{"html": "

K námitce nesprávného výběru svědků uvádí soud, že správní orgán při výběru svědků z důvodu co nejvyšší objektivity vybral pouze ty svědky, kteří si na jednání žalobce přímo nestěžovali a nepodávali podnět k prošetření způsobu žalobcova podnikání a zároveň vykazovali hodnoty indikující nadměrné obchodování. Nelze přikládat žádný význam skutečnosti, že předvolaní svědci jako zákazníci žalobce utrpěli při obchodování ztrátu, jelikož značnou ztrátu utrpělo téměř všech 70 zákazníků, jejichž dokumentaci žalobce k výzvě správního orgánu předložil. Z formuláře „předvolání svědka“ je patrné, že svědci byli informováni o tom, že poskytované svědectví bude probíhat v řízení, které bylo zahájeno se žalobcem ve věci podezření z možného porušení povinností podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Bližší informace sice poskytnuty nebyly, což ale bylo v zájmu objektivity výpovědi. Zákazníci byli vyslýcháni odděleně, přičemž ve shodě tvrdili, že při vyplňování dotazníků a testů vhodnosti a přiměřenosti byli ovlivňováni tak, aby jejich výsledný profil neodpovídal jejich skutečnému profilu. Zákazníci pak prováděli pouze obchody, které jim doporučovali investiční zprostředkovatelé. Všichni vyslechnutí zákazníci přitom sami sebe hodnotili jako zákazníky se střední afinitou k riziku. Shoda v na sobě nezávislých výpovědích jednotlivých zákazníků vedla prvostupňový orgán i bankovní radu k závěru o přesvědčivosti svědeckých výpovědí. Správní orgán tak s ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav věci neměl důvod přistupovat k výslechu dalších žalobcem konkrétně vybraných zákazníků. Dle soudu byly jednotlivé svědecké výpovědi hodnoceny zcela v souladu se zásadami danými správním řádem a závěrům, které na základě těchto výpovědí učinil žalovaný nelze nic vytknout.

Žalobce navrhoval provedení dalších důkazů s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 1997, čj. 6 A 139/94 – 17. Uvedené rozhodnutí se však týká situace, kdy jednotlivé důkazy nejsou ve vzájemném souladu. Z tohoto rozhodnutí mimo jiné, že jestliže se nepodaří odstranit rozpory mezi jednotlivými důkazy, je nezbytné, aby správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, v čem rozpor spočíval, co bylo učiněno pro jeho odstranění, proč se to nepodařilo, ke kterým důkazům se nakonec při svém hodnocení přichýlil a které důkazy odmítl a proč. Z těchto závěrů však neplyne povinnost správního orgánu provádět nové důkazy v situaci, kdy důkazy již provedené nejsou ve vzájemném rozporu, jak je tomu i v posuzovaném případě. V projednávané věci naopak z výpovědí vyslechnutých zákazníků vyplývá shodný závěr, že tito zákazníci měli pouze omezené znalosti a neznali příslušné techniky obchodování a rizika s nimi spojená a zároveň sami sebe hodnotili jako zákazníky akceptující střední míru rizika.

Žalobce také namítá, že není rozhodné sebehodnocení zákazníků ve výpovědi jako svědka či nynější znalosti obchodování na kapitálových trzích, ale to, jaké informace o sobě uvedli v dotaznících, když informace zákazníci stvrdili svým podpisem. Dle soudu ale je ale zjištění, zda informace, které zákazníci v dotaznících uvedli, odpovídají skutečnosti, pro objasnění předmětu řízení naprosto zásadní. Podstatné je, že žalobce je viněn z toho, že dostatečným způsobem zjišťování investičního profilu zákazníků nekontroloval, v důsledku čehož uvedené informace neodpovídaly skutečnému investičnímu profilu zákazníků. Prokazovaný nesoulad mezi zjištěným investičním profilem a skutečným investičním profilem zákazníků je důsledkem jednání vytýkaného žalobci v bodě (i) a (iii) rozhodnutí bankovní rady. Nemůže obstát ani námitka žalobce, že rozhodné (pro něho) byly informace, které o sobě uvedli zákazníci v dotazníku, neboť jak vyplývá z rozhodnutí I. stupně ze dne 15. 10. 2010 (str. 69 a násl.), i vůči zákazníkům, kteří se profilovali jako zákazníci akceptující pouze střední míru rizika, a to již i v dotazníku, byly iniciovány a doporučovány obchody s tzv. pákovým rizikem, tedy nejrizikovější způsoby obchodování.

K námitce žalobce, že žalovaný namísto důkazu výslechem svědků, který je nyní neopakovatelný, preferuje dokazování záznamem svědectví, považuje soud za nutné konstatovat, že námitka je vznesena pouze obecně a není tak možné zjistit, u kterých konkrétních výslechů svědků mělo dojít k porušení práv žalobce a obcházení zákonných pravidel. Žalobce pouze uvádí, že se tak mělo stát při výslechu „představitelů obce Bojanovice a dalších“. Ze správního spisu je patrné, že výslechy svědků v tomto řízení probíhaly za účasti zástupců žalobce po řádném poučení dle § 55 odst. 5 správního řádu (např. výslech svědka F. Š., JUDr. M. Z. nebo L. V.). Konkrétně se žalobce zmiňuje pouze o nedostatcích při výslechu představitelů obce Dolní Bojanovice, který ale žalovaný vyhodnotil jako podklad rozhodnutí. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný mohl tento důkaz v rámci postupu dle § 50 odst. 1, resp. § 51 odst. 1 správního řádu použít, neboť příslušný záznam nelze označit jako důkaz svědeckou výpovědí, jde o podpůrný písemný podklad, který nebyl pro rozhodnutí stěžejní.

Žalobce zdůraznil, že předmětem stížnosti obce Dolní Bojanovice bylo jednání investičního zprostředkovatele J. W, které označil za excesivní jednání, kterému nemohl jakkoliv zabránit. Zde je nutné zdůraznit, že toto jednání zapadá po stránce skutkové i právní mezi ostatní hodnocená jednání v rámci porušení povinnosti řádně zjistit investiční profil zákazníka a jeho zjištění řádně kontrolovat. Excesivní jednání investičního zprostředkovatele druhé úrovně J. W. spočívá pouze v tom, že tato osoba fingovala zadání pokynu k provedení obchodů jménem představitelů obce Dolní Bojanovice. Uvedené excesivní jednání investičního zprostředkovatele druhé úrovně však nebylo předmětem tohoto řízení.

K námitkám ohledně nesprávného vyhodnocení důkazů ze strany správního orgánu soud uvádí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že správní orgán neměl vzhledem ke shromážděným podkladům a důkazům pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu věci a provádění důkazů navržených žalobcem označil za nadbytečné. Z provedených důkazů byly zjištěny nedostatky systémové povahy vyplývající ze způsobu poskytování investičních služeb, rozdělení jednotlivých činností souvisejících s investičními procesy a způsobu odměňování příslušných osob a způsobu kontroly uvedených procesů.

Žalobce také vytýká žalovanému, že neprovedl jím navržené důkazy, když kromě již zmíněného výslechu dalších svědků navrhoval provedení důkazu zprávou o výkonu dohledu nad finančním trhem platnou pro rok 2008. I k významu této zprávy pro provedené správní řízení se vyjádřil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sp. zn. 6 As 159/2014, ve kterém uvedl, že zpráva o výkonu dohledu nad finančním trhem, kterou Česká národní banka podle § 45d zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, předkládá Poslanecké sněmovně, Senátu a vládě, nemá žádnou souvislost s konkrétní protiprávní činností žalobce. Předmětem řízení je posouzení a postih konkrétního protiprávního jednání žalobce a nikoliv hodnocení stability finančního trhu s ohledem na možná rizika, což je pro změnu hlavním předmětem uvedené dohledové zprávy. Rovněž vyjádření žalobce, že jednal v souladu s obvyklou tržní praxí a návrh žalobce na provedení důkazu analýzami dokumentace jiných tržních subjektů v postavení investičních zprostředkovatelů nemá opodstatnění. Žalovaný tak řádně odůvodnil, proč důkaz touto zprávou neprovedl. Správný je i závěr bankovní rady, že případná porušení zákonných povinností ze strany jiných subjektu je třeba postihovat v rámci samostatných správních řízení vedených s těmito subjekty. Pokud z tohoto důvodu neprovedl důkaz znaleckým posudkem, jehož předmětem měla být analýza jednání třetích osob a nikoli konkrétní jednání žalobce, lze s tímto postupem jen souhlasit. Povinností dohledového orgánu je stíhat a trestat porušení právních povinností ze strany regulovaných subjektů, a to nejenom za předpokladu, že tato porušení jsou zároveň v rozporu s obvyklou tržní praxí. Správní orgán tak nutně uplatňuje svou pravomoc i vůči subjektům, které se dopouštějí deliktů v daném tržním odvětví obvyklých, tím zároveň přispívá ke kultivaci tržního prostřední v tomto odvětví. Otázka, zda žalobce jednal či nejednal v souladu s obvyklou tržní praxí, proto nemá pro vedené správní řízení žádný význam. Provedení důkazu, kterým by mohla být tato skutečnost zjištěna, je tudíž nadbytečné.

Jako nerelevantní byl prvostupňovým orgánem též odmítnut navrhovaný důkaz ve formě interpretace právních povinností a obvyklé praxe v oboru ze strany třetích osob. Hodnocení posuzovaného jednání žalobce přísluší výhradně správním orgánům, příp. soudu při soudním přezkumu rozhodnutí, a nikoliv stavovským organizacím, ať už jde o Českou asociaci obchodníků s cennými papíry, AKAT, AFIZ nebo jiné subjekty. Ani tímto postupem tak nedošlo k pochybení správního orgánu.

Závěrem lze tedy konstatovat, že soud námitku nedostatků v dokazování důvodnou neshledal, neboť žalovaný důkazy opatřil v souladu se zákonem, provedené důkazy řádně vyhodnotil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč nevyhověl návrhům žalobce na doplnění dokazování.

Dále žalobce namítá, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na spojení věcí, ačkoli o tom žalovaný měl rozhodnout. Vyjádřil přesvědčení o tom, že bankovní rada měla vydat usnesení i v případě, že návrhu nevyhověla.

Městský soud zjistil, že žalobce svou žádost o spojení řízení adresoval bankovní radě žalovaného a že návrh byl doručen dne 8.12.2010, tedy krátce před vydáním napadeného rozhodnutí a až po uskutečněném jednání senátu rozkladové komise v této věci. Ustanovení § 140 odst. 1 správního řádu umožňuje správnímu orgánu, aby za splnění určitých podmínek spojil ke společnému řízení více jednání. Není zde však stanovena povinnost správního orgánu k řízení spojit. Pokud tedy bankovní rada dospěla k závěru, že nejsou podmínky pro spojení řízení, nelze jejímu postupu nic vytknout. V takovém případě nebylo povinností bankovní rady vydat o tom usnesení, jak se domnívá žalobce, neboť tuto povinnost zákon správnímu orgánu nestanovuje. Bankovní rada byla pouze povinna vyrozumět žalobce o důvodech takového postupu, což učinila na straně 5 napadeného rozhodnutí.

Žalobce pak je přesvědčen o tom, že rozhodnutí o rozkladu z 15.12.2010, kterým bankovní rada změnila výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, představuje závažný zásah do práv účastníka řízení, jemuž byla odňata možnost podání odvolání proti „inovovanému“ rozhodnutí. Podle žalobce nešlo o pouhé odstranění formulačního nedostatku, nýbrž šlo o novou koncepci vymezení deliktního jednání a došlo tak k nezákonnému prolomení zásady zákazu reformace in peius.

Žalobcem namítané nezákonné odnětí práva na odvolání souvisí s vymezením skutku. Dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) může odvolací orgán „napadené rozhodnutí nebo jeho část změnit; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se“. Toto omezení zabraňuje tzv. překvapivým rozhodnutím, kdy by např. odvolací správní orgán rozšířil sankční řízení na další skutkové podstaty správních deliktů, neboť proti „přidaným“ skutkovým podstatám správních deliktů by již účastník neměl možnost podat odvolání, což je v rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení (srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D., Správní řád, 4. vydání, C. H. Beck, 2013). V řízení o rozkladu však k rozšíření ve smyslu uvedeném výše nedošlo, byl toliko upraven výrok (i) a (iii) rozhodnutí co do popisu důsledku posuzovaného skutku.

Městský soud neshledal ani porušení zásady reformatio in peius, ke kterému mělo změnou výroku rozhodnutí o rozkladu dojít. Trestněprávní zásada zákazu reformatio in peius („Soudci který projednává odvolání, není dovoleno změnit rozsudek k horšímu – Reformatio in peius iudici appellato non licet“ srov. Digesta 49, 1, 1, pr. – Ulpianus) je jednou ze zásad, které se dlouhodobě v trestním právu uplatňují. Komentář k trestnímu řádu zákaz změny k horšímu odůvodňuje nutností garantovat možnost obviněného napadnout rozsudek v co nejširším rozsahu bez obav z rizika, že si situaci zhorší (srov. Šámal, P. a kolektiv, Trestní řád, komentář, 7. vydání, 2013, C. H. Beck). Odrazem této zásady je ust. § 90 odst. 3 správního řádu, podle nějž „odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.“ Napadeným rozhodnutím nedošlo ke zhoršení situace žalobce, bankovní rada se od prvostupňového rozhodnutí neodchýlila ve výroku o vině a výše peněžité sankce zůstala rozhodnutím žalovaného taktéž nedotčena.

Podstatou další námitky, ve které se žalobce zabývá postavením investičního zprostředkovatele, je tvrzení žalobce, že na investiční zprostředkovatele nikdy nedelegoval činnost investičního poradenství, tedy že tato činnost nebyla ze strany investičních zprostředkovatelů vůči zákazníkům vykonávána jako činnost delegovaná, a proto nesouhlasí se závěrem žalovaného, že žalobce za činnost investičního zprostředkovatele objektivně odpovídá, neboť neměl možnost kontroly nad jeho činností. Zdůraznil, že v případě služeb poskytovaných žalobcem se jednalo takřka výhradně o poskytování služby přijímání a předávání pokynů dle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o kapitálových trzích a provádění takových pokynů dle § 4 odst. 2 písm. b) téhož zákona.

Námitka není důvodná, neboť pro projednávanou věc ale podstatné, že předmětem správního řízení se žalobcem nebylo samotné poskytování poradenských služeb ze strany investičních zprostředkovatelů. Žalobce je postihován za vlastní jednání spočívající v nerespektování investičního profilu zákazníků. Předmětem závěrů o porušení odborné péče ze strany žalobce je způsob provádění těchto pokynů, nikoli získávání informací od investičních zprostředkovatelů. Povinnost obchodníka s cennými papíry zajistit obezřetné poskytování investičních služeb, tedy povinnost jednat vůči zákazníkům kvalifikovaně, čestně a spravedlivě, byla v období do 30.6.2008 upravena v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu v § 15 odst.1 písm a) ve spojení s vyhláškou č. 258/2004 Sb., která tyto povinnosti obchodníka s cennými papíry podrobně rozváděla. Od 1.7.2008 je tato povinnost obchodníka s cennými papíry poskytovat investiční služby s odbornou péčí upravena v ust. § 11a ZPKT. Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl při přijímání a předávání pokynů povinen dbát nejlepšího zájmu zákazníků. Pokud nebyl schopen skutečný investiční profil zákazníků a zadané pokyny řádně kontrolovat, neměl je v takovém případě vůbec přijímat a předávat.

Ze správního spisu vyplývá závěr bankovní rady, že zákazníci v přímé návaznosti na komunikaci a investiční poradenství poskytované ze strany investičních zprostředkovatelů a investičních zprostředkovatelů druhé úrovně podávali pokyny a realizovali vysoce rizikové způsoby obchodování s investičními nástroji, které se vyznačovaly vysokou frekvencí obchodů a vysokými poplatky. Službu přijímání a předávání pokynů realizoval žalobce, a to jak sám uvedl od 6.10.2008 již výlučně, aniž by řádně zjišťoval, zda dané pokyny korespondují se skutečným investičním profilem zákazníků. Žalobce jako obchodník s cennými papíry je přitom povinen při poskytování služeb přijímání a předávání pokynů jednat s náležitou odbornou péčí.

V další části žaloby žalobce vznáší námitky vůči jednotlivým výrokům napadeného rozhodnutí.

Ve výroku (i) napadeného rozhodnutí správní orgán vytýká žalobci, že „nejméně v období od 19.1.2007 do 7.4.2009 soustavně pověřoval zjišťováním investičních profilů zákazníků spolupracující investiční zprostředkovatele a tento proces nekontroloval nebo kontroloval pouze formálně, přičemž takto zjištěné investiční profily opakovaně neodpovídaly skutečným investičním profilům zákazníků“, čímž porušil povinnost obchodníka s cennými papíry jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků podle § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ve spojení s povinností obchodníka s cennými papíry získat od zákazníka nezbytné informace o jeho odborných znalostech v oblasti investic, zkušenostech v oblasti investic, finančním zázemí a investičních cílech podle § 15h odst. 1 téhož zákona a dále povinnost obchodníka s cennými papíry zavést a udržovat postupy pro zjišťování a řízení střetu zájmů podle § 12 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu a povinnost obchodníka s cennými papíry zavést a udržovat řídící a kontrolní systém podle § 12 písm. a), ve spojení s § 12a odst. 1 písm. c) a § 12b odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu; a tím se dopustil správního deliktu podle § 157 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

K námitce neurčitosti výroku a formálních nedostatků se soud již vyjádřil u obecně vznesené námitky v počátku žaloby, když dospěl k závěru, že časové vymezení „nejméně v období od 19.1.2007 do 7.4.2009“ je dostatečně konkrétní a na toto předchozí odůvodnění soud v této části odkazuje. K námitce ohledně vadné formulace „nekontroloval nebo kontroloval pouze formálně“, uvádí soud, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný nepovažoval provedenou kontrolu za řádnou z toho důvodu, že se jím prováděná kontrola týkala pouze toho, zda bylo dosaženo integrity dat z hlediska možného poskytování investičních služeb účastníkem řízení, resp. zda byl test zákazníkem vyplněn. Žalobci tak vytýká, že neprováděl kontrolu toho, jakým způsobem došlo k vyplnění testu a jednotlivých údajů. Pokud byla provedena nějaká změna, např. změna týkající se zvýšení akceptovatelného rizika, nebyl znám důvod ani motiv změny. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak patrné, že žalobci je vytýkáno nedostatečné provádění kontroly.

Žalobce se závěry správního orgánu nesouhlasí, poukazuje na to, že zákazníci sami jsou osobami plně odpovědnými za úplnost a pravdivost informací, které o sobě poskytují. Poukazuje na to, že každý ze zákazníků je poučen o povinnosti dotazník vyplnit samostatně a pravdivě, upozorňuje je na účel dotazníku a případné následky uvedení nepravdivých informací. Nelze v žádném případě zabránit spekulacím zákazníků, kteří uvedou do dotazníku záměrně nepravdivé informace, aby dosáhli určitého zařazení a dosáhli na určité typy služeb. Vytýká správnímu orgánu, že popírá princip „průměrného zákazníka“ i běžnou tržní praxi.

Podstatné pro posouzení důvodnosti této námitky je postavení žalobce na kapitálovém trhu, tedy skutečnost, že žalobce je obchodníkem s cennými papíry, který svým zákazníkům poskytuje investiční službu provádění pokynů a smluvně se zavázal poskytovat také službu investičního poradenství. Z ustanovení § 15i a § 15h vyplývají povinnosti žalobce jako obchodníka s cennými papíry při poskytování investičních služeb ve vztahu k zákazníkovi, např. povinnost získat od zákazníka nezbytné informace o jeho odborných znalostech v oblasti investic, zkušenostech v oblasti investic, finančním zázemí a investičních cílech, a to v takovém rozsahu, který mu umožní vyhodnotit, zda poskytnutí investiční služby, poskytnutí rady ohledně investičního nástroje nebo provedení obchodu s investičním nástrojem v rámci investiční služby uvedené v odstavci 1, odpovídá finančnímu zázemí zákazníka, jeho investičním cílům a odborným znalostem a zkušenostem potřebným pro pochopení souvisejících rizik. Žalovaný vychází z toho, že za výsledek je odpovědný obchodník s cennými papíry, s čímž se soud ztotožňuje. Žalovaný i bankovní rada v napadených rozhodnutích řádně odůvodnili, na základě jakých skutkových zjištění učinili závěr o spáchání toho jiného deliktu.

Při kontrole ale žalovaný učinil zjištění, že hodnoty obchodování TR a C/E u většiny zákazníků indikují nadměrné obchodování. Následně žalovaný z dokumentace a komunikace k 70 zákazníkům zjistil, že v uvedeném období od ledna 2007 dubna 2009 podávali pokyny a realizovali vysoce rizikové způsoby obchodování s investičními nástroji vyznačující se vysokou frekvencí obchodů s vysokými poplatky, resp. využitím tzv. páky.

V rozhodnutí I. stupně uvádí žalovaný konkrétní skutečnosti, které zjistil z výpovědí jednotlivých zákazníků a které jej vedly k závěrům ohledně ovlivňování zákazníků při vyplňování obsahu investičního dotazníku ze strany investičních zprostředkovatelů druhé úrovně a posléze vázaných zástupců BFC. Z uvedených výpovědí je patrné, že žádný z vypovídajících zákazníků neodpovídal profilu spekulativního, zkušeného a odborně znalého zákazníka a že jejich profil neodpovídal rizikovému způsobu obchodování. Z výpovědí svědků je patrné, že jednali na základě doporučení investičních zprostředkovatelů II. úrovně, což uvedl např. svědek S., svědek H., svědek V. Svědek E. uvedl, že mu bylo sděleno, že pokud by nenapsal nějaké zkušenosti s obchodováním, tak že by smlouva vůbec nešla uzavřít. Žalobce vyhodnocoval jako spekulativní zákazníky i ty, kteří výslovně uvedli, že žádné zkušenosti v oblasti obchodování s cennými papíry nemají (např. zákazníci G., P., M.). Z uvedeného vyplývá, že není důvodná námitka žalobce, že rozhodnutí žalovaného je založeno na závěrech a priori presumovaných, nikoliv však řádně prokazovaných.

Žalobce dále odkazuje na princip průměrného zákazníka, když vychází z ustanovení §15j odst. 2 zákona o kapitálových trzích, dle kterého je obchodník s cennými papíry oprávněn vycházet ze spolehlivosti informace získané podle § 15h a 15i od zákazníka, ledaže věděl nebo vědět měl, že taková informace je zjevně neúplná, nepřesná nebo nepravdivá. Jak již ale uvedl Nejvyšší správní soud k této námitce v citovaném rozsudku uvedl, že je nutné zohlednit konkrétní způsob zadávání a předávání dotazníků, kdy ani žalobce, ani investiční zprostředkovatel nebyli zpravidla v přímém styku se zákazníky a dotazník k získání informací předkládali zákazníkům investiční zprostředkovatelé druhé úrovně. Od těchto osob investiční zprostředkovatel dotazníky přijímal a předával k vyhodnocení obchodníkovi s cennými papíry. Z uvedeného je patrné, že informace o odborných znalostech a zkušenostech v oblasti investic a o investiční strategii zákazníků sám žalobce nezískával a spoléhal se na informace získané investičními zprostředkovateli druhé úrovně, potažmo investičními zprostředkovateli, kteří byli způsobem odměňování závislým na objemu a frekvenci obchodů motivováni zákazníky při vyplňování dotazníků instruovat tak, aby jejich investiční profil odpovídal rizikovému způsobu obchodování. Za dané konstelace nelze než uzavřít, že žalobce měl vědět, že takto získané informace jsou zjevně nepřesné či nepravdivé. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že oblast poskytování služeb klientům na kapitálovém trhu je oblastí silně regulovanou, smyslem regulace je zajistit, aby zákazníkovi byla poskytnuta služba, která nejlépe odpovídá jeho zkušenostem v oblasti investování na kapitálovém trhu, finanční situaci a jeho záměrům. Při poskytování služby musí regulovaný poskytovatel jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu svých zákazníků. Pokud tyto své povinnosti řádně neplní, např. tím že umožní získávat zákaznické informace v rozporu se zákonnými pravidly, nemůže se dovolávat ani dobré víry v úplnost a správnost informací takto zákazníky poskytnutých nebo podepsaných. Ostatně ani v podobně přísně regulovaném obchodním odvětví poskytování spotřebitelských úvěrů nemůže podnikatel jednající s náležitou odbornou péčí spoléhat výlučně na informace podané zákazníkem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 – 39, dle nějž je součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení).

K námitkám týkajícím se provádění svědeckých výpovědí uvádí soud, že ze správního spisu je patrné, že o dosavadních zkušenostech s obchodováním nástroji peněžního trhu vypovídali nejprve svědci sami i bez kladených dotazů, že tedy nebyli vyslýcháni pouze k odborným znalostem, a to ke znalostem v době výslechu. Soud má za to, že otázky kladené svědkům nebyly příliš náročné a pokud by svědek měl dokonalé znalosti s investováním v době uzavírání původní smlouvy, zajisté by je nepozbyl během dvou až tří let. Soud tedy má za to, že žalovaný správně vyhodnotil svědecké výpovědi a při hodnocení, zda se žalobce dopustil správního deliktu pod bodem (i), správně vyhodnotil skutkový stav, ze kterého vycházel. Z výpovědí svědků pak také vyplývá, že spoléhali s ohledem na své nedostatečné znalosti v oblasti investování na to, že jim „někdo“ poradí. Není tedy pravdou, že by tento závěr byl pouze spekulativní, jak tvrdí žalobce. O tomto svém přístupu k investování hovoří většina z vyslechnutých svědků, a proto soud nemá za to, že by se jednalo pouze o nahodilou, jednorázovou žádost o pomoc jednoho ze svědků. Žalovaný tak dospěl dle soudu ke správnému závěru, že ze strany investičních zprostředkovatelů druhé úrovně a posléze vázaných zástupců účastníka řízení docházelo k instruování či ovlivňování zákazníků při vyplňování dotazníků, resp. testů vhodnosti a přiměřenosti a v důsledku vyhodnocení zákazníka jako spekulativního tak bylo umožněno bez dostatečné kontroly za strany žalobce doporučovat a iniciovat vysoce rizikové obchody, resp. rizikový způsob obchodování.

Ohledně námitek žalobce týkajících se obsahu dotazníků, považuje soud za nutné zdůraznit, že žalovaný sice vytýká žalobci některé nedostatky týkající se obsahu tohoto dotazníku, ale že zásadní pochybení v rámci posuzovaného skutku správní orgán prvostupňový i bankovní rada spatřují v ovlivňování a instruování zákazníků při vyplňování investičních dotazníků a testů a v neodpovídající kontrole příslušných procesů ze strany žalobce, důsledkem čehož je, že zjištěný investiční profil zákazníků neodpovídá nebo nemusí odpovídat realitě. Věrohodné informace o zákaznících a jejich investičním profilu měl žalobce povinnost zjišťovat jak podle právní úpravy platné do 30.6.2008, tak i dle právní úpravy nové. Ke střetu zájmů se pak vyjádřil žalovaný i bankovní rada žalovaného tak, že námitku žalobce neshledali důvodnou, neboť systém provizí u žalobce je nastaven tak, že zaměstnanci obchodníka s cennými papíry, investiční zprostředkovatelé či jiné osoby profitují z objemu či počtu provedených obchodů a v takovém případě se pak střetne zájem těchto osob na co nejvyšších provizích, např. se zájmem zákazníků na méně agresivním způsobu obchodování. Žalovaný se tak dle soudu i s námitkou neexistence střetu zájmů řádně vypořádal, když ani tuto námitku soud neshledal důvodnou. Formálnost kontroly prováděné ze strany žalobce při zjišťování investičního profilu spatřuje žalovaný v tom, že kontrola byla neadekvátní způsobu zjišťování investičního profilu a zjištěnému střetu zájmů.

Soud má za to, že není podstatné, z jakého důvodu uzavírali klienti předmětné smlouvy, neboť podstatné je, že žalobce je podnikatel provozující činnosti podléhající přísné regulaci, která se promítá do vztahu poskytovatele investiční služby a zákazníka. Žalovaný tak nezasahuje do soukromoprávních úkonů, jak se domnívá žalobce, ale vykonává svou povinnost dohlížet na to, zda se zákazníkům ze strany poskytovatelů investičních služeb dostává kvalifikovaného, čestného a spravedlivého zacházení. Soud má tedy za to, že se žalovaný i bankovní rada žalovaného v rozhodnutí o rozkladu dostatečně vypořádali se všemi námitkami žalobce směřujícími proti výroku (i) ve znění tak, jak je změnila bankovní rada v napadeném rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené jednání, má soud za to, že správní orgán řádně zhodnotil i právní posouzení, když konstatoval, že protiprávní jednání žalobce bylo postižitelné i podle původní právní úpravy, a to v rámci plnění povinností obchodníka s cennými papíry podle § 15 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 15 odst. 1 písm. b); § 12 odst. 1 písm. b), § 15 písm. f) a podle § 12 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 12a odst. 1 písm. c) a § 12b odst. 2 písm. b) ZPKT ve znění účinném do 30.6.2008.

K výroku (ii) provádění obchodu v rozporu s investičním profilem zákazníka, ve kterém správní orgán konstatuje, že účastník porušil povinnost dle § 15 odst. 1 zákona o kapitálových trzích tím, že nejméně v období od 31.1.2007 do 3.6.2009 soustavně a systematicky prováděl pokyny zákazníků v rozporu s jejich skutečným investičním profilem nebo skutečnostmi uváděnými zákazníky v rámci procesu zjišťování jejich investičního profilu, když obchodoval na jejich účet s využitím úvěru nebo s investičními nástroji s pákovým efektem nebo realizoval obchody s vysokou frekvencí, čímž se dopustil správního deliktu dle § 157 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálových trzích. I tento správní delikt hodnotí správní orgán jako mimořádně závažný.

I v této námitce žalobce namítá neurčitost výroku z důvodu nedostatečného časového vymezení a tvrzení o tom, že účastník řízení měl „obchodovat na účet zákazníků“, je podle něj naprosto zavádějící a účelově navozující dojem, že žalobce kontroluje účet zákazníka. Žalobce ale provádí pokyny, které zadává přímo zákazník a jeho účet nekontroluje.

K námitce neurčitosti výroku se soud již vyjádřil u obecně vznesené námitky v počátku žaloby, když dospěl k závěru, že časové vymezení „nejméně v období od 31.1.2007 do 3.6.2009“ je dostatečně konkrétní a na toto své předchozí odůvodnění proto v této části, stejně jako u předchozího výroku, odkazuje. Formulaci „obchodování na účet zákazníka“ soud za zavádějící nepovažuje. Naopak má za to, že je zcela v souladu s vymezením investiční služby provádění pokynů na účet zákazníka, jak je uvedeno v § 4 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

Žalobce zdůrazňuje, že poskytoval služby bez poradenského prvku, tedy pouze hlavní investiční službu dle § 4 odst. 2, odst. b) zákona o podnikání na kapitálových trzích, při nichž se uplatní režim ustanovení § 15i zákona, tedy pouze zjištění přiměřenosti dané služby pro daného zákazníka, nikoli ustanovení § 15h odst. 1, kdy by žalobce měl povinnost zjišťovat dle § 15h odst. 1 zákona vhodnost služby pro daného zákazníka a v případě, že by dospěl k závěru, že služba vhodná není, tuto službu nedoporučit s tím, že samo poskytnutí hlavní investiční služby, tj. zajištění realizace pokynů, není získáním informace o přiměřenosti podmíněno. Správní orgán tak dle žalobce nesprávně aplikuje režim ustanovení § 15h i na případy služeb bez poradenského styku. Tato námitka ale není důvodná, neboť z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný proti této argumentaci žalobce nic nenamítá, nicméně zdůrazňuje, že upozornění zákazníka na nepřiměřenost poskytované služby musí být kvalifikované, tedy že mu musí vysvětlit především povahu investiční služby a investičního nástroje, s jakými riziky je provedení pokynu spojeno a proč se vymyká investičnímu profilu zákazníka. Pokud i přes takové upozornění obchodníka s cennými papíry trvá zákazník na provedení pokynu, obchodník s cennými papíry pokyn provede. Pochybení žalobce spatřuje žalovaný v tom, že zákazníky upozorňoval pouze obecně na skutečnost, že překračují limitní hodnoty ukazatelů nadměrného obchodování, což nemůže bez dalšího naplnit účel kvalifikovaného upozornění.

Výrok (ii) soud za neurčitý nepovažuje, neboť i v odůvodnění tohoto výroku žalovaný řádně odůvodnil, v čem závadové jednání spatřuje. Pokud žalobce poukazuje na to, že ustanovení 15i, které by bylo možné na činnost žalobce aplikovat je ve vztahu k § 15 lex specialis a zdůrazňuje, že pokud by žalobce tyto povinnosti splnil, je vyloučeno, aby na jeho jednání bylo nahlíženo jako na nečestné ve smyslu obecné dikce § 15 zákona o podnikání na kapitálových trzích, je nutné zdůraznit, že žalovaný srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu má za to, že žalobce povinnosti stanovené v § 15i nesplnil. Jak soud již shora uvedl, dospěl správní orgán k závěru, že obsah upozornění nebyl dostatečný a odpovídající.

Nedůvodná je i žalobní námitka, že žalovaný použil zcela obecné tvrzení, že účastník řízení „zanedbal odbornou péči“, a že toto tvrzení je základem obvinění uvedeného výroku pod bodem (i) napadeného rozhodnutí. Žalovaný v obou výrocích použil citaci zákona, tedy konkrétní zákonné povinnosti, kterou žalobce porušil tak, jak je uvedena v ust. § 15 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, s tím, že porušení této povinnosti se žalobce dopustil jiným jednáním, jak je uvedeno v každém z těchto výroků.

Žalobce pak také namítá časové vymezení jednání ve výrocích pod bodem (i) a (ii) s ohledem na právní úpravu, neboť právní úprava platná do 30.6.2008 nestanovila, jaké konkrétní dotazy mají být pokládány a jak podrobné informace mají být od zákazníků vyžadovány, ani základní kritéria, dle kterých měla být tzv. vhodnost služby posuzována. I s touto námitkou se žalovaný vypořádal, když uvedl, že ani předcházející právní úprava nebyla samoúčelná a i podle ní byl obchodník s cennými papíry povinen přizpůsobit poskytování investičních služeb skutečnostem získaným od zákazníků v souladu se zákonem.

Ve výroku (iii) správní orgán změnil výrok rozhodnutí tak, že žalobce porušil povinnost dle § 15a odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálových trzích ve znění do 30.6.2008, a to tím, že nejméně od 18.4.2007 do 31.3.2008 soustavně a systematicky prováděl na účet zákazníků se střední a vysokou averzí k riziku obchody s investičními nástroji v takové frekvenci (TR vyšší než 6 a C/E vyšší než 12% ), která maximalizovala jeho příjem z poplatků za realizaci obchodů a současně zvyšovala náklady zákazníků vynakládané na tyto obchody, čímž se dopustil správního deliktu dle § 157 odst.1 písm. p) zákona o podnikání na kapitálových trzích ve znění do 30.6.2008. I tento delikt správní orgán hodnotí jako mimořádně závažný.

Žalobce nejprve namítá, že ve výroku napadeného rozhodnutí není popsán žádný skutek, který by byl v rozporu se zákonem. Tento výrok pouze konstatuje, že neurčitý počet nespecifikovaných zákazníků žalobce zadával v určitém období větší množství pokynů k realizaci obchodů a že tedy logicky v důsledku této skutečnosti žalobce získal vyšší výnos s předem dohodnutých poplatků za služby a zákazníci logicky utratili více, než v jiných obdobích, kdy obchodovali méně. Nesouhlasí se závěrem, že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí představuje nekalou praktiku, tak zvaných churning. Nadměrné obchodování samo o sobě ani dle metodického materiálu ČNB není správním deliktem. Nezbytným prvkem tzv. churningu je tedy dle metodického materiálu žalovaného zejména kontrola nad účtem. Přičemž skutek popsaný ve výroku rozhodnutí postrádá jakýkoli náznak kontroly nad účtem ze strany žalobce nebo neodůvodněnosti přijatých pokynů. Obchody byly totiž prováděny vždy a výhradně na základě klientem výslovně zadaného pokynu.

Zde je nutné konstatovat, že žalovaný v odůvodnění tohoto výroku podrobně popisuje skutkové okolnosti, ze kterých vycházel a které byly podkladem pro jeho rozhodnutí. Zejména pak rozepisuje závěry, které učinil z jednotlivých svědeckých výpovědí i celkový závěr, který na základě získaných podkladů učinil. Žalovaný vytýká žalobci nadměrné obchodování, přičemž vychází z podkladů získaných v rámci prováděné kontroly. Za nadměrné obchodování u spekulativních zákazníků ve smyslu frekvence obchodování a poměru poplatků je považována roční hodnota ukazatele Turnover Rate vyšší než 6 a roční hodnota ukazatele Cost to Equity vyšší než 12 %. Žalovaný své závěry o nadměrném obchodování učinil na základě zjištění, že ze sledovaného vzorku 777 zákazníků překročilo hodnotu TR vyšší než 6 více než 68 % zákazníků a hodnotu C/E vyšší než 12 % více než 76 % zákazníků. U 65 % zákazníků byly překročeny limitní hodnoty u obou ukazatelů. Průměrná hodnota TR byla 19 a průměrná hodnota C/E byla 49,8 %. Žalovaný proto dospěl k závěru, že je naplněn první znak churningu (nadměrného obchodování) ve smyslu dosažení, resp. překročení příslušných hodnot nadměrného obchodování.

Žalovaný se také podrobně zabýval naplněním druhého znaku churningu, kterým je kontrola nad účtem ve smyslu faktické kontroly účtu zákazníka obchodníkem s cennými papíry. K této kontrole dle žalovaného dochází, pokud se zákazník u většiny obchodů řídí doporučeními obchodníka s cennými papíry. K závěru o naplnění i tohoto znaku dospěl žalovaný na základě svědeckých výpovědí zákazníků, kteří byli zákazníky bez jakýchkoli zkušeností s obchodováním na akciových trzích a neměli faktické odborné znalosti a veškeré obchody prováděli na doporučení investičních zprostředkovatelů 2. úrovně a ke kontrole tak docházelo prostřednictvím činnosti spolupracujících osob a od prosince roku 2007 i v rámci koncernu BFC. Žalovaný pak uvedl důvody, které jej vedly k přesvědčení o tom, že žalobce o těchto skutečnostech věděl.

I v této námitce žalobce namítá neurčitost výroku z hlediska časového a nevymezení počtu klientů.

K oběma těmto námitkám se soud již vyjádřil u obecně vznesených námitek v počátku žaloby, když dospěl k závěru, že časové vymezení „nejméně v období od ….. do ….“ je dostatečně konkrétní a stejně tak neuvedení konkrétního výčtu zákazníků je dostatečné. Na toto své předchozí odůvodnění proto soud v této části, stejně jako u předchozích výroků, odkazuje.

Ve výroku (iv) žalovaný konstatuje, že žalobce porušil povinnost dle § 125 odst. 6 ZPKT a ustanovení vyhlášky č. 114/2006 Sb. tím, že nejméně od 3.7.2007 do 6.11.2009 vytvářel investiční doporučení, v rámci nichž neodlišoval fakta od výkladů, odhadu nebo názoru, neuváděl vliv změny použitých podstatných předpokladů na doporučení, případně neoznačil změnu stupně nebo směru investičního doporučení nebo cenového cíle, či datum uveřejnění předchozího doporučení během posledních 12 měsíců, nebo neshrnul metody nebo principy ohodnocení doporučovaných investičních nástrojů nebo stanovení cenového cíle, čímž se dopustil správního deliktu dle § 165 odst. 5 ZPKT.

V tomto bodě vytýká žalobce žalovanému, že nevymezil konkrétním a individualizovaným způsobem jednání žalobce a výrok je neurčitý i co do časového určení sankcionovaného jednání.

Pokud jde o neurčitost časového vymezení, k tomu se již soud vyjádřil a opět odkazuje na předchozí odůvodnění. Pokud jde o vymezení jednání žalobce, považuje soud výrok za určitý, neboť je z něj patrné, že žalobci jsou vytýkány nedostatky v investičních doporučeních a tyto nedostatky jsou ve výroku specifikovány. Vzhledem k velkému množství těchto doporučení, není možné po žalovaném požadovat, aby specifikoval vady jednotlivých doporučení, a proto takto uvedené vymezení skutku považuje soud za dostatečné.

Žalobce odkázal na již dříve uvedenou námitku týkající se skutečnosti, že zavedl příslušná opatření k nápravě a že správní orgán nezohlednil nápravná opatření, která žalobce provedl již před zahájením řízení. K tomu soud uvádí, že opatření k nápravě nemohou mít vliv na žalovaným zjištěná protiprávní jednání, tedy že se stal skutek a kdo jej spáchal. Provedenými nápravnými opatřeními se správní orgán zabýval v rámci úvah o volbě druhu a výše sankce. Zda jsou jeho úvahy v souladu se zákonem, posoudil i soud pro přehlednost až v rámci vypořádání námitek směřujících právě proti uložené pokutě.

Žalobce také vytýká žalovanému, že ačkoli byl původně viněn z dodatečného pozměňování investičních doporučení, nebylo o tomto skutku rozhodnuto. Ze správního spisu soud zjistil, že v Oznámení o zahájení řízení je uvedeno, že předmětem řízení je vytváření investičních doporučení, která neobsahovala všechny povinné informace a dodatečné upravování některých investičních doporučení. Pokud žalovaný v průběhu řízení změnil vymezení skutku, je tato změna přípustná a to i z toho důvodu, že představuje zúžení deliktního jednání, tedy ve prospěch žalobce.

Ve výroku (v) správní orgán konstatuje, že žalobce porušil povinnost dle § 12 písm. a) ZPKT tím, že do 1.1.2009, resp. 30.4.2009 neupravil vnitřním předpisem dostatečně řídící a kontrolní systém, čímž se dopustil správního deliktu dle § 157 odst. 3 ZPKT; i tento delikt hodnotí jako mimořádně závažný. Většina výtek zde směřuje proti nedostatkům ve vnitřních předpisech, zejména jde o organizační řád, metodiku interního auditu a metodiku kontroly činnosti investičních zprostředkovatelů, předpis o vedení reklamací, předpis stanovující postup při selhání externích poskytovatelů služeb a selhání mechanismu vnitřní kontroly. Žalobce poukazuje na to, že dle úpravy § 5 odst. 3 vyhlášky č. 258/2008 Sb. je obchodník povinen upravit povinnosti jednotlivých osob a postupy při řešení selhání systému vnitřní kontroly podrobněji, ale že tento pojem „podrobněji“ je zcela vágní. Žalobce nové vnitřní předpisy přijal a přejal do nich veškeré známé výtky a připomínky ČNB. Domnívá se, že by s ohledem na postup správního orgánu patrně žádná konkretizace nebyla dostatečně konkrétní.

Ze znění tohoto výroku je patrné, jaké konkrétní nedostatky v systému vnitřní kontroly jsou žalobci vytýkány. Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá skutečnost, že v době konání kontroly byl systém vnitřní kontroly žalobce upraven pouze rámcově organizačním řádem. V této úpravě žalovaný postrádal podrobnější úpravu jednotlivých povinností, vymezení osob odpovědných za provádění vnitřní kontroly, konkrétní náplň jejich činnosti apod. Žalobci vytkl i další zde uvedené nedostatky. Nedostatky v kontrolním a řídicím systému žalobce shledal žalovaný za podstatné i z toho důvodu, že již v době konání státní kontroly poskytoval žalobce investiční služby více než 3 tisícům zákazníků a že při své činnosti využíval zejména investiční zprostředkovatele. Uvedené jednání žalobce proto i soud považuje za v rozporu se zákonem, neboť má za to, že dostatečně upravená pravidla vnitřní kontroly a celého řídicího systému mohla předejít dalším protiprávním jednáním v procesu zjišťování investičního profilu zákazníků i v rámci poskytování investiční služeb a obchodování zákazníků žalobce. Zavedení mechanismu efektivní vnitřní kontroly odráží společenský zájem na řádném a informovaném poskytování investičních služeb. K požadavkům na zajištění systému vnitřní kontroly soud pro úplnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 17/2012 – 375.

Ve výroku (vi) správní orgán konstatuje, že žalobce porušil povinnosti dle § 15 odst. 1 ZPKT tím, že nejméně v období od 1.6.2007 do 30.6.2009 nepřipisoval a nevyplácel zákazníkům úrokové výnosy z peněžních prostředků na úročených zákaznických účtech v plné výši, když zákazníkům nepřipisoval žádné úrokové výnosy nebo jim připisoval úrokové výnosy ve výši 0,1% p.a. anebo úrokové výnosy ve výši 0,6 násobku diskontní sazby ČNB p.a. vyhlášené k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, čímž se dopustil správního deliktu dle § 157 odst. 2 písm. b) ZPKT a tento správní delikt správní orgán hodnotí jako mimořádně závažný.

Žalobce namítá, že i tento výrok je neurčitý, a to i co do časového určení sankcionovaného jednání. Žalobce připomíná, že již upozorňoval na jistá specifika hospodaření s majetkem zákazníka na účtech při obchodování s cennými papíry na rozdíl od běžných vkladových účtů, ale že se s tím správní orgán nevypořádal. Výše úročení vždy vychází z povahy konkrétní služby. Žalobce uvedl, že zavedl vnitřní předpis popisující způsob úročení a upozornil na to, že v předmětném období fakticky neúročili žádní obchodníci. Poukázal na to, že ceny služeb jsou vždy smluvní a forma zohlednění úroku v rámci cen placených za služby byla zcela v souladu s ustanovením § 14 odst. 5 vyhlášky č. 258/2004 Sb., dle něhož obchodník byl oprávněn vázat výši některých poplatků za poskytování služeb na výši úroku, pokud na to zákazníka výslovně upozorní, což žalobce učinil.

Ohledně časového vymezení soud odkazuje na svá předchozí vypořádání se s touto námitkou s tím, že ani v tomto případě soud námitku důvodnou neshledal.

Z napadeného prvostupňového rozhodnutí je pak patrné, že žalovaný vytýká žalobci, že v době kontroly neměl pravidla výpočtu a připisování úroků zákazníkům z peněžních prostředků uložených na sběrných účtech upraveny žádným právním předpisem, i to, že ačkoli peněžní prostředky zákazníků byly na bankovních účtech vedených ČSOB úročeny za celou skupinu žalobce v rozmezí 1-3 %, zákazníkům byl připisován úrok ve výši 0,1 % ročně, nebo žalobce nepřipisoval žádné úrokové výnosy anebo úrokové výnosy ve výši 0,6 násobku diskontní sazby ČNB p.a.., jak uvedeno ve výroku. Z uvedeného vyplývá, že žalobce úroky od zákazníků inkasoval, avšak svým zákazníkům je nevyplácel, případně je nevyplácel v plné výši. Městský soud se ztotožnil s výkladem ust. § 14 odst. 5 vyhlášky č. 256/2004 Sb. provedeným žalovaným, neboť i on má za to, že z jeho znění nelze dovodit závěr, ke kterému dospěl žalobce, tedy že má umožnit obchodníkům s cennými papíry smluvně stanovit, že se zákazník vzdává, a to předem, části nebo celé výše úroků, které mu náleží. Tento závěr ostatně není možné dovodit ani z odst. 4 tohoto ustanovení, dle kterého obchodník vyplácí úroky z peněžních prostředků zákazníka, které jsou vedeny na zákaznickém bankovním účtu obchodníka, v době a způsobem dohodnutým se zákazníkem. Žalovaný nevzal za prokázané tvrzení žalobce, že úroky ze zůstatků na zákaznických účtech byly zaúčtovány oproti nároku obchodníka na odměnu, neboť toto jeho tvrzení nemá oporu ve spise. Žalovaný také odůvodnil, z jakého důvodu nezohlednil žalobcovo tvrzení o tom, že zpětně úrokový výnos vyplatil, když uvedl, že žalobce tuto skutečnost neuvedl ani v odvolacím řízení, což vyplývá ze správního spisu.

Ve výroku (vii) správní orgán konstatoval, že žalobce porušil povinnost dle § 12e odst.2 ZPKT a § 25 odst. 5 vyhlášky č. 237/2008 Sb. tím, že „neprováděl řádně rekonciliaci zákaznického majetku, kdy nejméně v době konání státní kontroly a do 31.12.2008 neprováděl měsíční kontrolu skutečného stavu peněžních prostředků a peněžních prostředků vedených v účetnictví, čímž se dopustil správního deliktu dle § 157 odst. 3 ZPKT a tento správní delikt správní orgán hodnotí jako poměrně závažný. Výrok opět považuje za neurčitý, a to i do časového určení sankcionovaného jednání. Závěr o vymezení období nemá oporu ve spisu. Správní orgán to dovozuje pouze ze skutečnosti, že mu podklad o provádění měsíčních kontrol byl doložen až k 1.1.2009. Žalobce se vyjádřil již v námitkách proti protokolu ze státní kontroly ze dne 21.10.2008 a předložil opatření k nápravě, a to již před zahájením správního řízení, vysvětlil, že k chybě došlo z důvodu nesprávného označení několika položek v účetním systému. Na základě tohoto jediného dokladu nelze dle žalobce dovozovat trvání závadného stavu po celé účetní období.

Žalobce nezpochybňoval, že se vytýkaného jednání dopustil. Žalovanému následně sdělil, že rekonciliaci majetku bude od 1.1.2009 provádět v měsíčních intervalech. Z toho pak vyšel žalovaný při vymezení období, neboť žalobci vytýkal, že se účetními doklady zabýval pouze jednou ročně, což umožnilo vznik uvedených rozdílů mezi skutečným stavem peněžních prostředků zákazníků a peněžních prostředků vedených v účetnictví. Ke změně tohoto stavu došlo dle žalobce právě od 1.1.2009. Žalovaný i bankovní rada se v rozhodnutí podrobně zabývala významem rekonciliace majetku i tím, že žalobce měl povinnost zajistit shodu dat ve vnitřní evidenci se skutečným stavem. To ale neučinil a v důsledku toho vznikly rozdíly v peněžních prostředcích na zákaznických účtech ve výši několika milionů korun, které ale odhalili až pracovníci při prováděné kontrole. Žalobcem avizovanou nápravu žalovaný zohlednil omezením časového období.

Ve výroku (viii) správní orgán konstatoval, že žalobce porušil povinnost dle § 15 odst. 1 písm. a) zákona o kapitálových trzích ve znění do 30.6.2008 tím, že v celkem pěti případech provedl pokyn za cenu odlišnou od zadání, čímž se měl dopustit správního deliktu dle § 157 odst. 1 písm. p) ZPKT ve znění do 30.6.2008, delikt byl hodnocen jako poměrně závažný. I zde žalobce uvádí, že se k vytýkanému jednání vyjádřil již v námitkách proti protokolu a předložil opatření k nápravě. Tyto nesrovnalosti byly vyřešeny jak systémově (úpravou systému přijímání pokynů za realizační cenu s přesností na dvě desetinná místa) a zpřísněním kontroly, tak ve vztahu k zákazníkům, již před zahájením správního řízení. Zákazníkům, jichž se to týkalo, byla poskytnuta kompenzace. Správní orgán to ale nijak nezohlednil. Dle žalobce se jednalo o překlep pracovníka a nelze ho hodnotit jako systémové pochybení, jak učinil žalovaný. Je přesvědčen o tom, že jednání nenaplňuje materiální znak správního deliktu, a to takovou míru konkrétní nebezpečnosti, aby se dané jednání vůbec nacházelo v hranicích typové nebezpečnosti dané ve znacích jeho skutkové podstaty.

I porušení této povinnosti žalobce připouští s tím, že provedl nápravu a poskytl kompenzaci. Žalovaný ale zdůraznil, že ke kompenzaci zákazníků došlo až v říjnu 2008, tedy v návaznosti ne nedostatky zjištěné správním orgánem v rámci kontrolního protokolu. Žalobci v této souvislosti vytýká, že se příslušným pochybením původně dostatečně nezabýval, ačkoli docházelo k přímému poškození zákazníků. I toto jednání žalobce považuje soud za učiněné v rozporu s povinností obchodníka stanoveným v zákoně o podnikání na kapitálových trzích, zejména s jeho povinností poskytovat investiční služby s odbornou péči a že nešlo o pouhé banální pochybení, jak naznačuje žalobce.

Ve výroku (ix) správní orgán konstatuje, že žalobce porušil povinnost dle § 13 odst. 2 písm. a) ZPKT ve znění do 30.6.2008 a vyhlášky č. 261/2004 Sb. tím, že nevedl řádně deník obchodníka s cennými papíry, když u čtyř evidovaných pokynů z října a listopadu 2007 údaje neodpovídaly skutečnosti, čímž se měl dopustit správního deliktu dle § 157 odst. 1 písm. o) ZKPT ve znění do 30.6.2008. Žalobce uvedl, že i k tomuto se vyjádřil v námitkách do protokolu a předložil opatření k nápravě. K nesrovnalostem došlo chybou při ručním párování pokynů a opomenutím uvést přepočítací kurs zahraniční měny. I tyto nesrovnalosti byly vyřešeny jak systémově, tak ve vztahu k zákazníkům před zahájením řízení. Tuto okolnost zohlednil správní orgán pouze tak, že pochybení nepovažoval za systémové. Je patrné, že hodnocení, zda půjde o systémové pochybení či nikoli, vychází z uvážení orgánu, nezáleží na konkrétních důkazech.

Ani v případě tohoto pochybení žalobce nezpochybňuje, že k němu došlo a poukazuje na provedenou nápravu. Současně uvedl, že jeho jednání nemohlo naplnit materiální znak správního deliktu.

Soud považuje za nutné zdůraznit, že zákon o podnikání na kapitálových trzích výslovně v § 13 upravuje povinnost obchodníka s cennými papíry vést deník, kterým se dle odst. 1 tohoto ustanovení rozumí evidence přijatých pokynů k obstarání koupě, prodeje nebo jiného převodu investičních nástrojů a obchodů uzavřených na základě těchto pokynů. V odstavci 2 jsou pak uvedeny konkrétní údaje, které musí být v deníku evidovány.

Smyslem tohoto ustanovení je zajistit úplné (zachytit veškeré přijaté a předané pokyny) a správné vedení evidence tak, aby byla zaručena transparentnost přijatých a předaných pokynů jak směrem k zákazníkovi, tak i k orgánu dohledu. Toto ustanovení odráží společenský zájem na efektivní kontrole obchodníků s cennými papíry, resp. přijatých a předaných pokynů. Skutečností zůstává, že k tomuto pochybení došlo, a to v několika případech, a že došlo k přímému ohrožení majetku zákazníků, což je v přímém rozporu s definovaným společenským zájmem. Nelze tudíž tvrdit, že vzniklé rozpory v limitních cenách u uvedených pokynů nedosahovaly ani minimální společenské nebezpečnosti nutné pro naplnění materiální stránky správního deliktu. Skutečnost, že žalobce chyby v evidenci průběžně odstraňoval, nemůže být liberačním důvod vztahujícím se ke zproštění odpovědnosti žalobce za spáchaný správní delikt.

Ve výroku (x) správní orgán konstatuje, že žalobce porušil povinnost dle § 12 odst. 1 písm. a) a b) a § 12a odst. 1 písm. a) a § 12b odst. 1 písm. a) ZPKT a § 8 vyhl. č. 258/2004 Sb. ve znění do 30.6.2008 tím, že nezavedl dostatečný systém kontroly obchodů uzavíraných zaměstnanci na vlastní účet, když nejméně v době od 18.9.2007 do 30.4.2008 ne vždy vyžadoval a evidoval čas uzavření obchodů svých zaměstnanců, čímž se měl dopustit správního deliktu dle § 157 odst. 1 písm. n) ZKPT ve znění do 30.6.2008, delikt byl hodnocen jako méně závažný.

Žalobce výrok považuje za neurčitý, i co do časového určení sankcionovaného jednání. Správní orgán spatřuje zanedbání vnitřní kontroly v údajných pochybeních při kontrole obchodování zaměstnanci na vlastní účet. Na základě úvodního zahájení řízení správní orgán zahájil řízení pouze pro pochybení zaznamenaná v období duben a březen 2008, v rozhodnutí rozšiřuje obvinění do minulosti s tím, že předložené evidence a protokoly o kontrole neobsahují u některých obchodů čas provedení obchodu. Žalobce namítá, že pravidla pro provádění osobních obchodů před 30.6.2008 byla upravena § 8 vyhláškou č. 258/2004 méně podrobněji, než později v porovnání s MiFID. Stanovené podmínky za toto období žalobce splnil. Dále poukázal na to, že dle znění § 5 vyhlášky č. 258/2004 Sb. je součástí systému vnitřní kontroly mimo jiné i kontrola prováděná zaměstnancem či řídícím zaměstnancem. Činnost „compliance“, stejně jako činnost auditu, je činnost následné nezávislé kontroly souladu činnosti obchodníka s předpisy. Fakt, že compliance prověřuje provádění obchodů jednou měsíčně nelze dle žalobce vykládat jako porušení jeho povinností. Žalobce poukázal na to, že nemohlo dojít k žádnému střetu zájmů a proto pracovník compliance nepovažoval za nutné v kontrolním protokolu časy u konkrétních obchodů uvést. Ty obchody, u nichž správní orgán shledal nedostatek uvedení přesného času, nespadají do kategorie obchodů určených v § 8 odst. 2 citované vyhlášky, protože nepatřily mezi obchody realizované ze strany zákazníků žalobce.

Podstata tohoto deliktu spočívá ve vedené neúplné evidence. Z ustanovení § 8 vyhlášky č. 258/2004 Sb. vyplývají pravidla pro obchody uzavírané zaměstnanci s tím, že odstavec 2 stanovuje, co má v tomto smyslu upravovat vnitřní předpis žalobce. Není pravdou, že by toto ustanovení ukládalo žalobci povinnost evidovat pouze obecně dobu pokynu, jak dovozuje žalobce, když z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že zaměstnanci měli povinnost hlásit pověřenému zaměstnanci žalobce kromě jiného i dobu obchodu. Dobou uzavření obchodu je dle soudu nutné rozumět jak datum, tak i přesný čas uzavření obchodu. Soud je tedy přesvědčen o tom, že aby mohl žalobce, resp. jeho pracovník, vyhodnotit, zda jednáním zaměstnance nedochází ke střetu zájmů, byl povinen vyžadovat a evidovat přesný čas provedení obchodu u všech zaměstnaneckých obchodů. Není proto důvodná námitka žalobce, že žalobce podmínky dané vyhláškou splnil, pokud evidoval pouze datum pokynu. Podstatné je, že aby mohl příslušný pracovník dospět k závěru, zda provedeným obchodem došlo či nedošlo ke střetu zájmů, musí mít pro své závěry dostatečné podklady, mezi kterými je i datum a čas uzavření obchodu.

Žalobce dále vytýká žalovanému, že zahájil řízení pouze pro pochybení zaznamenaná v období duben a březen 2008 a v rozhodnutí pak nepřípustně rozšířil obvinění do minulosti, když mu vytýká porušení povinnosti „nejméně v době od 18.9.2007 do 30.4.2008“ . K totožnosti skutku se již soud vyjádřil shora u námitky týkající se nezákonnosti Oznámení o zahájení správního řízení, a proto pro úplnost pouze uvádí, že u deliktů trvajících není totožnost skutku dotčena, dojde-li ke změně časového období, po které pachatel udržoval protiprávní stav tak, jako tomu bylo i v případě tohoto protiprávního jednání, kdy k upřesnění časového vymezení došlo na základě žalobcem předložených podkladů – evidence zaměstnaneckých obchodů.

Žalobce také navrhl, aby soud položil ve smyslu článku 234 Smlouvy o ES předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie týkající se sporné otázky. Tento návrh shledal soud nedůvodným, neboť jednak není soudem ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie), tj. soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva a navíc po provedeném řízení nepovažoval rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku.

Důvodné neshledal soud ani námitky žalobce, které směřovaly proti výši a způsobu stanovení výše sankce, která byla žalobci žalobou napadeným rozhodnutím pravomocně uložena a kterou žalobce považuje za zcela nepřiměřenou a neodůvodněnou.

Žalobce vytýká žalovanému, že při ukládání sankce nezohlednil polehčující okolnosti případu, tedy opatření provedená k nápravě a skutečnost, že žalobce po celou dobu spolupracoval se správním orgánem. V rozhodnutích není uvedeno, které konkrétní sankcionované jednání žalobce bylo vyhodnoceno jako nejtěžší a vzhledem ke kterému byla sankce využita pro účely užití absorpční zásady. Správní orgán na místo toho konstatuje, že za nejpřísněji trestané považuje bez dalšího a dokonce ve vzájemném vztahu skutky pod body (i), (ii) a (iii) výroku napadeného rozhodnutí. Pokud žalovaný uváděl úmysl jako důvod uložení sankce, je třeba žalobci úmysl prokázat.

Ohledně námitek týkajících se nesprávného posouzení jednání žalobce uvedených pod ve výrocích (ii), (iii) odkazuje soud na tu část svého rozhodnutí, ve které se vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami a kde ani v případě těchto výroků neshledal ze strany žalovaného a bankovní rady žádné pochybení.

Pokud jde o samotnou výši sankce, z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,

že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 36/32 SbNU 345; 299/2004 Sb.) Z citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu dále vyplývá, že aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele.

Podle § 192 odst. 2 ZPKT (ve znění účinném do 21. 7. 2014) se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2008, čj. 4 As 37/2007 – 119). Jde-li o následky správního deliktu, trestněprávní doktrína je definuje jako „ohrožení nebo porušení zájmů, které jsou jeho objektem, tj. zájmů, k jejichž ochraně zákonná skutková podstata správního deliktu slouží“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 6 A 109/2000 – 73, č. 583/2005 Sb. NSS). Z hlediska určení výměry pokuty je pak nutno hodnotit nejen jaké následky byly správním deliktem způsobeny, ale též jakou měly intenzitu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 25/2006 – 78).

Z prvostupňového rozhodnutí je patrné, že žalovaný se všemi uvedenými okolnostmi zabýval. Správní delikty pod body (i) až (vi) výroku rozhodnutí vyhodnotil jako mimořádně závažné, věcně provázané, svědčící o zásadní ignoranci zájmů zákazníků a upřednostňování zájmů účastníka řízení. Pokud žalovaný shledal všechny tyto trestané správní delikty stejně závažnými, nelze po něm požadovat, aby uměle konstruoval hierarchické vztahy mezi těmito delikty, jak požaduje žalobce. V daném případě pak žalobce pak z hlediska ukládané pokuty považoval skutky a správní delikty uvedené v bodech (i) až (iii) výroku, které vyhodnotil jak zcela zásadní, fakticky stejně závažné, navzájem propojené jak věcně, tak i skutkově, neboť všechna směřovala ku prospěchu žalobce a příslušných osob na úkor zákazníka.

Správní orgán se podrobně zabýval významem zjištění investičního profilu zákazníků pro řádné poskytování investičních služeb, důsledky finanční zainteresovanosti zapojených osob na nadměrném obchodování v rozporu s investičním profilem zákazníků i dalšími důležitými okolnostmi spáchání jednotlivých deliktů. Zabýval se též následky protiprávního jednání v podobě narušení či ohrožení veřejných zájmů na zjištění skutečného investičního profilu zákazníků, na ochraně majetku zákazníků, na řádném obsahu investičních doporučení, na adekvátní úpravě řídícího a kontrolního systému, na řádném vedení deníku a na řádné kontrole zaměstnaneckých obchodů.

V odůvodnění rozhodnutí o rozkladu bankovní rada žalovaného posuzovala správnost závěrů orgánu I. stupně ve vztahu k ukládané sankci a uvedla v dostatečném rozsahu všechny důvody, pro které se ztotožnila s úvahami prvoinstančního orgánu. Městský soud tak dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně i bankovní rada dostály požadavku § 192 odst. 2 ZPKT a dostatečně, uceleně a logickým způsobem zhodnotily všechna v zákoně uvedená kritéria.

Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku 6 As 159/2014 poukázal také na to, že při ukládání sankce lze nad rámec kritérií uvedených v zákoně přihlédnout i k jiným okolnostem, pokud jsou svojí povahou podstatné pro posouzení závažnosti správního deliktu, a které by s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu mohly být kvalifikovány jako polehčující či přitěžující. Takovýto postup odpovídá obecné trestněprávní zásadě individualizace trestu, resp. trestní sankce, jejímž smyslem je, aby co nejvíce odpovídala okolnostem případu. Jinými slovy, aby byla co nejvíce „spravedlivá“. Případné zohlednění těchto kritérií spadá do rámce správního uvážení příslušného správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 106/2012 – 45). Správní orgán v tomto směru vzal v úvahu polehčující okolnosti spočívající v tom, že žalobce v rámci některých skutků přijal opatření k nápravě, kterými protiprávní jednání, příp. protiprávní stav ukončil. S ohledem na závažnost a okolnosti vytýkaného protiprávního jednání (viz výše) však nepřikládal těmto skutečnostem zásadní význam. Městský soud je toho názoru, že prvostupňový orgán ani bankovní rada tímto postupem nevybočily ze zákonných mezí správního uvážení. Přitom je nutno zohlednit, že ve správním trestání neexistuje institut účinné lítosti a nelze proto použít ani analogicky úpravu obsaženou v trestním zákoně, protože účinnou lítost je možno uplatnit jen u taxativně vymezeného okruhu trestných činů, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17.1.2013, č.j. 8 Afs 17/2012-375, ve kterém odkázal na § 33 trestního zákoníku a § 66 trestního zákona z r. 1961. Konstatoval také, že pokud účastník řízení činil kroky k nápravě po zahájení státní kontroly, nemohl se tímto způsobem zbavit odpovědnosti za správní delikty. Jednou z podmínek účinné lítosti je navíc dobrovolnost nápravy. Proto i tuto námitku shledal soud nedůvodnou.

K námitce týkající se prokázání úmyslu žalobce považuje soud za nutné zdůraznit, že delikty dle ZPKT, za které je žalobce postihován, jsou založeny na principu objektivní odpovědnosti a pro závěr o naplnění jejich skutkové podstaty se nevyžaduje zkoumání subjektivní stránky v podobě zavinění. K zavinění tudíž lze přihlédnout jako k fakultativnímu kritériu pouze při úvahách o výši uložené sankce. Z odůvodnění rozhodnutí prvostupňového orgánu přitom nelze vyvodit, že by při úvahách o výši sankce k zavinění žalobce orgán I. stupně jakkoliv přihlížel (ať už jako polehčující či přitěžující okolnosti). Bankovní rada pak bez bližšího upřesnění uvádí, že „z odůvodnění uložené sankce je patrné, že správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že nebezpečnost jednání zvyšuje systémovost a úmysl. Úmyslné zavinění uvedených skutků správní orgán prvního stupně prokázal, jak je patrné odůvodnění napadeného rozhodnutí.“ Z uvedeného ale nevyplývá, že by správní orgány úmysl na straně žalobce hodnotily jako přitěžující okolnost při ukládání pokuty, když prvostupňový správní orgán toto hledisko vůbec nezmiňuje. Pro úplnost považuje soud za nutné uvést, že žalobce v podané žalobě pouze uvedl, že „zostření sankce správní orgán zdůvodňuje tím, že údajné jednání žalobce bylo motivováno úmyslem generovat zisk na úkor zákazníků…, údajná systémovost a úmysl, které jsou údajně zohledněny v rozhodnutí o uložení sankce, nebyly ze strany správního orgánu vůbec prokázány… a i úmysl, je-li uvažován jako důvod uložení sankce, je třeba žalobci prokázat“. Ke zcela shodnému tvrzení žalobce se vyjádřil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, ve kterém k těmto vyjádřením žalobce uvedl, že „motivaci stěžovatele ke generování zisku na úkor zákazníků nelze ztotožňovat s úmyslem jako formou zavinění a součástí subjektivní stránky deliktu. Je třeba též zopakovat, že prvostupňový správní orgán, jehož rozhodnutí bylo napadeným rozhodnutím bankovní rady potvrzeno, zavinění stěžovatele při úvahách o výši sankce nezkoumal“.

Žalobce také namítá, že v napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí orgánu I. stupně není výslovně uvedeno, které jedno konkrétní sankcionované jednání žalobce bylo vyhodnoceno jako nejtěžší, a vzhledem ke kterému byla sankce využita pro účely užití absorpční zásady. Považuje za nedostatečné, když správní orgán konstatoval, že za nejpřísněji trestané považuje ve vzájemném vztahu tři skutky pod bodem (i), (ii) a (iii) výroku napadeného rozhodnutí. Dle soudu je toto konstatování pro posouzení výše pokuty dostatečné, neboť z prvostupňového rozhodnutí je patrné, že žalovaný při vícečinném souběhu správních deliktů vycházel ze zásady absorpce, když posoudil závažnost deliktu a úhrnný trest uložil za nejzávažnější z nich. Žalovaný za rozhodné pro uložení pokuty považoval skutky a delikty pod body (i), (ii) a (iii), které jsou podle něj nejzávažnější a žalobci uložil pokutu dle § 157 odst. 14 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve výši výši 20.000.000,- Kč. Na základě textu zákona není možné v posuzovaném případě dospět k objektivnímu závěru o tom, který z deliktů vytýkaný žalobci je nejzávažnější. Zásada absorpce představuje institut, na jehož základě přísnější trest pohlcuje trest mírnější. Žalovaný tak postupoval správně, pokud uložil žalobci úhrnný trest (trest za několik deliktů, při němž se používá absorpční zásada). Vzhledem k tomu, že v daném případě nelze rozlišit, pro který z deliktů je určen nejzávažnější trest, postupoval žalovaný správně, pokud uložil úhrnný trest a svůj postup náležitě odůvodnil.

Žalobce považuje za naprosto nedostatečné odůvodnění konkrétní výše uložené pokuty, která byla stanovena v maximální možné výši 20.milionů Kč. Soud na rozdíl od žalobce dospěl k závěru, že žalovaný řádně zkoumal jeho poměry, když vyšel z rozvahy žalobce a výkazu zisku a ztrát, které žalobce vykázal k 31.12.2009 vlastní kapitál ve výši 168,2 mil Kč a také ze zjištění, že žalobce za období let 2007 – 2009 dosáhl čistého kumulovaného zisku po zdanění ve výši 168,9 mil Kč. Tyto závěry o jeho finanční situaci ani žalobce nijak nerozporuje. K tvrzení žalobce o likvidačním charakteru uložené pokuty, zdůrazňuje soud, že i Nejvyšší správní soud dovodil, že aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. S ohledem na závažnost jednání žalobce a na finanční poměry žalobce soud uloženou pokutu z uvedeného hlediska považuje za přiměřenou. Z uvedených zjištění učinil žalovaný správný závěr o tom, že uložením pokuty ve stanovené výši nehrozilo v době vydání rozhodnutí existenční ohrožení žalobce.

Žalobce také poukázal na to, že správní orgán je detailně seznámen s problémy, jimž žalobce čelí v souvislosti s mediální kampaní, jež je proti němu vedena v mezinárodním měřítku a jež mu působí značné ekonomické a reputační škody, z čehož dovozuje, že není pravdou, že by nedoložil konkrétní dopady reputačních problémů, jímž čelí. Správnímu orgánu je známo, že žalobce byl nucen opustit postupně veškeré zahraniční trhy a že musel ukončit spolupráci se všemi investičními zprostředkovateli na základě rozhodnutí ČNB. Byl nucen k rozhodnutí o změně předmětu podnikání k 1.3.2011. K tomuto obecnému tvrzení soud konstatuje, že ani tato tvrzení nesvědčí o tom, že by žalobce v průběhu správního řízení doložil, jaký ekonomický dopad měly tvrzené reputační problémy, což s ohledem na obecnost námitky konstatovala v napadeném rozhodnutí i bankovní rada.

Žalobce dále v podané žalobě odkázal na rozhodnutí žalovaného ve věci společnosti BH Securities, ve kterém byla této společnosti uložena pokuta ve výši pouze 1,25 mil za jednání širší a dlouhodobější. Následně pak založil část rozhodnutí žalovaného ve věci M-cent s.r.o., ze kterého také dovozuje zcela odlišný přístup žalovaného k subjektu na kapitálovém trhu a porušení zásady legitimního očekávání.

Soud předesílá, že odkaz na ojedinělé případy nemůže založit žalobci legitimní očekávání, co do výše ukládané sankce. Správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132). Žalobce ale pouze poukazuje na dvě rozhodnutí, bez toho, že by uvedl nějaké konkrétní okolnosti, ze kterých dovozuje odlišný přístup žalovaného v těchto věcech a ve věci nyní projednávané. Z tvrzení žalobce zejména není patrné, jak tyto věci souvisí a proč by na ně měl žalovaný nahlížet shodně. Soud si obě žalobcem zmiňovaná rozhodnutí žalovaného opatřil, včetně rozhodnutí navazujících, a provedl jimi na žádost žalobce důkaz. Nezjistil ale žádné skutečnosti, které by zakládaly legitimní očekávání žalobce, že v jeho věci žalovaný s ohledem na tato rozhodnutí rozhodne jinak. Předmětem řízení se společností M-cent s.r.o. bylo nadměrné obchodování a nepořizování záznamů komunikace se zákazníky, za což mu byla jednak uložena pokuta, ale také zrušena registrace. Šlo o zcela neporovnatelná rozhodnutí, a to i z toho důvodu, že společnosti M-cent s.r.o. byla uložena sankce jako investičnímu zprostředkovateli, kterým ale žalobce není. Ani z rozhodnutí ve věci společnosti BH Securities, soud nezjistil porušení zásady legitimního očekávání, neboť této společnosti jsou kladena za vinu jednání odlišná od jednání vytýkaných žalobci. Žalobce sám ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí netvrdí, z čeho své legitimní očekávání dovozuje.

Soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v rozporu se zásadou rovného zacházení a legitimního očekávání, neboť žalobce sice poukazuje na některá rozhodnutí, není však patrné, zda žalovaný vycházel ze shodných okolností a zda posuzoval shodná skutková jednání.

Pokud žalobce poukazuje na to, že správní řízení s některými zprostředkovateli druhé úrovně nebylo zahájeno, ve shodě s bankovní radou žalovaného soud konstatuje, že tato skutečnost nemůže zakládat legitimní očekávání žalobce, že ani s ním řízení nebude zahájeno.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je tak patrné, že správní orgán I. stupně i bankovní rada dostatečným způsobem odůvodnili a vyhodnotili jednotlivá hlediska daná § 192 odst. 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Nelze přehlédnout, že žalobcovy námitky o nedostatečném odůvodnění uložené pokuty jsou v podstatě námitkami, kterými se žalobce bránil v průběhu celého správní řízení, a které uplatnil v podané žalobě a které byly soudem jako nedůvodné vyvráceny. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí jsou patrná hlediska, jimiž se správní orgány při úvaze o výši sankce řídily, a proto stanovenou pokutu ve výši 20 mil. Kč i on považuje za odpovídající protiprávnímu jednání žalobce.

Vzhledem k tomu, že po projednání podané žaloby na základě výše uvedeného odůvodnění neshledal soud důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Nelze přehlédnout, že žalobce v podané žalobě žádal, aby soud rozhodnutím upustil od trestu, který byl žalobci uložen, popř. aby svým rozhodnutím trest zmírnil.

O tomto návrhu soud rozhoduje dle ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s., podle něhož rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odst. 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním nikoliv v zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.

Městský soud připouští, že se uložená pokuta může žalobci jevit jako částka vysoká, z jeho hlediska nepřiměřená, ale Městský soud v Praze má za to, že s ohledem na důvody pro které byla pokuta uložena, i s ohledem na to, že žalobce pouze uvádí jako důvod moderace zjevně nepřiměřenou výši trestu, kterou nijak neprokazuje, nelze v této věci dovodit splnění zákonem stanovených podmínek pro moderaci. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.1.2014, č.j. 9As 39/2013-34, ale i v rozsudcích předcházejících, např. v rozsudku ze dne 30.11.2012, č.j. 1As 30/2004-82, představuje tento postup soudu výjimečný institut, neboť ve správním soudnictví je pravidlem kasační přezkum, který nedává správnímu soudu pravomoc k tomu, aby správní rozhodnutí sám měnil. Může jej pouze zrušit či zamítnout nedůvodný návrh, případně vyslovit nicotnost správního rozhodnutí. Užitím moderačního práva soud nahrazuje správní uvážení správního orgánu o výši trestu; takový zásah je však zásahem dovoleným, umožněným soudu ustanovením § 78 odst. 2 s.ř.s. Soud se v takovém případě chová obdobně jako správní orgán a pro případ moderace je nadán vlastním uvážením a může tak výjimečně zasáhnout do výše trestu. Tím, že trest sníží nebo od něj upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu, nýbrž vykonává svou zvláštní zákonnou pravomoc, která mu náleží stejně jako pravomoc rušit správní rozhodnutí. Z citovaného ustanovení vyplývá, že moderace přichází v úvahu pouze tehdy, je-li uložená pokuta zjevně nepřiměřená. Při úvaze o tom, zda v konkrétním případě jde o sankci zjevně nepřiměřenou, je nutno přihlédnout ke všem okolnostem daného případu. Soud ale právě s ohledem na charakter protiprávního jednání neshledal důvody pro moderaci, když jak již shora uvedl, pokutu nepřiměřenou neshledal.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst.1 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení.

Jako nedůvodný soud shledal požadavek žalovaného, který žádal, aby mu soud přiznal na nákladech řízení paušální náhradu coby nákladů hotových výdajů za 2 úkony po 300,- Kč (sepsání vyjádření k žalobě a účast u jednání) tj. 600,- Kč. Soud je přesvědčen o tom, že závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7.10.2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, ze kterého zřejmě žalovaný při stanovení svého požadavku vycházel, na žalovaného, který v řízení vystupuje jako správní orgán státu, nedopadají. Ústavní soud v citovaném nálezu vycházel ze specifického účelu civilního procesu s tím, že se snažil vyřešit nerovné postavení „zejména chudých a právně nevzdělaných jednotlivců při uplatňování jejich práva na přístup k soudu“ Z toho je patrné, že ústavní soud řešil přiznání paušální náhrady za zcela jiných podmínek. Nelze totiž odhlédnout od toho, že žalovaný jako správní orgán disponující skupinou právních odborníků v řízení před správním soudem obhajuje závěry svých vlastních rozhodnutí, tzn. že je ve zcela odlišném postavení nežli žalovaný v civilním řízení. V souladu s ustálenou soudní judikaturou soudy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6As 40/2006 - 87, publikovaný pod č. 1260/2007 ve Sbírce rozhodnutí NSS, popř. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7Afs 11/2014 \u001e 47 a tam citovanou judikaturu) ve správním soudnictví nepřiznávají žalovaným správním orgánům právo na náhradu nákladů řízení ani v případě, kdy je správní orgán zastoupen advokátem, právě s ohledem na to, že obhajoba vlastního rozhodnutí je předmětem činnosti správního orgánu a přiznat náhradu nákladů by bylo možné pouze v případě, že by správní orgán prokázal, že mu vznikly náklady nad rámec jeho běžné činnosti. O to víc to platí pro vztah k požadavku úhrady pouze paušální náhrady.

Soud navíc poukazuje na to, že k otázce aplikace nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 se vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6As 135/2015 – 79, dostupném na www.nssoud.cz, v němž řešil otázku, zda není potřeba ustanovení § 60 odstavec 1 s. ř. s. interpretovat souladně s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014, (publikován pod č. 275/2014 Sb.) týkajícím se rovnosti účastníků civilního řízení a práva nezastoupeného účastníka řízení na paušální náhradu hotových výdajů. Shledal ale, že tomu tak není. Ústavní soud v citovaném nálezu prováděl interpretaci ustanovení § 137 občanského soudního řádu v tehdy účinném znění, nikoliv interpretaci soudního řádu správního. Řada argumentů nanesených Ústavním soudem není pro oblast správního soudnictví využitelná. Zejména je nutno poukázat na to, že Ústavní soud shledal existenci nepravé (teleologické) mezery v právu, kterou byl nucen výkladem pomocí analogie zaplnit, v tom, že je porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Měl přitom na mysli rovnost stran konkrétního sporu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, č. j. 6Ads 299/2014 \u001e 25 vyjadřující se k dílčí otázce, zda citovaný nález Ústavního soudu dopadá na věci sociální péče souzené ve správním soudnictví).

Ze shora uvedených důvodů Městský soud dospěl k závěru, že žalovanému, který byl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení z uvedených důvodu nepřísluší, a proto rozhodl ve výroku II, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 26. listopadu 2015

JUDr. Hana Veberová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Kotlanová

", "next": 199056}