Dle žalované žalobce neuplatňoval standardy snižující rizika úvěrových obchodů, kdy obecné standardy řízení úvěrového rizika jsou odborné veřejnosti známy. Orgán dohledu také publikoval na svých internetových stránkách řadu úředních sdělení, výkladových stanovisek a odpovědí na často kladené dotazy, a v případě nejasností též odpovídá na individuální dotazy finančních institucí. Nedostatky zjištěné správním orgánem prvního stupně však nenasvědčují neznalosti příslušných procesů řízení úvěrového rizika, ale spíše nedostatku opravdového zájmu na tom, aby se minimalizovala rizika spojená s podnikatelskou činností žalobce. Správní orgán prvního stupně nevytýkal žalobci, že nepřijal taková výjimečná opatření, která nejsou obecně rozšířená, většina opatření je pak správním orgánem prvního stupně zmiňována spíše jako příklad správné a nikoliv jediné možné praxe, přičemž, pokud s tím žalobce nesouhlasil, bylo na něm, aby doložil, že aplikoval jiná adekvátní opatření. Z nedostatků a vyjádření žalobce proto žalovaná dovodila, že žalobce, aby vyhověl poptávce zákazníků po dostupných úvěrech, přestával věnovat dostatečnou pozornost o tomu, zda rizika spojená s úvěrovým obchodem žadatele o úvěr zcela nediskvalifikují, žalobce je přitom institucí, která by měla dbát zvýšené obezřetnosti při poskytování úvěrů, neboť finanční prostředky poskytované jako úvěry pocházejí z vkladů získaných od veřejnosti. Z důvodu rozsahu a závažnosti zjištěných nedostatků, není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že prvostupňové rozhodnutí neobsahuje odůvodnění nezbytnosti přijetí opatření, resp. odůvodnění proč nebyla přijata opatření mírnější.
Nedostatky řídicího a kontrolního systému jsou takové závažnosti, že ohrožují stabilitu žalobce a nedostatky nejsou napravitelné, neboť vlivem zásadních chyb v úvěrové činnosti žalobce se zhoršila kvalita jeho úvěrového portfolia natolik, že náprava by vyžadovala nejen zcela zásadní změnu v řízení úvěrového rizika do budoucnosti, ale v návaznosti na již vzniklé pohledávky z úvěrů především podstatné doplnění kapitálu, neboť i v případě dotvoření opravných položek by ukazatel kapitálové přiměřenosti poklesl pod zákonem stanovené minimum. Žalovaná se proto ztotožnila se závěrem správního orgánu prvního stupně, že nedostatky jsou zásadní povahy a v rozporu s povinností družstevní záložny postupovat podle ust. § 1 odst. 5 písm. b) zákona o družstevních záložnách obezřetně a s náležitou péčí, zejména podnikat způsobem, který neohrožuje návratnost vkladů jejich členů a její bezpečnost a stabilitu.
Namítal-li žalobce nepodloženost závěru správního orgánu prvního stupně, že bude docházet k nárůstu pohledávek v selhání, BR uvedla, že se jednalo o zcela logickou úvahu správního orgánu prvního stupně, který v selhání dlužníků spatřoval důsledky nedostatečného řízení úvěrového rizika, přičemž vycházel též ze skutečnosti, že se kvalita úvěrového portfolia žalobce v krátkém období výrazně zhoršila. BR je pak z úřední činnosti známo, že scénář nastíněný v prvostupňovém rozhodnutí se ukázal reálný, neboť z výkazů žalobce je zřejmé, že v měsíci říjnu 2013 dosáhl objem pohledávek kategorizovaných jako pohledávky se selháním dlužníka cca 80 % úvěrového portfolia žalobce (pohledávky za jinými osobami než úvěrovými institucemi). V této souvislosti poukázala na negativní trend ekonomických ukazatelů žalobce počínaje druhým čtvrtletím 2013, kdy k 30. 9. 2013 ztráta žalobce činila 118 mil. Kč, vykazovaná kapitálová přiměřenost klesla od počátku roku z 10, 87 % na 9,86 % a vykázaný přebytek kapitálu nad kapitálovými požadavky k 30. 9. 2013 činil 223 mil. Kč. Od června 2013 pak vzrostly pohledávky za klienty v selhání ze 745 mil. Kč na 7,9 mld. Kč (nesnížené o opravné položky), což představuje zhruba 74,6 % celkového objemu klientských pohledávek, kdy podíl pohledávek se selháním dlužníka tak byl dvojnásobný oproti sektorovému průměru 36,9 %, navíc k 30. 9. 2013 vykazoval žalobce opravné položky k pohledávkám za klienty ve výši 337,5 mil. Kč. Za takových okolností je podle názoru BR zjevné, že nelze předpokládat, že by mírnější opatření odůvodňovala předpoklad, že dojde k takovému zlepšení situace, které by umožnilo žalobci řádně pokračovat v další činnosti a neohrozit návratnost vkladů svěřených mu jeho členy. Ve stavu, v jakém se žalobce nacházel ke dni vydání napadeného rozhodnutí, by bezpečné nápravy nebylo dosaženo ani za cenu radikální změny přístupu žalobce k povinnostem, které družstevním záložnám ukládají příslušné předpisy, bankovní rada proto shledala zjevně neopodstatněnými námitky žalobce, že opatření spočívající v odejmutí povolení je nepřiměřené, rozklad žalobce tudíž zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
IV. Žaloba
20. Žalobce v rozsáhlé žalobě namítal procesní vady i nesprávné právní posouzení věci, přičemž žalobní námitky uplatnil v žalobních bodech, které lze uvést v následně uvedených okruzích.
21. Nezákonnost procesního postupu správních orgánů
body 41 – 52 žaloby:
Žalobce uvedl, že v případě správního řízení zahájeného dne 7. 5. 2013 šlo původně o 60 různých úvěrových případů, v prvostupňovém rozhodnutí se však v seznamu kontrolovaných úvěrových pohledávek (bod 4) objevil další úvěrový případ, a sice úvěrová pohledávka za dlužníkem BASE TRADE, s.r.o. Žalobce se tak v rámci správního řízení k tomuto úvěrovému případu neměl možnost jakkoli vyjádřit.
Správní orgán prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí ani v rámci Protokolu o kontrole neuvedl, jakým způsobem byl prověřovaný vzorek 33 úvěrových dlužníků sestaven. V období od 1. 7. 2012 do 31. 3. 2013 bylo poskytnuto pouze 31 úvěrů z kontrolovaného vzorku a nikoli 35, jak uvedl správní orgán prvního stupně. Ve skutečnosti se o žádný vzorek nejednalo, nýbrž o skupinu pečlivě vybraných případů, na nichž se správní orgán prvního stupně snažil demonstrovat jím vytýkaná porušení a katastrofální stav činnosti žalobce. Žalobce navrhl provést důkaz schváleným plánem kontrol na místě v rámci dohledu správního orgánu prvního stupně nad úvěrovými institucemi na rok 2013, který byl schválen v roce 2012.
body 53 – 60 žaloby:
Bankovní rada odkázala na text kapitoly 1.10.1. Protokolu o kontrole za účelem objasnění postupu správního orgánu prvního stupně při výběru kontrolovaného „vzorku“ úvěrových pohledávek, jehož nejasnost byla žalobcem namítána. V dalším textu napadeného rozhodnutí, přitom bankovní rada zdůraznila, že Protokol o kontrole měl na prvostupňové rozhodnutí naprosto marginální vliv. Z uvedeného tedy vyplývá, že Protokol o kontrole a zjištění učiněná v rámci kontroly na místě zřejmě až tak marginální vliv na správní řízení a prvostupňové rozhodnutí, potažmo napadené rozhodnutí, neměla. Dle názoru žalobce nelze dovodit, že z prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, že by byl kontrolovaný vzorek úvěrových případů vybrán nestandardně, jelikož z něho nelze dovodit, jakým způsobem byl kontrolní vzorek vybrán. Kromě toho žalobce zpochybnil, že by byl naplněn požadavek ust. § 3 správního řádu, a že by byl skutečně zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
body 61 – 63 žaloby:
Prvostupňové rozhodnutí neobsahuje všechny podklady pro rozhodnutí, resp. informace, ze kterých správní orgán prvního stupně při svém rozhodování vycházel, ani úvahy, na základě kterých například sestavil vzorek kontrolovaných úvěrových případů, postup správního orgánu prvního stupně při sestavení kontrolovaného vzorku je tedy nepřezkoumatelný. Kromě toho bylo porušeno právo žalobce coby účastníka správního řízení zakotvené v ust. § 36 odst. 2 a 3 správního řádu (právo vyjádřit v řízení své stanovisko a právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí).
body 64 – 68 žaloby:
Správní orgány obou stupňů opomenuly svoji povinnost stanovenou jim v ust. § 50 odst. 3 správního řádu, podle něhož „je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“. Nebylo totiž uvedeno, zda se správní orgán prvního stupně snažil objasnit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, jakým je například stav Fondu pojištění vkladů a na který v konečném důsledku prvostupňové rozhodnutí má poměrně zásadní vliv. Dále není dostupný jediný podklad či podnět objasňující důvod tak masivní a exponované kontroly, přičemž žalobce je přesvědčen, že jím pravidelně zasílané reporty správnímu orgánu prvního stupně a údaje v nich obsažené tuto potřebu vyvolat nemohly. Pokud měl správní orgán prvního stupně informace, podněty (důkazy) z jiných zdrojů, například od jiných správních orgánů, není jasné, z jakého důvodu o této skutečnosti není založen písemný materiál ve správním spise.
22. Nezákonný postup při zjišťování skutkového stavu:
body 69 – 81 žaloby:
V průběhu celého správního řízení vycházely správní orgány ze zjištění učiněných správním orgánem prvního stupně v rámci kontroly na místě, na kterou je v prvostupňovém rozhodnutí odkazováno. Přestože v úvodu prvostupňového rozhodnutí tato zjištění označuje správní orgán prvního stupně jako předběžná, v dalším textu tato zjištění označuje za skutková, tedy za konečná zjištění o skutkovém stavu věci, správní orgán prvního stupně tímto pasivně přejal zjištění učiněná v rámci kontroly na místě. Přitom kontrola na místě ještě ani nebyla ukončena, neboť dne 4. 9. 2013 byl správním orgánem prvního stupně žalobci teprve předán Protokol o kontrole, proti němuž žalobce podal námitky ve stanovené lhůtě dne 31. 10. 2013, tedy 6 dní po podání rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že o písemných a zdůvodněných námitkách proti Protokolu o kontrole nebylo do dne vydání napadeného rozhodnutí rozhodnuto, přestože tyto námitky byly podány již dne 31. 10. 2013, nemohla být zjištění správního orgánu prvního stupně zachycená v Protokolu o kontrole do skončení správního řízení považována za konečná. Správní orgány obou stupňů však k těmto předběžným zjištěním ve správním řízení přistupovaly jako ke zjištěním skutkovým, tzn. zjištěním učiněným ve správním řízení a tedy zjištěním o skutkovém stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ust. § 3 správního řádu.
Správní orgán prvního stupně navíc Protokol o kontrole učinil součástí správního spisu a z Protokolu o kontrole se tak stal podklad pro prvostupňové rozhodnutí, a to i přesto, že žalobce neměl reálnou možnost se k tomuto pokladu pro rozhodnutí vůbec vyjádřit. Protokol o kontrole se totiž součástí správního spisu a podkladem pro rozhodnutí mohl stát nejdříve dne 2. 9. 2013, kdy byl Protokol o kontrole vyhotoven (dle tvrzení bankovní rady na str. 5 napadeného rozhodnutí byl Protokol o kontrole zařazen do správního spisu dne 6. 9. 2013). Avšak správní orgán prvního stupně již usnesením ze dne 27. 8. 2013, č. j. 2013/9594/570, sp. zn. Sp/2013/161/573, určil žalobci podle ust. § 39 odst. 1 správního řádu lhůtu 10 pracovních dní ode dne doručení tohoto usnesení, ve které se podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu může vyjádřit k podkladům rozhodnutí shromážděným správním orgánem ve správním řízení vedeném pod sp. zn. Sp/2013/161/573. V tomto usnesení přitom správní orgán prvního stupně výslovně uvedl, že podklady pro rozhodnutí považuje za úplné. Správní orgán prvního stupně jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí použil tak nejen předběžná zjištění učiněná v dosud probíhající kontrole na místě, ale současně jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí použil Protokol o kontrole, ačkoli tento byl do správního spisu zařazen až poté, co správní orgán prvního stupně určil žalobci lhůtu k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí s tvrzením, že podklady pro rozhodnutí jsou již kompletní.
body 82 – 89 žaloby:
Bankovní rada nepochopila námitku žalobce o předběžných zjištěních. Podstata námitky žalobce byla taková, že skutková zjištění učiněná v rámci kontroly na místě a zachycená v Protokolu o kontrole jsou stále ještě předběžná, jelikož dosud nebylo ukončeno řízené o námitkách podaných proti Protokolu o kontrole, přičemž však tato stále ještě předběžná zjištění byla správním orgánem prvního stupně převzata jako skutková zjištění do správního řízení. Správní orgán prvního stupně převzal vyhodnocení podkladů od kontrolních pracovníků tohoto orgánu, ke kterým se však žalobce v té době neměl možnost vyjádřit. Správní orgán prvního stupně by neměl bez dalšího přebírat závěry učiněné v rámci kontroly, dokud tato kontrola řádně neskončila a kontrolovaná osoba se k nim neměla možnost vyjádřit. Správní orgán v případě potřeby může pracovat s podklady (důkazními prostředky) získanými v průběhu kontroly, pokud kontrola a správní řízení probíhají souběžně, avšak měl by si je naprosto samostatně vyhodnotit dle vlastní úvahy. To je také důvod, proč žalobce nesouhlasí s argumentem bankovní rady, že nic nebrání tomu, aby předběžná zjištění byla následně považována za zjištění konečná. Správní orgán prvního stupně si podklady získané kontrolou na místě samostatně nevyhodnotil a kontrola na místě také nebyla řádně ukončena, z tohoto hlediska by tedy bankovní rada měla považovat za podstatné zabývat se otázkou, jaká zjištění byla provedena v rámci kontroly na místě, a to ve smyslu ust. § 89 odst. 2 správního řádu, když je povinna přezkoumávat i soulad řízení předcházejícího prvostupňovému rozhodnutí s právními předpisy, což však neučinila.
Skutečnost, že se v textu prvostupňového rozhodnutí explicitní odkaz na Protokol o kontrole objevuje jen sporadicky, žalobce považuje za pouhou formalitu, na kterou by se bankovní rada neměla omezovat, důležitější je faktická podstata věci. Kromě toho se v textu prvostupňového rozhodnutí na řadě míst objevují odkazy na závěry kontroly na místě, což lze považovat za ekvivalentní k textu Protokolu o kontrole, čímž bylo porušeno zejména právo žalobce zakotvené v ust. § 36 správního řádu, a sice právo se před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřit ke všem podkladům rozhodnutí a v návaznosti na to navrhovat důkazy a činit jiné návrhy. Do okamžiku předání Protokolu o kontrole žalobci dne 4. 9. 2013 pak žalobce nebyl ze strany správního orgánu prvního stupně informován zejména o závěrech ohledně změny kategorizace kontrolovaných úvěrových pohledávek, ani ohledně dodatečného vytvoření opravných položek k těmto pohledávkám nařízeného správním orgánem prvního stupně, a to ve velmi vysoké (likvidační) výši. Správním orgánem prvního stupně byl do té doby napadán zejména řídicí a kontrolní systém žalobce jako takový. Žalobce tak neměl reálnou možnost reagovat na tyto závěry a směřování správního řízení adekvátním způsobem, jako tak učinil například v rámci kontroly na místě (námitky proti Protokolu o kontrole), jejíž případné konečné závěry jsou však v tuto chvíli bezpředmětné.
23. Další procesní vady postupu ve správním řízení:
body 90 – 105 žaloby:
Při kontrole na místě, která proběhla ve dnech 29. 4. až 3. 5. 2013 v prostorách žalobce na adrese jeho sídla, byly kontrolními pracovníky správního orgánu prvního stupně shlédnuty úvěrové složky z vybraného kontrolního vzorku podle oznámení o kontrole na místě ze dne 22. 4. 2013 a žalobci bylo uloženo nakopírovat či naskenovat pouze některé vybrané dokumenty z jednotlivých složek. Zbývající obsah úvěrových složek nebyl požadován jako podklad do správního řízení (ani pro kontrolní řízení) a nestal se tedy součástí správního spisu.
Přestože si správní orgán prvního stupně vyžádal od žalobce řadu informací a podkladových materiálů, do skončení správního řízení nedisponoval u jednotlivých kontrolovaných úvěrových obchodů kompletními úvěrovými složkami, jak byly vyhotoveny a založeny žalobcem. Správní orgán prvního stupně si nechal zaslat pouze některé vybrané dokumenty a podklady nebo jejich fragmenty z úvěrové složky daného obchodního případu a neměl tak možnost daný případ posuzovat v celkovém kontextu. Jen stěží tak může být naplněna zásada materiální pravdy dle ust. § 3 a § 50 odst. 2 správního řádu, když správní orgán prvního stupně jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí použil pouze část spisové dokumentace vedené žalobcem ve vztahu k úvěrovým případům kontrolovaným správním orgánem prvního stupně v rámci kontroly na místě. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je však správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Správní orgán prvního stupně však v předmětném správním řízení zjišťoval pouze okolnosti svědčící v neprospěch žalobce. Správní orgán prvního stupně se omezil pouze na formální hodnocení věci, a to i přesto, že sám dospěl k závěru, že formalizované dokumenty, které použil jako podklad pro prvostupňové rozhodnutí, nezachycují úplný skutečný stav, což správní orgán prvního stupně vedlo mimo jiné k závěru o porušení ust. § 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb.
S ohledem na rychlost vydání prvostupňového rozhodnutí bylo zcela jistě toto rozhodnutí vyhotoveno správním orgánem prvního stupně dávno před tím, než obdržel vyjádření žalobce k podkladům pro rozhodnutí a k němu přiložené důkazy, a v necelých devíti dnech zapracoval pouze útržkovitou a zcela nepřípadnou reakci na argumentaci žalobce uvedenou v tomto jeho vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí, resp. jeho výrok, tak podle žalobce bylo již od samého počátku dané a jakékoli vyjádření nebo důkaz předložený žalobcem by nebyl s to na tom nic změnit. Správní orgán prvního stupně si ve správním řízení nemohl utvořit vlastní ucelený názor na to, které konkrétní dokumenty a podklady od žalobce by měly představovat podklad pro rozhodnutí ve věci samé, natož názor na celkovou situaci a obraz žalobce, obzvlášť pokud jde o rozhodnutí likvidačního charakteru.
body 106 – 115 žaloby:
Ani bankovní rada se neseznámila s kompletním obsahem kontrolovaných úvěrových složek a její tvrzení, že dokumentace obsažená ve správním spise postačuje k utvoření ucelených závěrů o skutečnostech významných pro rozhodnutí, označil žalobce za odvážné. Přinejmenším v tomto ohledu jsou tedy jak napadené rozhodnutí tak rozhodnutí prvostupňové nepřezkoumatelné. Žalobce proto odmítl závěr bankovní rady, že skutečný stav věci byl správním orgánem prvního stupně zjištěn řádně, navíc za situace, kdy bankovní rada skutečný stav věci nezjišťovala a ve spolupráci pouze se správním orgánem prvního stupně ani zjistit nemohla. Rychlost, s jakou bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí po podání žalobcova vyjádření k podkladům rozhodnutí čítajícího 85 stran textu a řadu příloh, považuje žalobce za neobvyklou, nelze ji však označit jako v rozporu s právními předpisy, ale jedná se o jednu z indicií, pro které je žalobce přesvědčen, že o výsledku správního řízení bylo od jeho samého počátku rozhodnuto a žalobce neměl jakoukoli možnost na tom nic změnit. To ostatně potvrzuje i bankovní rada, když „nevylučuje, že některé části napadeného rozhodnutí mohly být připraveny dopředu“, vyjádření žalobce k podkladům rozhodnutí a další navržené důkazy pak již bylo třeba vyhodnotit tak, aby zapadly do připravené koncepce, případně rozhodnout o tom, že nebudou provedeny vůbec.
24. Znaky týkající se příjemce úvěru a dalších osob figurujících v úvěrovém vztahu anebo v obchodních vztazích žadatele o úvěr:
body 117 – 172 žaloby:
Žalobce uvedl, že v oblasti externího projektového financování je zcela běžné využívání SPV společností. Použití SPV společnosti má výhodu, že je u ní nepochybná její finanční a ekonomická minulost a úvěrově financovaná činnost nebude ovlivněna či ohrožena jinou předchozí, současnou či budoucí činností takové společnosti. Pozitivem tohoto přístupu je i celková přehlednost stavu a vývoje financovaného projektu, používání SPV společností je tedy naprosto standardní i u bank, ale zejména tato koncepce umožňuje úvěrující instituci mít naprosto jasný a přesný obraz o stavu žadatele o úvěr (resp. dlužníka). Právní forma obchodních společností s ručením omezeným je standardní, plnohodnotnou obchodní společností a tato skutečnost sama o sobě nezakládá žádné pochybnosti o jejích kvalitách nebo úvěrovatelnosti. I další průvodní znaky účelově založených SPV společností pro realizaci konkrétní činnosti či projektu vytýkané správním orgánem prvního stupně svědčí o tom, že jednoúčelová společnost je zakoupena skutečnými realizátory daného (úvěrovaného) projektu relativně krátce před podáním žádosti o úvěr. Ze strany osob zúčastněných na financované činnosti by nebylo (ekonomicky) účelné zakládat nebo získávat obchodní společnost, pokud by tyto osoby neměly jasný podnikatelský plán a alespoň vyhlídku poskytnutí úvěru alespoň na počáteční financování takového podnikatelského plánu. Jde o stav zcela v souladu s racionálním uvažováním ekonomických subjektů, že jsou SPV společnosti pořizovány v době, kdy pravděpodobnost spuštění zamýšleného projektu hraničí s jistotou, čímž jsou minimalizovány neproduktivní režijní náklady.
Žalobci není zřejmé, z jakého důvodu by skutečnost, že obchodní podíl v subjektu žadatele o úvěr byl nabyt v relativně krátké době před poskytnutím úvěru, měla mít za následek zvláštní přístup k žadateli o úvěr, především z hlediska prověřování účelu obchodu a z hlediska prověření existence předpokladů pro naplnění záměru žadatele o úvěr a jeho vlastníka. Koupě readymade obchodních společností, zejména společností s ručením omezeným, je v současnosti běžnou praxí ve všech oborech podnikání; například v zahraničí jde o velmi často používaný institut. Tento způsob získání podílu v obchodní společnosti je daleko jednodušší, snazší, rychlejší a levnější, než v případě zakládání nové obchodní společnosti. Současně tato skutečnost sama o sobě neznamená, že by předmětná obchodní společnost měla menší šanci uspět na trhu nebo být z pohledu věřitelů méně bonitní, než společnost zakládaná klasickým způsobem.
Z jednotlivých úvěrových složek, ani z přehledů vytvořených správním orgánem prvního stupně v rámci správního řízení, nelze podle názoru žalobce dovodit, že by se na zakládání subjektů příjemců úvěrů (dlužníků) zkoumaných správním orgánem prvního stupně podílely tytéž právnické nebo fyzické osoby. Skutečnost, že v některých konkrétních případech figurují stejní zakladatelé, je spíše výjimkou v kontextu celého úvěrového portfolia žalobce, jen stěží totiž lze „vzorek“ dlužníků, který byl předmětem kontroly na místě prováděné správním orgánem prvního stupně, považovat za skutečný reprezentativní vzorek úvěrového portfolia žalobce. Jev, kdy jediný společník je zároveň jediným členem statutárního orgánu je naprosto standardním jevem, který nelze hodnotit jako negativní. Žalobci není jasné, z jakého důvodu by tato skutečnost měla být důvodem zvýšeného zájmu na prověření předpokladů pro naplnění záměru žadatele o úvěru a jeho vlastníka.
Stejně ani ve skutečnosti, že stejné osoby figurují ve společnosti, která je příjemcem úvěru (dlužníkem), a současně ve společnosti, která závazek příjemce úvěru (dlužníka) vůči žalobci zajišťuje, nespatřoval žalobce žádnou závadu, naopak tuto okolnost považoval za naprosto přirozenou a logickou, neboť pokud žalobce jakožto poskytovatel úvěru požaduje zajištění v hodnotě převyšující výši poskytovaného úvěru, je nasnadě, že mu ho poskytne spíše osoba majetkově či personálně propojená s příjemcem úvěru (dlužníkem) nežli naprosto neznámý a nezávislý subjekt, navíc tato okolnost se velmi často vyskytuje i v případě příjemců úvěrů poskytovaných bankami. Kromě toho personální propojení subjektu příjemce úvěru (dlužníka) a zprostředkovatele, bylo na základě tento jev se nevyskytuje v žádném ze zkoumaných případů - v žádném ze dvou případů uváděných správním orgánem prvního stupně v prvostupňovém rozhodnutí (viz bod 24 prvostupňového rozhodnutí) se totiž nejedná o vztah příjemce úvěru (dlužníka) a zprostředkovatele.
Nově založené účelové SPV společnosti zakoupené za účelem realizace určitého jsou logicky zakládány se základním kapitálem v minimální požadované výši a sídlo mají umístěné v tzv. virtuální kanceláři, což umožňuje efektivně snižovat provozní náklady společnosti, tyto znaky jsou naopak zcela běžné pro společnosti na počátku projektu, které se snaží ušetřit provozní náklady společnosti v okamžiku, kdy to pro výkon jejich činnosti prozatím není nutné a kdy to má kladný efekt na ekonomické výsledky takové společnosti. Tyto skutečnosti je vždy třeba posuzovat v kontextu předmětu činnosti posuzovaných SPV společností a ve vztahu k účelu požadovaného úvěru, samotná skutečnost relativně krátké existence SPV společnosti totiž nutně neznamená její neschopnost se na příslušném trhu prosadit a být konkurenceschopná, ani to, že by jí poskytnutý úvěr měl být méně kvalitní. Žalobce neshledal důvod, pro který by subjekty žádající o úvěr založené jako SPV společnosti a pořízené za účelem realizace konkrétní činnosti nebo projektu, měly být méně vhodnými či dokonce rizikovými příjemci úvěru (dlužníky), poskytovaného v rámci produktu podnikatelský úvěr ze strany žalobce, když navíc v případě bank i jiných úvěrových institucí se jedná o zcela běžnou praxi, přičemž to, že příjemce úvěru (dlužník) je nově založenou účelovou SPV společností platí pouze asi u poloviny subjektů příjemců úvěru (dlužníků) ze „vzorku“ zkoumaného správním orgánem prvního stupně.
V některých případech žalobce nevyžadoval prokázání vlastních zdrojů nebo vynaložení vlastních zdrojů na financování deklarovaného podnikatelského záměru. Takovýto požadavek je běžnou praxí u bank, ovšem i větší a velké banky jsou ochotny poskytnout úvěr bez prokázání či vynaložení vlastních zdrojů, přičemž v těchto případech požadují vyšší cenu za takovou službu (vyšší úrok). Spořitelní a úvěrní družstva a některé malé banky se však zaměřují na poněkud odlišný segment trhu a odlišný typ klientů, financovaných podnikatelských záměrů či jiné podmínky úvěrování. Zaměřují se i na klienty, kterým by v řadě případů nebyly velké banky ochotny úvěr poskytnout, jelikož často nejsou dostatečně flexibilní – mají stanovenou vnitřní politiku a metodiku ohledně konkrétních typů úvěrů, které mohou poskytnout. Naopak malé úvěrové instituce jsou dostatečně flexibilní a umí pracovat s různorodými typy podnikatelských záměrů a potenciálních klientů, kteří hledají možné způsoby jejich úvěrového financování. Protipólem tohoto přístupu ovšem je, že žalobce požadoval za poskytnuté prostředky o to vyšší úrokovou sazbu a splacení poskytnutých prostředků v relativně krátkém čase (standardně cca 2 roky). Na rozdíl od velkých bank požadoval žalobce zajištění poskytnutých prostředků v rozsahu převyšujícím výši poskytnutých prostředků, a to zpravidla formou zástavního práva k nemovitostem, zpravidla odlišným od těch, které jsou předmětem daného úvěrového obchodu. K tomuto zajištění žalobce ve všech případech vyžadoval zajištění formou bianco směnky vystavené dlužníkem a avalované členem statutárního orgánu dlužníka coby fyzické osoby. Tato úvěrová politika žalobce byla až do začátku kontroly prováděné správním orgánem prvního stupně realizována se značným úspěchem a s rostoucím výsledkem hospodaření. Vyšší úrok požadovaný žalobcem nepředstavoval jakousi formou řízení úvěrového rizika, jak se nesprávně domníval správní orgán prvního stupně, nýbrž představoval zvýšenou odměnu žalobce za to, že byl ochoten akceptovat poskytnutí rizikovějšího úvěru.
Personální a hmotné předpoklady žadatele o úvěr pro realizaci deklarovaných podnikatelských záměrů byly mezi žalobcem a potenciálním klientem žádajícím o úvěr diskutovány na osobních schůzkách v rámci vyjednávání o podmínkách poskytnutí úvěru. Informace dostupné z veřejných informačních zdrojů byly ověřovány pověřeným pracovníkem žalobce.
Správní orgán prvního stupně po celou dobu správního řízení (ale současně i v rámci kontroly na místě) žalobce stigmatizoval jako úvěrovou instituci, která úvěrové riziko buďto vůbec neřídí, anebo jej řídí toliko formálně. K těmto závěrům správní orgán prvního stupně dospěl na základě aplikace svých vlastních pravidel označovaných jako uznávané standardy, ovšem nic jako uznávané standardy nebo všeobecně akceptovaný způsob řízení úvěrového rizika neexistuje - každá úvěrová instituce k řízení úvěrového rizika přistupuje samostatně podle svých pravidel, vědoma si povinností vyplývajících z příslušné legislativy. Žalobce pro řízení úvěrového rizika používal naprosto standardní a vyhovující nástroje a skutečnost, že nikoli každý jednotlivý úkon v úvěrovém procesu není zdokumentován v papírové podobě, neznamená, že by žalobce k těmto úkonům přistupoval formálně nebo je neprováděl vůbec.
Žalobce dále trval na tom, že v žádném ze zkoumaných případů neexistuje propojení příjemce úvěru (dlužníka) a zprostředkovatele odkazujíc na dlužníka Stratonixdale, s.r.o. a dlužníka TORRAUNEX Consult, s.r.o. Společnost Stratonixdale SK s.r.o. v úvěrovém obchodu se společností Stratonixdale, s.r.o. nevystupuje jako zprostředkovatel, stejně tak v úvěrovém obchodu se společností TORRAUNEX Consult, s.r.o. nevystupuje společnost MESKALERO, s.r.o. jako zprostředkovatel.
K argumentům uvedeným bankovní radou žalobce dále uvedl, že zájemce o úvěr, „který má několik let za sebou pozitivní hospodářské výsledky v oboru úvěrované činnosti, je sice nižší riziko, že finanční prostředky budou využity na jiný účel, než žadatel o úvěr deklaruje“, avšak takový zájemce nebude žádat o úvěr u družstevní záložny, která má o něco vyšší úrokové sazby, nýbrž bude žádat o úvěr u velké banky, která jí ho pravděpodobně poskytne. Při obchodní politice žalobce u většiny družstevních záložen a malých úvěrových institucí je poměrně těžké umístit volné peněžní prostředky tak, aby z nich plynul dostatečný výnos na pokrytí všech nákladů úvěrové instituce a vytvoření zisku. Z této skutečnosti pramenilo i rozhodnutí žalobce, že část volných prostředků bude umísťovat jako úvěry za účelem spekulativních obchodů, přičemž limit pro tento druh úvěrů byl předem dán jako podíl na celkovém úvěrovém portfoliu a jeho dodržování bylo pravidelně sledováno představenstvem žalobce, což vyplývá i z měsíčních přehledů obchodní (úvěrové) aktivity, které byly správnímu orgánu prvního stupně předloženy v rámci kontroly na místě. Žalobce si uvědomoval vyšší rizikovost tohoto typu úvěrů, nicméně šlo o segment velice výnosný (ziskový), s poskytováním tohoto typů úvěrů měl přitom žalobce již řadu předchozích zkušeností, o čemž svědčily již splacené úvěry poskytnuté žalobcem na tento typ obchodování. Kromě toho žalobce vždy od klientů požadoval dostatečné zajištění přesahující svou hodnotou výši úvěru. Skutečnost, že byl klient schopen a ochoten takové zajištění poskytnout nebo zabezpečit, náleželo mezi indicie, že jde o klienta, který má pro uskutečňování takovéhoto typu obchodů vhodné předpoklady, navíc tento typ úvěrů byl žalobcem poskytován jen na dobu nejvýše dvou let, tedy šlo o poměrně krátkodobé úvěry. Vzhledem k tomu, že většina dlužníků, kteří měli charakter SPV společností, měla u žalobce úvěry právě na své spekulativní záměry, bylo z hlediska žalobce logické, že žadatelé s tímto podnikatelským záměrem jsou právě readymade SPV společnosti nabyté krátce před podáním žádosti o úvěr a s minimálními počátečními náklady.
V době zahájení kontroly na místě ze strany správního orgánu prvního stupně měl žalobce 140 různých úvěrových klientů – právnických osob. Pokud se na založení 14 z těchto úvěrových klientů podílel stejný okruh osob, nejednalo se o tak nadstandardní jev, který by bylo nutné specificky vyhodnocovat. Jelikož je žalobce družstevní záložnou (družstvem), všichni jeho úvěroví dlužníci jsou zároveň jeho družstevníky, kteří žalobce v podstatě společně vlastní (spolu s dalšími členy) a prostřednictvím členské schůze řídí. Princip družstevnictví a vzájemnosti do určité míry fungoval i v rámci žalobce, když řada členů byli sobě navzájem známé subjekty, kteří také vzájemně doporučovali členství v žalobci a například i kapitálový vstup s dalším členským vkladem. Z hlediska žalobce se tedy nezdálo nijak neobvyklé, pokud si tyto subjekty navzájem doporučovaly také poradenský nebo právní servis, pokud s ním byli v minulosti spokojeny, což ovšem neznamená, že šlo o organizovanou propojenou skupinu.
Společnost Stratonixdale, s.r.o. uzavřela se svou sesterskou společností Stratonixdale SK s.r.o. smlouvy o úvěru, na základě kterých jí byly poskytnuty 3 úvěry. Společnost Stratonixdale SK s.r.o. kromě splácení úvěru neměla podle smluv pro společnost Stratonixdale, s.r.o. vykovávat žádnou (zprostředkovatelskou činnost). Společnost TORRAUNEX Consult, s.r.o. a společnost MESKALERO, s.r.o. uzavřely smlouvu o exkluzivní spolupráci při prodeji pozemků a jejich následném developmentu, ze které vyplývá závazek společnosti TORRAUNEX Consult, s.r.o. zprostředkovat prodej pozemků ve vlastnictví společnosti MESKALERO, s.r.o. Jako zprostředkovatel v tomto závazkovém vztahu vystupovala společnost TORRAUNEX Consult, s.r.o., tedy dlužník žalobce a nikoli naopak. Z uvedeného vyplývá, že bankovní rada nekriticky akceptovala tvrzení správního orgánu prvního stupně, aniž by si jakkoli ověřila soulad tvrzení se skutečností, resp. s důkazy založenými ve správním spise.
Žalobcem nebyl dohledán žádný srovnávací standard, který bankovní rada uvádí jako příklad, nic takového jako uznávaná best practice českých úvěrových institucí v oblasti úvěrového rizika, resp. českých družstevních záložen, tedy neexistuje.
Správní orgán prvního stupně i bankovní rada vytýkaly žalobci, že poskytoval úvěry bez zřetele na řízení úvěrového rizika, toto však nekoresponduje se skutečnými (velmi dobrými) hospodářskými výsledky žalobce v průběhu předchozích let a jeho růstem, dále též skutečnosti, že přes veškeré zásahy státních orgánů v květnu 2013 byl žalobce schopen fungovat až do konce roku 2013. Žalobce se choval jako tržní, zodpovědná a obezřetná úvěrová instituce, která zkoumala a prověřovala, komu poskytuje úvěrové prostředky, na jaké podnikatelské záměry, zda je tento záměr reálný a schopný generovat dostatečný zisk a vyžadovala zajištění v hodnotě přesahující výši úvěru, které bylo oceněno soudním znalcem. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L.
25. Znaky týkající se úvěrového obchodu a procesu schvalování úvěru žalobce
body 173 – 203 žaloby:
K jednotlivým znakům týkajícím se úvěrového obchodu a procesu schvalování úvěru uvedl žalobce následující.
a) Financování nákupu či zhodnocení nespecifikovaných a žalobci neznámých nemovitostí či nekonkretizovaného nákupu jiných aktiv.
Každý úvěr poskytnutý žalobcem v rámci produktu podnikatelský úvěr byl jeho příjemci (dlužníkovi) poskytnut vždy na konkrétní účel stanovený ve smlouvě o úvěru. Pokud žalobce dopředu neznal konkrétní nemovitosti, na jejichž nákup poskytl příjemci (dlužníkovi) úvěr, pak to bylo zejména proto, že je dopředu neznal ani klient, anebo proto, že klient informaci o možnosti koupě určité nemovitosti držel v tajnosti jako svoji nejhodnotnější devizu až do realizace obchodu. Pokud příjemce úvěru zamýšlel provádět spekulativní obchody s nemovitostmi, pak v době uzavření úvěrového obchodu neměl jistotu, jaké konkrétní pozemky to budou a v jakém konkrétním čase budou nakupovány a realizovány, nebo šlo o obchodní tajemství dlužníka, a tudíž nemovitosti, jichž se záměr příjemce úvěru (dlužníka) týkal, ani nemohly být ve smlouvě o úvěru blíže specifikovány. Spekulativní charakter obchodování s nemovitostmi je zcela běžný, stejně jako spekulativní obchodování s cennými papíry, na kterém jsou principiálně založeny burzy cenných papírů a obdobné institucionalizované trhy. I v těchto případech příslušní pracovníci žalobce se žadateli o úvěr diskutovali jejich plány a vize či již konkretizovanější záměry ohledně nemovitostí (případně cenných papírů), do kterých hodlal žadatel o úvěr investovat. Žalobce po celou dobu úvěrového vztahu udržoval se svými klienty kontakt (v minulosti převážně ústní) a získával od nich příslušné informace ohledně vývoje úvěrovaného podnikatelského záměru. Žalobce od příjemců úvěrů, kterým byl poskytnut úvěr na (spekulativní) nákup nemovitostí, vyžadoval kupní smlouvy, na základě kterých (i částečně) realizovali svůj podnikatelský plán. Kromě toho žalobce vyhodnocoval nabytí nového (nemovitého) majetku také v předkládaných účetních výkazech klientů a ověřoval vlastnické právo příjemce úvěru k nabytým nemovitostem prostřednictvím rozšířeného dálkového přístupu do katastru nemovitostí, který si žalobce hradil. Obecně formulovaný účel úvěru byl klientem vždy blíže specifikován v podnikatelském záměru, který předložil žalobci. Shodně byla bližší specifikace účelu úvěru popsána též v hodnocení klienta, které bylo podkladem pro schválení úvěru.
Není pravdou, že by účel úvěru nebyl dostatečně konkretizován, jak konstatoval správní orgán prvního stupně. V úvěrové smlouvě je sice účel úvěru specifikován obecně, což je obvyklá praxe nejen v sektoru spořitelních a úvěrních družstev, ale i v sektoru bankovním, navíc žádný z aplikovatelných právních předpisů neupravuje definici „účelu“ ve smyslu účelovosti poskytování úvěru. Žalobce byl přesvědčen, že příjemci úvěru si byli vědomi důsledků, které by pro ně vyplývaly z použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel, tj. že by se dopustili trestného činu úvěrového podvodu podle ust. § 211 odst. 1 nebo 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Eventualita trestního postihu pouze dokresluje celkový postup žalobce při vyhodnocování žádosti o úvěr z hlediska jeho účelovosti, a proto ji žalobce v tomto kontextu zmiňoval.
Žalobce vykazoval nízký podíl úvěrových pohledávek v selhání, což znamenalo, že jeho úvěrovou politiku nebylo možné hodnotit jako rizikovější než u jiných úvěrových institucí, včetně velkých bank. Nárůst pohledávek v selhání je způsoben kroky, které byly vůči žalobci podniknuty nejen ze strany správního orgánu prvního stupně, ale zejména ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jestliže totiž správní orgán prvního stupně zahájil u žalobce nejprve mediálně zveličovanou kontrolu na místě, následně s ním zahájil správní řízení, v němž mu od samého počátku „vyhrožoval“ odnětím povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo, a kromě toho ještě Vrchní státní zastupitelství v Praze svým opatřením zajistilo veškeré peněžní prostředky na účtech v bankách, pak (téměř) všichni dlužníci žalobce logicky začali spekulovat, že by možná nemuseli své závazky (alespoň částečně) splnit a přinejmenším vyčkávali, jak se situace dále vyvine. Stejně jednali též vkladatelé, kteří měli u žalobce uloženy své vklady, a začali své vklady vybírat. Všechny tyto kroky v kombinaci způsobovaly, že žalobce byl ochromen ve své činnosti a čím déle tato opatření trvala, tím se zhoršovala jeho situace, což mohlo v konečném důsledku vést k tomu, že se žalobce stal platebně neschopným.
Žalobce uvedl, že měl úvěrová rizika obchodů, jejichž předmětem byl nákup a prodej nemovitostí, ošetřena – prostřednictvím svých zaměstnanců si provedl nezávislé posouzení reálnosti daného podnikatelského záměru, předpokladů klienta pro takový podnikatelský záměr, znal a sám si vyhodnotil finanční plán záměru, včetně plánovaného cash flow.
Z hlediska účelovosti úvěru má žalobce za to, že požadavkům vyhlášky č. 123/2007 Sb. dostál, když znal účel úvěru (uvedený ve smlouvě o úvěru) i podmínky, za kterých má být obchod uskutečněn (popsaný v žádosti o úvěr nebo v podnikatelském záměru klienta) vzhledem k charakteru účelu dostatečně konkrétně. Správní orgán prvního stupně i bankovní rada přistupují k výkladu této normy příliš extenzivně, aniž by proto měly oporu ve vyhlášce, přestože jde o vyhlášku vydanou přímo žalovaným.
Žalobce si ve svých vyjádřeních neodporoval, když uvedl, že podnikatelský záměr byl podrobně diskutován s žadateli o úvěr, přestože tito žadatelé neznali konkrétní nemovitosti, do kterých chtěli investovat. Žadatelé o úvěr mnohdy své záměry na konkrétní nákupy drželi v tajnosti, jelikož možnost výhodné koupě představovala nejvyšší hodnotu záměru. Další typický znak obchodů spočíval v tom, že výhodný nákup nemovitostí byl vázán na rychlost úhrady za tyto nemovitosti, resp. doložení dostatečné „hotovosti“ pro transakci. Tyto souvislosti bankovní rada ignorovala.
K nedostatku písemného standardu, kterým se měli zaměstnanci žalobce řídit při posuzování podnikatelských záměrů žalobce uvedl, že není byrokraticky řízeným podnikem s tisíci zaměstnanci, kde by byla na každý postup nutná obsáhlá metodika, ale je malou flexibilní organizací s omezeným počtem zaměstnanců, obzvláště zaměstnanců podílejících se na úvěrovém procesu. Pokud by neprověřoval schopnost dlužníka dostát svým závazkům, pak by pravděpodobně nemohl dospět k závěru ohledně vyšší rizikovosti úvěrovaného obchodu, za kterou požadoval vyšší cenu a proti které se zajišťoval dostatečným zajištěním.
Žalobce namítl, že bankovní rada nezohlednila reálné podmínky českého prostředí, kdy řada dlužníků žalobce přestala po zásahu správního orgánu prvního stupně (v kombinaci s opatřením vrchního státního zastupitelství) za doprovodu mediálního zveřejnění splácet své splatné závazky vůči žalobci. Většina dlužníků tak jednala proto, že spekulovala na dalším vývoji situace v rámci žalobce s tím, zda by nebylo možné závazky nesplatit vůbec či jen částečně, přičemž v českém prostředí není takové chování dlužníků úvěrové instituce neobvyklé. Nárůst úvěrů v selhání časově přesně koresponduje se zveřejněním a mediálním zveličením kauzy. Z vývoje pohledávek v selhání vyplývá, že někteří dlužníci přestali splácet již od konce dubna 2013, tedy nesplatili splátku úroku či jistiny za duben 2013, ale většina dlužníků přestala splácet od května 2013, když na konci srpna 2013 dosáhl poměr úvěrů v selhání hranice 60 %, přičemž uvedená kalkulace vyplývá z pravidel pro kategorizaci pohledávek jako pohledávek v selhání. Valná většina dlužníků žalobce přestala splácet až po zásahu státních orgánů proti žalobci, což se později promítlo i ve zhoršené kategorizaci úvěrových pohledávek.
Žalobce odmítl nařčení bankovní rady, že manipuloval s daty a výkazy kategorizace svých pohledávek před kontrolou, neboť pokud by bankovní rada skutečně veškeré podklady poskytnuté žalobcem zkoumala, došla by k závěru, že k žádnému zkreslování či vylepšování údajů o kategorizaci pohledávek ze strany žalobce před zahájením kontroly na místě nedocházelo, žalobce kategorizoval své pohledávky prostřednictvím automatizovaného systému.
b) Neprověřování výše pořizovací ceny nemovitosti pořízené krátce před tím, než má být poskytnut úvěr za účelem financování pořízení této nemovitosti, resp. výše pořizovací ceny nemovitosti, která má sloužit jako zástava
body 204 – 217 žaloby:
Žalobce uvedl, že z hlediska kvality či bonity úvěrovaného nákupu konkrétní nemovitosti či návratnosti daného úvěru není relevantní zjištění ceny, za kterou byla nemovitost dříve obchodována, nýbrž z hlediska úvěrového vztahu mezi žalobcem a jeho klientem je relevantní aktuální tržní cena nemovitosti a předpoklady návratnosti poskytnutých úvěrových prostředků (tj. zdroje a časový horizont splácení úvěru). Ke stanovení tržní hodnoty nemovitostí žalobce uvedl, že nebyl kompetentní k tomu, aby mohl posuzovat oceňovací metody použité konkrétním soudním znalcem, který má postupovat podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Znaleckým úkolem bylo vždy ocenění tržní hodnoty konkrétního majetku pro účely ocenění předmětu zajištění, přičemž správní orgán prvního stupně nemá dostatečnou kvalifikaci k tomu, aby mohl hodnotit, zda byl konkrétní znalecký posudek zpracován v souladu s právními předpisy upravujícími oceňování majetku, tedy zejména, zda konkrétní soudní znalec použil správnou metodu ocenění ke splnění znaleckého úkolu, tj. ke stanovení tržní ceny oceňovaného majetku, či nikoli. Pro žalobce nebylo efektivní zaměstnávat vlastní odborníky na ocenění různých aktiv, jak je to běžné u velkých bank, naopak se opíral o skutečné znalce v oboru oceňování majetku, kteří měli dle svých znalostí a zkušeností stanovit odhad tržní ceny zástavy, a to s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům, které mohou mít na tuto cenu vliv. Za správný odhad je odpovědný vždy příslušný soudní znalec. Proti riziku chybného ocenění předmětu zástavy se žalobce navíc „pojistil“, když hodnotu zástavy stanovenou znaleckým posudkem vždy ponížil tzv. jistotním koeficientem nejčastěji ve výši 70 – 80 %. Zaměstnanci podrobovali předložené znalecké posudky přezkumu, a pokud byly identifikovány nějaké nesrovnalosti, bylo žalobcem zadáno zpracování revizních znaleckých posudků, Žalobce nesouhlasil s tím, že by neprověřoval účelovost použití prostředků tvořících rozdíl mezi doloženou kupní cenou a výší poskytnutého úvěru. Všechny úvěry poskytované žalobcem byly účelové, tzn., že ve smlouvě o úvěru byl definován účel, na který byly úvěrové prostředky poskytovány. Navíc v případech, kdy byl úvěr poskytován na financování koupě konkrétní nemovitosti, jsou součástí úvěrových složek smlouvy, na základě kterých měl příjemce úvěru nemovitosti nabýt. Žalobci tak byla dopředu známa výše kupní ceny nemovitostí, která byla financována z prostředků poskytnutého úvěru, není tedy pravdou, že by existovaly rozdíly mezi doloženou kupní cenou nemovitosti a výší úvěru, který byl účelově vázán na koupi takové nemovitosti. Žalobce odmítl, že by si soudní znalce před jejich zápisem do interního seznamu znalců neprověřil. Pracovníci žalobce každého soudního znalce před jeho zápisem na interní seznam znalců, resp. před akceptací jeho znaleckého posudku, prověřovali na základě veřejných informačních zdrojů se zaměřením na výskyt negativního informací o takovém znalci, každého nového soudního znalce vždy ještě muselo schválit představenstvo žalobce. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyň J. S. a Ing. J. L.
c)Vágní definování záměrů žadatele o úvěr a jejich přebírání do úvěrových návrhů
body 218 – 229 žaloby:
Žalobce standardně prováděl analýzy žadatele o úvěr a jeho záměru v rámci řízení úvěrového rizika podle pravidel stanovených vnitřními předpisy žalobce. Záměr potenciálního klienta byl vždy nejen detailně rozebírán s pověřeným pracovníkem, který zajišťoval příslušný úvěrový proces a který také předmětný záměr subjektivně hodnotil, ale rovněž byl diskutován s dalšími pracovníky žalobce, kteří se podíleli na schvalovacím procesu. Jednotlivá ekonomická kritéria úvěrovaného projektu byla podrobně řešena na osobních schůzkách klienta s příslušnými pracovníky žalobce, a to zejména z hlediska návratnosti úvěrových prostředků, tedy schopnosti dlužníka splácet úvěr. Některé činnosti nebo úkony ovšem nebyly zaznamenány do písemné podoby a nebyly tedy uchovávány v úvěrových složkách, anebo byly uchovávány samostatně mimo písemné úvěrové složky.
K výtkám neověřitelnosti argumentace žalobce uvedl žalobce, že ve svých podáních v rámci správního řízení navrhoval kromě jiných důkazů rovněž provedení důkazu výslechem pracovníků žalobce. Správní orgán prvního stupně tento důkazní návrh však opominul a naopak v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že žalobce nenavrhl žádný relevantní důkaz, přitom jaký jiný důkaz by měl být více relevantní než výslech pracovníka žalobce, pokud žalobce uvedl, jakým neformálním způsobem probíhalo prověřování záměru žadatele o úvěr. Pokud by správní orgán prvního stupně navrhovaný důkaz výslechem pracovníků žalobce provedl, zjistil by, že jeho závěry o ryze formálním řízení úvěrového rizika jsou nedůvodné, neboť řada detailů úvěrového obchodu, která nebyla obsažena v popisu podnikatelského záměru nebo žádosti o úvěr, byla projednána na ústním jednání mezi klientem a pracovníkem žalobce. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L.
d) Posuzování reálnosti záměru žadatele o úvěr, absence informací nezbytných k provedení nezávislé analýzy záměru tohoto žadatele a k posouzení návratnosti úvěru:
body 230 – 240 žaloby:
Žalobce předestřel, jak byla reálnost záměru žadatele o úvěr vyhodnocována po věcné stránce z dokumentů předložených žadatelem o úvěr – z podnikatelského záměru, z finančního plánu a z dalších vyžádaných podkladů, které jsou nedílnou součástí žádosti o úvěr. Tyto údaje byly dále podrobovány finanční analýze, na základě které byly vyhodnocovány finanční ukazatele daného projektu, jako jsou ukazatele rentability, likvidity, využití a obratovosti, zadluženosti a krytí. Dále byl podnikatelský záměr vyhodnocován i na základě subjektivních posouzení vlastnické struktury, tržního podílu, důvěryhodnosti auditu, kvality managementu, rizika sektoru nebo posouzení dlouhodobých cílů. Reálnost záměru žadatele o úvěr byla ze strany pracovníků žalobce podílejících se na schvalovacím procesu konkrétního úvěrového návrhu dále hodnocena na podkladě závěrů, které vyplynuly z osobních schůzek s představiteli klienta žádajícího o úvěr. Záměry a žádosti byly vždy (neformálně) uvnitř žalobce diskutovány a hodnoceny, kdy například již ve fázi neformálního hodnocení potenciálních klientů, kteří žádali o úvěr, byla více než polovina takovýchto žádostí zamítnuta. Pokud jde o informace, které by umožnily vyhodnotit nezávisle na žadateli o úvěr reálnost záměru i reálnou návratnost poskytovaných úvěrů, žalobce ověřoval správnost údajů a informací poskytnutých potenciálním klientem z veřejně dostupných informačních zdrojů, kdy písemný výstup z takového ověřování se zpracovával pouze v případě, že došlo ke zjištění, že údaje či informace poskytnuté potenciálním klientem neodpovídaly zjištěním žalobce, neboť zpracovávat písemný výstup v případě, kdy nedošlo ke zjištěním rozporným s údaji poskytnutými potenciálním klientem, považoval žalobce za zbytečně administrativně náročné a zatěžující. Pokud správní orgán prvního stupně žalobci vytýkal, že nevedl záznamy o odmítnutých žadatelích o úvěr, čímž znemožnil své budoucí konzistentní jednání či kontrolu nové situace stejného žadatele žalobce uvedl, že měl přehled o všech subjektech, které měly zájem o poskytnutí úvěru, tedy i o subjektech, jimž žalobce z nějakého důvodu odmítl poskytnout úvěr, pouze o těchto subjektech nevedl kompletní úvěrovou dokumentaci. Správní orgán prvního stupně žádné takové subjekty neprověřoval, tudíž ani nemohl zjistit jakékoli bližší informace o těchto případech.
Pracovníci žalobce z veřejně dostupných zdrojů ověřovali reálnosti podnikatelského záměru žadatele a ověřování předpokladů žadatele o úvěr pak bylo prováděno příslušnými pracovníky žalobce na základě výsledků finanční analýzy a dalších informací „nefinančního“ charakteru, ale zejména na základě vlastního uvážení založeného na předchozích zkušenostech s podobnými úvěrovými obchody. Pokud se zjištění žalobce zásadně lišila od údajů žadatele nebo pokud pracovník žalobce vyhodnotil daný podnikatelský záměr jako nereálný nebo nerentabilní, úvěr žalobcem zásadně poskytnut nebyl. Úvěrové oddělení žalobce – front office čítalo pouze 3 pracovníky, kteří byli v kontaktu a průběžně se vzájemně informovali, čímž žalobce vyloučil, že by pracovníci snadno a rychle neodhalili, zda žadatel opakovaně žádal o úvěr na stejný účel a za stejných podmínek, který mu mohl být napodruhé na návrh jiného pracovníka poskytnut. Navíc díky malému počtu pracovníků, kteří se vzájemně informovali a radili, byla zajištěna také konzistentnost v přístupu k žadatelům o úvěr a ve vyhodnocování jejich žádostí. Tento přístup by ve velké bance nebyl efektivní, avšak žalobci vyhovoval. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L.
e) Neprověřování personálních a hmotných předpokladů žadatele o úvěr, nevyžadování prokázání vlastních zdrojů či vynakládání vlastních zdrojů na financování podnikatelského záměru
body 241 – 259 žaloby:
Na rozdíl od velkých bank požadoval žalobce zajištění poskytnutých prostředků v rozsahu převyšujícím výši poskytnutých prostředků, a to zpravidla formou zástavního práva k nemovitostem odlišným od těch, které byly předmětem úvěrového obchodu. K tomuto zajištění žalobce ve všech případech vyžadoval zajištění formou bianco směnky vystavené dlužníkem a avalované členem statutárního orgánu dlužníka coby fyzické osoby.
K požadavku na prokázání a vynaložení vlastních zdrojů u projektového (developerského) financování, uvedl žalobce, že u developerského projektu ve formě výstavby bytových domů může být standardem požadavek financující banky na prokázání či vynaložení vlastních zdrojů, avšak projekt obecně nelze zaměňovat s developerským projektem, neboť projektové financování je pojem znatelně širší než developerské financování a zahrnuje celou řadu možných forem financování. Personální a hmotné předpoklady žadatele o úvěr pro realizaci deklarovaných podnikatelských záměrů byly mezi žalobcem a klientem žádajícím o úvěr diskutovány na osobních schůzkách v rámci vyjednávání o podmínkách poskytnutí úvěru. Informace dostupné z veřejných informačních zdrojů byly ověřovány pověřeným pracovníkem žalobce, ale pokud měl správní orgán prvního stupně pochybnosti o pravdivosti těchto tvrzení žalobce, mohl provést důkazy navrhované žalobcem, konkrétně pak důkaz výslechem pracovníků žalobce. Pokud přitom správní orgán prvního stupně ignoroval důkazní návrhy učiněné žalobcem, stěží mohl zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce připustil, že požadavek spolufinancování projektu dlužníkem je častou praxí velkých bank, nicméně se nejedná o dogmatickou normu, neboť v podmínkách družstevních záložen a malých bank o žádný zavedený standard nejde. Klientů, kteří požadují velký úvěr na financování rozsáhlých, komplexních a nákladných celků, kteří mají k dispozici až 35 % vlastních zdrojů z celkových nákladů projektů schopných prokázat přeprodatelnost projektu jednak není mnoho a jednak je většinou získají právě velké banky, když malé úvěrové instituce jim nejsou schopny v tomto směru konkurovat a často z důvodu limitu angažovanosti tak velké úvěry ani nemohou poskytovat. Žalobce nikdy netvrdil, že by potenciální vyšší rizikovost každého jednotlivého úvěru kompenzoval vyšším úrokem u úvěru či zajištěním úvěru, nýbrž měl na mysli skutečnost, že celková potenciální vyšší rizikovost úvěrového portfolia žalobce je vyvážena celkovou vyšší požadovanou úrokovou mírou. V případě selhání některých úvěrů, které není možné dopředu vyloučit ani u velkých bank, však relativně vyšší výnos v podobě úroků bude dostačovat k pokrytí všech nákladů žalobce a k vytvoření zisku, jde tedy o řízení úvěrového rizika v globálním měřítku. Pokud je dlužník schopen a ochoten nabídnout žalobci zajištění v hodnotě přesahující obvykle hodnotu úvěru zpravidla o více než 125 %, pak lze předpokládat, že má s financováním investic v takových částkách zkušenosti a že svému projektu značně důvěřuje, resp. že jde o klienta, který má pro uskutečňování takovéhoto typu obchodů předpoklady. Není reálně možné, aby malé družstevní záložny používaly stejné nástroje jako velké banky a zároveň si udržely svoji konkurenceschopnost na trhu, neboť pokud by na klienty stanovily stejné požadavky, zcela jistě by se neuživily. Žalobce a další malé úvěrové instituce proto vyvinuly jiné techniky řízení úvěrového rizika a obchodní politiky celkově, kdy je navíc nepochybné, že do zahájení kontroly ze strany správního orgánu prvního stupně byly jeho výsledky uspokojivé. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L.
f) Nemožnost autonomně posoudit výhled finanční situace žadatele o úvěr zpracovaný žadatelem o úvěr
body 260 – 269 žaloby:
Výhled finanční situace žadatele o úvěr, resp. finanční plán, byl standardně zpracováván žadatelem, neboť v tomto bodě nemohl klienta žádný jiný subjekt nahradit. Pokud správní orgán prvního stupně naznačil, že žalobce hodnocení systémem GOLD RIVER Credit Risk Management podrobil v některých případech na místo reálných výsledků žadatele o úvěr, které měl k dispozici, prognózovanými výsledky za totéž období, za které měl k dispozici reálné výsledky, žalobce uvedl, že systémem GOLD RIVER Credit Risk Management byly vždy hodnoceny veškeré dostupné výsledky (výkazy) žadatele o úvěr, a to jak reálné, pokud již existovaly, tak i predikce budoucích výsledků; v žádném případě nezaměňoval reálné výsledky za prognózy. Žalobce odmítl závěr bankovní rady, že akceptoval výhled finanční situace zpracovaný dlužníkem, aniž by si opatřil vstupní informace pro sestavení výhledu nebo si vstupní informace nezávisle ověřil. Žalobce uvedl, že v případech jednoduchých obchodních záměrů, se kterými měl bohaté zkušenosti, jako byly typicky úvěry na (spekulativní) nákupy nemovitostí, si vyhodnotil reálnost predikovaných dat uvedených ve finančních výhledech, a to zejména na základě svých předchozích zkušeností, ale také z veřejně dostupných zdrojů, na základě obecně známých informací o situaci na trhu a detaily pak vyřešil s žadatelem o úvěr na osobních jednáních. U složitějších úvěrových případů, jako byl například bankovní radou uvedený úvěr pro společnost TEMPERATIOR s.r.o., byla vstupní data podnikatelského záměru detailně řešena s žadatelem a analyzována a ověřována za pomoci veřejně dostupných údajů, např. o ceně vstupů nebo prodejních cenách výstupů (výrobků). Tato (ověřená a analyzovaná) data se promítla v již agregovaných účetních výkazech – predikovaných výsledcích, kdy finanční plány, které byly v posledním období činnosti žalobce ze strany žadatelů předkládány na obsahově jednotném formuláři, byly žalobcem zakládány do úvěrových složek dlužníků a dále s nimi pracováno. Cílem úvěrového obchodu poskytnutého společnosti TEMPERATIOR s.r.o. bylo stabilní financování potřeb v oblasti pracovního kapitálu dlužníka, který započal vyrábět bionaftu prostřednictvím technologie a personálního zázemí náležející společnosti OLEO CHEMICAL, a.s., která se dostala do složité ekonomické situace zejména díky sporům mezi jejími vlastníky a po určitou dobu byla výroba bionafty pozastavena. Vlastníkem všech vstupních surovin, meziproduktu a výstupních výrobků byl dlužník, veškeré suroviny a materiál, na jejichž nákup dlužník obdržel úvěr, byl tedy po celý proces výroby ve vlastnictví dlužníka. Tržby za prodané výrobky plynuly taktéž přímo dlužníkovi a nikoli společnosti OLEO CHEMICAL, a.s. Na základě těchto předpokladů žalobce hodnotil podnikatelský záměr jako takový a nikoli pouze izolovaně náročné počáteční stadium výroby, které bylo bez cizího kapitálu zákonitě ztrátové. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., J. S. a Ing. J. L.
g) Nevyhodnocování finanční a ekonomické situace jediného společníka žadatele o úvěr a neprověřování okolností, za nichž společník žadatele o úvěr tohoto žadatele nabyl
body 270 – 278 žaloby:
Pokud správní orgán prvního stupně naznačoval, že měl žalobce prověřovat ekonomickou situaci osoby společníka dlužníka z důvodu, zda nemá v úmyslu spáchat některý z majetkových trestných činů ve vztahu k poskytnutým prostředkům, žalobce uvedl, že tato praxe není obvyklá ani u velkých bank. Žalobce považuje tuto výtku správního orgánu prvního stupně za nepřípadnou, neboť tím by ve své podstatě naznačoval, že majetková situace společníka dlužníka představuje rizikový faktor, ačkoli společník dlužníka není na vlastním financovaném záměru nijak přímo zainteresován. Požadavek správního orgánu prvního stupně týkající se zjišťování informací ohledně způsobu nabytí podílu v dlužníkovi jeho společníkem jde nad rámec toho, co by měl žalobce v rámci řízení rizika o dlužníkovi zjišťovat, neboť pro žalobce jsou relevantní informace vyplývající z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka, který je vždy obsahem úvěrového spisu. Žalobce považuje z obchodního hlediska za nepřijatelné, aby ke každému potenciálnímu klientovi žádajícímu o úvěr přistupoval a priori jako k někomu, jehož primárním zájmem je prostředky poskytnuté formou úvěru zpronevěřit, což však neznamená, že by žalobce jakkoli rezignoval na řádné ověření a vyhodnocení všech nezbytných okolností podstatných pro konečné rozhodnutí. Vždy je primární ekonomická a finanční situace dlužníka, finanční situace ručitele je až sekundární, a to navíc až v době, kdy se přistoupí k uspokojení pohledávky prostřednictvím zajištění. Co se týče detailnějšího zjišťování finanční a ekonomické situace společníka dlužníka, resp. směnečného ručitele, žalobce uvedl, že v případě selhání dlužníka a při nutnosti uspokojení pohledávky žalobce ze zajištění nastupuje jako primární zdroj realizace zástavy, nejčastěji v podobě nemovitosti. Směnečné rukojemství jednatele / společníka dlužníka bylo žalobcem vždy do značné míry chápáno jako psychologický závazek osobního charakteru, výraz osobní zainteresovanosti avala na daném projektu, přičemž žalobci bylo zřejmé, že směnečný rukojmí často neoplývá likvidním majetkem ve výši poskytnutého úvěru, tedy v hodnotě několika desítek až stovek milionů korun, neboť pokud by tomu tak bylo, tak by úvěr od žalobce nepožadoval. Navíc finanční a ekonomická situace jednatele / společníka dlužníka se může v čase velmi výrazně měnit, a přestože v době poskytnutí úvěru se může jevit jako velmi dobrá, v době soudního vymáhání pohledávky na směnečném ručiteli již taková být nemusí (a naopak). Žalobce tedy považoval zjišťování detailních informací o finanční situaci jednatele / společníka dlužníka do určité míry za nadbytečné.
h) Nezjišťování a nevyhodnocování všech vazeb relevantních z hlediska sestavování ESSO
body 279 – 292 žaloby:
Žalobce uvedl, že při posuzování vzájemných vztahů mezi osobami s cílem vyhodnotit relevantní vazby žadatele o úvěr a subjektu, který má ve prospěch žalobce poskytnout zajištění úvěrového závazku do některé z ekonomicky spjatých skupin osob, postupoval pověřený pracovník žalobce podle závazného vnitřního předpisu č. 37/2012 - Řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace, tento vnitřní předpis žalobce přitom vychází z vyhlášky č. 123/2007 Sb. a z Úředního sdělení České národní banky ze dne 18. 7. 2007 uveřejněného ve Věstníku ČNB, částka 17/2007. Pracovník Úvěrového oddělení – front office prováděl vždy posouzení vzájemných vztahů mezi osobami s cílem vyhodnotit, zda jsou vztahy takové povahy, že finanční těžkosti jedné z osob mohou způsobit platební potíže alespoň jedné z ostatních. Příslušný pracovník žalobce posuzoval, zda konkrétní osoby tvoří ekonomicky spjatou skupinu osob ve smyslu ustanovení čl. II odst. 1 vnitřního předpisu č. 37/2012 – Řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace, kdy vazby z hlediska ekonomicky spjaté skupiny osob vyhodnocoval prostřednictvím informačního systému CREDITINFO a další vazby dle informací poskytnutých klientem žádajícím o úvěr nebo dat dostupných z veřejných zdrojů. Formalizované písemné výstupy ze systému CREDITINFO byly vždy součástí úvěrového spisu, stejně jako vyhodnocení existence vazeb ekonomicky spjaté skupiny osob v případě žadatele o úvěr provedené ze strany příslušného pracovníka žalobce na základě všech získaných informací. Systém pro identifikaci a vyhodnocení vazeb z hlediska existence ekonomicky spjaté skupiny osob měl žalobce zavedený, tudíž i tuto část úvěrového rizika byl schopen účinně řídit, přičemž identifikace a vyhodnocování vazeb byla součástí informačního systému ELBOS. Samotná skutečnost, že v konkrétním dokumentu hodnocení klienta, které tvoří součást úvěrové složky, není určitá osoba uvedena jako součást ekonomicky spjaté skupiny osob, neznamená, že takovou osobu žalobce neidentifikoval a nevyhodnotil jako součást existující ekonomicky spjaté skupiny osob. Žalobce považuje vymezení postupu ve svém vnitřním předpise č. 37/2012 – Řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace za dostatečné, když se na vyhodnocení ekonomicky spjaté skupiny osob podílel jen úzký okruh pracovníků žalobce, nekonzistence v postupech tak byla prakticky vyloučena. Na každý interní proces žalobce nepotřeboval rozsáhlý manuál, jako mívají velké banky s tisíci až desetitisíci zaměstnanci, ve kterém by byly popsány všechny kazuistické případy, které mohou v praxi nastat, neboť každý úvěrový případ je odlišný a žalobce považoval za vhodnější a efektivnější nastavit pravidla dostatečně obecně, aby mohly být efektivně uplatňovány ve všech případech. Žalobce evidoval ESSO také na základě ekonomických vazeb mezi dlužníkem a dalšími osobami, jako například vazby dlužníka a jeho zástavce, resp. poskytovatele zajištění. Pokud však poskytovatel zajištění nebyl také dlužníkem žalobce, informace se evidovala „pouze“ v elektronické formě v informačním systému ELBOS, což žalobce považoval za dostačující, a pokud by takový poskytovatel zajištění později o úvěr u žalobce požádal, byla by tato vazba okamžitě zjištěna.
K vytýkanému propojení osob prostřednictvím osoby pana M. M., uvedl žalobce, že naznačované propojení společností BASE TRADE, s.r.o. a Montone Invest s.r.o. se společností Ordoriko SE nemohl v době do 31. 3. 2013 vyhodnotit, když pan M. M. byl jako jediný akcionář společnosti Ordoriko SE do obchodního rejstříku zapsán až dne 4. 6. 2013. Navíc správní orgán prvního stupně opomenul, že skutečnost, že společnosti BASE TRADE, s.r.o., Montone Invest s.r.o. a Ordoriko SE tvoří ekonomicky spjatou skupinu osob, žalobce zjistil a vyhodnotil v souvislosti se změnou smluvních podmínek úvěrů poskytnutých dlužníku Ordoriko SE. Změna smluvních podmínek, jež vedla k uzavření dodatků ke stávajícím smlouvám o úvěru, přitom spočívala právě ve změně v osobě jediného akcionáře a člena představenstva společnosti Ordoriko SE na pana M. M.. Není tedy pravdou, že by žalobce v této souvislosti ignoroval či nevyhodnocoval vazby mezi uvedenými osobami z hlediska existence ekonomicky spjaté skupiny osob. Žalobce vazbu mezi společností BASE TRADE, s.r.o. a Montone Invest, s.r.o. prostřednictvím pana M. M. identifikoval v úvěrové složce k úvěru společnosti BASE TRADE, s.r.o. č. 503550100, kterou měl správní orgán prvního stupně k dispozici v rámci kontroly na místě. Konkrétně je vazba těchto společností a vyhodnocení dodržení limitu angažovanosti zachycena v Hodnocení klienta ze dne 2. 4. 2013, a pokud jde o dřívější úvěry poskytnuté společnosti BASE TRADE, s.r.o., tak v době jejich poskytnutí nebyl pan M. M. zainteresován ve společnosti Montone Invest, s.r.o. a tato společnost neměla u žalobce úvěr. Žalobce věděl o složení dozorčí rady společnosti BST & Partners, a.s., což dokazuje i výpis z obchodného registra založený v úvěrové složce společnosti VISTELAN, s.r.o. č. 506398036, kterou měl správní orgán prvního stupně k dispozici, nicméně žalobce na základě vnitřního předpisu č. 37/2012 – Řízení úvěrového rizika a rizika koncentrace vyhodnotil, že účast dvou osob v dozorčí radě jedné společnosti nezakládá ESSO u odlišných společností, jejichž jednateli nebo společníky jsou fyzické osoby – členové dozorčí rady. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S.
ch) Akceptace hodnoty zástavy navzdory zřejmým nesprávnostem a vnitřním rozporům znaleckého posudku
body 293 – 322 žaloby:
Po předběžném vyhodnocení bonity klienta byl mezi příslušným pracovníkem žalobce v rámci komunikace se žadatelem o úvěr s tímto žadatelem dohodnut jako zajištění úvěru předmět zástavy, příslušný pracovník žalobce poté sdělil klientovi žádajícímu o úvěr požadavek na ocenění dané nemovitosti či jiného předmětu zástavy smluvním odhadcem a předložil klientu soupis smluvních odhadců, které lze užít ke zpracování odhadu tržní ceny dané nemovitosti (zástavy). Na soupisu smluvních odhadců žalobce byli zapsáni pouze soudní znalci řádně jmenovaní a zapsaní v seznamu soudních znalců. Skutečnost, že objednatelem znaleckého posudku k ocenění předmětu zástavy byl potenciální klient žádající o úvěr, případně zástavce, je naprosto běžnou praxí u všech úvěrových institucí, včetně velkých bank, aby veškeré náklady spojené se žádostí o úvěr v takové fázi úvěrového procesu nesl potenciální klient a nikoli poskytovatel, když nebylo zřejmé, zda bude poskytnutí úvěru schváleno. Navíc pokud je předmětem znaleckého posudku stanovení tržní hodnoty předmětu zástavy, jen stěží může mít objednatel posudku, ať již je jím kdokoli, nějaký vliv na tuto tržní hodnotu, když odbornost soudního znalce je stanovena zákonem a jejich úroveň je garantována státem, neboť je odpovědností soudního znalce, aby při zpracování znaleckého posudku vycházel z maximálního množství možných podkladů, aby znalecký posudek vyhovoval kritériím obecně upraveným v ust. § 8 zákona o znalcích a tlumočnících. V praxi je obvyklé, že při zpracování znaleckých posudků soudní znalec vychází rovněž z informací od objednatele, tudíž taková skutečnost nemá bez dalšího za následek vadu znaleckého posudku. Totéž platí obdobně pro metody použité znalcem pro ocenění předmětu zajištění a žalobce ani správní orgán prvního stupně nemají dostatečnou kvalifikaci k tomu, aby mohli hodnotit, zda byl konkrétní znalecký posudek zpracován v souladu s právními předpisy upravujícími oceňování majetku, tedy zda konkrétní soudní znalec použil správnou metodu ocenění. Příslušný pracovník žalobce poté, co obdržel znalecký posudek, v souladu s ustanovením čl. XI odst. 4 vnitřního předpisu č. 38/2012 – Zajištění úvěrových expozic nejprve porovnal výši hodnoty tržní ceny vyplývající z posudku s vlastním odhadem, tzn., posoudil, zda výše hodnoty tržní ceny odpovídala jeho vlastnímu odhadu hodnoty, a v případě, že v posudku nebyly uvedeny doplňující informace (typu potencionální rizika spojená se zajištěním, vhodnost pro účely zajištění, problémy při stanovení tržní ceny apod.), byl pracovník žalobce povinen tyto doplňující informace zjistit od zpracovatele posudku a poté uvést v průvodním listu úvěrové operace, přičemž pro provedení posouzení nebylo třeba žádné speciální kvalifikace pro oceňování majetku, což ostatně neměli ani pracovníci správního orgánu prvního stupně, kteří se podíleli na provádění kontroly na místě, a přesto prováděli vlastní posouzení ocenění předmětu zajištění. Není přitom pravdou, že by žalobce nikdy nezadával zpracování oponentních posudků, jak uvádí správní orgán prvního stupně, když prostou kontrolou úvěrových složek lze zjistit, že je tomu naopak.
Postupy zvolené v případě znaleckého posudku č. 4292/13 ze dne 28. 2. 2013 a znaleckého posudku č. 4299/13 ze dne 15. 3. 2013 zpracovaného soudním znalcem Ing. S. P. odpovídají postupům upraveným vyhláškou č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, neboť znalec v daných případech naprosto standardním způsobem aplikoval pravidla upravená touto vyhláškou, a to včetně postupů při korekci výchozích cen pro ocenění, jak ve smyslu jejich snížení, tak i ve smyslu jejich zvýšení o příslušné indexy. Pokud jde o tvrzení, že v některých případech cena určená znaleckým posudkem několikanásobně převyšovala cenu, za kterou zástavce zástavu nabyl, a to i v krátkém období před zřízením zástavního práva, byla z hlediska úvěrového vztahu mezi žalobcem a jeho klientem relevantní zásadně aktuální tržní cena předmětu zástavy (nemovitostí), navíc hlavním podnikatelským záměrem žadatelů o poskytnutí úvěru v takových případech bylo obvykle nabývání nemovitostí za nižší ceny než tržní (využívání dražeb, včetně konkurzních, nákup nemovitostí od specializovaných zprostředkovatelů atd.), proto bylo možné a logické, že tržní ocenění provedené znalci přesahovalo nabývací kupní cenu. Za neopodstatněný považuje žalobce závěr správního orgánu prvního stupně o porušení ust. § 15 odst. 3, 4 a 5 vyhlášky č. 123/2007 Sb., který zastává extrémní výklad tohoto ustanovení, podle něhož by každý pracovník žalobce, jehož se týká ustanovení čl. XI odst. 4 vnitřního předpisu č. 38/2012 – Zajištění úvěrových expozic, musel být současně soudním znalcem pro oceňování majetku se specializací na všechny možné typy majetku (podniky, cenné papíry, nemovitosti, movitý majetek, know-how, penězi ocenitelná práva atd.).
Žalobce dále odmítl tvrzení bankovní rady, že by si znalce před jejich zápisem do seznamu znalců neprověřil nebo že by je tam dopisoval dodatečně, neboť pracovníci žalobce každého soudního znalce před jeho zápisem na interní seznam znalců, resp. před akceptací jeho znaleckého posudku, prověřovali na základě veřejných informačních zdrojů se zaměřením na výskyt negativních informací o takovém znalci, každého nového soudního znalce vždy ještě muselo schválit představenstvo žalobce.
Ke znaleckým posudkům Ing. H. a Ing. K. zpracovaným k úvěrovému případu dlužníka TEXET, s.r.o. žalobce uvedl, že tyto znalecké posudky byly zpracovány v době, kdy v rámci žalobce došlo k zásadním personálním změnám jak v rámci vedení, tak i zaměstnanecké základny, a kdy započal proces určité transformace a modernizace družstva, která byla provázena postupným redefinováním řady procesů a vytvořením systému vnitřních předpisů a dalších pravidel. Seznam odhadců z konce roku 2010, se kterými žalobce spolupracoval, se bohužel nedochoval, nicméně není vyloučeno, že v případě znalců, u kterých se nepředpokládala další spolupráce, na seznam žalobce vůbec zapisováni nebyli, přičemž tyto informace měla bankovní rada k dispozici. Žalobce za účelem ověření tvrzení správního orgánu prvního stupně ohledně hodnoty předmětu zajištění zadal znaleckému ústavu BOHEMIA EXPERTS, s.r.o. znalecký ústav zpracování znaleckého posudku, jehož předmětem je stanovení odhadu hodnoty předmětu zajištění ke dni ocenění uvedenému v jednotlivých znaleckých posudcích, které byly podkladem pro ocenění předmětu zajištění, ve světle metody použité jednotlivými znalci v těchto znaleckých posudcích se zohledněním východisek a předpokladů, z nichž znalci v těchto znaleckých posudcích vycházeli. Ze znaleckých posudků vyplývá, že při splnění předpokladů uvedených v podkladových znaleckých posudcích, kdyby došlo k naplnění očekávaného záměru, bylo by možné vycházet z předpokládaných hodnot předmětných zastavených aktiv (nejčastěji nemovitostí) oceňovaných přezkoumávanými podkladovými znaleckými posudky v rozmezí ± 10 – 20 %. Tímto se tedy nepotvrdil předpoklad správního orgánu prvního stupně a bankovní rady, že docházelo k chybným oceněním zástav ze strany soudních znalců. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. J. J., J. S. a Ing. J. L.
i) Neprověřování personálních a hmotných předpokladů zprostředkovatele, absence monitoringu činnosti zprostředkovatele
body 323 – 331 žaloby:
Parametry podnikatelského záměru a osoba případného zprostředkovatele byly předmětem diskusí na osobních schůzkách příslušného pracovníka žalobce a žadatele o úvěr. Jestliže správní orgán prvního stupně namítal, že v úvěrových složkách není o schůzkách písemný záznam, pak žalobce navrhoval provedení výslechu pracovníků žalobce, aby prokázal své tvrzení, že ke schůzkám nejen docházelo, ale i co bylo jejich předmětem. Pokud správní orgán prvního stupně nevzal tvrzení žalobce za prokázané, je tomu proto, že správní orgán prvního stupně neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem svědků. Žalobce nepovažuje odůvodnění neprovedení důkazů svědeckými výpověďmi pracovníků žalobce správním orgánem prvního stupně za přesvědčivé a nadále trvá na jejich provedení. Ohledně osoby zprostředkovatele, pracovník žalobce odpovědný za zpracování úvěrového návrhu údaje o zprostředkovateli uváděné žadatelem o úvěr prověřoval z veřejně dostupných zdrojů, tzn., že ověřoval jeho existenci, osoby jednající jeho jménem, informace o tom, jakou činností se zprostředkovatel zabývá, a zda jsou o subjektu zprostředkovatele veřejně dostupné další údaje, není tedy pravdou, že by se žalobce subjektem zprostředkovatele vůbec nezabýval. Žalobce skutečně prověřoval subjekt zprostředkovatele všemi dostupnými prostředky, nicméně samotný způsob realizace podnikatelského záměru potenciálního klienta a interní informace o ekonomické a finanční situaci zprostředkovatele byly utajovaným (obchodním) tajemstvím.
Podstatnější než obchodní strategie žadatele o úvěr pro žalobce bylo, aby poskytnutý úvěr byl řádně a dostatečně zajištěn, proto vždy kladl důraz na zajištění poskytovaného úvěru formou zástavního práva (nejčastěji k nemovitostem), přičemž hodnota zástavy snížená o jistotný koeficient (koeficient akceptovatelnosti), jehož výše nejčastěji činila 80 % (případně 60 %), byla vždy vyšší než výše poskytnutých prostředků z úvěrové operace. Úvěrové pohledávky žalobce byly také vždy zajištěny bianco směnkou vystavenou dlužníkem a avalovanou statutárním orgánem dlužníka nebo jeho členem, který za dlužníka jednal, návratnost poskytnutých úvěrových prostředků tak byla zabezpečena prostřednictvím dostatečného zajištění. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S.
j) Určení akceptovatelné hodnoty zajištění zpracovatelem úvěrového návrhu
body 332 – 341 žaloby:
Z vnitřního předpisu č. 38/2012 – Zajištění úvěrových expozic vyplývá, že pracovník žalobce poté, co obdržel znalecký posudek, nejprve porovnal výši hodnoty tržní ceny vyplývající z posudku s vlastním odhadem, tzn., posoudil, zda výše hodnoty tržní ceny odpovídá jeho vlastnímu odhadu této hodnoty. V případě, že v posudku nebyly uvedeny doplňující informace (typu potencionální rizika spojená se zajištěním, vhodnost pro účely zajištění, problémy při stanovení tržní ceny apod.), byl pracovník žalobce povinen tyto doplňující informace zjistit od zpracovatele posudku a poté uvést v průvodním listu úvěrové operace. Závěr správního orgánu prvního stupně, že akceptovatelná hodnota zajištění byla stanovena zpracovateli úvěrového návrhu (tj. pracovníky Úvěrového oddělení – front office), není opodstatněná, neboť vychází z nesprávné premisy, že pracovník Úvěrového oddělení byl poslední instancí, která rozhodovala o tom, zda bude výše hodnoty zajištění stanovená posudkem žalobcem akceptována či nikoli. Ve skutečnosti poté, co pracovník žalobce postupoval podle ust. čl. XI odst. 4 vnitřního předpisu č. 38/2012 – Zajištění úvěrových expozic, nechal hodnotu zajištění po předchozí konzultaci potvrdit Oddělením řízení rizik. Totéž platí i o stanovení výše jistotného koeficientu, kterou pracovník Úvěrového oddělení – front office navrhoval v souladu s vnitřním předpisem č. 42/2012 – Ohodnocení zajišťovacích instrumentů, avšak výše podléhala revizi a potvrzení ze strany Oddělení řízení rizik. Pokud správní orgán prvního stupně uvedl, že uvedené nemá oporu v žádné z prověřovaných úvěrových složek, žalobce uvedl, že právě z toho důvodu navrhoval provedení výslechu pracovníků žalobce. Kromě toho byl každý úvěrový návrh písemně schválen jak Oddělením řízení rizik, tak úvěrovou komisí a představenstvem žalobce, což v sobě zahrnovalo i schválení výše hodnoty zajištění a výše jistotného koeficientu. Konstatovaní bankovní rady, že výslech příslušných pracovníků přesahuje potřeby dokazování, proto považuje žalobce za absurdní. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědka Ing. J. J.
k) Doba posouzení a schválení úvěrového návrhu, střet zájmů
body 342 – 370 žaloby:
Namítaná rychlost posouzení úvěrového návrhu a schválení úvěru vytýkaná správním orgánem prvního stupně se týká pouze finální části celého úvěrového procesu, úvěrový proces ve svém celku je přitom otázkou řady týdnů. Ve fázi předcházející podání žádosti o poskytnutí úvěru probíhala celá řada úkonů příslušných pracovníků žalobce, kdy docházelo k prověřování údajů a informací sdělených žadatelem o úvěr, jakož i k vyhodnocování podkladů poskytnutých v této fázi žadatelem o úvěr, na základě čehož probíhala rozsáhlá interní diskuse mezi pracovníky žalobce podílejícími se na úvěrovém procesu a schvalování úvěru. Zpracování úvěrového návrhu a jeho předložení ke schválení úvěrové komisi, Oddělení řízení rizik a představenstvu žalobce bylo až výsledkem všech předcházejících činností pověřených pracovníků žalobce, jakož i interních diskusí nejen nad podmínkami úvěru, ale rovněž nad záměrem potenciálního klienta a subjektem samotného potenciálního klienta žádajícího o úvěr. Úvěrový návrh byl zpracováván až ve fázi, kdy bylo poskytnutí úvěru předjednáno na všech úrovních schvalovacího procesu.
Pokud správní orgán prvního stupně popisuje pracovní zařazení pracovnic žalobce, paní J. S. a Ing. J. L., a to jak z pozice jejich zařazení do Úvěrového oddělení – front office, tak i z hlediska jejich členství v úvěrové komisi, neměla skutečnost, že obě uvedené pracovnice byly současně pracovnicemi Úvěrového oddělení – front office i členkami úvěrové komise, za následek popření vícestupňového procesu schvalování úvěrového obchodu. Úvěrová komise měla tři členy a zpracovatelem úvěrového návrhu byl maximálně jeden z členů úvěrové komise, rozhodoval tedy vždy většinový názor členů úvěrové komise.
Údaje uváděné správním orgánem prvního stupně v tabulce v bodu (154) prvostupňového rozhodnutí označil žalobce za nepravdivé a nesprávné, neboť například u dlužníka COG.ER.S., s.r.o. (úvěr č. 503540068) se uvádí, že úvěr byl schválen úvěrovou komisí ve složení „L.“, ačkoli z úvěrové složky tohoto úvěru jednoznačně vyplývá, že úvěrový návrh byl schválen všemi členy úvěrové komise ve složení Ing. J. L., J. S. a P. Š. Totéž platí pro úvěr č. 501826062, 501826089 a 501826070 dlužníka L. S., úvěr č. 500001085 dlužníka D. T., úvěr č. 507555048, 507555064, 507555072 a 507555080 dlužníka TYRASIL TRADE s.r.o. Podobně i pro úvěr č. 510767025 dlužníka TEMPERATIOR s.r.o. a úvěr č. 511389038 dlužníka Varoxa s.r.o., v těchto dvou případech se však uvádí, že úvěr byl schválen úvěrovou komisí ve složení „S., Š.“, resp. „L., S.“, ačkoli z úvěrové složky tohoto úvěru jednoznačně vyplývá, že úvěrový návrh byl schválen všemi členy úvěrové komise ve složení Ing. J. L., J. S. a P. Š. Správní orgán prvního stupně si byl vědom toho, na jaké pracovní pozici u žalobce členky úvěrové komise paní J. S. a Ing. J. L. pracují, a přesto je obě schválil jako členky úvěrové komise. Správní orgán prvního stupně věděl, že jsou pracovně zařazeny do Úvěrového oddělení – front office, tzn., že věděl, že se podílejí na obchodní činnosti žalobce. Správní orgán prvního stupně se tímto způsobem nemůže zbavovat odpovědnosti za svá jednání a rozhodnutí tím, že bude odpovědnost přenášet na žalobce a vinit jej z porušování ust. § 20 vyhlášky č. 123/2007 Sb., když to byl primárně správní orgán prvního stupně, kdo údajný střet zájmů schválil. Žalobce uvedl, že úvěrová komise sestává ze tří členů a přijímá rozhodnutí většinou členů, na druhou stranu úvěrový návrh zpracovával a předkládal pouze jeden zaměstnanec žalobce, tedy jeden nebo žádný člen úvěrové komise. Pokud bankovní rada dospěla k závěru, že pracovníci připravující návrh úvěru nejsou motivováni k předložení správných a úplných podkladů úvěrové komisi, není zřejmé, proč by se tímto způsobem měli chovat také ostatní dva členové úvěrové komise, kteří úvěrový návrh nezpracovávali, neboť právě tito členové úvěrové komise byli garantem skutečné nezávislosti a funkčnosti úvěrové komise. Žalobce v souvislosti s tímto pochybením odkázal na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto, že pan Mgr. Č. S., člen kontrolní komise žalobce, nesplňuje podmínky pro výkon funkce voleného orgánu žalobce z důvodu vnitřního střetu zájmů, nicméně v případě členek úvěrové komise, na které ust. § 7 zákona o družstevních záložnách klade obdobné nároky, správní orgán prvního stupně analogicky nepostupoval.
Podle žalobce všechny schvalovací stupně úvěrového procesu měly vždy k dispozici kompletní úvěrovou dokumentaci (písemnou), jak byla vyžádána a sestavena zpracovatelem úvěrového návrhu, a taktéž byly s úvěrovým případem a jeho detaily seznámeni ústní formou na jednáních v rámci žalobce, není tedy pravdou, že by veškeré informace týkající se úvěrového případu byly ostatním článkům úvěrového procesu zprostředkovávány pouze ústní formou, jak tvrdí bankovní rada. To platí i o možnosti posoudit daný úvěrový obchod pracovníkem Oddělení řízení rizik (risk manažerem), který se ve většině případů vyjadřoval a navrhoval změny v případě zásadních otázek, jako byly např. parametry úvěrové smlouvy, soulad obsahu úvěrové smlouvy s úvěrovým návrhem, dostatečnost zajištění, výše jistotného koeficientu, akceptovatelnost znaleckého posudku na ocenění předmětu zástavy, požadavky na předložení doplňujících podkladů od žadatele, a další, což také vyplývá z předložených důkazních prostředků. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. P. J., Ing. J. Z., Ing. J. J., J. S. a Ing. J. L.
l) Čerpání úvěru na běžný účet dlužníka vedený u jiného peněžního ústavu
body 371 – 379 žaloby:
Možnost čerpání poskytnutých prostředků z úvěru na běžný účet příjemce úvěru byl jedním z faktorů, které představovaly konkurenční výhodu žalobce jako úvěrové instituce v porovnání s velkými bankami. Flexibilita čerpání úvěrových prostředků umožňovala jeho příjemcům okamžitou dispozici finančními prostředky z úvěru, která byla významným činitelem ovlivňujícím např. možnost výhodně nakoupit nemovitosti za nižší než obvyklou cenu na trhu, za tuto flexibilitu byli příjemci úvěru ochotni zaplatit vyšší úrokovou sazbu a poskytnout vyšší zajištění svého závazku. Možnost čerpání úvěru na běžný účet příjemce úvěru pak bez dalšího neznamená vyšší než přijatelné riziko., ostatně do konce března 2013, tj. před zahájením kontroly ze strany správního orgánu prvního stupně, žalobce vykazoval relativně nízký podíl klasifikovaných úvěrů, což znamená, že jeho obchodní politika se v čase ukázala jako správná. Není tedy pravdou, že by žalobcem uplatňovaná praxe s sebou přinášela vysoké riziko, že dlužník nepoužije prostředky v souladu se stanoveným účelem a že tuto skutečnost žalobce nebude schopen zjistit.
Pokud správní orgán prvního stupně poukazoval na případ úvěrových dlužníků Varoxa s.r.o. a VERACOR TRADE s.r.o. s odkazem na usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 7 VZN 1532/2013, považuje žalobce tento poukaz za nepřípadný, když orgány činné v trestním řízení v této věci vedly v době vydání prvostupňového rozhodnutí teprve prověřování, které nebylo ukončeno, bylo tedy předčasné konstatovat, že v případě obou dlužníků došlo k použití úvěrových prostředků v rozporu s deklarovaným účelem. Závěr Finančního analytického útvaru obsaženého v trestním oznámení ze dne 25. 4. 2013, č. j. MF-10935/2013/24-2402 o tom, že majitel společnosti Varoxa s.r.o. nebyl schopen vysvětlit, z jakého důvodu mu žalobce peníze poukázal, považuje žalobce za jednostranný a účelový, a navíc za nepravděpodobný. Dle názoru žalobce je nutné vyčkat závěrů orgánů činných v trestním řízení, které se budou zakládat na veškerých relevantních podkladech a informacích získaných z jejich strany v průběhu prověřování a vyšetřování.
V řadě případů žalobce poskytl úvěr na základě předložených faktur a přímo na účty dodavatelů, nebo na základě uzavřených smluv mezi dlužníkem a jeho obchodním partnerem, případně na účty advokátní úschovy a vyžadoval od dlužníků výpisy z účtů potvrzující deklarované platby, neboť jak již žalobce uvedl, vybraný kontrolovaný vzorek v žádném případě neodráží běžný standard úvěrového portfolia žalobce
m) Neprověřování využití úvěrových prostředků deklarovaným účelem, absence (řádného) monitoringu finanční a ekonomické situace dlužníka v průběhu úvěrového vztahu
body 380 – 396 žaloby:
Není pravdou, že žalobce neprověřoval, zda byly úvěrové prostředky použity v souladu s deklarovaným účelem, resp. nevyužíval mechanismy umožňující sledovat naplňování nekonkrétně vymezeného účelu úvěrového obchodu. V celé řadě případů, kdy účelem poskytnutého úvěru bylo pořízení konkrétního majetku (zejména nemovitosti), byl úvěr čerpán na účet advokátní či notářské úschovy, z níž byly prostředky uvolňovány v souladu s podmínkami úschovy. Nebo byly úvěrové prostředky uvolňovány přímo na účet prodávajícího, což se z odkazovaných případů týká například úvěrových dlužníků BASE TRADE, s.r.o., LEREIS INVEST s.r.o. či TOCONALES, SE. V případech čerpání úvěru na účet advokátní nebo notářské úschovy, měl žalobce k dispozici přinejmenším podkladovou smluvní dokumentaci a také pozdější výpisy z veřejných rejstříků dokládající předpokládaný průběh transakce, což žalobce považoval za dostatečné. Žalobce navíc průběžně sledoval a kontroloval stav ocenění hodnoty zajištění svých úvěrových pohledávek, a pokud pracovníci Úvěrového oddělení - back office zjistili rozdíly v ocenění hodnoty zástav, resp. její snížení, pak tento výsledný údaj zaznamenali přímo do informačního systému ELBOS, aniž by o tom vytvářeli písemný záznam Většina úvěrových pohledávek žalobce vůči jeho dlužníkům byla zajištěna nemovitostmi, jejichž ocenění hodnoty bylo vždy podloženo aktuálními znaleckými posudky, žalobce vycházel z toho, že cena nemovitostí se v krátkodobém horizontu příliš neměnila a nebyl tak důvod pro zpracovávání revizních znaleckých posudků v průběhu trvání úvěrového vztahu. Jestliže uvedená tvrzení žalobce nepovažoval správní orgán prvního stupně za prokázaná obsahem úvěrové dokumentace, měl provést další důkazy navržené žalobcem, a to konkrétně výslechem jeho pracovníků. Správní orgán prvního stupně však takový důkaz neprovedl a pouze dogmaticky opakoval, že žalobce žádný monitoring neprováděl. Správní orgán prvního stupně by však měl v rozhodnutí uvést, z jakého důvodu nepovažuje jeho provedení za přínosné, tedy potřebné ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Žalobce v rozhodování bankovní rady spatřuje základní pochybení, že v jeho průběhu vycházela pouze z prvostupňového rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako zdroje jediného poznání, aniž by k němu přistupovala jakkoli kriticky na základě námitek žalobce, porovnávala jeho závěry s obsahem správního spisu a navržených důkazních prostředků, aniž by zkoumala soulad předchozího řízení s právními předpisy apod.
Tvrzení správního orgánu prvního stupně, že u 28 dlužníků nedisponuje žalobce smlouvami či fakturami potvrzujícími využití úvěrových prostředků v souladu s úvěrovými smlouvami, není dostatečně podloženo, kterých dlužníků se to týká, přičemž z příloh (tabulek) k Upřesnění I. a Upřesnění II. vyplývá, že nedostatky v monitoringu splnění účelu úvěru je správním orgánem prvního stupně vytýkáno pouze u 22 z 33 prověřovaných úvěrových dlužníků a prvostupňové rozhodnutí detailně rozebírá pouze polovinu ze všech prověřovaných dlužníků. K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků K. Š. a J. S.
n) Připuštění možnosti splácení splátek úvěrů (úroků) z poskytnutého úvěru, jednorázová splatnost jistiny na konci doby splatnosti úvěru
body 397 – 410 žaloby:
Konstrukce produktu podnikatelský úvěr s možností zvolit si splatnost jistiny úvěru jednorázovou splátkou na konci doby splatnosti byla další konkurenční výhodou na trhu úvěrových institucí oproti velkým bankám, a zároveň svědčila o jeho flexibilitě ve srovnání s jinými úvěrovými institucemi. Konstrukce umožňovala příjemci úvěru využívat zapůjčené prostředky po celou dobu trvání úvěrového vztahu a zhodnocovat je po celou dobu. Takové parametry produktu byly vzhledem k době, na kterou byly úvěry poskytovány (obvykle nejvýše 2 roky) akceptovatelné a navíc možnost jednorázového splacení jistiny úvěru vedla k dosažení vyšších úrokových výnosů, než jakých by bylo dosahováno při průběžném splácení. Teoretické vyšší riziko bylo vyváženo vyšší cenou (úrokovou sazbou) úvěru a vyšším zajištěním úvěru.
V případech, kdy by jednorázová splatnost jistiny úvěru nebyla z hlediska povahy případu vhodná, byl žadatel o úvěr pracovníkem žalobce informován, že jeho požadavku nebude možné vyhovět a v případě, kdy žadatel o úvěr se změnou požadovaného způsobu splácení souhlasil, bylo dále pokračováno v dalším průběhu úvěrového procesu. Pro realizaci některých typů úvěrových obchodů financovaných žalobcem byla navíc možnost jednorázového splacení úvěru nezbytná. Jestliže například účel financovaný z úvěrových prostředků spočíval v nákupech a následných prodejích nemovitostí, jen stěží mohl takto financovaný projekt generovat průběžně příjmy, aby mohl být úvěr splácen průběžně v pravidelných (anuitních) splátkách. Z tohoto důvodu žalobce umožňoval svým dlužníkům mimořádné splátky úvěru bez sankcí, které dlužníkovi umožnily splatit úvěr před jeho konečnou splatností, aniž by současně byl striktně zavázán k úhradě pravidelných průběžných splátek. Za poslední tři roky byly dlužníky žalobce splaceny poskytnuté úvěry v objemu více než 3,2 mld. Kč, což dokazuje, že jednorázová splatnost úvěru nepředstavovala zvýšené riziko selhání dlužníka, jak uvádí oba správní orgány.
26. K jednotlivým tvrzeným porušením ve vztahu k jednotlivým úvěrovým obchodům uvedl žalobce následující:
A) CENTOM TRADE s.r.o.
body 413 – 428 žaloby:
K úvěrovému případu dlužníka CENTOM TRADE s.r.o. se žalobce vyjádřil ve svých námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména pak v bodech (524) a násl. Žalobce v dalším textu odkazoval na své již výše uvedené argumenty, jelikož nepovažoval za účelné stejné nebo velmi podobné argumenty opakovat u každého jednotlivého dlužníka z kontrolovaného vzorku. K otázce dostatečnosti vymezení účelu úvěru žalobce odkázal na část VI. bod B.1. žaloby. Žalobce požadavkům vyhlášky č. 123/2007 Sb. dostál, neboť znal účel úvěru i podmínky, za kterých má být obchod uskutečněn (popsaný v podnikatelském záměru klienta) vzhledem k charakteru účelu dostatečně konkrétně. Žalobce z toho důvodu dovozuje, že správní orgán prvního stupně i bankovní rada přistupují k výkladu této normy příliš extenzivně, aniž by proto měly oporu v této vyhlášce.
Dlužník původně žádal o úvěr ve výši 200 mil. Kč, nicméně vzhledem k výši nabízeného zajištění mu žalobce poskytl úvěr nižší, a to ve výši 196 mil. Kč. Žalobce prověřoval zprostředkovatele, resp. údaje o zprostředkovateli uváděné žadatelem o úvěr všemi dostupnými prostředky, nicméně samotný způsob realizace podnikatelského záměru potenciálního klienta a interní informace o ekonomické a finanční situaci zprostředkovatele byly utajovaným (obchodním) tajemstvím. K otázce hodnocení bonity klienta na podkladě jím předložených podkladů a hodnocení reálnosti podkladů se žalobce vyjadřoval v části VI. bod B.4. žaloby. Pracovníci žalobce ověřovali z veřejně dostupných zdrojů zejména reálnost vstupních proměnných v daném podnikatelském záměru nebo jiných předpokladů záměru. Žalobce uvedl, že nebylo jeho povinností v úvěrovém obchodě řídit úvěrové riziko prostřednictvím zajištění (vyžadování) podílu vlastních prostředků dlužníka na plánované transakci, více žalobce uvedl v části VI. bod B.5. žaloby. Ohledně předmětu zástavy a jeho ocenění znaleckým posudkem žalobce v plném rozsahu odkázal na vyjádření obsažené v části VI. bod B.2. a B.9. žaloby, jelikož jde o identické výtky bankovní rady, které byly uvedeny v rámci popisu zobecněných pochybení. Vzhledem k tomu, že byl žalobce malou úvěrovou institucí s malým počtem zaměstnanců, nebylo pro něj efektivní zaměstnávat vlastní odborníky na ocenění různých aktiv, jak je to běžné u velkých bank, naopak se opíral o skutečné znalce v oboru oceňování majetku (zapsané soudní znalce), kteří měli dle svých znalostí a zkušeností stanovit odhad tržní ceny zástavy. Žalobce navíc za účelem ověření tvrzení správního orgánu prvního stupně ohledně hodnoty předmětu zajištění zadal znaleckému ústavu BOHEMIA EXPERTS, s.r.o. znalecký ústav zpracování znaleckého posudku. Ze znaleckého posudku č. 131012 ze dne 12. 10. 2013 vyplývá, že při splnění předpokladů uvedených v podkladových znaleckých posudcích, pokud by došlo k naplnění očekávaného záměru, bylo by možné vycházet z předpokládaných hodnot předmětných zastavených nemovitostí oceňovaných přezkoumávanými podkladovými znaleckými posudky v rozmezí ± 10 – 20 %.
Jelikož správní orgán prvního stupně i bankovní rada odmítly provést důkaz svědeckou výpovědí navrhovaných pracovníků žalobce, kteří byli dlužníkem informováni detailněji na osobních schůzkách v rámci přípravy a rozhodování o úvěrovém návrhu, zpochybnil žalobce tvrzení bankovní rady, že žalobce byl žadatelem o úvěr informován pouze o skutečnosti, že plánuje nákup blíže nespecifikovaných nemovitostí a za tímto účelem převede na zprostředkovatele finanční částku 199 mil. Kč, neboť toto nemohly z žádného ověřitelného zdroje zjistit, pokud výslech neprovedly.
K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S.
B) DRYETREN TRADE s.r.o.
body 429 – 443 žaloby:
K úvěrovému případu dlužníka DRYETREN TRADE s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (554) a násl., kde je tento případ zhodnocen komplexně.
K pochybením namítaným správním orgánem prvního stupně žalobce uvedl, že k otázce dostatečnosti vymezení účelu úvěru ve smlouvě o úvěru se vyjádřil v části VI. bod B.1. žaloby.
Ve věci vyhodnocení osoby jednatele dlužníka a jeho předpokladů pro realizaci daného typu obchodů a požadavku podílu vlastních prostředků se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.5. žaloby.
První úvěr dlužníka byl zajištěn nemovitostmi ve vlastnictví třetího subjektu (JAROVOND s.r.o.), ostatní již nemovitostmi ve vlastnictví dlužníka, které nabyl z prostředků prvního až třetího úvěru, žalobce tak měl detailní informace o konkrétně nabytých nemovitostech, a to včetně jejich ocenění znaleckým posudkem zpracovaným společností SINCONSULT s.r.o. K úvěru dlužníka č. 507244020 žalobce uvedl, že vyhodnocení vazeb ESSO mezi dlužníkem a jeho zástavcem JAROVOND s.r.o. nebylo písemně zaznamenáno v hodnocení klienta z důvodu pochybení na straně žalobce, nicméně v tomto případě nebyl překročen limit úvěrové angažovanosti stanovený pro ekonomicky spjatou skupinu osob a od 1. 1. 2013, kdy zástavce splatil svůj úvěr u žalobce, ani úvěrový limit nebylo třeba sledovat za obě společnosti. K úvěru dlužníka č. 507244039 žalobce ohledně stanovení ocenění zástav odkázal na vyjádření v části VI. bod B.9. žaloby, kdy účetně vykázaná ztráta nemusí nutně znamenat špatnou finanční situaci společnosti nebo dokonce nesolventnost.
K úvěru dlužníka č. 507244047 žalobce uvedl, že součástí jeho úvěrové složky, kterou měl k dispozici kontrolní tým správního orgánu prvního stupně, je smlouva o smlouvě budoucí o nájmu se společností FINE DREAM, s.r.o. ze dne 6. 12. 2012, zjištění bankovní rady uvedené v napadeném rozhodnutí, že žalobce „u úvěru č. 507244047 nedisponoval smlouvou o smlouvě budoucí“, se tedy neshoduje s objektivní skutečností. U úvěru dlužníka č. 507244055 byla součástí úvěrové složky také smlouva o smlouvě budoucí o nájmu se společností FINE DREAM, s.r.o. ze dne 18. 1. 2013, včetně přílohy č. 1 – specifikace nemovitostí, přičemž analýzou zastavených nemovitostí u úvěrů č. 507244047 a 507244055 žalobce zjistil omyl správního orgánu prvního stupně o tvrzené duplicitě nemovitostí – u obou úvěrů se sice shodovali katastrální území a čísla listů vlastnictví, nicméně vždy šlo o rozdílné nemovitosti zapsané na těchto listech vlastnictví.
K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. J. J., J. S. a M. L.
C) DUMICORE TRADE s.r.o.
body 444 – 455 žaloby:
K úvěrovému případu dlužníka DUMICORE TRADE s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (572) a násl. Reálnost podnikatelského záměru a bonitu klienta vyhodnocoval žalobce dostatečně a v podrobnostech odkázal na vyjádření uvedené v části VI. bod B.3. a B.4. žaloby. Pokud jde o problematiku výše celkové předpokládané kupní ceny nemovitostí podle zprostředkovatelské smlouvy (300 mil. Kč) a celkové výše úvěrů dlužníka (185 mil. Kč.), žalobce uvedl, že vycházel z předpokladu, že částka 300 mil. Kč je částka pouze orientační, která nemusí být dodržena, nýbrž jde o horní hranici. Navíc z žádosti o úvěr dlužníka (str. 6) vyplývá, že poskytnuté prostředky mohly být za dobu platnosti úvěrového vztahu i rámcové smlouvy o zprostředkování investovány až třikrát v závislosti na vhodných příležitostech. Ohledně prověřování zkušeností a předpokladů žadatele o úvěr, resp. zprostředkovatele, žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.5. a B.10 žaloby.
Ke konstatování bankovní rady, že podnikatelský záměr dlužníka postrádal ekonomický smysl, žalobce uvedl, že dlužník předpokládal v průběhu dvou let (doba trvání úvěrového vztahu) zhodnocení investic nejméně v rozmezí 15 – 20 %, avšak s přihlédnutím ke všem nákladům spojeným s těmito investicemi, včetně nákladových úroků z čerpaných úvěrů ve výši 9 % p. a. Uvedené zhodnocení ve výši nejméně 15 – 20 % nepředstavuje hrubý výnos, ale čistý zisk, což ovšem vyplývá také z predikovaných účetních výkazů dlužníka, které jsou založeny ve správním spise.
Otázku požadavků na vlastní zdroje žalobce rozebral v části VI. bod B.5. žaloby.
Vzhledem ke skutečnosti, že oba úvěry byly dlužníkovi poskytnuty v prosinci 2012 a že bylo třeba určité doby pro vyhledání vhodné investiční příležitosti, nebylo rozumné provádět zpočátku roku 2013 rozsáhlý monitoring tohoto dlužníka, ten byl plánován v polovině roku 2013 po předložení daňového přiznání a účetních výkazů. V tomto případě má žalobce navíc informaci, že společností DELSACO TRADE s.r.o. (zprostředkovatel) byly ze strany orgánů činných v trestním řízení zajištěny prostředky na účtech, čímž došlo ke zmrazení projektu dlužníka.
Ve věci rozdílu mezi pořizovací cenou zástavy a jejím oceněním znalcem odkázal žalobce na vyjádření uvedené v části VI. bod. B.2. žaloby a ve věci problematiky znaleckých posudků k těmto úvěrům odkázal na vyjádření uvedené v části VI. bod. B.9. žaloby. Ke konstatování bankovní rady, že neprovedl monitoring pohledávky, žalobce uvedl, že zjistil (na základě dálkového přístupu do katastru nemovitostí), že dlužník žádné nemovitosti (zapisované do katastru nemovitostí) nenabyl a že důvodem je zajištění úvěrových prostředků na účtu zprostředkovatele, přičemž tuto činnost žalobce nelze nazvat jinak než monitoringem.
K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S.
D) GALBANI Capital, s.r.o.
body 456 – 474 žaloby:
K úvěrovému případu dlužníka GALBANI Capital, s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (585) a násl. Žalobce k pochybením namítaným správním orgánem prvního stupně uvedl, že k otázce dostatečnosti vymezení účelu úvěru ve smlouvě o úvěru a obecnému vymezení podnikatelského záměru se vyjádřil v části VI. bod B.1. a B.3. žaloby.
Žalobce nesouhlasil se závěrem obou správních orgánů, že nevzal v úvahu skutečnost, že některé položky prognózovaných výsledků dlužníka nejsou ničím podloženy, neboť zdroj předmětných výnosových úroků je vysvětlen v dokumentu Ekonomický plán ze dne 10. 12. 2012 (str. 9), který byl předložen dlužníkem.
K otázce refinancování předmětného úvěru žalobce uvedl, že v případě zájmu obou stran mohl být tento úvěr refinancován žalobcem, což předpokládalo i ustanovení čl. IV. odst. 3 smlouvy o úvěru ze dne 13. 12. 2012, případně jinou úvěrovou institucí, pokud by to bylo pro dlužníka výhodnější, kdy by z hlediska žalobce byly rozhodujícími faktory zejména dosavadní hospodářské výsledky dlužníka a úspěšnost realizace projektu a dále revize hodnoty zajištění; dále by rozhodujícím faktorem bylo i plnění podmínek dlužníkem daných žalobcem. Z tohoto důvodu byl finanční plán projektován pouze na dva roky; v případě dohody o refinancování úvěru by byl dlužník povinen předložit další projekci podnikatelského záměru.
Ohledně další výtky, že hodnocení klienta je kopií žádosti o úvěr, žalobce odkázal na vyjádření uvedené v části VI. bod B.3. a B.4. žaloby.
K otázce rychlého průběhu úvěrového procesu a čerpání úvěru na účet dlužníka žalobce odkázal na vyjádření uvedená v části VI. bod B.12. a B.13. žaloby.
Ve věci zprostředkovatelské smlouvy a jejích podmínek žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.10. žaloby.
Otázka prověřování zkušeností a předpokladů žadatele o úvěr projekt realizovat a požadavek na vložení vlastních prostředků žadatele byla žalobcem zodpovězena v části VI. bod B.5. žaloby.
K adrese trvalého bydliště jednatele dlužníka dlužník uvedl, že důvod trvalého bydliště na obecním úřadě pana M. je skutečnost, že žije v podnájemním bytě a pronajímatel neumožňuje nájemníkům registraci jejich trvalého bydliště na adrese pronajímaných bytů. Pokud má fyzická osoba trvalé bydliště na obecním úřadě, automaticky to nesvědčí o jejím bezdomovectví či špatné bonitě.
K monitoringu úvěrového vztahu žalobce uvedl, že průběžně s klientem komunikoval, dlužník hradil splatné závazky a navíc v počáteční fázi projektu předpokládal činnosti vyhledávání vhodných nemovitostí k nákupu. Komplexní monitoring dlužníka, včetně případné dohlídky na místě, pak byl žalobcem plánován po polovině roku 2013. Žalobce uvedl, že zjistil (na základě dálkového přístupu do katastru nemovitostí), že dlužník žádné nemovitosti (zapisované do katastru nemovitostí) nenabyl a že důvodem je zajištění úvěrových prostředků na účtu zprostředkovatele.
Ve věci ocenění zástavy a akceptace tohoto ocenění žalobcem odkázal žalobce na vyjádření a navržené důkazy uvedené v části VI. bod B.9. žaloby.
Ohledně zjišťování bonity směnečného rukojmí žalobce odkázal na vysvětlení obsažená v části VI. bod B.7. žaloby.
Žalobce dodal, že nemá informaci od dlužníka, jaká je celková částka, kterou převedl na zprostředkovatele, nicméně v počáteční fázi mělo jít podle rámcové smlouvy o 100 mil. Kč a nikoli o celou částku úvěru. Klient byl ohledně zodpovězení této informace kontaktován. Žalobce nechápe, jak bankovní rada došla k závěru, že dlužník poukázal celý úvěr na účet zprostředkovatele, přičemž navíc v tomto si odporuje, neboť pokud měl dlužník celý úvěr převést na zprostředkovatele, jak mohl splácet úroky z prostředků úvěru.
K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S.
E) HELIOS Tech., a.s.
body 475 – 490 žaloby:
K úvěrovému případu dlužníka HELIOS Tech., a.s. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (606) a násl., kde je případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadeném rozhodnutí.
Žalobce k výčtu namítaných pochybení ze strany bankovní rady k úvěru dlužníka č. 501448030 a 501448030 uvedl, že monitoring tohoto dlužníka byl prováděn zejména prostřednictvím sledování vývoje developerských projektů, ve kterých figuroval jako generální dodavatel stavby (projekt Brandýs nad Labem, Klíše, Na Včelníku, Neznabohy a další), na základě osobně sdělovaných informací v periodicitě cca 2 týdnů, osobními dohlídkami na projektech i v sídle společnosti. Kontrolovaná osoba měla také k dispozici smlouvy o dílo, faktury a další dokumentaci k developerským projektům realizovaným dlužníkem. K těmto tvrzením žalobce mimo jiné navrhl provést důkaz svědeckými výpověďmi pracovníků žalobce a také zápisem z dohlídky ze dne 25. 5. 2011.
Ohledně aktiv financovaných z prvního a druhého úvěru poskytnutých dlužníkovi na provozní potřeby žalobce uvedl, že se dlužník chtěl transformovat na stavební společnost, generálního dodavatele developerských projektů a potřeboval navýšit svůj provozní kapitál, jelikož ve stavebnictví, resp. developerských projektech bylo třeba většího objemu provozního kapitálu, neboť zde byl časový rozdíl mezi vynaloženými náklady (výdaji) a úhradou za vykonané práce. Po určitou dobu tedy byla činnost společnosti financována z vlastních zdrojů dodavatele, než došlo k úhradě prací zákazníkem (dodavatelský úvěr).
K otázce hodnocení prolongací úvěrů z hlediska možného naplnění znaků nucené restrukturalizace žalobce uvedl, že monitoroval dlužníka i stav jeho projektů průběžně, navíc dlužník po celou dobu úvěru řádně hradil své splatné závazky. Vzhledem k rozpracovanosti řady developerských projektů a jejich částečnému pozdržení z důvodů nezávislých na dlužníku žalobce neměl důvod úvěr neprolongovat a připravit tak dlužníka o provozní kapitál, což by pro něj mohlo mít závažné důsledky (pro žádnou společnost není jednoduché ve fázi rozpracovaného projektů vyvázat provozní kapitál). Hodnotu zajištění (areál nemovitostí) žalobce v rámci prolongace úvěrů vyhodnocoval, přičemž dospěl k závěru, že po tak krátké době (cca 2 roky) se tato hodnota nezměnila.
Ohledně dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě č. 501448049 žalobce správním orgánů vysvětloval, že došlo k administrativnímu pochybení, když v rámci schvalovacího procesu v době od 28. 5. 2013 do 30. 5. 2013 byla schválena prolongace splatnosti tohoto úvěru pouze o jeden rok, tj. do 31. 5. 2014, neboť správně měl být prodloužen o dva roky. Žalobce si však chybu včas uvědomil a na základě výzvy žalobce ze dne 23. 7. 2013 byl s klientem stejného dne uzavřen dodatek č. 3 ke smlouvě o úvěru, kterým se měnila doba splatnosti jistiny úvěru na 31. 5. 2014.
Žalobce k výčtu namítaných pochybení bankovní radou k úvěru č. 501448065, konkrétně k dostatečnosti vymezení účelu úvěru v úvěrové smlouvě, odkázal na část VI. bod B.1. žaloby.
Ohledně úvěrového návrhu a jeho obsahu se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.3. žaloby.
Ve věci vyhodnocení reálnosti podnikatelského záměru, predikovaných hospodářských výsledků, možností dlužníka splácet úvěr a prověřování předpokladů dlužníka pro realizaci záměru se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.4, B.5. a B.6. žaloby, navíc měl žalobce o těchto předpokladech a kvalitách dlužníka poměrně dobré informace z předchozí spolupráce.
Ve věci ocenění zástavy a akceptace tohoto ocenění žalobcem odkázal žalobce na vyjádření a navržené důkazy uvedené v části VI. bod B.9. žaloby.
K namítanému porušení ust. § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., tj. že družstevní záložna nesmí poskytovat úvěry ani vystavovat zajišťovací nebo platební nástroje za účelem splacení základního členského vkladu nebo dalšího členského vkladu, žalobce uvedl, že všechny úvěry poskytnuté žalobcem také tomuto dlužníkovi byly účelově vázány (na refinancování úvěru, na financování oběžných aktiv a navýšení provozního kapitálu a na nákup nemovitostí) a nejednalo se o poskytnutí úvěru za účelem splacení dalšího členského vkladu. Pokud bankovní rada uvádí, že povinnost porušil dlužník, pak žalobce nechápe, z jakého důvodu to vyčítá jemu, a jednak povinnost podle ust. § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. nedopadá na úvěrové dlužníky.
Na základě výzvy správního orgánu prvního stupně ze dne 19. 11. 2012, žalobce předložil dne 30. 11. 2012 aktuální seznam všech dalších členských vkladů v požadovaném členění, poznatky o původu peněžních prostředků u dalších členských vkladů odsouhlasených členskou schůzí dne 23. 10. 2012, včetně výpisů z účtů a dalších požadovaných informací. Žalobce v rámci poskytnutých informací uvedl strukturu a výši jím poskytnutých úvěrů a dále detailnější informace o společnosti HELIOS Tech., a.s. a finančních zdrojích k držení dalších členských vkladů v žalobci. Ve vztahu k dalším členským vkladům neměl správní orgán prvního stupně žádné další dotazy či připomínky, natož aby kvalifikoval jednání žalobce jako jednání v rozporu s ust. § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., přitom již v té době měl k dispozici totožné údaje jako při kontrole na místě a v průběhu správního řízení.
K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědků Ing. J. J. a J. S.
F) ILANOVE s.r.o.
body 491 – 503 žaloby:
K úvěrovému případu dlužníka ILANOVE s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (637) a násl., jelikož je zde případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadeném rozhodnutí.
Ohledně údajně vágně definovaného podnikatelského záměru dlužníka se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.3 žaloby.
K úvěrové dokumentaci dlužníka a jejím namítaným nedostatkům žalobce uvedl, že v době sjednávání úvěrového obchodu nebyla jednání mezi dlužníkem a předmětnými realitními kancelářemi ohledně jejich spolupráce při nákupu vhodných nemovitostí ukončena formální smlouvou, a tedy nebylo možné, aby měl žalobce takové smlouvy o zprostředkování k dispozici v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. dne 26. 3. 2013.
K otázce prověřování předpokladů dlužníka a realitních kanceláří provádět zamýšlenou činnost se žalobce vyjádřil v části VI. bod B.5. žaloby, kdy obě realitní kanceláře navíc žalobce znal z dřívější spolupráce.
Pokud jde o prověření a analýzu údajů předložených žadatelem o úvěr, žalobce odkázal na vyjádření obsažená v části VI. bod B.5. a B.6. žaloby, kdy vycházel ze svých bohatých zkušeností s poskytováním obdobného typu úvěrů a ze znalosti trhu s nemovitostmi a jeho očekávaného vývoje, přičemž za takových okolností nepovažoval za nezbytné písemně zpracovávat speciální analýzy na tento konkrétní úvěrový obchod.
Ve věci akceptace ocenění zástavy znaleckým posudkem žalobce odkázal na vyjádření v části VI. bod B.9. žaloby.
Při stanovení akceptovatelné hodnoty zajištění (jistotního koeficientu) žalobce vycházel ze skutečnosti, že předmětem zástavy byl ucelený komplex známých léčebných lázní na Slovensku, o jejichž návštěvu bude vždy zájem, a vyhodnotil, že má vysokou míru tržní poptávky (v případě prodeje) a minimální pravděpodobnost cenových výkyvů, proto stanovil jistotní koeficient ve výši 80 %.
Informace o vazbách významných z hlediska posouzení ekonomicky spjaté skupiny osob byla zanesena v informačním systému žalobce a písemně by byla vyhodnocena, pokud by např. zástavce z tohoto obchodního případu požádal u žalobce o úvěr. Zástupce zástavce byl mimo jiné také přítomen na osobním jednání u žalobce; mezi dlužníkem a zástavcem existovala obchodní spolupráce, přičemž tato skutečnost byla i důvodem poskytnutí zajištění, není tedy pravdou, že by se jejich vztahem žalobce vůbec nezabýval, jak uvedla bankovní rada.
K výtce, že nereagoval na skutečnost, že dlužník neplnil některé smluvní podmínky, žalobce uvedl, že jednak vyzýval dlužníka k doložení všech nezbytných podkladů a jednak předmětnou pojistnou smlouvu a potvrzení o bezdlužnosti obdržel a byly založeny do správního spisu vedeného pod sp. zn. Sp/2013/161/573.
K námitce Bankovní rady týkající se čerpání úvěru na účet dlužníka žalobce odkázal na vyjádření obsažené v části VI. bod B.13. žaloby.
K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S.
G) MEDEARON, SE
body 504 – 515 žaloby:
K úvěrovému případu dlužníka MEDEARON, SE se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (664) a násl., jelikož je zde případ zhodnocen komplexně, na rozdíl od kusých informací uvedených v napadením rozhodnutí.
Ve věci prověřování předpokladů žadatele o úvěr naplnit podnikatelský záměr, resp. za jakých podmínek společník nabyl obchodní podíl na žadateli, se žalobce vyjadřoval v části VI. bod B.5 a B.7. žaloby.
Ohledně údajů, ze kterých žalobce vycházel při posuzování tohoto úvěrového obchodu, žalobce odkázal na vyjádření obsažené v části VI. bod B.4. žaloby.
Ohledně monitoringu využití úvěrových prostředků žalobce uvedl, že sledoval účelovost využití poskytnutých úvěrových prostředků, zejména na základě kupních smluv, smlouvy o zprostředkování a proplácel faktury, které mu dlužník předkládal a které prokazovaly náklady vynaložené na rekonstrukci rafinerie a také na základě pravidelné komunikace s dlužníkem, žalobce tedy prováděl průběžný monitoring. K dočerpání úvěru mělo dojít do 30. 6. 2013; provést komplexní monitoring dlužníka včetně dohlídky na místě tedy mělo význam až po polovině roku 2013, což měl také žalobce v plánu učinit.
Ve věci zprostředkovatele a podmínek zprostředkovatelské smlouvy žalobce odkázal na část VI. bod B.9. žaloby.
K vyhodnocení vazeb ESSO s tímto zprostředkovatelem žalobce uvedl, že vzhledem k výši částky poskytnuté zprostředkovateli jako záloha ze strany dlužníka (45 mil. Kč) v poměru k výši poskytnutého úvěru (154 mil. Kč) nebyl důvod tyto dva subjekty vyhodnocovat jako jednu ekonomicky spjatou skupinu, přičemž tato část úvěru nebyla čerpána na účet zprostředkovatele (jak nesprávně uvedla bankovní rada), nýbrž na účet dlužníka.
Co se týká problematiky akceptace ocenění zástavy znaleckým posudkem, žalobce uvedl, že v případě tohoto úvěru si nechal zpracovat revizní znaleckou zprávu vypracovanou společností BDO Appraisal services – Znalecký ústav s.r.o. k předmětnému znaleckému posudku ze dne 20. 7. 2012, přičemž zpráva potvrdila závěry znalce uvedené ve znaleckém posudku.
Dále žalobce uvedl, že roční monitoring měl být proveden po polovině roku 2013, tj. po dočerpání celého úvěru, a to včetně dohlídky na místě, nicméně po událostech z počátku května 2013 žalobce na tyto činnosti již neměl dostatečné kapacity, nicméně o projektu s dlužníkem i s nájemcem opakovaně jednal. Nedočerpáním úvěru byl projekt klienta předčasně zablokován; dle posledních informací žalobce se dlužník snažil projekt dokončit získáním úvěrových zdrojů od jiného peněžního ústavu, avšak bezúspěšně.
K dalším tvrzením bankovní rady žalobce uvedl, že osoba jednající za nájemce (pan M. W.) byla žalobci známa z jejich předchozí spolupráce a na základě řady osobních jednání, což navrhoval doložit zejména svědeckými výpověďmi pracovníků žalobce, kdy nejvíce s touto osobou byla obeznámena vedoucí úvěrového oddělení paní J. S.
K prokázání výše uvedených tvrzení žalobce mj. navrhl provedení důkazu výpovědí svědkyně J. S.
H) MOLL CZ s.r.o.
body 516 – 524 žaloby:
K úvěrovému případu dlužníka MOLL CZ s.r.o. se žalobce vyjádřil v námitkách proti Protokolu o kontrole, zejména v bodech (673) a násl.
V případě prvního bodu výtek bankovní rada částečně připustila pochybení správního orgánu prvního stupně ohledně informací žalobce o transakci – nákupu obchodního podílu, nicméně ohledně ostatních výtek dala správnímu orgánu prvního stupně za pravdu, přestože z úvěrové dokumentace vyplývalo, že se žalobce vytýkaných chyb nedopustil. Část úvěru ve výši 27,5 mil. Kč byl použit na nákup obchodního podílu společnosti Živcova pila, s.r.o. (viz žádost o čerpání úvěru a Protokol o čerpání ze dne 26. 4. 2011), avšak dlužník nabyl pouze 50 % podíl této společnosti, zbývajících 50 % podílu nabyl jednatel dlužníka, pan F. H. Tato částka byla čerpána na účet zástavce (Živcova pila, s.r.o.), jelikož ho v době čerpání vlastnil prodávající pan M. T. K převodu obchodního podílu došlo až po připsání částky na účet zástavce. Celou záležitost projednali pracovníci žalobce ústně na všech stupních schvalovacího procesu s tím, že se nejednalo o úmysl klienta. Vzhledem k vyhodnocení dostatečnosti zajištění, včetně osobního avalu pana F. H. na bianco směnce vystavené dlužníkem (v případě vymáhání by se z titulu avalu jednatele na směnce dosáhlo na oba podíly bez rozdílu výše), a ke skutečnosti, že dlužník s žalobcem komunikoval, spolupracoval a hradil své splatné závazky, žalobce dospěl k závěru, že nebude z tohoto porušení smlouvy vyvozovat dodatečné finanční sankce.
Ve věci analýzy údajů předložených žadatelem se žalobce vyjadřoval v části VI. bod B.4. žaloby.
K prolongaci předmětného úvěru žalobce uvedl, že prolongace vždy vyhodnocoval z hlediska možné nucené restrukturalizace úvěru, přičemž v tomto případě se o nucenou restrukturalizaci nejednalo, proto k ní žalobce přistoupil, neboť došlo ke zpoždění projektu dlužníka, což se v případě developerských projektů často v praxi stává – je zde řada exogenních vlivů, od povětrnostních podmínek počínaje, po přístup monopolních dodavatelů a postupů státních orgánů konče, které mohou ovlivnit délku projektu. Žalobce vyhodnotil, že prolongací splatnosti jistiny úvěru bude dosaženo účelu financovaného podnikatelského záměru, navíc dlužník platil řádně splatné závazky po celou dobu úvěrového vztahu až do začátku kontroly správního orgánu prvního stupně.