{"html": "<div class=\"doc\"><p>342. Podle Územní studie stavební čára popisuje charakter zástavby ve vztahu k uličním prostranstvím i vzájemný vztah jednotlivých budov v uliční frontě. ÚS rozlišuje stavební čáru uzavřenou/otevřenou/volnou s tím, že „stavební čáry byly doplněny o úseky s možností kombinace uzavřené a otevřené stavební čáry tak, aby byla umožněna větší flexibi\u001flita zástavby a možnost kombinace více typologií v rámci bloku. V rámci takto označené hrany je možné libovolně kombinovat úseky s uzavřenou a otevřenou stavební čarou, respektive kombinovat parametry obou typů stavebních čar“.</p><p>343. Soud neshledal námitku důvodnou. Z projektové dokumentace i z odůvodnění stavebního úřadu vyplývá, že uliční čára i stavební čára jsou ve výkresové části dokumentace řádně zakresleny, přičemž nově navržený veřejný chodník rozšiřuje uliční prostranství a dotváří uliční čáru, která vymezuje hranici mezi veřejným prostranstvím a blokem. Jižní část navržené stavby tuto uliční čáru nepřesahuje; stavba je situována za linií vymezeného chodníku a její nejbližší bod se nachází ve větší vzdálenosti od okraje komunikace než nejbližší existující objekt v ulici XC. Ze spisu (výkres C.3) plyne, že stavba je umístěna přibližně 6,3 m od okraje komunikace, tedy dále, než činí odstup domu č.p. č. XA, z něhož byla v rozhodnutí stavebního úřadu dovozena stávající uliční čára (cca 3,6 m). Povolovaná stavba se tedy dle názoru městského soudu směrem k veřejnému prostranství nepřibližuje, nýbrž je naopak umístěna hlouběji na pozemku stavebníka.</p><p>344. Územní studie na str. 31 připouští možnost ustoupení zástavby od stavební čáry až o 3 metry (s cílem umožnit flexibilnější zástavbu), avšak tato úprava se týká pouze odchylky směrem do pozemku, nikoliv stanovení minimálního odstupu směrem ke komunikaci. ÚS nijak neupravuje ani neomezuje možnost umístit stavbu dále od ulice; reguluje pouze, jak smějí být stavby od stavební čáry ustupovány, nikoliv jak blízko smějí být k této čáře situovány. Žalobci přitom směšují dvě odlišné regulace: ustoupení zástavby od stavební čáry (směrem od veřejného prostranství) a její umístění v bližším či vzdálenějším odstupu vůči komunikaci. Z projektové dokumentace ani z ÚS nevyplývá, že by stavební čára byla překročena; záměr se nachází za stavební i uliční čárou a požadavkům ÚS i § 21 PSP odpovídá.</p><p>345. Současně platí, že navržený veřejný chodník o šířce 1,50 m je navržen a umístěn v souladu s požadavky PSP, dotváří charakter uličního prostranství a umožňuje uložení technické infrastruktury v prostoru určeném právě k tomuto účelu. Uliční prostranství tedy není stavbou dotčeno nepřípustně; naopak je jím kultivováno a prostorově vymezeno.</p><p>346. Z těchto důvodů soud uzavírá, že stavební čára vymezená ÚS ani uliční čára nebyly záměrem překročeny a tvrzení žalobců nemá oporu v dokumentaci ani v podkladech správního rozhodnutí. Žalobní námitka je proto nedůvodná.</p><p>Cb) Prvky umístěné před stavební čárou</p><p>347. Žalobci tvrdí, že napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodňuje přípustnost umístění některých částí stavby v prostoru mezi uliční a stavební čárou podle § 23 a § 24 PSP. Podle jejich názoru vjezd do garáže a schodiště nelze považovat za součást „osazení“ stavby ani za přípustné prvky ve veřejném prostranství a správní orgány se nezabývaly tím, zda tyto prvky splňují podmínky stanovené příslušnými ustanoveními PSP. Tato námitka však nemá oporu ve spise ani v právní úpravě.</p><p>348. Ze správního spisu předně vyplývá, že mezi pozemkem stavebníka a pozemkem parc. č. XF v k. ú. X, o jehož ochranu žalobci usilují, se nenachází společná hranice. Mezi těmito pozemky leží pozemek parc. č. XG, který je podle územně analytických podkladů (výkres A003a, sekce 200 – město) veřejným prostranstvím. Pozemek parc. č. XF je ve vlastnictví třetí osoby, a jak vyplývá z katastru nemovitostí, žádný z žalobců není jeho vlastníkem. Odvolací orgán proto správně zdůraznil, že práva žalobců nemohou být umístěním stavby do prostoru u veřejného prostranství nijak dotčena, což odpovídá i § 29 odst. 1 PSP, podle něhož se odstupové vzdálenosti vůči veřejnému prostranství neposuzují. Tento právní závěr potvrdil rovněž Městský soud v Praze v rozsudku č.j. 3 A 113/2023\u001e99.</p><p>349. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí dále jasně plyne, že stavební úřad posoudil soulad záměru s § 22 odst. 1 písm. a), § 23 i § 24 PSP, přičemž vycházel ze zjištění, že v daném území je již založeno uliční prostranství utvořené stávajícím chodníkem u komunikace XC. Na základě toho určil uliční čáru, od níž se pak odvozuje poloha stavební čáry i přípustnost umístění jednotlivých stavebních prvků mezi těmito liniemi. Nově navržený veřejný chodník rozšiřuje uliční prostranství a dotváří uliční čáru v souladu s koncepcí ÚS i PSP.</p><p>350. V prostoru mezi uliční a stavební čárou je umístěna podzemní část stavby (zejména garáž), která stavební čáru přesahuje, avšak nepřekračuje uliční čáru, a tudíž nezasahuje do veřejného prostranství způsobem, který by byl podle § 23 nebo § 24 PSP nepřípustný. Další prvky umístěné v tomto prostoru — zejména vjezd do garáže, připojení na technickou infrastrukturu a balkony — odpovídají povoleným typům stavebních a provozních částí, které PSP výslovně připouštějí jako součást stavby nebo jejího napojení na veřejnou infrastrukturu. Tyto prvky nepřekračují uliční čáru a jsou v prostoru veřejného prostranství přípustné podle § 24 PSP.</p><p>351. Soud proto uzavírá, že umístění jednotlivých částí stavby mezi uliční a stavební čáru je zcela v souladu s § 22 až § 24 PSP a že správní orgány tuto otázku posoudily správně. Odvolací orgán se přitom neodchýlil od povinnosti reagovat na odvolací námitky – odkázal na správné odůvodnění stavebního úřadu a doplnil právní argumentaci, která odpovídá závěrům následně potvrzeným soudem v řízení 3 A 113/2023.</p><p>352. Žalobní námitka označená písm. C) je s ohledem na uvedené proto nedůvodná.</p><p>Ad D) Nedodržení regulativu územní studie týkajícího se maximální zastavěné plochy stavby</p><p>353. Soud předně konstatuje, že Pražské stavební předpisy ani Územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy (ÚPn) nestanoví v posuzované lokalitě závazný procentní limit zastavěnosti pozemku. Ochrana proti nepřiměřenému zahuštění zástavby je v PSP koncepčně řešena především prostřednictvím odstupových a vzájemných vzdáleností staveb a vztahu k hranicím pozemku a veřejným prostranstvím (srov. § 28 a § 29 PSP), jakož i respektováním charakteru území (§ 20 PSP). V nyní projednávané věci byly tyto požadavky správními orgány posouzeny a shledány splněnými; napadené rozhodnutí přitom rekapituluje konkrétní okótované vzdálenosti stavby od hranic dotčených pozemků i od staveb v okolí a konstatuje, že minimální odstupy jsou dodrženy.</p><p>354. Územní studie, jak již soud konstatoval, je územně plánovacím podkladem, nikoliv závazným nástrojem územního plánování; její regulativ „vilového charakteru“ nebyl v dané části území nadřízeným orgánem územního plánování (MMR) vyhodnocen jako proporcionální a nebyl aplikován. MMR přitom výslovně uvedlo, že i při hypotetické aplikaci tohoto regulativu by bylo možné (v odůvodněných případech) přiměřené navýšení zastavěné plochy, je\u001eli v souladu s charakterem okolní zástavby; současně doložilo, že posuzovaný záměr z hlediska rozsahu hmoty a procentuální zastavěnosti z okolní zástavby nevybočuje. Závazným stanoviskem MMR byly správní orgány vázány (§ 149 správního řádu).</p><p>355. Žalobci dovozují exces z deklarované hodnoty cca 36 % zastavěnosti oproti „obvyklým“ 18–22 %. Tento závěr však neopírají o závazný právní limit, nýbrž o vlastní statistickou představu „obvyklosti“. PSP žádnou kvantitativní horní mez zastavěnosti v této lokalitě nestanoví; posouzení přiměřenosti využití pozemku je proto věcí urbanistického hodnocení ve vazbě na odstupy, výškovou regulaci a charakter okolí. Napadené rozhodnutí v souladu s tím vychází z konkrétních okótovaných vztahů (podrobně pak stavební úřad na str. 21, 22 a 23 prvostupňového rozhodnutí – viz dále), jakož i z kontextu heterogenní struktury zástavby dle UAP. Soud tak neshledal, že by samotná hodnota 36 % — bez existence závazného limitu a při současném splnění odstupových pravidel — zakládala rozpor s PSP či nepřiměřenou intenzitu využití.</p><p>Ad E) Nesoulad záměru s regulativy územní studie pro vilovou zástavbu</p><p>Ea) Prvostupňové rozhodnutí – konstatování nesouladu</p><p>356. Ze správního spisu vyplývá, že stavební úřad na základě územně analytických podkladů hlavního města Prahy z roku 2016 ověřil skutečný charakter území, a to včetně typologie stávající zástavby. Z těchto podkladů je patrné, že dané území není homogenní vilovou čtvrtí, ale tvoří jej kombinace staveb individuálního bydlení a více bytových domů různého stáří, měřítka i architektonického řešení. Stavební úřad konkrétně identifikoval několik bytových domů v bezprostředním okolí — např. objekty č.p. XAC (p.č. XJ), č.p. XC (p.č. XK), č.p. XD (p.č. XL), č.p. XAD (p.č. XM), dále stavební celek tvořený domy č.p. XAE a XAF (p.č. XU a XV) a bytové domy č.p. XX (p.č. XI), č.p. XZ (p.č. XH), č.p. XB (p.č. XQ) či č.p. XW (p.č. XR a XS). Tyto stavby se nacházejí přímo v řešené lokalitě nebo na jejím okraji a svou hmotou i výškou významně spoluvytvářejí urbanistický kontext ulice XC a okolí.</p><p>357. Stavební úřad z toho správně dovodil, že v území se nevyskytují výhradně rodinné domy, ale naopak je zde soubor bytových domů, jejichž výškové a objemové parametry jsou různorodé. Z toho následně vyplývá, že předmětný záměr není sám o sobě cizorodým prvkem, nýbrž se organicky začleňuje do existující heterogenní struktury zástavby. Závěr stavebního úřadu o tom, že půdorysný rozměr stavby je „mírně větší“ než v některých částech plochy obvyklý, neznamená, že je s charakterem území nesouladný — stavební úřad totiž současně konstatuje existenci stavby garáží o ještě větším půdorysném rozsahu i to, že v dané lokalitě se již nacházejí objekty obdobné měřítkem i hmotovým řešením.</p><p>358. Soud má za to, že stavební úřad provedl posouzení charakteru zástavby, na něž odkazuje § 90 odst. 1 písm. a) stavebního zákona i PSP, zcela v souladu s právní úpravou i judikaturou. Závěr, že povolovaná stavba nevybočuje z měřítka, výšky ani celkového urbanistického vyznění daného území, je opřen o konkrétní zjištění o existující zástavbě, nikoliv o pouhé obecné tvrzení. Zároveň platí, že území dle UAP není charakterizováno jednotným architektonickým stylem ani jednotným typem zastřešení; záměr proto nelze považovat za narušující stávající urbanistické hodnoty.</p><p>359. Skutečnost, že stavba nenaplňuje ideální představu vilové zástavby, kterou v některých částech území reflektuje ÚS, sama o sobě nečiní záměr nepřípustným. ÚS není závazným regulativem ve smyslu opatření obecné povahy a z jejího textu samotného plyne, že v lokalitě Komořan dochází k promísení typologie staveb. Správní orgány proto postupovaly správně, když zkoumaly zejména požadavky PSP a urbanistický kontext území jako celku.</p><p>Eb) Rozpor napadeného rozhodnutí s realitou</p><p>360. Soud považuje tuto žalobní námitku za nedůvodnou. Žalobci především namítají, že žalovaný nesprávně odůvodnil odchýlení od charakteru vilové zástavby tím, že vycházel z údajů o způsobu využití staveb evidovaných v katastru nemovitostí, které podle nich neodpovídají faktickému stavu. Toto tvrzení však žalobci nijak nekonkretizují – neuvádějí, u kterých staveb, v jakém směru a jakým způsobem má být údaj z katastru v rozporu s faktickým využitím stavby, a už vůbec netvrdí, jaký „faktický stav“ má být rozhodný. Námitka je proto v této části zcela obecná a postrádá skutkový obsah, který by umožnil soudní přezkum.</p><p>361. Nadto je třeba zdůraznit, že jak stavební úřad, tak žalovaný se neopírali pouze o údaje z katastru nemovitostí, ale především o územně analytické podklady HMP, v nichž je charakter a typologie staveb v okolí zachycena v úrovni urbanistické struktury, nikoli jen v právní evidenci. Právě UAP – nikoli katastrální zápis – jsou určeny k tomu, aby objektivně zachytily skutečnou podobu zástavby, její měřítko, hmotu, typologii a kompoziční vztahy. Žalobci proti těmto zjištěním nevznášejí žádné věcné výhrady.</p><p>362. Stavební úřad i odvolací orgán vycházely ze souboru bytových domů při ulici XC (viz výše: č.p. XD, XC, XAC, XAD, XAE a XAF), které se nacházejí při západní hranici stabilizované plochy OB a které společně vytvářejí zástavbu vyššího měřítka, než mají objekty individuálního bydlení v jejím vnitřku. Závěr o tom, že předmětný záměr výškově ani hmotově nevybočuje z kontextu této části území, tak má oporu v celé řadě srovnatelných staveb, nikoliv v jediném objektu.</p><p>363. Žalobci dále namítají, že nepravidelný půdorys nemůže relativizovat nepřiměřenou velikost stavby, neboť nepravidelné půdorysy nejsou pro novou zástavbu typické. Tato námitka rovněž neobstojí. Nepravidelný půdorys byl správními orgány hodnocen nikoli jako znak typičnosti, ale jako architektonicko-urbanistický prostředek, který zmírňuje hmotový účinek stavby, což je v souladu s požadavkem PSP na posuzování měřítka a hmotového členění staveb v kontextu. ÚS ani PSP nepředepisují pravidelnost půdorysů; naopak umožňují diferencované řešení, odpovídá-li charakteru okolí a respektuje-li regulativy.</p><p>364. Pokud žalobci namítají, že soulad s PSP nemůže nahradit regulativy ÚS, pak přehlížejí, že ÚS není závazným opatřením obecné povahy, ale územně plánovacím podkladem poskytujícím odborné vodítko. To ve svém závazném stanovisku výslovně potvrzuje i MMR, které připouští odůvodněnou odchylku od ÚS, a to právě na základě posouzení dle PSP a charakteru stabilizované plochy OB. Závazné stanovisko MMR jednoznačně uzavírá, že záměr je přípustný, neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury a nejde o nepřiměřenou stavební činnost v rámci stabilizovaného území.</p><p>365. Zcela nepřiléhavá je i námitka, že stavba netvoří přechod mezi vilovou částí vnitřního bloku a intenzivnější zástavbou. Jak však konstatuje žalovaný i MMR, umístění stavby na západním okraji lokality je naopak významné: právě zde se stabilizovaná plocha OB setkává se zástavbou bytových domů, které určují měřítko této části Komořan, a zároveň sousedí s územím přecházejícím do výškové hladiny III. ÚS sama uvádí, že právě na severu, západě a jihozápadě stabilizované plochy OB dochází k navázání na vyšší hladinu. Předmětný záměr tak není umístěn „uvnitř“ vilového bloku, ale na jeho okraj, kde se měřítko zástavby přirozeně mění.</p><p>366. Soud uzavírá, že žalobci ani v jednom bodě nepředkládají relevantní protiargument ke zjištěním správních orgánů ani závazného stanoviska MMR. Správní orgány provedly posouzení v souladu se stavebním zákonem, PSP i ÚS a jejich závěry mají jasnou oporu ve spisu.</p><p>Ec) nedostatečné odůvodnění odchýlení od územní studie</p><p>367. Žalovaný se k otázce územní studie v napadeném rozhodnutí vyjádřil podrobně. Již v úvodní části odůvodnění shrnul okolnosti, za nichž byla územní studie pořízena, a následně se v několika pasážích vrátil k tomu, jakým způsobem se posuzovaný záměr od jejího řešení liší. Vysvětlil, že obsah územní studie nelze považovat za závazný regulativ, a soustředil se na posouzení, zda záměr respektuje urbanistickou koncepci vyjádřenou v platném územním plánu a regulativy dané PSP. Žalovaný rovněž popsal, proč se odchylky od územní studie nepovažují za podstatné a proč nebrání realizaci záměru.</p><p>368. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné odůvodnění vztahu posuzovaného záměru k územní studii a jasně vymezuje, proč nebylo nezbytné se jejím řešením řídit. Žalobní námitka, podle níž je odůvodnění v tomto ohledu nedostatečné, důvodná není.</p><p>Ed) doba zpracování záměru</p><p>369. Žalobci dále namítají, že argumentace žalovaného, podle níž byl stavební záměr připravován ještě před vydáním územní studie, vede fakticky k popření závaznosti tohoto územně plánovacího podkladu. Podle jejich názoru takové tvrzení umožňuje realizaci jakékoliv stavby, která splňuje regulativy PSP, aniž by bylo přihlédnuto k řešení územní studie, jež má podle žalobců chránit charakter vilové čtvrti. Žalobci mají za to, že takový přístup činí územní studii bezobsažnou a vyprázdňuje její účel.</p><p>370. Soud konstatuje, že touto žalobní námitkou se již zabýval v předchozí části odůvodnění a že rovněž žalovaný ji vypořádal jako nedůvodnou. Soud s tímto hodnocením souhlasí. Otázkou povahy a závaznosti územní studie se soud opakovaně zabýval již v předchozích bodech odůvodnění tohoto rozsudku. Územní studie není závazným regulativem územního plánování, nýbrž územně plánovacím podkladem. Z její povahy tedy vyplývá, že stavební záměr nelze posuzovat tak, jako by byl touto studií bezprostředně regulován. Závaznost řešení územní studie plyne pouze tehdy, pokud je její závaznost určena vydanou územně plánovací dokumentací, což v projednávaném případě nenastalo.</p><p>371. Soud již výše rovněž konstatoval, že posouzení souladu stavebního záměru s PSP bylo předmětem rozsáhlého odůvodnění stavebního úřadu a že žalovaný tento soulad řádně zdůvodnil. Pokud jde o otázku zachování charakteru vilové čtvrti, soud připomíná, že stavební úřad i žalovaný se zabývali urbanistickým kontextem dotčeného území a vypořádali se s tím, že v území se nacházejí nejen rodinné domy a vily, ale také bytové domy a stavby většího měřítka. Tuto skutečnost soud již opakovaně potvrdil jako relevantní pro posouzení toho, zda stavební záměr může být v dané lokalitě umístěn, aniž by narušil její charakter.</p><p>372. Za této situace soud nevidí v napadeném rozhodnutí pochybení. Skutečnost, že stavební záměr byl připravován před vydáním územní studie, nevede k popření závaznosti územní studie – tím spíše, že tato studie závazný charakter nemá. Správní orgány dále nepostupovaly svévolně, když při posouzení stavebního záměru vycházely primárně z regulativů územního plánu a PSP a zohlednily rovněž faktický urbanistický vývoj území.</p><p>373. Žalobní námitka ad E je proto jako celek nedůvodná.</p><p>Ad F) Nesoulad záměru s územní studií ve výškových parametrech</p><p>Fa) Nesprávné určení souladu s územní studií z hlediska výšky stavby</p><p>374. Soud předně podotýká, že žalovaný se otázkou výškové hladiny a jejího souladu s relevantními předpisy zabýval poměrně podrobně. Žalobní námitky vztahující se k překročení výškové hladiny byly již vypořádány rovněž pod bodem B) odůvodnění rozsudku. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na úvahy stavebního úřadu na str. 93, kde tento orgán zdůvodnil překročení výškové hladiny II podle územní studie o 1 m. Stavební úřad zde uvedl, že tato odchylka vyplývá ze situování objektu na nároží v prolukové zástavbě a z jeho vazby na ostatní nárožní objekty, jejichž výška je vyšší než výška zástavby rodinných domů. Zároveň byly identifikovány konkrétní stavby v bezprostředním okolí, zejména na pozemcích parc. č. XH, XP a XO v k. ú. X, jejichž výška rovněž přesahuje základní hladinu rodinné zástavby.</p><p>375. Odvolací orgán poté doplnil, že územní studie byla zpracována až po podání posuzované žádosti a jejím hlavním zaměřením byla rozvojová část Komořan. Nejedná se o studii, jejíž pořízení bylo uloženo územním plánem jako podmínka pro rozhodování v území, a nejde tedy o nástroj územního plánování, nýbrž o územně plánovací podklad podle § 25 stavebního zákona. Její závaznost pro konkrétní správní řízení je proto omezená a stavební úřad byl povinen přihlížet také k územnímu plánu a PSP.</p><p>Fb) určení výškové hladiny podle PSP</p><p>376. Podle § 26 PSP § 26 Stavby se umisťují v souladu s výškovou regulací stanovenou podle § 25. Není-li výšková regulace stanovena územním nebo regulačním plánem, platí, že:</p><p>a) ve stabilizovaném území se odvozují výškové hladiny z územní studie nebo v případě hladin I–VII (podle § 25 odst. 2 písm. a) až g)) z charakteru okolní zástavby s přihlédnutím k výškám uvedeným v územně analytických podkladech,</p><p>b) v transformačním a rozvojovém území se výškové hladiny odvozují z územní studie, popřípadě v případě hladin I–VII (podle § 25 odst. 2 písm. a) až g)) se stanovují v dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí</p><p>377. Podle § 26 PSP se výškové hladiny staveb odvozují buď z územní studie, nebo — v případě hladin I až VII — z charakteru okolní zástavby s přihlédnutím k výškám uvedeným v ÚAP. V době podání žádosti územní studie neexistovala, a stavebník tak při návrhu záměru zcela oprávněně vycházel z výškových hodnot obsažených v ÚAP. Pokud PSP takový postup připouštějí, nelze stavebnímu úřadu ani žalovanému vytýkat, že výškovou hladinu III považovali za akceptovatelnou.</p><p>378. Žalovaný rovněž srozumitelně zdůvodnil, proč je výšková hladina III pro předmětnou stavbu urbanisticky přijatelná. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, posuzovaný záměr je umístěn v jižní části Komořan, kde se nachází pestrá, výškově nehomogenní zástavba. Na severovýchodě této lokality se nachází lokální centrum s výškovými domy ve výškové hladině VII (29,5 m). Na jihozápadě podél ulice XG a podél železniční trati se nacházejí objekty areálového a průmyslového typu ve výškových hladinách IV až VI. Střední část uliční zástavby pak odpovídá výškové hladině IV. Stavebník zvolil výškovou hladinu III s ohledem na objekty v nejbližším okolí při ulici XC a navrhl výšku 10,1 m, která splňuje požadavky § 25 odst. 2 PSP pro tuto hladinu.</p><p>379. Soud neshledal, že by žalovaný jakkoliv pochybil v závěru, že navržená výška stavby je v souladu s PSP. Výhrada žalobců, že územní studie zakazuje odvozovat výšku z nejvyšších objektů v území, není způsobilá zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť územní studie nemá závazný charakter a byla pořízena až po podání žádosti. Správní orgány proto nesměly rezignovat na povinnost posoudit záměr především podle PSP a územního plánu.</p><p>380. Za této situace soud uzavírá, že výškové posouzení stavebního záměru bylo provedeno v souladu s právními předpisy a relevantními podklady a že úvahy žalovaného nejsou nepřezkoumatelné ani věcně nesprávné.</p><p>Fc) nesprávné určení regulované výšky stavby</p><p>381. Podle § 27 odst. 1 PSP Regulovanou výškou budovy se rozumí vzdálenost měřená svisle od nejnižšího bodu přilehlého terénu po úroveň hlavní římsy. Úrovní hlavní římsy se rozumí průnik vnějšího líce obvodové stěny a horní hrany střešní krytiny nebo horní hrana atiky. V případě zástavby ve svahu lze stanovit výšku nezávisle pro části staveb.</p><p>382. Žalobci dále namítají, že správní orgány nesprávně určily regulovanou výšku stavby podle § 27 odst. 1 PSP. Tvrdí, že nejnižší bod přilehlého terénu měl být stanoven v místě vjezdu či v místě vstupu do 1. PP, neboť i tyto body mají podle jejich názoru působit na vnímání výšky stavby při pohledu z úrovně terénu.</p><p>383. Soud předně odkazuje na výklad podaný žalovaným, který je správný a byl již shora v rámci vypořádání předchozích námitek podrobně rozebrán. Podle § 27 odst. 1 PSP se regulovaná výška měří od nejnižšího bodu přilehlého terénu, přičemž přilehlým terénem není jakýkoliv snížený bod v okolí stavby, ale pouze terén bezprostředně přiléhající k obvodové stěně.</p><p>384. Z napadeného rozhodnutí i z projektové dokumentace vyplývá, že:</p><p>- výšková úroveň hlavní římsy činí 223,0 m n. m.,</p><p>- přilehlý terén v úrovni ± 0,00 je 212,9 m n. m.,</p><p>- snížené úrovně 210,1 m n. m. (vjezd) a 209,95 m n. m. (vstup do 1. PP) nejsou přilehlým terénem, neboť v těchto místech není obvodová stěna — jde o části, kde je strop 1. PP předsazen nebo kde jde o rozšířenou část podzemního podlaží.</p><p>385. Regulovaná výška stavby 223 − 212,9 = 10,1 m tak byla stanovena v souladu s § 27 odst. 1 PSP. Tato výška odpovídá výškovým hladinám III i IV a je v souladu s PSP. Soud již výše uvedl, že posouzení výšky záměru odráží skutečný charakter terénu a konstrukční řešení stavby a že žalovaný se výškovou regulací zabýval přezkoumatelným způsobem.</p><p>386. Námitka žalobců nezpochybňuje žádný konkrétní technický či právní závěr správních orgánů, ale vychází z nesprávného výkladu pojmu přilehlý terén. Úvaha, že i nepřilehlá snížená místa mají být zohledněna proto, že „působí při pohledu z úrovně terénu“, nemá oporu v textu § 27 odst. 1 PSP a soud ji nemůže přijmout. Za této situace soud uzavírá, že určení regulované výšky stavby je zákonné a přezkoumatelné.</p><p>Fd) Vady výkresů</p><p>387. Žalobci namítají věcné chyby ve výkresech výškových vztahů a tvrdí, že výšky stávajících objektů jsou v projektové dokumentaci nadhodnoceny, čímž se podle nich uměle snižuje rozdíl mezi povolovanou stavbou a existující zástavbou. Poukazují zejména na údajnou chybu u regulované výšky sousedního dvojdomu č. p. č. XE.</p><p>388. Žalovaný k tomu uvedl (a soud se s jeho závěry ztotožňuje), že určující jsou regulované výšky staveb uvedené v ÚAP, nikoli hodnoty převzaté projektantem. Výšky uvedené projektantem sice nejsou vždy přesné, avšak ve všech dotčených případech se pohybují v rámci téže výškové hladiny III, stanovené rozpětím 0–12 m podle PSP. To platí jak pro stavbu na pozemku parc. č. XH, tak pro objekt č. p. č. XE, jehož regulovaná výška podle ÚAP činí 9,6 m.</p><p>389. Odvolací orgán výslovně připustil nesoulad ve výkresu „výškové vztahy“, avšak současně správně konstatoval, že tato nepřesnost nemá vliv na zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí. Rozhodující není přesné grafické vyjádření projektanta, nýbrž to, zda je stavební záměr v souladu s pražskými stavebními předpisy, zejména s požadavky na výškovou regulaci podle § 25 až 27 PSP.</p><p>390. Soud ze správního spisu ověřil, že stavební úřad se podrobně zabýval výškovým zasazením stavby do území; vycházel z výšek objektů v bloku vymezeném ulicemi XC, XB a XA a vyhodnotil, že navržená výšková hladina III odpovídá charakteru okolní zástavby. Výška římsy stavby nevybočuje z parametrů stanovených PSP.</p><p>391. Za této situace soud neshledává, že by případné dílčí nesrovnalosti projektové dokumentace byly způsobilé zpochybnit zákonnost závěrů správních orgánů. Rozhodující je, že samotný stavební záměr vyhovuje požadavkům PSP, což bylo prokázáno.</p><p>392. Městský soud uzavírá, že žalobní námitka pod bodem F není jako celek důvodná.</p><p>Ad G) Pochybení při přezkumu závazného stanoviska.</p><p>393. Žalobci tvrdí, že prvostupňové rozhodnutí neodůvodnilo odchýlení od územní studie (ÚS) a pouze odkázalo na přezkum závazných stanovisek dle stavebního zákona. V odvolání proto rozporovali závazné stanovisko orgánu územního plánování (MMR) a požadovali jeho přezkum; žalovaný podle nich stanovisko k přezkumu nepředložil a nesprávně uvedl, že mu nepřísluší hodnotit jeho věcnou správnost. Dále namítají, že závazné stanovisko MMR nesprávně vymezilo posuzovanou lokalitu, zaměňovalo kritéria souladu s ÚS za hodnocení „stabilizovaného území“, přebíralo srovnávací příklady mimo plochu „vilové zástavby“, některé parametry (výška, podlažnost, KPP, zastavěná plocha, typ zastřešení) hodnotilo na základě neúplných či nepřesných skutkových zjištění a mylně dovodilo, že regulativ „charakteru vilové zástavby“ má jen prostorový (nikoli i funkční) rozměr.</p><p>394. Žalobci dále namítají, že MMR bez adekvátní opory připustilo odklon od výškové regulace a od limitu max. 200 m² zastavěné plochy, ačkoli ÚS dle nich vyžaduje nižší výškovou hladinu a striktní respekt k vilovému charakteru. Podle žalobců závazné stanovisko nahradilo posouzení souladu s ÚS úvahami o heterogenním charakteru širšího území a o přípustnosti umístění ve stabilizované ploše OB, aniž by se přesvědčivě vyrovnalo s konkrétními regulativy ÚS a s dopady záměru (např. „působení“ 1. PP jako dalšího nadzemního podlaží při pohledu ze západu). Z těchto důvodů považují závazné stanovisko za věcně nesprávné a závěr o jeho nepřezkoumávání za nezákonný.</p><p>395. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně závazného stanoviska MMR ze dne 11. 3. 2021 a neshledal pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost výsledku. V odvolacím řízení bylo k dispozici závazné stanovisko orgánu územního plánování, které reagovalo na podstatné námitky odvolatelů; žalovaný z něj legitimně vycházel. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že závazné stanovisko nebylo přezkoumáno či že by se žalovaný omezil na nepřípustné „neposuzování věcné správnosti“ – naopak, obsahové doplnění a racionální urbanistické zdůvodnění vztahu záměru k okolí bylo v odvolacím stupni předloženo a tvoří součást podkladů rozhodnutí.</p><p>396. Závazné stanovisko správně vychází z povahy ÚS jako územně plánovacího podkladu, nikoli závazného regulativu; posuzuje tedy záměr primárně prizmatem souladu s územním plánem a PSP, přičemž ÚS využívá jako podpůrné vodítko. Přitom přesvědčivě vysvětluje, proč je přiměřené pracovat s heterogenním charakterem stabilizované plochy OB a bezprostředního urbanistického kontextu (nárožní proluka, vazby na okolní zástavbu, odstupňování hmoty, ustupující poslední podlaží, výšková hladina v rozmezí dle PSP). Skutečnost, že některé srovnávací stavby leží mimo striktně vymezenou plochu „vilové zástavby“, neznehodnocuje závěr o heterogenitě a o přiměřeném zasazení záměru do stávající urbanistické struktury, protože posouzení vychází z reálných urbanistických vazeb stabilizovaného území, nikoli z izolovaného výřezu bez kontextu.</p><p>397. Námitky směřující k výšce, podlažnosti,  zastavěné ploše či typu střech nevyvracejí klíčové závěry správních orgánů: záměr byl výškově posouzen v souladu s PSP (viz též již výše uvedené části odůvodnění k výškové regulaci), hmota je urbanisticky odůvodněná (nárožní poloha, proluka, návaznost na vyšší okolní objekty), poslední podlaží je ustupující a záměr nevybočuje z parametrů stabilizované plochy OB. Závazné stanovisko dále pregnantně uvádí, že i při aplikaci regulativu „charakteru vilové zástavby“ by bylo možné přiměřené navýšení zastavěné plochy, je\u001eli v souladu s charakterem okolí; žalobci neprokázali opak ani nepředložili takové skutkové korektivy, které by vyústily v nezákonnost závěrů správních orgánů.</p><p>398. Soud proto uzavírá, že závazné stanovisko bylo dostatečné, srozumitelné a věcně přiléhavé, a žalovaný je mohl převzít jako rozhodný podklad. Záměr neodporuje dotváření stávající urbanistické struktury, nejedná se o rozsáhlou stavební činnost v dané lokalitě a umístění do stabilizované plochy OB je přípustné. Žalobní námitka je nedůvodná.</p><p>Ad H) Nerespektování stabilizovaného území dle územního plánu</p><p>399. Žalobci dále namítají, že posuzovaný záměr není v souladu s regulativy pro stabilizované území podle Územního plánu hl. m. Prahy. Odkazují na oddíl 7 bod 7 a odst. 3 přílohy č. 1 ÚP a zdůrazňují, že v plochách OB, OV, SV a SMJ není stanovena míra využití území, přičemž je přípustné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury, nikoliv rozsáhlá stavební činnost. Žalobci rovněž poukazují na oddíl 15 bod 45 přílohy ÚP, podle něhož územní plán nepředpokládá významný stavební rozvoj v těchto územích. V rámci této námitky dále vedou obsáhlou polemiku se závěry závazného stanoviska MMR ze dne 11. 3. 2021 a dovozují, že toto stanovisko nemůže být podkladem pro závěr o souladu se stabilizovaným územím.</p><p>400. Pokud jde o tuto polemiku žalobců se závazným stanoviskem MMR, soud odkazuje na závěry uvedené výše pod bodem G) tohoto rozsudku, kde byl vztah závazného stanoviska k ÚS a jeho přezkum soudem již detailně posouzen. Soud zde vyslovil, že závazné stanovisko bylo přezkoumatelné, věcně přiléhavé a že jeho závěry mohly být správními orgány legitimně převzaty. Z těchto důvodů se soud nad rámec již uvedeného k polemice žalobců s tímto závazným stanoviskem dále nevyjadřuje.</p><p>401. Podle přílohy č. 1 ÚP SÚ HMP, oddíl 7 bod 7 a) odst. 3, platí, že:</p><p>„Ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v ÚAP.“</p><p>402. Podle oddílu 15 bod 45 jsou plochy OB, OV, SV a SMJ vždy stabilizované.</p><p>403. Soud konstatuje, že záměr se nachází v plochách OB, tedy v režimu stabilizovaného území, jehož cílem je dotváření a rehabilitace stávající urbanistické struktury. Závěr o souladu záměru s tímto regulativem musí být založen na komplexním vyhodnocení charakteru území, jeho výškových hladin, typu zástavby a urbanistických vazeb.</p><p>404. Jak již bylo podrobně uvedeno při vypořádání předchozích námitek, zejména k výškové regulaci a k závaznému stanovisku orgánu územního plánování, posuzovaný záměr odpovídá stávající urbanistické struktuře stabilizované plochy:</p><p>- výškové parametry stavby jsou v souladu s PSP i ÚAP,</p><p>- hmota stavby přirozeně navazuje na okolní nárožní a objemnější objekty,</p><p>- stavba je situována v lokalitě, která je heterogenní, nikoli homogenní vilovou zástavbou,</p><p>- záměr přispívá k dotvoření stavebního bloku, včetně uzavření proluky,</p><p>- nejedná se o stavební činnost, která by byla nepřiměřená charakteru stabilizované plochy.</p><p>405. Soud také zohlednil závěry závazného stanoviska MMR ze dne 11. 3. 2021, které velmi podrobně posoudilo vztah záměru k urbanistické struktuře stabilizované plochy OB. Soud se s těmito závěry ztotožňuje. Stanovisko správně dovozuje, že záměr nevybočuje z charakteru okolní zástavby, nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost v rámci stabilizovaného území a je v souladu s požadavkem na dotváření a kultivaci území.</p><p>406. Z uvedených důvodů soud neshledává, že by umístění stavby odporovalo regulativům stabilizovaného území dle ÚP SÚ HMP. Skutečnost, že žalobci preferují přísnější výklad regulativu „dotvoření“ ve smyslu zachování převážně vilového charakteru, nemůže vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí; správní orgány použily výklad odpovídající povaze a heterogenitě dané části Komořan.</p><p>407. K namítané judikatuře soud ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023, č. j. 3A 113/2023- 145, uvádí, že tento rozsudek se zabýval podmínkou pro provedení stavby a vymezil obecné požadavky na dotváření stabilizovaného území. Soud zde konstatoval, že dotváření stabilizované plochy by mělo spočívat v umístění stavby, jejíž parametry odpovídají charakteru okolí, a že taková stavba by se neměla stát novou dominantou území. Zároveň zdůraznil potřebu hodnotit záměr v širším urbanistickém kontextu a věnovat zvýšenou pozornost situacím, kdy se nová stavba podstatně odlišuje od stávající zástavby.</p><p>408. Soud konstatuje, že tyto obecné zásady byly v nyní projednávané věci respektovány: výškové určení záměru, jeho hmotové řešení i urbanistické zasazení byly správními orgány posuzovány právě ve vztahu k širší urbanistické struktuře jižní části Komořan, nikoliv izolovaně, a soud výše dospěl k závěru, že se nejedná o stavbu, která by představovala nepřiměřenou dominantu území nebo která by narušila jeho stabilizovaný charakter.</p><p>409. Dále žalobci odkazují na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 10 A 131/2021–305, v němž se soud zabýval vymezením charakteru území a dovodil, že odlišný charakter jednotlivých částí stabilizovaného území může vést k rozdílné přípustnosti záměrů v různých segmentech téže stabilizované plochy. Nelze tedy mechanicky přenášet přípustnost určitého typu zástavby z části území s hustší zástavbou do části, která má charakter řidší zástavby.</p><p>410. Tyto závěry soud bezezbytku respektuje. V projednávané věci však správní orgány právě specifické charakteristiky dotčené části Komořan — heterogenní zástavbu, existenci bytových domů v bezprostředním sousedství i rozdílné výškové hladiny — vzaly v úvahu. Posuzovaný záměr byl hodnocen ve vztahu k té části stabilizované plochy OB, do níž je situován, a na jejíž charakter odpovídajícím způsobem navazuje. Soud tak neshledal, že by správní orgány nesprávně zobecnily charakter celé lokality či přenesly parametry z odlišných částí stabilizované plochy tam, kde to není namístě. Naopak jejich posouzení odpovídá principům formulovaným v citované judikatuře.</p><p>411. Konečně odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2020, č. j. 62 A 161/2018\u001e97, se týkal dodatečného povolení změny stavby a zabýval se odlišnými právními otázkami. Jeho závěry nejsou na nyní projednávanou věc aplikovatelné a nejsou způsobilé zpochybnit zákonnost zde posuzovaného rozhodnutí.</p><p>412. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá několik ustálených principů významných pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o nepřípustnou „rozsáhlou stavební činnost“ a zda záměr respektuje podmínky dotváření stabilizovaného území. Především lze uvést rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 54/2014–69, podle něhož jsou při posouzení rozsahu stavební činnosti rozhodující rysy, jako je velikost, hmota, urbanistický ráz či celkový dopad na charakter lokality. Samotná skutečnost, že nová stavba má odlišné výškové či hmotové parametry než stavby stávající, není sama o sobě určující pro závěr o „rozsáhlé stavební činnosti“. Tento závěr je nutno vždy činit ve vztahu k širšímu urbanistickému okolí, jak vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022–68, který zdůrazňuje potřebu záměr srovnat s reálným urbanistickým kontextem konkrétní části území.</p><p>413. Dále je ustáleno, že neurčité právní pojmy jako „stabilizované území“, jeho „charakter“, „dotváření urbanistické struktury“ či „rozsáhlá stavební činnost“ musejí být naplňovány na základě posouzení charakteru referenčního území, jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 As 282/2022–174, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 10 A 131/2021-142  (Rezidence na Konvářce). Rozhodné je zejména to, jaká část území tvoří s posuzovaným záměrem jeden urbanistický celek, jaké stavby je třeba zahrnout do srovnání a jaké parametry jsou pro tuto část území typické (zejm. viz body 65, 66, 67 rozsudku). K výkladu pojmu „rozsáhlá stavební činnost“ Nejvyšší správní soud opakovaně uvádí (např. rozsudek ze dne 1. 11. 2023, č. j. 5 As 275/2022–56), že tento pojem směřuje k regulaci rozsáhlých komplexů budov či staveb, které svou povahou mohou zásadně změnit urbanistický ráz lokality, nikoli standardních staveb rodinných či bytových domů, které nevyžadují mimořádné zásahy do území.</p><p>Ad I) Nesoulad záměru s PSP</p><p>414. Žalobci namítají, že záměr svou výškou a půdorysným rozsahem výrazně převyšuje většinu staveb v území, a dovozují, že napadené rozhodnutí zohlednilo pouze několik málo objektů, zatímco nezohlednilo desítky dalších, které jsou podle nich menší. Tvrdí rovněž, že jedinou skutečně vyšší a rozsáhlejší stavbou v širším okolí je panelový dům č. p. XW, zatímco ostatní stavby mají v jednotlivých parametrech pouze dílčí přesahy. Podle žalobců proto správní orgány posoudily charakter lokality nesprávně a selektivně.</p><p>415. Soud této námitce nepřisvědčil. Je tomu naopak: spíše žalobci ve své argumentaci selektivně vybírají pouze menší stavby, zatímco pomíjejí skutečný charakter dané části Komořan, tak jak jej popsal orgán územního plánování ve svém závazném stanovisku. Z něj – i z odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů – vyplývá, že dotčené území je heterogenní, tvořené kombinací rodinných domů, menších bytových domů a několika objektů většího objemu situovaných při východní a západní hranici stabilizované plochy OB. Závěry správních orgánů tak nevycházejí z jednotlivostí, ale z posouzení širší urbanistické struktury, v níž se záměr nachází a do níž přirozeným způsobem zapadá.</p><p>416. Soud připomíná, že soulad záměru s PSP byl v tomto řízení opakovaně potvrzen a že také orgán územního plánování ve svém stanovisku výslovně uzavřel, že „záměr neodporuje regulativu dotváření stávající urbanistické struktury, ani se nejedná o rozsáhlou stavební činnost, resp. stavební činnost, která by byla nepřiměřená v rámci dané urbanistické struktury, proto je jeho umístění do stabilizované plochy OB přípustné.“ S těmito závěry se soud ztotožňuje. Půdorysné ani objemové parametry stavby tak nejsou takového charakteru, aby vybočovaly z měřítka dané části území, nebo aby záměr bylo možno považovat za nepřípustně rozsáhlý.</p><p>Ad J) Podlažnost stavby</p><p>417. Žalobci namítají, že napadené rozhodnutí nesprávně pominulo parametr podlažnosti, a dovozují, že jde o klíčový znak charakteru území, který měl být při posouzení záměru zohledněn. Tvrdí, že závěr žalovaného, podle něhož údaj o počtu podlaží není pro posouzení záměru podstatný, je nesprávný, neboť vede k opomenutí významné složky urbanistického měřítka dané lokality.</p><p>418. Při ústním jednání žalobce b) opakovaně uvedl, že přípustné by bylo, pokud by navrhovaný záměr měl pouze 3 podlaží.</p><p>419. Soud této námitce nepřisvědčil. Jak správně uvedl žalovaný, pražské stavební předpisy (PSP) neupravují regulativ minimálního či maximálního počtu podlaží, a to přesto, že § 25 odst. 1 PSP výslovně připouští dva možné způsoby stanovení výškových hladin: buď v metrech, nebo počtem podlaží. V odstavci 2 téhož ustanovení jsou však uvedeny pouze minimální a maximální výšky budov v metrech, zatímco žádný údaj o počtu podlaží zde zastoupen není. Z toho jednoznačně plyne, že pro území hl. m. Prahy je závazným regulativem výšková hladina v metrech, nikoliv podlažnost.</p><p>420. Soud se ztotožňuje rovněž s vysvětlením žalovaného ohledně Územně analytických podkladů (ÚAP). Ty sice obsahují orientační kategorizaci staveb podle počtu nadzemních podlaží, avšak ÚAP jsou pouze informačním podkladem a nejsou územně plánovací dokumentací ani závazným regulativem. Navíc k uvedeným kategoriím podlažnosti není přiřazena žádná závazná výšková hladina, a není ani právní možnost přepočítávat počet podlaží na výšku, protože žádný právní předpis nestanoví závaznou výšku jednotlivého podlaží. Nelze tedy z podlažnosti uvedené v ÚAP odvozovat závěry o souladu či nesouladu stavebního záměru s výškovou regulací.</p><p>421. Vzhledem k tomu, že PSP ani územní plán regulativ podlažnosti nepoužívají, nebyl správní orgán povinen ani oprávněn tento údaj při posouzení záměru aplikovat. Posouzení výšky stavby bylo provedeno výhradně podle závazného kritéria výškové hladiny, což soud výše opakovaně shledal jako zákonné a přezkoumatelné.</p><p>422. Soud proto uzavírá, že neaplikování podlažnosti jako regulativu odpovídá právní úpravě i ustálené rozhodovací praxi, a vyhodnocení tohoto parametru se nemohlo projevit v zákonnosti rozhodnutí.</p><p>423. Žalobci odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2020, č. j. 62 A 161/2018 – 97, není přiléhavý, neboť se týká situace, kdy žalobce (stavebník) zcela v rozporu se stavebním zákonem, resp. stavebním povolením, přistoupil k realizaci nepovolené stavby, přezkoumávaným rozhodnutím nebyla dodatečně povolena změna stavby objektu spočívající v nástavbě 3. a 4. NP (podkroví) a ve stavebních úpravách objektu, budovaných za účelem změny užívání, a to na bytový dům o 11 bytových jednotkách, prováděných v rozporu se stavebním povolením.</p><p>Ad K) Nepřiměřená zastavěnost pozemku a intenzita využití území</p><p>424. Žalobci namítají, že obvyklá zastavěnost pozemků v lokalitě činí přibližně 18–22 %, zatímco posuzovaný záměr dosahuje zastavěnosti cca 36 %, což má být podle jejich názoru v rozporu s územním plánem, politikou architektury a stavební kultury ČR i se závazným stanoviskem MMR, které podle nich vycházelo z nesprávných údajů. Žalobci zároveň vytýkají, že napadené rozhodnutí se s jejich odvolací argumentací v této části dostatečně nevypořádalo.</p><p>425. Soud této námitce nepřisvědčil. Jak správně uvedl žalovaný, PSP ani územní plán nestanoví regulativ maximální zastavěnosti pozemku v plochách OB, a nelze tedy z procentuální zastavěnosti samé dovozovat rozpor s územním plánem. Posouzení intenzity využití území proto musí být provedeno pouze ve vztahu k charakteru dotčené části stabilizované plochy, nikoli izolovaným aritmetickým přepočtem. Žalovaný se odvolacím námitkám žalobců věnoval a zcela legitimně odkázal na závěry závazného stanoviska MMR ze dne 11. 3. 2021, které je pro něj závazné (§ 149 odst. 2 správního řádu) a s jehož závěry se ztotožnil. Tento postup je zcela přípustný.</p><p>426. Závazné stanovisko MMR obsahuje podrobné kvantitativní srovnání zastavěnosti pozemků jednotlivých staveb v lokalitě. Z něj vyplývá, že zastavěnost cca 36 % je zcela standardní v kontextu dotčené části Komořan:</p><p>– rodinný dům č. p. XAG: cca 27,8 %,</p><p>– bytové domy č. p. XZ a XAH: cca 27,6 %,</p><p>– bytový dům č. p. XAE: cca 31,2 %,</p><p>– bytový dům č. p. XAD: cca 44,8 %,</p><p>– bytový dům č. p. XB: cca 94,2 %.</p><p>427. Soud tedy neshledal, že by procentuální zastavěnost posuzovaného záměru byla excesivní nebo neobvyklá; naopak, jak plyne ze závazného stanoviska i z dalších podkladů, rozsah zastavěné plochy se v lokalitě pohybuje v obdobných či i výrazně vyšších hodnotách. Na tomto základě MMR správně uzavřelo, že posuzovaný záměr nelze hodnotit jako „rozsáhlou stavební činnost“, ani jako stavební činnost vybočující z charakteru dané urbanistické struktury. S tímto závěrem se soud plně ztotožňuje.</p><p>428. Soud dále konstatuje, že opakované žalobní tvrzení o „obvyklé zastavěnosti 18–22 %“ je nepodložené a není v souladu se skutečnými údaji ze správního spisu. Žalobci v této části vycházejí selektivně jen z některých menších staveb v lokalitě, zatímco pomíjejí stavby, které odpovídají skutečné heterogenní povaze stabilizované plochy OB, tak jak byla popsána orgánem územního plánování.</p><p>429. Z všeho výše uvedeného, včetně již rozsáhle vyloženého posouzení charakteru stabilizovaného území, výškové hladiny, půdorysných parametrů i standardu zástavby v této části Komořan, soud uzavírá, že záměr není excesivní, nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost a je přiměřený poměrům v lokalitě.</p><p>L) Chybějící odůvodnění a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí</p><p>430. V obecné rovině městský soud konstatuje, že správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Institut nepřezkoumatelnosti nelze libovolně rozšiřovat a správní orgán nemá povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38).  Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, jestliže se správní orgán nevypořádá se všemi odvolacími námitkami (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008–71), smyslem soudního přezkumu však není stále dokola podrobně opakovat to, co již bylo vyřčeno. Řízení před správním orgánem I. stupně a řízení odvolací (o rozkladu) tvoří jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56 a rozsudky ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, či ze dne 26. 2. 2010, č. j. 4 Ads 123/2009 - 99) Z konstantní judikatury NSS vyplývá, že „[j]e–li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují–li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází–li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil“ (srov. rozsudky ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 20. 7. 2016, č. j. 3 As 46/2014 – 28, či ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 As 175/2016 – 32). Obdobné pak platí i pro rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, jako ve věci nyní řešené.</p><p>431. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017\u001e38, Nejvyšší správní soud shrnuje, že: „nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, čj. 2 As 337/2016-64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43)“</p><p>La) námitka k dopravní obslužnosti</p><p>432. Žalobci namítají, že žalovaný pouze převzal závěry prvostupňového rozhodnutí, aniž by reagoval na jejich odvolací námitky, a že posouzení dopravní obslužnosti je nelogické a nereflektuje předpokládané zvýšení dopravní zátěže v ulici XC a v navazujících komunikacích. Tvrdí, že bude zhoršena průjezdnost úzkých místních komunikací a že záměr negativně ovlivní dopravní poměry v lokalitě.</p><p>433. Soud této námitce nepřisvědčil. Žalovaný mohl zcela legitimně odkázat na své předchozí rozhodnutí, v němž se obdobnou námitkou již zabýval, a dále se ztotožnit se závěry prvostupňového správního orgánu. Takový postup je zcela přípustný, pokud odvolací správní orgán vyjádří, že na dřívější závěry odkazuje a činí si je za vlastní, což se v projednávané věci stalo.</p><p>434. Správní orgány přezkoumatelným způsobem vyložily, že dopravní obslužnost ve smyslu § 31 až § 34 PSP zůstává zachována, neboť záměr je řádně napojen na veřejně přístupnou účelovou komunikaci, má zajištěn odpovídající počet parkovacích stání na vlastním pozemku a nepředstavuje zásah, který by mohl omezit průjezdnost ulice XC jako místní komunikace III. třídy. Poukaz žalobců na zvýšený průjezd způsobený vjezdy a výjezdy uživatelů 19 parkovacích stání nemůže obstát — místní komunikace je veřejně přístupná, a její užívání v souladu s předpisy nelze jednotlivým uživatelům omezit.</p><p>435. Soud dále zdůrazňuje, že posouzení dopravních aspektů stavebního záměru proběhlo rovněž z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu, které přezkoumává příslušný specializovaný správní orgán. Ze spisu vyplývá, že Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy vydalo dne 18. 7. 2022 stanovisko, č. j. KRPA\u001e139195\u001e7/ČJ\u001e2022\u001e0000DŽ, v němž nemělo k předmětnému záměru žádné námitky. Orgán odpovědný za oblast veřejné bezpečnosti tedy shledal, že navržené napojení stavby a předpokládaný dopravní provoz nejsou způsobilé ohrozit bezpečnost ani plynulost provozu na dotčených komunikacích.</p><p>436. Soud uzavírá, že žalovaný se otázkou dopravní obslužnosti zabýval v potřebném rozsahu, přičemž jeho závěry jsou přezkoumatelné a věcně správné. Záměr má dostatečné napojení na dopravní infrastrukturu a nemůže mít nepříznivý vliv na dopravní obslužnost lokality.</p><p>Lb) aktualizace závazných stanovisek</p><p>437. Žalobci namítají, že závazná stanoviska použitá v řízení měla být znovu vyžádána a aktualizována, protože podle jejich názoru nejsou platná či aktuální. Tvrdí, že žalovaný měl opatřit nová stanoviska nejen k souladu s územním plánem, ale i k požární bezpečnosti stavby.</p><p>438. Soud této námitce nepřisvědčil. Jak správně uvedl žalovaný, otázka aktuálnosti závazných stanovisek byla již řešena v předchozím odvolacím řízení a byla podrobně posouzena. Závazné stanovisko orgánu územního plánování (MHMP UZR) bylo v minulosti předáno MMR k přezkumu, přičemž MMR jej rozhodnutím z roku 2019 změnilo pouze v části identifikace dotčených pozemků a ve zbytku potvrdilo. Současně při tomto přezkumu již MMR posuzovalo záměr ve vztahu ke změně ÚP Z 2832, takže žalovaný zcela oprávněně vycházel z toho, že stanovisko je aktuální a nepodléhá další aktualizaci.</p><p>439. Totéž platí i pro závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy, které bylo na žádost žalovaného ověřeno v souvislosti s drobnými úpravami projektové dokumentace. HZS výslovně potvrdil, že původní stanovisko zůstává v platnosti, a stavebník doložil doplnění požárně bezpečnostního řešení. Navíc se následně změnila právní úprava (§ 31 zákona o požární ochraně a vyhláška č. 460/2021 Sb.), podle níž již stavba této kategorie závazné stanovisko HZS vůbec nevyžaduje.</p><p>440. Soud se plně ztotožňuje i s právním názorem žalovaného, který odkázal na rozsudek NSS č. j. 1 As 208/2018\u001e30. Z něj vyplývá, že opakované vyžadování stanoviska tam, kde se dokumentace nezměnila v relevantních parametrech, by bylo přepjatým formalismem a v rozporu se zásadou procesní ekonomie. V projednávané věci se dokumentace záměru v částech, k nimž se stanoviska vztahují, nezměnila, a proto nebyl dán žádný důvod k opětovnému vyžádání.</p><p>441. Soud tedy uzavírá, že závazná stanoviska byla platná, aktuální a přezkoumatelná, a žalovaný postupoval zcela správně, když z nich vycházel.</p><p>Lc) Námitka zastavěnosti pozemku</p><p>442. Věcně již byla námitka vypořádána pod bodem K). Soud neshledal, že by rozhodnutí žalovaného bylo v uvedeném ohledu nepřezkoumatelné. Jak již konstatoval, při nezměněném skutkovém stavu je přípustné, aby správní orgán odkázal na předchozí rozhodnutí.</p><p>Ld Námitka nedostatečného odůvodnění námitek k dopravnímu napojení, osvětlení, vlivům výstavby a dalším bodům</p><p>443. S žalobní námitkou se soud vypořádá v další části rozsudku.</p><p>Le) vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí</p><p>444. Soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo vnitřní rozporností či že by bylo jako celek nepřezkoumatelné. Rozhodnutí žalovaného je po obsahové stránce konzistentní, všechny jeho části na sebe logicky navazují a z odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových podkladů a právních úvah žalovaný vycházel. Skutečnost, že žalobci se závěry žalovaného věcně nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí.</p><p>445. Soud dále konstatuje, že žalovaný nebyl povinen reagovat na každé jednotlivé opakované či spletité tvrzení žalobců, a nijak se tím nezkrátil rozsah jeho přezkumu. Je zcela přípustné, aby správní orgán odkázal na své předchozí rozhodnutí, případně na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, pokud se s jejich závěry ztotožňuje. Stejně tak je přípustné, aby žalovaný převzal a přivlastnil si závěry závazného stanoviska dotčeného orgánu — zvláště tam, kde je toto stanovisko pro správní orgán závazné (§ 149 odst. 2 správního řádu) a kde bylo samostatně přezkoumáno nadřízeným orgánem.</p><p>446. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soud neshledal žádné logické rozpory, ani místa, která by byla vnitřně nejasná či si odporovala. Odůvodnění je strukturované, srozumitelné a reaguje na podstatné otázky, které je správní orgán povinen řešit.</p><p>447. Žalobní námitka ad L) je proto jako celek nedůvodná.</p><p>Ad M) Dopravní obslužnost</p><p>448. Žalobci namítají, že zvýšení dopravního provozu v ulici XC v důsledku realizace záměru povede k podstatnému zhoršení průjezdnosti a tím i k zásahu do jejich pohody bydlení. Podle jejich názoru je stavební úřad povinen posoudit, zda je intenzita dopravy na této komunikaci ještě únosná, a zda provoz zůstane bezpečný a plynulý. Dále tvrdí, že počet navržených parkovacích stání je nedostatečný, což povede k dalšímu zatížení veřejných prostranství.</p><p>449. Soud tuto námitku neshledal důvodnou.</p><p>450. Napadené rozhodnutí správně vychází z toho, že záměr má na vlastním pozemku navrženo 19 parkovacích stání, tedy více než činí počet bytových jednotek (16). Požadavky na tzv. „dopravu v klidu“ byly posouzeny jako splněné a žádný z dotčených orgánů neidentifikoval potřebu dopravního opatření v okolí stavby. Pouhý nesouhlas žalobců s navrženým počtem parkovacích míst nepostačuje k závěru, že je dokumentace v rozporu s právními předpisy (kapacita parkování je řešena v § 32 PSP); stavební úřad není oprávněn stanovovat vyšší počet parkovacích stání nad rámec závazných technických požadavků.</p><p>451. K námitce možnosti zhoršení průjezdnosti ulice XC soud konstatuje, že se jedná o veřejně přístupnou místní komunikaci III. třídy, která je určena k obecnému užívání. Zákon ani judikatura nepřipouštějí, aby byl okruh uživatelů veřejné komunikace regulován v závislosti na kapacitních poměrech nebo přání obyvatel okolí. Zvýšení intenzity dopravy, které je přirozeným důsledkem povolení jakékoli nové stavby, nepředstavuje samo o sobě právně relevantní újmu. Stavební úřad není oprávněn zakázat užívání veřejné komunikace osobám, které splňují podmínky obecného užívání, ani omezovat přístup ke stavbě z důvodu subjektivně vnímané dopravní zátěže.</p><p>452. Zároveň nelze přehlédnout, že odborné dotčené orgány – Silniční správní úřad i Policie České republiky – vydaly k projektu souhlasná závazná stanoviska. Silniční správní úřad výslovně konstatoval, že připojení stavby na pozemní komunikaci i řešení dopravy v klidu odpovídá příslušným technickým předpisům a že musí být zachována plynulost dopravní obsluhy, zejména pro vozidla IZS a svozu odpadu. Policie ČR na základě místního šetření a přezkumu projektové dokumentace potvrdila dostatečné rozhledové poměry i soulad návrhu s požadavky na bezpečnost a plynulost provozu. Ani jeden z těchto dotčených orgánů neshledal, že by záměr měl negativní dopad na bezpečnost či plynulost provozu, přičemž závazné stanovisko těchto orgánů je správní orgán povinen respektovat.</p><p>453. Soud uzavírá, že žalobci nepředložili žádné konkrétní skutečnosti ani odborné podklady, které by oprávněně zpochybňovaly závěry dotčených orgánů nebo prokazovaly, že by intenzita dopravy byla v důsledku záměru natolik zvýšená, že by odporovala požadavkům bezpečného a plynulého provozu podle § 94o stavebního zákona. Jejich tvrzení o „podstatném zvýšení dopravní zátěže“ zůstalo pouze v rovině subjektivní obavy, která nemůže založit nezákonnost napadeného rozhodnutí.</p><p>Ad N) Nedostatečné odůvodnění dopravního napojení</p><p>454. Žalobci namítají, že napadené rozhodnutí se nedostatečně vypořádalo s nesouhlasným stanoviskem vlastníka veřejné dopravní infrastruktury, tedy Městské části Praha 12, který vyjádřil nesouhlas s napojením stavby na veřejně přístupnou účelovou komunikaci z důvodu údajné nadměrné dopravní zátěže. Podle žalobců měl žalovaný vysvětlit, proč se tímto nesouhlasem neřídil, a absence takového vysvětlení činí rozhodnutí nepřezkoumatelným.</p><p>455. Soud tuto námitku neshledal důvodnou.</p><p>456. Povinnost předložit stanovisko vlastníka veřejné dopravní infrastruktury podle § 86 odst. 2 písm. c) stavebního zákona (resp. § 94l odst. 2 písm. c) v režimu společného povolení) neznamená, že by bylo pro povolení záměru nezbytné, aby toto stanovisko bylo souhlasné. Judikatura opakovaně zdůrazňuje, že se jedná o stanovisko, nikoliv souhlas, a jeho obsah není pro stavební úřad závazný (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2020, č. j. 7 As 52/2020\u001e20 (bod 26); rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2022, č. j. 54 A 34/2020\u001e44). Stavební úřad je povinen se stanoviskem zabývat, není jím však determinován a jeho závěry může překonat, pokud má k dispozici jiné spolehlivé odborné podklady, na jejichž základě vyhodnotí, že napojení stavby na komunikaci splňuje požadavky bezpečného a plynulého provozu.</p><p>457. V daném případě bylo pro posouzení dopravního napojení rozhodující, že stavba je připojena na veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Podle ustálené judikatury (např. NSS č. j. 7 As 188/2019\u001e18; NS; nález ÚS sp. zn. II. ÚS 268/06) může veřejnost takovou komunikaci užívat obvyklým způsobem a bez souhlasu vlastníka. Vlastník komunikace nemá právní možnost užívání účelové komunikace pro přístup k sousednímu pozemku zakázat ani omezit, a jeho negativní stanovisko proto samo o sobě nemůže být překážkou povolení stavby.</p><p>458. Podstatným odborným podkladem pro posouzení bezpečnosti dopravního připojení je závazné stanovisko Policie České republiky – odboru služby dopravní policie, které je podle § 16 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích dotčeným orgánem ve věci zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na veřejně přístupné účelové komunikaci. Policie ve stanovisku ze dne 18. 7. 2022 (doplněném dne 27. 9. 2022) po místním šetření a přezkumu projektové dokumentace výslovně konstatovala, že připojení stavby splňuje obecné požadavky na bezpečnost a plynulost provozu, rozhledové poměry jsou dostatečné a nepovažuje napojení za problematické. Dotčený orgán stanovisko uzavřel souhlasně, bez podmínek omezujících možnost připojení.</p><p>459. Souhlasné stanovisko vydal i Silniční správní úřad, který potvrdil, že návrh respektuje technické požadavky pro dopravu v klidu i požadavky na zajištění průjezdu vozidel IZS a svozu odpadu. Ani tento dotčený orgán neuvedl žádné skutečnosti, které by napojení vylučovaly či předjímaly dopravní rizika.</p><p>460. Za situace, kdy příslušné odborné orgány státní správy – na rozdíl od vlastníka komunikace – jednoznačně potvrdily, že dopravní napojení splňuje zákonné požadavky, nebylo povinností žalovaného závěry vlastníka komunikace přejímat. Povinností správního orgánu je přezkoumat, zda je připojení bezpečné a technicky možné, nikoli vyhovět samosprávnému nesouhlasu založenému primárně na obavách z nárůstu dopravy. Napadené rozhodnutí přitom přehledně vysvětluje, že vyjádření vlastníka účelové komunikace nemá povahu závazného stanoviska a nemůže samo o sobě bránit povolení stavby, což je zcela v souladu s výše citovanou judikaturou.</p><p>461. Městský soud neshledal, že by žalovaný pochybil nebo se od stanoviska vlastníka komunikace odchýlil bezdůvodně. Odborné podklady, zejména závazné stanovisko Policie ČR, poskytují dostatečný základ pro závěr o splnění požadavků na bezpečný a plynulý provoz na pozemní komunikaci. Proto soud hodnotí námitku jako nedůvodnou.</p><p>Ad O) osvětlení a proslunění sousední stavby – domu žalobců</p><p>462. Žalobci namítají, že umístění stavby západně od jejich domu povede ke snížení proslunění bytů v domě č. p. č. XE a tím ke zhoršení kvality bydlení. Tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávné premisy, podle níž okna na západní fasádě předmětného domu jsou okny neobytných prostor, ačkoliv podle žalobců jde o okna kuchyní propojených s obytnými místnostmi.</p><p>463. Soud tuto námitku neshledal důvodnou.</p><p>464. Ze správního spisu, zejména ze Studie denního osvětlení ze dne 16. 10. 2019, kterou zpracoval M. S., vyplývá, že v západní fasádě domu č. p. č. XE nejsou situována okna obytných místností, ale pouze malá okna vedoucí do chodeb. Tento závěr je podpořen i fotodokumentací ve spisu, kterou soud ověřil, že okna na západní straně domu jsou rozměrově malá a svou polohou i charakterem zjevně neodpovídají oknům hlavních obytných místností.</p><p>465. Při ústním jednání soud vyzval žalobce b) aby uvedl, kam tato okna vedou, žalobce však s jistotou nemohl odpovědět, když uvedl, že jde zřejmě o okna do kuchyně propojené s obývákem. Jelikož žalobce b) nemohl na dotaz soudu odpovědět s jistotou, soud nevzal za prokázané, že jde skutečně o okna vedoucí do obytné místnosti ve smyslu dále uvedené normy ČSN.</p><p>466. Odvolací orgán správně připomněl, že původní požadavky § 45 PSP na proslunění byly od 8. 11. 2018 zrušeny a že požadavky na proslunění jsou dnes upraveny normou ČSN EN 17037, přičemž tato norma vyžaduje pro splnění proslunění rodinného domu proslunění alespoň jedné obytné místnosti po dobu 90 minut v rozhodném období. Obytné místnosti v domě žalobkyně a) mají hlavní okna orientovaná na jih, o rozměrech 1800 × 1400 mm, tedy okna, která požadovanou míru proslunění zajišťují. Naproti tomu okna na západní straně mají rozměry 700 × 1000 mm a nesplňují minimální skladební rozměr 900 mm, požadovaný již předchozí normou ČSN 73 4301 pro to, aby se podílela na proslunění obytné místnosti. Zastínění těchto oken tedy nemá vliv na zajištění normového proslunění domu žalobkyně.</p><p>467. Žalobci nepředložili žádný důkaz, který by jejich tvrzení o charakteru sporných oken podporoval. Nepředložili žádnou projektovou dokumentaci, fotodokumentaci či jiné relevantní podklady, které by vyvracely odborné závěry studie M. S. ani zjištění stavebního úřadu. Jejich tvrzení zůstalo v rovině obecné polemiky bez faktické opory.</p><p>468. Za této situace neměl žalovaný povinnost pořizovat novou studii ani provádět další dokazování, neboť ve spise existuje odborný dokument, který otázku denního osvětlení posuzuje, a jehož závěry nebyly způsobilým způsobem zpochybněny.</p><p>469. Soud se proto plně ztotožňuje se závěry žalovaného, že nedojde k takovému snížení proslunění či osvětlení, které by překračovalo míru přiměřenou poměrům nebo zakládalo porušení práv žalobců.</p><p>Ad P) Vliv výstavby – hluková zátěž</p><p>470. Žalobci namítají, že projektová dokumentace ani akustická studie nezohledňují použití nejhlučnějších technologií, zejména při zajištění stavební jámy, a že aktualizovaná akustická studie vykazuje nesrovnalosti ve stanovení hlukové zátěže v jednotlivých kontrolních bodech. Tvrdí rovněž, že závěry hlukové studie jsou nevěrohodné a nepředstavují dostatečný podklad pro rozhodnutí stavebního úřadu.</p><p>471. Při ústním jednání žalobce b) zejména nesouhlasil s rozsahem povolených stavebních prací – celý týden až do 21.00 hod.</p><p>472. Soud tuto námitku neshledal důvodnou.</p><p>473. Z obsahu správního spisu plyne, že otázka hluku byla posouzena příslušným dotčeným orgánem ochrany veřejného zdraví, tj. Hygienickou stanicí hl. m. Prahy (HSHMP), která dne 16. 6. 2023 pod č. j. HSHMP 26288/2023/Her potvrdila platnost a závěry předchozího závazného stanoviska ze dne 24. 7. 2018. HSHMP přitom výslovně uvedla, že aktualizovaná akustická studie z března 2022 zohlednila změnu technologie zajištění stavební jámy (vrtané piloty) a že i při této technologii lze při dodržení navržených opatření předpokládat splnění hygienických limitů pro hluk ze stavební činnosti. Navržená opatření byla začleněna do zásad organizace výstavby.</p><p>474. HSHMP se vypořádala rovněž s námitkou týkající se odlišných hodnot v jednotlivých kontrolních bodech. Uvedla, že akustická studie byla zpracována výpočtovým programem, jehož výsledky mohou být zatíženy určitou výpočtovou chybou a že shodné hodnoty u nejbližšího objektu mohou být způsobeny tím, že celé staveniště tvoří jeden výpočtový sektor. Zároveň zdůraznila, že hlukové studie obecně slouží k identifikaci rizik, nikoliv jako absolutně přesná prediktivní měření, a že jejich závěry je v případě potřeby možné ověřit měřením in situ v průběhu stavby.</p><p>475. Hygienická stanice tak jasně konstatovala, že změny v projektové dokumentaci nepředstavují z hlediska ochrany veřejného zdraví takové nové skutečnosti, které by vedly ke změně či zpochybnění závazného stanoviska. Tato odborná autorita je zákonem povolána posoudit otázky hlukové zátěže (§ 77 zákona č. 258/2000 Sb.) a stavební úřad ani soud nejsou oprávněny její odborné závěry nahrazovat vlastní úvahou.</p><p>476. Námitky žalobců ohledně údajné nepřesnosti či nevěrohodnosti akustické studie nepředstavují relevantní odborné zpochybnění závěrů dotčeného orgánu. Žalobci nepředložili žádný znalecký posudek ani odborný podklad, který by závěry HSHMP vyvracel. Samotná skutečnost, že HSHMP nezkoumá konkrétní technologie v technických detailech, není pochybením; dotčený orgán správně vychází z projektové dokumentace předložené žadatelem a posuzuje výsledek z hlediska dodržení hygienických limitů, nikoliv z hlediska technologického postupu.</p><p>477. Obava žalobců, že měření in situ v praxi neprobíhají dostatečně často, je obecného charakteru a nemá konkrétní vztah k tomuto řízení; nejde o okolnost způsobilou zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Stavební právo vychází z presumpce, že závazná stanoviska dotčených orgánů jsou vydávána v souladu s právními předpisy a stavebník je povinen dodržovat v nich uvedená opatření. Pouhé spekulace o možném budoucím porušení těchto povinností nejsou důvodem k odepření povolení stavby.</p><p>478. Za dané situace soud uzavírá, že žalovaný se námitkou hluku zabýval v mezích svých kompetencí, opřel se o závazné stanovisko příslušného dotčeného orgánu a jeho závěry jsou dostatečně odůvodněné. Žalobci neprokázali, že by hluková studie byla věcně nesprávná či že by závazné stanovisko HSHMP bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Námitka je proto nedůvodná.</p><p>Pa) Nedostatečnost hlukové studie jako podkladu rozhodnutí</p><p>479. Žalobci namítají, že podkladová akustická studie není způsobilým podkladem rozhodnutí, neboť nepracuje se všemi hlučnými technologiemi, vykazuje věcné nesrovnalosti a její závěry nejsou přesvědčivým podkladem pro posouzení hlukové zátěže. Podle žalobců se žalovaný jejich výhradami dostatečně nezabýval.</p><p>480. Jak soud již uvedl výše, ze správního spisu vyplývá, že žalovaný se touto námitkou zabýval v rozsahu odpovídajícím své pravomoci a odkázal na závěry Hygienické stanice hl. m. Prahy, která je ze zákona příslušným dotčeným orgánem k posouzení hluku ze stavební činnosti. Hygienická stanice v aktualizovaném stanovisku ze dne 16. 6. 2023 výslovně potvrdila, že aktualizovaná akustická studie byla zpracována v dostatečném rozsahu, zohledňuje změnu technologie zajištění stavební jámy (vrtané piloty) a při dodržení navržených opatření lze předpokládat splnění hygienických limitů ve všech fázích výstavby. Hygienická stanice dále vysvětlila, že shodné hodnoty v některých kontrolních bodech mohou vyplývat z toho, že staveniště tvoří jeden výpočtový sektor, a že hlukové studie obecně slouží k identifikaci kritických míst, nikoli jako absolutně přesné prediktivní výpočty, přičemž jejich závěry lze v průběhu stavby ověřit měřením in situ.</p><p>481. Žalovaný z těchto odborných závěrů vycházel a reagoval na jednotlivé námitky žalobců věcně a přiměřeně, přičemž správně konstatoval, že posouzení vhodnosti použitých technologií ani přesná metodika výpočtů nepřísluší stavebnímu úřadu, ale odbornému dotčenému orgánu. Žalobci nepředložili žádný odborný podklad či znalecké zpochybnění, které by závěry Hygienické stanice vyvracelo nebo zakládalo pochybnosti o kvalitě akustické studie. Pouhé nesouhlasné tvrzení o možné nepřesnosti studie nepředstavuje způsobilý důvod ke zpochybnění závazného stanoviska dotčeného orgánu ani k závěru, že by si žalovaný neopatřil dostatečné podklady.</p><p>482. Za této situace soud uzavírá, že žalovaný se námitkou nedostatečnosti akustické studie zabýval dostatečně a logicky, přičemž správně vycházel z odborného posouzení příslušného dotčeného orgánu.</p><p>Pb) Námitky k pracovní době a pohodě bydlení</p><p>483. Žalobci požadují, aby byly stavební práce o víkendech a ve dnech pracovního klidu omezeny, resp. zcela zastaveny, neboť podle nich dochází k zásahu do pohody bydlení. Dále uvádějí, že napadené rozhodnutí se s jejich požadavky dostatečně nevypořádalo.</p><p>484. Soud tuto námitku neshledal důvodnou.</p><p>485. Z obsahu správního spisu vyplývá, a soud již shora uvedl, že otázka hluku ze stavební činnosti byla komplexně posouzena Hygienickou stanicí hl. m. Prahy, která je podle § 77 zákona č. 258/2000 Sb. příslušným dotčeným orgánem k ochraně veřejného zdraví před hlukem. Hygienická stanice ve svých vyjádřeních opakovaně potvrdila platnost závazného stanoviska z roku 2018 (č. j. HSHMP 38033/2018) i po změně technologie provádění stavební jámy, a to jak sdělením ze dne 3. 6. 2022 (č. j. HSHMP 24141/2022/Her), tak sdělením ze dne 16. 6. 2023 (č. j. HSHMP 26288/2023/Her). Hygienická stanice výslovně uvedla, že aktualizovaná akustická studie po zapracování změny technologie prokazuje možnost dodržení hygienického limitu 65 dB pro celou 14hodinovou pracovní dobu (7–21 hod.), a že navržená opatření byla řádně zapracována do zásad organizace výstavby.</p><p>486. Hygienická stanice současně konstatovala, že stanovení omezení pracovní doby by bylo nadbytečné, neboť pro posouzení vlivu na zdraví je rozhodující dodržení hygienických limitů, nikoli to, zda práce probíhají ve všední den, či o víkendu. Splnění limitů lze v případě potřeby ověřit měřením in situ. Tato odborná stanoviska byla již dříve přezkoumána Ministerstvem zdravotnictví, které je potvrdilo sdělením ze dne 13. 6. 2019 (č. j. MZDR 22465/2019\u001e4/OVZ).</p><p>487. Žalobci neprokázali, že by v jejich případě hygienický limit hluku nebyl možné dodržet, nebo že by hrozila nepřiměřená míra imisí. Jejich námitky ohledně požadavku zákazu víkendových prací jsou založeny pouze na subjektivní obavě z možného budoucího porušení povinností stavebníka. Jak však výstižně konstatoval i Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 3 A 113/2023\u001e99 (bod 30), nelze předjímat, že stavebník překročí hlukové limity ještě před zahájením stavebních prací; případné porušení povinností lze řešit měřením a kontrolní činností příslušných orgánů v průběhu stavby.</p><p>488. Hluk je navíc přirozenou a dočasnou součástí každé stavební činnosti. Podstatné je, zda dosáhne nepřiměřené intenzity, která by byla způsobilá zasáhnout do práv sousedů; takový stav však nelze presumovat předem, není-li podepřen relevantními odbornými podklady.</p><p>489. Za této situace soud konstatuje, že žalovaný se námitkou žalobců zabýval v mezích své pravomoci a odkázal na závazná odborná stanoviska dotčeného orgánu, která prokazují možnost dodržení hygienických limitů. Žádné porušení ochrany pohody bydlení ani veřejného zdraví nebylo prokázáno. Námitka je proto nedůvodná.</p><p>490. Soud nad rámec uvedeného dodává, že nenáleží do jeho pravomoci hodnotit, která z potenciálních variant organizace stavebních prací by byla pro okolní obyvatele méně zatěžující. Nelze totiž předjímat, zda by byl pro sousedy přijatelnější model delší denní pracovní doby včetně víkendů, který by vedl k rychlejšímu dokončení stavby, anebo naopak model omezení prací o víkendech a zkrácení pracovní doby, jenž by však nevyhnutelně znamenal prodloužení celkové doby trvání stavby a tím i doby, po kterou bude stavební činnost v místě probíhat. Takové úvahy představují otázky čistě organizačního a provozního charakteru, které právní předpisy nesvěřují soudu, ale příslušným stavebním orgánům při zachování hygienických limitů. Úkolem soudu je toliko posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí, nikoli nahrazovat správní uvážení volbou jedné z možných variant organizace stavby</p><p>Ad Q) Stabilita sousedních staveb</p><p>491. Žalobci namítají, že rozsáhlé zemní práce a hluboké základy stavby mohou negativně ovlivnit stabilitu sousedního pozemku i domu č. p. č. XE v k. ú. X, a požadují provedení pasportizace okolních objektů. Tvrdí také, že napadené rozhodnutí nedostatečně chrání jejich vlastnická práva a povinnost stavebního úřadu chránit sousedy podle § 76 odst. 2 stavebního zákona.</p><p>492. Soud tuto námitku neshledal důvodnou.</p><p>493. Projektová dokumentace byla doplněna o Inženýrsko\u001egeologický průzkum zpracovaný RNDr. J. K. a Mgr. J. K., který zahrnoval dva jádrové vrty, dvě penetrační a jednu zaráženou sondu. Na základě tohoto průzkumu bylo navrženo zajištění stavební jámy berlínskou stěnou tvořenou velkoprofilovými záporami do hloubky 8 m. Součástí dokumentace je i statické posouzení, uzavírající, že navržené řešení vyhovuje a při jeho provedení není důvodné očekávat ohrožení sousedních staveb.</p><p>494. Tato konstrukce byla navržena právě s ohledem na charakter podloží i blízkost sousedních budov a jejím účelem je zajistit stabilitu výkopu a eliminovat rizika sesuvů terénu. Žalobci svá tvrzení o možném ohrožení stability nepodložili žádným relevantním odborným podkladem, znaleckým zjištěním ani jiným důkazem; jejich námitka tak zůstala v rovině obecných a ničím nedoložených obav. Nevysvětlili ani konkrétní mechanizmus, jímž by mělo dojít k ohrožení stability domu, ani neprokázali, že by navržené zabezpečení stavební jámy bylo nedostatečné či odborně vadné.</p><p>495. K požadavku na nařízení pasportizace soud uvádí, že stavební zákon neopravňuje stavební úřad takové opatření ukládat. Pasport slouží primárně vlastníkům staveb pro případné uplatnění náhrad škody, nikoli jako podmínka povolení stavby. Z hlediska veřejného práva postačí, že projektová dokumentace obsahuje technické řešení odpovídající místním podmínkám a chránící okolní stavby. Soud navíc ověřil, že v rámci dokumentace je uvedeno, že před zahájením stavby bude pasport okolních objektů proveden, což poskytuje sousedům dodatečnou ochranu pro případ pozdějšího uplatnění nároků.</p><p>496. Nad rámec uvedeného pak soud konstatuje, že stavebník vyjádřil ochotu pasportizaci staveb zajistit.</p><p>497. Argumentace žalobců, že stavební úřad údajně zcela rezignoval na ochranu sousedních staveb, neodpovídá skutečnosti. Problematika stability byla opakovaně řešena v odvolacím řízení, dokumentace byla doplněna podle výtek odvolacího orgánu a bezpečnostní opatření byla navržena na základě odborného geologického průzkumu i statického posouzení. Projektant stanovil zásady organizace výstavby, zatímco konkrétní provedení stavebních prací a odpovědnost za škody upravují příslušná ustanovení stavebního zákona (§ 152, § 160) a občanského zákoníku.</p><p>498. Za této situace soud uzavírá, že žalovaný se námitkou zabýval řádně, opřel se o odborné podklady a žalobci neprokázali existenci reálného rizika ohrožení stability sousední stavby. Námitka je proto nedůvodná.</p><p>Ad R) Zásah do pohody bydlení</p><p>499. K poslední žalobní námitce městský soud nejprve uvádí, že judikatura správních soudů dlouhodobě vychází z toho, že pojem pohoda bydlení představuje souhrnné označení pro celkovou kvalitu prostředí, v němž osoba bydlí. Nejde pouze o mechanické splnění technických norem nebo limitů, ale o komplexní posouzení dopadů stavebního záměru na každodenní život osob v okolí, a to včetně vlivů, které mají převážně subjektivní vnímání, pokud dosáhnou objektivně nepřiměřené míry.</p><p>500. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012\u001e113 (č. 2776/2013 Sb. NSS), zdůraznil, že mezi činitele ovlivňující pohodu bydlení patří mimo jiné podstatné zmenšení odstupových vzdáleností mezi stavbami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu a zejména míra oslunění a denního osvětlení obytných místností. Na pohodu bydlení má rovněž vliv narušení soukromí, například v důsledku přímého nahlížení do oken nebo nadměrného „obtěžujícího sousedství“. Tyto vlivy je nutno posuzovat v jejich celku a ve vztahu ke konkrétním místním podmínkám.</p><p>501. Zároveň judikatura konstatuje, že pohoda bydlení není totožná s pouhým dodržením technických norem či hygienických limitů. Splnění stanovených limitů ještě neznamená, že nemůže dojít k zásahu do pohody bydlení, pokud je intenzita ostatních negativních vlivů zjevně nepřiměřená. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 38/2008\u001e123, pokud účastník řízení poukazuje na konkrétní okolnosti, které mohou znamenat zásah do pohody bydlení, je správní orgán povinen se těmito tvrzeními zabývat, a to i tehdy, když závazná stanoviska dotčených orgánů potvrzují splnění technických požadavků.</p><p>502. Při hodnocení možné újmy na pohodě bydlení musí správní orgán vždy vycházet z charakteru dané lokality, její dosavadní míry zatížení, hustoty zástavby či citlivosti prostředí. V exponovaných či architektonicky či urbanisticky hodnotných územích je nezbytné volit šetrnější řešení, zatímco v běžné městské zástavbě se předpokládá určitá míra změn a rozvoje území.</p><p>503. Zásah do pohody bydlení tak představují jen ty dopady, které svou intenzitou přesahují míru odpovídající poměrům lokality a které mají reálný a doložený potenciál významně zhoršit podmínky bydlení sousedů. Naopak běžné, předvídatelné a přechodné vlivy spojené s realizací nebo existencí stavby nejsou bez dalšího způsobilé založit porušení tohoto veřejného subjektivního práva. (Viz např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2015, čj. 1 As 62/2015-32).</p><p>504. Obecně je nutné vycházet z předpokladu, že při posuzování možného narušení pohody bydlení odrážejí obecné požadavky na výstavbu a stanovené limity zatížení požadavky na zachování pohody bydlení. Jsou-li tyto normy dodrženy a je prokázán soulad s veřejným zájmem, nelze bez dalšího úspěšně namítat, že pohoda bydlení bude narušena (rozsudky NSS z 22. 11. 2007, č. j. 9 As 5/2007–76, z 25. 2. 2021, č. j. 1 As 91/2020 – 30, nebo rozsudek zdejšího soudu z 29. 9. 2022, č. j. 18 A 49/2022 – 175). Podle rozsudku NSS z 18. 6. 2021, č. j. 5 As 145/2020–36, nelze přehlížet ani judikaturu civilních soudů, ze které vyplývá, že pokud by měla být imise nepřekračující veřejným právem stanovené limity shledána nepřiměřenou místním poměrům, měl by pro to být dán zvláštní důvod (rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017). V takovém případě je nutné, aby účastníci řízení svá tvrzení řádně specifikovali a též doložili (rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014–36). To žalobci podle soudu náležitě nečinili a nečiní, setrvávají v zásadě jen v rovině blíže nespecifikovaných obav a pouze obecně zpochybňují rozsah, v jakém byly možné hrozící imise posuzovány.</p><p>Ad Ra) Vizuální zásah</p><p>505. Žalobci namítají, že výška stavby a zejména ustupující čtvrté nadzemní podlaží s venkovní plochou orientovanou k jejich domu umožní osobám užívajícím stavbu nahlížet do oken jejich obytných místností, a tím zásadně naruší jejich soukromí a pohodu bydlení.</p><p>506. Ze stavební dokumentace založené ve správním spise vyplývá, že z východní strany stavby nejsou navržena okna obytných místností, a tedy není umožněn přímý pohled do zahrady či na pozemek žalobců. Ustupující podlaží ve 4. NP je vybaveno venkovní plochou, která není určena jako terasa, což je patrné i z projektové dokumentace i z odůvodnění napadeného rozhodnutí; tato plocha je konstrukčně a zábradlím upravena tak, aby neumožňovala užívání k rekreačním či pobytovým účelům a minimalizovala možnost výhledu do bezprostředního okolí.</p><p>507. Případné pohledy z balkonů ve 2. a 3. NP jsou možné pouze na fasádu domu žalobců, nikoliv přímo do jeho obytných místností či soukromých zahradních prostor. Tento výhled je navíc vzájemný, což vyplývá ze situování stávající zástavby v lokalitě XC; nejde tedy o jednostranný či mimořádně intenzivní zásah.</p><p>508. Podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku je chráněna jen taková imise (včetně vizuálního obtěžování), která přesahuje míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání sousedního pozemku. Judikatura NSS k tzv. imateriálním imisím (např. rozsudky č. j. 6 As 174/2018\u001e32, 8 As 20/2011\u001e131 či 7 As 354/2021\u001e27) ustáleně dovozuje, že v intravilánu obce je určitá míra vizuálního kontaktu mezi sousedními nemovitostmi zcela obvyklá a sama o sobě nepředstavuje zásah do soukromí chráněný veřejným právem. Ochrana je poskytována pouze tehdy, jde\u001eli o mimořádné, intenzivní a soustavné narušování soukromí, typicky v případech, kdy je stavba projektována či upravena primárně za účelem nahlížení do sousední nemovitosti nebo kdy stavební úpravy umožní výhled do dosud uzavřených prostor bez legitimního důvodu.</p><p>509. Nic z toho v projednávané věci nenastalo. Stavební úřad ani žalovaný neshledali, že by projektovaná výška stavby či umístění balkonů vedly k zásahu, který by přesahoval běžné poměry městské obytné zástavby. Žalobci rovněž neprokázali, že by okna jejich domu byla v přímé výškové či směrové ose výhledu z balkonů nebo že by uspořádání stavby umožňovalo zvlášť intenzivní či permanentní nahlížení do oken jejich obytných místností. Jejich tvrzení se pohybuje v obecné rovině a není podloženo žádným technickým podkladem ani fotodokumentací.</p><p>510. Soud doplňuje, že jak uvádí ustálená judikatura (např. 7 As 172/2017\u001e29, 4 As 62/2017\u001e37), je primárně na osobě, která chce chránit své soukromí, aby užila běžných technických prostředků (žaluzie, rolety, záclony, pergoly apod.), přičemž vlastník sousední nemovitosti si nemůže osobovat právo, aby okolní pozemky zůstaly navždy neužité či nezastavěné pouze z důvodu zachování dosavadní míry soukromí (rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010\u001e145). Stavební právo žádné takové oprávnění neposkytuje (viz rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2019, č.j. 5 As 166/2018–67)</p><p>511. Za daných okolností soud neshledal, že by stavební záměr umožňoval takovou míru pohledových imisí, která by přesahovala míru přiměřenou místním poměrům nebo podstatně omezovala obvyklé užívání domu žalobců. Námitka je proto nedůvodná.</p><p>Ad Rb) Zhoršení oslunění, osvětlení a výhledu</p><p>512. Otázka oslunění a denního osvětlení byla posouzena na základě Studie denního osvětlení založené ve správním spise. Studie potvrzuje, že v západní fasádě domu žalobců (konkrétně žalobkyně a) paní Š.) nejsou situována okna obytných místností, nýbrž okna chodeb či menších prostor, která nesplňují minimální skladební rozměry podle příslušných technických norem a nepodílejí se tak na proslunění obytných místností (viz bod 464 a 465 tohoto rozsudku). Obytné místnosti domu žalobců jsou osluněny zejména okny orientovanými na jih, jejichž parametry i orientace zajišťují splnění požadavků normy ČSN EN 17037. Zastínění západní fasády tedy nemůže vést ke ztrátě normového proslunění domu.</p><p>513. Žalobci nenabídli žádný odborný podklad, který by studii denního osvětlení zpochybňoval nebo dokládal, že by zastínění jejich domu mělo nepřiměřenou intenzitu. Námitka tak zůstala v rovině obecného tvrzení.</p><p>514. Zhoršení výhledu samo o sobě není stavebním právem chráněno. Judikatura správních soudů (viz rozsudky NSS ze dne 27. 11. 2019, č.j. 9 As 55/2018–39, či ze dne 16. 5. 2017, č.j. 8 As 218/2016–61) ustáleně dovozuje, že úbytek výhledu nebo oblohové složky může být relevantní pouze tehdy, dosahuje\u001eli takové intenzity, že se vymyká míře přiměřené místním poměrům. V dané lokalitě, tvořené městskou obytnou zástavbou, je běžné, že nové stavby mohou částečně měnit stávající výhledové poměry sousedů. Žalobci neuvedli žádnou specifickou okolnost, která by činila jejich situaci mimořádnou.</p><p>Ad Rc) Zahuštění zástavby, nárůst počtu obyvatel, dopravní zátěž</p><p>515. Žalobci namítají, že schválením stavby dojde k navýšení počtu obyvatel a dopravní zátěže v lokalitě, což má podle nich představovat zásah do pohody bydlení a vést ke snížení hodnoty sousedních pozemků. Soud však tuto námitku neshledal důvodnou.</p><p>516. Pohoda bydlení je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz výše uváděná rozhodnutí) komplexním pojmem, jehož smyslem je zabránit pouze takovým negativním vlivům stavebního záměru, které přesahují míru přiměřenou místním poměrům a mohou mít kvalifikovaný dopad na každodenní život dotčených sousedů. NSS výslovně uvedl (např. rozsudek č. j. 2 As 44/2005\u001e116), že „požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat“ a že každá stavba přináší určitou míru zatížení okolí, kterou je spravedlivé požadovat po vlastnících sousedních nemovitostí, pokud jde o zatížení přiměřené poměrům.</p><p>517. Zahuštění zástavby, navýšení počtu obyvatel či běžné zvýšení dopravního provozu jsou přirozenými důsledky rozvoje městských území. Tyto okolnosti samy o sobě nezakládají zásah do pohody bydlení, nejsou\u001eli doprovázeny konkrétními skutečnostmi dokládajícími mimořádný dopad na sousední nemovitosti. Žalobci však takové konkrétní a odborně doložené skutečnosti neuvedli. Jejich tvrzení zůstalo v obecné rovině a nebylo podloženo žádným odborným posudkem ani technickým podkladem.</p><p>518. Stavební úřad v napadeném rozhodnutí přitom na stranách 116–126 podrobně posoudil všechny jednotlivé složky pohody bydlení, včetně dopadů na osvětlení, oslunění, zastínění zahrady, hluk ze stavební činnosti i budoucího provozu stavby, světelné imise a výhledové poměry. Každý dílčí aspekt posoudil nejen z hlediska technických požadavků, ale i z hlediska intenzity zásahu s ohledem na charakter lokality a na průměrné poměry v dané městské zástavbě. Žalovaný se s těmito závěry ztotožnil a soud neshledal, že by byly nepřezkoumatelné nebo vycházely z nesprávných skutkových předpokladů.</p><p>519. Zejména otázka zastínění zahrady byla posouzena v souladu s platnými technickými normami (§ 45 PSP již neplatí) i s principem míry přiměřené poměrům. Vzhledem k výškovému uspořádání okolní zástavby a odstupovým vzdálenostem stavba nepředstavuje nepřiměřené zatížení, které by v daném prostředí bylo mimořádné. Je běžnou vlastností každé stavby, že vrhá stín a mění výhledové poměry v okolí; pouze mimořádně intenzivní zásah může být hodnocen jako nepřípustný. O takovou situaci se zde nejedná.</p><p>520. Pokles tržní hodnoty sousedních nemovitostí není právně relevantní námitkou. Správní soudnictví ani stavební právo neposkytují ochranu proti hypotetickým ekonomickým dopadům, které nejsou veřejnoprávně chráněným hodnotám podřaditelné. Ochrana se poskytuje výhradně proti zásahům do práv, nikoli proti možným změnám tržního prostředí.</p><p>521. Soud tak uzavírá, že žalobci neprokázali žádný konkrétní kvalifikovaný zásah do pohody bydlení, který by překračoval míru přiměřenou poměrům. Stavební úřad hodnotil jednotlivé aspekty pohody bydlení i jejich vzájemné souvislosti dostatečně a přezkoumatelným způsobem. Námitka je proto nedůvodná.</p><p>Ad Rd) Dopady výstavby</p><p>522. Námitka žalobců týkající se obecných dopadů výstavby je nedůvodná. Veškeré jednotlivé okruhy tvrzených zásahů — tj. vlivy na oslunění a osvětlení, zastínění, pohledové imise, hluk ze stavební činnosti, světelné imise, vizuální kontakt, dopravní zátěž i vliv na soukromí — již byly v předchozích částech rozhodnutí podrobně posouzeny samostatně, a to jak z hlediska veřejnoprávních požadavků stavebního práva, tak z hlediska civilněprávního testu imisí podle § 1013 občanského zákoníku a podle judikatury správních soudů k ochraně pohody bydlení.</p><p>523. Z provedeného posouzení vyplývá, že žádný z tvrzených dopadů nepřesahuje míru přiměřenou místním poměrům, a tedy nenaplňuje hranici nepřípustného zásahu ani podle stavebního zákona, ani podle soukromoprávních kritérií. Nejde o excesivní či mimořádné zatížení okolí, nýbrž o běžné a předvídatelné vlivy, které doprovázejí umístění stavby odpovídající charakteru dané městské lokality.</p><p>524. Soud proto uzavírá, že tato námitka nepřináší žádné nové skutečnosti, jež by nebyly již vypořádány u jednotlivých složek pohody bydlení. Námitka je tudíž nedůvodná.</p><p>Ad Re) Nedostatečné odůvodnění</p><p>525. Žalobci namítají, že napadené rozhodnutí nedostatečně reagovalo na jejich rozšířené námitky týkající se pohody bydlení, a že stavební úřad pouze odkázal na jednotlivé dílčí úvahy a na závěr konstatoval, že pohoda bydlení narušena nebude. Podle žalobců se rozhodnutí neopírá o komplexní a individualizované posouzení jejich konkrétních výhrad.</p><p>526. Soud tuto námitku neshledal důvodnou.</p><p>527. Napadené rozhodnutí je plně přezkoumatelné. Stavební úřad jednotlivé složky tvořící kvalitu prostředí — denní osvětlení, proslunění, zastínění, hluk, světelné imise, dopravní zátěž, výhledové poměry a pohledové imise — podrobně vyložil na stranách 116 až 126 prvoinstančního rozhodnutí. Zabýval se přitom nejen existencí či neexistencí normových hodnot, ale také intenzitou možného zásahu a jeho přiměřeností místním poměrům. Žalovaný tyto úvahy přezkoumal a akceptoval, přičemž jeho odkaz na předchozí rozhodnutí je plně přípustný; správní orgán totiž může na vlastní dřívější argumentaci odkázat tehdy, je\u001eli použitelná a přezkoumatelná.</p><p>528. Ačkoliv žalobci tvrdí, že své námitky „rozšířili“, ve skutečnosti jejich doplnění nepřineslo žádné nové skutkové okolnosti, které by se odlišovaly od již dříve vypořádaných tvrzení. Podstata jejich argumentace zůstala shodná: obava z možného zastínění, zhoršení soukromí, dopravní zátěže a obecného poklesu kvality bydlení. Každá z těchto složek však byla stavebním úřadem i žalovaným konkrétně a individuálně posouzena, a soud výše vysvětlil, proč jednotlivé námitky nemohou obstát ani podle veřejnoprávních požadavků stavebního práva, ani podle civilněprávního testu imisí.</p><p>529. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalobců, že stavební úřad pouze konstatoval splnění technických limitů. Jak již bylo vysvětleno, stavební úřad zkoumal jednotlivé dílčí vlivy také z hlediska jejich intenzity, návaznosti na charakter lokality a míry přiměřené poměrům — tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu k pojmu pohody bydlení. Závěr, že záměr nepředstavuje kvalifikovaný zásah do práv žalobců, je proto řádně odůvodněný a logicky navazuje na provedené úvahy.</p><p>530. Pokud se žalobci dovolávají závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012-113, tento primárně řeší účastenství ve stavebním řízení. I v tomto rozsudku nicméně Nejvyšší správní soud konstatoval, že výhled z oken určité nemovitosti nemůže být v průběhu času absolutně neměnný. Skutkově řešená věc dopadá na zcela odlišný případ – povolení stavební úpravy sousedního domu na hotel na Starém Městě. Pro nyní řešenou věc jde tedy o rozhodnutí zcela nepřiléhavé.</p><p>531. Napadené rozhodnutí tedy splňuje požadavky na přezkoumatelnost a žalovaný se s námitkami žalobců vypořádal způsobem, který odpovídá jejich obsahu i rozsahu. Námitka je proto nedůvodná.</p><p>IV.</p><p>Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení</p><p>532. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami namítanými žalobci a že správní orgány obou stupňů se s posuzovaným stavebním záměrem vypořádaly v souladu s příslušnou právní úpravou. Žalobci stavěli své námitky především na závaznosti a regulativní funkci územní studie Komořany, která však jako územně plánovací podklad nemůže nahrazovat územní plán ani Pražské stavební předpisy. Správní orgány správně vycházely z PSP a z údajů Územně analytických podkladů, neboť územní studie v době podání žádosti neexistovala a později vydaná studie nebyla pořizována jako závazný dokument určující výškové či hmotové limity zástavby ve stabilizovaném území. Posouzení výškové hladiny, stavební čáry i možné odchylky od charakteru okolní zástavby bylo řádně odůvodněno a odpovídá jak § 25 a § 26 PSP, tak skutečné urbanistické struktuře lokality. Soud současně neshledal důvodnými ani námitky týkající se dopravního napojení stavby. Správní orgány vyžádaly všechna stanoviska vyžadovaná stavebním zákonem, přičemž ze závazných stanovisek Policie České republiky jednoznačně plyne, že záměr splňuje požadavky bezpečnosti a plynulosti provozu.</p><p>533. Pokud jde o námitky směřující proti možné újmě na pohodě bydlení soud uzavírá, že pojem pohody bydlení představuje podle ustálené judikatury správních soudů komplexní hodnocení kvality prostředí, v němž obyvatel žije; nejde jen o mechanické splnění technických norem, ale o souhrnné posouzení dopadů stavebního záměru na každodenní život osob v okolí, a to včetně vlivů subjektivně vnímaných, pokud by dosahovaly objektivně nepřiměřené intenzity. Soud však takovou mimořádnou intenzitu v projednávané věci neshledal. Správní orgány hodnotily jednotlivé dílčí složky — oslunění, denní osvětlení, zastínění, výhledové poměry, pohledové imise, dopravní zátěž i hluk a světelné vlivy — nejen z hlediska splnění technických požadavků, ale rovněž z hlediska jejich přiměřenosti místním poměrům. Z provedeného posouzení vyplývá, že žádný z tvrzených dopadů nepřesahuje míru odpovídající charakteru okolní městské zástavby. Žalobci navíc nepředložili žádný odborný podklad, který by prokazoval zásah mimo rámec obvyklého zatížení, a jejich tvrzení zůstala převážně v obecné rovině.</p><p>534. Soud současně konstatuje, že v městské obytné zástavbě je běžné, že nové stavby mohou částečně měnit výhledové poměry, zvýšit míru vizuálního kontaktu či dopravní zátěže, aniž by to samo o sobě představovalo zásah do pohody bydlení chráněný veřejným právem. Ochrana se poskytuje až tehdy, jde\u001eli o zásah mimořádný, intenzivní a nepřiměřený místním poměrům. Taková situace zde nenastala: záměr nenarušuje oslunění obytných místností žalobců, neumožňuje mimořádně intenzivní nahlížení do jejich soukromých prostor, nemění charakter zástavby způsobem odporujícím urbanistickému kontextu a nepřináší dopravní či jiné imise překračující běžné poměry lokality. Námitky týkající se pohody bydlení jsou proto nedůvodné.</p><p>535. Soud dále připomíná, že život v intravilánu hlavního města nevyhnutelně zahrnuje určitou míru stavebního rozvoje, obnovy a proměny okolní zástavby. Při povolování nové stavby dochází v zásadě ke střetu dvou navzájem legitimních vlastnických práv: na jedné straně stojí právo vlastníka pozemku realizovat v mezích právního řádu svůj stavební záměr, na straně druhé právo vlastníků stávajících nemovitostí nebýt nadměrně rušeni či zatěžováni. Úkolem správních orgánů ani soudu není apriorně upřednostňovat jednu z těchto stran, ale vyvažovat je prostřednictvím kritérií proporcionality, jak je vymezuje stavební právo, judikatura i jednotlivé technické a urbanistické normy. Tam, kde stavební záměr splňuje všechny zákonné požadavky, respektuje limity územního plánování a nezpůsobuje imise mimořádné intenzity, nelze jeho realizaci považovat za zásah do práv sousedů, byť může objektivně změnit některé vnější podmínky bydlení.</p><p>536. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od širšího společenského rámce. Hlavní město Praha i další velká sídla v České republice dlouhodobě čelí akutnímu nedostatku bytů, který se promítá nejen do cen bydlení, ale i do sociální a demografické situace, zejména pokud jde o možnosti mladých lidí zakládat rodiny a zůstávat ve městě. Stavební právo samozřejmě neposuzuje stavební záměry podle jejich „potřebnosti“, nicméně územní plánování a stavební politika státu předpokládají rozumnou míru nové výstavby v již urbanizovaném území. Je\u001eli stavební záměr v souladu s územním plánem, splňuje technické požadavky a nezasahuje nepřiměřeně do práv okolních vlastníků, nelze jeho realizaci bránit jen z důvodu, že představuje další zátěž urbanizovaného prostoru; právě naopak, udržitelný rozvoj města vyžaduje, aby v intravilánu vznikaly nové byty, které přispívají k řešení bytové situace a k stabilitě městské komunity.</p><p>537. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.</p><p>538. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.</p><p>Poučení:</p><p>Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.</p><p>Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.</p><p>Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.</p><p>V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.</p><p>Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.</p><p>Praha 11. únor 2026</p><p>JUDr. Slavomír Novák v.r.</p><p>předseda senátu</p><p>Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.</p></div>", "next": 220051}