[126] Dovolání je mimořádný opravný prostředek proti některým pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé v druhém stupni, jehož procesní úprava je obsažena v § 265a a násl. trestního řádu. Může ho podat podle § 265d odst. 1 trestního řádu vedle obviněného pouze nejvyšší státní zástupce (resp. příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce ve specifických případech). Nejvyšší státní zástupce je současně jako státní zástupce orgánem činným v trestním řízení (§ 12 odst. 1 trestního řádu). Podává\u001eli proto dovolání k Nejvyššímu soudu, jedná se o úkon trestního řízení. Je totiž vykonáván orgánem činným v trestním řízení, a to podle trestního řádu. Pokud jsou proto u nejvyššího státního zástupce splněny podmínky pro vyloučení orgánu činného v trestním řízení uvedené v § 30 odst. 1 tr. řádu, měl by i s ohledem na jeho povinnost postupovat nestranně (§ 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství) rozhodnout o svém vyloučení podle § 31 odst. 1 trestního řádu, jak správně uvedl kárně obviněný.
[127] Uvedené úvahy by nicméně ztrácely na významu, pokud by nastíněný výklad vedl ve svém důsledku k nepřípustnému závěru, že by na straně veřejné žaloby nebyl nikdo, kdo by byl v případě vyloučení nejvyššího státního zástupce oprávněn dovolání podat. Kárný soud se proto dále zabýval tím, zda by nejvyšší státní zástupce mohl být po svém vyloučení při podání dovolání někým nahrazen.
[128] Podle § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství platí, že vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném.
[129] Nejvyšší soud v usnesení NS k podání dovolání dovodil, že oprávnění k podání dovolání je výlučným oprávněním, které je třeba chápat jako osobní procesní právo nejvyššího státního zástupce, které je mu svěřeno zákonem. Nemůže ho proto bez zákonného zmocnění přenést na nikoho dalšího. Pakliže však výkonu tohoto oprávnění brání určitá podstatná překážka (například smrt, nebo nemoc nejvyššího státního zástupce, dlouhodobá zahraniční cesta apod.) uplatní se § 8 zákon o státním zastupitelství o zákonném zastoupení nejvyššího státního zástupce jeho náměstky v pořadí a rozsahu jím stanoveném. Náměstek nejvyššího státního zástupce však může nejvyššího státního zástupce pouze zastupovat, nikoliv zcela vykonávat jeho výlučné pravomoci svěřené mu zákonem. Ústavní konformitu těchto závěrů potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 655/11, při posuzování práva nejvyššího státního zástupce zrušit některá usnesení státních zástupců vydaných podle trestního řádu. V nálezu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3409/11, k tomu navíc dodal, že „[s] ohledem na rozsah agendy náležející do pravomoci a působnosti nejvyššího státního zástupce nelze účel ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřovat v osobním výkonu toho kterého úkonu. Nejvyššímu státnímu zástupci je dán k dispozici odborný personální aparát, který se podílí na činnostech spadajících do jeho pravomoci. Zásadní zde není posouzení toho, zda nejvyšší státní zástupce může realizaci té které zákonem svěřené pravomoci přenést v jednotlivém případě na svého podřízeného, ale toho, zda může dojít též k přesunu odpovědnosti za takovýto právní úkon. Dle náhledu Ústavního soudu lze výše uvedenou právní argumentaci Nejvyššího soudu doplnit v tom smyslu, že ač může v jednotlivých případech dojít k přenesení pravomoci k provedení určitého právního úkonu na náměstka nejvyššího státního zástupce, podstatné je zachování jednoty pravomoci a odpovědnosti, jíž se nejvyšší státní zástupce nemůže zprostit.“
[130] Tyto závěry následně převzal Nejvyšší správní soud ve vztahu k oprávnění nejvyššího státního zástupce podat žalobu ve veřejném zájmu podle soudního řádu správního (viz rozsudek ze dne 28. 5. 2015, čj. 10 As 3/2015 \u001e 63). Vyšel z nich i kárný soud při posouzení otázky, zda je možné pověřit státního zástupce výkonem funkce vedoucího státního zástupce nadřízeným státním zástupcem, a to ve vztahu k oprávnění podat návrh na zahájení kárného řízení, přičemž při svých východiscích zohlednil právě zastupitelnost vedoucího státního zástupce náměstkem, pokud vedoucí státní zástupce nemůže funkci ze závažných důvodů vykonávat (rozhodnutí NSS ze dne 18. 12. 2019, čj. 12 Ksz 6/2019 \u001e 110, ve věci Martina Pavelky II).
[131] Z výše uvedeného tak vyplývá, že náměstek nejvyššího státního zástupce je oprávněn v individuálním případě podat namísto nejvyššího státního zástupce dovolání, jestliže ho pro podstatnou překážku nemůže podat nejvyšší státní zástupce osobně.
[132] Za podstatnou překážku je třeba považovat i situaci, kdy se nejvyšší státní zástupce vyloučí z podání dovolání podle § 31 odst. 1 trestního řádu. Ta totiž brání tomu, aby nejvyšší státní zástupce mohl ve věci podat dovolání. K podání dovolání je v takovém případě oprávněn jeho náměstek. Pouze tak může být docíleno toho, aby nejvyšší státní zástupce postupoval nestranně (§ 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství) a současně byl efektivně zastupován stát při ochraně veřejného zájmu v trestním řízení. Soud proto uzavírá, že § 30 odst. 1 ve spojení s § 31 odst. 1 trestního řádu se uplatní i při podání dovolání nejvyšším státním zástupcem.
[133] Kárně obviněný poukázal na to, zda uvedenému závěru není na překážku § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství. Podle něj platí, že nejblíže vyšší státní zastupitelství rozhoduje o odnětí a přikázání věci jinému nižšímu státnímu zastupitelství, jestliže vedoucí státní zástupce dotčeného nižšího státního zastupitelství je podle předpisů upravujících řízení vyloučen z projednávání věci, nestanoví\u001eli tento zákon jinak. Nicméně již jazykový výklad daného ustanovení svědčí tomu, že se nemůže vztahovat na případnou podjatost nejvyššího státního zástupce jako vedoucího státního zástupce NSZ (§ 8 odst. 1 zákona o státním zastupitelství). NSZ totiž nemá žádné nejblíže vyšší státní zastupitelství, které by mohlo rozhodovat o přikázání věci jinému nižšímu státnímu zastupitelství, které také neexistuje. Kromě jazykového výkladu závěru o neaplikovatelnosti na nejvyššího státního zástupce svědčí i to, že z povahy věci musí zůstat někdo, kdo bude oprávněn učinit rozhodnutí svěřené do výlučné pravomoci nejvyššího státního zástupce, přičemž jej jsou oprávnění ze zákona zastupovat v tomto případě jen jeho náměstci. Pokud by nemohl rozhodovat s ohledem na § 12a zákona o státním zastupitelství ani žádný z náměstků, vedlo by to v takovém případě k zjevně nerozumnému důsledku, že by rozhodnutí nemohl učinit nikdo.
[134] Přirozeným důsledkem této konstrukce pak samozřejmě musí být i to, že v případě vyloučení nejvyššího státního zástupce z úkonů trestního řízení nebude nejvyšší státní zástupce smět vykonávat v dané věci jakákoliv oprávnění podle § 12e zákona o státním zastupitelství, tedy vykonávat dohled nad postupem svých náměstků a dávat jim pokyny k postupu při vyřizování věci. To by totiž zcela popíralo smysl vyloučení nejvyššího státního zástupce z úkonů trestního řízení. Nejvyšší státní zástupce by je sice formálně nevykonával, ale závazně by mohl určovat jejich obsah.
[135] Ačkoliv se kárná navrhovatelka domnívala, že příslušná ustanovení trestního řádu nejsou v případě nejvyššího státního zástupce aplikovatelná, nebrání to projednání kárného návrhu. Skutkovou větou kárného návrhu bylo vymezeno jednání, které je kárně obviněnému kladeno za vinu tak, že by při zachování totožnosti skutku bylo možné kárně obviněného shledat vinným i tehdy, pokud by byl povinen se vyloučit podle § 30 a § 31 tr. řádu a přesto by tak neučinil.
IV.D Obecná východiska ke kárné odpovědnosti v souvislosti s podjatostí
[136] Jak již kárný soud uvedl v bodě [123] tohoto rozhodnutí, nepodjatost (nestrannost) orgánů činných v trestním řízení při jejich rozhodování představuje významnou hodnotu související s důvěrou veřejnosti ve správný výkon jejich činností. Smyslem a účelem nestrannosti je to, aby se ti, o nichž orgány činné v trestním řízení rozhodují a jichž se úkony trestního řízení týkají, mohli spolehnout na to, že bude postupováno bez předpojatosti, tedy aniž by se orgán činný v trestním řízení nechal strhnout osobním vztahem k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Pakliže by existence tohoto vztahu mohla zpochybnit objektivitu orgánu činného v trestním řízení, pak je dán důvod pro jeho vyloučení z úkonu trestního řízení pro podjatost podle § 30 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 5 Tz 113/2000, uvedl, že „ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu o důvodech vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, podle které tyto důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce, státního zástupce, vyšetřovatele či policejního orgánu k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné. Má\u001eli důvod k vyloučení spočívat ve vztahu k projednávané věci, ze všech rozhodujících okolností musí být jednoznačně patrné, že zde takový vztah skutečně existuje, ale samotný vnitřní pocit soudce, státního zástupce, vyšetřovatele či policejního orgánu v tomto směru nepostačuje, třebaže i on může být podkladem – ovšem jen vedle dalších objektivně zjištěných skutečností – k důvodnému závěru o tom, že jejich nežádoucí vztah k věci zde skutečně je. Navíc, jak již bylo zmíněno, důvodem podjatosti není jakýkoli vztah k projednávané věci, nýbrž musí jít o vztah takového charakteru, který objektivně i subjektivně brání soudci, státnímu zástupci, vyšetřovateli či policejnímu orgánu přistupovat k věci nezaujatě a rozhodovat nestranně a spravedlivě, čímž vyvolává oprávněné pochybnosti o jejich nepodjatosti.“
[137] Nestrannost tak zahrnuje dva aspekty. Především je subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický stav k úkonu trestního řízení. Ten zahrnuje vztah k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení (§ 30 odst. 1 trestního řádu). Vnitřní subjektivní pocit o (ne)podjatosti je nicméně obtížně přezkoumatelný. Lze jej vypozorovat zpravidla jen nepřímo, z vnějších projevů dané osoby. Vedle zpravidla obtížně zjistitelného subjektivního povitu však mohou existovat určité objektivní okolnosti, které podjatost zakládají. Nevyloučil\u001eli by se státní zástupce z úkonů trestního řízení proti svému sourozenci s tím, že se subjektivně podjatý být necítí, je zjevné, že objektivně jsou dány významné pochybnosti o jeho nestrannosti. Na druhou stranu ne každé vnitřní mínění státního zástupce o jeho vlastní podjatosti znamená, že podjatý objektivně je a že se to tak jeví i navenek. Při rozhodování o podjatosti se proto zejména zkoumá, zda neexistují objektivní okolnosti, které by mohly vést k legitimním pochybnostem o tom, že určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci opravdu disponuje (obdobně rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2005, čj. 4 As 14/2004 \u001e 70, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, ve vztahu k nestrannosti soudců). V případě objektivního testu jde tedy zjednodušeně o to, jak se uvedená situace jeví navenek třetím osobám.
[138] K rozlišování vnějších znaků subjektivního a objektivního testu lze poukázat i na bod 44 usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 3. 2. 2021, čj. Nao 173/2020\u001e119, č. 4235/2021 Sb. NSS, v němž rozšířený senát uvedl: „Zatímco o podjatosti pohledem tzv. subjektivního testu vypovídají typicky kroky, jež soudce koná přímo v soudním řízení nebo v souvislosti s ním a jež vypovídají o tom, že vůči předmětu řízení či jeho účastníkům cítí vztah zpochybňující jeho nestrannost (typicky nevhodné poznámky během soudního jednání či jiné projevy naznačující negativní či naopak pozitivní vztah k účastníkům či věci), o podjatosti pohledem tzv. objektivního testu vypovídají objektivní skutečnosti existující mimo samotné soudní řízení, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o jeho nestrannosti, například blízké příbuzenství či jiný druh vztahu s některým z účastníků, přestože přímo v řízení se tento vztah navenek nijak neprojevuje (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04).“ V bodě 46 tohoto usnesení pak rozšířený senát poukázal i na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva: »Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva proto vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost. Subjektivní nestrannost soudu je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva presumována, dokud není prokázán opak (Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, rozsudek pléna ESLP ze dne 23. 6. 1981, č. 6878/75 a 7238/75, bod 58). U objektivní nestrannosti postačí, že jsou tu okolnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti soudu. Jak Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti často zmiňuje, je třeba „jít dále, než jak se věci jeví“ („looking behind appearances“/„en regardant au\u001edela des apparences“) a připomíná anglické rčení „justice must not only be done, it must also be seen to be done“, tedy „spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, musí být také vidět, že je vykonávána“ (Delcourt proti Belgii, rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 1970, č. 2689/65, bod 31).«
[139] Posuzování podjatosti zpravidla bývá procesními řády svěřeno nestrannému třetímu subjektu, který je schopen objektivní okolnosti zohlednit. Proto k námitce účastníků řízení rozhoduje Nejvyšší správní soud o vyloučení soudce krajského soudu rozhodujícího ve správním soudnictví pro podjatost (§ 8 odst. 5 s. ř. s.). V civilním řízení pak o námitce podjatosti rozhoduje nadřízený soud (§ 15b odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žádný z účastníků řízení podjatost nenamítá, nezbavuje tato skutečnost soudce povinnosti, aby sám v každém jednotlivém případě posoudil, zda se v dané věci necítí být subjektivně podjatý a zda neexistují objektivní okolnosti, které by mohly zavdat pochybnosti o jeho nestrannosti (§ 8 odst. 3 s. ř. s. a § 15 odst. 1. o. s. ř.). Dospěje\u001eli soudce k závěru, že jsou dány důvody pro vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, je povinen oznámit tyto důvody předsedovi soudu, který buď sám určí na jeho místo jiného soudce, nebo předloží věc k posouzení nadřízenému soudu (resp. Nejvyššímu správnímu soudu), má\u001eli za to, že soudce podjatý není (§ 8 odst. 3 s. ř. s. a § 15 o. s. ř.). Soudce v takovém případě neoznamuje pouze subjektivní důvody, nýbrž i objektivní okolnosti, které by mohly jeho podjatost zakládat (srov. § 8. In: Kühn, Z. a kol. Soudní řád správní. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019). Neoznámí\u001eli soudce důvody své podjatosti podle § 8 odst. 3. s. ř. s. nebo podle § 15 odst. 1 o. s. ř. předsedovi soudu, přestože mohl a měl rozpoznat, že je dána skutečnost, pro kterou je z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen, může se dopustit kárného provinění (rozhodnutí Sylva Mašínová, bod 130). Proto nejen rozhodnutí nadřízeného orgánu o (ne)podjatosti, nýbrž i primární úvaha soudce o tom, zda je či není podjatý, představuje určitou formu rozhodovací činnosti, za kterou může nést tento soudce kárnou odpovědnost.
[140] Nicméně pokud jde o trestní řízení, po novele § 31 tr. řádu zákonem č. 292/1993 Sb., bylo rozhodování o vyloučení z úkonu trestního řízení svěřeno tomu orgánu, kterého se tyto důvody týkají. Pouze o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v trestním řízení rozhoduje jiný senát tohoto soudu (§ 31 odst. 1 třetí věta tr. řádu). Cítí\u001eli se proto státní zástupce při vykonávání úkonu trestního řízení subjektivně podjatý nebo má\u001eli za to, že jsou dány objektivní okolnosti, pro které lze mít pochybnosti o jeho nestrannosti, nepředkládá věc k posouzení nadřízenému orgánu nebo soudu, nýbrž je povinen sám rozhodnout i bez návrhu o svém vyloučení z tohoto úkonu, a to formou usnesení (§ 119 odst. 2 tr. řádu). Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, o které rozhodne bezprostředně nadřízený orgán (§ 31 odst. 2 a 3 tr. řádu).
[141] Z výše uvedeného vyplývá, že rovněž rozhodování státního zástupce o tom, zda je či není podjatý, představuje rozhodovací činnost, která mu byla svěřena trestním řádem. To je významné pro účely kárného řízení. Pochybení při rozhodovací činnosti totiž může představovat kárné provinění jen ve zcela výjimečných případech. Až excesivní pochybení státního zástupce při výkonu jeho rozhodovací činnosti zakládá kárnou odpovědnost, jestliže flagrantním způsobem poruší své povinnosti postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně a spravedlivě zakotvené v § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství (srov. rozhodnutí NSS ze dne 13. 10. 2014, čj. 12 Ksz 7/2014 \u001e 100, Viktor Böhm, a ze dne 17. 6. 2020, čj. 12 Ksz 7/2019 \u001e 196, Postoloprty, body 238 – 244).
[142] Kárný soud tedy nerozhoduje o tom, zda je státní zástupce z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen, tak jak to činní například jiný senát Nejvyššího soudu ohledně podjatosti soudců Nejvyššího soudu nebo ve správním soudnictví Nejvyšší správní soud ve vztahu k soudcům krajského soudu nebo jiný jeho senát, jde\u001eli o soudce Nejvyššího správního soudu podle § 8 odst. 3 a odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud jako soud kárný posuzuje, zda se státní zástupce při rozhodování o své (ne)podjatosti nedopustil kárného provinění (viz bod [139] tohoto rozhodnutí). Může proto nastat i situace, že kárný senát sice dojde k závěru, že podle něj státní zástupce při vykonání daného úkonu podjatý byl, nicméně zároveň neshledá exces v opačném rozhodnutí státního zástupce, který by jediný mohl představovat kárné provinění.
[143] Státní zástupce musí při posuzování své nestrannosti v každém jednotlivém případě zvážit, zda se necítí být subjektivně podjatý a zda neexistují objektivní okolnosti, na jejichž základě by vyvstala veřejnosti pochybnost o jeho nestrannosti. Na různé aspekty svého možného vztahu k věci nebo k stranám trestního řízení by měl hledět očima inteligentního laika mimo soustavu státního zastupitelství a zvažovat, jak by se takovéto osobě tyto aspekty jevily (srov. rozhodnutí Sylva Mašínová, bod 125).
[144] Mohou nastat situace, kdy je evidentní, že státní zástupce podjatý je. Měl\u001eli by například rozhodnout o zastavení trestního stíhání svého rodiče, je zřejmé, že by existovaly objektivní pochybnosti o jeho nestrannosti. Nerozhodl\u001eli by státní zástupce v takto evidentním případě o svém vyloučení z úkonu trestního řízení podle § 31 odst. 1 trestního řádu, porušil by své povinnosti. Byla by proto dána jeho kárná odpovědnost, a to za excesivní pochybení při výkonu rozhodovací činnosti. Naopak mohou nastat situace, kdy je evidentní, že státní zástupce podjatý není, ačkoliv jistý velmi vzdálený vztah by šlo vysledovat. Měl\u001eli by například podat obžalobu proti ševci, nebylo by možné spatřovat vztah k věci již jen v tom, že nosí každý den obuv. Jedná se totiž o natolik vzdálený vztah, že míra pochybností je zde prakticky nulová (srov. bod 124 rozhodnutí Sylva Mašínová).
[145] Život nicméně není černobílý a rovněž přináší situace, které takto jednoznačné nejsou. Často nastanou situace, kdy míra pochybností nedosahuje nadkritické intenzity, avšak pochybnosti o nestrannosti také zcela vyloučit nelze. Závisí pak na uvážení konkrétní osoby, jak na danou situaci nahlíží, do čehož se promítají i její vlastní zkušenosti. V těchto případech tak není vyloučeno, že by se některý státní zástupce vyloučil, kdežto jiný nikoliv.
[146] Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že poměr vyloučené osoby k věci či k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Obdobně v rozhodnutí Sylva Mašínová kárný senát v bodě 124 rozhodnutí uvedl: »[124] Míra „důvodu pochybovat“ musí být přiměřená. Nestačí, že lze vysledovat vztahovou linku mezi soudcem a jeho věcí. Ad absurdum by bylo u řady věcí možno najít takový vztah, byť vzdálený. Aby byla určitá vztahová linka důvodem podjatosti, musí být její význam pro soudce dostatečně intenzívní. Soudci jsou totiž profesionály zvyklými rutinně rozhodovat věci na základě relativně objektivních kritérií a v rámci toho jsou za běžných okolností obvykle schopni se oprostit od svých subjektivních pocitů, postojů a inklinací. Stejně tak je zcela běžné, že opakovaně přicházejí v souvislosti s výkonem své profese do styku s lidmi, které znají a k nimž je nezřídka pojí profesní přátelství (viz zejm. body 46\u001e48 rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 16 Kss 1/2017 \u001e 183). Teprve u nadkritické intenzity vztahu lze tedy o podjatosti uvažovat.«
[147] Je zřejmé, že na to, kdy vztah dosáhne „zcela konkrétní podoby a osobního charakteru“, nebo jinak řečeno, kdy je „význam vztahové linky pro soudce dostatečně intenzivní“, mohou být subjektivně různé názory. Lze si například představit odlišný pohled na to, zda je takový vztah dán u bývalého spolužáka ze základní školy, se kterým byl státní zástupce v dětství blízkým kamarádem, na což doposud rád vzpomíná, ale od základní školy se již několik let neviděli.
[148] Dokonce i tehdy, kdy příslušný orgán nerozhoduje sám o své podjatosti, ale rozhodují třetí osoby, mohou tyto třetí osoby tytéž okolnosti vztahující se k možné podjatosti vnímat odlišně. Taková situace nastala i na půdě Nejvyššího správního soudu, který v rámci dvou senátů posuzoval rozdílně podjatost téže soudkyně za stejných skutkových okolností (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu čj. Nao 173/2020\u001e119).
[149] Nicméně i v případech, kdy nejde o zcela totožnou věc, lze vypozorovat, že někteří soudci vnímají vztah k věci či k účastníkům úžeji a jiní volněji.
[150] Pokud jde o přísnější pohled, lze poukázat například na rozsudek NS ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 7 Nd 310/99, č. 14/2000 Sb. NS, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru o podjatosti soudkyně v situaci, že v tisku bylo uveřejněno její údajné vyjádření o tom, že prvostupňový rozsudek, který přezkoumávala v odvolacím řízení je nesprávný, a to den po vyhlášení prvostupňového rozsudku. Podjatost byla dovozena i za situace, kdy soudkyně popírala, že by se vyjádřila tímto způsobem. Podle Nejvyššího soudu postačovalo k navození vztahu k věci již to, že v tisku byly publikovány její citace vyznívající tak, že považuje napadený rozsudek za nesprávný. Ještě přísnější byl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018. Tímto usnesením byl vyloučen soudce, který se účastnil po tenisovém turnaji v Paříži navazujícího vystoupení českých umělců v restauraci. Na tomto vystoupení byl přítomen též otec dvou obviněných, o jejichž dovolání měl soudce rozhodovat, přičemž otec byl zároveň majitelem známého fotbalového klubu. Soudce otce neznal, ani dříve a ani později se s ním nesetkal, nicméně nemohl vyloučit, že se s ním v restauraci potkal. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vztah soudce k osobě majitele fotbalového klubu, tedy otce trestně stíhaných synů, nezakládá pochybnost o nestrannosti soudce (NS zde měl zjevně na mysli subjektivní stránku), nicméně by se mohla jeho způsobilost nestranně rozhodnout jevit jako objektivně zpochybnitelná z důvodu jeho vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká.
[151] O poněkud volnějším přístupu naopak vypovídá například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 509/2017, č. 43/2017 Sb. NS, v němž nebyla shledána podjatost soudce, jehož manželka jako advokátka zastupovala otce obviněné v civilním řízení, ve kterém se se otec po dceři (obviněné) domáhá zaplacení značné peněžité částky. Stejně v usnesení ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1426/2006, Nejvyšší soud neshledal podjatost za situace, kdy soudkyně bydlela v jednom domě s tetou obviněných, s níž se v domě často potkávala, přičemž tato teta se v jiné trestní věci zajímala o kauzu svého synovce, v důsledku čehož se soudkyně v této jiné věci vyloučila. V podstatě opačně, než ve věci sp. zn. 7 Nd 310/99 pak rozhodl Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 3164/07, č. 48/2008 Sb.n.u.ÚS. V dané věci Ústavní soud neshledal za vyloučenou soudkyni, jejíž přímou řeč citoval regionální deník a z níž vyplývalo, že předjímala vinu obviněných, ačkoliv soudkyně popírala, že by se takto vyjádřila. Lze také poukázat na usnesení NSS ze dne 13. 3. 2014, čj. Nao 86/2014\u001e15, kterým nebyl vyloučen pro podjatost předseda kárného senátu, ačkoliv se s kárně obviněnou o rok dříve přátelsky stýkal během školení na Justiční akademii. Lze zmínit i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 725/2018, č. 27/2019 Sb. NS, na které poukazoval kárně obviněný. V něm soud dospěl k závěru, že podjatost nezakládá sama o sobě skutečnost, že soudce je v postavení poškozeného v dřívější trestní věci obviněného, ve které je obviněný stíhán pro jednání, jímž měl soudce zcela účelově křivě obvinit ze spáchání trestného činu. K tomu však kárný soud poznamenává, že podle jeho názoru jde spíše o situaci relativně nespornou, neboť je třeba eliminovat snahy o případné účelové založení podjatosti soudce.
[152] Je tedy zřejmé, že rozhodování o podjatosti v případech, které nejsou jednoznačné, ostatně jako jakékoliv jiné rozhodování, v sobě nese i určitou míru subjektivního hodnocení rozhodných skutečností a to i tehdy, kdy soudce či státní zástupce nerozhoduje o podjatosti své, ale o podjatosti jiného.
[153] V této „šedé zóně“ pak bude vždy záležet na konkrétních skutkových okolnostech dané věci. Státní zástupce by měl posoudit, zda míra pochybností o nestrannosti dosahuje již takové intenzity, že je dán důvod pro jeho vyloučení z úkonu trestního řízení. Pro účely kárné odpovědnosti bude rozhodující, zda státní zástupce při tomto uvážení neopomněl vzít v úvahu rozhodné skutečnosti, a nedopustil se excesu spočívajícího v tom, že by chybně vyhodnotil indicie, které jeho podjatosti nasvědčují. Pakliže se však státní zástupce v této „šedé zóně“ nedopustí excesu při rozhodování o podjatosti, nelze mu z hlediska kárné odpovědnosti klást k tíži, že se z úkonu trestního řízení nevyloučil, a to i tehdy, je\u001eli kárný senát toho názoru, že on by vyhodnotil podjatost odlišně. Je totiž třeba respektovat, že se jedná o výsledek rozhodovací činnosti státního zástupce, v rámci které si svoji nepodjatost vyhodnotil.
[154] Zároveň platí, že dospěje\u001eli státní zástupce k závěru, že podjatý není, není třeba vydávat negativní rozhodnutí o nepodjatosti, jestliže současně některá ze stran trestního řízení nevznesla námitku podjatosti. Rozhodování bez návrhu totiž s ohledem na znění § 31 odst. 1 tr. řádu přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže státní zástupce hodlá vyslovit své vlastní vyloučení (Šámal, P. § 31. In.: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008). Má\u001eli však státní zástupce za to, že se jedná o některý z případů nacházejících se v „šedé zóně“, nic mu nebrání v tom, aby o svých úvahách učinil záznam do spisu nebo o nich vyrozuměl strany trestního řízení. Zlepší si tím své postavení pro případ kárného řízení, ve kterém by bylo posuzováno, zda se nedopustil excesu tím, že se z úkonu trestního řízení pro podjatost nevyloučil.
[155] Pokud by se státní zástupce v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu nevyloučil z úkonů trestního řízení, mohl by tím zároveň porušit povinnost státního zástupce postupovat nestranně (§ 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství). Nepochybně by se však nevystříhal všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné pochybnosti o dodržení této povinnosti a tím i ohrozit důvěru v nestranný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce (§ 24 odst. 2 zákona o státním zastupitelství). Zatímco totiž povinnost podle § 24 odst. 1 daného zákona by byla porušena jen tehdy, pokud by státní zástupce skutečně postupoval předpojatě, k porušení povinnosti podle § 24 odst. 2 zákona o státním zastupitelství postačí, pokud svým postupem důvěru v jeho nestrannost pouze ohrozí.
[156] Postup v rozporu s § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství by se projevil typicky tím, že by bylo rozhodnuto zjevně odlišně, oproti situaci, že by ve věci rozhodovala nepodjatá osoba. To by znamenalo vyšší závažnost provinění, což by se mohlo projevit i v tom, že by takové jednání dosáhlo i intenzity trestné činnosti.
[157] Mohlo by se tedy zdát, že povinnost podle § 24 odst. 2 zákona o státním zastupitelství je širší, než institut podjatosti. Jak nicméně vyplývá z provedeného rozboru institutu podjatosti, ten v sobě zahrnuje i objektivní aspekt, tedy právě vnímání nestrannosti navenek. Zpravidla vždy tak bude platit, že pokud by při vykonávání úkonů trestního řízení státní zástupce vzbuzoval důvodné pochybnosti o své nepodjatosti a porušoval tím § 24 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, bude to důvod pro jeho vyloučení postupem podle § 31 tr. řádu. K obdobným závěrům, pokud jde o povinnost soudce neohrozit důvěru v nestranné rozhodování soudů a jeho povinnost vyloučit se, dospěl kárný senát Nejvyššího správního soudu ve věcech soudců v bodech 118 až 120 a 130 rozhodnutí ve věci Sylvy Mašínové.
[158] Pro naplnění skutkové podstaty kárného provinění tedy bude postačovat samotný exces při rozhodování o podjatosti, byť nevzniknou pochybnosti o tom, že by stejné rozhodnutí ve věci učinila i osoba nepodjatá. Chráněna je totiž již sama hodnota rozhodování nestranným soudcem či státním zástupcem. Pokud rozhodnutí učiní osoba, u níž jsou důvody pochybovat o její nepodjatosti, pak takové rozhodnutí může již jen kvůli této okolnosti vyvolávat u veřejnosti pochybnosti o své správnosti.
[159] V projednávané věci tedy na samotnou možnou odpovědnost kárně obviněného nemohlo mít vliv, že i pokud by se vyloučil, pak by téměř jistě bylo podáno shodné dovolání I. náměstkem nejvyššího státního zástupce. Ten totiž sám kárně obviněnému podání dovolání doporučil. Stejně tak by nemohlo hrát roli, že dovolání bylo důvodné, neboť mu Nejvyšší soud vyhověl. Tyto okolnosti by hrály roli jen při zvažování míry závažnosti kárného provinění. Jak však bude rozebráno dále, okolnost, že příprava dovolání proběhla standardním procesem a kárně obviněný do ní nijak nezasahoval, může svědčit o míře jeho vztahu k věci.
[160] Pokud naopak nebudou naplněny důvody pro vyloučení státního zástupce z vykonávání úkonů trestního řízení, může se jen těžko dopustit porušení povinností souvisejících s nestranností uvedených v § 24 zákona o statním zastupitelství. Lze si naopak představit, že i v případě, pokud by byly dány důvody pro vyloučení státního zástupce podle § 30 tr. řádu, přičemž on k tomu z důvodu svých pochybností nepřistoupí, nemusí se vždy jednat o porušení povinností podle § 24 zákona o státním zastupitelství. Například by státní zástupce o možných důvodech své podjatosti vyrozuměl osoby, které by mohly vznést námitku podjatosti s upozorněním, že on se podjatý necítí. Ačkoliv by objektivně mohly být naplněny podmínky podjatosti a správně se měl státní zástupce vyloučit sám, jeho postup by do značné míry snižoval riziko ohrožení důvěry v nestranný výkon jeho působnosti. To by pak mělo nepochybně vliv i na hodnocení toho, zda by takové jednání, objektivně protiprávní, mohlo dosahovat intenzity kárného provinění.
[161] Poukaz kárné navrhovatelky na to, že kárně obviněný například mohl učinit záznam do spisu nebo o své možné podjatosti informovat své náměstky, by byl právě takovým opatřením, které by mohlo přispět ke snížení míry závažnosti případného pochybení, pokud by se jej kárně obviněný dopustil. Jistě by takový postup mohl přispět k větší transparentnosti postupu kárně obviněného i tehdy, kdy se o kárné provinění nejedná. Nelze nicméně dovodit, že pokud nejsou splněny podmínky pro vyloučení ve věci rozhodujícího státního zástupce z úkonů trestního řízení, mohl by se přesto v trestním řízení dopustit porušení povinností souvisejících s nestranností uvedených v § 24 zákona o státním zastupitelství.
IV.E K povinnosti nejvyššího státního zástupce seznamovat se s podávanými dovoláními
[162] Z průběhu dokazování, včetně výpovědi kárně obviněného, vyplynulo, že kárně obviněný se s podávanými dovoláními seznamoval jen zběžně. Často se neseznámil s textem dovolání, ale pouze s průvodní stručnou informací. Jak však vyplývá z bodu [92] tohoto rozhodnutí, průvodní informace ke třetímu dovolání byla velmi stručná, neuváděla jméno kohokoliv z rodu C. a neuváděla ani nic podrobnějšího k věci samé. Proto si na základě přečtení pouhé průvodní informace nemusel být kárně obviněný vůbec vědom toho, že věc úzce souvisí s restitucí majetku rodu C. Oproti tomu z konceptu dovolání (viz jeho shrnutí v bodě [91]), bylo možné jednoznačně seznat, že se jedná právě o věc související s pochybením úřednic magistrátu při rozhodování o občanství J. C., přičemž na tomto rozhodnutí byly závislé restituční nároky jejích dědiců. Nejvyšší správní soud se tak musel nejprve v obecné rovině zabývat také tím, jakou roli by při posuzování kárné odpovědnosti hrálo to, pokud by si kárně obviněný nebyl vědom v jaké věci dovolání podává a spolehl by se pouze na doporučení svých podřízených dovolání podat, aniž by se blíže seznámil s jeho obsahem.
[163] Kárně obviněný se hájil tím, že je na něm, jakým způsobem si jako nejvyšší státní zástupce zorganizuje výkon svých pravomocí. Zda tedy bude však kontrolovat nebo zda ponese odpovědnost za výběr svých spolupracovníků.
[164] Pro posouzení této otázky je nezbytné odlišit práva a povinnosti nejvyššího státního zástupce řídící (manažerské) povahy a tzv. osobní práva a povinnosti nejvyššího státního zástupce.
[165] Podle § 8 odst. 3 zákona o státním zastupitelství mj. platí, že vedoucí státní zástupce stanoví vnitřní organizaci státního zastupitelství, v jehož čele stojí, a rozdělení agendy státního zastupitelství mezi státní zástupce. Podle § 11a odst. 1 téhož zákona je v rozsahu stanoveném zákonem nejvyšší státní zástupce nadřízen vrchním státním zástupcům a podle odst. 2 pak v rozsahu stanoveném zákonem je vedoucí státní zástupce nadřízen státním zástupcům působícím u státního zastupitelství, v jehož čele stojí. V § 12e odst. 1 zákona o státním zastupitelství jsou stanovena významná oprávnění vedoucího státního zástupce vykonávat dohled nad postupem státních zástupců a vyšších úředníků působících u státního zastupitelství, v jehož čele stojí, a dávat jim pokyny k postupu při vyřizování věcí v příslušnosti tohoto státního zastupitelství. Výkonem těchto oprávnění či některých z nich mohou vedoucí státní zástupci podle věty poslední § 12e odst. 1 pověřit jiného státního zástupce. Vedoucí státní zástupci jsou dále podle § 13b zákona o státním zastupitelství orgány správy státního zastupitelství, přičemž vykonávají i správu státního zastupitelství ve věcech majetku státu a státního rozpočtu Podle § 13c odst. 4 zákona o státním zastupitelství náměstci vedoucích státních zástupců vykonávají správu státního zastupitelství v rozsahu určeném příslušným vedoucím státním zástupcem; a podle odst. 5 při zachování vlastní odpovědnosti mohou vedoucí státní zástupci pověřit jednotlivými úkony správy státního zastupitelství jiného státního zástupce nebo jiného zaměstnance státního zastupitelství, v jehož čele stojí. Správa NSZ zahrnuje například zajištění chodu NSZ po stránce personální a organizační, zejména podílením se na obsazování NSZ státními zástupci, zajištění jeho řádného obsazení ostatními odbornými a dalšími zaměstnanci a vyřizováním personálních věcí státních zástupců [§13e odst. 1 písm. a) zákona o státním zastupitelství].
[166] Tato oprávnění lze shrnout jako oprávnění řídící (manažerská), jak po stránce technické, tak ale i po stránce odborné. Zákon o státním zastupitelství výslovně předpokládá, že výkonem jak odborných (§ 12e odst. 1 a 2), tak technických řídících oprávnění (§ 13c), mohou vedoucí státní zástupci pověřit nejen náměstky, ale i jiné státní zástupce, u technických oprávnění dokonce i jiné zaměstnance. V těchto případech je proto vedoucí státní zástupce skutečně odpovědný zejména za výsledek činnosti. Tedy za to, nakolik jako vedoucí pracovník zajistil plnění úkolů, které má vykonávat ať již osobním výkonem těchto oprávnění, nebo výběrem vhodných spolupracovníků, kteří tyto pravomoci za jeho dozoru vykonávají. V tomto směru lze i postavení nejvyššího státního zástupce do značné míry připodobnit k postavení vedoucího správního úřadu, byť s mnoha specifiky. Toto postavení shrnul NSS například v rozsudku ze dne 12. 9. 2009, čj. 1 As 9/2009 \u001e 86, ve věci odvolání Ivo Ištvána, kdy konstatoval: „Obecně lze konstatovat, že na rozhodnutí vedoucího státního zástupce záleží, zda jimi řízená státní zastupitelství kvalitně a plynule zabezpečují výkon zákonem jim svěřené působnosti – zastupování veřejné žaloby.“ Obdobně pak NSS v rozsudku ze dne 12. 6. 2012, čj. 1 As 51/2012 \u001e 242, č. 2703/2012 Sb. NSS, ve věci odvolání Vlastimila Rampuly, uvedl v bodech 69 a 70 mj., že vedoucí státní zástupce zajišťuje, aby příslušný stupeň státního zastupitelství řádně fungoval a plnil úlohy svěřené mu zákonem. Dále NSS uvedl, že odpovědnost vedoucího státního zástupce pro účely řízení o odvolání vedoucího státního zástupce podle § 10 odst. 4 zákona o státním zastupitelství není nutně konstruována pouze osobně, na principu zavinění jako u kárného řízení, ale její rozměr je širší. Jeho odpovědnost je i odpovědností za instituci, v jejímž čele stojí a jejíž činnost zastřešuje.
[167] Od těchto řídících pravomocí vedoucího státního zástupce je třeba oddělit pravomoci k učinění určitých procesních úkonů, které zákon svěřuje výlučně nejvyššímu státnímu zástupci. V trestním řízení jde například o rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce NSZ (§ 141 odst. 3 tr. řádu), rozhodnutí o zrušení vyjmenovaných nezákonných usnesení nižších státních zástupců (§ 174a tr. řádu) nebo o podání dovolání [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Z jiných řízení lze zmínit zejména žalobu proti rozhodnutí správního orgánu k ochraně veřejného zájmu podle § 66 odst. 2 s. ř. s. Nejde tedy o pravomoc svěřenou NSZ, v jehož čele nejvyšší státní zástupce stojí. Zákon v těchto případech totiž svěřuje tuto pravomoc přímo a výlučně nejvyššímu státnímu zástupci.
[168] Pokud by i zde měla být odpovědnost nejvyššího státního zástupce pouze manažerská, pak by se do značné míry stíral rozdíl s jeho odbornou řídící pravomocí. Jednalo by se totiž jen o variaci na aprobační proces, který je součástí jeho oprávnění vykonávat dohled nad postupem státních zástupců NSZ (rozhodnutí NSS ze dne 15. 9. 2021, čj. 12 Ksz 2/2021 \u001e 51, Věra Brázdová, body 37 a 38). Samozřejmě to neznamená, že by v případě výlučných oprávnění nemohl nejvyšší státní zástupce využít odborných kapacit NSZ a musel veškerá podání zpracovávat osobně. To je již na první pohled neuskutečnitelné a jistě takový záměr nemohl mít ani zákonodárce. Obdobně i ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3409/11 vyplývá, že i při výkonu osobních pravomocí nejvyššího státního zástupce má k dispozici odborný personální aparát. K výkonu dané pravomoci však nelze přistoupit ani tak, že se nejvyšší státní zástupce spolehne pouze na práci svých spolupracovníků a podání podepíše, aniž by se s věcí alespoň rámcově seznámil. Je třeba vyžadovat, aby znal alespoň základní právní a skutkovou argumentaci podání a okolnosti věci nezbytné pro vyhodnocení toho, zda má podání učinit. Pro takovýto rozsah seznámení může sloužit písemné průvodní informace k podání dovolání zpracované státním zástupcem NSZ, se kterou se nejvyšší státní zástupce seznámí. Ta však musí být dostatečně podrobná, aby těmto nárokům dostála.
[169] Tyto závěry plně odpovídají i usnesení NS k podání dovolání. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v něm dospěl k závěru, že nejvyšší státní zástupce není oprávněn na základě § 8 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o státním zastupitelství přenést celou agendu dovolání nebo jiného výlučného oprávnění na některého svého náměstka. Vyšel z toho, že oprávnění k podání dovolání je osobní procesní právo nejvyššího státního zástupce. Rozhodnutí, zda podá dovolání v určité věci, proti kterému rozhodnutí, proti jakému jeho výroku, v jakém rozsahu a z jakých důvodů, záleží zcela na jeho vůli. Případný generální přenos této pravomoci by podle Nejvyššího soudu zcela popíral vůli zákonodárce, aby v určitých věcech zásadně rozhodoval sám nejvyšší státní zástupce a nikoli příslušné státní zastupitelství či státní zástupce příslušného státního zastupitelství. Na druhou stranu velký senát uvedl, že ani nejde o „osobní privilegium“ oddělené od činnosti NSZ jako celku. Závěrem k těmto úvahám Nejvyšší soud uvedl: „V té souvislosti je třeba také poznamenat, že je na nejvyšším státním zástupci, aby si organizoval svou práci a přítomnost na pracovišti tak, aby v zásadě mohl své výlučné pravomoci svěřené mu zákonem vykonávat osobně a nikoli prostřednictvím svých zastupujících náměstků, a aby právě z tohoto hlediska jeho práce neměla jen formální a bezobsažnou úroveň.“
[170] I Nejvyšší soud tedy vycházel z toho, že si je nejvyšší státní zástupce při podání dovolání zjednodušeně vědom toho, co přesně činí. Pokud by se však nejvyšší státní zástupce při výkonu jeho osobních oprávnění plně spoléhal pouze na doporučení svých spolupracovníků, aniž by se s podáním alespoň rámcově seznámil, pak by nezáleželo na jeho vůli, zda podá dovolání v určité věci, proti kterému rozhodnutí, proti jakému jeho výroku, v jakém rozsahu a z jakých důvodů. Naopak by jeho činnost měla jen formální a bezobsažnou úroveň. Fakticky by totiž o těchto úkonech rozhodovalo NSZ potažmo jeho státní zástupci a nejvyšší státní zástupce by svým podpisem jen navenek vytvářel zdání, že se jedná o projev jeho vlastní vůle. O projevu vůle však lze jen těžko hovořit, pokud ten, kdo jej činí, neví, co činí. Závěry Nejvyššího soudu, tak nelze redukovat na to, že je podstatné jen to, kdo dovolání podepíše, jak se snažil naznačovat kárně obviněný. Důležitá je i znalost obsahu toho, co je podepisováno.
[171] Manažerská odpovědnost by přicházela v případě výlučných oprávnění nejvyššího státního zástupce v úvahu jen tehdy, kdy by v jednotlivých případech svou výlučnou pravomoc delegoval na své náměstky (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3409/11, který uvádí, že „ač může v jednotlivých případech dojít k přenesení pravomoci k provedení určitého právního úkonu na náměstka nejvyššího státního zástupce, podstatné je zachování jednoty pravomoci a odpovědnosti, jíž se nejvyšší státní zástupce nemůže zprostit.“).
[172] Kárný soud si je vědom toho, že výkon oprávnění svěřených přímo nejvyššímu státnímu zástupci ve spojení s výkonem jeho řídících pravomocí může vést k tomu, že výkon funkce nejvyššího státního zástupce může být extrémně časově náročný. Nejvyšší státní zástupce však musí dát případně přednost výkonu výlučných oprávnění před další agendou, kterou může delegovat na jiné osoby. Jde například o kárně obviněným zmiňovanou aktivitu v legislativní oblasti, které stanovil vysokou prioritu.
[173] Je samozřejmě otázkou, nakolik je právní úprava vhodně nastavena a zda by nebylo vhodnější, pokud by byla alespoň část těchto pravomocí svěřena nikoliv přímo nejvyššímu státnímu zástupci, ale NSZ nebo státnímu zástupci NSZ. To by dávalo nejvyššímu státnímu zástupci mnohem větší flexibilitu v tom, jak tuto agendu na NSZ zorganizuje a bude vykonávat její kontrolu, přičemž by za to následně nesl manažerskou odpovědnost. Nejvyšší správní soud však musí vycházet ze stávající právní úpravy.
[174] Pro posouzení odpovědnosti kárně obviněného tedy nemohlo být podstatné, to, že se případně s konceptem dovolání seznámil nedostatečně, díky čemuž nemusel vědět, že věc souvisí s udělením občanství J. C. a navazujícími restitučními nároky rodu C. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by tato okolnost vedla k závěru, že se s těmito okolnostmi seznámit měl a mohl, a proto by u něj bylo dáno zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti.
IV.F Skutková zjištění soudu
[175] Pokud jde o zjišťování skutkového stavu, pak soud úvodem poznamenává, že podle § 25 zákona o kárném řízení platí, že nestanoví\u001eli tento zákon jinak nebo nevyplývá\u001eli z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu. Podle § 2 odst. 5 tr. řádu postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Zároveň pole § 2 odst. 2 tr. řádu platí, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Jde tedy o promítnutí ústavní zásady presumpce neviny a zároveň o stanovení důkazního standardu pro trestní řízení pro prokázání viny. Nejsou\u001eli tedy i přes snahu kárného soudu okolnosti podstatné pro jeho rozhodnutí zjištěny tak, aby o nich nebyly důvodné pochybnosti, musí soud vycházet z verze, která je pro kárně obviněného nejpříznivější (in dubio pro reo). Za účelem zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, obstaral Nejvyšší správní soud velké množství důkazů i nad rámec návrhů účastníků řízení. Přes vlastní důkazní aktivitu se však soud v nyní projednávané věci v některých aspektech dostal do situace, že skutkový stav nešlo jednoznačně prokázat, jak bude dále rozebráno.
[176] Soud se při hodnocení skutkového stavu nejprve zabýval intenzitou vztahu mezi kárně obviněným a P. H. Sám kárně obviněný popsal tento vztah jako přátelský. Podle soudu však ze shodných výpovědí kárně obviněného i P. H. vyplývá, že nejde o blízké přátelství spojené například s pravidelnými společnými aktivitami či vzájemnými častějšími návštěvami. Setkávali se pouze tehdy, když byl kárně ubytován v penzionu D. nebo měl kolem něj cestu. Nebylo zjištěno, že by přátelství mezi nimi vedlo k nějakým výhodám pro jednoho nebo pro druhého. Kárně obviněný vypověděl, že se v penzionu ubytovával za standardních podmínek. Kárně obviněný uvěřitelně vysvětlil i to, proč se v několika málo případech uskutečnila určitá akce NSZ ve D. Pokud je v penzionu skutečně příjemné prostředí nabízející originální atmosféru, což nebylo jakkoliv zpochybněno, pak je pochopitelné, že takové místo kárně obviněný vybral či doporučil pro konání akce, kterou považoval za důležitou. Pokud totiž potřeboval právě takové prostředí, pak je přirozené, že vycházel ze své osobní zkušenosti.
[177] Pavlu Zemanovi zjevně nebyly lhostejné komplikace P. H. spojené s nabytím pozemků blízko jeho farmy K. E. C. V průběhu svého výslechu částečně své vnímání závažnosti události pro P. H. relativizoval. Nicméně sám nejprve vypověděl, že mu P. H. uvedl, že je pro něj tento problém zásadní, a že na něm bylo zřejmé, že je z věci hodně špatný. Kárně obviněnému to muselo být zřejmé i z toho, že mu P. H. uvedl, že to bude mít vliv na jeho zemědělskou činnost a na provoz penzionu. Těžko si lze představit, že by P. H. kárně obviněnému nepopsal, jak je pro něj situace komplikovaná, když si spolu navzájem dobře rozuměli a z výslechu P. H. je zřejmé, že penzion pro něj byl srdcovou záležitostí. I pozdější aktivity P. H. svědčí o jeho extrémní angažovanosti v dané věci, ať již jde o silně citově zabarvená podání v trestním řízení nebo jeho vystupování v reportáži Záhady J. K.: Farmář přijde vinou státu o třicet let podnikání. Jak se to mohlo stát? Těžko si lze tedy představit, že by již v době, kdy sděloval své problémy kárně obviněnému, nebylo zřejmé, že je pro něj problém s pozemky zásadní. Ostatně pokud by to nepovažoval kárně obviněný za podstatné po P. H., těžko by se v dané věci dále angažoval uskutečněním tří schůzek s J. C.
[178] Pokud jde o schůzky s J. C. v roce 2014, pak soud opětovně zdůrazňuje, že mu nepřísluší se jimi zabývat v tom směru, zda se jejich uskutečněním kárně obviněný mohl dopustit kárného provinění. Přesto je však pro rozhodnutí věci podstatné zjistit jejich obsah. Právě ten předurčuje míru vztahu kárně obviněného k trestnímu řízení v době, kdy podával poslední dovolání, tedy 16. 12. 2019. V případě obsahu schůzek došlo k největším rozporům v rámci dokazování. Kárně obviněný je prezentoval tak, že se pouze snažil o to, zda by se P. H. a K. E. C. osobně nesešli a nezkusili vzájemné spory vyřešit napřímo. O trestním řízení úřednic magistrátu se bavit nechtěl. Jakmile se o to J. C. pokusil, sám poslední schůzku ukončil. Oproti tomu J. C. interpretuje průběh schůzek tak, že se mu kárně obviněný snažil určitým způsobem zavděčit, včetně toho, že mu poskytl informace o trestním řízení, přičemž mu nebylo zřejmé, jaký je cíl těchto schůzek. Z nemalé části však oba popisovali průběh schůzek obdobně. Lišili se často spíše v interpretaci týchž událostí.
[179] Z jejich výslechů je zřejmé, že v průběhu první schůzky se o trestním řízení vůbec nebavili, což ostatně odpovídá tomu, že trestní stíhání bylo zahájeno až 30. 6. 2014, zatímco schůzka proběhla 11. 6. 2014. Oba shodně první schůzku popisovali jako seznamovací. Oba také uvedli, že se bavili i o průběhu restitucí rodu C., což je celkem pochopitelné, neboť právě v důsledku restitucí vznikl konflikt mezi P. H. a K. E. C.. Kárně obviněný uvedl, že mu v průběhu této schůzky J. C. sdělil, že kontaktuje K. E. C. Naopak J. C. uváděl, že žádost o zprostředkování schůzky s bratrancem nezazněla. Fakticky nicméně sám bratrance kontaktoval v červenci, který ho mj. informoval o některých okolnostech vztahů mezi ním a P. H.
[180] Pokud jde o druhou schůzku dne 25. 8. 2014, pak se na ní oba aktéři bavili i o trestním stíhání úřednic, nicméně pouze na základě informací, které byly dostupné v médiích. Oba se shodují na tom, že kárně obviněný uváděl, že má pochybnosti o tom, zda je dána příčinná souvislost mezi případným pochybením úřednic a následnými rozhodnutími v restitučních řízeních. Není jednoznačné, zda s tímto tématem přišel jako první kárně obviněný nebo J. C. Nicméně sám J. C. uváděl, že informací o trestním stíhání úřednic byl šokován i on a považoval to jednoznačně za zpochybnění restitucí rodového majetku. Proto si říkal, že je možná dobře, že navázal kontakt s kárně obviněným. V čestném prohlášení, které k věci učinil, také uvedl, že s druhou schůzkou souhlasil i s určitou dávkou očekávání, že se třeba dozví o něco více o trestním řízení. To, že by začal jako první o trestním stíhání hovořit právě on, se tedy jeví jako mnohem pravděpodobnější. Podstatný rozpor pak byl v tom, zda kárně obviněný J. C. slíbil, že se může do příští schůzky omezeně o věci informovat a dát mu poté vědět. Zatímco J. C. toto tvrdí, kárně obviněný něco takového popírá. Kárně obviněný také uvádí, že ho J. C. informoval o svém kontaktu s K. E. C. s tím, že je možné, že by šlo ve věci něco udělat. Ačkoliv toto J. C. výslovně nepotvrdil, jak bylo uvedeno shora, potvrdil to, že mezi první a druhou schůzkou skutečně k setkání s K. E. C. došlo, přičemž z ní nebyl žádný jednoznačný závěr. Je zvláštní, že by o tom Pavlu Zemanovi nic neřekl.
[181] V případě třetí schůzky dne 14. 11. 2014 se oba její účastníci shodli ve svých výsleších na tom, že byla nejkratší. Kárně obviněný uváděl, že se snažil zjistit, zda dojde ke zprostředkování kontaktu mezi K. E. C. a P. H. a pochopil, že asi nedojde. To v základu odpovídá i výpovědi J. C., který vypověděl, že kárně obviněný uvedl, že by se měli dohodnout, nicméně J. C. nevěděl, co mu má říci jiného, než ho odmítnout s ohledem na možnou angažovanost kárně obviněného v trestním řízení. Kárně obviněný naopak popírá, že by J. C. hovořil o jeho možné podjatosti v trestním řízení. Pokud jde o hovor týkající se trestního řízení, pak kárně obviněný uváděl, že se o něm krátce bavili, ale bylo mu to nepříjemné, proto schůzku rychle ukončil a odešel. Naopak J. C. uváděl, že mu kárně obviněný na začátku sdělil nevýznamné informace z trestního řízení, týkající se toho, co je úřednicím magistrátu kladeno za vinu. Nicméně sám uváděl, že se možná jednalo o informace, které byly běžně dostupné v médiích. Při vzájemné konfrontaci kárně obviněný setrval na tom, že ani takové informace J. C. nesdělil, na což svědek reagoval tak, že kárně obviněný nemluví pravdu.
[182] Soud nebyl schopen dospět k jednoznačnému závěru ohledně toho, která výpověď obou účastníků schůzek je věrohodnější. Oba dva při svých výpovědích nejevili žádné známky nedůvěryhodnosti. Oba také působili přesvědčivě i při vzájemné konfrontaci. Zároveň u obou výpovědí měl soud jisté pochybnosti, pokud jde o vysvětlení obsahu a průběhu schůzek. Pokud jde o vysvětlení ze strany kárně obviněného, tak podle něj cílem schůzek bylo pouze to, aby zkusil zjistit, zda jsou znesvářené strany schopny usednout k jednacímu stolu. Ačkoliv soud chápe, že může být vhodné zahájit schůzku i určitou společenskou konverzací, jeví se logické, že by měl na první schůzce jednoznačně zaznít daný požadavek. Následně by už stačil jen telefonát, zda je zasednutí znesvářených stran k jednacímu stolu možné. Pouze v případě, že by se něco komplikovalo, tak by bylo na místě podnikat další schůzky. Soudu se jeví proto jako těžko uvěřitelné to, že se kárně obviněný s J. C. namísto toho sešel ještě dvakrát, přičemž druhá trvala podle výpovědí obou přibližně hodinu a třetí minimálně 20 minut. To navíc pokud kárně obviněný sám poukazoval na to, nakolik je výkon funkce nejvyššího státního zástupce časově náročný. Naopak v případě líčení schůzek ze strany J. C. se jeví těžko uvěřitelné, že by během prvních dvou schůzek netušil, co je vlastně záměrem kárně obviněného. O tom, jestli jsou strany schopny si sednout k jednacímu stolu se totiž podle něj kárně obviněný zmínil až na třetí schůzce a do té doby nevěděl, co vlastně kárně obviněný chce. Jak již bylo uvedeno u popisu prvních dvou schůzek, tomuto tvrzení příliš neodpovídá, že se po druhé schůzce spojil se svým bratrancem K. E. C. a zajímal se i o jeho vztah s P. H. I pokud by tomu ale bylo skutečně tak, že nevěděl, co po něm kárně obviněný chce, pak je těžko pochopitelné, proč se kárně obviněného na takovouto věc jasně nezeptal a souhlasil s dalšími schůzkami.
[183] Pokud J. C. obsáhle poukazoval na nevěrohodnost výpovědi kárně obviněného z toho důvodu, že K. E. C. s P. H. o pozemcích jednal, a proto nebyl žádný důvod snažit se o zprostředkování kontaktu, pak s tímto hodnocením soud souhlasit nemůže. Jednak byl kárně obviněný odkázán na zprostředkované informace od P. H., který navíc o iniciativě kárně obviněného ani nevěděl, aby mu případně sdělil vývoj věci. Zejména však ani Pavel Zeman netvrdil, že by o pozemcích nebylo jednáno. Šlo mu však o možnost zprostředkovat přímý kontakt mezi P. H. a K. E. C. Právě v něm viděl šanci na možné urovnání sporu i s ohledem na to, že jak K. E. C. tak P. H. byli poškozeni komunistických režimem a mohli by si tedy při osobním setkání lépe porozumět. I J. C. odkazoval pouze na jednání prostřednictvím správce nebo advokáta, nikoliv na to, že by došlo k přímému jednání.
[184] U J. C. také nelze odhlédnout od skutečnosti, že jej nelze považovat za zcela nezaujatého ohledně výsledku kárného řízení. Jak podotkl kárně obviněný ve své závěrečné řeči, podle § 30 odst. 1 poslední věty tr. řádu platí, že úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Zda by případné shledání viny Pavla Zemana v kárném řízení mohlo vést ke zvrácení rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněných na podkladě jím podepsaných dovolání, nepřísluší kárnému soudu hodnotit. Podstatné je, že to není zcela vyloučeno (viz například nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 134/06, opačně však například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999. sp. zn. 5 Nd 42/99). J. C. sám uváděl, že byl trestním stíháním úřednic šokován. Také uvedl, že považuje rozhodnutí o státním občanství za správné a výsledek trestního řízení za nebezpečí pro svého bratrance. Odsouzení úřednic označil ve svém výslechu před kárným soudem za nespravedlivé. Hodnotil jej takto tedy již v době, kdy o vině obviněných bylo pravomocně rozhodnuto soudy, jejichž nepodjatost nebyla jakkoliv zpochybněna, a Nejvyšší soud v několika svých rozhodnutích podrobně rozvedl, proč jsou úřednice vinné. Je tedy zřejmé, že svědek má relativně významný vztah k trestnímu řízení a možné shledání viny kárně obviněného v kárném řízení by zakládalo alespoň teoretické šance na zpochybnění výsledku trestního řízení.
[185] Nelze samozřejmě vyloučit ani to, že u obou účastníků schůzek mohlo dojít vzhledem k časovému odstupu jejich výslechů od schůzek více jak 7 let k pozapomnění některých detailů nebo naopak jejich dílčímu dobarvení fantazií, kterou však považují za skutečnou.
[186] Ačkoliv tedy bylo uvedeno, že i ohledně úplné pravdivosti výpovědi kárně obviněného má soud jisté pochybnosti, minimálně stejné pochybnosti panují ohledně výpovědi J. C. V této situaci je tak třeba vycházet s ohledem na shora uvedenou zásadu in dubio pro reo z varianty pro kárně obviněného nejpříznivější. Soud tedy bude v dalších úvahách vycházet z toho, že došlo ke třem schůzkám mezi kárně obviněným a J. C. Cílem těchto schůzek ze strany kárně obviněného bylo pouze pokusit se o to, zda by si K. E. C. a P. H. nesedli k jednacímu stolu, aniž by se pokoušel o zprostředkování jakéhokoliv konkrétního způsobu smíru. O trestním řízení s úřednicemi magistrátu se s J. C. bavil pouze v obecné rovině. Toto téma do schůzek vnášel J. C., přičemž kárně obviněnému to bylo nepříjemné. Jakmile se snaha J. C. o diskusi na téma trestního řízení zvýšila, kárně obviněný schůzky ukončil. Na schůzkách nebyla vedena diskuse o tom, že by mohl být kárně obviněný později podjatý z proběhlých schůzek. Schůzky nevedly k žádnému výsledku.
[187] Soud nezjistil, že by po skončení těchto schůzek kárně obviněný věděl o jakýchkoliv aktivitách P. H. v trestním řízení nebo v občanském soudním řízení. S ohledem na to nejsou podstatná zjištění soudu, že P. H. se pokoušel do trestního řízení připojit jako poškozený a bylo zřejmé, že by pro něj odsouzení úřednic zřejmě představovalo i morální satisfakci. Stejně tak proto nemůže být podstatné ani to, že P. H. vedl i civilní soudní spory s K. E. C. Podle shodných výpovědí kárně obviněného i P. H. jej kárně obviněný pouze informoval o neúspěchu jeho snahy zajistit přímý kontakt s K. E. C., přičemž mu doporučil vyhledat právní zastoupení. Následně se o věci již nebavili. Pochybnosti soudu o tom, jakým způsobem se P. H. dozvěděl podrobnosti z trestního řízení, které uváděl ve vyjádření ze dne 17. 4. 2018 k druhému dovolání obviněných úřednic, byly rozptýleny vyjádřením jeho advokáta z 8. 12. 2021. V něm vysvětlil získání těchto informací z nahlížení do spisu vedeného Okresním soudem v Jindřichově Hradci v řízení o žalobě na povolení obnovy řízení. Z dokazování vyplynulo, že NSZ si nevyžadovalo trestní spis, ze kterého by byla zřejmá aktivita P. H. V samotném nevyžádání trestního spisu pochybení shledávat nelze, neboť jde o běžnou praxi NSZ a pro podání dovolání nebylo předložení trestního spisu nezbytné v situaci, kdy soustava státního zastupitelství měla k dispozici svoji spisovou dokumentaci. Ve spisech vedených NSZ se žádná informace o uplatňování práv poškozeného ze strany P. H. nenachází.
[188] Nejvyšší správní soud také nad rámec důkazních návrhů zjišťoval i to, zda se kárně obviněný nedozvěděl o aktivitě P. H. jinak. Zjistil totiž, že P. H. vystupoval v reportáži Záhady J. K.: Farmář přijde vinou státu o třicet let podnikání. Jak se to mohlo stát? zveřejněné na serveru seznamzparvy.cz dne 8. 7. 2019. Tato reportáž jeho věc zjevně spojovala s trestním řízením proti oběma úřednicím a vystupoval v ní i tiskový mluvčí NSZ. Zároveň byla tato reportáž uveřejněna relativně nedlouho před podáním třetího dovolání. Nebylo však zjištěno, že by o této reportáží kárně obviněný věděl. Byla zahrnuta do monitoringu tisku, který každý den zpracovával tiskový mluvčí NSZ a zasílal jej i kárně obviněnému. Monitoring však byl velmi obsáhlý. Zároveň reportáž nebyla zvýrazněna v samotném monitoringu ani zmíněna v průvodním e\u001emailu. Tiskový mluvčí zdůrazňoval v monitoringu a v průvodním e\u001emailu jiná témata, v tomto článku žádnou významnější okolnost nespatřoval. Informace pro reportáž získal od jiných státních zástupců. Nelze tak vycházet z toho, že by kárně obviněný podrobně procházel celý 65 stránkový monitoring a reportáže by si musel všimnout.
[189] Z dokazování také nevyplynulo, že by kárně obviněný z titulu své funkce zjišťoval informace o trestním řízení ze soustavy státního zastupitelství nebo se o věc jakkoliv nadstandardně zajímal dříve, než se mu byla předložena k podání dovolání. Nad rámec důkazních návrhů si kárný soud vyžádal spis NSZ sp. zn. 8 NZN 274/2013, ve kterém se již v době schůzek mezi kárně obviněným a J. C. nacházely informace o přípravném řízení. Dokazováním však nebylo zjištěno, že by se s tímto spisem kárně obviněný seznámil. Soud sice zjistil vyžádání tohoto spisu po jeho uzavření Zdeňkem Kasalem, ten ho však odůvodnil běžnou praxí i u jiných takových spisů. Zřejmě za administrativní omyl označil vyznačení toho, že jej měl podle informačního systému u sebe déle jak rok. Podle něj k tomu občas dochází. Zdeněk Kasal i Petr Lužný, který se spisem také pracoval, vypověděli, že se o věc nikdo nadstandardně nezajímal, na to by si určitě pamatovali.
[190] Stejně tak nebyla zjištěna nadstandardní aktivita kárně obviněného ani ohledně kteréhokoliv ze tří podaných dovolání. Ta by totiž mohla svědčit o tom, že na věci mu výjimečně záleží, což by byla významná indicie k tomu, že ve skutečnosti podjatý byl. Martina Havlíková, která věc primárně na NSZ vyřizovala, pokud šlo o poslední dvě dovolání, však uvedla, že se nikdo z nadřízených o věc nezajímal. Běžný průběh přípravy dovolání potvrdil i tehdejší I. náměstek nejvyššího státního zástupce Igor Stříž. Naopak, jak bylo rozebráno již v části IV.E K povinnosti nejvyššího státního zástupce seznamovat se s podávanými dovoláními, kárně obviněný se s koncepty dovolání seznamoval zpravidla velmi povrchně, přičemž není zřejmé, že by tomu bylo odlišně v případě dovolání ve věci trestního stíhání úřednic pražského magistrátu.
[191] Žádné významné okolnosti, které by svědčily o nadstandardní aktivitě kárně obviněného a tudíž jeho možném vztahu k věci, nelze zjistit ani ze spisů. Kárná navrhovatelka v této souvislosti poukazovala na přípis tehdejší státní zástupkyně NSZ Zuzany Sýkorové určený OSZ pro Prahu 1 z 13. 2. 2017. Tímto přípisem státní zástupkyně doporučovala, aby se OSZ pro Prahu 1 obrátilo na Úřad ve věcech majetkových za účelem posouzení možností státu připojit se s nárokem na náhradu škody vůči obviněným a posouzení otázky možného zpochybnění uplatněných restitučních nároků potomků J. C. Kárný soud v tomto postupu nespatřuje nic mimořádného. Česká republika v trestním řízení skutečně později vystupovala jako poškozený, přičemž toto její postavení trestní soudy nijak nezpochybnily. Podle § 2 odst. 15 tr. řádu mj. platí, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období řízení umožnit poškozenému plné uplatnění jeho práv, o kterých je třeba ho podle zákona vhodným způsobem a srozumitelně poučit, aby mohl dosáhnout uspokojení svých nároků. Pokud tedy státní zástupkyně NSZ dospěla k předběžnému názoru, že by Česká republika mohla být poškozeným, pak je zcela namístě, že po obvodním státním zastupitelství chtěla, aby o možnosti uplatnit práva poškozeného vyrozumělo úřad, který se majetkovými nároky státu zabývá. Pokud bylo obviněným úřednicím kladeno za vinu i to, že jejich nezákonné rozhodnutí bylo později podkladem pro restituční řízení, bez nějž by restituenti nemohli být úspěšní, pak není ani nelogický poukaz na to, aby Česká republika zvážila možnosti, zda lze s touto situací něco dělat. Jednalo se o jednoduchý přípis informativního charakteru. Ze spisu navíc není zřejmé, že by o tomto přípisu byl informován i kárně obviněný. Kárná navrhovatelka si zřejmě chybně vyhodnotila jednotlivé referáty. Podle pokynu kanceláři měl být tento přípis zaslán na OSZ pro Prahu 1 a na vědomí řediteli odboru mimořádných opravných prostředků (č. l. 68 přezkumného spisu NSZ sp. zn. 1 NZO 5101/2015). Kárně obviněnému tedy na vědomí tento přípis dáván nebyl.
[192] Pokyn k informování kárně obviněného byl obsažen v referátu na předchozím listu (č. l. 67), který se však vztahoval k rozhodnutí Nejvyššího soudu o prvním dovolání. K tomu došlo i u druhého dovolání (č. l. 60 spisu NSZ 1 NZO 5079/2017). Tato okolnost by se mohla jevit jako nestandardní z toho důvodu, že ze spisu je zřejmé, že pro informování o rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání je na NSZ používán standardizovaný formulář. V bodě 3 tohoto formuláře jsou předtištěné osoby, z nichž mají být vybrány ty, které budou o rozhodnutí informovány (všichni státní zástupci NSZ a všechna státní zastupitelství, státní zástupci odboru, vyjmenovaní vedoucí pracovníci NSZ, včetně I. náměstka). Není mezi nimi však uveden nejvyšší státní zástupce. Přesto byl nejvyšší státní zástupce u prvních dvou rozhodnutí o dovolání do referátu dopsán rukou. Tehdejší I. náměstek nejvyššího státního zástupce Igor Stříž nicméně ve své výpovědi uvedl, že se rozhodnutí o dovolání někdy dávalo na vědomí i nejvyššímu státnímu zástupci a to podle závažnosti a povahy věci. O okruhu informovaných rozhoduje zpravidla ředitel odboru. Toto vysvětlení považuje kárný soud za logické. Je spíše překvapující, že nejvyšší státní zástupce není ve standardizovaném rozdělovníku předtištěn jako jeden z možných adresátů informace. Jde\u001eli totiž o výsledek řízení na základě podání opraveného prostředku, který je může podat výlučně nejvyšší státního zástupce, je logické, že alespoň o části těchto rozhodnutí bude informován. Martina Havlíková tuto praxi sice nezmínila, ale pokud o tomto postupu rozhoduje ředitel odboru, pak ji ani znát nemusela. Byla\u001eli tedy kárně obviněnému předložena na vědomí rozhodnutí Nejvyššího soudu o prvních dvou dovoláních, nesvědčí to o žádné mimořádné okolnosti.
IV.G Aplikace skutkových závěrů na právní východiska
[193] Kárně obviněnému bylo kárným návrhem vytýkáno, že při podání třetího dovolání měl zohlednit svůj vztah k věci. Jak bylo rozebráno v kapitolách IV.C Vyloučení nejvyššího státního zástupce z podání dovolání a IV.D Obecná východiska ke kárné odpovědnosti ve vztahu k podjatosti, vztah k věci může být pro kárné řízení relevantní jen tehdy, pokud by představoval důvod pro vyloučení nejvyššího státního zástupce. Zároveň pro účely kárného řízení by muselo jít o exces státního zástupce při hodnocení jeho podjatosti. Pokud jde o skutkové závěry, soud vychází z předchozí kapitoly IV.F Skutková zjištění soudu. Zde tedy znovu nerozebírá, proč ohledně určitých otázek vyšel z obhajoby kárně obviněného a ne z jiných důkazů.
[194] Vztah kárně obviněného k věci trestního stíhání úřednic spadal do tzv. šedé zóny, o které soud hovořil v kapitole IV.D Obecná východiska ke kárné odpovědnosti ve vztahu k podjatosti. Podle přesvědčení kárného soudu se totiž již jednalo o takový vztah k věci, který by mohl vyloučení nejvyššího státního zástupce založit z pohledu objektivního testu nepodjatosti. Je totiž zřejmé, že vztah mezi kárně obviněným a P. H. byl přátelský. Je také zřejmé, že pro P. H. znamenaly restituce majetku rodu C. významnou komplikaci pro jeho podnikání na statku D. Kárně obviněný se osobní aktivitou snažil P. H. pomoci. Během schůzek s J. C. se hovořilo i o trestním stíhání úřednic magistrátu. V trestním řízení bylo úřednicím kladeno za vinu, že pochybili při vydání rozhodnutí o státním občanství J. C., přičemž jim mělo být známo, že osvědčení o státním občanství bude použito jejími potomky při uplatnění restitučních nároků, přičemž státní občanství bylo nezbytnou podmínkou jejich uplatnění. Pochybení úřednic tedy mělo vliv, byť nepřímý, na komplikace P. H. Nelze tedy vyloučit, že vnější pozorovatel by tento vztah k věci již považoval za dostatečně intenzivní, aby měl pochybnosti o nepodjatosti nejvyššího státního zástupce při podání dovolání. V takové situaci, by tedy naopak nemohlo být považováno za kárné provinění ani to, pokud by kárně obviněný rozhodl o svém vyloučení podle § 31 tr. řádu. Nejvyšší soud by totiž v takovém případě musel akceptovat podání dovolání I. náměstkem nejvyššího státního zástupce. Nemohl by tak způsobit újmu zájmu na řádném projednání dovolání, k jehož podání byly zjevně důvody, o čemž svědčí již to, že mu Nejvyšší soud vyhověl.
[195] Na druhou stranu nelze zcela vyloučit ani pohled opačný. Vztah kárně obviněného k věci je totiž v mnoha ohledech oslaben. Přátelství mezi P. H. a kárně obviněným nelze označit za intenzivní a blízké. Aktivita kárně obviněného ve prospěch P. H. byla omezena pouze na snahu zprostředkovat osobní setkání s K. E. C. Nešlo tedy o hlubší angažování se v podobě navrhování konkrétních způsobů řešení smíru. Kárně obviněný se také omezil pouze na kontakt se známým jeho známé, nejednalo se tedy o oslovování zcela neznámých osob. Kárně obviněný i s touto omezenou aktivitou ustal, jakmile viděl, že nevede k cíli. Během schůzek s J. C. zazněly pouze obecné informace o trestním řízení a kárně obviněný nechtěl v diskusích o trestním řízení pokračovat. Schůzky se uskutečnily přibližně 5 let před podáním třetího dovolání, přičemž i časový odstup je faktorem majícím vliv na možnou podjatost (usnesení rozšířeného senátu NSS čj. Nao 173/2020\u001e119, bod 50). Případné odsouzení úřednic magistrátu by také nemělo žádný bezprostřední dopad do práv P. H. To samo o sobě totiž nevede ke zrušení rozhodnutí o státním občanství, tím spíše ne ke zrušení restitučních rozhodnutí. V těchto navazujících řízení bude muset být zkoumáno množství dalších podmínek. Kárnému soudu nepřísluší je podrobněji rozebírat a hodnotit, ale příkladmo lze poukázat na posuzování otázky nabytí práv v dobré víře (pokud jde o správní řízení viz například § 100 odst. 4 a 5 ve spojení s § 94 odst. 4 a 5 správního řádu). Navíc, i pokud by skutečně ke zrušení restitučních rozhodnutí došlo, neznamená to, že by například Česká republika pozemky P. H. propachtovala nebo to, že by si je ani neponechala a prodala je jiné osobě, včetně K. E. C. O tom, že škoda, kterou P. H. uplatňoval v trestním řízení, není v příčinné souvislosti s danou trestní věci, konstatoval v rámci trestního řízení Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 67 To 208/2019, kterým P. H. nepřipustil jako poškozeného. Rozhodně tak nelze souhlasit s kárnou navrhovatelkou v tom, že výsledek trestní řízení byl způsobilý mít přímý vliv na soukromoprávní pozemkový spor mezi K. E. C. a P. H. S ohledem na tyto okolnosti oslabující vztah kárně obviněného tak nelze vyloučit ani to, že by se i vnějšímu pozorovateli jevil vztah kárně obviněného k trestnímu stíhání úřednic jako příliš vzdálený na to, aby mu bránil nestranně rozhodovat a byl tak naplněn důvod pro jeho vyloučení podle § 30 tr. řádu.
[196] Navíc nelze zcela pominout ani argumentaci kárně obviněného, že na základě usnesení NS k podání dovolání vycházel z toho, že podání dovolání jeho náměstkem má být vyhrazeno pro výjimečné situace, kdy nejvyššímu státnímu zástupci v podání dovolání brání důležitá překážka. Do přijetí nynějšího rozhodnutí kárného soudu nebylo zřejmé, zda je vůbec vyloučení nejvyššího státního zástupce z podání dovolání možné. Ostatně sama kárná navrhovatelka zastávala odlišný názor. I tato okolnost mohla ovlivnit rozhodování kárně obviněného o tom, jak přísné má nahlížet na svou možnou podjatost. Na druhou stranu by totiž riskoval, že Nejvyšší soud posoudí tuto otázku jinak a podané dovolání odmítne jako podané osobou k tomu neoprávněnou [§ 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu].
[197] Roli při posuzování toho, zda se kárně obviněný dopustil kárného provinění, naopak nemůže hrát jeho argumentace, že již opakovaně prokázal svou osobní integritu v jiných věcech. To by mohlo být podstatné jen v tom případě, kdyby byly jednoznačně dány důvody pochybovat o jeho podjatosti a měl by se tak vyloučit, ale i přes toto pochybení by ve věci přesto rozhodl nezaujatě (k tomu viz kapitolu IV.D Obecná východiska ke kárné odpovědnosti ve vztahu k podjatosti). Také lze poznamenat, že srovnání s věcí trestního stíhání předsedy vlády Andreje Babiše je nepřípadné. Nelze srovnávat standardní pracovní vztahy nejvyššího státního zástupce s předsedou vlády, které patří k náplni práce jakéhokoli nejvyššího státního zástupce, a otázku vztahu k věci, která se zprostředkované dotýká osoby, se kterou nejvyššího státního zástupce pojilo osobní přátelství.
[198] Kárný soud znovu zdůrazňuje, že není jeho úkolem, aby na základě posouzení všech těchto okolností rozhodl, zda kárně obviněný byl při podání třetího dovolání vyloučen z úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu, pro jeho poměr k věci. Tuto pravomoc měl totiž podle § 31 tr. řádu kárně obviněný. Nejvyššímu správnímu soudu pouze přísluší, aby rozhodl, zda se při tomto rozhodování kárně obviněný nedopustil excesu. S ohledem na to, že zde byly i významné okolnosti oslabující vztah kárně obviněného k věci, nelze považovat za exces to, pokud se kárně obviněný nevyloučil. Vzhledem k tomu nelze dospět k závěru, že by kárně obviněnému vytýkané jednání bylo kárným proviněním.
V. Závěr
[199] Podle § 19 odst. 2 zákona o kárném řízení senát vynese zprošťující rozhodnutí mj. tehdy, pokud skutek není kárným proviněním. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kárným návrhem vytýkaný skutek není kárným proviněním, kárně obviněného kárného obvinění zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2021
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda kárného senátu
ve věcech státních zástupců