{"html": "

126. Při ústním jednání dne 4. 2. 2026 zástupce žalované k podání žalobce ze dne 4. 2. 2026 uvedl, že nejlépe by mohl dokumentovat své stanovisko tak, že by předvedl spisovou službu ČAK ve svém notebooku. Žalobce se zásadně mýlí, neboť flash disk není elektronický spis, který obsahuje všechny dokumenty, jež jsou v elektronické spisové službě žalované. Konstatoval, že na flash disk nelze přenést elektronickou spisovou službu jako takovou, a pokud jsou tam některé dokumenty se zpožděním, je to jenom proto, že tam byly přenášeny na poslední chvíli v krátkém časovém úseku, nikoli že by snad byly dodatečně do spisu sp. Zn. XXX dodávány. To může osvědčit na všech dokumentech, které ve spisu jsou, kdy tam jsou přesně uváděna data, kdy byl dokument založen a jaký mu byl přidělen jednotný identifikátor ve smyslu elektronické spisové služby. Důvod, proč nebylo žalobou napadené rozhodnutí zahrnuto do flash disku, vysvětloval v podání ze dne 2. 2. 2026, tedy, že při přenosu obsahu elektronického spisu na flash disk došlo nedopatřením k nezařazení žalobou napadeného rozhodnutí. Odmítl námitku žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí neexistuje, nebylo podepsáno, neboť, jak již uváděl v srpnu 2022 ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku k žalobě, bylo žalobou napadené rozhodnutí k tomuto podání připojeno. Jednalo se o elektronické rozhodnutí o vyškrtnutí žalobce s elektronickým podpisem tehdejšího předsedy ČAK JUDr. R. N. Totéž bylo připojeno k podání žalované ze dne 2. 2. 2026, a totéž je samozřejmě i v elektronické spisové službě žalované. Je tam i doručenka, z níž vyplývá, že rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky žalobce, dodáno žalobci bylo po uplynutí desetidenní lhůty.

127. Dále zástupce žalované uvedl, že se jedná o obdobné podání žalobce, jako tomu bylo v řízení osmnáctého senátu v návaznosti na to, jaké důkazy byly v tamním řízení provedeny. Je zřejmé, co vedlo Zemské policejní ředitelství Vídeň k vyjádření ze dne 9. 8. 2024, neboť podle rakouských předpisů byl u žalobce již dne 20. 3. 2024 záznam o odsouzení vymazán z rejstříku trestů. Tím se stal nadbytečným žalovanou navržený důkaz dotazem na Zemské policejní ředitelství.

128. Žalobce při ústním jednání dle 4. 2. 2026 odkázal na své podání došlé soudu téhož dne a zopakoval svá dosavadní tvrzení. Dále uvedl, že některé listiny elektronického mají datum změny původní, tedy datum vzniku 2021, 2022, ale více než polovina listin má datum aktuální, což žalovaná opomněla odstranit. Považoval za irelevantní, jestli žalovaná předložila soudu rozhodnutí s elektronickým podpisem. Podstatné je, že toto ani není založeno ve spisu a žalovaná je dokládá až zpětně po čtyřech letech. K reakci zástupce žalované k tomu („pane kolego nelžete aspoň“) uvedl, že nelže, ale vychází z toho, co sama žalovaná ve svém podání ze dne 2. 2. 2026 uvedla. Reakci zástupce žalované považoval za osobní invektivy vůči němu, pročež je nucen vznést námitku podjatosti zástupce žalované, neboť tento byl osobně činný v řízení o vyškrtnutí žalobce z komory, aktivně tam vystupoval, dotazoval se různých orgánů, dokonce v rozporu se svými pravomocemi a oprávněnými, je podepsaný pod různými úkony, a i v tomto řízení před soudem za žalovanou vystupuje. Z osobních invektiv právního zástupce žalované vůči osobě žalobce, i z některých jeho podání a výstupů, se prokazuje, že je podjatý vůči žalobci, má až velice nevraživý přístup, dokonce jej osočoval z toho, že snad ze spisu žalované odstranil nějaké listiny. Následně žalobce připustil, že zástupce žalované „naznačoval, že ze spisu žalované snad odstranil nějaké listiny“. Dle žalobce je to ale sama žalovaná, která dělá pochybení a zapomíná založit do spisu žalobou napadené rozhodnutí. Právní zástupce žalované je tedy vůči jeho osobě podjatý a nesnášenlivý, podílel se na rozhodování v řízení o vyškrtnutí, tedy je to další důvod pro zrušení rozhodnutí žalované, neboť se řízení o vyškrtnutí žalobce z ČAK účastnila vyloučená úřední osoba.

129. K tomu zástupce žalované popřel, že by v podání ze dne 2. 2. 2026 napsal, že by ve spisu chybělo rozhodnutí, neboť v tomto podání uvedl, že při kontrole elektronického spisu sp. zn. XXX, jež byl předložen soudu na flash disku, zjistil, že v něm chybí rozhodnutí. To neznamená, že by ve spisové službě toto rozhodnutí chybělo. Zopakoval, že soudu může předložit k nahlédnutí operace uvnitř elektronického spisu, a celý tento spis. Z něj patrno, že tam dokumenty byly dávány v době, kdy byly pořízeny-v letech 2021 a 2022. U některých je datum 15. a 16. ledna, ale jedná se o data, kdy byly tyto dokumenty z pevného disku vkládány na flash disk, neboť není technicky možné dát celou spisovou službu na flash disk. Žalovaná splnila požadavek soudu, aby byl elektronický správní spis předložen na flash disku. Skutečnost, že některé dokumenty mají data 15. a 16. ledna je pouze technická věc. Pokud by to soud považoval za potřebné, může předložit k nahlédnutí celý spis a může se podívat i žalobce. Do spisové služby jako takové samozřejmě žalovaná žalobce vpustit nemůže, proto mu byl při nahlížení do spisu předkládán listinný spis. Není pravdou, že by v listinné podobě spisu nebyly doručenky, ty jsou u všech dokumentů. Lze v zásadě ověřit, že listinný spis je otiskem elektronického spisu, který originálem. Při ústním jednání pak zástupce žalované předestřel soudu a žalobci na svém notebooku náhled na napadené rozhodnutí a „otevření“ doručenky o dodání tohoto rozhodnutí do datové schránky žalobce dne XXX s tím, že se žalobce do dne XXX do datové schránky nepřihlásil, proto bylo tímto dnem rozhodnutí žalobci doručeno a nabylo právní moci. Zástupce žalované k tomu konstatoval, že se o tomtéž zmiňoval již ve svém podání ze dne 4. 8. 2022, jehož přílohou bylo žalobou napadené rozhodnutí v elektronické formě s doručenkou a elektronickým podpisem předsedy komory.

130. K námitce podjatosti uplatněné žalobcem při ústním jednání zástupce žalované uvedl, že se na vydání rozhodnutí o vyškrtnutí žalobce nepodílel, o tom rozhodovalo představenstvo, jednání se účastnil, ale nepodílel se na rozhodnutí.

131. Při ústním jednání dne 4. 2. 2026 soud provedl důkazy, na nichž žalobce trval. Soud tak provedl důkaz výpisem z evidence Rejstříku trestu fyzických osob Ministerstva spravedlnosti ze dne xxx, čas xxx. Z něj vyplynulo, že neobsahuje záznam o odsouzení žalobce. A dále důkaz dotazem žalobce z XXX – Žádost o informaci týkající se osobních údajů, v němž se identifikoval jménem a příjmením, ale též bydlištěm, datem narození, křestními jmény rodičů a v němž žádal o sdělení ohledně zpracování osobních údajů, konkrétně o informaci o všech jeho odsouzeních z trestního rejstříku Rakouské republiky, vč. všech zahlazených odsouzení. V odpovědi z XXX, č. XXX, Zemské policejní ředitelství Vídeň uvedlo, že osoba žalobce není v rejstříku trestů Rakouské republiky zaznamenána, obojí s českým překladem. Strana žalovaná originály těchto listin založených v připojeném spise osmnáctého senátu nezpochybňovala, soud těmito originály proto důkaz neprováděl. Pro úplnost soud uvádí, že k důkazu neprováděl – nežádal od žalované – předložení kárných spisů týkajících se jiných advokátů, neboť o obdobném návrhu žalobce (k rozdílné praxi žalované) již rozhodoval před vydáním původního rozsudku a je nadbytečné rozhodovat o důkazním návrhu k nepřípustné námitce (uplatněné po lhůtě pro koncentraci žalobních bodů dle § 71 odst. 2 s. ř. s.), jak již bylo uvedeno v původním rozsudku a NSS tento závěr ve zrušujícím rozsudku aproboval. Pro nadbytečnost soud neprováděl ani důkaz internetovými stránkami Generálního konzulátu Rakouska v New Yorku, neboť důkaz, ke kterému návrh směřoval, vzala žalovaná zpět.

132. Soud uvědomil strany sporu o tom, že jsou mu známy skutečnosti vyplývající z řízení osmnáctého senátu o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, jehož spis si připojil, včetně přiloženého extradičního spisu o vydání žalobce do Rakouska. K návrhu žalované soud ze spisu osmnáctého senátu provedl důkaz vyjádřením Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV, Odbor hospodářské kriminality - 1. oddělení, z XXX, ve věci vyžádání si a předání opisu z XXX. Z něj vyplynulo, že policie provádí úkony trestního řízení ve věci podezření ze zločinu podvod dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, v němž je oznamovatelkou Ing. A. S., prověřovaným Mgr. J. F. Opis z rejstříku trestů žalobce byl vyžádán pro účely této prověřované věci (č.j. XXX) ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o RT. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl v dané věci vydán dne XXX, prověřování není doposud ukončeno. Dále soud provedl důkaz částmi přiloženého extradičního spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. XXX, a sice: listinami z evidence osob (detail osoby na čl. 29), kde je ztotožněna osoba žalobce, evropským zatýkacím rozkazem v originále a s českým překladem (č.l. 66 až 74), Nařízením Státního zastupitelství v Korneuburgu k zatčení žalobce XXX, sp. zn. XXX, vč. souhlasu Zemského soudu v Korneuburgu z XXX. Z tohoto příkazu vyplývá, že evropský zatýkací rozkaz měl svůj podklad v příkazu státního zastupitelství, v němž bylo rozvedeno jednání, z něhož byl žalobce podezírán, a zejména to, že žalobce měl být zatčen a předán do věznice (č.l. 58 až 60). Dále soud vedl důkaz příkazem Krajského soudu v Brně z XXX (č.l. 108) k eskortě žalobce na předávací místo Mikulov – Drasenhofen a k propuštění z předávací vazby okamžikem předání, a protokolem Policie ČR z XXX (č.l. 113) o předání žalobce v Mikulově. Z posledně uvedených důkazů vyplynulo propuštění žalobce z předávací vazby na shora uvedený příkaz Zemského soudu v Korneuburgu a předání žalobce rakouským státním orgánům na předávacím místě Mikulov- Drasenhofen.

133. V této souvislosti se soud dotázal žalobce, co následovalo poté, kdy byl žalobce vydán rakouské straně, žalobce uvedl, že nemá potřebu vyjadřovat se nad rámec toho, co uvedl ve všech svých písemných podáních, kde to bylo velice podrobně a rozsáhle popsáno, v nyní projednávané věci to již soudu sděloval. Na opakovanou výzvu soudu, neboť nic takového žalobce doposud v nyní projednávané věci neuvedl konstatoval, že i v řízení před osmnáctým senátem sdělil, že došlo k jeho bezodkladnému propuštění, aniž by bylo trestní stíhání zahajováno.

134. Při ústním jednání dne 4. 2. 2026 dále žalobce žádal o elektronické zaslání podání žalované ze dne 2. 2. 2026, jehož přílohou bylo žalobou napadené rozhodnutí v elektronické verzi, aby mohl zjistit metadat. S uvedenou přílohou se sice seznámil při nahlížení do spisu (dne 3. 2. 2026), jednalo se ale o listinnou verzi.

135. Zástupce žalované k tomu uvedl, že může žalobci poskytnout rozhodnutí v elektronické podobě, jak bylo odesláno včetně datové zprávy a poskytnout mu metadata, soubor byl vytvořen XXX v 8:30:56 a upraven XXX v 8:31:27. Konstatoval, že žalobce toto rozhodnutí má, neboť mu bylo dne XXX dodáno do jeho datové schránky. Není stanoveno, kdy žalobce datovou schránku otevřel, ale jistě se tak stalo, neboť další dokumenty z datové schránky poté nepochybně přebíral. Zástupce žalované opětovně navrhl žalobci a soudu nahlédnutí do elektronické spisové služby žalované ve svém notebooku při jednání u soudu, aby si žalobce mohl ověřit dané rozhodnutí, které je v elektronické spisové službě žalované od XXX, a jež mu bylo posláno.

136. K tomu žalobce tvrdil, že mu byla zaslána jiná verze rozhodnutí, tu soudu předložil. Rozhodné je, jaká verze rozhodnutí je ve spisu soudu, který při dokazování a hodnocení důkazů z této verze vycházel. K dotazu soudu, zda se žalobou napadené rozhodnutí zaslané do datové schránky žalobce žalovanou nějak odlišuje od žalobou napadeného rozhodnutí, které zaslala žalovaná k vyjádření k žalobě, respektive k odkladnému účinku žaloby, žalobce uvedl, že se nejedná o elektronický originál, ale pouze o kopii z listinné verze spisu neobsahující podpis úřední osoby.

137. Zástupce žalované předložil soudu a žalobci k nahlédnutí svůj notebook a „otevřel“ dokumenty s tím, že se jedná o dokumenty z elektronické spisové služby žalované. Konstatoval, že v této elektronické spisové službě žalovaná vede veškeré spisy, tedy i spis v nyní projednávané věci, od samotného počátku. Každý dokument má své jednotné identifikační číslo, jak je spisovou službou předepsáno. Dále poukázal na vyobrazení žalobou napadeného rozhodnutí s podpisem předsedy komory doktora R. N. a doručenkou o dodání rozhodnutí žalobci s uvedením vlastností dokumentu. K poukazu žalobce na jméno „T. V.“ zástupce žalované vysvětlil, že se jedná o autora systému, nikoli o autora dokumentu. To žalobce rozporoval a poukazoval na to, že existuje ještě verze v textovém editoru, která nemá podpis. K tomu zástupce žalované uvedl, že ta ale nebyla žalobci zasílána.

138. Žalobce dále přednesl svůj závěrečný návrh, ve kterém zopakoval podstatný obsah všech svých dosavadních podání a přednesů. Strana žalovaná ponechala závěrečný návrh na budoucí odročené jednání.

139. Podáním ze dne 8. 2. 2026 došlým soudu dne 11. 2. 2026 (datovaném dne 8. 2. 2026, ale podaném u soudu v brzkých ranních hodinách v den ústního jednání, tj. dne 11. 2. 2026) žalobce doplnil svou závěrečnou řeč, vyjádřil se k jednání ze dne 4. 2. 2026 a doplnil své vyjádření ve věci. Vyjádřil se i k ústnímu jednání ze dne 4. 2. 2026 tak, že valnou měrou zopakoval svá dosavadní tvrzení. Měl za to, že se žalovaná zpětně pokouší vymluvit a argumentačně překlenout zásadní vadu, že toto rozhodnutí nebylo na flash disku, který žalovaná do soudního spisu založila, což je vyloučeno samotným obsahem vyjádření žalované ze dne 2. 2. 2026, i vyjádřením žalované ze dne 19. 1. 2026, stejně tak jako logickým sledem událostí, které popsal. Poukázal na pochybení matriky žalované v podobě ztráty listiny „opis z evidence rejstříku trestů fyzických osob – zvláštní část ze XXX“ a tvrdil, že žalovaná ze spisu ztratila i několik dalších listin, jak se podává z úředního záznamu tajemníka žalované (právní zástupce žalované v tomto soudním řízení) ze dne XXX. Zpochybnil, že originálem je elektronický spis, to měl za vyvrácené tvrzením samotného právního zástupce žalované při jednání dne XXX, kde výslovně uvedl na dotaz předsedkyně senátu, že žalovaná vede spis v listinné i v elektronické podobě, a že elektronický spis je pouze interní (bod 10 podání). Vážné pochybnosti o absolutní nepřezkoumatelnosti řízení žalované tak nebyly rozptýleny, naopak došlo k zatížení řízení dalšími vadami, nejasnostmi a zmatečností. Nikde v listinném spise není ničeho, z čeho by bylo možné dovodit existenci jiného spisu, který by měl být originálem. Svá tvrzení žalovaná nijak nedoložila a sám žalobce nebyl žalovanou nikdy upozorněn, že mu není předkládán originál spisu, a že by snad listinný spis neměl být originálem. Opětovně uváděl, že se z domnělého originálu správního spisu prokazují zásadní manipulace žalované se spisem a její nezákonný způsob vedení řízení. Z metadat elektronické listiny „výpis kárné evidence“ (č. l. 031/130 elektronického spisu) a „zápis ze schůze představenstva ČAK XXX“ (č. l. 030/127 elektronického spisu) se prokazuje, že obě tyto listiny vznikly teprve až dne XXX. Přitom listina výpis kárné evidence měla být dle výňatku údajně provedena jako důkaz již při této schůzi, která se však uskutečnila již dne XXX. Sám žalobce na zažurnalizování výpisu z kárné evidence ve spisu žalované až na č. l. 031/130 oproti zápisu z osmé schůze představenstva na č. l. 030/127 až 128 poukazoval. Podstatná část listin elektronického spisu byla vytvořena po různu teprve až v průběhu (od rána do odpoledne) dne 15. 1. 2026 až do dne 16. 1. 2026. To prokazuje, že žalovaná spis a jednotlivé listiny teprve skenovala a vytvářela v elektronické podobě, jinak by tyto listiny postačovalo z onoho již existujícího elektronického spisu jednoduše najednou přetáhnout (zkopírovat) na USB flash disk. Odmítl stanovisko právního zástupce žalované při ústním jednání dne 4. 2. 2026 a vznesl otázku, proč zkopírování několika listin na USB flash disk mělo trvat dva celé dny. Tvrdil, že se na neveřejném jednání žalované o vyškrtnutí žalobce účastnily osoby, které se takového neveřejného jednání účastnit nemohly, např. Ph.Dr. I. Ch., která není ani členem představenstva žalované, ani zapisovatelkou. Je tak dána pochybnost o nepodjatosti členů představenstva žalované a nelze tak vyloučit, že představenstvo získalo o věci poznatky neprocesním způsobem. Tudíž jsou vyloučeni z projednávání dle § 14 odst. 1 správního řádu pro svůj poměr k věci. K tomu by měl soud přihlédnout z úřední povinnosti. Dále zopakoval svá tvrzení o vedení schůze představenstva dne XXX pověřenou M. N., ač takové pověření není ve spise založeno a předseda žalované k tomu nebyl oprávněn. Ústní jednání by tak vedla neoprávněná osoba. Znovu opakoval argumentaci k napadenému rozhodnutí a jeho podpisu, a k podjatosti zástupce žalované s poukazem na § 14 odst. 1 správního řádu s tím, že tato vyšla až nyní, zejména při soudním jednání dne 4. 2. 2022. K tvrzení zástupce žalované, že nevydal rozhodnutí o vyškrtnutí žalobce ze seznamu advokátů poukázal na § 41 odst. 1 správního řádu s tím, že je to právě tajemník, kdo fakticky vede celé správní řízení, vyjma samotných ústních jednání, bezprostředně se tak podílí na výkonu pravomoci správního orgánu. Dále se žalobce vyjádřil k původnímu rozsudku Městského soudu v Praze, konkrétně k jeho bodu 118, 81, 70 a 82.

140. Při ústním jednání dne 11. 2. 2026 bylo zástupci žalovaného umožněno, aby se mohl vyjádřit k výše uvedenému podání žalobce. Zástupce žalované k výhradám žalobce k flash disku uvedl, že skutečnost, že na flash disku chybí rozhodnutí z XXX zjistil jednoduše, neboť měl kopii toho, co bylo na flash disk uloženo z pevného disku počítače žalované. Když se připravoval na ústní jednání u soudu náhle zjistil, že tam napadené rozhodnutí není, proto je tímto způsobem zajistil, nic jiného v tom není. K poukazu žalobce, že se nemohlo jednat o administrativní nedopatření konstatoval, že nešlo o kopírování z adresáře do adresáře, ale, jak při minulém ústním jednání demonstroval ze svého notebooku, spisová služba je strukturována jinak než běžný explorer průzkumných souborů, tedy nešlo jít cestou control C, control V, jak to pracovnice udělala. Nejde o složku v adresáři na pevném disku, ale kompletní spis na serveru elektronické spisové služby žalované. K námitkám stran pochybení matriky uvedl, že takto to ani nenapsal, ani neřekl, ale sděloval, že ten opis zůstal na oddělení oboru matriky, který s ním dále nepracoval a nepředal jej na kontrolní oddělení a odbor sekretariátu k případnému zahájení prověřování, zda se žalobce tím, že neoznámil odsouzení nedopustil kárného provinění. Z obav před opětovným nařčením se nechtěl podrobněji vyjadřovat k úřednímu záznamu, který pořídil dne XXX, byť žalobce dokonce uvedl, že ztratil listiny z té listinné varianty správního spisu, která se předkládala žalobci k nahlédnutí. Jak již uvedl při minulém ústním jednání, kdy odkázal na své podání, tedy že XXX zjistil, že v listinné podobě správního spisu chybí ty tři zásadní dokumenty, se spisem nikdo nenakládal, nikdo nemanipuloval a sám žalobce, když do spisu XXX nahlížel, nenamítal, že by tam snad ty listiny chyběly. Zástupce žalované dále uvedl, že si není vědom toho, že by snad 30. 8. 2023 na dotaz soudu uvedl, že žalovaná vede spis i v elektronické podobě, a že ten je pouze interním. Nemá záznam čili nemůže to konfrontovat, ale je přesvědčen, že takto to řečeno nebylo a takto to ostatně ani není. K tvrzení žalobce stran protokolu o ústním jednání, respektive zápisu z jednání představenstva ČAK (bod 12 podání) zástupce žalované poukázal na to, že se touto otázkou soud zabýval již v původním rozsudku a připustil, že takový postup žalované nebyl perfektní. Na druhou stranu zápis obsahuje vše podstatné, tedy co bylo předmětem řízení, co bylo provedeno jako důkaz a jak bylo rozhodnuto a nejde o procesní vadu, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí, pro kterou by bylo namístě rozhodnutí zrušit. Ke zmínkám žalobce o prezenční listině týkající se stavovského úkonu schůze představenstva konstatoval, že jednání o možném pozastavení či vyškrtnutí ze seznamu advokátů, jako tomu bylo u žalobce, se konají v rámci schůze představenstva ČAK a jako jeden z bodů programu této schůze. Čili zápis ze schůze představenstva obsahoval i zápis o jednání o možném vyškrtnutí žalobce ze seznamu advokátů, nejedná se tak o jiný úkon. Prezenční listina osvědčuje, kdo byl tomuto jednání přítomen. Soud se tím rovněž zabýval na základě úplného zápisu, není tak zřejmé, proč žalobce to zpochybňuje. K opakovanému tvrzení žalobce, že soudu doložil, že obdržel jiné rozhodnutí o jeho vyškrtnutí, které nebylo podepsáno uvedl žalované, že to žalobce jednak neprokázal. Zástupce žalované poukázal na opakované zasílání napadeného rozhodnutí žalovanou včetně přílohy k podání z 2. 2. 2026, neboť je z toho zřejmé, že bylo elektronickým rozhodnutím s elektronickým podpisem tehdejšího předsedy České advokátní komory JUDr. R. N. K námitce podjatosti uvedl, že byť se možná vyjádřil expresivně, a měl říci, že žalobce nemluví pravdu a za tím si stojí, tak se ale toto jeho vyjádření týkalo jednání a vyjadřování žalobce ať již ústního nebo písemného, k nímž došlo po vydání žalobou napadeného rozhodnutí představenstva žalované. Tedy to nemůže mít vliv na jeho vyloučení z řízení a že by snad mělo napadené rozhodnutí žalované zrušeno. K vyjádření žalobce k původnímu rozsudku Městského soudu v Praze konstatoval, že v zásadě žalobce opakuje totéž, co již uplatnil v kasační stížnosti a s čím se vypořádal Městský soud v původním rozsudku a Nejvyšší správní soud.

141. Žalobce při tomto ústním jednání opakoval svou dosavadní argumentaci. Znovu poukázal na vyjádření rakouského rejstříku trestů. Uvedl, že povědomí o nesprávném záznamu o jeho odsouzení se dozvěděl až v souvislosti s řízením u žalované. Znovu poukázal na nedostatky zápisu ze schůze představenstva, měnící se počet členů představenstva v průběhu dne, kdy probíhalo jednání u žalované s tím, že rozhodnutí žalované v jeho věci a způsob jeho přijetí jsou zcela nepřezkoumatelné a neexistují o něm řádné důkazy, že proběhlo náležitým způsobem v souladu s organizačním řádem a zákonem o advokacii. Celé řízení u žalované je tak zmatečné a nelze z něj vycházet.

142. Soud na tomto ústním jednání provedl důkaz z připojeného spisu ve věci sp. zn. 18 A 84/2022 stanoviskem Rejstříku trestů České republiky ze dne XXX, zn. XXX, s přílohou (poznámka soudu-stanovisko je nesprávně datováno rokem XXX, jak je zřejmé z data žádosti o něj ze dne XXX), které si soud vyžádal pro vysvětlení rozporů mezi tím, co uvádí žalovaná a žalobce. Ve stanovisku (ve spojení s přílohami- Informace o odsouzení, tzv. Notifikace z XXX, z XXX a z XXX) rejstřík trestů potvrdil, že nemá žádné informace o omylu v údajích, z notifikací rakouské strany se pak podávají informace o odsouzení žalobce (odpovídající údajům v opisech z evidence), o konci trestu a o vymazání údajů. Následně Rejstřík trestů vysvětlil, že záznam o odsouzení již není uveden ani ve zvláštní části opisu, jelikož došlo k úpravě údajů postupem dle § 4a odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb. o Rejstříku trestů, ve znění do 30. 6. 2024 (ZRT); zůstaly jen součástí úschovny dokumentace.

143. Soud dále provedl důkaz některými ustanoveními rakouské právní úpravy rejstříku trestů a zahlazení odsouzení. Výtisky příslušných části v německém originále a v českém překladu pomocí nástroje, s odkazy Copilot strany nežádaly, neboť jim byly známy z řízení před osmnáctým senátem. Konkrétně soud vedl důkaz § 10 spolkového zákona z 3. 7. 1968 o uchovávání záznamů o odsouzeních za trestné činy (zákon o trestních rejstřících z roku 1968) StF: BGBl. č. 277/1968, upravujícího výpisy z trestního rejstříku, jejich vydávání (popř. vydání potvrzení, že trestní rejstřík neobsahuje žádné takové odsouzení). Dále § 12 upravujícím způsob výmazu údajů, kdy podle § 12 odst. 1 musí být 2 roky po zahlazení odsouzení údaje týkající se zahlazeného odsouzení a odsouzené osoby vymazány z rejstříku trestů. Soud vedl důkaz také § 1 a § 3 spolkového zákona z 15. 2. 1972 o výmazu odsouzení a omezení informací (zákon o výmazu z roku 1972) StF: BGBl. č. 68/1972.

144. Z těchto důkazů zejména vyplynulo, že poskytování potvrzení o odsouzení, popř. o tom, že trestní rejstřík neobsahuje záznam o odsouzení se vydává ve formě výpisu z rejstříku trestů podle § 10 zákon o trestních rejstřících (BGBl. č. 277/1968). Stejný zákon neupravuje obdobu českého opisu, ve kterém by se uchovávala i dřívější (např. již zahlazená) odsouzení. V § 12 odst. 1 naopak upravuje výmaz údajů z rejstříku trestů. Stanoví přitom, že 2 roky po zahlazení odsouzení musí být údaje týkající se zahlazeného odsouzení a odsouzené osoby vymazány z rejstříku trestů. Zákon o zahlazení (BGBl. č. 68/1972) v § 1 odst. 1 stanoví, že výmaz (zahlazení) soudních odsouzení nabývá účinnosti ze zákona, a to uplynutím výmazové lhůty. Podle odstavce druhého zahlazením odsouzení zanikají všechny nepříznivé důsledky, které jsou s odsouzením ze zákona spojeny. V souladu s odstavcem čtvrtým pak platí, že jakmile je odsouzení zahlazeno, má se za to, že odsouzená osoba nemá záznam v trestním rejstříku, pokud neexistuje jiné, nezahlazené odsouzení. Odsouzená osoba není povinna zahlazené odsouzení zveřejňovat. Zahlazené odsouzení nesmí být uvedeno ve výpisech a osvědčeních z rejstříku trestů ani z nich nesmí být žádným způsobem patrné (odstavec pátý).

145. K tomu žalobce namítal, že se nejedná o oficiální překlad, tvrdil jeho nesprávnost s tím, že nemá informaci o tom, zda se skutečně jedná o pravou a správnou rakouskou úpravu. Dále uvedl, že Rejstřík trestů České republiky není orgánem, který může posuzovat důvody pro zapsání či vymazání určitých údajů z jeho evidence, nebyl oprávněn se k věci nějakým způsobem vyjadřovat, nanejvýše mohl předložit listiny z úschovy, nebyl kompetentní dělat úsudky co listiny v jeho úschově znamenají. Proto je jeho sdělení nepoužitelné a nic neříkající.

146. Zástupce žalované v závěrečném návrhu shrnul, že žalobce zkreslil jeho slova, neboť zástupce žalované mluvil o tom, že udělal kopii toho, co bylo vloženo na flash disk. Při minulém ústním jednání ukazoval soudu a žalobci, jak vypadá elektronický spis v elektronické spisové službě žalované. Důvod, pro který by žalobce neměl být advokátem, byl předmětem řízení ve věci 18 A, proto se v tomto směru nevyjadřuje. Poukazuje ale na to, že žalobce téměř již stokrát vědomě nepravdivě komoře a senátu zdejšího soudu a Nejvyššího správního soudu tvrdí, že nebyl v Rakousku odsouzen. Důkazy provedené v tomto řízení byly opatřeny v řízení před osmnáctým senátem a jednoznačně prokazují takové jeho odsouzení. Polemiky žalobce jsou zcela mimo smysl toho, co je třeba prokazovat a co by naopak případně měl prokázat on. Jako příklad uvedl reakci žalobce při minulém ústním jednání na dotaz, jak skončilo řízení v Rakousku, ke kterému byl vydán, kdy zatímco ohledně různých procesních drobností napíše sedm stránek od minulého jednání, tak na dotaz předsedkyně senátu řekl, že už se dál nechce vyjadřovat. Jedná se při tom zásadní věc v tomto řízení, protože jeho odsouzení v Rakousku bylo důvodem, pro který byl vyškrtnut ze seznamu advokátů. Předmětem řízení po zrušujícím rozsudku NSS byly dle jeho názoru dvě oblasti, kdy první se týká zákonnosti opisů z českého rejstříku trestů ze dne XXX a XXX a jejich vyžádání, a zda byla splněna podmínka § 10 odst. 1 písm. a) ZRT, tedy vyžádání pro potřeby trestního řízení. To bylo osvědčeno minule konstatovaným důkazem přípisem policejního ředitelství z 1. 12. 2025. Druhou oblastí byla otázka správního spisu vedeného žalovanou. Zopakoval, že originálem je elektronický spis, jehož obsah převedený na flash disk byl, po doplnění rozhodnutím ve věci žalobce, předložen soudu. Poukázal na to, že i v komentáři ke správnímu řádu je jasně uvedeno, že může být spis veden jak v elektronické, tak listinné podobě, případně i ve formě kombinované. K opakovaným zmínkám a poukazům žalobce na sdělení rakouského rejstříku trestů Zemským policejním ředitelství ve Vídni o tom, že nemá žádný záznam o jeho odsouzení konstatoval, že právě podle zmíněných rakouských předpisů o trestních rejstřících činí lhůta pro zahlazení odsouzení žalobce 5 let od právní moci rozsudku. Rozsudek ve věci žalobce ze dne XXX nabyl právní moci XXX, čili pětiletá lhůta uplynula dne XXX. Lhůta pro úplný výmaz informace o odsouzení z údajů evidence činí 2 roky od zahlazení, tedy tato lhůta uplynula dne XXX. Proto nemohl rejstřík trestů o 4,5 měsíce později, tj. dne XXX sdělit nic jiného, než že osoba s osobními údaji žalobce není v rejstříku trestů Rakouské republiky zaznamenána. Jsou tady ale veřejné listiny, tedy opisy z rejstříku trestů, které nejsou nijak zmatečné, jak tvrdí žalobce. K námitce žalobce k rakouským předpisům poukázal na to, že žalobce stejně jako právní zástupce žalované má tento materiál od osmnáctého senátu k dispozici od 19. ledna tohoto roku, přičemž žalobce dnes pouze uvádí, že je překlad nesprávný, ale v ničem nespecifikuje tuto nesprávnost. Tedy co snad z těch citací ustanovení příslušných předpisů není správné. Jeho výhrady jsou nekonkrétní. Zopakoval, že žalobce nijak neprokázal, na základě čeho měl být propuštěn ze zadržení, přičemž pokud by tomu tak bylo, nepochybně by muselo být vydáno rozhodnutí, neboť byl žalobce dne 3. 7. 2015 rakouským orgánům předán z vazby u českého soudu. Pokud by to bylo tak, jak uvádí žalobce, nic by mu nebránilo, aby si za několik let opatřil od těch rakouských orgánů potvrzení, že tímto způsobem skončilo jeho předání do Rakouska k trestnímu řízení pro trestné činy, které jsou popsány v extradičním spisu. K tvrzení žalobce v závěrečné řeči, že není k dispozici odsuzující rozsudek, poukázal na závěry původního rozsudku v bodu 108 a rozsudku NSS v bodu 36 zrušujícího rozsudku. Uvedl, že není nezbytné, aby byl rozsudek založen ve spisu, pakliže není k dispozici. Podstatné je, zda existuje ucelený řetězec důkazů, z nichž vyplývá, že žalobce odsouzen byl. K námitce ohledně zápisu z představenstva, resp. protokolu uvedl, že i s tím se vypořádal městský soud v původním rozsudku v bodech 78 až 81. Dále poukázal na předmět řízení v nyní projednávané věci a předmět řízení ve věci osmnáctého senátu s tím, že v nyní projednávané věci je předmětem, zda byl žalobce odsouzen v Rakousku, zda to bylo prokázáno a zda představenstvo žalované v rozhodnutí o jeho vyškrtnutí ze seznamu advokátů toto své rozhodnutí řádně zdůvodnilo. K tvrzení žalobce o uznání rozsudku českými soudy poukázal zástupce žalované na § 121 zákona č. 104/2013 Sb. s tím, že případné řízení o uznání cizozemského trestního rozsudku může být zahájeno pouze na návrh Ministerstva spravedlnosti. Pokud takový návrh nebyl podán, jak se zřejmě nestalo, nemůže probíhat řízení o uznání, což ale neznamená, že by rozsudek v Rakousku nebyl pravomocně vydán a že z něj není možné vycházet.

147. Vázán právním názorem zrušujícího rozsudku soud předně doplnil odůvodnění svých závěrů v původním rozsudku k návrhu žalobce na předložení věci ÚS pro rozpor § 16c odst. 2 ZRT s ústavním pořádkem (bod 40 zrušujícího rozsudku).

148. Soud při posouzení přisvědčil závěrům osmnáctého senátu (rozsudek ze dne 19. 1. 2026, č. j. 18 A 84/2022-297) o obdobnému návrhu žalobce, neboť neshledal důvody se od nich odchýlit.

149. Podle ustanovení § 16c odst. 2 ZRT v rozhodném znění (24. 4. 2019 - 30. 6. 2024)Údaje uvedené v odstavci 1 písm. a) se poskytnou na písemnou žádost osobě, které se týkají, soudu a Ministerstvu spravedlnosti, dokumenty uvedené v odstavci 1 písm. b) se poskytnou na písemnou žádost osobě, které se týkají, soudu, orgánu činnému v trestním řízení a Ministerstvu spravedlnosti. Jinému orgánu se tyto údaje poskytnou, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis.

150. Uvedeného zákonného ustanovení se následně dotkly novely ZRT (zákonem č. 130/2022 Sb.

s účinností od 1. 7. 2024, a zákonem č. 427/2023 Sb. s účinností od 1. 1. 2025), které zasáhly i do úpravy evidence odsouzení v jiných členských státech EU či úschovny dokumentace.

151. Obecně platilo a platí, že k posouzení trestní bezúhonnosti standardně slouží výpis z rejstříku trestů. Ve výpisu jsou uvedena všechna odsouzení, pokud se na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen (srov. § 11 ZRT). Podle původní úpravy se ve výpisu neuváděly údaje o odsouzení v jiném členském státě (§ 4a ZRT). , dle kterého se do rejstříku zaznamenávají též údaje o pravomocných odsouzeních občanů České republiky soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království v trestním řízení a údaje navazující na tato odsouzení, a to na základě informací zaslaných těmito státy. Ve výpisu se objevily jen tehdy, pokud se na tato odsouzení hledělo jako na odsouzení soudy České republiky (srov. § 13 odst. 1 ve spojení s § 4a odst. 3 ZRT), popř. se podle § 13 odst. 2 ZRT v příloze výpisu mohly objevit informace z evidence jiného členského státu, pokud je tento stát na žádost Rejstříku trestů zaslal. V důsledku zákona č. 130/2022 Sb. (původně navrženo až s následnou novelizací, srov. zvláštní část důvodové zprávy k zákonu č. 427/2023 Sb.) se i ve výpisu (jeho příloze) v souladu s § 13 odst. 2 ZRT účinného od 1. 7. 2024 může objevit informace o jeho pravomocných odsouzeních soudy jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království a údaje navazující na tato odsouzení zaznamenané do rejstříku trestů podle § 4a, nejde-li o odsouzení, u nichž podle zaslaných navazujících údajů došlo v tomto státě k jejich zahlazení nebo jiné skutečnosti, pro kterou se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, odsouzení, na která se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, anebo odsouzení, jejichž předání pro jiné účely než pro trestní řízení odsuzující stát vyloučil.

152. Provedená změna nasvědčuje problematičnosti dřívější úpravy evidence odsouzení v jiném členském státě EU, což uznává právě i cit. důvodová zpráva k zákonu č. 427/2023 Sb. Nově zákonodárce vychází z toho, že všechna tato odsouzení budou vykazována i ve výpisu, a poukazuje na problémy pro žadatele, ale i správní orgány, pokud jde o posuzování podmínek přístupu k regulovaným povoláním a prokazování bezúhonnosti z pohledu (ne)odsouzení v jiném členském státě – podle důvodové zprávy nebylo možné zaručit, „že správní orgán bude disponovat všemi potřebnými informacemi, nemluvě o tom, že je odkázán na informace poskytnuté samotným žadatelem“ (právní úprava tak reaguje na problém, který byl relevantní i pro postupy žalované). Žalobcem předložené výpisy z trestních evidencí, žádost žalobce a vyjádření k ní od Zemského policejního ředitelství Vídeň ze dne 9. 8. 2024 tak nemají takový význam, jaký jim žalobce přisuzuje.

153. Soud při posouzení zohlednil stanovisko Rejstříku trestů České republiky (ze dne XXX, zn. XXX, s přílohou- Informace o odsouzení-notifikace z XXX, z XXX a z XXX- poznámka soudu-stanovisko je nesprávně datováno rokem XXX, jak je zřejmé z data žádosti o něj ze dne XXX), které si soud vyžádal postupem podle § 74 odst. 1 věta čtvrtá s. ř. s. pro vyloučení pochybností, resp. pro vysvětlení rozporů mezi tím, co uvádí žalovaná a žalobce. V tomto stanovisku rejstřík trestů (RT) potvrdil, že nemá žádné informace o omylu v údajích. Z notifikací rakouské strany se pak podávají informace o odsouzení žalobce (odpovídající údajům v opisech z evidence), o konci trestu a o vymazání údajů, záznam o odsouzení již není uveden ani ve zvláštní části opisu, jelikož došlo k úpravě údajů postupem dle § 4a odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb. o Rejstříku trestů, ve znění do 30. 6. 2024 (ZRT); zůstaly jen součástí úschovny dokumentace. V důsledku oznámení o konci lhůty pro uchování záznamu o odsouzení dochází k výmazu záznamu o odsouzení ve zvláštní části opisu (§ 4a odst. 2 ZRT). Podle Rejstříku trestů se údaje o předchozích záznamech nacházely v úschovně dokumentace podle § 16c ZRT. To sdělil už žalované v dopise z XXX a poté i ve vyjádření soudu (popsal, že součástí úschovny se tyto údaje stávají v důsledku informace o následné změně tohoto odsouzení).

154. Žalobce odmítl, že by uvedené stanovisko RT vyvracelo jeho tvrzení, zpochybnil přístup soudu k údajům z úschovny dokumentace (notifikacím rakouské strany) a namítl, že § 16c odst. 2 ZRT je protiústavní, koliduje s jeho právem na ochranu osobních údajů, ochranu soukromého života, svobodnou volbu povolání a právem na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod, Úmluvy na ochranu základních práv a svobod a Listiny základních práv EU. Ustanovení je v rozporu s § 10 odst. 1 až 3 ZRT a právními předpisy na ochranu osobních údajů, umožňuje obcházet zákonné restrikce, pokud jde o subjekty oprávněné žádat opisy či výpisy z evidence rejstříku trestů. Úprava ZRT i institutu zahlazení by pozbyla smyslu.

155. K tomu soud předně uvádí, že je to právě žalobce, kterého tíží důkazní břemeno ohledně prokázání jeho tvrzení, resp. zpochybnění údajů, jež se nacházejí v opisech z rejstříku trestů, jakožto veřejných listin. Stanovisko Rejstříku trestů přitom jeho argumentaci nijak nepodporuje. Rejstřík trestů jednak odmítl, že by si byl vědom jakéhokoliv omylu při provedení záznamu do zvláštní části, a zároveň vysvětlil, proč (obecně) dochází k výmazům záznamů. Vyjádření RT bylo vyžádáno na podkladě řádného zákonného oprávnění, tj. § 74 odst. 1 věta čtvrtá s. ř. s., který předsedovi senátu umožňuje uložit i jiným osobám nebo úřadům, aby předložily své spisy k projednání věci potřebné, popřípadě také sdělily své stanovisko k věci. Stanovisko Rejstříku trestů, že mu nejsou známy žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by sporný dřívější záznam v případě žalobce nebyl správný, stejně jako zobecnitelné vysvětlení postupu při výmazu údajů v evidenci a přesunu údajů do úschovny dokumentace, se přístupu soudu ke konkrétním údajům o odsouzení žalobce netýká. Sdělení RT vysvětluje, proč již záznam o odsouzení není uveden v nahlédnutích do opisu. Zásadním podkladem pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalovanou byl opis z RT, který se do její dispoziční sféry dostal bez jakéhokoliv jejího přičinění, přičemž z tohoto opisu soud při přezkumu zákonnosti rozhodnutí vycházel, sám si jej neopatřoval. Vyjádřením Rejstříku trestů tak soud již jen ověřoval potvrzení dřívějšího odsouzení, podklady k tomu ale měl již předtím k dispozici. Smyslem vyžádání si stanoviska Rejstříku trestů bylo především zjištění, zda Rejstřík trestů nedisponuje informacemi, že je tento záznam nesprávný (mylný), a případně vysvětlení toho, že již v evidenci nefiguruje. Vyžádání si takového stanoviska neobchází úpravu přístupu k opisům z rejstříku trestů. Rejstřík trestů svým vyjádřením fakticky potvrdil existenci záznamu, reagoval na dotaz soudu, který z existence záznamu v opisu vycházel. Neznamená to však, že nelze zohlednit sdělení, že neměl žádné informace o tom, že by se při učinění záznamu dopustil omylu nebo jakým způsobem obecně dochází k přesunu údajů do úschovny dokumentace.

156. Právní úprava ZRT doznala změn i v přístupu do úschovny dokumentace. V době vyžádání si podkladů soudem platilo, že údaje o zrušených pravomocných rozhodnutích soudů, vedených podle § 2 a § 4a, a údaje vyřazené z evidence podle § 9 (§ 16c odst. 1 písm. a) se poskytnou osobě, které se týkají, soudu a Ministerstvu spravedlnosti; další údaje podle písm. b) i orgánům činným v trestním řízení. Ustanovení § 16c odst. 2 ZRT tak rozlišovalo mezi soudy a orgány činnými v trestním řízení – zjevně tak soudem rozumělo soudy obecně, nejen soudy trestní.

157. Také poskytování údajů z úschovny bylo novelizováno zákonem č. 126/2003 Sb., který dle důvodové zprávy reagoval na poznatky z praxe, a sice, že tyto údaje požadují k nahlédnutí zejména osoby, jichž se týkají a mnoha případech jsou požadovány též soudy nebo Ministerstvem spravedlnosti pro jiná řízení než řízení trestní. Aktuálně se již v úschovně ukládají jen údaje podle dřívějšího písm. a) a ty se poskytnou na písemnou žádost osobě, které se týkají, nebo soudu. Jinému orgánu se tyto údaje poskytnou, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis. Ministerstvo může údaje uvedené v odstavci 1 používat pro účely rozhodování o nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (§ 16c odst. 2 ZRT ve znění od 1. 1. 2025). Jakkoli se zde již nehovoří o orgánech činných v trestním řízení, nelze mít za to, že by ve vztahu k oprávnění soudu doznala právní úprava relevantních změn. Stále platí, že soud (bez bližší konkretizace) je oprávněn si údaje z úschovny dokumentace vyžádat. Nemění se tak nic na tom, že soudům jsou informace z úschovny dokumentace poskytovány na základě zákona.

158. V návaznosti na svůj původní rozsudek soud zdůrazňuje, že daná úprava umožňuje poskytnutí údajů jen přesně stanovenému okruhu subjektů, mimo jiné soudu. Zdejší soud tak postupoval dle výslovného znění zákona, požádal-li Rejstřík trestů o údaje z úschovny dokumentace – ač sám skutečně není oprávněn vyžádat si opis z rejstříku trestů, údaj z úschovny dokumentace žádat mohl. Soud znovu uvádí, že k tomu přistoupil, aby rozptýlil jakékoliv pochybnosti o dřívějším odsouzení žalobce, jež je podstatou projednávané věci. Údaje si vyžádal jen pro účely soudního řízení, jež inicioval sám žalobce, jehož se údaje přímo týkají. Tyto skutečnosti nejsou zveřejněny a nedostanou se k nim ani třetí osoby. Nemohlo tak dojít k nepřípustnému zásahu do práv žalobce na ochranu soukromí a informačního sebeurčení ve smyslu žalobcem namítaných ústavních práv. Sám žalobce ostatně mohl tomuto postupu předejít, pokud by přesvědčivě vysvětlil skutečnosti nasvědčující jeho stíhání, resp. odsouzení v Rakousku, což přes výslovné dotazy soudu neučinil.

159. Pro úplnost soud uvádí, že soudy obecně mají mít do úschovny přístup. Instituty opisu a úschovny dokumentace jsou totiž odlišné – smyslem opisu je zjednodušeně řečeno poskytnout oprávněným subjektům informace o odsouzení osoby i v případě, kdy se na ni jinak nahlíží jako by odsouzena nebyla. Smyslem úschovny dokumentace je shromažďování údajů o skutečnostech, jež se z evidence vymažou. V úschovně tak nejsou shromažďovány údaje vedené v evidenci (a zachycené v opisu), ale naopak informace, které v opisu nalézt nelze. ZRT v § 16c odst. 1 tyto informace též vymezuje – jde o údaje o zrušených pravomocných rozhodnutích soudů vedených podle § 1 odst. 1 (dříve § 2) a § 4a a údaje vyřazené z evidence podle § 9. Úprava jinými slovy míří primárně na případy, kdy došlo ke zrušení původního pravomocného rozhodnutí, zejména cestou mimořádného opravného prostředku (důvodová zpráva k zákonu č. 126/2003 Sb.). Jelikož nejde o srovnatelné situace, není poskytování údajů z úschovny dokumentace obcházením úpravy přístupu k opisům z rejstříku trestů – tuto úpravu nijak nepopírá. Soud tím nemá získat přístup k údajům zachycovaným v opisu z rejstříku trestů. Ty už v něm obsaženy nejsou, a to jen z důvodu, že rozhodnutí na základě nichž byly údaje zapsány, byla později zrušena. Právě a jen o tom se podle všeho má dozvědět soud z úschovny dokumentace (nikoli o tom, že byla daná osoba odsouzena, ale že odsouzena být neměla). Není tak zpochybněn smysl toho, proč je okruh subjektů oprávněných opis žádat tak úzce vymezen.

160. Pokud žalobce poukazoval na řadu ustanovení Listiny a dalších lidskoprávních dokumentů, nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (GDPR), a vnitrostátní předpisy o ochraně osobních údajů, je třeba k tomu uvést, že jen v obecné rovině dovozoval právo na ochranu svých osobních údajů a nijak nekonkretizoval, co přesně z jím odkazovaných ustanovení či předpisů jako celku dovozuje a přitom je relevantní pro nyní projednávanou věc. Soud nezpochybňuje nutnost ochrany osobních údajů obecně, tím spíše v kontextu údajů v rejstříku trestů. Soud nezpochybňuje ani, že údaje, zvláště ty obsažené v opise, nelze zveřejňovat či zpřístupňovat komukoli. Rejstřík trestů (nyní Ministerstvo spravedlnosti) je může poskytnout jen oprávněným orgánům a osobám. To však nebrání žalované ani soudu k těmto údajům přihlédnout, dostaly-li se k nim jinou cestou a nedošlo-li k tomu v rozporu se zákonem. Žalovaná a soud se ale seznámili jen s těmi informacemi, jež jsou oprávněni v rámci posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí hodnotit (tj. i zahlazené odsouzení,) a jež jsou tak pro jejich postup, i v kontextu argumentace NSS ve zrušujícím rozsudku, vysoce relevantní. Nelze tudíž dovozovat a priori nezákonný či jakkoli nepřiměřený zásah do informační sféry žalobce a jeho práva na soukromí a informační sebeurčení.

161. Soud tak setrval na závěru, že citovaná právní úprava nebyla (a není) protiústavní.

162. Dále se soud zabýval dílčí výtkou zrušujícího rozsudku NSS stran vyžádání si opisu z rejstříku trestů a dalšího postupu policejního orgánu. K tomu NSS odkázal na rozsudek ve věci S. I. (zejména) bod 22, kde se uvádí „městský soud sice vysvětlil, že policejní orgán si obecně i před zahájením trestního řízení může opis vyžádat. Nevysvětlil však, zda tak může učinit i v případě, že je zcela zjevné, že ke spáchání trestného činu nedošlo, popř. že v nyní posuzované věci tento závěr nebyl zcela zřejmý již z podaného trestního oznámení, resp. nevysvětlil z jakého důvodu bylo vhodné či nezbytné, aby si policejní orgán opis vyžádal pro posouzení spáchání trestného činu. Obecné konstatování městského soudu, že smyslem jednání Policie ČR nebylo obcházení zákonné úpravy poskytování opisů a že utváření právního názoru i skutkového hodnocení je postupný proces nelze považovat za dostatečné vypořádání námitek stěžovatele“ s tím, že v této části jsou tyto závěry přenositelné i na nyní projednávanou věc. V dalších souvisejících otázkách NSS poukázal na to, že původní rozsudek městského soudu reagoval na podstatu žalobní argumentace sice stručně, ale v dostatečné míře, kdy v tomto ohledu vycházel především z analogie s trestním právem procesním, obsahoval konkrétní odkazy na ustanovení trestního řádu i odbornou literaturu, a zahrnul i výslovné úvahy, proč se podle něj dostal opis z evidence rejstříku trestů stěžovatele do dispoziční sféry žalované zákonným způsobem.

163. Vázán právním názorem zrušujícího rozsudku NSS městský soud na podporu svých dříve učiněných závěrů přistoupil k doplnění dokazování. K návrhu žalobce soud vedl důkaz jednak výpisem z evidence Rejstříku trestu fyzických osob Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 10. 2025, čas 8:14, z nějž vyplynulo, že neobsahuje záznam o odsouzení žalobce. Dále důkaz dotazem žalobce z XXX – Žádost o informaci týkající se osobních údajů, v němž se identifikoval jménem a příjmením, ale též bydlištěm, datem narození, křestními jmény rodičů a v němž žádal o sdělení ohledně zpracování osobních údajů, konkrétně o informaci o všech jeho odsouzeních z trestního rejstříku Rakouské republiky, vč. všech zahlazených odsouzení. A odpovědí Zemského policejního ředitelství Vídeň z XXX, č. XXX, v níž je uvedeno, že osoba žalobce není v rejstříku trestů Rakouské republiky zaznamenána (poznámka soudu-oba důkazy byly opatřeny českým překladem).

164. Z připojeného spisu osmnáctého senátu (sp. zn. 18 A 84/2022) soud vedl důkaz částmi zde přiloženého extradičního spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. XXX. A sice: listinami z evidence osob (detail osoby na čl. 29), kde je ztotožněna osoba žalobce. Evropským zatýkacím rozkazem v originále a s českým překladem (č.l. 66 až 74). Nařízením Státního zastupitelství v Korneuburgu k zatčení žalobce z XXX, sp. zn. XXX, vč. souhlasu Zemského soudu v Korneuburgu z XXX. Z tohoto příkazu vyplývá, že Evropský zatýkací rozkaz měl svůj podklad v příkazu státního zastupitelství, v němž bylo rozvedeno jednání, z něhož byl žalobce podezírán, a zejména to, že žalobce měl být zatčen a předán do věznice (č.l. 58 až 60). Dále soud vedl důkaz příkazem Krajského soudu v Brně z XXX (č.l. 108) k eskortě žalobce na předávací místo Mikulov – Drasenhofen a k propuštění z předávací vazby okamžikem předání, a protokolem Policie ČR z XXX (č.l. 113) o předání žalobce v Mikulově. Z těchto důkazů vyplynulo propuštění žalobce z předávací vazby na shora uvedený příkaz Zemského soudu v Korneuburgu a předání žalobce rakouským státním orgánům na předávacím místě Mikulov- Darsenhofen.

165. Soud k této otázce zohlednil i výše již zmíněné stanovisko Rejstříku trestů České republiky ze dne XXX (zn. XXX, s přílohou), dle nějž rejstřík trestů nemá žádné informace o omylu v údajích, přičemž z notifikací rakouské strany se podávají informace o odsouzení žalobce (odpovídající údajům v opisech z evidence), o konci trestu a o vymazání údajů. Následně Rejstřík trestů vysvětlil, že záznam o odsouzení již není uveden ani ve zvláštní části opisu, jelikož došlo k úpravě údajů postupem dle § 4a odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb. o Rejstříku trestů, ve znění do 30. 6. 2024 (ZRT); zůstaly jen součástí úschovny dokumentace.

166. Soud provedl důkaz také některými ustanoveními rakouské právní úpravy rejstříku trestů k zahlazení odsouzení. Výtisky příslušných částí originálu v německém jazyce a v českém překladu pomocí nástroje Copilot strany nežádaly, neboť jim byly známy z řízení před osmnáctým senátem. Konkrétně soud vedl důkaz § 10 spolkového zákona z 3. 7. 1968 o uchovávání záznamů o odsouzeních za trestné činy (zákon o trestních rejstřících z roku 1968) StF: BGBl. č. 277/1968, upravujícího výpisy z trestního rejstříku, jejich vydávání (popř. vydání potvrzení, že trestní rejstřík neobsahuje žádné takové odsouzení). Dále ustanovením § 12 upravujícím způsob výmazu údajů, kdy podle § 12 odst. 1 musí být 2 roky po zahlazení odsouzení údaje týkající se zahlazeného odsouzení a odsouzené osoby vymazány z rejstříku trestů. Dále ustanoveními § 1 a § 3 spolkového zákona z 15. 2. 1972 o výmazu odsouzení a omezení informací (zákon o výmazu z roku 1972) StF: BGBl. č. 68/1972. Z těchto důkazů zejména vyplynulo, že poskytování potvrzení o odsouzení, popř. o tom, že trestní rejstřík neobsahuje záznam o odsouzení, se vydává ve formě výpisu z rejstříku trestů podle § 10 zákon o trestních rejstřících (BGBl. č. 277/1968). Stejný zákon neupravuje obdobu českého opisu, ve kterém by se uchovávala i dřívější (např. již zahlazená) odsouzení. V § 12 odst. 1 zákon naopak upravuje výmaz údajů z rejstříku trestů. Stanoví přitom, že 2 roky po zahlazení odsouzení musí být údaje týkající se zahlazeného odsouzení a odsouzené osoby vymazány z rejstříku trestů. Zákon o zahlazení (BGBl. č. 68/1972) v § 1 odst. 1 stanoví, že výmaz (zahlazení) soudních odsouzení nabývá účinnosti ze zákona, a to uplynutím výmazové lhůty. Podle odstavce druhého zahlazením odsouzení zanikají všechny nepříznivé důsledky, které jsou s odsouzením ze zákona spojeny. V souladu s odstavcem čtvrtým pak platí, že jakmile je odsouzení zahlazeno, má se za to, že odsouzená osoba nemá záznam v trestním rejstříku, pokud neexistuje jiné, nezahlazené odsouzení. Odsouzená osoba není povinna zahlazené odsouzení zveřejňovat. Zahlazené odsouzení nesmí být uvedeno ve výpisech a osvědčeních z rejstříku trestů ani z nich nesmí být žádným způsobem patrné (odstavec pátý).

167. Soud si byl vědom, že podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí žalované nebyl opis rejstříku trestů z XXX č. žádosti XXX, vyžádaný Policií ČR, který ve zvláštní části obsahuje záznam o odsouzení žalobce v Rakousku, konkrétně soudem Landesgericht Korneuburg dne XXX, s právní mocí dne XXX, a to za trestný čin výroby nebo přípravy omamných a psychotropních látek nejenom pro vlastní potřebu podle § 28a odst. 1 pátý případ SMG - poznámka soudu -rakouský zákon o návykových látkách, kdy mu byl uložen trest jednoho roku odnětí svobody s podmíněným odkladem na dobu tří let. Žalovaná měla tento opis k dispozici, dohledala jej však až následně po vydání napadeného rozhodnutí. Soud tak důkaz opisem z XXX neprováděl. Z tohoto opisu (a též z opisu z XXX) ale vycházel již ve svém původním rozsudku osmnáctý senát, který byl následně zrušen rozsudkem NSS ve věci S. I., a na jehož závěry NSS ve zrušujícím rozsudku v nynější věci žalobce poukázal (zejména bod 22). Soud proto jen pro úplnost provedl důkaz sdělením Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 1. 12. 2025, dle kterého policie provádí úkony trestního řízení ve věci podezření ze zločinu podvod dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, v němž je oznamovatelkou Ing. A. S., prověřovaným Mgr. J. F. Opis z rejstříku trestů žalobce byl vyžádán pro účely této prověřované věci (č.j. XXX) ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o RT. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl v dané věci vydán dne XXX, prověřování není doposud ukončeno.

168. V projednávané věci tak sice soud neměl k dispozici obdobné sdělení, jako učinila Policie ve vztahu k opisu z XXX, tedy že byly zahájeny úkony trestního řízení. Nelze však nevidět, že tento (o jeden a čtvrt roku dříve vydaný) opis z XXX obsahuje stejnou informaci o pravomocném odsouzení žalobce za drogový delikt v Rakousku jako opis z XXX, jež byl zásadním podkladem pro napadené rozhodnutí žalované. Za tohoto stavu by soud považoval za nepřípustně formální odmítnout jako nerelevantní a procesně nepoužitelný pro napadené rozhodnutí žalované podkladový opis z XXX. Soud zdůrazňuje, že tomuto závěru nasvědčují také zjištění plynoucí z výše uvedených důkazů, ve spojení se zjištěními žalované, z nichž vycházel soud v původním rozsudku (zvláštní část opisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob číslo žádosti XXX ze dne XXX, ve spojení s nepřímými důkazy, usnesení Krajského soudu v Brně XXX z XXX, a usnesení Krajského soudu v Brně XXX z XXX-viz zejména bod 108 původního rozsudku).

169. V obecné rovině soud k opisu z rejstříku trestů, jež byl zásadním podkladem pro rozhodování žalované o vyškrtnutí žalobce ze seznamu advokátů, a k jeho procesní použitelnosti v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, ve shodě s posouzením osmnáctého senátu dále uvádí, že se opis primárně vydává orgánům činným v trestním řízení pro potřeby trestního řízení a dále vyjmenovaným adresátům (srov. § 10 odst. 1 ZRT). V opise se uvádějí všechny údaje o každém odsouzení osoby, a to včetně údajů o zahlazení odsouzení (§ 10 odst. 4) a rovněž údaje zaznamenané podle § 4a zákona (zvláštní část opisu viz § 10 odst. 5). Takové údaje opis, jež byl podkladem žalovaného rozhodnutí (opis ze dne XXX), obsahuje, tedy ve zvláštní části informaci o odsouzení žalobce v Rakousku. Opis byl žalované postoupen orgánem Policie ČR s podnětem k zahájení kárného řízení. Je pravdou, že podle § 10 odst. 1 ZRT se opis vydává jen orgánům činným v trestním řízení pro potřeby trestního řízení a dalším vyjmenovaným adresátům, mezi něž žalovaná ani soud nepatří (jiným orgánům a osobám lze na jejich žádost vydat opis jen tehdy, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis, to ale není v projednávané věci relevantní). Žalovaná ani soud nejsou oprávněni sami přímo žádat o opis z rejstříku trestů. V tomto případě si ovšem opis žalovaná ani soud nevyžádali. Podnět policie žalovaná zcela oprávněně prověřovala a právem ve svém rozhodnutí uvedla, že je orgánem vykonávajícím veřejnou správu na úseku advokacie (§ 40 odst. 3 ZOA), a je proto povinna šetřit veškeré podněty týkající se porušení povinnosti advokátů (srov. § 42 správního řádu).

170. Podle stanoviska soudu tak bylo nadevší pochybnost prokázáno, že nemohlo být pro policii zcela zjevné, že ke spáchání drogového trestného činu žalobcem nedošlo, pročež bylo vhodné, resp. nezbytné, aby si policejní orgán na po podání trestního oznámení vyžádal opis pro posouzení, zda byl trestním oznámením avizovaný trestný čin spáchán či nikoliv, jak zmiňoval NSS ve zrušujícím rozsudku s poukazem na bod 22 ve věci S. I.

171. Soud na tomto místě připomíná své závěry z bodu 121 a násl. původního rozsudku, které se ve světle nyní doplněného dokazování již nejeví jako obecné, a sice „Ucelený řetězec důkazů nashromážděných žalovanou ale skýtal dostatečný rámec o charakteru a závažnosti trestného činu, za nějž byl žalobce odsouzen, když z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne XXX, sp. zn. XXX, vyplývá, že byl žalobce vydán k trestnímu řízení pro podezření ze spáchání skutku spočívajícího v prodeji více než 3,5 kg konopí v souhrnu 6 osobám v období od ledna XXX do února XXX (nejedná se tedy o žalobcem předestřený scénář nabídnutí společné konzumace cigarety marihuany či prodej jedné dávky lehké drogy v množství menším než malém dospělé osobě), naplňujícího znaky skutkové podstaty zločinu obchodu s návykovými látkami podle § 28a odstavec 1, pátý případ a přečinu nedovoleného nakládání s návykovými látkami podle § 27 odstavec 1, pátý a šestý případ, odstavec 3 rakouského zákona o návykových látkách, a zároveň je z opisu z evidence rejstříku trestů ze dne XXX, že byl žalobce následně dne XXX odsouzen právě za naplnění skutkové podstaty trestného činu Výroby nebo přípravy omamných látek nejenom pro vlastní potřebu podle § 28a odst. 1) pátý případ rakouského zákona o návykových látkách. Odůvodnění napadeného rozhodnutí lze tak s ohledem na dostupné podklady považovat v tomto bodě za zákonné. Žalovaná uvedla, že na advokáta jsou kladeny značné nároky nejen v rámci jeho profese, ale i v jeho běžném životě, že jedná čestně a poctivě a že tedy právní službu poskytne řádně. Podrobně vysvětlila, že obchodování s drogami je obecně nepřijatelným závažným protiprávním jednáním. Právě proto je v obecné rovině způsobilé ohrozit nejen důvěryhodnost konkrétního advokáta, který se jej dopustil, ale také obecnou důvěru v řádný výkon advokacie všemi advokáty, dobrou pověst a důstojnost celého advokátního stavu. Žalovaná dále výstižně uvážila konkrétní skutkové okolnosti, kdy vzala v potaz, že se žalobce takového jednání dopustil opakovaně, prodal omamné látky většímu počtu osob.“

172.Výše uvedené závěry soudu nemohly zvrátit ani důkazy provedené na žádost žalobce (výpisem z evidence Rejstříku trestu fyzických osob Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 10. 2025, žádostí žalobce a odpovědí na ni Zemským policejním ředitelstvím Vídeň z XXX), neboť se v nich potvrzuje stav, vyplývající z důkazu rakouskou právní úpravou. Dle této právní úpravy poskytování potvrzení o odsouzení, popř. o tom, že trestní rejstřík neobsahuje záznam o odsouzení se vydává ve formě výpisu z rejstříku trestů podle § 10 zákon o trestních rejstřících (BGBl. č. 277/1968). Stejný zákon neupravuje obdobu českého opisu, ve kterém by se uchovávala i dřívější (např. již zahlazená) odsouzení. V § 12 odst. 1 naopak upravuje výmaz údajů z rejstříku trestů. Stanoví přitom, že 2 roky po zahlazení odsouzení musí být údaje týkající se zahlazeného odsouzení a odsouzené osoby vymazány z rejstříku trestů. Zákon o zahlazení (BGBl. č. 68/1972) v § 1 odst. 1 stanoví, že výmaz (zahlazení) soudních odsouzení nabývá účinnosti ze zákona, a to uplynutím výmazové lhůty. Podle odstavce druhého zahlazením odsouzení zanikají všechny nepříznivé důsledky, které jsou s odsouzením ze zákona spojeny. V souladu s odstavcem čtvrtým pak platí, že jakmile je odsouzení zahlazeno, má se za to, že odsouzená osoba nemá záznam v trestním rejstříku, pokud neexistuje jiné, nezahlazené odsouzení. Odsouzená osoba není povinna zahlazené odsouzení zveřejňovat. Zahlazené odsouzení nesmí být uvedeno ve výpisech a osvědčeních z rejstříku trestů ani z nich nesmí být žádným způsobem patrné (odstavec pátý). Výpis z RT ČR žalobce k datu 30. 10. 2025 (jakož i výpisy z RT ČR uplatněné žalobcem před vydáním původního rozsudku) a žádost a odpověď na ní rakouským Zemským policejním ředitelstvím Vídeň.

173. Pro úplnost soud k žalobcovu zpochybnění správnosti překladu cestou Copilot uvádí, že tento chatbot zavedlo ministerstvo spravedlnosti viz https://msp.gov.cz/web/msp/-/um%C4%9Bl%C3%A1-inteligence-na-ministerstvu-spravedlnosti#:~:text=Ministerstvo%20spravedlnosti%20nov%C4%9B%20vyu%C5%BE%C3%ADv%C3%A1%20um%C4%9Blou%20inteligenci%20(AI)%20p%C5%99i%20pln%C4%9Bn%C3%AD%20ka%C5%BEdodenn%C3%ADch%20povinnost%C3%AD

, jedná se tedy o nástroj AI (umělá inteligence), jež je soudům (nejen) dán úřední cestou k dispozici. Zároveň nejsou daná ustanovení rakouské právní úpravy nijak rozsáhlá, jejich vyznění je jednoznačné, neodvisí od případných jazykových nuancí a byla srozumitelná i pro členy senátu disponujícími běžnými znalostmi německého jazyka. Soud tudíž nepovažoval za nezbytné vyžádat úřední překlad. Žalobce jej ostatně výslovně nenavrhoval, nesprávnost překladu tvrdil pouze obecně, aniž by konkrétně označil, v jaké části je překlad textu prostřednictvím Copilot vadný. K obdobným závěrům dospěl i osmnáctý senát v související věci žalobce (druhý rozsudek ze dne 19. 1. 2026, č. j. 18 A 84/2022).

174. Nad rámec uvedeného soud poukazuje na přiléhavé závěry zmíněného druhého rozsudku osmnáctého senátu, k jehož argumentaci se připojuje a přisvojuje si ji i v nyní projednávané věci, která s tamní věci skutkově a právně souvisí. V bodech 51 až 54 osmnáctý senát důvodně uvedl „Podstatné ovšem dále je, zda byly předmětné opisy získány a předány žalované, která je následně předložila i soudu, ze strany Policie ČR v souladu se zákonem (konkrétně přípisem z XXX a podnětem z XXX). Soud je i po opětovném posouzení této otázky přesvědčen, že policie nepostupovala v rozporu se zákonem. V prvním rozsudku se soud ztotožnil s posouzením devátého senátu v rozsudku č. j. 9 A 66/2022 - 205, jenž se zabýval prakticky totožnými námitkami, vztahujícími se konkrétně k podnětu z XXX, a na tento rozsudek též v podrobnostech odkázal (bod 63 a zejména 65 in fine prvního rozsudku). Soud explicitně zdůraznil, že přestože policie ve věci podle všeho formálně nezahájila úkony trestního řízení ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu (což vyplývá z obsahu jejího podnětu provedeného k důkazu), opis nepochybně žádala právě pro účely trestního řízení, jak je zřejmé i ze záhlaví opisu a existence trestního oznámení. Policejní orgán přitom i před formálním zahájením úkonů trestního řízení provádí dle § 158 odst. 1 trestního řádu šetření, jež z povahy věci činí v konečném důsledku pro účely trestního řízení (konkrétně pro posouzení, zda je zahájit). Ustanovení § 10 odst. 1 ZRT nehovoří výslovně o zahájeném/běžícím trestním řízení stricto sensu. Pro účely trestního řízení může nepochybně sloužit i postup policie před jeho formálním zahájením. Šetří-li policejní orgán důvodnost trestního oznámení, činí tak logicky pro účely trestního řízení. Dále pak soud výslovně přebírá závěry rozsudku devátého senátu, s nimiž se ztotožnil již v prvním rozsudku a které ostatně nebyly (s jednou jedinou výjimkou) zpochybněny ani ze strany NSS v rozsudku 8 As 236/2023, jímž byl rozsudek devátého senátu zrušen (podle NSS byly tyto závěry devátého senátu dostatečně zdůvodněny, jejich věcnou správnosti se pak in concreto nezabýval). Soud tak především k výše uvedenému dodává i odkaz na § 69 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (zákon o policii), a především doktrinální východiska k němu se vážící: „Toto ustanovení představuje institut, který upravuje v rámci PolČR postup policisty před zahájením úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 TrŘ v souladu s ustanovením § 158 odst. 1 TrŘ (tzv. šetření). (…) Policista takto postupuje jako součást policejního orgánu, kterým je příslušný útvar policie (viz § 12 odst. 1 větu první TrŘ). (…) Kromě trestněprávního významu tohoto ustanovení je odstavec 1 zákonným vymezením operativního šetření, resp. operativně pátrací činnosti, tedy činnosti policie spočívající v získávání poznatků svědčících o přípravě či spáchání protiprávního jednání, o jehož trestněprávní povaze ale policie nemá v době získání poznatků dostatek informací, které by ji opravňovaly k zahájení úkonů v trestním řízení. (...)“. (Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 297-298.) Obdobně důvodová zpráva k § 69 zákona o Policii ČR uvádí: „Jedná se o institut, který upravuje postup policisty před zahájením úkonů trestního řízení v souladu s ustanovením § 158 odst. 1 trestního řádu (tzv. šetření). Smyslem je upravit tento postup přímo v zákoně o policii v zájmu právní jistoty a vyloučení sporů o tom, zda, jakým způsobem a za využití jakých oprávnění toho kterého zákona policista v těchto situacích postupuje“. Lze tedy shrnout, že i před sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 trestního řádu postupuje policista nejen podle § 69 odst. 1 zákona o policii, ale i § 158 odst. 1 trestního řádu. Nepochybně tak již má postavení policejního orgánu (srov. i znění posledně cit. ustanovení, komentář k němu in Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, ale přiměřeně též rozsudek NSS z 18. 2. 2010, č. j. 7 Aps 1/2010 - 53). Podle přesvědčení zdejšího soudu tak policejní orgán činí pro potřeby trestního řízení. Soud nyní dodává, že na tom nemění nic skutečnost, že při tom nepostupuje dle trestního řádu v rámci úkonů zahájeného trestního řízení. Tento závěr soud podpůrně dovozuje i ze skutečnosti, že dříve zákon o policii neupravoval vůbec možnost získávání výpisu či opisu pro účely získávání poznatků o trestné činnosti (srov. § 69 a násl.), ale výslovně upravoval možnost získání výpisu z rejstříku trestů pro účely šetření přestupků, konkrétně, zda nelze takové jednání označit v důsledku předchozí trestné činnosti za trestný čin [§ 67 odst. 1 písm. a) zákona o policii ve znění do 31. 7. 2025]. Bylo by zvláštní, pokud by si policista pro účely šetření trestných činů nemohl údaje z rejstříku trestů vůbec vyžádat – zákon o policii tudíž musel vycházet z toho, že si je vyžádá v postavení policejního orgánu (nyní pak v § 66 odst. 2 zákon o policii obecně policistu opravňuje k získávání informací z rejstříku trestů). Pokud se tedy dle § 10 odst. 1 ZRT vydává opis orgánům činným v trestním řízení pro potřeby trestního řízení, byla tato podmínka naplněna – opis byl vydán a vyžádán policejním orgánem pro potřeby trestního řízení (šetření důvodnosti trestního oznámení). Dále je nutno vzít v potaz, že policejní orgán takto ve vztahu k opisu z června 2021 postupoval v důsledku podaného trestního oznámení pro podezření z trestného činu podvodu, kterého se měl žalobce dopustit tím, že měl uvést v omyl orgány žalované, kdy zatajil odsouzení za trestnou činnost v Rakousku, a měl tak být jako bezúhonný zapsán do seznamu advokátů ČAK. Vyžádání opisu z rejstříku trestů proto bylo pro policejní orgán naprosto logickým krokem, u něhož nelze mít za to, že by vybočoval z mezí obvyklého postupu policejního orgánu při provádění šetření v souladu s § 158 odst. 1 trestního řádu.“

175. V bodech 56 a násl. pak opodstatněně osmnáctý senát konstatoval „V této souvislosti pak soud nad rámec původního odůvodnění a v návaznosti na závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku dodává, že o postupu pro potřeby trestního řízení by patrně nešlo hovořit v situaci, kdy by bylo naprosto a bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že nemůže jít o trestný čin (námitka v bodech 24 a násl. podání žalobce z 2. 5. 2023). Potom by byl další postup policisty zjevně nadbytečný (nepotřebný), a tudíž excesivní. O takové situaci lze ovšem hovořit skutečně jen tehdy, kdy závěr o tom, zda by mohlo jít o trestný čin, nevyžaduje ani nejzákladnější skutkové hodnocení či právní úvahu (typicky by mohlo jít o naprosto nesmyslná podání, která by shledávala trestný čin např. v tom, že předchozí den pršelo). Nejde-li ovšem o tento typ poznatků (oznámení), může zdejší soud jen stěží (a už vůbec ne zpětnou optikou výsledku posouzení věci, tj. jejího odložení) zpochybňovat prvotní kroky a úvahy policejního orgánu a dovozovat, že přece vůbec nemohlo jít o trestný čin a že policejní orgán vůbec neměl v souladu se zásadou legality trestní oznámení prošetřovat; nic na tom nemění ani žalobcem v bodě 26 jeho podání z 2. 5. 2023 zmíněný nález Ústavního soudu z 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 431/04, který se k takové či obdobné situaci vůbec nevyjadřoval [zabýval se uložením pořádkové pokuty před zahájením trestního stíhání z pohledu zákazu nucení k sebeobviňování a v tomto ohledu apeloval na restriktivní výklad § 158 odst. 3 trestního řádu, nicméně v souvislosti s tím, že písm. h) tohoto ustanovení nepředstavovalo náležitý podklad pro uložení pořádkové pokuty]. Soud je přesvědčen, že policejnímu orgánu náleží relativně široký prostor pro uvážení, zda a jak je vhodné či potřebné to které podezření prověřit (a vyhodnotit, zda by mohlo jít o trestný čin, ale i zda není na místě věc vyřídit jinak). Soud zároveň setrvává na závěru, že utváření právního názoru i skutkového hodnocení je postupný proces, policejnímu orgánu tak zpravidla nebude ihned a bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že o trestný čin jít nemůže. To je i případ nynější věci, kdy má soud za to, že opis z XXX nebyl policií žádán za účelem prověření zcela absurdní konstrukce v duchu výše uvedeného. Pokud trestní oznámení uvádělo, že byl žalobce odsouzen v Rakousku, což žalované při zápisu do seznamu advokátů zatajil a uvedl jí tak v omyl, není a priori nemyslitelné a nehájitelné, že tuto konstrukci policie alespoň v nejobecnější rovině prošetřovala. Nelze proto ani zpochybňovat, že v rámci prvotních kroků považovala za potřebné vyžádat opis žalobce z rejstříku trestů. To také znamená, že nelze mít za to, že by se snad policejní orgán mohl dopustit trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby či trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji, jak namítal žalobce. Není ostatně na správním soudu, aby sám autoritativně posuzoval, zda určité jednání je trestným činem a kdo jej spáchal; měl-li žalobce v tomto ohledu podezření, nebránilo mu nic podat na policist(k)u trestní oznámení. Policie tudíž byla oprávněna (dokonce povinna) informovat žalovanou o podaném trestním oznámení a svém šetření (fakticky jí věc odevzdat poté, co dospěla k závěru, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu) a postoupit jí i příslušné opisy. Byly-li opisy policií získány v souladu se zákonem, představují výše cit. ustanovení dostatečnou oporu pro jejich postoupení žalované, aniž by snad muselo existovat zvláštní zákonné oprávnění k předávání opisů z rejstříku trestů jiným orgánům (soud již výše vysvětlil, že v tomto případě nelze hovořit o obcházení úpravy vydávání opisů). Žalované poté nic nebránilo k opisům v rámci výkonu její působnosti přihlížet a jejich obsahu se dovolávat i v nynějším soudním řízením – podklady, jež soudu předložila, resp. na něž odkázala, nezískala v rozporu se zákonem. Lze proto uzavřít, že nejen opis z rejstříku trestů z XXX, ale tím spíše i opis z XXX lze v tomto řízení považovat za procesně použitelné důkazy.“

176.Soud v nyní projednávané věci proto ve shodě s osmnáctým senátem opětovně uzavírá, že má odsouzení žalobce v Rakousku za prokázané, kdy je nepochybně zřejmé, že se žalobce dopustil drogového trestného činu, za který byl v roce 2017 pravomocně odsouzen, jakkoli nejsou známy přesné detaily tohoto odsouzení. Žalobci se údaje z opisů, potažmo rozhodnutí Krajského soudu v Brně nepodařilo relevantně zpochybnit. Vedle „čistých“ výpisů z rejstříku trestů sice soudu předložil i nahlédnutí do opisu z evidence rejstříku trestů, které neobsahovala žádnou informaci o odsouzení žalobce. ZRT v účinném znění nahlédnutí do opisu výslovně neupravuje a jejich vydání nepředpokládá (upravoval jej ve znění do 30. 9. 2015). Tehdy a ani nyní výstup z nahlédnutí ZRT neoznačoval za veřejnou listinu (původně tím bylo zjevně myšleno fyzické nahlédnutí). Předložená nahlédnutí lze proto označit za prosté informace o obsahu opisu a slouží tedy jen k informování osoby, které se týkají (jak se na nich i uvádí). Nahlédnutí do opisu z XXX nebo i pozdější tedy nezpochybňuje, že zde předmětné odsouzení nebylo evidováno k XXX a dříve (v nahlédnutí se nemusí nacházet např. z důvodu zahlazení).

177. K otázce správního spisu soud předně podotýká, že správní spis v elektronické formě byl soudu poprvé doručen již dne 26. 9. 2022, a to včetně napadeného rozhodnutí. Ačkoliv napadené rozhodnutí v souboru dokumentů, který byl soudu doručen po zrušujícím rozsudku na jeho výzvu na flash disku dne 19. 1. 2026, skutečně chybí, ve zbylém rozsahu oba soubory (resp. všechny 3 soubory, neboť soubor z roku 2022 je rozdělen na dvě části) se správním spisem obsahují věcně shodné dokumenty odlišující se sice v pojmenování souborů, odlišném způsobu „exportu“ e-mailů, datových zpráv a příloh, ale obsahově jsou stejné. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by ze strany žalované docházelo k jakékoliv manipulaci se správním spisem, k jeho zpětnému dotváření, nebo že by žalovaná neevidovala v elektronickém spisu napadené rozhodnutí. Skutečnost, že správní spis obdobného obsahu byl soudu doručen již v roce 2022, naopak osvědčuje, že žalobcem vytýkané okolnosti jsou důsledkem administrativního pochybení žalované při přenášení dokumentů na flash disk (chybějící napadené rozhodnutí), ve zbylém rozsahu jsou způsobeny vlastnostmi softwaru žalované. Uvedení data úpravy dokumentů 16. 1. 2026 v metadatech tedy nesvědčí o manipulaci se správním spisem, neboť obdobné dokumenty byly doručeny soudu poprvé 26. 9. 2022, tedy ještě před vydáním původního rozsudku.

178. Pokud jde o otázku, který spis je „originálem“, soud vyšel z § 63 odst. 3 zákona č. 499/2004, o archivnictví ve spisové službě (dané ustanovení dopadalo na žalovanou jakožto na právnickou osobu zřízenou zákonem jak ve znění účinném do 31. 1. 2022, tak ve znění účinném od 1. 2. 2022), podle nějž veřejnoprávní původci (tedy i žalovaná) vykonávají spisovou službu „ v elektronické podobě v elektronických systémech spisové služby; vyžaduje-li to zvláštní povaha jejich působnosti, mohou vykonávat spisovou službu v listinné podobě nebo v elektronických systémech spisové služby odpovídajících požadavkům podle odstavce 4“ (pozn soudu - odst. 4 daného ustanovení na žalovanou nedopadá, neboť žalovaná nevede spisovou službu jakožto součást informačního systému pro nakládání s utajovanými informacemi). Žalovaná je tedy oprávněna k vedení elektronického spisu, případně k vedení takového spisu v „kombinované“ podobě. Ustanovení § 17 odst. 1 správního řádu nevylučuje, aby originál správního spisu byl veden právě v elektronické podobě. Žalovaná k tomu ostatně příhodně poukázala na závěry komentářové literatury, podle nichž „žádné ustanovení správního řádu nebrání tomu, aby byl správní spis veden v (pouze) digitální formě či kombinované formě. Ze správního řádu povinnost vést spis v listinné (analogové) formě nevyplývá, vedení spisu v digitální formě není v rozporu se zásadou písemnosti“ (cit. KOPECKÝ, M., STAŠA, J., BALOUNOVÁ, J., MALAST, J., POUPEROVÁ, O., KOPECKÝ, P., ADAMUSOVÁ, Z. Správní řád: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO500_p22004CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.).

179. Dle městského soudu je originálem správního spisu takový soubor dokumentů, jež obsahuje originály vydávaných správních aktů. Ve světle výše uvedených východisek proto městský soud shledal za originál elektronickou verzi spisu vedenou v elektronickém systému spisové služby žalované, neboť právě tato verze obsahuje elektronicky podepsané originály správních aktů vydávaných žalovanou (napadené rozhodnutí, oznámení o datu a místu projednání záležitosti žalobce ze dne XXX, oznámení o zahájení řízení, viz bod 73 až 75 původního rozsudku). Jinými slovy řečeno, právě tato elektronická („originální“) verze je určující pro soudní přezkum napadeného rozhodnutí a to jak z hlediska právního, tak z hlediska faktického.

180. Soud nepřisvědčil argumentaci žalobce úředním záznamem ze dne 24. 8. 2022, neboť z tohoto dokumentu neplyne, že žalovaná vedla originál spisu v listinné formě. V úředním záznamu, na který žalobce poukazuje (číslo dokumentu 035), ostatně JUDr. P. Č. uvedl, že „všechny tyto listiny byly v rámci rekonstrukce správního spisu do listinné formy znovu zařazeny tak, že jejich listinná forma byla dnešního dne vytištěna z elektronického spisu ČAK XXX“. Argumentace žalobce je tedy založena na vytržení části úředního záznamu z kontextu.

181. Soud proto nemůže přisvědčit tvrzení žalobce, kterému bylo napadené rozhodnutí doručováno do datové schránky, že mu byla doručena pouhá prostá nekonvertovaná „kopie“. Ke konverzi napadeného rozhodnutí při doručování do datové schránky nebylo jediného důvodu. Opakovaně uplatněné námitky stran nedostatku řádného doručení a absence podpisu tedy nemohu být důvodné.

182. Nadto zástupce žalované k rozptýlení pochybností žalobce demonstroval elektronický systém spisové služby při jednání soudu, jak je v podrobnostech uvedeno shora.

183. S ohledem na veškeré výše uvedené okolnosti (z nichž je dle soudu nade vší pochybnost patrné, že originálem je elektronická verze správního spisu) pak soud nahlížel na „listinnou“ verzi správního spisu jakožto na listinný obraz originálu elektronicky vedeného spisu žalované. Skutečnost, že listinná verze spisu bývá u správních orgánů často sekundárním obrazem spisu elektronického, je stále ještě zcela běžná, jak je soudu známo z rozhodovací činnosti. Právě proto soud po žalované (při jednání ve věci před vydáním zrušeného rozsudku) nepožadoval doplnění chybějících listin také v elektronické podobě a zároveň listinami neprováděl dokazování.

184. Městský soud zdůrazňuje, že listinnou verzi správního spisu považoval za obraz věrohodný, neboť se listiny svým obsahem shodují s elektronickým „originálem“, jež byl soudu žalovanou doručen opakovaně (prvně k výzvě v roce 2022, opakovaně k výzvě na flash disku dne 19. 1. 2026). Ostatně ani při srovnání textu napadeného rozhodnutí, jež byl žalobcem připojen k žalobě, s textem napadeného rozhodnutí, které zaslala žalovaná do datové schránky (k výzvě v roce 2022, v roce 2026), soud neshledal žádné rozdíly. Samotný fakt, že žalobci byl zpřístupněn k nahlížení toliko listinný obraz, a nikoliv „originál“ vedený v systému elektronické spisové služby žalované, pak dle soudu nezatížil řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí (s ohledem na věrohodnost tohoto „obrazu“, viz výše) takovou vadou, která by způsobila jeho nezákonnost.

185. Nelze pominout, že smyslem a účelem práva účastníka řízení na nahlížení do správního spisu je poskytnutí možnosti seznámit se s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí. Z tvrzení žalobce neplyne, že by takováto možnost byla postupem žalované žalobci fakticky odepřena. Pokud jde o obecně formulované námitky žalobce stran chybějících doručenek, soud rovněž v obecné rovině ověřil, že doručenky ve správním spise (a také v jeho listinném obrazu) zažurnalizovány jsou. Soud zdůrazňuje, že tomu tak je i u listin podstatných pro rozhodnutí žalobce, tedy oznámení o zahájení řízení (číslo dokumentu 006), oznámení o projednání věci žalobce dne XXX (číslo dokumentu 022) a žalobou napadené rozhodnutí (číslo dokumentu 027). Žalobce konkrétně neuvedl, že by v důsledku jím tvrzené absence doručenek nemohl uplatnit některé ze svých práv, že by se nemohl seznámit s podklady (nebo se k nim vyjádřit) či obsahem a odůvodněním napadeného rozhodnutí. Právě naopak. Skutečnost, že se žalobce s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí seznámil, plyne již jen ze skutečnosti, že proti nim velmi rozsáhle argumentuje v řízení před soudem.

186. Soud proto odmítá argumentaci žalobce, že napadené rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť správní spis neobsahuje důkaz o jeho doručení. Jak již soud uvedl výše, z elektronického originálu správního spisu (jak ze souboru z roku 2022, tak ze souboru z roku 2026), a také z jeho listinného „obrazu“, se podává, že napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobci do datové schránky dne 29.07.2022 v 09:40:13 (doručenka součástí dokumentu č. 027).

187. Pokud jde o otázku Zápisu z 8. schůze představenstva žalované ze dne XXX, soud jej hodnotil již v rozsudku ze dne 30. 8. 2023 (viz body 79 až 83 rozsudku ze dne 30. 8. 2023), pročež neshledal takové rozpory s § 18 správního řádu, které by vedly k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že tento zápis (úplný zápis) nebyl zahrnut do elektronického originálu správního spisu a je uchováván odděleně, soud nepovažuje za vadu řízení. Smyslem práva je umožnit účastníku řízení nahlédnout do části správního spisu v rozsahu, se kterými se účastník může seznamovat. Porušením tohoto práva tedy není předložení správního spisu účastníku řízení k nahlížení (zde v listinném obrazu elektronického spisu) bez listin, s nimiž je seznámení se pro účastníka řízení vyloučeno. Na 8. schůzi představenstva totiž bylo rozhodováno o vyškrtnutí (resp. pozastavení činnosti) nejen žalobce, ale také dalších advokátů. Pokud by za této situace žalovaná neuchovávala úplný zápis odděleně, získal by žalobce neoprávněně přístup k informacím týkajícím se řízení stran jiných advokátů, nežli-je žalobce. Jinými slovy řečeno, získal by tak bez dalšího (automaticky, aniž by musel prokazovat odůvodněnost svého požadavku) možnost nahlížet do spisového materiálu týkajícího se správních řízení, jichž není účastníkem (§ 38 odst. 2 správního řádu). Automatickým zpřístupněním úplného zápisu by nadto bylo porušeno právo advokátů, s nimiž byla vedena jiná řízení projednávaná na 8. schůzi představenstva žalované, neboť by žalobci byla zpřístupněna jejich identita a důvody, pro které je řízení s těmito advokáty vedeno.

188. Ke tvrzené podjatosti zástupce žalované (tajemníka JUDr. P. Č.) soud podotýká, že žalobcem na jednání (nově) uváděné důvody spočívají ve vystupování tajemníka žalované v řízení před soudem, konkrétně ve způsobu, jakým tajemník reagoval na vystupování žalobce u jednání před soudem. Tyto žalobcem uváděné skutečnosti však ničeho nevypovídají o vztahu tajemníka žalované k žalobci v době vydání napadeného rozhodnutí. K podjatosti členů orgánů žalované se nadto soud již vyjádřil v bodě 129 rozsudku ze dne 30. 8. 2023.

189. Soud nevešel ani na nově uplatněnou námitku o nepodjatosti představenstva členů žalované z důvodu účasti Ph.Dr. I. Ch. při neveřejném zasedání představenstva žalované. Je tomu tak proto, že přítomnost administrativních zaměstnanců žalované nezavdává bez dalšího důvod pro pochybnosti o nepodjatosti členů představenstva. Z pouhé přítomnosti administrativní pracovnice žalované nelze důvodně dovodit, že by představenstvo získalo o věci poznatky neprocesním způsobem, a že by tedy bylo podjaté ve smyslu § 14 správního řádu. Otázkou zákonnosti podkladů napadeného rozhodnutí se soud ostatně již zabýval zevrubně výše.

190. Soud zdůrazňuje, že žalobce vystavěl podstatu své obrany (žalobní námitky) na tvrzeních o procesních pochybeních žalované. Těch se žalovaná v určité míře skutečně dopustila, jak již soud uvedl, ovšem tyto vady řízení neshledal tak závažnými, aby měly vliv na zákonnost posouzení věci samé a vedly soud ke zrušení napadeného rozhodnutí. Jak již soud uvedl, ucelený řetězec důkazů nashromážděných žalovanou ale skýtal dostatečný rámec o charakteru a závažnosti trestného činu, za nějž byl žalobce odsouzen. Žalobce zcela pomíjí podstatu celé věci, kterou soud posuzuje za zjištěného skutkového stavu (ucelený řetězec skutkových zjištění…) za prokázanou, tedy že se žalobce dopustil drogového deliktu, za nějž byl rakouskými státními orgány pravomocně odsouzen. Tvrzeními o procesních pochybeních žalované žalobce „odvádí“ pozornost soudu, aniž by se bránil „jednoduchou formou“ jako je předložení dokumentů, kterými prokáže ukončení trestního řízení, pro které byl na žádost rakouských státních orgánů českými státními orgány vydán (a předtím držen ve vydávací vazbě), například zastavením řízení, odložením věci, apod. Je nemyslitelné, že by rakouské trestní orgány žalobce propustily, aniž by tam vedené trestní řízení ukončily. Uvedené je nemyslitelné tím spíše, že Rakousko je právem vnímáno jako vyspělý právní stát, u něhož soud rozumně předpokládá obdobný postup, jako je tomu v českém právním prostředí, neboť historické kořeny obou právních řádů jsou součástí stejné právní kultury. Žalovaná postupovala vůči žalobci transparentně, korektně, umožňovala mu plně realizovat jeho procesní práva účastníka řízení, průběžně mu zasílala obsah spisového materiálu v jeho věci, umožňovala mu nahlížet do správního spisu, což žalobce ostatně činil (viz původní rozsudek). Žalobce oproti tomu nesdělil a neprokázal, jak bylo ukončeno jeho trestní stíhání a na opakovanou výzvu soudu, aby to ozřejmil, v řízení před 18. senátem nebo v nyní projednávané věci nic konkrétního nesdělil a setrval na prostém tvrzení, že odsouzen nebyl.

191. K ostatním opakujícím se námitkám žalobce (například stran pověření místopředsedkyně žalované M. N. na 8. zasedání představenstva) soud odkazuje na původní rozsudek ze dne 30. 8. 2023, ve kterém se již s těmito námitkami vypořádal, přičemž NSS těmto jeho závěrům ničeho nevytkl.

Závěr a náklady řízení

192. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

193. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobce nebyl ve sporu úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 11. února 2026

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje K. N.

", "next": 204809}