146. Vzhledem ke shora popsaným okolnostem projednávané věci má soud za to, že nebylo reálně možné, aby policie zajistila trasu z náměstí Jana Palacha přes ulici Kaprovu v tom smyslu, aby byl umožněn volný průchod Pochodu pro život touto trasou na Staroměstské náměstí, a pokud tak z objektivních příčin (počet policistů nasazených do akce, změna trasy průvodu, enormní počet odpůrců shromáždění, charakter a velikost lokality) neučinila, nelze to považovat za nezákonný zásah.
147. Soud si je vědom pozitivního závazku státu napomoci k uskutečnění svolaného shromáždění, jak ale plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, tento závazek má své limity. Po policii zkrátka nelze požadovat nemožné, neboť není v jejích silách poskytnout absolutní ochranu všem a všude.
148. Soud považuje za nereálné, aby za přibližně 25 minut, které uběhly od okamžiku, kdy Pochod pro život v čase cca 14:23 hod. odbočil z původně zamýšlené trasy do Josefské ulice, do doby, kdy přes Mánesův most došel na náměstí Jana Palacha (14:48 hod.), mohla policie zajistit úsek trasy z náměstí Jana Palacha přes Kaprovu ulici tím způsobem, který mají žalobci nepochybně na mysli, tj. takovým způsobem, který by účastníkům Pochodu pro život umožnil nerušeně projít tímto úsekem do nově stanoveného cíle na Staroměstském náměstí. To by s ohledem na enormní počet odpůrců shromáždění, kteří se dokázali do dané lokality během velmi krátké doby přesunout a připravit k vytvoření několika blokád, vyžadovalo ještě rychlejší přesun policejních jednotek v takovém množství, aby zasahující policisté byli schopni neprodyšně uzavřít pro vstup veškerých osob celou oblast zahrnující nejen samotnou Kaprovu ulici včetně vyústění všech bočních ulic do ní, ale též prostor náměstí Jana Palacha na straně jedné a náměstí Franze Kafky i jeho vyústění na Staroměstské náměstí na straně druhé a rovněž výstupy ze stanice metra Staroměstská do Kaprovy ulice. Takto masivní opatření nebylo možné realizovat ani za 45 minut, pokud by se začátek doby pro jejich realizaci měl odvíjet již od okamžiku, kdy Pochod pro život vyrazil z Hradčanského náměstí směrem do centra města. Soud pro úplnost dodává, že časové údaje zmíněné v tomto odstavci dovodil jednak z videozáznamu Pochodu pro život 2025 pořízeného Raptor TV (soubor SS) a dále z toho, že podle výpisu Maják Pochod pro život z Hradčanského náměstí vyrazil v čase 14:04 hod.
149. Nadto je třeba zdůraznit, že hermetické uzavření celé lokality policejními jednotkami, které jedině by účastníkům Pochodu pro život zajistilo volný průchod z náměstí Jana Palacha Kaprovou ulicí na Staroměstské náměstí, vůbec nepřicházelo v úvahu, a to hned z několika důvodů. Kaprova ulice ústící na náměstí Franze Kafky, které bezprostředně sousedí se Staroměstským náměstím, patří k samotnému centru hlavního města, kde žijí a pohybují se tisíce lidí, ať již místních obyvatel nebo návštěvníků z celého světa. Nejinak tomu bylo i v sobotu 26. 4. 2025, kdy navíc panovalo krásné slunečné počasí a město bylo plné turistů, o čemž mj. svědčí i zaplněný Karlův most v době, kdy Pochod pro život vyrážel na svou trasu. Náměstí Jana Palacha, resp. křižovatka ulic Křižovnická, Kaprova a 17. listopadu je důležitým místem pro osobní i veřejnou hromadnou dopravu a o významu provozu jednotlivých stanic metra pro dopravní obslužnost města netřeba hovořit. Uzavření celé výše vymezené oblasti policejními oddíly pro vstup komukoliv kromě účastníků Pochodu pro život, k němuž by navíc muselo dojít s dostatečným předstihem před tím, než sem průvod dorazí a které by muselo trvat po celou dobu, než danou oblastí průvod projde, by představovalo tak zásadní omezení všech nezúčastněných osob pohybujících se v dané lokalitě nebo do ní mířících, že nad ním zájem na ochraně shromažďovacího práva žalobců nepřevažuje.
150. Ani to, že policie předem věděla o záměru odpůrců Pochod pro život zablokovat, ji neopravňovalo k tomu, aby výše vymezenou oblast neprodyšně uzavřela a odmítala do ní kohokoliv vpustit za účelem ochrany shromažďovacího práva žalobců. U nezúčastněných osob v podobě turistů či osob bydlících v této lokalitě, které o shromáždění nejevily žádný zájem, nebyl naprosto žádný důvod k takovému omezování jejich svobody pohybu. Policie však nebyla oprávněna bránit preventivně ve vstupu do dané lokality ani osobám, které se jí mohly, byť i oprávněně, jevit jako potencionální odpůrci Pochodu pro život. Ze skutečnosti, že někdo nese transparent vyjadřující nesouhlas s názory a myšlenkami, které hlásá Hnutí pro život, totiž nelze automaticky dovozovat, že se dotyčná osoba hodlá dopustit protiprávního jednání spočívajícího v narušování shromažďovacího práva jiných osob. Každý má v rámci svobody projevu garantované ústavním pořádkem právo adekvátně reagovat na názory vyjadřované shromážděním a dát tak účastníkům shromáždění najevo, že s nimi nesouhlasí. Pokud by mu byl zamezen přístup ke shromáždění, bylo by toto právo zcela popřeno. K tomu, že projev nesouhlasu může názorový odpůrce shromáždění dát najevo intenzivní, ba až šokující formou, viz níže.
151. Neprodyšné uzavření celé výše vymezené oblasti policií by nadto znemožnilo těm příznivcům Hnutí pro život, kteří by se chtěli ke shromáždění připojit až během průvodu, aby tak učinili, čímž by bylo nepřípustně zasaženo do jejich shromažďovacího práva.
152. Soud nesdílí názor vyjádřený žalobci v replice, že policie mohla efektivně regulovat pohyb v úzkých ulicích, pokud by je považovala za chráněný prostor ve smyslu § 48 odst. 3 zákona o policii. Aplikace tohoto ustanovení v posuzované věci nepřicházela vůbec v úvahu, protože se zde nejednalo o (bezprostřední) ohrožení konkrétního objektu či prostoru.
153. V návaznosti na výše uvedené je nutno přisvědčit názoru žalovaného č. 4, že ohlášené shromáždění nemá absolutní právo projít jím vybraným místem (či trasou) bez přítomnosti jiných osob, a platí to i pro Pochod pro život. Soud se naproti tomu neztotožnil s požadavkem veřejného ochránce práv na obsazení Kaprovy ulice policií ve smyslu zabránění vstupu ostatním osobám kromě účastníků Pochodu pro život, jenž je obsažen ve zprávě VOP.
154. Soud má za to, že po zablokování Pochodu pro život v Kaprově ulici mnoha desítkami odpůrců sedících ve vozovce, kteří neuposlechli opakovaných výzev policie k opuštění prostoru, již policie neměla jinou možnost, jak zajistit další pokračování průvodu v cestě, než tu, kterou zvolila, tj. učinění výzvy k uvolnění prostoru a následné postupné „rozebírání“ blokády s použitím donucovacích prostředků v podobě hmatů a chvatů. Užití jiných, razantnějších donucovacích prostředků nepřicházelo vzhledem k pasivnímu a nenásilnému chování odpůrců tvořících blokádu, kteří nepředstavovali žádné nebezpečí pro zasahující policisty ani pro jiné osoby včetně účastníků Pochodu pro život, vůbec v úvahu, a to s ohledem na základní princip formulovaný Ústavním soudem v nálezu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15, že každé násilí, respektive donucovací prostředky mohou být policií použity pouze v míře nezbytně nutné pro dosažení legitimního účelu sledovaného zákrokem.
155. Soud naprosto nesdílí názor žalobců obsažený v jejich doplňujícím vyjádření ze dne 9. 12. 2025, že policie mohla a měla využít důraznějších donucovacích prostředků ve smyslu § 52 písm. g), h) nebo i) ZPS, tj. vytlačování vozidlem, vytlačování štítem nebo vytlačování koněm. Tyto donucovací prostředky nejsou určeny k užití proti poklidně sedícím osobám, nebylo by možné jich v dané situaci použít bez rizika zranění odpůrců shromáždění, nehledě k tomu, že k odpůrcům tvořícím blokádu se koně ani policejní vozidla určená k vytlačování zepředu dostat nemohly (přes účastníky Pochodu pro život a policejní vozidla zablokovaná v čele průvodu se projet nedalo) a v úvahu nepřicházelo ani najetí do blokády zezadu, neboť blokující odpůrci by tak byli natlačováni na sebe navzájem a na již zmíněná policejní vozidla stojící v čele průvodu. Soud ponechává stranou otázku, zda by bylo vůbec „technicky“ možné užití těchto donucovacích prostředků v Kaprově ulici za situace, kdy po obou stranách ulice stála zaparkovaná auta, byl zde hluk a vyskytovalo se zde velké množství lidí, ať již účastníků Pochodu pro život či jejich názorových odpůrců.
156. V rámci úvah o přiměřenosti a dostatečnosti opatření učiněných policií při zabezpečení Pochodu pro život dne 26. 4. 2025 je zajisté třeba brát v potaz i zkušenosti, které měla policie s průběhem a zajišťováním Pochodu pro život v minulých letech. Jak je patrno ze srovnání bezpečnostních opatření realizovaných v souvislosti s Pochodem pro život v letech 2022 – 2025 předloženého soudu žalovaným č. 4 (listinný důkaz založený na č.l. 92 soudního spisu), k zajištění průběhu Pochodu pro život v roce 2024 postačovalo 136 policistů, v roce 2023 to bylo 110 policistů. Z dokazování přitom vyplynulo, že i v těchto letech došlo k pokusům o zablokování Pochodu pro život, které však ve výsledku nebyly úspěšné [výpověď žalobce b) a výpovědi svědků mjr. Bc. D. K. a plk. Mgr. P. V.]. Policie proto neměla důvod domnívat se, že 233 policistů vyčleněných na zajištění bezpečnostního opatření v souvislosti s Pochodem pro život v roce 2025, což bylo o téměř sto policistů více než předchozí rok, nebude stačit. I když policie (stejně jako svolavatel shromáždění) monitorovala výzvy odpůrců k zablokování Pochodu pro život, nemohla z těchto informací s určitostí zjistit, kolik odpůrců se nakonec opravdu pokusí průvod zablokovat a kde se tak stane. To, jak početné ve výsledku budou skupiny odpůrců účastnících se blokády Pochodu pro život a kde k blokádám dojde, není zjistitelné ani z manuálu Jak se chovat v blokádě, na který žalobci opakovaně poukazovali.
157. Ze svědecké výpovědi plk. Mgr. P. V. soud zjistil, že počet policistů nasazených na zajištění bezpečnostního opatření v souvislosti s Pochodem pro život v roce 2025 se blíží tomu, který policie nasadila při nejvyhrocenějším opatření roku, jímž bylo derby Sparta – Slavia dne 10. 5. 2025, při kterém bylo do akce nasazeno 250 policistů.
158. Nejen policie, ale i sám svolavatel shromáždění, resp. žalobce b) v postavení zástupce svolavatele si byl zajisté dobře vědom hrozby zablokování Pochodu pro život jeho odpůrci. Proto také ještě před konáním shromáždění telefonicky komunikoval s policií a domlouval se s ní na možných řešeních [výpověď žalobce b) a výpověď svědka mjr. Bc. D. K.]. Tvrdí-li žalobci, že policie měla počítat s tím, že se menší skupiny zorganizují do velké blokády, je zapotřebí poznamenat, že s tímto rizikem měl počítat i zástupce svolavatele Pochodu pro život. Ten však neakceptoval návrh policie na ukončení shromáždění na náměstí Jana Palacha a i s vědomím toho, že odstranění případné blokády policií si nutně vyžádá delší dobu, trval na tom, že Pochod pro život bude pokračovat dál Kaprovou ulicí na Staroměstské náměstí. I on tak nese velký díl viny na tom, že účastníci Pochodu pro život strávili následující dvě hodiny po zablokování průvodu čekáním v Kaprově ulici, neboť odmítl přistoupit na přijatelné alternativní řešení, které mu policie operativně navrhla s cílem eliminovat v té době již aktuální hrozbu zablokování Pochodu pro život v Kaprově ulici.
159. S ohledem na rozsah shromáždění daný počtem jeho účastníků a rovněž s přihlédnutím k počtu jeho odpůrců považuje soud za naprosto vyloučené, že by trasu shromáždění Pochod pro život z náměstí Jana Palacha přes ulici Kaprovu mohl účinně zajistit (ve smyslu požadavku žalobců na zajištění volného průchodu) žalovaný č. 2, který nadto ani nevyužil svého oprávnění (nikoliv povinnosti) vyslat svého zástupce na toto shromáždění, neboť mu bylo známo, že na průběh Pochodu pro život bude dohlížet policie. Vzhledem k tomu, že bezpečnostní opatření týkající se Pochodu pro život konaného 26. 4. 2025 zajišťovala Policie ČR, nebylo důvodu, aby tak činila městská policie jakožto orgán obce.
160. Dále se soud zabýval tvrzenými zásahy, jejichž nezákonnost měl deklarovat podle žalobních návrhů uplatněných v bodech II. a III. Žalobci spatřovali nezákonný zásah všech žalovaných v nezakázání napadání účastníků Pochodu pro život ze strany odpůrců shromáždění (elektro)akustickými prostředky (žalobní návrh pod bodem II.) a dále tak činili samostatně ve vztahu k žalovanému č. 1 (žalobní návrh pod bodem III.), který podle nich tomuto napadání nezabránil. Konkrétně žalobci namítali, že se ze strany odpůrců mělo jednat o „cílené terorizování akustickými prostředky“. V replice následně doplnili, že akustický klakson dosahuje hlasitosti až 116 dB na vzdálenost dvou metrů. Frekvence 70 dB může mít dle žalobců škodlivý vliv na lidský sluch, dlouhodobější expozice jej může poškodit. Hluk nad 120 dB může způsobit téměř okamžitou ztrátu sluchu. Dále žalobci tvrdili, že manuální klakson je akustickou zbraní ve smyslu § 118 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), neboť jím lze zesílit útok na sluch poškozeného a přivodit mu bolest nebo i poškození či ztrátu sluchu. Účastníci blokády podle žalobců využívali těchto zařízení k zesílení intenzity vyjadřovaného odporu, čímž narušovali výkon shromažďovacího práva žalobců a vystavili účastníky Pochodu pro život reálnému riziku újmy na zdraví.
161. Soud k uvedené argumentaci předesílá, že pro pojetí shromažďovacího práva je zásadní jeho sepětí se svobodou projevu. Pořádaná shromáždění mohou rozproudit veřejnou debatu a názorové střety, neboť v reakci na svolané shromáždění a na ideje zde prezentované může jiná skupina zastávající odlišné názory považovat za nezbytné svolat například další shromáždění, na němž přednese odchylný pohled na věc. Tyto názorové diskuse, pokud probíhají pokojně, jsou v demokracii vítány.
162. Kdyby každá pravděpodobnost vzniku napětí nebo prudké výměny slov mezi skupinami, jež proti sobě stojí v průběhu demonstrace, měla ospravedlnit její zákaz, společnost by čelila zbavení příležitosti slyšet různé názory na jakoukoliv otázku, která uráží citlivost většinového mínění (viz ESLP 68490/01, Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku). Naopak stát má pozitivní závazek podniknout kroky za účelem ochrany shromáždění před jeho narušením jednotlivci (ESLP 10126/82, Ärzte für das Leben proti Rakousku), a to obzvláště v případě výkonu shromažďovacího práva „chráněných komunit“. Takto například ESLP zdůraznil nutnost ochrany shromáždění sexuálních menšin, aby jejich účastníci nebyli napadeni ze strany osob, které se vůči nim negativně vymezují (ESLP 73235/12, Identoba a další proti Gruzii).
163. ESLP též uznává, že svoboda projevu i právo shromažďovací nejsou právy absolutními, neboť jak upřesňuje čl. 10 a čl. 11 Úmluvy (a v českém kontextu čl. 17 odst. 4 a čl. 19 odst. 2 LZPS), podléhají výjimkám, jež ovšem musí být interpretovány striktně, přičemž nezbytnost každého omezení musí být přesvědčivě prokázána. Musí být tedy vždy postaveno najisto, že dané omezení odpovídalo „naléhavé společenské potřebě“, bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a důvody, na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho ospravedlnění, byly „relevantní a dostatečné“ (viz např. rozsudky ze dne 26. 4. 1979 ve věci Sunday Times proti Spojenému království, ze dne 23. 9. 1994 ve věci Jersild proti Dánsku, ze dne 21. 1. 1999 ve věci Janowski proti Polsku, ze dne 25. 11. 1999 ve věci Nilsen a Johnsen proti Norsku či ze dne 29. 2. 2000 ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku). Zároveň nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že shromažďovací právo je omezeno také ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami, se kterými se může dostávat do vzájemného konfliktu.
164. Pro posouzení namítaných zásahů je tedy stěžení, že zde docházelo ke střetu dvou základních práv, a sice na jedné straně shromažďovacího práva účastníků Pochodu pro život (žalobců) a na druhé straně práva odpůrců tohoto shromáždění na svobodu projevu.
165. Jak konstatoval ve své judikatuře Ústavní soud, je třeba „(m)ít na paměti, že vyjádřit slovně nesouhlas se shromážděním jiných či jejich názory v blízkosti takového shromáždění spadá pod ústavně zaručenou svobodu projevu, nejsou-li obsahem takového projevu výhružky násilím či nespadá-li obsah projevu do jiných výluk svobody projevu popsaných v čl. 17 odst. 4 Listiny či čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Slovní protest proti shromáždění, nepředstavuje\u001eli obsah či forma tohoto protestu exces ze svobody projevu, pronesený v blízkosti takového shromáždění, ale v místě, kde protestující neznemožňuje průchod průvodu, je ústavně chráněným výkonem práva, jemuž nemůže bez ústavně přijatelných důvodů veřejná moc bránit“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3564/18).
166. Za projev požívající ve shora uvedeném smyslu ochrany dle čl. 17 odst. 1 LZPS je přitom podle okolností nutno považovat nikoliv pouze projev verbální (slovní), ale také projevy jiného charakteru (křik, pískot, příp. také zvuk vyluzovaný za pomoci nástrojů jako jsou řehtačky, klaksony a vuvuzely). V této souvislosti je tedy nutno zvažovat, zda nesouhlasné projevy protestujících (odpůrců Pochodu pro život) dosáhly takové úrovně, aby byla případná opatření ze strany státní moci v souladu s ústavním pořádkem.
167. Možností omezení svobody projevu pokynem policisty za účelem ochrany probíhajícího shromáždění se Ústavní soud zabýval například v již citovaném nálezu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3564/18, v němž konstatoval, že „vychází z toho, že společnost by byla připravena o možnost vyslechnout rozdílné názory jak v případě zákazu protidemonstrace v blízkosti shromáždění, proti němuž směřuje (viz bod 42), tak vykázání jednotlivců hodlajících vyjádřit protest z blízkosti shromáždění, proti němuž hodlají protestovat. Z tohoto důvodu lze závěry ESLP shrnuté v bodě 42 aplikovat i na situaci, kdy jednotlivcům policie zakazuje protestovat proti shromáždění (průvodu) v blízkosti tohoto průvodu. Vykázání názorových oponentů z blízkosti shromáždění je z hlediska zásahu do svobody projevu do určité míry srovnatelné se zákazem protidemonstrace (shromáždění) v blízkosti jiného shromáždění. Ochrana svobody vyjadřovat své názory je jedním z cílů svobody pokojně se shromažďovat chráněné v čl. 11 Úmluvy, který ESLP vykládá ve světle svobody projevu zaručené v čl. 10 Úmluvy (viz zmíněný rozsudek ESLP ve věci Öllinger proti Rakousku, § 38). Z tohoto důvodu lze závěry ESLP, že k zákazu protidemonstrace nepostačí každá pravděpodobnost vzniku napětí či prudké slovní výměny názorů mezi skupinami, které proti sobě stojí, přiměřeně vztáhnout i na posuzování, zda a případně za jakých podmínek lze z blízkosti tohoto shromáždění vykázat jednotlivce, kteří hodlají vyjádřit protest proti shromáždění či názorům jeho účastníků.“
168. V bodě 47 tohoto nálezu Ústavní soud upozornil na to, že omezení výměny názorů mezi účastníky shromáždění a nesouhlasící osobou je možné, ale musí „reagovat na její konkrétní jednání, proti němuž je třeba shromáždění poskytnout ochranu (zde půjde o následnou výzvu v reakci na proběhlé jednání dané osoby), nebo musí existovat důvodný předpoklad opřený o dostatečná zjištění, že osoba, vůči níž tato výzva směřuje, má v úmyslu vystoupit proti shromáždění násilně, vyhrožovat účastníkům násilím či jim jinak znemožnit výkon jejich svobody se pokojně shromažďovat (zde půjde o svého druhu preventivní ochranu shromáždění). Zjištění musí mít vztah k osobě, proti níž výzva směřuje. V případě preventivní výzvy je však třeba klást rovněž požadavky na zjištění policie o úmyslu vyzvané osoby.“ Soud však neshledal, že by v posuzované věci došlo ze strany odpůrců Pochodu pro život k takovému jednání, které by zavdávalo možnost aplikace tak závažného institutu, jakým je omezení svobody projevu pokynem policisty (resp. správního orgánu) dle ZPS, resp. zákona o policii. Z provedeného dokazování (soubor SS - videozáznam Pochodu pro život 2025 pořízený Raptor TV; soubor PP; soubor QQ. Výstřižek 5) vyplynulo, že v průběhu Pochodu pro život došlo ze strany několika odpůrců shromáždění k omezenému užití (elektro)akustických prostředků, toto jednání však nedosáhlo takové intenzity, aby bylo nutné přistoupit k omezení ústavně zaručeného práva na svobodu projevu (např. formou zákonné výzvy policisty). Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že možnost jejího uplatnění je ponechána pro případy nejzávažnějších jednání (násilí proti účastníkům shromáždění, pohrůžka násilím atd.) bránících druhým ve výkonu shromažďovacího práva. Občasné projevy odpůrců Pochodu pro život učiněné za užití (elektro)akustických prostředků dle názoru soudu za takového jednání považovat nelze. Tvrzení žalobců, že jejich odpůrci používali elektroakustické prostředky jako zbraň k útoku proti nim, považuje soud za krajně přehnané, a to i s ohledem na provedené dokazování. Na videozáznamech průvodu, které soud v rámci dokazování shlédl, je sice opakovaně slyšet hluk způsobený těmito prostředky, nicméně už ze samotného počtu účastníků Pochodu pro život, kteří i za těchto podmínek pokračovali v průvodu a setrvali v něm po dobu několika hodin i během jeho zablokování v Kaprově ulici, je zjevné, že hluk působený klaksony byl na snesitelné úrovni a účastníci shromáždění jej rozhodně nevnímali tak úkorně, jak žalobci tvrdí. Například soubor SS - videozáznam Pochodu pro život 2025 pořízený Raptor TV zachycuje v čase 34:55 situaci, kdy podél průvodu prochází tři lidé (odpůrci shromáždění) s hlučícími klaksony. V bezprostřední vzdálenosti za nimi jde stejným směrem muž, který před sebou tlačí kočárek s holčičkou a ani jednomu z nich hluk klaksonů zjevně nevadí. Z výpovědi žalobce b) soud rovněž zjistil, že se během Pochodu pro život neobrátil na policii se žádostí o zjednání nápravy v souvislosti s hlukem pocházejícím z klaksonů, což rovněž prokazuje, že situace na místě nebyla tak dramatická, jak ji líčí žalobci. Pro úplnost soud dodává, že policisté nebyli vůči odpůrcům s klaksony zcela neteční a v některých případech zasáhli, o čemž svědčí například záběry zachycené na videozáznamech ze souboru QQ. Výstřižek 5 a souboru N06.
169. Soud nepovažuje za potřebné zabývat se otázkou, zda lze akustické prostředky považovat za zbraň ve smyslu trestního zákoníků. Posouzení této otázky by náleželo výhradně trestnímu soudu (bylo\u001eli by vedeno trestní řízení). K této argumentaci se tedy soud nebude dále vyjadřovat, neboť by tím překročil svou pravomoc a pouze stručně připomíná, že jeho posláním je ochrana veřejných subjektivních práv žalobců. Soud netvrdí, že se odpůrci Pochodu pro život užitím akustických prostředků nemohli dopustit protiprávního jednání. ZPS zná skutkovou podstatu bránění ve splnění účelu shromáždění jeho účastníkům nepřístojným chováním [§ 14 odst. 1 písm. e) ZPS]. Může jít o křik, pískot, pouštění hlasité hudby, méně intenzivní bránění v pochodu atd. Ne každý projev však bude nepřístojným chováním, neboť emoce, hluk, křik či pískání ke shromážděním do určité míry patří a podstatná bude intenzita nebo účel, resp. okolnosti. Vždy bude nutno posuzovat, nakolik jde o ještě přípustnou formu výkonu svobody projevu (či úžeji výměnu názorů) a nakolik jde už o jednání excesivně rušivé nebo bránící realizaci shromáždění a jeho účelu. Žalobci se však cestou zásahové žaloby nemohou domáhat postupu vůči jiným osobám cestou trestní represe ani přestupkové odpovědnosti (k tomu viz dále).
170. Soud ke shora uvedenému dále odkazuje na nález ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, v němž Ústavní soud zdůraznil, že „svoboda projevu se nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány pozitivně nebo jsou považovány za neurážlivé nebo nedůležité, ale také na ty, které pohoršují, šokují nebo ruší (srov. mezi mnoha jinými např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int). Zároveň je však nutno zdůraznit, že tyto (změkčující) závěry nelze vztahovat na zcela extrémní a nenávistné projevy (tzv. hate speech). Omezení či dokonce trestní postih projevů budou nezbytně nutné v demokratické společnosti tehdy, pokud budou tyto projevy (explicitně, ale i implicitně) obsahovat výzvy k násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti (srov. např. tzv. Osvětimskou lež), jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám. V případě nenávistných projevů přitom není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah, nýbrž i jejich celkový kontext, tj. především místo, čas a způsob projevu. To se týká např. projevů pronášených v blízkosti problémových lokalit, míst historicky, nábožensky či identitárně spjatých s určitou menšinou (proti níž následné projevy směřují), nebo jejichž (i třeba skrytým) cílem bude "připomínka" výročí souvisejícího s lidským utrpením nastalým v dějinách Evropy 20. století právě v důsledku selhání obranných schopností demokracie. V každém případě však musí být předmětný projev za hranou ochrany nikoli jen hypoteticky; aby mohl být postižen, musejí souvislosti jeho realizace vybočovat z naznačených mantinelů.“ K překročení takto vymezených mantinelů jednáním odpůrců Pochodu pro život vymezeným v žalobních návrzích uvedených v bodech II. a III. nedošlo.
171. Následně se soud zabýval jednáním, které žalobci označili za nezákonný zásah žalovaného č. 1. v žalobním návrhu uvedeném pod bodem IV. Toto jednání mělo spočívat v nepostihování napadání účastníků oznámeného shromáždění (Pochodu pro život) ze strany jejich odpůrců hanobícími projevy pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo domnělé přesvědčení nebo vyznání. Žalobci se v tomto žalobním návrhu jinými slovy domáhají toho, aby soud prohlásil za nezákonný zásah žalovaného č. 1 nezahájení přestupkového řízení či nezahájení trestního řízení vůči osobám, které je měly během shromáždění napadat hanobícími projevy.
172. Soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že žalobci nemají veřejné subjektivní právo na to, aby se mohli domáhat trestního či přestupkového stíhání konkrétního pachatele. Ústavní soud uvedenou problematiku shrnul například v usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1616/20, v němž uvedl, že „neexistuje subjektivní právo poškozeného domáhat se trestního stíhání konkrétního pachatele. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna trestněprávní sankce; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008), aniž by z něj však bylo možno dovodit existenci subjektivního práva na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Ústavnímu soudu proto nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. (…) Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek; navíc se důsledně dotýká pouze nejzávažnějších trestných činů.“
173. Ve vztahu k přestupkovému řízení, resp. řízení o spáchání správního deliktu, Ústavní soud již v usnesení ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 345/01, konstatoval, že z článku 36 odst. 1 LZPS „vyplývá zejména právo na soudní ochranu či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby. Dle názoru Ústavního soudu je však stíhání pachatele správního deliktu a jeho potrestání věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem; neexistuje tedy žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána.“
174. Skutečnost, že zahájení přestupkového řízení se nelze domáhat cestou zásahové žaloby, byla potvrzena rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019\u001e39, č. 4178/2021 Sb. NSS. Rozšířený senát v tomto rozsudku vymezil specifické podmínky, za kterých je možné bránit se ve správním soudnictví žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu proti faktické nečinnosti stavebního úřadu ve věci nepovolené stavby či terénní úpravy. Možnost vztáhnout tento závěr i na přestupkové řízení však rozšířený senát v bodu 84 téhož rozsudku výslovně vyloučil. Uvedl, že „žalobní legitimaci pro podání zásahové žaloby nemá ten, kdo by se nemohl bránit žalobou proti rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., které eventuálně z takto započatého správního řízení může vzejít. (…) Například poškozený se tak nemůže domáhat zahájení přestupkového řízení proti podezřelému z přestupku, neboť poškozený či jiné osoby odlišné od obviněného nemohou napadat výrok správního rozhodnutí týkající se viny či sankce, včetně výroku o zastavení řízení o přestupku. Posouzení viny a případné uložení sankce v rámci správního trestání se totiž odehrává výlučně ve vztahu státu a obviněného. Třetí osoba (ať již je touto osobou jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o správním deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny (srov. k tomu z početné judikatury např. rozsudky ze dne 31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006\u001e100, č. 2276/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 3. 2008, čj. 8 As 46/2007\u001e98, detailněji pak rozsudek ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012\u001e351, Philips Electronics a další, body 208 a 209).“
175. Vzhledem k tomu, že před správními soudy se lze žalobou domáhat primárně ochrany veřejných subjektivních práv (srov. § 2 s.ř.s.), nebyla s ohledem na výše citovanou judikaturu ve vztahu k žalobci namítanému nepostihování odpůrců jejich shromáždění ve smyslu nepotrestání prostředky trestního či přestupkového práva splněna již základní podmínka plausibilního tvrzení o zásahu do veřejných subjektivních práv.
176. V řízení před správním soudem se přitom nelze domáhat ani práva na účinné vyšetřování. Jak totiž v usnesení ze dne 23. 7. 2021, č. j. 4 As 156/2021-50 konstatoval Nejvyšší správní soud: „(p)okud se stěžovatel domáhá aplikace judikatury ESLP a ÚS, z níž vyplývá tzv. právo na účinné vyšetřování, toto právo dovozují oba soudy z práva na ochranu života (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 12 a násl.). Jednání spočívající či bezprostředně směřující k usmrcení člověka (i v případě jednání nedbalostního) však z povahy věci nespadá do oblasti přestupkového práva, nýbrž je upraveno skutkovými podstatami nejzávažnějších trestných činů (srov. část druhou, hlavu první trestního zákoníku). Jedinou výjimku v tomto směru představuje nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 3432/14, kde právo na účinné vyšetřování bylo vztaženo na nejzávažnější formy jednání tzv. obchodování s lidmi, jakožto jednání hrubě porušující právo na osobní svobodu a lidskou důstojnost. I zde však jde o jednání typově náležející do oblasti nejzávažnější trestné činnosti. Nejvyšší správní soud, aniž by chtěl bagatelizovat újmu, kterou stěžovatel utrpěl, konstatuje, že věc, v níž se stěžovatel domáhá ochrany (rvačka na plese, v níž byla blíže nezjištěným způsobem stěžovateli způsobena zlomenina kotníku), se ani vzdáleně nepřibližuje závažnosti trestných činů, u nichž ÚS a ESLP aplikovaly právo na účinné vyšetřování. Proto lze konstatovat, že v oblasti přestupkového práva se právo na účinné vyšetřování neaplikuje“.
177. Soud v návaznosti na právě uvedené činí dílčí závěr, že ani v této části tedy žaloby důvodné nejsou, protože žalobci se cestou zásahové (či jiné) žaloby nemohou ve správním soudnictví domáhat deklarace nezákonného zásahu, který by spočíval v nezahájení trestního, resp. přestupkového řízení proti třetí osobě (osobám).
178. Tento závěr nutně platí i pro žalobci zmiňovanou krádež mikrofonu, k níž mělo v průběhu shromáždění dojít (útěk pachatele krádeže je zřejmě zachycen na videozáznamu na souboru BB. Výstřižek 2). Je na vlastníku mikrofonu jako poškozeném, aby tuto krádež oznámil na policii a vyčkal výsledku prošetření věci. Jak žalovaný č. 4 uvedl ve vyjádření k žalobám, takové šetření již bylo zahájeno.
179. Soud neshledal opodstatněným ani žalobní návrh uplatněný pod bodem V., v němž se žalobci domáhali určení nezákonnosti zásahu žalovaných č. 1 a 2 spočívajícího v absenci jednání potřebného k zajištění řádného průběhu shromáždění Pochod pro život dne 26. 4. 2025. Tento žalobní nárok se obsahově prolíná se žalobním návrhem uplatněným pod bodem I., neboť jednáním potřebným k zajištění řádného průběhu shromáždění je nepochybně i jednání, které se týkalo zajištění trasy Pochodu pro život z náměstí Jana Palacha přes Kaprovu ulici do cíle na Staroměstském náměstí. V tomto směru soud odkazuje na závěry, které již učinil výše při posouzení žalobního návrhu uplatněného pod bodem I.
180. Policii, kterou řídí žalovaný č. 1, nelze dle náhledu soudu důvodně vytýkat, že by vůbec nejednala s cílem zajistit řádný průběh Pochodu pro život, tedy že v jejím případě takové jednání absentovalo. Opak je pravdou, o čemž svědčí nejen vzájemná komunikace ohledně zajištění shromáždění mezi policií a zástupcem svolavatele Pochodu pro život v době předcházející samotnému shromáždění, ale i celá řada dalších úkonů učiněných policií v rámci bezpečnostního opatření, jehož cílem bylo zabezpečení řádného průběhu shromáždění (instruktáž pořadatelů, policejní doprovod průvodu, monitoring situace ve městě s nasazením vrtulníku, rozebírání blokády odpůrců s nasazením donucovacích prostředků, přivolání posil, zajištění osob podezřelých ze spáchání přestupku aj.). Realizaci těchto úkonů prokazuje celá řada důkazů provedených soudem, zejména výpovědi svědků z řad policie. Skutečnost, že přes veškerá tato jednání nebylo dosaženo kýženého cíle, který si zástupce svolavatele shromáždění předsevzal, tj. toho, aby Pochod pro život došel až na Staroměstské náměstí, neznamená, že policie v dané věci nejednala s náležitou péčí a nevyvíjela činnost potřebnou k zajištění řádného průběhu shromáždění. Její pozitivní závazek napomoci k uskutečnění svolaného shromáždění má, jak již bylo soudem konstatováno shora, své limity. Nejedná se o pozitivní závazek dosáhnout požadovaného výsledku, ale o závazek vynaložit náležitou péči a přijmout nezbytná opatření, která lze po policii v obdobných případech požadovat. Tomuto závazku policie v projednávané věci dostála.
181. Zcela v duchu známého úsloví, že po bitvě je každý generálem, žalobci v replice nastiňují alternativní řešení situace, které podle nich mohla policie zvolit („Pokud by ovšem policie rozdělila a uzavřela narušitele v úzkých ulicích, mohl pochod projít jinými ulicemi.“). Pomíjí přitom nejen značný počet odpůrců Pochodu pro život a jejich mobilitu, ale také skutečnost, že zákon nedává policii oprávnění „uzavřít narušitele v úzkých ulicích“ a omezit tak jejich svobodu pohybu a možnost přístupu ke shromáždění. To, že by využití žalobci navrženého řešení, o které navíc zástupce svolavatele shromáždění policii ani nepožádal, umožnilo Pochodu pro život dojít do cíle na Staroměstském náměstí, jsou nadto pouhé spekulace.
182. Na žalobci kladenou otázku, proč policie v případě (velké) blokády v Kaprově ulici nepostupovala stejným způsobem, jaký zvolila při prvním pokusu o zablokování Pochodu pro život v křižovatce na náměstí Jana Palacha (viz soubor SS - videozáznam Pochodu pro život 2025 pořízený Raptor TV, čas 44:50 a též soubor UL01 - výstřižky z uličních kamer) či při rozebrání první (malé) blokády v Kaprově ulici (viz soubor s označením končícím _0057_N ze složky 1. Osobní kamery PČR – BO pochod pro život, OŘ P-1 – VS – MOP Malá Strana – Alka 463), lze odpovědět poměrně snadno. Důvodem byla jednak odlišná povaha míst, kde se tyto blokády zformovaly a dále rozdílný počet osob, které se do nich zapojily. Zatímco v prvních dvou případech šlo o blokády na relativně dobře přístupných místech, kde policie mohla odpůrce blokující trasu průvodu obestoupit a tím oddělit od blížícího se průvodu (blokáda v křižovatce na náměstí Jana Palacha), či mohla po neuposlechnutí výzvy blokádu s použitím hmatů a chvatů urychleně „rozebrat“ a několik málo do ní zapojených odpůrců odtáhnout stranou, aby mohl průvod projít (malá blokáda v Kaprově ulici), v případě velké blokády to již možné nebylo, a to s vzhledem ke stísněnému prostoru vozovky ohraničenému z obou stran zaparkovanými auty a výrazně většímu počtu odpůrců (cca 30 osob) usednuvších do vozovky, k nimž se během velmi krátké doby přidalo mnoho dalších (viz soubor OET-M Tom s označením končícím _145550 ze složky 1. Osobní kamery PČR – BO pochod pro život).
183. Policie v posuzované věci vyzývala k prokázání totožnosti ty osoby z řad odpůrců Pochodu pro život, u nichž pojala důvodné podezření ze spáchání přestupku. Jednalo se o osoby, které zablokovaly průvod v Kaprově ulici a neuposlechly opakovaných výzev policie k zanechání tohoto protiprávního jednání, tj. k opuštění prostoru. Prokazují to nejen svědecké výpovědi mjr. Bc. D. K. a plk. Mgr. P. V., ale též videozáznamy z osobních kamer zasahujících policistů (příkladmo lze zmínit OŘ P-2 Buldog 251 - Kamera 10 - soubor s označením končícím _0037N ze složky 1. Osobní kamery PČR – BO pochod pro život). Nebyl zákonný důvod k tomu, aby policie vyzývala k prokázání totožnosti jiné odpůrce Pochodu pro život, kteří svým jednáním nezavdávali důvodné podezření ze spáchání přestupku, zejména pak ty, kteří s pomocí transparentů či provoláváním různých hesel a sloganů „pouze“ dávali najevo svůj nesouhlas s názory a myšlenkami, jež hlásá a propaguje žalobce a), čímž naplňovali své právo na svobodu projevu. V žádném případě pak policie nebyla oprávněna preventivně vyzývat k prokázání totožnosti osoby, které mířily do lokality, kterou měl Pochod pro život projít, aby případné názorové odpůrce Pochodu pro život tímto způsobem odradila od jejich dalších aktivit. Takový postup jednoznačně zapovídá zásada nepřípustnosti tzv. odrazujícího účinku formulovaná Ústavním soudem v nálezu ze dne 11.10.2021 sp. zn. II. ÚS 1022/21.
184. Při realizaci bezpečnostního opatření souvisejícího s Pochodem pro život konaným dne 26. 4. 2025 bylo policií omezeno na osobní svobodě, tj. zajištěno celkem 20 osob [informace ze dne 22. 5. 2025 poskytnutá žalovaným č. 4 žalobci a) na základě jeho žádosti; srovnání bezpečnostních opatření v souvislosti s Pochodem pro život v letech 2022 – 2025 na č.l. 92 soudního spisu]. Jednalo se zejména o ty odpůrce, kteří zablokovali průvod v Kaprově ulici, neuposlechli opakovaných výzev policie k zanechání tohoto protiprávního jednání a po odtažení či odnesení z blokády odmítli prokázat svou totožnost, v důsledku čehož zde byla důvodná obava, že budou mařit řádné objasnění věci v přestupkovém řízení, k jehož vedení je nezbytně nutné zjistit totožnost pachatele přestupku. U těch odpůrců, kteří po odtažení či odnesení z blokády policistům na základě jejich výzvy svou totožnost věrohodným způsobem prokázali, nicméně podmínky pro zajištění vyplývající z § 26 odst. 1 písm. f) zákona o policii splněny nebyly. Jejich předchozí zapojení do blokády totiž nezakládalo automaticky důvodnou obavu, že budou tomto v protiprávním jednání pokračovat a vzhledem k prokázání totožnosti zde nebyla ani obava, že budou mařit řádné objasnění věci.
185. Soud nesouhlasí ani s tvrzením žalobců, že při rozebírání blokády, která zastavila Pochod pro život v Kaprově ulici, policie postupovala liknavě a pomalu. Nutno zdůraznit, že v žalobách samotných takovou námitku žalobci vůbec nevznesli a tato nenašla svůj konkrétní odraz ani ve znění uplatněných žalobních návrhů. Podnětem k dodatečnému uplatnění této námitky pro žalobce zřejmě byla zpráva VOP, v níž veřejný ochránce práv vyjádřil výhrady právě vůči rychlosti, s jakou policisté postupovali. S těmito výhradami veřejného ochránce práv se však soud neztotožnil, neboť postup policie v dané věci za pomalý nepovažuje.
186. Předně není pravdou, že by policie přikročila k odstraňování blokády, tj. k odvádění či odnášení jednotlivých osob, až po cca hodině. Soubor SS - videozáznam Pochodu pro život 2025 pořízený Raptor TV zachycuje v čase záznamu 1:29:40 policejní těžkooděnce nastupující k rozebírání blokády a v čase 1:30:15 je vidět, jak policisté odnášejí první osobu z blokády. Pochod pro život vyrazil z Hradčanského náměstí krátce po 14. hodině (podle výpisu Maják se tak stalo v 14:04 hod.), z čehož plyne, že rozebírání blokády v Kaprově ulici započalo přibližně v 15:35 hod., tedy za 45 minut po jejím vzniku. Ačkoliv se tento časový odstup na první pohled může jevit jako značný, je zapotřebí si uvědomit, že policie potřebovala časový prostor k přípravě zákroku, a nemohla proto k rozebírání blokády přikročit neprodleně po jejím vytvoření. To je také důvodem, proč bylo vydáno postupně několik výzev, aby osoby blokující Pochod zanechaly protiprávního jednání a opustily prostor (na videozáznamu Pochodu pro život 2025 pořízeného Raptor TV - soubor SS je zachyceno celkem pět těchto výzev). Vedle toho, že blokujícím odpůrcům bylo třeba poskytnout dostatečný časový prostor k uposlechnutí výzvy k opuštění prostoru, musela policie na místo převelet dostatečný počet policistů, seznámením jednotlivých policistů s vydanými rozkazy zorganizovat jejich další postup, vyklidit částečně místo zákroku ve smyslu zabránění přístupu do něj nezúčastněným osobám a zajistit si techniku potřebnou pro úkony spojené s osobami, které budou případně zajištěny, zejména vozidla potřebná pro jejich převoz na policejní služebny. Z tohoto pohledu se soudu výše zmíněný časový odstup mezi vytvořením blokády a začátkem jejího rozebírání jeví jako přiměřený.
187. Soud považuje za irelevantní zabývat se tím, zda policisté odvádějící či odnášející odpůrce z blokády postupovali dostatečně svižně ve smyslu rychlosti, jakou se přitom pohybovali. Po zasahujících policistech zajisté nelze požadovat, aby při této činnosti utíkali. Časové odstupy mezi odváděním či odnášením jednotlivých osob z blokády, které jsou patrné na soudem zhlédnutých videozáznamech zachycujících rozebírání blokády (soubor SS - videozáznam Pochodu pro život 2025 pořízený Raptor TV; soubor OS05 – výstřižky z osobních kamer policistů; soubory SPJ- 4odd - L970 s označením končícím _160008_0007_N a s označením končícím _0012_N ze složky 2. Osobní kamery PČR – BO pochod pro život), jsou snadno vysvětlitelné tím, že policisté nemohli s pomocí hmatů a chvatů „vytáhnout“ toho kterého odpůrce z blokády a pohodit jej jen tak někam stranou, ale museli jej předat kolegům k provedení dalších úkonů potřebných k řádnému zdokumentování a prošetření přestupkového jednání dotyčné osoby (výzva k prokázání totožnosti, poučení, pořízení fotografie, osobní prohlídka, případně realizace úkonů spojených se zajištěním dané osoby). Je nabíledni, že provádění těchto úkonů, které je zachyceno na některých videozáznamech z osobních kamer policistů (soubory ze složky 1. Osobní kamery PČR – BO pochod pro život, Ochranná služba - soubor s označením končícím _155504_38; Ochranná služba - soubor s označením končícím _160004_39; OŘ P-2 Buldog 251 - Kamera 10 - soubor s označením končícím _0037N) si u každé osoby vyžádalo určitý čas a též vzájemnou koordinaci postupu jednotlivých policistů podílejících se na realizaci tohoto zákroku.
188. V doplňujícím vyjádření ze dne 9. 12. 2025 žalobci v rámci opakování „časové osy“ uvádí, že blokáda v Kaprově ulici se začala formovat ve 14:56 hod. a poslední osoba z blokády byla odnesena v 16:04:55 hod. To by s ohledem na shora uvedený čas zahájení rozebírání blokády (15:35 hod.) znamenalo, že zasahující policisté dokázali blokádu tvořenou mnoha desítkami osob (ze srovnání bezpečnostních opatření v souvislosti s Pochodem pro život v letech 2022 – 2025 založeného na č.l. 92 soudního spisu vyplývá, že se jednalo o 90 osob) fakticky rozebrat za pouhých 30 minut. S ohledem na množství osob v blokádě a nutnost provádění navazujících úkonů s nimi zmíněnou v předchozím odstavci by takový výkon byl obdivuhodný a policistům by v žádném případě nebylo možné vytýkat, že postupovali pomalu.
189. Soud k tomu nicméně dodává, že faktické rozebrání blokády čítající 90 osob během pouhých 30 minut nepovažuje za reálné a pravděpodobné. Žalobci údaj o tom, že poslední osoba byla z blokády odnesena v 16:04:55 hod., převzali z kamerového záznamu z osobní kamery policisty (SPJ- 4odd - L970 - soubor s označením končícím _160008_0007_N ze složky 2. Osobní kamery PČR – BO pochod pro život). Soud však tento časový údaj nepovažuje za dostatečně věrohodný. Jiný soubor z téže složky (SPJ- 4odd- L970 - soubor s označením končícím _0012_N), jenž rovněž zachycuje rozebírání blokády, totiž obsahuje zjevně nepravdivé časové údaje o rozebírání blokády již v čase 13:37 hod., což vyvolává pochybnosti soudu o správnosti nastavení časových údajů na kamerách zasahujících policistů. Soud se v daném případě přiklání spíše ke skutkové verzi plynoucí ze svědecké výpovědi plk. Mgr. P. V., že rozebírání blokády trvalo asi hodinu. Tato verze je nepřímo podporována i svědeckou výpovědí mjr. Bc. D. K., který sice nebyl schopen přesně určit čas rozebrání blokády, nicméně vypověděl, že si myslí, že blokádu (policisté) rozebrali později než v čase 16:05 hod.
190. Tvrzení uplatněné žalobci a) a b) v doplnění žaloby ze dne 23. 6. 2025, že „trasa pochodu byla přerušena přibližně v polovině, přičemž ani v předchozí části neprobíhala podle ohlášeného plánu (...).“, neodpovídá skutečnosti. Až do Mostecké ulice šel Pochod pro život po původně zamýšlené trase. Mají-li žalobci přerušením trasy Pochodu pro život na mysli odbočení průvodu z Mostecké ulice do ulice Josefské, pak se nejednalo o žádné přerušení trasy. Pochod pro život byl v tomto místě plynule (viz soubor SS - videozáznam Pochodu pro život 2025 pořízený Raptor TV, čas záznamu 19:30) odkloněn na novou trasu, kterou předtím žalobce b) coby zástupce svolavatele shromáždění policii odsouhlasil. V této souvislosti soud podotýká, že z celkových cca 2400 m délky trasy průvodu vedoucí z Hradčanského náměstí na Staroměstské náměstí (podle účastnické výpovědi žalobce b) byl nový cíl u domu U Kamenného zvonu; v jiných podáních žalobci za cíl průvodu označili mariánský sloup na Staroměstském náměstí) Pochod pro život prošel po trase 2000 m. Od místa jeho zablokování v Kaprově ulici zbývalo do cíle přibližně 400 m. To znamená, že valnou část trasy účastníci Pochodu pro život prošli a mohli přitom navenek i dovnitř shromáždění projevovat své názory a postoje. I přes nesporný fakt zablokování průvodu v Kaprově ulici bylo tedy jejich shromažďovací právo z větší části zachováno, nehledě k tomu, že toto právo naplňovali i setrváním v průvodu během jeho blokády do doby ukončení shromáždění.
191. Na otázku, proč nemohl Pochod pro život po rozebrání blokády v Kaprově ulici pokračovat směrem na náměstí Franze Kafky, si žalobci dokázali odpovědět sami – bylo to z toho důvodu, že ulice Kaprova byla již v místě křižovatky s ulicí Žateckou přehrazena další velkou blokádou. To, aby se průvod posunul o pár desítek metrů k této další blokádě a tam opět uvízl, nemělo smysl. Žalobci ostatně netvrdí, a nic takového neprokazují ani účastnická výpověď žalobce b) a svědecká výpověď mjr. Bc. D. K., že by se zástupce svolavatele shromáždění, jenž byl na místě samém přítomen a rozebrání blokády tudíž musel zaznamenat či jej mohl zjistit dotazem na policii, tohoto zanedbatelného posunu průvodu domáhal.
192. V rámci přezkumného řízení soud posuzuje zákonnost postupu, který policie v daném případě skutečně zvolila, tedy jednání, k němuž ze strany policie fakticky došlo. Z tohoto pohledu jsou pro posouzení věci nepodstatné názory některých řadových policistů zapojených do realizace bezpečnostního opatření týkajícího se Pochodu pro život, v nichž tito vyjadřují pochybnosti o správnosti velením zvoleného postupu a – podobně jako žalobci v replice - nastiňují jiná, dle jejich názoru vhodnější řešení. Jak vyplývá z výpovědi svědka plk. Mgr. P. V., jednalo se o policejní zákrok pod jednotným velením. Tito policisté z povahy jejich služebního zařazení neměli a ani nemohli mít k dispozici všechny informace potřebné pro komplexní posouzení situace, jimiž disponoval štáb velitele bezpečnostního opatření, resp. jejich nadřízený, který zákroku velel. Důkazní návrhy zachycující názory těchto policistů proto soud vyhodnotil jako irelevantní a neprovedl je.
193. Jak bylo soudem konstatováno shora, žalovaný č. 2 nevyužil oprávnění vyslat na shromáždění svého zástupce, neboť mu bylo známo, že na průběh Pochodu pro život bude dohlížet policie, a již z tohoto důvodu mu nelze oprávněně vytýkat, že jednal v rozporu se zákonem, jestliže během samotného průvodu nevyvíjel jednání potřebné k zajištění řádného průběhu shromáždění.
194. Žalovaný č. 2 nepochybil ani tím, že nezakázal jiná shromáždění svolaná na 26. 4. 2025 odpůrci Pochodu pro život, zejména pak shromáždění odpůrců na Jungmannově náměstí. K takovému krajnímu postupu nebyl důvod, neboť nahlášená místa těchto shromáždění přímo nekolidovala s „původní“ trasou Pochodu pro život a na základě samotného oznámení těchto shromáždění nemohl žalovaný č. 2 automaticky dovozovat, že jejich účastníci nehodlají pouze realizovat své shromažďovací právo, ale že jejich skutečným cílem je nezákonně omezit výkon shromažďovacího práva jiných osob, tedy že namísto „pouhé“ veřejné manifestace svých názorů přistoupí k protiprávnímu zablokování Pochodu pro život.
195. Soud na tomto místě znovu odkazuje na závěr Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3564/18, že je třeba „(m)ít na paměti, že vyjádřit slovně nesouhlas se shromážděním jiných či jejich názory v blízkosti takového shromáždění spadá pod ústavně zaručenou svobodu projevu, nejsou-li obsahem takového projevu výhružky násilím či nespadá-li obsah projevu do jiných výluk svobody projevu popsaných v čl. 17 odst. 4 Listiny či čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Slovní protest proti shromáždění, nepředstavuje\u001eli obsah či forma tohoto protestu exces ze svobody projevu, pronesený v blízkosti takového shromáždění, ale v místě, kde protestující neznemožňuje průchod průvodu, je ústavně chráněným výkonem práva, jemuž nemůže bez ústavně přijatelných důvodů veřejná moc bránit“.
196. V této souvislosti nelze pominout skutečnost, že ani svolavatel Pochodu pro život, třebaže si stejně jako policie byl vědom možnosti, že se odpůrci opět pokusí Pochod pro život zablokovat, nepožadoval po žalovaném č. 2, aby shromáždění svolaná jeho odpůrci na stejný den zakázal nebo aby ve vztahu k nim přijal omezující opatření, což svědčí o tom, že ani on nepovažoval v tu chvíli taková opatření za potřebná pro zajištění řádného průběhu Pochodu pro život.
197. K vytvoření blokády odpůrců, která Pochodu pro život znemožnila projít Kaprovou ulicí, jakož i k vytvoření dalších blokád v dané lokalitě připravených průvod Pochodu pro život blokovat došlo ve zcela jiném místě, než kde se měla konat shromáždění oznámená odpůrci Pochodu pro život na den 26. 4. 2025 (Jungmannovo náměstí, Malostranské náměstí, ulice Na Kampě, Palackého náměstí). Z toho je zřejmé, že zákaz těchto „protishromáždění“, i kdyby k němu došlo, by na výsledku nic nezměnil (zablokování Pochodu pro život v Kaprově ulici by nezabránil).
198. Neobstojí ani odkaz žalobců na údajnou disproporci mezi opatřeními, která žalovaný č. 2 učinil ve vztahu k propalestinským protestům na festivalu izraelské kultury Izrael na Vltavě dne 25. 5. 2025, a to s ohledem na zásadní rozdíly mezi oběma případy, které žalobci pomíjí. Žalovaní č. 2 a č. 4 v tomto směru oprávněně poukázali na to, že v případě festivalu izraelské kultury Izrael na Vltavě se jednalo o akci soukromého charakteru, kdy organizátoři měli pronajatý pozemek pro konání této akce, jenž byl navíc oplocený, přičemž vstup na akci byl regulován návštěvním řádem. Obě „kolidující“ akce se přitom měly konat na stejném místě. Soud na tomto místě opakuje, že předmětem řízení v této věci je posouzení zákonnosti jednání žalovaných ve vztahu k Pochodu pro život konanému dne 26. 4. 2025, nikoliv zákonnost jejich jednání ve vztahu k jiným shromážděním.
199. Nedůvodnými soud shledal žaloby i v té části, kde se žalobci domáhali určení nezákonnosti zásahu žalovaných č. 1. č. 2 a č. 3 spočívajícího v neučinění výzvy vůči blokujícím účastníkům, aby neměli zakryté obličeje podle ustanovení § 7 odst. 4 ZPS (žalobní návrh uvedený pod bodem VI.). Je třeba předeslat, že správní soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob (§ 2 s.ř.s.). Ochrana před nezákonným zásahem tedy musí cílit na ochranu před zásahy do veřejných subjektivních práv žalobců. Žalobci tvrdí, že v důsledku nevydání pokynu ve smyslu § 7 odst. 4 ZPS byla ztížena možnost následné právní ochrany poškozených, jakož i postihování protiprávního jednání blokujících. Jak již ale bylo soudem uvedeno shora, z § 7 odst. 4 ZPS ani z jiné právní úpravy nevyplývá veřejné subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby se mohla po správním orgánu domáhat postihu jiné osoby za případnou přestupkovou odpovědnost. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021 č.j. 6 As 108/2019-39, v němž soud vyslovil, že: „(…) uplatnění podnětu, ve kterém podatel vyzývá správní úřad k uplatnění úřední povinnosti (úřední moci) žádné veřejné subjektivní právo nezakládá. To proto, že obecně tu není veřejné subjektivní právo na to, aby správní orgán zahájil z moci úřední nějaké řízení. Pokud by rozšířený senát tuto zásadu v obecné rovině popřel, zcela by změnil charakter správního soudnictví, který je daný zákonem. Správní soudnictví je (byť s určitými výjimkami, viz např. § 66 odst. 5 s.ř.s.) povoláno k ochraně veřejných subjektivních práv, nikoli k ochraně veřejného zájmu ani práva objektivního (viz § 2 s.ř.s.). Správní soudnictví nemůže ani mimo zákonem stanovená pravidla volně nahrazovat činnost správních orgánů. Opačný závěr by hrubě narušil dělbu moci jako základní princip demokratického státu.“ Existenci veřejného subjektivního práva nelze v obecné rovině dovodit ani ve vztahu k vydání samotného pokynu ve smyslu § 7 odst. 4 ZPS. Na tomto místě považuje soud za vhodné uvést, že povinnost účastníků shromáždění nemít zakrytý obličej vyvstává (až) v případě, je-li narušen či ohrožen pokojný průběh shromáždění a z tohoto důvodu je úřadem nebo Policií České republiky vydán pokyn směřující k identifikaci jednotlivých účastníků shromáždění. Vydání pokynu ve smyslu § 7 odst. 4 ZPS je tak na úvaze příslušných úřadů či policejních příslušníků, kteří vyhodnocují průběh shromáždění a posuzují, zda konkrétní situace vyžaduje ztotožnění těch účastníků shromáždění, kteří zakrytím obličeje sledují nelegitimní cíl. Není-li pak takový pokyn realizován, účastníkovi shromáždění nic nebrání, aby měl zakrytý obličej. Na vydání pokynu podle § 7 odst. 4 ZPS tedy není právní nárok, neboť jde o výkon pravomoci úřadu či Policie České republiky a nikoli uplatnění veřejného subjektivního práva jednotlivce, který se účastní shromáždění. Nutno též podotknout, že žalobci ani nespecifikovali, jaká jejich právní obrana, myšleno v rovině konkrétní (konfliktní) situace související s nutností ztotožnit účastníka shromáždění, měla být nevydáním pokynu podle § 7 odst. 4 ZPS znemožněna. Ze záběrů zachycujících průběh Pochodu pro život provedených soudem jako důkaz není patrno, že by ze strany odpůrců docházelo k fyzickému napadání účastníků Pochodu pro život, jež by mohlo vést ke zdravotní újmě či poškození majetku jednotlivých účastníků shromáždění. Ostatně žalobci sami (v replice) konstatovali, že jednání osob bránících Pochodu pro život neprobíhalo v rovině brachiální agrese. Soud uzavírá, že nevydání pokynu podle § 7 odst. 4 ZPS nemohlo zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobců, a žaloby jsou v této části nedůvodné.
200. Zákaz obsažený v § 7 odst. 4 ZPS nadto míří na účastníky shromáždění, jimiž však názoroví odpůrci Pochodu pro život nebyli.
201. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobců, že se žalovaní dopustili nezákonného zásahu spočívajícího v nerozpuštění shromáždění blokujícího oznámené shromáždění Pochod pro život v Kaprově ulici dne 26. 4. 2025.
202. Co se týče žalovaného č. 1, tj. Ministerstva vnitra, tento správní orgán nebyl v projednávané věci v postavení úřadu vykonávajícího podle § 2a ZPS působnost ve věcech práva shromažďovacího, protože místo konání shromáždění Pochod pro život nepřesahovalo hranice kraje (v daném případě hranice hl. m. Prahy). Z důvodů uvedených v zákoně shromáždění rozpouští zástupce úřadu (§ 12 odst. 2 a 5 ZPS). Pouze v případě, že zástupce úřadu nekoná nebo je nepřítomný, může shromáždění rozpustit i policista a dále zástupce krajského úřadu, v jehož správním obvodu se shromáždění koná, nebo Ministerstva vnitra (§ 12 odst. 6 ZPS). Zákon nicméně Ministerstvu vnitra neukládá povinnost, aby jeho zástupce byl přítomen na každém oznámeném shromáždění. Žalovaný č. 1 popřel, že by se shromáždění Pochodu pro život účastnil a provedeným dokazováním nebyl prokázán opak. Již s ohledem na právní úpravu, která mu tuto povinnost neukládá a nadto i samotné rozpuštění shromáždění zástupcem Ministerstva vnitra za podmínek uvedených v § 12 odst. 6 ZPS upravuje toliko jako možnost, nelze tvrzené nerozpuštění shromáždění blokující Pochod pro život v Kaprově ulici dne 26. 4. 2025 považovat za nezákonný zásah žalovaného č. 1, neboť podle zákona nebylo jeho povinností mít na shromáždění Pochodu pro život svého zástupce, který by případně mohl přistoupit k realizaci oprávnění rozpustit (jiné) shromáždění.
203. Žalovaný č. 2 je sice v projednávané věci úřadem vykonávajícím podle § 2a ZPS působnost ve věcech práva shromažďovacího, i v jeho případě však platí, že zákon jeho zástupci nestanoví povinnost být přítomen každému shromáždění. Zákon naopak výslovně počítá s tím, že se zástupce úřadu shromáždění, jež bylo úřadu oznámeno, účastnit nebude. To je zřejmé z první věty ustanovení § 12 odst. 6 ZPS, jež začíná slovy: „Nekoná-li zástupce úřadu nebo je-li zástupce úřadu nepřítomný, ...........“ Soud souhlasí s tím, že u velmi početných shromáždění, jakým byl i Pochod pro život, je na místě předchozí dohoda mezi úřadem ve smyslu § 12a ZPS a policií o tom, kdo z nich se shromáždění účastní a bude nad jeho průběhem dohlížet. Tak tomu bylo i v posuzované věci – zástupce žalovaného č. 2 se s vědomím toho, že na realizaci shromáždění bude dohlížet policie, Pochodu pro život neúčastnil, a již z tohoto důvodu nelze se žalovaným č. 2 jakkoliv spojovat tvrzený zásah spočívající v nerozpuštění shromáždění blokujícího Pochod pro život v Kaprově ulici. Tento zásah, pokud by k němu skutečně došlo, je možné spojovat výlučně se žalovaným č. 4, neboť policie byla Pochodu pro život přítomna a současně platí, že při výkonu pravomoci rozpustit shromáždění vystupuje policista, resp. Policie ČR jako správní orgán.
204. K postavení žalovaného č. 3 a nedostatku jeho pasivní věcné legitimace v řízení se již soud v dostatečném rozsahu vyjádřil shora.
205. Soud má nicméně za to, že tvrzení žalobců o nezákonném zásahu spočívajícím v nerozpuštění shromáždění blokujícího Pochod pro život v Kaprově ulici dne 26. 4. 2025 neobstojí ve vztahu k žádnému za žalovaných, a tedy ani ve vztahu k žalovanému č. 4, především z toho důvodu, že skupinu odpůrců, která Pochod pro život v Kaprově ulici zablokovala, není možné považovat za shromáždění ve smyslu ZPS, které jedině by bylo možné rozpustit postupem upraveným v § 12 tohoto zákona.
206. Dle náhledu soudu je zcela zřejmé, že osoby, které dne 26. 4. 2025 zablokovaly Pochod pro život v Kaprově ulici tím, že usedly do vozovky a neuposlechly výzev policie k opuštění daného místa, se nesešly na daném místě za účelem výkonu práva pokojně se shromažďovat. Jejich jednání, stejně jako jednání dalších odpůrců Pochodu pro život připravených v přilehlém okolí vytvořit případné další blokády, které by Pochodu pro život zabránily dojít do cíle na Staroměstském náměstí, sledovalo primárně jediný, a to protiprávní cíl – blokovat výkon shromažďovacího práva účastníků shromáždění Pochod pro život. Jak přiléhavě konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 1. 2017 č. j. 9 As 185/2016 – 48, takové „blokační“ jednání nemůže požívat právní ochrany. Toto blokační jednání není v souladu s výkonem práva pokojně se shromažďovat ve smyslu čl. 19 odst. 1 LZPS a nebylo činěno v souladu s účelem vymezeným v § 1 odst. 2 ZPS. Ze strany osob blokujících Pochod pro život se jednalo o jednání naplňující znaky skutkové podstaty přestupku podle § 14 odst. 1 písm. f) ZPS, a takové protiprávní jednání není možné legalizovat tím, že bude podřazeno pod výkon shromažďovacího práva.
207. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 3. 2017 č. j. 6 As 256/2016 – 79 uvedl, jakých pět znaků musí akce splňovat, aby ji bylo možné pokládat za shromáždění. Těmito znaky, které musí být naplněny kumulativně,
1. účast více než jedné osoby;
2. fyzická přítomnost účastníků na konkrétním místě;
3. konkrétní čas konání shromáždění, aby bylo možno určit jeho počátek a konec;
4. účel shromáždění, sloužící k výměně informací a názorů a vyjadřující postoj shromážděných k řešení veřejných a jiných společných záležitostí;
5. existence navenek projevené subjektivní stránky vlastního přesvědčení zúčastněných osob o výkonu shromažďovacího práva.
208. Soud má za to, že v případě osob, které dne 26. 4. 2025 zablokovaly Pochod pro život v Kaprově ulici, nebyl kromě prvního výše uvedeného znaku (účast více než jedné osoby) naplněn žádný další znak. Shluk těchto osob neměl předem určené místo ani konkrétní čas konání „shromáždění“ – místo blokády bylo vybráno ad hoc v závislosti na (změněné) trase Pochodu pro život a totéž platí i pro dobu, kdy byla blokáda v Kaprově ulici vytvořena, neboť i ta byla odvozena od doby, kdy na místo dorazili první účastníci Pochodu pro život. K absenci legálního účelu akce se již soud vyjádřil výše. Chybělo však i navenek projevené přesvědčení o výkonu shromažďovacího práva, neboť účastníci blokády dávali nepokrytě najevo, že se z jejich strany nejedná o realizaci práva pokojně se shromažďovat, ale že jejich jednání sleduje jediný cíl, a tím je znemožnit Pochodu pro život projít.
209. Vzhledem k tomu, že se ze strany osob, které dne 26. 4. 2025 zablokovaly Pochod pro život v Kaprově ulici či byly přichystány jej zablokovat na jiném místě, nejednalo o shromáždění ve smyslu ZPS, nepřicházelo v úvahu, aby byl vůči této skupině osob aplikován institut rozpuštění shromáždění upravený v § 12 ZPS, na jehož aplikaci by - v případě, že by se účastníci rozpuštěného shromáždění nerozešli – mohl navázal policejní zákrok realizující výkon rozpuštění shromáždění s případným použitím donucovacích prostředků. Z těchto důvodů neshledal soud žalobu důvodnou co do žalobních nároků uvedených pod body VII. a VIII., v nichž žalobci požadovali jednak určení nezákonnosti zásahu žalovaných spočívajícího v nerozpuštění shromáždění blokujícího oznámené shromáždění Pochod pro život v Kaprově ulici dne 26. 4. 2025 a dále určení nezákonnosti zásahu žalovaného č. 1 spočívajícího v absenci výkonu rozpuštění shromáždění blokujícího oznámené shromáždění Pochod pro život v Kaprově ulici dne 26. 4. 2025 a v absenci použití donucovacích prostředků.
210. Soud pro úplnost uvádí, že o shromáždění ve smyslu ZPS se nejednalo ani v případě těch odpůrců Pochodu pro život, kteří toto shromáždění nezablokovali, ale zaplnili chodníky Kaprovy ulice a dávali křikem, hlasitým skandováním či s pomocí transparentů najevo svůj nesouhlas s názory a idejemi, které Hnutí pro život vyznává. I pro ně platí to, co soud uvedl ve vztahu k odpůrcům, kteří průvod usednutím do vozovky zablokovali, tedy že shluk těchto osob neměl předem určené místo ani konkrétní čas konání „shromáždění“. Tyto osoby se seskupily nikoliv na jimi předem určeném místě vlastního shromáždění, ale v blízkosti procházejícího (a následně zablokovaného) Pochodu pro život, tedy ad hoc v závislosti na trase Pochodu pro život, a také doba, kdy tak učinili, byla zjevně odvozena od doby přítomnosti účastníků Pochodu pro život. I v jejich případě chybělo navenek projevené přesvědčení o výkonu „vlastního“ shromažďovacího práva, neboť jejich jednání bylo toliko (nesouhlasnou) aktuální reakcí na přítomnost účastníků Pochodu pro život. Pokud by oni na daném místě v tu dobu nebyli, nebyli by zde zajisté ani tito jejich odpůrci.
211. Soudu není zřejmé, proč žalobci vytýkají žalovanému č. 1, přesněji řečeno policii, kterou žalovaný č. 1 řídí, absenci použití donucovacích prostředků, když policisté zasahující proti osobám, které Pochod pro život v Kaprově ulici zablokovaly a neuposlechly výzev k opuštění daného místa, donucovací prostředky v podobě hmatů a chvatů při „rozebírání“ blokády prokazatelně použili. Jak již bylo soudem konstatováno shora, použití jiných, razantnějších donucovacích prostředků nepřicházelo v úvahu.
212. Soud neshledal opodstatněným ani tvrzení žalobců, že se žalovaný č. 1 dopustil nezákonného zásahu, který spočíval v blokování shromáždění Pochod pro život a jeho účastníků na náměstí Jana Palacha dne 26. 4. 2025. Je nepochybné, že tento nezákonný zásah žalobci fakticky přičítají zasahujícím policistům jako příslušníkům ozbrojeného bezpečnostního sboru, který žalovaný č. 1 řídí.
213. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že policisté zasahující dne 26. 4. 2025 v prostoru náměstí Jana Palacha v žádném případě neblokovali účastníky Pochodu pro život a jejich osobní svobodu a svobodu pohybu aktivně neomezovali. Tím, kdo zabránil průvodu Pochodu pro život projít Kaprovou ulicí, nebyli policisté, ale osoby z řad účastníků blokády, které usedly do vozovky a nerespektovaly výzvy policie k opuštění daného místa. Pokud by tam neseděly, Pochod pro život by pokračoval za doprovodu policistů do vytyčeného (náhradního) cíle na Staroměstském náměstí. Do odstranění této blokády nemohl Pochod pro život pokračovat dál a přejít přes osoby tvořící tuto překážku, to však nelze klást za vinu policistům, kteří museli vydat pokyn k zastavení průvodu, protože policejní vůz jedoucí v jeho čele samozřejmě nemohl přes blokádu odpůrců přejet. Nutno dodat, že poté, co policie přistoupila k zákroku s použitím donucovacích prostředků vůči odpůrcům shromáždění sedícím ve vozovce a začala blokádu „rozebírat“, oprávněně bránila komukoliv vstoupit do prostoru, kde tento zákrok probíhal.
214. Není pravdou, že by policisté na náměstí Jana Palacha, přesněji řečeno v místě vyústění Kaprovy ulice na náměstí Jana Palacha, zablokovali zadní část Pochodu pro život a bránili jeho účastníkům, aby toto shromáždění svobodně opustili. Policisté, kteří se rozestoupili tak, aby řadou svých těl oddělili účastníky Pochodu pro život od jejich odpůrců stojících poblíž, nikomu z účastníků Pochodu pro život nebránili v opuštění shromáždění. Z provedeného dokazování (viz soubor SS - videozáznam Pochodu pro život 2025 pořízený Raptor TV) je patrno, že tito policisté byli k účastníkům Pochodu pro život obráceni zády a nijak se nestarali o to, zda setrvávají v průvodu nebo zda se jej chystají opustit. Bylo zcela na svobodném rozhodnutí účastníků Pochodu pro život, zda zůstanou v průvodu nebo zda jej, ať již z jakýchkoliv důvodů, opustí. Mnozí z nich také možnosti opustit shromáždění ještě před jeho oficiálním ukončením ze strany zástupce svolavatele využili.
215. Z téhož videozáznamu Pochodu pro život (soubor SS) je patrný markantní rozdíl mezi počtem účastníků Pochodu pro život, kteří do Kaprovy ulice vešli v průvodu krátce před třetí hodinou odpolední, a počtem těch, kteří v průvodu setrvali do doby ukončení shromáždění. I z toho je zřejmé, že policisté účastníkům Pochodu pro život nijak nebránili v tom, aby toto shromáždění opustili.
216. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že stanice metra Staroměstská se vstupy a výstupy do Kaprovy ulice byla po celou dobu Pochodu pro život v provozu, což znamená, že účastníci mohli, pokud by o to stáli, shromáždění opustit touto cestou.
217. Z účastnické výpovědi žalobce b) soud zjistil, že poté, co došlo k zablokování čela Pochodu pro život v Kaprově ulici, cca 300 účastníků shromáždění opustilo a spolu s panem arcibiskupem, který učinil totéž, došlo na Staroměstské náměstí. I tato skutečnost vyvrací tvrzení žalobců, že policisté bránili účastníkům Pochodu pro život, aby toto shromáždění svobodně opustili.
218. To, že jim ve svobodném opuštění Pochodu pro život bránili zasahující policisté, žalobci de facto sami popřeli v replice. V ní se totiž zmiňují o „velmi svízelné situaci, kdy (rodiny s dětmi) musely procházet davem odpůrců (doslova uličkami hanby) prakticky bez možnosti návratu do shromáždění.“ I z toho je zřejmé, že účastníci Pochodu pro život mohli shromáždění v případě potřeby opustit, aniž by jim v tom policisté bránili.
219. Soud pro úplnost uvádí, že žalobci deklarované obavy o svou osobní bezpečnost, o život a zdraví svůj a svých dětí pokládá za zcela neopodstatněné, neboť veškeré videozáznamy z Pochodu pro život, které provedl jako důkaz, svědčí o tom, že účastníky shromáždění nikdo z odpůrců fyzicky nenapadal.
220. Z těchto důvodů soud neshledal žalobu důvodnou ani co do žalobního návrhu uvedeného pod bodem IX., v němž žalobci požadovali určení nezákonnosti zásahu žalovaného č. 1 spočívajícího v blokování oznámeného shromáždění Pochod pro život a jeho účastníků na náměstí Jana Palacha dne 26. 4. 2025.
221. Soud nevyhověl ani žalobnímu návrhu formulovanému v bodě X., v němž se žalobci domáhali toho, aby soud žalovaným zakázal pokračovat v porušování práv žalobců do budoucna. Zákaz pokračování a opakování zásahu žalobci odůvodnili obavou, že do jejich shromažďovacího práva bude nezákonně zasaženo i v následujícím roce v rámci Pochodu pro život 2026. K problematice ochrany před budoucími zásahy soud předně odkazuje na rozsudek ze dne 17. 3. 2005 č. j. 2 Aps 1/2005-65, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil, že: „Podle § 82 s.ř.s. se poskytuje ochrana před zásahem, který trvá, jehož důsledky trvají nebo u něhož hrozí, nikoli však ochrana před aktuálně neexistujícími zásahy – mj. zásahy, které mohou teprve v budoucnu nastat, nejde-li o hrozbu opakování již učiněného zásahu.“ Soud rovněž konstatoval, že „Řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§ 82 až § 87 s.ř.s.) je postaveno na koncepci ochrany před „zásahem“ (zásahem, pokynem nebo donucením), který trvá, jehož důsledky trvají nebo u něhož hrozí opakování (viz § 82 in fine s.ř.s.). Jde tedy o ochranu před zásahem, který bezprostředně a přímo trvá nebo hrozí a kterému je v případě, že je nezákonný, nutno zabránit, tj. zakázat jej vydáním konstitutivního rozhodnutí (§ 87 odst. 2 věta první s.ř.s.), a tím jej právně pro futuro znemožnit. Zákon nepočítá s ochranou před aktuálně neexistujícími zásahy, tj. zejména před zásahy, ke kterým došlo v minulosti, ale ani před zásahy, které mohou teprve v budoucnu nastat, nejde-li o hrozbu opakování již učiněného zásahu.“ Odkázat lze též na rozsudek ze dne 7. 6. 2016 č. j. 8 As 93/2015-134, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „(s)oudní řád správní nedává žádný prostor pro přípustnost preventivních zásahových žalob. Procesní prostředky obrany mohou z povahy věci vyplývat pouze ze skutečností, ke kterým objektivně v minulosti došlo. Nelze žalobou brojit za situace, kdy žalobce pouze předpokládá, že k určitým skutečnostem dojde a již v předstihu hledá u soudu ochranu proti nim.“
222. V intencích těchto judikatorních východisek soud zdůrazňuje, že žalobou napadené zásahy skončily, neboť s nimi související Pochod pro život se konal dne 26. 4. 2025 a téhož dne byl rovněž ukončen. Jinými slovy řečeno, trvání v žalobě vymezených zásahů nemohlo přesáhnout časový úsek ohlášeného shromáždění s názvem Pochod pro život konaného 26. 4. 2025, takže tyto zásahy již prokazatelně skončily. O hrozbě opakování těchto zásahů zde nelze mluvit, protože vytýkaná jednání žalovaných lze spojovat výlučně s tímto jedním konkrétním shromážděním. Žalobci si však ze svých tvrzení, že žalovaný č. 2 připravil podmínky pro to, aby Pochod pro život plánovaný v roce 2026 byl opět terčem narušitelů, vytvořili konstrukci, z níž dovozují potencialitu pokračování nezákonného zásahu i v následujícím roce. Jakékoli úvahy a domněnky žalobců o tom, že žalovaní budou u příležitosti konání Pochodu pro život 2026 postupovat stejným způsobem jako v roce 2025, jsou však pouhé spekulace. I kdyby k tomu nakonec došlo, bude se jednat o nový zásah týkající se jiného jednání orgánů veřejné moci souvisejícího s jiným shromážděním. Nespadá do pravomoci správního soudu, aby v řízení o zásahové žalobě vyslovoval zákaz porušování práv do budoucna, ve vztahu k zásahům, pokynům nebo donucením, k nimž možná teprve v budoucnu dojde.
XI. Závěr a náklady řízení
223. Z ustanovení § 82 s.ř.s. plyne, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem může uspět toliko při splnění těchto kumulativních podmínek: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). V případě, že se nejedná o deklaratorní žalobu na určení nezákonnosti zásahu, ale o žalobu „zápůrčí“, kterou se žalobce domáhá výroku přikazujícího či zakazujícího, musí být z logiky věci splněna ještě další podmínka, že zásah nebo jeho důsledky trvají (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s.ř.s. poskytnout (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 69 a ze dne 3. 11. 2017, č. j. 4 Azs 155/2017-20).
224. Soud se v posuzované věci primárně zabýval namítanou nezákonností jednání, jimiž se žalovaní měli dopustit tvrzených zásahů, přičemž dospěl k závěru, že žádný ze žalovaných se nezákonného jednání nedopustil. Vzhledem k nesplnění třetí podmínky zmíněné v předchozím odstavci soudu nezbylo než žaloby jako nedůvodné zamítnout. Naplněním dalších podmínek se již soud za této situace nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné – jejich posouzení by výsledný závěr o nedůvodnosti žalob nemohlo nijak ovlivnit.
225. Soud tedy neshledal žaloby důvodnými, a proto je podle § 87 odst. 3 s.ř.s. prvním výrokem rozsudku zamítl.
226. Žalobci nebyli ve sporu úspěšní a žalovaným žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jejich běžné úřední činnosti v řízení nevznikly. Soud proto druhým výrokem rozsudku v souladu
s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.
Praha 16. prosince 2025
Mgr. Martin Kříž v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.