{"html": "

136. Existence případné vrátnice na příjezdové cestě k těmto parkovacím stáním sama o sobě neznamená, že tato parkovací stání nelze považovat za veřejně přístupné pro účely odkládání vozidel. Tento režim je podle názoru soudu možné v souladu s § 33 odst. 7 PSP na straně stavebníka nastavit jakkoliv, avšak tak, aby byl zachován charakter předmětných stání jako návštěvnických. Splnění tohoto požadavku § 31 odst. 7 PSP pak musí být ověřeno alespoň v rámci kolaudace stavby podle § 122 odst. 3 stavebního zákona.

137. Stavební úřad k souladu s § 33 PSP v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že pro potřeby komerčního prostoru je třeba 14 parkovacích stání – 12 parkovacích stání bude umístěno na novém parkovišti na pozemku p. č. XD v k. ú. X, zbývající 2 budou umístěna v suterénu bytového domu – jedno ve veřejně přístupné části, druhé (vázané) v rezidenční. Tato návštěvnická stání s ohledem na umístění bytového domu a uspořádání přilehlých komunikací nebylo možné umístit na terén. Proto byla navržena v 1. suterénu s tím, že budou veřejně přístupná jižní rampou, příjezd vozidel do prostoru návštěvnických stání nebude omezen (od prostoru rezidenčních stání bude oddělen garážovými vraty). Podrobněji se poté k otázce parkovacích stání vyjádřil v rámci vypořádání námitek na str. 50 – 52 prvostupňového rozhodnutí; zde převzal vyjádření stavebníka k této námitce z vyjádření z 10. 5. 2023. K parkovacím stání, která jsou předmětem posouzení této žalobní námitky, se v prvostupňovém rozhodnutí na str. 52 uvádí: „Veřejná parkovací stání pro nové komerční prostory jsou umístěna na pozemku XD v k.ú. X, který náleží areálu společnosti POLUX TRADING a.s., veřejný přístup je zajištěn přes pozemek tohoto areálu přes 24 hod hlídanou vrátnici. Řešení bylo projednáno s dotčenými orgány a vydáno MČ P15 Závazné stanovisko č.j. P15 54067/2019/OST/DSk, zároveň je přes toto parkoviště navrženo zásobování komerčních prostor“. Na str. 77 poté zopakoval, že veřejná přístupnost stání pro návštěvníky se podle ustanovení PSP řeší provozním opatřením.

138. K výše odkazovanému závaznému stanovisku Odboru stavebního Úřadu městské části Praha 15 ze dne 2. 12. 2019, č. j. ÚMČ P15 54067/2019/OST/DSk, soud poznamenává, že toto závazné stanovisko nijak neřeší otázku parkoviště na pozemku p. č. XD v k. ú. X, odkaz na něj tak není přiléhavý.

139. Žalovaný se k námitce týkající se veřejné přístupnosti návštěvnických stání pro komerci vyjádřil v bodě 8 na str. 58 napadeného rozhodnutí následovně: „PSP v § 33 odst. 7 stanoví, že pro návštěvnická stání lze stanovit režim užívání. To znamená, že nájemci komerčních prostor zajistí nějakým provozním opatřením, aby návštěvnická stání byla v otevírací době veřejně přístupná zákazníkům. Návštěvnická stání jsou přístupná z vedlejšího areálu, ke kolaudaci by měl být doložen provozní řád. To stavební úřad v podm. č. 15 nevyžadoval, stanovil jen podmínku veřejné přístupnosti. Její splnění bude muset stavebník při kolaudaci doložit, způsob doložení ponechal stavební úřad na stavebníkovi“.

140. Žalobcům lze přitakat stran tvrzení, že podmínku č. 15, která původně mezi další požadavky uváděla také podmínku „[p]arkovací stání pro návštěvníky budou trvale veřejně přístupná“, změnilo závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odbor pozemních komunikací a drah, ze dne 30. 10. 2024, č. j. MHMP 1891106/2024, tak, že tato podmínka byla vypuštěna (s odůvodněním, že její stanovení není v kompetenci silničního správního úřadu). V návaznosti na to tuto podmínku vypustil také žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí. K posouzení splnění § 33 odst. 7 PSP je však podstatné to, zda záměr s návštěvnickými parkovacími stáními počítá a stejně tak s tím, že budou přístupné veřejnosti.

141. Blíže se těmito zabývá Technická zpráva projektové dokumentace na straně 43 a 44, když konstatuje, že návštěvnická stání pro rezidenty jsou navrhovány v 1.PP v počtu 13, z toho 1 pro osobu se sníženou schopností pohybu. Příjezd zde bude bez omezení rampou. Pro potřeby parkování uživatelů komerčních prostorů je třeba 14 parkovacích stání – 1 vázané, 13 návštěvnických, 1 pro osobu se sníženou schopností pohybu. 2 z toho budou vybudovány v suterénu bytového domu veřejně přístupné, 12 na sousedním pozemku p. č. XD.

142. Stavební úřad i žalovaný jistě nemůže stanovit podmínkami, zda budou parkovací stání pro návštěvníky omezeny režimem užívání nebo veřejně přístupná. Podstatné je však to, že k veřejné přístupnosti těchto stání se zavázal stavebník v projektové dokumentaci a současně právě podmínka 1. společného povolení vyžaduje, aby stavba byla provedena podle této projektové dokumentace. Její splnění, tj. včetně závazku veřejné přístupnosti či stanovení režimu užívání, tedy posoudí stavební úřad při kolaudaci.

143. Žalobcům tak nelze dát za pravdu, že způsob vypořádání této odvolací námitky ze strany žalovaného byl nevhodný. Žalovaný naopak zcela příhodně reflektoval změnu – tj. vypuštění podmínky č. 15 - když poukázal na to, že přístupnost veřejnosti bude muset doložit stavebník při kolaudaci např. provozním řádem. Tato námitka je tak nedůvodná.

V./1 Stavba je v rozporu s urbanistickým charakterem území a nerespektuje strukturu jeho stávající zástavby, nadto došlo k porušení zásady předvídatelnosti postupů správních orgánů

a zásady legitimního očekávání

144. Stavební záměr je umístěn naproti přes ulici od bytového domu žalobců, čímž podle žalobců došlo k narušení stávající urbanistické charakteristiky daného území a struktury jeho zástavby. K tomu také namítali, že prvostupňové i napadené rozhodnutí, závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81, byla vydána v rozporu s předchozími pravomocnými rozhodnutími stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Těmito rozhodnutími byly zamítnuty předchozí žádosti o umístění stavby v daném prostoru (mimo jiné) pro porušení § 20 odst. 1 PSP.

145. Soud k tomuto žalobnímu bodu předně poznamenává, že vyhláška č. 501/2006 Sb. není na území hl. m. Prahy aplikovatelná. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2025, č. j. 4 As 405/2023 – 43; ze dne 3. 11. 2023, č. j. 8 As 68/2022 – 52, bod 26, resp. v něm odkazované rozsudky) se totiž podává, že § 194 stavebního zákona obsahuje v písmenech a) a e) dvě různá zmocnění k vydání prováděcích právních předpisů, přičemž hlavní město Praha je zmocněno samostatně k úpravě stavebním zákonem určených otázek. Vzhledem k tomu, že hlavní město Praha využilo uvedené zákonné zmocnění a přijalo vlastní úpravu, je na území Prahy vyloučeno použití obecného předpisu, kterým je vyhláška č. 501/2006 Sb. Žalobci tak v případě v Praze alokovaného stavebního záměru nemohou namítat nesplnění podmínek § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť požadavky na umístění stavby určují PSP, nikoliv jmenovaná vyhláška. Ke stejnému závěru ostatně došel také žalovaný, viz str. 45 napadeného rozhodnutí.

146. Žalobci namítali, že stavební úřad v minulosti (2017, 2018) opakovaně konstatoval nesoulad stavebních záměrů s § 20 odst. 1 PSP, přičemž zde posuzovaný stavební záměr se od záměrů v minulosti posuzovaných stavebním úřadem neliší se v rozhodných kritériích. Podle žalobců se tedy stavební úřad stran posouzení stavebního záměru s požadavky § 20 odst. 1 PSP měl držet své dosavadní správní praxe.

147. Soud připomíná, že posuzování souladu stavebního záměru s PSP je plně v kompetenci stavebního úřadu, nikoliv orgánů územního plánování. Námitku nerespektování předchozích rozhodnutí stavebního úřadu proto soud v tomto žalobním bodě vypořádal jen ve vztahu k prvostupňovému a napadenému rozhodnutí; pokud jde o námitky odklonu od správní praxe stavebního úřadu ze strany orgánů územního plánování v závazných stanoviscích, soud odkazuje na vypořádání druhého žalobního bodu, v němž soud vyložil, že tyto dotčené orgány posouzují záměr z hlediska svých sektorových předpisů, nikoliv z hlediska PSP.

148. Ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu stanoví správním orgánům povinnost mimo jiné dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle § 73 odst. 2 správního řádu poté mimo jiné platí, že pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány.

149. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 As 86/2016 – 38, stran ochrany legitimního očekávání konstatoval, že ideovým základem tohoto konceptu je přesvědčení, že ti, kdo jednají v oprávněné důvěře v existující právo, resp. v právo, jak se jim s přihlédnutím k okolnostem a dobré víře obsahově jeví, by neměli být zklamáni ve svých očekáváních, že v souladu s právem jednají a že jejich jednání také právo demokratického právního státu nakonec poskytne svou ochranu. V nejtypičtější podobě se ochrana legitimního očekávání, ve vazbě na ochranu právní jistoty, v oboru správního práva upíná k vázanosti správy vlastní ustálenou správní praxí, ustáleným výkladem procesních i hmotných právních pravidel, veřejně deklarovanou politikou v mezích správního uvážení, interní výkladovou či aplikační směrnicí, anebo k závaznosti konkrétního a kvalifikovaného ujištění o právu či procesním postupu, poskytnutého orgánem veřejné moci adresátu jeho správy.

150. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, s oporou v řadě nálezů Ústavního soudu a dosavadních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, uznal vynutitelnou vázanost správního orgánu správní praxí, která spočívá v ustálené, jednotné a dlouhodobé činnosti (příp. i nečinnosti) orgánů veřejné správy, opakovaně potvrzující určitý výklad a použití právních předpisů, neboť taková praxe na straně adresátů veřejné správy zakládá legitimní očekávání, že v ní správní orgány budou pokračovat. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.

151. Správní praxe zakládající případné legitimní očekávání musí být v souladu se zákonem. Nelze se totiž dovolávat legitimního očekávání z titulu zavedené správní praxe za situace, kdy se jednalo o nezákonnou správní praxi, jejíž následování je nežádoucí a bylo by v rozporu se zákonem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 As 155/2015 – 35). Existují-li tedy předchozí pravomocná správní rozhodnutí týkající se obdobného případu vydaná totožným správním orgánem, přičemž tato rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem a není zde legitimní důvod pro odklon od této praxe, lze učinit závěr o existenci správní praxe a s ní souvisejícím legitimním očekávání účastníků řízení na určitém způsobu rozhodování těchto podobných věcí.

152. Žalobci poukazují na existenci pravomocných rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Předmětem prvního z nich bylo posouzení žádosti společnosti POLLUX TRADING, a.s. o umístění stavebního záměru „Bytový dům P.“ při ulici P., který se měl nacházet na stejném místě jako zde posuzovaný stavební záměr. Žádost však byla zamítnuta pro nesoulad s požadavky § 90 stavebního zákona, stavební záměr totiž stavební úřad považoval za rozsáhlou stavební činnost narušující stávající urbanistickou strukturu; stavební záměr převyšoval okolní bytové domy o jedno nadzemní podlaží, byl navržen v místě stávající zeleně s několika chráněnými stromy tisu červeného a celkem 60 vzrostlými stromy (tvořící součást urbanistické koncepce klidových zón v území se zvýšenou ochranou zeleně), především by však připuštění další rozsáhlé výstavby bytových domů vedlo k nadměrnému přelidnění spádového území. Stavební záměr podle stavebního úřadu nebyl v souladu s územním plánem z hlediska funkčního a prostorového uspořádání.

153. Ve výše odkazovaném rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 poté stavební úřad zamítl další žádost o umístění stavby „Bytového domu P.“ podanou týmž žadatelem a v téže lokalitě. Stavební úřad konstatoval nesoulad mezi stavebním záměrem a Zásadami územního rozvoje hl. m. Prahy, územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, zejména se stávajícím charakterem území a požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Pro svou povahu bytového domu byl stavební záměr také v nesouladu s charakterem dotčeného území (přičemž stavební úřad neshledal důvody pro umístění stavby jako výjimečně přípustné), a byl v nesouladu také s § 90 písm. a) a b) stavebního zákona a chráněnými zájmy účastníků na udržitelný rozvoj území a uspokojení potřeb bydlení způsobem, který nenarušuje podmínky života generací budoucích, tj. zachování pokojného stavu věci.

154. Obě výše uvedená rozhodnutí stavebního úřadu nabyla právní moci, aniž by byla věcně přezkoumána odvolacím správním orgánem. Žalobcům tak lze s ohledem na výše uvedené dát za pravdu, že existovala dvě pravomocná rozhodnutí stavebního úřadu, kterými byly žádosti o umístění bytového domu v dané lokalitě zamítnuty.

155. Stavební úřad si existence výše specifikovaných zamítavých rozhodnutí byl vědom, proto se také s žádostí o řešení kompetenčního sporu podle § 136 odst. 6 správního řádu ze dne 26. 1. 2021, č. j. ÚMČ P15 04223/2021/OST/JSo, obrátil na Ministerstvo pro místní rozvoj. Přes existenci dřívějších pravomocných rozhodnutí, kterými byly žádosti zejména pro nesoulad s územně plánovací dokumentací a s charakterem okolí stabilizované zástavby zamítnuty, totiž Odbor územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy vydal souhlasné závazné stanovisko ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, s tím, že dospěl k závěru, že stavební záměr neodporuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Nastal tak rozpor při posuzování charakteru území, kdy podle § 20 odst. 1 PSP by toto posouzení měl provést stavební úřad, a výše upřesněným závazným stanoviskem. Stavební úřad v žádosti zdůraznil, že s ohledem na dřívější zamítavá rozhodnutí by měl stavbu posoudit podle § 20 odst. 1 PSP a postupovat jednotně. Ministerstvo pro místní rozvoj k této žádosti ve svém sdělení ze dne 4. 2. 2021, č. j. MMR-8579/2021-81-1, uvedlo, že nebyl prokázán kompetenční spor, přičemž posouzení souladu stavebního záměru s PSP náleží podle § 90 odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavebnímu úřadu.

156. Shodně s předchozími rozhodnutími poté ve zde posuzovaném řízení stavební úřad žádost o vydání společného povolení stavby rozhodnutím ze dne 2. 8. 2022, č. j. ÚMČ P15 37132/2022/OST/JSo, zamítnul. Hned úvodem rozhodnutí tato dřívější rozhodnutí označil a předeslal, že rozdíly mezi dříve posuzovanými stavbami a touto stavbou jsou zejména v drobných vnitřních dispozičních změnách. Výslovně uvedl, že jde o případ, kdy je s ohledem na § 2 odst. 4 správního řádu povinen dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných či podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žádost poté zamítl, přestože odbor územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ve svých závazných stanoviscích a vyjádřeních opakovaně deklaroval soulad stavebního záměru s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování.

157. Toto rozhodnutí však žalovaný následně rozhodnutím ze dne 20. 1. 2023, č. j. MHMP 96787/2023, zrušil a řízení vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení – takové rozhodnutí přitom bylo pro stavební úřad závazné, ze strany účastníků řízení tehdy nebylo napadeno správní žalobou. Žalobci až nyní v rámci žaloby požadovali, aby soud v rámci tohoto soudního přezkumu přezkoumal také výše uvedené rozhodnutí ze dne 20. 1. 2023. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu zrušil pro nesprávný postup z hlediska hodnocení souladu stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP; předchozí správní praxe stavebního úřadu v tomto rozhodnutí řešena nebyla. Soud nemůže přitom přezkoumat přímo rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023. Tímto rozhodnutím, jakkoliv bylo vydáno již téměř 2 roky před napadeným rozhodnutím, žalovaný věcně o záměru nerozhodl, napopak věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Řízení tedy nebylo tímto rozhodnutím ukončeno v posledním stupni. Stavební úřad na str. 47 prvostupňového rozhodnutí poté ke svým předchozím rozhodnutím konstatoval, že je vázán rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2023, podle kterého je navržená stavba v souladu s charakterem stávajícího stabilizovaného území, čímž odpadl hlavní důvod pro předchozí zamítnutí povolení této stavby.

158. Především, rozhodnutí žalovaného je stavební úřad ze zákona /§ 90 odst. 1 písm. b) správního řádu/ povinen respektovat; pokud by totiž správní orgány nebyly po vrácení věci vázány názorem nadřízeného správního orgánu, odvolání a rozhodnutí o něm by fakticky ztratilo svůj smysl (odvolání by tak mělo prakticky jen odkladný účinek do té doby, než si o věci prvostupňový orgán podle svého uvážení znovu rozhodne), případně by nemohl věci ve smyslu § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu prvostupňovým orgánům vracet; takový závěr však nepochybně odporuje smyslu a účelu právní úpravy odvolacího řízení.

159. Podstatné je však to, že žalovaný svůj právní názor o souladu záměru s § 20 odst. 1 PSP vyslovil poprvé právě v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2023, neboť k nesouladu stavebních záměrů z rozhodnutí stavebního úřadu z let 2017 a 2018 s právními předpisy nemohl vyjádřit, respektive pro absenci řádně uplatněných odvolání nemohl závěry stavebního úřadu přezkoumat. Byť tedy stavební úřad 2x dříve pravomocně rozhodl o nesouladu záměru obdobných parametrů, žalovaný tyto závěry přezkoumal poprvé až v roce 2023.

160. Z výše odkazovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, se podává, že ustálená praxe není absolutně rigidní a neměnná; lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.

161. Dosavadní správní praxe stavebního úřadu byla změněna na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023, který ji přezkoumal poprvé právě tehdy, a souhlasných závazných stanovisek orgánů územního plánování. Lze tak učinit závěr, že změna byla provedena do budoucna. Dotčené subjekty se s rozhodnutím žalovaného z 20. 1. 2023 nepochybně mohli seznámit; žalobci netvrdí, že by jim snad obsah rozhodnutí žalovaného nebyl znám. Mohli tedy legitimně očekávat, že stavební úřad s ohledem na jejich závaznost svou dosavadní správní praxi změní. Konečně je podle názoru soudu dostatečným způsobem odůvodněna také změna ustálené praxe. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023 obsahuje dostatečně odůvodněné a přezkoumatelné závěry, pro které žalovaný považuje stavební záměr za přípustný a souladný s ustanovením § 20 odst. 1 PSP.

162. Co se týče věcného posouzení námitky, mezi stranami není sporu, že s ohledem na výšku, podlažnost a zastavěnou plochu pozemku se stavební záměr okolní zástavbě nevymyká (resp. žalobci k posuzování těchto faktorů neměli námitek, jejich argumentace směřovala k tomu, že jimi se posouzení souladu stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP nevyčerpává). Jádrem tohoto žalobního bodu je námitka, že stavební záměr nerespektuje charakter a uspořádání stávající zástavby (tj. charakter území) tím, že stavební záměr je umístěn přes ulici od bytového domu žalobců (což je podle žalobců neobvyklé, když bytové domy stojí jen po jedné straně ulice) a že zastavěním volné plochy před bytovým domem dojde k odstranění mezer mezi stavbami a nadměrnému zahuštění.

163. Podle § 94o odst. 1 písm. a) stavebního zákona „[v]e společném územním a stavebním řízení stavební úřad posuzuje, zda je stavební záměr v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů“. Podle § 94o odst. 1 písm. c) téhož zákona „[v]e společném územním a stavebním řízení stavební úřad posuzuje, zda je stavební záměr v souladu s požadavky zvláštních právních předpisů a se závaznými stanovisky, popřípadě s rozhodnutími dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, popřípadě s výsledkem řešení rozporů.“ Otázka, zda je stavební záměr v souladu s požadavky stavebního zákona a prováděcích předpisů, ve zde posuzovaném případě především PSP, není v kompetenci dotčených orgánů ani orgánů územního plánování vydávajících závazná stanoviska. Je proto povinností stavebního úřadu samostatně posoudit soulad stavebního záměru s PSP (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024 – 52, bod 38). Podle § 94p odst. 2 stavebního zákona poté platí, že „[n]ení-li stavební záměr v souladu s požadavky uvedenými v § 94o, stavební úřad žádost zamítne“.

164. Podle § 20 odst. 1 PSP „[p]ři umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území, zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce“. Ve výkladové příručce „Pražské stavební předpisy 2022 s aktualizovaným odůvodněním“ (str. 77) je k § 20 odst. 1 PSP uvedeno, že „základní pravidlo uvádí, že při umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území. Klíčový je zejména vztah staveb k veřejným prostranstvím, výškové uspořádání zástavby, půdorysné a hmotové členění. Ustanovení nepředepisuje nové zástavbě kopírovat stávající, ale adekvátně na ni svými parametry reagovat. V odůvodněných případech je tak možné novou zástavbou charakter prostředí upravovat, pokud nová zástavba zvyšuje kvalitu prostředí jako celku“. Podle § 2 písm. h) PSP se charakterem území rozumí „soubor podstatných přírodně krajinných, sociálně ekonomických, historických a kulturně civilizačních, zvláště urbanistických, architektonických a estetických prvků či vlastností specifických pro konkrétní území (především poloha v území, intenzita, struktura a typ zastavění, vymezení a uspořádání veřejných prostranství, infrastruktura, způsob využití území a míra jeho změn), včetně jejich vzájemných vztahů a vazeb“ (podtržení doplněno soudem). Při umísťování nových staveb a při posuzování stavebních záměrů je tudíž obecně třeba zabývat se architektonickým a urbanistickým kontextem daného území, strukturou a výškou zástavby, půdorysnými a rozměrovými vlastnostmi okolních staveb, přitom je třeba brát ohled na okolní stavby tak, aby stavební záměr nerušil architektonický a urbanistický ráz dané lokality (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 17 A 75/2023 – 137, bod 51). Žalobcům lze tak přisvědčit, že není na místě omezit se na srovnávání výšek a půdorysu staveb, zohledněny musí být také vztahy a ráz v lokalitě, respektive jejich možné narušení umístěním nového stavebního záměru.

165. Posouzení souladu stavebního záměru s charakterem území (jakožto neurčitým právním pojmem) ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 PSP je otázkou odbornou. To neznamená, že by odborné skutkové otázky byly omezeně přezkoumatelné. Přezkoumatelné jsou plně (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2015, č. j. 7 As 69/2014 – 50), avšak soud musí dbát na to, aby nenahrazoval činnost správních orgánů; rozhodnutí správních orgánů přezkoumává v mezích žalobních bodů. Pokud chce tedy žalobce odborné závěry správního orgánu zpochybnit, musí je dostatečně kvalifikovaně vyvrátit (ať již sám anebo například za pomocí znalce). Pokud pouze opakuje výhrady, které již zazněly během správního řízení a správní orgány se s nimi řádně vypořádaly, soud ze své vlastní iniciativy obvykle odborné otázky znovu neposuzuje a může odkázat na odborné posouzení správního orgánu, které žalobce nevyvrátil. Přímo v oblasti urbanismu tento postup judikatura označuje jako postup podobný přezkumu správního uvážení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 2 As 91/2014 – 36 či ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021 – 174, body 41–42). Soud tedy při přezkumu odborných skutkových otázek nemá nahrazovat činnost správních orgánů, ale má posoudit, zda žalobce závěry rozhodnutí či podklady, na nichž je rozhodnutí postaveno, relevantně vyvrátil.

166. Soud také podotýká, že Nejvyšší správní soud ve svém recentním rozsudku ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024 – 52, v bodě 38 dovodil, že požadavky vyplývající z oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu a § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů jsou obsahově provázány a není třeba mezi nimi činit podstatné rozdíly. Rozdíl tkví spíše v rovině procesní – soulad záměru s požadavky regulativů (jakožto součásti územního plánu) ověřuje dotčený orgán územního plánování v závazném stanovisku, soulad s pražskými stavebními předpisy ověřuje stavební úřad, který vede příslušné řízení o žádosti o umístění (povolení) záměru. Z hlediska posouzení charakteru území (avšak pouze z tohoto hlediska) je podle § 20 odst. 1 PSP je tedy možné přihlédnout také k judikatorním závěrům stran posuzování charakteru stabilizovaného území ve smyslu oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu.

167. Stavební úřad se souladem stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP zabýval na str. 22 a 23 prvostupňového rozhodnutí. Vycházel z názoru žalovaného dle jeho rozhodnutí z 20. 1. 2023. Vymezil posuzované území, zabýval se půdorysy staveb dosavadní zástavby, posoudil vztah k veřejnému prostranství (s tím, že stavební záměr zachovává souběžnou pozici k ulici P. s bytovým domem žalobců) a zhodnotil charakteristiku stabilizovaného území (tvořenou solitéry většího měřítka s modernistickou, rozvolněnou urbánní strukturou. To stavební záměr dodržuje, proto je podle stavebního úřadu v souladu s § 20 odst. 1 PSP.

168. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí urbanistickou koncepci zástavby sídliště X představil na str. 19 – 22. Uvedl, že lokalita sídliště X nepatří mezi urbanisticky cenné soubory. Jedná se o zástavbu z přelomu 70. a 80 let minulého století, která se promítá výrazně ve formě sídlišť s volnou formou zástavby výrazově chudých, unifikovaných bytových domů, která má bohatě dimenzované veřejné prostory, založené veřejné vybavení i zeleň. Lokalita je charakteristická modernistickou strukturou zástavby, tedy rozvolněná urbánní struktura typu periferie, tvořená solitéry a nezastavěnými částmi bloků, s osnovou komunikací doplněnou o vnitřní, převážně slepé komunikace. Základní komunikaci tvoří lokalitní ulice M., která lokalitou prochází a ulice H., která ji lemuje na východě. Budovy jsou uspořádány vesměs podle sítě ulic místního významu (podle pasportu komunikací se jedná o místní komunikace III. třídy, tedy obslužné), a podél komunikace H. Uvedl, že posuzovaná lokalita je typu volné kompozice, která se používala v období technokratické éry sídlištní výstavby. Zpravidla se jedná o obecně obtížně popsatelné kompozice – většinou skupiny deskových (výjimečně bodových) domů různé proporce a řazení. Abstraktní hmotové sestavy organizované bez – z pohledu běžného chodce – čitelného jednotícího systému obklopuje abstraktně pojatý, kontinuální veřejný prostor proměnlivých proporcí bez systematičtější hierarchie. Komunikační skelet charakterizuje stromové uspořádání se slepými konci, významnější komunikace se pohybují zcela mimo strukturu. Konstatoval, že stavební záměr novou prostorovou organizaci nevnáší, protože se jedná o lokální doplnění zástavby o jednu stavbu umístěnou podél stávající komunikace P. na okraji lokality, která svými parametry odpovídá okolní zástavbě.

169. S námitkou nesouladu stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP se žalovaný vypořádal na stranách 23 až 25 a 45 až 49 napadeného rozhodnutí. Ve zkratce uvedl, že stavební záměr je navržen na okraji lokality podél ulice P., nijak tuto koncepci nenaruší. Je navržen jako solitér, což odpovídá struktuře sídlištní zástavby. Doplní zástavbou druhou stranu ulice P., čímž zvýrazní okraj lokality, sídliště i ulici P., respektive její začátek, protože dále se již ulice různě územím klikatí. Architektonickým záměrem projektanta je hmotovým členěním a barevností vytvořit přirozený akcent v jinak neutrálním prostředí, což je na okraji lokality podle žalovaného vhodné. Stavba má obdobné půdorysné rozměry jako okolní deskové domy, výškou odpovídá výškové hladině podle PSP a vztah k veřejnému prostranství je shodný jako u okolních staveb, je umístěna podél veřejné komunikace ulice P. Záměr vzniká v jiné době, kde platí jiné předpisy, parkoviště pro rezidenty je třeba řešit na pozemku stavebníka, z toho důvodu lze ponechat stávající pěší tah před objektem, protože není třeba do veřejného prostoru umísťovat další parkovací stání. K zadní části navrženého domu nepřiléhá veřejné prostranství, které by vyžadovalo nějaké pěší propojení, proto není třeba výše popsaný znak dodržet. Urbanistická struktura sídliště se záměrem takto navrženým nenaruší. Shrnul, že stavební záměr s ohledem na své parametry nemá potenciál, aby stávající urbanistickou strukturu nějak transformoval, neboť za prvé se v daném území nacházejí stavby s obdobnými parametry a za druhé nijak nemění komunikační síť, která je kostrou urbanistické koncepce. Záměrem tím pádem nedojde k narušení modernistické struktury zástavby.

170. Není tedy pravdou, že by žalovaný jen izolovaně porovnával výšky a zastavěné plochy stavebního záměru a stávajících staveb. Z výše uvedeného shrnutí je totiž zřejmé, že žalovaný se strukturou lokality i zakomponováním stavebního záměru do stávající zástavby zabýval – došel k závěru, že stavební záměr je doplněním stávající zástavby, která zvýrazní okraj modernistické rozvolněné lokality. Nesouhlas žalobců s takovýmto hodnocením neznamená, že by charakter území nebyl ze strany žalovaného hodnocen. Ostatně žalobci v této souvislosti na str. 11 a 14 žaloby v zásadě jen projevili nesouhlas (není třeba vymezovat okraj sídliště, ten je již vymezen bytovým domem žalobců, územní plán s obytnou výstavbou v tomto místě nepočítá), aniž by tyto závěry žalovaného nějakým smysluplným a relevantním způsobem napadli či svou argumentaci dostatečným způsobem rozvinuli. Výše uvedené hodnocení přitom neznamená ani možnost libovolné zástavby stabilizovaného území, jak tvrdí žalobci, neboť v daném místě územní plán s další výstavbou počítá (k tomu viz níže). To, že podle žalovaného stavební záměr „vytvoří přirozený akcent v jinak neutrálním prostředí“ přitom neznamená, že by stavba měla tvořit dominantu lokality (v tomto ohledu lze připomenout, že stavba svými rozměry a podlažností konvenuje ostatním bytovým domům v blízkém okolí).

171. Ačkoliv žalobci svůj názor o úmyslných odstupech a charakteristickém umisťování budov po jedné straně ulic (vyjma odkazu na ortofotomapu) nedokládali žádnými konkrétními důkazy a zůstali převážně u tvrzení, lze jejich argumentaci do jisté míry přisvědčit. Z náhledu do ÚAP (Mapa podlažnosti) se podává, že původní horizontálně orientované bytové domy o podlažnosti 7-8 nadzemních podlaží byly v lokalitě rozmístěny s výraznými rozestupy, přičemž dvě takové stavby nestojí přímo proti naproti sobě (s výjimkou ulice R. na jihu). Ostatně žalovaný sám v napadeném rozhodnutí připustil, že domy jsou v lokalitě umístěny vesměs po jedné straně ulice. Argumentoval však, že zástavbu po jedné straně ulice nelze považovat za princip, což dokládal snímkem ortofotomapy s náhodným rozmístěním jednotlivých budov.

172. Nelze však opomenout, že sídliště bylo v průběhu let doplňováno o další stavby, které charakter území měnily a stávající zástavbu zahustily. Z ÚAP vyplývá, že koncepce sídliště byla postupem času doplňována o další stavby, které původní pravidlo staveb při jedné straně ulice nerespektují. Jmenovitě lze v rámci téže lokality označit například zástavbu u křižovatky ulic N. a H., kde v bezprostřední blízkosti u sebe prostor „zahušťují“ dva bytové domy o 8 a 10 nadzemních podlažích, stavby při ulicích MA. a MB., která vytvářejí klasická uliční prostranství a sestávají z komplexů staveb o 5 a 13 nadzemních podlažích (a jsou již také součástí stabilizovaného území). Ve východní části byla provedena rozsáhlá výstavba bytových domů při ulici H., která přes parkoviště sousedí s dosavadní zástavbou při ulici J. V jižní části lokality se nachází ulice R., kde bytové domy odděluje jen parkoviště doplněné o asanaci. Obdobně je tomu v případě bytových domů u ulic V. V severozápadní části lokality se přitom nacházejí ulice N. a P., kde jsou bytové domy o 10 až 13 nadzemních podlažích umístěny ve své těsné blízkosti (nutno dodat, že tyto „věžáky“ nelze bez dalšího srovnávat s podlouhlými horizontálně orientovanými bytovými domy, přesto však nepochybně přispívají k většímu zahuštění severního okraje lokality). Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by umístění bytových domů v těsné blízkosti od sebe vytvářelo v dané lokalitě anomálii. Stejně tak tvorba uličních prostranství s budovami po obou stranách komunikace (byť nutno dodat že komunikace značně široké díky parkovacím stáním a asanaci) není v lokalitě neobvyklá (k tomu viz také podobnou argumentaci na str. 29 napadeného rozhodnutí).

173. Žalovaný současně uvedl, že jak jsou ulice a parkoviště rozvrženy, by se po obou stranách ulic L., J. a B. domy smysluplně nevešly. Argument nedostatečnými plochami pro umístění dalších stavebních záměrů u těchto ulic však nelze bez dalšího vztahovat také na ulici P., jak to činí žalobci na str. 13 žaloby (z dokumentace je totiž zřejmé, že stavební záměr se na danou plochu může smysluplně vejít). Žalovaný dále dodal, že do volných ploch mezi solitérní deskové domy byly navíc postupně umístěny doplňkové stavby občanské vybavenosti, hřiště apod. Ty logicky další výstavbě v jiných částech lokality brání.

174. S dalším doplňováním tohoto údajně dokončeného urbanistického celku počítá také územní plán. Podle něj je cílovým charakterem lokality X je „[d]otvořit a posilovat cílový charakter zastavitelné, stabilizované, obytné lokality Sídliště X se strukturou modernistickou. Lokalita je součástí krajiny vymezené v ZÚR s názvem Krajina Úvalské plošiny. Lokalita X je vymezena jako lokalita s modernistickou strukturou. Cílem navržených regulativů je zachování prostorového uspořádání a rozvíjení charakteristických prvků, jakými jsou dvě výškové úrovně zástavby a park ve volné zástavbě prostupující stavebními bloky lokality, na vymezených transformačních a rozvojových plochách doplnění zástavby s ohledem na celkový charakter lokality a doplnění komerční vybavenosti. V jižním cípu lokality se nachází transformační plocha s navrženou strukturou zahradního města a rozvojové a transformační plochy s rekreačním využitím“. Plocha, na které je stavební záměr umístěn, se nachází v rámci zastavitelného území (byť nutno dodat, že ve stabilizovaném území, nikoliv transformační či rozvojové ploše), v jiné funkční ploše (SV), která je určena především pro realizaci polyfunkčních staveb. Je tedy zřejmé, že územní plán resp. územně plánovací dokumentace v daném místě naproti bytovému domu žalobců s další výstavbou počítá (podle cíle s doplněním komerční vybavenosti, toho se týká otázka vymezení funkční plochy a vypořádání čtvrtého žalobního bodu). Ostatně sami žalobci sami připouští, že nebrání jakékoli nové výstavbě.

175. Z výše uvedeného je zřejmé, že stávající zástavba nevyčerpala kapacitu a možnosti zástavby daného místa. V daném místě, i přes plochy zeleně a rozestupy staveb, má dojít k doplnění zástavby, která tuto koncepci odstupů vždy v určité míře naruší. Pokud by argumentace žalobců charakterem území měla být důvodná, nebylo by i přes regulativy územního plánu možné stabilizované území sídliště doplňovat resp. dotvářet a území by se tak stalo faktickou stavební uzávěrou. Každá stavba by totiž narušila zelenou, volnou plochu v okolí bytových domů.

176. Pokud jde o námitku zahuštění zástavby, žalovaný odkazoval především na splnění odstupových úhlů ve smyslu § 28 PSP. Takové vypořádání této námitky je přiléhavé, účelem odstupových úhlů je totiž skutečně zajištění dostatečných odstupů hmoty staveb a prevence tvorby nadmíru stísněných prostor.

177. Z žaloby a dalších podání žalobců v průběhu správního řízení se však podává, že žalobci svou argumentaci směřovali spíše k zahuštění jakožto nestandardní příliš velké koncentraci rozměrných obytných budov v jednom místě. S pojmy zahuštění a přelidnění stavební předpisy výslovně neoperují, v tom dává soud žalovanému za pravdu (viz str. 45-46 napadeného rozhodnutí). Lze však připustit, že takové „zahuštění“ zástavby může hypoteticky vést ke změně charakteru území, respektive k negativním vlivům na život v lokalitě, čímž se mohou dotknout práv osob, kteří v dotčené zástavbě žijí.

178. Žalobci v žalobě specifikovali konkrétní negativní vlivy nové stavby zejména s ohledem na jejich bytový dům; negativní vliv nové stavby se projeví zvýšením hlukové a emisní zátěže, prašnosti, odstranění a úbytku hodnotné zeleně a zhoršení světelných podmínek.

179. Z akustické studie (vypracované Mgr. K. v listopadu 2018, č. Z180667-02), která je součástí správního spisu, závazného stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 20. 5. 2019, č. j. HSHMP 18699/2019 (které bylo potvrzeno závazným stanoviskem ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 4. 2024, č. j. MZDR 12388/2024-5/OVZ), závazných stanovisek orgánů ochrany přírody a krajiny stran kácení dřevin a ze Studie proslunění a denního osvětlení (který je také součástí správního spisu, vypracoval Ing. R.) však vyplývá, že výše uvedené negativní vlivy nebudou dosahovat zákonem nepřípustné intenzity. Ačkoliv tedy zde posuzovaná stavba a bytový dům žalobců mají stát v těsném sousedství a lze připustit přítomnost či zintenzivnění negativních vlivů na bydlení v bytovém domě žalobců, tyto vlivy nedosahují takové intenzity, aby bylo možné napadené rozhodnutí z tohoto důvodu zrušit a favorizovat práva žalobců nad právem stavebníka na realizaci jeho stavebního záměru.

180. Pokud jde o související námitku bezprecedentní blízkosti stavebního záměru a bytového domu žalobců, žalovaný na str. 23 napadeného rozhodnutí sám uznal, že jiné domy v lokalitě nejsou tak blízko sebe. Uvedl však také důvod širokých rozestupů: v době tvorby sídliště bylo zapotřebí parkovací stání umisťovat na povrchu. S ohledem na zřízení parkovacích stání v podzemních podlažích stavebního záměru již není dodržování takových rozestupů potřebné. Žalobci k takovému vysvětlení namítali, že rozhodný je stávající stav bez ohledu na jeho důvody.

181. Jak však bylo soudem vysvětleno výše, charakter území se v průběhu uplynulých desetiletí změnil, rozhodující stav již bez dalšího nesvědčí o uceleném a jednotném charakteru území, respektive o principu staveb na jedné straně ulice a výrazných odstupů mezi stavbami. Nadto se z výše specifikované výkladové příručky podává, že v určitých situacích může být novou zástavbou charakter prostředí upravován, pokud nová zástavba zvyšuje kvalitu prostředí jako celku. Je tedy evidentní, že není na místě stávající stav bez rozmyslu kopírovat, charakter území lze dále rozvíjet. V takovém případě je nepochybně na místě přihlédnout také k důvodům dosavadní charakteristiky území, v tomto případě k důvodům, pro které lokalita nebyla zahuštěna dalšími stavbami na dalších místech.

182. Bylo by přitom nelogické, aby implicitní podmínkou pro umístění stavebního záměru do sídliště byla existence dostatečného prostoru v jeho okolí pro vybudování parkovacích stání, když s ohledem na současnou regulaci jsou tato stání umisťována do podzemních podlaží. Přesun parkovacích stání na pozemek vlastníka do podzemních podlaží stavebního záměru by ztratil význam, byla-li by implicitní podmínkou umístění stavebního záměru existence dostatečných prostor v okolí pro potřeby parkování.

183. Jinými slovy, ne každé zahuštění zástavby je automaticky nepřípustné, jak se pokouší argumentovat žalobci. Takovým postupem by nebylo prakticky možné stávající zástavbu jakkoliv doplňovat. Žalobci přitom (oproti uvedeným podkladům) dostatečně neprokázali, že negativní vlivy zahuštění zástavby dosáhnou takové intenzity, pro který by bylo na místě napadené rozhodnutí zrušit. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že původní charakter lokality byl v průběhu dvou uplynulých desetiletí změněn tak, že nelze přisvědčit argumentaci žalobců o přetrvávajícím principu výrazných volných odstupů staveb bytových domů situovaných při jedné straně ulic, zahuštění zástavby tedy již není v dané lokalitě neobvyklé.

184. Nelze pominout, že stavební záměr je umístěn do jiné funkční plochy (SV) v rámci stabilizovaného území; pro zákonem aprobované umístění takové stavby tedy musí jít o stavbu polyfunkční (či za určitých podmínek také monofunkční), a zároveň musí jít o stavbu, která konvenuje okolním stavbám – logicky se tedy z hlediska výšky a parametrů (nejen umístění) nemůže příliš odlišovat od okolní zástavby; pokud bude mít stavba také obytnou funkci, nepochybně bude nezbytné vzít v potaz také dimenze bytového domu žalobců na druhé straně ulice P. v ploše OB (ostatně posuzování souladu stavby se stabilizovaným územím se nelimituje charakterem ploch, ale stabilizovaným územím jako takovým, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024 – 52, bod 48).

185. Žalobcům lze dát za pravdu, že žalovaný na str. 24 napadeného rozhodnutí zaměnil charakteristický blok zástavby ve smyslu § 2 písm. b) PSP a území se shodnou strukturou zástavby z hlediska posuzování charakteru území podle § 2 písm. h) PSP (vymezeným na severu ulicí N., na východě ulicí H., na jihu komunikací NNXA a na západě komunikací V.). Jde však jen o marginální terminologické pochybení, ostatně na str. 48 napadeného rozhodnutí již v této souvislosti hovořil o posuzované ploše (podobně jako stavební úřad na str. 22 prvostupňového rozhodnutí). Povinností stavebního úřadu a žalovaného bylo stavební záměr hodnotit s ohledem na své okolí, nelimitovat se jen na posouzení souladu stavebního záměru v rámci bloku zástavby; v takovém případě by totiž mohli stavební záměr porovnávat jen s budovami v areálu Pollux Trading, což nepochybně není cílem posuzování charakteru území (tj. ne posuzování bloku).

186. Žalobci se v této souvislosti dožadovali toho, aby soulad stavebního záměru s charakterem území byl posouzen s celým urbanistickým celkem sídliště X. Je pravdou, že Nejvyšší správní soud prohlásil, že zohledňovat je třeba urbanistickou strukturu v rámci daného území, tj. širšího okolí záměru. Záměr nelze hodnotit pouze z hlediska nejbližšího okolí či dotčené plochy, na níž má být umístěn. Vždy je nutno vycházet ze skutkových okolností konkrétní věci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022 – 62, či ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021 – 174). Ve světle výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 332/2023 – 122 je přitom na místě stavební záměr posuzovat především s ohledem na bezprostřední okolí lokality, do které má být stavební záměr umístěn.

187. Z napadeného rozhodnutí je však také zřejmé, že žalovaný z hlediska posouzení lokality zohlednil jak výše upřesněné blízké okolí stavebního záměru, tak i širší okolí stavebního záměru v podobě lokality specifikované v ÚAP jako X. Zohlednil tedy také kontext charakteristické zástavby celého sídliště (jmenovitě lze odkázat např. na str. 24 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný popisoval nepravidelné bloky bytových domů v dané lokalitě). Takové vymezení lokality z hlediska posouzení charakteru území je přitom podle názoru soudu souladné s § 2 písm. k) a tedy i § 20 odst. 1 PSP; z náhledu do ÚAP (k tomu viz str. 24 a 25 prvostupňového rozhodnutí) je zřejmé, že daná lokalita je od okolní zástavby tvořené domy o výrazně nižší podlažnosti tvořena solitérními bytovými domy s 5 až 13 nadzemními podlažími, čímž tato lokalita výrazně vystupuje ze svého okolí charakteristického budovami o podlažnosti do dvou nadzemních podlaží.

188. Lze tedy uzavřít, že žalobci svou argumentací nevyvrátili odborné závěry žalovaného, podle kterého stavební záměr urbanistický charakter území nenaruší a dosavadní zástavbu na severním okraji lokality doplní a zvýrazní. Soud chápe určitou deziluzi žalobců z přírůstku nové stavby do tak již bohatě zastavěného severozápadního cípu sídliště, argumentace žalovaného spočívající v doplnění zástavby v daném místě, které nenaruší dosavadní strukturu území, je však podle názoru soudu dostatečná a její obsah nebyl žalobci vyvrácen. Nebylo prokázáno a doloženo, že by umístění stavebního záměru v daném místě odporovalo ustanovení § 20 odst. 1 PSP.

V./2 Stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací z hlediska možnosti využití stabilizovaného území

189. Podstatou tohoto žalobního bodu je posouzení otázky, zda byl společný souhlas ke stavebnímu záměru v souladu s požadavky územního plánu na stavbu ve stabilizovaném území. Žalobci sídliště považují za již dokončený urbanistický celek, který v ploše stavebního záměru neumožňuje realizaci stavby o takových parametrech, které představuje stavební záměr. Nejde tak podle nich o zachování, dotvoření či rehabilitaci stávající urbanistické struktury, nýbrž o její „přehuštění“. Jádrem problému tedy nejsou dimenze nebo hmota stavebního záměru jako takové, ale umístění stavebního záměru naproti bytovému domu žalobců.

190. Mezi stranami je nesporné, že stavební záměr byl umístěn do tzv. stabilizovaného území. Stabilizovaným územím se podle bodu 45 oddílu 15 regulativů územního plánu rozumí: „zastavitelné území, které je tvořeno stávající zpravidla souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný stavební rozvoj. Plochy OB, OV, SV a SMJ bez uvedeného kódu míry využití území jsou vždy stabilizované“. Podle oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu „ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy“ (podtržení doplněno soudem).

191. Správní orgány jsou tedy povinny posoudit, zda stavební záměr lze považovat za „zachování“, „dotvoření“, či „rehabilitaci“ stávající urbanistické struktury a zároveň zda nejde o rozsáhlou stavební činnost. V opačném případě jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Z důvodu, že území je kompozičně dotvořeno, nelze uvažovat o dotvoření struktury (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2017, č. j. 7 As 143/2017 – 78). Regulativ obsažený v první větě přitom nestanoví podmínky dvě, ale jednu. Možnost pouze dotvářet urbanistickou strukturu a zákaz další rozsáhlé činnosti nejsou dvě podmínky, které by bylo nutno zkoumat samostatně. Obojí se týká „limitů rozvoje“. Zachování stávající urbanistické struktury a zákaz rozsáhlé stavební činnosti jsou jiným vyjádřením téhož. Nelze zachovat, či pouze dotvořit urbanistickou strukturu, pokud dojde k rozsáhlé stavební činnosti (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 14 A 79/2022 – 107, bod 22). Pro účely posouzení, zda se jedná o rozsáhlou stavební činnost, jsou přitom logickými a správnými kritérii velikost, hmota či urbanistický ráz (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 54/2014 – 69). Nelze přitom opomenout skutečnost, že dotváření, zachování a rehabilitace stávající urbanistické struktury a rozsáhlá stavební činnost jsou neurčitými právními pojmy, jejichž výklad je plně meritorně přezkoumatelný soudy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 As 282/2022 – 174).

192. Judikatorní východiska pro posuzování stabilizovaného území a jeho limitů zkompiloval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2024, č. j. 10 As 332/2023 – 122, v bodech 40 až 43. V bodě 44 poté tyto závěry shrnul tak, že „při posuzování stavebních záměrů je nutné vzít v úvahu, do jakého území má být záměr umístěn. Pokud má být umístěn do stabilizovaného území, je nutné toto stabilizované území vymezit a zabývat se jeho limity, kterými může být např. zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické a architektonické struktury území. Tyto limity se posuzují v rámci stabilizovaného území. Pro posouzení, zda je stavební záměr v souladu s urbanisticko-architektonickým charakterem území, se posuzuje zejména bezprostřední okolí záměru, ale nelze rovněž odhlédnout ani od širšího okolí záměru (stabilizovaného území). To, co je třeba vzít v úvahu, se posuzuje s ohledem na specifika konkrétní věci. V některých případech je stabilizované území příliš rozsáhlé na to, aby se posuzovalo celé. V takovém případě je nutné vymezit určité referenční území. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že jinak se budou posuzovat stavební záměry na kraji stabilizovaného území a jinak stavební záměry uprostřed stabilizovaného území“.

193. Je tedy na místě korigovat názor žalobců, že smyslem stabilizovaného území není přizpůsobení nové stavební činnosti stávající zástavbě, ale zabránění dalšímu intenzivnímu zahušťování, zastavování dokončené a stabilizované urbanistické struktury. Stavební činnost se má ve skutečnosti přizpůsobit okolní zástavbě, nesmí se od ní svým rozsahem, tj. zejména velikostí a dimenzemi, výrazně odchýlit (a vytvářet tak s ohledem na okolní zástavbu stavbu nepatřičných rozměrů či charakteru). Soud však připouští, že vedle toho je smyslem stabilizovaného území také (ne však výlučně) posouzení otázky vhodnosti umístění stavby na dané místo v rámci urbanistické struktury (přičemž je-li taková struktura dokončena, má prvek stabilizovaného území zabránit jejímu dalšímu „zahuštění“).

194. Ze závazných stanovisek Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019 (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2020, č. j. MHMP 53903/2020), ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, se shodně podává, že úřad územního plánování po posouzení stavebního záměru z hlediska výstavby ve stabilizovaném území dospěl k závěru, že navrhovaný objem zástavby neodporuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury v současnosti tvořené bytovými domy obdélníkového půdorysu s delší hranou přilehlou k uličnímu prostranství o 7-8 a 9-12 podlažích. Stavební záměr se nachází v obytné lokalitě X s modernistickou strukturou a typickou podlažností 8, max. 13. Záměr o 7-8 podlažích obdélníkového tvaru s delší hranou přilehlou k uličnímu prostranství odpovídá stávající struktuře, respektuje stávající podlažnost, navazuje na výškovou hladinu, dodržuje hmotovou strukturu a nepřesahuje objem staveb v okolí. Proto byl podle výše Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy v souladu s platným územním plánem.

195. Žalobcům soud dává za pravdu, že výše uvedená závazná stanoviska Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy se stran stabilizovaného území zabývají především rozměrovou (půdorysnou) složkou takového posouzení, aniž by posuzovaly vhodnost umístění stavebního záměru v dané ploše. Tato závazná stanoviska je však nezbytné posuzovat společně se závazným stanoviskem ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81, podle kterého „[ k] větě první pododdílu 7a) odst. 3 ÚP SÚ HMP, že „z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti“, ministerstvo uvádí, že dle této věty je stavební rozvoj ve stabilizovaném území de facto limitován stávající urbanistickou strukturou, což znamená, že výškové a objemové parametry záměru je nutné porovnávat se stávajícími stavbami v rámci urbanistické struktury daného území, které jsou pro stavební záměr určitým „limitem“ z hlediska jeho prostorových parametrů. […] Při hodnocení přípustnosti konkrétního záměru se proto vždy přihlíží k regulativům pro stabilizované území a posuzuje se, zda záměr z hlediska výškového a objemového řešení (rozsahu stavební činnosti) nevybočuje z parametrů staveb v daném území, přičemž se nepřihlíží pouze k parametrům původního objektu či sousedních staveb, ale je nutné zohlednit i širší územní souvislosti v rámci urbanistické struktury daného území. Vzhledem k tomu, že není v rámci stabilizovaných ploch stanoven kód míry využití plochy, odvozuje se přípustnost výškových a objemových parametrů záměru od stávající zástavby v rámci urbanistické struktury daného území“ (viz také str. 31 napadeného rozhodnutí, kde je výše uvedená pasáž taktéž citována, podtržení doplněno soudem).

196. Soud konstatuje, že takový výklad pojmů rozsáhlá stavební činnost a dotvoření urbanistické struktury území provedený zejména v závazném stanovisku ministerstva věcně obstojí. Posuzování přípustnosti záměru z hlediska souladu výškového a hmotového řešení a rozsahu stavební činnosti vzhledem k charakteru zástavby (resp. zde pod termínem územní souvislosti v rámci urbanistické struktury) je v souladu s výkladem provedeným v již odkazovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 54/2014 - 69, a ze dne 16. 7. 2024, č. j. 10 As 332/2023 - 122. Tato kritéria ministerstvo následně s ohledem na ostatní stávající bytové domy v lokalitě porovnalo a dospělo k závěru, že stavební záměr v daném urbanizovaném území nelze považovat za rozsáhlou stavební činnost, neboť se svými navrženými parametry (rozsahem stavební činnosti) nijak zásadně neodlišuje od parametrů stávajících staveb v daném území. Konstatovalo také, že stavební záměr tedy neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury, ani se nejedná o rozsáhlou stavební činnost v rámci daného území, proto je jeho umístění do stabilizovaného území přípustné. Tyto závěry poté v napadeném rozhodnutí převzal také žalovaný.

197. Opomenut však ministerstvem nebyl ani urbanistický ráz a charakter území. Vymezení lokality se ministerstvo věnovalo na str. 9 závazného stanoviska, kde konstatovalo, že podle ÚAP nejde nejsou stavby v dané lokalitě identifikovány jako urbanisticky a architektonicky cenné či hodnotné, nejsou tedy ani výjimečné. Z historických ortofotomap je zřejmé, že po roce 2000 zde probíhala i výstavba nových bytových domů (k čemuž ministerstvo uvedlo konkrétní příklady), kterými dochází k doplňování stávající sídlištní zástavby novodobějšími bytovými domy, přičemž toto doplňování nemá vliv na urbanistickou modernistickou strukturu zástavby lokality. Na str. 12 a 13 závazného stanoviska (což žalovaný citoval na str. 29 napadeného rozhodnutí) v rámci vypořádání námitek poté ministerstvo uvedlo příklady staveb u ulic J., M., H., R. a V., které vyvracejí tvrzení odvolatelů o výstavbě jen na jedné straně ulice. Všechny tyto ulice se nacházejí podle ÚAP v téže lokalitě a ve stabilizovaném území, argumentace těmito ulicemi je tedy z hlediska posouzení stabilizovaného území v širším okolí záměru příhodná. Na témže místě uvedl, že uliční prostranství oddělující bytové domy v daném území jsou většinou poměrně široká, což podle názoru ministerstva není dáno tím, že by bylo potřeba mít takto „nadstandartní“ odstupy mezi bytovými domy, ale tím, že jsou v rámci těchto prostranství situovány i rozsáhlé parkovací plochy. V současné době je však tendence při výstavbě bytových domů situovat parkovací stání primárně do podzemních garáží, proto padá i důvod, aby při nové výstavbě bylo potřeba oddělovat bytové domy širokými uličními prostranstvími uspokojujícímu i nároky na dopravu v klidu sousedních bytových domů. Dále posoudilo také konkrétní odstupy staveb v daném území, přičemž po uvedení konkrétních příkladů. Dospělo k závěru, že z porovnání nevyplývá, že by se záměr z hlediska odstupů staveb nějak zásadně odlišoval či vymykal odstupům bytových domů v dané lokalitě.

198. Podle § 19a stavebního zákona platí, že „[ch]arakter území se určuje zejména podle funkčního využití, struktury a typu zástavby, uspořádání veřejných prostranství, dalších prvků prostorového uspořádání a urbanistických, architektonických, estetických, kulturních a přírodních hodnot území, včetně jejich vzájemných vztahů a vazeb, a to především vymezením v územně plánovací dokumentaci“ (podtržení doplněno soudem). S žalobci tedy nelze souhlasit co do názoru, že urbanistická a architektonická povaha území je zcela bez významu; jde o faktory, které jsou zásadní pro posouzení charakteru území, tedy i možností realizace dalších stavebních záměrů ve stabilizovaném území. Pokud tedy orgány územního plánování zhodnotily, že ve zde posuzovaném případě nejde o, z těchto parametrů, výjimečné území, logicky se tato skutečnost může propsat do tolerantnějšího posuzování přípustnosti nových stavebních záměrů.

199. Ministerstvu lze vytknout, že charakter území a urbanistickou strukturu podrobněji nepředstavilo (jak učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí). Jeho odůvodnění by mohlo být podrobnější. Výše uvedená argumentace však dokládá, že 1) situování domů přes ulici naproti sobě není v dané lokalitě anomálií, že 2) závazné stanovisko ministerstva i žalovaný v napadeném rozhodnutí námitky odvolatelů spočívající v (podle žalobců) nevhodné pozici naproti stávajícímu bytovému domu žalobců vypořádali, a že 3) není pravdou, že by orgány územního plánování (vezmeme-li závazná stanoviska dohromady) své posuzování izolovaly na mechanické porovnávání parametrů, aniž by přitom zohlednili i urbanistickou strukturu posuzovaného území (resp. lokality sídliště X).

200. Na str. 46 prvostupňového rozhodnutí, bod 3 přitom také stavební úřad citoval vyjádření Oboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 4. 2021, č. j. MHMP 515593/2021, podle kterého byla uvnitř lokality provedena dostavba V. a území bylo doplněno objemnou stavební činností o nové bytové domy při ulici H. Žalobci tuto argumentaci sice napadají s tím, že dostavba V. byla provedena před stanovením regulativů zástavby a že nové bytové domy při ulici H. lze považovat za dotvoření urbanistické struktury. Taková argumentace však nijak nezpochybňuje skutečnost, že údajně dokončená urbanistická struktura sídliště byla postupem času dodatečně doplňována o další zástavbu a je postupně zahušťována. Ostatně žalobci sami v rámci žaloby konstatovali, že stabilizované území skutečně není stavební uzávěrou a že na dané ploše je možné umístit stavbu (v souladu s požadavky územně plánovací dokumentace). Pokud je tedy možné danou lokalitu dále doplňovat, nelze logicky takovou lokalitu považovat za dokončenou s tím, že plochy mezi stávající zástavbou byly ponechány volné z důvodu prevence nadměrného zahuštění.

201. Žalobci argumentovali, že zástavba ulice H. je sice v téže lokalitě, nejde však stejný urbanistický celek. Takové tvrzení však jednak blíže neodůvodňují, není tedy zřejmé, proč by mělo jít o jiný urbanistický celek, jednak ani jeho pravdivost neznamená, že by k charakteru takové zástavby žalovaný a orgány územního plánování nemohli přihlédnout (ostatně z již výše odkazovaných rozsudků Nejvyššího správního ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022 – 62, či ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021 – 174, plyne povinnost zohlednit urbanistickou strukturu v rámci širšího okolí, území, nikoli pouze plochy, na níž má být stavební záměr umístěn). Komplexního posouzení souladu stavebního s charakterem území (dokonce) celého sídliště X se přitom v rámci prvního žalobního bodu výslovně domáhali, výše uvedenou argumentací odlišným urbanistickým celkem si tak protiřečí. Zástavba v ulici H. je také součástí stabilizovaného území, z východní strany lemuje původní jádro sídliště. Není proto důvodu od charakteru její zástavby odhlížet.

202. K námitkám stran charakteru území a dokončeného urbanistického celku soud dále odkazuje na vypořádání předchozího žalobního bodu (neboť stavební úřad při posuzování charakteru území pro potřeby § 20 odst. 1 PSP posuzoval v zásadě totožnou záležitost). Posouzení otázky charakteru území je z hlediska oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu a § 20 odst. 1 PSP obdobné, i při řádném posouzení by tedy orgány územního plánování měly dojít ke stejnému závěru jako žalovaný.

203. Soud shrnuje, že ze strany žalobců nebylo prokázáno, že by posuzované stabilizované území skutečně bylo kompozičně a kapacitně dotvořeno. Stejně tak nebylo žalobci dostatečným způsobem prokázáno, že by stavební záměr dosavadní koncepci charakteru území narušoval (neboť v dané lokalitě se nacházejí stavby srovnatelné velikosti v těsné blízkosti, stejně tak již s ohledem na uvedené příklady neplatí pravidlo zástavby bytových domů jen po jedné straně ulic).

204. Žalobci svá tvrzení podporovali související námitkou spočívající v tom, že prvostupňové i napadené rozhodnutí, závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81, byla vydána v rozporu s předchozími pravomocnými rozhodnutími stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Ta předchozí stavební záměry v území zamítla mimo jiné pro jejich nesoulad s územně plánovací dokumentací. Důvodem pro zamítnutí žádostí ve výše uvedených rozhodnutích stavebního úřadu z let 2017 a 2018 byl mimo jiné nesoulad s charakterem stabilizovaného území. Žalovaný soulad stavebního záměru s územním plánem (to oproti posouzení souladu s § 20 odst. 1 PSP) v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2023 nijak nehodnotil, v daném případě tak nebyl stavební úřad vázán závazným právním názorem nadřízeného orgánu.

205. Z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, se podává, že stavební úřad stavební záměry zamítl mimo jiné pro nesoulad s územně plánovací dokumentací, neboť nerespektovaly dispozici stávajících staveb, byly umístěny v přílišné blízkosti od stávajícího bytového domu v ulici P., přičemž takto těsné sousedství neodpovídá konceptu pražských okrajových sídlišť. Neodpovídal ani intenzitou využití pozemku, odporoval tedy charakteru území. Z hlediska funkčního využití stavební záměr neodpovídal požadavku polyfunkčnosti, byl totiž v podstatě bytovým domem, přičemž stavební úřad konstatoval nedostatek důvodů pro jeho umístění jako výjimečně přípustné stavby. Stran požadavků stabilizovaného území poté zhodnotil, že stavební záměr nekoresponduje se stávajícím charakterem průmyslového areálu (dokonce je s některými stavbami v areálu, mycími boxy, v kolizi) a neodpovídá ani sousední ploše OB (ve věci vzájemné dispozice staveb v území), přičemž do území „[m]ísto zachování a dotváření stávající struktury zástavby vnáší do daného území precedens přílišného zahuštění zástavby, který by ve svém důsledku mohl vyvolat změnu stávajícího charakteru zástavby individuálních bytových domů ve volné ploše zeleně s výrazně nižšími doplňkovými stavbami a to ve strukturu blížící se zástavbě typické spíše pro městské centrum s těsným sousedstvím bytových staveb oddělených pouze uličním prostranstvím“. Dále konstatoval, že stavební záměr uliční frontu nedotváří, nýbrž jí nově zakládá.

206. Ministerstvo k námitkám odkazujícím na předchozí rozhodnutí stavebního úřadu ve svém závazném stanovisku uvedlo, že „[k] odkazu odvolatelů na závěry stavebního úřadu v rozhodnutí ze dne 4.4.2018 týkající se stabilizovaného území ministerstvo uvádí, že tyto závěry jsou mylné a vychází z nepochopení regulace stabilizovaného území v ÚP SÚ HMP, přičemž vzhledem k době vydání tohoto rozhodnutí stavebního úřadu v něm nemohla být zohledněna ani aktuální judikatura NSS týkající se problematiky umisťování staveb do stabilizovaného území dle ÚP SÚ HMP. […] K odkazu na § 4 odst. 4 stavebního zákona ministerstvo uvádí, že tento odstavec se týká vázanosti dotčeného orgánu svým předchozím závazným stanoviskem, přičemž tento odstavec zjevně nedopadá na daný případ v tom smyslu, že by měl být MHMP OÚR jako dotčený orgán při vydání svého závazného stanoviska vázán názorem stavebního úřadu vyjádřením v jiném řízení vedeným v době, kdy soulad záměru s územně plánovací dokumentací posuzoval stavební úřad, nikoliv orgán územního plánování. S tvrzením, že je orgán územního plánování ve smyslu § 73 odst. 2 správního řádu vázán obsahem rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018 se ministerstvo neztotožňuje, neboť toto rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v jiném řízení a orgán územního plánování v tomto řízení neměl postavení dotčeného orgánu z hlediska vydání závazného stanoviska, přičemž toto rozhodnutí stavebního úřadu vzhledem k době jeho vydání nemohlo reflektovat ani nyní platné znění ZÚR HMP a ÚP SÚ HMP. V nyní posuzovaném případě má orgán územního plánování postavení dotčeného orgánu a závěry jeho závazného stanoviska jsou naopak závazné pro obsah rozhodnutí stavebního úřadu, bylo by tedy absurdní, aby byl orgán územního plánování při svém posouzení vázán dřívějšími rozhodnutími stavebního úřadu vydaným v jiném řízení. Výše bylo rovněž prokázáno, že názor stavebního úřadu na umisťování staveb do stabilizovaného území, na který odkazují odvolatelé, vycházel z nesprávné interpretace regulativů ÚP SÚ HMP, a neodpovídá ani aktuální judikatuře NSS týkající se umisťování staveb do stabilizovaného území. Ministerstvo k tomu doplňuje, že podkladem závazného stanoviska MHMP OÚR ze dne 20.4.2023 byla projektová dokumentace s datem 12/2018 (aktualizace 11/2020), proto se MHMP OÚR zjevně vyjadřoval k jiné verzi projektové dokumentace, než která byla podkladem rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4.4.2018“ (podtržení doplněno soudem).

207. Nelze opomenout, že s účinností zákona č. 225/2017 Sb. se od 1. ledna 2018 zcela zásadním způsobem změnila koncepce posuzování souladu záměru s územně plánovacími dokumenty. Došlo tím k zásadní změně v dohledu na koordinaci území, kdy tuto činnost namísto stavebních úřadů vykonávají orgány územního plánování, tj. úřady územního plánování podle § 6 odst. 1 písm. e) a krajské úřady podle § 7 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Ty stejně jako dotčené orgány vydávají závazná stanoviska z hlediska posouzení souladu záměru s politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování. Teprve ve zde posuzovaném řízení se tedy mohly orgány územního plánování z pozice dotčených orgánu k souladu stavebního záměru s územně plánovacími dokumenty vyjádřit. Podle § 96b odst. 3 stavebního zákona „[v] závazném stanovisku orgán územního plánování určí, zda je záměr přípustný z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování, či nikoliv. Jestliže shledá záměr přípustným, může stanovit podmínky pro jeho uskutečnění“.

208. Námitka předchozí praxí stavebního úřadu byla ministerstvem pro místní rozvoj reflektována a vyřešena (byť své úvahy při vypořádání námitky směřovalo jen na závaznost rozhodnutí stavebního úřadu, aniž by k této námitce uvedlo věcné důvody odklonu od dřívějších rozhodnutí). Pokud však z odůvodnění závazných stanovisek orgánů územního plánování vyplývá, že stavební záměr odpovídá požadavkům na umístění do stabilizovaného území, nebrání předchozí praxe stavebního úřadu tomu, aby závazná stanoviska vyslovila s umístěním a realizací stavebního záměru souhlas. Veškeré důvody, pro které stavební úřad původně žádosti s ohledem na soulad s územním plánem zamítal, přitom z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací v rozhodném znění přezkoumaly orgány územního plánování a uvedly přesvědčivé důvody, pro které nelze setrvat na původní argumentaci stavebního úřadu o nesouladu stavebního záměru s charakterem stabilizovaného území (jde zejména o argumentaci další výstavbou bytových domů v rámci dané lokality po roce 2000 a jejich umisťováním naproti sobě přes ulice, přičemž takové stavby se nepochybně také podílejí na charakteru stabilizovaného území, a argumentaci odstupy staveb v posuzovaném území, viz výše).

209. Důvodné přitom nejsou ani ostatní další dílčí námitky stran závazných stanovisek orgánů územního plánování.

210. Žalobci namítali, že ministerstvo při posuzování rozsáhlé stavební činnosti do posouzení nezahrnulo podzemní podlaží, analogicky přitom postupovalo podle regulace rozvojových území v územním plánu. Soud je toho názoru, že účelem stabilizovaného území je přizpůsobit novou zástavbu té původní, zabránit vzniku nadměrných staveb a rozsáhlé stavební činnosti, tvorbě nových dominant lokality. Podlažnost a objem stavby nejsou jedinými kritérii rozhodnými pro posouzení, zda je stavební záměr možné umístit do stabilizovaného území (tím spíše jde-li o podlažnost podzemní, která logicky v daném území nemůže vytvářet výškovou dominantu). Ze stejného důvodu je i kritérium objemu stavby rozhodující především v nadzemních podlažích. Odobně lze také argumentovat tím, že stávající zástavba parkování řešila na plochách v okolí domů, logicky tedy nelze stávající zástavbu srovnávat s novým domem, který v souladu se současnou regulací parkoviště umisťuje do podzemních podlaží stavebního záměru. Takovým způsobem by ani v jiných plochách s „historickou“ zástavbou a skromnými sklepními prostory nebylo možné umístit novou stavbu, která v souladu s novou regulací otázku parkování řeší v podzemních podlažích (které logicky musí dosahovat tomu přiměřených rozměrů). Pokud tedy ministerstvo podzemní část stavebního záměru (avšak ani ostatních porovnávaných staveb) nezohlednilo, není taková skutečnost důvodem pro automatické zpochybnění zákonnosti postupu ministerstva.

211. Je sice pravdou, že výše uvedená závazná stanoviska hovoří o tom, že stavební záměr neodporuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury, povinností orgánů územního plánování však je posoudit, zda jde o zachování, dotvoření nebo rehabilitaci. Především ze závazného stanoviska ministerstva pro místní rozvoj se však podává, že ministerstvo umístění stavebního záměru považuje za dotvoření urbanistické struktury (byť nutno dodat, že takový závěr projevilo implicitně konstatováním na str. 6 závazného stanoviska, že „[p]ředmětný záměr tedy neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury, ani se nejedná o rozsáhlou stavební činnost v rámci daného území, proto je jeho umístění do stabilizovaného území přípustné“).

212. Nelze tedy přisvědčit argumentaci žalobců, že orgány územního plánování nezkoumaly, zda stavba zachovává, dotváří či rehabilituje urbanistickou strukturu. Nutno sice připustit, že odůvodnění závazných stanovisek Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy pro potvrzení tohoto závěru nejsou dostatečná (zejména v případě závazného stanoviska z 4. 4. 2019), tato závazná stanoviska a závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj (které vypořádání námitek a řádné odůvodnění souladu stavebního záměru s regulativy stabilizovaného území obsahuje) je však nezbytné vnímat jako jeden celek, to ostatně již soud konstatoval výše. Pokud závazná stanoviska jako celek poskytují dostatečné odůvodnění závěru o tom, že jde o stavební záměr, který je možno umístit do stabilizovaného území, není pochybení v jednotlivých závazných stanoviscích sanovaná v jiných závazných stanoviscích nutné považovat za důvod pro vyslovení nezákonnosti či dokonce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, které z nich vychází. Stejně tak žalobcům nelze přisvědčit stran námitek, že závazná stanoviska neobsahují vypořádání jejich odvolacích námitek; námitky odvolatelů (resp. žalobců), neboť námitkami účastníků řízení se zabývá závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj (přičemž žalobci sami neupřesňují, které jejich námitky spadající do kompetencí orgánů územního plánování nebyly vypořádány).

213. Pokud jde o námitku výběru porovnávaných staveb, platí, že při posuzování širšího okolí nesmí být správní orgány selektivní; posuzování se musí vztahovat k povolovanému záměru, přičemž odpovídat by stavební záměr měl především svému bezprostřednímu okolí. Je však pochopitelné, že nově umisťovaný stavební záměr (bytový dům) je srovnáván především s jinými bytovými domy v okolí. Ostatně jen těžko by mohl bytový dům současně odpovídat jinému bytovému domu z jedné strany a jednopatrovou halou průmyslovému areálu ze strany druhé. V této souvislosti soud připomíná obsah vyjádření k námitkám Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 4. 2021, č. j. MHMP 515593/2021, podle kterého se v posuzované stabilizované ploše nachází nízkopodlažní zástavba komerčního areálu, 8-10 podlažní bytové domy a v ploše OB také původní zástavba rodinných domů – je zřejmé, že jde tedy o nejednotnou zástavbu s různorodými objekty s odlišnou hmotovou strukturou a využitím. Průmyslový areál tak nemůže být limitem pro posuzování nových staveb, je nutné vzít v potaz lokalitu s modernistickou strukturou jako takovou. S touto argumentací se soud ve světle výše uvedeného ztotožňuje.

V./4 Stavba není v souladu s územním plánem stanoveným funkčním využitím dané plochy

214. Podle žalobců bylo prvostupňové i napadené rozhodnutí nezákonné, neboť stavba byla schválena i přes nesoulad s územním plánem spočívající v nerespektování funkčního využití dané plochy SV.

215. Mezi stranami je nesporné, že pozemky, na které je umístěn stavební záměr, územní plán zahrnuje mezi plochy SV – plochy všeobecně smíšené (jen ve zcela minoritní části stavební záměr zasahuje do plochy OB – čistě obytné). Podle Regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy jde o plochy určené především pro umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby, při zachování polyfunkčnosti území.

216. Regulativy však vymezují také přípustné využití a podmíněně přípustné využití. Jako podmíněně přípustné využití regulativy umožňují využití území pro monofunkční stavby pro bydlení nebo občanské vybavení v souladu s hlavním využitím v odůvodněných případech, s přihlédnutím k charakteru veřejného prostranství a území definovanému v územně analytických podkladech. Víceúčelová zařízení pro kulturu, zábavu a sport, obchodní zařízení s celkovou hrubou podlažní plochou nepřevyšující 20 000 m2, zařízení záchranného bezpečnostního systému, veterinární zařízení, parkoviště P+R, čerpací stanice pohonných hmot, dvory pro údržbu pozemních komunikací, sběrné dvory, sběrny surovin, zahradnictví, stavby pro drobnou pěstitelskou činnost a chovatelství. Pro podmíněně přípustné využití platí, že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků.

217. Hlavním využitím plochy OB jsou poté plochy pro bydlení. Přípustným využitím plochy OB jsou mj. pěší komunikace a prostory, komunikace vozidlové, plošná zařízení technické infrastruktury v nezbytně nutném rozsahu a liniová vedení technické infrastruktury.

218. Městský soud v Praze přitom již v minulosti konstatoval, že ze samotného citovaného znění regulativů je zřejmé, že není pravdou, že by do plochy SV – všeobecně smíšené bylo možné umísťovat výlučně polyfunkční stavby (rozsudek ze dne 29. 11. 2023, č. j. 17 A 75/2023 – 137, bod 62). V bodě 64 téhož rozsudku městský soud připomněl, že není na místě, aby soud hodnotil samotný věcný závěr závazného stanoviska, které se opírá především o odborné úvahy. Úkolem soudu na tomto místě je zabývat se otázkou přezkoumatelnosti a logické soudržnosti závazného stanoviska, přičemž odborné uvážení správního orgánu nemůže správní soud v žádném stadiu řízení nahradit uvážením vlastním, nýbrž vůči němu postupuje obdobně jako vůči správnímu uvážení; tedy posuzuje, zda nebyly překročeny jeho zákonem stanovené meze či zda nedošlo k jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

219. Ze závazných stanovisek Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, se shodně podává, že stavební záměr byl shledán jako podmíněně přípustný (byť vzápětí je doplněno, že stavební záměr je přípustný), neboť v přízemí stavebního záměru se bude nacházet komerční prostor nepřevyšující 8 000 m2, polyfunkčnost území zůstane zachována (v dochozí vzdálenosti se nachází veškerá občanská vybavenost) a nedojde ke znehodnocení či ohrožení využitelnosti dotčených pozemků.

220. Žalovaný při posuzování otázky souladu stavebního záměru s funkčním využitím plochy vycházel ze závazného stanoviska ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81, jehož obsah citoval (viz str. 35 – 36 napadeného rozhodnutí). Podává se z něj, že ministerstvo stavební záměr vyhodnotilo jako podmíněně přípustné využití plochy SV.

221. Ministerstvo své stanovisko odůvodnilo tím, že se stavební záměr (objekt pro bydlení, u kterého je funkce bydlení doplněna v rámci 1. NP 2 obchodními jednotkami s celkovou HPP cca 1 100 m2) se svou dominantní funkcí bydlení nevymyká charakteru stávajících bytových domů situovaných v jeho okolí, přičemž funkci bydlení doplňuje obchodními jednotkami v 1. NP, které jsou vzhledem k charakteru okolí záměru přiměřeného rozsahu; nepřevyšují totiž svou HPP 8 000 m2, proto jsou v ploše SV přípustné. Dále uvedlo, že v územně analytických podkladech není ulice P. zahrnuta mezi významná uliční prostranství, proto není ani důvodné umisťovat v této části území objekt s rozsáhlým komerčním parterem. Ministerstvo dále argumentovalo, že v rámci plochy SV jsou situovány i bytové domy na pozemcích p. č. XM, XN, XO a XP v k. ú. X bez obchodního parteru, přičemž při ulici P. záměr přímo sousedí s bytovým domem na pozemku p. č. X v k. ú. X v ploše OB s čistě obytnou funkcí. Ministerstvo též zohlednilo, že v docházkové či dojezdové vzdálenosti od pozemků záměru jsou situovány poměrně kapacitní stavby občanské vybavenosti např. na pozemcích p. č. XQ, XR a XS v k. ú. X. Ministerstvo zároveň nedospělo k závěru, že by umístěním předmětného záměru mohlo dojít ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků z hlediska jejich funkce vymezené v územním plánu. Konečně konstatovalo, že technická infrastruktura, zpevněné plochy (pochozí a pojízdné), zeleň a parkovací stání (venkovní a v garáži v podzemních podlažích) jsou v souladu s přípustným využitím plochy SV, a že technická infrastruktura a zpevněné plochy jsou v souladu s přípustným využitím plochy OB. Opěrné stěny, kontejnerová stání pro odpad, terénní úpravy a dočasné stavby zařízení staveniště nejsou u ploch s rozdílným způsobem využití v územním plánu výslovně uvedeny. Vzhledem k tomu, že tato využití souvisí s umístěním a realizací předmětného záměru, který byl v rámci umístění svých jednotlivých částí do dotčených ploch shledán přípustným, je ministerstvo toho názoru, že i tato v regulativech územního plánu nejmenovaná využití je možné v rámci záměru akceptovat.

222. Ministerstvo poté v rámci vypořádání námitek na str. 11 svého závazného stanoviska k deficitu občanské vybavenosti nad rámec výše uvedeného argumentovalo, že přihlédlo k funkci navazující plochy OB (stavební záměr je navržen na rozhraní ploch SV a OB), přičemž v lokalitě není obvyklé umisťovat stavby s obchodním parterem. Díky částečné komerční funkci nejde navíc o čistě monofunkční stavbu, stavební záměr přináší v přiměřeném rozsahu s ohledem na své okolí také obchodní funkci. Zahrnutí pozemku stavebního záměru p. č. XE v k. ú. X do plochy SV neznamená, že by právě na tomto pozemku měl být saturován deficit občanské vybavenosti. Měl-li být pozemek využit pro veřejně prospěšnou stavbu občanské vybavenosti, měla být v územním plánu vymezena veřejně prospěšná stavba občanské vybavenosti, případně měl být pozemek zahrnut do plochy VV – veřejné vybavení.

223. S výše uvedenými závěry ministerstva pro místní rozvoj vedli žalobci v žalobě polemiku. Soud k této námitce konstatuje, že hlavním kritériem vyplývajícím pro umístění či podmíněné umístění stavby v ploše SV podle Regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy je zachování polyfunkčnosti území z objektivního hlediska. Není rozhodné, zda bude polyfunkčnost zajišťována právě tím stavebním záměrem, který je zrovna z hlediska umístění posuzován (v opačném případě by totiž podmíněně přípustné umístění monofunkční stavby vlastně nebylo fakticky možné). Zásadní je, že i při umístění stavebního záměru zůstane polyfunkčnost území zachována, respektive že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků.

224. Výše parafrázované závěry ministerstva pro místní rozvoj přezkoumatelným a naprosto dostatečným způsobem popisují důvodnost podmíněného umístění stavebního záměru s tím, že polyfunkčnost v dochozí vzdálenosti zachována zůstane. Ministerstvo k tomu dokonce odkazuje na konkrétní pozemky, na kterých se kapacitní stavby občanské vybavenosti nacházejí. Odkázat lze v této souvislosti také na souhrnnou technickou zprávu, která na str. 1 uvádí, že „[v] dostupné vzdálenosti záměru je veškerá občanská vybavenost, jako jsou například supermarket (360 m. ul. H.), restaurace (270 m ul. P.) a menší prostory pro obchod a služby (300 m ul. J.). V bezprostředním okolí záměru se dále nachází několik základních škol (360 m V.) i mateřská škola (230 m ul. P.)“.

225. Nelze tak bez dalšího dospět k závěru, že umístěním stavebního záměru bude polyfunkčnost území nějakým způsobem ohrožena či dokonce úplně zmařena. Takovou skutečnost žalobci v dostatečné míře netvrdí ani nijak konkrétně nedokazují. Ba právě naopak; díky plánované obchodní části stavebního záměru nejde o čistě monofunkční stavbu, která by jen prohlubovala nedostatek občanské vybavenosti, jak tvrdí žalobci. Z odůvodnění závazných stanovisek, napadeného rozhodnutí, avšak ani z žalobních námitek nevyplývá, že by umístěním a realizací stavebního záměru došlo ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti pozemků z hlediska územního plánu, tj. že by snad stavební záměr nějakým způsobem zmařil jinak polyfunkční charakter dané plochy.

V./6 Kácení dřevin bylo povoleno, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení jejich kácení

226. Jádrem tohoto žalobního bodu je argument žalobců, že v řízení nebyly prokázány dostatečné důvody ke kácení dřevin podle § 8 odst. 1 ZOPK, tedy že absentovalo posouzení, zda zájem na kácení dřevin převáží nad zájmem na zachování jejich estetického a funkčního významu. Podle žalobců tedy nebyly prokázány závažné důvody pro kácení dřevin. Soud se však s touto námitkou nemůže ztotožnit.

227. Podle § 8 odst. 1 ZOPK platí, že „[k]e kácení dřevin je nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není-li dále stanoveno jinak. Povolení lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Povolení ke kácení dřevin na silničních pozemcích může orgán ochrany přírody vydat jen po dohodě se silničním správním úřadem“.

228. Podle § 8 odst. 6 ZOPK, ve znění do 31. 12. 2023, platí, že „ [k]e kácení dřevin pro účely stavebního záměru povolovaného v územním řízení, v územním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí, ve společném územním a stavebním řízení nebo společném územním a stavebním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí je nezbytné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Toto závazné stanovisko vydává orgán ochrany přírody příslušný k povolení kácení dřevin. Povolení kácení dřevin, včetně uložení přiměřené náhradní výsadby, je-li v závazném stanovisku orgánu ochrany přírody stanovena, vydává stavební úřad a je součástí výrokové části rozhodnutí v územním řízení, v územním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí, ve společném územním a stavebním řízení nebo společném územním a stavebním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí. Odstavce 1 a ž 5 a § 9 se použijí pro kácení dřevin pro účely stavebního záměru povolovaného v řízeních podle věty první obdobně.“ Ve zde posuzovaném případě tak o kácení dřevin na základě závazného stanoviska rozhodoval přímo stavební úřad na základě závazného stanoviska orgánu ochrany přírody příslušného k povolení kácení dřevin. To však nic nemění na skutečnosti, že pro povolení kácení musejí být splněny ostatní zákonné podmínky, zde zejména § 8 odst. 1 ZOPK.

229. Městský soud v Praze předně konstatuje, že k problematice posouzení žádosti o povolení kácení dřevin existuje velmi bohatá a dlouhodobá judikatura Nejvyššího správního soudu. Již v rozsudku ze dne 26. 10. 2007, č. j. 4 As 10/2007 – 109, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „ustanovení § 8 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně přírody a krajiny svěřuje orgánu ochrany přírody při rozhodování v těchto věcech správní uvážení, správní orgán má tedy v tomto ohledu určitý prostor pro vlastní úvahu a tuto skutečnost musí správní soudy zohlednit. Podle ustálené judikatury (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS) má ovšem každé správní uvážení v právním státě své meze, které znemožňují uplatnění libovůle správního orgánu, přičemž správní soudy jsou povolány k tomu, aby přezkoumávaly, zda správní orgán tyto meze nepřekročil a správní uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě jsou tyto meze stanoveny přímo zmiňovaným ustanovením zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož musí pro povolení pokácení dřevin existovat závažné důvody a musí mu předcházet vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Z rozhodnutí orgánu ochrany přírody tedy musí být patrné, jakou úvahou se správní orgán při posouzení těchto otázek řídil a zda význam těchto dřevin na straně jedné i závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé dostatečně zhodnotil. Jeho úvaha musí odpovídat zásadám logického myšlení a musí se, jak již bylo řečeno, pohybovat v zákonem vymezeném rámci“ (pozn. zvýrazněno soudem; obdobně též viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 As 31/2008 – 72, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84 či ze dne 6. 9. 2011, č. j. 5 As 22/2011 – 100). Na citovaný judikát navázal Nejvyšší správní soud v (žalobci odkazovaném) rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84; doplnil, že „estetický a funkční význam dřevin nesmí být posuzován samostatně a nemůže být snižován na pouhé kritérium pro určení rozsahu náhradní výsadby. Naopak estetický a funkční význam dřevin musí správní orgány zkoumat ve vztahu k důvodům pro pokácení dřevin a jejich závažnosti […] Orgán ochrany přírody musí objektivně posoudit a náležitě odůvodnit, zda zájem na pokácení dřevin převyšuje konkurující veřejný zájem na jejich zachování. Správní orgán přitom zvažuje estetický a funkční význam dřevin na straně jedné a závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé, aby mohl rozhodnout, zda pokácení dřevin povolí (§ 8 odst. 1 zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny).“

230. K situaci, kdy je kácení dotčených dřevin odůvodněno navrhovanou stavbou, svůj přístup ke správnímu uvážení o této otázce vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 As 19/2011 – 96: „Dle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není-li dále stanoveno jinak. Povolení lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Co je možno za „závažné důvody“ jako podmínky stanovené pro vydání povolení ke kácení dřevin považovat, zákon o ochraně přírody a krajiny ani prováděcí právní předpisy neupravují. Pojem „závažné důvody“ patří do množiny tzv. neurčitých právních pojmů, které není možné obsahově dostatečně přesně vymezit. Zákonodárce nestanovil a to ani demonstrativním výčtem, co je třeba za závažné důvody považovat a bude tedy na správním orgánu, aby v mezích správního uvážení s ohledem na specifika projednávané věci rozhodl, zda budou „závažné důvody“ jako předpoklad pro povolení kácení dřevin naplněny. Podle komentáře k zákonu o ochraně přírody a krajiny (Miko/Borovičková. Zákon o ochraně přírody a krajiny: Komentář, Praha, 2007) mohou být závažnými důvody ke kácení důvody na straně žadatele, například nadměrné zastínění domu, poškozování stavby kořeny či větvemi či umístění nové stavby […] územní rozhodnutí a stavební povolení mohou být důvodem ke kácení, avšak tento důvod je nutno poměřit s funkčním a estetickým významem dřevin a může se tedy stát, že bude zjištěno, že zájem na zachování dřevin převáží nad zájmem na realizaci dané stavby. Naopak výklad zastávaný stěžovateli by znamenal […], že řízení o povolení kácení dřevin by bylo pouze formálním procesem a pozbylo by jakéhokoliv smyslu. Pokud by žadatel požádal o vyslovení souhlasu s vykácením dřevin poté, co bude mít pravomocné rozhodnutí o umístění stavby či pravomocné stavební povolení, bylo by zbytečné řízení o povolení kácení dřevin zahajovat, neboť výsledek řízení by byl předem určen a úvaha správního orgánu by nebyla způsobila zvrátit kladné rozhodnutí ve věci“. Vztah obou správních řízení pak Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku sumarizoval takto: „Řízení o povolení kácení dřevin je samostatným řízením se samostatným předmětem. Funkční ani estetický význam dřevin nebyl ve stavebním řízení posuzován a nebyl taktéž poměřován se zájmem na pokácení dřevin reprezentovaným stavebním povolením. Jak již bylo výše uvedeno, pravomocné stavební povolení není bez dalšího dostatečným důvodem pro pokácení dřevin a nepředurčuje tak kladný výsledek řízení o povolení kácení dřevin“ (pozn. zvýrazněno soudem, viz také rozsudek ze dne 5. 2. 2021, č. j. 3 As 59/2020 - 68).

231. Velmi podobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 6. 9. 2011, č. j. 5 As 22/2011 – 100. Jak poté konstatoval například ve výše citovaném rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 As 19/2011 – 96, územní rozhodnutí a stavební povolení mohou být důvodem ke kácení, může se však stát, že zájem na zachování dřevin převáží nad zájmem na realizaci dané stavby (obdobně viz rozsudek ze dne 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84). Orgány ochrany přírody jsou tedy povinny vzít v úvahu také například očekávaný přínos realizace konkrétního stavebního záměru na danou lokalitu, jakož i jeho negativní dopady.

232. Ze závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 15, Odbor životního prostředí, ze dne 4. 12. 2019, č. j. ÚMČ P15 42553/2019/OŽP/APř, vyplývá, že tímto orgánem ochrany přírody byl dán souhlas s vykácením celkem 25 ks dřevin různých druhů a zapojených porostů dřevin o celkové ploše 448 m2, které rostly na pozemcích p. č. XC, XT, XD, XE a XF v k. ú. X. Důvodem kácení byla kolize s povolovaným stavebním záměrem. V závazném stanovisku byly vymezeny podmínky kácení (zejména doba kácení), uložena povinnost náhradní výsadby a povinnost následné péče o vysazené dřeviny. Stavební úřad se námitkou odstranění dřevin zabýval na straně 48 prvostupňového rozhodnutí. S odkazem na dendrologický posudek a výše uvedené závazné stanovisko Odboru životního prostředí, jejichž závěry stručně popsal, došel k závěru, že byly splněny podmínky pro kácení a že námitka není důvodná. Žalobcům soud dává za pravdu, že ve výše uvedeném závazném stanovisku chybělo posouzení funkčního a estetického významu dřevin. Tento nedostatek přitom výslovně deklaruje také Magistrát hlavního města Prahy, Odbor ochrany prostředí, na straně 8 svého závazného stanoviska ze dne 18. 6. 2024, č. j. MHMP 1096193/2024; jeho existenci tak lze považovat za nespornou.

233. Závazným stanoviskem Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor ochrany prostředí, ze dne 18. 6. 2024, č. j. MHMP 1096193/2024, bylo výše uvedené závazné stanovisko Odboru životního prostředí pozměněno tak, že z jeho závazné části byly vypuštěny dva pozemky a část této závazné části týkající se keřových porostů byla rozvinuta o konkrétní druhy porostů s jejich plochou. Závazná část stanoviska byla dále změněna tak, že byla vypuštěna přesadba 3 ks tisu červeného a změněna byla realizace náhradní výsadby tak, že bude provedena nejpozději k okamžiku kolaudace stavebního záměru. Ve zbytku zůstalo závazné stanovisko nedotčeno. V rámci odůvodnění tohoto závazného stanoviska na stranách 5 až 7 přitom Odbor ochrany prostředí odstranil vady spočívající v absenci posouzení estetického i funkčního významu dřevin; soud na tyto úvahy odkazuje. Z úvah tohoto závazného stanoviska se ve stručnosti podává, že důvodnost kácení dřevin je značná a pro potřebu reakce na nedostatek bytových jednotek v Praze převažuje tento zájem nad zájmem na zachováním dřevin, které nejsou esteticky hodnotné a netvoří z ochranářského hlediska významný biotop. Ekologická újma způsobená kácením bude následně sanována novou výsadbou, která v průběhu času vykompenzuje ekologické i společenské funkce odstraňované zeleně.

234. V napadeném rozhodnutí se žalovaný námitce kácení dřevin věnoval na stranách 59 až 63; prakticky jen odcitoval pasáže závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor ochrany prostředí, ze dne 18. 6. 2024, ke kterému poté doplnil, že obě výše uvedená závazná stanoviska tvoří jeden celek. Konstatoval, že byl zvážen estetický i funkční význam dřevin a závažnost důvodů pro jejich pokácení. Původní nedostatečná odůvodnění závazných stanovisek Úřadu městské části Praha 15, Odboru životního prostředí, byla doplněna výše specifikovaným závazným stanoviskem Odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy. Nadřízený správní orgán odstranil nepodstatné vady závazného stanoviska, z toho důvodu je námitka nedůvodná.

235. Jak již soud poznamenal výše, soudu nepřísluší nahradit správní orgán v jeho postavení a pokračovat v polemice s žalobci stran toho, zda je význam dřevin v konkrétním urbánním ekosystému zásadní či nikoliv a samostatně posuzovat důvodnost námitky, zda zájem na ochraně dřevin převáží nad uskutečněním stavebního záměru. Úkolem soudu v případě tohoto žalobního bodu je toliko posoudit splnění zákonných podmínek kácení dřevin, zde tedy zejména těch v § 8 odst. 1 ZOPK, a zda své závěry dotčené orgány náležitě odůvodnili.

236. Stavba bytového domu je skutečně hlavním důvodem pro odstranění těchto dřevin, důvodnost jejich odstranění však byla dostatečným způsobem odůvodněna a vyhodnocena. Z výše uvedeného shrnutí obsahu závazných stanovisek a správních rozhodnutí k tomuto žalobnímu bodu se souhrnně podává, že Odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy (a žalovaný, který z jeho závazného stanoviska vycházel) odstranil vady závazného stanoviska Odboru životního prostředí Úřadu městské části Praha 15 a prvostupňového rozhodnutí. Dostatečným a přezkoumatelným způsobem totiž vyhodnotil, že umístění a stavba stavebního záměru a s tím spojené kácení dřevin převažuje nad zájmem na zachováním dřevin s ohledem na jejich estetický i funkčním význam. Byl tak dán a řádně odůvodněn závažný důvod pro kácení dřevin ve smyslu § 8 odst. 1 ZOPK (přičemž soud opět opakuje, že správnost takového odborného závěru nemůže hodnotit). Soud se proto nemůže ztotožnit s námitkami žalobců, podle kterých nebyly v řízení prokázány důvody pro kácení dřevin. Ani tento žalobní bod proto není důvodný.

V./7 Dokumentace pro umístění stavby je neúplná a neobsahuje všechny podklady umožňující posoudit přípustnost dané stavby

237. Podle žalobců pro absenci náležitostí dokumentace a podkladů nemohl stavební úřad ve věci rozhodnout. Namítali konkrétně absenci: a) pohledů dokumentující začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny, b) závazného stanoviska správního orgánu nadřízeného Odboru bezpečnosti Magistrátu hlavního města Prahy, c) odstranění nedostatků stavebního záměru posuzovaného v rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018 (str. 11 a násl. tohoto rozhodnutí), které jsou přítomny i u zde posuzovaného stavebního záměru.

238. Obsahové náležitosti žádosti a jejích příloh, včetně rozsahu a obsahu dokumentace pro vydání společného povolení, stanoví prováděcí právní předpis, konkrétně příloha č. 8 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb (srov. § 1d odst. 1 vyhlášky). Požadavek na doložení pohledů dokumentujících začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny je uveden u písmene b) výkresová část podbodu D.1.1 architektonicko-stavební řešení této přílohy.

239. Podle § 6a odst. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb. platí, že dokumentace nebo projektová dokumentace zpracovaná podle příloh č. 1 až 4 a 6 až 15 k této vyhlášce musí vždy obsahovat části A až D. K dokumentaci nebo projektové dokumentaci se přikládá dokladová část. Podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že „části příloh uvedené v odstavci 1 se dále člení na jednotlivé položky s tím, že rozsah jednotlivých částí a položek musí odpovídat druhu a významu stavby, charakteru navrhované změny v území, charakteru navrhované změny vlivu užívání stavby na území, podmínkám v území, umístění stavby, stavebně technickému provedení, účelu využití, vlivu na životní prostředí a době trvání stavby. Položky jednotlivých částí, které stavba neobsahuje, se neuvádějí“. Z výše uvedeného § 6a odst. 2 vyhlášky č. 499/2006 Sb. tedy vyplývá, že za jistých okolností dokumentace ani nemusí obsahovat vyhláškou jinak požadované položky, je-li to v souladu s druhem a významem stavby, charakteru navrhované změny v území atd. (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, čj. 43 A 39/2022 – 39, bod 57, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 11 A 72/2023 – 70, bod 50).

240. Mezi stranami je nesporné, že výše specifikované pohledy nebyly v rámci žádosti stavebníkem doloženy (žalovaný tuto skutečnost konstatoval na straně 64 v rámci bodu 12 písm. a) napadeného rozhodnutí). Žalovaný k této námitce připomněl, že „podle vyhl. o dokumentaci staveb rozsah dokumentace odpovídá rozsahu a významu stavby. Posuzovaný záměr je solitér, stavební úřad území zná, znají ho i účastníci řízení, proto není těžké si o začlenění udělat úsudek na základě doložené dokumentace. Stavebník má zpracovanou vizualizaci dokládající vztah k okolí na výkrese č. D 4_03, kterou doložil podáním z 08.12.2020 (list spisu 13)“. Proti tomuto vypořádání námitky žalobci brojili tvrzením, že zde posuzovaný stavební záměr je právě tím typem stavby, u které by mohly náležitosti vyhlášky (zejména pro její dimenze a umístění) chybět.

241. Soud se však kloní na stranu žalovaného s tím, že ve zde posuzovaném případě nebylo takového pohledu zapotřebí. Žalovanému soud dává za částečně za pravdu, že z výkresu č. D 4_03 je možné seznat vzhled stavebního záměru; ve vztahu k okolí stavby je však tento výkres použitelný jen částečně, neboť zachycený pohled směřuje na stavební záměr a částečně také na průmyslový areál za ním, nezachycuje však pohled z druhé strany směrem k dosavadním stavbám bytových domů (bytový dům žalobcům je na výkresu zachycen jen částečně shora). Z tohoto výkresu je však v kombinaci s jinými doloženými údaji o rozloze, výšce a podlažnosti stavebního záměru při znalosti dimenzí ostatních staveb v okolí možné vytvořit si představu o tom, jakým způsobem se stavba do stávající zástavby a krajiny začlení. Chybějící pohledy dokumentující začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny by sice mohly lépe nastínit, zda je umístění stavebního záměru v souladu se svým okolím, takové posouzení je však možné i z dosavadních podkladů obsažených ve správním spise. Ostatně žalobci v rámci výše uvedených žalobních námitek nekompatibilitu stavebního záměru s okolní zástavbou odůvodňovali rozměry a kompozicí stávající zástavby, aniž by k tomu výše specifikované pohledy potřebovali. Jejich absence tak není vadou, která by (ať již sama o sobě či v souvislosti s ostatními žalobními námitkami) odůvodňovala nezákonnost posuzovaných správních rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného. Dodatečně lze také poukázat na vyjádření stavebníka k žalobě, které pohledy na stavební záměr s ohledem na okolí obsahují (byť je nezbytné poznamenat, že tyto pohledy poskytnuté v rámci soudního řízení nemohou doplnit správní spis ani prvostupňové či napadené rozhodnutí).

242. Žalobci dále namítali, že žalovaný porušil § 149 odst. 7 správního řádu, neboť přes požadavek na přezkum závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor bezpečnosti, ze dne 18. 2. 2019, č. j. MHMP 324558/2019, si žalovaný nevyžádal závazné stanovisko správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání tohoto závazného stanoviska.

243. Ze závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor bezpečnosti, ze dne 18. 2. 2019, č. j. MHMP 324558/2019 se k problematice použití stavebního záměru jako improvizovaného úkrytu toliko v prvním bodě odůvodnění podává, že v oblasti dotčené stavbou se nenachází žádná evidovaná stavba civilní ochrany podle § 7 odst. 2 písm. i) zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, přičemž stavba je využitelná z hlediska improvizovaného ukrytí a řešení je součástí předložené projektové dokumentace, části D.1.5. V této části projektové dokumentace řešící ochranu obyvatelstva před ukrytím je uvedeno, že improvizovaný úkryt je navržen v prostorách hromadných garáží v úrovni 2. podzemního podlaží, přičemž únikové trasy jsou vedeny hlavními domovními schodišti ze suterénu k hlavnímu východu z domu do ulice P., přičemž vedlejší úniková trasa je vedena výlezem do prostoru garáží nad 2. podzemním podlažím a otvorem v zazděných garážových vratech na rampu do ulice P.

244. Z odvolání žalobců se podává, že přezkum výše specifikovaného závazného stanoviska Odboru bezpečnosti Magistrátu hlavního města Prahy požadovali v rámci námitky č. 12 písm. f) na straně 32 (přičemž soud připomíná, že odvolání žalobců měla identický text) – v ní jen ve velmi obecné rovině namítali, že „[v] souvislosti s navrhovaným improvizovaným ukrytím obyvatelstva považuje toto odvolatel za nereálné, neboť by bylo nutno vymístit až 180 aut z podzemní garáže (což ani není v dokumentaci řešeno)“. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na straně 66 napadeného rozhodnutí s tím, že vyhláška č. 499/2006 Sb. nevyžaduje popis přebudování stavby na improvizovaný úkryt v případě ohrožení; jedná se o provozní opatření, k dokumentaci pro povolení stavby se provozní řády nedokládají.

245. Z vyhlášky č. 499/2006 Sb. nevyplývá povinnost do dokumentace uvádět údaje o improvizovaném ukrytí. Improvizované úkryty jsou vymezeny a regulovány vyhláškou ministerstva vnitra č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva, ve znění pozdějších předpisů. Tato vyhláška však neukládá, aby v projektové dokumentaci improvizovaných úkrytů lokalizovaných v garážích bylo nutné z těchto garážích vymístit zaparkovaná vozidla. Žalobci potřebu vymístění vozidel z garáže sami neopírají o žádné ustanovení zákonného či podzákonného předpisu. Jejich argumentace nereálnosti využití improvizovaného úkrytu obyvatelstva tak není podložena právními předpisy, nadto není ani adekvátně rozvinuta, neboť soudu není zřejmé, jak by přítomnost vozidel v garáži mohla znemožnit využití improvizovaného úkrytu (s hlavními vstupy ze schodiště stavby, viz parafráze projektové dokumentace výše).

246. V této souvislosti soud považuje za vhodné poukázat na názor Krajského soudu v Brně, který dovodil, že odvolací správní orgán není povinen vyžádat si potvrzení nebo změnu závazného stanoviska dotčeného orgánu na základě odvolací námitky, která je již na první pohled a bez nutnosti odborné úvahy nedůvodná nebo zůstane ze strany účastníka naprosto nepodložená (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 A 15/2019 – 107). Aplikace tohoto postupu byla nepochybně namístě také v tomto případě, neboť odvolací námitka žalobců spojená s požadavkem na přezkum závazného stanoviska Odboru bezpečnosti Magistrátu hlavního města Prahy byla zjevně nedůvodná a nedostatečně podložená (ať již právní či skutkovou argumentací). Žalovaný tudíž podle názoru soudu nepochybil, když si závazné stanovisko nadřízeného správního orgánu v tomto případě nevyžádal.

247. Žalobci dále argumentovali, že u stavebního záměru nadále přetrvávají vady, které byly v minulosti vymezeny v rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Žalobci v této souvislosti konkrétně namítali, že a) navržený zelený pás podél nových parkovacích stání v ulici P. brání přístupu z parkovacích míst na chodník, b) chybí výkresy opěrných zdí u vjezdových ramp a není doložen jejich soulad s požadavky norem, a c) není zajištěn veřejný přístup k návštěvnickým stáním pro účel komerce.

248. Výše uvedená námitka svým obsahem kopíruje odvolací námitky uvedené pod bodem 12 písm. g) odvolání žalobců (kde nad rámec výše uvedených nedostatků uváděli také chybějící řešení způsobu zásobování jednotek komerce). Žalovaný tyto námitky vypořádal pod č. 12 písm. g) na straně 33 napadeného rozhodnutí. Žalovaný k této námitce, tj. k rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, v rámci napadeného rozhodnutí opakovaně konstatoval, že odvolateli citované rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 se týkalo jiné dokumentace než té, která je aktuálně projednávána, což lze dovodit z porovnání data vydání citovaného zamítavého rozhodnutí (4. 4. 2018) a data podání žádosti aktuálně projednávané otázky (29. 11. 2019 s dokumentací označenou 12/2018).

249. Takové vyjádření je v obecné rovině pravdivé, dokumentace zde posuzovaného stavebního záměru není stejná jako ta, která byla řešena stavebním úřadem ve výše upřesněném rozhodnutí z 4. 4. 2018. Předmětem řízení o odvolání je prvostupňové rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí z 4. 4. 2018. Žalovaný tudíž logicky nebyl povinen vedle prvostupňového rozhodnutí přezkoumávat také jiné rozhodnutí stavebního úřadu, nehledě na to, že takové rozhodnutí již nabylo právní moci. Pokud by odvolací námitka žalobců na toto rozhodnutí stavebního úřadu prostě odkazovala, aniž by žalobci některé námitky výslovně zmínili, neměl by soud k takovému řešení námitky výhrad.

250. Podle § 82 odst. 2 správního řádu musí odvolání mj. obsahovat v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Žalobci v rámci odvolání i žaloby uvedli konkrétní námitky, nedostatky, které byly stavebním úřadem v rozhodnutí z 4. 4. 2018 vymezeny. Spojili s tím argumentaci, že ani v tomto řízení nebyly vypsané vady odstraněny, přičemž tyto vady uvedli demonstrativním výčtem. V takovém případě je však na takové námitky nezbytné hledět jako na konkrétní a dostatečně určité námitky uplatněné v rámci zde posuzovaného řízení; jejich vztah k původnímu řízení před stavebním úřadem je zde jen subsidiární faktor.

251. Soud již výše vyložil, že ve vztahu k námitce porušení § 20 odst. 1 PSP není argumentace předchozí správní praxí stavebního úřadu legitimní, neboť stavební úřad byl v dalším řízení vázán rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2023, č. j. MHMP 96787/2023, který se jako nadřízený orgán k této otázce vyslovil poprvé. Pro pořádek však na tomto místě uvádí, že v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2023 se žalovaný výše uvedenými námitkami vůbec nezabýval. Nelze tedy případně argumentovat tím, že by stavební úřad a žalovaný byli také v souvislosti s těmito námitkami vázáni rozhodnutím žalovaného.

252. K námitce nezajištění veřejné přístupnosti návštěvnických stání se žalovaný vyjádřil v bodě 8 písm. c) na str. 58 napadeného rozhodnutí. Otázku důvodnosti této námitky soud popisoval v rámci pátého žalobního bodu (viz výše), proto se k ní již nebude vyjadřovat zde.

253. Žalobcům však lze přisvědčit, že námitky a) a b) nebyly žalovaným v napadeném rozhodnutí vůbec řešeny. Soudu však není zřejmé (a žalobci takovou skutečnost nedokládají ani netvrdí), jak by se výše uvedené vady mohly promítnout do jejich veřejných subjektivních práv.

254. Pokud jde o zelený pás oddělující nová parkovací stání od chodníku v ulici P., z výkresu koordinační situace C.3 (avšak také z jiných podkladů projektové dokumentace) zcela zřetelně vyplývá, že zelený pás bude pouze při východních parkovacích stáních (tj. na straně nového stavebního záměru), cesty přes zelený pás se tak logicky nebudou bránit žalobcům, jejichž bytový dům je na druhé straně ulice (kde chodník bezprostředně navazuje na parkovací stání). Především je ale na místě upozornit na 4 v pravidelných intervalech umístěné průchody vedoucí z parkoviště na chodník u stavebního záměru. I bez odborných znalostí je očividné, že zelený pás oddělující parkovací stání u ulice P. od chodníku u stavebního záměru je pravidelně přerušován za účelem přístupu k parkovacím stáním, výše uvedená vada tak u zde posuzovaného stavebního záměru není přítomna. Není proto na místě napadené rozhodnutí rušit jen proto, že se žalovaný nevypořádal s námitkou, jejíž nedůvodnost je z podkladů správního spisu zcela evidentní. Nevypořádání této námitky nemohlo vést k porušení práv žalobců tak intenzivním způsobem, aby bylo na místě napadené rozhodnutí rušit.

255. Stran chybějících výkresů opěrných zdí u vjezdových ramp a nedoložení jejich souladu s požadavky norem přitom žalobci také nedoložili, že by se jich takové vady nějakým způsobem dotýkaly. Není zřejmé, jaké své právo požadavkem na doložení výkresů a vyslovení jejich souladu s požadavky příslušných předpisů žalobci hájí – soud přitom není oprávněn za ně tyto důvody vyhledávat a domýšlet. Stavební záměr počítá se dvěma rampami, které vedou do garáží umístěných pod stavbu, tyto garáže jsou přitom určeny primárně pro rezidenty, návštěvnická stání jsou navržena v 1. suterénu s přístupem jižní rampou. Parkovací stání před bytovým domem žalobců zůstanou zachována a budou žalobcům k dispozici, rampy se jejich práv žádným bezprostředně identifikovatelným způsobem nedotýkají.

256. S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že nedostatky výše uvedených dokumentů, respektive vypořádání námitek, nejsou vadami, pro které by byl soud oprávněn napadené rozhodnutí zrušit. Soud proto konstatuje, že ani tento žalobní bod není důvodný.

V./8 Napadené rozhodnutí je též zmatečné a nevykonatelné, neboť stavba je v kolizi s jinými stavbami

257. Poslední žalobní námitkou žalobci namítali zmatečnost a nevykonatelnost napadeného rozhodnutí. Vady napadeného rozhodnutí podle žalobců spočívají v tom, že a) stavebník neprokázal vlastnictví ke kontejnerovému stání, b) provedení stavebního záměru je vázáno na změnu záměru „Samoobslužné mycí boxy v areálu Pollux Trading“, přičemž žalovaný se kolizí těchto záměrů nijak nezabýval, a c) žalovaný se ve výroku napadeného rozhodnutí nijak nevyjádřil ke zmatečnosti prvostupňového rozhodnutí stran reklamního pylonu.

258. Stran kontejnerových stání žalobci uvedli, že na pozemku p. č. XK v k. ú. X se nachází kontejnerové stání na odpad tvořené betonovými tvárnicemi. Jádro této námitky spočívá v tom, že stavebník nedoložil souhlas vlastníka kontejnerových stání s přemístěním, přičemž nebylo prokázáno, že by dané kontejnerové stání bylo ve vlastnictví hlavního města Prahy (a vlastnictví pozemku nedokládá vlastnictví stavby). Absence souhlasu vlastníka kontejnerového stání tak podle jejich názoru zakládá nevykonatelnost rozhodnutí, neboť bez tohoto souhlasu nelze stavební záměr realizovat.

259. Podle § 184a odst. 1 stavebního zákona „[n]ení-li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není-li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. Není-li žadatel o povolení změny dokončené stavby jejím vlastníkem, dokládá souhlas vlastníka stavby. K žádosti o povolení změny dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví vlastník jednotky dokládá souhlas společenství vlastníků, nebo správce, pokud společenství vlastníků nevzniklo“. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení poté „[s]ouhlas s navrhovaným stavebním záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu dokumentace, nebo projektové dokumentace“.

260. Mezi stranami je nesporné, že vlastníkem pozemku p. č. XK v k. ú. X je hlavní město Praha (list vlastnictví č. X, viz příloha B6 žádosti). Stejně tak mezi stranami není sporu o tom, že kontejnery dodávají Pražské služby, přičemž samotné kontejnery nejsou stavbou.

261. Z fotografií obsažených v soudním spise (viz fotografická příloha dokumentu „Výsledky přírodovědného průzkumu a rámcové zhodnocení vlivu záměru na zájmy chráněné zákonem č. 114/1992 Sb.“ z června 2020 zpracované Doc. Dr. J. F., CSc., str. 17) soud zjistil, že posuzované stání na kontejnery je tvořeno vertikálně umístěnými betonovými prefabrikáty, jejichž základny jsou částečně zapuštěné do pozemku, částečně jsou umístěny na parkovací stání, přičemž z dostupné fotografie není zřejmé, zda jsou ve vozovce nějakým způsobem ukotveny. S ohledem na širokou definici stavby uvedenou v § 2 odst. 3 stavebního zákona je tato kontejnerová stání možné považovat za stavbu ve smyslu stavebního zákona.

262. Sporné mezi stranami není to, že kontejnerové stání bude zachováno, toliko však bude přeloženo k jižní části záměru. Stěžejní otázkou je, zda k tomu byl v rámci správního řízení doložen souhlas vlastníka betonové konstrukce kontejnerového stání.

263. V prvostupňovém rozhodnutí stavebního úřadu je stran kontejnerových stání na straně 49 v bodě 5 uvedeno, že z archivní dokumentace stavebního úřadu, tj. z kolaudačního rozhodnutí k bytovému domu v ulici P. z 31. 3. 1983 nevyplývá, že by kontejnerové stání bylo součástí kolaudace, přičemž vlastníci bytového domu žalobců nedoložili, doklad o tom, že by kontejnerové stání bylo v jejich vlastnictví. Stavební úřad dále uvedl, že vlastníkem pozemku pod kontejnerovým stáním je hlavní město Praha, přičemž souhlas vlastníka pozemku včetně stavby na něm s přemístěním kontejnerového stání na pozemek p. č. XC v k. ú. X je doložen vyjádřením Odboru evidence majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 10. 2019, č. j. MHMP 2013429/2019, a byl vyznačen na situaci (pozn. soudu: viz výkres zařízení staveniště D.1.1.b. příloha č. 1 se souhlasem ze dne 11. 5. 2020, č. j. MHMP 621484/2020, který přesun kontejnerového stání zachycuje), přičemž i po přemístění bude kontejnerové stání nadále ve vlastnictví hlavního města Prahy.

264. Odvolatelé již v rámci řízení před žalovaným (konkrétně podáním odvolatele Ing. H. z 11. 12. 2023) předložili žalovanému přípis Odboru evidence majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 11. 2023, č. j. MHMP 2331993/2023, kterým dokazují své tvrzení, že kontejnerová stání umístěná na pozemcích hlavního města Prahy v okolí bytových domů v k. ú. X nejsou ve vlastnictví hlavního města Prahy. Tento přípis důvodně zpochybňuje závěr učiněný stavebním úřadem a žalovaným ohledně vlastnictví kontejnerového stání.

265. Žalobcům lze v této souvislosti dát za pravdu, že žalovaný se v rámci vypořádání této námitky v bodě 14 na stranách 68 - 69 napadeného rozhodnutí soustředil především na otázku kontejnerů, nikoliv na stání samotné. Nelze však opomenout, že prvostupňové a napadené rozhodnutí tvoří jeden celek a že žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně odkázal na vypořádání námitky kontejnerového stání v prvostupňovém rozhodnutí, se kterým se tak ztotožnil.

266. Z výše uvedeného se soudu podává, že stavební úřad vycházel z přesvědčení, že kontejnerové stání je součástí pozemku a že vlastník pozemku je tedy současně vlastníkem kontejnerového stání. Tento závěr žalobci napadají s tím, že tomu tak není; na důkaz svého tvrzení soudu předložili přípis Odboru evidence majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 11. 2023, č. j. MHMP 2331993/2023, ve kterém je uvedeno, že Kontejnerová stání, umístěná na pozemcích hlavního města Prahy v okolí bytových domů v k. ú. X nejsou ve vlastnictví hlavního města Prahy.

267. Žalobci svůj argument o odlišném vlastníkovi kontejnerového stání odůvodňují odkazem na § 506 občanského zákoníku zakotvující zásadu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě). Argumentují, že vlastnické právo ke kontejnerovému stání je však nutné posuzovat podle § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého stavba není součástí pozemku. Žalobcům lze v tomto ohledu přisvědčit, neboť podle § 3055 odst. 1 občanského zákoníku „[s]tavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku“.

268. Soud podotýká, že stavba kontejnerového stání je do jisté míry enigmatická; ze správního spisu ani vyjádření stran o ní není prakticky téměř nic známo (nejvýše to, že patrně není ve vlastnictví hlavního města Prahy a že nebyla zahrnuta do kolaudačního rozhodnutí bytového domu žalobců; žalobci však ani sami netvrdí, že by jim snad kontejnerové stání patřilo). Daná stavba není evidována v katastru nemovitostí [a ani nemusí být, neboť se evidentně jedná o drobnou stavbu ve smyslu § 2 písm. m) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, a nemusí tak být evidována podle § 3 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. Není tak zřejmé, komu kontejnerové stání vlastně patří (připustíme-li, že tvrzení žalobců o odlišném vlastníkovi pozemku a stavby je v daném případě pravdivé – pro opačný závěr však ve správním spise nejsou dostatečné důkazy).

269. Na straně 5 prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že „[s]távající kontejnerové stání pro tříděný odpad na pozemku parc. č. XK v k.ú. X bude odstraněno a bude nově umístěno na pozemku parc. č. XC v k.ů. X. Zastřešené kontejnerové stání pro směsný odpad bude umístěno v jihozápadním rohu pozemku parc. č. XE v k.ú. X“. Je tedy evidentní, že kontejnerová stání (užívaná obyvateli bytového domu žalobců, tj. také žalobci) nebudou odstraněna bez náhrady – dojde jen k jejich přesunu. I to však znamená zásah do práva vlastníka tohoto kontejnerového stání.

270. Úkolem správního soudnictví je ve smyslu § 2 s. ř. s. poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Výše bylo sice prokázáno tvrzení žalobců, že není jasné, kdo je ve skutečnosti vlastníkem dotčeného kontejnerového stání, nebylo však prokázáno, že by touto vadou skutečně došlo k zásahu do veřejných subjektivních práv byť jediného z žalobců. Ani jeden z nich netvrdí, že by snad byl vlastníkem kontejnerového stání. Jejich argumentace, že k zásahu do veřejných subjektivních práv dojde z důvodu omezení možnosti nakládání s odpady, je přitom lichá, protože jejich právo užívat kontejnerové stání nebude dotčeno (stání se jen přesune přes ulici blíže k bytovému domu žalobců). Nedůvodnost námitky je pak již jen umocněna tím, že společně se stavebním záměrem dojde k vybudování zcela nového kontejnerového stání – nelze tudíž bez dalšího dojít ani k závěru, že o užívání kontejnerů se budou muset dělit s obyvateli nové stavby, a že tím tedy dojde ke snížení jejich komfortu při nakládání s odpady.

271. Dále se soud zabýval námitkou kolize stavebního záměru a záměru „Samoobslužné mycí boxy v areálu Pollux Trading“. Podle žalobců žalovaný pochybil, když podmínku odstranil, aniž by kolizi stavebního záměru s výše uvedeným záměrem společnosti Pollux Trading vyřešil.

", "next": 239169}