{"html": "

173. Vykládá-li účastník řízení bod 268 napadeného rozhodnutí tak, že v něm měl Úřad uznat, že jeho jednáním nebyly ovlivněny žádné parametry významné pro hospodářskou soutěž, není tomu tak. V prvé řadě je třeba vnímat kontext uvedeného ustanovení, neboť se nejednalo o závěry týkající se materiální stránky deliktu, ale o pasáž vytrženou z části týkající se odůvodnění pokuty, resp. posouzení individuální závažnosti jednání. Ačkoliv tak Úřad neprokázal, zda mělo posuzované jednání účastníka řízení dopad na spotřebitele (a také tak činit nemusel), prokázal, že posuzované jednání mělo dopad na ostatní soutěžitele, kterými byli smluvní partneři účastníka řízení – tedy provozovatelé ubytovacích zařízení, kterým vznikla i faktická majetková újma, což je samozřejmě negativní následek posuzovaného jednání. Rovněž Úřad prokázal, že jednáním účastníka řízení došlo k narušení hospodářské soutěže.

Nedostatečné posouzení újmy

174. Účastník řízení dále vznáší námitky týkající se újmy a nesouhlasí s přibližným vyjádřením újmy, kterou měl Úřad určit na základě pouhého odhadu. Účastník řízení Úřadu předně vytýká, že vůbec neporovnal výši částky zaplacené provozovateli ubytovacích zařízení s protiplněním, které jim bylo poskytnuto. Hypoteticky je třeba za údajnou újmu považovat případnou excesivní část ceny, kterou provozovatelé ubytovacích zařízení zaplatili za jim poskytnuté licence. Výše poplatku za poskytnutí licence byla přitom podle účastníka řízení v posuzovaném období téměř totožná jako v roce 2015, v němž byla obsazenost zohledňována. I po formální stránce tak k žádné újmě dojít nemohlo.

175. Dále účastník řízení namítá, že je povinností Úřadu dle § 3 správního řádu zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Úřad vůbec neprokázal, že míra obsazenosti nebyla materiálně zohledněna v posuzovaném období již při tvorbě sazeb, což ostatně dokládá téměř totožná výše odměny za poskytnutou licenci v roce následujícím po posuzovaném období.

176. S obdobnou námitkou mířící na nesprávné posouzení újmy se prvostupňový orgán již vypořádal v bodech 224 – 227 napadeného rozhodnutí. S uvedenými závěry se zcela ztotožňuji a v podrobnostech na ně odkazuji. Nad rámec zde uvedeného dále doplňuji následující.

177. Jak bylo uvedeno výše, újma je projevem faktického narušení hospodářské soutěže a nelze ji zaměňovat s narušením hospodářské soutěže (materiální stránkou deliktu). K prokázání existence újmy je dále třeba říci, že ZOHS neobsahuje bližší návod k vysvětlení pojmu újma, proto je třeba vyjít z judikatury. Unijní i tuzemské soudy přitom definují újmu velmi široce. SDEU ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2011, ve věci C-52/09, Konkurrensverket v. TeliaSonera Sverige AB k pojmu újmy konstatoval: „[…] Z toho plyne, že za účelem prokázání zneužívající povahy takové praktiky musí její protisoutěžní účinek na trhu existovat, ale nemusí být nezbytně konkrétní, jelikož je dostačující prokázání potenciálního protisoutěžního účinku[…].“[81]

178. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, ve věci Telefonica O2 dospěl k závěru, že (zvýraznění doplněno): „[…]újma zahrnuje veškeré škodlivé následky, které mají příčinnou souvislost s jednáním dominanta, a již s přihlédnutím k tomu, že újma musí vzniknout, nikoli toliko hrozit, je třeba ji pojmout široce. Kromě přímé materiální škody lze tak za újmu považovat ztrátu zákazníků, ztrátu postavení na trhu, potřebu překonávat v důsledku dominantova jednání vniklé bariéry vstupu na trh, ale také vzniklou potřebu soutěžitele, u něhož je vznik újmy zkoumán, činit v bezprostřední reakci na dominantovo jednání i takové úkony, které by za jiných okolností činit nemusel, tj. potřebu aktivizovat se a odvracet pro něj nepříznivé dopady dominantova jednání. Újmu přitom není zapotřebí ve vztahu k jednotlivým účastníkům trhu přesně kvantifikovat (jako by tomu bylo v případě „škody“ – tedy materiální újmy vyjádřitelné v penězích), je však třeba konkretizovat, v čem taková újma spočívá.“

179. Rovněž Nejvyšší správní soud se vyjádřil k pojmu újma, a to v rozsudku ve věci SAZKA, jež byla podobná projednávané věci takto: „Výše uvedenému požadavku po dostatečně přesné specifikaci újmy podle názoru Nejvyššího správního soudu předseda Úřadu ve svém rozhodnutí dostál. Jeho hodnocení navíc nelze nic vytknout ani po věcné stránce, neboť existenci újmy je v posuzované věci třeba spatřovat v tom, že obstaravatelé byli nuceni přizpůsobovat své jednání nepřiměřeným požadavkům stěžovatele, který jim z pozice dominanta diktoval smluvní podmínky garantující zaplacení veškerých aktivovaných losů, kterým uplynula lhůta splatnosti, bez ohledu na skutečnou poptávku. Pokud tedy krajský soud v této otázce akceptoval závěry Úřadu, nelze jeho hodnocení nic vytknout.“

180. Konečně ve věci UPC Krajský soud v Brně konstatoval (zvýraznění doplněno): „Pro závěr o zneužití dominantního postavení tedy postačí jen zjištění, že konkrétní soutěžitel zaujímá na určitém relevantním trhu dominantní postavení, že se chová způsobem neslučitelným s pravidly hospodářské soutěže (právě s ohledem na toto jeho specifické postavení) a konečně, že v důsledku toho vznikla jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům újma – bez toho, že by musela být identifikována ve vztahu ke konkrétnímu subjektu, či jakkoli kvantifikována.“[82] Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 4. 7. 2008, č. j. 7 As 58/2006-93 toto rozhodnutí potvrdil.

181. V souladu s výše uvedenou judikaturou lze tedy shrnout, že za újmu se nepovažuje pouze materiální škoda, která vznikla jiným soutěžitelům či spotřebitelům v důsledku protiprávního jednání dominanta a podmínkou ani není kvantifikovaná újma. Dále jsem tedy přezkoumal, zda Úřad dostál požadavkům kladeným judikaturou.

182. Prvostupňový orgán se újmou zabýval zejména v bodech 149 – 151 napadeného rozhodnutí, kde detailně popsal, jakým způsobem výpočet majetkové újmy ubytovacích zařízení provedl, přičemž zcela jasně vycházel z podkladů poskytnutých účastníkem řízení a z dat ČSÚ. Úřad tak v napadeném rozhodnutí uvedl celkové příjmy, které účastník řízení inkasoval v posuzovaném období za poskytnutí licencí k užití předmětů ochrany v pokojích ubytovacích zařízení, tedy částku, kterou provozovatelé ubytovacích zařízení reálně v tomto období uhradili. Dále Úřad zjistil, jakou průměrnou roční obsazenost ubytovacích kapacit dosahovala ubytovací zařízení v posuzovaném období na základě zjištění ČSÚ a rovněž jaká byla průměrná roční obsazenost ubytovacích kapacit před a po posuzovaném období, kterou účastník řízení zohledňoval.

183. Následně Úřad vypočetl přibližnou újmu, když zvolil stejnou metodu výpočtu, jakou účastník řízení uplatňoval a uplatňuje dosud - tedy způsob lineárního zohledňování obsazenosti. Při výpočtu výše újmy Úřad užil obsazenost ve výši 50 %, tedy ve prospěch účastníka řízení, neboť čím vyšší je reálná obsazenost ubytovacích zařízení, tím nižší je částka neoprávněně uhrazených poplatků z neobsazených pokojů. Úřadem zvolený postup pro vyčíslení újmy v napadeném rozhodnutí při předpokladu lineárního zohledňování obsazenosti vedl ke stanovení spodní hranice možné souhrnné finanční újmy, která ubytovacím zařízením za posuzované období vznikla, když účastník řízení nezohledňoval obsazenost ubytovacích kapacit, a to ve výši […obchodní tajemství…]. Prvostupňový orgán však připustil, že účastník řízení teoreticky mohl v jednotlivých obdobích posuzovaného období zohledňovat obsazenost jinými způsoby (např. intervalově), a ty by mohly vést k odlišné kvantifikaci souhrnné újmy při předpokládané průměrné obsazenosti ve výši 50 %. Celkovou výši újmy následně Úřad promítl při stanovení pokuty v rámci vyhodnocení závažnosti protiprávního jednání.[83]

184. Druhostupňový orgán s výše uvedeným posouzením újmy souhlasí a považuje za velmi nepravděpodobné, že by se souhrnná újma při jiném zohlednění obsazenosti pohybovala níže než v řádech desítek miliónů korun. Vzhledem k výše uvedenému je rovněž třeba odmítnout argument účastníka řízení, že za údajnou újmu lze považovat případnou excesivní část ceny, kterou provozovatelé ubytovacích zařízení zaplatili za jim poskytnuté licence, neboť Úřad posuzované jednání nehodnotil prizmatem excesivních cen, nýbrž jako nepřiměřenou obchodní podmínku.

185. Je rovněž nutné zdůraznit, že prvostupňový orgán dospěl ve svém rozhodnutí ke správnému závěru, že se účastník řízení dopustil v rámci zneužití svého dominantního postavení vykořisťovatelských praktik (viz výše). Při vykořisťování využívá soutěžitel svého dominantního postavení k tomu, aby získal prospěch, který by jinak na konkurenčním trhu nezískal. Jde o jednání dominantního soutěžitele zaměřené proti slabší tržní protistraně, tedy proti spotřebitelům nebo jiným soutěžitelům, kteří jsou v postavení závislých odběratelů výrobků či služeb.[84]

186. Jak jsem již konstatoval výše, provozovatelé ubytovacích zařízení platili odměny účastníku řízení i za neobsazené pokoje, aniž by se jim dostávalo protiplnění, čímž jim vznikla majetková újma, neboť peněžní prostředky neoprávněně inkasované účastníkem řízení mohli využít jiným způsobem. Provozovatelům ubytovacích zařízení rovněž neplynul žádný zisk z neobsazených pokojů, avšak museli účastníku řízení odvádět platby, které tím pádem zmenšovaly jejich zisk z obsazených pokojů, a to tím markantněji, čím nižší celková obsazenost ubytovacích kapacit byla. Tím jednání účastníka řízení mělo vliv na náklady a zisky provozovatelů ubytovacích zařízení, a tedy znevýhodnilo jejich postavení v hospodářské soutěži, což prvostupňový orgán vhodně ilustroval přibližným vyčíslením souhrnné majetkové újmy v bodě 151 napadeného rozhodnutí.

187. Prvostupňový orgán tak nepochybil, když újmu nevyčíslil zcela exaktně, ale dostatečně ji v napadeném rozhodnutí popsal. Z uvedeného důvodu proto nelze ani akceptovat argument účastníka řízení o porušení § 3 správního řádu, podle kterého je povinností správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak správně konstatoval prvostupňový orgán v bodě 225 napadeného rozhodnutí: „Skutečnost, že byla výše finanční újmy vyčíslena pouze odhadem, tedy nemůže mít vliv na prokázání skutkové podstaty zneužití dominantního postavení účastníkem řízení.“ Jsem tedy přesvědčen, že Úřad při zjišťování újmy dostál všem zákonným i judikatorním východiskům, přičemž své závěry dostatečně odůvodnil a podložil důkazy nashromážděnými ve správním spise.

Posouzení jednání podle kritérií excesivních cen

188. Účastník řízení dále namítá, že předmětné jednání je cenovou praktikou a je nutno jej posuzovat podle kritérií pro údajně nepřiměřené (excesivní) ceny. Úřad podle účastníka řízení mylně navozuje dojem, že jeho jednání je nutné hodnotit jako požadování jiných než cenových obchodních podmínek (jako necenovou praktiku), ač se svou charakteristikou má jednat o jednání možného vykořisťovatelského charakteru spočívající v údajně nadměrné výši odměny za poskytnutí licenci. Tomu má podle účastníka řízení svědčit i skutečnost, že v napadeném rozhodnutí je obsaženo porovnání podmínek na dotčeném relevantním trhu s podmínkami na trzích okolních členských států, což indikuje, že podmínky na relevantním trhu v posuzovaném období byly srovnatelné s podmínkami na trzích okolních členských států.

189. Účastník řízení dále namítá, že Úřad v napadeném rozhodnutí ignoruje skutečnost, že stanovení cen, resp. formální nezohlednění obsazenosti pokojů, je třeba posoudit v kontextu s ostatními podmínkami poskytování licence. V případě, že se provozovatel ubytovacího zařízení rozhodl pořídit licenci nabízenou účastníkem řízení, bylo mu na jejím základě umožněno, aby všichni jeho zákazníci mohli užít předmět ochrany na svých pokojích, a to až do plné obsazenosti ubytovacího zařízení. Jednalo se tak dle účastníka řízení o faktor ovlivňující výši ceny za poskytnutí licence. Zvoleným modelem kolektivní správy byla rovněž ovlivněna výše nákladů účastníka řízení spočívající v administraci celého systému. Podle účastníka řízení je tak nepochybné, že u jednání je třeba posoudit, zda výše ceny (resp. odměny) byla přiměřená či nikoliv.

190. Účastník řízení dále konstatuje, že Úřad sám v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že posuzoval, zda nezohledňování obsazenosti při výpočtu odměny (ceny) je či není přiměřené k poskytovanému protiplnění. Jinými slovy i sám Úřad uznal, že je třeba posoudit, zda předmětné cenové podmínky za poskytnuté protiplnění byly v souladu s právem hospodářské soutěže.

191. S obdobnými námitkami se již prvostupňový orgán vypořádal v bodech 214 – 223 napadeného rozhodnutí. S uvedenou argumentací přitom souhlasím a v podrobnostech na ni odkazuji. Nad rámec zde uvedeného dále konstatuji následující.

192. Tvrdí-li účastník řízení, že dané jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu nepřiměřené obchodní podmínky, neboť se jednalo o cenovou praktiku, tak s uvedeným závěrem nelze souhlasit. Jak bylo již uvedeno výše (a na řadě míst napadeného rozhodnutí), Úřad nehodnotil posuzované jednání účastníka řízení jako formu uplatňování nepřiměřených (excesivních) cen, ale z pohledu uplatňování nepřiměřené obchodní podmínky. Z napadeného rozhodnutí přitom jasně vyplývá, že je účastníkovi řízení vytýkáno, že při tvorbě svých sazebníků v posuzovaném období, tj. od 1. 1. 2009 do 6. 11. 2014, nezohlednil kritérium obsazenosti pokojů ubytovacího zařízení, resp. četnost využití jeho pokojů ubytovanými hosty.

193. S uvedenou argumentací účastníka řízení nelze souhlasit rovněž z důvodu, že na základě výše uvedeného výkladu bylo jasně řečeno, že ke sdělování předmětu ochrany veřejnosti dochází pouze v případě, kdy je na pokoji, který je vybaven televizním či rozhlasovým přijímačem, ubytován nějaký host. Na neobsazeném pokoji tedy nemůže dojít k výkonu práva ke sdělování předmětu ochrany veřejnosti, ubytovací zařízení tedy neužívá předmět ochrany. I přesto však účastník řízení tuto skutečnost při výpočtu odměny nezohlednil a po svých smluvních partnerech (provozovatelích ubytovacích zařízení) vyplácení odměny požadoval. Docházelo tedy k plnění, aniž by existovalo jakékoli protiplnění ze strany zastupovaných umělců, resp. účastníka řízení jako subjektu, který jejich práva spravuje.

194. Za nepřiměřenou obchodní podmínku tak prvostupňový orgán považoval požadavek platby odměny i tehdy, kdy u provozovatele ubytovacího zařízení prokazatelně nemohlo dojít k užití předmětu ochrany, tzn. když pokoj nebyl obsazen žádným hostem a nebylo mu tak poskytováno žádné protiplnění. Tuto podmínku tak jednoznačně považuji za nepřiměřenou obchodní podmínku a právní kvalifikaci, kterou provedl Úřad, považuji za správnou. Není přitom zcela vhodné danou praktiku označovat ani jako necenovou, neboť se týká cenotvorby, ani jako cenovou, neboť nejde o posuzování konečné ceny. ZOHS ani SFEU přitom v případě nepřiměřených obchodních podmínek nerozlišují, zda se jedná o podmínky cenové či necenové. Z odborné literatury[85] navíc vyplývá, že taková podmínka může být jakákoliv.

195. Rovněž je třeba zdůraznit, že se Úřad nepasoval do role cenového regulátora a neintervenoval do procesu stanovení ceny. Je totiž třeba odlišovat způsob stanovení ceny, který může zahrnovat právě obchodní podmínky, od samotné výsledné ceny. Úřad se nijak nevyjadřoval k tomu, jaká konkrétní výše odměny by měla být ze strany účastníka řízení stanovena, ani jakým způsobem by měl promítnout jednotlivá kritéria pro stanovení ceny do její výše. Úřad pouze konstatoval, že účastník řízení nemůže vůči svým obchodním partnerům účtovat cenu za služby, které nebyly poskytnuty. V napadeném rozhodnutí tak Úřad neposuzoval samotnou výši odměny (z pohledu excesivních cen), nýbrž zda uplatňované obchodní podmínky, resp. nezohlednění obsazenosti, jsou přiměřené k poskytovanému protiplnění. Úřad přitom nepopírá, že by tato nepřiměřená podmínka ovlivnila výši konečné odměny.

196. Vzhledem k výše uvedenému považuji celou tuto námitku o nutnosti posuzovat jednání z pohledu excesivních cen za irelevantní, neboť skutková podstata deliktu spočívala v nepřiměřených obchodních podmínkách a ve správním řízení tak Úřad ani neposuzoval zneužívající praktiku aplikace excesivních cen. Z toho důvodu ani Úřad v souladu s unijní judikaturou neprováděl test excesivních cen, resp. srovnání s ostatními zahraničními kolektivními správci. Jak bylo vysvětleno výše, srovnání cenových úrovní odměn účastníka řízení se zahraničními kolektivními správci bylo provedeno z jiných důvodů než z důvodu aplikace nepřiměřených cen.

Shrnutí

197. Lze tedy jednoznačně uzavřít, že Úřad správně vyhodnotil, že posuzované jednání účastníka řízení narušilo hospodářskou soutěž a materiální stránka deliktu je tak naplněna. Posuzovaným jednáním účastníka řízení rovněž došlo ke vzniku újmy třetím stranám (provozovatelům ubytovacích zařízení) a Úřad jej správně vyhodnotil a posuzoval jako vynucování nepřiměřených obchodních podmínek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS, resp. čl. 102 písm. a) SFEU, nikoli jako nepřiměřené (excesivní) ceny.

Nezákonnost uložené sankce

198. Prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí stanovil pokutu za to, že účastník řízení zneužil své dominantní postavení ve smyslu ust. § 11 odst. 1 ZOHS i čl. 102 SFEU, a to podle pravidel obsažených v dokumentu „Postup při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže“ zveřejněném v dubnu 2018 (dále též „Metodika k ukládání pokut“).[86] Úřad posoudil jednání účastníka řízení jako souběh 2 deliktů, a to porušení § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS a čl. 102 písm. a) SFEU vynucováním nepřiměřené obchodní podmínky ve vztahu k uživatelům předmětů ochrany z řad ubytovacích zařízení, přičemž jako nejzávažnější, a tedy i nejpřísněji postižitelný správní delikt stanovil porušení § 11 odst. 1 ZOHS.

199. Základní částku pokuty určil prvostupňový orgán s ohledem na typovou a individuální závažnost deliktu v případě porušení ust. § 11 odst. 1 ZOHS ve výši 10 % hodnoty tržeb za zboží dotčené protisoutěžním jednáním dosažených v roce 2013, tedy částku […obchodní tajemství…], a stanovil tzv. koeficient času ve výši 5,92, který odpovídá nyní posuzovanému protisoutěžnímu jednání o délce 5 let a 11 měsíců, tedy 71 měsíců. Základní částka pokuty za závažnost deliktu spočívajícího v porušení § 11 odst. 1 ZOHS po zohlednění časového koeficientu tak byla stanovena po zaokrouhlení na celé koruny dolů na částku 19 808 941 Kč. Úřad neshledal žádné přitěžující ani polehčující okolnosti, které by odůvodňovaly snížení či navýšení pokuty. V rámci absorpční zásady Úřad dále zohlednil spáchání druhého deliktu navýšením základní částky pokuty o 5 %.

200. Konečná výše pokuty tak činí 20 799 000 Kč, což představuje 5,92 % z celkového čistého obratu účastníka řízení v roce 2019, který činil 351 281 725 Kč[87], čímž nepřesáhla zákonem stanovenou hranici 10 %.

Přesah výše pokuty přes zákonný limit

201. Ve vztahu k výpočtu pokuty účastník řízení nesouhlasí již s tím, že tento způsob výpočtu neodpovídá obdobným případům a rozhodovací praxi Úřadu. Sankce tak má být v jasném nepoměru se srovnatelnými případy v rámci rozhodovací praxe samotného Úřadu a její výše má překračovat zákonný limit.

202. Účastník řízení pak nesouhlasí především s jednotlivými složkami, které Úřad zahrnul do hodnoty tržeb účastníka řízení. Účastník řízení odkazuje na rozsudek AKKA/LAA, který konstatuje, že odměnu autorů lze zahrnout do obratu kolektivního správce pouze v případě, kdy autoři a správce tvoří jednoho soutěžitele, pročež jsou tyto odměny součástí hodnoty služeb poskytovaných uvedenou organizací. Úřad tedy pro výpočet pokuty vychází z obratu jiných soutěžitelů (výkonných umělců a výrobců záznamů) a nikoli z obratu účastníka řízení.

203. Ani v tomto bodě nemůže dát druhostupňový orgán účastníku řízení za pravdu, neboť se plně ztotožňuje s argumenty prvostupňového orgánu v napadeném rozhodnutí.

204. Jestliže účastník řízení brojí proti skutečnosti, že do jeho obratu zahrnul Úřad i platby za odměny, které jsou přerozdělovány mezi nositele práv zastupovaných účastníkem řízení, je druhostupňový orgán nucen stejně jako prvostupňový orgán poukázat na rozsudek ve věci AKKA/LAA. I když je účastník řízení přesvědčen, že odměnu nositelů chráněných práv lze zahrnout do obratu kolektivního správce pouze v případě, kdy autoři a kolektivní správce tvoří jednoho soutěžitele, druhostupňový orgán uvádí, že z rozsudku AKKA/LAA či žádné jiné judikatury SDEU neplyne podmínka existence jedné hospodářské jednotky tvořené kolektivním správcem a nositeli chráněných práv pro možnost zahrnutí odměn vyplacených nositelům chráněných práv do celkové částky obratu sloužící jako základ pro výpočet pokuty soutěžním orgánem, naopak SDEU v rozsudku AKKA/LAA konstatuje: „V případě, kdy je prokázáno protiprávní jednání uvedené v čl. 102 druhém pododstavci písm. a) SFEU, musí být pro účely určení výše pokuty odměny pro majitele práv zahrnuty do obratu dotyčné organizace pro správu autorských práv pod podmínkou, že tyto odměny jsou součástí hodnoty služeb poskytovaných uvedenou organizací a jejich zahrnutí je nezbytné k zajištění účinné, přiměřené a odrazující povahy uložené sankce.“[88] Zbožím na vymezeném relevantním trhu, za které provozovatelé ubytovacích zařízení hradili poplatky, je licence jako taková. Její hodnota je pak tvořena jednak částkou, která je vyplácena umělcům, a dále částkou, která připadne účastníku řízení jako režijní srážka. V hodnotě licence, tedy ve službě poskytované účastníkem řízení provozovatelům ubytovacích zařízení v souladu s citovaným rozsudkem AKKA/LAA, jsou tak obsaženy i odměny vyplácené zastupovaným umělcům. Vypuštění těchto odměn a zahrnutí pouze režijních srážek do hodnoty tržeb za dotčené zboží by tak odporovalo věcnému vymezení relevantního trhu, jak ho vymezil prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí, tedy že zbožím je licence jako taková.

205. Odměny pro nositele práv zastupovaných účastníkem řízení je tak nutné zahrnout do hodnoty tržeb a tím spíše je nutné tyto odměny zahrnout i do čistého obratu účastníka řízení. To ostatně platí i v případě tvrzení účastníka řízení, že i ve smyslu Metodiky k ukládání pokut může být hodnota tržeb vztahována pouze k obratu účastníka řízení dosaženému při činnosti, která je předmětem jeho podnikání, nikoli obratu výkonných umělců a výrobců záznamu. I zde je nutno konstatovat, že hodnota tržeb uvažovaných při stanovení základní částky pokuty dle Metodiky k ukládání pokut se vztahuje k tržbám/příjmům za dotčené zboží, což v posuzovaném případě představují licence k užití chráněných práv.

206. Účastník řízení dále cituje ustanovení § 14 odst. 6 ZOHS, který konstatuje, že výnosy z úroků, z cenných papírů a majetkových účastí, z poplatků a provizí a zisků z finančních operací představují čistý obrat bank a úvěrových a jiných finančních institucí. Účastník řízení zdůrazňuje, že není bankou, úvěrovou ani jinou finančních institucí, pročež není možné úroky, kurzové rozdíly, výsledek přecenění cenných papírů, výnosy z dividend a státních spořících dluhopisů či výnosy z prodeje cenných papírů zahrnovat do jeho obratu. Do obratu účastníka řízení dle jeho názoru též nelze zahrnovat srážky na sociální, kulturní a vzdělávací služby, jelikož tato částka slouží na úhradu nákladů za uvedené služby. Podle účastníka řízení veškeré příjmy jím dosažené mimo rámec jeho běžné podnikatelské činnosti nelze v žádném případě zahrnout do jeho obratu, a tím spíše v souvislosti úvahami o uložení sankce. Pokuta ve výši 20 799 000 Kč je tak zjevně nezákonná, neboť několikanásobně převyšuje její zákonný limit.

207. Úřad rovněž podle účastníka řízení v napadeném rozhodnutí ignoruje příslušná ustanovení a legální definici „čistého obratu“ obsaženou v ZOHS a chybně se dovolává ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o účetnictví“), resp. legální definice pojmu „roční úhrn čistého obratu“, a podzákonného předpisu vydaného k provedení některých ustanovení zákona o účetnictví, přičemž účastník řízení konstatuje, že ZOHS pojem „roční úhrn čistého obratu" nezná a neužívá. Horní hranice pokuty je ZOHS stanovena ve vazbě na „čistý obrať“, nikoli na „roční úhrn čistého obratu“, který definuje § 1d odst. 2 zákona o účetnictví.

208. I v tomto případě se zcela ztotožňuji s argumenty prvostupňového orgánu uvedenými v bodě 232 až 237 napadeného rozhodnutí.

209. Nad rámec této argumentace je třeba uvést, že pojem „čistý obrat“ je obecný ekonomický pojem, přičemž není rozdílu mezi tímto pojmem a definicí v ust. § 1d zákona o účetnictví, tedy „ročním úhrnem čistého obratu účetní jednotky se rozumí výše výnosů snížená o prodejní slevy, dělená počtem započatých měsíců, po které trvalo účetní období, a vynásobená 12“. V § 1d zákona o účetnictví je uvedeno, co se rozumí čistým obratem z hlediska jeho obsahu (výše výnosů účetní jednotky snížená o prodejní slevy), přičemž pojem „roční úhrn“ definuje, jak stanovit výši čistého obratu z hlediska času.

210. Ustanovení § 14 odst. 1 ZOHS, na které odkazuje účastník řízení, nelze považovat za obecnou definici čistého obratu jako takového. Toto zákonné ustanovení konkretizuje pojem čistého obratu pro posouzení notifikačních kritérií u spojování soutěžitelů a nemá jakýkoli význam pro účely stanovení maximální částky pokuty ve smyslu § 22a odst. 2 ZOHS. Pokud jde tedy o zahrnutí výnosů z úroků, z cenných papírů a majetkových účastí, z poplatků a provizí a zisků z finančních operací do obratu soutěžitele pro účely stanovení maximální hranice pokuty, není pravdivé tvrzení účastníka řízení, že tak Úřad smí učinit pouze v případě bank a úvěrových společností. S ohledem na výše citovaný § 1d zákona o účetnictví jsou tyto výnosy zahrnuty do obratu soutěžitele, přičemž tento postup Úřadu je dlouhodobý a správními soudy aprobovaný.

211. K námitce účastníka řízení, že do jeho obratu rovněž nelze zahrnovat srážky na sociální, kulturní a vzdělávací služby, jelikož tato částka slouží na úhradu nákladů za uvedené služby, je nutné upozornit, že sám účastník řízení uvádí, že nositelé chráněných práv se dobrovolně vzdávají části své odměny ve prospěch sociálních a kulturních a vzdělávacích služeb.[89] I tato složka je tedy zahrnuta (spolu s odměnou vyplacenou umělcům a režijní srážkou účastníka řízení) do poplatku, který účastník řízení vybírá od ubytovacích zařízení za poskytnutí licence. Tedy i vypuštění této složky by odporovalo věcnému vymezení relevantního trhu, kdy je zbožím licence jako taková.

212. Úřad tedy nepochybil, když do čistého obratu účastníka řízení (jehož 10% hranice stanoví maximální možnou výši pokuty) zahrnul i odměny vyplácené zastupovaným umělcům, výnosy z úroků, z cenných papírů a majetkových účastí, z poplatků a provizí a zisků z finančních operací, a srážky na sociální a kulturní potřeby.

Nesprávné stanovení hodnoty tržeb

213. Účastník řízení napadá i výši základní částky pokuty stanovené jako 10 % z hodnoty tržeb účastníka řízení. Určení základní částky pokuty v případě údajného soutěžního deliktu, který se i podle Úřadu neprojevil v obchodní činnosti údajně postižených soutěžitelů a nevedl ve vztahu ke spotřebitelům k navyšování cen za poskytované ubytování či snížení kvality ubytovacích služeb, ve výši 10 % z hodnoty tržeb je dle účastníka řízení nepřiměřené, a tudíž nezákonné.

214. V první řadě je třeba zdůraznit, že je na správním uvážení Úřadu, jak dospěje ke konkrétnímu procentu, ze kterého vychází při kalkulaci pokuty, když toto uvážení nesmí vybočit z jeho zákonných mezí.[90] Už zveřejněním samotné Metodiky k ukládání pokut Úřadem je učiněno zadost legitimnímu očekávání účastníka, když ví, v jakém rozmezí se pokuta za jemu vytýkané jednání bude nacházet. Z unijní judikatury dále vyplývá, že „je důležité vyloučit, aby byly pokuty hospodářskými subjekty lehce předvídatelné. Kdyby totiž Komise měla povinnost uvést ve svém rozhodnutí číselné údaje týkající se způsobu výpočtu výše pokut, byl by narušen jejich odrazující účinek. Kdyby výše pokuty byla výsledkem výpočtu řídícího se jednoduchým aritmetickým vzorcem, podniky by měly možnost předvídat případnou sankci a srovnat ji s prospěchem, který by měly z porušení pravidel práva hospodářské soutěže.“[91] Stejně tak Městský soud v Praze judikoval, že „ani v případě spáchání shodného deliktu nemusí být sankce rozdílným subjektům uložena absolutně shodná, neboť vše závisí od posouzení konkrétních okolností konkrétního případu. Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by na místě správní uvážení správního orgánu o výši uložené pokuty, v zásadě by postačilo, aby byly stanoveny za jednotlivé skutkové podstaty správních deliktů konkrétní částky, které by správní orgán pouze v případě, kdy by shledal naplnění skutkové podstaty správního deliktu, bez jakéhokoliv uvážení dosazoval. Tak tomu však není a není ani smyslem správního řízení a rozhodování o sankčním postihu, aby zde nebyl prostor pro to, aby správní orgán uvážil, jaká konkrétní výše uložené sankce má být účastníkovi řízení uložena.“[92] Stanovení procenta z hodnoty tržeb odpovídající závažnosti deliktního jednání navíc Úřad dostatečně odůvodnil v bodech 266 - 270 napadeného rozhodnutí, kde zohlednil typovou a individuální závažnost protiprávního jednání, stejně jako další relevantní okolnosti, přičemž dospěl v rámci rozpětí 5 – 15 % ke konečné výši 10 %.

215. Pokud účastník řízení brojí proti individuální závažnosti, neboť se mu zdá 10 % nepřiměřených, je třeba nejdříve odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který říká: „Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 - 97, publikovaný pod č. 2209/2011 Sb. NSS, www.nssoud.cz).“[93]

216. V případě účastníka řízení jde o výjimečný případ s vysokou intenzitou skutkových okolností hned z několika hledisek. Účastník řízení má na trhu zcela unikátní pozici, neboť jeho monopolní postavení vychází přímo z autorského zákona a navazujícího oprávnění uděleného Ministerstvem. Pokud zákonodárce nerozhodne jinak, nehrozí mu vstup žádného konkurenta na trh. S tím souvisí i velmi složitá pozice druhé strany (v tomto případě provozovatele ubytovacího zařízení), neboť pokud chce svým zákazníkům zprostředkovat zvukové či zvukově obrazové dílo, musí uzavřít smlouvu s účastníkem řízení (pokud se nejedná o oblast, kterou spravují jiní kolektivní správci). Jiný postup pro provozovatele ubytovacích zařízení a další subjekty není možný, ledaže by se vystavovali nebezpečí sankce, resp. negativnímu následku. V tomto případě se navíc nejedná o ledajakou sankci, protože provozovatelům ubytovacích zařízení (i ostatním subjektům) nehrozí pouze soukromoprávní žaloba ze strany účastníka řízení, ale dle ust. § 270 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, i trestně právní postih ve formě peněžitého trestu, propadnutí věci, či odnětí svobody až na pět let.

217. K námitce nezohlednění skutečností uváděných v rozkladu účastníkem řízení jako nepromítnutí jednání účastníka řízení v obchodní činnosti ubytovacích zařízení a neovlivnění cen za poskytované ubytovaní či snížení kvality ubytovacích služeb uvádím, že Úřad je explicitně uvedl v bodě 268 napadeného rozhodnutí, přičemž i tyto skutečnosti ho vedly ke konečné výši 10 %. Pokud by Úřad tyto skutečnosti při stanovení závažnosti nezohlednil, lze předpokládat, že uložená pokuta by byla vyšší, než jak ji Úřad stanovil při jejich zohlednění.

218. Účastník řízení dále v doplnění rozkladu namítá, že Úřad ve vztahu k odměnám nositelů práv nesprávně stanovil hodnotu tržeb. Odkazuje přitom na bod 268 napadeného rozhodnutí, ve kterém Úřad kvantifikoval hodnotu tržeb a vyčítá Úřadu, že nezohlednil téměř 100% obsazenost lázeňských a nemocničních zařízení.

219. S uvedenou námitkou nemohu souhlasit, neboť Úřad správně vycházel z údajů poskytnutých účastníkem řízení v přípisu ze dne 14. 12. 2017,[94] který v odpovědi na otázku č. 4) žádosti o poskytnutí informací a podkladů ze dne 9. 11. 2017,[95] která byla mířena konkrétně na hodnotu tržeb účastníka řízení[96], uvedl příjmy jím zastupovaných nositelů práv. Uvedené příjmy přitom vyčíslil pro jednotlivé roky 2002 – 2015 s tím, že je rozdělil na produkci typu H (pokoje ubytovacích zařízení)[97] a typu M (pokoje nemocnic). Pro rok 2013, ze kterého přitom prvostupňový orgán pro stanovení hodnoty tržeb správně vycházel, neboť se jednalo o poslední ucelený rok, kdy se účastník řízení dopouštěl deliktního jednání, účastník řízení vyčíslil příjmy pro kategorii M na částku […obchodní tajemství…] a pro kategorii H na částku […obchodní tajemství…].

220. Pokud se jedná o nezohlednění téměř 100% obsazenosti u lázeňských a nemocničních zařízení, odkazuji na výše uvedené vypořádání. K tomu dále doplňuji, že hodnota tržeb je podle čl. 3. 3. písm. a) Metodiky k ukládání pokut definovaná jako „obrat dosažený soutěžitelem z prodeje zboží, jehož se narušení soutěže přímo či nepřímo týká“. Úřad přitom správně uvedl, že za toto zboží je třeba považovat licence poskytované ubytovacím zařízením, za které účastník řízení inkasoval odměny. Tato částka přitom na základě údajů poskytnutých od účastníka řízení dosahovala souhrnně za všechna ubytovací zařízení […obchodní tajemství…]. Ačkoliv byly uvedené údaje účastníkem řízení zaslány ještě před zahájením správního řízení, jsou relevantní, neboť již tehdy měl účastník řízení povinnost dle ust. § 21e ZOHS poskytnout Úřadu úplné, správné a pravdivé informace. Účastník řízení navíc uvedené údaje v průběhu správního řízení nikterak nevyvrátil jinými údaji. O správnosti těchto údajů tak nemám pochybnosti.

221. V této souvislosti měl podle účastníka řízení dále Úřad zatajit, že z obsahu správního spisu vyplývá, že skutečný realizovaný příjem je vždy nižší a v průměru odpovídá 84 % „zasmluvněných“ částek. Tuto informaci však účastník řízení ničím nepodkládá (žádným odkazem do spisového materiálu) a není uvedená ani v napadeném rozhodnutí. Vyhodnotil jsem ji proto jako irelevantní.

222. Účastník řízení dále v doplnění rozkladu namítá, že Úřad neposoudil dopad na hospodářskou soutěž, vytýkaným jednáním účastník řízení žádného prospěchu nedosáhl, když toto jednání vedlo ke zvýhodnění provozovatelů ubytovacích zařízení k újmě nositelů práv, k žádným dílčím útokům nedošlo, neboť účastník řízení neuplatňoval v posuzovaném období sazby odměn stanovené ve svém sazebníku odměn. Se všemi těmito námitkami jsem se vypořádal výše v tomto rozhodnutí, přičemž jsem dospěl k závěru, že ani jedna z těchto námitek účastníka řízení není opodstatněná, a proto není potřeba i zde výše uvedené závěry opakovat. Stanovení hodnoty tržeb tak shledávám přezkoumatelným a správným.

Nezohlednění polehčujících okolností

223. Úřad v napadeném rozhodnutí pak měl i opomenout polehčující okolnosti, a to zásadní vliv nejasné zákonné regulace platné během posuzovaného období. Skutečnost, že daná regulace byla nesprávná a nejasná, uznává jak Ministerstvo, tak zákonodárce, což by mělo být zohledněno jako polehčující okolnost. Úřad rovněž nijak nezohlednil, že posuzované praktiky kolektivní správci aplikovali po jednáních, kterých se účastnilo Ministerstvo, které tento postup minimálně implicitně schvalovalo, resp. nezpochybňovalo.

224. Pokud účastník řízení namítá nejasnou právní úpravu, pak se v jeho případě nemůže jednat o polehčující okolnost. Relevantní právní úpravou je autorský zákon a stěžejní pro posuzované jednání je § 23 autorského zákona, který upravuje provozování rozhlasového a televizního vysílání. Znění tohoto ustanovení prošlo v minulosti řadou novelizací, které jsou pro danou problematiku významné.

225. V původním znění vymezilo dané ustanovení pojem provozování rozhlasového či televizního vysílání velmi obecně: „Provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání.“

226. Novela č. 81/2005 Sb. účinná od 23. 2. 2005 změnila § 23 tím, že z provozování vyloučila zpřístupňování díla ubytovaným v ubytovacích a zdravotnických zařízeních: „[…] Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.“

227. Novela autorského zákona č. 168/2008 Sb. účinná od 19. 5. 2008 zachovala výjimku pouze pro zdravotnická zařízení, zatímco pro ubytovací zařízení zavedla maximální výši pro výběr poplatku: „[...] Za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem[98].“

228. Další z velkého množství novel autorského zákona, novelou č. 228/2014 Sb. účinnou od 7. 11. 2014, došlo k novelizaci § 100 autorského zákona, který upravuje vztahy kolektivního správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů ochrany. Novela tak zavedla v ust. § 100 odst. 6 písm. d) povinnost přihlédnout při uzavírání smluv mezi kolektivním správcem a ubytovacím zařízením k „přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany, a to včetně četnosti využití ubytovacích prostor za účelem získání takového prospěchu, v nichž dochází k užití předmětu ochrany,“ avšak stále ponechala maximální výši pro výběr poplatku. Tu zrušila až novela č. 102/2017 Sb., účinná od 20. 4. 2017.

229. Druhostupňový orgán k samotné námitce tak konstatuje, že účastník řízení nemůže svůj postup vůči provozovatelům ubytovacích zařízení ospravedlňovat tvrzením, že se nacházel v nejistotě kvůli nejasné právní úpravě. Účastník řízení je jako kolektivní správce velkou odbornou organizací a měl by být v této oblasti největším odborníkem.[99] Ostatně za účinnosti novely č. 81/2005 Sb. si s údajnou právní nejistotou účastník řízení poradil, když své sazby odměn ponechal, aby pak podle nich mohl poplatky od provozovatelů ubytovacích zařízení vybrat zpětně. Z podkladů získaných v rámci správního řízení od účastníka řízení a založených ve správním spisu vyplynulo, že účastník řízení zohledňoval obsazenost pokojů i v sazbách odměn před účinností novely č. 81/2005 Sb., tedy v době, kdy nebyl důvod vymáhat platby odměn zpětně v důsledku účastníkem řízení uváděné nejasnosti právní úpravy.[100] Navíc v případě užití autorských práv prostřednictvím jiných zvukových nebo zvukově obrazových přístrojů byla obsazenost ubytovacích zařízení při stanovení sazeb odměn zohledňována až do 1. 1. 2009, tedy několik měsíců po účinnosti novely č. 168/2008 Sb. Placení odměn za toto užití autorských děl autorský zákon nijak neomezoval a tzv. nejasnost právní úpravy zde tedy nepřicházela v úvahu.

230. Novela č. 168/2008 Sb. pak vyjasnila, že účastník řízení od ubytovacích zařízení poplatky vybírat může, a to do výše 50 % koncesionářských poplatků. Nic z výše uvedeného však neospravedlňovalo jednání účastníka řízení, aby (přes výslovné námitky AHR) přestal zohledňovat obsazenost ubytovacích kapacit. Nejasný výklad právní úpravy mohl toliko ovlivnit maximální možnou výši odměn požadovaných jednotlivými kolektivními správci za výkon práv, která spravovali. V tomto bodě nemohl být účastník řízení novou právní úpravou nijak zmaten a jednal tak svévolně vědom si svého silnějšího postavení na trhu vůči provozovatelům ubytovacích zařízení. V tomto případě se tak nemůže jednat o polehčující okolnost.

231. Ani účastníkem namítané schválení jeho jednání Ministerstvem není zcela pravdivé a zcela jistě není polehčující okolností. Ze zápisu z jednání zástupců kolektivních správců, AHR a Ministerstva ze dne 30. 7. 2008[101] a z jednání zástupců kolektivních správců a Ministerstva ze dne 28. 8. 2008[102] plyne, že předmětem jednání byla snaha o dohodu mezi kolektivními správci ohledně jejich procentních podílů na celkové maximální částce autorské odměny stanovené dle § 23 autorského zákona a že otázka zohledňování slev či jiných kritérií pro stanovení sazeb odměn u jednotlivých kolektivních správců nebyla vůbec diskutována. A tak jako nebyla diskutována mezi jednotlivými kolektivními správci, nebylo zohlednění obsazenosti ubytovacích kapacit diskutováno ze strany účastníka řízení ani s Ministerstvem ani AHR.

232. Z předložených podkladů vyplývá, že vzhledem k tomu, že novelou č. 168/2008 Sb. byla včleněna do autorského zákona maximální výše autorské odměny za sdělování díla televizním a rozhlasovým vysíláním na pokojích ubytovacích zařízení, bylo třeba, aby si tuto maximální výši mezi sebe v dohodnutých podílech kolektivní správci rozdělili tak, aby nedocházelo k porušování autorského zákona tím, že by kolektivní správci v souhrnu účtovali vyšší částky autorských odměn, než jim umožňovala právní úprava. Jednání a konečná dohoda se týkaly maximálních částek odměn, které kolektivní správci nebyli oprávněni překročit v důsledku cenové regulace. Ovšem např. uplatňování slev či zohledňování obsazenosti ubytovacích kapacit již zjevně spadalo do individuální cenové politiky jednotlivých kolektivních správců, neboť nebylo mezi kolektivními správci diskutováno.

233. Pokud tedy otázka zohledňování obsazenosti pokojů nebyla předmětem jednání kolektivních správců mezi sebou, ani mezi kolektivními správci s AHR a Ministerstvem, nebylo tak prokázáno, že by Ministerstvo souhlasilo (byť implicitně) s tím, že obsazenost nebude zohledňována, a ani v tomto případě tedy nelze shledat polehčující okolnost.

234. V doplnění rozkladu pak účastník řízení namítá další dvě polehčující okolnosti, a to že byl povinen nalézat spravedlivou rovnováhu mezi zájmem jím zastupovaných nositelů práv a provozovatelů ubytovacích zařízeni a že v řadě členských států EU nedochází k zohledňování obsazenosti. S těmito námitkami účastníka řízení jsem se rovněž vypořádal již v přechozích částech tohoto rozhodnutí a dospěl jsem k závěru, že i v situaci, kdy by byl účastník řízení při svém jednání veden snahou zajistit jím zastupovaným nositelům práv právo na spravedlivou odměnu, se mohl dopustit protisoutěžního jednání, neboť by tak činil prostřednictvím zneužití svého dominantního postavení vůči poskytovatelům ubytovacích služeb, když vybíral odměnu i tehdy, když nebylo poskytovatelům ubytovacích služeb v případě neobsazených pokojů poskytováno žádné protiplnění. Z jeho jednání je tak zřejmé, že se nesnažil nalézat spravedlivou rovnováhu, ale jednoznačně i přes zákonné omezení zvrátit výhodu na svoji stranu. Ohledně argumentace kolektivními správci dalších členských států, kteří obsazenost rovněž nezohledňují, je pak již jen nutno zopakovat, že přiměřenost určité obchodní podmínky nelze dovozovat z toho, zda je aplikována obdobnými soutěžiteli, jako je účastník řízení. Skutečnost, že jiný soutěžitel z jiného členského státu ve svých smluvních vztazích se smluvními partnery stanovuje shodné obchodní podmínky jako dominantní soutěžitel, neznamená, že je taková obchodní podmínka dominanta přiměřená, neboť přiměřenost je nutno hodnotit ve vztahu k poskytovanému protiplnění, oprávněným zájmům smluvních stran, ostatním smluvním podmínkám atd. Ani v případě těchto účastníkem řízení namítaných polehčujících okolností mu tak nelze dát za pravdu.

Poslední ukončené účetní období

235. V doplnění rozkladu účastník řízení dále uvádí, že je jeho obrat podle předběžných a neauditovaných údajů za rok 2020, tj. za poslední ukončené účetní období, méně než třetinový ve srovnání s obratem za rok 2019, když dosahuje částky […obchodní tajemství…]. Uložená pokuta tak dle účastníka řízení převyšuje její zákonný limit, a to dvojnásobně, neboť představuje 20 % obratu účastníka řízení za poslední ukončené účetní období.

236. Tuto svou argumentaci účastník řízení doplnil v druhém doplnění rozkladu. Z jím přiložené účetní závěrky za rok 2020 dle něj vyplývá, že jeho čistý obrat dosažený za poslední ukončené účetní období ve smyslu § 22a odst. 2 ZOHS činí […obchodní tajemství…], přičemž maximální výše sankce podle ZOHS tak představuje 10 % ze […obchodní tajemství…], tj. […obchodní tajemství…]. Resp. pokud by účastník řízení do svého čistého obratu zahrnul i položky, které zahrnul Úřad, ačkoli s tím účastník řízení nesouhlasí, činil by jeho obrat 114 731 000 Kč. I v tomto případě má být výše uložené sankce zjevně nepřiměřená a převyšující dvojnásobně zákonný limit, neboť má představovat přibližně 20 % takto vypočteného obratu účastníka řízení poslední ukončené účetní období. I podle chybného určení obratu je tak dle účastníka řízení výše uložené sankce nezákonná, likvidační a zjevně nepřiměřená.

237. Na závěr přichází účastník řízení s požadavkem, aby předseda Úřadu v rámci respektování zásady spravedlivého procesu vyložil pojem poslední ukončené účetní období tak, aby co nejméně zasahoval do vlastnického práva účastníka řízení, tedy aby jej vztáhl k roku 2020. Odkazuje v této souvislosti na nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 14/07 ze dne 19. 11. 2008, v němž s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu tento soud vyložil, že „nabízí-li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba v intencích zásad spravedlivého procesu volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu in dubio pro libertate plynoucí přímo z ústavního pořádku […].“

238. Na tomto místě je nutné upozornit účastníka řízení, že v případě pojmu „poslední ukončené účetní období“ pro stanovení maximální hranice výše ukládané sankce podle ust. § 22a odst. 2 ZOHS se nenabízí dvojí možný výklad, ale pouze jeden jediný. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 7 Afs 57/2011-1234 zcela jasně konstatoval, že: „Pojem „poslední ukončené účetní období“ stanovený v § 22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném do 31. 8. 2009, se při rozhodování o pokutě i v řízení o rozkladu vztahuje k období, které bezprostředně předcházelo době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.“[103]

239. Ani druhostupňový orgán tak nemá jinou možnost, než se přidržet postupu prvostupňového orgánu a jako čistý obrat za poslední ukončené účetní období stanovit čistý obrat účastníka řízení za rok 2019. Konečná výše pokuty tak nepřesahuje zákonem stanovenou hranici 10 %, když z celkového čistého obratu účastníka řízení za rok 2019 představuje 5,92 %.

240. Účastník řízení rovněž s odkazem na přiloženou účetní závěrku za rok 2020 namítá, že sankce je nezákonná, likvidační a zjevně nepřiměřená. Druhostupňový orgán již výše ověřil, že uložená sankce je zákonná a není nepřiměřená, je tak třeba se ještě v krátkosti vyjádřit k likvidačnosti sankce, kterou však účastník řízení jen zmiňuje bez toho, že by ji konkrétně tvrdil či jakkoli doložil.

241. Z přiložené účetní závěrky prima facie nic nenasvědčuje tomu, že by pokuta měla být pro účastníka řízení likvidační. I v krizovém roce pandemie COVID-19 je výsledek hospodaření účastníka řízení kladný, se ziskem […obchodní tajemství…]. Účastník řízení rovněž zjevně disponuje stabilní majetkovou základnou, která smí být pokutou zcela legitimně zasažena. Nejvyšší správní soud v souvislosti s uložením pokuty dokonce konstatoval, že „pokuta, která nebolí, nedává smysl.“[104] A vzhledem k celkovým majetkovým poměrům účastníka řízení nelze vůbec hovořit o „citelném“ zasažení jeho majetkové základny. Ostatně z přiložené účetní závěrky rovněž vyplývá, že je (nad rámec mzdy) stanovený […obchodní tajemství…], tedy stejnou částku jako v roce 2019. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by rok 2020 měl být pro účastníka řízení extrémně neúspěšný a dopad pokuty by na něj měl oproti předchozímu roku likvidační charakter.

242. Účastník řízení rovněž opomíjí fakt, že výše hrozící sankce je známa již nejpozději od Sdělení výhrad ze dne 16. 7. 2020. Vzhledem k datu splatnosti uložené sankce, která připadá na druhou polovinu roku 2021 a nadto nemusí být nutně uhrazena celá pokuta jednorázově[105], ale toliko její část (formou splátky), byl účastník řízení v souladu s péči řádného hospodáře schopen, resp. povinen se na její splacení dostatečně připravit, a tím tedy snížit její možný likvidační dopad. Rovněž lhůtu splatnosti pokuty stanovenou v napadeném rozhodnutí považuji za zcela přiměřenou. I tuto námitku je tak nutné pro neopodstatněnost odmítnout.

V. Náklady řízení

243. Výrok o náhradě nákladů řízení jsem rovněž přezkoumal v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 152 odst. 5 správního řádu. S posouzením, které prvostupňový orgán v tomto směru učinil, se ztotožňuji, a odkazuji na něj, když ani účastník řízení nevznáší proti tomuto posouzení námitky. Souhlasím se závěrem prvostupňového orgánu, že je namístě uložit účastníku řízení povinnost uhradit paušální částku náhrady nákladů řízení ve výši 3 500 Kč. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci správního řízení, které bylo vyvoláno porušením právní povinnosti účastníka řízení, a z důvodu délky a rozsahu dokazování provedeného ve správním řízení, jakož i složitosti posuzované věci, bylo namístě paušální částku náhrady nákladů správního řízení zvýšit na 3 500 Kč dle ust. § 6 odst. 2 věty první vyhlášky č. 520/2005 Sb. o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení.

VI. Závěr

244. Na základě výše uvedeného shrnuji své závěry. Předně se druhostupňový orgán neztotožnil s námitkami účastníka řízení ohledně tvrzených procesních vad Úřadu. Úřad ve správním řízení postupoval procesně správně a napadené rozhodnutí je rovněž přezkoumatelné. Z hlediska dostatečně zjištěného skutkového stavu a důkazní podloženosti obstojí celé specifikované posuzované období od 1. 1. 2009 do 6. 11. 2014. Žádných pochybení se Úřad nedopustil ani při zjišťování obsazenosti ubytovacích zařízení.

245. Druhostupňový orgán se dále neztotožnil s námitkami účastníka řízení ohledně jím tvrzené hospodářské hodnoty licence. Lze jednoznačně uzavřít, že prvostupňový orgán ve svém právním posouzení nepochybil, když konstatoval, že požadavek platby odměny i tehdy, kdy u nabyvatele licence prokazatelně nemůže dojít k užití předmětu ochrany, tzn. když jeho pokoj není obsazen ubytovaným hostem a není mu tak poskytováno žádné protiplnění, nelze považovat za přiměřenou obchodní podmínku, tudíž nesplňuje podmínku proporcionality vzájemného smluvního plnění a protiplnění. Přiměřené protiplnění může být poskytnuto až v okamžiku možnosti sdělení předmětu ochrany veřejnosti, přičemž tato podmínka nemohla být v případě neobsazených pokojů splněna. Tím, že účastník řízení svévolně přestal od 1. 1. 2009 zohledňovat obsazenost ubytovacích kapacit, neboť autorský zákon stanovil maximální výši pro výběr autorského poplatku, se dopustil vykořisťovací praktiky vůči provozovatelům ubytovacích zařízení.

246. Je rovněž nutné odmítnout námitky účastníka řízení o neexistenci materiálního znaku správního deliktu, či neprokázání, že jednání účastníka řízení bylo zneužitím dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek. Úřad správně vyhodnotil, že posuzované jednání účastníka řízení narušilo hospodářskou soutěž a materiální stránka deliktu je tak naplněna. Posuzovaným jednáním účastníka řízení rovněž došlo ke vzniku újmy třetím stranám (provozovatelům ubytovacích zařízení) a Úřad jej správně vyhodnotil a posuzoval jako vynucování nepřiměřených obchodních podmínek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS, resp. čl. 102 písm. a) SFEU, nikoli jako nepřiměřené (excesivní) ceny.

247. Po ověření výpočtu pokuty musím zcela souhlasit s postupem Úřadu při stanovení celkového čistého obratu účastníka řízení, kdy se přidržel zákonných ustanovení i dlouhodobé praxe Úřadu. Stejně tak jako výsledná výše pokuty, která je v zákonné výši, je řádně odůvodněna, není zjevně nepřiměřená, a jelikož představuje podíl 3,87 % z účastníkem řízení inkasovaných odměn, není ani likvidační.

248. Proto mi nezbylo než napadené rozhodnutí potvrdit a rozklad zamítnout.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, dále odvolat.

otisk úředního razítka

JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D.

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží

JUDr. Pavel Dejl, Ph.D., LL.M., advokát

Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 24

110 01 Praha 1

Vypraveno dne

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

[1] Pokud se v tomto rozhodnutí hovoří o jiném znění zákona, je zpravidla užíváno označení „ZOHS“ s uvedením příslušného znění novely, např. ZOHS 262/2017.

[2] Zákon č. 262/2017 Sb. ze dne 20. července 2017 o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže a o změně zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (zákon o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže).

[3] Zákon č. 225/2017 Sb. ze dne 27. června 2017, kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[4] Zákon č. 176/2018 Sb. ze dne 18. července 2018, kterým se mění zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 11. 2018.

[5] Zákon č. 12/2020 Sb. ze dne 11. prosince 2019 o právu na digitální služby a o změně některých zákonů.

[6] Změny správního řádu souvisí s další elektronizací postupů orgánů veřejné správy. Ve správním řádu došlo ke změně § 6 odst. 2 a ke zrušení § 71 odst. 4 a § 79 odst. 7.

[7] Zákon č. 403/2020 Sb. ze dne 29. září 2020, kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[8] Změna správního řádu se týká pouze ust. § 149.

[9] Zákon č. 173/2018 Sb. ze dne 19. července 2018, kterým se mění zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 12. 2018 a týkal se přestupků poslanců, senátorů a soudců Ústavního soudu.

[10]Zákon č. 285/2018 Sb. ze dne 15. listopadu 2018, kterým se mění zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění zákona č. 173/2018 Sb., a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2019 a upravoval postup při ukládání pokuty příkazem na místě.

[11] Dopad nálezu je účinný ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. dne 26. 2. 2020.

[12] Dopad nálezu je účinný ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. dne 22. 7. 2020.

[13] Toto ustanovení se týká zániku odpovědnosti za přestupek, která je upravena samostatně v ZOHS a v předmětném správním řízení se tak neaplikovalo.

[14] Srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 87/2008 – 139 či ze dne 20. 12. 2013, č. j. 5 Afs 3/2012-131.

[15] Srov. blíže rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 7 As 79/2012; ze dne 29. 8. 2013, 7 As 182/2012; ze dne 19. 2. 2014, 1 Afs 88/2013.

[16] Viz č. l. 56 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP (dále též „správní spis“).

[17] Viz č. l. 62 a násl. správního spisu.

[18] Viz č. l. 66 a násl. správního spisu.

[19] Viz body 50 – 53 napadeného rozhodnutí.

[20] Viz č. l. 66 a 67 správního spisu.

[21] Viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, č. j. 29 Af 75/2016-82.

[22] Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019, č. j. 32 Ad 2/2018-46.

[23] Srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. 8 Azs 16/2017 - 53 nebo ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/2007-60.

[24] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38.

[25] Sdělení výhrad je upraveno na několika místech ZOHS, které je třeba chápat ve vzájemné souvislosti. Zejména se jedná o ustanovení § 7 odst. 3 a §21b ZOHS.

[26] Srov. též Raus, D., Oršulová, A. Zákon o ochraně hospodářské soutěže. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 453.

[27] Podrobněji k uvedené praktice v části tohoto rozhodnutí týkající se materiální stránky deliktu.

[28] Srov. bod 22 rozsudku STIM: „Z toho plyne, že STIM má na trhu dotčeném ve věci v původním řízení dominantní postavení, a jelikož se toto dominantní postavení vztahuje k celému území jednoho ze členských států, mohlo by se jednat o dominantní postavení v podstatné části společného trhu.“ Obdobně též rozsudek AKKA/LAA.

[29] Srov. body 129 – 148 napadeného rozhodnutí.

[30] Viz Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 479.

[31] Konkrétně v ust. § 508 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění.

[32] Srov. Ježek, J. a kol. Prosazování práv z duševního vlastnictví. Dostupné na: http://www.dusevnivlastnictvi.cz/images/dokumenty/prosazovanipravdusevnivlastnictvi.pdf.

[33] Srov. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 307.

[34] Viz tamtéž.

[35] Viz tamtéž.

[36] Srov. Ježek, J. a kol. Prosazování práv z duševního vlastnictví. Op. citace.

[37] Srov. Šalomoun, M. Ochrana názvů, postav a příběhů uměleckých děl. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 21.

[38] Blíže k tomu Kupka, P. Autorské právo z pohledu práva trestního. Trestněprávní revue 3/2003, s. 73.

[39] Srov. Ježek, J. a kol. Prosazování práv z duševního vlastnictví. Op. citace.

[40] Viz Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k § 2358 až 2389.

[41] Další platformy jako Trivago nebo Expedia vůbec možnost filtrace pouze těch ubytovacích zařízení, která na pokoji nabízí televizní přístroj, neumožňují.

[42] […obchodní tajemství…]

[43] Jedná se o Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále též „směrnice 2001/29“).

[44] Viz bod 46 rozsudku ve věci Rafael Hoteles.

[45] Viz bod 45 rozsudku ve věci Rafael Hoteles.

[46] K tomu detailněji srov. bod 38 rozsudku ve věci Rafael Hoteles.

[47] Srov. např. rozsudek SDEU ze dne 7. 3. 2013 ve věci C-610/11, ITV Broadcasting Ltd.

[48] Viz bod 195 rozsudku ve věci FAPL.

[49] Viz bod 16 rozsudku STIM: „Musí být článek 82 ES vykládán tak, že postup organizace pro kolektivní správu autorských práv, která má postavení faktického monopolu v členském státu a která používá nebo uplatňuje pro komerční televizní kanály model stanovení poplatků za právo zpřístupňovat hudební díla v televizním vysílání určeném široké veřejnosti, jehož součástí je výpočet těchto poplatků jako podílu příjmů televizních kanálů z takového televizního vysílání určeného široké veřejnosti, představuje zneužití dominantního postavení?“

[50] Viz body 29 a 31 rozsudku STIM.

[51] Viz bod 38 rozsudku STIM.

[52] Viz č. l. 161 – 165 správního spisu.

[53] Srov. blíže body 75 – 79 napadeného rozhodnutí.

[54] Viz rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. R3/2005, bod 37.

[55] K tomu více v části tohoto rozhodnutí týkající se materiální stránky deliktu.

[56] Srov. rozsudek SDEU ze dne 2. 4. 2009, ve věci C-202/07, France Télécom nebo rozsudek SDEU ze dne 9. 11. 1983, ve věci C-322/81, Michelin, bod 57.

[57] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Afs 29/2010-354, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 Afs 15/2012-102.

[58] Viz rozsudek Tribunálu ze dne 17. 7. 1998, ve věci T-111/96, ITT Promedia, bod 139.

[59] Viz § 100 odst. 7 autorského zákona ve znění zákona č. 81/2005 Sb.

[60] Viz § 100 odst. 6 písm. b) autorského zákona ve znění zákona č. 228/2014 Sb.

[61] Blíže k principu proporcionality srov. zejména rozhodnutí Komise ze dne 20. 4. 2001, ve věci 2001/463/EC, DSD (COMP D3/344493) a rozsudek Tribunálu ze dne 24. 5. 2007, ve věci T-151/01, DSD.

[62] Srov. body 87 – 97 napadeného rozhodnutí.

[63] Srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2010, č. j. 2 As 83/2009 – 239, ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009-48 nebo ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 214/2016-33.

[64] Viz č. l. 64 správního spisu.

[65] Viz č. l. 56 – 57 správního spisu.

[66] Viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, č. j. 1 As 15/2007-141.

[67] Srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 Afs 78/2008 – 721, bod 49.

[68] Srov. body 129 – 148 napadeného rozhodnutí.

[69] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2008, č. j. 40 Afs 40/2007-111.

[70] Což bylo i jasně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2007, č. j. 62 Ca 20/2006, ve věci Telefónica (O2).

[71] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2008, č. j. 7 Afs 40/2007-111.

[72] Zneužitím dominantního postavení je dle daného ustanovení ZOHS konkrétně přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění.

[73] Zneužitím dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části je dle daného článku SFEU přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek.

[74] Dalšími praktikami zneužití dominantního postavení jsou tzv. vylučovací praktiky spočívající ve vyloučení či omezení soutěžitelů na trhu či ve vstupu nového soutěžitele na trh.

[75] Srov. např. Raus, D., Oršulová, A. Op. Citace, s. 217 a Petr, M. a kolektiv. Zakázané dohody a zneužívání dominantního postavení v ČR. Praha: C. H. Beck, 2010, s 276.

[76] Srov. González-Díaz F. E., Snelders R. EU Competition Law. Volume V. Abuse of Dominance under Article 102 TFEU. Deventer (Netherlands): Claeys & Casteels Law Publishers nv, 2013, s. 117-118.

[77] Srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 2. 1978 ve věci C-27/76, United Brands, bod 250.

[78] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2008, č.j. 40 Afs 40/2007-111.

[79] Viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008, č. j. 62 Ca 15/2007-519 a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 Afs 78/2008 – 721.

[80] Viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05.

[81] Viz bod 64 rozsudku ze dne 17. 2. 2011, ve věci C-52/09, Konkurrensverket v. TeliaSonera Sverige AB.

[82] Viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006, č. j. 31 Ca 44/2003-53.

[83] Viz bod 269 napadeného rozhodnutí.

[84] Srov. Raus, D., Oršulová, A. Op. citace. Str. 217.

[85] Srov. Raus, D., Oršulová, A. Op. citace, s. 222.

[86] Dostupné na https://www.uohs.cz/cs/legislativa/hospodarska-soutez.html.

[87] Viz č. l. 716 a násl. správního spisu.

[88] Viz bod 72 rozsudku AKKA/LAA.

[89] Viz bod 93 rozkladu.

[90] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 7 As 15/2013: „Konkrétní výši 200.000 Kč určily správní orgány v rámci jejich správního uvážení, přičemž nedošlo k vybočení z jeho mezí. Nelze po správních orgánech očekávat přesné zdůvodnění, proč byla uložena pokuta zrovna ve výši 200.000 Kč a nikoliv například ve výši 210.000 Kč. Podstatou správní uvážení je, že s ohledem na pestrost možných situací není možné nastavit žádný univerzální vzorec pro výpočet konkrétní výše pokuty. Pokud by tomu tak bylo, zahrnul by jej bezesporu zákonodárce přímo do zákona.“

[91] Viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. 7. 2008, ve věci T-53/03, BPB, bod 336.

[92] Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 11 Af 34/2013-63.

[93] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36.

[94] Viz č. l. 64 správního spisu.

[95] Viz č. l. 56 – 57 správního spisu.

[96] Otázka č. 4) zněla: „Uveďte celkový finanční objem příjmů z odměn za udělení licence realizovaný jednotlivě v letech 2002 - 2015 od provozovatelů ubytovacích zařízení v rozdělení na ubytovací zařízení hotelového typu, lázeňská zařízení a nemocniční zařízení (pokud od nemocničních zařízení byly odměny za udělení licence na pokojích pacientů inkasovány) v rozdělení na příjmy dosažené z odměn za udělení licence na pokojích ubytovacího zařízení a na příjmy dosažené z odměn za udělení licence ve veřejných prostorách. Současně uveďte, jaká část příjmů náležela v jednotlivých letech kolektivnímu správci INTERGRAM a jaká část kolektivním správcům, které INTERGRAM v daných letech při výkonu kolektivní správy zastupoval.“

[97] Účastník řízení dále uvedl, že lázeňská zařízení od roku 2009 započítával v rámci kategorie M.

[98] Tímto zákonem byl zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů.

[99] To dokládá např. odborná literatura. Srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 70.: „Přihlásí-li se někdo k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena.“

[100] Viz č. l. 66 a násl. správního spisu. V sazebníku Odměn za užití snímků při veřejných produkcích pro rok 2002 až 2008 účastník řízení uvádí: „Pokud provozovatel ubyt. zařízení (veřejná produkce typu M) doloží výši procentuálního obsazení ubytovacích zařízení v minulém kalendářním roce (kopie dotazníku pro Český statistický úřad, kopie výkazu pro obecní úřad nebo městský úřad), poníží celkovou vypočítanou částku alikvotně k procentu obsazenosti. Toto ustanovení se vztahuje i na pokoje lázeňských zařízení (veřejná produkce typu H).“

[101] Viz č. l. 81 - 83 správního spisu.

[102] Viz č. l. 84 - 85 správního spisu.

[103] Tento závěr rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu platí i pro aktuální znění ZOHS, neboť pojem „poslední ukončené účetní období“ zůstává v dikci ZOHS stále stejný.

[104] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 As 204/2019-62.

[105] Viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2016, č. j. 29 A 109/2014-117.

", "next": 0}