{"html": "

166. Z předložených podkladů vyplývá, že vzhledem k tomu, že novelou č. 168/2008 Sb. byla včleněna do autorského zákona maximální výše autorské odměny za sdělování díla televizním a rozhlasovým vysíláním na pokojích ubytovacích zařízení, bylo třeba, aby si tuto maximální výši mezi sebe v dohodnutých podílech kolektivní správci rozdělili tak, aby nedocházelo k porušování autorského zákona tím, že by kolektivní správci v souhrnu účtovali vyšší částky autorských odměn, než jim umožňovala právní úprava. Jednání a konečná dohoda se týkaly maximálních částek autorských odměn, které kolektivní správci nebyli oprávněni překročit v důsledku cenové regulace. Ovšem např. uplatňování slev již zjevně spadalo do individuální cenové politiky jednotlivých kolektivních správců, neboť nebylo mezi kolektivními správci diskutováno.

167. Pokud tedy otázka zohledňování obsazenosti pokojů nebyla předmětem jednání kolektivních správců mezi sebou, ani mezi kolektivními správci s AHR a Ministerstvem kultury, nebylo tak prokázáno, že by provozovatelé ubytovacích zařízení (resp. AHR) souhlasili s tím, že obsazenost nebude zohledňována či dokonce že by souhlasili s tím, že průměrná obsazenost pokojů je již součástí maximálních sazeb autorských odměn stanovených v souladu s ust. § 23 autorského zákona.

168. Dále účastník řízení upozorňuje na to, že v roce 2011 přistoupil k dalšímu snižování autorských odměn (za jeden televizní přijímač na pokoji z 33,41 Kč na 26,73 Kč) v reakci na finanční krizi. Účastník řízení tak shrnuje, že změna nastavení poplatků byla výsledkem kompromisu, nikoli jeho jednostranné vůle, přičemž otázka obsazenosti pokojů […obchodní tajemství…]. To vše dle účastníka řízení ilustruje i skutečnost, že v období před 19. 5. 2008 činila základní sazba autorské odměny za jeden televizní přijímač umístěný v pokoji ubytovacího zařízení 50 Kč, se slevou při zohlednění 50% obsazenosti, pak činila 25 Kč. Výsledkem jednání mezi zástupci kolektivních správců, Ministerstva kultury a AHR však bylo to, že sazba autorské odměny za jeden televizní přijímač umístěný v pokoji ubytovacího zařízení činila od 19. 5. 2008 pouze 15,82 Kč.

169. Na tyto námitky Úřad v napadeném rozhodnutí reagoval provedením srovnání autorských odměn účtovaných kolektivními správci v České republice a v jiných evropských zemích. Toto srovnání ovšem dle účastníka řízení trpí zásadními nedostatky. Úřad tak podle účastníka řízení porovnával způsob zohledňování obsazenosti pokojů, nikoli ve vztahu ke všem kolektivním správcům působícím v porovnávaných členských státech, nýbrž jen k těm spravujícím práva autorů hudebních děl. Úřad rovněž opominul výsledky analýzy, kterou mu účastník řízení předložil dne 31. 7. 2017. Z této analýzy pak vyplývá, že zastoupení hudebních autorských odměn na celkovém zatížení uživatelů licencí bylo v roce 2016 v České republice nejnižší u absolutní většiny srovnávaných zemí a že u hotelového pokoje s jedním televizním přijímačem byla výše hudebních autorských odměn v České republice v roce 2016 v porovnání s výší uplatňovanou v absolutní většině sledovaných členských států EU výrazně nižší.

170. Pokud účastník řízení namítá své velké snížení sazeb oproti sazbám uplatňovaným v období do 19. 5. 2008, je třeba uvést, že cílem novelizace § 23 autorského zákona novelou č. 168/2008 Sb. a tedy zastropování souhrnných sazeb autorských odměn od 19. 5. 2008 bylo právě dosažení snížení plateb autorských odměn pro provozovatele ubytovacích zařízení. Tvrzené snížení sazeb pomocí konkrétních částek je ze strany účastníka řízení rovněž mírně zavádějící, neboť provozovatelé ubytovacích zařízení hradili za licenci k užití autorských práv kolektivním správcům pevně danou celkovou částku autorských odměn a její rozdělení mezi kolektivní správce bylo věcí vzájemné dohody kolektivních správců za účasti Ministerstva kultury. Pokud by došlo k jiné dohodě o rozdělení celkové částky autorských odměn pro jednotlivé kolektivní správce, tato skutečnost by nijak neovlivnila povinnost ubytovacích zařízení tuto celkovou částku hradit. Tedy, i kdyby v absolutní částce plynuly účastníku řízení autorské poplatky ve dvojnásobně vyšší nebo dvojnásobně nižší výši, podle toho, jak by se dohodl s ostatními kolektivními správci, pro provozovatele ubytovacích služeb by se tím nic neměnilo, neboť konečná výše autorských poplatků by pro ně byla stále stejná. Samotná absolutní výše autorských poplatků inkasovaných účastníkem řízení pro jím zastupované autory tak nemůže být ospravedlnitelným důvodem pro požadování platby autorských odměn i za neobsazené pokoje.

171. Druhostupňový orgán rovněž přezkoumal srovnání souhrnných plateb za zpřístupňování díla ubytovaným ubytovacími zařízeními v jiných evropských zemích, které Úřad provedl kvůli opakovaným námitkám účastníka řízení. Úřad tedy kontaktoval zahraniční kolektivní správce a na základě jejich odpovědí porovnal souhrnné platby za tento typ užití práv na Slovensku, v Portugalsku, Belgii, Chorvatsku, Maďarsku, Německu a Rakousku. Výsledky tohoto srovnání pak přehledně převtělil do tabulek 2 až 6 napadeného rozhodnutí.[60] Druhostupňový orgán tak dospěl k závěru, že Úřadu nelze vyčítat námitky předložené účastníkem řízení, neboť v rámci porovnání zjistil a zohlednil, kteří zahraniční kolektivní správci obsazenost ubytovacích kapacit zohledňují a kteří nikoli. Na základě toho pak srovnal sazby autorských odměn a dospěl k závěru, že ani při zohlednění nejnižší možné uvažované obsazenosti ve výši 30 % (kterou měl účastník řízení jako minimální stanovenu ve svých sazebnících před 19. 5. 2008), nebyla by tato 30 % výše zákonem regulované autorské odměny nejnižší. Druhostupňový orgán považuje zmíněný postup Úřadu za zcela adekvátní a s výsledkem zahraničního srovnání se plně ztotožňuje.

172. K podkladům poskytnutým účastníkem řízení v rámci šetření podnětu sp. zn. ÚOHS-P1227/2016/DP, je nutné zdůraznit, že data o sazbách zahraničních kolektivních správců za licence k užití autorských práv na pokojích ubytovacích zařízení byla poskytnuta za rok 2017, tedy nikoli za roky v posuzovaném období, a v případě České republiky účastník řízení pro konečnou výši autorských odměn uvažoval obsazenost ubytovacích zařízení ve výši 44 %. Pokud ale provedeme přepočet sazeb zahraničních kolektivních správců dle parity kupní síly, zjistíme, že byly autorské odměny v České republice třetí nejnižší v pořadí za Německem a Rakouskem, a to i při zohlednění obsazenosti v České republice. Ani v tomto bodě tedy nelze souhlasit s účastníkem řízení, neboť i v jím namítaném roce 2017 při zohlednění obsazenosti ubytovacích zařízení ze strany účastníka řízení sazba účastníka řízení nebyla nejnižší.

c) Námitka novelizace autorského zákona činností Úřadu

173. V této souvislosti účastník řízení poukazuje na to, že autorský zákon v posuzovaném období povinnost zohledňovat kritérium obsazenosti pokojů při stanovování sazeb autorských odměn nestanovil a mělo být podle autorského zákona zohledňováno až od 7. 11. 2014. Ve vztahu ke konceptu racionálního zákonodárce je tak podle účastníka řízení nutné dospět k závěru, že před tímto datem účastník řízení povinnost obsazenost zohledňovat neměl, jelikož kdyby tuto povinnost zákonodárce nastavit chtěl, učinil by tak dříve. Napadeným rozhodnutím tak podle účastníka řízení dochází k faktické novelizaci autorského zákona, a to přímo v rozporu s vůlí zákonodárce a také v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity.

174. Tento argument účastníka řízení pokládám za zcela účelový. Je třeba konstatovat, že pokud právní předpisy určité jednání soutěžitelům nepřikazují, neznamená to, že by takové jednání nebylo nutné z hlediska naplnění povinnosti nenarušovat fair soutěžní prostředí, která je stanovena v předpisech na ochranu hospodářské soutěže. Nemůže tak platit představa účastníka řízení, že pokud bude plnit veškeré povinnosti, které mu stanoví autorský zákon, nemůže se dopustit porušení soutěžních předpisů. Nelze se rovněž domnívat, že pokud zákonodárce určité jednání nezakotví přímo v právním předpisu jako povinnost, znamená to, že jeho vůlí bylo, aby adresáti právní normy takové jednání nečinili.

175. Účastníku řízení je rovněž nutné připomenout, že jako soutěžitel s dominantním postavením na trhu nese zvláštní odpovědnost za to, že jeho chování není na újmu účinné a nenarušené hospodářské soutěži.[61] Přestože by jeho jednání bylo za standardních okolností přípustné, specifická pozice v dominantním postavení, v případě účastníka řízení pozice monopolisty, jej významně omezuje.[62] Z unijní judikatury tak plyne, že „za určitých okolností mohou být soutěžitelé v dominantním postavení zbaveni práva chovat se určitým způsobem nebo přijmout určitá opatření, jež sama o sobě nejsou zneužitími a jež by byla dokonce nenapadnutelná, pokud by se tak chovali či taková opatření přijali nedominantní soutěžitelé“.[63]

176. Zákonodárce novelou č. 81/2005 Sb. autorského zákona navrátil účastníku řízení právo vybírat autorské odměny od provozovatelů ubytovacích zařízení, jež mu předešlou právní úpravou v rozporu s unijním právem odepřel. Účastník řízení však v celém období před účinností této novely obsazenost ubytovacích kapacit zohledňoval. Namítá-li účastník řízení, že by mu zákonodárce povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacích kapacit v zákoně sám stanovil, pokud by ji po kolektivních správcích skutečně vyžadoval, je nutné poukázat na to, že účastník řízení přistoupil k jejímu nezohledňování po účinnosti dané novely zcela svévolně a zákonodárce tak neměl možnost tuto skutečnost v novele č. 81/2005 Sb. vůbec zohlednit.

177. Navíc po celé posuzované období byla v autorském zákoně zakotvena povinnost kolektivních správců při stanovení sazeb autorských odměn přihlížet mj. k přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany; a k účelu, způsobu, rozsahu a okolnostem užití předmětu ochrany.[64] S ohledem na výše uvedou unijní judikaturu a závěry druhostupňového orgánu ohledně poskytování licence ze strany účastníka řízení provozovatelům ubytovacích zařízení je zřejmé, že hospodářský prospěch měli provozovatelé ubytovacích zařízení až v případě, kdy mohl předmět ochrany užít reálně ubytovaný host. Povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacího zařízení tak byla implicitně zakotvena v autorském zákoně i v posuzovaném období, neboť hledisko obsazenosti zásadním způsobem ovlivňuje šíři prospěchu, kterou provozovatel ubytovacích zařízení z užití díla získá, a stejně tak ovlivňuje i rozsah užití předmětu ochrany.

178. Ostatně sám zákonodárce zákonem č. 228/2014 Sb. s účinností od 7. 11. 2014 tuto tezi potvrdil, když do autorského zákona zakotvil, že kolektivní správce při stanovení autorské odměny musí přihlížet mj. k přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany, a to včetně četnosti využití ubytovacích prostor za účelem získání takového prospěchu, v nichž dochází k užití předmětu ochrany.[65] Je tak zjevné, že četnost využití ubytovacích prostor byla a je kritériem, které má vliv na hospodářský či obchodní prospěch uživatele předmětu ochrany, a že zákonodárce považoval za nutné výslovně poukázat na fakt, že kolektivní správci jsou povinni toto kritérium zohledňovat i při cenové regulaci obsažené v § 23 autorského zákona.

d) Možnosti zohlednění obsazenosti pokojů

179. Ve vztahu k zohledňování obsazenosti pokojů účastník řízení uvádí, že před 19. 5. 2008 vybíral autorské odměny zpětně, tedy ve vztahu k letům, v nichž ubytovací zařízení znala svou obsazenost. Situace tak byla odlišná od posuzovaného období (19. 5. 2008 - 6. 11. 2014), kdy byly sazebníky autorských odměn nastavovány do budoucna. Skutečná obsazenost je známa až zpětně, ani zohlednění obsazenosti za předchozí období tak neodráží skutečnou obsazenost v daném roce. […obchodní tajemství…].

180. Za akceptovatelné řešení označuje Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí zohlednění průměrné obsazenosti ubytovacího zařízení v minulém období. To je však dle účastníka řízení kritériem pro stanovení výše autorské sazby a v žádném případě se nejedná o zohlednění skutečné obsazenosti. Účastník řízení tedy tuto část odůvodnění napadeného rozhodnutí chápe jako požadavek na zohlednění určitého kritéria při stanovení ceny či jako požadavek na poskytnutí následné slevy.

181. Účastník řízení se následně věnuje tomu, jak ceny nastavil portugalský kolektivní správce Sociedade Portuguesa de Autores (dále též „SPA“), jehož postup je v napadeném rozhodnutí uváděn jako příklad zohlednění obsazenosti pokojů. V tomto ohledu účastník řízení poukazuje na to, že portugalský kolektivní správce v posuzovaném období žádným způsobem nezohledňoval skutečnou obsazenost konkrétního hotelu, neboť ve vztahu k ubytovacím zařízením aplikoval jednotnou cenu pro celý trh, která vycházela ze specifické konstrukce jeho sazebníku. Podle účastníka řízení tak jde o zcela jiné principy tvorby sazeb než užívá účastník řízení, ovšem je z nich patrné, že skutečná obsazenost pokojů nebyla reflektována ani portugalským kolektivním správcem.

182. Účastník řízení také uvádí, že při stanovení svých sazeb před 19. 5. 2008 plošně zohlednil obsazenost ubytovacích zařízení snížením sazby autorských odměn ve formě paušální slevy ve výši 68 %, resp. 37 %, a to napříč celým trhem. Postupoval tedy obdobně jako portugalský kolektivní správce tak, aby sazby byly pro provozovatele ubytovacích zařízení co nejpříznivější.

183. Předně nelze souhlasit s argumentací účastníka řízení, že maximální výše autorských odměn dle autorského zákona představuje výši odměn pro jednotnou, účastníkem řízení libovolně zvolenou, míru obsazenosti. Zvláště pokud ji jako v tomto případě pro posuzované období nijak ve svých sazebnících autorských odměn nespecifikoval. Před i po posuzovaném období účastník řízení stanovil maximální sazbu autorské odměny za pokoj za měsíc odpovídající 100% obsazenosti, kterou uvedl v sazebníku, a z této sazby pak vypočítal částku autorské odměny se zohledněním obsazenosti ubytovacího zařízení v předešlém roce, případně stanovil jednotlivé sazby pro různé intervaly obsazenosti.[66]

184. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením účastníka řízení ohledně portugalského kolektivního správce SAP. Druhostupňový orgán předesílá, že srovnání jednání účastníka řízení s portugalským kolektivním správcem není pro výsledek rozhodnutí nijak významné, neboť žádným způsobem neospravedlňuje jednání účastníka řízení ani na posouzení jeho jednání nijak nedopadá. I tak je však nutné uvést tvrzení účastníka řízení na pravou míru.

185. Portugalský kolektivní správce měl v posuzovaném období stanoveny sazby odměn za licence k užití autorských práv prostřednictvím televizního přístroje v pokojích ubytovacích zařízení tak, že jejich výši odstupňoval dle počtu hvězdiček ubytovacího zařízení. Jako celkovou platbu autorských odměn požadoval sazbu odpovídající kategorii ubytovacího zařízení vynásobenou 25 % z celkového počtu pokojů. Nelze tak říci, že tato sazba byla stanovena pro televizní přijímač jednotně v různých prostředích a pro pokoje ubytovacích zařízení upravena koeficientem 0,25. SAP, jak vyplývá z jeho sazebníků, stanovil pro užití autorských práv prostřednictvím televizního přístroje ve společných prostorách ubytovacích zařízení odlišné sazby, které ještě dále odstupňoval dle kapacity ubytovacího zařízení. Tento parametr v případě pokojů neuplatnil. Není tak přesné tvrzení účastníka řízení, že SAP poskytl paušální slevu a obdobným postupem jednal i účastník řízení. Výše poplatku za autorskou odměnu vybíraného účastníkem řízení byla po 19. 5. 2008 ovlivněna maximální zákonnou výší, kterou si musel rozdělit s dalšími kolektivními správci, aby maximální souhrnná výše vybíraná všemi kolektivními správci tuto zákonem danou hranici nepřekročila. Z dohody kolektivních správců se pak odvíjela absolutní částka autorské odměny vybírané účastníkem řízení. Nebylo to v důsledku plošné slevy, ani zohledněním obsazenosti ubytovacích kapacit. V případě SAP však šlo o plošné zohlednění obsazenosti ubytovacích zařízení, a to ve výši co nejvýhodnější pro ubytovací zařízení, tedy 25 %. Námitku účastníka řízení o podobnosti jeho postupu se SAP je tak nutné odmítnout.

186. Ostatně v případě Portugalska uplatňovali poplatky za zpřístupňování díla ubytovaným prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání v pokojích ubytovacích zařízení v posuzovaném období také kolektivní správci, Gestão dos Direitos dos Artistas a GEDIPE – Associação para a Gestão Coletiva de Direitos de Autor e de Produtores Cinematográficos e Audiovisuais é uma Entidade de Gestão Coletiva, a to tak, že zohledňovali obsazenost dle skutečně dosažené obsazenosti v předchozím kalendářním roce. Prvostupňový tak správně zařadil Portugalsko mezi země, v nichž byla obsazenost zohledňována.

187. Účastník řízení dále namítá, že […obchodní tajemství…]. Už samotný způsob zohledňování obsazenosti je dle mínění účastníka řízení charakteristický značnou chybovostí a je nastaven na pravidlech, která jsou v neprospěch autorů. Počítání obsazenosti podle nocí autory totiž znevýhodňuje a nereflektuje skutečný počet dnů, v nichž je možno na pokoji vysílání přijímat. To účastník řízení ilustruje na příkladu, kdy je počet dnů ubytování odvozován od počtu nocí, přičemž ubytovaní hosté mohou sledovat či poslouchat autorská díla na pokojích již v den příjezdu a odjezdu. Jestliže je tedy host ubytován na jednu noc, druhou noc pokoj obsazen není a třetí noc je zde opět ubytován jiný host, je obsazenost pokoje počítána jako dva dny, ačkoli hosté měli fakticky možnost sledovat či poslouchat autorská díla na pokoji celkem 4 dny. Účastník řízení tak shrnuje, že mu Úřad vytýká něco, co je nereálné, přičemž pomíjí skutečnost, že obsazenost pokojů mohla být a také byla zohledněna již v samotné ceně/výši sazeb autorských odměn.

188. Ze spisového materiálu jsem zjistil, že i AHR[67] i Ministerstvo kultury[68] shodně uvedli, že způsob zohledňování obsazenosti ubytovacích kapacit dle dosažené obsazenosti ubytovacího zařízení v předešlém roce považují za přiměřený a nejméně administrativně zatěžující. Je zřejmé, že takovýto způsob není zcela přesný, neboť neodráží čistě obsazenost ubytovacího zařízení v konkrétním roce, avšak účastník řízení tímto způsobem zohledňoval obsazenost jak před posuzovaným obdobím, tak po posuzovaném období a tento způsob zohledňování obsazenosti uplatňuje i v současnosti. […obchodní tajemství…].

189. Rovněž argumentace a grafické znázornění účastníka řízení ohledně obsazení pokojů, kdy host se ubytuje na jednu noc, avšak možnost sledovat TV či poslouchat rozhlas má po dva dny, je zavádějící. Pokud host provede check-in a check-out ve standardní dobu (v souladu s grafickým znázorněním účastníka řízení), tedy přihlásí se nejdříve ve 14 hodin a odhlásí se nejpozději v 11 či 12 hodin následujícího dne, čas, který mohl strávit na pokoji (nepřetržitým sledováním TV či poslechem rozhlasu), je kratší než 24 hodin, tedy necelý jeden den. V daném případě tak nemůže dojít k užití autorských práv nad rámec vykázané obsazenosti a bylo by naopak jasně nespravedlivé, požadovat ze strany účastníka řízení autorský poplatek za dny dva.

190. Účastník v poslední části této námitky rozkladu dovozuje ze sdělení Ministerstva kultury, že je možno požadovat autorské odměny i v případě, že host si pokoj zaplatí, ale nevyužije, tedy i v případě, kdy v pokoji ubytovacího zařízení absentuje veřejnost. Účastník řízení cituje následující pasáž: „K tomu, aby došlo k poskytnutí možnosti veřejnosti předmět ochrany provozováním rozhlasového a televizního vysílání užít prostřednictvím v pokoji umístěného rozhlasového a televizního přijímače, musí dojít k tomu, aby se v hotelovém pokoji někdo ubytoval (pokoj si pronajal, zaplatil), bez ohledu na to, zda takto získané ubytování skutečně využije či nikoli a bez ohledu na to, zda si případně televizor skutečně zapne.“

191. K tomu druhostupňový orgán jen krátce uvádí, že v okamžiku, kdy host pokoj v ubytovacím zařízení zarezervuje a zaplatí, vzniká mu nárok využívat ve stanoveném období služeb poskytovaných na takovém pokoji, a to včetně poskytování zvukově obrazového či zvukového záznamu. Pokoj je v tu chvíli obsazen a není možné, aby si ho zarezervoval někdo jiný. Není dále rozhodující, zda na pokoji stráví maximální možnou dobu, kterou má zaplacenu, či naopak dobu minimální, resp. žádnou.

e) Neprokázání existence újmy

192. Podle účastníka řízení Úřad neunesl své důkazní břemeno ve vztahu k prokázání existence újmy. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05 účastník řízení dovozuje, že újma musí být prokázána jako existující, nikoli pouze hrozící. Dále účastník řízení odkazuje na soutěžněprávní doktrínu, podle níž je škoda vyčíslitelná penězi pouze doplňujícím aspektem pro zohlednění v rámci určení výše pokuty. Účastník řízení dále cituje rozsudek SDEU ze dne 19. 4. 2018, ve věci C-525/16, MEO - Serviços de Comunicações e Multimédia SA v Autoridade da Concorrência(dále též „rozsudek ve věci MEO“), kde je újma vymezena jako znevýhodnění v hospodářské soutěži. Závěr o tom, že k takovému znevýhodnění došlo, pak má být dle citovaného rozsudku založen na posouzení všech relevantních okolností případu, které umožňují dospět k závěru, že uvedené chování má vliv na náklady, zisky nebo na jiný relevantní zájem jednoho nebo více z partnerů soutěžitele, který zneužil své dominantní postavení, takže toto chování může mít vliv na jejich postavení v hospodářské soutěži (resp. může je znevýhodnit).

193. Úřad se ovšem dle účastníka řízení v napadeném rozhodnutí nezabýval tím, zda v důsledku posuzovaného jednání může provozovatelům ubytovacích zařízení vzniknout taková újma, která by zhoršila jejich soutěžní postavení. Naopak se spokojil s konstatováním, že provozovatelům těchto zařízení vznikla finanční újma. Zabýval se tedy způsobenou škodou, nikoli tím, zda jim byla způsobena újma ve smyslu zhoršení jejich postavení v hospodářské soutěži. Kromě toho účastník řízení rozporuje i způsob, jakým byla Úřadem vymezena způsobená škoda. Na jednu stranu podle účastníka řízení Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že výši újmy nezjistil, přesto současně uvádí, že tato činila řádově […obchodní tajemství…]. Přitom výši škody Úřad promítnul do zvýšení individuální závažnosti posuzovaného jednání v rámci uložené pokuty. Účastník řízení tak shrnuje, že výše škody není nijak doložena a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

194. K prokázání existence újmy druhostupňový konstatuje, že judikatura unijních i tuzemských soudů definuje újmu velmi široce. SDEU ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2011, ve věci C-52/09, Konkurrensverket v. TeliaSonera Sverige AB (dále též „rozsudek ve věci TeliaSonera“) k pojmu újmy konstatoval: „[…] Z toho plyne, že za účelem prokázání zneužívající povahy takové praktiky musí její protisoutěžní účinek na trhu existovat, ale nemusí být nezbytně konkrétní, jelikož je dostačující prokázání potenciálního protisoutěžního účinku[…].“[69]

195. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, ve věci Telefonica O2 dospěl k závěru, že „[…] újma zahrnuje veškeré škodlivé následky, které mají příčinnou souvislost s jednáním dominanta, a již s přihlédnutím k tomu, že újma musí vzniknout, nikoli toliko hrozit, je třeba ji pojmout široce. Kromě přímé materiální škody lze tak za újmu považovat ztrátu zákazníků, ztrátu postavení na trhu, potřebu překonávat v důsledku dominantova jednání vniklé bariéry vstupu na trh, ale také vzniklou potřebu soutěžitele, u něhož je vznik újmy zkoumán, činit v bezprostřední reakci na dominantovo jednání i takové úkony, které by za jiných okolností činit nemusel, tj. potřebu aktivizovat se a odvracet pro něj nepříznivé dopady dominantova jednání. Újmu přitom není zapotřebí ve vztahu k jednotlivým účastníkům trhu přesně kvantifikovat (jako by tomu bylo v případě „škody“ – tedy materiální újmy vyjádřitelné v penězích), je však třeba konkretizovat, v čem taková újma spočívá.“

196. Rovněž Nejvyšší správní soud se vyjádřil k pojmu újma, a to v rozsudku ze dne 3. 10. 2008, č. j. 7 Afs 40/2007-111, ve věci SAZKA (dále též „rozsudek ve věci SAZKA“), jež byla podobná projednávané věci takto: „Výše uvedenému požadavku po dostatečně přesné specifikaci újmy podle názoru Nejvyššího správního soudu předseda Úřadu ve svém rozhodnutí dostál. Jeho hodnocení navíc nelze nic vytknout ani po věcné stránce, neboť existenci újmy je v posuzované věci třeba spatřovat v tom, že obstaravatelé byli nuceni přizpůsobovat své jednání nepřiměřeným požadavkům stěžovatele, který jim z pozice dominanta diktoval smluvní podmínky garantující zaplacení veškerých aktivovaných losů, kterým uplynula lhůta splatnosti, bez ohledu na skutečnou poptávku. Pokud tedy krajský soud v této otázce akceptoval závěry Úřadu, nelze jeho hodnocení nic vytknout.“

197. Je rovněž nutné zdůraznit, že prvostupňový orgán dospěl ve svém rozhodnutí ke správnému závěru, že se účastník řízení dopustil v rámci zneužití svého dominantního postavení vykořisťovatelských praktik.[70] Při vykořisťování využívá soutěžitel svého dominantního postavení k tomu, aby získal prospěch, který by jinak na konkurenčním trhu nezískal. Jde o jednání dominantního soutěžitele zaměřené proti slabší tržní protistraně, tedy proti spotřebitelům nebo jiným soutěžitelům, kteří jsou v postavení závislých odběratelů výrobků či služeb.[71]

198. Jak jsem již konstatoval výše, provozovatelé ubytovacích služeb platili autorské odměny účastníku řízení i za neobsazené pokoje, aniž by se jim dostávalo protiplnění, čímž jim vznikla majetková újma, neboť peněžní prostředky neoprávněně inkasované účastníkem řízení mohli využít jiným způsobem. Provozovatelům ubytovacích služeb rovněž neplynul žádný zisk z neobsazených pokojů, avšak museli účastníku řízení odvádět platby, které tím pádem zmenšovaly jejich zisk z obsazených pokojů, a to tím markantněji, čím nižší celková obsazenost ubytovacích kapacit byla. Tím jednání účastníka řízení mělo vliv na náklady a zisky provozovatelů ubytovacích zařízení, a tedy znevýhodnilo jejich postavení v hospodářské soutěži, což prvostupňový orgán vhodně ilustroval přibližným vyčíslením souhrnné majetkové újmy v bodě 206 napadeného rozhodnutí, zcela v souladu se závěry účastníkem řízení citovaného rozsudku SDEU ve věci MEO.

199. Druhostupňový orgán rovněž nemůže dát za pravdu účastníku řízení, že výpočet újmy není založen na důkazech obsažených ve správním spise. V odst. 138 napadeného rozhodnutí prvostupňový orgán detailně popsal, jakým způsobem výpočet majetkové újmy ubytovacích zařízení provedl, přičemž zcela jasně vycházel z podkladů poskytnutých účastníkem řízení[72] a z dat Českého statistického úřadu.[73]

200. Úřad tak v napadeném rozhodnutí uvedl celkové příjmy, které účastník řízení inkasoval v posuzovaném období za poskytnutí licencí k užití autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení, tedy částku, kterou provozovatelé ubytovacích zařízení reálně v tomto období uhradili. Dále Úřad zjistil, jakou průměrnou roční obsazenost ubytovacích kapacit dosahovala ubytovací zařízení v posuzovaném období na základě zjištění Českého statistického úřadu a rovněž jaká byla průměrná roční obsazenost ubytovacích kapacit před a po posuzovaném období, kterou účastník řízení zohledňoval. Nejvyšší dosažená průměrná obsazenost byla zjištěna účastníkem řízení v roce 2003, a to ve výši […obchodní tajemství…] %[74].

201. Úřad zvolil při výpočtu stejnou metodu, jako účastník řízení uplatňoval a uplatňuje dosud, tedy způsob lineárního zohledňování obsazenosti. Při výpočtu výše újmy Úřad užil obsazenost ve výši 50 %, tedy ve prospěch účastníka řízení, neboť čím vyšší je reálná obsazenost ubytovacích zařízení, tím nižší je částka neoprávněně uhrazených autorských odměn z neobsazených pokojů. Úřadem zvolený postup pro vyčíslení újmy v napadeném rozhodnutí při předpokladu lineárního zohledňování obsazenosti vedl ke stanovení spodní hranice možné souhrnné finanční újmy, která ubytovacím zařízením za posuzované období vznikla, když účastník řízení nezohledňoval obsazenost ubytovacích kapacit, a to ve výši cca […obchodní tajemství…] Kč. Prvostupňový orgán však připustil, že účastník řízení teoreticky mohl v jednotlivých obdobích posuzovaného období zohledňovat obsazenost jinými způsoby, a ty by mohly vést k odlišné kvantifikaci souhrnné újmy při předpokládané průměrné obsazenosti ve výši 50 %. Druhostupňový orgán zde však musí souhlasit se závěrem vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, tedy že je velmi nepravděpodobné, že by se souhrnná újma pohybovala níže než v řádech […obchodní tajemství…].

f) Televizní a rozhlasové přijímače jako standard ubytovacích služeb

202. Účastník řízení dále nesouhlasí s tvrzením Úřadu, že „ubytovací zařízení byla nucena způsob stanovení autorské odměny přijmout v případě, že chtěla svým zákazníkům i nadále poskytovat služby zpřístupňování díla ubytovaným, které jsou považovány za standardní součást ubytovacích služeb.“ Toto tvrzení není dle účastníka řízení založeno na žádných důkazech. Účastník řízení také považuje toto tvrzení za nepravdivé, jelikož jako standardní vybavení jsou televizní a rozhlasové přijímače požadovány pouze u ubytování kategorie 3 – 5 hvězdiček. V kategorii 1 – 2 hvězdičky taková podmínka neplatí. Dále je nutné přihlédnout k tomu, že jednání účastníka řízení, které je mu kladeno za vinu, počalo již v roce 2008, tedy před 12 lety, kdy mohly být požadavky na ubytování zcela jiné než dnes. Bez provedení dokazování, tak nelze hovořit o pravdivosti předmětného tvrzení Úřadu.

203. K této námitce jen krátce poznamenávám, že četnost ubytovacích zařízení s televizním přijímačem ověřil již v předchozím oddílu týkajícím se povahy licence, stejně tak může učinit kdokoli včetně účastníka řízení. Prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí vycházel z obecně známé skutečnosti, že součástí pokojů ubytovacích zařízení bývají běžně televizní či rozhlasové přijímače, byť se samozřejmě nejedná o pravidlo. Druhostupňový orgán vnímá tento argument jen jako podpůrný pro tvrzení Úřadu, že vybavení pokoje televizním či rádiovým přijímačem není vnímáno jako služba ryze nadstandardní či luxusní, což nevyvrací ani účastník řízení.

204. Je ovšem nutno zdůraznit, že i pokud by se tento argument Úřadu ukázal nepřesným či nepravdivým, žádným způsobem by to nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ani na deliktní jednání účastníka řízení, které se týká nezohledňování obsazenosti ubytovacích kapacit.

g) Přičítání odpovědnosti za jednání OOA-S a DILIA

205. Účastník řízení závěrem námitek do skutkového stavu poukazuje na to, že Úřadu doložil následující skutečnosti. Jednání o novém nastavení autorských odměn v roce 2008 se účastnil nejen účastník řízení, ale také kolektivní správci OOA-S a DILIA (včetně Ministerstva kultury a AHR). Na těchto jednáních bylo dohodnuto, že strop 50 % bude vztažen nejen na práva autorská, ale i na práva související a bylo dohodnuto poměrové rozdělení výše odměny připadající na jednotlivé kolektivní správce. Kolektivní správci OOA-S i DILIA se tak aktivně podíleli na stanovení sazeb autorských odměn. Skutečnost, že účastník řízení společně stanovené odměny za oba tyto subjekty vybíral, pak na něho dle jeho mínění nemůže přenést odpovědnost za jejich jednání, resp. za jejich podíl na stanovení výše odměn. I v tomto ohledu tedy Úřad pochybil.

206. Z dostupného spisového materiálu je možno vyčíst, že ve svém sdělení ze dne 15. 12. 2017 účastník řízení uvádí: „Cenotvorba nebyla mezi jednotlivými kolektivními správci nikterak vzájemně koordinována. Kolektivní správci si stanoví sazby autonomně s přihlédnutím ke kritériím definovaným zákonem.“[75] Avšak ve svém rozkladu v bodě 242 účastník řízení tvrdí: „Stanovení sazeb se dělo s vědomím a za aktivní účasti těchto kolektivních správců, a to na základě s nimi uzavřené dohody.“ Tvrzení účastníka řízení jsou tedy vzájemně velmi rozporná.

207. Pokud účastník řízení odkazuje na jednání mezi kolektivními správci, AHR a Ministerstvem kultury ze dne 30. 7. 2008 a navazující jednání dne 28. 8. 2008, druhostupňový orgán v zápisech z těchto jednání[76] nenalezl jedinou zmínku o dohodě ohledně zohledňování obsazenosti ubytovacích kapacit.[77] Na předmětných jednáních bylo řešeno procentní rozdělení maximální možné celkové výše odměny stanovené autorským zákonem, tedy nikoli stanovené dohodou kolektivních správců, jak uvádí účastník řízení. Tuto maximální částku si museli kolektivní správci mezi sebou rozdělit tak, aby to bylo v souladu s ust. § 23 autorského zákona, a je přitom logické, že na takových jednáních byli přítomni všichni kolektivní správci, jichž se cenová regulace týkala.

208. Z listinných důkazů předložených účastníkem řízení, včetně doložené emailové komunikace však nijak nevyplývá, že by kolektivní správci OOA-S a DILIA jakkoli zasahovali do stanovení sazeb autorských odměn v sazebníku účastníka řízení, tedy např. zohlednění obsazenosti či stanovení slev.

209. Druhostupňový orgán tedy musí dát za pravdu závěru vyjádřenému v napadeném rozhodnutí, že nebylo nijak neprokázáno, že by se kolektivní správci OOA-S a DILIA podíleli na rozhodnutí účastníka řízení nezohledňovat obsazenost pokojů v sazbách autorských odměn v posuzovaném období. S ohledem na smlouvy o zastupování kolektivních správců DILIA a OOA-S[78] je tak účastník řízení plně odpovědný za protisoutěžní jednání na dotčených relevantních trzích týkající se autorských práv k dílům literárním, dramatickým, hudebně dramatickým, choreografickým, pantomimickým a audiovizuálním a k dílům výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl.

210. Ve vztahu k námitkám účastníka řízení do skutkového stavu je tak třeba uzavřít, že Úřad provedl správné a úplné zjištění skutkového stavu. Námitky účastníka řízení tak nejsou důvodné.

Hmotněprávní námitky

211. Účastník řízení dále vznáší hmotněprávní námitky, které jsou dle něj natolik zásadního charakteru, že musí být napadené rozhodnutí zrušeno jako nezákonné a věcně nesprávné.

a) Neprokázání naplnění materiální stránky

212. V rámci hmotněprávních námitek účastník řízení nejprve namítá, že Úřad v průběhu správního řízení neprokázal naplnění materiálního znaku přestupku[79] proti § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS anebo čl. 102 písm. a) SFEU, neboť Úřad neprokázal, že by nezohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení při stanovení sazeb autorských odměn účastníkem řízení vedlo k narušení hospodářské soutěže. V napadeném rozhodnutí tak podle účastníka řízení absentuje, z jakého důvodu mělo posuzovaným jednáním dojít k narušení hospodářské soutěže.

213. Účastník řízení dále zdůrazňuje, že materiálním znakem přestupku podle ZOHS je v souladu s § 1 odst. 1 ZOHS narušení hospodářské soutěže. Z materiálního pojetí soutěžního práva plyne, že jednání nemůže být ze strany ÚOHS zakázáno jen pro svou formu, neboť je vždy nutno prokázat narušení hospodářské soutěže. ZOHS tedy chrání hospodářskou soutěž jako takovou, nikoliv jednotlivé soutěžitele působící na trhu. Jednání podle § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS je tedy podle účastníka řízení zakázáno jen v situaci, kdy materiálně narušuje hospodářskou soutěž, nikoli toliko pro svou formu. V souvislosti s materiálním znakem přestupku taktéž účastník řízení odkazuje na judikaturu správních soudů[80] a soutěžní doktrínu.[81] Závěr, že správní orgán nemůže uložit správní trest za jednání, aniž by prokazoval jeho následek, který by byl rozporný s předmětem ochrany jim aplikované normy, plyne podle účastníka řízení i ze správněprávní teorie.

214. Účastník řízení proto shrnuje, že v napadeném rozhodnutí není nijak vysvětleno a prokázáno, že posuzovaným jednáním došlo k narušení hospodářské soutěže, resp. ve správním řízení nebylo prokázáno, jak by údajné nezohledňování obsazenosti pokojů v sazbách autorských odměn mohlo ovlivnit parametry hospodářské soutěže či ohrozit blahobyt spotřebitelů, snížit kvalitu poskytovaných služeb apod.

215. Pokud se jedná o naplnění materiální stránky posuzovaného správního deliktu, souhlasím s účastníkem řízení v tom ohledu, že materiální stránkou soutěžního deliktu je „narušení hospodářské soutěže“, které představuje legislativní zkratku a v souladu s § 1 odst. 1 ZOHS jím může být vyloučení, omezení, ohrožení či jiné narušení hospodářské soutěže. Z ustanovení § 1 odst. 1 ZOHS tak plyne, že jednotlivé delikty upravené v ZOHS jsou, co se týče dopadu na hospodářskou soutěž, postaveny na ohrožovacím principu, jelikož do zmíněné legislativní zkratky „narušení“ hospodářské soutěže spadá mimo jiné i její prosté ohrožení. Tento fakt je potvrzován i ustálenou judikaturou správních soudů.[82] V tomto ohledu se tak hovoří o principu potenciální soutěže, popř. o tom, že ZOHS chrání i potenciální soutěž. Z judikatury správních soudů přitom vyplývá, že pro účely závěru o materiálním narušení hospodářské soutěže si lze vystačit s dostatečně věrohodnými predikcemi o negativním vlivu na soutěž.[83]

216. Účastník řízení se dopustil deliktu zneužití dominantního postavení formou vynucování nepřiměřených obchodních podmínek. Konstrukce zákazu zneužití dominantního postavení podle § 11 odst. 1 ZOHS je vystavěna na generální klauzuli a na demonstrativním výčtu vybraných skutkových podstat, které generální klauzuli doplňují. Jak uvádí Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci SAZKA: „Zákon zakazuje jakékoli zneužití dominantního postavení na trhu bez ohledu na to, v jaké formě se uskutečňuje, tj. bez ohledu na to, co je obsahem tohoto jednání a jaký je jeho vnější projev. V tomto je konstrukce § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže obdobná konstrukci obsažené v čl. 82 SES.“[84] Ustanovení § 11 odst. 1 ZOHS tak odpovídá čl. 102 SFEU a je nutno jej vykládat eurokonformně.[85]

217. Ze soutěžní doktríny dále vyplývá, že vybrané skutkové podstaty zneužití dominantního postavení představují zakázaná jednání, která jsou zvláště typická, opakují se nejčastěji a představují nejzávažnější porušení zákona. Mezi tato jednání přitom spadá i praktika vynucování nepřiměřených obchodních podmínek, tedy skutková podstata § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS[86], resp. čl. 102 písm. a) SFEU.[87]

218. Tato praktika spadá pod tzv. vykořisťovatelské praktiky zneužití dominantního postavení,[88] kterými dominant již těží ze své dostatečné tržní síly a využívá ji v obchodních vztazích s dodavateli či zákazníky k tomu, aby jim způsobil újmu, např. tím, že bude uplatňovat nepřiměřené ceny a podmínky, čímž bude ze svého jednání získávat nepřiměřené zisky. Tyto vykořisťovatelské praktiky přitom využívají nemožnosti jiných soutěžitelů či spotřebitelů přejít ke konkurenci (která neexistuje nebo není dostatečná).[89] Právě vykořisťovatelské praktiky jsou přitom nejzdárnějším příkladem protisoutěžního jednání, které přímo ovlivňuje obchodní partnery dominanta či spotřebitele.[90]

219. Vykořisťovací zneužití dominantního postavení tak vychází z premisy, že dominantní soutěžitel by neměl zneužívat svou tržní sílu k vykořisťování svých obchodních partnerů v důsledku oslabené hospodářské soutěže. Narušení hospodářské soutěže u těchto zneužívajících praktik představuje porušení principu určité spravedlnosti, resp. rovnováhy ve vztazích mezi dominantem a jeho obchodními partnery, který je dominant povinen dodržovat. Jinými slovy, za situace, kdy je hospodářská soutěž oslabena jeho dominantním postavením, by se měl dominant chovat vůči svým obchodním partnerům alespoň do určité míry obdobně, jako kdyby existovala efektivní hospodářská soutěž.[91] Znamená to, že by dominant neměl na úkor svých obchodních partnerů benefitovat nad přiměřenou úroveň z oslabené hospodářské soutěže a tím ji ještě více narušovat. Z unijní judikatury totiž dále vyplývá princip tzv. zvláštní odpovědnosti soutěžitele v dominantním postavení nezasahovat svým jednáním do efektivní a nenarušené hospodářské soutěže na společném trhu, tj. nenarušit, případně nevyloučit soutěž na relevantním trhu, v jejímž důsledku může být zakázáno jednání, které by bylo u ostatních soutěžitelů považováno za nezávadné.[92]

220. V případě vykořisťovací praktiky tak dochází k narušení hospodářské soutěže do jisté míry již tím, že dominant bez objektivního ospravedlnění vykořisťuje své obchodní partnery. Prokáže-li tak Úřad naplnění znaků skutkové podstaty deliktu spočívajícího ve vynucování nepřiměřených obchodních podmínek, již samotná podstata dané praktiky je zakázaná a imanentně v sobě materiální stránku narušení hospodářské soutěže zahrnuje. Tento závěr přitom podpořil i Nejvyšší správní soud, když uvedl: „Výčet dílčích skutkových podstat je pak nutno vnímat jako seznam typických jednání dominanta, která, vzhledem ke svým závažným negativním důsledkům pro soutěžní prostředí, představují zneužití jeho postavení na relevantním trhu.“[93]

221. Ve vztahu k prokázání narušení hospodářské soutěže v podobě vynucování nepřiměřených obchodních podmínek je proto třeba posoudit, zda daným jednáním došlo k (potenciálnímu) narušení hospodářské soutěže – zde tedy musí objektivně existovat nepřiměřenost obchodních podmínek ve vztahu k poskytovanému protiplnění. Nepřiměřeností obchodní podmínky se přitom prvostupňový orgán zabýval v bodech 120 - 135 napadeného rozhodnutí (na danou pasáž tak v podrobnostech odkazuji). Dospěl přitom k závěru, že požadavek platby autorské odměny i tehdy, kdy u nabyvatele licence prokazatelně nemůže dojít k užití díla, tzn. když jeho pokoj není obsazen žádným hostem a není mu tak poskytováno žádné protiplnění, nelze považovat za přiměřenou obchodní podmínku. Své závěry přitom opřel o unijní judikaturu týkající se obdobných případů zneužití dominantního postavení kolektivními správci. Prvostupňový orgán rovněž zvažoval, zda pro dané jednání měl účastník řízení objektivní ospravedlnění, když dospěl k závěru, že nikoliv. Ačkoliv to tak prvostupňový orgán nevyjádřil explicitně, z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že daným jednáním došlo k narušení hospodářské soutěže a to konkrétně tím, že účastník řízení vynucoval nepřiměřené obchodní podmínky, aniž by pro jeho jednání existovalo objektivní ospravedlnění a to vše za situace, kdy jeho obchodní partneři neměli praktickou jinou možnost, než s těmito podmínkami souhlasit, čímž naplnil skutkovou podstatu deliktu podle § 11 odst. 1 písm. a) a čl. 102 písm. a) SFEU.

222. Namítá-li účastník řízení dále, že Úřad měl prokázat skutečné narušení hospodářské soutěže, resp. negativní vliv na základní parametry hospodářské soutěže, není tomu tak. Jak bylo uvedeno výše, narušení hospodářské soutěže vyžadované jako materiální znak skutkové podstaty pro porušení práva (zde tedy § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS, resp. čl. 102 písm. a) SFEU) má pouze ohrožovací charakter. Není proto nutné ze strany soutěžního úřadu prokázat skutečné dopady na základní parametry hospodářské soutěže.

223. Pokud se jedná o judikaturu v oblasti soutěžního práva, na kterou odkazuje účastník řízení, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 7/2014 se týkal primárně institutu osoby zúčastněné na řízení. Nejvyšší správní soud zde mimo jiné vyslovil, že podstatou ZOHS je ochrana hospodářské soutěže jako fenoménu, nikoliv jednotlivých účastníků trhu. Meritem, tedy samotným zneužitím dominantního postavení společností STUDENT AGENCY, k.s., stejně jako materiální stránkou deliktu se však dané rozhodnutí nezabývalo, není proto zcela přiléhavé. Nutno však podotknout, že Úřad naplnil premisu daného rozsudku, neboť hospodářská soutěž jako fenomén byla chráněna i v posuzovaném případě, a to konkrétně proti vykořisťovatelským praktikám dominanta – účastníka řízení.

224. Ani další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 A 13/2002, na které odkazuje účastník řízení, není ve věci zcela přiléhavé, neboť se týkalo praktiky zneužití dominantního postavení formou uplatňování rozdílných cen za volání do sítí jiných mobilních operátorů na trhu mobilních radiotelefonních služeb ve veřejných mobilních telekomunikačních sítích. Nejvyšší správní soud zde konstatoval, že Úřad musí rozpoznat, „kdy nedochází k narušení soutěže, byť jsou formální znaky naplněny, resp. kdy není třeba zásahu, neboť se jednání na kvalitě soutěžního prostředí neprojeví.“ V daném případě podle názoru Nejvyššího správního soudu chyběl dostatečný argument, který by prokázal, že zvýšení ceny služby narušilo fair prostředí trhu mobilní telefonie a představovalo tak překážku pro vstup na trh. Nejednalo se tedy o posuzování praktiky vykořisťovatelské, nýbrž vylučovací. Ačkoliv tedy soud shledal, že materiální stránka naplněna nebyla, když nedošlo k narušení hospodářské soutěže, nelze ji na posuzovaný případ aplikovat z důvodu zcela odlišné skutkové podstaty, potažmo jiné praktiky zneužití dominantního postavení. Z další judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že „otázku, zda je konkrétní chování soutěžitele v dominantním postavení možné považovat za jednání, které je ještě dovolené, nebo za jednání zákonem již zakázané, je třeba posuzovat individuálně se zřetelem ke všem specifikům jednotlivého případu.“[94] V případě účastníka řízení tak Úřad vzhledem k jeho specifikům vyhodnotil, že dané jednání nelze považovat za jednání dovolené, neboť došlo k narušení hospodářské soutěže.

225. Na základě výše uvedeného tak považuji materiální stránku deliktu za prokázanou a námitku účastníka řízení proto zamítám.

b) Neprokázání podmínek aplikace čl. 102 SFEU

226. Účastník řízení dále namítá, že nebyly prokázány podmínky aplikace čl. 102 SFEU. Unijní právo lze podle účastníka řízení aplikovat pouze tehdy, pokud jsou splněny dvě nezbytné podmínky: dominantní podnik musí zaujímat dominantní postavení na vnitřním trhu nebo na jeho podstatné části a posuzované jednání musí mít podstatný vliv na obchod mezi členskými státy.

227. Ve vztahu k prokázání existence dominantního postavení účastníka řízení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části dle účastníka řízení Úřad v rámci správního řízení neprokázal, že by účastník řízení takovým postavením disponoval. Úřad se podle účastníka řízení v napadeném rozhodnutí zabýval toliko dotčenými relevantními trhy v rámci České republiky, přičemž z povahy jeho činnosti je vyloučeno vybírat autorské odměny za užívání děl v jiných členských státech. Účastník řízení proto dle svých slov nemůže zaujímat dominantní postavení na vnitřním trhu. Pokud jde o existenci dominantního postavení na „podstatné části vnitřního trhu“ účastník řízení odkazuje na rozhodnutí SDEU ze dne 16. 12. 1975, ve spojených věcech 40 až 48, 50, 54 až 56, 111, 113 a 114/73, Coöperatieve Vereniging "Suiker Unie" UA (dále též „rozsudek ve věci Suiker Unie“), dle kterého je nezbytné hodnotit výrobní a spotřebitelské vzorce předmětného produktu, jakož i návyky a ekonomické příležitosti prodávajících a kupujících. Žádné takovéto posouzení nebylo dle účastníka řízení Úřadem provedeno.

228. Ve vztahu k druhé podmínce účastník řízení uvádí, že dopad posuzovaného jednání na obchod mezi členskými státy v oblasti výkonu autorských práv, pokud vůbec existuje, je zcela zanedbatelný. Celkové příjmy účastníka řízení, které v posuzovaném období inkasoval za licence na užití autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení (vč. odměn náležících kolektivním správcům DILIA a OOA-S), dosáhly výše cca […obchodní tajemství…] Kč. Dle napadeného rozhodnutí byla zhruba polovina z nich neoprávněná, tj. jde o […obchodní tajemství…] Kč. Přibližně […obchodní tajemství…] % z této částky, tj. cca […obchodní tajemství…] Kč, bylo rozděleno mezi autory práv spravovaných účastníkem řízení, DILIA a OOA-S. Za jeden rok trvání posuzovaného jednání tedy bylo mezi všechny zastupované autory přerozděleno […obchodní tajemství…] Kč. Účastník řízení v posuzovaném období zastupoval každý rok přibližně 100 000 zahraničních autorů. Na jednoho zahraničního autora tak každý rok z údajně neoprávněně vybrané odměny připadalo přibližně […obchodní tajemství…] Kč.

229. Jelikož Úřad v napadeném rozhodnutí odvozuje dopad na obchod mezi členskými státy z výše neoprávněně vybraných odměn pro zahraniční autory, pak se s ohledem na uvedený propočet nemůže jednat o podstatnou částku. Úřad tedy dle účastníka řízení neprokázal podstatný vliv na obchod mezi členskými státy a unijní soutěžní právo by dle jeho názoru nemělo být vůbec aplikováno.

230. S ohledem na danou námitku účastníka řízení, tak vyvstává otázka, zda jsou naplněny podmínky pro aplikaci čl. 102 SFEU, jinými slovy je tedy třeba zodpovědět na otázku, zda jednání kolektivního správce OSA mohlo mít vliv na obchod mezi členskými státy. Dávám přitom zapravdu účastníkovi řízení, že ze znění čl. 102 SFEU[95] skutečně vyplývá, že je třeba kumulativně splnit dvě podmínky, které uvádí účastník řízení.

231. Prvostupňový orgán se vlivem na obchod mezi členskými státy a aplikací článku 102 SFEU zabýval v bodech 139 - 141 napadeného rozhodnutí. Vycházel přitom z rozhodovací praxe SDEU, a to zejména z rozsudku SDEU ve věci lotyšského kolektivního správce ze dne 14. 9. 20147, C-177/16, AKKA/LAA (dále též „rozsudek ve věci AKKA/LAA“). Obchod mezi členskými státy byl podle prvostupňového orgánu ovlivněn v tom smyslu, že zahraniční autoři obdrželi za poskytnutí licencí za výkon svých autorských práv od poskytovatelů ubytovacích služeb na území České republiky vyšší odměny v důsledku úhrady plnění, které tito autoři neposkytovali. Úřad tak v souladu s judikaturou SDEU dospěl k závěru, že posuzované jednání bylo způsobilé mít podstatný vliv na obchod mezi členskými státy v oblasti výkonu autorských práv, a proto na něj aplikoval čl. 102 SFEU. Se zde uvedenými závěry souhlasím, je však třeba je do jisté míry doplnit, a to zejména s ohledem na Oznámení Komise k výkladu pojmu „vliv na obchod mezi členskými státy“ (dále též „Oznámení Komise“)[96] a relevantní unijní judikaturu.

232. Při zkoumání dopadů jednání účastníka řízení na obchod mezi členskými státy vychází Úřad standardně z Oznámení Komise. Toto oznámení popisuje jak to, co se rozumí dopadem na obchod mezi členskými státy obecně, tak to, kdy je tento dopad dán u jednotlivých typů protisoutěžního jednání. Oznámení Komise se přitom v bodech 93 a násl. přímo věnuje modelové situaci, která odpovídá posuzovanému případu, tedy existenci dominantního postavení soutěžitele na relevantním trhu, který tvoří území celého členského státu. Jednotlivé typy protisoutěžního jednání jsou v Oznámení Komise rozděleny podle zasaženého území a podle věcného charakteru zkoumaného jednání. Ve vztahu k praktice zneužití dominantního postavení vykořisťovatelského charakteru přitom Komise uvádí, že je situace více komplexní, tato je však schopná ovlivnit obchod mezi členskými státy.[97]

233. Pokud se jedná o první podmínku, tedy existenci dominantního postavení účastníka trhu na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části, o existenci dominantního postavení účastníka řízení na dotčených relevantních trzích na území České republiky není pochyb, neboť byla ve správním řízení prokázána. Z povahy dotčených relevantních trhů a rovněž z ustanovení autorského zákona přitom vyplývá, že účastník řízení jako kolektivní správce měl postavení faktického monopolu, neboť jiný subjekt kolektivní správu autorských práv vykonávat nemohl. Účastník řízení přitom své dominantní postavení na národním trhu ani nerozporuje. V daném případě se přitom jednalo o vykořisťovatelskou praktiku dominanta spočívající v uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek.

234. Je tedy třeba vyjít z relevantní judikatury. Ve vztahu k první podmínce, účastník řízení odkazuje na starší rozsudek SDEU z roku 1975 ve věci Suiker Unie. V rámci posuzovaného jednání a postavení účastníka řízení je však mnohem vhodnější vyjít z rozhodovací praxe, která se týkala přímo aplikace čl. 102 SFEU v případech narušení hospodářské soutěže jednáním kolektivním správcem práv – jako dominantem na území jednoho členského státu, neboť takováto praxe již existuje.

235. Z unijní judikatury tak vyplývá, že zákonný monopol v členském státě může představovat dominantní postavení ve smyslu čl. 102 SFEU.[98] Ve věci týkající se švédského kolektivního správce práv (STIM) přitom SDEU v rozsudku ze dne 11. 12. 2008, ve věci C-52/07, STIM (dále též „rozsudek ve věci STIM“) konkrétně uvedl: „Z toho plyne, že STIM má na trhu dotčeném ve věci v původním řízení dominantní postavení, a jelikož se toto dominantní postavení vztahuje k celému území jednoho ze členských států, mohlo by se jednat o dominantní postavení v podstatné části společného trhu.“[99] Obdobné SDEU judikoval též ve věci lotyšského kolektivního správce práv, v rozsudku ve věci AKKA/LAA, na který odkázal již prvostupňový orgán.

236. Za nejrelevantnější unijní judikát však považuji rozsudek SDEU ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351/12, OSA proti Léčebným lázním Mariánské Lázně a.s. (dále též „rozsudek ve věci OSA“). Zde se totiž SDEU zabýval dominantním postavením kolektivního správce práv ve smyslu čl. 102 SFEU, kterým byl přímo účastník řízení. V rozsudku ve věci OSA tak soud v odpovědi na předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 102 SFEU zcela jasně potvrdil naplnění první podmínky kolektivním správcem OSA, když konstatoval: „V tomto ohledu je třeba konstatovat, že takový správce, jako je OSA, který má monopol na výkon správy autorských práv k určité kategorii chráněných děl na území členského státu, má dominantní postavení na podstatné části vnitřního trhu ve smyslu článku 102 SFEU.“

237. Ve světle výše uvedeného tedy není pochyb o tom, že účastník řízení disponoval dominantním postavením i na vnitřním trhu EU a první podmínku tedy považuji za splněnou.

238. Pokud se jedná o další podmínku spočívající v posouzení, zda mělo dané jednání podstatný vliv na obchod mezi členskými státy, i zde je potřeba vycházet z relevantní unijní judikatury.

239. Obchod mezi členskými státy je dle Oznámení Komise chápán velmi široce, dopad na tento obchod také může být potenciální, tj. postačí důvodný předpoklad, že k takovému dopadu by mohlo dojít a není nutné zkoumat skutečnou míru zasažení.[100] Může tak jít o dopad přímý či nepřímý, skutečný i potenciální. Ve vztahu k dané podmínce SDEU dále judikoval následující: „Aby rozhodnutí, dohoda nebo jednání mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy, musí na základě souhrnu skutkových a právních okolností umožnit předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, že mohou přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně ovlivnit obchod mezi členskými státy, a to tak, že se lze obávat, že by mohly být překážkou uskutečňování jednotného trhu mezi členskými státy. Krom toho je třeba, aby tento vliv nebyl zanedbatelný.“[101]

240. Pokud se jedná obecně o potenciální přeshraniční vliv, jak bylo uvedeno výše, prvostupňový orgán správně konstatoval, že účastník řízení zastupuje rovněž zahraniční autory a daná praktika se týkala zpřístupňování děl i těchto autorů. V důsledku jednání účastníka řízení tak zahraniční autoři obdrželi za výkon svých práv vyšší odměny. Otázkou tedy je, zda byla tato skutečnost způsobilá k naplnění druhé podmínky.

241. SDEU již ve své starší judikatuře nepřímo uznal, že poplatky účtované organizací pro správu autorských práv, která se nachází v monopolním postavení, mohou mít vliv na přeshraniční obchod, takže se na tuto situaci uplatní článek 102 SFEU.[102] V případě švédského kolektivního správce ve věci STIM byl vliv na obchod mezi členskými státy shledán mimo jiné v tom, že model stanovení poplatků se týkal provozování hudebních děl domácích i zahraničních autorů.[103]V případě lotyšského kolektivního správce ve věci AKKA/LAA SDEU rovněž argumentoval, že obchod mezi členskými státy může být ovlivněn poplatkovou praxí kolektivního správce práv, spravuje-li rovněž práva majitelů zahraničních.[104]

242. Předmětem sporu v rozhodnutí ve věci OSA byla otázka, zdali jsou odměny požadované OSA nepřiměřeně vysoké v porovnání s tím, jaké odměny požadují správci v sousedních zemích. SDEU přitom k tomu uvedl: „Článek 102 SFEU však musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že prvně zmíněný správce požaduje za své služby sazby, které jsou podstatně vyšší než sazby uplatňované v jiných členských státech, za podmínky, že srovnání výše sazeb bylo provedeno na jednotném základě, nebo že vyžaduje přemrštěné ceny bez přiměřeného poměru k hospodářské hodnotě poskytnutého plnění, je známkou zneužití dominantního postavení.“[105] I zde tedy SDEU nepřímo uznal vliv na obchod mezi členskými státy.

243. Vycházíme-li tedy z Oznámení Komise a relevantní judikatury, která se zabývala obdobnými případy zneužití dominantního postavení ze strany kolektivních správců, je patrné, že i druhá podmínka byla naplněna. Účastníkovy propočty tak v tomto ohledu nehrají roli, neboť stejně jako v případě ostatních kolektivních správců, postačila i v případě účastníka řízení pouhá potencialita jeho podstatného vlivu na obchod mezi členskými státy. Námitku tedy shledávám jako nedůvodnou.

c) Aplikace nepřiměřených obchodních podmínek

244. Účastník řízení dále namítá, že Úřad neprokázal, že jeho jednání bylo zneužitím dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, když to podle něj ani prokázat nemohl, neboť šlo jednoznačně o cenové jednání ve smyslu soutěžní doktríny. Nezahrnutí určitého elementu/kritéria do výpočtu ceny (zde sazby autorských odměn) totiž nelze podle účastníka řízení označit za obchodní podmínku, kterou by bylo možno separovat od celkového vzorce pro výpočet ceny – sazby autorských odměn. Podle účastníka řízení jde tak ze strany Úřadu o účelovou právní kvalifikaci, neboť toto jednání nenaplňuje znaky zneužití dominantního postavení ve formě uplatňování excesivních cen. Dále účastník řízení poukazuje na to, že napadené rozhodnutí vytváří nebezpečný precedens, když obsazenost pokojů není zohledňována řadou dalších kolektivních správců v rámci EU a žádný ze soutěžních úřadů členských států ani Evropská komise toto neshledala problematickým, nota bene ve vztahu k porušení čl. 102 SFEU.

245. Účastník řízení dále s odkazem na odbornou literaturu a unijní judikaturu detailně popisuje teoretická východiska praktiky uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek a jejich údajně nesprávnou aplikaci ze strany Úřadu. Tato forma zneužití je tak podle účastníka řízení extrémně vzácná, a to také proto, že zpravidla nevede k narušení hospodářské soutěže. Podle odborné literatury se o nepřiměřených obchodních podmínkách ve smyslu čl. 102 písm. a) SFEU hovoří v souvislosti s obchodními podmínkami, které mají stejné účinky jako zneužití dominantního postavení ve formě odmítnutí dodávek, snahách o omezení exportu, omezení týkající se dalšího prodeje zboží, omezení inovací anebo omezení záruk či též uplatňování některých licenčních podmínek v dohodách o převodu technologií. Ani soutěžní praxí uznaná doktrína tak nepočítá s tím, že by pod tuto skutkovou podstatu vůbec mohlo být subsumováno jednání, které spočívá jen v konkrétním způsobu stanovení ceny. Napadené rozhodnutí se přitom dle účastníka řízení opírá o téměř padesát let starou rozhodovací praxi a judikaturu, a to konkrétně rozhodnutí Komise ve věci GEMA[106] a rozsudku SDEU ve věci BRT[107], která vycházela z vágního konceptu založeného na posouzení nezbytnosti konkrétní obchodní podmínky k dosažení cíle sledovaného dohodou.

246. Na rozboru Úřadem odkazované rozhodovací praxe pak účastník řízení demonstruje, že ze strany Úřadu došlo k jejich dezinterpretaci a tím i nesprávnému posouzení jeho jednání.

247. Obdobnou námitku účastník řízení vznesl již v průběhu správního řízení, v bodech 157 - 167 napadeného rozhodnutí se k ní tak Úřad vyjádřil. Se zde uvedeným vypořádáním námitky se přitom v zásadě ztotožňuji.

248. Účastník řízení se podle napadeného rozhodnutí svým jednáním dopustil zneužití dominantního postavení formou vynucování nepřiměřených obchodních podmínek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS a čl. 102 písm. a) SFEU. Jak bylo uvedeno výše, uvedená skutková podstata představuje tzv. vykořisťovací praktiku zneužití dominantního postavení soutěžitelem. Její podstata tkví v tom, že jsou ze strany dominanta ve smlouvách s jinými účastníky trhu vynucovány nepřiměřené podmínky, zejména jde přitom o podmínky, které jsou v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění. Zásadní pro jejich posouzení je tak existence objektivní nepřiměřenosti dané obchodní podmínky ve vztahu k protiplnění. Nejtypičtějším příkladem je přitom vynucování nepřiměřeně vysokých cen dominantním soutěžitelem.

249. Jak uvádí komentářová literatura, vynucování nepřiměřených podmínek se může uskutečnit přímou či nepřímou formou a může se fakticky jednat o jakoukoli smluvní podmínku, včetně ceny.[108] Nepřiměřenost musí být přitom dána v době uzavření smlouvy, neboť vyžadované plnění, jež je za určitých tržních podmínek nepřiměřené, se změnou tržních podmínek může stát oprávněnou reakcí soutěžitele, byť se nachází v dominantním postavení.[109] Bez ohledu na samotné definování nepřiměřených obchodních podmínek, vyplývá z rozhodovací praxe jeden společný znak pro celou škálu jednání spadající pod tuto praktiku, a to je skutečnost, že vynucování těchto podmínek ze strany dominanta, které přímo poškozuje jeho smluvní partnery často zásadním omezením jejich svobody, by zpravidla nebylo možné bez existence právě samotného dominantního postavení na trhu.[110]

250. Velmi dobře tuto skutkovou podstatu popsal Tribunál ve věci DSD, o které bude pojednáno níže, když uvedl: „Z článku 82 odst. 2 písm. a) ES zvláště vyplývá, že takové zneužití může zejména spočívat v přímém, nebo nepřímém vynucování nepřiměřených cen nebo jiných nerovných obchodních podmínek. Ke zneužití tak dochází, když podnik v dominantním postavení vyžaduje za své služby zaplacení poplatků, které jsou nepřiměřené ve vztahu k hospodářské hodnotě poskytované služby.“[111]

251. S účastníkem řízení lze souhlasit v tom ohledu, že vynucování nepřiměřených podmínek představuje méně častou praktiku zneužití dominantního postavení, kterou by ve své rozhodovací praxi řešily tuzemské soudy a Komise, případně unijní soudy. Aplikovatelnou rozhodovací praxi však nalézt lze.

252. České soudy se zabývaly praktikou nepřiměřených obchodních podmínek ve starších případech porušení pravidel ochrany hospodářské soutěže, kdy ještě o případech rozhodoval Vrchní soud v Olomouci (dále též „VS v Olomouci“). Tato praxe je však stále aplikovatelná, neboť předmětná praktika byla zakázaná i v tehdejším právním předpise, tj. v zákoně č. 63/1991 Sb.

253. Zmínit tak lze např. rozsudek VS v Olomouci ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 A 5/97, ve věci Česká spořitelna. Ta se měla dopustit zneužití svého dominantního postavení na trhu služeb spojených s vedením sporožirových účtů tím, že ve smlouvách vynucovala nepřiměřené obchodní podmínky. Soud přitom v dané věci konstatoval, že „v obou případech byla shledána nevýhodnost, resp. i neobvyklost sjednaných smluvních podmínek pro klienty. Protože se tohoto jednání dopouštěl podnikatel s dominantním postavením, nese s sebou tento projev vždy rysy nátlaku, jelikož volba klienta je objektivně omezena právě mírou dominance soutěžitele. To je smyslem a podstatou zákona, jestliže vůbec delikt zneužití postavení na trhu formuluje.“

254. Praktikou nepřiměřených obchodních podmínek se zabýval VS v Olomouci v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 2 A 8/2000, ve věci Jihomoravská plynárenská. Monopolista na trhu dodávek plynu (Jihomoravská plynárenská) přitom zneužil své dominantní postavení tím, že neoprávněně vybíral poplatky za osazení plynoměru od odběratelů, ke kterým nebyli podle zákona povinni. Soud zde přitom uvedl: „Je nepochybné, že to umožňuje právě výsadní postavení žalobce na trhu vůči spotřebitelům, pro něž odběr plynu prostřednictvím služeb žalobce představuje jedinou možnost, neboť neexistuje žádná alternativní nabídka napojení na rozvodnou síť.“ Uvedený rozsudek tak lze analogicky aplikovat i na případ účastníka řízení, jednak z pohledu jeho faktického monopolního postavení, čímž pro ubytovací zařízení představoval jediného možného smluvního partnera, ale rovněž v souvislosti s danou praktikou neoprávněného výběru poplatků.

255. V případě unijní rozhodovací praxe může být sporadický výskyt nepřiměřených obchodních podmínek odůvodněn mimo jiné skutečností, že vykořisťovatelské praktiky obecně nepatří mezi priority Komise, neboť ta se zaměřuje primárně na praktiky vylučovací.[112] To však nic nemění na faktu, že určitá unijní rozhodovací praxe se i v případě vynucování nepřiměřených obchodních podmínek vyvinula.

256. Odkázat lze např. na rozsudek SDEU ze dne 28. 3. 1985, ve věci C-298/83, Comité des industries cinématographiques des Communautés européennes (CICCE), kde SDEU konstatoval, že vynucování nepřiměřených podmínek se může týkat i jiných než cenových podmínek a v takových případech je důležité posouzení, zda jsou jiné smluvní podmínky stanovené ve prospěch dominantního soutěžitele v nápadném nepoměru k poskytovanému plnění.[113]

257. Unijní rozhodovací praxe, ze které vychází prvostupňový orgán, taktéž dosud nebyla překonána. To lze dobře ilustrovat např. odbornou literaturou, která jak na rozhodnutí Komise ve věci GEMA[114], tak na rozsudek SDEU ve věci BRT stále odkazuje[115]. Ani účastník řízení ostatně nepřichází s aktuálnější unijní rozhodovací praxí. Sám přitom v bodě 334 svého rozkladu odkazuje na historickou „ustálenou“ judikaturu.

258. Pokud se jedná o konkrétní námitky, účastník řízení zdůrazňuje, že u rozhodnutí Komise ve věci GEMA a rozsudku SDEU ve věci BRT šlo o jinou skutkovou situaci. Právě v rozsudku SDEU ve věci BRT se podle účastníka řízení objevuje dvoustupňový test užitý Úřadem, přičemž je třeba tento test chápat pouze jako prvotní indikátor toho, zda uplatňováním konkrétní obchodní podmínky dochází ke zneužití dominantního postavení a nemůže sloužit k prokázání spáchání deliktu. Tento dvoustupňový test byl rovněž novější judikaturou překonán, přičemž tomu odpovídají unijní rozsudky ve věci Tetra Pak II[116], v němž byl dvoustupňový test doplněn o podmínku třetí spočívající v posouzení přiměřenosti obchodní podmínky z pohledu zájmů dominantního soutěžitele, jeho obchodních partnerů či konečných zákazníků.

259. Na rozdíl od účastníka řízení však závěry z rozhodnutí Komise ve věci GEMA a rozsudku SDEU ve věci BRT, jak jsou popsány v bodech 112 – 115 napadeného rozhodnutí, považuji na posuzované jednání účastníka řízení za plně aplikovatelné, neboť se zde řešila právě problematika zneužití dominantního postavení kolektivním správcem, a to formou vynucování nepřiměřené obchodní podmínky. Ještě přiléhavější je však níže uvedený rozsudek ve věci DSD.

260. Účastník řízení nicméně do jisté míry dezinterpretuje rozsudek SDEU ve věci BRT. SDEU v rozsudku přímo nehovoří o dvoustupňovém testu, jak uvádí účastník řízení.[117] SDEU zde namísto toho v odpovědi na předběžné otázky jasně deklaruje, že při posuzování dané praktiky je nezbytné prověřit, zdali kolektivní správce bere v potaz všechny relevantní zájmy, tak aby byla zajištěna rovnováha mezi maximální svobodou autorů disponovat se svými právy a efektivní správou jejich práv.[118] Stěžejní pro posouzení dané praktiky je otázka její absolutní nezbytnosti (absolutely necessary) pro dosažení stanoveného cíle a to zároveň s ohledem na zájem jednotlivých autorů na maximální svobodu disponovat se svými právy.[119] Požadavek na povinnou správu současných i budoucích autorských práv po nepřiměřeně dlouhou dobu přitom podle SDEU představuje nepřiměřenou obchodní podmínku ve smyslu čl. 86 SES (nynější čl. 102 SFEU).[120] SDEU tak uzavřel, že belgický kolektivní správce SABAM se uvedeným jednáním mohl dopustit zneužití dominantního postavení.[121] Tento případ z roku 1974 přitom dle odborné zahraniční literatury předurčil podmínky pro budoucí rozhodování Komise a SDEU ve věcech kolektivní správy autorských práv.[122]

261. V rozsudcích ve věci Tetra Pak II, na které poukazuje účastník řízení, byla kromě predátorských cen a řady dalších porušení soutěžního práva posuzována i praktika nepřiměřených obchodních podmínek. Hlavní konkurent společnosti Tetra Pak, skupina Elopak, tvrdil, že společnost Tetra Pak zneužila své dominantní postavení stanovením nepřiměřené obchodní podmínky spočívající ve vázání smluvních zákazníků používat v plnicích zařízeních pouze obaly Tetra Pak a akceptovat kontrolní mechanismy na zabezpečení dodržování smluvních podmínek včetně inspekce ze strany Tetra Pak při dodávce zařízení pro plnění kartonů, což směřovalo k vyloučení konkurence na italském trhu. Tyto obchodní podmínky byly přitom vyhodnoceny jako nepřiměřené, a to zejména s ohledem na fakt, že nijak nesouvisely s ochranou hospodářských zájmů dominanta, přičemž jejich cílem bylo posílení pozice dominanta.[123] I zde se tak účastník řízení dopouští do jisté míry dezinterpretace, když ani jeden unijní rozsudek ve věci Tetra Pak II výslovně nehovoří o třístupňovém testu, případně o třetím kroku (reasonability test). To však nic nemění na tom, že Úřad se podmínkou přiměřenosti obchodní podmínky, jak požaduje účastník řízení, v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval.[124]

262. Dezinterpretace se měl podle účastníka řízení Úřad dopustit i ve vztahu k rozhodnutí Komise a unijních soudů v případu DSD[125], a proto jej ve svém rozkladu zevrubně rozebírá a přichází tak s vlastním vysvětlením daného případu a závěrů z něj plynoucích.

263. Obdobnou námitku již účastník řízení uplatnil ve správním řízení, Úřad se jí tak zabýval v bodech 161 – 165 napadeného rozhodnutí. Se zde uvedením vypořádáním se zcela ztotožňuji a v podrobnostech na něj odkazuji. K samotnému případu přitom nad rámec argumentace prvostupňového orgánu uvádím dále následující.

264. Komise a unijní soudy se v případě DSD zabývaly praktikou zneužití dominantního postavení ze strany společnosti Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland GmbH (dále též „DSD“), která na území Německa jako jediná provozovala kolektivní systém zpětného odběru prodejních obalů (dále též „kolektivní systém“). Podstata zneužití dominantního postavení spočívala ve skutečnosti, že společnost DSD vybírala od výrobců a distributorů obalů, kteří přistoupili ke kolektivnímu systému DSD, poplatek, který nebyl podmíněn skutečným využitím tohoto systému, ale byl vypočítán podle množství obalů označených logem Der Grüne Punkt (dále též „DGP“), které tito výrobci a distributoři uváděli na trh v Německu. Přitom výrobci a distributoři, kteří přistoupili ke kolektivnímu systému DSD, museli označit logem DGP každý obal oznámený DSD, který měl být v Německu uveden na trh. Společnost DSD tak zneužívala své dominantní postavení tím, že nepodmiňovala zaplacení poplatku splatného na základě smlouvy skutečným použitím kolektivního systému DSD. Způsob výpočtu poplatku zaplaceného DSD přitom zabraňoval přání některých výrobců obalů, resp. zákazníků systému DSD, mít možnost používat vlastní individuální systém nebo jiný kolektivní systém pro část obalů, které uváděli na trh.[126]

265. Namítá-li nejprve účastník řízení, že společnost DSD nebyla jedinou společností, která by na území Německa provozovala kolektivní systém, jedná se o zavádějící a nesprávné tvrzení. V rozhodnutí Komise je zcela jasně deklarováno, že společnost DSD byla jedinou společností provozující kolektivní systém na území Německa a ačkoliv zde působilo několik dalších společností, které organizovaly sběr odpadů, nejednalo se o provozování kolektivního systému, nýbrž o provozování systému individuálního.[127] Monopolní postavení společnosti DSD přitom doložil i Tribunál, když uvedl: „Podle napadeného rozhodnutí je DSD jediným podnikem, který nabízí kolektivní systém na celém německém území, přičemž systém DSD provádí sběr přibližně 70 % prodejních obalů v Německu, jakož i přibližně 82 % prodejních obalů posbíraných v Německu od spotřebitelů. Dominantní postavení DSD není v projednávané věci zpochybněno.“[128] Tvrzení Úřadu uvedené v bodě 161 napadeného rozhodnutí tedy obstojí. Podstatná je ovšem zejména skutečnost, že společnost DSD byla Komisí[129] i unijními soudy považována za podnik v dominantním postavení, což ostatně ani sama společnost nepopírala a její jednání tak bylo posuzováno jako porušení čl. 82 SES (nyní čl. 102 SFEU).

266. Účastník řízení dále namítá, že se společnost DSD dopustila jak uplatňování nepřiměřených cen, tak vynucování nepřiměřených obchodních podmínek. Předmětem posouzení Komise tak byly dvě praktiky, jedna cenová a druhá necenová, přičemž dle účastníka řízení měla necenová praktika na soutěž především vylučovací dopady.

267. Takovéto pojetí účastníka řízení je však do velké míry zavádějící. Komise ve svém rozhodnutí uvádí, že účinky zneužití, které se týká režimu poplatku vázaného na smlouvu o užívání loga, jsou dvojí. Tyto účinky přitom Komise označuje jako vykořisťovací (exploitative)[130] a obstrukční (obstructive)[131], přičemž dále konstatuje, že se vzhledem k daným účinkům jedná o závažný případ zneužití. Z daného tak vyplývá, že se v druhém případě nejedná o ryze vylučovací účinky, tak jak tvrdí účastník řízení, neboť by Komise v tomto případě použila spíše výrazu „exclusionary“, nikoli „obstructive“.[132]

268. Vykořisťovací účinky pak podle Komise spočívají v tom, že společnost DSD tím, že podmiňovala placení poplatku výlučně užíváním loga, vystavovala zákazníky, kteří nevyužívali služby převzetí povinnosti odstraňování odpadů nebo kteří tuto službu využívali pouze pro část odpadů, nespravedlivým cenám a obchodním podmínkám. Jako obstrukční účinky pak Komise vyhodnotila skutečnost, že v důsledku režimu poplatků vymezeného smlouvou o užívání loga nebylo pro zákazníky povinné zaplatit poplatek hospodářsky rentabilní, aby přistoupily ke konkurenčnímu individuálnímu nebo kolektivnímu systému, jelikož tyto společnosti musely buď platit poplatek DSD vedle odměny placené soutěžiteli, anebo zavést odlišné způsoby balení a distribuce. Režim poplatků tak ztížil vstup konkurentů systému DSD na trh. Komise ve svém rozhodnutí přitom popisuje negativní účinky obecně, nijak přitom nerozlišuje, které z nich se vztahují ke které praktice (nepřiměřené ceny nebo nepřiměřené podmínky). Ve zkratce tak slovy Tribunály „účinky tohoto zneužití jsou podle napadeného rozhodnutí dvojí a představují současně vykořisťování zákazníků DSD z důvodu nepoměru mezi požadovanou odměnou a poskytnutou službou a překážku vstupu soutěžitelů nabízejících alternativní řešení ve vztahu k systému DSD, vzhledem k nákladům spojeným se současným užíváním jiného systému než systému DSD.“[133]

269. Ve vztahu k účinkům zneužití dominantního postavení, tak uzavírám, že z rozhodnutí Komise a unijních soudů jasně vyplývá, že byly identifikovány výše popsané dvojí účinky. Souhlasím taktéž s tvrzením Úřadu v bodu 161 napadeného rozhodnutí, že Komise tyto účinky popisovala obecně, aniž by rozlišovala, se kterou konkrétní praktikou jsou spojené.[134] Ani z pasáží rozhodnutí Komise či rozsudku Tribunálu, které cituje účastník řízení, přitom nevyplývá opak. Lze tedy shrnout, že citované negativní účinky mohly existovat vedle sebe a jejich existence nic nemění na skutečnosti, že společnost DSD zneužila své dominantní postavení formou vynucování nepřiměřených podmínek. Tvrzení účastníka řízení, že necenová praktika spočívají v uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek má především vylučovací účinky, proto neobstojí.

270. Účastník řízení dále namítá, že Úřad nesprávně interpretoval závěry Komise, že nedodržení principu proporcionality samo o sobě vedlo k závěru, že dominant uplatňuje nepřiměřenou obchodní podmínku. Při posuzování otázky uplatňování nepřiměřených cen, tedy cenové praktiky, pak Komise i unijní soudy vážily přiměřenost výše poplatku jako celku proti hodnotě služby, kterou společnost DSD poskytovala v rámci jí provozovaného systému. Jednotlivé komponenty, které cenu tvořily, byly podle účastníka řízení zcela mimo pozornost Komise i unijních soudů. Rozhodnutí ve věci DSD je pak dle účastníka řízení na jeho jednání naprosto neaplikovatelné.

271. S uvedeným argumentem účastníka řízení však zásadně nesouhlasím. Ve vztahu k praktice zneužití dominantního postavení formou uplatnění nepřiměřených obchodních podmínek dovodila Komise i Tribunál několik důležitých závěrů a jsou v dané věci aplikovatelné. Jedním z nich bylo právě posouzení dané praktiky aplikací principu proporcionality.

272. Komise ve svém rozhodnutí zcela explicitně uvedla, že nepřiměřené obchodní podmínky existují tehdy, když dominant nedodržuje princip proporcionality.[135] K témuž závěru přitom dospívá i zahraniční odborná literatura.[136] Z důvodu nepřiměřeného rozdílu mezi náklady na poskytnutí služby a její cenou se tak podle Komise jednalo o případ zneužití dominantního postavení ve smyslu čl. 82 odst. 2 písm. a) SES (spočívající ve vynucování nepřiměřených cen a obchodních podmínek).[137]

273. Zneužití tak vyplývá z pouhé skutečnosti, že „režim poplatků je v rozporu s článkem 82 ES v tom smyslu, že DSD požaduje, aby byla odměněna za službu, kterou neposkytuje a u které bylo prokázáno, že je poskytována v rámci jiného systému“.[138] K principu proporcionality dále Tribunál uvedl: „Z článku 82 odst. 2 písm. a) ES zvláště vyplývá, že takové zneužití může zejména spočívat v přímém, nebo nepřímém vynucování nepřiměřených cen nebo jiných nerovných obchodních podmínek. Ke zneužití tak dochází, když podnik v dominantním postavení vyžaduje za své služby zaplacení poplatků, které jsou nepřiměřené ve vztahu k hospodářské hodnotě poskytované služby.“[139]

274. Uzavírám tak, že ve světle výše uvedeného posoudil Úřad princip proporcionality správně, aniž by účelově vytrhával pasáže z rozhodnutí Komise ve věci DSD, jak namítá účastník řízení. V tomto ohledu je to přitom do jisté míry sám účastník řízení, kdo ne zcela správně interpretuje rozhodnutí Komise ve věci DSD a považuje tak za stěžejní její tvrzení, které mimo jiné uvedla při popisování vykořisťovacích účinků, že společnost DSD může vynucovat nepřiměřené ceny, kdykoliv je množství obalů nesoucí logo DGP větší než množství obalů, které fakticky využívají kolektivní systém.[140] Toto tvrzení však nikterak nepopírá výše uvedené závěry, pouze je doplňuje. Ani unijní soudy přitom samotným nepřiměřeným cenám ve svých rozsudcích nevěnují zvláštní pozornost.

275. Konečně účastník řízení namítá, že se Tribunál zabýval i hospodářskou hodnotou ochranné známky vlastněné společností DSD. Z toho důvodu se tak měl Úřad v napadeném rozhodnutí zabývat otázkou, zda licence k užití autorských děl má pro jejího nabyvatele penězi ocenitelnou hodnotu i v případě, že na těchto pokojích nejsou ubytováni hosté.

276. K tomu nejprve uvádím, že ačkoliv účastník řízení namítá, že je případ DSD na jeho jednání zcela neaplikovatelný a nepřiléhavý, sám požaduje aplikování některých závěrů z rozsudku Tribunálu ve věci DSD. Pokud se jedná o samotnou ekonomickou hodnotu licence, již výše jsem ve výkladu k povaze licence konstatoval, že sdělování autorských děl veřejnosti má pro ubytovací zařízení výdělečnou povahu pouze v případě, kdy je veřejnost skutečně přítomna, aby bylo možno jí dílo sdělovat. Ztotožňuji se tak zcela s argumentací Úřadu v bodě 165 napadeného rozhodnutí. Na rozdíl od posuzovaného případu tak v případě DSD uživatelé loga známku DGP na své obaly skutečně umístili. V posuzované věci však v případě neobsazených pokojů k užívání autorského díla nedocházelo. I tuto námitku je tak třeba odmítnout.

277. Na základě výše uvedeného jsem tak přesvědčený o tom, že případ DSD je na posuzované jednání účastníka řízení zcela aplikovatelný a Úřad proto nepochybil, když svou argumentaci právě tímto případem podpořil.

278. K podobné dezinterpretaci došlo podle účastníka řízení i ve vztahu k případu švédského kolektivního správce – rozsudku ve věci STIM, který se zabýval výlučně cenovou praktikou kolektivního správce. V tomto případě pak byla rozhodná přiměřenost vybíraného poplatku k hodnotě plnění. Úřad ovšem tento rozsudek aplikuje v případě necenové praktiky – tedy nepřiměřených obchodních podmínek, což neodpovídá podstatě věci. Podle účastníka řízení není možné z případu STIM dovozovat detailní rozpracování principu proporcionality, které by bylo univerzálně použitelné, jak tvrdí Úřad. V případě STIM šlo totiž pouze o předběžnou otázku a vlastní praktika, natož posouzení proporcionality, nebylo předmětem rozhodnutí SDEU, ale věcí národního soutěžního úřadu. Ve věci STIM tak byla podle účastníka řízení zmíněna jen základní východiska pro posouzení zneužití dominantního postavení ve formě uplatňování excesivních cen.

279. Pokud se jedná o namítanou aplikaci rozsudku ve věci STIM, nesdílím přesvědčení účastníka řízení, že Úřad dané rozhodnutí dezinterpretoval a nemohl jej ve věci aplikovat. Je pravdou, že SDEU zde nerozhodoval o meritu, nýbrž o předběžné otázce. Ta se však týkala výkladu čl. 82 SES (nynější čl. 102 SFEU). Právě výklad článku 82 vzhledem k posuzovanému případu týkajícího se zneužití dominantního postavení kolektivním správcem, tím spíše, když existuje pouze omezená rozhodovací praxe ve věci praktiky vynucování nepřiměřených podmínek, je dále i s ohledem na porušení čl. 102 SFEU a požadavek eurokonformního výkladu, zcela relevantní.

280. Podstatou daného případu byl spor soukromých televizních společností a švédského kolektivního správce autorských práv k hudebním dílům (STIM) ohledně modelu stanovení poplatků za televizní vysílání hudebních děl chráněných autorským právem uplatňovaného STIM. Švédský soud rozhodující ve věci přitom SDEU položil následující otázku[141]:

„Musí být článek 82 ES vykládán tak, že postup organizace pro kolektivní správu autorských práv, která má postavení faktického monopolu v členském státu a která používá nebo uplatňuje pro komerční televizní kanály model stanovení poplatků za právo zpřístupňovat hudební díla v televizním vysílání určeném široké veřejnosti, jehož součástí je výpočet těchto poplatků jako podílu příjmů televizních kanálů z takového televizního vysílání určeného široké veřejnosti, představuje zneužití dominantního postavení?“

281. V odpovědi na danou otázku tak SDEU mimo jiné uvedl tyto závěry: „Ve věci v původním řízení je tedy třeba zkoumat, zda poplatky, které požaduje STIM, jsou v přiměřeném poměru k hospodářské hodnotě plnění poskytnutých touto organizací, která spočívají v zpřístupňování hudebních děl chráněných autorským právem, jež spravuje, televizním společnostem, které s ní uzavřely dohody o poskytnutí licencí…V této souvislosti je vhodné nalézt přiměřenou rovnováhu mezi zájmem autorů hudebních děl chráněných autorským právem na získání odměny z titulu televizního vysílání těchto děl a zájmem televizních společností na vysílání těchto děl za rozumných podmínek.“[142]

282. Tyto závěry přitom lze označit za uplatnění principu proporcionality, který byl ostatně popsán kromě případu DSD nepřímo i v dřívější rozhodovací praxi SDEU, a to např. v rozsudku ve věci BRT, ale taktéž např. v rozsudku ve věci United Brands[143]. SDEU se tak zabýval určitým modelem stanovení poplatku, v tomto případě kolektivního správce STIM, což představuje určitou obchodní praktiku. Ačkoliv se tak skutkově daný případ odlišuje od posuzovaného jednání účastníka řízení, lze zde nalézt určité podobnosti, zejména v tom ohledu, že i účastníkovi řízení je vytýkán způsob, jakým stanovil autorskou odměnu, když nezohlednil kritérium obsazenosti.

283. Prvostupňový orgán na rozsudek ve věci STIM odkázal v části souhrnu rozhodovací praxe týkající se posuzování dané protisoutěžní praktiky v oblasti výkonu kolektivní správy autorských práv[144] a dále při posouzení proporcionality obchodní podmínky.[145] Na základě výše uvedeného tak neshledávám za pochybení ani dezinterpretaci, když Úřad ve svém rozhodnutí odkázal i na rozsudek ve věci STIM, neboť nic nebrání aplikaci závěrů z něj plynoucích.

284. Účastník řízení tak dále namítá, že z jím citované unijní praxe, která je na rozdíl od závěrů ve věci DSD a STIM, na posuzované jednání použitelná, vyplývá několikastupňový test pro posouzení nepřiměřenosti obchodních podmínek. Zaprvé je podle účastníka řízení nutno vyhodnotit, zda je obchodní podmínka spojena s účelem smlouvy a je nezbytná pro zajištění jejího očekávaného účinku. Teprve pokud podmínka zjevně nesouvisí s účelem smlouvy, může se jednat o nepřiměřenou podmínku. Zadruhé je nezbytné, aby obchodní podmínka působila újmu druhé smluvní straně. Zatřetí je třeba vyhodnotit vhodnost a přiměřenost zkoumané obchodní podmínky. Pokud mechanismus stanovení ceny (necenová praktika) není zneužívající sám o sobě, pak je v dalším kroku třeba posoudit, zda je výše ceny přiměřená poskytnutému protiplnění (cenová praktika). V takovém případě však nepřipadá v úvahu závěr, že došlo ke zneužití dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek. Nejprve je proto podle účastníka řízení vždy nutno hodnotit, zda je daná obchodní podmínka spojena s ústředním předmětem smlouvy, přičemž tento první krok nelze vynechat. Pro prokázání zneužití dominantního postavení formou nepřiměřených obchodních podmínek je dle účastníka řízení nutno provést všechny tři kroky shora uvedeného testu a tyto podmínky musejí být splněny kumulativně. Na nepřiměřenost obchodní podmínky podle něj nelze usuzovat pouze na základě provedení posledního kroku posouzení, jak to učinil Úřad v napadeném rozhodnutí.

285. Ani s touto argumentací účastníka řízení se neztotožňuji. Zaprvé, není zřejmé, o jakou citovanou unijní praxi se jedná, neboť účastník řízení ve svém rozkladu uvádí pouze odkaz na zahraniční odbornou literaturu a nikoli na konkrétní judikaturu. Takový třístupňový test, který požaduje účastník řízení, přitom nebyl aplikován v žádném konkrétním rozhodnutí Komise ani unijních soudů. Jiná zahraniční odborná literatura přitom v souvislosti s posuzováním nepřiměřených obchodních podmínek žádný takový test nezmiňuje a naopak uvádí, že v důsledku malého množství případů zneužití dominantního postavení formou vynucování nepřiměřených podmínek podle čl. 102 SFEU písm. a) je obtížné definovat aplikovatelné testy. Testy, které aplikovala Komise a SDEU, přitom zvažují protisoutěžní účinky dané podmínky a její potenciálně legitimní ospravedlnění.[146] Uzavírám tak, že aplikace třístupňového testu nebyla v daném případě nezbytná a postačilo, když se Úřad zabýval přiměřeností (proporcionalitou) dané obchodní podmínky ve vztahu k předmětnému protiplnění a existencí možných ospravedlnitelných důvodů pro dané jednání účastníka řízení.[147]

286. Tvrdí-li účastník řízení dále, že dané jednání nelze ani podřadit pod skutkovou podstatu nepřiměřené obchodní podmínky, neboť se nejednalo o necenovou praktiku, ani s daným závěrem nelze souhlasit. V prvé řadě i účastník řízení na několika místech svého rozkladu pracuje s tezí, že posuzované jednání představovalo necenovou praktiku. Z napadeného rozhodnutí přitom jasně vyplývá, že je účastníkovi řízení vytýkáno, že při tvorbě svých sazebníků autorských odměn v posuzovaném období, tj. od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014, nezohlednil kritérium obsazenosti pokojů ubytovacího zařízení, resp. četnost využití jeho pokojů ubytovanými hosty. Na základě výše uvedeného výkladu bylo jasně řečeno, že ke sdělování díla veřejnosti dochází pouze v případě, kdy je na pokoji, který je vybaven televizním či rozhlasovým přijímačem, ubytován nějaký host. Na neobsazeném pokoji tedy nemůže dojít ke sdělování díla veřejnosti, ubytovací zařízení tedy neužívá autorské dílo. I přesto však účastník řízení tuto skutečnost při výpočtu autorské odměny nezohlednil a po svých smluvních partnerech (provozovatelích ubytovacích zařízeních) vyplacení odměny požadoval. Docházelo tedy k plnění, aniž by existovalo jakékoli protiplnění ze strany autorů, resp. účastníka řízení jako subjektu, který práva autorů spravuje. Za nepřiměřenou obchodní podmínku tak prvostupňový orgán považoval požadavek platby autorské odměny i tehdy, kdy u provozovatele ubytovacího zařízení prokazatelně nemohlo dojít k užití díla, tzn. když pokoj nebyl obsazen žádným hostem a nebylo mu tak poskytováno žádné protiplnění.[148] Tuto podmínku tak jednoznačně, i v souladu s výše uvedenou judikaturou, považuji za nepřiměřenou obchodní podmínku. Nejedná se tak o účelovou právní kvalifikaci, ani nebezpečný precedens ze strany Úřadu, jak argumentuje účastník řízení. Úřad dané jednání vyhodnotil jako porušení ZOHS a SFEU, není přitom rozhodné, že v jiných členských státech EU se touto konkrétní praktikou soutěžní úřady či Komise zatím přímo nezabývaly, tato část námitky proto není relevantní.

287. Účastník řízení dále namítá, že otázku zohlednění obsazenosti pokojů při stanovení autorské odměny je nutno považovat za způsob stanovení ceny, nikoli obchodní podmínku k uzavření licenční smlouvy. […obchodní tajemství…]. Jelikož je tedy otázka zohlednění obsazenosti pokojů toliko způsobem stanovení ceny, nemůže jít dle účastníka řízení o protisoutěžní jednání. To vyplývá z rozhodnutí předsedy Úřadu ve věci RWE[149]. Podle přesvědčení účastníka řízení je nemožné, aby soutěžní úřad dovozoval, že ceny, které nejsou nepřiměřeně vysoké, ani diskriminační, ani podnákladové, ani stlačující marži, jsou přesto zneužívající jen proto, že při jejich určení nebyla zohledněna konkrétní skutečnost.

288. Dle mínění účastníka řízení tak žádná obchodní podmínka, jejíž přiměřenost by mohla být posuzována, jednoduše neexistovala. Ve smlouvách není obsaženo nic o tom, že by obsazenost pokojů nebyla zohledňována. To se dělo již prostřednictvím nastavení sazeb autorských odměn samotných. Fakticky tedy dle účastníka řízení Úřad napadeným rozhodnutím intervenoval do procesu stanovení ceny a pasoval se tak do role cenového regulátora, což neodpovídá vymezení jeho pravomocí.

289. K uvedené námitce odkazuji na argumentaci Úřadu obsaženou v bodech 168 – 175 napadeného rozhodnutí, neboť se danou argumentací zcela ztotožňuji. Jak bylo prokázáno výše, posuzované jednání účastníka řízení představuje nepřiměřenou obchodní podmínku, nikoli praktiku spočívající v uplatňování nepřiměřených cen. Je tedy třeba odlišovat způsob stanovení ceny, který může zahrnovat právě obchodní podmínky od samotné výsledné ceny. Není přitom vhodné danou praktiku označovat jako necenovou, neboť se týká cenotvorby, nicméně ani jako cenovou, neboť nejde o posuzování konečné ceny. ZOHS ani SFEU přitom v případě nepřiměřených obchodních podmínek nerozlišují, zda se jedná o podmínky cenové či necenové. Z odborné literatury[150] navíc vyplývá, že taková podmínka může být jakákoliv. Jak dále trefně uvedl prvostupňový orgán v bodě 170 napadeného rozhodnutí, dříve, resp. mimo posuzované období, účastník řízení obsazenost pokojů ubytovacích zařízení zohledňoval prostřednictvím slevy z ceny. Tato sleva tak jistě představuje určitý typ obchodní podmínky, která souvisí s výslednou cenou. Jakmile však účastník řízení tuto slevu aplikovat přestal, ačkoli na ni měli provozovatelé ubytovacích zařízení nárok, dopustil se protisoutěžního jednání, spočívají v tom, že smluvní partneři dominantního soutěžitele museli platit za službu, kterou fakticky neodebírali. V souladu s výše uvedenou judikaturou tak tato skutečnost představuje nepřiměřenou obchodní podmínku. Nic na tom přitom nemění ani vyjádření I. místopředsedy Úřady v médiích, na které poukazuje účastník řízení. Vyjádření pro média bývají často zjednodušená a toto vyjádření přitom ani nepředstavuje oficiální stanovisko Úřadu. To je obsaženo v napadeném rozhodnutí.

290. Není přitom pochyb o tom, že daná obchodní podmínka ve smluvních vztazích mezi účastníkem řízení a provozovateli ubytovacích zařízení fakticky existovala. Důkazem toho je přitom zejména skutečnost, že sazebníky autorských odměn byly součástí smluvních ujednání týkající se povinnosti zaplatit účastníkovi řízení autorskou odměnu. Nebylo tak třeba explicitního ujednání týkající se této obchodní podmínky obsažené přímo ve smlouvách.

291. Účastník řízení dále do jisté míry dezinterpretuje konstatování Úřadu v bodě 172 napadeného rozhodnutí. […obchodní tajemství…]. Úřad pak ani nepopírá principy uzavírání smluv, jak namítá účastník řízení. Preambule je jistě právoplatnou součástí smlouvy, v níž se běžně deklarují východiska a účel smlouvy. Ačkoliv tak preambule neobsahuje práva a povinnosti, může představovat relevantní interpretační vodítko, neboť obsahuje projevy vůle obou smluvních stran. To přitom vyplývá i z jazykového výkladu slova „preambule“ – z latiny praeambulum, tedy „to, co předchází“.

292. Pokud jde o rozhodnutí předsedy Úřadu ve věci RWE, předseda Úřadu zde mimo jiné změnil rozhodnutí prvostupňového orgánu v tom smyslu, že ve správním řízení nebylo prokázáno porušení § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS v příslušném znění či čl. 82 písm. a) Smlouvy Evropského společenství spočívající v tom že společnost RWE stanovila cenu za uskladnění plynu pro kategorii oprávněných zákazníků bez objektivně ospravedlnitelných důvodů ve stejné výši, jako byla stanovena cena za uskladnění plynu pro kategorii chráněných zákazníků. Neprokázání porušení daného ustanovení přitom bylo konstatováno zejména z důvodu, že z prvostupňového rozhodnutí nebylo zcela zřejmé, zda bylo zneužití dominantního postavení spatřováno ve výši ceny za uskladnění plynu požadované po oprávněných zákaznících nebo zda byl za tento delikt považován postup účastníka řízení při stanovení ceny.[151]Rovněž se podle rozhodnutí předsedy Úřadu ve věci RWEve správním řízení prvostupňový orgán vůbec nezabýval újmou. Je vidět, že skutkové okolnosti případu jsou tak odlišné od stávajícího případu a nelze je bez dalšího vztáhnout na posuzované jednání, neboť v případě účastníka řízení Úřad jasně vymezil, v čem je spatřováno zneužití dominantního postavení a rovněž se detailně zabýval i existencí újmy. Pasáž, kterou cituje účastník řízení v bodě 321 svého rozkladu je tak třeba vnímat v kontextu daného rozhodnutí. V rozhodnutí předsedy ve věci RWE je přitom ve vztahu k praktice nepřiměřených podmínek dále uvedeno: „Nepřiměřenost smluvních podmínek, jejichž vynucování v jednání s jinými účastníky trhu může být posouzeno jako zneužití dominance, totiž třeba shledávat zejména v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění [srov. § 11 odst. 1 písm. a) zákona].“[152] V duchu tohoto tvrzení přitom postupoval i Úřad v posuzované věci.

293. Konečně je třeba odmítnout i tvrzení účastníka řízení, že se Úřad pasuje do role cenového regulátora tím, že intervenuje do procesu stanovení ceny. Tak tomu totiž není. Vzhledem k výše popsanému je patrné, že Úřad žádným způsobem nezasahoval do toho, jaká konkrétní cena (autorské odměny) měla být ze strany účastníka řízení stanovena, ani jakým způsobem měla být tato cena určena. Role Úřadu je chránit hospodářskou soutěž. Jako protisoutěžní přitom bylo shledáno jednání účastníka řízení zapříčiněné nezohledněním kritéria obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení. V důsledku tohoto jednání tak byla provozovatelům ubytovacích zařízení účtována cena za službu, která fakticky nebyla poskytnuta. Účastník řízení tak tímto jednáním zneužil své dominantní postavení.

294. I kdyby pak obchodní podmínka existovala, což účastník řízení popírá, upozorňuje dále v rozkladu na to, že Úřad rezignoval na naplnění podmínek judikaturou formulovaného testu pro posouzení jejich přiměřenosti. Úřad se totiž věnoval pouze poslednímu kroku testu, a to posouzení přiměřenosti, přičemž kroky předchozí zcela vynechal. Otázka zohlednění či nezohlednění obsazenosti pokojů je dle účastníka řízení inherentně spojena s účelem licenční smlouvy, není tedy splněn první krok testu. Účastník řízení v postavení poskytovatele licence také dle své argumentace plní svou povinnost již okamžikem poskytnutí příslušného oprávnění nabyvateli licence, tj. provozovateli ubytovacího zařízení, nikoli až v momentě, kdy nabyvatel licence toto oprávnění fakticky využije. Nezohledňování obsazenosti pokojů tak provozovatelům ubytovacích zařízení nepůsobí žádnou újmu. Podle účastníka řízení je tak zcela zjevné, že nedošlo ani k naplnění druhého kroku zmiňovaného testu.

295. Nad rámec těchto dvou kroků účastník řízení také dovozuje, že ani v situaci, kdy by bylo posouzení podle testu omezeno pouze na přiměřenost dané obchodní podmínky, není možné dojít k závěru o protisoutěžním charakteru jeho jednání. Žádný z Úřadem porovnávaných, a tedy i z pohledu Úřadu relevantních, zahraničních kolektivních správců totiž kritérium skutečné obsazenosti ubytovacích zařízení při stanovení výše odměny v posuzovaném obdobní nezohledňoval, přičemž ani žádný z tamních soutěžních úřadu proti této praxi nezakročil.

296. Pokud se jedná o argumentaci provedením několikastupňového testu a s tím související dílčí argumenty účastníka řízení, celkově tuto argumentaci považuji za bezpředmětnou, neboť jak bylo vysvětleno výše, Úřadu z ničeho nevyplývala povinnost tento test provést. Úřad přitom při posouzení nepřiměřenosti obchodních podmínek a naplnění znaků skutkové podstaty deliktu postupoval zcela v souladu s relevantní judikaturou, jak bylo deklarováno výše. Důkazní standard prokázání deliktu tak byl splněn. K ostatním argumentům vzneseným v rámci této části jsem se již vyjádřil výše. V podrobnostech rovněž odkazuji na zevrubnou argumentaci Úřadu v bodech 176 – 187 napadeného rozhodnutí. Na tomto místě proto není účelné ji opakovat či parafrázovat.

297. Uzavírám tak, že Úřad prokázal naplnění skutkové podstatu deliktu podle § 11 odst. 1 písm. a) a čl. 102 písm. a) SFEU. Námitku nesprávné aplikace nepřiměřených obchodních podmínek tak považuji za nedůvodnou.

d) Aplikace nepřiměřených (excesivních) cen

298. Účastník řízení dle jeho slov ve své předchozí argumentaci již doložil, že samotný mechanismus stanovení výše autorských odměn, v rámci něhož není zohledňována obsazenost ubytovacích zařízení, není zneužitím dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřených podmínek. Proto by v souladu se závěry unijní rozhodovací praxe a rozhodnutím předsedy Úřadu ve věci RWE posouzeno, zda je celková výše sazeb (nikoliv jednotlivé elementy) přiměřená k poskytovanému protiplnění. Vytýkané jednání by tak mělo být posuzováno z pohledu naplnění definičních znaků skutkové podstaty zneužití dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřených (excesivních) cen. Účastník řízení tak odkazuje na bod 198 napadeného rozhodnutí, kde Úřad uvádí, že celková výše autorských odměn nebyla nepřiměřeně vysoká a je tak přesvědčen o tom, že ze spisového materiálu přesvědčivě vyplývá, že jím vybírané sazby autorských odměn na dotčených produktových trzích nejsou nápadně vyšší než na jiných geografických trzích. Nemůže se proto jednat o praktiku uplatňování nepřiměřených cen.

299. V doplnění rozkladu účastník řízení rozvíjí tuto svou argumentaci týkající se excesivních cen. Účastník řízení přitom v doplnění odkazuje na stanovisko generálního advokáta SDEU ze dne 16. 7. 2020, ve věci C-372/19, SABAM (dále jen „Stanovisko“). Toto Stanovisko tak má podporovat jeho klíčovou argumentaci uvedenou v rozkladu. S odkazy na jednotlivé pasáže daného Stanoviska účastník řízení uvádí, že jeho jednání mělo být posuzováno testem excesivním cen, který dále rozebírá. Stejně jako v rozkladu přitom dospívá k závěru, že ceny uplatňované účastníkem řízení nebyly excesivní.

300. Vzhledem k výše uvedenému, považuji celou tuto námitku za irelevantní, neboť skutková podstata deliktu spočívala v nepřiměřených obchodních podmínkách, nikoli nepřiměřených cenách a ve správním řízení tak Úřad ani neposuzoval zneužívající praktiku aplikace excesivních cen. Z toho důvodu tak ani Úřad neprováděl test excesivních cen, resp. srovnání s ostatními zahraničními kolektivními správci.

301. Nic na tom nemění ani argumentace účastníka řízení v doplnění rozkladu založená na Stanovisku. Krom toho, že ve věci SDEU dosud nerozhodl a je zde možnost, že se od uvedeného Stanoviska odchýlí, není daný případ belgického kolektivního správce SABAM ve věci C-372/19 ani na případ účastníka řízení aplikovatelný. Důvodem je zejména skutečnost, že předmětem sporu mezi kolektivním správcem SABAM a dvěma organizátory festivalů je zákonnost a výše odměn, které musí organizátoři platit společnosti SABAM za používání jejího repertoáru. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se tak týká otázky, zda je struktura sazeb používaná společností SABAM ve světle článku 102 SFEU dostatečně podrobná.

302. Z výše uvedeného tak jasně vyplývá, že v případě organizátorů festivalů fakticky docházelo k užití díla, tedy ke sdělování hudebního díla veřejnosti, za které kolektivní správce SABAM po organizátorech festivalů požadoval příslušné poplatky (odměny). Spornou otázkou tedy bylo, zda byly tyto odměny přiměřené či nikoliv. To vyplývá i ze Stanoviska: „Vzhledem k tomu, že předmětem předběžné otázky položené předkládajícím soudem je to, zda je použití určité metody výpočtu ceny - v projednávané věci odměny splatné organizaci kolektivní správy autorských práv za sdělování hudebních děl, která jsou součástí jejího repertoáru, veřejnosti - zneužívající, je relevantní především čl. 102 druhý pododstavec písm. a) SFEU, který, jak bylo uvedeno, zakazuje vynucování „nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek.“ Vzhledem k předmětu sporu se tak generální advokát ve Stanovisku zabýval výhradně praktikou nepřiměřených cen.

303. Případ účastníka řízení se však od věci kolektivního správce SABAM liší v jednom zásadním aspektu – v případě účastníka řízení nedocházelo v neobsazených hotelových pokojích ke sdělování díla veřejnosti, resp. k poskytnutí služby. Na rozdíl od festivalů, kde hudební díla, která byla součástí spravovaných děl kolektivního správce SABAM, skutečně zazněla a kolektivní správce SABAM tak měl nárok po organizátorech festivalů požadovat zaplacení autorské odměny (spor zde byl o její výši), ubytovací zařízení platila účastníkovi řízení za služby, které fakticky nedostávala, neboť na neobsazených pokojích díla nikdo neužíval a nárok na odměnu pro zastupované autory tak nevznikl. Protiplnění zde tak neexistovalo. Z toho důvodu proto ani nebylo možné danou praktiku hodnotit jako vynucování nepřiměřených cen. Shora uvedená námitka účastníka řízení je tak zcela nedůvodná.

304. Na základě výše uvedeného je tak třeba uzavřít, že prvostupňový orgán správně posoudil hmotněprávní otázky a posuzované jednání účastníka řízení tak hodnotil jako nepřiměřenou obchodní podmínku. Námitky účastníka řízení týkající se hmotněprávního posouzení věci tak považuji za nedůvodné. S ohledem na výše uvedené je tak namístě dát za pravdu prvostupňovému orgánu a potvrdit i výrok II. napadeného rozhodnutí, v němž Úřad vytýkané jednání účastníku řízení zakázal.

Námitky směřující proti uložené pokutě

305. V další části svého rozkladu účastník řízení vznáší námitky do uložené pokuty.

306. Ve vztahu k výpočtu pokuty účastník řízení nesouhlasí již s tím, jakým způsobem byla určena výše tržeb jako základu pro výpočet pokuty. První pochybení správního orgánu prvního stupně spočívá dle účastníka řízení v tom, že do výše tržeb zahrnul i režijní srážky účtované kolektivním správcům DILIA a OOA-S v roce 2013, které účastník řízení zastupoval. Jak totiž vyplývá z argumentace účastníka řízení v rozkladu, nelze mu přičítat odpovědnost za jednání kolektivních správců OOA-S a DILIA, tedy ani jejich režijní srážky by neměly být zahrnuty do výše tržeb, z níž je vypočítávána pokuta pro účastníka řízení.

307. Dále účastník řízení považuje za nesprávný postup Úřadu, který do hodnoty tržeb zahrnul i platby na autorské odměny, které jsou přerozdělovány mezi nositele práv zastupované účastníkem řízení a netvoří proto část příjmů účastníka řízení. Účastník řízení autorské odměny totiž toliko vybere a následně je přerozdělí zastupovaným autorům. S těmito finančními prostředky účastník řízení nemůže volně disponovat, neboť jsou účelově vázány. Z těchto důvodů také netvoří příjmové položky, tedy tržby v jeho účetních výkazech. Správní orgán prvního stupně o této skutečnosti věděl, přesto ji v napadeném rozhodnutí ignoroval.

308. Účastník řízení je přesvědčen o tom, že jej lze přirovnat k úvěrovým a jiným finančním institucím. U nich se při stanovení relevantního obratu využívá součet jejich příjmových položek, tj. výnosů, kterými jsou příjem z úroků a obdobný příjem, příjem z cenných papírů, splatné provize, čistý zisk z finančních operací a ostatní provozní příjem. Nezohledňovány tedy jsou prostředky jim svěřené, např. vklady či platby prováděné prostřednictvím bank. Podle účastníka řízení by tak do výše jeho tržeb měly být zahrnuty pouze režijní platby, které inkasuje, nikoli autorské odměny, které pouze vybírá a předává autorům. Započítání autorských odměn autorů by podle účastníka řízení Úřad mohl provést pouze na základě řádně provedené analýzy, což se nestalo.

309. Výše tržeb tak měla podle účastníka řízení činit […obchodní tajemství…] Kč a nikoli […obchodní tajemství…] Kč jako je tomu v napadeném rozhodnutí.

310. Kromě nesprávného určení výše tržeb účastník řízení namítá také pochybení při určení závažnosti trestaného jednání, resp. při určení závažnosti individuální. V prvé řadě považuje účastník řízení úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí týkající se určení procenta tržeb odpovídající individuální závažnosti za nepřezkoumatelné. Není totiž jasné, z jakého procenta Úřad vyšel a jak a proč jej modifikoval na výsledných 10 %.

311. Samotné procento tržeb označuje účastník řízení za nepřiměřeně vysoké, neboť posuzované jednání účastníka řízení není vylučovacího charakteru, na spotřebitele nemělo žádné účinky a na přímé zákazníky mělo účinky jen zcela zanedbatelné, resp. nemělo účinky negativní, jak uvádí sám Úřad v napadeném rozhodnutí. Navíc dle účastníka řízení Úřad v rozporu s čl. 3.17 Postupu pro ukládání pokut nehodnotil otázku, zda jednání účastníka řízení mělo skutečný či potenciální dopad na soutěž. Nebyl hodnocen ani typ a charakter dotčeného zboží, které není pro provozovatele ubytovacích zařízení esenciální a společenská nebezpečnost jednání účastníka řízení tak byla nízká.

312. Účastník řízení také nesouhlasí s tím, že mu byla k tíži přičítána skutečnost, že na relevantním trhu disponuje fakticky monopolním postavením. Je mu tak přičítáno k tíži něco, co vyplývá přímo ze zákonné úpravy a on sám to nemůže nijak ovlivnit. Dále je mu přičítána k tíži výše škody způsobená provozovatelům ubytovacích zařízení, a to přesto, že sám Úřad v napadeném rozhodnutí uvádí, že přesná výše škody nebyla vyčíslena. Zdůrazňuje také to, že provozovatelům ubytovacích zařízení nebyla způsobena žádná újma, neboť účastník řízení jim odpovídající plnění z licenční smlouvy poskytoval. Napadené rozhodnutí je také zcela bezprecedentní, s ohledem na praxi soutěžních úřadů i kolektivních správců v jiných zemích EU, proto účastník řízení nemohl očekávat, že by jeho jednání bylo vyhodnoceno jako zakázané.

313. V neposlední řadě účastník řízení nesouhlasí ani se samotnou aplikací Postupu pro ukládání pokut, a to jednoduše proto, že jednání účastníka řízení mělo dle napadeného rozhodnutí trvat od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014, přičemž Postup nabyl účinnosti až dne 24. 4. 2018. Je tedy aplikován pozdější předpis, aniž by byl pro účastníka řízení příznivější, což je v přímém rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Účastník řízení v tomto ohledu poukazuje také na to, že předběžné šetření bylo zahájeno za účinnosti předchozího soft law – tedy Zásad pro stanovování pokut. Klíčové podklady pro posouzení zákonnosti předmětného jednání účastníka řízení byly Úřadu také poskytnuty ještě před účinností Postupu. Účastník řízení je proto přesvědčen, že zahájení řízení bylo účelově posunuto tak, aby bylo aplikováno nové a přísnější soft law. Podle účastníka řízení by tedy měly být aplikován Zásady, jako původní (příznivější) soft law, podle nichž by měla být závažnost jednání stanovena na úrovni maximálně 3 % z hodnoty tržeb.

314. V případě aplikace Postupu se účastník řízení dovolává čl. 3.20 Postupu, na základě něhož je možno výši pokuty stanovit i mimo rozpětí uvedená v čl. 3.19 Postupu, a to tak, aby byly dodrženy ústavou chráněné principy správního trestání, zohledněna specifika daného případu a též nedošlo k narušení legitimního očekávání účastníka řízení.

315. Účastník řízení dále namítá nesprávné zohlednění doby trvání deliktu, když poukazuje na to, že při aplikaci Zásad by došlo k určení odlišného koeficientu času (pouze 2,22). Kromě toho se podle účastníka řízení objevila pochybení i při stanovení koeficientu času podle Postupu. Koeficient času byl stanoven na úrovni hodnoty 6,5. Tato hodnota odpovídá době trvání údajného přestupku v délce 6 let a 6 měsíců, tj. celkem 78 měsíců. 78 měsíců přitom posuzované jednání trvalo pouze ve vztahu ke dvěma dotčeným relevantním trhům. Ve vztahu k jednomu z relevantních trhů totiž Úřad dospěl k závěru, že údajné protisoutěžní jednání trvalo od 12. 11. 2008 do 6. 11. 2014, tj. pouze 72 měsíců. Koeficient času vypočtený ve vztahu k tomuto relevantnímu trhu by tak měl být stanoven ve výši 6. Účastník řízení proto považuje za správné, aby byl koeficient času u všech tří relevantních trhů zprůměrován, výsledná hodnota by pak činila 6,33.

316. Účastník řízení je také přesvědčen, že porušení čl. 102 písm. a) SFEU nebylo v posuzované věci prokázáno, proto nemělo být zohledněno ani ve výši uložené pokuty.

317. Pokud by tedy Úřad postupoval správně dle Zásad, měla by být celková výše pokuty určena v maximální výši 283 000 Kč.

318. Po shrnutí námitek účastníka řízení k pokutě shledává druhostupňový orgán za nutné nejprve posoudit, zda lze dát za pravdu účastníkovi řízení v tom smyslu, že prvostupňový orgán při výpočtu uložené pokuty pochybil tím, že aplikoval Postup místo Zásad.

319. Protiprávní jednání mělo dle napadeného rozhodnutí trvat od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014, přičemž Postup nabyl účinnosti až dne 24. 4. 2018. Dle účastníka řízení je tedy aplikován pozdější předpis, aniž by byl pro účastníka řízení příznivější, což je v přímém rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, tedy s právem účastníka řízení na spravedlivý proces.

320. V první řadě je nutné si uvědomit, že pozdější právní předpis v příslušném případě aplikován nebyl. Dikce ust. § 22a odst. 2 ZOHS 360/2012 Sb., účinného v době dokonání skutku, se co do maximální možné výše uložené pokuty nijak nezměnila, a to až do chvíle zahájení správního řízení, resp. i v době probíhajícího řízení o rozkladu je stále maximální možná výše pokuty za daný přestupek „10 000 000 Kč nebo 10 % z čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené účetní období“. Tuto hranici Úřad v napadeném rozhodnutí nepřekročil, v konkrétním případě jemu uložená výše pokuty představuje cca 7,1 % z čistého obratu dosaženého účastníkem řízení za poslední ukončené účetní období.

321. Interní pravidla pro ukládání pokut (jako jsou Postup a Zásady), která Úřad přijal k zajištění transparentnosti a předvídatelnosti postupu Úřadu při vyměřování pokut, právním předpisem nejsou, a to jak formálně, tak ani materiálně. Tento závěr mnohokrát podpořily i tuzemské správní soudy. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl: „Námitky stěžovatele, že krajský soud při moderaci sankce nerespektoval Zásady a Pokyny pro ukládání pokut, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými. Zmíněné dokumenty představují vnitřní organizační pokyny, jimiž je při svém rozhodování vázán Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, resp. Komise. Citované dokumenty slouží především k zajištění transparentnosti a objektivnosti rozhodování stěžovatele a Komise, nejsou však závazné navenek.“[153] Krajský soud v Brně pak shledal následující: „Jestliže pravidla pro ukládání pokut (Zásady postupu při stanovování výše pokut podle § 22 odst. 2 ZOHS ve znění do 31. 8. 2009) publikovaná žalovaným v dubnu roku 2007 obsahovala ustanovení o tom, že se jimi bude žalovaný řídit u těch řízení, která byla zahájena po dni publikace, žalovaný nepochybil, jestliže se pravidly v nyní posuzované věci neřídil. Správní řízení bylo zahájeno již dne 2. 8. 2006, a postup žalovaného tak nemohl zasáhnout do žádného legitimního očekávání žalobce. Namístě nebylo tato pravidla aplikovat ani coby pozdější výhodnější právní úpravou, neboť o právní úpravu nejde.“[154] Tentýž soud ve svém rozsudku ze dne 16. 2. 2017, č. j. 62 Af 120/2015-115, konstatoval: „Zásady nejsou součástí právního řádu, adresáti (účastníci těch řízení před žalovaným, na něž mají tyto zásady dopadat) však mají právo na to, aby podle nich žalovaný postupoval, stanovil-li tak žalovaný a je-li jejich aplikace ve prospěch těchto adresátů. Dovolávat se aplikace zásad tedy nemůže být podle zdejšího soudu založeno pouze na tom, že tyto zásady jsou „aktuálně“ vydány, nýbrž na tom, že žalovaný prohlásil, že podle nich bude postupovat. Jestliže žalovaný vyšel z toho, že podle uvedených zásad nepostupoval, neboť na toto řízení se podle jejich vyhlášení aplikovat neměly, pak žádné porušení žalobcových práv takovýmto závěrem zdejší soud nedovozuje. Na uvedené zásady tedy zdejší soud nehledí jako na pozdější právní úpravu, ve vztahu k níž by žalovaný musel poměřovat své závěry, k nimž dospěl při neaplikaci uvedených zásad, a žalobce nemohl aplikaci uvedených zásad ani rozumně očekávat.“

322. Jak plyne z výše uvedené tuzemské judikatury, v případě aplikace vnitřních pokynů Úřadu při ukládání pokut se nelze řídit trestněprávními principy (a to ani v případě, že by později vydaný interní předpis Úřadu byl pro účastníka řízení příznivější) a nemůže se ani jednat o porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces.

323. Rovněž je potřeba připomenout, že pokud Úřad přijme interní pravidla, musí podle nich postupovat. Nejvyšší správní soud v tomto směru mnohokrát judikoval, že vlastní pravidla, resp. vlastní správní praxe, správní orgán zavazují: „Se zřetelem na svou judikaturu se Nejvyšší správní soud zcela shoduje se stěžovatelem v tom, že ze zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip zásadní vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila. Tento princip lze považovat za jeden z vůdčích ústavních principů, jež musí veřejná správa ve své činnosti respektovat, který našel ostatně své legislativní vyjádření i v ust. § 2 odst. 4 in fine správního řádu.“[155] Ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Azs 1/2005-57, Nejvyšší správní soud rovněž přednesl následující závěr: „Jestliže se takováto praxe vytvořila, správní orgán se od ní nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy) nepřípustná. Ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila; prostorem pro uvážení je zde nutno rozumět i to, v jaké lhůtě správní orgán ve věci rozhodne, není-li taková lhůta právním předpisem konkrétně stanovena.“

324. Explicitně to pak Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132: „Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že interní instrukce má ve správním řízení a potažmo i ve správním soudnictví význam z toho důvodu, že adresáti povinností jsou v dobré víře, že jednou zvolený postup při interpretaci a aplikaci práva nebudou orgány veřejné správy bezdůvodně a libovolně měnit. Podmínkou nicméně je, že jde o směrnici, která se nachází intra legem, a není tedy ani contra legem, ani praeter legem; smyslem takovéhoto interního předpisu je omezit škálu možných významů interpretace zákona.“

325. Shodně se k dané problematice staví i unijní judikatura[156]:„V projednávané věci Komise uplatnila pokyny za účelem stanovení pokuty uložené ADM. Jednak pokyny stanoví pravidlo chování, od kterého se Komise nemůže odchýlit, aniž by byla sankcionována z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je rovné zacházení a ochrana legitimního očekávání. A jednak pokyny zajišťují právní jistotu dotyčných podniků, jelikož určují metodologii, kterou si Komise stanovila pro stanovení výše pokut uložených na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.“[157]

326. Jak plyne z výše uvedeného, Úřad je vázán aktuálním interním předpisem, který se zavázal dodržovat, a to v souladu se zásadou legitimního očekávání. Jestliže se tak v případě aplikace Postupu pro ukládání pokut nejednalo o aplikaci novější právní úpravy ve smyslu trestněprávním, Úřad svým jednáním pouze změnil svoji dosavadní praxi, když se rozhodl v mezích zákonných mantinelů aktualizovat interní postupy při ukládání pokut a vydat Postup. Takové jednání Úřadu je samozřejmě možné, a to nejen v obecném slova smyslu změny správní praxe, nýbrž i v případě zvýšení ukládaných pokut. Tuzemská i unijní judikatura v tomto směru však stanoví jisté limity, které správní orgán nemůže překročit.

327. Nejvyšší správní soud nejprve určil, že „odchýlit se od určité správní praxe, jež se případně vytvořila, totiž správní orgán může, avšak zásadně pouze pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká.“[158]K tomu tentýž soud později doplnil: „Správní praxi zakládající legitimní očekávání lze změnit, pokud je taková změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.“[159] Z daného tak vyplývá, že správní orgán svoji zavedenou správní praxi měnit může, avšak musí tak činit pouze do budoucna, z racionálních důvodů, které musí řádně odůvodnit a s nimiž se dotčené subjekty mají možnost seznámit, a v neposlední řadě musí tuto změnu praxe aplikovat na všechny případy, jichž se taková praxe týká.

328. Ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541 zašel Nejvyšší správní soud ještě o kousek dál, když konstatoval, že „známá a dostupná správní praxe soutěžního úřadu sice nepředstavuje právní rámec pokut, ale slouží jako referenční hledisko ve vztahu k dodržování zásady rovného zacházení, přičemž je nadále možné i zvýšení úrovně pokut v mezích stanovených právními předpisy, pokud je to nutné za účelem zajištění účinnosti aplikace pravidel v oblasti hospodářské soutěže.“ Tímto navázal na závěry unijní judikatury v oblasti možného zvyšování pokut, jak je uvedeno níže. Stejně jako Krajský soud v Brně, který při razantnějším zvýšení ukládaných pokut klade důraz na pečlivé odůvodnění.[160]

329. K problematice možného zvýšení pokut se obšírně vyjadřuje i unijní judikatura. Tribunál v rozsudku ve věci BPB[161] sděluje shodně s českými správními soudy následující: „V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že předchozí rozhodovací praxe Komise sama o sobě neslouží jako právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže. Skutečnost, že Komise v minulosti uplatnila pokuty určité výše na určité typy protiprávních jednání, ji nemůže zbavit možnosti zvýšit tuto úroveň v mezích uvedených v nařízení č. 17, pokud je to nezbytné k zajištění uplatňování politiky hospodářské soutěže Společenství.“[162]

", "next": 238891}