítat, že ji předložil až v odvolacím řízení). V době vydání napadeného rozhodnutí tudíž tento nedostatek byl napraven a žalovaný k tomu byl povinen přihlédnout.
127. Samostatnou kapitolu představují námitky proti závazným stanoviskům dotčených orgánů a s tím spojeným otázkám dostatečného posouzení vlivu stavby na hlukové, popř. dopravní zatížení lokality (viz body 4.4, 4.8, 4.14 a 4.16 části IV žaloby a body 2 a 4 části V žaloby). V této souvislosti je ovšem nutno připomenout rozsudek NSS ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 As 150/2015-81, vydaný v této věci, jímž byl korigován nesprávný právní názor zdejšího soudu týkající se právě problematiky závazných stanovisek. NSS zde totiž upozornil na skutečnost, že integrované povolení nahrazuje závazná stanoviska.
128. Krajský soud proto musí žalobcům připomenout, že podle § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci je integrovaným povolením rozhodnutí, kterým se stanoví podmínky k provozu zařízení a které se vydává namísto rozhodnutí, stanovisek, vyjádření a souhlasů vydávaných podle zvláštních právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí, ochrany veřejného zdraví a v oblasti zemědělství, pokud to tyto předpisy umožňují. Pouze pro případ, že by stavebník postupoval tak, že si nejprve obstará rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, a teprve následně by získal integrované povolení, aby dodatečně povolenou stavbu mohl začít používat, by dříve vydaná závazná stanoviska měla zachovánu samostatnou existenci (srov. § 46 odst. 1 zákona o integrované prevenci). V tomto případě však stavebník postupoval tak, že si nejprve obstaral integrované povolení, resp. změny integrovaného povolení, a teprve na ně navazovaly následně prováděné změny žádosti o dodatečné povolení stavby a samotné vydání dodatečného povolení. Je tedy nutno zkoumat, zda ten který složkový předpis předpokládá, že to které závazné stanovisko je nahrazeno integrovaným povolením, či nikoliv. Přitom, pokud by tomu tak bylo, mělo by to zcela zásadní dopady do posuzování dané otázky v řízení o dodatečném povolení stavby či jakémkoliv jiném řízení souvisejícím s tímto integrovaným povolením.
129. Není totiž pochyb o tom, že integrované povolení má formu správního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v sobě integruje i podmínky pro samotné fungování takto povolovaného provozu, jež regulují činnosti, k nimž nemusí být zapotřebí získat předchozí povolení stavebního úřadu, jedná se o rozhodnutí, jímž jsou konečným způsobem určována práva a povinnosti dotčených subjektů, mezi něž spadá nejen žadatel o integrované povolení, ale i široká veřejnost, jež je dotčena vlivy fungování takto schváleného provozu. Jedná se tedy o správním soudem samostatně přezkoumatelné rozhodnutí k žalobě podle § 65 s. ř. s., a to bez ohledu na to, zda ten který subjekt byl, resp. mohl být v pozici účastníka řízení o vydání integrovaného povolení [žadatel, město, kraj či spolek jako je žalobce c); srov. § 7, ale též § 19a odst. 4 zákona o integrované prevenci] a mohl podat proti němu odvolání, nebo účastníkem takového řízení vůbec nemohl být a jeho práva byla omezena jen na povinně zveřejňované údaje a možnost uplatnění vyjádření (srov. § 8 odst. 2 zákona o integrované prevenci). Žalobní oprávnění se totiž neřídí účastenstvím ve správním řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž možností dotčení právní sféry žalobce takovým rozhodnutím (viz rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013-33, č. 3060/2014 Sb. NSS). Tím, že jde o správní rozhodnutí, je jím vázán stavební úřad i žalovaný, přičemž se zde z povahy věci neuplatní režim závazného stanoviska a jeho instančního přezkumu v odvolacím řízení dle § 149 odst. 4 správního řádu. Stejně tak ani správní soud není oprávněn v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí opírajícímu se o integrované povolení již přezkoumávat zákonnost takového podkladového aktu. Pokud s ním žalobci nesouhlasili, měli si proti integrovanému povolení v řádné žalobní lhůtě (po vyčerpání řádných opravných prostředků, pokud jimi disponovali) podat samostatnou žalobu, v níž by jejich argumentace mohla být soudem projednána.
130. V první řadě tedy je třeba ověřit v příslušných složkových zákonech, zda rozporovaná závazná stanoviska vůbec mohla být vydána. Pokud nikoliv a na danou otázku dopadalo, resp. přinejmenším mělo dopadat integrované povolení a podmínky v něm stanovené, pak k závazným stanoviskům, byť i třeba byla vydána, nelze vůbec přihlížet. Stejně tak z hlediska věcného z povahy věci nemůže být důvodná argumentace zpochybňující správnost a dostatečnost podmínek integrovaného povolení, jelikož to jsou otázky, jež soud není oprávněn v soudním řízení ve věci dodatečného povolení stavby řešit, jestliže integrované povolení bylo vydáno před právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (opět viz § 46 odst. 1 zákona o integrované prevenci). Soud je v tomto řízení oprávněn řešit pouze námitky, že v řízení o dodatečném povolení stavby nebyly dodrženy podmínky integrovaného povolení. Pak přirozeně soud musí odlišit, které z jeho podmínek se skutečně týkají právě fáze územního a stavebního řízení, jež řízení o dodatečné povolení stavby nahrazuje, a které nikoliv (např. protože se týkají přípravných prací či až samotného provozu stavby, tedy jde o podmínky pro předběžné užívání stavby, zkušební provoz, kolaudaci či činnosti vůbec nepodmíněné rozhodováním stavebního úřadu). Věcně se přitom bude zabývat jen důvodností námitek nedodržení podmínek integrovaného povolení pro územní a stavební rozhodnutí.
131. Pokud jde o námitky žalobců proti závaznému stanovisku Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 12. 2019, je nutno konstatovat, že se jedná o závazné stanovisko vydané s odkazem na § 37 odst. 3 písm. b) zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění zákona č. 225/2017 Sb. (dále jen „lázeňský zákon“). Při jeho vydání však Ministerstvo zdravotnictví zjevně přehlédlo § 37 odst. 6 lázeňského zákona, podle nějž se závazné stanovisko nevydá, je-li jeho vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci, nebo si vydání integrovaného povolení pro spornou stavbu nebylo vědomo. Z ustanovení § 37 odst. 6 lázeňského zákona plyne, že Ministerstvo zdravotnictví v dané věci postrádalo pravomoc k vydání závazného stanoviska, a proto k takovému závaznému stanovisku, ať již se vyjadřovalo k jakémukoliv vývojovému stadiu projektové dokumentace záměru, se v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí nemuselo přihlížet. Ani vady případného vypořádání souvisejících námitek tak nemohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
132. Naopak pokud jde o souhlasné závazné stanovisko KHS ze dne 31. 3. 2020 vycházející z § 77 odst. 1 a § 82 odst. 2 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 205/2020 Sb. (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) a na ně navazující potvrzující závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 7. 2021, jež se věnovala problematice hluku jak z hlediska ochrany pracovníků provozu, tak z hlediska ochrany okolí, pro ně zákon o ochraně veřejného zdraví nestanoví, že by byla nahrazena integrovaným povolením. Takové pravidlo je stanoveno jen pro rozhodnutí o povolení překročení hlukových limitů v § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, jež ale v tomto případě nebylo vydáváno. Proto v otázce hluku mohou být námitky žalobců relevantní. Žalobní bod přitom zpochybňuje (v kontextu odvolacích námitek), že by závazná stanoviska posoudila dopady hluku úplným způsobem, jelikož nevyhodnotila hluk způsobený manipulací s materiálem a hotovými výrobky na otevřených manipulačních plochách, popř. kumulaci hluku i ze sousedních provozů. K tomu je nutno uvést, že odůvodnění těchto otázek nemusí být nutně jen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale též v samotném textu odůvodnění zpochybňovaných závazných stanovisek. K problematice kumulativního působení hluku se přitom závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 7. 2021 na str. 5 a 6 zcela konkrétně vyjadřuje, když říká, že v současné době neexistují použitelné exaktní metody, jimiž by bylo možné tuto kumulaci vyhodnocovat, a popisuje z toho plynoucí metodologické závěry. Jelikož vůči tomuto vysvětlení žalobci neuplatňují žádnou polemiku, nelze v tomto bodě napadenému rozhodnutí vyčítat nepřezkoumatelnost. Pokud jde pak o hluk na manipulačních plochách, i ve vztahu k němu se Ministerstvo zdravotnictví vyjádřilo tak, že s hlukem z dopravy v areálu včetně vnitřní manipulace s díly počítala hluková studie z března 2020 zaměřená na predikci hlukových účinků provozu na okolí, podle níž lze očekávat splnění limitů stanovených prováděcími předpisy. Nadto bylo zdůrazněno, že s ohledem na ověření reálných účinků byla uložena povinnost provedení zkušebního provozu a s ním spojeného měření včetně parametrů, jež takové měření má splnit. I na tento rozměr odvolacích námitek tak bylo reagováno a bylo na žalobcích, aby případně v žalobě vedli věcnou polemiku s těmito argumenty, což ovšem nečiní, kromě prostého prohlášení o bagatelizaci nárůstu dopravy.
133. Lze si samozřejmě položit otázku, zda vlastní manipulace s materiálem na otevřených areálových plochách ještě vůbec spadá do předmětu řízení o dodatečném povolení stavby vzhledem k tomu, že na areálových plochách bylo možné očekávat manipulaci s materiálem i v případě v minulosti zkolaudovaného stavu hlavní výrobní haly (obrobna). Stavební úpravy areálových ploch přitom nejsou součástí podané žádosti a je zřejmé, že areálové plochy zde v nějakém rozsahu vznikly již dříve. Pokud jde o jejich rozsah či druh povrchu [tj. zda nebyly nepovoleně rozšířeny blíže k nemovitostem žalobce a) či nevhodně upraveny], to je otázkou, která by se mohla řešit v případě zahájení řízení o odstranění takových údajně nepovolených úprav terénu, nicméně v tuto chvíli to nebylo předmětem rozhodování stavebního úřadu. Soud nicméně zastává názor, že je třeba, aby se dotčené orgány zabývaly i tímto aspektem, jelikož rozhodnutím o dodatečném povolení stavby je nahrazováno právě i územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území a ze správního spisu vyplývá, že jedním z parametrů takové změny je zásadní intenzifikace využívání areálu na třísměnný (v podstatě nepřetržitý) provoz, zatímco v minulosti výrobní ruch v nočních hodinách a o víkendech v areálu nebyl.
134. Jinak ovšem soud konstatuje, že reálné fungování sporné stavby v podobě, jaká byla předmětem dodatečného povolení stavby, bude podle stanovených podmínek předmětem hlukového měření v průběhu zkušebního provozu, a proto je zajištěno, že případné dotčenými orgány nedostatečně zohledněné vlivy navýšení stavbou indukované dopravy budou reálně zachyceny a bude na ně v případě potřeby možné reagovat stanovením dodatečným podmínek ještě před kolaudací sporné stavby. Pokud jde o případné jiné vlivy nákladní dopravy na přilehlé domy, soud podotýká, že v okolí je v provozu více výrobních areálů, s nimiž je již v současnosti spojen průjezd těžké nákladní dopravy, jež by daným místem ostatně běžně projížděla, i kdyby nebyl areál stavebníka v provozu, jelikož mezi rodinnými domy a areálem stavebníka je relativně silně frekventovaná silnice II/330 regionálního významu. Z toho důvodu nejsou namístě ani obavy z nedostatečně zajištěné dopravní obslužnosti (bod 3.2 části V žaloby). Nelze ovšem nepoznamenat, že samotní žalobci před vydáním prvostupňového rozhodnutí problematiku dostatečné dopravní obslužnosti areálu vůbec nevznesli a poprvé ji uplatnila až v odvolání žalobkyně b), přičemž konkrétně na tuto námitku reagoval stavebník, jehož argumentaci si žalovaný osvojil.
135. Pokud jde o zmínku o odběru podzemních vod (bod 2 části V žaloby), ze správního spisu plyne, že povolování nového vrtu bylo předmětem samostatných rozhodnutí, a tedy nespadá do předmětu řízení o dodatečném povolení stavby. K odvolání se přitom v souvislosti s problematikou ochrany podzemních vod vyjádřil stavebník, s jehož argumentací se žalovaný ztotožnil. Bylo na žalobcích, aby případně v žalobě konkrétně specifikovali nesprávnost či nepřiléhavost takové argumentace nebo aby konkrétně označili otázku, na niž se jim nedostalo srozumitelné odpovědi. To však v žalobě neučinili a nijak konkrétně se nevymezují ani proti závaznému stanovisku vodoprávního úřadu. S ohledem na uvedené zde proto chybí konkrétní projednatelný žalobní bod. Ve vztahu k závaznému stanovisku vodoprávního úřadu a orgánu ochrany ovzduší ze dne 7. 11. 2019 navíc postačí jen připomenout, že tato závazná stanoviska v návaznosti na odvolání žalobců byla zrušena rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 5. 2021, jelikož neměla být vůbec vydána (nahrazuje je integrované povolení). Na tento zásah, jenž ostatně podle soudu odpovídá platné právní úpravě, žalobci v žalobě nijak nereagují, resp. pokud bodě 6 části V žaloby hovoří o směšování řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o vydání integrovaného povolení, jejich argumentace není správná, resp. se míjí s podstatou problému.
136. V souvislosti s tvrzeným nevypořádáním námitek proti zápachu (bod 3.3 části V žaloby) je pravdou, že prostupňové rozhodnutí k těmto námitkám buď odkazovalo na samostatné řízení před vodoprávním úřadem týkající se kanalizace a čištění odpadních vod, nebo na zkušební provoz, který může zavdat důvod pro stanovení dodatečných omezujících podmínek. Vyjádření stavebníka pak jen konstatovalo, že sporná stavba splňuje všechny emisní limity. Odůvodnění otázky zápachu by si tedy zasloužilo větší pozornost žalovaného, jelikož ze správního spisu i souvisejícího řízení o žalobě města N. před občanskoprávními soudy je patrné, že jde o problém, který se vine jako červená nit celou kauzou od počátku až do konce. Na druhou stranu strohé sdělení stavebníka, že stavba dodržuje emisní limity vyžadované právními předpisy, je poměrně přesným sdělením, proč v rovině veřejného práva nemohou být námitky žalobců důvodné. Ostatně právě to je i jádrem sdělení ČIŽP ze dne 10. 2. 2014 vydaného k podnětu žalobce c) na prověření šíření nadměrného zápachu, v němž bylo uvedeno, že dle platného zákona o ochraně ovzduší nelze provozovatele za samotné obtěžování nadměrným zápachem jakkoliv postihovat ani mu ukládat povinnost snížení zápachu, v důsledku čehož je obtěžování zápachem z nevhodně umístěných zdrojů z pohledu zákona o ochraně ovzduší neřešitelné. Stavební úřad totiž za pomoci dotčených orgánů (zde prostřednictvím podmínek v integrovaném povolení) může spornou stavbu v rovině veřejného práva podmiňovat pouze splněním emisních limitů, jejichž dodržování bylo uloženo právní normou. V případě emisí zápachu přitom právní normy žádný limit, jehož dodržování by mohlo být ať již stavebním úřadem, nebo orgány na úseku ochrany ovzduší vymáháno, nestanoví. Proto ani stavební úřad a žalovaný nemohou žalobcům v tomto směru poskytnout účinnou ochranu, aniž by to znamenalo nezákonnost jejich rozhodnutí.
137. Otázku zápachu tak může stavební úřad řešit jen v tom rozsahu, v jakém mu vzniká povinnost do svého rozhodování zahrnout též soukromoprávní rovinu, tedy v rozsahu včas a řádně uplatněných námitek, popř. v návaznosti na institut tzv. kvality prostředí (pohody bydlení). V tomto směru ovšem žalobci byli dostatečně aktivní a námitky brojící proti nadměrnému a nesnesitelnému zápachu vznesli a bylo povinností žalovaného a předtím stavebního úřadu se k nim vyjádřit i v této rovině. Pokud tak neučinili, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Nelze přitom přijmout argument stavebního úřadu, že by v důsledku změny žádosti o dodatečné povolení stavby a změny podoby sporné stavby tyto námitky „spadly pod stůl“ a že by k nim nemuselo být přihlíženo a nebylo třeba se vyjádřit k jejich podstatě. Sporná stavba se sice skutečně v průběhu řízení měnila, ale ne natolik, že by už šlo o zcela jinou stavbu, ve vztahu k níž by uplatněné námitky musely být skutečně všechny nepřiléhavé. I po všech změnách má stavba stále obsahovat lakovací linku a spárovací linku, s jejichž nepovoleným provozem mohla být spojena část pachové emisní zátěže, resp. správní orgány nevysvětlily, proč by námitky proti zápachu nutně musely být podmíněny provozem zinkovací a stahovací linky. Námitky ztráty pohody bydlení a snížení ceny nemovitostí v důsledku provozu sporné stavby tak i po změnách žádosti a projektové dokumentace neztratily na aktuálnosti ani v době vydání napadeného rozhodnutí a bylo třeba na ně alespoň stručně reagovat, ať je již žalovaný, resp. stavební úřad považoval za důvodné, či nikoliv.
138. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že problematika pachových emisí již byla řešena před soudy v občanském soudním řízení. Jakkoliv standardně předchází preventivní posuzování daných otázek stavebním úřadem případným sporům spojeným s provozem již realizované stavby, v tomto případě, kdy společnost AZOS nečekala na povolení stavebního úřadu a stavbu provedla a provozovala i bez něj, byly občanskoprávní soudy rychlejší. V případě, že nelze očekávat zhoršení vlivů stavby oproti dřívějším vlivům, jež občanskoprávní soudy posuzovaly, je třeba přitom mít za to, že daná otázka již byla posouzena tím nejpovolanějším orgánem, a to se závěrem o přiměřenosti zejména pachových imisí místním poměrům. Jejich závěry by v principu měl stavební úřad respektovat. Proto ač soud činí závěr o dílčí nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stran vlivu předpokládaného zápachu ze sporné stavby na kvalitu prostředí, nelze zásadně očekávat, že by při věcném posouzení tyto námitky obstály.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
139. Soud tak uzavírá, že ač řada žalobních bodů důvodná není, některé z argumentů žalobců jsou oprávněné. Zejména v otázce absence verifikačního stanoviska k poslední verzi projektové dokumentace sporné stavby, která se v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby opakovaně v podstatných záležitostech měnila, se přitom jedná o nezákonnost takového rozsahu, která nutně musela vést ke zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového i bez nařízení jednání, jelikož se jedná o vážnou procesní vadu [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Také způsob vypořádání rozsáhlých námitek žalobců obecným odkazem na argumentaci stavebníka a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ač v obecné rovině akceptovatelný, neumožňoval v některých dílčích otázkách namítaných žalobci soudu zjistit, jaký byl vlastně názor žalovaného, což mělo za následek dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, např. v otázkách souladu s požadavky územního plánu na vsakování dešťových vod a zřízení izolační zeleně, vlivu zápachu na kvalitu prostředí aj. [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
140. Lze tedy shrnout, že napadené rozhodnutí v soudním přezkumu neobstálo. Soud si je přitom vědom, že se jedná o mimořádně složitou kauzu, což je v nemalé míře důsledkem dlouhodobého nerespektování veřejnoprávních předpisů na úseku stavebního práva ze strany stavebníka a jeho právního předchůdce, jenž v průběhu řízení neustále proměňoval podobu stavebního záměru, jejž navíc neoprávněně provozoval, čímž vyvolal značný odpor veřejnosti ve svém okolí. I když z hlediska veřejnoprávní regulace nejsou stanoveny závazné pachové limity a v rovině soukromého práva soudy v podstatě uzavřely, že není důvodu rozlišovat mezi pachy libými a nelibými a s ohledem na to pak lze konstatovat, že obtěžování obyvatel města provozem stavebníka nevybočovalo z toho, co je přiměřené místním poměrům (kde obdobně intenzivně působí např. pachy z blízkého pivovaru apod.), odpor veřejnosti po zkušenostech s nepříjemnými emisními projevy nepovoleného, a tedy i nedostatečně dozorovaného provozu je plně pochopitelný.
141. Ani toto předchozí nešetrné jednání stavebníka však samo o sobě z hlediska platné právní úpravy není překážkou dodatečného povolení stavby. Předchozí nelegální stavební činnost a provoz sporné stavby nepochybně zakládaly důvod pro správní sankce, zákazy užívání stavby do doby jejího řádného povolení a kontrolní prohlídky sporné stavby, o čemž se však rozhodovalo či mělo rozhodovat v samostatných správních řízeních či neformálních procedurách nezávislých na řízení o dodatečném povolení stavby. Řízení o dodatečném povolení stavby je v konečném důsledku zaměřeno na posouzení a povolení budoucí podoby záměru. Zkušenosti s dosavadním nelegálním provozem stavby tak mají na řízení o dodatečném povolení stavby jen nepřímý vliv, neboť je stavební úřad a dotčené orgány mohou zohledňovat jen do té míry, do jaké odpovídají podobě záměru, o jehož dodatečné povolení je žádáno. Přitom v tomto případě stavebník upustil od záměru v rozsahu zinkovací a stahovací linky a oproti stavu v počátcích nelegálního provozu výrazně přepracoval podobu vzduchotechniky a doplnil či změnil technologie zachycování a přečišťování plynných emisí, v důsledku čehož lze důvodně očekávat, že vlivy stavby na okolí budou podstatně jiné a patrně mírnější než v minulosti.
142. Za daného stavu tedy lze předpokládat (a žalobci by s tím měli počítat), že sporná stavba v nynější mnohem kompromisnější podobě nakonec bude dodatečně povolena. Samozřejmě je ale nutné trvat na tom, aby proces jejího dodatečného povolení proběhl řádně za dodržení zákonem stanovených podmínek a s náležitým zohledněním námitek dotčené veřejnosti, jež si s ohledem na minulá dlouhodobá selhávání správních orgánů v této kauze a předchozí nelegální jednání stavebníka nepochybně zaslouží větší míru pozornosti přinejmenším ze strany žalovaného, který by se jim měl věnovat konkrétně, a nikoliv přehlíživě prostým odkazem na podání “protistrany”, což logicky muselo u dotčené veřejnosti vzbudit údiv a podezření. V této souvislosti soud apeluje na správní orgány, aby této kauze věnovaly zvláštní pozornost a aby za tím účelem případně vyčlenily dostačující personální kapacitu, neboť je zjevné, že s ohledem na rozsah a historii kauzy s ní nelze nakládat jako s běžnou “tuctovou” záležitostí.
143. Potřeba zohlednění námitek účastníků řízení ovšem na druhou stranu neznamená, že každá z námitek musí být oprávněná. Lze naopak spíše předpokládat, že dříve či později většina námitek z těch či oněch důvodů nakonec neobstojí, popř. po doplnění či úpravě podmínek ve výroku rozhodnutí nebude překážkou finálnímu povolovacímu aktu. Avšak i k nedůvodným námitkám si zaslouží dotčená veřejnost obdržet odpovídající vysvětlení, jinak totiž nelze očekávat, že by se mohla s rozhodnutím správních orgánů ztotožnit a že by se mohla napravit její značně nahlodaná důvěra ve fungování veřejné správy.
144. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný v řízení úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům, kteří byli se svou žalobou úspěšní, přiznal soud v souhrnu náhradu nákladů řízení ve výši 32 220 Kč, a to za zaplacené soudní poplatky ve výši 3 x 3 000 Kč a za náklady právního zastoupení ve výši 23 220 Kč. Tuto částku tvoří odměna za tři úkony právní služby při zastupování tří osob, tj. devětkrát odměna po 2 480 Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby a repliky dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a tři paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Na každého ze žalobců tak vychází náhrada nákladů řízení v částce 10 740 Kč.
145. Osobám zúčastněným na řízení soud nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť jim nebyla v řízení uložena žádná povinnost a nebyly shledány ani žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 30. května 2022
Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: B. M.