87. Nadto soud připomíná, že je-li smyslem územního plánu obecné uspořádání a stanovení limitů řešeného území, nemůže soud takovýto územní plán, resp. jeho část, zrušit jen proto, že jím – byť toliko potenciálně – může v budoucnu dojít k zásahu do vlastnických práv dotčených subjektů za situace, kdy tento zásah z tohoto územního plánu ještě není přímo dovoditelný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011, č. j. 2 Ao 4/2011-100). Úkol bdít nad respektováním práv dotčených subjektů se totiž tímto výsledkem procesu územního plánování nevyčerpává, nýbrž zůstává i v procesech dalších.
88. Následně se soud zabýval vymezením plochy Z15-SC, do níž byl zařazen pozemek navrhovatele parc. č. XB v katastrálním území X, který byl dle původního územního plánu v nezastavěném území umožňujícím jeho zemědělské využití (pozn. soudu – podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 40 A 2/2016-91, byl původní územní plán zrušen v části vymezující plochu smíšenou obytnou na tomto pozemku). Územním plánem byl však daný pozemek nově zařazen do plochy smíšené obytné centrální [SC], resp. do zastavitelné plochy Z15-SC, která je dle odůvodnění územního plánu určena k doplnění zástavby.
89. Zásadním je pak stanovení podmínek pro využití plochy [SC] ve výrokové části územního plánu, ze které se podává jako hlavní využití bydlení v bytových a rodinných domech. Přípustným využitím jsou drobné služby, provozovny nebo občanská vybavenost místního významu, ubytovací zařízení nebo agroturistika s kapacitou do velikosti penzion, stavby rodinné a individuální rekreace, stavby a zařízení související technické a dopravní infrastruktury, veřejná prostranství a zeleň včetně mobiliáře, soukromé zahrady nebo sady včetně oplocení. Podmíněně přípustným využitím jsou ostatní občanská vybavenost a služby a řemeslná výroba a služby, vše za podmínky, že svým provozem nenaruší hygienické podmínky v navazujícím obytném území, jakož i nesouvisející liniová technická infrastruktura za podmínky, že svým provozem nenaruší hlavní využití území. Nepřípustným využitím jsou poté průmyslová výroba a skladování, jakož i ostatní stavby, opatření a činnosti neuvedené a nesouvisející s hlavním, přípustným nebo podmíněně přípustným využitím.
90. I v této části přitom bylo meritem navrhovatelových námitek vůči vymezení plochy Z15-SC na jeho pozemku to, že jej nebude moci využívat pro dosavadní zemědělskou činnost.
91. K dané změně funkčního využití pozemku navrhovatele zařazeného nově do plochy Z15-SC pak bylo v odůvodnění napadeného územního plánu (k námitce navrhovatele) uvedeno toliko, že pozemky dotčené danou plochou „se nachází v přímé návaznosti na náves ve Vysokém Březně, přičemž urbanistická koncepce návrhu územního plánu předpokládá možnost zastavění návsi a vytvoření přirozeného centra této zástavby a důstojného prostoru v blízkosti kapličky, která je spolu s objektem tvrze významnou historickou hodnotou místa. Vzhledem k urbanistické koncepci projednávaného územního plánu není záměrem obce umisťovat do prostoru návsi stavby související s výrobou, skladováním nebo zemědělstvím. Záměrem obce je vytvořit přívětivý prostor návsi v návaznosti na kapli sv. Antonína Paduánského.“
92. V kontextu již dříve odkazovaných judikaturních závěrů tak soud také v této části shledal, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k jeho pozemku v dotčené ploše. Z podmínek územním plánem stanovených pro plochu smíšenou obytnou centrální [SC] totiž pro navrhovatele plyne vznik dosud neexistujících limitů užívání jeho majetku. Navrhovatel tedy bude dle územního plánu omezen v právu užívat předmětný pozemek dle dosavadního způsobu využití – tj. pro zemědělské obhospodařování, neboť mezi nepřípustná využití tohoto pozemku byly (nově) výslovně zařazeny ostatní stavby, opatření a činnosti neuvedené a nesouvisející s hlavním, přípustným nebo podmínečně přípustným využitím. Stran předmětné změny tak v územním plánu dle soudu absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu vlastnického práva navrhovatele. I v tomto ohledu je tedy územní plán nepřezkoumatelný. Na tomto hodnocení za daných – konkrétních – okolností nemohla nic změnit územním plánem obecně vyložená potřeba rozvoje zastavitelných ploch pro bydlení ani tvrzení o vytvoření přirozeného centra zástavby a důstojného prostoru v blízkosti kapličky a tvrze. Odpůrkyně tím totiž pouze zmínila určité veřejné zájmy, kterých má být územním plánem dosaženo, avšak ty již nijak neporovnala s vlastnickými zájmy navrhovatele, přičemž test proporcionality spočívá právě v odpovídajícím porovnání těchto vymezených zájmů a omezení vlastnického práva, ke kterému územní plán za účelem dosažení vytyčených cílů přistoupil.
93. Nutno zároveň konstatovat, že odůvodnění územního plánu k vymezení plochy Z15-SC je navíc věcně nesprávné, jelikož uvádí, že se jedná o převzatou plochu rozvoje území v ploše zemědělské půdy, aniž by přitom bylo reflektováno, že byl rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 40 A 2/2016-91, původní územní plán zrušen mj. v části vymezující na tomto pozemku právě plochu smíšenou obytnou.
94. Jelikož byl napadený územní plán rovněž v této části shledán nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, soud se již nezabýval dalšími námitkami navrhovatele týkajícími se vymezení plochy Z15-SC na jeho pozemku, neboť by to bylo za dané situace předčasným.
95. Soud též hodnotil namítané vymezení plochy Z19-PU na pozemcích navrhovatele parc. č. XAY a XB v katastrálním území X, které byly dle původního územního plánu v nezastavěném území umožňujícím jejich zemědělské využití. Územním plánem nicméně byla na těchto pozemcích navrhovatele nově vymezena plocha veřejná prostranství všeobecná [PU], resp. zastavitelná plocha Z19-PU pro veřejná prostranství všeobecná, která má sloužit pro umístění místní komunikace se šířkou 10 metrů, přičemž umožní dopravní napojení severní rozvojové lokality ve Vysokém Březně novou místní komunikací. Tato plocha je současně označena jako veřejně prospěšná stavba VD01 s možností vyvlastnit práva k pozemkům navrhovatele. Stejně tak zde byla vymezena i veřejně prospěšná stavba VT04 představující vedení vodovodu.
96. Upozornit je pak třeba na stanovení podmínek pro využití plochy [PU] ve výrokové části územního plánu, ze které se podává jako hlavní využití veřejně přístupná prostranství a komunikace. Přípustným využitím jsou sídelní zeleň, odstavná stání a plochy pro parkování vozidel, vodní plochy a vodní toky, otevřená sportovní hřiště nebo tábořiště včetně mobiliáře, kiosky, drobné stavby, dočasné stavby. Podmíněně přípustným využitím jsou technická infrastruktura za podmínky, že nebude narušovat hlavní využití území, a oplocení za podmínky, že se jedná o zařízení technické infrastruktury nebo dočasné opatření. Nepřípustným využitím jsou pak oplocené plochy zahrad, a stavby, opatření a činnosti neuvedené v hlavním, přípustném nebo podmíněně přípustném využití a zároveň s nimi nesouvisející. Také v této části bylo jádrem navrhovatelových námitek vůči vymezení plochy Z19-PU na jeho pozemcích to, že je nebude moci využívat pro dosavadní zemědělskou činnost.
97. K předmětné změně funkčního využití pozemků navrhovatele zařazených nově do plochy Z19\u001ePU poté bylo v odůvodnění napadeného územního plánu (k námitce navrhovatele) uvedeno toliko, že návrh přístupových cest k rozvojovému území vychází z urbanistické koncepce a návrhu dalšího rozvoje sídla Vysoké Březno – vymezení ploch Z20-BV a Z21-BV. Řešení dopravní obsluhy území vychází z potřeby zajistit kvalitní a bezpečný přístup do území, zajištění zásobování území a průjezdnost techniky integrovaného záchranného systému. „Vymezená plocha Z19-PV tvoří přístupovou trasu s vyústěním na náves obce Vysoké Březno, které směřuje ke kapli sv. Antonína Paduánského, jako k místně významné historické památce. Zajištění prostupnosti zvyšuje kvalitu užívání řešeného území.“
98. Vycházeje z výše odkazovaných judikaturních závěrů tak soud i v této části shledal, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k jeho pozemkům dotčeným vymezením plochy Z19-PU včetně zanesení veřejně prospěšných staveb VD01 a VT04 s možností vyvlastnit práva k pozemkům navrhovatele. Z podmínek územním plánem stanovených pro plochu veřejná prostranství všeobecná [PU] totiž pro navrhovatele vyplývá vznik dosud neexistujících limitů užívání jeho majetku, nadto s možností úplného odnětí nebo omezení jeho vlastnického práva k pozemkům v kontextu vedení veřejně prospěšných staveb. Navrhovatel tedy bude dle územního plánu omezen v právu užívat předmětné pozemky dle dosavadního způsobu využití – tj. pro zemědělské obhospodařování, neboť mezi nepřípustná využití těchto pozemků byly nově výslovně zařazeny stavby, opatření a činnosti neuvedené v hlavním, přípustném nebo podmíněně přípustném využití a zároveň s nimi nesouvisející. Stran předmětné plochy tak v územním plánu dle soudu absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu vlastnického práva navrhovatele. I v této části je tedy územní plán nepřezkoumatelný. Na tomto hodnocení za daných – konkrétních – okolností nemohla nic změnit ani územním plánem obecně vyložená potřeba rozvoje zastavitelných ploch pro bydlení a s tím související zajištění kvalitního a bezpečného přístupu do území. Odpůrkyně tím totiž pouze poukázala na určité veřejné zájmy, kterých má být územním plánem dosaženo, avšak ty již nijak neporovnala s vlastnickými zájmy navrhovatele. V této souvislosti soud také připomíná již dříve učiněný závěr ve vztahu k ploše Z21-BI.
99. Jelikož byl napadený územní plán shledán i v této části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, soud se již nezabýval dalšími námitkami navrhovatele týkajícími se vymezení plochy Z19-PU na jeho pozemcích, neboť by to bylo za vyvstalé situace předčasným.
100. Totožné úvahy a závěry pak lze dle hodnocení soudu aplikovat i v kontextu namítaného vymezení plochy Z18-PU na pozemku navrhovatele parc. č. XAY v katastrálním území X, který byl dle původního územního plánu v nezastavěném území umožňujícím jeho zemědělské využití. Územním plánem pak byla na tomto pozemku navrhovatele nově vymezena plocha veřejná prostranství všeobecná [PU], která má sloužit pro umístění místní komunikace s proměnlivou šířkou, přičemž umožní dopravní napojení severní rozvojové lokality ve Vysokém Březně novou místní komunikací. Tato plocha je současně zavedena jako veřejně prospěšná stavba VD05 s možností vyvlastnit práva k pozemku navrhovatele. Stejně tak zde byla vymezena i veřejně prospěšná stavba VT06 představující vedení kanalizace. Rovněž v této části bylo stěžejním navrhovatelovým tvrzením vůči vymezení plochy Z18-PU na jeho pozemku, že jej nebude moci využívat pro dosavadní zemědělskou činnost.
101. K předmětné změně funkčního využití pozemku navrhovatele zařazeného nově do plochy Z18\u001ePU přitom bylo v odůvodnění napadeného územního plánu (k námitce navrhovatele) uvedeno toliko, že „navržené plochy Z18-PV a Z19–PV zajišťují obslužnost a prostupnost území ve vztahu k navrženým plochám pro bydlení Z20-BI a Z21-BI, které navrhují možnost realizace max. 16 rodinných domů. Plochy Z20-BI a Z21-BI jsou plochou Z19-PV napojeny na jádro obce Vysoké Březno. Plocha Z19-PV ústí přímo na návsi proti kapli sv. Antonína Paduánského.“
102. S ohledem na již dříve odkazované judikaturní závěry soud také v této části shledal, že se z odůvodnění územního plánu nepodává dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k jeho pozemku dotčenému vymezením plochy Z18-PU včetně zanesení veřejně prospěšných staveb VD05 a VT06 s možností vyvlastnit práva k pozemku navrhovatele. Z podmínek územním plánem stanovených pro plochu veřejná prostranství všeobecná [PU] totiž pro navrhovatele jasně vyplývá vznik dosud neexistujících limitů užívání jeho majetku, nadto s možností úplného odnětí nebo omezení jeho vlastnického práva k pozemku. Navrhovatel tedy bude dle územního plánu omezen v právu užívat předmětný pozemek dle dosavadního způsobu využití – tj. pro zemědělské obhospodařování. Na tomto hodnocení za daných – konkrétních – okolností nemohla nic změnit ani územním plánem obecně vyložená potřeba rozvoje zastavitelných ploch pro bydlení a s tím související zajištění obslužnosti území ve vztahu k plochám Z20-BI a Z21-BI. Odpůrkyně tím totiž zcela obecně poukázala na určité veřejné zájmy, kterých má být územním plánem dosaženo, avšak ty již nijak neporovnala s vlastnickými zájmy navrhovatele. V této souvislosti soud zároveň připomíná už dříve učiněný závěr ve vztahu k plochám Z21-BI a Z19-PU.
103. Vzhledem k tomu, že byl napadený územní plán shledán i v tomto ohledu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, soud se již nezabýval dalšími námitkami navrhovatele týkajícími se vymezení plochy Z18-PU na jeho pozemku, neboť by to bylo za dané situace předčasným.
104. Soud se dále zabýval namítaným vymezením plochy Z2-VD na pozemcích navrhovatele parc. č. XC, XD a XE v katastrálním území X, které byly dle původního územního plánu v nezastavěném území umožňujícím jejich zemědělské využití. Územním plánem nicméně byla na těchto pozemcích navrhovatele nově vymezena plocha výroby a skladování, výroby drobné a služby [VD], která má sloužit pro rozvoj drobné výroby a služeb v obci a jako plocha náhrady ploch zemědělské výroby pro hospodářské využití. Využití dané plochy připouští pouze takové výrobní, skladové nebo podmínečně zemědělské provozy, které nebudou mít negativní vliv na stabilizované navazující obytné území v obci.
105. K tomu je poté třeba poukázat na stanovení podmínek pro využití plochy [VD] ve výrokové části územního plánu, ze které se podává jako hlavní využití drobná řemeslná výroba a skladování. Přípustným využitím jsou komunikace a veřejná prostranství, garáže, plochy pro odstavování vozidel, drobné služby nebo občanská vybavenost místního významu, dílenské provozy, opravny, prodejny, zahradnictví, technická infrastruktura, veřejná a doprovodná zeleň, vodní plochy a vodní toky. Podmíněně přípustným využitím je pro dotčenou plochu Z2-VD zemědělská výroba, chovatelství a skladování za podmínky, že nedojede k významnému ovlivnění podmínek veřejného zdraví v navazujících plochách bydlení nebo plochách smíšeného bydlení. Nepřípustným využitím jsou pak prvovýroba, těžký průmysl a hutnictví.
106. Také v této části bylo jádrem navrhovatelových námitek vůči vymezení plochy Z2-VD na jeho pozemcích to, že je nebude moci využívat pro dosavadní zemědělskou činnost, obsluhu přilehlé zemědělské usedlosti a také pro chov ovcí.
107. K předmětné změně funkčního využití pozemků navrhovatele zařazených nově do plochy Z2\u001eVD pak bylo v odůvodnění napadeného územního plánu (k námitce navrhovatele) uvedeno, že „navrhované využití plochy nevylučuje takové hospodářské a zemědělské provozy, které nebudou mít negativní vliv na navazující obytné území v obci. Pokud územní plán stanoví nějaký pozemek, jako zastavitelný, nelze to samo o sobě považovat za zásah do vlastnických práv jejich vlastníků. Jejich vlastnická práva se totiž k pozemkům nemění. Vlastnictví pozemku nezakládá právo stavět na pozemku jakoukoli stavbu. Pokud se vlastník nerozhodne stavět na pozemku, pak pozemek nebude zastavěn. Vlastníka nelze k realizaci stavby nutit. Nadále může využívat pozemek jako nezastavěný, resp. využitý stávajícím způsobem.“
108. S odkazem na dříve uvedené judikaturní závěry nicméně soud také v této části vyhodnotil, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k jeho pozemkům dotčeným vymezením plochy Z2-VD. Z podmínek územním plánem stanovených pro plochu výroby a skladování, výroby drobné a služby [VD] totiž pro navrhovatele vyplývá vznik dosud neexistujících limitů užívání jeho majetku. Navrhovatel tedy bude dle územního plánu omezen v právu užívat předmětné pozemky dle dosavadního způsobu využití – tj. pro „nepodmíněné“ zemědělské obhospodařování, neboť tato činnost byla územním plánem jednak nově stanovena pouze jako podmíněně přípustná (tj. za splnění určitých podmínek), a jednak byla jako nepřípustné využití plochy uvedena prvovýroba, kterou se v zemědělství obecně rozumí výroba zemědělských produktů, a to zejména pěstování plodin a jejich sklizeň, chov zvířat určených k produkci potravin nebo dojení (pozn. soudu – územní plán přitom neobsahuje jakoukoliv vlastní definici pojmu prvovýroba). Stran předmětné změny tak v územním plánu dle soudu absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu vlastnického práva navrhovatele. Také v této části je tedy územní plán nepřezkoumatelný. Na tomto hodnocení za vyvstalých – konkrétních – okolností nemohl nic změnit ani územním plánem obecně uvedený záměr rozvoje drobné výroby a služeb v obci. Odpůrkyně tím totiž pouze poukázala na určitý veřejný zájem, kterého má být územním plánem dosaženo, avšak ten již nijak neporovnala s vlastnickými zájmy navrhovatele.
109. Nutno zároveň konstatovat, že poukazované vypořádání námitek navrhovatele k vymezení plochy Z2-VD v územním plánu je i věcně nesprávné, jelikož zde bylo uvedeno, že navrhovatel může nadále využívat pozemek jako nezastavěný, avšak tento závěr je v rozporu s jasně stanovenými podmínkami pro využití plochy výroby a skladování, výroby drobné a služby [VD] – zvláště v kontextu nepřípustného využití plochy pro (zemědělskou) prvovýrobu, jak už tato byla dříve popsána. Navrhovatel totiž dle územního plánu nesmí tuto činnost \u001fna daném pozemku nadále vykonávat, jelikož by tato byla prováděna ve zřejmém rozporu s jím nově stanovenou regulací.
110. Vzhledem k tomu, že byl napadený územní plán shledán i v této části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, soud se již nezabýval dalšími tvrzeními navrhovatele týkajícími se vymezení plochy Z2-VD na jeho pozemcích, neboť by to bylo za dané situace předčasným.
111. Soud se poté zabýval návrhovým bodem stran vymezení plochy Z10-VD na pozemcích navrhovatele parc. č. XP, XQ, XR, XS, XT, XU, XV, XX, XY, XZ, XAA, XAB, XAC a XAD v katastrálním území X. K argumentaci navrhovatele, že má vymezení této plochy nepřiměřeně zasáhnout do jeho práva na majetek, neboť uvedené pozemky zemědělsky využívá, soud nicméně úvodem konstatuje, že dle původního územního plánu (viz jeho textová a grafická část) byly dané pozemky už dříve zařazeny do plochy pro bydlení B6. Již dřívější územní plán tak pro dotčenou plochu bydlení stanovil jako hlavní využití objekty pro bydlení trvalé i rekreační, a naproti tomu jako nepřípustné využití vymezil mj. doplňkové objekty, provozy a zařízení zemědělské výroby. Namítané pozemky tak byly zjevně i dle dřívějšího územního plánu zastavitelným územím, a to konkrétně plochou pro bydlení. Napadený územní plán tedy v dotčené lokalitě nijak nezavedl ve vztahu k namítaným pozemkům jejich (novou) zastavitelnost či limitaci provozu zemědělské výroby.
112. Pokud tedy v posuzovaném případě navrhovatel vůči vymezení plochy Z10-VD uplatnil pouze obecné námitky o tom, že dotčené pozemky zemědělsky využívá (s poznámkou o chovu prasat), pak soud uvádí, že tvrzení o nedostatcích a nezákonnostech napadeného územního plánu navrhovatel v dané části vyslovil bez toho, aby je vztáhl ke skutečnému dotčení jeho právní sféry, tedy aniž by dal namítaná pochybení do reálného kontextu regulace stanovené již dřívějším územním plánem. Z námitek navrhovatele totiž soudu není vůbec zřejmé, jak by jej mělo vymezení zastavitelné plochy Z10-VD v užívání jeho majetku nově limitovat, jelikož předmětné území už původní územní plán reguloval jako plochu pro bydlení. Pokud tedy byla navrhovatelem poukazovaná zemědělská činnost spadající pod nepřípustné využití plochy pro bydlení na daných pozemcích dříve vykonávána, šlo o jednání v rozporu s původním územním plánem, které nemůže požívat soudní ochrany. Argumentace navrhovatele tak byla soudem v daném ohledu vyhodnocena jako mimoběžná, a tudíž nedůvodná. Soud zároveň připomíná, že v této části postupoval ve smyslu doktríny minimalizace zásahu do procesu pořizování a přijímání územního plánu, neboť v daném ohledu neshledal zjevný exces či libovůli odpůrkyně, před kterými soud brání jednotlivce v rámci přezkumu územního plánu.
113. Soud tak za vyvstalých okolností považuje odůvodnění územního plánu za dostatečné, když v něm bylo vyloženo, že plocha Z10-VD je plocha určená pro drobnou výrobu, služby nebo nerušící hospodářské provozy v území dotčeném blízkostí obytného souboru, sportovištěm a čistírnou odpadních vod, přičemž byla převzata z původního územního plánu (tj. jako plocha pro bydlení) a vymezena v místě, které se nevyužívá pro intenzivní zemědělské hospodaření. Veřejný zájem na jejím vymezení dle odůvodnění územního plánu převažuje veřejný zájem ochrany zemědělských půd, a to s ohledem na skutečnost, že se jedná o dlouhodobě sledované rozvojové území obce. Tato plocha totiž vhodně doplňuje území obce a představuje veřejný zájem na rozvoj výroby s potenciálem rozvoje zaměstnanosti a posílení sociálního pilíře v obci. Zábor zemědělské půdy přitom neoddělí zbylé plochy bonitních půd nelogickým způsobem. Byť tato plocha zasahuje do ploch nejcennějších zemědělských půd, jedná se pouze o malý zásah. Z odůvodnění územního plánu je tedy dle soudu ve vztahu k dotčené lokalitě (tj. namítané ploše) odpovídajícím způsobem zřejmé, proč zde bylo stanoveno právě toto funkční využití, a to při současném (logickém) zachování dostatečné míry kontinuity vážící se k dřívějšímu územnímu plánu, který zde stanovoval plochu pro bydlení. Nutno současně upozornit, že argumentace navrhovatele v tomto kontextu nijak nesměřovala k dřívější regulaci daného území, resp. k potřebě jejího zachování, či dotčení jeho práv právě v souvislosti se změnou funkčního vymezení lokality z plochy pro bydlení.
114. Soud se též zabýval návrhovou námitkou týkající se vymezení plochy Z7-BI, k čemuž navrhovatel doplnil, že je vlastníkem pozemků parc. č. XAL, XAM a XAN v katastrálním území X, na kterých se nachází statek, který využívá pro potřeby chovu zvířat a jako skladovací prostory.
115. K dané argumentaci navrhovatele, že má vymezení této plochy nepřiměřeně zasáhnout do jeho práva na majetek, nicméně soud konstatuje, že namítaná plocha nebyla územním plánem vymezena na žádném z nadepsaných pozemků ve vlastnictví navrhovatele, ale pouze v jejich sousedství. V této souvislosti je poté třeba znovu poukázat na již dříve citované judikaturní závěry Nejvyššího správního soudu stran toho, že vlastník určitého pozemku nemůže bez dalšího bránit tomu, aby sousední pozemek či pozemky byly využity jiným způsobem než doposud, neboť jeho vlastnické právo je ve své podstatě omezeno vlastnickým právem majitelů sousedních pozemků, přičemž všichni vlastníci mají právo svůj majetek užívat v zásadě podle své libosti, nezasahují-li tím do vlastnictví jiných osob (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017-264, a rozsudky téhož soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 4 As 239/2020-53, nebo ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73). V posuzovaném případě přitom navrhovatel vůči vymezení plochy Z7-BI uplatnil pouze obecné námitky, že jím bylo zasaženo jeho právo na majetek a svobodu podnikání. Tato povšechná tvrzení o nezákonnosti napadeného územního plánu však navrhovatel v řešené části vyslovil bez toho, aby je vztáhl ke skutečnému dotčení jeho právní sféry, tedy aniž by dal namítaná pochybení do příčinné souvislosti s konkrétními zásahy do jeho veřejných subjektivních práv. Z námitek navrhovatele tak soudu není vůbec zřejmé, jak by jej mělo vymezení plochy Z7-BI, v sousedství jím vlastněných pozemků, v užívání jeho majetku nově limitovat. Soud přitom není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za navrhovatele či dohledávat důkazní prostředky svědčící v jeho prospěch, jak už bylo také dříve vysloveno.
116. Jestliže navrhovatel dále popsal, že nadepsané pozemky v jeho vlastnictví byly územním plánem nově zařazeny do stabilizované plochy smíšené obytné centrální [SC], pak s tímto tvrzením lze souhlasit, jak ostatně plyne z grafické části územního plánu. Nutno však v tomto ohledu současně uvést, že dle původního územního plánu (viz jeho textová a grafická část) byly tyto pozemky už dříve zařazeny do stabilizované plochy pro bydlení (pozn. soudu – původní územní plán v této části nebyl rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 40 A 2/2016-91, zrušen). Již dřívější územní plán tedy pro dotčenou plochu bydlení stanovil jako hlavní využití objekty pro bydlení trvalé i rekreační, a naproti tomu jako nepřípustné využití vymezil mj. doplňkové objekty, provozy a zařízení zemědělské výroby. Namítané pozemky tak byly dle dřívějšího územního plánu zastavitelnou plochou pro bydlení. Napadený územní plán tudíž v dotčené lokalitě nijak nezavedl ve vztahu k namítaným pozemkům jejich novou (ne)zastavitelnost či limitaci provozu zemědělské výroby.
117. Pokud tedy v posuzované části navrhovatel vůči vymezení plochy [SC] uplatnil pouze obecné námitky o tom, že dotčené pozemky využívá k zemědělské činnosti (s poznámkou o chovu zvířat a skladování), soud uvádí, že tvrzení o nezákonnostech napadeného územního plánu navrhovatel vůči řešené ploše vyslovil bez toho, aby je vztáhl ke skutečnému dotčení jeho právní sféry, tedy aniž by dal namítaná pochybení do reálného kontextu regulace jednoznačně stanovené už dřívějším územním plánem. Z námitek navrhovatele totiž soudu není ani v tomto kontextu zřejmé, jak by jej mělo vymezení stabilizované plochy [SC] v užívání jeho majetku nově limitovat, když předmětné území už původní územní plán reguloval jako plochu pro bydlení. Pokud tedy byla navrhovatelem odkazovaná zemědělská činnost spadající pod nepřípustné využití plochy pro bydlení na daných pozemcích dříve vykonávána, šlo o jednání v rozporu s původním územním plánem, které nemůže požívat soudní ochrany. Argumentace navrhovatele tak byla soudem v daném ohledu vyhodnocena jako nedůvodná. Soud zároveň připomíná, že i v této části postupoval ve smyslu doktríny minimalizace zásahu do procesu pořizování a přijímání územního plánu, přičemž zde neshledal zjevný exces či libovůli odpůrkyně, před kterými soud brání jednotlivce v rámci přezkumu územního plánu.
118. Soud tak za vyvstalých okolností považoval odůvodnění územního plánu v dotčené části za dostatečné, a to při současném (logickém) zachování odpovídající míry kontinuity vážící se k dřívějšímu územnímu plánu, který zde stanovoval plochu pro bydlení. Nutno též zmínit, že argumentace navrhovatele v tomto kontextu nijak nesměřovala k dřívější regulaci daného území, resp. k potřebě jejího zachování, či dotčení jeho práv právě v souvislosti se změnou funkčního vymezení lokality z plochy pro bydlení na plochu smíšenou obytnou centrální [SC]. Také v této části soud připomíná, že je-li smyslem územního plánu obecné uspořádání a stanovení limitů řešeného území, nemůže soud územní plán, resp. jeho část, zrušit jen proto, že jím – byť toliko potenciálně – může v budoucnu dojít k zásahu do vlastnických práv dotčených subjektů za situace, kdy tento zásah z tohoto územního plánu ještě není přímo dovoditelný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011, č. j. 2 Ao 4/2011-100). Úkol bdít nad respektováním práv dotčených subjektů se navíc tímto výsledkem procesu územního plánování nevyčerpává, nýbrž zůstává i v procesech dalších.
119. Následně se soud zabýval námitkou navrhovatele, že jeho pozemek parc. č. XO v katastrálním území X, který byl dosud regulována jako návrhová plocha zeleně, byl nově zařazen do zastavitelné plochy Z7-BI, tj. plochy pro bydlení [BI], přičemž k tomu doplnil, že je v poukazované ploše bydlení další využití pro zemědělství či pro skladování vyloučeno, resp. že zde nebude moci rozvíjet hospodářský chov zvířat. Také v této části je nicméně třeba konstatovat, že dle původního územního plánu (viz jeho textová a grafická část) byl daný pozemek už dříve zařazen do rozvojové plochy zeleně, jak ostatně zmínil i sám navrhovatel (pozn. soudu – původní územní plán v této části nebyl rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 40 A 2/2016-91, zrušen). Již dřívější územní plán přitom pro dotčenou plochu zeleně stanovil jako hlavní využití veřejnou a ochranou zeleň. Přípustné zde bylo též umisťování vjezdů na sousední pozemky, jakož i objektů pro využití zeleně veřejností a městský mobiliář. Na základě individuálního posouzení pak i objekty technického vybavení. Nepřípustné poté byly všechny ostatní objekty a provozy. Namítaný pozemek tak už dle dřívějšího územního plánu zjevně nesloužil jako plocha pro rozvoj zemědělské činnosti (chovu) a skladování. Napadený územní plán tudíž v dotčené lokalitě nijak nezavedl ve vztahu k danému pozemku jeho novou (ne)zastavitelnost či limitaci zemědělské činnosti.
120. Soud proto uvádí, že tvrzení o nezákonnosti napadeného územního plánu navrhovatel v souvislosti s daným pozemkem vyslovil bez toho, aby je vztáhl ke skutečnému dotčení jeho právní sféry, tedy aniž by dal namítané pochybení do reálného kontextu regulace stanovené už dřívějším územním plánem. Z námitky navrhovatele tak soudu není ani v tomto ohledu zřejmé, jak by jej mělo vymezení plochy [BI] v užívání nadepsaného pozemku nově limitovat, jelikož už zde původní územní plán nepřipouštěl objekty a provozy mj. pro zemědělskou činnost. Pokud tedy byla navrhovatelem odkazovaná zemědělská činnost (chov zvířat a skladování) spadající pod nepřípustné využití plochy zeleně na daném pozemku dříve vykonávána, šlo o jednání v rozporu s původním územním plánem, které nemůže požívat soudní ochrany. Argumentace navrhovatele tak byla soudem v daném ohledu vyhodnocena jako mimoběžná, a tedy nedůvodná. Soud rovněž v této části postupoval ve smyslu doktríny minimalizace zásahu do procesu pořizování a přijímání územního plánu, když v tomto případě neshledal zjevný exces či libovůli odpůrkyně, před kterými soud brání jednotlivce v rámci přezkumu územního plánu.
121. Soud se zaměřil také na vymezení plochy přestavby P1-VD na pozemcích navrhovatele parc. č. XF, XG, a XH v katastrálním území X, které byly dle původního územního plánu v ploše zemědělství (nachází se zde zemědělská usedlost navrhovatele), což v dotčené lokalitě umožňovalo zemědělskou činnost a její další rozvoj (pozn. soudu – původní územní plán byl navíc rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 40 A 2/2016-91, zrušen v části hlavní využití, přípustné využití, podmínečné využití a nepřípustné využití pozemků zařazených do ploch zemědělských). Územním plánem nicméně byla na těchto pozemcích navrhovatele nově vymezena plocha výroby a skladování, výroby drobné a služby [VD], přičemž se jedná o plochu přestavby stávávajícího hospodářského dvora v majetku navrhovatele. Územní plán zároveň uvádí, že „předkládá podmínky pro transformaci využití a tlumení rušivých provozů v ploše v jádrovém území obce s ohledem na navazující obytné území. Stanovené využití drobná výroba a služby připouští přiměřený podíl nerušícího hospodářského využití. Úprava využití daného území preferuje měkčí formy hospodaření, jejichž provoz nebude představovat potenciální střet využití území s podmínkami využití v plochách bydlení a funkcemi veřejného prostranství v navazujícím území. Využití plochy je dále dle územního plánu omezeno prostorovou regulací, která vychází ze stávajícího prostorového uspořádání území a sleduje především respektování stávající stavební čáry ve vztahu k veřejným prostranstvím. Plocha je součástí území s prvky regulačního plánu s ohledem na zachování hodnoty urbanistické struktury území v prostoru návsi v jádrovém území obce.“
122. K tomu je třeba poukázat na stanovení podmínek pro využití plochy [VD] ve výrokové části územního plánu, jak už bylo též dříve rekapitulováno. Nadto byly ve výrokové části územního plánu k ploše P1-VD stanoveny specifické podmínky prostorového upořádání, které zpřesňují podmínky prostorového uspořádání a obecné podmínky prostorového uspořádání v území s prvky regulačního plánu, a to konkrétně: „Prostorová regulace pro případ přestavby nebo stavebních úprav v ploše P1-VD vyžaduje zachovat stávající hranu zástavby (vymezenou stávající obvodovou stěnou) v líci s uliční čárou v poloze přimknuté k návsi a v pozici stávající obvodové zdi na západní straně plochy. Požaduje se zachovat stávající podlažnost hlavních objektů 2-3 NP. Pro hlavní objekty v pohledově exponovaných pozicích platí podmínka, že budou zachovány sedlové, resp. valbové střechy obvyklého sklonu. Využití pozemku parc. č. XH připouští stavby s maximální podlažností 1 NP + podkroví se sedlovou střechou obvyklého sklonu (40-50º).“
123. V této části přitom bylo jádrem navrhovatelových námitek vůči vymezení plochy P1-VD na jeho pozemcích to, že se zde nachází jeho zemědělská usedlost, přičemž ji nebude moci využívat pro dosavadní zemědělskou činnost a její rozvoj – chov zvířat, prvovýrobu a skladování.
124. K předmětné změně funkčního využití pozemků navrhovatele zařazených nově do plochy P1\u001eVD pak bylo v odůvodnění napadeného územního plánu (k námitce navrhovatele) uvedeno, že je tato plocha přestavby určena pro pozvolnou transformaci využití směrem k obytné funkci s přiměřeným podílem nerušícího hospodářského využití nebo nabídky služeb, přičemž je zde vyžadována specifická prostorová regulace. Daná plocha se dle územního plánu nachází v přímé návaznosti na jádro obce Malé Březno a v její blízkosti se nachází stavby pro trvalé bydlení. Podle odůvodnění územního plánu jsou v současné době objekty ve špatném technickém stavu, a proto bylo zahájeno jednání o nápravě se stavebním úřadem v Mostě. Vzhledem k poloze v centru obce je na tuto plochu kladen nárok na využití, který nebude snižovat kvalitu veřejného prostoru. Dále bylo v územním plánu k ploše P1-VD doplněno, že „pro drobnou výrobu a skladování je ze své podstaty nejblíže funkčnímu využití, které umožní zachování stávajícího způsobu využití výše uvedeného pozemku. Vzhledem k nárokům na bydlení a velikosti ochranných pásem v případě živočišné výroby – chov zvířat není možné sloučit s bydlením a živočišnou výrobou v tak těsné blízkosti, kterou je střed obce. Nároky na obecní náves jsou kladeny zejména jako na prostor pro bydlení, setkávání obyvatel, veřejný prostor, kde se budou lidé ochotni a schopni potkávat atd. Majitel pozemku není povinen stavbu realizovat, změna funkčního využití pozemku nenakazuje majiteli ukončit zemědělskou či jinou činnost, která je v současné době na pozemku legálně vykonávána. Požadavek na zařazení této plochy do ploch SV smíšené obytné venkovské, nelze akceptovat, z důvodu nevhodnosti umístění (zejména z hlediska splnění hygienických limitů) těchto ploch v přímé návaznosti na stabilizované plochy pro bydlení. Definice podlažnosti vychází z principu podrobnosti regulace v měřítku regulačního plánu. Tento požadavek je uplatněn na vymezené plochy v centrech obou sídel – Malé Březno a Vysoké Březno. Tento limit, který je do území vnesen, má vést k dlouhodobé udržitelnosti charakteru sídla a eliminaci výškových excesů stavebních úprav a možných vestaveb a nástaveb na stávající objekty. Pro závěr o přiměřenosti stanovených regulativů ve vztahu k vlastnickému právu navrhovatele je také zásadní, že stanovené koeficienty navrhovateli nikterak nebrání v tom, aby své pozemky a budovy i nadále využíval tak, jako před přijetím územního plánu.“
125. S odkazem na už výše uvedené judikaturní závěry nicméně soud i v této části vyhodnotil, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k jeho pozemkům dotčeným vymezením plochy P1-VD. Z podmínek územním plánem stanovených pro plochu výroby a skladování, výroby drobné a služby [VD] totiž pro navrhovatele vyplývá vznik dosud neexistujících limitů užívání jeho majetku. Navrhovatel tedy bude dle územního plánu omezen v právu užívat předmětné pozemky dle dosavadního způsobu využití – tj. pro nepodmíněnou zemědělskou činnost, přičemž zde byla jako nepřípustné využití plochy uvedena prvovýroba, kterou se v zemědělství obecně rozumí výroba zemědělských produktů, a to zejména pěstování plodin a jejich sklizeň, chov zvířat určených k produkci potravin nebo dojení (pozn. soudu – územní plán neobsahuje jakoukoliv vlastní definici pojmu prvovýroba). Odpovídající odůvodnění též postrádá i pro tuto plochu konkrétně stanovená specifická podmínka prostorového uspořádání, jak byla soudem už dříve citována, obsahující zcela nové a značně detailní limity dotýkající se výkonu vlastnického práva navrhovatele k dotčeným pozemkům. Za dostatečný popis hodnot nediskriminačně chráněných územním plánem, přičemž tyto hodnoty za vyvstalé situace musely být v odůvodnění územního plánu nejen řádně pojmenovány, ale též důsledně specifikovány a vyhodnoceny, totiž nelze shledat povšechné odůvodnění, že předmětný „limit“ má vést k dlouhodobé udržitelnosti charakteru sídla a eliminaci výškových excesů stavebních úprav a možných vestaveb a nástaveb na stávající objekty. Rovněž tak soudu není z odůvodnění územního plánu v této části vůbec zřejmé, na dodržení jakých ochranných pásem a splnění hygienických limitů je zde poukazováno a z jakých právních předpisů a jejich konkrétních ustanovení tyto limity mají plynout. Stran předmětné změny tak v územním plánu dle soudu absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu vlastnického práva navrhovatele, které by se opíraly buď o relevantní změnu okolností, když dřívějším územním plánem byly dotčené pozemky regulovány jako plochy zemědělské, nebo o to, že původní řešení bylo věcně nesprávné a vede k závažné kolizi s veřejným zájmem (nadto za nutnosti zavedení konkrétní podmínky prostorového upořádání). Také v této části je tedy územní plán nepřezkoumatelný. Na tomto hodnocení za daných – konkrétních – okolností nemohl nic změnit ani územním plánem obecně uvedený požadavek na obecní náves jako na prostor pro bydlení, setkávání obyvatel a veřejný prostor. Odpůrkyně tím totiž pouze poukázala na určitý veřejný zájem, kterého má být územním plánem dosaženo, avšak ten již nijak neporovnala s vlastnickými zájmy navrhovatele.
126. Nutno zároveň konstatovat, že poukazované vypořádání námitek navrhovatele k vymezení plochy P1-VD v územním plánu je také do značné míry věcně nesprávné, jelikož zde bylo uvedeno, že změna funkčního využití pozemku nenakazuje majiteli ukončit zemědělskou či jinou činnost, která je v současné době na pozemku legálně vykonávána, avšak tento závěr je v rozporu s jasně stanovenými podmínkami pro využití plochy výroby a skladování, výroby drobné a služby [VD] – konkrétně v kontextu nepřípustného využití plochy pro (zemědělskou) prvovýrobu, a tudíž je v tomto ohledu navrhovatel zjevně nově limitován.
127. Vzhledem k tomu, že byl tedy napadený územní plán shledán i v této části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, soud se již nezabýval dalšími tvrzeními navrhovatele týkajícími se vymezení plochy P1-VD na jeho pozemcích, neboť by to bylo za dané situace předčasným.
128. V návaznosti na shora uvedené se soud zabýval též vymezením plochy veřejné prostranství s převahou zeleně [PX] na pozemku navrhovatele parc. č. XI v katastrálním území X, který podle původního územního plánu spadal do stabilizovaných zemědělských ploch, tak jako (sousedící) nadepsané pozemky navrhovatele nově zařazené územním plánem do plochy P1-VD.
129. K tomu je třeba poukázat na stanovení podmínek pro využití plochy [PX] ve výrokové části územního plánu, ze které se podává jako hlavní využití toliko veřejně přístupná sídelní zeleň. Přípustným využitím jsou technická infrastruktura, drobné stavby veřejných prostranství, kiosky, přístřešky autobusových zastávek apod. a vodní plochy a vodní toky. Podmíněně přípustným využitím jsou zpevněné plochy a komunikace, za podmínky, že bude dodržen koeficient zeleně a výrazně se nezhorší odtokové podmínky a nebude narušena hlavní funkce prostranství a oplocení, pouze jako nutné a dočasné opatření zařízení staveniště nebo nutné oplocení zařízení technické infrastruktury. Nepřípustným využitím jsou poté stavby, opatření a činnosti neuvedené a nesouvisející s hlavním, přípustným nebo podmíněně přípustným využitím.
130. Soud pak také v této části vyhodnotil, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k danému pozemku dotčeným vymezením plochy [PX]. Z podmínek územním plánem stanovených pro veřejné prostranství s převahou zeleně [PX] totiž pro navrhovatele vyplývá vznik dosud neexistujících a zásadních limitů užívání jeho majetku. Navrhovatel tedy bude dle územního plánu omezen v právu užívat předmětný pozemek dle dosavadního způsobu využití – tj. pro zemědělskou činnost. Stran předmětné změny tak v územním plánu dle soudu absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu vlastnického práva navrhovatele, které by se opíraly buď o relevantní změnu okolností, nebo o to, že původní řešení bylo věcně nesprávné a vede k závažné kolizi s veřejným zájmem. Také v této části je tedy územní plán nepřezkoumatelný. Ani zde totiž odpůrkyně již nadepsaný veřejný zájem nijak neporovnala s vlastnickými zájmy navrhovatele. Přitom se zde jednalo o natolik výrazný zásah do vlastnického práva navrhovatele, že musel být odpůrkyni zcela zjevný už v době přípravy územního plánu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Aos 6/2013-55, ze dne 18. 7. 2024, č. j. 8 As 188/2023-66, a ze dne 28. 2. 2025, č. j. 5 As 155/2024-66).
131. Stejně tak poté soud vyhodnotil i ve vztahu k vymezení plochy přestavby P2-SC na pozemku navrhovatele parc. č. XJ v katastrálním území X, který byl dle původního územního plánu v ploše zemědělství (nachází se zde zemědělská usedlost navrhovatele), což v dotčené lokalitě také umožňovalo zemědělskou činnost a její další rozvoj (pozn. soudu – původní územní plán byl navíc rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 40 A 2/2016-91, zrušen v části hlavní využití, přípustné využití, podmínečné využití a nepřípustné využití pozemků zařazených do ploch zemědělských). Územním plánem však byla na těchto pozemcích navrhovatele nově vymezena plocha smíšená obytná centrální [SC], přičemž se jedná o plochu přestavby zastavěného stavebního pozemku hospodářského dvora a stavby evidované jako rodinný dům v majetku navrhovatele. Územní plán zároveň uvádí, že tato plocha „byla vymezena s ohledem na její pozici plochy, která je sevřená ze dvou stran obytnou zástavbou v jedné uliční frontě. S ohledem na ochranu hodnot urbanistické struktury se u plochy v jádru obce uplatňují podmínky prostorového uspořádání (regulace) s prvky regulačního plánu.“
132. K tomu je třeba připomenout stanovení podmínek pro využití plochy [SC] ve výrokové části územního plánu, jak už bylo též dříve popsáno. Nadto byly ve výrokové části územního plánu k ploše P2-SC stanoveny specifické podmínky prostorového upořádání, které zpřesňují podmínky prostorového uspořádání a obecné podmínky prostorového uspořádání v území s prvky regulačního plánu, a to konkrétně: „Při změně využití území bude zachována forma zástavby s hranou (obvodovou stěnou) v líci uliční čáry, jako další posuzované prvky regulace využití bude závazné zachovat stávající podlažnost hlavního objektu, a základní tvar a sklon střechy objektu v pozici na hraně s veřejným prostranstvím.“
133. I v této části přitom bylo jádrem navrhovatelových námitek vůči vymezení plochy P2-SC na jeho pozemcích to, že se zde nachází jeho zemědělská usedlost, přičemž ji nebude moci využívat pro dosavadní zemědělskou činnost a její rozvoj – skladování zemědělské produkce a strojů a chov zvířat.
134. K předmětné změně funkčního využití pozemků navrhovatele zařazených nově do plochy P2\u001eSC pak bylo v odůvodnění napadeného územního plánu (k námitce navrhovatele) uvedeno, že je tato plocha přestavby určena pro pozvolnou transformaci na bydlení, přičemž je zde vyžadována specifická prostorová regulace. Daná plocha se dle územního plánu nachází v přímé návaznosti na jádro obce Malé Březno a v její blízkosti se nachází stavby pro trvalé bydlení. Podle odůvodnění územního plánu jsou v současné době objekty ve špatném technickém stavu, a proto bylo zahájeno jednání o nápravě se stavebním úřadem v Mostě. Vzhledem k poloze v centru obce je na tuto plochu kladen nárok na využití, který nebude snižovat kvalitu veřejného prostoru. Dále bylo v územním plánu k ploše P2-SC doplněno, že „se obec dlouhodobě potýká s neutěšeným stavem některých objektů v jádru obce. Stanovení požadavků na regulaci jádrových částí obou sídel má vést k jednoznačné definici očekávané podoby jádra obce a srozumitelné definici podmínek jak pro stávající, tak i budoucí majitele nemovitostí v obci Malé a Vysoké Březno. Plocha přestavby P2-SC pro plochu smíšenou obytnou centra je ze své podstaty nejblíže funkčnímu využití, které umožní zachování stávajícího způsobu využití výše uvedeného pozemku. Vzhledem k nárokům na bydlení a velikosti ochranných pásem v případě živočišné výroby – chov zvířat není možné sloučit s bydlením a živočišnou výrobou v tak těsné blízkosti, kterou je střed obce. Nároky na obecní náves jsou kladeny zejména jako na prostor pro bydlení, setkávání obyvatel, veřejný prostor, kde se budou lidé ochotni a schopni potkávat atd. Majitel pozemku není povinen stavbu, zařízení ani jiná opatření realizovat, změna funkčního využití pozemku nenakazuje majiteli ukončit zemědělskou či jinou činnost, která je v současné době na pozemku legálně vykonávána. Požadavek na zařazení této plochy do ploch SV smíšené obytné venkovské nelze akceptovat, z důvodu nevhodnosti umístění (zejména z hlediska splnění hygienických limitů) těchto ploch v přímé návaznosti na stabilizované plochy pro bydlení.“
135. Soud také v tomto případě shledal, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k jeho pozemku v dotčené ploše. Z podmínek územním plánem stanovených pro plochu smíšenou obytnou centrální [SC] totiž pro navrhovatele plyne vznik dosud neexistujících limitů užívání jeho majetku. Navrhovatel tedy bude dle územního plánu omezen v právu užívat předmětný pozemek dle dosavadního způsobu využití – tj. pro zemědělskou činnost, neboť mezi nepřípustná využití tohoto pozemku byly nově výslovně zařazeny ostatní stavby, opatření a činnosti neuvedené a nesouvisející s hlavním, přípustným nebo podmínečně přípustným využitím. Stran předmětné změny tak v územním plánu dle soudu zjevně absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu vlastnického práva navrhovatele. Odpovídající odůvodnění též postrádá i pro tuto plochu konkrétně stanovená specifická podmínka prostorového upořádání, jak byla soudem už dříve citována, obsahující zcela nové a značně detailní limity dotýkající se výkonu vlastnického práva navrhovatele k předmětnému pozemku. Za dostatečný popis hodnot nediskriminačně chráněných územním plánem, přičemž tyto hodnoty za dané situace musely být v odůvodnění územního plánu nejen řádně pojmenovány, ale též důsledně specifikovány a vyhodnoceny, totiž nelze shledat obecnou zmínku týkající se nároků na obecní náves. Rovněž tak soudu není z odůvodnění územního plánu v této části zřejmé, na dodržení jakých ochranných pásem a splnění hygienických limitů je zde poukazováno a z jakých právních předpisů a jejich konkrétních ustanovení tyto limity mají plynout. I v tomto ohledu je tedy územní plán nepřezkoumatelný. Na daném hodnocení za popsaných – konkrétních – okolností nemohla nic změnit územním plánem obecně vyložená potřeba rozvoje zastavitelných ploch pro bydlení ani tvrzení o očekávané podobě jádra obce. Odpůrkyně tím totiž pouze zmínila určité veřejné zájmy, kterých má být územním plánem dosaženo, avšak ty již nijak neporovnala s vlastnickými zájmy navrhovatele, přičemž test proporcionality spočívá právě v odpovídajícím porovnání těchto vymezených zájmů a omezení vlastnického práva, ke kterému územní plán za účelem dosažení vytyčených cílů přistoupil.
136. Nutno zároveň konstatovat, že poukazované vypořádání námitek navrhovatele k vymezení plochy P2-SC v územním plánu je navíc i do značné míry věcně nesprávné, jelikož zde bylo uvedeno, že změna funkčního využití pozemku nenakazuje majiteli ukončit zemědělskou či jinou činnost, která je v současné době na pozemku legálně vykonávána, avšak tento závěr je v rozporu s jasně stanovenými podmínkami pro využití plochy smíšené obytné centrální [SC] – konkrétně v kontextu nepřípustného využití plochy stavbami, opatřeními a činnostmi neuvedenými a nesouvisejícími s hlavním, přípustným nebo podmíněně přípustným využitím, a tudíž je v tomto ohledu navrhovatel zjevně nově limitován.
137. Jelikož byl napadený územní plán také v této části shledán nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, soud se již nezabýval dalšími tvrzeními navrhovatele týkajícími se vymezení plochy P2-SC na jeho pozemku, neboť by to bylo za dané situace předčasným.
138. Soud se též zabýval návrhovým bodem stran vymezení plochy K19-DS (cyklostezka C2), ke které navrhovatel uvedl, že je vlastníkem pozemků parc. č. XAE a XAF v katastrálním území X, přičemž se mezi těmito pozemky nachází pozemek parc. č. XAP v katastrálním území X, jenž má navrhovatel v pachtu od České republiky, přičemž na tomto pozemku byla územním plánem nově vymezena plocha dopravní infrastruktury – silniční doprava [DS], určená pro rekreační (bezmotorové) dopravní propojení a liniovou zeleň mezi sídlem Malé Březno a Sušany ve stopě trasy historické cesty, a to za účelem zlepšení podmínek prostupnosti krajiny a snížení rizika půdní eroze včetně podpory zadržování vody v krajině.
139. K argumentaci navrhovatele, že má vymezení této plochy nepřiměřeně zasáhnout do jeho práva na majetek a podnikání, soud předně uvádí, že navrhovatel nijak netvrdil, že by namítaná plocha byla vymezena na pozemcích v jeho vlastnictví, ale „toliko“ v jejich sousedství – konkrétně na pozemku, který má navrhovatel v pachtu od České republiky. V této souvislosti je třeba znovu poukázat na již shora citovanou judikaturu Nejvyššího správního, která vyžaduje, aby měl navrhovatel k namítaným pozemkům dotčeným územním plánem přímý a nezprostředkovaný vztah (tj. nikoliv jako pachtýř).
140. V posuzovaném případě však navrhovatel vůči vymezení plochy K19-DS (cyklostezka C2) uplatnil pouze obecné námitky o tom, že zde není naplněna potřeba ochrany zemědělství, zemědělského půdního fondu a zákazu fragmentace zemědělské půdy. Tvrzení o nedostatcích a nezákonnostech napadeného územního plánu tak navrhovatel v dané části vyslovil bez toho, aby je vztáhl ke skutečnému dotčení jeho právní sféry, tedy aniž by dal namítaná pochybení do příčinné souvislosti s konkrétními zásahy do jeho veřejných subjektivních práv. Z námitek navrhovatele totiž dle soudu nevyplývá, jak by jej mělo vymezení plochy K19-DS, v sousedství jím vlastněných pozemků, v užívání jeho majetku (nově) limitovat, přičemž nelze souhlasit s povšechným tvrzením, že by tato skutečnost sama o sobě měla znamenat znemožnění využití jím vlastněných a zemědělsky obhospodařovaných pozemků. Soud přitom není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za navrhovatele či dohledávat důkazní prostředky svědčící v jeho prospěch. Za takovou limitaci přitom nelze považovat ani zmínku navrhovatele o (zcela spekulativním) znemožnění pojezdu zemědělskou technikou, neboť takovou okolnost nelze z obsahu územního plánu jakkoliv dovodit. Samotný fakt, že pozemky navrhovatele sousedí s územním plánem nově vymezenou plochou, totiž bez dalšího nevyvolává tvrzené dotčení navrhovatelovy právní sféry, tedy nesvědčí o jeho věcné aktivní legitimaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 4 As 325/2023-40).
141. Nutno k tomu také připomenout, že vlastník určitého pozemku nemůže bez dalšího bránit tomu, aby sousední pozemek či pozemky byly využity jiným způsobem než doposud, neboť jeho vlastnické právo je ve své podstatě omezeno vlastnickým právem majitelů sousedních pozemků, přičemž všichni vlastníci mají právo svůj majetek užívat v zásadě podle své libosti, nezasahují-li tím do vlastnictví jiných osob. Navrhovatel jako pachtýř pak nemohl být v případě územního plánu na svých právech dotčen způsobem, jaký má na mysli § 101a odst. 1 s. ř. s., neboť jeho práva se nevztahují k dotčenému pozemku, nýbrž k tomu, kdo mu užívání části území umožnil na základě příslušné smlouvy. Navrhovatel měl tedy své ekonomické či jiné oprávněné zájmy případně prosazovat zprostředkovaně prostřednictvím toho, kdo mu užívání pozemku dotčeného územním plánem umožnil. Soud zároveň v kontextu tvrzení navrhovatele o potřebě ochrany zemědělského půdního fondu a zákazu fragmentace zemědělské půdy opětovně upozorňuje na fakt, že navrhovateli nepřísluší pozice univerzálního dohlížitele na zákonnost postupu a rozhodnutí odpůrkyně v rámci územního plánování (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 4 As 325/2023-40). V tomto ohledu lze ve stručnosti též zmínit, že Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, jako orgán ochrany zemědělského půdního fondu nevyslovil s vymezením dané plochy nesouhlas, přičemž ani ze zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá zákaz určit nebo odejmout zemědělské půdy I. a II. třídy ochrany v územně plánovací dokumentaci k jinému než zemědělskému účelu (§ 4 odst. 3 uvedeného zákona). Nadto lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2023, č. j. 7 As 36/2023-61, z něhož se podává, že „ačkoliv Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, že dle zásad zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, je nutné zemědělský půdní fond chránit, nelze ze skutečnosti, že napadený územní plán nakládá s dotčenými pozemky stěžovatelů v odlišném režimu než s pozemky některých jiných vlastníků, dovozovat porušení tohoto zákona či dokonce diskriminační a svévolný postup ze strany odpůrce. Ochranu ZPF, stejně jako ochranu jiných složek životního prostředí, totiž nelze absolutizovat, neboť „jednotlivé složky ochrany spolu musí být ve vzájemné rovnováze, stejně jako musí být shledána rovnováha mezi ochranou životního prostředí a jinými společenskými zájmy“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006-74, a ze dne 22. 8. 2022, č. j. 7 As 190/2020-67). Je vždy nutné zkoumat konkrétní poměry v daném území, jak to v nyní projednávaném případě provedl orgán ochrany ZPF, (…). Soud tak ve světle uvedeného, jakož i dříve poukazované doktríny minimalizace zásahů do územního plánu, neshledal tuto námitku navrhovatele důvodnou.
142. Nadto soud znovu uvádí, že je-li smyslem územního plánu obecné uspořádání a stanovení limitů řešeného území, nemůže soud takovýto územní plán, resp. jeho část, zrušit jen proto, že jím – byť toliko potenciálně – může v budoucnu dojít k zásahu do vlastnických práv dotčených subjektů za situace, kdy tento zásah z tohoto územního plánu ještě není přímo dovoditelný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011, č. j. 2 Ao 4/2011-100). Úkol bdít nad respektováním práv dotčených subjektů se totiž tímto výsledkem procesu územního plánování nevyčerpává, nýbrž zůstává i v procesech dalších. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2024, č. j. 7 As 56/2024-44, bylo též vysloveno, že „[z]ařazení konkrétního pozemku představuje toliko možnost zastavění pozemku, ale pouze za předpokladu, že budou splněny všechny zákonem předvídané podmínky, mezi něž patří např. souhlasná stanoviska dotčených orgánů. Tento přístup ostatně aproboval také Ústavní soud, dle kterého samotná skutečnost, že územní plán umožňuje výstavbu, bez dalšího neznamená právní nárok na povolení umístění, či dokonce realizaci zamýšleného stavebního záměru (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3548/17). V případě odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely přitom nelze pominout skutečnost, že k případné realizaci stavebního záměru je nutno obstarat si (kromě náležitostí stanovených jinými právními předpisy) rovněž souhlas s odnětím ze zemědělského půdního fondu dle § 9 zákona o ochraně ZPF.“
143. Soud se dále zaměřil na návrhovou argumentaci týkající se územních rezerv pro bydlení R03, R04 a R05, vymezených na pozemcích ve vlastnictví navrhovatele parc. č. XK (R03) a XL (R04 a R05) v katastrálním území X, které zemědělsky obhospodařuje.
144. Územní plán přitom uvádí, že plochy územních rezerv vymezil pro ověření budoucího využití území pro rozvoj bydlení ve vazbě na zastavitelné plochy v Malém Březně a ve Vysokém Březně. „Využití území územních rezerv bude respektovat stanovené budoucí výhledové využití při umísťování sítí technické infrastruktury, realizaci investic do půdy nebo při výsadbě zeleně. Plochy územních rezerv lze pro stanovené využití využít pouze po převedení do zastavitelných ploch změnou územního plánu a po prověření následujících podmínek.“ Podmínkou prověření využití jednotlivých ploch územních rezerv současně byla stanovena „předchozí realizace rozvoje uvedených zastavitelných ploch územního plánu, přičemž za realizaci rozvoje se považuje využití těchto zastavitelných ploch pro stanovený účel nebo alespoň vydaná stavební povolení, případně územní rozhodnutí, pro nejméně 70 % plochy území uvedené zastavitelné plochy, (zastavitelných ploch).“ Konkrétně pro plochu územní rezervy pro bydlení R03 realizace rozvoje v ploše Z11-BI, pro plochu územní rezervy pro bydlení R04 realizace rozvoje v ploše Z20-BI a pro plochu územní rezervy pro bydlení R05 realizace rozvoje v ploše Z20-BI a Z21-BI.
145. K předmětnému vymezení ploch územních rezerv R03 až R05 pak bylo v odůvodnění napadeného územního plánu (k námitce navrhovatele) uvedeno toliko, že „územní plán je navrhován bez ohledu na vlastnictví v území. Jednotlivé plochy jsou navrženy jako výsledek požadavků na rozvoj obce, zachování a ochrana hodnot a respektování limitů v území. Plocha rezervy bude moci být zastavěna až po projednání změny územního plánu, která danou plochu prověří, zda je nadále vhodná pro realizaci staveb pro bydlení. Do té doby bude pozemek veden jako nezastavěné území a lze s ním takto nakládat. Majitel pozemku není vymezením rezervy R03, R04 a R05 dotčen na svých právech. Plochy územních rezerv naznačují budoucí tendence rozvoje obce, které je obec z dnešního pohledu schopna v nadcházejících 15-ti letech uskutečnit (předpokládaná doba platnosti územního plánu). Plochy rezervy se stanou zastavitelnými až při pořízení příslušné změny územního plánu, která sama o sobě může prokázat, jak je vhodné plochu zastavět.
146. Zdejší soud v tomto ohledu konstatuje, že územní rezervou je obecně plocha nebo koridor, které jsou vymezené v územně plánovací dokumentaci pro využití, jehož potřebu a plošné nároky je třeba následně prověřit (srov. Vávrová, E., Doležalová, V., Knecht, M., Zahumenská, V., Konečná, D., Humlíčková, P., Černín, K., Strakoš, J.: Stavební zákon: Praktický komentář., Systém ASPI, Wolters Kluwer, k § 23b). Existuje-li tedy vymezení určitého pozemku jako územní rezervy, avizuje to představu orgánu územního plánování o tom, jakým způsobem by měla být plocha v budoucnu využita. Vlastník pozemku poté může očekávat, že územní rezerva se zpravidla po splnění dalších předpokladů změní do totožného vymezení funkčního využití území (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 As 161/2018-44). Dle nadepsané komentářové literatury tak vymezení územní rezervy představuje značný zásah do vlastnického práva, protože v souladu s § 23b odst. 4 stavebního zákona není možné, aby se v území děly změny, které by mohly stanovené využití podstatně ztížit nebo znemožnit. Nutno zároveň zdůraznit, že územní rezerva musí být řešením dočasným, a tudíž nesmí blokovat území příliš dlouho. „Podstatným charakteristickým znakem územní rezervy je její dočasnost. Ačkoliv nepředstavuje stavební uzávěru, vlastníky dotčených nemovitostí v možnosti využití jejich nemovitostí omezuje. Je proto zcela namístě, aby toto omezení trvalo co nejkratší dobu – tj. dobu nezbytnou pro prověření možnosti využití území pro stanovený záměr. Právě na tento požadavek je nutno klást veliký důraz.“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-18, ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Aos 2/2012-53, ze dne 30. 8. 2017, č. j. 6 As 67/2017-38, nebo ze dne 20. 9. 2023, č. j. 4 As 246/2022-52). Nejvyšší správní soud zároveň v rozsudku ze dne 7. 1. 2022, č. j. 5 As 223/2020-63, zdůraznil, že „institut územní rezervy neslouží k etapizaci zástavby, ale k prověření možného budoucího využití.“
147. Z tohoto pohledu tak byly namítané územní rezervy v územním plánu aplikovány nesprávně, neboť zjevným cílem vymezených rezerv bylo toliko časové rozvržení plánované zástavby – viz stanovení podmínky prověření využití jednotlivých ploch územních rezerv v podobě „předchozí realizace rozvoje uvedených zastavitelných ploch územního plánu, přičemž za realizaci rozvoje se považuje využití těchto zastavitelných ploch pro stanovený účel nebo alespoň vydaná stavební povolení, případně územní rozhodnutí, pro nejméně 70 % plochy území uvedené zastavitelné plochy, (zastavitelných ploch).“ Současně byl dle soudu porušen i princip dočasnosti územních rezerv, jelikož byla územním plánem stanovena podmínka pro jejich využití k zamýšlenému účelu spočívající ve vyčerpání ostatních zastavitelných ploch, což může trvat roky – ostatně územní plán sám uvádí, že „plochy územních rezerv naznačují budoucí tendence rozvoje obce, které je obec z dnešního pohledu schopna v nadcházejících 15-ti letech uskutečnit“. V této souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že institut územní rezervy slouží především k „blokaci území“ do doby pořízení potřebné dokumentace za účelem, aby do té doby nebylo plánované využití pozemků zmařeno např. realizací nevyhovujících staveb (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2022, č. j. 5 As 223/2020-63). Tento účel však v posuzovaném případě, resp. v textové části územního plánu, zcela absentuje.
148. Dle názoru zdejšího soudu tak v řešeném případě došlo vymezením ploch územních rezerv R03, R04 a R05 na nadepsaných pozemcích k excesivnímu zásahu do vlastnického práva navrhovatele, jelikož samotný účel (důvod) vymezení těchto územních rezerv je nezákonný a zcela nesprávný (tj. zjevná etapizace zástavby) a může v důsledku vést k výrazně negativním následkům na straně navrhovatele, který je tím zásadně (neproporcionálně) limitován v užívání jeho majetku pro hospodářskou (zemědělskou) činnost, a to dle konstatování samotného územního plánu po značně dlouhou dobu.
149. Následně se soud zabýval také návrhovou argumentací namítající zákaz staveb pro chov zvířat v nezastavěném území obce. K tomu soud předně odkazuje na výrokovou část územního plánu – konkrétně na bod 1.f., ve které bylo mj. stanoveno zpřesnění obecné podmínky pro využití nezastavěného území tak, že: „Stavby pro zemědělství lze umísťovat pouze na zemědělských pozemcích, přičemž lze realizovat maximálně jednopodlažní nepodsklepené objekty, jejichž zastavěná plocha nepřekročí 300 m2 s maximální výškou do 7 m. Tyto stavby nelze využívat pro trvalé ustájení zvířat a k hospodářskému chovu a nelze v nich zřizovat obytné a pobytové místnosti. Stavby nebudou umísťovány do pohledově exponovaných míst jako jsou krajinné horizonty a podobně.“
150. Jádrem navrhovatelových námitek vůči této regulaci pak byla skutečnost, že v nezastavěném území obce na svých pozemcích nebude moci stavět stavby pro chov zvířat, avšak odpůrkyně naproti tomu územním plánem současně vymezuje potřebu omezení chovu zvířat v zastavěné části obce s tím, že má tato činnost negativní dopady na funkci bydlení.
151. K předmětné regulaci, která nebyla dřívějším územním plánem stanovena, přitom bylo v odůvodnění napadeného územního plánu (k námitce navrhovatele) uvedeno toliko, že jsou „podmínky využití nezastavěného území uvedeny v kapitole 1.f. Stanovení podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití výrokové části územního plánu. Návrh územního plánu přebírá podmínky využití nezastavěného území dle § 18 odst. 5 stavebního zákona, přičemž tyto podmínky lokálně konkretizuje (vylučuje některé vybrané činnosti) především z titulu veřejného zájmu, který v případě území obce Malé Březno, jako součástí specifické oblasti republikového významu SOB5 Mostecko, představuje především zvýšený zájem na ochraně dochované zemědělské a kulturní krajiny, která v celku řešeného území představuje menší díl, oproti převažující devastované krajině zasažené povrchovou těžbou hnědého uhlí. Zpřesnění podmínek využití nezastavěného území v územním plánu je doplněno o interpretaci výrazu „souladu s charakterem“ a to tak, že: Územní plán stanovuje limit velikosti staveb a podmínku umisťovat stavby pro zemědělství pouze na zemědělské pozemky. Do nepřípustného využití jsou dále doplněny funkce, které obecně souvisejí s chovem zvířat, nebo ubytováním, nebo zřizováním pobytových místností. (…) Podmínky využití nezastavěného území vycházejí z ustanovení stavebního zákona § 18 odst. 5. Územní plán v souladu se zněním zákona vylučuje umísťovat některé druhy obecně přípustných staveb s ohledem na veřejný zájem. (…) Územní plán předkládá jako odůvodněné omezení umožňovat umísťování zemědělských stavby, které překračují stanovenou dimenzi, a to s ohledem na zajištění preventivní ochrany krajinného rázu. K uvedenému je vhodné dodat, že při posuzování souladu záměru s charakterem nezastavěného území je třeba vycházet ze skladby funkčních ploch a z cílů a úkolů územního plánování. Ochrana nezastavěného území je přitom veřejným zájmem a jedním z cílů územního plánování.“ (…) Územní plán je navrhován bez ohledu na vlastnictví v území. Jednotlivé plochy jsou navrženy jako výsledek požadavků na rozvoj obce, zachování a ochrana hodnot a respektování limitů v území. Koncepce územního plánu nepředpokládá realizaci staveb ve volné krajině a vytváření „nových“ dominant. Výstavba dle předložené urbanistické koncepce má probíhat v návaznosti na stávající zastavěné území tak, aby nedošlo k vytváření proluk a neobhospodařovatelných enkláv zemědělské půdy.“
152. V kontextu již dříve citované judikatury Nejvyššího správního soudu nicméně platí, že územním plánem nově zavedená (zásadní) regulace řešeného území, která se dotýká vlastnických práv navrhovatele, musí být odůvodněna přesně, jasně, určitě a srozumitelně, přičemž musí být podložena dostatečně závažnými důvody. Jestliže tomu tak není, jde o nedostatečné odůvodnění, jež zakládá nepřezkoumatelnost té které konkrétní části napadeného územního plánu.
153. Vzhledem k popsanému tedy soud v této části vyhodnotil, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k jeho pozemkům nacházejícím se v nezastavěném území obce, a to konkrétně v souvislosti s nadepsanou úpravou, že stavby pro zemědělství sice lze umísťovat na zemědělských pozemcích, avšak je nelze využívat pro trvalé ustájení zvířat a k hospodářskému chovu. Předmětný faktický zákaz staveb pro hospodářský chov a ustájení zvířat v nezastavěném území obce totiž pro navrhovatele znamená vznik dosud neexistujícího limitu užívání jeho majetku. Navrhovatel tak bude dle územního plánu autoritativně omezen v právu užívat zemědělské plochy dle dosavadního způsobu využití. Stran předmětné regulace tak v územním plánu dle soudu absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu jeho vlastnického práva, které by se opíraly buď o relevantní změnu okolností, nebo o to, že původní řešení bylo věcně nesprávné a vede k závažné kolizi s veřejným zájmem. Soud tak veden doktrínou minimalizace zásahu do územního plánu shledal v kontextu dané námitky za nepřezkoumatelnou zpřesňující obecnou podmínku využití nezastavěného území pro kategorie staveb pro zemědělství (bod 1.f. výrokové části územního plánu) v rozsahu stanovujícím: „Tyto stavby nelze využívat pro trvalé ustájení zvířat a k hospodářskému chovu“.
154. Odpůrkyně nadto v daném ohledu nastínila veřejný zájem na ochraně dochované zemědělské krajiny, avšak současně bez dalšího uvedla, že jsou jako nepřípustná využití „dále doplněny funkce, které obecně souvisejí s chovem zvířat“. Soudu pak není vůbec zřejmé z jakého důvodu nemá být součástí naplňování veřejného zájmu na ochraně zemědělské krajiny právě chov hospodářských zvířat, přičemž tedy pro daný zákaz související s umísťováním staveb pro chov zvířat v nezastavěném území nenalezl v odůvodnění územního plánu jakýkoliv (relevantní) argument či podklad. Odpůrkyní odkazovaný veřejný zájem pak ani nebyl nijak porovnán s vlastnickými zájmy navrhovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2025, č. j. 5 As 155/2024-66). Z důvodu konstatované nepřezkoumatelnosti se soud v této části již nezabýval dalšími tvrzeními navrhovatele stran proporcionality přijatého řešení.
155. Soud poté přisvědčil také námitce navrhovatele týkající se obecné podmínky prostorového uspořádání pro části území s prvky regulačního plánu U1, U2, U3 (viz výroková část územního plánu – konkrétně bod 1.f.) stanovené konkrétně tak, že „nepřipouštět umísťování solárních panelů na střechy objektů, které jsou pohledově exponované z prostoru návsí.“
156. Navrhovatel v této souvislosti popsal, že se daná podmínka týká mj. jím vlastněných zemědělských usedlostí zařazených nově do ploch přestaveb P1-VD a P2-SC a že byla vytvořena pouze v návaznosti na jeho aktivitu, neboť si na střechu zemědělské usedlosti v ploše přestavby P1-VD umístil solární panely. Doplnil též, že proti tomuto umístění nikdo nebrojil, a navíc na budování obnovitelných zdrojů energie existuje veřejný zájem vyjádřený § 1 zákona č. 165/2012 Sb.
157. K předmětné regulaci, která nebyla dřívějším územním plánem stanovena, přitom bylo v odůvodnění napadeného územního plánu uvedeno toliko, že „[s]myslem vymezení prostorové regulace uspořádání v centrálních částech obytných území místních částí, vymezení území s prvky regulačního plánu se z velké části kryje s vymezenou plochou smíšenou obytnou centrální [SC], pro které platí podmínka sledovat a zachovat charakter a urbanistickou strukturu zástavby. Předmětem ochrany je především dochovaná urbanistická struktura, charakter zástavby, který lze vysledovat z charakteristik zástavby a definovat za pomocí regulačních prvků území, kterými jsou uliční čára, stavební čára, podlažnost, tvar a sklon střech, charakteristický půdorysný průmět budov a objektů, pozice hlavních objektů vzhledem k uliční čáře, (pozice stěny domu orientovaná do veřejných prostranství (zejména návsi nebo ulice) zpravidla tvoří rozhraní soukromého a veřejného prostoru), orientace štítových nebo okapových hran zástavby vzhledem k přilehlému veřejnému prostranství, obvyklý dochovaný sklon střech, případně materiálové řešení střech.“
158. Soud pak také v této části vyhodnotil, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k pozemkům dotčeným nadepsanou (novou) regulací. Z předmětného faktického zákazu umísťování solárních panelů na střechy objektů, které jsou pohledově exponované z prostoru návsí, totiž pro navrhovatele vyplývá vznik dosud neexistujícího a zásadního limitu užívání jeho majetku. Navrhovatel tedy bude dle územního plánu omezen v právu užívat pozemky dotčené touto nově stanovenou regulací dle dosavadního způsobu využití – mj. pro modernizaci a rozšíření výroby elektřiny pomocí solárních panelů. Stran dané podmínky tak v územním plánu dle soudu absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu vlastnického práva navrhovatele. Za dostatečné odůvodnění této podmínky současně nelze shledat povšechné tvrzení odpůrkyně o ochraně dochované urbanistické struktury a charakteru zástavby. Jakým způsobem má zákaz umisťování solárních panelů na střechy objektů chránit blíže nepopsaný charakter zástavby či urbanistickou strukturu obce zde totiž vysvětleno nijak nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2024, č. j. 6 As 246/2023-38). Územní plán tedy nijak (relevantně) nevysvětluje, proč nemá být připuštěno umísťování solárních panelů na střechy objektů, které jsou pohledově exponované z prostoru návsí. I kdyby tak k dané regulaci odpůrkyně měla (nediskriminační) legitimní důvody, v napadeném územním plánu je neuvedla odpovídajícím způsobem. Hodnocen a poměřován současně v daném ohledu nebyl ani zřejmý zájem dotčených subjektů (zde navrhovatele), resp. i veřejný zájem, týkající se zajištění udržitelné energie z obnovitelného zdroje. Také v této části je tudíž územní plán dle soudu nepřezkoumatelný. Přitom se zde jednalo o natolik výrazný zásah do vlastnického práva navrhovatele, že musel být odpůrkyni zcela zjevný už v době přípravy územního plánu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Aos 6/2013-55, ze dne 18. 7. 2024, č. j. 8 As 188/2023-66, a ze dne 28. 2. 2025, č. j. 5 As 155/2024-66).
159. Pokud se jedná o návrhovou argumentaci týkající se obecného nesouhlasu navrhovatele se způsobem jakým byla napadeným územním plánem vymezena všechna lokální biocentra a biokoridory (např. v kontextu samotného počtu vymezených ploch, prostorových nároků a tvarů biocenter a biokoridorů dle metodiky Ministerstva životního prostředí), pak soud i v tomto ohledu znovu připomíná, že bylo zásadně třeba, aby tato tvrzení o nedostatcích a nezákonnostech napadeného územního plánu navrhovatel vztáhl ke skutečnému dotčení jeho právní sféry, tedy aby tato namítaná pochybení dal do příčinné souvislosti s konkrétními zásahy do jeho veřejných subjektivních práv. Navrhovateli totiž nepřísluší pozice univerzálního dohlížitele na zákonnost postupu a rozhodnutí odpůrkyně, jak už bylo také dříve konstatováno (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017-264, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 4 As 325/2023-40).
160. Zdejší soud se tedy zabýval tvrzeními navrhovatele, v nichž namítl přímé a reálné dotčení jeho právní sféry ve vztahu k vymezení lokálního biocentra LBC MBR 1 na pozemku v jeho vlastnictví parc. č. XM v katastrálním území X, který zemědělsky obhospodařuje ve smyslu původního územního plánu.
161. Nejprve se soud zaměřil na námitku navrhovatele o rozporu odůvodnění územního plánu s jeho grafickou částí. K tomu je třeba poukázat na odůvodnění územního plánu, ze kterého se k předmětnému vymezení lokálního biocentra LBC MBR 1 (k námitce navrhovatele) výslovně uvádí, že „[n]ávrh územního plánu předkládá řešení ucelené sítě prvků ÚSES, tak aby byly naplněny všechny zákonné předpisy a zároveň návrh reaguje na místní podmínky a potřeby řešeného území. Vzhledem k uplatněné námitce dojde k úpravě rozsahu vymezení lokálního biocentra LBC MBR 1 tak, aby byla zajištěna celková funkčnost a stabilita navržené sítě prvků ÚSES v řešeném území, včetně povinné návaznosti na okolní katastrální území. (…) Přesto bylo námitce vyhověno a LBC zmenšeno. Vymezená plocha biocentra bude v návrhu upravena tak, aby zasahovala pouze na pozemky XAQ a XAR v k. ú. X, jež je v obecním vlastnictví. Navazující plochy přírodě blízké vegetace na pozemcích XAZ, XM, XBA, XBB a XN v k. ú. X budou v územním plánu zařazeny do ploch NP – plochy přírodní. Důvodem je, že pokud vlastník není ochoten realizovat ekologicky optimální management (využití ploch jako extenzivní louky) ani neakceptuje budoucí řešení směnou pozemků v rámci KPÚ, je zbytečné na daných pozemcích LBC vymezovat.“
162. Dle citované části odůvodnění územního plánu je tak seznatelné, že nově vymezené lokální biocentrum LBC MBR 1 pro mokřadní (vodní) ekosystém neměl zasahovat mj. na pozemek ve vlastnictví navrhovatele parc. č. XM v katastrálním území X. Z grafické části územního plánu nicméně jasně vyplývá, že se do ní tato úprava obsažená v odůvodnění územního plánu vůbec nepromítla, neboť je část nadepsaného pozemku navrhovatele i nadále graficky zahrnuta do lokálního biocentra LBC MBR 1 (viz např. hlavní a koordinační výkres).
163. Nejvyšší správní soud přitom konstantně judikuje, že textová a grafická část územního plánu musí být ve vzájemném souladu; grafická část je totiž zobrazením části textové v mapových podkladech. Případný rozpor je pak důvodem pro zrušení takové části územního plánu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2010, č. j. 2 Ao 1/2009-74, ze dne 27. 5. 2010, č. j. 9 Ao 1/2010-84, ze dne 25. 3. 2021, č. j. 7 As 30/2020-34, nebo ze dne 6. 3. 2025, č. j. 8 As 48/2024-68).
164. Shora popsaná vnitřní rozpornost textové a grafické části územního plánu stran vymezení lokálního biocentra LBC MBR 1 tak dle hodnocení soudu v namítané části zakládá jeho nesrozumitelnost, a tedy nepřezkoumatelnost. Jelikož byl daný územní plán také v této části shledán nepřezkoumatelným, soud se již nezabýval dalšími tvrzeními navrhovatele týkajícími se vymezení lokálního biocentra LBC MBR 1 na jeho pozemku, neboť by to bylo za dané situace předčasné.
165. Dle navrhovatele do jeho práv nepřiměřeně zasahuje také vymezení lokálního biocentra LBC MBR 3, a to mj. na pozemku v jeho vlastnictví parc. č. XAG v katastrálním území X, který zemědělsky obhospodařuje ve smyslu původního územního plánu. Soud však této návrhové námitce nevyhověl, přičemž shledal věcně nesprávným již úvodní tvrzení navrhovatele, že bylo lokální biocentrum LBC MBR 3 nově vymezeno také na jeho shora uvedeném pozemku. Srovnáním grafické části původního územního plánu (viz koordinační výkres) a nového územního plánu (viz hlavní výkres) je totiž naprosto zřejmé, že lokální biocentrum LBC MBR 3 zasahovalo odkazovaný pozemek navrhovatele již dle původní úpravy dřívějším územním plánem, a to dokonce (širším) překryvem v rozsahu celého vedení jeho tzv. „jižní hranice“. Dle soudu tak zjevně nelze hovořit o zcela novém vymezení lokálního biocentra LBC MBR 3 na dotčeném pozemku navrhovatele.
166. K tomu soud dále poukazuje na odůvodnění územního plánu, ze kterého se k předmětnému vymezení lokálního biocentra LBC MBR 3 (k námitce navrhovatele) mj. uvádí, že „lokální biocentrum LBC MBR 3 je většinově převzato z platného územního plánu obce (Územní plán obce Malé Březno, Ing. arch. Hasík, 08/2012). Biocentrum tvarově koresponduje s faktickým vegetačním pokryvem v území a má nejen biologickou ale také krajinotvornou funkci (pohledový horizont). V intenzivně hospodářsky využívané krajině se jedná o cenné společenstvo suchomilných trávníků a sukcesních stádií křovin a náletových dřevin, s pozůstatky původního ovocného sadu. Překročení doporučené výměry biocentra dle metodiky MŽP je zdůvodněno faktickým stavem vegetačního pokryvu v území (viz kritérium 4 – Princip zohlednění aktuálního stavu krajiny. Biocentrum bylo rozšířeno také na pozemek XBC v k. ú. X, a to z důvodu nutnosti napojení biocentra na nově navržený lokální biokoridor MBR LBK 4.“
167. Podstatným je pak v kontextu tvrzení navrhovatele o zemědělském obhospodařování celého pozemku parc. č. XAG v katastrálním území X v jeho vlastnictví (resp. že zde není žádný odpůrkyní uváděný vegetační pokryv) fakt, že ve výrokové části územního plánu (bod 1.f.) byly stanoveny podmínky využití území (ploch s rozdílným využitím) na překryvu s prvky ÚSES výslovně tak, že „v plochách s rozdílným způsobem využití na překryvu s prvky ÚSES lze vymezit prvky dopravní a technické infrastruktury pouze v nezbytných případech, přičemž nutné zásahy budou minimalizovány řešením upřednostňujícími kolmé křížení s prvkem ÚSES. Omezení se týká přiměřeně stavebních úprav stávající dopravní infrastruktury silnic, vodohospodářských staveb a dalších stávajících zařízení technické infrastruktury. Vedení bezmotorové dopravy a cyklostezek nebo jezdeckých tras v plochách ÚSES lze realizovat v systému stávajících a navržených polních nebo lesních cest, případně jinde za prokázání, že řešení nebude představovat ohrožení ekostabilizační funkce bezprostředně navazujícího území, nedojde k degradaci porostů, půdního krytu a bude zabráněno erozi. V plochách vymezených prvků ÚSES lze umístit dočasné oplocení v souvislosti s pastvou hospodářských zvířat, zařízením staveniště nutných technických nebo dopravních staveb, nebo se založením zeleně nového prvku ÚSES. Provádění terénních úprav je přípustné pouze za podmínky prokázání zachování (umožnění) funkčnosti prvku ÚSES.“
168. Zásadní je v tomto ohledu též skutečnost, že je dotčený pozemek navrhovatele v celém jeho rozsahu vymezen jako plocha zemědělská všeobecná [AU], přičemž dle stanovení podmínek pro využití této plochy ve výrokové části územního plánu platí, že je jejím hlavním využitím zemědělská produkční plocha, především orná půda. Přípustným využitím jsou trvale travní porosty, zahrady a sady, vodní plochy a vodní toky, polní cesty, stromořadí, spontánní zeleň, technická infrastruktura, protierozní opatření a opatření s ekostabilizační funkcí. Podmíněně přípustným využitím jsou stavby a zařízení bezprostředně související se zemědělským využitím území za podmínky, splnění obecných pravidel pro umísťování staveb v nezastavěném území, ostatní liniové stavby dopravní infrastruktury a cyklostezky za podmínky, že se jedná o stavby v plochách stávajících polních cest, nebo úpravy stávajících dopravních tras, jakož i oplocení za podmínky, že se jedná o oplocení produkčních sadů nebo dočasně oplocené plochy výsadeb a pastvin. Nepřípustným využitím jsou poté ekologická a informační centra a ostatní využití, které neodpovídá podmínkám využité nezastavěného území.
169. Vycházeje z výše popsaných okolností a s přihlédnutím k již odkazované judikatuře Nejvyššího správního soudu pak soud v dané části uzavírá, že navrhovatel vůči vymezení lokálního biocentra LBC MBR 3 uplatnil pouze povšechnou námitku o tom, že bude omezen ve své dosavadní zemědělské činnosti prováděné na dotčeném pozemku. Soud však s přihlédnutím ke stanoveným podmínkám využití území (ploch s rozdílným využitím) na překryvu s prvky ÚSES (tj. i lokální biokoridor LBC MBR 3) ve spojení s podmínkami pro využití plochy zemědělské všeobecné [AU] neshledal, že by územním plánem došlo ke zcela novému a neodůvodněnému zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k jeho pozemku. Ve světle návrhové argumentace totiž z poukazovaných podmínek stanovených územním plánem pro navrhovatele neplyne vznik dosud neexistujících limitů užívání jeho majetku. Navrhovatel totiž může i nadále užívat předmětný pozemek dle dosavadního způsobu využití – tj. pro zemědělské obhospodařování. Uplatněná argumentace navrhovatele tak byla soudem v řešené části vyhodnocena jako nedůvodná. Soud zároveň připomíná, že i zde postupoval ve smyslu doktríny minimalizace zásahu do procesu pořizování a přijímání územního plánu, když v souvislosti s nadepsanými okolnostmi věci neshledal v postupu odpůrkyně zjevný exces či libovůli, před kterým by měl navrhovatele bránit v rámci přezkumu územního plánu.
170. Jedná-li se dále o návrhové tvrzení stran lokálního biokoridoru LBK MBR 2, pak zdejší soud konstatuje, že dle výrokové části napadeného územního plánu nebyl lokální biokoridor LBK MBR 2 vůbec vymezen. Tomu současně odpovídá i grafická část územního plánu, ve které není tento lokální biokoridor rovněž (a zcela logicky) zanesen. Zjednodušeně řečeno, lokální biokoridor LBK MBR 2 v územním plánu neexistuje. V dané souvislosti tak byla tvrzení navrhovatele o nedostatcích a nezákonnostech napadeného územního plánu stran lokálního biokoridoru LBK MBR 2 vyslovena bez toho, aby byla vztáhnuta ke skutečnému dotčení jeho právní sféry, která samozřejmě nemohla být zasažena regulací, jež vůbec nebyla územním plánem stanovena.
171. Na tomto hodnocení soudu přitom nemůže nic změnit ani to, že v odůvodnění územního plánu bylo (k námitce navrhovatele) k lokálnímu biokoridoru LBK MBR 2 uvedeno, že „s ohledem na uplatněnou námitku zpracovatel upraví polohu lokálního biokoridoru LBK MBR 2. (…) Přes uvedená konstatování bude LBK MBR 2 z návrhu ÚSES přeložen na druhou stranu stávající cesty a využije zbytky stromové aleje. Kontrastní biokoridor můžeme z pohledu metodiky považovat za omezeně funkční, ovšem v krajině abnormálně zatížené těžbou s narušenou krajinnou strukturou, považujeme i omezeně funkční trasu za velmi důležitou a pro funkci ÚSES zásadní. V katastru Malého Března se nejedná o stabilizovanou síť USES a jakýkoli zásah přispívající k vybudování funkční sítě v budoucnosti je velmi hodnotný. Z hlediska migrace živočichů je ve skutečném fungování krajinných struktur kontrastní biokoridor také přínosný (odlišnost o dvě a více řad STG se více dotýká rostlinných než živočišných druhů). Metodika vymezování navíc kontrastních biokoridorů nevylučuje. Biokoridor LBK MBR 2 bude vymezen na druhé straně cesty, vzhledem k existenci zbytků stromové aleje a složité vymahatelnosti navrženého záměru u majitele předmětných pozemků. Přístup k biocentrům LBC MBR 1 a LBC MBR 3 bude nadále umožněn pomocí lokálních biokoridorů LBK MBR 1 a LBK MBR 4.“
172. Byť je citovaná pasáž (toliko) odůvodnění územního plánu ve zřejmém rozporu s výrokovou a grafickou částí napadeného územního plánu – resp. se závaznou částí opatření obecné povahy, což by v posuzovaném rozsahu mohlo směřovat k nesrozumitelnosti územního plánu, podstatnou v tomto ohledu zůstává skutečnost, že lokální biokoridor LBK MBR 2 nebyl výrokovou a grafickou částí vůbec vymezen. Soud tudíž za vyvstalé situace ani neměl ve vztahu k lokálnímu biokoridoru LBK MBR 2 o čem rozhodovat, neboť není ani potenciálně možné zrušit úpravu územního plánu, která jím vůbec stanovena nebyla.
173. Dále se soud zabýval námitkou navrhovatele, že skrze jím vlastněné zemědělsky obhospodařované pozemky parc. č. XL a XA v katastrálním území X byl nově vymezen nefunkční biokoridor LBK MBR 4. Navrhovatel k tomu doplnil, že lokální biokoridor LBK MBR 4 dříve vedl po veřejných pozemcích jižně od nadepsaných pozemků v jeho vlastnictví, na které tak nezasahoval. Odpůrkyně jako vlastník pozemků, na kterých byl původním územním plánem lokální biokoridor LBK MBR 4 vymezen, přitom nerespektovala omezení s tím spojená a v nejužším místě biokoridoru vystavěla zastávku hromadné dopravy, dále zde umístila lavičky, pouliční lampy a chodníky, přičemž tedy sama zamezila naplnění účelu lokálního biokoridoru LBK MBR 4. Územní plán pak původní zanesení lokálního biokoridoru LBK MBR 4 změnil způsobem, že byl z pozemků odpůrkyně přesunut na zemědělsky obhospodařované pozemky navrhovatele, což představuje zásadní zásah do jeho práv.
174. Soud k tomu předně konstatuje, že srovnáním grafické části původního územního plánu (viz koordinační výkres) a nového územního plánu (viz hlavní a koordinační výkres) je seznatelné, že lokální biokoridor LBK MBR 4 byl územním plánem v dotčené lokalitě opravdu vymezen v nové trase, která tedy aktuálně zasahuje i navrhovatelem odkazované pozemky (naproti dřívějšímu zanesení na pozemcích odpůrkyně). Soud zároveň poukazuje na odůvodnění územního plánu, ze kterého se k předmětnému vymezení lokálního biokoridoru LBK MBR 4 (k námitce navrhovatele) uvádí toliko, že „v místě původního vymezení trasy biokoridoru byla omezena jeho funkčnost. Omezení biokoridoru vzniklo ve veřejném zájmu vzhledem k existenci autobusové zastávky a zajištění bezpečného provozu na komunikaci (chodník po obou stranách komunikace zvětšuje šířku komunikace a znemožňuje zachování funkčnosti biokoridoru). Návrh územního plánu reaguje na aktuální podmínky v území a nově vymezuje síť prvků ÚSES pro zachování ekologické stability celého řešeného území. Biokoridor LBK MBR 4, propojující Vysoké Březno s katastrem obce Bylany a biocentrem LBC MBR 4, je v návrhu, oproti platnému územním plánu (Územní plán obce Malé Březno 08/2012) veden po severní hranici stávající hranice zastavěného území k 25. 11. 2020. Důvodem změny trasace je fakt, že původní trasa biokoridoru byla v místě zúžení na hlavní křižovatce ve Vysokém Březnu vedena v šíři 10ti metrů po zpevněných plochách hlavní komunikace a navazujícího chodníku a pro zeleň zbýval pouze 5 metrů široký pás, což je pro organismy k migraci v intenzivně využívaném prostředí naprosto nevyhovující. Vedení biokoridoru o minimální šíři 15 metrů (biokoridor lesního typu) po severní hranici zastavěného území, přináší možnost vytvoření kvalitního migračního prostředí pro všechny typy živočichů. Kontrastní biokoridor můžeme z pohledu metodiky považovat za omezeně funkční, ovšem v krajině abnormálně zatížené těžbou s narušenou krajinnou strukturou, považujeme i omezeně funkční trasu za velmi důležitou a pro funkci ÚSES zásadní. V katastru Malého Března se nejedná o stabilizovanou síť USES a jakýkoli zásah přispívající k vybudování funkční sítě v budoucnosti je velmi hodnotný. Z hlediska migrace živočichů je ve skutečném fungování krajinných struktur kontrastní biokoridor také přínosný (odlišnost o dvě a více řad STG se více dotýká rostlinných než živočišných druhů). Metodika vymezování navíc kontrastních biokoridorů nevylučuje.“
175. Z výše citovaného je tak dle soudu seznatelný obecný význam biokoridoru pro fungování krajinných struktur, přičemž je zde též odkazováno na potřebu propojení prvků ÚSES v řešeném území. K samotné změně vedení (trasování) předmětného biokoridoru oproti dřívějšímu územnímu plánu však napadený územní plán uvádí pouze skutečnosti, které vedly k omezení funkčnosti daného biokoridoru v původní trase. Toto omezení přitom způsobila sama odpůrkyně, a to zcela vědomě – zbudováním autobusové zastávky, chodníků a obecního mobiliáře. Za nadepsané značně specifické situace tak soud i v této části vyhodnotil, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do vlastnického práva navrhovatele k pozemkům dotčeným novým vymezením lokálního biokoridoru LBK MBR 4 (resp. vznikem jistých dosud neexistujících limitů užívání jeho majetku). Dle soudu totiž není z povšechného odůvodnění územního plánu zřejmé, z jakých konkrétních (relevantních) podkladů (popř. metodiky) bylo v otázce požadavků na nové vymezení a parametry lokálního biokoridoru LBK MBR 4 vycházeno a zejména jak tyto požadavky byly na daný případ aplikovány. Z odůvodnění územního plánu tedy dle soudu nelze seznat, proč musel být lokální biokoridor LBK MBR 4 z hlediska jeho funkčnosti vymezen mj. právě na pozemcích navrhovatele, nadto za situace, kdy omezení funkčnosti dřívějšího trasování tohoto lokálního biokoridoru zapříčinila svým vědomým jednáním (zbudováním autobusové zastávky, chodníků a obecního mobiliáře) právě odpůrkyně. Odpůrkyně přitom k námitce navrhovatele uplatněné odpovídajícím způsobem už v procesu pořizování nového územního plánu nijak argumentačně nepodložila (resp. neuvedla), že by daný biokoridor musel být veden pouze a jedině v navrhovatelem namítané trase (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2025, č. j. 8 As 48/2024\u001e68). Z odůvodnění územního plánu tak dle soudu nelze dostatečně konkrétně dovodit, proč byl předmětný biokoridor nově vymezen na pozemcích navrhovatele, a to navíc za situace, kdy sama odpůrkyně nerespektovala veřejný zájem na zachování funkčnosti biokoridoru původního, byť v kontextu údajného převážení jí tvrzeného jiného veřejného zájmu (tj. na zbudování autobusové zastávky, chodníků a nového mobiliáře obce). Odpůrkyně totiž za daného stavu už nijak nepřihlédla k vlastnickým zájmům navrhovatele – resp. tyto ve světle vlastních (deklarovaných) zájmů zcela opomenula, přičemž test proporcionality spočívá právě v odpovídajícím porovnání vymezených zájmů a omezení vlastnického práva, ke kterému územní plán za účelem dosažení vytyčených cílů přistoupil.
176. Jelikož byl napadený územní plán také v této části shledán nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, soud se již nezabýval dalšími tvrzeními navrhovatele týkajícími se vymezení lokálního biokoridoru LBK MBR 4 na jeho pozemcích, neboť by to bylo za dané situace předčasným.
177. V úzké spojitosti s výše popsaným soud hodnotil též vymezení plochy veřejného prostranství s převahou zeleně K1-PX na pozemku navrhovatele parc. č. XL v katastrálním území X a vymezení plochy veřejného prostranství s převahou zeleně K2-PX na pozemku parc. č. XA v katastrálním území X, a to konkrétně pro sídelní zeleň a k zajištění právě funkčního úseku lokálního biokoridoru LBK MBR 4.
178. K tomu soud opětovně poukazuje na už dříve rekapitulované stanovení podmínek pro využití plochy [PX] ve výrokové části územního plánu. Rovněž ve vztahu k odkazovaným pozemkům přitom byla jádrem navrhovatelových námitek vůči vymezení ploch K1-PX a K2-PX skutečnost, že tyto pozemky nebude moci využívat pro dosavadní zemědělskou činnost (pozn. soudu – podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 40 A 2/2016-91, byl původní územní plán zrušen v části vymezující plochu trvalého travního porostu na těchto pozemcích).
179. V odůvodnění územního plánu se k předmětnému vymezení ploch K1-PX a K2-PX zároveň uvádí toliko, že jsou tyto plochy „určeny pro zajištění prvku ÚSES, neboť lokální biokoridor představuje přetrasování ÚSES z neprostupného jádra sídla Malé Březno do nové pozice s cílem zajištění výhledově funkčního řešení ÚSES.“
180. Soud také v této části vyhodnotil, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k daným pozemkům dotčeným vymezením ploch K1-PX a K2-PX. Z podmínek územním plánem stanovených pro veřejné prostranství s převahou zeleně [PX] totiž pro navrhovatele vyplývá vznik dosud neexistujících a zásadních limitů užívání jeho majetku. Navrhovatel bude dle územního plánu omezen v právu užívat předmětné pozemky dle dosavadního způsobu využití – tj. pro zemědělskou činnost. Stran posuzované změny tak v územním plánu dle soudu naprosto absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu vlastnického práva navrhovatele. Také v této části je tedy územní plán nepřezkoumatelný. Ani zde přitom odpůrkyně pouze nastíněný veřejný zájem na funkční řešení prvků ÚSES nijak neporovnala s vlastnickými zájmy navrhovatele, ačkoliv se zde jednalo o natolik výrazný zásah do vlastnického práva navrhovatele, že musel být odpůrkyni zcela zjevný už v době přípravy územního plánu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Aos 6/2013-55, ze dne 18. 7. 2024, č. j. 8 As 188/2023-66, a ze dne 28. 2. 2025, č. j. 5 As 155/2024-66).
181. Soud se zabýval i námitkou navrhovatele, že do jeho práv nepřiměřeně zasahuje interakční prvek IP 10. Navrhovatel k tomu připomněl, že je vlastníkem pozemku parc. č. XAH v katastrálním území X, který zemědělsky obhospodařuje a jenž byl dle původního územního plánu v nezastavěném území (pozn. soudu – podle rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 40 A 2/2016-91, byl původní územní plán zrušen v části vymezující na tomto pozemku plochu ostatní vodní plochy). Územním plánem současně byla na daném pozemku navrhovatele nově vymezena stabilizovaná plocha přírodní všeobecná [NU] s hlavním využitím liniová zeleň v krajině, remízy, plochy pro založení prvků ÚSES. Přípustným využitím jsou polní cesty, cyklostezky a bezmotorová propojení v krajině, protierozní a ekostabilizační opatření, vodní plochy a vodní toky. Podmíněně přípustným využitím jsou zemědělské využití, orná půda za podmínky, že nebude v rozporu s vymezeným prvkem ÚSES. Liniové stavby technické a ostatní stavby dopravní infrastruktury, za podmínky, že bude daný přírodní prvek stavbou omezen v nejmenším možném rozsahu, nebo bude realizován ve stopě stávající polní cesty. Nepřípustným využitím jsou poté ostatní stavby, opatření a činnosti neuvedené a nesouvisející s hlavním, přípustným nebo podmíněně přípustným využitím, a využití, které neodpovídá podmínkám využití nezastavěného území.
182. Soud k tomu dále uvádí, že ve výrokové části územního plánu se k interakčnímu prvku IP 10 uvádí toliko, že jde o vymezený prvek ÚSES určený k založení. Z odůvodnění územního plánu se současně k danému prvku podává, že „se jedná o doprovodnou vegetaci Srpiny v úseku procházejícím centrem Malého Března včetně úseku stávající a navržené doprovodné zeleně v trase historické cesty určené k obnově. Vymezení interakčního prvku pak mělo být realizováno dle blíže nespecifikované „příslušné metodiky“ tak, aby byla zachována prostupnost a stabilita území. Interakční prvek IP 10 má být též provázán s ostatními prvky ÚSES z důvodu zachování stability a dlouhodobé udržitelnosti v území, aniž by však tyto prvky ÚSES byly v odůvodnění územního plánu jasně popsány včetně konkrétních důvodů pro jejich provázání. Zmiňována je zde také obnova cestní sítě včetně doprovodné stromové aleje, která má být v území doložitelná z veřejně přístupných map z 19. století, avšak bez uvedení jakýchkoliv relevantních okolností svědčících pro aktuální potřebu obnovit právě tuto historickou cestní síť (resp. v dané trase).
183. Vycházeje z výše uvedeného, jakož i z dříve odkazovaných judikaturních závěrů, tak soud i v této části shledal, že z odůvodnění územního plánu neplyne dostatečné odůvodnění zásahu do výkonu vlastnického práva navrhovatele k jeho pozemku dotčenému vymezením interakčního prvku IP 10 a plochy přírodní všeobecné [NU] včetně zanesení veřejně prospěšného opatření VU10 pro založení prvku IP 10 s možností vyvlastnit práva k pozemku navrhovatele. Z podmínek územním plánem nově stanovených pro předmětný pozemek totiž pro navrhovatele vyplývá vznik dosud neexistujících limitů užívání jeho majetku, nadto s možností úplného odnětí nebo omezení jeho vlastnického práva k tomuto pozemku. Navrhovatel tedy bude dle územního plánu omezen v právu užívat předmětný pozemek dle dosavadního způsobu využití – tj. pro nepodmíněnou zemědělskou činnost. Stran předmětné změny tak v územním plánu dle soudu absentuje uvedení důvodů (nadto dostatečně závažných) pro daný zásah do výkonu vlastnického práva navrhovatele, které by se opíraly buď o relevantní změnu okolností, nebo o to, že původní řešení bylo věcně nesprávné a vede k závažné kolizi s veřejným zájmem. I v této části je tedy územní plán nepřezkoumatelný. Na tomto hodnocení za vyvstalých – konkrétních – okolností nemohla nic změnit územním plánem povšechně zmíněná potřeba provázání prvků ÚSES a obnovy historické cestní sítě vycházející dle odpůrkyně toliko z principu zachování prostupnosti a fragmentace krajiny a zvyšování odolnosti krajiny vůči větrné i vodní erozi. Odpůrkyně tím totiž pouze zcela obecně poukázala na určité veřejné zájmy, kterých má být územním plánem dosaženo, avšak ty již nijak neporovnala s konkrétními vlastnickými zájmy navrhovatele.
184. Nutno zároveň konstatovat, že odkazované vypořádání námitek navrhovatele odpůrkyní týkající se zanesení veřejně prospěšného opatření VU10 pro založení prvku IP 10 je též v rozporu s výrokovou částí územního plánu, která jasně uvádí, že „účelem vymezení veřejně prospěšného opatření je poskytnutí možnosti řešit zajištění pozemků pro veřejně prospěšné opatření, v krajním případě vyvlastněním.“ Tomu však ve svém důsledku neodpovídá (resp. je značně zavádějící) tvrzení uvedené v odůvodnění územního plánu (k námitkám navrhovatele) o tom, že „vymezení interakčního prvku nevytváří předpoklad k vyvlastnění pozemku nebo jeho nezákonnému záboru.“
185. Závěrem se soud zabýval návrhovým bodem stran vymezení ploch Z14-SV a K3-ZZ na pozemku parc. č. XAC v katastrálním území X ve vlastnictví třetí osoby, ke kterým navrhovatel zmínil, že je vlastníkem sousedních pozemků parc. č. XAU, XAV a XAX v katastrálním území X, přičemž doplnil, že se na pozemku parc. č. XAC v katastrálním území X nachází nelegální skládka. Vymezení plochy smíšené obytné venkovské [SV] a plochy zeleně – zahrady a sady [ZZ] na poukazovaném pozemku třetí osoby přitom navrhovatel spojil s obavou, že následnou výstavbou na pozemku nelegální skládky může dojít k ohrožení jeho pozemků (např. sesunutím nestabilního podloží, zhoršením odtokových poměrů nebo zvýšeným přísunem toxických odpadních látek). Zároveň navrhovatel odkázal také na obecnou potřebu odpovědného hospodaření s povrchovými a spodními vodami.
186. K argumentaci navrhovatele, že má vymezení nadepsaných ploch nepřiměřeně zasáhnout do jeho práva na majetek a podnikání, soud nejprve uvádí, že tyto plochy nebyly vymezeny na žádném z pozemků ve vlastnictví navrhovatele, ale „toliko“ v jejich sousedství. V této souvislosti je třeba opětovně poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017-264, z něhož vyplývá, že aktivní věcná legitimace navrhovatele v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je dána, „pokud soud dospěje ke skutkovému a právnímu závěru o skutečném vztahu úpravy obsažené v napadené části opatření obecné povahy a právní sféry navrhovatele a zároveň o podstatné nezákonnosti napadené regulace obsažené v opatření obecné povahy posuzované z hlediska kompetenčních, procesních i hmotněprávních předpisů.“ V posuzovaném případě však navrhovatel vůči vymezení ploch Z14-SV a K3-ZZ uplatnil pouze obecné a v této fázi zcela spekulativní námitky o tom, že až následnou (případnou) výstavbou na pozemku ve vlastnictví třetí osoby může potenciálně dojít k ohrožení jeho pozemků. Tvrzení o nedostatcích a nezákonnostech napadeného územního plánu tak navrhovatel v dané části vyslovil bez toho, aby je vztáhl ke skutečnému dotčení jeho právní sféry. Z námitek navrhovatele totiž soudu není vůbec zřejmé, jak by jej mělo samotné vymezení daných ploch, v sousedství jím vlastněných pozemků, v užívání jeho majetku nově limitovat.
187. K výše popsanému je též případným znovu odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, ve kterém bylo vysloveno, že „[o]becně vzato totiž vlastník určitého pozemku nemůže bez dalšího bránit tomu, aby sousední pozemek či pozemky byly využity jiným způsobem než doposud, neboť jeho vlastnické právo je ve své podstatě omezeno vlastnickým právem majitelů sousedních pozemků, přičemž všichni vlastníci mají právo svůj majetek užívat v zásadě podle své libosti, nezasahují-li tím do vlastnictví jiných osob.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 4 As 239/2020-53). Podaný návrh na zrušení vymezené části územního plánu – konkrétně ploch Z14-SV a K3-ZZ – má však ve světle nadepsaných okolností spíše než návrh směřující k ochraně veřejných subjektivních práv navrhovatele povahu návrhu na ochranu veřejného zájmu či tzv. „politického nesouhlasu“ s využitím dotčeného pozemku ve vlastnictví třetí osoby. Nejvyšší správní soud, jak bylo už výše doloženo odpovídající judikaturou, však při své rozhodovací činnosti opakovaně vymezil doktrínu minimalizace zásahů soudů ve správním soudnictví, pokud jde o pořizování a přijímání územního plánu. Soudy ve správním soudnictví tak nemohou bez dalšího přikročit ke zrušení napadeného územního plánu z důvodu, že politická vůle a přesvědčení určité části obyvatel dotčeného území (v této věci prezentovaná navrhovatelem) je jiná, než je vůle zastupitelstva obce. Soudu tudíž nepřísluší, aby posuzoval naznačené politické otázky, resp. za dané situace soud nemůže být k podanému návrhu rozhodcem věcného sporu o využití určitého území (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010-103, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010-116).
188. Nadto soud zdůrazňuje a považuje v tomto ohledu za podstatné, že je-li smyslem územního plánu obecné uspořádání a stanovení limitů řešeného území, nemůže takovýto územní plán, resp. jeho část, zrušit jen proto, že jím – nadto pouze hypoteticky – může v budoucnu dojít k zásahu do vlastnických práv dotčených subjektů za situace, kdy tento zásah z tohoto územního plánu ještě není přímo dovoditelný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011, č. j. 2 Ao 4/2011-100). Úkol bdít nad respektováním práv dotčených subjektů se totiž tímto výsledkem procesu územního plánování nevyčerpává, nýbrž zůstává i v procesech dalších, jako jsou např. řízení o vydání územních rozhodnutí, případně stavebních povolení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2024, č. j. 7 As 56/2024-44).
189. Pouze pro úplnost pak soud v kontextu projednávané věci – resp. při existenci zjevně specifických místních poměrů – závěrem dodává, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře už dříve vyslovil, že „již v průběhu procesu přijímání územního plánu by mělo být koncepčně prověřeno, zda plánované záměry mají vůbec šanci být v budoucnu realizovány a preventivně tak bránit vynakládání energie a peněz na projekty zcela nesmyslné, nerealizovatelné či (veřejnoprávně) nepovolitelné. Ačkoliv možnost realizace konkrétního záměru je detailně prověřována až v rámci územního řízení, právní a za určitých okolností i faktický limit v území může být důvodem nezařazení takového území k určitému způsobu využití (srov. rozsudek ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1 As 161/2019\u001e56, a rozsudek ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, obsahující obdobné závěry k zásadám územního rozvoje).“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 1 As 231/2019-37.
190. V důsledku veškerých nadepsaných skutečností týkajících se částečné nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti namítaného územního plánu, a to ve vztahu ke konkrétním – dotčeným – pozemkům ve vlastnictví navrhovatele, tudíž soud ve věci uzavírá, že se jednalo o natolik zásadní vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 101b odst. 4 s. ř. s. a nezákonnosti dle § 78 odst. 1 s. ř. s., pro které bylo nutno výrokem I. rozsudku přistoupit podle § 101d odst. 2 věty první s. ř. s. k tímto výrokem specifikovanému zrušení části územního plánu, a to dnem právní moci tohoto rozsudku.
191. Nad rámec uvedeného soud zároveň upozorňuje na fakt, že vyjádření odpůrkyně k podanému návrhu již nebylo z povahy věci jakkoliv způsobilé nahradit samotné odůvodnění napadeného územního plánu. Nedostatky odůvodnění opatření obecné povahy totiž nelze zhojit až ve vyjádření k podanému návrhu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008\u001e71, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006\u001e74).
192. Vzhledem k již obsáhle popsanému soud ve věci zároveň uzavřel, že v mezích návrhových bodů týkajících se obecného vymezení zastavitelných ploch na území obce, vymezení ploch Z20-BI, Z10-VD, Z7-BI, K19-DS (cyklostezka C2), Z14-SV a K3-ZZ, vymezení lokálního biocentra LBC MBR 3 a vymezení lokálního biokoridoru LBK MBR 2, neshledal důvody pro částečné zrušení napadeného územního plánu, a tudíž výrokem II. rozsudku vyslovil, že se podaný návrh v tomto zbývajícím rozsahu zamítá (§ 101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.).
193. O náhradě nákladů řízení poté soud rozhodl výrokem III. rozsudku ve smyslu § 60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
194. Soud v tomto ohledu uvádí, že se z komentářové literatury k danému ustanovení s. ř. s. podává, že „se lze s částečným úspěchem setkat i v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, pokud soud zruší napadené opatření obecné povahy nebo jeho část v menším rozsahu, než požadoval navrhovatel. V případě částečného úspěchu ve věci má právo na náhradu nákladů ten účastník, jehož míra procesního úspěchu převažuje nad mírou procesního neúspěchu. Účastníku, který má na základě tohoto pravidla právo na náhradu nákladů řízení, se přizná náhrada části nákladů řízení ve výši odpovídající rozdílu mezi mírou procesního úspěchu a mírou procesního neúspěchu.“ (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol.: Soudní řád správní: Komentář., Systém ASPI, Wolters Kluwer, 2019, k § 60, nebo Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád správní – online komentář. 3. aktualizace., C. H. Beck, Praha: 2016, k § 60). Případným je též zmínit, že, „částečný úspěch navrhovatele nastává tehdy, jestliže soud vyhověl větší části požadavků obsažených v petitu návrhu nebo těm významnějším z nich (např. zrušil-li dvě ze tří žalobou napadených rozhodnutí).“ (viz Potěšil, L., Šimíček, V. a kol.: Soudní řád správní: Komentář., Systém ASPI, Nakladatelství Leges, 2014, k § 60).
195. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 20. 11. 2020, č. j. 10 As 214/2019-64, mimo jiné uvedl, že „při své další úvaze se pak řídil klasickou civilní doktrínou náhrady nákladů řízení při částečném úspěchu ve věci (viz např. Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, I. vydání, Praha 2009, komentář k § 142), která se uplatňuje i ve správním soudnictví. Podle ní je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků a od úspěchu účastníka odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Městský soud proto určil, že stěžovatel uspěl v bodě 3 své žádosti (úspěch 50 %), ale naopak neuspěl v bodě 5 své žádosti (neúspěch 50 %). Odečtením neúspěchu od úspěchu vznikne nula, proto nebyla stěžovateli přiznána žádná náhrada nákladů řízení.“
196. Na tomto základě tedy soud v posuzované věci podle § 60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. shledal, že navrhovatel byl úspěšný pouze částečně, a to v rozsahu částečného zrušení napadeného územního plánu výrokem I. rozsudku, avšak již nebyl úspěšný ve zbylé části podaného návrhu zamítnuté výrokem II. rozsudku. Dle názoru soudu tudíž za nastalé situace nelze jednoznačně stanovit, který z účastníků řízení byl více úspěšný. V posuzovaném případě se totiž jednalo o řešení otázky, která neumožňuje přesnou kvantifikaci míry procesního úspěchu (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2025, č. j. 142 A 2/2023\u001e116). S ohledem na veškeré popsané skutečnosti je proto soud toho názoru, že úspěch účastníků v tomto soudním řízení je v zásadě shodný, neboť odečtením neúspěchu od úspěchu navrhovatele v řešené věci ve své podstatě vyjde nula. Z tohoto důvodu tak bylo ve výroku III. rozsudku dle § 60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Ústí nad Labem 9. dubna 2025
JUDr. Petr Černý, Ph.D. v.r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje I. T.