že provozovatel stanovil pro období JŘ 2024/2025 v rozporu se zákonem cenu za poskytnutí
zařízení služeb (pokladny, čekárny a společných prostor). Vzhledem k uvedenému obecnému
tvrzení dopravce je třeba doplnit, že závěry tohoto rozhodnutí stran zákonnosti staničního
poplatku lze aplikovat i na širší vymezení týkající se ceny za poskytnutí zařízení služeb (tedy
ceny za čekárnu a pokladny). Tato cena rovněž v řízení dle § 23d zákona o dráhách nepodléhá
kritériím určeným pro cenovou kontrolu, jak bylo vyloženo výše u staničního poplatku. Dále
dopravce ani nezákonnost ceny za zařízení služeb blíže nespecifikuje, pouze bez dalšího
konstatuje její rozpor s obecně závaznými právními předpisy. Druhostupňový orgán nicméně
ve stanovení ceny za uvedená zařízení služeb nepozoruje jakýkoliv nezákonný postup ze strany
BNSD, pouze určení hodnoty za užívání předmětných zařízení služeb, kterou společnost
RegioJet může, ale nemusí akceptovat.94 Cena za poskytnutí zařízení služeb tak nemá
nepřiměřený či diskriminační charakter, přičemž negativní subjektivní vnímání její výše
společností RegioJet nelze ztotožnit s její nezákonností.
148. Zde je namístě pro úplnost připomenout, že s provozovatelem bylo vedeno správní řízení
o přestupku provozovatele týkající se porušení zákona o cenách, v rámci něhož bylo Úřadem
dne 9. 12. 2024 vydáno rozhodnutí pod sp. zn. ÚOHS-S0616/2024/PR, č. j. ÚOHS46886/2024/400. Vedle dalších skutečností byla v tomto řízení provozovateli vytýkána právě
cenová kalkulace neodpovídající zákonným požadavkům. V reakci na to provozovatel předložil
novou (nynější) metodiku výpočtu ceny, která reflektovala závěry Úřadu z provedené cenové
kontroly a správního řízení včetně odborných připomínek soudní znalkyně a k níž neměl Úřad
dalších připomínek. Navzdory této recentní skutečnosti prvostupňový orgán v duchu
základních zásad správního řízení opětovně přezkoumal ve stávajícím správním řízení
souladnost postupu provozovatele s cenovými předpisy v rozsahu vyžadovaném § 23d zákona
o dráhách a neshledal v tomto bodě pochybení.
149. Dopravce dále namítá, že po něm provozovatel nemůže požadovat hrazení staničního
poplatku předem, neboť se jedná o porušení jak čl. 13 odst. 6 nařízení 2017/2177, tak § 23d
zákona o dráhách. Dopravce trvá na tom, že výše staničního poplatku má být sice známa
předem, nicméně hradit staniční poplatek by dopravce měl až po užití společných prostor.
150. K uvedené námitce se prvostupňový orgán vyjádřil v bodě 122 napadeného rozhodnutí,
přičemž se zde uvedenými závěry ztotožňuji. Článek 13 odst. 6 nařízení 2017/2177 uvádí:
„Pokud žadatel opakovaně neplatil za již udělená a využívaná práva přístupu, provozovatel
zařízení služeb může požadovat finanční záruky, aby chránil svá oprávněná očekávání ohledně
budoucích výnosů a využití zařízení. Informace o těchto zárukách se zveřejní v popisu zařízení
služeb.“ Uvedený článek tedy upravuje situace, kdy může provozovatel po dopravcích
požadovat finanční záruku. Ze znění článku IV. odst. 2 Smlouvy na společné prostory 2024 je
však zjevné, že pouze zavádí způsob, respektive časové období, ve kterém má být uhrazen
staniční poplatek. Jinými slovy se uvedené ustanovení smlouvy týká splatnosti staničního
v případě, že při posouzení žádosti podle § 23d zákona o dráhách žádné pochybnosti nevyvstanou, jako je tomu
v posuzované věci, je takto provedená kontrola plně dostačující a v souladu se smyslem a účelem příslušného ustanovení
zákona o dráhách.
94
Ostatně, dopravce v minulosti podepsal Smlouvu na čekárnu 2024 a Smlouvu na pokladny 2024, tedy akceptoval i ceny
zde stanovené, přičemž jeho hlavní námitky směřovaly proti Smlouvě na společné prostory 2024 (kterou podepsat
odmítl) a způsobu stanovení staničního poplatku.
36
Č.j.: ÚOHS-19908/2025/164
poplatku. V žádném případě se tak nejedná o institut „finanční záruky“ ve smyslu výše
uvedeného článku 13 odst. 6 nařízení 2017/2177, který se dopravce snaží uměle vyvodit.
Současně uvádím, že smluvní podmínka týkající se způsobu platby staničního poplatku
se nachází zcela v oblasti smluvní volnosti zúčastněných stran, přičemž z hlediska
veřejnoprávního neskýtá znaky diskriminačního a protizákonného charakteru, a to navíc
za situace, kdy je stejná smluvní podmínka obsažena i ve smlouvě na společné prostory,
kterou provozovatel uzavřel se společností České dráhy.
151. Nelze se ztotožnit ani s námitkou dopravce o údajném zařazení nároku na bezdůvodné
obohacení z minulých let (tzv. „ošlapné“) do smluvní dokumentace pro poskytnutí zařízení
služeb na JŘ 2024/2025 ze strany BNSD. Úřad se měl k uvedenému nároku podle dopravce
vyjádřit ve vyjádření Úřadu ze dne 28. 6. 2024, když uvedl, že požadavky provozovatele
k úhradě požadovaných částek po dopravci „za tvrzené užívání společných prostor pro přístup
k zařízení služeb ve vnitřních prostorách železniční stanice Brno hl. n. za minulé roky nejsou
v souladu se zákonem.“95
152. Namítaná skutečnost pak z žádného bodu smluvní dokumentace pro využití předmětných
zařízení služeb ani nevyplývá. Jestliže dopravce poukazuje na to, že provozovatel stanovil
staniční poplatek jako součet nákladů za minulé roky, tato skutečnost z ničeho nevyplývá.
Dopravce uvedenou námitku nijak blíže neodůvodňuje, nespecifikuje údajné problematické
části smluvních ujednání a pro podporu své námitky neuvádí jakékoliv důkazy. Předmětem
probíhajícího správního řízení není zkoumání případných nároků provozovatele vůči dopravci
za předchozí roky, ale posouzení, zda jednáním provozovatele nebyl dopravci protiprávním
způsobem odepřen přístup k zařízení služeb ve smyslu § 23d zákona o dráhách.
153. Odkazuje-li dále dopravce na vyjádření Úřadu ze dne 28. 6. 2024, tak je třeba konstatovat,
že předmětnou větu dopravce vytrhuje z kontextu celého vyjádření. Nosnou informací
uvedeného vyjádření bylo sdělení Úřadu dopravci jako podavateli podnětu, že nebyly shledány
důvody pro zahájení správního, ani přestupkového řízení s provozovatelem. Úřad v daném
vyjádření zejména vzal v potaz, že pro dané období platnosti jízdního řádu nebyla úprava
staničního poplatku řádně zahrnuta do Popisu zařízení služeb (konkrétně do Popisu zařízení
služeb č. 3 účinného od 1. 12. 2023). V důsledku této skutečnosti Úřad dovodil, že není možné
účtovat staniční poplatek za situace, kdy tento požadavek není formálně zahrnut do Popisu
zařízení služeb, a dopravce tak fakticky neměl v daném období možnost seznámit
se s celkovou výší nákladů, které bude nucen vynaložit, pokud bude užívat kapacity zařízení
služeb. V závěru následně Úřad uvedl následující: „Ze všeho shora uvedeného je tak zřejmé,
že požadavek provozovatele k úhradě požadovaných částek po jednotlivých dopravcích
za tvrzené užívání společných prostor pro přístup k zařízení služeb ve vnitřních prostorách
železniční stanice Brno hl. n. tak, jak byly uplatněny, nemůže obstát. Není zřejmé, jakých
konkrétních prostor (ve smyslu specifikace konkrétní plochy společných prostor) se uplatněné
částky týkají.“ V současné době se však situace změnila, neboť provozovatel předmětnou
úpravu pro aktuální období platnosti jízdního řádu, která je předmětem tohoto řízení,
již do Popisu zařízení služeb zahrnul.
154. Za nedůvodnou považuji rovněž námitku týkající se údajného dvojího účtování staničního
poplatku, a to společností BNSD a Správou železnic. Prvostupňový orgán se již k uvedené
95
Viz str. 16 rozkladu.
37
Č.j.: ÚOHS-19908/2025/164
námitce vyjádřil v bodě 115 napadeného rozhodnutí, přičemž na uvedené závěry
v podrobnostech odkazuji. Dopravce v tomto směru směšuje dva zcela rozdílné poplatky,
respektive ceny. Vůči Správě železnic dopravce hradí poplatek za užití přístupových
komunikací pro cestující, tedy přístup k dráze, přičemž staniční poplatek stanovený BNSD
se vztahuje k užívání společných prostor budovy Brno hl. n., a jedná se tak o cenu za využívání
zařízení služeb.96 Tento závěr, že se nejedná o dvojí účtování, vyplývá i z vyjádření Správy
železnic ze dne 12. 1. 202497 a potvrzuje jej rovněž obsah Popisu zařízení služeb pro JŘ
2024/2025, kde provozovatel explicitně uvádí, že žádná součást společných prostor není
zpoplatňována jako součást dráhy.98
155. Ve světle výše uvedených skutečností je třeba uzavřít, že prvostupňový orgán zvolil v dané věci
zcela správný způsob (rozsah) kontroly dle § 23d zákona o dráhách a současně odpovídajícím
způsobem přezkoumal, zda provozovatel postupoval v souladu s cenovými předpisy. Naopak
nelze přisvědčit dílčím námitkám dopravce o nezbytnosti „hloubkové“ kontroly zahrnující
detailní rozbor legitimního užití jednotlivých položek při aplikaci mechanismu výpočtu
staničního poplatku, jelikož by se jednalo svým rozsahem cenovou kontrolu dle kontrolního
řádu, která nemá v řízení o žádosti dle § 23d zákona o dráhách své místo a jedná se o zcela
jiný institut. Nesouhlasím ani s námitkami dopravce ohledně nepřezkoumatelnosti závěrů
Úřadu související s touto částí rozkladu, neboť se k uvedeným argumentům dopravce Úřad
dostatečně vyjádřil v napadeném rozhodnutí, případně je argumentace následně doplněna
v této části rozhodnutí. Veškeré námitky dopravce tak považuji v tomto směru za nedůvodné
a ztotožňuji se se závěry prvostupňového orgánu v napadeném rozhodnutí.
Absence podstatných částí smlouvy ve výroku napadeného rozhodnutí
156. Dopravce dále polemizuje nad obsahem výroku napadeného rozhodnutí. Legislativa dává
podle dopravce regulačnímu orgánu právo, aby pro efektivní řešení učinil součástí výroku
podstatné části některých smluvních ujednání spadajících do jeho gesce.
157. Z interpretace § 23d odst. 4 zákona o dráhách dle dopravce nelze vyložit pravomoc Úřadu
ve svém rozhodnutí stanovit výhradně povinnost uzavřít smlouvu o zajištění přístupu
k zařízení služeb, ale lze dovodit i právo Úřadu uložit provozovateli zařízení služeb povinnost
uzavřít s žadatelem smlouvu umožňující tyto služby poskytnout. Právě definováním
konkrétních základních podmínek a obsahu smlouvy ve výroku rozhodnutí Úřadu povede
k naplnění litery uvedeného zákonného ustanovení, jelikož právě takto definovaná smlouva
povede k umožnění řádného, a hlavně včasného a efektivního poskytnutí zařízení služeb.
96
K tomu dále srov. bod 25 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2025, č. j. 9 A 6/2023-41: „Prodávajícím
ve smyslu § 11 zákona o cenách je proto provozovatel dráhy, který s dopravcem uzavřel smlouvu o provozování drážní
dopravy, obsahující podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona o dráhách cenu za užití dráhy. Žalobkyně nebyla v rozhodném
období provozovatelem dráhy v případě žádné ze stanic, na které se napadené rozhodnutí vztahuje, tedy stanic Praha
Masarykovo nádraží, Brno hlavní nádraží, Heřmaničky, Střezimíř, Plaňany, Ješetice, Praha hlavní nádraží zastávka –
autocouchett. Provozovatelem dráhy v případě všech stanic, na které se napadené rozhodnutí vztahuje, byla Správa
železnic, státní organizace.“
97
Viz příloha dokumentu č. 4 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0985/2024/PK.
98
Viz bod 2.2: „Žádná část železniční stanice Brno hl. n., která je v tomto Popisu uváděna jako součást Společných prostor,
není zpoplatňována jako součást dráhy, a to ani společností BNSD, ani Správou železnic s.o. jakožto provozovatelem
dráhy celostátní, ani jinou osobou, která by byla provozovatelem dráhy či zařízení služeb.“
38
Č.j.: ÚOHS-19908/2025/164
Tímto postupem by podle dopravce bylo možné zabránit průtahům v řízení o žádosti podle
§ 23d zákona o dráhách. Úřad je dle dopravce rovněž jako regulátor oprávněn ve smyslu unijní
legislativy přijímat vhodná opatření k nápravě nežádoucího vývoje na železničních trzích.
Tento závěr ustanovení § 23d odst. 4 zákon o dráhách nevylučuje, dokonce jej lze dle dopravce
logickým výkladem dovodit.
158. Konečně, odkaz Úřadu v napadeném rozhodnutí na usnesení Krajského soudu v Brně ve věci
sp. zn. 31 Af 23/2024 je podle dopravce zcela lichý, když jediné, co lze dovodit, je, že výrok byl
dostatečně určitý.
159. K uvedené námitce se připojuje i provozovatel ve svém vyjádření k rozkladu, když trvá na tom,
že pokud má být žádosti dopravce vyhověno, má výrok rozhodnutí obsahovat text smlouvy,
jež má být uzavřena. V obecné rovině provozovatel souhlasí s tím, že čím určitější bude výrok
rozhodnutí, kterým se podle § 23d odst. 4 zákona o dráhách dopravci vyhovuje, tím lépe
pro dopravce i provozovatele. Jelikož dopravci nebylo v řízení před prvostupňovým orgánem
vyhověno, je však tato debata podle provozovatele čistě akademická.99
160. Lze tedy shrnout, že dopravce i provozovatel shodně namítají, že ve výroku rozhodnutí Úřadu
má být obsažen i text smlouvy, nikoli pouze povinnost k jejímu uzavření.
161. K uvedené námitce se vyjádřil Úřad již v bodech 79 až 85 napadeného rozhodnutí, a to tak,
že Úřad nemá povinnost (pravomoc) ve výroku svého rozhodnutí určit konkrétní obsah
a podmínky smlouvy, jejíž uzavření má provozovateli uložit. S uvedeným závěrem souhlasím
a dále doplňuji následující.
162. Požadavky na výrokovou část správního rozhodnutí vyplývají zejména ze správního řádu. Dle
§ 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části rozhodnutí uvede „řešení otázky, která je
předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků
podle § 27 odst. 1.“ Dle uvedeného ustanovení se dále ve výrokové části uvede „lhůta
ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění
a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání“.
163. Z judikatury dále vyplývá, že výrok rozhodnutí musí být zejména jasný a určitý. Nejvyšší správní
soud k tomu dále uvádí následující: „Právě samotný výrok rozhodnutí náležitě vyjadřuje, jakým
způsobem příslušný správní orgán rozhodl o předmětu řízení. Výrok rozhodnutí musí být přitom
jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze ten (na rozdíl od ostatních částí správního
aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návětí, odůvodnění, poučení) v sobě nese
autoritativní úpravu práv a povinností. Je tedy třeba odlišit ,výrok' jako nejdůležitější součást
správního aktu (většinou i vhodně graficky oddělený, zpravidla mezi slovy ,rozhodl takto'
a ,odůvodnění') od ,výrokové části rozhodnutí', která vyjadřuje, jakým způsobem bylo
rozhodnuto v dané věci a, nabude-li právní moci, představuje překážku věci rozhodnuté
a v případě nepravomocného rozhodnutí překážku litispendence a umožňuje řádné právo
na obhajobu (obdobně viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1998,
sp. zn. 6 A 168/1995).“100
164. Správní řád nebo zvláštní zákon mohou dále stanovit, že součástí výrokové části, popřípadě
přímo výroku musí být ještě další náležitosti. Typickým příkladem je rozhodnutí o přestupku.
99
Viz vyjádření k rozkladu, dokument č. 20 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0985/2024/PK.
Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 3 Ads 96/2011-118.
100
39
Č.j.: ÚOHS-19908/2025/164
V uvedeném případě se však nejednalo o rozhodnutí o přestupku, nýbrž o rozhodnutí v řízení
o žádosti podle § 44 správního řádu ve spojení s příslušnými právními předpisy regulujícími
přístup k dopravní infrastruktuře. Pro dané řízení jsou tak relevantní jako zvláštní právní
předpisy zákon o dráhách a dále unijní předpisy, na které odkazuje i dopravce, tj. zejména
směrnice 2012/34/EU.
165. Ustanovení § 23d odst. 4 zákona o dráhách (zvýraznění doplněno) uvádí: „Úřad na žádost
toho, komu provozovatel zařízení služeb poskytnutí těchto služeb zcela nebo zčásti odepřel
v rozporu s tímto zákonem, uloží provozovateli zařízení služeb uzavřít s žadatelem smlouvu
umožňující tyto služby poskytnout alespoň v omezeném rozsahu nebo v jiném
než požadovaném čase.“
166. Směrnice 2012/34/EU v článku 56 upravuje funkce regulačního orgánu, tedy Úřadu. Dopravce
uvádí, že podle uvedeného článku 56 má regulační orgán přijmout efektivní řešení. Namítá-li
dopravce, že by měl Úřad jako regulátor přijmout podle čl. 56 odst. 9 směrnice 2012/34/EU
vhodná opatření k nápravě, je třeba podotknout, že uvedené ustanovení cílí na jiné situace,
nikoliv na meritorní rozhodování o žádostech dopravců a už vůbec ne na možné obsažení textů
smluv do výroků těchto rozhodnutí.
167. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zákon o dráhách ani Směrnice 2012/34/EU žádné další
požadavky na výrok rozhodnutí Úřadu v řízení o žádosti podle § 23d zákona o dráhách
nad rámec ustanovení § 68 správního řádu nestanovují. Z platného práva tedy Úřadu
nevyplývá žádná povinnost (resp. pravomoc) ve výroku rozhodnutí uvést konkrétní podobu
smluvního ujednání mezi dopravcem a provozovatelem.
168. Prvostupňový orgán ve výrokové části napadeného rozhodnutí po návětí uvedl: „Žádost podle
§ 23d odst. 4 věta druhá zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů,
dopravce, společnosti RegioJet a.s., IČO 28333187, se sídlem náměstí Svobody 86/17, Brnoměsto, 602 00 Brno, ze dne 22. 11. 2024 se podle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítá.“
169. Uvedený výrok tak vyhověl požadavkům ve smyslu uvedené právní úpravy i judikatury. Lze
taktéž souhlasit s argumentací prvostupňového orgánu, že účelem regulace na úseku
železniční dopravy není posuzování obsahu konkrétních smluv mezi dopravcem
a provozovatelem, ale zajištění nediskriminačního prostředí. Především je tak s ohledem
na § 23d odst. 4 zákona o dráhách a čl. 56 odst. 2 Směrnice 2012/34/EU Úřad oprávněn uložit
provozovateli uzavřít s dopravcem smlouvu, nikoli však již určit konkrétní obsah této smlouvy.
170. Cituje-li dále Úřad v bodě 80 napadeného rozhodnutí z usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 28. 8. 2024, č. j. 31 Af 23/2024-243 (dále též „usnesení KS“), je nutno podotknout,
že zmíněná citace se v uvedeném usnesení KS nevyskytuje, ale jedná se o citaci z rozhodnutí
předsedy Úřadu ze dne 1. 11. 2024, sp. zn. ÚOHS-R0139/2024/DI, č. j. ÚOHS-41621/2024/164.
Tato drobná nepřesnost však nic nemění na podstatě vypořádání námitky,
se kterou se předseda Úřadu zcela ztotožňuje.
171. V uvedeném rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 1. 11. 2024, které Úřad v napadeném
rozhodnutí cituje a které se taktéž týká posouzení žádosti dopravce podle § 23d zákona
o dráhách, se předseda Úřadu zabýval námitkou, že rozhodnutí není fakticky vykonatelné.
V rámci vypořádání námitky pak předseda Úřadu citoval usnesení KS a dále v bodě 102 uvedl:
40
Č.j.: ÚOHS-19908/2025/164
„I na základě výše citovaného usnesení lze proto uzavřít, že výrok I. napadeného rozhodnutí je
formulován dostatečně konkrétně, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že po dobu
revitalizace původních prostor je adekvátní, pokud dopravce bude užívat nové prostory,
avšak v mezitímní době (resp. do 15 dní od právní moci napadeného rozhodnutí) musí
provozovatel uzavřít s dopravcem smlouvu o užívání původních prostor za cenu souladnou
s cenovými předpisy.“
172. Mám tak za to, že výrok napadeného rozhodnutí byl formulován dostatečně a je zákonný. Lze
tedy uzavřít, že z žádného právního předpisu ani relevantní judikatury neplyne Úřadu
povinnost (ale ani oprávnění) ve výroku rozhodnutí určit konkrétní obsah a konkrétní znění
podmínek smlouvy, jejíž uzavření má provozovateli uložit.101 Námitku dopravce proto
nepovažuji za důvodnou.
Nesprávný procesní postup Úřadu (vada řízení)
173. Dopravce dále namítá vadu řízení způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Nesprávnost procesního postupu shledává ve skutečnosti, že správní spis neobsahuje žádné
úvahy Úřadu o tom, že byl staniční poplatek pro JŘ 2024/2025 stanoven v souladu se zákonem.
Dopravce nebyl účastníkem správního řízení, ve kterém Úřad s provozovatelem řešil výši
staničního poplatku.
174. Úřad měl podle dopravce založit do správního spisu jako podklady pro rozhodnutí podstatné
podklady týkající se staničního poplatku, který byl řešen s provozovatelem v jiném správním
řízení, aby se s nimi dopravce mohl seznámit a vyjádřit se k nim. Nesprávným procesním
postupem Úřadu došlo podle dopravce taktéž k porušení čl. 56 směrnice 2012/34/EU,
jestliže Úřad mimo správní řízení posuzoval (bez účasti dopravce) zákonnost výše staničního
poplatku stanoveného provozovatelem pro JŘ 2024/2025.
175. Vedení spisu upravuje § 17 odst. 1 správního řádu, dle něhož platí, že má správní orgán
povinnost v každé věci řádně a zákonně vést spis. Každý spis přitom musí být označen spisovou
značkou, přičemž ho mají tvořit zejména podání, protokoly, záznamy, písemná vyhotovení
rozhodnutí a další písemnosti, které se vztahují k dané věci. Přílohou, která je součástí spisu,
jsou pak především důkazní prostředky, obrazové a zvukové záznamy a záznamy
na elektronických médiích. Spis také musí obsahovat soupis všech svých součástí, včetně
příloh, s určením data, kdy byly do spisu vloženy.
176. K praxi vedení správních spisů se rovněž vyjádřily správní soudy. Nejvyšší správní soud přitom
konstatoval, že „se spis zakládá v každé věci, přičemž správní spis nutně tvoří všechny
dokumenty týkající se též věci.“102 Krajský soud v Brně pak dále uvedl, že „správní spis tvoří
všechny dokumenty týkající se téže věci, a to bez ohledu na to, zda a nakolik budou v rámci
konečného hodnocení věci využity, a bez ohledu na to, zda je pro hodnocení věci účastník řízení
či správní orgán bude pokládat za relevantní či nikoli.“103
101
Pro doplnění upozorňuji na to, že jde o oblast smluvní svobody jednotlivých smluvních stran, přičemž žádoucího cíle
(nediskriminačnosti) je často možno dosáhnout různými způsoby (není jen jedno jediné správné znění konkrétního
smluvního ustanovení), a to právě s ohledem na smluvní volnost stran.
102
Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541.
103
Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2015, č. j. 62 Af 8/2014-144.
41
Č.j.: ÚOHS-19908/2025/164
177. Dopravce vznáší zejména námitku, že měl Úřad ve věci výše staničního poplatku komunikovat
s provozovatelem, aniž by měl dopravce možnost se s touto komunikací seznámit, neboť není
součástí správního spisu ve věci. Uvedené obavy dovozuje zejména z dopisu provozovatele
ze dne 28. 1. 2025.104
178. Správním řízením, ve kterém Úřad s provozovatelem řešil mimo jiné cenu za poskytnutí
zařízení služeb, bylo zejména řízení o přestupku vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0616/2024/PR
zahájené na základě cenové kontroly u provozovatele vedené pod sp. zn. CKO003/23.
Účastníkem obou řízení byl pouze provozovatel.
179. Výstupem uvedených řízení je rozhodnutí Úřadu ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. ÚOHSS0616/2024/PR, č. j. ÚOHS-46886/2024/400, podle kterého se provozovatel dopustil
přestupku podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách a byla mu uložena pokuta ve výši
100 000 Kč. Toto rozhodnutí je zveřejněno na webových stránkách Úřadu 105 a dopravce tak
měl/má možnost se s uvedeným rozhodnutím seznámit.
180. Vzhledem k tomu, že předmětem výše uvedeného přestupkového řízení s provozovatelem
bylo porušení zákona o cenách v časovém období od 1. 1. 2020 do 31. 8. 2023, nejedná
se o podklad rozhodnutí, který by byl relevantní v předmětné věci, tj. v řízení o žádosti
dopravce o přístup k zařízení služeb ve smyslu § 23d odst. 4 zákona o dráhách. Nejedná
se tedy o podklad, který by měl být součástí spisové dokumentace vedené pod sp. zn. ÚOHSS0985/2024/PK, neboť žádost dopravce podle § 23d odst. 4 zákona o dráhách byla podána
dne 25. 11. 2024 a týká se tak zcela jiného časového období (JŘ 2024/2025) než výše uvedený
přestupek provozovatele. Provozovatel navíc poprvé uvedl požadavek na zpoplatnění
společných prostor až v Popisu zařízení služeb č. 003 účinném ode dne 1. 12. 2023; otázka
staničního poplatku tedy ani nemohla být předmětem uvedeného přestupkového řízení.
181. Z ničeho tedy nevyplývá, že by Úřad s provozovatelem „řešil“ výši staničního poplatku týkající
se JŘ 2024/2025 mimo toto správní řízení. Druhostupňový orgán nad rámec výše uvedeného
dále ověřil, že prvostupňový orgán úředním záznamem ze dne 2. 1. 2025106 do správního spisu
vložil relevantní dokumenty týkající se věci, se kterými měl dopravce možnost se seznámit.
182. Lze tedy shrnout, že spisový materiál je přehledný a obsahuje veškeré dokumenty týkající
se věci. Procesní stopa je úplná, přičemž se spisovým materiálem se rovněž mohli oba účastníci
řízení seznámit prostřednictvím institutu nahlížení do spisu, což také před vydáním
napadeného rozhodnutí, jakožto i tohoto rozhodnutí učinili. Procesním postupem Úřadu tak
nedošlo k porušení správního řádu ani směrnice 2012/34/EU. Námitku dopravce proto
považuji za nedůvodnou.
VII. Závěr
183. Závěrem konstatuji, že napadené rozhodnutí považuji za zákonné a dostatečně odůvodněné,
neboť z něj lze jasně seznat, jakými úvahami se Úřad řídil a jaké důvody jej vedly k učinění jeho
právních závěrů. V rámci řízení o rozkladu pak byly v závislosti na obsahu námitek dopravce
104
Viz příloha dokumentu č. 15 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0985/2024/PK.
Viz https://uohs.gov.cz/cs/pristup-k-dopravni-infrastrukture/sbirky-rozhodnuti/detail-22590.html.
106
Viz dokument č. 5 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0985/2024/PK.
105
42
Č.j.: ÚOHS-19908/2025/164
tyto (správné) závěry prvostupňového orgánu případně doplněny či rozvinuty. Námitce
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí jsem proto nepřisvědčil.
184. Ve vztahu k námitce nezákonného začlenění společných prostor do Popisu zařízení služeb
sdílím závěr prvostupňového orgánu, že provozovatel nejednal v rozporu s obecně závaznými
právními předpisy, když podmínil uzavření Smlouvy na čekárnu 2024 a Smlouvy na pokladny
2024 akceptací Smlouvy na společné prostory 2024. Na základě zjištěných skutečností je
zjevné, že nelze účinně oddělit využívání požadovaných prostor od společných prostor,
jelikož tyto prostory jsou vzájemně propojené. Zákazníci společnosti RegioJet mohou využívat
všechny přístupné prostory celé budovy Brno hl. n., tedy včetně společných prostor, za účelem
přístupu k pokladnám, čekárně, jakož i dalším zařízením služeb sloužícím potřebě dopravce.
Smlouva na společné prostory 2024 tak nenese známky diskriminačního či jiného
protiprávního jednání, její existence má logické opodstatnění a v neposlední řadě je
vyjádřením soukromoprávní zásady smluvní volnosti. Neochota dopravce akceptovat
předmětnou smlouvu tak není protiprávním odepřením přístupu k zařízení služeb ze strany
provozovatele, ale svobodným rozhodnutím společnosti RegioJet.
185. Dále jsem přesvědčen o nedůvodnosti i další námitky dopravce týkající se údajné nezákonnosti
Popisu zařízení služeb pro JŘ 2024/2025 zveřejněném v Prohlášení o dráze. Danou
nezákonnost dopravce spatřuje zejména v tom, že pasáž Prohlášení o dráze, která obsahuje
odkaz na Popis zařízení služeb provozovatele, neobsahuje žádnou informaci o dalším
provozovateli zařízení služeb v budově Brno hl. n., tedy společnosti České dráhy. Danou
informaci o tom, že v budově Brno hl. n. působí více provozovatelů zařízení služeb,
však obsahuje přímo Popis zařízení služeb pro JŘ 2024/2025, na který „směřuje“ webový odkaz
v Prohlášení o dráze. Provozovateli tak nelze ve vztahu k obsahu Popisu zařízení služeb pro JŘ
2024/2025 a jeho zveřejnění nic vytknout, neboť respektoval všechny náležitosti kladené
na něj obecně závaznými právními předpisy.
186. Za nedůvodné považuji též námitky dopravce týkající se vyhodnocení procesu přidělování
kapacity zařízení služeb ze strany Úřadu. Za situace, kdy dopravce s provozovatelem odmítl
uzavřít Smlouvu na společné prostory 2024, ačkoliv tato smlouva byla provozovatelem
předložena v souladu s Popisem zařízení služeb, který byl zákonný (včetně požadavku
na zpoplatnění společných prostor), se skutečně nemohlo jednat o (úplné ani částečné)
odepření poskytnutí zařízení služeb ze strany provozovatele, neboť není naplněna základní
podmínka ustanovení § 23d odst. 4 zákona o dráhách.
187. Dále mám za to, že provozovatel si nepočínal diskriminačně při uzavírání smluv na společné
prostory s dopravcem a společností České dráhy. Na základě porovnání předmětných smluv
lze uzavřít, že smlouvy jsou v základních bodech shodné, přičemž případné nuance jsou
vyjádřením zásady smluvní volnosti a možnosti reflektovat rozdílné okolnosti při jednání
s odlišnými subjekty. Určité diferenciace mezi danými smlouvami tak sice existují, nicméně ty
jsou přirozeným důsledkem jednání s odlišnými subjekty, aniž by představovaly diskriminaci
dopravce.
188. Úřad rovněž není povolán k tomu, aby nahrazoval činnost civilních soudů a podrobně
se zabýval či dokonce závazně posuzoval obecnou zákonnost jednotlivých ujednání ve smluvní
dokumentaci mezi dopravcem a provozovatelem předložené v rámci probíhajícího správního
řízení. Posuzování detailů smluv tak není předmětem řízení o žádosti podle § 23d odst. 4
43
Č.j.: ÚOHS-19908/2025/164
zákona o dráhách. Za odepření přístupu k zařízení služeb nelze považovat ani část Smlouvy
na společné prostory 2024 týkající se potenciálních výpovědních důvodů, neboť jejich
uplatnění závisí na jednání (chování) jednotlivých smluvních stran v intencích dané smlouvy.
V současné době jde navíc pouze o otázku hypotetickou, neboť Smlouva na společné prostory
2024 nebyla uzavřena. I tyto dílčí námitky dopravce tak postrádají důvodnosti.
189. Prvostupňový orgán také nepochybil v otázce posouzení mechanismu výpočtu pro stanovení
ceny za užití zařízení služeb včetně staničního poplatku. Prvostupňový orgán v probíhajícím
správním řízení o žádosti dle § 23d odst. 4 zákona o dráhách správně zaměřil svoji pozornost
na samotný mechanismus výpočtu daného poplatku, zda jeho nastavením nedochází
k diskriminaci dopravce a již se v tomto typu řízení nemohl „hloubkově“ věnovat všem
konkrétním vstupům užitým pro výpočet ze strany provozovatele. Takový postup by totiž
odpovídal cenové kontrole ve smyslu zákona o cenách a kontrolního řádu, která však není
předmětem tohoto správního řízení. Na základě dostupných podkladů je pak třeba ve shodě
s prvostupňovým orgánem uzavřít, že provozovatelem stanovený staniční poplatek není
diskriminační povahy. Za legitimní považuji též požadavek na platbu staničního poplatku
předem, neboť uvedené ustanovení Smlouvy na společné prostory 2024 upravuje otázku
splatnosti, nikoliv finanční záruku. Nedůvodná je rovněž námitka dopravce o údajném
začlenění nároku společnosti BNSD na vydání bezdůvodného obohacení za minulé roky
do předložené smluvní dokumentace, když tato skutečnost z ničeho nevyplývá a dopravce své
tvrzení dále nerozvádí ani neopírá o relevantní důkazy. Stejně lichá je i námitka dopravce stran
údajného „dvojího účtování“ staničního poplatku společností BNSD a Správou železnic, jelikož
v případě společnosti BNSD se jedná o poplatek za užívání zařízení služeb a u Správy železnic
poplatek za užívání dráhy. Předmětné poplatky jsou tak zcela odlišné povahy a je jimi hrazeno
rozdílné plnění.
190. K námitce absence podstatných částí smlouvy ve výroku napadeného rozhodnutím uvádím,
že obecně závazné právní předpisy Úřadu neukládají povinnost, aby ve výrokové části
správního rozhodnutí ukládajícího povinnost uzavřít smlouvu na přístup k zařízení služeb
stanovil dále konkrétní smluvní ujednání mezi účastníky řízení o žádosti dle § 23d odst. 4
zákona o dráhách, zde tedy mezi provozovatelem a dopravcem. Úřad tak může pouze uložit
povinnost k uzavření takové smlouvy ve smyslu § 23d zákona o dráhách, ale nikoliv závazně
určovat její obsah.
191. Konečně nelze přisvědčit ani námitce dopravce, kde spatřuje vadu řízení spočívající
v nesprávném a neúplném správním spisu, jehož součástí měly dle dopravce být podklady
ze správního řízení vedeného v minulosti s provozovatelem pod sp. zn. ÚOHS-S0616/2024/PR.
K tomuto uvádím, že se jednalo o zcela odlišné správní řízení bez přímé vazby na nynější
správní řízení, s odlišným okruhem účastníků řízení a předmětem řízení. Požadavek
na doplnění podkladů z jiného správního řízení tak není namístě.
192. S ohledem na vše výše uvedené jsem dospěl ve shodě s návrhem rozkladové komise k závěru,
že podaný rozklad je nedůvodný a je namístě napadené rozhodnutí potvrdit.
44
Č.j.: ÚOHS-19908/2025/164
POUČENÍ
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle ustanovení § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona dále odvolat.
otisk úředního razítka
doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.
předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Obdrží:
Účastníci řízení
RegioJet a.s.
náměstí Svobody 86/17
602 00 Brno
datová schránka 285fzhb
Brno new station development a.s.
Benešova 703/21
602 00 Brno
zastoupená JUDr. Jiřím Lojdou, LL.M. EUR., Ph.D., advokátem
Nemocniční 582/8
190 00 Praha
datová schránka gd8nd3i
Dotčený orgán
Drážní úřad
Bělehradská 222/128
120 00 Praha 2
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
45