[178] Vláda navrhla důkazy, které Soud cituje v pořadí uvedeném v návrhu: Program Dělnické strany (www.delnicka-strana.cz); Stanovy Dělnické strany; Zpráva Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 23. 10. 2008, č. j. ÚOOZ-2619-1/ČJ-2008-27, jako jejíž zpracovatelé jsou uvedeni pplk. Ing. Jiří Dreksler a pplk. Bc. Vlastimil Fiedler; Text „Historie Dělnické strany“(www.delnicka-strana.cz); Dělnické listy č. 19, roč. VI. (12/2008), Dělnické listy č. 20, roč. VII. (1-3/2009), Dělnické listy č. 22, roč.VII (5/2009), Dělnické listy č. 23, roč.VII (7-9/2009); Článek „Doživotí za odsun cikánů na okraj města. Od ledna“ (Martin Zbela, www.delnickelisty.cz); Článek „Chovejme se jako cikáni, vše nám projde“ (Petr Kotáb, www.delnickelisty.cz); Zpráva (Policie České republiky) Policejního prezidia České republiky, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 24. 10. 2008, č. j. PPR-23192-1/ČJ-2008-99TO, jako vyřizující osoba je uveden pplk. Mgr. Ivo Špičan; Článek „Dělníci ovládli 17.listopad, došlo k těžkým střetům s policií“ (Martin Zbela, www.janov.delnickelisty.cz); Text (pozvánka) „Postavme se černému rasismu v Přerově“ (www.odpor.org); Text (rozhovor) „Jedu do Přerova, protože nevěřím Systému“ (www.odpor.org, www.delnicka-strana.cz /resp. odkaz na www.delnickelisty.cz); Článek „Slovensko se připravuje na svůj Janov“ (www.delnickelisty.cz); Článek „Slovenská policie zasahovala neadekvátně, stejně jako česká v Janově, tvrdí šéf Dělnické strany“ (Petr Vlasák, www.mediafax.cz); Posudek Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary ze dne 23. 8. 2009, jehož zpracovatelem byl Mgr. Michal Mazel; Posudek Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary ze dne 30. 9. 2009, jehož zpracovatelem byl Mgr. Michal Mazel a oponentem PhDr. Zdeněk Zbořil; Text „Potřeba samostatnosti aktivistů“ (www.nacionaliste.com); Článek „Nacionální socialismus“ (www.odpor.org); Článek „Nacionální socialismus dnes“ (www.politikacz.nazory.cz); Text „Kdo jsme“ (www.delnicka-strana.cz); Text „Ústřední orgány“ (www.delnicka-strana.cz); Text „Místní organizace“ (www.delnicka-strana.cz); Zpráva Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, ke krajně pravicovému hnutí „Národní Odpor“, ze dne 29. 10. 2008, č. j. ÚOOZ-541-/ČJ-2008-27; Bulletin o podobách pravicového extremismu (nejen) v České republice, č. 2 (4/2008) (zpracováno o. p. s. Člověk v tísni); Text „Horst Wessel – Vlajku vzhůru. Příběh nacionálního socialisty“ (www.odpor.org); Text „Prohlášení o vzniku NO Svitavsko“ (www.odpor.org); Text „Židé a sionisté hlavní pákou zrodu ČSR“ (www.odpor.org); Informace o problematice extremismu na území České republiky v letech 2006, 2007 a 2008 (Ministerstvo vnitra); Text „Autonomní nacionalismus“ (www.nacionaliste.com); Text „O nás – stanovy“ (www.women-unity.net); Text „10 slov“ (www.women-unity.net); Text „Národní korporativismus ukončuje svoji činnost“ (www.nacionaliste.com); Text „Program Dělnické mládeže“ (www.delnickamladez.cz); Stanovy občanského sdružení Dělnická mládež; Text „Kdo jsme“ (www.delnickamladez.cz); Text „Můj světonázor“ (www.delnickamladez.cz); Text „Struktura DM“ (www.delnickamladez.cz); Text „Projev 1/5/09, Dělnická mládež na 1. máje křtila Národní odpor“ (www.delnickamladez.cz); Text „Rozsudky nad aktivisty Odporu potvrzeny“ (www.odpor.org); Text „Rozhovor s Tomášem Kebzou - 20 měsíců za držení transparentu.“ (www.odpor.org); Oznámení o konání shromáždění Městskému úřadu Svitavy na den 21. 7. 2007 za účelem „veřejný protest za nespravedlivě odsouzeným V. Pechancem“, svolavatele Jiřího Švehlíka ml., s doplněním chybějících údajů ze dne 11. 6. 2007; Text „Dělnická strana podpoří Srbsko“ (www.nacionaliste.com); Text „Pozvánka – 1. máj 2008“ (www.odpor.org); Text „Report – 1. máj 2008“ (www.odpor.org); Text „Česká mládež! Na stráž!“ (Jiří Štěpánek, www.odpor.org); Zpráva (Policie České republiky) Policejního prezidia České republiky, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 30. 10. 2008, č. j. PPR-23192-2/ČJ-2008-99TO, jako vyřizující osoba je uveden pplk. Mgr. Ivo Špičan; Oznámení o konání shromáždění Městskému úřadu Svitavy na den 26. 7. 2008 za účelem „veřejný protest s pochodem proti bezpráví a nespravedlivému odsouzení a věznění Vlastimila Pechance, a za obnovu procesu“, svolavatelky Ivety Machové; Zpráva (Úřední záznam) Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 19. 8. 2008, č. j. ÚOOZ-541-27/ČJ-2008-27; Text „Minulý ročník“ (www.den-svobody.org); Zpráva (Policie České republiky) Policejního prezidia České republiky, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 15. 9. 2008, č. j. PPR-541-36/ČJ-2008-27; Text „Fest der Völker 2008 - report z akce“ (www.odpor.org); Text „Bitva o Janov“ (www.odpor.org); Text „Ultimátum litvínovské radnici – otevřený dopis starostovi Litvínova Milanovi Šťovíčkovi“ (www.nacionaliste.com); Oznámení o konání politického shromáždění Dělnické strany Městskému úřadu Litvínov na den 17. 11. 2008 za účelem „Proti pozitivní diskriminaci a policejnímu násilí“, svolavatelky Dělnické strany; Oznámení o konání shromáždění Magistrátu města Přerova na den 4. 4. 2009 za účelem „Pochod proti rasismu“, svolavatele Jiřího Švehlíka; Text „Záznam, projevu – Dělnická strana 1. května 2009 náměstí Svobody“ Steffena Pohla; Text „Pochod proti kapitalizmu a globalizácii, za sociálne istoty – 16. 5. 2009, Košice + Aktualizácia I“ (www.nacionalisti.net); Článek „Vondrák v Košicích: Náš boj musí být mezinárodní“ (www.delnickelisty.cz); Protokol o průběhu shromáždění ze dne 27. 5. 2009, č. j. S-MHMP 572757/2009, Magistrát hl. m. Prahy; Text „Fotoreport 18/05/09, Dělnická mládež Brno na cestách: Od zfetované lůzy k obětem války“ (Erik Lamprecht, Tomáš Málek, www.delnickamladez.cz); Text „Report: Pochod za oběti 2. sv. války - Jihlava“ (www.odpor.org); Oznámení o konání shromáždění Magistrátu města Jihlavy na den 6. 6. 2009 za účelem „uctění památky obětem druhé světové války jedná se o vyjádření postoje v rámci shromažďovacího práva“, svolavatele Daniela Zavadila; Text „6. 6. 2009: Pochod za mrtvé kamarády – Most“ (www.odpor.org); Článek „Homosexuálové tancovali Táborem, před radikály je ubránila policie“ (www.zpravy.idnes.cz); Text „Arijský bratr Tomáš Hána“ (www.antifa.cz); Informace k hudebním skupinám ze dne 10. 9. 2009 (Ministerstvo vnitra, Odbor bezpečnostní politiky); Zpráva (Policie České republiky) Policejního prezidia České republiky, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. 8. 2009, č. j. PPR-14583-23/ČJ-2009-99TO, jako vyřizující osoba je uvedena pplk. Mgr. Szkanderová a podepsán plk. JUDr. Jan Noga, ředitel ÚSKPV; Hlasovací lístky s kandidáty Dělnické strany pro volby do Evropského parlamentu 5. – 6. 6. 2009, pro volby do Evropského parlamentu 11. – 12. 6. 2004, pro volby do zastupitelstev krajů 5. – 6. 11. 2004, s kandidáty Dělnické strany – za zrušení poplatků ve zdravotnictví pro volby do zastupitelstev krajů 17. – 18. 10. 2008, s kandidáty Dělnické strany – akce za snížení poslaneckých platů pro volby do zastupitelstev krajů 5. – 6. 11. 2004; Text „V očekávání“ (Ladislav Malý, www.cz.altermedia.info); Text „Národe, probuď se!“ (Benedikt Vácha, www.dsov.webnode.cz); Text „Pojďme společně k cíli“ (Jiří Petřivalský, www.odpor.org); Text „Koho chcete poučovat?“ (Jiří Petřivalský, www.odpor.org); Materiál (informace ke členům Dělnické strany) Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Severočeského kraje, č. j. KRPU-93729/ČJ-2009-040871; Text „Ochranné sbory Dělnické strany“ (www.delnicka-strana.cz); Texty „Vzdororadnice Litvínov – Stínová radnice Dělnické strany“ – „Ministr Pecina navštívil Litvínov“, „Baronka Jitka von Koky z Janova opět v ČR“, „Smuteční oznámení“, „Litvínov ukončil projekt nulové tolerance“ (Petr Kotáb), „K událostem v Krupce na Teplicku“, „Oběti cikánů v Krupce přijeli podpořit i lidé z Litvínova“, „Ty jsi ten z DS! křičeli cikání a napadli člověka“ (Tiskový odbor Vzdororadnice Litvínov), (www.radnice-litvinov.cz); Text (informace) o SOS lince Ochranných sborů Dělnické strany (www.radnice-litvinov.cz); Text „OS-DS Krupka – 18. 4. 2009“ (www.nacionaliste.webnode.cz); Text „Den „18“ je tady: Krupka, Ústí, Pardubice, Kolín“ (www.delnicka-strana.cz); Text „Problémy v Krupce: DS vyzývá vedení města k řešení“ (www.delnicka-strana.cz); Text „Dělnická strana opět navštívila Krupku“ (www.delnicka-strana.cz); Text „Ochranné sbory DS budou nasazeny v Postoloprtech“ (www.delnicka-strana.cz); Text „Konečně řešení pro Postoloprty“ (www.delnicka-strana.cz); Text „Upozornění – shromáždění Dělnické strany v Krupce“ (www.krupka-město.cz); Výsledky voleb do zastupitelstev krajů, konaných 17. – 18. 10. 2008 a voleb do Evropského parlamentu konaných na území České republiky 5. – 6. 6. 2009 (www.volby.cz); Zpráva (Polície Slovenskej republiky) Prezídia policajného zboru, Úradu justičnej a kriminálnej polície ze dne 20. 8. 2009, č. j. PPZ-283-2/JKP-OBEM-2009; Text „Základní úmluva mezi českými a německými kamarády“ (www.odpor.org); Odborné vyjádření Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, v. v. i., ve vztahu Dělnické strany a nacistické ideologie, ze dne 2. 9. 2009, zpracované MA, MPhil. Petrem Roubalem, PhD.; usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 9. 11. 2009, č. j. KRPB-17481-29/TČ-2009-060273-HK, o zahájení trestního stíhání Tomáše Vandase, Michala Glase, Jiřího Štěpánka, Michaely Dupové, Martina Zbely a Petra Kotába; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 20. 10. 2009, č. j. UOOZ-73/TČ-2009-009227, o zahájení trestního stíhání Michaely Dupové a Patrika Vondráka; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-78/TČ-2009-32-E1, o zahájení trestního stíhání mladistvého M. S.; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-77/TČ-2009-32-E1, o zahájení trestního stíhání mladistvého M. P.; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-79/TČ-2009-32-E1, o zahájení trestního stíhání mladistvého P. H.; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-81/TČ-2008-32-E1, o zahájení trestního stíhání Vladimíra Žišky; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-81/TČ-2008-32-E1, o zahájení trestního stíhání Petra Janouška; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-81/TČ-2008-32-E1, o zahájení trestního stíhání Jakuba Cvacha; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-81/TČ-2008-32-E1, o zahájení trestního stíhání Jaromíra Kadeřábka; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-81/TČ-2008-32-E1, o zahájení trestního stíhání Martina Markese; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-81/TČ-2008-32-E1, o zahájení trestního stíhání Filipa Stránského; usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 21. 10. 2009, č. j. UOOZ-81/TČ-2008-32-E1, o zahájení trestního stíhání Tomáše Hány; usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Severočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 23. 11. 2009, č. j. KRPU-31387-3/TČ-2009-040871, o zahájení trestního stíhání Františka Brávka; rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 3 T 179/2008 – 950 a navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 4 To 98/2009; Podkladová analýza ke kriminálně závadovým osobám Severomoravské krajně pravicové scény neonacistické organizace Národní odpor a z řad radikálů Autonomních nacionalistů zařazených na kandidátky Dělnické strany, zpracovaná kpt. Ing. Rostislavem Chobolou (vrchní komisař, Policie České republiky, správa Severomoravského kraje, Ostrava); Nacionálně socialistický magazín Eagle Unit Silesian Division č. 1, 9/2004; seznam některých osob ztotožněných při demonstraci v Litvínově – Janově dne 18. 10. 2008 a 17. 11. 2008; fotografie některých účastníků ztotožněných při demonstraci v Litvínově – Janově dne 18. 10. 2008; fotografie některých osob účastnících se „parníku“ Národního odporu dne 17. 11. 2009; text „Vánoční sbírka DS: Svobodu politickým vězňům!“ (www.delnicka-strana.cz) a obdobný text v ruštině (www.national-resistance.com); informace ke členům Dělnické strany od Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 25. 8. 2009, č. j. KRPA-27025-4/ČJ-2009-000088; text „Domluvíme se tu za pár let ještě vůbec česky?“ (Lucie Šlégrová, www.delnickamladez.cz); text „Konec umění? Spíše skoncujme s neumělci!“ (Lucie Šlégrová, Hlas mládeže – příloha Dělnických listů; text „Festival národů v německém Pößneck“ (www.delnickelisty.cz); text „Nacionalisté uctili památku sv. Václava“ (www.delnickelisty.cz); text „Report z 5. Svatováclavské manifestace“ (www.delnickelisty.cz); projev člena Dělnické mládeže (www.dm-brno-obsah.blog.cz); zpráva Policie České republiky ze dne 18. 12. 2009, č. j. PPR-26766-2/ČJ-2009-99TO; zpráva (Policie České republiky) Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ze dne 21. 12. 2009, č. j. ÚOOZ-1047-3/ČJ-2009-009227; svědecké výpovědi por. Bc. Ing. Jana Nováka (Krajské ředitelství policie Severočeského kraje, územní odbor SKPV Most, 1. oddělení obecné kriminality, Most); kpt. Ing. Rostislava Choboly (vrchní komisař, Policie České republiky, správa Severomoravského kraje, Ostrava); mjr. Mgr. Davida Jandy (Správa hl. m. Prahy, SKPV-OOZOK, 3. oddělení, extremismus, vedoucí oddělní) a Mgr. Michala Mazla, předvolební rozhlasové spoty DS před volbami do Evropského parlamentu v roce 2009, které Český rozhlas odmítl vysílat; DVD se záznamem projevu Tomáše Vandase při shromáždění na Kladně 28. 9. 2008; CD se soubory fotografií ze shromáždění NO v Praze 1. 5. 2006, osob zajištěných v souvislosti s demonstrací před ambasádou Izraele dne 27. 8. 2006; z neonacistického koncertu 7. 4. 2007 v italském Venetu, ze shromáždění NO v Brně 1. 5. 2007, ze shromáždění DS v Praze 1. 5. 2008, sympatizantů neonacistického hnutí (ze serveru www.antifa.cz), sympatizantů DS pohybujících se mezi příznivci neonacismu, ze shromáždění DS v Praze 6. 12. 2008, a se Zprávou Policie ČR (Policejního prezidia ČR, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 31. 8. 2009, č. j. PPR-14583-32/ČJ-2009-99TO; DVD se záběry z policejního vrtulníku shromáždění v Litvínově/Janově 18. 10. 2008; DVD s policejním sestřihem událostí v Litvínově/Janově 17. 11. 2008; Zpráva Policie České republiky ze dne 31. 10. 2009, Policejní prezidium ČR, Úřad služby kriminální policie a vyšetřování, č.j.: PPR-14583-32/ČJ-2009-99TO.
[179] Vláda dále navrhla vyslechnout jako svědky Patrika Vondráka, Jiřího Švehlíka a Jiřího Šlégra, které Soud předvolal. Všichni tři však odmítli vypovídat s tím, že by výpovědí mohli způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. K jejich výslechu proto nedošlo.
[180] Dělnická strana navrhla k důkazu: rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 8. 2009, č. j. 1 T 50/2009 – 130; dopis Ladislava Malého vládě a ministru vnitra ze dne 11. 10. 2009; článek „MF DNES: Komorous velebil ruskou okupaci a StB“ (www.zpravy.idnes.cz); článek „Nový premiér: Spolehlivý úředník bez politické ambice“ (www.aktualne.centrum.cz); článek „Začala restaurace starého režimu. Tiše a bez povyku“ (www.delnickelisty.cz); článek „“Nová“ Unie svobody láká hlasy od kuřáků marihuany“ (www.zpravy.idnes.cz); článek „Napadení členů DS soud potrestal veřejnými pracemi“ (www.ceskenoviny.cz); výpis z evidence rejstříku trestů Erika Sedláčka; článek „Rath pro LN: Jak řešil Hitler krizi? Začal zbrojit“ (www.lidovky.cz); článek „Topolánek svým slovníkem pobouřil odbojáře“ (www.novinky.cz); článek „Dalík: Klidně napište, že jsem Topolánkův pasák“ (www.zpravy.idnes.cz); text „Trestní oznámení kvůli rozpuštěnému shromáždění DS v Praze (www.delnicka-strana.cz) a toto trestní oznámení adresované Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2; žaloba Dělnické strany ze dne 1. 6. 2009 proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. 5. 2009 o rozpuštění shromáždění Dělnické strany na Palackého náměstí v Praze; Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2007; článek „Ke zrušení Dělnické strany mají pomoci důkazy levicových extremistů“ (www.zpravy.idnes.cz); článek „Romská hlídka poprvé vyrazila do ulic problémového sídliště Chanov“ (www.novinky.cz); žaloba Dělnické strany proti České republice (Ministerstvu vnitra) ze dne 28. 5. 2007 o odstranění neoprávněného zásahu do dobré pověsti právnické osoby; dopis Martina Zbely, předsedy Dělnické mládeže, ministru vnitra ze dne 19. 4. 2009 a odpověď na tento dopis ze dne 4. 5. 2009; DVD záznam ze setkání předsedy DS se starostou Litvínova Danielem Volákem dne 30. 5. 2009; CD se soubory obsahujícími logo strany „Nová síla“, návrh na registraci politické strany „Nová síla“, logo DS, historický plakát s mj. ozubenými koly, vývoj loga ČSSD, článek „Bývalí republikáni založili Dělnickou stranu“, fotografie odznaků se symboly ozubeného kola, plakát DS s motivem dělníka s kladivem, jiný plakát s jiným provedením stejného motivu a jeho umístění na Dělnických listech, další plakát DS s jiným provedením stejného motivu, logo OS-DS. DS při jednání předložila Soudu také kolekci odznaků, které byly předloženy již dříve na fotografii zmíněné shora. Dělnická strana předložila Soudu rovněž stanovisko advokáta Mgr. et Ing. Petra Prchala ze dne 10. 11. 2009 k povaze znaleckého posudku.
[181] Účastníci řízení nevznesli přes dotazy Soudu žádné další návrhy na doplnění dokazování nad rámec shora uvedených důkazů.
[182] Všechny označené důkazy Soud provedl a samostatně i v jejich celkovém kontextu vyhodnotil, o čemž je pojednáno níže. Některé důkazy, které navrhla vláda, nicméně jak uvedl její zástupce při jednání, pouze pro „dokreslení“ celkové situace (např. Stanovy DS, popis historie DS atp.) Soud provedl, nicméně samostatně nehodnotil, jelikož by to bylo z povahy věci zjevně nadbytečné.
III.2.4 Konečné návrhy
III.2.4.1 Vláda
[183] Vláda v konečném návrhu zejména uvedla, že její skutková tvrzení, vztahující se k projevům členů DS, jejich účasti na shromážděních či obsahu tiskovin, DS v zásadě nepopřela. Řadu tvrzení vlády proto nebylo třeba nijak dokazovat.
[184] Existence neonacistických uskupení, kterou DS popírala, je na základě provedených důkazů patrná, a to v podobě bez pevné struktury a bez jakéhokoliv formálního vztahu ke státní moci. K rovněž popíranému propojení DS s těmito uskupeními vláda poznamenala, že z provedených důkazů je zřejmé ideové spojení DS s neonacismem. DS lze jednoznačně přičíst všechny vnější projevy a skutky nejen jejích členů, ale i některých dalších osob. Podle vlády byly prokázány těsné vazby mezi členy DS a neonacisty i účast členů DS na shromážděních organizovaných neonacistickými uskupeními nebo ve spolupráci s nimi. Neonacisté figurují i na kandidátních listinách DS. DS je čistě neonacistickým subjektem, který v určitém okamžiku absorboval část neonacistického elektorátu.
[185] K trestněprávní relevanci jednání členů DS vláda poznamenala, že případné doložení pravomocného odsouzení členů DS není nejsilnějším argumentem pro závěr o důvodnosti návrhu na rozpuštění DS. Významné je již samo zjištění, kolik členů DS bylo trestně stíháno. Žádný jiný subjekt nedosahuje obdobné míry kriminality svých členů. Dvacet tři členů DS včetně jejího předsedy je trestně stíháno, případně již bylo pravomocně odsouzeno pro trestný čin.
[186] K nesrozumitelnosti Zákona, namítané Dělnickou stranou, vláda podotkla, že odkaz v právní normě není právní normou jako takovou. V tomto případě navíc chybný odkaz v žádném případě nečiní normu nesrozumitelnou. Tento nedostatek právní úpravy proto není překážkou rozpuštění DS.
[187] K podmínkám pro rozpuštění politické strany, vymezeným Soudem, vláda konstatovala, že podmínka protiprávnosti chování politické strany je v posuzované věci nepochybně dána, protože DS trvale porušuje Ústavu, Listinu a další právní předpisy, narušuje veřejný pořádek a ohrožuje mravnost. Směřuje také k uchopení moci s cílem zamezit svobodné soutěži politických stran. Obdobně není podle vlády sporu ani o naplnění podmínky přičitatelnosti protiprávního jednání DS, přestože se předseda DS systematicky brání, že nemohl vědět, kdo bude na společných akcích vystupovat, že na internetových stránkách Národního odporu byly zveřejňovány články, jejichž autoři byli členové DS, a nemůže ručit ani za chování svých členů.
[188] K bezprostřednosti hrozby vláda zdůraznila, že DS přešla od verbálních urážek a výpadů na adresu nejrůznějších rasových, sociálních a sexuálních skupin k napadání a zpochybňování jejich lidského potenciálu, v některých případech pak k masovým výtržnostem. Výpovědi svědků potvrdily, že tato situace je přes jisté zklidnění nadále napjatá. Svědek Mazel upozornil na potenciál lokální destabilizace, který závisí na dalším vývoji ekonomické situace. Takovou závislost hrozby na vnějším faktoru považuje vláda za velice významnou. I tuto podmínku pro rozpuštění politické strany proto vláda považuje za splněnou.
[189] Konečně pokud jde o podmínku přiměřenosti zamýšleného zásahu sledovanému cíli, stát vykonává podle vlády svou „mocenskou politiku“ důsledně, přičemž již vyčerpal všechny prostředky, které po něm lze požadovat. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby byly nejprve užity nástroje správního práva. V této souvislosti není bez významu, že případné převzetí moci DS by fakticky vedlo k „likvidaci“ Listiny základních práv a svobod. Podle vlády lze do činnosti politických stran, v souladu s judikaturou ESLP, intervenovat preventivně. K rozpuštění politické strany není třeba vyčkávat na realizaci nedemokratických cílů nebo na stadium, kdy se jednotliví členové strany začnou dopouštět násilí či začne příprava na realizaci nedemokratických myšlenek. I pouhá agresivní rétorika může v určitém historickém a politickém kontextu stačit k rozpuštění politické strany. Podle vlády je zřejmé, že DS nepočítá s fungováním v rámci demokratického prostředí, které jí jen přechodně slouží k získání moci. Z těchto důvodů je i poslední podmínka pro rozpuštění politické strany naplněna.
III.2.4.2 Dělnická strana
[190] Dělnická strana v konečném návrhu zdůraznila, že skutečným motivem vlády pro podání tohoto návrhu je její vzrůstající popularita mezi občany, kterou potvrzují i některé předvolební průzkumy. Ty v současné době hovoří o 2 % předvolební podpory. Oproti předchozímu řízení o návrhu na rozpuštění DS vláda přistoupila k podrobné přehlídce policejních zpráv a záznamů zachycujících její boj s NO a AN. Důkazy o protiprávní činnosti DS však předloženy nebyly. Tvrzení, že DS stála za nepokoji, které se odehrály 17. 11. 2008 na litvínovském sídlišti Janov, vláda tentokrát doplnila předvoláváním svědků z řad policie, promítáním videí apod. Z ničeho však nevyplývá, že za těmito nepokoji stála DS. DS tuto akci neorganizovala, pouze svolala politický mítink do města Litvínov, což je nepochybně právem každé politické strany. Nebylo přitom možno předvídat, jakým způsobem se bude situace ve městě Litvínov po skončení mítinku DS vyvíjet. Mítink organizovaný DS proběhl bez jakýchkoliv excesů či incidentů s Policií České republiky, nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání.
[191] Ke snaze vlády prokázat existenci Národního odporu DS uvedla, že je na rozhodnutí Soudu, nakolik může být fungování internetových stránek důkazem o skutečné existenci tohoto virtuálního spolku. Členství v NO je přičítáno jednotlivým osobám na základě nejasných indicií. V rámci řízení nebyla dána uspokojivá odpověď na otázku, zda existuje nějaký vůdce NO, zda je NO nějak strukturován či zda existuje písemný důkaz o tom, že je DS na tento spolek napojena. V současné době žádný právní předpis nereguluje protiprávnost NO. Vláda dramaticky prezentovala fotografie dvou až tří desítek osob, jejichž jména se celým návrhem prolínají, přičemž pouze asi v polovině případů jde o členy DS. Jako důkazní materiál byly prezentovány fotografie pořízené v době, kdy tyto osoby nebyly členy DS. S ohledem na stávající počet členů DS (asi 950 členů) je aktivita 10 až 15 členů „miniaturním vzorkem“. Navíc vláda nezpochybnila tvrzení, že pracuje s důkazy, které získala od levicových extremistů. Ve většině případů vládou předložené důkazy neprokazují spojitost s DS. Akcí DS se nadto účastní tajní agenti s cílem narušovat tyto akce a vyvolávat napětí, podobně jako v případě aktivit Národně demokratické strany v Německu. Vládou předložený znalecký posudek není posudkem zpracovaným znalcem, jak vyžaduje zákon.
[192] Pokud jde o naplnění podmínek pro rozpuštění politické strany vyslovených Soudem, k podmínce protiprávního chování politické strany DS uvedla, že ctí volební a parlamentní systém, pravidelně se účastní voleb a plní zákonné podmínky pro činnost politické strany, tj. odevzdává výroční zprávy o hospodaření. Jde o podmínku týkající se chování politické strany, nikoliv chování jejích jednotlivých členů a představitelů. Pokud bychom akceptovali, že chování jednotlivých členů nebo sympatizantů může být přičítáno politické straně, bylo by možno rozpustit všechny parlamentní strany.
[193] K podmínce přičitatelnosti DS poznamenala, že malý vzorek členské základny není možné „dát do souvislosti s celým právním subjektem“. Výpisy z rejstříku trestů představitelů DS prokazují, že DS je řízena osobami, které se nedopouštějí protiprávního jednání. DS nikdy nevyzývala ke státnímu převratu, nikdy nevolala po rušení voleb a nemožnosti občanů rozhodovat ve volbách, nikdy nevolala po odstranění demokracie.
[194] Ke třetí podmínce pro rozpuštění politické strany DS uvedla, že nikoliv DS, ale „Komunistická strana je zákonem výslovně označena za zločinnou organizaci“, aniž by se orgány činné v trestním řízení zajímaly o její nástupkyni. DS usiluje o to, aby Česká republika byla v rámci evropského společenství samostatných suverénních národů demokratickým, humánním a ekonomicky prosperujícím státem. Preferuje přitom pluralitní parlamentní systém.
[195] Pokud jde o podmínku, podle níž musí být zamýšlený zásah přiměřený sledovanému cíli, DS volilo v posledních volbách do Evropského parlamentu zhruba 25 tisíc lidí, nyní se poslední předvolební průzkumy pohybují kolem 2 %. Vláda svým pokusem zakázat DS diktuje občanům, koho mají volit. DS se distancuje od jakýchkoliv totalitních režimů, prosazuje demokratické principy a její programové myšlenky jsou založeny právě na myšlenkách demokracie.
IV. Projednatelnost návrhu
IV.1 Pravomoc Soudu
[196] DS v průběhu jednání zpochybnila pravomoc Soudu rozhodovat o rozpuštění politických stran. Poukázala na ustanovení § 15 odst. 1 Zákona, podle něhož „o rozpuštění strany a hnutí [§ 13 odst. 1 písm. b)], pozastavení činnosti strany a hnutí (§ 14 odst. 1) a o znovuobnovení jejich činnosti (§ 14 odst. 3) rozhoduje Nejvyšší správní soud. Návrh podá vláda; pokud tak neučiní do 30 dnů od doručení podnětu, může návrh podat prezident republiky.“ Z ustanovení § 13 odst. 1 písm. b) Zákona totiž plyne, že „strana a hnutí se zrušují pokud nepředloží Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu ve lhůtě podle tohoto zákona (§ 18 odst. 1 a 2)“. DS tedy dovozuje z odkazu obsaženého v ustanovení § 15 odst. 1, které se týká pouze případu nepředložení výroční finanční zprávy, že v jiných případech vůbec není dána pravomoc Soudu rozhodnout o rozpuštění politické strany.
[197] K tomu je třeba konstatovat, že v okamžiku přijetí Zákona nebylo žádných pochybností o pravomoci Soudu rozhodnout o rozpuštění politické strany. Podle ustanovení § 15 odst. 1 totiž platilo, že o návrhu na rozpuštění politické strany podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. b) rozhoduje Nejvyšší soud ČSFR, jde-li o stranu a hnutí, které vyvíjejí činnost na území obou republik ČSFR. Podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. b) pak platilo, že strana a hnutí se zrušují rozhodnutím Soudu o jejich rozpuštění.
[198] Stávající pravomoc rozpouštět politické strany je blíže provedena rovněž v Zákoně. Zde je namístě opět citovat ustanovení § 13 odst. 1 písm. c) Zákona, podle něhož se strana a hnutí zrušují rozhodnutím Soudu o jejich rozpuštění. Podle odst. 6 stejného ustanovení platí, že „strana a hnutí mohou být zrušeny rozhodnutím soudu o jejich rozpuštění [odstavec 1 písm. b)], jestliže je jejich činnost v rozporu s § 1 až 5 nebo jestliže i po uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí soudu o pozastavení činnosti strany nebo hnutí trvají skutečnosti, pro které byla jejich činnost pozastavena. V rozhodnutí o rozpuštění strany a hnutí určí soud současně likvidátora, kterým nesmí být osoba, jež byla členem této strany a hnutí.“ Pravomoc Soudu rozhodovat o rozpuštění politické strany plyne rovněž z hlavy II. dílu 5. s. ř. s. Podle ustanovení § 94 odst. 1 písm. b) s. ř. s. platí, že „návrhem se u soudu lze za podmínek stanovených zvláštním zákonem domáhat rozpuštění politické strany nebo politického hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti.“ K řízení o tomto návrhu je příslušný Soud (§ 95 s. ř. s.).
[199] V konečném důsledku tak spočívá sedes materiae námitky DS jen v poukazu na zcela zřejmou nedůslednost zákonodárce, který zákonem č. 340/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, doplnil do ustanovení § 13 odst. 1 nové písmeno b) [„pokud nepředloží Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu ve lhůtě podle tohoto zákona (§ 18 odst. 1)“]. V důsledku této změny se původní důvod zrušení podle písm. b), podle něhož se strana a hnutí zrušují rozhodnutím Soudu o jejich rozpuštění, nově označil jako písm. c), aniž by se však tato skutečnost promítla do dalších ustanovení, která právě na původní písm. b) citovaného ustanovení odkazovala (viz § 13 odst. 6 a § 15 odst. 1 Zákona). Technický způsob provedení novelizace ani důvodová zpráva (viz www.psp.cz) přitom nedávají jediný rozumný důvod k domněnce, že by snad jejím smyslem mělo být omezení pravomoci Soudu rozhodovat o rozpouštění politické strany jen na případy nepředložení výroční finanční zprávy. V souladu s předpokladem racionálního zákonodárce by se ostatně tato novela musela výslovně týkat i dalších ustanovení Zákona a také soudního řádu správního, což se nestalo. Lze tak shrnout, že obsah námitky DS plyne z nedbalosti a nekvalitní činnosti zákonodárce, která však v tomto případě nedosahuje takového stupně intenzity, že by mohla zpochybnit smysl, logiku a systematické propojení citovaných ustanovení Zákona a soudního řádu správního.
[200] Soud při svých úvahách nutně vycházel i ze skutečnosti, že jednotlivá zákonná ustanovení nelze vykládat izolovaně, nýbrž v jejich celkovém kontextu a souvztažnosti. V tomto ohledu je dobré připomenout, že možnost rozhodovat o rozpuštění politické strany je předvídána již článkem 87 odst. 1 písm. j) Ústavy, přičemž toto rozhodnutí musí učinit přímo soud, nebo přinejmenším musí být takovéto rozhodnutí soudně přezkoumatelné (čl. 36 odst. 2 Listiny). Již ústavodárce tedy stanoví možnost rozhodnout o rozpuštění politické strany. Z logiky věci plyne (a zde lze plně odkázat na právní názor obsažený v rozsudku Soudu Dělnická strana I), že možnost rozpouštět politické strany je součástí konceptu bránící se demokracie, podle něhož se demokratický stát musí chránit před těmi nejzávažnějšími narušeními demokratického a ústavního systému. Takto viděno připadá možnost rozpustit politickou stranu v úvahu jen u výjimečných případů, kdy je najisto prokázána značná intenzita tohoto ohrožení. Názor, obsažený (přinejmenším implicitně) v námitce DS, je již z tohoto hlediska neudržitelný, jelikož přiznává pravomoc Soudu rozpustit politickou stranu výlučně v případě nepředložení výroční finanční zprávy Poslanecké sněmovně, což je ve srovnání s ostatními důvody pro rozpuštění politické strany důvod nesrovnatelně méně závažný a v souladu s ustálenou judikaturou Soudu sám o sobě nepostačuje ani k rozpuštění bez předchozího pozastavení činnosti politické strany.
[201] Lze tak shrnout, že z ústavní a zákonné úpravy způsobem nevyvolávajícím žádné rozumné pochybnosti plyne pravomoc Soudu rozhodovat o rozpuštění politické strany, dále možnost rozpustit politickou stranu pro rozpor její činnosti s ustanoveními § 1 až 5 Zákona, a konečně příslušnost Soudu rozhodovat v této agendě.
[202] Soud proto uzavřel, že použitými výkladovými metodami (zejm. teleologická, logická, historická a systematická) lze dospět k jednoznačnému závěru o pravomoci a příslušnosti Soudu rozhodovat o návrhu na rozpuštění politické strany. Názor Dělnické strany nemůže obstát v konfrontaci s dikcí a výkladem citované právní úpravy, jelikož vede k absurdnímu závěru, opírajícímu se pouze o citaci izolovaných ustanovení Zákona. Tento názor zcela přehlíží ostatní zákonná ustanovení a jejich celkový kontext. Tuto námitku DS proto Soud shledal nedůvodnou.
IV.2 Překážka věci rozhodnuté
[203] Soud se musel ještě před hodnocením konkrétních okolností, v nichž vláda spatřuje důvody pro rozpuštění Dělnické strany, zabývat námitkou DS uplatněnou při jednání a týkající se překážky věci rozhodnuté. O návrhu vlády na rozpuštění stejné politické strany totiž Soud rozhodl již rozsudkem Dělnická strana I. Překážka věci rozhodnuté (resp. rozsouzené) znamená, že soud se nesmí podruhé věcně zabývat stejným návrhem, týkajícím se identických účastníků řízení. Smysl této překážky spočívá v ochraně právní jistoty úspěšného účastníka řízení a také v zamezení podávání opakovaných návrhů na soudy, což by vedlo k jejich nadměrnému a neúčelnému zatěžování. Jak uvádí B. Dvořák, „má-li být právní konflikt účinně řešen a má-li být ochrana práv zajištěna, a ne zneužívána, musí být především vyloučeno, aby byl na soud opětovně vznášen nárok, o kterém již bylo meritorně rozhodnuto. Platí, že úspěšný účastník je rozsudkem chráněn před opakováním žaloby ze strany neúspěšného účastníka a podlehnuvší účastník je rozsudkem chráněn proti zvítězivšímu, jestliže tento proti němu stejný nárok uplatní opětovně“ (Právní moc civilních rozhodnutí, 1. vyd., C. H. Beck, 2008, str. 56).
[204] Překážka věci rozhodnuté má svůj původ již v římském právu. Od této doby totiž platí obecný právní princip, podle něhož „rozsudkem jest právní rozepře mezi žalobcem a žalovaným rozhodnuta (res iudicatae), takže spor jest na příště mezi stranami vyloučen. Rozsudek činí odtud nezvratný základ právního poměru mezi stranami. Tento účinek rozsudku zove se jeho právní mocí“ (L. Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského, 5. vydání, Praha, 1921, str. 155). „[...] byl přiveden k platnosti názor, podle kterého obrana věci rozsouzené byla opírána o obsah rozsudku, vešlého v moc práva. Obrana tato neměla k platnosti přiváděti pouze vylučující moc rozsudku, nýbrž pojišťovati též positivní obsah jeho, zabraňujíc, aby nebyl již na soud vznesen právní nárok, který byl rozsudkem jedné straně odeřčen. ... Má-li pak obrana věci rozsouzené - budiž zde zvána povšechně exceptio rei iudicatae – míti průchod, jest potřebí, aby sporná otázka, jejíž soudní rozřešení se žádá, byla co do předmětu i co do subjektů totožná s onou, která byla již rozhodnuta rozsudkem dřívějším“ (tamtéž, str. 157). Jak uvedl J. Vážný, „nepochybně bylo jasné římským právním činitelům, že vyloučení nového procesu ve věci právoplatně rozsouzené je postulátem obecného zájmu, že je to jedním z požadavků obecné právní bezpečnosti“ (Římský proces civilní, Melantrich, 1935, str. 71).
[205] Z římského práva je však také zřejmé, že bylo rozlišováno mezi žalobami in rem a in personam:. V prvním případě pokud někdo vindikoval bez úspěchu proti druhému určitou věc, nemohl vindikovat znova, a to ani tehdy ne, když by chtěl vindikaci původně neúspěšně založenou nyní dodatečně založit na jiném důvodu. V případě actiones in personam oproti tomu sice nebylo možno opětovně se domáhat téhož plnění proti původnímu odpůrci z téže kauzy, nicméně bylo přípustné žalovat o totéž z jiné kauzy (J. Vážný, c. d., str. 72-73). Současná procesualistika překážku věci rozhodnuté spatřuje u totožných věcí, přičemž totožnost věci je dána totožností účastníků a totožností předmětu řízení, tzn. jak žalobního nároku, tak i žalobního důvodu (A. Winterová, Civilní právo procesní, 3. vyd., Linde Praha, a. s., 2004, str. 235). Jde tedy o to, že totožnost věcí je dána identitou jejich „jádra“ (tzv. Kernpunkttheorie). Smysl tohoto principu vysvětluje J. Macur tak, že „jednak procesní strana nemůže ve sporu ztratit nic, co neučinila jeho předmětem, jednak nemůže získat také víc, než co sama v řízení uplatnila. Proto v případě tzv. dílčí žaloby, kdy žalobce např. uplatní pouze část vzniklé škody nebo část úhrady nájemného a pozdější novou žalobou uplatní zbytek, nemá pravomocné rozhodnutí o prvé žalobě žádnou závaznost pro rozhodování soudu o druhé žalobě. Strany totiž samy určují, jak na základě jejich dispozice bude vymezen rozsah závaznosti budoucího soudního rozhodnutí“ (Předmět sporu v civilním soudním řízení, Masarykova univerzita, Brno, 2002, str. 198). Dlužno dodat, že toto pojetí překážky rei iudicatae odpovídá i ustálené soudní judikatuře, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1243/2004 anebo rozsudek stejného soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98 (vše www.nsoud.cz).
[206] V citovaném rozsudku Dělnická strana I uvedl Soud k překážce věci rozhodnuté následující právní názor (bod 108): „Vláda nese v řízení o návrhu na rozpuštění politické strany břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Její povinností spojenou s aktivní legitimací je, aby konkrétní poznatky o činnosti politické strany neslučitelné s § 4 zákona o politických stranách dostatečně věrohodně a přesvědčivě s návrhem konkrétních důkazů prokazujících její tvrzení předložila soudu. Ten je přes formální neexistenci dispoziční zásady v daném typu řízení rozsahem návrhu vázán, přičemž výjimku z této vázanosti představuje např. posouzení skutečností, které vyjdou najevo až při projednávání návrhu. Nejvyšší správní soud rozhoduje podle skutkového stavu, který tu je v době rozhodnutí soudu (§ 96 s. ř. s.). Z toho plyne, že zamítavé rozhodnutí o návrhu na rozpuštění politické strany nevylučuje podání jiného návrhu na rozpuštění stejné politické strany v budoucnu.“.
[207] V případě řízení o návrhu na rozpuštění politické strany Soud vychází ze skutečnosti, že je sice upraveno soudním řádem správním (a do určité míry také Zákonem), nicméně podle ustanovení § 64 s. ř. s. platí pro řízení ve správním soudnictví přiměřené použití ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu. Tato subsidiarita aplikace občanského soudního řádu samozřejmě neznamená doslovné převzetí příslušných částí tohoto zákona na řízení před správním soudem. Znamená použití pouze těch jeho částí, které nejsou autonomně a v úplnosti provedeny v soudním řádu správním, dále nepředstavují samostatné procesní instituty a konečně jsou pro řízení před správním soudem nezbytné a odpovídají jeho zvláštnostem (tzn. jsou přiměřeně využitelné). Gramatické vyjádření zásady překážky rei iudicatae upravuje ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., podle něhož „jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.“.
[208] Rozhodování ve věcech politických stran není typickou agendou správního soudnictví a proto také zákonodárce v soudním řádu správním odlišil typickou agendu správních soudů, tj. správní soudnictví [§ 4 odst. 1 s. ř. s.], od „dalšího“ rozhodování správních soudů, kam spadají i věci politických stran a politických hnutí [§ 4 odst. 2 písm. b) s. ř. s.]. V řadě evropských států totiž rozhodování o rozpouštění politických stran (resp. o jejich zákazu) nepřísluší správním soudům, nýbrž soudům ústavním (viz např. SRN, Polsko). Jakkoliv toto rozlišení jednotlivých pravomocí správních soudů nelze přeceňovat, je třeba je mít v rozumné míře na zřeteli při hodnocení specifik řízení o návrhu na rozpuštění politické strany. Soud nicméně nemá pochyb o tom, že i na toto zvláštní řízení se přiměřeně aplikuje ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř.
[209] Jak plyne z předchozí argumentace, překážka věci rozhodnuté nastane při totožnosti účastníků řízení a totožnosti samotné věci. V nyní projednávaném případě je zřejmé, že totožnost účastníků řízení je dána: návrh podala opět vláda proti Dělnické straně. Navíc v pořadí druhý návrh vláda podala (23. 9. 2009) poměrně brzy po rozhodnutí o prvním návrhu (4. 3. 2009). O totožnosti účastníků řízení není rozumných pochyb.
[210] Jak nicméně plyne již z názoru Soudu v rozsudku Dělnická strana I, zamítavé rozhodnutí o návrhu na rozpuštění politické strany nevylučuje podání jiného návrhu na rozpuštění stejné politické strany v budoucnu. Jinak řečeno, zamítnutí nelze vykládat jako jakýsi „glejt“, který dotčené politické straně dává jednou provždy punc nerozpustitelnosti státem. Takové pojetí by odporovalo smyslu tohoto typu řízení, zasazeného do kontextu opakovaně zmiňovaného konceptu bránící se demokracie. Činnost politické strany je navíc třeba posuzovat jako dynamickou a Soud rozhoduje podle skutkového stavu, který tu je v době jeho rozhodnutí (§ 96 s. ř. s.), tzn. toto rozhodování musí být vždy zcela aktuální. Případné rozpuštění politické strany nemá být vnímáno primárně jako následek její dřívější protiprávnosti (často již letité). Takové rozhodnutí je třeba vnímat především jako preventivní opatření, nezbytné pro zachování ústavního a demokratického systému do budoucna. Lze si tak přinejmenším teoreticky představit situaci, kdy konkrétní politická strana bude ve svých prvních letech existence významným nebezpečím pro demokratický systém, ale postupem času se natolik etabluje (dojde ke změně programu, k výměně jejích představitelů apod.), že následné úvahy o jejím rozpuštění budou zcela nedůvodné. Naopak může rovněž platit, že se i politická strana v minulosti nezpochybnitelně konformní s demokratickým systémem v budoucnu projeví natolik dramaticky odlišným a ohrožujícím způsobem, že bude shledán důvod k jejímu rozpuštění.
[211] Pokud tedy v nyní projednávané věci Soud obdržel od stejného navrhovatele identicky formulovaný petit, nejedná se o stejný „žalobní návrh“ ve shora naznačeném smyslu, který by zakládal překážku věci rozhodnuté. Jakkoliv se totiž oba návrhy svými petity překrývají, jde v tomto směru o zcela samostatné návrhy, o nichž Soud rozhoduje podle skutkového stavu k jinému časovému okamžiku. K tomu je vhodné pro úplnost dodat, že pokud by vláda zjistila nové důkazy nebo skutečnosti, které nemohla v původním řízení bez svého zavinění uplatnit, bylo namístě podat návrh na obnovu řízení [§ 111, § 114 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nikoliv návrh na rozpuštění politické strany.
[212] Otázka totožnosti samotné věci je složitější. Soud souhlasí s názorem, že nelze znovu rozhodovat v téže věci v tom smyslu, že by vláda Soudu opakovaně navrhovala k projednání a přezkoumání např. stejné akce odpůrce, příp. by uplatňovala identická tvrzení jako v minulosti. Na tomto místě je třeba plně odkázat na výše citovaný právní názor tohoto Soudu, podle něhož vláda nese v řízení o návrhu na rozpuštění politické strany břemeno tvrzení a břemeno důkazní a její povinností spojenou s aktivní legitimací je, aby konkrétní poznatky o činnosti politické strany neslučitelné se Zákonem dostatečně věrohodně a přesvědčivě s návrhem konkrétních důkazů prokazujících její tvrzení předložila Soudu. I s ohledem na fakt, že vláda je orgánem veřejné moci, je třeba trvat na přiměřené aplikaci principu oficiality v tom směru, že předmětný návrh má podat v zásadě vždy, když se dozví relevantní skutečnosti, které s největší mírou pravděpodobnosti svědčí o jeho důvodnosti. Opačný názor by odporoval principu právní jistoty a mohl by dokonce hrozit zneužitím ve smyslu zásahu do svobodné soutěže politických stran.
[213] Výše uvedené Soud nicméně nevnímá tak, že by nabytí právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí o návrhu na rozpuštění politické strany vytvořilo časový okamžik, Odpůrce: něhož teprve by mohl Soud hodnotit předestřené skutečnosti a skutečnosti dřívější by již nikterak zohlednit nemohl. Pokud totiž platí, že o tomto typu návrhu rozhoduje Soud podle aktuálního skutkového stavu, je zřejmé, že největší relevanci mají vždy nejčerstvější informace o činnosti politické strany. Tyto informace je však třeba zasadit do určitého kontextu skutečností dřívějších. Instituce politické strany je totiž typická pojmovým znakem dlouhodobosti usilování o převzetí politické moci a odpovědnosti s ní spojenou. Bylo by proto iracionální při tak závažném rozhodování, jako je návrh na rozpuštění politické strany, zabývat se její činností pouze za krátké časové období. Takovýto přístup by totiž v reálném případě mohl vést ke ztrátě významnější vypovídací hodnoty. Politická strana se totiž může chovat krátkodobě atypicky a „nepřirozeně“ z řady vnitřních i vnějších důvodů: připravují se volby, je vybíráno nové vedení strany, strana se náhle ocitla v hmotné krizi, probíhají jednání s jinými politickými subjekty o budoucí možné spolupráci, státní orgány začaly představitele strany a jednání jejích orgánů monitorovat apod. Jakkoliv jsou tedy pro rozhodování Soudu nejvýznamnější aktuální projevy činnosti strany, není možno je při jejich hodnocení zcela odhlížet od aktivit dřívějších.
[214] Lze tedy učinit dílčí závěr, že překážku věci rozhodnuté v řízení o návrhu na rozpuštění politické strany vnímá Soud tak, že nemůže opakovaně posuzovat již jednou projednaná skutková tvrzení a důkazy, ale současně platí, že není vyloučeno projednat a vyhodnotit i taková tvrzení, která se týkají činnosti politické strany i před nabytím právní moci prvního rozhodnutí, samozřejmě především ve smyslu současného kontextu.
[215] V nyní projednávaném případě z porovnání obou návrhů vlády, resp. průběhu jednání, plyne následující. Na základě v pořadí prvního návrhu vlády ze dne 5. 12. 2008 se Soud zabýval: tvrzenou spoluprací Dělnické strany s Národním odporem; tvrzeným porušením shromažďovacího zákona Dělnickou stranou, a to konáním shromáždění dne 16. 8. 2008 v Hradci Králové a dne 18. 10. 2008 v Litvínově; a konečně tvrzenou snahou uchopit moc nedemokratickými prostředky. Ohledně Ochranných sborů vláda v pořadí prvním návrhu neuplatnila žádnou argumentaci, nicméně tato otázka se vyjevila v průběhu jednání, takže na ni Soud v citovaném rozsudku – byť toliko okrajově - reagoval.
[216] K tomu Soud v rozsudku Dělnická strana I konstatoval, že vláda nepředložila žádné důkazy o vztahu Národního odporu a Dělnické strany a v tomto směru neunesla dokonce ani břemeno tvrzení. Ve vztahu ke shromáždění v Hradci Králové vláda neunesla důkazní břemeno. V případě shromáždění v Litvínově bylo prokázáno pouze jeho konání (bez předchozího oznámení) a vyjádření podpory tomuto shromáždění Dělnickou stranou. Při tvrzené snaze uchopit moc nedemokratickými prostředky bylo přezkoumáno pouze tiskové prohlášení Dělnické strany ze dne 17. 10. 2008 a Soud dospěl k závěru, že tento důkaz k rozpuštění DS nestačí, jelikož nebylo prokázáno, že obsah tohoto prohlášení odpovídá jeho cílům a konkrétním aktivitám. Konečně ohledně Ochranných sborů vláda k jejich existenci a činnosti žádné výhrady nevznesla (neunesla břemeno tvrzení) a Soud se jimi proto meritorně nezabýval a neprováděl žádné dokazování.
[217] V nyní projednávaném návrhu vláda (podrobně viz část I. tohoto rozsudku) podrobně argumentovala programovou orientací Dělnické strany, činností Ochranných sborů, propojením DS s dalšími subjekty pravicově extremistické scény, profilem některých představitelů strany a konečně veřejnými akcemi. Porovnáním obou návrhů vlády a s ohledem na výše prezentované úvahy o překážce věci rozhodnuté tak Soud dále vymezuje rámec přezkumu.
[218] Není znovu samostatně posuzována tvrzená spolupráce Dělnické strany a Národního odporu ve vztahu k období před březnem 2009. Zejména z průběhu jednání před Soudem totiž vyplynulo, že dokonce některé informace, příp. důkazy, měla vláda k dispozici již v době, kdy podávala svůj první návrh, a její procesní pasivita nemůže být nyní využita v neprospěch odpůrce. Na straně druhé však vláda tvrdí a prokazuje pokračující spolupráci obou těchto subjektů i po 4. 3. 2009. Skutečnosti, týkající se předchozího období, proto nejsou brány v potaz samostatně, nicméně jsou zohledněny v rámci současného kontextu, jelikož pouze tak se lze dobrat k prokázání vývoje a tendence případné spolupráce těchto dvou subjektů.
[219] Průběhem konání shromáždění dne 16. 8. 2008 v Hradci Králové a dne 18. 10. 2008 v Litvínově se Soud již zabýval v předchozím rozsudku a jakkoliv k oběma akcím vláda nyní předkládá nové skutečnosti, má Soud za to, že projednáním těchto akcí vznikla překážka věci rozhodnuté a není proto možné se jimi opakovaně samostatně zabývat. Je procesní chybou vlády, že tyto nyní tvrzené skutečnosti neuplatnila v prvním návrhu, když není pochyb o tom, že je již v té době znala, resp. přinejmenším znát mohla a měla.
[220] V současném návrhu již vláda netvrdí, že by Dělnická strana aspirovala na snahu o převzetí moci nedemokratickými prostředky. V tomto směru se proto oba návrhy nikterak obsahově nepřekrývají a překážka věci rozhodnuté tedy nenastává.
[221] Konečně k činnosti Ochranných sborů Soud konstatuje, že v nynějším řízení byla prokázána jejich existence i po 4. 3. 2009 (což potvrdila i DS), což znamená, že Soudu nic nebrání v projednání a zhodnocení jejich současných aktivit, přirozeně i v kontextuální souvislosti s obdobím předchozím.
IV.3 Ochranná lhůta
[222] K otázce projednatelnosti podaného návrhu Soud pro úplnost konstatuje, že návrh byl podán v době, kdy již byly vyhlášeny (nakonec neuskutečněné) volby do Poslanecké sněmovny, které se měly konat ve dnech 9. a 10. 10. 2009 (viz rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 7. 2009, č. 207/2009 Sb.), a rozhoduje o něm za situace po vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny ve dnech 28. a 29. 5. 2010 (viz rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 5. 2. 2010, č. 37/2010 Sb.). Podle ustanovení § 94 odst. 2 s. ř. s. přitom platí, že návrh na rozpuštění nebo pozastavení činnosti politické strany a hnutí je nepřípustný, byl-li podán v době, o níž zvláštní zákon stanoví, že v ní nelze činnost politické strany nebo politického hnutí pozastavit nebo je rozpustit. Byl-li však návrh podán předtím, soud řízení na tuto dobu přeruší. Podle ustanovení § 15 odst. 2 Zákona platí, že pozastavit činnost strany a hnutí nebo je rozpustit nelze v době ode dne vyhlášení celostátních voleb do Poslanecké sněmovny, Senátu, zastupitelstev měst a obcí a zastupitelstev vyšších územních samosprávných celků do desátého dne po posledním dni těchto voleb. To neplatí, jestliže je činnost strany a hnutí v rozporu s § 4.
[223] Skutečnost vyhlášení celostátních voleb tedy - v obecné rovině - brání pozastavení činnosti nebo rozpuštění politické strany či hnutí (§ 15 odst. 2 věta první Zákona, srov. také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2004, č. j. Pst 6/2004 – 9, www.nssoud.cz). V souladu s ustanovením § 15 odst. 2 věta druhá Zákona se však citovaná ochranná lhůta nevztahuje na případy, kdy je činnost strany či hnutí v rozporu s § 4 Zákona.
[224] Jak uvedl Soud již v rozsudku Dělnická strana I, je třeba odlišovat uplatnění ochranné lhůty v návaznosti na možná porušení zákona, k nimž podle § 4 Zákona může dojít. Konstatoval přitom, že činnost stran a hnutí je možno i v ochranné lhůtě pozastavit nebo tyto strany rozpustit tehdy, pokud se jedná o opakované (trvalé) chování politické strany, svojí podstatou a výraznou intenzitou zasahující a ohrožující svobodnou soutěž politických sil (např. projevenou snahou o usurpaci politické moci, činností směřující proti podstatným náležitostem demokratického právního státu). Ochranná lhůta se naopak uplatní tehdy, když je straně či hnutí vytýkáno porušení jiného ustanovení Zákona a tvrzené porušení § 4 Zákona má pouze doplňující význam (srov. usnesení NSS ze dne 10. 4. 2007, č. j. Pst 12/2007–20).
[225] Tak tomu ovšem není v posuzované věci. Naopak, návrh vlády se opírá pouze o rozpor činnosti DS s § 4 Zákona. Soud proto uzavřel, že v posuzované věci jsou naplněny podmínky § 15 odst. 2 věta druhá Zákona a projednání a rozhodnutí věci nebrání ochranná lhůta ve smyslu první věty citovaného ustanovení.
V. Posouzení věci Soudem
V. 1 Právní rámec
[226] Soud se podrobně zabýval právním rámcem rozpouštění politických stran v rozsudku č. Dělnická strana I, zejména v jeho odstavcích 37–69. Na tento rozsudek nyní pro stručnost zcela odkazuje.
[227] Pouze krátce Soud připomíná, že politické strany mají v zastupitelské formě demokracie svůj nezastupitelný význam, proto požívají zvýšené ochrany. Zásah do práva sdružovat se v politických stranách je možný pouze na základě zákona, v zájmu bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. Vždy se musí jednat o zásah, který je nezbytný v demokratické společnosti.
[228] Důvod k rozpuštění politické strany vyplývá z kumulativního splnění několika podmínek: 1) zjištěné chování politické strany je protiprávní, 2) je této straně přičitatelné, 3) představuje dostatečně bezprostřední hrozbu pro demokratický právní stát a 4) zamýšlený zásah je přiměřený sledovanému cíli, tzn. není narušena proporcionalita mezi omezením práva sdružovat se v politických stranách a zájmem společnosti na ochraně jiných hodnot.
[229] Vláda nese v řízení o návrhu na rozpuštění politické strany břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Její povinností spojenou s aktivní legitimací je, aby konkrétní poznatky o činnosti politické strany neslučitelné s § 4 zákona o politických stranách dostatečně věrohodně a přesvědčivě s návrhem konkrétních důkazů prokazujících její tvrzení předložila Soudu. Ten je přes formální neexistenci dispoziční zásady v daném typu řízení rozsahem návrhu vázán, přičemž výjimku z této vázanosti představuje např. posouzení skutečností, které vyjdou najevo až při projednávání návrhu.
[230] Při hodnocení kritéria proporcionality Soud připomíná, že kromě rozpuštění zná Zákon rovněž možnost pozastavení činnosti politické strany. Je pak věcí zejména vlády a případně prezidenta republiky jakožto jediných subjektů aktivně legitimovaných v tomto typu řízení, aby vždy velmi pečlivě vyhodnotili, jaké rozhodnutí budou od Soudu požadovat, tj. zda rozpuštění anebo pozastavení činnosti strany. Toto rozhodování Soudu totiž představuje nesporný zásah do svobodné soutěže politických stran a je proto nutno je vykládat restriktivním způsobem. Navrhovatel by proto měl již před podáním samotného návrhu velmi pečlivě hodnotit, zda jsou v tom kterém konkrétním případě naplněny nejen výše zmíněné podmínky protiprávnosti a přičitatelnosti, nýbrž také bezprostřednosti hrozby, její závažnosti, intenzity, škodlivosti, rozsahu, délky atp.
[231] Vláda (příp. prezident) by přitom měla zejména zvážit, zda se v konkrétním případě jedná o trvající jednorázové protiprávní jednání dotčené politické strany (např. opomenutí splnění zákonných povinností – ustavit orgány strany, podat výroční finanční zprávu apod.), anebo jde o porušení Zákonem stanovených zákazů (ozbrojování, zřizování ozbrojených složek, činnost na pracovištích, vyvíjení činnosti v rozporu s Ústavou a zákony, ohrožování mravnosti, veřejného pořádku, práv a svobod občanů atd.) a jde rovněž o stav trvající, o činnost pokračující nebo opakující se, tj. jsou seznatelné rysy soustavnosti. Je pak samozřejmě věcí Soudu, aby přezkoumal, zda navrhované řešení (tj. pozastavení činnosti či rozpuštění politické strany) je odpovídající konkrétním okolnostem věci. Jakkoliv totiž Soud zkoumá chování politické strany v minulosti až do okamžiku svého rozhodování, má rozpuštění politické strany neopominutelnou preventivní funkci – v kontextu konceptu bránící se demokracie.
[232] Není sporu o tom, že pozastavit činnost strany by mělo být vyhrazeno případům, kdy zjištěná porušení Zákona jsou zpravidla méně závažná, ojedinělá, krátkodobá a zároveň existuje rozumná míra pravděpodobnosti, že politická strana už začala (nebo brzy začne) podnikat kroky k odstranění stavu, který vedl k jejímu dočasnému vyřazení z politického života. Pozastavení činnosti strany by mělo smysl jen tehdy, pokud nedostatky, pro něž byla činnost strany pozastavena, jsou takové povahy, že je jednak může tato strana ve stanovené lhůtě reálně odstranit a zároveň jejich odstranění lze v případném následném řízení o znovuobnovení činnosti strany efektivně zkontrolovat. Důležitým ukazatelem zde budou zejména konkrétní kroky strany, jejích orgánů a představitelů, vnitrostranický vývoj, činy projevované navenek, apod. Vedle toho bude třeba hodnotit i „vnější“ okolnosti, kterými jsou stav a vývoj společnosti, míra její stability, fungování demokratických mechanismů ve veřejném životě, efektivita státu a jeho orgánů při postihu protiprávních skutků jednotlivců, které jsou jinak přičitatelné politické straně, atd.
[233] Dále Soud doplňuje, že po vynesení jeho rozsudku Dělnická strana I se k rozpouštění politických stran také vyjádřil ESLP. Ten v rozsudku sedmičlenného senátu ze dne 30. 6. 2009 ve věci H. Batasuna a Batasuna proti Španělsku, stížnosti č. 25803/04 a 25817/04, shledal jím posuzované rozpuštění politické strany (resp. stran, srov. odst. 84 rozsudku) souladným s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento rozsudek je konečný, protože žádost o postoupení případu velkému senátu byla zamítnuta (6. 11. 2009). Označené rozhodnutí představuje další výkladové vodítko, které je relevantní při aplikaci právního rámce nastíněného Soudem v rozsudku Dělnická strana I.
[234] ESLP vyšel mj. ze závěru o propojení mezi danými politickými stranami a teroristickou organizací Euskadi Ta Askatasuna (ETA). To dovodil z nedostatku odsouzení atentátů provedených organizací ETA těmito politickými stranami a z dalších nepřímých důkazů, podle nichž strany působily jako nástroj teroristické strategie organizace ETA. Takovými nepřímými důkazy byly např. veřejné projevy představitelů politické strany oslavující organizaci ETA a její členy, účast představitele strany na shromáždění podporujícím organizaci ETA, uznání teroristů z organizace ETA jako čestných občanů ve městech pod vedením stěžovatelů a odkaz na zakázanou, resp. teroristickou organizaci Gestoras Pro-Amnistía umístěný na internetových stránkách politické strany (odst. 85 rozsudku).
[235] Podle ESLP chování politiků zahrnuje nejen jejich jednání a projevy, ale za určitých okolností i jejich opomenutí či mlčení, které mohou představovat zaujetí stanoviska a lze o nich hovořit jako o výslovné podpoře (odst. 88 rozsudku). Jednání daných politických stran bylo posouzeno souhrnně jako součást strategie k prosazení politického programu, který byl shledán ve své podstatě v rozporu se zásadami demokracie. Metody použité politickými stranami podle ESLP nedodržely meze stanovené judikaturou k Evropské úmluvě o lidských právech (odst. 87 rozsudku). Jednání a projevy přičitatelné těmto politickým stranám představovaly ve svém celku jasný obrázek o jejich společenském modelu, který je v rozporu s koncepcí demokratické společnosti (odst. 91 rozsudku).
[236] ESLP zmínil souvislost věci s mezinárodním bojem proti terorismu (odst. 90 rozsudku) a přihlédl i k historickým a mezinárodním souvislostem věci (srov. zejm. odst. 85 a násl. rozsudku). Citovaný rozsudek ESLP shledal za splněnou podmínku naléhavé sociální potřeby pro rozpuštění politické strany (odst. 91 rozsudku) i podmínku přiměřenosti sledovaným legitimním cílům (odst. 92, 93 rozsudku). V citované části rozsudku ESLP je často konstatováno, že k porušování zákonných pravidel musí docházet „opakujícím se a závažným způsobem“…, tzn. „existence strany představuje nebezpečí, proti němuž se zdá být jako jediné možné řešení použití sankce ve formě jejího rozpuštění“ a pokračuje: „Demokracie je ve skutečnosti živena svobodou projevu. Proto tato svoboda platí nejen pro informace či myšlenky přijímané pozitivně či považované za neškodné a neutrální, ale také pro ty, které uráží a znepokojují (srov. Handyside proti Spojenému království a Jersild proti Dánsku)…Výjimky totiž fakticky vyžadují restriktivní výklad, tudíž pouze přesvědčivé a naléhavé důvody mohou odůvodnit omezení svobody sdružování…taková přísná opatření lze aplikovat pouze v nejzávažnějších případech (srov. Refah Partisi proti Turecku, Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, Socialistická strana a další proti Turecku a Strana svobody a demokracie proti Turecku).“ ESLP uznává, že „nelze po státu požadovat, aby předtím, než zasáhne, očekával, že si politická strana přisvojí moc a začne uskutečňovat politický program, jenž není v souladu s Úmluvou a demokratickými normami….stát musí mít schopnost rozumně zabránit naplnění takového programu dříve než bude uveden do praxe konkrétními činy odůvodňujícími riziko z narušení občanského smíru a demokratického režimu ve státě“. Schopnost preventivního zásahu státu je tedy uznávána za souladnou, nicméně nezbytnost zásahu v sobě zahrnuje zkoumání „naléhavé sociální potřeby“, tzn. zda existují indicie prokazující, že ohrožení demokracie a je dostatečně a rozumně blízké
V. 2 Programová orientace Dělnické strany
V.2.1 Program
[237] Ve vztahu k programu vláda Dělnické straně především vytkla, že se přes zaštiťování českým národním socialismem opírá v ideologii i používaných symbolech o hitlerovský nacionální socialismus a moderní neonacismus.
[238] Soud se před hodnocením tohoto tvrzení zabýval některými body programu DS a jejich obsahem, který nabývají ve světle činnosti této strany. Zde vláda tvrdila, že DS porušuje ustanovení § 4 písm. a) a d) Zákona, protože ve vztahu k některým skupinám občanů směřuje ke snižování úrovně lidských práv a svobod. Ta naopak tvrdila, že se snaží rozšířit demokracii a prohloubit svobody občanů. Zároveň však DS zdůraznila, že je nutné, aby občané zachovávali Ústavu, zákony a normy chování civilizované české společnosti.
[239] Z programu Dělnické strany (www.delnicka-strana.cz) Soud zjistil, že mezi programovými body jsou mj. požadavek „zavedení určování národnosti obyvatel republiky a jejího potvrzení do rodných a křestních listů, rovněž i občanského průkazu. V tomto smyslu je třeba změnit Ústavu ČR.“; dále požadavek, podle něhož „(l)idé bez státní příslušnosti budou vyloučeni ze všech státních podpor a dotací. Nechceme být „žumpou Evropy“ a zemí plnou imigrantů, přistěhovalců ze států bývalého Sovětského svazu, Balkánu, Asie, Dálného východu apod. Požadujeme zrušení přistěhovaleckých táborů a zrušení všech podpor pro přistěhovalce. Politický azyl či povolení k pobytu může dostat pouze osoba splňující morální kvality a odborné znalosti, u níž je předpoklad, že se přizpůsobí národním tradicím a zvykům občanů ČR a je zde záruka plné asimilace do většinové společnosti.“; požadavek „zavést Zákon o domovském právu...Tím by se velká města zbavovala i tzv. bezdomovců, kteří by byli eskortováni do svých domovských obcí, které by měly povinnost se o ně postarat.“; odmítnutí „snahy postavit zákonem homosexuální vztahy na stejnou úroveň manželství. Žádáme zrušení zákona o partnerských vztazích. Aktivity pochybných pseudohumanistů jsou mimořádně nebezpečné pro občanský pořádek a přirozený stav společnosti a znamenají postupný morální ale i fyzický úpadek lidské společnosti. Pohlavní deviace musí být zcela jednoznačně postaveny mimo zákon.“; požadavek „novelizovat Zákon o policii, jakož i zákon o vězeňství. Každý zločinec, pouliční zloděj, násilník, ale i výrostci poškozující majetek obce či vlastníka domu, různí rváči a provokatéři apod. musejí počítat s tím, že policie se s nimi při dopadení mazlit nebude a veškerá odpovědnost proto padá na ně. Jejich svoboda skončila tam, kde začíná svoboda jiného. Hovořit v tomto případě o humanitě je naprosto scestné. Vězeňství je třeba zbavit nesmyslné „humanizace“; vězňové musejí mít pocit, že jsou ve vězení, nikoliv na léčení. Svou tvrdou prací – která je tím správným výchovným prostředkem – si vězňové musejí platit svůj pobyt i ochranu, jakož i dluhy, které svou činností napáchali.“; názor, že „(s)tát se musí podílet značnou měrou na garanci slušného sociálního zázemí pro zaměstnance, dělníky a jejich rodiny. Zde bude hrát roli národnost dělníka či zaměstnance. Stát nemůže mít zájem na ilegálně přivandrovalých námezdních dělnících.“ a „(p)rioritu v lékařské péči mají čeští občané. Požadujeme, aby občané české národnosti, kteří vykonávají těžkou manuální práci, např. slévači, horníci apod., jednou ročně mimo svou dovolenou na čtrnáct dní ze státních prostředků odjeli na rehabilitace do lázní.“; a požadavek „(p)rošetření privatizačních podvodů a důsledné potrestání všech viníků z tzv. malé a velké privatizace z počátku devadesátých let bez ohledu na promlčecí lhůty jejich trestných činů. Viníci, kteří tehdy umožnili obrovské rozkrádání státního majetku, musejí být odhaleni a po zásluze potrestáni včetně zabavení osobního majetku a opětného zestátnění podniku.“
[240] Soud se nejprve zabýval programovým bodem požadujícím určování a evidenci národnosti obyvatel a souvisejícími body, podle nichž má národnost hrát roli při garanci sociálního zázemí pracujících a při lékařské péči, resp. státem placené dovolené.
[241] Gramatickým výkladem vláda dovodila, že určování národnosti by probíhalo na základě objektivně stanovených kritérií, a dále tvrdila, že cílem určování národnosti je odstranění rovnosti občanů, což je v rozporu s článkem 3 Listiny. To dovodila mj. z toho, že Dělnická strana spojila některé právní nároky pouze s českou národností. Takový postup vede podle vlády k rozporu i s články 24 a 25 Listiny a dále s mezinárodními závazky ČR. V kontextu nacionalismu, rasismu a xenofobie hlásanými podle návrhu DS vláda rovněž tvrdila, že tato strana plánuje nepřípustně zasáhnout do osobnostních práv a do ochrany soukromí ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny.
[242] DS připustila, že se zákonnou cestou připravuje na změnu Ústavy a zdůraznila, že úplná změna Ústavy provedená právní a demokratickou formou je legální a správná. Při jednání k dotazu Soudu DS tvrdila, že přihlášení se k národnosti by „bylo zcela na dobrovolné bázi“ a jeho účelem by bylo, „abychom měli dobrý přehled o tom, kolik tady máme v České republice menšin, v jakém počtu případně a jakým způsobem bychom mohli těmto menšinám pomáhat“. Po konstatování Soudu, že údaj o národnosti je dobrovolně vyplňovaným údajem při sčítání lidu a proč je v tomto směru podle DS nutné měnit Ústavu, tato strana odpověděla, že „by záleželo na konkrétním … případě“ a znovu připomněla, že není nic špatného na tom, pokud chce politická strana měnit Ústavu.
[243] K programovému bodu, podle kterého by byly s českou národností spojeny některé sociální výhody, DS uvedla, že se nejedná o spojení s národností, ale s českým občanstvím, a že vytištěná verze webových stránek zřejmě není aktuální. Poté, kdy Soud při jednání otevřel webové stránky DS, z nichž bylo patrné stejné znění programového bodu jako ve vytištěné verzi, tato strana uvedla, že „asi nedošlo k aktualizaci“ webových stránek, ale že před cca třemi nebo čtyřmi měsíci došlo v tomto bodu k programové změně.
[244] S programovým bodem, podle nějž „Stát nemůže mít zájem na ilegálně přivandrovalých námezdních dělnících.“, souvisí programový bod týkající se imigrace a ilegálních přistěhovalců.
[245] Vláda zde zdůraznila, že se v programu hovoří o imigrantech obecně a bez rozlišování urážlivě (např. „nechceme být žumpou Evropy“), což je v rozporu s veřejným pořádkem a právy občanů (ve smyslu článku 42 Listiny) a s články 1 a 14 odst. 5 Listiny. Také tvrdila, že požadavek na prověřování morálních kvalit, odborných znalostí a přizpůsobivosti národním zvykům a tradicím České republiky je v rozporu s běžným standardem lidských práv, požadavek plné asimilace je navíc v rozporu s Rámcovou úmluvou o ochraně národnostních menšin, zejm. jejím článkem 5. Pro dokreslení tohoto programového bodu vláda poukázala na některé výroky představitelů DS.
[246] Dělnická strana uvedla, že odmítá zvyšování počtu imigrantů v České republice. Žádá rázný zásah proti ilegálním přistěhovalcům, jejichž počet se každoročně zvyšuje. V České republice mohou zůstat pouze ti, kteří mají povolení, pracují, řádně odvádějí daně, dodržují zákony. Obdrží-li někdo azyl, což se stejně děje z ekonomických důvodů, musí se jednat o osobu se znalostí české historie a právního řádu, se zájmem naučit se český jazyk a s předpoklady řádného plnění povinností ve společnosti. Ke konstatování Soudu o azylové agendě DS uvedla, že lze jistě udělit azyl v případě pronásledování azylanta v jeho domovském státě a hrozícího nebezpečí zatčení, mučení apod., ale zopakovala domněnku, že k udělování azylu často dochází nikoliv z politických, ale z ekonomických důvodů a pak by měl stát zvažovat, komu azyl uděluje. V tomto směru DS tvrdila, že situace a nálady ve společnosti jsou velmi výbušné a v některých lokalitách např. na severu Čech se lidé „nedokázali bránit vůči přílivu … cikánů se Slovenska a z jiných států“. K projevům svých představitelů DS namítla, že se jedná o politické projevy a názory, které lze pronést v demokratické společnosti. Není na nich nic závadného, nedošlo-li jejich přednesením ke spáchání trestného činu, resp. pokud za trestný čin nebyl někdo odsouzen.
[247] K programovému bodu požadujícímu zavedení domovského práva vláda připustila, že je vyslovován z řady míst a sám o sobě je pouze důsledkem neznalosti zejm. občanských práv zaručených Listinou. V případě Dělnické strany se však vláda domnívá, že se jedná o jeden z bodů fakticky předpokládajících likvidaci Listiny. Požadavek DS je v rozporu s článkem 14 odst. 5 Listiny, se Všeobecnou deklarací lidských práv i s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Svoboda pohybu a pobytu může být omezena zákonem z vymezených důvodů, požadavek DS však není zaštítěn žádným z nich.
[248] Dělnická strana zdůraznila, že podobný požadavek prosazují i někteří politici z vládních stran, a podotkla, že neústavnost tohoto bodu je namítána jen proto, že jej vyslovila Dělnická strana.
[249] Ve vztahu k soužití osob stejného pohlaví a k registrovanému partnerství vláda uvedla, že se jedná o kontroverzní témata. Dělnická strana však deklaruje postoje, které prakticky naplňuje agresivními výpady vůči homosexuálům. Programové prohlášení homosexuality za pohlavní deviaci vláda považuje za zásah do soukromí.
[250] Dělnická strana k tomu uvedla, že požaduje zrušení registrovaného partnerství. Prioritu má mít svazek mezi mužem a ženou a svazek osob stejného pohlaví mu nemůže být postaven na roveň. DS tvrdila, že deviaci chápe jako odchylku, vybočení, nikoliv jako zásah do soukromí. K dotazu Soudu DS dodala, že „(h)omosexualitu za deviaci podle současných podmínek a podle současných zákonů za deviaci považovat nelze“. K opakovanému dotazu Soudu, nikoliv z hlediska současného stavu, ale perspektivou programu DS, tato strana konstatovala „my bychom nechtěli někoho omezovat, nechtěli bychom nikomu diktovat, s kým žije, to je zcela každého věc, je to jeho soukromí a to, že má někdo poměr s osobou stejného pohlaví neznamená, že bychom ho … chtěli postavit mimo zákon, že bychom chtěli, aby byl zbaven svých občanských práv“. Zároveň DS doplnila, že požaduje zpřísnění trestů za pedofilii.
[251] K požadavku DS na změnu zákona o policii a zpřísnění trestní politiky vláda dodala, že se obecně může jednat o legitimní programový bod, ale pokud se tato strana domáhá dehumanizace vězeňského prostředí, je již za hranicí povoleného. Měla-li by být odsouzeným upřena či omezena práva garantovaná články 5, 7 odst. 2 a 10 Listiny, jednalo by se o zásadní zásah do ústavní koncepce práv a svobod.
[252] Dělnická strana uvedla, že nevidí nic špatného na požadavku, aby vězni pracovali a hradili si část pobytu ve vězeňském zařízení. Jedná se o programový bod a je pouze na občanech, zda si jej zvolí. DS také potvrdila, že usiluje o znovuzavedení trestu smrti, nezávisle na mezinárodních úmluvách s tím, že žijeme-li ve svobodné a suverénní zemi, měli bychom si sami rozhodovat, jaké zákony v ní budou platit.
[253] K programovému bodu týkajícímu se privatizačních podvodů vláda tvrdila, že směřuje k porušování trestního zákona, znárodňování a zřejmě předpokládá retroaktivitu, jejíž zákaz je podstatnou náležitostí demokratického právního státu.
[254] Dělnická strana uvedla, že jejím programovým požadavkem je dobrat se pravdy, jakým způsobem se počátkem devadesátých let minulého století zacházelo se státním majetkem a kdo za to nese odpovědnost. Jedná se o požadavek důsledného prošetření privatizačních podvodů a potrestání všech viníků. Současná vládnoucí garnitura považuje vlastnictví za svaté, i když bylo získáno nezákonně. Změna zákonů o nepromlčitelnosti některých zločinů není výmyslem DS, ale pravidlem postihu nejodpornějších zločinů na českém národě.
[255] Na základě shora uvedených tvrzení a provedených důkazů Soud dospívá k následujícím závěrům.
[256] Soud vyhodnotil jako nevěrohodnou argumentaci DS, podle níž by požadované určování národnosti bylo dobrovolné a mělo v zásadě pouze evidenční charakter. Prvním důvodem, vedoucím k pochybnostem, je současná zmínka o změně Ústavy. Ta naznačuje plánované širší dopady této evidence, než pouze snahu o získání statistických údajů. Náznak možných důsledků takové evidence nabízí sám program Dělnické strany v části, kde s konkrétní (českou) národností, nikoliv s občanstvím, spojuje určitá práva. Jakkoliv Dělnická strana u jednání namítla změnu tohoto programového bodu, nenabídla k ní žádné důkazy a nijak ji neprokázala. Požadavek určování národnosti vyvolává asociace s norimberskými zákony a německou rasovou politikou v období tzv. Třetí říše, sám o sobě je však neprokazuje.
[257] Předmětné programové body Soud hodnotí i jako xenofobní. Xenofobii vnímá Soud jako odpor a obavy ze všeho cizího, což se projevuje zejména ve vytváření neustálého a všudypřítomného pocitu ohrožení a v konstruování rozličných teorií spiknutí, což pak samozřejmě vede k nutnosti se proti těmto hrozbám bránit. Xenofobie se v případě DS projevuje zejména ve vztahu k cizincům, viz např. zmínka o „žumpě Evropy“. Podobně v programatice DS zaznívá tendence k šovinismu (ve smyslu víry v nadřazenost vlastního národa) - viz požadavek plné asimilace. Ve zmínce o „cikánech ze Slovenska“ lze zaznamenat rasový podtext (hovoříme-li o rasismu jako ideologii vytvářející sociální skupiny podle etnického či rasového klíče, často používaném v souvisejícím významu nenávisti vůči určité skupině osob pouze pro jejich příslušnost k určité etnické skupině, resp. rase). Celkově pak tyto programové body vykazují zcela zřejmé znaky populismu (ve smyslu pokusu o získání přízně občanů/voličů bez skutečné znalosti problému a nabízeného ideologického programu k jeho řešení, které nahrazuje pouze rétorikou a kritikou aktuálních společenských problémů a vládnoucích elit). To se ostatně projevilo i v odpovědích na zcela konkrétní otázky Soudu ke konkrétním programovým bodům, opírající se o znalost dané problematiky z úřední činnosti (např. agenda přiznávání mezinárodní ochrany, resp. azylová agenda), kdy Dělnická strana zhusta reagovala jenom tvrzením, že daný programový bod není rozpracován, že se jedná pouze o politickou proklamaci apod.
[258] Požadavek zavedení institutu domovského práva naráží, jak vláda správně uvedla, na existující katalog základních práv. Lze si jistě představit i různé možnosti jeho zneužití v kombinaci s již nastíněným bodem týkajícím se určování národnosti. Celkově však lze shrnout, že v programové rovině vyvolávají, stejně jako u dalších bodů, bez dalšího dokazování pouze pochybnosti.
[259] Nevěrohodně působilo i vyjádření DS k jejímu programovému postoji k homosexualitě a k registrovanému partnerství. Soud si je vědom, jak ostatně připustila i vláda, že se jedná o velmi kontroverzní a brizantní témata a že politický diskurs o nich je nejen možný, nýbrž i plně souladný s principy demokratického právního státu. Požadavek trestnosti (pouze) homosexuálního chování, tedy postavení homosexuality mimo zákon, je nicméně nutno považovat v našem civilizačním prostředí za nepřijatelný. Jinak řečeno, jakkoliv je diskuse o homosexualitě a její konkrétní právní podobě plně legitimní (resp. právní řád tuto otázku nemusí řešit vůbec), je v podmínkách demokratického právního státu nutno důsledně trvat na tom, že zařazení samotné sexuální orientace do oblasti trestního práva bez toho, že by měly být sankcionovány toliko případné excesy zasahující do osobní sféry někoho jiného, představuje diskriminaci celé sociální skupiny. Je obecně známo, že podobný náhled, v jehož důsledku byli homosexuálové a priori trestáni již za svoji sexuální orientaci, panoval v nacistickém Německu.
[260] V programu DS se dvakrát po sobě objevuje požadavek postavení pohlavních deviací mimo zákon. V prvním případě hned po tomto požadavku následuje věta: „Zákaz homosexuálních sňatků“; ve druhém případě je požadavek postavení pohlavních deviací mimo zákon obsažen v odstavci uvozeném větou: „Jednoznačně odmítáme snahy postavit zákonem homosexuální vztahy na stejnou úroveň manželství“ a hovoří se v něm o „nebezpečí pro občanský pořádek a přirozený stav společnosti“ a o postupném morálním a fyzickém úpadku společnosti. Systematickým výkladem lze tedy dovodit, že DS řadí homosexualitu mezi pohlavní deviace, tím spíše, že tyto deviace jinak v programu nedefinuje. Soud na tomto místě nicméně připomíná, že právo nesmí sankcionovat samotnou sexuální orientaci či aktivitu, jelikož v tomto případě by se jednalo o nepřípustnou diskriminaci. Platí totiž zásada, že tato aktivita může být trestná toliko v případě jejího projevu navenek a způsobem, který zasahuje (příp. je k tomu způsobilý) do osobnostní sféry někoho jiného nedovoleným způsobem, tj. je např. spojen s násilím, donucením, psychickým nátlakem apod. (srov. např. § 185 a násl. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, nebo § 204 a násl. a § 241 a násl. již zrušeného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Nepřípustnost trestního postihu dobrovolného homosexuálního styku mezi dospělými vyplývá z rozhodnutí ESLP Dudgeon proti Spojenému království z 22. 10. 1981 (stížnost č. 7525/76). Podobně v USA rozhodl Nejvyšší soud USA v kauze Lawrence v. Texas, 539 U.S. 558 (2003), kde mj. odkázal na Dudgeon a upozornil, že trestní postih homosexuality dnes již v euroatlantické civilizaci neexistuje. Podobné represivní zákony tak v současnosti existují již jen v Africe, některých karibských státech a v muslimském světě. V tomto směru lze uzavřít, že daná část programu DS působí homofobně (ve smyslu strachu z homosexuálů a odporu k nim), sama o sobě však opět vyvolává spíše pochybnosti o svém skutečném obsahu, než prokazuje jeho nezákonnost.
[261] Požadavek novelizace zákona o policii a zpřísnění trestní politiky opět vykazuje populistické rysy, sám o sobě však není nezákonný. Obdobně je možné charakterizovat požadavek na znovuzavedení trestu smrti, bez ohledu na mezinárodní závazky České republiky, a prolomení promlčecích lhůt u stíhání privatizačních podvodů. Zde se již může jednat o zpochybnění některých zásad právního státu. Zároveň je však třeba dodat, že podobná prohlášení čistě v programové rovině sama o sobě nevedou k naplnění důvodů ustanovení § 4 Zákona.
[262] Dělnickou stranu je možné na základě jejího programu označit jako populistickou, xenofobní, homofobní, šovinistickou, případně i vykazující rasistické rysy. Jak ovšem Soud opakovaně zmínil, tyto charakteristiky, vyplývající z programu DS, vedou k pochybnostem a obavám, ale samy o sobě neumožňují učinit závěr o naplnění důvodů pro rozpuštění této strany. Jen na okraj lze přitom poznamenat, že řada témat, jichž se tato strana chopila, souvisí s reálnými společenskými problémy, je na ně poukazováno zcela důvodně a jejich řešení, resp. neřešení, vytváří prostor pro mnohdy radikální společenskou diskusi. Obdobně Dělnická strana v některých případech správně upozornila na skutečnost, že se určitá probíraná témata vyskytují i v programech nebo rétorice jiných politických subjektů. Zde je třeba připustit, že ne vždy nalézá program politických subjektů odraz i v jejich reálném konání, a že v řadě případů se lze také u silných politických subjektů setkat spíše s populistickým zaměřením na relativně marginální byť viditelný společenský problém, než s koncepčním uplatňováním vyprazdňujícího se stranického programu.
V.2.2 Naplňování programu
[263] Soud se v dalším zaměřil na faktickou činnost DS a zkoumal, jaké konkrétní obrysy v této činnosti získávají mlhavé kontury jejího politického programu. Dělnické straně přitom nepřisvědčil v argumentaci, že jí lze přičíst pouze skutečnosti uvedené v jejím programu a tiskových prohlášeních. Neobstojí názor, že straně nelze přičítat projevy jejího předsedy a dalších představitelů s tím, že jsou to pouze jejich osobní myšlenky a případně s tím, že za tyto projevy nebyli trestně stíháni a odsouzeni. Soud již v rozsudku Dělnická strana I uvedl, že je nutné zabývat se tím, „zda je zkoumané jednání přičitatelné politické straně, nebo zda se jedná pouze o excesy některých jejích příznivců či členů. V tomto směru mohou mít relevanci i takové skutečnosti, zda dané jednání odpovídá proklamovaným cílům a záměrům strany, jakkoliv v tomto ohledu nelze vycházet pouze z jejích stanov a programu. Ty musí být vždy porovnávány s jednáním a názory, které zastávají její představitelé a které strana i jinak šíří.“. Zcela v souladu s citovaným názorem proto Soud dále zkoumal další důkazy, především pak veřejné projevy představitelů Dělnické strany, ať již vyjádřené na různých shromážděních nebo ve stranickém tisku (kterým jsou Dělnické listy, jejichž šéfredaktorem je člen předsednictva DS M. Zbela). Otázka případného stíhání těchto představitelů za jejich výroky nebyla z hlediska posuzování Soudu podstatná, protože zkoumal naplnění podmínek pro rozpuštění politické strany ve vztahu k § 4 Zákona, které se nemusí nutně překrývat s podmínkami trestní odpovědnosti. Z uvedeného důvodu nehrály pro hodnocení těchto projevů Soudem bezprostřední roli ani výpisy z rejstříku trestů jednotlivých představitelů či členů DS, která tato strana předložila při jednání Soudu.
[264] Zároveň Soud s odkazem na ustanovení § 52 odst. 2 s. ř. s. připomíná, že je vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. Z toho mimo jiné plyne, že není-li Soud vázán případným zprošťujícím rozhodnutím jiného orgánu, tím méně pak může být omezen v posouzení protiprávnosti konkrétního jednání tam, kde jiné orgány o spáchání trestného činu, přestupku, nebo správního deliktu vůbec nerozhodovaly, resp. žádná řízení vůbec nevedly.
[265] Dále se ve vztahu k hodnotovému směrování DS Soud zabýval i myšlenkami, které nebyly vyjádřeny přímo představiteli strany, ale pro jejichž šíření tato strana poskytla prostor, ať již v rámci veřejných shromáždění nebo ve svém stranickém tisku. U takových projevů je jistě přičitatelnost Dělnické straně menší, než v případě projevů jejích představitelů, v případě zcela zřejmého a opakovaného poskytnutí prostoru vzájemně si podobným myšlenkám však lze hovořit o přičitatelnosti v širším slova smyslu. To platí tím spíše, pokud takové myšlenky konvenují s ideály šířenými samotnou stranou. Vzhledem k tomu, že Dělnická strana s ojedinělými výjimkami lokálního významu nedisponuje zastoupením v orgánech státu nebo územních samospráv, nebylo možné při posuzování její činnosti vycházet z institucionálních pokusů o naplňování jejího programu.
[266] Jako bezprostředně související s programem DS Soud hodnotil předvolební spoty této strany před volbami do Evropského parlamentu, které Český rozhlas odmítl vysílat a které Soud provedl k důkazu. Soudu v tomto řízení nepřísluší hodnotit zákonnost postupu Českého rozhlasu při jejich neodvysílání a zabýval se pouze jejich obsahem z hlediska relevantního pro posouzení této věci a programu DS.
[267] Podle prvního z těchto spotů Dělnická strana „jako jediné hnutí v naší zemi se nebojí otevřeně mluvit o problému s nepřizpůsobivými občany, a to zejména cikány. Obyvatelé našich měst postižených cikánskou kriminalitou se obrátili na DS se žádostí o pomoc. Politici a starostové se na ně vykašlali a místo pomoci je veřejně označili za rasisty a neonacisty. DS vyslala do problémových lokalit své monitorovací skupiny, aby přímo na místě upozornila policisty a město na problémy s cikánským etnikem. Výsledkem byl pokus o zákaz DS a podpora státu a měst nikoliv našim občanům, ale cikánům. DS požaduje, aby zákony platily pro všechny stejně, bez rozdílu barvy pleti. Odmítáme vládní politiku cikánského rasismu, kdy z našich daní platíme cikány, aby nemuseli pracovat a svůj volný čas věnovali obtěžování slušných lidí. …“.
[268] Vláda k tomuto důkazu uvedla, že nebyl správně odvysílán, protože se jedná o ukázku xenofobie a rasismu a zdůraznila, že se ve spotu nehovoří o individuích, která se dopouští protiprávního jednání, ale paušálně o romském etniku jak v tvrzení o cikánské kriminalitě tak ve zmínce o obtěžování slušných lidí.
[269] Dělnická strana namítla, že neodvysílání spotů bylo nezákonné a propagují-li podle vlády xenofobii a rasismus, měl za ně být někdo trestně stíhán. Pokud se tak nestalo, jsou spoty v pořádku a v souladu se zákony České republiky.
[270] Soud tento spot neshledal xenofobním ve shora popsaném smyslu, zhodnotil jej však jako jednoznačně rasistický. Romské etnikum zde paušálně získává nálepku nepřizpůsobivých občanů páchajících kriminalitu, kteří nepracují, získávají peníze z prostředků státu a obtěžují slušné lidi. Vyznění je jednoznačné – na jedné straně „my“ slušní lidé a proti „nám“ negativně charakterizovaná sociální skupina definovaná na etnickém základě. Soud již shora připustil, že řada témat, jichž se DS chopila, má svůj základ ve skutečných společenských problémech. Pojmenování těchto problémů však nesmí bezprostředně útočit na některé ze základních principů, na nichž je demokratická společnost založena. Jedním z těchto principů je zákaz dělení občanů podle etnického klíče. Zdánlivě akceptovatelný požadavek, aby zákony platily pro všechny stejně, se v kontextu celého spotu fakticky obrací pouze proti romskému etniku, pouze s nímž ve svém paušalizujícím zobecnění spojuje kriminalitu. Ve světle tohoto spotu pak začínají nabývat přesnějších obrysů i programové body, jimiž se Soud zabýval shora, zejm. volání po zpřísnění trestní politiky, zavedení institutu domovského práva a evidence národnosti. Soud ovšem opět zdůrazňuje, že tento spot sám o sobě nemohl být důvodem pro rozpuštění DS.
[271] Podle druhého spotu DS jako „Opoziční hnutí má své sympatizanty také mezi mladými lidmi. Z toho důvodu vznikla Dělnická mládež. Hnutí mladých lidí se hlásí k myšlence národního socialismu a považuje ho za alternativu dnešnímu polistopadovému systému. DM nabízí naší zemi svůj pohled na svět. Ten je následující: naše země patří pouze nám, ne přistěhovalcům a lidem odlišné národnosti; požadujeme zákaz lichvy a spekulace vedoucí ke snížení lidské důstojnosti; základním článkem společnosti je tradiční rodina, tj. muž, žena a děti; stát musí být suverénní a nezávislý, odmítáme Lisabonskou smlouvu; naším cílem je přísný zákaz užívání jakýchkoliv drog i samotné propagace těchto omamných látek. ... Dělnická mládež je přesvědčena, že ke změně hodnot ve společnosti může dojít jedině změnou myšlení lidí. …“.
[272] U tohoto spotu vláda zdůraznila především část, v níž se hovoří o nahrazení stávajícího společenského modelu národním socialismem.
[273] Dělnická strana zpochybnila, zda existuje demokracie za situace, kdy se vláda snaží zakázat opoziční politickou stranu. DS nehodlá „nikoho vytěsňovat“, chce pouze prosadit svůj program a myšlenky a je pouze na občanech, zda je ve volbách podpoří. Není možné strašit lidi dopředu totalitou a jinými příklady z minulosti.
[274] Soud k hodnocení tohoto důkazu zejména předesílá, že byť většinou svého obsahu představuje ideologii Dělnické mládeže, stále se jedná o předvolební spot Dělnické strany. Chtěla-li jej tato strana umístit „do výkladní skříně“ v rámci volební kampaně, lze jí jednoznačně přičíst i obsah spotu. Dále Soud podotýká, že jakkoliv se spolupráci Dělnické strany a Dělnické mládeže věnuje podrobněji v další části tohoto rozsudku, již nyní lze s poukazem na tento důkaz dovodit jejich úzké vazby. Dochází-li tedy v nezanedbatelné míře k propojení obou subjektů v jejich personálním substrátu (zejm. vzhledem k jejich představitelům), DS poskytuje Dělnické mládeži prostor ve stranickém tisku a jak je zjevné ze spotu, činí myšlenky Dělnické mládeže součástí své ideologie, lze Dělnickou mládež označit cum grano salis jako dceřinou společnost strany samotné. Soud rovněž zdůrazňuje, že DS se u jednání při provádění tohoto důkazu od spotu nijak nedistancovala, vyjádřila se pouze k jeho obsahu a i z její reakce Soud neměl pochyby, že obsah spotu může být hodnocen jako představení ideologie strany.
[275] Obsah spotu Soud charakterizuje zejména slovy xenofobní a šovinistický (ve shora nastíněném smyslu). Zde je podstatná především pasáž, podle níž „naše země“ – zde je zjevně míněna Česká republika, „patří nám, nikoliv přistěhovalcům a lidem odlišné národnosti“. Vzhledem k tomu, že vedle přistěhovalců jsou dále zmíněny osoby jiné národnosti, je nutné učinit závěr, že „námi“ jsou míněny pouze osoby české národnosti, resp. osoby národnosti jednotlivých historických zemí na současném území České republiky. V tomto bodu míří cíle Dělnické strany proti řadě základních lidských práv garantovaných Listinou i mezinárodními závazky České republiky. Zároveň Soud vidí jednoznačný vztah mezi názorem nastíněným ve spotu a programovými body DS o evidenci národnosti občanů a o imigraci. I programová zmínka o nutné změně Ústavy při evidenci národnosti se ve světle tohoto spotu jeví odlišně oproti tvrzení DS u jednání. Nevěrohodná tvrzení, kterými u jednání DS bránila tyto programové body, jsou tedy nyní rozebíraným důkazem dále relativizována. Soud se ovšem zabýval i dalšími důkazy, aby zjistil, zda se v případě předvolebního spotu jedná o ojedinělý exces v rámci volební kampaně, nebo zda se jedná o součást ideologie strany, která se odrazila i v jejích dalších projevech a činnosti.
[276] Ve vztahu k druhému volebnímu spotu se Soud zabýval také zmínkou o národním socialismu jako alternativě k polistopadovému systému. Budeme-li polistopadovým systémem rozumět systém společenského a politického uspořádání, ergo demokratický právní stát, je třeba připomenout, že prizmatem Ústavy tento systém nemá alternativu a odstranění jeho podstatných náležitostí je nepřípustné (článek 9 odst. 2 Ústavy). Hovoří-li DS o alternativě, pak nemluví o uskutečnění myšlenek národního socialismu v rámci současného společenského a politického uspořádání. To naznačuje i způsob, jakým je třeba vnímat obsah národního socialismu v podání Dělnické strany. Ideologie tradičních českých národně sociálních stran, na něž se Dělnická strana snaží odkazovat, totiž předpokládaly své naplňování v rámci existujícího politického systému. Samo o sobě to ovšem k definování národního socialismu v pojetí Dělnické strany nepostačuje a Soud se této otázce podrobně věnuje v další části rozsudku. Závěrem k tomuto důkazu Soud dodává, že nepřehlédl způsob, jímž má ke změně dojít. Je-li tedy v závěru spotu uvedeno, že ke změně může dojít pouze „změnou myšlení lidí“, jedná se jednoznačně o přípustnou formu změn, které mají být uskutečněny – jakkoliv přípustnost formy nemá vliv na nezávislé posouzení cíle, jehož má být dosaženo.
[277] Dále vláda již v části návrhu, zabývající se programem DS, upozornila na řadu projevů představitelů této strany. Další projevy vyplynuly i z provedeného dokazování. Ve vztahu k těmto projevům vláda obecně uvedla, že dokumentují přecházení programových cílů DS do praxe. Jedná se tak o prezentaci zřetelného rasismu, xenofobie, vytváření umělého nepřítele a jakýchsi skupin, které jsou na základě etnického klíče nebo podobného kritéria odpovědné za řečníkem kritizované jevy. Vláda poukázala i na podobnost projevů DS s projevy, které se objevovaly v tzv. Třetí říši, a kde se tehdejší političtí pohlaváři vymezovali vůči Židům, intelektuálům a dalším skupinám podobnými výrazy, jako činí DS.
[278] DS ve vyjádření k návrhu a projevům namítla, že „(j)de o monitoring Policie ČR, případně tajných služeb, a tzv. aktivit, tedy fanatických a dobře placených bijců za práva cizinců, menšin a různých individuí. Tyto články, projevy a vystoupení však nejsou v celku, ale jsou vytrženy z kontextu, doplněny o neprohlášená slova, smíchané vše dohromady a vykládané účelově s cílem pošpinit osoby, které buď pronesly nebo napsaly nějaké prohlášení.“. Tuto obecnou výhradu však nijak neupřesnila, a to ani v průběhu provádění dokazování, kdy měla možnost vyjádřit se k jednotlivým projevům. V případě žádného z dále rozebíraných důkazů tedy nenamítla, že by byl získán nezákonně a s výjimkami, které jsou u jednotlivých důkazů uvedeny, ani nezpochybnila jejich obsah. Zdůraznila pouze, že její představitelé nebyli za tyto projevy trestně stíháni.
[279] Podobně DS v rámci konečného návrhu namítla, že vláda nezpochybnila tvrzení, podle nějž předložila Soudu důkazy získané od levicových extremistů, konkrétně od organizace, resp. hnutí Antifa, zařazeného podle Výroční zprávy BIS za rok 2007 mezi extremistické organizace. Zde Soud především konstatuje, že DS měla příležitost vyjádřit se při jednání ke všem prováděným důkazům, a to z hlediska jejich obsahu i z hlediska jejich zákonnosti. Pokud byly zejm. některé fotografie, které vláda předložila, získány z Dělnickou stranou napadeného zdroje, jednalo se podle vlády o fotografie z veřejných zdrojů, tj. internetu, zejm. domény www.antifa.cz. Soud uzavřel, že DS nezpochybnila jejich obsah, tj. například jejich úpravy pozměňující zobrazené osoby, jejich oblečení, symboly na něm apod. Pokud nezpochybnila ani jejich zákonnost, tj. zejména nezákonný způsob získání, není pouze zdroj, z nějž byly fotografie převzaty, důvodem vyloučení fotografií z dokazování. Z dalšího odůvodnění Soudu pak ostatně plyne, že většina fotografií (tedy nejen získaných z veřejných zdrojů, ale i těch získaných operativní činností Policie ČR) byla hodnocena především pro dokreslení skutečností vyplývajících i z jiných důkazů.
[280] DS v rámci konečného návrhu také namítla, že jejích akcí se účastní „tajní agenti“ s cílem narušovat tyto akce a vyvolávat napětí, podobně jako v případě aktivit NPD v Německu. Soud však zhodnotil tuto námitku jako zcela obecnou. Pokud by DS označila konkrétní akce, jichž se takové narušení mělo týkat, a dostatečně určitým způsobem osvětlila způsob, jakým k nějaké provokaci došlo, jistě by se jednalo o relevantní a podstatnou skutečnost pro rozhodování Soudu. DS ve svém tvrzení zůstala v obecné rovině a neučinila ani jakékoliv jiné návrhy v tomto směru. Z dokazování Soudu a jednání přičítaného DS naopak vyplývalo zhusta zapojení osob dlouhodobě spojených s touto stranou, která jejich příslušnost k jakýmkoliv agentům nikterak nenamítala, proto Soud nehodnotil námitku DS jako významnou pro rozhodování.
[281] Důkazy, na jejichž základě Soud zkoumal projevy DS, jsou představovány převážně zprávami Policie, články v Dělnických listech a texty na internetu. Soud si je vědom závěrů, které vyslovil v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 7/2008 – 16 (č. 1953/2009 Sb. NSS, dále též Křišťálová noc II). V jeho bodu 90 Soud mj. konstatoval, že „Policie je samozřejmě subjektem s vysokou mírou důvěryhodnosti, ani to však nečiní jí poskytnuté informace nezpochybnitelnými. Není-li přitom možné ověřit původní zdroje informací, z nichž Policie čerpala (i kdyby se jednalo o vlastní operativní zjištění, musí být možné ověřit způsob, jakým k němu došlo), neboť nejsou v dokumentu nijak označeny, je tím důkazní hodnota … snížena.“. V nyní posuzované věci Soud doplňuje, že ve vztahu k některým zprávám Policie ČR vyslechl také svědky, hodnocení jejichž výpovědí ověřilo věrohodnost předložených zpráv. Oproti rozsudku Křišťálová noc II je zde pak další podstatný rozdíl. V nyní posuzované věci totiž byly důkazy prováděny při jednání v přítomnosti obou účastníků řízení, kteří se tak mohli k jednotlivým důkazům vyjádřit. Jak Soud uzavřel v předchozím odstavci, DS tyto důkazy nezpochybnila. V bodech č. 82–84 rozsudku Křišťálová noc II se Soud dotkl také otázky informací získaných z internetu. V nyní posuzované věci byly důkazy prováděny listinnými kopiemi relevantních webových stránek, jak je předložili účastníci řízení, v případě pochybností však byly vždy verifikovány otevřením odpovídajících webových stránek při jednání. I zde tedy platí, že Soud provedením důkazů u jednání umožnil účastníkům, aby sdělili jakékoliv výhrady k jednotlivým důkazům, které pak v rámci hodnocení důkazů také zohlednil.
[282] Nejprve se Soud zabýval projevy představitelů a členů Dělnické strany. V souladu s výše nastíněným názorem, v němž se Soud zabýval projednatelností opakovaného návrhu na rozpuštění DS, věnoval pozornost především novějším projevům této strany. Pro dokreslení kontextu však nemohl přehlédnout ani její starší projevy. Ty sloužily především k tomu, aby bylo zřejmé, zda je ideologie hlásaná touto stranou nesena v čase týmiž hodnotami, nebo prodělává určité změny. Zároveň Soud v této části odůvodnění cituje projevy přednesené na veřejných shromážděních jen v nezbytné míře sloužící k dokreslení ideologie a programu DS. Samotným veřejným shromážděním se pak Soud podrobněji věnuje opět v další části rozsudku.
[283] Z usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 9. 11. 2009, č. j. KRPB-17481-29/TČ-2009-060273-HK, Soud zjistil, že předseda DS T. Vandas při projevu na shromáždění DS v Brně dne 1. 5. 2009 mj. uvedl: „Naši krásnou českou zemi zaplavila ničivá imigrantská vlna tsunami, která ničí vše, co je nám drahé a krásné … Dále jsme se postavili na obranu slušných lidí na litvínovském sídlišti Janov, tito lidé byli terorizováni nepřizpůsobivým etnikem a již nehodlali trpět takové násilí“. 1. místopředseda DS J. Štěpánek na stejném shromáždění mj. uvedl: „Cizinci v mnohých profesích zkazili mzdy, protože dnes je i Čech přijímán do práce za stejné peníze jako nějaký přivandrovalec ze zemljanky. … Kdo pracuje nebo pracoval v obrovských montovnách? Češi? Nikoli, samí cizinci, kteří jen a jen zvýšili kriminalitu v místě. Nezapomínejme ani na nemoci, které tyto stepní hordy přinášejí. … Jak to vypadá, když se nám cizinci vymknou, vidíme to na příkladu Vietnamců, tato komunita po daňových únicích se dala na drogy. Začínají pěstovat marihuanu ve velkém a prodávat ji, ale ne vlastním dětem, ty posílají studovat na univerzity, ale drogy dávají českým dětem. Začínají se zde tvořit jakási vietnamská ghetta a nebude daleko doba, kdy budou Vietnamci vyhazovat z práce naše lidi … propuštění z práce mají pouze malou podporu … Mají tu smůlu, že jsou bílí. Kdyby byli cikáni, tak by poznali, jak je český sociální systém štědrý. … Jenže toto privilegium velkých nedotknutelných sociálních dávek je vyhrazeno pouze cikánům.“ Místopředseda DS P. Kotáb na tomtéž shromáždění mj. pronesl:„Jeho rádoby zpěvu přizvukovalo mnoho shromážděných cikánů, kteří mírně upraveným textem „Romům, těm je v Čechách hej, Češi jim všechno zaplatěj“ ministra Kocába doprovázeli. Předčasná cikánská oslava Svátku práce byla završena házením železných tyčí a prázdných pivních půllitrů do davu shromážděných občanů.“
[284] Z citovaných projevů Soud zjistil, že DS přisuzuje určitým sociálním skupinám definovaným na základě etnické příslušnosti (Romové, Vietnamci) negativní charakteristiky, podobně jako cizincům, celkově pak projevy směřují k vyvolání pocitu ohrožení z těchto skupin a nepřátelství vůči nim. Projevy tedy podávají obraz „našeho“ krásného světa, ničeného zejména etnicky vymezenými skupinami, vyvolávají pocit znevýhodnění „našich lidí“, resp. „bílých“, a naznačují nutnost postavit se na obranu proti „těm druhým“. Zároveň Soud zjistil, že se nejedná o ojedinělý exces v projevech DS, ale o součást její dlouhodobě hlásané ideologie. V této souvislosti je možné odkázat nejen na dříve rozebrané předvolební spoty DS, ale také na další projevy stejných představitelů této strany.
[285] V článku „Svých myšlenek se nevzdáme, jdeme proti proudu!“ v Dělnických listech č. 22, roč. VII (5/2009), Tomáš Vandas uvedl: „Už bylo dost zvýhodňování parazitů, kteří se k nám hrnou ze všech koutů světa pod vidinou snadného živobytí, podepřeného štědrými sociálními dávkami. Už bylo dost tolerování nepřizpůsobivých pijavic, které navíc mají tu drzost hovořit o rasové diskriminaci a útlaku. Skončila doba netečnosti a přešlapování na místě. Stát, reprezentovaný polistopadovou garniturou, selhal…Především musí být na prvním místě hodnoty národní a sociální. Někdo říká národní socialismus, jiný nacionální socialismus. O to však ani tak nejde. Jde o prosazení konceptu, kdy stát bude kontrolovat strategická odvětví v hospodářství (např. energie, plyn, voda), bude podporovat české podnikatele a firmy, odmítne závislost na bruselské centrále unie, rázně zamezí imigrantské vlně ničení naší vlasti, zajistí bezpečnost na ulicích, korupci a chaos nahradí pořádek a řád.“
[286] Dále podle Zprávy Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 23. 10. 2008, č. j. ÚOOZ-2619-1/ČJ-2008-27, Tomáš Vandas při projevu na shromáždění DS v Praze dne 1. 5. 2008 uvedl: „Tento nepřítel, liberální režim halený do hávu demokracie a humanity, postupně rozežírá zdravé základy nejenom českého národa, ale celé Evropy. Parazité zaplavují naší zemi, chobotnice s černými chapadly rdousí naši krásnou, čistou, bílou vlast... Nechceme, aby se naše země stala žumpou, v níž se budou hromadit imigranti ze všech koutů světa, kde veškeré výhody budou mít nepřizpůsobivé menšiny a poctivě pracující občan je bude dotovat ze své kapsy.“. Zmínil se také o „jakési Džamil(e), jejíž jedinou náplní je, aby zákony podporovaly menšiny, přivandrovalce a sexuální úchylky“. Z téže zprávy vyplývá, že Tomáš Vandas pronesl obdobná tvrzení na shromáždění v Moravské Ostravě dne 28. 10. 2007 a v Plzni dne 1. 3. 2008, kdy mj. řekl: „Musíme finančně podporovat tzv. demokratické opozice v některých státech? Potřebujeme finančně dotovat různé pochybné spolky a organizace, jejichž jediným cílem je propagace pozitivní diskriminace, feminismu či sexuálních úchylek? … Stejně tak k projevům jakési Džamily, jejíž jedinou náplní je, aby zákony podporovaly menšiny, přivandrovalce a sexuální úchylky.“
[287] U těchto projevů Soud nejen shledal potvrzení již dříve naznačeného postoje DS k menšinám a imigrantům, ale také napadání další sociální skupiny. S ohledem na skutečnost, že Džamilou je bez jakýchkoliv pochyb míněna bývalá ministryně bez portfeje s kompetencí v oblasti lidských práv, menšin a neziskového sektoru Džamila Stehlíková a vzhledem k tomu, že její aktivita nepochybně neměla směřovat k podpoře nezákonného chování, jinými slovy k podpoře sexuálního chování, které je trestné, směřuje zmínka DS o podpoře sexuálních úchylek zcela zřejmě především proti homosexuálům. Ve světle těchto projevů se proto nejeví tvrzení DS u jednání Soudu, že homosexualitu nepovažuje v rámci svého programu za pohlavní deviaci, jako věrohodné. Programový bod, podle kterého chce DS postavit pohlavní deviace mimo zákon, tak ve světle uvedených názorů zjevně míří právě proti homosexuálům.
[288] Uvedeným závěrům bezpochyby odpovídá i další projev Tomáše Vandase, který podle textu „Historie Dělnické strany“ (www.delnicka-strana.cz) pronesl v Praze dne 6. 12. 2008 mj.: „Chceme zemi čistou, bílou, bez parazitů a jiné verbeže…Dělnickou stranu nikdo nezastaví. … až se Dělnická strana dostane k moci, zatočí s nevládními organizacemi, které se zabývají menšinami.“
[289] K dotazu Soudu DS u jednání uvedla, že zatočením s nevládními organizacemi je míněn důkladný audit jejich hospodaření s prostředky ze státního rozpočtu a účelnosti jejich využívání. Věrohodnosti tohoto vysvětlení se Soud věnuje dále, nyní již poukazuje pouze na část projevu, podle níž je cílem bílá země. Rasový podtext tohoto projevu je zcela zjevný.
[290] Jiří Štěpánek v článku „Co s Cikány ?“ v Dělnických listech č. 20, roč. VII. (1-3/2009) uvedl: „Cikánský problém je fenomén, který se dotýká každého člověka v republice. Každý z nás má své negativní zkušenosti s tímto etnikem, požívajícího výsad nedotknutelnosti ze strany ustrašených úřadů či nečinné policie. Státní orgány jsou mnohdy nečinné a neschopné, protože se bojí zasáhnout, když nad tímto etnikem drží ruku tzv. občanská sdružení, různé rady Evropy či ochránci lidských práv, které bedlivě sledují, jestli není toto etnikum „pronásledováno“. V těchto organizacích jsou většinou udavači a odrodilci vlastního národa… Však také není většího jedu, než je občanská společnost. Systém po nás chce, abychom je bezvýhradně milovali a chápali. A dělá pro to vše, hlavně na kulturní frontě. Zmanipulované sms-kové ankety katapultují vpřed jakési cikánské rapery, umělci vystupují s cikánskými orchestry, ale není to nic platné, když Leoš Mareš s těmito gipsy rapery dovádí v Esu. Dokud se toto etnikum bude chovat, tak jak se chová, nebude to nic platné.“
[291] V tomto článku Soud shledal, vedle potvrzení protiromské rétoriky Dělnické strany, podstatnou negativní zmínku o občanských sdruženích chránících menšiny, zde konkrétně Romy. Ve světle uvedeného článku totiž nabývá vyjádření Tomáše Vandase o „zatočení“ s nevládními organizacemi spíše jeho běžný jazykový význam výhrůžky než pocit nadcházející kontroly hospodaření. Soud na tomto místě zároveň podotýká, že programové body DS týkající se evidence národnosti, domovského práva nebo zpřísnění trestní politiky nabývají ve světle snahy DS omezit či eliminovat nevládní organizace chránící menšiny podstatně jiný obsah, než se DS snažila naznačit u jednání.
[292] Podle Dělnických listů č. 23, roč.VII (7-9/2009), Jiří Štěpánek při projevu dne 18. 6. 2009 v Táboře uvedl: „Kdo by si před patnácti lety představil, že českými městy budou pochodovat homosexuálové? Takže klidně za pár let může nastat situace, že budou průvody pedofilů, kde obtloustlí plešatí pánové povedou za ruce osmileté děti a budou demonstrovat za svá práva. Vždyť přece nedělají nic špatného, pouze mají rádi děti…Místo skutečných hrdinů národa – muži v růžových šatičkách.“
[293] V hodnocení tohoto projevu Soud znovu připomíná své dříve vyslovené hodnocení programových bodů DS, týkajících označení homosexuality za pohlavní deviaci a její postavení mimo zákon. Spolu s projevy T. Vandase, jimiž se Soud zabýval shora směřuje projev J. Štěpánka jednoznačně proti homosexuálům srovnávaným s pedofily. Kombinace projevů DS k této otázce tedy nutně ústí v závěr o homofobním (ve shora popsaném významu) charakteru této strany. V této souvislosti ostatně nelze ani opomenout (podrobně viz část V.6), že některé z akcí, na nichž se DS aktivně podílela, byly zcela otevřeně zaměřeny právě proti homosexuálům.
[294] Posledním z dosud zmíněné trojice představitelů DS je P. Kotáb. Ten vedle již citovaného projevu ze dne 1. 5. 2009 uvedl podle Dělnických listů č. 22, roč.VII. (5/2009) v Krupce u Teplic dne 18. 4. 2009: „Starosta města se rozhodl chránit pouze různé asociální živly a starosti slušných lidí ho nezajímají…bylo jasně rozebráno jak zdejší lidé trpí chováním svých nepřizpůsobivých sousedů, krádežemi v zahrádkách, místní obchodníci se setkávají s neustálým rozkrádáním sortimentu svých obchodů, pracující občané trpí hlukem, který v noci tropí skupiny nikdy nepracujících cikánů a mnoho dalších věcí…Starosta Krupky dokonce ve svém veřejném prohlášení ohlásil, že radnice zakáže případné konání dalších akcí Dělnické strany. Tímto jasně ukázal, že nestojí na straně slušných občanů, ale na straně parazitů a povalečů. Vyzývám jej tedy, aby z tohoto vyvodil osobní zodpovědnost a rezignoval na svoji funkci.“
[295] Dále P. Kotáb v článku „Chovejme se jako cikáni, vše nám projde“ (www.delnickelisty.cz) napsal: „Poslední dobou se systém a prosystémoví novináři snaží vyvolat dojem, že Dělnická strana a aktivisté pronárodních uskupení jsou násilníky, které je nutné mít pod neustálým dohledem, a že jejich jedinou zábavou je vhazování zápalných láhví do prostředků hromadné dopravy apod. Dokonce i lživě poukazují na to, že za zvyšující se agresivitou cikánů stojí právě naše aktivity. Já je celkem chápu. Ono totiž volání po začlenění skupiny nemakačenků do pracovního procesu je věcí, která se u nás moc nenosí. Na násilné chování cikánských agresorů a lživou propagandu je ale nutné jasně odpovědět. I my se tedy musíme bránit. Již 12. června 2009 se uskuteční v Praze volba Miss Roma. Obáváme se, že účastníci této akce se po jejím ukončení rozhodnou napadnout bílé občany naší země. Budeme tedy připraveni a je možné, že se z důvodu ochrany našich životů sejdeme v okolí místa konání této soutěže „královny krásy“.“
[296] V obou případech se protiromské výpady nijak neliší od projevů jiných představitelů, charakterizovaných paušálním negativním odsouzením tohoto etnika. Obdobně ve vztahu k další etnické skupině – Vietnamcům, uvedl podle Zprávy Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 23. 10. 2008, č. j. ÚOOZ-2619-1/ČJ-2008-27, Petr Kotáb na shromáždění v Děčíne dne 14. 6. 2008 „Současná situace vede k tomu, že se Česká republika stává rájem výrobců a dealerů drog. Ve stále větší míře se do naší země stahují zahraniční drogové gangy a pomalu není dne, aby nebyla ve zpravodajství zveřejněna zpráva o zahradnickém umění Vietnamců při pěstování indického konopí.“ Jedná se o projev, který svým vyzněním vůči vietnamské komunitě zcela odpovídá části projevu Jiřího Štěpánka dne 1. 5. 2009.
[297] S citovanými projevy tří představitelů DS jsou ideově zcela v souladu projevy dalšího člena předsednictva této strany a předsedy Dělnické mládeže Martina Zbely. Ten ve vztahu k romskému etniku podle Dělnických listů č. 22, roč.VII (5/2009), v návaznosti na projev Petra Kotába v Krupce u Teplic dne 18. 4. 2009 na stejném shromáždění uvedl: „Tak především je nutné říci, že v České republice je již po dobu dvaceti let pěstován ve společnosti kult opačného rasismu. Znamená to upřednostňování menšin na úkor většiny, záměrné zesměšňování a obviňování většiny, tj. českého národa, z rasismu, xenofobie a dokonce ze zločinů proti lidskosti. To má za následek vznik černého rasismu v ČR. Ovšem tato umělá výchova se jaksi ukázala jako utopická. Svědčí o tom i dnešní setkání v Krupce, svědčí o tom chování cikánů a jejich sklony k násilí a vyhrožování. To je prosím ta generace, kterou tady pan Havel, Džamila, Kocáb a další pseudohumanisté dvacet let budovali. Jejich zásluhou zde vzniklo podhoubí pro černý rasismus, a my se s ním každý den potýkáme… voláme po změně systému a prolhaného režimu, ovšem děláme to s vědomím toho, že nechceme v naší zemi cizí moc a kulturu, ani Východu, ani Západu, ale naším cílem je národní a sociální stát, jehož občané budou doma pány, nikoliv přistěhovalci, nepřizpůsobiví cikáni, nebo zbabělci a sluhové ve vládě a parlamentu.“
[298] Souladně s předchozím projevem a konstantní rétorikou DS pak Martin Zbela v článku „Doživotí za odsun cikánů na okraj města. Od ledna“ (www.delnickelisty.cz) napsal: „Od 1. ledna vstoupí v účinnost nový trestní zákoník, jehož součástí je rovněž zcela nový paragraf 402 „Apartheid a diskriminace skupiny lidí“. „Kdo uplatňuje apartheid nebo rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou nebo třídní segregaci nebo jinou podobnou diskriminaci skupiny lidí, bude potrestán odnětím svobody na pět až dvanáct let,“ říká nový zákon…Cikánská sdružení se svým ministrem Kocábem se na nový trestní zákon těší a značně jim pomůže v jejich boji proti majoritě… Cikáni a jejich obhájci zatím jen mluví, od nového roku však budou mít proti občanům ČR velmi silnou zbraň. Kdokoliv se je bude snažit oddělit od „bílých“, a to ubytováním, vzděláním nebo v zaměstnání, může se dočkat mnohaletého vězení. A netýká se to samozřejmě jen cikánů – nový trestní zákon nahrává všem menšinám.“
[299] Rétorika vrcholných představitelů DS, týkající se romského etnika, je dále opakována i dalšími představiteli nebo členy a obdobné názory získávají prostor i ve stranickém tisku, resp. médiích.
[300] Příkladem může být podle vlády např. projev člena DS Jiřího Šlégra, který podle Zprávy Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 23. 10. 2008, č. j. ÚOOZ-2619-1/ČJ-2008-27, při projevu v Litvínově dne 18. 10. 2008 uvedl: „Bílí lidé nemají vůbec právo na to, aby zde žili. Zato černí dostávají sociální dávky, na které jim přispíváme my... Proč je sídliště Janov dnes v tak devastátním stavu, vždyť dřív to bylo krásné sídliště a prostě dneska tam černí mafiáni všechno vlastní a policie je jen jejich loutkou. My jsme se tu dnes sešli, abysme řekli své ne černému rasismu, řekli své ne dalším přistěhovalcům, řekli své ne, že je tady nechceme, že je nechceme podporovat, že je nechceme živit z našich daní a ze všeho, co jim dáváme…“ Zde Soud připomíná, že se v souladu se svými závěry k projednatelnosti návrhu vlády nemůže zabývat shromážděním v Litvínově dne 18. 10. 2008 pro překážku věci rozhodnuté a při svém rozhodování tedy nebral nyní citovaný výrok na zřetel.
[301] Dalším příkladem, který již Soud na zřetel bral, je text (rozhovor s anonymním aktivistou) „Jedu do Přerova, protože nevěřím Systému“ (www.odpor.org, www.delnicka-strana.cz, resp. odkaz na www.delnickelisty.cz), kde je mj. uvedeno, že „se postaví za cikánské parazity (myšleno „systém“, pozn. Soudu) a budou mlátit naše lidi, než aby řekli: Udělali jsme chybu, vychovali jsme zde jednu generaci cikánských rasistů a nemakačenků.“ A na otázku „Jaké tedy nabízíš řešení kriminality v Přerově?“ následuje odpověď „Okamžitou izolaci cikánských rasistů, oddělit je od společnosti, které si neváží, nikdy nevážili a vážit nebudou. … Sociální pokus začlenit je do normální společnosti nevyšel, což je dnes vidět v každé okrajové čtvrti většího města u nás.“
[302] Spolupráci hnutí Národní odpor (a jeho webovým stránkám www.odpor.org) s Dělnickou stranou se Soud podrobně věnuje v další části rozsudku. Pouze k dokreslení rozhovoru citovanému v předchozím odstavci proto poukazuje i na text (pozvánku) „Postavme se černému rasismu v Přerově“ (www.odpor.org), podle níž „Můžeme si otevřeně říci, že Achillovou patou tohoto systému jsou především etnicko-rasové problémy, které dříve či později nastupují v každé multi-kulti společnosti. … Cikánské etnikum vzhledem ke svému genofondu a kulturní tradici dokáže jen velmi obtížně nakládat s penězi či přírodními zdroji a investovat do budoucna. Cikánské etnikum si po staletí vývoje vyvinulo reflex parazita, který vyniká schopností nalézt slabé místo ve zdravém organismu. … V integraci Cikánovi jednoduše brání onen geneticky zakódovaný parazitický reflex. … Nejpřirozenější řešení cikánské otázky je etnická segregace. Etnická segregace má mnoho pozitiv pro obě strany. Cikán by nemusel čelit rasově motivovaným útokům a Češi by se mohli beze strachu pohybovat i v dosud životu nebezpečných lokalitách českých měst.“
[303] K již citovaným důkazům týkajícím se otázky imigrantů Soud dále poukazuje na text člena DS Benedikta Váchy „Národe, probuď se!“ (www.dsov.webnode.cz), podle kterého „Jed liberalismu a multikulturnosti zachvátil naši kdysi tak krásnou zem, vyvolení pánové otrávili studny, ze kterých čerpal život náš národ a zaplavili naše země lidmi ne-evropského původu, lidmi nám tak vzdálenými a cizími. Naše mládež, jež je naší jedinou nadějí do budoucna, je vystavována útokům drog, pornografických zvrhlostí, nemravných filmů, za vzor jsou jí dáváni homosexuálové, cikáni a další. A výsledek? Mládež totálně zdecimovaná a zkažená … Chceš práci? My pošleme cizí pracovní síly zpátky domů a všem našim lidem dáme práci. … Chceš, aby naše země patřila opět našim lidem? My vyhostíme nežádoucí imigranty z naší vlasti, vystoupíme z EU a NATO a Čechy budou znovu patřit Čechům. A zdalipak ti nyní vrtá hlavou, kde na to vezmeme peníze? Na to jednoduše odpovím: my je vezmeme všem nepotřebným a zbytečným, všem těm, které živíme.“ U tohoto textu Soud vedle opakující se rétoriky namířené proti určitým sociálním skupinám a vedle zmínky o „braní peněz nepotřebným a zbytečným“ zaznamenal i zmínku o „vyvolených pánech, kteří otrávili studny“. Jedná se o zřejmou narážku na středověkou antisemitskou pověru, k níž se Soud vrátí v hodnocení dalších důkazů.
[304] Jako jednoznačně rasistické, směřující k vyvolání obav z imigrantů a osob jiné pleti a negativních pocitů vůči nim, Soud hodnotil i další články publikované ve stranickém tisku Dělnické strany. Zde lze hovořit o jejich přičitatelnosti Dělnické straně v širším slova smyslu, tj. zejména potud, že byly uveřejněny v oficiálním periodiku DS a odpovídají, jak je z jejich textu zřejmé, obvyklé rétorice vrcholných představitelů strany.
[305] Těmi byl zejména text tajemnice Dělnické mládeže Johany Březinové v Dělnických listech č. 20, roč. VII. (1-3/2009) „Braňme děti před multikulturismem!“ podle kterého „poslední dobou se mi chce ale skutečně plakat, když zapnu televizi kde dávají pohádku pro děti, ve které vystupují pro ostatní zřejmě „naprosto přirozené“ postavy, které jsou žluté, černé a i bílé. Co si takové dítě, kterému jsou tři, čtyři roky, asi pomyslí? Že je to naprosto normální, ale přece není…Tyto pohádky dětem akorát ukazují fakt a vzbuzují v nich pocit, že je normální si domů třeba přivést nevěstu jiné pleti. Vždyť přece jedinečnost toho, že jsem bílý, nesmí jen tak zaniknout…Zabraňte tomu, zabraňte tomu, aby vaše dítě žilo konzumním stylem života a bylo ovládáno multikulturismem a pocitem normálnosti v tom smyslu, že svazek s někým jiným než s bílým je normální,… ale hlavně nenechte je si myslet, že je normální chodit s „nebílým“.“