{"html": "<div class=\"doc\"><p>zpravidla v daném obchodním vztahu s odběratelem silnější obchodní postavení</p><p>a odběratel tedy z jeho strany někdy může čelit až tvrdému zacházení. To se projevuje tak, že</p><p>v případě, kdy odběratel nedodržuje doporučené minimální ceny, silnější pozice dodavatele</p><p>mu dovoluje tohoto odběratele nejen trestat (např. zastavením dodávek zboží), ale také</p><p>s tímto odběratelem zcela přerušit obchodní styky. Jsou dodavatelé, kteří mají stovky</p><p>odběratelů, a není pro ně tedy problém „ztratit“ jednoho či několik z nich. Pro tyto odběratele</p><p>ovšem může ztížení nebo přímo ukončení spolupráce znamenat velmi závažné ekonomické</p><p>dopady. Tento nevyrovnaný vztah pak ústí například i v situace, kdy odběratelé nechtějí</p><p>s Úřadem spolupracovat na odhalování případného protisoutěžního jednání, neboť u nich</p><p>panuje zcela oprávněná obava, že s nimi dodavatel kvůli tomuto ukončí spolupráci. Po zahájení</p><p>správního řízení Úřadem je často realitou mlčení či popírání zakázané praktiky ze strany</p><p>odběratelů, neboť se obávají dopadů, které mohou jimi zodpovězené dotazy přinést, a to</p><p>navzdory tomu, že jsou konfrontováni s důkazy, které Úřad zajistil na místním šetření a které</p><p>dokládají, že k vynucování doporučených cen dochází soustavně a dlouhodobě.</p><p>163. I z tohoto důvodu je v rámci novely ZOHS momentálně projednávané Poslaneckou sněmovnou</p><p>Parlamentu České republiky navrhováno vložit do § 21ba ZOHS institut utajení identity,78 jehož</p><p>cílem je ochrana identity subjektu, který Úřadu poskytuje důvěrné informace např. o možném</p><p>protisoutěžním jednání. Důvodová zpráva k této novele uvádí, že: „[a]bsence tohoto institutu</p><p>vedla k tomu, že dodavatelé v případě zaznamenaného protiprávního jednání čelili rozhodnutí,</p><p>zda Úřadu podnět podat, a tím prakticky ukončit obchodní vztah s odběrateli, nebo jej nepodat</p><p>a v obchodním vztahu setrvat. Povinnost dodavatelů poskytnout informace na žádost Úřadu</p><p>(oprávněném vyžadovat od všech subjektů úplné, správné a pravdivé informace a podklady,</p><p>které mohou mít význam pro objasnění předmětu řízení) tedy nebyla nijak vyvážena právem</p><p>dodavatelů na ochranu v případě důvodných obav, že tím budou ohroženy nebo porušeny jejich</p><p>oprávněné zájmy.“79 Tato novela proto reaguje na nynější stav, kdy je důkazní pozice Úřadu</p><p>při vyšetřování porušení ZOHS limitována právě strachem odběratelů z dopadů jejich</p><p>spolupráce s Úřadem na jejich tržní aktivity. Přitom jsou to právě tyto subjekty, které disponují</p><p>konkrétními důkazy, jež by Úřadu pomohly odhalovat zakázané protisoutěžní jednání</p><p>a účinněji tak chránit hospodářskou soutěž.</p><p>164. V současné situaci je ovšem Úřad stále v obtížném postavení, kdy v rámci dokazování často</p><p>sbírá pouze jednotlivé dílčí útržky informací (často v podobě e-mailové komunikace zajištěné</p><p>77</p><p>Dostupný z: https://www.uohs.cz/download/Informacni_listy/2009/infolist_2009_02_RPM.pdf. Mimo jiné se zde na</p><p>s. 6 uvádí: „České soutěžní právo, stejně jako právo komunitární, považuje RPM dohody za zakázané dohody narušující</p><p>soutěž, které jsou považovány za hard core ustanovení. Rozhodovací praxe i judikatura potvrzuje, že sice existuje prostor</p><p>pro výjimku ze zákazu, tento prostor je však velice omezený. (…) Na těchto úvahách přitom nic nezměnil ani výše zmíněný</p><p>rozsudek Leegin. (…) Jestliže jedním ze závěrů rozsudku ve věci Leegin je nemožnost aplikace per se zákazu RPM</p><p>a připuštění možnosti, že RPM může být za určitých okolností v souladu se soutěžním právem, pak takový princip platí</p><p>v komunitárním soutěžním právu dlouhodobě.“</p><p>78</p><p>Srov. § 9 odst. 4 zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských produktů a potravinářských</p><p>produktů a jejím zneužití.</p><p>79</p><p>Dostupné na: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=9&amp;CT=283&amp;CT1=0.</p><p>37</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>na místním šetření, jež však není vždy sama o sobě dostatečná k prokázání praktiky typu RPM,</p><p>neboť tato je často vynucována telefonicky či osobně), které až v jejich celkovém kontextu</p><p>utváří komplexní obraz obchodních vztahů mezi dodavateli a odběrateli. Je proto velmi</p><p>obtížné tyto jednotlivosti utřídit tím způsobem, aby z nich bylo možné přesně identifikovat</p><p>všechny jednotlivé ucelené dílčí útoky, a u každého přesně učit, od kdy do kdy trval. Často totiž</p><p>odběratelé doporučené ceny dodržují (někdy i díky vlastní zištné motivaci) a zde pochopitelně</p><p>a logicky komunikace s dodavatelem chybí, není důvod ji mít, všichni vědí, jaká je dohoda</p><p>a dodržují ji.</p><p>165. Z podstaty této praktiky (dohoda typu RPM) vyplývá také to, že tato musí zahrnovat de facto</p><p>všechny odběratele daného dodavatele, jinak postrádá účinnosti, neboť bez toho, aniž by</p><p>určené minimální ceny dodržovali de facto všichni odběratelé, by nebylo zaručeno vyloučení</p><p>cenové konkurence a koneční spotřebitelé by měli stále možnost kupovat dané produkty za</p><p>nižší než dodavatelem stanovené minimální ceny. Při posuzování jakéhokoliv protisoutěžního</p><p>jednání totiž nelze ztrácet ze zřetele, že soutěžitelé se jakožto podnikatelé chovají ekonomicky</p><p>(racionálně), resp. že jednáním sledují nějaký ekonomický cíl – jednají ekonomicky účelně.</p><p>Dohody typu RPM s malým počtem (procentem) odběratelů by byly z ekonomického hlediska</p><p>naprosto nesmyslné a nelze očekávat, že takto bude běžný ekonomický subjekt na trhu</p><p>vystupovat. Vše je tak třeba hodnotit v těchto ekonomických souvislostech, neboť jednání</p><p>soutěžitelů se neodehrává ve vakuu, ale právě na trhu, tedy v reálném ekonomickém</p><p>prostředí.</p><p>166. Tuto podstatu dohody typu RPM vystihl NSS v rozsudku ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 2 A 19/2002:</p><p>„Dohody o minimální ceně sice soutěž na relevantním trhu zcela nevylučují, působí však</p><p>diskriminačně vůči spotřebiteli, který je pak v uspokojování své poptávky omezen nabídkou</p><p>vázánou na ujednanou minimální cenu. Z hlediska kvalifikace dohody o minimální ceně je pak</p><p>irelevantní, zda soutěžitel fakticky realizuje své výrobky za cenu vyšší než minimální či zda má</p><p>spotřebitel možnost koupit zboží za nižší cenu u jiného soutěžitele, jež se na zakázané dohodě</p><p>nepodílí. Podstatnou je skutečnost, že soutěžitelé účastnící se zakázané dohody byli ve svém</p><p>jednání motivováni snahou vyloučit konkurenci mezi sebou navzájem, a tím ve svém důsledku</p><p>narušili hospodářskou soutěž na daném relevantním trhu. Skutečné soutěžní prostředí nesnese</p><p>existenci žádné takové dohody, která směřuje, resp. dává návod k postupům, jež fairovou</p><p>soutěž ohrožují.“</p><p>167. Pro úplnost konstatuji také to, že dohody o stanovování minimálních cen, které spadají pod</p><p>dohody o přímém nebo nepřímém určení cen ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) ZOHS, jsou</p><p>dohodami mezi soutěžiteli, které mohou mít podobu smluv či jiných konkrétních ujednání</p><p>a jejichž obsahem bývá rozhodnutí těchto soutěžitelů chovat se v budoucnu určitým a předem</p><p>stanoveným způsobem. Tyto zakázané dohody přitom nemusí mít zvláštní formu, ani se</p><p>nemusí řídit zvláštními pravidly.</p><p>168. Specifikem tohoto typu zakázaných dohod je i to, že vykazují znaky jak pokračujícího</p><p>(vzhledem k dílčím útokům), tak trvajícího přestupku (vzhledem k následnému udržování</p><p>protiprávního stavu narušení hospodářské soutěže, a to monitoringem dodržování</p><p>nastavených minimálních cen). K tomuto blíže viz dále při porovnání unijní a české právní</p><p>úpravy v kontextu praktiky RPM.</p><p>38</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>Kvalifikace jednání účastníka řízení</p><p>169. Argumentace účastníka řízení v tom smyslu, že Úřad nesprávně posoudil jeho jednání jako</p><p>uzavírání cílových vertikálních dohod o minimálních cenách, vychází zejména ze skutečnosti,</p><p>že účastník řízení tuto problematiku vnímá odlišným způsobem. Tento odlišný pohled</p><p>účastníka řízení je ovšem v rozporu jak s ustálenou rozhodovací praxí Úřadu (potvrzenou</p><p>následným soudním přezkumem),80 tak s praxí Evropské komise81 a rovněž i názory odborné</p><p>veřejnosti (viz například výše odkazovaná publikace právního zástupce účastníka řízení či další</p><p>odborná literatura).</p><p>170. Prvostupňový orgán jednání účastníka řízení kvalifikoval jako zakázané vertikální cílové</p><p>dohody o určování minimálních cen pro další prodej, neboť tyto směřovaly ke stanovení ceny</p><p>zboží pro jeho další prodej v rámci jeho dodavatelsko-odběratelských vztahů, čímž jsou</p><p>eliminovány konkurenční vztahy v navazujících stupních distribuce dotčeného zboží (blíže</p><p>k jednání účastníka řízení viz bod 63 napadeného rozhodnutí). Takové jednání je možné</p><p>jednoznačně označit za jednání ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) ZOHS, neboť Úřad v minulosti</p><p>obdobné jednání kvalifikoval stejným způsobem,82 a nejedná se tedy o nový či převratný</p><p>přístup Úřadu k věci. Tato kvalifikace posuzovaného jednání rovněž odpovídá soudní praxi.83</p><p>S kvalifikací posuzovaného jednání účastníka řízení tedy mohu bez výhrad souhlasit.</p><p>171. Prvostupňový orgán rovněž dospěl k závěru, že se někteří odběratelé účastníka řízení snažili</p><p>na relevantních trzích soutěžit a vytvářet tak konkurenční tlak na ostatní odběratele účastníka</p><p>řízení, ovšem tyto snahy byly účastníkem řízení sankcionovány.84 Tyto závěry přitom</p><p>jednoznačně vyplývají z provedeného dokazování. Odkazuji k tomuto zejména na výše</p><p>uvedené a na body 11 – 27 napadeného rozhodnutí (Zjištěné skutečnosti a důkazy), které</p><p>obsahují značné množství odkazů na konkrétní listy správního spisu zachycující jak komunikaci</p><p>mezi pracovníky společnosti GARLAND, tak mezi společností GARLAND a jejími odběrateli.</p><p>Rovněž zde odkazuji i na spisový materiál obecně, neboť tento obsahuje velké množství</p><p>dalšího důkazního materiálu, který svědčí o protiprávním jednání účastníka řízení.</p><p>172. Co se týče námitky nesprávného zhodnocení dohod uzavíraných mezi účastníkem řízení a jeho</p><p>odběrateli jako tzv. nepravých dohod o obchodním zastoupení, odkazuji na bod 151</p><p>napadeného rozhodnutí, neboť se ztotožňuji se závěry zde uvedenými. Pro úplnost opakuji, že</p><p>aby mohla být dohoda označena za dohodu o pravém obchodním zastoupení,</p><p>a tudíž aby nepodléhala zákazu dle § 3 odst. 1 ZOHS, obchodní zástupce soutěžitele v daném</p><p>oboru činnosti ve vztahu ke smlouvám uzavřeným nebo sjednaným jménem soutěžitele,</p><p>ve vztahu k investicím do určitého trhu a ve vztahu k jiným činnostem, které má podle</p><p>soutěžitele vykonávat na stejném trhu výrobku, nenese žádná rizika nebo jsou tato rizika</p><p>zanedbatelná.85 V projednávané věci si ovšem odběratelé účastníka řízení sami nesou finanční</p><p>80</p><p>Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 62 Af 24/2011 ve věci HUSKY, který byl dále</p><p>potvrzen rozsudkem NSS ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 8 Afs 40/2012 a rovněž rozsudky Krajského soudu v Brně a NSS ve</p><p>věci CANDY.</p><p>81</p><p>Viz např. rozhodnutí Evropské komise ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. AT. 40465 ve věci ASUS nebo rozhodnutí ze dne</p><p>1. 10. 2019, sp. zn. AT. 40181 ve věci PHILIPS.</p><p>82</p><p>Viz např. již rozhodnutí Úřadu ze dne 11. 5. 2009, č. j. ÚOHS-S076/2008/KD-5304/2009/820 ve věci HUSKY.</p><p>83</p><p>Viz např. výše citovaný rozsudek NSS ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 2 A 19/2002.</p><p>84</p><p>Viz body 71 a 72 napadeného rozhodnutí.</p><p>85</p><p>Viz Sdělení Komise – Pokyny k vertikálním omezením 2010/C 131/01, body 12 – 21.</p><p>39</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>a obchodní rizika při uskutečňování obchodu, a o „dohody o pravém obchodním zastoupení“</p><p>mezi účastníkem řízení a jeho odběrateli se tedy jednat nemůže.</p><p>173. Mohu tedy konstatovat, že na závěrech prvostupňového orgánu týkajících se kvalifikace</p><p>jednání účastníka řízení neshledávám v napadeném rozhodnutí vady.</p><p>Uzavření zakázaných dohod</p><p>174. Problematikou oferty a její akceptace u zakázaných dohod mezi účastníkem řízení</p><p>a jeho odběrateli se prvostupňový orgán zabýval výslovně v bodech 66 a 67 napadeného</p><p>rozhodnutí a uvedl k ní následující (zvýraznění doplněno):</p><p>„Vertikální dohody narušující hospodářskou soutěž lze po formální stránce uzavřít různým</p><p>způsobem – např. písemně, ústně nebo neformálním návrhem ze strany jednoho soutěžitele</p><p>a jeho akceptací ze strany druhého soutěžitele. Vždy je však nezbytnou podmínkou zakázané</p><p>dohody „shoda vůle“ obou stran, kdy tyto musí výslovně nebo konkludentně participovat na</p><p>uzavření a plnění dohody.86 Jinými slovy, pro naplnění znaků zakázané dohody je třeba</p><p>explicitního či tacitního srozumění obou smluvních stran.</p><p>V případě dohod o cenách uzavíraných soutěžitelem GARLAND s jeho odběrateli spatřuje Úřad</p><p>konsensus stran ohledně předmětného jednání v tom, že GARLAND vyzýval své odběratele</p><p>zejména prostřednictvím e-mailové komunikace, ale také telefonních hovorů nebo při osobních</p><p>setkáních k dodržování MOC dotčeného zboží, čímž tedy předkládal návrhy cenových dohod,</p><p>na které odběratelé přistupovali, když akceptovali tento návrh a realizovali prodej</p><p>dotčeného zboží konečným spotřebitelům ve výši minimálních MOC stanovených soutěžitelem</p><p>GARLAND.“</p><p>175. Tento závěr přitom považuji za správný, neboť je zde zcela jasně uvedeno, v čem Úřad spatřuje</p><p>návrh i akceptaci zakázaných dohod a „shodu vůlí“ obou stran takovou dohodu uzavřít a řídit</p><p>se jí (viz zvýrazněná část výše citovaného textu napadeného rozhodnutí). Tento závěr se také</p><p>zakládá na informacích zjištěných v průběhu správního řízení. Forma sjednávání zakázaných</p><p>dohod je přitom z pohledu soutěžního práva nepodstatná, neboť ať už byly uzavřeny jakkoliv,</p><p>relevantní je skutečnost, že jejich cílem bylo narušení hospodářské soutěže. Dle unijní</p><p>judikatury může akceptace zakázané dohody proběhnout i tím, že osoba, které je taková</p><p>oferta předložena, ji přijme pouze tzv. tacitním způsobem a rovněž se od ní nijak</p><p>nedistancuje.87</p><p>176. Z uvedeného pro Úřad ovšem také plyne to, že jeho úloha jakožto správního orgánu</p><p>odhalujícího takové zakázané dohody je poměrně zásadně ztížena, neboť Úřad nemá vždy</p><p>reálné prostředky k přesnému zjištění, kdy byla jednotlivá zakázaná dohoda s každým</p><p>jednotlivým odběratelem uzavřena. Jednotlivé dílčí útoky jsou tedy hůře identifikovatelné,</p><p>avšak dané protisoutěžní jednání z nich lze v posuzované věci na základě jednotlivých důkazů</p><p>spolehlivě prokázat. K tomu pro úplnost dodávám, že Soudní dvůr Evropské unie ve své</p><p>judikatuře opakovaně dovodil, že ve většině případů musí být protisoutěžní jednání vyvozeno</p><p>ze souboru indicií a shodných skutečností, které ve svém souhrnu při absenci jiného</p><p>86</p><p>Srov. rozsudky Soudního dvora EU ze dne 6. 1. 2004, C-2/01 ve věci Bayer nebo ze dne 13. 7. 2006, C-74/04P ve věci</p><p>Volkswagen II.</p><p>87</p><p>Srov. rozsudek Tribunálu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. T-56/99, ve věci Marlines.</p><p>40</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>pravděpodobného (přijatelného) vysvětlení prokazují protiprávní jednání, a že detaily</p><p>protiprávního jednání je často nutné doplnit dedukcí.88 Nejde však o to, že by si soutěžní úřad</p><p>mohl relevantní skutečnosti vymýšlet, ale jde o logickou provázanost nepřímých důkazů a o to,</p><p>že na základě oněch útržků, o nichž Soudní dvůr hovoří, je sestaven základní rámec skutkového</p><p>děje, kdy lze na jeho základě rozumovou úvahou dedukovat další podrobnosti. Tento postup</p><p>nijak nenarušuje obecné standardy platné pro dokazování, neboť jde stále o řetězec důkazů,</p><p>na jehož základě lze dospět jen k jedinému rozumnému závěru, který vytváří praktickou jistotu</p><p>o skutkových okolnostech.</p><p>177. Jak bylo uvedeno již výše, tak z prvostupňovým orgánem zjištěných důkazů vyplývá, že</p><p>zakázané dohody byly mezi účastníkem řízení a jeho odběrateli uzavírány telefonicky či na</p><p>osobních schůzkách mezi jejich zaměstnanci, tudíž i v tomto ohledu nemá Úřad prostředky</p><p>k bližšímu zjištění, kdy byla jednotlivá dohoda uzavřena s každým jednotlivým odběratelem.</p><p>O způsobu provedení dané praktiky však nemám pochyb a je rovněž postaveno najisto,</p><p>v jakém časovém období byla tato praktika uplatňována, a tudíž zde nemůže dojít k jejímu</p><p>postihu v jiném správním řízení.</p><p>178. Ze zachycené e-mailové komunikace rovněž plyne, že tato se týká pouze určitých opakovaných</p><p>„potížistů“, tedy v řeči účastníka řízení „škodíků“, kteří se jednorázovým i opakovaným</p><p>nedodržováním minimální účastníkem řízení stanovené ceny snažili cenově odlišit od své</p><p>konkurence. Účastník řízení přitom neměl důvod kontaktovat své ostatní odběratele, kteří</p><p>nastavené minimální ceny automaticky dodržovali, a o těchto tedy není prakticky možné zjistit,</p><p>kdy a jak s nimi byla zakázaná dohoda uzavřena. Z podstaty praktiky typu RPM ovšem vyplývá,</p><p>že i s těmito odběrateli takové dohody musely být uzavřeny (viz výše).</p><p>179. Argumentace účastníka řízení ve smyslu, že Úřad má povinnost konkrétně identifikovat</p><p>nabídku a její přijetí u uzavíraných dohod, je tedy lichá, neboť tato povinnost pro Úřad</p><p>nevyplývá z žádných obecně závazných právních předpisů a Úřad ve své dosavadní praxi vždy</p><p>k takovému velmi podrobnému popisu uzavíraných zakázaných dohod nepřistupoval, přičemž</p><p>správní soudy tento postup aprobovaly (více k tomu viz níže). Účastník řízení tedy ani nemohl</p><p>důvodně předpokládat, že Úřad takto v napadeném rozhodnutí učiní.</p><p>180. Tvrzení účastníka řízení, že Úřad dovozuje okamžik uzavření zakázané dohody jako okamžik</p><p>prodeje dotčeného zboží konečným spotřebitelům, je zcela vadné a svědčí o tom, že účastník</p><p>řízení si vykládá napadené rozhodnutí nesprávným způsobem. Z výše citovaného bodu 67</p><p>napadeného rozhodnutí totiž jasně vyplývá, že odběratelé účastníka řízení byli jeho zástupci</p><p>nuceni pod hrozbou sankcí akceptovat stanovené MOC a upravit podle nich své minimální</p><p>ceny nabízeného zboží. Zakázaná dohoda o cenách tedy vznikla právě okamžikem akceptace</p><p>tohoto návrhu účastníka řízení ze strany jeho odběratelů a samotný prodej zboží za stanovené</p><p>MOC je v podstatě jen její následnou realizací. I kdyby taková dohoda byla v praxi odběrateli</p><p>porušována, neznamená to, že takové jednání je v souladu s právem (o tom svědčí závěry</p><p>o cenových dohodách jako tzv. tvrdých omezeních uvedené výše).</p><p>88</p><p>Např. rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 1. 2004 ve věci Aalborg Portland a ostatní v. Komise, spojené věci C-204/00</p><p>P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P a C-219/ 00 P nebo rozsudek z 31. 3. 1993 ve věci A. Ahlström</p><p>Osakeyhtiö a ostatní v Komise, spojené věci C-89/85, C-104/85, C-114/85, C-116/85, C-117/85 a C-125/85 až C-129/85</p><p>či rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 6. 2010, C-413/08 P ve věci Lafarge v. Komise.</p><p>41</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>181. Účastník řízení v rozkladu rovněž tvrdí, že Úřad rezignoval na prokázání „shody vůlí“ stran řídit</p><p>se dohodami o určení minimálních cen a vyvozuje z toho nezákonnost a nepřezkoumatelnost</p><p>napadeného rozhodnutí. Je ovšem nutné konstatovat, že účastník řízení si jím citovanou unijní</p><p>judikaturu vykládá příliš extenzivním způsobem. Z citované judikatury je zřejmé, že i unijní</p><p>soudy počítají s případy, kdy jsou zakázané dohody uzavřeny pouze konkludentně, tudíž zde</p><p>neexistuje žádný písemný či jiný záznam, ve kterém by byla „shoda vůlí“ stran výslovně</p><p>potvrzena.89 V takových případech je proto nutné posuzovat, zda se strany takových dohod</p><p>jimi řídí a snaží se tak dosáhnout společného dohodnutého cíle. Jak uvádí i účastník řízení, ze</p><p>samotné podstaty bilaterálních dohod totiž vyplývá, že oferta musí být druhou stranou přijata,</p><p>čímž tato strana potvrdí svou vůli řídit se touto dohodou. Pokud by došlo pouze k ofertě, ale</p><p>druhá strana by „neměla vůli“ se jí řídit a na tuto nabídku žádným způsobem nereagovala</p><p>(nebo reagovala negativně), žádná dohoda by nebyla uzavřena. Taková situace ovšem</p><p>v posuzovaném případě nenastala.</p><p>182. „Shoda vůlí“ stran je v tomto případě prokázána tím, že odběratelé účastníka řízení přijali jeho</p><p>nabídku uzavřít zakázanou dohodu tím, že upravili své ceny nabízeného zboží dle stanovených</p><p>MOC, a to nejméně ode dne 18. 6. 2013.90 Nepovažuji tedy za nutné, aby Úřad v tomto ohledu</p><p>prováděl účastníkem řízení navrhovanou analýzu. Navíc není zcela jasné, čeho konkrétně by</p><p>se taková analýza měla dle účastníka řízení týkat.</p><p>183. Vzhledem k uvedenému a k povaze tzv. cílových dohod a jejich „potenciální škodlivosti“ (viz</p><p>výše) je nutné konstatovat, že i námitka účastníka řízení týkající se „neprokázání plnění</p><p>zakázaných dohod“, je námitkou nedůvodnou, neboť povinnost prokazovat plnění těchto</p><p>dohod nevyplývá z právních předpisů ani judikatury a Úřad tedy tyto související skutečnosti</p><p>nemá povinnost prokazovat.</p><p>184. Lze tedy konstatovat, že prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí jasně identifikoval,</p><p>jakým způsobem mezi účastníkem řízení a jeho odběrateli docházelo k uzavírání zakázaných</p><p>dohod o cenách a tyto závěry potvrzuji.</p><p>Identifikace jednotlivých zakázaných dohod/ dílčích útoků</p><p>185. Účastník řízení Úřadu vytýká, že ve výroku I. a v odůvodnění napadeného rozhodnutí</p><p>neidentifikoval jednotlivé zakázané dohody, které měl se svými odběrateli uzavírat, což</p><p>způsobuje závažnou vadu napadeného rozhodnutí. Účastník řízení je také přesvědčen, že jej</p><p>Úřad de facto uznal v řízení vinným za něco, co nebyl schopen identifikovat, a účastník řízení</p><p>tedy nebyl seznámen s povahou obvinění. Toto přesvědčení účastník řízení opakuje v podstatě</p><p>ve všech doplněních rozkladu několikrát a celkově se jedná o jednu z námitek, na které</p><p>účastník řízení klade zvláštní důraz. V pátém doplnění rozkladu k tomuto účastník řízení</p><p>upozorňuje na rozsudek BABY DIREKT, ve kterém Krajský soud v Brně konstatoval pochybení</p><p>Úřadu právě v tomto ohledu, tedy neoznačení všech dílčích útoků pokračujícího přestupku ve</p><p>89</p><p>Viz účastníkem řízení citovaná pasáž z rozsudku Tribunálu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. T-208/01, ve věci Volkswagen AG</p><p>v. Komise (zvýraznění doplněno): „(…) Komise [se] nemůže domnívat, že zdánlivě jednostranné chování výrobce přijaté</p><p>v rámci smluvních vztahů s vlastními prodejci může být ve skutečnosti dohodou mezi podniky ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES,</p><p>pokud neprokáže, že druhá strana výslovně nebo konkludentně souhlasila s chováním přijatým výrobcem (…)“.</p><p>90</p><p>Cit. např. z odpovědi odběratele účastníka řízení, jež je obsahem správního spisu pod pořadovým číslem 68: „Kdo chtěl</p><p>dodržovat tak dodržoval. Kdo nechtěl, dělal si, co chtěl. Pak musel takzvaně dorovnat ceny a opět mohl dostat zboží.“</p><p>42</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>výroku správního rozhodnutí či jinak řečeno neidentifikování všech jednotlivých uzavřených</p><p>zakázaných dohod o minimálních cenách. S tímto názorem Krajského soudu v Brně ovšem</p><p>Úřad nesouhlasí, neboť jej považuje za exces v jeho rozhodovací praxi, a proto proti němu</p><p>podal kasační stížnost,91 přičemž se s tímto přesvědčením Úřadu a důvody podání kasační</p><p>stížnosti ztotožňuji. Pro úplnost je také třeba dodat, že rozsudek BABY DIREKT není formálně</p><p>právně závazný pro postup předsedy Úřadu v tomto řízení. Pro přezkoumatelnost postupu,</p><p>jakož i v reakci na námitku účastníka řízení však níže (ve spojení s již výše vyřčeným) uvádím</p><p>důvody, pro které mám za to, že není nutné ve výroku rozhodnutí uvádět dílčí útoky</p><p>pokračujícího přestupku, resp. pro které neshledávám na napadeném postupu</p><p>prvostupňového orgánu nezákonnost, pro kterou bych měl napadené rozhodnutí zrušit.</p><p>186. V prvé řadě je vhodné konstatovat, že Krajský soud v Brně v rozsudku BABY DIREKT</p><p>nezpochybnil, že k uzavírání zakázaných dohod ze strany tamního účastníka řízení a jeho</p><p>odběratelů opravdu docházelo, ale pouze vykládá (shodně s účastníkem řízení) § 7 odst. 1</p><p>přestupkového zákona tak, že z daného ustanovení vyplývá povinnost vždy vymezit jednotlivé</p><p>dílčí útoky pokračujícího přestupku. Tento pohled je však dle mého názoru příliš formalistický</p><p>a neodpovídá textu přestupkového zákona, ani realitě stíhání protisoutěžní praktiky typu RPM,</p><p>jak o tom bylo pojednáno již výše. Na rozdíl od trestněprávní judikatury a trestněprávních</p><p>předpisů totiž nelze jednoznačně konstatovat, že v případech pokračujících přestupků</p><p>v přestupkovém, resp. soutěžním právu musí být identifikovány všechny jeho dílčí útoky.</p><p>187. V této souvislosti je nutné konstatovat, že ze zákonné definice pokračujícího přestupku</p><p>výslovně nevyplývá, že správní orgány jsou povinny každý jednotlivý dílčí útok pokračujícího</p><p>přestupku konkrétně identifikovat a uvést ve svém rozhodnutí.</p><p>188. Jiná situace nastává v oblasti trestního práva, kdy oproti právu přestupkovému je možné</p><p>poukázat na § 12 odst. 12 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve</p><p>znění pozdějších předpisů (dále též „trestní řád“), dle kterého je samostatným skutkem též</p><p>dílčí útok pokračujícího trestného činu. Mimo jiné i z tohoto důvodu trestněprávní judikatura</p><p>vyžaduje jednotlivou identifikaci dílčích útoků pokračujícího trestného činu, neboť</p><p>o jednotlivých dílčích útocích lze vést samostatné řízení. Rovněž lze odkázat na vyjádření</p><p>Nejvyššího státního zástupce: „Z procesní samostatnosti všech dílčích útoků pokračujícího</p><p>trestného činu vyplývá, že pro každý dílčí útok musí být zahájeno trestní stíhání. S každým</p><p>dílčím útokem pokračujícího trestného činu se zachází jako se samostatným skutkem i v dalším</p><p>průběhu řízení. Státní zástupce musí svým rozhodnutím pokrýt všechny dílčí útoky jednoho</p><p>a téhož pokračujícího trestného činu, jakmile vyšly najevo a je k nim zahájeno trestní stíhání.</p><p>O skutku, v němž je spatřován pokračující trestný čin, však nakonec nemusí být rozhodnuto</p><p>pouze jedním výrokem v jednom rozhodnutí.“92 Uvedené závěry však nejsou aplikovatelné</p><p>v rámci přestupkového práva, neboť jsou navázané a odvislé od zmiňované procesní</p><p>samostatnosti dílčích útoků. Přestupkový zákon takovou úpravu na rozdíl od trestního řádu</p><p>neobsahuje a správní orgán nadto nemůže ani vést správní řízení pro jednotlivé dílčí útoky.</p><p>Jinak řečeno, je nadbytečné, aby správní orgán jednotlivé dílčí útoky ve svých rozhodnutích</p><p>vyjmenovával a jednotlivě identifikoval, neboť pokud správní orgán rozhoduje</p><p>91</p><p>92</p><p>Vedena u NSS pod sp. zn. 4 As 236/2022.</p><p>Cit. Sbírka výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. 3. 2011, poř. č. 2/2011, str. 2.</p><p>43</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>o pokračujícím přestupku, který je materiálně jedním skutkem, musí o něm rozhodnout jako</p><p>o celku.</p><p>189. Tohoto kontrastu si všímá i odborná komentářová literatura, která ve vztahu k definici</p><p>pokračujícího přestupku dle přestupkového zákona uvádí, že (zvýraznění doplněno)</p><p>„[o]bdobně je vymezena definice pokračování v trestném činu v trestním zákoníku (§ 116 TrZ).</p><p>Důvodová zpráva k tomu uvádí: „Definice pokračování vychází z úpravy v trestním zákoníku,</p><p>avšak přizpůsobuje se charakteru přestupkového práva. Záměrně se nepřejímá slovní spojení</p><p>„byť i v souhrnu“, a to z toho důvodu, že ve správním trestání by mohla být taková formulace</p><p>matoucí. Pro účely správního trestání je přitom taková úprava v zásadě nadbytečná, na</p><p>rozdíl od trestního práva soudního, kde hraje významnou roli pro správnou kvalifikaci</p><p>protiprávního jednání (zejména s ohledem na sčítání škod způsobených protiprávním</p><p>jednáním). Pokračování v přestupku je formou provedení takového přestupku (Šámal a kol.</p><p>2012 s. 1289) a charakteristikou konkrétního skutku, nikoliv znakem skutkové podstaty</p><p>přestupku (Klapal 2013).“93</p><p>190. Z uvedeného tak jednoznačně vyplývá nepoužitelnost závěrů trestněprávní nauky ve vztahu</p><p>k detailnímu popisu všech dílčích útoků pokračujícího přestupku, a tedy i nedůvodnost</p><p>požadavku na jejich přesné vymezení ve výroku správního rozhodnutí. Zákonodárce totiž do</p><p>(nového) přestupkového zákona záměrně nezahrnul možnost správních orgánů stíhat</p><p>jednotlivé dílčí útoky pokračujícího přestupku, jak je tomu v trestním právu. Nejedná se tedy</p><p>o mezeru v zákoně, kterou by bylo možné doplňovat analogií, resp. není zde prostor pro to,</p><p>aby zde Úřad či správní soud svým výkladem dotvářel znění přestupkového zákona nad rámec</p><p>jeho pozitivního textu.</p><p>191. U jednání klasifikovaného jako pokračující přestupek se tedy jedná o jediný přestupek, kdy</p><p>z jeho samotné definice vyplývá, že se skládá z jednotlivých dílčích útoků, u kterých se však</p><p>jejich identifikace v případě správního trestání v oblasti hospodářské soutěže, a konkrétně</p><p>u praktiky RPM, jeví jako samoúčelná. A právě kvůli rozdílné povaze přestupků a trestných činů</p><p>nelze automaticky přebírat postupy uplatňované v mezích trestního práva (tedy nutné</p><p>vymezování jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestního činu) na řízení o přestupcích.</p><p>192. V trestním právu také oproti právu správnímu existuje přímý vztah mezi jednotlivými útoky</p><p>pokračujícího trestného činu k výši škody, přičemž již samotná podstata daného trestného činu</p><p>stanoví, jaká výše škody je třeba, aby došlo ke spáchání trestného činu, tj. bez vzniku škody by</p><p>k naplnění skutkové podstaty trestného činu vůbec nedošlo (např. bez reálně vzniklé škody</p><p>nelze konstatovat, že se pachatel dopustil krádeže). Oproti tomu ve správním právu,</p><p>konkrétně pak v právu soutěžním, škodu správní orgán neřeší, proto jsem přesvědčen, že i toto</p><p>je důvod, aby zde neexistovaly tak vysoké nároky na stanovení konkrétních dílčích útoků</p><p>pokračujícího přestupku. Aby mohl Úřad dané jednání stíhat jako pokračující přestupek, musí</p><p>být v rozhodnutí zřejmý alespoň začátek, konec a místo a způsob provedení daného</p><p>protisoutěžního jednání, aby tak dané jednání šlo s určitostí ohraničit. To vyplývá z § 93 odst.</p><p>1 písm. a) přestupkového zákona, který stanoví skutečnosti, které je správní orgán povinen</p><p>uvést k identifikaci protiprávního jednání ve výroku svého rozhodnutí, aby nebylo zaměnitelné</p><p>s jiným jednáním.</p><p>93</p><p>Cit. JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých</p><p>přestupcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 70, marg. č. 2.</p><p>44</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>193. Z prvostupňového rozhodnutí přitom jasně vyplývá, že všechny zákonem požadované</p><p>skutečnosti byly Úřadem v rámci identifikace daného pokračujícího přestupku ve výrokové</p><p>části napadeného rozhodnutí splněny. Účastník řízení byl shledán vinným z toho, že od 18. 6.</p><p>2013 do 30. 5. 201994 (časové vymezení), na území České republiky (místo spáchání) uzavíral</p><p>se svými odběrateli ústně či písemně dohody o minimálních obchodních cenách jím</p><p>dodávaného zboží pro další prodej (způsob spáchání). Identifikace jednotlivých dílčích útoků</p><p>přitom z praktického hlediska v případě stíhání praktiky RPM nehraje roli, neboť je v rámci</p><p>jednoho pokračujícího přestupku stíhána tato praktika jako jeden celek, tedy jeden pokračující</p><p>přestupek, a nikoliv jeho jednotlivé dílčí útoky.</p><p>194. Tento postoj Úřadu vyplývá z judikatury správních soudů, a to například z rozsudku Městského</p><p>soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 3 A 91/2013, ve kterém soud konstatoval, že</p><p>(zvýraznění doplněno): „Z povahy pokračujícího deliktu je důležité vymezení především</p><p>časového rozsahu protiprávní činnosti a vzniklých následků, v řadě případů nemusí být ale</p><p>praktické nebo dokonce možné vymezit všechny dílčí útoky pokračujícího deliktu. Správní orgán</p><p>je v určitých případech pokračujícího deliktu (například opakující se drobné krádeže,</p><p>kontinuální znečišťování atd.) schopen zjistit toliko dobu, po kterou docházelo k protiprávnímu</p><p>jednání (respektive časové vymezení jednotlivých dílčích útoků), a související celkové škodlivé</p><p>následky, reálně ale nemůže prokázat detaily každého dílčího útoku. To však není v případě</p><p>pokračujícího deliktu potřebné a absence detailního popisu všech dílčích skutků nijak</p><p>nesnižuje protiprávnost a následky pokračujícího deliktu, které správní orgán prokáže,</p><p>v souhrnu dílčích útoků.“</p><p>195. Obdobně i NSS v rozsudku ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 8 As 33/2014 konstatoval, že (zvýraznění</p><p>doplněno): „Otázka, zda se jedná o pokračující nebo trvající přestupek, nemá vliv na závěr</p><p>o tom, že se stěžovatelé [pachatelé] přestupku dopustili.“ Rovněž v této věci v rozhodnutí</p><p>správního orgánu nedošlo k jednoznačné identifikaci každého dílčího útoku pokračujícího</p><p>přestupku. NSS by k tomuto závěru nemohl dospět v případě, kdyby zde opravdu existovala</p><p>zákonná povinnost identifikovat každý jednotlivý dílčí útok pokračujícího přestupku a takové</p><p>správní rozhodnutí by musel ex offo při přezkumu zrušit, aniž by na tuto skutečnost musel</p><p>žalobce výslovně v žalobě či kasační stížnosti poukazovat. To, že uvedené rozhodnutí NSS pro</p><p>nezákonnost nezrušil, potvrzuje, že v přestupkovém právu není povinnost vymezovat všechny</p><p>dílčí útoky jednoho pokračujícího přestupku.95</p><p>196. Navíc je nutné konstatovat, že jednání účastníka řízení bylo kvalifikováno jako pokračující</p><p>přestupek (tj. trestání více dílčích útoků vedených jednotným záměrem), z jehož podstaty</p><p>vyplývá, že i pokud by se účastník řízení protizákonného jednání v nějakém období mezi lety</p><p>2013 – 2019 nedopouštěl (neuzavíral a neplnil se svými odběrateli žádné zakázané dohody),</p><p>neznamenalo by to bez dalšího přerušení doby trvání přestupku dle § 3 odst. 2 písm. a) ZOHS.</p><p>Obdobné konstatoval NSS ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 5 Afs</p><p>87/2008 (ze kterého v druhém doplnění rozkladu cituje sám účastník řízení, tudíž je mu jeho</p><p>obsah znám) o nutnosti identifikovat jednotlivé dílčí útoky dlouhotrvajících deliktů:</p><p>„(…) vzhledem k trvající povaze deliktu není rozhodné přesné časové vymezení dílčích útoků.“</p><p>94</p><p>Ve znění změny provedené tímto rozhodnutím.</p><p>Pozn. K vymezování všech dílčích útoků v rozhodnutí o pokračujícím přestupku srov. dále též např. rozhodnutí</p><p>Ministerstva zdravotnictví ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. FAR: A54/2018, č. j. MZDR 39241/2018-2/FAR, jehož správnost</p><p>byla přezkoumána Městským soudem v Praze v řízení pod sp. zn. 5 Ad 2/2019.</p><p>95</p><p>45</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>Ze správního spisu je přitom patrné, že účastník řízení se v uvedeném období dopouštěl</p><p>protiprávního jednání opakovaně a bez dlouhodoběji trvajících přestávek (k tomuto viz dále).</p><p>Tvrzení účastníka řízení, že Úřad neprokázal, že jeho protiprávní jednání trvalo po celou</p><p>vymezenou dobu, je tudíž nesprávné.</p><p>197. Výše uvedené lze shrnout tak, že pro dostatečnou určitost výroku o vině a pro naplnění</p><p>pojmových znaků vytýkané skutkové podstaty zakázané dohody dle § 3 ZOHS není nutné</p><p>a účelné zaobírat se všemi jednotlivými dílčími útoky. Úřad musí prokázat toliko dílčí útoky,</p><p>které jsou relevantní pro otázku určení počátku a konce vytýkaného jednání a dále doložit</p><p>kontinuitu tohoto jednání, což v nyní posuzovaném případě doložil. Daná skutková podstata</p><p>(včetně její formy) je tím tedy vyčerpána (zkonzumována) a ani v případě zjištění dalšího</p><p>dílčího útoku, již nelze vést o tomto případně dodatečně objeveném dílčím útoku nové správní</p><p>řízení (oproti opačné situaci v trestním právu). Tento závěr je podpořen i judikaturou NSS, a to</p><p>například rozsudkem ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 5 As 138/2012, kde soud uvedl (zvýraznění</p><p>doplněno): „Popis skutku je jen slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve</p><p>vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Popisem skutku je tedy zapotřebí rozumět</p><p>jazykový popis těch jednání či skutkových okolností, které lze kvalifikovat (tj. podřadit)</p><p>formálním znakům správního deliktu uvedeným v zákoně. Popis skutku musí obsahovat ty</p><p>skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků</p><p>skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení, tj. za nějž byla v dané věci</p><p>uložena pokuta. Přesný časový údaj je nutný zejména u deliktů, kdy je časové vymezení</p><p>právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty daného deliktu,</p><p>v ostatních případech bude přesná časová specifikace skutku postradatelná a bude moci být</p><p>nahrazena méně přesným určením.</p><p>198. Odkázat lze také na další závěry správních soudů, a to například na usnesení NSS ze dne 4. 5.</p><p>2017, sp. zn. 10 As 318/2016, ve kterém soud zcela shodně s výše uvedenou argumentací</p><p>uvedl (zvýraznění doplněno): „V posuzovaném případě nemůže být rozhodnutí žalovaného</p><p>zrušeno pouze proto, že správní orgány nestíhaly všechny dílčí útoky stěžovatelova skutku.</p><p>V této kauze se jedná jen a pouze o to, zda se skutek stal tak, jak byl vymezen ve výroku</p><p>rozhodnutí správního orgánu I. stupně (…)“. V této souvislosti je pak nutno zopakovat, že</p><p>vzhledem k formulaci výroku I. napadeného rozhodnutí je nepochybné, že účastník řízení</p><p>ve vymezeném období zakázané dohody o cenách „uzavíral a plnil“. Tedy skutek vymezený ve</p><p>výroku napadeného rozhodnutí (ve znění korekce dle tohoto rozhodnutí) se stal, jak to</p><p>dokládají důkazy procházející správním spisem (viz výše) a tento skutek je dostatečně popsán</p><p>tak, že jej nelze zaměnit se skutkem jiným. Jak bylo již naznačeno výše v části Obecné poznatky</p><p>k dohodám o určení minimálních cen pro další prodej, skutkový stav související s praktikou</p><p>RPM vykazuje znaky jak pokračujícího přestupku (uzavírání jednotlivých zakázaných dohod</p><p>jako jeho dílčích útoků), tak i znaky trvajícího přestupku, jehož znakem je jednání pachatele</p><p>spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu, u kterého ovšem není</p><p>nutné identifikovat jednotlivé dílčí útoky, kterými k udržování protiprávního stavu docházelo.</p><p>199. V posuzovaném případě účastník řízení uzavíral jednotlivé dohody se svými odběrateli, čímž</p><p>docházelo k páchání jednotlivých dílčích útoků jednoho přestupku a tento protiprávní stav</p><p>prováděním monitoringu cen všech odběratelů a užitím pohrůžek sankcemi i udržoval.</p><p>Nedodržování nastavených minimálních cen se ovšem dopouštěla jen část odběratelů</p><p>účastníka řízení, což do značné míry Úřadu ztěžuje stíhání tohoto typu jednání, kdy má</p><p>46</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>k dispozici určitější či obecnější střípky, ze kterých se však dá najisto postavit, že účastník řízení</p><p>svým jednáním dlouhodobě a prokazatelně narušoval hospodářkou soutěž na vymezeném</p><p>relevantním trhu. Avšak povinnost identifikovat všechny dílčí útoky při této důkazní situaci je</p><p>ryze formálním krokem, při jehož absenci za dané situace není zřejmé, jakým způsobem by se</p><p>negativně projevil na právech účastníka řízení.96</p><p>200. Podřazení daného jednání pod pokračující nebo trvající přestupek by tedy nemělo bránit</p><p>efektivnímu stíhání této protisoutěžní praktiky, obzvláště, když ze správního spisu zcela</p><p>jednoznačně vyplývá, že k porušení zákona formou uzavírání dohod typu RPM došlo. Šlo by</p><p>tak o přepjatý právní formalismus, který i Ústavní soud považuje za nežádoucí. Ústavní soud</p><p>opakovaně judikoval, že aplikace příslušných právních předpisů, která je sice formálně</p><p>souladná s jejich textem, avšak odhlíží od reálných společenských vztahů, je jakožto přepjatý</p><p>formalismus ústavně nepřístupná,97 když takový postup nemůže opodstatnit ani sofistikované</p><p>zdůvodnění.98</p><p>201. V této souvislosti také poukazuji na rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 10 As 53/2019,</p><p>kde NSS, ač se neztotožnil s hodnocením správního orgánu i Krajského soudu v Brně, dle</p><p>kterých tamní posuzovaný přestupek byl trvající, tak NSS toto nepovažoval za důvod ke zrušení</p><p>rozhodnutí. Za podstatné NSS považoval, že vytýkané jednání se skutečně stalo a rovněž, že</p><p>z rozhodnutí je jasně patrné, od kdy běží prekluzivní lhůta u daného přestupku. To je pro</p><p>ochranu práv obviněného podstatné, ne formalistické či až akademické diskuse, zda je</p><p>přestupek pokračující nebo trvající, případně jiného charakteru. Ostatně v referovaném</p><p>rozsudku NSS nesouhlasil s vymezením přestupku jako trvajícího, ale rovněž výslovně neuvedl,</p><p>že (zda) je to přestupek pokračující. Danou otázku tak vlastně nechal otevřenou. Toliko hovoří</p><p>o posledním ze „známých a prokazatelných úkonů, který je součástí popsaného řetězce dílčích</p><p>aktů (útoků), které ve svém souhrnu představují jeden skutek – jeden správní delikt. Pochybení</p><p>správních orgánů a krajského soudu v posouzení jednání stěžovatelky jako trvajícího správního</p><p>deliktu tak nemá bez dalšího vliv na zákonnost výroků jejich rozhodnutí. Z výše uvedeného</p><p>plyne (přes pochybení týkající se závěru o trvajícím správním deliktu) rovněž správnost závěrů</p><p>správních orgánů a krajského soudu, které se týkají běhu objektivní prekluzivní lhůty.“ Dle</p><p>mého názoru tak uvedený rozsudek velmi přiléhavě sedí na situaci řešenou v tomto případě,</p><p>kdy je nepochybné, o jaké zakázané jednání účastníka řízení jde, kdy byl dokonán poslední dílčí</p><p>skutek (atak/úkon), a od kdy tak běží prekluzivní lhůta; tam má být těžiště posouzení.</p><p>202. Proto by nároky kladené na identifikaci jednotlivých dílčích útoků (kdy některé z nich</p><p>identifikovat lze, ale většinu z nich nikoliv, ačkoliv těchto mohou být v některých případech</p><p>vertikálních dohod i tisíce) měly být adekvátní danému případu, a to i s ohledem na povahu</p><p>těchto protisoutěžních dohod, kdy RPM dohody se řadí mezi ty nejzávažnější hard-core</p><p>dohody, které mají přímý vliv na deformaci soutěžního prostředí, a především navyšování</p><p>konečných spotřebitelských cen. Jde tak o praktiku, která je přímo v rozporu s jedním ze</p><p>základních účelů soutěžního práva, jak výslovně uvedl např. generální advokát Athanasios</p><p>Rantos ve věci vedené pod sp. zn. C‑377/20, když ve svém stanovisku ze dne 9. 12. 2021 uvedl</p><p>96</p><p>K tomu srov. již zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2014, č. j. 8 As 33/2014-39, kde soud konstatoval, že „Otázka,</p><p>zda se jedná o pokračující nebo trvající přestupek, nemá vliv na závěr o tom, že se stěžovatelé [pachatelé] přestupku</p><p>dopustili.“</p><p>97</p><p>Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I.ÚS 563/11.</p><p>98</p><p>Viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III.ÚS 61/97.</p><p>47</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>(zvýraznění přidáno): „Pravidla hospodářské soutěže, která mají právě za cíl zabránit narušení</p><p>hospodářské soutěže na újmu obecného zájmu, jednotlivých podniků a spotřebitelů, a tímto</p><p>přispívat k blahobytu v Unii. Blahobyt spotřebitele je tedy nepochybně součástí cílů</p><p>sledovaných tímto ustanovením. Soudní dvůr totiž výslovně uznal cíl Smlouvy směřující</p><p>k ochraně spotřebitelů prostřednictvím nenarušené hospodářské soutěže. …. konstatuji, že</p><p>v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora se článek 102 SFEU, stejně jako článek 101</p><p>SFEU vztahuje nikoliv jen na jednání, která mohou způsobit přímou újmu spotřebitelům, ale</p><p>rovněž na taková jednání, která jim způsobují nepřímou újmu prostřednictvím ohrožení</p><p>struktury účinné hospodářské soutěže. Soudní dvůr tak podle mého názoru vytvořil</p><p>neodlučitelnou souvislost mezi oběma cíli. Ochrana účinné struktury hospodářské soutěže je</p><p>totiž vnitřně spojena s konečným cílem, a sice ochranou spotřebitele. V tomto smyslu mají</p><p>tato pravidla, která mají zajistit, aby nebyla narušena hospodářská soutěž na vnitřním trhu, za</p><p>konečný cíl zvýšení blahobytu spotřebitele.“</p><p>203. Pro Úřad by následně bylo nesmírně obtížné identifikovat jednotlivé porušování § 3 odst. 1</p><p>ZOHS v míře podrobnosti vyžadované účastníkem řízení, tak Krajským soud v Brně v rozsudku</p><p>BABY DIREKT, neboť byl výše popsaný stav zpravidla automaticky odběrateli dodržován.</p><p>Identifikace všech jednotlivých dílčích útoků je tedy v podstatě nemožná (resp. je možná jen</p><p>u několika odběratelů), přičemž je z důkazních materiálů zřejmé, že byl tento protizákonný</p><p>stav založen a následně za pomocí jednotlivých kontrol cen všech odběratelů ze strany</p><p>účastníka řízení udržován.</p><p>204. I ze samotné podstaty posuzovaného protisoutěžního jednání, která byla blíže popsána výše,</p><p>je možné dovodit, že aby takové dohody dávaly pro dodavatele i jeho odběratele ekonomický</p><p>smysl, musí být tyto dohody dodržovány nebo alespoň vynucovány po de facto všech</p><p>odběratelích, neboť bez toho, aby určené MOC dodržovali i další odběratelé, by nebylo</p><p>zaručeno vyloučení konkurence a koneční spotřebitelé by měli stále možnost kupovat zboží za</p><p>nižší ceny než stanovené MOC. Přímo vzhledem k jednání účastníka řízení pak Krajský soud</p><p>v Brně v bodě 22 rozsudku KS GARLAND uvedl (zvýraznění doplněno): „Zdejší soud souhlasí</p><p>s žalovaným [Úřadem] v tom, že praktika určování cen pro další prodej (také označovaná jako</p><p>RPM – „resale price maintenance“) je zásadně směřována vůči všem odběratelům, aby mohla</p><p>plnit svůj účel.“</p><p>205. Rozsudek BABY DIREKT však tyto podstatné okolnosti zcela opomíjí a je tak odtržen od</p><p>ekonomické reality. Naopak v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29</p><p>A 58/2022 stejný soud vzal v potaz, zda mohlo mít posuzované jednání pro jeho aktéry</p><p>rozumný a ekonomický smysl.99 I z tohoto důvodu považuji rozsudek BABY DIREKT za exces</p><p>vůči dosavadní judikatuře, a proto se jeho závěrů nemohu v tomto řízení přidržet.</p><p>206. Pro konstatování toho, že k protiprávnímu jednání účastníka řízení docházelo v období od</p><p>18. 6. 2013 do 30. 5. 2019, je rovněž nerozhodné, s kolika odběrateli měl účastník řízení</p><p>v uvedeném období, resp. v jednotlivých časových úsecích, uzavřené zakázané dohody</p><p>o určení minimálních cen pro další prodej, neboť jejich uzavírání je zakázáno bez ohledu na</p><p>jejich počet. ZOHS ani unijní soutěžní předpisy neobsahují ustanovení o tom, že zakázané</p><p>dohody o minimálních cenách přestávají být dohodami zakázanými, pokud je jich uzavřeno</p><p>99</p><p>Viz bod 19 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 A 58/2022.</p><p>48</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>malé množství či jsou teoreticky uzavřeny jen s některými z odběratelů pachatele.</p><p>Argumentace účastníka řízení, že Úřad pochybil, když v napadeném rozhodnutí nereflektoval</p><p>to, že se v průběhu let 2013 – 2019 měnil počet jeho odběratelů, je tedy pro posuzovanou věc</p><p>nerozhodná a není to pochybením prvostupňového orgánu ani vadou napadeného</p><p>rozhodnutí. Zde ovšem znovu odkazuji na výše uvedené, tedy podstatu praktiky typu RPM,</p><p>která ze své podstaty musí zahrnovat de facto všechny odběratele daného dodavatele, jinak</p><p>postrádá na účinnosti. Bez toho, aby byly určené minimální ceny dodržovány všemi odběrateli</p><p>by totiž nebylo zaručeno vyloučení konkurence.</p><p>207. Obdobné je možné konstatovat o tvrzení účastníka řízení, že se Úřad měl zabývat tím, zda</p><p>všichni jeho odběratelé prodávají online, tedy zda tvoří homogenní skupinu či nikoliv. Zda</p><p>odběratelé účastníka řízení prodávají zboží od něj zakoupené ve svých kamenných obchodech</p><p>či online, je pro posouzení, zda došlo k porušení § 3 odst. 1 ZOHS, zcela irelevantní. Navíc jak</p><p>bylo již uvedeno výše, z obsahu správního spisu vyplývá, že účastník řízení uzavíral zakázané</p><p>dohody jak s malými odběrateli, tak s obchodními řetězci a velkými internetovými obchody,</p><p>bez ohledu na to, jakým způsobem tito odběratelé dále nakládají s předmětným zbožím. Jejich</p><p>rozdělování na různé skupiny proto postrádá logického smyslu a nemohlo by to nic změnit na</p><p>závěrech napadeného rozhodnutí.</p><p>208. K tomuto považuji za vhodné výslovně vyvrátit tvrzení účastníka řízení v tom smyslu, že</p><p>zakázané dohody neuzavíral (či se o to alespoň nepokoušel) s velkými společnostmi či</p><p>významnými internetovými obchody. Viz například interní e-mailová komunikace účastníka</p><p>řízení ze dne 11. 9. 2015 s předmětem „[obchodní tajemství]“ a seznamem partnerů</p><p>k odblokování i seznamem nových „škodíků“, kdy se na seznamu těchto partnerů se objevují</p><p>jak společnosti spíše menší velikosti, tak i například společnost [obchodní tajemství]100 kterou</p><p>účastník řízení výslovně označil za svého konkurenta na maloobchodním trhu.101 Rovněž</p><p>odkazuji na interní e-mailovou komunikaci ze dne 11. 9. 2018, jejímž předmětem jsou</p><p>„[obchodní tajemství]“, a ve kterém zaměstnanec účastníka řízení výslovně uvádí:</p><p>„[obchodní tajemství]“</p><p>a od jiného zaměstnance účastníka řízení dostává tuto odpověď:</p><p>„[obchodní tajemství]“102</p><p>Tato skutečnost tedy svědčí o tom, že dohody o minimálních cenách byly účastníkem řízení</p><p>uzavírány s jeho odběrateli plošně a bez ohledu na jejich velikost na trhu.</p><p>209. Pro úplnost dodávám, že doba trvání jednotlivých zakázaných dohod (dílčích útoků) neměla</p><p>vliv na stanovení výše pokuty. V rámci správního rozhodování je sice třeba, aby správní orgán</p><p>zhodnotil počet dílčích útoků, což je jeden z faktorů, jenž může ovlivnit výši udělené pokuty,</p><p>nicméně je nutné rovněž zohlednit specifika daného případu, kdy u všech případů nelze</p><p>paušálně trvat na formalistickém určení zcela přesného počtu dílčích útoků, obzvláště pokud</p><p>se jedná o praktiku RPM. S touto okolností Úřad počítal již při tvorbě metodiky pro ukládání</p><p>pokut účinnou ode dne 24. 4. 2018 (dále též „Postup“), kdy se v bodě 3.18. a 4.2. hovoří</p><p>o „odhadu“ počtu jednotlivých dílčích útoků.</p><p>100</p><p>Viz příloha Protokolu o průběhu místního šetření s označením P1, dokument s označením A1 1/2 až A1/2.</p><p>Viz obsah správního spisu, dokument s pořadovým číslem 21.</p><p>102</p><p>Viz příloha Protokolu o průběhu místního šetření s označením P9, dokument s označením F33 1/2.</p><p>101</p><p>49</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>210. Počet dílčích útoků sice v tomto případě na výši pokuty jistý vliv měl, ale i zde lze konstatovat,</p><p>že neidentifikování jednotlivých dohod (dílčích útoků) v tomto směru nezpůsobuje vadu</p><p>výpočtu pokuty či celého napadeného rozhodnutí. Nejen, že vysoký počet dílčích útoků</p><p>(jednotlivých dohod) byl pouze jednou ze skutečností, kterou vzal prvostupňový orgán při</p><p>výpočtu pokuty v potaz, a jednalo se o skutečnost pro výpočet pokuty méně významnou.103</p><p>Ale i pokud by Úřad přistoupil na argumentaci účastníka řízení, že bylo dokázáno uzavření</p><p>zakázaných dohod nanejvýše s 144 jeho odběrateli, tak i počet těchto dílčích útoků je možné</p><p>označit za vysoký.104</p><p>211. Na základě výše uvedeného jsem přesvědčen o tom, že výrok I. napadeného rozhodnutí je</p><p>možné považovat v této konkrétní věci za dostatečně konkrétní a řádně (jednoznačně)</p><p>vymezující sankcionovaný skutek i dobu jeho trvání, tedy zakládající i překážku ne bis in</p><p>idem.105 Rovněž jsem přesvědčen, že vymezení jednotlivých dílčích útoků v souvislosti</p><p>s jednotlivými odběrateli účastníka řízení se jeví pro konstatování přestupku uzavírání</p><p>zakázaných dohod o minimálních cenách jako nadbytečné, neboť není zřejmé, jak by jejich</p><p>absence ve výroku napadeného rozhodnutí mohla poškodit jeho práva. Naopak ani nelze</p><p>konstatovat, že jejich konkrétním vymezením by došlo ke zlepšení postavení účastníka řízení</p><p>jakožto obviněného, a to ani ve vztahu k případné překážce věci rozhodnuté, protože ta je</p><p>dána popisem zakázaného jednání a období, ve kterém bylo Úřadem takové jednání</p><p>prokázáno a stíháno. Odstíhaná praktika bude totiž stále stejná, počet dílčích útoků nemá na</p><p>její spáchání žádný vliv. Nelze ani hovořit o nezákonnosti takového postupu, neboť zákon</p><p>(přestupkový zákon ani ZOHS) tuto povinnost správním orgánům nestanovuje.</p><p>212. Tímto závěrem není bez dalšího vyloučeno, aby v individuálních odůvodněných případech</p><p>Úřad či jiný správní orgán tyto dílčí útoky, případně konkrétní dohody s jednotlivými</p><p>soutěžiteli, identifikoval (při náležitém znění výroku o vině), ač to přestupkový zákon výslovně</p><p>nepožaduje.106 Pro srovnání odkazuji např. na přestupky stavebních úprav prováděných řadou</p><p>dílčích prací bez stavebního povolení, kde by bez uvedení konkrétních stavebních prací nebylo</p><p>vůbec možné přezkoumat, zda k těmto úpravám bylo třeba mít stavební povolení či nikoliv.107</p><p>Pro většinu správních přestupků však v závislosti na daných okolnostech postačí, jsou-li dílčí</p><p>útoky pokračujícího přestupku uvedeny alespoň rámcově v odůvodnění rozhodnutí. Pro</p><p>srovnání odkazuji na případ soutěžitele CANDY (viz rozhodnutí NSS CANDY), kde Úřad taktéž</p><p>nevymezil jednotlivé dílčí útoky pokračujícího přestupku (správního deliktu) a nezabýval se</p><p>v každém konkrétním případě akceptací a následným plněním každé jednotlivé zakázané</p><p>dohody ve vztahu k jednotlivým odběratelům. Tento postup Úřadu nebyl shledán nezákonným</p><p>a dané rozhodnutí obstálo v rámci následného soudního přezkumu, což potvrzuje, jak bylo</p><p>103</p><p>Viz bod 111 napadeného rozhodnutí (zvýraznění doplněno): „Úřad přihlédl i k vysokému počtu dílčích úroků,</p><p>a především k tomu, že cenové dohody pokrývaly veškeré dotčené zboží (...)“. Z použití slova „především“ je tedy jasné,</p><p>že prvostupňový orgán v tomto případě považuje za důležitější dopad zakázaných dohod na veškeré dotčené zboží než</p><p>jen samotný počet dílčích útoků.</p><p>104</p><p>Pro srovnání uvádím, že „vysokým“ počtem dílčích útoků pokračujícího trestného činu byl Ústavním soudem označen</p><p>například počet 39 dílčích útoků – viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 1107/20. V nyní posuzovaném</p><p>případě se přitom jedná o minimálně trojnásobný počet dílčích útoků.</p><p>105</p><p>Toto platí i přes to, že na základě tohoto rozhodnutí je doba trvání protiprávního jednání účastníka řízení drobně</p><p>upravena (zkrácena).</p><p>106</p><p>Tak to Úřad v minulosti učinil v některých specifických případech, na které se účastník řízení nyní odvolává. Nejedná</p><p>se však o ustálenou rozhodovací praxi Úřadu.</p><p>107</p><p>Viz rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 1 A 35/2009.</p><p>50</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>uvedeno už shora, že zákon nevyžaduje vymezení dílčích útoků ve výroku rozhodnutí</p><p>o přestupku, jinak by NSS zmíněné rozhodnutí musel ex offo při svém přezkumu zákonnosti</p><p>zrušit.</p><p>213. V této souvislosti lze poukázat na další rozhodnutí Úřadu,108 která tento výčet dílčích</p><p>vertikálních zakázaných dohod neuvádí a tato rovněž prošla přezkumem ve správním</p><p>soudnictví a zrušena pro nepřezkoumatelnost nebyla.</p><p>214. Účastník řízení sice na podporu svých tvrzení cituje z judikatury NSS, ale její závěry nemohou</p><p>být bez dalšího „slepě“ aplikovány i na nyní posuzovanou věc. V rozsudku ze dne 30. 11. 2015,</p><p>sp. zn. 4 As 156/2015 sice NSS konstatoval, že jednotlivé dílčí útoky musí být prokázány</p><p>a popsány, ovšem v této věci došlo k tomu, že neidentifikováním všech dílčích útoků</p><p>vznikly pochybnosti o rozsahu spáchaného přestupku – zda došlo k jednomu či dvěma dílčím</p><p>útokům mohlo mít totiž zásadní vliv na prokázání spáchání předmětného protiprávního</p><p>jednání jako celku. V případě účastníka řízení ovšem taková pochybnost nepanuje. Ani odkaz</p><p>účastníka řízení na rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 5 Afs 87/2008 není na věc</p><p>použitelný, neboť účastník řízení cituje pouze z části, ve které soud shrnuje námitky</p><p>stěžovatele, a se kterými se v dalším textu rozsudku NSS ani neztotožňuje, nejde tedy o závěry</p><p>soudu a argumentace účastníka řízení tak není korektní.</p><p>215. Také Komise ve svých rozhodnutích o porušení unijních soutěžních předpisů nevyjmenovává</p><p>konkrétní zakázané dohody, resp. jednotlivé dílčí útoky. Komise rovněž nekonkretizuje, jak</p><p>dlouho s konkrétními odběrateli byly takové dohody uzavřeny a rovněž nekonkretizuje ani</p><p>další související detaily jednotlivých uzavřených zakázaných dohod.109</p><p>216. Specifikem v rozhodování Komise je to, že ve svých rozhodnutích užívá pro označení</p><p>pokračujícího přestupku termín single and continuous infringement,110 neboť zde neexistuje</p><p>striktní rozlišení mezi pokračujícím a trvajícím přestupkem. Komise tedy používá jakéhosi</p><p>hybridního pojmu, jenž lze vykládat obdobně jak pro pokračující, tak i trvající přestupek, což</p><p>v kontextu praktiky RPM lépe vystihuje dané jednání (viz výše).</p><p>217. V rámci eurokonformního přístupu111 tedy není jasné, proč by standardy přijaté Komisí</p><p>v oblasti stíhání protisoutěžního jednání nemohly být uplatněny ve stejné oblasti i v České</p><p>republice, kdy nadto z právního řádu České republiky požadavek na identifikaci dílčích útoků</p><p>pokračujícího přestupku ve výroku správního rozhodnutí nikterak nevyplývá. Povinnost</p><p>108</p><p>Rozhodnutí Úřadu ze dne 12. 12. 2018, č. j. ÚOHS S0664/2015/KD-37030/2018/830/DKl (Booking) – potvrzeno</p><p>rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Af 2/2020 a rozhodnutí Úřadu ze dne 30. 4. 2020, č. j.</p><p>ÚOHS-12949/2020/820/PBr (ABISTORE) – potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 62</p><p>Af 17/2021.</p><p>109</p><p>Viz např. rozhodnutí Komise ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. AT.40465 ve věci ASUS, kde se Komise zabývala přímo</p><p>dohodami typu RPM a rovněž ve věci konkrétně neidentifikovala jednotlivé dohody uzavřené mezi účastníkem řízení</p><p>a jeho odběrateli.</p><p>110</p><p>Viz např. rozhodnutí Komise ze dne 24. 7. 2018, AT.40465 – ASUS (lze rovněž dodat, že je zde důkazní situace zcela</p><p>rozdílná, neboť došlo k narovnání).</p><p>111</p><p>K nutnosti vykládat ZOHS eurokonformně viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. NSS 7 As 50/2006:</p><p>„(…) je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem</p><p>Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat</p><p>konformně s touto normou.“</p><p>51</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>eurokonformního výkladu přitom neplatí pouze vůči ZOHS, ale tato povinnost platí obecně,</p><p>a to i ve vztahu k ryze národním procesním předpisům.112</p><p>218. Pro úplnost je vhodné dodat, že optimalizace ochrany zákonem chráněného zájmu</p><p>(hospodářské soutěže) má v rámci soutěžního práva podobu tzv. sdílené pravomoci Komise</p><p>a národního soutěžního úřadu, kterým je v České republice Úřad. Uvedené plyne z nařízení</p><p>Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. 12. 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže</p><p>stanovených v článcích 81 a 82 SFEU. Nařízení přitom představuje právní předpis přímo</p><p>aplikovatelný v českém právu. Sdílená pravomoc Komise a Úřadu se tedy v souladu s principem</p><p>jednoty a bezrozpornosti právního řádu promítá do zákona o ochraně hospodářské soutěže</p><p>jako celku, čemuž ostatně odpovídá i ustanovení § 1 odst. 2 ZOHS.</p><p>219. V rámci sdílené pravomoci disponuje Komise tzv. aplikační předností, a může si tak atrahovat</p><p>řízení o možném porušení čl. 101113 a 102 SFEU, které původně zahájil Úřad. S ohledem na</p><p>požadavek harmonizace soutěžního práva je tak nutno v řízení dle ZOHS (a to i při využití</p><p>národních procesních pravidel) postupovat přiměřeně tak, jak by postupovala sama Komise.</p><p>I z tohoto důvodu jde proto požadavek účastníka řízení a Krajského soudu v Brně ve věci BABY</p><p>DIREKT na přesnou identifikaci dílčích útoků pokračujícího přestupku ultra vires, neboť jde nad</p><p>rámec povinností, které pro stíhání pokračujícího přestupku vyžaduje právní úprava a reálně</p><p>tak ztěžuje efektivní vymáhání soutěžního práva v České republice. Jinak řečeno,</p><p>v přestupkovém řízení vedeném v České republice jejími soutěžními orgány by mělo být</p><p>dosaženo přiměřeně stejného výsledku, jako kdyby řízení o porušení soutěžních pravidel vedla</p><p>sama Komise. Není přitom pochyb o tom, že Komise by nyní posuzované jednání stíhala jako</p><p>celek bez rozlišování na jednotlivé dílčí útoky. Tedy kdyby dané řízení o porušení soutěžních</p><p>předpisů vedla Komise, výsledkem by bylo konstatování viny a uložení trestu, nikoliv vyhnutí</p><p>se těmto následkům z formálně právních důvodu, jak to požaduje účastník řízení.</p><p>220. V této souvislosti je vhodné upozornit i na skutečnost, že obdobně (jako Úřad v nyní</p><p>posuzované věci) postupují při posuzování pokračujícího přestupku i jiné správní orgány, kdy</p><p>lze odkázat například na rozhodnutí České národní banky ze dne 28. 2. 2019, sp. zn.</p><p>Sp/2017/436/573, č.j. 2019/23821/570, kde se v bodě 89 uvádí: „Bankovní rada tady odkazuje</p><p>na dikci § 2 odst. 1 ZoB, dle které „bez licence nikdo nesmí přijímat vklady od veřejnosti“, a na</p><p>§ 36c odst. 1 písm. a) ZoB: „právnická osoba se dopustí přestupku tím, že přijme vklad v rozporu</p><p>s § 2“ (pozn. zvýrazněno bankovní radou). Z toho plyne, že každé přijetí vkladu v rozporu se</p><p>zákonem, tj. přijímání vkladů od veřejnosti, je považováno zákonodárcem za dílčí útok</p><p>pokračujícího přestupku“, aniž by rozhodnutí obsahovalo výčet jednotlivých útoků, tedy</p><p>jednotlivá přijetí vkladů. Zcela obdobně pak lze odkázat i na příkaz Energetického regulačního</p><p>112</p><p>Viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 29 Af 64/2017, kde v bodě č. 33 tento soud judikoval</p><p>následující (zvýraznění doplněno): „Pokud žalovaný a předseda vyložili neurčitý pojem veřejný zájem ve světle výše</p><p>uvedených principů, nelze jim dle názoru soudu ničeho vytknout, neboť tak plnili svou povinnost eurokonformního</p><p>výkladu správního řádu a ZOHS. Skutečnost, že tento výklad má pro žalobkyni (z jejího pohledu) negativní důsledky, není</p><p>na závadu.“ Mám tak za to, že i výklad přestupkového zákona má být eurokonformní.</p><p>113</p><p>V dané věci bylo řízení vedeno rovněž pro porušení čl. 101 SFEU.</p><p>52</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>úřadu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. OSR-10389/2017-ERU, který hovoří pouze toliko o „nejméně</p><p>8 dílčích útocích“, tedy rovněž uvádí dílčí útoky pouze příkladmo.114</p><p>221. Na základě všeho výše uvedeného tedy stručně konstatuji, že se nedomnívám, že</p><p>prvostupňový orgán pochybil, když v napadeném rozhodnutí nekonkretizoval všechny dílčí</p><p>útoky spáchaného pokračujícího přestupku, neboť tato povinnost pro správní orgány</p><p>jednoznačně nevyplývá jak ze zákonů, tak judikatury správních soudů, když tento postup není</p><p>ani vyžadován orgány aplikujícími unijní právo. Nevymezením jednotlivých dílčích útoků také</p><p>nebylo nijak zasaženo do práv účastníka řízení.</p><p>222. Na základě tohoto závěru výslovně konstatuji i to, že prvostupňový orgán nepochybil, když si</p><p>od účastníka řízení nevyžádal seznam všech jeho odběratelů za posuzované období, neboť tato</p><p>informace nebyla pro posouzení jeho protizákonného jednání nutná.</p><p>223. Účastník řízení v rámci tohoto námitkového podokruhu ještě navrhuje, aby Úřad do správního</p><p>spisu doplnil dokument s označením A2, který je identifikován v Protokolu o průběhu místního</p><p>šetření ze dne 6. 6. 2019, ale ve správním spise se nenachází. Tímto dokumentem ovšem Úřad</p><p>nedisponuje a jeho konkrétní obsah nezná. Jeho ztráta je administrativním pochybením</p><p>Úřadu, které ovšem nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť Úřad z tohoto</p><p>dokumentu při svém rozhodnutí pochopitelně nevycházel, a nebylo tak zasaženo do práv</p><p>účastníka řízení seznámit se s podklady rozhodnutí. Výslovně také konstatuji, že důkazní</p><p>materiál ve správním spisu je dostačující pro závěr o vině účastníka řízení.</p><p>Zkoumání ekonomického kontextu věci</p><p>224. Již výše konstatované nepochopení podstaty zakázaných dohod typu RPM jako tzv. cílových</p><p>dohod vychází ze strany účastníka řízení také z jeho předpokladu, že Úřad se musí v případě</p><p>tzv. cílových dohod zcela podrobně zabývat všemi souvisejícími okolnostmi (zvláště</p><p>ekonomickými). Jak ovšem vyplývá z uvedeného výše, v případě tzv. cílových dohod, pod které</p><p>zcela jednoznačně patří dohody typu RPM, Úřad není povinen zkoumat širší ekonomické</p><p>souvislosti a provádět v tomto směru ekonomické analýzy. K tomu NSS v rozsudku ze dne</p><p>25. 2. 2009, sp. zn. 1 Afs 78/2008 dále uvedl (zvýraznění doplněno): „Podmínku existence cílů</p><p>či následků protisoutěžního jednání soutěžitelů pro posouzení protiprávnosti dohody,</p><p>postačuje splnit alternativně. Je tedy pouze na soutěžním úřadu, zda se bude při posuzování</p><p>protisoutěžního charakteru dohody zabývat primárně jejím cílem či jejími následky. Běžně však</p><p>bude soutěžní úřad v prvé řadě své úsilí směřovat k prokázání protisoutěžního cíle, neboť pokud</p><p>má dohoda protisoutěžní cíl, není již nutné zjišťovat její účinky na relevantním trhu.“</p><p>225. Účastník řízení v tomto kontextu výslovně Úřadu vytýká, že se nevěnuje ekonomickému</p><p>a právnímu kontextu posuzovaného jednání, jak vyplývá například ze stanoviska generálního</p><p>advokáta Michala Bobka ze dne 5. 9. 2019 pro rozhodnutí SDEU ve věci Budapest Bank, sp. zn.</p><p>C-228/18 a to, že Úřad neprovedl posouzení škodlivosti uzavřené dohody na hospodářskou</p><p>soutěž. S touto námitkou však nemohu souhlasit jak s ohledem na výše uvedené, tak</p><p>i s ohledem například na stanovisko generální advokátky Verici Trstenjak ze dne 4. 9. 2008</p><p>pro rozsudek SDEU ve věci Beef Industry Development Society a Barry Brothers (Carrigmore)</p><p>114</p><p>Srov. K vymezování všech dílčích útoků v rozhodnutí o pokračujícím přestupku srov. dále též např. rozhodnutí</p><p>Ministerstva zdravotnictví ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. FAR: A54/2018, č. j. MZDR 39241/2018-2/FAR, jehož správnost</p><p>byla přezkoumána Městským soudem v Praze v řízení pod sp. zn. 5 Ad 2/2019.</p><p>53</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>Meats, sp. zn. C-209/07, která uvádí příklady, ve kterých může omezení hospodářské soutěže,</p><p>s ohledem na ekonomický a právní kontext posuzované věci, existovat. Jde o případy, kdy (i)</p><p>je sporné, zda si podniky, které se účastní dohody, navzájem konkurují, (ii) je sporné, zda vůbec</p><p>existuje dostatečná hospodářská soutěž, která může být dohodou omezena, (iii) účelem</p><p>dohody je podpora hospodářské soutěže, jako je posílení hospodářské soutěže na trhu,</p><p>otevření trhu nebo vstup nového soutěžitele na trh a (iv) vedlejší omezení, která jsou nezbytná</p><p>pro dosažení hlavního cíle. Obdobně pak v bodě 48 odkazovaného stanoviska generální</p><p>advokát Bobek uvádí příklady, kdy „na daném trhu žádná hospodářská soutěž není možná</p><p>a neexistuje“, kterou by bylo možno omezit.</p><p>226. Nyní posuzovaný případ však nepředstavuje žádný z výše uvedených scénářů, a co do právního</p><p>posouzení nijak nevybočuje z jiných Úřadem v minulosti posuzovaných případů. Slovy</p><p>generálního advokáta Bobka: „Je dostačující, aby příslušný orgán ověřil, že relevantní trh či</p><p>trhy a dotčená dohoda nevykazují žádné zvláštní znaky, které by mohly naznačovat, že by</p><p>v dané věci mohlo jít o výjimku z pravidla.“ Prvostupňový orgán přitom žádné takovéto zvláštní</p><p>znaky v tomto případě neidentifikoval a ani účastník řízení je ostatně nenamítal. Prvostupňový</p><p>orgán naopak zcela jasně a konkrétně popsal situace, kdy se odběratelé v rámci</p><p>jednoznačného konkurenčního boje snažili „soutěžit“ a vytvářet konkurenční tlaky na ostatní</p><p>odběratele v rámci jednotlivých nabídek koncovým spotřebitelům, když tyto snahy byly</p><p>potlačeny, potažmo omezeny skrze uzavírané dohody, které byly ze strany účastníka řízení</p><p>pravidelně kontrolovány a vynucovány.115 Přímým dopadem uzavíraných dohod pak byla</p><p>i situace, kdy jednotliví odběratelé hlídali ceny konkurence nikoliv z důvodů přizpůsobení</p><p>vlastní cenové politiky situaci na trhu, ale z důvodu nahlášení těchto odběratelů, kteří</p><p>stanovené MOC nerespektovali účastníkovi řízení, který dodržování MOC zcela jednoznačně</p><p>hlídal a vynucoval.116 Pro použitou právní kvalifikaci posuzovaného jednání není vzhledem</p><p>k výše uvedenému dále nutná detailní analýza jak struktury trhu (viz výše), tak toho, jaké</p><p>praktiky jsou na něm uplatňovány a v jakém rozsahu.</p><p>227. Rovněž požadavek účastníka řízení na prokázání „reálné schopnosti“ uzavřených zakázaných</p><p>dohod ovlivnit hospodářskou soutěž je ve světle všeho výše uvedeného neopodstatněný.</p><p>U tzv. cílových dohod se totiž jejich „reálná schopnost“ ovlivnění trhu, resp. narušení</p><p>hospodářské soutěže presumuje. K tomuto odkazuji i na závěry SDEU v rozhodnutí ze dne</p><p>20. 1. 2016, sp. zn. C-373/14P ve věci Toshiba, dle kterých v případě cílových dohod „analýza</p><p>hospodářského a právního kontextu, do kterého je dané jednání začleněno, se tak může omezit</p><p>na to, co se jeví jako nutně nezbytné pro závěry o existenci omezení hospodářské soutěže</p><p>z hlediska účelu.“ Slovy generálního advokáta Bobka: „Dovedeno do metaforického extrému,</p><p>jestliže něco plave, káchá a vypadá jako kachna, pak je to asi kachna. Pokud na první pohled</p><p>není na této konkrétní kachně něco divného, například že nemá křídla, topí se ve vaně nebo je</p><p>115</p><p>Blíže viz příklady tohoto jednání uvedené v bodě 89 či 110 – 112 tohoto rozhodnutí.</p><p>Zde připomínám závěry rozsudku SDEU ve věci ETURAS, sp. zn. C-74/14, odst. 27, kde soud klade přímý důraz na</p><p>požadavek autonomie soutěžitelů, když konkrétně uvádí: „[K]aždý hospodářský subjekt musí nezávisle určovat politiku,</p><p>kterou zamýšlí uplatňovat na společném trhu. Uvedený požadavek autonomie striktně brání všem přímým nebo</p><p>nepřímým kontaktům mezi těmito subjekty, které by mohly ovlivnit tržní chování skutečného nebo potenciálního</p><p>soutěžitele či odhalit takovému soutěžiteli tržní chování, o kterém tyto subjekty rozhodly nebo zamýšlí, že budou samy</p><p>na trhu uskutečňovat, jestliže je účelem nebo důsledkem těchto kontaktů dosažení podmínek hospodářské soutěže, které</p><p>neodpovídají obvyklým podmínkám dotčeného trhu (…)“.</p><p>116</p><p>54</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>celá růžová, není zapotřebí žádné podrobné pitvy této kachny k tomu, abych ji klasifikovali jako</p><p>kachnu.“117</p><p>Konstatování „globálního přestupku“</p><p>228. Zavádějící je také tvrzení účastníka řízení, že Úřad v napadeném rozhodnutí konstatoval pouze</p><p>existenci nějakého „globálního“ přestupku. Jak ovšem vyplývá z napadeného rozhodnutí,</p><p>správního spisu i výše uvedeného, Úřad nashromáždil dostatek důkazů, které zcela</p><p>jednoznačně dokládají, že účastník řízení se svými odběrateli zakázané dohody o minimálních</p><p>cenách pro další prodej uzavíral a vynucoval jejich dodržování, a to dlouhodobě. Z těchto</p><p>důkazů pak prvostupňový orgán vyvodil objektivní závěry, které uvedl ve výroku I. napadeného</p><p>rozhodnutí i jeho odůvodnění, tedy že účastník řízení spáchal (jeden) pokračující přestupek.</p><p>229. Přesvědčení účastníka řízení, že Úřad ve věci dospěl pouze k souhrnným zjištěním</p><p>a v napadeném rozhodnutí neuvedl žádné konkrétní důkazy, které jeho závěry podporují, se</p><p>nezakládá na objektivních skutečnostech. Zejména je nutné upozornit na body 11 – 27</p><p>napadeného rozhodnutí, ve kterých se prvostupňový orgán zabýval zjištěnými informacemi,</p><p>vyvozoval z nich závěry a odkazoval se při tom na konkrétní důkazy obsažené ve správním</p><p>spisu. Prvostupňový orgán se rovněž v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkami</p><p>účastníka řízení týkajícími se zjištěného skutkového stavu a vysvětlil rozpory, které mezi</p><p>některými důkazy vyvstaly.118 Prvostupňový orgán tedy v tomto ohledu nepostupoval</p><p>„zapovězeným“ způsobem, ale naopak v souladu s právními předpisy a judikaturou.</p><p>230. Jak jsem uvedl již výše, považuji prvostupňovým orgánem provedené dokazování ve věci za</p><p>dostatečné pro zjištění objektivního skutkového stavu, na základě kterého došlo i ke správné</p><p>subsumpci tohoto jednání jako jednání dle § 3 odst. 1 ZOHS, resp. § 3 odst. 2 písm. a) ZOHS,</p><p>což je i zcela jasně a srozumitelně uvedeno v napadeném rozhodnutí. Jen proto, že účastník</p><p>řízení nesouhlasí se závěry vyvozenými z provedeného dokazování a s jeho provedením jako</p><p>takovým, nezakládá to nezákonnost nebo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí</p><p>(obecně k nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí viz výše).</p><p>231. Rovněž pro úplnost k této námitce konstatuji, že souhlasím s účastníkem řízení v tom smyslu,</p><p>že správní rozhodnutí musí být dostatečně jasné, přesné, srozumitelné a určité a správní</p><p>orgány nemohou skutek vymezit vágně či neurčitě. To přitom platí zejména ve vztahu k výroku</p><p>správního rozhodnutí. Za tímto účelem se ve výrocích správního rozhodnutí uvádí zpravidla</p><p>popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání deliktního jednání, popřípadě</p><p>i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k jeho dostatečné konkretizaci.119 Jsem přitom</p><p>přesvědčen, že napadené rozhodnutí těmto požadavkům vyhovuje, neboť obsahuje</p><p>dostatečně jasné vymezení postihovaného jednání a nemůže proto dojít k jeho záměně</p><p>s jiným jednáním. Ani v tomto ohledu tedy není možné tvrdit, že došlo ke konstatování</p><p>existence pouze „neurčeného globálního přestupku“. Ostatně jde jen o opakované napadení</p><p>neuvedení všech dílčích útoků pokračujícího přestupku, kdy nyní to účastník řízení napadá</p><p>jinými slovy, resp. jiným způsobem. Danou námitkou jsem se však dostatečně zabýval již výše</p><p>a neshledal ji důvodnou.</p><p>117</p><p>Viz stanovisko generálního advokáta Bobka ze dne 5. 9. 2019 ve věci Budapest Bank, sp. zn. C-228/18.</p><p>Viz zejména body 129 – 134 napadeného rozhodnutí.</p><p>119</p><p>Srov. JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 433.</p><p>118</p><p>55</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>Postavení účastníka řízení vzhledem k jeho obchodním partnerům</p><p>232. Účastník řízení vyjadřuje také nesouhlas s posouzením vztahu mezi ním a jeho obchodními</p><p>partnery, neboť ve vertikální pozici vůči nim vystupuje pouze v případě distribuce zboží, ale</p><p>s řadou odběratelů je také v horizontálním vztahu v rámci inzerce zboží na e-shopu. Tato</p><p>skutečnost je ovšem pro posouzení jednání účastníka řízení, vzhledem k jeho odběratelům</p><p>a s nimi uzavíraným zakázaným dohodám, zcela mimoběžná a pro posuzovaný případ</p><p>irelevantní. Znovu je zde nutné upozornit na to, že ze spisového materiálu je zřejmé, že</p><p>účastník řízení kontroloval dodržování MOC jak ze strany odběratelů, které by bylo možné</p><p>nazvat „malými“ odběrateli, tak ze strany obchodních řetězců a velkých internetových</p><p>obchodů.120 Možné horizontální postavení účastníka řízení a některých jeho odběratelů</p><p>v rámci inzerce zboží na e-shopu tak nemá co do existence zakázaných dohod o minimálních</p><p>cenách vypovídající hodnotu.</p><p>233. Nemohu souhlasit s účastníkem řízení ani v tom, že Úřad pochybil, když v napadeném</p><p>rozhodnutí nevyslovil, v čem konkrétně byli odběratelé účastníkem řízení omezeni. Nejen že</p><p>účastník řízení dospívá k tomuto závěru na základě nepřesného výkladu unijní judikatury, ale</p><p>zcela opomíjí fakt, že samotná podstata jeho jednání odběratele omezovala v cenotvorbě</p><p>zejména tím, že nemohli nastavit své ceny nižší než stanovené MOC, případně museli své ceny</p><p>dorovnávat na stanovenou úroveň, neboť jinak by ze strany účastníka řízení došlo k jejich</p><p>„blokaci“ a nebylo by jim z jeho strany dodáno zboží. Tyto skutečnosti jsou patrné jak</p><p>z napadeného rozhodnutí, tak ze správního spisu.</p><p>234. Prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí navíc několikrát správně uvedl, že vertikální</p><p>dohody uzavírané a plněné účastníkem řízení jsou považovány za tzv. tvrdá omezení (viz výše),</p><p>neboť tyto představují výrazné omezení hospodářské soutěže a mají reálnou schopnost</p><p>ovlivnit hospodářskou soutěž na relevantních trzích, neboť cílily na omezení intenzity</p><p>hospodářské soutěže. Skutečnost, že se Úřad nezabýval, jak konkrétně byl ovlivněn jednotlivý</p><p>odběratel účastníka řízení, není porušením právních předpisů (neboť takovou povinnost Úřadu</p><p>žádný neukládá) a nemůže se tudíž jednat ani o vadu napadeného rozhodnutí, která by</p><p>způsobovala jeho nezákonnost.</p><p>235. Pro úplnost zde opakuji, že Úřad jako správní orgán je povinen zjistit skutkový stav věci na</p><p>úroveň praktické jistoty, a nikoliv jistoty absolutní – viz body 85 – 87 tohoto rozhodnutí.</p><p>236. Pokud by Úřad přistupoval v těchto věcech k podrobnému dokazování uzavření každé</p><p>jednotlivé zakázané dohody mezi účastníkem řízení a jeho konkrétním odběratelem, vedlo by</p><p>to nejen k zcela neúměrnému prodlužování správního řízení, ale mohlo by to vést i k jeho</p><p>zmaření.121 Prvostupňový orgán přitom nashromáždil velké množství důkazů, které potvrzují</p><p>skutečnost, že účastník řízení uzavíral zakázané dohody se svými odběrateli plošně, a to bez</p><p>ohledu na jejich velikost či tržní sílu (viz odkazy do správního spisu uvedené výše).</p><p>120</p><p>Viz příloha Protokolu o provedení místního šetření s označením P1, dokument s označením A1/2, dokument</p><p>s označením A47 1/6 či dokument v příloze P2 s označením A52 1/1.</p><p>121</p><p>Důvodem je zejména ztížení procesu dokazování s ohledem na značný časový odstup a tím i horší vypovídající kvalita</p><p>poskytovaných informací (existenci akceptace dohod někteří odběratelé nearchivují, někteří odběratelé již ani neexistují</p><p>apod.). Navíc v mnoha případech spočívá reakce odběratele v „pouhé“ akceptaci návrhu, aniž by o tom dodavatele</p><p>vůbec informoval.</p><p>56</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>237. Na základě všeho výše uvedeného proto musím konstatovat, že všechna tvrzení účastníka</p><p>řízení v tomto námitkovém okruhu nejsou na projednávanou věc aplikovatelná, a je proto</p><p>nutné odmítnout je jako nedůvodná. Pro úplnost zde ovšem konstatuji, že postupem</p><p>prvostupňového orgánu nebylo nijak zasaženo do práv účastníka řízení, případně dána</p><p>jakákoliv pochybnost o obsahu vytýkaného jednání, neboť z napadeného rozhodnutí je plně</p><p>seznatelné (i) uzavírání jakých dohod je účastníku řízení vytýkáno, tj. dohody o přímém určení</p><p>minimálních cen pro další prodej (RPM), (ii) s kým tyto dohody účastník řízení uzavíral, tj. se</p><p>svými odběrateli, a (iii) po jak minimálně dlouhou dobu k tomuto protiprávnímu jednání</p><p>docházelo, tj. od 18. 6. 2013 do 30. 5. 2019 (zde již po korekci dle tohoto rozhodnutí).</p><p>Ad námitka D. Vymezení relevantního trhu</p><p>238. Účastník řízení v tomto námitkovém okruhu uvádí, že Úřad přistoupil k vymezení relevantního</p><p>trhu vágně, neboť se zcela nedostatečně zabýval charakterem údajných dohod o určení</p><p>minimálních cen a aplikací možných výjimek pro vynětí těchto domnělých dohod z jejich</p><p>zákazu. Účastník řízení má totiž za to, že v právním státě se musí správní orgán v takto</p><p>komplikovaných věcech zabývat vymezením relevantního trhu více, než v napadeném</p><p>rozhodnutí učinil prvostupňový orgán. Na základě napadeného rozhodnutí totiž dle účastníka</p><p>řízení nelze relevantně posoudit vliv případných dohod o cenách. Při místním šetření zajištěné</p><p>materiály a další Úřadem zjištěné informace tak postrádají důležitý kontext. V prvním doplnění</p><p>rozkladu účastník řízení dále polemizuje s produktovým vymezením relevantního trhu ze</p><p>strany Úřadu a dále doplňuje, že Úřad dle něj chyboval zejména v tom, že neuvedl, zda dané</p><p>relevantní trhy vymezuje na velkoobchodní či maloobchodní úrovni a pominul rozlišení mezi</p><p>online prodeji (e-shop) a offline prodeji (kamenné obchody).</p><p>239. Ve vztahu k vymezení geografického relevantního trhu účastník řízení namítá, že tento měl být</p><p>vymezen minimálně jako trh na území České republiky a Slovenské republiky nebo jako trh</p><p>celounijní, neboť většina Úřadem oslovených odběratelů účastníka řízení považuje podmínky</p><p>v České republice za homogenní s podmínkami na Slovensku, jakož i v Evropské unii. Tržní</p><p>podíl účastníka řízení by na takovém širším geografickém trhu byl zcela mizivý a na jeho případ</p><p>by tak vůbec neměl být aplikován § 3 odst. 1 ZOHS.</p><p>240. Obecně lze říci, že účastník řízení považuje Úřadem zjištěné informace za postrádající důležitý</p><p>kontext nutný ke správnému vymezení relevantních trhů. Nesprávné vymezení relevantních</p><p>trhů dle účastníka řízení ve výsledku vedlo i k nesprávnému výpočtu uložené pokuty.</p><p>Vymezení relevantních trhů</p><p>241. Definování relevantního trhu je v rovině soutěžního práva stěžejní a základní složkou pro</p><p>posouzení možného protisoutěžního jednání.122 Stejně tak je „definice relevantního trhu</p><p>důležitá pro určení dopadu na hospodářskou soutěž (zvláště v případě dohod nebo jednání ve</p><p>vzájemné shodě)“.123 Zákonný text § 2 odst. 2 ZOHS vychází zejména z textu Sdělení Komise</p><p>o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství (97/C 372/03)</p><p>122</p><p>Srov. např. rozsudek Tribunálu ze dne 10. 3. 1992, sp. zn. T-68/89, ve věci Societa Italiano Vetro (SIV) v. Commission</p><p>(Italian Flat Glass): „The Court considers, on the contrary, that the appropriate definition of the market in question is</p><p>a necessary precondition of any judgment concerning allegedly anti-competitive behaviour.“</p><p>123</p><p>Převzato z Bellamy &amp; Child. European community law od competition. 6. vydání. Oxford New York: Oxford university</p><p>press, 2008, str. 244.</p><p>57</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>(dále též „Sdělení Komise k relevantnímu trhu“)124 a stanovuje, že relevantním trhem je trh</p><p>zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné</p><p>nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně</p><p>homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území. Relevantní trh se tak vymezuje</p><p>z hlediska produktového (výrobkového), geografického a časového.</p><p>242. Vymezení relevantního trhu má přitom sloužit k „nalezení hranic, kdy dochází ke střetu</p><p>s konkurencí, tj. kde se skutečně projevuje příslušné soutěžní jednání, kde dochází ke</p><p>konkurenčním tlakům a kde tak existují hranice oddělující jednotlivé relevantní trhy od sebe</p><p>navzájem.“125 „Účelem vymezení relevantního trhu pak je zjistit, které produkty jsou navzájem</p><p>tak blízkými substituty, že vyvíjejí konkurenční tlak na chování dodavatelů těchto výrobků.“126</p><p>Při posouzení možného protisoutěžního jednání tedy musí Úřad provést analýzu, na jejímž</p><p>základě je pak schopen rozhodnout o případném deliktním jednání soutěžitele.127</p><p>243. „Relevantní trh však není pojmem samoúčelným“, jak dovodil Krajský soud v Brně,</p><p>„a nevymezuje se proto, „aby byl vymezen“, nýbrž proto, aby bylo možno v případě posuzování</p><p>dohod z pohledu jejich zákazu podle § 3 předchozího ZOHS a § 3 ZOHS především zjistit, jaké</p><p>dopady na takový trh dohoda měla.“128 Krajský soud v Brně vycházel především z rozsudků</p><p>Tribunálu ze dne 8. 7. 2007 ve věci „Mannesmannröhren-Werke“ (T-44/00) a ze dne 15. 9.</p><p>1998 ve věci „European Night Services“ (T-374/94, T375/94, T-384/94, T-388/94), „z nichž</p><p>zřetelně plyne, že potřeba precizního vymezení relevantního trhu je dána tam, kde bez</p><p>takového přesného vymezení nelze určit, zda je cíl nebo výsledek dohody protisoutěžní, popř.</p><p>zda je tomu tak v míře, v níž může být dotčen obchod mezi členskými státy.“ 129 Stejně tak</p><p>zahraniční odborná literatura konstatuje, že „definice trhu není cílem sama o sobě. Spíše je</p><p>pomocným nástrojem pro posouzení hospodářské soutěže tím, že identifikuje zaměnitelné</p><p>výrobky nebo služby s těmi, které nabízejí na trhu strany, které jsou předmětem šetření.“130</p><p>244. Co se týče zakázaných dohod, správné vymezení trhu u účinkových/ výsledkových dohod</p><p>umožňuje analyzovat jejich dopady na hospodářskou soutěž, tedy dojít k závěru, zda tato</p><p>soutěž byla narušena, či nikoliv (viz § 3 odst. 1 ZOHS). K tomu je však nutné dodat, že v případě</p><p>některých protisoutěžních dohod, např. cenových protisoutěžních dohod a dohod</p><p>rozdělujících trh zakázaných podle jejich cíle, může být protisoutěžní charakter spolehlivě</p><p>124</p><p>Toto Sdělení v bodě 2 uvádí: „Definice trhu je nástrojem pro stanovení a vymezení hranic hospodářské soutěže mezi</p><p>podniky. Slouží ke stanovení rámce, v rámci něhož Komise uplatňuje politiku hospodářské soutěže. Hlavním záměrem</p><p>definice trhu je systematicky zjišťovat konkurenční omezování, jimž zúčastněné podniky čelí. Cílem definice trhu, jak</p><p>pokud jde o výrobkový trh, tak o zeměpisný trh, je zjistit skutečné soutěžitele dotyčných podniků, kteří mohou omezovat</p><p>chování uvedených podniků a bránit jim, aby se chovaly svobodně, aniž by byly podrobeny účinnému konkurenčnímu</p><p>tlaku.“</p><p>125</p><p>Viz KINDL, J., MUNKOVÁ, J. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. 3., přepracované vydání. Praha: C. H.</p><p>Beck, 2016, str. 63.</p><p>126</p><p>Viz JONES, A. SUFRIN, B. EU Competition Law. 6. vydání. Oxford: Oxford university press, 2016, str. 56.</p><p>127</p><p>Viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 2 Afs 82/2012: „Posuzování relevantního trhu v soutěžním právu obvykle</p><p>probíhá na základě zjištění podstatných dat a informací včetně užití kvantitativních technik (odhadů a analýz). Informace</p><p>o spotřebitelských reakcích pak mohou plynout jak ze spotřebitelského průzkumu, tak i z analýz objektivně podchyceného</p><p>chování a z kvalifikované úvahy o kritériích, která spotřebitelské chování ovlivňují.“</p><p>128</p><p>Tamtéž.</p><p>129</p><p>Tamtéž.</p><p>130</p><p>Viz JONES, A. SUFRIN, B. EU Competition Law. op. cit. str. 56.</p><p>58</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>určen i bez precizního vymezení relevantního trhu.131 Účelem cílových dohod je totiž narušení</p><p>hospodářské soutěže, pročež skutečný dopad na soutěž již nemusí být dokazován.132 Nároky</p><p>na přesnost vymezení relevantního jsou proto z tohoto důvodu nižší, protože jejich význam</p><p>spočívá primárně v uchopení ekonomického a právního kontextu zakázané dohody.</p><p>245. Tento právní názor vyjádřil prvostupňový orgán v bodě 56 napadeného rozhodnutí</p><p>a představuje rovněž konstantní právní názor Úřadu, prezentovaný v celé řadě jeho</p><p>předchozích rozhodnutí133 s tím, že nebyl v rámci následného soudního přezkumu nikdy</p><p>shledán nesprávným, a proto na něm setrvávám i nyní.</p><p>246. Pro srovnání uvádím, že již v roce 2002 došlo ze strany Vrchního soudu v Olomouci ke</p><p>konstatování, že aby byl relevantní trh vymezen dostatečným způsobem, musí být zřejmé, na</p><p>jakém trhu soutěžitel působí, ale zároveň konstatuje, že přitom není zapotřebí zjišťovat jeho</p><p>naprosto přesný podíl na tomto trhu.134</p><p>247. Obdobně lze také odkázat na rozhodnutí Tribunálu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn.</p><p>T-61/99, ve věci Adriatica di Navigazione, ze kterého lze dovodit, že v řízení o zakázané dohodě</p><p>obsahující tvrdá omezení je nutné vytyčit dotčený relevantní trh tak, aby byl schopen</p><p>identifikovat podmínky podnikání na daném trhu a uspokojit základní požadavky právní jistoty.</p><p>V rozhodnutí ze dne 6. 7. 2000, sp. zn. T-62/98, ve věci Volkswagen AG, Tribunál dokonce</p><p>shledal, že jelikož šlo o tzv. cílové jednání, a že z podstaty tohoto jednání bylo dovozeno</p><p>ovlivnění obchodu mezi členskými státy, nebylo vůbec zapotřebí pro tento účel definovat</p><p>relevantní geografický trh.</p><p>Vymezení produktového/ věcného relevantního trhu</p><p>248. Prvostupňový orgán při samotných úvahách o vymezení relevantních trhů přihlížel jak</p><p>k podkladům a informacím od účastníka řízení, tak k podkladům a informacím od jeho</p><p>odběratelů a konkurentů a dále ke své předchozí rozhodovací praxi. Na základě nich pak</p><p>dospěl k závěru, že účastníkem řízení distribuované zboží je vhodné rozdělit do tří relevantních</p><p>trhů, a to na (i) trh zahradní techniky, (ii) trh zahradního vybavení a (iii) trh nářadí pro domácí</p><p>(hobby) použití. Zboží uvedené v jednotlivých kategoriích přitom není pro konečného</p><p>spotřebitele zcela vzájemně zastupitelné, slouží však primárně ke stejnému využití, z čehož</p><p>prvostupňový orgán dovodil nutnost toto zboží rozdělit do samostatných relevantních trhů.</p><p>V podrobnostech odkazuji na body 32 – 38 a 41 napadeného rozhodnutí, kde prvostupňový</p><p>orgán podrobně popsal své úvahy, které ho vedly k rozdělení dotčených relevantních trhů</p><p>právě tímto způsobem.</p><p>249. Toto vymezení relevantního věcného trhu u vertikálních cenových dohod je již dlouhodobou</p><p>praxí Úřadu, která nebyla navazujícím soudním přezkumem zpochybněna. V rozhodnutí</p><p>předsedy Úřadu ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. R 61/2004 ve věci JIZERSKÉ PEKÁRNY spol. s. r.o.,</p><p>131</p><p>Viz rozsudek Krajského soud v Brně ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 62 Ca 22/2007.</p><p>K problematice kvalifikace předmětných zakázaných dohod jako cílových dohod viz vypořádání námitky C.</p><p>133</p><p>Srov. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. R 16/05 ve věci JELÍNEK – výroba nábytku nebo rozhodnutí</p><p>předsedy Úřadu ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. R 61/2004 ve věci JIZERSKÉ PEKÁRNY. Shodně dále například rozhodnutí</p><p>předsedy Úřadu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. R 84/2009 ve věci HUSKY a rozhodnutí Úřadu ze dne 7. 12. 2015, č. j. ÚOHSS421/2014/KD-43013/2015/820/LSo.</p><p>134</p><p>Viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 2 A 1/2002.</p><p>132</p><p>59</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>k tomu předseda Úřadu uvedl (zvýraznění doplněno): „Jelikož jsem dospěl</p><p>k závěru, že dohoda obsažená v bodě 3.1 Smlouvy je dohodou o přímém určení ceny</p><p>kupujícímu pro další prodej a podléhá tak zákazu dle § 3 odst. 1 zákona bez ohledu na výši</p><p>podílů účastníků řízení na relevantním trhu, není třeba zaujímat ve vztahu k přesnému</p><p>vymezení relevantního trhu a přesné kalkulaci tržních podílů účastníků řízení na nich</p><p>definitivní stanovisko. Za nejširší možné vymezení relevantního trhu považuji pro účely</p><p>posouzení tohoto případu trh bezlepkových pekařských a cukrářských výrobků včetně</p><p>pekařských bezlepkových směsí, a z takového vymezení budu v rozhodnutí při dalších úvahách</p><p>vycházet. Toto obecné vymezení trhu pro právní posouzení daného případu postačuje.“135</p><p>250. Na úvahách prvostupňového orgánu tedy v otázce vymezení věcného relevantního trhu nelze</p><p>shledat vady, neboť každý relevantní trh byl v posuzované věci vymezen tak, že z něj lze seznat</p><p>podmínky, za nichž na něm účastník řízení podniká, aniž by jeho definice přinášela právní</p><p>nejistotu či nějakým neoprávněným způsobem zasáhla do práv účastníka řízení. Jak již bylo</p><p>řečeno výše, toto plně odpovídá uvedeným požadavkům relevantní judikatury a předchozí</p><p>rozhodovací praxi Úřadu. Pro ilustraci řádného vymezení věcného relevantního trhu v případě</p><p>posuzovaní jednání spadajícího pod definici zakázaných cílových dohod, odkazuji na výše</p><p>vzpomínaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 2 A 1/2002, který</p><p>konstatoval, že věcné vymezení relevantního trhu jako „trh sportovní obuvi pro volný čas</p><p>vysoké ceny a kvality a dále trh sportovních oděvů pro volný čas vysoké ceny a kvality“ je zcela</p><p>dostatečné. V nyní projednávané věci je věcný relevantní trh vymezen velmi obdobným</p><p>způsobem (tedy poměrně stručně a jednoduše) a neshledávám tedy důvodu ke konstatování,</p><p>že toto vymezení je nedostatečné.</p><p>251. Účastník řízení sice v prvním doplnění rozkladu tvrdí, že prvostupňový orgán v napadeném</p><p>rozhodnutí nevysvětlil, proč věcný relevantní trh rozdělil právě na tři věcné relevantní trhy,</p><p>z napadeného rozhodnutí ovšem vyplývá, že Úřad své úvahy v tomto směru naopak zcela jasně</p><p>vysvětlil. Pro úplnost konstatuji, že další segmentaci věcných relevantních trhů nepovažuji za</p><p>nutnou ani vhodnou, neboť nejen že to není vzhledem k povaze posuzovaného jednání nutné,</p><p>ale i pokud by prvostupňový orgán k takovému postupu přistoupil, nemělo by to pro účastníka</p><p>řízení žádný reálný dopad (k tomu více při vypořádání námitky dopadu nesprávně vymezených</p><p>relevantních trhů na pokutu).</p><p>252. Argumentace účastníka řízení, že se Úřad dopustil závažného pochybení, když neprovedl</p><p>vymezení relevantního trhu jako „velkoobchodního“ či „maloobchodního“ či zda se vymezené</p><p>relevantní trhy dotýkají jak online, tak offline prodejních kanálů (popřípadě pouze jednoho</p><p>z nich), se vzhledem k již výše uvedenému jeví jako zcela nadbytečná a irelevantní. Nejen že</p><p>z výše uvedených skutečností nevyplývá povinnost Úřadu vymezovat věcný relevantní trh</p><p>tímto způsobem, ale nevyplývá ani ze samotné metodologie věcného vymezení relevantních</p><p>trhů. Je-li totiž položena otázka, jak vymezit konkrétní věcný relevantní trh, je tak nutné učinit</p><p>zejména z pohledu spotřebitele, tedy z hlediska poptávkové strany, jejíž princip je založen na</p><p>zaměnitelnosti či zastupitelnosti zboží.136 Zaměnitelnost výrobků či služeb za jiné výrobky či</p><p>služby je pak posuzována především z pohledu jejich vlastností, ceny a zamýšleného užití,</p><p>které vycházejí z potřeb a preferencí spotřebitelů. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 6. 4.</p><p>135</p><p>136</p><p>Viz ve věci navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 62 Ca 14/2006.</p><p>Srov. rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 2 A 13/2002.</p><p>60</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>2007, sp. zn. 62 Ca 27/2006 k tomuto konkrétně uvedl následující: „(…) soutěžní úřad musí na</p><p>posouzení substituovatelnosti zkoumaného plnění nahlížet z pozice konečného spotřebitele; je</p><p>tedy třeba provést kvalifikovanou úvahu v tom směru, jak je příslušné plnění vnímáno</p><p>konečnými spotřebiteli, a tuto úvahu přezkoumatelným způsobem promítnout do odůvodnění</p><p>té části rozhodnutí, v níž je zdůvodňován konkrétní způsob vymezení relevantního trhu.“137</p><p>253. Mimo výše uvedené je třeba upozornit i na skutečnost, že sám právní zástupce účastníka řízení</p><p>je přesvědčen o tom, že vymezení relevantních trhů v případě posuzování dohod s cílem</p><p>narušit hospodářskou soutěž, není za všech okolností nutné.138 Pouze v tomto konkrétním</p><p>případě se tedy snaží přimět Úřad k tomu, aby přistoupil k rozsáhlé ekonomické analýze i přes</p><p>to, že její provedení není v tomto případě nutné ani potřebné. Právní zástupce účastníka řízení</p><p>ve své dřívější publikační činnosti k problematice vymezení relevantního trhu rovněž</p><p>konstatuje i to, že vymezení relevantního trhu by bylo možné označit za nedostatečné (tedy</p><p>že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav) tehdy, pokud by Úřad postavil své úvahy</p><p>pouze na spekulativní slovní úvaze bez bližších podkladů v provedeném dokazování.139 Jelikož</p><p>tedy Úřad v tomto případě nepřistoupil k vymezení relevantních trhů pouze na základě</p><p>nepodložených úvah (což vyplývá z napadeného rozhodnutí i obsahu správního spisu), je</p><p>možné i tvrzení o „nepřezkoumatelnosti“ vymezení relevantního trhu označit za nedůvodné.</p><p>Vymezení geografického relevantního trhu</p><p>254. Z hlediska geografického vymezení relevantního trhu prvostupňový orgán dospěl k závěru, že</p><p>homogenní podmínky pro dotčené výrobky panují na území České republiky a relevantní trh</p><p>vymezil jako trh národní.140</p><p>255. Co se týče tvrzení účastníka řízení o nesprávném vymezení geografického relevantního trhu,</p><p>je vhodné napřed zopakovat, že samostatným geografickým trhem je takový trh, na jehož</p><p>území panují homogenní soutěžní podmínky, které jsou zároveň dostatečně odlišné od</p><p>podmínek panujících na jiných územích. V případě vymezení geografického relevantního trhu</p><p>je tak také nutné zkoumat, zda je zboží zaměnitelné i z hlediska teritoriální dosažitelnosti, že</p><p>zde existuje reálná substituce tohoto zboží věcně zastupitelným zbožím dodávaným do takové</p><p>oblasti, která je při charakteru daného zboží běžnému spotřebiteli dostupná. 141</p><p>256. Prvostupňový orgán k vymezení relevantního geografického trhu v bodě 41 napadeného</p><p>rozhodnutí uvedl: „Z hlediska geografického Úřad zohlednil skutečnosti uváděné oslovenými</p><p>subjekty ohledně vymezení uvedených výrobkových trhů na národní úrovni, a to zejména</p><p>z důvodu reklamačních nebo přepravních podmínek. Na podporu daného lze dále uvést např.</p><p>odlišné sazby daní a také, že účastník řízení provozuje internetové stránky www.garland.cz</p><p>a www.garland.sk, kde je pro každou zemi zvlášť uveden seznam prodejců. (…) Byť nelze</p><p>vyloučit, že u některých, zejména drahých, výrobků existují homogenní podmínky i na území</p><p>širším než národním, Úřad v nyní řešením případě, kdy není potřebné přesně definovat</p><p>137</p><p>Pozn. Toto přitom platí i pro situace, kdy je trh zkoumán z hlediska dodavatelsko-odběratelských vztahů, bez</p><p>bezprostřední účasti spotřebitelů – viz rozsudek KS v Brně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 31 Ca 41/2003.</p><p>138</p><p>Viz KINDL, J., MUNKOVÁ, J. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 60.</p><p>139</p><p>Srov. tamtéž, s. 60 – 61.</p><p>140</p><p>V podrobnostech odkazuji na body 32 a 39 – 41 napadeného rozhodnutí.</p><p>141</p><p>Viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 1999, sp. zn. 2 A 8/98.</p><p>61</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>relevantní trhy, přistoupil ke geografickému vymezení relevantních trhů územím ČR.“</p><p>S uvedenou argumentací prvostupňového orgánu souhlasím. Na těchto úvahách nelze shledat</p><p>vady, neboť jsou založeny na objektivních skutečnostech tohoto případu. Je například zcela</p><p>možné si představit situaci, kdy pro spotřebitele z České republiky nebude zboží dodávané</p><p>účastníkem řízení na Slovensku vzájemně zastupitelné, neboť český spotřebitel bude</p><p>nakupovat zboží dostupné v České republice, u kterého má jasnou představu o jeho</p><p>dostupnosti, ceně, způsobu platby a jeho dodání, reklamačních podmínkách apod. Nelze</p><p>konstatovat nesprávnost těchto úvah pouze ze skutečnosti, že odběratelé a konkurenti</p><p>účastníka řízení vnímají tuto věc jinak, neboť rozhodující je zde zejména pohled z hlediska</p><p>konečných spotřebitelů.</p><p>257. Jelikož účastník řízení v této námitce často označuje provedené vymezení relevantního trhu</p><p>jako „vágní“, je zde tedy vhodné opět připomenout, jaké podmínky musí správní rozhodnutí</p><p>naplňovat, aby jej bylo možné označit za řádně odůvodněné (a tedy přezkoumatelné). Jedná</p><p>se zejména o požadavky uvedené v § 68 odst. 3 správního řádu. Jsem přitom přesvědčen, že</p><p>napadené rozhodnutí zákonné požadavky na obsah odůvodnění správního rozhodnutí</p><p>naplňuje, neboť z jeho obsahu je jednoznačně patrné, jaké důvody a úvahy vedly prvostupňový</p><p>orgán k vydání napadeného rozhodnutí, jaké podklady pro své úvahy použil, jakými úvahami</p><p>se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a to včetně úvah o vymezení</p><p>relevantních dotčených trhů.</p><p>258. Argumentace účastníka řízení v tom smyslu, že Úřad pochybil, když se při vymezení</p><p>relevantního trhu výslovně nezabýval možností vyjmout uzavírané dohody z jejich zákazu, by</p><p>vedla až k absurdním závěrům, kdy by jakékoliv logické členění správních rozhodnutí</p><p>pozbývalo smyslu. Skutečnost, že prvostupňový orgán se v části IV. napadeného rozhodnutí</p><p>s nadpisem Vymezení relevantních trhů a stanovení tržních podílů účastníka řízení nezabýval</p><p>možností vyjmout uzavírané dohody z jejich zákazu, je pro otázku správného vymezení</p><p>relevantních trhů jako takových zcela irelevantní. Zejména pak za situace, kdy je otázka</p><p>možného vyjmutí těchto dohod ze zákazu dopodrobna rozebírána v bodě 56 napadeného</p><p>rozhodnutí.</p><p>259. Ve světle všeho výše uvedeného tedy považuji tuto rozkladovou námitku za nedůvodnou.</p><p>Zároveň výslovně konstatuji, že účastníkem řízení požadovaná bližší ekonomická analýza trhu</p><p>a tržní síly účastníka řízení není v tomto případě nutná, ani vhodná.</p><p>Ad námitka E. Zastupitelnost zboží</p><p>260. V bodech 36 a 37 napadeného rozhodnutí se Úřad ztotožnil se skutečností tvrzenou</p><p>účastníkem řízení, že jím nabízené zboží je téměř dokonale zastupitelné se zbožím ostatních</p><p>výrobců, distributorů či prodejců a je tak pouze na odběratelích účastníka řízení a na jeho</p><p>koncových zákaznících, zda budou zboží odebírat právě od účastníka řízení nebo zda zboží</p><p>nakoupí od konkurence. Tyto skutečnosti ovšem nejsou dle účastníka řízení relevantně</p><p>promítnuty do posouzení případné protizákonnosti jeho jednání. Zejména pak nejsou</p><p>zohledněny při porovnání cen pěti produktů, které správní orgán provedl pomocí</p><p>internetového srovnávače cen před provedením místního šetření. Účastník řízení je toho</p><p>názoru, že jelikož není ve vztahu ke svým odběratelům v pozici výhradního dodavatele nebo</p><p>alespoň zásadního dodavatele, vylučuje to existenci jakýchkoliv dohod o minimálních cenách</p><p>dotčeného zboží.</p><p>62</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>Relevance zastupitelnosti dotčeného zboží</p><p>261. Prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí opravdu konstatoval, že v oblasti zahradní</p><p>techniky, zahradního vybavení i nářadí pro domácí (hobby) použití je na relevantních trzích</p><p>v nabídce velké množství zastupitelného zboží různých značek od různých dodavatelů ve</p><p>stejné cenové, výkonové nebo technické úrovni. Z toho závěru ovšem nelze bez dalšího</p><p>dovozovat, že účastník řízení nemohl zakázané dohody o minimálních cenách se svými</p><p>odběrateli uzavírat.</p><p>262. Jak bylo již důkladně rozebráno u vypořádání námitky A., Úřad v průběhu správního řízení</p><p>nashromáždil dostatek důkazů o tom, že zakázané dohody o cenách byly mezi účastníkem</p><p>řízení a jeho odběrateli skutečně uzavírány a dodržovány. Jaké interní motivy měl účastník</p><p>řízení či jeho jednotliví odběratelé k uzavírání a plnění těchto zakázaných dohod o cenách, již</p><p>není předmětem přezkumu a dokazování v rámci správního řízení před Úřadem, neboť tyto</p><p>skutečnosti sice souvisí s protisoutěžním jednáním jako takovým, ale objektivně nejsou pro</p><p>jeho posouzení ze strany Úřadu podstatné (viz výše k námitce nutnosti prokázání existence</p><p>oferty a akceptace a shody vůlí stran těchto dohod). Zakázaná cenová dohoda nepoškozuje</p><p>odběratele tím, že omezuje dostupnost zboží vůči zboží konkurenčnímu, ale omezuje soutěž</p><p>mezi těmi odběrateli, kteří dodávají zboží účastníka řízení. Existence dalšího zboží toto</p><p>nevylučuje. Nadto zboží účastníka může mít vlastnosti, které jiné výrobky nemají.</p><p>263. Nelze souhlasit ani s argumentací účastníka řízení v tom smyslu, že Úřad nesprávně nevzal</p><p>v potaz značnou zastupitelnost výrobků při porovnání pěti produktů, které správní orgán</p><p>provedl ještě před provedením místního šetření. Zastupitelnost porovnávaných produktů</p><p>s produkty ostatních dodavatelů totiž bez dalšího sice nepotvrzuje existenci zakázaných dohod</p><p>o jejich minimálních cenách, ale zároveň jejich existenci nevylučuje. Účastník řízení sice</p><p>považuje zastupitelnost porovnávaného zboží s jiným zbožím za jasný důkaz o neexistenci</p><p>zakázaných dohod, ale toto není podloženo žádnými objektivními skutečnostmi.142</p><p>264. Prvostupňový orgán se touto námitkou účastníka řízení zabýval již v bodě 146 napadeného</p><p>rozhodnutí: „(…) shodnost cen na internetových srovnávačích nemůže sama o sobě prokazovat</p><p>protisoutěžní jednání, neboť jednotné prodejní ceny automaticky nesvědčí o uzavírání</p><p>vertikálních cenových dohod. V nyní posuzovaném případě však Úřad zahájil správní řízení na</p><p>základě souboru dalších indicií, přičemž cenová srovnání namítanému protisoutěžnímu jednání</p><p>přisvědčovala, což ostatně potvrdily i oba soudy (…)“. Jelikož je tento závěr v souladu s výše</p><p>uvedeným, není zde důvodu s ním nesouhlasit.</p><p>265. K této námitce lze tedy závěrem konstatovat, že není důvodná. Se související námitkou týkající</p><p>se skutečnosti, že účastník řízení není vzhledem ke svým odběratelům v pozici hlavního</p><p>dodavatele, jsem se zabýval již výše a nepovažuji za nutné již vyřčené závěry zde znovu</p><p>opakovat.</p><p>Ad námitka F. Tržní podíl účastníka řízení a pravidlo de minimis/ Opomenutí aplikace § 3 odst. 1</p><p>druhé věty ZOHS postupem dle § 4 odst. 1 ZOHS a vynětí ze zákazu dle § 3 odst. 4 ZOHS</p><p>266. V napadeném rozhodnutí Úřad uvedl, že tržní podíl účastníka řízení ani na jednom z dotčených</p><p>trhů (trh zahradní techniky, trh zahradního vybavení a trh nářadí pro domácí (hobby) použití)</p><p>142</p><p>Viz rozsudek KS GARLAND i NSS GARLAND.</p><p>63</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>nepřesahuje hodnotu 5 %, a postavení účastníka řízení na těchto trzích je tedy spíše</p><p>marginální. Účastník řízení je ovšem toho názoru, že jeho podíl na těchto trzích je výrazně</p><p>[obchodní tajemství] (od [obchodní tajemství] % do [obchodní tajemství] %), a Úřad tedy měl</p><p>na jeho jednání uplatnit pravidlo de minimis dle druhé věty § 3 odst. 1 ZOHS. Toto pravidlo se</p><p>totiž dle účastníka řízení aplikuje na všechny zakázané dohody bez rozdílu, tedy i na dohody,</p><p>které jsou svou povahou „cílové“.</p><p>267. Opačný závěr Úřadu je dle účastníka řízení nesprávný a vychází z nesprávné aplikace (resp.</p><p>nepochopení) unijní judikatury, a to zejména rozsudku SDEU ze dne 13. 12. 2012, sp. zn.</p><p>C-226/11, ve věci Expedia (dále též „rozsudek Expedia“). Na základě stanoviska generální</p><p>advokátky Kokott ve věci Expedia je totiž účastník řízení přesvědčen, že „pravidlo</p><p>bagatelnosti“ je možné aplikovat i u cílových dohod. U takových dohod je pak dle účastníka</p><p>řízení nezbytné prokázat to, že se jedná o dohody s cílem narušit hospodářskou soutěž</p><p>a současně musí být doloženo, že dané dohody mají podstatný vliv na obchod mezi členskými</p><p>státy. Závěry tohoto rozsudku Expedia se dle účastníka řízení pro § 3 odst. 1 ZOHS neuplatní,</p><p>neboť nebude splněna podmínka podstatného vlivu na obchod mezi členskými státy (kterou</p><p>ZOHS nezná), kterou rozsudek Expedia kumulativně vyžaduje pro to, aby bylo možno</p><p>konstatovat, že „cílová“ dohoda je či není bagatelní. Na tuto argumentaci pak navazuje</p><p>i tvrzení účastníka řízení v tom smyslu, že Úřad svým soft-law dokumentem143 rovněž nemůže</p><p>měnit znění ZOHS.</p><p>268. Účastník řízení je rovněž toho názoru, že Úřad si nesprávně vykládá nejen unijní judikaturu,</p><p>ale i rozsudek NSS CANDY a i tento není na posuzovaný případ aplikovatelný. Účastník řízení</p><p>totiž považuje závěry uvedené v rozsudku NSS CANDY týkající se posuzování aplikace pravidla</p><p>de minimis za vadné a nepoužitelné, neboť názor, že pravidlo dle druhé věty § 3 odst. 1 ZOHS</p><p>se neuplatní, protože je v rozporu se soft-law, nemůže obstát z pohledu ústavního pořádku</p><p>České republiky.</p><p>269. Účastník řízení v prvním doplnění rozkladu opět opakuje, že je přesvědčen o nízké škodlivosti</p><p>údajných dohod, a proto by Úřad měl na jeho jednání aplikovat blokovou výjimku pro</p><p>vertikální dohody dle § 4 odst. 1 ZOHS či zvážit případné vynětí údajně uzavíraných dohod dle</p><p>zákonné výjimky podle § 3 odst. 4 ZOHS. Účastník řízení je přitom přesvědčen, že všechny</p><p>podmínky plynoucí z § 3 odst. 4 ZOHS jsou v nyní posuzovaném případě naplněny. Úřad měl</p><p>dle účastníka řízení posoudit i to, zda se na jeho jednání aplikují tzv. blokové výjimky dle</p><p>§ 4 odst. 1 ZOHS. Pokud by tak Úřad v napadeném rozhodnutí učinil, musel by totiž dospět</p><p>k závěru, že by údajné jednání účastníka řízení vůbec nemohl postihovat.</p><p>270. Jelikož ze strany Úřadu došlo dle účastníka řízení v napadeném rozhodnutí k výše uvedeným</p><p>pochybením a nesprávným právním úvahám, považuje účastník řízení napadené rozhodnutí</p><p>za nezákonné.</p><p>Pravidlo de minimis</p><p>143</p><p>Pozn. Účastník řízení hovoří o Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o dohodách, jejichž dopad na</p><p>hospodářskou</p><p>soutěž</p><p>je</p><p>zanedbatelný</p><p>(dále</p><p>též</p><p>„Oznámení</p><p>de</p><p>minimis“).</p><p>Dostupné</p><p>na:</p><p>https://www.uohs.cz/download/Legislativa/HS/SoftLaw/Oznameni_De_Minimis.pdf.</p><p>64</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>271. Úřad dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že zakázané dohody nejsou dohodami de</p><p>minimis.144 S daným závěrem Úřadu se ztotožňuji. Podle § 3 odst. 1, věty poslední ZOHS platí,</p><p>že dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, nejsou považovány</p><p>za zakázané. Tyto dohody jsou vymezeny v Oznámení de minimis. V případě dohody uzavřené</p><p>mezi soutěžiteli, kteří působí na různých úrovních trhu, tedy vertikální dohody, má Úřad dle</p><p>Oznámení de minimis za to, že její dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný (tzn.</p><p>nejedná se o zakázanou dohodu), pokud podíl žádného ze soutěžitelů, kteří jsou účastníky</p><p>dohody, nepřesahuje 15 % na kterémkoli dohodou dotčeném relevantním trhu. Za dohody se</p><p>zanedbatelným dopadem na hospodářskou soutěž však nelze pokládat dohody, jež mají za</p><p>svůj cíl zejména (i) určení cen, včetně určení cen pro prodej zboží třetím stranám, (ii) omezení</p><p>nebo kontrolu výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic a nebo (iii) rozdělení trhu nebo</p><p>nákupních zdrojů. Taková ujednání patří mezi tzv. tvrdá omezení, která spadají pod zákaz</p><p>dohod ve smyslu ZOHS, resp. SFEU. Pokud by tvrdá omezení ve vertikální dohodě obsažena</p><p>nebyla a tržní podíl stran nepřesáhl 15 %, dohoda by nebyla ve smyslu ZOHS či SFEU</p><p>považována za dohodu zakázanou.</p><p>272. Účastník řízení v rozkladu uvádí, že jeho tržní podíl na vymezených relevantních trzích se</p><p>pohybuje od [obchodní tajemství] % do [obchodní tajemství] %, a tedy o několik procent méně,</p><p>než jak jej určil prvostupňový orgán. Tato skutečnost ovšem nemá vliv na zákonnost a</p><p>správnost závěrů o porušení tuzemských soutěžních předpisů, resp. porušení § 3 odst. 1 ZOHS,</p><p>který pro naplnění dané skutkové podstaty přesné určení výše tržního podílu nevyžaduje.</p><p>273. To platí zejména za situace, kdy účastníku řízení vytýkaná praktika RPM (tj. dohoda</p><p>o určování cen pro další prodej) je obecně vnímána jako tzv. tvrdé omezení.145 Jak bylo již</p><p>uvedeno několikrát výše, uzavírání zakázaných dohod o cenách totiž vede k přímému omezení</p><p>cenové konkurence v neprospěch spotřebitelů, kdy příslušní soutěžitelé (odběratelé)</p><p>nemohou v jejich důsledku soutěžit o přízeň spotřebitelů snižováním ceny. Daná ujednání se</p><p>tedy považují za dohody, jejichž inherentním účelem je narušení hospodářské soutěže a je tak</p><p>vyloučeno využití soft-law dokumentů Komise, resp. Úřadu upravující aplikaci pravidla</p><p>de minimis. Výjimku z tohoto pravidla by mohly naplňovat pouze dohody, které obsahují</p><p>ujednání o doporučených či maximálních cenách, které by mohly mít pro fungování volného</p><p>trhu i pozitivní důsledky. Dohody uzavírané účastníkem řízení ovšem za takové „dovolené“</p><p>dohody zcela jistě nelze považovat, neboť stanovené „doporučené ceny“ jím byly nejen</p><p>kontrolovány, ale i vynucovány.</p><p>274. Ustálený právní závěr o nemožnosti aplikace pravidla de minimis na dohody</p><p>o určování minimálních cen pro další prodej vychází kromě výše uvedeného soft-law</p><p>dokumentu Úřadu (který ostatně vychází z unijních předpisů) dále z četné rozhodovací praxe</p><p>Úřadu, několikrát aprobované i soudním přezkumem. Pro doložení uvedeného lze odkázat</p><p>například na rozhodnutí Úřadu ve věci CANDY,146 na které v napadeném rozhodnutí</p><p>upozorňoval prvostupňový orgán hned na několika místech. Závěry Úřadu v tomto rozhodnutí</p><p>144</p><p>Viz zejména bod 57 napadeného rozhodnutí.</p><p>Pozn. Sám právní zástupce účastníka řízení s tímto závěrem souhlasí ve svých odborných publikacích – srov. KINDL,</p><p>J., MUNKOVÁ, J. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 103 a tamtéž</p><p>s. 112.</p><p>146</p><p>Viz rozhodnutí Úřadu ze dne 25. 2. 2013, č. j. ÚOHS-S461/2011/KD-3367/2013/820/LSo a navazující rozhodnutí</p><p>předsedy Úřadu ze dne 16. 12. 2013, č. j. ÚOHS-R66/2013/HS-24518/2013/320/EDy.</p><p>145</p><p>65</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>byly následně explicitně potvrzeny Krajským soudem v Brně v rozsudku ze dne 31. 3. 2016,</p><p>sp. zn. 31 Af 13/2014 a navazujícím rozsudkem NSS CANDY.</p><p>275. Krajský soud v Brně v rozsudku ve věci CANDY odkázal i na svůj další rozsudek ze dne 26. 4.</p><p>2012, sp. zn. 62 Af 24/2011 ve věci HUSKY, ve kterém uvedl závěry zcela přiléhavé pro nyní</p><p>řešenou rozkladovou námitku (zvýraznění doplněno): „(…) pravidlo „de minimis“ se</p><p>neuplatňuje bez omezení. Lze rozeznávat tři druhy omezení jeho aplikace. První omezení je</p><p>vázáno na dosažení (resp. nepřekročení) hranic tržního podílu. Dále jsou z dosahu pravidla</p><p>vyjmuty hodnoty, které obsahují hard-core jednání (pravidlo „de minimis“ se neuplatňuje</p><p>v takovým případech, kdy dohoda ovlivňuje obchod mezi členskými státy již svojí samotnou</p><p>existencí; tak je tomu u dohod o stanovení cen, o omezení výroby nebo prodeje a o rozdělení</p><p>trhů). Posledním omezením aplikace pravidla „de minimis“ je existence kumulativního efektu</p><p>obdobných dohod na trhu.</p><p>Dohody nevyhovující shora uvedenému trojímu omezení nejsou dohodami „de minimis“; jejich</p><p>účinek tak nemůže být zanedbatelný. Tyto dohody, splňují-li materiální podmínku zákazu, jsou</p><p>dohodami protisoutěžního charakteru, tedy jsou dohodami zakázanými. Sdělení de minimis</p><p>rozlišuje mezi dohodami uzavíranými mezi konkurujícími si soutěžiteli a dohodami jinými.</p><p>Zatímco v případě dohod mezi konkurujícími si soutěžiteli nesmí jejich společný podíl na</p><p>relevantním trhu dotčeném dohodou přesáhnout 10 %, v případě jiných dohod se tato hranice</p><p>posouvá na 15 %, nikoliv však v případě dohod o určení cen – tam se pravidlo de minimis</p><p>neaplikuje. Přestože žalovaný neaplikoval komunitární právní úpravu, a tím tedy</p><p>neaplikoval ani (komunitární) Sdělení de minimis, nemohl by ani při aplikaci pozdější</p><p>vnitrostátní české právní úpravy na žalobce aplikovat mírnější režim, než jaký byl aplikován.</p><p>Z tohoto důvodu považuje zdejší soud závěr žalovaného [Úřadu], podle něhož je pro posouzení</p><p>žalobcova jednání nerozhodné, zda dosahuje podílu 1 % nebo 11 % na relevantním trhu, za</p><p>správný, neboť posuzoval-li vertikální dohodu o určení cen, pravidlo de minimis, pro které by</p><p>bylo zapotřebí přesný podíl žalobce na relevantním trhu zjistit, by se neuplatnilo – ať už podle</p><p>právní úpravy účinné před 1. 9. 2019, tak podle právní úpravy účinné od 1. 9. 2019.“</p><p>276. I v nyní posuzovaném případě je tedy nerozhodné, jak přesně velký je tržní podíl účastníka</p><p>řízení na relevantních trzích, neboť i pokud by jeho podíl byl ještě marginálnější, než jak jej</p><p>určil prvostupňový orgán, pravidlo de minimis není z důvodu povahy posuzovaného jednání</p><p>na věc aplikovatelné. Rovněž ani v citovaném případě nebylo na věc aplikováno unijní právo,</p><p>a přesto dospěl Krajský soud v Brně k závěru, že na věc nelze použít pravidlo de minimis.</p><p>277. Uvedené zcela odpovídá zavedené rozhodovací praxi Úřadu, který například již v rozhodnutí</p><p>předsedy Úřadu ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. R 61/2004 uvedl toto: „(…) dohody o cenách jsou</p><p>všeobecně považovány za dohody ze soutěžního hlediska nejzávažnější, resp. nejnebezpečnější.</p><p>Tato skutečnost se mj. odráží i v záměru zákonodárce znemožnit jejich vynětí ze zákazu dohod</p><p>stanoveného v § 3 odst. 1 zákona prostřednictvím § 6 odst. 1 zákona (pravidlo &quot;de minimis&quot;) či</p><p>aplikací obecných výjimek ze zákazu dohod (srov. další části odůvodnění rozhodnutí). Ačkoli</p><p>možnost aplikace zákonné výjimky obsažené v § 3 odst. 4 zákona na cenové dohody není</p><p>v uvedeném ustanovení výslovně vyloučena, z praktického hlediska nebude možno tuto výjimku</p><p>aplikovat na dohody, jejichž účelem je narušení hospodářské soutěže, neboť nelze</p><p>předpokládat, že by takové dohody splnily kumulativně podmínky, které jsou uvedeny</p><p>v písmenech a) až c) tohoto ustanovení. Pro samotné konstatování porušení zákona</p><p>66</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>prostřednictvím dohod o cenách proto není nutné posoudit postavení účastníků dohody na</p><p>relevantním trhu, vzhledem k tomu, že jsou zakázané a neplatné bez ohledu na podíl účastníků</p><p>dohody dosažený na relevantním trhu.“ K obdobným závěrům dospěla také odborná</p><p>literatura: „Kromě hranic tržních podílů pracují výše uvedené soft-law dokumenty též s tzv.</p><p>tvrdými omezeními (hard core restrictions), a to zvlášť pro dohody horizontální (mezi</p><p>konkurenty) a dohody vertikální (mezi nekonkurenty), jejichž existence ve zkoumané dohodě</p><p>zpravidla vylučuje aplikaci de minimis doktríny, resp. přinejmenším vylučuje uplatnění</p><p>příslušných soft-law dokumentů. Příslušná tvrdá omezení do určité míry korespondují</p><p>s ujednáními, u kterých se v rámci soutěžního práva dovozuje, že mají účel (cíl) narušit</p><p>hospodářskou soutěž (…).“147</p><p>278. Pro úplnost dodávám, že nelze souhlasit s tvrzením účastníka řízení v tom smyslu, že</p><p>k nepoužití pravidla de minimis došlo na základě nesprávného použití rozsudku NSS CANDY</p><p>a unijní judikatury, neboť účastník řízení se snaží obsah citovaných rozhodnutí pouze vyložit</p><p>způsobem, aby nebyl aplikovatelný na posuzovaný případ. Tento způsob výkladu je ovšem</p><p>zcela nesprávný a odporuje všeobecně přijímanému přístupu k aplikaci (tedy spíše neaplikaci)</p><p>pravidla de minimis na cílové dohody. NSS v rozsudku NSS CANDY například nedovodil, že softlaw má přednost před zákonem (jak tento rozsudek interpretuje účastník řízení), ale naopak</p><p>zcela jasně vysvětlil, proč souhlasí s tím, aby se pravidlo de minimis na tzv. tvrdá omezení</p><p>neuplatnilo.148 Oznámení de minimis a jeho unijní ekvivalent byly v rozsudku NSS CANDY</p><p>zmíněny jako zdroje, ze kterých Úřad ve věci vycházel a které odpovídají soudem provedené</p><p>interpretaci § 3 odst. 1 ZOHS a čl. 101 SFEU.</p><p>279. Ať už má účastník řízení důvody ke zpochybňování závěrů vyplývajících jak z rozhodnutí</p><p>Expedia, tak z rozhodnutí soudů ve věci CANDY jakékoliv, faktem zůstává, že Úřad si při svém</p><p>rozhodování nemůže vybrat, jakou judikaturu bude brát v potaz a jakou nikoliv. Navíc Úřad při</p><p>svých úvahách o použitelnosti pravidla de minimis obecně nevychází pouze z Oznámení de</p><p>minimis a rozsudků ve věci CANDY, ale i ze své ustálené rozhodovací praxe, která byla</p><p>opakovaně potvrzena správními soudy (a to nikoliv pouze rozsudky Krajského soudu v Brně</p><p>a NSS ve věci CANDY).149 Je přitom nerozhodné, zda tuto skutečnost Úřad ve svých</p><p>rozhodnutích výslovně uvede, či nikoliv, podstatné totiž je, zda této praxi postup Úřadu</p><p>odpovídal.</p><p>280. S názorem účastníka řízení, že nepoužití pravidla de minimis je nesprávné a vychází</p><p>z nesprávné aplikace unijní judikatury, se tedy na základě výše uvedeného nemohu ztotožnit.</p><p>Prvostupňový orgán navíc v napadeném rozhodnutí zcela jasně v bodech 51 – 60 výše uvedené</p><p>vysvětlil a uvedl důvody, pro které se pravidlo de minimis na jednání účastníka řízení neuplatní.</p><p>Blokové výjimky</p><p>147</p><p>Viz KINDL, J., MUNKOVÁ, J. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 111.</p><p>Pozn. NSS se v rozsudku NSS CANDY k tomuto závěrem konstatoval, že: „(…) bylo-li na jisto postaveno, že stěžovatel</p><p>uzavíral dohody obsahující ona „tvrdá omezení“, je v jeho případě aplikace pravidla de minimis vyloučena per se, tedy</p><p>bez nutnosti zabývat se dalšími kritérii testu pro jeho použití.“</p><p>149</p><p>Viz např. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 28. 1. 2011, č. j. ÚOHS-R84/2009/HS-1260/2011/310/KPo, které bylo</p><p>potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 62 Af 24/2011. Krajský soud v Brně se v tomto</p><p>rozsudku výslovně zabýval použitelností pravidla de minimis na jednání obsahující tzv. tvrdá omezení a konstatoval, že</p><p>toto pravidlo se na taková jednání neuplatní.</p><p>148</p><p>67</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>281. Co se týče argumentace účastníka řízení o pochybení Úřadu, když na věc nepoužil tzv. unijní</p><p>blokové výjimky dle § 4 odst. 1 ZOHS, je nutné konstatovat, že tato je také zcela zavádějící.</p><p>282. Podle § 4 ZOHS se zákaz dohod nevztahuje na dohody, pokud splňují podmínky stanovené</p><p>blokovými výjimkami; konkrétně u vertikálních dohod jsou tyto podmínky dané tehdy účinným</p><p>Nařízením Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy</p><p>o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (dále</p><p>též „nařízení 330/2010“)150. K těmto podmínkám se vztahuje zejména předpoklad, že podíl</p><p>žádného ze soutěžitelů účastnícího se dohody na relevantním trhu nepřesáhne 30 % a dále, že</p><p>dohody neobsahují určitá omezení se silným účinkem poškozujícím soutěž (tzv. tvrdá</p><p>omezení), např. omezení možnosti kupujícího určovat svou prodejní cenu, omezení území či</p><p>okruhu zákazníků, kterým kupující může prodávat smluvní zboží151, příp. nepřesahují</p><p>stanovenou dobu účinnosti.152</p><p>283. Pro vyloučení pochybností je zde ovšem vhodné posoudit, zda nyní účinné znění Nařízení</p><p>Komise (EU) č. 2022/720 ze dne 10. 5. 2022 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování</p><p>Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (dále též „nařízení</p><p>2022/720“)153 není pro účastníka řízení příznivější. Na základě porovnání nařízení 330/2010</p><p>a nařízení 2022/720 je možné konstatovat, že použití nyní účinného nařízení 2022/720 by</p><p>nebylo pro účastníka řízení příznivější, neboť hlavní principy posuzování jednání typu RPM</p><p>zůstala zachována. Článek 4 písm. a) nařízení 330/2010 i nařízení 2022/720 shodně stanoví</p><p>„omezení způsobilosti kupujícího stanovit svou prodejní cenu“ jako tvrdé omezení, které vede</p><p>k odebrání výhody blokové výjimky.</p><p>284. Jak tedy správně uvedl prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí, dohody obsahující tzv.</p><p>tvrdá omezení vylučují použití těchto unijních blokových výjimek. 154 S touto kvalifikací dohod</p><p>uzavíraných mezi účastníkem řízení a jeho odběrateli přitom souhlasím (viz výše).</p><p>285. Uvedená skutečnost je právnímu zástupci účastníka řízení známa, neboť ve své publikaci</p><p>s názvem Zákon o ochraně hospodářské soutěže sám uvedl, že (zvýraznění doplněno):</p><p>„Fixování konkrétně stanovené ceny nebo minimální prodejní ceny je vnímáno jako tzv. tvrdé</p><p>omezení (…) Taková ujednání vylučují využití soft-law dokumentů Komise, resp. Úřadu</p><p>upravujících aplikaci pravidla de minimis, jakož i použití blokové výjimky pro vertikální</p><p>dohody (…).“155</p><p>286. Odkazuji zde rovněž na čl. 4 písm. a) Nařízení č. 330/2010 (zvýraznění doplněno): „Výjimka</p><p>podle článku 2 se nevztahuje na vertikální dohody, jejichž účelem je přímo nebo nepřímo,</p><p>samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran: a) omezení možnosti</p><p>kupujícího určovat svou prodejní cenu, aniž je dotčena možnost dodavatele stanovovat</p><p>maximální prodejní cenu nebo doporučovat prodejní cenu, pokud se tyto ceny nerovnají pevné</p><p>nebo minimální prodejní ceně z důvodu tlaku jakékoli ze stran nebo na základě jejich pobídek“.</p><p>Na uvedené navázal prvostupňový orgán v bodě 87 napadeného rozhodnutí, kde výslovně</p><p>150</p><p>Viz http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:102:0001:0007:CS:PDF.</p><p>Srov. čl. 4 Nařízení 330/2010.</p><p>152</p><p>Srov. čl. 5 Nařízení 330/2010.</p><p>153</p><p>Viz https://www.sacr.cz/soubor/narizeni-komise-eu-2022-720-ze-dne-10-kvetna-2022/.</p><p>154</p><p>Viz body 83 – 87 napadeného rozhodnutí.</p><p>155</p><p>Cit. KINDL, J., MUNKOVÁ, J. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 121.</p><p>151</p><p>68</p><p>Č.j.: ÚOHS-36714/2022/164</p><p>uvedl: „Na zakázané dohody uzavírané a plněné soutěžitelem GARLAND s jeho odběrateli Úřad</p><p>vylučuje také použití § 4 odst. 1 zákona zakotvujícího na národní úrovni přímou aplikovatelnost</p><p>obecných výjimek vydaných na unijní úrovni i pro vztahy bez unijního prvku. Bloková výjimka</p><p>se totiž nevztahuje na vertikální dohody, které omezují odběratele v určení cen pro další prodej</p><p>(cen charakteru minimálních nebo fixních); taková omezení, bez ohledu na výši podílu</p><p>dodavatele na relevantním trhu, nemohou požívat výhody blokové výjimky.“ Na tomto závěru</p><p>přitom nelze shledat vady.</p><p>287. Vzhledem k povaze jednání účastníka řízení je tedy nutné konstatovat, že v tomto případě</p><p>nelze využít tzv. unijní blokové výjimky ze zákazu dohod dle § 4 odst. 1 ZOHS. Prvostupňový</p><p>orgán se přitom možnou aplikovatelností § 4 odst. 1 ZOHS zabýval, a to výslovně v bodě 87</p><p>napadeného rozhodnutí a nedošlo tedy k pochybení, které by mohlo způsobit nezákonnost</p><p>napadeného rozhodnutí.</p><p>Vynětí ze zákazu dle § 3 odst. 4 ZOHS (zákonná výjimka)</p><p>288. Dle účastníka řízení měl Úřad rovněž zvážit možnost vynětí dohod ve smyslu zákonné výjimky</p><p>dle § 3 odst. 4 ZOHS. V § 3 odst. 4 ZOHS jsou totiž stanoveny tři kumulativní podmínky, při</p><p>jejichž naplnění je dohoda jinak zakázaná dle § 3 odst. 1 ZOHS vyňata z tohoto zákazu.</p><p>V souladu s § 3 odst. 4 ZOHS se zákaz dohod (dle § 3 odst. 1 ZOHS) nevztahuje na dohody,</p><p>které a) přispějí ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či</p><p>hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho</p><p>plynoucích, b) neuloží soutěžitelům omezení, která nejsou nebytná k dosažení těchto cílů a c)</p><p>neumožní soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části trhu zboží, jehož</p><p>dodávka nebo nákup je předmětem dohody.156 Ustanovení § 3 odst. 4 ZOHS, stejně jako čl.</p><p>101 odst. 3 SFEU tak umožňuje posoudit proti sobě prosoutěžní a protisoutěžní dopady</p><p>zkoumané dohody. Převáží-li prosoutěžní dopady dané dohody, kartelový zákaz se neaplikuje.</p><p>289. Toto ustanovení tak představuje formulaci tzv. pravidla rozumného uvážení (rule of reason),</p><p>dle něhož je nezbytné považovat ta omezující opatření, která mají v konečném důsledku</p><p>kladný vliv na hospodářskou soutěž a jejich pozitivní účinky převažují nad negativy omezením</p><p>konkurenčního prostředí, za souladná se zákonem. Výhody plynoucí z uzavřených dohod musí</p><p>být ovšem pro účely aplikace § 3 odst. 4 ZOHS hodnoceny na základě objektivních skutečností,</p><p>a nikoliv na základě subjektivního pohledu či domněnek účastníka řízení.</p><p>290. K této zákonné výjimce lze dále poznamenat, že jejím účelem je doplnit analýzu prováděnou</p></div>", "next": 239937}