{"html": "

167. Pouze dílčím způsobem doplňuji, že jak jsem již uvedl dříve, napadené rozhodnutí se opírá o informace poskytnuté samotným účastníkem řízení. Tyto informace byl účastník řízení povinen poskytnout v úplné a pravdivé podobě. Pokud nyní účastník řízení tvrdí jiné skutečnosti, jednak se tak vystavuje možnosti postihu ve smyslu odkazovaného § 22a písm. g) ZOHS, ale předně je povinen dané skutečnosti doložit. V rámci správního řízení před první správní stolicí, stejně tak jako nyní v rámci řízení o rozkladu, účastník řízení nedoložil žádný podklad, který by prokazoval a doložil jeho tvrzení, že zvolená forma regulace byla skutečně předem známá. Hovoří-li účastník řízení (především ve svém rozkladu) o tom, že záměr města Ostravy byl jednotlivým soutěžitelům předem znám, nebo byl předpověditelný, pak na podporu těchto argumentů nepřináší žádný podklad. Oproti tomu správní spis obsahuje množství opačných podkladů (viz argumentace v bodech 227 a 228 napadeného rozhodnutí), na základě kterých správní orgán prvního stupně zcela správně vystavěl své závěry.

168. Pokud jde o námitku, že finální podoba dotčené OZV byla výsledkem rozhodování zastupitelů, kdy tento výsledek nebylo možno předvídat, odkazuji na bod 146 tohoto rozhodnutí.

169. Pro úplnost pak nad rámec zde uvedeného ještě dodávám a souhlasím s první správní stolicí, že ačkoliv je teoreticky možné, aby se obecně závaznou vyhláškou dotčený provozovatel hazardních her přesunul na jiné (povolené) adresní místo, tento přesun je spojen s finančními náklady a dalšími obtížemi, čímž je tento provozovatel znevýhodněn oproti provozovateli jinému, kterému bylo bez objektivně ospravedlnitelných důvodů umožněno pokračovat v provozování hazardních her na stávajícím adresním místě. Ačkoliv účastník řízení uvádí, že za účinnosti Vyhlášky 8/2015 bylo volných celkem 30 adresních míst, která bylo možno v souladu s přijatou regulací a bez jakýchkoliv překážek využít pro provozování hazardních her, tak záměrem města bylo provozování hazardních ve městě „zafixovat“, tj. zachovat stávající místa provozování hazardních her, kde byly hazardní hry skutečně provozovány. Z informací poskytnutých městem či jednotlivými městskými obvody pak vyplývá, že až na výjimky bylo toto pravidlo uplatňováno a do OZV 8/2015 nebyla zařazována místa, kde hazardní hry provozovány nebyly. Lze proto předpokládat, že adresní místa se uvolnila až následně, pravděpodobně v souvislosti s účinností zákona o hazardních hrách, jenž zpřísnil požadavky na provozování hazardních her, a s doběhnutím platnosti stávajících povolení k provozování loterií. Rovněž může dojít k situaci, že vlastník prostoru na adresním místě uvedeném v obecně závazné vyhlášce již nemá zájem prostor pro daný účel dále pronajímat. Skutečnost, že za účinnosti OZV 8/2015 bylo volných celkem 30 adresních míst, jak tvrdí účastník řízení, tedy automaticky neznamená, že OZV 8/2015 dotčení provozovatelé hazardních her mohli provozování hazardních her přesunout na adresní místo povolené OZV 8/2015, a to navíc bez časové prodlevy a zvýšených finančních nákladů. K dalšímu argumentu účastníka řízení, že se provozovatel hazardních her mohl případně přesunout i do jiného města či změnit odvětví svého podnikání, uvádím, že porušení § 19a ZOHS je posuzováno na vymezeném relevantním trhu, který v daném případě představuje trh provozování hazardních her na území města Ostravy. Argument účastníka řízení je tedy zcela bezpředmětný a nadto dokládá, že dotčení soutěžitelé byli z relevantního trhu vyloučeni.

170. Závěrem podotýkám, že pokud jde o požadavek na stanovení objektivních, nediskriminačních a předem známých kritérií, musí být tato naplněna kumulativně. Nepostačuje tak vyvrácení, resp. zpochybnění pouze jednoho aspektu.

171. Tento námitkový okruh je tak nutno odmítnout jako nedůvodný.

Úřad neposuzoval situaci ve všech obvodech, resp. ji posoudil nesprávně

172. V první části této námitky účastník řízení opakovaně uvádí, že Úřad se nezabýval tím, zda dotčená OZV v městských obvodech Krásné Pole, Lhotka, Michálkovice, Nová Bělá, Petřkovice, Radvanice a Bartovice a Stará Bělá způsobila narušení hospodářské soutěže.

173. Na tuto námitku však již reaguje napadené rozhodnutí v bodě 232 a 233. V rámci dané argumentace správní orgán prvního stupně odkazuje na body 54 až 56, 59, 64 až 67 napadeného rozhodnutí, a především pak na body 140 a 141 daného rozhodnutí. Byť účastník řízení považuje dané body napadeného rozhodnutí za nedostatečné, této námitce nemohu přisvědčit. V bodě 140 napadeného rozhodnutí Úřad výslovně vyjmenovává dané městské obvody a na základě skutečností zjištěných v bodech 54 a následujících konstatuje, že se jedná o obvody, kde jediným kritériem pro výběr adresních míst uvedených v přílohách OZV 8/2015 bylo zachování stávajícího stavu. Následně v bodě 141 napadeného rozhodnutí Úřad uvádí: „Pokud se město na svém území rozhodne „zafixovat“ situaci na trhu, musí zároveň prokázat, jakým způsobem bylo zajištěno, aby zvoleným postupem nedošlo k diskriminaci těch soutěžitelů, kteří by na vymezený trh zamýšleli vstoupit. Město se však touto otázkou vůbec nezabývalo, neboť nestanovilo žádný mechanismus pro projednání žádostí o zařazení dalšího místa mezi adresní místa povolená Vyhláškou 8/2015 a předem známá kritéria, dle kterých by se postupovalo v případě, že by měl zájem na vymezený trh provozování hazardních her vstoupit nový soutěžitel na adresním místě neuvedeném v přílohách Vyhlášky 8/2015. Úřad tedy shrnuje, že „zafixování“ míst, na nichž se nacházejí provozovny k určitému datu, za situace kdy město nestanovilo žádná objektivní, nediskriminační a předem známá kritéria pro výběr těchto míst a nenastavilo ani žádný postup (či mechanismus) pro nakládání s žádostmi případných nových zájemců o provozování hazardních her na území města, působí diskriminačně, neboť značně zvýhodňuje soutěžitele, kteří na vymezeném trhu v dané době již působí.“

174. K tomu je nutno znovu odkázat na body 88 a následující napadeného rozhodnutí, věnující se problematice narušení hospodářské soutěže a tím, jak toto narušení Úřad hodnotí a z čeho jej dovozuje. Obdobně lze dále odkázat na body 110 a následující napadeného rozhodnutí, resp. bod 113, ve kterém Úřad výslovně uvádí „Aby takové omezení nebylo v rozporu se ZOHS, je nezbytné, aby obec přijala objektivní, nediskriminační a předem známá pravidla, na jejichž základě bude regulace provedena. Proto se Úřad zabýval otázkou, zda město Ostrava při regulaci hazardních her Vyhláškou 8/2015 stanovilo objektivní a nediskriminační kritéria…“

175. Body 140 a 141 napadeného rozhodnutí pak jednoznačně konstatují neexistenci objektivních, diskriminačních a předem známých kritérií, kdy důsledky tohoto závěru lze zcela srozumitelně a přehledně vyčíst v předchozích částech napadeného rozhodnutí.

176. Z výše citovaných bodů napadeného rozhodnutí uzavírám, že úvaha správního orgánu prvního stupně je plně přezkoumatelná, úplná i věcně správná, a nelze proto souhlasit s účastníkem řízení o její nedostatečnosti.

177. Ve vztahu k tomuto námitkovému okruhu uvádím, že dané rozhodnutí nelze vnímat jako jednotlivé, samostatné, oddělené a nesouvisející pasáže, ale jako jeden komplexní celek, kdy dané závěry na sebe navazují a doplňují se. Napadené rozhodnutí čítá přes 100 stran a není nutné v něm veškeré závěry a úvahy neustále opakovat, to platí tím spíše, pokud správní orgán napadené rozhodnutí logicky strukturoval a jednotlivé závěry jsou v něm proto snadno dohledatelné. Tento námitkový okruh do značné míry opakuje námitky uplatněné již v rámci správního řízení před první správní stolicí, tak rovněž znovu navazuje na přesvědčení účastníka řízení o neprokázání narušení hospodářské soutěže. Odkazuji proto tímto na bod 71 tohoto rozhodnutí, kde je tato námitka již vypořádána a tam uvedená argumentace proto nebude na tomto místě znovu opakována. Ve vztahu k námitkám účastníka řízení uvedeným v tomto okruhu pak uvádím, že jeho polemika s napadeným rozhodnutím nespočívá v přednesení nové, dosud neuplatněné právní argumentace, či nových skutečností a důkazů, nýbrž v opakování námitek již vznesených v předchozích fázích správního řízení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom se všemi rozhodnými skutečnostmi a argumenty vyčerpávajícím způsobem vypořádalo, a proto neshledávám důvody, proč se od jeho závěrů odchýlit. Dále pro přehlednost odkazuji na konkrétní pasáže daného rozhodnutí, jež se s danou námitkou vypořádávají, a případně pak pro úplnost dílčím způsobem tuto argumentaci doplňuji či rekapituluji.

178. Pro úplnost pak opětovně konstatuji, že skutková podstata § 19a odst. 1 písm. a) ZOHS je jednoznačně postavena na principu potenciality, postačuje tedy „potenciální“ narušení hospodářské soutěže způsobené přijetím takové právní regulace, která nebude objektivní, nediskriminační a předem známá. Zkoumání a prokazování jednotlivých zvýhodněných provozovatelů je pak činěno pro účely zpřesnění dopadů dané regulace s konsekvencemi například při posuzování individuální závažnosti daného jednání. Z argumentace účastníka řízení však spíše vyplývá, že Úřad dle něj konstatuje naplnění dané skutkové podstaty vždy (automaticky), když identifikuje diskriminovaného, popřípadě zvýhodněného soutěžitele. Opak je však pravdou. Posuzované jednání není protisoutěžní, pokud jsou dány ospravedlnitelné důvody, resp. existují objektivní, nediskriminační a předem známá kritéria. Otázka konkrétních dotčených soutěžitelů ani nemůže být stěžejní, neboť jak účastník řízení správně podotýká, účelem ZOHS je ochrana hospodářské soutěže jakožto jevu, nikoliv ochrana jednotlivých soutěžitelů.

179. V této souvislosti výslovně upozorňuji a odkazuji na bod 137 napadeného rozhodnutí, který lze z pohledu právního názoru Úřadu považovat za jeden z klíčových. V uvedeném bodě Úřad uvádí: „Tím, že město toliko převzalo návrhy městských obvodů, byla regulace provozování hazardních her Vyhláškou 8/2015 aplikována různě na území jednotlivých městských obvodů. Město přitom nepředložilo racionální argumenty, kterými by odůvodnilo, proč pravě jím uvedené lokality (resp. městské obvody) mají odlišný režim od jiných lokalit (městských obvodů). Ačkoliv specifičnost městských obvodů byla hlavním argumentem města pro rozdílnou regulaci, tak z informací získaných od města a městských obvodů nelze dovodit, že by byla podložena konkrétními skutečnostmi (objektivními argumenty); vychází spíše z postoje městských obvodů k hazardním hrám. Z poskytnutých informací navíc neplyne, že by město kontrolovalo a sjednotilo regulaci hazardních her a k čemu se při ní bude přihlížet s ohledem na specifičnost městských obvodů. Na celém území města tak nebyla aplikována jednotná pravidla pro výběr adresních míst, ve kterých mohly být provozovány hazardní hry. Městem zvolená regulace tedy nebyla postavena na objektivních, racionálních a nediskriminačních důvodech, a byla projevem neodůvodněné libovůle či nerovného zacházení“.

180. K městským obvodům s nulovou tolerancí odkazuji na bod 153 napadeného rozhodnutí, kde Úřad sice na obecné úrovni deklaroval, že nulová tolerance nebývá z hlediska pravidel hospodářské soutěže problematická, toto však neplatí v nyní posuzovaném případě, kdy je nutno danou regulaci hodnotit z hlediska úrovně města Ostravy (správnost posouzení regulace z hlediska úrovně města Ostravy byla opakovaně odůvodněna na jiných místech napadeného i tohoto rozhodnutí). Zde však absentuje doložení nezbytnosti zvolené formy regulace, jak uvádí Úřad v bodě 123 napadeného rozhodnutí, když uzavírá: „S ohledem na povahu důvodů, které uvedené městské obvody vedly ke zvolení úplného zákazu regulace hazardních her na jejich území, je přitom zřejmé, že tyto důvody se vztahují k problematice hazardních her obecně a neváží se na konkrétní lokality, tedy městem nebylo racionálně zdůvodněno, proč právě v uvedených městských obvodech byla nulová tolerance opodstatněná a v jiných už nikoliv“.

181. Ve vztahu k námitce stran regulace binga v oblasti obvodů Poruba a Ostrava-jih plně odkazuji na body 236 a následující napadeného rozhodnutí, když na danou argumentaci účastník řízení nikterak nereagoval a pouze zopakoval svou předchozí námitku. Ta je však v odkazovaných bodech napadeného rozhodnutí spolehlivě vyvrácena a s uvedenou argumentací se plně ztotožňuji.

182. V souvislosti s městskými obvody Poruba a Ostrava-jih uvádím, že zde došlo k plošnému zákazu hazardních her s výjimkou binga. Městské obvody však nebyly schopny vysvětlit (a tím spíše pak samotné město Ostrava, které převzalo danou regulaci bez dalšího), proč právě v podmínkách těchto dvou městských obvodů lze považovat bingo za méně společensky nebezpečné a v jiných nikoliv. Nadto nebylo ani doloženo, že by takováto regulace byla předem známá, tedy předvídatelná. [80]

183. Jak bylo odůvodněno výše, nevyhovující ze soutěžního hlediska jsou v tomto konkrétním případě všechny tři „formy“ regulace, které účastník řízení zvolil a to jak úplný zákaz hazardních her jen v určitých městských obvodech, tak zákaz hazardních her s výjimkou binga, tak úprava zahrnující taxativní výčet povolených adresních míst. V nyní posuzovaném případě jsem ověřil (shodně jako správní orgán prvního stupně), že neexistovaly objektivní, nediskriminační a předem známé důvody pro přijetí dané regulace v této podobě. Argumenty jednotlivých městských obvodů (resp. účastníka řízení) odůvodňující danou konkrétní formu regulace v daném městském obvodě jsou obecné a nikterak neodůvodňují, proč daná forma regulace vyhovuje potřebám toho daného městského obvodu, avšak už nikoliv ostatním městským obvodům. Uvedené formy regulace pokrývají všechny městské obvody statutárního města Ostravy a porušení § 19a odst. 1 písm. a) ZOHS tak je konstatováno na jeho celém území.

184. Správní orgán prvního stupně zde byl dále veden myšlenkou, že ačkoliv účastník řízení nebyl schopen doložit důvody pro jednotlivé formy regulace, pak stále bylo minimálně vhodné ověřit, zda pro danou formu regulace neměl některý městský obvod takové ospravedlnitelné důvody, které by byly „unikátní“ a byly by objektivní, nediskriminační a předem známé. Z tohoto důvodu pak analyzoval Vyhlášku č. 8/2015 z hlediska úrovně jednotlivých městských obvodů (viz bod 138 napadeného rozhodnutí). Pro zjištění skutkového stavu vzhledem ke konstrukci vytýkaného jednání bylo plně dostačující doložit, že žádný městský obvod nemá pro svou formu regulace natolik unikátní a specifické „ospravedlnitelné“ důvody, aby tyto platily pouze pro danou oblast. Správní orgán prvního stupně pro komplexnost a úplnost napadeného rozhodnutí, a pro dokreslení celkové situace a ilustraci celkového postupu města Ostravy, dále posuzoval, jakým způsobem byla městskými obvody zvolená regulace aplikována i přesto, že to v rámci napadeného rozhodnutí nebylo nezbytné. Kupříkladu lze odkázat na městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz, který mimo jiné stanovil kritérium umístění provozovny v centrální části a mimo obytné zóny a zároveň zachování stávajícího stavu. Správní orgán prvního stupně zde zkoumal, zda daná kritéria (která však nenaplňovala ospravedlnitelné důvody) byla důsledně aplikována, či zda se ani těmito městský obvod zcela neřídil.

185. Tyto pasáže, resp. dílčí závěry však nejsou v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí stěžejní a rozhodující, neboť i kdyby bylo shledáno, že daná kritéria byla dostatečná a řádně aplikovaná (izolovaně v rámci konkrétního posuzovaného městského obvodu), nemělo by to na klíčové závěry napadeného rozhodnutí vliv. Účastníku řízení totiž není v základu (viz výrok napadeného rozhodnutí a shora uvedené pasáže) vytýkána nesprávná aplikace daných kritérií v rámci jednotlivých městských obvodů, ale neexistence ospravedlnitelných důvodů, jež by odůvodňovaly přijatou regulaci na úrovni (z pohledu) celého statutárního města Ostrava.[81]

186. Uvedené námitky již nadto byly pouze zopakovány z prvoinstančního řízení a jako takové jsou dostatečně vypořádány v bodech 239 a následujících napadeného rozhodnutí.[82] Stejně tak argumentace účastníka řízení ve vztahu k adresnímu místu Průběžná 3272 a Plzeňská 221/333 byla dostatečně vypořádána v bodech 251 a následujících napadeného rozhodnutí.[83] Ve vztahu k dopadům na konkrétní soutěžitele se plně ztotožňuji s argumentací Úřadu uvedenou v bodech 248 a následujících napadeného rozhodnutí, respektive body 156 – 161 napadeného rozhodnutí. Účastník řízení se mýlí, pokud se domnívá, že narušení hospodářské soutěže není možno dovozovat i z dopadů regulace na jednotlivé soutěžitele. Tento závěr Úřadu byl aprobován v rámci rozsudků KS ve věci Bílina a Děčín. Námitka zanedbatelných dopadů OZV na hospodářskou soutěž je de facto pouze shrnutím předchozí argumentace, kterou považuji za nedůvodnou.

187. Tento námitkový okruh je tak nutno odmítnout jako nedůvodný.

Námitky proti výpočtu pokuty

188. Úřad při výpočtu pokuty postupoval tak, že nejprve stanovil základní částku a následně vyhodnotil, zda existují přitěžující nebo polehčující okolnosti, které by byly důvodem ke zvýšení nebo snížení pokuty. Při stanovování základní částky Úřad reflektoval délku trvání přestupku, závažnost přestupkového jednání a rozsah dotčeného území (vyjádřený počtem obyvatel); nad rámec těchto základních parametrů zahrnul Úřad do základní částky také tzv. „vstupní částku pokuty“ ve výši 10.000,- Kč, která zajišťuje, že uložená pokuta bude dostatečně plnit jak represivní, tak preventivní funkci i v případě přestupků s dopadem na území s nízkým počtem obyvatel. Každému ze zkoumaných parametrů – časová délka, závažnost, rozsah území - byl Úřadem přiřazen určitý koeficient (do maximální výše 3), jehož hodnotu Úřad v napadeném rozhodnutí vždy dostatečně podrobně odůvodnil. Úřad dále stanovil referenční hodnotu. Při určení této částky vycházel Úřad z toho, že maximální možná pokuta ve výši 9.990.000,- Kč (plus 10.000,- Kč vstupní částka, tj. celkem 10.000.000,- Kč) by byla udělena v případě nejzávažnějšího jednání (koeficient závažnosti=3), které trvá po nejdelší posuzované období (koeficient času=3) a kterého se dopustí obec s největším počtem obyvatel (koeficient obyvatel=3). Referenční hodnota 370.000,- Kč potom představuje částku rovnou poměrné výši maximální pokuty, jež by byla udělena obci v případě, kdy by koeficienty závažnosti, času a území (resp. obyvatel) byly rovny 1.

189. V nyní posuzovaném případě byla základní částka vypočtena jako násobek referenční hodnoty (370.000,- Kč), koeficientu závažnosti (1,2) koeficientu času (1,33) a koeficientu obyvatel (2,210) a následně byla ještě připočtena „vstupní částka pokuty“ ve výši 10.000,- Kč. Základní částka pokuty tedy činila 1 315 049,- Kč.

190. Dále se Úřad zabýval existencí přitěžujících a polehčujících okolností, když shledal pouze polehčující okolnosti. První polehčující okolností je jednání účastníka řízení v průběhu řízení před Úřadem, kdy po zahájení správního řízení byl zahájen proces vedoucí k vydání nové OZV. Z tohoto důvodu Úřad snížil pokutu o 13 % pod úroveň základní částky. Neexistence rozhodovací praxe Úřadu v době vydání OZV 8/2019 pak Úřad zohlednil snížením pokuty o dalších 5 %. Výsledná částka pokuty pak po zaokrouhlení na celé tisíce dolů činila 1 078 000,-Kč.

191. V první části tohoto námitkového okruhu účastník řízení namítá, že postup Úřadu nezohledňuje případné přitěžující okolnosti. V této souvislosti odkazuje na bod 3.26 metodiky Úřadu - „Postup při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže“ (dále též „Postup“),[84] který umožňuje úpravu pokuty v závislosti na přitěžujících a polehčujících okolnostech až o 70 %, a dále odkazuje na rozsudek KS ve věci Bílina, ze kterého dle něj vyplývá, že Úřad měl při výpočtu pokuty postupovat podle zde uvedeného způsobu (vzorce). Argumentace účastníka řízení je však nesprávná hned z několika důvodů.

192. Zaprvé. Krajský soud v Brně v účastníkem řízení odkazovaném bodě 50 rozsudku uvádí: "K této žalobní námitce týkající se chybného matematického výpočtu vycházejícího z předmětných Zásad soud uvádí, že se de facto jedná o aplikaci středoškolské matematiky. Vzorec nabídnutý žalobcem by z důvodu jím vyslovené úvahy lépe odpovídal kritériím výpočtu uvedeným v předmětných Zásadách; přesnější vyjádření výpočtu, než jaký nabízí žalobce, by bylo [(10 mil/150 x 100) – 10 000]/27. Nicméně v nyní projednávané věci je nutno zohlednit, že žalovaný použil uvedené Zásady pouze přiměřeným způsobem a v době rozhodování o uložené pokutě neexistovala jiná praxe při ukládání pokut v případě předmětného deliktu, jehož se dopustil orgán veřejné správy při výkonu veřejné moci. Jak již bylo shora uvedeno, správní úvaha žalovaného a navazující správní úvaha předsedy žalovaného zohledňuje zákonem stanovené limity při ukládání pokuty za tento správní delikt a nelze hovořit o tom, že by uvedeným postupem mělo dojít k překročení zákonem stanovené meze správního uvážení.

193. V odkazovaném rozsudku soud tedy uvádí, že "z důvodů úvahy žalobce" by zásadám (tedy předchozí metodice Úřadu pro stanovení pokut (dále též „Zásady“)) lépe odpovídal vzorec [(10 mil/150 x 100) – 10 000]/27. Následně však uzavírá, že ukládání pokuty se děje ve sféře správního uvážení, a zde je nutno konstatovat, že úvahy Úřadu zohledňují zákonem stanovený limit a nedochází k překročení mezí zákonem garantovaného správního uvážení. Soud se tak vyjádřil v tom smyslu, že pokud by platila úvaha žalobce v předmětné věci, jako vhodnější by považoval vzorec [(10 mil/150 x 100) – 10 000]/27, nikoliv ten prezentovaný žalobcem. Ukládání sankcí se však děje v rámci uvážení správního uvážení, jež je svěřeno správnímu orgánu (nikoliv účastníkům řízení, byť i jejich úvahy mohou být podnětné) a zde soud neshledal jakékoliv nezákonnosti.[85]

194. Zadruhé. Odkazované závěry uvedeného rozsudku nejsou na danou věc aplikovatelné, neboť se výhradně zabývají postupem Úřadu aplikovaným za dob účinnosti Zásad. V nyní posuzovaném případě však správní orgán prvního stupně zcela správně aplikoval Postup, tedy novou metodiku pro výpočet a ukládání sankcí. Účastníkem řízení citovaný bod 3.26 Postupu se týká toliko a pouze stanovení pokut u soutěžitelů (viz článek 3. Postupu), když stanovení pokut pro orgány veřejné správy je upraveno odlišně v samostatném článku 4.[86] Ostatně mnohé polehčující a přitěžující okolnosti, které se uplatní u soutěžitelů, by nebylo možné ani v teoretické rovině na jednání orgánu veřejné správy aplikovat. Naopak jiné okolnosti uvedené jako přitěžující nebo polehčující zmíněné v článku 3.27 a 3.28 Postupu jsou pak nadto explicitně zmíněny jako kritéria pro vyměření pokuty orgánu veřejné správy v článku 4.2 Postupu (viz například snaha orgánu veřejné správy odstranit škodlivé následky přestupku nebo předchozí spáchání přestupku, pokud o něm bylo pravomocně rozhodnuto v období 10 let před zahájením správního řízení, ve kterém je pokuta vyměřována apod.). Vzhledem k výše uvedenému je tak nutno uzavřít, že i kdyby platil výklad prezentovaný účastníkem řízení, pak by stejně tyto závěry daného rozhodnutí nebyly na nyní posuzovaný případ aplikovatelné už jenom proto, že při aplikaci Postupu nelze daný vzorec vůbec sestavit. Argumentace účastníka řízení totiž vychází z chybného předpokladu, že v rámci vyměřování pokuty orgánu veřejné správy dle článku 4. se aplikuje pravidlo korekce pokuty (až o 70 %) v závislosti na polehčujících nebo přitěžujících okolnostech, což se však týká postupu stanovení pokuty pouze a toliko u soutěžitelů, nikoliv u orgánů veřejné správy. Výše uvedené však neznamená, že by v rámci postupu dle článku 4. nebyly zvažovány polehčující a přitěžující okolnosti, což ostatně dokládá i nyní posuzovaný případ, kde Úřad polehčující okolnosti identifikoval.

195. Zatřetí. Úřad rozhodně nepominul skutečnost, že aktuální i původní metodika ukládání pokut počítá s případným zvýšením základní částky pokuty za přitěžující okolnosti. Úřad mechanismus výpočtu pokuty nastavil na nejvyšší možnou hodnotu pokuty 10 mil. Kč tak, aby se nestávalo běžně, že vypočítaná pokuta přesáhne tuto její maximální zákonnou hranici. Není však nutné tuto možnost eliminovat se 100 % pravděpodobností, neboť by to zároveň znamenalo, že se pokuty budou téměř výhradně pohybovat v intervalu ohraničeném výrazně nižší částkou, než je 10 mil. Kč. Jak účastník řízení uvádí v bodě 246 rozkladu, pokuta by v tom případě pro nejvyšší hodnoty koeficientů a bez přitěžujících a polehčujících okolností dosáhla hodnoty cca 5,88 mil. Kč. Je zřejmé, že se budou vyskytovat maximálně ojedinělé případy, kdy bude kumulativně dosaženo maximálního koeficientu času, koeficientu závažnosti i koeficientu obyvatel a zároveň nadto zvýšení pokuty z důvodu existence přitěžujících okolností. Je tomu tak už jen z důvodu, že maximálního koeficientu obyvatel dosáhne územní celek s více než 1 mil. obyvatel, čemuž vyhovuje z obcí pouze Hlavní město Praha. Zároveň není pravděpodobné, že nastane jiná kombinace hodnot koeficientů a přitěžujících okolností, která bude mít za následek překročení hranice pokuty 10 mil. Kč. Pokud by se tak ojediněle stalo, pokuta se touto maximální hranicí „zastropuje“. Obdobný princip „zastropování“ dlouhodobě funguje i při udělování pokut soutěžitelům. Jak ukazuje i dosavadní rozhodovací praxe Úřadu, pokuty pro orgány veřejné správy se pohybují maximálně v řádu statisíců a jsou tak značně vzdáleny maximální hranici 10 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že překročení hranice 10 mil. Kč při výpočtu pokuty bude pouze ojedinělé, mechanismus výpočtu pokuty splňuje to, že interval pokuty je využit proporcionálně v celé jeho šíři do maximální hodnoty 10 mil. Kč a u běžných případů umožňuje následné zohlednění přitěžujících okolností.

196. V druhé části námitek proti pokutě účastník řízení namítá pochybení ve vztahu ke stanovení koeficientu obyvatel, kdy tato námitka je en bloc nedůvodná, neboť vychází z chybného předpokladu důvodnosti předchozích námitek, které už jsem vypořádal.

197. Následně pak účastník řízení namítá i mnohá další pochybení ve vztahu ke kalkulaci pokuty (především ve vztahu k námitce nesprávného koeficientu času[87] – která však nesouvisí s ukončením skutku zahájením správního řízení), k tomu v souhrnu uvádím následující.

198. Ukládání sankcí se odehrává ve sféře správního uvážení, je to tedy správní orgán, který při respektování zákonných limitů je oprávněn určit výši ukládané sankce. Této správní diskreci pak odpovídá i omezený soudní přezkum daného (viz § 78 odst. 1 a 2. SŘS).

199. Námitky účastníka řízení, pokud mají být relevantní, by měly mířit právě na onu oblast zákonných limitů, kterých se musí správní orgán při aplikaci správního uvážení držet.[88] Účastník řízení však místo toho v nyní posuzovaném případě předkládá toliko a pouze vlastní úvahu, jak by dle něj bylo možno rovněž postupovat, aby vyšla nižší než uložená sankce. Uvedeným námitkám však nelze vyhovět už jenom proto (mimo jiné), že jsou v zásadním rozporu s ustálenou praxí Úřadu[89], a to včetně praxe ustálené za dob aplikace Postupu. Úřad již vydal celou řadu pravomocných rozhodnutí (například rozhodnutí ve věci Šumperk,[90] Brno,[91] Hevlín,[92] Krupka[93] apod.), v rámci kterých zformuloval svou praxi pro účely stanovení sankce za porušení § 19a ZOHS při aplikaci Postupu. Tuto svou praxi je připraven změnit v případě, že bude soudním přezkumem shledána nezákonnou, popř. z důvodů jiných objektivních skutečností. Nelze tak však učinit na základě úvah účastníka řízení, který své námitky koncipuje toliko jako „jiný možný způsob“ výpočtu sankce.[94]

200. NSS v tomto směru již mnohokrát judikoval, že vlastní pravidla, resp. vlastní správní praxe, správní orgán zavazují: „Se zřetelem na svou judikaturu se Nejvyšší správní soud zcela shoduje se stěžovatelem v tom, že ze zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip zásadní vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila. Tento princip lze považovat za jeden z vůdčích ústavních principů, jež musí veřejná správa ve své činnosti respektovat, který našel ostatně své legislativní vyjádření i v ust. § 2 odst. 4 in fine správního řádu.“[95] Ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Azs 1/2005-57, Nejvyšší správní soud rovněž přednesl následující závěr: „Jestliže se takováto praxe vytvořila, správní orgán se od ní nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy) nepřípustná. Ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila; prostorem pro uvážení je zde nutno rozumět i to, v jaké lhůtě správní orgán ve věci rozhodne, není-li taková lhůta právním předpisem konkrétně stanovena.“

201. Explicitně to pak NSS vyjádřil v rozsudku ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 6 Ads 88/2006: „Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že interní instrukce má ve správním řízení a potažmo i ve správním soudnictví význam z toho důvodu, že adresáti povinností jsou v dobré víře, že jednou zvolený postup při interpretaci a aplikaci práva nebudou orgány veřejné správy bezdůvodně a libovolně měnit. Podmínkou nicméně je, že jde o směrnici, která se nachází intra legem, a není tedy ani contra legem, ani praeter legem; smyslem takovéhoto interního předpisu je omezit škálu možných významů interpretace zákona.“

202. Nadto lze uzavřít, že dle výše uvedené judikatury není až tak podstatné, jakým konkrétním interním postupem se soutěžní úřad při stanovení výše pokuty řídí, avšak zda je výsledná pokuta v zákonné výši, řádně odůvodněna, není zjevně nepřiměřená a likvidační. Odkázat lze například na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 45 Af 7/2017, který konstatoval: „Soud tedy uzavírá, že skutečnost, že správní orgán při stanovení výše pokuty postupoval podle návodu, který stanoví způsob výpočtu výše pokuty, nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, jestliže pokuta uložená na jejím základě nebyla uložena v nezákonné výši.“ V tomto smyslu NSS judikoval[96]: „V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán.“

203. Vzhledem k výše uvedenému pak uvádím, že pokuta uložena účastníku řízení (pokud by správní orgán prvního stupně správně vymezil délku trvání daného přestupku) je plně odpovídající dosavadní správní praxi Úřadu, reflektuje veškeré zákonem požadované skutečnosti, je řádně odůvodněná, přezkoumatelná, a tedy i zákonná. Účastníkem řízení vznesená námitka nesprávnosti uvedeného postupu je zcela nedůvodná neboť i) nepřípustně zasahuje a omezuje správní uvážení toliko náležící správnímu orgánu, ii) vychází z nesprávné premisy narušení hospodářské soutěže pouze ve 4 městských obvodech, iii) vychází ze zcela neodůvodněné a chybné premisy, že stanovení koeficientu času pro orgány veřejné správy (dle článku 4. Postupu) musí být stejné jako pro soutěžitele (dle článku 3. Postupu).

204. Dále je nutno odmítnout úvahy účastníka řízení uvedené v bodě 276 rozkladu, že aplikace Postupu může vést k uložení „výrazně“ nižší pokuty, a to například u praktik typu bid rigging. K tomu uvádím, že jak bylo uvedeno výše, v rámci ať už úvah správního orgánu nebo účastníka řízení, je třeba pracovat se všemi koeficienty a mechanismy, se kterými ať už Zásady nebo Postup pracují, nelze selektivně zvolit pouze jeden koeficient na základě něho následně činit obecné úvahy. V této souvislosti je nutno odmítnout ničím nepodložené úvahy účastníka řízení, že aplikace Postupu povede k „výrazně nižším pokutám“ například u praktik typu bid rigging. Tyto úvahy účastníka řízení nejsou ničím podložené.

205. Závěrem tohoto námitkového okruhu účastník řízení namítá nesprávné posouzení neexistence rozhodovací praxe, kdy tato byla zohledněna ve výši 5 %, přičemž by dle jeho názoru měla být zohledněna snížením základní částky pokuty o 10 %.

206. Jelikož se opět jedná o opakovaně vznesenou námitku, plně odkazuji na bod 264 napadeného rozhodnutí, kdy zde uvedenou argumentaci považuji za zcela správnou. Úřad zde srozumitelně vysvětlil, jakým způsobem přistupuje a přistupoval k polehčujícím okolnostem v případech odkazovaných účastníkem řízení.

207. Pokud účastník řízení dále namítá, že dva rozsudky KS v Brně (pocházející ze dvou různých senátů) nezakládají ustálenou soudní praxi, pak k tomu uvádím, že opak je pravdou. Na danou situaci je třeba nahlížet i tou optikou, že v současné době neexistuje jakýkoliv rozsudek soudu, který by jakkoliv zpochybňoval rozhodovací praxi Úřadu. Dokud proto nebude existovat například takový rozsudek soudu, který by „naboural“ dosavadní judikaturní vývoj, lze hovořit o ustálené soudní rozhodovací praxi a to minimálně pro účely posouzení polehčujících okolností.

208. Ve zbytku tohoto námitkového okruhu odkazuji na body 258 a následující napadeného rozhodnutí, které se s danou námitkou účastníka řízení dostatečně vypořádávají.

209. Tento námitkový okruh je tak nutno odmítnout jako nedůvodný.

Přezkum uložené sankce v návaznosti na změnu délky trvání přestupku

210. Mimo vznesené námitky je však třeba provést korekci výpočtu pokuty provedené první správní stolicí a to vzhledem k v bodech 18 a následujících tohoto rozhodnutí uvedené změně trvání vytýkaného jednání (což je promítnuto i do výroku I. tohoto rozhodnutí). Oproti napadenému rozhodnutí je účastníku řízení nyní vytýkáno toliko jednání trvající od 1. 1. 2017 do 23. 5. 2018. K tomu uvádím, že tento přepočet pokuty je bez dalšího možno provést i v rámci druhostupňového řízení o rozkladu, neboť se nejedná o nové nalézací úvahy, ale toliko o dílčí úpravu spočívající ve zkrácení délky vytýkaného jednání, které v tomto případě vede nadto k sankci nižší, než v napadeném rozhodnutí uložené.

211. V podrobnostech odkazuji na úvahy a postup uvedený v bodech 269 a následujících napadeného rozhodnutí, se kterými se ve vztahu k nyní posuzovanému případu (deliktní jednání trvající více než 1 rok) plně ztotožňuji. Na základě těchto úvah jsem pro trvání přestupku od 1. 1. 2017 do 23. 5. 2018 (tedy v délce 1 rok a 4 měsíce) stanovil koeficient času ve výši 1,07.

212. Rovněž bylo třeba vyjít z počtu obyvatel účastníka řízení k 1. 1. 2018, neboť v tomto roce byl přestupek dokonán, což činí 290 450 obyvatel.[97] Na základě východisek uvedených v napadeném rozhodnutí jsem stanovil koeficient obyvatel ve výši 2,211.

213. Základní částka pokuty, kalkulována jako součin částky 370 000,- Kč, koeficientu času, závažnosti (ve výši 1,2) a obyvatel[98] a po přičtení vstupní částky pokuty ve výši 10 000,- Kč je tedy 1 060 401,- Kč. Následně jsem tuto základní částku pokuty upravil o polehčující okolnosti[99] v souhrnné výši 18 % (shodně jako v napadeném rozhodnutí[100]) a vypočetl tak výslednou částku pokuty po zaokrouhlení na celé tisíce dolů ve výši 869 000,- Kč.

214. Zkoumal jsem rovněž, zda uložená pokuta nebude pro účastníka řízení likvidační. Z veřejně dostupných zdrojů[101] vyplývá, že schválený rozpočet účastníka řízení na rok 2021 pracuje s částkou v řádu několika miliard Kč. S ohledem na to, že uložená pokuta nepředstavuje výraznější zvýšení předpokládaných výdajů, mám za to, že uloženou pokutu nelze považovat za likvidační.

Procesní námitky

215. V posledním námitkovém okruhu pak účastník řízení namítá, že Úřad pochybil, pokud neumožnil účastníku řízení využít institutu závazků. Chybějící právní úpravu považuje za mezeru v zákoně, kterou je třeba překlenout za použití analogie a postupovat přiměřeně podle § 7 odst. 2, 3 a 4 ZOHS, resp. § 11 odst. 3, 4, a 5 ZOHS. V této souvislosti odkazuje na předešlou polemiku, kterou s Úřadem v této věci vedl.

216. Správní orgán prvního stupně v této věci shodně odkázal na přípisy Úřadu ze dne 11. 1. 2019[102] a 22. 2. 2019,[103] ve kterých svůj právní názor účastníkovi řízení dostatečně zdůvodnil.

217. V návaznosti na uvedené přípisy Úřadu však účastník řízení svou předchozí argumentaci pouze zopakoval, aniž by reflektoval předchozí argumentaci Úřadu. Po přezkumu jak argumentace účastníka řízení, tak první správní stolice uvádím, že právní závěry Úřadu jsou plně přezkoumatelné, úplné a především pak správné. Jelikož účastník řízení v rámci řízení o rozkladu nepřichází s žádnou novou argumentací, nepovažuji za nutné a účelné na tomto místě dále navazovat a rozvádět již tak obsáhlou předchozí argumentaci první správní stolice. Pro úplnost tohoto rozhodnutí však uvádím, že Úřad zcela správně odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 183/2017, dle níž se možnost upuštění od uložení správního trestu při aplikaci ZOHS vylučuje z důvodu jeho nepřiměřenosti k závažnosti přestupků definovaných v ZOHS. Institut upuštění od potrestání dle § 42 a § 43 přestupkového zákona tedy nebyl ze ZOHS vypuštěn z toho důvodu, že by jej nahrazoval institut závazků, nýbrž z toho důvodu, že z jeho povahy nemůže u přestupků stanovených v ZOHS plnit svou funkci, resp. nelze očekávat, že by jejich pouhé projednání před Úřadem mohlo postačovat k nápravě (možnost použití § 42 a § 43 přestupkového zákona s ohledem na podmínky zde stanovené je při aplikaci ZOHS vyloučena z důvodu samotného charakteru protisoutěžních jednání). Navíc na rozdíl od rozhodnutí o přijetí závazků, možnost upustit od potrestání pachatele dle § 42 i § 43 přestupkového zákona se pojí vždy s rozhodnutím o jeho vině.

218. Absence úpravy závazků u přestupků orgánů veřejné správy vychází z jejich odlišností oproti ostatním skutkovým podstatám ZOHS a nejedná se o mezeru v zákoně, kterou by bylo možno překlenout analogií. Nejedná se ani o nedůvodnou diskriminaci orgánů veřejné správy oproti jiným subjektům protisoutěžních přestupků, neboť ZOHS upravuje více druhů správních řízení, která mají vlastní okruh účastníků řízení, přičemž nelze pokládat za diskriminaci, pokud nejsou všechna tato řízení ovládána zcela stejnými pravidly.

219. Uplatnění institutu závazků ve vztahu k jednání orgánů veřejné správy by nadto bylo značně nekoncepční a hypoteticky i protiprávní, neboť, jak uvádí sám účastník řízení na jiných místech rozkladu, výkon mandátu zastupitele nemůže být spjat s žádnými příkazy (viz § 69 odst. 4 zákona o obcích). Za této situace Úřad ani nemůže vydat rozhodnutí, ve kterém by stanovil „podmínky a povinnosti nutné k zajištění splnění těchto závazků“ (viz § 7 odst. 2 ZOHS) a přímo tak zavázal obec k určitému jednání na poli výkonu své samostatné působnosti a normotvorné pravomoci. Institut závazků tak ani v teoretické rovině není aplikovatelný na jednání orgánů veřejné správy.

220. Ve zbytku této námitky pak ve shodě s první správní stolicí odkazuji na shora uvedené přípisy Úřadu účastníku řízení stran ne/možnosti aplikace institutu závazků v této věci.

221. Tento námitkový okruh je tak nutno odmítnout jako nedůvodný.

K výroku o náhradě nákladů řízení

223. Výrok o náhradě nákladů řízení jsem rovněž přezkoumal v souladu s § 98 odst. 1 přestupkového zákona. S posouzením, které prvostupňový orgán v tomto směru učinil, se ztotožňuji, a odkazuji na něj, když ani účastník řízení nevznáší proti tomuto posouzení konkrétní námitky. Souhlasím se závěrem prvostupňového orgánu, že je namístě uložit účastníku řízení povinnost uhradit paušální částku náhrady nákladů řízení ve výši 3 500 Kč. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci správního řízení, které bylo vyvoláno porušením právní povinnosti účastníka řízení, a z důvodu značného rozsahu dokazování provedeného ve správním řízení bylo namístě paušální částku náhrady nákladů správního řízení zvýšit na 3 500 Kč dle ustanovení § 6 odst. 2 věty první vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení.

VI. Závěr

224. S ohledem na shora uvedené jsem dospěl k závěru, že veškeré závěry prvostupňového orgánu stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přestupku podle § 19a odst. 1 ZOHS jsou správné, a že napadené rozhodnutí netrpí vadami namítanými účastníkem řízení. Z úřední povinnosti jsem však přezkoumal i ostatní aspekty napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo, a zjistil jsem, že správní orgán prvního stupně pochybil při časovém vymezení vytýkaného jednání a s ohledem na tuto skutečnost jsem byl nucen upravit výrok napadeného rozhodnutí o vině a rovněž tuto skutečnost zohlednit v rámci uložené sankce. Jinými vadami však napadené rozhodnutí netrpí a ve zbytku jej proto považuji za zcela správné, přezkoumatelné a zákonné.

225. Vzhledem k výše uvedeným právním závěrům bylo třeba náležitým způsobem změnit výroky I. a II. napadeného rozhodnutí. Rovněž jsem přezkoumal zákonnost výroku III. napadeného rozhodnutí, který považuji za správný, a proto jej potvrzuji.

226. Výše vyložené společné působení ústavních limitů výkonu veřejné moci, procesních záruk spravedlivého procesu, mezinárodních závazků a konkrétní podoby trestního řádu vedou v podmínkách právního řádu České republiky k důsledku, že Úřad smí v případě neukončeného trvajícího přestupku rozhodovat pouze o skutku, jenž je ohraničen okamžikem doručení oznámení o zahájení řízení. Další udržování téhož protiprávního stavu obviněným po tomto okamžiku musí Úřad posuzovat jako jiný skutek. Je tedy na Úřadu, aby o eventuálním přestupkovém jednání účastníka řízení v době po 23. 5. 2018 případně rozhodl v samostatném řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

otisk úředního razítka

JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží

Vážený pan,

JUDr. Robert Neruda, Ph.D., advokát

HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Na Florenci 2116/15

110 00 Praha 1 – Nové Město

Vypraveno dne

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

[1] Viz body 84 a následující napadeného rozhodnutí.

[2] Viz číslo listu 422 – 424 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0189/2018/VS (dále též „správní spis“).

[3] Srov. důvodovou zprávu k návrhu přestupkového zákona: „Z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti práva pro adresáty právních povinností, jejichž porušení je znakem skutkové podstaty přestupku, se do návrhu výslovně doplňují v § 7 až 9 definice pokračování v přestupku, trvajícího a hromadného přestupku, které jsou v současnosti analogicky dovozovány z trestního práva hmotného a judikatury (vizte např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. září 2006, sp. zn. 2 As 61/2005, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 8 As 17/2007).“

[4] Srov. čl. 6 odst. 1 Úmluvy „Právo na spravedlivý proces“: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

[5] Shodně viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 6 A 86/2000.

[6] Shodně viz rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 As 17/2007.

[7] Srov. Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 218; Mates P. a kol. Základy správního práva trestního. 7., přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 66-67; Fiala, Z. a kol. Správní právo trestní. Praha: Leges, 2017, s. 70-71; Prášková, H. Nové přestupkové právo. Praha: Leges, 2017, s. 119; Jemelka, L., Vetešník P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 6.

[8] Srov. bod 16 Zvláštní části Důvodové zprávy návrhu zákona č. 292/1993 Sb. ze dne 10. 11. 1993, kterým se mění trestní řád, zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích (k návrhu § 12 odst. 11 trestního řádu): „Otázka ukončení skutku v případě, že obviněný v jednání, pro které je stíhán, pokračuje i po zahájení trestního stíhání, dosud v zákoně není upravena, přestože má zejména z hlediska posuzování recidivy nebo vztahu souhrnnosti značný význam. Proto se v tomto směru vymezení pojmu zakotvuje přímo v zákoně.“

[9] Podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;“

Podle čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;“

Podle čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“

[10] Obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 2. 1997, sp. zn. 2 Tzn 207/96.

[11] Obdobně viz například rozsudky NSS ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 As 204/2014, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 3 As 205/2015 nebo též ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 3 As 205/2015.

[12] Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Af 28/2018: „(…) ke zrušení napadeného rozhodnutí jej nakonec přiměl fakt, že žalovaný nesprávně stanovil délku trvání přestupku, neboť nepřihlédl k tomu, že k přetržení trvajícího skutku došlo již zahájením správního řízení (…) Je tedy zřejmé, že judikatura NSS ohledně přetržení trvajícího přestupku není nikterak roztříštěná, a to ani ve vztahu k právnickým osobám. Nejméně od roku 2011 je možno sledovat postupně sílící jednotný názorový proud, podle nějž k přetržení skutku dochází zahájením správního řízení vůči podezřelé osobě. Tuto jednotu nelze zpochybnit jen odkazy na rozhodnutí, kde NSS mlčky přešel fakt, že správní orgán postihoval trvající jednání i po zahájení řízení. Jestliže tato otázka nebyla předmětem žalobních námitek, neměly správní soudy možnost se k ní v dané věci vyslovit a o žádnou skutečnou aprobaci této praxe se tak z jejich strany nejedná.“

[13] Viz body 81 a následující odůvodnění napadeného rozhodnutí.

[14] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 512/05, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 1 Azs 55/2006.

[15] Dle § 27 zákona č. 12/2020 Sb.: „Tento zákon nabývá účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení, s výjimkou (…)“.

[16] K důvodům přípustnosti této výjimky ze zákazu retroaktivity při správním trestání se NSS vyjádřil např. v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 5 As 104/2013 tak, že „[S]myslem veškerých ústavních a mezinárodních záruk pro rozhodování ve věcech trestních je zohlednění toho, že trestání jednotlivce veřejnou mocí představuje jeden z nejintenzivnějších zásahů veřejné moci do autonomní sféry jednotlivce. Fakticky se jedná o použití mocenského donucení, realizaci státního monopolu na násilí, onoho ultima ratio státní existence. Při výkonu této své pravomoci proto musí být veřejná moc svázána celou řadou procesních a materiálních omezení. Jedním z materiálních omezení je právě přesvědčení demokratické většiny o společenské škodlivosti postihovaného jednání formálně vyjádřené v zákoně zakazujícím takové jednání a stanovícím za porušení zákazu příslušný trest (srov. čl. 7 Úmluvy a čl. 39 Listiny). Pokud tento formálně vyjádřený konsensus společnosti odpadne, byť dodatečně, znamenalo by rozhodnutí o vině a trestu (formálně retrospektivně přezkoumané a jako zákonné shledáno soudem) flagrantní porušení zásady proporcionality, neboť uložení trestu (a jeho následné vykonání) by nemohlo sledovat žádný legitimní cíl a představovalo by jen absurdní a formalistickou aplikaci (již mrtvé) litery zákona.“

[17] Nálezy č. 54/2020 Sb. a č. 325/2020 Sb. nezpůsobují změny té hmotněprávní úpravy, která byla aplikována na odpovědnost účastníka řízení za jednání postihované napadeným rozhodnutím.

[18] Viz rozsudek NSS sp zn. 5 Afs 111/2019 ze dne 6. 8. 2020.

[19]Srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 9 As 221/2014, nebo ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 8 Afs 267/2017.

[20]Z recentní judikatury lze odkázat například na rozhodnutí NSS sp. zn. 1 Afs 68/2020 ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 7 As 182/2020 ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 4 Afs 178/2020 ze dne 30. 10. 2020 nebo sp. zn. 5 As 279/2020 ze dne 18. 12. 2020.

[21] Viz rozsudek NSS sp. zn 5 As 140/2019 ze dne 5. 2. 2021.

[22] Blíže viz rozsudek NSS sp. zn. As 56/2007 ze dne 13. 2. 2008.

[23] Viz body 114 a následující napadeného rozhodnutí.

[24] § 18 zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovil následující:

(1) Orgány státní správy a orgány územních samosprávných celků nesmějí vlastními opatřeními, zjevnou podporou nebo jinými způsoby omezit nebo vyloučit hospodářskou soutěž.

(2) Dozor nad dodržováním povinností podle odstavce 1 vykonává Ministerstvo. Na základě důkazů a rozborů výsledků může požadovat od orgánů státní správy nebo od orgánů územních samosprávných celků nápravu.

[25] Dostupný na: https://www.uohs.cz/download/Informacni_listy/2014/Infolist_4-2014_web.pdf.

[26] Výkonem veřejné moci je myšleno takové jednání, při kterém orgány veřejné správy vystupují ve vrchnostenském postavení, tj. když uplatňují veřejnou moc.

[27] Srov. Kindl, J., Munková J.: Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. 3., přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 398.

[28] Viz Stanovisko Úřadu k loteriím. Dostupné na: https://www.uohs.cz/cs/informacni-centrum/tiskove-zpravy/hospodarska-soutez/1859-obce-nesmeji-pri-regulaci-loterii-narusovat-hospodarskou-soutez.html.

[29] Srov. především nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (dále též „nález ÚS č. 56/10“).

[30] Srov. Právní výklad odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra k obecně závazným vyhláškám regulujícím provozování některých sázkových her, loterií a jiných podobných her na území obce. (Pozn. stav k 1. 4. 2015). Dostupné na: www.mvcr.cz/odk2/soubor/mm-15-16-4-pravni-vyklad.aspx.

[31] Ačkoliv zákon o hazardních hrách používá jinou terminologii, podstata daného zmocnění obce zůstala stejná.

[32] Srov. § 138 odst. 2 zákona o hazardních hrách: „Obecně závazné vyhlášky vydané podle § 50 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se považují za obecně závazné vyhlášky vydané podle § 12.“

[33] Shodně víz níže citovaný rozsudek NSS sp. zn. 1 As 457/2019 ze dne 30. 9. 2020.

[34]K tomu viz shodně bod 188 napadeného rozhodnutí a zde uvedená judikatura NSS.

[35] Zde explicitně bod 44, na který rovněž odkazuje a cituje první správní stolice v bodě 186 napadeného rozhodnutí.

[36] Resp. Ostrava je členěna na městské obvody, kdy praktický dopad je však stejný.

[37] Viz rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. ÚOHS-R0005/2020/HS.

[38] Viz rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. R145/2017/HS-14196/2018/310/Aši.

[39] Viz historie města Děčína – dostupná například zde: https://www.mmdecin.cz/cs/historie.

[40] Viz například zde https://www.brno-lisen.cz/zakladni-informace-o-lisni /t1127

[41] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/1995 ze dne 17. 4. 1996.

[42] Pokud účastník řízení odkazuje na rozdělení relevantního trhu dle členění uvedeného v OZV 8/2015, pak uvádím, že relevantní trh je vymezen především na základě věcných důvodů, kdy lze poukázat především na zastupitelnost jednotlivých druhů hazardních her a dále společný rys obdobných principů náhodného výsledku, nutnosti vkladu a možnosti výhry.

[43] Viz rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 185/2012 ze dne 22. 8. 2014.

[44]Viz rozhodnutí NSS sp. zn. 6 A 76/2001 ze dne 22. 7. 2005.

[45] Viz rozhodnutí NSS sp zn. 8 Afs 78/2006 ze dne 13. 5. 2008.

[46] Dané rozhodnutí bylo rovněž potvrzeno v rámci kasačního přezkumu u NSS pod sp. zn. 9 As 159/2018 ze dne 8. 11. 2019.

[47] Viz rozhodnutí NSS sp zn. 5 A 35/2002-73 ze dne 2. 11. 2006.

[48] Viz bod 18 odkazovaného rozsudku.

[49]Může se jednat jak o faktické, tak o potenciální narušení hospodářské soutěže. Viz zákonná zkratka „narušení“ uvedená v § 1 odst. 1 ZOHS; za „narušení“ je tudíž třeba považovat i pouhé ohrožení hospodářské soutěže. – viz shodně bod 199 napadeného rozhodnutí nebo komentářová literatura k ZOHS: KINDL, J., MUNKOVÁ, J. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 13. ISBN 978-80-7400-627-2: „Z ustanovení § 1 odst. 1 plyne, že jednotlivé delikty upravené v zákoně jsou (co se týče dopadu na hospodářskou soutěž) postaveny na ohrožovacím principu, jelikož do zmíněné legislativní zkratky „narušení“ hospodářské soutěže spadá i její prosté ohrožení“. K tomu viz také rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 Afs 78/2008-721, kde bylo judikováno, cit: „[Z]e znění uvedeného ustanovení, jakož i z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 9. 1. 2007, čj. 1 As 19/2006-55), je zřejmé, že zákon č. 143/2001 Sb. je založen na principu potenciální soutěže, takže na jeho základě lze působit i preventivně. Není proto nutné, aby zákonem zakázaná dohoda k narušení hospodářské soutěže skutečně vedla nebo aby následek již fakticky nastal.“

[50] Viz změna v pojetí relevantního trhu daná zákonem o hazardních hrách.

[51] Viz bod 201 napadeného rozhodnutí. K tomu srov. též rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015-31, kde bylo konstatováno, cit.: „[M]ateriální znak ohrožovacího správního deliktu spočívající ve společenské škodlivosti je naplněn již samotným vytvořením potenciálně nebezpečné situace, aniž by muselo dojít ke konkrétním škodlivým důsledkům. Součástí skutkové podstaty ohrožovacích deliktů totiž není následek v po době zasažení do zákonem chráněných zájmů, nýbrž postačí pouhé jejich ohrožení.“

[52] Srov. blíže Bejček, J. Existenční ochrana konkurence. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 190-19.

[53]Viz rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 2 As 11/2003.

[54]Srov. usnesení NSS ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 8 As 37/2011.

[55]Viz Důvodová zpráva k zákonu 293/2016 Sb., Sněmovní tisk č. 702/0, VII. volební období, výklad k bodům 22 až 24.

[56] Viz například následující body napadeného rozhodnutí: 93, 110 a následující, 138 a následující, 155 a následující, 162 a následující včetně shrnutí v bodech 170 a následující. Ve vztahu k této konkrétní námitce pak rovněž viz body 204 a následující napadeného rozhodnutí.

[57] Ústavní soud zde uzavřel, že „Ve vztahu k obecně závazným vyhláškám, zejména označují-li na základě výslovné zákonné autorizace konkrétní místa (ať už označením čtvrti, ulic a jejich částí či návsi nebo konce v malé vesnici), je nutno požadavek obecnosti regulace interpretovat tak, že se vymezení míst musí opírat o racionální důvody, neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá. Nevyplývá-li důvod vymezení konkrétních míst z okolností nebo povahy věci, tíží nakonec obec, jež obecně závaznou vyhlášku vydala, povinnost (…) takové racionální a neutrální důvody předestřít a obhájit“.

[58] V daném případě ve vztahu k výkladu ospravedlnitelných důvodů.

[59] Viz rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 58/2009 ze dne 31. 3. 2010.

[60] Argumentace účastníka řízení při vykreslování důvodů, které ho vedly k přijetí jednotlivých OZV, z valné části zaměňuje samotný legitimní cíl, tedy jím žádoucí stav, ke kterému mělo omezení hospodářské soutěže skrze regulaci uplatněnou v přezkoumávaných OZV vést, za ospravedlnitelnost, tedy oprávněný či omluvitelný způsob dosažení legitimního cíle.

[61] Shodně viz rozhodnutí NSS sp. zn. 6 As 292/2016 ze dne 28. 6. 2017 a pasáž citována výše.

[62] Nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2020 sp. zn. Pl. ÚS 41/18.

[63] Srov. bod 26 uvedeného nálezu ÚS.

[64] Viz body 52 -54 rozsudku KS ve věci Bílina.

[65]Pro úplnost uvádím, že proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě byla podána kasační stížnost, která je řešena pod sp. zn. 6 As 12/2020 a dané závěry ještě budou předmětem soudního přezkumu.

[66] K uvedenému srov. rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. R0118/2018/HS-04267/310/BMA ze dne 12. 2. 2018 ve věci Varnsdorf, ve kterém se uvádí: „K tomu uvádím, že stanovisko Ministerstva vnitra není v této věci relevantní, neboť předmětem jeho zkoumání není soutěžní hledisko, resp. možné narušení hospodářské soutěže dle ZOHS. To dokládá rovněž i skutečnost, že podatelem podnětu v této věci bylo právě Ministerstvo vnitra. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že Ministerstvo vnitra zkoumalo dotčenou vyhlášku v době, kdy nebyla dána pravomoc Úřadu k dohledu nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže orgány veřejné správy.“

[67] Povinnost k provedení tzv. balancing testu nadto nevyplývá ani ze zákona, ani z požadavků soudní rozhodovací praxe.

[68]K tomu lze odkázat například na veřejně přístupné výroční zprávy Úřadu za roky 2017, 2018 a 2019, ze kterých vyplývá, že Úřad obdržel několik desítek podnětů k výkonu dozoru nad orgány veřejné správy ve smyslu § 19a ZOHS. Správní řízení pak bylo zahájeno pouze ve zlomku případů. Pro úplnost pak dodávám, že naprostá většina uvedených podnětů se týkala právě nyní dotčené oblasti regulace hazardu obcemi. Viz https://www.uohs.cz/cs/informacni-centrum/vyrocni-zpravy.html.

[69] Rozhodnutí sp. zn. R0007/2017/HS-33348/2017/310/AŠI ze dne 13. 11. 2017.

[70] Viz https://www.uohs.cz/cs/hospodarska-soutez/sbirky-rozhodnuti/detail-16772.html

[71] Dostupné zde https://www.antimon.gov.sk/data/att/2093.pdf.

[72] Dále dodávám, že existuje celá řada studií mapujících například kriminalitu v jednotlivých oblastech. Lze proto vyjít z podkladů, které již existují, a město jimi disponuje či jsou snadno získatelné.

[73] K tomu podotýkám, že hl. město Praha je shodně jako statutární město Ostrava členěno na samosprávné jednotky.

[74] Vzhledem ke skutečnosti, že dané rozhodnutí zcela explicitně potvrzuje mnohé úvahy Úřadu a rovněž odpovídá na argumentaci účastníka řízení, dovolím si níže plně odkázat a citovat z uvedeného rozhodnutí.

[75] Srov. Právní výklad Ministerstva vnitra.

[76] Z dikce zákona (§ 50 odst. 4 zákona o loteriích) přitom vyplývá, že obec může svou OZV regulovat pouze určité druhy loterií, není tak její povinností pokrýt všechny.

[77] Srov. rozhodnutí NSS ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 As 187/2014, bod 104.

[78] Viz Právní výklad Ministerstva vnitra.

[79] Viz č. l. 11–13 správního spisu.

[80] Viz body 57,58, 124, 137 a 152 napadeného rozhodnutí.

[81] Shodně viz argumentace Úřadu v bodě 252 napadeného rozhodnutí.

[82]Pro úplnost uvádím, že v dílčí námitce týkající se městského obvodu Martinov účastník řízení reaguje na argument Úřadu, že v případě tohoto městského obvodu existovali reální provozovatelé hazardních her, jimž město neumožnilo vstoupit na trh s ohledem na provedenou fixaci, a tvrdí, že by zařazení adresních míst, kde by následně skutečně vznikly nové herny, nekorespondovalo s cílem regulace vyhlášky č. 8/2015, kterým bylo zamezení nárůstu počtu provozoven hazardních her. K tomuto tvrzení Úřad podotýká, že regulace v městském obvodě Martinov, tak jak bylo rozvedeno v bodech 60 a 61 napadeného rozhodnutí, byla městem učiněna v rozporu s tímto deklarovaným cílem, neboť do vyhlášky č. 8/2015 byla v rámci tohoto městského obvodu zařazena i adresní místa, kde hazardní hry nikdo reálně neprovozoval, ale dle města (resp. městského obvodu) bylo na těchto místech provozování hazardních her potenciálně možné.

[83] Zde pro úplnost uvádím, že ve vztahu k adresnímu místu Průběžná 3272, kdy Úřad toto adresní místo v napadeném rozhodnutí (oproti sdělení výhrad) vyňal z dopadů na provozovatele hazardních her/loterií, účastník řízení dovozuje, že Úřad tímto krokem nepřiznaně vyhověl jeho námitkám ve vyjádření ke sdělení výhrad týkajícím se tohoto adresního místa. K tomuto tvrzení účastníka řízení sděluji, že k vynětí adresního místa Průběžná 3272 Úřad přistoupil z toho důvodu, že ačkoliv v době příprav vyhlášky č. 8/2015 na tomto místě byly provozovány hazardní hry, tak v době přijetí této vyhlášky již nikoliv, a ani zde nebyl zájem provozování hazardních her obnovit. Z tohoto důvodu Úřad nedovodil dopad na provozovatele hazardních her/loterií na adresním místě Průběžná 3272, nicméně trvá na právním hodnocení regulace hazardních her v městském obvodě Martinov (a rovněž na argumentaci Úřadu v části napadeného rozhodnutí vztahující se přímo k adresnímu místu Průběžná 3272), neboť se město rozhodlo na území městského obvodu Martinov zařadit do vyhlášky č. 8/2015 nejen adresní místa, na kterých byly hazardní hry skutečně v předmětné době provozovány, ale i místa, která byla k takovému provozu vhodná, a tedy došlo k neoprávněnému nezařazení adresního místa Průběžná 3272 do vyhlášky č. 8/2015.

[84] Dostupný na: https://www.uohs.cz/download/Legislativa/HS/CR/Metodika_pokut_2018_04.pdf.

[85] Shodně viz rozhodnutí NSS ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 7 As 15/2015, ve kterém soud výslovně akcentoval, že výše pokuty je do značné míry správním uvážením Úřadu a uvedl: „Z hlediska soudního přezkumu je rozhodné, že výše pokuty byla uložena v zákonném rozmezí a řádně zdůvodněna, bylo přihlédnuto ke všem zákonným hlediskům a úvahy žalované se pohybují v mezích správního uvážení“.

[86] Na uvedené byl účastník řízení upozorněn například v bodě 258 napadeného rozhodnutí.

[87] Již výše jsem odůvodnil, proč Úřad nepostupuje dle článku 3 (tedy oddíl pro soutěžitele), kdy na tyto úvahy rovněž plně odkazuji, stejně jako na příslušnou argumentaci první správní stolice v napadeném rozhodnutí.

[88] Viz body 123 a následující tohoto rozhodnutí.

[89] Viz rozhodnutí ve věci Děčín a Bílina, která založila správní praxi Úřadu.

[90] Viz rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R033/2020/HS ze dne 18. 11. 2020.

[91] Viz rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R0005/2020/HS ze dne 8. 7. 2020.

[92] Viz rozhodnutí Úřadu sp. zn. ÚOHS-S0182/2018/VS ze dne 15. 6.2020.

[93] Viz rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R0086/2019/HS ze dne 1. 10. 2019.

[94] Byť účastník řízení tvrdí, že postup Úřadu je nezákonný, nikterak tvrzenou nezákonnost nedoložil.

[95] Viz rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 7 As 43/2009.

[96] Viz rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 1 Afs 1/2012.

[97] Viz data z Českého statistického Úřadu o počtu obyvatel jednotlivých obcí k 1. 1. 2018, dostupná například zde: https://www.czso.cz/documents/10180/61546986/1300721803.pdf/bcb6d91b-626f-41fd-a705-3f7a49265b4d?version=1.0.

[98] Viz bod 276 napadeného rozhodnutí.

[99] Přitěžující okolnosti jsem shodně jako správní orgán prvního stupně neshledal.

[100] Jednání účastníka řízení v průběhu řízení přispělo ke snížení účinků protisoutěžního jednání a účastník řízení vynaložil v průběhu řízení snahu odstranit škodlivé následky přestupku, a to přijetím Vyhlášky č. 8/2019. Shodně jako správní orgán prvního stupně tuto skutečnost v souladu s § 22b odst. 1 věta druhá ZOHS vnímám jako polehčující okolnost.

[101] Dostupné na: https://www.ostrava.cz/cs/urad/magistrat/odbory-magistratu/odbor-financi-a-rozpoctu/oddeleni-rozpoctove/rozpocty/copy_of_rozpocet-statutarniho-mesta-ostrava-na-rok-2020.

[102] Viz č. l. 553-555 správního spisu.

[103] Viz č. l. 574-576 správního spisu.

", "next": 0}