ceny. Úřad má za to, že ze zadávacích podmínek lze jednoznačně zjistit, jaké služby jsou
považovány za služby paušální ve smyslu jednotlivých smluv, přičemž rozsah služeb
poskytovaných na základě smlouvy implementační je odlišný od služeb poskytovaných na
základě smlouvy servisní. Jak uvedl zadavatel ve svém vyjádření, smyslem paušálních služeb
poskytovaných na základě implementační smlouvy je zajistit zadavateli právo na odstranění
vad díla, které se vyskytnou v záruční době za situace, kdy nebude účinná servisní smlouva,
přičemž právě uvedené jednoznačně vyplývá ze zadávacích podmínek, zejména ze smlouvy
implementační a smlouvy servisní, jejichž vzory měli dodavatelé k dispozici jako přílohy výzvy
k podání nabídek. Obě smlouvy rovněž jednoznačně ve vzájemných souvislostech určují dobu
a rozsah poskytování paušálních služeb, jak bylo Úřadem dovozeno výše v tomto rozhodnutí.
143. V souladu se závěry plynoucími z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010, sp. zn.
62 Ca 91/2008, v němž soud deklaroval, že u uchazečů, kteří se hodlají ucházet o získání
veřejné zakázky, je důvodné předpokládat dostatečnou odbornou úroveň, lze dle názoru
Úřadu uzavřít, že zadávací podmínky týkající se stanovení nabídkové ceny ve vztahu
k paušálním službám byly zadavatelem vymezeny dostatečně určitě a srozumitelně, neboť
Úřad na základě jazykového a systematického výkladu zadávacích podmínek jednoznačně
dovodil pojem, rozsah a způsob nacenění paušálních služeb a také způsob jejich započítání do
celkové nabídkové ceny ve smyslu tabulky obsažené v příloze č. 3 výzvy k podání nabídek.
U navrhovatele, jakožto dodavatele působícího na relevantním trhu, lze předpokládat
obvyklou znalost a péči při tvorbě nabídky, přičemž nelze přijmout závěr o neurčitosti či
nejasnosti zadávacích podmínek pouze na základě toho, že si navrhovatel zadávací podmínky
vyložil nesprávně či nevynaložil obvyklou péči při studiu zadávacích podmínek. Pokud tedy
Úřad byl schopen dospět k výše uvedenému výkladu zadávacích podmínek, byl navrhovatel,
jakožto odborník s předpokládanou dostatečnou odbornou úrovní jednoznačně také schopen
výklad zadávacích podmínek provést a na jeho základě přistoupit k podání nabídky.
144. Navrhovatel v této souvislosti zmiňuje maximální a nepřekročitelnou cenu stanovenou
zadavatelem v bodu 6. „Předpokládaná hodnota veřejné zakázky a maximální nepřekročitelná
nabídková cena“ výzvy k podání nabídek, kdy zastává názor, že nacenění paušálních služeb jak
podle implementační, tak podle servisní smlouvy bez stanovení hodnotících variant pro jedno
či druhé řešení do celkové nabídkové ceny je překážkou pro stanovení celkové nabídkové ceny
z hlediska maximálního cenového stropu ve smyslu bodu 6. výzvy k podání nabídek. Jak již
Úřad uvedl výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí, je to právě zadavatel, kdo je zodpovědný za
řádné a úplné zpracování zadávací dokumentace (tj. i výzvy k podání nabídek) a vymezení
35
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
zadávacích podmínek. Jednou z podmínek, kterou zadavatel v projednávaném případě
vymezil, byla zadávací podmínka spočívající v maximální přípustné nabídkové ceně, která je
pro uchazeče o veřejnou zakázku (potenciální dodavatele) zcela zásadní, neboť tito
samozřejmě zvažují, zda jsou schopni nabídnout plnění veřejné zakázky za takovou
nepřekročitelnou cenu. Tato podmínka je významná i s ohledem na to, že zadavatel jakékoliv
nabídky s cenou vyšší, než je stanovená maximální přípustná nabídková cena, nebude
akceptovat. Stanovení nejvýše přípustné a nepřekročitelné nabídkové ceny je reálně způsobilé
odradit od podání nabídky ty potencionální dodavatele, kteří nejsou schopni nabídnout plnění
veřejné zakázky za takovou cenu. V situaci, kdy zadavatel kromě způsobu pro výpočet
nabídkové ceny rovněž určí maximální stanovenou nabídkovou cenu, vystavuje se riziku, že
dodavatelé nebudou schopni stanovit nabídkovou cenu tak, aby na jedné straně zahrnovala
ocenění všech plnění tvořících předmět veřejné zakázky (dodávek a služeb, které mají být
dodavatelem poskytnuty) a na druhé straně byla nižší než maximální nabídková cena.
V takovém případě to je právě zadavatel, kdo nese riziko, že v rámci daného zadávacího řízení
neobdrží žádnou nabídku odpovídající zadávacím podmínkám. Nicméně to, že zadavatel určí
maximální nabídkovou cenu a současně způsob pro výpočet nabídkové ceny tak, že potenciální
dodavatelé nejsou schopni nacenit nabídkovou cenu pod stanoveným maximem, resp. pod
maximální cenový strop stanovený zadavatelem, nepředstavuje samo o sobě rozpor s § 36
odst. 3 zákona, jak naznačuje navrhovatel. Pokud tedy v projednávaném případě navrhovatel
nemohl přistoupit k nacenění paušálních služeb poskytovaných na základě smlouvy
implementační i smlouvy servisní spolu s dalším plněním, jehož nacenění zadavatel v příloze
č. 3 výzvy k podání nabídek požadoval, aniž by překročil maximální nabídkovou cenu, jedná se
o překážku na straně dodavatele, který v takovém případě není schopen dodržet zadavatelem
stanovené zadávací podmínky. Jak již Úřad konstatoval výše, zadavatel vymezil zadávací
podmínky ve vztahu ke způsobu stanovení nabídkové ceny dostatečně jasně a srozumitelně,
přičemž se zcela evidentně jedná o jasné zadávací podmínky, které byly ze strany potenciálních
dodavatelů splnitelné i ve vztahu k maximální nabídkové ceně, což potvrzuje rovněž
skutečnost, že zadavatel skutečně dvě nabídky splňující tyto zadávací podmínky v zadávacím
řízení obdržel. Skutečnost, že navrhovatel patrně nebyl schopen vymezit nabídkovou cenu
podle požadavků zadavatele tak, aby nepřekročil maximální nabídkovou cenu, nelze klást za
vinu zadavateli, resp. nemůže být důvodem pro učinění závěru o nezákonnosti zadávacích
podmínek. Ostatně je třeba akcentovat, že k hlavním cílům zadávacího řízení patří efektivní
vynakládání veřejných prostředků, které zahrnuje též tlak na cenu. Zadavatel v zadávacím
řízení usiluje zcela legitimně o získání co nejvýhodnější ceny za poptávané plnění a současně
se snaží zamezit nepřiměřeně vysokým cenám. Následně záleží na trhu, zda se zadavateli
podaří odpovídající cenovou nabídku získat. Stejné závěry dovodil předseda Úřadu
v rozhodnutí č. j. ÚOHS-25258/2022/161 ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. ÚOHS-R0078/2022/VZ, ve
kterém konstatoval: „Cenový strop (stanovení maximální nabídkové ceny) představuje obecně
legitimní nástroj, umožňující zadavateli kontrolu nad náklady na veřejnou zakázku, přičemž
může též reflektovat (a dodavatelům předem transparentně deklarovat) objem prostředků,
které má zadavatel pro plnění veřejné zakázky k dispozici. V případě, že zadavatel nastaví
cenový strop příliš nízko, riskuje, že žádnou nabídku nezíská.“.
145. K nejednoznačnosti způsobu stanovení nabídkové ceny navrhovatel v návrhu rovněž uvádí, že
nelze vyloučit, že dodavatel podávající nabídku by v konečném důsledku mohl přistoupit
i k umělému snížení příslušného řádku nacenění paušálních služeb v naději, že dotčená
36
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
paušální služba bude čerpána převážně jen z implementační či servisní smlouvy, ač by se
v rámci vlastní realizace veřejné zakázky nakonec ukázalo, že tomu je zcela naopak. K tomuto
tvrzení navrhovatele Úřad uvádí, že povinností zadavatele je vytvořit dostatečně jasné
a srozumitelné zadávací podmínky, které umožní dodavatelům podání nabídky. Jakým
způsobem dodavatel k podání nabídky přistoupí, záleží právě na tomto dodavateli, neboť je to
právě on, kdo při přípravě nabídky volí určitou strategii do zadávacího řízení, přičemž nelze
vyloučit, že při nacenění nabídkové ceny sníží některou její součást za účelem vytvoření
nejvhodnější nabídky pro zadavatele, ale může se tak vystavit riziku, že v této části bude
shledána jeho nabídková cena jako mimořádně nízká. Nicméně je to právě dodavatel, kdo nese
riziko za vytvoření nabídky a správnost nacenění předmětu plnění veřejné zakázky, přičemž
v případě, kdy má zadavatel pochybnosti o správnosti nabídky, nabízí mu zákon několik
možností pro řešení této situace. Je tedy zřejmé, že uvedený argument navrhovatele nemůže
mít vliv na posouzení zákonnosti zadávacích podmínek.
146. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel domnívá, že ze zadávací dokumentace jednoznačně
nevyplývá, v jakém rozsahu a v jaké délce budou paušální služby čerpány, vyjadřuje
navrhovatel rovněž názor, že neměl k dispozici jednoznačné podklady ani pro nacenění dalších
služeb, např. tzv. „Služeb na objednávku“ ve smyslu čl. 5. implementační smlouvy a čl. 8.
servisní smlouvy. Konkrétně navrhovatel zastává názor, že není možné, aby dodavatel na
jedné straně alternativně, avšak limitován maximální výší celkové nabídkové ceny, definoval
maximální výši paušálních služeb dle implementační a servisní smlouvy bez ohledu na to, jaká
část služeb bude čerpána, a současně byl schopen vůbec kalkulovat například služby na
objednávku.
147. Ke způsobu nacenění služeb na objednávku do celkové nabídkové ceny uvádí Úřad následující.
Do celkové nabídkové ceny jsou mj. zahrnovány služby na objednávku, které jsou stejně jako
služby paušální poskytovány jak na základě smlouvy implementační, tak na základě smlouvy
servisní, což vyplývá mj. z tabulky obsažené v příloze č. 3 výzvy k podání nabídek. Z této tabulky
rovněž vyplývá, že služby na objednávku jsou do celkové nabídkové ceny zahrnovány
následovně. Služby na objednávku na základě implementační smlouvy jsou zahrnuty v počtu
1 000 MD (viz řádek č. 19 tabulky obsažené v příloze č. 3 výzvy k podání nabídek ve sloupci
„Dílčí část díla“) a služby na objednávku poskytované na základě servisní smlouvy jsou
zahrnuty v počtu 3 000 MD (viz pátý řádek pod řádkem č. 19 tabulky obsažené v příloze č. 3
výzvy k podání nabídek ve sloupci „Dílčí část díla“). Co se rozumí službami na objednávku je
upraveno v jednotlivých smlouvách, přičemž služby na objednávku poskytované na základě
implementační smlouvy sestávají zejména z činností spočívajících v provedení dalších částí díla
nad rámec Fáze I a Fáze II, pořízení nebo prodloužení doby trvání licencí k standardnímu
software pro objednatele; rozvoje; školení nad rámec školení pro dílo; a jakýchkoliv dalších
služeb, které objednatel bude za dobu trvání této smlouvy a podle této smlouvy na
poskytovateli vyžadovat, např. navýšení licence spisové služby. Tyto služby na objednávku
budou poskytovány na základě dílčích smluv uzavřených mezi zadavatelem a poskytovatelem
služeb, přičemž po dobu trvání smluvního vztahu založeného implementační smlouvou
poskytne v rámci služeb na objednávku poskytovatel plnění v maximálním rozsahu 1 000 MD.
Obdobně jsou služby na objednávku upraveny ve smlouvě servisní, která stanoví, že služby na
objednávku představují zejména služby exitu, rozvoje a dále podobné služby jako paušální
služby, které jsou však poskytované nad rámec paušálních služeb, poskytnuté/poskytované na
základě a v souladu s jednotlivými dílčími smlouvami. Článek 8.20 servisní smlouvy pak
37
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
stanoví, že po dobu trvání smluvního vztahu na základě servisní smlouvy poskytovatel
poskytne služby na objednávku v maximálním rozsahu 3 000 MD.
148. Z výše uvedeného Úřad dovozuje, že i v této části jsou zadávací podmínky zadavatelem
vymezeny jasně a srozumitelně, když z implementační smlouvy a servisní smlouvy lze
jednoznačně určit, jaké služby se rozumí službami na objednávku ve smyslu jednotlivých
smluv, jak budou tyto služby poskytovány a rovněž maximální rozsah těchto služeb, který
může být zadavatelem požadován. Maximální rozsah požadovaných služeb na objednávku
zadavatel stanovil s využitím jednotky člověkodnů (MD), vyjadřující pracovní čas jedné osoby
odpovídající jednomu pracovnímu dni, tedy typicky 8 hodin, přičemž tento maximální rozsah
je z obou smluv jednoznačně určitelný. Stejné jednotky jsou užity v tabulce obsažené v příloze
č. 3 výzvy k podání nabídek, kdy je vyžadováno nacenění služeb na objednávku na základě
implementační smlouvy v rozsahu 1000 MD a služeb na objednávku na základě servisní
smlouvy v rozsahu 3000 MD. Obě tyto položky jsou zahrnuty do celkové nabídkové ceny, která
je tvořena prostým součtem všech dílčích částí plnění vyjmenovaných v tabulce obsažené
v příloze č. 3 výzvy k podání nabídek. Úřad tento způsob vymezení nabídkové ceny ve vztahu
ke službám na objednávku považuje za jednoznačný. Vzhledem k tomu, že Úřad nezjistil, že by
nacenění služeb na objednávku bylo závislé na nacenění služeb paušálních, považuje Úřad
argument navrhovatele spočívající v tom, že z důvodu nejednoznačnosti vymezení paušálních
služeb nemohl nacenit ani služby na objednávku, za lichý. Úřad neshledal, že by požadovaný
způsob nacenění paušálních služeb znemožnil dodavatelům nacenit služby na objednávku,
neboť se jedná o rozdílné kategorie služeb, jejichž nacenění na sobě není nijak závislé.
149. S ohledem na vše výše uvedené Úřad neshledal, že by se zadavatel dopustil porušení
ustanovení § 36 odst. 3 zákona ve smyslu navrhovatelem namítaných pochybení. Úřad tak
v této části návrhu neshledal důvody pro uložení nápravného opatření podle § 263 zákona.
K namítanému nezákonnému připuštění variantních nabídek zadavatelem
150. Navrhovatel dovozuje, že zadavatel nastavením zadávacích podmínek ve výsledku de facto
připouští podání variantních nabídek, aniž by tak však výslovně stanovil v zadávací
dokumentaci a současně této formulaci nabídkové ceny adekvátně nepřizpůsobil hodnocení
nabídek (resp. zadávací podmínky veřejné zakázky). Tento závěr navrhovatel dovozuje
zejména z toho, že zadávací podmínky požadují nacenění 2 typů paušálních služeb, které se
jsou zahrnuty v plné výši do celkové nabídkové ceny, avšak čerpána bude každá služba
v různých časových obdobích, z čehož dle navrhovatele vyplývá, že budou čerpána plnění pro
různé varianty plnění veřejné zakázky. Navrhovatel v tom spatřuje požadavek variantního
plnění, které zadavatel připustil v rozporu s § 102 zákona.
151. V této souvislosti Úřad považuje za nezbytné připomenout, co se rozumí pojmem varianta ve
smyslu § 102 zákona. Komentářová literatura18 k danému pojmu uvádí: „Variantou se obecně
rozumí varianta nabídky, předběžné nabídky nebo řešení, která se určitým způsobem odlišuje
od jiné nabízené varianty, a to ať již co se týče technických, tak smluvních, či jiných podmínek
plnění veřejné zakázky. V případě uplatnění varianty se tak nabídka, předběžná nabídka nebo
řešení štěpí na více částí podle toho, kolik variant bylo předloženo, přičemž zadavatel je
18
Podešva, V., Sommer, L., Votrubec, J., Flaškár, M., Harnach, J., Měkota, J., Janoušek, M. Zákon o zadávání veřejných
zakázek: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024-3-7]. ASPI_ID KO134_2016CZ. Dostupné z: www.aspi.cz.
ISSN 2336-517X.
38
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
následně tyto varianty povinen samostatně hodnotit a vybrat z nich tu nejvýhodnější. Velmi
zjednodušeně řečeno, lze konstatovat, že předložení variantní nabídky představuje ekvivalent
předložení více nabídek týmž dodavatelem, které se v určitých ohledech liší. (…) Variantami
nabídky je pak třeba rozumět takové nabídky, které zcela odpovídají minimálním technickým
podmínkám, které zadavatel uvedl v zadávací dokumentaci (viz komentář k odst. 3
komentovaného ustanovení), přičemž obsahují více možností (variant), jak uspokojit potřebu
zadavatele, jež je předmětem zadávacího řízení. Každá varianta tak může spočívat například
v odlišném způsobu implementace software, v nabídnutí dvou či více výkonnostních variant
požadovaného hardware, v použití odlišných stavebních materiálů apod. (…) Dle názoru autorů
komentáře je tak přípustné nejen to, aby zadavatel stanovil minimální technické podmínky,
které musí varianty splňovat (viz komentář k odst. 3 komentovaného ustanovení), ale aby
stanovil také jiné odlišnosti, kterými se mají jednotlivé varianty vyznačovat. Zadavatel tak
může například stanovit, že jsou dodavatelé povinni předložit dvě shodné technické varianty,
přičemž pro každou z nich budou platit jiné smluvní podmínky či jiné podmínky plnění.
Konkrétně může požadovat, aby se u takových variant určitým způsobem lišila délka záručních
dob, rozsah poskytování servisních služeb, termíny plnění apod. Zadavatel tak může v zadávací
dokumentaci například předložit dvě sady závazných vzorů smluv a požadovat, aby dodavatel
zpracoval variantu nabídky pro každou z nich. Nemůže však po dodavatelích požadovat, aby
všechny tyto varianty byly shodně naceněny.“.
152. Z ustanovení § 102 odst. 1 zákona vyplývá, že v situaci, kdy to připouští povaha předmětu
veřejné zakázky, zadavatel může připustit nebo požadovat předložení variant nabídky,
předběžné nabídky nebo řešení. Z uvedeného je zřejmé, že zadavatel není povinen připustit
varianty nabídek, neboť se jedná pouze o fakultativní možnost způsobu stanovení zadávacích
podmínek. Skutečnost, že zadavatel v projednávaném případě v rámci veřejné zakázky
nepřipustil varianty nabídek, je stanovena přímo v jejích zadávacích podmínkách, a to v bodu
4. 7 „Varianty nabídek“ zadávací dokumentace, kde se přímo uvádí, že zadavatel nepřipouští
varianty nabídek ve smyslu § 102 zákona. Tuto skutečnost potvrdil i zadavatel ve svých
vyjádřeních, přičemž Úřad shledal, že ani z pozdějších změn zadávacích podmínek (např.
z výzvy k podání nabídek) nelze dovodit opak.
153. Ze zadávací dokumentace, resp. výzvy k podání nabídek dále vyplývá, že záměrem zadavatele
evidentně nebylo obdržet od potenciálního dodavatele varianty nabídek ve smyslu § 102
zákona, ze kterých by zadavatel vybíral pro něj nejvýhodnější plnění a cenu, neboť zadavatel
v nich jasně vymezil technické podmínky plnění veřejné zakázky, tyto podmínky neobsahují
více možností (variant), jak uspokojit potřebu zadavatele, jež je předmětem zadávacího řízení.
Zadavatel naopak požadoval, aby dodavatelé doručili jednu nabídku na plnění veřejné zakázky
se stanovením jedné celkové nabídkové ceny, do které požadoval nacenit mj. paušální služby
dle implementační smlouvy i paušální služby dle smlouvy servisní. Skutečnost, že tyto paušální
služby budou čerpány alternativně, tj. že budou čerpány buď na základě smlouvy
implementační (v době, kdy smlouvy servisní nebude účinná nebo závazek touto smlouvou
založený zanikne), nebo na základě smlouvy servisní, tedy nikdy současně, neznamená, že by
zadavatel umožňoval podání variant nabídky, kdy by jedna varianta umožňovala čerpat
paušální služby pouze na základě smlouvy implementační a druhá varianta pouze na základě
smlouvy servisní, neboť tyto se neprotnou v jednom časovém okamžiku, nicméně není
vyloučeno, že bude postupně plněno (poskytnuty paušální služby), a to nejprve na základě
implementační smlouvy a následně i na základě servisní služby. Pakliže mohou být čerpány
39
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
obojí služby, nemůže se jednat o variantní plnění, neboť u variant nabídek platí, že se uplatní
vždy pouze jedna z variant. Jak již Úřad konstatoval výše, paušální služby jsou jedním dílčím
plněním veřejné zakázky, kdy podmínky čerpání paušálních služeb jsou jasně upraveny ve
smlouvách, jejichž závazné vzory tvoří součást zadávací dokumentace. Úřad má za prokázané,
že zadavatelem zvolené řešení způsobu čerpání paušálních služeb nelze považovat za variantu
nabídky, neboť zadavatel nepřipouští ani rozdílný rozsah poskytování těchto služeb v tom
smyslu, že by zadavatel do zadávacích podmínek zahrnul dvě sady závazných vzorů smluv
a požadoval, aby dodavatel zpracoval variantu nabídky pro každou z nich, tzn. že by zadavatel
na základě jednoho vzoru smlouvy požadoval nacenění určitého rozsahu paušálních služeb
a na základě druhého vzoru téže smlouvy požadoval nacenění jiného rozsahu paušálních
služeb.
154. Zadavatelem stanovený možný způsob čerpání paušálních služeb a způsob jejich nacenění
nelze dle Úřadu zaměňovat s možností podat variantní nabídky, kdy dodavatel v rámci
podávané nabídky vymezí případné varianty plnění, tj. některé dílčí prvky v rámci nabídky jsou
řešeny různým (variantním) způsobem. Úřad tak uzavírá, že z výše uvedených skutečností
neshledal, že by zadavatel připustil nebo dokonce požadoval předložení variant nabídek, tudíž
v tomto kontextu musí odmítnout související argumentaci navrhovatele dovozující opak, resp.
stavící na opaku.
155. S ohledem na vše výše uvedené Úřad neshledal, že by se zadavatel dopustil porušení
ustanovení § 102 zákona ve smyslu navrhovatelem namítaných pochybení. Úřad tak ani v této
části návrhu neshledal důvody pro uložení nápravného opatření podle § 263 zákona.
K námitce absence souhlasného stanoviska Hlavního architekta eGovernmentu
156. K námitce, resp. pochybnosti navrhovatele týkající se schválení pořizovaného informačního
systému odborem Hlavního architekta eGovernmentu Úřad uvádí následující. V námitkách
navrhovatel vznesl pochybnost, zdali pořízení informačního systému, který je předmětem
veřejné zakázky, bylo schváleno OHA. Zadavatel v rozhodnutí o námitkách k tomuto tvrzení
navrhovatele obecně uvedl, že „(…) v souvislosti s [v]eřejnou zakázkou v minulosti vždy
postupoval, a i nyní postupuje v souladu s právními předpisy.“. Navrhovatel svou argumentaci
v návrhu značně rozšiřuje, když dovozuje, že z požadavků zadavatele na infrastrukturu
a provoz NGÚP vyplývá, že zadavatel plánoval využívat technologie privátního cloudu, což je
v rozporu s výše cit. legislativou a dále se navrhovatel domnívá, že by zadavatel se zvolenými
datovými centry souhlasné stanovisko OHA ani nemohl získat.
157. Úřad se v další části rozhodnutí zaměří na to, zda absence stanoviska OHA ze strany zadavatele
mohla mít vliv na určitost vymezení zadávacích podmínek ve smyslu § 36 odst. 3 zákona, neboť
navrhovatel ve svém návrhu opakovaně konstatuje, že zadávací podmínky zadavatel vymezil
v rozporu se zákonem, což navrhovateli mělo znemožnit podání nabídky.
158. Povinnost orgánu veřejné správy získat stanovisko OHA vyplývá ze zákona o ISVS a rovněž
z usnesení vlády ze dne 27. 1. 2020 č. 86 a dle usnesení vlády ze dne 5. 10. 2022 č. 831. Postup
při posuzování záměrů výdajů v oblasti ICT upravují základní zásady tvořící přílohu výše cit.
usnesení vlády, které stanoví, že každý zpracovatel projektu je povinen zejména „a) seznámit
s projektem, u kterého je prováděna architektonická změna a jehož předmětem je určený
informační systém, před uzavřením smlouvy, resp. před dokončením zpracování zadávací
dokumentace veřejné zakázky, je-li zpracovávána, útvar Hlavního architekta eGovernmentu,
40
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
a to včetně všech souvisejících podkladů (…); c) neuzavírat smlouvu, resp. nedokončit
zpracování zadávací dokumentace veřejné zakázky, je-li zpracovávána, předtím, než obdrží
kladné stanovisko nebo vyjádření k projektu od útvaru Hlavního architekta eGovernmentu (…);
d) při další realizaci všech činností souvisejících s projektem se řídit stanoviskem útvaru
Hlavního architekta eGovernmentu k tomuto projektu a případné zásadní změny vždy
s útvarem Hlavního architekta eGovernmentu konzultovat (…)“.
159. Z uvedeného je zřejmé, že povinnost zadavatel jakožto ústředního orgánu státní správy
disponovat stanoviskem OHA (v souvislosti s dokumentací programů, investičních záměrů,
projektů určených informačních systému a spuštění služby určeného informačního systému)
je upravena v zákoně o ISVS, přičemž Úřad nevykonává dozor nad dodržováním tohoto
zákona. Úřad proto nemá pravomoc zkoumat, zda kroky zadavatele, které by měly směřovat
k vydání stanoviska OHA, byly provedeny v souladu se zákonem o ISVS a s usnesením vlády,
resp. zjišťovat, zda byl zadavatel podle zákona o ISVS povinen disponovat stanoviskem OHA již
v okamžiku stanovení zadávacích podmínek, tj. v okamžiku odesílání výzvy k podání nabídek.
Nicméně Úřad je oprávněn zkoumat, zda případná absence stanoviska OHA v okamžiku
odeslání výzvy k podání nabídek může mít vliv na určitost vymezení zadávacích podmínek ve
smyslu § 36 odst. 3 zákona, proto se Úřad právě touto problematikou níže v tomto rozhodnutí
zabýval.
160. Jak Úřad blíže vysvětlí níže v odůvodnění tohoto rozhodnutí, lze povinnost zadavatele
disponovat stanoviskem OHA přirovnat k povinnosti zadavatele disponovat stavebním
povolením dle stavebního zákona potřebným ke stavbě či stavebním úpravám realizovaným
veřejnou zakázkou na stavební práce. Zadavatel musí disponovat v obou případech určitou
„licencí“, kterou získá od orgánu veřejné správy, bez které nelze jeho záměr realizovat, tzn.
v případě stavební zakázky se jedná o stavební povolení, bez kterého nelze stavbu realizovat,
a v případě určeného informačního systému se jedná o stanovisko OHA, bez kterého nelze
systém realizovat. Tuto analogii Úřad užívá, neboť potřebou dispozice stavebního povolení
v okamžiku zahájení zadávacího řízení a vlivem absence stavebního povolení na zadávací
podmínky se Úřad ve své rozhodovací praxi již zabýval, kdy např. v rozhodnutí č. j. ÚOHS36756/2022/510 ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. ÚOHS-S0291/2022/VZ konstatoval, že
„[k] námitce navrhovatele ohledně absence stavebního povolení Úřad konstatuje, že
neshledává důvody, pro které by dodavatelé nebyli schopni sestavit nabídku na veřejnou
zakázku v situaci, kdy nebylo vydáno stavební povolení, když mají k dispozici výkaz výměr,
jakožto součást zadávací dokumentace (zadavatel poskytl soupis prací v rámci přílohy č. 8
zadávací dokumentace). Z obsahu mj. poskytnutého výkazu výměr (případně ve spojitosti
s popisem předmětu v zadávací dokumentaci a jejích přílohách) musí být nutně dodavatelům
zřejmé, co je předmětem veřejné zakázky, přičemž ze zadávací dokumentace nikterak
nevyplývá, že by dodavatelé odpovídali za případnou změnu projektu v rámci procesu
schvalování stavebního povolení. Úřad tak ve vztahu k navrhovatelem namítanému porušení
§ 36 zákona neshledal porušení zákona.“. Stejně se Úřad vyjádřil v rozhodnutí č. j. ÚOHS08100/2021/500/AIv ze dne 4. 3. 2021, sp. zn. ÚOHS-S0005/2021/VZ, potvrzeném předsedou
Úřadu v rozhodnutí č. j. ÚOHS-12706/2021/162/HSc, HBa ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. ÚOHSR0060/2021/VZ, kde Úřad konstatoval, že „(…) zadavatel tím, že dodavatelům poskytl
projektovou dokumentaci včetně soupisu prací s výkazem výměr, specifikoval v souladu s § 36
odst. 3 zákona předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatele
v zadávacím řízení. Dodavatelé tak měli na základě zadávacích podmínek jasnou představu
41
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
o tom, co je předmětem veřejné zakázky, jaké jsou požadavky zadavatele na plnění veřejné
zakázky, a jak mají připravit své nabídky. Absence stavebního povolení tak nemá vliv na
určitost zadávacích podmínek, ani na zpracování nabídky a nabídkové ceny. V posuzovaném
případě se tedy jedná o řádně vypsanou zakázku na stavební práce, která splňuje zákonem
vyžadované.“.
161. V projednávaném případě z dokumentace o zadávacím řízení vyplývá, že předmětem plnění
veřejné zakázky je vytvoření informačního systému NGÚP včetně potřebné HW a SW
infrastruktury a dále poskytování s tím souvisejících služeb (služby servisu, rozvoje, provozu
informačního systému případně další odborné služby), kdy NGÚP představuje „soubor
informačních systémů a navzájem propojených nástrojů podporující digitalizaci územního
plánování“. Technická specifikace předmětu veřejné zakázky je obsažena v příloze č. 4 výzvy
k podání nabídek, která obsahuje poměrně rozsáhlé vymezení předmětu veřejné zakázky
včetně veškerých požadavků na komponenty, funkcionality a vlastnosti pořizovaného plnění.
Podle Úřadu lze uzavřít, že zadavatel tím, že potenciálním dodavatelům poskytl technickou
specifikaci, specifikoval předmět plnění veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro
zpracování nabídky, jak ukládá § 36 odst. 3 zákona. Z uvedeného Úřad dovozuje, že i kdyby
zadavatel potenciálním dodavatelům nepředložil stanovisko OHA, nejednal v rozporu s § 36
odst. 3 zákona, neboť potenciální dodavatelé měli k dispozici dostatečně podrobnou zadávací
dokumentaci, resp. zadávací podmínky definující předmět plnění (zejm. technickou specifikaci
tvořící přílohu č. 4 výzvy k podání nabídek), které umožnily dodavatelům určení předmětu
veřejné zakázky a následné určení nabídkové ceny. Absence stanoviska OHA v zadávacích
podmínkách tak neměla vliv na určitost zadávacích podmínek ani na koncipování nabídkové
ceny.
162. V otázce vymezení předmětu veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro účast
dodavatele v zadávacím řízení lze rovněž odkázat na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 5. 2010, č. j. 62 Ca 91/2008-103, kde se uvádí následující: “Vymezení předmětu
v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky (§ 44 odst. 1 ZVZ) je tedy základním
pravidlem, od něhož se zadavatel nemůže odchýlit, nicméně míra vymezení související se
způsobem realizace plnění je skutečně limitována objektivní možností zadavatele disponovat
v době zpracovávání zadávací dokumentace dostatečně konkrétními informacemi a objektivní
možností vše slovy nebo obrazem v rámci zadávacích podmínek popsat, a musí podle zdejšího
soudu zohledňovat i odpovídající odbornou úroveň dodavatelů – a předpokládat jejich
dostatečnou zdatnost. Je tomu tak podle zdejšího soudu shodně jako v případech kontraktace
běžných obchodněprávních vztahů.“ Ačkoliv toto rozhodnutí vychází z předchozí právní
úpravy, lze jej dle Úřadu užít při i výkladu současného znění zákona. Uvedené pravidlo tak lze
vztáhnout i na situace, kdy podkladem pro specifikaci vyhrazeného systému bude toliko
technická specifikace vymezená zadavatelem, neboť souhlasné stanovisko OHA je již pouze
určitou „licencí“ vydanou orgánem veřejné správy, kdy tento postup je s ohledem na zákonnou
úpravu doplněnou výš cit. usnesením vlády předvídatelný, a to zejména pro dodavatele, kteří
se informačními technologiemi zabývají. Ostatně zadavatel obdržel v případě veřejné zakázky
2 nabídky, je tedy zjevné, že nejméně 2 subjekty byly schopny dle předložených podkladů svou
nabídku zpracovat. Lze se zároveň logicky domnívat, že relevantní okruh dodavatelů má
zkušenost s tím, jak vypadá stanovisko OHA na podobně rozsáhlé projekty a v jakém rozsahu
toto stanovisko případně může modifikovat technickou specifikaci předmětu veřejné zakázky.
V souladu se shora uvedeným (kdy dále lze odkázat například na rozsudek Krajského soudu
42
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
v Brně ze dne 25. 10. 2017, č. j. 62 Af 121/2016-196) je pak předpoklad, že po dodavatelích
obecně lze vyžadovat přijetí přiměřené míry podnikatelského rizika spojené s možnými
změnami požadovanými stanoviskem OHA.
163. Navíc nelze opomenout, že ze zadávací dokumentace nevyplývá, že by dodavatel odpovídal za
případnou změnu projektu v rámci procesu poskytování stanoviska OHA, proto je zřejmé, že
pokud by zadavatel musel na základě stanoviska OHA přistoupit k úpravě požadovaného
předmětu plnění veřejné zakázky, nese toto riziko zadavatel. Absence stanoviska OHA
v zadávacích podmínkách, resp. případné změny z něj vyplývající představují riziko, které
postihuje zadavatele, který by případné změny předmětu veřejné zakázky mohl dle názoru
Úřadu řešit postupem dle § 222 zákona upravujícího změnu závazku ze smlouvy na veřejnou
zakázku.
164. Úřad tedy k námitce týkající se absence stanoviska OHA uzavírá, že má za to, že absence
stanoviska OHA nemůže mít dopad do postupu dodavatele v zadávacím řízení dle zákona,
neboť zadavatel dostatečně určitě vymezil zadávací podmínky v souladu s § 36 odst. 3 zákona,
aby navrhovatel stejně jako jiný potenciální dodavatel, jakožto profesionál v daném oboru,
mohl přistoupit k podání nabídky. S ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti šetřeného
případu tak Úřad neshledal ani ve vztahu k této části návrhu důvody pro uložení nápravného
opatření ve smyslu § 263 zákona.
K argumentům navrhovatele obsaženým ve vyjádření k podkladům
165. K přesvědčení navrhovatele, že ačkoliv Úřad sdělil navrhovateli, že položky č. 18 až 20
správního spisu nemají být podkladem pro rozhodnutí, neoznačil Úřad, o jaké dokumenty se
jedná, Úřad konstatuje, že seznam dokumentů tvořících dokumentaci o zadávacím řízení
vyloučených z nahlížení do spisu je obsažen mj. v záznamu o obdržené dokumentaci č. j. ÚOHS09191/2024/523 ze dne 29. 2. 2024, který stanoví, že „(…) tento záznam do spisu plní (spolu
s případnými dalšími takovými záznamy do spisu) funkci seznamu jednotlivých dokumentů,
které jsou vyloučeny z nahlížení do spisu podle § 260 odst. 1 zákona, jenž má Úřad pořídit
a zpřístupnit účastníkům řízení při nahlížení do spisu podle ustanovení § 260 odst. 2 zákona.19“,
přičemž výše cit. záznamem navrhovatel disponuje, neboť byl navrhovateli zpřístupněn
vzdáleným přístupem do spisu. Na tuto skutečnost Úřad navrhovatele rovněž upozornil ve
svém sdělení ze dne 8. 3. 2024 a na něj navazujícím sdělení ze dne 11. 3. 2024, ve kterých Úřad
navrhovateli opakovaně vysvětlil, jaká část dokumentace o zadávacím řízení nebyla
navrhovateli v souladu s § 260 zákona zpřístupněna a jaké podklady Úřad určil jako podklady
rozhodné pro vydání rozhodnutí, přičemž na tato sdělení Úřad blíže v souvislosti s tvrzením
navrhovatele o nedostatečném zpřístupnění správního spisu odkazuje.
19
Úřad pro úplnost doplňuje, že pokud v dalším postupu některý z dokumentů uvedených v tomto záznamu
o obdržených dokumentech zařadí do spisu jako důkaz, tento bude zpřístupněn účastníkům řízení v rámci nahlížení do
spisu a uveden v záznamu o podkladech/důkazech pro vydání rozhodnutí. Při porovnání dokumentů zpřístupněných
v rámci nahlížení do spisu, resp. dokumentů uvedených v záznamu do spisu o shromáždění podkladů/důkazů pro vydání
rozhodnutí, s dokumenty uvedenými v tomto a případných dalších záznamech do spisu o obdržení dokumentů bude
patrné, které z obdržených dokumentů jsou vyloučeny z nahlížení do spisu podle § 260 odst. 1 zákona – jsou to tedy ty
dokumenty, které jsou uvedeny v tomto nebo jiném záznamu do spisu o obdržení dokumentů a nebyly přitom
zpřístupněny v rámci nahlížení do spisu, resp. uvedeny v záznamu do spisu o shromáždění podkladů/důkazů pro vydání
rozhodnutí.
43
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
166. Navrhovatel dále ve svém vyjádření k podkladům trvá na tom, že mu byla Úřadem odepřena
procesní práva v předmětném správním řízení, neboť má za to, že mu Úřad nezpřístupnil
veškerou dokumentaci, která je dle navrhovatele rozhodná pro rozhodnutí ve věci. Zejména
navrhovatel odkazuje na dokumenty vztahující se k výběru dodavatele a na něj navazující
úkony zadavatele, neboť právě tato dokumentace dle navrhovatele prokazuje skutečnost, že
zadavatel činí kroky směřující k uzavření smlouvy, a je proto rozhodná pro prokázání rozporu
postupu zadavatele s § 246 zákona. Navrhovatel rovněž poukazuje na nezbytnost úplného
posouzení spisového materiálu pro vyhodnocení a posouzení rozhodnutí o výběru dodavatele.
167. V této souvislosti Úřad obecně uvádí, že podle § 251 odst. 4 zákona náležitosti návrhu podle
odstavce 1 věty první a druhé nemohou být dodatečně měněny ani doplňovány s výjimkou
odstranění nedostatků návrhu ve lhůtě stanovené Úřadem; Úřad k takovým změnám
a doplněním nepřihlíží. K novým skutečnostem uvedeným v návrhu oproti skutečnostem
obsaženým v námitkách podaných zadavateli přihlédne Úřad jen tehdy, jde-li o takové
skutečnosti, které navrhovatel nemohl tvrdit již vůči zadavateli; navrhovatel je povinen
prokázat, že jde o takové nové skutečnosti, které nemohl tvrdit již vůči zadavateli.
168. Zákon v § 251 odst. 4 zákona vymezuje zásadu koncentrace vztahující se k obsahu návrhu.
Zákon na navrhovatele tímto ustanovením klade větší odpovědnost za to, jaké skutečnosti
uvedou v námitkách podaných zadavateli v zadávacím řízení, protože námitky, které neuplatní
vůči zadavateli, pak následně již nemohou uplatnit v návrhu podaném k Úřadu, resp.
k takovým Úřad nebude v návrhu přihlížet. Zákon však stanovuje jednu výjimku, podle níž Úřad
přihlédne k novým skutečnostem jen tehdy, pokud jde o takové skutečnosti, které navrhovatel
nemohl tvrdit již vůči zadavateli, což je ovšem navrhovatel povinen prokázat. Nicméně i takové
skutečnosti musí navrhovatel tvrdit nejpozději k okamžiku podání návrhu, protože zákon
nepřipouští žádné dodatečné doplňování tvrzení, která by směřovala k dalšímu porušení
zákona zadavatele, a která by navrhovatel tvrdil až po podání návrhu.
169. Zákon tedy nepřipouští situaci, kdy by navrhovatel až po podání návrhu tvrdil skutečnosti,
které by směřovaly k jinému pochybení zadavatele, než které vymezil v samotném návrhu
a před tím v podaných námitkách. To platí bez ohledu na skutečnost, zda se o takovém
domnělém pochybení dozvěděl až v průběhu správního řízení. To ovšem neznamená, že by
navrhovateli bylo a priori upřeno právo na přezkum takového postupu zadavatele, o němž se
domnívá, že je nezákonný. Navrhovatel je však v takovém případě povinen postupovat podle
zákona, konkrétně dle § 241 a § 242 zákona, a ve lhůtě 15 dnů od okamžiku, kdy se
o domnělém porušení zákona dozvěděl, podat námitky zadavateli. Poté může v plné míře
uplatnit právo na přezkoumání postupu zadavatele u Úřadu podáním návrhu. Smyslem těchto
zákonných ustanovení je, aby navrhovatel v průběhu správního řízení jednak neuplatňoval
nové skutečnosti směřující k dosud nenamítanému pochybení zadavatele, se kterým zadavatel
neměl možnost se vypořádat sám v rámci postupu v zadávacím řízení, a jednak, aby
nedocházelo k neúměrnému protahování správního řízení tím, že navrhovatelé budou
průběžně doplňovat své návrhy.
170. V daném případě navrhovatel v průběhu správního řízení zaslal Úřadu vyjádření k podkladům
rozhodnutí. V tomto vyjádření uvedl, že požaduje, aby byly jako podklady pro vydání
rozhodnutí zařazeny rovněž dokumenty týkající se výběru dodavatele a následných jednání
mezi zadavatelem a vybraným dodavatelem směřujících k případnému uzavření smlouvy na
veřejnou zakázku, přičemž navrhovatel rovněž požadoval posouzení rozhodnutí o výběru
44
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
dodavatele. Dále navrhovatel poukazoval na uzavření smluv zadavatelem s obdobným
předmětem plnění s využitím jednacího řízení bez uveřejnění.
171. Z obsahu tohoto podání tak jednoznačně vyplývá, že navrhovatel dodatečně zpochybňoval
zákonnost postupu zadavatele souvisejícího s výběrem dodavatele v zadávacím řízení a dále
rovněž postup zadavatele v jiném zadávacím řízení, tj. v jednacím řízení bez uveřejnění, ve
kterém již údajně došlo k uzavření smlouvy na veřejnou zakázku. Na skutečnosti, které tvrdí
navrhovatel ve vyjádření, je třeba pohlížet jako na tvrzení směřující k vymezení údajného
pochybení zadavatele v souvislosti s výběrem dodavatele v projednávaném zadávacím řízení
a dále také v souvislosti s postupem zadavatele v jiném zadávacím řízení. Tyto se však míjí
s předmětem tohoto správního řízení, neboť návrh, na jehož základě bylo správní řízení
zahájeno, směřoval výlučně proti zadávacím podmínkám a rozhodnutí zadavatele
o námitkách. Ačkoliv se navrhovatel o domnělých pochybeních zadavatele (spojených
s výběrem dodavatele) dozvěděl až v průběhu správního řízení, nelze připustit, aby po podání
návrhu tvrdil skutečnosti, které směřují k jinému pochybení zadavatele, než které je vymezeno
v samotném návrhu, resp. v podaných námitkách.
172. Jak již bylo blíže vyloženo v tomto rozhodnutí, konkrétně u výkladu k § 251 odst. 4 zákona,
vztahuje se zásada koncentrace řízení k okamžiku podání návrhu. Je tak zřejmé, že předmět
návrhu současně vymezuje i předmět řízení o tomto návrhu, přičemž rozšíření předmětu řízení
navrhovatelem není možné, respektive Úřad k němu nepřihlíží. Úřad tedy není oprávněn
v rámci tohoto řízení posoudit výše cit. námitky navrhovatele, neboť by porušil postup
stanovený v § 251 odst. 4 zákona, podle něhož Úřad k nově tvrzeným skutečnostem, než které
byly obsahem návrhu, nepřihlíží. Úřad tedy uzavírá, že výše označená tvrzení navrhovatele
nejsou předmětem tohoto správního řízení, proto Úřad není oprávněn se jimi blíže zabývat
v tomto správním řízení. Z toho důvodu pak Úřad dokumenty, které se vztahují k výběru
dodavatele a následným jednáním mezi zadavatelem a vybraným dodavatelem směřujícím
k případnému uzavření smlouvy na veřejnou zakázku, neprováděl důkaz, protože je a priori
zcela jasné, že by z nich nebylo lze zjistit nic relevantního k předmětu vedeného správního
řízení; nic takového ostatně netvrdí ani sám navrhovatel. Takové části dokumentace
o zadávacím řízení pak Úřad podle § 260 odst. 1 zákona vyloučí z nahlížení.
173. Pro vyloučení všech pochybností Úřad doplňuje, že v době vydání tohoto rozhodnutí
s ohledem na znění § 246 odst. 1 písm. d) zákona stále běží šedesátidenní lhůta, ve které
zadavatel nesmí uzavřít smlouvu na plnění veřejné zakázky. S poukazem na tuto zákonnou
blokaci neshledal Úřad důvod pro nařízení předběžného opatření spočívajícího v uložení
zákazu uzavřít smlouvu na plnění veřejné zakázky, přičemž v rozhodnutí č. j. ÚOHS08635/2024/500 ze dne 26. 2. 2024, ve kterém Úřad zamítl návrh navrhovatele na vydání
tohoto předběžného opatření Úřad účastníky na tuto skutečnost upozornil a rovněž
konstatoval, že pokud by bylo zřejmé, že v blokační lhůtě, tj. ve lhůtě 60 dnů od doručení
návrhu Úřadu, nebude rozhodnutí vydáno, nic nebrání Úřadu nařídit předběžné opatření
spočívající v uložení zákazu zadavateli uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku z moci úřední.
V této souvislosti Úřad poznamenává, že ustanovení § 246 zákona zadavateli stanoví zákaz
uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku ve zde vymezených lhůtách, přičemž tento zákaz se
vztahuje na úkon zadavatele spočívající v uzavření smlouvy v šetřeném zadávacím řízení.
Z uvedeného lze dovodit, že zadavatel nemá zakázáno ve lhůtách uvedených v § 246 činit
úkony směřující k uzavření smlouvy, tj. např. jednat s vybraným dodavatelem za účelem
45
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
vymezení podmínek smlouvy. Ačkoliv tedy navrhovatel poukazuje na úkony zadavatele
související s výběrem dodavatele směřující k následnému uzavření smlouvy na veřejnou
zakázku, nemá Úřad v době vydání tohoto rozhodnutí informace o tom, že by zadavatel
uzavřel smlouvu na veřejnou zakázku projednávanou v předmětném správním řízení v rozporu
se zákonem.
174. Navrhovatel dále ve svém vyjádření k podkladům vyjadřuje své přesvědčení, že zadavatel
Úřadu nezaslal podstatnou část dokumentace o zadávacím řízení, a porušil tak § 252 zákona,
z čehož navrhovatel dovozuje, že by měl Úřad přistoupit k uložení nápravného opatření dle
§ 263 odst. 4 zákona spočívajícího ve zrušení zadávacího řízení.
175. Obecně k ustanovení § 263 odst. 4 zákona Úřad uvádí, že toto ustanovení řeší důsledky
nespolupráce a neadekvátní součinnosti zadavatele s Úřadem. Sankcí pro zadavatele, který
v řízení o přezkoumání úkonů na návrh neposkytne Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení
(vůbec nebo jen částečně) v zákonem stanovené desetidenní lhůtě, resp. ani v dodatečné lhůtě
stanovené Úřadem, je bez dalšího zkoumání rozhodnutí Úřadu o zrušení zadávacího řízení
nebo o zrušení přezkoumávaného úkonu. Při rozhodování o zrušení přezkoumávaného úkonu
nedochází k věcnému přezkumu tohoto úkonu.20
176. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 2 As 300/2020 ze dne 19. 5. 2021 s odkazem
na důvodovou zprávu k zákonu zdůraznil, že „(…) zrušení zadávacího řízení musí sloužit jako
řešení ultima ratio: Ustanovení dává možnost zabránit zadavateli v pokračování potencionálně
závadného zadávacího řízení v případě nesoučinnosti z jeho strany. Zrušení zadávacího řízení
je nutno chápat jako alternativní a krajní (ultima ratio) řešení. Smyslem ustanovení obecně
není rušení zadávacího řízení; právě výslovná možnost zrušení pouze určitého úkonu
zadavatele je pojistkou, aby zadavatel účelově nedosáhl zrušení zadávacího řízení, ačkoliv by
k tomuto sám neměl zákonný důvod. Prvotně má toto ustanovení preventivní funkci, tzn.
zajistit, aby zadavatelé splnili svou povinnost v zákonem stanovené lhůtě. Nejedná se současně
o sankční ustanovení, ale o ustanovení o opatření k nápravě, motivující zadavatele ke
spolupráci. Nedoložil-li tedy zadavatel podle § 252 odst. 1 ZZVZ a § 263 odst. 4 ZZVZ některé
dokumenty, které lze ve vztahu k povaze zadávacího řízení v dokumentaci k zadávacímu řízení
očekávat, je žalovaný povinen se při ukládání nápravného opatření podle § 263 odst. 4 ZZVZ
konkrétně zabývat tím, o jaké nedoložené dokumenty se jedná a jak jejich absence brání
žalovanému v přezkumu úkonů v zadávacím řízení ve vztahu k podanému návrhu (jedná-li se
o řízení na návrh dle § 249 ZZVZ). Svou úvahu musí také adekvátně odůvodnit. Nahrazení této
úvahy pouhým konstatováním, že některé, třeba i marginální, dokumenty chybí nebo že
zadavatel nedoložil vše (popřípadě nedoložil vše včas, ačkoliv později, ještě před vydáním
rozhodnutí tak učinil), vede k formalistické aplikaci zákona, která nezohledňuje podstatu toho,
za jakým účelem je žalovaný vůbec oprávněn po zadavateli předložení dokumentace
požadovat. Předmět přezkumu je přitom vymezen v návrhu, popřípadě v oznámení o zahájení
správního řízení. To samé platí i v případě řízení vedeného z moci úřední. Shledá-li tedy
žalovaný důvody pro přezkum i takových úkonů v zadávacím řízení, které nejsou předmětem
návrhu, je oprávněn zahájit řízení z moci úřední, jehož předmět vymezí v oznámení o jeho
zahájení. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že nápravné opatření podle § 263 odst. 4 ZZVZ lze
20
srov. ŠEBESTA, Milan, NOVOTNÝ, Petr, MACHUREK, Tomáš, DVOŘÁK, David a kol. § 263 [Nápravná opatření a
neplatnost smluv nebo rámcových dohod]. In: ŠEBESTA, Milan, NOVOTNÝ, Petr, MACHUREK, Tomáš, DVOŘÁK, David a
kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1528.
46
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
zadavateli uložit, brání-li nedoložení dokumentace o zadávacím řízení či její části tomu, aby se
žalovaný mohl věcně zabývat přezkumem úkonů zadavatele, a to ať už v řízení na návrh, či
z moci úřední, jehož předmět je vymezen v oznámení o jeho zahájení.“
177. Ve světle výše cit. rozsudku Nejvyššího správního soudu se Úřad zabýval tím, zda zadavatel
splnil svou povinnost doručit dokumentaci o zadávacím řízení v zákonem stanovené lhůtě,
přičemž dospěl k závěru, že zadavatel Úřadu v zákonem stanovené lhůtě zaslal dokumentaci
o zadávacím řízení v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. Úřad nepovažoval za účelné
se blíže zabývat tím, zda dokumenty, na které navrhovatel ve svém vyjádření se k podkladům
odkazuje, lze považovat za dokumenty spadající pod pojem dokumentace o zadávacím řízení
dle § 216 odst. 1 zákona, případně zda zadavatel byl povinen Úřadu tyto dokumenty předložit,
neboť Úřad v předmětném správním řízení disponoval všemi dokumenty nezbytnými pro
vydání rozhodnutí.
178. V této souvislosti Úřad rovněž odkazuje na správní řád, který v § 6 vymezuje některé ze zásad,
na nichž stojí správní řízení. Konkrétně v tomto ustanovení zakotvuje zásadu rychlosti, zásadu
hospodárnosti a zásadu procesní ekonomie správního řízení. Každá z uvedených zásad směřuje
k mírně odlišnému výsledku. Zásada rychlosti vyjadřuje požadavek na vyřízení věci bez
zbytečných průtahů. Zásada hospodárnosti pak směřuje k tomu, aby účastníkům ani
správnímu orgánu při vyřizování věci nevznikaly zbytečné náklady. Zásada procesní ekonomie
pak cílí na to, aby správní orgán prováděl jen takové úkony, které jsou nezbytné k tomu, aby
došlo k naplnění jeho úkolu.
179. V řešeném případě Úřad dospěl tomu, že v rozsahu námitek navrhovatele uvedených v návrhu
neshledal důvody pro uložení nápravného opatření podle § 263 zákona, pročež rozhodl
o zamítnutí návrhu. Za takového stavu by pak bližší zkoumání obsahu předložené
dokumentace o zadávacím řízení ve vztahu k dokumentům, na které navrhovatel odkazuje,
bylo v rozporu s výše uvedenými zásadami správního řízení. Pokud by se totiž Úřad tímto
posouzením dokumentace zabýval, prováděl by nadbytečné posouzení něčeho, co by pro
konečné rozhodnutí ve věci nemělo žádný vliv, neboť Úřad měl k dispozici všechny potřebné
dokumenty nezbytné pro rozhodnutí ve věci, ostatně jak vyplývá z odůvodnění tohoto
rozhodnutí. Ani tuto námitku navrhovatele tak nelze považovat za důvodnou.
Závěr
180. Závěrem této části rozhodnutí tak Úřad uvádí, že vzhledem ke všemu výše uvedenému
neshledal v rozsahu námitek navrhovatele uvedených v návrhu důvody pro uložení
nápravného opatření podle § 263 zákona, pročež rozhodl o jeho zamítnutí tak, jak je uvedeno
ve výroku tohoto rozhodnutí.
POUČENÍ
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže –
Sekce veřejných zakázek, třída Kpt. Jaroše 1926/7, Černá Pole, 602 00 Brno. Včas podaný rozklad má
odkladný účinek. Rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu se podle § 261 odst. 1
47
Č.j.: ÚOHS-12092/2024/500
písm. b) zákona činí výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná
uznávaným elektronickým podpisem.
otisk úředního razítka
Mgr. Markéta Dlouhá
místopředsedkyně
Obdrží
1. Weinhold Legal, s.r.o. advokátní kancelář, Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1
2. Mgr. Tomáš Biem, advokát, Biem&Schýbal, advokátní kancelář, s.r.o., V Holešovičkách
94/41, 182 00 Praha 8
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
48