109. Ke zcela obecné námitce, že správní spis neobsahuje žádné podklady, které by měl odpůrce při vydání napadeného ochranného opatření k dispozici, soud předesílá, že otázkou vedení spisu se již v souvislosti s opatřeními odpůrce k zamezení šíření epidemie nemoci COVID-19 opakovaně a zevrubně zabýval. Zejména v rozsudku ze dne 13. 11. 2020, č. j. 18 A 59/2020 - 226, dovodil, že v případě opatření podle § 94a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví správní orgán nevede spis standardním způsobem předepsaným v § 17 správního řádu, když vydané opatření fakticky představuje jeho první úkon ve věci. Tato opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví jsou dle explicitního zákonného ustanovení vydávána bez řízení o návrhu opatření obecné povahy jako de facto první úkon správního orgánu ve věci. Soud tedy uzavřel, že „není bezvýjimečně nutné trvat na tom, aby správní orgán (zde odpůrce) jednotlivé podklady pro vydání mimořádných (obdobně pak i ochranných, pozn. soudu) opatření, které v odůvodnění mimořádného opatření náležitě identifikuje (srov. dále), také takto formalizovaným způsobem do správního spisu zakládal (i kdyby snad bylo možné takový postup označit za vadu, nejedná se o vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost mimořádného opatření) (pozn. zvýraznění doplněno městským soudem).“ Jinak řečeno, jakkoli by podklady, z nichž odpůrce vycházel, měly být ve správním spise obsaženy, jejich absence ještě bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost takového opatření obecné povahy, pokud je možné důvody zjistit z jeho odůvodnění (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 4 As 301/2020 - 147). Právě identifikace podkladů a dostupných informací v odůvodnění mimořádného či ochranného opatření pak adresátům, ale i správnímu soudu pro účely případného soudního přezkumu, umožňuje, resp. by umožňovat měla si tyto skutečnosti následně ověřit a v tomto směru si od odpůrce příslušné podklady – pokud již nejsou veřejně dostupné – případně vyžádat. Uvedené tedy znamená, že odpůrce stricto sensu pochybil, pokud do spisové dokumentace mimo jednotlivých opatření nezakládal i konkrétní podklady, z nichž vycházel. Soud nicméně nezjistil, že by tato vada měla bez dalšího vliv na zákonnost napadeného ochranného opatření.
110. Navrhovatel své námitky opět spojoval převážně s problematikou výkladu pojmu „zavlečení“ podle § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví a poukazoval na to, že se odpůrce dostatečně nevypořádal se skutečností, že je v ČR onemocnění COVID-19 již rozšířeno. Soud se výkladem § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví a jmenovitě pak i pojmu „zavlečení“ podrobně zabýval shora v souvislosti s posouzením věcné působnosti odpůrce. Jasně přitom odmítl názor navrhovatele, že předmětné ustanovení je omezeno na případy, kdy se onemocnění na území ČR nešíří, nebo dokonce pouze na případy, kdy se zde vůbec nevyskytuje. S přihlédnutím k těmto shora zevrubně zdůvodněným východiskům proto nelze vnímat jako vadu odůvodnění, pokud se odpůrce nevypořádal s tím, že opatření není (optikou navrhovatele) vydáno k zabránění zavlečení, ale jen ke zpomalení šíření onemocnění COVID-19. Není tak současně pravdou, že takové odůvodnění nekoresponduje s vymezenou pravomocí a působností odpůrce.
111. V této souvislosti soud upozorňuje také na odůvodnění odpůrce k bodu III.1 napadeného ochranného opatření (viz jeho str. 10-11, 18 a 19), v němž podrobně vysvětlil obecnou úpravu roztřídění jednotlivých zemí do skupin označených odlišnými barvami (zelená, oranžová, červená a tmavě červená) v závislosti na míře incidence a na počtu pozitivních testů na onemocnění ve smyslu Doporučení Rady 2020/1475.
112. Soud pak k odůvodnění napadeného ochranného opatření obecněji doplňuje, že odpůrce se v něm podrobně věnoval závažnosti šíření viru způsobujícího onemocnění COVID-19, stejně jako vývoji epidemie v ČR, kdy také podrobně předestřel klíčové epidemiologické ukazatele (viz str. 16 – 19 opatření). Poukázal též na situaci v ostatních státech světa a zdůraznil problematiku nových mutací viru (zvláště jihoafrickou variantu a tzv. varianta delta [indická mutace], kdy dále jsou mutace označovány písmeny řecké abecedy), jež vykazují vyšší infekčnost a také smrtnost. Odpůrce také odkazoval na zprávu Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) ze dne 21. 4. 2021 ve vztahu k možnému uvolňování omezení zavedených za účelem snížení rizika přenosu nákazy pro osoby po kompletním očkování. Jak již soud ukázal výše, odpůrce se blíže zabýval i evropským (unijním) rozměrem celé problematiky, přičemž zde vycházel z Doporučení Rady 2020/1475, v jeho posledním znění (resp. z Doporučení Rady (EU) 2020/912 z 30. 6. 2020). Výslovně tady poukázal na doporučení aplikovat u vysoce rizikových zemí pravidlo testu před odjezdem a karanténu jako obecné pravidlo. Pokud přitom účel opatření obecně vymezil jako zpomalení šíření nemoci COVID-19, zploštění křivky a ochranu zdravotnického systému, nijak nevykročil z mezí toho, za jakým účelem mohou být ochranná opatření podle § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví přijímána – akcentací rizik souvisejících se šířením mutací viru se naopak přímo vyjádřil i k riziku zavlečení této nemoci ze zahraničí. Pro úplnost na tomto místě soud dodává, že se obdobnými námitkami navrhovatele zabýval již v rozsudku sp. zn. 18 A 16/2021, pročež na závěry v tomto rozsudku vyslovené pro jejich aplikovatelnost pro zde projednávanou věc plně odkazuje.
113. Soud tedy k této skupině námitek navrhovatele shrnuje a uzavírá, že v této části shledal odůvodnění napadeného ochranného opatření dostatečným a určitým, kdy soud nestál před situací, že by snad napadené ochranné opatření odůvodnění a priori zcela postrádalo. Obdobné námitky navrhovatele pak již byly vypořádány též v rámci rozsudku sp. zn. 18 A 16/2021, přičemž navrhovatel oproti své argumentaci v tehdejším případě žádné nové rozhodné skutečnosti v nyní projednávané věci netvrdil.
114. Bylo již ale jinou otázkou, zda je odůvodnění napadeného ochranného opatření dostatečné pro to, aby soud mohl věcně posuzovat důvodnost námitek napadajících substantivní zákonnost, potažmo přiměřenost zvolených opatření, konkrétně povinnosti předložit před vstupem na území ČR Příjezdový formulář, povinnost předložit jej toliko v elektronické formě a jeho vyžadování též při příjezdu ze „zelených“ zemí s nízkým rizikem nákazy, a to bez rozdílu od očkovaných i neočkovaných osob. K vyřešení této otázky tak soud přistoupil v rámci dalších kroků svého přezkumu, kdy předně uvažoval posouzení přípustnosti omezení vstupu na území ČR ve smyslu čl. 14 odst. 4 věty první Listiny. Základem jeho posouzení a prvním dílčím krokem, ke kterému přistoupil, bylo, zda ústavní pořádek omezení tohoto základního práva připouští, a pokud ano, za jakých podmínek.
V.D.3 – Posouzení dodržení zákonného postupu, zákonnosti a proporcionality omezení základních práv a svobod plynoucích z napadeného ochranného opatření
115. Soud úvodem k této části, v níž z vyložených důvodů spojil přezkum napadeného ochranného opatření z hlediska třetího, čtvrtého a pátého bodu algoritmu přezkumu, podotýká, že již shora na podkladě zevrubně popsaných úvah dovodil, že napadené ochranné opatření bylo vydáno v mezích pravomoci a působnosti odpůrce založené § 68 odst. 1 ve spojení s § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví. Z tohoto pohledu tedy bylo vydáno v souladu se zákonem, neboť směřuje proti zavlečení (dalšímu rozšíření) závažné nakažlivé nemoci, konkrétně tedy onemocnění COVID-19 (resp. viru, který jej způsobuje a jeho mutací).
116. Současně však soud dodává, že toto hodnocení ještě nelze zaměňovat se závěrem, že napadeným ochranným opatřením, resp. některými jeho výroky či jejich částmi, odpůrce nepřípustně (nezákonně) neomezil některá ústavně zaručená práva navrhovatele. Navrhovatel namítal nepřípustný zásah do svého práva na svobodu pohybu a pobytu v souvislosti s vyžadováním předložení Příjezdového formuláře, kdy soud námitky navrhovatele stran Příjezdového formuláře soustředil do čtyř okruhů. První okruh námitek směřoval proti samotné povinnosti předložit Příjezdový formulář před vstupem na území ČR, druhý okruh námitek směřoval k povinnosti předložit Příjezdový formulář pouze v elektronické formě a proti rozsahu dat vyžadovaných odpůrcem, třetím okruhem námitek navrhovatel brojil proti povinnosti předložit Příjezdový formulář bez ohledu na rizikovost země, z níž se občan ČR vrací na území České republiky, tedy i z tzv. „zelených“ zemí s nízkým rizikem nákazy, a čtvrtý okruh námitek směřoval proti postupu navrhovatele, jež co do ukládané povinnosti předložit Příjezdový formulář nerozlišuje mezi imunizovanými a neimunizovanými osobami. Těmito namítanými jednáními odpůrce mělo dojít k zásahu do neomezitelného práva navrhovatele na svobodný návrat do vlasti podle čl. 14 odst. 4 věty první Listiny.
117. Při posouzení okruhu výše uvedených námitek soud spojil třetí, čtvrtý a pátý krok algoritmu (zákonnost včetně nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů, hmotněprávní legalitě zásahu a jeho proporcionalitě), o kterých dále uvážil společně. K tomu soud úvodem obecně připomíná, že jedním z dřívějších ochranných opatření odpůrce upravujících vstup na území ČR a následná omezení po vstupu se zabýval v již citovaném rozsudku ze dne 25. 1. 2021, č. j. 5 A 126/2020 - 150, kterým zamítl návrh na zrušení ochranného opatření odpůrce ze dne 4. 1. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-46/MIN/KAN (dále jen „ochranné opatření ze dne 4. 1. 2021“). Závěry tohoto rozsudku jsou ovšem pro posouzení nynější věci relevantní jen částečně, a to především proto, že zdejší soud v tomto dřívějším rozsudku nemohl posuzovat otázky související s požadavkem na předložení Příjezdového formuláře, navíc v elektronické podobě před vstupem na území ČR bez ohledu na to, zda je vstupující občan očkován či nikoliv, a to i při příjezdu z tzv. „zelených“ (resp. „oranžových“) zemí, vedle zemí „červených“ a „tmavě červených“ s vysokým a extrémně vysokým výskytem viru, z pohledu čl. 14 odst. 4 Listiny.
118. Soud v tomto ohledu připomíná, že navrhovatel ve svém návrhu na zrušení části napadeného ochranného opatření poukazoval na to, že odpůrce stanovením povinností a omezení v napadených částech opatření nepřípustně zasáhl do ústavního práva zaručeného občanům ČR čl. 14 odst. 1, 3 a 4 Listiny. Navrhovatel poukazoval na to, že napadené ochranné opatření podmiňuje jemu jako českému občanu návrat mj. předložením Příjezdového formuláře, a to i v případě plné imunizace a v případě návratu z tzv. „zelených“ zemí, tedy zemí s nejnižším rizikem nákazy. Obdobně i v bodech 30 až 33 a 40 až 46 svého návrhu navrhovatel poukazoval na to, že napadené ochranné opatření ve vztahu k českým občanům nepřípustně podmiňuje vstup na území ČR splněním stanovených povinností, předně předložením Příjezdového formuláře, který je vyžadován též od imunizovaných osob. Příjezdový formulář pak není požadován za konkrétním účelem, který by byl z materiálního hlediska způsobilý ovlivnit epidemickou situaci a není tak způsobilý dosáhnout legitimního cíle, když má za následek pouze zpracovávání osobních údajů nad rozsah předpokládaný zákonem o ochraně veřejného zdraví, ale i nad rozsah stanovený v samotném ochranném opatření.
119. Odpůrce je na druhé straně přesvědčen o tom, že relevantní ustanovení napadeného ochranného opatření nejsou s čl. 14 Listiny v rozporu, přičemž zdůrazňuje, že při přijímání opatření vycházel z aktualizovaného Doporučení Rady 2020/1475.
120. Soud předesílá, že podle čl. 14 odst. 1 Listiny platí, že „svoboda pohybu a pobytu je zaručena“.
121. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení „každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit“.
122. Ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny předpokládá, že „tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody“.
123. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení přitom platí, že „každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti“.
124. Doporučení Rady 2020/1475 ve svém bodu 12 uvádí, že by „(č)lenské státy neměly omezovat volný pohyb osob cestujících do nebo z oblastí jiného členského státu klasifikovaných jako „zelené“ podle bodu 10.“
125. Bod 13 Doporučení Rady 2020/1475 k tomu doplňuje, že „(p)ři zvažování, zda uplatnit omezení na jiné než „zelené“ oblasti podle bodu 10, a) by členské státy měly zohlednit rozdíly v epidemiologické situaci mezi oranžovými a červenými oblastmi a jednat přiměřeně; b) by členské státy mohly vzít v úvahu další kritéria a trendy. Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí bude za tímto účelem každý týden poskytovat údaje o počtu obyvatel, míře hospitalizace, míře obsazenosti jednotek intenzivní péče a míře úmrtnosti, budou-li tyto údaje k dispozici; c) by členské státy měly rovněž zohlednit epidemiologickou situaci na svém vlastním území, včetně politik testování, počtu provedených testů a míry pozitivity testů, a další epidemiologické ukazatele; d) by členské státy měly zohledňovat strategie testování a věnovat zvláštní pozornost situaci v oblastech s vysokou mírou testování.“
126. Bod 22 Doporučení Rady 2020/1475 pak uvádí, že by „(č)lenské státy měly zajistit, aby veškeré formální požadavky uložené občanům a podnikům představovaly konkrétní přínos pro úsilí v oblasti veřejného zdraví za účelem boje proti pandemii a nevytvářely nepřiměřenou a zbytečnou administrativní zátěž.“
127. K omezitelnosti práva podle čl. 14 odst. 4 Listiny soud předně zdůrazňuje, že svoboda pohybu a pobytu je jednou z klíčových svobod, jež je předpokladem realizace celé řady dalších základních práv. Jde o přirozené právo člověka negativní povahy (status negativus), jemuž odpovídá povinnost státu zdržet se zásahu do tohoto projevu obecné svobody jednání člověka. Svoboda pohybu a pobytu je upravena nejen v čl. 14 Listiny, ale i v řadě dokumentů mezinárodního práva a práva EU [srov. především čl. 13 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 12 a 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 2 až 4 Protokolu č. 4 a čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“), jakož i čl. 45 Listiny základních práv Evropské unie].
128. Doktrína připomíná, že článek 14 Listiny zaručuje různá práva, stran nichž je nutno rozlišovat celkem 3 dichotomie: (i.) jde jednak o kategorii dynamickou, tedy pohyb, a statickou, tedy pobyt; dále je třeba rozlišit (ii) dopad v rámci hranic ČR a dopad v případě pohybu přes hranice státu a konečně (iii.) jiný obsah pro občany ČR a jiný pro cizince (srov. obdobně komentář k čl. 14 Listiny in Wagnerová, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012; podobně komentář k čl. 14 Listiny in Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021).
129. Ustanovení čl. 14 odst. 1 Listiny přiznává jak občanům ČR, tak i cizincům, obě svobody, tedy svobodu statickou i dynamickou. Ve světle závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 4/02, tedy čl. 14 odst. 1 Listiny konkrétně zaručuje všem osobám bez rozdílu či závislosti na podmínce občanství ČR svobodu pohybu coby „oprávnění nejen občana, ale každého pohybovat se po území České republiky vymezeném jejími státními hranicemi a navštěvovat jednotlivá místa s výjimkou těch, pro která zákon ve smyslu ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny stanoví omezení“, a rovněž svobodu pobytu, tedy „oprávnění svobodně pobývat a usazovat se na kterémkoli místě v České republice, tj. oprávnění svobodně si volit bydliště uvnitř českého státu…“.
130. Oproti tomu právo zajištěné v čl. 14 odst. 4 Listiny, tedy právo na svobodný vstup na území ČR, resp. právo odpovídající zákazu nucení k opuštění vlasti, se týká otázek souvisejících s přeshraničním prvkem, konkrétně případů pohybu přes státní hranice, a to toliko ve vztahu k českým občanům.
131. Zatímco svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1 Listiny je zjevně omezitelná za podmínek vyplývajících z čl. 14 odst. 3 a čl. 4 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě, v případě ústavních práv zajištěných čl. 14 odst. 4 Listiny již přípustnost jejich omezení na první pohled z ustanovení ústavního pořádku nevyplývá.
132. Soud tak nejprve (před vlastním posouzením otázky přípustnosti omezení práva) zvažoval, zda je do práva zajištěného občanům v čl. 14 odst. 4 větou první Listiny, tedy práva na svobodný vstup na území České republiky, napadeným ochranným opatřením skutečně zasahováno, jak navrhovatel tvrdí. K tomu konkrétně uvádí, že napadené ochranné opatření ukládá všem osobám, které se zdržovaly nad určitou limitní dobu na území států, které jsou na seznamu zemí s nízkým, středním, vysokým, velmi vysokým a extrémním rizikem výskytu onemocnění COVID-19 (tedy i občanům ČR, které z okruhu těchto osob nevyjímá), aby při návratu ze zahraničí předložily vyplněný Příjezdový formulář, který v elektronické podobě zašlou krajské hygienické stanici příslušné podle místa bydliště nebo ohlašovaného pobytu, a vyjma zemí s nízkým a středním rizikem výskytu viru dále absolvovaly antigenní či RT-PCR test na přítomnost viru SARS-CoV-2, přičemž stanoví povinnost předložit na vyžádání při hraniční nebo pobytové kontrole doklad o vyplnění Příjezdového formuláře (oznámení) nebo písemné prokázání, že se na danou osobu vztahuje výjimka dle tohoto ochranného opatření [článek I. bod I.2 písm. c), článek I. bod I.4 písm. c), článek I. bod I.6 písm. c), článek I. bod I.8 písm. c) ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021]. Opatřením je současně stanoven požadavek výhradně elektronické komunikace pro předložení Příjezdového formuláře podle napadeného čl. I. bodu I. 2 písm. a), I. 4 písm. a), I. 6 písm. a) a bodu I. 8 písm. a) ochranného opatření, též pro vstup do České republiky nařizuje předložit Příjezdový formulář i osobám, které jsou považovány za imunizované v důsledku prodělání nemoci nebo v důsledku ukončeného očkování. Odpůrce stran této povinnosti nijak nerozlišuje rizikovost zemí, z nichž se občané ČR vracejí do vlasti.
133. S ohledem na výše uvedené soud přisvědčuje navrhovateli, že ty části výroku opatření, které českým občanům ukládají povinnost před vstupem na území ČR předložit vyplněný Příjezdový formulář, doložit jej pouze v elektronické podobě, a to bez ohledu na to, zda se jedná o imunizované osoby či nikoliv, jimiž se soud v souladu s obsahem návrhu navrhovatele primárně zabýval, a též s přihlédnutím k vyžadování splnění těchto povinností i při návratu do ČR ze „zelených“ a „oranžových“ zemí (tedy zemí s nízkým a středním rizikem výskytu viru), představují materiální omezení práva svobodného návratu občanů na území ČR, resp. stanovení podmínek jeho (legálního) výkonu.
134. Fakticky napadené ochranné opatření normuje mj. i ve vztahu k českým občanům pravidlo chování podmiňující jejich návrat na území ČR. Pokud by občan vstoupil z definovaných oblastí na území ČR, přičemž by před okamžikem vstupu nedisponoval Příjezdovým formulářem (resp. oznámením o jeho vyplnění), předmětné pravidlo chování uvedené v bodech I.2 písm. a), I.4 písm. a), I.6 písm. a), a I. 8 písm. a), by objektivně porušil. Má-li se občan České republiky porušení pravidla stanoveného v uvedených bodech výroku napadeného ochranného opatření vyvarovat, nezbývá mu, než před vstupem na území ČR (tedy v zahraničí) vyplnit Příjezdový formulář a ten elektronicky (dle textace napadeného ochranného opatření „vzdáleným přístupem“) zaslat krajské hygienické stanici příslušné podle místa jeho bydliště nebo ohlašovaného pobytu. Právo (legálního) vstupu občanů na území ČR je tak přinejmenším formálně vázáno předmětnými body výroku napadeného ochranného opatření na podmínku, a je tedy bezpochyby omezováno.
135. Zatímco v případě svobody pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1 Listiny nelze pochybovat o tom, že tyto svobody mohou být omezeny za podmínek vyplývajících z čl. 14 odst. 3 a čl. 4 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě, v případě ústavního práva občanů na svobodný vstup na území ČR dle čl. 14 odst. 4 věty první Listiny již tento závěr z ustanovení ústavního pořádku prima facie nevyplývá.
136. Je třeba v obecné rovině zdůraznit, že až na výjimky nejsou základní práva a svobody garantované Listinou absolutní, tedy lze je zákonem omezit, a to za podmínek stanovených v Listině u jednotlivých základních práv a svobod při současném splnění podmínek obsažených v čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny. Lze tedy s jistým zjednodušením shrnout, že konkrétní omezení základního práva nebo svobody (i.) musí Listina předpokládat, (ii.) musí je stanovit zákon, (iii.) nesmí být diskriminační a (iv.) musí šetřit podstatu a smysl omezovaného základního práva (srov. obdobně komentář k čl. 4 Listiny in Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021).
137. Soud tak v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že ustanovení čl. 14 Listiny při jeho gramatickém výkladu s jakýmkoli omezováním práva občanů ČR na svobodný návrat do vlasti výslovně nepočítá. Limitační klauzule je upravena v čl. 14 odst. 3 Listiny toliko ve vztahu k obecným svobodám pohybu a pobytu zaručeným v odstavci 1 a 2 uvedeného ustanovení (arg. „Tyto svobody mohou být omezeny…“). Ve vztahu k právu vyplývajícímu z čl. 14 odst. 4 věty první Listiny žádná taková limitační klauzule v Listině obsažena není.
138. Pro závěr, že ustanovení čl. 14 Listiny omezení práva občanů ČR na svobodný návrat do vlasti nepředpokládá, svědčí dle přesvědčení soudu i použití systematické a historické metody výkladu daného ustanovení Listiny. Ústavodárce předmětné ustanovení čl. 14 Listiny zjevně konstruoval tak, že za ustanovení reflektující nezadatelné svobody pohybu a pobytu uvedené v odstavcích 1 a 2 připojil v odstavci třetím relativně obvyklou limitační klauzuli, kterou omezení svobod zaručených čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny připustil. I ze skutečnosti, že právo občana na svobodný vstup do vlasti, resp. jeho právo na to, aby nebyl nucen k opuštění vlasti, je upraveno teprve v odstavci následujícím za odstavcem obsahujícím limitační klauzuli, lze dovozovat, že tato klauzule na práva uvedená v čl. 14 odst. 4 Listiny nedopadá. Doktrína správně upozorňuje, že „možnosti omezení podle čl. 14 odst. 3 se vztahují k právům zakotveným v prvních dvou odstavcích čl. 14, což vyplývá z úvodní věty tohoto ustanovení: „Tyto svobody mohou být omezeny…“ (srov. komentář k čl. 14 Listiny in Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021).
139. Rovněž historický výklad svědčí pro závěr, že nebylo cílem aplikovat limitační klauzuli uvedenou v čl. 14 odst. 3 Listiny na práva zaručená v jeho následujícím odstavci. Soud v tomto směru pro větší stručnost odkazuje na popis důvodů vedoucích k přijetí čl. 14 odst. 4 Listiny vycházejících ze zkušeností s omezováním těchto práv v období komunistické totality (srov. komentář k čl. 14 odst. 4 Listiny in Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012; obdobně komentář k čl. 14 odst. 4 Listiny in Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021).
140. Soud však nemohl na druhé straně odhlédnout od toho, že z relevantních judikatorních i doktrinálních závěrů plyne, že i v případech práv, která nemají vlastní limitační klauzuli, může dojít k jejich omezení v zájmu jiného základního práva či svobody nebo dokonce v zájmu veřejného statku, a to v případě jejich vzájemné kolize, jež je pak posuzována za použití ustálených judikatorních východisek týkajících se aplikace a parametrů testu proporcionality (shodně komentář k čl. 4 Listiny in Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021).
141. V této souvislosti pak nemohl soud ponechat bez povšimnutí, že sám Ústavní soud v minulosti v jiných situacích, jež se zjevně dotýkaly dalšího ústavního práva zaručeného čl. 14 odst. 4 Listiny, konkrétně práva uvedeného v jeho větě druhé, fakticky připustil jeho omezení, a to přesto, že i ve vztahu k tomuto právu, vycházejícímu z (v zásadě) identických historických a hodnotových východisek, lze beze zbytku vyjít z výše vyslovených závěrů vylučujících použitelnost limitační klauzule.
142. Ústavní soud tak přitom neučinil toliko v nezřídka v této souvislosti připomínané specifické věci (co do aspektu role práva EU), v níž se zabýval ústavností úpravy přijaté zákonem č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, reagující na rámcové rozhodnutí Rady EU č. 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 o Evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (tzv. eurozatykač), kdy v nálezu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, vyložil ustanovení § 14 odst. 4 věty druhé Listiny eurokonformně tak, že nebrání tomu, aby občan ČR, který se dopustí trestného činu v jiném členském státě EU, byl do tohoto státu vydán za účelem realizace trestního stíhání pro tento trestný čin.
143. Možnost omezení práva, jevícího se mít ve světle výše uvedených závěrů k nemožnosti použití limitační klauzule absolutní povahu, totiž fakticky připustil Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2057/19, v němž posuzoval ústavnost institutu zákazu vycestování upraveného v § 73 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kde dovodil, že posouzení, zda „se v konkrétním případě jedná i o zásah přípustný, bude vždy záviset na konkrétních skutkových okolnostech, které musí opodstatňovat závěr, že použití tohoto prostředku sleduje legitimní účel, je způsobilé jej dosáhnout a současně nezbytné k jeho dosažení (tedy, že odpovídá požadavku proporcionality)“. Na tom, že uvedeným nálezem Ústavní soud připustil možnost omezení ústavního práva zaručeného v čl. 14 odst. 4 větě druhé Listiny, přitom ničeho nemění ani okolnost, že se v odůvodnění zabýval obecnou svobodou pohybu a na naposledy uvedené ustanovení Listiny výslovně neodkazoval.
144. Rovněž oba tyto případy svědčí dle přesvědčení zdejšího soudu pro závěr, že i u ústavních práv zaručených v čl. 14 odst. 4 Listiny, ve vztahu k nimž jinak nelze uvažovat o aplikaci limitační klauzule obsažené v odstavci 3 téhož ustanovení, je třeba, a to zcela výjimečně, připustit jejich omezitelnost v zájmu jiného základního práva či svobody, případně v zájmu veřejného statku, a to v případě jejich vzájemné kolize, přičemž takový střet musí být posléze posuzován provedením testu proporcionality.
145. Jinak řečeno, nejeví se být rozumným bez dalšího trvat, a to i při vědomí historických okolností a hodnotových zdrojů přijetí uvedené úpravy, jež soud v žádném případě nijak nezpochybňuje, na zcela absolutní povaze práva občana na svobodný vstup na území ČR a tedy na nemožnosti jakéhokoli jeho omezení. Je tomu tak nejen s ohledem na to, že uvedené právo přece jen nedosahuje svým charakterem a povahou intenzity jiných absolutních práv, u nichž není jejich absolutní povaha jakkoli sporná (např. zákaz mučení), ale především proto, že toto základní právo, pro jehož výslovnou regulaci jsou z historického úhlu pohledu pádné důvody, se jednoduše může obdobně jako jiná základní práva ocitnout v zásadním rozporu s jiným ústavně zaručeným právem či svobodou, či veřejným statkem, přičemž nelze paušálně bez dalšího a ve všech případech trvat zjednodušujícím způsobem na neomezitelném charakteru práva na ničím neomezený návrat do vlasti.
146. Takovým případem, kdy se toto právo střetává s jinými ústavně zaručenými lidskými právy a svobodami, resp. veřejným statkem nezměrné povahy, přitom může být právě situace, kdy se právo občana na svobodný vstup na území ČR ocitá v rozporu s veřejným statkem v podobě veřejného zájmu na ochraně veřejného zdraví, jenž není s jistým zjednodušením fakticky ničím jiným, než sumou práv jiných osob na ochranu života a zdraví, která mohou být riziky souvisejícími s umožněním vstupu občana, jemuž svědčí právo svobodného návratu na území, negativně dotčena.
147. Proto má soud za to, že i ve vztahu k ústavně zaručenému právu občana na svobodný vstup na území domovského státu je třeba uplatnit judikatorní závěry připouštějící v obecné rovině ústavně konformní omezení i u těch práv, která nemají vlastní limitační klauzuli, a to právě v zájmu ochrany jiného základního práva či svobody nebo veřejného statku. Tento střet pak bude, obdobně jako jiné případy střetu více základních práv či střetu základního práva či svobody s veřejným statkem, řešen za použití testu proporcionality. Soud přitom se vším důrazem konstatuje, že v případě takového střetu bude v rámci posuzování proporcionality třeba zásadně upřednostnit takový výklad, který povede k nejvyšší možné ochraně ústavního práva dle čl. 14 odst. 4 věty první Listiny a bude s nejvyšší obezřetností šetřit jeho podstatu a smysl.
148. Právě uvedené závěry v žádném případě neznamenají a nemohou být pochopeny jako jakkoli marginalizující význam ústavního práva občana na svobodný návrat do vlasti. Jak soud naznačil výše, nejeví se nicméně být rozumným trvat při vědomí shora uvedeného na zcela absolutní povaze práva občana na svobodný vstup na území ČR a nemožnosti jakéhokoli jeho omezení, a to i v situacích, kdy se bude objektivně takové právo ocitat objektivně v rozporu s jiným základním právem obdobně zásadního či spíše ještě zásadnějšího významu. V takovém případě je však třeba přísně vyjít z testu proporcionality v podobě příkazu k optimalizaci, tedy postulátu minimalizace omezení základního práva a svobody – dle stanoviska soudu nebude připadat v úvahu modifikovaný test proporcionality nebo dokonce test racionality, resp. jakkoli deferenční přezkum přiměřenosti zásahu do tohoto práva. Právě naopak, jak soud uvedl výše, bude třeba hledat a upřednostnit takový výklad, který povede k nejvyšší možné ochraně ústavního práva občana na svobodný návrat do vlasti, a bude se zřetelem ke shora provedenému výkladu čl. 14 Listiny připouštět toliko takové omezení, kdy sledovaného cíle nebude možno dosáhnout byť jen nepatrně mírnějšími prostředky.
149. Soud ostatně z dále rozvedených důvodů i v nyní posuzované věci, v níž takto popsaná východiska aplikoval, seznal, že ačkoli lze v obecné rovině za určitých výjimečných okolností omezení ústavního práva zaručeného občanům v čl. 14 odst. 4 větě první Listiny připustit, nyní posuzovaný zásah do tohoto práva v podobě ochranným opatřením konkrétně stanovených povinností a omezení nelze optikou testu proporcionality prozatím hodnověrně posoudit, když je tato část napadeného ochranného opatření nepřezkoumatelná pro nedostatečné odůvodnění ukládaných povinností (srov. níže).
150. Pro úplnost soud na tomto místě podotýká, že i pokud by snad měl převládnout právní názor o absolutní a nijak neomezitelné povaze práva zaručeného čl. 14 odst. 4 větou první Listiny, tím spíše by napadené ochranné opatření nemohlo v níže specifikovaných částech, v nichž soud přistoupil k jejich zrušení, obstát. Soud však považoval za odůvodněné zvolit takové řešení, jež omezitelnost tohoto práva za účelem ochrany jiného základního práva a svobody, event. veřejného statku, a priori bez dalšího nevylučuje, a umožňuje na konkrétním skutkovém a právním půdorysu individuální posouzení rozhodných okolností.
151. Ve svých dalších úvahách tak již soud vycházel z toho, že právo svobodného návratu občanů do ČR není zcela absolutní a může být omezeno za účelem tak významného veřejného statku, kterým je ochrana veřejného zdraví, jako je tomu v nyní posuzované věci. K tomu lze snad jen dodat, že pokud se tak děje na základě zákonného zmocnění (§ 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví), není porušením výhrady zákona, že konkrétní podmínky jsou stanoveny ve formě opatření obecné povahy (k tomu viz výše). Důležité je však akcentovat potřebu omezení základního práva náležitě zdůvodnit, k čemuž dle soudu v případě napadené části ochranného opatření ze strany odpůrce nedošlo.
152. Soud rovněž přihlédl k tomu, že právo svobodného návratu občanů do ČR není v daném případě samo o sobě negováno, neboť ochranné opatření pouze stanoví podmínky, za nichž se může občan do vlasti vrátit, aniž by jeho návrat absolutně vylučovalo. Ve své podstatě jde o omezení práva občana na svobodný vstup na území České republiky, nejde však a priori o rozpor s čl. 14 odst. 4 Listiny (viz výše). K zákonné licenci omezení základního práva v dané věci soud dodává, že není porušením výhrady zákona, pokud konkrétní podmínky jsou stanoveny ve formě opatření obecné povahy, jestliže se tak děje na základě zákonného zmocnění. Tato podmínka je přitom v případě posuzovaného ochranného opatření splněna (viz § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví).
153. S ohledem na výše uvedené má tak sice soud za to, že odpůrce postupoval formálně v souladu se zákonem, pokud jde o naplnění hypotézy § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Již na tomto místě však městský soud současně uvádí, že stran přistoupení k omezení základního práva dle čl. 14 odst. 4 věty první Listiny odpůrce své cíle náležitě nezdůvodnil v odůvodnění ochranného opatření a vyjádřil se k nim teprve v rámci svého vyjádření v rámci řízení před soudem. Soud pak jeho ani jeho argumenty z vyjádření neshledal z pohledu právě popsaných východisek dostatečnými pro posouzení proporcionality napadenými částmi opatření vyvolaného zásahu do práv občanů, jak bude vysvětleno dále v této části.
154. K okruhu námitek navrhovatele týkajících se obecné povinnosti doložit Příjezdový formulář, soud uvádí, že odpůrce v odůvodnění ochranného opatření nijak neopodstatnil skutečnosti, které podle jeho přesvědčení představují legitimní důvod požadovat po jednotlivci, který určitou vymezenou dobu pobýval v cizině (minimálně 12 hodin v posledních 14 dnech), aby současně se vstupem na území ČR předkládal Příjezdový formulář orgánům ochrany veřejného zdraví. Z napadeného ochranného opatření není však ani náznakem zřejmé, jakou má relevanci k zamýšlené ochraně veřejného zdraví, tedy zda je materiálně způsobilá jakkoliv ovlivnit zavlečení nebo šíření nemoci, resp. těmto jevům bránit.
155. Nedostatek odůvodnění opatření přitom soudu brání rovněž v posouzení toho, nakolik odpůrce respektuje ustanovení bodu 22 Doporučení Rady 2020/1475, tj. že by „(č)lenské státy měly zajistit, aby veškeré formální požadavky uložené občanům a podnikům představovaly konkrétní přínos pro úsilí v oblasti veřejného zdraví za účelem boje proti pandemii a nevytvářely nepřiměřenou a zbytečnou administrativní zátěž“, na které v opatření sám odkazuje. . Zavedení povinnosti předložit Příjezdový formulář při návratu z de facto jakékoliv cizí země postrádá jakýkoliv odpůrcem zdůvodněný účel v rámci jím přijatých opatření proti epidemii koronaviru. Bez jakéhokoli odůvodnění uložená povinnost předložit Příjezdový formulář tak, jak je vymezena mj. v článku III. bodu 3 ochranného opatření, tedy lze dle názoru soudu vysvětlit toliko jako systematickou kontrolu (evidenci) osob překračujících vnitřní hranice ČR bez konkrétního vztahu k protiepidemickým opatřením zavedeným v souvislosti s nemocí SARS-COV-2. Pro samotnou strohost zdůvodnění zavedení povinnosti předkládání Příjezdového formuláře, kterému se odpůrce v odůvodnění napadeného ochranného opatření věnuje minimálně (relevantně pouze v jednom odstavci na str. 21), pak soud nemohl dojít k jinému závěru, než že z odůvodnění napadeného ochranného opatření tedy není patrné nic, na základě čeho by soud mohl posoudit důvodnost námitek spadajících do 4. a 5. kroku algoritmu přezkumu ve vztahu k této otázce.
156. V souvislosti s výše uvedeným považuje soud rovněž za nutné reagovat na argumentaci odpůrce v jeho vyjádření, v němž uvedl, že díky vyplněnému Příjezdovému formuláři je možné lépe trasovat další potenciálně nakažené, a tím zabránit dalšímu šíření viru, a že povinnost vyplnit Příjezdový formulář je opatření, které omezuje adresáty této povinnosti jen naprosto minimálně, resp. že vzhledem k minimálnímu zásahu do práv, kterým je uložení povinnost vyplnit formulář ve srovnání se zájmem na ochranu života a zdraví, splňuje toto opatření i kritérium přiměřenosti. Tyto argumenty však odpůrce dále nerozvedl, přičemž takto v průběhu soudního řízení dotvrzené cíle pro zavedení povinnosti předložit Příjezdový formulář nemají žádný odraz v obsahu odůvodnění napadeného ochranného opatření, jež nemůže případné pozdější dovysvětlení zcela nahradit. Ačkoliv tedy jde ve značně obecné rovině z vyjádření odpůrce rozpoznat jeho motivaci pro zavedení určitého kontrolního prostředku pro sledování rizikovosti přenosu nákazy nemocí COVID-19 přes hranice České republiky při vstupu z ciziny, zavedená povinnost není v samotném napadeném ochranném opatření dostatečně zdůvodněna, přičemž tento nedostatek nelze v plném rozsahu prominout. Přestože tak byly odpůrcem v rámci jeho vyjádření Příjezdový formulář jako takový a jeho smysl a účel částečně dovysvětleny, soud nadále nemá dostatek důvodů pro posouzení proporcionality tohoto konkrétního řešení zvoleného odpůrcem, zejména tedy pro zjištění, proč se povinnost předložit Příjezdový formulář vztahuje na všechny osoby bez rozdílu, odpůrce také neposkytl dostatečné zdůvodnění toho, proč je z jeho strany vyžadován právě takový okruh informací o osobách vstupujících na území ČR, ani proč je Příjezdový formulář vyžadován právě a pouze v elektronické formě. Tyto aspekty napadeného ochranného opatření tak nemohl soud z důvodu pochybení na straně odpůrce v úplnosti posoudit, natož pak hodnotit. Pokud tedy soud připustí, že v čistě obecné rovině lze smysl požadování Příjezdového formuláře odpůrcem dovodit, současně dodává, že ukládané povinnosti s tímto formulářem spojené pro nedostatečné odůvodnění ve světle navrhovatelem předložených okruhů námitek neobstojí.
157. Dle soudu napadené ochranné opatření stran povinnosti předložit při vstupu na území České republiky po vymezenou dobu setrvání v cizině Příjezdové formulář nenabízí především vůbec žádné jednoznačné zdůvodnění parametrů tohoto opatření, ani vodítko, podle kterých se odpůrce při jeho zavádění řídil. Za této situace tak soud shledal, že nemůže napadené ochranné opatření na půdorysu navrhovatelem vznesených konkrétních námitek přezkoumat z hlediska čtvrtého a pátého bodu algoritmu přezkumu. Z odůvodnění zavedení Příjezdového formuláře totiž nelze vyvodit žádná kritéria a podmínky, jimiž se odpůrce při zavádění tohoto svého požadavku řídil. Dostatečně specifikovaná vodítka se nepodávají ani z vyjádření odpůrce. Není přitom na místě, aby soud úmysly odpůrce sám dovozoval, zvláště pak za situace, kdy je zvoleným řešením zasahováno do základního práva, jehož omezitelnost je ve shora popsaných ohledech přísně limitována. Z pohledu aplikace kritérií proporcionality (vhodnosti, přiměřenosti, potřebnosti) je tak napadené ochranné opatření nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
158. Soud přitom dospěl k závěru, že popsaná omezení práva podle čl. 14 odst. 4 Listiny, resp. stanovení podmínek jeho výkonu, odpůrce přijal bez jasného a přesvědčivého zdůvodnění, když dostatečně nezdůvodnil, zda je aktuální situace v ČR a v ostatních zemích skutečně natolik závažná, že nepostačují prostředky, které do předmětného základního práva zasahují méně intenzivně. Stejně tak nijak nevysvětlil, z jakých důvodů nepřipadala v úvahu jiná forma řízení jím uvažovaného rizika, případně zasahující občanům ČR či alespoň některým jejich skupinám např. do jiných jejich práv poté, co jim je návrat do vlasti umožněn.
159. Soud nemohl v prvé řadě posoudit otázku předložení Příjezdového formuláře pouze v elektronické podobě s doručením potvrzení na adresu elektronické pošty občana vstupujícího na území ČR po pobytu v cizině. Ani požadovanou formu formuláře, ani penzum vyžadovaných údajů totiž odpůrce ve vazbě na řešení epidemické situace na území ČR dostatečně nezdůvodnil. Odpůrce nevysvětlil, proč je formulář možné podat výlučně elektronickou formou při vědomí, že obecně není stanovena povinnost disponovat elektronickou doručovací adresou; z rozhodnutí není zřejmé, proč vyloučil podání formuláře v jiné formě, ačkoliv § 37 odst. 4 správního řádu obecně jiné formy podání připouští. Soud se v této souvislosti neztotožnil s argumentací odpůrce v jeho vyjádření k návrhu, v němž toliko v obecné rovině a paušálně uvedl, že mu není znám žádný jiný jednodušší způsob, jak před příjezdem do ČR notifikovat krajskou hygienickou stanici, aby následně poukázal na možné technické a ekonomické dopady notifikace prostřednictvím telefonického hovoru a využití zastupitelských úřadů (v úvahu samozřejmě připadá i možnost vyplnění či nahlášení se až po příjezdu). Z této argumentace lze dovodit pouze to, že elektronickou formu formuláře považuje odpůrce za nejjednodušší z hlediska potřeb státní správy, chybí v ní však například právě reflexe dopadů uložené povinnosti do sféry občanů, kteří elektronickou formou komunikovat schopni nejsou. V této souvislosti a bez náležitého odůvodnění jsou odpůrcem uváděné administrativní překážky písemného či telefonického podávání Příjezdového formuláře nepřípadné. Soudu se proto nabízí zcela legitimní úvaha o tom, jak řešit určité problematické situace, které mohou při podávání Příjezdového formuláře nastat, a které odpůrce v rámci odůvodnění napadeného ochranného opatření nijak nereflektuje. Jedná se mj. o již výše uvedenou situaci, kdy osoba vstupující na území České republiky nedisponuje elektronickou doručovací adresou, popř. nemá připojení k síti internet. Řešena není ani situace, kdy existují problémy při odesílání formuláře nebo následném doručování potvrzení o jeho přijetí, přičemž pro předložení Příjezdového formuláře nejsou nabízeny žádné jiné alternativy. Se zřetelem k nedostatku odůvodnění lze mít v tomto ohledu legitimně za to, že odpůrce o nich ani neuvažoval, a řešení možných problémů nechává zcela na vstupujících občanech. V tomto ohledu je třeba mít na zřeteli, že v případě jakéhokoliv problému s vyplňováním, odesíláním či potvrzováním Příjezdového formuláře by se navíc ocitli v situaci, kdy by nesplnili obligatorně vyžadovanou podmínku pro umožnění vstupu na území ČR, resp. by se jeho nepředložením [jak vyžadují článek I. bod I.2 písm. c), bod I.4 písm. c), bod I.6 písm. c) a bod I.8 písm. c) ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021] dopouštěli přestupku dle § 92k odst. 3 písm. a) ve spojení s § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví.
160. Tvrzení o využití údajů získaných z Příjezdového formuláře k trasování uváděné odpůrcem v jeho vyjádření pak nelze z dále popsaných důvodů v tomto směru podle soudu považovat za dostačující, když sám odpůrce k praktickému využití získaných údajů z formuláře nic dalšího neuvedl a ani neozřejmil, proč vyžaduje osobní údaje nad rámec údajů požadovaných § 79 odst. 1 písm. a) a b) zákona o ochraně veřejného zdraví. Tento deficit přitom soudu brání přezkoumat, zda okruh odpůrcem požadovaných údajů je proporcionální k omezení práv občanů.
161. Soud se dále v souvislosti s otázkou podávání Příjezdového formuláře zaobíral vedle jeho formy též jeho samotným obsahem. U něj navrhovatel namítal, že odpůrcem vyžadované údaje nemají zdůvodněný význam pro boj s nemocí COVID-19 a odpůrce ani nevymezil účel shromažďování osobních údajů od občanů a nezdůvodnil jeho rozsah. K tomu soud doplňuje, že odpůrce ve svém vyjádření v řízení před soudem uvedl, že považuje uložení povinnosti předložit Příjezdový formulář všem, kteří se vrací do ČR (tedy i „imunizovaným“ osobám), za vhodné opatření, neboť díky vyplněnému formuláři je možné lépe trasovat další potenciálně nakažené, a tím zabránit dalšímu šíření viru, kdy je tak v konečném důsledku možné lépe identifikovat potenciálně nakažené, izolovat je v karanténě a chránit tím společnost. Toto zpracování osobních údajů je tedy podle něj nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu a v souladu s nařízením o GDPR.
162. Soud předně uvádí, že svou argumentaci uvedenou ve vyjádření k návrhu odpůrce nijak nepromítnul do odůvodnění napadeného ochranného opatření, v němž zdůvodnění vyžadovaného množství a charakteru osobních údajů od občanů chybí. Odpůrce sice zevrubně uvedl důvody pro vyžadování osobních údajů nad rámec § 79 odst. 1 písm. a) a b) zákona o ochraně veřejného zdraví (předně pak namítané požadavky na uvedení místa pobývání v zahraničí a konkrétní adresy zdržování se po vstupu do ČR) ve vyjádření k návrhu, ani v něm se však odpůrce praktickým využitím údajů při procesu „trasování“ nezabývá. Z důvodů uváděných odpůrcem není např. zřejmé, jaký potenciál informace uváděné ve formuláři pro trasování v jednotlivých typových situacích mají (typicky při rozlišení, zda jde o dopravu individuální či hromadnou, zda cestuje osoba imunizovaná či nikoliv atp.), není ani zřejmý samotný způsob zpracování poskytnutých informací, tj. jakým způsobem může být rizikový kontakt na základě konkrétních informací vůbec identifikován. Soud dále v tomto ohledu podotýká, že předložení Příjezdového formuláře imunizovanými osobami není spojeno s nutností podstoupení testu nebo samoizolace, a i v případě, kdy by formulář sloužil k trasování, jak tvrdí odpůrce, není imunizované osobě nařizována karanténa, a to ani při rizikovém kontaktu. Odpůrce nevysvětluje, zda a jaký by případné vytrasování takové osoby mělo efekt. Důvody, kterými odpůrce odůvodňuje tvrzení, že jím shromažďované údaje, mj. i od imunizovaných osob, prostřednictvím Příjezdového formuláře jsou způsobilé naplnit tvrzený účel, dostatečné nejsou.
163. K otázce formálních požadavků na shromažďování, ukládaní a správu soukromých údajů osob v souladu s nařízením o GDPR a zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, v platném znění (dále jen „zákon č. 110/2019 Sb.“), soud předně na tomto místě soud uvádí, že posledně uvedený zákon nahradil s účinností od 24. 4. 2019 zákon č. 101/2000 Sb., na který v návrhu odkazuje navrhovatel. Protože platnost a účinnost zákona č. 110/2019 Sb. nastala ode dne 24. 4. 2019, tedy dříve, než bylo vůbec vydáno původní ochranné opatření, nemohl soud navrhovateli vyhovět stran posouzení souladu napadeného ochranného opatření se zákonem č. 101/2000 Sb., který již byl v rozhodné době derogován a právní účinky neměl.
164. Z článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení o GDPR se podává, že osobní údaje musí být „shromažďovány pro určité, výslovně vyjádřené a legitimní účely a nesmějí být dále zpracovávány způsobem, který je s těmito účely neslučitelný; další zpracování pro účely archivace ve veřejném zájmu, pro účely vědeckého či historického výzkumu nebo pro statistické účely se podle čl. 89 odst. 1 nepovažuje za neslučitelné s původními účely („účelové omezení“).“
165. Podle článek 6 odst. 1 písm. e) nařízení o GDPR je pak zpracování zákonné, pokud „je nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce.“
166. Ust. § 5 zákona č. 110/2019 Sb. k tomu stanoví, že je „(s)právce oprávněn zpracovávat osobní údaje, pokud je to nezbytné pro splnění a) povinnosti, která je správci uložena právním předpisem, nebo b) úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je správce pověřen.“
167. Ust. § 16 odst. 1 věty první zákona č. 110/2019 Sb. doplňuje, že „(s)právce nebo zpracovatel při zpracování osobních údajů za účelem vědeckého nebo historického výzkumu nebo pro statistické účely zajistí dodržování konkrétních opatření k ochraně zájmů subjektu údajů, která odpovídají stavu techniky, nákladům na provedení, povaze, rozsahu, kontextu a účelům zpracování i různě pravděpodobným a závažným rizikům pro práva a svobody fyzických osob.“
168. Soud má s odkazem na výše uvedené a s vědomím, že nařízení má v rámci českého právního řádu tzv. přímý účinek, jak stanovuje čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie, a jak upřesnil Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 12. 1971 ve věci Politi s.a.s. proti Ministero delle Finanze della Repubblica Italiana, ECLI:EU:C:1971:122, přičemž unijní úprava byla do českého právního řádu dále adaptována zákonem č. 110/2019 Sb. [jak stanovuje již § 1 tohoto zákona] za to, že požadavky stanovené nařízením o GDPR ze strany odpůrce by hypoteticky dodrženy být mohly, při konstatování, že odpůrce dodržel podmínky pro správu údajů získaných z Příjezdového formuláře dle nařízení o GDPR, resp. dle zákona č. 110/2019 Sb., odpůrce je současně správcem získaných údajů a tyto jsou shromažďovány a archivovány ve veřejném zájmu, tj. při přijímání opatření v boji s epidemií nemoci COVID-19. Soud ovšem jedním dechem konstatuje, že nedostatky odůvodnění napadeného ochranného opatření, potažmo nedostatečnost argumentace odpůrce ve vyjádření k návrhu, učinění takového závěru znemožňují. Jak je uvedeno výše odpůrce nijak konkrétně nevysvětlil, zda a z jakých konkrétních důvodů jsou informace uváděné v Příjezdovém formuláři z hlediska řešení epidemické situace přínosné a jakým konkrétním způsobem má jejich shromažďování přispívat k naplnění účelu opatření vydávaného podle § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví; nelze proto posoudit, zda je jejich zpracovávání nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu. Odpůrce ani nijak nespecifikoval či alespoň obecně nepopsal žádné další okolnosti týkající se parametrického nastavení správy takto získávaných osobních údajů. Soud tak nemohl ani posoudit přiměřenost, příp. vhodnost, uchovávání údajů získaných odpůrcem z Příjezdového formuláře po dobu 12 měsíců.
169. Soud pak považoval z pohledu meritorního vyústění nyní posuzované věci rovněž za významné, že dostatečně odůvodněn není ani požadavek předložení Příjezdového formuláře i při příjezdu ze „zelených“ zemí s nízkým rizikem nákazy virem. V odůvodnění ochranného opatření odpůrce uvádí, že Česká republika využívá tzv. „cestovatelský semafor“ a rozsah povinností určuje dle stanovené rizikovosti země, kde osoba vstupující na území České republiky po dobu delší než 12 hodin v posledních 14 dnech pobývala. Přesto však odpůrce v rozporu s tímto svým právě připomenutým tvrzením k rozlišení stanovených povinností ve vztahu k zemím s nízkým a středním rizikem nákazy v souvislosti s institutem Příjezdového formuláře ve skutečnosti nepřistoupil. Navzdory tomu, že „zelené“ země splňují dle odpůrcem stanovených kritérii charakteristické znaky, podle kterých v nich existuje pouze nízké riziko výskytu onemocnění COVID-19, nestanovuje napadené ochranné opatření v relevantních částech výroku pro návrat z nich podmínky mírnější, než při návratu ze zemí se středním a vyšším rizikem, a Příjezdový formulář je nutné vyplnit i při příjezdu z těchto „zelených“ zemí.
170. Odpůrce tedy na jedné straně přistoupil k mapování rizikových oblastí a jejich rozlišování dle rizika výskytu nemoci, ale fakticky nečiní žádný rozdíl mezi „zelenými“ a „oranžovými“ zeměmi a pro „zelené“ země nedůvodně stanovuje stejná omezení jako pro země „oranžové“, což popírá smysl citovaného doporučení a nekoresponduje navíc s vlastním textem odůvodnění napadeného ochranného opatření. Soud v tomto směru poukazuje na str. 21 odůvodnění, kde je odpůrcem uvedeno, že je „(z)aveden také jednotný způsob hlášení pobytu déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států, které nejsou na seznamu zemí s nízkým rizikem výskytu onemocnění COVID19, a to formou vyplnění elektronického příjezdového formuláře, který je nezbytné vyplnit a před příjezdem do České republiky“, což si ovšem v právě popsaném směru protiřečí s výrokovou části napadeného ochranného opatření. Pokud pak k hlavním cílům opatření patří dle odpůrce „přerušit kontinuální epidemický proces, odhalit nakažené jedince a zastavit tak epidemii v co nejkratším čase a za co nejmenších ztrát lidských životů“ (str. 15 odůvodnění), k čemuž na str. 16 dodává, že „opatření je proto společně s dalšími platnými opatřeními zaměřeno tak, aby byla zajištěna potřebná škála preventivních opatření zohledňující i předběžnou opatrnost v souvislosti s dalším šířením SARS-CoV-2 a jeho nových variant“, nepodávají se tyto cíle z napadených částí ochranného opatření, pokud ukládají povinnost předložit Příjezdový formulář i v případě návratu z nejméně rizikových zemí. Lze doplnit, že odpůrce při vymezení podmínek vstupu na území ČR v článku I. bodu I.2 nijak neuplatňuje „cestovatelský semafor“ a nerozlišuje mezi „zelenými“ a „oranžovými“ zeměmi, ač na aplikaci mechanismu rozlišování na „zelené“, „oranžové“, „červené“ a „tmavě červené“ země dle Doporučení Rady (EU) 2020/1144 ze dne 30. 7. 2020 odkazuje na str. 18 svého odůvodnění. Současně odpůrce tamtéž uvádí, že stanovuje země dle rizika nákazy v souladu s body 8, 10, 12 a 13 Doporučení Rady 2020/1475, což se však v napadeném článku I. bodu I.2 písm. a) nijak neprojevuje. Podmínky vstupu (návratu) na území České republiky jsou potom, pokud jde o parametry, jež jsou předmětem tohoto řízení, stanoveny obdobně jako je tomu pro rizikovější země v článku I. bodu I.4 písm. a), článku I. bodu I.6 písm. a) a článku I. bodu I.8 písm. a) napadeného ochranného opatření, což odpůrce v odůvodnění nijak blíže nevysvětluje. Odpůrce tedy nijak nezdůvodnil potřebu předložení Příjezdového formuláře i po přicestování z tzv. „zelených“ zemí s nejnižším epidemickým rizikem, ani neuvedl, jaký konkrétní účel pro efektivní řízení epidemie by snad měl Příjezdový formulář představovat. K tomu soud opětovně připomíná, že si ohledně této povinnosti výrok napadeného ochranného opatření v článku I. bodu I.2 písm. a) obsahově protiřečí s obsahem odůvodnění ochranného opatření, konkrétně jeho str. 21.
171. Jiné důvody k zavedení povinnosti předložit Příjezdový formulář českými občany před návratem z jakékoliv cizí země bez ohledu na její reálnou rizikovost již odpůrce fakticky nekonkretizoval a blíže ani neozřejmil, proč přistoupil právě u této povinnosti k jejímu univerzálnímu uplatňování bez ohledu na jím v odůvodnění uplatňovaný a popisovaný „cestovatelský semafor“. Jinými slovy řečeno, odpůrce ani v odůvodnění napadeného ochranného opatření ani ve vyjádřeních k návrhům dostatečně přesvědčivě nevysvětlil, proč již nelze umožnit českým občanům neomezený návrat z těch nejméně rizikových zemí a je pro ně nezbytné předložit při návratu na území ČR Příjezdový formulář, a to bez ohledu na rizikovost země, z níž přicházejí. V této části je tak napadené ochranné opatření co do rozsahu ukládaných povinností a co do zdůvodnění zásahu do základních práv rovněž nepřezkoumatelné.
172. K tomu soud současně přihlédl k již výše vyložené skutečnosti, tj. k tvrzení odpůrce, že při určení rizika nákazy vycházel z Doporučení Rady 2020/1475, jakožto společných jednotných pravidel pro postup mezi členskými státy. Vymezení zemí v bodě III.1 napadeného ochranného opatření jako zelených, oranžových, červených a tmavě červených odpovídá tam nastaveným objektivním kritériím, a to v závislosti na míře incidence a na počtu pozitivních testů ve smyslu bodu 10 Doporučení Rady 2020/1475. Pokud však odpůrce jednotlivé země dle společně přijatých unijních pravidel takto klasifikuje, a dále v rámci odůvodnění na klasifikaci a potřebu rozdílných podmínek odkazuje, není soudu jasné, proč k uplatnění rozdílných podmínek dle „cestovatelského semaforu“ nemohlo být přistoupeno právě u požadavku předložení Příjezdového formuláře.
173. Odpůrce také nedostatečně zdůvodnil, proč se požadavek předložit Příjezdový formulář uplatní bez rozdílu jak pro imunizované, tak pro neimunizované (neočkované) osoby. Odpůrce si v napadeném ochranném opatření protiřečí, pokud na str. 16 odůvodnění odkazuje ve vztahu k jím zvoleným opatřením na doporučení ECDC, které doporučuje uvolnění nefarmaceutických intervencí ve vztahu k osobám s ukončeným očkováním i v oblasti cestování (pravděpodobnost infekčnosti očkované osoby má být malá), avšak na druhé straně tyto závěry ve výrokové části opatření nijak relevantně nezohledňuje a zcela od nich odhlíží. Na očkované osoby se tak stran Příjezdového formuláře a omezení vstupu na území České republiky uplatní v konečném důsledku stejné podmínky jako na osoby neočkované.
174. Odpůrce pak v rámci odůvodnění blíže vymezuje pouze kategorii osob tzv. „dovolenkářů“, zahrnující osoby s absolvovaným očkováním i osoby neočkované, a to ve vztahu k nutnosti splnit testovací povinnost před návratem do ČR. Žádné jiné distinkce se z odůvodnění napadeného ochranného opatření ve vztahu k povinnosti doložit Příjezdový formulář nepodávají. K tomu soud poznamenává, že povinnosti poskytnout co nejvhodnější podmínky pro vstup na území ČR, co nejméně zatěžujících omezení a případně zajištění takové informovanosti a asistence, která je pro návrat (vstup) na území ČR potřebná, se ovšem dle soudu nelze ze strany odpůrce zbavit tvrzením, že osoby na dovolené v cizině cestují z vlastní vůle i přes jeho nedoporučení (str. 25 odůvodnění), ani sdělením, že doporučuje omezit tzv. zbytné cesty koordinovaným a dohodnutým postupem v rámci EU, což již v rámci odůvodnění nijak dále nerozvádí (k tomu str. 26 odůvodnění). Odpůrce sice své opomenutí ohledně rozlišení imunizovaných a neimunizovaných osob částečně napravil v rámci svého vyjádření, v němž uvedl, že i v případě těchto osob existuje riziko (i když relativně nízké), že se nakazí, či že se od nich nakazí někdo další, a tedy vyplnění a předložení Příjezdového formuláře slouží pro případné trasování. Avšak s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem dochází k rozlišování mezi osobou plně očkovanou a neočkovanou v dalších částech napadeného ochranného opatření, mj. stran povinnosti podrobit se před vstupem na území ČR či do pěti dnů po vstupu testu na COVID-19, která není při návratu ze „zelených“ a „oranžových“ zemí od očkovaných osob vyžadována [článek I. bod I.3 písm. a) a b) ve spojení s článkem I. bodem I.2 písm. b) ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021], nelze než dojít k závěru, že nerozlišování mezi těmito skupinami osob ohledně povinnosti předložit Příjezdový formulář odpůrce stále dostatečně přesvědčivě a přezkoumatelně neodůvodnil. Lze tak mít za to, že odpůrci při vymezování ukládané povinnosti o nalezení vhodného praktického řešení pro navrátivší se imunizované občany, které by jednak naplňovalo zamýšlený cíl a jednak přihlédlo k odpůrcem deklarované snaze „zvýhodnit“ tyto imunizované občany, nešlo.
175. Pro úplnost soud dodává, že odpůrce sice důsledně rozlišuje mezi očkovanými osobami (resp. osobami, které doložily prodělání nemoci COVID-19 v rozhodné době) a neočkovanými i v pro projednávanou věc rozhodných bodech I.5, I.7 a I.9 napadeného ochranného opatření, avšak již nijak neuvádí žádné konkrétní důvody, pro které za situace, kdy nepovažuje za nutné u očkovaných osob trvat na jejich testovací povinnosti před návratem a po návratu na území České republiky, těmto osobám nadále ukládá vyplnit Příjezdový formulář. Odůvodnění požadavku doložení Příjezdového formuláře bez ohledu na případné absolvování očkování přitom nekoresponduje ani se zněním výrokové části, kde odpůrce v rozporu s napadenými články, konkrétně články I. bodu I.2, článku I. bodu I.4, článku I. bodu I.6 a článku I. bodu I.8 napadeného ochranného opatření, hovoří na str. 31 až 32 o tom, že „(s) ohledem na účinnost plného očkování je přikročeno k uvolnění protiepidemických opatření pro cesty ze zemí s extrémním rizikem, ale i mírnějším rizikem nákazy pro očkované osoby s národním certifikátem o provedeném nebo dokončeném očkování a osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 a jsou tak označeny tímto ochranným opatřením (…) Pro cesty z tzv. zelených a oranžových zemí se přistoupilo ke zmírnění a sjednocení pravidel, kdy test bude možné ve všech případech možné provést až na území České republiky.“ Konkrétní zvýhodnění plně očkovaných osob se totiž mj. stran povinnosti předložení Příjezdového formuláře z ochranného opatření nijak nepodává, v napadeném ochranném opatření není vymezen rozdíl mezi „zelenými“ a „oranžovými“ zeměmi a není uvedeno, proč je při návratu z obou „kategorií“ těchto zemí pro vstup na území ČR předložení formuláře vyžadováno, ač je riziko zavlečení viru SARS-COV-2 z těchto zahraničním zemí objektivně nižší (jak uvádí odpůrce ve vícero částech odůvodnění opatření) a významně mírnější jsou i další související povinnosti občanů po návratu z těchto zemí uvedené v článku I. bodu I.2 písm. b) a c) [před vstupem na území ČR či nejpozději do 5 dní po vstupu se podrobit testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 a při případné hraniční nebo pobytové kontrole předložit doklad o vyplnění Příjezdového formuláře (oznámení) nebo písemné prokázání, že se na danou osobu vztahuje výjimka dle napadeného ochranného opatření]. Povinnost dle bodu I.2 písm. b) napadeného ochranného opatření potom neplatí mj. právě pro očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování a očkované osoby s národním certifikátem o dokončeném očkování. Proč bylo dle odpůrce možné zvýhodnit tyto imunizované osoby ohledně testovací povinnosti, ale nebylo tak možno učinit u povinnosti předložit Příjezdový formulář, se z odůvodnění napadeného ochranného opatření nijak konkrétně nepodává. Požadavek na předložení Příjezdového formuláře není v odůvodnění ani nijak konfrontován s reálným vývojem epidemie koronaviru na území ČR, nijak neodráží jeho účelnost a přínosnost, přičemž informacemi o přínosu formuláře žalovaný s časovým odstupem po jeho zavedení by jistě disponovat mohl a měl (např. statistické údaje o počtech nakažených očkovaných osob vstupujících na území ČR z ciziny, příklady vytrasování nakažených osob díky Příjezdovému formuláři apod.).
176. Na základě uvedeného posouzení došel soud k závěru, že odpůrce přesvědčivě nezdůvodnil, nakolik je plnění jim ukládaných povinností (předložení Příjezdového formuláře před vstupem na území ČR v elektronické formě s vyžadováním nikoliv nevýznamného množství i citlivých osobních údajů, ukládání této povinnosti bez ohledu na rizikovost zemí, z nichž osoby do ČR vstupují a univerzálnost této povinnosti bez rozlišování imunizovaných a neimunizovaných osob) relevantní z pohledu vytyčených cílů ochranného opatření, tj. zastavení epidemie v co nejkratším čase, s co nejmenšími ztrátami na životech a na zajištění efektivních nástrojů pro řízení epidemie. Odpověď na tyto otázky odpůrce v odůvodnění ochranného opatření nenabízí. Dostatečnost odůvodnění odpůrcem ukládaných povinností je pak v této souvislosti nejen předpokladem pro přezkoumání jeho přiměřenosti soudem, ale může rovněž posloužit odpůrci, který již při jeho zpracování sám odhalí problematické aspekty daného opatření, které může včas odstranit či vyjasnit. Je rovněž na odpůrci, aby domýšlel důsledky vydávaných opatření a snažil se minimalizovat zásahy do práv a oprávněných zájmů osob. V této souvislosti soud poznamenává, že povaha ukládaných povinností vyžaduje, aby odpůrce přesně a jasně zdůvodnil zaváděná opatření a jasně uvedl, jakou mají souvislost s cílem zamezit šíření nemoci COVID-19. Stran Příjezdového formuláře se tato výtka uplatní též v souvislosti s legitimním požadavkem na uvedení důvodů, pro které odpůrce sbírá informace o občanech, které tito uvedou v Příjezdovém formuláři, stejně jako doložení, jak tyto informace ovlivňují a jaký mají vztah k zamezení šíření koronaviru. Tyto informace jsou nejen nezbytné pro náležité provedení soudního přezkumu, ale také objasňují samotný účel a smysl ochranného opatření. Jejich nedostatek v odůvodnění ochranného opatření pak nelze zcela nahradit uvedením ve vyjádření odpůrce v řízení před soudem. Ani ve svém vyjádření potom nebyl odpůrce schopen ukládané povinnosti přesvědčivě a dostatečně zdůvodnit a dát je do jasné souvislosti s využíváním nástrojů proti epidemii koronaviru.
177. Nelze tvrdit, že by napadené ochranné opatření v předmětných aspektech relevantně neomezovalo občany, kteří se hodlají na území ČR navrátit, na jejich právu vyplývajícím jim z čl. 14 odst. 4 věty první Listiny. Právě naopak, do tohoto práva je zcela zjevně a bez dostatečného zdůvodnění odpůrcem zasahováno stanovením administrativních podmínek jeho legálního výkonu. Je tomu tak už samotným uložením povinnosti předložit Příjezdový formulář při příjezdu z jakékoliv cizí země, což se ovšem děje bez ohledu na epidemickou situaci v takové konkrétní zemi. Do shora uvedeného práva je pak dále nikoliv nevýznamně zasahováno též vyžadováním dodání formuláře pouze v elektronické podobě, rezignací odpůrce na rozlišování této povinnosti ve vztahu k rizikovosti zemí, z nichž je na území ČR vstupováno, stejně jako univerzálním uložením této povinnosti všem vstupujícím osobám bez ohledu na to, zda se podrobily očkování, ač u jiných povinností v rámci napadeného ochranného opatření odpůrce mezi očkovanými a neočkovanými osobami, příp. mezi zeměmi dle různé míry jejich epidemiologického rizika, stran ukládaných povinností rozlišuje a k tomuto postupu se hlásí i v odůvodnění opatření.
178. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že je napadená část ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů (dílem i pro výše popsanou vnitřní rozpornost výroku a odůvodnění), a to pro závažné nedostatky odůvodnění odpůrcem ukládané povinnosti zasahující a omezující jedno ze základních práv dle čl. 14 odst. 4 věty první Listiny. Ani odpůrcem dodatečně sdělená východiska nepostačují k provedení všech kroků algoritmu přezkumu, čemuž brání též rozpor myšlenek a přístupů reprezentovaných odpůrcem v odůvodnění s výrokovou částí napadeného ochranného opatření.
179. Při nedostatečnosti odůvodnění ukládané povinnosti předložení Příjezdového formuláře před vstupem na území ČR není z hlediska řešení epidemické situace zejména zřejmé, proč je skutečně nezbytné a nevyhnutelné návrat do vlasti formálně podmiňovat předložením formuláře při návratu ze všech zemí bez rozlišování epidemické situace v nich, pouze v elektronické podobě a bez rozlišení zda jsou navracející se osoby očkovány či nikoliv. Soud v tomto směru sice nepřehlédl, že cestování je různým způsobem vázáno na splnění formálních podmínek vstupu na území i dalšími členskými státy EU, nicméně tato skutečnost nemůže bez dalšího sama o sobě vyústit v paušální závěr, že úprava přijatá odpůrcem obstojí.
180. Omezení zbytného cestování je v tomto ohledu ne zcela vyřčeným, ale zjevně klíčovým cílem odpůrce, pokud jde mj. i povinnost vyplnění Příjezdového formuláře. V tomto ohledu může mít samozřejmě svou relevanci, nicméně primárním cílem musí být omezení zavlečení nemoci (epidemiologická kontrola), nikoli omezení turismu jako takového. V této souvislosti však ochranné opatření nenabízí dostatečné zdůvodnění jak samotné povinnosti vyplnit Příjezdový formulář, tak především otázku formy a rozsahu formuláře, otázku imunizovaných osob a v případě „zelených“ zemí je dokonce vnitřně rozporné. Zvolené opatření se tak v tomto případě a s přihlédnutím k nedostatečnosti svého zdůvodnění, rozporu svého výroku s odůvodněním a praktické absenci relevantních podkladů, které by jeho význam podporovaly, soudu nejeví jako jasné a určité ve vztahu ke sledovanému cíli, tj. jak ve vztahu k zavlečení viru (a jeho mutací), tak i jako jeden z mnoha komplementárních nástrojů k řízení epidemie.
181. Nad rámec výše vyložených úvah podporujících závěr o tom, že požadavkem na předložení Příjezdového formuláře před návratem do vlasti dochází k omezení práva občana na svobodný vstup na území České republiky, kdy nelze přiměřenost tohoto omezení hodnověrně posoudit pro vážné nedostatky odůvodnění, soud připomíná, že v tomto ohledu nelze marginalizovat ani překážky související se samotným procesem vyplnění a doložení formuláře, jak bylo soudem vyloženo výše. Tyto skutečnosti však odpůrce v odůvodnění napadeného ochranného opatření neřeší a prakticky se řešením těchto problémů nezabývá.
VI. Shrnutí a závěr
182. Soud tedy závěrem rekapituluje, že z důvodu zrušení původně napadeného ochranného opatření ze dne 30. 7. 2021 a navazujících ochranných opatření ze dne 17. 8. 2021 a 30. 8. 2021 připuštění navrhovatelem požadované změny návrhu přezkoumával v tomto řízení ochranné opatření ze dne 10. 9. 2021 ve znění jeho změn.
183. Při posouzení tohoto ochranného opatření soud postupoval podle algoritmu složeného z pěti kroků, podrobně se vyjádřil k pravomoci a působnosti odpůrce ochranné opatření k zamezení zavlečení onemocnění COVID-19 vydat, stejně jako ke vzneseným námitkám zpochybňujícím vydání ochranného opatření zákonem stanoveným postupem (včetně problematiky vedení správního spisu a náležitostí odůvodnění). Soud se následně zamýšlel optikou podmínek omezitelnosti práva podle čl. 14 odst. 4 věty první Listiny zaměřit na posouzení zákonnosti a přiměřenosti zvolených omezení v podobě uložení povinnosti předložení Příjezdového formuláře, a to z pohledu imunizovaných i neimunizovaných osob a ohledně rizikovosti země, z níž daná osoba na území ČR vstupuje, jakož i z pohledu formy jeho podání a rozsahu údajů ve formuláři uváděných. Přitom došel k závěru, že závažné mezery v odůvodnění napadeného ochranného opatření mu v posouzení těchto otázek brání, neboť vylučují posouzení proporcionality zásahů do tohoto práva vyvolaných napadenými částmi ochranného opatření. Ochranné opatření je tak v popsaných částech nepřezkoumatelné, přičemž tuto zcela zásadní vadu odpůrce neodstranil ani ve svém vyjádření k návrhu. Soudu se ani posléze doplněné cíle regulace nejeví pro odpovědné posouzení zákonnosti a přiměřenosti zvoleného řešení dostatečné.
184. Důvody požadavku na doložení Příjezdového formuláře při návratu do ČR výhradně v elektronické podobě, stejně jako uložení povinnosti poskytnout širokou škálu osobních údajů, a to i při návratu z méně rizikových zemí, respektive i očkovanými osobami, tedy z odůvodnění napadeného ochranného opatření nelze vyčíst, nepodávají se dostatečně ani z vyjádření odpůrce k návrhu Z těchto důvodů nelze mít bez dalšího za to, že toto konkrétní opatření směřuje k naplnění legitimního cíle v podobě boje s dalším šířením viru způsobujícího onemocnění COVID-19 a jeho mutací a s tím spojených snah o omezení zbytného cestování.
185. S ohledem na tyto závěry, jakož i vše shora uvedené, proto soud výrokem I. rozsudku ochranné opatření ze dne 10. 9. 2021, ve znění ochranného opatření odpůrce ze dne 27. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-120/MIN/KAN, a ve znění ochranného opatření odpůrce ze dne 29. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-121/MIN/KAN, v souladu s § 101d odst. 2 s. ř. s. zrušil, a to v rozsahu článku I. bodu I.2 písm. a), článku I. bodu I.4 písm. a), článku I. bodu I.6 písm. a), článku I. bodu I.8 písm. a), článku I. bodu I.3 v textu „bod I.2 písm. b) dále“, článku I. bodu I.5 v textu „bod I.4 písm. b), d) a e) dále“, článku I. bodu I.7 v textu „bod I.6 písm. b), d) a e) dále“, článku I. bodu I.9 v textu „s výjimkou povinností vztahujících se k Příjezdovému formuláři“.
186. Pokud jde o okamžik zrušení předmětného ochranného opatření (jeho rozhodné části), pak podle citovaného § 101d s. ř. s. platí, že soud opatření obecné povahy zruší dnem, který v rozsudku určí. Při úvahách, k jakému okamžiku ochranné opatření zrušit, soud přihlédl k tomu, že odpůrci by měl být za účelem účinné ochrany před šířením nákazy koronaviru poskytnut rozumný časový prostor, aby, shledá-li pro to dostatek důvodů, obdobné opatření opětovně přijal a zohlednil v něm všechny výše uvedené výtky zdejšího soudu ve vztahu k zásahům do práva občanů ČR na svobodný návrat do vlasti. Z tohoto důvodu soud okamžik zrušení předmětného mimořádného opatření stanovil na 27. 10. 2021, 00:00 hod. K uvedeném datu tedy pozbydou shora vymezené části napadeného ochranného opatření platnosti a účinnosti.
VII. Náklady řízení
187. Výrok II. tohoto rozsudku je potom odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který úspěch neměl. V řízení úspěšný navrhovatel tak má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, a proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení přiznal. Náklady řízení potom spočívají toliko v zaplaceném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč za podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 20. října 2021
Mgr. Aleš Sabol v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: K. T.