118. To ovšem nic nemění na námitkách, které žalobkyně v této souvislosti vznesla. Jde-li o osobu prof. Karfíkové, soud z č. l. 205 správního spisu zjistil, že se v této věci neúčastnila jednání rozkladové komise. Jde-li o neurčitou výtku, že se jednání rozkladové komise měli účastnit úřednici, kteří působí u Ministerstva spravedlnosti a kteří v minulosti vykonávali funkce nadřízených zmocněnce žalobkyně JUDr. Sharpa, i tato námitka je nedůvodná. Soud upozorňuje, že za formulaci námitky podjatosti i vznesené žalobní body odpovídá žalobkyně. Proto skutečnost, že žalobkyně přímo neoznačila úřední osoby, které mají dle ní vztah k věci, k účastníkům či k zástupci, jde k její tíži. Soud nepominul ani vyjádření ČNB, z něhož vyplynulo, že žádný z členů rozkladové komise, která dne 15. 5. 2024 jednala ve věci žalobkyně, nepůsobí u Ministerstva spravedlnosti. Snad jen pro pořádek třeba dodat, že JUDr. Cetlová se z jednání omluvila a Mgr. Franěk zasedá v jiném senátu rozkladové komise. Pro úplnost soud dodává, že v této obecné rovině nemá pochybnost o zákonnosti složení rozkladové komise; důvěru v její obsazení posiluje i to, že z účasti na rozhodování v této věci se vyloučil také JUDr. Dřevínek, a to pro podjatost z důvodu výkonu advokátní činnosti u žalobkyně.
IV.C. Přičitatelnost, krajní nouze a liberační důvody
119. Soud již opakovaně uvedl, že žalobkyně ničeho nenamítá proti závěrům správních orgánů ohledně toho, že se skutky staly a že naplňují skutkovou podstatu přestupku. V žalobě ovšem zpochybňuje to, že ji tyto přestupky lze přičíst (§ 20 přestupkového zákona). Pokud by jí byly přičitatelné, má za to, že naplnila liberační důvody ve smyslu § 21 téhož zákona. Nevyhověl-li by soud ani tomuto argumentu, domnívá se, že přestupky spáchala v krajní nouzi (§ 24 cit. zákona).
120. Nejdříve k přičitatelnosti v úvodu rozsudku specifikovaného přestupkového jednání.
121. Podle § 20 odst. 1 přestupkového zákona je právnická osoba pachatelem, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu. Podle § 20 odst. 2 písm. a) téhož zákona se za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje statutární orgán nebo člen statutárního orgánu. Dle písm. c) se pak za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje také zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení.
122. Odpovědnost právnické osoby za přestupek je založena na objektivní odpovědnosti s možností liberace, a není tak nutno zkoumat subjektivní stránku odpovědnosti za přestupek, neboť právnická osoba odpovídá za přestupek bez ohledu na zavinění. Skutkovou podstatu přestupku tak reálně naplní svým jednáním fyzická osoba, jejíž jednání se přičítá právnické osobě při činnosti právnické osoby, v souvislosti s činností právnické osoby, ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu bez ohledu na zavinění této fyzické osoby. Přestupek právnické osoby je potom projevem právnické osoby navenek, a tedy objektivním následkem jednání fyzických osob, které je právnické osobě přičitatelné.
123. Předpokladem pro přičtení přestupku konkrétní právnické osobě fyzickými osobami uvedenými v § 20 odst. 2 přestupkového zákona je skutečnost, že přestupek je spáchán při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby, ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu. Postačí tedy alternativně prokázat byť jen jeden z uvedených vztahů právnické osoby k jednání fyzických osob uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení. Přestupek je spáchán při činnosti právnické osoby nebo v přímé souvislosti s činností právnické osoby, pokud bude spáchán v rámci běžného provozu právnické osoby, tedy v souvislosti se službami, které právnická osoba poskytuje: výrobou, obchodem, propagací, administrativní činností či jinou obdobnou činností právnické osoby (např. rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2024, čj. 7 As 12/2023-30, Krtkův svět, body 18 a 19).
124. Jak soud vysvětlil již v předcházející části, primární pochybení žalobkyně měla původ v období, kdy žalobkyně nečelila tvrzenému „nepřátelskému převzetí“ ze strany p. Ptáčka. Žalobkyně totiž nereagovala řádně a včas na výzvy ČNB k předložení evidence stran předčasného splácení spotřebitelských úvěrů již na přelomu let 2022 a 2023 (tehdy byl jednatelem p. Konvička a na počátku prosince 2022 se stal členem dozorčí rady i p. Štroner). Primární nezákonnost tedy nelze přičíst jakékoli aktivitě související s namítaným nepřátelským převzetím. Stejně tak žalobkyně měla předložit a zveřejnit schválenou a auditovanou účetní závěrku za rok 2022 již 30. 6. 2023, tedy několik měsíců před událostmi z října 2023. Skutečnost, že tak neučinila, opět nelze přičíst nikomu jinému než žalobkyni. Není ani zřejmé, zda v tomto období měl p. Ptáček (jako jednatel zapsaný až od 25. 10. 2023) nějaký vztah k žalobkyni. I pokud žalobkyně činila kroky k nápravě po zahájení řízení, nemohla se tímto způsobem zbavit odpovědnosti za správní delikty (obdobně rozsudek 8 Afs 17/2012, PROVENTUS Finance, bod 203, srov. obdobně ve vztahu k dohledovému oprávnění rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2015, čj. 9 As 202/2014\u001e236, č. 3193/2015 Sb. NSS, eCENTRE, bod 96).
125. Jde-li o p. H., pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná za spáchání správního deliktu v souvislosti s jednáním svého zaměstnance, je podstatné, že k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní, časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy že při činnosti, jíž byl způsoben protiprávní stav, zaměstnanec sledoval zejména z objektivního a subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. Pokud tomu tak nebylo, právnická osoba nemůže být za daný čin odpovědná. Je-li právnická osoba podle výše uvedených kritérií za jednání zaměstnance odpovědná, přichází na řadu posouzení možných liberačních důvodů (rozsudek NSS ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 As 213/2016-60, č. 3642/2017 Sb. NSS, Česká pošta, bod 26). Soud dodává, že pokud se právnická osoba dovolává závěrů shora cit. rozsudku devátého senátu, musí nejprve tvrdit, že by jí bylo přičítáno pochybení jejích zaměstnanců, kteří v rozhodné době neplnili pracovní úkoly (rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2021, čj. 2 As 352/2020-55, AUTO GAMES, bod 25). Pro přiblížení situací, v nichž se jedná o excesivní jednání zaměstnance, za nějž není právnická osoba v postavení zaměstnavatele odpovědná, soud odkazuje na judikaturu Nevyššího soudu. Ten konstatoval, že přímá odpovědnost toho, kdo škodu způsobil, nastává jen tehdy, když jeho konání, jímž byla škoda způsobena, nespadá do rámce činnosti podnikatele, pro něhož práci vykonal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012). Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je třeba považovat (vedle činnosti konané na příkaz zaměstnavatele) též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance. Rozhodující je, zda z hlediska místního, časového i věcného jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002). Dokonce ani skutečnost, že zaměstnanec jedná protiprávně, nepředstavuje bez dalšího exces, jedná-li přitom v rozsahu svého oprávnění a v zájmu právnické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 635/2014).
126. Zaměstnanec H. byl dle žalobkyně řádovým zaměstnancem na pozici investičního manažera. Jen stěží si lze představit, že by z jeho pozice aktivně zadával pokyny k vadné evidenci žádostí o předčasné splácení spotřebitelských úvěrů, evidenci předčasně splácených úvěrů, resp. že by stál za pomyslným pokynem, aby žalobkyně řádně nevyhověla výzvám ČNB k předložení těchto evidencí. Nic konkrétního v tomto směru žalobkyně ani netvrdí. Nic takového neplyne ani z pracovní smlouvy, resp. z úkonů, k nimž byl zmocněn pracovní smlouvou. Co do vedení účetnictví, resp. schválení a auditování účetních závěrek zůstala jeho role – přes velice obecná tvrzení žalobkyně – nejasná. Žalobkyně sice tvrdí, že na podzim 2023 způsobil nepořádek v jejím účetnictví, avšak vůbec nevysvětlila, zda a jak k tomu mohlo dojít ve vztahu k účetnictví za rok 2022. H. nastupoval na pozici investičního manažera od 1. 9. 2022, avšak z žádného konkrétního tvrzení neplyne, že by již v tomto období měl nesprávným způsobem zasahovat do účetnictví žalobkyně za rok 2022, resp. jak jej měl ovlivnit, poškodit apod. Pokud lze uvažovat o nějakém vlivu H. na protiprávní jednání žalobkyně, jednalo by se spíše o vzdálenou či nepřímou souvislost mezi jeho ne/aktivitou a sekundární nečinností žalobkyně v rozporu s ZSÚ. Soudu však v konkrétnějších závěrech stran těchto otázek brání výše již připomínaná argumentační inkonzistentnost samotné žalobkyně. V žalobě a v dalších podáních totiž žalobkyně v souladu s dříve uvedeným zpochybňuje jeho jednání od různých okamžiků, počínaje nejdřív květnem 2023. U jednání dokonce prezentovala novou skutkovou variantu, že ji vlastně ovládal již od září 2022. Jak soud dovodil již shora, tato navzájem rozporná tvrzení značně ubírají na přesvědčivosti žalobní argumentace. Není úkolem soudu při přezkumu správního rozhodnutí, aby ověřoval a vyvracel všechny skutkové alternativy, které žalobkyně u soudu prezentuje. Stejný závěr platí také při přezkumu odnětí oprávnění, neboť v tomto ohledu žalobkyně netvrdila žádnou skutkovou okolnost, která by se měla týkat p. H. v době od 24. 11. 2023 do data vydání napadeného rozhodnutí.
127. Nadto soud dodává, že p. Štroner byl od října 2022 přes Ekonprofi majetkově účasten na žalobkyni, od 2. 12. 2022 se pak stal i členem její dozorčí rady. Pokud z této pozice přehlédl, že zaměstnanec na přelomu let 2022 a 2023 činí kroky, které nebyly k prospěchu žalobkyně, nelze se v pozdějším přestupkovém řízení od takového jednání zaměstnance jednoduše distancovat. A to navzdory tomu, že mohlo jít o sofistikovanou strategii tohoto zaměstnance (viz již bod 100 shora). Soud také přihlédl k tomu, že ani sám p. Štroner v trestním oznámení ze dne 8. 12. 2023 neoznačil p. H. jako osobu, která se podílela na trestném činu, jakkoli tehdy již – minimálně dle jeho žalobních tvrzení – měl několik měsíců informace o jeho „protispolečenské“ aktivitě (srov. např. bod 70 napadeného rozhodnutí stran tvrzení o „lepším bílém koňovi“). Takový postup p. Štronera je ze strany soudu nepochopitelný. Tento zvláštní postup žalobkyně nevysvětlila ani v žalobě.
128. S ohledem na všechny shora zmíněné okolnosti (viz i předcházející části tohoto rozsudku) soud považuje za krajně nepravděpodobné, že p. H. přímo zapříčinil, že žalobkyně včas nepředložila účetní závěrky za rok 2022 (v termínu do 30. 6. 2023). ČNB totiž již od podzimu 2022 žalobkyni upozorňovala, že u ní musí ověřit, zda splňuje podmínky dle § 10 a § 11 ZSÚ, navazující podmínky ve smyslu vyhlášky č. 381/2016 Sb. a na její stanovisko ke způsobu prokazování prostředků vkládaných do kapitálu nebo použitých k nabytí či zvýšení podílu na společnosti ze dne 20. 12. 2016. Přes dílčí součinnost žalobkyně u ČNB přetrvávaly pochybnosti mj. o účtování stran souboru ochranných známek (v tvrzené mnohomilionové hodnotě). Jelikož žalobkyně nepředložila opravenou a věrohodnou účetní závěrku za rok 2022, ČNB nemohla zjistit, zda má žalobkyně průhledný a nezávadný původ finančních zdrojů ve smyslu § 10 odst. 1 písm. j) ZSÚ (např. bod 181 níže).
129. O tom, že se pochybnosti v účetní závěrce týkaly právě ochranných známek, a nikoli dílčích aktivit p. H. (např. neoprávněné platby na účet eMedic), svědčí také sdělení žalobkyně z 24. 5. 2023 (tehdejšího jednatele Vondrušky), dle nějž žalobkyně s ohledem na nezbytné vyčíslení veškerých vazeb mezi žalobkyní a jejím původním vlastníkem (myšleno Concord Financial Holding, v jehož případě bylo zahájeno insolvenční řízení), dále s ohledem na proces převzetí žalobkyně novým vlastníkem (Ekonprofi, tj. společností p. Štronera), jakož i v souvislosti se změnou jednatele (nově p. Vondruška místo p. Konvičky), nebyla schopna předložit auditovanou účetní závěrku za rok 2022 schválenou valnou hromadou k 30. 6. 2023 (pozn. soudu: valnou hromadu žalobkyně od října 2022 navíc jako jediný společník žalobkyně tvořila výlučně Ekonprofi, jejímž výlučným společníkem byl právě p. Štroner). Již tehdy žalobkyně avizovala, že auditovanou účetní závěrku bude předkládat v září 2023 (bod 47 napadeného rozhodnutí). Ani v tomto pozdějším avizovaném termínu žalobkyně účetní závěrku nepředložila, což vedlo k zahájení řízení o přestupku.
130. Dle soudu nemohlo na vrub p. H. jít ani nedodání řádně vedené evidence stran předčasného splácení spotřebitelských úvěrů. Ani v tomto směru žalobkyně nepředložila ČNB či soudu žádná konkrétní tvrzení.
131. Z výše uvedeného je patrné, že primární nezákonnosti, které ČNB vytkla žalovaná v napadeném rozhodnutí, jdou za žalobkyní a jsou jí plně přičitatelné. Žalobkyně nenabídla dostatečně konkrétní sadu uvěřitelných tvrzení, které by byly schopny vyvrátit závěr ČNB, že za udržování nezákonného stavu z období před 1. 7. 2023 byla odpovědna jen a právě žalobkyně.
132. Z předložených tvrzení žalobkyně zůstává nejasné, zda v následujícím období, v němž měl plíživě začít kontrolovat žalobkyni jako „stínový zaměstnanec“ p. H. za pomoci následného jednatele Ptáčka, tito mohli odstranit primární nezákonnosti, avšak tak neučinili. V tomto ohledu by skutečně mohlo platit, že H. jako zaměstnanec žalobkyně jednal excesivně, jelikož nejednal v rozsahu svého oprávnění ani v zájmu (původní vlastnické struktury) žalobkyně (viz bod 125 shora in fine). V tomto směru jde ovšem jen o to, zda pánové H. a posléze i Ptáček svým dalším omisivním jednáním (již od 1. 7. 2023) nezhoršili postavení žalobkyně v řízení u ČNB. Žalobkyně ovšem nepředložila takový souhrn konkrétních tvrzení o jejich činnosti, resp. nečinnosti ve vztahu k nezákonnostem spáchaným žalobkyní, resp. ve vztahu k následnému řízení o přestupku, že soud nemohl v důkazních návrzích ani ověřovat, zda vůbec došlo k nějakému excesu ze strany p. H. Žalobkyně tedy nespecifikovala, v čem konkrétně p. H. jednal excesivně směrem k regulatorním povinnostem, které měla žalobkyně plnit ve vztahu k ČNB. Žalobkyně sice opakovaně uváděla, že „za vším“ je třeba vidět p. H., který zesnoval „nepřátelské převzetí“, avšak soudu nedoložila konkrétní tvrzení, z něhož by plynulo, že p. H. mimo rámec své činnosti záměrně udržoval primární nezákonnosti žalobkyně, a ačkoliv měl a mohl, do 24. 11. 2023 (ani posléze) nesjednal vůči ČNB nápravu. Pro takové tvrzení ostatně nesvědčí ani to, že p. Ptáček, který i dle žalobkyně měl jednat ve shodě s p. H., zaslal ČNB dne 25. 11. 2023 již shora specifikované procesní vyjádření. Zjevným účelem tohoto vyjádření bylo přesvědčit ČNB, že žalobkyně sice pochybila, ale usiluje o nápravu těchto svých chyb, a tedy že zde nebyl důvod pro odnětí povolení poskytovat spotřebitelské úvěry. Soud míní, že z obecných žalobních tvrzení si nelze učinit konkrétní obraz o tom, zda a jak zaměstnanec H. udržoval primární nezákonnosti žalobkyně od února 2023, resp. od 1. 7. 2023. Jak soud upozornil výše, žalobkyně konkrétně nepoukazuje (z pohledu vlivu na odnětí oprávnění) ani na žádnou okolnost dotýkající se chování p. H. v době od 24. 11. 2023 do data vydání napadeného rozhodnutí. Soud nadto podotýká, že žalobkyně ani jen netvrdila, jak naložila se zaměstnancem H. po „převratu“, který dle ní měl organizovat, zda s ním ukončila pracovní poměr, vede s ním soudní spory apod.
133. Namítá-li žalobkyně, že jí nelze přičíst k tíži (procesní) neaktivitu „nepravého“ jednatele p. Ptáčka, tak soud opakovaně poukazuje na to, že p. Ptáček do správního spisu nahlížel a ČNB také zaslal vyjádření, z něhož plyne, že usiloval o ochranu práv žalobkyně i o zachování jejího oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů (vyjádření ze dne 25. 11. 2023; č. l. 18 správního spisu). V té době byl p. Ptáček v souladu se zásadou materiální publicity jednatelem žalobkyně (nic nesvědčilo o opaku) a ČNB tou dobou z jeho podání správně vycházela. Na tom nic nemění, že se posléze ukázalo, že „pravým“ jednatelem byl již od 25. 10. 2023 p. Štroner. Soud k tomu má dvě poznámky, a to jednak ke stavu následujícímu po 3. 11. 2023 (usnesení Fj 396527/2023/MSPH), jednak ke stavu po 20. 3. 2024 (právní moc usnesení 14 Cmo 248/2023).
134. Po 3. 11. 2023 nastala specifická situace, v níž se p. Štroner nepravomocně stal jednatelem žalobkyně. Za této situace dle soudu mohl ČNB obratem doložit usnesení Fj 396527/2023/MSPH a dovolávat se, aby mohl v řízení za žalobkyni jednat. Podle judikatury, která se věnovala odlišným situacím, totiž pro vymezení osoby oprávněné jednat za účastníka správního řízení nemusí vždy být rozhodující princip materiální publicity zápisů statutárního orgánu společnosti do veřejného rejstříku, ale naopak je třeba vycházet z § 30 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2646/2016 judikoval, že z „§ 21 OSŘ ani ze zvláštních právních předpisů nevyplývá, že by princip materiální publicity zápisů statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku platil (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001) pro vymezení toho, kdo je v občanském soudním řízení oprávněn jednat za právnickou osobu před soudem. Jednatel společnosti s ručením omezeným je tedy oprávněn jednat za právnickou osobu před soudem [§ 21 odst. 1 písm. a) OSŘ], i když o tom (dosud) nebyl proveden zápis v obchodním rejstříku (a – případně – jako jednatel téže společnosti s ručením omezeným je dosud zapsán někdo jiný); došlo-li však k ukončení výkonu funkce jednatele, nesmí za právnickou osobu vystupovat v řízení před soudem, i když (zatím) nedošlo k zápisu změny do obchodního rejstříku (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007)“. Pokud by tedy p. Štroner prokázal u ČNB veškeré jím tvrzené skutečnosti, nezáleželo by na tom, že nepravomocná změna jednatele žalobkyně dosud nebyla zapsána do veřejného rejstříku. ČNB by mu pak vytvořila prostor k hájení práv žalobkyně již před právní mocí rejstříkového usnesení, resp. na základě této informace mohla již tehdy ustanovit opatrovníka nebo přerušit řízení do pravomocného vyřešení rejstříkového sporu. Štroner tak ovšem nepostupoval, svá obecná tvrzení z 27. 10. 2023 obratem nekonkretizoval a z ničeho ani neplyne, že by ještě v roce 2024 ČNB předložil rejstříkové usnesení Fj 396527/2023/MSPH.
135. Nelze ani popřít, že p. Štroner měl posléze, tj. po 20. 3. 2024 čili po nabytí právní moci rejstříkového usnesení, dostatek času i prostoru hájit procesní práva žalobkyně (v řízení o rozkladu) a také dodatečně usilovat o odstranění tehdy již dlouhodobě trvajících nezákonností (nepředložení evidence stran předčasného splácení úvěrů, nezveřejnění auditované ani neauditované účetní závěrky). Štroner, jako oprávněný jednatel žalobkyně, tedy nemohl ovlivnit jen dílčí období, v němž žalobkyně neodstraňovala své primární pochybení. I pokud by tedy časově omezenou část omisivního protiprávního jednání nebylo možné plně přičíst žalobkyni, oprávněný jednatel žalobkyně měl následně – před vydáním napadeného rozhodnutí – prostor k tomu, aby svým aktivním jednáním (doložením požadovaných evidencí či předložením schválené či neschválené účetní závěrky) minimálně odstranil další trvání protiprávního jednání žalobkyně. Tím pak mohl také zvýšit šance žalobkyně před správními orgány, učinil-li by do vydání napadeného rozhodnutí (a směrem k žalované, event. následně správnímu soudu konkrétně tvrdil a prokazoval) taková opatření, jež legitimně mohla mít vliv na závěr žalované o bránění dohledu a s tím související rozhodnutí o odnětí oprávnění.
136. Soud na tomto místě tedy souhlasí s poněkud zjednodušujícím, ale stále správným závěrem obou správních orgánů, že spory o ovládnutí nemohou žalobkyni zbavit odpovědnosti za protiprávní jednání. V tomto směru je zejména přiléhavým závěr bankovní rady, že povinnosti stanovené ZSÚ tížily žalobkyni, „bez ohledu na to, která osoba je členem jeho statutárního orgánu (jednatelem), a zda jsou či nejsou vedeny právní spory ohledně ovládnutí“ žalobkyně (bod 66 napadeného rozhodnutí). Ze shromážděných důkazů nevyplývá alespoň rozumná pochybnost o tom, že se žalobkyně vytýkaných protiprávních jednání skutečně dopustila.
137. Žalobkyně také namítla, že dle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Dle ní byly dány liberační důvody, a tedy podmínky pro to, aby ji ČNB zprostila odpovědnosti za přestupek.
138. V rozsudku ze dne 28. 6. 2023, čj. 2 As 262/2022-36, CD Trade Group, bod 22, NSS konstatoval, že odpovědnost právnické osoby za přestupek je objektivní, nikoliv však absolutní. Právnická osoba za přestupek neodpovídá, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Za veškeré úsilí ve smyslu tohoto liberačního důvodu je třeba považovat soubor opatření a činností, které mají preventivní účel a jsou dostatečné k tomu, aby zabránily porušování či neplnění právních povinností za běžných okolností (ve vztahu k předchozí právní úpravě viz Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 321). Břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně prokázání naplnění liberačního důvodu leží na obviněné právnické osobě. Možné liberační důvody přitom doktrína i judikatura vykládá poměrně restriktivně, například jako zásah vyšší moci a omezené množství informací, které jsou k dispozici v době před jednáním (rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2016, čj. 7 As 258/2015-37, RYDVAL). NSS již výslovně dovodil, že právnická osoba se nemůže odpovědnosti za přestupek zprostit s odkazem na právní předpisy a zákonné povinnosti zaměstnanců. Stejně tak nelze za liberační důvod považovat vnitřní organizační poměry právnické osoby (rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, čj. 6 A 109/2000-73, CHEPOS).
139. V tomto ohledu žalobkyně netvrdila žádné okolnosti, které by mohly být liberačními důvody ve vztahu k primárnímu porušení jejích povinností. V žalobě uvádí pouze obecná tvrzení vztahující se k sekundárnímu porušení, tj. k udržování tohoto protiprávního stavu, a to, že již opravila chyby v IT systémech, či že přijala množství opatření, která mají za cíl zajistit soulad s regulatorními požadavky, např. že spolupracuje se společností Smart Compliance, která pro ni zajišťuje soulad s regulatorikou. Takové argumenty ovšem nelze považovat za řádnou reakci na podrobně popsaná pochybení na straně žalobkyně v bodech 52 a násl. prvostupňového rozhodnutí. Dále v žalobě uvedla, že na 1. 9. 2024 je naplánován audit účetních závěrek za roky 2022 a 2023. Toto datum v dalších vyjádřeních zaslaných soudu posouvala až na konec ledna 2025. Obdobné plyne i z posledního vyjádření žalobkyně ze dne 24. 1. 2025 (k tomu podrobněji viz část IV.E. níže). Soud ve shodě s ČNB uvádí, že tato následná opatření nemohou být důvodem pro liberaci žalobkyně ze spáchání přestupku, nebyla však z důvodů opakovaně vyložených v tomto rozhodnutí způsobilá změnit ani závěry ve vztahu k odnětí oprávnění. I pokud by se tyto následné aktivity žalobkyně měly vztahovat k období, v němž neodstranila, resp. udržovala primární nezákonnost, z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně doložila ČNB evidenci stran předčasně splácených úvěrů za požadovaná období (jak ČNB požadovala výzvou v roce 2022). Ani následně během správního řízení nepředložila opravenou účetní závěrku, která by podávala věrný a poctivý obraz o účetnictví žalobkyně za rok 2022 (např. bod 87 prvostupňového rozhodnutí). Naopak neustále tvrdila, že tato účetní závěrka bude teprve auditována. Jde-li o působení Smart Compliance, soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, bod 85.
140. Žalobkyně rovněž zaslala soudu rozhodnutí Finančního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 15. 7. 2024 o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání k dani z příjmů do 1. 9. 2024, avšak jak žalobkyně uvedla u jednání, toto se týkalo zdaňovacího období roku 2023, nikoliv roku 2022. Žalobkyně neobjasnila a ani soud z okolností případu neseznal, jak se tato „komunikace“ s finančním úřadem vztahuje k tomu, že žalobkyně do obchodního rejstříku včas nevložila účetní závěrku za rok 2022.
141. Podobně jako žalované i soudu uniká smysl námitky, že žalobkyně jednala v krajní nouzi. Dle § 24 odst. 1 přestupkového zákona platí, že čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Podle odst. 2 nejde o krajní nouzi, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
142. Soud míní, že žalobkyně neoznačila zájem chráněný zákonem, který by chránila tím, že spáchala primární nezákonnost. V bodě 52 žaloby sice opakovaně vypočetla okolnosti, kterým následně čelila (nepřátelské převzetí), avšak ani tyto nereprezentují zájem chráněný zákonem (veřejný zájem), ale jen její soukromé zájmy, případně soukromé zájmy jiných osob (zájmy na kontrole žalobkyně původním vlastníkem a obnově původního statutárního orgánu). Z právě uvedeného je pak patrné, že u žalobkyně nemohly být dány ani podmínky pro použití § 39 písm. b) přestupkového zákona, jelikož nešlo o to, že by zcela nenaplnila podmínky krajní nouze dle § 24 odst. 2 (způsob odvracení nebezpečí, větší závažnost následku jednání). Jednání žalobkyně vůbec nešlo podřadit pod jednání v krajní nouzi dle § 24 odst. 1 přestupkového zákona.
IV.D. Nepřiměřenost uložené pokuty
143. Žalobkyně na s. 24 až 31 žaloby uplatnila námitku nepřiměřenosti uložené pokuty, kterou proplétala další polemikou s tím, že jí žalovaná odňala oprávnění poskytovat spotřebitelské úvěry. V části IV.D. rozsudku se soud zabývá jen pouze přiměřeností uložené pokuty. Zbylé námitky vypořádá v části IV.E. níže.
144. Soud k tomu předesílá, že ukládání sankcí za přestupky je příkladem volného správního uvážení a jeho soudní přezkum je tak podstatně omezen. Soud může posoudit jen to, zda správní orgán při aplikaci správního uvážení nepřekročil meze správního uvážení; zda z nich nevybočil či zda své volné správní uvážení nezneužil (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36, č. 2671/2012 Sb. NSS, Asociace užité grafiky a grafického designu, bod 23 a násl.). Soud je oprávněn posoudit námitku nepřiměřenosti sankce v rámci moderačního práva ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s., a to jen v případě, dospěl\u001eli k závěru, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši (rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 96/2000-62, METRANS). Aby soud vyhověl námitce nepřiměřenosti uložené sankce, musel by být dán zjevný nepoměr uložené sankce vůči závažnosti, rozsahu a následkům deliktního jednání, a to s přihlédnutím k majetkovým poměrům pachatele. Moderace soudu nemá nahrazovat uvážení správních orgánů pro stanovení vhodné sankce.
145. V kontextu právě uvedeného soud neshledal, že by ČNB vybočila ze zákonných mezí.
146. ČNB shledala žalobkyni vinnou z přestupku specifikovaného v bodě 2 shora. Nešlo o první pochybení žalobkyně, jelikož příkazem ze dne 27. 4. 2023 jí za jiné pochybení ČNB pravomocně uložila pokutu ve výši 3 mil. Kč. Tehdy žalobkyně spáchala přestupek dle § 148 odst. 1 písm. b) ZSÚ, jelikož dílem nezavedla a dílem neudržovala přiměřená a účinná pravidla pro posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr, resp. u některých produktů neudržovala zavedená pravidla a postupy pro zjištění a ověření příjmů, výdajů a závazků žadatelů o úvěr.
147. V nynějším případě šlo o odlišná pochybení. To ovšem neznamená, že tyto další prohřešky žalobkyně měla ČNB přehlížet. Dle soudu správní orgány pečlivě vysvětlily, v čem v nyní projednávaném případě spočívalo porušení ZSÚ a proč bylo třeba potrestat nezákonné jednání žalobkyně. Není pravda, že by ČNB uložila nezákonný trest, jelikož žalobkyni uložila druh trestu, který ZSÚ předpokládá (pokutu; § 94 prvostupňového rozhodnutí) a uložila ji také v rámci zákonné trestní sazby. Konkrétně ČNB žalobkyni uložila pokutu ve výši 1 mil. Kč, tzn. pokutu ve výši 5 % z horní hranice zákonné sazby po zohlednění všech nutných vstupů, které mohou ovlivnit výši uložené pokuty.
148. Soud již shora vyjádřil přesvědčení, že žalobkyně měla dostatek času a prostoru napravit primární nezákonnost a do data zahájení řízení o přestupku (případně i posléze do vydání napadeného rozhodnutí) také mohla přijmout taková opatření k nápravě, která by minimálně ukončila udržování nezákonného stavu (nepředložení evidencí žádaných výzvou v roce 2022, nedodání věrohodného účetnictví za rok 2022). Lze jen dodat, že ani pokud by žalobkyně ukončila trvající protiprávní stav po zahájení řízení, neznamená to, že by ji ČNB nemohla uložit pokutu. Ani následné odstranění původní nezákonnosti totiž nelze automaticky považovat za polehčující okolnost či za důvod pro upuštění od uložení sankce (např. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2021, čj. 1 As 498/2020\u001e29, Purum, bod 29).
149. Jakkoli je jistě ze subjektivních důvodů pochopitelné, že osoby nyní stojící za žalobkyní po dobu několika měsíců „zápasily“ s jinými osobami, které dočasně převzaly kontrolu nad žalobkyní, správní orgány ani nyní soud nemohou jen kvůli těmto vnitřním problémům podnikatele rezignovat na výkon své činnosti. Přestupkový zákon neobsahuje závazný výčet polehčujících okolností. Takovou okolností může být v zásadě „cokoliv“, a tedy i subjektivní potíž na straně pachatele přestupku. Přesto soud v tomto případě neshledal potřebu za správní orgány domýšlet, že právě okolnosti tvrzeného „nepřátelského převzetí“ bylo třeba považovat za polehčující. I pokud by tomu tak bylo, nutně to neznamená, že by správní orgány měly ukládanou sankci individualizovat jinak, že by uložily žalobkyni nižší pokutu nebo, že by měly upustit od potrestání žalobkyně. Takový postup by byl v přímém rozporu s myšlenkami, které ČNB zahrnula do bodu 103 prvostupňového rozhodnutí, s nimiž soud souhlasí. Soud k tomu poznamenává, že pokuta ve výši 5 % z horní hranice zákonné sazby v obecné rovině zpravidla reflektuje nižší závažnost, resp. zohledňuje případné polehčující okolnosti. ČNB žalobkyni uložila pokutu v rámci spodního spektra zákonné sazby, a to navzdory tomu, že jednání žalobkyně považovala za vysoce společensky škodlivé (žalobkyně znemožnila výkon dohledu nad trhem), a navzdory tomu, že se žalobkyně proti ZSÚ provinila opakovaně (bod 97 prvostupňového rozhodnutí). Již jen to svědčí pro závěr, že pokuta nebyla nepřiměřená. V tomto případě ČNB přihlédla také ke své rozhodovací praxi (bod 101 prvostupňového rozhodnutí) a i k tomu, že dalším výrokem cit. rozhodnutí žalobkyni odňala oprávnění poskytovat další spotřebitelské úvěry (srov. jiný případ, v němž ČNB také odňala oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru a současně uložila vyšší pokutu – rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2025, čj. 4 As 57/2024-57, MINIHOTOVOST, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, čj. 11 A 117/2023-119).
150. Dle soudu ČNB respektovala zásadu individualizace trestu, jelikož zjistila veškeré podstatné okolnosti skutku a přihlédla také ke všem relevantním aspektům tohoto případu (§ 37 a násl. přestupkového zákona), zejména výslovně k povaze a závažnosti přestupku (bod 97násl. prvostupňového rozhodnutí), k přitěžujícím (a polehčujícím) okolnostem (body 99 a 100 téhož rozhodnutí) a i k povaze činnosti žalobkyně (bod 101). Soud nezjistil, že by správní orgány při ukládání sankce porušily zásadu materiální pravdy či zásadu vyšetřovací, na které žalobkyně obecně poukazuje na s. 24-26 žaloby. Soud jen na okraj poznamenává, že ani bankovní rada, ani soud žalobkyni neodňaly právo vznést námitku, že se skutkový děj odehrál jinak, než zjistila ČNB v prvostupňovém rozhodnutí. Není pravdou, že by bankovní rada rezignovala na posouzení všech relevantních okolností případu. Navíc, vzhledem k detailnější reakci soudu na podrobnější žalobní námitky, si žalobkyně může být jistá, že u ní nenastaly podmínky pro jednání v krajní nouzi (viz odůvodnění shora; také bod 74 žaloby).
151. Stran námitky nepřiměřenosti uložené pokuty (bod 83 žaloby) soud předně odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS. Z něj plyne, že správní orgán ukládající pokutu je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter. Rozšířený senát konstatoval, že při zjišťování osobních a majetkových poměrů vychází správní orgán z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení; nelze-li jinak, stanoví je odhadem. Dále dodal, že správní orgán se nebude muset při ukládání pokuty za delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto poměrů „tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání. Naopak tam, kde si závažnost spáchaného deliktu či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá, takovou intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit, bude nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval“.
152. Primárním zdrojem informací potřebných pro určení výše pokuty je proto sám přestupce. Pokud přestupce o svých majetkových či osobních poměrech mlčí, což je bezpochyby jeho právem, jsou možnosti správních orgánů poměrně omezené. V takovém případě v zásadě postačí, pokud správní orgán vyhodnotí informace, které má již k dispozici, provede základní lustraci ve veřejných rejstřících a výši pokuty stanoví při zohlednění zákonem vymezených kritérií odhadem. Pachatel má následně v odvolacím (rozkladovém) řízení možnost své majetkové poměry uvést, má-li za to, že uložená pokuta je pro něj likvidační (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2021, čj. 55 A 24/2020-91).
153. ČNB se pečlivě věnovala finančním poměrům žalobkyně v bodu 102 prvostupňového rozhodnutí. Jakkoli žalobkyně v žalobě obecně tvrdila, že po odnětí oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů fungovala spíše v nouzovém režimu než v režimu, který by generoval zisky z běžného podnikání, nevyčíslila, jak konkrétně se jí dotkne uhrazení částky 1 mil. Kč, a zda by úhrada takové částky byla pro ni likvidační. Přitom nezpochybnila zjištění ČNB, že v letech 2020 až 2021 její čistý obrat činil cca 600 až 700 mil. Kč, resp. čistý kapitál dosahoval 65 až 75 mil. Kč. Bankovní rada pak doplnila, že i v roce 2023 měla žalobkyně dle ní vykázaných dat vlastní kapitál ve výši přes 71 mil. Kč a poskytla téměř 32 tis. spotřebitelských úvěrů ve výši přes 693 mil Kč (bod 83 napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu bankovní rada nepominula, že žalobkyně během insolvenčního řízení v prohlášení jednatele ze dne 19. 4. 2024 uvedla, že není v úpadku (bod 83 napadeného rozhodnutí). Bankovní rada rovněž správně připomněla, že žalobkyně má možnost požádat o rozložení úhrady pokuty do splátek, což může snížit citelnost uložené pokuty (viz bod 89 napadeného rozhodnutí a tam citovanou judikaturu). Žalobkyně přitom netvrdila žádné konkrétní důvody, které by jí – navzdory shora uvedeným skutečnostem – bránily uhradit uloženou pokutu. Netvrdila ani nedoložila, že by pokuta byla pro ni likvidační. Obdobné tvrzení vztahovala pouze k odnětí oprávnění poskytovat spotřebitelské úvěry.
154. Soud nepominul návrh žalobkyně na moderaci uložené pokuty. Ani tento návrh není důvodný.
155. Dle § 78 odst. 2 s. ř. s. soud může (nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí) v řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za přestupek, od trestu upustit nebo jej snížit v zákonem dovolených mezích, pokud je trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši.
156. Jak soud uvedl již výše, neshledal pokutu nepřiměřenou, logicky tedy neshledal ani důvody pro upuštění od jejího uložení či pro její moderaci. Žalobkyně nespecifikovala ani žádné konkrétní okolnosti, které by jí následně bránily v úhradě pokuty ve výši 1 mil. Kč. Místo toho soustavně tvrdila, že „oživuje“ své podnikání. Žalobkyně tedy formulovala jen obecný návrh na moderaci a své nové poměry přiblížila pouze ve stručném návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, aniž je řádně v konkrétnostech doložila. Za těchto okolností soud neměl prostor k úvahám o jakékoliv moderaci uložené pokuty.
IV.E. Odnětí oprávnění poskytovatele spotřebitelských úvěrů
157. Žalobkyně měla konečně za to, že ji ČNB nemohla odejmout oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, a to zejména s ohledem na již opakovaně zmiňované tvrzení o nepřátelském převzetí. Správní orgány dle ní neprovedly řádnou správní úvahu o tom, zda v případě pochybení, která žalobkyni vyčetly, lze aktivovat nejzazší dohledové opatření, jež mohly použít.
158. Soud předesílá, že odnětí oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru není správním trestem (např. rozsudek 4 As 57/2024, MINIHOTOVOST, bod 35, rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2019, čj. 7 Afs 288/2018-71, č. 3838/2019 Sb. NSS, ERB bank, bod 50 a násl. ve věci obdobně formulovaného oprávnění v zákoně o bankách, rozsudky 2 Afs 304/2018, WPB Capital, spořitelní družstvo, bod 50 a násl., či 9 As 202/2014, eCENTRE, bod 88, srov. také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 7. 1989 ve věci Tre Traktörer AB proti Švédsku, stížnost č. 10873/84). Na dohledová opatření přitom nelze vztahovat stejné požadavky, s nimiž pracuje zákon či navazující praxe při řešení vlastních přestupků. Proto nejsou přiléhavé ani námitky, které žalobkyně uplatnila v bodě 97 a 98 žaloby. Jde o ucelený a od přestupků jasně oddělený systém, jehož hlavním účelem je napravit nezákonnost (opatření k nápravě) nebo dočasně či trvale zamezit dalšímu porušování zákona. Účelem tohoto dohledového opatření není trestat (k tomu slouží tresty za jednotlivé přestupky), ale zamezit v trvajícím protiprávním jednání, kterého se dlouhodobě dopouštěla žalobkyně. V tomto typu dohledového řízení se neuplatní měřítka subjektivní odpovědnosti (proto se nelze dovolávat ani nezaviněných okolností, jak činila žalobkyně v bodě 79 in fine žaloby). Oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů podle ZSÚ na jednu stranu umožňovalo žalobkyni poskytovat spotřebitelské úvěry, na druhou stranu ji zavazovalo, aby respektovala pravidla stanovená pro tuto „licencovanou“ činnost. Lapidárně řečeno, nelze jen těžit z benefitů výnosného podnikání na finančním trhu, ale je také třeba konstantně dodržovat pravidla hry, které pro tento typ podnikání nastavily právní předpisy (k veřejnému zájmu na stabilitě finančního trhu vč. dodržování přísných pravidel navazující regulace srov. např. rozsudek 2 Afs 304/2018, WPB Capital, spořitelní družstvo, bod 58).
159. Pro podnikání na finančním trhu je přitom příznačná úzká spolupráce s regulátorem, který v mezích právních předpisů nastavuje dílčí metodiky, pomáhá subjektům nastavovat interní pravidla či techniky kontroly, ale také kontroluje a vynucuje dodržování právních předpisů. Soud v obecné rovině souhlasí s žalobkyní, že regulátor by měl jednat kooperativně a partnersky. To ovšem neznamená, že takový přístup si má zachovat i v případě opakovaných či závažných prohřešků vůči zákonným povinnostem poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Nedokáže-li poskytovatel promptně reagovat na regulátorem předestřená pochybení, regulátorovi nezbývá než změnit rétoriku. Pokud by za takové situace regulátor v rámci své působnosti v odůvodněných případech nepřistoupil k takovým krokům, jež mohou za určitých podmínek vyústit i ve využití ultimátního opatření v podobě odnětí licence, jeho metodická činnost vč. oprávnění, jimiž disponuje, by ztrácely význam. Regulátor, který nekouše, je bezzubý. Obecná polemika žalobkyně s „přebujelostí“ regulace není na místě. Z historických zkušeností musí být každému patrné, že poskytování spotřebitelských úvěrů musí podléhat přísným pravidlům. Tato pravidla nejsou samoúčelná, ale mají chránit jak spotřebitele (kteří mj. z různých důvodů nemusejí dosáhnout na výhodnější úvěr u bankovní instituce), tak zdraví a transparentnost celého finančního trhu (kontrola vlastního kapitálu, resp. struktury kapitálu poskytovatele úvěru). V nyní posuzovaném případě ostatně okolnosti nastalé po oznámení o zahájení řízení ukázaly, že žalobkyně ani do okamžiku vydání napadeného rozhodnutí neučinila takové kroky, v jejichž důsledku by se opatření o odnětí licence ukázalo neadekvátním (srov. v podrobnostech níže).
160. Dle § 146 odst. 1 písm. c) ZSÚ platí, že Česká národní banka může odejmout oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, jestliže nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru opakovaně nebo závažně poruší povinnost stanovenou tímto zákonem, nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při poskytování spotřebitelského úvěru.
161. ČNB i bankovní rada se shodly, že žalobkyně porušila ZSÚ jak opakovaně, tak závažně.
162. Shora cit. ustanovení počítá s dvojstupňovou úvahou ČNB. V rámci prvního kroku ČNB vždy musí vyložit pojmy opakované a/nebo závažné porušení zákonné povinnosti. Soud nepochybuje o tom, že v případě závažného porušení zákonné povinnosti jde o výklad neurčitého právního pojmu. K aplikaci § 146 odst. 1 písm. c) ZSÚ ovšem nestačí prosté zjištění o opakovaném a/nebo závažném porušení zákonné povinnosti. Další podmínkou jeho použití, kterou ČNB musí zvážit v druhém (následujícím) kroku, je korektní správní úvaha (správní uvážení) nad tím, zda všechny okolnosti daného případu svědčí pro odnětí oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů. V tomto případě tedy jde o kombinaci dvou administrativněprávních technik, v prvním kroku ČNB provádí výklad neurčitého právního pojmu (zda jde o závažné porušení zákonné povinnosti), a v druhém odděleném kroku provádí správní uvážení (zjednodušeno řečeno, zda nápravy delikventa nemůže dosáhnout jiným mírnějším opatřením). Obdobnou posloupností úvah při rozhodování se ostatně zabýval NSS v rozsudku ze dne 29. 8. 2023, čj. 10 As 20/2023-115, Elektrárna Chvaletice (přezkum emisních výjimek). S tím ostatně počítaly i správní orgány, jelikož žalovaná souhlasila s žalobkyní, že ne každé závažné a ne každé opakované pochybení vede k odnětí oprávnění poskytovat spotřebitelské úvěry.
163. Soud ve shodě s ČNB nemá pochybnost o tom, že žalobkyně opakovaně porušila své zákonné povinnosti. Pro opakovaní postačuje, pokud žalobkyně již jednou své zákonné povinnosti porušila (správně viz bod 110 prvostupňového rozhodnutí); navíc v tomto případě byla za toto předchozí porušení zákonných povinností pravomocně potrestána příkazem ze dne 27. 4. 2023 (srov. rozsudek 8 Afs 17/2012, PROVENTUS Finance, bod 197). Žalobkyně v podání ze dne 21. 1. 2025 a následně pak během ústního jednání před soudem vznesla novou argumentaci, a to, že přestupek potrestaný příkazem ze dne 27. 4. 2023 je tak odlišný od nyní projednávaného přestupku, resp. došlo k němu před tak dlouhou dobou, že zde ČNB nemohla konstatovat opakované porušení zákonných povinností ve smyslu § 146 odst. 1 písm. c) ZSÚ. Dále namítala, že se tou dobou jednalo o „všední“ přestupek, kterého se běžně dopouštěli poskytovatelé spotřebitelských úvěrů, jelikož se tehdy teprve vytvářela interpretační praxe k vágní právní úpravě. Přestože jde o novou, a tedy opožděnou a nepřípustnou námitku, soud k tomu nad rámec nezbytně nutného uvádí, že ani pokud by šlo o včasnou námitku, nic by nezměnila na posouzení věci. Přestupky trestané příkazem ze dne 27. 4. 2023 se týkaly posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, resp. nastavení pravidel pro takové posuzování. Jakkoli se tento skutek odlišuje od neposkytnutí evidence stran předčasného splácení úvěrů (§ 117 ZSÚ), oba přestupky sdílejí v konečném důsledku stejný objekt, a to ochranu spotřebitele, který zamýšlel využít či využíval produktů žalobkyně. Jde-li pak o časovou prodlevu mezi jednotlivými přestupky, je pravdou, že je dělí 2 roky a pár měsíců, což se žalobkyni subjektivně může jevit jako dlouhá doba. Soud ovšem nepominul, že žalobkyně k datu vydání příkazu ze dne 27. 4. 2023 již nezákonně prodlévala s předložením evidencí stran předčasného splácení úvěrů, za což ji ČNB trestala nynějším prvostupňovým rozhodnutím. V tomto ohledu soud nepovažuje období cca dvou let, které dělilo jednotlivá nezákonná jednání žalobkyně, za natolik dlouhé, že by ČNB nemohla konstatovat opakované porušení zákonných povinností. Jak soud vyloží níže, nejedná se ani o žádná „drobná“ pochybení, jak navodila žalobkyně v bodě 14 podání ze dne 21. 1. 2025. Jakkoli žalobkyně tehdy měla pochybit v období, kdy správní orgány vykládaly novou právní úpravu, nic to nemění na tom, že proti příkazu ze dne 27. 4. 2023 se žalobkyně nebránila a příkaz nabyl právní moci. Soud nepochybuje, že žalobkyně svým jednáním naplnila kritérium opakování přestupku čili recidivy.
164. Soud míní, že porušení zákonných povinností vypočtené ve výroku I prvostupňového rozhodnutí bylo rovněž závažné. Pohledem soudu ČNB správně vymezila neurčitý právní pojem „závažného porušení“ povinnosti uložené právním předpisem. V prvostupňovém rozhodnutí vypočetla několik dílčích aspektů, které ve svém spojení dokládají, že sporné porušení povinností nelze považovat za běžné či bagatelní, ale naopak je na ně třeba nahlížet jako na závažné. Soud souhlasí s tím, že závažnost porušení jednotlivé povinnosti lze určit dle toho, jak významný zákonem chráněný zájem delikvent ohrozil porušením povinnosti, významu a rozsahu následků porušení povinnosti, okolností porušení povinnosti či také délky doby, po kterou tento zájem ohrožoval (bod 114 prvostupňového rozhodnutí).
165. Zákon o spotřebitelském úvěru jednak vytváří a ohraničuje prostor pro tento typ podnikání na finančním trhu, jednak je jeho účelem zajistit vysokou ochranu spotřebitelů. Výchozím předpokladem takové ochrany je pak imperativ, aby na tomto specifickém trhu působily pouze subjekty, které udržují postupy a pravidla přiměřená povaze, rozsahu a složitosti činností nebankovního poskytovatele. Ve shodě s ČNB soud uvádí, že žalobkyně byla povinna vést úplné a průkazné účetnictví nejen dle obecných předpisů o účetnictví, ale tuto dílčí povinnost zákonodárce zvlášť zahrnul mezi povinnosti poskytovatele dle ZSÚ. Již jen z tohoto pohledu nešlo toliko o porušení dílčí administrativní povinnosti dle „obecné“ úpravy, ale o postup v přímém rozporu s předpisem, který musí být alfou i omegou každého poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Tento požadavek dle ZSÚ není ani samoúčelný, jelikož pouze kontrolou řádně vedeného účetnictví, tj. vč. požadavku na jeho vedení způsobem, který zaručuje trvalost účetních záznamů, lze věrně zobrazit a prozkoumat strukturu kapitálu poskytovatele ve smyslu § 10, 11 a 14 ZSÚ a tedy efektivně vykonávat dohled nad plněním klíčových regulatorních povinností. Soud souhlasí s žalobkyní, že v jejím případě – alespoň jak se zdá – nešlo o dlouhodobé a rozsáhlé falšování účetních výkazů. Byť se jádro původního účetního pochybení týkalo relativně izolovaného předmětu (souboru ochranných známek), nelze přehlížet, že toto pochybení bylo dlouhodobé a žalobkyně jej, jakkoli ji ČNB opakovaně upozorňovala, až do okamžiku vydání napadeného rozhodnutí nijak nenapravila. Z tohoto hlediska je lhostejné, zda se jedná o účetní pochybení v řádu jednotek či desítek milionů korun. Stejně tak ČNB nemá efektivní nástroj ke kontrole dodržování pravidel nakládání s žádostmi o předčasné splácení spotřebitelských úvěrů (§ 117 ZSÚ), pokud jí poskytovatel úvěrů nepředloží kompletní evidenci, tj. evidenci včetně dat, která žalobkyně za sledovaná období (omezeno zahájením řízení dne 24. 11. 2023) ČNB nedodala. V tomto ohledu jsou marné výmluvy žalobkyně na dočasnou chybu v informačním systému. Došlo-li skutečně k této „dočasné“ chybě, žalobkyně měla chybějící data zpracovat ručně a evidenci stejně tak předložit, popř. žalované předložit jiné podklady, na jejichž základě by žalovaná mohla realizovat svá dohledová oprávnění.
166. Podstatné ztížení či úplné znemožnění dohledové kontroly (význam a rozsah následků porušení povinností) plnění povinností dle § 14 a § 117 ZSÚ (významný zákonem chráněný zájem) jistě nelze hodnotit jako běžné, méně závažné či zcela nevýznamné porušení povinností stanovených právními předpisy. Zajde-li nesplnění dílčích povinností dle ZSÚ tak daleko, že ČNB po období několika po sobě jdoucích měsíců (délka) nemůže provést řádnou kontrolu dodržování konkrétních pravidel stanovených v ZSÚ, jejichž smyslem je ochrana významných zákonem chráněných zájmů, dle soudu jsou splněny předpoklady pro to, aby šlo o závažné porušení povinností ve smyslu § 146 odst. 1 písm. c) ZSÚ. Správní orgány neopomněly zohlednit také specifika této kauzy (okolnosti porušení povinností stanovených právními předpisy). V jejich rozhodnutích se zabývaly zejména tím, že žalobkyně porušila své povinnosti již předtím, než došlo k tvrzenému nepřátelskému převzetí, a protiprávní stav udržovala během období několika měsíců ještě před zápisem p. Ptáčka do obchodního rejstříku a ani poté. S těmito dílčími závěry soud souhlasí.
167. Na tom nic nemění souhrn nově vznesených tvrzení o nápravných opatřeních, které žalobkyně předložila soudu až ve vyjádření ze dne 24. 1. 2025. Tato nápravná opatření se – i dle žalobkyně – dílem týkají pochybení, která žalobkyni žalovaná vytýkala. Dle soudu však žalobkyně těmito tvrzenými nápravnými opatřeními v žádném ohledu nemohla z povahy věci dosáhnout zániku odpovědnosti za přestupky (jde o chování po činu, jež mohlo být, prokázala-li by žalobkyně činění konkrétních relevantních kroků, a to ve vztahu k období do vydání napadeného rozhodnutí, polehčující okolností). Především však ani tyto tvrzené kroky ze soudem identifikovaných důvodů nebyly s to vyústit v závěr, že žalobkyně změnila do vydání napadeného rozhodnutí svůj přístup k plnění regulatorních povinností nezbytnému pro efektivní dohled regulátora tak, aby to mohlo ovlivnit závěry v řízení o odnětí oprávnění. Pochybení, jež byla původně žalobkyni kladena za vinu v přestupkovém řízení (ohraničeno zahájením řízení), ani porušení povinností a tím založený protiprávní stav, jenž byl základem pro závěr o odnětí oprávnění, žalobkyně neodstranila ani do data vydání napadeného rozhodnutí, resp. předmětné povinnosti nesplnila, resp. ani netvrdí, že by tyto povinnosti zcela splnila.
168. Žalobkyně sice tvrdí přijetí některých „nových“ opatření, žádné z nich však, a to už jen na podkladě jejích tvrzení, není způsobilé vyvrátit závěr žalované o tom, že žalobkyně do data vydání napadeného rozhodnutí nenapravila ta pochybení, resp. nepřestala porušovat ty povinnosti, jejíž nedodržení jí bylo vytýkáno a které bránilo účinnému dohledu regulátora. Žalobkyně sice v řízení před soudem poukazovala na přijetí dílčích opatření s tím, že některá z nich vyjevila již před vydáním napadeného rozhodnutí bankovní rady. Již z jejích tvrzení k těmto poukazovaným opatřením je však zjevné, že jimi z povahy věci ani v případě jejich prokázání nemohla zvrátit závěry žalované k charakteru a především významu pochybení, která jí byla vyčítána, a jež byla pro provedeném vyhodnocení opakovanosti a závažnosti základem diskrece vyústivší v odnětí oprávnění (viz níže). Jde-li o tvrzenou opravu chyby v informačním systému evidence spotřebitelských úvěrů, žalobkyně sama deklarovala tuto opravu v dubnu 2024 (po vydání prvostupňového rozhodnutí); učinila tak nicméně pouze ve vztahu k úvěrům předčasně splaceným za 1. pololetí 2024, nikoli tedy za období, která byla předmětem jednoho ze skutků žalobkyně vymezených v prvostupňovém rozhodnutí. Jinak řečeno, ač tvrzená přijatá nápravná opatření mohla v případě jejich prokázání ukazovat na to, že žalobkyně po zahájení řízení podnikla kroky zamezující do budoucna obdobnému zjištění, jaké žalovaná k prvnímu skutku učinila, nemohl soud obdobně jako žalovaná ponechat bez povšimnutí, že žalobkyně zcela rezignovala na to, aby podnikla jakákoli opatření ve vztahu k okolnostem za období, které mínila žalovaná prověřit. Žalobkyní tvrzené kroky se totiž, jak je zjevné již z jí prezentovaných skutkových tvrzení, nijak nedotýkaly období, které bylo předmětem zkoumání a prověřování regulátora. Ani eventuální prokázání skutečné realizace žalobkyní tvrzených kroků, resp. stavu po přijetí tvrzených opatření, tak nebylo způsobilé zvrátit závěr žalované o tom, že kroky žalobkyně znemožnily ČNB efektivní dohled nad plněním jí uložených regulatorních povinností, nehledě na to, že není vůbec jednoznačné ani to, že by vytýkané nedostatky zcela odstranila alespoň do budoucna.
169. Obdobné platí i pro vývoj nového informačního systému, který žalobkyně dle svých tvrzení vyvíjí od dubna 2024, či také pro přijetí nového zaměstnance pro účely vývoje nových produktů (prosinec 2024). Kromě toho, že z jejích tvrzení ani nevyplývá, že by už vytýkaná pochybení byla zcela napravena alespoň do budoucna, netýkají se skutkových okolností, které byly žalobkyni kladeny za období, jež bylo předmětem zájmu žalované, za vinu, a které byly základem pro závěr o odnětí licence. Jak bylo zdůrazněno výše, ani eventuální prokázání realizace těchto opatření, tedy prokázání, že do budoucna odnětí dohledu nad takto zásadním okruhem chování žalobkyně, resp. nad dodržováním s tím souvisejících zákonem stanovených povinností nehrozí, samo o sobě nebylo za situace, kdy žalobkyně nadále až do vydání napadeného rozhodnutí neumožnila žalované podrobit dohledu ty okolnosti, které žalovaná zamýšlela prověřit, způsobilé vyústit v závěr o nezákonném postupu žalované. Navzdory obecným tvrzením o dílčích nápravných opatřeních v období po vydání prvostupňového rozhodnutí žalobkyně nedoložila nic, na základě čeho by regulátor mohl zkontrolovat plnění klíčových povinností nebankovního poskytovatele za sledované období. Až do vydání napadeného rozhodnutí nepředložila ani jiné podklady, kterými musela disponovat, byť by nebyly v požadované struktuře a kvalitě tak, aby si ČNB mohla bez dalšího vykonávat dohled. Mohla tak učinit např. předložením celých evidencí, resp. předložením kompletní dokumentace ke všem úvěrovým případům, popř. navrhnout jiné důkazní prostředky včetně výslechu svých zaměstnanců, obchodních partnerů či klientů. Pro soud tedy bylo v rámci právě popsaných úvah klíčové, že žalobkyně žalované ani zčásti neotevřela možnost dohledu nad nezanedbatelnou částí úvěrových smluv žalobkyně za sledované období. Ve světle popsané nesoučinnosti, v důsledku níž nemohla žalovaná podrobit dohledu plnění klíčových povinností nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, tak přetrvávalo až do vydání napadeného rozhodnutí imanentní riziko, že právě v těchto evidencích by ČNB zjistila skutečnosti, které mohly svědčit o jiných pochybeních žalobkyně stran rozhodování ve věci žádostí o předčasné splacení spotřebitelského úvěru. Ač se tedy žalobkyně v řízení před soudem dovolávala v popsaném rozsahu zohlednění jejího chování poté, co spáchala přestupky, resp. chování, které přímo nesouviselo s jejími pochybením, soud byl přesvědčen, že takové chování, byť k němu dílem mělo dojít před vydáním napadeného rozhodnutí, nebylo na skutkovém půdorysu nyní posuzované věci ani v případě jeho prokázání způsobilé ovlivnit žádný ze závěrů ČNB a bankovní rady. Pro úplnost soud dodává, že ani žalobkyně přitom nevysvětlila, jak „nová“ nápravná opatření ovlivňují zjištění ČNB ohledně „původních“ pochybení, v důsledku nichž bylo velké množství úvěrových případů odňato dohledu regulátora, ani nevznesla konkrétní argumentace zaměřenou na to, proč by navzdory těmto skutečnostem měla tvrzená opatření vést ke zrušení výroku o odnětí jejího oprávnění.
170. To samé bezpečně platí o účetní závěrce za rok 2022. Žalobkyně nebyla schopna sjednat nápravu vadně vedeného účetnictví za rok 2022 před zahájením přestupkového řízení, ani poté. Nyní soudu předkládá tvrzení a důkazy, které mají prokazovat, že nápravu sjednává až nyní během řízení před soudem. Pokud by ovšem soud zohlednil takové skutečnosti, postupoval by v přímém rozporu s § 75 odst. 1 s. ř. s., který mu káže přezkoumávat napadené rozhodnutí k právnímu a skutkovému stavu v době vydání napadeného rozhodnutí, zde tedy k 19. 6. 2024.
171. Proto soud neprováděl dílčí důkazní návrhy, které buďto neměly relevantní vztah k předmětu řízení o přestupku (trvajícímu do 24. 11. 2023) nebo – ve vztahu k námitkám stran odnětí oprávnění – měly svědčit o nových skutečnostech, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí (viz také část III shora). Vedle toho pak stojí žalobkyní dokládaná nápravná opatření z roku 2021, která se patrně týkají jednání, jež ČNB vyčetla žalobkyni příkazem ze dne 27. 4. 2023, a ne tedy jednání, pro která bylo vedeno nynější řízení.
172. Soud se ovšem neztotožnil s dílčím závěrem ČNB, která při posuzování závažnosti porušení povinností přičetla žalobkyni k tíži to, že s ní bylo vedeno exekuční řízení, resp. že na sebe podala insolvenční návrh (bod 116 napadeného rozhodnutí). Tyto okolnosti, jakkoli se mohly ČNB jevit jako podstatné, nezvyšují závažnost shora vyčtených porušení právních předpisů. Lze totiž připustit i takovou verzi reality, v níž k exekučnímu a insolvenčnímu řízení došlo i bez jakéhokoli přičinění žalobkyně, resp. že by tato řízení byla mimo sféru jejího vlivu (např. by mohlo jít i o šikanózní návrhy). Závažnost protiprávního jednání žalobkyně ovšem zvyšuje to, že žalobkyně nad rámec uvedených pochybení nerespektovala ani další přímo navazující pravidla související s vedením účetnictví, a to § 21a odst. 2 zákona o účetnictví (po uplynutí další doby nezveřejnila ani neauditovanou a neschválenou účetní závěrku, jakkoli tak měla učinit). Nelze opomenout ani to, že žalobkyně nesplnila na to navazující povinnost dle § 10 odst. 4 vyhlášky č. 381/2016 Sb., jelikož nepředložila ČNB výkaz činnosti (včetně rozvahy a výkazu zisků a ztrát) s upravenými údaji společně s informací o obsahu a důvodu opravy, a to bez zbytečného odkladu (bod 74 prvostupňového rozhodnutí). Žalobkyně ve vztahu k žalované také opakovaně ignorovala notifikační povinnost, jelikož neoznámila pacht svého závodu GULF OIL a.s., ani to, že GULF OIL následně dále propachtovala závod žalobkyně její „partnerské“ společnosti Simfina a.s. (podrobněji viz bod 107 prvostupňového rozhodnutí a tam poznámka pod čárou 62).
173. Proto ČNB a bankovní rada správně konstatovaly, že žalobkyně závažně porušila povinnosti jí stanovené právními předpisy.
174. Zbývá posoudit, zda správní orgány nepřekročily meze správního uvážení, jelikož dle § 146 odst. 1 písm. c) ZSÚ nemusí ani po opakovaném a/nebo závažném porušení povinností nutně následovat odnětí oprávnění poskytovatele spotřebitelských úvěrů.
175. Soud ctí nelehkou úlohu ČNB při výkonu dohledu nad finančním trhem. Dále soud míní, že ČNB by měla s ultimátními dohledovými opatřeními zacházet jako se šafránem. Pokud ke stejnému či obdobnému výsledku postačuje mírnější dohledové opatření (zde by se jednalo o dočasný zákaz nebo omezení činnosti poskytovatele spotřebitelských úvěrů ve smyslu § 145 odst. 1 a 3 ZSÚ) neměla by mechanicky sahat po ultimátním řešení spočívajícím v odnětí oprávnění.
176. Jde-li o správní uvážení, ČNB ho prováděla ve dvou samostatných krocích, jednak ve vztahu k opakování porušení povinnosti stanovené právními předpisy (bod 113 prvostupňového rozhodnutí), jednak k závažnosti takového porušení povinností (body 120 a 121 téhož rozhodnutí). Soud má za to, že tyto úvahy nelze oddělovat, při ukládání dohledového opatření není mezi jedním a druhým aspektem jednání žalobkyně neoddělitelná zeď. Naopak, zjistila-li ČNB, že žalobkyně porušila své povinnost jak opakovaně, tak závažně, bylo na místě provést jedno všezahrnující správní uvážení ohledně toho, jaké dohledové opatření bylo třeba uložit. Tak k tomu ostatně přistupoval i soud v tomto rozsudku.
177. Dlužno doplnit, že úkolem soudu není zkoumat účelnost správního uvážení či jej nahradit uvážením soudním, ale jen a pouze zkoumat, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek, které stanoví zákon (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002-46, č. 416/2004 Sb. NSS, PROSPERITA, nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04, či již cit. rozsudek 10 As 20/2023, Elektrárna Chvaletice). K tomu v tomto případě nedošlo.
178. V tomto ohledu soud neshledal, že by z mezí správní diskrece vybočila úvaha, že dlouhou dobu trvající neschopnost žalobkyně přijmout a doložit její administrativní a účetní postupy ČNB ztěžuje, resp. znemožňuje výkon dohledu. To navíc za situace, v níž zde byla blízká časová souvislost s předchozím porušením povinností stanovených ZSÚ (příkaz ze dne 27. 4. 2023). ČNB za těchto okolností dospěla k závěru, že ochranu spotřebitelů mohla zajistit jedině tím, že za opakované porušení zákonných povinností žalobkyni odňala oprávnění poskytovatele spotřebitelských úvěrů (bod 113 prvostupňového rozhodnutí). Jakkoli se žalobkyni tato základní úvaha jeví jako strohá či přísná, soud neshledal, že by ČNB či následně bankovní rada překročily přípustné meze správního uvážení.
179. Ve smyslu právě uvedeného je třeba pohlížet i na další úvahy ČNB vyjádřené v bodech 120 a 121 prvostupňového rozhodnutí, resp. v bodech 34 a násl. napadeného rozhodnutí. Soud neodhlížel od polemiky žalobkyně, že její pochybení dle výroku I prvostupňového rozhodnutí sama o sobě nepostačovala k odnětí oprávnění poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Je pravdou, že v posuzovaném případě nešlo o natolik závažná pochybení jako např. ve věci řešené rozsudkem 2 Afs 304/2018, WPB Capital, spořitelní družstvo. V bodech 50 a násl. právě cit. rozsudku NSS poukázal na případ, v němž tehdejší žalobkyně (družstevní záložna) založila své podnikání na systematickém utajování skutečné podstaty jí realizovaných transakcí. Jednání družstevní záložny vykazovalo znaky důmyslného zastírání právního jednání, které ČNB odhalila jen dílem náhody. Dle NSS takové protiprávní jednání fakticky eliminovalo účinný dohled ČNB. Ve srovnání s právě cit. rozsudkem ČNB jistě měla prostor zohlednit oproti v něm řešeným pochybením nezpochybnitelně relativně „nižší“ závažnost protiprávního jednání žalobkyně, nelze jí však ve světle výše uvedeného důvodně vyčítat, že porušení přesto vnímala jako „závažné“ a že v situaci, v níž šlo současně o recidivu, žalobkyni rovnou odňala oprávnění poskytovatele.
180. Lze si jistě klást otázku, zda v situaci, kdy by žalobkyně protiprávně nejednala opakovaně, ale jednání specifikované v bodě I prvostupňového rozhodnutí by bylo jejím prvým přešlapem, nebylo odnětí oprávnění excesivní (zda by nepostačoval jen dočasný zákaz poskytovat spotřebitelské úvěry po přiměřenou dobu, v níž by žalobkyně dodatečně mohla odstranit svá pochybení). Vzhledem k výše uváděným závěrům ovšem soud tuto otázku nyní zodpovídat nemusel. Přesto v tomto kontextu uvádí, že pokud by žalobkyně shora specifikovaným jednáním porušila své povinnosti poprvé, mohlo by být (a to i v mezích mantinelů ovládajících přezkum správní diskrece) zpochybnitelné, zda by ČNB v takovém případě nezvolila nástroj nepřiměřený. V důsledku méně závažného opatření v podobě omezení či dočasného zákazu by totiž žalobkyně získala benefit jakéhosi „nastaveného času“ k přeuspořádání svých vlastních rad a zejména ke splnění svých zákonných povinností, s čímž výslovně počítá i § 145 odst. 1 a 3 ZSÚ (možnost uložit opatření k nápravě a posléze omezit či zakázat činnost). V takovém případě by odnětí oprávnění, bez předešlého omezení či dočasného zákazu činnosti, bylo možné opřít snad jen o to, že nešlo o prosté nedoložení údajů k předčasnému splácení spotřebitelských úvěrů v požadované struktuře, ale o trvající nepředložení žádných relevantních údajů ve vztahu ke konkrétnímu období, stran něhož žalobkyně svým omisivním chováním až do vydání napadeného rozhodnutí bránila výkonu dohledu regulátora nad plněním některých klíčových regulatorních povinností uložených nebankovním poskytovatelům spotřebitelských úvěru, ani o prosté nepředložení auditované a schválené účetní závěrky, nýbrž o nepředložení účetní závěrky za situace, v níž již po akvizici žalobkyně koncem roku 2022 existovaly reálné pochybnosti o plnění kapitálových povinností dle § 14 ZSÚ, a to v důsledku akvizice žalobkyně ze strany Ekonprofi (srov. i bod 33 napadeného rozhodnutí), na něž navazovalo do vydání napadeného rozhodnutí nezhojené porušení povinnosti vyplývající žalobkyni z § 21a odst. 2 zákona o účetnictví.
181. Jak soud uvedl již shora, žalobkyně porušila povinnosti poskytovatele jak opakovaně, tak závažně. Jakkoli nelze bez dalšího říct, že žalobkyně učinila porušování povinností daných právními předpisy součástí své firemní kultury (srov. rozsudek 2 Afs 304/2018, WPB Capital, spořitelní družstvo, bod 58), následek, který svým jednáním způsobila, se od následků ve věci řešené rozsudkem 2 Afs 304/2018, neliší z pohledu soudu natolik zásadně, aby to odůvodňovalo ve světle popsaných východisek výjimečný zásah soudu do správního uvážení žalované. Žalobkyně svým dlouhodobým omisivním jednáním bránila ČNB v efektivním dohledu, resp. tento dohled za sledované období bez právního důvodu dílem omezila, dílem znemožnila. Vše nasvědčuje tomu, jak ostatně mezi řádky uváděla i žalovaná, že zde bylo důvodné podezření, že žalobkyně nesplněním těchto svých povinností v rámci dohledu zastírala, že v minulosti skutečně postupovala v rozporu s hmotněprávními povinnostmi, a to jak při práci s žádostmi o předčasné splacení spotřebitelských úvěrů, tak při vedení účetnictví za rok 2022. O tom svědčí i to, že žalobkyní posléze dokládaná nápravná opatření vždy směrovala k plnění povinností pro futuro, a nikoli k sanaci původních nezákonností z let 2022 a 2023 (např. nepředložila ručně zpracovaná data k předčasnému splácení úvěrů, jakkoli se jí tato možnost nabízela). Jinak si nelze vysvětlit ani to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost dle § 21a odst. 2 zákona o účetnictví zveřejnit neauditovanou či neschválenou účetní závěrku, jakkoli v řízení opakovaně tvrdila, že všechny chyby v této účetní závěrce již napravila. Pokud by žalobkyně včas zveřejnila alespoň takovou účetní závěrku, ČNB by jistě mohla kvalifikovaněji posoudit okolnosti dotýkající se jejich podezření. Jde\u001eli o výrok o odnětí oprávnění poskytovat spotřebitelské úvěry (nikoli výrok stran přestupku), žalobkyně pohříchu žádný ze svých dohledových prohřešků neodstranila ani do vydání napadeného rozhodnutí, jakkoli k tomu měla dostatečný prostor (viz opakovaně již shora).
182. Jde-li pak o žalobkyní častě skloňovanou nepřiměřenost uloženého dohledového opatření, NSS vysvětlil v již cit. rozsudku 2 Afs 304/2018, WPB Capital, spořitelní družstvo, bod 52, že posouzení závažnosti protiprávního jednání a přiměřenost zvoleného opatření jsou dvě strany téže mince. Přitom uvedl, že zákon (za jiné, avšak velmi obdobné právní úpravy) nevyžaduje, aby ČNB při odnímání licence prováděla test proporcionality, ale postačuje, aby přesvědčivě uvedla, proč zvolila právě takovéto opatření (tamtéž, bod 55). Není sporu o tom, že zde šlo o následek ohrožovacích deliktů, které žalobkyně páchala opakovaně. Znakem ohrožovacího deliktu je přitom to, že nemusí způsobit újmu a újma není rozhodná ani pro posouzení přiměřenosti reakce ze strany orgánu veřejné moci, a to ať jde o sankci za přestupek, nebo o uložení dohledového opatření (8 Afs 17/2012, PROVENTUS Finance, bod 205).
183. Ze shora již opakovaně uvedeného je patrné, proč protiprávní jednání naplnilo znaky závažného a opakovaného porušení povinností stanovených právními předpisy. Zjednodušeně řečeno, šlo o recidivu. U druhého přestupku pak také o vícečinný souběh protiprávního jednání. Žalobkyně jistě mohla v obecné rovině uvažovat o tom, že – pokud by čelila tvrzenému nepřátelskému převzetí a současně by po zahájení řízení dne 24. 11. 2023 řádně napravila svá pochybení – mohla mít právo pokračovat v poskytování spotřebitelských úvěrů. Taková úvaha je ovšem ryze spekulativní. Jak soud detailně vysvětlil, primární pochybení žalobkyně měla původ v době dávno před tvrzeným nepřátelským převzetím a žalobkyně tato dlouhodobě udržovala již během dohledového řízení a neodstranila je ani v průběhu řízení, které završilo vydání napadeného rozhodnutí. Nejenže tedy vytýkaná pochybení neodstranila ani v době, ve vztahu k níž ji již tvrzená paralýza z důvodu nepřátelského převzetí ani dle jejích tvrzení neomezovala, ale neučinila vůči regulátorovi do tohoto okamžiku ani takové konkrétní kroky, jež by byly způsobilé vyústit v opačný závěr; namísto toho opakovaně setrvala v rovině obecných příslibů, které ve vztahu k účetním povinnostem nesplnila nejen do vydání napadeného rozhodnutí, ale (jak vyplývá ze skutečností mezi účastníky nesporných) ani do okamžiku rozhodnutí soudu. Žalovaná poskytla žalobkyni dostatečný prostor k nápravě.
184. Nadto, soud jen pro úplnost uvádí, že již jen pochybení vyčtená ve výroku I prvostupňového rozhodnutí mohou, ve spojení s předcházejícím přestupkem žalobkyně, odůvodňovat odnětí oprávnění. I pokud by žalobkyně po zahájení řízení poskytla ČNB či bankovní radě žádané údaje stran evidence předčasného splácení úvěrů a předložila věrohodnou účetní závěrku za rok 2022, neznamenalo by to nutně, že by jí ČNB nemohla odejmout oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů (srov. obdobný argument v rozsudku 4 As 57/2024, MINIHOTOVOST, bod 47, ale také rozsudky 8 Afs 17/2012, PROVENTUS Finance, bod 203, a 9 As 202/2014, eCENTRE, bod 96). Takovou situaci ovšem soud neřeší, jelikož, žalobkyně v tomto směru nic relevantního neučinila.
185. Soud neodhlížel od specifických okolností na straně žalobkyně souvisejících mj. s neoprávněnou změnou jednatele, avšak ve shodě s výše již podrobně rozvedenými úvahami neshledal důvod, pro který by závěry bankovní rady neobstály. Žalobkyně měla dostatek času a prostoru k tomu, aby proaktivně a s nejvyšší prioritou ještě před zahájením řízení o odnětí oprávnění zjednala řádnou nápravu svých pochybení. Již tehdy měla zpozornět a několik měsíců neotálet s úplnou reakcí na důvodné požadavky regulátora. Jakkoli žalobkyně jistě „vnitřně“ vyvíjela určitou míru úsilí o nápravu svých pochybení, v žádném z období (během dohledového řízení před 25. 10. 2023, po 25. 10. 2023, po zahájení řízení 24. 11. 2023 ani po znovu zapsání p. Štronera jako jednatele v březnu 2024) až do okamžiku vydání napadeného rozhodnutí nezhojila protiprávní jednání, kterých se dopustila již v roce 2022, resp. v případě nedoložení řádného účetnictví od 1. 7. 2023, a na místo toho až do vydání napadeného rozhodnutí pokračovala v bránění dohledu regulátora nad plněním klíčových povinností uložených zákonem nebankovním poskytovatelům spotřebitelských úvěrů. Jak bylo vyloženo výše, opatření, která u soudu dokládala, dílem nesměřovala k podstatě objektu zájmu regulátora, dílem se nejednalo o opatření dotýkající se relevantního období do vydání napadeného rozhodnutí. Jiná nápravná opatření ve vztahu k pochybením (která k datu vydání napadeného rozhodnutí žalobkyně neodstranila), jež v konečném důsledku vedla k odnětí oprávnění, žalobkyně konkrétně netvrdila a neprokazovala ani v řízení před správním orgánem ani v tomto soudním řízení.
186. V rámci nepřiměřenosti uloženého opatření žalobkyně rovněž poukazovala na údajný veřejný zájem na kontinuitě její činnosti. Vzhledem k výše uvedeným závěrům soud s touto tezí nesouhlasí. Na tom nic nemění ani strohá námitka stran ovlivnění osudů stovek lidí a rodin, negativního dopadu na zákazníky a investory fondu. Soud v tomto směru plně odkazuje na odpovídající pasáže napadeného rozhodnutí (body 56, 94 a násl.), které tyto námitky smysluplně vypořádaly. Na dodatečné subnámitky pak žalovaná trefně reagovala v jejích vyjádřeních v této věci.
187. Žalobkyně se konečně domnívá, že pokud by ji nepostihly okolnosti podzimu 2023, její případ byl srovnatelný s kauzou EXPOBANK, které ČNB neodňala bankovní licenci. Na základě tohoto případu se dovolávala zásady rovnosti a legitimního očekávání.
188. Ani tato výtka není důvodná. Soud se ztotožnil s vypořádáním údajného porušení těchto zásad v bodech 105 a 106 prvostupňového rozhodnutí a zejména v bodě 45 a násl. napadeného rozhodnutí. Soud zdůrazňuje, že každý případ je třeba posuzovat individuálně ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem (mj. rozsudek 8 Afs 17/2012, PROVENTUS Finance, bod 204). Žalobkyně se nemůže domoct ochrany legitimního očekávání, aniž konkrétně poukázala na stejné/obdobné aspekty kauz, s nimiž srovnává svůj případ. Na místo toho toliko ve prospěch „vnitřní uniformity“ jen velmi obecně relativizovala dílčí rozdíly mezi srovnávanými případy. Stručně namítla, že ČNB měla postupovat dle precedentu EXPOBANK. Takto vznesená námitka nemůže nic změnit na bytelných závěrech bankovní rady, která zejména v bodech 45 a 50 napadeného rozhodnutí zdůvodnila, proč se případ žalobkyně odlišuje od kauzy EXPOBANK. Zbývá dodat, že neschopnost žalobkyně zjednat rychlou nápravu (jakou sjednala EXPOBANK) nelze přičíst jen a pouze událostem „nepřátelského převzetí“, ale jak soud uváděl již výše, jde o dlouhodobý nedostatek na straně žalobkyně, za nějž nelze vinit p. Ptáčka či p. H., ale nedostatky, které trvaly až do okamžiku vydání napadeného rozhodnutí.
189. Jak soud rozvedl výše, pro zásah do správní diskrece neshledal důvod mj. i s ohledem na okolnost, že žalobkyně nebyla přestupkově zachovalá. Přestože se předcházejícího protiprávního jednání dopustila cca 2 roky před tím, než spáchala nyní projednávané přestupky, nelze při správním uvážení odhlížet od toho, že žalobkyně opakovaně jednala v rozporu ze ZSÚ, ačkoliv věděla, že i při prostém opakování prohřešků proti ZSÚ ji může hrozit odnětí oprávnění poskytovat spotřebitelské úvěry. Tato skutečnost v kombinaci s tím, že ani do zahájení přestupkového řízení (tzn. po dobu několika měsíců) nebyla schopna odstranit tehdy již notnou dobu trvající protiprávní stav), a především s tím, že vytýkané nedostatky neodstranila ani do vydání napadeného rozhodnutí, je dle soudu dostačující pro respektování konečného závěru ČNB a bankovní rady o odnětí žalobkynina oprávnění. Ani ke dni rozhodování bankovní rady totiž žalobkyně nedoložila alespoň harmonogram věrohodných a řádně odůvodněných nápravných kroků. Místo toho ČNB opakovaně nabízela neurčité přísliby, že pochybení napraví, jakmile dojde k návratu „do normálu“. To, zda vůbec dojde k žalobkyní postulovanému nastolení „normálního stavu“ ovšem zůstalo po dobu celého řízení před správními orgány nejasné, stejně tak, jak to, kdy by k onomu oživení žalobkyně mělo dojít. Navíc k tomu třeba přičíst zdlouhavou a komplikovanou komunikaci žalobkyně s ČNB (obdobné tvrdil i auditor v přípisu adresovaném ČNB v květnu 2023) a neplnění notifikační povinnosti ve vztahu k změně vlastníka žalobkyně [např. § 10 odst. 1 písm. j) ZSÚ ve spojení s § 59 ZSÚ; bod 172 shora in fine]. Jelikož za těchto okolností žalobkyně znemožnila dohled nad plněním povinností dle 14 odst. 1 a 2 ZSÚ (stran kapitálu nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru), tak nad dodržováním povinností dle § 117 ZSÚ (stran evidence předčasně splácených úvěrů), ČNB nepostupovala v rozporu se zákonem, pokud jí odňala oprávnění poskytovat spotřebitelské úvěry.
V. Závěr a náklady řízení
190. Soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Se shora uvedených důvodů nevyhověl ani návrhu žalobkyně na moderaci výše uložené sankce. S ohledem na zvláštní povahu této kauzy, soud ve věci rozhodoval přednostně. Jelikož rozhodoval o věci bez zbytečného odkladu, neshledal účelným, aby v krátké době před nařízeným jednáním samostatným usnesením rozhodoval o návrhu žalované na zrušení usnesení ze dne 18. 9. 2024, kterým soud přiznal žalobě odkladný účinek.
191. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalované nevznikly žádné účelně vynaložené náklady nad rámec její běžné činnosti. Soud tedy nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok II).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje NSS.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá NSS. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 27. ledna 2025
Martin Lachmann v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.