{"html": "<div class=\"doc\"><p>162.          Účastník řízení dále argumentuje tím, že privatizační rozhodnutí není právním předpisem, který by Úřad mohl vykládat, a že z tohoto má vyplývat povinnost Úřadu provést další dokazování. V podstatě tedy účastník řízení tvrdí, že Úřad může vlastní interpretaci použít pouze ve vztahu k obecně závazným právním předpisům. Úřad tedy nebyl podle účastníka řízení oprávněn privatizační rozhodnutí vykládat a měl své rozhodnutí opřít např. o názor původce tohoto aktu. S tímto názorem nelze ze zjevných důvodů souhlasit. Úřad je oprávněn k tomu, aby sám zvážil všechny skutkové okolnosti, a to včetně např. smluv či rozhodnutí libovolných subjektů. To platí i pro rozhodnutí orgánu výkonné moci, či soukromoprávní smlouvu. Žádná z těchto kategorií není zákonem vyloučena z možnosti posouzení správním orgánem. Navíc dle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jedním z takových prostředků jsou právě listiny. Podle § 50 odst. 4 správního řádu pak správní orgán hodnotí podklady podle své úvahy, když současně přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Konečně účelovost argumentace účastníka řízení je zřejmá již z toho, že pokud by Úřad měl takto posuzovat například obsah smlouvy, který by považoval za protisoutěžní, měl by se při jeho interpretaci podle účastníka řízení opírat o názor aktérů této smlouvy, kteří jsou přitom silně motivovaní zastávat takový výklad, který nepovede ke zjištění protiprávního jednání.</p><p>163.          Co se týče rozsudku Wouters a navazující judikatury, ty zde nejsou relevantní. Tyto rozsudky se mimo jiného zabývaly specifickým problémem, totiž problematikou tzv. profesních komor, na které je zákonem přenesena možnost stanovovat určitá závazná pravidla pro členy dané komory. Tato oprávnění jsou dané komoře dána za účelem udržení určité kvality odborných služeb poskytovaných členy této komory, která by jinak mohla být ohrožena díky problému tzv. informační asymetrie.[65] Případ, věc Meca - Medina se týká otázky sportovních antidopingových pravidel a toho, zda je možné zkoumat sportovní pravidla optikou (a orgány) ochrany hospodářské soutěže.</p><p>164.          Ve zde posuzovaném případě se však nejednalo o případ informační asymetrie, ani o otázku toho, zda lze sportovní pravidla zahrnout pod oblast hospodářské soutěže. Otázka zásobování domácího obyvatelstva HTU na integrovaném unijním trhu má být na prvním místě řešena nástroji hospodářské soutěže. Teprve pokud by se vyskytla nějaká porucha svobodného trhu (jakou bylo např. informační asymetrie a kvalita poskytování určitých služeb v případě Wouters a následujících případech), je možné uvažovat o zásahu ze strany státu. Ve zde posuzovaném případě však k takové situaci nedošlo. Soutěž na dotčeném trhu vykazuje podle mého názoru standardní znaky funkčnosti - neexistuje tedy žádný důvod, proč by měla být omezena tak závažným způsobem, jaký zvolil účastník řízení. Je sice myslitelné, že by při nezavedení vytýkaných opatření byla větší část tuzemské těžby alokována v zahraničí, což by mohlo vyvolat tlak na tuzemské ceny, to je však třeba považovat nikoliv za vadu, ale za průvodní znak probíhající soutěže, zajišťující efektivní alokaci zdrojů na vnitřním trhu Evropské unie. Ani z těchto okolností tedy není patrné, že by existoval veřejný zájem na tom, aby účastník řízení měl kontrolu nad tím, zda distributoři jím vytěžené HTU nabízejí i na zahraničním trhu, či nikoliv. Text privatizačního rozhodnutí, který přitom zavazuje nabyvatele pouze k tomu, aby zajistil dostatečnou úroveň odbytové těžby.</p><p>165.          Mám tedy za to, že není naplněna ani první podmínka stanovená unijním právem, totiž nezbytnost učiněného opatření (zde účastníku řízení vytýkaného jednání). Veřejným cílem, vyjádřeným v privatizačním rozhodnutí, bylo pouze to, aby byl zajištěn dostatečný „vstup“ (úroveň odbytové těžby) na domácí trh. Původní vlastník nijak nezavázal účastníka řízení k tomu, aby kontroloval, jaká část uhlí bude dodána na tuzemský trh, ani aby kontroloval, jaká část těžby bude dodána na trh zahraniční. V takovém případě nelze uzavírání smluv o zákazu exportu považovat za přiměřený prostředek, protože tím mohla být (logicky) pouze opatření sledující to, zda bude provedena dostatečná odbytová těžba. V rozporu s tvrzeními účastníka řízení tedy nemám za to, že na něj byla kladena přímá odpovědnost za to, že bude (z jeho zdrojů a do určené výše) zcela pokryta domácí poptávka po HTU.</p><p>166.          Nadto však dodávám, že i pokud by skutečně účastník řízení byl odpovědný za to, že bude uspokojena domácí poptávka v tom smyslu, že nedopustí příliš velké exporty (což, znovu opakuji, neodpovídá znění privatizačního rozhodnutí), měl by k dispozici méně omezující nástroje, např. možnost s jednotlivými distributory sjednat limity na exporty (viz. […obchodní tajemství...]). Účastník řízení byl povinen zvolit takový nástroj k dosažení sledovaného cíle, který nepovede k narušení hospodářské soutěže. […obchodní tajemství...] je v tomto ohledu příliš razantním ovlivněním soutěže, které jeho konkurenty podstatně limituje, přestože sledovaného cíle bylo možno dosáhnout i jinými nástroji s menším omezením konkurentů.</p><p>167.          Mám tedy za to, že na účastníka řízení nebyl přenesen výkon veřejného cíle fakticky zajistit pokrytí veškeré domácí poptávky (do určité úrovně), jak účastník řízení ve svém rozkladu namítá. Tím je zjevné, že neexistuje z pohledu unijní judikatury o výjimce veřejného zájmu ospravedlnění pro účastníku řízení vytýkané jednání. Skutkovou situaci považuji přitom za natolik zřejmou, že není nutné provést další dokazování, navržené účastníkem řízení. Pokud by měly Ministerstvo financí či vláda České republiky skutečně v úmyslu zavázat účastníka řízení k tomu, aby omezil distribuci vytěženého HTU do zahraničí, nepochybně měly možnost tak výslovně učinit - privatizační rozhodnutí je poměrně komplexní a povinnosti nabyvatele stanovuje natolik detailně, že by tak významnou věc nepochybně jednoznačně upravilo. K tomu je třeba dodat, že v závěru čl. 12 na str. 6 privatizačního rozhodnutí se uvádí, že „[v]ždy také platí, že nabyvatel akcií není povinen plnit příslušné závazky, pokud by to bylo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy či rozhodnutími orgánů veřejné moci.“ Vzhledem k tomu, že i ZOHS je obecně závazným předpisem, dá se říci, že účastník řízení byl upozorněn na to, že má privatizační rozhodnutí dodržet i v mezích pravidel ZOHS.</p><p>168.          Účastník řízení namítá, že ve sdělení výhrad Úřad akceptoval jeho interpretaci privatizačního rozhodnutí, k tomu podotýkám, že to však není pravda. V odst. 129 sdělení výhrad[66] totiž Úřad hovoří o povinnosti vztahující se k odbytové těžbě a přímo konstatuje, že účastníku řízení nebyla uložena povinnost zajistit, že by jím vytěžené uhlí bylo skutečně spotřebováno na území České republiky.</p><p>169.          Shrnu-li výše uvedené, je nepochybné, že účastníku řízení nebyla státem stanovena povinnost zajistit, že jím vytěžené odbytové uhlí fakticky pokryje potřebu trhu pro obyvatelstvo. Privatizačním rozhodnutím mu byla stanovena pouze povinnost uskutečnit odbytovou těžbu na dostatečné úrovni. Z tohoto pohledu tedy není prostoru pro to, aby za vytýkané jednání byl zbaven odpovědnosti, protože toto jednání nebylo ve vztahu k jeho povinnostem nezbytným. Tento závěr se přitom plně uplatní při posouzení podle tuzemského práva, i ve světle unijní judikatury.</p><p>170.          To je v souladu se závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí, které přímo konstatovalo, že účastník řízení měl povinnost, která sledovala nesnížení objemu těžby, nikoliv povinnost, která by si vyžadovala jemu vytýkané jednání. Tyto závěry jsou podle mého mínění jasné a odůvodněné a neshledávám tak v napadeném rozhodnutí ani nepřezkoumatelnost.</p><p>i) špatné vyhodnocení systému […obchodní tajemství...]</p><p>171.          Účastník řízení tvrdí, že jím uzavírané dohody jsou od […obchodní tajemství...] na zahraniční trhy.</p><p>172.          Za […obchodní tajemství...] považuji takový distribuční systém, v němž dodavatel jednotlivým distributorům přiřazuje území, kde mohou provozovat své obchodní aktivity. Tím je snížena soutěž uvnitř dané značky, což může vést ke snížení tlaku na cenu či cenovým rozdílům mezi jednotlivými územími.[67][…obchodní tajemství...].</p><p>173.          Účastník řízení mezi tyto důvody uvedl následující: úspory na nákladech na kontraktaci s dalšími subjekty, zamezení vzniku pohledávek, poskytnutí ochrany pro […obchodní tajemství...] za účelem jejího proniknutí na zahraniční trhy, zabránění parazitismu ze strany ostatních distributorů na distribuční síti vybudované […obchodní tajemství...] a zajištění stejné kvality služeb poskytovaných zákazníkům a etablování […obchodní tajemství...] na zahraničních trzích.</p><p>174.          Účastník řízení dále argumentuje tím, že zákaz exportu uložený všem jeho odběratelům mu kromě jediného umožnil předejít vzniku pohledávek po splatnosti. Jako důkaz předložil […obchodní tajemství...].[68] Z […obchodní tajemství...] jsem zjistil, že byly […obchodní tajemství...], kdy trh s HTU stále procházel poměrně razantním vývojem.[69] Z takto omezených okolností (významem, časově i místně) nelze dovozovat ospravedlnění pro tak razantní omezení soutěže mezi distributory, jaké je účastníku řízení vytýkáno, a to tím spíše, že je diskutabilní, zda pravděpodobnost vzniku problému s nedodrženou splatností je u dodávky uhlí do zahraničí (zvláště, jedná-li se např. o Spolkovou republiku Německo) vyšší než u dodávky uhlí na tuzemský trh. I přes tuto obavu, šlo o nepřiměřené omezení distributorů účastníka řízení převažující nad obavou ze vzniku pohledávek po splatnosti. Zcela jistě nelze paušalizovat, a to ani z […obchodní tajemství...], že by obecně byly zahraniční pohledávky méně dobytné.</p><p>175.          Co se týče toho, že zavedená omezení měla […obchodní tajemství...] umožnit vstup na zahraniční trhy, nemohu s tímto argumentem souhlasit. […obchodní tajemství...] totiž nevstupovala na zahraniční trh s HTU pocházejícím z České republiky zdaleka jako první subjekt.[70] Ve skutečnosti byl tedy zahraniční trh z pohledu účastníka řízení již penetrován a […obchodní tajemství...] mohla navázat na předchozí obchodní aktivity jiných distributorů, např. […obchodní tajemství...] a dalších.[71] Taktéž […obchodní tajemství...] vstoupila na zahraniční trhy již v roce 1998[72] - je tedy nesmyslné, že by jí zákaz exportu, udělený ostatním distributorům teprve v roce 2000, měl penetraci na nový trh umožnit.</p><p>176.          Účastník řízení se dále snaží odůvodnit zavedení […obchodní tajemství...] zabráněním parazitování ostatních distributorů na distribuční síti […obchodní tajemství...]. Problémem parazitismu se zabývají Pokyny v odst. 107. Tento bod objasňuje, že vertikální omezení mohou mít pozitivní účinky v podobě zamezení parazitování, a věnuje se také podmínkám vzniku tohoto problému: „Parazitování mezi kupujícími se projeví pouze v předprodejních službách a dalších propagačních činnostech, nikoli však v poprodejních službách, které může distributor svým zákazníkům účtovat jednotlivě. Výrobek musí být obvykle relativně nový a technicky složitý nebo hlavním rozhodujícím faktorem poptávky musí být jeho dobrá pověst, neboť zákazník na základě předchozích nákupů obvykle velmi dobře ví, co chce. Výrobek také musí být poměrně drahý, aby se zákazník obtěžoval jít do jednoho obchodu pro informace a do jiného šel výrobek koupit. Konečně pro dodavatele nemusí být praktické, aby všem kupujícím smluvně ukládal přesné požadavky na propagaci nebo na služby.“</p><p>177.          Mám za to, že především ve vztahu k zahraničí nemělo HTU takové vlastnosti, které by umožnily dojít k závěru o tom, že mezi distributory účastníka řízení existuje problém parazitismu ve vyšší, než zanedbatelné míře, a to z následujících důvodů. HTU ve své podstatě představuje generický produkt a nikoliv takový produkt, u něhož je síla jeho značky podstatnou mírou úspěchu. Účastník řízení sice tvrdí, že propagoval vyšší kvalitu tohoto uhlí, ale toto je doloženo pouze ve vztahu k České republice, a i pokud by takovouto propagaci prováděl ve vztahu k zahraničí, nemám za to, že by ovlivnila zákaznické preference do takové míry, že by se svou podstatou bílinské uhlí začalo blížit např. značkám tradičně považovaným za luxusní, postaveným mj. na nadstandardních zákaznických službách. Z tohoto pohledu nepovažuji marketingovou stránku prodeje HTU za natolik závažnou, aby hrozila vznikem nezanedbatelného parazitismu mezi jednotlivými distributory.</p><p>178.          Z obdobného důvodu nemůže obstát ani jeho argument zajištění stejné úrovně služeb jednotlivým zákazníkům. Není nijak doloženo, že by poskytování služeb při dodávce či spotřebě HTU produkovaného účastníkem řízení bylo natolik důležitou součástí „spotřebitelské zkušenosti“, že by udržování úrovně poskytovaných služeb (účastníkem řízení nijak nespecifikovaných) bylo s to ospravedlnit zavedení účastníku řízení vytýkaných opatření. Jedinou takovou službou, kterou účastník řízení jmenuje, je možnost uplatnění nároku z vad - která však stěží bude v případě HTU natolik podstatnou, jako je u technologicky složitějších produktů.</p><p>179.          Pokud shrnu výše uvedené, žádný z účastníkem řízení specifikovaných důvodů ve skutečnosti z ekonomického (ani jiného) pohledu nevysvětluje, proč účastník řízení zavedl distribuci HTU pro všechny zahraniční odběratele skrze […obchodní tajemství...]. I za předpokladu, že by jeho důvody obstály, ve vztahu k omezením uplatněným vůči všem svým ostatním zákazníkům, bylo posuzované omezení nepřiměřené. Jinými slovy v žádném případě by tyto důvody neospravedlnily praktiku dohod o zákazu exportu.</p><p>180.          Logickým vysvětlením shledávám oproti tvrzením účastníka řízení to, že pro něj bylo ve vztahu k zahraničním trhům výhodné eliminovat vzájemnou cenovou konkurenci jednotlivých distributorů. Tím zabránil jejich cenové konkurenci a tlaku na snížení cen, což mu ([…obchodní tajemství...]) umožnilo maximalizovat na zahraničních trzích cenovou marži. Výsledkem není vytvoření obvyklého modelu […obchodní tajemství...], ale model, který umožňuje účastníku řízení díky naprostému potlačení intra-brand soutěže maximalizovat marže na dodávkách HTU do zahraničí. Takovýto postup je znatelným porušením hospodářské soutěže - tak, jak shledalo také napadené rozhodnutí.</p><p>181.          Z výše uvedených důvodů vytýkané jednání nemůže vyhovět kritériím kladeným na […obchodní tajemství...], resp. skutečný důvod, který účastníka řízení vedl k eliminaci soutěže mezi vlastními distributory ve vztahu k zahraničí, není z pohledu soutěžního práva nijak ospravedlnitelný.</p><p>182.          Účastník řízení dále tvrdí, že vytýkané jednání mělo výrazně prosoutěžní efekty, které měly spočívat ve zvýšení spotřebitelského blahobytu na tuzemském trhu. Takový argument je třeba odmítnout. Fakticky totiž došlo ke snížení možností soutěže pro odběratele účastníka řízení, kteří si nemohli svobodně vybrat své zákazníky (co se zahraničních zákazníků týče). Tím byli jednotliví distributoři omezeni v možnosti svobodně podnikat, ale současně také přímo znevýhodněni ve vztahu ke […obchodní tajemství...], která do zahraničí dodávat mohla. Podle judikatury přitom k narušení soutěže postačí, je-li zasažen samotný fenomén hospodářské soutěže, a není nutně vyžadováno, aby bylo prokázáno poškození blahobytu spotřebitelů. Je to totiž právě fungující hospodářská soutěž, která přináší efektivní alokaci zdrojů, a tím zvyšuje blahobyt spotřebitelů, a která současně chrání právo jednotlivých soutěžitelů na svobodné podnikání za férových podmínek.[73]</p><p>183.          Ani tvrzení účastníka řízení o tom, že uvedené opatření vedlo ke stabilizaci dodávek na zahraniční trhy, není přesvědčivé. Z dat zachycených na listu č. 26814 správního spisu vyplývá, že dodávky účastníka řízení na zahraniční trhy postupně klesaly z hodnoty […obchodní tajemství...] t za rok 2000 až k […obchodní tajemství...] t za rok 2015, což lze jen stěží považovat za dosažení „stabilizovaného“ stavu exportu. Z dat naopak vyplývá, že i po zavedení vytýkaných opatření docházelo k dalšímu postupnému poklesu exportu. Přesvědčivě ale nezní ani vnitřní logika tohoto argumentu, podle které by snížení počtu distributorů pro zahraniční trhy […obchodní tajemství...] mělo nějakým způsobem zajistit vyšší objem realizovaných obchodů, než volná soutěž distributorů - kterou účastník řízení konec konců umožnil vzhledem k tuzemskému trhu.</p><p>184.          Konečně účastník řízení tvrdí, že z jeho postupu profitovali tuzemští spotřebitelé, protože na domácím trhu byla zvýšena nabídka uhlí. Jak však bylo uvedeno výše, podobný efekt (limitace maximálního množství vyvezeného uhlí) bylo možné vytvořit i jiným, méně omezujícím způsobem, například tak, že by byla jednotlivým distributorům určena kvóta na vývoz uhlí do zahraničí.</p><p>185.          Navíc mám za to, že ani potenciální zvýšení spotřebitelského blahobytu (účastník řízení v této souvislosti uvádí např. zajištění doprovodných služeb, jakou je reklamace) by nepřevážilo takto výrazné omezení práva jednotlivých distributorů svobodně podnikat, tedy realizovat obchody se zahraničím za podmínek srovnatelných s těmi, z nichž těžila […obchodní tajemství...]. Ani případné úspory, kterých účastník řízení měl dosáhnout v logistice (ne zcela jasným způsobem, s ohledem na to, že náklady distribuce nese pravidelně distributor) či marketingu by nebyly schopny jemu vytýkané omezení hospodářské soutěže vynahradit, a to ani v případě, že by byly v dostatečné míře přeneseny na spotřebitele, což nebylo prokázáno. Argumenty o úspoře při kontraktačních procesech, distribuci či marketingu totiž logicky směřují k zahraničním zákazníkům (marketingu, logistiky, ani nákladů na nasmlouvání ve vztahu k pokrytí tuzemské poptávky se totiž logicky nijak netýkají). Ve vztahu k nim však účastník řízení pro distributory nestanovil nižší, ale naopak vyšší ceny, je tedy pochybné, že by došlo k přenosu výhody získané účastníkem řízení na dotčené spotřebitele. Většina zakázaných dohod se totiž z podstaty věci vykazuje určitými prvky kooperace, znamenajícími pro zúčastněné strany úspory - proto musí být tvrzené úspory přenesené na zákazníka či spotřebitele konkrétní, podložené a racionální. Ve svém rozkladu se však účastník řízení omezil pouze na obecná tvrzení, která z pohledu aplikace § 3 odst. 4 písm. a) ZOHS nelze považovat za dostatečná.[74]</p><p>186.          Za takovýchto okolností tedy nelze mít za to, že by z pohledu aplikace § 3 odst. 4 písm. a) ZOHS bylo prokázáno, že by došlo k dostatečnému přenosu výhod, které získal účastník řízení zavedením vytýkaných zákazů exportu, a z pohledu písm. b) téhož ustanovení není možno považovat vytýkané jednání za nezbytné s ohledem na to, že vytýkané opatření je tak zásadního charakteru, že jediná nesporná výhoda (zvýšení nabídky HTU pro domácí spotřebitele) není úměrná k charakteru vytýkaných omezení.</p><p>187.          Co se hospodářské soutěže týče, tvrdí účastník řízení, že nebyla nijak omezena. V první řadě poukazuje na to, že […obchodní tajemství...] nebyla sama nijak omezena v dalších přeprodejích HTU, mimo re-export do České republiky, který ale měl mít podle účastníka řízení pouze deklaratorní význam, protože byl ekonomicky nerealizovatelný. V tomto ohledu považuji za nutné poukázat na to, že účastník řízení na jedné straně argumentuje tím, že jej k zavedení vytýkaných opatření motivovala snaha snížit kontraktační náklady, ale zde by (podle jeho tvrzení) zbytečně uzavíral doložku o zákazu re-exportů. Toto tvrzení jsem nucen považovat za účelové, a mám za to, že účastník řízení měl v úmyslu omezit […obchodní tajemství...] v možnost re-exportu uhlí […obchodní tajemství...], jak je to v […obchodní tajemství...].</p><p>188.          V této souvislosti poukazuji také na to, že dodávky HTU neprováděla […obchodní tajemství...] jen do blízkého zahraničí, ale až např. do Slovinska, Chorvatska nebo Černé Hory. Vyplácela-li se doprava na takovéto vzdálenosti, mám za to, že se v určitých případech mohl vyplatit také re-export z území Slovenské republiky. V této souvislosti považuji za zásadní, že […obchodní tajemství...].[75] Pak zákaz re-exportu umožňuje účastníku řízení hermeticky oddělit území, na něž dodává za nižší ceny, od území, na kterých je od něj pocházející HTU prodáváno za ceny vyšší, a tím odstranit intra-brand tlak na snížení cen na těchto územích ([…obchodní tajemství...].</p><p>189.          Dále účastník řízení argumentuje tím, že uzavřené dohody o zákazu exportu byly nezbytnou a inherentní součástí jeho […obchodní tajemství...]. To je podle něj potvrzeno i […obchodní tajemství...]. Účastník řízení má za to, že se Úřad omezil na „negaci“ tvrzení účastníka řízení, aniž by jeho argumenty řádně vyhodnotil, a pouze „arbitrárně“ tvrdí, že […obchodní tajemství...] byla etablovanou značkou, která nepotřebovala takto rozsáhlou ochranu před konkurencí. V tomto ohledu znovu poukazuji na to, že vytýkaná ujednání nepředstavují […obchodní tajemství...] tak, jak je obvykle vnímán, ale systém, kterým účastník řízení oddělil tuzemský trh od trhů zahraničních, což mu umožnilo eliminovat cenovou konkurenci vlastních distributorů na zahraničních trzích. Přestože doložil, že se do určité míry pokoušel propagovat značku Bílinské uhlí, lze pouze stěží toto HTU považovat za značku, která by nutně k penetraci zahraničního trhu potřebovala vynaložit takové náklady na odlišení se od ostatních druhů HTU, že by nemohla tyto trhy penetrovat bez zavedení systému, kde pro všechny zahraniční trhy uhlí distribuoval […obchodní tajemství...]. To je konečně bezesporu zřejmé již z toho, že […obchodní tajemství...] pro zahraniční trhy byl zaveden teprve v roce […obchodní tajemství...], zatímco HTU účastníka řízení bylo ve velkém množství na zahraniční trhy dodáváno nejméně od roku 1994.[76] Z toho je zřejmé, že účastník řízení se na zahraničních trzích uchytil dávno před tím, než zavedl jemu vytýkaná opatření, a že tedy důvodem pro jejich zavedení nemohla být penetrace zahraničních trhů.</p><p>190.          Namítá-li účastník řízení, že vytýkané jednání bylo nezbytné pro etablování […obchodní tajemství...] na zahraničních trzích za účelem prodeje HTU, je nutno podotknout, že etablování distributora a jeho značky nemůže být považováno za dostatečný důvod pro zavedení vytýkaných opatření - a to už jen s ohledem na to, že vliv povědomí o distributorovi je z pohledu fungování určité značky na daném území obvykle marginální, a účastník řízení nijak nedoložil, že by tomu ve zde posuzovaném případě bylo jinak.</p><p>191.          Ani tuto námitku neshledávám relevantní. Pokud účastník řízení narušil svým jednáním hospodářskou soutěž, je pro konstatování viny nerozhodné, jakým způsobem to učinil. Nemám za to, že by to, že pro distribuci na zahraniční trhy použil účastník řízení […obchodní tajemství...], jakkoliv ovlivnilo fakt, že odstranil intra-brand cenovou konkurenci na zahraničních trzích a omezil a znevýhodnil domácí distributory jím produkovaného HTU.</p><p>j) na předmětné dohody měla být aplikována výjimka</p><p>192.          I pokud by posuzované jednání formálně představovalo porušení soutěžních norem, mělo být podle účastníka řízení aplikováno ustanovení čl. 101 odst. 3 SFEU, potažmo § 3 odst. 4 ZOHS.</p><p>193.          K tomu uvádím, že zákon v § 3 odst. 4, respektive čl. 101 odst. 3 SFEU stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž naplnění je dohoda jinak zakázaná dle § 3 odst. 1 zákona vyňata z tohoto zákazu. Zákaz se podle tohoto ustanovení nevztahuje na dohody, které a) přispějí ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích, b) neuloží soutěžitelům omezení, která nejsou nezbytná k dosažení cílů podle písmene a), a c) neumožní soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části trhu zboží, jehož dodávka nebo nákup je předmětem dohody. Toto ustanovení tak představuje formulaci tzv. pravidla rozumného uvážení (rule of reason), dle něhož je nezbytné považovat ta omezující opatření, která mají v konečném důsledku kladný vliv na hospodářskou soutěž a jejich pozitivní účinky převažují nad negativy způsobenými omezením konkurenčního prostředí, za souladná se zákonem.</p><p>194.          Výhody plynoucí z uzavřených dohod přitom musí být pro účely aplikace § 3 odst. 4 zákona a čl. 101 odst. 3 SFEU hodnoceny na základě objektivních skutečností a nikoliv na základě subjektivního pohledu či domněnek účastníka řízení. Je třeba zvážit situaci, jaká na trhu panovala před uzavřením posuzovaných dohod a po jejich uzavření. Zde nemohu než dát za pravdu orgánu prvního stupně, který se v bodech 198 až 211 napadeného rozhodnutí dostatečně věnoval možnému naplnění podmínek uvedených pod písm. a) a b). Když podle něj nebyla ani jedna z těchto podmínek splněna, konstatoval, že nedošlo ke kumulativnímu splnění všech podmínek k uplatnění vynětí ze zákazu dohod.</p><p>195.          Co se týká posouzení možného splnění zákonem a SFEU kladených podmínek, zaujímám stejný názor jako orgán prvního stupně. Posuzované dohody nebyly vůbec nezbytné pro účely kontroly jakosti a zajištění dostatečné poptávky pro […obchodní tajemství...] na zahraničních trzích. Těchto cílů šlo dosáhnout méně restriktivními opatřeními. Doložky o zákazu exportu tedy nebyly nezbytné ve smyslu ustanovení o zákazu exportu ve smyslu § 3 odst. 4 písm. b) zákona a ve smyslu čl. 101 odst. 3 písm. a) SFEU.</p><p>196.          S ohledem na to, že nedošlo ke kumulativnímu naplnění všech podmínek pro uplatnění vynětí ze zákazu dohod, konstatuji, že vynětí ze zákazu dohod na základě ustanovení § 3 odst. 4 zákona, potažmo čl. 101 odst. 3 SFEU na účastníkem řízení uzavřené dohody nelze vztáhnout.</p><p>k) neaplikování blokové výjimky a pravidla de minimis</p><p>197.          Dle účastníka řízení Úřad v návaznosti na nesprávně vymezený relevantní trh a nesprávně vymezené tržní podíly špatně vyhodnotil aplikaci pravidla de minimis a blokových výjimek. Podle účastníka řízení je nezbytné na jeho jednání vztáhnout pravidlo de minimis, popřípadě blokové výjimky.</p><p>198.          Úřad v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že se účastník řízení dopustil takového jednání, jehož cílem bylo narušení hospodářské soutěže. Z tohoto důvodu Úřad neaplikoval výjimku „de minimis“, která jinak poskytuje tzv. bezpečný přístav soutěžitelům v případech, kdy je možné předpokládat, že soutěž nebude jejich jednáním narušena.</p><p>199.          Co se týká pravidla de minimis, vyloučil Úřad v daném případě aplikaci tohoto pravidla z důvodu: i) vysokého tržního podílu účastníka řízení na vymezeném geografickém trhu, který neklesl za celé posuzované období pod 15 %; ii) posuzované dohody o zákazu exportu HTU byly Úřadem vyhodnoceny jako cílové, a tudíž se na ně pravidlo de minimis nevztahuje; iii) dohody o zákazu exportu představují tvrdá omezení.</p><p>200.          Zdůvodnění příliš vysokými tržními podíly účastník řízení napadá především z důvodu špatného vymezení relevantního trhu jak po věcné, tak po geografické stránce. Účastník řízení tvrdí, že pokud by Úřad vymezil relevantní trh tak, jak to on požaduje, aplikaci pravidla de minimis by nebránily tržní podíly účastníka řízení, neboť by byly pouze marginální.</p><p>201.          Dále k vyhodnocení posuzovaných dohod jako cílových účastník řízení jednak opakuje argumentaci, kterou používá v rámci námitky o posouzení dohod jako cílových jako takové, dále účastník řízení vyjadřuje názor, že pravidlo de minimis je možné aplikovat i na dohody, které jsou vyhodnoceny jako cílové.</p><p>202.          K této námitce konstatuji, že se plně ztotožňuji se zdůvodněním, které uvedl Úřad v napadeném rozhodnutí v odstavcích 187 až 197. Považuji proto za neúčelné celé zdůvodnění na tomto místě opakovat. Pouze zdůrazňuji, že podle pravidla de minimis dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, nejsou považovány za zakázané. Úřad pro aplikaci pravidla de minimis používá východiska popsaná v Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o dohodách, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný. To, kromě toho, že stanovuje procentní hranice k rozeznání dohod jako zakázaných nebo nezakázaných, rovněž v čl. 13 uvádí, že za dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, nelze považovat horizontální nebo vertikální dohody obsahující tzv. tvrdá omezení, která přímo nebo nepřímo, samostatně nebo ve spojení s dalšími faktory mají za svůj cíl mj. rozdělení trhu. Platí tedy, že pravidlo de minimis je možné aplikovat pouze na dohody neobsahující tzv. hard-core omezení. Dohody mezi nekonkurujícími si soutěžiteli pak pro účely aplikace pravidla de minimis nesmí obsahovat omezení území, na kterém může odběratel dále dodávat smluvní zboží, s výjimkou omezení aktivních prodejů na výhradním území přiděleným dodavatelem jinému odběrateli.</p><p>203.          Vzhledem k tomu, že posuzované dohody byly Úřadem vyhodnoceny jako cílové, s čímž jsem se již výše ztotožnil, zastávám názor, že pravidlo de minimis není v této situaci použitelné, a to bez ohledu na velikost tržního podílu účastníka řízení na relevantním trhu.</p><p>204.          Dále účastník řízení napadá neaplikaci blokových výjimek na předmětné jednání a fakt, že se tak Úřad rozhodl ze stejných důvodů jako pro aplikaci pravidla de minimis., tj. že dohody o zákazu exportu HTU představují tzv. tvrdá omezení, protože omezují pasivní prodej odběratelů.</p><p>205.          Zde zůstávám na straně argumentace orgánu prvního stupně, který přesně popsal, proč v daném případě nemůže být bloková výjimka aplikovatelná. Nejprve se zabýval vývojem právní úpravy, a to jak v prostředí zákona, tak v prostředí unijních pravidel, když následně odmítl posuzovaným dohodám přiznat blokovou výjimku s odkazem na to, že „se vynětí ze zákazu dohod na základě blokové výjimky nevztahuje na dohody, které přímo nebo nepřímo omezují území nebo okruh osob, kterým může odběratel dále prodávat zboží tvořící předmět dohody s výjimkou omezení aktivních prodejů na území nebo vůči určité skupině osob, které si dodavatel vyhradil sobě nebo jinému odběrateli, pokud nejsou omezeny prodeje zákazníků odběratele.“[77]</p><p>206.          Podstatou tedy je, a na to míří i rozklad účastníka řízení, zda předmětné dohody zamezovaly odběratelům účastníka řízení uskutečňovat nejen aktivní prodeje, ale rovněž i pasivní prodeje. Souhlasím s orgánem prvního stupně, že ze znění doložek o zákazu exportu nevyplývá, že zákaz by se měl týkat jen tzv. aktivních prodejů na zahraniční trhy. Tento závěr vyplývá ze znění předmětných pasáží posuzovaných smluv. Odkazuje-li účastník řízení na odpověď na č.l. 27918, tak z jejího kontextu plyne, že odběratel byl srozuměn se sankcemi za jím provedený export HTU. Na závěrech Úřadu tedy v tomto směru netřeba ničeho měnit. S názorem účastníka řízení, že ke zjištění, zda šlo skutečně o omezování aktivních i pasivních prodejů, či jen aktivních, je třeba provést detailnější analýzu a náležité šetření, se neztotožňuji. Takový postup by byl s ohledem na skutkový stav, který považuji za zjištěný bez důvodných pochybností, nadbytečný.</p><p>l) omezování pasivních prodejů HTU</p><p>207.          Podle účastníka řízení Úřad pouze spekuluje, že mělo docházet i k omezování pasivních prodejů HTU, přitom tuto skutečnost nijak nešetřil. I pokud by ale k omezování pasivních prodejů došlo, měl Úřad zakázat pouze je, když omezování aktivních prodejů je přípustné v souvislosti s […obchodní tajemství...].</p><p>208.          K tomu uvádím, že ze znění posuzovaných doložek o zákazu exportu nijak nevyplývá, že zákaz exportu se měl týkat pouze aktivních prodejů, nýbrž všech prodejů do zahraničí. Z předmětných dohod, které svými formulacemi zakazovaly vyvážet HTU do zahraničí komplexně, totiž vyplývá, že odběratelé účastníka řízení byli dotčeni na jakémkoliv možném vývozu HTU, nikoliv jen na aktivních prodejích. Účastník řízení má jistě pravdu v tom, že správní orgán má povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Důvodnou pochybnost ale nevytváří pouhé vyjádření účastníka řízení ke sdělení výhrad o tom, že on takovou pochybnost má. Naopak jsem názoru, že jakékoliv další dokazování by v této otázce bylo nadbytečné. Toto plyne nejen z textu samotných doložek, který je komplexní, nijak se neomezuje na aktivní prodeje, ale i z odpovědí odběratelů. Účastník řízení sice argumentuje rozsudkem Soudního dvora ve věci Activision Blizzard[78], tento však dopadá na situace, kdy neexistuje přímý listinný důkaz o uzavření písemné dohody týkající se omezení pasivních vývozů. V dané věci je správní spis doslova napěchován smlouvami účastníka řízení, které obsahovaly doložky o zákazu exportu, přičemž tyto byly koncipovány jako komplexní. O tomto závěru správní orgán prvního stupně neměl pochyb a vyplynul i z odpovědí dotazovaných subjektů. Z odpovědi na listu č. 27918, na kterou odkázal účastník řízení, neplyne závěr, že by pasivní prodeje dovoloval. Naopak konkrétní odběratel byl srozuměn s možností sankce za jím provedený export HTU. Navíc pokud účastník řízení poukazuje na případ Thunder Tiger Corporation, navíc z roku 2006, nelze toto pokládat za ustálenou praxi Úřadu. Navíc námitku tímto případem nelze přijmout z důvodu, že se jednalo o případ řešený mimo správní řízení formou soutěžní advokacie. Tuto námitku účastníka řízení tedy opakovaně odmítám jako nedůvodnou.</p><p>m) nepřípustná aplikace principu pokračování při páchání správního deliktu</p><p>209.          Úřad v napadeném rozhodnutí shledal, že vytýkané jednání mělo charakter pokračujícího deliktu.[79] Tím se podle účastníka řízení dopustil zakázaného použití analogie k jeho tíži. Poukazuje totiž na to, že výslovná úprava institutu pokračujícího deliktu ve správním právu do 30. 6. 2017 chyběla[80] a obsahoval ji pouze § 116 trestního zákoníku. Úřad měl tedy na jednání účastníka nezákonně aplikovat koncept tzv. pokračování ve správním deliktu, což je dle účastníka řízení v oblasti jiných správních deliktů nepřípustné, pokud jde o postup v neprospěch účastníka řízení. I pokud by přípustné bylo, nejsou splněny podmínky pro aplikaci tohoto konceptu. Současně Úřad nezohlednil, že přestupkový zákon se ve prospěch obviněného odlišuje od definice dle § 116 trestního zákoníku. Ve vztahu ke smlouvám uzavřeným do 31. 8. 2009 také již uplynula prekluzivní lhůta.</p><p>210.          K této námitce uvádím, že koncept pokračování v trestném činu byl v rámci trestního práva zaveden teprve zákonem č. 290/1993 Sb., který novelizoval tehdy účinný trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.). Do té doby jeho používání vycházelo z právní nauky a soudní praxe, jak potvrzuje důvodová zpráva k výše uvedené novele.[81] Samotný koncept pokračování v páchání deliktu tedy do českého práva pronikl nejprve skrze právní nauku a rozhodnutí soudů a jeho zakotvení v tehdejším trestním zákoně bylo pouze reflexí jeho praktického používání - a důvodů, které k tomuto používání vedly. Nelze přitom z ničeho dovozovat, že by principy, které vedly k výslovnému zakotvení v praxi již používaného institutu v oblasti trestního práva, neplatily pro oblast trestání správního, které se nota bene principy trestního práva řídí.[82] O tom svědčí i skutečnost, že do přestupkového zákona, který sjednocuje právní režim dřívějších správních deliktů a přestupků (nyní již jen přestupky), a to včetně oblasti hospodářské soutěže, byly tyto principy vztaženy.</p><p>211.          Vedl-li tedy dlouhodobý vývoj právní doktríny poté, co tento institut byl v praxi používán, nakonec k výslovnému zakotvení („deklaraci“) pokračování v páchání trestného činu, není důvodu tento princip nepoužít také pro oblast správního trestání. Žádný konkrétní důvod konečně neuvádí ani účastník řízení, který se omezuje na argument zákazem analogie k tíži účastníka řízení (dovození tohoto principu však podle mého názoru není na analogii závislé). Možnost použití tohoto principu v oblasti správního trestání je přitom potvrzena správními soudy[83] a promítla se přímo do textu nové komplexní právní úpravy správního trestání - přestupkového zákona.[84],[85] Účastník řízení sice z výslovného zavedení tohoto principu dovozuje takový závěr, že jde v podstatě o arbitrární rozhodnutí zákonodárce, který se rázem rozhodl upravit tyto instituty i pro oblast přestupků, avšak opomíjí, že stejným způsobem (totiž výslovnou kodifikací již používaného principu) bylo zavedeno v tehdejším trestním zákoně i pokračování v trestném činu.</p><p>212.          Namítá-li účastník řízení, že institut pokračujícího deliktu nelze považovat za princip, protože jde o „umělý legislativní konstrukt“, nemohu s ním souhlasit. Mám za to, že naopak jde o určitý princip, který nevznikl jako „umělý legislativní konstrukt“, tedy např. arbitrárním rozhodnutím zákonodárce, ale že naopak vznikl organicky, z „přirozené“ právní potřeby postihnout rozumným způsobem určitý způsob páchání deliktu. O tom svědčí dle mého názoru dostatečně to, jakým způsobem byl tento institut zakotven v trestním právu (viz výše).</p><p>213.          Argumentuje-li účastník řízení rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 236/2014-22 ze dne 25. 2. 2015, mám za to, že je pro posouzení této otázky nepřípadný. V tomto rozsudku šlo o otázku toho, zda mohou být potrestány i osoby, které se v pojetí správního trestání spáchání deliktu vůbec nedopustily, ale organizovaly jej, či jej umožnily. Pro jejich potrestání ve správním právu zcela chybí jakýkoliv podklad. Ve zde posuzované věci však není sporu o tom, že se účastník řízení vytčeného deliktu mohl dopustit, a to v rozporu s normami správního práva, konkrétně ZOHS. Nedochází tedy k rozšíření skutkové podstaty na osoby, jejichž odpovědnost není v žádném případě právem správního trestání založena, ale pouze k výběru toho, jakým způsobem bude posuzováno vytýkané jednání. Mám přitom za to, jak bylo řečeno výše, že pokračování je obecným principem trestání deliktů, a do jisté míry přirozeným pohledem na jednání účastníka řízení.</p><p>214.          Z výše uvedeného vyplývá, že prvostupňový orgán zcela správně vyhodnotil možnost kvalifikovat předmětné jednání jako pokračující správní delikt, když taková kvalifikace je ve správním trestání bezpochyby přípustná. Prvostupňový orgán rozhodl v souladu s historickým vývojem zakotvení tohoto principu, konstantní judikaturou tuzemských soudů a koneckonců i v souladu se zněním § 7 přestupkového zákona. V této souvislosti tak tedy nemůže obstát ani navazující argumentace účastníka řízení, že k části smluv uzavíraných do 31. 8. 2009 uplynula prekluzivní lhůta a Úřad tak nemohl jejich uzavření postihovat. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 40/2007 - 66 ze dne 8. 11. 2007 počíná lhůta pro uložení správní sankce svůj běh teprve okamžikem, kdy byl ukončen protiprávní stav[86] (v tomto případě pokračování v páchání přestupku). Docházím tedy k závěru, že se prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí správně rozhodl, když posoudil předmětné jednání jako pokračující správní delikt a nikoliv uzavření každé jednotlivé zakázané dohody jako samostatný delikt (v daném případě mnohost deliktů).</p><p>215.          Účastníku řízení dávám za pravdu v tom, že existuje rozdíl v definici pokračování v deliktu podle trestního zákoníku a přestupkového zákona. Tento rozdíl je však pro zdejší případ nepodstatný. Nová úprava v podobě přestupkového zákona totiž není pro účastníka příznivější, neboť i jednotlivé útoky, tzn. uzavírání jednotlivých smluv naplňují skutkovou podstatu správního deliktu. Vzhledem k tomu, že jde o zakázané dohody s cílem narušit hospodářskou soutěž (viz výše), není třeba u každé uzavřené dohody zkoumat ovlivnění hospodářské soutěže. Vzhledem k tomu, že ani toto přehlédnutí orgánu prvního stupně nemá vliv na celkové posouzení daného jednání jako pokračujícího deliktu, jedná se o zcela marginální vadu, která nezpůsobuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.</p><p>216.          Dále účastník řízení namítá, že i pokud by byl koncept pokračování ve správním deliktu obecně přípustný, v nyní posuzovaném případě nejsou splněny jeho jednotlivé definiční znaky. Účastník řízení rovněž uvádí, že orgán prvního stupně se jejich naplnění věnoval pouze povrchně a neprovedl žádné dokazování.</p><p>217.          Koncept pokračování ve správním deliktu musí pro aplikaci naplňovat několik podmínek, a to konkrétně, že jednotlivé útoky i) musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu; ii) musí být vedeny jednotným záměrem; iii) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a iv) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.</p><p>218.          K podmínce naplňování stále stejné skutkové podstaty účastník řízení upozorňuje na to, že podmínky trestnosti za delikt, za nějž správní orgán prvního stupně udělil pokutu, se v průběhu páchání deliktu změnily. Konkrétně v období od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2009 stanovoval ZOHS subjektivní odpovědnost za správní delikty, zatímco 1. 9. 2009 nabyla účinnosti novela ZOHS, která tuto koncepci změnila na princip objektivní odpovědnosti za správní delikt s možností liberace. Účastník řízení tedy má za to, že tato změna podmínek trestnosti v podobě změny konceptu odpovědnosti za spáchání správního deliktu vede k tomu, že jednání účastníka řízení nemůže naplňovat skutkovou podstatu stále stejného deliktu.</p><p>219.          Jde-li o změnu podmínek trestnosti z důvodu změny přístupu k jedné skupině znaků trestnosti, zde subjektivní stránky deliktu, a jejího vlivu na nahlížení jednání účastníka řízení jakožto na páchání deliktů s odlišnými skutkovými podstatami, nepřisvědčuji této námitce účastníka řízení, neboť účastník řízení znění zákona vykládá účelově ve svůj prospěch. Před datem 1. 9. 2009 stanovoval ZOHS v § 22 odst. 2, že „Úřad může soutěžitelům uložit pokutu do výše 10 000 000 Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období, jestliže úmyslně nebo z nedbalosti porušili zákazy stanovené v § 3 odst. 1…“. Z uvedeného vyplývá, že podmínka zavinění byla vázána pouze k ukládání pokuty. Pro samotné konstatování porušení hmotněprávního ustanovení zákona nebylo třeba určení, zda šlo o porušení úmyslné nebo nedbalostní, takovou podmínku zákon nikdy nestanovil.[87],[88] Po 1. 9. 2009 zákon v § 22 již tuto podmínku k ukládání pokuty neklade, když nehovoří o zavinění, úmyslu ani nedbalosti. Nejsem tedy názoru, že námitka účastníka řízení míří správným směrem. Z pohledu naplnění skutkové podstaty nemá tato zákonná změna v posuzovaném případě žádný vliv.</p><p>220.          K závěru, že posuzované jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu stále stejného deliktu, dochází účastník řízení rovněž argumentací změny rozhodného ustanovení § 3 odst. 1 ZOHS.</p><p>221.          Je pravdou, že k datu 1. 9. 2009 došlo ke změně znění dotčeného ustanovení, když slovní spojení „které vedou nebo mohou vést“ bylo nahrazeno spojením „jejichž cílem nebo výsledkem je“. Správní orgán prvního stupně však v odstavci č. 137 napadeného rozhodnutí konstatoval, že došlo pouze k upřesnění dikce, které nemělo dopady na hmotněprávní posuzování toho, které dohody jsou zakázané a které nikoliv. S tímto názorem orgánu prvního stupně se plně ztotožňuji, ostatně tento názor vychází z konstantní judikatury správních soudů a důvodové zprávy k novele ZOHS, na které orgán prvního stupně právě v odstavci č. 137 odkazuje. V reakci na tvrzení účastníka řízení, že po sedmé novele se Úřad musí zabývat aplikací doktríny de minimis v obecné rovině, přisvědčuji účastníku řízení, že po novele, kdy došlo ke zrušení § 6 ZOHS, je pravidlo de minimis aplikováno již v rámci úvah ohledně samotného protisoutěžního charakteru a nikoliv jako krok následný, jako výjimka z generální klauzule. Avšak je třeba poukázat na skutečnost, že v daném případě je námitka irelevantní z toho důvodu, že pravidlo de minimis je možné aplikovat pouze na takové dohody, které neobsahují hard-core ujednání, což ovšem není případ posuzovaných dohod, které uzavíral účastník řízení.</p><p>222.          Podle účastníka řízení není splněna ani podmínka naplňování skutkové podstaty každým domnělým útokem. Tato námitka souvisí s definicí pokračování v přestupku uvedenou v přestupkovém zákoně, podle které, na rozdíl od trestního zákoníku, musí být skutková podstata přestupku naplněna každý útokem. K tomu odkazuji na výše uvedené. Úřad sice tento rozdíl v definicích přehlédl, nicméně na zákonnost napadeného rozhodnutí to nemá vliv, neboť i uzavírání jednotlivých dohod naplnilo skutkovou podstatu správního deliktu.</p><p>223.          Dále účastník řízení namítá také nesplnění druhé podmínky pro kvalifikaci skutku jako pokračujícího deliktu, když zpochybňuje existenci jednotného záměru. Namítá především, že orgán prvního stupně nijak nedoložil existenci jednotného záměru, ale pouze ji dovodil z faktu, že smlouvy uzavírané účastníkem řízení obsahovaly ujednání týkající se zákazu exportu. Zároveň uvádí, že Úřad má povinnost dokazovat existenci jednotného záměru.</p><p>224.          Dle trestněprávní judikatury k posuzované věci přiléhavé je jednotný záměr, který je třeba dokazovat, možné vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, z objektivních souvislostí, jako je doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod. Vždy je však třeba hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně.[89] Je evidentní, že v posuzovaném případě si účastník řízení nastavil jednotnou strategii spočívající v implementaci ujednání o zákazu exportu do smluv s cílem zamezit exportu HTU, kdy tuto strategii vůči svým smluvním partnerům průběžně uzavíráním nových smluv aplikoval, v čemž kontinuálně pokračoval po dobu mnoha let. Jednotlivé útoky účastníka řízení tedy musely být vedeny týmž záměrem v tom smyslu, že již od počátku zamýšlel i další útoky a že se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru, kterým je samotný zákaz exportu HTU. Z kontinuálního a důsledného uzavírání těchto ujednání tedy nelze vyvodit jiný závěr než, že účastník řízení byl veden jednotným záměrem. Nadto, argumentace účastníka řízení rozsudkem č. j. 1 As 49/2012-33 je lichá, neboť jak je v něm uvedeno, Nejvyšší správní soud vytkl Městskému soudu v Praze, že založil svůj závěr o naplnění znaků pokračujícího deliktu na úvaze, která nemá patřičnou oporu ve spisovém materiálu. To není tento případ. Z Úřadem nashromážděného důkazního materiálu, ale i celého kontextu posuzované věci, logicky nevyplývá jiné vysvětlení, než že úmyslem účastníka řízení bylo omezovat export HTU.</p><p>225.          Účastník řízení namítá také nenaplnění znaku stejného nebo podobného provedení, když opakuje, že orgán prvního stupně neprovedl dokazování, respektive podrobně nezdůvodnil naplnění tohoto znaku. Dále účastník řízení namítá, že při vypořádávání se s touto podmínkou ji orgán prvního stupně smísil s podmínkou předcházející, tedy jednotným záměrem. K uvedenému konstatuji, že stejnorodost způsobu provedení je třeba vykládat ve spojitosti s jednotným záměrem pachatele.[90]</p><p>226.          Účastník řízení v této souvislosti argumentuje tím, že nemohlo v daném případě jít o stejný nebo podobný způsob provedení, neboť od 1. 9. 2009 se změnily podmínky trestnosti. Zde účastník řízení opakuje námitku již vznesenou (viz výše), které jsem nepřisvědčil v předchozím textu, ze kterého plyne její vypořádání, proto zde konstatuji, že ani v této souvislosti neobstojí.</p><p>227.          Konečně účastník řízení tvrdí, že v průběhu jednotlivých let měnil formulace doložek zakazujících export a také uzavíral atypické smlouvy. To má podle jeho názoru narušovat závěr Úřadu o stejném nebo podobném způsobu provedení jednotlivých útoků pokračujícího správního deliktu. K uvedenému konstatuji, že pro splnění podmínky stejnorodosti provedení se nevyžaduje úplná totožnost způsobu spáchání jednotlivých útoků, přičemž tuto podmínku je třeba vykládat v souvislosti s obsahem celého záměru.[91] Pokud tedy účastník řízení v průběhu let „kosmeticky“ měnil znění doložek zakazujících export uhlí, přičemž jejich podstata byla stále stejná, neznamená to, že by bylo mařeno naplnění této podmínky.</p><p>228.          Účastník řízení zpochybňuje také čtvrtou podmínku, tedy splnění blízké časové souvislosti a souvislosti v předmětu útoku. Uvádí, že blízká časová souvislost není dána, jestliže pachatel deliktu na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. To má být případ právě účastníka řízení, který poukazuje na fakt, že smlouvy na dodávky HTU obsahující doložky o zákazu exportu uzavíral vždy jen v úzkém časovém rozpětí kalendářního roku a nikoliv tedy kontinuálně, což má tvrdit rozhodnutí prvostupňového orgánu. K této námitce konstatuji, že pro pokračování deliktu je vyžadováno pokračování blízkou časovou souvislostí, přičemž tu nelze nijak ohraničit maximální lhůtou obecně platnou. Zároveň je nepochybné, že ve většině případů deliktních jednání, která mohou být konána prakticky kdykoliv, bude časová souvislost přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání deliktu. Na druhou stranu je třeba brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok, jakož i na další specifika, v konkrétním případě na specifické prostředí trhu s HTU. Ostatně to uvádí i rozhodnutí prvostupňového orgánu (které účastník řízení v rozkladu dezinterpretuje ve prospěch znění jemu více vyhovujícímu) v odstavci č. 233, a to tak, že je běžné, že v oblasti prodeje HTU jsou smlouvy uzavírány na kalendářní rok nebo více let, přičemž smlouvy bývají uzavírány v závěru kalendářního roku, popřípadě na přelomu kalendářních roků. Je tedy logické, že k uzavírání docházelo jen v úzkém časovém rozpětí, které se ovšem v pravidelných intervalech opakovalo v případě potřeby uzavírání dalších smluv. Jelikož deliktní jednání rovněž zahrnuje plnění smluv, ne jen jejich uzavírání a ponechání v platnosti, lze uzavřít, že deliktní činnost účastníka probíhala kontinuálně. Nelze dovodit, že páchání deliktu účastníkem řízení nebylo kontinuální jen z toho důvodu, že mu v kratších časových intervalech nevznikla potřeba nové smlouvy uzavírat. Proto neshledávám jako důvodnou námitku nenaplnění blízké časové souvislosti. Ostatně tomuto závěru svědčí i pasáž […obchodní tajemství...], které Úřadu sám účastník řízení předkládá, a to na straně 6, kde se uvádí, že […obchodní tajemství...]</p><p>229.          Co do souvislosti v předmětu útoku účastník řízení namítá, že orgán prvního stupně při konstatování, že dohody o zákazu exportu dopadaly zejména na primární odběratele účastníka řízení, měl povinnost doložit, jací konkrétní odběratelé byli jeho jednáním dotčeni. K této námitce uvádím, že předmětem zakázaných dohod bylo omezit odběratele ve vývozu HTU, když dohody s nimi byly postiženy právě klauzulemi o omezení vývozu. Není pochyb, že v podkladech založených ve správním spise i v napadeném rozhodnutí je uvedeno, jaké dohody s jakými odběrateli Úřad považuje za zakázané. Není proto nutné, aby Úřad v rozhodnutí uváděl výčet těchto subjektů. Rovněž mi není zřejmě, co by takový seznam na celé věci změnil. Taková námitka by měla význam pouze v případě, že by nebylo jasné, zda vůbec existují subjekty, které byly jednáním účastníka řízení dotčeny. V posuzované věci není sporu, a není to jen má úvaha, ale tento závěr vyplývá z kontextu případu, že účastník řízení omezoval své odběratele v jejich svobodné vůli exportovat HTU. Mám tedy za to, že orgán prvního stupně se s obranou účastníka řízení dostatečně vypořádal. Pokud jde o delikt podle SFEU, byly jednáním účastníka řízení zasažení především zahraniční spotřebitelé, v této situaci je rovněž nepředstavitelné, aby je Úřad konkretizoval. Tuto námitku shledávám jako nedůvodnou.</p><p>n) posouzení subjektivní stránky deliktu</p><p>230.          Účastník řízení dále namítá, že orgán prvního stupně nesprávně posoudil subjektivní stránku deliktu a že účastník řízení nejednal úmyslně. Rovněž i na tomto místě opakovaně poukazuje na to, že i kdyby se dopustil protiprávního jednání, nemohl jednat úmyslně, ale nanejvýše nedbalostně. Dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které byly posuzované smlouvy minimálně do roku 2004 v souladu s právem. Účastník řízení napadá závěr orgánu prvního stupně, že v daném případě šlo o úmyslné jednání, přitom Úřad nečinil žádné dokazování ani šetření a došel k němu na základě slovních spekulací a bez označení konkrétních důkazů.</p><p>231.          K uvedenému podotýkám, že před datem 1. 9. 2009 stanovoval ZOHS v § 22 odst. 2, že „Úřad může soutěžitelům uložit pokutu do výše 10 000 000 Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období, jestliže úmyslně nebo z nedbalosti porušili zákazy stanovené v § 3 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 nebo neplní opatření uložená podle § 7 odst. 2 nebo § 11 odst. 3 anebo podle § 18 odst. 5.“ Z výše uvedeného by bylo možné dovozovat, že zákonodárce počítal s tím, že forma zavinění by měla být určitým způsobem zohledněna. Je přitom předmětem výkladu, zda se jedná o podmínku vztahující se k odpovědnosti samotné, nebo k uložení pokuty. I v případě, že by byl zvolen prvně jmenovaný výklad, je zcela jasné, že k vyvození odpovědnosti podle daného pravidla by postačoval fakt, že účastník řízení svým jednáním porušil nebo nesplnil povinnost stanovenou zákonem nebo uloženou na jeho základě alespoň formou nedbalosti. Na tomto lze tedy shrnout, že ustanovení § 22 odst. 2 ZOHS s určitou formou naplnění subjektivní stránky jednání pracuje. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č.j. 31 Ca 133/2005-62, k povinnosti prokázat zavinění uvedl, že „je nesporné, že otázkou zavinění a jeho formou se orgán dohledu při rozhodování o uložení sankce musí obligatorně vypořádat, jak vyplývá z dikce ust. § 22 odst. 2 věty první zákona o ochraně hospodářské soutěže. […] posouzení, zda k protisoutěžnímu jednání došlo úmyslně či z nedbalosti, je z hlediska rozhodování o výši ukládané pokuty nepochybně relevantní.“ Otázkou zavinění se zabýval i Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 13. 4. 2016, č.j. 62 Af 96/2014: „Pokud jde o zavinění (tedy vyhodnocení subjektivní stránky deliktu), to je sice podmínkou trestnosti jednání, avšak jednání spočívající ve zneužití dominantního postavení je trestné bez ohledu na formu zavinění. Zavinění však znakem skutkové podstaty není a (podle právní úpravy na věc použitelné) má místo v úvahách žalovaného ohledně výše ukládané sankce za spáchání správního deliktu.“</p><p>232.          V souladu s  druhostupňovým rozhodnutím a s výše uvedenými judikaturními východisky zastávám názor, že podmínka zavinění byla vázána pouze k ukládání pokuty. Pro samotné konstatování porušení hmotněprávního ustanovení zákona nebylo třeba určení, zda šlo o porušení úmyslné nebo nedbalostní, takovou podmínku zákon nikdy nestanovil.[92] Současná úprava tedy stejně jako úprava před datem 1. 9. 2009 konstruuje předmětný delikt na principu objektivní odpovědnosti. Orgán prvního stupně pak mohl hodnotit zavinění účastníka řízení jak v období do data 31. 8. 2009, tak po tomto datu pro případné zohlednění úmyslného jednání jako přitěžující okolnost při zohlednění výše sankce, když vyšel z ustálené judikatury SDEU, dle které pro konstatování úmyslného porušení soutěžního práva není nezbytné, aby si soutěžitelé byli vědomi toho, že porušují zákaz stanovený soutěžními pravidly, SFEU, neboť je dostačující, aby si nemohli být nevědomi toho, že vytýkané jednání mělo za cíl nebo mohlo mít za následek narušení hospodářské soutěže na společném trhu.[93]</p><p>233.          Avšak bez ohledu na to, zda existují různé možné výklady, zabýval se správně správní orgán prvního stupně subjektivní stránkou deliktu hned na několika místech napadeného rozhodnutí, a to z důvodu zohlednění úmyslu při výměře pokuty. Účastník řízení si musel být vědom toho, že jeho odběratelé budou prostřednictvím doložek o zákazu exportu znevýhodněni v případě potřeby uspokojit zahraniční poptávku po HTU. Účastník řízení navíc tento požadavek na zákaz exportu HTU a jeho zadržování v České republice přenášel skrze své odběratele i na další úrovně prodeje. Pro takové jednání není žádné racionální vysvětlení, než že účastník řízení musel si být vědom, že jeho jednání povede k zásahu do existence volné hospodářské soutěže. Jinými slovy cíleně chtěl omezit své odběratele a jejich další zákazníky v hospodářské soutěži, jinak. Prokazování, že nabídka ze zahraničí k exportu by se těmto soutěžitelům naskytla a že by ji využili, přitom není nutné.[94]</p><p>234.          V části, ve které účastník řízení opakovaně tvrdí, že měl státem přímo uloženou povinnost zajistit dostatek HTU pro obyvatelstvo, nikoliv jen odbytovou těžbu, odkazuji na část tohoto rozhodnutí „Přezkum napadeného rozhodnutí“ pod písm. h), kde jsem se těmito argumenty podrobně zabýval.</p><p>235.          Argumentaci účastníka řízení ohledně zákonnosti posuzovaných doložek v období do 30. 4. 2004 pokládám za nedůvodnou. Účastník řízení byl totiž v napadeném rozhodnutí shledán vinným za správní delikt spáchaný v období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2012.</p><p>236.          Neustálé poukazování účastníka řízení na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č.j. 8 Afs/2017-100 nemůžu vyhodnotit jinak než účelovou námitku, když účastník řízení uvedený rozsudek dezinterpretuje ve svůj prospěch. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud neuvedl, že předmětné jednání bylo nedbalostní, ale že bylo správně vyhodnoceno, jako přinejmenším nedbalostní, což bylo v souladu s tehdy platným zněním § 22 odst. 2 ZOHS.</p><p>237.          Z výše uvedených důvodů tedy považuji prokázání úmyslu účastníka řízení pro potřeby výměry pokuty za zcela souladné se zákonem a námitku odmítám jako nedůvodnou.</p><p>o) pochybení při ukládání pokuty</p><p>238.          Na nesprávné právní posouzení případu pak dle účastníka řízení navazují pochybení při výpočtu pokuty. Vzhledem k tomu, že účastník řízení opět recykluje námitky, se kterými jsem se již vypořádal nejen výše v tomto rozhodnutí, ale už i v předchozím druhostupňovém rozhodnutí (nesprávná aplikace ZOHS, otázka konceptu pokračování ve správním deliktu, zavinění či přičitatelnosti) a tyto námitky jsem neshledal jako důvodné, musím potvrdit i správnost výpočtu pokuty, pokud závisí na vyhodnocení těchto otázek.</p><p>239.          Co se týká zahrnutí obratu generovaného prodejem HTU pro průmyslové odběratele do rozhodné výše obratu, shledávám takový postup za správný. Jednak byl relevantní trh vymezen jako trh s HTU v České republice, jehož správnost jsem potvrdil, totéž platí i pro narušení hospodářské soutěže v České republice. Správní orgán tedy správně vzal v potaz i tuto část obratu účastníka řízení a nelze uzavřít jinak, než že při stanovení pokuty vyšel z  obratu za prodej HTU dosaženého soutěžitelem na vymezeném relevantním trhu za poslední ukončené účetní období deliktního jednání, což je korektní postup.</p><p>240.          Rovněž musím odmítnout i tvrzené porušení legitimního očekávání účastníka řízení, když v prvním prvostupňovém rozhodnutí správní orgán prvního stupně vycházel z jiné (nižší) výše obratu. Žádné takové legitimní očekávání účastníka řízení totiž prvním prvostupňovým rozhodnutím založeno nebylo, neboť tehdy Úřad sice vycházel z obratu za prodej HTU dosaženého soutěžitelem na vymezeném relevantním trhu, nicméně účastník řízení uvedl obrat za prodej HTU pouze pro komunální sféru, nikoliv za veškerý prodej HTU, což Úřad následně zjistil v dalším průběhu správního řízení.[95]</p><p>241.          V souladu s předchozím druhostupňovým rozhodnutím zůstávám na názoru, že správní orgán prvního stupně správně posoudil jako závažnější delikt porušení čl. 101 SFEU. K tomuto závěru nedošel žádným arbitrárním způsobem bez jakékoliv úvahy, ale vysvětlil, že narušení hospodářské soutěže na tuzemském trhu vyhodnotil pouze jako potenciální. Naopak ve vztahu k porušení čl. 101 SFEU platí, že toto je ve srovnání s porušením ust. § 3 odst. 1 ZOHS hodnoceno unijní právní úpravou přísněji, neboť vytvoření jednotného vnitřního trhu EU je základním cílem unijního práva a za tím účelem byly včleněny do Smlouvy, resp. čl. 101 a 102 SFEU. Stejně Úřad postupoval i v případu Sokolovská uhelná.</p><p>242.          Účastník řízení rovněž namítá, že Úřad mu připočetl k tíži, že předmětné doložky uzavíral s velkým počtem odběratelů a byly obsaženy ve více smlouvách. K tomu uvádím, že v napadeném rozhodnutí, konkrétně v bodech 330 až 334 hodnotil Úřad typovou závažnost jednání účastníka řízení. Při tom porovnával, jak postupoval v obdobném případu Sokolovská uhelná, jelikož byl instruován předchozím druhostupňovým rozhodnutím, aby v těchto podobných případech nepostupoval zjevně rozdílným přístupem. Úřad proto porovnával obě jednání, vzal v úvahu fakta hovořící ve prospěch možné větší i menší typové závažnosti (zohlednil shodnosti i odlišnosti obou případů), přičemž podrobným a přezkoumatelným způsobem dovodil, že typovou závažnost ohodnotí stejně jako v případu Sokolovská uhelná a stanovil výchozí podíl hodnoty prodejů pro výpočet pokuty ve výši 0,30 % z hodnoty prodejů účastníka řízení.</p><p>p) procesní pochybení</p><p>243.          Podle účastníka řízení se správní orgán prvního stupně dopustil několika procesních pochybení, která mají vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť mělo být zasaženo do jeho procesních práv.</p><p>244.          V prvé řadě účastník řízení brojí proti vydání tzv. neúplného sdělení výhrad. Ze spisového materiálu jsem zjistil, že po vydání druhostupňového rozhodnutí správní orgán nejprve doplnil šetření za účelem korektního způsobu vymezení relevantního trhu, poté vydal dokument s názvem Doplnění sdělení výhrad a následně napadené rozhodnutí. Sdělení výhrad je přitom specifickým institutem pro řízení před soutěžním Úřadem. Podle ustanovení § 7 odst. 3 ZOHS se sdělením výhrad rozumí písemné vyrozumění, v němž Úřad sdělí základní skutkové okolnosti případu, jejich právní hodnocení a odkazy na hlavní důkazy o nich, obsažené ve správním spise. Jedná se tedy o výsledek procesu, který reaguje na zjištění Úřadu a podklady ve správním spise. V uvedeném případě vydáním druhostupňového rozhodnutí došlo ke zrušení prvního prvostupňového rozhodnutí. V druhostupňovém rozhodnutí byl správní orgán prvního stupně instruován zejména k doplnění šetření a dokazování a korektnímu vymezení relevantního trhu. První sdělení výhrad, který bylo ve věci vydáno před prvním prvostupňovým rozhodnutím, jakož i materiály obsažené ve spise, nebyly nijak dotčeny. Celý proces správního řízení před správním orgánem prvního stupně se tedy v podstatě vrátil časově do období před vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale za vydání sdělení výhrad. Správní orgán prvního stupně tedy postupoval správně, když po doplnění šetření nashromáždil do spisu další podklady, a učinil z nich závěry, se kterými účastníka řízení seznámil v Doplnění sdělení výhrad. V takové procesní situaci nebylo nutné vydávat opět plnohodnotné sdělení výhrad, když na původní platné závěry správní orgán pouze odkázal. Není přitom na místě hovořit o zkrácení účastníka řízení na jeho právech, neboť tomu podoba původního sdělení výhrad byla známa, a pokud Doplnění sdělení výhrad na ně odkazovalo, mohl se s nimi opět seznámit. Takový procesní postup je plně v souladu se zákonnými požadavky a lpění na vydání nového sdělení výhrad, které by v podstatě bylo z velké části kopií původního sdělení výhrad, by bylo jen formalismem, který by nijak nezměnil úroveň ochrany procesních práv účastníka řízení. Pokud účastník řízení poukazuje na případy, kdy Úřad v minulosti vydal nové kompletní sdělení výhrad, pak konstatuji, že takový postup je žádoucí především v případech, ve kterých se zjištění Úřadu změnila natolik, že vydání nového kompletního sdělení výhrad je nutné. V řešeném případě je takový postup je sice možný, nikoliv nezbytně nutný. Účastník řízení navíc jasně věděl, co je mu kladeno za vinu a z čeho Úřad vychází, nebyl tedy nijak zkrácen na právu se efektivně bránit.</p><p>245.          Účastník řízení se dále domnívá, že Úřad porušil § 51 odst. 2, § 49 odst. 1, § 51 odst. 6 a § 18 správního řádu, neboť nevyhotovil protokol, potažmo záznam o provedení listinných důkazů a nepřizval účastníka řízení k jejich provádění.</p><p>246.          Nejprve k porušení ustanovení § 51 odst. 2 správního řádu, dle kterého musí být účastník řízení včas vyrozuměn o provádění důkazu mimo ústní jednání, uvádím, že do daného ustanovení je vtělena zásada součinnosti správního orgánu s dotčenými osobami podle § 4 odst. 3 a 4 správního řádu. Komentářová literatura však dále dodává, že z logiky věci se nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka řízení, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 správního řádu záznam do spisu.[96] Nejvyšší správní soud k tomu v jiné věci uvedl, že správní orgán není povinen postupovat podle ustanovení § 51 odst. 2 správního řádu, pokud jde o provedení důkazu listinou.[97] Navíc všechny listiny, ze kterých Úřad vychází, se po celou dobu řízení nachází ve spisu a účastník řízení se s nimi může seznámit, když pravidelně využívá práva nahlížet do spisu,[98] účastníku řízení tedy nic nebrání je jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení. Navíc ve věci bylo dvakrát vydáno sdělení výhrad. Nejde tedy o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí.  Proto je třeba tuto námitku účastníka řízení odmítnout.</p><p>247.          Pokud jde o údajné porušení ustanovení § 53 odst. 6, respektive ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu, tak podle nich platí, že o provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu a pokud se tak děje mimo ústní jednání, sepíše se protokol do spisu. K tomu uvádím, že povinnost správního orgánu provést důkaz listinou ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu je navázán na ustanovení § 53 odst. 1 správního řádu. Ten stanovuje postup, kterým správní orgán získává dokumenty, které posléze nezůstávají součástí spisu, neboť je správní orgán vrací tomu, kdo je dle usnesení správního orgánu předložil. V této souvislosti odkazuji na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č.j. 10 As 16/2014-25, který cituje komentářovou literaturu: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. ( ) Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u listin podle odst. 1 tohoto ustanovení ( ). Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit-pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou přidanou hodnotu.“ I tuto námitku je tedy třeba odmítnout.</p><p>248.          Dále podle ustanovení § 49 odst. 1 ve spojení s ustanovení § 15 správního řádu platí, že správní řízení je ovládáno zásadou písemnosti a neveřejnosti. Ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka řízení nezbytné. Je tedy výlučně na úvaze správního orgánu, jestli lze ústní jednání chápat jako nezbytné ke splnění účelu řízení nebo uplatnění práv účastníka řízení. Prvostupňový orgán přitom dospěl k závěru, že skutkový stav je ve všech podstatných rysech objasněn. Proto ústní jednání nebylo nezbytné ani účelné. S tímto závěrem souhlasím. V situaci, kdy je skutkový stav objasněn, je nadbytečné konat ústní jednání. K porušení procesních práv účastníka řízení dojít nemohlo, proto i námitku porušení tohoto ustanovení odmítám.</p><p>249.          Konečně účastník řízení namítl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových okolností, se kterými nebyl seznámen ve sdělení výhrad. Jde o existenci smluv uzavíraných se […obchodní tajemství...]. K tomu uvádím, že dle ZOHS platí, že ve sdělení výhrad je účastník řízení informován o základní skutkové okolnosti případu, jejich právní hodnocení a odkazy na hlavní důkazy o nich, nikoliv o všech jednotlivostech a detailech budoucího rozhodnutí. Této povinnosti správní orgán prvního stupně dostál. […obchodní tajemství...] nemá ne kvalifikaci jednání účastníka řízení podstatný vliv. Dále účastník řízení namítá další marginalitu, a sice že Úřad neindikoval, že do výše obratu hodlá započíst i obrat generovaný za prodej HTU průmyslovým odběratelům, kteří jej využívali v energetice. V této souvislosti jsem ověřil, že v doplnění sdělení výhrad byl účastník řízení v bode 69 informován, že hodnotu prodejů je stanovena na základě podkladů dodaných účastníkem řízení, a to součtem tržeb za dodávky HTU pro komunální sféru a pro zákazníky z odvětví průmyslu. Námitku tedy odmítám.</p><p>q) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí</p><p>250.          Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je dána, pokud se správní orgán nevypořádal se všemi námitkami účastníka řízení</p><p>251.          Z odůvodnění správního rozhodnutí rovněž „musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Stejně tak se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil k problematice nepřezkoumatelnosti pro nedostatek skutkových důvodů. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, jsou přitom takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“[99]</p><p>252.          Povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit je odrazem práva na spravedlivý proces a vyloučení libovůle státního orgánu. Podle Ústavního soudu je řádné odůvodnění rozhodnutí včetně vypořádání námitek a skutečností uváděných účastníkem nezbytnou zárukou proti libovůli v rozhodování, která je neslučitelná s principem demokratického právního státu.[100]</p><p>253.          Nejvyšší správní soud konstatoval, že „z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je tomu tak právě proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán vyšel a jak o něm uvážil. Současně musí být z odůvodnění rozhodnutí patrné, jak se správní orgán vypořádal se vznesenými námitkami a k nim se vztahující zásadní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud tedy rozhodnutí vůbec neobsahuje odůvodnění vypořádání některé z námitek nebo nereflektuje na námitky uplatněné účastníkem řízení a zásadní argumentaci, o kterou se opírají, musí mít podle Nejvyššího správního soudu nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost“.[101]</p><p>254.          Po přezkoumání napadeného rozhodnutí jsem zjistil, že toto rozhodnutí je srozumitelné a je z něj patrné, jaké skutkové okolnosti vzal správní orgán prvního stupně za rozhodné pro svoje právní závěry. Poukazuji rovněž na to, že Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí reagoval, minimálně co do podstaty, na všechny námitky účastníka řízení.</p><p>255.          Důvody nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, které účastník řízení ve svém rozkladu uvádí, se týkají výše zmiňovaných námitkových okruhů. K otázce korektního způsobu vymezení relevantního trhu vycházejícího ze skutkových zjištění Úřadu jsem se vyjádřil výše a netřeba tuto argumentaci znovu opakovat. Stejně tak jsem se ve zvláštní části tohoto rozhodnutí věnoval otázce komplexnosti doložek plynoucí z obsahu posuzovaných doložek, tzn. zákazu jak aktivních, tak pasivních prodejů HTU do zahraničí, údajným opomenutím řady důkazních tvrzení účastníka řízení, jakož i výší uložené sankce. Na tyto části tedy zde plně odkazuji, neboť je v nich řešena i otázka přezkoumatelnosti závěrů správního orgánu prvního stupně. Odhlédnout nelze ani od faktu, že účastník řízení na napadené rozhodnutí dokázal obsáhle reagovat, argumentačně jej detailně napadat a rozebrat, což naznačuje, že mu musí být srozumitelné. Proto není pochybnosti, že účastník řízení dobře věděl, na základě jakých podkladů Úřad vycházel, jak tyto hodnotil a jaké závěry z nich učinil.</p><p>r) nezákonnost výroků II. a V. napadeného rozhodnutí</p><p>256.          Na předešlé části tohoto rozhodnutí, ve kterých se vypořádávám s jednotlivými námitkami, odkazuji rovněž v souvislosti s namítanou nezákonností výroků II. a V. napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že jsem dospěl k závěru, že všechny námitky účastníka řízení je třeba odmítnout a napadené rozhodnutí potvrdit, lze považovat napadené rozhodnutí i ve výrocích II. a V. za zákonné.</p><p>s) k návrhům na doplnění šetření předsedou Úřadu</p><p>257.          S ohledem na výše uvedené, především na potvrzení zákonnosti napadeného rozhodnutí a věcné správnosti závěrů správního orgánu prvního stupně považuji návrhy účastníka řízení na doplnění šetření za nadbytečné. Dotazování na Státní fond životního prostředí by umožnilo maximálně zjistit existenci zařízení, která umožňují spalovat různé druhy tuhých paliv (tato skutečnost ale Úřad nepopírá a plyne i z doplněného dokazování Úřadu). Stejně tak shledávám jako nadbytečné navrhované oslovení dalších subjektů, jelikož správní spis obsahuje dostatečné množství relevantních podkladů a informací, které umožňují vymezit relevantní trh. To je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, dle kterého lze neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení založit pouze třemi důvody, jedním z nich je právě situace, kdy nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.[102]</p><p>VI.     Závěr</p><p>258.          Na základě všech shora uvedených důvodů a po projednání věci rozkladovou komisí dle § 152 odst. 3 správního řádu a po přezkoumání souladu jak napadeného rozhodnutí, tak správního řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, jakož i po přezkoumání věcné správnosti napadeného rozhodnutí a rozsahu námitek uplatněných v rozkladovém řízení, jsem dospěl k závěru, že námitky účastníka řízení nejsou důvodné. Správní orgán prvního stupně na základě skutečností získaných v doplněném šetření odpovídajícím způsobem vyhodnotil vymezení relevantního trhu a napadené rozhodnutí také přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Na řádně zjištěný skutkový stav Úřad aplikoval správný právní předpis, správného časového znění, při jeho výkladu se nedopustil žádného interpretačního pochybení a v jeho rámci užil právní normu, kterou správně aplikoval. Napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy jedná se o rozhodnutí srozumitelné, které je opřené o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč prvostupňový orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Vzhledem k výše konstatovanému bylo na místě rozklad účastníka řízení podaný proti napadenému rozhodnutí zamítnout a toto rozhodnutí v napadených částech potvrdit.</p><p>Poučení</p><p>Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, dále odvolat.</p><p>otisk úředního razítka</p><p>Ing. Petr Rafaj</p><p>předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže</p><p>Obdrží:</p><p>Vážený pan</p><p>JUDr. Karel Muzikář, LL.M. (C.J.), advokát</p><p>Skils s.r.o. advokátní kancelář</p><p>Křižovnické nám. 193/2</p><p>110 00 Praha</p><p>Vypraveno dne:</p><p>viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy</p><p>[1] Rozhodnutí Úřadu ze dne 8. 1. 2010, č.j. ÚOHS-S355/2007/KD-357/2010/820/HKa, rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 6. 9. 2010, č.j. ÚOHS-R 8/2010 HS-13302/2010/310/MVr a ze dne 5. 12. 2014, č.j. ÚOHS-R8/2010/HS-25769/2014/312/HBt. Dále rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č.j. 62 Af 67/2010-140 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2013, č.j. 5 Afs 3/2012-131 (dále též „případ Sokolovská uhelná“).</p><p>[2] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 512/05, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 1 Azs 55/2006.</p><p>[3] Nově se pod pojmem „přestupek“ rozumí rovněž správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob. Srov. § 112 odst. 1 věta první přestupkového zákona.</p><p>[4] Pro část ustanovení, jež se však pro toto řízení neuplatní, platí účinnost od 1. 10. 2016.</p><p>[5] Srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2004, č. j. 1 As 9/2003-90, podle kterého „v souladu s principem právní jistoty má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak. Jestliže zákonodárce z nejrůznějších důvodů zvolí řešení jiné, musí je tím spíše přesně, jasně, určitě a srozumitelně vyjádřit v právních předpisech, jimiž jsou právní normy komunikovány svým adresátům. Neučiní-li tak, je zcela na místě dát přednost takovému výkladu, který je rozumný a odpovídá přirozenému smyslu pro spravedlnost.“</p><p>[6] Viz důvodová zpráva k zákonu č. 183/2017 Sb. K části sto dvanácté – změna zákona o ochraně hospodářské soutěže.</p><p>[7] Srov. § 21c, § 21c ZOHS, v účinném znění.</p><p>[8] Viz také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7 2007, č.j. 1 Azs 55/2006-60, v němž soud k řešení střetu staré a nové úpravy ve vztahu k běžícím řízením připomněl obecně platnou zásadu nepravé retroaktivity procesních norem, tedy zásadu aplikace nových procesních norem pro dříve započatá řízení, ze které je třeba dovodit, že v daném řízení bylo nutno pokračovat dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají v platnosti.</p><p>[9] Viz důvodová zpráva k zákonu č. 183/2017 Sb. K části sto padesáté deváté – změna správního řádu.</p><p>[10] Zákon č. 176/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.</p><p>[11] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000.</p><p>[12] Srov. dále rozhodovací praxi Úřadu, např. rozhodnutí předsedy Úřadu ve věci RWE Supply &amp;amp; Trading CZ, a. s., ze dne 21. 8. 2015, č. j. ÚOHS-R15/2015/HS-24337/2015/310.</p><p>[13] K aplikaci trestněprávních norem na řízení o správních deliktech srov. blíže konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27 nebo rozsudek ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 Afs 68/2011-99.</p><p>[14] Srov. blíže rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54; ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66.</p><p>[15] Viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2019, č. j. 28 A 15/2017-73.</p><p>[16] Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 11. 2015, C-345/14 (Maxima Latvija), odst. 9.</p><p>[17] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007, č.j. 5 As 61/2005-183 (Česká rafinérská).</p><p>[18] Srov. čl. 252 SFEU.</p><p>[19] DARMON, Marco. The role of the Advocate General at the European Court of Justice in SHETREET, Shimon. The Role of Courts in Society. Dordrecht: Martinus Nijhoff Publishers, 1988, s. 434.</p><p>[20] Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 4. 2020, C-228/18 (Budapest bank).</p><p>[21] Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 4. 2020, C-228/18 (Budapest bank), odst. 51.</p><p>[22] Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 4. 2020, C-228/18 (Budapest bank), odst. 53.</p><p>[23] Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 4. 2020, C-228/18 (Budapest bank), odst. 54.</p><p>[24] Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 4. 2020, C-228/18 (Budapest bank), odst. 76.</p><p>[25] Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 4. 2020, C-228/18 (Budapest bank), odst. 55.</p><p>[26] Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 4. 2020, C-228/18 (Budapest bank), odst. 79.</p><p>[27] ZOHS, § 1 odst. 5.</p><p>[28] ZOHS, § 1 odst. 6.</p><p>[29] Rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 29. 6. 2012, č.j. ÚOHS-R17/2005-1984/2012/320/ADr.</p><p>[30] Tamtéž,bod 14 a 15.</p><p>[31] Srov. list č. 27916 právního spisu.</p><p>[32] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20, 12. 2013, č.j. 5 Afs 3/2012 – 131, věc Sokolovská uhelná, odst. 45.</p><p>[33] Viz výrok I. výrokové části napadeného rozhodnutí a odst. 164-186 napadeného rozhodnutí.</p><p>[34] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Afs 109/2009-180.</p><p>[35] Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, C-32/11 (Allianz Hungária Biztosító a další), odst. 34 a citovaná judikatura.</p><p>[36] Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, C-32/11 (Allianz Hungária Biztosító a další), odst. 35 a citovaná judikatura.</p><p>[37] Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, C-32/11 (Allianz Hungária Biztosító a další), odst. 36 a citovaná judikatura.; Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014, C-67/13 (Groupement des Cartes Bancaires proti Komisi), odst. 53; Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 11. 2015, C-345/14 (Maxima Latvija), odst. 25.</p><p>[38] Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, C-8/08 (T-Mobile Netherlands), odst. 31: „[…] the concerted practice must simply be capable in an individual case, having regard to the specific legal and economic context, of resulting in the prevention, restriction or distortion of competition within the common market […]“.</p><p>[39] Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 6. 1966, 56/65 (Société Technique Minière): „[…] The competition in question must be understood within the actual context in which it would occur in the absence of the agreement in dispute […]“.</p><p>[40] Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 1966, Spojené případy 56 a 58-64 (Établissements Consten S.à.R.L. and Grundig-Verkaufs-GmbH proti Komisi).</p><p>[41] Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 6. 1966, 56/65 (Société Technique Minière), Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 2015, C-286/13 P (Dole Food Compan), odst 111-135.</p><p>[42] Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 6. 2009, C-8/08 (T-Mobile Netherlands), odst. 31</p><p>[43] Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2011, C‑403/08 a C‑429/08 (Murphy), odst. 140.</p><p>[44] Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2011, C‑403/08 a C‑429/08 (Murphy), odst. 143.</p><p>[45] Např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014, C-67/13 (Groupement des Cartes Bancaires proti Komisi), odst. 48.</p><p>[46] Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014, C-67/13 (Groupement des Cartes Bancaires proti Komisi), odst. 49, rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, C‑32/11 (Allianz Hungária Biztosító a další), odst. 34.</p><p>[47] Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014, C-67/13 (Groupement des Cartes Bancaires proti Komisi), odst. 52</p><p>[48] Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014, C-67/13 (Groupement des Cartes Bancaires proti Komisi), odst. 53. Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, C‑32/11 (Allianz Hungária Biztosító a další), odst. 36.</p><p>[49] Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014, C-67/13 (Groupement des Cartes Bancaires proti Komisi), odst. 54. Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, C‑32/11 (Allianz Hungária Biztosító a další), odst. 37.</p><p>[50] Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014, C-67/13 (Groupement des Cartes Bancaires proti Komisi), odst. 57.</p><p>[51] Viz Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, C‑32/11 (Allianz Hungária Biztosító a další).</p><p>[52] Viz tentýž rozsudek, odst. 48.</p><p>[53] Viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006, C-551/03 P (General Motors).</p><p>[54] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2013, č.j. 5 Afs 3/2012 – 131, odst. 45.</p><p>[55] Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 2. 1978, C-19/77, Miller v. Komise, odst. 7.</p><p>[56] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013, č.j. 2 Afs 50/2012 – 241.</p><p>[57] Tamtéž.</p><p>[58] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 5 As 61/2005.</p><p>[59] Metsä-Serla Oyj a další v. Komise, C‑294/98 P, Recueil, s. I‑10065, odst. 27; orig.: „since it is settled case-law that the anti-competitive conduct of an undertaking can be attributed to another undertaking where it has not decided independently upon its own conduct on the market, but carried out, in all material respects, the instructions given to it by that other undertaking, having regard in particular to the economic and legal links between them.“</p><p>[60] Srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 7. 1972, 48/69.</p><p>[61] Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 2. 2002, C-309/99.</p><p>[62] Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 7. 2006, C-519/04.</p><p>[63] Srov. odst. 203 prvního druhostupňového rozhodnutí.</p><p>[64] Dotčená rozhodnutí akcionáře jsou založená na str. 26016 a násl. správního spisu.</p><p>[65] Viz např. JANSSEN, Charlotte a KLOOSTERHUIS, Erik. The Wouters case law, special for a different reason? [online]. [cit. 2017-08-08]. Dostupné z www.cpb.nl/sites/default/files/omnidownload/The%20Wouters%20case%20law.pdf:</p><p>Asymmetric information is especially likely to occur in the markets for the liberal professions, because of the complex nature of those services. … In those professions, it may be very diffcult for the consumers to assess the quality of the service in advance, and often even after the service has been provided. Consequently, there is a risk that consumers are only driven by low prices, thus undermining the incentive for the service providers to maintain a high standard of quality.</p><p>[Překl: Asymetrie informací se může projevit zvláště na trzích svobodných profesí, a to kvůli komplexní podstatě těchto služeb. … V těchto profesích může být pro zákazníky velmi složité vyhodnotit kvalitu služby předem, a často dokonce i poté, co byla služba poskytnuta. Následkem tohoto je riziko, že se zákazníci budou rozhodovat pouze na základě nízkých cen, což podrývá motivaci poskytovatelů těchto služeb k udržování vysokých standardů kvality.]</p><p>[66] Viz strana 26533 správního spisu.</p><p>[67] Viz např. Úřední věstník Evropské unie, C 130, 19. květen 2010 (Pokyny k vertikálním omezením) (dále též &quot;Pokyny&quot;), dostupný online z http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/ALL/?uri=OJ%3AC%3A2010%3A130%3ATOC.</p><p>[68] Viz list č. 26838 správního spisu.</p><p>[69] Viz např. tab. č. 7 na listu č. 26823 správního spisu.</p><p>[70] Viz Pokyny, bod 107 písm. b): „Pokud chce výrobce vstoupit na nový zeměpisný trh, například poprvé vyvézt své výrobky do jiné země, může to znamenat, že distributor bude muset investovat zvláštní „vstupní prostředky“ do zavedení značky na trhu.“ [zvýrazněno autorem].</p><p>[71] Viz […obchodní tajemství...], list č. 26823 správního spisu: „[…obchodní tajemství...].</p><p>[72] Viz tabulka č. 7 na listu č. 26823 správního spisu.</p><p>[73] Viz také PETR, Michal. Zakázané dohody a zneužívání dominantního postavení v ČR. V Praze: C.H. Beck, 2010. Beckova edice právní instituty. ISBN 978-80-7400-307-3. Str. 29:</p><p>„Jak uvádí někteří autoři, soutěžní politika Komise osciluje mezi třemi základními cíli - volnou hospodářskou soutěží, zajišťující spotřebitelům a soutěžitelům svobodu rozhodování, integrací Společného trhu a dosahováním efektivity hospodářství (efficiency), zajišťující spotřebitelský blahobyt…“</p><p>Dále také rozsudek Soudního dvora ve věci C‑8/08 („kartel nizozemských mobilních operátorů“) ze dne 4. 6. 2009:</p><p>„…článek 81 ES směřuje, podobně jako ostatní pravidla hospodářské soutěže uvedená ve Smlouvě, nikoliv pouze k tomu, aby chránil bezprostřední hospodářské zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů, nýbrž i k tomu, aby chránil strukturu trhu, a tím hospodářskou soutěž jako takovou.“</p><p>[74] Blíž viz také např. RAUS, David a ORŠULOVÁ, Andrea. Zákon o ochraně hospodářské soutěže: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-470-5. Str. 134.</p><p>[75] Viz list správního spisu č. 9068 ve srovnání s listem správního spisu č. 9156, oba ceníky byly platné pro rok 2005.</p><p>[76] Viz list správního spisu č. 26814.</p><p>[77] Odstavec 196 napadeného rozhodnutí.</p><p>[78] Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 2. 2011, C-260/09 P.</p><p>[79] Viz např. odst. 116 nebo podrobněji odst. 212 a násl. napadeného rozhodnutí.</p><p>[80] Od 1. 7. 2017 je pokračující přestupek definován v přestupkovém zákoně v § 7.</p><p>[81] Ta odůvodnění zařazení definice pojmu pokračování v trestném činu odůvodnila takto: „Trestní zákon jej dosud nijak neupravoval, ačkoliv teorie i praxe s ním řadu let pracuje a jeho definice má značný význam zejména při vymezení pojmu skutku, recidivy a při rozhodování o trestu.“ Důvodová zpráva je v plném znění dostupná na:</p><p>https://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t0534_02.htm.</p><p>[82] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 5. 2007, č.j. 8 As 29/2007-130: „Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí („dekriminalizace“), a je běžné, že skutky trestané právním řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době „pouze“ správními delikty a naopak. Pro ilustraci lze vzpomenout i někdy převrácený poměr u peněžitých sankcí: stamilionové pokuty, které hrozí za některé správní delikty, a více než desetinásobně přesahují možnou výměru peněžitého trestu podle trestního zákona. Také proto pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů.“</p><p>[83] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2009, č.j. 1 As 35/2009-69: „Jednání stěžovatele naplňuje znaky pokračování v přestupku, které jsou shodné jako v případě pokračování v trestném činu.“, či rozsudek téhož soudu čj. 9 Afs 55/2013 - 43 ze dne 17. 7. 2014: „Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení, zda se v projednávané věci skutečně jedná o pokračující delikt či nikoliv. Normy správního práva samy institut pokračujícího deliktu nikterak neupravují… Při absenci definice pokračujícího deliktu ve správním právu proto zdejší soud zkoumal ustanovení § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník…“</p><p>[84] Viz § 7 tohoto zákona: „Pokračováním v přestupku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.“</p><p>[85] Viz také důvodová správa k tomuto zákonu: „Z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti práva pro adresáty právních povinností, jejichž porušení je znakem skutkové podstaty přestupku, se do návrhu výslovně doplňují v § 7 až 9 definice pokračování v přestupku, trvajícího a hromadného přestupku, které jsou v současnosti analogicky dovozovány z trestního práva hmotného a judikatury (vizte např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. září 2006, sp. zn. 2 As 61/2005, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května, sp. zn. 8 As 17/2007).“ Důvodová zpráva je v plném znění k dispozici na https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&amp;amp;CT=555&amp;amp;CT1=0.</p><p>[86]„Pokaždé tedy, když se správní orgán dozvěděl, že protiprávní stav je nadále udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení nájemního vztahu a tedy ukončení trvajícího přestupku, započala běžet vždy nová subjektivní lhůta pro uložení sankce, přičemž objektivní lhůta mohla začít běžet teprve od okamžiku ukončení protiprávního stavu... Pokud by totiž Nejvyšší správní soud přijal výklad provedený krajským soudem..., dospěl by k nepřijatelnému závěru, podle něhož by žalobce mohl po uplynutí jednoroční lhůty počítané od takto stanoveného počátku v protiprávním jednání nadále beztrestně pokračovat, neboť by již neexistovala zákonná možnost, jak jej postihnout.“</p><p>[87] K tomu viz např. RAUS, David a NERUDA, Robert. Zákon o ochraně hospodářské soutěže: Komentář a související české a komunitární předpisy, 2. Aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2006. ISBN 80-7201-563-X, str. 463.</p><p>[88] Dále srov.: MIKULÍK, Michael: Zavinění jako předpoklad deliktní odpověnosti podle českého a unijního soutěžního práva. Právní rozhledy. 23-24/2018, str. 801-856, a zde odkazovanou praxi Úřadu (např. rozhodnutí Úřadu ze dne 1. 4. 2008, č.j. S 132/2007-05901/2008/810, rozhodnutí Úřadu ze dne 15. 1. 2009, č.j. S 114/2008/KD-466/2009/830) a správních soudů (např. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, č.j. 62 Af 96/2014-1464 potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č.j. 7 As 69/2016-64, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č.j. 1 Afs 7/2009-753).</p><p>[89] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2008, sp. zn. 8 Tdo 13/2008.</p><p>[90] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015, č.j. 6 Tdo 1329/2015-51.</p><p>[91] Tamtéž.</p><p>[92] K tomu viz např. RAUS, David a NERUDA, Robert. Zákon o ochraně hospodářské soutěže: Komentář a související české a komunitární předpisy, 2. Aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2006. ISBN 80-7201-563-X, str. 463.</p><p>[93] Rozsudek Tribunálu ze dne 1. 4. 1993, T-65/89 (Industrie and British Gypsum proti Komisi).</p><p>[94] Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 1. 2020, C-307/18 (Generics).</p><p>[95] Srov. list č. 26333 a 28188 správního spisu.</p><p>[96] Viz JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 279-284.</p><p>[97] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č.j. 1 As 157/2012-40. Nejvyšší správní soud zde dále uvedl (cit.): „V přítomnosti účastníků řízení či veřejnosti se důkaz listinou provádí tak, že se přečte nebo sdělí její obsah (§ 53 odst. 6 správního řádu). Jinak se o provedení důkazu listinou učiní pouze záznam do spisu. Bylo by naprosto bezúčelné, aby žalovaný musel informovat stěžovatelku o tom, že v uvedený den a hodinu si hodlá přečíst jí předložené listiny, a tak jimi provést důkaz. Tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucí z provedeného důkazního prostředku. Své úvahy o hodnocení důkazu vtělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). S obsahem listinného důkazního prostředku se může účastník řízení seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí.“</p><p>[98] Nahlížení do spisu patří mezi významná procesní oprávnění účastníků řízení a jejich právních zástupců. Jeho realizace zajišťuje, že ten, o jehož právech se jedná, je informován o skutkovém základu, který tvoří podklad pro rozhodnutí, a umožňuje mu, aby uvažoval o vhodném procesním postupu atd.</p><p>[99] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č.j. 10 Af 25/2018 – 56, odst. 77.</p><p>[100] Nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10.</p><p>[101] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č.j. 10 Af 25/2018 – 56, odst. 79.</p><p>[102] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09.</p></div>", "next": 0}