101. Soud se neztotožňuje ani s námitkou žalobce týkající se nesprávného výkladu § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., neboť dle jeho názoru z něj správní orgány dovodily absolutní zákaz finanční asistence, avšak nikterak neposoudily dopad rizika na finanční situaci žalobce. Předně soud poukazuje na stranu 17 žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaný výslovně uvedl, že se jedná toliko o dílčí zákaz nikoli o zákaz: „určité činnosti jako takové (poskytování úvěrů), ale pouze jejím omezením vztahujícím se právě k jejímu dílčímu aspektu“. Vyhláška byla vydána k provedení zákona o družstevních záložnách, konkrétně ustanovení § 193 bylo přijato za účelem provedení § 11 zákona o družstevních záložnách, kde je výslovně formulována družstevním záložnám povinnost dodržovat stanovená pravidla likvidity a bezpečného provozu. Soud je tak přesvědčen, že v zákonném ustanovení je formulován zákaz pouze těch úvěrů, jež jsou poskytnuty za účelem splacení dalšího členského vkladu; tj. úvěrů, jejichž poskytnutím má de facto dojít k fiktivnímu navýšení kapitálu družstevní záložny a tím k porušení pravidel likvidity a bezpečného provozu družstevní záložny. Soud k výtce žalobce směřující proti zaujatému výkladu § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., správními orgány toliko připomíná, že jazykový výklad právní normy je jedním ze základních výkladových pravidel, přičemž výklad teleologický náleží mezi zvláštní výkladová pravidla, jež nastupují teprve v případě nejasností výkladu zákonného ustanovení. Teleologický výklad zkoumá, jaký je současný účel a smysl rozebírané právní normy vzhledem k zaměření celého právního předpisu, který ji obsahuje. Jelikož jak zákon o družstevních záložnách, tak jeho prováděcí předpis vyhláška č. 123/2007 Sb., byly přijaty za účelem regulovat vzniklý systém družstevních záložen za účelem omezit riziko jeho zneužívání a následné nevěrohodnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o družstevních záložnách), je soud přesvědčen, že výklad § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., tak, že je jím zakázáno jednání finanční asistence, je zcela souladným jak s jazykovým, tak s teleologickým výkladem citovaného ustanovení.
102. Taktéž výtku žalobce o řádném neaplikování nařízení č. 575/2013 na danou věc shledal soud nedůvodnou. Žalobce v žalobě tvrdil, že toto nařízení neobsahuje zákaz finanční asistence, naopak obsahuje pravidla, která jako důsledek finanční asistence stanoví nemožnost započítání takto financovaného členského vkladu do kapitálu Tier 1, dovodil tak oprávněnost prvého vytýkaného jednání (finanční asistence). Soud předně poukazuje na úzkou provázanost nařízení č. 575/2013 se směrnicí o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostech dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky č. 2013/36/EU (dále jen „směrnice č. 2013/36/EU“), která byla založena v čl. 2 nařízení, v němž bylo stanoveno, že pro zajištění souladu s nařízením č. 575/2013 mají příslušné orgány k dispozici pravomoci a jsou povinny dodržovat postupy stanovené ve směrnici č. 2013/36/EU. Přičemž tato směrnice jednak v čl. 18 písm. e) upravuje možnost odnětí povolení vydané úvěrové instituci, „pokud úvěrová instituce spadá pod některý jiný případ, kdy lze podle vnitrostátních právních předpisů povolení odejmout“. Navíc dle čl 104 odst. 1 písm. e) směrnice č. 2013/36/EU byla dána příslušným orgánům pravomoc při uplatňování nařízení č. 575/2013 „zakázat nebo omezit obchody, operace nebo síť institucí nebo požadovat upuštění od činností, které znamenají nadměrné riziko pro zdraví instituce“. Soud tak má za to, že z výše uvedených ustanovení směrnice vyplývá pro prvostupňový správní orgán možnost stanovit zákaz určitých forem finančních operací, které považuje za nadměrné riziko pro zdraví družstevních záložen. Což je podpořeno ustanovením čl. 79 písm. a) směrnice č. 2013/36/EU, kde je upravena povinnost pro příslušné orgány zajistit poskytování úvěrů na základě rozumných a jednoznačně stanovených kritériích. Soud tak konstatuje, že pokud ČNB spatřovala nadměrné riziko pro činnost družstevních záložen právě ve formě jednání tzv. finanční asistence, byla oprávněna jej zakázat, byť takovýto zákaz přímo nevyplýval z nařízení č. 575/2013 a nebyl zde pak ani důvod pro aplikaci daného nařízení na danou věc. Soud upozorňuje na žalovaným provedenou korekci právního názoru prvostupňového správního orgánu na straně 18 žalobou napadeného rozhodnutí, když na rozdíl od prvostupňového správního orgánu připustil, že z nařízení č. 575/2013 nevyplývá, že by poskytnutí úvěrů na splacení dalších členských vkladů nebylo dovoleno; současně žalovaný konstatoval, že předmětná činnost je nařízením považována za rizikovou a důsledkem takového jednání činí jejich nezahrnutí do kmenového kapitálu.
103. Pokud žalobce v souvislosti s námitkami nesprávného výkladu § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a nesprávné aplikace komunitárního práva v dané věci zdůrazňoval absenci dopadů prvého vytýkaného jednání do jeho finančních poměrů, pak soud poukazuje na opačný názor Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyjádřený mimo jiné v bodě 56 zrušujícím rozsudku: „zákonem chráněný zájem spočívá především ve stabilitě družstevních záložen, s čímž je spojen požadavek na dodržování obezřetnostních standardů jejich podnikání s finančními prostředky svých členů. Již samotné nedodržení obezřetnostních pravidel je proto protiprávním jednáním, které je v rozporu se zájmem chráněným uvedeným zákonem. Za takové situace není nezbytně nutné, aby neobezřetné obchody družstevní záložnu skutečně destabilizovaly. Pokud by tomu tak mělo být, předmětná právní úprava by logicky nemohla plnit svou preventivní funkci. Městský soud krom toho pominul, že v důsledku samofinancování dalších členských vkladů nebylo lze přesně určit skutečnou výši „zdravého“ základního kapitálu žalobce, a tudíž ani exaktně vyčíslit míru porušení limitů angažovanosti. Podstatné je rovněž to, že žalobce nakupoval směnky také prostřednictvím jím fakticky ovládaných společností, čímž se dále snažil svou angažovanost v tomto směru zastírat (jak stěžovatelka pojednala zejména v odst. 280 a násl. prvostupňového rozhodnutí).“
104. Žalobce ve vztahu k jednání finanční asistence namítal, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by žalobcem přidělené úvěry třetím osobám byly poskytnuty za účelem splatit jejich základní členský či další členský vklad; rovněž tak měl za to, že v řízení nebyl zjištěn úmysl porušit povinnost dle § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. V souvislosti s uplatněním námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu v případě vytýkaného jednání finanční asistence soud předně odkazuje na bod [53] zrušujícího rozsudku, kde se Nejvyšší správní soud ke skutkovému stavu vyjádřil, byť v rámci odůvodnění k formě uloženého opatření, následovně: „[z] podkladů shromážděných stěžovatelkou ve správním spise je zcela zřejmé, že v šesti případech poskytl žalobce formou úvěru finanční prostředky, kterými byly v konečném důsledku splaceny další členské vklady. Stěžovatelkou pečlivě zdokumentovaný postup, jímž tak žalobce činil, nikterak nevylučuje, že konkretizovaných šest případů mohlo dosti dobře představovat toliko špičku ledovce uvedeného typu aktivit. Společné znaky stěžovatelkou zmapovaných úvěrování dalších členských vkladů rozhodně svědčí o systémovosti a značné promyšlenosti předmětného jednání. Očividný důraz na jejich zastření rovněž dokladuje, že žalobce si byl protiprávnosti a škodlivosti svého jednání dobře vědom.“ Soud toliko opakuje, že Nejvyšší správní soud shodně se správními orgány učinil ze správního spisu jednoznačný závěr, jak o dostatečnosti provedeného dokazování, tak o pečlivosti správních orgánů při zjišťování skutkového stavu a taktéž o správnosti jimi zaujatého závěru o existenci úmyslu porušit povinnosti stanovené § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Soud k uvedenému dodává, že pokud žalobce v žalobě nesouhlasí s tím, že skutkový stav finanční asistence (resp. účel sporných úvěrů) byl správními orgány prokázán výpisy z bankovních účtů a doklady o realizaci plateb, pak je třeba připomenout, že skutkový stav nebyl zjištěn pouze na základě výpisů z účtů a z dokladů o realizaci plateb, nýbrž správní orgány zajistily pro rozhodnutí ve věci ucelený soubor podkladů, ze kterého vycházely. Tento soubor, jak poukázáno v prvostupňovém správním rozhodnutí zejména v bodech 257 a 356 až 359 a v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 20, byl tvořen dalšími listinnými důkazy založenými ve správním spise; jedná se mimo jiné o vnitřními předpisy žalobce, produktový list Úvěr na kapitálové investice z prosince 2010, zápisy z porad představenstva žalobce, dopisy od účastníka řízení, reakcemi společností s ručením omezeným, deníkem obchodníka s cennými papíry J&T Banky, Memorandem vypracované advokátní kanceláří Glatzová & Co., s. r. o., Informace z Central Bank of Cyprus, Hlášení o angažovanosti DOZAS40, kupní smlouvu o prodeji nemovitosti (Palác E.), zprávy auditora, výroční zprávy dotčených společností, výpisy z katastru nemovitostí, výpisy z obchodních rejstříků dotčených společností a jejich webové stránky, úvěrové smlouvy, notářské zápisy obsahující prohlášení příslušných statutárních orgánů dotčených ovládaných společností. Tvrzení obsažená v notářských zápisech dotčené osoby potvrdily i v úředních zápisech o vysvětlení podaných Policii ČR. Soud odkazuje na i na body 365 a násl. prvostupňového rozhodnutí, v nichž prvostupňový správní orgán shrnul způsob, jakým zmapoval úvěrové transakce plynoucí od žalobce přes ovládané společnosti zpátky k žalobci, a to v podobě dalších členských vkladů. Platby spojuje souvislost časová a sumy převáděných finančních částek. Jednotlivé finanční operace jsou pak konkrétně popsány v bodech 91 až 217 prvostupňového správního rozhodnutí a soud na ně pro stručnost odkazuje. K opakovaným výtkám žalobce, že správní orgány neprovedly v řízení svědecké výslechy statutárních orgánů společností, jimž poskytl úvěry, soud odkazuje na body 360 až 369 prvostupňového rozhodnutí, kde se prvostupňový správní orgán logicky s neprovedením navrhovaných svědeckých výslechů za situace, kdy měl účel transakcí na základě listin za zjištěný, vypořádal, když vysvětlil, že se tak stalo s ohledem na negativní postoj navržených svědků, kteří odmítli v řízení spolupracovat, a neposkytly prvostupňovému správnímu orgánu vyžádané dokumenty. Soud nesdílí ani námitku žalobce sporující přesnost přístupů do datových schránek, internetového bankovnictví, identifikaci osob komunikujících prostřednictvím IP adres a hostname a pro stručnost opět odkazuje na body 394 až 399 odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí. V odůvodnění prvostupňový správní orgán vysvětlil, že nebylo zapotřebí v tomto směru pořídit znalecký posudek z oblasti informačních technologií, jelikož prvostupňový správní orgán použil shodně se žalobcem standardní službu whois k identifikaci subjektů, jimž byla přidělena konkrétní IP adresa (konkrétní IP adrese pak odpovídá určitá hostname). K žalobcově tvrzení sporujícímu, že by nevykazoval kapitálovou přiměřenost v důsledku finanční asistence s poukazem na znalecký posudek ústavu BENE FACTUM a. s., a členské schůze žalobce ze dne 5. 6. 2013 soud zdůrazňuje, že „v důsledku samofinancování dalších členských vkladů nebylo lze přesně určit skutečnou výši „zdravého“ základního kapitálu žalobce“, jak uvedl v bodě [56] zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu), soud proto toliko opakuje, že s ohledem na skutečnost, že žalobce vytýkaným jednáním vytvořil ve své společnosti fiktivní (uměle navýšený) kapitál, nebylo lze přesně určit jeho skutečnou výši a potažmo ani kapitálovou přiměřenost. Avšak uvedené nemá žádný vliv na nezákonnost žalobcova vytýkaného jednání, jelikož již samo nedodržení obezřetnostních pravidel při podnikání s finančními prostředky členů je v případě družstevních záložen protiprávním jednáním, ke kterému již nemusí přistoupit další okolnost v podobě finanční destabilizace družstevní záložny vlivem tohoto jednání. S otázkou kapitálové přiměřenosti se vypořádaly i oba správní orgány ve svých rozhodnutích, a to prvostupňový správní orgán v bodě 537 odůvodnění a žalovaný na straně 20 až 21 žalobou napadeného rozhodnutí. Soud odmítá i výtku žalobce o nevypořádání se s jím předloženými listinnými důkazy prokazujícími jím tvrzenou kapitálovou přiměřenost, konkrétně žalovaný se s předmětným znaleckým posudkem vypořádal na straně 21. Dále z bodů 241 a 242 prvostupňového správního rozhodnutí vyplývá, že k důkazu byly provedeny mj. i listiny předložené žalobcem k prokázání jeho tvrzení, že členská schůze schválila v souladu s interními předpisy splacení dalších členských vkladů žalobce; a konkrétně členskou schůzí ze dne 5. 6. 2013 byla schválena opatření, která mají vést k vyvrácení podezření o stavu žalobce či ke zlepšení jeho finanční situace; žalobcem namítaná listina byla k důkazu provedena, což vyplývá z bodu 481 prvostupňového správního rozhodnutí, ale prvostupňový správní orgán z ní (ani z ostatních listin předložených žalobcem k prokázání tvrzení o kapitálové přiměřenosti) nezjistil žádné skutečnosti, jež by byly s to zvrátit jím učiněný závěr o protiprávnosti vytýkaného jednání. Co se týče dalších návrhů žalobce na dokazování jeho kapitálové přiměřenosti, je zřejmé, že žalovaný nepřistoupil k provedení dokazování v tomto směru, neboť dospěl k názoru o nepotřebnosti jeho provedení s ohledem na (i shora uvedené) právní posouzení (viz strana 21 žalobou napadeného rozhodnutí). Soud podotýká, že pokud žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s neprovedeným důkazem předloženým žalobcem, a to se Zprávou s výsledky šetření Zvláštní pracovní skupiny k informacím a podezřením uvedeným v Oznámení o zahájení správního řízení datována dne 29. 7. 2013 a jejími přílohami, pak se žalobce mýlí, jelikož prvostupňový správní orgán tyto listiny k důkazu provedl a založil je do správního spisu a v rámci zjišťování skutkového stavu je i ve svém rozhodnutí řádně hodnotil; přičemž je nutno vzít v potaz, že jak prvostupňové, tak druhostupňové správní rozhodnutí tvoří jeden celek, a pokud žalovaný ve svém odůvodnění konkrétně nereagoval na danou listinu, učinil tak řádně prvostupňový správní orgán, čímž odvrátil hrozbu případného zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. V této souvislosti soud odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, například na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25, jehož právní věta zní: „[ú]kolem odvolacího, resp. rozkladového orgánu je zejména reagovat na odvolací, resp. rozkladové námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu z roku 2004). Z hlediska ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil. Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek. Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně.“ Soud tak má za vyvrácené námitky žalobce o nedostatečně prokázaném skutkovém stavu pro jednání finanční asistence.
105. Dále žalobce namítal nesprávné právní posouzení nezákonnosti jednání ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí pod bodem A (ii) - spočívající v nákupu směnek ve dnech 9. 2. 2011 a 25. 2. 2011, neboť směnky nabyl v souladu s platnou úpravou. Soud opět odkazuje na odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, a to zejména na body 322 až 329 a na stranu 23 až 26 žalobou napadeného rozhodnutí. Předně správní orgány zde odmítly názor žalobce, že družstevní záložny byly oprávněny obchodovat na vlastní účet s cennými papíry nepřijatými k obchodování na regulovaných trzích, což měl prvostupňový správní orgán deklarovat v žalobcem předestřené vzájemné korespondenci (založené ve správním spise); nicméně prvostupňový správní orgán připustil, že vzal žalobcovu informaci o způsobu odstranění závadného stavu v případě nákupu směnek ve dnech 9. 2. 2011 a 25. 2. 2011 na vědomí. K obraně žalobce, že o svém záměru držet tyto směnky do splatnosti a zařadit je pak do investičního portfolia řádně informoval ČNB, soud upozorňuje, že správní orgány nepopírají vzájemnou komunikaci o těchto směnkách. Nicméně jak shora uvedeno s jeho právním názorem o oprávněnosti nabytí a držby cenných papírů nesouhlasily. Nad to prvostupňový správní orgán upozornil, že významným faktorem při rozhodování o dotčeném nákupu směnek byla i skutečnost, že následně zjistil, že žalobce nakoupil vlastním jménem ještě další směnky J&T 277, J&T 278, J&T 279. Taktéž až následně bylo rozkryto, že žalobce disponuje sítí účelově založených a na žalobci závislých obchodních společností, jež tyto směnky nabývají. Prvostupňový správní orgán nesouhlasil ani s právním posouzením věci žalobcem, když vyložil dotčené zákonné ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) zákona o družstevních záložnách, jež stanoví: „výlučně za účelem zajištění činností podle odstavce 1 a § 1 odst. 2 písm. a) a b) je družstevní záložna oprávněna obchodovat na vlastní účet s cennými papíry přijatými k obchodování na evropském regulovaném trhu“ odlišně od žalobce. Prvostupňový správní orgán konstatoval, že citované ustanovení zakazuje nabývání a disponování s dotčenými cennými papíry. Vysvětlil, že zákaz byl přijat proto, že dotčené cenné papíry mají určitý minimální standard. Uvedl, že smyslem vykládaného ustanovení je omezení činnosti družstevních záložen tak, aby vykonávaly jen činnosti související s jejich funkcí úvěrové instituce, a to takovým způsobem, aby nedocházelo ke zvýšeným rizikům. Soud uvedené posouzení shledává souladným s jazykovým znění dotčeného zákonného ustanovení i smyslem a účelem zákona o družstevních záložnách a ztotožňuje se s ním. Dodává, že otázka splacení cenných papírů a jejich výnosů je pro právní posouzení nezákonnosti jednání irelevantní. V této souvislosti soud podotýká, že se správní orgány vypořádaly i s žalobcem předloženým Memorandem vypracovaným advokátní kanceláří Glatzová & Co., s. r. o., konkrétně prvostupňový správní orgán v bodech 324 až 328; soud na uvedené odkazuje.
106. Žalobce nesouhlasil ani s právním posouzením jednání popsaného ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí pod bodem A (ii) – spočívajícího v porušení limitů angažovanosti, neboť byl přesvědčen, že neporušil pravidla angažovanosti při držení směnek společností JαT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s. V této souvislosti svou právní argumentaci vystavěl na znění dle čl. 32 Guidelines CEBS, neboť byl přesvědčen, že není nutno pro posouzení ekonomicky spjaté skupiny subjektů spojit všechny tři subjekty do jedné ekonomicky spjaté skupiny subjektů (dále též „ESSK“), přičemž vztah mezi nimi je založen na společném (subjekty A + B) vlastnictví třetího subjektu (subjekt C). Přičemž dle žalobce dozorovaný subjekt má vykazovat dvě ekonomicky spjaté skupiny subjektů ESSK1 jako A + C a ESSK2 jako B + C. Taktéž byl přesvědčen, že při posuzování ESSK hraje roli postavení osob zavázaných ze směnky (emitenta a avalisty). A jelikož směnku lze předložit k proplacení kterékoli z jmenovaných osob; dovodil, že je jejich postavení stejné, čímž dochází ke zvýšení hodnoty směnky z titulu možnosti jejího lepšího proplacení. Soud se však opět ztotožnil s právním posouzením znění čl. 32 Guidelines CEBS správními orgány a odkazuje na něj, a to zejména na body 334 až 344 prvostupňového správního rozhodnutí a na stranu 25 žalobou napadeného rozhodnutí. Soud jen připomíná, že na ústním jednání ve věci konaném dne 23. 6. 2021 přečetl k důkazu český překlad sporného článku Guidelines CEBS, proti němuž neuplatnila žádná ze stran sporu námitky. Soud tedy shodně se správními orgány zastává názor, že pokud úvěrová instituce vykazuje expozici vůči subjektu A a zároveň vůči (více) osobám B a C, které společnost ovládají, musí být expozice vůči danému subjektu zohledněna v plné výši a nikoli proporcionálně ve všech ESSK, osob ovládajících tuto společnost; pro posouzení ESSK není nutné spojit všechny tři subjekty (A + B + C), jak tvrdí žalobce, do jedné ESSK. Taktéž soud souhlasí se správními orgány, že Guidelines CEBS nevyplývá, že by vlastnictví či ovládání subjektu A osobami B a C zakládalo bez dalšího ESSK osob B + C.
107. Co se týče porušení limitů angažovanosti žalobcem držením směnek společností JαT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s., soud odkazuje na přehlednou tabulku umístěnou v bodě 275 prvostupňového správního rozhodnutí, z níž vyplývají jednotlivé transakce [provedené na základě ve výroku A (ii) žalobou napadeného rozhodnutí vyspecifikovaných úvěrových smluv] se směnkami uskutečněné žalobcem (buď přímo či prostřednictvím ovládaných společností) svědčící o nabývání směnek společností JαT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s. a ve správním spise založené listiny, z nichž byla uvedená zjištění učiněna. Rovněž tak soud pro stručnost odkazuje zejména na body 280 až 293, body 312 až 313, body 358 až 359 prvostupňového správního rozhodnutí, kde je konkrétním způsobem popsán a vysvětlen způsob, jakým žalobce poskytoval ovládaným společnostem na základě úvěrových smluv peněžní prostředky k nákupu směnek emitovaných společnostmi JαT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s. Výši limitů angažovanosti žalobce vůči osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob prvostupňový správní orgán uvedl v bodech 339 až 344 svého rozhodnutí. Pokud žalobce sporoval, že by nakupoval shora uvedené směnky prostřednictvím účelově založených společností Clair de Lune s.r.o.; CRN Praha 1 s.r.o.; Rowlings Comp s.r.o.; KLARI.NET s.r.o.; Tapovan s.r.o.; Etilia s.r.o.; Office World Prague s.r.o., Landino s. r.o., jimž žalobce poskytl úvěry na nákup cenných papírů, nejsou subjekty ekonomicky či fakticky propojené se žalobcem a žalobci pak nelze přičítat k tíži jejich jednání, soud s tímto tvrzením žalobce nesouhlasí a opět poukazuje na výše uvedená zjištění správních orgánů s tím, že zdůrazňuje, že z nich jednoznačně vyplynulo, že tyto obchodní společnosti měly formu jednočlenných účelově (bez minulosti) založených společností s ručením omezením bez skutečné podnikatelské činnosti, získávající finanční prostředky ve výši milionů korun od zahraničních společností a převádějící bezprostředně tyto peněžní prostředky na zahraniční společnosti; peněžní toky byly realizovány v korunách českých; aktéři těchto transakcí se opakovali; tři z uvedených společností byly zakoupeny jako ready-made společnosti; čtyři z jejich jednatelů učinili prohlášení ve formě notářských zápisů o tom, že byli jednatelé a společníky pouze pro forma (což potvrdili v úředních záznamech na Policii ČR), žalobce vstupoval do datových schránek všech těchto společností atp. Vše tak svědčí pro správnost závěru správních orgánů o tom, že se jedná o společnosti ze sítě organizované a ovládané žalobcem. Navíc dotčené smlouvy o úvěrech nevykazovaly z formálního hlediska nestandardní parametry; nestandardní na nich však bylo faktické pozadí finančních operací. Pokud tedy žalobce argumentoval tím, že jím poskytnuté finanční služby dotčeným obchodním společnostem byly naprosto standardními finančními operacemi, soud upozorňuje, že klíčovým v dané věci je, že se pod formálně bezvadnými úvěrovými smlouvami a převody financí skrývaly úmyslně žalobcem zastřené nezákonné operace.
108. Soud k upozornění žalobce, že uvedenými obchody se směnami došlo ke zvýšení jejich hodnoty z titulu možnosti jejich lepšího proplacení, opět konstatuje, že pro posouzení porušení pravidel angažovanosti je otázka faktického proplacení směnek či zvýšení jejich hodnoty zcela irelevantní a opět odkazuje na bod [56] zrušujícího rozsudku, v němž Nejvyšší správní soud uvedl následující: „[v] první řadě je třeba uvést, že zákonem chráněný zájem spočívá především ve stabilitě družstevních záložen, s čímž je spojen požadavek na dodržování obezřetnostních standardů jejich podnikání s finančními prostředky svých členů. Již samotné nedodržení obezřetnostních pravidel je proto protiprávním jednáním, které je v rozporu se zájmem chráněným uvedeným zákonem. Za takové situace není nezbytně nutné, aby neobezřetné obchody družstevní záložnu skutečně destabilizovaly. Pokud by tomu tak mělo být, předmětná právní úprava by logicky nemohla plnit svou preventivní funkci. Městský soud krom toho pominul, že v důsledku samofinancování dalších členských vkladů nebylo lze přesně určit skutečnou výši „zdravého“ základního kapitálu žalobce, a tudíž ani exaktně vyčíslit míru porušení limitů angažovanosti. Podstatné je rovněž to, že žalobce nakupoval směnky také prostřednictvím jím fakticky ovládaných společností, čímž se dále snažil svou angažovanost v tomto směru zastírat (jak stěžovatelka pojednala zejména v odst. 280 a násl. prvostupňového rozhodnutí). I v tomto směru tedy jeho protiprávní jednání vykazovalo výše zmíněné znaky promyšlenosti, což je činí taktéž velmi závažným a ve spojení se samofinancováním dalších členských vkladů odůvodňuje odnětí povolení působit jako družstevní záložna“.
109. K obraně žalobce spočívající v tvrzení o sporu mezi žalobcem a společností Tapovan s.r.o.s tím, že tato společnost naopak se společnostmi Clair de Lune s.r.o. a Rowlings Comp s.r.o. tvoří koncern a vystupují vůči žalobci nepřátelsky, tudíž nemohou být žalobcem ovládané, soud konstatuje, že má shodně se správními orgány za to, že již z tvrzení žalobce vyplývá propojení těchto společností se žalobcem. Jednak žalobce jak ve správním řízení, tak v soudním řízení potvrdil, že spor byl vyvolán a je veden jeho bývalým členem P. P., jenž byl v době konání vytýkaného jednání jeho členem a žalobce jej právě z titulu následné a nedobrovolné ztráty členství označil za zhrzeného strůjce celého správního řízení. Žalovaný na straně 26 až 27 napadeného rozhodnutí hodnotil historii i aktuální vztah společnosti Tapovan s. r. o. k žalobci, soud na toto odůvodnění odkazuje a shodně poukazuje na zjištěné změny v přehledech přístupů do datové schránky společnosti Tapovan s. r. o. ode dne 15. 4. 2013, kdy nově používaná IP adresa již nenáleží žalobci. Soud shrnuje, že skutečnosti, na jejichž základě vznikl namítaný spor, nastaly až poté, co se žalobce dopustil vytýkaného jednání žalobou napadeným rozhodnutím; výtku žalobce tak má soud za vyvrácenou.
110. Dále v textu žaloby rozšířil žalobce výčet obchodních společností, vůči nimž popíral, že by se mělo jednat o obchodní společnosti jím jakkoliv ovládané i na společnosti Mipeo s. r. o.., TRICAP CZ, s. r. o. a YJP Czech, s. r. o. Soud předně upozorňuje na podrobné odůvodnění vzájemné provázanosti uvedených společností popsané v bodech 351 až 393 prvostupňového správního rozhodnutí a pro stručnost na ně odkazuje. Soud toliko opakuje, že prvostupňový správní orgán sdělil žalobci již usnesením ze dne 3. 2. 2014, že „koordinace jednám výše uvedených jednatelů v podobě sepsání notářských zápisů vyplývá ze samotného obsahu těchto dokumentů založených ve správním spise“ a „skutečnost, že mateřská společnost Tapovan ovládá dceřiné společnosti Mipeo,
Rowlings Comp a Clair de Lune ...vyplývá přímo ze zápisu v obchodním rejstříku
těchto společnost/“. Prvostupňový správní orgán z listinných důkazů založených ve
správním spise a z informací z obchodního rejstříku (výpisy společností, jejichž jednatelé nechali sepsat notářské zápisy, výpisy z obchodního rejstříku společnosti) zjistil, že vliv žalobce na účelově založené obchodní společnosti se týká všech společností uvedených v bodě 91 prvostupňového správního rozhodnutí a řady zahraničních společností. Soud znovu připomíná, že skutečnosti týkající se sporu žalobce se společností Tapovan, s. r. o., převod jednotlivých společností s ručením omezených do vlastnictví společnosti Tapovan, přístupy do jejich datových schránek z IP adresy X, hostname: Xa z IP adresy Y, hostname: Y); které měly prokázat obranu žalobce, že dotčené společnosti nejsou ve sféře jeho vlivu, nastaly až poté, co se žalobce dopustil jednání vytýkaného ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí. Soud taktéž dodává, že se prvostupňový správní orgán vypořádal i s žalobcem uplatněným návrhem na doplnění dokazování výslechem jednatelů dotčených obchodních společností, když zejména v bodech 388 až 391 svého rozhodnutí vysvětlil, proč nepovažoval pro zjištění stavu věci ve správním řízení za nutné vyslechnout navržené svědky ohledně těchto skutečností. Na tomto místě soud odmítá argumentaci žalobce, že nenese odpovědnost za jednání osob, které tvořily v době rozhodné vedení společnosti. Soud zdůrazňuje, že rozhodným v daném řízení je objektivní stav, tj. že jménem žalované právnické osoby jednaly právě ty fyzické osoby (jak sám žalobce potvrzuje, jednalo se o osoby vykonávající vedení společnosti žalobce, tj. jde o členy představenstva), jejichž jednání se zásadně za jednáním žalovaného považuje.
111. Žalobce namítal neurčitost výroku žalobou napadeného rozhodnutí, který spatřoval v neuvedení toho, jaké konkrétní převody či obchody měl žalobce učinit; zdali dané jednání poškozuje či jen ohrožuje zájmy vkladatelů či členů a jakým způsobem; nebyly specifikovány konkrétní předpisy, jež měly být žalobcem porušeny či ohroženy. Podle § 68 odst. 2 správního řádu „ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ Soud k námitce neurčitosti a neúplnosti výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí konstatuje, že výroková část rozhodnutí obsahuje veškeré podstatné zákonem stanovené náležitosti. Dle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu musí vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Pouze z výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byly uloženy. Rozšířený senát uzavřel, že „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným“. S ohledem na výše uvedené zákonné ustanovení soud konstatuje, že zákonnou náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nejsou žalobcem namítané skutečnosti jako konkrétní převody či obchody, jež měl učinit, ani zdali dané jednání poškozuje či jen ohrožuje zájmy vkladatelů či členů a jakým způsobem. Sporovaný výrok přitom naopak obsahuje zákonem vyžadovaný popis zjištěných závadných jednání žalobce konkrétním a nezaměnitelným způsobem, když jsou v něm uvedena data, kdy došlo k uzavření vytýkaných úvěrových smluv; specifikovány byly i smluvní strany úvěrových smluv (jménem, příjmením a datem narození); taktéž v něm byla uvedena i data koupě a data, kdy došlo k jejich předložení k poplacení, směnky byly konkretizovány svým označením, nominální hodnotou, a společnosti, jejichž prostřednictvím žalobce se směnkami nakládal, byly rovněž řádně specifikovány názvem, identifikačním číslem a sídlem. Co se týče námitky absence příslušných zákonných ustanovení právních předpisů ve výroku správních rozhodnutí, soud zjistil, že prvostupňový správní orgán ve výrokové části k prvnímu vytýkanému jednání žalobce (finanční asistence) odkázal na § 11 odst. 2 písm. b) a c) ve spojení s § 11 odst. 3 zákona o družstevních záložnách provedený § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a co se týče druhého vytýkaného jednání (nezákonné obchodování se směnkami) odkázal na porušení § 11 odst. 1, 3 zákona o družstevních záložnách ve spojení s § 181 odst. 1, 6 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a zároveň na porušení § 1 odst. 5 písm. a) ve spojení s § 3 odst. 2 zákona o družstevních záložnách. Ustanovení právních předpisů, která byla pro posouzení dané věci podstatná, jsou tak ve výrokové části žalobou napadeného rozhodnutí vypočtena řádně v souladu se zákonnými požadavky stanovenými v § 68 odst. 2 správního řádu. Soud tedy nespatřuje žádné pochybení ve formulaci výroku prvostupňového správního rozhodnutí.
112. Soud nesouhlasí ani s výtkou žalobce, že prvostupňový správní orgán v bodě 70 rozhodnutí použil neurčité tvrzení, když konstatoval, že v činnosti žalobce přetrvávají nedostatky, ale tyto nekonkretizoval. Z úplného znění prvostupňového i žalobou napadeného rozhodnutí je naopak zcela zřejmé, že prvostupňový správní orgán tímto slovním spojením jednak míní právě ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí pod bodem A) vypočtená vytýkaná jednání, a rovněž tak nenastavení okamžitých a účinných vnitřních mechanismů, jež by správním orgánům před vydáním rozhodnutí signalizovaly zásadní a reálnou snahu žalobce o zajištění nápravy a nového nastavení fungování žalobce tak, aby toto bylo očištěno od zjištěného vysoce závadného jednání a naopak, aby zcela odpovídalo potřebné a zákonem vyžadované ekonomické stabilitě pro fungování bankovního trhu v České republice (viz bod 545 prvostupňového správního rozhodnutí a bod [58] zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu).
113. Soud nesdílí ani námitku žalobce, že v části B) prvostupňového správního rozhodnutí mu byla uložena omezení, jež nemají oporu v § 28 odst. 1 písm. b) zákona o družstevních záložnách. Podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. b) zákona o družstevních záložnách je správní orgán, zjistí-li nedostatky v činnosti družstevní záložny, oprávněn rozhodnout o omezení nebo zákazu některých povolených činností záložny až na 120 dnů. Bývalá záložna pak není oprávněna ve smyslu § 28h odst. 2 zákona o družstevních záložnách přijímat vklady a poskytovat úvěry až ode dne právní moci rozhodnutí o odnětí povolení. Zákonná úprava, jak správně konstatoval prvostupňový správní orgán, vytváří přechodné období počínající doručením tohoto rozhodnutí až do jeho právní moci. V průběhu tohoto období však může vzniknout nejistota ohledně rozsahu jednání, k nimž je účastník řízení oprávněn. Prvostupňový správní orgánu vysvětlil, že vzhledem ke zjištění vysoce alarmujícího vytýkaného jednání na straně žalobce, má za to, že pouze omezení činností žalobce v rozsahu uvedeném ve výroku B) rozhodnutí zabezpečí, že žalobce svým jednáním neporuší povinnost postupovat obezřetně a s náležitou péčí, zejména ve vztahu k návratnosti vkladů jeho členů a jeho bezpečnosti a stability. V této souvislosti soud odkazuje na stranu 32 žalobou napadeného rozhodnutí, kde se se shodnou již v rozkladu uplatněnou námitkou vypořádal žalovaný.
114. Žalobce v žalobě namítal, že pro zahájení daného správního řízení uplynula prekluzivní lhůta dle ustanovení § 27d odst. 3 zákona o družstevních záložnách. S touto námitkou se již vypořádal Nejvyšší správní soud, který v bodech [48] a násl. zrušující rozsudku konstatoval, že: „otázku zániku odpovědnosti považuje Nejvyšší správní soud za klíčovou. Podle § 27d odst. 3 ZSÚD platí, že „[o]dpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán.“ V rozhodném znění jsou přitom ustanovení § 27d ZSÚD označena nadpisem „Společná ustanovení ke správním deliktům.“ Jako „Sankce“ jsou pak označena ustanovení § 27a až § 27d tohoto zákona a řadí se mezi ně ustanovení o přestupcích fyzických osob, správních deliktech právnických osob (družstevní záložny, resp. jiné právnické osoby) a výše zmíněná společná ustanovení ke správním deliktům. Zcela mimo uvedený rámec pak stojí ustanovení § 28 ZSÚD, které stanoví výčet oprávnění České národní banky v případě zjištění nedostatku v činnosti družstevní záložny. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že systematika tohoto právního předpisu hovoří jednoznačně pro distinkci mezi řízením o správním deliktu na straně jedné a správním řízením o řešení nedostatku v činnosti družstevní záložny na straně druhé. Ostatně městský soud totéž konstatuje v odst. 45 napadeného rozsudku, když uvádí, že „[o]patření k nápravě je totiž zásadně ukládáno za účelem ukončení protiprávního jednání či odstranění protiprávního stavu vzniklého porušením právní povinnosti; jedná se tedy o tzv. nápravný prostředek správního dozoru, jímž je sledován jiný cíl než sankcí. S tímto rozlišením plně koresponduje i systematika zákona o družstevních záložnách...“. Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že sankcí za správní delikt je v tomto smyslu pokuta, zatímco nápravné opatření dle § 28 ZSÚD je spojeno primárně s porušením právní povinnosti družstevní záložny, nikoli s její deliktní odpovědností.“ Na tomto místě soud toliko připomíná, že žalobci bylo prvostupňovým správním rozhodnutím jako sankce za vytýkaná jednání (za finanční asistenci i za nezákonné směnečné obchody) uloženo opatření dle § 28 odst. 1 písm. f) zákona o družstevních záložnách, a to odejmutí povolení působit jako družstevní záložna. Nejvyšší správní soud přitom v bodech [50] až [51] ve zrušujícím rozsudku zcela jasně vysvětlil, že: „na správní řízení dle § 28 zákona o družstevních záložnách, v němž jsou vypočtena oprávnění České národní banky v případě zjištění nedostatku v činnosti družstevní záložny: „na správní řízení dle § 28 ZSÚD se nepoužijí ustanovení o zániku deliktní odpovědnosti dle § 27d odst. 3 tohoto zákona. Podstatou řízení o uložení nápravného opatření není trestní postih družstevní záložny, nýbrž v návaznosti na závažnost zjištěných nedostatků zajistit nápravu v širším slova smyslu, to jest buďto nápravu činnosti se zachováním družstevní záložny tam, kde je to možné, nebo nápravu v podobě odnětí povolení tam, kde se prvně uvedený postup nejeví být efektivní. Předmětem zmíněné „nápravy“ tak nemusí být nutně právě činnost družstevní záložny, přesahují- li škodlivé účinky zjištěných nedostatků její interní sféru. Nejvyšší správní soud připomíná, že mezi nejobecnější zákonem vymezené cíle České národní banky nepatří jakási „péče“ o individuální finanční instituce. Tyto jsou stále ve své podstatě osobami soukromého práva a státní ingerence v podobě dohledu a zákonem stanovených pravomocí České národní banky nesleduje účel jejich prosperity, nýbrž důležitý veřejný zájem na cenové stabilitě, finanční stabilitě a bezpečném fungování finančního systému v České republice (srov. obecně § 2 odst. 1 věta první zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). Právě ukládání nápravných opatření je konkrétním aplikačním projevem uvedeného poslání. Nejvyšší správní soud na okraj podotýká, že není vyloučeno, aby určitý nedostatek v činnosti družstevní záložny naplňoval rovněž skutkovou podstatu správního deliktu dle § 27b ZSÚD. V návaznosti na konkrétní jednání družstevní záložny tak mohou simultánně probíhat dvě samostatná řízení, a sice řízení o nápravném opatření a řízení o správním deliktu družstevní záložny.“ A dále Nejvyšší správní soud uvedl, že: „v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 79, Nejvyšší správní soud neřešil přímo otázku aplikace prekluzivní lhůty dle § 27d odst. 3 ZSÚD, nicméně nic to nemění na skutečnosti, že se s odkazem na výše zmíněný rozsudek ztotožnil se závěrem, že rozhodnutí o odnětí povolení (licence) není rozhodnutím ve správním trestání. Stejně tak jím není ani rozhodnutí dle § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD, neboť se jedná o jedno z „mocenských oprávnění, kterými mohou velmi účinně prosadit plnění právních povinností, zabránit jejich dalšímu porušování nebo odstranit protiprávní stav (např. exekuční prostředky, možnost bezprostředních zásahů, oprávnění zakázat určité činnosti, vyloučit věci z užívání, zastavit provoz, zrušit, pozastavit, omezit vydaná povolení, rozhodnout o odstranění nepovolené stavby, vyslovit zákaz pobytu cizince z důvodu nedodržování stanovených povinností). Plnění právních povinností ve veřejné správě lze proto zajistit i jinými způsoby než správními tresty. Odejmutí státního povolení k provozu komoditní burzy je nápravným institutem státního dozoru, nikoli primárně nástrojem správního trestání“, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve výše odkazovaném rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 9 As 202/2014 – 236 (pro stručnost lze odkázat na odst. 88 až 93 citovaného rozsudku).“ Uvedený právní názor pak Nejvyšší správní soud zopakoval v bodě [61] zrušujícího rozsudku, když závěrem shrnul, že „na správní řízení o odnětí povolení působit jako družstevní záložna nedopadá ustanovení § 27d odst. 3 ZSÚD“. Uplatněnou námitku prekluze vytýkaného jednání tak má soud za nedůvodnou a s ohledem na uvedené shledává argumentaci žalobce o tom, od jakého konkrétního data by se měla počítat prekluzivní lhůta v případě finanční asistenci a zakázaných směnečných obchodů dle § 27d odst. 3 zákona o družstevních záložnách za irelevantní a pro stručnost odkazuje i na vypořádání se s námitkou prekluze v prvostupňové i druhostupňovém správním rozhodnutí na straně 23 až 24.
115. Soud neshledal důvodnou ani výtku žalobce o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nevypořádání se právě s námitkou prekluze a odkazuje na body 69, 70, 264, 321 a 337 prvostupňového správního rozhodnutí na strany 23, 24 a 26 žalobou napadeného rozhodnutí, kde se správní orgány prekluzí vytýkaného jednání zabývaly a dospěly ke stejnému právnímu názoru jako Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku.
116. Žalobce zásadně nesouhlasil s tím, že mu byla správními orgány uložena nejpřísnější sankce, neboť ta je pro něj de facto uložením trestu ultima ratio. Soud opět cituje zrušující rozhodnutí, ve kterém byla taktéž jednoznačně rozebrána otázka přiměřenosti uloženého opatření správními orgány za zjištěné závadné jednání; konkrétně Nejvyšší správní soud v bodě [52] zrušujícího rozsudku vyslovil, že odůvodnění správních rozhodnutí věnované otázce výběru uloženého opatření je zcela dostatečné, když: „[j]iž samotné prvostupňové rozhodnutí stěžovatelky se věnuje odůvodnění volby předmětného nápravného opatření (odnětí povolení) velmi podrobně, s tím, že sice neakcentuje explicitně otázku přiměřenosti zvoleného opatření, nýbrž závažnosti protiprávního jednání žalobce. Nejvyšší správní soud nicméně považuje za zřejmé, že se jedná o dvě strany téže mince. S ohledem na výše podaný výklad je proto zcela správné zaměření odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na otázku závažnosti zjištěných nedostatků, která je ostatně zákonným předpokladem pro odnětí povolení jakožto nejrazantnějšího prostředku nápravy.“ Poté v následujícím bodě [53] se Nejvyšší správní soud ztotožnil s důvody obsaženými v bodech 550 a 551 prvostupňového správního rozhodnutí, pro které prvostupňový správní orgán v případě žalobce uložil opatření právě ve formě odnětí povolení, neboť: „mírnější forma opatření nemohla v případě žalobce naplnit svůj účel. Mezi nimi převládá nemožnost provádět efektivní dohled nad žalobkyní, která založila své podnikání na utajování skutečné podstaty jí realizovaných transakcí. Nejvyšší správní soud se s uvedeným ztotožňuje a dodává, že důvěryhodnost a transparentnost družstevní záložny vůči České národní bance jakožto dohledovému orgánu jsou zcela klíčové pro volbu konkrétního nápravného opatření v případě zjištění nedostatku. Nemusí přitom platit paušálně, že každý zjištěný nedostatek v činnosti družstevní záložny způsobuje její nedůvěryhodnost či netransparentnost. Jejich ztráta nicméně bude následovat zpravidla tehdy, bude-li zjištěný nedostatek v činnosti zjevně úmyslný a systematický. Tak je tomu i v nyní posuzované věci.“ Po té v bodě [54] Nejvyšší správní soud shodně s prvostupňovým správním orgánem zdůraznil výjimečnost závadného jednání žalobce, která se odrazila v rámci rozkrývání jednání konkrétně v případě finanční asistence na mimořádné náročnosti rozklíčování transakčních řetězců, a přitakal prvostupňovému správnímu orgánu v tom, že „hodnocení závažnosti těch nedostatků, které byly zjištěny, staví nikoli na jejich kvantitativním rozměru, nýbrž na způsobu jeho vzniku, provedení, zastření a typové škodlivosti. Nejvyšší správní soud v takové konstrukci důvodů prvostupňového rozhodnutí neshledává jakékoli pochybení.“ A v bodě [55] zrušujícího rozsudku s poukazem na svůj rozsudek ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71, konstatoval, že: „k odnětí bankovní licence není mj. zákonem či Listinou základních práv a svobod vyžadováno provedení testu proporcionality, nýbrž přesvědčivé vysvětlení, proč správní orgán přistoupil právě k tomuto opatření. Pro nyní posuzovanou věc podle § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD platí, že stěžovatelka je oprávněna k odnětí povolení působit jako družstevní záložna „podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku“. Stěžovatelka již v prvostupňovém rozhodnutí přesvědčivě popsala nebezpečnost porušování obezřetnostních pravidel při podnikání družstevní záložny. Úmyslnost, důmyslné zastírání, opakování toho samého způsobu jednání v několika případech (indikující jeho větší rozsah a jistou „obvyklost“ v rámci fungování žalobce) a veskrze náhodné odhalení žalobcova počínání přitom byly stěžejními momenty pro individuální posouzení způsobu provedení a závažnosti jeho protiprávního jednání. Stěžovatelka tedy řádně posuzovala obě zákonné podmínky pro odnětí povolení, přičemž srozumitelným způsobem vysvětlila důvody opodstatňující reagovat na zjištěné nedostatky odebráním povolení působit jako družstevní záložna.“ Rovněž tak Nejvyšší správní soud s ohledem na povahu provedení i dalšího vytýkaného jednání, a to jednání spočívající v porušení limitů angažovanosti (nákupem směnek prostřednictvím ovládaných společností a jejich následné předložení k proplacení svým jménem), kdy opět shledal snahu žalobce: „ svou angažovanost v tomto směru zastírat (jak stěžovatelka pojednala zejména v odst. 280 a násl. prvostupňového rozhodnutí). I v tomto směru tedy jeho protiprávní jednání vykazovalo výše zmíněné znaky promyšlenosti, což je činí taktéž velmi závažným a ve spojení se samofinancováním dalších členských vkladů odůvodňuje odnětí povolení působit jako družstevní záložna.“ Soud tedy shrnuje, že ani námitku žalobce ohledně nesprávného výběru uloženého mu opatření ani námitku překročení správního uvážení při uložení opatření správními orgány spolu s Nejvyšším správním soudem neshledal důvodnou. Ve vztahu k uvedenému pak má soud za nedůvodné i upozornění žalobce na možnost využití liberace dle § 27d odst. 1 zákona o družstvech v dané věci. Nad to soud podotýká, že § 27d odst. 1 zákona o družstvech by nebylo možno v řízení aplikovat, jelikož přezkoumávané řízení o uložení opatření stojí mimo rámec citovaného zákonného ustanovení upravující řízení o správních deliktech, jak ostatně vysvětleno výše. Taktéž úvahy žalobce o případné výměně vedení jeho společnosti či pořízení mimořádného auditu soud ve světle zrušujícího rozsudku posoudil jako nedůvodné. Závěrem soud upozorňuje na závěry Nejvyššího správního soudu v bodě [58] zrušujícího rozsudku, jimiž podtrhl opodstatněnost uloženého opatření, když zdůraznil, že se žalobcovo: „fungování na tomto trhu se vyznačovalo opakovaným, závažným a především s rozmyslem činěným podvodným jednáním proti základním pravidlům obezřetného chování bank. Z toho, co stěžovatelka zjistila, je patrné, že úmyslné porušování uvedených pravidel nebylo ojedinělým či izolovaným pochybením, nýbrž součástí „firemní kultury“ žalobce. Trh, jenž podléhá regulaci stěžovatelkou, je přitom základním pilířem stability finančního systému ČR. Existuje silný veřejný zájem na tom, aby na tomto trhu působily pouze takové subjekty, které důsledně a poctivě dodržují pravidla pro tento trh stanovená regulátorem a neobcházejí je. Uvedený veřejný zájem je dán zvláštní povahou daného trhu, jejímž klíčovým prvkem je požadavek důvěryhodnosti bank jako institucí přijímajících peníze (zejména vklady) od veřejnosti a půjčujících je na finančním trhu zejména formou úvěrů. Banky jsou v tomto ohledu pilířem, jakýmsi centrálním bodem, finančního systému a je na ně třeba klást v rámci tohoto systému obecně vzato nejpřísnější nároky. Zákonodárce od bank očekává (a stanovuje jim jako povinnost, viz podrobnou a z ekonomických i organizačních hledisek pro banky velmi přísnou právní úpravu bankovních licencí), že budou svou činnost provádět obezřetně, podle pravidel stanovených regulátorem, a to i za cenu nižšího zisku nebo toho, že některé podnikatelské příležitosti nebudou moci v důsledku pravidel obezřetnosti využít nebo využít zcela. Hospodaření bank se nese ve znamení důrazu na jejich stabilitu, solventnost, robustnost a schopnost i za velmi obtížných podmínek dostát svým závazkům. To předpokládá silnou prevenci tržních rizik, diverzifikaci obchodních aktivit (tedy mj. rozložení úvěrové angažovanosti banky mezi velké množství navzájem ekonomicky nezávislých subjektů) a vyvarování se jednání, která podle ekonomické zkušenosti častěji vedou k ohrožení ekonomické stability banky. Proto je mimořádně důležité, aby banky postupovaly přísně podle pravidel sektorové regulace a některé transakce vůbec neprováděly. Jestliže banka nehodlá uvedená pravidla respektovat, není pro ni na tomto regulovaném trhu místo.“
117. Žalobce vytkl správním orgánům, že neposoudily možnost vstupu nového investora, neboť tato skutečnost mohla zásadním způsobem ovlivnit následně přijatá opatření. Soud tuto výtku odmítá s poukazem na bod [57] zrušujícího rozsudku, v němž Nejvyšší správní soud ke vstupu investora přisvědčil žalobci v tom, že: „případný vstup investora sice může řešit eventuální špatnou finanční kondici družstevní záložny, nicméně taková okolnost nebyla stěžovatelkou vůbec tvrzena. Jak Nejvyšší správní soud uvedl výše, porušením zákona je již samotné nedodržování obezřetnostních pravidel, nedostatečný (resp. fiktivní kapitál) je pak už toliko důsledkem takového počínání. Způsob, jakým k porušení obezřetnostních pravidel žalobce dospěl, přitom zakládá zásadní pochybnosti o v řízení nezkoumaných obchodních aktivitách žalobce, aniž by byla dána dostatečná záruka, že se žalobce takového jednání do budoucna vyvaruje. Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že žalobcovo systematické porušování právních povinností bylo stěžovatelkou rozkryto patrně na základě anonymně poskytnuté interní informace, bez níž by pravděpodobně zůstalo neodhaleno. Žalobce tak byl schopen de facto eliminovat účinný dohled České národní banky. Ani jeho následné vystupování ve správním řízení neukazovalo, že by v budoucnu bylo opakování podobného závažného a úmyslného protiprávního jednání nepravděpodobné. Česká národní banka by tak byla v podstatě nucena v rámci méně razantního opatření, nežli právě odnětí licence, dlouhodobě věnovat hospodaření žalobce v rámci dohledu extrémní pozornost a nahlížet na žalobce jako na vysoce rizikový subjekt finančního trhu, nebo spoléhat na pravidelný přísun interních informací obdobné podrobnosti, jako tomu bylo v případě výše zmíněného anonymního podání. Takový stav považuje Nejvyšší správní soud za neudržitelný, a tedy odůvodňující odnětí povolení působit jako družstevní záložna. Výkon licencované činnosti významné pro stabilitu finančního systému je natolik citlivá otázka, že opravňuje v odůvodněných případech razantní preventivní postupy; mezi nimi také odnětí licence.“ S ohledem na shora citovaný závěr Nejvyššího správního soudu, jímž neshledal v dané věci vhodným řešením finančního stavu žalobce ani vstup investora do jeho struktur, soud odmítá i výtku žalobce, že nedostal možnost vytvořit tzv. opravné položky, jež by eliminovaly finanční asistenci.
118. Žalobce v žalobě uplatnil námitku porušení principu totožnosti, kterou spatřoval v tom, že prvostupňové správní rozhodnutí bylo odůvodněno i pochybeními žalobce, které nebyly v oznámení o zahájení řízení, č. j. 2013/5636/570, nikterak vymezeny. Jednalo se o tvrzení spočívající ve „vytvoření sítě účelově založených společností, které používal k různým formám protiprávního jednání“, žalobce tak byl zbaven možnosti se uvedenému vyjádřit. Soud předně upozorňuje, že oznámení o zahájení správního řízení obsahuje popis skutečností zjištěných správním orgánem ke dni zahájení správního řízení; tedy jinými slovy obsahem oznámení o zahájení správního řízení jsou toliko předběžná skutková zjištění správního orgánu, jak správně podotkl žalovaný na stranách 21 až 22 žalobou napadeného rozhodnutí. Nelze tak po vylíčení skutkového stavu v oznámení o zahájení řízení požadovat, aby vždy zcela korespondovalo s odůvodněním následujícího rozhodnutí ve věci samé. Naopak určitá zpřesnění skutkového stavu, jež vyjdou najevo během správního řízení (s ohledem na prováděné dokazování), pokud samozřejmě nedojde ke změně v jeho podstatných rysech, je zapotřebí reflektovat a připustit. Soud konstatuje, že prvostupňový správní orgán v oznámení o zahájení správního řízení konkrétním způsobem vymezil jednání žalobce, která zakládala důvodné podezření, že žalobce porušil povinnosti stanovené zákonem o družstevních záložnách. Správní řízení bylo od počátku vedeno ohledně nedostatků v činnosti žalobce spočívajících jak v poskytování peněžních prostředků, které byly řadou transakcí prostřednictvím dalších subjektů převedeny na žalobce za účelem splacení dalších členských vkladů, tak v nakupovaní směnek emitovaných společností J&T Private Equity B.V., a společností Energetický a průmyslový holding, a.s. Soud tedy uvádí, že žalobci bylo jasným a určitým způsobem sděleno, jaké povinnosti měl dle správního orgánu porušit a způsoby, jakými tak měl činit, byly předmětem následujícího dokazování ve správním řízení; a to i zjištění, jež z provedeného dokazování vyplynulo o účelově vytvořené síti společností založených žalobcem, jejichž prostřednictvím mimo jiné prováděl vytýkaná jednání. Nad to správní orgán prvního stupně výslovně ve svém rozhodnutí připustil, že na počátku řízení nedisponoval informacemi o tom, že žalobce nakládá se sítí účelově založených obchodních společností, které pouze naoko vystupují jako nezávislé subjekty. Soud nesouhlasí ani s výtkou žalobce, že se neměl možnost k zjištění o „vytvoření sítě účelově založených společností, které používal k různým formám protiprávního jednání“ vyjádřit, když žalobce se vůči uvedenému tvrzení bránil ještě před vydáním prvostupňového správního rozhodnutí a pak samozřejmě i po jeho vydání v rozkladu.
119. Soud má rovněž za vyvrácené námitky žalobce týkající se porušení zásad správního trestání. Soud konstatuje, že uvedené námitky byly ze strany žalobce formulovány v obecnější rovině. Soud uvádí, že na tyto již reagoval prvostupňový správní orgán, když konstatoval, že: „žalobcův požadavek, aby i o důkazech listinou byly pořizovány protokoly, hodnotí správní orgán ve všech případech jako absurdní formalismus, protože z povahy věci není možné pořizovat protokol o každé listině, kterou správní orgán obdrží (v tomto správním řízení jich byly stovky). Správní orgán připouští, že požadavek protokolace může být opodstatněný např. v případech, kdy se jedná o úkony, které jsou z určitého důvodu neopakovatelné. Tím může být právě návštěva místa a zjištění podmínek, které se mohou změnit, ohledání předmětů, které se vracejí jejich držiteli a mohou být zničeny, apod. Opodstatněný může být protokol i v případech, kdy se jednání účastní další osoby, tedy osoby, které předmětný důkazní prostředek samy neposkytly. Pokud se však jedná o opakovatelné úkony, je pořizování protokolu zjevně nadbytečné. Každý, kdo přezkoumává postup správního orgánu, se může s obsahem listiny seznámit a učinit si o ní vlastní úsudek“. Žalovaný se s uvedeným vypořádáním ztotožnil na straně 6 až 8 žalobou napadeného rozhodnutí i s uvedením žalobcem odkazované judikatury, soud na tyto pro stručnost odkazuje a zdůrazňuje, že zásadně je správní orgán povinen v případě, kdy provede dokazování mimo ústní jednání, o provedení tohoto důkazu nevyrozumět účastníky řízení a o úkonu pořídit protokol, jinak porušuje § 51 odst. 2 a § 18 odst. 1 správního řádu. Soud však v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2016, č. j. 2 As 33/2016 - 53, jehož právní věta zní: „[p]okud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu.“ Soud tedy shrnuje, že ze správního spisu je patrné, že správní orgán veškeré získané listiny zakládal do správního spisu a žalobce byl průběžně během probíhajícího správního řízení s nimi seznamován. Žalobci bylo umožněno nahlížet do spisu a pořizovat z něj kopie; bylo mu umožněno navrhovat a předkládat důkazy; taktéž měl žalobce možnost se k jednotlivým důkazům vyjádřit. Za této situace soud dává za pravdu správním orgánům, že žalobce nebyl nepořízením protokolu o provedení důkazu listinami zkrácen na svých procesních právech, když mu byla zcela zachována možnost vyjádřit se k listinám v průběhu celého správního řízení a veškeré důkazy shromážděné ve správním řízení jsou založeny ve spise. Navíc k žádosti účastníka řízení byla nařízena čtyři ústní jednání, o jejichž průběhu byly protokoly sepsány.
120. K taktéž v obecné rovině formulované námitce selektivního přístupu správních orgánů při hodnocení důkazů, soud uvádí, že dle § 51 odst. 3 správního řádu jsou správní orgány oprávněny provést k důkazu veškeré důkazní prostředky, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu, zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2010, č. j. 7 As 70/2009 – 190, v němž je k obsahu ustanovení § 51 odst. 3 správního řádu uvedeno, že: „umožňuje správním orgánům neprovádět dokazování v situaci, kdy se toto vzhledem k jiné v řízení již zjištěné skutečnosti jeví jako obsoletní, neboť žádosti nemůže být vyhověno. Citované ustanovení však nezbavuje odvolací správní orgán povinnosti vypořádat se se všemi námitkami uvedenými v odvolání (rozkladu)“. V dané věci prvostupňový správní orgán v souladu s judikaturou vysvětlil, že při výběru důkazních prostředků, které provedl k důkazu, a při jejich následném hodnocení považoval za významné kritérium okolnost, jednak zda si „příslušné důkazní prostředky zachovávají svoji vypovídající hodnotu v průběhu času a nezávisle na vůli účastníka řízení nebo s ním v minulosti spolupracujících osob“, a rovněž tak vzal v potaz kritérium jejich vhodnosti pro zjištění potřebného skutkového stavu věci. Soud potvrzuje, že správní orgány se v rozhodnutích vypořádaly s každým zamítnutým důkazním návrhem, když jejich neprovedení vždy řádně a individualizovaným způsobem odůvodnily. Soud nesouhlasí s tvrzením žalobce v žalobě, že správní orgány tvrzení jednatelů společností Clair de Lune s.r.o.; CRN Praha 1 s.r.o.; Rowlings Comp s.r.o.; Tapovan s.r.o. vztáhly bez dalšího i na další společnosti (Landino s. r. o.; KLARI.NET s. r. o.; Etilita s. r. o.; Office World Prague s. r. o. Jednak prvostupňový správní orgán jasně uvedl, že konkrétně v případě společností Etilia s.r.o., Office World Prague s.r.o., Landino s.r.o., Clair de Lune s.r.o., Tapovan s.r.o., Rowlings Comp s.r.o. a CRN Praha 1 s.r.o., ve věci provedl k důkazu i úvěrové smlouvy, jež byly uzavřeny pro každou z uvedených společností samostatně, jejich výpisy z účtů a k návrhu žalobce i písemná vyjádření těchto společností, z nichž zjistil konkrétní skutečnosti, jež následně hodnotil. Je tak zřejmé, že správní orgány postupovaly zcela správně a v souladu se zákonem, když provedly vůči každé z vyjmenovaných obchodních společnostní vlastní dokazování, které nejprve individuálně zhodnotily a až poté přistoupily k souhrnnému hodnocení všech provedených důkazů.
121. Soud nesdílí ani výtky žalobce týkající se nesprávného vyřízení jím uplatněných námitek podjatosti a v této souvislosti soud odkazuje na vypořádání se s nimi žalovaným na stranách 32 až 36 žalobou napadeného rozhodnutí. Ohledně námitky podjatosti vznesené vůči Mgr. Ing. T. R., Mgr. Bc. L. M., pracovníkům sankčních a licenčních řízení prvostupňového správního orgánu a jejich řediteli Ing. K. G., tu má soud upozorňuje na to, že o ní správní orgány vedly řízení a rozhodly usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 2014/1217/110, v němž bankovní rada vysvětlila, že by existovaly důvody pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování ve věci, tyto osoby nejsou v postavení úředních osob dle § 14 odst. 1 správního řízení, jelikož se bezprostředně nepodílí na vedení daného správního řízení. Žalobce sice podal proti usnesení rozklad, ale než došlo k vydání rozhodnutí o rozkladu, žalovaný rozhodl ve věci žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný se taktéž podjatostí žalobcem označených osob zabýval, když tento postup posouzení této námitky na straně 33 žalobou napadeného rozhodnutí schválil a nad to uvedl, že se „tak jako tak zabývá důvody účastníkem řízení tvrzené podjatosti, přičemž případná vada řízení by se nepromítla v rozhodnutí, že příslušné osoby jsou z řízení vyloučeny, ale přímo ve zrušení meritorního rozhodnutí“, což se nestalo. Žalovaný se vyjádřil i k námitce podjatosti vznesené žalobcem na Mgr. B. a Ing. Š., Ph.D., tak, že se opět nejedná o osoby bezprostředně podílející se vedení správního řízení, nýbrž se jedná o pracovníky sekce dohledu nad finančním trhem, který se podle vnitřního organizačního uspořádání ČNB nezabývá sankčním ani licenčním správním řízením pouze poskytuje potřebné podklady a informace plynoucí z výkonu dohledu. Využití a zařazení předaných podkladů do správního spisu a jejich posouzení však nespadá do náplně pracovníků sekce dohledu nad finančním trhem. Dále jako námitku podjatosti žalobce uplatnil tvrzení, že o jeho námitkách podjatosti nerozhodla osoba oprávněná, tj. osoba služebně nadřízená, konkrétně Ing. J. R, nýbrž prof. PhDr. Ing. V. T., Ph.D. a prof. Ing. K. J., Csc., kteří rozhodnutí ze dne 19. 3. 2014 podepsali. S touto argumentací se žalovaný správně vypořádal na straně 36 žalobou napadeného rozhodnutí s odkazem na § 14 odst. 6 správního řádu, kde je stanoveno, že se ustanovení o podjatosti nepoužijí pro vedoucí ústředních orgánů a státní tajemníky; dovodil tak aplikaci citovaného ustanovení i na členy bankovní rady. Správní orgány se s ohledem na § 14 správního řádu řádně vypořádaly s námitkou podjatosti vůči všem shora vypočteným osobám a zcela dostatečně. Správní orgány rovněž tak správně podotkly, že nelze pod námitky podjatosti podřadit výtky žalobce mířící na procesní pochybení správních orgánů.
122. Soud ve vztahu k námitkám podjatosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 121/2014 umět i správní orgány.“ Pokud tedy existují pochybnosti o nepodjatosti oprávněné úřední osoby, mohou být důvodem zrušení i jinak zákonného a věcně správného rozhodnutí. Soud v nyní posuzované věci zdůrazňuje, že žalobce v námitce podjatosti ani u jedné označené osoby netvrdil zákonem stanovené podstatné skutečnosti, a ani to že by tyto měly n- 33, v němž bylo stanoveno, že: „[j]akkoliv totiž nemusí být ani rozhodnutí vydané podjatou osobou nutně nesprávné či nezákonné, existuje zde důvodná pochybnost o objektivitě projednávání a rozhodování věci a tím dochází k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Souslovím ‚u jiného orgánu‘ je nepochybně třeba roz ějaký konkrétní poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům či že by měly nějaký zájem na výsledku řízení, pro který lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Soud tedy neshledal, že v dané věci rozhodovala osoba, u níž by bylo možno důvodně předpokládat, že by byla podjatá. Soud taktéž odmítá námitku žalobce, v níž dovozuje podjatost prof. PhDr. Ing. V. T., Ph.D., z důvodu jeho členství v klubu F. a setkání se zde s Ing. P. Soud především zdůrazňuje, že opět ani tato tvrzení o podjatosti prof. PhDr. Ing. V. T., Ph.D., neobsahují shora citované podstatné zákonné skutečnosti, z nichž by bylo lze na podjatost usuzovat. Soud tak ani není oprávněn se v tomto smyslu jakkoliv vyjadřovat k tomu, zdali je členství viceguvernéra ČNB v soukromém klubu, jeho vystupování, prezentace či schůzky v souladu s výkonem jeho funkce či nikoliv.
123. Žalobce taktéž správním orgánům vytkl, že mu na jeho žádost ze dne 21. 5. 2014 nesdělily jména členů rozkladové komise. Povinnost sdělit jména členů rozkladové komise odvozoval z čl. 1 odst. 2 Jednacího řádu rozkladové komise ČNB a z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 1 Afs 5/2010. Soud dává za pravdu žalobci, že správní orgány a ČNB nevyjímaje jsou povinny dle § 14 odst. 2 a § 152 odst. 3 správního řádu sdělovat účastníků na vyžádání jména členů svých rozkladových komisí a účastníci mají právo proti těmto osobám vznášet námitky podjatosti. Žalobce správně poukázal například na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 1 Afs 5/2010, kde uvedeno, že: „ … Nejvyšší správní soud se v otázce zveřejnění složení rozkladové komise stejně jako jejího závěru plně ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že: „nepovažuje členy rozkladové komise za „oprávněné úřední osoby“, jejichž jména by musela být ve spise uvedena ve smyslu § 15 odst. 4 správního řádu.“ Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2004, č. j. 2 A 11/2002 - 227, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 463/2005, návrh rozkladové komise nelze chápat jako podklad pro rozhodnutí, s nímž by měl mít účastník právo se seznámit ve smyslu § 33 odst. 2 správního řádu z roku 1967. Rovněž za podklad rozhodnutí nelze považovat seznam členů rozkladové komise. Nad rámec nutného krajský soud dále ve svém rozsudku uvedl, že pokud by stěžovatel o sdělení jmen členů rozkladové komise požádal, správní orgán by byl povinen mu tato jména poskytnout, a to proto, aby byla minimalizována rizika, která s sebou může přinášet případná podjatost osoby, podílející se na řízení.“. Soud konstatuje, že z ustálené judikatury správních soudů jednoznačně vyplývá povinnost správních orgánů poskytnout jména členů rozkladové komise, aby byla minimalizována rizika, která s sebou může případná podjatost osoby, podílející se na řízení, přinášet. V dané věci správní orgány ani nepopírají, že žalobci na vyžádání jména členů rozkladové komise nesdělily. Je tak zcela zřejmé, že správní orgán tímto jednáním (resp. nekonáním) zatížil řízení procesní vadou. Soud však vzal v potaz i skutečnost, že ČNB na svých webových stránkách zveřejňuje pro příslušné časové období jednoho kalendářního roku složení rozkladové komise a součástí správního spisu je i záznam z jejího jednání, tudíž žalobce měl objektivně možnost se s jednotlivými členy komise seznámit, a to před i po jejich jednání a vznést proti nim námitky, což neučinil. Z procesního hlediska proto soud uzavírá, že přestože žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem a nesdělil žalobci na požádání jména členů rozkladové komise, nemá toto pochybení v nyní posuzovaném případě za následek takové zkrácení práv žalobce, které by samo o sobě ovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí, tj. jeho soulad s hmotným právem. Soud tedy neshledal, že by předmětné pochybení vykazovalo takovou intenzitu, aby odůvodnilo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože v jeho důsledku nebylo do právní sféry žalobce negativním způsobem definitivně zasaženo.
124. Soud ve vztahu k námitkám žalobce směřujícím do odůvodnění správních rozhodnutí považuje za potřebné zmínit, že neshledal v žalobou napadeném rozhodnutí rozpor výroku s jeho odůvodněním. Odůvodnění rozhodnutí je logické, vyplývají z něj skutkové a právní důvody, které vedly žalovaného k vydání rozhodnutí a jsou zcela v souladu s náležitostmi stanovenými v § 68 odst. 3 správního řádu. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13, ze dne 19. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012-50, rozhodnutí ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30 a na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, jejichž právní závěry lze plně vztáhnout také na rozhodnutí správních orgánů tak, že ačkoliv je jejich povinností svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek na detailní odpovědi na každou námitku. Soud zdůrazňuje, že požadavky kladené na správní orgány, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takovéto přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost orgánů, především pak jejich schopnost efektivně, zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu, plnit zákonem jim uložené úkoly. Soud taktéž odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, v němž soud konstatoval následující: [o]dlišná situace nastane tehdy, neprovedou-li správní orgány dostatečné zjištění skutkového stavu věci, tedy úplné dokazování rozhodných skutečností, a přesto rozhodnou o vině. Pak obviněný v řízení před soudem jistě může poukázat na možné jiné rozumně se nabízející varianty skutkového děje, případně k tomu nabídnout důkazy. Je na krajském soudu, aby v mezích možností soudního přezkumu tato tvrzení podrobil konfrontaci s napadeným rozhodnutím a s obsahem správního spisu a případným dokazováním „oddělil zrno od plev“, tzn. nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného eliminoval.“ A v této souvislosti soud uvádí, že žalobce při předkládání důkazů v dané věci, kdy jak již shora konstatováno byl skutkový stav zjištěn dostatečně pro rozhodnutí ve věci, nepostupoval tak, aby soudu nabídl jiné možné rozumně se nabízející varianty skutkového děje, případně k tomu nabídnout důkazy. Soud pouze dodává, že v průběhu soudního řízení žalobce jak v žalobě, tak v řadě dalších doplnění žaloby uplatnil mnohdy stejné námitky, pouze jejich podstatu formuloval jiným slovy; soud pak v případě, že se již s jádrem uplatněné námitky v rozsudku vypořádal, nepokládá za potřebné a ani únosné ji zas a znovu vypořádávat.
125. K požadavku žalobce ve vyjádření ze dne 9. 2. 2021, aby zdejší soud s ohledem na rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, č. 5100/71, Engel a další proti Nizozemsku a na něj navazující odlišnou judikaturu správních soudů byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předložena k posouzení otázka, zdali odejmutí povolení žalobci je trestem podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, soud zdůrazňuje, že dle § 17 s. ř. s. není oprávněným subjektem k předkládání rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu kauz k posouzení a zaujetí stanoviska.
126. Soud taktéž připomíná, že dle § 71 odst. 2 v spojení s § 72 s. ř. s. lze žalobu rozšířit o nový žalobní bod jen ve lhůtě pro podání žaloby. Přičemž v dané věci bylo možno žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 24. 6. 2014, lhůta pro podání žaloby tak uplynula ke dni 25. 8. 2014, tudíž pokud byl žalobcem uplatněn nový žalobní bod po uplynutí této lhůty, soud k němu nepřihlíží a pouze v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé uvede důvody, pro které k takovému žalobnímu bodu nepřihlédl. V dané věci žalobce uplatnil námitky neprovedení předchozí řádné kontroly a místního šetření prvostupňovým správním orgánem až v podání ze dne 14. 8. 2020; námitku porušení povinnosti ze strany Ing. Š. v podání ze dne 28. 1. 2021 a námitku porušení zásady legitimního očekávání ve vztahu k rozhodování u jiných družstevních záložen ze strany ČNB v podání ze dne 5. 4. 2018, tj. ve všech případech po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žalobních bodů. Soud k těmto námitkám právě pro uplynutí zákonem stanovené lhůty nepřihlédl a potažmo ani neprováděl dokazování. Soud totiž dospěl k názoru, že ani u jedné z výše uvedených námitek se nejedná o prohloubení včas uplatněné argumentace žalobce (resp. jeho žalobní bodů), nýbrž se jedná o zcela nové argumenty, které jsou jím do soudního řízení vnášeny až po zákonem stanovené lhůtě. Soud připouští, že v bodě 79 tohoto rozsudku mylně na ústním jednání dne 23. 6. 2021 uvedl, že námitka legitimního očekávání byla poprvé žalobcem uplatněna až v podání ze dne 16. 7. 2020; nicméně přesto, jak shora uvedeno, daná námitka porušení legitimního očekávání je námitkou opožděně podanou.
VIII.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
127. Lze tedy uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou soudů, soud ve správním řízení neshledal ani taková procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl
128. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve věci samé úspěšný a úspěšnému žalovanému k prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
Kasační stížnost dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 23. června 2021
Mgr. Gabriela Bašná v.r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje S. K.