{"html": "

203. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný zvýhodnil žadatele o shovívavost oproti ostatním účastníkům řízení. Stěžovatelé b) a d) mylně tvrdili, že žadatelé o shovívavost měli neomezený přístup ke všem dokumentům ve spisu. Do sdělení Výhrad společnost Chunghwa nemohla nahlížet do žádosti a příloh, které předložila osoba zúčastněná na řízení, a naopak. Žadatelé také nemohli nahlížet do dokumentů předložených ostatními účastníky řízení. Jejich přístup ke spisu zahrnoval dokumenty, které sami předložili. Bylo by ostatně nelogické, aby jim přístup k těmto dokumentům byl odepřen, protože pravděpodobně sami disponovali jejich kopiemi.

204. Zjevně neopodstatněná je také námitka, že společnost Chunghwa neoprávněně podmínila možnost činit si výpisy a kopie souhlasem mlčenlivosti a využitím získaných informací pouze pro účely předmětného řízení. Právo nahlížet do spisu slouží k tomu, aby se účastník mohl seznámit s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Použití informací získaných nahlížením do spisu pro účely řízení je tedy přesně tím, k čemu má nahlížení do spisu sloužit. Pokud by účastník řízení využil takto získané informace jiným způsobem, mohlo by se jednat o protiprávní jednání a porušení práv jiných osob (např. obchodního tajemství, autorských práv atd.), za které by nesl odpovídající důsledky a sankce. Nejvyšší správní soud proto nevidí možnost, jak požadavky společnosti Chunghwa mohly zasáhnout do práv stěžovatelů b) a d). Konkrétní dotčení na právech ostatně stěžovatelé b) a d) ani netvrdili.

205. Námitka, v níž stěžovatelé b) a d) vytkli předsedovi žalovaného, že účelově čekal až do sdělení Výhrad s rozhodnutím o rozkladu proti zamítnutí žádosti o přístup k žádostem o shovívavost, je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Tuto námitku stěžovatelé b) a d) totiž uplatnili poprvé až v kasační stížnosti. Pouze pro úplnost soud doplňuje, že předmětná námitka by nemohla ovlivnit výsledek řízení ani tehdy, byla-li by řádně a včas uplatněna. S ohledem na skutečnost, že přístup ke spisu byl v období do sdělení Výhrad důvodně odepřen, postup předsedy žalovaného nemohl zkrátit stěžovatele b) a d) na jejich právech nepřípustným způsobem, byť by rozhodnutí předsedy žalovaného nebylo vydáno bez zbytečných průtahů.

206. Nejvyšší správní soud uzavřel, že v rámci správního řízení jako celku neshledal porušení práva stěžovatelů b) a d) na obhajobu. Žalovaný byl oprávněn dočasně odepřít přístup ke spisu v období do sdělení Výhrad. Omezením přístupu v první fázi řízení nebyla dotčena možnost účastníků řízení účinně uplatnit právo na obhajobu (zejm. právo seznámit se se všemi podklady pro rozhodnutí) v období po sdělení Výhrad.

Tvrzená existence společnosti LG Philips Displays Holding BV

207. Stěžovatelé b) a d) vytkli krajskému soudu, že se nezabýval námitkou nesprávně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k existenci společnosti LPD. Toto pochybení mělo mít vliv na počet účastníků řízení, právní posouzení věci i výši pokuty. Uvedené námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

208. Především soud zdůrazňuje, že posouzení viny a případné uložení sankce v rámci správního trestání má čistě veřejnoprávní povahu a odehrává se výlučně ve vztahu státu a obviněného. Třetí osoba (ať již jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o správním deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, čj. 8 As 46/2007 – 98, kterým byla pro nedostatek aktivní legitimace odmítnuta žaloba, kterou se žalobce dožadoval vyslovení viny druhého účastníka dopravní nehody, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006 – 100, č. 2276/2011 Sb. NSS, který se zabýval obdobnou otázkou ve vztahu k námitce poškozeného).

209. Pokud správní orgán opomene přibrat do řízení některou další osobu, která by potenciálně mohla být také uznána vinnou ze spáchání posuzovaného deliktu, nezasáhne tím nijak do veřejných subjektivních práv účastníka, s nímž je řízení vedeno. Je-li totiž určitému subjektu uložena pokuta v souladu se zákonem, opomenutí postihu jiného mu není ku prospěchu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013, čj. 2 Afs 50/2012 – 241). Obdobně v rozsudku čj. 5 Afs 7/2011 – 619 Nejvyšší správní soud uzavřel, že „nezahájení správního řízení s jinými soutěžiteli nemůže být taktéž skutečností, které by se mohli stěžovatelé dovolávat ve svůj prospěch. Předmětem posouzení v projednávané věci není chování jiných soutěžitelů. Případné protiprávní chování jiných subjektů je pro posouzení zákonnosti rozkladového rozhodnutí irelevantní.“

210. Na obdobných východiscích je založena také unijní judikatura, podle které se podnik nemůže vyhnout sankci pouze z toho důvodu, že jinému podniku pokuta uložena nebyla [viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 31. 3. 1993, Ahlström Osakeyhtiö („Celulóza II“), spojené věci C-89/85 a další, bod 197]. Z tohoto závěru vyšel také Tribunál v rozsudku Peróxidos Orgánicos a zdůraznil, že dodržování zásady rovného zacházení musí být v souladu s dodržováním zásady legality, což znamená, že nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby. Případná protiprávnost, ke které došlo ve vztahu k jinému podniku, který není účastníkem tohoto řízení, nemůže vést k závěru o existenci diskriminace, a tedy protiprávnosti ve vztahu k podniku, který předmětnou námitku uplatňuje. Takový postup by znamenal zakotvení zásady „rovného zacházení v rámci protiprávnosti“ (rozsudek Tribunálu ze dne 16. 11. 2006, Peróxidos Orgánicos, T-120/04, bod 77).

211. Stěžovatelům b) a d) neplyne z žádného právního předpisu právo na to, aby žalovaný uznal vinu společnosti LPD. Posouzení, zda se společnost LPD (nebo její právní předchůdkyně) podílela na zakázané dohodě, nemůže jakkoliv ovlivnit výrok o vině stěžovatelů b) a d). Stěžovatelům proto nesvědčí právo domáhat se, aby žalovaný dále pátral po případné existenci této společnosti za účelem možného uznání viny a uložení pokuty. Nezahájením řízení s touto společností nemohlo dojít ke zkrácení práv stěžovatelů b) a d). V napadeném rozhodnutí bylo právně dostatečným způsobem prokázáno, že se stěžovatelé b) a d) účastnili posuzované kartelové dohody (viz dále body 222 a násl. a 279 a násl.), nemohou se proto dovolávat toho, že s jinými soutěžiteli bylo zacházeno výhodněji či protiprávně, aby zpochybnili zjištění o své vině.

212. Krajský soud správně uzavřel, že přezkum vznesené námitky by nesledoval ochranu práv žalobců, protože skutečnost, že se kartelu účastnil ještě někdo jiný, nemůže znamenat, že by neobstála skutková věta výroku správního rozhodnutí. Napadený rozsudek proto není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud neměl procesní prostor se předmětnou námitkou podrobněji zabývat. Ostatně, byla-li by taková námitka jediným žalobním bodem, žaloba by musela být odmítnuta pro nedostatek aktivní procesní legitimace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 46/2007 – 98).

213. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu ani při posouzení otázky, zda mohla mít případná existence společnosti LPD vliv na výši pokuty uložené stěžovatelům b) a d).

214. V rozsudku čj. 2 Afs 50/2012 – 241 Nejvyšší správní soud uzavřel, že opomenutí některých dílčích účastníků zakázané dohody při vyvození odpovědnosti nezakládá důvod ke zrušení správního rozhodnutí a není obecně důvodem pro posouzení pokuty uložené jinému subjektu jako diskriminační. Takový postup by mohl být považován za diskriminační pouze tehdy, byl-li výrazně intenzivní. Jako příklad nepřípustně rozdílného zacházení soud ve věci sp. zn. 2 Afs 50/2012 uvedl situaci, v níž by některým společnostem byla uložena pokuta společně s jejich mateřskými společnostmi, zatímco jiné mateřské společnosti by sankcionovány nebyly, aniž by byl ve všech případech zkoumán skutečný vliv mateřské společnosti na dceřiné společnosti a aniž by byla použita vůči všem stejná kritéria.

215. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by zde existovaly konkrétní okolnosti svědčící o výrazně diskriminačním přístupu žalovaného. Stěžovatelé b) a d) takové skutečnosti ani netvrdili. Naopak v kasačních stížnostech výslovně připustili, že samotná metoda výpočtu pokuty nebyla diskriminační. Nesprávný výpočet pokuty však dovozovali ze skutečnosti, že žalovaný by musel při výpočtu základní částky pokuty dělit průměrný obrat CPT v České republice jiným počtem účastníků, zejména by musel zohlednit existenci společnosti LPD.

216. Žalovaný vypočetl základní částku pokuty tak, že průměrný obrat z prodeje CPT na území České republiky v rozhodném období vydělil počtem účastníků, kteří porušili zákon č. 143/2001 Sb. Tuto metodu výpočtu žalovaný zvolil s ohledem na skutečnost, že někteří účastníci řízení nedosahovali obratu na relevantním trhu v rozhodném období, přesto i oni porušili zákon č. 143/2001 Sb. účastí na předmětné kartelové dohodě (viz bod 255 rozhodnutí o rozkladu a bod 380 rozhodnutí prvního stupně). Základní částka pokuty proto byla stanovena na základě obratu z prodeje zboží, kterého se narušení hospodářské soutěže přímo nebo nepřímo dotýkalo bez ohledu na konkrétní subjekty, které předmětného obratu dosáhly. Takto vypočtená základní částka pak byla rovnoměrně rozdělena mezi 6 subjektů, které porušily zákon č. 143/2001 Sb. (k této otázce viz dále body 322 a násl.).

217. V obecné rovině lze proto stěžovatelům b) a d) přisvědčit, že počet účastníků ovlivňoval výši pokuty, přesto Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný nezohledněním společnosti LPD v děliteli základní částky pokuty zasáhl do práv stěžovatelů b) a d). Přestože se tedy Nejvyšší správní soud částečně neshoduje se závěrem krajského soudu, že při zvolené metodě výpočtu pokuty neměl počet účastníků žádný vliv na výpočet základní částky pokuty, krajský soud posoudil předmětnou námitku ve výsledku věcně správně.

218. Především je třeba zdůraznit, že společnost LPD nebyla účastníkem řízení a stěžovatelé b) a d) nemají právo na to, aby účastníkem řízení byla (viz výše body 208 a násl.). Stěžovatelům b) a d) proto nelze přiznat ani právo na to, aby společnost LPD byla zahrnuta do dělitele základní částky pokuty. Za této situace Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, který považoval za rozhodné, že základní částka pokuty byla nediskriminačním způsobem rozdělena mezi všechny účastníky řízení, kteří porušili zákon č. 143/2001 Sb. Pokud totiž žalovaný zvolil určitou metodu výpočtu pro konkrétní řízení (ke správnímu uvážení při volbě metody výpočtu pokuty viz dále body 395 a násl.), případnou diskriminaci je třeba posoudit na základě přístupu žalovaného k účastníkům předmětného řízení, nikoliv k dalším osobám, ledaže by nezohlednění dalšího subjektu vedlo k výrazně a intenzivně jinému výsledku ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 50/2012 – 241. V nyní posuzované věci soud takové důsledky neshledal.

219. Byť je možné, že při odlišném počtu účastníků by byla konkrétní částka pokuty uložené jednotlivým účastníku jiná (s ohledem na možnost žalovaného zvolit metodu pro výpočet pokuty v rámci správního uvážení by ale ani tento předpoklad nemusel platit), nic nenasvědčuje tomu, že by se od výše pokuty, která byla stěžovatelům b) a d) skutečně uložena, odlišovala natolik, že by tento rozdíl bylo možno považovat za „výrazně intenzivní“ nebo nepřípustně diskriminační. Z ničeho nevyplývá, že by žalovaný porušil zásadu personality sankcí a uložil stěžovatelům b) a d) pokutu na základě jiných skutečností, než které jsou jim individuálně vytýkány. Základní částka pokuty vypočtená pro jednotlivého účastníka byla v rámci individualizace trestu vynásobena koeficientem času, který zohledňoval délku účasti jednotlivých soutěžitelů na kartelové dohodě, a žalovaný také přihlédl k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem u každého jednotlivého účastníka řízení.

220. Navíc úvahy o vlivu společnosti LPD na výši pokuty zůstávají pouze v hypotetické rovině. Společnost LPD nebyla účastníkem řízení [a stěžovatelé b) a d) nemají právo domáhat se toho, aby účastníkem byla] a lze jen spekulovat, zda by byla uznána vinou z porušení zákona č. 143/2001 Sb., a zda by byla zahrnuta mezi subjekty, jimž by byla uložena pokuta.

221. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal, že by nezohledněním společnosti LPD při výpočtu pokuty žalovaný nepřípustně diskriminoval účastníky řízení, včetně stěžovatelů b) a d).

Účast stěžovatele b) na protiprávním jednání

222. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu v tom, že shrnul a vypořádal společně námitky všech žalobců týkající se jejich zapojení do protisoutěžního jednání. Systematika vypořádání námitek do značné míry odráží povahu a zvláštnosti posuzované věci, počet účastníků řízení, osobní styl soudce atd. Je-li ve věci více žalobců uplatňujících obdobné námitky, je na soudu, zda považuje za vhodnější vypořádat jejich námitky zvlášť či společně. Zvolený postup sám o sobě nemohl zkrátit stěžovatele b) na jeho právech, pokud krajský soud dodržel požadavky na odůvodnění soudního rozhodnutí. V posuzované věci se společné vypořádání námitek všech žalobců nijak negativně neodrazilo na přesvědčivosti rozsudku a právním hodnocení věci.

223. Obdobně shrnutí a zobecnění dílčích námitek stěžovatele b) nevedlo k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, ani k nesprávnému posouzení otázky účasti stěžovatele b) na protisoutěžním jednání. Skutečnost, že se stěžovatel b) s důvody rozsudku neztotožňuje, neznamená, že tyto důvody nejsou dostatečné pro závěr, k němuž krajský soud dospěl. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1412/11, podle kterého není porušením práva na spravedlivý proces, pokud obecné soudy „nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (shodně také nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).

224. Stěžovatel b) nedůvodně vytkl žalovanému a krajskému soudu, že závěr o jeho účasti na zakázané dohodě opřeli pouze o obsahovou a časovou návaznost jednotlivých schůzek a nezohlednili, že stěžovatel b) se zúčastnil pouze osmi dvoustranných jednání, zatímco účastníci, které stěžovatel b) označil jako „hlavní účastníky“, se podíleli před 1. 4. 2003 [kdy stěžovatel b) ukončil svou činnost v oblasti CPT] na více než 30 vícestranných jednáních.

225. Žalovaný a krajský soud použili kritérium obsahové a časové návaznosti jednotlivých schůzek pro posouzení existence jednoho protiprávního jednání, nikoliv pro posouzení odpovědnosti jednotlivých účastníků za podíl na tomto jednání. Tyto otázky na sebe navazují, jejich zodpovězení ovšem závisí na odlišných skutečnostech.

226. Protisoutěžní dohoda může být výsledkem trvajícího jednání nebo řady úkonů, které jsou díky svému totožnému cíli součástí „celkového plánu“. Prokázání existence jednoho protisoutěžního jednání je plně na žalovaném, který musí posoudit, zda jednotlivé schůzky sledovaly totožný cíl, zda mezi nimi existovala obsahová a časová souvislost, zda se jich účastnili stejní soutěžitelé atd. (viz níže body 273 a násl.). Prokáže-li žalovaný existenci jedné protiprávní dohody, postačí, aby následně prokázal účast soutěžitele alespoň na některých schůzkách. Dokonce ani účast pouze na jediné schůzce sama o sobě nevylučuje odpovědnost soutěžitele za podíl na zakázané dohodě. Pokud soutěžitel mohl přinejmenším rozumně předpokládat protisoutěžní povahu jednání ostatních účastníků, může být shledán odpovědným za dohodu jako celek po dobu své účasti na této dohodě. V takovém případě je pak na soutěžiteli, aby předložil důkazy, že se od zakázané dohody veřejně distancoval a sdělil účastníkům schůzky, že jeho účast na této schůzce má odlišnou povahu než jejich.

227. Otázkou podílu odpovědnosti soutěžitele na celkové dohodě se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009 – 541, č. 2119/2010 Sb. NSS, v němž uzavřel, že pokud se soutěžitel zúčastnil (třebas i jen pasivně) setkání soutěžitelů, která měla protisoutěžní cíl, ale sám se veřejně nedistancoval od obsahu těchto setkání, uvedl ostatní účastníky k domnění, že souhlasí s výsledky setkání a že se jimi bude řídit. V takovém případě lze považovat za prokázané, že se soutěžitel účastnil kartelové dohody vyplývající z uvedených setkání.

228. Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu se opírají o ustálenou judikaturu Soudního dvora a Tribunálu, v níž je tato otázka podrobně rozpracována. V rozsudku Technische Unie (bod 114) Soudní dvůr uzavřel, že k prokázání účasti podniku na kartelové dohodě postačí předložit důkazy, že se dotyčný podnik účastnil schůzek, během nichž byly uzavřeny dohody protisoutěžní povahy, aniž by s nimi zjevně vyjádřil svůj nesouhlas. Je-li prokázáno, že se podnik takových schůzek zúčastnil, přísluší mu, aby předložil důkazy, že jeho účast na zmíněných schůzkách nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem, a to tím, že prokáže, že svým soutěžitelům sdělil, že jeho účast na těchto jednáních měla odlišnou povahu než jejich (shodně také rozsudky Soudního dvora Aalborg Portland, bod 81, Anic Partecipazioni, bod 96, nebo rozsudek ze dne 8. 7. 1999, Hüls, C-199/92 P, bod 155).

229. Jinými slovy, pokud je prokázána existence kartelové dohody a účast podniku na některé ze schůzek, jimiž je tvořena, důkazní břemeno se přenáší na podnik, pokud se chce hájit tím, že nezamýšlel podílet se na předmětné dohodě. K přenesení důkazního břemene dochází až poté, kdy je prokázána existence protiprávní dohody. Tento postup proto nepopírá zásadu, že Komise je povinna předložit důkazy, které právně dostačujícím způsobem prokazují skutečnosti zakládající protiprávní jednání (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 1. 2004, BAI a Komise proti Bayer, spojené věci C-2/01 P a C-3/01 P, body 62 a 63).

230. Přispěl-li podnik k uskutečnění protiprávního jednání jako celku vlastním jednáním, může být shledán odpovědným také za chování ostatních podniků v rámci téhož protiprávního jednání, a to po celou dobu své účasti na uvedeném protiprávním jednání. Bude tomu tak v případě, že dotčený podnik věděl o protiprávním jednání ostatních účastníků, nebo jej mohl rozumně předpokládat, a byl připraven přijmout toto riziko [viz rozsudek Soudního dvora Anic Partecipazioni, bod 83, obdobně např. rozsudek Tribunálu BASF, bod 160].

231. Skutečnost, že se podnik účastnil pouze jednoho nebo několika prvků protisoutěžní dohody nebo že hrál pouze méně významnou roli, nevylučuje jeho odpovědnost za účast na dohodě. Tyto okolnosti mohou být zohledněny až při úvahách o výši sankce (rozsudky Soudního dvora Anic Partecipazioni, body 80 a 90, nebo Aalborg Portland, bod 85).

232. Pokud se totiž podnik účastnil schůzky s protisoutěžním obsahem, aniž by se veřejně distancoval od diskutovaného tématu, dal tím ostatním účastníkům najevo, že souhlasí s tím, co bylo dohodnuto, a že se tím bude řídit (rozsudek Soudního dvora Aalborg Portland, bod 82). Pro vyloučení odpovědnosti by podnik musel předložit důkaz, který svědčí o jasné vůli, sdělené ostatním účastnícím se podnikům, nepodílet se na předmětné dohodě (rozsudek Tribunálu Siemens, bod 176, potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne 19. 12. 2013, Siemens, spojené věci C-239/11 P a další).

233. Účastník, který mlčky schvaluje protiprávní jednání, aniž by se od něj veřejně distancoval nebo jej oznámil správním orgánům, účinně podporuje trvání tohoto protiprávního jednání a ztěžuje jeho odhalení. Toto omisivní jednání představuje pasivní způsob účasti na protiprávní dohodě, který je způsobilý založit odpovědnost podniku (rozsudek Soudního dvora Aalborg Portland, bod 84).

234. Pokud se podnik veřejně nedistancoval od obsahu schůzky, které se zúčastnil a která byla součástí kartelové dohody, nemůže se zprostit odpovědnosti ani tím, že ve skutečnosti nejednal v souladu s výsledkem této schůzky (rozsudky Soudního dvora Aalborg Portland, bod 84, nebo ze dne 16. 11. 2000, Sarrió, C-291/98 P, bod 50).

235. Soudní dvůr potvrdil, že tato východiska nejsou v rozporu se zásadou osobní odpovědnosti za protiprávní jednání, nepřehlíží individuální analýzu důkazů v neprospěch účastníka řízení a neporušují jeho právo na obhajobu. Tato východiska naopak plně odpovídají koncepci, která je velmi rozšířená v právních řádech členských států a která umožňuje přičíst odpovědnost za protiprávní jednání spáchaná několika pachateli v závislosti na jejich účasti na protiprávním jednání jako celku (rozsudek Soudního dvora Anic Partecipazioni, body 84 a 85).

236. Nejinak je tomu i v českém trestním právu. Trestní zákon (č. 140/1961 Sb.), účinný v době ukončení vytýkaného protiprávního jednání, definoval odpovědnost spolupachatele v § 9 odst. 2 tak, že „[b]yl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama“ (obdobně § 23 trestního zákoníku). České trestní právo vyžaduje pro založení spolupachatelství společný úmysl, který zahrnuje společné jednání pachatelů a sledování společného cíle. Společný úmysl spolupachatelů přitom nelze ztotožnit s výslovnou dohodou, postačí dohoda konkludentní. Spolupachatel si musel být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (blíže viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., op. cit., str. 92–93).

237. Z napadeného rozsudku vyplývá, že právě výše popsané zásady vyplývající z evropské judikatury posloužily jako základ pro závěry krajského soudu týkající se účasti jednotlivých soutěžitelů na předmětné kartelové dohodě. Nesprávnou aplikaci těchto zásad na posuzovanou věc se stěžovateli b) nepodařilo prokázat.

238. Stěžovatel b) nijak nezpochybnil samotnou existenci jedné protiprávní dohody, která byla tvořena řadou schůzek konaných v Evropě a v Asii v období od 7. 9. 1998 do 30. 4. 2004 (pokračování zakázané dohody v pozdějším období není předmětem posuzované věci, viz body 371 a násl.). Pouhý odkaz stěžovatele b) na námitky uplatněné v kasační stížnosti stěžovatele d) není možné považovat za řádně uplatněný stížní bod, byť stěžovatelé b) a d) tvoří spojené osoby (viz bod 141). Nejvyšší správní soud proto odkazuje na své závěry ke kasačním stížnostem stěžovatelů c), d) a e), kteří vznesli námitku neexistence jedné protiprávní dohody zahrnující všechny vytčené schůzky (viz body 256 a násl., 344 a násl., 418 a násl.). Na tomto místě postačí shrnout, že soud neshledal výhrady ostatních stěžovatelů k existenci jedné protiprávní dohody důvodnými, proto při vypořádání nyní posuzované námitky účasti stěžovatele b) na zakázané dohodě vyšel ze závěru, že žalovaný prokázal existenci jedné protiprávní dohody v podobě, ve které ji vymezil z hlediska věcného, časového i geografického v napadeném rozhodnutí.

239. Pro posouzení účasti stěžovatele b) na předmětné dohodě je rozhodující, zda se zúčastnil přinejmenším jedné ze schůzek s protisoutěžním obsahem a cílem, aniž by ostatním účastníkům zřetelně oponoval.

240. Stěžovatel b) netvrdil, že se nezúčastnil těch schůzek, u kterých žalovaný zaznamenal jeho přítomnost v přehledu schůzek tvořících kartelovou dohodu na str. 17 rozhodnutí prvního stupně. Nezpochybnil ani pravost zápisů, ze kterých jeho účast na předmětných schůzkách vyplývá. Počet schůzek, kterých se soutěžitel zúčastnil, není rozhodný pro posouzení jeho viny. Námitka stěžovatele b), že se zúčastnil pouze 8 dvoustranných jednání, proto není sama o sobě způsobilá zprostit jej odpovědnosti za účast na kartelové dohodě.

241. Nejvyšší správní soud tedy považuje za prokázané, že se stěžovatel b) účastnil schůzek (blíže upřesněných v rozhodnutí žalovaného), které byly součástí posuzované zakázané dohody. Následně je proto třeba posoudit, zda stěžovatel b) věděl nebo mohl vědět o protisoutěžním obsahu předmětných schůzek a protisoutěžním jednání ostatních účastníků. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli b), že se žalovaný a krajský soud touto otázkou dostatečně nezabývali.

242. Podle žalovaného si stěžovatel b) přinejmenším musel být vědom, že schůzky s ostatními soutěžiteli jsou nezákonné. Tento závěr žalovaný dovodil ze zápisů z předmětných schůzek, ze kterých vyplývá, že zástupci stěžovatele b) byli informováni o uskutečňování dohod mezi dalšími výrobci CPT, konkrétně o zvyšování cen. Na schůzce dne 21. 6. 2000 stěžovatel b) přislíbil, že rovněž oznámí zvýšení cen (viz bod 266 rozhodnutí prvního stupně).

243. Tyto závěry žalovaného mají oporu v důkazech založených ve správním spisu (viz shrnutí obsahu schůzek v bodech 60 a násl. rozhodnutí prvního stupně s odkazy na příslušné dokumenty). Na předmětných schůzkách si stěžovatel b) vyměňoval s osobou zúčastněnou na řízení a společností Chunghwa obchodně citlivé informace o cenách a výrobě CPT. Na schůzce dne 14. 9. 1999 oznámil, že se zvýšením cen začne od října. Na již výše zmíněné schůzce dne 21. 6. 2000 dokonce zástupce stěžovatele b) „slíbil“, že rovněž oznámí zvýšení cen obrazovek svým zákazníkům („Mr. Matsumoto […] promised to take action to announce the price increase of 20″/21″ tubes to customers“). Zápis ze schůzky ze dne 26. 2. 2003 uvádí, že „[l]ze doufat, že CPT bude koordinovat prodejní ceny 10″ obrazovek se společností, aby nedošlo ke snížení zisku v důsledku cenové soutěže“. Výraz CPT je v tomto zápisu použit nikoliv pro označení barevných televizních obrazovek („colour picture tubes“), ale pro označení společnosti Chunghwa, jejíž plný název zní „Chunghwa Picture Tubes, Ltd.“ (viz výše bod 1). „Společností“ je pak nepochybně myšlen stěžovatel b), neboť ze zápisu nevyplývá, že by se mohlo jednat o jinou společnost, nezúčastněnou na předmětné dvoustranné schůzce.

244. Stěžovatel b) si nepochybně musel být vědom protiprávnosti obsahu předmětných schůzek, protože dohody o přímém nebo nepřímém určení cen jsou zakázány přímo ze zákona [§ 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb.]. Shodný zákaz obsahuje také nařízení č. 1/2003 a k této otázce existuje bohatá judikatura nejen zdejšího soudu, ale i unijních soudů (viz např. rozsudky citované v tomto rozhodnutí), jejíž znalost ostatně dokazuje žalobní a kasační argumentace stěžovatele b). Podle uvedené judikatury mají dohody o cenách již ze své povahy protisoutěžní cíl (viz dále body 304 a násl.).

245. Nejvyšší správní soud nepochyboval o tom, že příslibem zvýšení cen stěžovatel b) jednal v souladu s cílem kartelové dohody, čímž přispěl k jejímu fungování. Tímto slibem také snížil nejistotu ohledně svého budoucího chování na trhu, a omezil tak rizika plynoucí z konkurence. Stěžovatel b) nenabídl jiné logické a soudržné vysvětlení své účasti na schůzkách se svými konkurenty (osobou zúčastněnou na řízení a společností Chunghwa) a příslibu zvýšení cen, který učinil, zejm. nedoložil, že jeho účast byla vedena jiným než protisoutěžním cílem.

246. Žalovaný byl oprávněn hodnotit shromážděné důkazy v jejich vzájemné souvislosti a za pomocí přípustné míry dedukce dovodit, že zápisy ze schůzek, jichž se stěžovatel b) zúčastnil, měly dostatečnou vypovídací schopnost a představovaly důkaz o porušení pravidel hospodářské soutěže (srov. dále body 260 a násl.).

247. Nejvyšší správní soud proto považuje za prokázané, že si stěžovatel b) musel být vědom cíle, ke kterému předmětné schůzky směřovaly a který byl shodný s cílem posuzované kartelové dohody.

248. Krajskému soudu je třeba přisvědčit také v tom, že kritérium vědomosti o protiprávním chování ostatních soutěžitelů nesahá až tak daleko, že by byla vyžadována vědomost soutěžitele o všech schůzkách tvořících zakázanou dohodu, kterých se tento soutěžitel neúčastnil, nebo o všech podrobnostech, které byly účastníky kartelu dohodnuty. Takové podmínky obecně nevyplývají ani z unijní judikatury, jak se stěžovatel b) mylně domníval.

249. Hovořil-li Tribunál v rozsudku Sarrió o tom, že Komise byla povinna prokázat, že dotčený podnik věděl nebo musel vědět, že koluze, které se účastnil, byla součástí celkového plánu a že tento plán zahrnoval všechny základní prvky předmětného kartelu, nepožadoval, aby Komise prokázala vědomost tohoto podniku o všech schůzkách v rámci kartelové dohody nebo o všech obsahových podrobnostech. „Základními prvky kartelu“ Tribunál mínil tři základní formy spolupráce dotčených podniků: (1) dohodu o cenách, (2) dohodu o rozdělení trhu a (3) dohodu o odstávce výroby (viz bod 173 předmětného rozsudku). V nyní posuzované věci neexistovaly takto oddělené formy protiprávního jednání. Žalovaný uznal účastníky řízení vinnými pouze z uzavření a plnění dohody o cenách.

250. V rozsudku Sigma Tribunál shledal existenci italské kartelové dohody a evropské kartelové dohody, které nebyly propojeny do té míry, aby byly posuzovány jako jedno protiprávní jednání, přičemž dotčený podnik se podílel pouze na italské dohodě o rozdělení trhu. Za této situace pak Tribunál požadoval, aby Komise prokázala, že dotčený podnik věděl nebo přinejmenším musel vědět, že se účastí na vnitrostátní kartelové dohodě podílí také na celoevropském kartelu, pokud mu Komise chtěla přičíst odpovědnost i za tuto dohodu.

251. Také v rozsudku Low & Bonar Tribunál posuzoval situaci, kdy existovaly různé skupiny podniků, které vytvářely tři různé skupiny kartelových dohod. Podle Tribunálu byly ve všech dotčených skupinách aktivní pouze podniky Fardem and Wavin/BPI, jejichž jednání tak mohlo představovat jedno trvající protiprávní jednání. Jinak však byly regionální a funkční podskupiny (Teppema a Belgická podskupina) do značné míry oddělené od skupiny Valveplast, která zahrnovala několik evropských států. Zároveň ve věci Low & Bonar existovaly okolnosti svědčící pro závěr, že podniky Fardem and Wavin/BPI nehodlaly zahrnout podnik BPP do celkového schématu kartelu. Předmětný kartel v rámci skupiny Valveplast se týkal několika různých výrobků (několika typů plastových pytlů), přičemž dotčený podnik nevyráběl některé z nich. Za těchto okolností Tribunál požadoval, aby Komise prokázala, že podnik BPP mohl rozumně předpokládat, že účastí ve skupině Teppema a Belgické podskupině se účastní celkového plánu, který vytvořily podniky Fardem and Wavin/BPI a který tyto skupiny spojil se skupinou Valveplast. Navíc tento požadavek Tribunál stanovil pouze pro období před tím, než byl podnik BPP pozván na první schůzku v rámci skupiny Valvepalst.

252. Na rozdíl od rozsudků Sigma a Low & Bonar však v nyní posuzované věci všechny schůzky tvořily jedno protiprávní jednání. Stěžovatel b) ani ostatní stěžovatelé tento závěr nevyvrátili a neprokázali, že skutkové okolnosti, pro které Tribunál posuzoval jednotlivé dohody ve výše zmíněných rozsudcích odděleně, byly srovnatelné s nyní posuzovanou věcí. Tvrdil-li stěžovatel b), že za samostatné podskupiny je třeba považovat dvoustranné a vícestranné schůzky, nedoplnil pro takový závěr žádný argument. Nejvyšší správní soud neshledal důvod rozdělovat posuzovanou kartelovou dohodu na podskupiny pouze na základě počtu účastníků.

253. Judikaturu Tribunálu je nadto třeba vykládat v kontextu judikatury Soudního dvora. Předmětné rozsudky Tribunálu proto nelze považovat za změnu či zpřísnění požadavků stanovených Soudním dvorem (viz výše body 228 a násl.), ale je třeba vnímat je především s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Ty byly podstatně odlišné od nyní posuzované věci.

254. Z výše popsaných důvodů je možné učinit dílčí závěr, že v nyní posuzované věci byla prokázána existence zakázané dohody, účast stěžovatele b) minimálně na některých schůzkách, které ji tvořily, a skutečnost, že stěžovatel b) si musel být vědom protisoutěžního obsahu těchto schůzek. Za této situace se důkazní břemeno přeneslo na stěžovatele b), pokud chtěl prokázat svou nevinu (viz výše body 228 a 229). Krajský soud proto důvodně trval na tom, že bylo na stěžovateli b), aby předložil důkaz, že jeho účast nebyla vedena protisoutěžním záměrem a že ostatním účastníkům schůzek byl jeho postoj znám.

255. Stěžovatel b) však nedoložil žádné důkazy, které by svědčily o tom, že se od předmětné kartelové dohody distancoval, zejména tím, že dal ostatním účastníkům dohody najevo svůj nesouhlas nebo že o kartelové dohodě informoval správní orgány. Odpovědnost stěžovatele b) je tak založena jeho aktivním jednáním (zejm. slibem, že zvýší ceny, a tedy bude jednat v souladu s cílem předmětné dohody, a výměnou obchodně citlivých informací) i pasivním jednáním, kdy protisoutěžní jednání neoznámil příslušným orgánům a nedal ostatním účastníkům najevo svůj nesouhlas.

Jedno protiprávní jednání a účast stěžovatele d) na tomto jednání

256. Stěžovatel d) zpochybnil existenci jednoho protiprávního jednání především z geografického hlediska a tvrdil, že závěr žalovaného a krajského soudu o provázanosti evropských a asijských schůzek nemá oporu ve správním spisu. Podle stěžovatele d) krajský soud pochybil, pokud opřel své závěry pouze o společný cíl schůzek a nesprávně dovodil totožnost zúčastněných osob. Těmto námitkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

257. Žalovaný opřel své rozhodnutí o zápisy z více než 50 schůzek výrobců televizních obrazovek CPT, které předložili oba žadatelé o shovívavost. Několik zápisů předložil také stěžovatel b). Přestože se některé schůzky konaly v Asii a některé v Evropě, ze zápisů je nepochybné, že účastníci si byli vědomi obsahu schůzek v druhém geografickém regionu.

258. Na řadě asijských schůzek byly diskutovány celosvětové ceny, prodeje a výroba. Některé zápisy výslovně zmiňují evropský trh, z jiných tato vazba vyplývá implicitně. Například schůzka dne 27. 11. 1998 byla zaměřena na určení cen a omezení výroby, zohledněna přitom byla „celosvětová poptávka“; na schůzce dne 7. 3. 1999 došlo ke stanovení cen, přitom byla diskutována také Evropa, a to včetně východní Evropy; na schůzce dne 21. 9. 1999 účastníci srovnávali ceny na evropském a asijském trhu a osoba zúčastněná na řízení vyjádřila podiv nad tím, že ceny v Evropě jsou nižší než v Asii, a navrhla konání pravidelných setkání za účelem výměny informací a stanovení cen; na schůzce ze dne 18. 1. 2000 byla diskutována celosvětová poptávka a nabídka, včetně evropského trhu, účastníci se dohodli také na společném zvýšení cen. Evropský trh byl předmětem také dalších asijských schůzek např. dne 24. 1. 2000 nebo dne 2. 2. 2000. Ze zápisu ze schůzky dne 16. 3. 2004 vyplývá, že se geografický rozsah cenových dohod týkal nejen Asie, ale i Evropy.

259. Také z evropských schůzek je patrná vazba na asijský region, např. na schůzce ze dne 25. 3. 1999 byla diskutována předpokládaná výše cen a byly srovnávány ceny mezi Evropou a Asií; na schůzce dne 18. 9. 2000 účastníci stanovili ceny pro určité zákazníky v Evropě, zabývali se také tím, že rozdíl v cenách je větší v Asii než v Evropě, a shodli se, že je třeba zkoumat, jak tato skutečnost ovlivní trh.

260. Důkazy o propojení schůzek mezi Asií a Evropou založené ve spisu (z nichž pouze některé byly zmíněny výše) mají povahu nepřímých důkazů. Skutečnost, že v zápisech není výslovně uvedeno, že účastníci řízení uzavřeli jednu globální kartelovou dohodu zahrnující území Evropy a Asie, nebrání tomu, aby žalovaný za pomocí dedukce, kterou je oprávněn u hodnocení nepřímých důkazů použít (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 7/2011 – 619), dovodil, že účastníci schůzek měli povědomí o obsahu jednání konaných v druhém geografickém regionu a brali je v úvahu při stanovení cen a určování společného postupu při koordinaci cen.

261. Každý důkaz zajištěný ve správním řízení, zvláště důkaz nepřímý, je třeba vždy hodnotit v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů v kontextu s ostatními důkazy, nikoliv izolovaně. I v případě, že žádný ze shromážděných důkazů není sám o sobě dostačujícím důkazem k prokázání protisoutěžního jednání, ucelený souhrn těchto důkazů může mít dostatečnou vypovídací schopnost. Nepřímé důkazy mohou představovat ve svém souhrnu důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže, pokud neexistuje jiné logické vysvětlení posuzovaného jednání soutěžitelů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 7/2011 – 619 nebo čj. 1 Afs 58/2009 – 541, bod 103).

262. Obdobně nahlíží na hodnocení nepřímých důkazů také evropská judikatura. V rozsudku ze dne 8. 7. 2008, BPB, T-53/03, Tribunál potvrdil, že „[n]epřímé důkazy, kterých se Komise v rozhodnutí dovolává, aby prokázala porušení čl. 81 odst. 1 ES podnikem, musí být posuzovány nikoliv izolovaně, ale jako celek“ (bod 185). Komise musí předložit přesné a shodující se důkazy, aby prokázala existenci protiprávního jednání, ale každý z předložených důkazů nemusí nutně splňovat tato kritéria ve vztahu ke každému znaku protiprávního jednání. Stačí, aby tomuto požadavku vyhovoval soubor nepřímých důkazů, posuzovaný jako celek (rozsudek Tribunálu Siemens, body 46 a 47)

263. Při prokazování protisoutěžního jednání je často třeba vycházet ze zápisů ze schůzek, které se samy o sobě mohou jevit jako kusé či neúplné. Tato skutečnost je dána povahou věci, protože účastníci zakázané dohody budou zpravidla natolik opatrní, aby své protisoutěžní jednání nedávali explicitně najevo a zaznamenali pouze informace nezbytné pro fungování dohody. Také Soudní dvůr upozornil, že „je běžné, že činnosti, se kterými jsou spojeny protisoutěžní jednání a dohody, se odehrávají tajně, schůzky se konají tajně a související dokumentace je omezena na minimum. Z toho vyplývá, že i když Komise objeví písemnosti výslovně prokazující protiprávní kontakty mezi hospodářskými subjekty, jsou tyto obvykle útržkovité a rozptýlené, takže se často ukazuje jako nezbytné rekonstruovat některé podrobnosti dedukcí. Proto ve většině případů musí být existence protisoutěžního jednání nebo dohody vyvozena z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, které ve svém celku mohou představovat, pokud neexistuje jiné logické vysvětlení, důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže“ (rozsudek Soudního dvora Sumitomo Metal Industries, bod 51; obdobně rozsudky Soudního dvora Aalborg Portland, body 55 až 57, a Technische Unie, bod 165).

264. Na základě srovnání závěrů žalovaného a důkazů obsažených ve správním spisu Nejvyšší správní soud uzavřel, že důkazy shromážděné žalovaným tvoří ucelený a logicky provázaný důkazní řetězec, přitom žádný z důkazů nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů jiného. Skutečnost, že zápisy z některých schůzek byly dodány oběma žadateli o shovívavost, přičemž se v podstatné míře shodují (v datu, účastnících, obsahu), svědčí o jejich věrohodnosti a přesvědčivosti. Důkazní hodnota těchto dokumentů je dále podpořena skutečností, že v několika případech byly doplněny také o zápisy předložené stěžovatelem b), které se s nimi také shodovaly (např. schůzka ze dne 25. 4. 2003 nebo ze dne 16. 2. 2004). Stěžovatel d) ani ostatní stěžovatelé přitom pravost zápisů ze schůzek nijak nezpochybnili, pouze jinak vyložili jejich obsah.

265. Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem a žalovaným, že ze zápisů ze schůzek nepochybně vyplývá, že společným cílem evropských i asijských schůzek byla koordinace cen CPT. Za tímto účelem si účastníci schůzek vyměňovali citlivé informace o cenách a výrobě, stanovili požadavky na omezení výroby a koordinovali ceny prostřednictvím stanovení minimálních cen, společného zvyšování cen, stanovení cenových rozpětí, cenových pravidel, vzorců pro výpočet ceny, cen pro určité zákazníky a zachování dohodnutých cen. Dodržování dohodnutých cen účastníci kontrolovali na řadě následných schůzek nebo přinejmenším odkazovali na cenové ujednání z předešlé schůzky. V případě nerespektování ujednání mohlo dojít dokonce k vyloučení podniku ze společných schůzek. Podle žádosti o shovívavost podané společností Chunghwa byla např. „ze skupiny“ vyloučena společnost Orion, protože tvrdě konkurovala a pouze získávala informace od ostatních.

266. Také schůzky, na nichž nebyly přímo stanoveny ceny, ale „pouze“ vyměňovány citlivé informace, mohou být považovány za důkazy o existenci kartelové dohody. Výměna informací mezi soutěžiteli může být v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, pokud zmírňuje nebo odstraňuje stupeň nejistoty o fungování relevantního trhu, čímž vede k omezení hospodářské soutěže mezi podniky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 7/2011 – 619 a rozsudky Soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, T-Mobile Netherlands, C-8/08, bod 35, a ze dne 2. 10. 2003, Thyssen Stahl, C-194/99 P, bod 81).

267. Soutěžní teorie rozlišuje dva druhy dohod o výměně informací. V prvním případě se jedná o dohody, které jsou součástí jiné protisoutěžní praktiky a jako takové jsou vzhledem ke své provázanosti zakázány a posuzovány pouze prostřednictvím tohoto jiného jednání, které umožnily. Ve druhém případě se pak jedná o samostatné dohody o výměně informací (blíže viz Bellamy & Child. European Community Law of Competition. 6. vydání. Oxford University Press, 2008, str. 354–361, § 5084–5096; srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, čj. 1 Afs 78/2008 – 721, bod 60).

268. V nyní posuzované věci se jednalo o první variantu, kdy výměna obchodně citlivých informací bezprostředně souvisela s koordinací cen. Účastníci schůzek si vyměňovali informace o výrobě, výrobních kapacitách, objemech prodejů, zákaznících, situaci na trhu apod. S ohledem na charakter vyměňovaných informací a jejich způsobilost ovlivnit chování soutěžitelů tato výměna nepochybně značnou mírou přispívala k fungování posuzované kartelové dohody, umožňovala účastníkům sledovat dodržování dohodnutých cen a plánovat budoucí strategie. Pokud účastníci dohody zůstávali na předmětném trhu aktivní, bezpochyby zohledňovali při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnili se svými konkurenty. Přehledy o výrobě a cenách odkrývaly tržní pozice účastníků, a umožňovaly jim tak odstranit mezi sebou nejistotu ohledně svých budoucích kroků na trhu. Bez této výměny informací, které nebyly veřejně přístupné, si lze dlouhodobé fungování kartelu v řádu několika let jen stěží představit. Schůzky, na nichž docházelo k výměně obchodně citlivých informací, je proto třeba hodnotit jako součást předmětné kartelové dohody.

269. Skutečnost, že mezi účastníky schůzek docházelo k výměně informací o evropském trhu na některých asijských schůzkách a naopak k výměně informací o asijském trhu na evropských schůzkách (viz výše body 258 a 259), podporuje závěr o jednom protisoutěžním jednání zahrnujícím oba geografické regiony.

270. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu a žalovanému, že předmětná kartelová dohoda zahrnovala Evropu i Asii a představovala jedno protisoutěžní jednání.

271. Pro srovnání Nejvyšší správní soud odkazuje také na rozhodnutí Komise COMP/39.437 týkající se téže kartelové dohody posuzované pro oblast EU (viz výše bod 134). Komise dospěla ke shodnému závěru o existenci jediného souboru dohod a jednání ve vzájemné shodě zahrnujícího Evropu a Asii: „V kartelu CPT se adresáti rovněž pokoušeli zachovávat cenové rozdíly mezi stejnými produkty uváděnými na trh v Evropě a Asii. […] Pravidelně se konaly mnohostranné schůze za účasti zástupců adresátů z různých podnikových úrovní, a to až do úrovně představenstva/výkonných členů správní rady. Tyto mnohostranné schůze doplňovala rovněž dvoustranná jednání a jiné výměny. [...] v kartelu CPT se tyto dohody uzavíraly jak v Asii, tak i v Evropě. Od roku 1999 se kartelové dohody CPT začaly uzavírat častěji také v Evropě, a doplňovaly tak jednání kartelu, která začala v Asii. V kartelu CPT byla ujednání dosažená v rámci asijských a evropských kartelových dohod propojena. Evropská jednání se zaměřovala spíše na Evropu, zatímco kartelové dohody projednávané v Asii se očividně týkaly celého světa. Kartelové dohody týkající se Evropy byly jednoznačně projednávány v Asii i v Evropě“ (shrnutí rozhodnutí COMP/39.437, bod 2.3).

272. Závěr o existenci jedné protiprávní dohody se stěžovateli d) nepodařilo vyvrátit.

273. Stěžovatel d) se mýlil, pokud tvrdil, že při posouzení provázanosti evropských a asijských schůzek krajský soud nesprávně kladl důraz pouze na společný cíl schůzek. Krajský soud neomezil své úvahy na posouzení společného cíle. Ten byl pouze jedním z rozhodných kritérií, o která krajský soud opřel své závěry. S odkazem na evropskou judikaturu (rozsudek Tribunálu ze dne 20. 3. 2002, Dansk Rørindustri, T-21/99, a rozsudek Soudního dvora Technische Unie) krajský soud považoval za rozhodné především následující skutečnosti: jednotný cíl, totožnost dotyčných výrobků a totožnost účastníků protisoutěžních praktik. Podle krajského soudu jednotný cíl spočíval v koordinaci cen televizních obrazovek bez zřetelného signálu, že by tato otázka byla řešena v Evropě a v Asii odlišně. Totožnost výrobků vyplývala ze skutečnosti, že se koordinace cen týkala televizních obrazovek CPT. Také jednotliví účastníci se na schůzkách opakovali, byť se žádný z účastníků nezúčastnil všech schůzek. Agenda asijských a evropských jednání se neodlišovala a byly řešeny stejné problémy s dopady na Evropu i Asii. Podle krajského soudu tak byla naplněna všechna kritéria stanovená evropskou judikaturou.

274. Kritéria pro posouzení jednotné povahy protisoutěžního jednání, o která krajský soud opřel své závěry, odpovídají rozhodovací praxi Soudního dvora a Tribunálu (přehledně tuto judikaturu shrnul např. rozsudek Tribunálu Siemens Österreich v bodu 90, na který Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje). Námitky, v nichž stěžovatel d) tvrdil, že krajský soud nesprávně aplikoval předmětná kritéria na posuzovanou věc, Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.

275. Stěžovatel d) nesprávně dovodil, že rozsudek Tribunálu BASF vyvrací závěr žalovaného a krajského soudu o provázanosti evropských a asijských schůzek. Ze zmíněného rozsudku vyplývá, že pro určení jednoho protiprávního jednání nelze jednotný cíl vymezit obecně jako „narušení běžných podmínek hospodářské soutěže“. V takovém případě by totiž bylo možné spojit do jediné dohody v podstatě jakékoliv soubory dohod, které spolu nijak nesouvisí a shodují se pouze v tom, že narušují hospodářskou soutěž. Takového chybného a zjednodušujícího hodnocení se žalovaný ani krajský soud nedopustili. Společný cíl vymezili jako koordinaci cen barevných televizních obrazovek (CPT) a nahlíželi na něj i v kontextu shodných způsobů, jimiž byl tento cíl prosazován v Asii a v Evropě, shodného období, vzájemných odkazů na evropských a asijských jednáních atd. Krajský soud i žalovaný tedy posoudili věc v souladu s obecnými pravidly, která Tribunál stanovil v rozsudku BASF.

276. Ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem pak odkaz stěžovatele d) na rozsudek BASF nebyl přiléhavý. Závěr Tribunálu o neexistenci jednoho protiprávního jednání vycházel z okolností, které byly ve věci BASF zcela odlišné od nyní posuzované věci. Tribunál uzavřel, že nelze spojovat v jedno protiprávní jednání odchod severoamerických výrobců z evropského trhu výměnou za odchod evropských výrobců ze severoamerického trhu, na jedné straně, a následně uzavřenou kartelovou dohodu týkající se rozdělení trhu a zákazníků a stanovení cen v Evropském hospodářském prostoru, na straně druhé. Tyto soubory dohod se časově nepřekrývaly, měly odlišný obsah, sledovaly různé cíle a byly dosaženy různými způsoby. Světová dohoda stanovila pro výrobce minimální použitelné ceny s jediným cílem zabránit vývozům z Evropy do Severní Ameriky a naopak. Vyloučení této obchodní hrozby bylo odlišným cílem než rozdělení evropského trhu prostřednictvím přidělení zákazníků (body 182 a násl. rozsudku BASF).

277. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že krajský soud nesprávně vyhodnotil prokázání totožnosti účastníků řízení. V rozhodnutí žalovaného je obsažena přehledná tabulka s daty schůzek a uvedením účastníků, kteří se jednotlivých schůzek účastnili. Následně je pak podrobněji u každé jednotlivé schůzky rozebrán její obsah a jsou uvedeni konkrétní účastníci. V řízení před krajským soudem stěžovatelé nepopřeli účast na některé ze schůzek, u které byla jejich účast zaznamenána ve zmiňované tabulce. Krajský soud proto nepochybil, pokud tento přehled ve svém rozsudku výslovně nezopakoval a pouze na něj odkázal. Žalobní námitky nevyžadovaly, aby soud provedl v tomto směru další dokazování k účasti stěžovatelů na každé konkrétní schůzce.

278. Měl-li stěžovatel d) předmětnou námitkou na mysli, že se každý z účastníků zakázané dohody účastnil pouze některých schůzek a že byl krajský soud povinen prokázat, že se všech schůzek účastnili totožní účastníci, nelze mu přisvědčit. Závěr o existenci jednoho protiprávního jednání není podmíněn tím, že se všichni dotčení soutěžitelé účastnili všech schůzek tvořících zakázanou dohodu, nebo že se všichni účastnili schůzek v Evropě a současně v Asii. Takový požadavek nelze dovodit ani z evropské judikatury (srov. kritéria shrnutá v rozsudku Tribunálu Siemens Österreich, bod 90, příp. výše v bodu 273). Krajský soud proto nebyl povinen dokazovat, že účastníci všech schůzek byli totožní. Posouzení existence jednoho protiprávního jednání není závislé na rozsahu účasti jednotlivých soutěžitelů na zakázané dohodě. Ten je možné promítnout pouze do úvah o výši trestu (viz výše bod 231).

279. Ve vztahu k námitce, že se stěžovatel d) účastnil pouze schůzek konaných v Asii, Nejvyšší správní soud předně podotýká, že pro porušení pravidel hospodářské soutěže nemůže být rozhodné místo, kde byla protiprávní dohoda uzavřena, ale místo, kde byla uplatňována. Shodně se k této otázce staví také unijní soudy, které upozornily, že podnikům by byl poskytnut jednoduchý prostředek k obcházení soutěžních pravidel, pokud by zákaz kartelových dohod závisel na místě jejich uzavření [viz rozsudek Soudního dvora Ahlström („Celulóza I“), bod 16, nebo rozsudek Tribunálu ze dne 27. 2. 2014, InnoLux, spojené věci T-91/11 a T-128/11, bod 59]. Již výše Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru žalovaného a krajského soudu, že asijské schůzky byly neoddělitelnou součástí posuzované kartelové dohody a jejich obsah ovlivňoval soutěžní prostředí v Evropě.

280. Za této situace stěžovatel d) nemůže úspěšně namítat, že případné cenové diskuze na asijských jednáních, kterých se účastnil, se týkaly výlučně Asie. Žalovaný dostatečně prokázal, že posuzované jednání účastníků řízení tvořilo jednu protiprávní dohodu, která měla globální charakter zahrnující Evropu a Asii, pro prokázání účasti na této dohodě proto bylo dostatečné, pokud žalovaný prokázal účast stěžovatele d) na některé ze schůzek tvořících tuto dohodu.

281. Nadto Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru žalovaného a krajského soudu, že na sporné schůzce dne 16. 3. 2004, které se stěžovatel d) účastnil, si účastníci byli vědomi globálního kontextu dohody. Účastníci schůzky se dohodli na zvýšení cen pro určité zákazníky nejpozději do května 2003. Dále hodnotili dosavadní výsledky při zvyšování cen a stanovili termín další schůzky. Je tedy zřejmé, že si účastníci schůzky byli vědomi, že se nejedná o jednorázovou záležitost, ale dlouhodobý proces vzájemné spolupráce. Dohoda o určení cen, k jejímuž uzavření na předmětné schůzce došlo, je již ze své povahy zakázaná, účastníci si proto museli být vědomi jejího protiprávního charakteru. Zároveň účastníci hovořili o zvyšování cen v širším kontextu, např. osoba zúčastněná na řízení zmínila, že je zapojena do globálního procesu. V zápisu předloženém společností Chunghwa je dále např. uvedeno, že evropští zákazníci patří k těm, u nichž je nejtěžší prosadit zvýšení ceny. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se stěžovatelem d), že toto vyjádření představovalo pouze všeobecné prohlášení, jak zákazníci reagují na zvýšení cen v různých částech světa, které nijak nesvědčilo pro závěr o existenci globální dohody. Naopak, s ohledem na kontext této schůzky a posouzení předmětného zápisu ve vzájemné souvislosti s dalšími zápisy je třeba vnímat danou informaci jako potvrzení skutečnosti, že účastníci schůzky brali v úvahu možnost zvýšení ceny i v Evropě. Geografický rozsah cenových dohod projednávaných na této schůzce se tedy týkal nejen Asie, ale i Evropy. K předmětné schůzce byly doloženy zápisy osobou zúčastněnou na řízení, společností Chunhgwa i stěžovatelem b). Tyto verze si navzájem neodporují a žádná z nich nevylučuje závěr o povědomí účastníků o globálním charakteru dohody.

282. Skutečnost, že se na schůzkách, kterých se stěžovatel d) účastnil, nehovořilo výslovně o České republice, nevyvrací závěr o jeho účasti na posuzované kartelové dohodě, která jako celek byla přinejmenším způsobilá narušit soutěžní prostředí v České republice (k dopadům předmětné kartelové dohody na český trh viz dále zejm. body 299 a násl.). Uvedl-li stěžovatel d) v této souvislosti, že setrvává na námitkách uplatněných v části D žaloby, nelze tento obecný odkaz považovat za řádně uplatněný stížní bod a soud se nemohl zabývat žalobními námitkami, které stěžovatel d) neuplatnil v kasační stížnosti (viz výše bod 140).

283. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že stěžovatel d) působí na trhu až od 1. 4. 2003, a nemohl se tedy účastnit schůzek před tímto datem. Z výroku rozhodnutí žalovaného vyplývá, že stěžovatel d) byl uznán vinným ze spáchání deliktu v období od 1. 4. 2003 do 30. 4. 2004. Podíl na zakázané dohodě před 1. 4. 2003 nebyl stěžovateli d) vytýkán. Jak již soud uvedl výše, délka účasti jednotlivých soutěžitelů na zakázané dohodě nemá vliv na posouzení existence kartelové dohody jako celku ani na posouzení odpovědnosti (viny) soutěžitele. Jinými slovy, pokud se soutěžitel podílel na zakázané dohodě po dobu kratší, než byla celková délka dohody, nebo se účastnil pouze některých schůzek tvořících dohodu, neznamená to, že by nebyl vůbec odpovědný. Ve výroku o vině je jeho odpovědnost vztažena k období jeho účasti a rozsah této účasti je pak promítnut do úvah o výši trestu (viz výše bod 231). Žalovaný proto správně ve výroku uvedl, že stěžovatel d) byl vinným ze spáchání deliktu v období od 1. 4. 2003 do 30. 4. 2004, a zohlednil délku jeho účasti na protiprávním jednání v rámci časového koeficientu, kterým byla vynásobena základní částka pokuty.

284. Závěrem Nejvyšší správní soud shrnuje, že společné znaky evropských a asijských schůzek (cíl a způsoby jeho uplatňování, pravidelná účast stejných soutěžitelů, výměna informací o druhém geografickém regionu, zohledňování vývoje trhu v druhém geografickém regionu) jednoznačně převažují nad skutečnostmi, které podle stěžovatele d) měly svědčit o existenci dvou na sobě nezávislých souborů jednání. Stěžovateli d) se nepodařilo vyvrátit závěr žalovaného, potvrzený krajským soudem, že jednání účastníků řízení představovalo komplexní protisoutěžní postup směřující k naplnění jediné dohody v rámci společného cíle, jímž byla globální kontrola cenové hladiny CPT. Závěr o provázanosti jednání nevyvrátili ani ostatní stěžovatelé (viz body 344 a násl. a 418 a násl.). Zároveň Nejvyšší správní soud nepřisvědčil argumentům stěžovatele d), jimiž popíral svou část na předmětné kartelové dohodě.

Žádost o shovívavost jako důkaz

285. Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že pojem „žádost o shovívavost“ používá v tomto rozsudku jako zastřešující pojem pro žádost o upuštění od uložení pokuty a žádost o snížení pokuty (pojem „žádost o shovívavost“ je užíván také v českém znění rozsudků unijních soudů; v akademické literatuře nebo ve vnitřních předpisech žalovaného se pak lze setkat s označením „žádost o leniency“, resp. „žádost o aplikaci programu Leniency“). Tento institut je v zákonu č. 143/2001 Sb. výslovně upraven až od 1. 12. 2012 (viz § 22 ba). V předcházejícím období, do něhož spadá i správní řízení v nyní posuzované věci, byl program shovívavosti upraven pouze vnitřním předpisem žalovaného [viz Program aplikace mírnějšího režimu při ukládání pokut podle § 22 zákona č. 143/2001 Sb., dostupný v Informačním listu č. 3/2007 na www.uohs.cz; v současné době podrobné podmínky stanoví Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 4. listopadu 2013 o aplikaci § 22ba odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (program leniency), dostupné v Informačním listu č. 3/2013 na www.uohs.cz]. Program shovívavosti (zjednodušeně řečeno) spočívá v tom, že žalovaný neuloží soutěžiteli odpovídající sankci, popř. její výši zmírní, pokud tento soutěžitel, ačkoliv byl účastníkem kartelové dohody, umožnil předmětnou kartelovou dohodu odhalit nebo k jejímu odhalení přispěl.

286. Obdobný program shovívavosti se uplatňuje v rámci unijního soutěžního práva (viz Oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů, Úř. věst. 2006/C 298/11), Nejvyšší správní soud proto přihlédl při posouzení námitky stěžovatele b) také k závěrům, které ve vztahu k důkazní hodnotě žádostí o shovívavost vyslovily Soudní dvůr a Tribunál.

287. Stěžovatel b) tvrdil, že žádosti o shovívavost nebyly v posuzované věci dostatečnými důkazy, protože nebyly ověřeny a podepřeny dalšími hodnověrnými důkazy. Tento požadavek podle stěžovatele b) vyplývá z evropské judikatury, konkrétně z rozsudků Tribunálu Enso-Gutzeit a JFE Engineering a rozsudku Soudního dvora Sumitomo Metal Industries. Nejvyšší správní soud námitce nepřisvědčil.

288. Soud předně zdůrazňuje, že při posouzení jednotlivých důkazů se žalovaný řídí zásadou volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 správního řádu ve spojení s § 25a zákona č. 143/2001 Sb.). V souladu s touto zásadou je žalovaný povinen hodnotit každý důkaz v kontextu s ostatními důkazy (v podrobnostech viz výše body 261 a násl.).

289. Hodnověrnost, a tedy důkazní hodnota dokumentu, závisí především na jeho původu, na okolnostech jeho vypracování, na osobě, které je určen a na povaze jeho obsahu. Dále je významné, že dokument byl vyhotoven v bezprostřední souvislosti se skutkovými okolnostmi nebo přímým svědkem těchto okolností (srov. rozsudek Tribunálu Siemens, bod 54 a judikaturu tam citovanou).

290. Žalovaný je oprávněn použít jako důkaz o vině účastníka řízení také prohlášení jiných stíhaných soutěžitelů učiněná v rámci žádosti o shovívavost. Prohlášení jiných soutěžitelů uznává jako důkaz i evropská judikatura, podle které by v opačném případě bylo „důkazní břemeno, pokud jde o jednání v rozporu s články 81 ES a 82 ES, které nese Komise, neúnosné a neslučitelné s úlohou dohledu na správné použití těchto ustanovení, která je Komisi svěřena“ (rozsudky Tribunálu JFE Engineering, bod 192, nebo Siemens, bod 50). Prohlášení, která jsou v rozporu se zájmy prohlašujícího, jsou podle unijní judikatury v zásadě považována za zvláště věrohodné důkazy (viz rozsudek JFE Engineering, bod 211).

291. Stěžovatel b) se dovolával závěru Tribunálu v rozsudku JFE Engineering, podle kterého „nemůže být prohlášení podniku obviněného z toho, že se účastnil dohody narušující hospodářskou soutěž, jehož správnost je popírána několika ostatními obviněnými podniky, považováno za dostatečný důkaz existence porušení spáchaného těmito podniky, aniž by bylo podpořeno jinými důkazními materiály“ (bod 219, k obdobnému závěru Tribunál dospěl v rozsudku Enso-Gutzeit, bod 91), přehlédl však konkrétní skutkové okolnosti, za nichž byl tento závěr Tribunálem vysloven. Požadavek na doložení dalších důkazů Tribunál vztáhl k prostému prohlášení podniku (resp. zástupce podniku), tedy k jeho tvrzení o některých aspektech zakázané dohody. Za takové situace je zcela legitimní požadovat, aby soutěžní orgán předložil další důkazy, je-li prosté tvrzení o určité skutečnosti zpochybněno jinými účastníky řízení. Rozsudkem Sumitomo Metal Industries, na nějž stěžovatel b) rovněž odkázal, Soudní dvůr zamítl kasační opravné prostředky proti rozsudku JFE Engineering a nestanovil žádné další požadavky ve vztahu k důkazní hodnotě žádosti o shovívavost nebo prohlášení podniku.

292. V nyní posuzované věci však žalovaný nevyšel pouze z tvrzení žadatelů o shovívavost o existenci zakázané dohody. Osoba zúčastněná na řízení a společnost Chunghwa podpořily svá tvrzení zápisy ze schůzek, které tvořily předmětnou dohodu. Podstatná tak byla nejen shodující se prohlášení žadatelů, ale především shodující se zápisy z některých schůzek, které byly dodány oběma společnostmi nezávisle na sobě. Tyto zápisy shodně potvrzovaly data konání předmětných schůzek, jejich účastníky a podstatné obsahové skutečnosti. Společnost Chunghwa, která podala žádost o shovívavost a zápisy ze schůzek později, přitom neměla přístup k dokumentům předloženým osobou zúčastněnou na řízení, proto je třeba přikládat velkou váhu skutečnosti, že se tyto důkazy předložené nezávislé na sobě dvěma konkurenty shodovaly.

293. Věrohodnost a přesvědčivost důkazů podporuje dále skutečnost, že v několika případech byly zápisy předložené žadateli o shovívavost doplněny také o zápisy předložené stěžovatelem b) z téže schůzky. Tyto zápisy se v podstatné míře shodovaly (např. schůzka ze dne 25. 4. 2003 nebo ze dne 16. 2. 2004). Stěžovatel b) přitom nežádal o shovívavost a v době, kdy předložil své zápisy, neznal obsah důkazů předložených žadateli o shovívavost.

294. Přestože výše uvedené dokumenty byly interními zápisy společností, Nejvyšší správní soud jim přikládá vysokou důkazní hodnotu právě s ohledem na velkou míru shody dokumentů nezávisle předložených dvěma (v několika případech dokonce třemi) společnostmi. Bez důvodných pochybností lze předpokládat, že se jednalo o autentické zápisy, pořízené přímo na předmětných schůzkách nebo bezprostředně po nich, nikoliv o dokumenty vytvořené až pro účely správního řízení, které by případně tímto účelem mohly být ovlivněny. Nejvyšší správní soud proto považuje předmětné zápisy za věrohodné důkazy o tom, že se schůzky, které jsou v nich zaznamenány, uskutečnily, i o obsahu a účastnících těchto schůzek. Stěžovatel b) ani ostatní stěžovatelé přitom pravost zápisů ze schůzek nijak nezpochybnili, pouze jinak vyložili jejich obsah.

295. Popsané skutkové okolnosti jsou zcela odlišné od důkazní situace posuzované Tribunálem v rozsudcích, na které stěžovatel b) odkazoval.

296. Nejvyšší správní soud proto považuje za nadbytečné zabývat se otázkou, zda zápisy předložené spolu se žádostmi o shovívavost mají být formálně označeny za jejich součást, nebo zda je možné považovat je za „další“ důkazy. Důkazní hodnota žádostí o shovívavost se navíc bude lišit případ od případu s ohledem na jejich konkrétní obsah.

297. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud považoval za rozhodující, že zápisy přiložené k žádostem o shovívavost vznikly jako autentické záznamy v době páchání protiprávního jednání, jejich důkazní hodnota je proto vyšší než u prostého prohlášení učiněného v rámci řízení o správním deliktu. Již výše Nejvyšší správní soud uzavřel, že důkazy shromážděné žalovaným tvoří ucelený a logicky provázaný důkazní řetězec, přitom žádný z důkazů nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazu jiného (viz body 260 a násl.). Žalovaný zjistil skutkový stav věci dostatečně a odstranil veškeré důvodné pochybnosti. Stěžovatel b) neoznačil konkrétní skutečnosti, které by svědčily v jeho prospěch, ale nebyly žalovaným zohledněny. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou ani námitku, že žalovaný porušil § 2, § 3, § 50 odst. 3 a § 52 správního řádu.

298. Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že námitka, v níž stěžovatel b) vytkl žalovanému zkreslení některých tvrzení osoby zúčastněné na řízení uvedených v žádosti o shovívavost, byla příliš neurčitá a obecná. Soud se jí proto nemohl věcně zabývat. Stěžovatel b) neupřesnil, o která tvrzení se mělo jednat, ani v čem měl podle jeho názoru spočívat nesprávný výklad. Uvedl pouze, že tuto námitku prokázal již v žalobě. Takto formulovanou námitku nelze považovat za řádně uplatněný stížní bod (viz výše bod 140).

Dopad na hospodářskou soutěž v České republice

299. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelů b) a d), že krajský soud nepřípustně dotvořil argumentaci žalovaného k dopadům posuzované kartelové dohody na území České republiky. Podle stěžovatelů žalovaný opřel své závěry pouze o obecné důkazy, domněnky a spekulace a nedospěl k tak jednoznačným závěrům jako krajský soud.

300. Pro posouzení této námitky Nejvyšší správní soud nejprve připomíná obecná východiska týkající se protisoutěžního charakteru dohod mezi soutěžiteli. Kartelové dohody mezi soutěžiteli jsou zakázány nezávisle na svých účincích (dopadech na trh), pokud mají protisoutěžní cíl. Tento závěr vyplývá již ze samotného znění § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 143/2001 Sb., který hovoří o dohodách, jejichž „cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže“, a stanoví tyto podmínky v alternativním poměru (srov. také čl. 81 SES a čl. 101 SFEU). Shodně na danou problematiku nahlíží judikatura Nejvyššího správního soudu i unijních soudů.

301. Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil, že zákon č. 143/2001 Sb. je založen na principu potenciální soutěže, proto lze na jeho základě působit i preventivně. Dohody ve smyslu § 3 odst. 1 uvedeného zákona typově představují ohrožovací delikty, jejichž následkem (obligatorním znakem objektivní stránky deliktu) je ohrožení (tzn. reálné bezprostřední nebezpečí vzniku poruchy) zájmu chráněného zákonem. Není nutné, aby zákonem zakázaná dohoda skutečně vedla k narušení hospodářské soutěže nebo aby následek již fakticky nastal. Zakázané jsou takové dohody, které mají za cíl narušení soutěže (aniž by takového cíle bylo třeba byť jen částečně dosaženo), a dohody, které mají nebo mohou mít protisoutěžní následek (v zásadě bez ohledu na to, zda byl takový následek cílem dohody). Podmínku existence cílů či následků protisoutěžního jednání postačuje splnit alternativně (viz např. rozsudky čj. 1 Afs 78/2008 – 721, nebo ze dne 9. 1. 2007, čj. 1 As 19/2006 – 55).

302. Obdobně podle Soudního dvora je „zohlednění konkrétních účinků dohody nadbytečné, jeví-li se, že cílem této dohody je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže uvnitř společného trhu“ (rozsudek ze dne 21. 9. 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging, C-105/04 P, bod 125, shodně např. také rozsudky Soudního dvora Aalborg Portland, bod 261, Anic Partecipazioni, bod 123, nebo Technische Unie, bod 183). Rozlišení mezi „svým cílem protiprávním jednáním“ a „svým výsledkem protiprávním jednáním“ vychází z okolnosti, že některé formy koluzí mezi podniky mohou být považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již ze své povahy (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 20. 11. 2008, Beef Industry Development Society, C-209/07, bod 17, nebo T-Mobile Netherlands, bod 29).

303. Pro závěr o existenci protisoutěžního cíle postačuje, aby dohoda byla způsobilá vyvolat negativní účinky na hospodářskou soutěž. Jinými slovy, musí být s ohledem na právní a hospodářský kontext, do kterého spadá, alespoň potenciálně způsobilá vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž na trhu. Otázka, zda a v jaké míře skutečně k takovým účinkům došlo, může mít význam jen pro výpočet výše pokuty, příp. pro hodnocení nároků na náhradu škody (srov. rozsudek Soudního dvora T-Mobile Netherlands, bod 30). Ani pro účely výpočtu pokuty však skutečný účinek nemusí být povinným kritériem (viz rozsudek Soudního dvora Prym, body 54 a 74).

304. U dohod o cenách, které jsou považovány za nejzávažnější typ narušení hospodářské soutěže, se protisoutěžní cíl předpokládá, není-li prokázán opak. V rozsudku ze dne 9. 2. 2005, čj. 2 A 18/2002 – 58, č. 580/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uzavřel, že dohody obsahující přímé nebo nepřímé určení cen jsou zakázané přímo ze zákona, proto pro posouzení zákonnosti postupu žalovaného postačí, pokud postavil najisto závěr, že k takovéto dohodě došlo. Tato dohoda může vždy vést k narušení hospodářské soutěže, proto zákon vytváří vyvratitelnou domněnku, že cenová ujednání jsou zakázanými kartelovými dohodami (uvedený rozsudek se vztahoval k zákonu č. 63/1991 Sb., jeho závěry jsou však plně použitelné i pro cenové dohody podle zákona č. 143/2001 Sb., protože znění příslušných ustanovení i jejich účel jsou obdobné).

305. Také unijní judikatura vychází z předpokladu, že dohody o cenách patří mezi dohody, které již ze své povahy mají protisoutěžní cíl (viz např. rozsudek Tribunálu ze dne 15. 9. 1998, European Night Services, spojené věci T-374/94 a další, bod 136).

306. Lze shrnout, že kartelové dohody o cenách mají již ze své povahy způsobilost narušit hospodářskou soutěž, platí proto vyvratitelná domněnka, že mají protisoutěžní cíl a potenciálně negativní dopad. Pro účely podřazení takových dohod pod § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. tedy není nutné zkoumat skutečné dopady na trh (negativní dopad se předpokládá). Zkoumání skutečného dopadu by u tohoto typu dohod mohlo hrát roli pouze při úvahách o výši sankce, byl-li by skutečný dopad stanoven jako jedno z kritérií pro určení pokuty, příp. při rozhodování o nárocích na náhradu škody.

307. Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný porušil popsaná východiska při posouzení, zda předmětná kartelová dohoda spadá pod § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb.

308. Přestože se některá vyjádření žalovaného v rozhodnutí vydaném v prvním stupni mohou jevit jako nejednoznačná a není zcela zřejmé, zda žalovaný hovořil o skutečném nebo potenciálním dopadu, uvedl-li např., že „dohoda měla dopad“ na území České republiky (bod 155) nebo že jednání účastníků „narušilo hospodářskou soutěž“ (bod 158), tato nejednoznačnost odpadá, pokud je na rozhodnutí žalovaného nahlíženo v celku a jednotlivé pasáže nejsou vytrženy z kontextu. Na rozdíl od krajského soudu (srov. str. 46 napadeného rozsudku) však Nejvyšší správní soud neshledal, že žalovaný vyšel z existence skutečného dopadu předmětné kartelové dohody pro účely jejího podřazení pod § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., ale naopak z dopadu potenciálního (tento závěr potvrzuje také rozhodnutí o rozkladu, bod 235 a násl.). O „skutečném dopadu“ žalovaný hovořil pouze v souvislosti s výší pokuty (viz bod 377 rozhodnutí prvního stupně; na tomto místě Nejvyšší správní soud nehodnotí, zda byl předmětný závěr správný, protože otázka kritérií pro určení výše pokuty nesouvisí s nyní posuzovanou otázkou naplnění znaků skutkové podstaty § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. a k námitkám týkajícím se pokuty se soud vyjadřuje na jiných místech tohoto rozsudku).

309. Žalovaný správně uvedl, že dohody zakázané podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. jsou ohrožovacím deliktem, proto není nutné, aby dohoda skutečně vedla k narušení hospodářské soutěže, nebo aby následek již fakticky nastal. Má-li dohoda protisoutěžní cíl, není nutné zjišťovat její účinky na relevantním trhu. Dále žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (citovanou výše), podle které horizontální cenové dohody jsou považovány za protisoutěžní vzhledem ke svému cíli, a jsou tedy již ze své podstaty způsobilé narušit hospodářskou soutěž. V důsledku dohod o určení cen příslušní konkurenti přestávají mezi sebou soutěžit v základním parametru soutěže, jímž je cena. U tohoto typu ujednání není třeba detailně zkoumat jejich konkrétní negativní účinky na relevantní trh, protože takové účinky se předpokládají již ze samotného uzavření horizontální cenové dohody (viz body 180 až 190 rozhodnutí prvního stupně).

310. Ve světle těchto základních východisek je třeba nahlížet na vyjádření žalovaného, že dohoda „měla dopad na území České republiky“ nebo že jednání účastníků „narušilo hospodářskou soutěž“. Žalovaný zdůraznil, že předmětem dohody bylo určení cen, které je již ze své podstaty zakázané. Zkoumal proto, zda předmětná dohoda byla přinejmenším způsobilá narušit hospodářskou soutěž na území České republiky (viz bod 151 rozhodnutí prvního stupně). Tento postup byl v souladu s výše popsanou judikaturou a nepochybně směřoval k závěru o potenciálním dopadu na území České republiky. Skutečný dopad, zejm. ve smyslu kvantitativním, žalovaný nezkoumal, ani k tomu nebyl povinen. Pro založení pravomoci žalovaného a podřazení pod § 3 zákona č. 143/2001 proto bylo rozhodné, zda se mohla tato dohoda alespoň potenciálně projevit na území České republiky. Námitka stěžovatelů b) a d), že žalovaný opřel své závěry pouze o obecné důkazy, domněnky a spekulace, nebyla důvodná. Žalovaný byl oprávněn vycházet z vyvratitelné domněnky existence protisoutěžního cíle a potenciálních dopadů na český trh. Tato domněnka nebyla v řízení vyvrácena.

311. V této souvislosti ovšem Nejvyšší správní soud částečně koriguje odůvodnění rozsudku krajského soudu, který uvedl, že žalovaný dovodil skutečné narušení hospodářské soutěže. Krajský soud vyšel z nesprávného předpokladu, že pro posouzení otázky dopadů na území České republiky jako podmínky pro podřazení předmětné dohody pod § 3 zákona č. 143/2001 Sb. je třeba použít stejná kritéria, která unijní judikatura stanoví ve vztahu ke skutečnému dopadu pro účely uložení pokuty (str. 47 a 48 napadeného rozsudku). Tyto dvě otázky spolu ovšem nemusí nutně souviset. U dohod zakázaných pro jejich protisoutěžní cíl (a to zvláště u dohod o cenách) není nutné prokazovat skutečný dopad na trh pro posouzení naplnění skutkové podstaty. Bylo by nadbytečné, pokud by žalovaný za tímto účelem prováděl analýzu dopadu na trh. Její výsledek by nemohl nijak ovlivnit závěr, že předmětná dohoda byla zakázaná již s ohledem na svůj protisoutěžní cíl, resp. potenciální negativní účinek. Jinými slovy, posuzovaná dohoda by nemohla být „více zakázaná“, měla-li by skutečný účinek. Skutečný účinek u cenových dohod má smysl zkoumat až případně v rámci výpočtu pokuty (viz výše bod 303). Nejvyšší správní soud však neshledal, že by krajský soud nepřípustně „dotvořil“ argumentaci žalovaného. Krajský soud totiž správně uzavřel, že pro zákaz předmětné kartelové dohody postačoval dopad potenciální, tedy způsobilost narušit soutěžní prostředí v České republice.

312. Dále stěžovatelé b) a d) vytkli krajskému soudu, že nesprávně dovodil vztah vytýkaného jednání k České republice pouze z prodejů společnosti Panasonic Plzeň a ze zmínky o společnosti Matsushita Czech na schůzce dne 11. 11. 1999.

313. V této souvislosti Nejvyšší správní soud opět připomíná, že v posuzované věci bylo rozhodné, zda předmětná kartelová dohoda byla způsobilá narušit hospodářskou soutěž na území České republiky, aniž by bylo třeba prokázat, že k narušení hospodářské soutěže skutečně došlo.

314. Vazba mezi kartelovou dohodou o cenách a územím České republiky je založena především na základě prodeje výrobku, na který se kartelová dohoda vztahovala, v České republice bez ohledu na umístění zdroje dodávek nebo výrobního zařízení. Obdobně se k této otázce staví unijní judikatura. V nedávném rozsudku InnoLux Tribunál uvedl: „[J]estliže má kartelová dohoda s celosvětovým dosahem protisoutěžní cíl, je prováděna na vnitřním trhu ve smyslu rozsudku Celulóza I už na základě samotné skutečnosti, že výrobky, na které se kartelová dohoda vztahuje, jsou na tomto trhu prodávány“ [bod 66; viz také rozsudek Soudního dvora Ahlström (Celulóza I), body 13 až 16, a rozsudek Tribunálu ze dne 25. 3. 1999, Gencor, T\u001e102/96, bod 87]. Dopad dohody na území ČR není vyloučen ani tím, že jednotlivé součásti dohody byly uzavírány mimo území České republiky (viz výše bod 279).

315. Krajský soud nepochybil, pokud potvrdil závěry žalovaného, který dovodil potenciální dopad předmětné dohody na český trh ze skutečnosti, že v České republice v rozhodné době existovala poptávka po CPT, tedy po výrobku, který byl předmětem zakázané dohody.

316. Společnost Panasonic Plzeň byla z hlediska podílu na trhu nejvýznamnějším odběratelem CPT a nakupovala CPT mimo jiné od stěžovatele a) (od roku 2001 pak skupiny LPD), osoby zúčastněné na řízení, stěžovatele e) a v letech 2000 až 2002 také od společnosti Chunghwa. Přestože tato společnost byla nejvýznamnějším odběratelem CPT v České republice a jediným, od kterého se podařilo získat konkrétní data o objemech prodejů, pro účely posouzení potenciálního dopadu na český trh je třeba zohlednit i další odběratele a výrobce na daném trhu, kteří mohli být kartelovou dohodou dotčeni, byť byl jejich podíl na trhu podstatně menší.

317. Kromě společnosti Panasonic Plzeň nakupovala CPT také společnost TESLA TELEVISION, a. s. (viz bod 144 rozhodnutí prvního stupně), která sice nakupovala CPT od jiných dodavatelů než účastníků řízení, nelze však vyloučit, že ceny, za které nakupovala CPT od svých dodavatelů, mohly být ovlivněny existencí předmětné dohody. Posuzovaná kartelová dohoda zahrnovala většinu dodavatelů CPT na český trh, a byla tak způsobilá ovlivnit ceny, za které dodávaly jiné subjekty. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s žalovaným, že lze rozumně předpokládat, že možnost tuzemských výrobců televizorů nakoupit CPT za neovlivněné ceny byla omezená. Byť nákupy CPT společností TESLA TELEVISION netvořily významnou část objemu trhu, podporují závěr, že na území České republiky existovala poptávka po CPT a soutěž na trhu CPT, která mohla být narušena předmětnou dohodou.

318. Zároveň nelze vyloučit, že předmětná kartelová dohoda ztěžovala možnost vstupu na trh novým potenciálním výrobcům televizorů, tedy potenciálním odběratelům CPT, pokud byly ceny většiny CPT dodávaných na území ČR přinejmenším potenciálně ovlivněné dohodou, tj. vyšší než za existence nerušené soutěže. Srov. např. rozsudek Tribunálu European Night Services, podle něhož je třeba při hodnocení podmínek soutěže brát v úvahu nejen soutěž mezi podniky, které již jsou na trhu přítomny, ale i potenciální soutěž, tedy možnosti nového soutěžitele proniknout na relevantní trh a soutěžit s podniky, které na něm již působí (bod 137).

319. Z rozhodnutí žalovaného dále vyplývá, že v rozhodném období působili na českém trhu také přinejmenším dva výrobci CPT. V letech 2002 až 2004 vyráběla a prodávala CPT společnost LG.Philips Display Czech Republic, s. r. o., se sídlem v Hranicích na Moravě. Mezi její odběratele patřila také společnost Panasonic Plzeň (viz body 41 a 145 rozhodnutí prvního stupně). Na trhu působila jako výrobce CPT také společnost TESLA-ECIMEX, a. s. (viz bod 145 rozhodnutí prvního stupně). Přestože tyto společnosti zanikly a nebylo možné od nich získat konkrétní údaje, nelze jejich existenci ignorovat. Naopak působení na relevantním trhu potvrzuje, že v rozhodné době existovala na území České republiky soutěž na trhu CPT, která mohla být narušena předmětnou dohodou. Nebylo nezbytné zjistit konkrétní údaje o cenách, za které zmíněné společnosti prodávaly CPT, protože pro určení potenciálního dopadu posuzované kartelové dohody na trh nebylo třeba prokázat, že prodejní ceny společností LG.Philips Display Czech Republic a TESLA-ECIMEX byly skutečně touto dohodou ovlivněny.

320. Nejvyšší správní soud proto souhlasil s krajským soudem a s žalovaným, že se s daným předmětem kartelové dohody na území ČR v rozhodné době obchodovalo a že zde existovala soutěž, která mohla být narušena. V této souvislosti soud také připomíná, že pravidla hospodářské soutěže neslouží pouze k ochraně soutěžitelů nebo spotřebitelů, ale především k ochraně struktury trhu, a tím hospodářské soutěže jako takové (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 A 18/2002 – 58 nebo rozsudek Soudního dvora T-Mobile Netherlands, bod 38). Soud proto nepřisvědčil stěžovateli b), že byl pouhou obětí dohody vzhledem k jeho vztahu ke společnosti Panasonic Plzeň, která byla jeho dceřinou společností. Odkaz žalovaného a krajského soudu na schůzku účastníků kartelové dohody dne 11. 11. 1999, na níž je zmíněna společnost Matsushita Czech (předchozí obchodní firma společnosti Panasonic Plzeň), popsanou situaci dále dokresluje a potvrzuje, že účastníci kartelové dohody nevyloučili území České republiky z rozsahu předmětné dohody. Tato schůzka není navíc jediná, na níž byla zmíněna Česká republika, např. na schůzkách ze dne 27. 6. 2002 a 10. 2. 2003 byl zmíněn závod stěžovatele a) v Hranicích na Moravě, v němž se také vyráběly CPT.

321. Jiné konkrétní důvody, které by svědčily pro závěr, že nebyl prokázán ani potenciální dopad na hospodářskou soutěž v České republice, stěžovatelé b) a d) neuvedli a pouze odkázali na námitky uvedené v části F jejich žalob. Jak již soud opakovaně připomněl, pouhý odkaz na žalobu nesplňuje požadavky na řádně uplatněný stížní bod (viz výše bod 140).

Určení výše pokuty

322. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelům b) a d), že rozhodnutí žalovaného bylo nesrozumitelné, a tedy nepřezkoumatelné v části týkající se výpočtu pokuty.

323. Žalovaný uložil pokutu „za spáchání správního deliktu za dobu trvání porušení zákona, nejdříve však od jeho účinnosti, tj. od 1. 7. 2001. Zákon č. 143/2001 Sb. zrušil předchozí zákon chránící týž zájem, avšak výslovně nezmocnil Úřad sankcionovat správní delikty spáchané za účinnosti předchozí právní úpravy, tj. zákona č. 63/1991 Sb. Úřad je tedy oprávněn deklarovat porušení dříve platného zákona, jak vyplývá z ustálené soudní judikatury, toto jednání však podle své stávající správní praxe nepostihuje sankcí“ (bod 373 rozhodnutí prvního stupně). Z výroku je zároveň patrné, že porušení zákona č. 143/2001 Sb. se dopustili: 1. osoba zúčastněná na řízení, 2. společnost Chunghwa, 3. stěžovatel e), 4. stěžovatel b), 5. stěžovatel d) a 6. stěžovatel c), tedy celkem 6 subjektů.

324. Uvedl-li žalovaný, že průměrný tuzemský obrat za CPT od roku 2001 do roku 2003 je východiskem pro určení celkové základní částky pokuty „pro šest účastníků řízení, kteří porušili zákon a kterým bude pokuta ukládána“ (bod 382) a že výchozí podíl hodnoty prodejů pro „každého ze šesti účastníků, kteří porušili zákon“ ve výši 3 % činí po zaokrouhlení 8 200 000 Kč (bod 383), nebyl tento výpočet nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Naopak plně odpovídal výše popsaným východiskům, podle nichž žalovaný uložil pokutu pouze těm účastníkům, kteří porušili zákon č. 143/2001 Sb., tedy nikoliv těm, kteří porušili pouze předchozí zákon č. 63/1991 Sb. Odkazy na porušení „zákona“ nelze s ohledem na shora citovaný bod 373 rozhodnutí vyložit jinak, než jako zkratku pro zákon č. 143/2001 Sb. Tuto zkratku žalovaný zavedl již v bodu 6 rozhodnutí prvního stupně a tam, kde měl na mysli předchozí zákon, důsledně používal označení zákon č. 63/1991 Sb.

325. Soud proto nesouhlasil se stěžovateli b) a d), že z rozhodnutí žalovaného nebylo seznatelné, jak dospěl k číslu 6, kterým vydělil průměrný tuzemský obrat za CPT. Vzorec, použitý žalovaným pro výpočet jednotlivých pokut, byl transparentní a byl jednoznačně popsán. Z rozhodnutí je rovněž nepochybné, kteří účastníci řízení byli do tohoto výpočtu zařazeni. Námitky stěžovatelů, že do výpočtu pokuty měli být zahrnuti také další účastníci řízení, případně také společnost LPD, nebyly důvodné. Se stěžovateli lze souhlasit pouze potud, že počet subjektů, kteří porušili zákon č. 143/2001 Sb., ovlivňoval výši základní částky pokuty. Z ničeho však nevyplývá, že by počet subjektů, kteří porušili zákon č. 143/2001 Sb. měl být jiný než počet, ze kterého vyšel žalovaný. Žalovaný neshledal, že by stěžovatel a) nebo společnost Chunghwa porušili zákon č. 143/2001 Sb., s ohledem na zvolenou metodu výpočtu proto neměl důvod tyto subjekty ve výpočtu pokuty zohlednit. Společnost LPD nebyla účastníkem řízení, úvahy o uznání viny této společnosti za porušení zákona č. 143/2001 Sb. zůstávají v rovině spekulací, nelze z nich proto dovodit nezákonnost rozhodnutí žalovaného. K námitce případné existence společnosti LPD a jejímu vlivu na výši pokuty se Nejvyšší správní soud vyjádřil již výše, viz body 207 a násl.).

326. Skutečnost, že pokuta byla ve výroku uložena pouze 5 účastníkům řízení, je výsledkem následného zohlednění plné „imunity“, která byla osobě zúčastněné na řízení přiznána na základě žádosti o shovívavost.

327. Lze shrnout, že pokud žalovaný zohlednil pro výpočet základní částky pokuty porušení zákona č. 143/2001 Sb. šesti účastníky a uložil pokutu pouze pěti z nich, není jeho rozhodnutí vnitřně rozporné, ale je naopak v souladu s metodou, kterou žalovaný ve svém rozhodnutí náležitě popsal. Stěžovatelé b) a d) výslovně připustili, že metodologický postup popsaný žalovaným nebyl diskriminační, za nesprávnou považovali pouze jeho aplikaci v posuzované věci. Tato námitka byla výše vyvrácena, Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod se výpočtem pokuty podrobněji zabývat.

328. Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že by krajský soud zcela opomněl vypořádat námitku rozdílného počtu subjektů při výpočtu pokuty a při uložení pokuty. Krajský soud připustil, že žalovaný rozdělil základní částku pokuty na šest dílů, ale ve skutečnosti uložil pokutu pěti účastníkům. Podle krajského soudu bylo bezpředmětné zabývat se otázkou, zda osobě zúčastněné na řízení měla být pokuta nejprve uložena a následně snížena o 100 %, nebo neměla být uložena vůbec. Za rozhodnou skutečnost považoval stanovení téhož základu pro všechny, kterým byla pokuta uložena. Je patrné, z jakých důvodů krajský soud nepovažoval námitku stěžovatelů b) a d) za opodstatněnou. Ve shodě se shora uvedenými závěry kasačního soudu také krajský soud správně považoval osobu zúčastněnou na řízení za „6. účastníka“, který měl být podle stěžovatelů b) a d) nejasný. Byť odůvodnění krajského soudu mohlo být v této otázce podrobnější, Nejvyšší správní soud neshledal podstatné nedostatky, které by vedly k nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

329. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nepřiměřenosti pokuty.

330. Stanovení výše pokuty závisí na správním uvážení žalovaného, kterému zákon poskytuje ve stanovených hranicích volný prostor k úvaze a rozhodnutí. Z povahy rozhodnutí učiněného na základě správního uvážení plyne i omezený rozsah soudního přezkumu uložené sankce (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 96/2000 – 62, č. 225/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012 – 36, č. 2671/2012 Sb. NSS).

331. Při posouzení zákonnosti uložené pokuty v rámci přezkumu podle § 78 odst. 1 s. ř. s. správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše pokuty zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a souladné se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil a zda uložená pokuta není likvidační (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 – 133, č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, či ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02).

332. Soud nemá při hodnocení zákonnosti uložené sankce prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním. Přiměřenost sankce soud může zohlednit v rámci přezkumu podle § 78 odst. 1 s. ř. s. tehdy, pokud by se správní orgán dopustil některé z výše popsaných nezákonností, v jejímž důsledku by výše uložené sankce neobstála (viz rozsudek čj. 1 Afs 1/2012 – 36).

333. V posledně zmiňovaném rozsudku Nejvyšší správní soud také upozornil, že používání výrazu „přiměřenost uložené pokuty“ je do jisté míry nepřesné. Soudní řád správní totiž umožňuje soudu zohlednit hledisko přiměřenosti zejm. v rámci posouzení individualizace trestu, tj. v situaci, kdy je správní soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na základě návrhu žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a moderovat (snížit) výši uložené sankce. I v takovém případě je ale pro zásah do správního uvážení soudem nutné, aby nepřiměřenost dosáhla míry tzv. „zjevné“ nepřiměřenosti.

334. Smyslem a účelem moderace trestu totiž není hledání „ideální“ výše sankce soudem namísto správního orgánu, ale její korekce v případech, kdy by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 22/2012 – 23, č. 2672/2012 Sb. NSS).

335. Stěžovatelé b) a d) uplatnili námitku nepřiměřenosti pouze v obecné rovině a nepřiměřenost pokuty dovozovali ze skutečnosti, že jim žalovaný uložil téměř stejně vysokou pokutu jako „hlavním účastníkům jednání, kteří se po dlouhou dobu účastnili velkého množství jednání a mají vysoký tržní podíl v České republice“. Stěžovatel d) dále namítl, že jeho účast na údajném protiprávním jednání trvala pouze 1 rok, což žalovaný dostatečně nezohlednil. Postup žalovaného byl proto podle stěžovatelů v rozporu se zásadou spravedlnosti.

336. Stěžovatelé b) a d) neupřesnili, v čem mělo spočívat pochybení krajského soudu při vypořádání žalobních námitek týkajících se přiměřenosti pokuty. Již výše soud předeslal, že řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, stěžovatelé proto mají povinnost uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené krajským soudem (viz výše bod 140).

337. Z námitek stěžovatelů b) a d) není ani jednoznačně patrné, zda brojí proti posouzení výše sankce soudem v rámci přezkumu podle § 78 odst. 1 s. ř. s. (neboť neuplatňují konkrétní námitky, které by svědčily o tom, že se žalovaný dopustil některé z nezákonností popsaných výše v bodu 331, ale namítají pouze nespravedlnost výše pokuty), nebo zda nesouhlasí s tím, že krajský soud neshledal důvod pro navrhovaný postup podle § 78 odst. 2 s. ř. s. a uloženou pokutu nesnížil. V každém případě jsou předmětné námitky formulovány natolik obecně, že by nemohly být úspěšné ani v jednom z uvedených případů.

338. Nejvyšší správní soud již výše zdůraznil, že pro úspěšné uplatnění námitek v rámci § 78 odst. 1 s. ř. s. i pro úspěch návrhu na moderaci podle § 78 odst. 2 s. ř. s. by bylo nutné, aby pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Stěžovatelé b) a d) namítají „prostou“ nepřiměřenost, kterou nadto dokládají pouze velmi stručným a obecným tvrzením (viz výše bod 335), jímž nijak nezpochybňují nosné důvody rozsudku krajského soudu.

339. Krajský soud kladl důraz především na skutečnost, že dohoda o cenách představuje typově velmi závažné protiprávní jednání, za které již s ohledem na tento stupeň závažnosti přináleží nejpřísnější pokuty, a neshledal, že by dílčí žalobní námitky zpochybnily závěr žalovaného o přiměřenosti uložené pokuty. Tyto úvahy krajského soudu jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které horizontální dohody o přímém určení cen jsou považovány za typově nejzávažnější narušení hospodářské soutěže (viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2012, čj. 5 Afs 2/2011 – 701). Obdobně přísně hodnotí dohody o cenách také unijní judikatura (viz např. rozsudky Soudního dvora ze dne 24. 9. 2009, Erste Group Bank, spojené věci C\u001e125/07 P a další, bod 93 a 101, a ze dne 11. 7. 2013, Portielje, C\u001e440/11 P, bod 111, nebo rozsudek Tribunálu Siemens Österreich, bod 212). Podle rozsudku Erste Group Bank povaha protiprávního jednání může stačit k jeho kvalifikaci jako „velmi závažného“ protiprávního jednání, a to bez ohledu na jeho skutečný dopad na trh a jeho zeměpisný rozsah (bod 103).

340. V této souvislosti Nejvyšší správní soud doplňuje, že podle § 22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2009, bylo v rámci závažnosti protiprávního jednání možné zohlednit pouze typové porušení pravidel hospodářské soutěže. Konkrétní okolnosti protisoutěžního jednání bylo možno zohlednit pouze jako další kritérium, v zákoně výslovně neuvedené (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 77/2012 – 46).

341. Krajský soud přezkoumatelně vysvětlil, proč nepovažoval za rozhodné kritérium tržního podílu jednotlivých účastníků dohody nebo počet schůzek, jichž se v rámci kartelové dohody účastnili. Stěžovatelé b) a d) tyto závěry krajského soudu nijak nezpochybnili, Nejvyššímu správnímu soudu proto nepřísluší přezkoumat jejich správnost.

342. Také námitka stěžovatele d) týkající se délky jeho účasti na předmětné kartelové dohodě mířila pouze proti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud se sice k délce účasti stěžovatele d) na protiprávním jednání v rámci úvah o výši pokuty samostatně nevyjádřil, pouze obecně shrnul, že neshledal pochybení žalovaného při hodnocení konkrétních okolností týkajících se jednotlivých žalobců, Nejvyšší správní soud však neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů s ohledem na obecnost odpovídající žalobní námitky. Ta se omezovala na tvrzení, že stěžovatel d) se údajného protisoutěžního jednání účastnil pouze jeden rok, proto byla pokuta podle jeho názoru v rozporu se zásadou proporcionality. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozšířeného senátu, podle nichž je žalobní bod způsobilý projednání pouze v té míře obecnosti, v níž byl formulován (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Ostatně, stěžovatel d) nebrojil v kasační stížnosti proti tomu, že krajský soud nevypořádal předmětnou námitku, ale doplnil svou žalobní argumentaci pouze o výtky směřující proti správnímu rozhodnutí vydanému v prvním stupni. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným.

VI.3 Kasační stížnost stěžovatele c)

343. Stěžovatel c) uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

Jedno protiprávní jednání a účast stěžovatele c) na tomto jednání

344. Nejvyšší správní soud se již podrobně zabýval kritérii, na jejichž základě lze uzavřít, že jednotlivé schůzky tvoří jednu protiprávní dohodu, která je následně posuzována jako jeden celek. S ohledem na důkazy založené ve správním spisu pak soud přisvědčil žalovanému a krajskému soudu, že v posuzované věci jednotlivé schůzky konané v Evropě i v Asii splňovaly uvedená kritéria a tvořily jedno protiprávní jednání. Na tyto závěry soud pro stručnost plně odkazuje (viz body 257 a násl.) a dále se bude zabývat pouze námitkami, které stěžovatel c) uplatnil nad rámec dosud učiněných závěrů nebo které se týkají pouze účasti stěžovatele c) na posuzované kartelové dohodě.

345. Stěžovateli c) nelze přisvědčit, že na asijské schůzce dne 7. a 8. 9. 1998 byla Evropa z diskuze vyloučena. Přestože taková zmínka je na počátku zápisu zaznamenána, následující text svědčí o tom, že účastníci zahrnuli do předmětu jednání také evropský trh (viz zejm. tabulka obsahující mimo jiné položku „EUR“) a hovořili o plánovaných „celosvětových prodejích“. Ostatně, i kdyby od tohoto zápisu bylo odhlédnuto, zbývající důkazy shromážděné žalovaným představují dostatečný podklad pro závěr o existenci jedné protisoutěžní dohody.

346. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani argumentům, které podle stěžovatele c) svědčily o oddělenosti čtyř skupin jednání (viz námitky shrnuté výše v bodu 68). Stěžovatel c) odkázal na předcházející řízení, v němž měl vysvětlit, v čem se lišily jednotlivé kategorie schůzek z hlediska produktového zaměření, klientů, obsahu a formátu diskuzí a z geografického hlediska. Takto uplatněný stížný bod byl způsobilý projednání pouze v té míře obecnosti, v níž byl formulován v kasační stížnosti, k případným argumentům uplatněným v žalobě Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout (viz výše bod 140).

347. V kasační stížnosti stěžovatel c) uvedl pouze tolik, že jednotlivé kategorie jednání probíhaly odděleně a nezávisle, a poukázal na složení jednotlivých kategorií schůzek z hlediska konkrétních účastníků. Nejvyšší správní soud neshledal, že by odlišné znaky tvrzené stěžovatelem c) převažovaly nad společnými znaky evropských a asijských schůzek, kterými byly zejména cíl a způsoby jeho uplatňování, pravidelná účast stejných soutěžitelů, výměna informací o druhém geografickém regionu a zohledňování vývoje trhu v druhém geografickém regionu. Již výše soud uzavřel, že pro existenci jednoho protiprávního jednání není nutné, aby se všichni soutěžitelé účastnili všech schůzek, ale postačuje jejich pravidelná účast na schůzkách vedených protisoutěžním cílem, které se týkají téhož výrobku. Pokud stěžovatel c) tvrdil, že odlišnosti mezi dohodami ve vztahu k zapojeným subjektům, zúčastněným osobám, diskutovanému zboží, geografickému trhu a způsobu provádění dohody patří podle judikatury Soudního dvora k rozhodným kritériím, která prokazují, že se nejedná o jeden trvající skutek, lze s ním v obecné rovině souhlasit. Stěžovatel c) ale neuvedl žádné konkrétní argumenty a důkazy, které by svědčily pro závěr, že žalovaný a krajský soud použili tato kritéria ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem nesprávně.

348. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že stěžovatel c) neprokázal své tvrzení o existenci několika na sobě nezávislých skupin jednání a nevyvrátil závěr, že předmětná kartelová dohoda tvořila jedno protiprávní jednání.

349. Stěžovatel c) se nemůže zprostit odpovědnosti za účast na předmětné dohodě tím, že se účastnil pouze některých schůzek. Prokáže-li žalovaný existenci jedné protiprávní dohody [tuto skutečnost stěžovatel c) ani ostatní stěžovatelé nevyvrátili], postačí, aby následně prokázal účast soutěžitele alespoň na některých schůzkách. Dokonce ani účast pouze na jediné schůzce nevylučuje sama o sobě odpovědnost soutěžitele za podíl na zakázané dohodě. Pokud soutěžitel mohl přinejmenším rozumně předpokládat protisoutěžní povahu jednání ostatních účastníků, může být shledán odpovědným za dohodu jako celek po dobu své účasti na této dohodě. V takovém případě je pak na soutěžiteli, aby předložil důkazy, že se od zakázané dohody veřejně distancoval a sdělil účastníkům schůzky, že jeho účast na této schůzce má odlišnou povahu než jejich (blíže viz body 226 a násl.). Stěžovatel c) se proto mýlil, pokud tvrdil, že žalovaný byl povinen zkoumat, zda jednání každého soutěžitele jednotlivě lze považovat za trvající protisoutěžní jednání.

350. Pokud se na schůzkách, kterých se stěžovatel c) účastnil, nehovořilo výslovně o České republice, není tím vyvrácen závěr o jeho účasti na posuzované kartelové dohodě, která jako celek byla způsobilá narušit soutěžní prostředí v České republice (viz zejm. body 299 a násl.). Odkázal-li stěžovatel c) v této souvislosti na své vyjádření k Výhradám a na žalobu, nezbývá než opět připomenout, že tato podání učiněná v předchozím řízení Nejvyšší správní soud nemohl zohlednit (viz bod 140). Navíc předmětné tvrzení stěžovatele c) neodpovídá obsahu spisu, protože např. na schůzce dne 10. 2. 2003, které se stěžovatel c) účastnil, společnost LPD informovala účastníky, že zahájila výrobu CPT v „českém závodě“.

351. Také námitka, že se stěžovatel c) nezúčastnil žádné schůzky, ze kterých krajský soud dovodil propojenost jednání v Evropě a v Asii, nebyla důvodná. Žalovaný a krajský soud dostatečně prokázali existenci jedné protiprávní dohody, proto bylo dostačující, aby následně prokázali účast stěžovatele c) alespoň na některé ze schůzek tvořících předmětnou kartelovou dohodu a skutečnost, že si stěžovatel c) musel být přinejmenším vědom protisoutěžního jednání ostatních účastníků.

352. Nejvyšší správní soud neshledal nezákonným postup krajského soudu, pokud odkázal na čtyři schůzky, které nebyly zmíněny ve Výhradách. Nejvyšší správní soud zohlednil především skutečnost, že závěr krajského soudu by obstál i tehdy, pokud by předmětné schůzky nebyly v napadeném rozsudku zmíněny. Již žalovaný dostatečně prokázal propojení evropských a asijských schůzek. Pokud nad rámec těchto důkazů krajský soud zmínil další důkazy, jednalo se pouze o důkazy podpůrné, které neměnily závěr žalovaného a nijak neměnily právní kvalifikaci skutku, který byl vymezen ve Výhradách. Pro srovnání lze odkázat např. na rozsudek Tribunálu Siemens, podle kterého Výhrady musí dotčeným účastníkům „umožnit skutečně zjistit, jaké chování jim Komise vytýká, a tento požadavek je dodržen ve chvíli, kdy konečné rozhodnutí dotčeným osobám nepřičítá protiprávní jednání, která nebyla uvedena v oznámení námitek [tj. Výhrad], a uplatňuje pouze skutkové okolnosti, k nimž se dotčené osoby měly příležitost vyjádřit“ (bod 86 s odkazy na další judikaturu).

353. Stěžovatel c) podstatně zkreslil závěr krajského soudu, pokud tvrdil, že podle krajského soudu by nebylo třeba prokazovat pro dovození odpovědnosti vůbec žádné zapojení soutěžitelů. Takový závěr krajský soud nevyslovil. Hovořil-li o tom, že není třeba prokázat „vyšší stupeň zapojení“ jednotlivých účastníků, měl na mysli (v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu), že postačí prokázat účast soutěžitele alespoň na některých schůzkách s protisoutěžním obsahem, které jsou součástí kartelové dohody.

354. Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani s tvrzením, že krajský soud neověřil, zda stěžovatel c) o protiprávním jednání věděl a zda se ho účastnil. Toto tvrzení stěžovatele c) zůstalo pouze v obecné rovině. Stěžovatel c) připustil, že se účastnil schůzek označovaných jako kategorie SML a ASEAN. Zároveň nepopřel, že se účastnil schůzek s protisoutěžním obsahem, u kterých je jeho účast zaznamenána žalovaným na str. 17 rozhodnutí prvního stupně. Jako příklady lze zmínit např. schůzku ze dne ze dne 6. 3. 2000, na níž stěžovatel c) slíbil společnosti Chunghwa, že bude následovat, pokud „glass meeting“ rozhodne o zvýšení cen pro obrazovky velikosti 14″ CPT; dne 28. 8. 2000 se stěžovatel c) účastnil schůzky s osobou zúčastněnou na řízení, na níž se strany dohodly na tzv. magické ceně („magic price“), kdy 15″ CPT měly stát 90 USD a 17″ CPT 100 USD; také na schůzce dne 19. 1. 2001 byly diskutovány ceny a objemy dodávek CPT (na této schůzce účastníci zmínili mimo jiné i Evropu); na schůzce dne 12. 8. 2002 se stěžovatel c) dohodl s osobou zúčastěnou na řízení, že je žádoucí spolupracovat v oblasti obrazovek velikosti 14″ a 20″ CPT; dne 17. 10. 2002 se stěžovatel zúčastnil mnohostranné schůzky, na níž účastníci stanovili cenové pravidlo („price guideline“) pro 14″, 20″ a 21″ CPT pro konkrétní zákazníky na 1. čtvrtletí roku 2003 a odkázali na cenové pravidlo dohodnuté na předchozí schůzce dne 13. 9. 2002 (na této schůzce účastníci zmínili mimo jiné i Evropu) a stanovili také minimální ceny pro určité zákazníky; také na schůzkách dne 6. 12. 2002 a 17. 12. 2002 se stěžovatel c) dohodl se svými konkurenty na cenových pravidlech a pro vybrané zákazníky byly opět stanoveny minimální ceny.

355. Stěžovatel c) si nepochybně musel být vědom protiprávnosti obsahu předmětných schůzek, protože dohody o přímém nebo nepřímém určení cen jsou zakázány přímo ze zákona [§ 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb.]. Shodný zákaz obsahuje také nařízení č. 1/2003 a k této otázce existuje bohatá judikatura nejen zdejšího soudu, ale i unijních soudů (viz např. rozsudky citované v tomto rozhodnutí), jejíž znalost ostatně dokazuje žalobní a kasační argumentace stěžovatele c). Z popsaného shrnutí je také zřejmé, že si stěžovatel c) musel být vědom širšího kontextu dohody, a to z hlediska časového i geografického. Stěžovatel c) nenabídl argumenty, které by zpochybnily závěr o tom, že si musel být vědom protisoutěžní povahy předmětných schůzek. Svou účast na schůzkách se svými konkurenty nijak nevysvětlil a nedoložil, že byla vedena jiným než protisoutěžním cílem.

356. Za této situace se důkazní břemeno přeneslo na stěžovatele c), pokud chtěl prokázat svou nevinu (viz výše body 228 a 229). Krajský soud proto důvodně trval na tom, že bylo povinností účastníků řízení, aby předložili důkaz, že jejich účast nebyla vedena protisoutěžním záměrem, resp. že byla vedena jiným záměrem a že ostatním účastníkům schůzek byl jejich postoj znám. Stěžovatel c) však nedoložil žádné důkazy, které by svědčily o tom, že se od předmětné kartelové dohody distancoval, zejména tím, že by dal ostatním účastníkům dohody najevo svůj nesouhlas nebo že o kartelové dohodě informoval správní orgány.

Zásady dokazování ve správním trestání

357. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu při hodnocení, zda žalovaný dodržel zásady dokazování. Stěžovatel c) se dovolával judikatury Soudního dvora, podle níž musí být provedené důkazy „dostatečně přesné a koherentní“ a musí tvořit „soubor spolehlivých, přesných a konsistentních důkazů“. Ve shodě s krajským soudem Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutkový stav zjištěný žalovaným byl nedostatečný, a to ani z hlediska uvedených požadavků unijní judikatury.

358. Již výše Nejvyšší správní soud uzavřel, že důkazy shromážděné žalovaným tvoří ucelený a logicky provázaný řetězec, přitom žádný z důkazů nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazu jiného. Stěžovatel c) neoznačil konkrétní skutečnosti, které by svědčily v jeho prospěch, ale nebyly žalovaným zohledněny. Pokud existence takových důkazů nevyšla v řízení najevo, žalovaný si je nemohl „vymyslet“ nebo jejich existenci pouze předpokládat. Žalovaný zjistil skutkový stav věci dostatečně a odstranil veškeré důvodné pochybnosti, nebyl proto povinen rozhodnout podle zásady v pochybnostech ve prospěch (pro stručnost soud plně odkazuje na svou argumentaci v bodech 260 a násl.).

Žádost o shovívavost jako důkaz

359. K možnosti žalovaného využít jako důkaz o vině účastníka řízení žádost o shovívavost se Nejvyšší správní soud vyjádřil již výše, stejně tak se již podrobně zabýval otázkou, zda žádosti o shovívavost včetně jejich příloh byly v nyní posuzované věci dostatečnými důkazy pro řádné zjištění skutkového stavu. Stěžovatel c) vznesl převážně obdobné námitky jako stěžovatel b), soud proto plně odkazuje na své závěry v bodech 285 a násl.

360. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že důkazní hodnota žádosti o shovívavost byla narušena možným osobním zájmem žadatele a možným zneužitím jako prostředku konkurenčního boje. Osoba zúčastněná na řízení mohla sice jako první oznamovatel kartelové dohody rozumně doufat, že získá plné osvobození od pokuty, proto nemůže být vyloučeno, že mohla cítit podnět ke zveličení významu protiprávního jednání, aby poškodila své konkurenty na trhu. To však neznamená, že prohlášení osoby zúčastněné na řízení je třeba považovat za zcela nevěrohodné. Podání žádosti o shovívavost nevede nutně k podnětu předložit zkreslené důkazy. Jakákoliv snaha uvést žalovaného v omyl by totiž mohla zpochybnit upřímnost a úplnost spolupráce žadatele, a ohrozit tak možnost, aby žadatel získal úplnou výhodu v rámci programu shovívavosti (srov. rozsudky Tribunálu Siemens, body 64 a 65, nebo Peróxidos Orgánicos bod 70).

361. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud považuje za podstatné, že žalovaný nevyšel z prostého tvrzení žadatelů o shovívavost o existenci zakázané dohody. Osoba zúčastněná na řízení a společnost Chunghwa podpořily svá tvrzení řadou zápisů ze schůzek, které tvořily předmětnou dohodu. S ohledem na velkou míru shody těchto dokumentů, které byly nezávisle na sobě předloženy konkurujícími si společnostmi, lze bez důvodných pochybností předpokládat, že se jednalo o autentické zápisy, nikoliv o dokumenty vytvořené až pro účely správního řízení. Tyto důkazy tvořily ucelený a logicky provázaný důkazní řetězec, přitom žádný z důkazů nezpochybnil pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazu jiného. Soud proto neshledal, že by důkazní hodnota předložených dokumentů byla ovlivněna osobními zájmy žadatelů nebo konkurenčním bojem mezi účastníky správního řízení.

362. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod přikládat význam skutečnosti, že osoba zúčastněná na řízení již byla v době podání žádosti o shovívavost vyšetřována Komisí.

Dopad na hospodářskou soutěž v České republice

363. Nejvyšší správní soud se již výše podrobně zabýval obecnými východisky pro určení dopadu kartelové dohody na hospodářskou soutěž i konkrétními skutkovými okolnostmi posuzované věci a uzavřel, že žalovaný prokázal přinejmenším potenciální dopad předmětné kartelové dohody na český trh. Soud proto plně odkazuje na své závěry uvedené v bodech 299 a násl.

364. Nad rámec dosud vypořádaných námitek stěžovatel c) tvrdil, že krajský soud zmínil na str. 49 napadeného rozsudku, že dopad na český trh byl prokázán vůči stěžovatelům a) a b). Neupřesnil však, jakým způsobem je tento závěr rozhodný pro stěžovatele c). Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

365. Stěžovatel c) vytrhl vyjádření krajského soudu z kontextu odůvodnění a nadto jej částečně zkreslil. Krajský soud neuzavřel, že dopad na český trh byl prokázán pouze vůči stěžovatelům a) a b), ale v rámci posouzení obsahu schůzky účastníků dohody ze dne 11. 11. 1999 konstatoval, že daná schůzka může „teoreticky prokazovat promítnutí koordinace cen na území České republiky, a sice pokud jde o jednotlivé žalobce, pak ve vztahu k žalobcům a) a b)“. Jednalo se tedy o dílčí závěr, který vyplýval z uvedené schůzky, nikoliv o celkový závěr krajského soudu k dopadu předmětné kartelové dohody na hospodářskou soutěž v České republice. Dále totiž krajský soud uvedl, že kartelová dohoda má vztah k území, na kterém je s předmětem této dohody obchodováno, pokud s tímto výrobkem na daném území obchoduje alespoň jeden z účastníků dohody. Účinek kartelu musí být podle krajského soudu zkoumán jako celek. Podle krajského soudu pak žalovaný správně uzavřel, že v České republice existovala poptávka po CPT. Popsané závěry krajského soudu jsou v souladu s výše uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu (srov. zejm. body 314 a násl.).

366. Dále Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku, že účast stěžovatele c) byla dovozena pouze z jeho účasti na schůzkách konaných v Asii, k této námitce se soud již vyjádřil v části týkající se účasti stěžovatele c) na protisoutěžním jednání (viz body 344 a násl.).

Námitka porušení čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003

367. Stěžovatel c) nedůvodně vytkl krajskému soudu, že opřel své závěry týkající se námitky nedostatku pravomoci žalovaného a porušení čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 o rozsudek Soudního dvora Toshiba. Stěžovateli c) lze přisvědčit pouze potud, že předmětný rozsudek se týkal částečně odlišné situace, kdy národní soutěžní úřad (kterým byl žalovaný v nyní posuzované věci) rozhodl ve věci kartelové dohody až po vydání rozhodnutí Komise, zatímco v nynějším řízení žalovaný rozhodl ještě před vydáním rozhodnutí Komise. Tato odlišnost ovšem nesnižuje relevanci závěrů Soudního dvora pro nyní posuzovanou věc, protože věc Toshiba byla v mnohých aspektech obdobná.

368. V obou případech (1) se jednalo o přeshraniční kartelové delikty, které se jako trvající protiprávní jednání udály z části před a z části po datu přistoupení České republiky k EU a které byly způsobilé projevit se mimo jiné na území České republiky, (2) žalovaný použil pouze vnitrostátní právo hospodářské soutěže a potrestal jen dopady kartelové dohody na území České republiky za období před 1. 5. 2004, příslušné kartelové řízení přitom bylo zahájeno až po tomto datu, (3) následně byl veden spor o to, zda postup českého soutěžního orgánu byl v souladu s právem EU a se zásadou ne bis in idem. Tyto podstatné shodné aspekty stěžovatel c) zcela přehlíží.

369. Závěry Soudního dvora, které se týkaly (ne)použitelnosti unijního práva na skutkové okolnosti, které se udály před přistoupením státu k EU, jsou rozhodné i pro nyní posuzovanou věc. Nadto, na rozdíl od jiných rozhodnutí unijních soudů citovaných v tomto rozhodnutí, je výklad poskytnutý Soudním dvorem v rozsudku Toshiba pro nyní posuzovanou věc závazný, protože se jedná o vyjasnění časové působnosti práva EU, tedy otázky, k jejímuž zodpovězení je příslušný pouze Soudní dvůr. Konkrétní aplikace závěrů Soudního dvora na skutkové okolnosti posuzované věci je pak na Nejvyšším správním soudu.

370. Námitky stěžovatele c) vychází z předpokladu, že v posuzované věci dochází ke konkurenci pravomocí Komise a žalovaného. Tento předpoklad je však mylný.

371. Žalovaný vedl řízení pouze ve vztahu k jednání stěžovatelů, které považoval za ukončené ke dni 30. 4. 2004, tedy před přistoupením České republiky k EU, a které se týkalo (přinejmenším potenciálních) dopadů předmětné kartelové dohody na český trh. Žalovaný nestíhal účinky jednání stěžovatelů, které se projevily až po 1. 5. 2004. Rozhodným právem byl zákon č. 143/2001 Sb., resp. částečně také předchozí zákon č. 63/1991 Sb. Naopak nařízení č. 1/2003 nebylo pro hmotněprávní posouzení věci použitelné a žalovaný se jej nedovolával (srov. bod 60 rozsudku Toshiba).

372. Přestože někteří účastníci posuzované kartelové dohody pokračovali v protisoutěžním jednání i po 1. 5. 2004, žalovaný považoval předmětný skutek za ukončený ztrátou národní jurisdikce. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora.

373. V rozsudku čj. 2 Afs 93/2008 – 920 Nejvyšší správní soud zdůraznil, že přistoupením České republiky k EU, v jehož důsledku se stalo nařízení č. 1/2003 závazným, nedošlo k pouhé změně „zákona“. Okamžikem přistoupení totiž nedošlo ve vztahu k deliktnímu jednání porušujícímu zákon č. 143/2001 Sb. k pouhé jiné úpravě odpovědnosti či postihu, ale ke změně jurisdikce, jíž takové jednání podléhá. Delikt nelze posoudit jako „trvající“ ve smyslu trestněprávní doktríny napříč různými jurisdikcemi. Jednání, k němuž došlo před přistoupením České republiky k EU, není jednáním, které by se okamžikem přistoupení stalo jednáním podléhajícím zpětně jurisdikci EU. Soud proto uzavřel, že změna jurisdikce spojená s přistoupením země k EU ukončila protisoutěžní jednání, k němuž do té doby docházelo na národním území a které podléhalo výlučně národní jurisdikci, a mohlo být proto postihováno výlučně podle národní právní úpravy. Okamžik přistoupení k EU nijak nebrání tomu, aby žalovaný toto jednání postihl, pokud neuplynuly lhůty, v nichž tak může učinit (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 2770/09).

374. Byť tedy stěžovatelé nijak formálně neukončili jednání, jehož se dopouštěli ve vztahu k České republice před jejím vstupem do EU, je třeba toto jednání považovat za ukončené zánikem výhradní národní jurisdikce. Jednání po vstupu do EU je formálně jiným - unijním deliktem, který je podřízen sdílené jurisdikci národního soutěžního úřadu (žalovaného) a Komise, s právem přednosti Komise (čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003).

375. Tyto závěry jsou v souladu s již výše zmíněným rozsudkem Toshiba, v němž Soudní dvůr uzavřel, že čl. 81 SES (nyní čl. 101 SFEU) a čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1/2003 nelze použít se zpětnou účinností ve vztahu k jednání, k nimž došlo před přistoupením určitého státu k EU (srov. body 60 a 67). Předmětná ustanovení totiž představují hmotněprávní normy unijního práva, které v zásadě nesmí být použity se zpětnou účinností, a to bez ohledu na příznivé či nepříznivé účinky, které by takové použití mohlo mít pro dotčené osoby. S ohledem na zásadu právní jistoty a ochranu legitimního očekávání musí být hmotněprávní normy unijního práva vykládány tak, že se vztahují na situace existující před nabytím jejich účinnosti pouze tehdy, pokud z jejich znění, účelu nebo systematiky jasně vyplývá, že jim takový účinek musí být přiznán. Znění, účel, ani systematika čl. 81 SES, čl. 3 nařízení č. 1/2003 nebo Aktu o přistoupení (Úř. věst. L 236, str. 33) neobsahují žádné jasné indicie ve prospěch použití těchto ustanovení se zpětnou účinností (body 49 až 51 rozsudku Toshiba).

376. Dále Soudní dvůr zdůraznil, že otázku, zda se podniky dopustily protisoutěžního jednání, nelze posuzovat pouze abstraktně, ale je třeba ji přezkoumat s ohledem na území (buď uvnitř Unie, nebo mimo ni), na němž se projevil účel nebo důsledek dotčeného jednání, a na dobu, během níž se účel nebo důsledek dotčeného jednání projevoval (bod 99 rozsudku Toshiba).

377. Shodně se vyjádřila také generální advokátka J. Kokott ve svém stanovisku k věci Toshiba (viz zejm. body 45 a 46). Podle generální advokátky se na mezinárodně činný kartel, který se formou jediného a trvajícího porušení projevil nebo mohl projevit na území nového členského státu před datem přistoupení i po něm, použijí různá hmotněprávní pravidla v závislosti na časovém úseku. Pro období, které leží před datem přistoupení, je nutno protisoutěžní důsledky kartelu v dotyčném členském státě posuzovat pouze podle jeho vnitrostátního práva hospodářské soutěže. Pozdější období je nutno posuzovat v rámci celé EU jednotně podle čl. 81 SES a čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1/2003. Jinými slovy, čl. 81 ES a čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1/2003 lze použít pouze tehdy, pokud mají být sankcionovány případné protisoutěžní důsledky v období od 1. 5. 2004. Naopak protisoutěžní důsledky kartelu ve věci Toshiba, které se týkají období do 30. 4. 2004, mohou být v České republice posuzovány pouze na základě vnitrostátního práva hospodářské soutěže. Může sice existovat jediné a trvající porušení, jeho protisoutěžní důsledky ale za dobu před a po přistoupení České republiky k EU podléhají vždy různým právním předpisům. Tyto závěry generální advokátky jsou zcela přiléhavé i pro nyní posuzovanou věc.

378. Nadto nelze přehlédnout, že nařízení č. 1/2003, jehož čl. 3 odst. 1 poprvé uložil jednotlivým vnitrostátním soutěžním orgánům povinnost přistoupit za podmínek, které jsou v něm stanoveny, k souběžnému použití čl. 81 SES a vnitrostátního práva hospodářské soutěže, nebylo před 1. 5. 2004 použitelné ani ve starých, ani v nových členských státech. Nařízení č. 1/2003 se totiž podle svého čl. 45 druhého pododstavce použije až od 1. 5. 2004 (viz také bod 62 rozsudku Toshiba).

379. Z uvedených závěrů Soudního dvora (který přisvědčil stanovisku generální advokátky) vyplývá, že Komise nemá pravomoc k postihování protisoutěžního jednání spáchaného na území státu před jeho přistoupením k EU.

380. Považoval-li tedy žalovaný předmětnou kartelovou dohodu za ukončenou ke dni 30. 4. 2004 a postihl stěžovatele pouze za jednání spáchané do tohoto data ve vztahu k území České republiky, nemohl napadeným rozhodnutím nijak zasáhnout do pravomoci Komise, protože ve vztahu k takto vymezenému skutku pravomoc Komise neexistovala.

381. Ve světle výše uvedených závěrů je pak třeba nahlížet i na otázku, zda byl žalovaný povinen vyčkat rozhodnutí Komise.

382. Článek 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003, jehož se stěžovatel c) dovolával, řeší možný střet národní a unijní jurisdikce. Jak ale soud již shora vysvětlil, v nyní posuzované věci nemůže s ohledem na skutkové okolnosti ke střetu jurisdikcí dojít. Ve vztahu k jednání, které bylo ukončeno ke dni 30. 4. 2004, náležela výhradní pravomoc žalovanému.

383. Tento závěr má oporu i v rozsudku Toshiba, v němž Soudní dvůr uvedl, že čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 a priori nemůže bránit použití takových vnitrostátních ustanovení práva hospodářské soutěže, jako je § 3 zákona č. 143/2001 Sb., pokud se posuzovaná věc týká výlučně protisoutěžních účinků kartelové dohody na území České republiky, které nastaly před 1. 5. 2004, tedy v době, kdy čl. 81 SES nebyl v tomto státě použitelný (bod 71 citovaného rozsudku).

384. Soudní dvůr doplnil, že podle čl. 11 odst. 6 ve spojení s čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1/2003 soutěžní orgán členského státu neztrácí trvale a jednou provždy pravomoc použít vnitrostátní právo hospodářské soutěže, pokud Komise zahájí řízení za účelem přijetí rozhodnutí podle kapitoly III nařízení č. 1/2003. Tím spíše pak čl. 11 odst. 6 ve spojení s čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1/2003 nemůže bránit použití vnitrostátních ustanovení práva hospodářské soutěže v situaci, kdy soutěžní orgán členského státu na základě vnitrostátního práva hospodářské soutěže postihuje protisoutěžní účinky, které kartelová dohoda vyvolala na území uvedeného členského státu v období před jeho přistoupením k EU (bod 91 rozsudku Toshiba). Pokud Komise zahájila ve věci kartelové dohody řízení podle kapitoly III nařízení č. 1/2003, žalovaný neztratil podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 1 téhož nařízení pravomoc postihnout na základě vnitrostátního práva hospodářské soutěže protisoutěžní účinky, které tato dohoda vyvolala na území České republiky v období před 1. 5. 2004 (bod 92 tamtéž).

", "next": 239745}