Odpůrce v kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s vymezením pojmu shromáždění. Případy projednávané před Evropským soudem pro lidská práva se týkaly demonstrací v tradičním slova smyslu, tedy shluku osob na veřejných prostranstvích s cílem upozornit na nějaký problém. Po celou dobu kácení stromů se nekonalo žádné takové tradiční shromáždění. Podle stěžovatelky není dáno právo zvolit si pro konání shromáždění libovolné místo. Je sice vhodné, aby zvolené místo odpovídalo účelu shromáždění, ale to neznamená, že lze libovolně porušovat jiné právní předpisy, např. vstupovat na cizí pozemky. Konkrétně z rozsudku ve věci Appleby proti Spojenému království lze dovodit, že při konání shromáždění na pozemku cizího vlastníka bez jeho souhlasu je nutné zvážit, zda nelze vyjádřit názor efektivně a přitom bez narušení vlastnického práva. Svolavatel mohl shromáždění svolat i mimo prostor těžby. Pokud jde o „sit-ins“, nejde o nyní posuzovanou situaci. V uzavřené budově lze přítomné osoby považovat za jedno shromáždění, nelze tak však posuzovat osoby ve volné přírodě. Lokalita Ptačího potoka nemá žádné konkrétní hranice. Pokud jde o „dynamický sit-in“, názor krajského soudu by umožňoval, aby za totéž shromáždění byly považovány i případy, kdy by se těžaři přesunuli např. o 100 km jinam v národním parku. To považuje odpůrce za absurdní. Odpůrce je přesvědčen, že složitou problematiku zákonnosti těžby nelze bagatelizovat s tím, že právní názor si lze učinit pouze nahlédnutím do zákona. Příslušné orgány rozhodovaly o zákonnosti těžby déle než dva roky a věc dosud není finálně rozhodnuta, neboť Správa podala proti rozhodnutí ministerstva žalobu k Městskému soudu v Praze. Česká inspekce životního prostředí uvedla v protokolu ze dne 21. 7. 2011, že po provedení místního šetření nezahájí řízení o zákazu činnosti v oblasti Ptačího potoka, a že dle jejího názoru nebyla v té době ani čase nutná výjimka podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Odpůrce také připomněl usnesení Okresního soudu v Klatovech o nařízení předběžného opatření. Bylo by absurdní předpokládat, že soud svým rozhodnutím poskytne ochranu nelegální činnosti. Česká inspekce životního prostředí uložila Správě pokutu, na kterou poukazuje krajský soud, avšak za zásah do biotopu tetřeva (vytváření ploch bez stromového patra). Jediným relevantním dokumentem, který určuje správu území, je Plán péče o NP Šumava, jehož účinnost byla prodloužena na období 2011 – 2013 Protokolem o schválení plánu péče ze dne 10.8.2011. Provedené asanační zásahy jsou s tímto dokumentem zcela v souladu. Odpůrce také zdůraznil, že kácení stromů napadených kůrovcem probíhalo tzv. nahodilou těžbou (§ 2 písm. n) lesního zákona) za účelem zpracování stromů suchých, vyvrácených, nemocných nebo poškozených. Podle § 4 odst. 3 věty druhé zákona o ochraně přírody a krajiny není k nahodilé těžbě nutný souhlas orgánu ochrany přírody podle § 56 téhož zákona. Nahodilá těžba není „záměrem“ ani „činností“ podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů. Podle § 45b odst. 1 téhož zákona se řádné hospodaření prováděné v souladu s právními předpisy, tedy i nahodilá těžba, nepovažuje za poškozování evropsky významné lokality zařazené v soustavě NATURA 2000. Nahodilou těžbou tedy nemohlo dojít k zásahu do biotopu tetřeva, kvůli jehož ochraně byla předmětná lokalita zařazena do soustavy NATURA 2000. Národní park Šumava je podle nařízení vlády č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava, rozdělen do tří zón. Oblast těžby spadá do 2. zóny „řízená přírodní“, neboť ji tvoří z 80 % nepůvodní kulturní les vysázený člověkem. Podle § 9 odst. 4 nařízení se v lesích 2. a 3. zóny připouští použití běžných těžebních technologií s vyloučením těžkých těžebních strojů, což Správa respektovala. Kácení bylo v souladu s hospodářským plánem pro LHC Šumava a s Plánem péče o Národní park Šumava. Správa postupovala i v souladu s § 32 odst. 1 lesního zákona, podle kterého je vlastník povinen provádět taková opatření, aby zabránil vlivu škodlivých činitelů na les, a podle § 32 odst. 2 téhož zákona, podle něhož je vlastník lesa povinen činit bezodkladná opatření k odstranění mimořádných okolností a nepředvídaných škod v lese (vč. větrných kalamit a přemnožení škůdců) a zmírnění jejich následků. Podle § 32 odst. 6 lesního zákona musí vlastník lesa hospodařit s lesem tak, aby nebyly ohroženy sousední lesy, a podle § 33 odst. 1 lesního zákona je povinen přednostně provádět nahodilou těžbu tak, aby nedocházelo k vývinu, šíření a přemnožení škodlivých organismů. Účelem zákonného shromáždění nemůže být „přímá akce“, tj. svémocné fyzické bránění jinému v určité činnosti. Listina chrání projevy názorů slovem, písmem, tiskem či jiným obdobným způsobem, nikoli přímou akci. Ostatně ani sami účastníci neoznačují akci jako shromáždění, nýbrž jako blokádu. Názor nelze projevovat fyzickou silou, za kterou je potřeba považovat i pasivní odpor, k jehož překonání je třeba síly. Soud v rozporu s výpověďmi svědků dovodil, že účelem akce byl projev názoru, ačkoli sami účastníci vypověděli, že na blokádu přijeli s účelem zabránit dělníkům v práci. To, že se aktivisté starali o „PR“, ještě nedělá z blokády shromáždění. Soud účelově zdůraznil, že se aktivisté pohybovali minimálně po dvou, aby mohl dovodit existenci shromáždění, ačkoli účelem pohybu po skupinkách nebylo vyjádření názoru, ale efektivnější fyzická blokáda práce dělníků. Účelová argumentace, že se aktivisté pohybovali po skupinkách, není v rozporu s tvrzením, že se aktivisté pohybovali po značně rozlehlém území a byli od sebe vzdáleni desítky až stovky metrů. Ani to, že aktivisté měli společný cíl a byli organizováni, samo o sobě neznamená, že se jednalo o shromáždění. Pokud shromáždění nebylo včas oznámeno, nemohla si policie na místě ověřit, že se skutečně jedná o shromáždění. V projednávaném případě navíc nešlo o standardní situaci (např. shluk osob s transparenty na náměstí) a nebylo tak na první pohled zřejmé, že se jedná o shromáždění. Zároveň není pravdivé tvrzení soudu, že stěžovatelka situaci nevyhodnocovala. Vyhodnocení situace probíhalo po celou dobu a na jeho základě stěžovatelka dospěla k závěru, že blokáda nebyla shromážděním, mimo jiné také proto, že akce postrádala místní a časovou jednotu. Soud vyhodnotil shromáždění jako kontinuální také proto, že účastníci blokády společně nocovali mimo oblast těžby a domlouvali se na dalším postupu, a dále, že po celou dobu měla blokáda jednotné velení v počtu 5 až 8 lidí. Stěžovatelka namítla, že jí nebyly tyto skutečnosti známy v době blokády. Nebylo po ní možné požadovat, aby takové skutečnosti hodnotila, zvlášť když účastníci blokády tvrdili policistům na místě, že se blokády účastní jako jednotlivci. Stěžovatelka zasahovala na místě samém pouze proti osobám, které se dopouštěly protiprávního jednání. Je nepochybné, že pokud by bylo cílem policie rozpustit shromáždění, měla dostatek prostředků a sil k tomu, aby takového cíle dosáhla a zamezila i pokračování shromáždění. Policie však nepřistoupila k takovým krokům a nečinila žádné zásahy vůči občanům shromážděným mimo těžební prostor. V zákoně o právu shromažďovacím nemá oporu extenzivní výklad soudu, že jakýkoli zákrok vůči přestupcům je úkon či zákrok směřující k rozpouštění shromáždění, tento zákon naopak počítá se zákrokem proti osobám dopouštějícím se přestupků v rámci shromáždění. Výklad přijatý soudem je absurdní, neboť by znamenal, že jakákoli osoba účastnící se shromáždění má neomezené právo páchat přestupky, vůči nimž policie nemůže zasáhnout.
XVII.
Vyjádření navrhovatele ke kasační stížnosti.
Navrhovatel ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že judikatura Evropského soudu
pro lidská práva dovodila princip neformálnosti shromáždění. Na nezákonnost těžby upozorňoval žalobce stěžovatelku již dne 19.7.2011, jak plyne z úředního záznamu z téhož dne. Žalobce výslovně uvedl, které zákonné výjimky chyběly Správě k zahájení těžby. Odpůrce však zcela ignoroval toto oznámení, ačkoli disponoval řadou pracovníků s právním vzděláním, kteří mohli prostudovat zákon a ověřit, že výjimky skutečně chybí. Také mohl požádat o stanovisko příslušné orgány, např. Českou inspekci životního prostředí. Nic však neučinil. Nemohl proto tvrdit, že situaci adekvátně zhodnotil a že měla zásah proti aktivistům dostatečně podložen. Zákon o ochraně přírody a krajiny je lex specialis vůči lesnímu zákonu. Jeho úprava má proto přednost a nelze ji obcházet poukazem na ustanovení lesního zákona. Rovněž nelze argumentovat Plánem péče, neboť byl v době počátku těžby zastaralý a nelze jím nahrazovat udělení výjimek dle zákona. Z Plánu péče (s. 76) navíc plyne, že „zásahy do lesních porostů je nutno provádět se zvýšeným ohledem na zachování vhodného biotopu pro tetřevy“. V současné době navíc existuje pravomocné rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 2.10.2013, čj. 1208/510/2012, 87710/ENV/12, o nezákonnosti těžby, tudíž polemiky o její zákonnosti jsou bezpředmětné. Podle navrhovatele je v pořádku a běžné, že cílem shromáždění může být i fyzicky bránit jinému v určité činnosti (např. cyklojízdy s cílem blokovat dopravu). Blokáda navíc probíhala v krajní nouzi, neboť byl přímo ohrožen zákonem chráněný zájem a žalovaná sama proti nezákonnému kácení nic nečinila. Formální rozpuštění shromáždění však i tak mělo předcházet samotnému zákroku či výzvě k opuštění místa. Kontinuálnímu charakteru shromáždění nebránily přestávky mezi jednotlivými dny blokády, neboť je běžné, že i v rámci jednodenního shromáždění udělají účastníci přestávku (např. na oběd). Policisté si nutně museli všimnout, že účastníci blokády byli organizovaní, neboť to bylo zřejmé.
XVIII.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2015, č.j. 8 As 39/2014-56.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18.11.2015, č.j. 8 As 39/2014-56, rozhodl, že „Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11.12.2013, čj. 57 A 66/2011 - 357, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení“.
XIX.
Vyjádření účastníků při jednání dne 17.2.2016.
Odpůrce při jednání odkazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2015, č.j. 8 As 39/2014-56, shrnuté Nejvyšším správním soudem v právní větě „Námitky proti rozpuštění shromáždění podle § 13 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, lze zpravidla uplatnit v případě „tradičních“ shromáždění, kde není pochyb, že se o shromáždění jedná a o tom, že bylo rozpuštěno. Zásahovou žalobu lze podat proti faktickému konání správního orgánu, který, dle žalobního tvrzení, provedl zásah a nezákonnost jeho postupu je spatřována právě v tom, že nezohlednil výkon ústavně zaručeného práva. Oba uvažované procesní prostředky obrany však zpravidla předpokládají odlišná žalobní tvrzení“, doplnil návrh způsobem odpovídajícím „zásahové žalobě“.
XX.
Doplnění a upřesnění žalobních tvrzení
Navrhovatel v listině označené slovy „Doplnění a upřesnění žalobních tvrzení“ uvedl, že „s ohledem na právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 18.11.2015, č.j. 8 As 39/2014 - 56, podle kterého navrhovatel nedostatečně vysvětlil, jak docházelo k realizaci jeho práv a k zásahu do nich, reaguje doplněním, nebo spíše upřesněním tvrzení tímto způsobem. Žalobce v rámci blokády nelegálního kácení dělal organizátora a tiskového mluvčího shromáždění občanů formou blokády na Ptačím potoce na Šumavě v roce 2011. Jak bylo od samého počátku zřejmé a jak bylo později doloženo mnoha rozhodnutími soudu, České inspekce životního prostředí i zprávami veřejného ochránce práv, kácení bylo v této lokalitě (ale i v dalších) nelegální. Spolu s jinými se žalobce snažil tomuto nezákonnému konání zabránit především tím, že spoluorganizoval blokádu a dával vyjádření tisku. Sám se snažil dostávat do kontaktu s Policií ČR co nejméně, protože měl na starosti styk s médii, kontakty na právníky, kteří je zastupovali, se Správou Národního parku Šumava, s Českou inspekcí životního prostřední, s Ministerstvem životního prostředí a s Inspektorátem bezpečnosti práce. Nicméně nejméně ve dvou případech dne 28.7.2011 žalobce vstoupil do území, které bylo ohraničeno plastovou páskou s nápisem policie, za kterou Policie ČR umožňovala dřevorubcům najatým správou Národního parku Šumava nelegální těžbu, a to tím způsobem, že vykazovala, případně vynášela účastníky blokády z tohoto prostoru. V případě žalobce se jednalo o kontakt a předání věcí tzv. stromolezcům. To byli účastníci blokády, kteří byli přivázáni vysoko v koruně stromu tak, aby zabránili jeho pokácení. Tito účastnici žalobce požádali nejprve mobilem a později hlasem (od stromu k hranici zapáskovaného pozemku to bylo jen pár desítek metrů), aby jim žalobce něco přinesl, později jim z vlastní iniciativy nesl buchty. V prvním případě ještě, než došel k obsazenému stromu, byl žalobce zastaven policistou, který jej hlasitě upozornil, že je v zakázaném území a že má prostor okamžitě opustit. Tuto výzvu žalobce uposlechl a prostor opustil. Podruhé se situace opakovala s tím, že žalobce stihl předat lezcům balíček a pak byl znovu vykázán, domnívá se, že jiným policistou. Proto od dalších pokusů dostat se k blokádníkům za pásku upustil. Policie ČR tedy zasáhla tímto svým jednáním nejen do práva žalobce se spolu s ostatními shromažďovat formou blokády, ale i do jeho práva postavit se na odpor nevratnému poškození ústavně chráněné hodnoty životního prostředí, když jiné prostředky ochrany byly znemožněny a vyčerpány (čl. 23 ve spojení s čl. 35 Listiny základních práv a svobod) a do jeho práva a zároveň povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na přírodě a životním prostředí (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Spolu s tím docházelo i k zásahům do osobní svobody žalobce tím, že jemu i ostatním účastníkům blokády bylo policií znemožňováno se volně pohybovat v této oblasti, aniž by k tomu byl jakýkoliv zákonný důvod“.
XXI.
Sdělení odpůrce
Odpůrce v listině označené slovy „Sdělení žalované“ uvedl, že navrhovatel v projednávané věci při jednání dne 17.3.2016 změnil svůj návrh tak, že v souladu s ustanovením § 82 s.ř.s. požaduje určení toho, že zásah odpůrce učiněný vůči navrhovateli byl nezákonný. Navrhovatel tedy změnil svůj návrh na tzv. zásahovou žalobu, kdy požaduje, aby soud určil, že zásah (již provedený) byl nezákonný. Celý nyní vedený spor je tedy nutné posuzovat pouze ve vztahu k navrhovateli a jemu přesně specifikovanému údajnému nezákonnému zásahu. Právě při tomto jednání navrhovatel uvedl, že dne 28.7.2011, měl být vůči navrhovateli ze strany odpůrce učiněn nezákonný zásah spočívají v tom, že měl být osloven příslušníkem Policie ČR, aby opustil prostor těžby vymezený páskou. O skutečnosti, že uvedený zásah byl vůči navrhovateli učiněn tento konkrétní den, byl navrhovatel přesvědčen s ohledem na skutečnost, že právě tento den měla probíhat, podle vyjádření navrhovatele, „PR akce parku,“ kdy měly být těžařům rozdávány koláče. Mimo tento údajně nezákonný zásah měl být vůči navrhovateli proveden ještě jeden obdobný zásah, i když při jednání navrhovatel nebyl schopen specifikovat, kdy měl tento zásah proběhnout, tedy který konkrétní den. Navrhovatel při jednání též uvedl, že za nezákonný zásah považuje i samotné vyznačení těžebního prostoru páskou. Ve svém doplnění a upřesnění žalobních tvrzení, navrhovatel uvádí, že nezákonný zásah měl proběhnout nejméně ve dvou případech dne 28.7.2011, kdy měl údajně vstoupit do území, které bylo ohraničeno plastovou páskou s nápisem policie, v tomto prostoru byl zastaven policistou, který jej upozornil, že má prostor opustit, což žalobce učinil. K tvrzení navrhovatele je třeba uvést, že základem žalobní legitimace je kumulativní splnění podmínek, tedy že navrhovatel musí být přímo zkrácen na svých právech konkrétním nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením, které není rozhodnutím, a který byl zaměřen přímo proti němu. Přičemž je to právě navrhovatel, který musí jasně, konkrétně a srozumitelně údajný nezákonný zásah specifikovat, tedy určit kdo, kdy a kde vůči navrhovateli nezákonný zásah učinil a tato svá tvrzení musí žalobce prokázat. Přičemž v případě tzv. deklaratorního rozhodnutí ohledně určení, že zásah byl nezákonný, soud vychází ze skutkového a právního stavu v době zásahu. Posouzení jednotlivých definičních znaků tvrzeného nezákonného zásahu představuje vždy úvahu ve věci samé, která v konečném důsledku může vést k zamítnutí žaloby se závěrem, že k tvrzenému zásahu vůči žalobci nedošlo, nebo že k němu sice došlo, nebyl však nezákonný, anebo sice nezákonným byl, avšak žalobce jím nebyl přímo zkrácen na svých subjektivních právech. Doplnění a upřesnění žalobních tvrzení navrhovatele je však značně vágní a neurčité. Navrhovatel oproti svému vyjádření ze dne 17.3.2016 upřesnil, že k nezákonnému zásahu mělo údajně dojít dne 28.7.2011, což spojoval s datem, kdy měly být těžařům rozdávány koláče. Z veřejně dostupných zdrojů je však zřejmé, že tato akce se však konala zcela jiný den. Navrhovatel k prokázání svých tvrzení taktéž nenavrhl jediný důkaz, kterým by své tvrzení prokázal. Je evidentní, že žalobce si vlastně ani není jist, kdy konkrétně mělo k údajnému nezákonnému zásahu dojít. Taktéž je třeba podotknout, že navrhovatel ani přesně nespecifikuje, kde mělo k údajnému nezákonnému zásahu dojít. Jak již bylo v probíhajícím řízení prokázáno, rozloha lokality Na Ztraceném, kde probíhala v období od 25.7. do 12.8.2011 blokáda aktivistů, jejíž byl žalobce účastník a kde mělo dojít k údajnému nezákonnému zásahu vůči jeho osobě, je zhruba 4 km2. Nicméně těžba, jak bylo v řízení již prokázáno, probíhala každý den v různých lokalitách. Například dne 25.7.2011 v jihozápadní části lokality protestovalo 30 osob, a to ve dvou oblastech vzdálených od sebe zhruba 1 km. Následující den přitom probíhala těžba ve třech oblastech, které jsou od sebe vzdáleny i několik kilometrů. Dne 28.7.2011, kdy mělo nakonec dle tvrzení žalobce dojít k nezákonnému zásahu vůči jeho osobě, probíhala těžba dokonce ve čtyřech různých lokalitách současně. Z tvrzení navrhovatele však není zřejmé, kde, tedy v jaké lokalitě, by mělo vůči žalobci dojít k nezákonnému zásahu. Taktéž je třeba uvést, že v řízení bylo zcela nepochybně prokázáno např. svědeckou výpovědí Bc. P.Š. vedoucího informační a strážní služby Národního parku Šumava, že prostor, kde probíhala těžba, byl vyznačován pracovníky informační a strážní služby Národního parku Šumava bezpečnostní tabulkou o standardních rozměrech a červenobílou páskou. Žádná z lokalit, kde probíhala těžba, nebyla označena plastovou páskou s nápisem policie, jak tvrdí navrhovatel. Pokud navrhovatel tvrdí, že k nezákonnému zásahu vůči jeho osobě došlo na „území, které bylo ohraničeno plastovou páskou s nápisem policie“, pak je třeba uvést, že žádná taková lokalita v inkriminovanou dobu na území Lokality na Ztraceném, ve které by probíhala těžba, nebyla vyznačena. Tudíž k žádnému takto specifikovanému zásahu vůči navrhovateli ani nemohlo dojít. Odpůrce konstatoval, že považuje za nutné upozornit, že pokud by se navrhovatel nadále domáhal určení, že vyznačení prostoru, kde probíhala těžba, bylo nezákonným zásahem vůči navrhovateli, pak v tomto ohledu musí být žalobní návrh jednoznačně zamítnut, protože bylo jasně prokázáno, že tyto prostory nebyly vyznačeny odpůrcem. Odpůrce k celé věci považuje za nutné opětovně uvést, že na celém území NP Šumava je zakázáno táboření mimo vyhrazená místa, pořádání a organizování hromadných veřejných akcí mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody a zakázán vstup mimo značené stezky. Aktivisté, včetně navrhovatele, jak tvrdí, však v průběhu inkriminované blokády vstupovali do lesa a na jednotlivá stanoviště, kde se prováděla asanační těžba, manipulace nebo doprava dřeva i přesto, že tyto prostory byly řádně označeny páskou a tabulkami s nápisy „Zákaz vstupu.“ Je zcela evidentní, že podle ustanovení § 20 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění platném v době údajného nezákonného zásahu vůči navrhovateli, bylo v lesích zakázáno vstupovat do míst oplocených nebo označených zákazem vstupu a bylo zakázáno vstupovat do porostů, kde se provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví. Tímto jednáním se účastníci blokády, včetně navrhovatele, tedy evidentně dopouštěli přestupku podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. h) a i) zákona lesního zákona, a přestupku dle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. V řízení též bylo nepochybně prokázáno, že k zákrokům proti jednotlivcům dopouštějícím se protiprávního jednání docházelo teprve po marné výzvě pracovníků NP Šumava. Podle výpovědi Bc. P.Š., vedoucího informační a strážní služby Národního parku Šumava, se v lokalitě Na Ztraceném pohybovalo po celou dobu v průměru okolo 14 pracovníků informační strážní služby vždy tak, aby byli dva pracovníci na to které pracoviště. Z uvedeného vyplývá, že navrhovatel ani neprokázal, zda byl skutečně k opuštění vyznačeného prostoru vyzván příslušníkem Policie ČR či zaměstnancem informační a strážní služby Národního parku Šumava. Pokud by navrhovatel vůbec kdy byl v inkriminované době vyzván příslušníkem Policie ČR, aby opustil vymezený prostor, ve kterém probíhala těžba, pak není možné, podle názoru odpůrce, na tento zásah pohlížet jako na zásah nezákonný. Práva a oprávnění Police České republiky jako bezpečnostního sboru jsou upravena prioritně zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, který v ustanovení § 2 mimo jiné stanoví, že jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku, veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti a plnit další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti. Je zcela evidentní, že odpůrce pokud kteroukoli osobu v dané lokalitě v inkriminovanou dobu vyzval, aby vymezený prostor, kde probíhá těžba, opustila, pak tak činil pouze z důvodu ochrany života, zdraví a majetku této osoby a též z důvodu jejího protiprávního jednání. Odpůrce je přesvědčen, že i pokud by byl navrhovatel v lokalitě Na ztraceném v inkriminované době vyzván příslušníkem Policie ČR, přestože navrhovatel toto své tvrzení do dnešního dne nikterak neprokázal, aby opustil vyznačený prostor, kde probíhala těžba, není možné tento zásah považovat za zásah, kterým by byl přímo zkrácen na svých subjektivních právech. Odpůrce též nemůže souhlasit s tvrzením navrhovatele, že „zasáhl nejen do jeho práva spolu s ostatními se shromažďovat formou blokády, ale i do jeho práva postavit se na odpor nevratnému poškození ústavně chráněné hodnoty životního prostředí, když jiné prostředky ochrany byly znemožněny a vyčerpány a do jeho práva a zároveň povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na přírodě a životním prostředí. Spolu s tím docházelo i k zásahům do osobní svobody navrhovatele tím, že jemu i ostatním účastníkům blokády bylo policií znemožňováno se volně pohybovat v této oblasti, aniž by k tomu byl jakýkoli zákonný důvod.“ Odpůrce je přesvědčen, že do subjektivních práv žalobce nikterak nezasáhl. Jak již odpůrce uvedl výše, v současnosti je nutné pouze posuzovat, zda údajný nezákonný zásah spočívající v údajném oslovení navrhovatele příslušníkem Policie ČR, aby opustil vymezený prostor, kde probíhá těžba, byl zásahem, který by navrhovatele přímo zkrátil na jeho subjektivních právech. Odpůrce je přesvědčen, že nikoli. Předně není pravdivé tvrzení navrhovatele, že bylo zasaženo do jeho práva shromažďovacího, a to právě s ohledem na dosavadní výsledky uvedeného řízení, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2015, sp. zn. 8 As 39/2014. Odpůrce též nikterak nezasáhl do práva navrhovatele postavit se na odpor. Odpůrce navrhovateli nikterak nebránil volně se pohybovat v uvedené lokalitě. Pokud byl navrhovatel osloven, aby opustil vymezený prostor, pak se toto stalo pouze z důvodu jeho ochrany zdraví a života a s ohledem na skutečnost, že vstup do tohoto prostoru je zákonem zakázán.
XXII.
Vyjádření účastníků při jednání dne 22.3.2016.
Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních.
Navrhovatel doplnil, že zásah odpůrce spočíval nejen v konkrétních výzvách, které vůči konkrétním osobám, z níž tedy jednou byl i navrhovatel, ale spočíval obecně ve vytváření situace, kdy bylo znemožňováno přítomným osobám naplnit ten účel jejich přítomnosti. Ze strany odpůrce je navozován stav, že i kdyby někomu byl nelegálně třeba bourán dům, tak ten člověk, přestože ví, že to bylo nelegální, tak by se nemohl dovolat prostě žádné pomoci, nemohl by zabránit vzniku škody, protože policie by formalisticky pořád jenom opakovala, že „tady toto podle našeho názoru je povolené“.
Odpůrce doplnil, že je třeba vycházet z okolností, které byly v době tvrzeného nezákonného zásahu, a to lze shrnout tak, že policie měla v té době informace, že probíhá nějaká těžba, bylo vydáno předběžné opatření Okresním soudem Klatovy, navrhovatel podal trestní oznámení k Územnímu odboru Klatovy, které to vyhodnocovalo a následně den po tom údajném zásahu 29-tého tak byla celá ta záležitost odložena s tím, že nebylo prokázáno, že by došlo ke spáchání jakéhokoliv trestného činu a potom ještě před tím samotným údajným nezákonným zásahem tak existuje protokol o kontrolním zjištění České inspekce životního prostředí z 21. července, ve kterém je jasně stanoveno a řečeno, že Česká inspekce životního prostředí nebude šetření zahajovat a nebude zahajovat jakékoliv řízení o omezení nebo zákazu činnosti v té oblasti, jelikož došla k názoru, že v tomto řízení Národní park a Chráněná krajinná oblast Šumava nepotřebuje výjimku podle ustanovení § 50 zákona č. 114/1992 Sb. Takže v té době bylo evidentní, že probíhala jakási těžba, která i podle toho protokolu o kontrolním zjištění, byla zcela v pořádku, zaměstnanci parku vyznačili místo, lokalitu kde ta těžba probíhala páskou a cedulemi.
C.
Posouzení věci soudem.
Odůvodnění výroku I. rozsudku.
I.
Závěry Krajského soudu v Plzni prezentované ve zrušeném rozsudku ze dne 11.12.2013, čj. 57 A 66/2011 – 357.
Krajský soud v Plzni ve zrušeném rozsudku ze dne 11.12.2013, čj. 57 A 66/2011 – 357, dospěl k níže uvedeným závěrům:
„I.
Pojem shromáždění.
Podle čl. 11 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv má každý právo na svobodu pokojného shromažďování. Na výkon tohoto práva nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (čl. 11 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech).
Podle čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je právo pokojně se shromažďovat zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy (čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Právo shromažďovat se je podle hlavy druhé oddílu druhého Listiny základních práv a svobod řazeno mezi práva politická. Zákonem, který provádí ustanovení čl. 19 Listiny základních práv a svobod, je zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv, Listina základních práv a svobod ani zákon o právu shromažďovacím neobsahují definici pojmu „shromáždění“. Ze všech těchto právních předpisů lze pouze dovodit, že právní ochrana přísluší pouze „pokojným shromážděním“. Neexistence definice pojmu shromáždění je logickým důsledkem toho, že každá jeho definice může již sama o sobě být do určité míry nepřípustně omezující pro výkon práva pokojně se shromažďovat, když v rovině deklarace ústavních práv lze jen stěží pamatovat na všechny v úvahu přicházející možné budoucí skutkové možnosti jeho realizace.
Jak soud již uvedl v předchozích rozsudcích, vzhledem k tomu, že jedna osoba není způsobilá se shromáždit, je za shromáždění možné považovat teprve přítomnost více osob na konkrétním místě a v konkrétním čase. Jak vyplývá z české odborné právní literatury Černý, P., Lehká, M. Zákon o právu shromažďovacím. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 18-19 s., postačuje již přítomnost dvou osob. Autoři k tomu dále uvedli, že „se však můžeme setkat i s názorem vycházejícím z historického latinského rčení „tres faciunt collegium“ (tři tvoří spolek), dle něhož je nutno k akceptaci subjektu jako shromáždění nejméně tří osob. S tímto názorem však nelze souhlasit, neboť neodpovídá specifikům shromažďovacího práva, s ohledem na to, že není zakládána žádná struktura spolku, nehlasuje se ani jinak nerozhoduje, ale jde o vyjádření jednotného názoru vně shromáždění i jeho výměnu mezi účastníky shromáždění, což je splněno i v případě dvou účastníků“.
Samozřejmě ne každé shromáždění osob je možné považovat za shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím. Jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 zákona o právu shromažďovacím, bude takovým shromážděním pouze pokojné shromáždění více osob k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Ze systematického zařazení práva pokojně se shromažďovat mezi práva politická lze dovodit, že toto právo slouží ke společnému projevení politických názorů v nejširším jejich slova smyslu. Chápajíc politiku jako správu věcí veřejných, půjde o společné projevy názorů na řešení věcí veřejných.
Dlužno doplnit, že z pohledu českého zákona o právu shromažďovacím požívají ochranu všechny typy pokojného shromáždění, bez ohledu na to, zda se jedná o shromáždění oznámené, spontánní či svolané avšak neoznámené. Podle § 12 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím totiž shromáždění, které se koná, aniž bylo oznámeno podle § 5, bude způsobem uvedeným v odstavci 1 rozpuštěno, jestliže nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz podle § 10 odst. 1 až 3. To platí i pro shromáždění, která nebyla svolána. Nedůvodnou je tak nutné shledat námitku odpůrce o tom, že se nemohlo jednat o shromáždění, neboť nebylo oznámeno ani nešlo o tzv. spontánní shromáždění.
Při aplikaci jednotlivých norem dotýkajících se shromažďovacího práva je nutné přihlížet k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. V odborné literatuře je tato precizně vyjádřena v publikaci autorů Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012.
Autoři této publikace na str. 1111 bod 26 k pojmu „shromáždění“ uvedli: „Svoboda shromažďovací dopadá jak na soukromé schůzky a setkání na veřejných komunikacích, tak i na statická shromáždění a veřejné průvody [Djavit An proti Turecku, § 56 a tam citovaná prejudikatura; srov. rovněž Bączkowski a další proti Polsku, § 66]. Pojem „shromáždění“ zahrnuje i tzv. „sit-ins“ a déletrvající okupace budov [Cissé proti Francii, rozsudek, 9. 4. 2002, č. 51346/99, § 35–40]. Skutečnost, zda se jedná o politické, náboženské, kulturní, společenské či jiné shromáždění, není rozhodná [srov. též Sergey Kuznetsov proti Rusku, § 42]. Stejně tak nerozhoduje forma shromáždění – pod ochranu čl. 11 EÚLP spadají i výstavy, koncerty, veletrhy, semináře a recepce [Djavit An proti Turecku, § 60] – a zřejmě ani délka shromáždění [Cissé proti Francii, § 35–40]. Ochrany čl. 11 EÚLP požívají pochopitelně jak organizátoři shromáždění, tak jeho účastníci [Adali proti Turecku, rozsudek, 31. 3. 2005, č. 38187/97, § 266; Barankevich proti Rusku, § 25]. Pokud jde o minimální počet shromážděných lidí pro to, aby vůbec bylo možné hovořit o „shromáždění“ ve smyslu čl. 11 EÚLP, judikatura ESLP k této otázce zatím chybí“.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tak vyplývá důležitý závěr, že pro naplnění definice pojmu shromáždění není podstatná jeho forma.
K pojmu „pokojné shromáždění“ autoři na str. 1111-1112 uvedli: „Text prvního odstavce čl. 11 EÚLP výslovně uvádí, že „[k]aždý má právo na svobodu pokojného shromažďování“. Adjektivum „pokojné“ je pro rozsah svobody shromažďování zcela zásadní. Jak ESLP opakovaně zdůraznil, čl. 11 EÚLP totiž dopadá pouze na „pokojná shromáždění“ a nechrání demonstrace, kde organizátoři a účastníci mají násilnické úmysly [Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, § 77; srov. Osmani proti Makedonii, rozhodnutí, 11. 10. 2001, č. 50841/99; G. proti Německu, rozhodnutí EKLP, 6. 3. 1989, č. 13079/87; Christians against Racism and Fascism proti Spojenému království, rozhodnutí EKLP, 16. 7. 1980, č. 8440/78; a Nurettin Aldemir a další proti Turecku, rozsudek, 18. 12. 2007, č. 32124/02 a další, § 46]. Důkazní břemeno ohledně prokázání „násilnického úmyslu“ organizátorů shromáždění ale leží výhradně na státních orgánech [Křesťansko-demokratická lidová strana (Christian Democratic People’s Party) proti Moldavsku (č. 2), rozsudek, 2. 2. 2010, č. 25196/04, § 23 in fine]. Hranice mezi „pokojným“ a „nepokojným“ shromážděním je však mnohdy velmi tenká [srov. např. Yilmaz a Kiliç proti Turecku, § 64]. V této souvislosti ESLP mj. konstatoval, že zabrání budovy bez použití násilí, které bylo zjevně v rozporu s vnitrostátním právem, lze stále považovat za „pokojné“ shromáždění [Cissé proti Francii, § 50]. Podobně EKLP dospěla k závěru, že nenásilný „sit-in“ blokující vstup do amerických kasáren v Německu je „pokojným“ shromážděním [G. proti Německu, rozhodnutí EKLP]. Drobné incidenty v průběhu shromáždění rovněž nečiní dané shromáždění „nepokojným“; zatímco shromáždění konané za účelem vyvolání nepokojů ochrany čl. 11 EÚLP nepožívá [srov. např. Christians against Racism and Fascism proti Spojenému království; či Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, § 77].
Pro posouzení nyní souzené věci je podstatný ještě další závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a to závěry o otázce místa a načasování shromáždění. Autoři shora uvedené publikace k tomu na str. 112-113 uvedli: „Pro výkon svobody shromažďování má velký význam datum, kdy se má shromáždění konat, a stejně tak samotné místo shromáždění. Ve věci Bączkowski a další proti Polsku ESLP k načasování shromáždění konstatoval [§ 87]: načasování veřejných shromáždění konaných za účelem vyjádřit určité názory může být zásadní pro politickou a společenskou váhu takového shromáždění. […] Pokud se veřejné shromáždění koná poté, co daná sociální otázka ztratila relevanci nebo význam v současné společenské nebo politické debatě, význam shromáždění může být do značné míry omezen. Svoboda shromažďovací – pokud ji není umožněno realizovat v příhodný čas – může snadno ztratit svůj smysl. K místu a načasování shromáždění pak ve věci Öllinger proti Rakousku ESLP uvedl [§ 43]: Shromáždění stěžovatele bylo skutečně zamýšleno jako kontrademonstrace zaměřená proti shromáždění Comradeship IV, organizace nesporně složené hlavně z bývalých členů SS. […] hlavním účelem shromáždění bylo upozornit veřejnost na zločiny spáchané SS a připomenout jimi zavražděné salzburské Židy. Shoda načasování a místa se vzpomínkovou akcí Comradeship IV byla klíčovou součástí poselství, které stěžovatel chtěl sdělit. Kritérium místa hrálo klíčovou roli i ve věci Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, v níž ESLP přezkoumával zákaz shromáždění pořádaného sdružením, které požadovalo autonomii regionu Pirin Makedonie nebo jeho odtržení od Bulharska. Shromáždění měla být pořádána z důvodu připomenutí si určitých historických událostí, a proto se konala na historicky významných místech. ESLP v této věci konstatoval, že ačkoli se zakázané demonstrace dotýkaly národních symbolů a národní identity, tato skutečnost sama o sobě neznamená, že by vnitrostátní orgány požívaly širší míry uvážení ohledně zákazu takových demonstrací. ESLP tento závěr odůvodnil tím, že „[…] kdyby každá pravděpodobnost vzniku napětí nebo prudké výměny slov mezi skupinami, jež proti sobě stojí v průběhu demonstrace, měla ospravedlnit její zákaz, společnost by čelila zbavení příležitosti slyšet různé názory na jakoukoli otázku, která uráží citlivost většinového mínění“ [Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, § 107]“. Při výkladu pojmu „právo pokojného shromáždění na soukromém pozemku“ pak autoři na str. 114-115 uvedli: „specifickým problémem v souvislosti s pozitivními závazky státu ohledně svobody shromažďování je otázka, zda musí smluvní strany umožnit konání shromáždění na soukromém pozemku cizího vlastníka. Tzv. „leading case“ k této otázce je rozsudek ve věci Appleby a další proti Spojenému království [6. 5. 2003, č. 44306/98; srov. rovněž Anderson proti Spojenému království, rozhodnutí EKLP, 27. 10. 1997, č. 33689/96]. Ve věci Appleby se stěžovatelé nechtěli smířit s pokračující zástavbou zeleně a ploch určených k odpočinku a k hrám ve svém rodném městě a za tímto účelem rozdávali letáky a sbírali podpisy před velkým nákupním centrem, a to na pozemku patřícímu společnosti Postel provozující toto nákupní centrum. Zástupci společnosti Postel stěžovatele ze svých pozemků vytěsnili a jejich následným žádostem o povolení sbírat podpisy nevyhověli. Před ESLP stěžovatelé namítali, že Spojené království nedostálo svým pozitivním závazkům, neboť nezajistilo, aby stěžovatelé mohli realizovat svou svobodu shromažďování. V dané věci tak došlo ke kolizi práva pokojně užívat majetek a práva na svobodu shromažďování. ESLP nejprve zdůraznil, že je nutné najít rovnováhu mezi právy stěžovatelů a právem vlastníka nákupního centra, a poté definoval následující pravidla. Článek 10 ani čl. 11 EÚLP nezakotvují svobodu zvolit si fórum (freedom of forum) pro realizaci svých práv [Appleby a další proti Spojenému království, § 47]. Stejně tak měnící se způsoby společenské interakce „automaticky nezakládají právo na vstup na [cizí] soukromý pozemek“ [tamtéž, § 47]. Na druhé straně Soud nevyloučil existenci pozitivního závazku státu chránit svobodu projevu a svobodu shromažďování, pokud by zákaz vstupu na cizí pozemek vedl k tomu, že by bylo zabráněno „jakémukoli účinnému výkonu svobody projevu“ nebo by „zasahoval samotné jádro tohoto práva“ [tamtéž, § 47]. Soud uvedl jako příklad takové situace tzv. korporátní město, kde je kompletní samospráva v rukou soukromé společnosti [tamtéž, § 47]. Lze tedy shrnout, že podle stávající judikatury ESLP ve většině případů kolize práva pokojně užívat majetek a práva na svobodu shromažďování převáží právo pokojně užívat majetek. Smluvní strany jsou povinny upřednostnit svobodu shromažďování a svobodu projevu na úkor vlastnických práv toliko v případech, kdy by došlo k úplné negaci svobody shromažďování a svobody projevu. Ve věci Appleby a další proti Spojenému království tato podmínka splněna nebyla, neboť stěžovatelé mohli sbírat podpisy a rozdávat letáky i na jiných místech (v centru města, uvnitř jednotlivých obchodů v nákupním centru) a mohli projevovat svůj názor jinými prostředky (v regionální televizi, v rádiu či v tisku). Stěžovatelé tudíž nebyli zbaveni možnosti účinně realizovat svou svobodu projevu a svobodu shromažďování [tamtéž, § 48 a 52].
II.
Blokáda byla shromážděním.
1.
Úvodní skutečnosti.
V červenci a srpnu 2011 přistoupila Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, nikoli jakožto správní orgán, nýbrž ve své soukromoprávní pozici jako jakýkoli jiný vlastník lesa, k těžbě dřeva v lokalitě Ptačího potoka. Soukromoprávní pozici Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava při těžbě dřeva potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.8.2013, č.j. 2 Aps 7/2012-47 (dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl, že „Pokud jde o hospodaření v lese, nelze opomíjet právní úpravu lesního zákona. Podle jeho § 4 odst. 1 platí, že pokud jde o lesy ve vlastnictví státu (dále jen „státní lesy“), vztahují se práva a povinnosti vlastníka lesa podle tohoto zákona na právnickou osobu, které je svěřeno nakládání s těmito lesy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Je-li žalovaná podle zákona o ochraně přírody a krajiny povolána k hospodaření se státními lesy na území národního parku, podle lesního zákona na ni dopadají všechna práva a povinnosti vlastníka lesa. Lesní zákon přitom při ukládání povinností vlastníkům lesa nerozlišuje mezi tím, zda je vlastníkem lesa stát, anebo právnická či fyzická osoba. Na všechny vlastníky lesa bez rozdílu dopadají tytéž povinnosti, které jim ukládá veřejnoprávní předpis - lesní zákon - za účelem ochrany a péče o les. Pokud se navíc les nachází na území národního parku, zatěžují vlastníky takového lesa bez rozdílu další povinnosti, tentokrát stanovené jiným veřejnoprávním předpisem - zákonem o ochraně přírody a krajiny - za účelem ochrany přírody a krajiny. Ve vztahu ke státním lesům na území Národního parku Šumava tak vystupuje žalovaná jako subjekt příslušný hospodařit s tímto lesem, tj. jako subjekt, na který se přímo vztahují práva a povinnosti vyplývající z lesního zákona pro vlastníka lesa (§ 4 odst. 1 lesního zákona) a logicky i povinnosti, které vyplývají ze zákona o ochraně přírody a krajiny a které se vztahují na každého, kdo by hodlal provádět takové činnosti jako žalovaná (tj. povinnost požádat o výjimky ze zákazů určitých činností na území národního parku, obstarat si souhlas orgánu ochrany přírody k realizaci zásahů proti škůdcům a povinnost nechat záměr zhodnotit stanoviskem orgánu ochrany přírody). Žalovaná je tudíž při hospodaření se státním lesem povinna vyhovět všem veřejnoprávním povinnostem, které jí stanoví zákon o ochraně přírody a krajiny a lesní zákon, tak jako všichni ostatní vlastníci lesa. Při hospodaření se státním majetkem postupuje žalovaná podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Při hospodaření se státním lesem na území národního parku je v pozici organizační složky, která hospodaří se státním majetkem; vystupuje tedy jako ČR – Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, nikoliv jako správní orgán“.
Mezi veřejnoprávní povinnosti, které byla Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava povinna ctít, patřila povinnost uvedená v ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle kterého ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody. Dále povinnost mít na základě ustanovení § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny výjimku z ustanovení § 16 odst. 1 téhož zákona, podle kterého je na celém území národních parků zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch. S ohledem na skutečnost, že lokalita Na Ztraceném je součástí území Natura 2000, dále povinnost mít na základě ustanovení § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny výjimku z ustanovení 45h téhož zákona, když nebylo provedeno hodnocení záměru Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava ve smyslu ustanovení § 45h zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále povinnost uvedená v ustanovení § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, krom jiného je rušit, resp. mít na základě ustanovení § 56 téhož zákona výjimku z této povinnosti.
K obdobnému závěru dospěl i veřejný ochránce práv v Závěrečném stanovisku a opatření k nápravě ve věci postupu Správy Národního parku Šumava, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí ve věci kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném v Národním parku Šumava ze dne 1.3.2012, sp.zn. 4064/2011/VOP/MPO. Za porušení povinností vyplývajících z ustanovení § 16 odst. 1 § 50 odst. 2, § 56 zákona o ochraně krajiny a přírody byla následně Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava sankcionována rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 24.8.2012, č.j. ČIŽP/42/OOP/SR01/1106446.013/12/CJL, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 2.10.2013, č.j. 1208/510/2012, 87710/ENV/12.
Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava přistoupila k těžbě dřeva, aniž by disponovala jakýmkoli shora uvedeným souhlasem, výjimkou či hodnocením. Těžba dřeva prováděná Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava tak bylo nezákonná.
2.
Cíl blokády.
Svědek A.V., blokádě v jeden den osobně přítomný novinář, k dotazu, co bylo smyslem blokády, uvedl: „Blokáda probíhala z popudu toho, že lidé, kteří se jí účastnili, nesouhlasili s tím, že je postup těžby dřeva napadeného kůrovcem správný z hlediska ochrany přírody, ale také byli přesvědčeni, že park přímo porušuje zákonem stanovené předpisy, jakým způsobem tu těžbu nařídil, zajistil a provádí ji. Proto tam ti lidé byli“. K dotazu, čeho chtěli aktivisté na místě dosáhnout, uvedl: „Chtěli přerušit těžbu. Postup byl většinou pokojný, alespoň co jsem viděl já, ale samozřejmě chtěli přijít na místo, kde se těží, tím pádem těžební dělník musel přestat z důvodu bezpečnosti, aby někoho nezranil, tím pádem se narušila ta těžba“.
Svědek Mgr. P.M., velitel pořádkové jednotky odpůrce, uvedl, že „cíl byl patrný, když jsme s nimi mluvili, že nechtěli, aby se kácely stromy, že protestují proti práci v lese, proti odkůrování stromů atd. To bylo jejich cílem, nicméně při tom právě docházelo k tomu, že tam byly takové situace, že stromy padaly blízko nich, ohrožovaly jak těžaře, tak je samotné, takže z toho důvodu jsme takto postupovali“.
Svědkyně Mgr. M.S., vrchní komisařka Operačního odboru odpůrce, k dotazu, co bylo cílem aktivistů, uvedla, že „Chtěli zastavit těžbu, chtěli zabránit těžařům v tom, aby dál káceli“.
Svědek plk. JUDr. J.M., vedoucí územního odboru Klatovy, Policie ČR, vypověděl, že cílem aktivistů bylo „jednoznačně komplikovat nebo bránit pracím, které v tomto prostoru probíhaly“ a dále uvedl: „podle našeho vyhodnocení cílem bylo zkomplikování či pokus o znemožnění těžby v místech, které byly označeny“.
Svědek Bc. P.Š. uvedl: „Myslím si, že celá ta podstata byla zřejmě taková, zamezení tomu, aby došlo ke kácení“.
Svědek J.S. k otázce, co bylo cílem blokády uvedl: „z mého pohledu cíl blokády byl jednak zabránit nelegálnímu kácení v tom místě, čili zabránit porušování zákona a zároveň na celý ten problém porušování zákona složkou státu upozornit veřejně prostřednictvím médií, čili vnímal jsem tam vlastně cíle dva“.
Svědkyně K.H. uvedla, že cílem blokády bylo „určitě zabránit ilegálnímu kácení na Ptačím potoce. Těch míst, kde se ilegálně kácelo, bylo asi víc, ale naše síly nebyly neomezené, tak jsme se dohodli, že se nám jedná o Ptačí potok“.
Svědek J.P. uvedl, že „naším cílem jednoznačně bylo chránit přírodu v národním parku, konkrétně v lokalitě Na Ztraceném u Ptačího potoka, kde docházelo k nezákonnému kácení, takže jsme tam jednak chránili přírodu a jednak i zákon. Naším cílem bylo vyvolat veřejnou debatu, odbornou mediální politickou veřejnou debatu o tom, jakým způsobem se má chránit Národní park Šumava a jakým způsobem ho Správa národního parku vlastně nechrání nebo porušuje zákony“.
Svědek J.B. uvedl: „Blokádou jsme chtěli jednak ochránit to konkrétní místo přírodně cenné před zničením těžbou a možná ještě důležitějším cílem blokády, protože takto ohrožených míst v národním parku v roce 2011 bylo více, bylo vyvolat veřejnou debatu, zájem politiků, aby tuto situaci řešili“.
Soud má za to, že obsah svědeckých výpovědí je zcela v souladu s tím, co navrhovatel tvrdil v námitkách, tj. „že smyslem blokády bylo snažit se zabránit poškozování chráněné přírodní lokality, upozornit na porušování zákona a na z hlediska ochrany přírody nesmyslnost postupu správy národního parku a vzbudit pozornost médií“.
Z obsahu svědeckých výpovědí tak vyplývá závěr, že hlavním cílem blokády bylo osobní přítomností ve vlastním těžebním prostoru v čase těžby zabránit nebo alespoň ztížit provádění nezákonné těžby dřeva v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava a tím vyjádřit svůj názor na zákonnost těžby a současně vyvolat zájem médií za účelem vyvolání veřejné debaty.
Dlužno na tomto místě doplnit, že tento cíl byl pro odpůrce seznatelný ještě před jeho zásahem proti aktivistům. Vyplýval totiž z obou dokumentů, o které odpůrce opíral důvod svojí přítomnosti v předmětné lokalitě. Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava v „Žádosti o zajištění pořádku a ochrany života a zdraví“ ze dne 22.7.2011 totiž uvedla, že „žádá o zajištění pořádku a ochrany života a zdraví v důsledku pohybu a pobytu osob bránících uskutečňování lesnických zásahů proti kalamitním škůdcům“. Ve výroku usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 22.7.2011, č.j. 15 Nc 53/2011-46, pak bylo uvedeno, že „Občanskému sdružení Hnutí – DUHA – Přátelé země Česká republika se ukládá, aby se zdrželo organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti fyzických osob v lesích na území Národního parku Šumava, které by zabraňovaly provádění zásahu proti kalamitním škůdcům“. V odůvodnění tohoto usnesení pak bylo při konstataci obsahu návrhu Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava uvedeno, že „žalovaný proti této oprávněné činnosti žalobce vyhlásil veřejnou hromadnou akci, jejímž účelem je přítomností a pohybem jednotlivých fyzických osob v územích s dotčeným státním majetkem, kde je prováděna asanační opatření, bránit zejména vjezdu vozidel a i jinak mařit provádění uvedených opatření, zejména kácení tzv. kůrovcových stromů“. Nelze pominout ani tu skutečnost, že na základě těchto dvou listin měl dostatek indicií pro to, aby učinil jednoznačný závěr o nezákonnosti těžby dřeva. V listinách je výslovně zmiňováno, že těžba dřeva probíhá z důvodu postupu proti „kalamitním škůdcům“. Jak již bylo uvedeno shora, k takovéto těžbě byl na základě § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny nezbytný předchozí souhlas orgánu ochrany přírody. Tato skutečnost byla bez dalšího zjistitelná prostým nahlédnutím do zákona o ochraně přírody a krajiny.
Soud dále setrvává na svém závěru prezentovaném již v předchozím rozsudku, tj. že vyjádření nesouhlasu s těžbou dřeva, zvláště pak v národním parku, je vyjádřením svého názoru. Vyjádření svého názoru je realizací práva na svobodu projevu. Podle čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyjadřujícího obsah svobody projevu, má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Blokáda tak sloužila k využívání svobody projevu vyjádřením postoje k těžbě dřeva v jedné z lokalit Národního parku Šumava. To, že k vyjádření svého názoru může dojít formou zabrání určitého pro shromáždění důležitého místa, je potvrzeno již zmíněnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Současně šlo o projevení politického názoru v nejširším jeho slova smyslu, neboť došlo k projevu názorů na řešení věci veřejné.
Podle čl. 35 Listiny základních práv a svobod má každý právo na příznivé životní prostředí. Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. V souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze těchto práv domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Takovým zákonem je především zákon o ochraně přírody a krajiny. Skutečnost, že ochrana životního prostředí je věcí veřejnou dokládá především ustanovení § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ustanovení § 70 odst. 1 výslovně stanoví, že ochrana přírody podle tohoto zákona se uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů. Skutečnost, že ochrana životního prostředí je věcí veřejnou, vyplývá i z preambule Ústavy České republiky, ve které je mimo jiné uvedeno, že „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, … odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, …. prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky“ a jejího čl. 7, podle kterého stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Veřejná povaha je v dané věci podtržena tím, že byl vyjádřen postoj k těžbě dřeva v národním parku. Národní parky jsou pod zvláštní ochranou zákona o ochraně přírody a krajiny, jakožto rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam (§ 15 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny). Národní pak Šumava, zřízený nařízením vlády č. 163/1991 Sb., tak zcela jistě patří mezi přírodní bohatství České republiky. Uskutečňuje-li se ochrana přírody za přímé účasti občanů, je evidentní, že účast občanů bude díky jejich významu mnohem intenzivnější na území národních parků než kdekoli jinde.
Cíl blokády tak byl zcela v souladu s cílem sledovaným zákonem o právu shromažďovacím v ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona.
3.
Průběh blokády.
K vlastnímu průběhu blokády se komplexně vyjádřil především svědek Jan Piňos.
Svědek uvedl: „Já jsem byl na blokádě po celou její dobu kromě prvních několika dní, konkrétně jsem tam byl od 18.7. do 14.8. prakticky nepřetržitě s výjimkou jednoho nedělního odpoledne. Na blokádě jsem hrál roli koordinátora, řekněme hlavního organizátora a mojí hlavní rolí byla práce s lidmi, byl jsem něco jako personalistou, školitelem a zároveň koordinátorem pohybu lidí v terénu. Kdybych měl popsat jeden průměrný den, tak bych začal tím, že navečer, kdy přijížděli noví lidé, těm jsem se musel věnovat, museli dostat právní minimum, dostali mapky, všechny potřebné kontakty, dostali celou sadu informací, takže dostávali informace jak ústně, tak písemně. Školení bylo poměrně důležité, pokud vím, tak na té blokádě, kdo by tím školením neprošel, se nevyskytoval nebo zcela okrajově, dost jsme na to dbali, aby ti lidé, kteří tam přijeli, věděli přesně a znali kontext situace. Potom hlavním bodem celého programu z hlediska mé práce asi nejdůležitějším byla celovečerní porada, která často trvala několik hodin, lidí na blokádě průměrně bylo od 50 do 100 a velice se měnili, tzn. často přijely desítky nových lidí a desítky lidí odjely, ten příliv lidí nebyl z naší strany nějakým způsobem možný koordinovat, lidé přijížděli spontánně na základě zpráv, které se šířily po sítích. Na začátku vyzývalo hnutí Duha, pokud hrálo v té věci roli organizátora, pak už nikoliv. Takže lidé takto přijížděli ve velkém počtu, a proto to bylo dost náročné to přijímání i ty porady každovečerní, které trvaly mnoho hodin. My jsme vždycky v kruhu zkušených lidí, kteří na blokádě už byli delší dobu, jsme vytvořili před velkou poradou nějaký nástin postupu na další den, ten jsme se snažili měnit nebo ho přizpůsobovat situaci, potom byla porada všech lidí v jedné velké místnosti a tam jsme si hlavně rozdělovali role na další den, těch rolí byla spousta, byli to především lidé, kteří vedli ty skupiny v terénu, potom lidé, kteří přímo blokovali, lidi, kteří měli za úkol chránit jejich bezpečnost a zdraví a dokumentovat, co se děje, potom tam byly různé spojky, byli tam lidé, kteří dokumentovali stav přírody, její poškození, odborníci, byl tam tiskový mluvčí. Já jsem měl ještě pomocníka, protože té práce už pak bylo tolik, měl jsem dva telefony a stejně to nešlo, takže jsem měl asistenta trvale po boku. Měli jsme i role v zázemí, kuchaře, zásobovatele, řidiče. Říkám to na doklad toho, že ta organizace byla docela propracovaná a náročná. Ty porady někdy trvaly dlouho do noci třeba do půlnoci, ty skupiny potom když byly rozděleny, kdo kam půjde, vybaveny mapkami, takže ti lidé věděli, kam mají do terénu jít a potom ty skupiny se ještě domlouvaly spolu na závěr té společné porady na detailnějším postupu příští den. Někdy jsme pracovali i v noci, tzn. lidé šli do terénu, něco tam připravovali ještě v noci a brzo ráno jsme vyráželi do terénu, tam jsme společně odjeli auty, parkovali jsme buď na Modravě, nebo na Filipově Huti, lidi odešli do lesa a potom podle sdělení těch skupin odešli do terénu na různá místa, kde jsme věděli, že probíhá kácení nejvíc. Já jsem byl vždycky vně toho prostoru, kde se bezprostředně kácelo, tzn. nechodil jsem za pásku, protože jsem chtěl zůstat vždycky na místě a nebýt odvlečen policií a ani ten můj asistent, takže jsem měl velice dobrý přehled, u mě se sbíhaly informace od všech skupinek z terénu a ti se snažili bránit kácení. Měli jsme takovou taktiku, že vždycky jeden brání dřevorubci, snaží se ho nějakým způsobem přesvědčit preventivně, aby nekácel, postavit se k tomu stromu, mluvit s ním napřed, aby ten druhý člověk ho chránil, dokumentoval. Všechno bylo samozřejmě nenásilné, nikdy jsme k žádnému násilí nepřikročili, zato k násilí docházelo ze strany dřevorubců, a to zásadnímu, útočili třeba i motorovými pilami. Ti lidé vstupovali do toho prostoru, bránili, policie proti nim zasahovala, vyváděla je. Počty lidí byli od 50 do 100 lidí, maximálně nás tam bylo 3.8. přes 100, to byla velká akce, policistů tam bylo zhruba stejně tolik. Když nás přibylo, tak se mi zdálo, že přibylo i policistů. Policisté vyváděli lidi, když neuposlechli pokynu, tak je vynášeli ven, docházelo i občas k překročení pravomocí a zbytečnému násilí ze strany policie. Vlastně všichni lidé, kteří přijížděli na blokádu, tam přijížděli za účelem blokovat. Pokud někteří z nich potom zaváhali u pásky a nešli blokovat, tak to bylo pouze výhradně proto, že se zalekli toho násilí, které bylo velké, a nebezpečí, které bylo velké, protože stromy padaly bezprostředně vedle lidí, jak vedle blokádníků, tak vedle dřevorubců i policistů a byl jenom zázrak, že se za ten měsíc nikomu nic nestalo. Takže pokud někdo o své vůli se rozhodl, že navzdory své touze chránit přírodu, přijel na blokádu a rozhodl se, že nepůjde za pásku, tak samozřejmě na něj nebyl vyvíjen žádný nátlak, takže to říkám na vysvětlení toho, že ne všichni lidé šli za pásku a ta situace byla velice proměnlivá a den ze dne se lišila, jak ze strany dřevorubců, kolik jich tam bylo, jak vyhrožovali, jak byli násilní, i ze strany samozřejmě adekvátní reakce blokádníků. V tom prostoru blokády nebyli žádní turisté, pokud tam nějací zabloudili, tak to musela být náhoda, rozhodně všichni lidé, kteří se pohybovali v tom prostoru, patřili k blokádě a věděl jsem o nich nějakým způsobem, až na nějaké výjimky typu novinářů, kteří se samozřejmě neprezentovali, přijeli, ale často i ti novináři s námi vstupovali do kontaktu, minimálně s naším tiskovým mluvčím. Lidé byli odváženi z prostoru, potom odváženi na policejní stanici do Kašperských Hor k podání vysvětlení, potom se zase podle možností vraceli na místo zpátky do blokády. Mezitím přijížděli noví lidé a moje práce se zase opakovala. Odcházeli jsme z terénu pozdě odpoledne ve chvíli, kdy už ustalo kácení, když poslední dřevorubec opustil místo, tak jsme odcházeli i my na základnu, kde jsme bydleli, postupně jsme bydleli asi na třech nebo čtyřech místech, naše základna. Ta organizace stála celkově poměrně mnoho času, nejenom můj veškerý čas, ale i z hlediska účastníků, třetinu času jsme strávili tou přípravou na další den. Bylo to náročné proto, protože lidi se neustále přilívali mezi účastníky, byla řada lidí, kteří neměli zkušenosti, a bylo to pro ně poprvé v životě a ta situace byla opravdu hodně krajní. O tom, že blokáda byla organizovanou akcí, svědčí mimo toho, co jsem popsal ohledně každodenního provozu, také to, že se během jejího průběhu uskutečnilo několik akcí, ať už to byla diskuse, na kterou byli zváni představitelé blokády, ať už odborný mluvčí, tiskový mluvčí, byla to třeba debata s ředitelem S., byla to návštěva inspekce Ministerstva vnitra pana M. Krom toho průběhu tam byla řada akcí, které vždycky vyžadovaly někoho z naší strany, kdo by reprezentoval účastníky blokády. S velitelem policie s panem majorem č. 282645 jsem byl v kontaktu, byť jsme si netřásli rukou, ale rozhodně když byla nějaká krajní situace ohrožení lidí na životě, tak jsem ho žádal, aby policie lidi chránila, což nečinila, a na druhé straně pan major se mě snažil přesvědčit, abychom toho nechali, občas více po dobrém, občas po zlém. Jeho jméno nevím“. Svědek dále uvedl, že „jádro tam bylo po celou dobu, já jsem tam byl po celou dobu, pan V., který tam byl zpočátku jako tiskový mluvčí, byl pak nahrazen V.V., takže každý z nich tam byl přibližně polovinu, pan V. první polovinu, pan V. druhou polovinu. Vedoucí jednotlivých skupinek, které byly v terénu, jedna z nich je K.H., tak ti tam byli taky skoro po celou dobu nebo odjeli třeba jen na několik dní, protože byli velice potřební na místě, těch zkušených lidí nebyl zase nadbytek, takže bylo dobře, že tam zůstávali, takže to jádro tvořilo nějaký návrh programu na další den a to byli lidé, kteří se moc neměnili, bylo jich třeba 5 až 8. Jinak se tam vystřídalo několik set lidí za celou tu dobu“. K dotazu, kolik lidí čítaly skupinky, o nichž hovořil, svědek uvedl, že „třeba tak čtyři, záleželo na tom, kolik nás bylo a jaká byla potřeba, na kolik míst jsme se museli rozptýlit. Průměrně ve skupinkách bylo 4 až 6 lidí, ale ty skupinky se potom ještě mohly rozdělit, třeba ráno vyrazila do terénu do vyhrazeného prostoru, který měl hektar, skupina, která měla 4 až 6 lidí, potom zjistila, že v rámci toho hektaru se těží na třech místech, tak se ještě ta skupina rozdělila třeba do dvojic. Nikdy jsme ale nechodili individuálně, to byla zásada, že jsme chodili po dvojicích z důvodu bezpečnosti. Ta skupina měla blokovat, základní funkcí lidí v terénu bylo blokovat, tzn. snažit se zabránit kácení stromů nenásilnou pokojnou cestou, za prvé komunikací s dřevorubci, snahou je přesvědčit, aby nekáceli. Pokud to nezafungovalo, tak potom tím, že vstupovali do toho území a předpokládali, a v tom byla slabina blokády, protože my jsme předpokládali, že pokud budeme vstupovat do toho prostoru, kde se kácí, tak že se kácet nebude, v tom jsme se ale bohužel zásadně přepočítali, a to bylo selhání policie podle mého názoru naprosté a fatální, že policie nechránila životy lidí a jejich zdraví, ale policie tam chránila nezákonnou činnost kácení lesa, takže bohužel často se kácelo, i když lidé v tom prostoru byli a potom bohužel blokádníci nemohli zcela naplnit smysl své práce, ale přinejmenším kácení zpomalili. Taktika se měnila především podle toho, na kolika místech jsme měli informace, že se bude kácet, takže když třeba v prostoru č. 4 se kácelo od 25.7., vyvrcholilo to tam 27.7., tam byla ta největší holina, tak na této lokalitě, které jsme říkali čtyřka, měli jsme to rozdělené na segmenty, tak potom třeba jsme věděli, že tam bude hlavní kácení, tak většina lidí šla tam a ostatní místa, která jsme měli vytipovaná, tak byla pokrytá třeba jen dvojicemi, které monitorovaly situaci. Z toho je určitě hodně dokumentů z kácení na jihozápadním území, z té čtyřky. Jiné dny, kdy byli dřevorubci rozptýlení víc po ploše celého území, tak jsme se víc rozptýlili a i během dne jsme taktiku měnili, což vedoucí skupin dohadovali se mnou podle toho, kolik lidí bylo ještě vůbec schopných blokovat a kolik bylo odvezených na stanici do Kašperských Hor, tak vlastně ty skupinky byly nějakým způsobem během dne narušeny nebo některé rozprášeny, tak z lidí, kteří zbyli, jsme zase stmelili jiné skupiny, takže jsme měli nějakou taktiku celkovou z večera na další den a tu jsme potom v průběhu dne, jak se měnila situace, museli aktuálně měnit. Já jsem byl pořád v kontaktu s vedoucími skupin, takže jsem věděl, kde je třeba posílit a kde jsou zase třeba lidé navíc, kteří by mohli jít tam, kde je potřeba“. K dotazu, jak se účastníci dozvídali o konání blokády, svědek uvedl: „Na začátku, když hnutí Duha bylo iniciátorem, tak posílalo přes své mailové listy nebo přes Facebook oznámení o tom, že se blokáda chystá, to byl nějaký první impuls, pak na základě předběžného opatření hnutí Duha z toho vycouvalo a pak už se to šířilo spontánně, nejenom po internetových sítích, ale šířilo se to i přes média, protože blokáda měla obrovskou publicitu a lidé, kteří se tím cítili oslovení, tak přijížděli“. K otázce, kdy blokáda začala, svědek uvedl: „Já jsem přijel v pondělí večer 18. a blokáda začala myslím 15. v pátek před tím víkendem. První týden byla blokáda řekněme symbolická, protože se ještě nekácelo, začalo se kácet 14. a na to konto hned přijeli lidé, kácení ustalo a potom od pondělí 18. až do pátku se ten první týden nekácelo a to už běžela souvisle symbolická blokáda. Potom od pondělka 25. se začalo kácet a začala blokáda naostro a trvala až do poloviny srpna, do 14.8. Pak jsme ještě monitorovali situaci několik týdnů po skončení blokády, byly tam hlídky terénní. Vlastně i ty hlídky terénní nás upozornily na to, že začala nelegální těžba, to bylo v první polovině července těsně před blokádou. Byly to dobrovolnické hlídky hnutí Duha“. K dotazu, zda větší část skupinky nebo celá skupinka vstupovala do prostoru označeného páskou, svědek uvedl: „Ano, to bylo jejich cílem. Kácelo se v prostoru za páskou, takže cílem skupiny bylo vstoupit do prostoru za páskou a bezprostředně bránit nenásilně kácení. Pokud někdo, převážně nový člověk, který přijel večer a viděl tu melu, lekl se na poslední chvíli, tak tam nešel, ale rozhodně bránila naprostá většina lidí“. K dotazu, kde byli ubytovaní, svědek uvedl: „První týden do středy jsme byli na Antýglu v kempu, pak jsme byli na Jelenově, potom na Filipově Huti a potom zase na Jelenově, takže nejvíc času na Jelenově v soukromém objektu“. K dotazu, zda jsou to místa, která jsou mimo lokalitu Ptačího potoka, svědek uvedl: „Ano, jezdili jsme auty. Když jsme byli na Filipově Huti, to bylo nejblíž, to jsme chodili pěšky ten druhý týden blokády od 25.7., a pokud jsme bydleli na Antýglu nebo na Jelenově, tak jsme dojížděli s tím, že jsme nechali auta na Filipově Huti na veřejném parkovišti nebo na Modravě, měli jsme vždy hlídače, protože auta nám byla občas poškozovaná“. Svědek dále uvedl: „Odjeli jsme na Modravu nebo na Filipovu Huť nebo často na obě ta místa podle toho, jak jsme šli do terénu, podle dostupnosti toho území, které jsme chránili, takže lidé dojeli na parkoviště společně, tam potom šli po těch skupinách, jak byli rozděleni z té hlavní večerní porady, tak už šly samostatně ty skupinky, to bylo třeba ráno v sedm, ta největší část lidí šla do terénu mezi sedmou, osmou, aby už byli nejpozději v osm na místě, a pozdě odpoledne kolem páté se vraceli. Já jsem měl přehled, kde kdo je, a koordinoval jsem i odvoz auty zpátky“.
K vlastnímu průběhu blokády se dále komplexně vyjádřila svědkyně K.H.
Svědkyně uvedla: „Byla jsem na blokádě měsíc, téměř od začátku do konce asi od 19.7. do 18.8., tzn. že jsem se tam dostala ještě v tom týdnu, kdy blokáda byla ve fázi hlídkování, kdy se ještě nekácelo a nebyla tam policie. O blokádě jsem se dozvěděla tak, že jednak celý rok bylo jasné, že se na Šumavě něco děje, tak jsem byla v pohotovosti a pak ta informace ke mně dolehla naráz ze dvou stran, kamarádka to vyčetla někde v médiích a upozornila mě a téměř zároveň přišel i první e-mail od hnutí Duha, kde popisovali situaci na Ptačím potoce a vyzývali k účasti. Já jsem ty lidi tenkrát vůbec neznala, maximálně jsem znala z doslechu jméno M.V., ale organizátory, pana B. jsem neznala, každopádně jsem zavolala na uvedený telefon a dostala jsem instrukce, že mám přijet na Antýgl, co si mám vzít s sebou a že se mě tam někdo ujme. Tak to proběhlo, přijela jsem na Antýgl, celkem lehce jsem našla ostatní aktivisty, na začátku tam bylo asi 10 – 15 aktivistů, to bylo v tom týdnu, kdy se ještě nekácelo. Další pondělí, kdy se začalo kácet, tak jsme všichni volali o pomoc, ta výzva se roznesla a začali přijíždět další lidé, každý den tam bylo v průměru 30, 40, 50 lidí. Já jsem tam zůstala až do konce kácení s dvěma krátkými přestávkami, kdy jsem si jela vyřídit nějaké záležitosti. Moje funkce tam byla od počátku, kdy jsem byla naprosto řadový aktivista, a když jsem se tak nějak rozkoukala v tom, co se děje a proběhly nějaké první zákroky, tak jsme se dostala do funkce vedoucí malé skupinky. Měli jsme každý večer poradu a rozhodli jsme se, že nejlepší bude na tom místě operovat v malých skupinkách, na tom Ptačím potoce ohnisek kácení bylo víc a přibývalo jich. Zjistili jsme, že místa, kde se kácí, narůstají i v zadní části lesa, tak jsme si určili malé skupinky zhruba o pěti lidech, měl tam být nějaký člověk, který měl foťák nebo kameru a dělal nám zázemí v tom smyslu, že tam někdy docházelo jak ze strany policistů nebo i ze strany dřevorubců k útokům, takže funkcí tohoto člověka bylo dokumentovat a v podstatě nás tím chránit, protože jsme předpokládali, že pokud to bude natáčené, tak si na nás nebudou tak dovolovat. Byla jsem tam jako organizátor té své skupinky, jsem psycholožka, tak jsem jim byla jakoby morální oporou, což asi dělal každý vedoucí té skupinky. Velice brzo ráno jsme autem dorazili na Modravu na ta nejbližší parkoviště, pak jsme všichni společně došli 4 km na Ptačí potok a tam jsme se rozdělili do skupinek. Vzala jsem svých pár lidí a šli jsme na určené místo. Během dne se to mohlo měnit, protože situace byla různá každý den, takže na některém místě se přestalo kácet nebo se stalo, že na nějakém místě bylo tolik policistů, že nebylo možné se dostat skrz jejich kordon, takže někdo třeba odcházel, takže ty skupinky komunikovaly do určité míry i mezi sebou a především s vedením s panem Piňosem, který byl neustále na telefonu. Měli jsme samozřejmě nějakou pravomoc podle vlastního uvážení, když jsme viděli, že je nás zapotřebí někde jinde nebo že tam to nemá smysl, tak jsme se potom v tom terénu přesunovali“. K dotazu, jaký počet lidí byl součástí její skupiny, svědkyně uvedla „Obvykle pět“. K dotazu, v čem spočívala její činnost v průběhu dne, co konkrétně dělali, svědkyně uvedla, že „Poté, co jsme dorazili brzy ráno na Ptačí potok, tak jsme si vybrali nějaké stanoviště, říkali jsme jim čísly, takže třeba se řeklo, že jdeme na trojku. Došli jsme tam, většinou jsme tam byli dřív než dřevorubci, takže jsme čekali na jejich příchod, a když dřevorubci přišli, tak jsme šli a začali jsme blokovat stromy. Pokud tam nebyla policie od začátku, tak to blokování někdy bylo účinné, že třeba několik hodin jsme tam blokovali, to záleželo na těch konkrétních dřevorubcích, někteří se nás chvilku snažili odradit a potom respektovali naše vlastní bezpečí a nechali toho kácení, někdy se naopak stávalo, že těm dřevorubcům to bylo celkem jedno a ty stromy tam padaly mezi lidi, snad i na lidi, slyšela jsem, že někdo musel uskočit, když na něj padal strom. Potom přišla policie, takže pak jsme se domlouvali, jestli tam vytrváme do příchodu policie, v některých případech, kdy jsme měli pocit, že se ještě nechceme nechat odvést hned, tak jsme se dohodli na tom, že na chvíli odejdeme nebo se přesuneme na jiné stanoviště, ale v podstatě během dne ta skupinka byla skoro vždycky rozprášená“. K dotazu, zda celá skupina vstoupila do ohraničeného těžebního prostoru nebo někdo zůstal venku, svědkyně uvedla: „To bylo různé, měli jsme takovou dohodu, že tam byl alespoň jeden člověk, který měl kameru a natáčel ten zákrok a z toho principu, aby ho nemohli zadržet, tak zůstával za páskou. V některých případech jsme se všichni ostatní domluvili, že tam jdeme naráz a šli jsme blokovat naráz a někdy jsme se domluvili ti zbývající čtyři, že dva šli blokovat a poté, co byli odtaháni policií, tak nastoupili ti další dva“. Svědkyně k celkové skupině uvedla: „Bylo nějaké jádro deseti nebo patnácti lidí, kteří tam byli většinu té doby, další lidé tam strávili týden, pak museli odjet z pracovních důvodů, ale pak se ještě vrátili, a pak byla spousta takových lidí, kteří tam jakoby nějak prošli, že tam třeba strávili den, dva, takže někteří lidé zůstávali a velké množství tam bylo jen několik dnů, takže jádro skupiny zůstávalo a ti na vnějším okraji se obměňovali“. K dotazu, kolik skupinek bylo, svědkyně uvedla: „To záleželo na konkrétním dni, protože někdy nás tam bylo 40, někdy 60, takže záleželo na tom, kolik bylo možné udělat skupinek, ale řekněme, že jich mohlo být 6, 7“. Svědkyně dále uvedla: „Mé skupince bylo přiděleno nějaké stanoviště a mohlo se dít to, že třeba někteří členové byli zatčeni, naše skupinka se zmenšila a tak jsem volala koordinátorovi, co máme dělat, on např. řekl, že se mám spojit s nějakou jinou skupinkou, kde jich je taky málo, takže v průběhu dne jsme byli někdy odveleni na jinou oblast lesa“.
K vlastnímu průběhu blokády se dále komplexně vyjádřil svědek J.S.
Svědek uvedl: „Já jsem se na místo blokády dostal jako běžný účastník. O tom, že blokáda probíhá, jsem se dozvěděl od přátel e-mailem a vzhledem k tomu, že o toto téma mám zájem, tak jsem se rozhodl zúčastnit, nicméně v průběhu mojí účasti na blokádě, která byla rozdělená do tří epizod, účastnil jsem se přibližně od 26. do 31.7.2011, potom asi 4 dny v počátku srpna a potom asi dva dny kolem 13. a 14.8. Moje role se postupně proměňovala. Myslím, že na té blokádě to bylo poměrně obvyklé, že lidé přijížděli jako účastníci, kteří neměli s tou organizací nic společného, ale postupem doby získávali nějaký větší úkol v organizaci té skupiny. Původně jsem se zúčastnil jako blokádník s tou skupinou, podřídil jsem se nějakému skupinovému rozhodnutí a účastnil jsem se první větší akce 26.7., kdy skupina asi 30 aktivistů se v přítomnosti několika novinářských týmů, pokoušela zablokovat lokalitu v předmětném území, kterému se říká Březník, takže tam nás bylo 20, 30, kdy jsme se snažili zablokovat jednak práci těžařů, která tam probíhala poměrně intenzivně, a zároveň jsme se snažili na problém upozornit i mediálně, protože tam byli přítomni novináři, kteří tu blokádu, respektive zásahy policistů zaznamenávali. Potom jsem se účastnil dalších podobných zásahů v každém dni, kdy jsem na Šumavě byl. Za zmínku stojí akce, která proběhla 3.8., byla organizovaná takovým způsobem jednak, aby blokáda byla úspěšná věcně a zároveň, aby to přitáhlo pozornost médií, takže to byl den, kdy se blokády zúčastnilo asi 100 lidí, tam jsem již měl takovou roli poloorganizační, kdy jsem pomáhal hlavnímu organizátorovi na místě s tím, že jsem byl komunikační spojkou, vyřizoval jsem jeho telefonické hovory s jednotlivými skupinami, ty jsem se snažil koordinovat tak, abychom se všichni v daný čas dostali do oblasti, kde probíhala těžba, kde byli zároveň lezci na stromech a kde jsme očekávali, že to bude mediálně pokryté“. Svědek dále uvedl: „Co se týká organizační podoby té blokády, zvykem bylo to, jak dokládají i videozáznamy, které byly předloženy a které jsem stříhal ze záběrů jednotlivých účastníků, že skoro každý večer byla nějaká porada, během které se jednak hodnotil uběhlý den, jak byla úspěšná mediální práce s tím tématem, jak bylo úspěšné blokování těžby v terénu, zároveň se hovořilo o tom, jaké jsou optimální možnosti pro následující den, to bylo projednáváno v širším kolektivu všech přítomných účastníků té blokády, kterých obvykle bylo mezi 30, 50. Potom velmi brzy ráno celá ta skupina vyrážela do toho prostoru a tam na základě té dohody se buďto soustředila na jedno místo, které chtěla zablokovat, nebo se naopak rozhodlo, že se pokusíme nějakým způsobem blokovat míst víc. To bylo průběžně během dne ohlašováno převážně J.P., ale i jiným a v zásadě se dá říct, že ta strategie se měnila i během dne, protože se měnily podmínky podle toho, kde zasahovala policie a kde káceli ti lesní dělníci. V těch týmech jsme měli zpravidla rozdělené role, pokud jsme chtěli blokovat s nějakým předmětem, typicky s trubkou, tak to vyžadovalo, že blokující osoba byla vlastně částečně bezmocná a nehybná a z hlediska její bezpečnosti jsme se rozhodli, že bude vhodné, když vždycky bude doprovázena někým dalším, která bude třeba za páskou a bude tuto osobu nepřetržitě sledovat, bude na telefonickém příjmu“. Svědek dále uvedl: „Celá skupina se dopravovala většinou na to místo společně. Od místa, kam bylo možno dojet auty, šli pohromadě. Potom během dne dost často se začínalo třeba pohromadě ve všech těch 30 – 40 lidech, nicméně s ohledem na to, že se kácelo ve více lokalitách zároveň, tak se skupina rozdělila na dvě až šest podskupin, které byly koordinované v průběhu celého dne, probíhala mezi nimi komunikace. Co se týká počtu, ty skupiny byly veliké mezi 5 a 15 lidmi, někdy to také ale mohlo být méně“. K dotazu, zda větší počet aktivistů vstupoval do těžebního prostoru označeného páskou, nebo pouze jednotlivci, svědek uvedl: „Já jsem se blokády účastnil v zásadě každý z těch dnů, co jsem byl přítomen, takže řádově třeba 7 dní a při těchto svých aktivitách jsem nebyl svědkem toho, že by někdo z těch účastníků blokády zůstával za páskou v situaci, kdyby tam byla nějaká možnost reálně zablokovat tu těžbu, případně zvýraznit to, že ti těžaři ty stromy kácejí, takže vlastně já nemůžu popřít, že někdo zůstával za páskou, určitě zůstávali za páskou právě ti lidé, kteří monitorovali ty lidi, kteří byli v trubkách nebo kteří měli právě tu roli podle policie nepřestupovat nějaké jejich nařízení nebo jejich požadavek a nevstupovat do toho prostoru, protože bylo důležité, aby tihle lidi nebyli omezeni policisty, ale mohli na tom místě setrvat, ale o nikom jiném si nevzpomínám, že bych věděl, že nevstupuje za tu pásku, když by v tu chvíli mohl. Já jsem byl účastníkem skupiny většinou o pěti, deseti lidech a v zásadě všichni, pokud to bylo nějak odůvodněné, tak jsme vstupovali za pásku, ovšem samozřejmě byly také situace, že počet policistů na jednotlivém místě byl srovnatelný nebo i vyšší než náš a v takových momentech oni poměrně aktivně byli schopni zablokovat to, abychom se za tu pásku dostali, a pokud jsme se tam dostali, tak byli schopni rychleji ty osoby vynášet nebo případně i odvážet na služebnu, než jsme tam byli schopni pronikat“. K dotazu, zda se blokády účastnili totožní lidé, svědek uvedl: „Myslím, že z té skupiny byla zhruba jedna třetina až jedna polovina účastníků blokády, kteří tam vytrvávali po velkou část blokády, a potom tam byla poměrně velká část, řekněme dvě třetiny nebo jedna polovina osob, které tam byly třeba jenom dva, tři dny, případně se ke skupině přidali až v průběhu dne třeba jenom na jeden den, ale to bylo myslím spíše výjimečné“. K dotazu, kdy činnost skupiny obvykle končila, svědek uvedl: „Myslím si, že u toho blokování souvisela s útlumem aktivity těžařů, což bylo většinou kolem čtvrté, páté hodiny, nicméně zřejmě tam byly i dny, kdy policie byla natolik schopná zadržet velkou část účastníků už v průběhu toho dne a oni nebyli schopni se z těch policejních služeben vracet na to místo tak rychle, aby tam ještě v nějakém rozumném čase dorazili, takže je možné, že v nějaké dny se ta aktivita blokádníků rozpadla už někdy kolem druhé, třetí hodiny, ale většinou kolem čtvrté, páté hodiny jsme ten prostor opouštěli, většinou společně, a potom byl čas na oddych. Porady probíhaly zhruba od osmi, od devíti hodin, někdy do jedenácti hodin, někdy třeba i do půlnoci. Probíhaly v místech ubytování, to se proměňovalo podle toho, jak bylo možné se tam operativně dostat, nicméně ubytovaní jsme byli zpravidla téměř všichni pohromadě ve stanech nebo v nějaké budově“. K dotazu, jakým způsobem mezi sebou komunikovali, svědek uvedl: „Co se týkalo komunikace, především se jednalo o telefonické spojení mobily, případně krátké organizační domluvy přímo tam v terénu na asfaltových komunikacích, které obepínaly to území, nebo někde v lese mimo ty oblasti kácení“.
Vlastní průběhu blokády odpůrce prokázal taktéž jím předloženými fotografiemi a videozáznamy, jimiž byl proveden důkaz při jednání konaném dne 11.12.2013. Jimi byly zdokumentovány společná skupinová přítomnost aktivistů v těžebním prostoru, konání porad v terénu, konání večerních porad, společné přesuny a přesuny v terénu, komunikace aktivistů s policisty a těžaři. Obsah těchto důkazů zcela koresponduje s tím, co v shora uvedení svědci.
V rozporu s tím, co vypověděli shora uvedení svědci, není ani obsah videozáznamů předložených odpůrcem, jimiž byl proveden důkaz při jednání dne 27.11.2013 a 11.12.2013. Na videozáznamu ze dne 25.7.2011, kterým byl proveden při jednání dne 27.11.2013, je vidět vynesení celkem dvou aktivistů z téhož vlastního prostoru těžby, přičemž je zmiňováno, že k nim přibude třetí, na dalším záběru vynášení aktivistky, jejíž vynášení je zaznamenáváno na video další aktivistkou a na dalším záběru skupina cca. 4 aktivistů stojící v prostoru, přičemž není jasné, zda před či za páskou. Na videozáznamu ze dne 25.7.2011, jímž byl proveden důkaz při jednání dne 11.12.2013, je vidět skupina dvou aktivistů, přičemž žena je tou, která je vynášena na videozáznamu provedeném k důkazu při předchozím jednání, a na dalším záběru skupina 3 aktivistů a jednoho malého dítěte, přičemž jeden z mužů je muž ze skupinky 4 aktivistů viděný na videozáznamu provedenému k důkazu při předchozím jednání. Na videozáznamu ze dne 28.7.2011, jímž byl proveden důkaz při jednání dne 11.12.2013 je například vidět dobrovolně odcházející aktivista loučící se s dalším, na dalším záběru dva tzv. lezci v koruně téhož stromu s transparenty, na dalším záběru aktivistka spolu s fotografkou, na dalším záběru skupina cca. 20 lidí včetně svědka J.P., na dalším pak skupina deseti lidí držících se v kruhu za ruce sedících kolem stromu, na němž se nacházejí dva tzv. lezci spolu s transparenty, a jejich následné postupné vynášení ven z lokality až k přístupové komunikaci k přistaveným automobilům. Pouze na jednom záznamu je vidět snad osamocený aktivista.
Z odpůrcem předložených map dokumentujících jednotlivé dny blokády, jimiž byl proveden důkaz při jednání dne 27.11.2013, vyplývá, že těžba dřeva probíhala na celkem 9 těžebních lokalitách, o různé velikosti v rozmezí odhadem více než jednoho až méně než pěti fotbalových hřišť, od sebe mnohdy značně vzdálených, nalézajících se v oblasti o rozloze cca. 3, 37 km2.
Svědek Bc. P.Š., vedoucí informační a strážní služby Národního parku Šumava, uvedl, že „těžebních prostorů bylo deset v průběhu té doby“. Svědek dále uvedl, že páskou byla obvykle vymezena lokalita „v řádech desítek metrů, bylo to přibližně na dvě délky káceného stromu. Jestliže se kácel jeden strom nebo jeden dva stromy, tak jestliže byl strom výšky 15 metrů, na dvě délky stromu je to 30 metrů plus nějaká rezerva, takže 50 x 50 metrů“. Svědek uvedl, že celé pracoviště nebylo vymezeno páskou. Svědek taktéž uvedl, že místa těžby se měnila nejen v průběhu blokády nýbrž i v průběhu dne. Výslovně uvedl: „Ta pracoviště, co si pamatuji, tak se měnila, tzn. nezačínalo se vždy na 1 až 10, ale bylo to v průběhu té doby, kdy tam docházelo k sanačním zákrokům, takže vždy v průměru tak tři až pět pracovišť v průběhu dne“. K vlastní těžbě svědek uvedl: „Nebylo možné, aby byla souvislá, protože dny, kdy tam byl velký počet lidí v porostech, tak to bylo tak nebezpečné, že ti, kteří kácejí ty stromy, tzn. ti lesní dělníci nesou přímou odpovědnost na tom, jestli to na někoho spadne nebo ne, takže ti muži byli vystaveni docela velkému tlaku na to, aby zaručili, že se nikomu nic nestane. Pokud strom padá dlouhé tři vteřiny dolů, tak za tři vteřiny je člověk schopen uběhnout velice dlouhou vzdálenost tak, aby byl ohrožen, takže zakončovali těžbu. Jestliže jsou standardně schopni chodit na šestou hodinu do práce, i z toho důvodu, že ty teploty v té době byly relativně vysoké, tak posouvali těžbu, měnili časy těžby, tzn. byli jsme tam přítomni opravdu od sedmi hodin ráno do sedmi hodin večer tak, abychom dělali bezpečnostní zajištění, druhé oči pro ty těžaře, byla to snaha o to, aby nedošlo k nějakým zraněním, snaha o to, abychom se vyhnuli úmrtí. Řeknu od 7.00 do 19.00 tak zahajovali tu těžbu, ukončili tu těžbu, takže tam nebyl standardní čas, že by v 7.00 hodin začali a v 19.00 vypnuli motorovou pilu, ale byli to vždy třeba dvouhodinové úseky s tím, že se přesunuli někam jinam do té chvíle, než se to pracoviště stalo zase nebezpečným, aby tu práci ukončili, takže co se týkalo i jejich názorů, tak řekli, že takovým způsobem se pracovat nedá, protože je to na hranici kriminálu“.
Zde je nezbytné upozornit na to, že z provedených svědeckých výpovědí shora uvedených svědků, fotografií a videozáznamů, nelze osvědčit pravdivost skutkové verze reality předestřené odpůrcem v kasační stížnosti, tj. že „se v lokalitě asi 4 km2 vždy pohybovalo asi 10 až 30 osob, které od sebe byly vzdáleny desítky či stovky metrů“, o níž se zmínil Nejvyšší správní soud v bodě 37 zrušujícího rozsudku, a kterážto měla spolu s odborným článkem zpochybňovat skutkový stav, jak byl zaznamenán v novinovém článku blokádě v jeden den osobně přítomným svědkem A.V.
Z provedených důkazů naopak vyplývá, že skupinky měly vždy nejméně 2 členy, a to včetně tzv. lezců. Navíc bylo prokázáno, že činnost aktivistů nebyla v konkrétní dny soustředěna na celou oblast, nýbrž především na oblasti, ve kterých probíhala vlastní těžba. Na tomto místě je vhodné připomenout, že vlastní prostor těžby vymezený páskou činil podle svědka Bc. P.Š. zpravidla cca. 50 x 50 metrů.
I výpovědi ostatních svědků jsou v rozporu se skutkovou verzí prezentovanou odpůrcem. Svědek A.V., původně navržený ke svědecké výpovědi odpůrcem, vypověděl, že byl přítomen vstupu skupiny 20-30 lidí do těžebního prostoru, kteří se po postupném vstupu všichni, nebo alespoň většina, sešli na konečném prostoru o velikosti 20 x 20 metrů. Svědek J.B. vypověděl o skupince 7-8 aktivistů.
Skutkovou verzi odpůrce nepotvrzují ani svědecké výpovědi policistů. Svědek Mgr. P.M. vypověděl, že „při příjezdu na místo se vždycky někde vyskytovalo pár osob, které svým chováním ohrožovaly životy a zdraví“. Svědkyně Mgr. M.S. sice vypověděla, že „to byly vždy jednotlivci, kteří byli přímo v prostoru těžby“ současně však uvedla, že „do prostoru těžby vstupovali jednotlivci, třeba jeden nebo dva, na některých místech, kde ten prostor byl větší, tak třeba pět lidí a byli rozmístěny po celé ploše“. Dlužno doplnit, že její výpověď o vstupu jednotlivců není v souladu s jediným s k důkazu provedených videozáznamů. Ani její výpověď tak nepotvrzuje pravdivost tvrzení odpůrce o tom, že jednotlivé osoby od sebe byly vzdáleny desítky či stovky metrů. Svědek plk. JUDr. J.M. vypověděl, že „aktivisté, kteří tam byli přítomní, vnikali do těch prostor“ a „pohyb osob tam byl v menších i větších skupinkách a v jednotlivcích v různých částech v tom prostoru na místě“. Svědci npor. Mgr J.M. a Bc. P.Š. se k otázce velikosti skupin či vždy pouze jednotlivců konkrétněji nevyjádřili.
Výpovědi navrhovatelem navržených svědků ohledně počtů účastníků v jednotlivých dnech potvrdil rámcově i odpůrce a vyplývá tak i z jím předložených map dokumentujících jednotlivé dny blokády, jimiž byl proveden důkaz při jednání dne 27.11.2013. Odpůrce uvedl, že v jednotlivé dny se blokády účastnilo cca. 30 osob, dne 3.8.2011 pak 70 osob. Nelze pominout ani tu skutečnost, že odpůrce tvrdil a vyplývá tak i z jím předložených map dokumentujících jednotlivé dny blokády, jimiž byl proveden důkaz při jednání dne 27.11.2013, že aktivity aktivistů byly podle odpůrce soustředěny do jedné (2x), dvou (8x), třech (4x) a nejvíce do čtyř (2x) lokalit o velikosti odhadem více než jednoho až méně než pěti fotbalových hřišť. Ani odpůrce tak nepotvrzuje své vlastní tvrzení uváděné v kasační stížnosti, tj. že „se v lokalitě asi 4 km2 vždy pohybovalo asi 10 až 30 osob, které od sebe byly vzdáleny desítky či stovky metrů“. Dlužno v této souvislosti připomenout, že svědek Bc. P.Š. vypověděl, že těžba probíhala denně v průměru pouze na třech až pěti pracovištích, což rámcově odpovídá i odpůrcem uváděným místům, kde odpůrce proti aktivistům zakročoval.
Skutečnosti vypovězené navrhovatelem navrženými svědky potvrzují i některé z výpovědí policistů. Svědek Mgr. P.M. k dotazu, zda se po celou dobu zásahu v případě aktivistů jednalo o komplexnější skupinu nebo částečně o lidi, kteří tam byli sami, svědek uvedl: „Určitě ti samí lidé to byli, protože zhruba tam bylo kolem 240 zajištěných osob, ale většina z těch osob byly pořád ty samé osoby, tzn. že se nám potom, co byly zajištěny na našem obvodním oddělení, vrátily do toho úseku, byť byly vyzvány, aby se tam nezdržovaly, tak za tu pásku znovu vstoupily, takže ten služební úkon byl proti někomu veden pětkrát, šestkrát a některé z nich jsme tudíž už znali“. Svědkyně Mgr. M.S. k dotazu na pohyb aktivistů uvedla: „Většinou se scházeli poměrně brzo ráno, rozmístili se dle mého názoru po nějaké domluvě, protože byli po celém tom prostoru tak, aby u každého úseku, kde se těžilo, někdo byl a v těch dnech si zřejmě domlouvali nějakou taktiku, protože bylo vidět, že některé dny vstoupili do toho prostoru jenom tak, když zjistili, že to není úplně účinné, že je policie vyvede ven, tak pak začali používat trubky, poutat se apod. Většina z nich se pohybovala po cestách, přecházeli mezi těmi stanovišti nebo se pohybovali také v obci Modrava, na parkovišti, kde měli větší skupinky, s těmi ale policie nikterak nekomunikovala“. Svědkyně dále uvedla, že „Některé osoby se tam pohybovaly po většinu té doby, a to bylo řádově tak do dvaceti osob, někteří se tam objevovali třeba jen jeden den a víckrát jsme je tam už neviděli“.
Nad rámec uvedeného je vhodné uvést, že skutečnosti, že se nejednalo o akci na sobě nezávisle jednajících jednotlivců, nýbrž o jednání více osob ve shodě, si byl dobře vědom i odpůrce. Ve vyjádření k námitkám odpůrce například tvrdil, že „v případě blokády se jednalo o profesionálně organizovanou činnost zúčastněných aktivistů“. V Závěrečné zprávě o přijatých policejních opatřeních v souvislosti s bezpečnostním opatřením „Modrava“ v Národním parku a chráněné krajinné oblasti Šumava ze dne 18.8.2011, č.j. KRPP-53367-4/ČJ-2011-0300PZ, odpůrce vždy hovořil o „aktivistech“, nikoli o jménech a příjmeních jednotlivých osob. Popisoval zde souhrnně, v čem spočívala činnost aktivistů, a uvedl, že „taktika aktivistů se postupně měnila“. Lze si jen stěží představit, že se bude měnit taktika osob na sobě nezávisle jednajících. Ke změně taktiky několika osob je zásadně nezbytná komunikace mezi nimi. Ostatně odpůrce i ve všech svých podáních v rámci soudního řízení hovoří o souhrnně o aktivistech, když používá pojmy jako „blokáda aktivistů“ či „účastnících blokády“ (viz. např. vyjádření k námitkám) a nikoli o jednotlivých osobách označených jménem a příjmením. Osoby na sobě nezávisle jednající nemohou být účastníky jakékoli blokády. Odpůrcem používané pojmy již samy o sobě evokují sounáležitost aktivistů.
4.
Kontinuální shromáždění.
a)
Soud má po provedeném dokazování z v předchozím bodě zmíněných částí výpovědí svědků, videozáznamů a fotografií za to, že se ode dne 25.7.2011 do dne 12.8.2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava konalo jedno kontinuální shromáždění.
Účastníci blokády konali za účelem dosažení jednotného cíle, tj. společnou aktivitou více osob osobní přítomností v nejméně dvoučlenných skupinkách v těžebním prostoru zabránit nebo alespoň ztížit provádění nezákonné těžby dřeva v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava a tím vyjádřit svůj názor na zákonnost těžby a současně vyvolat zájem médií za účelem vyvolání veřejné debaty.
Účastníci blokády byli od počátku vedeni jednotným záměrem pokračovat v dosahování cíle po dobu, kdy bude nezákonná těžba dřeva pokračovat, nikoli například konat shromáždění toliko jeden den. Dosahování cíle bylo na společných poradách průběžně vyhodnocováno.
Účastníci blokády postupovali v jednotlivé dny a v rámci nich obdobně. Šlo o prostý vstup a setrvání v prostoru těžby dřeva, poutání se prostřednictvím technických prostředků ke stromům či upoutání se v korunách stromů v případě tzv. lezců. Činnost účastníků blokády tak byla stejnorodá. Blokáda měla po celou dobu podobnou organizační strukturu od hlavního organizátora, jeho asistenta, tiskového mluvčího, vedoucí jednotlivých skupinek, členů skupinek, hlídek, řidiče, zásobovatele až kuchaře. Účastníci blokády byli o konkrétních podobách postupu při jejich připojení se k blokádě podrobně seznámeni.
Aktivity účastníků blokády měly blízkou personální souvislost. V průběhu jednotlivých dnů činil celkový počet účastníků blokády minimálně 30 osob. Vždy se jednalo o osoby, které chtěli společným jednáním dosáhnout společného cíle. Požadavek minimálního počtu dvou osob tak byl jednoznačně naplněn. Po celou dobu blokády zde bylo jádro totožných lidí v čele s hlavním organizátorem panem J. P., v minimálním počtu 5 až 8 lidí. Na tomto místě je vhodné upozornit na to, že pro posouzení, zda se v daném případě jednalo či nejednalo o shromáždění, není podstatné, co aktivisté podle odpůrce policistům tvrdili, tj. že jsou zde každý sám za sebe, nýbrž to, co se ve skutečnosti na místě dělo.
Aktivity účastníků blokády měly blízkou časovou souvislost. Probíhaly v rámci celého dne od počátku těžby dřeva až do jejího skončení. Pokud byli účastníci odpůrcem zajištěni, vraceli se do míst těžby po propuštění ještě týž den. Aktivity účastníků blokády probíhaly po většinu po sobě jdoucích dní v době od 25.7.2011 do dne 12.8.2011. Vedlejší aktivity v podobě vyhodnocení dne a přípravy na den nadcházející probíhaly i po skončení těžby dřeva. I pokud by bylo pravdivým tvrzení odpůrce o tom, že „blokáda neprobíhala ve dnech 30.7.2011, 31.7.2011 a 7.8.2013“, což nebylo prokázáno žádnou svědeckou výpovědí, na blízké časové souvislosti aktivit účastníků blokády by tato skutečnost nic neměnila. Blokáda trvala celkem 19 dnů po sobě jdoucích dnů, tudíž i případný výpadek tří dnů z tohoto počtu, nemění nic na tom, že aktivity účastníků blokády spolu časově blízce souvisely.
Aktivity účastníků blokády měly blízkou místní souvislost. Probíhaly v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava a v rámci ní byly cíleny do cca. devíti těžebních lokalit o velikosti odhadem více než jednoho až méně než pěti fotbalových hřišť a v rámci nich do vlastního prostoru těžby dřeva o velikosti cca. 50 x 50 metrů. Další aktivity pak v místech nocování účastníků postupně na třech místech v rámci národního parku.
S ohledem na tyto všechny skutečnosti je nutné na blokádu nahlížet jako na jedno kontinuální shromáždění. Dělení tohoto kontinuálního shromáždění na jednotlivá shromáždění v rámci jednotlivých dnů či dokonce jednotlivých časů, míst a osob by bylo dělením umělým neodrážejícím skutečnou podstatu konaného shromáždění. Takovéto umělé dělení by vedlo až k absurdním důsledkům. Na jednom z k důkazu provedených videozáznamů jsou například viděni dva tzv. lezci upoutaní v koruně jednoho stromu, kteréžto by bylo nutné považovat za samostatné shromáždění. Stejně tak by za samostatná shromáždění musela být považovaná každá ze skupinek i ve svém nejmenším počtu dvou osob. Přitom je zjevné, že v průběhu času takových skupinek se vytvářelo nespočet. Bylo by tudíž nutné dospět k závěru, že v průběhu blokády v místě proběhy desítky až stovky shromáždění s tím, že účastníci se mají samostatnými námitkami u soudu bránit proti rozpuštění těchto desítek až stovek jednotlivých shromáždění.
Stejně tak umělé by bylo dělit těžbu dřeva v předmětném období a místech do několika samostatných na sobě nezávislých těžeb. Obdobně je tomu i u vlastního zákroku policie vůči účastníkům blokády. Jak vyplývá ze Závěrečné zprávy o přijatých policejních opatřeních v souvislosti s bezpečnostním opatřením „Modrava“ v Národním parku a chráněné krajinné oblasti Šumava ze dne 18.8.2011, č.j. KRPP-53367-4/ČJ-2011-0300PZ, byly aktivity policie po celé rozhodné období i samotným odpůrcem vyhodnoceny souhrnně jako „jedno bezpečnostní opatření“. Ze stejné zprávy současně vyplývá, že již na samém počátku bezpečnostního opatření dne 25.7.2011 bylo stanoveno, jakým způsobem budou policisté proti aktivistům zasahovat. Tento postup se po celou dobu blokády, jak vyplývá nejen z této listiny ale i ze všech svědeckých výpovědí, v zásadě nijak neměnil.
b)
Z hlediska formy se blokáda nejvíce podobala tzv. sit-in, tj. obsazení určitého strategického místa aktivisty. Jak již bylo uvedeno shora, „sit-ins“ jsou Evropským soudem pro lidská práva uznávanou tradiční formou shromáždění. Konání takových shromáždění není něčím neobvyklým či „nekonvenčním“. Neměly by tudíž objektivně vznikat důvodné pochybnosti o tom, zda obsazení určitého místa aktivisty je či není shromážděním.
Konkrétní podoba shromáždění konaného ode dne 25.7.2011 do dne 12.8.2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava, byla předurčena třemi základními faktory.
Zaprvé cílem blokády. Je-li obsazení určitého strategického místa aktivisty i na základě judikatury Evropského soudního dvora nutné považovat za standardní prostředek realizace svobody projevu v rámci práva pokojně se shromažďovat, kteréžto v daném případě mělo za cíl vyjádřit názor na zákonnost těžby a současně vyvolat zájem médií za účelem vyvolání veřejné debaty, tj. projevit politický názor v nejširším jeho slova smyslu, je nutné cíl blokády považovat za zcela souladný s cílem sledovaným zákonem o právu shromažďovacím. Tuto skutečnost již soud ostatně uvedl výše. Ke splnění tohoto cíle tak bylo nezbytné přistoupit k obsazování vlastního prostoru těžby.
Zadruhé, ve vztahu k aktivistům objektivním faktem, a to konkrétními místy a časy těžby dřeva. Zejména z obsahu výpovědi svědka Bc. P.Š. vyplývá, že těžba probíhala rámcově od 7.00 do 19.00 hodin. Těžba současně neprobíhala každý den ve všech z podle svědka 10 těžebních lokalit, nýbrž v průměru pouze na třech až pěti pracovištích. Těžební lokality byly o velikosti odhadem více než jednoho až méně než pěti fotbalových hřišť. Současně vlastní těžba dřeva probíhala v rámci těchto lokalit pouze v prostoru o velikosti cca 50 x 50 metrů. Místa těžby se navíc měnila nejen v průběhu blokády nýbrž i v průběhu dne, a to mnohdy i v bezprostřední reakci na konání aktivistů. Chtěli-li tudíž aktivisté dosáhnout svého cíle, museli na tento druhý fakt reagovat. Konání „statického sit-in“, míněno setrvání po celou dobu blokády na jednom místě, nebylo vůbec způsobilé vést k dosažení cíle blokády. Vlastní těžba by v takovém případě byla přesunuta jinam a konání shromáždění by okamžitě ztratilo svůj smysl. Pro aktivisty strategickým místem byl pouze prostor vlastní těžby, tj. prostor o velikosti cca. 50 x 50 metrů. Tento prostor se nacházel pokaždé někde jinde.
K realizaci cíle blokády tak bylo nezbytné zvolit konání řekněme pracovně „dynamického sit-in“, tj. po dobu provádění těžby dřeva aktivně vyhledávat místa s aktuálně probíhající těžbou a teprve po jejich nalezení takové místo obsadit. Po převedení těžby do jiného místa opět přistoupit k vyhledání tohoto místa za účelem jeho obsazení. Místo protestu se tak zákonitě měnilo nejen v průběhu jednotlivých dní, nýbrž i v rámci konkrétního dne. S ohledem na to, že vlastní těžba dřeva probíhala navíc v průběhu dne současně na více místech, bylo nutné se za účelem dosažení cíle blokády dělit na větší či menší skupinky, aby obsáhly všechna nebo alespoň co nejvíce míst aktuální těžby. Dlužno doplnit, že k zamezení těžby nebylo nutné obsazovat celou lokalitu, k „obsazení prostoru“ zcela postačovala přítomnost několika málo osob, neboť i jejich přítomnost znemožnila pokračování v těžbě. Nebylo ani z tohoto důvodu nutné, aby všichni účastníci blokády v tentýž čas nacházeli na tom samém místě. Ostatně nelze ani dovodit, že by taková povinnost podmiňovala existenci shromáždění. V případě například okupace budovy, kterážto je taktéž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva shromážděním, také není nutné, aby všichni účastníci byli po celou dobu konání shromáždění přítomni v jedné místnosti, nebo současně ve všech, či že by v případě rozptýlení se po budově docházelo k dobrovolnému rozpuštění shromáždění a jeho změně v individuální realizaci svobody projevu a po sejití se v jedné místnosti ke vzniku nového shromáždění. Toliko také na doplnění k nedůvodnému umělému dělení kontinuálního shromáždění.
Tyto skutečnosti tak odůvodňují a současně vysvětlují pohyb větších či menších skupinek aktivistů v předmětné oblasti, existenci hlídek, koordinátorů, tj. existenci hlavního organizátora, jeho asistenta či vedoucích jednotlivých skupinek. Stejně tak potvrzují, že k vzájemné komunikaci bylo nezbytné využívání mobilních telefonů. Vzhledem k tomu, že vlastní těžba dřeva neprobíhala po celý den, tj. 24 hodin denně, ale cca. od 7 do 19 hodin, bylo logické, že se aktivisté na zbylou dobu přesouvali mimo lokalitu do míst, kde společně nocovali, a k tomu používali řidiče. Ostatně jejich přítomnost v místě, vyjma eventuálních hlídek, zda není i mimo tuto dobu pokračováno v těžbě, by byla nadbytečná ke splnění cíle blokády a tím i neodůvodněná. Aktivisté tak zcela správně v zájmu dodržování například zákazu táboření mimo místa k tomu vyhrazená na území národního parku předmětnou oblast opouštěli. Odůvodněná je taktéž eventuální funkce kuchaře či zásobovatele za situace, kdy aktivisté po dobu, kdy těžba dřeva neprobíhala, trávili čas na společném místě. Odůvodněná je i například funkce tiskového mluvčího, když součástí cíle blokády byla i mediální prezentace.
Vnitřní organizace, resp. diferenciace funkcí, byla nezbytná k naplnění cíle shromáždění. Dosahování cíle blokády byla výsledkem společné činnosti všech těchto „organizačních složek“, a proto všechny tyto osoby je nutné považovat za plnohodnotné účastníky blokády. Vzhledem k tomu, že blokáda trvala po dobu 19 dnů, je taktéž zcela logické, že se personální složení aktivistů postupně obměňovalo, tj. někteří přijížděli, jiní odjížděli. Jak však bylo uvedeno shora, bylo prokázáno, že určité organizační jádro zůstávalo přítomno po celou dobu blokády.
Dlužno doplnit, že vnitřní diferenciace účastníků shromáždění není ničím neobvyklým. Sám zákon o právu shromažďovacím s ní výslovně počítá. V ustanovení § 6 odst. 4 zákona o právu shromažďovacím svolavatel vydává přímo nebo s pomocí pořadatelů účastníkům pokyny k zajištění řádného průběhu shromáždění. Podle § 6 odst. 4 písm. b), c), d), e) téhož zákona je svolatel dokonce povinen zajistit potřebný počet způsobilých pořadatelů starších 18 let, řídit průběh shromáždění tak, aby se podstatně neodchylovalo od účelu shromáždění uvedeného v oznámení, dávat závazné pokyny pořadatelům a dbát o pokojný průběh shromáždění a činit opatření, aby nebyl narušován. Těmto povinnostem svolatele současně odpovídá povinnost účastníků shromáždění dbát pokynů svolavatele a pořadatelů podle § 6 a zdržet se všeho, co by narušilo řádný a pokojný průběh shromáždění. Veškerá tato ustanovení jsou analogicky aplikovatelná i na shromážděné neoznámené. Na tomto místě je vhodné uvést, že ze žádného důkazu nevyplývá, že by se shromáždění po celou dobu svého trvání odchýlilo od svého účelu. Svědek J.P. (analogicky v pozici svolatele) a vedoucí jednotlivých skupinek (analogicky v pozici pořadatelů) ve spojení s dodržováním jejich pokynů ze strany ostatních aktivistů zajistili řádný průběh shromáždění.
Zatřetí, ve vztahu k aktivistům objektivním faktem, od prvního dne konání blokády, tj. od 25.7.2011 až do jejího posledního dne 12.8.2011 trvajícím zásahem odpůrce. V tomto smyslu je logické, že například koordinátoři či tiskový mluvčí bezprostředně nevstupovali do vlastního prostoru těžby, aby nebyli odpůrcem zajištěni a mohli plnit svoji funkci. Současně bylo nutné podle počtu zajišťovaných aktivistů operativně sdružovat zbývající do operativních skupinek, eventuálně, pokud byli zajištění včasně propuštěni ze zajištění, zajišťovat jejich svoz do míst protestu.
Naplňuje-li obsazení určitého strategického místa aktivisty všechny definiční znaky shromáždění, nelze pouze na základě toho faktu, že v nyní souzeném případě strategické místo v průběhu času měnilo svoji polohu a aktivisté na tuto skutečnost museli reagovat, že by takovýto, jak pracovně označeno „dynamický sit-in“ nebylo možné považovat za shromáždění. To co aktivisté činili, totiž nebylo opět nic jiného než obsazování určitého strategického místa, pouze s tím rozdílem, že těchto míst bylo víc, a to ne v závislosti na vůli aktivistů nýbrž na základě vůle těžařů.
c)
Shromáždění bylo pokojné. Soud nemá důvod cokoli měnit na to, co uvedl již v předchozím rozsudku, tj. že „Akce byla nenásilná“. Provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by účastníci shromáždění měli „násilnické úmysly“. Z ničeho nevyplývá, že by aktivisté při přesunech mezi jednotlivými místy, kde probíhala těžba, při vstupu do těchto míst a pobytu v nich používali násilí či že by fyzicky aktivně útočili na těžaře, zasahující policisty či jiné osoby. Totéž platí pro jejich přesuny do míst jejich nocování, pobyt v nich a přesuny zpět. Zde je možné opět odkázat na již citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, tj. že „zabrání budovy bez použití násilí, které by bylo zjevně v rozporu s vnitrostátním právem, lze považovat za „pokojné shromáždění“. Totéž tak musí platit pro zabrání prostoru v rámci národního parku, kde by rozpor s vnitrostátním právem mohl být spatřován například se zákazem volného pobytu na určitých místech.
III.
Zásah odpůrce byl aktem rozpouštění shromáždění.
1.
Úvodem.
Jak vyplývá z čl. 11 odst. 2 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv, na výkon shromažďovacího práva mohou být uvalena pouze ta omezení, která stanoví zákon. V České republice tato omezení stanoví zákon o právu shromažďovacím.
V daném případě se jednalo o shromáždění, které nebylo oznámeno. Vyplývá tak i z fotokopie odpovědi na e-mail adresovaný panu Ing. A.S., starostovi Modravy, který byl panu starostovi adresován dne 24.8.2011, ve které bylo uvedeno, že v období od 14.7.2011 do 12.8.2011 nebylo žádným subjektem požádáno o povolení ani nahlášeno konání jakéhokoli shromáždění.
Jak již bylo uvedeno, i takovéto shromáždění je pod ochranou českého zákona o právu shromažďovacím. Podle § 13 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím shromáždění, které se koná, aniž bylo oznámeno podle § 5, bude způsobem uvedeným v odstavci 1 rozpuštěno, jestliže nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz podle § 10 odst. 1 až 3.
V souladu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím se shromáždění rozpouští tak, že zástupce úřadu uvedeného v § 2a téhož zákona vyzve svolavatele, aby shromáždění neprodleně ukončil. Pokud svolavatel neučiní účinná opatření, aby se účastníci pokojně rozešli, sdělí zástupce úřadu účastníkům, že shromáždění je rozpuštěno, a vyzve je, aby se pokojně rozešli. Sdělení musí obsahovat důvody k rozpuštění a upozornění na následky neuposlechnutí této výzvy a musí být učiněno takovým způsobem, aby bylo účastníkům srozumitelné a aby se s ním všichni účastníci shromáždění mohli seznámit. Podle § 12 odst. 2 zákona o právu shromažďovacím za nepřítomnosti zástupce úřadu může shromáždění uvedené v odstavci 1 rozpustit způsobem tam stanoveným i příslušník Policie České republiky ve službě (obdobné platí pro rozpuštění shromáždění z důvodu uvedeného v § 12 odst. 6 téhož zákona). Zákrok směřující k rozpuštění shromáždění provádí policejní útvar na základě rozhodnutí zástupce úřadu; bez tohoto rozhodnutí může provést tento zákrok příslušník Policie České republiky v případech stanovených v odstavci 2 nebo 6 (§ 12 odst. 7 zákona o právu shromažďovacím). Jestliže byl zákrok směřující k rozpuštění shromáždění proveden bez rozhodnutí zástupce úřadu, policejní útvar vyrozumí úřad o provedeném zákroku (§ 12 odst. 8 zákona o právu shromažďovacím).
Podle § 10 zákona o shromažďování občanů lze shromáždění rozpustit, pokud jeho účel směřuje k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů (§ 10 odst. 1 písm. a), dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti (§ 10 odst. 1 písm. b) či jinak porušovat ústavu a zákony (§ 10 odst. 1 písm. c). Ač zákon o právu shromažďovacím v § 10 odst. 1 písm. c) výslovně neuvádí, jakým způsobem je nutné porušovat ústavu a zákony, aby byl dán důvod pro rozpuštění shromáždění, je nezbytné dovodit, že nemůže jít o jakékoli porušení ústavy či zákona. Svojí intenzitou se musí jednat o takové porušení ústavy či zákona, které bude srovnatelné s příklady uvedenými v písmenech a) a b). Dovodit tak lze i ze znění ustanovení § 12 odst. 6 zákona o právu shromažďovacím, kdy je důvodem rozpuštění teprve páchání trestných činů, nikoli již například pouhé porušení zákona naplňující znaky přestupku. Dalšími důvody pro rozpuštění shromáždění jsou jeho konání na místě, kde by účastníkům hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví (§ 10 odst. 2 písm. a) zákona o právu shromažďovacím), nebo na stejném místě a ve stejnou dobu, kde se má podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání (§ 10 odst. 2 písm. b) téhož zákona). Podle § 10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím může být rozpuštěno shromáždění konané v místě, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, lze-li bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by se tím zmařil oznámený účel shromáždění.
Odpůrce podle zákona o právu shromažďovacím vůbec nepostupoval. Činil tak z toho důvodu, že blokádu nepovažoval za shromáždění. Z tohoto důvodu nemohl na výkon shromažďovacího práva uvalit ta omezení, která tento zákon stanoví, čímž došlo k porušení nejen zákona o právu shromažďovacím ale též Listiny základních práv a svobod a Evropské úmluvy na ochranu lidských práv.
Na tomto místě je vhodné konstatovat, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by odpůrce před svým zákrokem vůbec zjišťoval skutkový stav za účelem ověření si, zda se v daném případě jedná či nejedná o shromáždění.
V Závěrečné zprávě o přijatých policejních opatřeních v souvislosti s bezpečnostním opatřením „Modrava“ v Národním parku a chráněné krajinné oblasti Šumava ze dne 18.8.2011, č.j. KRPP-53367-4/ČJ-2011-0300PZ, odpůrce uvedl: „Úkolem policie nebylo zabývat se sporem o způsobu likvidace škůdce porostu mezi aktivisty a národním parkem, ani bránit projevům nesouhlasu s asanační těžbou zákonným způsobem, ale zajistit ochranu života a zdraví osob. Dále sledovat dodržování zákonnosti a zasahovat proti osobám dopouštějícím se protiprávního jednání. Dalším úkolem policie bylo zabránit možným střetům mezi stranami sporu (aktivisty a těžaři), rovněž tak mezi aktivisty a místním obyvatelstvem, které bylo přikloněno na stranu národního parku. Vše v souladu s § 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky“. O zjišťování skutkového stavu pro a posuzování otázky, zda se v daném případě jedná či nejedná o shromáždění, zde není ani zmínka. Přitom skutečnost, že se v případě aktivistů jedná o akci více lidí vyskytujících se na konkrétních místech, byla odpůrci známa již před počátkem jeho zákroku, například ze Žádosti o zajištění pořádku a ochrany života a zdraví Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava ze dne 22.7.2011.
Nelze pominout ani to, že odpůrce skutečnost, zda se v daném případě jedná či nejedná o shromáždění, neposuzoval ani v průběhu blokády po celou dobu jejího konání, ač tak objektivně činit měl. I pokud by nebyl schopen vnímat blokádu jako jedno kontinuální shromáždění, neustále se v průběhu dne setkával se skupinkami aktivistů, jež samy o sobě v jednotlivostech naplňovaly všechny znaky shromáždění. Co už jiného by mělo odpůrce vést k nutnosti zamyslet se nad existencí shromáždění na místě samém, například při pohledu na skupinu deseti lidí držících se v kruhu za ruce sedících kolem stromu, na němž se nacházejí tzv. dva lezci spolu s transparenty, viděné na zhlédnutém videozáznamu pořízeném odpůrcem již dne 28. 7.2011, tj. třetí den blokády, si lze jen obtížně představit.
Ze Závěrečné zprávy o přijatých policejních opatřeních v souvislosti s bezpečnostním opatřením „Modrava“ v Národním parku a chráněné krajinné oblasti Šumava ze dne 18.8.2011, č.j. KRPP-53367-4/ČJ-2011-0300PZ, vyplývá, že odpůrce již na počátku rozhodl, jakým způsobem bude proti aktivistům postupovat a tento svůj postup bez ohledu na konkrétní skutkové okolnosti v tom kterém místě a čase aplikoval po celou dobu konání blokády. Postup byl takovýto: „Bylo stanoveno, že policisté budou zakročovat proti aktivistům, kteří vstoupí do prostorů, kde se provádí asanační těžba. S postupem budou policisté seznamováni na instruktáži. Tento postup byl stanoven tak, že pokud pracovníci Informační a strážní služby národního parku vyzvou aktivisty, aby opustili prostor těžby a na jejich výzvu nebude reagováno, požádají policii o zákrok. Policií, za použití antikonfliktního týmu budou aktivisté prvotně vyzváni, aby opustili prostor a následně poučeni o tom, jakého protiprávního jednání se dopouštějí a o dalších krocích policie. Nebude-li na tyto výzvy a pokyny reagováno, policisté pak osobu vyvedou a zajistí z důvodu podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. i) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění zákonů (lesní zákon)“. Skutečnost, že odpůrce proti aktivistům rámcově tímto způsobem postupoval po celou dobu blokády, potvrdili všichni vyslechnutí svědci. Svědek plk. JUDr. J.M. pak dotazu, zda byl postup policie po celou dobu stejný jako na začátku nebo zda se lišil např. podle počtu osob, které se v ten konkrétní okamžik nacházely ve vyznačeném těžebním prostoru, svědek uvedl: „jediné, čím se jednotlivé zákroky a tedy postup lišily, byl počet osob, ale to s vlastním principem nemá souvislost, tzn. z toho pohledu, jakým způsobem byly zákroky prováděny, byly prováděny tímto standardním způsobem po celou dobu opatření. Tento náš postup se žádným způsobem neměnil, samozřejmě tak jak jste zmínil, jestliže je někde více osob, je potřeba, aby zákrok provádělo více policistů apod., ale ten vlastní princip zákroku byl v této podobě“.
Přitom zjištění skutkového stavu na místě samém je naprosto nezbytné pro možnost učinění si závěru o tom, zda se v daném případě jedná či nejedná o shromáždění. Bez tohoto posouzení nebylo objektivně možné přistoupit k jakémukoli zákroku vůči aktivistům. Výsledek tohoto posouzení byl přitom rozhodný pro volbu zákonného postupu odpůrce na místě samém.
2.
Rozpouštění shromáždění.
Institut rozpuštění shromáždění postupem podle § 12 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím má dva naprosto zásadní důsledky.
Zaprvé jím dochází k ukončení shromáždění. Na základě ustanovení § 7 odst. 1 věta druhá zákona o právu shromažďovacím, je-li shromáždění rozpuštěno, jsou účastníci shromáždění povinni neprodleně opustit místo shromáždění.
Zadruhé svolateli a kterémukoli z účastníků shromáždění počíná běžet lhůta 15 dnů k podání námitek proti rozpuštění shromáždění k soudu. Svolatel a účastníci shromáždění tak získávají jasný titul, který k ochraně svých práv mohou napadnout u soudu.
Tím, že odpůrce nepřistoupil k rozpuštění shromáždění postupem podle § 12 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím, žádný z těchto dvou zásadních důsledků nenastal. Shromáždění nebylo ukončeno, pokračovalo dál. Účastníci blokády nebyli povinni ustat s obsazováním vlastních prostorů těžby dřeva a nebyli ani povinni tyto prostory opouštět.
Podobný důsledek nastává i v případě zákroku odpůrce vůči aktivistům, který nebyl rozpuštěním shromáždění, nýbrž jeho kontinuálním faktickým rozpouštěním. Vzhledem k tomu, že nedošlo k rozpuštění shromáždění postupem podle § 12 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím, nelze na zákrok odpůrce nahlížet jako na akt rozpuštění shromáždění postupem podle § 12 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím a následný zákrok směřující k rozpuštění shromáždění (§ 12 odst. 7 a 8 téhož zákona). Je na něj naopak nutné pohlížet jako na kontinuální zákrok směřující k rozpuštění shromáždění, kterému však v rozporu § 12 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím nepředcházelo sdělení o rozpuštění shromáždění ze strany zástupce úřadu popřípadě za jeho nepřítomnosti příslušníka Policie České republiky ve službě (§ 12 odst. 2 téhož zákona). Jednalo se tudíž o zákrok nezákonný.
Při posouzení otázky, zda postup odpůrce proti účastníkům shromáždění byl zákrokem směřujícím k rozpuštění shromáždění, vystupuje do popředí otázka zvoleného místa a času shromáždění.
Z hlediska místního a časového bylo cílem shromáždění osobní přítomností ve vlastním těžebním prostoru v čase těžby zabránit nebo alespoň ztížit provádění nezákonné těžby dřeva. Místo vlastního těžebního prostoru a času těžby proto k naplnění cíle shromáždění hrálo klíčovou roli. Konání shromáždění v jiných místech eventuálně mimo čas těžby by zcela ztratilo svůj smysl.
Bylo-li tudíž odpůrcem do průběhu shromáždění zasahováno tak, že všichni účastníci shromáždění nacházející se ve vlastním těžebním prostoru byli pod pohrůžkou „vyvedení a zajištění z důvodu podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. i) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích“ donuceni opustit v místě a čase rozhodném pro dosažení cíle shromáždění vlastní těžební prostor a ti, kteří tak neučinili, násilím z tohoto prostoru vyvedeni, nelze dospět k jinému závěru, že se jednalo o zákrokem směřujícím k rozpuštění shromáždění. Jeho snahou totiž bylo zabránit realizaci cíle shromáždění vykázáním všech účastníků shromáždění z místa jejich protestu, aby těžba dřeva, jíž účastníci shromáždění bránili, mohla nerušeně probíhat. Úplným vyklizením toho kterého vlastního těžebního prostoru odpůrce zcela znemožnil konání shromáždění v tom kterém konkrétním místě a čase.
Tvrdil-li odpůrce, že „po celou dobu blokády zasáhl pouze proti 212 osobám (přičemž vůči některým sobám opakovaně“, je nezbytné uvést, že odpůrce pomíjí skutečnost, že tento počet odráží pouze počet osob, které byly odpůrcem zajištěny, resp. jak sám uvádí v mapách dokumentujících jednotlivé dny blokády, jimiž byl proveden důkaz při jednání dne 27.11.2013, byly „předvedeny“. Tento počet tak neodráží skutečný počet osob, vůči kterým odpůrce zasáhl, neboť odpůrce nezasahoval je proti osobám, které přes výzvy setrvaly ve vlastním těžebním prostoru, nýbrž vůči všem osobám v tomto prostoru se nacházejícím. Pohrůžka vyvedení a zajištění při nesplnění výzvy je totiž taktéž zásahem.
Dlužno doplnit, že zákrok odpůrce nekončil prostým vyvedením účastníků shromáždění z vlastního těžebního prostoru. Odpůrce ve snaze, co nejvíce znesnadnit účastníkům shromáždění opětovný vstup do vlastního těžebního prostoru, vyvedené osoby zajištoval „z důvodu podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. i) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích“. Přitom tohoto přestupku se účastníci shromáždění nemohli vůbec dopustit. Podle § 53 odst. 1 písm. i) lesního zákona se přestupku dopustí ten, kdo v rámci obecného užívání lesa v lese vstoupí do porostů, kde se provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví. Jelikož ale byla přítomnost účastníků shromáždění ve vlastním prostoru těžby výkonem jejich ústavního práva pokojně se shromažďovat, nemohla být současně v rozporu s právem, konkrétně s prostým zákonem. Jejich jednání nebylo nijak společensky nebezpečné, neporušovalo ani neohrožovalo zájem chráněný ustanovením § 53 odst. 1 písm. i) lesního zákona. V rámci řešení otázky, zda došlo či nedošlo k naplnění všech podmínek pro postih z uvedeného přestupku, bylo proto opět povinností odpůrce jako předběžnou otázku řešit, zda blokáda je či není shromážděním.