100. Co se týče snímků obrazovky zachycujících soubory údajně obsahující faktury od společnosti Bloomberg a složku „Example of statements“, ČNB uvedla, že ve vyjádření k žalobě popisovala situaci, která zde byla v době rozhodování o rozkladu a úvahy, jakými se při tomto rozhodování řídila. V té době nemohla předvídat, že se má jednat o další ze série tvrzených pochybení smluvních partnerů a zaměstnanců žalobce, resp. nemohla se domýšlet, že tvrzení obsažené v Úvodním vyjádření, že faktury společnosti Bloomberg žalobce získal až v návaznosti na správní kontrolu, mělo být nesprávné kvůli nedorozumění mezi žalobcem a jeho právním zástupcem, nebo že snímky obrazovky zachycující složku „Examples of statements“, které nemají k dokumentům přiloženým k Úvodnímu vyjádření žádný vztah, jí měly být zaslány omylem. Co se týče snímků obrazovky údajně zachycujících soubory obsahující daňová přiznání, u kterých je uvedeno datum modifikace v roce 2023, ČNB již v bodě 23 napadeného rozhodnutí uvedla, že se nejedná o dokumenty, u kterých by byl důvod, aby je žalobce upravoval. Z detailu souboru Y. IE Tax Return 2006.pdf zachyceného na tomto snímku obrazovky vyplývá, že žalobce s tímto konkrétním souborem pracoval (viz datum posledního otevření souboru), aniž by došlo ke změně data modifikace. V neposlední řadě to byl sám žalobce, kdo tyto snímky obrazovky předložil a uvedl, jak mají být posouzeny, přičemž přesně tak bylo žalovanou postupováno. Žalobci nic nebránilo předložit snímky obrazovky, které zachycují původní nezměněné soubory s původním datem modifikace, pokud v průběhu práce s těmito soubory došlo k jejich změně, nebo si ověřit za použití jím navrženého postupu, zda závěry, které z jím navrhovaného posouzení vyplynou, budou v souladu s jeho tvrzeními.
101. ČNB souhlasí s tím, že přiložení dokumentů k námitkám proti Protokolu o kontrole nemohlo zvrátit závěry rozhodnutí o námitkách, protože Protokol o kontrole vychází z kontrolních zjištění učiněných při kontrole, nicméně činilo by to důvěryhodnějším žalobcovo tvrzení, že jimi disponoval již v době správní kontroly. Ostatně tam, kde žalobce dokumenty, které nepředložil v průběhu správní kontroly, doplnil již v rámci námitek proti Protokolu o kontrole, ČNB sice tyto námitky zamítla, neboť bylo vycházeno ze zjištění učiněných v průběhu správní kontroly, ale v této oblasti již nebylo se žalobcem zahájeno přestupkové řízení.
102. ČNB nesouhlasí s názorem žalobce, že v případě společností ve vlastnictví osob s velmi vysokými příjmy, které mají finanční zázemí, které je přiměřené obchodům prováděným těmito společnostmi, existuje obecně menší riziko praní špinavých peněz než v porovnání se situací, kdy by společnosti prováděly obchody v hodnotách zjevně nepřiměřených k finančnímu zázemí jejich vlastníků. Pokud by totiž ti stejní vlastníci, jejichž společnosti převádějí peněžní prostředky neodpovídající jejich finančnímu zázemí, založili více společností a identický objem peněžních prostředků mezi ně rozdělili tak, aby každá z těchto společností nedisponovala větším objemem peněžních prostředků, než odpovídá finančnímu zázemí vlastníků, tak situace zůstane obdobná, pouze při posuzování každé společnosti odděleně a nedostatečném přezkumu zdroje peněžních prostředků nebude tento nesoulad evidentní. Riziko praní špinavých peněž je tak v obou případech, pokud neexistují jiné relevantní rozdíly mezi těmito případy, víceméně identické. Rozdílné je pouze to, že v případě nedostatečného přezkoumání původu peněžních prostředků nastane situace, že všechny tyto společnosti jsou posuzovány bez vazby na jiné společnosti financované stejnými vlastníky, a u každé se tak jeví, že jejich dispozice s majetkem nepřevyšují finanční možnosti jejich vlastníků, ačkoliv ve svém součtu tomu tak není. Žalobce se při AML kontrole spokojil s tím, že skuteční majitelé a jimi vlastněné společnosti měli historicky vysoké příjmy a v dlouhodobém horizontu mohla být činnost KAISERREICH z příjmů skutečných majitelů financována. Neměl ani totiž doloženo, že zdroj finančních prostředků KAISERREICH pochází právě od skutečných majitelů, a neměl doloženo ani to, že od roku 2015 nedošlo k žádným vkladům, přičemž právě to měl být důvod, proč údajně měl v době AML kontroly disponovat daňovými přiznáními skutečných majitelů a jimi vlastněných společností pouze do roku 2015, ačkoliv obchodní vztah byl s tímto klientem navázán až v roce 2019. Ostatně i sám žalobce uvádí, že měl ověřit pouze možnost, že peněžní prostředky pocházejí od skutečných majitelů.
103. Co se týče výslechu svědka A. K., žalobce jej v řízení před správním orgánem prvního stupně navrhoval k prokázání některých skutečností, které ČNB nesporuje (zejména informace ohledně personálního propojení mezi některými žalobcovými klienty navzájem a žalobcem), případně ke sdělení informací, které měl A. K. vědět, ale které žalobcem nebyly doložené (např. to, že do KAISERREICH nebyly od roku 2015 provedeny žádné vklady). ČNB má stále za to, že navržený výslech byl nadbytečný a nemohl relevantním způsobem zpochybnit kontrolní skutková zjištění.
104. Dle ČNB nemůže být dovozováno, že rezignovala na svoji povinnost zjistit všechny rozhodné skutečnosti případu, z toho, že odmítla nekriticky přijmout tvrzení žalobce, že předmětnými dokumenty k AML kontrole disponoval již v době správní kontroly, ačkoliv toto tvrzení odporuje kontrolním zjištěním a je i v rozporu s postupem žalobce, jenž opomenuté dokumenty, kterými v době podání námitek proti Protokolu o kontrole disponoval, k těmto námitkám přiložil. Proč tomu tak nebylo i u dokumentů vztahujících se k AML kontrole dle § 9 AML zákona, již nijak přesvědčivě nevysvětlil, a stejně tak nedoložil, že těmito dokumenty již v době správní kontroly disponoval. Nekritickým přijímáním žalobcových tvrzení o jeho dispozici s předmětnými dokumenty již v době správní kontroly a zavržením učiněných skutkových zjištění pouze na základě těchto tvrzení by se ČNB naopak vzdálila od naplňování zásady materiální pravdy. Podle § 9 odst. 3 AML zákona bylo povinností žalobce rozsah AML kontroly odůvodnit a její průběh doložit. Neprovedením nadbytečného výslechu svědka pak ČNB sledovala naplnění zásady procesní hospodárnosti dle § 6 správního řádu.
105. ČNB v duplice dále upozornila na to, že zákonodárce zákonem č. 163/2024 Sb., novelizoval ustanovení § 15 ZISIF a v odst. 4 písm. a) bodu 6 tohoto ustanovení zavedl povinnost pro osoby rizikového kapitálu (což je nové označení pro osoby dle § 15 odst. 1 ZISIF po novele), že o skutečnosti, že nejsou ze strany ČNB dohlíženy, musí písemně a s dostatečným předstihem své investory informovat. Ačkoliv výslovná povinnost informovat potenciální investory, že ČNB osoby dle § 15 ZISIF nedohlíží, byla zavedena nově, tak i z důvodové zprávy vyplývá, že tyto osoby jí nebyly dohlíženy ani před touto změnou.
106. ČNB plně souhlasí s tím, že § 9 odst. 1 AML zákona požaduje kontrolu klienta, a i proto se nedomnívá, že žalobci byla totožná skutečnost přičtena vícekrát, pokud byl uznán vinným, že u jednotlivých AML kontrol různých klientů řádně nepřezkoumal zdroj peněžních prostředků. V prvoinstančním rozhodnutí ČNB reagovala na žalobcovu námitku, že u daného klienta peněžní prostředky přezkoumal, neboť zjistil, že peněžní prostředky pocházely od subjektů ve skupině vlastněné skutečnými majiteli, a měly tak pocházet přímo od skutečných majitelů (viz body 108, 142, 175, 195, 226, 256 prvoinstančního rozhodnutí), přičemž tento zdroj peněžních prostředků měl být žalobcem přezkoumán doložením daňových přiznání skutečných majitelů do roku 2015 a daňových přiznání společností v jejich vlastnictví. Sám žalobce tedy uváděl, že původ peněžních prostředků jednotlivých klientů přezkoumával tímto způsobem a odkazoval přitom na svoji argumentaci ohledně toho, jak přezkoumal zdroj peněžních prostředků KAISEIRREICH. Až v řízení o rozkladu žalobce začal tvrdit, že mu tatáž skutečnost byla přičtena opakovaně, a že zdroj peněžních prostředků zjišťoval, neboť z důvodu řetězení platebních transakcí byl jejich zdrojem vždy zákazník provádějící předcházející platbu v řetězci, a to až do první transakce, která byla provedena klientem KAISERREICH.
107. Podle § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona AML kontrola klienta zahrnuje přezkoumání zdrojů peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká. AML zákon tak nepožaduje pouhé zjištění zdrojů peněžních prostředků, ale jejich přezkoumání, tedy činnost komplexnější a důslednější než pouhé zjištění. FAÚ na svých internetových stránkách k přezkumu zdrojů peněžních prostředků uvádí následující: „Zjišťování zdroje peněžních prostředků by mělo primárně směřovat ke zjištění informací o zdroji majetku klienta, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká, a zjištění dalších případných souvisejících informací – např. informací o předchozím či následném toku peněžních prostředků či převodu majetku (od koho a kam se majetek přesouval), nebo informací o objemu takového majetku, o frekvenci získávání/generování takového majetku či peněžních prostředků v čase.“. I dle FAÚ by tak mělo docházet k případnému zjištění předcházejících toků peněžních prostředků a dalších relevantních informací o majetku užitém v obchodu nebo obchodním vztahu tam, kde je to s ohledem na rizikově orientovaný přístup nutné. ČNB je toho názoru, že u předmětných AML kontrol mělo dojít k přezkumu zdroje peněžních prostředků z důvodu rizikovosti jednotlivých kontrolovaných klientů, personálního propojení těchto klientů mezi sebou a často i se samotným žalobcem, existence kaskádových plateb mezi těmito klienty a dalších rizik pro oblast AML/CFT, jako je přeshraniční charakter platebních transakcí, možné časté užívání tzv. „bílých koní“ v řídících funkcích klientů žalobce, vznik těchto společností těsně předtím, než s nimi žalobce navázal obchodní vztah atd. (viz bod 284 až 299 prvoinstančního rozhodnutí). Zejména v situaci, kdy většina klientů žalobce vyskytujících se v řetězcích platebních transakcí měla i dle informací žalobce sloužit pouze jako zprostředkovatelé obchodů nebo investic, měl žalobce přezkoumat skutečný zdroj těchto peněžních prostředků, tedy zdroj peněžních prostředků koncové osoby, pro které jsou tyto obchody nebo investice zprostředkovávány. ČNB na tomto místě zdůraznila, že legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 3 odst. 1 AML zákona spočívá v zakrytí nezákonného původu jakékoliv ekonomické výhody vyplývající z trestné činnosti s cílem vzbudit zdání, že jde o majetkový prospěch nabytý v souladu se zákonem. Ze samotné podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti vyplývá, že tato bude prováděna převážně právě maskováním výnosů z trestné činnosti jako příjmů na základě „řádného právního důvodu“, nebo jejich ukrytím prostřednictvím řetězení převodů peněžních prostředků mezi více osobami (zpravidla také na základě „řádného právního důvodu“). Žalobce při své činnosti v oblasti AML/CFT víceméně žádnou analytickou činnost ohledně informací, které o svých klientech a jejich chování měl, neprováděl a u přezkumu zdroje peněžních prostředků se spokojil převážně pouze s tím, že peněžní prostředky pocházely ze vzájemných obchodních vztahů, a že řetězení plateb je logickým následkem těchto vztahů. Takový přístup je čistě formalistický a ČNB jej považuje za zcela nedostatečný.
108. K namítané překvapivosti napadeného rozhodnutí ČNB v duplice zopakovala, že kontrolní období FAÚ a kontrolní období ČNB na sebe nenavazují a i velká část klientů, u kterých žalobce podle rozhodnutí ČNB neprováděl AML kontrolu v souladu s § 9 AML zákona (Excellence, Kvanteks, BETTA, DELTA), nebyla v období správní kontroly prováděné ze strany FAÚ klienty žalobce. Klient KAISERREICH nebyl součástí kontrolního vzorku FAÚ a jediný částečný překryv v kontrolním vzorku představuje klient Stichting. ČNB také neshledala pochybení ve vnitřních předpisech žalobce, které byly FAÚ i ČNB kontrolovány, ale v konkrétních AML kontrolách dle § 9 AML zákona, které měl žalobce provést až mimo kontrolní období FAÚ, a které tak nemohly být FAÚ posuzovány. Žalobci proto nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že jeho postup při těchto AML kontrolách byl správný, nebo že ČNB může v těchto AML kontrolách shledat jen menší nedostatky.
109. Co se týče namítané absence vymezení neurčitého právního pojmu „závažný způsob porušení povinnosti“, z podstaty neurčitého právního pojmu podle ČNB vyplývá, že jeho obsah nelze vymezit jednou provždy, neboť by tím došlo ke ztrátě jeho hlavní funkce, tedy umožnění právu přizpůsobovat se změnám bez nutnosti zásahu zákonodárce. Požadavek na interpretaci neurčitého právního pojmu a jeho naplnění v konkrétní věci nelze chápat tak, že v každém jednotlivém případě je nutné aplikaci neurčitého právního pojmu obsáhle odůvodňovat nebo podat jeho vyčerpávající definici. Smyslem povinnosti správního orgánu vymezit neurčitý právní pojem je dostatečně vysvětlit jeho obsah a rozsah pro potřeby konkrétního posuzovaného případu. Podle ČNB tak nebylo nutné, aby závažný způsob porušení právních povinností definovala natolik přesně, aby bylo jasné, jak bude v budoucnu rozhodovat. Své povinnosti dostála tím, že rámcově dostatečně vyjasnila, co považuje za závažný způsob porušení právních povinností a také dostatečně odůvodnila, proč žalobcovo porušení právních povinností lze pod tento neurčitý právní pojem podřadit. Z prvoinstančního rozhodnutí je zřejmé, že ČNB za závažný způsob porušení povinnosti považuje takové porušení, kterým je určitá povinnost ve své podstatě popřena, nebo jednání spočívající v systematickém porušování zákonných povinností. Dále je závažným způsobem porušení právní povinnosti takové jednání, které zavdává důvod k vážným pochybnostem o důvěryhodnosti a odbornosti osoby, která se porušení povinnosti dopustila. Tato vymezení lze vztáhnout i k porušením povinností v oblasti systému vnitřní kontroly, a není tedy nutné neurčitý právní pojem „závažný způsob porušení povinnosti“ vykládat k porušení rozdílných povinností opakovaně. Proč ČNB jednání žalobce pod tento neurčitý právní pojem subsumovala, bylo v rozhodnutích obou stupňů popsáno a odůvodněno s odkazy na učiněná skutková zjištění.
110. Pokud se žalobce domáhal zhodnocení všech relevantních skutečností pro účely odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, pak ČNB tomuto požadavku dostála. Ve vydaných rozhodnutích náležitě osvětlila, proč žalobcem tvrzené skutečnosti nejsou pro účely odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS relevantní. Žalobce se totiž ve svém důsledku nedomáhá toho, aby byl neurčitý právní pojem vyložen s ohledem na všechny relevantní skutečnosti případu, ale domáhá se správního uvážení ČNB o tom, zda je vhodné a přiměřené mu odejmout povolení za účelem ochrany veřejného zájmu nebo třetích osob tam, kde jí k takovému uvážení nebyl dán prostor. Ve své argumentaci stírá rozdíly mezi výkladem a aplikací neurčitého právního pojmu a správním uvážením ČNB o dalším postupu. Jelikož ČNB dospěla k závěru, že se žalobce dopustil porušení právních povinností závažným způsobem, byla povinna k odnětí povolení přistoupit, na čemž nemění nic ani následná žalobcova snaha o nápravu, neboť pro účely odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS se nezkoumá reakce žalobce na zjištění porušení právních povinností, ale samotná závažnost způsobu porušení jeho právních povinností. ČNB má sice určitou volnost v interpretaci neurčitých právních pojmů, touto volností však nemůže obcházet vůli zákonodárce. Pokud bylo shledáno, že lze neurčitý právní pojem podřadit pod skutkový stav případu, je ČNB vázána právními následky, které s tímto neurčitým právním pojmem právní předpisy spojují. ČNB tudíž nebyl dán prostor hodnotit to, jakým způsobem bude žalobce dodržovat své povinnosti v budoucnu a do jaké míry budou ohrožena práva třetích osob a veřejný zájem, pokud k odejmutí povolení nedojde, ale musela hodnotit pouze to, jak se žalobce dopustil porušení svých právních povinností ve vztahu k poskytování platebních služeb. S ohledem na výše uvedené ČNB nespatřuje ani rozpor mezi irelevantností nápravných opatření přijatých žalobcem a účelem opatření správního dozoru jako opatření sloužícího k ochraně třetích osob nebo veřejného zájmu. ČNB nebyla dána možnost volby, jak má třetí osoby a veřejný zájem chránit před osobami, které opakovaně nebo závažným způsobem porušují zákonné povinnosti vztahující se k činnosti dle ZPS, ale bylo jí uloženo, aby třetí osoby a veřejný zájem chránila tím, že neumožní regulovanou činnost v této oblasti všem osobám, které se takového porušení zákonných povinností dopustily, a to odejmutím jejich povolení k činnosti v oblasti platebních služeb.
111. ČNB v duplice dále konstatovala, že prostřednictvím zúžení povolení dle § 245 odst. 1 ZPS lze pouze omezit rozsah platebních služeb, na které se povolení vztahuje. I toto ustanovení tak pojednává o jednom povolení, na které je vázáno více platebních služeb. ČNB nadále trvá na tom, že každá platební instituce má pouze jedno povolení, na základě kterého může případně poskytovat více platebních služeb. Nelze zaměňovat samotné povolení k poskytování platebních služeb a jeho odnětí na straně jedné a rozsah platebních služeb, na které se povolení platební instituce vztahuje a zúžení tohoto rozsahu na straně druhé. Zatímco při zúžení povolení dochází k omezení platebních služeb, které může platební instituce na základě povolení poskytovat, tak v případě odnětí povolení dojde ke ztrátě samotného oprávnění poskytovat platební služby (viz § 7 ZPS). Není tak možné odejmout povolení pouze k jedné nebo více platebním službám. Co se týče možnosti zúžit povolení z důvodu nesplňování podmínky pro udělení povolení dle § 9 odst. 1 písm. f) ZPS, tuto podmínku k udělení povolení musí platební instituce splňovat při poskytování všech platebních služeb, které může na základě povolení k činnosti platební instituce poskytovat. Ustanovení § 245 odst. 2 písm. a) ZPS ale míří na podmínku k udělení povolení, která se vztahuje ke konkrétní platební službě, jako je např. podmínka dle § 9 odst. 1 písm. d) ZPS, která v případě, že se povolení k činnosti platební instituce má vztahovat na platební službu dání nepřímého platebního příkazu nebo na službu informování o platebním účtu, vyžaduje uzavření pojistné smlouvy nebo uzavření srovnatelného zajištění v souladu se ZPS. ČNB je však toho názoru, že i pokud by teoreticky bylo možné povolení žalobce z důvodu nesplňování podmínky pro udělení povolení dle § 9 odst. 1 písm. f) ZPS postupem dle § 245 téhož zákona zúžit, tak v situaci, kdy se dopustil závažného způsobu porušení zákonných povinností vztahujících se k poskytování platebních služeb, nemohla ČNB upustit od odnětí povolení, neboť k takovému uvážení jí není zákonem dán prostor.
112. Ohledně namítaného rozporu napadeného rozhodnutí s právem EU ČNB v duplice uvedla, že nesouhlasí s tím, že by žalobcem zastávaný výklad práva EU byl autonomní. Žalobce se podle ní snaží přiřknout ustanovení práva EU význam, který by obdobné ustanovení mělo v českém právním řádu. Přitom toto ustanovení ani nevykládá ve svém celku, neboť ho redukuje pouze na jeho část „kompetentní orgány mohou povolení odejmout“ a ignoruje navazující část začínající slovy „pouze tehdy“. Dle názoru ČNB ustanovení čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 stanoví pouze demonstrativní výčet podmínek, při jejichž zjištění mají kompetentní orgány mít pravomoc povolení k činnosti platební instituce odejmout. Z tohoto ustanovení tedy nelze vyvodit, že by v něm bylo stanoveno, zda by mělo být na uvážení kompetentních orgánů, zda tak učiní nebo nikoliv. Ačkoliv některé jiné jazykové verze směrnice PSD2 používají obdobnou formulaci jako verze česká, například francouzské znění čl. 13 odst. 1 PSD2 (Les autorités compétentes ne peuvent retirer l’agrément accordé a un établissement de paiement que si ledit établissement:) používá slovní konstrukci „ne peuvent que“, která značí podmínku nebo omezení toho, co lze činit. Předklad francouzského znění do českého jazyka by tak zněl, že „příslušné orgány nemohou odejmout povolení platební instituci, ledaže“ (nastane některá ze skutečností uvedených ve výčtu v tomto ustanovení). Francouzská jazyková verze tak nenechává žádné pochybnosti o tom, že výklad předkládaný žalobcem je nesprávný. Ke stejnému výkladu je nutno dospět i výkladem české jazykové verze, pokud nebude ignorován dovětek předmětného ustanovení „pouze tehdy“.
113. Předložení předběžné otázky není procesním prostředkem účastníků řízení sporu u vnitrostátního soudu, a nestačí tak, že jeden z účastníků tvrdí, že spor nastoluje otázku ohledně platnosti nebo výkladu práva EU, aby dotyčný soud musel mít za to, že vyvstala otázka, kterou je nutné SDEU předložit. Pokud je soud toho názoru, že se jedná o otázku práva EU jasnou (acta clair) nebo otázku práva EU již vyjasněnou SDEU (acta éclairé), není nutné se na SDEU obracet (viz rozsudek SDEU C-283/81). Nejasnost výkladu práva EU, která by zakládala nutnost se na SDEU s předběžnou otázkou obrátit, pak nemůže zakládat pouze rozdílná textace mezi vnitrostátním a právním předpisem EU, když tyto rozdíly plynou z autonomního postavení práva EU a odlišností významu jednotlivých formulací a pojmů oproti vnitrostátním právním řádům jednotlivých členských států EU a v některých částech musí k odchylkám ve znění transponované směrnice a transpozičního předpisu dojít. V daném případě je nesprávnost žalobcem předkládaného výkladu zřejmá, a proto se ČNB domnívá, že jím navrženou otázku není nutné SDEU předkládat, na čemž nic nemění ani to, že ZPS jakožto transpoziční vnitrostátní předpis doslovně nekopíruje znění transponované směrnice PSD2.
VI. Ústní jednání před soudem
114. Při ústním jednání před soudem konaném dne 30. 10. 2025 soud nejprve vyrozuměl účastníky řízení o tom, že v souladu se závěry, které zaujal rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 1. 10. 2025 č. j. 8 Ads 164/2022 – 97, je žalovanou v této věci bankovní rada České národní banky, jíž zákon o České národní bance v § 5 odst. 2 písm. h) výslovně svěřuje kompetenci rozhodovat o rozkladech proti rozhodnutím České národní banky v prvním stupni, a nikoliv tedy Česká národní banka. Soud zároveň konstatoval, že v podání ze dne 29. 10. 2024 ČNB na výzvu soudu sdělila, že dosavadní podání učiněná v tomto soudním řízení Českou národní bankou vyjadřují i postoj bankovní rady ČNB.
115. Žalobce prostřednictvím svého zástupce při jednání odkázal na žalobu a její doplnění a akcentoval některé žalobní body. Nesouhlasí s tím, že byl ze strany ČNB označen jako subjekt, u kterého probíhalo praní špinavých peněz. Konstatoval, že předložil ČNB řadu dalších důkazů, ke kterým ale ČNB nepřihlédla a navíc se domáhala toho, aby žalobce doložil jejich věrohodnost. Nesprávné právní posouzení věci tkví v závěru, že žalobce AML kontrolu klientů v podstatě vůbec neprováděl. Předchozí kontrola, kterou u žalobce provedl FAÚ, se v některých aspektech shodovala s kontrolou provedenou ČNB, a již proto nelze akceptovat diametrálně rozdílné závěry obou kontrol. Odejmutí povolení žalobce nadále považuje za nepřiměřené a ČNB vytýká, že neřešila neproporcionalitu tohoto zásahu a nevyužila možnosti zúžení povolení. Žalobce považuje správní řízení za účelové a neférové, protože ČNB pouze hledala důvody, na základě nichž by ho označila za toxickou společnost. V jiných případech přitom postupovala jinak – ukládala pokutu či nápravná opatření, ale k odnětí povolení nepřistoupila. Dle žalobce je otázkou, zda důvodem tvrdého postupu, který vůči němu ČNB uplatnila, nebyla jeho vlastnická struktura, resp. jeho zahraniční vlastníci.
116. Žalovaná při jednání odkázala na vyjádření k žalobě a jejímu doplnění a na dupliku. Popřela, že by žalobce označila za subjekt, který pere špinavé peníze. Setrvala na závěru, že povolení k činnosti má platební instituce pouze jedno, a již proto jí ho nelze odejmout jen částečně. Podle § 244 ZPS je odnětí povolení obligatorní, a ČNB proto k tomuto opatření musela v projednávané věci přistoupit. Nemohla přihlížet k tomu, zda žalobce dodatečně učinil nějaká nápravná opatření. K odnětí povolení ČNB v minulosti přistoupila i u jiných subjektů. Rozhodné je vždy pouze to, zda jsou ze strany platebních institucí řádně plněny zákonem stanovené povinnosti.
117. Soud při jednání usnesením zamítl návrh žalobce na položení předběžné otázky/otázek SDEU, neboť tento procesní krok nepovažoval za potřebný pro rozhodnutí o žalobě. Soud se neztotožnil s výkladem čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2, o který žalobce opřel své tvrzení o rozporu § 244 odst. 1 ZPS s tímto článkem směrnice PSD2 a žádný rozpor mezi těmito dvěma právními normami neshledal (k tomu viz níže).
118. Soud dospěl k závěru, že důvodnost námitek uplatněných v žalobě je možné posoudit na základě obsahu správního spisu, jenž mu byl předložen žalovanou, a proto při jednání zamítl veškeré důkazní návrhy uplatněné žalobcem v jeho písemných podáních (žaloba, doplnění žaloby, replika). Jinak řečeno, soud jakékoliv provádění dokazování vyhodnotil jako nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci samé. Obsahem správního spisu, ze kterého soud při rozhodování o žalobě obligatorně vycházel, se v řízení před správním soudem nedokazuje (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117 a ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011-75).
119. K dotazu soudu, jak si vysvětluje rozdíl mezi výstupy kontroly provedené u žalobce FAÚ a kontroly ČNB, žalovaná při jednání uvedla, že nemůže hovořit za FAÚ. Protokol o kontrole provedené u žalobce ČNB je mnohem detailnější a také je rozdíl v kontrolovaných obdobích, přičemž některé klienty žalobce, jichž se týkala kontrola ČNB, FAÚ vůbec nekontroloval. Je rovněž možné, že kontrola ze strany FAÚ nebyla tak detailní jako kontrola provedená ČNB.
VII. Posouzení věci samé
120. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
121. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:
122. Podle § 2 odst. 1 písm. b) bod 5 AML zákona ve znění účinném do 30. 4. 2024 povinnou osobou se pro účely tohoto zákona rozumí osoba oprávněná k poskytování platebních služeb nebo vydávání elektronických peněz.
123. Podle § 7 odst. 1 AML zákona ve znění účinném od 1. 1. 2021 povinná osoba provede identifikaci klienta nejpozději tehdy, kdy je zřejmé, že hodnota obchodu překročí částku 1 000 EUR, pokud tento zákon dále nestanoví jinak.
124. Podle § 7 odst. 2 písm. b) AML zákona bez ohledu na limit stanovený v odstavci 1 identifikuje povinná osoba klienta rovněž vždy, pokud jde o vznik obchodního vztahu,
125. Podle § 9 odst. 1 písm. a) bod 6 AML zákona ve znění účinném do 30. 4. 2024 kontrolu klienta provádí povinná osoba před uskutečněním obchodu mimo obchodní vztah při naplnění podmínek podle § 7 odst. 1 při převodu peněžních prostředků v hodnotě 1 000 EUR nebo vyšší.
126. Podle § 9 odst. 1 písm. b) AML zákona ve znění účinném do 30. 4. 2024 kontrolu klienta provádí povinná osoba v situacích, na které se vztahuje povinnost identifikace podle § 7 odst. 2 písm. a) a b), a to nejpozději před uskutečněním transakce.
127. Podle § 9 odst. 1 písm. c) AML zákona ve znění účinném do 30. 4. 2024 kontrolu klienta provádí povinná osoba v době trvání obchodního vztahu.
128. Podle § 9 odst. 2 AML zákona ve znění účinném do 30. 4. 2024 kontrola klienta zahrnuje
a) získání a vyhodnocení informací o účelu a zamýšlené povaze obchodu nebo obchodního vztahu a informací o povaze podnikání klienta,
b) zjištění totožnosti skutečného majitele a přijetí opatření k ověření jeho totožnosti z důvěryhodných zdrojů s tím, že v případě, že klient podléhá povinnosti zápisu do evidence skutečných majitelů nebo obdobného registru, povinná osoba ověří skutečného majitele vždy alespoň z této evidence nebo obdobného registru a jednoho dalšího zdroje, a zjištění, zda skutečný majitel není politicky exponovanou osobou nebo osobou, vůči níž Česká republika uplatňuje mezinárodní sankce podle zákona o provádění mezinárodních sankcí,
c) v případě, že je klientem právnická osoba nebo svěřenský fond, zjištění vlastnické a řídící struktury klienta, a zjištění, zda osoba v této struktuře není osobou, vůči níž Česká republika uplatňuje mezinárodní sankce podle zákona o provádění mezinárodních sankcí,
d) průběžné sledování obchodního vztahu včetně přezkoumávání obchodů prováděných v průběhu daného vztahu za účelem zjištění, zda obchody jsou v souladu s tím, co je povinné osobě známo o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu,
e) přezkoumávání zdrojů peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká, a
f) v rámci obchodního vztahu s politicky exponovanou osobou též přiměřená opatření ke zjištění původu jejího majetku.
129. Podle § 9 odst. 3 AML zákona ve znění účinném do 30. 4. 2024 povinná osoba provádí kontrolu klienta podle odstavce 2 v rozsahu potřebném k posouzení možného rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu. Osobám oprávněným k provádění kontroly plnění povinností podle § 35 odůvodní povinná osoba přiměřenost rozsahu kontroly klienta a doloží způsob jejího provádění nebo ověření splnění podmínek pro zjednodušenou identifikaci a kontrolu klienta podle § 13 nebo pro výjimku z identifikace a kontroly klienta podle § 13a, a to s ohledem na výše uvedená rizika.
130. Podle § 16 odst. 1 AML zákona ve znění účinném do 29. 12. 2024 povinná osoba uchovává po dobu 10 let od uskutečnění obchodu mimo obchodní vztah nebo od ukončení obchodního vztahu s klientem
a) identifikační a další údaje získané v rámci identifikace klienta nebo na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího informace doprovázející bezhotovostní převody peněžních prostředků,
b) kopie dokladů předložených k identifikaci, byly-li pořizovány,
c) údaj o tom, kdo a kdy provedl první identifikaci klienta,
d) informace a kopie dokumentů získané v rámci kontroly klienta,
e) záznamy o veškerých krocích uskutečněných v rámci identifikace a kontroly klienta, včetně informací o případných obtížích souvisejících s těmito kroky,
f) záznamy o postupu při posouzení a stanovení rizikového profilu klienta, včetně volby odpovídajících opatření užitých vůči klientovi a při posouzení skutečností souvisejících s podáním oznámení o podezřelém obchodu,
g) dokumenty odůvodňující výjimku z identifikace a kontroly klienta podle § 13a a
h) v případě zastupování originál nebo ověřenou kopii plné moci nebo číslo jednací rozhodnutí soudu o jmenování opatrovníka.
131. Podle § 16 odst. 3 AML zákona ve znění účinném do 29. 12. 2024 povinná osoba uchovává údaje podle odstavců 1 a 2 způsobem a v rozsahu, který zajistí průkaznost jednotlivých obchodů a postupů s nimi spojených.
132. Podle § 35 odst. 1 AML zákona ve znění účinném do 30. 4. 2024 dozorčím úřadem pro správní dozor nad plněním povinností stanovených tímto zákonem je Finanční analytický úřad, který současně kontroluje, zda nedochází k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Dozorčím úřadem pro správní dozor nad plněním povinností stanovených tímto zákonem je také
a) Česká národní banka u povinných osob, vůči nimž vykonává dohled,
b) orgán Celní správy České republiky vykonávající dozor nad dodržováním zákona upravujícího hazardní hry u povinných osob uvedených v § 2 odst. 1 písm. c),
c) Česká obchodní inspekce u povinných osob uvedených v § 2 odst. 1 písm. i) a j),
d) příslušná profesní komora u advokáta, notáře, auditora, soudního exekutora nebo daňového poradce.
133. Podle § 18 odst. 1 AML vyhlášky instituce zajistí, že schvalovací a rozhodovací procesy a kontrolní činnosti v rámci systému vnitřních zásad, včetně jejich důvodů, souvisejících odpovědností, pravomocí, podkladů a posouzení zprávy hodnotící činnost instituce v oblasti předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu podle § 19 (dále jen "hodnotící zpráva"), včetně procesu identifikace a kontroly klienta, posouzení a stanovení rizikového profilu klienta, volby odpovídajících opatření užitých vůči klientovi či posouzení související s podáním oznámení o podezřelém obchodu, jsou zpětně rekonstruovatelné.
134. Podle § 18 odst. 2 AML vyhlášky k zabezpečení požadavku podle odstavce 1 instituce zavede a uplatňuje systém uchování informací v rozsahu podle § 16 zákona, který zahrnuje rovněž informace o zjištěních a úkonech učiněných při identifikaci a kontrole klienta a při přezkoumávání obchodů a korespondenci vztahující se k obchodům a obchodním vztahům, a dále informace o opatřeních uplatněných vůči klientovi na základě jeho rizikového profilu. V rámci systému uchování informací instituce zajistí rekonstruovatelnost sestavení, vyhodnocení a aktualizace rizikového profilu klienta.
135. Podle § 18 odst. 3 AML vyhlášky instituce zajistí zpětnou rekonstruovatelnost podle odstavce 1 tak, že vede záznamy způsobem, který umožní v případě potřeby zjistit, kterých konkrétních osob se týkají úkony a zjištění učiněné v rámci identifikace a kontroly klienta, kdo a kdy daný úkon či zjištění za instituci provedl a s jakým výsledkem, na základě jakých podkladů a důvodů, a kdy a kým byl daný podklad či údaj vložen do dokumentace vedené v souvislosti s klientem.
136. Podle § 7 ZPS platební instituce je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat platební služby na základě povolení k činnosti platební instituce, které jí udělila Česká národní banka.
137. Podle § 8 odst. 1 ZPS platební instituce je na základě uděleného povolení k činnosti platební instituce oprávněna
a) poskytovat platební služby, na něž se vztahuje povolení k činnosti platební instituce,
b) provádět činnosti související s poskytováním platebních služeb podle písmene a), včetně poskytování úvěrů, a
c) provozovat platební systém s výjimkou platebního systému s neodvolatelností zúčtování.
138. Podle § 10 odst. 3 ZPS v rozhodnutí o udělení povolení k činnosti platební instituce Česká národní banka uvede platební služby, na něž se povolení k činnosti vztahuje.
139. Podle § 12 ZPS povolení k činnosti platební instituce zaniká dnem
a) zrušení platební instituce,
b) nabytí právní moci rozhodnutí o úpadku platební instituce,
c) vykonatelnosti rozhodnutí, kterým Česká národní banka udělila platební instituci povolení k činnosti instituce elektronických peněz, povolení k činnosti poskytovatele platebních služeb malého rozsahu, povolení k činnosti vydavatele elektronických peněz malého rozsahu nebo povolení k činnosti správce informací o platebním účtu, nebo
d) nabytí vykonatelnosti rozhodnutí o odnětí povolení k činnosti platební instituce.
140. Podle § 13 odst. 1 věty prvé ZPS ode dne zániku povolení k činnosti platební instituce nesmí ten, jehož povolení zaniklo, vykonávat činnosti uvedené v § 8.
141. Podle § 242 odst. 1 ZPS poruší-li osoba podléhající dohledu České národní banky povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které je tato osoba oprávněna vykonávat podle tohoto zákona, může Česká národní banka podle závažnosti a následků zjištěného nedostatku uložit této osobě, aby
a) ve stanovené lhůtě zjednala nápravu,
b) nevykonávala činnosti, které je oprávněna vykonávat podle tohoto zákona, nebo některé z nich, dokud nezjedná nápravu,
c) nechala na své náklady provést mimořádný audit,
d) vyměnila auditora,
e) vyměnila svoji vedoucí osobu,
f) nevykonávala činnosti, které je oprávněna vykonávat podle tohoto zákona, prostřednictvím pověřeného zástupce,
g) nevykonávala činnosti, které je oprávněna vykonávat podle tohoto zákona, prostřednictvím pobočky v hostitelském členském státě,
h) omezila výkon některých provozních činností vztahujících se k činnostem, které je oprávněna vykonávat podle tohoto zákona, prostřednictvím jiné osoby, nebo aby tyto činnosti prostřednictvím jiné osoby nevykonávala, nebo
i) nakládala s peněžními prostředky, které jí byly svěřeny k provedení platební transakce nebo proti jejichž přijetí byly vydány elektronické peníze, pouze stanoveným způsobem.
142. Podle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS ve znění účinném od 1. 7. 2022 Česká národní banka odejme povolení udělené podle tohoto zákona, jestliže osoba, jíž bylo povolení uděleno, závažným způsobem porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které lze vykonávat na základě uděleného povolení.
143. Podle § 245 odst. 2 ZPS Česká národní banka může zúžit rozsah platebních služeb, na které se povolení vztahuje, jestliže
a) osoba, jíž bylo povolení k činnosti uděleno, nesplňuje podmínky pro udělení povolení k poskytování některé platební služby, nebo
b) povolení k činnosti bylo uděleno na základě nepravdivých nebo neúplných údajů nebo v důsledku jiného nedovoleného postupu osoby, jíž bylo povolení k činnosti uděleno.
144. Podle § 261 ZPS pro účely tohoto zákona se za důvěryhodnou považuje osoba, jejíž dosavadní činnost dává předpoklad řádného výkonu činnosti podle tohoto zákona.
145. Podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS se platební instituce dopustí přestupku tím, že neuplatňuje řídicí a kontrolní systém v souladu s § 20.
146. Podle § 19 odst. 1 ZPS platební instituce vykonává činnosti podle § 8 řádně a obezřetně.
147. Podle § 19 odst. 2 ZPS k zajištění řádného a obezřetného výkonu činností podle § 8 platební instituce uplatňuje řídicí a kontrolní systém.
148. Podle § 20 odst. 1 písm. d) bodu 3 ZPS řídicí a kontrolní systém platební instituce zahrnuje vnitřní audit zajišťující nezávislou a objektivní vnitřní kontrolu výkonu činnosti platební instituce a předkládání jasných doporučení k zajištění nápravy takto zjištěných nedostatků příslušné úrovni řízení.
149. Podle § 20 odst. 2 ZPS řídicí a kontrolní systém musí být účinný, ucelený a přiměřený povaze, rozsahu a složitosti rizik spojených s modelem podnikání a činností platební instituce v jeho celku i částech.
150. Podle § 20 odst. 3 ZPS platební instituce ověřuje a pravidelně hodnotí účinnost, ucelenost a přiměřenost řídicího a kontrolního systému v jeho celku i částech a zjednává bez zbytečného odkladu odpovídající nápravu.
151. Podle § 21 odst. 1 přestupkového zákona právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.
152. Podle § 37 písm. c) přestupkového zákona při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem.
153. Podle § 15 odst. 1 ZISIF ve znění účinném do 28. 5. 2022 právnická osoba, která není oprávněna obhospodařovat investiční fondy a v České republice výdělečně živnostenským nebo obdobným způsobem spravuje nebo hodlá takto spravovat majetek, spočívající ve shromážděných peněžních prostředcích nebo penězi ocenitelných věcech od investorů nebo nabytý za tyto peněžní prostředky nebo penězi ocenitelné věci, za účelem jeho společného investování na základě určené strategie ve prospěch těchto investorů, musí podat žádost o zápis do seznamu vedeného Českou národní bankou podle § 596 písm. f) a být v tomto seznamu zapsána. Pro správu majetku investičního fondu se věta první nepoužije. Osoba zapsaná v seznamu vedeném Českou národní bankou podle § 596 písm. f) není oprávněna přesáhnout rozhodný limit.
154. Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, jak tvrdí žalobce. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí způsobuje buď jeho nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Za nesrozumitelné soudy považují rozhodnutí správního orgánu například tehdy, jestliže jeho odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí, nebo je-li výrok rozhodnutí v rozporu s odůvodněním. Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, tato musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76). Na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů tak nelze klást nepřiměřeně vysoké požadavky. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se například správní orgán podstatou námitky účastníka řízení zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45. Pro dílčí pochybení v odůvodnění není tedy rozhodnutí nepřezkoumatelné, přičemž je třeba vzít v potaz i to, že správní řízení tvoří jeden celek a orgánu druhého stupně nic nebrání v tom se pouze ztotožnit se závěry prvoinstančního rozhodnutí a odkázat na jeho odůvodnění.
155. Zároveň je nutno vzít v potaz, že povinnost orgánů veřejné moci řádně odůvodnit svá rozhodnutí nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku účastníka řízení. Správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Ani absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 13 a ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 - 72 či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2774/09 a ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 609/1). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu z 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08), neboť si je vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit úkoly uložené jim zákonem.
156. ČNB v prvoinstančním rozhodnutí náležitě popsala skutková zjištění, ze kterých při rozhodování v dané věci vycházela, jakož i právní závěry, které při posouzení skutkových zjištění učinila. Bankovní rada ČNB se s těmito závěry v napadeném rozhodnutí ztotožnila a v dostatečném rozsahu se vypořádala se všemi základními námitkami uplatněnými žalobcem v rozkladu. Závěry žalované jsou dle náhledu soudu jednoznačné a nevzbuzují jakékoli pochybnosti nad tím, jakými úvahami byl správní orgán ve svém rozhodování veden. Jinými slovy řečeno, žalovaná přesvědčivě zdůvodnila názory, které v odůvodnění napadeného rozhodnutí prezentovala a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku napadeného rozhodnutí, jež z procesního hlediska tvoří jeden celek s rozhodnutím prvoinstančním.
157. O tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není nepřezkoumatelné a důvody, pro které bankovní rada ČNB rozklad zamítla a potvrdila prvoinstanční rozhodnutí, nezůstaly utajeny ani žalobci, podpůrně svědčí i samotná skutečnost, že žalobce se proti nosným důvodům napadeného rozhodnutí prostřednictvím konkrétních námitek v žalobě obšírně vymezuje.
158. Soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo závažnými procesními vadami. Nepřisvědčil argumentaci uplatněné žalobcem v rámci prvního žalobního bodu, že ČNB a potažmo též žalovaná pochybila tím, že nepřihlédla k novým důkazům a tvrzením předloženým žalobcem a odmítla je pouze na základě nepodložených spekulací o jejich možné nevěrohodnosti, což mělo za následek neúplné a nesprávné zjištění stavu věci.
159. Z prvoinstančního i napadeného rozhodnutí dle náhledu soudu zřetelně plyne, že ČNB ani žalovaná žalobcem nově předložené důkazy neodmítly s poukazem na nevěrohodnost či nepravdivost jejich obsahu, ale proto, že žalobce neprokázal, že jimi disponoval v době kontroly (a tudíž i v době, kdy měl provádět AML kontrolu svých klientů).
160. Žalovaná právem poukázala na to, že v průběhu kontroly byl žalobce opakovaně vyzván k předložení kompletních klientských složek a smluvní dokumentace, resp. veškerých uchovávaných dokumentů a jiných záznamů vztahujících se ke konkrétně specifikovaným platebním transakcím realizovaným v kontrolovaném období pro jeho korporátní klienty (viz výzvy ze dne 21. 12. 2021, 22. 2. 2022, 11. 4. 2022 nebo ze dne 20. 6. 2022). Prostřednictvím Protokolu o kontrole byl seznámen s kontrolními závěry, z nichž plynulo, že předložené dokumenty jsou podle ČNB pro prokázání plnění povinností dle AML zákona nedostatečné. Žalobce následně podal proti Protokolu o kontrole obsáhlé námitky, v nichž sice brojil proti posouzení jím předložených dokumentů jako nedostatečných, avšak rozhodně neargumentoval tím, že by klientské složky byly nekompletní, resp. že by měl k dispozici další relevantní dokumenty a záznamy, které (v rozporu s výše zmíněnými výzvami) dosud nepředložil. Pokud s takovou argumentací přišel (a nové dokumenty začal předkládat) až po zahájení přestupkového řízení a řízení o odejmutí povolení k činnosti platební instituce, ČNB i žalovaná tento postup oprávněně označily za nevěrohodný a k nově předloženým důkazům nepřihlédly. Bylo zákonnou povinností žalobce vyplývající z § 9 odst. 3 AML zákona odůvodnit přiměřenost rozsahu kontroly svých klientů a doložit způsob jejího provádění žalované již při kontrole. Nesplnění této zákonné povinnosti, která jej stíhala v průběhu kontroly, nemůže žalobce účinně obhajovat svou „procesní taktikou“, resp. oprávněním předkládat důkazy v navazujícím správním řízení. Akceptací takového postupu by se zcela vyprázdnil smysl a účel provádění kontroly plnění povinností, které AML zákon ukládá povinným osobám.
161. S přihlédnutím k výše uvedenému se žalované a stejně tak i soudu jeví krajně nevěrohodným a účelovým i žalobcovo dodatečné zdůvodnění, že se jednalo o administrativní pochybení jeho pracovníků, kteří (v průběhu kontroly) nezaslali žalované všechny dokumenty, jimiž v souvislosti s prováděním AML kontroly klientů disponoval. Při kontrole byl žalobce vyzván k předložení kompletních klientských složek, jejichž obsahem měl doložit své AML postupy v kontrolovaném období. Tyto klientské složky žalobce ČNB předložil, jejich úplnost či správnost během více než půl roku trvající kontroly nijak nezpochybňoval a až následně začal tvrdit, že tyto složky kompletní nebyly. Nic mu přitom nebránilo v tom, aby se k takovému „administrativnímu pochybení“ přiznal již v námitkách proti Protokolu o kontrole, třebaže by tím nemohl zvrátit kontrolní závěry. Po seznámení s Protokolem o kontrole navíc některé opomenuté dokumenty přiložil k námitkám, jimiž napadal závěry v tomto protokolu obsažené; o tom, že by existovaly ještě další relevantní podklady, které by mohl předložil, se však ani slovem nezmínil. Nové podklady předložil ČNB až společně s Úvodním vyjádřením na konci března 2023, tedy po osmi měsících od seznámení se s Protokolem o kontrole, nicméně důvod tohoto prodlení věrohodným způsobem nevysvětlil.
162. Za situace, kdy žalobce v pozici obviněného v přestupkovém řízení uvedl nová tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhl nové důkazy, jimiž hodlal zpochybnit kontrolní závěry obsažené v Protokolu o kontrole, bylo povinností ČNB, aby se s těmito tvrzeními a nově předkládanými důkazy vypořádala (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 12. 2023 č. j. 6 As 289/2022-46). To samozřejmě neznamená, že by ČNB či následně žalovaná musely žalobcovým tvrzením o tom, že v době kontroly disponoval i jinými důkazy, automaticky uvěřit a jím nově nabízené důkazy provést. Žalovaná svůj závěr, proč tak neučinila, náležitě zdůvodnila především nevěrohodností tvrzení, jimiž žalobce zdůvodňoval, proč další důkazy, kterými údajně disponoval již během kontroly, při kontrole nepředložil, jakož i s poukazem na to, že z nově předkládaných důkazů nebylo zřejmé, že by je žalobce skutečně měl k dispozici (a tudíž je mohl zohlednit) při provádění AML kontroly klientů. Nutno zdůraznit, že povinnost věrohodně doložit, že těmito nově předkládanými důkazy skutečně disponoval při provádění AML kontroly prověřovaného vzorku klientů, tížila žalobce a nikoliv správní orgán.
163. Co se týče předložených snímků obrazovky zachycujících e-mailovou komunikaci žalobce s klienty datem předcházejícím kontrole, žalovaná je oprávněně nepovažovala za věrohodný důkaz toho, že těmito e-maily žalobce skutečně disponoval v době předcházející kontrole, a to s ohledem na obecně známou skutečnost, že v e-mailu zobrazený čas odeslání se řídí podle času nastaveného v počítači uživatele, a má tak zanedbatelnou výpovědní hodnotu ohledně skutečné datace e-mailu. Totéž platí i pro datum modifikace souboru uvedené v detailech souboru na cloudovém úložišti Google drive, které je možné upravit za použití volně dostupného software. Žalovaná v této souvislosti důvodně poukazuje na to, že datum modifikace souborů na disku Google drive je v případě nahrání nového souboru na tento disk určeno dle data změny, které měl tento soubor přiřazen v počítači, ze kterého je na disk Google drive nahráván, a že při obdržení souborů např. na datovém nosiči nebo jako přílohy e-mailu nemusí dojít k úpravě data změny daného souboru, a žalobce je tak mohl obdržet v podstatě kdykoliv (stejně tak na disk Google drive mohly být tyto soubory nahrány kýmkoliv a odkudkoliv). Sám žalobce v replice připustil, že časové značky modifikace souborů uvedené v jím předložených snímcích obrazovky nemohou přesně určit datum získání daného souboru, jelikož téměř jakákoliv manipulace se souborem má za následek přepsání časové značky. Ostatně jím předložené snímky obrazovky s daňovými přiznáními pana Y. u daňových přiznání za rok 2008 až 2015 uvádějí jako datum poslední modifikace souboru rok 2023, z čehož žalovaná těžko mohla usuzovat na to, že jimi žalobce disponoval již dříve.
164. Žalobcem předložené snímky obrazovky nadto nebylo možné ztotožnit s dokumenty, které žalobce předložil v Úvodním vyjádření, ač se o to žalovaná pokusila. Žalovaná tak v napadeném rozhodnutí oprávněně dospěla k názoru, že snímky obrazovky, které jí byly žalobcem zaslány jako příloha rozkladu, neprokazují, že žalobce měl tyto dokumenty k dispozici již během AML kontroly.
165. K žalobcově argumentaci uvedené v replice soud podotýká, že žalované nemohlo být známo, jakého emailového klienta žalobce používá (či v minulosti používal) pro zasílání e-mailů.
166. Byl to žalobce, kdo v řízení tvrdil, že nově předkládanými dokumenty disponoval již dříve, a mohl tak jejich obsah zohlednit při provádění AML kontroly klientů. Bylo tudíž na něm a nikoliv na žalované, aby toto tvrzení doložil (prokázal) relevantními důkazy. Soud odmítá snahu žalobce přenést důkazní břemeno na správní orgán s poukazem na vyšetřovací zásadu, protože tím, kdo měl dle § 9 odst. 3 AML zákona povinnost doložit ČNB relevantními důkazy způsob provádění AML kontrol svých klientů v kontrolovaném období, byl žalobce jakožto povinná osoba dle AML zákona. Pokud tak žalobce neučinil ve správním řízení, jež vyústilo (mj.) v odejmutí jeho povolení k činnosti platební instituce, nemůže negativní důsledky neunesení důkazního břemene „napravovat“ v přezkumném soudním řízení. Tím má soud na mysli dodatečnou snahu žalobce předkládat až v řízení před soudem další důkazy v podobě jednotlivých souborů uvedených na snímcích obrazovky za účelem ověření obsahu těchto dokumentů a jeho shody se souborem představujícím „spojené dokumenty“, který byl ČNB předložen jako příloha Úvodního vyjádření.
167. K fakturám souvisejícím se smlouvou uzavřenou s BLOOMBERG FINANCE L.P (dokumenty předložené jako příloha č. 74 Úvodního vyjádření) sám žalobce v bodě 124 Úvodního vyjádření uvedl, že: „v návaznosti na zjištění ČNB uvedené v Protokolu rovněž provedl další kontrolu Excellence a vyžádal si některé dodatečné informace. Tyto informace pak potvrzují správnost dříve získaných informací, zejm. týkající se informací o povaze podnikání Excellence.“ Tímto sdělením žalobce fakticky popřel, že by měl předmětné dokumenty ve svém držení před datem 20. 7. 2022, kdy byl vyhotoven Protokol o kontrole, což znamená, že je nemohl mít ani v době provádění AML kontroly klienta Excellence. Pokud nyní tuto „nekonzistentnost“ v replice prezentuje jako neúmyslnou chybu vzniklou nedorozuměním mezi ním a jeho právním zástupcem, považuje soud takové zdůvodnění za ryze účelové a nevěrohodné.
168. ČNB sice v prvoinstančním rozhodnutí deklarovala, že nebyl důvod přihlédnout k novým dokumentům (důkazům), které jí žalobce předložil až v průběhu správního řízení, přesto i tyto dokumenty posoudila věcně, přičemž dospěla k závěru, že nejsou dostatečné k doložení řádného splnění povinnosti AML kontroly klientů. Žalovaná se s tímto názorem v napadeném rozhodnutí ztotožnila a ztotožnil se s ním i soud.
169. Přestože že žalobce přesvědčen o opaku, k řádnému přezkoumání původu a zdroje peněžních prostředků jeho klienta KAISERREICH nepostačovaly ani nově překládané účetní závěrky a daňová přiznání skutečných majitelů této nadace. Mezi dobou, kdy skuteční vlastníci KAISERREICH dosahovali vysokých příjmů, jež žalobce prostřednictvím těchto listin dokládal a zahájením obchodního vztahu žalobce s klientem KAISERREICH v roce 2019 totiž existuje značná časová prodleva. Žalobce ji sice vysvětluje svým povědomím o tom, že po roce 2015 již vklady (do nadace) neprobíhaly, o tom však v klientské složce neexistuje žádný záznam. Žalobce se tedy při AML kontrole spokojil s tím, že skuteční majitelé a jimi vlastněné společnosti v minulosti dosahovali vysokých příjmů, z čehož dovodil, že zdrojem peněžních prostředků pro činnosti, které KAISERREICH realizoval v rámci později navázaného obchodního vztahu se žalobcem, byly tyto historické příjmy skutečných majitelů. Jedná se však o pouhou hypotézu, která vychází z předpokladu, že značné peněžní prostředky získané v minulosti skutečnými majiteli KAISERREICH převyšovaly vklady do této nadace, a obecně tak bylo možné, aby z těchto příjmů byla nadace financována, avšak tato hypotéza nebyla ničím doložena. Přestože podle § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona má kontrola klienta zahrnovat přezkoumávání zdrojů peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká, je z výše uvedeného zřejmé, že žalobce ve skutečnosti žádnou přezkumnou činnost ohledně zdrojů peněžních prostředků KAISERREICH neprováděl.
170. Žalovaná v této souvislosti oprávněně poukazuje na to, že žalobcův postup při AML kontrole klienta KAISERREICH (a dalších) byl v rozporu s risk based approach (RBA), jenž se uplatňuje v AML/CTF oblasti a vyžaduje nejen individuální přístup ke každému klientovi na základě jeho rizikovosti, ale také zohlednění rizikovosti činnosti, kterou povinná osoba vykonává. Nutnost takového přístupu výslovně zmiňuje i Metodický pokyn FAÚ č. 9, jehož se žalobce opakovaně dovolává, neboť vyžaduje, aby povinná osoba přizpůsobila způsob a rozsah provádění kontroly individuálním okolnostem své činnosti a každého jednotlivého případu. To, že si žalobce opatřil účetní závěrky a daňová přiznání skutečných majitelů KAISERREICH, lze označit jen za naplnění minimálního standardu, který se však z pohledu RBA v daném případě nutně jeví jako nedostačující, a to jednak s ohledem na značnou rizikovost žalobcem prováděné činnosti spočívající v poskytování platebních služeb mezinárodní korporátní klientele, a dále s přihlédnutím k rizikovosti žalobcovy korporátní klientely a rizikům plynoucím z dalších zjištění učiněných při kontrole, jež jsou detailně popsána v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí (personální propojení klientů mezi sebou, některých i se samotným žalobcem, existence kaskádových plateb mezi těmito klienty, možné užívání tzv. „bílých koní“ v řídících funkcích klientů žalobce, vznik těchto společností těsně předtím, než s nimi žalobce navázal obchodní vztah atd.).
171. Z právě uvedeného je patrný nesouhlas soudu s názorem žalobce, že rozsah jím provedené AML kontroly byl i s ohledem na rizika spojená s jeho klienty dostatečný a že rozsah žalobcem získaných a ověřených informací významně převyšoval nezbytné minimum uvedené v § 9 AML zákona nebo metodickém pokynu FAÚ č. 9.
172. Informace, které měl žalobce údajně získat od skutečných majitelů KAISERREICH, a také ty informace, které byly žalobci známy na základě obchodních vztahů mezi jeho jednateli (G. Y. a A. S.) a skutečnými majiteli KAISERREICH, měly být vtěleny do listinných dokumentů, informací a záznamů o veškerých krocích uskutečněných v rámci identifikace a kontroly klienta, které měl žalobce uchovávat po stanovenou dobu podle § 16 odst. 1 písm. d) a e) AML, aby jimi mohl v případě potřeby osobám oprávněným k provádění kontroly doložit způsob provádění AML kontroly klientů. Pouhé tvrzení žalobce o tom, že mu byly určité informace o klientovi známy, je z tohoto pohledu neprůkazné, a tedy nedostatečné.
173. Soud se nehodlá blíže vyjadřovat k žalobcově polemice o obecně menším riziku praní špinavých peněz v případě nadací/svěřeneckých fondů spravovaných ve prospěch osob s velmi vysokými příjmy, neboť se jedná o krajně obecné tvrzení, které nezohledňuje konkrétní okolnosti nyní projednávané věci, a nemá tak žádný význam pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.
174. Podstatou dodatků ke smlouvě mezi Stichting a Excellence bylo ujednání o navýšení horní hranice finančních prostředků, které může Excellence podle smlouvy investovat. Jediné, co jsou tyto dodatky ke smlouvě způsobilé doložit, je skutečnost, že platby mezi Stichting a Excellence nepřekročily nově stanovenou mezní částku uvedenou v dodatcích. Žádné jiné informace z nich čerpat nelze, a už vůbec ne informace o povaze obchodní činnosti klienta Excellence či zdroji peněžních prostředků určených k jejímu financování. Nejsou tak způsobilé zpochybnit závěr ČNB aprobovaný též žalovanou, že žalobce o klientovi nezískal na počátku obchodního vztahu dostatek informací o povaze obchodní činnosti, jeho obchodních záměrech, jakož i o zdroji financování těchto záměrů, aby mu to umožňovalo v průběhu obchodního vztahu dostatečným způsobem přezkoumat obchody klienta a posoudit, zda jsou v souladu s tím, co je mu o něm známo.
175. K námitce vztahující se ke klientovi DELTA, jejíž podstatou je tvrzení žalobce, že při ověření zdroje peněžních prostředků tohoto klienta vycházel z kombinace prohlášení klienta, které bylo dále potvrzeno daňovým přiznáním pana B., soud uvádí, že z dodatečně předloženého daňového přiznání pana B. (příloha č. 46 Úvodního vyjádření) není zřejmý zdroj v něm deklarovaných finančních prostředků. Žalobce poprvé až v replice objasnil, že „income code“ 2000 uvedený v daňovém přiznání má podle právního předpisu Ruské federace označovat příjem ze závislé činnosti. Žalované však nelze přičítat znalost ruských právních předpisů, ani jí takovou povinnost žádný zákon neukládá, a žalobce proto měl i tuto skutečnost v řízení prokázat, což neučinil. I pro daňové přiznání pana Babii nadto platí to, co bylo soudem uvedeno ohledně předložení daňových přiznání skutečných majitelů KAISERREICH, tedy že opatření si tohoto dokumentu žalobcem lze považovat pouze za naplnění minimálního standardu AML kontroly, které se však z pohledu RBA jeví jako nedostačující jak s ohledem na značnou rizikovost činnosti spočívající v poskytování platebních služeb mezinárodní korporátní klientele, tak i s přihlédnutím k rizikovosti klienta DELTA (bydliště jeho jednatele a zároveň skutečného jednatele v Rusku, nově založená společnost, druhá jednatelka společnosti figurovala ve značném množství jiných společností v řídících pozicích, aniž by bylo možné dohledat jakékoliv záznamy dokládající reálně prováděnou manažerskou činnost či její odbornou způsobilost k vedení tolika společností) a rovněž dalším rizikům plynoucím ze zjištění učiněných ČNB při kontrole. Obstojí tak závěr správního orgánu, že žalobce dodatečně nepřezkoumal zdroje peněžních prostředků, jichž se jeho obchodní vztah s klientem DELTA týká.
176. Žalovaná ani ČNB nepochybily tím, že neprovedly žalobcem navržený důkaz v podobě výslechu svědka A. K. Z napadeného rozhodnutí (bod 32) je patrno, že výslech tohoto svědka nebyl proveden zejména proto, že byl správním orgánem prvního stupně vyhodnocen jako nadbytečný, a s tímto vyhodnocením se soud plně ztotožňuje. Žalovaná má pravdu v tom, že je nemožné, aby A. K. byl při svědecké výpovědi schopen zpaměti rekonstruovat jednotlivé klientské složky a obsah jednotlivých dokumentů tak, aby svou výpovědí doložil, že žalobce řádně splnil povinnost AML kontroly korporátních klientů. Nebylo tudíž možné očekávat, že by výpověď této osoby mohla přinést skutková zjištění relevantní pro rozhodnut ve věci samé. Výpověď o tom, co bylo svědkovi známo o provádění AML kontroly klientů žalobce a jaké informace a listiny měl svědek při provádění AML kontroly klientů KAISERREICH, Stichting a ECTO k dispozici, nebylo zapotřebí provádět i z toho důvodu, že tyto informace měly být vtěleny do listinných dokumentů a záznamů o veškerých krocích žalobce uskutečněných v rámci identifikace a kontroly klienta, které měl žalobce v souladu s § 16 odst. 1 a 3 zákona AML v potřebném rozsahu uchovávat a podle § 9 odst. 3 téhož zákona právě jimi při kontrole doložit ČNB způsob provádění AML kontroly svých klientů. S přihlédnutím k předmětu, rozsahu a zákonem stanovenému způsobu provádění AML kontroly nemá soud nejmenších pochyb o tom, že k doložení jejího splnění nemohou sloužit svědecké výpovědi, ale výlučně listinné důkazy, tj. písemnosti obsahující příslušné záznamy, jejichž uchovávání po stanovenou dobu povinným osobám AML zákon ukládá. Jen ty totiž mohou zajistit zpětnou rekonstruovatelnost schvalovacích a rozhodovacích procesů a kontrolní činnosti instituce, kterou vyžaduje § 18 AML vyhlášky. Žalovaná v podstatě stejnou myšlenku v napadeném rozhodnutí vyjádřila slovy, že to, jaké informace A. K. měl, aniž by je poznamenal do klientské složky, je pro účely posouzení toho, zda žalobce (řádně) provedl AML kontrolu dle § 9 odst. 1 AML zákona, nadbytečné.
177. Soud pouze na okraj dodává, že žalobce netvrdil, že A. K. by mohl svou výpovědí prokázat existenci jiných dokumentů vztahujících se k AML kontrole korporátních klientů než těch, které již v řízení předložil a jejichž relevancí se ČNB zabývala v prvoinstančním rozhodnutí.
178. Neprovedením nadbytečného důkazu v podobě svědeckého výslechu A. K. nemohla žalovaná porušit zásadu materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu či zásadu vyšetřovací a nepřípustně zkrátit žalobcova procesní práva.
179. Žalobce již v rámci prvního žalobního bodu brojil i proti právnímu posouzení věci samé, neboť napadal samotný závěr žalované, že v potřebném rozsahu neprovedl AML kontrolu svých klientů. Tato žalobcova argumentace se obsahově prolíná s námitkami uplatněnými ve druhém žalobním bodu, k jehož vypořádání soud přistupuje nyní.
180. Krajní obecnost námitky, v níž žalobce vytkl ČNB a potažmo též žalované nesprávnou interpretaci „některých zákonných pojmů“, brání soudu, aby se jí blíže zabýval. K dostatečně konkretizované námitce poukazující na absenci (nikoliv tedy nesprávnost) intepretace neurčitého právního pojmu „závažný způsob porušení“ obsaženého v § 244 odst. 1 písm. b) ZPS se soud vyjadřuje níže v rámci vypořádání pátého žalobního bodu.
181. ČNB ani žalovaná dle náhledu soudu nepochybily při právním posouzení věci týkajícím se plnění povinnosti AML kontroly klientů žalobcem. Skutečnost, že si žalobce při provádění AML kontroly opatřil celou řadu podkladů, ještě neprokazuje, že svým zákonným povinnostem při kontrole dostál. ČNB vypovídací hodnotu těchto podkladů náležitě posoudila v prvoinstančním rozhodnutí, přičemž vzala v potaz všechny relevantní okolnosti týkající se jednotlivých klientů, obchodních vztahů, jež žalobce s těmito klienty navázal, personální o obchodní propojenosti těchto klientů navzájem či se samotným žalobcem, provázanosti plateb realizovaných žalobcem pro tyto klienty a dalších faktorů významných z hlediska rizikovosti v oblasti AML/CFT. Není tedy pravdou, že zjištěné informace o provádění AML kontroly klientů žalobcem nehodnotila ve vzájemných souvislostech. Je to naopak žalobce, kdo tyto zásadní okolnosti, které se měly promítnout do jím prováděné kontroly klientů, záměrně ignoruje a akcentuje význam jednotlivých dokumentů ve snaze přesvědčit soud, že jejich předložením žalované ve „vyčerpávajícím množství“ prokázal provedení AML kontroly v dostatečném rozsahu.
182. Pokud žalobce v žalobě odkazuje na tvrzení, která ohledně plnění povinnosti AML kontroly klientů předložil v Úvodním vyjádření, jedná se o rekapitulaci obsahu jeho podání učiněného v průběhu správního řízení a nikoliv o způsobilé žalobní námitky, na které by soud mohl a měl reagovat. Podle § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí tedy musí být v podané žalobě uvedeny výslovně; pouhý odkaz na jiná podání žalobce a tam uváděnou argumentaci je pro vymezení žalobních bodů nedostačující. Považoval-li žalobce tvrzení obsažená v Úvodním vyjádření, na které v žalobě odkázal, za relevantní též z hlediska soudního přezkumu napadeného rozhodnutí, bylo jeho povinností tyto argumenty jako žalobní body v žalobě výslovně uvést.
183. Soud k tomu doplňuje, že veškeré podklady, jež žalobce ČNB předložil s cílem prokázat, že získal a vyhodnotil dostatečné množství informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu s klientem, ať již se jedná o AML dotazníky, výpisy z obchodního rejstříku, zakladatelské listiny, depozitní certifikáty, internetové stránky týkající se jednotlivých klientů, příslušné smlouvy či vyjádření klientů, ČNB náležitě posoudila v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Totéž platí pro podklady předložené žalobcem za účelem prokázání toho, že dostatečně přezkoumal zdroje peněžních prostředků, kterých se obchodní vztah s tím kterým klientem týká (daňová přiznání skutečných vlastníků KAISERREICH aj.) i pro podklady předložené za účelem prokázání toho, že žalobce jednotlivé obchody přezkoumal za účelem zjištění, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo (smluvní dokumentace, faktury, nákladní listy). Soud na tomto místě pro stručnost odkazuje na popis obsahu a vyhodnocení těchto dokladů žalovanou u jednotlivých korporátních klientů žalobce v příslušných pasážích odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, které obsahují i vypořádání s tím souvisejících námitek žalobce, a zároveň uvádí, že se s těmito hodnotícími závěry správního orgánu ztotožňuje a se souhlasnou poznámkou je přejímá jako vlastní. Takový postup ve své judikatuře aproboval i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 8. 7. 2011 č.j. 2 As 72/2011 – 181 vyslovil, že „krajský (resp. městský) soud nemusí vždy vymýšlet zcela nové právní argumenty, odlišné od argumentů správních orgánů, jelikož by to bylo v konečném důsledku často i kontraproduktivní. Požadavku přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí proto postačuje, pokud při posuzování jednotlivých žalobních bodů výslovně a zcela konkrétně označí, které názory správního orgánu považuje za správné, a naopak s kterými polemizuje, resp. které vyvrací. Z hlediska hospodárnosti řízení proto není nutno trvat na tom, aby krajský soud vždy opakoval, resp. argumentačně rozkošatil, právní názory vyjádřené již v přezkoumávaných správních rozhodnutích.“ Jinými slovy totéž dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.11.2014 č.j. 6 As 54/2013 – 128, v němž konstatoval, že „....nelze vyloučit, že se závěry přezkoumávaného správního rozhodnutí budou přezkoumávajícímu správnímu soudu jevit natolik přiléhavé, že nenalezne dostatečné množství jiných slov, jimiž by na straně jedné vyjádřil prakticky totéž a jimiž by na straně druhé přesvědčivě a pro stěžovatele uspokojivě demonstroval, že uvažuje zcela samostatně. Jinak řečeno, smyslem soudního přezkumu není nalezení alternativního a za každou cenu originálního způsobu vyjádření týchž závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán.“ Na stejném stanovisku setrval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 30.3.2020 č.j. 1 Azs 513/2019-34, v němž uvedl, že „vada nepřezkoumatelnosti není založena ani tehdy, když by krajský soud pouze odkázal na část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, s nímž se ztotožnil. To ostatně odpovídá i zásadě procesní ekonomie. Není důvodu, aby bylo v rozhodnutí soudu řečeno stejnými slovy v podstatě to samé; v takovém případě je vhodnější, aby si soud závěry správního orgánu osvojil se souhlasnou poznámkou (srov. usnesení ze dne 19. 5. 2015, č. j. 5 Azs 220/2015 – 35, rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 119/2005 – 118, nebo ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Azs 115/2016 – 34).“
184. Přestože je žalobce přesvědčen o opaku, soud má ve shodě s názorem žalované za to, že povinnost AML kontroly ve stanoveném rozsahu nesplnil ani v případě klienta Excellence. Z dokladů a informací, které si za účelem AML kontroly tohoto klienta žalobce opatřil a které ČNB předložil v průběhu jí prováděné kontroly (AML dotazník vyplněný dne 19. 11. 2019, formulář k vyhodnocení rizikového profilu klienta ze dne 19. 11. 2010, výpis z obchodního rejstříku, notářské zápisy z valné hromady společnosti a vyrozumění ČNB ze dne 13. 12. 2018 o zápisu Excellence do seznamu osob uvedených v § 15 odst. 1 ZISIF), mohl žalobce zjistit pouze obecné informace, jež jsou pro provedení AML kontroly v daném případě nedostatečné.
185. Skutečnost, že Excelence byla jako alternativní fond ve smyslu § 15 odst. 1 ZISIF zapsána do příslušného seznamu vedeného ČNB, a lze jí tak přičítat vykonávání činností vymezených ve zmíněném ustanovení zákona, jejichž podstatou je správa majetku investorů, nemá dostatečnou vypovídací hodnotu pro posouzení účelu a zamýšlené povahy obchodního vztahu mezi žalobcem a tímto klientem a už vůbec neumožňovala žalobci přezkoumat zdroje peněžních prostředků, kterých se jeho obchodní vztah s klientem týkal. Soud k tomu na okraj dodává, že žalobcova polemika o míře a významu dohledu prováděného ČNB nad tzv. alternativními fondy je s ohledem na svou obecnost zcela bezvýznamná pro posouzení toho, zda žalobce provedl AML kontrolu svého klienta Excelence v souladu s požadavky AML zákona.
186. Další dokumenty týkající se klienta Excelence žalobce předložil až v průběhu správního řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, aniž by přesvědčivě vysvětlil, proč tak neučinil již při kontrole ČNB zaměřené mj. na plnění povinnosti AML kontroly. Z těchto dodatečně předložených dokumentů zároveň není zřejmé, že by je měl žalobce k dispozici (a mohl tedy z informací v nich obsažených vycházet) v době, kdy měl AML kontrolu klienta Excelence provádět, a ČNB i žalovaná je proto při rozhodování v dané věci oprávněně odmítly zohlednit. Jedná se o například o dokument „Terms“ konkretizující smluvní vztah mezi Stichting a Excellence, potvrzení o založení účtu u brokera InteractiveBrokers ze dne 21. 8. 2019, smlouvu s BLOOMBERG FINANCE L.P týkající se služby poskytování informací, potvrzení o založení obchodního účtu u FxPro UK Limited, smlouvu o svěření finančních prostředků (fondů) k správě za účelem jejich kolektivního investování“ mezi Stichting a Excellence, výpisy z platebních účtů Stichting, ECTO a Excelence aj.
187. Namítá-li žalobce, že povaha jeho obchodního vztahu s klientem Excelence spočívala v provádění platebních transakcí v souvislosti s ekonomickou aktivitou klienta, a dále že účelem tohoto obchodního vztahu bylo provádění plateb souvisejících s provozováním ekonomické aktivity klienta, jedná se o povšechnou a zcela nekonkrétní argumentaci, kterou lze bezpochyby vztáhnout na obchodní vztahy žalobce s každým jeho korporátním klientem. Žalobce zároveň tvrdí, že z informací získaných od klienta zjistil, že se jedná o „alternativní investiční fond, jehož služby zahrnují kolektivní správu kapitálu klientů; Excellence investuje aktiva klientů do fixního výnosu (jako jsou dluhopisy) či nakupuje akcie“, přičemž tuto informaci povaze podnikání Excellence si následně ověřil prostřednictvím vyrozumění ČNB ze dne 13. 12. 2018 o zápisu Excellence do seznamu osob uvedených v § 15 odst. 1 ZISIF. Další informace o povaze činnosti Excellence a současně informace o zamýšlených platbách, tedy o zamýšlené povaze obchodního vztahu, žalobce údajně získal ze smlouvy o svěření finančních prostředků (fondů) k správě za účelem jejich kolektivního investování uzavřené mezi Excellence a Stichting dne 31. 5. 2019, jakož i z dalších dokumentů uvedených v předchozím odstavci. Soud k tomu uvádí, že žádný ze žalobcem zmiňovaných dokumentů neskýtá přesvědčivou odpověď na otázku, jaký byl smysl a důvod plateb, které žalobce pro klienta Excelence realizoval ve dnech 1. 6. 2020, 7. 7. 2020, 11. 8. 2020, 25. 11. 2020 a 26. 11. 2020. Rozhodně z nich nelze dovodit, že by tyto platby směřovaly k naplnění žalobcem deklarované podnikatelské činnosti Excelence coby alternativního investičního fondu. Jak ČNB konstatovala v bodě 179 prvoinstančního rozhodnutí, tyto odchozí transakce směřovaly na vlastní externí účty klienta Excellence vedené Mezinárodní bankou hospodářské spolupráce (se sídlem v Rusku) a URALSIB Bank (rovněž se sídlem v Rusku). K odesílání finančních prostředků na externí účet klienta Excellence přitom docházelo bezprostředně po přijetí finančních prostředků na účet vedený žalobcem, přičemž odesílaná částka byla v přibližně stejné výši jako příchozí. Soud se v plném rozsahu ztotožňuje se způsobem, jakým realizace těchto transakcí posoudila ČNB v prvoinstančním rozhodnutí, tedy se závěrem, že ze strany žalobce nedošlo k bližšímu přezkoumání předmětu a účelu daných transakcí za účelem ověření toho, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo, a to v širším kontextu. Ze žalobcem předložených podkladů není nikterak zřejmý záměr klienta Excelence užít účet zřízený u žalobce k pouhému přeposílání prostředků na jiný svůj účet a chybí i jakékoliv vysvětlení uplatnění takovéhoto postupu, a tedy vůbec účelu zřízení účtu u žalobce. Soud k tomu pro upřesnění dodává, že v případě převodů finančních prostředků na jiné (externí) účty klienta Excelence nic nenasvědčovalo tomu, že jsou činěny za účelem kolektivní správy kapitálu klientů, a nic takového nevyplývá ani ze žalobcem dodatečně předložených dokumentů.
188. Vedle již zmíněného rizika tranzitních účtů ČNB v prvoinstančním rozhodnutí poukázala rovněž na to, že v prvním čtvrtletí roku 2019 došlo ke kompletní obměně vedení společnosti a jejího skutečného majitele, a s ohledem na datum uzavření obchodního vztahu se žalobcem se tak jednalo o novou, neetablovanou společnost bez historie, o které nebylo možné z otevřených zdrojů dohledat jakékoliv bližší informace, a dále na skutečnost, že obchodní partneři Excellence (Stichting a ALFA FOUNDATION) jsou vysoce rizikoví, protože se jedná o nadace, tedy anonymní formu právního uspořádání, která je často zneužívána k legalizaci výnosů z trestné činnosti. S ohledem na všechny zjištěné rizikové faktory bylo povinností žalobce žádat o detailní podklady a vysvětlení prováděných plateb, k čemuž však nedošlo. Lze tak potvrdit závěr správního orgánu, že na základě informací, které měl při AML kontrole klienta Excelence k dispozici, nebyl žalobce schopen přezkoumat, zda realizované platební transakce odpovídají charakteru jeho obchodního vztahu s tímto klientem a obchodním záměrům klienta, ani zdroj peněžních prostředků, kterých se obchodní vztah s klientem týká, čímž porušil § 9 odst. 2 písm. a) a e) AML zákona.
189. Pokud jde zdroje peněžních prostředků, kterých se týkal jeho obchodní vztah s klientem Excelence, žalobce v průběhu správního řízení své přesvědčení o jejich řádném přezkoumání stavěl – podobně jako tomu bylo u ostatních prověřovaných korporátních klientů - na tom, že se jednalo o prostředky pocházející od ostatních subjektů (klientů žalobce) patřících do skupiny mající stejné skutečné majitele, zejména od klienta Stichting, který zase získával peněžní prostředky od KAISERREICH. Soud v této souvislosti odkazuje na vypořádání žalobních námitek uplatněných v prvním žalobním bodu, z něhož plyne, že ze strany žalobce nedošlo k řádnému přezkoumání původu a zdroje peněžních prostředků jeho klienta KAISERREICH, od něhož měly, a to i podle slov samotného žalobce, peněžní prostředky směřovat k dalším jeho klientům.
190. To, že napadené rozhodnutí není založeno na nesprávném posouzení věci, vyplývá i z vypořádání pátého žalobního bodu (viz níže), v rámci kterého soud přisvědčil klíčovému závěru žalované, že žalobce závažným způsobem porušil povinnosti stanovené ZPS a AML zákonem, a povolení k výkonu činnosti platební instituce mu tedy bylo odňato v souladu s § 244 odst. 1 písm. b) ZPS.
191. Za neopodstatněnou soud považuje také námitku vtělenou do třetího žalobního bodu, v níž žalobce vytkl ČNB, že mu byla opakovaně přičtena k tíži totožná skutečnost, pokud jde o zjišťování zdrojů peněžních prostředků při poskytování platebních služeb korporátním klientům. K této námitce soud předně uvádí, že ČNB nemohla při rozhodování o odnětí povolení žalobci k činnosti platební instituce porušit zásadu zákazu dvojího přičítání již proto, že tato zásada se uplatňuje výlučně v oblasti správního trestání, a to při ukládání trestu. Jak vyložil NSS ve své judikatuře, zásadu zákazu dvojího přičítání je třeba chápat tak, že k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2010, č. j. 4 Ads 66/2009 – 101 či ze dne 29. 10. 2009, č. j. 6 As 22/2009 – 84). Odnětí povolení k činnosti platební instituce však není správní sankcí, ale opatřením správního dozoru, a proto se při rozhodování žalované o uložení tohoto opatření žádné polehčující či přitěžující okolnosti nezohledňují (k tomu viz níže). Soud si je samozřejmě vědom toho, že prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci vedle odnětí povolení uložena i sankce za spáchané přestupky ve formě pokuty, nicméně z relevantní části odůvodnění rozhodnutí je patrno, že ČNB jako přitěžující okolnost při ukládání sankce hodnotila pouze skutečnost, že žalobce se dopustil více (konkrétně dvou) přestupků, nikoliv tedy to, jakým způsobem zjišťoval zdroj peněžních prostředků u jednotlivých klientů.
192. Žalobce sám v žalobě uvedl, že z důvodu řetězení transakcí byl zdrojem peněžních prostředků vždy klient provádějící předcházející platbu v řetězci, a to až do první transakce, která byla provedena klientem KAISERREICH, od něhož peněžní prostředky směřovaly postupně ke všem dalším klientům. Provázanost plateb mezi jednotlivými klienty žalobce potvrdil i v replice, v níž doslova uvedl, že: „Platby přitom v zásadě proudily od společnosti KAISERREICH a Stichting postupně k dalším uvedeným klientům.“ Podle těchto tvrzení tedy peněžní prostředky původně pocházely od klienta KAISERREICH. V podstatě shodně argumentoval též v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně, kdy tvrdil, že u každého klienta zdroj peněžních prostředků přezkoumal tím způsobem, že zjistil, že peněžní prostředky pocházely od subjektů ve skupině vlastněné skutečnými majiteli, a měly tak pocházet přímo od skutečných majitelů (KAISERREICH), jejichž zdroje peněžních prostředků měl žalobce přezkoumat prostřednictvím daňových přiznání skutečných majitelů do roku 2015 a daňových přiznání společností v jejich vlastnictví. Právě v reakci na to ČNB v bodech 110, 144, 177, 198 a 258 prvoinstančního rozhodnutí týkajících se dalších klientů uvedla, že žalobce argumentuje stejnými námitkami, které již vypořádala ve vztahu ke klientovi KAISERREICH, a na toto vypořádání odkázala.
193. Podle § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona kontrola klienta zahrnuje přezkoumávání zdrojů peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká. Bylo tedy povinností žalobce provést přezkoumání zdrojů peněžních prostředků v rámci AML kontroly každého svého klienta. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je zřejmé, že ČNB posuzovala AML kontrolu spočívající v přezkumu zdroje peněžních prostředků ve vztahu ke každému klientovi žalobce zvlášť, přičemž podrobně popsala, k jakým závěrům ohledně plnění této povinnosti u jednotlivých klientů dospěla. Neposuzovala tedy opakovaně stejnou okolnost, ale žalobcova skutková jednání spočívající v plnění sice stejné zákonné povinnosti, ale vůči rozdílným klientům (z vybraného kontrolního vzorku). Nelze se však divit tomu, že s ohledem na zjištěnou propojenost žalobcových klientů, s tím související řetězení peněžních transakcí a též vysvětlující argumentaci žalobce, který původ peněžních prostředků použitých při těchto platbách sám spojoval se skutečnými vlastníky klienta KAISERREICH, se ČNB zabývala vždy také tím, zda žalobce náležitě přezkoumal zdroje peněžních prostředků již u klienta KAISERREICH, resp. že odkázala na své závěry, z nichž plyne, že této povinnosti nedostál. Přezkoumání zdrojů peněžních prostředků použitých pro provádění plateb za těchto okolností skutečně není možné redukovat pouze na formální zjištění toho, od kterého plátce pocházely peněžní prostředky použité pro realizaci jednotlivých plateb.
194. Čtvrtý žalobní bod, v němž žalobce vytkl napadenému rozhodnutí překvapivost a zároveň porušení jeho legitimního očekávání s poukazem na to, že předchozí kontrola provedená FAÚ žádné pochybení v postupech a procesech žalobce v oblasti AML/CFT neshledala, soud rovněž nepovažuje za důvodný.
195. Výstupy z kontroly provedené FAÚ, jež jsou zachyceny v protokolu o kontrole ze dne 7. 4. 2020 č. j. FAU-25770/2020/032, nemohly založit legitimní očekávání žalobce, že ČNB při kontrole dojde k totožným závěrům jako FAÚ, a nepřikročí tedy (v navazujícím řízení) k vydání rozhodnutí o odejmutí povolení k činnosti platební instituce. Za podstatnou v tomto směru soud považuje především skutečnost, že kontrolovaná období se u obou kontrol liší. Podle protokolu ze dne 7. 4. 2020 o kontrole provedené FAÚ byl kontrolovaným obdobím časový úsek od 1. 1. 2018 do 30. 10. 2019, zatímco podle Protokolu o kontrole (provedené ČNB) bylo kontrolované období vymezeno dny 25. 1. 2020 – 15. 11. 2021. Není tedy pravdou, že by se kontrolovaná období těchto kontrol byť i jen zčásti překrývala. Vzhledem k rozdílnosti kontrolovaných období se nutně lišil i předmět kontroly – FAÚ u žalobce kontroloval plnění zákonem stanovených povinností (včetně povinností plynoucích z AML zákona) ve vztahu k jiným obchodním případům (realizovaným během jiného časového období), než v následné kontrole činila ČNB. Již z tohoto důvodu nemohl výsledek kontroly provedené FAÚ založit u žalobce legitimní očekávání, že ČNB při následné kontrole musí nutně dojít k totožným kontrolním závěrům jako FAÚ. Viděno z jiného úhlu pohledu, výsledky předchozí kontroly provedené FAÚ nikterak nezavazovaly ČNB při jí prováděné kontrole, neboť ČNB u žalobce posuzovala zákonnost provedení konkrétních AML kontrol klientů, jimiž se FAÚ při „své“ kontrole nezabýval, protože nespadaly do jím kontrolovaného období. K tomu přistupuje i skutečnost, že řada klientů žalobce, jichž se týkají kontrolní zjištění ČNB (Excellence, Kvanteks, BETTA, DELTA), v období kontroly prováděné FAÚ ještě klienty žalobce nebyla, a tato kontrola se jich tedy vůbec nemohla týkat.
196. Předchozí kontrola, kterou u žalobce provedl FAÚ, nemohla založit legitimní očekávání žalobce ohledně výsledku následné kontroly ze strany ČNB i z toho důvodu, že kontrolu FAÚ není možné považovat za ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost orgánu veřejné správy, jež by opakovaně potvrzovala určitý výklad a použití právních předpisů. Jak dovodil rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 21. 7. 2009 č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, pouze správní praxe vykazující tyto znaky je způsobilá založit legitimní očekávání adresátů veřejné správy. Kontrola FAÚ, resp. výstup z této kontroly ve formě protokolu o kontrole ze dne 7. 4. 2020 nepředstavuje ani autoritativní poskytnutí konkrétních ujištění žalobci, že při jiné kontrole provedené v budoucnu jiným správním orgánem (zde ČNB) ve vztahu k obchodním případům realizovaným v jiném kontrolovaném období budou výsledky kontroly totožné.
197. Z těchto důvodů soud žalobcovu tvrzení o porušení jeho legitimního očekávání a překvapivosti napadeného rozhodnutí zakládající jeho rozpor s čl. 2 odst. 2 LZPS nepřisvědčil.
198. Soud neshledal opodstatněnými ani námitky, které byly žalobcem uplatněny v rámci pátého žalobního bodu.
199. Není pravdou, že ČNB při rozhodování v dané věci nevyložila neurčitý právní pojem „závažný způsob porušení“ (zákonem stanovené povinnosti) užitý v § 244 odst. 1 písm. b) ZPS. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že ČNB za závažný způsob porušení zákonem stanovené povinnosti považuje systematické porušování takové povinnosti, které ve výsledku znamená její popření a ignorování smyslu a účelu zákona (viz bod 315). Za závažný způsob porušení právních povinností pokládá též situaci, kdy kontrolou zjištěné nedostatky zavdávají vážné pochybnosti o důvěryhodnosti účastníka řízení ve smyslu § 261 ZPS (viz bod 318 prvoinstančního rozhodnutí). ČNB tedy povinnosti rámcového vymezení zmíněného neurčitého právního pojmu pro potřeby právě posuzovaného případu dostála tím, že v rozhodnutí specifikovala, co považuje za závažný způsob porušení právních povinností.
200. Soud má za to, že obsah neurčitého právního pojmu „závažný způsob porušení“ (zákonem stanovené povinnosti) je dostatečně srozumitelný všem, kdo chápou význam slova „závažný“, a nevyžaduje tedy nějaký podrobnější výklad. Jedná se zkrátka o takové porušení povinnosti stanovené zákonem, které je třeba s ohledem na důležitost této povinnosti a nutnost jejího plnění považovat za závažné, tj. významné, podstatné či intenzivní (a nikoliv pouze marginální, bagatelní, nevýznamné a zanedbatelné).
201. Nebylo povinností ČNB, aby v rámci obecného výkladu, jak chápe obsah tohoto neurčitého právního pojmu, rozlišovala mezi konkrétními zákonem stanovenými povinnostmi, které platební instituce může porušit, tedy aby stejný neurčitý právní pojem vykládala zvlášť (a jinak) ve vztahu k povinnosti AML kontroly, povinnosti provádět vnitřní audit atd. Stejně tak nebylo její povinností, aby předložila takový výklad neurčitého právního pojmu, z něhož bude patrno, jak bude tento pojem vykládat v budoucnu v jiných případech. Smyslem povinnosti správního orgánu vymezit neurčitý právní pojem je dostatečně vysvětlit jeho obsah a rozsah pro potřeby konkrétního posuzovaného případu a nikoliv ve vztahu k neurčité množině všech případů, které mohou v budoucnu nastat (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2023 č. j. 6 As 217/2021 – 126).
202. ČNB ani žalovaná nikterak nepochybily, jestliže porušení zákonným stanovených povinností plynoucích ze ZPS a AML zákona, která byla u žalobce zjištěna, subsumovaly pod výše zmíněný neurčitý právní pojem, tedy jestliže je kvalifikovaly jako porušení „závažným způsobem“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS. Důvody, proč tak učinila, ČNB v potřebném rozsahu uvedla v prvoinstančním rozhodnutí společně s podrobným popisem skutkových zjištění vztahujících se ke konkrétním vytýkaným jednáním. Soud neshledává smysluplným přepisovat na tomto místě v plném rozsahu jednotlivá skutková zjištění ČNB a k nim se upínající právní posouzení do odůvodnění rozsudku a pro stručnost odkazuje na velmi podrobné odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí čítající 96 stran.
203. Na tomto místě je nanejvýš vhodné zdůraznit, že při soudním přezkumu použití neurčitého právního pojmu jsou správní soudy významně limitovány, jak vyplývá z ustálené judikatury, například z rozsudku NSS ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005-62: „Úkolem soudu je tedy kontrola zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního rozhodnutí předcházelo. Soudu nepřísluší, aby správní orgán nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu.“ V této argumentační linii následovalo i rozhodnutí NSS ze dne 30. 4. 2008 č. j. 1 As 16/2008 - 48, které doplnilo, že „při aplikaci a interpretaci neurčitých správních pojmů má správní orgán určitou volnost v interpretaci právního pojmu, a tedy i v hodnocení jednotlivých skutečností při subsumpci skutkového stavu pod hypotézu právní normy, je však absolutně vázán, pokud jde o právní následky.“ Jediným právním následkem, který § 244 odst. 1 písm. b) ZPS spojuje s porušením zákonem stanovených povinností závažným způsobem, je odnětí povolení uděleného podle tohoto zákona.
204. Na posouzení závažnosti žalobcova jednání, které ČNB i žalovaná označily za porušení povinnosti uplatňovat účinný systém vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému dle § 20 odst. 1 písm. d) bod 3 ZPS ve spojení s § 20 odst. 2 téhož zákona, nemá naprosto žádný vliv skutečnost, že nedodržení plánu vnitřního auditu bylo zapříčiněno nečinností třetí osoby, v daném případě společnosti Jurekon. Bylo rozhodnutím samotného žalobce, že prováděním vnitřního auditu smluvně pověřil právě zmíněnou společnost. Takový postup nemohl žalobce zprostit jeho odpovědnosti za splnění veřejnoprávní povinnosti uplatňovat účinný systém vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému. Tato povinnost stíhá platební instituci, tj. v daném případě žalobce, k jehož tíži je nutno přičíst zjištěné porušení těchto povinností bez ohledu na jeho smluvní vztah se společností Jurekon.
205. Dodatečné kroky, které žalobce činil k nápravě situace (ukončení smluvního vztahu se společností Jurekon, uzavření nové smlouvy o provádění vnitřního auditu se společností FINREG), nebyly způsobilé zpětně ovlivnit posouzení závažnosti porušení povinností týkajících se uplatňování účinného systému vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému. Jednalo se až o následné úkony realizované poté, co ke zjištěnému porušení povinností došlo. Totéž platí i pro činnost, kterou v oblasti vnitřního auditu pro žalobce na základě nově uzavřené smlouvy realizovala společnost FINREG – ani její následná činnost nebyla s to zpětně modifikovat závěr o tom, zda k porušení zákonem stanovených povinností, které se odehrálo předtím, než vůbec svou činnost pro žalobce zahájila, došlo závažným způsobem.
206. K tomu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro zproštění odpovědnosti žalobce dle § 21 přestupkového zákona ve vztahu k jednání, jež mělo spočívat v tom, že nezajistil, aby byl vnitřní audit prováděn v termínech stanovených v periodickém plánu vnitřního auditu, se soud vyjadřuje níže v rámci posouzení sedmého žalobního bodu.
207. Soud ani v nejmenším nesídlí přesvědčení žalobce, že jemu vytčené porušení povinnosti uplatňovat účinný systém vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému nebylo závažné. Na tomto místě soud nejprve považuje za potřebné připomenout, jaká konkrétní pochybení týkající se vnitřního auditu byla u žalobce při kontrole zjištěna.
208. Žalobce předložil v rámci kontroly mimo jiné svůj vnitřní předpis Interní audit (dále jen „VP interní audit“) a „Plán interního auditu u platební instituce BESTPAY s.r.o. na rok 2021“ (dále jen „Plán interního auditu 2021“). Od žalobce byly vyžádány kompletní auditní spisy k vybraným auditům, které měly být provedeny dle Plánu interního auditu 2021 v časovém období od 12. 3. 2021 do 15. 5. 2021. Současně s předložením podkladů žalobce ve vyjádření doručeném ČNB dne 13. 1. 2022 sdělil, že „Plán interního auditu 2021 bohužel obsahoval chybné informace. Jak nás společnost Jurekon informovala, došlo k chybnému uvedení termínů (…). K jeho realizaci má dojít v roce 2022.“ Poté žalobce předložil opravený plán interního auditu, jehož analýzou bylo zjištěno, že došlo ke změně termínu provedení interního auditu, a to tak, že měl být zahájen 21. 2. 2022 a dokončen 16. 5. 2022, kdy měla být rozeslána závěrečná zpráva z provedeného auditu. Žalobce nicméně v rámci pohovoru uskutečněného dne 2. 3. 2022 sdělil, že předpokládaný audit nebyl ze strany interního auditora (společnosti Jurekon) zahájen. Tato zjištění ČNB oprávněně vyhodnotila tak, že audit podle Plánu interního auditu 2021 nebyl proveden, a dále že interní audit nebyl u žalobce prováděn ani podle předloženého opraveného plánu interního auditu.
209. V průběhu kontroly žalobce předložil mj. „Zprávu z interního auditu ve společnosti BESTPAY s.r.o., auditované období: 1. 1. 2020 – 31. 12. 2020“ (dále jen „Závěrečná zpráva IA 2020“) a dále podklady, které internímu auditu poskytl k provedení auditu, jehož výstupem je Závěrečná zpráva IA 2020. Analýzou těchto podkladů ČNB zjistila, že předložená Závěrečná zpráva IA 2020 obsahuje v kapitole „Auditované oddělení: Řízení rizik“ tabulkový přehled zabývající se kontrolou vnitřního reportingu jednatelům, tedy kontrolou toho, zda reporting skutečně probíhá a zda jsou výstupy archivovány a jsou dohledatelné. Interní auditor tuto kontrolu provedl na základě komparace tabulky prováděných vnitřních kontrol se skutečně prováděnými reportingy a kontrolami probíhajícími u žalobce. Tabulka prováděných vnitřních kontrol je součástí vnitřního předpisu „Řízení společnosti a vnitřní kontrola“ předloženého žalované dne 13. 1. 2022 (dále jen „VP vnitřní kontrola“), přičemž tento vnitřní předpis sloužil jako jeden z podkladů pro sestavení Závěrečné zprávy IA 2020. Analýzou tabulkového přehledu zpracovaného v Závěrečné zprávě IA 2020 pak ČNB zjistila, že interní auditor zcela nezohlednil předem nastavená kritéria reportingu uvedená ve VP vnitřní kontrola. Například v případě zprávy o řízení rizik, kterou má zasílat risk manažer a reporting má probíhat ročně vždy do 30. 4., byla interním auditorem povinnost předložení reportingu označena jako splněná, ačkoliv dle vyjádření žalobce obsaženého v záznamu o poskytnutí informací ze dne 2. 3. 2022 tato povinnost fakticky splněna nebyla; k reportingu tedy vůbec nedošlo. V případě plánu interního auditu, který má zasílat interní auditor a reporting má probíhat ročně, byla interním auditorem povinnost předložení reportingu označena jako splněná, ačkoliv dle žalobce doručeného žalované dne 13. 1. 2022 nebyl plán interního auditu na rok 2020 připraven; k reportingu tedy vůbec nedošlo. Pokud jde o závěrečnou zprávu z interního auditu, kterou má zasílat interní auditor a reporting má probíhat ročně, interním auditorem byla povinnost předložení reportingu označena jako splněná, ačkoliv dle vyjádření samotného žalobce obsaženého v záznamu o poskytnutí informací ze dne 2. 3. 2022 byla Závěrečná zpráva IA 2020, jež byla vyhotovena 26. 11. 2021, prvním výstupem z prvního auditu, který byl společností Jurekon proveden; k reportingu tedy vůbec nedošlo. Co se týče auditu ochrany osobních údajů, který zasílá Compliance officer, přičemž reporting má probíhat ročně, interním auditorem byla povinnost předložení reportingu označena jako splněná, ačkoliv dle vyjádření žalobce obsaženého v záznamu o poskytnutí informací ze dne 2. 3. 2022 audit ochrany osobních údajů Compliance officer vůbec neprovádí, a k reportingu tedy vůbec nedošlo. Právě popsaná skutková zjištění ČNB vyhodnotila tak, že interní auditor hodnotil vybraná kritéria jako splněná, byť splněna prokazatelně nebyla. Tvrzení interního auditu, že „předávané a generované výstupy jsou archivované a zpětně dohledatelné“, neodpovídalo skutečnému stavu. Interní auditor zcela nezohlednil nastavená kritéria reportingu uvedené ve VP vnitřní kontrola, a to především u reportingu týkajícího se četnosti reportování zpráv compliance. Interní auditor nepostupoval v kontrole této oblasti podle nastavených parametrů, když změnil název tohoto reportingu na „Zprávy o činnosti compliance“ a četnost daného reportingu změnil na roční. V postupu interního auditora tak byly shledány nedostatky spočívající v nedosažení nezávislého prověření dodržování pravidel nastavených vnitřními předpisy žalobce.
210. Soud považuje za potřebné zdůraznit, že žalobce správnost právě popsaných skutkových zjištění, která prokazují porušení povinnosti uplatňovat v rámci řídícího a kontrolního systému účinný systém vnitřní kontroly, žádnou relevantní námitkou nezpochybnil. Tato porušení v jejich souhrnu ČNB a potažmo i žalovaná právem vyhodnotily jako závažná, neboť žalobce ve své podstatě rezignoval na uplatňování účinného systému vnitřní kontroly, jehož nedílnou součástí je právě interní audit. Nekontroloval, zda a jakým způsobem je interní audit společností Jurekon prováděn, nezajistil, aby byl tento audit prováděn ve stanovených termínech, aby jeho výstupy odpovídaly skutečnému rozsahu provedených vnitřních kontrol a aby bylo provedeno nezávislé a objektivní prověření dodržování pravidel nastavených vnitřními předpisy žalobce.
211. K žalobcově odkazu na rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570, z něhož údajně plyne, že ČNB u subjektu řešeného tímto rozhodnutím rovněž zjistila závažné nedostatky týkající se provádění auditu, avšak k odnětí povolení nepřistoupila, se soud vyjadřuje níže v rámci posouzení námitky, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno legitimní očekávání žalobce.
212. Ve vztahu k žalobci vytčenému porušení povinnosti týkající se provádění AML kontroly při poskytování služby Money Remittance soud uvádí, že žalobci bylo prvoinstančním rozhodnutím povolení k činnosti platební instituce odňato také z toho důvodu, že závažně porušil povinnost provádět kontrolu klientů, jejíž provádění platební instituci ukládají (mj.) ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) bod 6, písm. b) a c), odst. 2 písm. a), d) a e) AML zákona. Žalovaná v napadeném rozhodnutí připustila, že zjištěná žalobcova pochybení u služby Money Remittance dosahovala nižší závažnosti než pochybení u služby RemmitOne. Žalovaná má ovšem pravdu v tom, že žalobcova pochybení týkající se služby Money Remittance představují porušení shodné povinnosti (provádět kontrolu klientů), přičemž pro odnětí povolení podle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS není podstatné, ve vztahu k jaké z platebních službě vymezených v § 3 ZPS, které platební instituce nabízí, k porušení zákonem stanovené povinnosti došlo. S přihlédnutím ke všem zjištěním, která ČNB u žalobce učinila a která se týkají porušení povinnosti provádět kontrolu klientů podle výše zmíněných ustanovení AML zákona, nelze než učinit závěr, že se jednalo o porušení této povinnosti závažným způsobem. Výrazně závažnější byla s ohledem na svou četnost, rizikovost transakcí realizovaných žalobcem pro korporátní klientelu a objem převáděných peněžních prostředků pochybení u platební službu RemitOne, nicméně i pochybení zjištěná u platební služby Money Remittance svým dílem přispěla ke konečnému závěru správního orgánu, že se ze strany žalobce jednalo o porušení povinnosti provádět AML kontrolu klientů závažným způsobem, přičemž porušení této povinnosti bylo zjištěno u obou žalobcem poskytovaných platebních služeb. Soud k tomu dodává, že počet pochybení, k nimž došlo ze strany žalobce při poskytování platební služby Money Remittance (celkem 10), nepovažuje za nikterak nízký, a ani dobu v trvání „pár měsíců“, po kterou žalobce kvůli nedostatkům jeho informačního systému neprováděl řádně kontrolu klientů při poskytování platební služby Money Remittance, za zanedbatelnou.
213. Soud bez výhrad souhlasí se žalovanou, že povinnosti týkající se provádění AML kontroly korporátních klientů při poskytování služby RemitOne žalobce porušil závažným způsobem. S ohledem na charakter vytčených pochybení, jejich počet, dobu, po kterou k porušování těchto povinností docházelo, jakož i s přihlédnutím k tomu, že pochybení se týkala AML kontroly všech žalobcových klientů zařazených do kontrolního vzorku, nelze než přitakat závěru ČNB i žalované, že se ze strany žalobce jednalo o systematické porušování zákonem stanovené povinnosti. Závažnost tohoto žalobcova protiprávního jednání dále významně zvyšuje značná rizikovost jím poskytovaných platebních služeb v oblasti AML ve spojení se zaměřením žalobce na rizikovou klientelu (rizikové faktory žalobcovy klientely a jejich řetězení jsou shrnuty v bodě 285 prvoinstančního rozhodnutí). V průběhu řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, sice žalobce předložil žalované velké množství dokumentů, jimiž se pokoušel doložit řádné provádění AML kontroly svých korporátních klientů a transakcí, které na základě jejich pokynů prováděl, tyto dokumenty však ani ve svém souhrnu neosvědčují provedení AML kontroly v rozsahu stanoveném v § 9 odst. 3 AML zákona, tedy v rozsahu potřebném k posouzení možného rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu. Značnou rizikovost svých klientů a jim poskytovaných služeb žalobce nepromítl do způsobu provádění AML kontroly, neboť se spokojil s vesměs obecnými a izolovanými informacemi o povaze obchodní činnosti klientů a s obecnými prohlášeními o zdrojích jejich peněžních prostředků, které si od svých klientů opatřil, aniž by tyto informace řádně přezkoumal. V důsledku toho pak při realizaci plateb pro klienty nemohl ani dostatečně přezkoumat, zda jsou tyto transakce v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo. Vzhledem k tomu, že žalobce při své činnosti v oblasti AML/CFT neprováděl žádnou analytickou činnost ohledně informací, které o svých klientech měl a namísto řádného přezkumu zdrojů jejich peněžních prostředků se spokojil s tím, že peněžní prostředky měly pocházet buď od skutečných majitelů (v případě KAISERREICH), nebo ze vzájemných obchodních vztahů mezi jeho klienty, přičemž řetězení plateb označil za logický následek těchto vzájemných vztahů, ČNB i žalovaná oprávněně označily jím prováděnou AML za toliko formální. Soud v tomto směru přisvědčuje žalované, že žalobce neprovedl náležitou kontrolu toho, zda realizované platby zachycují reálnou ekonomickou realitu jeho klientů, nebo zda se jedná pouze o fiktivní ekonomické vztahy, jejichž smyslem je zastřít nelegální původ převáděných peněžních prostředků. To platí především pro kontrolou zjištěné systematické provádění vzájemně souvisejících peněžních převodů, které postupně kaskádovitě procházely mezi jednotlivými klienty žalobce, přičemž přes některé klienty finanční prostředky pouze přechodně tranzitovaly, aniž by byl zřejmý účel takového tranzitu. Soud v této souvislosti odkazuje na body 290 – 295 prvoinstančního rozhodnutí, kde je toto řetězení plateb detailně popsáno. Žalobcovo tvrzení, že tyto vzájemně zjevně propojené platby jsou důsledkem existence obchodních vztahů mezi jeho klienty, nepovažuje soud za věrohodné už proto, že nevysvětluje bezprostřední časovou návaznost jednotlivých plateb v řetězci, tedy to, že po připsání určité částky ve prospěch jednoho účtu došlo obratem, zpravidla ještě v týž den, k odeslání prostředků v přibližně stejné výši na jiný účet.
214. Soud zároveň považuje za potřebné zdůraznit, že k odnětí povolení k činnosti platební instituce podle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS ve znění účinném od 1. 7. 2022 postačí, jestliže osoba, jíž bylo povolení uděleno, závažným způsobem poruší byť i jedinou povinnost stanovenou ZPS nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které lze vykonávat na základě uděleného povolení. Poruší-li, stejně jako to učinil žalobce, závažným způsobem více takových povinností, je porušení každé z nich důvodem, který obstojí sám o sobě jako důvod pro odnětí povolení. Z toho zároveň plyne, že soud by mohl rozhodnutí o odnětí povolení žalobci k činnosti platební instituce označit za nezákonné pouze v tom případě, že by nepřisvědčil žádnému z důvodů, o něž ČNB toto rozhodnutí opřela, tedy pokud by nepřisvědčil závěru ČNB a žalované, že žalobce závažně porušil povinnost uplatňovat účinný systém vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému, a současně ani závěru, že žalobce závažně porušil povinnost provádět kontrolu klientů dle příslušných ustanovení AML zákona. Nutno podotknout, že v projednávané věci soud oběma těmto závěrům přitakal.
215. ČNB a žalované nelze důvodně vytýkat, že nevycházely z úplného skutkového stavu, protože při aplikaci § 244 odst. 1 písm. b) ZPS nepřihlédly k řadě žalobcem uváděných polehčujících okolností. Judikaturou NSS dovozená povinnost správního orgánu zabývat se při interpretaci neurčitého právního pojmu konkrétní skutkovou podstatou i všemi ostatními okolnostmi případu, na kterou žalobce opakovaně poukazuje, dopadá zajisté pouze na ty okolnosti případu, které mají pro naplnění konkrétní skutkové podstaty význam. Pro aplikaci ustanovení § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, jež upravuje odnětí povolení k činnosti platební instituce, je však významné pouze to, zda osoba, jíž bylo toto povolení uděleno, závažným způsobem porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které lze vykonávat na základě uděleného povolení. Řečeno jinými slovy, podstatné je jenom to, zda se ze strany dotyčné osoby jednalo o porušení zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem či nikoliv. To, jak se dotyčná osoba chovala v minulosti či jak jednala poté, co již k porušení zákonné povinnosti z její strany došlo, je z hlediska aplikace § 244 odst. 1 písm. b) ZPS irelevantní, protože tyto okolnosti nemají vliv na posouzení toho, zda šlo o porušení zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem.
216. Soud zcela souhlasí s názorem, že poté, co ČNB dospěla k závěru, že se žalobce dopustil porušení právních povinností závažným způsobem, byla povinna k odnětí povolení přistoupit bez ohledu na žalobcovu snahu o nápravu, protože pro účely odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS se nezkoumá následná reakce žalobce na zjištěné porušení právních povinností, ale (výlučně) samotná závažnost způsobu porušení právních povinností. Shledala-li ČNB, že skutkový stav věci lze podřadit pod neurčitý právní pojem „závažný způsob porušení“ (zákonem stanovené povinnosti), byla vázána jediným právním následkem, který s tímto neurčitým právním pojmem ZPS spojuje, a tím je odnětí povolení žalobci k činnosti platební instituce. ČNB skutečně podle zákona nemá možnost volby, přesněji řečeno správního uvážení ohledně toho, jakým způsobem má chránit třetí osoby a veřejný zájem před platebními institucemi, které závažným způsobem porušují zákonné povinnosti vztahující se k jejich činnosti. Jediná možná forma ochrany, kterou musí podle zákona zajistit, spočívá v neumožnění dalšího výkonu regulované činnosti v této oblasti osobám, které se takového porušení zákonných povinností dopustily, a to formou odejmutí jejich povolení k činnosti v oblasti platebních služeb.
217. ČNB tedy mohla v souladu se zákonem hodnotit pouze to, jakým způsobem žalobce porušil zákonem stanovené povinnosti týkající se poskytování platebních služeb; nebyla oprávněna jakkoliv zkoumat a zohlednit, jakým způsobem bude žalobce dodržovat své povinnosti v budoucnu a nemohla se zabývat ani tím, do jaké míry by byla ohrožena práva třetích osob a veřejný zájem, pokud by k odejmutí povolení žalobci nepřikročila. Rovněž posuzování toho, zda jsou u žalobce dány předpoklady řádného plnění regulatorních povinností v budoucnu, nepřicházelo v úvahu.
218. Z právě uvedeného je evidentní, že soud ani v nejmenším nesdílí žalobcův názor, že ČNB či žalovaná měly při posouzení pojmu „porušení povinnosti závažným způsobem“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS přihlédnout k jím zmiňovaným okolnostem. Dosavadní žalobcova bezúhonnost nemá z hlediska aplikace § 244 odst. 1 písm. b) ZPS význam, protože posuzováno je konkrétní zjištěné protiprávní jednání žalobce a nikoliv to, zda se již v minulosti dopustil jiného porušení zákona či nikoliv. Porušit zákonem stanovenou povinnost závažným způsobem dozajista může i dosud bezúhonný subjekt. Předchozí kontrola plnění povinností AML ze strany FAÚ posuzovala žalobcovo jednání v odlišném (kontrolovaném) období a již z tohoto důvodu nemohla mít žádný vliv na posouzení jeho (jiného) jednání, kterým se v nyní posuzované věci zabývala žalovaná. Veškerá jednání žalobce, k nimž došlo poté, co se se dopustil vytýkaných porušení povinností stanovených v ZPS a AML zákoně, ať již se jednalo o jeho spolupráci s ČNB v průběhu kontroly, revizi a úpravu vnitřních postupů v oblasti AML s cílem odstranit případné nedostatky, ukončení smlouvy o provádění vnitřního auditu se společností Jurekon a uzavření nové smlouvy se společností FINREG, provedení revize a zdokonalení vnitřních postupů a vnitřních předpisů v návaznosti na činnost nového auditora FINREG či ukončení činnosti v oblasti poskytování služby RemitOne, rovněž nemají z hlediska aplikace § 244 odst. 1 písm. b) ZPS význam, neboť nemohou „zpětně“ ovlivnit posouzení toho, zda se v případě jim předcházejících protiprávních jednání žalobce, která jsou specifikována ve výrokové části prvoinstančního rozhodnutí, jednalo o porušení zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem či nikoliv.
219. Toho, že mu ze ZPS plyne povinnost zajistit provádění vnitřního auditu, si žalobce bezpochyby musel být vědom. Pokud za tímto účelem uzavřel, ať již na základě doporučení kohokoliv, smlouvu se společností Jurekon, jednalo se výhradně o jeho rozhodnutí. Odpovědnost za splnění uvedené veřejnoprávní povinnosti však i nadále tížila žalobce. Soudu není zřejmé, proč by uzavření smlouvy mezi žalobcem a společností Jurekon, která svým smluvně převzatým povinnostem prokazatelně nedostála, mělo být hodnoceno ve prospěch žalobce.
220. Co se týče zjištěných porušení povinností souvisejících s poskytováním platební služby Money Remittance, soud již výše uvedl, že i dle žalované sehrála pochybení týkající se poskytování platební služby Money Remittance při úvaze o závažnosti porušení zákonné povinnosti spíše podpůrnou roli. I tato zjištěná pochybení však svým dílem přispěla ke konečnému závěru správního orgánu, že ze strany žalobce se v souhrnu jednalo o závažné porušení povinnosti provádět AML kontrolu klientů dle ustanovení § 9 AML zákona, přičemž porušení této povinnosti se vyskytovalo u obou platebních služeb poskytovaných žalobcem.
221. Soud pro úplnost podotýká, že námitka o nezohlednění výše nastíněných okolností podle slov samotného žalobce nesměřovala k posouzení závažnosti přestupku podle § 38 přestupkového zákona, ale k posouzení „závažného způsobu porušení“ (zákonem stanovených povinností), tedy týkala se výlučně aplikace § 244 odst. 1 písm. b) ZPS. Mezi účastníky zároveň není sporu o tom, že odnětí povolení k činnosti platební instituce není trestem ve smyslu § 35 přestupkového zákona, ale opatřením správního dozoru, jehož účelem je ochrana třetích osob a veřejného zájmu spočívajícího v tom, aby platební služby neposkytovaly subjekty, které nesplňují regulatorní požadavky. Okolnosti, jejichž zohlednění se žalobce dovolával při posouzení toho, zda se z jeho strany jednalo o „závažný způsob porušení“ (zákonem stanovené povinnosti) ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, proto pojmově nemohou být polehčujícími okolnostmi, neboť k těm správní orgán v souladu s § 37 písm. c) přestupkového zákona přihlíží při určení druhu správního trestu a jeho výměry a nikoliv při rozhodování o opatření správního dozoru, které správním trestem není.
222. K námitce žalobce, že ČNB k uvedeným okolnostem běžně přihlíží, o čemž svědčí její rozhodnutí ze dne 11. 12. 2020 č. j. 2020/146559/570, ve kterém v rámci úvah o odnětí povolení přihlédla k tomu, že předmětný subjekt jí pravidelně předkládal nepravdivé informace, a dále k tomu, že u předmětného subjektu nedošlo k žádnému významnému zlepšení poměrů a nápravě nedostatků, soud uvádí, že toto rozhodnutí jednak nepředstavuje dlouhodobou a ustálenou správní praxi, kterou by byla ČNB při rozhodování v jiných věcech vázána. Jak v této souvislosti žalovaná poznamenala, jednalo se o jedno z jejích prvních rozhodnutí podle ZPS, takže nyní je to spíše toto rozhodnutí, které vybočuje z konstantní rozhodovací praxe ve vztahu k odnětí povolení osobám poskytujícím platební služby. V bodě 141 napadeného rozhodnutí přitom žalovaná zmínila tři konkrétní rozhodnutí, která reprezentují její dlouhodobou rozhodovací praxi a podle nichž došlo k uložení pokuty a odnětí povolení subjektům za porušení povinností obdobných těm, jichž se dopustil i žalobce v nyní projednávané věci. Pravdivost této argumentace žalovaného správního orgánu žalobce ničím nezpochybnil. Soud k tomu na okraj dodává, že pokud by ČNB v rozhodnutí ze dne 11. 12. 2020 č. j. 2020/146559/570 skutečně i v rámci úvah o odnětí povolení k činnosti platební instituce (a nikoliv jen při úvaze o formě a výši sankce) zohlednila to, že u řešeného subjektu nedošlo v době následující po porušení zákonem stanovených povinností k žádnému významnému zlepšení poměrů a nápravě nedostatků, jednalo by se o postup jsoucí v rozporu se zákonem, neboť taková okolnost je (z důvodů popsaných soudem výše) pro rozhodnutí o odnětí povolení irelevantní. Nezákonné rozhodnutí zásadně nemůže založit správní praxi vyvolávající legitimní očekávání jiných subjektů, že v jejich skutkově a právně obdobné věci bude správní orgán rozhodovat stejným způsobem.
223. Rozpor napadeného rozhodnutí se zásadou legitimního očekávání vyjádřenou v § 2 odst. 4 správního řádu dle žalobce zakládá i rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570, ve kterém ČNB ve věci skutkově podobné jeho případu závěr o „závažném porušení povinností“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS neučinila. Soud k tomu předně uvádí, že žalobce nedoložil, že by se jím zmíněné rozhodnutí opravdu týkalo skutkově obdobného případu. Neuvedl, kolika a jakých konkrétních protiprávních jednání se dopustil subjekt, ve vztahu k němuž bylo zmíněné rozhodnutí vydáno, což soudu znemožňuje posoudit podobnost obou věcí. Je to právě žalobce, jehož stíhá povinnost uvést v žalobě dostatečně konkrétní žalobní námitky. Úkolem soudu není, aby nahrazoval žalobcovu nečinnost tím, že bude sám z vlastní iniciativy domýšlet a doplňovat tvrzení, která v žalobě chybí. Ze žaloby a jejího doplnění plyne pouze to, že podle rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570 měla ČNB zjistit nedostatky týkající se provádění auditu spočívající „v nesestavení strategického a periodického plánu vnitřního auditu a hluboké nedostatky v rekonstruovatelnosti provádění vnitřního auditu“ (viz bod 86 doplnění žaloby). Žalobci však žádná taková pochybení v projednávané věci vytčena nebyla; naproti tomu mu byla vytčena celá řada závažných pochybení týkajících se provádění AML kontroly jeho klientů, přičemž žalobce neuvádí, že by k takovým pochybením došlo i v případě řešeném rozhodnutím ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570. Již s ohledem na tyto odlišnosti je zřejmé, že žalobcův případ se po skutkové stránce významně liší od případu, jehož se týká rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570.
224. Nutno dodat, že jedno jediné rozhodnutí (ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570), v němž ČNB ve vztahu k jinému subjektu posuzovala povinnosti týkající se provádění vnitřního auditu, nepředstavuje dlouhodobou, jednotnou a ustálenou správní praxi, kterou by byl správní orgán při rozhodování v jiných věcech vázán, a nebylo tak způsobilé založit legitimní očekávání žalobce, že v jeho věci bude ČNB rozhodovat stejným způsobem.
225. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud nepovažuje způsob, jakým ČNB a potažmo i žalovaná v posuzované věci interpretovaly skutková zjištění, za účelový, a ztotožnil se i s jejich klíčovým závěrem, že žalobce své povinnosti vyplývající ze ZPS a AML zákona porušil závažným způsobem. ČNB v takovém případě o odnětí povolení žalobci k činnosti platební instituce rozhodla v souladu se zákonem. Právo žalobce na svobodu podnikání garantované článkem 26 odst. 1 LZPS tudíž nebylo nepřípustně zkráceno, protože podle druhého odstavce tohoto článku může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Zákonem stanovenou podmínkou pro výkon činností spočívajících v poskytování služeb platební instituce je existence povolení k činnosti platební instituce (§ 7 ZPS), přičemž zákon zároveň stanoví, za jakých podmínek bude toto povolení platební instituci odejmuto. V řízení týkajícím se žalobce, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, byly tyto podmínky splněny.
226. Soud nesouhlasí s názorem žalobce vyjádřeným v šestém žalobním bodu, že odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS bylo v jeho případě nepřiměřené.
227. Jak již bylo soudem konstatováno shora, poté, co ČNB dospěla k závěru, že žalobce při výkonu činností, které byl oprávněn jako platební instituce vykonávat na základě uděleného povolení, závažným způsobem porušil povinnosti stanovené ZPS a AML zákonem, nemohla podle zákona postupovat jinak, než že žalobci odejmula povolení k činnosti platební instituce. ZPS je v tomto směru jednoznačný a striktní (dura lex, sed lex) a ČNB v takovém případě ukládal povinnost odejmout žalobci povolení k činnosti platební instituce; užití jiných, mírnějších opatření k nápravě zkrátka nepřicházelo v úvahu. To platí i pro opatření k nápravě vymezená v § § 242 odst. 1 ZPS pod písmeny a) – i), která může ČNB uložit, jestliže zjistí, že osoba podléhající jejímu dohledu porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které je tato osoba podle tohoto zákona oprávněna vykonávat. Užití opatření k nápravě vymezených v § 242 odst. 1 ZPS pod písmeny a) – i) má své místo pouze při zjištění takových porušení zákonem stanovených povinností, která není možné kvalifikovat jako závažná; v případě porušení těchto povinností závažným způsobem je třeba postupovat podle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS a přistoupit k odnětí povolení k činnosti platební instituce.