Žalovaný v kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s vymezením pojmu shromáždění. Případy projednávané před Evropským soudem pro lidská práva se týkaly demonstrací v tradičním slova smyslu, tedy shluku osob na veřejných prostranstvích s cílem upozornit na nějaký problém. Po celou dobu kácení stromů se nekonalo žádné takové tradiční shromáždění. Podle stěžovatelky není dáno právo zvolit si pro konání shromáždění libovolné místo. Je sice vhodné, aby zvolené místo odpovídalo účelu shromáždění, ale to neznamená, že lze libovolně porušovat jiné právní předpisy, např. vstupovat na cizí pozemky. Konkrétně z rozsudku ve věci Appleby proti Spojenému království lze dovodit, že při konání shromáždění na pozemku cizího vlastníka bez jeho souhlasu je nutné zvážit, zda nelze vyjádřit názor efektivně a přitom bez narušení vlastnického práva. Svolavatel mohl shromáždění svolat i mimo prostor těžby. Pokud jde o „sit-ins“, nejde o nyní posuzovanou situaci. V uzavřené budově lze přítomné osoby považovat za jedno shromáždění, nelze tak však posuzovat osoby ve volné přírodě. Lokalita Ptačího potoka nemá žádné konkrétní hranice. Pokud jde o „dynamický sit-in“, názor krajského soudu by umožňoval, aby za totéž shromáždění byly považovány i případy, kdy by se těžaři přesunuli např. o 100 km jinam v národním parku. To považuje žalovaný za absurdní. Žalovaný je přesvědčen, že složitou problematiku zákonnosti těžby nelze bagatelizovat s tím, že právní názor si lze učinit pouze nahlédnutím do zákona. Příslušné orgány rozhodovaly o zákonnosti těžby déle než dva roky a věc dosud není finálně rozhodnuta, neboť Správa podala proti rozhodnutí ministerstva žalobu k Městskému soudu v Praze. Česká inspekce životního prostředí uvedla v protokolu ze dne 21. 7. 2011, že po provedení místního šetření nezahájí řízení o zákazu činnosti v oblasti Ptačího potoka, a že dle jejího názoru nebyla v té době ani čase nutná výjimka podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalovaný také připomněl usnesení Okresního soudu v Klatovech o nařízení předběžného opatření. Bylo by absurdní předpokládat, že soud svým rozhodnutím poskytne ochranu nelegální činnosti. Česká inspekce životního prostředí uložila Správě pokutu, na kterou poukazuje krajský soud, avšak za zásah do biotopu tetřeva (vytváření ploch bez stromového patra). Jediným relevantním dokumentem, který určuje správu území, je Plán péče o NP Šumava, jehož účinnost byla prodloužena na období 2011 – 2013 Protokolem o schválení plánu péče ze dne 10.8.2011. Provedené asanační zásahy jsou s tímto dokumentem zcela v souladu. Žalovaný také zdůraznil, že kácení stromů napadených kůrovcem probíhalo tzv. nahodilou těžbou (§ 2 písm. n) lesního zákona) za účelem zpracování stromů suchých, vyvrácených, nemocných nebo poškozených. Podle § 4 odst. 3 věty druhé zákona o ochraně přírody a krajiny není k nahodilé těžbě nutný souhlas orgánu ochrany přírody podle § 56 téhož zákona. Nahodilá těžba není „záměrem“ ani „činností“ podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů. Podle § 45b odst. 1 téhož zákona se řádné hospodaření prováděné v souladu s právními předpisy, tedy i nahodilá těžba, nepovažuje za poškozování evropsky významné lokality zařazené v soustavě NATURA 2000. Nahodilou těžbou tedy nemohlo dojít k zásahu do biotopu tetřeva, kvůli jehož ochraně byla předmětná lokalita zařazena do soustavy NATURA 2000. Národní park Šumava je podle nařízení vlády č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava, rozdělen do tří zón. Oblast těžby spadá do 2. zóny „řízená přírodní“, neboť ji tvoří z 80 % nepůvodní kulturní les vysázený člověkem. Podle § 9 odst. 4 nařízení se v lesích 2. a 3. zóny připouští použití běžných těžebních technologií s vyloučením těžkých těžebních strojů, což Správa respektovala. Kácení bylo v souladu s hospodářským plánem pro LHC Šumava a s Plánem péče o Národní park Šumava. Správa postupovala i v souladu s § 32 odst. 1 lesního zákona, podle kterého je vlastník povinen provádět taková opatření, aby zabránil vlivu škodlivých činitelů na les, a podle § 32 odst. 2 téhož zákona, podle něhož je vlastník lesa povinen činit bezodkladná opatření k odstranění mimořádných okolností a nepředvídaných škod v lese (vč. větrných kalamit a přemnožení škůdců) a zmírnění jejich následků. Podle § 32 odst. 6 lesního zákona musí vlastník lesa hospodařit s lesem tak, aby nebyly ohroženy sousední lesy, a podle § 33 odst. 1 lesního zákona je povinen přednostně provádět nahodilou těžbu tak, aby nedocházelo k vývinu, šíření a přemnožení škodlivých organismů. Účelem zákonného shromáždění nemůže být „přímá akce“, tj. svémocné fyzické bránění jinému v určité činnosti. Listina chrání projevy názorů slovem, písmem, tiskem či jiným obdobným způsobem, nikoli přímou akci. Ostatně ani sami účastníci neoznačují akci jako shromáždění, nýbrž jako blokádu. Názor nelze projevovat fyzickou silou, za kterou je potřeba považovat i pasivní odpor, k jehož překonání je třeba síly. Soud v rozporu s výpověďmi svědků dovodil, že účelem akce byl projev názoru, ačkoli sami účastníci vypověděli, že na blokádu přijeli s účelem zabránit dělníkům v práci. To, že se aktivisté starali o „PR“, ještě nedělá z blokády shromáždění. Soud účelově zdůraznil, že se aktivisté pohybovali minimálně po dvou, aby mohl dovodit existenci shromáždění, ačkoli účelem pohybu po skupinkách nebylo vyjádření názoru, ale efektivnější fyzická blokáda práce dělníků. Účelová argumentace, že se aktivisté pohybovali po skupinkách, není v rozporu s tvrzením, že se aktivisté pohybovali po značně rozlehlém území a byli od sebe vzdáleni desítky až stovky metrů. Ani to, že aktivisté měli společný cíl a byli organizováni, samo o sobě neznamená, že se jednalo o shromáždění. Pokud shromáždění nebylo včas oznámeno, nemohla si policie na místě ověřit, že se skutečně jedná o shromáždění. V projednávaném případě navíc nešlo o standardní situaci (např. shluk osob s transparenty na náměstí) a nebylo tak na první pohled zřejmé, že se jedná o shromáždění. Zároveň není pravdivé tvrzení soudu, že stěžovatelka situaci nevyhodnocovala. Vyhodnocení situace probíhalo po celou dobu a na jeho základě stěžovatelka dospěla k závěru, že blokáda nebyla shromážděním, mimo jiné také proto, že akce postrádala místní a časovou jednotu. Soud vyhodnotil shromáždění jako kontinuální také proto, že účastníci blokády společně nocovali mimo oblast těžby a domlouvali se na dalším postupu, a dále, že po celou dobu měla blokáda jednotné velení v počtu 5 až 8 lidí. Žalovaný namítal, že mu nebyly tyto skutečnosti známy v době blokády. Nebylo po něm možné požadovat, aby takové skutečnosti hodnotil, zvlášť když účastníci blokády tvrdili policistům na místě, že se blokády účastní jako jednotlivci. Žalovaný zasahoval na místě samém pouze proti osobám, které se dopouštěly protiprávního jednání. Je nepochybné, že pokud by bylo cílem policie rozpustit shromáždění, měla dostatek prostředků a sil k tomu, aby takového cíle dosáhla a zamezila i pokračování shromáždění. Policie však nepřistoupila k takovým krokům a nečinila žádné zásahy vůči občanům shromážděným mimo těžební prostor. V zákoně o právu shromažďovacím nemá oporu extenzivní výklad soudu, že jakýkoli zákrok vůči přestupcům je úkon či zákrok směřující k rozpouštění shromáždění, tento zákon naopak počítá se zákrokem proti osobám dopouštějícím se přestupků v rámci shromáždění. Výklad přijatý soudem je absurdní, neboť by znamenal, že jakákoli osoba účastnící se shromáždění má neomezené právo páchat přestupky, vůči nimž policie nemůže zasáhnout.
XVII.
Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva dovodila princip neformálnosti shromáždění. Na nezákonnost těžby upozorňoval žalobce stěžovatelku již dne 19.7.2011, jak plyne z úředního záznamu z téhož dne. Žalobce výslovně uvedl, které zákonné výjimky chyběly Správě k zahájení těžby. Žalovaný však zcela ignoroval toto oznámení, ačkoli disponoval řadou pracovníků s právním vzděláním, kteří mohli prostudovat zákon a ověřit, že výjimky skutečně chybí. Také mohl požádat o stanovisko příslušné orgány, např. Českou inspekci životního prostředí. Nic však neučinil. Nemohl proto tvrdit, že situaci adekvátně zhodnotil a že měl zásah proti aktivistům dostatečně podložen. Zákon o ochraně přírody a krajiny je lex specialis vůči lesnímu zákonu. Jeho úprava má proto přednost a nelze ji obcházet poukazem na ustanovení lesního zákona. Rovněž nelze argumentovat Plánem péče, neboť byl v době počátku těžby zastaralý a nelze jím nahrazovat udělení výjimek dle zákona. Z Plánu péče (s. 76) navíc plyne, že „zásahy do lesních porostů je nutno provádět se zvýšeným ohledem na zachování vhodného biotopu pro tetřevy“. V současné době navíc existuje pravomocné rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 2.10.2013, čj. 1208/510/2012, 87710/ENV/12, o nezákonnosti těžby, tudíž polemiky o její zákonnosti jsou bezpředmětné. Podle žalobce je v pořádku a běžné, že cílem shromáždění může být i fyzicky bránit jinému v určité činnosti (např. cyklojízdy s cílem blokovat dopravu). Blokáda navíc probíhala v krajní nouzi, neboť byl přímo ohrožen zákonem chráněný zájem a žalovaná sama proti nezákonnému kácení nic nečinila. Formální rozpuštění shromáždění však i tak mělo předcházet samotnému zákroku či výzvě k opuštění místa. Kontinuálnímu charakteru shromáždění nebránily přestávky mezi jednotlivými dny blokády, neboť je běžné, že i v rámci jednodenního shromáždění udělají účastníci přestávku (např. na oběd). Policisté si nutně museli všimnout, že účastníci blokády byli organizovaní, neboť to bylo zřejmé.
XVIII.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2015, č.j. 8 As 39/2014-56
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18.11.2015, č.j. 8 As 39/2014-56, rozhodl, že „Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11.12.2013, čj. 57 A 66/2011 - 357, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení“.
XIX.
Vyjádření účastníků při jednání dne 17.2.2016
Žalovaný při jednání odkazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2015, č.j. 8 As 39/2014-56, shrnuté Nejvyšším správním soudem v právní větě „Námitky proti rozpuštění shromáždění podle § 13 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, lze zpravidla uplatnit v případě „tradičních“ shromáždění, kde není pochyb, že se o shromáždění jedná a o tom, že bylo rozpuštěno. Zásahovou žalobu lze podat proti faktickému konání správního orgánu, který, dle žalobního tvrzení, provedl zásah a nezákonnost jeho postupu je spatřována právě v tom, že nezohlednil výkon ústavně zaručeného práva. Oba uvažované procesní prostředky obrany však zpravidla předpokládají odlišná žalobní tvrzení“, doplnil žalobu způsobem odpovídajícím „zásahové žalobě“.
XX.
Doplnění a upřesnění žalobních tvrzení
Žalobce v listině označené slovy „Doplnění a upřesnění žalobních tvrzení“ uvedl, že „s ohledem na právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 18.11.2015, č.j. 8 As 39/2014 - 56, podle kterého žalobce nedostatečně vysvětlil, jak docházelo k realizaci jeho práv a k zásahu do nich, reaguje doplněním, nebo spíše upřesněním tvrzení tímto způsobem. Žalobce v rámci blokády nelegálního kácení dělal organizátora a tiskového mluvčího shromáždění občanů formou blokády na Ptačím potoce na Šumavě v roce 2011. Jak bylo od samého počátku zřejmé a jak bylo později doloženo mnoha rozhodnutími soudu, České inspekce životního prostředí i zprávami veřejného ochránce práv, kácení bylo v této lokalitě (ale i v dalších) nelegální. Spolu s jinými se žalobce snažil tomuto nezákonnému konání zabránit především tím, že spoluorganizoval blokádu a dával vyjádření tisku. Sám se snažil dostávat do kontaktu s Policií ČR co nejméně, protože měl na starosti styk s médii, kontakty na právníky, kteří je zastupovali, se Správou Národního parku Šumava, s Českou inspekcí životního prostřední, s Ministerstvem životního prostředí a s Inspektorátem bezpečnosti práce. Nicméně nejméně ve dvou případech dne 28.7.2011 žalobce vstoupil do území, které bylo ohraničeno plastovou páskou s nápisem policie, za kterou Policie ČR umožňovala dřevorubcům najatým správou Národního parku Šumava nelegální těžbu, a to tím způsobem, že vykazovala, případně vynášela účastníky blokády z tohoto prostoru. V případě žalobce se jednalo o kontakt a předání věcí tzv. stromolezcům. To byli účastníci blokády, kteří byli přivázáni vysoko v koruně stromu tak, aby zabránili jeho pokácení. Tito účastnici žalobce požádali nejprve mobilem a později hlasem (od stromu k hranici zapáskovaného pozemku to bylo jen pár desítek metrů), aby jim žalobce něco přinesl, později jim z vlastní iniciativy nesl buchty. V prvním případě ještě, než došel k obsazenému stromu, byl žalobce zastaven policistou, který jej hlasitě upozornil, že je v zakázaném území a že má prostor okamžitě opustit. Tuto výzvu žalobce uposlechl a prostor opustil. Podruhé se situace opakovala s tím, že žalobce stihl předat lezcům balíček a pak byl znovu vykázán, domnívá se, že jiným policistou. Proto od dalších pokusů dostat se k blokádníkům za pásku upustil. Policie ČR tedy zasáhla tímto svým jednáním nejen do práva žalobce se spolu s ostatními shromažďovat formou blokády, ale i do jeho práva postavit se na odpor nevratnému poškození ústavně chráněné hodnoty životního prostředí, když jiné prostředky ochrany byly znemožněny a vyčerpány (čl. 23 ve spojení s čl. 35 Listiny základních práv a svobod) a do jeho práva a zároveň povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na přírodě a životním prostředí (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Spolu s tím docházelo i k zásahům do osobní svobody žalobce tím, že jemu i ostatním účastníkům blokády bylo policií znemožňováno se volně pohybovat v této oblasti, aniž by k tomu byl jakýkoliv zákonný důvod“.
XXI.
Sdělení žalovaného
Žalovaný v listině označené slovy „Sdělení žalované“ uvedl, že žalobce v projednávané věci při jednání dne 17.3.2016 změnil svůj návrh tak, že v souladu s ustanovením § 82 s.ř.s. požaduje určení toho, že zásah žalovaného učiněný vůči žalobci byl nezákonný. Žalobce tedy změnil svůj návrh na tzv. zásahovou žalobu, kdy požaduje, aby soud určil, že zásah (již provedený) byl nezákonný. Celý nyní vedený spor je tedy nutné posuzovat pouze ve vztahu k žalobci a jemu přesně specifikovanému údajnému nezákonnému zásahu. Právě při tomto jednání žalobce uvedl, že dne 28.7.2011, měl být vůči žalobci ze strany žalovaného učiněn nezákonný zásah spočívají v tom, že měl být osloven příslušníkem Policie ČR, aby opustil prostor těžby vymezený páskou. O skutečnosti, že uvedený zásah byl vůči žalobci učiněn tento konkrétní den, byl žalobce přesvědčen s ohledem na skutečnost, že právě tento den měla probíhat, podle vyjádření žalobce, „PR akce parku,“ kdy měly být těžařům rozdávány koláče. Mimo tento údajně nezákonný zásah měl být vůči žalobci proveden ještě jeden obdobný zásah, i když při jednání žalobce nebyl schopen specifikovat, kdy měl tento zásah proběhnout, tedy který konkrétní den. Žalobce při jednání též uvedl, že za nezákonný zásah považuje i samotné vyznačení těžebního prostoru páskou. Ve svém doplnění a upřesnění žalobních tvrzení, žalobce uvádí, že nezákonný zásah měl proběhnout nejméně ve dvou případech dne 28.7.2011, kdy měl údajně vstoupit do území, které bylo ohraničeno plastovou páskou s nápisem policie, v tomto prostoru byl zastaven policistou, který jej upozornil, že má prostor opustit, což žalobce učinil. K tvrzení žalobce je třeba uvést, že základem žalobní legitimace je kumulativní splnění podmínek, tedy že žalobce musí být přímo zkrácen na svých právech konkrétním nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením, které není rozhodnutím, a který byl zaměřen přímo proti němu. Přičemž je to právě žalobce, který musí jasně, konkrétně a srozumitelně údajný nezákonný zásah specifikovat, tedy určit kdo, kdy a kde vůči žalobci nezákonný zásah učinil a tato svá tvrzení musí žalobce prokázat. Přičemž v případě tzv. deklaratorního rozhodnutí ohledně určení, že zásah byl nezákonný, soud vychází ze skutkového a právního stavu v době zásahu. Posouzení jednotlivých definičních znaků tvrzeného nezákonného zásahu představuje vždy úvahu ve věci samé, která v konečném důsledku může vést k zamítnutí žaloby se závěrem, že k tvrzenému zásahu vůči žalobci nedošlo, nebo že k němu sice došlo, nebyl však nezákonný, anebo sice nezákonným byl, avšak žalobce jím nebyl přímo zkrácen na svých subjektivních právech. Doplnění a upřesnění žalobních tvrzení žalobce je však značně vágní a neurčité. Žalobce oproti svému vyjádření ze dne 17.3.2016 upřesnil, že k nezákonnému zásahu mělo údajně dojít dne 28.7.2011, což spojoval s datem, kdy měly být těžařům rozdávány koláče. Z veřejně dostupných zdrojů je však zřejmé, že tato akce se však konala zcela jiný den. Žalobce k prokázání svých tvrzení taktéž nenavrhl jediný důkaz, kterým by své tvrzení prokázal. Je evidentní, že žalobce si vlastně ani není jist, kdy konkrétně mělo k údajnému nezákonnému zásahu dojít. Taktéž je třeba podotknout, že žalobce ani přesně nespecifikuje, kde mělo k údajnému nezákonnému zásahu dojít. Jak již bylo v probíhajícím řízení prokázáno, rozloha lokality Na Ztraceném, kde probíhala v období od 25.7. do 12.8.2011 blokáda aktivistů, jejíž byl žalobce účastník a kde mělo dojít k údajnému nezákonnému zásahu vůči jeho osobě, je zhruba 4 km2. Nicméně těžba, jak bylo v řízení již prokázáno, probíhala každý den v různých lokalitách. Například dne 25.7.2011 v jihozápadní části lokality protestovalo 30 osob, a to ve dvou oblastech vzdálených od sebe zhruba 1 km. Následující den přitom probíhala těžba ve třech oblastech, které jsou od sebe vzdáleny i několik kilometrů. Dne 28.7.2011, kdy mělo nakonec dle tvrzení žalobce dojít k nezákonnému zásahu vůči jeho osobě, probíhala těžba dokonce ve čtyřech různých lokalitách současně. Z tvrzení žalobce však není zřejmé, kde, tedy v jaké lokalitě, by mělo vůči žalobci dojít k nezákonnému zásahu. Taktéž je třeba uvést, že v řízení bylo zcela nepochybně prokázáno např. svědeckou výpovědí Bc. P.Š., vedoucího informační a strážní služby Národního parku Šumava, že prostor, kde probíhala těžba, byl vyznačován pracovníky informační a strážní služby Národního parku Šumava bezpečnostní tabulkou o standardních rozměrech a červenobílou páskou. Žádná z lokalit, kde probíhala těžba, nebyla označena plastovou páskou s nápisem policie, jak tvrdí žalobce. Pokud žalobce tvrdí, že k nezákonnému zásahu vůči jeho osobě došlo na „území, které bylo ohraničeno plastovou páskou s nápisem policie“, pak je třeba uvést, že žádná taková lokalita v inkriminovanou dobu na území Lokality na Ztraceném, ve které by probíhala těžba, nebyla vyznačena. Tudíž k žádnému takto specifikovanému zásahu vůči žalobci ani nemohlo dojít. Žalovaný konstatoval, že považuje za nutné upozornit, že pokud by se žalobce nadále domáhal určení, že vyznačení prostoru, kde probíhala těžba, bylo nezákonným zásahem vůči žalobci, pak v tomto ohledu musí být žalobní návrh jednoznačně zamítnut, protože bylo jasně prokázáno, že tyto prostory nebyly vyznačeny žalovaným. Žalovaný k celé věci považuje za nutné opětovně uvést, že na celém území NP Šumava je zakázáno táboření mimo vyhrazená místa, pořádání a organizování hromadných veřejných akcí mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody a zakázán vstup mimo značené stezky. Aktivisté, včetně žalobce, jak tvrdí, však v průběhu inkriminované blokády vstupovali do lesa a na jednotlivá stanoviště, kde se prováděla asanační těžba, manipulace nebo doprava dřeva i přesto, že tyto prostory byly řádně označeny páskou a tabulkami s nápisy „Zákaz vstupu.“ Je zcela evidentní, že podle ustanovení § 20 zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění platném v době údajného nezákonného zásahu vůči žalobci, bylo v lesích zakázáno vstupovat do míst oplocených nebo označených zákazem vstupu a bylo zakázáno vstupovat do porostů, kde se provádí těžba, manipulace nebo doprava dříví. Tímto jednáním se účastníci blokády, včetně žalobce, tedy evidentně dopouštěli přestupku podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. h) a i) zákona lesního zákona, a přestupku dle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. V řízení též bylo nepochybně prokázáno, že k zákrokům proti jednotlivcům dopouštějícím se protiprávního jednání docházelo teprve po marné výzvě pracovníků NP Šumava. Podle výpovědi Bc. P.Š., vedoucího informační a strážní služby Národního parku Šumava, se v lokalitě Na Ztraceném pohybovalo po celou dobu v průměru okolo 14 pracovníků informační strážní služby vždy tak, aby byli dva pracovníci na to které pracoviště. Z uvedeného vyplývá, že žalobce ani neprokázal, zda byl skutečně k opuštění vyznačeného prostoru vyzván příslušníkem Policie ČR či zaměstnancem informační a strážní služby Národního parku Šumava. Pokud by žalobce vůbec kdy byl v inkriminované době vyzván příslušníkem Policie ČR, aby opustil vymezený prostor, ve kterém probíhala těžba, pak není možné, podle názoru žalovaného, na tento zásah pohlížet jako na zásah nezákonný. Práva a oprávnění Police České republiky jako bezpečnostního sboru jsou upravena prioritně zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, který v ustanovení § 2 mimo jiné stanoví, že jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku, veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti a plnit další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti. Je zcela evidentní, že žalovaný pokud kteroukoli osobu v dané lokalitě v inkriminovanou dobu vyzval, aby vymezený prostor, kde probíhá těžba, opustila, pak tak činil pouze z důvodu ochrany života, zdraví a majetku této osoby a též z důvodu jejího protiprávního jednání. Žalovaný je přesvědčen, že i pokud by byl žalobce v lokalitě Na ztraceném v inkriminované době vyzván příslušníkem Policie ČR, přestože žalobce toto své tvrzení do dnešního dne nikterak neprokázal, aby opustil vyznačený prostor, kde probíhala těžba, není možné tento zásah považovat za zásah, kterým by byl přímo zkrácen na svých subjektivních právech. Žalovaný též nemůže souhlasit s tvrzením žalobce, že „zasáhl nejen do jeho práva spolu s ostatními se shromažďovat formou blokády, ale i do jeho práva postavit se na odpor nevratnému poškození ústavně chráněné hodnoty životního prostředí, když jiné prostředky ochrany byly znemožněny a vyčerpány a do jeho práva a zároveň povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na přírodě a životním prostředí. Spolu s tím docházelo i k zásahům do osobní svobody navrhovatele tím, že jemu i ostatním účastníkům blokády bylo policií znemožňováno se volně pohybovat v této oblasti, aniž by k tomu byl jakýkoli zákonný důvod.“ Žalovaný je přesvědčen, že do subjektivních práv žalobce nikterak nezasáhl. Jak již žalovaný uvedl výše, v současnosti je nutné pouze posuzovat, zda údajný nezákonný zásah spočívající v údajném oslovení žalobce příslušníkem Policie ČR, aby opustil vymezený prostor, kde probíhá těžba, byl zásahem, který by žalobce přímo zkrátil na jeho subjektivních právech. Žalovaný je přesvědčen, že nikoli. Předně není pravdivé tvrzení žalobce, že bylo zasaženo do jeho práva shromažďovacího, a to právě s ohledem na dosavadní výsledky uvedeného řízení, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2015, sp. zn. 8 As 39/2014. Žalovaný též nikterak nezasáhl do práva žalobce postavit se na odpor. Žalovaný žalobci nikterak nebránil volně se pohybovat v uvedené lokalitě. Pokud byl žalobce osloven, aby opustil vymezený prostor, pak se toto stalo pouze z důvodu jeho ochrany zdraví a života a s ohledem na skutečnost, že vstup do tohoto prostoru je zákonem zakázán.
XXII.
Vyjádření účastníků při jednání dne 22.3.2016
Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních.
Žalobce doplnil, že zásah žalovaného spočíval nejen v konkrétních výzvách, které vůči konkrétním osobám, z níž tedy jednou byl i žalobce, ale spočíval obecně ve vytváření situace, kdy bylo znemožňováno přítomným osobám naplnit ten účel jejich přítomnosti. Ze strany žalovaného je navozován stav, že i kdyby někomu byl nelegálně třeba bourán dům, tak ten člověk, přestože ví, že to bylo nelegální, tak by se nemohl dovolat prostě žádné pomoci, nemohl by zabránit vzniku škody, protože policie by formalisticky pořád jenom opakovala, že „tady toto podle našeho názoru je povolené“.
Žalovaný doplnil, že je třeba vycházet z okolností, které byly v době tvrzeného nezákonného zásahu, a to lze shrnout tak, že policie měla v té době informace, že probíhá nějaká těžba, bylo vydáno předběžné opatření Okresním soudem Klatovy, žalobce podal trestní oznámení k Územnímu odboru Klatovy, které to vyhodnocovalo a následně den po tom údajném zásahu 29-tého tak byla celá ta záležitost odložena s tím, že nebylo prokázáno, že by došlo ke spáchání jakéhokoliv trestného činu a potom ještě před tím samotným údajným nezákonným zásahem tak existuje protokol o kontrolním zjištění České inspekce životního prostředí z 21. července, ve kterém je jasně stanoveno a řečeno, že Česká inspekce životního prostředí nebude šetření zahajovat a nebude zahajovat jakékoliv řízení o omezení nebo zákazu činnosti v té oblasti, jelikož došla k názoru, že v tomto řízení Národní park a Chráněná krajinná oblast Šumava nepotřebuje výjimku podle ustanovení § 50 zákona č. 114/1992 Sb. Takže v té době bylo evidentní, že probíhala jakási těžba, která i podle toho protokolu o kontrolním zjištění, byla zcela v pořádku, zaměstnanci parku vyznačili místo, lokalitu kde ta těžba probíhala páskou a cedulemi.
XXIII.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22.3.2016, č.j. 57 A 66/2011-566
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.3.2016, č.j. 57 A 66/2011-566, pod výrokem I. rozhodl, že: „Námitky navrhovatele proti rozpuštění shromáždění konaného ode dne 25.7.2011 do dne 12.8.2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava se zamítají.“ Pod výrokem II., že: „Návrh se v části, ve které se navrhovatel domáhal uložení zákazu odpůrci pokračovat v porušování navrhovatelova práva pokojně se shromažďovat, odmítá.“ Pod výrokem III., že: „Určuje se, že zásah odpůrce spočívající ve výzvě navrhovateli k opuštění vymezených prostor v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava dne 28.7.2011 byl nezákonný.“ Pod výrokem IV., že: „Ve zbytku se návrh zamítá.“ A Pod výrokem V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
XXIV.
Kasační stížnost žalovaného
Žalovaný napadl výrok III. rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s.ř.s. Namítal, že v důsledku změny žaloby žalobce nadále požaduje určení zásahu jako nezákonného. Soud při určení nezákonnosti zásahu vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Krajský soud však otázku zákonnosti těžby posuzuje na podkladě rozhodnutí, která byla vydána dávno po skončení údajného nezákonného zásahu. Jde především o stanovisko a opatření k nápravě ve věci postupu Správy Národního parku Šumava, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí ze dne 1.3.2012 sp. zn. 4064/2011/VOP/MPO Veřejného ochránce práv, rozhodnutí ČIŽP ze dne 24.8.2012, č. j. ČIŽP/42/OOP/SR01/1106446.013/12/CJL, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 2.10.2013, č.j. 1208/510/2012,87710/ENV/12. Tato rozhodnutí byla napadena žalobou u Městského soudu v Praze a ke dni podání kasační stížnosti nebylo o žalobě rozhodnuto. Krajský soud rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.8.2013, sp.zn. 2 Aps 7/2012. Takovým postupem se krajský soud evidentně odchýlil od ustanovení § 87 odst. 1 s.ř.s.
Základem žalobní legitimace k zásahové žalobě je podle žalovaného kumulativní splnění zákonných podmínek. Žalobce musí být přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem. Je to žalobce, který musí jasně a konkrétně nezákonný zásah specifikovat a určit, kdo, kdy a kde proti němu zásah učinil, a svá tvrzení prokázat. Žalovaný poukázal na část odůvodnění rozsudku krajského soudu (strana 86) s tvrzením soudu, že pokud zákrok nelze považovat za zásah, kterým by byl žalobce přímo zkrácen na svých subjektivních právech, pak by jej vůbec nebylo možné podrobit soudnímu přezkumu. To žalovaný považuje za zcela absurdní.
Změnu žalobního návrhu rovněž považuje žalovaný za značně vágní a neurčitou. Žalobce totiž přesně nespecifikuje, kde a kdy mělo konkrétně dojít k nezákonnému zásahu. Dne 28.7.2011, kdy mělo nakonec dle tvrzení žalobce dojít k nezákonnému zásahu vůči němu, probíhala těžba dokonce ve čtyřech lokalitách současně. Z jeho tvrzení však není zřejmé, v jaké lokalitě mělo dojít k nezákonnému zásahu. V celém území národního parku je zakázán vstup mimo značené stezky. Aktivisté, včetně žalobce, však v průběhu blokády vstupovali do lesa na jednotlivá stanoviště asanační těžby, přestože byly tyto prostory označeny páskou a tabulkami s nápisem „Zákaz vstupu“. Tím se nepochybně dopouštěli přestupku podle § 53 odst. 1 písm. h) a i) lesního zákona.
V předmětné lokalitě se vedle příslušníků žalovaného pohybovalo rovněž 14 pracovníků informační strážní služby. Žalobce však s určitostí ani neprokázal, zda byl skutečně vyzván k opuštění vyznačeného prostoru příslušníkem policie či zaměstnancem informační a strážní služby. Zásah tedy nemohl být nezákonný již proto, že úkolem žalovaného je chránit bezpečnost osob a majetku, veřejný pořádek a předcházet trestné činnosti. Pokud tedy příslušník policie kohokoli vyzval k opuštění prostoru, činil tak pouze z těchto důvodů. Proto nemohlo dojít k zásahu do subjektivních práv.
Při úvaze o pasivní legitimaci bylo rovněž třeba bezpečně zjistit, zda byl tvrzený zásah učiněn správním orgánem při výkonu veřejné správy či nikoli. Přestože je Policie ČR ozbrojeným bezpečnostním sborem (§ 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky), vystupuje rovněž v pozici správního orgánu např. při dohledu nad bezpečností silničního provozu a plynulostí provozu na pozemních komunikacích. Výzva k opuštění prostoru označeného páskou však nepochybně byla učiněna příslušníkem ozbrojeného bezpečnostního sboru, který za takové situace nevystupoval jako správní orgán. Tím se krajský soud vůbec nezabýval, přestože dle § 5 odst. 1 zákona o policii je policie podřízena Ministerstvu vnitra. Krajský soud proto jednal s osobou, která nebyla ve věci pasivně legitimována.
Žalovaný znovu zdůraznil, že v době tvrzeného zásahu existoval Protokol o kontrolním zjištění k případu č. 1110920, České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice ze dne 21.7.2011, ve kterém je uvedeno, že inspekce nebude zahajovat řízení o omezení nebo zákazu činnosti v oblasti Ptačího potoka a že podle názoru inspekce není v této lokalitě nutná výjimka podle zákona o ochraně přírody a krajiny. V době zásahu rovněž existovalo předběžné opatření Okresního soudu v Klatovech ze dne 22.7.2011, sp.zn. 15 Nc 53/2011, kterým soud uložil Občanskému sdružení Hnutí – DUHA – Přátelé Země Česká republika povinnost zdržet se organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti osob v lesích na území Národního parku Šumava, které by zabraňovaly provádění zásahu proti kalamitním škůdcům. Pokud tedy krajský soud tvrdí, že si žalovaný mohl pouhým nahlédnutím do zákona ověřit, že těžba je nezákonná, pak nabádá žalovaného jako součást moci výkonné k ignorování soudního rozhodnutí. K názoru krajského soudu o snadnosti učinit si správný názor na zákonnost prováděné těžby znovu poukázala na to, že se v lokalitě Na ztraceném v roce 2011 prováděla pouze tzv. nahodilá těžba, kterou nelze považovat ani za „záměr“ ani za „činnost“, které jsou předmětem posuzování podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Národní park Šumava se člení na tři zóny dle stupně ochrany a místa, kde byla v roce 2011 prováděna nahodilá těžba, se nacházejí ve 2. zóně, neboť ji tvoří z 80 % nepůvodní kulturní les.
Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
XXV.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2017, č.j. 7 As 162/2016-15.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16.10.2017, č.j. 7 As 162/2016-15, rozhodl, že: „Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22.3.2016, č.j. 57 A 66/2011-566, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení“.
XXVI.
Vyjádření účastníků při jednání dne 30.1.2018
Žalobce se s omluvou k jednání nedostavil, žalovaný, který na nařízení jednání trval, při něm neuvedl nic nového.
C.
Posouzení věci soudem.
I.
V souladu s ustanovením § 110 odst. 4 s.ř.s. byl soud při rozhodování vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším správním soudem v předchozích zrušovacích rozhodnutích.
II.
Pojem a znaky shromáždění (obecná východiska)
Právo shromažďovat se je zaručeno (čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nositel tohoto práva není povinen se jej jakkoli aktivně domáhat, tím méně pak cestou povolovacího řízení. Toto právo lze omezit pouze za podmínek stanovených v čl. 19 odst. 2.
Výkon shromažďovacího práva slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek (§ 1 odst. 2 zákona o právu shromažďovacím).
Při úvaze, zda činnost, ke které došlo v oblasti těžby, byla či nebyla výkonem shromažďovacího práva, je třeba se zabývat níže uvedenými znaky. Je nezbytné, aby toto právo vykonávalo současně více osob, pojmově je vyloučeno shromáždění za účasti jedné osoby (1).
Je rovněž třeba fyzické přítomnosti účastníků na konkrétním místě (2).
Stejně nezbytné je, aby shromáždění probíhalo v konkrétním čase. Jen tak je možné určit počátek a konec posuzovaného shromáždění (3). Požadavek na jednotu místa a času slouží především k tomu, aby existovala vzájemná interakce mezi osobami. Tyto osoby musí vědět, že svobodu projevu vykonávají spolu s ostatními a právě proto, že ji současně vykonává více osob na společném místě a ve stejném čase, získává – jinak individualizovaná svoboda projevu jednotlivých účastníků shromáždění – novou kvalitu, která již je chráněna ustanoveními zákona o právu shromažďovacím.
Nezastupitelné místo hraje rovněž účel shromáždění (4). Nikoli každý shluk osob požívá ochrany. Je třeba, aby se osoby shromáždily za určitým účelem. I při potřebě maximálně široce interpretovaného účelu shromáždění je třeba, aby výkon shromažďovacího práva sloužil k výměně informací a názorů a vyjadřoval postoj shromážděných k řešení veřejných a jiných společných záležitostí. Pokud tento účel splněn není, nelze hovořit o shromáždění (§ 2 písm. c) zákona o právu shromažďovacím). Z hlediska motivace k účasti musí takto vymezený účel představovat alespoň rovnocenný důvod vedle jiných důvodů, pro které se osoby na místo dostavily. Nemůže být pouze „vedlejším produktem“ hlavního záměru akce.
U všech výše uvedených kritérií je třeba navíc zkoumat splnění předpokladu, který lze označit u zúčastněných osob jako existenci navenek projevené „subjektivní stránky“ - vlastního přesvědčení o výkonu shromažďovacího práva (5). Shromážděné osoby nejen že musí objektivně naplňovat shora uvedené požadavky, ale musí si být rovněž vědomy toho, že vykonávají především shromažďovací právo. Rovněž však musí tento svůj zájem kvalifikovaně projevit. Jinými slovy, v konkrétní situaci musí být objektivně zjistitelné, že vůbec k výkonu shromažďovacího práva dochází. Intenzita tohoto navenek projeveného vědomí o výkonu shromažďovacího práva bude rozdílná v závislosti na podobě té které akce. V případě konvenčních shromáždění patrně nebude sporu o splnění tohoto předpokladu již samotnou účastí na akci, tím spíše, pokud takové osoby drží transparenty s odpovídajícími hesly. U atypických akcí bude naplnění tohoto požadavku obtížnější, tím spíše, pokud výkonu shromažďovacího práva konkuruje zřetelný a silný jiný účel.
S poukazem na ústavně zaručený výkon shromažďovacího práva je třeba posuzovat splnění výše uvedených kritérií maximálně široce. Ta však současně neznamená, že lze na jejich naplnění rezignovat a s poukazem na ústavně zaručenou svobodu shromažďování nepřihlížet v souvislosti s touto svobodou k žádným kritériím či je konstruovat až následně. Shora uvedená kritéria vyplývají především ze zákona o právu shromažďovacím a je třeba, aby byla naplněna současně. Jen tehdy je posuzovaná akce uchopitelná k posouzení, zda se vůbec jednalo o výkon shromažďovacího práva a zda byly splněny formální požadavky na restrikci výkonu takového práva (podmínky pro rozpuštění shromáždění).
Výkon shromažďovacího práva se nezřídka dostává do střetu s výkonem jiných ústavně zaručených práv, zejména s právem vlastnit a užívat majetek. Soudy rozhodující o tom, zda je třeba poskytnout ochranu výkonu shromažďovacího práva, musí vážit zájem na ochraně toho kterého práva při úvaze, kterému z nich dát v konkrétní situaci přednost. Na jedné straně může stát postoj, názor, stanovisko, jež je shromážděním prezentováno a na druhé straně zájem nakládat svobodně s předmětem svého vlastnictví, čemuž může výkon shromažďovacího práva bránit. Podstatným faktorem poměřování obou zájmů je též faktor času. V probíhajícím čase se může zájem na ochraně vlastnického práva dotčeného výkonem práva shromažďovacího proměňovat, může nabýt na intenzitě. Naopak postoje a názory vyjadřované prostřednictvím shromáždění mohou ztrácet na intenzitě tím, že jsou projevovány po určitou dobu a účelu cíle shromáždění (účasti na řešení veřejných a jiných záležitostí vyjádřením vlastních postojů a stanovisek) již bylo bezpochyby dosaženo. V určitém okamžiku v čase tak zájem na ochraně vlastnického práva převáží nad zájmem chránit výkon shromažďovacího práva a naposledy uvedenému právu přestane být z tohoto důvodu poskytována ochrana.
Vždy však záleží na okolnostech posuzovaného případu. Nepochybně může docházet i k tomu, že faktor času naopak povede k „zintenzivnění poselství“ vyjadřovaného posuzovaným shromážděním. Například tím, že se shromáždění koná opakovaně, že se o něm opakovaně informuje a tím se dostane do povědomí veřejnosti, nebo tím, že ani v mezidobí nedojde k požadovanému řešení záležitosti, kvůli které se shromáždění koná. Zájem na ochraně shromažďovacího práva tak může v čase naopak nabýt na intenzitě a je třeba mu přiznat ochranu i v konkurenci s jinými ústavně zaručenými právy.
Poměřování, kterému z konkurujících si práv poskytnout ochranu, však vyžaduje, aby byla obě vzájemně si konkurující práva skutečně vykonávána. Nepochybně nebude sporu, že se ochrany vlastnického práva nemůže dovolávat nevlastník, neboť žádné vlastnické právo nemá. Obdobně se však nemůže ochrany výkonu shromažďovacího práva domáhat ten, kdo shromažďovací právo nevykonává, byť by mohl být subjektivně přesvědčen o opaku. Aby tedy bylo vůbec pojmově možné uvažovat o proporcionalitě při hodnocení dvou konkurujících si práv, je třeba, aby o výkon obou práv skutečně reálně šlo.
Rozhodujícím naproti tomu zpravidla není názor o „správnosti“ názorů, za účelem jejichž vyjádření se shromáždění konalo. Lze jistě vyjadřovat též postoje a stanoviska, která nejsou většinovou společností pozitivně přijímána. Není neobvyklé, že právě pro onu kontroverzi je takovým stanoviskům dodáváno na vážnosti právě jejich sdílením účastí na shromáždění. Právní ochranu shromáždění nelze přiznat jen proto, že shromážděním prezentovaný postoj je souladný s právními předpisy a naopak ji automaticky odepřít, pokud tomu tak není. Hranice, kdy je třeba přiznat shromáždění ochranu a kdy nikoli, nevede skrze přesvědčení o právní přijatelnosti důvodu jeho konání, ale vyhodnocením všech aspektů konkrétní akce a posouzením vzájemné konkurence práv, k jejichž kolizi může při výkonu shromažďovacího práva docházet.
Soudy rozhodující o námitkách proti rozpuštění shromáždění musí rovněž postupovat maximálně zdrženlivě k prezentaci vlastního postoje k důvodům, pro které se shromáždění konalo a omezit se na zjištění, zda byly dány zákonné podmínky k rozpuštění shromáždění či nikoli. Právě proto, že se jedná výlučně o výkon politického práva shromažďovat se, nikoli o to, zda pohnutka k výkonu tohoto práva sama o sobě obstojí či nikoli.
Pokud se subjekt dovolává ochrany shromažďovacího práva u správního soudu, musí v žalobě uvést, že bylo vykonáváno shromažďovací právo, jak bylo toto právo vykonáváno a jak bylo případně nezákonně omezováno [§ 71 odst. 1 písm. b), resp. § 84 odst. 3 písm. b) s. ř. s.]. Zejména u atypických forem výkonu shromažďovacího práva je třeba úplných skutkových tvrzení o okolnostech a způsobu výkonu tohoto práva, neboť jen tehdy lze usoudit, co vlastně žalobce za výkon tohoto práva považuje a zda, pokud se o shromáždění skutečně jedná, poskytnout shromažďovacímu právu ochranu.
III.
Znaky shromáždění v konkrétním případě
Není sporu, že byl splněn požadavek (1) o nezbytné přítomnosti více shromážděných osob. Nikdo netvrdí, že by blokáda byla záležitostí jedné osoby a že by již z tohoto důvodu nebylo možné uvažovat o výkonu shromažďovacího práva.
Podstatně problematičtější je splnění požadavku na jednotu místa (2). Z dokazování bezpečně vyplynulo, že blokáda probíhala v závislosti na prováděné těžbě, kdy se dvojice popř. malé skupinky osob přesouvaly v oblasti těžby podle toho, kde právě těžba probíhala. Pokud probíhala na více místech současně, byli též účastníci blokády rozmístěni na relativně velké ploše, bez bezprostřední okamžité součinnosti. Nešlo o setrvalý shluk osob na konkrétním místě. Místo těžby se v průběhu doby měnilo. I místo výkonu shromažďovacího práva se může v čase měnit. Nebylo zjištěno, že by činnost aktivistů spočívala v permanentním obsazení určitého místa. To by nebylo praktické a účelné. Nebylo třeba setrvávat v místech, kde již byla těžba provedena.
Účastníci opouštěli po ukončení těžby těžební prostor a dalšího dne se do něj vraceli nebo se přesouvali do jiného. Svědek P. podrobně hovořil o tom, že každý večer probíhaly porady zkušených osob, které byli na blokádě již delší dobu. Tyto porady se nekonaly v místě těžby, konaly se v místě, kde byli účastníci ubytováni. Již proto nemohly být pokračováním blokády konané předtím v prostoru těžby, konaným pouze na jiném místě. Měly zajistit správnou přípravu a koordinaci akce, aby byla blokáda maximálně účelná. Tuto aktivitu však nelze označit za výkon shromažďovacího práva a nelze hovořit o místě shromáždění. Byť by sloužila k výměně informací a názorů, šlo o výměnu zaměřenou dovnitř mezi účastníky porady a nikoli k vyjádření postoje a stanoviska „vně shromáždění“.
Rozptýlenost účastníků na velké ploše činí problematickou představu o rozpouštění takové akce v režimu zákona o právu shromažďovacím. Pokud by však bylo takto problematickým pouze kritérium místa, pravděpodobně by nebylo možné jen z toho důvodu uzavřít, že se o výkon shromažďovacího práva nemohlo jednat. To proto, že rozptýlení účastníci byli mezi sebou v takřka permanentním spojení a konzultovali spolu operativně postup. Rovněž policisté věděli o tom, že jsou účastníci blokády rozptýleni a lze si představit i zásah spočívající v rozpuštění shromáždění tvořeného relativně izolovanými skupinkami na ploše několika fotbalových hřišť (např. za použití megafonu).
Nebyl splněn znak shromáždění spočívající v jeho časové kontinuitě (3). Dokazováním bylo bezpečně zjištěno, že byť by měla blokáda charakter kontinuální organizované akce ve zmiňovaném období, nelze na ni nahlížet jako na kontinuální shromáždění. Účastníci blokády opouštěli každého dne po ukončení těžby těžební prostor a navraceli se do něj následujícího dne, pokud tam těžba pokračovala. V mezidobí nelze o probíhajícím shromáždění ani uvažovat, protože v prostoru těžby prostě nikdo nebyl. Ani případná přítomnost hlídek na tom nic nemění, neboť tyto hlídky přirozeně nevykonávaly shromažďovací právo, účel jejich přítomnosti byl bezpochyby jiný. Pokud by Nejvyšší správní soud přistoupil na tezi o kontinuálním výkonu shromažďovacího práva, bylo by jistě možné takové shromáždění kdykoli v jeho průběhu rozpustit a tedy i v době, kdy se v prostoru nikdo nenacházel. To je bezpochyby nesmyslné.
Z hlediska obecného nazírání podstatně formovaného mediálními výstupy nepochybně lze na celou akci nahlížet zejména z časového hlediska jako na akci jednolitou. Ona jednolitost je dána především výsledným účelem (cílem), kterým bylo zabránit těžbě kůrovcem napadených stromů, ke které přistoupila Správa podle přesvědčení aktivistů v rozporu s právními předpisy. To však z celé akce nečiní kontinuální shromáždění. S výhradou nevyhnutelného zkreslení, daného zcela specifickými okolnostmi situace, by jistě nebylo lze nahlížet např. na jednotlivé demonstrace opakovaně konané v průběhu revolučních změn politického zřízení jako na jedno permanentní shromáždění, byť by změna rovněž mohla být z historického hlediska vnímána jako jedna dějinná událost.
Nebylo splněno ani kritérium cíle shromáždění (4). Policisté nejednou zasahovali proti dvojici osob či malé skupince, která byla vzdálena od ostatních právě proto, aby svou přítomností zabránila poražení konkrétního stromu. Takové osoby si na místě samém bezpochyby nevyměňovaly informace a názory; proto se na daném místě nesešly. Účelem jejich přítomnosti bylo nikoli komunikovat mezi sebou a rozvíjet tím své názory, či prezentovat jejich sdílení účastí na stejném místě ve větším množství, ale ovlivnit těžaře, aby ustoupili od mýcení a policisty, aby proti nim nezakročili. To opakovaně policistům sdělovali s tím, že jejich protest by se minul účinkem, pokud by názor na zákonnost těžby projevovali mimo prostor těžby vymezený páskami. Prvotním účelem blokády bylo mimořádným způsobem fakticky zabránit těžbě, nikoli projevit názor či postoj účastí na shromáždění. Vyvádění osob z prostoru těžby nebylo kontinuálním rozpouštěním shromáždění. Tímto opatřením žalovaná zasahovala proti hlavnímu účelu celé akci, tj. snaze zabránit fyzickou přítomností provést kácení stromů zasažených kůrovcem. Že nešlo o akt mířící proti shromažďovacímu právu, plyne i z toho, že mimo páskami vyznačený prostor policisté proti přítomným osobám nezasahovali.
Z hlediska cíle shromáždění je podstatné i to, jaká byla souslednost tvrzeného výkonu shromažďovacího práva a rušivé činnosti. Ke splnění cíle blokády bylo třeba „aktivně vyhledávat místa s aktuální probíhající těžbou teprve po jejich nalezení takové místo obsadit. Po převedení těžby do jiného místa opět přistoupit k vyhledání tohoto místa za účelem jeho obsazení“. To je velmi podstatné při úvaze o cíli (účelu) blokády a o tom, jaké místo při realizaci toho účelu hrála shromažďovací svoboda. Je bezpochyby něco jiného, pokud je pokojné shromáždění ve svém průběhu rušeno činností, která případně nastala sice dříve, ale na shromáždění nezávisle, nebo nastala teprve v reakci na probíhající shromáždění. Nyní je však situace jiná. Nejprve započne činnost nebo alespoň její přípravy a teprve v návaznosti na to konají aktivisté. Lokalizace odporu aktivistů v návaznosti na provádění těžby rovněž svědčí tomu, že hlavním účelem nebylo vyjádřit postoj či stanovisko k těžbě, ale vlastní fyzickou přítomností těžbě zabránit.
Nebylo naplněno ani kritérium navenek projeveného vlastního přesvědčení o výkonu shromažďovacího práva (5). Shromáždění nebylo oznámeno. Účastníci blokády v průběhu těžby netvrdili, že vykonávají shromažďovací právo. Individuální charakter protestu byl někdy umocněn výslovným prohlášením účastníka, že není nijak organizován a jedná sám za sebe (viz záznam na DVD ze dne 25. 7. 2011, čas 25:00 min.). To může souviset s předběžným opatřením Okresního soudu v Klatovech, které se týkalo organizace pohybu, pobytu a jiné činnosti, které by bránily provádění zásahu proti kalamitním škůdcům. Pak však nelze postup žalovaného proti takovému účastníku poměřovat kritérii zákona o právu shromažďovacím a vytýkat mu, že nepostupoval při zásahu podle tohoto zákona. Neobstojí názor, že není podstatné, co aktivisté policistům tvrdili, ale to, co se ve skutečnosti na místě dělo. Alespoň potud nikoli, že policisté ani nemohli nahlížet na činnost takových osob jako na výkon shromažďovacího práva. Musí existovat proporce mezi požadavky kladenými na organizátory shromáždění a na výkon shromažďovacího práva na straně jedné a požadavky na ukončení shromáždění orgány státní moci na straně druhé. Jestliže organizátoři zvolí takový způsob protestu, ze kterého nemusí v jeho průběhu vyplývat, že se vůbec jedná o výkon shromažďovacího práva, pak nemohou oprávněně očekávat ukončení takového protestu obdobně, jako by tomu bylo u běžných shromáždění.
S výjimkou požadavku na množství osob (1) a s výhradou ke kritériu místa (2) nebyly tedy v případě blokády konané v létě roku 2011 v oblasti těžby v Národním parku Šumava naplněny znaky požadované pro klasifikaci předmětné činnosti jako výkonu shromažďovacího práva. O výkon shromažďovacího práva tedy nešlo a žalobce se nemohl s úspěchem domáhat určení, že bylo shromáždění rozpuštěno v rozporu se zákonem.
IV.
K aktivní legitimaci žalobce
S vymezením, co žalobce rozuměl výkonem shromažďovacího práva, úzce souvisí jeho aktivní legitimace. Netřeba podrobněji připomínat, že rozhodování o žalobách ve správním soudnictví stojí na předpokladu dotčení na veřejných subjektivních právech (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) vydáním nezákonného rozhodnutí, resp. na přímém zkrácení na právech nezákonným zásahem (§ 82 s. ř. s.). Případy, kdy žaloba ve správním soudnictví neslouží k ochraně subjektivních práv žalobce, ale obecnějšímu požadavku na ochranu veřejného zájmu, jsou vyhrazeny zvláštnímu žalobnímu typu, o který v této věci nešlo (§ 66 s. ř. s.).
Žalobce uvedl, že se 14.7.2011 dozvěděl o provádění nezákonného kácení a o den později dorazil do předmětné lokality. Dále pouze zmiňuje, že účastí na blokádě využil svého základního politického práva. Vzhledem k téměř chybějícímu vymezení jakýchkoli konkrét je z žaloby obtížné hodnotit, že je to právě žalobce, kdo je aktivně procesně legitimován žalobu podat. Tento deficit je patrný i z obsáhlého odůvodnění rozsudku krajského soudu. Podle § 13 zákona o právu shromažďovacím může podat námitky proti rozpuštění shromáždění svolavatel nebo účastník shromáždění. Není sporu, že v této věci nešlo o tzv. svolané shromáždění, není zde osoba svolatele (§ 3), která ve stanovené lhůtě oznámila konání shromáždění a splnila povinnosti uvedené v § 5. Mohlo se tedy nanejvýš jednat o shromáždění, které nebylo svoláno. Žalobci tedy mohla svědčit aktivní legitimace z titulu účastníka shromáždění. Žalobce v žalobě - zcela obecně - hovoří o tom, že využil účastí na blokádě svého základního politického práva. Protože z žaloby není zřejmé, co přesně žalobce za blokádu považuje, je stejně neurčitá a problematická jeho osobní účast a tedy jeho aktivní procesní legitimace. Rozhodováno bylo o tvrzeném zásahu do ústavně zaručeného práva konkrétního žalobce. Bylo tedy na žalobci, aby vylíčil rozhodné skutečnosti, ve kterých shledává zásah do tohoto svého práva. Žalobce není osobou, které by svědčilo právo podat žalobu na ochranu veřejného zájmu (actio popularis). Je oprávněn hájit pouze svá vlastní veřejná subjektivní oprávnění, byť by z jejich eventuálního porušení plynuly důsledky i pro ostatní osoby v obdobné situaci. Přestože má výsledek soudního řízení podstatný význam jak pro účastníky blokády, tak pro zasahující Policii, je třeba vycházet z toho, že stále jde o konkrétní spor mezi konkrétními účastníky soudního řízení, o jejichž právech je rozhodováno. Prvotním účelem soudního řízení není vyslovit obecně platné stanovisko k obdobným typům občanské neposlušnosti, ale rozsoudit konkrétní a skutečný spor o právo. Jinak řečeno, úkolem soudu bylo autoritativně rozhodnout, zda bylo či nebylo porušeno žalobcovo právo shromažďovat se; tzv. judikatorní přesah a zobecnění právního názoru soudu ve věci samé má místo jen tam, kde spor sám poskytuje k tomu nezbytný skutkový i právní podklad.
Ze spisů nevyplývá, že by se žalobce přímo fyzicky účastnil jednotlivých vstupů do páskami značených prostor, zda se případně uvazoval ke stromům či byl účasten jiných dějů, proti nimž žalovaná zasahovala, nebo zda jeho role byla skutečně „pouze“ organizační a koordinační a na místě samém (v jednotlivých lokalitách označených páskami) se fyzicky ani nenacházel.
V.
K procesnímu způsobu obrany žalobce
Žalobce se v žalobě omezil na stručné konstatování, že kácení v předmětné lokalitě bylo nezákonné, že se na území nachází řada zvlášť chráněných druhů, že využil základního politického práva pokojně se shromažďovat a že toto právo může být omezeno pouze za přesně vymezených podmínek, což stěžovatelka nerespektovala. Proto se domáhal výroku, že shromáždění konané od 25.7.2011 v Národním parku Šumava nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem.
Žalobce v podané žalobě prakticky vůbec nevysvětluje, jakým způsobem mělo docházet v konkrétní situaci k výkonu shromažďovacího práva. V žalobě je opakovaně uváděn pojem „blokáda“ resp. „spontánní blokáda“, hovoří se o tom, kterého dne blokáda vznikla, že pokračovala, co bylo jejím smyslem. Jaký význam žalobce sám tomuto pojmu podkládá, však není z žaloby zřejmé; v tomto kontextu o pojem právem vymezený nejde. Že nelze klást rovnítko mezi neprávní pojem „blokáda“ a právní pojem „shromáždění“, je zřejmé; tyto pojmy nelze použít promiscue, jak se (snad) žalobce domníval. Třebaže obecně nelze klást na žalobce požadavek, aby po právní stránce každý zmiňovaný skutkový děj také kvalifikoval, je nezbytné, aby sám předmět sporu učinil právně uchopitelný.
Specifikem projednávané věci je též volba způsobu, kterým se žalobce domáhal ochrany. Podle § 13 zákona o právu shromažďovacím může svolavatel nebo účastník shromáždění podat do 15 dnů námitky proti rozpuštění shromáždění u soudu a soud následně rozhodne, zda shromáždění bylo či nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Pro řízení o námitkách se přiměřeně použijí ustanovení soudního řádu správního o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s.ř.s.
Stěžovatel podal žalobu, kterou v záhlaví označil jako správní žalobu proti nezákonnému zásahu policie, ale rovněž jako námitky proti rozpuštění shromáždění. Domáhal se, aby soud vyslovil, že shromáždění konané ode dne 25.7.2001, kterého se účastnil, nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem. Takový výrok odpovídá rozhodnutí o námitkách proti rozpuštění shromáždění podle § 13 zákona a také o tomto petitu krajský soud rozhodl.
Stěžovatel se však současně domáhal vyslovení zákazu žalovanému pokračovat v porušování jeho práva pokojně se shromažďovat. V době podání žaloby trval zásah policie proti účastníkům blokády, a proto se patrně stěžovatel domáhal i vyslovení tohoto zákazu. Tato část žalobního petitu naopak svědčí zásahové žalobě, se zákazem porušovat žalobcova práva zákon počítá za splnění podmínek § 87 odst. 2 s. ř. s. Žaloba ostatně zdůrazňuje, že „každým dalším dnem dochází k nezákonnému zásahu, který trvá a u kterého hrozí opakování.“
Jediným způsobem, jak se domoci výroku o nezákonnosti při výkonu shromažďovacího práva, nejsou námitky proti rozpuštění shromáždění podle § 13 zákona o právu shromažďovacím. Žaloba byla podána před účinností novely soudního řádu správního provedené zákonem č. 303/2011 Sb., která přiznává oprávnění domáhat se zásahovou žalobou rovněž určení, že zásah je nezákonný.
Námitky podle § 13 podá svolavatel nebo účastník shromáždění zpravidla proti důvodům, které jsou uvedeny ve sdělení o rozpuštění shromáždění. Spor bude veden o to, zda tyto důvody skutečně nastaly a zda bylo rozpuštění shromáždění v důsledku toho důvodné. Námitky proti rozpuštění shromáždění lze tedy očekávat u „tradičních“ shromáždění, kde není pochyb, že se o shromáždění jedná a o tom, že bylo rozpuštěno. Předmětem posouzení tak bude existence hmotněprávních důvodů, pro které je třeba shromažďovací právo omezit (§ 10 zákona).
Zásahovou žalobu lze podat proti faktickému konání správního orgánu, který dle žalobního tvrzení provedl zásah. Jde o případy, kdy policejní útvar vede zákrok směřující k rozpuštění shromáždění v režimu § 12 odst. 7 zákona. Tehdy je základní účel zákroku zřejmý, vyplývá z povahy věci. Je zasahováno, neboť se účastníci pokojně nerozešli. Zásahovou žalobu lze podat i tehdy, pokud zasahující orgán jedná z jiných důvodů a tvrzení o zásahu do politického práva je teprve argumentem, pro který subjekt, proti kterému je zasahováno, považuje takový zásah za nezákonný. Nezákonnost faktického postupu je spatřována právě v tom, že zasahující nezohlednil výkon ústavně zaručeného práva.
Lze souhlasit s tím, že výrok určovací zásahové žaloby, že zásah - nezákonné vyvádění osob z prostoru těžby – může být co do výsledku obdobný výroku, že rozpuštění shromáždění nebylo provedeno v souladu se zákonem. Oba uvažované procesní prostředky obrany však předpokládají podstatně odlišná žalobní tvrzení, která však v této věci chybí. Pokud žalobce brojí proti nezákonně rozpuštěnému shromáždění, bude klást důraz na výkon shromažďovacího práva a na neexistenci důvodů, s nimiž zákon spojuje oprávnění shromáždění rozpustit. U zásahové žaloby budou žalobní tvrzení zaměřena nikoli na nezákonné omezení shromažďovacího práva, ale na konkrétní postup zasahujících policistů, kteří (zde) vyváděli osoby z prostoru těžby, na argument, že policisté nebyli vůbec oprávněni k takovému zásahu a proč. Rovněž lze předpokládat tvrzení o případných excesech při provádění zásahu, který žalobce považuje za nezákonný.
Soudní řízení je řízením kontradiktorním, ve kterém se strany sporu tvrzeními o skutkovém a právním stavu snaží soud přesvědčit o důvodnosti či nedůvodnosti podané žaloby. Byl to žalobce, kdo omezil svá žalobní tvrzení na strohé konstatování, že vykonával základní politické právo, v čemž mu žalovaná nezákonně bránila a velmi stručně uvedl, proč se domnívá, že těžba stromů napadených kůrovcem v národním parku byla těžbou nezákonnou.
Žalobce tvrdil, že podmínkou k povolení kácení bylo udělení výjimek orgánem ochrany přírody a krajiny. Názor, že pro postup proti kalamitním škůdcům byl nezbytný předchozí souhlas orgánu přírody a krajiny, není správný. Stěžovatel v kasační stížnosti argumentoval, že Česká inspekce životního prostředí při kontrole dne 21.7.2011 deklarovala, že nebude zahajovat řízení o omezení nebo zákazu činnosti v oblasti těžby a že v této lokalitě není třeba výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Rovněž tvrdil, že v oblasti těžby byla prováděna tzv. nahodilá těžba podle § 2 písm. n) lesního zákona, u které se nevyžaduje stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny. Poukazoval rovněž na existenci předběžného opatření vydaného Okresním soudem v Klatovech.
Problematika nejúčinnějšího způsobu zásahu proti kalamitním škůdcům v národním parku je značně komplikovaná. O tom ostatně svědčí i souběžně vedené řízení završené rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 2.10.2013, čj. 1208/510/2012, 87710/ENV/12, jimž byla Správě Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava uložena pokuta za nedovolený zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněného druhu živočicha. Proti rozhodnutí byla podána správní žaloba k Městskému soudu v Praze (věc vedena pod sp. zn. 5 A 187/2013), o které dosud nebylo rozhodnuto. Dne 22.7.2011 vydal Okresní soud v Klatovech předběžné opatření, kterým nařídil občanskému sdružení Hnutí Duha-Přátelé země, aby se zdrželo organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti osob v lesích na území Národního parku Šumava, které by zabraňovaly provádění zásahu proti kalamitním škůdcům. Téhož dne adresovala Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava žádost žalovanému o zajištění pořádku a ochrany života a zdraví v důsledku pohybu osob bránících uskutečňování lesnických zásahů. Nelze proto nesouhlasit s názorem, že si žalovaná mohla učinit jednoznačný úsudek o řádnosti či protiprávnosti opatření na ochranu proti škůdcům prostým nahlédnutím do právního předpisu.
Jen na okraj lze k žalobcovu názoru o specialitě zákona o ochraně přírody a krajiny k lesnímu zákonu připomenout, že po účinnosti novely zákona o ochraně přírody a krajiny provedené zákonem č. 349/2009 Sb. (tj. od 1.12.2009) již není součástí tohoto zákona § 90 odst. 4 jednoznačně vyslovující o specialitě zákona o ochraně přírody a krajiny vůči lesnímu zákonu. Jaký byl účel zmíněné novely a zda platí dosavadní vztah obou předpisů i nadále a v plném rozsahu, již přesahuje předmět tohoto řízení. Názorně však ilustruje komplikovanost právní problematiky při úvaze, zda mohl stěžovatel situaci vyhodnotit v průběhu blokády prostým nahlédnutím do textu zákona a nic nemění na závěru o tom, že v souzené věci nešlo o výkon shromažďovacího práva.
VI.
K nepřípustnosti doplnění žalobních tvrzení
Nejvyšší správní soud v předposledním zrušujícím rozsudku uvedl, že případná ochrana nemusí vždy probíhat pouze v režimu námitek proti rozpuštění shromáždění, ale v určitých situacích i skrze zásahovou žalobu. To však neznamená a neznamenalo, že by byl žalobce oprávněn takto postupovat a žalobu doplnit po druhém zrušení jeho rozsudku kasačním soudem, bez zřetele k tomu, jaký způsob obrany původně zvolil. Nejvyšší správní soud výslovně uzavřel, že žalobě nelze na podkladě vyslovených žalobních tvrzení vyhovět.
Právní názory Nejvyššího správního soudu nemohly být ani nové ani překvapivé. Blokáda na Šumavě v létě 2011 nebyla typickým projevem svobody projevu či (tvrzené) svobody shromažďovací. Bylo třeba zvážit řadu okolností, které by povahu akce bezpečně charakterizovaly. Ne každé jednání osob lze považovat za výkon shromažďovacího práva a ne každému takovému jednání lze touto cestou poskytnout ochranu. Že účastí na blokádě nebylo vykonáváno shromažďovací právo, neboť se objektivně o shromáždění nejednalo, je legitimním předpokládatelným výsledkem řízení, a již proto nelze takové rozhodnutí považovat za nové a překvapivé. Již v pořadí první rozsudek Nejvyššího správního soudu poskytl kritéria pro posouzení věci, a nelze proto rovněž považovat za překvapivou následnou aplikaci původně obecných východisek na konkrétní situaci.
Z žádného ustanovení soudního řádu správního nevyplývá, že případná složitost sporu
může odůvodnit zásadní změnu procesní strategie prostřednictvím de facto nové žaloby, uplatněné v průběhu řízení o původní žalobě, po marném uplynutí lhůt k jejímu podání.
Žalobce poskytl zcela nové vylíčení skutkových okolností, odlišné od původní žaloby. Učinil tak navíc s poukazem na konkrétní výsledek dosavadního sporu mezi účastníky soudního řízení, jako důsledek svého dosavadního neúspěchu. Takový postup koliduje se zásadou rovnosti účastníků soudního řízení, jíž je i řízení před správními soudy ovládáno.
Soudy ve správním soudnictví rozhodují (mimo jiné) o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy a rovněž o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu [§ 4 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.]. Zákon o právu shromažďovacím účinný v rozhodném období odkazoval v § 1 3 při řízení o námitkách proti rozpuštění shromáždění na přiměřené použití ustanovení soudního řádu správního o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. I ochrana proti nezákonnému zásahu správního orgánu je však poskytována skrze rozhodování o „zásahové“ žalobě (§ 82), ve které žalobce musí označit zásah, proti němuž se domáhá ochrany, vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a navrhnout odpovídající výrok rozsudku (§ 84 odst. 3 s. ř. s.).
Z žaloby ze dne 10.8.2011, která byla krajskému soudu doručena dne 12.8.2011, vyplývá následující: Podání bylo označeno jako správní žaloba proti nezákonnému zásahu policie, námitky proti rozpuštění shromáždění; spojeno s návrhem na vydání předběžného opatření. Žalobce uvedl, že se dne 14.7.2011 dozvěděl o tom, že v lokalitě Ptačího potoka dochází k nelegálnímu kácení, že vznikla spontánní blokáda, že proti blokádě policie zasahovala a co bylo smyslem blokády. V části „nezákonnost kácení“ shrnuje, z jakých právních důvodů se domnívá, že použití intenzivních technologií (kácení, řezání, odkorňování, dvacet dřevorubců na téže lokalitě) bylo protiprávní. V části „právní posouzení shromáždění“ žalobce konstatoval, že účastí na blokádě využil svého politického práva se pokojně shromažďovat, neboť tím využil svobody projevu spolu s dalšími osobami, vyjádřil nesouhlas s nezákonným kácením v chráněné přírodní lokalitě. Zdůraznil, že zásahem policie došlo k rozpuštění shromáždění tím, že byl proveden policejní zákrok směřující k rozpuštění shromáždění s odváděním účastníků shromáždění. Poukázal na to, že právo shromažďovat se je základní lidské právo chráněné Listinou základních práv a svobod. Zásahem policie došlo podle žalobce k nezákonnému zásahu, který spočívá v bránění účastníkům v pokojném shromažďování. Vzhledem k maření výkonu práva na svobodné shromažďování proto navrhl (vedle předběžného opatření), aby soud rozhodl, že shromáždění konané ode dne 25. 7. 2011 v Národním parku Šumava, kterého se žalobce zúčastnil, nebylo rozpuštěno v souladu se zákonem a aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcova práva pokojně se shromažďovat.
Ve vyjádření ze dne 23.7.2013 založeném na č. l. 192 spisu žalobce uvedl, že jeho žaloba byla koncipována šířeji, nejen úzce jako námitky proti rozpuštění shromáždění a i kdyby soud dospěl k závěru, že nešlo o shromáždění, ale jinou akci nepodléhající zákonu o právu shromažďovacím, lze zásah policie podřadit pod pojem nezákonného zásahu. Nicméně přesto setrval na tom, že blokáda byla shromážděním.
Podáním označeným jako „Doplnění a upřesnění žalobních tvrzení“ ze dne 2.3.2016 žalobce uvedl, že dělal organizátora a tiskového mluvčího shromáždění občanů formou blokády. Sám se snažil dostávat do konfliktu s policií co nejméně, protože měl na starosti styk s médii, kontakty na právníky, se Správou Národního parku, s ČIŽP, Ministerstvem životního prostředí a Inspektorátem bezpečnosti práce. Ve dvou případech dne 28.7.2011 vstoupil do území, chtěl předat věci tzv. stromolezcům, kteří jej požádali mobilem a později hlasem, aby jim něco přinesl, později jim nesl z vlastní iniciativy buchty. Byl zastaven policistou s výzvou k opuštění zakázaného území. Proto od dalších pokusů vstupu upustil. Tím policie zasáhla nejen do jeho práva se s ostatními shromažďovat, ale rovněž se postavit na odpor nevratnému poškození ústavně chráněné hodnoty životního prostředí.
Z porovnání původní žaloby s podáním ze dne 2.3.2016 vyplývá, že citované podání není doplněním či upřesněním žalobních tvrzení, ale obsahuje zcela nová tvrzení. Doplňovat a upřesňovat lze pouze to, co je byť dosud v obecnější rovině obsaženo již v původní žalobě. Byť se v původní žalobě slovo zásah resp. nezákonný zásah objevuje, je tomu tak pouze v souvislosti s realizací práva na pokojné shromažďování. Opakovaně je vyzdvihováno právo se pokojně shromažďovat jako základní politické právo. Tomu odpovídá i žalobní petit, kterým se žalobce domáhal vyslovení nezákonnosti rozpuštění shromáždění. Protože blokáda v době podání žaloby probíhala, domáhal se navrhovatel rovněž vyslovení zákazu porušovat právo pokojně se shromažďovat. O konkrétní aktivitě žalobce se v původní žalobě vůbec nehovoří, s výjimkou toho, že se dozvěděl o blokádě, resp. dorazil do lokality. Proto se v původní žalobě nic neuvádí ani o tom, jakým způsobem žalovaný proti žalobci postupoval. Žádný tvrzený nezákonný zásah směřující proti navrhovateli nebyl v původní žalobě ani v obecné rovině vymezen.
V případě žaloby z července 2011 jde nepochybně o námitky proti rozpuštění shromáždění. Bezpečně tomu svědčí záhlaví žaloby a především její obsah, včetně návrhu výroku soudního rozhodnutí, jehož vydání se navrhovatel domáhal.
Je zásadní rozdíl z hlediska vylíčení skutkových okolností, pokud podal svolavatel nebo účastník shromáždění námitky proti jeho rozpuštění a postupem, kdy fyzická osoba tvrdí existenci nezákonného zásahu vůči sobě. Nyní postačí konstatovat, že původní žaloba neobsahovala žádná tvrzení, jak bylo konkrétně proti žalobci zasaženo. Prostě proto, že žalobce žádnou zásahovou žalobu v červenci 2011 nepodal. Tvrzení, že žalobce vstoupil do prostoru těžby a že z něj měl být vykázán a jakým způsobem, které by spolu s adekvátním žalobním petitem představovalo základ zásahové žaloby, se v řízení objevuje až dávno po marném uplynutí lhůty k podání zásahové žaloby dle § 84 odst. 1 s.ř.s.
Žalovaný přizpůsobil kasační argumentaci jiné povaze zásahové žaloby. Sem míří poukaz na povinnost každého návštěvníka chovat se na území národního parku určitým způsobem a nevstupovat na zakázaná místa, jakož i úvahy, podle jakého skutkového a právního stavu soud o zásahové žalobě rozhoduje. Žalobce ani v doplnění žaloby netvrdil jakýkoli exces žalovaného při jeho vykázání z prostoru těžby, naopak uvedl, že na výzvu prostor opustil. Tyto širší souvislosti však nyní soud věcně nehodnotí, slouží pouze k vyjádření rozdílu mezi oběma způsoby obrany, z nichž každý má místo v jiné situaci a každý vychází z jiných skutkových tvrzení. Tyto úvahy by měly místo při posouzení věcné důvodnosti zásahové žaloby, pokud by byla včas podána. To se v této věci nestalo.
V souzené věci nejde o případ, kdy by nejistota např. o následném materiálním posouzení určitého správního aktu ústila v obavu, zda adekvátním prostředkem obrany bude žaloba proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s.ř.s. nebo žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením dle § 82 a násl. s.ř.s. Jak již bylo v předchozích rozhodnutích i nyní vysvětleno, zde každá z v úvahu připadajících žalob předpokládá jiná skutková tvrzení, jiný příběh. Z tvrzeného příběhu pak vyplývají různá pochybení žalovaného, jichž se případně mohl dopustit.
Nejvyšší správní soud dlouhodobě zastává názor, že žalobce je povinen vždy zvolit jeden žalobní typ vymezený v soudním řádu správním a nemůže jednotlivé žalobní typy navzájem zaměňovat nebo je v žalobě směšovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2005, č. j. 7 Afs 84/2004 - 84, či ze dne 9.7.2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197). To je odůvodněno zejména faktem, že jednotlivým žalobním typům odpovídají v soudním řádu správním relativně samostatné procesní úpravy, které se liší co do stanovení počátku běhu lhůt k uplatnění žaloby, jejích náležitostí, úpravy aktivní i pasivní procesní legitimace, úpravy toho, k jakému datu soud zjišťuje skutkový a právní stav atd. Bylo by proto mimořádně obtížné vést řízení o jedné a téže žalobě tak, aby bylo možno na jeho konci rozhodnout v souladu s požadavky kterékoliv z procesních úprav připadajících hypoteticky v úvahu. Žalobci, který si není jist, jaký typ žaloby by měl využít k ochraně svých práv před určitým jednáním státní správy (např. z důvodu chybějící či nejednotné prejudikatury k dané otázce) a chce z procesní opatrnosti vyčerpat více možností, tak nezbývá než podat několik samostatných žalob proti témuž konání či opomenutí ze strany státní správy, byť tak může fakticky učinit v jediném podání (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2017, č. j. 9 As 329/2016-42). Žaloba ze dne 10.8.2011 není ve skutečnosti více žalobami učiněnými v jednom podání, jak bylo výše zdůvodněno.
D.
Rozhodnutí soudu
Ač byl kasační stížností napaden pouze výrok III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.3.2016, č.j. 57 A 66/2011-566, kterým bylo vysloveno: „Určuje se, že zásah odpůrce spočívající ve výzvě navrhovateli k opuštění vymezených prostor v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava dne 28.7.2011 byl nezákonný.“, přistoupil Nejvyšší správní soud ke zrušení všech výroků rozsudku Krajského soudu v Plzni. Včetně výroku č. I. kterým bylo vysloveno: „Námitky navrhovatele proti rozpuštění shromáždění konaného ode dne 25.7.2011 do dne 12.8.2011 v oblasti Ptačího potoka v Národním parku Šumava se zamítají.“, a proti kterému bylo v době vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu již vedeno řízení o ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud pak v posledním zrušujícím rozsudku uvedl, že „přestože krajský soud deklaroval, že si je vědom vázanosti právními názory Nejvyššího správního soudu, ve skutečnosti se jimi neřídil. Vyplývá to i z opakovaných poukazů krajského soudu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (strana 80 rozsudku) s výhradami k tomu, jaké otázky si měl Nejvyšší správní soud dle mínění krajského soudu položit, aby tuto judikaturu správně aplikoval.“.
Nejvyšší správní soud současně uvedl, že „napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Nadále platí, že navrhovateli nelze na podkladě žalobních tvrzení poskytnout ochranu shromažďovacího práva a žalobě vyhovět a nepřípustným byl rovněž shledán postup krajského soudu v následné úpravě žalobních tvrzení.“.
V předposledním zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „dospěl k závěru o nesprávnosti rozsudku krajského soudu a o tom, že byl naplněn stížnostní důvod dle § 103 písm. a) s. ř. s. Proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán shora uvedenými právními názory s tím, že žalobci nelze na podkladě žalobních tvrzení poskytnout ochranu výkonu shromažďovacího práva a žalobě vyhovět.“.
S ohledem na shora uvedené soud o žalobě rozhodl jedním výrokem tak, že se žaloba zamítá, neboť není důvodná.
E.
Odůvodnění neprovedení důkazů
Soud neprovedl žádný další z účastníky navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby
F.
Náklady řízení
Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku je kasační stížnost nepřípustná; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [§ 104 odst. 3 písm. a) s.ř.s.]. V tomto případě musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
V Plzni dne 30. ledna 2018
Mgr. Alexandr Krysl v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: L. K.