180. V návrhu na zrušení opatření obecné povahy navrhovatel uvedl: „K námitce týkající se minimální výměry pozemku pro stavbu odpůrce uvádí, že stanovená minimální velikost pozemku vychází z místních tradic s přihlédnutím k již zastavěným pozemkům. Navrhovatel s tímto nesouhlasí, v obci se nachází i rodinné domy, které byly postaveny na pozemcích o nižší výměře, než je v novém územním plánu vyžadováno. Navrhovatel má za to, že nově stanovená minimální výměra ve výši 800 m² ve stabilizovaném území a 1000 m² v zastavitelných plochách (textová část nového územního plánu str. 25) je neadekvátní a měla by být snížena na 600 m².“
181. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č.j. 4 As 3/2008-78, uvedl, že se „přiklonil k definici žalobního bodu provedené druhým senátem, podle něhož je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum.“.
182. Soud má za to, že je obsah námitky dostatečně konkrétní na to, aby se jí při znalosti příslušné právní úpravy a relevantní judikatury věcně zabýval. Navrhovatel se dokonce přímo výslovně dotkl otázky proporcionality přijatého řešení, když namítl, že považuje „stanovení takové podmínky za nepřiměřené“. Proto bylo povinností odpůrkyně tvrdit a prokázat, že přijatá řešení jsou a na základě jakých konkrétních skutečností zásahem přiměřeným. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku dospěl k závěru, že vyhodnocení námitek navrhovatele je přezkoumatelné, a proto se otázkou proporcionality musel zabývat soud, a to i při posouzení všech skutečností k tomu potřebných. Neboť pouze tehdy, pokud by shledal přijatá řešení proporcionálními, by mohl příslušnou část návrhu zamítnout. Nenašel-li soud potřebné skutečnosti v samotném vypořádání námitek, musel v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu hledat v ostatním textu opatření obecné povahy. A pokud soud narazil na určité skutečnosti, musel je také dále hodnotit.
183. Navrhovatel namítal, že stanovená minimální výměra pozemku je velmi značná a zjevně diskriminační vůči vlastníkům, jejichž pozemky této výměry nedosahují. V návrhu na zrušení opatření povahy pak uvedl, že nesouhlasí s tím, že stanovená minimální velikost pozemku vychází z místních tradic s přihlédnutím k již zastavěným pozemkům, když v obci se nachází i rodinné domy, které byly postaveny na pozemcích o nižší výměře, než je v územním plánu vyžadováno.
184. Z opatření obecné povahy vyplývá, že plocha Z10 není plochou stabilizovanou, ale zastavitelnou plochou, pro kterou byl stanoven regulativ pro minimální velikost pro umístění rodinného domu 1000 m2.
185. Jak vyplývá z vyjádření odpůrkyně k této námitce, odpůrkyně konstatovala, že „stanovená minimální velikost pozemku pro stavbu rodinného domu vychází z místních tradic s přihlédnutím k již zastavěným pozemkům parcelám v dané lokalitě v souladu s venkovských charakterem urbanistické struktury celého území obce. Navazující zástavba a její typické rozměry pozemku se pohybují právě okolo 800 m2.“
186. Bylo-li deklarovaným cílem odpůrkyně dostát místním tradicím, které odpovídají pozemkům o velikosti okolo 800 m2, pak tento cíl naplňuje regulativ o minimální velikosti pozemku 800 m2, nikoli však o minimální velikosti pozemku 1000 m2. Je-li regulativ okolo 800 m2 v souladu s místními tradicemi, je regulativ o minimální velikosti pozemku 1000 m2 zjevně v rozporu s místními tradicemi. Je tedy v přímém rozporu s odpůrkyní deklarovaným cílem. Mělo-li dojít k zachování místních tradic, tedy aby pozemky původních i nových stavebních pozemků byly obdobné, avšak byl zvolen regulativ tomu neodpovídající, pak je námitka navrhovatele o zjevné diskriminaci vůči vlastníkům, jejichž pozemky této výměry nedosahují, na místě.
187. Oporu minimální velikosti pozemku 1000 m2 neskýtá ani další část odůvodnění odpůrkyně.
188. Odpůrkyně uvedla: „Minimální velikost vychází z obvyklých velikostí pozemků v České republice. V méně husté venkovské zástavbě je tato obvyklá minimální velikost pozemku volena optimálně 800 - 1000 m2, v hustější příměstské zástavbě běžná i větší hustota osídlení tedy minimální velikost je umožněno snížit až na 400 m2 u řadové zástavby a 600 m2 pro individuální rodinný dům.”
189. Tato část odůvodnění konstatuje pouze obvyklé velikosti pozemků v České republice, přičemž toto je určeno rozmezím minimálně 800 až 1000 m2. Tudíž, proč z tohoto rozmezí byla zvolena právě nejvyšší možná výměra, není vůbec jasné. To samé platí pro tvrzení odpůrkyně v doplnění kasační stížnosti, kde odkazem na zmíněná skripta uvedla rozmezí 800 - 1200 m2.
190. Odpůrkyně dále uvedla: „Vhodná intenzita zástavby (hustota zastavění) zohledňuje odtokové poměry v území, pro které jsou nezbytné dostatečné plochy zahrad určené k zasakování dešťových vod. Celé území s rozšířenou působností Rokycany spadá dle poslední aktualizace Politiky územního rozvoje do specifické oblasti 8089, ve které se projevuje problém ohrožení území suchem. V urbanizovaném území je nutné vytvářet vhodné podmínky pro hospodaření se srážkové vodami, tedy eliminovat množství zpevněných ploch a naopak zvětšovat výměry ploch zahradní zeleně vhodných pro zasakování. Menší rozloha pozemků pro rodinné domy a větší hustota osídlení v rozvojových plochách přináší navíc obci a stávajícím i budoucím občanům problémy s kapacitami veřejné infrastruktury (nedostatečná občanská vybavenost, nedostatečná kapacita síti technické infrastruktury, větší dopravní zátěž v území).“
191. Ze žádné z těchto skutečností nevyplývá, proč by z odpůrkyní deklarované průměrné velikosti pozemků v České republice v rozmezí minimálně 800 až 1000 m2 měla být zvolena ta nejvyšší. Resp. proč by minimální výměra nemohla být nižší, tedy aby odpůrkyně dostála svému záměru zachovat místní tradice a tím zajistit původním i novým vlastníkům stejné podmínky.
192. Krajský soud v Plzni se ve zrušeném rozsudku podrobně zabýval obsahem opatření obecné povahy, pokud jde o vymezení zastavitelných ploch a plánovaného možného navýšení počtu obyvatel. Zde lze odkázat na obsah citace příslušné části odůvodnění zrušeného rozsudku shora při vypořádání námitky č. 1.
193. Plocha Z10 má celkovou výměru 14,3 ha, tedy hypoteticky se na ní může nacházet maximálně 14 pozemků o velikosti 1000 m2, 15 pozemků o velikosti 900 m2 nebo 17 pozemků o velikosti 800 m2. Rozdíl je tedy 1, resp. 3 rodinné domy. Při odpůrkyní uvažované „50% úspěšnosti realizace (z důvodu vlastnické nedostupnosti některých pozemků)“ jde v případě velikosti pozemků o velikosti 1000 m2 o 7 pozemků, v případě velikosti pozemků o velikosti 900 m2 jde také o 7 pozemků a v případě velikosti pozemků o velikosti 800 m2 jde o 8 pozemků. Rozdíl je tedy 0, resp. 1 rodinný dům. Při úvaze odpůrkyně že 38 rodinných domů činí zhruba 84 obyvatel, činí v první variantě rozdíl 2 obyvatele, resp. 6 obyvatel, ve druhé pak 0 obyvatel, resp. 2 obyvatele.
194. Není vůbec zřejmé, proč by takovéto navýšení v lokalitě Z10 mělo vést k výraznému zhoršení odtokových poměrů, vyššímu ohrožení suchem či ohrožení kapacity veřejné infrastruktury.
195. Jde-li o „hustotu zastavění”, ta je řešena dalším regulativem, kdy výška a hmotné řešení celé stavby musí respektovat stávající urbanistickou a architektonickou zástavbu okolní zástavby.
196. Jde-li o tvrzení odpůrkyně v doplnění kasační stížnosti, že kapacita veřejné infrastruktury je spočítána pro průměrný nárůst počtu obyvatel o 84, pak je nutné uvést, že byla spočítána spotřeba vody pro 276 obyvatel a pro 360 obyvatel, avšak nebyl uveden žádný údaj o stávající kapacitě zásobování vodou. Nelze tedy zjistit, zda by tato kapacita nestačila i pro nižší regulativ zastavitelné plochy v ploše Z10. Navíc odpůrkyně ve stejné části odůvodnění opatření obecné povahy uvedla, že při větším nárůstu připojovaných nemovitostí je třeba prověřit kapacitu stávajících zdrojů, případně zdroje nové. To odpovídá i regulativu uvedenému v § 6 odst. 1 vyhlášky č. 286/2009 Sb., o obecných požadavcích na stavby, podle kterého stavby podle druhu a potřeby musí být napojeny na vodní zdroj nebo vodovod pro veřejnou potřebu a rozvod vody pro hašení požárů a zařízení pro zneškodňování odpadních vod, sítě potřebných energií a na sítě elektronických komunikací. Pokud by tedy napojení nové stavby pro nedostatek obecní kapacity a ostatních možných zdrojů nebylo možné, nebylo by možné tuto stavbu povolit. Velikost pozemku pro stavbu domu tak nemůže ohrozit zásobování obce vodou.
197. Odkázala-li pak odpůrkyně na část odůvodnění opatření obecné povahy, ve které je uvedeno, že „šířkové uspořádání dle ČSN u některých místních komunikací nedostačující, je však dostačující provozu po nich uskutečňovaném” a že „tento rozpor je nutno řešit změnou způsobu provozu motorových vozidel a jejich souběhu s pěšími po komunikaci“, tak ani tato pasáž nevypovídá nic o nutnosti stanovení regulativu minimálně 1000 m2 pro umístění rodinného domu. Pokud by tím snad mělo být naznačeno, že se oproti stávajícímu stavu již nesmí navýšit provoz na pozemních komunikacích v obci, pak by nebyla možná vůbec žádná nová výstavba, když maximální konečný stav je stávající „provoz po nich uskutečňovaný“. Navíc je naznačeno jak rozpor řešit, tj. „změnou způsobu provozu“, nikoli stanovením regulativu 1000 m2 pro umístění rodinného domu.
198. Dlužno doplnit, že platí i to co uvedl soud již v odůvodnění zrušeného rozsudku: „Jak odpůrce sám uvedl v odůvodnění opatření obecné povahy, bylo vymezeno celkem 5,36 ha ploch pro bydlení. Odpůrce přitom, s ohledem na jím deklarovanou „vlastnickou nedostupnost některých pozemků“, počítá pouze s 50% dostupností pozemků pro výstavbu. To tedy činí stavebně dostupných pouze 2,36 ha. Stavební dostupnost tak naplňuje pouze první variantu stanovenou „metodou URBANKA“, tj. více než 2,0 ha, nikoli však již variantu druhou a třetí. Tedy více jak 3,3 ha. Na první pohled by se mohlo jevit, že aktivováním územní rezervy R1 mohla být vyšší potřeba uspokojena, když územní rezerva R1 činí 5,9 ha, resp. 2,95 ha při deklarované 50% dostupnosti pozemků pro výstavbu. Ve skutečnosti tomu tak není, protože možnosti využití územní rezervy R1 brání regulativ „vydání územního rozhodnutí resp. stavebních povolení na 75% všech zastavitelných ploch v sídle X“. Při deklarované 50% dostupností pozemků pro výstavbu tak nemusí k aktivaci územní rezervy R1 vůbec dojít, čímž může dojít k zabránění uvažovanému nárůstu počtu obyvatel ve variantě druhé a třetí. Tedy zmaření základního cíle vymezeného opatřením obecné povahy, tj. pokrýt v návrhovém období poptávku po novém bydlení. I pokud by soud odhlédl od odpůrcem deklarované atraktivnosti a prozatímnímu neobjevení potenciálu území pro nové obyvatele a rekreanty, které nenalézají výslovný odraz v prováděných výpočtech, relativizují výpočty odpůrce další dvě skutečnosti, které potenciálně snižují dostupnost stavebních pozemků pro nové obyvatele. Zaprvé, existence regulativu minimální velikosti pozemku pro umístění rodinného domu v zastavitelných plochách 1000 m2, ve stabilizovaném území 800 m2, který neodpovídá třetí z odpůrcem zmíněných variant, neboť tato počítá jen s velikostí pozemku 900 m2. Zadruhé, že pro hromadnou a individuální rekreaci nejsou vymezeny žádné zvláštní plochy s tím, že jim budou sloužit obecně stanovené zastavitelné plochy. Hrozí tedy, že rekreanti mohou významně snížit dostupnost stavebních pozemků pro nové obyvatele.“
199. Z hlediska proporcionality přijatého řešení, tedy zda je přijaté řešení činěno v nezbytně nutné míře, vede rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem, resp. zda jsou naplněna kritéria vhodnosti, potřebnosti, minimalizace zásahů a zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli, dospívá soud k závěru, že nikoli.
200. Soud má za to, že pokud odpůrkyně vyjádřila, jakého cíle chce dosáhnout, tedy dostát místním tradicím, které odpovídají pozemkům o velikosti okolo 800 m2, avšak v rozporu s tím stanovila kritérium minimálně 1000 m2 pro umístění rodinného domu, nelze dospět k jinému závěru, než že přijaté řešení nevede rozumně k zamýšlenému cíli. O to více, když racionální odůvodnění tohoto záměru nelze nalézt ani jinde v obsahu opatření obecné povahy a jeho odůvodnění. Obec jistě může zvolit minimální velikost pozemku pro stavbu rodinného domu podle svého, avšak pokud deklaruje, jakého cíle chce dosáhnout, musí mu také dostát. Jinak by odůvodnění opatření obecné povahy pozbylo svého smyslu.
201. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud shledal i v tomto rozsahu opatření obecné povahy nezákonným. Vzhledem k tomu však, že navrhovatel svoji námitku vznesl výhradně ke svému pozemku v ploše Z10, ačkoli se petitem návrhu na zrušení opatření obecné povahy domáhal zrušení tohoto regulativu i vůči ostatním plochám, soud návrhu vyhověl pouze ve vztahu k této ploše. Ve zbytku byl proto jeho návrh zamítnut, což nalezlo svůj odraz ve výroku IX. rozsudku.
I.
Námitka č. 5
1.
202. Krajský soud v Plzni ve zrušeném rozsudku uvedl následující.
203. Pokud jde o plochy „Lokální biokoridor LBK TE01-TE141, lokální biokoridor LBK TE03- TE141 a lokální biocentrum LBC TE03“, odpůrce v odůvodnění opatření obecné povahy na str. 82 a 96 pouze uvedl, jak jsou tyto plochy vymezeny, že jsou vymezeny „v souladu s ÚAP a požadavky metodiky ÚSES“, „jsou navrženy nejvhodnější trasou“, „návrh ÚSEP v ÚP Těně je vymezen v souladu s Územně analytickými podklady ORP Rokycany (ÚAP) a Zásadami územního rozvoje Plzeňského kraje a Plánu ÚSES CHKO Brdy a platného ÚP Těně, zpracování návrhu ÚSES vycházelo z metodiky MŽP ČR „Metodika vymezování územního systému ekologické stability“ L. B. a spolupracovníci, MŽP Praha, 2017“.“
204. Na straně 46 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu I.7.3. s názvem Územní systém ekologické stability odpůrce uvedl pouze obecné informace o územních systémech ekologické stability, proč se vymezují, z čeho bylo vycházeno, když bylo pouze obecně zmíněno „metodika MŽP, údaje z ÚAP, ZÚR Plzeňského kraje, Plán ÚSES CHKO Brdy“, co je nutné brát v úvahu.
205. Z tabulkové části na str. 47 a 48 odůvodnění opatření obecné povahy pak vyplývá, že v současnosti se na předmětných plochách žádné biokoridory ani biocentrum nenacházejí a plochy jsou vedeny jako intenzivně obhospodařovaná pole a louky.
206. Podle § 4 odst. 1 věta první zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vymezení systému ekologické stability, zajišťujícího uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny stanoví a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Územním systémem ekologické stability krajiny je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu; rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability (§ 3 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny). Podle § 59 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny k zajištění podmínek pro vytváření systému ekologické stability se v dohodě s vlastníkem pozemku uskuteční opatření, projekty a plány podle § 4 odst. 1. Vyžaduje-li vytváření systému ekologické stability změnu v užívání pozemku, se kterou jeho vlastník nesouhlasí, nabídne mu pozemkový úřad výměnu jeho pozemku za jiný ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě jako je původní pozemek, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemku původního.
207. Podle § 1 písm. a) vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny (dále jen „vyhláška“), je biocentrum biotop [§ 3 písm. i) zákona] nebo soubor biotopů v krajině [§ 3 písm. k) zákona], který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému [§ 3 písm. j) zákona]. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny je biotop soubor veškerých neživých a živých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Biotop je takové místní prostředí, které splňuje nároky charakteristické pro druhy rostlin a živočichů. Ekosystém je pak funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase. Podle § 1 písm. b) vyhlášky je biokoridor území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky vymezení místního, regionálního i nadregionálního systému ekologické stability stanoví orgány ochrany přírody v plánu systému ekologické stability. Podle § 3 odst. 1 a 2 vyhlášky orgán ochrany přírody průběžně provádí hodnocení systému ekologické stability z hlediska jeho stabilizační funkce. Hodnocení obsahuje zejména upřesnění hranic, úroveň biologické diverzity, hodnocení druhové skladby porostů a schopnosti ekosystému odolávat znečištění, erozi či jiné fyzikální nebo chemické zátěži prostředí. Jeho výsledkem je určení, zda systém ekologické stability je vyhovující, tj. přesně vymezený a schopný bez dalších opatření plnit stabilizující funkce v krajině, nebo nevyhovující, tj. vyžadující vymezení či doplnění biocenter a biokoridorů.
208. Z právě provedených citací zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že vymezení biokoridorů a biocenter je komplexním činností, která se zásadně neobejde bez spolupráce s příslušným orgánem ochrany a přírody.
209. Z odůvodnění opatření obecné povahy nelze zjistit „logické a přesvědčivé odpovědi“ na to, proč se právě na pozemcích navrhovatele a nikoli na pozemcích jiných, resp. v předmětných plochách a nikoli v plochách jiných, mají nacházet „lokální biokoridory a lokální biocentra“. Není vůbec zřejmé, zda vymezené plochy byly zcela převzaty z jiných a konkrétně jakých závazných podkladů a jakých jeho konkrétních části, či zda byly ve spolupráci s příslušným orgánem ochrany přírody vymezeny teprve odpůrcem. Není vůbec odůvodněno, jaké funkce budou tyto doposud intenzivně obhospodařovaná pole a louky plnit a zda skutečně budou funkčními biokoridory a biocentrem ve smyslu zákona o ochraně přírody a vyhlášky.
210. Bez odpovědí na uvedené otázky nelze dospět k závěru, že se navrhovateli dostalo „logických a přesvědčivých odpovědí” na jeho námitky navrhovatele. Z odůvodnění opatření obecné povahy tak vyplývá, že odpůrce chtěl zařadit pozemky navrhovatele do ploch biokoridorů a biocentra, a proto tak učinil. Při neexistenci řádného odůvodnění opatření obecné povahy pak ale nelze dospět k jinému závěru, že odpůrcem zvolené řešení je „zjevně svévolné“.
2.
211. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl následující.
212. V námitce č. 5 navrhovatel projevil nesouhlas s tím, že přes jeho pozemky je vedena plocha LBK TE 03\u001eTE 141, tedy lokální biokoridor, a že na jednom z těchto pozemků je vymezeno lokální biocentrum LBC TE 141. Nesouhlasí s tím, aby biocentrum bylo vymezeno uvnitř plochy biokoridoru, neboť je zjevné, že nově vymezené biocentrum plochu biokoridoru mnohonásobně přesahuje. Vymezení těchto ploch na svých pozemcích považuje za zjevně nepřiměřený zásah do svých vlastnických práv.
213. Odpůrkyně těmto námitkám nevyhověla s tím, že biokoridory a biocentrum jsou vymezeny v souladu s územně analytickými podklady, zásadami územního rozvoje Plzeňského kraje, plánu ÚSES (územní systém ekologické stability) CHKO Brdy a platného územního plánu Těně atd. – v něm byl vymezen lokální biokoridor v celé šířce nivy Tisého potoka a podél hranice CHKO Brdy. Jeho šířka je v návrhu podstatně zmenšena, biokoridor spojuje dvě biocentra, je navržen v nejvhodnější trase, jiná by znamenala ohrožení jeho funkčnosti.
214. V návrhu k soudu proti tomuto vypořádání námitky navrhovatel uvedl, že se s uvedenými podklady neměl možnost seznámit, není navíc specifikováno, o jaké podklady se jedná, včetně data vyhotovení těchto podkladů. V zásadách územního rozvoje Plzeňského kraje jsou vymezeny jen nadregionální či regionální biokoridory a biocentra, odpůrkyně si tak dle navrhovatele vytvořila vlastní propojení těchto struktur. Územní plán nevysvětluje, jak navazuje na regionální a nadregionální ochranu krajiny.
215. Krajský soud i v tomto bodě shledal návrh důvodným. Ocitoval znění zákona o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky a uzavřel, že „vymezení biokoridorů a biocenter je komplexní činností, která se zásadně neobejde bez spolupráce s příslušným orgánem ochrany a krajiny“. Nato navázal doslovným převzetím námitky navrhovatele, že z odůvodnění není zřejmé, proč se biokoridory a biocentra nachází na pozemcích navrhovatele a ne jinde.
216. Nejvyšší správní soud má tento závěr krajského soudu za šablonovitý a nepřezkoumatelný. V námitkách navrhovatel vyslovil pouhý nesouhlas s tímto vymezením na jeho pozemcích, v míře adekvátní této obecné námitce odpůrkyně (stěžovatelka) navrhovateli odpověděla. Teprve v návrhu k soudu navrhovatel svou námitku rozhojnil, krajský soud však nemůže odpůrkyni – je\u001eli namítána nepřezkoumatelnost odůvodnění opatření obecné povahy při vypořádání námitek – vytýkat nedostatečnost jejího odůvodnění spočívající v tom, že neodpověděla na námitky, které navrhovatel nevznesl. Navíc i odůvodnění krajského soudu je apodiktické a míjí se i s tvrzeními v návrhu k soudu, resp. jdou nad jejich rámec (navrhovatel ani v námitkách, ani v návrhu k soudu nenamítal, že biokoridory nejsou funkční či že nebyly vymezeny ve spolupráci s příslušným orgánem ochrany přírody).
3.
217. Omezení vlastníka pozemku v souvislosti s ochranou systému ekologické stability vyplývají z § 4 odst. 1 věta druhá zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ; jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Podle § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny je ochrana přírody a krajiny je veřejným zájmem. Každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona. Podle § 68 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny vlastníci a nájemci pozemků zlepšují podle svých možností stav dochovaného přírodního a krajinného prostředí za účelem zachování druhového bohatství přírody a udržení systému ekologické stability.
218. Pojmy „systém ekologické stability“, „biocentrum“ a „biokoridor“ jsou odbornými pojmy používanými zákonem o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb. K jejich výkladu, posouzení podmínek jejich existence a hodnoty v konkrétním místě, jsou tak prioritně povolány příslušné orgány ochrany přírody a krajiny.
219. Podle § 77 odst. 2 zákona o ochraně a přírody a krajiny obecní úřady obcí s rozšířenou působností vymezují a hodnotí místní systém ekologické stability podle § 4 odst. 1, není-li příslušný jiný orgán ochrany přírody. Podle § 78 odst. 1 věta první zákona o ochraně přírody a krajiny Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky na území chráněných krajinných oblastí, nejde-li o vojenské újezdy, vykonává státní správu v ochraně přírody a krajiny v rozsahu působnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a krajských úřadů, není-li podle tohoto zákona příslušná správa národního parku nebo Ministerstvo životního prostředí. Podle § 77a odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny krajské úřady vymezují a hodnotí regionální systém ekologické stability podle § 4 odst. 1, není-li podle tohoto zákona příslušná Agentura, správa národní parku, újezdní úřad, Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo životního prostředí.
220. V případě obce Těně je obcí s rozšířenou působností město Rokycany. A to i z toho důvodu, že pozemky, na nichž došlo k vymezení předmětných lokálních biokoridorů a lokálního biocentra, se nenacházejí na území Chráněné krajinné oblasti Brdy, jak vyplývá z přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 292/2015 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Brdy.
221. Znovu připomenout je vhodné ustanovení § 2 prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb.
222. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení vymezení místního, regionálního i nadregionálního systému ekologické stability stanoví orgány ochrany přírody v plánu systému ekologické stability.
223. Podle odstavce 2 plán systému ekologické stability obsahuje a) mapový zákres existujících a navržených biocenter a biokoridorů s vyznačením zvláště chráněných částí přírody, a to v měřítku 1:50 000 a větším pro nadregionální a regionální systém ekologické stability a v měřítku 1:10 000 a větším pro místní systém ekologické stability, b) tabulkovou a popisnou část charakterizující funkční a prostorové ukazatele, zejména rozmanitost ekosystémů, charakteristiky zvláště chráněných částí přírody, prostorové vazby, nezbytné prostorové údaje (minimální plochy biocenter, maximální délky biokoridorů a jejich minimální nutné šířky) a jejich současný stav, c) bližší odůvodnění včetně návrhů rámcových opatření k jeho zachování a zlepšení.
224. Podle odst. 3 plán systému ekologické stability je podkladem pro projekty systému ekologické stability podle § 4, provádění pozemkových úprav, pro zpracování územně plánovací dokumentace, pro lesní hospodářské plány a pro vodohospodářské a jiné dokumenty ochrany a obnovy krajiny. Zpracování plánu systému ekologické stability provádějí odborně způsobilé osoby.
225. Na tomto místě je vhodné zmínit závěry, ke kterým na základě shora citované právní úpravy dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2013, č.j. 7 Aos 3/2013-30, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2986/2014 s těmito právními větami:
226. „I. Stanovení biokoridoru v zásadách územního rozvoje představuje zásah do vlastnického práva k pozemku, který je do biokoridoru zahrnut. Již v této fázi územního plánování je totiž vlastník omezen v možném budoucím využití pozemku. Například musí počítat s tím, že orgány veřejné správy na předmětném pozemku nepovolí (je-li povolení vyžadováno) činnost, která se neslučuje s fungováním biokoridoru.
227. II. Právní úprava rozlišuje mezi vymezením (§ 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb.) a vytvářením (§ 59 zákona o ochraně přírody a krajiny a § 4 vyhlášky č. 395/1992 Sb.) systému ekologické stability. Vytvářením systému ekologické stability se rozumí uskutečňování konkrétních záměrů za účelem realizace koncepčních materiálů, jimiž došlo k vymezení systému ekologické stability. Těmito koncepčními materiály jsou plány systému ekologické stability, respektive územně plánovací dokumentace.
228. III. Vymezení a vytváření systému ekologické stability probíhá v několika fázích. Nejprve dochází k vymezení systému ekologické stability v plánu systému ekologické stability (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 395/1992 Sb.), který je schvalován v územně plánovací dokumentaci (zde v zásadách územního rozvoje). Poté jsou přijímány projekty k vytváření systému ekologické stability, pro něž je podkladem schválená územně plánovací dokumentace nebo plán systému ekologické stability (§ 4 odst. 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb.). Ke schválení projektu dochází zpravidla v územním rozhodnutí. Na schválení projektu navazuje další fáze, kterou je již samotná realizace konkrétního projektu – provedení konkrétního opatření, jakým může být změna druhu pozemku, výsadba zeleně, založení remízu či vybudování protierozního opatření.
229. IV. Proces přijímání plánu systému ekologické stability není zcela odděleným procesem od procesu územního plánování. Teprve územně plánovací dokumentace (zde zásady územního rozvoje), do které je plán systému ekologické stability inkorporován, je konečným výstupem procesu vymezení systému ekologické stability. Plán systému ekologické stability tedy nelze napadnout samostatně. Případná pochybení při jeho přijímání je potřeba považovat za porušení zákonem stanoveného postupu pro přijímání územně plánovací dokumentace (zde zásad územního rozvoje – viz § 39 a násl. stavebního zákona z roku 2006).
230. V. Ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, upravuje kroky navazující na vymezení systému ekologické stability. Povinnost postupovat v dohodě s vlastníkem pozemku ukládá toto ustanovení až ve vztahu k samotné realizaci konkrétních kroků, například v podobě změny druhu pozemku, výsadby zeleně, založení remízu, vybudování protierozního opatření apod. Dohoda s vlastníkem pozemku není vyžadována ve fázi vymezování systému ekologické stability, tedy při pořizování plánu systému ekologické stability, popřípadě při schvalování územně plánovací dokumentace (zde zásad územního rozvoje).“
231. Ze závěrů Nejvyššího správního soudu tak krom jiného vyplývá, že již vymezení biokoridoru a tedy i biocentra v opatření obecné povahy představuje zásah do vlastnického práva k pozemku a že nejprve dochází k vymezení systému ekologické stability v plánu systému ekologické stability (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 395/1992 Sb.), který je schvalován v územně plánovací dokumentaci. Plán systému ekologické stability nelze napadnout samostatně, přičemž případná pochybení při jeho přijímání je potřeba považovat za porušení zákonem stanoveného postupu pro přijímání územně plánovací dokumentace.
232. Na základě § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. vymezení místního systému ekologické stability stanoví orgány ochrany přírody v plánu systému ekologické stability. Tedy nikoli obec, tak jej pouze inkorporuje do územního plánu, přičemž při obhajobě zákonnosti územního plánu musí obhájit i správnost plánu systému ekologické stability.
233. Odpůrkyně na žádný plán systému ekologické stability zpracovaný orgánem ochrany přírody neodkázala.
234. Odpůrkyně odkázala na Územně analytické podklady, Zásady územního rozvoje Plzeňského kraje, Plán územního systému ekologické stability chráněné krajinné oblasti Brdy a platný územní plán Těně. Při soudním jednání konaném po vydání zrušujícího rozsudku bylo zjištěno, že Územně analytické podklady nic konkrétního k vymezeným plochám neuvádějí, ostatně je ani nikde nezakreslují. To samé platí pro Zásady územního rozvoje Plzeňského kraje, které se v souladu se zákonem o ochraně a krajiny zabývají pouze regionálním systémem ekologické stability, nikoli místním systémem ekologické stability. Plán územního systému ekologické stability chráněné krajinné oblasti Brdy se nemůže zabývat místním systémem ekologické stability mimo území chráněné krajinné oblasti. Původní územní plán obce Těně vypovídá pouze o dosavadním řešení území, které bylo nahrazeno novým územním plánem. Ani na základě odkazu odpůrkyně tak nelze nalézt odpověď na to, na základě jakých konkrétních skutečností jsou pozemky navrhovatele zařazeny do místních biokoridorů a místního biocentra. Resp. věcně k migraci jakých organismů biokoridory slouží nebo mají sloužit, a pro jaké charakteristické druhy rostlin a živočichů, jedince, druhy, populace či společenstva je nebo má být biocentrum vytvořeno. Obdobné platí pro odpůrkyní zmiňované metodiky, které jen stěží mohou vypovídat o konkrétech předmětných lokálních biokoridorů a lokálního biocentra.
235. V doplnění kasační stížnosti pak odpůrkyně citovala z Metodiky vymezování systému ekologické stability, přičemž z této citace také nevyplývá nic konkrétního k předmětným lokálním biokoridorům a lokálnímu biocentru. Pokud odpůrkyně obecně tvrdí, že proběhlo projednání s orgány ochrany přírody, nic jí nebránilo, aby uvedla, jak konkrétně se dotklo vymezení předmětných lokálních biokoridorů a lokálního biocentra, resp. k ochraně jakých konkrétních veřejných zájmů byly vymezeny. Jde-li o odpůrkyní zmiňovaného pana Ing. J. D., který je uveden v úvodní části opatření obecné povahy v části označené slovy „Zpracovatel” koncepce krajiny, návrh ÚSES, a o němž odpůrkyně uvedla, že „byl veden snahou minimalizovat dopady vymezeného ÚSES na pozemky v řešeném území a došlo k zásadnímu omezení ploch ÚSES oproti dosavadnímu plánu“, jeví se, že vymezení místního systému ekologické stability v plánu systému ekologické stability nestanovil orgán ochrany přírody, nýbrž zpracovatel, resp. v konečném důsledku odpůrkyně sama.
236. Pokud se obec rozhodla předmětná území vymezit, čímž ruku v ruce deklarovala, že vlastníci pozemků v těchto plochách jsou ve svých vlastnických právech omezeni, musí existenci těchto veřejných zájmů v daném místě také obhájit. Je tomu tak proto, že teprve existence tohoto veřejného zájmu na ochraně těchto hodnot v daném místě může odůvodnit omezení vlastnického práva k pozemku, resp. jeho zakotvení v opatření obecné povahy.
237. Z hlediska proporcionality přijatých řešení, kterou odpůrkyně neřešila ani přes námitky navrhovatele, tedy zda jsou přijatá řešení činěna v nezbytně nutné míře, vedou rozumně k zamýšlenému cíli a jsou činěna nejšetrnějším možným způsobem, resp. zda jsou naplněna kritéria vhodnosti, potřebnosti, minimalizace zásahů a zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli, dospívá soud k závěru, že nikoli.
238. Soud má za to, že vyznačení předmětným lokálním biokoridorům a lokálního biocentra, aniž by bylo možné zjistit, na základě jakých konkrétních skutečností jsou pozemky navrhovatele zařazeny do místních biokoridorů a místního biocentra, resp. k migraci jakých organismů biokoridory slouží nebo mají sloužit, a pro jaké charakteristické druhy rostlin a živočichů, jedince, druhy, populace či společenstva je nebo má být biocentrum vytvořeno, tedy jejich vymezení bez jakéhokoli obsahu, je zcela nepřiměřené. Existence veřejného zájmu jistě může vést k omezení vlastnických práv, avšak pouze tehdy, pokud je jeho existence řádným způsobem prokázána.
239. Dlužno doplnit, že pokud vlastník neví, na základě jakých konkrétních skutečností je jeho pozemek zařazen do místních biokoridorů a místního biocentra, jen stěží může přizpůsobit užívání svého pozemku k ochraně tohoto veřejného zájmu.
240. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud shledal i v tomto rozsahu opatření obecné povahy nezákonným.
241. Soud neprovedl při soudním jednáním navržený důkaz výslechem pana Ing. J. D., který byl navržen k prokázání skutečnosti, že „navrhovatele ani jiné vlastníky či občany v obci X nezná a nemá žádné zájmy kohokoli poškodit, naopak hodnocení jeho práce jako „zjevně svévolné” jako poškození jeho dobrého jména“, neboť tato skutečnost není způsobilá cokoli změnit na hodnocení zákonnosti či nezákonnosti opatření obecné povahy.
242. Jak soud již jednou uvedl, Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78, dospěl k závěru, že se „přiklonil k definici žalobního bodu provedené druhým senátem, podle něhož je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum.“.
243. K dovysvětlení toho, proč se soud zabýval shora uvedeným, je vhodné znovu zmínit obsah námitky navrhovatele ze dne 27. 5. 2021.
244. Navrhovatel zde uvedl: „Dále je vlastník výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XD., parc. č. XE., parc. č. XCH., parc. č. XI., parc. č. XJ. a parc. č. XB. V návrhu územního plánu je přes tyto pozemky vedena plocha LBK TE 03-TE 141, tedy lokální biokoridor, v případě pozemku parc. č. XB. je pak podstatná část tohoto pozemku vymezena v ploše LBC TE 141, tj. jako lokální biocentrum. Vlastník v této souvislosti nesouhlasí s tím, že by nově vymezené biocentrum bylo vymezeno uvnitř plochy biokoridoru, neboť je zjevné, že nově vymezené biocentrum plochu biokoridoru mnohonásobně přesahuje. Vlastník nesouhlasí s tímto novým vymezením ploch biokoridoru a biocentra na jeho pozemcích. Vlastník v této souvislosti žádá o zachování zařazení pozemků v jejich plné ploše tak, jak jsou vymezeny v současném a dosud platném územním plánu obce, tj. jako zemědělské pozemky bez těchto nových zařazení, ochran či jiných omezení, jež představují zjevně nepřiměřený zásah do vlastnického práva vlastníka k předmětným pozemkům.“
245. Soud má za to, že je obsah námitky dostatečně konkrétní na to, aby se jí při znalosti příslušné právní úpravy a relevantní judikatury věcně zabýval. Navrhovatel se dokonce přímo výslovně dotkl otázky proporcionality přijatého řešení, když namítl, že přijatá řešení „představují zjevně nepřiměřený zásah do vlastnického práva vlastníka k předmětným pozemkům“. Proto bylo povinností odpůrkyně tvrdit a prokázat, že přijatá řešení jsou a na základě jakých konkrétních skutečností zásahem přiměřeným. Za situace, kdy tak odpůrkyně neučinila, a Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku dospěl k závěru, že vyhodnocení námitek navrhovatele je i tak přezkoumatelné, musel se otázkou proporcionality zabývat soud, a to i při posouzení všech skutečností k tomu potřebných. Neboť pouze tehdy, pokud by shledal přijatá řešení proporcionálními, by mohl příslušnou část návrhu zamítnout. Nenašel-li soud potřebné skutečnosti v samotném vypořádání námitek, musel v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu hledat v ostatním textu opatření obecné povahy. A pokud soud narazil na určité skutečnosti, musel je také dále hodnotit. Tyto obecné závěry ve své podstatě platí pro všechny ostatní body tohoto rozsudku.
246. Pokud jde pak o samotný návrh na zrušení opatření obecné povahy, navrhovatel uvedl: „K námitce navrhovatele týkající se vymezení biokoridoru odpůrce uvádí, že návrh vymezení prvků ÚSES, LBK TE03-TE141 a LBC 03 nezabírá pozemky nad rozsah ÚSES v původním územním plánu. Navrhovatel s tím nesouhlasí, původní územní plán nevymezoval biocentrum LBC 03 (jeho součástí je pozemek parc.č. XB.). Navrhovatel v této souvislosti nesouhlasí s tím, že by nově vymezené biocentrum bylo vymezeno uvnitř plochy biokoridoru, neboť je zjevné, že nově vymezené biocentrum plochu biokoridoru mnohonásobně přesahuje. Navrhovatel nesouhlasí ani s funkčním vymezením části svých pozemků jako biokoridorů, neboť má za to, že neodpovídá skutečnému stavu v daném území. Pouhé odkazy na ORP Rokycany. Zásady územního rozvoje Plzeňského kraje, s kterými se navrhovatel nemohl v rámci projednávání územního plánu seznámit, nepředstavují dostatečné odůvodnění pro vymezení biocentra a biokoridoru. Konkrétně na str. 46 odůvodnění územního plánu je uvedeno, že jako podklady byly použity údaje z ÚAP, ZÚR Plzeňského kraje a Plánu ÚSES CHKO Brdy, aniž by bylo blíže specifikováno, o jaké podklady se jedná včetně data vyhotovení takového podkladu. Navrhovatel při nahlížení do ZÚR Plzeňského kraje zjistil, že tam jsou vymezeny jen nadregionální či regionální biokoridory a biocentra. Navrhovatel má tedy za to, že odpůrce si vytvořil vlastní prostorové propojení struktury ÚSES, aniž by vznik a rozsah řádně zdůvodnil, přičemž především vytvořením biocentra je zasahováno do vlastnického práva navrhovatele, a to například tím, že nelze změnit využití pozemků zahrnutých do biocentra. Navrhovatel doplňuje, že nepřezkoumatelnost nového územního plánu z důvodu nedostatečného odůvodnění platí i pro vymezení lokálních biokoridorů LBK TE 01-TE 141 (zasahující do pozemku navrhovatele parc.č. XI.) tak i LBK TE03-TE141 (zasahující do pozemků parc. č. XD., parc. č. XE., parc. č. XCH., parc. č. XJ.). V novém územním plánu není řádně odůvodnění jejich vznik a vymezení. Navazují tedy na regionální či nadregionální ochranu krajiny, jakým způsobem, v jakých místech? Nový územní plán neuvádí nic bližšího, než že byly stanoveny dle metodiky Ministerstva životního prostředí.“
247. Soud má za to, že obsah návrhových námitek skýtá dostatečnou oporu pro to, aby se soud jejich vypořádáním řádně, shora uvedeným způsobem, zabýval.
J.
Námitka č. 6
248. Krajský soud v Plzni ve zrušeném rozsudku uvedl následující.
a)
249. Pokud jde o plochu „Území se zvýšenou ochranou krajinného rázu“, odpůrce na str. 96 odůvodnění opatření obecné povahy pouze uvedl, že zdrojem údajů o území jsou ÚAP (Územně analytické podklady) obce z rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace, s dále obecně, co ÚAP jsou a k čemu slouží.
250. Na str. 50 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu I.7.7. s názvem Návrh koncepce uspořádání krajiny uvedl, že koncepce řešení krajiny je založena na ochraně krajinného rázu zejména v přírodně unikátní oblasti CHKO Brdy a že ochrana krajinného rázu je zajištěna vymezením ploch nezastavěného území (zejména pak ploch přírodních a smíšených nezastavěného území s převažující funkcí přírodní) a stanovení podmínek jejich využití.
251. Podle § 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je krajinným rázem zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.
252. V odůvodnění opatření obecné povahy nelze nalézt konkrétní odpověď na otázku, proč právě pozemky navrhovatele, o kterých navrhovatel uvedl, že toto vymezení neodpovídá skutečnému stavu, kterým jsou zemědělské pozemky a plochy bez jakýchkoli dalších omezení, a nikoli například pozemky jiné, mají být zařazeny do plochy území se zvýšenou ochranou krajinného rázu. Není zřejmé, jaký konkrétní krajinný ráz se na nich má nacházet. Současně není uvedeno, z jakých konkrétních částí územně analytických podkladů obce z rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace, odpůrce čerpá. Navíc je třeba zmínit, že v době vydání opatření obecné povahy již byly k dispozici územně analytické podklady, 5. aktualizace, zveřejněné již 10. 3. 2022. Odpůrce tak ani nevycházel z aktuálních územně analytických podkladů.
253. S ohledem na to, že ani v tomto případě se navrhovateli nedostalo „logické a přesvědčivé odpovědi“ na jeho námitku, je nutné zvolené řešení hodnotit jako „zjevně svévolné“.
b)
254. Pokud jde o plochu „Území vymezující migračně významné území“, odpůrce pouze na str. 32 odůvodnění opatření obecné povahy v bodu I.5.3. s názvem Ochrana přírody a krajiny uvedl: „Území obce se nachází v migračně významném území mezi několika dálkovými migračními koridory – obr. 15.“ Na obrázku 15 na straně 31 odůvodnění opatření obecné povahy je pak vyznačena „průchodnost krajiny pro velké savce v okolí obce“, avšak mimo vymezenou plochu.
255. V odůvodnění opatření obecné povahy tak nelze nalézt konkrétní odpověď na otázku, proč právě pozemky navrhovatele, o kterých navrhovatel uvedl, že toto vymezení neodpovídá skutečnému stavu, kterým jsou zemědělské pozemky a plochy bez jakýchkoli dalších omezení, a nikoli například pozemky jiné, mají být zařazeny do plochy Území vymezující migračně významné území.
256. S ohledem na to, že ani v tomto případě se navrhovateli nedostalo „logické a přesvědčivé odpovědi“ na jeho námitku, je nutné zvolené řešení hodnotit jako „zjevně svévolné“.
2.
257. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl následující.
258. Obsahem 6. námitky je nesouhlas navrhovatele s tím, že některé jeho pozemky jsou zařazeny do území se zvýšenou ochranou krajinného rázu, či dokonce do migračně významného území, neboť to podle něj neodpovídá skutečnému stavu. Trvá na tom, aby byl zachován stav, jako v dosavadním územním plánu.
259. Na takto obecný nesouhlas odpůrkyně odpověděla tak, že vycházela ze zdrojů údajů o území, konkrétně z územně analytických podkladů obce s rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace 2016.
260. V návrhu k soudu navrhovatel svou námitku zopakoval s tím, že v odkazovaných územně analytických podkladech k tomu nic nenašel.
261. Krajský soud návrhu i v tomto bodě vyhověl. Odkázal na § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny a konstatoval, že není zřejmé, proč pozemky navrhovatele byly zařazeny do ploch území se zvýšenou ochranou krajinného rázu. Odpůrkyni také vytkl, že odkazovala na neaktuální územně analytické podklady.
262. Nejvyšší správní soud má v tomto bodě závěry krajského soudu také za nepřezkoumatelné. Námitka navrhovatele byla opět velmi obecná a omezila se na prostý nesouhlas s návrhem územního plánu. Navrhovatel ani neupřesnil, v čem přesně spočívá zásah do jeho vlastnického práva, jak jej namítané funkční zařazení omezuje ve výkonu vlastnického práva. Odkázala\u001eli odpůrkyně pouze na územně analytické podklady, z nichž vycházela, jeví se to ke kvalitě námitky jako adekvátní. A jak již také bylo uvedeno výše, výtka krajského soudu, že odpůrkyně nevycházela z aktuálních územně analytických podkladů, neboť v době jeho projednávání již byla známa jejich 5. aktualizace, je formalistická, neboť krajský soud se nijak nezabýval tím, zda a jak se změnily ve vztahu k dané námitce. Uvedené platí tím spíše ve světle tvrzení stěžovatelky, že jedinou změnou v 5. aktualizaci bylo doplnění existence jevů dodaných Ministerstvem obrany, jinak všechny napadené jevy zůstaly beze změn.
3.
263. K doplnění odůvodnění uvedeného ve zrušeném rozsudku je vhodné uvést, že v námitce ze dne 27. 5. 2021 navrhovatel uvedl, že „s tímto funkčním vymezením předmětných pozemků nesouhlasí a má za to, že neodpovídá skutečnému stavu v daném území. Vlastník proto žádá, aby tyto pozemky byly i nadále účelově určeny tak, jak je tomu v dosavadním platném územním plánu, tj. jako zemědělské pozemky a plochy bez jakýchkoli dalších omezení.“. Tedy obdobně jako v případě námitky č. 2, kde také zpochybnil soulad se skutečným stavem.
264. Omezení vlastníka pozemku zařazeného do území se zvýšenou ochranou krajinného rázu vyplývají z ustanovení § 12 odst. 1 věta druhá zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Dále z § 12 odst. 2 věta první zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého k umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody.
265. Omezení vlastníka pozemku zařazeného do území vymezujícího migračně významné území vyplývá z § 5 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle kterého fyzické a právnické osoby jsou povinny při provádění zemědělských a lesnických prací, při plánování, provádění a užívání staveb, provádění terénních úprav, činnosti prováděné hornickým způsobem, ve vodním hospodářství, v dopravě a energetice postupovat tak, aby nedocházelo ke zbytečnému úhynu rostlin a zraňování nebo úhynu živočichů nebo ničení jejich biotopů, včetně narušení migračních tras živočichů, kterému lze zabránit technicky i ekonomicky dostupnými prostředky. Orgán ochrany přírody uloží zajištění či použití takovýchto prostředků, neučiní-li tak povinná osoba sama.
266. Pojmy „krajinný ráz“ a „migrační trasy živočichů“ jsou odbornými pojmy používanými zákonem o ochraně přírody a krajiny. K jejich výkladu, posouzení podmínek jejich existence a hodnoty v konkrétním místě, jsou tak prioritně povolány příslušné orgány ochrany přírody a krajiny.
267. Není to tedy obec, kdo je subjektem prioritně oprávněným k vymezování území, které vyžaduje zvýšenou ochranou krajinného rázu či ochranu nebo které je migračně významným územím. Pokud se obec přesto rozhodne taková území vymezit, čímž ruku v ruce deklaruje, že vlastníci pozemků v těchto plochách jsou ve svých vlastnických právech omezeni, musí existenci těchto veřejných zájmů v daném místě také obhájit. Je tomu tak proto, že teprve existence tohoto veřejného zájmu na ochraně těchto hodnot v daném místě může odůvodnit omezení vlastnického práva k pozemku, resp. jeho zakotvení v opatření obecné povahy.
268. Odpůrkyně pouze obecně odkázala na Územně analytické podklady. Při soudním jednání konaném po vydání zrušujícího rozsudku však bylo zjištěno, že Územně analytické podklady nic konkrétního k vymezeným plochám neuvádějí, ostatně je ani nikde nezakreslují. Ani na základě odkazu odpůrkyně na jí uváděné Územně analytické podklady tak nelze nalézt odpověď na to, na základě jakých konkrétních skutečností jsou pozemky navrhovatele zařazeny do území se zvýšenou ochranou krajinného rázu či do území vymezujícího migračně významné území.
269. Odpůrkyně v doplnění kasační stížnosti uvedla: „Z právních předpisů tak vyplývá relevantnost ÚAP jako podkladu pro územní plánování. V územních plánech se neuvádí konkrétní části ÚAP ze kterých je čerpáno. Za správnost, úplnost a aktuálnost jednotlivých údajů zodpovídají jejich poskytovatel, autoři územního plánu obec je tedy považuje za závazný podklad a nemá za úkol tedy jejich správnost ověřovat ani vydali odůvodňovat či zkoumat, jestli v území existuje či nikoliv.“ Odpůrkyně dále uvedla: „Není v možnostech projektanta ani územního plánu přehlednost, srozumitelnost, délka textů aby podrobně prověřovala odůvodňoval každé řešení dílčí části územního plánu. Uvedení odkazu na celou dokumentaci ÚAP, ze kterých návrh vycházel, v případě, že jsou lehce dohledatelné, je naprosto dostatečné. Není účelem odůvodňování územního plánu přepis celých pasáž územně analytických podkladů, nadřazených dokumentací nebo citaci jednotlivých ustanovení zákonů jejich metodik.“ Odpůrkyně konečně uvedla: „V územních plánech se neuvádí konkrétní části ÚAP, ze kterých je čerpáno. ÚAP je soubor údajů území, údaje jsou přebírány komplexně. Je vyloučeno, že jsi obec či zpracovatel vy beru jen části, které se jim hodí, či se kterými „souhlasí“. Vedlo by to k diskriminačnímu a neobjektivní mu přístupu, proto jsou přebírány komplexně.“
270. Tato tvrzení odpůrkyně vycházejí z jejího nesprávného závěru o závaznosti územně analytických podkladů a nesprávnosti pohledu na odůvodnění opatření obecné povahy a odůvodnění rozhodnutí o řádně uplatněných námitkách.
271. Jak soud již uvedl, z § 25 stavebního zákona vyplývá, že územně analytické podklady slouží jako podklad k pořizování územně plánovací dokumentace a její změně, nejedná se však o podklad závazný. K tomu, aby tomu tak bylo, musel by to zákon výslovně stanovit. Žádný zákon tak ale nestanoví. Nezávaznost územně analytických podkladů je zcela logická. Do právní sféry adresátů finálních správních aktů se tyto podklady dostávají teprve v průběhu příslušných správních řízení, ve kterých je z nich vycházeno. Proto v těchto řízeních musejí účastníci dostat právo jejich relevantnost zpochybnit. A správní orgány mají tomu odpovídající povinnost se jejich námitkami vypořádat. Pokud by tomu tak nebylo, byli by účastníci správních řízení zcela zbaveni práva na ochranu svých práv. V případě závaznosti těchto podkladů, by účastníci řízení skutečnosti v nich uvedené nemohly zvrátit před ani po vydání finálního správního aktu. Pořizovatel územně plánovací dokumentace jistě může z územně analytických podkladů vycházet, ostatně pro tento účel jsou také zpracovávány. A ve většině případů bude jejich prosté použití dostačující. Avšak v případě, kdy jsou námitkou jejich správnost nebo relevantnost, popřípadě faktická existence skutečností z nich vyplývající zpochybněny, musí skutečnosti je pořizovatel územně plánovací dokumentace obhájit. Tedy zde deklarovaný soulad se skutečným stavem.
272. Z tvrzení odpůrkyně a z absence existence údajů o předmětných plochách území se zvýšenou ochranou krajinného rázu či území vymezujícího migračně významné území v Územně analytických podkladech se jeví jako nejpravděpodobnější, že odpůrkyně ve skutečnosti nevycházela z Územně analytických podkladů, nýbrž z nějakého z podkladů pro tvorbu těchto podkladů či jiné listiny. Tyto však nijak blíže neoznačila.
273. Z hlediska proporcionality přijatých řešení, kterou odpůrkyně neřešila ani přes námitku navrhovatele, tedy zda jsou přijatá řešení činěna v nezbytně nutné míře, vedou rozumně k zamýšlenému cíli a jsou činěna nejšetrnějším možným způsobem, resp. zda jsou naplněna kritéria vhodnosti, potřebnosti, minimalizace zásahů a zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli, dospívá soud k závěru, že nikoli.
274. Soud má za to, že vyznačení území se zvýšenou ochranou krajinného rázu či do území vymezujícího migračně významné území na základě údajů z blíže neurčených listin, bez jakékoli snahy, i přes námitky navrhovatele, ověřit relevantnost údajů v nich uvedených, s tím, že se jedná o závazné listiny a závazné údaje, ačkoli tomu tak není, a tím omezit vlastnická práva navrhovatele, je zcela nepřiměřené. Existence veřejného zájmu jistě může vést k omezení vlastnických práv, avšak pouze tehdy, pokud je jeho existence řádným způsobem prokázána.
275. Dlužno doplnit, že pokud vlastník neví, na základě jakých konkrétních skutečností je jeho pozemek zařazen do území se zvýšenou ochranou krajinného rázu či do území vymezujícího migračně významné území, jen stěží může přizpůsobit užívání svého pozemku k ochraně tohoto veřejného zájmu.
276. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud shledal i v tomto rozsahu opatření obecné povahy nezákonným.
K.
Námitka č. 7
1.
277. Krajský soud v Plzni ve zrušeném rozsudku uvedl následující.
278. Pokud jde o plochu „Území s archeologickými nálezy T. – intravilán“, odpůrce v odůvodnění opatření obecné povahy na str. 96 uvedl, že zdrojem údajů o území jsou ÚAP (Územně analytické podklady) obce z rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace, a dále obecně, co ÚAP jsou a k čemu slouží.
279. Na str. 30 a 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí v bodu I.5.2. s názvem Archeologické památky odpůrce uvedl, že celé území obce je územím s archeologickými nálezy a jak je území s archeologickými nálezy definováno. V Tabulce č. 7 s názvem Archeologické lokality je pak uvedeno T. - intravilán. Dále se zde pak nachází již jen obrázek 13 s názvem Archeologické lokality v obci T., na kterém je tato plocha vyznačena, s odkazem na zdroj: http://twist.up.npu.cz.
280. K odůvodnění opatření obecné povahy je třeba uvést, že zde není uvedeno, z jakých konkrétních částí územně analytických podkladů obce z rozšířenou působností Rokycany, 4. aktualizace, odpůrce čerpá. Navíc je třeba zmínit, že v době vydání opatření obecné povahy již byly k dispozici územně analytické podklady, 5. aktualizace, zveřejněné již 10. 3. 2022. Odpůrce tak ani nevycházel z aktuálních územně analytických podkladů.
281. Ač se lze ze zdroje uvedeného pod obrázkem 13 dopátrat toho, že podkladem pro vymezení plochy byly údaje Národního památkového ústavu, odpověď na námitku navrhovatele o tom, proč jsou do této plochy zařazeny i jeho pozemky, když podle jeho tvrzení je na nich prováděna pravidelná hloubková orba a nikdy se na nich žádné archeologické nálezy nevyskytly, nalézt nelze. Odpůrce se jí nijak nezabýval, nedokázal se například Národního památkového ústavu na správnost vymezení plochy a pouze tuto plochu bez dalšího převzal.
282. S ohledem na to, že ani v tomto případě se navrhovateli nedostalo „logické a přesvědčivé odpovědi“ na jeho námitku, je nutné zvolené řešení hodnotit jako „zjevně svévolné“.
2.
283. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl následující.
284. V poslední 7. námitce navrhovatel u některých svých pozemků protestoval proti jejich zařazení do území s archeologickými nálezy s tím, že mu o tom není nic známo, že se na nich nikdy žádné nálezy nevyskytly. Odpůrkyně tuto námitku vyřídila obdobně jako námitku č. 6, tedy pouhým odkazem na územně analytické podklady.
285. V návrhu k soudu svou námitku navrhovatel zopakoval, nadto uvedl, že dle územního plánu je celé území obce definováno jako území s archeologickými nálezy. Poukázal však na to, že v územním plánu jsou rozpory co do počtu nalezišť a že v něm není odkaz na plány území s archeologickými nálezy, které má podle zákona o státní památkové péči vydávat kraj.
286. Krajský soud navrhovateli i v tomto bodě vyhověl. Uvedl, že i když z opatření obecné povahy vyplývá, že celé území obce je územím s archeologickými nálezy a že podkladem pro vymezení ploch byly údaje Národního památkového ústavu, z ničeho neplyne konkrétně odpověď na námitku, proč do území s archeologickými nálezy byly zařazeny i pozemky navrhovatele, který na základě dlouholeté hloubkové orby ví, že se na nich žádné archeologické nálezy nenachází. Opět také odpůrkyni vytkl neaktuálnost odkazovaných územně analytických podkladů.
287. Nejvyšší správní soud má v tomto bodě závěry krajského soudu za nepřezkoumatelné. To, že se na pozemcích navrhovatele žádné archeologické nálezy i při hloubkové orbě neobjevily, resp. že je nezaznamenal, ještě neznamená, že na nich nejsou, resp. že se v budoucnu nevyskytnou (to plyne z povahy věci – nálezu něčeho, co dosud bylo skryto), nota bene konstatuje\u001eli krajský soud současně, že celé území obce je územím s archeologickými nálezy. Navrhovatel ani netvrdí, jak konkrétně je ve svém vlastnickém právu v tomto ohledu omezen. A jak již také bylo uvedeno výše, výtka krajského soudu, že odpůrkyně nevycházela z aktuálních územně analytických podkladů, neboť v době jeho projednávání již byla známa jejich 5. aktualizace, je formalistická, neboť krajský soud se nijak nezabýval tím, zda a jak se změnily ve vztahu k dané námitce. Uvedené platí tím spíše ve světle tvrzení stěžovatelky, že jedinou změnou v 5. aktualizaci bylo doplnění existence jevů dodaných Ministerstvem obrany, jinak všechny napadené jevy zůstaly beze změn.
3.
288. Předně je nutné uvést, že Krajský soud v Plzni nezaujal názor, že „celé území obce je územím s archeologickými nálezy“. Pouze konstatoval, že „odpůrce uvedl, že celé území obce je územím s archeologickými nálezy“.
289. K doplnění odůvodnění uvedeného ve zrušeném rozsudku je vhodné uvést, že v námitce ze dne 27. 5. 2021 navrhovatel uvedl, že s ohledem na jím tvrzené skutečnosti žádá, aby území s archeologickými nálezy bylo v souladu se skutečným stavem v území. Tedy obdobně jako v případě námitky č. 2 a 6, kde také zpochybnil soulad se skutečným stavem.
290. Omezení vlastníka pozemku zařazeného do území s archeologickými nálezy vyplývá z ustanovení § 22 odst. 2 zákona o státní památkové péči.
291. Podle tohoto ustanovení, má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy záměru podle stavebního zákona, odstranění stavby nebo odstranění terénní úpravy povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum. Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Obdobně se postupuje, má-li se na takovém území provádět jiná činnost, kterou by mohlo být ohroženo provádění archeologických výzkumů.
292. Vlastník pozemku je omezen oznamovací povinností nejen v případě provádění stavební činnosti, nýbrž i v případě jakékoli jiné činnosti, která by mohla ohrozit provádění archeologických průzkumů. Týká se to tak jak pozemků stavebních, tak pozemků zemědělských, neboť si lze jistě představit i ohrožení provádění archeologických výzkumů navrhovatelem uváděnou hloubkovou orbou.
293. Dále je nutné zmínit existenci § 23b zákona o státní památkové péči upravujícího plány území s archeologickými nálezy.
294. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení může kraj vydat v dohodě s ministerstvem kultury nařízením kraje plán území s archeologickými nálezy v kraji nebo ve vymezené části kraje, ve kterém se vyznačí území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy, a který slouží pro zabezpečení archeologického dědictví a jako podklad pro plnění oznamovací povinnosti stavebníka podle § 22 odst. 2.
295. Podle odstavce 2 lze plán území s archeologickými nálezy vydat na dobu nejdéle 20 let.
296. Podle odstavce 3 lze plán území s archeologickými nálezy změnit, pokud se významně změnily vědecké poznatky o archeologických nálezech a jejich výskytu v území. Pro vydání změny plánu území s archeologickými nálezy se použije odstavec 1 obdobně.
297. Podle odstavce 4 archeologický ústav a odborná organizace státní památkové péče poskytují kraji na požádání bezplatně potřebnou odbornou pomoc a odborné podklady, údaje a informace nezbytné pro vydání plánu území s archeologickými nálezy.
298. Není to tedy obec, kdo je subjektem prioritně oprávněným k vymezování území s archeologickými nálezy. Pokud se obec přesto rozhodne takové území vymezit, čímž ruku v ruce deklaruje, že vlastníci pozemků v této ploše jsou ve svých vlastnických právech omezeni, musí existenci tohoto veřejného zájmu v daném místě také obhájit. Je tomu tak proto, že teprve existence tohoto veřejného zájmu na ochraně kulturního bohatství v daném místě může odůvodnit omezení vlastnického práva k pozemku, resp. jeho zakotvení v opatření obecné povahy.
299. Pokud by se odpůrkyně při zařazení pozemku navrhovatele do území s archeologickými nálezy odkázala, resp. převzala údaje z nařízení kraje vydaného podle § 23b zákona o státní památkové péči, bylo by lze považovat takový postup za dostačující. A to proto, že nařízení kraje je právním předpisem, jak stanoví § 7 zákona o krajích (krajské zřízení), podle kterého na základě a v mezích zákona rada vydává právní předpisy v přenesené působnosti, je-li k tomu kraj zákonem zmocněn; tyto právní předpisy se nazývají nařízení kraje.
300. Odpůrkyně však na žádné nařízení Plzeňského kraje neodkázala, ostatně žádné takové ani vydáno nebylo.
301. Odpůrkyně pouze obecně odkázala na Územně analytické podklady. Při soudním jednání konaném po vydání zrušujícího rozsudku však bylo zjištěno, že Územně analytické podklady nic konkrétního k vymezené ploše území s archeologickými nálezy neuvádějí, ostatně ji ani nikde nezakreslují. Ani na základě odkazu odpůrkyně na jí uváděné Územně analytické podklady tak nelze nalézt odpověď na to, na základě jakých konkrétních skutečností je pozemek navrhovatele zařazen do území s archeologickými nálezy, resp. jaké archeologické nálezy mají být chráněny. Nelze tedy dospět ani k závěru, že „území s archeologickými nálezy bylo vymezeno v souladu se skutečným stavem v území“.
302. Odpůrkyně v doplnění kasační stížnosti uvedla: „Z právních předpisů tak vyplývá relevantnost ÚAP jako podkladu pro územní plánování. V územních plánech se neuvádí konkrétní části ÚAP ze kterých je čerpáno. Za správnost, úplnost a aktuálnost jednotlivých údajů zodpovídají jejich poskytovatel, autoři územního plánu obec je tedy považuje za závazný podklad a nemá za úkol tedy jejich správnost ověřovat ani vydali odůvodňovat či zkoumat, jestli v území existuje či nikoliv.“ Odpůrkyně dále uvedla: „Není v možnostech projektanta ani územního plánu přehlednost, srozumitelnost, délka textů aby podrobně prověřovala odůvodňoval každé řešení dílčí části územního plánu. Uvedení odkazu na celou dokumentaci ÚAP, ze kterých návrh vycházel, v případě, že jsou lehce dohledatelné, je naprosto dostatečné. Není účelem odůvodňování územního plánu přepis celých pasáž územně analytických podkladů, nadřazených dokumentací nebo citaci jednotlivých ustanovení zákonů jejich metodik.“ Odpůrkyně konečně uvedla: „V územních plánech se neuvádí konkrétní části ÚAP, ze kterých je čerpáno. ÚAP je soubor údajů území, údaje jsou přebírány komplexně. Je vyloučeno, že jsi obec či zpracovatel vy beru jen části, které se jim hodí, či se kterými „souhlasí“. Vedlo by to k diskriminačnímu a neobjektivní mu přístupu, proto jsou přebírány komplexně.“
303. Tato tvrzení odpůrkyně vycházejí z jejího nesprávného závěru o závaznosti územně analytických podkladů a nesprávnosti pohledu na odůvodnění opatření obecné povahy a odůvodnění rozhodnutí o řádně uplatněných námitkách.
304. Jak soud již uvedl, z § 25 stavebního zákona vyplývá, že územně analytické podklady slouží jako podklad k pořizování územně plánovací dokumentace a její změně, nejedná se však o podklad závazný. K tomu, aby tomu tak bylo, musel by to zákon výslovně stanovit. Žádný zákon tak ale nestanoví. Nezávaznost územně analytických podkladů je zcela logická. Do právní sféry adresátů finálních správních aktů se tyto podklady dostávají teprve v průběhu příslušných správních řízení, ve kterých je z nich vycházeno. Proto v těchto řízeních musejí účastníci dostat právo jejich relevantnost zpochybnit. A správní orgány mají tomu odpovídající povinnost se jejich námitkami vypořádat. Pokud by tomu tak nebylo, byli by účastníci správních řízení zcela zbaveni práva na ochranu svých práv. V případě závaznosti těchto podkladů, by účastníci řízení skutečnosti v nich uvedené nemohly zvrátit před ani po vydání finálního správního aktu. Pořizovatel územně plánovací dokumentace jistě může z územně analytických podkladů vycházet, ostatně pro tento účel jsou také zpracovávány. A ve většině případů bude jejich prosté použití dostačující. Avšak v případě, kdy jsou námitkou jejich správnost nebo relevantnost, popřípadě faktická existence skutečností z nich vyplývající zpochybněny, musí skutečnosti je pořizovatel územně plánovací dokumentace obhájit. Tedy zde deklarovaného soulad se skutečným stavem.
305. Z tvrzení odpůrkyně a z absence existence údajů o předmětné ploše území s archeologickými nálezy v Územně analytických podkladech se jeví jako nejpravděpodobnější, že odpůrkyně ve skutečnosti nevycházela z Územně analytických podkladů, nýbrž z nějakého z podkladů pro tvorbu těchto podkladů či jiné listiny. Tyto však nijak blíže neoznačila, údaje v odkazovanmém obrázku, na nějž upozornil soud ve zrušeném rozsudku, nijak neověřovala.
306. Z hlediska proporcionality přijatého řešení, kterou odpůrkyně neřešila ani přes námitku navrhovatele, tedy zda je přijaté řešení činěno v nezbytně nutné míře, vede rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem, resp. zda jsou naplněna kritéria vhodnosti, potřebnosti, minimalizace zásahů a zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli, dospívá soud k závěru, že nikoli.
307. Soud má za to, že vyznačení území s archeologickými nálezy na základě údajů z blíže neurčené listiny, bez jakékoli snahy, i přes námitku navrhovatele, ověřit relevantnost údajů v ní uvedených, s tím, že se jedná o závaznou listinu a závazné údaje, ačkoli tomu tak není, a tím omezení vlastnických práv navrhovatele je zcela nepřiměřené. Existence veřejného zájmu jistě může vést k omezení vlastnických práv, avšak pouze tehdy, pokud je jeho existence řádným způsobem prokázána.
308. Dlužno doplnit, že pokud vlastník neví, na základě jakých konkrétních skutečností je jeho pozemek zařazen do území s archeologickými nálezy, resp. jaké archeologické nálezy mají být chráněny, jen stěží může přizpůsobit užívání svého pozemku k ochraně tohoto veřejného zájmu.
309. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud shledal i v tomto rozsahu opatření obecné povahy nezákonným.
L.
310. Pokud soud v nyní souzené věci přistoupí k poměření práva odpůrkyně na samosprávu na jedné straně a význam důvodů svědčících pro zrušení dotčených ustanovení opatření obecné povahy na straně druhé, dospívá k závěru, že strana druhá převažuje nad stranou první. Odpůrkyně přijala řešení, pro něž nebyla prokázána existence relevantních důvodů pro jejich zakotvení v opatření obecné povahy, a to k tíži vlastnických práv navrhovatele. Akceptovat takový postup by bylo popřením práva na ochranu Listinou základních práv a svobod garantovaného vlastnického práva, neboť by pořizovatelům územně plánovací dokumentace dávalo možnost omezovat vlastnická práva, aniž by pro to musely snášet relevantní důvody. Zcela degradována by pak byla i možnost vlastníků se proti přijímaným řešením účinně bránit jak v řízení správním, tak řízení soudním. Výkon veřejné moci nemůže umožňovat „zjevnou svévoli” či „diskriminaci”, a to bez ohledu na to, zda je záměrná či nezáměrná, zapříčiněná třeba jen nedůsledností při prosazování konkrétního řešení.
VIII.
Rozhodnutí soudu
311. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že opatření obecné povahy je v konkrétních napadených částech v rozporu se zákonem, opatření obecné povahy v tomto rozsahu podle § 101d odst. 2 s.ř.s. zrušil dnem právní moci tohoto rozsudku, když ani navrhovatel nepožadoval zrušení části opatření obecné povahy dnem jiným, resp. navrhovatel požadoval zrušení části opatření obecné povahy právě dnem právní moci rozsudku. Ve zbytku byl návrh zamítnut.
IX.
Odůvodnění neprovedení důkazů
312. Soud neprovedl žádný další z navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti návrhu.
X.
Náklady řízení
313. O náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2023, č.j. 55 A 7/2023-77 (§ 110 odst. 3 věta první s.ř.s.) uvážil soud následovně.
314. Navrhovatel měl ve věci v rozhodující míře plný úspěch, resp. minimální neúspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč a v odměně advokáta za 8 úkonů právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a čtyři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát (i) převzal a připravil zastoupení navrhovatele, (ii) jménem navrhovatele podal návrh na zrušení části opatření obecné povahy, (iii) vyjádření ke kasační stížnosti, (iv) vyjádření k doplnění kasační stížnosti a (v) účastnil se dvou jednání před soudem, které v obou případech trvalo déle než dvě hodiny. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob, kasačních stížností a dalších právních věcí projednávaných podle soudního řádu správního, s výjimkou věcí podle odstavce 2, částku 3 100 Kč, tj. 24 800 Kč za osm úkonů právní služby. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč, tj. za 8 úkonů na částku ve výši 2 400 Kč. Podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu advokátu náleží náhrada cestovních výdajů na cestu na jednání soudu z Prahy do Plzně a zpět. K cestě na jednání soudu dne 24. 4. 2023 byl použit osobní automobil tov. zn. VOLVO, RZ: X., s pohonnou směsí nafta motorová při její spotřebě 5,6 l/100 km. Náhrada výdajů za cestu osobním automobilem je složena ze základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,20 Kč [§ 1 písm. b) vyhlášky č. 467/2022 Sb.]. Délka trasy Praha - Plzeň a zpět je 186 km, a proto základní náhrada za takovou cestu činí 967,20 Kč. Do cestovních náhrad také patří náhrada za spotřebovanou pohonnou hmotu. Navrhovatel v rámci vyčíslení nákladů řízení předloženého soudu dne 26. 4. 2023 „účtoval“ cenu za pohonnou hmotu 34,50 Kč/l. Jelikož se jedná o cenu, která nepřesahuje průměrnou cenu za 1 litr motorové nafty stanovenou pro rok 2023 pro výpočet výše uvedené náhrady, tj. 44,10 Kč/l [§ 4 písm. c) citované vyhlášky], vycházel soud z ceny uváděné ve vyčíslení nákladů řízení. Náhrada za spotřebovanou naftu proto činí zaokrouhleně částku 359,40 Kč (1,86 x 5,6 x 34,50 Kč). Celkem se jedná zaokrouhleně o částku 1 327 Kč. Podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Za 6 započatých půlhodin promeškaného času cestou osobním automobilem na jednání soudu z Prahy do Plzně a zpět je tak náhrada za promeškaný čas dána částkou 600 Kč (100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu). Ve vyčíslení nákladů řízení předloženém soudu dne 3. 7. 2024 je tvrzeno, že pro cestu na jednání soudu dne 27. 6. 2024 byl využit vlak s tím, že jízdné činilo 408 Kč a náhrada za promeškaný čas 800 Kč. Přestože soudu nebyl doložen doklad o využití vlaku, resp. o ceně jízdného, soud i tak náhradu těchto cestovních výdajů včetně náhrady promeškaného času přiznal, neboť nemá pochybnost o tom, že (substituční) advokát cestu na jednání soudu z Prahy do Plzně a zpět uskutečnil a náhrada nákladů v této souvislosti požadovaná není zjevně excesivní. Vzhledem k tomu, že zástupcem navrhovatele je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad za poskytnutí právních služeb odvést podle zvláštního právního předpisu. Částka daně z přidané hodnoty zaokrouhleně činí 6 370 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 41 705 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 27. června 2024
Mgr. Alexandr Krysl v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.