116. Žalobkyně dále namítala, že výrok I. prvostupňového rozhodnutí je neurčitý, jelikož z něj nevyplývá, které konkrétní návštěvní a reklamační řády zrušuje, neboť z něj není zřejmé, zda mají být zrušeny návštěvní a reklamační řády schválené jen základním povolením, nebo i návštěvní a reklamační řády schválené dalšími rozhodnutími, která základní povolení doplňovala.
117. Žalobkyně ve své námitce neoznačila žádná konkrétní rozhodnutí, jimiž žalovaný základní povolení doplňoval a jimiž rovněž schvaloval návštěvní a reklamační řády. Soud se proto může k takto obecně formulované námitce žalobkyně vyjádřit opět pouze v obecné rovině. Soudu, stejně jako žalobkyni, je známo, že žalovaný ve své správní praxi postupoval tak, že udělené povolení, jímž bylo příslušnému provozovateli povoleno provozování loterií a jiných podobných her prostřednictvím určitého centrálního loterního systému, na žádost tohoto provozovatele doplňoval dalšími rozhodnutími, jimž povoloval tomuto provozovateli provozování interaktivních videoloterních terminálů připojených k tomuto centrálnímu loternímu systému na konkrétních adresách. V těchto dalších rozhodnutích také případně stanovoval podmínky, za nichž lze loterie a jiné podobné hry provozovat. V pojetí žalovaného se tedy nejednalo o samostatná rozhodnutí, ale o rozhodnutí, jimiž doplňoval (měnil) původní rozhodnutí.
118. Původní rozhodnutí, které dalšími rozhodnutími doplňoval, v těchto doplňujících rozhodnutí žalovaný označoval jako rozhodnutí ve znění pozdějších rozhodnutí (v projednávaném případě, jak vyplývá z výroku I. prvostupňového rozhodnutí „rozhodnutí č. j. 901/102973/2006 ze dne 18. 4. 2007, ve znění pozdějších rozhodnutí“). Změnil-li tedy žalovaný výrokem I. prvostupňového rozhodnutí základní rozhodnutí tak, že „ruší schválené návštěvní a reklamační řády“, je podle názoru soudu nepochybné, že žalovaný tímto výrokem zrušil veškeré návštěvní a reklamační řády, které kdy schválil, ať již přímo základním rozhodnutím nebo doplňkovými rozhodnutími, jimiž základní rozhodnutí doplňoval. To, že výrokem I. prvostupňového rozhodnutí žalovaný sledoval zrušení všech návštěvních a reklamačních řádů vyplývá i z jeho odůvodnění. Na str. 8 prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že „ministerstvo přistoupilo ke zrušení návštěvních a reklamačních řádů vztahujících se k předmětnému povolení.“ Je tedy zřejmé, že žalovaný měl úmyslu zrušit nejen návštěvní a provozní řády schválené přímo základním povolením, ale i řády, které se k tomuto povolení vztahovaly, za které lze nepochybně považovat i návštěvní a reklamační řády schválené dalšími navazujícími rozhodnutími, kterými základní povolení doplňoval.
119. Tato žalobní námitka není důvodná.
120. Žalobkyně dále namítala nicotnost výroku II prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyni bylo tímto výrokem mimo jiné uloženo zaslat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven, a to nejpozději 1 před zahájením provozování loterie a jiné podobné hry. Prvostupňové rozhodnutí nabylo účinnosti dne 21. 3. 2016, kdy bylo doručeno napadené rozhodnutí žalobkyni. Den doručení nemohla žalobkyně ovlivnit ani předpokládat. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí přitom okamžitě byly zrušeny všechny schválené návštěvní řády, avšak podle výroku II. prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyně povinna zaslat orgánům státního dozoru nový návštěvní řád alespoň jeden den před zrušením návštěvních řádů současných, tedy 20. 3. 2016. Dne 20. 3. 2016 však žalobkyně nevěděla ani nemohla vědět, že následující den jí bude doručeno napadené rozhodnutí, kterým bude její rozklad zamítnut a prvostupňové rozhodnutí nabyde právní moci. Takovou povinnost žalobkyně nemohla splnit a je fakticky neuskutečnitelná.
121. Podle § 77 odst. 1 správního řádu nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.
122. Soud, jak již uvedl výše, je toho názoru, že výrokem I. prvostupňového rozhodnutí byly zrušeny veškeré návštěvní řády, ať již schválené základním povolením nebo doplňkovými povoleními. Výrok I. prvostupňového rozhodnutí neobsahuje žádnou lhůtu, ke zrušení návštěvních řádů tak došlo okamžitě, nabytím právní moci tohoto rozhodnutí, tedy doručením napadeného rozhodnutí žalobkyni (§ 73, § 74, § 85 odst. 1 a § 91 odst. 1 správního řádu). Soud se proto ztotožňuje s názorem žalobkyně, že okamžikem doručení napadeného rozhodnutí, tedy dne 21. 3. 2016, byly zrušeny všechny návštěvní řády, které žalovaný v souvislosti se základním povolením žalobkyni schválil. Tuto informaci se žalobkyně dozvěděla nejpozději okamžikem doručení napadeného rozhodnutí.
123. Výrokem II. napadeného rozhodnutí pak bylo rovněž bez stanovení jakékoliv lhůty základní povolení mimo jiné doplněno tak, že „ode dne zahájení provozování je provozovatel povinen provozovat IVT po celou dobu vymezenou v návštěvních řádech uvedených provozoven“ a „provozovatel je povinen zaslat orgánům státního dozoru příslušným dle § 46 odst. 1 písm. c) zákona […] návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven, a to nejpozději 1 den před zahájení provozování loterie nebo jiné podobné hry.“ O uvedené povinnosti tak bylo základní povolení doplněno také okamžikem doručení napadeného rozhodnutí, tedy dne 21. 3. 2016. Z právě citované části výroku II. prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobkyni nebyla tímto výrokem uložena povinnost zaslat žalovanému nové návštěvní řády s uvedením provozní doby 1 den před zrušením dosavadních návštěvních řádů, tedy 20. 3. 2016, ale 1 den před tím, než zahájí provozování loterie nebo jiné podobné hry.
124. Jelikož okamžikem doručení napadeného rozhodnutí byly zrušeny veškeré schválené návštěvní řády a tyto návštěvní řády tak de facto přestaly existovat, nemohla žalobkyně, až do té doby, než vytvořila návštěvní řády nové, od tohoto okamžiku porušit výrokem II. prvostupňového rozhodnutí stanovenou povinnost provozovat interaktivní videoloterní terminály po celou dobu vymezenou v návštěvních řádech jednotlivých provozoven. Žalobkyni tedy po doručení napadeného rozhodnutí nic nebránilo v tom, aby dotčené provozovny, resp. v nich provozované loterie a jiné podobné hry dne 21. 3. 2016 uzavřela, následně vyhotovila nové návštěvní řády, které by splňovaly podmínky stanovené v základním rozhodnutí ve znění prvostupňového rozhodnutí, tyto nové návštěvní řády zaslala žalovanému a teprve následující den poté, co tak učinila, opět v souladu s těmito novými návštěvními řády provoz loterií a jiných podobných her zahájila.
125. Je tedy zřejmé, že tuto povinnost, která byla žalobkyni uložena výrokem II. prvostupňového rozhodnutí, nelze považovat za nesplnitelnou a fakticky neuskutečnitelnou ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu a nicotnost tohoto výroku prvostupňového rozhodnutí nezpůsobuje.
126. Tato žalobní námitka rovněž není důvodná.
127. Žalobkyně dále namítala, že jí byla výrokem II. prvostupňového rozhodnutí uložena povinnost v případě změny provozní doby tuto změnu ohlásit orgánu státního dozoru nejpozději 1 den před její předpokládanou účinností a povinnost provozní dobu udržovat v souladu s obecně závaznými vyhláškami. V případě, že bude vydána nová obecně závazná vyhláška upravující provozní dobu interaktivních videoloterních terminálů přijata bez legisvakanční lhůty, je pro žalobkyni tato povinnost nesplnitelná a fakticky neuskutečnitelná.
128. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí bylo základní povolení mimo jiné doplněno tak, že „v případě, že obec, na jejímž území jsou IVT umístěna, upravuje v souladu s § 50 odst. 4 zákona nebo § 10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o bocích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, obecně závaznou vyhláškou časové určení pro provozování loterií a jiných podobných her, je provozovatel povinen provozní dobu IVT uvést do souladu s tímto časovým určením“ a „v případě změny provozní doby je provozovatel povinen ohlásit tuto změnu orgánu státního dozoru nejpozději 1 den před její předpokládanou účinností.“
129. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyni byla základním povolením ve znění prvostupňového rozhodnutí mimo jiné uložena povinnost provozovat interaktivní videoloterní terminály na území těch obcí, které upravovaly prostřednictvím obecně závazných vyhlášek dobu, provozování loterií a jiných podobných her, pouze v této době a pokud by tato provozní doba interaktivních videoloterních terminálů provozovaných žalobkyní byla s úpravou stanovenou v obecně závazné vyhlášce v rozporu, tento rozpor odstranit a provozní dobu upravit. U této povinnosti není stanovena žádná lhůta pro její splnění, žalobkyně tedy měla povinnost uvést provozní dobu do souladu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou ihned poté, co by nabyla účinnosti. Zároveň byla žalobkyni uložena povinnost změnu provozní doby ohlásit orgánům státního dozoru nejpozději 1 den před její předpokládanou účinností.
130. Žalobkyně tak má pravdu, že v případě, že by jí vznikla povinnost uvést provozní dobu do souladu s obecně závaznou vyhláškou, která by nabyla účinnosti dnem zveřejnění na úřední desce (§ 12 odst. 1 a 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) ve znění účinném do 31. 12. 2021), žalobkyně by povinnost ohlásit změnu provozní doby nejpozději 1 den před její předpokládanou účinností nemohla splnit. O tom, že je provozní doba interaktivních videoloterních terminálů v rozporu s takovou obecně závaznou vyhláškou, by se žalobkyně dozvěděla až v den jejího zveřejnění na úřední desce příslušné obce a provozní dobu, resp. příslušný návštěvní řád, v němž je povinna jí uvádět, by tak mohla upravit až právě v tento den.
131. Žalobkyně sice tento žalobní bod formulovala pouze obecně a nepoukázala na žádnou konkrétní obecně závaznou vyhlášku upravující dobu provozu loterií a jiných podobných, která po právní moci napadeného rozhodnutí, nabyla účinnosti dnem zveřejnění na úřední desce ani na žádný konkrétní návštěvní řád, který byl by s takovou obecně závaznou vyhláškou v rozporu, avšak nelze samozřejmě vyloučit, že taková situace může po právní moci napadeného rozhodnutí nastat.
132. Jak již bylo uvedeno, základním provolením ve znění prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyni také uložena povinnost provozovat interaktivní videoloterní terminály po celou dobu vymezenou v návštěvních řádech uvedených provozoven. Tuto povinnost však nelze vykládat tak, že by žalobkyně byla povinna provozovat interaktivní videoloterní terminály na území jednotlivých obcí po celou dobu, kdy jí to příslušná obecní regulace umožňuje (tedy např. v případě, že provozní doba není na území určité obce upravena po dobu 7 dní v týdnu a 24 hodin denně). Tato doba, jak vyplývá znění výroku II. prvostupňového rozhodnutí, byla dobou nejvýše přípustnou, která nesmí být překročena a žalobkyni tak nic nebránilo v tom, aby interaktivní videoloterní terminály provozovala případně i po dobu kratší.
133. Žalobkyně tudíž mohla provozní dobu, kterou byla s účinností ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí povinna vymezit v návštěvních řádech, v těchto návštěvních řádech vymezit například tak, že tato provozní doba platí do okamžiku nabytí obecně závazné vyhlášky, která na území konkrétní obce stanoví provozní dobu pro provozování interaktivních videoloterních terminálů odlišně od provozní doby v návštěvním řádu aktuálně uvedené s tím, že v případě, že taková obecně závazná vyhláška nabude účinnosti dnem vyhlášení, bude provoz videoloterních terminálů dnem vyhlášení této obecně závazné vyhlášky v dotčených provozovnách ukončen a znovu zahájen až první den následující po jejím vyhlášení, kdy bude možno interaktivní videoloterní terminály na území příslušné obce po nabytí účinnosti takové obecně závazné vyhlášky provozovat.
134. V takovém případě by žalobkyně byla oprávněna provoz interaktivních videoloterních terminálů v den vyhlášení příslušné obecně závazné vyhlášky v souladu s provozní dobou stanovenou v návštěvním řádu ukončit. V den ukončení provozu by také mohla žalobkyně zpracovat nový návštěvní řád účinný ode dne následujícího, který by již reflektovala změny provozní doby tak, aby byly v souladu s aktuálně účinnou obecně závaznou vyhláškou a tuto změnu ohlásit příslušným orgánům dozoru. V takovém případě by žalobkyně ode dne následujícího, pokud by to aktuálně účinná obecně závazná vyhláška umožňovala, mohlo opět provoz interaktivních videoloterních terminálů zahájit, a to aniž by porušila svou povinnost ohlásit změnu provozní doby 1 den před nabytím její účinnosti.
135. Je tedy zřejmé, že také tuto povinnost, která byla žalobkyni uložena výrokem II. napadeného rozhodnutí, nelze považovat za nesplnitelnou a fakticky neuskutečnitelnou ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu a nicotnost tohoto výroku napadeného rozhodnutí nezpůsobuje.
136. Ani tato žalobní námitka není důvodná.
137. Žalobkyně dále namítala, že výrok II. prvostupňového rozhodnutí je neurčitý a vnesl do základního povolení úpravu notifikací návštěvních řádů úpravu kolidující s úpravou obsaženou v doplňkových povoleních vydaných od roku 2012. Prvostupňové stanovuje povinnost notifikovat návštěvní řád v případě zahájení provozu nejpozději 1 den před zahájením provozování a doplňková povolení stanovují tuto povinnost nejpozději v den zahájení provozování. V případě změny provozní doby stanovuje prvostupňové rozhodnutí povinnost notifikovat návštěvní řád nejpozději 1 den před její předpokládanou účinností a doplňková povolení stanovují tuto povinnost nejpozději 2 dny před její předpokládanou účinností.
138. Podle § 68 odst. 2 správního řádu ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.
139. Výroková část prvostupňového rozhodnutí obsahuje v souladu s požadavky uvedenými v § 68 odst. 2 správního řádu řešení otázky, která je předmětem řízení (změna rozhodnutí č. j. 901/102973/2006 ve znění pozdějších rozhodnutí), právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno (§ 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích, čl. II bod 1 věta třetí zákona č. 300/2011 Sb.) i označení účastníků (žalobkyně) včetně její identifikace (sídlo). Výrok II. prvostupňového rozhodnutí obsahuje zcela srozumitelné uvozující část, z níž je zřejmé, že se tímto výrokem doplňuje základní povolení o další ustanovení uvedená ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí. Těmito dalšími ustanoveními, jak již bylo uvedeno, je žalobkyni mimo jiné uložena povinnost zaslat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven nejpozději 1 den před zahájením provozování loterie nebo jiné podobné hry a povinnost případnou změnu provozní doby ohlásit orgánu státního dozoru nejpozději 1 den před její předpokládanou účinností. Tyto povinnosti jsou formulovány zcela srozumitelně a jejich pochopení žádné obtíže nečiní, což dokládá i fakt, že vůči nim žalobkyně v podané žalobě vznesla námitky. Podle názoru soudu proto výrok II. prvostupňového rozhodnutí netrpí neurčitostí a obsahuje veškeré náležitosti podle § 68 odst. 2 správního řádu včetně lhůt ke splnění povinností tímto výrokem žalobkyni ukládaných.
140. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí bylo základní povolení doplněno o ustanovení v tomto výroku uvedená, aniž by tímto nebo jiným výrokem prvostupňového rozhodnutí byla jakákoliv ustanovení základního povolení změněna nebo zrušena. Žalobkyni tak lze přisvědčit v tom, že pokud bylo základní povolení v předchozích řízeních doplňkovými povoleními doplněno o povinnosti žalobkyně zasílat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven uvedených v těchto doplňkových povoleních a povinnost oznamovat ve vztahu k těmto provozovnám změnu provozní doby, tato povinnost, včetně lhůt, v nichž měla být splněna, zůstala nabytím právní moci napadeného rozhodnutí nedotčena.
141. Žalobkyně shodnou námitku, týkající se rozdílných lhůt ke splnění povinnosti oznámit zahájení provozu a oznamovat změny provozní doby stanovených základním povolením ve znění prvostupňového rozhodnutí a doplňkovými povoleními uplatnila již v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Ministr financí tuto námitku žalobkyně důvodnou neshledal a v napadeném rozhodnutí (str. 22 a 23) k ní uvedl, že jednotlivá doplňková povolení vydaná po roce 2012 nestanoví povinnosti, které jsou v rozporu s povinnostmi stanovenými v prvostupňovém rozhodnutí, a uzavřel, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního povolení vznesena úprava kolidující s úpravou obsaženou v doplňkových povoleních.
142. Součástí doplněného správního spisu předloženého žalovaným bylo základní povolení ale není zřejmé, zdali byla přiložena v rámci doplnění správního spisu všechna doplňková povolení vydaná žalovaným k základnímu povolení, jelikož v I. stupňovém rozhodnutí ani rozhodnutí žalovaného není uveden výčet umístění koncových videoterminálů. Z odůvodnění rovněž nevyplývá, že by ministr financí obsah základního povolení, prvostupňového rozhodnutí a doplňkových povolení, jakkoliv porovnával. Z obsahu správního spisu ani z obou správních rozhodnutí tak nevyplývá na základě, čeho dospěl ministr financí k závěru, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního povolení doplněna povinnost žalobkyně zasílat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven, a povinnost oznamovat změnu provozní doby v jiných lhůtách než stejné povinnosti uložené žalobkyni žalovaným již dříve v doplňkových povoleních.
Soudu tedy nezbývá než konstatovat, že ze správního spisu není vůbec zřejmé, na základě jakých podkladů ministr financí k závěru, že žalobkyni nebyly stanoveny prvostupňovým rozhodnutím, jímž bylo doplněno základní rozhodnutí, ke splnění fakticky stejných povinností různé lhůty. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003-51, č. 638/2005 Sb. NSS, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[r]ozhodnutí správního orgánu, v jehož odůvodnění nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry, je v rozporu s § 47 odst. 3 správního řádu [z roku 1967] a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejsou-li důkazy obsaženy ani ve správním spise, nemá skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, oporu ve spise [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]“.
VIII. e. Procesní vady
143. Žalobkyně namítala, že žalovaný v oznámení o zahájení řízení vymezil jeho předmět jako úprava doby platnosti základního povolení dle čl. II bod 4 zákona č. 300/2011 Sb. a podřazení základního povolení pod § 2 písm. l) zákona o loteriích. Po zahájení řízení byl nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 zrušen čl. II bod 4 zákona o č. 300/2011 Sb. a předmětem řízení tak zůstalo pouze podřazení základního povolení pod § 2 písm. l) zákona o loteriích. Po více než dvou letech žalovaný předmět řízení bez jakéhokoliv odůvodnění rozšířil a výroky I. a II. prvostupňového rozhodnutí rozhodl o právech a povinnostech žalobkyně, které nebyly původním předmětem řízení. Tímto postupem žalovaného bylo žalobkyni fakticky znemožněno využít své právo vyjádřit se k předmětu řízení a k podkladům rozhodnutí, čímž byla porušena procesní práva žalobkyně.
144. Z oznámení o zahájení řízení č. j. MF-48877/2012/34 vyplývá, že žalovaný původně zamýšlel v tomto řízení v souladu čl. II bodem 4 zákona č. 300/2011 Sb. omezit dobu platnosti základního povolení do 31. 12. 2014 a podřadit Centrální loterní systém, jehož provozování bylo žalobkyni povoleno základním povolením, pod § 2 písm. l) zákona o loteriích. K zahájení řízení žalovaný přistoupil z důvodu rozporu základního povolení s blíže nespecifikovanou obecně závaznou vyhláškou obce. Ustanovení čl. II bodem 4 zákona č. 300/2011 Sb. bylo po zahájení řízení zrušeno nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 6/13.
145. Žalovaný na tuto skutečnost zareagoval tak, že se již dále nehodlal zabývat změnou doby platnosti základního povolení, neboť pro takový postup již neexistovala žádná zákonná opora a nově přistoupil ke změně obsahu základního povolení, aby bylo v souladu opět s blíže nespecifikovanými obecně závaznými vyhláškami obcí. O této změně žalovaný vyrozuměl žalobkyni v rámci výzvy k vyjádření č. j. MF-48877/2012/34-5 a rovněž v usnesení č. j. MF-48877/2012/34-6, jímž reagoval na podání žalobkyně ze dne 27. 6. 2014. Žalovaný sice ani ve výzvě k vyjádření č. j. MF-48877/2012/34-5 ani v usnesení č. j. MF-48877/2012/34-6 přímo neuvedl, že předmět řízení upravil v reakci na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, z obsahu obou úkonů žalovaného (zvláště z usnesení č. j. MF-48877/2012/34-6) je však zřejmé, jakým způsobem žalovaný předmět řízení upravil i co má být nadále předmětem řízení.
146. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, body 54 až 56, v průběhu správního řízení lze upřesnit jeho předmět, nedojde-li tímto úkonem k žádné procesní újmě účastníků řízení či k zásadnímu rozšíření či změně oproti oznámení o zahájení řízení.
147. V daném případě nelze změnu předmětu řízení považovat za zásadní. Řízení již od svého počátku po celou dobu směřovalo k úpravě základního povolení uděleného žalobkyni tak, aby nebylo v rozporu se zákonem o loteriích, respektive obecně závaznými vyhláškami, jimiž obce regulují provozování loterií a jiných podobných her na svém území, a k podřazení základního povolení pod § 2 písm. l) zákona o loteriích. V daném případě se navíc nejednalo o správní řízení z oblasti správního trestání, v němž by bylo nezbytné zachovat totožnost skutku (srov. opět rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 58/2009 - 541). Žalobkyně rovněž nebyla postupem žalovaného zkrácena na svých právech, neboť žalovaný ji s nově vymezeným předmětem řízení seznámil ve výzvě č. j. MF-48877/2012/34-5, jíž vyzval žalobkyni k vyjádření k podkladům rozhodnutí, a na základě její žádosti podrobněji ještě usnesení č. j. MF-48877/2012/34-6, jímž zároveň žalobkyni prodloužil lhůtu pro vyjádření. S obsahem spisu se žalobkyně seznámila dne 30. 6. 2014, tedy poté, co již byla prostřednictvím výzvy č. j. MF-48877/2012/34-5 o změněném předmětu řízení vyrozuměna. Vzhledem k tomu, že usnesením č. j. MF-48877/2012/34-6 žalovaný zároveň žalobkyni prodloužil lhůtu pro vyjádření, měla žalobkyně také dostatek času na změnu předmětu řízení reagovat a ve věci se vyjádřit, což také učinila podáním ze dne 1. 8. 2014. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí i napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá, že i po změně předmětu řízení by vycházel žalovaný při svém rozhodování z jiných podkladů, než by tomu bylo v případě, kdy by ke změně předmětu řízení nedošlo. V daném případě tedy změnou předmětu řízení, o níž byla žalobkyně vyrozuměna výzvou k vyjádření č. j. MF-48877/2012/34-5 a následně usnesením č. j. MF-48877/2012/34-6, žádná procesní práva žalobkyně porušena nebyla a změna předmětu řízení výzvou č. j. MF-48877/2012/34-5 oproti oznámení o zahájení řízení č. j. MF-48877/2012/34 není vadou, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 39/2019 - 55, bod 28 až 31).
148. Tato žalobní námitka není důvodná.
149. Žalobkyně dále namítala, že čl. II bod 1 věta třetí zákona č. 300/2011 Sb., na základě kterého bylo řízení zahájeno, vyžaduje, aby ke změně základního povolení došlo do 30. 6. 2012. Podle žalobkyně se jedná o lhůtu prekluzivní.
150. K této námitce žalobkyně soud uvádí, že nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí není vadou, která by zakládala nezákonnost rozhodnutí, má-li tato lhůta pořádkovou povahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. 1 Afs 23/2012-102, bod 85). Z ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 300/2011 Sb. přitom nevyplývá, že by zde stanovená lhůta, pro změnu povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydaných přede dnem 1. 1. 2012, byla lhůtou propadnou. Žalovaný tedy mohl rozhodnout o změně základního povolení i po uplynutí této lhůty, aniž by to mělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 39/2019 - 55, bod 32 „Opačný výklad by popíral judikaturu Ústavního soudu, která dlouhodobě kritizovala to, že žalovaný nijak nereagoval na obecně závazné vyhlášky, jimiž se obce snažily regulovat provozování loterií a jiných podobných her na svém území (srov. podrobnou analýzu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. února 2015 č. j. 6 As 285/2014 - 32, č. 3194/2015 Sb. NSS). Žalovanému by totiž stačilo zůstat nečinný a neměnit již vydaná povolení do 1. července 2012, čímž by znemožnil nápravu ve vztahu k již existujícím povolením jednou provždy. Je zřejmé, že takový výklad nemůže obstát.“
151. Tato žalobní námitka také není důvodná.
152. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný v prvostupňovém řízení doručil žalobkyni výzvu k vyjádření se k podkladům rozhodnutí dne 19. 6. 2014, avšak prvostupňové rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno až dne 16. 7. 2015, po více než jednom roce. Žalobkyni tak bylo žalovaným odňato právo seznámit se úplným obsahem správního spisu v době bezprostředně přecházející vydání rozhodnutí.
153. K této námitce žalobkyně soud uvádí, že smyslem § 36 odst. 3 správního řádu je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí, tedy poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 - 36). Není tedy povinností správního orgánu, aby v této výzvě uváděl úplný výčet podkladů pro vydání rozhodnutí ani, aby účastníkům řízení sděloval, k jakému datu hodlá v řízení vydat rozhodnutí, aby se bezprostředně před jeho vydáním mohli seznámit s obsahem spisu. Podstatné je pouze to, aby z obsahu úkonu, jímž správní orgán účastníka řízení vyrozumívá o možnosti uplatnit jeho právo podle § 36 odst. 3 správního řádu, bylo pro účastníka řízení seznatelné, že okruh opatřených podkladů je úplný a že je účastníku řízení tímto dána možnost, aby se k nim vyjádřil. Tyto požadavky jak výzva k vyjádření, jež byla součástí oznámení o zahájení řízení č. j. MF-48877/2012/34, tak výzva k vyjádření č. j. MF-48877/2012/34-5 splňuje. K seznámení účastníka řízení s podklady rozhodnutí, které musí být v souladu s § 17 odst. 1 správního řádu součástí spisu, pak slouží institut nahlížení do spisu, upravený v § 38 správního řádu. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně se rozhodla tohoto svého procesního práva nevyužít a před vydáním rozhodnutí se se spisem neseznámila. Tuto skutečnost však nelze klást k tíži žalovaného. Tím, že žalovaný vydal prvostupňové rozhodnutí více než rok poté, co vydal výzvu k vyjádření č. j. MF-48877/2012/34-5, tak k žádnému porušení procesních práv žalobkyně nemohlo dojít.
154. Tato žalobní námitka rovněž není důvodná.
155. Žalobkyně dále namítala, že ministr financí před vydáním napadeného rozhodnutí žalobkyni k vyjádření se k podkladům rozhodnutí vůbec nevyzval. Tento postup ministra financí porušil procesní práva žalobkyně takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
156. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že námitka, že účastníkovi řízení nebyla poskytnuta v řízení před správními orgány možnost seznámit se s poklady pro vydání rozhodnutí, může být v řízení před správním soudem úspěšná za předpokladu, že žalobce označí podklady, s nimiž se nemohl seznámit, a uvede, jakým způsobem tato pochybení správních orgánů mohlo ovlivnit rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyšší správní soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 28/2011 - 78, bod 19, ze dne z 6. 9. 2018, č. j. 7 As 225/2018 - 116, body 61 a 62 a ze dne 11. 10. 2018, č. j. 7 Azs 284/2018 - 28, body 10 a 11).
157. Z obsahu správního spisu nevyplývá a žalobkyně to ani v tomto případě nečiní sporným, že správní spis nebyl žalovaným ani ministrem financí v době od vydání prvostupňového rozhodnutí do vydání napadeného rozhodnutí s výjimkou podání, které učinila sama žalobkyně, o žádné podklady pro vydání rozhodnutí doplňován. Žalobkyně v podané žalobě žádné konkrétní podklady, s nimiž jí nebylo umožněno se seznámit, neoznačila a ani neuvedla, jakým konkrétním způsobem mohla být postupem ministra financí zkrácena na svých právech. Argumentace žalobkyně je tak založena pouze na zdůrazňování možného procesního pochybení ministra financí, aniž by však tvrdila, v čem konkrétně se projevilo v její právní sféře.
158. Soud proto může k této námitce žalobkyně jen v obecné rovině konstatovat, že materiálním předpokladem aplikace § 36 odst. 3 správního řádu v řízení o odvolání nebo o rozkladu je, že v řízení před druhostupňovým správním orgánem nastane situace, že skutkový stav oproti stavu, za něhož bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, doznal změn, tedy že byly například oproti řízení v prvním stupni opatřeny podklady, s nimiž dosud účastník řízení nebyl seznámen, má být doplněno dokazování apod. Již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 - 61 přitom dospěl Nejvyšší správní soud ve vztahu k přechozí právní úpravě správního řízení (zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)) k závěru, že „Za předpokladu, že správní orgán (stěžovatel) pak řízení na druhém stupni nedoplnil prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již žalobce znal, Nejvyšší správní soud konstatuje, že nedošlo k porušení ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu. Vyzvání účastníka podle citovaného ustanovení by bylo čistě formálním úkonem. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se vyjádřit i k námitce, v níž žalobce uvedl, že za zcela nepřípadné považuje stěžovatelovo tvrzení o tom, že žalobci byly známy podklady pro rozhodnutí, neboť žalobce nemohl vědět, zda stěžovatel neprovedl nějaké další úkony. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto případě se použije argument a contrario, který v tomto případě lze interpretovat tak, že správní orgán druhého stupně má povinnost vyzvat účastníka řízení dle § 33 odst. 2 správního řádu pouze za předpokladu, že doplnil spisový materiál o další podklady, které jsou účastníku řízení neznámé a které mají relevantní vztah k dané věci.“ O zcela srovnatelný případ se jedná i v nyní projednávané věci, neboť z obsahu správního spisu ani z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by v řízení o rozkladu ministr financí rozhodoval na základě jiných podkladů, než na základě kterých rozhodoval žalovaný. S obsahem spisu se přitom žalobkyně seznámila naposledy dne 27. 7. 2015, tedy v době po vydání prvostupňového rozhodnutí. Ministr financí proto nepochybil, pokud žalobkyni před vydáním napadeného rozhodnutí postupem podle § 36 odst. 3 správního řádu nevyzýval, aby se seznámila s poklady pro jeho vydání.
159. Ani tato žalobní námitka není důvodná.
160. Žalobkyně dále namítala, že se ministr financí se ztotožnil s názorem žalovaného, že ke zjištění stavu věci nebyl potřeba provést žádný ze žalobkyní navržených důkazů. Podle žalobkyně však provedení jí navržených důkazů bylo nezbytné a jejich neprovedením bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces.
161. Správní orgány v řízení postupují podle § 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán je povinen vždy odpovědně zvážit, které důkazy je v řízení potřeba provést, a zda není potřeba důkazní stav doplnit, je také povinen posuzovat důvodnost návrhů účastníků řízení na doplnění dokazování. Není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť sice není důkazními návrhy účastníka řízení ve smyslu § 52 věty druhé správního řádu vázán, pokud však některé důkazy neprovede, musí uvést důvod tohoto postupu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009, č. j. 5 As 29/2009 - 48). Z ustanovení § 51 odst. 1 věty prvé správního řádu pak vyplývá, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že návrh účastníka řízení na provedení důkazu je možné neakceptovat pouze na základě tří důvodů, a to v případech, kdy tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, nebo pokud důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, či pro jeho nadbytečnost, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89).
162. Předmětem řízení vedeného žalovaným v dané věci byla změna základního povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry tak, aby v něm byla stanovena žalobkyni povinnost uvést provozní dobu do souladu s obecně závaznými vyhláškami obcí, povinnost ohlašovat změny provozní doby a podřazení základního loterního systému pod § 2 písm. l) zákona o loteriích. Žalobkyní navržené důkazy, jak vyplývá z jejího vyjádření k oznámení o zahájení řízení ze dne 1. 8. 2014 (str. 11) i z rozkladu ze dne 31. 7. 2015 (str. 14 a 25), se týkaly prokazování újmy vzniklé žalobkyni a řízení o rozkladu také existence unijního prvku. Žalobkyní navržený důkaz, jímž hodlala prokazovat existenci unijního prvku, má nepochybně s ohledem na závěry vyplývající z judikatury Soudního dvora, na které žalobkyně poukazovala již během správního řízení, souvislost s jeho předmětem. Ministr financí tento důkaz, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 26) neprovedl, neboť otázku existence unijního prvku v dané věci považoval za nespornou a jeho provádění proto shledal nadbytečným. V prvostupňovém rozhodnutí (předposlední strana) pak žalovaný dostatečným způsobem odůvodnil, proč provedení dalších žalobkyní navržených důkazů ke zjištění skutkového stavu nebylo potřeba a proč je nepovažoval za relevantní podklad pro rozhodnutí ve věci. Rovněž ministr financí se s návrhy na provedení dalších žalobkyní navržených důkazů v řízení o rozkladu neopomněl zabývat a jejich neprovedení rovněž odpovídajícím způsobem v napadeném rozhodnutí (str. 28 a 33) odůvodnil. S tímto postupem se soud ztotožňuje. Provedení žádných ze žalobkyní navržených důkazů nebylo pro zjištění stavu věci v daném případě nezbytné. Bylo by proto v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení zakotvenou v § 6 správního řádu, pokud by správní orgány v řízení tyto důkazy prováděly.
163. Tato žalobní námitka tudíž také není důvodná.
164. Soud pro úplnost poznamenává, že správní orgány rovněž nepochybily, pokud v řízení nenařídily ústní jednání, ačkoliv žalobkyně jeho nařízení opakovaně navrhovala. Správní řízení je v zásadě neveřejné a písemné. Výjimky stanoví § 49 odst. 1 správního řádu, podle kterého správní orgán nařídí ústní jednání ve věci vždy tehdy, pokud mu to ukládá zákon, jakož i tehdy, je-li ústní jednání nezbytné ke splnění účelu správního řízení a uplatnění práv jeho účastníků. Ústní jednání má, nestanoví-li zvláštní zákon něco jiného, opodstatnění zpravidla tehdy, vystupuje-li v řízení více účastníků, kteří mají protichůdné zájmy, mají-li být vyslýcháni svědci nebo prováděny jiné důkazy. Je na úvaze správního orgánu, aby s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem věci posoudil, zda je vhodné, aby se ústní jednání konalo (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2001, č. j. 22 Ca 435/2000 - 34). Zákon o loteriích správním orgánům nařízení ústního jednání neukládá, bylo tedy na jejich úvaze, zda návrhu žalobkyně vyhoví. V daném případě nebylo nezbytné nařídit ústní jednání k provádění dokazování a jiný důvod ve smyslu § 49 odst. 1 v daném případě z povahy řízení podle názoru soudu nevyplývá.
VIII. f. Aplikace § 43 odst. 5 zákona o loteriích
165. Žalobkyně namítala, že žalovaný postupem podle § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích změnil základní povolení s tím, že oproti postupu podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích nebylo nutno zahajovat samostatná řízení pro jednotlivé případy rozporu konkrétních povolení s příslušnou obecně závaznou vyhláškou. Tento postup je však podle žalobkyně nesprávný.
166. Jak již soud uvedl výše, pokud žalovaný dospěl k závěru, že základní povolení je v rozporu s právními předpisy mohl postupem podle § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích provést jeho změnu, neboť pouze provozování loterií a jiných podobných her v souladu s právními předpisy, a to včetně v souladu obecně závaznými vyhláškami stanovujícími dobu provozování loterií a jiných podobných her, lze považovat za jejich řádné provozování ve smyslu tohoto ustanovení zákona o loteriích. Jestliže tedy žalovaný dospěl k závěru, že je nezbytné uvést do souladu s právními předpisy právě základní povolení, které se týkalo centrálního loterního systému, bylo logické, že jej neporovnával konkrétními obecně závaznými vyhláškami, ale upravil jej tak, aby pokud možno vyhovovalo každé z nich, neboť interaktivní videoloterní terminály na tento centrální loterní systém mohla žalobkyně provozovat na řadě míst na celém území České republiky.
167. Je naopak pochopitelné, že v případě, že žalovaný dospěje k závěru, že na území určité obce nelze loterie a jiné podobné hry pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou vůbec provozovat a je tak dán důvod pro zrušení uděleného povolení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, musí v takovém případě porovnat obsah uděleného povolení právě s tou konkrétní obecně závaznou vyhláškou, s níž je udělené povolení v rozporu. Zrušením povolení na rozdíl od jeho změny dochází k odnětí oprávnění k provozování loterií a jiných podobných her, a pokud by žalovaný před vydáním rozhodnutí, jímž udělené povolení zrušil, neporovnal toto povolení s příslušnou obecně závaznou vyhláškou, nemohl by nikdy ke zrušení uděleného povolení přistoupit, protože jeho postup by byl neodůvodněný a tudíž nezákonný. Pokud však žalovaný udělené povolení pouze změnil, a to tak, že žalobkyni uložil povinnost při provozování loterií a jiných podobných her postupovat v souladu s právními předpisy (v tomto konkrétním případě respektovat dobu provozu stanovenou obecně závaznými vyhláškami), žalobkyni udělené povolení neodňal a další provozování loterií a jiných podobných her jí svým postupem neznemožnil. Postup žalovaného, spočívající v tom, že změnil prvostupňovým rozhodnutím základní povolení tak, aby pokud možno vyhovovalo každé obecně závazné vyhlášce, aniž by nejprve zjišťoval její obsah a porovnával ho s obsahem základního povolení, tedy, jak již bylo uvedeno, proto nelze považovat za nezákonný.
168. Tato žalobní námitka není důvodná.
169. Žalobkyně dále namítala, že práva a povinnosti žalobkyně spojená s provozováním interaktivních videoloterních terminálů dotčená tímto řízením byla žalobkyni založena v naprosté většině případů doplňkovými povoleními a nikoliv povolením základním, některá práva a povinnosti, která byla prvostupňovým rozhodnutím změněna, nejsou součástí základního povolení ale povolení doplňkových a jejich změna změnou základního povolení proto není množná, že žalovaný a ministr financí znemožnili žalobkyni vzhledem k vágnímu vymezení předmětu řízení řádně se vyjádřit k jeho předmětu, že pokud by bylo zahájeno zvláštní řízení pro každé doplňkové povolení nebo pro každou obecně závaznou vyhlášku, mohla by žalobkyně v řízení řádně uplatnit svá procesní práva a že řízení podle § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích může mít pro žalobkyni obdobné následky jako řízení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, neboť pokud některá obec povolí provozovat interaktivní videoloterní terminály pouze po dobu jedné hodiny, znamená to totéž jako zrušení daného povolení.
170. Žalobkyně tyto své námitky formulovala pouze v obecné rovině, soud se k nim tedy může vyjádřit opět jen obecně.
171. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že jím byly zrušeny veškeré návštěvní a reklamační a řády a že, zjednodušeně řečeno, jím byla do základního povolení doplněna povinnost uložená žalobkyni provozovat loterie a jiné podobné hry v souladu s dobou provozu stanovenou v obecně závazných vyhláškách a povinnost veškeré změny provozní doby oznamovat orgánu státního dozoru, tedy provozovat loterie a jiné podobné hry v souladu s právními předpisy a tuto skutečnost oznamovat příslušnému orgánu. Soud neshledal žádané důvody, na jejichž základě by mohl dospět k závěru, že taková změna základního povolení by nebyla s ohledem na znění § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích a v něm stanovený požadavek na řádné (tedy souladné s právními předpisy) provozování loterií a jiných podobných her možná a měla by způsobovat nezákonnost napadeného rozhodnutí.
172. Co se týče předmětu řízení, jak již soud rovněž uvedl výše, řízení již od svého počátku po celou dobu směřovalo k úpravě základního povolení uděleného žalobkyni tak, aby nebylo v rozporu se zákonem o loteriích, respektive obecně závaznými vyhláškami, jimiž obce regulují provozování loterií a jiných podobných her na svém území a k podřazení základního povolení pod § 2 písm. l) zákona o loteriích. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla změna základního povolení, nebylo nezbytné, aby žalovaný zahajoval zvláštní řízení pro každé doplňkové povolení, resp. základní povolení včetně doplňkových povolení porovnával s každou obecně závaznou vyhláškou, jíž mohlo být toto základní povolení dotčeno. Takto vymezený předmět řízení ani postup žalovaného v něm tedy žádná procesní práva žalobkyně nezkrátil a nezbavil jí možnosti její procesní práva uplatňovat, o čemž nejlépe svědčí poměrně obsáhlé podání žalobkyně ze dne 1. 8. 2014, jímž se vyjadřovala k řízení vedenému žalovaným, i velmi obsáhlá podání, jimiž brojila proti prvostupňovému rozhodnutí v řízení o rozkladu. Takový postup žalovaného ani ministra financí proto nelze považovat za nezákonný.
173. Námitce žalobkyně, že změna uděleného povolení podle § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích může mít pro žalobkyni obdobné následky jako jeho zrušení podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, neboť pokud některá obec povolí provozovat interaktivní videoloterní terminály pouze po dobu jedné hodiny, znamená to totéž jako zrušení daného povolení, je možno v obecné rovině přisvědčit, neboť tak zásadní omezení provozu by z důvodu jeho nerentability nejspíše vedlo k jeho ukončení. Žalobkyně sice v podané žalobě neoznačila žádnou konkrétní vyhlášku, která by takto přísnou regulaci provozní doby loterií obsahovala, nelze ji však předem vyloučit. To však neznamená, že by postupem podle § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích nemohla být žalobkyni žalovaným změnou základního povolení uložena povinnost i takovou obecně závaznou vyhlášku respektovat, neboť i na takový případ by se vztahoval požadavek změnit udělené povolení tak, aby bylo provozování povolených loterií a jiných podobných her v souladu s právními předpisy. I kdyby tedy taková obecně závazná vyhláška v době zahájení řízení existovala a byla účinná i po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, nebo byla následně přijata, žalobkyně by ji byla povinna respektovat a provozní dobu v příslušných provozovnách odpovídajícím způsobem upravit, a to bez ohledu na to, zda by žalovaný obsah základního povolení právě s takovou obecně závaznou vyhláškou porovnával, nebo ne. Lze tedy jen znovu zopakovat, že postup žalovaného, který v řízení o změně základního povolení neporovnával jeho obsah s konkrétními obecně závaznými vyhláškami nelze považovat za nezákonný. Soud pro úplnost dodává, že argument týkající se diskriminačního charakteru takové úpravy provozní doby a nezákonnosti rozhodnutí ukládající žalobkyni povinnost takovou provozní dobu respektovat, žalobkyně neuplatnila, soud se proto takovou otázkou nezabýval.
174. Tyto žalobní námitky také nejsou důvodné.
175. Žalobkyně dále namítala, že postupem žalovaného dochází k nepřípustnému přenesení povinnosti posuzovat rozpor doplňkových povolení s příslušnou obecně závaznou vyhláškou na žalobkyni.
176. Již v době udělení základního povolení žalobkyni podle zákona o loteriích platilo, že povolení se vydá, jestliže provozování loterií a jiných podobných her je v souladu s jinými právními předpisy, nenarušuje veřejný pořádek a je zaručeno jejich řádné provozování včetně řádného technického vybavení (§ 4 odst. 2) a že orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, může povolení zrušit, popřípadě provozování dočasně zastavit, není-li splněna některá z podmínek uložených v povolení nebo nedodržují-li se předpisy o provozování loterií a jiných podobných her (§ 43 odst. 3).
177. Jak již bylo uvedeno, za řádné provozování loterií a jiných podobných her lze považovat pouze jejich provozování v souladu s právními předpisy. Z uvedených ustanovení zákona o loteriích vyplývá jednoznačná povinnost držitele povolení k provozování loterií a jiných podobných her, kterým je i žalobkyně, už při udělování povolení zaručit, že provoz povolených loterií a jiných podobných her bude probíhat řádně, tedy i v souladu s právními předpisy a po celou dobu jejich provozování zajistit, že jejich provozování bude v souladu s podmínkami stanovenými v uděleném povolení a v souladu s právními předpisy provozování loterií a jiných podobných her upravujícími. V dané věci přitom není sporu o tom, že těmito právními předpisy jsou i obecně závazné vyhlášky obcí, regulující provozován loterií a jiných podobných her na jejich území.
178. Žalobkyně tedy byla již od okamžiku udělení základního povolení a po celou dobu jeho platnosti povinna zajistit, aby provozování loterií a jiných podobných her v jejích provozovnách na základě uděleného bylo v souladu se všemi právními předpisy, včetně obecně závazných vyhlášek těch obcí, v nichž jsou umístěny jednotlivé provozovny žalobkyně. Povinnost žalobkyně ověřit, jaká práva a povinnosti jí z uděleného povolení ve spojení s platnou právní úpravou včetně příslušných obecně závazných vyhlášek vyplývají a veškeré tyto povinnosti řádně plnit, přitom plyne přímo ze zákona o loteriích a je nezbytnou podmínkou pro to, aby mohla žalobkyně loterie a jiné podobné hry na základě uděleného povolení vůbec provozovat. V žádném případě se tedy nejedná o nepřípustné přenesení povinnosti posuzovat obsah udělených povolení a jednotlivých obecně závazných vyhlášek na žalobkyni, neboť povinnost řídit se při své činnosti rovněž obecně závaznými vyhláškami měla žalobkyně po celou dobu, kdy tuto činnost na základě uděleného povolení vykonávala. Důsledkem změny základního povolení prvostupňovým rozhodnutím je pouze to, že plnění této povinnosti je od účinnosti změny základního povolení vůči žalobkyni již vymahatelné (srov. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 22/11, bod 38).
179. Tato žalobní námitka rovněž není důvodná.
VIII. g. Notifikační proces zákona č. 300/2011 Sb.
180. Žalobkyně namítala, že při přijímání zákona č. 300/2011 Sb. nebyl dodržen notifikační proces podle směrnice 98/34/ES, a že tyto vady v procesu přijímání zákona č. 300/2011 Sb. způsobují nepoužitelnost a právní nevynutitelnost tohoto zákona vůči jeho adresátům. Žalobkyně se proto dovolává přímého účinku čl. 8 a 9 směrnice 98/34/ES. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že také obecně závazné vyhlášky regulující provozování loterií a jiných podobných her, jsou technickým předpisem, a bylo proto nutno i je notifikovat podle směrnice 98/34/ES, popř. směrnice 2015/1535.
181. Žalovaný zahájil řízení o změně základního povolení dne 19. 6. 2012, a to s odkazem na čl. II bod 1 větu třetí a bod 4 zákona č. 300/2011 Sb. tedy poté, co dne 1. 1. 2012 nabyl zákon č. 300/2011 Sb. účinnosti. O změně základního povolení pak rozhodl podle § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích. Ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb. bylo v průběhu řízení zrušeno nálezem Ústavního soudu, čímž pozbylo účinnosti a v řízení již proto nebylo žalovaným následně aplikováno. Není tudíž potřeba se jím tedy z hlediska procesu notifikace proto dále zabývat.
182. Ustanovení čl. II bodu 1 větu třetí zákona č. 300/2011 Sb. uložilo žalovanému povinnost zahájit z moci úřední řízení o změně povolení vydaných podle zákona o loteriích ve znění účinném před 1. 1. 2012, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb. a změnit povolení tak, aby odpovídala zákonu o loteriích ve znění novelizovaném právě zákonem č. 300/2011 Sb.
183. Ustanovení § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích pak umožňuje žalovanému zahájit rovněž z moci úřední řízení o změně nebo doplnění udělených povolení, vyžaduje-li to řádné provozování loterie nebo jiné podobné hry.
184. Jak již bylo opakovaně uvedeno, za řádné provozování loterií a jiných podobných her lze považovat pouze takové jejich provozování, které je v souladu s právními předpisy. Je tedy nepochybné, že rovněž § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích umožňoval žalovanému zahájit řízení o změně uděleného povolení a změnit udělené povolení tak, aby odpovídalo účinnému zákonu, přičemž takovým zákonem nepochybně mohl být i zákon o loteriích stejně jako jakýkoliv jiný právní předpis regulující provozování loterií a jiných podobných her. Tato pravomoc žalovaného přitom bylo součástí zákona o loteriích od jeho účinnosti (srov. § 43 odst. 4 zákona o loteriích ve znění účinném do 31. 8. 1998) tedy již před nabytím účinnosti zákona č. 300/2011 Sb. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný byl již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. oprávněn zahájit řízení z moci úřední a v něm rozhodnout o změně uděleného povolení tak, aby bylo v souladu s právními předpisy. Tato pravomoc žalovaného zůstala účinností zákona č. 300/2011 Sb. nedotčena, tímto zákonem byla pouze žalovanému přímo uložena povinnost řízení o změně udělených povolení zahájit, možnost tak učinit však měl žalovaný již před tím, než zákon č. 300/2011 Sb. nabyl účinnosti.
185. Co se týče jednotlivých obecně závazných vyhlášek, touto otázkou se ve své judikatuře opakovaně zabývaly Ústavní i Nejvyšší správní soud, přičemž dospěly k jednoznačnému závěru, že pravomoc obcí regulovat na svém území hazard plyne na základě čl. 104 Ústavy přímo z § 10 zákona o obcích (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, bod 36 a 37), jenž umožňuje obcím ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, a není tak vázána na konkrétní zmocnění obsažené v zákoně o loteriích (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2020, č. j. 1 As 466/2019 - 45, body 16 a 17).
186. Otázka, zda byl v případě zákona č. 300/2011 Sb. dodržen proces notifikace podle směrnice 98/34/ES je tedy z hlediska řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, bezvýznamná a není proto potřeba se touto otázkou ani případnou aplikací čl. 8 a 9 směrnice 98/34/ES v rámci soudního přezkumu zabývat. Oprávnění změnit udělené povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her vyplývalo žalovanému přímo z § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích, který byl jeho součástí již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb., a nikoliv až z čl. II bodu 1 věty třetí zákona č. 300/2011 Sb. Oprávnění vydávat obecně závazné vyhlášky regulující provozování loterií a jiných podobných her vyplývá na základě § 10 písm. a) zákona o obcích a možnost usměrňovat na svém území provoz interaktivních videoloterních terminálů tak byla obcím dána již před přijetím zákona č. 300/2011 Sb. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 bod 32 a 33 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 35/2018 - 51, bod 23 až 25). I pokud by tedy v průběhu procesu přijímání zákona č. 300/2011 Sb. došlo k tak závažným chybám v rámci procesu notifikace, že by proto tento zákon nebyl vynutitelný, pravomoc žalovaného změnit udělené povolení tak, aby bylo v souladu s právními předpisy, jakož i pravomoc obcí vydávat obecně závazné vyhlášky regulující provoz loterií a jiných podobných her by tím nebyla dotčena, neboť tato pravomoc nebyla tímto zákonem založena.
187. Samotná obecně závazná vyhláška pak definici technického předpisu nenaplňuje, neboť působnost obecně závazných vyhlášek je i při zohlednění jejich kumulativního vlivu natolik omezená, že se nijak nedotýká cílů, k jejichž ochraně směrnice 98/34/ES působí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 2 As 190/2019 - 32, bod 53 až 62, ze dne 30. 3. 2021, č. j. 4 As 151/2020 - 39, bod 35 a 36, a ze dne 4. 5. 2021, č. j. 5 As 117/2018 - 67, bod 35 až 37).
188. Lze tedy uzavřít, že podmínkou vydání prvostupňového ani napadeného rozhodnutí nebyla aplikace žádných právních předpisů, které by bylo možno v případě ať již domnělých či skutečných vad notifikačního procesu zákona č. 300/2011 Sb. považovat za nezávazné a nevynutitelné.
189. Tyto žalobní námitky nejsou důvodné.
190. Žalobkyně dále namítala, že se ministr financí s námitkou vad notifikačního procesu v napadeném rozhodnutí opomněl vypořádat.
191. Ministr financí se touto námitkou zabýval na str. 29 napadeného rozhodnutí, kde s odkazem na prvostupňové rozhodnutí mimo jiné uvedl, že zákon č. 300/2011 Sb. byl podroben notifikačnímu procesu a že se řídí platnými a účinným právními předpisy, přičemž žalovanému ani jemu nepřísluší rozhodovat o nevynutitelnosti právního předpisu podle směrnice. Dále ministr financí odkázal na rozsudek Berlington Hungary, konstatoval, že cílem čl. 8 a 9 směrnice není přiznat práva jednotlivcům a že do působnosti žalovaného nespadá dozor nad obecně závaznými vyhláškami.
192. Z uvedeného zřejmé, že se ministr financí touto námitkou žalobkyně v napadeném rozhodnutí zabýval a napadené rozhodnutí tak z tohoto důvodu vadou nepřezkoumatelnosti nezatížil.
193. Tato žalobní námitka také není důvodná.
VIII. h. Rozpor vnitrostátní právní úpravy s právem Evropské unie
194. Žalobkyně namítala rozpor regulace loterií a jiných podobných her s právem Evropské unie, neboť nedovoleně omezuje volný pohyb služeb v Evropské unii způsobem, který je způsobilý přivodit žalobkyni újmu, a to zejména s čl. 56 SFEU, jenž zakazuje omezení volného pohybu služeb uvnitř Evropské unie, a v návaznosti na to i s čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie chránícím vlastnické právo. V podané žalobě žalobkyně hojně poukazovala na závěry vyplývající z rozsudku Berlington Hungary a v podání ze dne 11. 5. 2021 pak žalobkyně doplnila svou argumentaci o odkaz na rozsudek BONVER WIN.
195. Soudní dvůr v rozsudku BONVER WIN, body 24 a 25 s odkazem na svou starší judikaturu konstatoval, že „přeshraniční situaci nelze předpokládat jen proto, že by občané Unie z jiných členských států mohli využít takto nabízených možností služeb (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. června 2019, Pólus Vegas, C\u001e665/18, nezveřejněné, EU:C:2019:477, bod 24). Pro projednávanou věc z toho plyne, že pouhé tvrzení poskytovatele služeb, podle něhož část jeho klientely pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazen, nestačí pro konstatování přeshraniční situace, jež by mohla spadat do rozsahu působnosti článku 56 SFEU.“
196. Nejvyšší správní soud v navazující judikatuře tyto závěry přejal a zdůraznil, že žalobkyně musí v řízení před soudem tvrdit a prokázat skutkový základ unijního prvku, tedy že služby spočívající v provozování loterií a hazardních her skutečně poskytovala také zahraniční klientele (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 35/2018 - 51, body 18, 20 a 21, č. j. 9 As 236/2017 - 68, bod 44, ze dne 26. 4. 2021, č. j. 5 As 186/2017 - 64, bod 34, a ze dne 21. 5. 2021, č. j. 5 As 158/2019 - 44, body 24 až 26). Byť se tato judikatura týká řízení vedených žalovaným podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích a tedy rušení udělených povolení, nikoliv jejich změn postupem podle § 43 odst. 5 písm. b) zákon o loteriích, jsou závěry z ní vyplývající nepochybně plně aplikovatelné i v případě těchto řízení. Za předpokladu, že by se tedy prokázal skutkový základ unijního prvku, je dopad unijního práva na věc třeba zvažovat, a to v intencích citované judikatury Soudního dvora.
197. Skutečnost, že žalobkyně při provozování loterií a jiných podobných her na základě povolení, jež bylo změněno prvostupňovým rozhodnutím, poskytovala služby i občanům jiných členských zemí Evropské unie nebyla, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz str. 28, kde je mimo jiné uvedeno: „uvádím, že existenci unijního prvku dle uvedené judikatury nepopírám“), mezi žalobkyní a žalovaným v průběhu správního řízení sporná. Jelikož soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), nemůže být tato otázka předmětem sporu ani v řízení před soudem. Soud tedy uzavírá, že ani v řízení před soudem nejsou pochybnosti o přítomnosti unijního prvku a lze tedy uzavřít, že žalobkyně poskytovala v projednávaném případě služby v podobě loterií nebo jiných podobných her také občanům pocházejícím z jiných členských států Evropské unie.
198. Soud v této souvislosti připomíná, že povinnost aplikovat unijní právo včetně zásady přednosti a z ní vyplývající povinnosti nepoužít vnitrostátní normu, která je v rozporu s právem Evropské unie, není omezena jen na soudy, jak uváděli shodně žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí a ministr financí v napadeném rozhodnutí a rovněž ve svém vyjádření k žalobě žalovaný, ale týká se i správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2021, č. j. 10 As 301/2021 - 37, body 8 a 9, ze dne 5. 1. 2022, č. j. 10 As 463/2021 - 40 a č. j. 10 As 474/2021 - 38, body 6 a 7 a judikaturu tam citovanou). Jelikož žalobkyně již v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí (např. str. 15) uplatnila námitky týkající se rozporu právní úpravy, kterou žalovaný v řízení aplikoval, s právem Evropské unie s čl. 56 SFEU, neboť podle jejího názoru byl prostřednictvím této regulace narušen volný pohyb služeb, připomíná soud rovněž, že čl. 56 SFEU má přímý účinek (srov. opět rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 301/2021 - 37, bod 12, č. j. 10 As 463/2021 - 40 a 10 As 474/2021 - 38, bod 9 a judikaturu tam citovanou).
199. Podle čl. 56 SFEU platí, že podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb.
200. Žalovaný v řízení žádnou konkrétní obecně závaznou vyhlášku neaplikoval. Žalobkyně v řízení před správními orgány ani v řízení před soudem netvrdila ani neprokazovala, že by musela přistoupit v důsledku změny základního povolení k úpravě provozní doby konkrétních provozoven tak, aby tuto provozní dobu uvedla do souladu s určitou obecně závaznou vyhláškou, a že by v důsledku této změny byla žalobkyně omezena v nabízení a poskytování loterijních služeb svým zákazníkům včetně zákazníků z jiných členských států Evropské unie, nebo jí nabízení těchto služeb bylo úplně znemožněno. Soud proto může otázku, zda omezení voleného pohybu služeb ve vztahu k zákazníkům žalobkyně z jiných členských států Evropské unie, ke kterému došlo nebo mohlo dojít v důsledku změny základního povolení potvrzené napadeným rozhodnutím, může být odůvodněno na základě kritérií unijního práva, posoudit rovněž pouze v obecné rovině, aniž by se zabýval souladem určité obecně závazné vyhlášky s těmito kritérii.
201. Ustanovení čl. 56 SFEU vyžaduje odstranění jakéhokoli omezení volného pohybu služeb, byť uplatňovaného bez rozdílu jak na tuzemské poskytovatele, tak na poskytovatele z jiných členských států, je-li takové povahy, že může zakazovat činnosti poskytovatele usazeného v jiném členském státě, kde legálně poskytuje obdobné služby, být na překážku těmto činnostem nebo je činit méně atraktivními. Volný pohyb služeb svědčí jak poskytovateli, tak příjemci služeb (srov. zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2011, Football Association Premier League a další, C\u001e403/08 a C\u001e429/08, bod 85 a zde citovanou judikaturu).
202. Uvedené potvrdil Soudní dvůr též v rozsudku BONVER WIN, v němž uvedl (body 18 a 19), že čl. 56 SFEU zahrnuje svobodu příjemců služeb vydat se bez omezení do jiného členského státu, aby jim tam byla poskytnuta služba, přičemž turisté musí být považováni za příjemce služeb (v této souvislosti odkázal na rozsudky ze dne 31. 1. 1984, Luisi a Carbone, 286/82 a 26/83, bod 16; ze dne 2. 2 1989, Cowan, 86/87, bod 15 a ze dne 2. 4 2020, Ruska Federacija, C\u001e897/19 PPU, bod 52) a že služby, které poskytovatel usazený v jednom členském státě dodá, aniž se přemístí, příjemci usazenému v jiném členském státě, představují přeshraniční poskytnutí služeb ve smyslu čl. 56 SFEU (s odkazem na rozsudek Berlington Hungary, bod 26 a zde citovanou judikaturu).
203. Z uvedených závěrů Soudního dvora však nelze dovozovat, že každé omezení volného pohybu služeb musí představovat porušení čl. 56 SFEU. V rozsudku Berlington Hungary, bod 92 Soudní dvůr shrnul následující principy, pro které je přípustné omezení volného pohybu služeb:
„omezení volného pohybu služeb, která by mohla vyplývat z takových vnitrostátních právních předpisů, jaké jsou dotčeny v původním řízení, mohou být naléhavými důvody obecného zájmu odůvodněna pouze, pokud vnitrostátní soud dospěje po celkovém posouzení okolností, za nichž byly tyto právní předpisy přijaty a uplatňovány, k závěru:
- že předně sledují skutečně cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí a s bojem proti trestným a podvodným činnostem spojeným s hrami, přičemž pouhá skutečnost, že omezení hazardních her je akcesoricky přínosem pro rozpočet dotyčného členského státu prostřednictvím zvýšení daňových příjmů, není na překážku tomu, aby se na toto omezení nahlíželo jako na předně sledující skutečně takové cíle;
- že sledují takové cíle koherentním a systematickým způsobem a
- že splňují požadavky plynoucí z obecných zásad unijního práva, zejména ze zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i z práva na vlastnictví.“
204. Z judikatury Soudní dvora vyplývá, že omezení hazardních herních činností mohou být odůvodněna takovými naléhavými důvody obecného zájmu, jako jsou ochrana spotřebitele a předcházení podvodům a podněcování občanů k nadměrným výdajům za hru (v tomto smyslu srov. rozsudek ze dne 8. 9. 2010, Carmen Media Group, C\u001e46/08, bod 55; ze dne 22. 1. 2015, Stanley International Betting a Stanleybet Malta, C\u001e463/13, body 48 a 49 a tam citovanou judikaturu). K těmto závěrům se Soudní dvůr s odkazem na uvedenou judikaturu přihlásil i v rozsudku Berlington Hungary (bod 58), v němž uvedl: „ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami, jsou naléhavými důvody obecného zájmu, jež mohou odůvodnit omezení hazardních her.“
205. Soudní dvůr setrvale judikuje, že přísluší každému členskému státu, aby posoudil, zda je v kontextu jím sledovaných legitimních cílů nezbytné zakázat úplně nebo částečně činnosti této povahy, nebo je pouze omezit a stanovit k tomuto účelu více či méně přísné způsoby kontroly, přičemž nezbytnost a přiměřenost takto přijatých opatření musejí být posouzeny pouze s ohledem na sledované cíle a úroveň ochrany, kterou zamýšlejí dotčené vnitrostátní orgány zajistit (srov. v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 21. 9. 1999 Läärä a další, C\u001e124/97, body 35 a 36; ze dne 21. 10. 1999, Zenatti, C\u001e67/98, body 33 a 34, a rozsudek ze dne 8. 9. 2009, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International, C\u001e42/07, bod 58). Vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit, zda vnitrostátní právní úprava vzhledem ke konkrétnímu způsobu použití skutečně slouží cílům, které ji mohou odůvodnit, a zda omezení, která obsahuje, nejsou nepřiměřená těmto cílům (srov. rozsudek Zenatti, C\u001e67/98, bod 37).
206. Vnitrostátní (česká) právní úprava relevantní v projednávané věci v sobě spojuje obecný rámec, který vymezuje zákon o loteriích a speciální úpravu ve formě obecně závazné vyhlášky, kterou k regulaci hazardu na svém území vydávají obce. Účinností zákona č. 300/2011 Sb. byl do zákona o loteriích vložen § 50 odst. 4, ve znění, které obcím výslovně umožnilo stanovit „obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.“ Statutární město Jihlava realizovalo toto zmocnění prostřednictvím obecně závazné vyhlášky č. 4/2011.
207. Důvodová zpráva k zákonu č. 300/2011 Sb. (dostupná na: www.psp.cz, jako sněmovní tisk 138/0, rok 2010) konstatuje, že „navrhovaná novela rozšiřuje pravomoc obcí cestou obecně závazných vyhlášek regulovat na svém území nejen provozování výherních hracích přístrojů, jak je tomu dosud, ale rozsah této pravomoci rozšiřuje rovněž na sázkové hry v kasinu (§ 2 písm. i)), loterie a jiné podobné hry provozované pomocí technických zařízení obsluhovaných přímo sázejícím (§ 2 písm. j)) a dále na loterie a jiné podobné hry povolované podle § 50 odst. 3 zákona č. 202/19990 Sb. (například interaktivní videoloterní terminály). Jsou to zejména obce, které nejtíživěji pociťují celospolečenská rizika obvykle spojená s provozováním loterií a jiných podobných her (narušování veřejného pořádku, patologické hráčství atd.). Z tohoto důvodu svěřuje předkladatel obcím pravomoc regulovat právě ty hry, s nimiž jsou zmíněná negativní společenská rizika nejčastěji spojená.“
208. Zvláštní část důvodové zprávy k ustanovení § 50 odst. 4 poté uvádí, že „úprava rozšiřuje pravomoc obcí obecně závaznou vyhláškou regulovat na svém území nejen výherní hrací přístroje, ale i jiné druhy loterií a jiných podobných her. Předkladatel nenavrhuje zúžení pravomoci obcí pouze na úplný zákaz všech v § 50 odst. 4 uvedených her na celém svém území, neboť tento postup by mohl vést k tomu, že obce z důvodu zachování příjmů svých veřejných rozpočtů k takovéto regulaci nepřistoupí. Ustanovení § 50 odst. 4 proto dává obcím možnost výběru, tj. vedle úplného zákazu her uvedených v tomto ustanovení ve vyhláškách určit, na kterých místech a v jakém čase je provozování povoleno, nebo naopak, na kterých místech je provozování zakázáno, a to z důvodu možnosti usměrnit provozování těchto her do úzkého a jednoduše kontrolovatelného místního rámce (např. ve formě jedné „hrací ulice“), ve kterém bude následně obec schopna zabezpečit dodržování veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku i dalších celospolečenských zájmů.“
209. Z uvedeného tedy vyplývá, že obecný (zákonný) rámec pro regulaci hazardu v obcích prostřednictvím obecně závazných vyhlášek je odůvodněn zájmem na eliminaci rizik a nežádoucích průvodních jevů hazardu, jež jako vážné důvody vedoucí až k omezení služeb uznává i judikatura Soudního dvora (srov. rozsudek Berlington Hungary, bod 58). Z důvodové zprávy přitom vyplývá, že zákonodárce nepřikládal žádný význam tomu, zda snížení rozsahu hazardu bude následováno úbytkem příjmů v důsledku snížení odvodu z loterií a jiných her (§ 41i odst. 1 písm. b) zákona o loteriích) na úrovni státního rozpočtu. Převažujícím faktorem pro přijetí zákonného rámce regulace tedy skutečně byla snaha dát obcím nástroj umožňující eliminaci provozu hazardu na jejich území. Odůvodnění obecného rámce regulace hazardu tak podle názoru soudu sleduje legitimní cíl, jak požaduje judikatura Soudního dvora. Tento cíl je v případě zákonného rámce navíc i založen na racionálních a nediskriminačních kritériích.
210. Pokud jde o konkrétní regulaci sázkových her, loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. e), g), i), j), l), m) a n) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích v konkrétních místech ta, jak již bylo uvedeno, předmětem posouzení v dané věci být nemůže, neboť v řízení žádná určitá obecně závazná vyhláška aplikována nebyla a žalobkyně námitky vůči žádné určité obecně závazné vyhlášce nevznesla ani v podané žalobě.
211. Jak již bylo výše uvedeno, Soudní dvůr v rozsudku Berlington Hungary stanovil, že omezení volného pohybu služeb v těchto případech ale musí být přiměřené a že vnitrostátní předpis deklarovaného cíle má dosáhnout koherentním a systematickým způsobem.
212. Svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti je součástí, ostatně stejně jako právo vlastnit majetek, obecných zásad práva Evropské unie. Tyto zásady se však neprojevují jako absolutní výsady, ale musí k nim být přihlédnuto ve vztahu k jejich funkci ve společnosti. V důsledku toho může být právo svobodně vykonávat podnikatelskou nebo jinou výdělečnou činnost omezeno, stejně jako výkon vlastnického práva, za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu sledovaným Evropskou unií a nepředstavují, vzhledem k sledovanému cíli, nepřiměřený a neúnosný zásah do samotné podstaty takto zaručených práv (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 17. 10. 1995, Fishermen´s Organisations a další, C-44/94, bod 55; ze dne 28. 4. 1998, Metronome Musik, C-200/96, bod 21, a ze dne 10. 7. 2003, Booker Aquaculture a Hydro Seafood, C-20/00 a C-64/00, bod 68).
213. Loterii nebo jinou podobnou hru definuje § 1 odst. 2 zákona o loteriích jako hru, jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad (sázku), jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. O výhře nebo prohře rozhoduje náhoda nebo předem neznámá okolnost nebo událost uvedená provozovatelem v předem stanovených herních podmínkách (dále jen „herní plán“). Nezáleží přitom na tom, provádí-li se hra pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení. Podle § 1 odst. 3 zákona o loteriích okolnost, jež určuje výhru (výsledek slosování, sportovního utkání, dostihů, závodů a jiné budoucí události), nesmí být nikomu předem známa a musí být takového druhu, aby nemohla být provozovatelem nebo sázejícím ovlivněna.
214. Již ze samotné této zákonné definice vyplývá, že problematická je především povaha hazardu jako takového. Omezení či zákaz provozu je tedy určitě jednáním způsobilým eliminovat negativní jevy, které mají původ v podstatě hazardu – vkládání finančních prostředků za předpokladu vysoké nahodilosti výsledku, předem neznámých okolností určujících výhru a za nízké pravděpodobnosti výhry. S omezením či zákazem hazardu je poté spojena i eliminace dalších negativních jevů spojených s hazardem – jak je definuje výše mj. judikatura Soudního dvora.
215. Zákonodárce sám loterie a jiné podobné hry dle § 2 písm. e), g), i), j), l), m) a n) a § 50 odst. 3 zákona o loteriích na celém území České republiky neomezil, ale konkrétní regulaci ponechal na samosprávy a jejich místní potřeby a podmínky. Při tomto způsobu regulace zohlednil zákonodárce právě to, že jsou to obce, které se s následky provozování hazardu na jejich území musí vyrovnat a potýkat. Je proto příhodné, že zákonodárce zvolil konkrétní formu regulace prostřednictvím obecně závazné vyhlášky jakožto projevu práva obce na samosprávu podle článku 104 odst. 3 Ústavy. Tento postup podle názoru soudu představuje systematický a ucelený způsob regulace i na úrovni zákona.
216. Rozsudek Berlington Hungary jako další požadavek ovlivňující posouzení, zda je právní regulace omezení volného pobytu služeb - hazardu v souladu s unijními principy, poukázal na zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání a zásadu ochrany vlastnictví dle čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
217. Městský soud nezpochybňuje, že žalobkyně mohla být dotčena tím, že jí bylo změněno povolení k provozování loterií a jiných podobných her, která při své podnikatelské činnosti využívala, neboť touto změnou mohlo dojít k omezení této podnikatelské činnosti. (Pokud byla žalobkyně nucena v důsledku změny uděleného povolení zkrátit provozní dobu v některých provozovnách.)
218. Podle ustálené judikatury Soudního dvora zásada právní jistoty, jejímž logickým důsledkem je zásada ochrany legitimního očekávání, vyžaduje jednak, aby právní pravidla byla jasná a přesná, a jednak, aby jejich použití bylo pro právní subjekty předvídatelné (srov. zejména rozsudky ze dne 15. 2. 1996, Duff a další, C-63/93, bod 20; ze dne 18. 5. 2000, Rombi a Arkopharma, C-107/97, bod 66, jakož i ze dne 7. 6. 2005, Vereniging voor Energie, Milieu en Water (VEMW) a další, C-17/03, bod 80). Tento požadavek je třeba zvlášť přísně dodržovat, pokud jde o právní úpravu, která může přinášet finanční zatížení, aby bylo dotčeným osobám umožněno se s určitostí seznámit s rozsahem povinností, jež jsou jim uloženy (srov. rozsudek ze dne 29. 4. 2004, Sudholz, C 17/01, bod 34).
219. Zásada právní jistoty poté nevyžaduje, aby nedošlo k legislativním změnám, ale spíše vyžaduje, aby zákonodárce přihlédnul ke zvláštní situaci hospodářských subjektů a případně stanovil, že se nová právní pravidla použijí s určitými úpravami (srov. rozsudek VEMW a další, C-17/03, bod 81 a ze dne 10. 9. 2009, Plantanol, C-201/08, bod 49).
220. Z ustálené judikatury Soudního dvora pak vyplývá, že možnost dovolávat se ochrany legitimního očekávání má každý hospodářský subjekt, u kterého vzbudil vnitrostátní orgán důvodné naděje. Pokud však opatrný a obezřetný hospodářský subjekt je s to předvídat přijetí opatření, které se může dotknout jeho zájmů, nemůže se dovolávat takovéto zásady, pokud je toto opatření přijato. Navíc hospodářské subjekty nemají důvod k tomu, aby mohly legitimně očekávat, že bude zachován existující stav, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci vnitrostátních orgánů (srov. v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 15. 7. 2004, Di Lenardo a Dilexport, C\u001e37/02 a C\u001e38/02, bod 70 a zde citovaná judikatura, jakož i rozsudek ze dne 7. 9. 2006, Španělsko v. Rada, C\u001e310/04, bod 81).
221. V rozsudku Di Lenardo a Dilexport, C-37/02 poté Soudní dvůr vyložil, že i když zásada legitimního očekávání patří mezi základní zásady Společenství, hospodářské subjekty nemají důvod k tomu, aby mohly legitimně očekávat, že bude zachován existující stav, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci orgánů Společenství, a to zvláště v takové oblasti jako je oblast společných organizací trhu, jejíchž předmět zahrnuje stálé přizpůsobování v závislosti na změnách hospodářské situace (srov. zejména rozsudek ze dne 14. 10. 1999, Atlanta v. Evropské společenství,
C-104/97 P, bod 52).
222. Judikatura Soudního dvora Evropské unie tedy neshledává zásah do uvedených unijních zásad obecně v těch případech, pokud rozumný hospodářský subjekt je schopen se seznámit s rozhodnou právní úpravou a na základě ní mohl i rozumně předpokládat, že ke změnám a k zásahům do práv vyvstalých na základě takové právní úpravy může dojít.
223. Stěžejním bodem posuzované otázky je existence § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích. (A nikoliv čl. II bod 1 věta třetí zákona č. 300/2011 Sb., jak již soud vyložil výše.) Uvedené ustanovení zákona o loteriích po celou dobu své účinnosti (tj. od začátku do konce doby účinnosti zákona o loteriích do 31. 12. 2016) vždy uvádělo, že orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, může již vydané povolení doplnit nebo změnit, vyžaduje-li to řádné provozování loterie nebo jiné podobné hry. Jak již soud uvedl výše, důvodem ke změně povolení k provozování hazardní hry podle tohoto ustanovení může být i potřeba uvést povolení do souladu s právními předpisy.
224. Podle názoru městského soudu tedy muselo a mělo být žalobkyni dopředu zřejmé, že dle § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích může být její povolení změněno. Jak již vyložil i Soudní dvůr, hospodářské subjekty nemají žádné právo na zachování stávajícího legislativního stavu, a to tím spíše, podléhá-li regulaci to odvětví, jehož regulace se vyvíjí. Judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 116/2018 - 75, body 66 a 67, č. j. 2 As 35/2018 - 51, body 31 až 33, nebo ze dne 23. 3. 2021, č. j. 4 As 260/2019 - 38, body 32 a 33 a ze dne 25. 3. 2021, č. j. 7 As 445/2019 - 41, bod 31.) se poté shoduje v závěru, že provozovatelům loterijních her nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání, že udělená povolení nebudou po dobu jejich platnosti nijak dotčena. Tato judikatura se sice týká legitimního očekávání provozovatelů loterií a jiných podobných her, jejichž povolení žalovaný postupem podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích zrušil, avšak na základě argumentu a maiori ad minus ji lze nepochybně vztáhnout i na právě projednávanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 39/2019 - 55, bod 33). Takový výklad zásady legitimního očekávání a právní jistoty, jaký provedl Nejvyšší správní soud, pak nepochybně obstojí i v tom pojetí, které zastává i Soudní dvůr (viz výše).
225. Městský soud je proto toho názoru, že žalobkyně musela počítat i s tím, že nastanou okolnosti a regulace, pro které bude přijata právní úprava, která ji udělené povolení může omezit. Změnou uděleného povolení proto zásady ochrany legitimního očekávání a právní jistoty porušeny nebyly.
226. Podle čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu.
227. Pokud jde o soulad omezení vlastnického práva žalobkyně s čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie, městský soud již výše vyložil, že omezení hazardu a negativních vlivů s tím spojených je právě oním legitimním cílem a obecným zájmem, který Soudní dvůr připouští k omezení volného pohybu služeb, přičemž městský soud rovněž shledal, že důvody, pro které osoba zúčastněná na řízení k omezující regulaci přistoupila, tento obecný zájem a legitimní cíl sledují. Městský soud je proto toho názoru, že i vlastnické právo žalobkyně (k provozovnám na adresách, k jejich vybavení, k peněžním prostředkům žalobkyně aj.) dotčené předmětnou právní regulací bylo z hlediska obecného zájmu omezeno přípustně.
228. Podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
229. Jak již bylo uvedeno, žalobkyně netvrdila, že by na základě změny uděleného povolení byla nucena provoz loterií a jiných podobných her v nějaké provozovně zcela ukončit. Zásah do podnikatelské činnosti žalobkyně, a tudíž i do jejího vlastnického práva, ke kterému mohlo v důsledku změny uděleného povolení dojít, byl tedy dozajista zásahem menší intenzity, než kdyby bylo žalobkyni udělené povolení (byť z části) zrušeno.
230. Soudní dvůr v rozsudku Berlington v souvislosti s ochranou vlastnického práva chráněného článkem 1 odst. 1 Protokolu č. 1 (Dodatkového protokolu) k EÚLP poukázal na rozsudek Evropského soudního dvora pro lidská práva (dále jen „ESLP“) Vékony, podle něhož pokud vnitrostátní zákonodárce ruší povolení umožňující jejich držitelům výkon podnikatelské činnosti, musí ve prospěch těchto držitelů stanovit dostatečně dlouhé přechodné období, jež jim umožní přizpůsobit se danému stavu nebo systém přiměřené náhrady. Městský soud podotýká, že ESLP v rozsudku Vékony hodnotil jako nepřiměřený (neproporcionální) byť jinak zákonný zásah do vlastnického práva regulaci, kterou byla zrušena koncese žalobce na prodej tabákových produktů (a neudělena další za podmínek nové právní regulace) a to poté, co se po dobu 20 let žalobce tímto prodejem živil, do třech měsíců přišel o zásadní zdroj příjmů a obživy, bez možnosti soudního opravného prostředku proti uvedenému opatření. ESLP v takové situaci vyložil, že „správná rovnováha mezi obecným zájmem a právy jednotlivce nebude nalezena, pokud dotyčná osoba musela nést individuální a nadměrné břemeno“.
231. ESLP rovněž ve věci O’Sullivan McCarthy Mussel Development Ltd v. Irsko – rozsudek ze dne 7. 6. 2018, č. 44460/16, bod 124 vyložil, že „pokud jde o opatření ovládající užívání majetku, nedostatek náhrady je faktorem, který je třeba vzít v úvahu při určování, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy, ale sám o sobě nepostačuje k porušení článku 1 protokolu č. 1.“
232. Žalobkyně netvrdila, že musela provést změny provozní doby spočívající v jejich zkrácení ihned poté, co jí bylo doručeno napadené rozhodnutí a změna základního povolení tak nabyla právní moci. Žalobkyně ani žalovaný na druhou stanu netvrdili, že by žalobkyni v souvislosti případným zkrácením provozní byla nebo měla být v budoucnosti poskytnuta nějaká náhrada.
233. Podle názoru městského soudu si žalobkyně kontroverznosti svého podnikání, tedy provozování loterijních her podle zákona o loteriích, i toho, že kterékoliv její povolení s ohledem na § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích může být změněno, musela být vědoma. Právě uvedené neznamená, že obsah uděleného povolení byl pro žalobkyni bez významu. Poskytoval žalobkyni jistotu, že ze strany žalovaného nebudou činěny kroky k omezení podnikání žalobkyně, bude-li plnit podmínky v povolení uvedené povolení a nenastanou-li některé z okolností předvídaných zákonem. Zároveň si však žalobkyně musela být vědoma toho, že mohou nastat určité okolnosti nezávislé na její vůli, pro které může obsah uděleného povolení změněn, a to včetně nutnosti uvedení tohoto povolení do souladu s přijetí obecně závaznými vyhláškami regulujícími hazardní hry. Tomu také měla přizpůsobit své podnikatelské plány, neboť se jedná o riziko podnikání v tomto specifickém oboru.
234. Za těchto okolností je proto městský soud názoru, že obecný zájem a legitimní cíl na regulaci hazardu převážil nad ekonomickým zájmem žalobkyně a nad tím, aby sama nenesla náklady spojené s regulací jejího podnikání. Změna základního povolení tak, aby bylo možno po žalobkyni vyžadovat uvedení doby provozu loterií a jiných podobných her s požadavky vyplývajícími z obecně závazných vyhlášek obcí, byl přiměřeným zásahem do vlastnického práva žalobkyně ať už ve smyslu Dodatkového protokolu k EÚLP, tak formulačně obdobného článku 17 Listiny základních práv Evropské unie.
235. Městský soud výše uvedené uzavírá s tím, že právní regulace stanovená § 50 odst. 4 zákona o loteriích není v rozporu s právem Evropské unie či EÚLP. Městský soud tedy neshledal důvod pro to, aby tuto právní úpravu neaplikoval.
236. Tato žalobní námitka není důvodná.
237. Jak již bylo uvedeno, ministr financí založil své rozhodnutí na nesprávném předpokladu, že nemůže hodnotit soulad vnitrostátního předpisu s unijním právem a v případě jejich rozporu aplikovat právo Evropské unie. Jelikož však soud neshledal aplikovanou právní úpravu rozpornou s unijním právem, neměl nesprávný názor ministra financí na otázku aplikace unijního práva vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
238. Soud závěrem uvádí, že nepřehlédl, že žalobkyně v podané žalobě navrhovala provedení důkazu řadou obecně závazných vyhlášek, řadou rozhodnutí ministra financí a výslechem Ing. E. R. Ani potřeba provádět dokazování však nebyla důvodem pro nařízení jednání, neboť provedení navržených důkazů by závěr soudu o vadách napadeného rozhodnutí, pro které přistoupil k jeho zrušení, nemohlo změnit a jejich provádění by tak za této situace bylo nadbytečné.
IX. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
239. Městský soud původně zrušil napadené rozhodnutí předně proto, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ svého rozhodnutí nemá oporu ve spise. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí neoznačil, z kterých podkladů obsažených v správním spise vycházel, a také proto, že v správním spise předloženého žalovaným nebylo základní povolení, jež bylo změněno prvostupňovým rozhodnutím, doplňková povolení vydaná žalovaným k základnímu povolení, ani návštěvní a reklamační řády k jednotlivým koncovým interaktivním videoloterním terminálům, které byly prvostupňovým rozhodnutím zrušeny. Po výzvě soudu k doplnění všech soudem požadovaných dokumentů nedošlo. Absence podkladů pro rozhodnutí nadále přetrvává. Přestože část dokumentů byla k výzvě soudu doplněna, nebyly předloženy soudem požadované návštěvní a reklamační řády a z nedostatku výčtu všech koncových zařízení není zřejmé, zdali byly dodány všechna doplňková povolení. Jestliže žalovaný dospěl k závěru, že návštěvní a reklamační řády byly v rozporu s právními předpisy, a proto bylo nezbytné, aby je výrokem I. stupňového rozhodnutí postupem podle § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích, zrušil, bylo třeba, aby jejich obsah posoudil. Návštěvní a reklamační řády nebyly obsahem správního spisu předloženého žalovaným v původním řízení před soudem, a ani je nedoplnil v rámci tohoto řízení, nelze se proto než domnívat, že jimi nedisponoval ani v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Nadto ani z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není vůbec zřejmé, jaké podklady pro vydání rozhodnutí žalovaný v tomto případě shromáždil a na základě jakých podkladů o zrušení návštěvních reklamačních řádů rozhodl. Vada řízení spočívající v tom, že správní spis neposkytuje oporu pro žalobou napadené rozhodnutí, nadále přetrvává, a proto je soud podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil.
240. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí byla druhým důvodem, proč městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, a tato vada řízení nadále přetrvává. K námitce žalobce, že lhůty stanovené pro notifikaci návštěvních řádů byly prvostupňovým rozhodnutím (výrokem II.) stanoveny odlišně od lhůt pro obdobnou notifikaci stanovených v doplňkových povoleních vydaných od roku 2012 (obdobnou námitku přitom žalobce uvedl již v rozkladu, viz str. 6 - 7 rozkladu ze dne 31. 7. 2015), nutno konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného nevyplývá, že by ministr financí obsah základního povolení, prvostupňového rozhodnutí a doplňkových povolení jakkoliv porovnával a ani z jakých podkladů dospěl ministr financí k závěru, že prvostupňovým rozhodnutím nebyla do základního povolení doplněna povinnost žalobce zasílat orgánům státního dozoru návštěvní řády s uvedením provozní doby provozoven a povinnost oznamovat změnu provozní doby v jiných lhůtách, než stejné povinnosti uložené žalobci žalovaným již dříve v doplňkových povoleních. Z odůvodnění nevyplývá, jaké podklady měl žalovaný k dispozici při rozhodování a na základě jakých podkladů ani proč dospěl závěru, že žalobci nebyly stanoveny prvostupňovým rozhodnutím, jímž bylo doplněno základní rozhodnutí, ke splnění fakticky stejných povinností různé lhůty.
241. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a proto, že skutkový stav, který byl základem napadeného rozhodnutí, nemá ve spise oporu (§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
242. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který byl v řízení úspěšný. Tím je v nyní projednávané věci žalobkyně, jejíž náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále odměna advokáta za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy příprava a převzetí právního zastoupení a podání žaloby. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (2 x 3 100 Kč = 6 200 Kč). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (2 x 300 Kč = 600 Kč). Odměna advokáta tak činí 6 800 Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8 228 Kč. Spolu se soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží 11 228 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za další vyjádření (vyjádření ze dne 11. 5. 2021), neboť to ve věci nepřineslo nic nového.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení za níže uvedených podmínek. Kasační stížnost je podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. v rozsahu otázek, které byly již vyřešeny předchozím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v této věci, přípustná jen tehdy, pokud stěžovatel tvrdí, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V rozsahu, v němž není přípustná kasační stížnost, je přímo proti tomuto rozhodnutí přípustná ústavní stížnost (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 926/19 z 2. 7. 2019).
Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 25. května 2023
JUDr. Ing. Viera Horčicová v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje M. V.