190. Obdobně je tomu i v případě námitky nedovoleného umístění vyjmenovaných objektů do funkční plochy ZP. Výkon vlastnických práv žalobců k předmětným nemovitostem podle soudu nesahá tak daleko, aby na jeho základě mohla být ovlivňována podoba parkové plochy na cizím pozemku nemezující s nemovitostmi žalobců, resp. požadována její neměnnost. Tato parková plocha má přitom podle záměru v podstatě zůstat zachována, resp. byla uložena odpovídající náhradní výsadba. Podíl zeleně v daném území, jehož snížení by mohlo teoreticky mít vliv na pohodu bydlení, se tedy v podstatě nemění. Ani tato dílčí námitka tedy nesměřuje k ochraně veřejných subjektivních práv žalobců ve smyslu § 2 s. ř. s. a jako taková nemůže být předmětem soudního přezkumu ve správním soudnictví. Nadto soud dodává, že předmětná parkovací stání umístěná na ploše ZP bezprostředně přiléhají k parkové ploše (spíše než k umístěným budovám) a mají být veřejně přístupná. S ohledem na to lze za důvěryhodný považovat popis na str. 27 Souhrnné technické zprávy DUR, že „9 parkovacích stání je zde výlučně pro návštěvníky parku a bistra [jakožto přípustného prvku v ploše ZP, přičemž návštěvu bistra nelze reálně oddělit od návštěvy parku, v němž je umístěno] a přímo souvisí s využitím v ploše ZP. Tyto parkovací stání budou předány do majetku obce v souladu s budoucí darovací smlouvou.“ Pokud jde o části křižovatky, pozemní komunikace K1 (včetně komunikace pro pěší) umístěné v ploše ZP, tyto bezprostředně souvisí s přístupem k výše zmíněným parkovacím stáním a k samotné parkové ploše a v ní umístěným pochozím plochám. Skutečnost, že komunikace K1 dále zajišťuje přístup k objektům A až E umístěným v ploše SV-F, ještě neznamená, že její část situovaná v ploše ZP zároveň neslouží i potřebám souvisejícím s parkovou plochou. Ohledně zmíněného vedení technické infrastruktury žalobci nekonkretizovali, které jeho prvky byly vadně umístěny do plochy ZP, a postačí tak obecně konstatovat, že daná technická infrastruktura má sloužit potřebám parku a v něm umístěných objektů. Předmětnou stavbu bistra lze z hledisek sledovaných regulativy územního plánu podřadit pod pojem v ploše ZP podmíněně přípustné „zahradní restaurace“, jelikož s ohledem na zejména funkční využití území lze v daném případě jak bistro, tak zahradní restauraci považovat za obdobné provozy (žalobci nijak blíže nevymezili, v čem konkrétně se oba provozy podle nich relevantně liší) a nemá bez dalšího smysl mezi nimi v rámci územního plánování rozlišovat. Soud dále souhlasí s žalovaným, že retenční nádrže, buňkoviště ani mezideponie skrývky podle DUR v rozhodném znění, podle nějž byla vydána rozhodnutí správních orgánů, v ploše ZP umístěny nejsou a nevyplývá to ani z prvostupňového či napadeného rozhodnutí. Lze tedy dojít k závěru, že všechny žalobci zmiňované prvky slouží k uspokojení potřeb souvisejících s hlavním a přípustným využitím (s parkem), přičemž nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků. Tyto prvky tak byly umístěny v souladu s podmíněně přípustným využitím plochy ZP.
191. První žalobní námitka tedy není důvodná.
192. Žalobci ve druhém žalobním bodě namítali, že plánovaná PP ve skutečnosti podzemními nejsou a s ohledem na tuto skutečnost došlo k porušení závazných koeficientů stanovených územním plánem. Znaky PP stanoví PSP v § 2 písm. p) bodu 1, přičemž žalobci v žalobě nijak nerozporovali, že tato definice byla naplněna. Žalobci v tomto ohledu namítali, že naplnění definice bylo dosaženo záměrným přihrnutím zeminy, které představuje obcházení stanovené definice. K tomu soud považuje za vhodné citovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2023, č. j. 9 As 77/2023-157: „Stavebníkovi dále nelze vyčítat, že byl při úvahách o podobě stavebního řešení veden snahou o naplnění určité technické normy, je-li stavebníkem zvolené řešení jinak v souladu s právními předpisy, a nejde-li o zjevné zneužití práva. NSS v tomto ohledu souhlasí s městským soudem, že stavebníkem zvolené řešení se ve vztahu k jeho deklarovanému účelu (optická redukce výšky přilehlé zdi) jeví jako smysluplné. NSS se tak ztotožňuje se závěrem městského soudu, že stavebníkem zvolené stavební řešení ve formě zvýšení přilehlého upraveného terénu za pomocí násypu nemá vliv na naplnění parametrů definice podzemního podlaží dle normy ČSN či PSP.“ Právě citovaný závěr je podle soudu zcela přiléhavý i v nyní posuzovaném případě. Bylo výlučně na stavebníkovi, jaké řešení na (svém) pozemku pro účely naplnění definice PP zvolil (třeba i přihrnutím zeminy), nešlo-li o zjevné zneužití práva. Zneužitím práva lze přitom rozumět situaci „kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dále v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS k pojmu zneužití práva uvedl, že „zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, zejména principem právní jistoty, s nímž se - zcela logicky - nejvíce střetává“. Lze tedy shrnout, že institut zneužití práva je možné použít pouze ve zcela výjimečných situacích a jednání směřující ke zneužití práva musí být dostatečně prokázáno tím, kdo se zákazu zneužití práva dovolává (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 As 16/2015-30). Žalobci přitom žádná konkrétní tvrzení ani důkazy o zjevném zneužití práva, jak je tento pojem osvětlen výše, nepředložili, a takové důkazy nevyplývají ani z obsahu správního spisu. Soud dále souhlasí se žalovaným (a potažmo i s názorem vysloveným v závazném stanovisku MMR), že je při vyhodnocení naplnění požadavků na podzemní podlaží třeba vycházet z navrhované úrovně terénu, nikoli ze stávající. K tomu soud odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 6 A 78/2015-194: „Pro označení toho, zda se jedná o podzemní nebo nadzemní podlaží se vychází z úrovně budoucího upraveného terénu (označený v projektové dokumentaci jako PT – přilehlý terén), který je v daném případě rozhodný vůči navrhované stavbě. I tato terénní úprava a její výška je patrná z projektové dokumentace. Z tohoto důvodu, i když jižní část nejnižšího podlaží vystupuje nad terén, je splněna definice podzemního podlaží uvedená v čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP, protože vychází z upraveného přilehlého terénu a nikoliv ze stávajícího rostlého terénu. Nelze tedy přisvědčit námitce žalobců, že se jedná o pětipodlažní objekty. Nelze rovněž přisvědčit ani námitce, že nebylo přezkoumatelně vysvětleno, co se rozumí přilehlým terénem, což je obvyklý termín používaný ve stavebnictví pro upravený terén, do kterého je stavba zasazena. Vybudování takové úpravy terénu, ač se může zdát účelové, však při splnění všech výše uvedených podmínek není v rozporu s územním plánem hl. m. Prahy a s kódem míry využití území s podlažností 3+.“ Záměr je totiž třeba posuzovat jako celek, tedy zda vyhoví stanoveným regulativům se všemi jeho navrhovanými prvky (některé jsou navrhovány právě proto, aby byly požadavky naplněny). Formální požadavky na PP stanovené v PSP tedy byly v projednávané věci naplněny.
193. Dále se soud zabýval námitkou, že navrhované 1. PP je z převážné části odkryté a s úrovní podlahy ve stejné výšce jako pozemní komunikace. Předně nelze souhlasit s tím, že by se jednalo o odkrytí z převážné části. Ze správního spisu vyplývá (zejm. z výkresu „Situační schéma plnění suterénu 1. PP“, který je součástí DUR), že po většině obvodu u každého z objektů A až E se má podlaha navrženého PP nacházet více než 0,8 m pod úrovní terénu. Ohledně tvrzeného „odkrytí“ soud poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2013, č. j. 8 As 75/2010-165: „Výklad žalovaného se vyznačuje absurditou. Žalovaný dovodil, že sahá-li část jedné stěny či celá jedna stěna budovy pod úroveň stanovenou v čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP, je celé podlaží podzemní. Z článku 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP však vyplývá, že by měl posuzovat, zda je celá úroveň podlahy nebo její větší části pod stanovenou úrovní přilehlého terénu. Právní výklad, který každou budovu, která je postavena ve svahu, a je tedy částečně (na jedné straně domu) zanořena pod úroveň terénu, považuje za budovu o více podzemních podlažích a vylučuje tak to, aby formálně byla rodinným domem, je v očividném rozporu s obvyklým chápáním pojmu „podzemní podlaží“. Ještě méně je takový názor pochopitelný tehdy, když tato „podzemní podlaží“ s obytnými prostorami jsou z větší části umístěna nad zemí, mj. s plnohodnotnými okny a vstupními dveřmi z ulice, přičemž „první podzemní podlaží“ je užíváno jako hlavní obytné podlaží, jako je tomu u domu čp. 771 ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení, zatímco jediné „nadzemní“ podlaží má toliko malá kruhová a půlkruhová okna pod střechou. Pouze pro ilustraci lze poznamenat, že podobným výkladem by bylo lze například označovat u Vily Tugendhat podzemním podlažím i její světoznámý hlavní obytný prostor, a to jen proto, že vila byla postavena ve svahu (viz nominační dokumentace Vily Tugendhat dostupná na http://whc.unesco.org/uploads/nominations/1052.pdf). Takový výklad je nejen (v kontextu projednávané věci) zřetelně účelový, odporuje běžné zkušenosti, a nemůže obstát.“ V nyní posuzovaném případě je však situace odlišná. I v materiálním smyslu totiž jde o PP, jelikož (jak vyplývá i z výkresů charakteristických půdorysů, které jsou součástí DUR) v nich mají být umístěny převážně garáže, sklepní kóje, úložné prostory či technické zázemí (nikoli obytné prostory), což svou funkcí odpovídá prostorům nacházejícím se typicky v PP. Rovněž nelze tvrdit (jak bylo vysvětleno výše), že by se objekty nacházely ve svahu či byly pod úroveň terénu zanořeny jen na jedné straně domu. Jistá část stěn navrhovaných PP v nějaké míře vyčnívá nad upravený terén, ale pokud by PSP v případě takové situace podzemí shledaly v rozporu s definicí PP, neurčily by požadavek na 0,8 m, ale stanovily by například, že stěny PP musí být z větší části pod přilehlým terénem. I materiální požadavek na PP je tedy u navrhovaných PP splněn, a to zejména s ohledem na účel jejich využití.
194. Pokud jde o žalobci zmiňované vypuštění terénních úprav v napadeném rozhodnutí, soud podotýká, že tato změna prvostupňového rozhodnutí se týkala 3 terénních valů v parkové ploše ZP na pozemcích parc. č. 956/3 a 956/4, což mimo jiné jednoznačně vyplývá z odůvodnění na str. 13 a 14 napadeného rozhodnutí. Tyto samostatně situované valy v žádném případě nepřiléhaly k objektům A až E a neměly žádný vliv na posouzení PP.
195. Dílčí námitky žalobců týkající se opěrných zdí (že tyto nebyly prvostupňovým rozhodnutím umístěny, nebyly řádně zaneseny v DUR, absence zábradlí na nich) byly uplatněny až v replice žalobců doručené soudu dne 14. 6. 2023, tedy až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. V žalobě samotné se žalobci o opěrných zdech nijak nezmiňují. Tuto argumentaci je tedy třeba považovat za přednesení nových skutkových a na ně navazujících právních důvodů, na jejichž základě žalobci považovali napadené rozhodnutí za nezákonné, což zároveň představuje nepřípustné rozšíření žaloby o další žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 2 ve spojení s § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Soud proto k žalobní argumentaci ohledně opěrných zdí nepřihlížel (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97). Podobně je tomu i v případě další argumentace uplatněné žalobci v jejich podáních učiněných až po uplynutí lhůty pro podání a zároveň pro rozšíření žaloby nad její rámec (zejm. pokud jde o výpočet HPP a dodržení koeficientu podlažních ploch, provedení změny DUR neautorizovanou osobou, vydání závazných stanovisek orgánů územního plánování na základě jiné než finální verze DUR a některé další námitky proti těmto závazným stanoviskům či podjatost žalovaného).
196. Soud tedy dospěl k závěru, že ani druhá žalobní námitka není důvodná.
197. Ve třetím žalobním bodě žalobci obecně namítali rozpor s cíli a úkoly územního plánování. Neuvedli však, v čem konkrétně tento rozpor podle nich spočívá. Dále poukazovali na dle nich nesprávné závěry ohledně naplnění podmínek výškové regulace. Soud proto vypořádání třetího žalobního bodu spojil s vypořádáním sedmého žalobního bodu v rozsahu, který se námitce výškové regulace věnuje výslovně (argumentace v obou žalobních bodech se do jisté míry překrývá). Ohledně cílů a úkolů územního plánování soud souhlasí se závěrem obsaženým v žalovaným citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2016, č. j. 2 As 21/2016-83, že „pokud byla vydána územně plánovací dokumentace, musí stavební úřad vycházet primárně z ní, a nemusí již specificky odůvodňovat souladnost záměru s cíli a úkoly územního plánování, neboť ty plynou přímo z územně plánovací dokumentace.“ Žalovaný přitom na podkladě závazného stanoviska MMR soulad záměru s cíli a úkoly územního plánování a soulad s územně plánovací dokumentací hodnotil.
198. Pokud jde o posouzení záměru (objektů A až E) s ohledem na výškovou regulaci, soud považuje za nesporné, že dané objekty mají být umístěny ve funkční ploše SV-F. Přípona „F“ označuje kód míry využití plochy. Je proto zřejmé, že se nemůže jednat o stabilizované území, jak je vymezené v oddílu 7 bodu 7a) odst. 3 textové části územního plánu. Jedná se tedy o rozvojové či transformační území, v němž se podle územního plánu předpokládá (významnější) nový rozvoj (oddíl 15 odst. 41 a 50 textové části územního plánu), čemuž odpovídá i vymezení v § 4 ve spojení s § 26 písm. b) PSP. Žalobci v podstatě shledávají chybným, že správní orgány vymezily referenční území pro posuzování výškové regulace podle PSP příliš široce (jejich slovy jako celé území katastru Uhříněves) a umisťované objekty porovnávají zejména s rodinnými domy v bezprostřední blízkosti (zejména v ulici Kašperská). Takové pojetí je však podle soudu příliš zužující. Žalobci takto vymezené území není nijak oddělitelné, vymezitelné či charakteristické oproti zástavbě v okruhu, jak jej vymezily správní orgány (není pravdou, že by se jednalo o „celý katastr Uhříněves“, jedná se o plynule navazující zástavbu podobného charakteru ve smyslu § 20 PSP). Vytyčení referenčního území pro posouzení výškové hladiny přitom není nijak omezeno či navázáno na kritérium druhu využití dané plochy podle územního plánu (žalobci uváděli funkční plochu SV-F), taková úvaha nemá oporu v právních předpisech. V dané lokalitě jde o relativně nesourodou zástavbu, v níž se nachází jak nízkopodlažní rodinné domy, tak i bytové domy s 4 a více NP (k tomu soud odkazuje zejm. na popis lokality podaný na str. 28 až 30 napadeného rozhodnutí). V tomto kontextu a s ohledem na skutečnost, že objekty se umisťují v území, kde se nová (významnější) zástavba předpokládá, soud nepovažuje umístění objektů A až E za nesouladné s charakterem daného území. Pro posouzení přípustné výškové regulace přitom není rozhodné, jaká zástavba se na místě záměru nacházela před jeho umístěním. Soud má tedy za to, že žalovaný vyhodnotil umístění záměru v souladu s § 20 a § 25 až § 27 PSP. Vzhledem k tomu, že správní orgány shledaly záměr souladný s výškovou regulací, nebyl důvod se blíže zabývat požadavkem žalobců, aby územním rozhodnutím byla snížena výška plánovaných domů. Námitka uplatněná ve třetím (resp. sedmém) žalobním bodě tedy není důvodná.
199. K námitce obsažené ve čtvrtém žalobním bodě, která se týkala nedostatečného počtu parkovacích stání, soud s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje, že dle DUR je v rámci záměru navrženo celkem 374 parkovacích míst, z nichž 323 je vázaných a 51 je návštěvnických. Při stanovení počtu parkovacích míst byl použit výpočet, který umožňuje příslušná právní norma, tj. PSP, proto už z tohoto důvodu se o žádnou nezákonnost nemůže jednat. Počet stání konkrétně v § 32 odst. 2 stanoví s odkazem na tabulku v příloze. Soud souhlasí s výpočty a závěry ohledně daných požadavků PSP uvedenými na podkladě DUR v rozhodnutích správních orgánů (žalobci ani nesprávný výpočet v rozporu s požadavky PSP nenamítali). Rada Hlavního města Prahy v rámci PSP zcela konkrétně stanovila výpočet minimálního a maximálního požadavku na počet a druh stání, a to s ohledem na velikost a druh záměru, jakož i lokalitu, v níž má být umístěn, přičemž lze mít za to, že je-li takovýto požadavek v konkrétním případě dodržen, počet stání je s ohledem na relevantní hlediska dostatečný. Po stavebníkovi nelze požadovat zřízení dalších stání nad rámec daný PSP, neboť takový požadavek by neměl oporu v právních předpisech. Je přitom nutno konstatovat, že v okamžiku umístění stavby se jedná pouze o jakýsi kvalifikovaný odhad, který musí splňovat podmínky PSP, což v daném případě splňoval, o čemž svědčí i kladné vyjádření dotčených orgánů. Naplnění konkrétních požadavků PSP na parkování lze v daném kontextu rovněž bez dalšího považovat za naplnění obecné povinnosti stavebníka podle § 76 odst. 2 stavebního zákona být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb. Žalovaný přitom nepochybil, pokud se výslovně k tomuto ustanovení v napadeném rozhodnutí nevyjadřoval a přistoupil rovnou k posouzení naplnění konkrétních požadavků stavebních předpisů naplňujících mimo jiné i obecný požadavek § 76 odst. 2 stavebního zákona (srov. např. bod 50. odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 10 A 2/2023-77). Napadené rozhodnutí proto nelze označit za nepřezkoumatelné.
200. K námitce týkající se 12 návštěvnických stání při ulici Kašperská umístěných na pozemku ve vlastnictví městské části soud podotýká, že z DUR i správních rozhodnutí vyplývá, že jde o parkovací stání zřizovaná nad rámec požadavků PSP, když i při jejich odmyšlení by požadavky PSP na parkování byly stále naplněny, jelikož na objekty A až E by stále připadalo požadovaných 30 návštěvnických stání i celkový počet 352 stání. Otázka předmětných 12 stání tedy nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a soud se jí proto blíže nezabýval.
201. Dále žalobci v žalobě namítali, že návštěvnická stání umístěná ve vnitřních garážích pod bytovými domy (konkrétně jde podle DUR o 19 stání v 1. PP objektu C) v rozporu s § 33 odst. 7 PSP nesplňují požadavek jejich veřejné přístupnosti. Tento požadavek je třeba vykládat s ohledem na definici návštěvnického stání podle § 2 písm. t) PSP a z ní vyplývající účel. Z toho vyplývá, že návštěvnická stání mají sloužit k odkládání vozidel návštěvníků stavby či souboru staveb, nikoli tedy blíže nevymezené široké veřejnosti. Z § 33 odst. 4 PSP přitom nepřímo vyplývá, že návštěvnická stání lze umístit (zejména) jinam než do uličního prostranství, není zapovězeno ani situování do podzemní garáže, jsou-li stále naplněny podmínky kladené na návštěvnická stání. Opatření pozemní komunikace K1 jakožto jediné přístupové cesty k předmětným návštěvnickým stáním závorou ani osazení vjezdu do podzemní garáže objektu C vjezdovými vraty, jak je uvedeno v DUR, samo o sobě ještě neznamená, že předmětné parkovací prostory nelze považovat za veřejně přístupné pro účely odkládání vozidel návštěvníků, jelikož bude záležet na režimu fungování zmíněných „překážek“ (tj. zda návštěvníci budou schopni efektivně tyto „překážky“ za účelem využití návštěvnických stání „překonat“), přičemž tento režim je dle náhledu soudu možné v souladu s § 33 (zejm. jeho odst. 7) PSP nastavit tak, aby byl zachován charakter předmětných stání jako návštěvnických. Tento režim fungování nicméně představuje relativně konkrétní otázku technické povahy, která případně může být řešena v rámci navazujících řízení stavebního úřadu (a v neposlední řadě také při posuzování souladu následného faktického užívání záměru se stanovenými podmínkami), nikoli však v rámci územního řízení a rozhodnutí, jehož účelem je primárně umístění záměru do prostoru, nikoliv řešení technických jednotlivostí.
202. V replice k vyjádření žalovaného žalobci v souvislosti s tímto žalobním bodem poukázali na rozpor jednoho stání s požadavky bezbariérové vyhlášky a nesplnění (neřešení) požadavků § 32 odst. 1 PSP ve vztahu k dočasnému zařízení staveniště (buňkovišti). K tomu soud podotýká, že tyto námitky byly uplatněny až po lhůtě pro podání žaloby, a soud k nim tedy nepřihlížel (blíže viz bod 196 odůvodnění tohoto rozsudku).
203. Námitka podle čtvrtého žalobního bodu tedy s ohledem na výše uvedené není důvodná.
204. Ani námitku uvedenou pod pátým žalobním bodem, která se týkala dopravního zatížení lokality, soud důvodnou neshledal. Skutečnost, že žalovaný vypořádal uvedenou námitku zejména odkazem na souhrnné stanovisko OŽPD, nečiní napadené rozhodnutí nezákonným. Vzhledem k tomu, že územní rozhodnutí bylo vydáno v roce 2019, je zcela logické, že studie byla posuzována k roku 2018. Následně bylo v průběhu odvolacího řízení souhrnné stanovisko OŽPD změněno závazným stanoviskem PKD, a to ve vztahu k podmínkách, za kterých je záměr přípustný. V předmětném přezkumném závazném stanovisku bylo uvedeno, že „Dopravně inženýrské podklady, na jejichž základě byla zpracována například akustická studie, byly zpracovány v únoru 2018, což s ohledem na projednání dokumentace s dotčenými orgány, jejichž závazná stanoviska odvolatelé napadají, a které proběhlo v průběhu roku 2018, nelze rozhodně považovat za zastaralé podklady. Z těchto podkladů je zřejmé, že vliv nově navrhované dopravy na kapacitu stávající komunikační sítě v porovnání se stavem v době zpracování Dopravně inženýrských podkladů je téměř zanedbatelný, neboť se v podstatě doprava nákladních automobilů nahrazuje dopravou osobní. Je navíc zřejmé, že z důvodu minimalizace stávající sítě místních komunikací III. třídy, je projekt řešen výhradním napojením na sběrnou komunikaci I. třídy. Realizací záměru dojde ve špičkové hodině k přitížení okolní sítě o 60 jízd souhrnně v obou směrech, kde jen část těchto vozidel bude směřovat na okružní křižovatku Podleská - Přátelství. Ačkoliv se jedná o velmi zatíženou křižovatku, je dopad záměru na její kapacitu naprosto minimální. Předložená dopravní studie prokázala, že záměr bude fungovat na stávající komunikační síti bez zhoršení dopravní situace v lokalitě.“ Jak navíc vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, na základě požadavků, které žalobci uplatnili v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně, stavebník upravil původně navržené dopravní řešení. Žalobci z důvodu nepříznivých dopravních poměrů a předpokládaných vlivů stavby požadovali, aby vjezd ke stavbě byl vždy a jen z ulice Podleská, nikdy ne z ulice Kašperská. Požadavku na řešení dopravy mimo ulici Kašperská žadatel vyhověl, DUR je zpracována a projednána s příjezdem pouze z ul. Podleská. S ohledem na výše citované závazné stanovisko PKD jsou předmětné námitky žalobců nedůvodné, neboť dopravní zatížení lokality se realizací záměru nadměrně nezvýší, dojde pouze ke změně v charakteru dopravy, když nákladní doprava bude nahrazena osobními automobily.
205. Pokud jde o šestý žalobní bod, soud nesouhlasí s tvrzením, že by žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel z předpokladu, že záměr není přístupovou komunikací napojen na ulici Podleská. Právě naopak na vícero místech žalovaný v souladu s finální verzí DUR v napadeném rozhodnutí uvedl, že příjezd je řešen pouze z ulice Podleská. Soud ani z jiných relevantních podkladů nezjistil, že by tomu mělo být jinak. K odkazům žalobců na sdělení Ministerstva dopravy ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 119-2019-120-STSP/3 soud uvádí, že není závazné a v podstatě bylo aktualizováno a jeho závěry korigovány závazným stanoviskem Ministerstva dopravy ze dne 15. 9. 2020, č. j. 89/2020-120-STSP/3 (dále jen „závazné stanovisko MD“), které potvrdilo závazné stanovisko ODA (vydané podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích), které je pro finální znění DUR (počítající s napojením na pozemní komunikaci I. stupně v ulici Podleská) rozhodné. Pokud jde o souhrnné stanovisko OŽPD (a jej měnící přezkumné závazné stanovisko PKD), jeho podmínky zřejmě nesouvisí s napojením na pozemní komunikaci III. třídy v ulici Kašperská (to mj. jednoznačně vyplývá z povahy stanovených podmínek a z odůvodnění závazného stanoviska PKD, když se v něm uvádí, že „je navíc zřejmé, že z důvodu minimalizace stávající komunikační sítě místních komunikací III. třídy, je projekt řešen výhradním napojením na sběrnou komunikaci I. třídy“), ale s účelovou komunikací K1 zřizovanou jako součást záměru (souhrnné stanovisko OŽPD bylo mj. vydáno podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích). V souhrnném stanovisku OŽPD se v souvislosti s dopravním řešením uvádí: „Souhlasíme s realizací stavby „Obytný soubor Kašperská“ dle projektové dokumentace – koordinační situace ze dne 25. 9. 2018 (...)“. S ohledem na právě uvedené má soud za to, že správní orgány při své činnosti správně vycházely z dopravního řešení odpovídajícího finální verzi DUR, podle které bylo rozhodováno. Navíc změna DUR oproti verzi, podle které bylo vydáno souhrnné stanovisko OŽPD, spočívala ve věci dopravního řešení pouze ve změně staveništní dopravy, a toto souhrnné stanovisko tak bylo z hlediska jím posuzovaných zájmů vydáno k aktuálnímu řešení dopravní situace odpovídajícímu finální verzi DUR. Navíc bylo v odvolacím řízení „aktualizováno“ jej přezkoumávajícím závazným stanoviskem PKD, které korigovalo dřívější sdělení stejného odboru, podobně jako závazné stanovisko MD, jak bylo popsáno výše.
206. Pokud jde o v sedmém žalobním bodě tvrzené nepřípustné zastínění, soud odkazuje na Studii proslunění a denního osvětlení zpracovanou autorizovanou osobou, která byla podkladem pro vydání územního rozhodnutí. Posuzování proslunění proběhlo podle ČSN 73 4301 - Denní osvětlení budov (odkazované v § 45 odst. 2 ve spojení s § 84 PSP) a záměr podle něj ve vztahu k rodinným domům v ulici Kašperská splňuje požadavky na proslunění stanovené touto normou. Podle ní musí být dne 1. 3. doba proslunění 90 minut, přičemž k tomuto datu bylo v souladu s normou hodnocení provedeno (námitka olistění stromů je v tomto kontextu irelevantní pro otázku zákonnosti napadeného rozhodnutí). K obecnému odkazu žalobců na § 76 odst. 2 stavebního zákona soud podotýká, že postup v souladu s technickou normou bez dalšího nezakládá nešetrnost k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb (viz komentář k § 76 odst. 2 stavebního zákona v bodě 163. odůvodnění tohoto rozsudku). Žalobci v replice u sedmého žalobního bodu shledávali rozpor umístění trafostanice s § 18 odst. 4 PSP a umístění kontejnerů pro směsný odpad s § 22 odst. 2 PSP. K těmto dílčím námitkám soud nepřihlížel z důvodů vyjádřených v bodě 196 odůvodnění tohoto rozsudku. Ani námitka podle sedmého žalobního bodu tedy není důvodná.
207. Důvodné nejsou ani námitky žalobců obsažené v osmém žalobním bodě, které se týkaly zásahu do pohody bydlení s ohledem na objem a výšku stavby, počet nových rezidentů a z toho pramenící nárůst automobilové dopravy. Žalobci tvrdili, že splnění podmínek pojmů „přiměřenost poměrům“ a „obvyklé užívání pozemku“ nelze ztotožnit se splněním veřejnoprávních předpisů. V ulici žije zhruba 50 lidí a v důsledku záměru zde najednou bude o 1000 lidí více, což představuje významný zásah nad přípustnou míru přiměřenou poměrům. Bude docházet k pohledovému porušování soukromí na pozemcích rodinných domů, čemuž nemůže zabránit ani navržená zeleň. Pojem pohoda bydlení rámcově vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006 Sb. NSS, tak, že „[p]ohodou bydlení nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“ Pokud se tedy správní orgány vyjadřovaly k jednotlivým dílčím aspektům, v podstatě tím reagovaly i na širší otázku pohody bydlení.
208. Na tuto judikaturu navázal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 As 1/2007-104, který zdůraznil i subjektivní hledisko pohody bydlení (o kterém pojednával i rozsudek č. j. 2 As 44/2005–116), když shrnul, „že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007-52 vymezil kritérium rozhodné pro posouzení, zda došlo, či nedošlo k zásahu do pohody bydlení. Dle výše citovaného rozsudku je rozhodným kritériem pro určení intenzity těchto účinků na okolí tzv. „přípustná míra“, kterou, jak vyplývá zejména z judikatury Nejvyššího soudu, je třeba rozumět míru přípustnou podle právních předpisů včetně ustanovení občanského zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99).
209. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007–52, „[k]ritériem pro posouzení přípustné míry ve výše nastíněné oblasti je pak v souladu s dikcí občanského zákoníku a v jeho intencích ‚míra přiměřená poměrům‘. Toto kritérium již na rozdíl od ‚přípustné míry‘ dle OTP [vyhláška Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj o obecných technických požadavcích na výstavbu č. 83/1976 Sb., pozn. soudu] nelze přímo opřít o žádnou technickou normu, jde tedy vlastně o neurčitý právní pojem, což v případě námitek vznesených ve stavebním řízení de facto znamená nutnost posuzování námitek tohoto typu vždy ad hoc, případ od případu v rámci správního uvážení stavebního úřadu. Dle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že „překračují-li imise míru přiměřenou poměrům, překračují vždy zároveň i přípustnou míru.“
210. Nejvyšší správní soudu ve své judikatuře řešil rovněž střet práva na soukromí a vlastnického práva spočívajícího v realizaci stavebních záměrů. Například v rozsudku ze dne 12. 10. 2010, č. j. 7 As 13/2010-145, uvedl, že „[p]okud se totiž nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, je přednostně na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. […] [s]těžovatelé [vlastníci nemovitosti, kterých se dotýkalo zbudování stavby na sousedním pozemku, pozn. soudu] si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí.“
211. Totožnou námitkou se ve svém rozhodnutí zabýval i správní orgán I. stupně, který uvedl, že pojem „pohoda bydlení“ již PSP neužívají, avšak „uvedený souhrn činitelů byl v územním řízení z hlediska vlivů umístění a provozu záměru posouzen. Každé umístění nové stavby změní poměry v území.“ Současně konstatoval, že záměr nepřekračuje limity stanovené právními předpisy a splňuje požadavky PSP. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu v této souvislosti konstatoval, že obyvatelé v městské zástavbě nemohou spoléhat na neměnnost způsobu užívání území v okolí svých nemovitostí, a že pokud je záměr v souladu s platnými předpisy, má se rovněž za to, že neomezuje práva a zájmy soukromých osob nad přípustnou míru.
212. Žalovaný k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenal, že požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat a určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takové zatížení snášeli, je-li přiměřené poměrům. Dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 As 168/2016-28 konstatoval, že aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případ, kdy by bylo vlastnické právo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů, anebo by došlo ke stavební změně umožňující nahlížet do dosud uzavřených prostor, přičemž tyto změny by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Nadto dodal, že „běžné užívání bytů, které je v rámci společenských norem slušného chování a jednání, nemá potenciál zasáhnout do soukromí vlastníků sousedních rodinných domů nad přípustnou míru, protože k dotčení soukromí (např. pohledem či hlukem) by mohlo docházet pouze nahodile a ve zcela zanedbatelné míře.“
213. Soud se s uvedeným posouzením ze strany správních orgánů ztotožňuje a dodává, že území, do něhož je záměr umisťován, není charakteristické pouze zástavbou rodinnými domy, ale již v současnosti zde stojí také množství vícepatrových bytových domů. V lokalitě s takovýmto charakterem zástavby je nutno s určitými pohledovými imisemi počítat a je současně na majitelích jednotlivých nemovitostí, aby v rozumné míře učinili určitá opatření k zamezení možnosti jejich obtěžování pohledem. Ani soud neshledal, že by umístěním záměru docházelo ve vztahu k žalobcům (potažmo jejich nemovitostem) k mimořádnému obtěžování, které by převyšovalo míru přiměřenou poměrům v posuzované lokalitě a v lokalitách obdobných.
214. Soud se následně zabýval námitkami obsaženými v devátém a desátém žalobním bodě, přičemž ani tyto důvodnými neshledal. Žalobci v nich namítali překračování imisních limitů pro rakovinotvorný benzo(a)pyren, nedostatky rozptylové studie a absenci jejích podkladů.
215. Vadou napadeného rozhodnutí v žádném případě není, že žalovaný při vypořádání námitky překračování imisních limitů pro benzo(a)pyren odkázal na závazné stanovisko OCP. Žalobci proti těmto podkladům nestaví žádnou odbornou protiargumentaci, pouze vytýkají spekulativnost hypotézy o účinné výsadbě stromů a tvrdí, že v rozptylové studii bylo počítáno s klouzavým průměrem za roky 2012 – 2016, ač jsou k dispozici klouzavé průměry za období 2013 – 2017. Jejich námitky jsou redukovány do tvrzení o nezákonnosti závazného stanoviska OCP.
216. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konkrétně konstatoval, že se se zdůvodněním předmětného stanoviska ztotožnil a považuje jej za dostatečné, logické a věcně správné. V závazném stanovisku OCP se přitom konstatuje, že „navržený záměr počítá s ekologickým způsobem vytápění spalováním zemního plynu v kondenzačních kotlích s vynikajícími emisními parametry. Vytápění objektů tedy v místě záměru nezpůsobí téměř žádné emisní příspěvky ke stávajícímu znečištění ovzduší. Podstatné vlivy záměru na ovzduší nepředstavuje ani vyvolaná doprava, k níž se jako mobilnímu zdroji znečištění ovzduší závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší nevydává. Nové (poslední dostupné) mapy pětiletých klouzavých průměrů imisních koncentrací znečišťujících látek z let 2014 až 2018 ukazují, že i v případě benzo(a)pyrenu poklesla úroveň znečištění v lokalitě pod stanovený imisní limit. S ohledem na vše výše uvedené pokládá OCP MHMP umístění záměru z hlediska jeho vlivu na kvalitu ovzduší za přijatelné.“ Ze závazného stanoviska OCP je současně patrné, že se zabývalo žalobci namítanými klouzavými průměry nejen za období let 2012 – 2016, jak tvrdili žalobci, ale také za roky 2013 – 2017 a 2014 – 2018. Tato dílčí námitka žalobců tedy není důvodná.
217. Imisní limit pro benzo(a)pyren je zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, v rozhodném znění (Příloha č. 1, tabulka 3.), stanoven na 1 ng/m-³ průměrné koncentrace za jeden kalendářní rok. Z tabulky uvedené v závazném stanovisku OCP vyplývá, že klouzavý průměr roční koncentrace benzo(a)pyrenu v hodnocené lokalitě, tedy v lokalitě, kde je umisťován záměr, dosahoval v letech 2014 – 2018 hodnoty 0,9 ng/m-³, a nacházel se tak pod zákonem stanoveným limitem. Tvrzení žalobců, že v území, kam má být stavba umístěna, jsou zákonem stanovené imisní limity benzo(a)pyrenu překračovány, tedy není pravdivé. S ohledem na tuto skutečnost je bezpředmětné také tvrzení žalobců, že do území nadlimitně zatíženého nelze umístit stavbu, která sice jednotlivě nepřekračuje hygienický limit, ale v součtu jednotlivých případů znamená posupné přetěžování již existující limitní či nadlimitní zátěže v území. V době vydání závazného stanoviska OCP limity koncentrace benzo(a)pyrenu překračovány nebyly a nadto bylo zřejmé, že jeho koncentrace v předmětné lokalitě má klesající tendenci.
218. K tvrzené absenci podkladů rozptylové studie soud konstatuje, že podkladem pro vydání územního rozhodnutí bylo souhrnné stanovisko OŽPD a jej přezkoumávající závazné stanovisko OCP. Ve správním spise byla založena také samotná rozptylová studie a žalobci se s jejím obsahem mohli seznámit, což také učinili. To mimo jiné vyplývá i z námitek žalobců uplatněných v prvostupňovém řízení dne 22. 2. 2019, kdy na str. 14 tohoto podání se k obsahu rozptylové studie vyjadřovali a výslovně uvedli, že je součástí podkladů pro vydání rozhodnutí. Rozhodnutí správních orgánů nelze považovat za nezákonná z důvodu, že správní spis neobsahoval podklady pro zpracování rozptylové studie, jelikož opačný přístup by neměl oporu v právních předpisech. Postačuje, že součástí správního spisu byla samotná rozptylová studie, na jejímž základě byla vydána příslušná závazná stanoviska (v opačném případě by mohlo docházet k až k absurdnímu řetězení dokládaných podkladů, kdy např. i podklady rozptylové studie mohly být vypracovány na základě dalších podkladů atd.), jelikož právě ta byla primárním podkladem pro účely vydání rozhodnutí správních orgánů.
219. Žalobní námitky podle devátého a desátého žalobního bodu tedy nejsou důvodné.
220. Soud nevešel ani na tvrzení žalobců obsažená v jedenáctém a dvanáctém žalobním bodě. Žalobci v nich tvrdili, že stavebník nedoložil adekvátní návrh opatření k ochraně před hlukem, a že dle akustického posouzení jsou v lokalitě již dnes překračovány limity hluku. Žalovaný sice odkázal na závazné stanovisko, to však nebylo vydáno k aktuální DUR a žalovaný neprokázal, proč se domnívá, že po změně DUR nebude nutné dokládat nové závazné stanovisko.
221. Žalovaný vyšel při posouzení dodržování hlukových limitů ze závazných stanovisek HSHMP a závazného stanoviska MZ, kterým byla závazná stanoviska HSHMP potvrzena. Ministerstvo zdravotnictví v závazném stanovisku MZ konstatovalo, že „je možné prokázat, že dané území není zatíženo zdrojem (nadlimitního) hluku výpočtem. Část bytových domů komplexu nemá chráněný venkovní prostor staveb, neboť požadavky na větrání nadlimitně zatížených fasád budou zajištěny rozdílným systémem větrání bytů oproti fasádám, které nejsou zatíženy nadlimitním hlukem. Vlastní umisťovaná stavba má tedy navržena akustická opatření v souladu se stávající legislativou a metodickými usměrněními MZ. MZ má za to, že v rámci řízení byla dostatečně popsána akustická situace lokality, do které je záměr umísťován a rovněž byly na samotné stavbě navrženy dostatečná opatření k ochraně před nadlimitním hlukem. Tato opatření mohou být v rámci navazujícího řízení, tj. v rámci předložení PD ke stavebnímu povolení, dále zpřesňována. Námitka odvolatelů, že žadatel nedoložil adekvátní návrh opatření k ochraně zdraví obyvatel posuzovaných domů před hlukem je neoprávněná.“ Dále uvedlo, že „V rámci AKS byla vyhodnocena počáteční akustická situace a výhledové akustické situace bez realizace a s realizací posuzovaných objektů. Výsledky jednotlivých stavů jsou uvedeny v příslušné kapitole AKS. Z rozdílu mezi výhledovými akustickými situacemi bez posuzovaných objektů a s posuzovanými objekty je patrné, že posuzované objekty z akustického hlediska nadlimitně neovlivní okolní chráněné stavby. Při porovnání stavu bez záměru a se záměrem dochází vlivem záměru ke změně akustické situace pouze v těch místech, kde jsou splněny příslušné hygienické limity z provozu silniční a železniční dopravy. Vlivem realizace záměru dochází v některých výpočtových bodech ke snížení hodnot ekvivalentních hladin akustického tlaku A, které je způsobeno akustickým stíněním nových hmot objektů záměru, oproti stavu bez realizace záměru.“ Konečně Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že „v současné době neexistuje žádná vědecko-technická metoda, která by byla schopna predikovat zátěž vibracemi, jako je tomu například u hodnocení expozice hluku hlukovou studií. Působení vibrací na lidský organismus je možno objektivizovat pouze na místě samém, např. jejich měřením v chráněných vnitřních prostorech staveb v rámci zkušebního provozu stavby.“ Z uvedeného je zřejmé, že dotčený orgán (Ministerstvo zdravotnictví) přezkoumal závěry akustického posouzení a ve svém závazném stanovisku, které přezkoumalo původní závazná stanoviska HSHMP, dospěl k závěru, že v rámci záměru byla navržena dostatečná opatření k ochraně před nadlimitním hlukem. Současně Ministerstvo zdravotnictví poznamenalo, že tato opatření mohou být dále zpřesňována a upravována v rámci navazujícího (stavebního řízení). Tímto názorem vyjádřeným v závazném stanovisku byl žalovaný vázán, a pakliže z něj následně v rámci napadeného rozhodnutí vycházel, postupoval v souladu se zákonem. Nutno dodat, že žalobci v podstatě žádnou novou věcnou argumentaci ohledně opatření k ochraně před hlukem, tvrzeného překročení hygienických limitů hluku a měření vibrací v žalobě oproti odvolacím námitkám nepřednesli.
222. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí současně vyjádřil také k otázce potřebnosti nového závazného stanoviska po změně DUR. Konstatoval, že „v případě změny projektové dokumentace, mající vliv na veřejné zdraví, musí být vydáno nové závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví. Posouzení, zda došlo v předmětném území k takové změně poměrů, která by vyžadovala vydání nového stanoviska, je v kompetenci příslušného stavebního úřadu“ a že „změna DUR spočívá zejména ve změně staveništní dopravy, která na žádost odvolatelů nebude vedena z ulice Kašperská, ale z ulice Podleská. Doprava vedená ulicí Podleská bude pro vlastníky nemovitostí v ulici Kašperská z hlediska hlukové zátěže nepochybně méně zatěžující. Lze proto důvodně předpokládat, že k navrženému řešení nebude nezbytné dokládat nové závazné stanovisko dotčeného orgánu ochrany veřejného zdraví.“ Žalovaný tak zcela dostatečným způsobem (odkazem na závazné stanovisko a částečně vlastním posouzením) odůvodnil, že k záměru byla z hlediska hluku doložena zcela adekvátní opatření (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 7 As 17/2010-101). Je zjevné, že předmětná změna DUR spočívající ve vedení staveništní dopravy, k níž bylo přistoupeno mimo jiné i s ohledem na požadavky žalobců, nemůže z hlediska hluku představovat ve vztahu k nemovitostem vlastněným žalobci a jejich veřejným subjektivním právům větší zátěž, jelikož ulice Podleská a její napojení na záměr je oproti vyústění z ulice Kašperská jednoznačně odlehlejší, a tedy z hlediska hluku ve vztahu k žalobcům nepředstavuje zhoršení podmínek (viz též str. 72 napadeného rozhodnutí), což žalobci ani netvrdili. V daném kontextu tak tato dílčí žalobní námitka není důvodná.
223. K poznámce žalobců, že správní orgány vycházely z nesprávného (zastaralého) skutkového stavu a při osobní návštěvě objektu byla zjištěna obslužnost areálu do 20 vozidel denně (tedy podstatně nižší než podle podkladů ve správním spisu), soud podotýká, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení, z něhož nelze dovodit, že správní orgány vycházely z nesprávného skutkového stavu. Navíc tvrzené náhlé snížení intenzity dopravy ještě neznamená překročení hlukových limitů záměrem.
224. K poukazu žalobců na skutečnost, že akustické posouzení vychází z podkladu, který nebyl součástí správního spisu a nebylo možné se s ním seznámit, soud pro stručnost odkazuje na odstavec 220 odůvodnění tohoto rozsudku.
225. Žalobní námitky podle jedenáctého a dvanáctého žalobního bodu tedy nejsou důvodné.
226. Ke třináctému žalobnímu bodu soud konstatuje, že mu není zřejmé, z jakého důvodu (na základě jakého ustanovení) dopěli žalobci k závěru, že v rozporu s právními předpisy nebyla vydána zmíněná povolení dle vodního zákona a proč je tato otázka rozhodná pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí vydaného v rámci územního řízení. Povolení k nakládání s vodami ve smyslu § 8 vodního zákona se vydává buď zcela samostatně, nebo v případě vodního díla zásadně současně se stavebním povolením k vodnímu dílu (§ 9 odst. 5 vodního zákona), vždy však v podstatě nezávisle na vydání územního rozhodnutí. Soud tedy souhlasí se žalovaným, že povolení k nakládání s vodami či (stavební) povolení k provedení vodních děl dle vodního zákona není předmětem územního řízení a správní orgány nepochybily, pokud svá rozhodnutí či závazná stanoviska v rámci územního řízení nepodmínily vydáním takových povolení, protože předmětná pravidla vyplývají přímo z vodního zákona (zejm. z jeho § 8 a § 15). K tvrzené hrozbě, že stavebník nakonec příslušná povolení neobstará, soud podotýká, že nakládání s vodami či provedení vodního díla bez příslušných povolení by bylo protiprávním jednáním naplňujícím skutkovou podstatu příslušného přestupku. Popsaný hypotetický scénář je pouhou spekulací, která nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ani tato žalobní námitka tedy není důvodná.
227. Pokud jde o čtrnáctý žalobní bod, není soudu zřejmé, jak by tvrzené porušení bezbariérové vyhlášky mohlo zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobců jakožto vlastníků nemovitostí sousedících se záměrem (žalobci v tomto ohledu ani žádný konkrétní zásah netvrdili). Soud se proto s ohledem na § 2 s. ř. s. touto žalobní námitkou věcně nezabýval a připomíná, že soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu toliko veřejným subjektivním právům. Žalobcům jako vlastníkům okolních nemovitostí nesvědčí žádné subjektivní veřejné právo na to, aby veškeré stavby zahrnuté do záměru splňovaly podmínky bezbariérové vyhlášky.
228. Vypořádání námitky žalobců poukazující na absenci údajů podle části A.4. písm. e) přílohy 1 vyhlášky o dokumentaci staveb v DUR uvedené na str. 62 napadeného rozhodnutí soud považuje za dostatečné. Příloha č. 1 v rozhodném znění vyhlášky o dokumentaci staveb skutečně, jak žalovaný uvedl, namítanou část neobsahuje (celkově neobsahuje část A.4). Tu vyhláška zahrnovala pouze do 31. 12. 2017; s účinností od 1. 1. 2018 (přičemž žádost byla stavebníkem podána a celé správní řízení vedeno po tomto datu) byla novelou (vyhláška č. 405/2017 Sb.) bez náhrady vypuštěna, a DUR tedy nemusela předmětné údaje obsahovat. Žalovaný nepochybil, pokud odkaz na dle rozhodné úpravy již neexistující část přílohy označil za bezpředmětnou námitku.
229. Důvodnou soud neshledal ani námitku, která byla předmětem patnáctého žalobního bodu, v níž žalobci namítali, že závazná stanoviska HZS a stanovisko KRPA postrádají odůvodnění, a jsou tak v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy ze dne 28. 5. 2018, č. j. HSAA-5767-3/2018 posuzovalo na základě žádosti žalovaného Ministerstvo vnitra, které ve sdělení ze dne 7. 4. 2020, č. j. MV-169880-5/PO-OVL-2019 absenci jeho odůvodnění neshledalo. Shledalo sice jiné vady předmětného závazného stanoviska, ale závěrem konstatovalo, že nemohlo být změněno ani zrušeno, neboť již uplynula zákonem stanovená lhůta.
230. Kromě toho výše uvedené závazné stanovisko nakonec nebylo „aktuálním“ podkladem, jelikož v odvolacím řízení došlo ke změně DUR ve věci požárně bezpečnostního řešení, přičemž na základě takto aktualizované DUR bylo vydáno závazné stanovisko HZS. Soud ze správního spisu ověřil, že závazné stanovisko HZS odůvodnění obsahuje, přičemž dotčený orgán v předmětném odůvodnění konstatoval, že „Posouzením předložené dokumentace dle ustanovení § 46 odst. 1 vyhlášky č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu výše uvedených podkladů, dospěl HZS hl. m. Prahy k závěru, že požárně bezpečnostní řešení splňuje obsahové náležitosti dle § 41 vyhlášky o požární prevenci. Z obsahu posouzeného požárně bezpečnostního řešení vyplývá, že jsou splněny technické podmínky požární ochrany kladené na danou stavbu vyhláškou č. 238/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění vyhlášky č. 268/2011 Sb.“ Závazné stanovisko HZS tedy odůvodnění nepostrádá a je z něj jednoduše seznatelné, že záměr technické podmínky požární ochrany splňuje. Žalovaný na základě námitek účastníků odvolacího řízení následně závazné stanovisko HZS postoupil k přezkoumání Ministerstvu vnitra, které jej přezkumným závazným stanoviskem ze dne 8. 10. 2021, č. j. MV-135444-7/PO-PRE-2021 (dále jen „závazné stanovisko MV“) potvrdilo. V jeho odůvodnění Ministerstvo vnitra konstatovalo, že „odůvodnění napadeného závazného stanoviska obsahuje specifikaci dokumentace, která byla předmětem výkonu státního požárního dozoru provedeného dle ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) zákona o požární ochraně, dále úvahy, kterými se správní orgán při vydání závazného stanoviska řídil, neboť ustanovení § 46 odst. 1 vyhlášky o požární prevenci vymezuje, co vše je nutné v rámci výkonu státního požárního dozoru posoudit a zohlednit. V odůvodnění je dále konstatováno, že PBŘ, které je předmětem výkonu státního požárního dozoru, splňuje obsahové náležitosti dle ustanovení § 41 vyhlášky o požární prevenci a je tak dostatečným podkladem pro posouzení podmínek požární bezpečnosti navrhované stavby. Z obsahu odůvodnění závazného stanoviska rovněž vyplývá, jaké důvody vedly správní orgán k vydání souhlasného závazného stanoviska, jelikož splnění podmínek požární bezpečnosti je samo o sobě důvodem k vydání souhlasného závazného stanoviska.“ Závěrem Ministerstvo vnitra konstatovalo, že „považuje koordinované závazné stanovisko HZS HMP za zákonné a v souladu s požadavky uvedenými ve správním řádu.“ Žalovaný se pak s posouzením uvedeným v závazném stanovisku ztotožnil a konstatoval, že jej považuje za dostatečné, logické a věcně správné. Soud s takovým postupem souhlasí a konstatuje, že žalobci napadené závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy dne 28. 5. 2018, č. j. HSAA-5767-3/2018 nakonec nebylo podkladem napadeného rozhodnutí, protože bylo nahrazeno závazným stanoviskem HZS, které bylo následně potvrzeno závazným stanoviskem MV. Právě tato závazná stanoviska byla podkladem napadeného rozhodnutí, přičemž soud s ohledem na výše uvedené považuje jejich odůvodnění za dostatečné.
231. Co se týče stanoviska KRPA, to bylo postoupeno Policejnímu prezidiu České republiky, které následně vydalo sdělení ze dne 10. 6. 2020, č. j. PPR-17082-1/ČJ-2020-990440, v němž uvedlo, že stanovisko KRPA v rozsahu jeho části vydávané podle § 10 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích (souhlas s připojením účelových komunikací na místní komunikace) nelze přezkoumat, protože nebylo vydáno jako podklad rozhodnutí o umístění stavby, ale jako podklad pro rozhodnutí silničního správního úřadu (odboru dopravních agend MHMP) ze dne 8. 10. 2018, č. j. MHMP-1590128/2018/04/Kf, o úpravě připojení na komunikaci. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 26. 10. 2018. Stanovisko KRPA je tedy součástí již pravomocného rozhodnutí silničního správního úřadu, a teprve toto rozhodnutí bylo podkladem pro vydání územního rozhodnutí. Soud se s uvedeným posouzením ztotožňuje a konstatuje, že stanovisko KRPA nebylo samostatně přezkoumatelné, a mohlo tedy být posouzeno pouze na základě přezkumu shora uvedeného rozhodnutí silničního správního úřadu, nikoli však v rámci přezkoumávání zákonnosti napadeného rozhodnutí (obdobná je situace v případě stanoviska Policie České republiky ze dne 5. 10. 2018, č. j. KRPA-167715-6/ČJ-2018-0000DŽ, které se týkalo zrušení připojení sousední nemovitosti k pozemní komunikaci). V rozsahu, v němž stanovisko KRPA vyjadřovalo souhlas podle § 16 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, se přitom jednalo ve vztahu k územnímu řízení pouze o nezávazný podklad, nikoli o závazné stanovisko (blíže viz § 44 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), a nelze tak na něj stran odůvodnění klást podobné nároky jako na správní rozhodnutí či závazná stanoviska. Pokud by stavební úřad převzal podmínky uplatněné v souhlasném stanovisku podle § 16 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, bylo by především na něm, aby tento postup odůvodnil ve svém rozhodnutí (právě uvedené platí i pro stanovisko Policie České republiky ze dne 5. 10. 2018, č. j. KRPA-167715-5/ČJ-2018-0000DŽ uplatněné k aktualizované DUR).
232. Dle šestnáctého žalobního bodu má být uložená náhradní výsadba realizována i na pozemcích mimo vlastnictví stavebníka (ve vlastnictví městské části), přičemž byla podána žaloba o určení neplatnosti smlouvy o právu provést stavbu, ve které byl městskou částí vysloven souhlas ke kácení. Podle žalobců je velmi pravděpodobné, že dojde ke zrušení smlouvy (tedy i souhlasu ke kácení), a žalovaný tedy měl vyčkat skončení příslušného soudního řízení. Pozemek parc. č. 956/3 již není dotčený záměrem dle žádosti o vydání stavebního povolení, přitom na něm měla být realizována náhradní výsadba. Tím byla porušena podmínka prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný namísto zrušení prvostupňového rozhodnutí z důvodu absence samostatného výroku o kácení dřevin toto změnil tak, že celý tento výrok doplnil, což je v rozporu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.
233. Soud předně neshledal vadu napadeného rozhodnutí v tom, že žalovaný vyhověl jedné z odvolacích námitek, uznal, že kácení dřevin by mělo být povoleno samostatným výrokem prvostupňového rozhodnutí, a proto jej výrokem napadeného rozhodnutí změnil tak, že tento samostatný výrok o povolení kácení dřevin do prvostupňového rozhodnutí doplnil. Tímto postupem byla naopak litera § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu naplněna, neboť by bylo v rozporu se zásadou ekonomie řízení, aby žalovaný namísto doplnění výroku celé prvostupňové rozhodnutí zrušil a vrátil věc správnímu orgánu I. stupně. Odvolací řízení je založeno na apelačním principu stojícím na preferenci změny přezkoumávaného rozhodnutí spíše než jeho zrušení a vrácení, což by mělo představovat krajní řešení, které je na místě zejména v případě závažných a neodstranitelných nedostatků. V případě pouhé úpravy výroku se o takový krajní případ nejedná. Jak totiž konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 6. 2023, č. j. 4 As 33/2023-26: „Je nepochybné, že posouzení, zda lze povolit kácení dřevin, případně zda má být uložena povinnost k náhradní výsadbě, provádí výlučně orgán ochrany přírody v závazném stanovisku. Obsahem závazného stanoviska je stavební úřad vázán, sám není oprávněn posuzovat skutečnosti relevantní z hlediska § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny, byť by byla tímto směrem vedena argumentace účastníků územního řízení (k vypořádání této argumentace si musí stavební úřad vyžádat vyjádření orgánu ochrany přírody). Vztah mezi stavebním úřadem a orgánem ochrany přírody není, pokud jde o závazné stanovisko dle § 8 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny, jiný než v případě dalších závazných stanovisek vydávaných podle tohoto zákona (např. dle § 4 odst. 2 nebo § 12). Jedinou (ovšem zcela zásadní) odchylkou je, že stavební úřad je povinen do územního rozhodnutí zahrnout výrok o povolení kácení dřevin a případně též o uložení povinnosti náhradní výsadby a tyto výroky odůvodnit. Přitom však do výroku i odůvodnění územního rozhodnutí promítá výlučně obsah závazného stanoviska orgánu ochrany přírody, případně jeho pozdější vyjádření, která si stavební úřad vyžádal. Pokud je výrok územního rozhodnutí, jímž bylo povoleno kácení dřevin, respektive též uložena povinnost náhradní výsadby, napaden odvoláním, probíhá odvolací přezkum této části územního rozhodnutí shodně jako v případě, kdy je odvoláním proti rozhodnutí stavebního úřadu napadeno závazné stanovisko (viz § 149 odst. 7 správního řádu).“ Z uvedeného plyne, že správní orgán I. stupně byl vázán předmětným závazným stanoviskem a bylo de facto jeho povinností toliko promítnout obsah závazného stanoviska do prvostupňového rozhodnutí, což žalovaný v napadeném rozhodnutí úpravou výroku prvostupňového rozhodnutí zjevně sledoval.
234. K tvrzené nedostatečnosti stanovené náhradní výsadby a doby následné péče žalobci v žalobě nic konkrétnějšího neuvedli. Soud proto pouze poznamenává, že se mu uložená náhradní výsadba a doba péče o ní jeví jako dostatečná, k čemuž pro stručnost odkazuje na odůvodnění závazného stanoviska OCP, jak je citováno na str. 65–67 napadeného rozhodnutí.
235. Nedůvodná je také argumentace žalobců týkající se jimi podané žaloby o určení neplatnosti smlouvy o právu provést stavbu. Skutečnost, že ze strany žalobců byla podána určovací žaloba na neplatnost předmětné smlouvy, nebyla sama o sobě důvodem pro přerušení územního řízení. Zejména je však třeba zdůraznit, že, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 11. 2007, č. j. 7 As 18/2007-94: „soudy ve správním soudnictví podle ustavení § 2 s. ř. s. poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Nájemní vztah je však vztahem soukromoprávním, který nemůže být řešen ani ve stavebním řízení, které je řízením veřejnoprávním, a ani v přezkumném řízení správním soudem. V posuzovaném případě se kasační argumentace stěžovatele nijak nedotýká jeho věcných práv odvozených od vlastnictví zdroje vytápění umístěného na stavebním pozemku.“ Z totožných důvodů nemůže být pro soud rozhodující ve správním soudnictví určující, zda byla platná soukromoprávní smlouva uzavřená mezi stavebníkem a městskou částí. Z její případné neplatnosti by totiž pro stavebníka vyplývaly pouze soukromoprávní konsekvence, jako je například povinnost k náhradě škody. Tak tomu je u souhlasu vlastníka pozemku s uložením náhradní výsadby podle § 9 odst. 2 ZOPK i v případě posuzování orgánem ochrany přírody či stavebním úřadem. Snad každá smlouva, z níž vyplývá souhlas s uložením náhradní výsadby, může být potenciálně neplatná. Byl by však absurdní závěr, aby v daném kontextu správní orgány musely samy od sebe platnost takových smluv v souvislosti s ukládáním náhradní výsadby posuzovat. ZOPK požaduje pouze doložení souhlasu, který jednoznačně vyplýval ze smlouvy o právu provést stavbu, resp. ze souhlasu vyznačeného na situačním výkresu místostarostou Knotkem (k jeho posouzení viz vypořádání dvacátého právního a dvacátého žalobního bodu níže).
236. Ohledně tvrzení žalobců, že pozemek parc. č. 956/3 v katastrální území Uhříněves, na němž byla uložena náhradní výsadba, již podle žádosti o stavební povolení není dotčený záměrem, soud uvádí, že taková skutečnost nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Podle něj ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím zmíněný pozemek součástí řešeného záměru je, čemuž odpovídají i závazně stanovené podmínky.
237. Žalobní námitky podle šestnáctého žalobního bodu tedy nejsou důvodné.
238. Otázkou dle sedmnáctého žalobního bodu je, zda muselo být k záměru vydáno závazné stanovisko dle § 12 odst. 2 ZOPK. Žalovaný při posouzení této otázky vyšel z vyjádření OCP, podle nějž v lokalitě záměru absentuje krajinný ráz, který by mohl být dotčen, a proto nejsou naplněny předpoklady pro vydání závazného stanoviska dle § 12 odst. 2 ZOPK. Jádro sporu tedy představuje posouzení, zda je v lokalitě záměru přítomen krajinný ráz, potažmo krajina ve smyslu ZOPK (v takovém případě by bylo třeba závazné stanovisko orgánu ochrany přírody, zda je zásah do takového krajinného rázu přípustný), či nikoli (v takovém případě by nebyly naplněny podmínky pro vydání závazného stanoviska), a dále zda byl v tomto ohledu závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněn. Z toho důvodu je nepřípadný odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 21/2011-87, jelikož ten neřešil spor, zda v jím řešeném případě šlo o krajinný ráz ve smyslu ZOPK či nikoli, ale vycházel z premisy, že krajinný ráz je dán a zabýval se povahou a okolnostmi zásahu do něj.
239. V daném kontextu soud považuje za vhodné citovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 7 As 23/2014-57: V rozsudku ze dne 28. 12. 2006, č. j. 6 A 83/2002 - 65, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „pravomoc orgánu ochrany přírody k vydávání rozhodnutí o souhlasu či nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu při umístění stavby (§ 12) bude dána především při splnění dvou podmínek: jde o stavbu, která svou charakteristikou může krajinný ráz ovlivnit, a dále, je umísťována v krajině krajinným rázem charakterizované. Vždy ale pravomoc orgánu ochrany přírody bude podmíněna také tím, že mají být řešeny právní vztahy upravené [ZOPK], což zákon vyjadřuje svým účelem. Z toho vyplývá, že rozhodování správního orgánu nepřichází v úvahu, jestliže na konkrétní právní vztahy se stavbou související ZOPK vůbec nedopadá. K tomu dochází i tam, kde je stavba umísťována do prostředí, které vůbec nemá znaky krajiny ve smyslu ZOPK, a nemá tedy ani krajinný ráz. Takovým prostředím je, nejsou-li tu jiné skutečnosti, které by takový závěr vyvrátily, i zastavěná centrální oblast města, tedy vysoce urbanizované městské prostředí bez významných krajinných prvků, bez výskytu druhů planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů, nalezišť nerostů atd. Zájmy obdobné zájmům na ochraně přírody a krajiny hájí v takovém prostředí dotčené orgány jiné (zejména orgány státní památkové péče). Například v rozsudku ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 - 191, Nejvyšší správní soud vyslovil následující: „Nově plánovaná stavba nemusí být zásahem do krajinného rázu v silně zastavěném území bez přírodních prvků, zvláště nevybočuje-li svými rozměry či charakterem z poměrů již existující zástavby. Na druhé straně však může znamenat zcela zásadní zásah do krajinného rázu, je-li budována na zdaleka viditelných místech, zahušťuje-li dosavadní relativně řídkou zástavbu či má-li být začleněna do území, v němž jsou významnou měrou zastoupeny přírodní prvky jako les, výrazné nezastavěné svahy, vodní toky apod. (…) Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou, že by krajský soud aplikoval chybně rozlišovací kritéria formulovaná v posledně citovaném rozsudku. Naopak je nutno dát krajskému soudu za pravdu v tom, že stavba je umisťována do vysoce urbanizovaného prostředí – konkrétně vilové čtvrti. Rozhodně zde nelze hovořit o řídké zástavbě či území, v němž by byly významnou měrou zastoupeny přírodní prvky jako les, výrazné nezastavěné svahy, vodní toky apod. Několik dřevin a volně žijících živočichů ve vnitrobloku nemůže z vilové čtvrti činit krajinu ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. m) ZOPK, jak se domnívá stěžovatelka. Jedná se stále o městskou zástavbu, přičemž stěžovatelkou uváděné přírodní prvky jsou přítomny i na těch nejvíce urbanizovaných místech. Pokud by tedy soud přistoupil na interpretaci stěžovatelky, krajinou ve smyslu citovaného ustanovení by bylo vše, což by bylo mimo jiné do značné míry v rozporu s výše citovanou judikaturou.“
240. S právě uvedenými závěry potvrzenými i navazující judikaturou správních soudů se soud ztotožňuje a při následujícím hodnocení z nich vychází.
241. Soud přisvědčuje hodnocení žalovaného vyplývajícímu z napadeného rozhodnutí, že záměr se umisťuje do „silně urbanizované městské krajiny bez zastoupení významnějších přírodních hodnot“ a odkazuje k tomu na popis uvedený na str. 62 napadeného rozhodnutí. Pokud správní orgány v daném území takové významnější přírodní hodnoty či slovy výše citovaného rozsudku „jiné skutečnosti, které by takový závěr (o absenci krajinného rázu v silně urbanizovaném území) vyvrátily“, neshledaly, nelze jim vyčítat, že toto negativní zjištění blíže nekomentovaly. Žalobci přitom označení daného území za silně urbanizované nerozporovali a ani nepoukazovali na žádné konkrétní prvky, které by dle jejich názoru mohly nasvědčovat výskytu krajinného rázu, jimiž by se správní orgány musely výslovně zabývat. V žalobě zmiňované dřeviny na pozemku parc. č. 956/3, které jsou předmětem kácení, přitom s ohledem na citovaný rozsudek krajinný ráz nezakládají, protože takové dřeviny jsou přítomny i na vysoce urbanizovaných místech. Kromě toho na daném pozemku byla uložena náhradní výsadba. Možná přítomnost zvláště chráněných druhů živočichů v souvislosti s těmito dřevinami je až v žalobě vyslovenou a zejména ničím nepodloženou spekulací. Žalobní námitka je tedy nedůvodná.
242. Dále se soud zabýval důvodností námitek uvedených v osmnáctém žalobním bodě, v němž žalobci tvrdili, že se žalovaný nijak nevypořádal s odvolací námitkou, že chybí závazné stanovisko drážního úřadu k (části záměru) oplocení dle § 7 odst. 3 zákona o dráhách. Soudu není zřejmé, jak se tato problematika týká veřejných subjektivních práv žalobců ve smyslu § 2 s. ř. s., když oplocení se má nacházet na (ve vztahu k nemovitostem žalobců) odlehlém konci záměru. to ostatně nijak nespecifikují. Taková námitka není způsobilá být předmětem soudního přezkumu ve správním soudnictví. Nad rámec právě uvedeného lze doplnit, že se jedná o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která byla, tak jako ostatní obdobné námitky, vypořádána v souhrnné pasáži týkající se přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na souhlasné závazné stanovisko drážního úřadu, jež bylo vydáno k záměru jako celku, přičemž podle DUR bylo jeho součástí i předmětné oplocení. Závazné stanovisko drážního úřadu bylo navíc, jak se uvádí v napadeném rozhodnutí, v rámci odvolacího řízení přezkoumáno a potvrzeno závazným stanoviskem Ministerstva dopravy ze dne 20. 2. 2020, č. j. 72/2019-130-SPR/3 (v jeho odůvodnění je oplocení výslovně řešeno).
243. Důvodnou soud neshledal ani námitku obsaženou v devatenáctém žalobním bodě, že většina závazných stanovisek a vyjádření správců a provozovatelů technické infrastruktury byla vydána před revizemi DUR, přičemž pouze některá byla dle revidované DUR aktualizována (nebylo doplněno např. závazné stanovisko dotčeného orgánu ochrany zdraví). Jak již soud nastínil shora ve vypořádání jedenáctého a dvanáctého žalobního bodu, při přijetí revize DUR nebylo s ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení nutno revidovat en bloc všechna dříve vydaná závazná stanoviska a přezkumná závazná stanoviska, protože změny provedené revizí DUR se některých závazných stanovisek a jimi hájených veřejných zájmů vůbec netýkaly, resp. úpravami nemohlo dojít ke zhoršení situace, která byla posouzena při vydání závazného stanoviska (viz vypořádání námitky týkající limitů hluku a žalobci namítané závazné stanovisko HSHMP). Žalobci konkrétně neuvedli žádné jiné závazné stanovisko či stanovisko vlastníka infrastruktury, které mělo být změnou DUR dotčeno a které mělo být podle jejich názoru s ohledem na tuto skutečnost vydáno znovu (a k újmě na jejich právech nebylo). K nutnosti změny závazného stanoviska HSHMP soud odkazuje na vypořádání jedenáctého a dvanáctého žalobního bodu.
244. K tvrzení žalobců, že se žalovaný dopustil procesního pochybení, když uvedl, že přezkumná závazná stanoviska nadřízených dotčených orgánů nelze dále přezkoumat, soud uvádí, že postup žalovaného odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten totiž v rozsudku ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016-65 konstatoval, že „má za to, že žalovaný nebyl povolán k tomu, aby následně ve svém rozhodnutí uvedené závěry potvrzujícího závazného stanoviska revidoval. Poté, kdy dojde k potvrzení závazného stanoviska příslušným nadřízeným správním orgánem, lze ze strany žalobce před podáním správní žaloby zvažovat již jen podání podnětu k zahájení přezkumného řízení ve vztahu k potvrzujícímu stanovisku (ve smyslu § 149 odst. 5 správního řádu)“. Z citovaného rozsudku vyplývá, že závazná stanoviska, která jsou přezkoumána příslušným nadřízeným dotčeným orgánem, již dále přezkoumat v rámci probíhajícího odvolací řízení nelze s výjimkou podání podnětu k přezkumnému řízení, na jehož zahájení však není právní nárok (s ohledem na to nelze mluvit o zásahu do práva na spravedlivý proces a nezákonnost napadeného rozhodnutí). Odvolací správní orgán je přezkumnými závaznými stanovisky v odvolacím řízení vázán. Zákonnost závazných stanovisek příslušných nadřízených dotčených orgánů pak může v rámci žaloby proti rozhodnutí, jehož jsou podkladem, přezkoumat soud. Ani námitky podle devatenáctého žalobního bodu tedy nejsou důvodné.
245. Ke dvacátému žalobnímu bodu týkajícímu se upuštění od ústního jednání podle § 87 odst. 1 stavebního zákona soud úvodem odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 14 A 47/2022-118, podle kterého „Ústní jednání není ve správním řízení pravidlem. Správní řízení obecně není ovládáno zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Ústní jednání je výjimkou z obecné zásady písemnosti, na které je správní řízení postaveno. Účastníci správního řízení tedy obecně nemají na ústní jednání právo, pokud tak výslovně nestanoví zákon. Tím je v dané věci citovaný § 87 odst. 1 stavebního zákona. Ani ten však v případě územního rozhodnutí nestanoví povinnost konat ústní jednání. Rozhodnutí ponechává na správním orgánu, který může od něj upustit za splnění dvou podmínek: 1) jsou-li mu dobře známy poměry v území a 2) žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení záměru. (…) Smyslem ústního jednání ale není, aby bylo vedeno z důvodu sebe samého, tedy aby byla formálně provedeno. Pokud stavební úřad měl za to, že zná podmínky v daném území a ústní jednání nepovažoval za nezbytné, tak soud nevidí důvod (bez bližší argumentace žalobců), proč by nekonání ústního jednání mělo představovat vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stále je nutno vycházet z toho, že obecně ve správním řízení právo na ústní jednání neexistuje a není tedy důvod vykládat splnění podmínek pro upuštění od ústního jednání příliš restriktivně.“ Otázka rozsahu záměru tedy pro naplnění podmínek upuštění od ústního jednání není podle stavebního zákona rozhodným kritériem. Žalobci přitom nezpochybňují, že by druhá podmínka nebyla splněna (kromě toho lze žádost po provedeném doplnění považovat za úplnou).
246. Žalovaný k dané námitce v napadeném rozhodnutí uvedl, že „vzhledem ke stavební činnosti v této lokalitě lze důvodně předpokládat, že stavební úřad ze své úřední činnosti podrobně zná předmětné území, má možnost nahlížet do archivu a má přístup i k aktuálním mapovým podkladům.“ Soud má za to, že poměry v území dostatečně přesně vyplývaly zejména z předložené DUR, dalších podkladů, které jsou součástí správního spisu, a ÚAP, se kterými správní orgány obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozhodnutí či závazných stanovisek, pracovaly. Lze též poukázat na skutečnost, že zástavba v nevelkém správním obvodu správního orgánu I. stupně je koncentrovaná, přičemž záměr se nachází necelý kilometr od sídla správního orgánu I. stupně v hustě zastavěné oblasti v bezprostřední blízkosti vlakového nádraží. I z těchto důvodů lze mít za to, že správnímu orgánu I. stupně jsou místní poměry známy z jeho úřední činnosti. Nedostatečnou znalost poměrů v území nelze vzhledem ke komplexnímu posouzení výškové regulace provedenému správními orgány vyvodit ani z osamoceného tvrzení obsaženého v prvostupňovém rozhodnutí, že „výšková hladina stávající zástavby naproti stavebnímu záměru se pohybuje v rozmezí 0 – 12 m, výška střech je vyšší než 9 m.“ Žádnou další konkrétnější argumentaci, proč mělo být ústní jednání konáno, žalobci nepřednesli. Také tato žalobní námitka je tedy nedůvodná.
247. Následně se soud zabýval námitkami podle dvacátého prvního a dvacátého druhého žalobního bodu. Žalobci tvrdili, že došlo k porušení povinnosti přerušit řízení a odkázat účastníky na soud, když ve správním řízení byla namítána neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene a smlouvy o právu provést stavbu. Žalovaný podle nich nezkoumal, zda má souhlas dle § 184a stavebního zákona veškeré náležitosti, zda je smlouva o právu provést stavbu platná, ani se nezabýval námitkou, zda bývalý místostarosta Knotek, který za městkou část vyznačil dne 18. 11. 2018 souhlas podle § 184a stavebního zákona, měl k tomuto oprávnění, přičemž nebyl oznámen jeho střet zájmů v souvislosti se záměrem. Dále žalobci namítali rozpor napadeného rozhodnutí s § 184a stavebního zákona z důvodu, že podpis místostarosty Knotka ze dne 11. 10. 2018 byl učiněn na situačním výkresu odlišném od výkresu, jenž byl přílohou smlouvy o právu provést stavbu, a že následně došlo k revizím DUR, přičemž k takto aktualizované DUR již městská část souhlas neudělila. Žalobci též namítali, že v průběhu správního řízení došlo ze strany městské části k odvolání souhlasu podle § 184a stavebního zákona.
248. K žalobní legitimaci žalobců zde soud nad rámec úvah vyslovených v úvodní pasáži týkající se posouzení této otázky konkrétně ve vztahu k námitkám týkajícím se souhlasu městské části podle § 184a stavebního zákona uvádí, že ač se předmětný souhlas týkal pozemků ve vlastnictví městské části a nikoli ve vlastnictví žalobců, přesto není nemyslitelné, že by v daném kontextu mohlo dojít k dotření veřejných subjektivních práv žalobců. Na předmětných pozemcích se totiž v rámci záměru má nacházet zejm. parková plocha, parkovací stání, kontejnery na odpad (v tomto ohledu je dána aktivní žalobní legitimace i ve vztahu ke dvacátému devátému žalobnímu bodu), trafostanice a vedení inženýrských sítí či kanalizace. Tyto prvky a otázka jejich realizace v rámci záměru mohou mít dopad na pohodu/kvalitu bydlení a životního prostředí ve vztahu k blízkým nemovitostem vlastněným žalobci. Právní sféry žalobců se tedy dotýká otázka, zda byl k předmětným pozemku řádně udělen souhlas vlastníka podle § 184a stavebního zákona, jenž stavebnímu úřadu indikuje možnost stavebníka provést záměr (resp. jeho výše vyjmenované prvky) na cizím pozemku (ač jej nelze ztotožňovat se soukromoprávním titulem, jak je vysvětleno níže).
249. K samotnému věcnému posouzení námitek soud uvádí následující. Správní orgány se s ohledem na znění § 184a stavebního zákona, který vyžaduje souhlas (veřejnoprávní povahy) vlastníka pozemku nebo stavby, jenž se vyznačuje na situačním výkresu dokumentace, nemusely věcně zabývat otázkou platnosti smlouvy o právu provést stavbu ani smlouvy o zřízení věcného břemene či naplnění souvisejících „procesních“ požadavků zákona o hlavním městě Praze ve vztahu k nim. Stavební zákon (v § 86 ani jinde) pro účely územního řízení nepožaduje předložení smlouvy s vlastníkem pozemku či stavby. Právě uvedené kromě zákonného znění vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 225/2017 Sb., kterým bylo do stavebního zákona vtěleno ustanovení § 184a. V ní je k § 184a a § 184b mimo jiné uvedeno, že „pro účely vydání povolení nebo souhlasu stavebního úřadu postačí žadateli, který není sám vlastníkem, doložit prostý souhlas dotčených vlastníků (…) Vyžadován je prostý, neověřený souhlas. Prostý souhlas lze považovat za zcela dostačující pro ochranu práv vlastníků pozemků dotčených výstavbou a zbytečně nezatěžuje stavební úřady ani účastníky řízení složitými civilně právními otázkami, které nejsou pro působnost stavebních úřadů rozhodné.“ Stavební zákon ve znění před zmíněnou novelou v § 86 odst. 2 písm. a) požadoval po stavebníkovi, aby k žádosti o vydání územního rozhodnutí připojil „doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo smlouvu nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemkům nebo stavbám, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn; tyto doklady se připojují, nelze-li tato práva ověřit v katastru nemovitostí dálkovým přístupem“. Z uvedené novelizace stavebního zákona jednoznačně vyplývá, že účelem nové právní úpravy je snížit či dokonce odstranit nároky kladené na posuzování věcněprávní a smluvní problematiky stavebními úřady. Tento závěr vyplývá i z judikatury správních soudů. Poukázat lze např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2024, č. j. 6 As 230/2023-33, v němž soud konstatoval, že: „souhlas vlastníka pozemku nebo stavby dle § 184a stavebního zákona sám o sobě nemá soukromoprávní účinky v tom smyslu, že by zakládal oprávněnost stavby. Souhlas je totiž udělován toliko v režimu stavebního řízení, které je nezávislé na tom, zda je stavebník z hlediska soukromého práva oprávněn příslušný záměr realizovat.“
250. Rozhodnutí správních orgánů tedy nezávisela na řešení otázky (ne)platnosti předmětných smluv, která pro ně nebyla rozhodná, tudíž se ani nejednalo o předběžnou otázku ve smyslu § 57 správního řádu, pro jejíž další řešení by bylo třeba přerušit správní řízení. Navíc ani není zřejmé, jak nepřerušení správního řízení zasáhlo do veřejných subjektivní práv žalobců (ti to nespecifikují). Se žalobci lze souhlasit, že k absolutní neplatnosti smlouvy se obecně přihlíží z úřední povinnosti, avšak je třeba tak učinit pouze v případě, kdy je tato okolnost relevantní. V nyní posuzovaném případě tomu tak ale není, jelikož řešení otázky neplatnosti smluv nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů, a proto se jí dále nezabýval ani soud přezkoumávající zákonnost těchto rozhodnutí. Podstatné pro správní orgány bylo doložení samotného souhlasu městské části podle § 184a stavebního zákona, přičemž soud neshledává, že by tento souhlas neměl požadované náležitosti (žalobci ani konkrétně neuvedli, v čem by nedostatky samotného souhlasu měly spočívat).
251. Dále soud souhlasí se žalovaným, že ani nebylo třeba, aby správní orgány zkoumaly, zda bylo udělení souhlasu, jak jej učinil místostarosta Knotek, schváleno příslušným orgánem městské části. Ze zákona o hlavním městě Praze vyplývá, že starostu městské části zastupuje místostarosta (§ 99 odst. 2), přičemž starosta městské části ji zastupuje navenek a právní jednání vyžadující schválení zastupitelstva či rady městské části může provést jen po jejich předchozím schválení, jinak je právní jednání neplatné (§ 97 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2). V tomto kontextu soud považuje za přiléhavý rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 15 A 194/2017-70: „z § 30 odst. 4 správního řádu dále plyne, že úkony ve správním řízení za územní samosprávný celek, jímž je dle čl. 99 Ústavy České republiky rovněž obec, činí starosta, který dle § 103 odst. 1 zastupuje obec navenek. Starosta obce je tedy oprávněn ve správním řízení činit úkony ve věcech, které se týkají obce. Pro správní řízení přitom není významné, zda tento úkon byl schválen příslušným orgánem obce (zde radou města), neboť se nejedná o hmotněprávní úkon (jednání), který by byl pro absenci předchozího souhlasu rady města stižen soukromoprávní sankcí jeho neplatnosti. Jelikož správní řád nevylučuje (srov. § 30 a § 33), že se obec ve správním řízení může nechat zastoupit zástupcem z řad advokátů, může starosta jménem obce udělit procesní plnou moc advokátu. K prokázání oprávnění právního zástupce zastupovat ve správním řízení obec pak postačí plná moc, která je podepsaná starostou obce, jak stanoví § 33 odst. 1 správního řádu. Pokud správní orgán požaduje doložení dalších skutečností (v této věci souhlas rady města), jedná nad rámec zákona.“ Tyto závěry lze dle přesvědčení soudu uplatnit i v podmínkách zákona o hlavním městě Praze ve vztahu ke starostovi či místostarostovi městské části, jelikož předmětná právní úprava stojí na obdobných principech. V naposledy citovaném rozsudku soud na podporu svých závěrů odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2158/2009: „Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žaloba byla podána jménem města advokátkou na základě plné moci udělené starostou bez schválení příslušným orgánem obce, což způsobuje absolutní neplatnost tohoto právního úkonu a znamená neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení, jež bylo takovou žalobou zahájeno. Odvolací soud při svém rozhodnutí poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 224/2002 a dále na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 a III. ÚS 721/2000, jež se zabývají oprávněním starosty obce k hmotněprávním úkonům bez předchozího rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce (výpověď z nájmu bytu, avalace směnky, smlouvy o půjčce). Podání žaloby však není hmotněprávním úkonem, k němuž by bylo třeba předchozího souhlasného rozhodnutí orgánů obce. Žaloba je procesním úkonem, jímž se právo na soudní ochranu promítá do oblasti práva procesního a uskutečňuje ochranu konkrétnímu hmotněprávnímu nároku (srov. např. Steiner, V. Základní otázky práva občanskoprávního, Praha 1981, str. 168). Rozhodnutí o podání žaloby - uplatnění nároku obce na náhradu škody - nepatří do rozhodovací pravomoci obecní rady dle § 45 písm. p) zákona č. 367/1990 Sb. (odkazuje se na starý zákon o obcích, ale uvedené platí obdobně i dle stávající úpravy v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích - pozn. aut.) a nejedná se o právní úkon, který by ve smyslu ochrany principu územní samosprávy ohrožoval majetek obce (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2009, sp. zn. 28 Cdo 2075/2009, popř. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000). Na rozdíl od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 224/2002, na něž odvolací soud poukázal, v daném případě nešlo o hmotněprávní úkon (jakým je např. výpověď z nájmu) obsažený v žalobě, nýbrž o podání žaloby na náhradu škody, tedy o úkon procesní, k němuž není potřeba rozhodnutí orgánů obce, a nejde ani o žádný jiný z případů, kdy je rozhodování svěřeno zákonem orgánům obce. Žaloba byla podána jménem obce a obec zastoupená starostou má právo podat žalobu. Starosta obce je oprávněn k zastupování obce navenek, a tedy ve věcech, v nichž obec zastupuje, je oprávněn činit právní úkony, které se vztahují k zastupování obce jako právnické osoby v soudním řízení (§ 20 odst. 1 o. z., § 21b o. s. ř.). Občanský soudní řád umožňuje účastníku, tedy i obci jako právnické osobě, aby se dal v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí, včetně zástupcem z řad advokátů (§ 24, § 25 odst. 1 o. s. ř.). Ke zmocnění advokáta k podání žaloby jménem města byl tedy starosta oprávněn, a jestliže na základě plné moci podala advokátka žalobu, neučinila právní úkon hmotněprávní povahy. V postupu starosty, který udělil plnou moc k zastupování města v občanskoprávním řízení, proto nelze spatřovat pochybení, jež by znamenalo neplatnost plné moci, popř. podání žaloby bez právoplatného zmocnění (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.12.1998, sp. zn. 2 Cdon 626/97), a tedy nedostatek podmínky řízení.“ K tomu Krajský soud v Ústí nad Labem vyložil, že právě citované závěry „jsou plně použitelné i pro jím posuzovanou věc, neboť jak žaloba, tak i odvolání podané ve správním řízení jsou procesními úkony, pro které platí obsahově shodná zákonná úprava (srov. § 30 odst. 4 správního řádu a § 21b o. s. ř.).“ S právě podanými východisky se soud ztotožňuje i v nynějším případě.
252. Souhlas podle § 184a stavebního zákona, jak bylo nastíněno výše, je udělován pouze pro účely správního řízení (či obdobného postupu), tj. územního či stavebního řízení, aby byla naplněna jedna z náležitostí žádosti o vydání příslušného rozhodnutí. V tomto smyslu je třeba jej odlišit a oddělit od soukromoprávního titulu, který je důvodem pro následné vyznačení souhlasu (podobně se vyjádřil i Nejvyšší správní soudu v rozsudcích ze dne 3. 1. 2024, č. j. 6 As 230/2023-33 a ze dne 11. 5. 2022, č. j. 6 As 126/2020-47). Tímto jsou vymezeny právní účinky souhlasu. Vyznačení souhlasu pro účely správního řízení je tedy úkonem procesní povahy, nikoli (hmotně)právním jednáním ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o hlavní městě Praze (tím je onen soukromoprávní titul). Postačí u něj tak ve smyslu § 30 odst. 4 správního řadu pouze zkoumat, zda byl proveden tím, kdo je podle zvláštního zákona (o hlavním městě Praze) oprávněn územní samosprávný celek navenek zastupovat. Povahu zastoupení pro účely udělení souhlasu jako procesněprávní (nikoli hmotněprávní) shledal Městský soud v Praze rovněž v rozsudku ze dne 30. 8. 2023, č. j. 9 A 6/2022-101 (bod 38 odůvodnění). Správní orgány tedy nemusely ověřovat, zda místostarosta Knotek k udělení souhlasu (podobně jako např. k udělení plné moci či podání žaloby) disponoval příslušným souhlasem zastupitelstva nebo rady městské části, ani jeho tvrzený střet zájmů.
253. Zároveň ovšem nelze přehlížet skutečnost, že během odvolacího řízení došlo ze strany městské části k odvolání souhlasu uděleného dříve místostarostou Knotkem. K odvolání souhlasu podle § 184a stavebního zákona se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 3. 1. 2024, č. j. 6 As 230/2023-33, v němž uvedl: „výše uvedená judikaturní východiska týkající se souhlasu dle § 184a stavebního zákona dopadají shodně též na nesouhlasný projev vůle vyjádřený dle téhož ustanovení a není důvod se od této judikatury v posuzované věci odchýlit. Ze správního spisu žalovaného vyplývá, že již od 3. června 2022 žalovaný disponoval nesouhlasem stěžovatele s dodatečným povolením stavby, jehož součástí byla i žádost o pokračování řízení o odstranění stavby. Tento projev vůle je dostatečně určitý a srozumitelný a vyplývá z něj jednoznačně, že stěžovatel s dodatečným povolením neoprávněného stavebního záměru nesouhlasí.“ Podobná je situace i nyní. K odvolání souhlasu došlo na základě dokumentu založeného ve správním spisu, podepsaného za městskou část starostou Vojtěchem Zelenkou (podobně jako v případě vyznačení souhlasu ani u jeho odvolání nebylo třeba zkoumat schválení zastupitelstvem či radou městské části) a datovaného ke dni 11. 5. 2020 s názvem „Vyjádření nesouhlasu s užíváním pozemků v katastrálním území Uhříněves“. V něm se uvádí, že (městská část) „nesouhlasí s tím, aby společnost Cocktail Media s.r.o., IČ: 27166589, Havlíčkova 1030/1, Praha 1 – Nové Město, 110 00, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze, oddíl C, vložka 101363, využívala či jakkoliv nakládala s jakýmikoliv pozemky Hlavního města Prahy v katastrálním území Uhříněves, a to ať už jsou či nejsou svěřené správě Městské části Praha 22. Zejména odvolatel nesouhlasí s tím, aby jakékoliv pozemky výše uvedená společnost využila pro územní či stavební řízení v souvislosti se Stavbou definovanou v předchozím odstavci.“ V předchozím odstavci uvedeného podání byla stavba definována jako „Obytný soubor Kašperská – Praha 22“. Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že v průběhu odvolacího řízení došlo ze strany městské části k odvolání dříve uděleného souhlasu. Ač se v citovaném dokumentu výslovně neobjevuje zmínka o § 184a stavebního zákona, byl adresován žalovanému v rámci odvolacího řízení proti prvostupňovému rozhodnutí. V poslední větě citované pasáže uvedený nesouhlas s využitím jakýchkoli pozemků (vzhledem k rozsahu zástupčího oprávnění účinný pouze ve vztahu k pozemkům ve správě městské části) pro územní či stavební řízení v souvislosti se stavbou neguje dříve udělený souhlas podle § 184a stavebního zákona, jelikož jím se v podstatě prohlašuje (nikoli zakládá) povolení užít předmětný pozemek pro účely povolovacích řízení. V tomto kontextu je vyjádření starosty Zelenky nutno považovat za odvolání souhlasu uděleného místostarostou Knotkem. Pokud si žalovaný nebyl výkladem předmětného dokumentu jist, mohl městkou část vyzvat k vysvětlení, které by jeho případné pochybnosti odstranilo, v každém případě však nebylo na místě toto podání přejít s tím, že bezesporu nepředstavuje odvolání souhlasu městské části (ve skutečnosti je tomu právě naopak). Stavebník ani žalovaný tak souhlasem podle § 184a stavebního zákona jakožto jednou z náležitostí připojovaných k žádosti o vydání územního rozhodnutí (§ 86 odst. 1 písm. a) stavebního zákona) již ke dni vydání napadeného rozhodnutí nedisponovali. Žalovaný měl po odvolání souhlasu postupovat podle § 86 odst. 4 stavebního zákona. To však neučinil a namísto toho vydal napadené rozhodnutí na základě neúplné žádosti stavebníka. Napadené rozhodnutí bylo vzhledem k tomuto pochybení žalovaného vydáno v rozporu se zákonem. Tato žalobní námitka je tedy důvodná.
254. Pokud jde o žalobci tvrzené rozpory mezi výkresem, na němž byl vyznačen souhlas místostarostou Knotkem, a výkresem připojeným ke smlouvě o právu provést stavbu a dále výkresem k pozdější revizi DUR, soud konstatuje, že souhlas místostarosty Knotka byl odvolán, a je tedy bezpředmětné zabývat se tím, zda byl udělen k výkresu relevantně odlišnému od toho schváleného radou městské části či odlišnému od výkresu DUR, na jehož základě bylo vydáno napadené rozhodnutí.
255. Podle dvacátého třetího žalobního bodu žalobci kromě konstatování a popisu naplnění kapacity ČOV Uhříněves a absence přepojení na ústřední ČOV namítali rozpor povoleného řešení záměru s požadavkem závazného stanoviska OV, podle kterého „není možné splaškové vody z objektů B, C, E a bistro napojovat na stávající řad splaškové kanalizace v ul. Podleská“. Jiný konkrétní důvod, pro který by žalobci shledávali napadené rozhodnutí nezákonným, z tohoto žalobního bodu nevyplývá. Citovaná pasáž přitom není součástí závazného výroku závazného stanoviska OV (je z odůvodnění, kdy dotčený orgán v podstatě popisoval stav v dané době a vývoj komunikace mezi ním a stavebníkem, přičemž následně se vyjádřil i k posléze navrženému řešení dle aktualizované DUR, jak jednoznačně vyplývá ze závazného stanoviska OCP), a nebyla tak ani převzata do podmínek prvostupňového (a rovněž ani napadeného) rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že mezi stavebníkem a PVS (z pozice vlastníka dané infrastruktury) došlo k dohodě (při dodržení stanovených podmínek) o zachování řešení podle DUR, a to v souladu s výrokem závazného stanoviska OV ve znění závazného stanoviska OCP. V uvedeném nelze spatřovat nezákonnost napadeného rozhodnutí. V podrobnostech soud odkazuje na str. 75 – 76 a 96 napadeného rozhodnutí. Tato žalobní námitka je tedy nedůvodná.
256. Nedůvodné jsou také námitky žalobců uvedené ve dvacátém čtvrtém žalobním bodě. Žalobci v něm namítali, že záměr způsobí příliv nových obyvatel bez odpovídajícího zvýšení kapacity školských zařízení a služeb občanské vybavenosti, zvýšení rizika kriminality, omezení soukromí, zásah do pohody bydlení a povede k poklesu hodnoty okolních nemovitostí. Záměr je dle žalobců umístěn v rozporu s § 11 zákona o životním prostředí a měl by splňovat podmínky Strategie adaptace hlavního města Prahy na změnu klimatu. V rámci posouzení těchto námitek se soud ztotožňuje s vypořádáním provedeným na str. 77 a 78 napadeného rozhodnutí a odkazuje na něj (argumentace žalobců v odvolacím řízení je v podstatě stejná jako ta žalobní). Žalobcem vyjmenované statky dle dvacátého čtvrtého žalobního bodu lze považovat za aspekty kvality bydlení podřaditelné pod institut pohody bydlení. S ohledem na to soud odkazuje rovněž na vypořádání osmého žalobního bodu, které se tomuto tématu věnuje. Strategie adaptace hlavního města Prahy na změnu klimatu není právně závazným dokumentem a její případné nenaplnění nemůže způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. K odkazu na obecnou zásadu dle § 11 zákona o životním prostředí žalobci nic bližšího neuvádí. Toto ustanovení je naplňováno konkrétnějšími ustanoveními dle zvláštních právních předpisů, přičemž jednotlivé aspekty ve správním řízení posuzovaly jak stavební úřady, tak dotčené orgány, a k těm uplatněným v žalobních bodech se v tomto rozsudku vyjádřil i soud. K danému ustanovení soud pouze obecně konstatuje, že neshledal, že by s ním napadené rozhodnutí bylo v rozporu.
257. Ve dvacátém pátém žalobním bodě žalobci zejména namítali, že prvostupňové rozhodnutí neobsahuje náležitosti podle § 9 odst. 1 písm. d) vyhlášky o podrobnější úpravě a rovněž v něm chybí řádné vyhodnocení dopadů záměru do území a na pohodu bydlení. Žalovaný na tuto námitku v napadeném rozhodnutí reagoval tvrzením, že prvostupňové rozhodnutí ve své výrokové části obsahuje „určení prostorového řešení stavby, zejména půdorysnou velikost, maximální výšku a tvar a základní údaje o její kapacitě.“ Ohledně posouzení dopadů stavby do území a vlivu stavby na pohodu bydlení žalovaný odkázal na příslušné pasáže prvostupňového rozhodnutí. K tomuto vypořádání žalobci v žalobě pouze uvedli, že toto nenaplňuje podmínky dle vyhlášky o podrobnější úpravě. Toto své obecné tvrzení však nijak blíže nerozvedli (nevysvětlili, proč žalovaným zmiňované pasáže prvostupňového rozhodnutí podle nich nedostojí požadavkům vyhlášky), a s vypořádáním žalovaného nijak konkrétněji nepolemizovali. Soudu tedy nezbývá než se ztotožnit s argumentací žalovaného v napadeném rozhodnutí. K tomu soud odkazuje zejména na podmínky č. 3 a č. 4 výroku prvostupňového rozhodnutí, kde je dostatečně specifikováno prostorové uspořádání, tvar a základní údaje o kapacitě (stanovením počtu PP a NP, půdorysu a maximálních rozměrů PP a 1. NP objektů A až E) a stanovena maximální výška objektů. Pokud jde o území dotčené vlivy stavby (§ 9 odst. 1 písm. e) vyhlášky o podrobnější úpravě), to je dostatečně vymezeno na str. 2 prvostupňového rozhodnutí. K prvostupňovému rozhodnutí je rovněž připojen vypovídající katastrální situační výkres. K vlivu záměru na pohodu bydlení soud dále odkazuje vypořádání osmého žalobního bodu. Ani tato žalobní námitka tedy není důvodná.
258. Dvacátý šestý žalobní bod směřuje proti terénním úpravám v podobě terénních valů povolených dle podmínky č. 18 prvostupňového rozhodnutí. Tuto podmínku však žalovaný v bodě č. 3 výroku napadeného rozhodnutí vypustil, když uvedl, že „ve výroku rozhodnutí se v části „se umisťuje stavba obsahující:“ vypouští text „- terénní úpravy“ a vypouští se podmínka č. 18 pro umístění a projektovou přípravu stavby (číslování následujících podmínek zůstává nezměněno) týkající se umístění terénních úprav“, což podrobněji vysvětlil na str. 13 – 14 a 78 napadeného rozhodnutí. Po této změně prvostupňového rozhodnutí již předmětné terénní úpravy v podobě umístění terénních valů nebyly jeho předmětem. Žalobní námitka se tedy míjí s předmětem správního řízení, a je tudíž nedůvodná.
259. Důvodná není ani námitka žalobců obsažená ve dvacátém sedmém žalobním bodě, že správní orgán I. stupně vytvářel nerovnost mezi účastníky řízení tím, že znemožňoval nahlížení do správního spisu, přičemž z dokladů vyplývá, že stavebník měl ke spisu volný přístup. Správní orgán I. stupně tak dle žalobců postupoval „podjatě“ ve snaze opatřit stavebníkovi výhody. Žalovaný připustil doplňování závazných stanovisek stavebníkem, ale námitky žalobců odmítl jako opožděné. Současně na žádost stavebníka na 5 měsíců přerušil řízení za účelem dodání právního stanoviska.
260. Žalobci v této námitce pouze zcela obecně namítali, že správní orgán I. stupně po zahájení řízení znemožňoval účastníkům řízení, resp. osobám, které prokázaly právní zájem, přístup ke správnímu spisu, aniž by však specifikovali byť jednu jedinou konkrétní situaci. Ze správního spisu sice vyplývá, že v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně bylo jednou, ještě před oznámením o zahájení územního řízení, nahlížení žalobcům a) a b) odmítnuto, z toho však ještě nelze dovozovat nerovný přístup k účastníkům řízení či dotčení práv žalobců, které by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, jelikož následně bylo žalobcům nahlížení do spisu opakovaně (vždy, když o to požádali) umožněno. Stejně tak z ničeho nevyplývá, že by žalovaný s ohledem na přístup ke správnímu spisu zacházel s účastníky řízení nerovně (k problematice nahlížení do spisu blíže viz str. 79 napadeného rozhodnutí). Žalovaný naopak v souladu se zákonem žalobce vyrozuměl o možnosti seznámit se se spisovým materiálem před vydáním rozhodnutí a žalobci tohoto práva také využili (v podrobnostech soud odkazuje na vypořádání čtyřicátého žalobního bodu).
261. Pokud jde o umožnění doplňování dalších podkladů stavebníkovi během správního řízení, soud k tomu uvádí, že to není samo o sobě zapovězeno. Územní řízení je zahajováno na žádost a řídí se dispoziční zásadou, jeho předmět má tedy v rukou žadatel. Současně je třeba zajistit, aby se ostatní účastníci řízení mohli k nově doloženým podkladům řádně vyjádřit. Ze správního spisu však nijak nevyplývá, že by tomu tak nebylo, neboť účastníci řízení byli vždy s nově doloženými podklady seznámeni a měli před vydáním správních rozhodnutí dostatek času se k nim vyjádřit. Podobně je tomu i ve vztahu k možnosti činit (dílčí) úpravy DUR a doplnění s tím souvisejících podkladů včetně závazných stanovisek (zejména v reakci na dosavadní průběh správního řízení) v odvolacím řízení. Odkázat lze např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017-47, podle něhož „důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného nemůže být ani to, že revidovaná vyjádření a závazná stanoviska dotčených orgánů byla opatřena až v odvolacím řízení. Odvolací správní řízení je přímo určeno k nápravě vad řízení na prvním stupni; z ničeho neplyne, že by určité skutečnosti musely být zjišťovány a určité listiny musely být předkládány pouze na prvním stupni či že by se případné opomenutí orgánu prvního stupně obstarat listiny nedalo napravit v odvolacím řízení. Zásada dvojinstančnosti neznamená, že každý jednotlivý závěr správního orgánu musí být přezkoumán v odvolacím řízení, ani že veškeré podklady pro rozhodnutí musejí nejprve „projít“ prvním stupněm, aby se jimi odvolací orgán mohl zabývat. Tato zásada znamená, že rozhodnutí orgánu prvního stupně bude jako celek podrobeno zkoumání zákonnosti a případně také věcné správnosti. V tomto ohledu byla tato zásada naplněna i v přezkoumávaném správním řízení.“ Žalovaný v případě doplnění závazného stanoviska dal účastníkům řízení prostor k uplatnění námitek, přičemž v reakci na to postoupil předmětné závazné stanovisko nadřízenému dotčenému orgánu k vydání přezkumného závazného stanoviska v rámci odvolacího řízení. V tomto kontextu nelze hovořit o zkrácení práv žalobců jakožto účastníků správního řízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil, proč některé námitky uplatněné v průběhu odvolacího řízení považoval za opožděné, tyto byly navíc uplatněny opakovaně a žalovaný se k jimi řešené problematice vyjádřil (blíže viz str. 84 – 85 a 95 – 96 napadeného rozhodnutí). Konečně pokud jde o přerušení správního řízení na žádost stavebníka a nevyhovění žádosti městské části na přerušení správního řízení, správní orgány vždy odůvodnily, proč žádosti stavebníka vyhověly (s odkazem na § 64 odst. 2 správního řádu, nikoli primárně z důvodu doložení právního stanoviska stavebníkem), či proč tak neučinily v případě žádosti městské části. Ani v takovém postupu nelze spatřovat svévoli či projev nerovného přístupu k účastníkům řízení. Žalobní námitka tedy není důvodná.
262. Soud nevešel ani na námitku, která byla předmětem dvacátého osmého žalobního bodu. Žalobci v ní namítali, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 68 odst. 2 ve spojení s § 90 odst. 5 správního řádu, protože žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a dále pouze uvedl, že ve zbytku se rozhodnutí potvrzuje, aniž by rozhodl o zamítnutí odvolání v příslušné části. Soud konstatuje, že žalovaný provedl částečnou změnu prvostupňového rozhodnutí a ve zbytku jej potvrdil. Z toho je patrné, že určitým odvolacím námitkám některých odvolatelů vyhověl a jiné důvodnými neshledal. Ve výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí, které čítá 100 stran textu, přičemž jen výroková část textu tvoří 10 stran, žalovaný velmi precizně a jednoznačně uvedl, kterým odvolacím námitkám kterých odvolatelů vyhověl a proč (přičemž v reakci na to přistoupil ke změnám prvostupňového rozhodnutí) a současně uvedl, které námitky naopak důvodnými neshledal. Skutečnost, že je toto vypořádání uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nikoliv v jeho výroku, je sice vadou napadeného rozhodnutí, protože skutečnost, jak bylo s odvoláními jednotlivých účastníků řízení naloženo, by se měla ve výroku projevit, současně se však nejedná o vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a která by zároveň zasáhla do veřejných subjektivních práv žalobců. Dle mínění soudu přispěl uvedený postup žalovaného ve výsledku k přehlednosti napadeného rozhodnutí a současně je zcela nepochybné, že výrokem napadeného rozhodnutí byl vyčerpán celý předmět řízení. Soud z odůvodnění napadeného rozhodnutí bez obtíží zjistil, které odvolací námitky žalobců byly zamítnuty a které naopak vedly ke změně prvostupňového rozhodnutí. Vzhledem k počtu odvolatelů a jejich odvolacích námitek, z nichž pouze některým bylo vyhověno, je obtížně představitelné, aby byly všechny tyto skutečnosti uvedeny ve výroku napadeného rozhodnutí. Na podporu právě uvedeného lze odkázat i na stavebníkem uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011-127 a ze dne 30. 5. 2013, č. j. 4 As 18/2013-25.
263. Podle dvacátého devátého žalobního bodu žalobci namítali neplatnost podmínky prvostupňového rozhodnutí týkající se povinnosti vlastnit pozemek pro stanoviště kontejnerů na směsný odpad. Žalovaný dle žalobců na základě své libovůle zrušil podmínku souhrnného stanoviska OŽPD, k čemuž však neměl pravomoc. Soud konstatuje, že žalovaný změnil napadeným rozhodnutím podmínky stanovené v části týkající se odpadů v prvostupňovém rozhodnutí (a formulované v souhrnném stanovisku OŽPD) tak, že konkrétně v podmínce č. 22 vypustil text „Stanoviště na směsný odpad je třeba umístit na pozemek vlastníka bytového domu, neboť doklízení tohoto stanoviště zajišťuje vlastník pozemku.“ (bod č. 6. výroku napadeného rozhodnutí). V odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomu uvedl, že „právní předpisy nevylučují umístit stanoviště na směsný odpad na cizím pozemku, pokud se na tom shodnout žadatel (resp. vlastník bytového domu) a vlastník pozemku. Povinnost doklízet stanoviště pak může být smluvně přenesena na vlastníka bytového domu. Pro územní řízení však není třeba žádnou takovou dohodu doložit, ale je třeba doložit pouze souhlas vlastníka cizího pozemku ve smyslu § 184a stavebního zákona. Tuto povinnost žadatel splnil. (...) Odvolací orgán tedy uvedenou podmínku vypustil, protože její stanovení je nadbytečné, resp. její znění bylo v rozporu s DUR.“ Soud má za to, že žalovaný postupoval v rozporu s § 149 odst. 1 správního řádu, když sám v rámci odvolacího řízení proti územnímu rozhodnutí v roli (odvolacího) stavebního úřadu zrušil podmínku stanovenou v souhrnném stanovisku OŽPD, konkrétně v části vydané jako závazné stanovisko na úseku odpadového hospodářství. Z ustanovení § 149 odst. 1 správního řádu vyplývá, že podmínky vyslovené v závazném stanovisku dotčeným orgánem jsou pro správní orgán vedoucí řízení závazné a tento je povinen je převzít do výrokové části svého (povolujícího) rozhodnutí, přičemž správní orgán I. stupně tak učinil. V rámci odvolacího řízení pak může dojít ke zrušení či změně závazného stanoviska nadřízeným dotčeným orgánem na základě námitek směřujících proti jeho obsahu postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu či v přezkumném řízení podle § 149 odst. 8 správního řádu. Žalovaný při nesouhlasu s předmětnou podmínkou mohl také postupovat podle § 136 odst. 6 správního řádu. K žádnému z právě uvedených zákonných postupů však nedošlo a žalovaný v rozporu s jeho pravomocí bez dalšího vypustil podmínku stanovenou dotčeným orgánem v jeho závazném stanovisku. Postupoval tedy v rozporu se zákonem, a tato dílčí námitka je proto důvodná.
264. K dílčí námitce, že nejsou dostatečně definovány rozměry trafostanice a stanovišť pro odpad, soud uvádí, že tyto jsou v míře odpovídající jejich významu patrné z výkresové části DUR (např. z výkresu „koordinační situace“). Dále soud dodává, že úkolem stavebního úřadu v územním řízení není, aby „zajistil, že potřebné prostory budou k dispozici po celou dobu předpokládané délky užívání záměru“, jak tvrdili žalobci. Taková úvaha nemá oporu v právních předpisech. Naopak jeho úkolem při vydávání územního rozhodnutí je stanovit v míře a rozsahu odpovídajícímu projednání v územním řízení podmínky realizace posuzovaného záměru. Závazně stanovené podmínky v územním řízení pak stavebník musí zapracovat do projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení. Následně je v rámci kolaudace ověřována způsobilost záměru k užívání stanoveným způsobem a v souladu s přijatými podmínkami, přičemž kolaudační rozhodnutí může stanovit další podmínky. Dále je na stavebníkovi a potažmo vlastníkovi, aby zajistil, že záměr bude užíván v souladu s vydanými povoleními a jimi stanovenými podmínkami; v opačném případě by se dopouštěl protiprávního jednání. Tato dílčí námitka tedy není důvodná.
265. Důvodnou soud neshledal ani námitku obsaženou ve třicátém žalobním bodě, v níž žalobci namítali nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jeho rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu. Soud se k této námitce vyjádřil v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku, kde se zabýval všemi námitkami souvisejícími s nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, případně též v konkrétních případech v rámci vypořádání jednotlivých žalobních bodů.
266. Ve třicátém prvním žalobním bodě žalobci namítali nekompletnost správního spisu zjištěnou při nahlížení do spisu dne 30. 6. 2021. Podle názoru soudu však skutečnost, že při konkrétním nahlížení nebyly některé dokumenty k dispozici, neznamená, že by vůbec nebyly součástí správního spisu, ani že by šlo o vadu, která by nutně měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobci a), o jehož nahlížení se dne 30. 6. 2021 jednalo, byla přípisem žalovaného ze dne 1. 7. 2021, č. j. MHMP 982029/2021 prodloužena lhůta k vyjádření a byl vyrozuměn o možnosti nahlížet do podkladů pro vydání rozhodnutí. S ohledem na právě uvedené a skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno až téměř rok po předmětném nahlížení, nemá soud za to, že došlo ke zkrácení jeho práv, které by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Pokud žalobci v replice naznačovali, že některé podklady mohly být ze správního spisu cíleně vyjmuty či do něj zpětně doplněny, nezbývá než konstatovat, že se jedná o ryze spekulativní a ničím nepodložená tvrzení; ze správního spisu nic takového nevyplývá. Žalobce a) byl po nahlížení do spisu 30. 6. 2021 (i po v replice zmiňovaném nahlížení ze dne 30. 5. 2022) vždy vyrozuměn o zkompletování správního spisu a měl dostatek času se s podklady pro rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim.
267. Po prostudování správního spisu soud dospěl k závěru, že DUR splňovala požadavky vyhlášky o dokumentaci staveb včetně žalobci obecně zmiňované výkresové dokumentace i dokladové části. Předmětem revize DUR 03/2021 skutečně byla toliko aktualizace požárně bezpečnostního řešení. Soud nepovažuje za vhodné ani hospodárné, aby stavebník při takovéto dílčí změně musel opakovaně dokládat celou DUR navzdory tomu, že její drtivá většina je změnou nedotčena (viz též vypořádání devatenáctého žalobního bodu). To se týká i hydrogeologického posudku a dopravně inženýrských podkladů založených ve spisu správního orgánu I. stupně. Soudu se nejeví jako problematické, pokud správní orgány pracovaly s revidovanými částmi DUR v jejich aktualizované podobě a ve zbytku vycházely z původně předložené dokumentace, neboť DUR je třeba vnímat komplexně jako jeden celek. Žalobní námitka tedy není důvodná.
268. Ve věci třicátého druhého žalobního bodu soud souhlasí se žalovaným, že vyjádření KRPA se zabývalo otázkou přezkumu stanoviska odboru služby dopravní policie Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 5. 10. 2018, č. j. KRPA-167715-5/ČJ-2018-0000DŽ, které bylo vydáno k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu dle § 16 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, o němž § 44 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích výslovně stanoví, že nejde o závazné stanovisko, a nevztahuje se na něj tudíž úprava dle § 149 správního řádu (viz též vypořádání patnáctého žalobního bodu). Toto stanovisko tedy s ohledem na § 158 odst. 1 správního řádu podpůrně podléhá úpravě obsažené v části čtvrté správního řádu a jako takové může být přezkoumáno dle § 156 správního řádu, přičemž o takovém postupu rozhoduje stejný správní orgán, který přezkoumávané stanovisko vydal. Na konci vyjádření KRPA se uvádí, že „k návrhu bylo vydáno souhlasné stanovisko, neboť odpovídal standardním obecným požadavkům na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Uvedeným stanoviskem je současně potvrzena platnost závazného stanoviska k připojení na komunikaci, vydaného pod č. j. KRPA-167715-4/ČJ-2018-0000DŽ ze dne 19. 7. 2018.“ Tato skutečnost však nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a to jednak z důvodu, že stanovisko KRPA bylo v rozsahu odpovídajícímu závaznému stanovisku vydáno ve vztahu k jinému správnímu řízení a jako takové nebylo podkladem pro rozhodnutí správních orgánů v nynějším případě, dále pak proto, že žalovaný z citované pasáže pro napadené rozhodnutí žádné závěry ohledně potvrzení či prodloužení závazného stanoviska KRPA nedovodil (k tomu viz str. 63 napadeného rozhodnutí s popisem o předložení stanoviska KRPA k přezkumu Policejnímu prezidiu České republiky). Také tato žalobní námitka tedy není důvodná.
269. Ke třicátému třetímu žalobnímu bodu soud poznamenává, že Ministerstvo dopravy ve sdělení ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 119-2019-120-STSP/3 skutečně nejprve s ohledem na tvrzené uplynutí lhůty odmítlo přezkoumat závazné stanovisko ODA. Následně však vydalo k závaznému stanovisku ODA potvrzující přezkumné závazné stanovisko MD. V závazném stanovisku ministerstvo vyslovilo, že daný odbor byl ohledně řešení záměru ve finálním znění DUR ve vztahu k napojení na místní komunikaci I. třídy v ulici Podleská věcně příslušným silničním správním úřadem, s čímž se soud s ohledem na § 44 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích ve spojení s § 4 odst. 1 a bodem 12. písm. d) přílohy č. 4 Statutu hlavního města Prahy ztotožňuje. Pokud žalobci v tomto žalobním bodě namítají nezákonnost sdělení Ministerstva dopravy, soud konstatuje, že toto sdělení nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož v konečném důsledku podle něj nebylo postupováno, a naopak bylo vydáno výše zmíněné přezkumné závazné stanovisko Ministerstva dopravy. Žalobci v podstatě zastávali názor, že mělo být ve vztahu k závaznému stanovisku ODA vydáno přezkumné závazné stanovisko, k tomu však v rámci odvolacího řízení skutečně došlo, a to vydáním závazného stanoviska MD, a soud tak neshledává zásah do veřejných subjektivních práv žalobců. Žalovaný se k podobné námitce v odvolacím řízení vyjádřil na str. 50 napadeného rozhodnutí a v podstatě odkázal na závazné stanovisko ODA a souhrnné stanovisko OŽPD. Soud to považuje za dostatečné a přezkoumatelné vypořádání dané odvolací námitky. Žalobní námitka tedy není důvodná.
270. Třicátý čtvrtý žalobní bod souvisí s tím předchozím. Je pravdou, že PKD jakožto nadřízený dotčený orgán nejprve ve vztahu k souhrnnému stanovisku OŽPD ve sdělení ze dne 1. 7. 2020, č. j. MHMP-1020988/2020/O4/Go vyslovil názor, že toto nelze v rámci odvolacího řízení z důvodu uplynutí lhůty přezkoumat. Následně však svůj postoj přehodnotil a vydal přezkumné závazné stanovisko PKD, kterým souhrnné stanovisko OŽPD v odpovídající části změnil. Pokud žalobci v tomto žalobním bodě namítají nezákonnost původního sdělení PKD, soud konstatuje, že toto sdělení nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož v konečném důsledku podle něj správní orgány nepostupovaly a naopak bylo vydáno závazné stanovisko PKD, ze kterého žalovaný vyšel při formulaci napadeného rozhodnutí. Žalobci v podstatě zastávali názor, že ve vztahu k souhrnnému stanovisku OŽPD mělo být vydáno přezkumné závazné stanovisko, k čemuž však v rámci odvolacího řízení vydáním závazného stanoviska PKD skutečně došlo. Soud tak ani v tomto žalobním bodě neshledal zásah do veřejných subjektivních práv žalobců. Žalovaný se k podobné námitce z odvolacího řízení vyjádřil na str. 49 napadeného rozhodnutí a v podstatě popsal změnu názoru PKD a upozornil na následně vydané závazné stanovisko PKD (s tím souvisí i vypořádání na str. 50 napadeného rozhodnutí, jak je popsáno ve vypořádání předchozího žalobního bodu). To soud považuje za dostatečné a přezkoumatelné vypořádání odvolací námitky. Žalobní námitka tedy není důvodná.
271. Stejně tak není důvodná ani námitka obsažená ve třicátém pátém žalobním bodě, v níž žalobci namítali nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k námitkám týkajícím se souhrnného stanoviska OŽPD, podle něhož záměr musí naplňovat požadavky určených technických norem. Soud ve světle svého souhrnného vyjádření v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku, kde se zabýval všemi námitkami souvisejícími s nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, podotýká, že žalovaný se podmínkám (resp. jejich převzetí do výroku napadeného rozhodnutí) stanoveným v souhrnném stanovisku OŽPD a jej měnícím závazném stanovisku PKD věnoval na str. 14 a 15 a lze to považovat za dostatečné. Předmětné odkazy na technické normy soud považuje za legitimní způsob vymezení podmínky, neboť v případě realizace komunikací a parkovacích stání se jedná o velmi podrobné technické parametry. Zakotvení předmětných podmínek v závazných stanoviscích a potažmo územním rozhodnutí znamená, že budou muset být respektovány v projektové dokumentaci ke stavebnímu řízení navazujícímu na vydané územní rozhodnutí. Žalobní námitka tedy není důvodná.
272. Soud se dále zabýval námitkou uplatněnou ve třicátém šestém žalobním bodě, v níž žalobci namítali neplatnost stanoviska OSM, jímž městská část vyslovila souhlas s realizací úpravy stávajícího sjezdu a s kácením dřevin na pozemcích svěřených do správy městské části, k čemuž dle přesvědčení žalobců neměla oprávnění rady městské části. Soud se žalobci souhlasí do té míry, že s ohledem na zbytkovou klauzuli v § 94 odst. 3 zákona o hlavním městě Praze vyslovení daného souhlasu (jakožto výkonu samostatné působnosti městské části) spadalo do pravomoci rady městské části, což by pak případně rada městské části mohla delegovat na určitý odbor úřadu městské části. Ze správního spisu skutečně nijak nevyplývá (ani žalovaným zmiňovaná komplexní agenda pronájmu neodpovídá povaze obsahu stanoviska OSM), že by radou městské části byla OSM svěřena pravomoc odpovídající rozhodování o kácení a úpravě sjezdu na pozemcích spravovaných městskou částí, z čehož lze dovodit, že OSM nebyl oprávněn za městskou část takový souhlas udělit. Souhlas podle § 184a stavebního zákona se záměrem jako celkem (tedy i s kácením a úpravou sjezdu) však vyznačil místostarosta Knotek. S ohledem na to nemá otázka právních účinků stanoviska OSM pro posouzení zákonnosti výroku napadeného rozhodnutí význam, jelikož souhlas městské části byl v potřebném rozsahu ve smyslu § 184a stavebního zákona doložen, následně však byl odvolán (k tomu blíže viz vypořádání dvacátého prvního a dvacátého druhého žalobního bodu). Žalobní námitka tedy není důvodná.
273. Ohledně třicátého sedmého žalobního bodu soud uvádí, že je naprosto zřejmé, že správní orgány považovaly stanovisko PVS a PVK za souhlasná s realizací záměru, jelikož tento závěr z něj jednoznačně vyplývá. Pokud byl souhlas formulován jako souhlas „s projektovou dokumentací“, vzhledem ke kontextu jeho vydání (tj. do územního řízení o záměru) z toho logicky vyplývá i souhlas se záměrem, resp. s možností a způsobem napojení nebo s podmínkami dotčených ochranných a bezpečnostních pásem. Tato žalobní námitka tedy není důvodná.
274. Stran třicátého osmého žalobního bodu se soud ztotožňuje s názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, že stanoviska SŽDC byla vydána z pozice účastníka řízení. SŽDC nebyla dotčeným orgánem státní správy, jelikož žádný právní předpis jí toto postavení nepřiznává. Ať už SŽDC uplatňovala stanoviska jakožto záměrem dotčený „prostý“ účastník řízení, nebo z titulu vlastnictví veřejné dopravní a technické infrastruktury (jak žalobci tvrdili v replice) ve smyslu § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, vystupovala v pozici soukromoprávního subjektu (z titulu vlastnického práva), nikoli v roli vykonavatele vrchnostenské státní správy majícího v tomto smyslu vůči stavebníkovi autoritativní postavení (jaké mají typicky právě dotčené orgány, v posuzovaném případě to ve vztahu k přilehlé železnici byl drážní úřad). Mimo jiné i z tohoto důvodu nemá závazné zakotvení podmínek vyslovených SŽDC ve výrocích rozhodnutí správních orgánů místo, protože takový postup by neměl oporu v právních předpisech.
275. O tom, že správní orgány nebyly obsahem stanovisek SŽDC striktně vázány (a nemusely jej přejímat do svých rozhodnutí), svědčí i skutečnost, že i pokud stanoviska připojená k žádosti žadatele dle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona nejsou kladná, nemusí to nutně znamenat, že pro předmětný záměr nebude územní rozhodnutí stavebním úřadem vydáno (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2022, č. j. 54 A 34/2020-44, který sice řešil případ společného povolení, úprava dokládání stanovisek vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury je však pro společné územní a stavební řízení totožná s úpravou pro územní řízení).
276. Z uvedených důvodů nebylo na místě, aby správní orgány vtělovaly do výroků svých rozhodnutí podmínky vyslovené ve stanoviscích SŽDC, a pokud tak neučinily, nezakládá to nezákonnost jejich rozhodnutí. Kromě toho ani není zřejmé, jak by tvrzené skutečnosti mohly zasáhnout do veřejných subjektivních (vlastnických) práv žalobců. Žalobní námitka tedy není důvodná.
277. Ve třicátém devátém žalobním bodě žalobci předně namítali, že nebyla prokazatelně zjištěna možnost či nemožnost likvidace srážkových vod vsakováním dle § 38 odst. 1 PSP. Ve správním spise je ve vztahu k záměru založen „Podrobný inženýrskogeologický a hydrogeologický průzkum“ datovaný k říjnu 2017, zpracovaný společností K+K průzkum, s.r.o., na objednávku stavebníka. Žalobci tomuto průzkumu vytýkali, že nebyl proveden dostatečný počet vrtů podle technické normy a že jeho primární oblastí nebylo posouzení vsakovacích poměrů, nýbrž určení horninového složení pro účely zakládání objektů při realizaci záměru. Žalovaný se uceleně a přezkoumatelně k problematice hospodaření se srážkovými vodami vyjádřil na str. 36 – 38 napadeného rozhodnutí.