[121] Dne 21. 5. 2019 byl doručen KSZ v Ústí nad Labem podnět k výkonu dohledu ze strany VSZ v Praze (č. l. 86 dohledového spisu), zejména ohledně dalšího postupu ve věci P. R., u nějž bylo trestní stíhání přerušeno, po zproštění obžaloby ostatních obžalovaných. Dne 27. 6. 2019 vyhotovila Iveta Bollová informaci pro náměstkyni krajského státního zástupce, ve které popsala zamýšlený postup Radky Pavlišové, spočívají ve zpětvzetí obžaloby proti P. R. a následném zastavení jeho trestního stíhání. Zároveň uvedla, že pro výkon dohledu neshledává žádný důvod. Není na dohledovém orgánu, aby odpovídal na otázku, zda existují zákonné důvody pro zpětvzetí obžaloby a odůvodňoval ji a už vůbec ne s ohledem na veřejné mínění. Následně 4. 7. 2019 náměstkyně krajského státního zástupce odpověděla VSZ v Praze, že již došlo ke zpětvzetí obžaloby a dozorová státní zástupkyně plánuje řízení vůči P. R. zastavit s tím, že s tímto postupem KSZ Ústí nad Labem souhlasí (č. l. 101 a 102 dohledového spisu).
[122] Dne 29. 7. 2017 dalo VSZ v Praze podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství pokyn KSZ v Ústí nad Labem k provedení dohledu nad postupem OSZ v Lounech v dané trestní věci, který bude zaměřen na správnost a zákonnost postupu dozorové státní zástupkyně ve všech stádiích trestního řízení (č. l. 104 dohledového spisu).
[123] Kárně obviněná Iveta Bollová tento dohled vykonala, přičemž o něm 9. 8. 2019 sepsala záznam (č. l. 110 – 120 dohledového spisu). Záznam zejména shrnuje obsah dozorového spisu a trestního spisu. Závěr je uvozen odstavcem o smyslu výkonu dohledu. Dále je konstatováno, že byl dohled vykonán již dvakrát, přičemž opětovným přezkoumáním postupu dozorové státní zástupkyně nebylo zjištěno nic, co by měnilo závěry učiněné při předcházejících dohledech. Dále uvedla: „Lze znovu konstatovat, že dozorová státní zástupkyně postupovala při výkonu dozoru řádně a důsledně podle trestního řádu. Respektovala a dodržovala i interní předpisy. Využívá svého oprávnění dle § 157 odst. 2 tr. řádu a § 174 tr. řádu vůči policejnímu orgánu, kterému dává pokyny k doplnění dokazování. Při rozhodování o stížnostech obviněných má k dispozici kompletní spisový materiál a zabývá se námitkami uplatněnými v opravném prostředku obviněných. … Podaná obžaloba má náležitosti § 176 tr. řádu, řádně aprobovaná vedoucím státním zástupcem včetně přípravy na hlavní líčení. … Stěžejním bodem dokazování bylo zjištění, zda došlo ke způsobení značné škody, tj. škody 500.000,- Kč. K tomuto byl opatřen v přípravném řízení znalecký posudek Ing. Vaňka, který byl vyslechnut u hlavního líčení dne 13. 6. 2018. Dne 24. 3. 2017 obhajoba předložila znalecký posudek Ing. Orta.“ Dále nad rámec výkonu dohledu obsáhle hodnotila postup soudu, kterému vytýkala, že ihned přibral znalecký ústav, aniž byly splněny podmínky § 109 tr. řádu, dále měli být znalci navzájem konfrontováni a přítomni provádění výslechu zpracovatele revizního znaleckého posudku a soud měl jednotlivé znalecké posudky vyhodnotit a určit výši škody, výsledná cena nezahrnuje složku DPH. Dále je upozorněno na novelu § 38 obecního zřízení, aniž by bylo zřejmé, proč je to v záznamu o výkonu dohledu uváděno. Iveta Bollová dále upozornila, že byly dříve vykonány dva dohledy, při kterých nebyla zjištěna žádná pochybení, která by vyžadovala uložení pokynu k jejich odstranění. Následně poukázala na plnění informační povinnosti vůči Nejvyššímu státnímu zastupitelství a informování VSZ v Praze, na základě jeho žádosti. Od těchto státních zastupitelství nebylo signalizováno pochybení nebo nesprávný postup.
[124] V obdobném duchu byl připraven koncept dopisu krajského státního zástupce náměstkovi VSZ v Praze, přičemž byl doplněn pouze poukaz na již dříve sdělený postup ohledně P. R. (č. l. 121 – 122 dohledového spisu). Výsledná podoba přípisu ze dne 19. 8. 2019 je na č. l. označeném také 121 s přípisem tužkou „opravený KSZ“. V něm jsou oproti původnímu konceptu jednak drobné formulační změny a dále je vložen navíc text, který poukazuje na již dříve sdělené pochybení dozorové státní zástupkyně týkající se formulace otázky policejního orgánu znalci. K tomu je dále uvedeno: „Podotýkám, že žádný z obviněných vůči nesprávnosti položené otázky nijak nebrojil … Navíc klíčovým faktorem, proč se cena stanovená původně policejním orgánem přibraným znalcem nedala považovat za relevantní, bylo použití nesprávných metod ocenění znalcem, jak vyplývá z revizního znaleckého posudku … I revizní znalecký posudek … pak uvádí, že v opatření byl znalecký úkol formulován tak, že šlo dovodit, že se jedná o tržní hodnotu uvedené nemovitosti.“ Dále pak je navíc uvedeno, že problém byl v chybně zvolené metodice znalce, přičemž však takové odborné pochybení je logicky mimo rozlišovací úroveň státního zástupce, který není zároveň odborníkem na oceňování nemovitostí a je poukázáno na to, že i znalecký posudek obhajoby vykazoval velké množství odborných vad a jeho závěry, resp. použité metody nebyly přiléhavé.
VI.D Postup VSZ v Praze
[125] Vrchní státní zastupitelství v Praze bylo s trestní věcí poprvé konfrontováno na základě podnětu k výkonu dohledu od ministra spravedlnosti, doručeného 18. 5. 2017 (viz shora bod [116]). Ten byl předložen k vyřízení státní zástupkyni VSZ v Praze Mgr. D. H. a k této věci byl založen spis sp. zn. 1 VZT 380/2017 (dále jen „spis VSZ“). Za účelem dalšího postupu si VSZ v Praze vyžádalo kopii usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobu a trestní příkaz.
[126] D. H. jako svědek při ústním jednání uvedla, že se po obdržení podnětu se telefonicky spojila kárně obviněnou Radkou Pavlišovou. Ta jí sdělila, že se se znalcem již spojila a je přesvědčená, že znalec u soudu vše vysvětlí, protože jen došlo k nedorozumění. Spojila se i s kárně obviněnou Ivetou Bollovou, která jí s odkazem na stanovisko k výkonu dohledu po podání obžaloby sdělila, že by se dohled vykonávat neměl.
[127] Ministr spravedlnosti byl přípisem ze dne 8. 6. 2017 vyrozuměn o tom, že VSZ v Praze vyhodnotilo obsah jeho podání jako podnět k výkonu dohledu nad postupem OSZ v Lounech (č. l. 25 – 26 spisu VSZ). Tento dohled vykonává nejblíže vyšší státní zastupitelství, kterým je KSZ v Ústí nad Labem. Proto byl tento podnět podle § 16a odst. 3 zákona o státním zastupitelství postoupen tomuto státnímu zastupitelství. Zároveň bylo ministrovi sděleno, že výsledek výkonu dohledu bude následně ze strany VSZ v Praze přezkoumán.
[128] Na č. l. 30 – 31 spisu VSZ je založeno vyrozumění ministra spravedlnosti ze strany KSZ v Ústí nad Labem z 25. 8. 2017 o vykonaném dohledu.
[129] Přípisem ze dne 1. 9. 2017 bylo OSZ v Lounech sděleno, že s ohledem na závěry vykonaného dohledu bude VSZ v Praze trestní věc sledovat do jejího pravomocného skončení (č. l. 34 spisu VSZ). Proto požádalo podle § 12g odst. 1 zákona o státním zastupitelství o podání informace o výsledku hlavního líčení před Okresním soudem v Chomutově, tedy o předložení rozsudku či jiného rozhodnutí se stanoviskem k jeho zákonnosti, zda jej OSZ v Lounech bude akceptovat nebo proti němu bude podávat opravný prostředek.
[130] Dne 21. 5. 2019 byl zpracován podnět k výkonu dohledu z pokynu nejblíže vyššího státního zastupitelství směřovaný vůči KSZ v Ústí nad Labem (viz shora bod [121]) (č. l. 61 – 62 spisu VSZ). Téhož dne byla doručena informace OSZ v Lounech o vydání zprošťujícího rozsudku Okresním soudem v Chomutově. Radka Pavlišová v něm uvedla, že v průběhu hlavního líčení došlo ke změně důkazní situace, neboť z revizního znaleckého posudku vyplynulo, že nemovitost byla prodána za cenu odpovídající situaci na trhu. Neztotožnila se však se závěry soudu, že by obžalovaní dodrželi potřebnou míru opatrnosti, neboť si cenu nijak neověřili, přičemž proti prodeji se postavili i někteří zastupitelé, kteří vznášeli relevantní námitky. Odhady bank podle ní neměli zastupitelé k dispozici a další provozování svatebního salonu v nemovitosti nebylo nijak smluvně zajištěno.
[131] Dne 19. 8. 2019 byl doručen přípis krajského státního zástupce v Ústí nad Labem spolu se záznamem o vykonaném dohledu tak, jak byly popsány shora pod body [123] a [124].
[132] Dne 21. 8. 2019 byla sepsána D. H. informace pro vrchní státní zástupkyni v Praze (č. l. 126 – 130 spisu VSZ). Jsou v ní obsaženy zejména výtky proti postupu Ivety Bollové, která v minulosti VSZ v Praze neinformovala korektně o věci (tvrdila, že se otázkou ceny v posudku prozatím nezabývala, ačkoliv již v prvním podnětu k výkonu dohledu byla tato otázka zmiňována). Vrchní státní zastupitelství v Praze nemělo k dispozici podstatné informace, spočívající například v námitkách obviněných. V později vykonaných dohledech se velmi podrobně a obšírně věnuje polemice s procesním postupem, ale samotný předmět dohledu příliš podrobně neřeší. Jsou nekorektní poznámky vůči informování VSZ v Praze a NSZ, která však nevykonávala dohled.
[133] Ve spise jsou založeny další listiny zachycující korespondenci s krajským státním zástupcem v Ústí nad Labem týkající se možné kárné odpovědnosti kárně obviněných a odpovědností znalce Ing. Vaňka a komunikace s NSZ.
[134] Součástí spisu VSZ je též spis VSZ v Praze původně vedený pod sp. zn. 1 VZT 280/2019, který vyřizoval JUDr. Jaroslav Dolejší, ředitel odboru trestního řízení VSZ v Praze. V tomto spisu je na č. l. 25 obsažen pokyn k provedení dohledu uvedený shora pod bodem [122]. Jiné listiny nejsou pro posouzení věci podstatné.
[135] D. H. jako svědek při ústním jednání dále uvedla, že ve věci nebyl vykonán dohled nad dohledem. Jde o institut, k němuž se přistupuje jen ve velmi výjimečných případech. Pokud tedy kárně obviněná Iveta Bollová na základě podnětu ministra spravedlnosti určitá pochybení shledala a navrhla další postup, tedy odstranění pochybností o znaleckém posudku výslechem znalce, nebyl důvod, aby VSZ v Praze dále zasahovalo, neboť s tímto postupem se ztotožňovala. Zprávovou povinnost OSZ v Lounech vůči VSZ v Praze podle § 12g zákona o státním zastupitelství o výsledku řízení před soudem zavedla zejména kvůli tomu, aby věděli, jak věc dopadla a mohli ji zobecnit a předejít případným problémům v budoucnosti. Ačkoliv v postupu Ivety Bollové, jako dohledové státní zástupkyně, shledávala některé vady, které zachytila ve výstupech pro vrchní státní zástupkyni a NSZ, tyto Ivetě Bollové nesdělila, protože k tomu neměla důvod. O výsledcích však byl vyrozuměn krajský státní zástupce a předpokládala, že ten jí to sdělí.
VI.E Postup NSZ
[136] Nejvyšší státní zastupitelství bylo o věci vyrozuměno přípisem Radky Pavlišové ze dne 16. 8. 2016, ve kterém pouze odkázala na připojené usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 1 – 6 spisu NSZ sp. zn. 3 NZT 188/2016 – dále jen „spis NSZ“). V přípisu uvedla, že usnesení zasílá na základě pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 10/2011, o informacích. Z tohoto pokynu vyplývá, že státní zastupitelství mají povinnost informovat jednotlivé odbory NSZ o nápadu a vyžádají-li si další informování, i o způsobu vyřízení věci mj. ohledně trestných činů spáchaných úředními osobami [čl. 1 odst. 1 písm. a) bod 4. citovaného pokynu]. Informace se poskytují sdělením podstatných údajů či zasláním kopie mj. záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby nebo jiného rozhodnutí ve věci v přípravném řízení.
[137] Státní zástupce NSZ JUDr. Milan Ryšavý potvrdil 22. 8. 2016 přijetí informace (č. l. 8 spisu NSZ). Zároveň požádal o předložení všech rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, která se budou týkat zahájení, přerušení či ukončení jednotlivých stádií trestního řízení. Zároveň upozornil, zda by nebylo možné spatřovat v jednání obviněných i trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku.
[138] Radka Pavlišová následně NSZ informovala 16. 9. 2016 o zrušení zahájení trestního stíhání P. K. zasláním usnesení (viz shora bod [85]) (č. l. 10 – 12 spisu NSZ) a 16. 1. 2017 o podání obžaloby jejím zasláním (č. l. 15 – 21 spisu NSZ), o odejmutí věci Okresnímu soudu v Lounech a jejímu přikázání Okresnímu soudu v Chomutově a s tím souvisejícímu rozhodnutí o zachování místní příslušnosti OSZ v Lounech (č. l. 26 – 29 spisu NSZ).
[139] Na NSZ se přípisem z 30. 8. 2017 obrátil Z. P. s žádostí za město jako poškozeného o sdělení, jaký je momentálně stav věci (č. l. 33 spisu NSZ). NSZ mu stručně 13. 9. 2017 odpovědělo, že aktuálně probíhá řízení před Okresním soudem v Chomutově a tím, že případný dohled je oprávněno vykonat KSZ v Ústí nad Labem (č. l. 37 spisu NSZ).
[140] Dne 7. 3. 2018 a 24. 4. 2018 informovala Radka Pavlišová NSZ o zrušeném trestním příkazu a o vývoji ve věci přerušení trestního stíhání P. R. (č. l. 40 – 46 a 50 – 54 spisu NSZ).
[141] Na č. l. 57 – 59 a 62 – 68 jsou založeny články z elektronických médií informující o vývoji trestní věci (první byl do spisu dle spisového přehledu zařazen 15. 6. 2018, ostatní v únoru a dubnu 2019).
[142] Dne 21. 5. 2019 informovala Radka Pavlišová NSZ o zprošťujícím rozsudku shodně jako VSZ v Praze (viz shora bod [130]). Následně zaslala 4. 7. 2019 veškeré znalecké posudky ve věci (č. l. 81 spisu NSZ).
[143] V návaznosti na dopis ministryně spravedlnosti ze dne 29. 5. 2019 (č. l. 76 – 78 spisu NSZ) jí nejvyšší státní zástupce 6. 6. 2019 informoval, že NSZ bylo informováno o zahájení trestního stíhání, o podání obžaloby, o trestním příkazu a dalších mezitímních rozhodnutích státního zastupitelství a soudu. Nemělo žádnou informaci o podnětu ministra spravedlnosti z roku 2017 ani o vykonaných dohledech ze strany KSZ v Ústí nad Labem a informoval o tom, že mu je známo, že VSZ v Praze vydalo pokyn KSZ v Ústí nad Labem k výkonu dohledu.
[144] Nejvyšší státní zastupitelství bylo 6. 6. 2019 informováno o zamýšleném postupu Radky Pavlišové vůči P. R. s tím, že má v úmyslu vzít vůči němu obžalobu zpět a trestní stíhání zastavit, neboť důvod zproštění vůči ostatním prospívá i jemu (č. l. 87 spisu NSZ).
[145] Dále ve spise NSZ následuje zasílání různých podkladů ve věci, komunikace s ministryní spravedlnosti, která je informována o vyžadovaných podkladech s tím, že následně NSZ zaujme k věci postoj a interní posuzování ze strany NSZ.
[146] Nejvyšší státní zastupitelství ve věci nakonec vykonalo kontrolu skončené věci podle § 12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, o čemž vyhotovilo 16. 10. 2019 záznam (č. l. 164 spisu NSZ), v němž byl shrnut průběh celého trestního řízení. Následně dospělo k závěru, že záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl sepsán důvodně. Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, pak s ohledem na to, že hranice značné škody byla překročena toliko o 2 840 Kč, měla být mimořádná pozornost věnována kvalitě zpracovaného znaleckého posudku. Radka Pavlišová nesprávně vyhodnotila posudek Ing. Vaňka, kdy měla za to, že jde o cenu obvyklou, přestože je ve znaleckém posudku výslovně uvedeno, že cena byla stanovena dle platného cenového předpisu a byla si vědoma, že otázka pro znalce nebyla formulována tak, že se má jednat o cenu obvyklou. Nepostupovala podle § 109 tr. řádu, přestože již v průběhu přípravného řízení byly dány pochybnosti o jeho správnosti. Dále bylo poukázáno na výpovědi obviněných, odhady pro banky, komentář ke znaleckému posudku a podněty obviněných k výkonu dohledu. Jako zásadní bylo shledáno pochybení Ivety Bollové, která v listopadu 2016 vykonala dohled pouze formálně, přestože tehdy bylo vyšetřování již ukončeno. Vyrozumění o vykonaných dohledech obsahuje pouze obecné fráze použitelné pro jakýkoliv dohledový výstup, přičemž nebylo vůbec reagováno na námitky podatelů. Dodatečně při výkonu dalšího dohledu v srpnu 2018 sama připustila, že bylo na místě se posudkem Ing. Vaňka zabývat. Druhý výkon dohledu navíc původně neshledala důvodným a až na základě pokynu náměstka krajského státního zástupce se zabývala hlavní podstatou podnětu. Takto vykonaný výkon dohledu již NSZ považovalo za řádný.
[147] Následně spis NSZ obsahuje úvahy o možné kárné odpovědnosti kárně obviněných, přičemž však nejvyšší státní zástupce nakonec dospěl k závěru, že došlo k uplynutí lhůt pro podání kárného návrhu.
VI.F Další okolnosti a zamítnuté návrhy na provedení dokazování
[148] Kárná navrhovatelka udělila předsedkyni senátu Okresního soudu v Chomutově JUDr. K. V. dne 7. 10. 2019 výtku podle § 88a zákona o soudech o soudcích (příloha č. 1 na č. l. 44 spisu NSS). Její pochybení podle udělené výtky spočívalo v tom, že dne 29. 3. 2017 vydala v nyní řešené trestní věci dne 29. 3. 2017 trestní příkaz, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky dané § 314e odst. 1 tr. řádu, čímž měla porušit § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.
[149] Soud neprovedl k důkazu celý spis VSZ. S ohledem na žádost VSZ vyhodnotil část zde založených listin jako nadbytečnou pro posouzení věci, neboť z nich nevyplývají žádné podstatné skutečnosti pro posouzení věci, případně šlo o skutečnosti dostatečně podchycené již jinými důkazy. Jde o č. l. 2 – 3, 24, 28 – 29, 41 – 44, 51 – 52, 57 – 60, 84, 86 (původní spis 1 VZT 280/2019 – kromě č. l. 25), 87 – 93, 152 – 162. Soud dále neprovedl kárně obviněnou Ivetou Bollovou navržené výslechy R. K., A. P., D. A., A. B., L. B. a P. Z., neboť skutečnosti, ke kterým měli být slyšeni, považoval pro posouzení věci za nadbytečné. Týkaly se totiž pouze různých velmi dílčích aspektů, které v pro posouzení viny neměly žádný význam, nebo s věcí samou vůbec nesouvisely. Na jejich výslechu navíc netrvala ani kárně obviněná Iveta Bollová.
VII. Závěry soudu
[150] Jednání obou kárně obviněných, v nichž navrhovatelka spatřovala kárné provinění, spolu souvisí, neboť jim je vytýkán jejich postup související se stejným trestním řízením a značná část skutkových zjištění je shodná pro posouzení obou věcí. S ohledem na to kárný senát na ústním jednání rozhodl o spojení obou věcí podle § 23 odst. 3 tr. řádu s ohledem na § 20 odst. 1 větu první tr. řádu ve spojení s § 25 zákona o kárném řízení.
[151] Shora shrnutá skutková zjištění kárný soud posoudil a dospěl k následujícím závěrům.
VII.A Vymezení skutků ve skutkových větách
[152] I s ohledem na námitky kárně obviněných se soud musel nejprve zabývat otázkou, zda je vymezení skutku v tzv. skutkové větě podaných kárných návrhů vůbec způsobilé k projednání a v jakém rozsahu. Zodpovězení této otázky je totiž předpokladem i pro to, aby bylo možno posoudit případnou prekluzi odpovědnosti za kárné provinění a pokud k ní nedošlo, o jakém skutku má být v řízení rozhodováno. Pokud by soud dospěl k závěru, že vytýkaný skutek není v kárném návrhu vymezen dostatečně konkrétně, nemohl by být ze své podstaty (pro svou neurčitost) ani kárným proviněním. V takovém případě by musel kárně obviněného bez dalšího zprostit kárného obvinění (rozhodnutí NSS ze dne 29. 3. 2018, č. j. 11 Kss 5/2017 – 139, ve věci Heleny Gregorové, body 40 až 42).
[153] Při posuzování této otázky je v prvé řadě třeba vyjít z toho, že předmětem kárného řízení je skutek. Jen pro skutek, který je uveden v kárném obvinění lze uznat kárně obviněného vinným (§ 220 odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 25 zákona o kárném řízení – viz též rozhodnutí NSS ze dne 29. 9. 2009, čj. 12 Ksz 2/2008-124, ve věci E. V., nebo ze dne 5. 12. 2012, č. j. 11 Kss 7/2012-64, ve věci R. V.). Pojem skutku není v zákonné úpravě kárné odpovědnosti přímo definován, stejně tomu je ale i v případě trestního práva. Za skutek je dle trestněprávní teorie třeba považovat událost ve vnějším světě, záležející v jednání člověka, tedy to, co se skutečně stalo. Skutek je vymezen jednáním, jeho následkem a vztahem mezi nimi (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, č. 21/2002 Sb.n.u.ÚS). Skutek jako takový je třeba odlišovat od popisu skutku, který představuje jeho slovní vyjádření. Dostatečné vymezení skutku již na počátku řízení je důležité mj. pro možnost řádné obhajoby (nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 356/01).
[154] Kárné řízení má povahu řízení o disciplinárním deliktu, které jsou součástí správního trestání (rozhodnutí NSS ze dne 19. 2. 2020, čj. 12 Ksz 10/2019-127, ve věci Martina Pavelky III). Lze proto vyjít též z judikatury ke správnímu trestání, která sama o sobě vychází zpravidla z trestněprávní doktríny a judikatury. Rozšířený senát NSS k důležitosti řádného vymezení skutku například v usnesení ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, uvedl: "Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. … V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen - to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě."
[155] Lze shrnout, že požadavky na vymezení skutku v návrhu na zahájení kárného řízení nejsou samoúčelné. V případě kárného řízení je jejich smyslem zejména takové vymezení skutku, které kárně obviněnému umožní vést řádnou obhajobu, neboť mu bude zřejmé, jaké jednání mu je vytýkáno, a zároveň vymezí rozsah přezkumu na straně kárného soudu. Může hrát i roli pro účely zásady ne bis in idem, neboť pokud by předmětem návrhu byl skutek, za který byl kárně obviněný již v minulosti postižen, vedlo by to k zastavení kárného řízení (viz např. rozhodnutí NSS ze dne 15. 9. 2009, čj. 12 Ksz 1/2008-97, ve věci I. W.). V kárném řízení nehraje roli případná překážka litispendence, neboť zákon o kárném řízení nevylučuje, aby pro týž skutek podalo kárný návrh více navrhovatelů, neboť každý z nich má relativně značně samostatné procesní postavení. Klíčové je zejména vymezení skutku ve skutkové větě návrhu, ale při její interpretaci lze přihlédnout i k odůvodnění návrhu. Samotný kárný návrh ještě není rozhodnutím, kterým se závazně určují práva a povinnosti kárně obviněného, ale pouze návrhem na jeho vydání. Ačkoliv samozřejmě již tento návrh musí obsahovat popis skutku (§ 9 odst. 2 zákona o kárném řízení), lze na jeho vymezení klást o něco mírnější nároky, než je tomu v případě rozhodnutí kárného soudu, kterým se kárně obviněný shledává vinným. Kárné senáty ostatně v minulosti kárným navrhovatelům umožnily i upřesnění kárného návrhu (viz např. shora v bodě [152] citovaného rozhodnutí ve věci H. G., bod 5). Tím spíše je třeba připustit, aby bylo možné v určité míře přihlédnout i k odůvodnění obsaženému již v samotném kárném návrhu, pokud tím nedojde ke změně ve vymezení skutku, ale povede to pouze k jeho upřesnění.
[156] Pokud jde o kárný návrh směřující vůči Radce Pavlišové, tak v popisu skutku je ještě v dostatečné míře specifikováno jednání kárně obviněné, byť lze s obhajobou souhlasit, že by vytýkané jednání mohlo být popsáno výrazně lépe. Vymezení skutku je v prvé řadě vztaženo ke konkrétní trestní věci (přesným označením usnesení o zahájení trestního stíhání) a ohraničeno dobou trvání, jejíž počátek odpovídá datu vydání usnesení o zamítnutí stížností obviněných proti usnesením o zahájení trestního řízení a konec odpovídá datu vyhlášení zprošťujícího rozsudku. Zároveň je ve skutkové větě návrhu uvedeno, že v daném období nepostupovala v souladu s obecně vymezenými povinnostmi státního zástupce a následně jsou uvedeny konkrétní případy, ve kterých bylo možné její nesprávný postup spatřovat (srov. slova „řádně nepřezkoumala usnesení“, či „podala obžalobu, aniž si opatřila či navrhla provedení relevantních důkazů“). Při tomto vymezení skutku je třeba přihlédnout i k odůvodnění návrhu, který hned na počátku uvádí, že v jednání kárně obviněné spatřuje trvající kárný delikt. V tomto směru je také třeba nahlížet na, ne zcela šťastně formulovanou, část kárného návrhu v bodě (iii), pokud je zde zmíněno, že kárně obviněná „na svém názoru setrvala v řízení před soudem“. Tato formulace totiž sice ne zcela výstižně, ale vyjadřuje právě trvající charakter deliktu v kontextu s konkrétní procesní aktivitou kárně obviněné Radky Pavlišové v řízení před soudem. Takové vnímání skutku ze strany kárné navrhovatelky bylo výslovně potvrzeno i v její replice, že pokud byla uvedena určitá konkrétní jednání, šlo pouze o formální rozčlenění pro přehlednost popisu skutku, nikoli o vyjádření reálného členění jednání obviněné na samostatné skutky. Z návrhu tak podle soudu vyplývalo, že kárně obviněné Radce Pavlišové je kladeno za vinu, že řádně neplnila povinnosti státního zástupce v projednávané trestní věci jak v přípravném řízení, kdy zejména nedostatečně přezkoumala usnesení o zahájení trestního stíhání a následně podala bez důkazů dostatečně prokazujících naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu obžalobu, ačkoliv navíc byla na tyto vady upozorňována obviněnými, přičemž s ohledem na trvající povahu deliktu neučinila kroky k tomu, aby bylo nezákonně vedené trestní stíhání ukončeno až do doby učinění návrhu na zproštění obžalovaných obžaloby. I vzhledem k tomu, že u trvajícího deliktu je primárně na aktivitě pachatele, jakým způsobem protiprávní stav ukončí, nelze považovat za vadu, že nebyl uveden postup, jak konkrétně měla kárně obviněná tento stav ukončit, když její procesní možnosti se navíc postupně měnily. Toto vymezení jí umožňovalo vést řádnou obhajobu ke všem skutečnostem, což také činila, a bylo zároveň dostatečné i pro posouzení zásady ne bis in idem a vedení dokazování ze strany soudu.
[157] Pokud jde o věcnou projednatelnost kárného návrhu ve vztahu ke kárně obviněné Ivetě Bollové, popis jednání, které jí bylo kladeno za vinu, byl oproti tomu zcela kusý. Skutková věta kárného návrhu obsahuje jen rámcové vymezení věci, v níž byla kárně obviněná Iveta Bollová činná a dále citaci zákonných povinností státního zástupce podle § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství, které měla porušit. Taková nedostatečnost popisu skutku je překvapivá tím spíše, že je obsažena v návrhu kárné navrhovatelky, která je vedoucí představitelkou ústředního orgánu správy státního zastupitelství (§ 13b odst. 1 zákona o státním zastupitelství) a disponuje pro účely kárného řízení patřičně odborně vybaveným úředním aparátem. Kárný soud však s jistou mírou shovívavosti dovodil i z tohoto značně kusého vymezení, jaké jednání je kárně obviněné kladeno za vinu, a to zejména se zohledněním skutečností rozvedených v odůvodnění kárného návrhu. Jednak bylo ve vymezení skutku uvedeno, že jí je vytýkán nedostatečný dohled v konkrétně vymezené trestní věci a dále byl skutek opět vymezen dobou trvání, která počíná datem vyhotovení záznamu o prvním provedeném dohledu a končí dnem sepsání záznamu o posledním vykonaném dohledu. Ze skutkové věty je též zřejmé, že při výkonu dohledu mělo dojít k porušení obecných povinností dohledového státního zástupce. Z odůvodnění návrhu je zřejmé, že kárná navrhovatelka pojala i výkon dohledu v jedné trestní věci jako trvající kárný delikt. Z odůvodnění je též zřejmé, že pochybení při výkonu dozoru je spatřováno zejména v tom, že při výkonu dozoru neshledala vady v postupu dozorové státní zástupkyně, pokud jde o nezpůsobilost znaleckého posudku Ing. Vaňka prokázat znak skutkové podstaty spočívající ve způsobení značné škody. Při přihlédnutí k odůvodnění návrhu byla možná řádná obhajoba kárně obviněné a byla také bez pochybností vedena a vymezení bylo dostatečné i pro posouzení zásady ne bis in idem a vedení dokazování ze strany soudu. Nicméně soud znovu konstatuje, že vymezení skutku v případě Ivety Bollové bylo na samé hranici projednatelnosti, neboť co konkrétně měla při výkonu dohledu zanedbat, se lze dočíst až z odůvodnění návrhu. Je proto na místě apelovat na kárnou navrhovatelku, aby byl pro příště skutek vymezen v tomto směru výrazně lépe, neboť jak bylo rozvedeno shora, nedostatečné vymezení skutku může vést až ke zproštění kárného obvinění bez meritorního posouzení věci pro faktickou neprojednatelnost návrhu.
VII.B Prekluze odpovědnosti za kárné provinění, včasnost podání návrhu
[158] Obě kárně obviněné se kromě nedostatečného vymezení skutku dovolávaly též uplynutí lhůty pro zánik odpovědnosti za kárné provinění, případně i opožděnosti návrhu.
[159] Podle § 9 odst. 1 zákona o kárném řízení Návrh na zahájení kárného řízení musí být podán nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, nejpozději však do 3 let ode dne spáchání kárného provinění.
[160] Podle § 29 zákona o státním zastupitelství Odpovědnost státního zástupce za kárné provinění zaniká, nebyl-li do 2 let od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení.
VII.B.1 Možnost podat kárný návrh i v průběhu trestního řízení
[161] V obou návrzích kárná navrhovatelka poukazovala na to, že návrh na zahájení kárného řízení nemohla podat dříve, než ve věci rozhodl pravomocně soud.
[162] S tímto názorem kárný soud nesouhlasí. V prvé řadě žádné takové omezení nevyplývá ze zákona o kárném řízení, ani ze zákona o státním zastupitelství. Lhůty pro podání návrhu na zahájení kárného řízení (§ 9 odst. 1 zákona o kárném řízení) a pro zánik odpovědnosti státního zástupce za kárné provinění (§ 29 zákona o státním zastupitelství) se odvíjí pouze od vědomosti kárného navrhovatele o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, a od okamžiku spáchání kárného provinění.
[163] Obdobnou námitkou se NSS zabýval v případě kárného řízení ve věcech soudců v rozhodnutí ze dne 20. 6. 2013, čj. 16 Kss 2/2013-134, ve věci O. L. V něm odmítl, že by musel kárný navrhovatel vyčkávat s podáním návrhu až na skončení řízení, ve kterém soudce rozhodoval. Dokonce skončení řízení nepovažoval ani za důvod pro přerušení kárného řízení. Vyšel zejména z toho, že zákon o kárném řízení takový důvod nestanoví a bylo by to i v rozporu s principem rychlosti řízení. Lze poukázat též na rozhodnutí kárného soudu ze dne 12. 9. 2012, 12 Ksz 6/2012-105, ve věci N. V., ve kterém mj. uvedl: „Smyslem institutu lhůt pro podání kárného návrhu je totiž snížení neurčitosti při výkonu pravomoci orgánů správy státního zastupitelství, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, či nález sp. zn. I. ÚS 947/09). Účelem normy obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. je přimět kárné navrhovatele k aktivní činnosti - včetně zjišťování, kdo je za kárné provinění odpovědný - bezprostředně od okamžiku, kdy se dozví o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k naplnění skutkové podstaty kárného provinění. Uvedená lhůta je prostředkem ochrany státního zástupce (či soudce) proti postupu orgánů správy, neboť jim dává právní jistotu ohledně lhůty, v níž musí být věc vyřízena. Právní jistota je nepochybně součástí principu právního státu v duchu čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.“ V něm tedy sice nebyla výslovně řešena otázka probíhajícího řízení, ale přesto by s tam uvedenými závěry bylo v rozporu, pokud by se u jakéhokoliv kárného provinění státního zástupce muselo vyčkávat až na pravomocné skončení věci, ve které ke kárnému provinění došlo. Ostatně jedním z častých kárných provinění jsou průtahy při vyřizování úkonů. Pokud by kárný navrhovatel musel vyčkávat až na pravomocné skončení věci, pak by svou nečinností státní zástupce fakticky prodlužoval svou nepostižitelnost.
[164] Nelze samozřejmě vyloučit, že se kárný navrhovatel může dozvědět o kárném provinění státního zástupce až v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci. Na druhou stranu, i pokud ke kárnému provinění dojde a je konstatováno v rozhodnutí, kterým se trestní řízení končí, ani to nemusí znamenat, že se o něm některý z kárných navrhovatelů dozví. Argumentace kárné navrhovatelky by tak směřovala k tomu, že podstatná by byla pouze subjektivní lhůta pro podání návrhu podle § 9 odst. 1 zákona o kárném řízení. To však nelze připustit, neboť by mohla být postihována i kárná provinění spáchaná třeba desítky let nazpět. Je primárně na zákonodárci, jaké lhůty pro zánik odpovědnosti za kárné provinění stanoví. Pokud v případě státních zástupců stanovil lhůtu 2 let (§ 29 zákona o státním zastupitelství), tedy dokonce o rok kratší než je tomu v případě soudců (§ 89 zákona o soudech a soudcích), nepřísluší kárnému senátu, aby tuto lhůtu prodlužoval z důvodů, které v zákoně uvedeny nejsou.
[165] Závěry uvedené v rozhodnutí ve věci O. L. tak je třeba plně vztáhnout i na řízení ve věcech státních zástupců. Požadavek na zajištění nezávislosti rozhodování je nepochybně u soudců ještě vyšší než v případě státních zástupců. To, že trestní věc tedy ještě nebyla pravomocně skončena, nebrání kárnému navrhovateli v podání návrhu na zahájení kárného řízení se státním zástupcem, který se svým postupem v trestním řízení dopustil kárného provinění. Není proto ani žádný důvod, aby kárnému navrhovateli neběžela po dobu trvání trestního řízení lhůta pro podání návrhu na zahájení kárného řízení.
[166] Tyto závěry však samozřejmě nevylučují to, že příslušné lhůty přesto nemohou běžet až od skončení trestního řízení, pro případ, že určité kárné provinění bude mít povahu trvajícího deliktu spočívajícího v nezákonně vedeném trestním řízení. Jak bude rozebráno dále, takový závěr však bude třeba posoudit vždy individuálně, vzhledem ke všem okolnostem, byť lze učinit určité zobecňující závěry.
VII.B.2 Trvající kárné provinění u dozorového státního zástupce
[167] Z hlediska posouzení včasnosti podaného kárného návrhu nepřijal kárný soud obhajobu kárně obviněné Radky Pavlišové, že na nyní projednávanou věc nedopadají závěry rozhodnutí ve věci V. B.
[168] Jak bylo podrobně rozvedeno shora v bodě [156], z kárného návrhu v prvé řadě vyplývalo, že kárná navrhovatelka považovala jednání kárně obviněné za trvající kárné provinění a nikoliv za tři samostatná jednání.
[169] Kárný soud ve věci V. B. dospěl k závěru, že vadný výkon dozoru v přípravném řízení trestním a následné zastupování podané obžaloby v řízení před soudem může představovat trvající kárné provinění. Námitky obhajoby neposkytovaly dostatečný argumentační podklad ke změně náhledu na tento závěr.
[170] V rozhodnutí ve věci V. B. se otázce trvajícího deliktu NSS věnoval poměrně stručně. Konkrétně uvedl následující závěry: „Podle navrhovatelky tedy kárně obviněný po celé trestní řízení udržoval protiprávní stav, který v jeho jednotlivých stádiích stále obnovoval. Na jednání popsané v kárném návrhu je tak třeba nahlížet jako na trvající delikt, který se posuzuje jako jeden skutek a jedno kárné provinění a u něhož se lhůta pro podání návrhu na zahájení kárného řízení počítá od dokončení posledního dílčího aktu. Tím bylo v trestní věci až usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 8 To 24/2014 - 333, kterým došlo k zamítnutí odvolání kárně obviněného proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Teprve až tímto úkonem totiž došlo k ukončení trestního řízení, jež podle tvrzení navrhovatelky opírající se o závěr odvolacího soudu nemělo být vůbec vedeno.“
[171] S těmito závěry se kárný senát i nadále ztotožňuje. Pokud jde o povahu trvajícího deliktu, lze v prvé řadě odkázat na trestní nauku či judikaturu. Velký senát Nejvyššího soudu k trvajícímu trestnému činu v usnesení ze dne 17. 12. 2014, čj. 15 Tdo 887/2014, č. 17/2015 Sb. NS, mj. uvedl: „Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168).“ Za trvající trestný čin může být považován i takový, kdy někdo pouze udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. Podstatným znakem je, že se postihuje právě udržování protiprávního stavu (usnesení NS ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006).
[172] Obdobně na trvající delikty v případě správního trestání nahlíží judikatura NSS. V rozsudku ze dne 22. 2. 2005, čj. 5 A 164/2002-44, č. 832/2006 Sb. NSS, k tomu uvedl: „Za trvající jiný správní delikt lze proto považovat takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé, když se správní orgán dozví, že delikvent stále udržuje protiprávní stav, tj. že dosud nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.“
[173] Skutkové podstaty kárného provinění státního zástupce jsou vymezeny v § 28 zákona o státním zastupitelství (Kárným proviněním je zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce.) Jedná se tak o dvě skutkové podstaty. První z nich (zaviněné porušení povinností státního zástupce) má povahu blanketní normy, protože odkazuje na povinnosti státního zástupce stanovené jinými normami (rozhodnutí NSS ze dne 29. 9. 2009, čj. 12 Ksz 2/2008 – 124, ve věci E. V.). Druhá (zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce) je pak velmi obecná a může dopadat na dopředu velmi obtížně definovatelnou skupinu chování a jednání státního zástupce. Tyto skutkové podstaty se také mohou i překrývat. Navíc i některé povinnosti státního zástupce, na které odkazuje první blanketní skutková podstata, jsou opět definovány velmi obecně, zejména pokud jde o povinnosti podle § 24 zákona o státním zastupitelství, které např. ukládají státnímu zástupci postupovat při výkonu funkce odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě. U těchto povinností je pak obecnost na stejné úrovni, jako v případě druhé skutkové podstaty. U těchto skutkových podstat tak nelze s ohledem na jejich obecnost předem definovat, zda půjde o delikty jednorázové nebo trvající, ale jejich povaha se musí posoudit s ohledem na konkrétní vytýkané jednání, což představuje rozdíl od trestněprávního přístupu, který vychází z toho, že případná trvající povaha trestného činu je dána již skutkovou podstatou trestného činu.
[174] Jestliže je státnímu zástupci kladeno za vinu, že pokud by neporušil své povinnosti, pak by trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno, případně nemělo přejít do dalšího úseku nebo v něm nemělo být pokračováno, pak je zřejmé, že státní zástupce mohl vyvolat protiprávní stav nebo jej alespoň udržovat, aniž by jej vyvolal. Protiprávní stav v takovém případě představuje nezákonně vedené trestní stíhání. Již z čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod totiž vyplývá, že Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
[175] Podle toho, ve které fázi se trestní stíhání nachází, je pak třeba posuzovat to, zda státní zástupce tento nezákonný stav udržuje. Je-li trestní stíhání ve fázi přípravného řízení, považuje to kárný senát za nesporné. Podle § 174 odst. 1 tr. řádu Dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vykonává státní zástupce. Hovoří se tak o něm i jako o pánovi přípravného řízení. Je primárně jeho odpovědností, aby napravil jakékoliv nezákonnosti, které se v přípravném řízení vyskytnou a zrušil jakákoliv nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí a opatření policejního orgánu [§ 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu]. Má v rukou i možnost jeho ukončení, pokud k tomu jsou splněny zákonné podmínky. Povinnost sledovat zákonnost přípravného řízení není časově nijak omezena a trvá po celou jeho dobu. S nadsázkou lze konstatovat, že státní zástupce dohlíží na zákonnost přípravného řízení 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, a to i v době, kdy spí. Je-li tedy například zahájeno trestní stíhání, aniž by pro to byly splněny podmínky, má státní zástupce buď vyhovět stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, nebo případně sám zrušit nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu, jakmile zjistí jeho vady. Možnost zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. řádu není limitována žádnou lhůtou a státní zástupce jí tedy může využít po celou dobu přípravného řízení. Je nepochybně sporné, za jakých okolností tak může učinit, pokud již dříve rozhodoval o stížnostech proti usnesením, nicméně minimálně tehdy, pokud by zjistil dříve neznámé okolnosti odůvodňující zrušení takového usnesení, nemělo by mu v tom nic bránit. Pokud tak neučiní, udržuje protiprávní stav vedení trestního stíhání. Obdobné závěry lze vztáhnout na situaci, že státní zástupce zjistí, že zde jsou důvody pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. řádu. Pokud totiž jsou důvody stanovené v § 172 odst. 1 tr. řádu naplněny, má státní zástupce povinnost trestní stíhání zastavit a jeho další vedení opět představuje udržování protiprávního stavu. Obdobně lze dospět k závěru, že pokud jsou státnímu zástupci známy významné pochybnosti, zda nejsou naplněny podmínky pro zastavení trestního stíhání, musí tyto okolnosti řádně prověřit a teprve podle výsledku zhodnotit, zda bude v trestním stíhání pokračovat nebo jej zastaví. Pokud to neučiní a bez dalšího v trestním stíhání pokračuje, lze další trestní stíhání opět považovat za nezákonné.
[176] Na okraj lze podotknout, že samozřejmě ne každé porušení povinností státního zástupce v přípravném řízení, zakládající kárnou odpovědnost, bude mít povahu trvajícího kárného deliktu. Porušení povinností, které nemají vliv na samotné další vedení trestního stíhání, budou mít zpravidla povahu jednorázového deliktu, případně v případě vícero útoků s jednotícím záměrem, pak deliktu pokračujícího. Povahu jednorázového deliktu může mít například neoprávněné zveřejnění informací umožňujících zjištění totožnosti osob v přípravném řízení nebo zjevně nezákonné odepření nahlížení do spisu. Pokud jde o pokračující kárné provinění, pak to přichází v úvahu zejména v případě průtahů spáchaných alespoň v nepřímém úmyslu v blízké časové souvislosti při vyřizování jednotlivých podání (viz shrnutí judikatury k povaze průtahů jako pokračujících kárných provinění v bodě 74 rozhodnutí NSS ze dne 9. 10. 2018, č. j. 12 Ksz 4/2018-69, ve věci M. P. I).
[177] Poněkud diferencovaně bude třeba nahlížet na to, zda lze hovořit o udržování protiprávního stavu i po podání obžaloby. Proto považuje kárný soud za potřebné tezi trvajícího deliktu vyplývající z rozhodnutí ve věci V. B. zpřesnit, a to s ohledem na argumentaci ze strany kárně obviněné Radky Pavlišové ve vztahu k odlišné procesní roli státního zástupce v řízení před soudem. Kárný soud pochopitelně vnímá, že v rámci řízení před soudem je obsah odpovědnosti státního zástupce za vedení řízení odlišný, neboť podáním obžaloby ztrácí své výsadní postavení v přípravném řízení a procesní odpovědnost za vedení řízení přechází na soud. Není však možné na postavení státního zástupce nahlížet alibisticky tak, že již nemá žádnou odpovědnost za věc, v níž se rozhodl obžalobu podat, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky. Ostatně Ústava ve svém čl. 80 zastupování veřejné žaloby v řízení před soudem svěřuje jako úkol státnímu zastupitelství výslovně, čímž chtěl ústavodárce zjevně zdůraznit význam takové činnosti oproti jiným činnostem státního zastupitelství, které jsou svěřeny pouze běžnému zákonu. Proto je státní zástupce i v rámci řízení před soudem odpovědný za plnění svých povinností vyplývajících ze zákona o státním zastupitelství, a to i včetně případné odpovědnosti kárné.
[178] Uvedená změněná procesní pozice však přesto přináší nutnost zabývat se při posouzení kárné odpovědnosti žalujícího státního zástupce též jeho konkrétní procesní aktivitou v takovém řízení. Zejména je třeba se zabývat tím, jaký je jeho další vztah k věci, kterou dozoroval v přípravném řízení. Jistě je žádoucí a více než vhodné, aby dozorový státní zástupce měl věc na starosti i v řízení před soudem a intervenoval u hlavního líčení. Právní úprava nicméně tuto otázku výslovně neřeší. Lze poznamenat, že od 1. 1. 2020 je toto pravidlo, byť připouští výjimky, stanoveno v čl. 111 odst. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 9/2019, o postupu státních zástupců v trestním řízení. To, zda má dozorový státní zástupce věc na starosti i nadále, může v konkrétním případě nabýt značného významu, zejména tehdy, pokud je intervence u hlavního líčení svěřena jinému státnímu zástupci. Pak by muselo být vždy zkoumáno, zda původně dozorový státní zástupce měl nad věcí i nadále takovou míru kontroly, aby mu bylo možné přičítat udržování protiprávního stavu spočívajícího v nezákonně vedeném trestním stíhání.
[179] V nyní projednávané věci však z dokazování vyplynulo, že kárně obviněná Radka Pavlišová měla věc i nadále na starosti a intervenovala u všech částí hlavního líčení. Pokud by se tedy dopustila kárného provinění již v přípravném řízení či při podání obžaloby, bylo by možné u ní shledat udržování protiprávního stavu i v řízení před soudem.
[180] K obhajobě obviněné Radky Pavlišové namítající omezenou možnost disponovat s předmětem řízení je nutno uvést, že kárný soud si je vědom limitů pro zpětvzetí obžaloby podle § 182 tr. řádu, když takový úkon je po zahájení hlavního líčení podmíněn tím, že obviněný na jeho pokračování netrvá. Podstatné však je, že pokud by státní zástupce návrh na zpětvzetí obžaloby podal a takovému návrhu by nebylo vyhověno z důvodu nesouhlasu obžalovaného, pak by jen těžko bylo možné klást státnímu zástupci za vinu udržování protiprávního stavu. Protiprávní stav by pak nebyl udržován v důsledku jeho chování či spíše v důsledku jeho nekonání, ale s ohledem na projev vůle obviněného, aby i tento stav i nadále trval. Lze souhlasit i s tím, že ani v důsledku zpětvzetí obžaloby by nebyl samotný protiprávní stav ukončen. V souladu s § 182 tr. řádu se totiž věc pouze vrací do přípravného řízení. Nicméně v důsledku toho se státní zástupce opět stává pánem přípravného řízení se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými a při splnění zákonných podmínek lze uvažovat o zastavení trestního řízení, což může být v takovém případě nejčastější způsob ukončení trestního stíhání.
[181] Nejvyšší správní soud si je vědom, že volba státního zástupce, jak v řízení před soudem dále naložit s trestním stíháním, které bylo stiženo určitou závažnější vadou, může být často složitá. Někdy totiž určitě může být rychlejší a efektivnější cestou navrhnout vydání zprošťujícího rozsudku, než brát zpět obžalobu a zastavovat trestní stíhání v obnoveném přípravném řízení. Nelze však přehlížet, že existenci protiprávního stavu bude třeba přičítat pochybení státního zástupce v minulosti. Pokud tedy bude chtít zabránit tomu, aby tento jemu přičitatelný protiprávní stav nadále trval, je na něm, jakými prostředky docílí jeho ukončení, pokud je má k dispozici, případně se alespoň právně relevantně pokusí jej ukončit. Navíc je tato otázka rozhodná pouze pro ukončení trvajícího deliktu a tudíž počátku okamžiku běhu lhůty pro zánik odpovědnosti státního zástupce za kárné provinění, případně i pro začátek běhu lhůty pro podání kárného návrhu pro kárné navrhovatele, kteří se o ukončení trestního stíhání dozvědí. To však neznamená, že k dalšímu postupu státního zástupce v rámci pokračujícího trestního stíhání nelze přihlédnout při hodnocení toho, zda se vůbec kárného provinění dopustil a při rozhodování o druhu a výši kárného opatření.
[182] V projednávané věci však lze za snahu o ukončení případného protiprávního stavu považovat až návrh kárně obviněné Radky Pavlišové na zproštění obžaloby. Ke zpětvzetí obžaloby přikročila pouze ohledně obviněného P. R., přičemž se tak stalo mimo rámec hlavního líčení a zejména až následně, kdy již byl skutek kladený jí za vinu ukončen.
[183] Jde-li o kárné provinění trvající, pak je třeba na celé jednání kárně obviněného nahlížet jako na jeden skutek, který je ukončen až ukončením protiprávního stavu, případně okamžikem, kdy se kárně obviněný právně relevantním způsobem pokusí protiprávní stíhání ukončit, ale k ukončení nedojde v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli. V takovém případě již totiž nelze hovořit o tom, že by protiprávní stav udržoval. Ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 5 A 164/2002 NSS k takovému typu deliktu mj. uvedl, že lhůta pro zahájení řízení běží znovu pokaždé, když se příslušný orgán dozví, že delikvent stále udržuje protiprávní stav a počne tak vždy běžet nová subjektivní lhůta k zahájení řízení. Stejně tak trestní právo hmotné odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty v případě trvajících trestných činů až od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena, tedy od ukončení udržování protiprávního stavu (viz např. usnesení NS ze dne ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1449/2014, č. 14/2017 Sb. NS).
[184] Není tedy podstatné, že se o významných aspektech pochybení kárně obviněné Radky Pavlišové kárná navrhovatelka dozvěděla již 28. 8. 2018 z vyrozumění o druhém vykonaném dohledu (viz bod [120] shora). Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že pro tyto účely není podstatné, že došlo ke změně v osobě ministra spravedlnosti. Z pohledu kárného řízení jde stále o shodného kárného navrhovatele. Vzhledem k tomu, že kárně obviněná učinila podstatný krok k ukončení případně nezákonného trestního stíhání až návrhem na zproštění obžalovaných na hlavním líčení konaném dne 3. 4. 2019, teprve od tohoto data začala běžet dvouletá objektivní lhůta pro zánik odpovědnosti za kárné provinění podle § 29 zákona o státním zastupitelství a pokud by se kárná navrhovatelka o tomto kroku téhož dne dozvěděla, tak také od tohoto data by jí začala běžet šestiměsíční subjektivní lhůta pro podání kárného návrhu podle § 9 odst. 1 zákona o kárném řízení. Vzhledem k tomu, že návrh byl podán 2. 10. 2019, je nadbytečné zabývat se tím, kdy se kárná navrhovatelka o této skutečnosti dozvěděla, protože návrh je zjevně podán v zákonných lhůtách.
VII.B.3 Povaha kárného provinění u dohledového státního zástupce
[185] Kárný návrh vychází i v případě výkonu dohledu ze strany Ivety Bollové z toho, že případné nezjištění vady v postupu dozorového státního zástupce představuje také trvající kárné provinění a to nejen do doby skončení trestního stíhání, ale dokonce do doby, kdy je ve věci vykonán poslední dohled, kdy v této době již trestní stíhání skončilo.
[186] Shora uvedené závěry o udržování protiprávního stavu v podobě nezákonně vedeného trestního stíhání nelze bez dalšího vztáhnout k činnosti dohledového státního zástupce, resp. vždy bude záležet na konkrétní formě vykonávaného dohledu. Dohled (jde-li o trestní věci) nelze s výkonem dozoru vykonávaným státním zástupcem nižšího stupně státního zastupitelství zaměňovat, neboť jeho předmět je ex definitione odlišný. Dohled totiž není vykonáván nad průběhem trestního řízení. Zákon o státním zastupitelství předpokládá výkon dohledu pouze nad činností nižšího státního zastupitelství, nikoli nad vlastní činností policejního orgánu (§ 12c zákona o státním zastupitelství). Jde nadto o činnost „mimoprocesní“, s níž nepočítá právní úprava trestního řízení v trestním řádu. Svou povahou je to tedy institut zajištění řídících a kontrolních vztahů v rámci soustavy státního zastupitelství. Tento závěr o odlišnosti předmětu dohledové činnosti je namístě i přesto, že judikatura Ústavního soudu dovodila význam dohledové činnosti jakožto specifického právního prostředku nápravy, potažmo dokonce i ochrany ústavně zaručených práv (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15). Tyto závěry se však vztahují primárně k posuzování přípustnosti ústavní stížnosti a nelze z nich dovozovat, že by taková dohledová činnost byla přímou součástí trestního řízení.
[187] Při výkonu dohledu tak nelze nahrazovat vlastní procesní aktivitu dozorového státního zástupce. Jistou výjimku může představovat zákonem předvídaný postup, jako je atrakce věci vyšším stupněm státního zastupitelství v rámci výkonu dohledu (§ 12d odst. 2 a 3 zákona o státním zastupitelství). O takou situaci však v nyní projednávané věci nešlo. Případná kárná odpovědnost dohledového státního zástupce (činného v trestních věcech) se proto vztahuje nikoli k celému průběhu vedeného trestního řízení, ale pouze k vlastnímu výkonu dohledové činnosti, kterou měl vykonávat. Odpovědnost dohledového státního zástupce ve vztahu k vedenému trestnímu stíhání a jeho případnému výsledku je proto odlišná, resp. užší, než odpovědnost dozorového státního zástupce.
[188] Případnou kárnou odpovědnost dohledového státního zástupce je třeba posuzovat nezávisle na kárné odpovědnosti dozorového státního zástupce. Bez dalšího se totiž neuplatňuje princip akcesority, tj. závislosti jeho kárné odpovědnosti na existenci kárné odpovědnosti dozorového státního zástupce. Lze si představit situaci, kdy konkrétní výkon dohledu naplní parametry kárného provinění i tehdy, pokud je činnost nižšího státního zastupitelství, nad nímž je dohled vykonáván, bez vad. Šlo by například o situace hrubě neodborného výkonu dohledu nereagujícího vůbec na námitky v podnětu k výkonu dohledu, průtahů při takovém dohledu apod., i v případech jinak bezvadné činnosti státního zástupce nižšího stupně státního zastupitelství. A naopak i závadný výkon činnosti dozorového státního zástupce, jenž by zakládal jeho kárnou odpovědnost, nelze považovat za okolnost, která by měla automaticky zakládat kárnou odpovědnost dohledového státního zástupce, který by například s ohledem na chybějící informace ve spise uvedené pochybení neodhalil. Takto pojatá odpovědnost dohledového státního zástupce by totiž byla odpovědností objektivní. Platí tedy, že kárné odpovědnosti dohledového a dozorového státního zástupce se vzájemně nutně nepodmiňují. Na druhou stranu se často podmiňovat mohou, typicky v situaci, kdy je dozorovému státnímu zástupci vytýkáno určité pochybení, které měl při řádném výkonu dohledu dohledový státní zástupce zjistit.
[189] Při hodnocení, zda tedy jednání kárně obviněného dohledového státního zástupce mělo charakter trvajícího deliktu, či nikoli, je třeba vycházet z konkrétní podoby, obsahu a povahy takové dohledové činnosti. Třebaže zákon o státním zastupitelství bližší obsahové vymezení a formy tzv. instančního dohledu, tj. dohledu bezprostředně vyššího stupně státního zastupitelství nad činností bezprostředně nižšího státního zastupitelství detailněji neupravuje, podrobnější úpravu lze nalézt v § 1 až § 3 jednacího řádu státního zastupitelství. Tato úprava nevylučuje i variantu výkonu tzv. průběžného dohledu, který je spojen s vyšší mírou ingerence dohledového státního zástupce do činnosti státního zástupce dozorového. Taková vyšší míra ingerence pak s sebou neoddělitelně nese i vyšší míru odpovědnosti, a to včetně možného vyvození odpovědnosti kárné. Nelze proto předem vyloučit, že průběžně vykonávaný dohled spočívající v intenzivnější kontrole postupu státního zastupitelství nižšího stupně může v konkrétním případě, je-li takový dohled vadný, nabýt charakteru trvajícího kárného provinění.
[190] Kárný soud nesdílí obavu kárné navrhovatelky, že by předchozí závěr mohl vést k nepostižitelnosti dohledových státních zástupců. Zároveň podle kárného soudu není důvod, aby vedl k nadměrnému množství kárných návrhů proti dohledové činnosti státního zastupitelství. Kárný soud zde reflektuje i určitou specifičnost postavení kárné navrhovatelky, která sice stojí v čele ústředního orgánu správy státního zastupitelství, avšak ve vztahu k jeho činnosti nedisponuje žádnými nástroji dohledu. Nicméně zákon o státním zastupitelství obecně obsahuje efektivní nástroje k eliminaci pochybení při výkonu dohledové činnosti. Ostatně i ministr spravedlnosti může iniciovat tzv. dohled nad dohledem v intencích ustanovení § 2 jednacího řádu státního zastupitelství. V rámci trestního řízení ministr spravedlnosti disponuje též mimořádným opravným prostředkem v podobě stížnosti pro porušení zákona, jímž může efektivně dosáhnout nápravy nezákonnosti postupu již v přípravném řízení. To ostatně ministr spravedlnosti poměrně často činí, jak o tom svědčí hojná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se rozhodování státních zástupců.
[191] Kárný soud se pro úplnost zabýval i úvahou, zda by jednání kárně obviněné nebylo možno posoudit jako pokračující kárné provinění, ohledně kterého by bylo možno odvozovat běh objektivní (resp. též i subjektivní) lhůty k podání kárného návrhu až po ukončení posledního dílčího útoku. Takový závěr však nepřijal, neboť posouzení jednání kárně obviněné Ivety Bollové jako pokračujícího deliktu brání již forma zavinění, která je jí kladena za vinu. Základním předpokladem pokračujícího deliktu je totiž „jednotný záměr“, kterýžto implikuje úmysl pachatele, ten však v projednávané věci zjevně není dán a nebyl ostatně ani kárnou navrhovatelkou tvrzen. K tomu lze odkázat například na rozsudek NS ze dne 29. 1. 2013, čj. 8 Tz 97/2012-23, č. 35/2014 Sb. NS, uvedl, že „[p]ři aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ lze konstatovat, že na posuzovaný skutek jako celek, ohledně něhož orgány přípravného řízení a soud prvního stupně použily právní kvalifikaci jako trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., nelze vztáhnout v krystalicky čisté podobě žádný z výše uvedených pojmů. Závěru, že jde o pokračující trestný čin brání absence úmyslného zavinění na straně obviněného, a nejedná se ani o opakování trestných činů, neboť právní závěr, že by obviněný nedbalostním nakládáním s cca pěti sty spisy spáchal stejný počet trestných činů maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. je naprosto nepředstavitelný.
[192] Uvedená východiska následně kárný soud aplikoval na zjištěný skutkový stav. Musel totiž posoudit, zda se jednalo o jednorázově vykonávané dohledy nebo šlo o průběžně vykonávaný dohled.
[193] Z dohledového spisu KSZ v Ústí nad Labem i z výpovědi kárně obviněné Ivety Bollové je zřejmé, že v dané věci vykonala dohled ve smyslu zákona o státním zastupitelství ve třech konkrétních případech. Vždy tak učinila na podkladě jednotlivých podání různých osob, popřípadě orgánů, přičemž výkon dohledu byl vždy jednoznačně časově ohraničen. Průběžný dohled tak v daném případě vykonáván nebyl.
[194] Prvým případem, kdy kárně obviněná Iveta Bollová vykonávala dohledovou činnost, byl výkon dohledu na podkladě podnětů obhájce obviněných a obviněného Z. P. směřující proti nedostatečnému přezkoumání usnesení o zahájení trestního stíhání dozorovou státní zástupkyní (viz shora body [114] a [115]). Podle kárného soudu se jednalo o výkon dohledu ad hoc. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by si Iveta Bollová vyhradila být informována dozorovou státní zástupkyní o jejím dalším postupu, zamýšlených úkonech, dalším postupu samotného trestního řízení apod. Lze tedy přisvědčit její obhajobě, že věc považovala za vyřízenou a spis nechala založit a její jednání tak bylo tímto okamžikem ukončeno. Z ničeho ani nevyplývá, že by měla povinnost v další dohledové činnosti pokračovat. Nejednalo se tedy o dohled průběžný, jak byl výše obecně charakterizován. Takto zjištěná jednorázová dohledová činnost kárně obviněné Ivety Bollové tedy představovala samostatný skutek, který byl ukončen 28. 11. 2016 sepsáním záznamu o vykonání dohledu.
[195] Od tohoto dne proto započala běžet dvouletá objektivní lhůta pro zánik odpovědnosti státního zástupce za kárné provinění (§ 29 zákona o státním zastupitelství). Této hmotněprávní normě musí ustoupit procesní ustanovení § 9 odst. 1 zákona o kárném řízení, podle něhož lze podat návrh na zahájení kárného řízení do tří let od spáchání kárného provinění (rozhodnutí NSS ze dne 16. 9. 2009, čj. 12 Ksz 2/2009-55, ve věci H. F.). Pakliže byl nyní projednávaný návrh na zahájení kárného řízení podán dne 2. 10. 2019, je evidentní, že se tak stalo až po uplynutí zákonné objektivní lhůty pro zánik odpovědnosti pro kárné provinění.
[196] Druhý výkon dohledu, provedený na podkladě podnětu tehdejšího ministra spravedlnosti (viz shora body [116] až [120]), lze považovat též za výkon dohledu provedený ad hoc. V rámci výkonu tohoto dohledu kárně obviněná Iveta Bollová shledala nedostatky v činnosti obviněné Radky Pavlišové a zároveň jí i uložila určitá opatření v rámci zastupování obžaloby v řízení před soudem. Ani po vyřízení tohoto podnětu k výkonu dohledu pak kárně obviněná Iveta Bollová nepřikročila k provedení dalšího průběžného dohledu a nijak si nevyhradila např. ukládání dalších pokynů. Po vyřízení podnětu k výkonu dohledu byl dohledový spis opět založen.
[197] I v tomto případě dospěl kárný soud k závěru, že jde o samostatný skutek, ohledně něhož počala běžet dvouletá hmotněprávní lhůta k zániku odpovědnosti za kárné provinění samostatně, a to 25. 8. 2017. Zároveň bylo vyrozumění o vykonaném dohledu doručeno tehdejšími ministrovi spravedlnosti 28. 8. 2017. Je otázkou, zda by jej bylo možno považovat za takovou listinu, která by již obsahovala skutečnosti, týkající se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, přičemž by v takovém případě začala plynout i subjektivní šestiměsíční lhůta pro podání návrhu podle § 9 odst. 1 zákona o kárném řízení. Bez ohledu na to je však zřejmé, že před podáním kárného návrhu 2. 10. 2019 uplynula minimálně objektivní lhůta. I při jasném souběhu obou lhůt je však třeba dát uplynutí objektivní lhůty, neboť výrokem o zastavení z důvodu zániku odpovědnosti za kárné provinění je postaveno najisto, že kárný návrh nemůže podat ani žádný jiný kárný navrhovatel.
[198] Pokud jde o procesní řešení vyvěrající z výše uvedených závěrů, je třeba vyjít z toho, že předmětem kárného řízení je skutek, přičemž je třeba jej odlišovat od popisu skutku, který představuje jeho slovní vyjádření (viz shora závěry v bodu [153]). Pakliže tedy návrh na zahájení kárného řízení vymezil skutek, jakkoli nedostatečně, tak, že obsahoval všechna uvedená jednání, nebránil tento jednotně pojatý popis skutku kárnému soudu, aby z tohoto popisu vyjmul konkrétní jednání představující ve skutečnosti skutky samostatné. O nich následně mohl samostatně rozhodnout. Popis skutku proto soud upravil v tom smyslu, aby pokrýval pouze časové období týkající se prvých dvou provedených dohledů. Takový postup je v souladu se zásadou totožnosti skutku, když je zřejmé, že je zde dána totožnost jednání spočívající ve výkonu dohledu kárně obviněnou Ivetou Bollovou v konkrétní dohledové věci a nad konkrétním postupem nižšího státního zastupitelství.
[199] S ohledem na výše popsané časové souvislosti kárný soud zastavil řízení o kárné odpovědnosti kárně obviněné, pokud jde o období pokrývající první dva vykonané dohledy, podle § 14 písm. c) zákona o kárné odpovědnosti, tedy z důvodu, že zanikla odpovědnost státního zástupce za kárné provinění. Kárně obviněná Iveta Bollová se ostatně zastavení řízení sama dovolávala. Nezabýval se tak v tomto rozsahu vinou kárně obviněné Ivety Bollové, ačkoliv měl o řádnosti jí vykonaných dohledů pochybnosti, jak vyplývá z dále uvedeného ve vztahu k posuzování viny Radky Pavlišové (viz např. dále bod [250]).
[200] Důvod pro částečné zastavení kárného řízení v dané kárné věci byl ve smyslu § 19 odst. 4 zákona o kárném řízení postaven najisto až při ústním jednání kárného soudu, a to na podkladě výpovědi kárně obviněné Ivety Bollové v konfrontaci s příslušným spisovým materiálem. Nadto kárný soud považoval za vhodné ohledně všech skutků kladených kárně obviněné Ivetě Bollové za vinu rozhodnout v rámci ústního jednání společně. Poslední skutek, k němuž se návrh vztahoval, bylo nutno projednat meritorně v ústním jednání, neboť se ho právě uvedený důvod zastavení kárného řízení netýkal. Za tohoto stavu kárný soud výrokem I. tohoto rozhodnutí zastavil řízení o kárném návrhu v části týkající chronologicky prvého a druhého provedeného dohledu.
VII.C Posouzení kárné odpovědnosti Radky Pavlišové
[201] Pokud jde o vlastní posouzení jednání kárně obviněné Radky Pavlišové, dospěl soud k následujícím závěrům.
VII.C.1 Zjistitelnost vad posudku kárně obviněnou a procesní reakce na ně
[202] Podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dopustí ten, kdo z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu.
[203] Podle § 137 tr. zákoníku Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
[204] Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
[205] Pro naplnění znaku skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nezbytné, aby výše škody činila alespoň 500 000 Kč.
[206] K ocenění nemovitostí nemá orgán činný v trestním řízení odborné znalosti a je proto povinen postupovat podle § 105 odst. 1 tr. řádu, podle nějž Je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. V přípravném řízení přibírá znalce ten orgán činný v trestním řízení, jež považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí, pokud byla věc vrácena k došetření, státní zástupce, a v řízení před soudem předseda senátu. O přibrání znalce se vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce. Jiná osoba se o přibrání znalce vyrozumí, je-li k podání znaleckého posudku třeba, aby tato osoba něco konala nebo strpěla.
[207] Policejní orgán takto postupoval a znalce Ing. Vaňka přibral opatřením popsaným shora v bodě [77]. Popis zpracovaného znaleckého posudku je uveden shora v bodě [78]. Ačkoliv při jeho pečlivějším studiu by mohla kárně obviněná shledat některé jeho dále popsané nedostatky, kárný soud se neztotožňuje s dílčím závěrem kárné navrhovatelky, že by jeho vadnost byla již na první pohled natolik zřejmá, že tuto vadu měla kárně obviněná poznat nejpozději v okamžiku, kdy rozhodovala o podaných stížnostech obviněných proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Znalecký posudek měl všechny formální náležitosti a byl zpracovaný znalcem, který byl jmenován pro odvětví ceny a odhady nemovitostí. Znalecký posudek se vyjadřoval k ceně nemovitosti, přičemž jako účel ocenění výslovně uváděl, že jde o podklad v trestní věci porušení povinností při správě cizího majetku. Znalcem určená cena nemovitosti vedla po odečtení kupní ceny k závěru, že došlo ke škodě ve výši 502 840 Kč a byl tak naplněn znak skutkové podstaty, že výše škody činila alespoň 500 000 Kč. Lze se ztotožnit i s obhajobou kárně obviněné v tom směru, že pro zahájení trestního stíhání postačí ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu to, že prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin. Postačuje tedy určitá vyšší míra podezření. V době rozhodování kárně obviněné o stížnostech také obhajoba obviněných neformulovala dostatečně relevantní výhrady ke znalecké metodě posudku Ing. Vaňka. Jak je rekapitulováno shora v bodě [83], námitky sice směřovaly i do určení výše škody, ale byla zpochybňována s ohledem na údajně nedostatečně provedenou prohlídku nemovitosti, nedostatečné zohlednění úprav provedených po převodu, na nezohlednění navýšení dle splátkového kalendáře, okolnostem vývoje ceny, či tomu, zda se nemá určovat cena obvyklá podle obecního zřízení. Poukaz na to, že znalec neurčil cenu v místě a čase obvyklou, ale cenu podle cenového předpisu, se ve stížnostech ani jiných podáních, které byly v té době součástí spisu, neobjevila. Pokud kárná navrhovatelka poukazovala na výslechy obviněných, tak ty sice proběhly před rozhodnutím kárně obviněné Radky Pavlišové o stížnostech, ale jak vyplynulo z dokazování (viz závěr bodu [86]), ta je v rozhodně době neměla k dispozici a nelze k nim tak v této době přihlížet. Podklady pro zahájení trestního stíhání proto lze, nahlíženo tehdejším pohledem Radky Pavlišové, považovat za způsobilé k zahájení trestního stíhání obviněných, z čehož vyplývá, že samotné zamítnutí stížnosti podané proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze považovat za nesprávné, a tím méně za zakládající kárnou odpovědnost. Přesto se lze pozastavit nad tím, že kárně obviněná v usneseních uvedla, že znalecký závěr ohledně výsledné ceny je v dostatečném rozsahu odůvodněn a logicky provázán s použitými metodami. Posudek totiž v podstatě příliš odůvodněn není a nejsou ani vysvětleny použité metody.
[208] Tento dílčí závěr však v žádném případě nelze interpretovat tak, že by kárný soud považoval celkový postup kárně obviněné Radky Pavlišové za řádný či bezvadný. Ba právě naopak. Kárný soud má rozhodně za to, že v rámci výkonu dozoru v uvedené trestní věci nepostupovala důsledně a skutečně pečlivě a její postup v trestním řízení za pochybení považuje.
[209] V prvé řadě je třeba poukázat na ustanovení trestního řádu, která ukládají orgánům činným v trestním řízení postupovat při zjišťování skutkového stavu pečlivě a hodnotit i okolnosti svědčící ve prospěch obviněných.
[210] Podle § 2 odst. 5 tr. řádu Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
[211] Podle § 2 odst. 6 tr. řádu Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
[212] Ačkoliv bylo uvedeno shora, že nelze bez dalšího považovat za pochybení, pokud kárně obviněná při rozhodování o stížnostech proti usnesením o zahájení trestního stíhání nezohlednila pochybnosti o správnosti posudku tak, že by stížnostem vyhověla, přesto již v té době existovaly indicie, které měly zvýšit její ostražitost vůči ceně dle posudku. Opatření policejního orgánu o přibrání znalce bylo formulováno zcela kuse a nejednoznačně. Další okolností, která měla kárně obviněné signalizovat možnou problematičnost důkazní situace, bylo to, že hranice značné škody byla překročena jen zcela nevýznamně, a to o pouhých 2 840 Kč v poměru k částce v řádu stovek tisíc. Též předchozí osud uvedené nemovitosti, zejména neúspěšné pokusy o její prodej v minulosti i za cenu nižší, než byla cena určená znaleckým posudkem, byl okolností nasvědčující pochybnostem o správnosti znalcem stanovené ceny. Konečně nelze ani přehlédnout odkazy znalce Ing. Vaňka na ustanovení oceňovací vyhlášky, jež se však týkají tzv. ceny zjištěné.
[213] Na tento klíčový problém, tedy zcela chybně zvolenou metodu ocenění, však byla kárně obviněná v průběhu vyšetřování již velmi konkrétně upozorňována. Jedná se jednak o výpovědi obviněných (bod [86]), návrh obhájce při prostudování spisu spojený s komentářem ke znaleckému posudku od Ing. Racka (bod [87]), ale i o podněty k výkonu dohledu, které Radka Pavlišová obdržela (bod [88]). Není tak pravda, jak uváděla ve své obhajobě, že pregnantně mířená námitka byla vznesena až v souvislosti s podnětem k výkonu dohledu tehdejšího ministra spravedlnosti, který byl učiněn až po podání obžaloby. Ke shora uvedeným indiciím o spornosti znaleckého posudku přistoupilo i předložení odhadů od bank nejpozději 29. 9. 2016 (viz bod [86]), které se pohybovaly maximálně okolo 1 mil Kč. Navíc na to, že tyto odhady existují, upozorňovali obvinění již při podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání a ve stížnostech proti usnesením o zahájení trestního stíhání. Ačkoliv mohou být odhady bank opatrnější, jak poukazovala ve své obhajobě Radka Pavlišová, přesto by tak zásadní rozdíl v ocenění ze strany několika bank, tedy minimálně o třetinu nižší než byla cena dle posudku Ing. Vaňka, měl již sám o sobě vzbuzovat zásadní otázky, zda skutečně znalec určil cenu, za kterou bylo možné nemovitost v době a místě činu prodat.
[214] Nelze souhlasit s její obhajobou, že určení ceny je otázkou ryze odbornou, přičemž jí jako státní zástupkyni vůbec nepřísluší závěry znalce přezkoumávat.
[215] V prvé řadě je třeba uvést, že z ustálené judikatury vyplývá, že tento důkazní prostředek není nadán žádnou vyšší důkazní silou. Ve světle zákonné zásady volného hodnocení důkazů podléhá stejné hodnotící činnosti jako jakýkoli jiný důkaz. K tomu lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, podle něhož „[z]nalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů.“ Stejný závěr vyslovil i Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 11 Tdo 450/2018, podle něhož „[j]edním z aspektů zásady volného hodnocení důkazů je i skutečnost, že forma důkazu nezaručuje vyšší důkazní sílu. Znalecký posudek je tak nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz.“
[216] Možnost orgánů činných v trestním řízení přezkoumat správnost znaleckého posudku je samozřejmě omezena, to ale nesmí vést ke shora uvedené zapovězené slepé důvěře v jakékoliv nedostatečně odůvodněné závěry znalce. Závěry znalce musí být zejména srozumitelné a přezkoumatelné.
[217] Nejvyšší správní soud si je vědom, že není zcela ustálená a provázaná terminologie mezi trestním zákoníkem, zákonem o oceňování majetku, znaleckou terminologií a případně i též obecním zřízením (na což ostatně poukázal ve svém výslechu v trestním řízení znalec, který zpracovával revizní znalecký posudek). I přesto nelze přehlédnout základní výchozí požadavek prostupující všemi těmito předpisy. Pro určení výše škody v trestním řízení je klíčové shora citované ustanovení § 137 tr. zákoníku, které hovoří o ceně, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Obdobně § 39 obecního zřízení hovořil o ceně sjednávané zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá. Zákon o oceňování majetku pak v § 2 odst. 1 uvádí, že Majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu věci a určí se porovnáním. Základním východiskem pro určení ceny podle těchto předpisů je tedy obvyklost sjednávané ceny, která se buď z povahy věci, nebo i na základě výslovného ustanovení zákona o cenách, musí určovat primárně porovnáním jiných realizovaných obchodů v místě a čase.
[218] Zároveň, pokud jde o zákon o oceňování majetku, je třeba zdůraznit zejména jeho § 1, který vymezuje předmět jeho úpravy. Podle něj platí:
§ 1 Předmět úpravy
(1) Zákon upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen "majetek") a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li tyto předpisy na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k jinému účelu než pro prodej, rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany.
(2) Zákon se nevztahuje na sjednávání cen a neplatí pro oceňování přírodních zdrojů kromě lesů.
(3) Ustanovení tohoto zákona se nepoužijí
a) v případech, kdy zvláštní předpis stanoví odlišný způsob oceňování,
b) při převádění majetku podle zvláštního předpisu.
Z citovaného ustanovení tak je zřejmé, že tento zákon upravuje způsob ocenění majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, to znamená jen tehdy, pokud zvláštní předpisy na postup ocenění podle tohoto zákona odkazují, případně v některých dalších vyjmenovaných případech. Zároveň navíc stanoví, že se tento zákon nepoužije tehdy, kdy zvláštní předpis stanoví jiný způsob oceňování. Trestní zákoník v § 137 na zákon o oceňování majetku neodkazuje, a ten se tak pro účely výpočtu náhrady škody vůbec nepoužije. Navíc § 137 tr. zákoníku sám stanoví i vlastní způsob ocenění, konkrétně zjištěním ceny, za kterou se věc v době a místě činu prodává, případně jako náhradní způsob účelně vynaložené náklady. Přesto lze s cenou obvyklou podle zákona o cenách i pro účely § 137 tr. zákoníku nepochybně operovat, neboť obsahově jde v podstatě o cenu, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Ostatně trestněprávní judikatura hovoří v souvislosti s cenou podle § 137 tr. zákoníku jako o „ceně obvyklé“ běžně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 541/2013, ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 407/2016, č. 16/2017 Sb. NS, nebo ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1722/2016). Naopak pro tyto účely nejsou použitelné jiné způsoby určení ceny podle zákona o cenách právě z toho důvodu, že § 137 tr. zákoníku na zákon o oceňování majetku nepoukazuje a navíc stanoví vlastní způsob ocenění škody.
[219] Jakákoliv úvaha o porovnatelných prodejích nebo o případných ekonomických úvahách zájemců o koupi však ve znaleckém posudku Ing. Vaňka zcela chybí. Nelze v něm nalézt nejen žádné srovnávané prodeje nemovitostí, ale ani informaci, že takové prodeje nebyly k dispozici, a proto přistoupil k volbě určitých náhradních metod a popsal by, proč volí právě takové metody. Znalecký posudek se naopak explicitně hlásí k postupu podle oceňovacího předpisu, včetně toho, že to je výslovně uvedeno i v závěru znaleckého posudku. Zároveň je zcela evidentní, že nebyla zvolena metoda ocenění podle obvyklé ceny, která by byla obdobou ceny podle § 137 tr. zákoníku. Zákon o oceňování majetku pak v § 2 odst. 3 výslovně stanoví, že Cena určená podle tohoto zákona jinak než obvyklá cena nebo mimořádná cena, je cena zjištěná. Jinými slovy, již z textu tohoto zákona je zřejmé, že cena určená jinak než srovnáním obdobných prodejů či alespoň zohledněním ekonomických úvah zájemců o koupi není cenou obvyklou. Je třeba považovat za značně nepřesné tvrzení kárně obviněné Radky Pavlišové, která při svém výslechu uvedla, že zákon o oceňování majetku připouští různou metodiku, včetně určení ceny obvyklé výnosovou a nákladovou metodou. Zákon o oceňování majetku nic takového nepřipouští. Naopak způsoby ocenění nákladovým a výnosovým způsobem jsou uvedeny v § 2 odst. 5 zákona o cenách výslovně jako jiné způsoby oceňování (tedy jiné než určení ceny obvyklé či mimořádné). Shodně nazvané postupy nepochybně mohou pomoci určit tržní cenu, ale pak jde o postupy podle znaleckých standardů, nikoliv podle zákona o oceňování majetku, který má ve spojení s prováděcí vyhláškou svou pevně danou metodiku, která nemusí v dostatečné míře odrážet reálnou situaci na trhu.
[220] I pouhým nahlédnutím do textu právních předpisů, aniž by kárně obviněná musela podrobně znát znalecké metody, tak měla nabýt pochybnosti, zda znalec určil cenu v souladu s § 137 tr. zákoníku, přičemž právě na toto byla obhajobou v průběhu vyšetřování důrazně upozorňována. Tomu ostatně odpovídají i závěry revizního posudku. Ačkoliv se kárně obviněná snažila poukazovat na to, že stanovení ceny podle § 137 tr. zákoníku bylo v dané věci značně složité i pro znalce a neobstál ani znalecký posudek obhajoby, a proto nemohla pochybení poznat ani ona, nelze s touto obhajobou souhlasit. Jak vyplývá ze závěrů revizního posudku uvedených v bodě [106] a výslechu jeho zpracovatele (bod [107]), tak u znaleckého posudku Ing. Vaňka byla zcela nevhodně zvolena metodika ocenění podle oceňovacího předpisu, který je určen pro zcela odlišné účely. Oproti tomu znalci obhajoby nebyla vytýkána samotná zvolená metoda, ale konkrétní způsob určení ceny. Jde tak o typově zcela odlišné vady, které také vyžadují odlišnou reakci státního zástupce, pokud je na zjevné nedostatky upozorňován. K tomu přistupují další indicie o pochybnostech o správnosti znaleckého posudku uvedené shora v bodě [212].
[221] Nelze ani souhlasit s obhajobou Radky Pavlišové, že při nedostatku srovnávaných nemovitostí je stanovení ceny podle cenového předpisu přípustnou náhradní metodou. Takový závěr rozhodně nevyplývá z právních předpisů, ale ani z jiných podkladů, které byly provedeny k důkazu. Pokud se Radka Pavlišová odvolávala na výslech Ing. Racka u hlavního líčení (č. l. 1270 – 1273 trestního spisu), pak ten naopak výslovně uvedl, že cena obvyklá a cena zjištěná jsou dvě diametrálně odlišné instituce, přičemž na posuzovanou nemovitost neměla cena zjištěná žádný vliv. Sice uvedl i to, že se o cenový předpis dá opírat i při stanovení ceny obvyklé, ale musí zohledňovat i všechny další věci, tedy nejen věcnou cenu, ale i v jakém stavu nemovitost je, jestli jí někdo chce, jestli je k něčemu dobrá, kolik se do ní musí investovat, jaké jsou okolo ní problémy a jak dlouho vydrží. Cena podle cenového předpisu má časové zpoždění oproti trhu a nelze s ní operovat u nestandardních nemovitostí, kterou prodávaná nemovitost byla. Rozhodně tedy Ing. Racek nekonstatoval, že by cena podle cenového předpisu byla standardní náhradní metodou při nedostatku srovnatelných prodaných nemovitostí. Pouze připouštěl, že při zohlednění dalších faktorů (které však z posudku Ing. Vaňka nevyplývají) může být cena zjištěná jedním z vodítek. Navíc lze poznamenat, že Ing. Racek nebyl slyšen v pozici znalce, ale svědka, byť tomu obsah jeho výslechu zcela neodpovídal. Pokud jde o poukaz kárně obviněné na závěry revizního znaleckého posudku či výslech revizního znalce, lze v prvé řadě odkázat na jejich rekapitulaci v bodech [106] a [107], ze které vyplývá, že znalecký ústav naopak výslovně dospěl k závěru, že ocenění podle cenového předpisu je pro účely určení ceny podle § 137 tr. zákoníku zcela nevhodné a případná shoda ve výsledku je pouze náhodná. Ve svém výslechu pak revizní znalec neuvedl, že by bylo možné použít ocenění podle oceňovacího předpisu jako náhradní metodu. Poukázal pouze na to, že Ing. Vaněk mohl být spleten komentářem Ministerstva financí k určování obvyklé ceny (č. l. 1472 trestního spisu). Revizní znalec k tomu dále uvedl, že nejde o obecně závazný předpis, ale o metodiku, která může být závazná pouze pro ministerstvo, ale ne pro znalce. Tato metodika má uvádět, že pokud není dostatek srovnávaných nemovitostí, pak se má určit cena zjištěná. Tuto metodu tedy revizní znalec jako náhradní neaproboval. Soud k tomu nad rámec nutného odůvodnění dodává, že revizní znalec měl zřejmě na mysli dokument „Komentář k určování obvyklé ceny“ uveřejněný odborem Ministerstva financí 26 - Majetkové daně a oceňování z roku 2014, dostupný na stránkách https://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/ocenovani-majetku/komentare/komentar-k-urcovani-obvykle-ceny-oceneni-19349. Nicméně i tento komentář opakovaně, podrobně a obsáhle zdůrazňuje klíčovou roli porovnávací metody dříve zrealizovaných prodejů při určení obvyklé ceny, včetně rozvedení způsobu určení výsledné hodnoty při porovnávání. Revizním znalcem zmíněná pasáž obsahuje pouze tři nijak neodůvodněné věty, které konstatují, že pokud nelze cenu obvyklou určit statistickým vyhodnocením skutečně realizovaných prodejů podle definice obvyklé ceny, postupuje se podle § 2 odst. 1 zákona o cenách a určí se cena zjištěná. Zároveň je výslovně uvedeno, že s důvody neurčení ceny obvyklé je nutné se vypořádat. Ze shora citovaného ustanovení § 2 odst. 1 zákona o cenách však vyplývá to, že se standardně oceňuje obvyklou cenou, pokud zákon nestanoví jiný způsob oceňování, a o náhradním ocenění v případě chybějících srovnatelných transakcí vůbec nehovoří. Je tak otázkou, co danou větou chtělo ministerstvo vůbec konstatovat. Nicméně i z daného komentáře vyplývá pro takový hypotetický případ jednoznačná povinnost vypořádat se s důvody neurčení ceny obvyklé. Nic takového posudek Ing. Vaňka neobsahoval. Navíc, jak bylo rozvedeno shora, zákon o oceňování majetku se na postup určení výše škody podle § 137 tr. zákoníku nevztahuje, tím spíše se na něj nemůže vztahovat pouhá metodika k tomuto zákonu.
[222] Závěry o použitelnosti znaleckého posudku Ing. Vaňka nevyplývají ani z kárně obviněnou uváděného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 141/2012. Nejvyšší soud v daném usnesení zejména zdůraznil, že při zjišťování výše škody způsobené na věci je třeba vycházet z obecných kritérií § 137 tr. zákoníku, přičemž je pravdou, že připustil, že pokud byla škoda způsobena na specifických věcech, včetně nemovitostí, cena se určí podle zvláštních předpisů, zejména podle zákona o oceňování majetku a podle jeho prováděcí vyhlášky. Dále pak soud při oceňování nemovitostí uvedl, že § 2 odst. 1 zákona o cenách upravuje způsob zjištění obvyklé ceny, který však neodpovídá metodě užité znalcem v judikované věci, přičemž zákon v § 4 umožňuje ocenění nemovitých staveb nákladovým, výnosovým nebo porovnávacím způsobem nebo jejich kombinací. V dalším textu je pak závěr, že způsob určení tzv. "obvyklé ceny" prodávaných nemovitostí neodpovídal ani jedné z metod upravených v citovaném zákoně. Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný. Ačkoliv uvedené usnesení Nejvyššího soudu ne zcela důsledně rozlišuje mezi jednotlivými způsoby určení ceny a jejich vztahu k § 137 tr. zákoníku, jeho nosným důvodem zejména bylo, že závěry znaleckého posudku musí být přezkoumatelné a musí být jasné, jaké metody pro ocenění znalec použil. Zároveň bylo opakovaně poukazováno na cenu obvyklou, která, jak bylo uvedeno shora, se obsahově v zásadě kryje s vymezením škody podle § 137 tr. zákoníku. Odkazy na zákon o oceňování majetku tak lze považovat spíše za pouhou nejednoznačnost odůvodnění tohoto rozhodnutí NS. Další četná judikatura Nejvyššího soudu k § 137 tr. zákoníku totiž s oceňováním podle zákona o oceňování majetku vůbec nepočítá a vychází jen z kritérií stanovených přímo v daném ustanovení. Poměřováno i tímto usnesením Nejvyššího soudu by však znalecký posudek Ing. Vaňka neobstál. Není v něm totiž nijak rozvedeno, proč byly použity právě znalcem zvolené metody a proč byly výsledky z těchto metod zohledněny právě způsobem, který znalec zvolil. Navíc se v posudku odkaz alespoň na cenu obvyklou vůbec nevyskytuje.
[223] Podle § 108 odst. 3 tr. řádu platí, že V přípravném řízení lze od výslechu znalce upustit, nemá-li policejní orgán ani státní zástupce o spolehlivosti a úplnosti písemně podaného znaleckého posudku pochybnosti. Podle § 109 tr. řádu dále platí, že Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný.
[224] Kárně obviněná tedy nemusela nechávat zpracovávat revizní znalecký posudek, ale bylo zcela na místě, aby postupovala v souladu s citovanými ustanoveními trestního řádu a nechala policejní orgán provést výslech znalce, případně jej mohla provést sama, nebo minimálně měla požádat znalce o vysvětlení. O spolehlivosti a úplnosti písemně podaného znaleckého posudku totiž objektivně panovaly vážné pochybnosti. Minimálně bez provedení výslechu znalce či vysvětlení znalce proto neměla přistoupit ani k podání obžaloby, neboť tak může učinit jen tehdy, jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud (§ 176 odst. 1 tr. řádu). Jestliže zde panovaly vážné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, který byl klíčový pro naplnění jednoho znaku skutkové podstaty, a navíc znalcem určená cena překračovala hranici značné škody jen zcela nepatrně, těžko lze hovořit o tom, že by výsledky vyšetřování závěr o podání obžaloby dostatečně odůvodňovaly.
[225] Namísto toho kárně obviněná bez jakékoliv reakce na relevantní obhajobu obviněných v podané obžalobě pouze operovala s tím, že znalec určil obvyklou cenu nemovitosti, aniž by bylo jakkoliv seznatelné, jak k takovému závěru dospěla. Tento závěr kárný senát činí i poté, co v souladu se zásadou in dubio pro reo považoval za nevyvrácenou obhajobu kárně obviněné Radky Pavlišové, že otázku znalecké metody konzultovala před podáním obžaloby telefonicky se znalcem Ing. Vaňkem, který ji měl ubezpečit o tom, že své závěry v hlavním líčení obhájí. Takový postup však nerespektoval právo na obhajobu obviněných v dané trestní věci. Neexistující pochybnosti policejního orgánu a státního zástupce uvedené v § 108 odst. 3 tr. řádu se totiž musí opírat o skutečnosti zjistitelné ze spisu, nikoliv o okolnosti zjištěné mimoprocesně. Na takovéto mimoprocesní upřesnění znaleckého posudku nemohli obvinění jakkoliv reagovat. Oproti tomu v případě standardního výslechu znalce by mu sami mohli klást otázky a následně se k provedenému výslechu vyjádřit nebo v případě vysvětlení znalce na něj reagovat.
[226] Kárný soud v obecné rovině sdílí závěr obhajoby kárně obviněné Radky Pavlišové, že je dán nepochybný zájem na projednání všech věcí sporných a zároveň existuje zájem na odsouzení věcí pouze nesporně trestných. Zároveň však upozorňuje, že tím rozhodně nemůže být aprobováno alibistické chápání této zásady, v praxi – dosti zjednodušeně - označované jako „zásada v pochybnostech žaluj“. Tuto zásadu, vyvěrající z odlišného nastavení míry pochybností pro zastavení trestního stíhání (srov. § 172 odst. 1 tr. řádu) a pro zprošťující rozsudek (srov. § 226 tr. řádu), totiž nelze rozhodně vnímat jako univerzální argument umožňující paušálně opomíjet relevantní obhajobu obviněného. Kárný soud nadto nesdílí ani tu námitku kárně obviněné Radky Pavlišové, že by tato zásada měla mít snad dopad i do oblasti právního posouzení. Relevantní pochybnost je totiž možno ze své podstaty mít pouze v otázce skutkového stavu, nikoli v otázce právního posouzení. Naopak v otázce právního posouzení i pro státního zástupce, na něhož jsou kladeny obdobné odborné požadavky jako na soudce, zcela jistě platí princip iura novit curia.
[227] Taktéž lze obecně souhlasit s obhajobou v tom, že kritériem správnosti postupu státního zástupce nemůže být názor, tj. souhlas či nesouhlas toho, proti komu je řízení vedeno. Tato námitka se však zásadně míjí s podstatou problému. Tím je totiž zcela neoddiskutovatelná povinnost státního zástupce v přípravném řízení náležitě reagovat na relevantní obhajobu obviněného, neboť to je nutným projevem klíčové úlohy státního zástupce jakožto garanta zákonnosti v přípravném řízení trestním. Pokud totiž kárný návrh obsahoval formulaci „a to přesto, že byla obžalovanými na svůj chybný postoj opakovaně upozorňována“, vyjadřuje dle názoru kárného soudu, byť možná ne zcela výstižně, jednak subjektivní stránku jednání kárně obviněné Radky Pavlišové, jednak právě i zmíněnou povinnost státního zástupce jakožto garanta zákonnosti. Všechny tyto skutečnosti pak kárně obviněná dostatečně důsledně nevyhodnotila.
[228] V tomto směru lze kárně obviněné vytknout i absenci jakékoli sebereflexe, neboť kárný soud v jejím přístupu v rámci kárného řízení neshledal, že by si skutečně uvědomovala dopady svého nedůsledného postupu.
[229] Jejímu samotnému postupu v řízení před soudem již lze těžko něco konkrétního vyčítat. Jak nicméně bylo podrobně rozebráno v části VII.B.2 Trvající kárné provinění u dozorového státního zástupce, do této fáze se trestní stíhání nemělo bez odstranění zásadních pochybností o správnosti znaleckého posudku Ing. Vaňka dostat, a proto by jej bylo možno považovat za udržování protiprávního stavu, přičemž je na tom, kdo takový stav způsobil, aby se jej snažil odstranit jemu dostupnými prostředky, které byla shora podrobněji rozebrány.
VII.C.2 Postup dalších článků soustavy státního zastupitelství a soudu a jeho vliv na odpovědnost kárně obviněné
[230] Zejména kárně obviněná Iveta Bollová, ale částečně i Radka Pavlišová, poukazovaly na to, že na údajně nesprávný postup nebyly upozorněny, ačkoliv o něm byl informován vedoucí státní zástupce OSZ v Lounech, nadřízená státní zastupitelství a postup aproboval i soud, což je mělo utvrzovat ve správnosti jejich postupu. Pro posouzení této otázky je podstatné, jaké informace měly tyto ostatní části soustavy státního zastupitelství, případně soud, k dispozici a jaké otázky posuzovaly.
[231] Pokud jde o informování tehdejšího vedoucího státního zástupce R. D., pak je zřejmé z jeho výslechu, že s věcí byl seznámen pouze velmi obecně při rozhodování o jejím přidělení a dále při aprobaci obžaloby. Při aprobaci, stejně jako jindy, do věci podrobně nešel a Radka Pavlišová s ním problémy se znaleckým posudkem neřešila. Kárný soud se k vlivu aprobace na kárnou odpovědnost již vyjádřil, naposledy například v bodu 86 rozhodnutí ze dne 22. 10. 2019, čj. 12 Ksz 2/2019-101, ve věci Soni Bednářové II., ve kterém uvedl: »Jak je zřejmé z vyjádření kárné navrhovatelky, ale i povahy samotné aprobace, při jejím výkonu se nemůže ten, kdo aprobaci provádí, do podrobností seznámit se všemi okolnostmi aprobované věci. Zpravidla půjde jen o zběžné seznámení se s podáním. Samotná skutečnost, že bylo určité podání aprobováno některým z nadřízených, tedy rozhodně nemůže sejmout odpovědnost za správnost úkonu z dozorového státního zástupce. Jak Nejvyšší správní soud uvedl mj. v bodě 130 rozsudku ze dne 12. 6. 2012, čj. 1 As 51/2012 - 242, č. 2702/2012 Sb. NSS, ve věci odvolání V. R.: „Státní zastupitelství nesmí být souborem bezbarvých anonymních úředníků čekajících na pokyny, kteří nenesou vlastní odpovědnost za rozhodování v konkrétní věci, ať už v přípravném řízení při výkonu dozoru nad činností policejních orgánů či po podání obžaloby při jejím zastupování v hlavním líčení před soudem, a schovají se do byrokratického systému několikastupňového schvalování, aprobování atd. za své nadřízené, kteří naopak svou odpovědnost ze sebe sejmou s poukazem na samostatnost jednotlivých státních zástupců. Takto je nutno nahlížet na posuzování konkrétního obsahu povinností vymezených zákonem o státním zastupitelství státním zástupcům i jejich vedoucím.“ Taktéž viz bod 58 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2019, čj. 12 Ksz 1/2019 - 74, ve věci Jana Zelinky. To samozřejmě neznamená, že by chybné schválení určitého úkonu nemohlo vést i k odpovědnosti toho, kdo aprobační činnost nedostatečně vykonával, stejně tak jako to, že by se případně k této skutečnosti nemohlo přihlížet při posuzování toho, zda je na místě kárný postih (k tomu viz dále bod [117]).« Soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat ani v nyní projednávané věci.
[232] Pokud jde o dohled KSZ v Ústí nad Labem, pak u prvního vykonaného dohledu nelze přehlédnout, že podatelé podnětu poukazovali již konkrétně na zjevné vady znaleckého posudku, přičemž Iveta Bollová, aniž by na tyto námitky jakkoliv konkrétně reagovala, neshledala v postupu Radky Pavlišové jakékoliv vady, ani jí nijak neupozornila na to, že by se problematikou znaleckého posudku měla zabývat, ačkoliv by to v případě řádně vykonaného dohledu bylo nepochybně na místě. To může otázku zavinění kárně obviněné Radky Pavlišové snižovat, rozhodně to však nemůže znamenat, že by tímto okamžikem přestala nést vlastní odpovědnost v této otázce. V plném rozsahu lze odkázat na závěry uvedené v předchozím bodě vztahující se k aprobaci vedoucím státním zástupcem. Pokud nadřízené státní zastupitelství nezjistí v rámci výkonu dohledu vady v postupu dozorového státního zástupce, nemůže to dozorového státního zástupce zbavit odpovědnosti za zákonnost jeho vlastního postupu. Pokud jde o další vykonané dohledy, pak ty již nemohou mít vliv na posouzení odpovědnosti Radky Pavlišové vůbec. Druhý dohled byl vykonán po podání obžaloby, tedy v době, kdy již Radka Pavlišová odpovídala za udržování protiprávního stavu spočívajícího v pokračování v trestním stíhání bez odstranění zásadních pochybností o správnosti znaleckého posudku Ing. Vaňka. Výsledek dohledu dospíval k závěru, že její postup v přípravném řízení měl být jiný a mělo být vyžádáno doplnění či upřesnění posudku Ing. Vaňka. Závěr dohledu nicméně vycházel z toho, že soud obžalobu přijal a nedostatky znaleckého posudku navrhoval řešit až v hlavním líčení. Mohlo se tedy jednat o další indicii pro kárně obviněnou Radku Pavlišovou, že znalecký posudek byl nedostatečný, ale mohlo to mít vliv maximálně na její další úvahy jak dále naložit s trestním stíháním, přičemž doporučení dohledové státní zástupkyně Ivety Bollové ve svém dalším postupu před soudem respektovala. Třetí výkon dohledu nemohl mít na její postup žádný vliv, neboť byl vykonán v době, kdy již bylo trestní stíhání pravomocně ukončeno.
[233] I k postupu Okresního soudu v Chomutově lze přihlížet při hodnocení jejího postupu omezeně. Jak již bylo několikrát řečeno, k primárnímu pochybení došlo již v přípravném řízení ve spojení s tím, že se Radka Pavlišová rozhodla podat obžalobu, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky. O správnosti postupu soudu však lze mít též pochybnosti, neboť v obecné rovině je možné konstatovat, že pokud bez odstranění pochybností o skutkovém stavu neměla být podávána obžaloba, tím spíše by neměl být soudem vydán trestní příkaz, neboť ten lze podle § 314e tr. řádu vydat jen tehdy, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, tedy ještě vyšší standard než pro podání obžaloby. Jestliže soud trestní příkaz vydal, těžko to mohla Radka Pavlišová vnímat jinak, než tak, že soud vyhodnotil skutkový stav jako dostatečný i pro podání obžaloby. Předmětem tohoto řízení však není přezkum správnosti postupu soudu nad rámec nezbytný pro posouzení zavinění Radky Pavlišové. V této souvislosti by šlo snad jen uvažovat, že pokud by soud postupoval jinak, například by věc vrátil státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu (přičemž lze mít pochybnosti, že k takovému postupu byly splněny podmínky), mohlo by dojít k ukončení protiprávního stavu možná mnohem dříve. Jde však o čistou spekulaci, která nemůže narušit příčinnou souvislost mezi porušením povinností Radky Pavlišové a dalším pokračováním trestního stíhání. Mohlo to maximálně ovlivnit její úvahy o tom, jak ve věci dále postupovat.
[234] Vůbec se pak nelze ztotožnit s obhajobou poukazující na to, že byla informována i VSZ v Praze a NSZ a tato nesdělila v době probíhajícího trestního řízení žádné výhrady k postupu Radky Pavlišové.
[235] Jak vyplývá z části VI.D Postup VSZ v Praze, tak to bylo o věci informováno až z podnětu tehdejšího ministra spravedlnosti, tedy v době, kdy již byla podána obžaloba. O něco podrobněji se s věcí mohlo seznámit až z druhého vykonaného dohledu KSZ v Ústí nad Labem, který nicméně již dospěl k závěru, že Radka Pavlišová při výkonu dozoru pochybila. Teprve poté zavedlo VSZ v Praze vůči OSZ v Lounech informační povinnost podle § 12g zákona o státním zastupitelství, a to jen ve vztahu k výsledku řízení před soudem. V návaznosti na to si lze maximálně představit, že by se VSZ v Praze neztotožnilo s doporučením KSZ v Ústí nad Labem ohledně dalšího postupu a doporučilo by razantnější řešení, například v podobě zpětvzetí obžaloby. Nicméně by se tak muselo stát jen mimoprocesně, neboť pokud by chtělo ve věci zasáhnout bezprostředně, mohlo by tak učinit jen formou výkonu dohledu nad dohledem KSZ v Ústí nad Labem. Ten se navíc má zaměřovat pouze na hodnocení úrovně a účinnosti dohledu (§ 2 odst. 1 jednacího řádu státního zastupitelství). Pokud druhý vykonaný dohled ze strany KSZ v Ústí nad Labem již konstatoval pochybení ohledně znaleckého posudku a doporučoval jej řešit v hlavním líčení, je otázkou, zda lze takovému závěru něco vytknout z pohledu případného „naddohledu“. Zejména pokud by hlavní líčení proběhlo rychle a vady by byly odstraněny, mohlo se jednat i o rychlejší a efektivnější způsob nápravy než případné zpětvzetí obžaloby. Navíc lze souhlasit se závěry D. H. v její informaci pro vrchní státní zástupkyni v Praze, uvedené shora v bodě [132], že VSZ nemělo všechny potřebné informace, které by mohlo mít, jen, pokud by si vyžádalo kompletní spisový materiál, a naopak některé informace podané Ivetou Bollovou byly minimálně zavádějící. To, že VSZ v Praze výslovně žádné kroky ve věci nečinilo, opět nemohlo ubezpečit Radku Pavlišovou o správnosti jejího postupu, když k primárnímu pochybení již došlo v přípravném řízení a bylo konstatováno druhým vykonaným dohledem ze strany KSZ v Ústí nad Labem.
[236] Pokud jde o to, jaké mělo informace NSZ o věci, pak to vyplývá z rekapitulace obsahu spisu NSZ v části VI.E Postup NSZ. Je z něj zřejmé, že NSZ nemělo minimálně do 15. 6. 2018 žádné informace o tom, že trestní stíhání je opřeno o velmi sporný znalecký posudek. V té době byl nicméně již vykonán druhý dohled KSZ v Ústí nad Labem, který pochybení konstatoval (a o kterém NSZ informováno nebylo). Možný zásah NSZ byl velmi omezen neboť i to by bylo možné jen cestou dohledu nad dohledem a to vůči VSZ v Praze. Jednalo by se tak o „naddohled na druhou“ a to opět se shora uvedenými omezeními. Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 10/2011, o informacích, nepředpokládá, že by státní zástupci NSZ, kteří informace přijímají, měli vyvíjet nějakou zvláštní aktivitu v daných věcech, ale tyto informace jsou zjevně shromažďovány zejména za účelem analyzování věcí určitého druhu a zaujímaní obecnějších závěrů, k nimž je nejvyšší státní zástupce oprávněn ve formě pokynů obecné povahy nebo stanovisek podle § 12 odst. 1 a 2 zákona o státním zastupitelství, případně k podání podnětu k zaujetí stanoviska Nejvyšším soudem podle § 12 odst. 4 zákona o státním zastupitelství.
[237] Lze tedy shrnout, že postup dalších součástí státního zastupitelství ani soudu nemohl kárně obviněnou Radku Pavlišovou vyvinit, byť postup KSZ v Ústí nad Labem a postup soudu mohl vést ke snížení míry její odpovědnosti.
VII.C.3 Posouzení intenzity pochybení kárně obviněné jako kárného provinění
[238] Konečným úkolem kárného senátu tak je posoudit, zda takové jednání kárně obviněné Radky Pavlišové má parametry kárného provinění.
[239] Dle § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství je státní zástupce „při výkonu své funkce povinen odpovědně plnit své úkoly a respektovat přitom zásady, které zákon pro činnost státního zastupitelství stanoví; zejména je povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Jakýkoli vnější zásah nebo jiný vliv, jehož důsledkem by mohlo být porušení některé z těchto povinností, musí odmítnout.“ Dle § 28 zákona o státním zastupitelství je kárným proviněním „zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce.“
[240] V již vícekrát citovaném rozhodnutí ve věci V. B. vyslovil kárný soud závěr, že vedení trestního stíhání a podání obžaloby, které byl obžalovaný soudem pravomocně zproštěn, může založit kárnou odpovědnost státního zástupce jen zcela výjimečně. Je tomu tak v případech, kdy státní zástupce flagrantně porušil své povinnosti postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně a spravedlivě při výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti přípravného řízení, případně i v následném řízení před soudem. Při vynesení zprošťujícího rozsudku podle § 226 písm. b) trestního řádu může k tomuto excesu dojít například tehdy, když je někdo bezdůvodně stíhán pro skutek, který podle zcela jednoznačného znění aplikované právní normy nemůže být trestným činem, nebo když je stíhán pro skutek, který podle ustálené judikatury vrcholných soudů není trestný a odlišný právní názor nebyl policejním orgánem ani státním zástupcem ničím zdůvodněn. Zproštění obžaloby z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, může založit kárnou odpovědnost i tehdy, kdyby se státní zástupce v trestní věci vůbec nezabýval základními skutkovými a právními otázkami, bez nichž nemohl uvažovat o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu, nebo kdyby si ve vztahu k nim neopatřil naprosto žádné důkazy ani nenavrhl soudu jejich provedení. Ve všech těchto hypotetických případech by totiž bylo trestní stíhání obviněného vedeno zcela nedůvodně, což by představovalo natolik závažné a hrubé pochybení státního zástupce, že by nepostačovala náprava v řízení před trestním soudem a muselo by být přistoupeno k jeho postihu v kárném řízení.
[241] Uvedené závěry byly aplikovány dále v rozhodnutí kárného soudu ze dne 25. 4. 2017, č. j. 12 Ksz 1/2017-35, ve věci Z. L. V něm kárný soud vyslovil, že „[s]tátní zástupce se dopustí kárného provinění podle § 28 zákona o státním zastupitelství, jestliže řádně nepřezkoumá usnesení o zahájení trestního stíhání, nezjistí jeho nezákonnost spočívající v tom, že skutky v něm uvedené zcela evidentně nemohou naplňovat znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, a následně podá soudci návrh na vzetí obviněného do vazby, který mu vyhoví, přičemž v důsledku těchto pochybení státního zástupce obviněný nezákonně pobývá ve vazbě po dobu třinácti dnů.
[242] Tato judikaturní východiska lze ve stručnosti vyjádřit tak, že kárný postih státního zástupce za vedení trestního stíhání, které vyústilo ve zproštění obviněného lze zvažovat:
- ve zcela výjimečnou v případech, a
- když státní zástupce flagrantně poruší své povinnosti postupovat odborně, svědomitě odpovědně, nestranně a spravedlivě.
[243] Z odůvodnění rozhodnutí ve věci V. B. pak vyplývá, že k takovému excesu může dojít například tehdy, když:
1. je někdo bezdůvodně stíhán pro skutek, který podle zcela jednoznačného znění aplikované právní normy nemůže být trestným činem,
2. je někdo stíhán pro skutek, který podle ustálené judikatury vrcholných soudů není trestný a odlišný právní názor nebyl policejním orgánem ani státním zástupcem ničím zdůvodněn.
[244] Zproštění obžaloby z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, může založit kárnou odpovědnost i tehdy:
3. kdyby se státní zástupce v trestní věci vůbec nezabýval základními skutkovými a právními otázkami, bez nichž nemohl uvažovat o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu, nebo
4. kdyby si ve vztahu k nim neopatřil naprosto žádné důkazy ani nenavrhl soudu jejích provedení.
[245] V nyní projednávané věci dle názoru kárného soudu nepostupovala kárně obviněná Radka Pavlišová skutečně řádně a lze jí vytknout pochybení spočívající v nedostatečné reakci na relevantní obhajobu obviněných ve vztahu k posudku Ing. Vaňka. Nejednalo se ovšem na druhou stranu o hrubé pochybení v aplikaci hmotněprávní normy, které by bylo možno podřadit pod kategorii „bezdůvodného stíhání pro skutek, který podle jednoznačného znění aplikované právní normy, či ustáleného právního výkladu nemůže být trestným činem.“ Kárně obviněná totiž zjevně věděla, že znakem stíhaného trestného činu je způsobení značné škody. Tento znak se podle zjištění policejního orgánu a vymezení stíhaného skutku obviněných v danou dobu jevil být naplněn, byť na podkladě vadného posudku Ing. Vaňka. Nejednalo se tedy o hrubé pochybení spočívající například ve zcela chybějícím vyjádření výše domněle způsobené škody, nebo mylný závěr, že pro trestní odpovědnost postačuje způsobení škody nižší.
[246] Ze stejného důvodu nelze ani uzavřít, že by se kárně obviněná vůbec nezabývala základními skutkovými a právními otázkami. Třebaže kusým a relativně povrchním způsobem, kárně obviněná Radka Pavlišová se těmito otázkami ve skutečnosti zabývala. Je však třeba jí vytknout nízkou míru pečlivosti při jejich hodnocení.
[247] Posledním judikaturně vyjádřeným kritériem kárné odpovědnosti je, že státní zástupce si ve vztahu k hodnocení skutkových a právních otázek neopatřil naprosto žádné důkazy, ani nenavrhl soudu jejich provedení. Tak tomu ovšem v dané trestní věci rovněž nebylo, neboť kárně obviněná svůj skutkový a právní závěr zjevně opírala o reálně existující důkaz v podobě vadného posudku Ing. Vaňka.
[248] Kárná navrhovatelka si byla zjevně této skutečnosti vědoma, a proto svůj kárný návrh postavila na tezi, že vadnost uvedeného posudku byla flagrantní a jednalo se tak o zcela nezpůsobilý důkazní prostředek, což lze klást naroveň důkazu chybějícímu. S tím se však kárný soud na pozadí nyní projednávané věci neztotožnil. Soud zároveň vnímá, že dosavadní judikatura chápe výčet typových pochybení státního zástupce zakládajících jeho kárnou odpovědnost jako příkladmý. Zároveň však musel mít na paměti, že postih za postup státního zástupce v trestním řízení v případě zprošťujícího rozhodnutí soudu je možný dovodit pouze výjimečně. Je tomu tak z dobrých důvodů, které rozhodnutí ve věci V. B. přiléhavě vyjádřilo. Z toho zároveň vyplývá, že pokud by měl být vymezen další typový okruh kárně postižitelných pochybení státního zástupce nad rámec uvedeného demonstrativního výčtu, muselo by se jednat o pochybení srovnatelné závažnosti či intenzity. Takto intenzivní pochybení rovnající se předložení věci soudu bez jakýchkoliv důkazů však v případě kárně obviněné Radky Pavlišové z dále uvedených důvodů neshledal.
[249] Ačkoliv to nemůže být relevantní postup z pohledu obviněných, jak bylo uvedeno shora, kárně obviněná se mimoprocesně zabývala i vadami posudku Ing. Vaňka, když měla být z jeho strany ještě před podáním obžaloby ubezpečena, že si své závěry obhájí, a to z důvodu, že v době 6 měsíců před prodejem nebyly prodávány žádné srovnatelné nemovitosti. Tento závěr pak částečně korespondoval i s vyjádřením znalce Ing. Racka předloženým obhájcem obviněných při seznámení se spisem, který na nedostatek srovnatelných nemovitostí v období 6 měsíců také poukazoval. Kárně obviněná tedy zcela na odstranění nejasností posudku Ing. Vaňka nerezignovala, ale alespoň mimoprocesně se o jeho správnosti ujišťovala. I s ohledem na tuto telefonickou konzultaci s Ing. Vaňkem, které byla obsahově zopakována v jeho e-mailu z 18. 1. 2018 a následně při hlavním líčení, lze také uvažovat o tom, zda by případně i správný procesní postup kárně obviněné, tedy provedení výslechu znalce či alespoň podání písemného vysvětlení znalcem již v přípravném řízení, vedl nutně k jinému výsledku. Pokud by totiž při svém výslechu či vysvětlení znalec uvedl to, co uváděl později, bylo by velmi sporné, zda by jeho vysvětlení nemohlo být bráno pro danou fázi trestního řízení jako dostačující pro odstranění pochybností. Nelze také přehlédnout, že ačkoliv byla řada indicií, které ukazovaly na spornost závěru posudku Ing. Vaňka, byly zde i určité známky toho, že závěr posudek mohl být i správný. Zejména lze odkázat na znalecký posudek z roku 2008, který cenu určil v obdobné výši, konkrétně ve výši 1 558 000 Kč (viz výpověď Z. P. rekapitulovanou v bodě [86]). Do nemovitosti byly také relativně krátce před prodejem investovány prostředky města ve výši přibližně 470 tis Kč (viz rekapitulaci usnesení o zahájení trestního stíhání v bodě [81]), které její hodnotu mohly zvýšit, byť je samozřejmě velmi sporné o jakou částku. Na nedostatky znaleckého posudku také nebyla upozorněna ze strany KSZ v Ústí nad Labem, které mohlo, pokud by řádně provedlo dohled, jeho nedostatky objevit, protože na ně bylo výslovně v podnětech k výkonu dohledu upozorňováno. Nelze ani odhlédnout od toho, že nedostatků si nepovšiml ani soud, který vydal trestní příkaz. Ačkoliv dvě posledně uvedené skutečnosti nehrají roli pro samotné posouzení, zda kárně obviněná pochybila či nikoliv, mohou hrát roli při posuzování míry zavinění, neboť jejich odlišný postup mohl vést k tomu, že by protiprávní stav trval výrazně kratší dobu a zároveň jejich postup mohl v kárně obviněné utvrzovat přesvědčení, že postupuje správně. Lze jistě přihlédnout i k tomu, že pro kárně obviněnou se jednalo o její první případ ve funkci státní zástupkyně, kdy se setkala s problematikou oceňování nemovitostí. Výkon její funkce je jinak hodnocen jako velmi kvalitní a pečlivý. Jednalo se tak o její ojedinělé pochybení. Soud zohlednil též to, že Radka Pavlišová na závěry revizního posudku správně reagovala návrhem na vydání zprošťujícího rozsudku.
[250] Při vážení míry zavinění pak musel soud přihlédnout i k tomu, že judikatura kárných senátů vychází dlouhodobě z toho, že kárnou odpovědnost lze dovozovat pouze v závažných případech, v nichž nepostačuje uplatnění mechanismů dohledu a řízení v soustavě státního zastupitelství (viz například rozhodnutí NSS ze dne 16. 9. 2010, čj. 12 Ksz 3/2010-83, ve věci L. Ř.) a kárná odpovědnost má nastupovat jen v případech závažnějších porušení povinností státního zástupce. S ohledem na okolnosti uvedené v předchozím bodě pak šlo zejména uvažovat o uložení výtky podle § 30 odst. 3 zákona o státním zastupitelství. V této souvislosti je také třeba znovu zdůraznit, že nedostatky znaleckého posudku mohly být zjištěny též již při prvním dohledu ze strany KSZ v Ústí nad Labem, pokud by byl proveden řádně. Tento závěr činí kárný soud i při vědomí, že se touto otázkou nezabýval ve vztahu k zavinění kárně obviněné Ivety Bollové, ale tato otázka byla podstatná též pro posouzení míry zavinění u Radky Pavlišové.
[251] S ohledem na tyto okolnosti dospěl kárný senát k závěru, že míra zavinění na straně kárně obviněné Radky Pavlišové zcela hraničně nedosáhla intenzity kárného provinění. S ohledem na to dospěl k závěru, že skutek kladený Radce Pavlišové za vinu není kárným proviněním ve smyslu § 28 zákona o státním zastupitelství. Proto rozhodl výrokem II. tohoto rozhodnutí podle § 19 odst. 2 zákona o kárném řízení tak, že se kárně obviněná Radka Pavlišová zprošťuje kárného obvinění.
VII.D Posouzení kárné odpovědnosti Ivety Bollové
[252] S ohledem na závěry uvedené v části VII.B.3 Povaha kárného provinění u dohledového státního zástupce je třeba připomenout, že kárný soud s ohledem na zastavení řízení neposuzoval vinu kárně obviněné Ivety Bollové u prvních dvou provedených dohledů (byť je částečně hodnotit musel pro účely posouzení viny Radky Pavlišové). Vůči ní se proto zabýval pouze třetím výkonem dohledu v období od 21. 5. 2019 do 13. 8. 2019. V té době bylo trestní stíhání obviněných zastupitelů již ve fázi po vyhlášení zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v Chomutově, k němuž došlo 3. 4. 2019. Nicméně právní moci vůči poslednímu obžalovanému rozsudek nabyl až 4. 6. 2019. Toto jednání se rozpadalo do dvou fází, a to do fáze na podkladě podnětu VSZ v Praze a následně na podkladě pokynu náměstka vrchní státní zástupkyně v Praze.