49. Žalobce namítá, že krátce před vydáním rozhodnutí byla žadatelem aktualizována předmětná projektová dokumentace, přičemž v důsledku nezohlednění aktualizace projektové dokumentace má být Rozhodnutí věcně nesprávné a nezákonné. Žadatel upozorňuje, že rozhodnutí o výjimce je ve smyslu § 56 ZOPK žádáno žadatelem ve vazbě k „zamýšlenému škodlivému zásahu“ (§ 56 odst. 1) a výjimka se proto vždy povoluje k určité činnosti či aktivitě žadatele, jak potvrzuje i navazující formulace téhož ustanovení ve smyslu „povolované činnosti“. Žadatel má tak za nepochybné, že je zcela irelevantní, jak bude označen dokument, který uvedenou činnost vymezuje, podstatné z perspektivy ZOPK je pouze to, zda bude žadatelem vykonávána činnost, kterou ve své žádosti popsal, či nikoliv, neboť tato činnost je předmětem povolení v rámci vydané výjimky. Pokud by tedy došlo v rámci souvisejících řízení k aktualizaci projektové dokumentace, která vymezuje předmětné činnosti, může to být pouze relevantní v rozsahu, ve kterém by nově aktualizovaná projektová dokumentace obsahovala činnosti neobsažené v původní projektové dokumentaci ani v žádosti o udělení výjimky dle ZOPK. Ani v tomto případě by se však nejednalo o vadu Prvoinstančního rozhodnutí nebo procesního postupu směřujícího k jeho přijetí, neboť by nic nebránilo vydání Prvoinstančního rozhodnutí s tím, že případné jiné činnosti jdoucí nad rámec původní žádosti obsahující původní projektovou dokumentaci by byly řešeny v rámci samostatného řízení. Při tom nelze přehlédnout, že argumentace žalobce je zcela formální a vedená v obecné rovině, když žalobce, ačkoli je zjevně s případnými aktualizacemi projektové dokumentace seznámen, když se na ně odvolává, neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, v čem by měl být rozsah činností v rozporu s vydaným Prvoinstančním rozhodnutím. Z hlediska případné aktualizace projektové dokumentace při tom platí, že jakékoli změny „mající vliv na ZCHDŽ“ v každém případě podléhají souhlasu orgánu přírody a krajiny dle podmínky č. 1 Prvostupňového rozhodnutí, čímž je současně zachována kontrola orgánů veřejné správy nad zásadními změnami.
50. Žalobce dále namítá, že žadatel má povinnost doložit souhlas vlastníků nemovitostí, na kterých mají být instalována nápravná opatření na ochranu dotčených druhů a že tyto souhlasy nedoložil. Žadatel k tomu uvádí, že se konkrétně jedná o opatření k vyloučení, zmírnění nebo náhradě negativních vlivů zásahu (stavby) ve smyslu ve smyslu § 67 (4) ZOPK (dále pro zjednodušení tzv. „nápravná opatření“). Tato nápravná opatření byla mimo jiné uložena v rámci výroku II. podmínek č. 1 až 13 Prvoinstančního rozhodnutí a stanou se závazným podkladem pro realizaci stavebního záměru v rámci příslušného rozhodnutí dle stavebního zákona. Pro tyto účely žadatel odkazuje na výkladové stanovisko MŽP ze dne 3. července 2019 č. j.: MZP/2019/630/1587. Toto stanovisko MŽP bylo vyhotoveno výslovně na žádost generálního ředitele žadatele podanou v souvislosti s realizací předmětné stavby.
51. K údajnému porušení procesních práv žalobce tím, že toto stanovisko MŽP nebylo součástí spisu, se vyjadřuje žalovaný v Rozhodnutí, kde uvádí konkrétní číslo jednací, pod kterým je ve správním spisu stanovisko založeno. Žadatel se ztotožňuje s výše uvedeným výkladem a uvádí, že předmětem řízení o udělení výjimky dle § 56 ZOPK nemá být posuzování majetkoprávních vztahů ohledně realizace nápravných opatření. Tato otázka se bude posuzovat až v rámci řízení o umístění jednotlivých staveb týkajících se realizace nápravných opatření, v rámci kterých stavební úřad teprve zkoumá titul stavebníka k užití cizích nemovitostí, resp. doložení souhlasu vlastníka ve smyslu § 184a stavebního zákona. Doložení titulu pak bude podmínkou pro vydání územního rozhodnutí, z tohoto hlediska bude zajištěno splnění nápravných opatření uložených na základě Prvoinstančního rozhodnutí. V této souvislosti lze citovat závěry Ústavního soudu (opírajícího se o závěry Nejvyššího správního soudu), který potvrzuje výše uvedený výklad ze strany MŽP, a to že vlastníci dotčených pozemků mohou svá práva uplatňovat až v rámci navazujícího územního řízení, neboť dříve nelze hovořit o zásahu do jejich vlastnického práva. Žadatel navíc odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, podle kterých žalobci z povahy věci tato námitka ani svědčit nemůže, když případný nedostatek souhlasu vlastníka pozemku (pakliže by byl vyžadován), může namítat pouze dotčený vlastník, nikoli tedy enviromentální spolek. Jakkoli tyto závěry platí pro řízení o vydání stavebního povolení, tím spíše taková námitka nemůže žadateli náležet v řízení o vydání výjimky. Žalovaný se navíc s touto námitkou náležitě vypořádal, když ve shodě s výše uvedenou argumentací uvedl důvody, pro které nelze stanovení určitého kompenzačního opatření v rámci řízení o výjimce považovat za zásah do vlastnického práva. Opačný postup by ani nedával rozumný smysl, když teprve až poté, co je pravomocně vymezen rozsah nápravných opatření na základě rozhodnutí o výjimce, může žadatel jakožto stavebník přistoupit k zajištění právního titulu pro užití cizích nemovitostí. Před tímto okamžikem nemá stavebník jistotu, zda je rozsah nápravných opatření, a tedy i dotčených pozemků, konečný, a proto by bylo vynaložení nákladů na zajištění soukromoprávních titulů pro užití cizích pozemků předčasné. Teprve v návaznosti na pravomocné vymezení nápravných opatření stavebník vstoupí do jednání s případnými vlastníky pozemků s tím, že za tímto účelem může využít prostředky, které mu poskytují ustanovení § 3 až § 3b Liniového zákona. V případě nesouhlasu dotčeného vlastníka tedy může stavebník využít institutu nuceného zřízení věcného břemene a/nebo odnětí vlastnického práva ve smyslu § 3 Liniového zákona a § 3 a násl. zákona o vyvlastnění. Majetkoprávní řešení této otázky v rámci řízení o výjimce je tedy předčasné a do tohoto řízení nenáleží. Pokud žalobce dále namítá, že s ohledem na dosud neskončené územní řízení není přesně vymezeno umístění stavby, a tedy okruh účastníků, pak přehlíží skutečnost, že řízení o udělení výjimky dle § 56 ZOPK musí předcházet územnímu řízení, což ostatně výslovně potvrzuje výše citovaná judikatura NSS (rozsudek č. j. 1 As 37/2005 – 154 ze dne 14. 2. 2008 nebo rozsudek č.j. 1 As 176/2012 ze dne 23. 9. 2014). Opačný postup možný není. Stejně tak je lichá námitka žalobce v tom ohledu, že dosud neproběhla vyvlastňovací řízení, když přehlíží konstantní judikaturu o tom, že předpokladem pro vydání vyvlastňovacího rozhodnutí je právě rozhodnutí o umístění předmětného záměru. Postup předestřený žalobcem tedy procesně není možný ani z toho důvodu, že vyvlastňovací řízení v této fázi plánování stavby ani proběhnout nemohla.
52. Žalobce v tomto bodě namítá, že nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro udělení výjimky. Ustanovení § 56 (1) a (2) ZOPK vymezuje následující podmínky pro udělení výjimky, a to konkrétně (i) převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany dotčených druhů a (ii) naplnění jiného naléhavého důvodu převažujícího veřejného zájmu dle ustanovení § 56 (2) c) ZOPK. Pro druhy chráněné unijním právem se dále kumulativně vyžaduje (iii) neexistence jiného uspokojivého řešení a (iv) neovlivnění dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany. Žalobce napadá toliko výše uvedené podmínky ad (i) a (iii), žadatel se tedy vyjadřuje pouze k těmto, a to ke každé zvlášť v návaznosti na argumentaci uplatněnou žalobcem. K požadavku ad (i) (převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany dotčených druhů) žalobce zpochybňuje převahu veřejného zájmu na realizaci dotčené stavby nad veřejným zájmem na ochraně předmětných ZCHDŽ. Žalobce se v této souvislosti dovolává údajné expirace vybraných strategických dokumentů, selektivně vybírá citované pasáže, při tom přehlíží konkrétní územně plánovací dokumenty, které již byly v souvislosti s přípravou dotčené stavby přijaty. Současně žalobce považuje úvahy žalovaného, potažmo KUPK, v tomto ohledu za nedostatečně odůvodněné. Žadatel považuje odůvodnění úvahy KUPK ohledně převahy veřejného zájmu na realizaci předmětné stavby za přesvědčivé a kvalitně vyargumentované. Prvoinstanční rozhodnutí se tímto zabývá na str. 7 až 12, kde konkrétně popisuje jednotlivé zájmy a podkladové zdroje, tj. zjednodušeně řečeno veřejný zájem na realizaci stavby D3 na straně jedné a veřejný zájem na ochraně přírody na straně druhé a tyto zájmy vzájemně váží a porovnává. KUPK současně detailně popisuje, v čem spočívá zájem na realizaci D3, jakož i na realizaci předmětného úseku stavby D3, tj. zejména v odvedení dopravy z potenciálně zatížených obcí a zvýšení bezpečnosti dopravy, jakož i propojení s ČR s Rakouskem, s čímž se žadatel plně ztotožňuje a dále KUPK uvádí důvody, pro které tento veřejný zájem převažuje nad dotčeným zájmem ochrany druhů. KUPK současně dospěl k závěru, že ani zájem na ochranu přírody nebude nenávratně dotčen, neboť byť dojde k narušení příslušných biotopů, tak současně místo realizace předmětné stavby není pro dotčené druhy z hlediska jejich výskytu a přežití klíčové. Žalovaný toto náležitě zhodnotil a dospěl ke správnému závěru, že posouzení ze strany správního orgánu je řádné a přezkoumatelné. Žadatel nad rámec toho doplňuje, že i právní doktrína (a judikatura) vymezuje výstavbu dálnic jako stavby, které „zpravidla“ odpovídají převažujícímu veřejnému zájmu: „Mezi zájmy, které se dostávají do střetu se zvláštní ochranou přírody, je však možné vyčlenit kategorii záměrů, jejichž realizace spíše odpovídá hlediskům převažujícího veřejného zájmu, kategorii záměrů, která zahrnuje činnosti, o jejichž přínosu z hlediska veřejného zájmu je možné pochybovat a kategorii záměrů, které zjevně nesměřují k zajištění veřejného zájmu. Do první kategorie budou často spadat záměry výstavby dopravní infrastruktury, především té dálniční. K požadavku ad (iii) (neexistence jiného uspokojivého řešení) žalobce opakovaně namítá, že je dána existence jiného řešení, kterým má být tzv. východní varianta D3, která má být současně vhodnější z hlediska ochrany dotčených druhů. Za tímto účelem žalobce toliko cituje z kontextu vytrženou pasáž z posudku EIA, ve které se obecně uvádí, že tzv. východní varianta je vhodnější z hlediska ochrany přírody a krajiny. Žádný jiný konkrétní argument a/nebo důkaz, na základě čehož by však žalobce dovozoval reálnou a proveditelnou variantu z hlediska ochrany v tomto řízení vymezených druhů, tj. konkrétních druhů, které mají být kryté výjimkou, žalobce neuvádí. Žadatel uvádí, že argumentace žalobce je nesprávná ze čtyř následujících důvodů, z nichž každý je způsobilý samostatně vyvrátit argumentaci žalobce. Předně žadatel uvádí, že tzv. západní varianta D3 již byla s konečnou platností vymezena v příslušných územně plánovacích dokumentů na úrovni dotčených obcí a na úrovni Středočeského kraje, a zejména posledních z uvedených obstál v plném soudním přezkumu. Konkrétně ve vztahu k zásadám územního rozvoje Středočeského kraje (dále „ZÚRSK“), které jsou nadřízené obecním územním plánům, považuje žadatel za nezbytné poukázat na nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu, který zamítl kasační stížnost žalobce v postavení stěžovatele proti ZÚRSK, ve které se žalobce neúspěšně pokoušel zpochybnit volbu západní varianty D3. Nejvyšší správní soud při tom volbu západní varianty D3 posvětil, a to jak z hlediska jejího umístění, tak její potřebnosti. Ústavní stížnost žalobce proti tomuto rozsudku byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná s tím, že Ústavní soud shledal odůvodnění správních soudů z ústavního hlediska za uspokojivé. Ačkoli tedy vlastní dokumentace EIA původně předpokládala dvě varianty (s tím, že západní variantu vyhodnotila jako vhodnější, jak je dále uvedeno níže), ZÚRSK, jakož i územní plány dotčených obcí již počítají toliko s variantou západní. Tato skutečnost tedy současně činí variantu východní v této fázi přípravy v zásadě nerealizovatelnou, když případná k tomu potřebná změna územně plánovací dokumentace by představovala zásadní zpoždění v rozsahu mnoho let, a to navíc za předpokladu politické průchodnosti takové změny poté, kdy již územně samosprávné celky přistoupily na variantu západní. Žadatel má tudíž za to, že volba západní varianty D3 byla s ohledem na výše uvedené s konečnou platnosti vyřešena. Za druhé žadatel uvádí, že samotný posudek EIA se vyjadřuje k obecnému hledisku ochrany přírody a krajiny jako celku, což je založeno na skutečnosti, že západní varianta má více zasahovat do posázavské oblasti, předmětem posudku EIA však není a ani nemůže být ochrana a podrobné posouzení případného zásahu do konkrétních živočišných druhů v rámci posuzovaných variant, tj. do konkrétních složek ochrany přírody a krajiny. K této skutečnosti se posudek EIA nevyjadřoval. Posudek EIA toliko v obecné rovině hodnotí potenciální dopady vedení jednotlivých dálničních koridorů jako celku, neřeší však zásahy do ochrany konkrétních zvlášť chráněných druhů živočichů, které tvoří dílčí složku ochrany přírody a krajiny – ostatně tak činit ani nemůže, neboť to je předmětem právě řízení o udělení výjimky. Při tom právě toto konkrétní hledisko, tj. jakým způsobem bude zasaženo do konkrétních živočišných druhů a zda neexistuje jiná vhodná varianta, je podstatné při aplikaci kritéria neexistence jiného řešení dle § 56 (1) ZOPK. V tomto ohledu je tedy argumentace žalobce záměrně zavádějící. Za třetí žadatel považuje za podstatnou tu skutečnost, že posudek EIA se vyjadřoval k rámcovému posouzení variant D3 jako celku, nikoli předmětné stavby. V daném případě má však být kritérium neexistence jiného řešení dle § 56 (1) ZOPK posuzováno ve vazbě na předmětný úsek D3. I v tomto ohledu je proto argumentace žalobce zavádějící, když zaměňuje jednotlivé předměty posouzení. Za čtvrté je žalobcem citovaná pasáž účelově vytržená z posudku EIA. Žadatel proto dále cituje závěr posudku v jeho celém kontextu. Z posudku EIA tedy vyplývá přesně opačný závěr, než který uvádí žalobce. Posudek EIA naopak připouští, že (i) obě varianty jsou v zásadě rovnocenné (západní varianta získala z hlediska vlivu na životní prostředí 73,77 bodů a východní 73,38 bodů11), (ii) případné rozdílné dopady jsou řešitelné, (iii) uzavírá, že i z hlediska životního prostředí je zvolená západní varianta D3 mírně vhodnější a (iv) současně uvádí, že bude nutné provést další šetření a posouzení, tedy připouští neúplnost, resp. obecnost zde obsažených závěrů. Žalobce pak zcela přehlíží, že vlastní schvalující stanovisko EIA pak uvádí podrobnou úpravu podmínek za účelem zajištění ochrany přírody a krajiny, zejména konkrétní opatření v čl. 44 až 71 týkající se ochrany fauny a flóry Žadatel se při tom zcela ztotožňuje s argumentací KUPK, který na str. 13 Prvoinstančního rozhodnutí přesvědčivě vysvětluje neexistenci jiného optimálního řešení a z jakého důvodu, je nutno považovat zvolenou západní variantu koridoru D3 za jedinou přípustnou, a to zejména s ohledem na vydání stanoviska EIA a zanesení západní varianty do ZÚRSK a územně plánovací dokumentace dotčených obcí. Právní doktrína při tom potvrzuje závěr KUPK, že správnímu orgánu v rámci řízení o výjimce nepřísluší hledat a zvažovat jiné potenciální varianty, pokud nemá doloženou jejich reálnost a současně menší vliv na ochranu zvlášť chráněných druhů. Úkol správního orgánu v takovém případě: „směřuje především ke zvažování konkrétních opatření k minimalizaci dotčení zvláště chráněných druhů (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 As 10/2013-38). V opačném případě by podle NSS orgán ochrany přírody překročil meze své působnosti, pokud by posuzoval možnosti udělení výjimky zcela bez ohledu na obsah žádosti a závěry předchozích fází. Tomuto úkolu KUPK současně dostál v důsledku uložení nápravných opatření, jejichž cílem je ochrana dotčených druhů a minimalizace zásahů. Tento výklad potvrzuje též ustálená judikatura NSS. Co se týče výše uvedeného akcentu judikatury NSS na zvážení konkrétních opatření k minimalizaci zásahu, žadatel odkazuje na robustní nápravná opatření uložená v rámci Prvoinstančního rozhodnutí. Žadatel má za to, že uložená nápravná opatření ve více než dostatečném rozsahu minimalizují a kompenzují případné zásahy do přirozeného vývoje chráněných druhů. Ve spisu založené stanovisko Agentury přírody a krajiny ČR č. j. SR/1994/SC/2018-2 ze dne 3. 10. 2019. Žalobce při tom ani v tomto bodě nepřináší žádné nové důkazy týkající se reálné proveditelnosti jiné varianty a současně nižší škodlivosti takové varianty do přirozeného vývoje chráněných druhů rostlin a živočichů (ve světle výše uvedené judikatury musí být při tom oba znaky splněny kumulativně). Žalobce se v zásadě domáhá, aby správní orgány ignorovaly dosavadní výsledky územního plánování projektu a s tím související přípravy stavby, nota bene tak komplexního projektu, jakým je výstavba dálnice a samostatně zvažovaly jiné varianty vedení připravované dálnice. Takový požadavek je však absurdní, KUPK ani žalovaný na takovou činnost nemá kapacitu a jak vyplývá z výše uvedené judikatury, není to ani jejich úkolem. KUPK i žalovaný proto postupovali správně, pokud vycházeli ze západní varianty.
53. Žalobce dále namítá, že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkou týkající se splnění podmínek stanoviska EIA a že mělo být vydáno tzv. ověřovací stanovisko. Žalobce nijak nekonkretizuje, v čem má tvrzené nedodržení a jakých konkrétních podmínek spočívat, ani z čeho má jím tvrzená povinnost vydání ověřovacího stanoviska vyplývat. Žadatel předně uvádí, že úkolem správního soudu ani správního orgánu není a ani nemůže být domýšlení se konkrétních důvodů, které měl žalobce na mysli při formulaci žalobního důvodu. V tomto ohledu nese odpovědnost za dostatečnou konkretizaci žalobního důvodu žalobce. V daném případě žalobní důvod dostatečně konkrétní není. Žadatel považuje odůvodnění Rozhodnutí v tomto ohledu za dostačující. Žalovaný se stanoviskem EIA zabývá na str. 10 Rozhodnutí, přičemž předně vytýká žalobci neurčitost, resp. obecnost jeho námitky (žalobce sám neuvádí argumenty, pro které má být dáno nenaplnění stanoviska EIA) a dále uvádí, že stanovisko EIA se stává závazným v rámci příslušného rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení. Stejně tak uvedl důvody, pro které nelze v této fázi ani požadovat vydání tzv. ověřujícího stanoviska dle zákona o posuzování vlivů, neboť i ta se týká toliko navazujících řízení ve smyslu tohoto zákona. Z textace ustanovení § 9a (6) zákona o posuzování vlivů plyne, že povinnost obstarat ověřovací stanovisko pro případ podstatných změn záměru je založena pouze pro zahájení navazujícího řízení, což řízení o výjimce skutečně není – k tomu viz definice navazujícího řízení v ustanovení § 3 g) téhož zákona. Z obsahu Prvoinstančního rozhodnutí při tom plyne, že KUPK ze stanoviska EIA vycházel, na řadě místech jej uvádí a současně je tato skutečnost promítnuta ve formulaci jednotlivých podmínek (nápravných opatření) uvedených v Prvoinstančním rozhodnutí.
54. Žalobce dále namítá (i) nezákonnost podmínky pod č. 14 Prvoinstančního rozhodnutí týkající se doby platnosti výjimky s tím, že tato má být zejména nepřiměřeně dlouhá a (ii) nezákonnost podmínky pod č. 12 Prvoinstančního rozhodnutí týkající se realizace nápravných opatření ve vztahu k následujícím ZCHDŽ: kuňky obecné, rosničky zelené, ještěrky obecné, lejska šedého, koroptve polní a ťuhýka obecného. Doba platnosti znamená dobu využitelnosti této výjimky v souvisejících řízení dle stavebních předpisů a tato je vymezena jako samostatná podmínka ve výroku II. bod 14 Prvoinstančního rozhodnutí. Správní orgán při tom není vázán návrhem účastníka řízení v tom, jakými podmínkami opatří své rozhodnutí. V tomto ohledu KUPK rozhodl o době platnosti výjimky 10 let od právní moci rozhodnutí s tím, že se tato doba prodlužuje o dobu platnosti územního rozhodnutí či stavebního povolení. S ohledem na průměrnou dobu vyřízení pravomocných oprávnění k zahájení výstavby, považuje žadatel takto stanovenou dobu platnosti za přiměřenou, a to zejména s ohledem na význam stavby, průměrnou dobu pro umístění a povolení stavby podle českého práva, jakož i s ohledem na ustálený odpor ze strany žalobce, který napadá každý procesní krok přípravy stavby, v důsledku čehož nebylo dosud možné pokračovat v územním řízení. Společně s tím pak KUPK rozhodl o časové působnosti výjimky tak, že na základě výjimky lze stavbu realizovat a následně i užívat (pokud by stavbu bylo možné pouze realizovat a nikoli užívat, pak by takový postup postrádal logický smysl jak z hlediska návrhu žadatele, tak z hlediska ochrany životního prostředí – dálnice se staví za účelem jejího provozu). Účel doby platnosti výjimky je tudíž odlišný od časové působnosti výjimky, z čehož plyne, že mezi oběma instituty není vnitřní rozpor. Co se pak týče žalobcem namítaného požadavku na zařazení této podmínky do vlastního výroku, jedná se o argument čistě formální povahy bez jakékoli způsobilosti ovlivnit správnost Prvoinstančního rozhodnutí. Žadatel nesdílí výklad žalobce v tom ohledu, že by argumentace žalovaného obsažená v tomto ohledu v Rozhodnutí měla být vnitřně rozporná, ostatně mu ani není zřejmé, v čem má tvrzená rozpornost spočívat. Žalovaný přesvědčivě vysvětlil rozdíl mezi časovou působností a dobou platnosti rozhodnutí o výjimce z hlediska dalších navazujících správních aktů a oba tyto instituty uvedl do kontextu. Žalobce na druhé straně opakovaně směšuje oba instituty s účelem navodit dojem vadnosti odůvodnění. Co se pak týče námitky do podmínky č. 12 Prvoinstančního rozhodnutí, tak zde žalobce uvádí, že předmětné kompenzační opatření by mělo být realizované před vlastním záměrem. Žalobce v této souvislosti současně cituje pasáže z dokumentu „Posouzení Rozhodnutí k udělení výjimek pro stavbu dálnice D3 v úseku 0304 Václavice - Voračice“ (dále jen „V. 2022“). K vadám a nepřípustnosti dokumentu V. 2022 se žadatel vyjadřuje separátně níže. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na str. 12 Rozhodnutí, kde uvedl, že kompenzační opatření musí být funkční nejpozději s výstavbou konkrétního úseku, tj. před jejím zahájením již musí být toto opatření provedené, což je totéž, čehož se domáhá žalobce. Žadatel se s tímto výkladem ztotožňuje a na rozdíl od žalobce nespatřuje rozdíl mezi „zahájením záměru“ a „zahájením výstavby konkrétního úseku.“ Z uvedeného je zjevné, že opatření bude realizované před vlastním záměrem.
55. Žalobce dále napadá, že Prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje způsob provádění kontrolní činnosti ve smyslu § 56 (7) a § 5b (3) d) ZOPK a že se žalovaný s předmětnou námitkou řádně nevypořádal. Žadatel má za to, že požadavek na „způsob kontrol, které bude orgán ochrany přírody stanovující odchylný postup provádět“ ve smyslu ustanovení § 5b (3) d) ZOPK je výslovně obsažen v podmínkách v rámci výroku II Prvoinstančního rozhodnutí ve vazbě na různá opatření a fázi výstavby (např. podmínka č. 2 – stanovení biologického dozoru po dobu stavby a sdělení kontaktu na něj orgánu ochrany přírody, podmínka č. 3 – kontrola nádob pro odchyt obojživelníků a předložení deníku orgánu ochrany přírody, podmínka č. 4 – kontrola objektů sloužících k realizaci kompenzačních opatření, podmínka č. 5 – kontrola opatření související s hmyzem). Jedná se tedy o konkrétní povinnosti k realizaci průběžných a soustavných kontrol při plnění výjimky (založenou na bázi oznamovacích povinností stavebníka, jakož i oprávnění orgánu ochrany přírody osobně se účastnit kontrolních dnů). Dle žadatele je takto stanovený způsob provádění kontrol dostačující a ostatně ani žalobce nekonkretizuje, v čem má být nedostatečný. Žadatel pro úplnost upozorňuje, že ustanovení § 5b odst. 3 ZOPK je určeno především pro stanovení odchylného postupu oproti obecným pravidlům a zákazům aplikovaným při ochraně ptactva podle § 5a ZOPK. Povolení výjimky podle § 56 ZOPK pro výstavbu pozemní komunikace je v tomto smyslu specifičtější a adresnější než rozhodnutí vydávané podle § 5b ZOPK a obsahuje přímé povinnosti žadatele ve vazbě na předpokládané činnosti, resp. zásahy a jejich provádění určeným biologickým dozorem. V případě použití povinného biologického dozoru by provádění dalších pravidelných kontrol ze strany orgánu ochrany přírody (tj. nad rámec kontrol nahodilých vykonávaných v rámci jeho obecné kontrolní činnosti) představovalo neúčelné zdvojení činností již upravených v rámci Prvoinstančního rozhodnutí a uložených jako povinnosti přímo žadateli a žadatel je přesvědčen, že takový výklad ustanovení § 56 ZOPK by šel proti smyslu tohoto ustanovení. Stejně tak má žadatel za to, že vypořádání této námitky na str. 12 Rozhodnutí je přesvědčivé a netrpí žádnými vadami.
56. Žalobce opakovaně uvádí, že nebyla doplněna kvantifikace druhů, jak toto požadoval žalovaný v předcházející fázi řízení. Tuto námitku žalobce nijak nespecifikuje, neuvádí konkrétní důvody, na základě kterých má za to, že by doložená kvantifikace neměla být dostatečná. Žalobce v souvislosti s touto námitkou rozsáhle cituje z dokumentu V. 2022. K vadám a nepřípustnosti dokumentu V. 2022 se žadatel vyjadřuje separátně. Kvantifikace druhů byla doplněna na základě podání ze dne 5. 2. 2021 v rámci „Doplnění početnosti a vztahu chráněných druhů k hodnocenému území“ (F. 01/2021). Žalovaný se s touto námitkou již náležitě vypořádal na str. 15 Rozhodnutí, kde uvedl rovněž důvody pro tento závěr. Žadatel má současně za to, že „obdobné“ použití ustanovení § 5b (3) ZOPK ve spojení s § 56 (7) ZOPK je ve vztahu k informaci o množství dotčených druhu nutno vykládat primárně tak, že přesná informace o množství by byla nutná pouze v případě, kdy se výjimka má týkat konkrétní kvantifikovatelné části populace dotčených ZCHDŽ (viz textace § 5b ZOPK, která se týká ochrany ptáků a v odstavci (2) stanoví možnost stanovit odchylný postup pro odchyt, držení a jiné využívání ptáků – v takovém případě je logické, aby rozhodnutí vymezovalo maximální množství ptáků, které lze chytit, držet či jinak využívat s tím, že je žádoucí zachovat určité nedotčené množství). V daném případě je však situace skutkově odlišná, když realizace předmětného úseku D3 bude z povahy stavební činnosti zasahovat do populace ZCHDŽ jako takové nacházející se v dotčeném území, aniž by bylo možné zásah selektovat toliko pro vybrané množství – z tohoto důvodu by ani nebylo prakticky proveditelné, aby výjimka byla kvantitativně omezena, když jejím účelem je povolení realizace předmětného stavebního záměru, nikoli limitovat povoleny záměr předem stanoveným množstvím ZCHDŽ. Žalobce v této souvislosti rovněž namítá, že v Rozhodnutí absentuje jakákoliv ochrana netopýrů v rozporu s mezinárodní dohodou o ochraně netopýrů. Vzhledem k obecnosti této námitky žadatel pouze uvádí, že z podkladů k Rozhodnutí nevyplývá, že by stavba měla ohrozit netopýry. Žalobce v tomto ohledu žádné důkazy ani nepřináší. S ohledem na povahu Prvoinstančního rozhodnutí jakožto výjimky ze zákonného zákazu současně platí, že z této zákonné ochrany nebyla žádná výjimka pro případný zásah do ochrany netopýrů udělena, v takovém případě pak z povahy Prvoinstančního rozhodnutí ani nemohlo být negativně zasaženo do jejich ochrany (jejích zákonná úroveň ochrany, včetně ochrany vyplývající ze žalobcem uvedené mezinárodní dohody, tedy nebyla prolomena žádnou výjimkou). Tato námitka je navíc činěna poprvé až v rámci správní žaloby – žalovaný se tedy v rámci Rozhodnutí nemohl s námitkou vypořádat.
57. Předně žalobce opakuje v rámci tohoto bodu argument týkající se oprávnění doc. F., který předmětný průzkum zpracovával. Současně žalobce namítá zastaralost tohoto průzkumu ve vazbě na potenciálně dotčené ZCHDŽ. Žalobce při tom neuvádí konkrétní obsahové nedostatky, které má dokumentace zpracovaná doc. F. dle jeho názoru obsahovat a neobsahuje, konkrétně tedy tzv. hodnocení (dříve biologickému hodnocení) dle § 67 (1) ZOPK. Námitka žalobce je v tomto ohledu ryze formální. Žadatel se ztotožňuje s tím, že případná dodatečná doplnění ze strany pana F. nelze zpochybnit toliko odkazem na obecné nesplnění nijak nespecifikovaných požadavků vyhlášky 142/2018 Sb., a to zejména s ohledem na přechodné ustanovení § 8 této vyhlášky, podle které se zde obsažené náležitosti uplatní na posuzování, jejichž zpracování bylo zahájeno až po nabytí účinnosti (1. 8. 2018). V daném případě tedy bylo biologické hodnocení zpracováno dle platných právních předpisů (hodnocení bylo zpracováno v květnu 2018). Totéž by mělo platit pro dodatečná doplnění, resp. aktualizace ze strany doc. F., když by nedávalo rozumný smysl, aby se hlavní dokument řídil jedním právním režimem a jeho případné aktualizace jiným právním režimem. Žalovaný současně v reakci na tuto námitku uvedl, že nemá žádných výhrad ohledně vlastního obsahu dokumentace doc. F., kterou považuje po obsahové stránce za dostatečnou. Konkrétní výhrady ostatně nespecifikuje ani sám žalobce. S ohledem na poslední aktualizaci z roku 2021 nelze dle žalovaného zpracovanou dokumentaci považovat za zastaralou. Žadatel má za to, že rozsah udělené výjimky v každém případě odpovídá rozsahu ZCHDŽ potenciálně dotčených stavebním záměrem. Pro tyto účely žadatel odkazuje též na ve spisu založené stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR č. j. SR/1994/SC/2018-2 ze dne 3. 10. 2019, které výslovně potvrdilo úplnost vymezeného okruhu dotčených druhů. Pokud žalobce v této části současně polemizuje s rozložením důkazního břemene v rámci řízení o výjimce, pak pomíjí tu skutečnost, že správní orgán a žalovaný argumentovali mimo jiné tím, že pokud žalobce sám přichází s určitým tvrzením (např. v rozsahu dotčených druhů apod.), pak toto tvrzení musí doložit konkrétními důkazy. To však žalobce nečiní, neboť jeho námitky jsou vedeny v rovině obecných tvrzení, případně se bez další konkretizace se odvolávají na dokument V. 2022, který je nepřípustný z důvodů uvedených v bodě (88) a násl. tohoto podání. Žalovaný dále v reakci na námitku týkající se důkazního břemene správně uvedl, že správní orgán je v řízení o udělení výjimky vázán rozsahem předloženého návrhu. Vlastní úplnost rozsahu výjimky ve vazbě na dotčené ZCHDŽ pak v konečném důsledku posuzuje příslušný orgán v řízení o umístění stavby, neboť doložení výjimky je předpokladem pro vydání územního rozhodnutí. Na případně dodatečně zjištěné dotčené ZCHDŽ pak umožňuje reagovat mechanismus stanovený v ustanovení § 56 (6) ZOPK, kdy může být zásah povolen v rámci územního řízení na základě stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody – účelem tohoto ustanovení je tedy překlenout případné mezidobí mezi vydáním výjimky a umístěním stavby s cílem zajistit maximální ochranu dotčených ZCHDŽ. Současně není zřejmé, jakým způsobem by v této souvislosti mohlo být zasaženo do žalobcových práv, resp. do ochrany přírody a krajiny jako takové, pokud by se v mezidobí v dotčeném území vyskytli nové ZCHDŽ. Právní ochrana těchto nových druhů není negativně dotčena, neboť prolomení zákonné ochrany dle vydané výjimky se na tyto druhy nevztahuje – jinými slovy platí veškeré zákazy dle ZOPK, což je v zájmu žalobce. Na tyto případy pak pamatuje výše uvedené ustanovení § 56 (6) ZOPK, když vlastní podmínkou vydání územního rozhodnutí bude posouzení, zda jsou všechny dotčené ZCHDŽ pokryty vydanou výjimkou anebo je nutno rozhodnout o jejím rozšíření v rámci územního řízení.
58. Žalobce se dále paušálně a opakovaně odvolává na doplněný dokument V. 2022, aniž by dále specifikoval argumenty, které považuje za zásadní pro účely podané žaloby a které by měly z tohoto posudku vyplývat. Dokument V. 2022 byl žalobcem předložen až společně s odvoláním, a proto je ve smyslu ustanovení § 82 (4) správního řádu nepřípustný. Žalobci nic nebránilo, aby případný znalecký posudek ohledně rozsahu dotčených ZCHDŽ či zajištění jejich ochrany předložil v prvoinstančním řízení. Nad rámec obecnosti a nepřípustnosti žalobního důvodu žadatel dále uvádí, že dokument V. 2022, jakožto znalecký posudek může řešit výhradně otázky skutkové. Již z názvu dokumentu V. 2022 („Posouzení Rozhodnutí k udělení výjimek pro stavbu dálnice D3 v úseku 0304 Václavice – Voračice“) je patrné, že se jedná o dokument, který provádí právní posouzení, které přísluší pouze správnímu orgánu a z tohoto důvodu k němu správní orgán ani nemohl přihlédnout. Dokument V. 2022 v obecné rovině polemizuje se závěry o tom, že z výjimky vyloučené konkrétní druhy nebudou stavbou dotčeny a je koncipován toliko jako polemika s interpretací ze strany odborných dokumentů a posudků zpracovaných doc. F., jakož i právního hodnocení Prvoinstančního rozhodnutí jako takového. Pan V. neprováděl žádný vlastní terénní průzkum, ani v tomto dokumentu neuvádí žádné zdroje ani důkazy (viz odkaz na „vlastní zjištění a terénní pozorování “ nebo „na základě údajů, které mám jako znalec k dispozici“), ze kterých by bylo možné objektivně ověřit tam uvedené závěry. Dokument je navíc co do struktury a obsahu nepřehledný a neobsahuje dostatečnou vlastní argumentaci. Lze tak uzavřít, že v případě dokumentu V. 2022 se nejedná o znalecký posudek, ale o důkazy nepodložená tvrzení učiněná RNDr. V., který ovšem není účastníkem předmětného správního řízení ani zástupcem žádného z účastníků. Ani z tohoto důvodu nelze k těmto tvrzením přihlížet.
59. Žalobce dále neurčitě namítá nesprávně zjištěný skutkový stav, aniž by tuto argumentaci dále rozvedl. Žadatel se k takto ryze obecné argumentaci nemůže vyjádřit, a proto odkazuje přiměřeně na výše uvedené pasáže týkající se zejména doplnění kvantifikace druhů, provedeného biologického hodnocení, jakož i jeho aktualizace a souhlasné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny.
60. V rámci posledního žalobního důvodu žalobce napadá nepřezkoumatelnost odůvodnění. S ohledem na obdobné znění žaloby jako odvolání, nelze s jistotou dovodit, zda žalobce napadá nepřezkoumatelnost Prvoinstančního rozhodnutí či Rozhodnutí napadeného žalobou, případně zda v textu obě směšuje. Žaloba v této části trpí nedostatečností ve specifikaci důvodů, resp. konkrétních námitek, na základě kterých žalobce tvrzenou nepřezkoumatelnost dovozuje. Žalobce současně namítá, že se správní orgán měl vypořádat se všemi námitkami vznesenými v předcházejících fázích řízeních (rozhodnutí KUPK je v pořadí již druhým rozhodnutím v první instanci a před tím žalobce vznesl též námitky před krajským úřadem Středočeského kraje, jehož systémovou podjatost namítl – žalobce se tedy dovolává všech těchto námitek). Žalobce přehlíží kasační důsledky rozhodnutí odvolacího orgánu o zrušení prvoinstančního rozhodnutí, která má za následek opakování prvoinstančního řízení. Pokud by tedy žalobce nějaké konkrétní námitky v obnoveném prvoinstančním řízení neuvedl, pak se jedná o jeho vlastní procesní pochybení. Žadatel v tomto ohledu argumentaci žalobce ani věcně nesdílí. Žadatel naopak považuje vypořádání se s námitkami jak ze strany KUPK, tak ze strany žalovaného za přesvědčivé a dostatečně odůvodněné. KUPK i žalovaný se při tom vypořádává s podstatou vznesených námitek a jejich nevyhovění dostatečně odůvodňuje na podkladě zjištěného skutkového stavu, při tom současně přihlíží k tomu, že řada námitek ze strany žalobce trpí značnými vadami v jejich nedostatečné konkretizaci. Žadatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že správní orgány nemají povinnost jmenovitého vypořádání se s každou vznesenou námitkou, podstatné je pro tyto účely vypořádat se s vlastní podstatou vznesených námitek, což bylo v daném případě splněno. Opačný postup by byl nehospodárný, formální a správní akt by činil v konečném důsledku nepřehledným.
VI.
Replika žalobce
61. Žalobce v replice setrval na své dosavadní argumentaci a na důvodnosti uplatněných žalobních bodů.
VII.
Další vyjádření OZNŘ
62. Žadatel vyjevil přesvědčení o tom, že v převažující většině opakovány již dříve vznesené argumenty. Odkázal na svá předchozí tvrzení.
VIII.
Posouzení věci soudem
63. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. § 76 s. ř. s.), přičemž žádné takové vady neshledal.
64. Po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
65. V projednávané věci bylo podstatou sporu právní posouzení (i) přezkoumatelnosti a (ii) zákonnosti napadeného rozhodnutí, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí orgánu ochrany přírody vydané ve správním řízení o povolení výjimky ze zákonných zákazů směřujících k ochraně zvláště chráněných druhů živočichů (ZCHDŽ) dle § 56 ZOPK. Žalobce je spolky, jehož základním cílem je ochrana přírody a krajiny, přičemž namítal, že napadeným rozhodnutím žalovaného, resp. pochybením správních orgánů se cítí být zkrácen na právu na příznivé životní prostředí a právu na spravedlivý proces.
66. Jelikož žalobce na několika místech žaloby namítal nepřezkoumatelnost napadeného i prvostupňového rozhodnutí, a to jak pro vnitřní rozpornost, tak i pro nedostatek důvodů rozhodnutí, soud se nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (a potažmo i rozhodnutí prvostupňového), neboť meritorně lze posoudit pouze takové rozhodnutí, které je přezkoumatelné.
67. Soud předně poukazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, dle které zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 As 342/2020 – 30 zdůraznil, že „[…] nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.“ (srov. bod [10] cit. rozsudku). Podobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 27. 9. 2022, č. j. 6 As 17/2020 – 74, bod [35], kde se uvádí následující: „Nepřezkoumatelnost správního či soudního rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí s ohledem na nemožnost zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tak vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména v těch případech, kdy správní orgán nebo soud opomene na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45 či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Platí, že správní orgány ani soudy nejsou povinny explicitně reagovat na každou dílčí námitku, postaví-li proti těmto výhradám vlastní ucelenou argumentaci. Podstatné je, aby se ve svém rozhodnutí vypořádaly se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19, či ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).“
68. Dále je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu z hlediska soudního přezkumu činí rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 7 As 447/2019 – 60, bod [22]). Zároveň nutno zdůraznit, že nesouhlas žalobce s výkladem učiněným správními orgány nelze zaměňovat za nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí je objektivní překážkou znemožňující soudu dané rozhodnutí přezkoumat (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 10 As 102/2018 – 45, bod [15]).
69. Poté, co se soud seznámil s obsahem prvostupňového i napadeného rozhodnutí, konstatuje, že obě tato správní rozhodnutí, a to ve vzájemné souvislosti, přezkoumatelná jsou. Ani výroky, ani odůvodnění netrpí takovými zásadními nedostatky, které by znemožnily jejich meritorní přezkum. Je třeba zdůraznit, že správní orgány nemusejí reagovat na každou dílčí námitku (zvláště pak na takovou, která je formálního charakteru a bez podstatného vlivu na správnost meritorního posouzení dané věci), když postačuje, pokud správní orgány vypořádají podstatu ve správním řízení uplatněných námitek. Tato kritéria podle názoru soudu oba správní orgány v posuzovaném případě dodržely.
70. Pokud jde o přezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, tak soud hodnotí výroky i odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jako dostatečně určité, srozumitelné a vycházející z podkladů získaných v průběhu správního řízení. Výroky jsou formulovány dostatečně určitě, a to včetně výroku stanovujícího podmínky pro výkon povolených činností, když z hlediska míry detailu těchto podmínek bylo nutno zohlednit, že rozhodnutí o výjimce musí také splnit svůj praktický účel, tedy pro žadatele musí být splnitelné a v budoucnu aplikovatelné pro účely realizace předmětného stavebního záměru, u něhož v době rozhodnutí o výjimce ještě ani nebylo rozhodnuto o jeho umístění, resp. povolení. Pokud jde o odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, tak jistě si lze představit odůvodnění podrobnější, které by např. shrnovalo veškerou argumentaci a průběh řízení, které předcházely vydání prvostupňového rozhodnutí (tj. včetně fáze řízení, kdy věc projednával ještě Krajský úřad Středočeského kraje, než žalobce uplatnil námitku systémové podjatosti). Ovšem soud považuje za plně dostačující, pokud se prvostupňový orgán v zájmu věcnosti a přehlednosti svého rozhodnutí v odůvodnění zaměřil na ty skutečnosti a okolnosti, které byly podstatné pro rozhodnutí o předmětné žádosti o udělení výjimky, přičemž bylo reagováno i na stěžejní námitky uplatněné žalobci ve správním řízení. Zde je třeba vidět, že u řady námitek uplatněných žalobcem ve správním řízení se jednalo o námitky ryze formálního charakteru, bez přímé souvislosti s ochranou konkrétních ZCHDŽ, jichž se předmětná žádost o výjimku ze zákazů dle ZOPK týkala.
71. Pokud jde o napadené rozhodnutí, tak jeho odůvodnění koresponduje s tím, že odvolací námitky byly formulovány značně obecně a v mnohém nereagovaly na obsah prvostupňového rozhodnutí, resp. na průběh řízení, kdy původní rozhodnutí prvostupňového orgánu bylo žalovaným zrušeno a vráceno, přičemž prvostupňový orgán v dalším pokračování správního řízení jemu vytýkané vady odstranil, resp. v požadovaném rozsahu doplnil správní spis. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný reagoval na všechny podstatné odvolací námitky odvolatele, přičemž je seznatelné, proč žalovaný rozhodl způsobem, jakým rozhodl (otázka správnosti, resp. zákonnosti rozhodnutí je otázkou odlišnou od přezkoumatelnosti rozhodnutí).
72. K okruhu žalobních námitek o nepřezkoumatelnosti napadeného a potažmo i prvostupňového rozhodnutí soud uzavírá, že tyto nejsou důvodné, když obě správní rozhodnutí jsou ve vzájemné souvislosti dostatečně srozumitelná, určitá a odůvodněná. Soud tak mohl přistoupit k meritornímu přezkoumání napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí. Soud přitom vyšel zejména z následující právní úpravy obsažené v ZOPK (ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2023) a relevantní judikatury týkající se řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK.
73. V § 50 ZOPK jsou upraveny základní podmínky ochrany zvláště chráněných živočichů. Podle odst. 2 platí, že je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Je též zakázáno je držet, chovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny. Podle odst. 7 platí, že opatření přijímaná na základě tohoto zákona musí brát v úvahu hospodářské, sociální a kulturní požadavky, regionální a místní zvláštnosti.
74. Výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů jsou upraveny v § 56 ZOPK. Podle odst. 1 platí následující: Výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 46 odst. 2, § 49 a 50 v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, povoluje na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah orgán ochrany přírody. U zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, lze výjimku podle věty první povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 2, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany. V pochybnostech o škodlivosti zamýšleného zásahu lze požádat o poskytnutí předběžné informace podle správního řádu. Podle odst. 2 výjimku ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů lze povolit […] c) v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru a důvodů s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí. Podle odst. 3 orgán ochrany přírody v rozhodnutí o výjimce může stanovit povinnost označení živočicha zvláště chráněného druhu nezaměnitelnou a trvalou značkou a rovněž podmínky pro výkon povolované činnosti.
75. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 292/2018 – 95, bod [27], kasační soud konstatoval následující: „[…] k povaze rozhodnutí o povolení výjimky se několikrát vyjadřoval i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, č. j. 6 As 48/2006 - 118, a rozsudek ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012 - 38), který rozhodnutí o udělení či neudělení výjimky charakterizoval jako samostatné správní rozhodnutí o žádosti adresáta, které má samostatný předmět řízení. Tímto rozhodnutím se závazně určuje, zda konkrétní záměr, který hodlá žadatel učinit, je nebo není možno z hlediska zvýšené ochrany přírody na daném území připustit. Ve stavu k tomuto předmětu řízení jde o rozhodnutí konečné, avšak k vlastní realizaci záměru je třeba dalších rozhodnutí. Jde o příklad typického řetězení jinak samostatných správních rozhodnutí, kdy zamyšlený zásah lze realizovat výlučně v případě pozitivní podoby všech. Toto rozhodnutí (v kladném případě), samostatně stanoví podmínky, které je povinen žadatel respektovat, a to nezávisle na podmínkách vymezených v dalších souběžně vydaných či navazujících rozhodnutích. Z výše uvedeného lze dovodit, že proces posuzování vlivů na životní prostředí EIA je nezávislý na řízení o povolení výjimky. Řízení o udělení výjimky není navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Podle § 9a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí s účinností od 1. 4. 2015 je stanovisko EIA podkladem pro vydání rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, přičemž stanovisko předkládá oznamovatel v žádosti jako jeden z podkladů pouze pro navazující řízení. Řízení o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a řízení o stanovisku EIA jsou na sobě nezávislá, řízení o výjimce není navazujícím řízením.“
76. Dále pak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2022, č. j. 1 As 347/2021 – 91, bod [60], se ve vztahu k řízení o udělení výjimky dle § 56 ZOPK uvádí následující: „[…] Jak bylo řečeno již výše, udělení nebo neudělení výjimky je věcí správního uvážení orgánu ochrany přírody. V případech, kdy užije správní orgán správní uvážení, „musí být jeho postup a rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil“ (viz rozsudek ze dne 30. 11. 2004, čj. 3 As 24/2004 - 79, č. 739/2006 Sb. NSS). V řízeních o žádosti o výjimku dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na určitých skutkových okolnostech (viz rozsudek Nejvyššího správného soudu ze dne 6. 2. 2015, čj. 8 As 91/2014 - 37, bod 14). Stěžovatelovy odkazy na jiné případy, kdy různé orgány výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny udělily, nejsou tedy v dané věci příhodné.“
77. Dříve než soud přistoupí k vypořádání jednotlivých (obsáhle formulovaných) žalobních námitek, považuje za potřebné uvést několik obecných východisek svého posouzení.
78. V prvé řadě je třeba souhlasit s žalovaným v tom, že v případě žaloby jsou žalobní námitky v zásadě opakováním námitek odvolacích, když u některých svých námitek žalobce sice doplnil citace z odůvodnění napadeného rozhodnutí, se kterým vyslovil nesouhlas, případně označil jím citované odůvodnění napadeného rozhodnutí za nepřezkoumatelné, ovšem v mnoha ohledech na odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádávajícího se s odvolacími námitkami po věcné stránce žalobce vůbec nereagoval, resp. nepředložil k nim věcnou polemiku. U několika žalobních bodů jedná o doslovné překopírování příslušných částí odvolání, přičemž se žalobce ani neobtěžoval změnit terminologii a i v žalobě ponechal v odvolání použité označení sebe jako „účastníka řízení“ nebo „odvolatele“ a u prvostupňového rozhodnutí orgánu ochrany přírody ponechal označení „napadené rozhodnutí“. Soud v tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2023, č. j. 1 Afs 111/2022 – 30, bod [14], v němž kasační soud připomněl judikaturu správních soudů, podle které platí: […] pouhé zopakování odvolacích námitek ve správní žalobě podstatně snižuje žalobcovy šance na úspěch. Takto se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v bodě 16 rozsudku z 23. 4. 2020, č. j. 7 Afs 440/2018 - 63, dle kterého „žalobní body mají primárně směřovat proti napadenému rozhodnutí (tj. rozhodnutí o odvolání) a jeho důvodům. Pokud odvolací orgán uplatněné námitky dostatečně vypořádá a žalobce je v žalobě pouze zopakuje, aniž by na důvody rozhodnutí o odvolání reagoval, podstatně tím snižuje své šance na úspěch, neboť soud za něj nemůže domýšlet další argumenty“. S tím souvisí i další ustálená judikatura kasačního soudu, dle níž „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou“ (rozsudek NSS z 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, 1350/2007 Sb. NSS.).“. Z uvedených důvodů soud na tomto místě předesílá, že u těch žalobních námitek, kde absentovala konkrétní věcná a právní argumentace reagující na vypořádání odvolacích námitek v odůvodnění napadeného rozhodnutí, se zaměřil na přezkoumání, zda žalovaný odvolací námitky posoudil řádně a zda je v dostatečném rozsahu vypořádal, a tam, kde tomu tak bylo a současně soud nedospěl k jinému závěru, tak správné závěry žalovaného aproboval.
79. Druhým obecným východiskem soudu byl aspekt aktivní legitimace žalobců, kterou soud u žalobce shledal ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., což znamená, že žalobce byl oprávněn uplatnit, vedle námitek procesněprávního charakteru, i námitky hmotněprávní. Zároveň platí, že rozsah aktivní věcné legitimace žalobce se odvíjel od potenciálního dotčení na jeho veřejných subjektivních právech, tj. jím tvrzeném právu na příznivé životní prostředí a právu na spravedlivý proces. Ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2019, č. j. 2 As 250/2018 – 68, bod [27] Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „[…] je primárně na samotném žalobci, aby v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 s. ř. s. tvrdil, jakým způsobem byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, respektive jak se napadené rozhodnutí dotýká jeho právní sféry. Spolek tak není legitimován k uplatnění jakýchkoliv žalobních námitek, ale pouze námitek relevantních z hlediska zájmů hájených tímto spolkem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009 – 251).“.
80. Rovněž bylo třeba vycházet z charakteru správního řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu v nyní projednávané věci. Tím bylo pouze řízení vedené o výjimce dle § 56 ZOPK ze zákonných zákazů škodlivých zásahů u konkrétních ZCHDŽ, ohledně kterých žadatel o předmětnou výjimku žádal v souvislosti s realizací předmětné stavby. Žalobce tak nebyl žadatelem o výjimku, tedy tím, kdo inicioval předmětné správní řízení a kdo vymezil rozsah řízení výčtem ZCHDŽ, u nichž bylo o předmětnou výjimku žádáno. Dále pak obecně platí, že řízení o výjimce dle § 56 ZOPK je zpravidla předstupněm řízení o umístění stavby, resp. řízení o povolení stavby. Rovněž platí, že řízení o výjimce dle § 56 ZOPK není ani řízením vedeným podle zákona o EIA ani navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) zákona EIA.
81. V návaznosti na výše uvedené soud rovněž předesílá, že žalobce (jakožto environmentální spolek) mohl být dotčen na svých veřejných subjektivních právech pouze tou částí prvostupňového rozhodnutí (aprobovaného napadeným rozhodnutím), kterou byla předmětná výjimka povolena (včetně stanovených podmínek pro výjimku), a tedy pouze ve vztahu k ZCHDŽ, u nichž orgán ochrany přírody výjimku povolil. Naopak v té části správního rozhodnutí orgánu ochrany přírody, kde žádosti žadatele vyhověno nebylo, platí nadále zákonné zákazy škodlivého zásahu, a proto žalobce, jehož legitimace se odvíjí od ochrany přírody, nemohl být na svých veřejných subjektivních právech jakkoli dotčen. V tomto kontextu byly některé žalobní námitky bez dalšího nedůvodné již pro absenci skutečného dotčení veřejných subjektivních práv žalobce (tedy nedostatek aktivní věcné legitimace), a to zejména námitky o nesrovnalostech ve výčtu živočichů, ohledně nichž bylo rozhodováno předmětným rozhodnutím orgánu ochrany přírody o povolení výjimky.
82. Nutno zdůraznit, že z žádné žalobní námitky neplyne, v čem konkrétně by se jednotlivé v žalobách vytýkané nedostatky měly negativně projevit na ty ZCHDŽ, u nichž byla povolena výjimka, resp. v jakém konkrétním parametru by měla být navrhovaná kompenzační opatření nedostatečná a proč by neměla plnit sledovaný účel. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že smyslem účasti environmentálních spolků na správních řízeních vedených dle ZOPK je snaha poskytnout v řízeních ve věcech ochrany přírody prostor těmto spolkům pro uplatnění odborných příspěvků k řešení konkrétní problematiky a tím obohatit množství podkladů pro meritorní posouzení dané věci, ovšem přístupem žalobce v průběhu předmětného správního řízení byl tento smysl poněkud vyprázdněn.
83. Veden právě uvedenými východisky, soud se zabýval jednotlivými námitkami žalobce, přičemž je třeba předeslat, že všechny jeho žalobní námitky vyhodnotil jako nedůvodné, a to z dále popsaných důvodů.
(i) Námitka nesouladu rozsahu žádosti a napadeného rozhodnutí
84. Žalobce namítal nesoulad rozsahu žádosti žadatele a posléze vydaného rozhodnutí orgánu ochrany přírody o udělení výjimky, a to zejména v otázkách doby platnosti výjimky a výčtu ZCHDŽ. Zjednodušeně řečeno, žalobce tvrdil, že orgán ochrany přírody rozhodl o něčem, o co žadatel nežádal, přičemž namítal porušení dispoziční zásady a zásah do práva žalobce na spravedlivý proces.
85. Předně měl soud za to, že tvrzené porušení dispoziční zásady by teoreticky mohlo být způsobilé zasáhnout do práv žadatele, ovšem nikoli žalobce, coby environmentálního spolku odvozujícího své účastenství ve správním řízení z § 70 odst. 3 ZOPK. Řízení o povolení výjimky je ryze návrhovým řízením, když je to pouze žadatel, kdo disponuje předmětem řízením. Z žalobních tvrzení přitom nevyplynulo nic, z čeho by bylo možné usuzovat na dotčení práv žalobce tvrzeným porušením dispoziční zásady. Z těchto důvodů se podle názoru soudu v případě této žalobní námitky nejednalo o námitku relevantní z hlediska zájmů hájených žalobcem, tudíž žalobce nebyl legitimován tuto námitku uplatnit.
86. Beztak by ale nebyla daná námitka ani důvodnou, neboť soud žádné porušení dispoziční zásady neshledal. Nutno upozornit, že co do podstaty jde o opakování odvolací námitky, se kterou se žalovaný náležitě vypořádal v napadeném rozhodnutí. Žalobce ve své žalobě nepředložil žádnou přesvědčivou argumentaci, na základě které by žalovaného posouzení této námitky neobstálo.
87. Pokud jde o otázku doby platnosti výjimky, pak je třeba souhlasit s žalovaným, že tento ve svém prvním rozhodnutí, jímž zrušil původní prvostupňové rozhodnutí, uložil prvostupňovému orgánu, aby otázku časové působnosti povolené výjimky v dalším řízení vyjasnil. To posléze prvostupňový orgán učinil, když výzvou vyzval žadatele k doplnění předmětné žádosti, přičemž žadatel svou žádost doplnil podáním, kde žádal o časovou působnost po celou dobu realizace stavby a její životnosti. Pokud jde o výčet ZCHDŽ, pak v průběhu řízení došlo k upřesnění početnosti ZCHDŽ, ohledně kterých bylo žádáno o výjimku, a to podáním žadatele. V tomto doplnění jsou uvedeny konkrétní ZCHDŽ, ohledně kterých bylo orgánem ochrany přírody rozhodováno. Žalovaný v napadeném rozhodnutí upozornil, že odvolatelé neuvedli konkrétní ZCHDŽ, o kterých by prvostupňový orgán rozhodl nad rámec žádosti žadatele. Na to ovšem žalobce ve svých žalobních tvrzeních nereagoval a ani soudu neoznačil konkrétní ZCHDŽ, ohledně kterého by bylo rozhodnuto nad rámec žádosti žadatele. Přitom není úkolem soudu, aby v rámci soudního přezkumu za žalobce vyhledával případné konkrétní nesrovnalosti v napadeném správním rozhodnutí.
88. Lze proto souhlasit s žalovaným v tom, že prvostupňovým orgánem bylo postupováno v režimu odstranění vad žádosti, nikoli v režimu změny žádosti či jejího rozšíření ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu, jak nesprávně namítal žalobce.
89. Námitka neudělení souhlasů vlastníků pozemků s umístěním náhradních opatření
(ii) Námitka udělení výjimky k neplatné projektové dokumentaci
90. Žalobce tvrdí, že před vydáním napadeného rozhodnutí byla vydána „kompletně nová projektová dokumentace“, přičemž dovozuje, že bez posouzení aktuální projektové dokumentace je napadené rozhodnutí nezákonné. Soud má za to, že tato námitka nemůže být ani v potenciální rovině důvodná. Je třeba si uvědomit, že výjimka ze zákazů k ochraně ZCHDŽ je dle výslovného znění § 56 odst. 1 ZoPK udělována pro účely jakéhokoli škodlivého zásahu, kterým je konkrétní činnost konkrétně určené osoby. Jak správně dovodil žalovaný, platí, že je-li podkladem řízení o výjimce projekt činnosti, je odpovědností žadatele, aby tento projekt popisem a specifikací činnosti odpovídal skutečnému záměru. Bude-li odlišně specifikována škodlivá činnost, pro kterou byla výjimka udělena, a činnost, která bude předmětem dalších řízení, pro které bude rozhodnutí o výjimce nezbytným podkladem, pozbude výjimka pro žadatele smyslu. Lze proto uzavřít, že i pokud by bylo tvrzení žalobce pravdivé a vskutku došlo k vydání „kompletně nové projektové dokumentace“, která by svým obsahem nebyla kompatibilní s dokumentací dosavadní, v navazujícím územním a stavebním řízení by tato skutečnost zabránila realizaci záměru a tím i dotčení žalobcem chráněné hodnoty.
(iii) Námitka neudělení souhlasů vlastníků pozemků s umístěním náhradních opatření
91. V tomto žalobním bodu žalobce namítal nezákonnost, kterou spatřoval v neudělení souhlasů s umístěním kompenzačních opatření od vlastníků pozemků, na kterých mají být opatření umístěna. Žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí nezaručuje splnění a realizaci stanovených podmínek pro udělení výjimky dle § 56 ZOPK, resp. daných kompenzačních opatření.
92. Soud souhlasí s žalovaným v tom, že v případě tohoto žalobního bodu jde o téměř doslovný přepis odvolací námitky, se kterou se žalovaný vypořádal v napadeného rozhodnutí. Tam žalovaný zejména vysvětlil, že vlastníci pozemků dotčených kompenzačními opatřeními nejsou účastníky správního řízení o výjimce dle § 56 ZOPK, což bylo potvrzeno soudní praxí. Rovněž vyjasnil, že v předcházejícím odvolacím řízení žalovaný označil za nedostatek původního prvostupňového rozhodnutí absenci stanovisek (nikoli souhlasů) vlastníků pozemků k návrhu kompenzačních opatření, přičemž po doplnění řízení doznal skutkový základ podstatných změn, když se dosavadní kompenzační opatření stala součástí vlastního stavebního záměru jako samostatné stavební objekty a jako taková budou muset být posouzena v územním a následně i stavebním řízení. Soud rovněž souhlasí s žalovaným v tom, že ZOPK nestanovuje jako nutnou podmínku k umístění kompenzačních opatření souhlas vlastníků dotčených pozemků, tudíž správní orgán nemůže o vlastní vůli tímto souhlasem udělení výjimky podmiňovat.
93. Uvedené vypořádání dané námitky soud shledal dostatečným a navíc majícím oporu ve správním spisu. Ze správního spisu vyplývá, že prvostupňový orgán poté, co bylo zrušeno jeho první rozhodnutí, v dalším pokračování řízení postupně rozhodl o tom, že jednotliví vlastníci nejsou účastníky správního řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK, přičemž svůj postup odůvodnil právním názorem vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 6 As 375/2018 – 31, následně potvrzeným usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2636/19. Prvostupňový orgán rovněž vyzval žadatele k doložení stanovisek dotčených vlastníků pozemků, jak mu bylo uloženo odvolacím orgánem, což žadatel splnil.
94. Dále je třeba zdůraznit, že žalobce ve své žalobě nevyjasnil, jak by absencí souhlasů vlastníků dotčených pozemků mohl být zkrácen na svých právech ve vztahu k zájmům, které mu příslušelo v řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK hájit. Soud má za to, že žalobce, který odvíjel své námitky od tvrzeného zásahu do práva na příznivé životní prostředí, nemohl být na tomto veřejném subjektivním právu jakkoli zkrácen neudělením souhlasu od některých vlastníků pozemků v budoucnu dotčených částí předmětné stavby zahrnujících kompenzační opatření (k tomu srov. přiměřené žadatelem odkazovaný bod [39] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2018, č. j. 2 As 328/2016 – 96). Stejně tak soudu není zřejmé, jak by žalobce mohl být v dané souvislosti dotčen na svém právu na spravedlivý proces.
95. Žalobce pouze v dané souvislosti tvrdil, že bez souhlasu vlastníků dotčených pozemků nelze stavbu kompenzačních opatření realizovat, aniž by zohlednil tu správními orgány akcentovanou skutečnost, že poté, co se kompenzační opatření stala součástí předmětné stavby, která je realizována ve zvláštním režimu liniových staveb, bude možné případné nesouhlasy v krajním případě řešit institutem vyvlastnění. To vše ovšem bude namístě řešit až v pozdějších fázích realizace předmětné stavby, zejména v územním řízení. Jak přiléhavě uvedl prvostupňový orgán, prokáže-li se např. v územním řízení, že náhradní opatření nebude možné z jakéhokoli důvodu realizovat dle stávající projektové dokumentace, pak bude na žadateli, aby nalezl, navrhl a projednal adekvátní řešení (srov. prvostupňové rozhodnutí). K tomu soud doplňuje, že takovým náhradním řešením by mohl být buď návrh náhradního kompenzačního opatření, které by ale musel orgán ochrany přírody, nebo by bylo možné případný nesouhlas vlastníka dotčeného pozemku vyřešit instituty nuceného zřízení věcného břemene či případně vyvlastnění dle zákona č. 416/2009 Sb., liniový zákon, v platném znění. Námitky stran případných nesouhlasů vlastníků dotčených pozemků s realizací některých kompenzačních opatření jsou v řízení o udělení výjimky dle § 56 ZOPK předčasné, neboť tam je třeba řešit otázku dostatečnosti a účinnosti navržených kompenzačních opatření, což prvostupňový orgán náležitě učinil, když navržená kompenzační opatření posoudil jako dostatečná k tomu, aby u dotčených ZCHDŽ nedošlo ke zhoršení oproti době před realizací předmětné stavby, přičemž za tímto účelem stanovil podmínky pro účely udělené výjimky. Nutno zdůraznit, že žalobce ve své žalobě konkrétním způsobem neoznačil konkrétní kompenzační opatření, u něhož by uvedl konkrétní důvody, pro které by bylo třeba takové opatření hodnotit jako nedostatečné.
(iv) Námitka neprokázání splnění podmínek dle § 56 odst. 1 a 2 ZOPK
96. V tomto žalobním bodu žalobce tvrdil neprokázání splnění podmínek dle § 56 odst. 1 a 2 ZOPK, přičemž se jednalo o stejné námitky, jaké uplatnil v čl. III. bodě 5. odvolání. Žalobce pouze v závěru tohoto žalobního bodu připojil komentář, že v řízení prokázal existenci jiného uspokojivého řešení a že klíčová úvaha o otázce převažujícího veřejného zájmu má být bez věcného odůvodnění.
97. Soud v této souvislosti předně uvádí, že se žalovaný uvedenými námitkami o neprokázání podmínek dle § 56 odst. 1 a 2 ZOPK podrobně zabýval na str. 9 až 11 napadeného rozhodnutí. Žalovaný po přezkoumání prvostupňového rozhodnutí konstatoval, že orgán ochrany přírody opřel svůj závěr o veřejné prospěšnosti stavby D3 o celou řadu dokumentů vydaných na úrovni vládní, mezinárodní, celostátní politické či regionální, na jejichž základě lze dovodit váhu veřejného zájmu na vybudování dálnice D3, jejíž nedílnou součástí je i předmětný dálniční úsek. Žalovaný ve shodě s orgánem ochrany přírody považoval dané podklady za stále aktuální. Stavby dálnic jsou v platné legislativě vymezeny jako stavby veřejně prospěšné, když navíc v případě dálnice D3 se jedná o dálnici již z části vybudovanou a v provozu, tudíž je dán veřejný zájem na jejím dokončení. Takto deklarovaný zájem na dostavbě nemůže vymizet spolu s koncem platnosti některých dokumentů, zvláště když v současnosti nelze z ničeho usuzovat, že by zájem na vybudování dálnice D3 oslabil. Žalovaný odkázal na obsáhlou argumentaci orgánu ochrany přírody obsaženou v prvostupňovém rozhodnutí, když se s ním ztotožnil v závěru o existenci veřejného zájmu na výstavbě daného úseku dálnice D3.
98. Žalovaný rovněž poukázal na to, že se orgán ochrany přírody podrobně zabýval vahou veřejného zájmu na ochraně přírody a dotčených ZCHDŽ, což byly úvahy, které jeho předchozí rozhodnutí ve věci postrádalo. Orgán ochrany přírody zahrnul do svých úvah zejména podklady svědčící o výskytu a početnosti populací jednotlivých ZCHDŽ v dané lokalitě a využil vlastní znalosti ekologie těchto ZCHDŽ, přičemž vzal v úvahu v zásadě vše, co v řízení v tomto ohledu vyšlo najevo. Rovněž uvedl zjištění, že předmětnou stavbou nebude zasažen žádný z přírodovědného hlediska jedinečný biotop a že vliv na dotčené ZCHDŽ bude ve všech případech nízký až zanedbatelný, přičemž u žádného ze ZCHDŽ nebude mít záměr vliv na udržení příznivého stavu druhu z hlediska jeho ochrany. Žádný ze ZCHDŽ není druhem pro danou lokalitu jedinečným, neboť se jedná o druhy běžné nejen v širším okolí stavby. Stavbou je pak dotčeno pouze šest ZCHDŽ z kategorie silně ohrožených, ostatní ZCHDŽ spadají do kategorie ohrožených. Stavbou nebude dotčen žádný ze ZCHDŽ kriticky ohrožených. Žalovaný rovněž přitakal orgánu ochrany přírody v tom, že zohlednil skutečnost, že těžiště škodlivosti záměru bude v období jeho realizace, přičemž po dobu jeho provozu již budou fungující objekty a opatření ke kompenzaci vlivu zajišťovat dostatek biotopů pro další existenci dotčených ZCHDŽ a budou rovněž eliminovat negativní vlivy provozu stavby. Orgán ochrany přírody se rovněž věnoval posouzení vlivu na jednotlivé ZCHDŽ.
99. Žalovaný se též zabýval odvolateli namítaným kritériem jiného uspokojivého řešení souvisejícího s návrhy alternativních řešení záměru, přičemž vyslovil názor, že orgánu ochrany přírody v řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK nepřísluší měnit navrhovaný průběh liniové stavby, byla-li tato otázka vyřešena v procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí (EIA). K namítané alternativní variantě „východního“ vedení dálnice D3 žalovaný zdůraznil, že v předcházejícím procesu EIA byly předmětem posuzování jak varianta „západní“, tak i „východní“, přičemž jako nejvýhodnější byla vyhodnocena právě varianta „západní“. Za této situace orgán ochrany přírody nebyl povinen se touto alternativou opakovaně zabývat. Rovněž zdůraznil, že „západní“ varianta je součástí územních plánů dotčených obcí a navíc „západní“ varianta byla potvrzena i Nejvyšším správním soudem jako součást Zásad územního rozvoje Středočeského kraje. K odvolateli uvažované alternativě zkapacitnění stávající silnice I/3 či dokončení dálnice D4 žalovaný uvedl, že orgán ochrany přírody nebyl povinen o nich uvažovat, když jiné uspokojivé řešení je třeba hledat v dílčích činnostech daného záměru, nikoli ve zcela jiném záměru, který nepředstavuje plnohodnotnou a uspokojivou variantu záměru (který sleduje navázání na již dokončené části jediné liniové stavby a zamezení pokračující agregaci dopravního zatížení obcí v trase navazující na doposud dokončené úseky stavby).
100. K tomu je třeba odkázat na podrobné a srozumitelné odůvodnění obsažené v prvostupňovém rozhodnutí, kde se orgán ochrany přírody naplněním podmínek pro povolení výjimky dle § 56 ZOPK řádně zabýval. Nejprve vymezil čtyři podmínky, které vyplývají z § 56 ZOPK, tj. (i) převaha jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, (ii) existující důvod dle § 56 odst. 2 ZOPK, (iii) neexistence jiného uspokojivého řešení a (iv) neovlivnění dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany, a poté se naplněním těchto podmínek v dané věci zabýval (srov. str. 7 až 14 prvostupňového rozhodnutí). Poté následovalo podrobné posouzení vlivů na jednotlivé předmětnou stavbou v budoucnu dotčené.
101. Soud hodnotí správní uvážení orgánu ochrany přírody stran naplnění podmínek pro udělení výjimky dle § 56 odst. 1 a 2 ZOPK jako přezkoumatelné a mající oporu v konkrétních skutkových okolnostech daného případu. Soud naopak neshledal, že by orgán ochrany přírody jakkoli vybočil z mezí správního uvážení, které mu zákon svěřuje v dané oblasti rozhodování o povolení výjimek ze zákazů směřujících k ochraně ZCHDŽ. Podle názoru soudu z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je patrné, že v posuzovaném případě byl veřejný zájem na realizaci předmětné stavby prokázán, přičemž tento veřejný zájem převážil nad zájmem na ochranu přírody, když v daném případě vliv na dotčené ZCHDŽ bude ve všech případech nízký a u žádného ze ZCHDŽ nedojde k ohrožení udržitelnosti jeho příznivého stavu. Posouzení orgánu ochrany přírody zohlednilo všechny relevantní podklady, které soud hodnotil jaké aktuální, neboť ze správního spisu nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo, že se v mezidobí něco zásadního změnilo. Ostatně ani žalobce netvrdil konkrétní podklady či dokumenty, ze kterých by byl patrný odklon od dosavadních podkladů, ze kterých orgán ochrany přírody vycházel. Správní orgány rovněž vysvětlily a odůvodnily svůj závěr, že veřejný zájem na realizaci předmětné stavby převažuje nad ochranou dotčených ZCHŽD, jakož se i vyjádřily ke kritériu jiného uspokojivého řešení. Z uvedených důvodů soud posouzení správním orgánů o naplnění podmínek pro udělení výjimky dle § 56 odst. 1 a 2 ZOPK ve vztahu k ZCHDŽ uvedeným ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí aproboval jako správné a řádně odůvodněné.
102. Ve vztahu k dílčí námitce o existenci jiného uspokojivého řešení, které podle názoru žalobce měl orgán ochrany přírody zohlednit, soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. 6 As 17/2020 – 74, kde kasační soud uvedl: „Obecně platí, že po orgánu ochrany přírody rozhodujícím o výjimce podle § 56 ZOPK obecně nelze požadovat, aby fakticky zpracovával alternativní stanoviska k již existujícímu stanovisku EIA s cílem vyloučit existenci jiné vhodné varianty. Takový požadavek totiž neodpovídá povaze a smyslu řízení o výjimce.“ (viz bod [49] cit. rozsudku a dále tam odkazované rozsudky ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 As 10/2013-38, a ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 180/2015-51). Je tudíž zřejmé, že správní orgány ani v tomto ohledu nepochybily.
(v) Námitka, že žádost neprokazuje splnění podmínek závazného stanoviska EIA
103. V tomto žalobním bodu žalobce tvrdil, že již na počátku správního řízení namítal, že žádost žadatele neprokazuje splnění podmínek závazného stanoviska EIA z roku 2012 (zejména podmínek č. 27 až 43), ovšem že správní orgán na tuto námitku nereagoval a rovněž že žalovaný měl tuto námitku nechat bez povšimnutí.
104. K této námitce soud nejprve uvádí, že jde v zásadě o okopírování odvolací námitky, kterou žalobce předtím převzal z předchozího odvolání proti prvému prvostupňovému rozhodnutí (které žalovaný zrušil v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 10. 9. 2020). Ačkoli se žalovaný s touto námitkou opakovaně vypořádal (srov. rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2020), když mj. upozorňoval na nesrozumitelnost a značnou obecnost uvedené námitky, žalobce tuto svou námitku nadále uplatňuje v nezměněné podobě, když v rozporu s obsahem napadeného rozhodnutí dokonce nepravdivě tvrdí, že žalovaný nechal tuto odvolací námitku bez povšimnutí. Skutečnost je taková, že žalovaný opakovaně upozornil na to, že předmětné stanovisko EIA bylo v podkladech pro rozhodnutí orgánu ochrany přírody a dále že podmínky ze stanoviska EIA nejsou závazné pro řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK, neboť toto řízení není navazujícím řízením ve smyslu zákona EIA. Navíc žalovaný upozornil na to, že bližší vypořádání tvrzeného rozporu s některými podmínkami stanoviska EIA naráží na obecnost odvolání, když odvolatelé blíže neupřesnili, o jaký konkrétní rozpor se má jednat, resp. s jakou konkrétní podmínkou se má posouzení orgánu ochrany přírody ocitat v rozporu.
105. Navíc žalobce v žalobě nijak nevyjasňuje, jak by se tvrzené porušení některých podmínek z posudku EIA mělo konkrétně promítnout do předmětného řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK ve vztahu k dotčeným ZCHDŽ, ohledně kterých byla předmětná výjimka povolena. Soud odkazuje na následující závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 59/2013 – 57, které potvrzují omezený rozsah možného použití stanoviska EIA v řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK: „Je tedy nepochybné, že stanovisko EIA je v rozsahu podmínek týkajících se ochrany zvláště chráněných druhů živočichů podkladem pro rozhodnutí o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Možnosti jeho přezkumu v rámci žaloby proti rozhodnutí o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny (prostřednictvím § 75 odst. 2 s. ř. s.) jsou však výrazně omezeny. Je tomu tak proto, že předmět řízení o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je ve srovnání s širokou škálou složek životního prostředí, které jsou předmětem posuzování v procesu EIA (jsou posuzovány vlivy nejen na živočichy a rostliny, ale též na ekosystémy, půdu, horninové prostředí, vodu, ovzduší, klima a krajinu, přírodní zdroje, hmotný majetek a kulturní památky), příliš úzký. Přezkum stanoviska EIA v rámci daného řízení by se tudíž mohl týkat pouze podmínek stanoviska EIA majících bezprostřední vztah k rozhodnutí o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, případně procesního postupu vedoucího k vydání stanoviska EIA, v jehož důsledku byly takové podmínky dle žalobních tvrzení vadně formulovány.“
106. Je třeba v této souvislosti uzavřít, že správní orgány ani v tomto směru nepochybily.
(vi) Námitka rozporu s § 45 a § 68 odst. 2 správního řádu
107. V šestém žalobním bodu žalobce namítal rozpor s § 45 správního řádu a § 68 odst. 2 správního řádu, který měl spočívat v nedostatečném vypořádání odvolacích námitek o tom, že žádost žadatele o výjimku neobsahovala konkrétní výčet ZCHDŽ a že projektová dokumentace měla být nesprávně označena.
108. Tato velmi obecně formulovaná námitka, která po obsahové stránce odpovídá odvolací námitce č. 7, byla žalovaným vypořádána na str. 14 napadeného rozhodnutí. Soud shledal toto vypořádání, vzhledem k obecné formulaci námitek, jako dostačující. Soud souhlasí s žalovaným v tom, že výčet ZCHDŽ byl v průběhu správního řízení vyjasněn, přičemž z prvostupňového rozhodnutí je jasně patrné, u kterých ZCHDŽ byla předmětná výjimka povolena a ohledně kterých byla žádost o výjimku zamítnuta. Rovněž označení projektové dokumentace rokem vyhotovení, názvem a jejím zpracovatelem je dostatečně individualizované. Soud navíc v této žalobní námitce postrádá tvrzení o tom, jak konkrétně by se mohly namítané nedostatky promítnout do práva žalobce na příznivé životní prostředí ve vztahu k ZCHDŽ, u nichž byla povolena výjimka, resp. jak by tvrzenými nedostatky mohl být žalobce zkrácen na právu na spravedlivý proces.
(vii) Námitka nezákonnosti některých závazných podmínek
109. V sedmém žalobním bodu žalobce namítal nezákonnost dvou podmínek obsažených ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí (žalobce tento výrok označoval jako výrok č. III, platí však, že takový výrok napadené rozhodnutí neobsahuje), a to konkrétně podmínky č. 14 (doba platnosti výjimky) a podmínky č. 12 (vymezení doby pro splnění povinnosti zajistit náhradní opatření). I v tomto případě se jedná o námitky, které již byly žalobcem uplatněny v odvolání (konkrétně se jednalo o odvolací námitku č. 8) a kterými se žalovaný zabýval v napadeném rozhodnutí, kde je vypořádal. Soud pro úplnost poznamenává, že odvolatelé, včetně žalobce, ve svých odvoláních proti prvostupňovému rozhodnutí namítali nezákonnost i dalších podmínek stanovených ve výroku II., ovšem tyto své námitky, které žalovaný rovněž v napadeném rozhodnutí vypořádal, žalobce neučinil součástí svých žalobních tvrzení, tudíž se jimi soud již nezabýval.
110. Pokud jde o podmínku č. 14, soud tam obsažené vymezení doby platnosti, ve spojení s odůvodněním stanovené doby platnosti výjimky obsaženým v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí, neshledal nezákonným a věcně nesprávným, jak namítal žalobce. Soud rozumí odůvodnění správních orgánů, proč doba platnosti povolení byla stanovena zvoleným způsobem. Orgán ochrany přírody v prvostupňovém rozhodnutí zřetelně vyjádřil svůj úmysl vytvořit žadateli dostatečný časový prostor pro získání všech navazujících povolení pro realizaci předmětné stavby, přičemž bylo zajištěno, aby povolená výjimka neskončila dříve, než skončí navazující územní anebo stavební řízení, aby nevznikla potřeba v průběhu těchto navazujících řízení opětovně žádat o výjimku. Pokud jde o tvrzený rozpor podmínky č. 14 s výrokem I., kde se uvádí, že výjimka opravňuje jejího držitele k vyjmenovaným škodlivým zásahům „v rámci realizace předmětné stavby a po dobu jejího užívání“, pak soud žádný takový rozpor nespatřuje. Zatímco v podmínce č. 14 je stanovena doba trvání povolení výjimky, tedy časová působnost rozhodnutí o povolení výjimky, tak ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí je vymezena věcná působnost výjimky, tedy je zde uveden účel, pro který byla výjimka k provádění škodlivých zásahů povolena. Pokud jde o namítanou nepřiměřenost stanovené doby 10 let, pak žalobce ani tuto námitku blíže neodůvodnil, přičemž soud v obecné rovině danou dobu jako nepřiměřenou nevnímá, vezmeme-li v úvahu, že povolovací proces předmětné stavby je na samém počátku a že i následná realizace předmětné stavby zcela jistě bude časově náročná.
111. Ani v případě podmínky č. 12 soud neshledal žalobcem namítanou nezákonnost, kterou v tomto případě žalobce spatřuje v rozporu s § 45i ZOPK stanovujícím požadavek, že kompenzační opatření musí být zajištěna před realizací záměru. Žalobce totiž nevykládá podmínku č. 12 v celém kontextu, když zdůrazňuje pouze text „souběžně se stavbou“, ovšem pomíjí, že podmínka vyžaduje, aby držitel výjimky zajistil provedení náhradních opatření tak, „aby byla funkční nejpozději souběžně s výstavbou konkrétního úseku stavby“. Kompenzační opatření tak musejí být funkční již souběžně se stavbou (tj. musejí být již dokončena), nikoli že by měla být realizována až souběžně se stavbou, jak argumentoval žalobce. Odkazované ustanovení § 45i odst. 11 ZOPK obsahuje ve vztahu k ZCHDŽ, které jsou chráněné evropskými směrnicemi, požadavek na to, aby uložená kompenzační opatření byla zajištěna před realizací záměru, přičemž kompenzační opatření jsou zajištěna, pokud jsou funkční. Tomuto požadavku podle názoru soudu podmínka č. 12 neodporuje.
112. Pokud se jedná o zcela obecnou námitku, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nepatřičně vypořádává odvolací námitku týkající se užití pojmu „bobulovitý“, pak soud zdůrazňuje, že žalobce žádnou obdobnou námitku v průběhu odvolacího řízení nevznesl, není tedy zřejmé, jak mohl žalovaný při jejím vypořádání pochybit. Navíc platí, že žalobce ani v podané žalobě nijak nespecifikuje, v čem je pojem „bobulovitý“ „nesmyslný“.
(viii) Námitky rozporu s § 56 odst. 7 zákona
113. K tvrzenému rozporu s § 56 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 3 písm. a) ZOPK z důvodu, že rozhodnutí o povolení výjimky neuvádí u většiny ZCHDŽ žádný počet jedinců, soud odkazuje na své posouzení stejné námitky uplatněné žalobcem, které je uvedeno níže (viz námitka č. 9). Pokud žalobce v dané souvislosti namítal rozpor prvostupňového rozhodnutí o povolení výjimky se směrnicemi a mezinárodní úmluvou na ochranu netopýrů, pak je třeba upozornit, že přítomnost netopýrů v dotčeném území nebyla v průběhu správního řízení zjištěna, resp. nebylo zjištěno, že by netopýři mohli být realizací předmětné stavby jakkoli negativně dotčeni. Žalobce s touto velmi obecně formulovanou námitkou přichází až ve správní žalobě, a to bez opory ve správním spisu.
114. Pokud jde o tvrzený rozpor s § 56 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 3 písm. d) ZOPK z důvodu nedostatečného určení způsobu kontrol ze strany orgánu ochrany přírody, pak soud uvádí, že tento rozpor neshledal. Podle § 5b odst. 3 písm. d) ZOPK rozhodnutí musí obsahovat způsob kontrol, které bude orgán ochrany přírody […] provádět. Tento zákonný požadavek podle názoru soudu byl v projednávané věci dodržen, a to v rámci podmínek č. 9 až 11 stanovených ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Soud souhlasí s žalovaným, že orgán ochrany přírody stanovil způsob provádění kontrol dostatečně určitě. Je třeba zohlednit, že o podmínkách kontrolní činnosti bylo rozhodováno v situaci, kdy zahájení kontrol bylo lze očekávat nejdříve v horizontu několika let od okamžiku, kdy bylo o předmětné výjimce rozhodováno, neboť nejprve ještě musí proběhnout územní řízení a řízení o stavebním povolení, než bude možné přistoupit k případné realizaci stavby. Přitom až zahájením realizace stavby mohou být ZCHDŽ negativně zasaženi. Budoucí faktický výkon kontrol tedy bude zásadně ovlivněn budoucím rozhodnutím o povolení stavby a navazujícím harmonogramem výstavby. Soud souhlasil s žalovaným, že v podmínce č. 12 je žadateli uložena povinnost oznamovat orgánu ochrany přírody po celou dobu stavby požadované údaje, které plynou z podmínek výjimky, a to průběžně, jde-li o specifikovaná opatření, nebo v určených lhůtách, jde-li o obecné informace o využívání výjimky. Tyto údaje od žadatele musejí být ve smyslu podmínky č. 10 dostatečně podrobné a konkrétní tak, aby mohly být prověřeny buď dle písemných záznamů a fotodokumentace, nebo kontrolou na místě. Orgán ochrany přírody tak bude předem seznámen s plánem kontrolních dnů stavby, který bude určující pro termíny provádění pravidelných kontrol, a to za součinnosti žadatele. Navíc orgán ochrany přírody má dle podmínky č. 9 rovněž oprávnění provádět kontroly nahodile kdykoli po dobu platnosti výjimky. Je logické, že časový plán kontrolní činnosti je navázán na postup provádění předmětné stavby a bude se odvíjet od konání kontrolních dnů stavby. Je pak pochopitelné, že konkrétní termíny budou dány až ve fázi vlastní realizace záměru.
115. Pokud byl žalobcem činěn odkaz na „rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 31 A 72/2019-203“, tak žádný takový rozsudek nelze v databázi rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dohledat, tudíž se k tomuto odkazu nemůže soud blíže vyjádřit. Nicméně v obecné rovině lze říci, že každý případ řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK je specifický hned v několika podstatných faktorech, jakými jsou zejména (i) charakter, místo a časový plán realizace stavebního záměru, (ii) konkrétní ZCHDŽ a jejich početnost v dané lokalitě, (iii) navržená kompenzační opatření a stanovené podmínky pro výjimku, včetně plánu kontrol orgánu ochrany přírody. Tudíž je třeba každý případ hodnotit individuálně a jakékoli paralely s jiným případem mohou být velmi zavádějící a nepřiléhavé. Soud proto spatřoval odlišnost nyní posuzovaného případu od případu posuzovaného v žalobcem b) odkazovaném rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 51 A 108/2020 – 53, kde Krajský soud v Praze konstatoval, že konkrétní způsob kontrol absentoval (v čemž spatřoval rozpor s § 56 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 3 písm. d) ZOPK). To ale není případ srovnatelný s případem řešeným soudem v nyní projednávané věci, kde způsob kontrol orgánem ochrany přírody stanoven byl. Z důvodu popsaných výše soud hodnotil způsob kontrol stanovený v prvostupňovém rozhodnutí jako dostatečně určitý z hlediska naplnění účelu předmětného zákonného požadavku na stanovení „způsobu kontrol, které bude orgán ochrany přírody provádět“. Nic jiného dané zákonné ustanovení nepožaduje, přičemž tento zákonný požadavek nelze vykládat přespřílišně extenzivně. Soud rovněž souhlasil s žalovaným v tom, že žalobce si zcela nepochybně mohl učinit úsudek o četnosti a způsobu provádění kontrol a tyto mohl v průběhu správního řízení případně podrobit věcné kritice tak, aby bylo možné se zabývat konkrétními argumenty, proč by způsob stanovených kontrol neměl být dostatečný. To však žalobce neučinil a namísto toho pouze opakuje pasáž svého odvolání a poté cituje z rozsudků krajských soudů, které dle jím uváděné citace zjevně řešily skutkově odlišné případy, v nichž správnímu rozhodnutí byla vytýkána absence způsobu určení kontrol orgánu ochrany přírody. V nyní posuzovaném případě tak z žaloby žalobce ani není zřejmé, jak by se stanovený způsob kontrol mohl negativně dotknout práva žalobce na příznivé životní prostředí, kterého se v žalobě dovolával.
116. Pokud byl žalobcem činěn odkaz na „rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 31 A 72/2019-203“, tak žádný takový rozsudek nelze v databázi rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dohledat, tudíž se k tomuto odkazu nemůže soud blíže vyjádřit. Nicméně v obecné rovině lze říci, že každý případ řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK je specifický hned v několika podstatných faktorech, jakými jsou zejména (i) charakter, místo a časový plán realizace stavebního záměru, (ii) konkrétní ZCHDŽ a jejich početnost v dané lokalitě, (iii) navržená kompenzační opatření a stanovené podmínky pro výjimku, včetně plánu kontrol orgánu ochrany přírody. Tudíž je třeba každý případ hodnotit individuálně a jakékoli paralely s jiným případem mohou být velmi zavádějící a nepřiléhavé. Soud proto spatřoval odlišnost nyní posuzovaného případu od případu posuzovaného v žalobcem odkazovaném rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 51 A 108/2020 – 53, kde Krajský soud v Praze konstatoval, že konkrétní způsob kontrol absentoval (v čemž spatřoval rozpor s § 57 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 3 písm. d) ZOPK). To ale není případ srovnatelný s případem řešeným soudem v nyní projednávané věci, kde způsob kontrol orgánem ochrany přírody stanoven byl. Z důvodu popsaných výše soud hodnotil způsob kontrol stanovený v prvostupňovém rozhodnutí jako dostatečně určitý z hlediska naplnění účelu předmětného zákonného požadavku na stanovení „způsobu kontrol, které bude orgán ochrany přírody provádět“. Nic jiného dané zákonné ustanovení nepožaduje, přičemž tento zákonný požadavek nelze vykládat přespřílišně extenzivně. Soud rovněž souhlasil s žalovaným v tom, že žalobce si zcela nepochybně mohl učinit úsudek o četnosti a způsobu provádění kontrol a tyto mohl v průběhu správního řízení případně podrobit věcné kritice tak, aby bylo možné se zabývat konkrétními argumenty, proč by způsob stanovených kontrol neměl být dostatečný. To však žalobce neučinil a namísto toho pouze opakuje pasáž svého odvolání a poté cituje z rozsudků krajských soudů, které dle jím uváděné citace zjevně řešily skutkově odlišné případy, v nichž správnímu rozhodnutí byla vytýkána absence způsobu určení kontrol orgánu ochrany přírody. V nyní posuzovaném případě tak z žaloby žalobce ani není zřejmé, jak by se stanovený způsob kontrol mohl negativně dotknout práva žalobce na příznivé životní prostředí, kterého se žalobce v žalobě dovolával.
(ix) Námitka, že žadatel nesplnil požadavek odvolacího orgánu na kvantifikaci druhů
117. V devátém žalobním bodu žalobce namítal, že se žalovaný odmítl zabývat jeho odvolací námitkou o nesplnění požadavku na žadatele o doplnění kvantifikace dotčených ZCHDŽ.
118. Předně je třeba uvést, že se žalovaný touto odvolací námitkou neodmítl zabývat, když se jejímu vypořádání věnoval na str. 15 a 16 napadeného rozhodnutí. Tam poukázal zejména na to, že žadatel k výzvě prvostupňového orgánu (který postupoval dle závazného pokynu odvolacího orgánu) doplnil údaje týkající se početnosti dotčených ZCHDŽ v rámci podání ze dne 5. 2. 2021, a to na základě doloženého „Doplnění početnosti a vztahu chráněných druhů v hodnoceném území“ od doc. F., a že tyto doplněné údaje následně prvostupňový orgán ve vztahu k jednotlivým dotčeným ZCHDŽ procesně zhodnotil ve svých úvahách o vlivu záměru na populace těchto ZCHDŽ, a to jak v pasážích věnovaných váze zájmu na ochraně přírody, tak v částech týkajících se konkrétních ZCHDŽ. Žalovaný rovněž upozornil, že odvolatelé ponechali toto posouzení prvostupňového orgánu zcela bez povšimnutí a pouze s odkazem na posudek RNDr. V. opakovali argument o absenci uvedených údajů či jejich nepravdivosti. Žalovaný navíc, nad rámec úvah prvostupňového orgánu, doplnil, že při hodnocení informací o početnosti výskytu konkrétních ZCHDŽ je nutné vzít v potaz charakter řízení o povolení výjimky dle § 56 ZOPK, kdy je dán předpoklad dlouhé doby mezi udělením výjimky a jejím faktickým využitím (v důsledku předpokládané délky dalších řízení o umístění a povolení předmětné stavby). Žalovaný uvedl, že prvostupňový orgán zohlednil údaje o početnosti ZCHDŽ v rámci úvah o významu zájmu na ochraně přírody i při hodnocení navrhovaných kompenzačních opatření. V tomto ohledu není dán klíčový význam aktuální početnosti výskytu konkrétního ZCHDŽ, přičemž stanovené podmínky pro výkon dozoru ze strany orgánu ochrany přírody dávají prostor pro případnou úpravu kompenzačních opatření, pokud by došlo k podstatné změně podmínek oproti stavu v době poslední aktualizace podkladů z ledna 2021. Soud hodnotí právě uvedené vypořádání předmětné námitky týkající se údajů o početnosti jako dostatečné a po věcné stránce vůči němu nemá výhrad.
119. Pokud bylo žalobcem odkazováno na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2020, č.j. 10 A 71/2018 – 244, pak se jednalo o odkaz nepřiléhavý, neboť Městský soud v Praze žalobcem a) citované závěry vyslovil na podkladě značně odlišných skutkových okolností jím posuzovaného případu. V tam posuzovaném případě bylo přezkoumáváno rozhodnutí o umístění stavby, přičemž Městský soud v Praze hlavní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí spařoval v tom, že nebylo vypracováno biologické hodnocení dle § 67 odst. 1 ZOPK.
120. Ačkoli nic dalšího již žalobce v rámci této žalobní námitky nenamítal, soud se v zájmu komplexnosti posouzení věci (a s přihlédnutím k tomu, že obdobné námitky uplatnil žalobce v předchozím žalobním bodu) zabýval i tím, zda by tvrzená nedostatečná kvantifikace ZCHDŽ mohla v nyní posuzovaném případě představovat porušení § 56 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 3 písm. a) ZOPK.
121. Podle § 56 odst. 7 ZOPK v případě povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů platí [mimo jiné] pro obsah rozhodnutí podle odstavce obdobně § 5b odst. 3. Podle § 5b odst. 3 písm. a) ZOPK rozhodnutí musí obsahovat označení druhů a množství ptáků, na které se má odchylný postup vztahovat. Soud zastává názor, že tento požadavek je třeba v každém jednotlivém případě řešícím povolení výjimky dle § 56 ZOPK vykládat s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem daného případu, zejména pak s ohledem na zjištění orgánu ochrany přírody ohledně konkrétních ZCHDŽ a četnosti jejich výskytu na řešeném území. V případech, kdy se jedná o druhy, které nejsou kriticky ohrožené a které se běžně vyskytují i v jiných lokalitách, než je řešená lokalita (nejde tedy o endemickou lokalitu), přičemž četnost takových druhů není v dotčeném území velká anebo se jedná o těžce kvantifikovatelné druhy (např. mravenci či čmeláci, jako tomu bylo v posuzovaném případě), pak nelze požadavek na uvedení množství živočichů vykládat jako požadavek na konkrétní numerické vyjádření. Je třeba vždy přihlédnout ke smyslu daného zákonného požadavku, který soud spatřuje v dostatečné specifikaci konkrétního ZCHDŽ a jeho rozšířenosti na dotčeném území, aby bylo možné vyhodnotit účinnost navrhovaných kompenzačních opatření. V nyní projednávané věci má soud za to, že tento smysl naplněn byl, když z obsahu prvostupňového rozhodnutí si lze u každého z ZCHDŽ, u kterého byla povolena výjimka, učinit představu o jeho rozšířenosti na dotčeném území. Žalobce konkrétně neoznačil žádný z předmětných ZCHDŽ, u kterého by neuvedení konkrétní kvantifikace vedlo k neúčinnosti kompenzačních opatření. Pouze bez dalšího odkazuje na pasáž z posudku RNDr. V., který hodnotil prvostupňové rozhodnutí a který vznesl výhrady vůči skupině obojživelníků (čolek, skokan, ropucha) a ptáků (bramborníček, koroptev a křepelka). V případě obojživelníků se na str. 15 prvostupňového rozhodnutí mj. uvádí, že byla zjištěna jejich nízká početnost, přičemž se rovněž uvádí, že stavbou zabírané území není jedinečným a lokalizací zásadním biotopem. V případě ptáků se na str. 17 prvostupňového rozhodnutí mj. uvádí, že jejich výskyt sice byl v dotčeném území zjištěn v několika úsecích, ovšem hnízdění nebylo prokázáno, přičemž u těchto ptačích druhů je jejich ohrožení reálné pouze v době hnízdění, resp. koroptev se případné přímé kolizi se stavební technikou vyhne. Soud proto dospěl k závěru, že zákonný požadavek na určení množství jednotlivých dotčených ZCHDŽ byl v prvostupňovém rozhodnutí dodržen, a tudíž že se prvostupňové rozhodnutí neocitlo v rozporu s § 56 odst. 7 ve spojení s § 5b odst. 3 písm. a) ZOPK
(x) Námitka nedostatečnosti a zastaralosti podkladových průzkumů
122. V desátém žalobním bodu žalobce namítal, že podkladové průzkumy byly nedostatečné a zastaralé. V případě této námitky jde o téměř doslovný přepis odvolací námitky č. 10, přičemž žalobce ve své žalobě vůbec argumentačně nereagoval na vypořádání této jeho odvolací námitky, které lze nalézt na str. 16 až 18 napadeného rozhodnutí.
123. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil, proč nebyl dán namítaný rozpor s vyhláškou č. 142/2018 Sb., když k zahájení posuzování předmětného záměru došlo ještě před účinností dané vyhlášky (tj. před 1. 8. 2018), tudíž se dle přechodných ustanovení tato vyhláška na daný případ neaplikovala. Původní biologické hodnocení provedené doc. F. a doložené žadatelem v předmětném správním řízení bylo provedeno v listopadu 2015, následně byla provedena aktualizace v červenci 2018 a poté ještě došlo k další aktualizaci v květnu 2019. Žalovaný ve shodě s orgánem ochrany přírody neshledal jako potřebné provádět v dalším pokračování správního řízení ještě novější aktualizace. Z hlediska dostatečnosti podkladů žalovaný ozřejmil, že vyšel z dlouhodobého průzkumu doc. F., který v dané době byl autorizovanou osobou a o jehož odborných kvalitách neměly správní orgány důvodu pochybovat. Žalovaný poukázal na to, že odvolatelé v průběhu správního řízení neuvedli žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné usoudit, že se v dotčené lokalitě nacházejí i další ZCHDŽ, které by mohly být realizací předmětné stavby negativně dotčeny. Při případném budoucím zjištění výskytu dalšího ZCHDŽ lze podle žalovaného využít oprávnění orgánu ochrany přírody dle § 84 ZOPK. Žalovaný rovněž vysvětlil, že povolení výjimky dle § 56 ZOPK není povolením škodlivé činnosti, tím je až navazující územní a stavební řízení, ve kterém bude možné namítat případné zjištění výskytu dalšího ZCHDŽ, který by mohl být dotčen předmětnou stavbou a u kterého by nebyla povolena výjimka, neboť jinak by byla dána překážka pro vydání příslušného povolení k realizaci předmětné stavby, ledaže by došlo k dodatečnému posouzení dle § 56 odst. 6 ZOPK. Žalovaný se rovněž vypořádal s otázkou důkazního břemene a procesní povinností účastníků řízení označit důkazy ke svým tvrzením ve smyslu § 52 správního řádu. Uvedl, že zpochybňovali-li odvolatelé rozsah doposud zjištěných ZCHDŽ potencionálně negativně ovlivněných předmětnou stavbou, bylo na nich, aby jednak unesli břemeno tvrzení stran výskytu konkrétních ZCHDŽ, jednak přinejmenším označili důkazy stran tohoto výskytu a možností negativního ovlivnění, což však odvolatelé neučinili.
124. Soud hodnotí vypořádání této skupiny námitek žalobce jako plně dostačující a správné, a proto s ním souhlasí a pro stručnost na něj odkazuje. Bylo na žalobci, aby konkrétním způsobem tvrdil takové skutečnosti, které by byly způsobilé zpochybnit aktuálnost a dostatečnost podkladových materiálů stran průzkumu dotčeného území z hlediska výskytu ZCHDŽ, a na podporu svých tvrzení pak označil důkazy.
(xi) Námitka nezákonnosti pro nepřihlédnutí žalovaného k posudku RNDr. V.
125. V jedenáctém žalobním bodu žalobce namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku nepřihlédnutí žalovaného k posudku RNDr. V. z roku 2022 předloženého společně s odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí, kterýžto posudek žalobce, dle svých slov, učinil nedílnou součástí svých odvolacích námitek.
126. Předně je třeba uvést, že žalobce i v případě této žalobní námitky téměř doslovně opakuje to, co uvedl v odvolání. Z žaloby je tak patrné, že žalobce v souvislosti s posudkem RNDr. V. pouze velmi obecně a vágně tvrdil, že daný posudek prokazuje „řadu nezákonností“ prvostupňového rozhodnutí, že prvostupňové rozhodnutí „nezakotvuje žádná zmírňující opatření pro některé ZCHDŽ“, dále že „v území se vyskytují další ZCHDŽ“ a také že posudek prokazuje „nezákonnosti některých závazných podmínek rozhodnutí“. Takto vágně formulované námitky žalovaný vypořádal na str. 18 a 19 napadeného rozhodnutí zejména tím, že odmítl přihlížet k posudku RNDr. V. jako ke znaleckému posudku, neboť RNDr. V. hodnotil prvostupňové rozhodnutí orgánu ochrany přírody, což znalci nepřísluší. Vzhledem k tomu, že RNDr. V. sám účastníkem řízení nebyl a že žalobce do odvolání žádné konkrétní námitky uvedené v posudku RNDr. V. nepřevzal, žalovaný se odmítl obsahem posudku RNDr. V. blíže zabývat. Soud v tomto postupu žalovaného neshledal nezákonnost.
127. Soud souhlasí s žalovaným v tom, že RNDr. V. v předmětném posudku právně hodnotil prvostupňové rozhodnutí (daný posudek například prokazuje „řadu nezákonností“ prvostupňového rozhodnutí), což znalci nepřísluší. Navíc z posudku je patrné, že RNDr. V. neprováděl žádné terénní průzkumy dotčené lokality. Žalovaný proto k posudku RNDr. V. správně nepřihlížel, neboť tento nebyl způsobilý přispět k tomu, aby z něj mohly být učiněny relevantní skutková zjištění.
128. Soud pro úplnost doplňuje, že ve správním spisu se objevují i další odborná vyjádření a posudky RNDr. V., ovšem tím žalobce v žalobě neargumentuje. Tudíž soud pouze ve stručnosti uvádí, že i tyto podklady založené účastníky řízení orgán ochrany přírody nepominul, když se s nimi v odůvodnění svého prvostupňového rozhodnutí vypořádal. Jednalo se zejména o vyjádření RNDr. V. hodnotící podklady, ze kterých vycházel doc. F., a poté způsob doplnění hodnocení o početnosti ZCHDŽ vypracované doc. F.. Orgán ochrany přírody vyhodnotil odborná vyjádření RNDr. V. tak, že nebyly způsobilé zpochybnit závěry doc. F., když RNDr. V. (na rozdíl od doc. F.) nedělal žádný terénní průzkum v dané lokalitě, pouze se kriticky vyjadřoval k postupu doc. F.. Lze souhlasit s orgánem ochrany přírody v tom, že biologické hodnocení doc. F. vycházelo z několikaletého terénního průzkumu v dané lokalitě, přičemž v rozhodné době doc. F. (na rozdíl od RNDr. V.) byl autorizovanou osobou k provádění biologického hodnocení dle ZOPK a jeho odborné závěry byly logické a odůvodněné. Takovéto hodnocení orgánu ochrany přírody nevybočuje z mezí jeho odborného správního uvážení, a proto soud nemá důvod v tomto postupu spatřovat pochybení správního orgánu. Ostatně žalobce ani v žalobě nepřišel s konkrétními tvrzeními ve vztahu k zjištěním ohledně konkrétních ZCHDŽ, na základě kterých by mohly být závěry doc. F. důvodně zpochybněny.
(xii) Námitka rozporu s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu z důvodu nedostatečně zjištěného stavu
129. V tomto žalobním bodu žalobce namítal rozpor s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu z důvodu nedostatečně zjištěného stavu. Jednalo se přitom o téměř doslovně shodnou námitku s odvolací námitkou č. 13, aniž by žalobce jakkoli reagoval na vypořádání této námitky na str. 19 napadeného odvolání, kde žalovaný upozornil na obecnost formulace této námitky, což bránilo jejímu vypořádání. Jelikož žalobce tuto svou námitku ani v žalobě více neupřesnil, tak ani soudu nezbývá, než v obecné rovině uvést, že orgán ochrany přírody zjistil skutkový stav dostatečně a jeho posouzení má dostatečnou oporu v obsahu správního spisu.
(xiii) Námitka rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu
130. V posledním žalobním bodu žalobce namítal rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu, který spatřoval v nevypořádání odvolací námitky o nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Z hlediska obsahu této námitky se jednalo o odvolací námitku č. 14, na kterou žalovaný reagoval zejména na str. 19 a 20 napadeného rozhodnutí.
131. Soud předně odkazuje na svůj závěr o přezkoumatelnosti napadeného i prvostupňového rozhodnutí, k němuž dospěl z důvodů popsaných výše v tomto rozsudku. Nad rámec již uvedeného soud doplňuje, že souhlasí s žalovaným v tom, že prvostupňový orgán nezatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti tím, že explicitně nevypořádával některé z námitek uplatněných žalobcem v úvodních fázích předmětného správního řízení (které již v pozdějším průběhu řízení neopakoval), neboť to nemělo vliv na meritorní posouzení věci. Žalobce zcela pomíjí, že od doby uplatnění uvedených námitek (které byly v převážné míře ryze procesního či formálního charakteru) byla vydána tři rozhodnutí ve věci a předmětné řízení bylo opakovaně doplňováno, čímž některé námitky byly vypořádány či konzumovány, jak na to poukázal žalovaný ve svém vyjádření k žalobě žalobce. Navíc žalobce v žalobě pouze uvádí výčet v úvodních fázích řízení vznesených námitek, aniž by objasnil, jak konkrétně by se namítané nedostatky mohly projevit v otázce zákonnosti meritorního posouzení předmětné věci. Soud na tomto místě opakuje, že dle ustálené judikatury správní orgány (a rovněž i správní soud) nejsou povinny explicitně reagovat na každou dílčí námitku, postaví-li proti těmto námitkám vlastní ucelenou argumentaci; podstatné je, aby se ve svém rozhodnutí vypořádaly se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Tak tomu podle názoru soudu bylo i v nyní posuzovaném případě.
IX.
Rozhodnutí soudu
132. Soud uzavírá, že žádnou z žalobních námitek uplatněných žalobcem neshledal důvodnou, přičemž v projednávané věci rovněž neshledal v postupu správních orgánů žádné závažné procesní pochybení, které by mělo za následek nezákonnost napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí.
133. Soud proto žalobu rozsudku zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.
X.
Náklady řízení
134. Výrokem II. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným by podle § 60 odst. 1 s. ř. s. měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Žalovanému nicméně žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
135. Osoby zúčastněné na řízení nemají ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem nebyla uložena žádná povinnost, a soud taktéž neshledal žádný zvláštního zřetele hodný důvod, pro nějž by bylo namístě náhradu nákladů řízení přiznat. Proto soud výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl tak, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 10. října 2023
Mgr. Lukáš Pišvejc v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.