164. K osmnáctému, devatenáctému, dvacátému, dvacátému druhému, dvacátému třetímu a třicátému žalobnímu bodu uvedl, že předmětné podklady jsou součástí spisu a k uplatnění práv v rámci správního řízení měl žalobce řadu příležitostí a možností. Konstatoval, že obsah dokumentace pro stavební povolení je naprosto dostatečný. Stavba je dále vymezena platným územním rozhodnutím, jemuž se také musí podřídit. Projektová dokumentace dále obsahuje z hlediska své materie (obsah textové či grafické části) vše, co obsahovat dle platné právní úpravy má. Námitka navíc vybočuje z penza žalobce, které mu zákon výslovně přiznává, a je zjevnou snahou o obstrukci a matení soudu. Ke dvacátému druhému žalobnímu bodu dodal, že je zcela zjevné, že ČSN v průběhu času doznaly změn, požadavek žalobce na neustálou aktualizaci je zcela absurdní a nemá oporu v platné právní úpravě. Ve dvacátému třetímu bodu žalobce ani neuváděl, že by snad jím chráněné zájmy byly v jednotlivých situacích nějak porušeny.
165. Ke dvacátému čtvrtému žalobnímu bodu zopakoval, že k uplatnění práv v rámci správního řízení měl žalobce řadu příležitostí a možností (např. i v podobě možnosti se i po uplynutí lhůt vyjádřit), což se mu dostalo měrou vrchovatou. Žalobce se v řízení fakticky vyjadřoval a uplatňoval námitky; nelze tedy hovořit o tom, že by došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Pokud se žalobce v řízení nad rámec svých jiných vyjádření již dále nevyjádřil, ač k tomu měl prostor a příležitost časově přesahující namítanou desetidenní lhůtu, pak to nemůže zakládat důvod k žalobnímu úspěchu. Závěrem poznamenal, že ve spisu není založeno jediné vyjádření, k němuž by ministerstvo či žalovaný v průběhu řízení nepřihlédli, a tedy o nezákonnosti postupu lze jen těžko hovořit.
166. Ke dvacátému pátému žalobnímu bodu doplnil, že žalobci nepřísluší hodnotit oprávněnost autorizace. Uvedl, že je pro něj závazná dokumentace ověřená stavebním úřadem. K doplnění dokumentace došlo k požadavku žalobce. Stran křečka polního je primárním migračním opatřením propustek tak, jak byl zmiňován ve třetím žalobním bodu.
167. Ke dvacátému šestému žalobnímu bodu uvedl, že migrace křečka polního je zajištěna, a tedy není patrno, co konkrétně žalobce pokládá za nezákonné.
168. Ke dvacátému osmému žalobnímu bodu uvedl, že je vázán jak všemi vydanými rozhodnutími, tak stanovisky převzatými do stavebního povolení, povinnosti z nich plynoucí je povinen splnit. Není ale povinen tyto všechny podmínky obsáhnout/předjímat/zahrnout do dokumentace předložené ke stavebnímu řízení či tuto dokumentaci takto průběžně upravovat. Dále uvedl, že v dokumentaci stavby předpokládá odpovídající a vhodnou výsadbu dřevin. Upozornil však, že „vegetační úpravy“ či „náhradní výsadba“ nejsou stavebním objektem, který by podléhal schvalovacímu procesu stavebního úřadu, a nejsou předmětem stavebního řízení. Pokud ministerstvo převzalo podmínky stanoviska dotčeného orgánu jako podmínku stavebního povolení, je bezpředmětné vést diskusi a spekulace o tom, zda tato podmínka bude stavebníkem splněna. Uzavřel, že tato námitka je bezdůvodným zpochybňováním jeho kompetencí a odpovědnosti.
169. Ke dvacátému devátému žalobnímu bodu uvedl, že podklady vodoprávního úřadu byly přezkoumány nadřízeným orgánem, tj. Krajským úřadem Zlínského kraje, není pak důvod zpochybňovat jeho kompetence a závěry, ke kterým jako odpovědný orgán dospěl. Žalobce rovněž nenamítá žádné konkrétní skutečnosti, které by způsobovaly nezákonnost napadeného rozhodnutí a postupu žalovaného, který mu předcházel.
170. Také námitky třicátého prvního žalobního bodu označil za apriorní nesouhlas žalobce se způsobem vypořádání jeho námitek ve správním řízení, resp. se záměrem jako takovým. Citované závazné stanovisko bylo potvrzeno příslušným nadřízeným orgánem, a to ministrem životního prostředí dne 18. srpna 2021, č. j. MZP/2021/430/615. Lze předpokládat, že obě instituce jsou dostatečně kompetentní k tomu, aby tuto problematiku náležitě v rámci své gesce posoudily.
171. Stavebník uzavřel, že shledává žalobu zcela bezdůvodnou a navrhl ji zamítnout.
V. Posouzení věci Městským soudem v Praze
172. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Soud neprovedl žalobcem navržené důkazy, neboť jsou převážnou měrou součástí správního spisu, z něhož soud při posouzení věci vychází, nebo nebyly účastníky sporovány, či jsou pro řešení žalobou nastolených právních otázek nadbytečné (usnesení Ministerstva zemědělství ze dne 13. 9. 2019, č. j. 4514/2019-15111, usnesení Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 28. 12. 2020, č. j. MMR-61322/2020-83/2776) a soudu postačuje obsah spisového materiálu. S žalobcem namítanými rozsudky správních soudů se soud seznámil (pokud mu nebyly známy z rozhodovací činnosti), proto je jako důkaz neprováděl.
173. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 věta první s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné.
174. Soud o věci uvážil následovně:
175. Soud předně vzhledem k rozsáhlosti žaloby a podrobnosti žalobních námitek obecně uvádí, že povinností soudu není reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, sp. zn. I. ÚS 729/2000, sp. zn. I. ÚS 116/05, sp. zn. IV. ÚS 787/06, sp. zn. ÚS 989/08, sp. zn. III. ÚS 961/09 a sp. zn. IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, Ústavní soud výslovně uvedl, že: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Jinak řečeno, soud nemusí reagovat na všechny námitky žalobce, pokud proti nim uvede argumentaci, v jejíž konkurenci tyto námitky jako celek neobstojí (viz např. rozsudky NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19 a mnoho dalších).
176. K námitce rizika tzv. systémové podjatosti Krajského úřadu Zlínského kraje (první žalobní bod):
177. Soud k tomu z obsahu spisového materiálu ověřil, že žalobce v doplnění rozkladu (Egeria, z.s. dne 15. 2. 2021, Vizovické vrchy dne 21. 1. 2021, Spolek pro ekologii Kostelec dne 21. 1. 2021, I. L. dne 21. 1. 2021) proti prvostupňovému rozhodnutí ministerstva (ze dne 22. 12. 2020) žádal o přezkum závazných stanovisek a označil je. Ve vztahu k závazným stanoviskům, která měl přezkoumávat jako nadřízený správní orgán dle § 149 odst. 7 správního řádu Krajský úřad Zlínského kraje (dále též „KÚ“), žalobce navrhl, aby je KÚ zrušil, případně změnil a doplnil o jeho požadavky. Námitku podjatosti KÚ a jeho zaměstnanců neuplatnil.
178. Žalovaný předložil závazná stanoviska k přezkumu dle § 149 odst. 7 správního řádu příslušným nadřízeným správním orgánům (KÚ, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo životního prostředí, ministr životního prostředí, Ministerstvo obrany, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo vnitra, ministr vnitra), které po provedeném přezkumu daná závazná stanoviska potvrdily. Krajský úřad Zlínského kraje svá potvrzující stanoviska vydal v časovém rozmezí od 28. 6. 2021 do 10. 8. 2021, přičemž převážná většina (13 ze 17) jich byla vydána v červnu 2021 (dne 28. 6. 2021 a dne 29. 6. 2021), dvě v červenci 2021 (dne 13. 7. 2021) a dvě v srpnu 2021 (dne 9. 8. 2021 a dne 10. 8. 2021). O tom byli účastníci řízení informováni žalovaným veřejnou vyhláškou (ze dne 24. 8. 2021) spolu s výzvou, aby se k těmto novým podkladům stavebního řízení vyjádřili. Žalobce tak učinil podáním ze dne 23. 9. 2021 (Spolek pro ekologii Kostelec dne 22. 9. 2021), v němž (mimo jiné) vznesl námitku o riziku tzv. systémové podjatosti proti zaměstnancům KÚ, včetně jeho ředitele. K tomu poukázal na judikaturu NSS, dále na 19 článků s politickými a mediálními aktivitami politiků působících ve Zlínském kraji v době od dubna do září 2021, mimo jiné o zveřejnění Memoranda mezi Zlínským krajem a žalovaným o spolupráci při přípravě dálnice D49 ze dne 5. 5. 2021 (dále též „Memorandum“), o petici za rychlé dokončení výstavby dálnice D49 ze dne 12. 5. 2021 (dále též „Petice“), a články o činnosti poslanců k zajištění bezrizikového povolování R4901 (poslanecký návrh na změnu zákona č. 100/2001 Sb.). Obdobně jako v podané žalobě zejména ve vztahu k Memorandu a Petici žalobce uplatnil rozsáhlou argumentaci, kdy zejména tvrdil, že zástupci stran Memoranda byli náměstek hejtmana pro dopravu R. D. a ministr dopravy K. H., ve vztahu k Petici pak, že v petičním výboru jsou vlivní lidé a politici s úzkým vztahem k vedení Zlínského kraje, včetně náměstka hejtmana. Kromě toho se náměstek hejtmana Zlínského kraje v řadě článků zmiňoval o účastnících řízení ve věci dálnice hanlivým způsobem a použil i výhružky žalobou kraje za způsobenou škodu. Na podporu své námitky považoval za analogický případ povolování dálnice D0136 Řítkovice-Přerov, odkázal na Metodickou pomůcku Ministerstva vnitra ze dne 9. 5. 2017 a na usnesení KÚ v Olomouci ze dne 20. 6. 2018, č. j. KUOK 52031/2018 (o přiznání rizika systémové podjatosti primátora Přerova a všech zaměstnanců v řízení o změně územního rozhodnutí pro dálnici D1036), a usnesení téhož úřadu ze dne 2. 7. 2021, č. j. KUOK 70760/2021 (o přiznání rizika systémové podjatosti primátora Přerova a všech zaměstnanců ve stavebním řízení pro dálnici D1036).
179. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím riziko systémové podjatosti neshledal, kdy zejména uvedl, že KÚ o stavebním povolení v této věci nerozhoduje, předložených 19 mediálních výstupů i s výroky politiků mělo zanedbatelný vliv na rozhodování úředníků KÚ, odmítl argumentaci judikaturou NSS, nepovažoval se za nadřízený orgán k rozhodnutí o námitce, námitka byla uplatněna opožděně až poté, kdy KÚ všechna závazná stanoviska přezkoumal a odkaz na rozhodování o systémové podjatosti KÚ v Olomouci považoval za nepřípadný, neboť námitka podjatosti byla v tamní věci uplatněna proti stavebnímu úřadu, který řízení vedl, nikoliv proti nadřízenému orgánu, který rozhodoval o zákonnosti závazných stanovisek.
180. Soud o námitce uvážil takto:
181. Podle § 14 odst. 3 správního řádu účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen "představený").
182. Ze shora popsaného skutkového stavu je zřejmé, že stěžejní dokumenty, za které soud s ohledem na obsáhlost argumentace žalobce považuje Memorandum a Petici, byly zveřejněny v květnu 2021. Také ostatní mediální výstupy (články), na jejichž části žalobce poukázal ve vyjádření ze dne 23. 9. 2021, a které považoval i dle argumentace v žalobě a replice k vyjádření žalovaného ze dne 13. 4. 2022 za rozhodné, byly převážně vydány na jaře 2021 (např. „idnes.cz“ ze dne 26. 4. 2021, „zdopravy.cz“ ze dne 6. 5. 2021, „zlin.cz“ ze dne 18. 5. 2021, „idnes.cz“ ze dne 19. 5. 2021, „Mladá fronta Dnes“ ze dne 6. 4. 2021, „ekolist.cz“ ze dne 20. 5. 2021, „nasregion“ ze dne 20. 5. 2021, „parlamentní listy.cz“ ze dne 20. 5. 2021, „dnoviny.cz“ ze dne 21. 5. 2021, „idnes.cz“ ze dne 31. 5. 2021). Tedy více jak jeden a půl měsíce předtím, než byla přezkoumána převážná část závazných stanovisek Krajským úřadem Zlín (dne 28. 6. 2021 a dne 29. 6. 2021). Žalobci tak nic nebránilo, aby v souladu se shora citovaným § 14 odst. 3 správního řádu namítal podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. Žalobce tak neučinil ani poté, kdy byly v srpnu 2021 zveřejněny další články (zejména „zlin.cz“ ze dne 8. 8. 2021, „Magazín 21 č. 8/2021“, „idnes.cz“ ze dne 14. 8. 2021), dokonce ani bez zbytečného odkladu poté, kdy byl na výsledek přezkumného řízení upozorněn veřejnou vyhláškou (ze dne 24. 8. 2021).
183. K tomu soud připomíná, že s ohledem na četnost účastenství žalobce jako dotčené veřejnosti v obdobných řízeních (jak je správním soudům známa z rozhodovací činnosti) není na místě pochybovat o tom, že si snad žalobce nebyl vědom svých procesních práv. Skutečností je, že žalobce vznesl námitku podjatosti dle § 14 správního řádu až hluboko poté, kdy se o jím tvrzeném důvodu podjatosti KÚ dozvěděl, tedy až ve vyjádření ze dne 23. 9. 2021 (Spolek pro ekologii Kostelec dne 22. 9. 2021). Lze tak uzavřít, že žalobce vznesl námitku podjatosti Krajského úřadu Zlínského kraje opožděně.
184. Postup žalovaného, který o námitce podjatosti nerozhodl předtím, než posoudil důvodnost rozkladu, není vadou, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a měla vést ke zrušení rozhodnutí ve věci samé (obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2017, č. j. 3 Af 24/2015-167, bod 62., ve spojení s rozsudkem NSS ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 As 72/2018-78, bod 82).
185. Námitka není důvodná.
186. K námitkám ohledně chybějící bariéry na mostě přes Rusavu, chybějícím migračním objektům pro křečky polní, chybějícímu posunu kanalizačního vyústění, chybějícímu opatření pro zajištění migrace v místě křížení s vodními toky a k neplnění podmínky č. 9 rozhodnutí o výjimce ze dne 24. 5. 2016, č. j. KUZL 63861/2015 (druhý, třetí, čtvrtý, sedmý a dvacátý sedmý žalobní bod):
187. Soud předně podotýká, že hlediska formulace těchto žalobních bodů je podstatné, a mezi účastníky řízení rovněž nesporné, že příslušné výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny byly pravomocně uděleny a je povinností stavebníka je respektovat.
188. Soud přisvědčuje správním orgánům obou stupňů, že splnění podmínek daných rozhodnutí o povolení výjimky náleží příslušnému správnímu orgánu na úseku ochrany životního prostředí, resp. ve smyslu názvosloví projektové dokumentace stavby (dále též „PD“) náleží ekodozoru dle podmínky č. 36 výrokové části prvostupňového rozhodnutí. Zde se uvádí „po celou dobu stavby až do její kolaudace stanovit odborně způsobilou fyzickou nebo právnickou osobu - ekodozor (držitel autorizace k provádění biologického hodnocení ve smyslu § 67 podle § 45i zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č. 114/1992 Sb.“), která bude hájit zájmy ochrany přírody“.
189. Pokud ministerstvo a žalovaný nad rámec uvedeného poukázali na Související dokumentaci k žádosti o stavební povolení označenou jako část „G“ a zmínili Analýzu naplnění podmínek orgánů životního prostředí, resp. Analýzu plnění podmínek výjimek, či Analýzu vliv stavby na životní prostředí a plnění požadavků EIA, jakož i hlukovou studii, geodetické podklady a jiné, je z toho zřejmé, že byly správní orgány vedeny snahou vypořádat námitky žalobce doplněním své argumentace o poukaz na obsah spisového materiálu a uvedení konkrétních dokladů, které stavebník k žádosti v průběhu řízení doložil. Je přitom nerozhodné, zda se při označení dopustily písařské chyby, spočívající v nepřesném označení dané analýzy.
190. Skutečnost, že dané dokumenty stavebník (resp. jeho zástupce společnost Viapont) do správního spisu založil podáním z prosince 2018 (podání ze dne 31. 11. 2018, doručené ministerstvu dne 5. 12. 2018, zaevidované pod příslušným číslem jednacím dne 27. 12. 2018) je patrna i z popisu obsahu tohoto podání, jak jej žalobce popsal v žalobě. Z popisu vyplývá, že tímto podáním a doplněním spisového materiálu stavebník reagoval na výzvu ministerstva ze dne 21. 11. 2018, kdy doplnil podklady pro běžící stavební řízení o dokumentaci pro stavební povolení stavby 4901 s tím, že DSP je zpracována v rozsahu vyhlášky 146/2008 Sb., a obsahuje komentář ke změnám a doplnění dokumentace v roce 2014, že žádá o pokračování v řízení pro stavební objekty dle přiloženého seznamu s přílohou, která je označena jako DSP stavby 4901 Hulín - Fryšták/pare 1. a 2.
191. Soud tak neshledává pochybení ministerstva při vedení spisového přehledu, když tento přehled pod pořadovým číslem 13 dané podání stavebníka označuje. K porušení ustanovení § 17 odst. 1 správního řádu, podle kterého „V každé věci se zakládá spis. Každý spis musí být označen spisovou značkou. Spis tvoří zejména podání, protokoly, záznamy, písemná vyhotovení rozhodnutí a další písemnosti, které se vztahují k dané věci. Přílohou, která je součástí spisu, jsou zejména důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy na elektronických médiích. Spis musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy“, tak nedošlo. Bylo přitom na žalobci, aby se s obsahem spisového materiálu průběžně seznamoval a žalobce ani neuvádí, že by při nahlížení do spisového materiálu absenci příloh daného podání stavebníka z prosince 2018 zjistil. Ministerstvo nepochybilo, když vyzvalo žalobce k seznámení s podklady před vydáním rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu cestou veřejné vyhlášky (vyvěšeno dne 21. 10. 2020, sejmuto dne 6. 11. 2020) před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Dále se žalobce případně mohl seznámit s podklady poté, kdy podal rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí, tj. v mezidobí od 22. 12. 2020 do 5. 11. 2021. Pokud tak žalobce neučinil, nelze z toho vinit správní orgány, které mu podle obsahu spisového materiálu v seznámení se s podklady pro rozhodnutí o žádosti nijak nebránily.
192. Je rovněž nerozhodné, zda je či není analýza nepovinným a nezávazným podkladem, neboť jednak použily správní orgány argumentaci mimo jiné i tímto podkladem k žádosti o stavební povolení v reakci na nevypořádání námitek žalobců, jednak je zřejmé, že stavebník danou analýzou (nejen) doplňoval údaje uvedené v průvodní zprávě kapitola 15 písm. d) „splnění požadavků dotčených orgánů“, k tomu, aby podrobněji popsal, jak bude dané výjimky, resp. jejich podmínky realizovat.
193. Soud ani neshledal, že by tím nebyla splněna obecná podmínka č. 1 stavebního povolení, jejímž jádrem je povinnost stavebníka realizovat stavbu podle projektové dokumentace.
194. Ze stejných důvodů nemohlo dojít k porušení § 5, § 8 odst. 1 a § 11 zákona o životním prostředí, podle kterých „Únosné zatížení území je takové zatížení území lidskou činností, při kterém nedochází k poškozování životního prostředí, zejména jeho složek, funkcí ekosystémů nebo ekologické stability (§5), „Znečišťování životního prostředí je vnášení takových fyzikálních, chemických nebo biologických činitelů do životního prostředí v důsledku lidské činnosti, které jsou svou podstatou nebo množstvím cizorodé pro dané prostředí (§8 odst. 1)“ a „Území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení (§11).
195. K nemožnosti nalézt část G projektové dokumentace namítané v dvacátém sedmém žalobním bodu soud uvádí, že to, že se žalobci nepodařilo v obsáhlém správním spise část G najít, nelze klást k tíži ministerstvu či žalovanému.
196. Pokud se týká tvrzené nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, soud ji neshledal ani z důvodu, že by vypořádání rozkladové námitky postrádalo oporu ve spise, ani z důvodu absence citací konkrétních úvah, o něž se žalovaný opíral. Absence citací ve vypořádání rozkladových námitek nemůže založit nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, ani jeho nepřezkoumatelnost. Stejně tak nezakládá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí údajná nesrozumitelnost tvrzení žalovaného, že podmínka zajištění suchých migračních cest s hlinitým povrchem je zohledněna v souladu s příslušnou právní úpravou. Žalovaný v rámci žalobou napadeného rozhodnutí mnohokrát uvedl, že požadavky dotčených orgánů jsou ve stavebním povolení zohledněny. Je tedy důvodné předpokládat, že daným tvrzením zamýšlel totéž. Ač předmětné sdělení není zcela konkrétní, nezakládá důvod nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost, neboť je z kontextu odůvodnění patrno, jak je žalovaný mínil.
197. K žalobcovu odkazu na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 31 A 72/2019-203, soud uvádí, že úkolem ministerstva ve stavebním řízení nebylo kontrolovat obsah rozhodnutí o výjimce, neboť k tomu ani není oprávněno. Navíc z žalobcem uváděného rozhodnutí o výjimce ze dne 24. 5. 2016, č. j. KUZL 63861/2015, vyplývá, že výjimka byla udělena právě ke stavbě (jak je dle odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Brně vyžadováno).
198. Závěrem k námitkám ohledně neplnění podmínky č. 9 rozhodnutí o výjimce ze dne 24. 5. 2016, č. j. KUZL 63861/2015, soud uvádí, že odkaz žalobce na § 11 zákona o životním prostředí je natolik obecný, že z něj nelze vyčíst, co jím žalobce mínil, proto se jím soud nemohl zabývat.
199. Na podkladě shora uvedeného a po ověření spisového materiálu v daném rozsahu soud neshledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, které podle stanoviska soudu reagovalo na rozkladové námitky žalobce a je z něj zřejmé, jak o nich žalovaný uvážil a na základě jakých podkladů k závěru dospěl.
200. K námitce chybějícího posunu kanalizačního vyústění soud nad rámec výše uvedeného dodává, že stavba SO 325 (odlučovač ropných látek „ORL“) byla na žádost stavebníka vyloučena ze společného řízení v nyní projednávané věci, a bude tak předmětem jiného správního řízení, kde bude i tato otázka v rámci povolení daného objektu řešena. Uvedené vyplývá z rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 21. 11. 2018, č. j. 269/2017-910-IPK/5 bod. I., str. 3 kde se z odůvodnění podává, že důvodem vyloučení SO C325 byla drobná změna polohy vyvolaná požadavky rozhodnutí MŽP ze dne 28. 4. 2017 č. j. 313/570/17, jímž došlo ke změně rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 28. 11. 2016, č. j. KUZL 46784/2016 ve věci stanovení podmínky pro vyústění silniční kanalizace přes odlučovače ropných látek (dále též „ORL“) přes křížení plánované komunikace s Fryštáckým potokem.
201. Soud tak uzavírá, že uvedené žalobní body neshledal důvodnými.
202. K námitkám absence vypořádání podmínek závazného stanoviska EIA v DSP a chybějícímu nízkohlučnému asfaltu (pátý a šestý žalobní bod):
203. Závazné stanovisko EIA stanovilo opatření k prevenci vyloučení, snížení, popř. kompenzaci nepříznivých vlivů na životní prostředí pro navazující řízení a to „opatření pro fázi přípravy“, „opatření pro fázi výstavby“ a „opatření pro fázi provozu“ (str. 3 až 6). Ministerstvo v podmínce 36 výrokové části prvostupňového rozhodnutí uvedlo „stavebník zajistí plnění požadavků závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2016, č. j. 63881/ENV/16 k vlivům prioritního dopravního záměru na životní prostředí vydaného podle § 23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů“, a jednotlivá opatření závazného stanoviska MŽP, rozčleněná do zmíněných opatření pro fázi přípravy, opatření pro fázi výstavby a opatření pro fázi provozu výslovně uvedlo do výrokové části, tj. převzalo jejich text.
204. K rozkladové námitce žalobce, která se svou podstatou shoduje s námitkou žalobní, žalovaný přisvědčil posouzení ministerstva (zejména na str. 43 žalobou napadeného rozhodnutí).
205. K tomu soud považuje za stěžejní, že se správní orgány s podmínkami závazného stanoviska MŽP „vypořádaly“ jejich doslovným převzetím do podmínky č. 36 výrokové části prvostupňového rozhodnutí. Soud plně přisvědčuje stanovisku ministerstva, které uvedlo, že plnění podmínek správního rozhodnutí patří mezi základní povinnosti stavebníka, který by se jinak vystavoval riziku postihu. Pokud ministerstvo a žalovaný v této souvislosti nad rámec uvedeného poukazovali na tzv. Související dokumentaci, za níž příkladmo uvedli geodetické podklady, hlukovou studii, Analýzu plnění podmínek orgánů životního prostředí, resp. Analýzu vlivu staveb na životní prostředí, splnění požadavku EIA a další podklady, jak již byly podrobněji uvedeny výše, považuje soud tuto argumentaci správních orgánů za doplňující v tom smyslu, že se jedná o „související dokumentaci“, kterou stavebník k žádosti připojil a v průběhu řízení s ohledem na změny právní úpravy či požadavek správního orgánu doplňoval.
206. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, byli účastníci seznámeni s jeho stavem před vydáním prvostupňového rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu nejpozději ke dni 21. 10. 2020.
207. K poukazu žalobce na rozdílné označení „analýzy“ prvostupňovým správním orgánem a žalovaným soud uvádí tak, jak již uvedl k jiné žalobní námitce, že se jedná o písařskou chybu, nemající vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. S ohledem na závaznost výrokové části (podmínka č. 36 stavební povolení) soud nepovažuje za nezákonnou ani skutečnost, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí žádnou pasáž z analýzy necitoval. Z označení „související dokumentace“, jak je učinil žalovaný, je zřejmé, že takovou analýzu považoval za dokument, který stavebník předložil stavebnímu úřadu na podporu své žádosti.
208. Soud dále nespatřuje nelogickou a nepřezkoumatelnou pasáž rozhodnutí žalovaného, ze které žalobce citoval ve své žalobní námitce takto: „v průvodní zprávě navíc stavebník jasně deklaroval, že podmínky požadavků dotčených orgánů plní, proto je zde naopak patrný soulad s touto analýzou“. Pokud totiž žalovaný v reakci na obdobnou rozkladovou námitku poukázal na Průvodní zprávu k projektové dokumentaci, je z toho zjevná snaha žalovaného vypořádat tuto rozkladovou námitku právě i za použití tohoto podpůrného podkladu (analýzy).
209. Soudu není zřejmé, v jakém ohledu je převzetí požadavku závazného stanoviska EIA do podmínky č. 36 výroku stavebního povolení v rozporu s podmínkou č. 1 stavebního povolení, kde se ukládá „předmětná stavba bude provedena podle projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení; případné změny nesmí být provedeny bez povolení speciálním stavebním úřadem „(str. 4 bod II. 1 rozhodnutí ministerstva), žalobce to blíže nespecifikuje, soud se proto k tomu nemohl konkrétně vyjádřit.
210. Soud tedy odmítá, že by správními orgány nebyl zjištěn stav věci, o němž by nebylo důvodných pochybností.
211. K poukazu žalobce, že ministerstvo a žalovaný odkazují na soubor příloh, který je součástí podání stavebníka z prosince 2018, zahrnujícího hlukovou studii, geodetické podklady, Analýzu vlivů staveb na životní prostředí, splnění požadavků EIA, část G a související dokumentaci, a na nemožnost tyto podklady ve správním spisu najít, soud odkazuje na vypořádání žalobní námitky ad 2) a pro úplnost opětovně uvádí, že žalobce měl možnost seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním. K tomu byli vyzváni dle § 36 odst. 3 správního řádu, podle kterého „Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, může se účastník, o jehož právním nároku se v řízení rozhoduje, s těmito podklady seznámit pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení; není-li to možné, sdělí se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. Správní orgán si předtím, než účastníkovi umožní seznámit se s podklady podle předchozí věty, vyžádá vyjádření orgánu, který tyto podklady poskytl. Nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis. „.
212. Žalobce ostatně ani konkrétně netvrdí, ani nedokládá, že by do spisového materiálu v určitý konkrétní den a čas nahlížel, či že by o to projevil zájem, a takové dokumenty při nahlížení součástí správního spisu nebyly.
213. Soud na tomto místě odmítá tvrzení žalobce, že by snad byl správní spis veden neřádně, neboť jeho součástí (jak žalobce ostatně sám v jiných žalobních bodech uvádí) jsou spisové seznamy, ze kterých vyplývají jednotlivé spisové události s uvedením pořadového čísla, čísla jednacího, označením odesílatele, označením věci, počtu listů a datem přidělení čísla jednacího.
214. Ani v tomto ohledu tak soud neshledává správní rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelná, jak žalobce i v této žalobní námitce tvrdil.
215. K chybějícímu nízkohlučnému asfaltu soud nad rámec výše uvedeného doplňuje, že neshledává nezákonným, pokud ministerstvo podmínku č. 4 závazného stanoviska MŽP „pouze“ převzalo do výrokové části svého rozhodnutí a neověřilo, zda je skutečně v závazné části projektové dokumentace plněna. Jestliže je totiž podmínka závazného stanoviska MŽP převzata do výrokové části rozhodnutí, je touto podmínkou stavebního povolení stavebník vázán a splnit ji musí. S ohledem na rozsah odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů soud nespatřuje vadu v tom, že ministerstvo a žalovaný při odůvodnění uvádějí názvy související spisové dokumentace bez konkrétního určení, kdo tyto podklady vypracoval, kdy a kým byly do správního spisu založeny. K tomu soud dále poukazuje na spisové seznamy a uzavírá, že pokud tato označení související spisové dokumentace nejsou výslovně ve spisových seznamech uvedeny a „skrývají se“ pod označením podání, jinak blíže specifikovaného mj. pořadovým číslem, číslem jednacím, odesílatelem, předmětem věci, počtem listů a datem přidělení čísla jednacího, nezpůsobuje to nezákonnost rozhodnutí správních orgánů ve věci samé.
216. K poukazu žalobce na technické údaje ve vztahu ke skladbě vozovky, soud opětovně uvádí, že významné je uložení povinnosti stavebníkovi podmínkou č. 36 výroku stavebního povolení splnit podmínky závazného stanoviska EIA, tedy i „opatření pro fázi výstavby“ bod 4, kde se uvádí: „v průjezdním úseku dálnice D49 Fryšták - Dolní Ves uplatnit podle DSP a hlukové studie (HBH projekt spol. s r. o., Mgr. Marek Sekerčák, Mgr. Tomáš Šikula, 01215), protihluková opatření v podobě protihlukových stěn, nízkohlučného asfaltu a nízkohlučných dilatačních závěrů na mostě pro zabezpečení dodržení limitních hodnot hluku.“ Odkaz ministerstva a žalovaného na související dokumentaci (část G, analýzu plnění podmínek orgánů životního prostředí a projektovou dokumentaci stavebního objektu C225) soud považuje za dostatečný s ohledem na obsah spisového materiálu, který byl podkladem jejich rozhodnutí. Soud není odborným orgánem, který by posoudil, zda údaje uvedené v technické zprávě mostu přes Hornoveský potok C225 ke skladbě vozovky naplňují podmínku č. 4 opatření pro fázi výstavby závazného stanoviska EIA, vtělenou do podmínky č. 36 výroku stavebního povolení. Není jím ostatně ani žalobce, ale je jím specializovaný stavební úřad, který prvostupňové rozhodnutí ve spojení se žalobou napadeným rozhodnutím vydal. Kontrola plnění této podmínky je věcí stavebního úřadu za použití ustanovení § 133 stavebního zákona, tedy nikoli až při kolaudaci stavby, jak žalobce uvedl. Zkušební provoz takto rozsáhlé stavby přitom zákon předpokládá (§ 124 stavebního zákona).
217. K poukazu žalobce na nevypořádání dílčí rozkladové námitky stran neplatných technických norem soud uvádí, že žalovaný na tuto dílčí námitku podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí skutečně nereagoval, tato vada však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je tomu tak proto, že stavebník musí při realizaci stavby postupovat podle platných právních předpisů, tedy i podle platných závazných českých technických norem (§ 16 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Jak vyplývá z ustanovení § 16 vyhlášky „při přípravě staveb, výstavbě komunikací a jejich stavebních úpravách se postupuje podle zvláštních předpisů6) a závazných českých technických norem uvedených v příloze č. 1 pod č. 1 až 29. Bližší podrobnosti jsou obsaženy v doporučených českých technických normách uvedených v příloze č. 1 pod č. 30 až 66. Při stavebních úpravách stávajících komunikací je nutno podle místních podmínek zlepšovat kvalitu komunikace zvýšením bezpečnosti a plynulosti provozu na ní anebo alespoň přispívat k homogenitě celého tahu“, postupuje se při přípravě staveb komunikací a jejich stavebních úpravách nejen podle závazných českých norem uvedených v příloze č. 1 pod č. 1 - 29 (bližší podrobnosti jsou obsaženy v doporučených českých technických normách uvedených v příloze č. 1 pod č. 30 – 66), ale zejména podle zvláštních předpisů, které jsou uvedeny v poznámce pod čarou č. 6.
218. Pochybení zpracovatele příslušné části projektové dokumentace, spočívající v tom, že je uvedena již neplatná závazná česká technická norma, tak s ohledem na text ustanovení § 16 prováděcí vyhlášky zákona o pozemních komunikacích nemůže způsobovat nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí proto jako celku.
219. Žalobní námitky uvedené shora nejsou důvodné.
220. K námitkám chybějícího omezení tranzitní nákladní dopravy, neproveditelnosti podmínky č. 14 závazného stanoviska EIA, neověření účinku budoucího užívání stavby a absenci retenčních nádrží (osmý, devátý a třináctý a sedmnáctý žalobní bod):
Základ těchto žalobních bodů spočívá v nesouhlasu žalobce s fázováním (etapizací) povolovacích procesů či následného uvedení do provozu stavby D49 4901 Hulín - Fryšták. Ustanovení § 19 odst. 1 písm. f) umožňuje stanovit pořadí provádění změn v území (etapizaci) ve vztahu k úkolům územního plánování. Zákon však nezakazuje použití tohoto institutu ve smyslu stanovení pořadí povolení a realizace a následné uvedení do provozu jednotlivých staveb celkového záměru. Na to ostatně pamatuje podmínka č. 14 závazného stanoviska EIA, kterou ministerstvo převzalo do výroku II. podmínky 36. písm. n) „opatření pro fázi provozu“. V odůvodnění svého rozhodnutí k tomu na str. 210-211uvedlo „Správní orgán konstatuje, že převzal požadavky závazného stanoviska EIA do podmínky č. 36 výrokové části. Plnění podmínek správního rozhodnutí patří mezi základní povinnosti stavebníka, který by se v opačném případě vystavoval riziku sankcí. Doložení způsobu plnění podmínky správnímu orgánu tak bude logicky možné a vymahatelné až po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Je nutno zopakovat, že proces stanovení dopravního značení je v souladu s platnými právními předpisy předmětem samostatného řízení vedeného příslušným silničním správním úřadem, viz příslušná ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., přičemž tento proces bývá u dopravních staveb obvykle zahajován cca 3 měsíce před jejich předpokládaným zprovozněním, a to s ohledem na aktuální stav dopravní sítě. Dotčený orgán nadto zjevně slovním vyjádřením vymezil dopravní režim, jemuž se podoba dopravního značení musí přizpůsobit. Pochybnosti spolku ve věci proveditelnosti a plnění podmínky tedy nejsou v této fázi řízení relevantní. Jinými slovy lze uvést, že dopravní značení bude řešeno s příslušnými správními orgány (dopravními) před uvedením stavby do provozu. Z postupu stavebníka taktéž nelze ani v nejmenším dovodit, že by svévolně (rozuměj bezdůvodně) neusiloval o realizaci stavby jako funkčního celku; ze spisu se jednoznačně podává opak, tj. soustředěnost (byť fázovitá) postupů za účelem realizace stavby jako celku (kompletního záměru), a to vč. jeho následného uvedení do provozu. Úvahy či pochybnosti spolku v opačném směru jsou tak ničím nepodloženými spekulacemi, které navíc (jak bylo shora uvedeno) stavebník v průběhu řízení transparentně a průkazně vyvrací.“
221. K tomu soud uvádí, že je z dané podmínky závazného stanoviska EIA patrno, že je výsledkem úvahy dotčeného orgánu státní správy na úseku životního prostředí, aby pro případ nemožnosti časové souběžnosti uvedení do provozu stavby, jež byla předmětem žádosti stavebníka, a související dopravní stavby, o které je vedeno jiné řízení, byly splněny podmínky spočívající v omezení jízdy tranzitní nákladní dopravy. Soudu není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že je citovaná podmínka neproveditelná, když stanoví způsob, jak tomuto záměru odborného správního orgánu na úseku životního prostředí vyhovět.
222. Pokud žalobce v této souvislosti poukazuje na propagační letáky stavebníka, z nichž má vyplývat samostatný provoz stavby, jež je předmětem nyní projednávané věci, s tím, že ale navazující stavba 4902.1 ještě (podle žalobcova tvrzení) nedisponuje ani územním rozhodnutím, pak soud konstatuje, že tyto skutečnosti nejsou v rozporu s podmínkou č. 14 závazného stanoviska EA, která byla převzata do výroku stavebního povolení.
223. Soud přisvědčuje správním orgánům obou stupňů, že se z obsahu spisového materiálu podává celková snaha stavebníka realizovat záměr jako celek. Dále k tomu poznamenává, že s ohledem na rozsah a složitost stavby ve všech jejích souvislostech, jakož i s ohledem na délku povolovacího procesu (územní rozhodnutí bylo vydáno ve dne 15. 11. 2004, právní moci nabylo dne 12. 1. 2005, žádosti o povolení stavby byly podávány postupně od 3. 12. 2007 a dále, o žádostech bylo rozhodnuto prvostupňovým rozhodnutím dne 22. 12. 2020 a žalobou napadeným rozhodnutím dne 5. 11. 2021) lze opravdu rozumně očekávat, že k současnému uvedení do provozu „hlavní“ stavby a staveb s ní souvisejících nedojde. Na to ale právě pamatuje podmínka č. 14 závazného stanoviska EIA, jež je nedílnou součástí výroku prvostupňového rozhodnutí.
224. Neopodstatněná jsou též tvrzení žalobce o vadách projektové dokumentace, která navrhuje dopravní značení (C 193), se kterým žalobce nesouhlasí a tvrdí, že tranzitní nákladní dopravu nijak neomezuje. Konečná úprava dopravního značení musí být totiž předmětem opatření obecné povahy před uvedením stavby do provozu ve smyslu § 77 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), který stanoví místní a přechodnou úpravu provozu na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích. Soud přisvědčuje správním orgánům, že návrh dopravního značení uvedených v projektové dokumentaci stavebníka má ověřit funkčnost celé dokončené stavby (všech etap). Konkrétní dopravní značení ale nelze v době vydávání stavebního povolení v souzené věci specifikovat, neboť je k tomu třeba zohlednit aktuální dopravní stav, míru rozestavěnosti a případného dokončení navazujících staveb, vzít v úvahu stanoviska dotčených orgánů státní správy (§ 77 odst. 2), vše postupem podle § 171 a násl. správního řádu. Podle ustanovení § 172 odst. 4 citovaného zákona může k návrhu opatření obecné povahy kdokoliv, jehož práva, povinnosti nebo zájmy jím mohou být přímo dotčeny uplatnit písemné připomínky nebo na veřejném projednání ústní připomínky, správní orgán je povinen se jimi zabývat jako podkladem pro opatření obecné povahy a vypořádat se s nimi v jeho odůvodnění.
225. Žalobci Egeria, Spolek pro ekologii Kostelec a Vizovické vrchy, jsou spolky, jejichž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí a veřejného zdraví. Žalobkyně I. L. je vlastníkem nemovitosti, jíž se stavba dotýká. Žalobci se tak mohou účastnit řízení o návrhu OOP podle citovaného ustanovení správního řádu a jejich práva tak nebudou krácena.
226. Lze tak v tomto směru uzavřít, že stanovení úpravy provozu na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích není předmětem stavebního řízení, v němž rozhodovalo ministerstvo jako speciální stavební úřad ve věcech dálnic dle § 15 stavebního zákona ve spojení s § 40 odst. 2 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Podle § 77 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu bude rozhodujícím správním orgánem rovněž ministerstvo dopravy, ovšem nikoli jako speciální stavební úřad, ve smyslu výše uvedených právních ustanovení, ale jako ústřední správní úřad ve věcech dopravy a provozu na pozemních komunikacích.
227. Nelze tak přisvědčit žalobci, že žalovaný nechránil veřejný zájem reprezentovaný závazným stanoviskem, nezjistil okolnosti důležité pro jeho ochranu, nezjistil stav věci, o němž nebylo důvodných pochybností, nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedl žalobce, a že se nevyjádřil k podstatě námitek, pročež by bylo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
228. Soud v této souvislosti odkazuje na podrobné vypořádání obdobných rozkladových bodů zejména na straně 210 - 211 prvostupňového rozhodnutí a na straně 44 žalobou napadeného rozhodnutí, kdy obě rozhodnutí tvoří podle ustálené judikatury správních soudů jeden celek. V odůvodnění správních orgánů obou stupňů je totiž uvedeno, z jakých úvah správní orgány vycházely při hodnocení a výkladů právních předpisů, a jak se vypořádaly s těmito rozkladovými námitkami žalobců i ve vztahu k podkladům rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu).
229. K neověření účinků budoucího užívání stavby soud k výše uvedeným závěrům k námitce etapizace stavby soud poukazuje na podrobné odůvodnění ministerstva k obdobnému rozkladovému bodu zejména na str. 196 - 201 prvostupňového rozhodnutí a na straně 40 žalobou napadeného rozhodnutí, jejíchž závěrům nemá co vytknout. Pokud správní orgány poukazovaly na ustanovení § 140 správního řádu, je zřejmé, že se tak dělo proto, že rozhodnutí o žádostech stavebníka (doručené dne 3. 12. 2007, 11. 6. 2008, 2. 10. 2009, 18. 12. 2013 a 1. 6. 2017, viz záhlaví prvostupňového rozhodnutí) byla podle ustanovení § 140 odst. 1 správního řádu spojena do společného řízení, a zároveň v rozsahu stavebníkem specifikovaných stavebních objektů (případně jejich částí) ze společného řízení vyloučena do samostatného řízení, a to právě s ohledem na předmět řízení, jejich věcnou souvislost a totožnost účastníků řízení při splnění podmínek citované právní úpravy.
230. Předmětem stavebního povolení tak ve společném řízení nadále zůstaly nosné a podstatné části dálniční stavby. Naproti tomu k vyloučení některých staveb nebo jejich částí došlo v rozsahu těch staveb, které ještě nebyly pravomocně umístěny, i když žádost o jejich umístění byla stavebníkem podána, jak ostatně žalobce v žalobě sám potvrzuje. Správní orgány přitom připustily, že se nejedná o variantu pro průběh výstavby optimální, ale nikoli nezákonnou a vzniklou v důsledku dané procesní situace, která byla zapříčiněna i tím, že stavebník chtěl vyhovět požadavkům na ochranu veřejného zájmu, např. právě ochrany před hlukem.
231. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů soud nezjistil, že by správní orgány postupovaly v rozporu s ustanovením § 111 odst. 2 stavebního zákona a neověřily rovněž účinky budoucího užívání stavby. Z výrokové části stavebního povolení je patrno, že ministerstvo stanovilo podmínky pro provedení stavby, které je stavebník povinen plnit (výrok II.) a budoucí užívání stavby podrobně odůvodnilo v souladu s podmínkami stavebního povolení, zejména na str. 196 - 201, kdy mj. konstatovalo, že stavební objekty (případně jejich části), které jsou předmětem tohoto řízení, představují nosnou a podstatnou část dálniční stavby. Vešlo přitom ve věci úpravy rozsahu objektové skladby na žádosti stavebníka a vyčlenilo dílčí stavební objekty do samostatného řízení, kdy s hlediska ekonomie výstavby bylo možné zahájit stavbu (zatím) pro nosné stavební objekty dálnice, jež jsou předmětem stavebního povolení v nyní projednávané věci.
232. K tomu ministerstvo poukázalo na aktuální a odůvodněné stanovisko obecného stavebního úřadu Městský úřad Holešov ze dne 14. 10. 2020 č. j. HOL-29254/2020/SU/RS dle § 15 odst. 2 stavebního zákona (dále též „stanovisko Holešov ze dne 14. 10. 2020“) z něhož vyplývá, že stavbu dle předložených podkladů povolit lze. Ministerstvo se vyjádřilo i k fázování povolovacích procesů, k námitkám stran § 4 odst. 1 stavebního zákona, kdy zdůraznilo, že předmětná stavba není stavbou jednoduchou a konstatovalo, že řízení o žádosti pro dílčí část stavby D 49 4901 byla na to zahájena již v roce 2007, což podtrhuje složitost a komplexnost celé problematiky. Ministerstvo mělo za to, že stavební řízení je vedeno v souladu s citovaným ustanovením, všechny stavební objekty projednané v tomto řízení jsou projednané v režimu stavby hlavní, tudíž v režimu stavebního řízení. K námitce nepoužitelnosti závazných stanovisek dotčených orgánů mimo jiné uvedlo, že příslušné dotčené orgány byly prokazatelně seznámeny s rozsahem stavby, pro které je řízení vedeno, přičemž žádný z nich připomínku ohledně platnosti svého závazného stanoviska neuplatnil. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí ministerstva ve spojení s rozhodnutím žalovaného, kdy obě tato rozhodnutí v odůvodnění reagují na obdobné námitky žalobců, směřujících proti žalobou napadenému rozhodnutí (žalobci v této věci a Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu), a soud vypořádání těchto námitek správními orgány plně přisvědčuje.
233. Stejně soud uvážil i ohledně žalobcem tvrzené absence retenčních nádrží. Mezi stranami je nesporné, že žalobcem uváděné retenční nádrže nebyly předmětem předmětného stavebního řízení a jejich umístění tak nebylo stavebním povolením povoleno. Soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že retenční nádrže měly předmětem řízení být. Jak bylo uvedeno již výše (a ve stavebním povolení), stavebník sám počítá s tím, že stavba bude plně provozuschopná až po dokončení nejen stavby, která byla předmětem předmětného stavebního řízení, ale i dalších stavebních objektům které předmětem řízení nebyly. Sám stavebník si je dle svých vyjádření, podávaných v průběhu stavebního řízení vědom, že také pro tyto další objekty musí získat potřebná povolení. Stavebník přitom zvolený postup, spočívající ve vyčlenění některých stavebních objektů do samostatného řízení (a to i žalobcem uváděných retenčních nádrží), odůvodnil tím, že je obecně přínosný, neboť pro nejdůležitější stavební objekty dálnice bude možné stavbu zahájit. Ministerstvo shledalo žádosti stavebníka o úpravu rozsahu předmětných stavebních objektů důvodnými, a proto jim vyhovělo. Soud tento přístup shledává logickým a všeobecně přínosným, neboť může urychlit výstavbu dálnice, tj. stavby celospolečenského významu. Soud neshledal ani rozpor tohoto postupu se zákonem, jelikož takový postup neznamená, že by o povolení retenčních nádrží nebylo rozhodováno, neboť z projektové dokumentace a zákonných požadavků na výstavbu dálnic je zřejmé, že bez povolení těchto stavebních objektů nebude stavba zcela provozuschopná.
234. Lze tak uzavřít, že předmětem stavebního povolení, jakož i žalobou napadeného rozhodnutí, nejsou retenční nádrže. O jejich povolení bude rozhodováno v rámci samostatného řízení, v němž bude žalobce moci, za splnění zákonných podmínek, uplatňovat svá práva. Vydáním stavebního povolení tak v tomto bodě nebyla porušena žalobcova práva, neboť je bude moct hájit v samostatném řízení týkajícím se retenčních nádrží. Soud souhlasí s žalobcovým tvrzením, že nelze předjímat výsledek budoucího rozhodnutí o umístění retenčních nádrží, avšak vzhledem k tomu, že ministerstvo mělo k dispozici závazná stanoviska, z nichž vyplývala možnost stavbu dle projektové dokumentace z hlediska ochrany přírody povolit (k dokumentaci ohledně ochrany přírody viz níže), lze minimálně počítat s tím, že z tohoto hlediska jsou podmínky pro povolení retenčních nádrží splněny.
235. Pro úplnost soud dodává, že ministerstvo bylo při rozhodování o žádosti stavebníka o stavební povolení vázáno jejím rozsahem a nebylo oprávněno jakkoli tento rozsah měnit.
236. Soud dále uvádí, že ministerstvo dopravy mělo při rozhodování o stavebním povolení k dispozici závazné stanovisko obecného stavebního úřadu (závazné stanovisko Městského úřadu Holešov, odbor výstavby, rozvoje a životního prostředí, ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-33159/2018/SU/RS, ve znění rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 14. 10. 2020, č. j. HOL-29254/2020/SU/RS) podle § 15 odst. 2 stavebního zákona, z něhož vyplývá, že stavbu lze z hlediska ochrany přírody povolit. Toto závazné stanovisko navíc bylo na základě rozkladových námitek potvrzeno závazným stanoviskem Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 13. 7. 2021, č. j. KUZL 47144/2021. Žalobce zde argumentoval tak, že souhlas obecného stavebního úřadu nemůže nahradit povinnost ministerstva dle § 111 odst. 2 stavebního zákona. S tímto argumentem se soud neztotožňuje.
237. Dle uvedeného ustanovení platí, že stavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby. K charakteru § 111 odst. 2 se v minulosti vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 10 As 47/2018-48, v němž uvedl: „Toto ustanovení podle soudu doplňuje ustanovení § 111 odst. 1 stavebního zákona; obě pravidla míří k tomu, aby stavební úřad zajistil dostatečnou kvalitu projektové dokumentace a uložil stavebníkovi kromě povinností stavebně-technického charakteru i požadavky, které vznesly dotčené orgány, a to nejen po dobu výstavby (odst. 1), ale i při užívání stavby (odst. 2). Povinnost ověřit účinky budoucího užívání stavby však neznamená povinnost stavebního úřadu vnášet do stavebního řízení otázky týkající se záměru jako celku, které byly řešeny v řízení územním (zvýraznění doplněno zdejším soudem).“. V územním rozhodnutí v projednávaném případě byl řešen záměr jako celek (tzn. včetně retenčních nádrží) a ministerstvo bylo vázáno rozsahem žádosti stavebníka o stavební povolení, v němž retenční nádrže zahrnuty nebyly. Nebylo tak na ministerstvu, aby v předmětném stavebním řízení ověřovalo účinky budoucího užívání stavby – retenčních nádrží, neboť tyto nádrže nebyly jeho předmětem.
238. Z uvedeného je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí není ani v rozsahu třináctého a sedmnáctého žalobního bodu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jak tvrdil žalobce, a pokud objekty, které žalobce označil v žalobě, nejsou řešeny předmětným stavebním povolením, je tomu tak proto, že tyto objekty budou posuzovány v samostatných řízeních jako související stavební objekty s „hlavním“ záměrem dálnice D 49. To ale nezpůsobuje nezákonnost posouzení daných rozkladových námitek.
239. Žalobní body osmý, devátý, třináctý a sedmnáctý tedy nejsou opodstatněné.
240. K námitkám nemožnosti seznámit se s kompletním územním rozhodnutím, nepřezkoumatelnosti vypořádání námitek proti podkladům obecného stavebního úřadu, absenci pozemků k rozprostírání skrývek a chybějících výjimek k této činnosti (desátý, jedenáctý a dvanáctý žalobní bod):
241. Podstatou prvních dvou výše uvedených žalobních námitek je (ne)důvodnost tvrzení žalobců, že se nemohli seznámit s kompletním územním rozhodnutím, jako podkladem pro rozhodování obecného stavebního úřadu podle § 15 odst. 2 stavebního zákona, a zda jejich námitky proti tomuto podkladu rozhodnutí obecného stavebního úřadu byly náležitě vypořádány.
242. Podle tohoto zákonného ustanovení „speciální stavební úřady postupují podle tohoto zákona, pokud zvláštní právní předpisy pro stavby podle odstavce 1 nestanoví jinak. Povolení pro stavby mohou vydat jen se souhlasem obecného stavebního úřadu příslušného k vydání územního rozhodnutí, který ověřuje dodržení jeho podmínek; souhlas není správním rozhodnutím. Jestliže se nevydává územní rozhodnutí ani územní souhlas, postačí závazné stanovisko podle § 96b“.
243. K tomu soud předně uvádí, že platná právní úprava výslovně vylučuje pravomoc speciálních stavebních úřadů (§ 15 odst. 1) v územním rozhodování. Tedy územní řízení a věcně navazující stavební řízení nevede jeden a tentýž stavební úřad. Speciální stavební úřady, jimiž je v nyní projednávané věci dle § 15 odst. 1 písm. c) ministerstvo, mohou stavební povolení vydat jen se souhlasem toho obecného stavebního úřadu, který pro danou stavbu buď vydal územní rozhodnutí, nebo územní souhlas. Takový souhlas obecného stavebního úřadu dokládá, že byly dodrženy podmínky vzešlé z výsledků územního rozhodování a je závazným stanoviskem ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1As 176/2012-140).
244. Soud z obsahu spisového materiálu ověřil, že takové závazné stanovisko bylo vydáno Městským úřadem Holešov, odbor výstavby, rozvoje a životního prostředí, dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-33159/2018/SU/RS, ve znění rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 14. 10. 2020, č. j. HOL-29254/2020/SU/RS, které bylo následně přezkoumáno Krajským úřadem Zlínského kraje dne 13. 7. 2021 pod č. j. KUZL 47144/2021 tak, že bylo závazné stanovisko (dále též „ZS MěÚ Holešov dle § 15 odst. 2 “) potvrzeno. Z něj vyplynulo, že Městský úřad Holešov zkoumal, zda projektová dokumentace pro stavební povolení je zpracována v souladu s vydaným územním rozhodnutím, resp. s dokumentací, jež byla v minulosti pro vydání územního rozhodnutí o umístění stavby tomuto obecnému stavebnímu úřadu předložena. Městský úřad Holešov konstatoval, že stavebník předložil soupis stavebních objektů, které jsou předmětem žádosti o vydání stavebního povolení ve stavebním řízení vedeném u ministerstva dle jejich aktuálního (upřesněného) označení, když právě pro tyto se souhlas dle § 15 odst. 2 stavebního zákona vydává tak, aby bylo ověřeno, že jsou ve stavebním řízení splněny podmínky územního rozhodnutí o umístění dané stavby. Městský úřad Holešov shledal drobné rozdíly mezi označením stavebních objektů k dokumentaci pro územní rozhodnutí a označení v dokumentaci pro stavební povolení, které považoval za logické, neboť jimi byli např. projektantské zkratky, či precizace názvů, eventuálně prostý fakt zaokrouhlení kilometráže staničení. Takové názvoslovní nuance nepovažoval stavební úřad za skutečnosti, mající vliv na plnění podmínek územního rozhodnutí, neboť se jedná o identické stavební objekty. Konstatoval, že jestliže došlo k upřesnění umístění stavebních objektů, dělo se tak pouze v rámci a v souladu s pravomocným územním rozhodnutím. Vymezil se i vůči stavebním objektům (resp. jejich částem) umístěným územním rozhodnutím, avšak vyloučeným z daného stavebního řízení s tím, že ty už proto nejsou předmětem ověřování dodržení podmínek územního rozhodnutí.
245. V (potvrzujícím) přezkumném závazném stanovisku dle § 149 odst. 7 správního řádu na vyžádání žalovaného Krajský úřad Zlínského kraje (stanovisko ze dne 13. 7. 2021, č. j. KUZL 47144/2021) zejména obsáhle pojednal o úloze obecného stavebního úřadu při rozhodování dle § 15 odst. 2 stavebního zákona, povaze závazného stanoviska a postavení nadřízeného (přezkumného) správního orgánu při postupu podle § 149 odst. 7 správního řádu. K tomu poukázal na judikaturu správních soudů, zejména Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“). Zabýval se rozkladovými námitkami žalobce (a dalších účastníků správního řízení), konkrétně na ně reagoval, poukázal na to, že většina podmínek územního rozhodnutí zjevně vychází z požadavků dotčených orgánů, které ve vztahu k namítaným podmínkám ÚR specifikoval. V této souvislosti zdůraznil, že bylo na Ministerstvu životního prostředí (dále též „MŽP“), aby splnění těchto podmínek ověřilo, přičemž poukázal na skutečnost, že k vydání stavebního povolení musel stavebník předložit souhlasná stanoviska dotčených orgánů (včetně MŽP) a lze tak důvodně očekávat, že stavebník tyto podmínky ÚR splnil. Pojednal o závěrech přezkoumávaného závazného stanoviska MěÚ Holešov dle § 15 odst. 2 a s odkazem na konkrétní správní řízení doplnil, že je mu známo, že dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí a pro vydání stavebního povolení vypracovávala totožná autorizovaná osoba, přičemž tato dokumentace byla předložena obecnému stavebnímu úřadu a lze tak důvodně předpokládat, že se projektová dokumentace pro tato řízení neliší, resp. jsou ve vzájemném souladu. Vyjádřil se též k požadavku žalobce na uvedení výpisu všech stavebních objektů. Námitky žalobce (a dalších účastníků řízení) proto považoval za nedůvodné a přistoupil k potvrzení přezkoumávaného závazného stanoviska MěÚ Holešov.
246. Z toho je zřejmé, že Městský úřad Holešov postupoval v souladu s ustanovením § 15 odst. 2 stavebního zákona a ověřil dodržení podmínek územního rozhodnutí pro vydání stavebního povolení v nyní projednávané věci. Soud přitom nepochybuje o tom, že měl Městský úřad Holešov k dispozici „úplné“ rozhodnutí o umístění stavby (ze dne 15. 11. 2004, č. j. SŘ/9909/2004/Sa, v právní moci dne 12. 1. 2005, dále též jen „územní rozhodnutí“), neboť tento úřad dané územní rozhodnutí sám vydal a lze tak rozumně očekávat, že jako autor rozhodnutí (včetně situačních výkresů v měřítku 1:50 000 a 1:2 000, které jsou nedílnou součástí tohoto rozhodnutí - situace v měřítku 1:2 000 je založena na stavebním úřadě), si byl vědom celého obsahu územního rozhodnutí, jako podkladu pro vydání stavebního povolení v projednávané věci.
247. Z ničeho se nepodává, a to ani z žalobních námitek, ani z obsahu spisového materiálu, že by snad Městský úřad Holešov v době vydání závazného stanoviska neměl spis územního rozhodnutí k dispozici. Uvedené platí tím spíše, že jak již bylo zmíněno, situace v měřítku 1:2 000 je založena na tomto stavebním úřadě. Nadto žalobce, který podle obsahu spisového materiálu do správního spisu žalovaného opakovaně nahlížel, v žalobě nijak netvrdil, že by při tomto nahlížení některá část spisu absentovala, že mu nebyla předložena a že se domáhal jejího předložení, a to ani před vydáním prvostupňového rozhodnutí při nahlížení dne 2. 11. 2020. Prvostupňové rozhodnutí bylo přitom vydáno až 22. 12. 2020, tedy necelé dva měsíce poté, a žalobce tak měl dostatečný prostor minimálně v tomto časovém období doplnění spisového materiálu v tomto rozsahu požadovat. Pokud žalobce uplatňuje námitky proti územnímu rozhodnutí a pozastavuje se nad tím, že územní rozhodnutí popisuje stavbu na čtyřech řádcích na straně 2, ačkoliv je jím umisťováno 190 stavebních objektů, které nejsou nijak konkretizovány a výpovědní hodnota rozhodnutí je tak dle žalobce velmi omezená, nezbývá než uvést, že žalobce mohl být účasten územního řízení, jehož výsledkem bylo územní rozhodnutí a mohl námitky v tomto řízení uplatnit. Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by tak žalobce činil, soudu tak nezbývá konstatovat, že takový procesní postoj jde k tíži žalobce.
248. Lze přisvědčit žalobci, že by bylo vhodnější, kdyby ministerstvo do správního spisu zařadilo úplné územní rozhodnutí, tj. včetně jeho situačních výkresů, uvedený postup však není vadou řízení, která by měla vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí neboť, jak již bylo výše uvedeno Městský úřad Holešov, jako obecný stavební úřad, vydal závazné stanovisko dle § 15 odst. 2 stavebního zákona poté, kdy ověřil dodržení podmínek územního rozhodnutí, přičemž platí presumpce správnosti správního rozhodnutí. Závazné stanovisko Městského úřadu Holešov je podkladem pro vydání rozhodnutí o žádosti stavebníka na vydání stavebního povolení v nyní projednávané věci a s ohledem na to, že závazné stanovisko Městského úřadu Holešov bylo i následně přezkoumáno postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu Krajským úřadem Zlínského kraje, jak bylo uvedeno výše, ministerstvo a žalovaný sice pochybili, ale nikoli tak hrubě, aby to mělo za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
249. Pro úplnost soud dodává, že přisvědčuje závěrům Krajského úřadu Zlínského kraje v jeho přezkumném stanovisku ohledně ověření splnění všech podmínek, které byly v územním rozhodnutí o umístění stavby stanoveny, s poukazem na § 4 odst. 6 stavebního zákona, podle kterého „Stanoví-li dotčené orgány ve svém závazném stanovisku podmínky, jsou příslušné kontrolovat jejich dodržování; stavební úřad poskytne součinnost potřebnou ke kontrole těchto podmínek.“ Postačí tak pouze ověření obecného stavebního úřadu, že podmínky vymezené územním rozhodnutím jsou v žádosti o vydání stavebního povolení zohledněny, aniž by bylo třeba podrobně se zabývat v odůvodnění závazného stanoviska, jak konkrétně budou v případném budoucím rozhodnutí o povolení stavby uvedeny. Nadto se Krajský úřad Zlínského kraje v přezkumném závazném stanovisku vypořádal s argumentací v rozkladových námitkách žalobců, týkajících se číslování parcel, výpisu stavebních objektů a jiné, a soud pro stručnost na jeho závěry odkazuje.
250. Žalobce tak nebyl zkrácen na svém právu napadat rozhodnutí obecného stavebního úřadu, neboť mohl jednak být účasten přímo územního řízení, jehož výsledkem bylo dané územní rozhodnutí, jednak v řízení o vydání stavebního povolení mohl nahlížet do spisu a případně namítat absenci těchto situačních výkresů namítat a domáhat se jejich předložení, což žalobce neučinil, ostatně to ani netvrdí. Jeho postoj tak soud vnímá jako účelový, a to i s ohledem na to, že se v odůvodnění rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 28. 4. 2017 (č. j. 313/570/17, 10523/ENV/17) uvádí, že ministerstvo umožnilo žalobci seznámit se s územním rozhodnutím a výkresem Přehledná situace - porovnání s DUR s grafickým vymezením území trvalého a dočasného záboru v soutisku s dokumentací pro územní rozhodnutí (str. 11, str. 15). Lze tak důvodně očekávat, že Ministerstvo životního prostředí poskytlo územní rozhodnutí v plném rozsahu a žalobce se s ním tedy mohl seznámit ještě před tím, než vydal Městský úřad Holešov závazné stanovisko (dne 30. 11. 2018 ve znění pozdějších rozhodnutí).
251. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2021, č. j. 38 A 4/2020-89, na který žalobce poukazoval, se v dané věci nepoužije, neboť v nyní projednávané věci bylo závazné stanovisko Městského úřadu Holešov, jako obecného stavebního úřadu dle § 15 odst. 2 stavebního zákona, součástí spisového materiálu žalovaného, ze kterého soud při přezkumu zákonnosti i tohoto žalobního bodu vychází.
252. Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti vypořádání námitek proti podkladům obecného stavebního úřadu soud dodává, že s ohledem na výše uvedené považuje podmínku č. 1 územního rozhodnutí za vypořádanou a ve zbytku k ostatním tvrzením o nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska Městského úřadu Holešov soud uvádí, že ustanovení § 15 odst. 2 obecnému stavebnímu úřadu neukládá, aby jednotlivé podmínky daného územního rozhodnutí (v projednávané věci 30 podmínek) podrobně uváděl důvody proč tyto podmínky považuje za splněné, když je z jeho odůvodnění výslovně zřejmé, že posoudil předloženou projektovou dokumentaci pro stavební povolení v rozsahu stavebních objektů, které jsou předmětem žádosti o jeho vydání, s dokumentací pro vydání rozhodnutí o umístění stavby. Přitom posoudil soupis stavebních objektů, které jsou předmětem žádosti o vydání stavebního povolení a to dle aktuálního (upřesněného) označení, když právě pro tyto se souhlas dle § 15 odst. 2 stavebního zákona vydává tak, aby bylo ověřeno, že jsou ve stavebním řízení splněny podmínky územního rozhodnutí o umístění dané stavby. Vypořádal se s příčinou drobných rozdílů mezi označením stavebních objektů v dokumentaci pro územní rozhodnutí a označení v dokumentaci pro stavební povolení, jakož i ze skutečností, že některé stavební objekty (jejich části) umístěné územním rozhodnutím byly vyloučeny ze stavebního řízení, a nadále tak nejsou předmětem ověřování dodržení podmínek územního rozhodnutí (zejména str. 6 změny závazného stanoviska Městského úřadu Holešov, odbor územního plánování a stavebního řádu ze dne 14. 10. 2020, č. j. HOL-29254/2020/SU/SR jímž bylo doplněno odůvodnění závazného stanoviska Městského úřadu Holešov ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-33159/2018/SU/RS).
253. Pokud se žalobce v této souvislosti domáhal přezkumu závazných stanovisek obecného stavebního úřadu Městského úřadu Holešov ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-33159/2018/SU/RS a rozhodnutí o změně závazného stanoviska ze dne 14. 10. 2020, č. j. č. j. HOL-29254/2020/SU/RS, kterým bylo, jak je už výše uvedeno, změněno závazné stanovisko ze dne 30. 11. 2018, a to podle § 75 odst. 2 s. ř. s., pak k tomu předně soud uvádí, že toto závazné stanovisko ve znění změny, resp. opravy bylo k rozkladovým námitkám žalobce a dalších subjektů přezkoumáno Krajským úřadem Zlínského kraje ze dne 13. 7. 2021, č. j. KUZL 47144/2021 podle § 149 odst. 7 správního řádu, a bylo potvrzeno. Soud při přezkumu závazného stanoviska Městského úřadu Holešov přisvědčuje závěrům Krajského úřadu Zlínského kraje uvedené v jeho závazném stanovisku dle § 149 odst. 7 správního řádu a opětovně uvádí, že smyslem ustanovení § 15 odst. 2 stavebního zákona není ověřování splnění všech podmínek územního rozhodnutí a je třeba zohlednit ustanovení § 4 odst. 6 stavebního zákona, kdy je ke kontrole plnění těchto podmínek příslušný daný dotčený správní orgán. Rozkladové námitky žalobce se týkají podmínek územního rozhodnutí, které jsou dány požadavky dotčených orgánů státní správy, a sice stran podmínek č. 3 - 11 územního rozhodnutí, vycházejí ze souhlasu Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 10. 2004, č. j. 640/2572/2004 o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (v žalobě namítané podmínky č. 5 a č. 7 územního rozhodnutí), podmínky č. 16, 18, 19 a 25 územního rozhodnutí jsou dány souhlasným stanoviskem Ministerstva životního prostředí ze dne 6. 12. 2001, č. j. NM700/2616/4001/OPVŽP/01 a hodnocení vlivu stavby na životní prostředí (v žalobě namítané podmínky č. 16, 18 územního rozhodnutí) a podmínka č. 27 je dána závěrem zjišťovacího řízení MŽP ze dne 31. 7. 2003, č. j. 3013/OIP/570/11091/03/13-Gr (v žalobě namítaná podmínka č. 27 územního rozhodnutí).
254. V tomto rozsahu je tedy na Ministerstvu životního prostředí, aby ověřilo splnění těchto podmínek a jak je patrno z vydání prvostupňového rozhodnutí (stavební povolení) stavebník tyto podmínky dotčených orgánů státní správy včetně MŽP splnil. Ve shodě se závěry Krajského úřadu Zlínského kraje soud též uvádí, že pokud se týká podmínek č. 20, 22, 23 a 24 územního rozhodnutí (v žalobě namítaných podmínek č. 22 a 23 územního rozhodnutí), je podmínka č. 22 územního rozhodnutí splněna, neboť obě projektové dokumentace, tj. jak pro územní řízení, tak pro stavební povolení jsou zpracovány stejnou oprávněnou osobou, jak bylo doloženo v průběhu řízení stavebníkem. Konkrétně Ing. Miroslavem Meluzínem, autorizovaným inženýrem pro dopravní stavby ČKAIT 11175. Ve zbytku soud odkazuje na odůvodnění závazného stanoviska (přezkumného) Krajského úřadu Zlínského kraje a uzavírá, že závazné stanovisko Městského úřadu Holešov považuje za souladné se zákonem a tedy způsobilým podkladem pro rozhodnutí správních orgánů v nyní projednávané věci.
255. K námitce absence pozemků k rozprostírání skrývek a chybějící výjimky k této činnosti (žalobní námitka č. 12) soud z obsahu spisového materiálu ověřil, že Ministerstvo životního prostředí vydalo dne 4. 10. 2004 pod č. j. 604/2572/2004 na žádost stavebníka o odnětí zemědělské půdy ze ZPF souhlas podle § 17 písm. d) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (dále též „zákon o ZPF“) ve spojení s § 9 odst. 6 téhož zákona se zde uvedenými podmínkami. Mimo jiné i podmínkou č. 2, na kterou poukazoval žalobce a která se týká skrývky ornice. Z ní (mimo jiné) vyplývá, že nejpozději 60 dnů před podáním žádosti o stavební povolení předloží stavebník orgánu ochrany ZPF Městskému úřadu Holešov k projednání a odsouhlasení zpřesněnou bilanci skrývek, plán jejich odvozu a jejich rozprostření, včetně údajů o mocnosti rozprostírané vrstvy na konkrétní pozemky a písemné souhlasy jejich vlastníků (uživatelů). Ve správním spise se též nachází „upřesnění bilance skrývky ornice“ ze dne 13. 9. 2017 č. j. HOL-24402/2017/ŽP/VK, kterým tento úřad jako orgán ochrany ZPF upřesnil využití skrývané ornice způsobem zde uvedeným. V tomto dokumentu jsou mimo jiné pod bodem 2 specifikována určená místa k rozvozu a rozprostření ornice s uvedením žadatele a vlastníka pozemku, kontaktních údajů, místa uložení ornice a množství v metrech kubických, přičemž pod bodem 1 - 41 se nacházejí identifikační údaje fyzických osob, pod bodem 42 - 50 se nacházejí identifikační údaje zemědělských družstev a korporací. Součástí upřesnění bilance skrývky ornice Městským úřadem Holešov je též množství určené skrývky ornice a vrstva mocnosti rozprostírané vrstvy.
256. Na podmínku č. 2 souhlasu MŽP s odnětím půdy ze ZPF pamatuje prvostupňové rozhodnutí v podmínce 35 (výrok II.), kde se v této souvislosti pod písm. b) uvádí: „Nejpozději 30 dnů před kolaudačním řízením předloží žadatel orgánu ochrany ZPF Městského úřadu Holešov doklady o využití ornice a potvrzení vlastníků o převzetí a následném rozprostření určeného množství ornice a podorničí na jednotlivých pozemcích. U dočasného odnětí doloží žadatel potvrzení vlastníků pozemků o ukončení zpětné rekultivace a převzetí pozemků k zemědělskému obhospodařování.“
257. Pokud žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že obdobná rozkladová námitka žalobce směřuje primárně do územního rozhodnutí, není jeho závěr nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jak žalobce tvrdí, neboť územní rozhodnutí na půdu odnímanou ze ZPF a skrývku ornice pamatuje pod podmínkou č. 5. Žalovaný se však dále k rozkladovým námitkám žalobce vyjadřuje, proto ani v tomto rozsahu není jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
258. Soud přisvědčuje žalovanému, že podmínky pro odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, a tedy i ve vztahu ke skrývce ornice, byly vymezeny souhlasem MŽP dle § 17 písm. d) zákona o ZPF ve spojení s § 9 odst. 6 téhož zákona.
259. Soud tak odmítá žalobní tvrzení, že stavebník nesplnil povinnost uvést údaje o konkrétních pozemcích, na které mají být skrývky rozprostírány, jak mu ukládá podmínka územního rozhodnutí č. 5 a jak vyplývá z upřesnění bilance skrývky ornice Městského úřadu Holešov z 13. 9. 2017, neboť ve shodě se správními orgány obou stupňů považuje toto upřesnění bilance za postačující a souladné se smyslem a účelem podmínky pro odnětí půdy ze ZPF stanovené Ministerstvem životního prostředí, jakož i územním rozhodnutím ve spojení s podmínkou č. 35 stavebního povolení. Podstatou dané podmínky č. 2 souhlasu z odnětím zemědělské půdy ze ZPF totiž je ochrana zemědělského půdního fondu, spočívající v projednání a odsouhlasení zpřesněné bilance skrývky kulturních vrstev půdy. Soud v tomto ohledu poukazuje na závazné stanovisko ministra životního prostředí dle § 149 odst. 7 správního řádu ze dne 18. 8. 2021 č. j. MŽP/2021/430/615, kde tento vrcholný odborný správní orgán na úseku životního prostředí, tedy i zemědělského půdního fondu, poukazuje na to, že za hospodárné využití skrývky půdy je považováno především využití pro zemědělské účely, kdy v odůvodněných případech lze přebytky skrývky půdy použití i mimo zemědělskou půdu a kdy s ohledem na kvalitu a rozsah záboru zemědělské půdy a s přihlédnutím k naplňování veřejného zájmu na úseku dopravní infrastruktury realizací předmětného záměru stavby, přísluší považovat zábor půdy pro realizaci tohoto záměru, při stanovení podmínek stanoviska k ochraně ZPF, za akceptovatelný z hlediska požadavku zákona o ZPF (str. 4 závazného stanoviska).
260. Lze tak uzavřít ve shodě se žalovaným, že absence údajů o konkrétních pozemcích ve zpřesnění bilance skrývky ornice Městského úřadu Holešov ze dne 13. 9. 2017 nevytváří nezákonnost, neboť došlo k naplnění podstaty podmínky stanoviska k ochraně ZPF, tedy k projednání a odsouhlasení zpřesněné bilance skrývky kulturních vrstev půdy. Uvedené je v souladu s podmínkou souhlasu MŽP, resp. podmínkami, které stanovil odborný správní orgán Ministerstvo životního prostředí v souhlasu s odnětím půdy ze ZPF. Soud tak nepovažuje za vadu, pokud je u některých zemědělských podniků (v upřesnění bilanci skrývky ornice Městského úřadu Holešov) k místu uložení ornice uveden odkaz na to dané místo bez konkrétního určení parcelním číslem pozemku. Soud v této souvislosti uvádí, že považuje za rozumné vysvětlení správních orgánů, že v průběhu času dochází ke změnám v evidenci parcelních čísel pozemků v rámci těchto míst, přičemž to nevylučuje smysl a účel podmínky souhlasu MŽP, jíž je nakládání se zemědělským půdním fondem v souladu se zákonem.
261. K námitkám nezajištění ochrany vod na přivaděči Holešov SO117, vad celkového vodohospodářského řešení, nepřezkoumatelnosti vypořádání námitek proti závaznému stanovisku Městského úřadu Holešov ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-29573/2018/ŽP/Ve (čtrnáctý, patnáctý a šestnáctý žalobní bod):
262. K polemice žalobce stran úvahy žalovaného, že: „není správním orgánem, který by měl rozhodovat ve věci vodoprávních povolení“ soud uvádí, že se ministerstvo vodoprávní úpravou v oblasti realizace stavby zabývalo v prvostupňovém správním rozhodnutí (výrok II.), kdy uložilo stavebníkovi podmínky (bod 37 a 38), jimiž je stavebník vázán. Neobstojí tak argumentace žalovaného, že ve věci možného ohrožení nebo znečištění podzemních a povrchových vod nerozhodoval. Soud tuto argumentaci žalovaného ale vnímá jako jeho stanovisko ve vztahu k § 17 vodního zákona, podle kterého byly vydány souhlasy vodoprávních úřadů (závazné stanovisko Městského úřadu Holešov, oddělení životního prostřední ze dne 27. 4. 2015, č. j. HOL-5685/2015/ŽP/Ve, závazné stanovisko téhož úřadu ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-29573/2018/ŽP/Ve), s podmínkami (podmínky správce povodí a vodních toků Povodí Moravy s. p.), které byly do stavebního povolení převzaty. Na zákonnost posouzení ve věci samé tak výše citovaná argumentace žalovaného neměla vliv.
263. Soud k tomu ve shodě se správními orgány zdůrazňuje, že je z obsahu spisového materiálu a citovaných závazných stanovisek Městského úřadu Holešov patrno, že tyto dotčené orgány na úseku ochrany životního prostředí vydaly souhlasná stanoviska se stanovením podmínek, které musí stavebník splnit, a ty, jak bylo již shora uvedeno, ministerstvo pojalo do podmínek vlastního stavebního povolení.
264. Podmínku č. 38 písm. f) stavebního povolení: „příkopy, které odvádějí vody z tělesa komunikace v ochranném pásmu vodního zdroje, musí být provedeny vodotěsné. Případné úniky ropných látek nesmí být bez předčištění odváděny do vodních toků, ani zasakovány do podzemních vod“ soud neshledává rozpornou s podmínkou č. 6 závazného stanoviska Městského úřadu Holešov ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-29573/2018/ŽP/Ve, neboť se jedná o její doslovné převzetí do stavebního povolení. Námitky proti způsobu řešení prostřednictvím „mobilní norné stěny“ soud nepovažuje za důvodné, neboť z obsahu citovaného závazného stanoviska Městského úřadu Holešov se podává, že bylo vydáno podle § 17 odst. 1 písm. a), e) vodního zákona jako jeden z podkladů pro vydání stavebního povolení ministerstvem. Tedy je zřejmé, že se tento vodoprávní úřad s projektovou dokumentací na stavbu seznámil a nenamítal, že by volba řešení stavebníkem narušovala funkci základní ochrany vod, vymezenou (mimo jiné) i podmínkou č. 6 tohoto závazného stanoviska. Soud připomíná, že ministerstvo v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí poukazovalo na vzorové listy MD2.2, v nichž jsou uvedeny základní parametry tohoto zařízení (mobilní norné stěny). Soud ověřil, že tyto vzorové listy jsou součástí spisového materiálu.
265. Samotná podmínka č. 6 závazného stanoviska, převzatá do výroku II. bodu 38 písm. f) stavebního povolení, pamatuje na „případné úniky ropných látek“, tedy na havárii, ke které z povahy funkce silniční komunikace (i dálnice), obecně může dojít. Právě pro ten účel je podle stanoviska soudu dané technické řešení ochrany vod zamýšleno. V odpovědi na otázky, které žalobce v rozkladu i žalobní námitce klade a sice, jak se o havárii zaměstnanci správce komunikace dozví, odkud se dostaví, v jakém časovém limitu (žalobce poukazuje na popis vzorového listu mobilní norné stěny), soud uvádí, že tomu tak s vysokou mírou pravděpodobnosti bude jako v případě jiných havárií, tedy aktivací Integrovaného záchranného systému. Především však platí, že příslušný vodoprávní orgán (odborný správní orgán) stanovil podmínky, za kterých udělil souhlas podle § 17 vodního zákona. Tyto podmínky byly převzaty do výroku prvostupňového rozhodnutí a stavebník je těmito podmínkami vázán. Musí je splnit, bez jejich splnění nemůže být stavba zkolaudována. Dohled nad plněním těchto podmínek přísluší právě těmto dotčeným orgánům státní správy, jakož i stavebnímu úřadu jako stavebního dozoru dle § 132 a násl. stavebního zákona.
266. Soud tedy neshledal, že by přenesení podmínky č. 6 do stavebního povolení bylo neúčinné a že by projektová dokumentace byla vyhotovena v rozporu s touto podmínkou a nebyla tak zajištěna ochrana vod.
267. Pokud žalobce namítal, že stavebník některé odlučovače ropných látek zcela nezapracoval do projektové dokumentace, případně požádal o jejich vyloučení ze stavebního řízení (a tyto objekty v žalobě označil), je podstatou řešení této žalobní námitky skutečnost, že žalobcem označované stavební objekty (C313, C318, C325, C326, C328) nejsou slovy žalovaného „součástí objektové skladby tohoto řízení (rozhodnutí ve věci samé) i když je za součást stavby D49 jako takové považuje a jejich povolení bude předmětem samostatného řízení příslušného správního úřadu.“
268. Polemika žalobce o tom, zda byl či nebyl povolen stavební objekt C317, kdy tvrdil, že takový objekt byl povolen na straně 2 prvostupňového rozhodnutí pod označením „C317 ORL v km 6,700 vpravo“ je irelevantní, neboť je z prvostupňového rozhodnutí zřejmé, že takový objekt v dané kilometráži ministerstvo prvostupňovým rozhodnutím povolilo. K tomu ministerstvo připojilo své stanovisko „v této souvislosti je nutno rovněž připomenout a zdůraznit, že Ministerstvo dopravy obecně není příslušným správním úřadem pro povolování vodních děl, a proto nelze předpokládat, že by v takovém případě vedlo řízení např. pro stavební objekty retenčních nádrží, což jsou právě stavební objekty C317 a C328“. Že se jedná o samostatný objekt „C317“ soud ověřil z obsahu spisového materiálu.
269. K poukazu žalobce na objekt C328 a str. 17 průvodní zprávy soud uvádí, že se nejedná o objekt, který by byl předmětem stavebního povolení v nyní projednávané věci, proto k této námitce nepřihlédl.
270. Z důvodů uvedených výše soud nepovažuje žalobou napadené rozhodnutí v tomto rozsahu za nepřezkoumatelné pro nesplnění podmínky č. 6 závazného stanoviska vodoprávního úřadu ze dne 30. 11. 2018. K tvrzení žalobce, že z této podmínky vyplývá, že přivaděč Holešov by měl být vybaven předčištěním, tedy odlučovači ropných látek, které však chybí, soud uvádí, že takto danou podmínku nevnímá, neboť ta pouze stanoví pro případ (havárie) úniku ropných látek zákaz, aby byly tyto látky odváděny bez předčištění do vodních toků či zasakovány do podzemních vod. A na to stavební povolení pamatuje použitím „mobilní norné stěny“, jak bylo pojednáno shora.
271. Za důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost soud nepovažuje „nereagování“ žalovaného na tvrzení žalobce o nepravdivosti projektové dokumentace spočívající v tom, že je voda ze svahu silničního tělesa odváděna do odlučovačů ropných látek, neboť je z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně (zejména strana 205) a žalobou napadeného rozhodnutí (zejména str. 42) zřejmé, že projektová dokumentace míří na stavbu dálnice jako celek, tj. včetně objektů, které dosud nebyly územně umístěny či stavebně povoleny s odkazem na tato probíhající řízení. Soud přisvědčuje žalovanému a ministerstvu, že je z obsahu spisového materiálu zřejmý záměr stavebníka zprovoznit dálnici nejen v rozsahu stavebního povolení v nyní projednávané věci, jehož předmětem jsou nosné stavební objekty dané dálnice, ale jako silniční komunikaci tohoto typu v plném rozsahu, tedy včetně méně významných stavebních objektů, které byly z různých procesních důvodů vyloučeny k samostatnému projednání.
272. Ze stejných důvodů soud nepovažuje za důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného „nereagování“ na námitku žalobce, že nemají-li stavební objekty odlučovačů ropných látek (žalobcem konkrétně vymezené) pravomocné územní rozhodnutí pro svou navrhovanou polohu, nelze s nimi počítat.
273. Lze tak uzavřít, že projektová dokumentace v rozsahu předmětu stavebního povolení v nyní projednávané věci není zmatečná a fakticky vadná, jak žalobce tvrdí, ani v rozporu se závazným stanoviskem vodoprávního úřadu, resp. úřadů, jejichž podmínky převzalo ministerstvo do podmínek stavebního povolení, jak bylo pojednáno výše. Na základě shora uvedeného soud ani neshledal, že by rozhodnutí žalovaného bylo částečně založeno na mylných úvahách a částečně nepřezkoumatelné.
274. K tvrzení žalobce o nepřezkoumatelném vypořádání námitek proti závaznému stanovisku Městského úřadu Holešov ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-29573/2018/ŽP/Ve soud uvádí, že podle obsahu tohoto závazného stanoviska vodoprávní úřad vydal stanovisko i k odlučovači ropných látek C313. Tento objekt ale není předmětem stavebního povolení v nyní projednávané věci, neboť, jak sám žalobce uvedl v námitce tvrzených vad celkového vodohospodářského řešení (ad 15), byl tento objekt vyloučen ze stavebního řízení, tedy bude o něm rozhodováno samostatně. Skutečnost, že daný vodoprávní úřad vydal závazné stanovisko i k tomuto odlučovači ropných látek, je zjevně dána časovou blízkostí vydání tohoto závazného stanoviska (30. 11. 2018) a vyloučení daného objektu rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 21. 11. 2018, č. j. 269/2017-910-IPK/6. S ohledem na komplexnost, komplikovanost a celou řadu souběžně běžících řízení o jiných souvisejících stavebních objektech dálnice D39 soud neklade k tíži vodoprávnímu úřadu Městského úřadu Holešov, že vydal závazné stanovisko i k ORL C313, neboť lze rozumně předpokládat, že zjistit aktuální, úplný a podrobný skutkový stav, o němž by nebylo důvodných pochybností k datu jeho rozhodování, bylo spojeno s vysokými obtížemi.
275. K tomu soud zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že tento vodoprávní úřad rozhodl i o ORL, který není předmětem stavebního povolení v nyní projednávané věci, nemůže způsobit nezákonné rozhodnutí o věci samé, tj. ve věci stavebního povolení objektů prvostupňovým správním rozhodnutím ministerstva.
276. Žalobce dále tvrdí, že stanovisko Městského úřadu Holešov mělo být vydáno podle metodického pokynu Ministerstva zemědělství a Ministerstva životního prostředí ze dne 1. 3. 2018, a že nic nenasvědčuje tomu, že by tento metodický pokyn byl uplatněn. Podle stanoviska soudu je to domněnka žalobce nepodložená konkrétním tvrzením, např. o tom, že je dané závazné stanovisko v některé své části v rozporu s konkrétním ustanovením daného metodického pokynu. Proto soud k tomuto tvrzení nemohl přihlédnout.
277. Soud neshledává důvodnou ani dílčí námitku žalobce, že je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů k obdobným námitkám žalobce uplatněným v rozkladovém podání. Žalovaný totiž odkázal na přezkumné závazné stanovisko nadřízeného správního orgánu Městského úřadu Holešov, tedy na závazné stanovisko Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 29. 6. 2021, č. j. KUZL 43694/2021 (dále též „přezkumné závazné stanovisko ze dne 29. 6. 2021), který podle § 149 odst. 7 správního řádu závazné stanovisko Městského úřadu Holešov přezkoumal. Žalovaný ve své argumentaci vešel na závěry tohoto přezkumného závazného stanoviska, které podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k těmto rozkladovým námitkám žalobce popsal. Jeho rozhodnutí tak ani v tomto rozsahu není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 68 odst. 3 správního řádu.
278. Žalobce požadoval, aby soud přezkoumal výše uvedené závazné stanovisko Městského úřadu Holešov ze dne 30. 11. 2018 z důvodů vad tvrzených v rozkladových námitkách. Soud proto uvedené závazné stanovisko přezkoumal postupem podle § 75 odst. 2 s. ř. s. a dospěl k závěru, že nebylo vydáno v rozporu se zákonem. Ze stanoviska je totiž patrno, že si daný vodoprávní úřad opatřil dostatek skutkových zjištění k tomu, aby stanovisko mohl zaujmout, vyšel přitom z projektové dokumentace, která mu byla za tím účelem předložena v rozsahu výčtu stavebních objektů, pro které byl souhlas daným závazným stanoviskem vydáván. Městský úřad Holešov, jako vodoprávní úřad, v závazném stanovisku zejména vyšel ze souhlasných stanovisek správce povodí a vodních toků Povodí Moravy, s. p. ze dne 17. 10. 2018, č j. PM 27147/2018/5203/Fi a ze dne 2. 7. 2015, č. j. PM 004262/2015-203/Fi. Podkladem pro vydání závazného stanoviska se stalo i stanovisko společnosti Vodochody a kanalizace Kroměříž, a. s. ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2018/02050332, hydrologické posouzení společnosti ENVI-AQUA s.r.o. září 2014 (viz str. 63 žalobou napadeného rozhodnutí), závěrečné zprávy hodnocení hydrologických poměrů v trase D49 Hulín - Fryšták RNDr. Zdeňka Pospíšila květen 2002 a závěrečné zprávy orientačního hydrogeologického průzkumu komunikace v trase Hulín - Fryšták RNDr. Zdeňka Pospíšila srpen 2000. Městský úřad Holešov se rovněž zabýval umístěním stavby v daném ochranném pásmu vodního zdroje, k čemuž poukázal na příslušná rozhodnutí správních orgánů, hodnotil vedení podstatné části komunikace z hlediska ochrany vod. Na podkladě těchto zjištění úřad uvážil obecná rizika realizace a provozování stavby při výstavbě i provozu, zapracoval je do podmínek svého souhlasu, a uzavřel, že realizace navržených stavebních objektů není v rozporu s podmínkami rozhodnutí o stanovení ochranného pásma vodního zdroje. Ze závazného stanoviska je zřejmé, že požadavky správců ochranného pásma a provozovatele jímacího území byly zohledněny v podmínkách vodoprávního souhlasu, stejně tak jako stanoviska správce vodních toků Rymický potok, Rusava, Žabínek, Mojena, Ludslávka, Žeranovka a Židelná, tedy Povodí Moravy, s. p.
279. Soud tedy ve shodě se závěry žalovaného, jakož i přezkumného stanoviska Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 29. 6. 2021, č. j. KUZL 43694/2021, nezákonnost závazného stanoviska Městského úřadu Holešov ze dne 30. 11. 2018, č. j. HOL-29573/2018/ŽP/Ve neshledal.
280. Uvedené žalobní body tak nejsou důvodné.
281. K námitkám vad projektové dokumentace, z níž správní orgány při vydání prvostupňového a žalobou napadeného rozhodnutí vycházely, konkrétně k námitkám rozporu Průvodní zprávy s vyhláškou č. 146/2008, použití neplatných technických norem, nedostatků výkresu koordinační situace a absenci vedení propustků jako samostatných stavebních objektů (osmnáctý, devatenáctý, dvacátý, dvacátý první, dvacátý druhý, dvacátý třetí, dvacátý šestý a třicátý žalobní bod):
282. První čtyři z uvedených žalobních bodů se vztahují k nesouladu Průvodní zprávy s vyhláškou č. 146/2008 Sb. Je skutečností, že vyhláška č. 146/2008 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2018 obsahovala přílohu č. 8, která určovala rozsah a obsah projektové dokumentace staveb dálnic, silnic, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací pro vydání stavebního povolení nebo k oznámení stavby ve zkráceném stavebním řízení (pozn. soudu: tato příloha byla s účinností od 1. 12. 2018 zrušena). Mezi stranami je nesporné to, že Průvodní zpráva neobsahuje veškeré informace vyžadované touto přílohou. Mezi stranami je také nesporné to, že informace, které měly být dle vyhlášky č. 146/2008 Sb. obsaženy v průvodní zprávě, projektová dokumentace obsahuje, ovšem nikoli přímo v Průvodní zprávě, nýbrž v dalších dokumentech, které jsou součástí projektové dokumentace. Na tyto dokumenty Průvodní zpráva odkazuje.
283. K vadám kapitoly 8 žalobce v žalobě namítal, že uvedená kapitola má obsahovat informace, které se v technických zprávách povinně neuvádějí, nerozporoval však, že tyto informace jsou z projektové dokumentace patrné, byť ne z Průvodní zprávy. Soud tuto skutečnost ověřil ze správního spisu a zjistil, že žalobcem uváděné informace, které absentují v kapitole 8.2 Průvodní zprávy, skutečně v různých dokumentech tvořících projektovou dokumentaci jsou uvedeny. Ostatně žalobce ani nepopírá, že by tomu tak bylo.
284. Ač soud souhlasí s žalobcem, že by Průvodní zpráva měla obsahovat veškeré náležitosti, které jí vyhláška č. 146/2008 Sb. ukládá, je nutné při posouzení, zda vady Průvodní zprávy způsobují nezákonnost žalobou napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí, vzít v úvahu i charakter stavby a s ním spojené otázky. Stavba, jež je předmětem řízení a k níž se projektová dokumentace vztahuje, je svým objemem a všeobecnou důležitostí bezpochyby velmi významná. Stavební řízení je ve věci vedeno již od roku 2007, kdy byla podána první žádosti stavebníka o stavební povolení. Projektová dokumentace, obsažená ve správním spisu vedeném v tomto řízení, je rozsáhlá, byla nadto stavebníkem několikrát doplňována (a to i v reakci na podněty žalobce). Jelikož jsou informace, které měly být dle vyhlášky č. 146/2008 Sb. uvedeny v kapitole 8.2 Průvodní zprávy, v projektové dokumentaci obsaženy, byť na jiných místech (na která však Průvodní zpráva odkazuje), je dle soudu zřejmé, že projektová dokumentace není z tohoto důvodu nekompletní. Skutečnost, že předmětné informace nejsou obsaženy přímo v Průvodní zprávě, pak dle názoru soudu nezakládá nezákonnost napadených rozhodnutí, neboť se sice jedná o pochybení, avšak vzhledem k tomu, že informace v projektové dokumentaci jsou, není natolik závažné, aby způsobovalo nezákonnost. V této souvislosti soud dodává, že žalobce nebyl v souvislosti s uvedenými vadami Průvodní zprávy zkrácen na právu seznámit se s řádnou projektovou dokumentací a podat námitky k jejímu obsahu, jak žalobce v žalobě tvrdil. Žalobce měl možnost se s projektovou dokumentací dostatečně seznámit, jak bylo uvedeno výše.
285. Dále soud neshledal žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Tu žalobce spatřoval v tvrzení žalovaného, že podklady byly před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí doplněny v duchu rozkladové námitky ohledně nedostatečnosti kapitoly 8.2 Průvodní zprávy, přičemž však Průvodní zpráva doplněna nebyla. K tomu soud uvádí, že za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73 nebo ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64). Žádná z těchto situací v žalobou napadeném rozhodnutí nenastala. To, že žalobci není zřejmé, co žalovaný mínil některým použitým slovním obratem, nemůže samo o sobě způsobit nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost.
286. K námitkám ke kapitole 15. Průvodní zprávy soud uvádí, že příloha vyhlášky č. 146/2008 Sb. ke kapitole 15. průvodních zpráv uvádí, že tato kapitola má mj. obsahovat popis návrhu řešení stavby z hlediska dodržení splnění požadavků dotčených orgánů. Soud má za to, že z této formulace nevyplývá, že by stavebník v Průvodní zprávě musel uvést, jaké konkrétní podmínky mu byly uloženy a jak tyto konkrétní podmínky plní. Soud souhlasí s žalovaným, že konkrétní podmínky, které vychází z požadavků dotčených orgánů v projednávané věci, jsou obsaženy ve stavebním povolení. Proto jsou pro stavebníka závazné. Není tak třeba, aby konkrétní podmínky a jejich plnění byly vypsány přímo v Průvodní zprávě, ostatně tato povinnost ani dle názoru soudu z výše parafrázované formulace nevyplývá. Jak navíc správně dodalo v prvostupňovém rozhodnutí ministerstvo: „z hlediska časové návaznosti jednotlivých kroků řízení však pro stavebníka navíc není ani reálné zachytit způsob plnění takových podmínek do textu průvodní zprávy v rámci projektové dokumentace, a to proto, že stavebník v době zpracování této dokumentace všechny podmínky (logicky) ani nemůže znát.“ (str. 216 prvostupňového rozhodnutí).
287. Soud nesouhlasí ani s argumentem žalobce, že tvrzení žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí, že Průvodní zpráva i ostatní části projektové dokumentace byla ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí řádná a účastníci se s ní mohli seznámit v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu (viz str. 30 žalobou napadeného rozhodnutí), je neurčité a nepravdivé, neboť z hlediska rozkladové námitky ohledně kapitoly 15. Průvodní zprávy k žádné změně nedošlo. Z uvedeného tvrzení žalovaného totiž nevyplývá, že by ke změně Průvodní zprávy mělo dojít, tento smysl tvrzení zřejmě vyvozuje pouze sám žalobce, neboť Průvodní zprávu nepovažoval před vydáním žalobou napadeného rozkladu za řádnou a pro odstranění jejích jím tvrzených vad presumoval její změnu. Argument žalobce § 112 odst. 2 stavebního zákona tak není na místě.
288. Dále žalobce argumentoval povinnostmi projektanta a stavebníka obsaženými v § 159 odst. 3, resp. § 152 odst. 1 stavebního zákona a navazující povinností ministerstva zkontrolovat, zda je projektová dokumentace úplná a přehledná. K tomu soud uvádí, že tato povinnost byla ze strany ministerstva dodržena. Ze spisového materiálu, jakož i z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že se ministerstvo kvalitou projektové dokumentace zabývalo. Skutečnost, že došlo k opačnému závěru, než je názor žalovaného, tedy k tomu, že projektová dokumentace je kompletní a přehledná, neznamená porušení této povinnosti.
289. K námitkám ohledně oddílu č. 4 Průvodní zprávy soud opakuje, že absence určitých informací v Průvodní zprávě nezakládá nezákonnost napadených rozhodnutí, jsou-li tyto informace obsaženy na jiných místech projektové dokumentace. Tak tomu je i v tomto případě. Ministerstvo vyhodnotilo projektovou dokumentaci jako úplnou a přehlednou, proto nebylo pochybením, že nepožadovalo její doplnění. Pokud se týká námitkové sféry žalobce, souhlasí soud s ministerstvem a žalovaným, že také v tomto bodě žalobce nevymezil jím chráněný zájem, do něhož bylo/mohlo být zasaženo. Dle § 114 stavebního zákona platí, že účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, pokud je jí přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle zvláštního právního předpisu, může ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží. Obecné tvrzení, že úplná a přehledná projektová dokumentace je předpokladem k ochraně práv a zájmů účastníků, nepostačí. Takovýto obecný argument by dle soudu bylo možné použít v naprosté většině námitek.
290. K chybějícím hydrometeorologickým a hydrologickým údajům soud dodává, že z logiky věci, jakož i z přílohy č. 8 vyhlášky č. 146/2008 Sb., na níž se žalobce odvolává, je zřejmé, že některé požadavky a kategorie informací se uplatní pouze u té kategorie staveb, u níž jsou relevantní (k tomu z uvedené přílohy: „Závazné je členění projektové dokumentace a označení jejich částí. Obsah jednotlivých částí a dokumentů se použije přiměřeně s ohledem na kategorii a třídu pozemní komunikace, druh a dopravní význam stavby (objektu), její umístění, stavebně technické provedení, účel využití, vliv na životní prostředí a dobu životnosti stavby.“). Z projektové dokumentace je přitom zřejmé, že některé z informací požadovaných v kapitole 3 písm. g) Průvodní zprávy (plavební podmínky, inundace) nejsou u stavby relevantní. Pokud se týká ostatních údajů, jsou tyto řešeny (souhlasnými) stanovisky vodoprávního úřadu v souladu s § 17 vodního zákona. Skutečnost, že nejsou obsaženy v Průvodní zprávě, nezakládá nezákonnost napadených rozhodnutí, neboť v projektové dokumentaci tyto údaje obsaženy jsou.
291. K namítané nepřezkoumatelnosti soud uvádí, jako uvedl již výše. Skutečnost, že žalobci není zcela jasný smysl slov žalovaného, nezakládá nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Je pravdou, že v tomto bodě žalovaný mohl a měl svou argumentaci (viz str. 50 žalobou napadeného rozhodnutí) podrobněji vysvětlit, avšak dle soudu i z použité formulace lze pochopit, co měl žalovaný na mysli. Pokud se týká žalobního argumentu, dle nějž ministerstvo porušilo svou povinnost dle § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, soud uvádí, že takové porušení neshledal. To, že ministerstvo ohodnotilo projektovou dokumentaci jako úplnou, přehlednou a obsahující v odpovídající míře řešení obecných požadavků na výstavbu, zatímco žalobce ji za takovou nepovažuje, znamená pouze dva odlišné názory na věc, nikoli porušení povinnosti ministerstvem.
292. Další námitky se týkaly použití neplatných technických norem. K těm soud obecně odkazuje na body 217 a 218 odůvodnění a dále uvádí, že skutečnost, že byly v Technických zprávách některých stavebních objektů použity technické normy, které nebyly obsaženy v příloze č. 1 Vyhlášky, sama o sobě neznamená, že byla projektová dokumentace navržena podle nesprávných technických norem. Navíc např. technická norma ČSN 72 1002, kterou žalobce uvádí jako příklad neplatné technické normy, je dosud v této příloze Vyhlášky uvedena, přestože dle dostupných informací již není platná. Vzhledem k vývoji času, výzkumu a různých technologií je logické, že se technické normy dále vyvíjejí a původní jsou rušeny a nahrazovány jinými, případně se přechází na normy evropské (tzv. ČSN EN). Soudu je z jeho činnosti známo, že z přehledu technických norem vyplývá, která nová norma rušenou nahrazuje, příp. na kterou evropskou normu se od rušené přechází. Požadavek, aby v projektové dokumentaci byly upravovány názvy nových technických norem, nahrazujících technické normy v ní původně obsažené, by přinášel zcela nadbytečnou administrativní zátěž, která je vzhledem k výše uvedenému neúčelná. Taktéž žalobcův argument, že stavebník je dle podmínky č. 1 stavebního povolení povinen stavbu realizovat dle projektové dokumentace, která se odvíjí od použité technické normy, je lichý. Vzhledem k délce stavebního řízení (přes 10 let) je zřejmé, že za tuto dobu došlo ke změně některých technických norem, z nichž projektová dokumentace vycházela. Pokud by pak byl žalobcův výklad správný, musela by se stavba řídit již neplatnými, tudíž i zastaralými, technickými normami. Takový postup přitom nelze považovat za správný, efektivní ani souladný s nejnovějším stavem poznání. K odkazu na § 16 a § 21 Vyhlášky soud uvádí, že ani některé ze závazných technických norem uvedených ve Vyhlášce nejsou v současné době platné (např. hned první norma uvedená ve Vyhlášce ČSN 36 5601 byla nahrazena normou ČSN EN 50556, která byla nahrazena současně platnou normou ČSN EN 50556 ED. 2, jak soud zjistil z informací dostupných na internetovém vyhledávači www.google.com). Tato skutečnost pouze potvrzuje, že technické normy se v průběhu času mění a není možné požadovat, aby stavba probíhala dle již neplatných technických norem. To však neznamená, že je nutné projektovou dokumentaci aktualizovat pokaždé, když je nějaká z technických norem, na něž dokumentace odkazuje, nahrazena jinou, a to za situace, kdy je zjistitelné, kterou novou technickou normou byla původní technická norma nahrazena. Závěrem soud uvádí, že také v tomto bodě žalobce nevymezil jím chráněný zájem, do něhož bylo/mohlo být zasaženo. Dle § 114 stavebního zákona platí, že účastník řízení může uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, pokud je jí přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle zvláštního právního předpisu, může ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží. Obecné tvrzení, že projektování dálnic podle neplatných technických norem může zasahovat do zájmů na ochraně životního prostředí a veřejného zdraví např. tím, že stavba nebude bezpečná k životnímu prostředí, nepostačí. Takovýto obecný argument by dle soudu bylo možné použít v naprosté většině námitek.
293. Soud dále dodává, že neshledal nepřezkoumatelnou úvahu žalovaného, že je v přehledu ČSN vždy uvedeno, která norma nahrazuje zrušenou normu. Žalobce nepřezkoumatelnost úvahy spatřoval v tom, že dle něj nebylo jasné, o jaký přehled ČSN se jedná. Soud zaprvé odkazuje na výše uvedené vysvětlení, kdy je založena nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, za druhé uvádí, že z předmětné úvahy je zřejmé, co se přehledem ČSN myslí.
294. Soud shledal nedůvodným také žalobní bod týkající se údajných nedostatků koordinační situace a vypořádání námitek ohledně nich správními orgány. Soud zaprvé nevešel na argumenty ohledně nedostatečného rozlišení výkresu. Je sice skutečností, že v příloze č. 8 vyhlášky č. 146/2008 Sb. je uvedeno, že projektová dokumentace má mít část B. Souhrnné řešení stavby, v níž by měla být mj. obsažena situace stavby (koordinační), k níž tato příloha uvádí mj.: „Volba měřítka závisí na složitosti stavby, použije se obvykle měřítko 1:2000, 1:1000 nebo 1:500.“ Výkres situace stavby (koordinační), jenž je součástí projektové dokumentace, však má měřítko 1:10 000. Z citovaného textu však jakkoli nevyplývá, že by měřítko 1:10 000 snad bylo nedostatečné, pouze z něj vyplývá, že se obvykle použije měřítko citlivější. Soud k tomu navíc opakuje, že v úvodu uvedené přílohy vyhlášky č. 146/2008 Sb. je uvedeno, že: „Závazné je členění projektové dokumentace a označení jejich částí. Obsah jednotlivých částí a dokumentů se použije přiměřeně s ohledem na kategorii a třídu pozemní komunikace, druh a dopravní význam stavby (objektu), její umístění, stavebně technické provedení, účel využití, vliv na životní prostředí a dobu životnosti stavby.“ Není tedy v rozporu s vyhláškou č. 146/2008 Sb., když bylo u tohoto výkresu použito měřítko 1:10 000. Soud navíc ze správního spisu ověřil, že řešení jednotlivých stavebních objektů v citlivějším měřítku je zřejmé z podrobných výkresů projektové dokumentace (tyto výkresy jsou obsaženy v části C projektové dokumentace). Skutečnost, že výkres situace stavby (koordinační) není v projektové dokumentaci v podrobnějším měřítku, než 1:10 000 nezakládá nezákonnost žádného z napadených rozhodnutí. Pokud se týká žalobcovy námitky, že ze strany správních orgánů nebyl zjištěn stav věci, o němž nebylo důvodných pochybností, soud poznamenává, že žalovaný zjistil, že projektová dokumentace obsahuje potřebné detaily (viz str. 51 žalobou napadeného rozhodnutí) a soud s tímto názorem souhlasí. Není tedy pravdou, že by nebyl zjištěn stav bez důvodných pochybností.
295. Za druhé nelze souhlasit ani s argumenty ohledně zpracování výkresu situace stavby (koordinační) na podkladu katastrální mapy s vyznačením hranic a parcelních čísel pozemků. Je sice skutečností, že tento výkres uvedené detaily neobsahuje, obsahuje je však část G projektové dokumentace (konkrétně soubor dokumentů s názvem Záborový elaborát). Soud podotýká, že absence těchto informací ve výkresu v části B projektové dokumentace nezakládá nezákonnost napadených rozhodnutí, jsou-li tyto informace obsaženy na jiných místech projektové dokumentace. Je sice pravdou, že by uvedené údaje měla koordinační situace obsahovat, lze ale přisvědčit žalovanému, že vzhledem k rozsáhlosti stavby by jejich uvedení koordinační výkres výrazně znepřehlednilo. Naopak v části G jsou uvedené údaje velmi podrobně a přehledně uvedeny. Soud proto opakuje, že jejich absence v koordinační situaci není natolik závažnou vadou, aby měla vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Soud dále dodává, že není pravdou, že by ve správním spisu nebylo možné část G, na níž odkazuje prvostupňové i žalobou napadené rozhodnutí, dohledat. Část G je uložena v celé jedné krabici spisového materiálu, která navíc obsahuje podrobný spisový přehled, v němž jsou jednotlivé dokumenty tvořící část G uvedeny v pořadí, v jakém jsou do této krabice uloženy. Pokud se týká námitky nepřezkoumatelnosti, týkající se tvrzení žalovaného o členění příloh, soud ji neshledal důvodnou. Jak již bylo výše uvedeno, nepřezkoumatelnost nezakládá pouze to, že z dílčího textu odůvodnění není zcela a bezpochyby zřejmé, co jím bylo myšleno.
296. Stejně tak soud neshledal žalobou napadená rozhodnutí nezákonnými pro absenci legendy a ochranných pásem v uvedeném výkresu. Požadovaná legenda je součástí výkresů v části C projektové dokumentace (jak ostatně upozornilo již ministerstvo na str. 257 stavebního povolení), ve stejné části jsou obsaženy také výkresy se zakreslením ochranných pásem. Soud pouze opakuje, že absence těchto informací v koordinační situaci nezakládá nezákonnost napadených rozhodnutí, jsou-li tyto informace obsaženy na jiných místech projektové dokumentace. Žalobce nijak nevysvětlil svůj další argument, že není spolehlivě zřejmé, že jsou legendy z části C relevantní i pro výkres koordinační situace. Dle názoru soudu tato relevance vyplývá přímo z toho, že se projektová dokumentace vztahuje k jedné stavbě, pouze se skládá z různých částí, není proto důvod pochybovat o tom, že je legenda totožná pro všechny výkresy, které ji tvoří.
297. Pokud se týká obvodu stanoviště, soud dává za pravdu žalovanému, že tento je vyznačen na situaci v části E projektové dokumentace. Skutečnost, že jej legenda výslovně nezmiňuje, na situaci nic nemění, neboť jej lze zcela zřetelně z výkresu v části E vyčíst. Jak již bylo uvedeno výše, absence tohoto údaje v části B, situace stavby (koordinační) nezakládá nezákonnost rozhodnutí.
298. Konečně soud souhlasí s ministerstvem, že vegetační úpravy jsou změnou nestavebního charakteru, kterou dle běžné praxe koordinační situace v projektové dokumentaci neobsahuje, oplocení se zakresleno a další objekty jsou podrobně rozpracovány v části C projektové dokumentace, a to včetně parametrů protihlukových staveb. Stavební objekty C 157 a C 211, stejně jako některé další objekty, nebyly předmětem stavebního řízení, proto o nich nebylo stavebním povolením rozhodnuto (objekty, o nichž bylo stavebním povolením rozhodnuto, v něm jsou vyjmenovány). Skutečnost, že v územním rozhodnutí byly umístěny i jiné stavební objekty, než byly povoleny stavebním povolením, nezakládá nezákonnost stavebního povolení. Pouze to znamená, že o nich případně bude vedeno jiné povolovací řízení, jak již bylo vysvětleno.
299. Soud tedy uzavírá, že ač lze v projektové dokumentaci shledal určité výše popsané nedostatky, s ohledem na rozsáhlost stavby a skutečnost, že projektová dokumentace veškeré údaje obsahuje, jen zčásti na jiných než vyhláškou stanovených místech, tyto nedostatky nezakládají nezákonnost napadených rozhodnutí.
300. Závěrem soud uvádí, jako již učinil u několika předchozích žalobních bodů, že žalobce dostatečně nevymezil jím chráněný zájem, do něhož bylo/mohlo být zasaženo. Obecné tvrzení, že jako účastník řízení má právo vznášet námitky k projektové dokumentaci, nepostačí.
301. Ohledně absence propustků jako samostatných stavebních objektů soud souhlasí s žalobcem, že propustky jsou důležité, a to nejen pro bezpečnou migraci živočichů. Skutečnost, že tyto propustky nejsou v projektové dokumentaci vedeny jako samostatné stavební objekty, však neznamená, že propustky nejsou v projektové dokumentaci vůbec zpracovány. Projektová dokumentace jejich zpracování obsahuje (viz např. projektová dokumentace k stavebním objektům SO 101.1, SO 101.2, SO 102), byť nikoli jako samostatných stavebních objektů, tudíž je dostatečně zajištěno jejich umístění v rámci stavby. Jak již bylo soudem uvedeno mnohokrát výše, to, že projektová dokumentace obsahuje některé informace na jiných místech, než kde je předpokládá vyhláška č. 146/2008 Sb., nezakládá její vady, a tudíž ani nezákonnost napadených rozhodnutí. Ohledně propustků dále soud odkazuje na vypořádání žalobních bodů týkajících se migračních objektů uvedené výše.
302. Uvedené žalobní body tedy soud shledal nedůvodnými.
303. K námitkám ohledně nemožnosti podat námitky k upravené projektové dokumentaci a vad oplocení stavby (dvacátý čtvrtý a dvacátý pátý žalobní bod).
304. Soud předně dává za pravdu žalobci, že pokud se jednalo o doplnění projektové dokumentace, mělo ministerstvo postupovat v souladu s § 112 odst. 2 stavebního zákona a určit účastníkům řízení a dotčeným orgánům lhůtu ne kratší než 10 dnů k uplatnění námitek a závazných stanovisek. Jak je uvedeno v žalobcem citovaném rozsudku NSS ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 36/2010-127: „Jestliže je při ústním jednání uplatněna námitka, na kterou stavebník reaguje změnou podkladové dokumentace, jako tomu bylo v dané věci, pak je povinností stavebního úřadu dát dle povahy změny nejméně účastníkům, jichž se tato dodatečná úprava povolované stavby týká, možnost na takovou změnu opět reagovat a vyjádřit k ní své stanovisko. Účastníci se před ústním jednáním seznamují s projektovou dokumentací a navrhovanou podobou stavby v určité podobě, zákon jim dává právo uplatnit proti ní své námitky. Pokud se tato podoba změní, pak je z logiky věci nutno jim toto právo zachovat, tj. dát jim možnost se seznámit se změněnou podobou stavby a uplatnit i proti ní své námitky (zvýraznění doplněno zdejším soudem).“ S tímto názorem NSS se zdejší soud zcela ztotožňuje a dodává, že ač NSS v rozsudku nezmínil konkrétní délku lhůty k uplatnění námitek, musí být taková lhůta znovu minimálně desetidenní tak, aby bylo zcela zachováno právo účastníka dle § 112 odst. 2 stavebního zákona. Není zde důvod, aby po doplnění projektové dokumentace byla lhůta k podání námitek k této doplněné projektové dokumentaci kratší, než k původní projektové dokumentaci. Ministerstvo tedy pochybilo, když po doplnění projektové dokumentace postupovalo podle § 36 správního řádu a nestanovilo lhůtu v souladu s § 112 odst. 2 stavebního zákona.
305. Pro posouzení projednávané věci je však rozhodné, zda mělo uvedené pochybení ministerstva vliv na zákonnost napadených rozhodnutí a zda jím bylo zasaženo do žalobcova práva uplatnit námitky proti doplněné projektové dokumentaci. Soud je po prostudování spisového materiálu přesvědčen, že k takovému zásahu do žalobcových práv nedošlo, tudíž pochybení nezakládá nezákonnost napadených rozhodnutí. Je tomu tak z následujících důvodů. Za prvé byla veřejná vyhláška ze dne 21. 10. 2020, č. j. 269/2017-910-IPK/63, jíž ministerstvo podle § 36 odst. 3 správního řádu oznámilo doplnění podkladů stavebníkem a určilo 5 denní lhůtu k vyjádření k těmto podkladům, doručena žalobci dva měsíce před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Za druhé žalobce dne 10. 11. 2020 uplatnil další námitky, strukturované do 9 bodů (jak žalobce sám uvádí i na str. 3 žaloby), je tedy zřejmé, že se po doplnění podkladů s těmito seznámil a nebyla mu odepřena možnost podat námitky, neboť námitky podal. Soud pro úplnost dodává, že se těmito námitkami ministerstvo v prvostupňovém rozhodnutí zabývalo (viz str. 282 až 285 prvostupňového rozhodnutí). Je tedy zřejmé, že žalobcovo právo na podání námitek nebylo výše uvedeným chybným postupem ministerstva dotčeno.
306. Ohledně námitek žalobců Vizovické Vrchy, Spolek pro ekologii Kostelec a I. L., týkajících se nedodržení postupu dle § 36 odst. 2 a § 39 odst. 2 správního řádu soud uvádí, že ani zde neshledal pochybení správních orgánů. K tomu uvádí, že je sice skutečností, že správní orgán je povinen poskytnout účastníkům informace o řízení, neznamená to však, že jim musí poskytovat podklady ze správního spisu, o což žalobci dle vlastních tvrzení obsažených v žalobě žádali dne 9. 11. 2020. Ministerstvo žalobce vyzvalo, aby se seznámil s těmito podklady, pokud tak z určitých důvodů uvedení žalobci neučinili, ač tak učinit mohli, nelze takové jednání klást k tíži ministerstva. Je skutečností, že ministerstvo mělo o žádosti o prodloužení lhůty rozhodnout, pokud tak neučinilo, nelze v tom však spatřovat nezákonnost napadených rozhodnutí, neboť žalobce měl, jak je uvedeno výše, na vyjádření k doplněným podkladům nikoli 5 dnů, nýbrž dva měsíce do vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Soud dále podotýká, že vzhledem k totožné textaci žalob i námitek a rozkladových námitek všech žalobců (včetně žalobce Egeria) lze důvodně předpokládat, že výše uvedení žalobci mohli a pravděpodobně získali informace o doplněných podkladech od žalobce Egeria.
307. K vadám oplocení stavby soud dále doplňuje, že neshledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost spočívající v odkazu na vypořádání námitky k 5 bodu rozkladu. Jak již soud výše vícekrát uvedl, nesrozumitelnost odůvodnění rozhodnutí spočívající v nejasném vyjádření žalovaného nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalovaný se s rozkladovými námitkami vypořádal i podrobně (viz str. 42 žalobou napadeného rozhodnutí), nejen tímto ne zcela zřejmým odkazem.
308. K samotné podstatě žalobcovy argumentace v tomto žalobním bodu soud uvádí, že z žaloby není jasné, proč by dle žalobce mělo oplocení mařit rozhodnutí o výjimce ze dne 24. 5. 2016, č. j. KUZL 63861/2015. Dle soudu oplocení stavby ve formě pletiva (viz technická zpráva k SO 731 Oplocení) neznemožní křečkovi polnímu využívat k přechodu dálnice propustky vedoucí pod dálnicí, neboť oplocení lze jistě obejít v místě, kde končí, začíná, či je přerušeno. Pokud se týká žalobcova odkazu na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, č. j. 31 A 72/2019-203, soud uvádí, že úkolem ministerstva ve stavebním řízení nebylo kontrolovat obsah rozhodnutí o výjimce. Rozhodnutí o udělení výjimky jsou pouze podkladem stavebního povolení, ministerstvo z nich vychází, není však povinno ani oprávněno posuzovat jejich obsah. Konečně pokud se týká žalobcovy námitky, že žalovaný výslovně nereagoval na některé jeho rozkladové argumenty, i když se jimi měl zabývat z úřední povinnosti dle § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona soud uvádí následující. Správní orgán není povinen v rozhodnutí o rozkladu vypořádat veškeré jednotlivé argumenty odvolatele, postačí, pokud je z pokud proti nim v odůvodnění rozhodnutí postaví argumentaci, v jejíž konkurenci námitky odvolatele neobstojí. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí několikrát uvedl, že projektová dokumentace je dle jeho názoru úplná, přehledná a splňuje tedy požadavky § 111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tento názor také odůvodnil. Proto má soud za to, že žalovaný neporušil svou povinnost, když se podrobně nezabýval některými z dílčích rozkladových námitek žalobce.
309. K námitkám týkajícím se výsadby dřevin (dvacátý osmý žalobní bod).
310. Soud na tyto námitky nevešel. Za prvé, jak již soud výše vysvětlil, není pravdou, že by ministerstvo akceptovalo neúplnou projektovou dokumentaci, ministerstvo totiž projektovou dokumentaci ověřilo a shledalo jí za úplnou. Skutečnost, že žalobce má na její úplnost jiný názor, neznamená sama o sobě pochybení ministerstva. Stavební povolení obsahuje jak podmínku, že má být stavba provedena dle projektové dokumentace, tak i podmínky týkající se provedení výsadby podle požadavků souhlasu Městského úřadu Kroměříž ze dne 4. 12. 2014, č. j. MeUKM/074754/2014/0464/13 (viz podmínka č. 39 na str. 12 stavebního povolení). Obě tyto podmínky mají stejnou váhu a obě jsou pro stavebníka závazné. Pokud tedy není výsadba dřevin zahrnutá v projektové dokumentaci, stejně je stavebník povinen ji provést podle podmínek obsažených ve stavebním povolení. Ministerstvo zavázalo stavebníka podmínky výsadby splnit, což nelze interpretovat jako jeho dobrou víru v budoucí snahu stavebníka. Uložilo totiž stavebníkovi povinnost splnit podmínku, nesplnění této povinnosti by pro stavebníka mělo negativní následky. Není tedy pravdou, že by správní orgány nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že by nedostatečně chránily veřejný zájem reprezentovaný uvedeným závazným stanoviskem. Naopak tento zájem chránily zanesením podmínek z něj vyplývajících do stavebního povolení, které je pro stavebníka závazné. Ostatně to soud již vysvětlil také při vypořádání některých předchozích žalobních bodů (zejména žalobních bodů čtrnáctého, patnáctého a šestnáctého).
311. K námitkám, v nichž žalobce brojil proti vypořádání rozkladových námitek proti podkladům vodoprávního úřadu Magistrátu města Zlína a závazného stanoviska EIA, a zároveň žádal jejich přezkoumání soudem (dvacátý devátý a třicátý první žalobní bod).
312. K nepřezkoumatelnosti sdělení Magistrátu města Zlína ze dne 24. 3. 2017 a sdělení Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 16. 8. 2021 soud uvádí následující. Předně soud uvádí, že není oprávněn tato sdělení přezkoumávat podle § 75 odst. 2 s. ř. s., neboť se nejedná o závazné podklady žalobou napadeného, ani prvostupňového, rozhodnutí. Ani jeden z přípisů totiž nemá charakter závazného stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu.
313. Podle § 149 odst. 1, 3, a 4 správního řádu v rozhodném znění platí, že závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány. Jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne. Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.
314. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, závazné stanovisko je úkonem správního orgánu, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení ve smyslu § 67 správního řádu, jeho obsah je ovšem závazný pro výrokovou část rozhodnutí. Je tedy jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí, u kterého neplatí zásada volného hodnocení důkazů podle § 50 odst. 4 správního řádu. Správní orgán je posouzením otázky dotčeného orgánu vyjádřeným v závazném stanovisku vázán, jak vyplývá zejména z odst. 3 správního řádu. Ohledně závazného stanoviska dotčeného orgánu podle § 149 správního řádu platí, že závazné stanovisko by se mělo z hlediska formálních náležitostí a jeho obsahu, zejména co do požadavku jasnosti, určitosti a přezkoumatelnosti, blížit správním rozhodnutím (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009-150). Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, pak je správní orgán, který je závazným stanoviskem vázán, povinen předložit toto závazné stanovisko nadřízenému správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska, aby jej potvrdil nebo změnil. Úkon, kterým nadřízený orgán dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení potvrdí nebo změní závazné stanovisko dotčeného orgánu, je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 As 241/2014-30).