135. Z výše uvedeného pak plyne, že k užití díla či jiného předmětu ochrany provozováním rozhlasového a televizního vysílání sice stačí umožnit ubytovaným osobám vnímat (využít) rozhlasové či televizní vysílání prostřednictvím přijímače, k němuž je přiveden signál, avšak v případě, že v pokoji není nikdo ubytován, není splněna možnost sdělování předmětu ochrany veřejnosti. Jinými slovy, pokud ubytovací zařízení jako nabyvatel licence nemá zákazníka, kterému by poskytovalo na pokoji možnost předmět ochrany užít, nesděluje předmět ochrany po tuto dobu na pokoji veřejnosti a oprávnění z licence veřejně užít předmět ochrany nevyužívá. Přitom není důvod, aby se stejný výklad pojmu sdělování veřejnosti neuplatnil rovněž pro zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu i pomocí jiného technického přístroje než přijímače televizního a rozhlasového signálu.
136. Na neobsazeném pokoji tak nemůže dojít k výkonu práva ke sdělování předmětu ochrany veřejnosti, neboť absentuje základní podmínka takového výkonu, tzn. přítomnost jakéhokoli zástupce veřejnosti. To ostatně potvrzuje vyjádření Ministerstva zaslané k žádosti Úřadu, v němž uvedlo, že k poskytnutí možnosti veřejnosti předmět ochrany provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání užít prostřednictvím v pokoji umístěného přijímače musí dojít k tomu, aby se v hotelovém pokoji někdo ubytoval (viz bod 82 tohoto rozhodnutí). Úřad proto konstatuje, že v případě, kdy není na pokoji ubytovacího zařízení ubytován žádný host, ubytovací zařízení neužívá předmět ochrany prostřednictvím jeho zpřístupňování ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním, resp. pomocí jiného technického přístroje ze záznamu. Vzhledem k tomu, že v takové situaci nemůže dojít ze strany nositelů chráněných práv, potažmo účastníka řízení, k jakémukoli plnění, tedy poskytování předmětu ochrany, nemůže ani vzniknout nárok na odměnu za užití takového předmětu ochrany. Pokud účastník řízení přesto po svých smluvních partnerech (ubytovacích zařízeních) vyplacení odměny za neobsazené pokoje požaduje, dochází k vynucování plnění, aniž by existovalo jakékoli protiplnění v podobě veřejného užití předmětu ochrany ze strany výkonných umělců a výrobců záznamů, potažmo ze strany kolektivního správce spravujícího jejich práva.
137. Tomu svědčí i některé rozsudky Nejvyššího soudu týkající se žalob na vydání bezdůvodného obohacení, kdy ubytovací zařízení vedla spor s kolektivními správci ohledně autorské odměny za zpřístupňování předmětů ochrany ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním, resp. za užívání předmětů ochrany bez licenčního oprávnění. Nejvyšší soud se přitom přímo vyjádřil k otázce, zda by se konkrétní výše nároků měla odvíjet i od vytíženosti ubytovacího zařízení, přičemž uvedl, že je tedy zřejmé, že veřejností, které jsou chráněná díla sdělována, mohou být pouze skutečně ubytované osoby. K závěru o potřebě změny judikatury nemůže vést ani argumentace rozdílem mezi neobsazeností a neobsaditelností (která by vylučovala zpřístupňování díla) pokojů vybavených rozhlasovými nebo televizními přijímači. Tato argumentace totiž postrádá zdůvodnění, proč v neobsazených pokojích by mohlo docházet ke zpřístupňování děl veřejnosti (potenciální recepci) a v neobsaditelných nikoli. Nepochybil proto odvolací soud, pokud při svém rozhodování vzal v úvahu obsazenost pokojů v zařízení žalovaného.[109]
138. Ačkoli účastník řízení tvrdí, že zohledňování četnosti využití pokojů ubytovacích zařízení by bylo v rozporu se základními principy licence, jeho samotný postup při tvorbě sazebníků odměn v minulosti tomu nenasvědčuje. Sám účastník řízení v období do 1. 1. 2009 četnost využití pokojů ubytovacích zařízení zohledňoval jako relevantní kritérium pro výpočet odměny za užití předmětu ochrany, aniž by takovou povinnost stanovoval autorský zákon. Přitom obsah licence před 1. 1. 2009 a po tomto datu se nijak nezměnil. Je tak zjevné, že hlavní důvod pro změnu konstrukce sazebníku kolektivního správce INTERGRAM z hlediska nezahrnutí kritéria obsazenosti v posuzovaném období, byla snaha účastníka řízení maximalizovat výši vybraných odměn od ubytovacích zařízení v rámci limitů daných cenovou regulací v § 23 autorského zákona, aniž by zároveň zohlednil oprávněný zájem ubytovacích zařízení hradit cenu pouze za skutečné užití předmětu ochrany. To dokládá i vyjádření AHR (viz bod 85 tohoto rozhodnutí). […obchodní tajemství…].
139. Úřad rovněž odkazuje na znění autorského zákona, podle něhož mají autoři, výkonní umělci i výrobci záznamů mj. právo na odměny za užití jejich předmětů ochrany, přičemž při stanovení sazeb těchto odměn sazebníkem musí kolektivní správce přihlédnout k účelu, způsobu a okolnostem užití předmětu ochrany.[110]Ačkoli tedy autor, výkonný umělec či výrobce záznamů, potažmo kolektivní správce, prostřednictvím licenční smlouvy uděluje smluvní straně oprávnění předmět ochrany užít, odměna mu náleží teprve za užití jeho předmětu ochrany smluvním partnerem, kterým je i sdělování předmětu ochrany veřejnosti. Autorský zákon dále výslovně stanoví, že při stanovení autorské odměny je třeba přihlédnout k přímému nebo nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití nebo v souvislosti s užitím předmětu ochrany. Je tak zjevné, že výše odměny se odvíjí z hodnoty, kterou přináší uživateli (zde ubytovací zařízení) samotné užití předmětu ochrany nebo souvislost s takovým užitím, vždy však musí dojít k reálnému užití předmětu ochrany. V daném případě tedy není rozhodující právní povaha licence, ale právní úprava, která spojuje vznik majetkového práva umělců na odměnu až s okamžikem užití jejich předmětu ochrany, nikoli s okamžikem udělení oprávnění k jeho užití. K užití předmětu ochrany jeho sdělováním veřejnosti prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů na pokojích ubytovacích zařízení přitom může dojít pouze tehdy, pokud je na pokoji přístroj, který je technicky způsobilý k přenosu (včetně signálu, jímž se předmět ochrany může šířit), a veřejnost (ubytovaný host), která může předmět ochrany vnímat.
140. Úřad tedy uzavírá, že požadavek platby odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným i tehdy, kdy u nabyvatele licence prokazatelně nemůže dojít k užití předmětu ochrany, když jeho pokoj není obsazen ubytovaným hostem, a není mu tak poskytováno protiplnění za požadovanou odměnu, nelze považovat za přiměřenou obchodní podmínku, neboť nesplňuje podmínku proporcionality vzájemného smluvního plnění a protiplnění. K tomu Úřad odkazuje zejména na rozhodnutí Komise ve věci DSD a navazující rozsudek SDEU, v nichž bylo potvrzeno, že dominantní podnik nemůže požadovat zaplacení ceny za služby, které reálně nebyly poskytnuty. Rovněž z pohledu rozsudku SDEU ve věci STIM je třeba konstatovat, že nelze považovat ve smluvním vztahu mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence za proporcionální, pokud INTERGRAM jako zástupce výkonných umělců a výrobců záznamů a zároveň poskytovatel licence nutí nabyvatele licence, tedy ubytovací zařízení, platit za veřejné užití práv chráněných autorským zákonem na jeho neobsazených pokojích, kde k žádnému veřejnému užití těchto práv reálně nedochází.
141. Úřad dále hodnotil, zda výpočet autorských odměn při zohledňování obsazenosti byl reálně možný a přiměřený, aniž by například docházelo k neúměrnému zvýšení nákladů na správu smluv a dohled nad užíváním předmětů ochrany.[111] K tomu Úřad konstatuje, že ubytovací zařízení mají podrobné údaje o využívání svých ubytovacích kapacit hosty a jsou mimo jiné povinna hlásit údaje o obsazenosti pokojů ČSÚ. Jak z vyjádření Ministerstva (viz bod 83 tohoto rozhodnutí), tak z vyjádření AHR (viz body 84 a 86 tohoto rozhodnutí) plyne, že administrativně nejjednodušším způsobem zohledňování obsazenosti je výpočet autorské odměny na základě průměrné obsazenosti příslušného ubytovacího zařízení v roce předcházejícím roku, pro nějž je výpočet prováděn. Byť takový způsob nezaručuje zcela přesný výpočet autorských odměn, protože neodráží obsazenost pokojů ubytovacího zařízení v příslušném roce, ale v roce minulém, Úřad jej považuje za zcela přiměřený. Jednak proto, že, jak uvedla AHR, průměrná procentní obsazenost pokojů ubytovacího zařízení obvykle nevykazuje v po sobě jdoucích letech výrazné výkyvy, a jednak proto, že tento způsob nevede ani k zásadnímu nárůstu nákladů na výkon kolektivní správy chráněných práv, ani nákladů na straně ubytovacích zařízení. Navíc účastník řízení kritérium obsazenosti tímto způsobem zohledňoval jak před posuzovaným obdobím, tak po posuzovaném období. Metoda výpočtu autorských odměn při zohledňování obsazenosti se tak z tohoto pohledu Úřadu jeví jako zcela přiměřená a reálně možná.
142. Úřad se taktéž zaměřil na to, zda by s ohledem na cenovou regulaci provedenou § 23 autorského zákona ve spojení s § 74, § 78 a § 82 autorského zákona neznamenalo zohledňování obsazenosti pokojů při stanovení autorské odměny narušení práva výkonných umělců a výrobců záznamů na získání přiměřené autorské odměny z titulu zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním, resp. narušení rovnováhy mezi tímto právem a právem ubytovacích zařízení na užívání předmětů ochrany za přiměřených obchodních podmínek, a to zejména s ohledem na vyjádření účastníka řízení, že maximální sazba licenční odměny dle autorského zákona byla nastavena výrazně v neprospěch nositelů práv, čímž bylo porušeno právo nositelů práv na spravedlivou odměnu.
143. Úřad za tím účelem provedl prostřednictvím zahraničních soutěžních úřadů šetření zaměřené na výši autorských odměn za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným v hotelových pokojích aplikovaných v posuzovaném období ve vybraných zemích EU, jehož výsledky měly sloužit k posouzení námitky účastníka řízení, že nezohledňování kritéria obsazenosti bylo v důsledku regulace maximální výše autorské odměny ekonomicky nezbytné. Vzhledem k tomu, že v pokojích ubytovacích zařízení byl nejčastěji zastoupen televizní přístroj, porovnání bylo provedeno u poplatků za užití chráněných práv prostřednictvím televizního přístroje. Z výsledků šetření vyplynulo, že maximální výše celkových odměn stanovená v § 23 autorského zákona se pohybovala v intervalu zjištěných celkových odměn za licence k užití předmětů ochrany zpřístupňováním televizním vysíláním ubytovaným v posuzovaných zemích. Úřad tedy konstatuje, že zákonná regulace maximální výše autorské odměny dle § 23 autorského zákona neospravedlňuje jednání účastníka řízení spočívající v nezohledňování kritéria obsazenosti při stanovení autorské odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným, neboť v jejím důsledku nebyla autorská odměna v České republice podstatně nižší než v jiných, resp. porovnávaných evropských zemích, a to i v případě, že by obsazenost ubytovacích zařízení byla zohledňována. Na doplnění Úřad konstatuje, že užívání předmětu ochrany prostřednictvím jeho zpřístupňování ubytovaným ze záznamu pomocí technických přístrojů ve smyslu § 20 autorského zákona nepodléhalo kdykoli v minulosti cenové regulaci, a proto se Úřad nemusel zabývat jako u televizního a rozhlasového vysílání otázkou možného narušení rovnováhy mezi právem nositelů práv na přiměřenou odměnu za užití jejich práv a právem ubytovacích zařízení na užívání předmětů ochrany za přiměřených obchodních podmínek, neboť INTERGRAM nebyl legislativně omezen (nad rámec uplatnění principu přiměřenosti, nediskriminace apod.) ve stanovení výše autorské odměny za užití předmětného práva.
144. Úřad se dále zabýval tvrzením účastníka řízení, že v sazbách odměn za užití předmětu ochrany jeho zpřístupňováním ubytovaným v letech 2009 – 2014 již zohlednil průměrnou obsazenost ubytovacích zařízení ve výši 45 – 79 %. K tomu Úřad předně uvádí, že účastník řízení argumentaci o zohlednění obsazenosti již v základních sazbách odměn použil až v průběhu správního řízení. V rámci šetření podnětu INTERGRAM uvedl, že autorský zákon v posuzovaném období povinnost zohledňovat obsazenost vůbec neobsahoval, a proto sazebníky obsazenost pokojů ubytovacích zařízení nezohledňovaly (viz bod 56 tohoto rozhodnutí). Sazby odměn aplikované v posuzovaném období ze strany účastníka řízení odpovídaly maximální možné výši, která na něj z celkové limitované částky odměn dle § 23 autorského zákona podle dohody s ostatními kolektivními správci a Ministerstvem připadla (viz bod 15 tohoto rozhodnutí). Účastník řízení v žádném sazebníku odměn platném v průběhu posuzovaného období neuvedl, že stanovená sazba zohledňuje průměrnou obsazenost ubytovacích zařízení, ani účastníkem řízení uváděný interval obsazenosti nemá vazbu na jiné objektivní kritérium, např. obsazenost zjištěnou ČSÚ v jednotlivých letech, která v posuzovaném období navíc dosahovala odlišných hodnot.[112] Skutečnost, že INTERGRAM v posuzovaném období nezohledňoval ve svých sazbách odměn obsazenost ubytovacích zařízení, plyne i ze samotného znění Dohody a kolektivních licenčních smluv uzavíraných s AHR, v jejichž preambuli […obchodní tajemství…]. Úřad tedy považuje tvrzení účastníka řízení o zohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení v sazbách odměn v posuzovaném období za ryze účelovou argumentaci, jak se vyhnout odpovědnosti za Úřadem posuzované jednání, která neodpovídá skutečnosti.
145. Účastník řízení odůvodňoval nezohledňování obsazenosti při stanovení sazeb odměn v posuzovaném období také tím, že mu takovou povinnost neukládal autorský zákon. K tomu Úřad obecně konstatuje, že pokud právní předpisy určité jednání soutěžitelům nepřikazují, neznamená to, že by takové jednání nebylo nutné z hlediska naplnění povinnosti nenarušovat fair soutěžení prostředí na trhu, který je jednáním účastníka řízení ovlivněn, která je stanovena v předpisech na ochranu hospodářské soutěže. Pokud kolektivní správce plní veškeré povinnosti, které mu stanoví autorský zákon, neznamená to, že se nemůže dopustit porušení soutěžních pravidel. Navíc je třeba poukázat na to, že po celé posuzované období byla v autorském zákoně zakotvena povinnost kolektivních správců při stanovení sazeb autorských odměn přihlížet mj. k přímémuči nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany; a k účelu, způsobu, rozsahu a okolnostem užití předmětu ochrany.[113] Lze tak dospět k závěru, že povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacího zařízení byla implicitně zakotvena v autorském zákoně i v posuzovaném období, neboť hledisko obsazenosti zásadním způsobem ovlivňuje šíři prospěchu, který ubytovací zařízení z užití předmětu ochrany získá, a stejně tak ovlivňuje i rozsah užití předmětu ochrany. Ostatně sám zákonodárce zákonem č. 228/2014 Sb. s účinností od 7. 11. 2014 tuto tezi potvrdil, když do autorského zákona zakotvil, že kolektivní správce při stanovení autorské odměny musí přihlížet mj. k přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany, a to včetně četnosti využití ubytovacích prostor za účelem získání takového prospěchu, v nichž dochází k užití předmětu ochrany.[114] Je tak zjevné, že četnost využití ubytovacích prostor byla a je kritériem, které má vliv na hospodářský či obchodní prospěch uživatele předmětu ochrany, a že zákonodárce v reakci na jednání kolektivních správců považoval za nutné výslovně poukázat na fakt, že jsou povinni toto kritérium zohledňovat i při cenové regulaci obsažené v § 23 autorského zákona.
146. Účastník řízení rovněž poukazuje na nezohledňování obsazenosti v obdobném segmentu veřejných produkcí, jako jsou například restaurace, obchody či provozovny služeb a nedá se tedy říci, že by zohledňování obsazenosti bylo standardním přístupem. K tomu Úřad uvádí, že uplatňování kritéria obsazenosti v účastníkem řízení uváděných provozovnách je nelogické, neboť je vysoce nepravděpodobné, že by v provozní době služeb těchto provozoven nevyužil žádný zákazník, naopak se v těchto provozovnách během dne vystřídá větší počet zákazníků, a proto v nich dochází ke každodenní veřejné produkci. Nezohledňování obsazenosti v těchto segmentech proto nemůže svědčit tomu, aby byl totožný přístup aplikován na ubytovací zařízení, neboť charakter jejich provozu je zcela odlišný.
147. Účastník řízení se odvolával rovněž na to, že kritérium obsazenosti při stanovení výše odměny pro nositele práv není a nebylo běžně zohledňováno při stanovení sazeb odměn za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným, a to nejen ve srovnání se zahraničními, ale i tuzemskými kolektivními správci. Úřad konstatuje, že přiměřenost určité obchodní podmínky nelze dovozovat z toho, zda je aplikována obdobnými soutěžiteli, jako je účastník řízení. Porovnání se zahraničím se v případě zneužití dominantního postavení ve formě nepřiměřených obchodních podmínek užívá typicky např. u prokazování vynucování excesivních cen, neboť pokud je výše ceny určitého zboží v jedné zemi výrazně vyšší než v jiných srovnatelných zemích, může to být indikátor existence nepřiměřeně vysokých cen. Naproti tomu skutečnost, že jiný soutěžitel ve svých smluvních vztazích se smluvními partnery stanovuje shodné obchodní podmínky jako dominantní soutěžitel, neznamená, že je taková obchodní podmínka dominanta přiměřená (např. pokud budou aplikovat dva soutěžitelé na svých fakturách splatnost ve shodné délce, tato skutečnost sama o sobě nevypovídá nic o přiměřenosti délky splatnosti ani u jednoho z nich). Přiměřenost se hodnotí ve vztahu k poskytovanému protiplnění, oprávněným zájmům smluvních stran, ostatním smluvním podmínkám apod. V daném případě může být podstatná i legislativní autorskoprávní úprava zpřístupňování předmětů ochrany ubytovaným v jednotlivých zemích. Co se týče tuzemských kolektivních správců, Úřad prověřoval způsob zohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení při stanovení odměn za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným u všech kolektivních správců, jichž se tento způsob užití předmětu ochrany týká, a v této souvislosti v týž den jako správní řízení s účastníkem řízení zahájil i správní řízení s kolektivním správcem OSA, který byl v posuzovaném období pověřen i zastupováním kolektivních správců DILIA a OOA-S.
148. Při posuzování, zda určité jednání dominanta představuje zneužití jeho dominantního postavení, je třeba zohlednit možné opodstatnění (objektivní ospravedlnění) takového jednání. Je tak nutno zkoumat, zda jednání dominanta je objektivně nutné či zda vede k podstatně vyšší efektivnosti, která by převážila nad jeho případnými protisoutěžními účinky. Z výše uvedeného plyne, že Úřad neshledal žádné objektivní důvody pro aplikaci nepřiměřené obchodní podmínky spočívající v nezohledňování obsazenosti pokojů při stanovení výše autorské odměny účastníkem řízení a účastník řízení žádné další důvody neuvedl.
VI.2.2. Újma
149. Podstatným znakem naplnění skutkové podstaty zneužití dominantního postavení je dle § 11 odst. 1 zákona újma způsobená jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům v důsledku protisoutěžního chování dominantního soutěžitele. Vynucování nepřiměřených obchodních podmínek patří mezi zneužití dominantního postavení vykořisťovacího charakteru, které je namířeno vůči smluvním partnerům dominantního soutěžitele.
150. V posuzovaném případě vznikla újma ubytovacím zařízením, která měla uzavřeny licenční smlouvy s účastníkem řízení, na jejichž základě v posuzovaném období zpřístupňovala předměty ochrany ubytovaným ve smyslu § 20 a § 23 ve spojení s § 74, § 78 a § 82 autorského zákona a za takové užití platila účastníku řízení (a jeho prostřednictvím jím zastupovaným nositelům práv) autorské odměny, a byla tak vystavena neoprávněné snaze účastníka řízení maximalizovat zisk jím zastupovaných výkonných umělců a výrobců záznamů. Vzniklá újma je majetkového charakteru a lze ji vyčíslit jako finanční částku, kterou ubytovací zařízení uhradila za užití předmětů ochrany zpřístupňováním ubytovaným, aniž by k takovému užití předmětů ochrany na pokojích ubytovacích zařízení došlo, neboť tyto pokoje nebyly obsazeny hosty, a tudíž absentovala veřejnost, které by bylo umožněno předměty ochrany vnímat. Nadto ubytovací zařízení negenerovala z neobsazených pokojů žádný příjem. Tato částka tak představuje finanční plnění ve prospěch účastníka řízení, potažmo jím zastupovaných výkonných umělců a výrobců záznamů, aniž by z jejich strany takovému plnění odpovídalo jakékoli protiplnění. Finanční újmu lze vyjádřit na základě průměrné obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení, kterou tato ubytovací zařízení hlásí ČSÚ, a odpovídá rozdílu mezi účastníkem řízení reálně vybranými autorskými odměnami v posuzovaném období, kdy nebyla při jejím stanovení zohledňována obsazenost pokojů, a výší autorských odměn, které měly být účastníkem řízení vybrány v případě zohledňování obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení.
151. Celkové příjmy, které INTERGRAM inkasoval v posuzovaném období za licence k užití předmětů ochrany v pokojích ubytovacích zařízení, dosáhly výše […obchodní tajemství…]. Nejvyšší obsazenost ubytovacích zařízení zjištěná v posuzovaném období Českým statistickým úřadem dosáhla výše 44,7 %, v případě kolektivního správce INTERGRAM byla na základě jím poskytnutých údajů i při zohlednění lázeňských a nemocničních zařízení odhadnuta ve výši cca 48 %. Úřad tedy v rámci úvahy o výši újmy dospěl k závěru, že v posuzovaném období byla průměrná obsazenost smluvních ubytovacích zařízení kolektivního správce INTERGRAM nejvýše 50 %.[115] Souhrnnou finanční újmu vzniklou smluvním ubytovacím zařízením z odměn inkasovaných pro kolektivního správce INTERGRAM v posuzovaném období nelze přesně specifikovat, neboť obsazenost by mohla být v tomto období zohledňována jak lineárně, tak i intervalově, lze však konstatovat, že by se pohybovala v řádu desítek miliónů korun. V případě lineárního zohledňování obsazenosti (v úrovni 50 % obsazenosti) by mohla dosáhnout výše cca […obchodní tajemství…]. Úřad v této souvislosti podotýká, že v důsledku protisoutěžního jednání účastníka řízení byla při výpočtu autorských odměn de facto zvýhodněna ta ubytovací zařízení, která neoprávněně na svých pokojích předměty ochrany užívala, aniž by měla uzavřeny licenční smlouvy, neboť v rámci soudních sporů o vydání takto získaného bezdůvodného obohacení soudy při výpočtu nároků běžně s kritériem obsazenosti, uplatňovaným lineárně, kalkulovaly (viz bod 137 tohoto rozhodnutí). I když v těchto sporech náležel kolektivním správcům dvojnásobek prokázaného bezdůvodného obohacení, v případě obsazenosti nižší než 50 % mohla ubytovací zařízení hradit ve výsledku nižší částku, než pokud by hradila autorské odměny na základě platně uzavřené licenční smlouvy s účastníkem řízení.
VI.2.3. Vliv na obchod mezi členskými státy
152. Úřad se také zabýval otázkou, zda jednání účastníka řízení může mít vliv na obchod mezi členskými státy, neboť v případě protisoutěžního jednání, jež má podstatný vliv na obchod mezi členskými státy, tj. je u něj splněna podmínka existence unijního prvku, aplikuje Úřad hmotné právo podle čl. 102 SFEU. Obsah a působnost pojmu dopad na obchod mezi členskými státy při interpretaci čl. 101 a 102 SFEU již podstatně vymezily soudy EU. Základní principy posuzování dopadu na obchod mezi členskými státy shrnula rovněž Komise ve svém oznámení.[116]
153. Oznámení Komise se přitom v bodech 93 a násl. přímo věnuje modelové situaci, která odpovídá posuzovanému případu, tedy existenci dominantního postavení soutěžitele na relevantním trhu, který tvoří území celého členského státu. Ve vztahu k praktice zneužití dominantního postavení vykořisťovatelského charakteru přitom Komise uvádí, že je situace více komplexní, tato je však schopná ovlivnit obchod mezi členskými státy.[117]
154. Úřad vyšel především z rozhodovací praxe SDEU, který se opakovaně zabýval otázkou možného ovlivnění obchodu mezi členskými státy jednáním kolektivních správců na území jednoho členského státu. Nejnověji SDEU zodpověděl tuto otázku v rozsudku ve věci AKKA/LAA, kde konstatoval, že Soudní dvůr přitom již nepřímo uznal, že poplatky účtované organizací pro správu autorských práv, která se nachází v monopolním postavení, mohou mít vliv na přeshraniční obchod, takže se na tuto situaci uplatní článek 102 SFEU. Obchod mezi členskými státy může být totiž ovlivněn poplatkovou praxí takové organizace pro správu autorských práv, jako je AKKA/LAA, která má ve svém členském státě monopol a vedle práv lotyšských majitelů spravuje i práva majitelů zahraničních. Proto je třeba na první otázku odpovědět, že obchod mezi členskými státy může být ovlivněn úrovní poplatků stanovených organizací pro správu autorských práv, která má monopol a spravuje i práva zahraničních majitelů, takže se uplatní článek 102 SFEU.
155. Účastník řízení zaujímal na vymezeném relevantním trhu v podstatě téměř monopolní postavení; posuzované uplatňování nepřiměřené obchodní podmínky se týkalo ubytovacích zařízení na území celé České republiky. Vztahovalo se na zpřístupňování předmětů ochrany jak tuzemských, tak zahraničních výkonných umělců a výrobců záznamů, kdy i zahraničním nositelům práv byly (a dosud jsou) na základě recipročních smluv účastníka řízení se zahraničními kolektivními správci vypláceny autorské odměny za zpřístupnění jejich předmětů ochrany v České republice. Obchod mezi členskými státy byl tedy ovlivněn v tom smyslu, že zahraniční výkonní umělci a výrobci záznamů obdrželi za poskytnutí licencí k veřejnému užití svých předmětů ochrany prostřednictvím kolektivního správce INTERGRAM od poskytovatelů ubytovacích služeb na území České republiky vyšší odměny v důsledku úhrady plnění, které ve skutečnosti nebylo realizováno užitím těchto předmětů ochrany ubytovanými na pokojích ubytovacích zařízení.
156. Vycházíme-li tedy z Oznámení Komise a relevantní judikatury SDEU[118], která se zabývala obdobnými případy zneužití dominantního postavení ze strany kolektivních správců, je třeba dospět k závěru, že jednání účastníka řízení, jež je předmětem tohoto správního řízení, bylo způsobilé mít podstatný vliv na obchod mezi členskými státy (byť by tento podstatný vliv byl toliko potenciální) v oblasti výkonu majetkových práv výkonných umělců a výrobců záznamů, a proto na ně aplikoval rovněž čl. 102 SFEU.
VI.2.4. Posouzení jednání účastníka řízení v zastoupení kolektivního správce OAZA
157. Ze Smlouvy o zastupování plyne, že INTERGRAM v období od 1. 1. 2012 do konce posuzovaného období zastupoval při výkonu kolektivní správy práva na užití děl provozováním rozhlasového a televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení kolektivního správce OAZA.[119] Na základě Smlouvy o zastupování byl INTERGRAM mj. povinen a oprávněn s péčí řádného hospodáře svým jménem a na účet kolektivního správce OAZA uzavírat s uživateli děl hromadné licenční smlouvy a v těchto smlouvách po projednání s kolektivním správcem OAZA v sazebníku odměn stanovit i výši odměny pro všechny příslušné nositele práv zastupované jak kolektivním správcem INTERGRAM, tak OAZA.
158. Kolektivní správce OAZA v rozsahu, v němž svěřil kolektivní správu kolektivnímu správci INTERGRAM, sám kolektivní správu chráněných práv nevykonával. V rámci správního řízení bylo prokázáno, že konkrétní výši sazby ve struktuře sazebníku odměn kolektivního správce INTERGRAM za užití děl jejich zpřístupňováním ubytovaným si kolektivní správce OAZA určoval sám i v době, kdy byl na základě Smlouvy o zastupování zastupován účastníkem řízení.
159. Pro posouzení odpovědnosti kolektivních správců INTERGRAM a OAZA ve vztahu k jednání spočívajícímu v nezohledňování obsazenosti při stanovení odměn za zpřístupňování děl OAZA ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním bylo třeba získat informace o tom, zda o tomto postupu rozhodl pouze kolektivní správce INTERGRAM (i za zastupované nositele práv sdružené ve spolku OAZA) nebo zda za tyto nositele práv učinil rozhodnutí o nezohledňování obsazenosti pouze kolektivní správce OAZA, případně zda se na takovém postupu dohodli oba kolektivní správci společně. S ohledem na značný časový odstup od posuzovaného období již nebyl schopen ani účastník řízení, ani kolektivní správce OAZA dohledat žádné relevantní podklady, které by dokládaly, zda a jakým způsobem se oba kolektivní správci podíleli na dohodě o nezohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení při stanovení odměny za zmíněné zpřístupňování děl OAZA ubytovaným (viz body 30 a 31 tohoto rozhodnutí). Úřad proto konstatuje, že nebylo možno prokázat, který z obou kolektivních správců učinil rozhodnutí nesledovat obsazenost ubytovacích zařízení i při stanovení a uplatňování odměn pro nositele práv zastupované kolektivním správcem OAZA, tzn. v jakém rozsahu tedy účastník tohoto správního řízení nese odpovědnost za jednání spočívající v nezohledňování obsazenosti při stanovení a uplatňování odměn za zpřístupňování děl OAZA ubytovaným prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání. Úřad z tohoto důvodu v souladu se zásadou in dubio pro reo nemohl klást za vinu účastníkovi řízení jednání spočívající v nezohledňování obsazenosti při stanovení odměn za zpřístupňování díla nositelů práv sdružených ve spolku OAZA, který INTERGRAM při výkonu kolektivní správy v rozsahu smluvního pověření zastupoval.
VI.3. Závěr právního hodnocení
160. Úřad na závěr právního hodnocení shrnuje, že má za prokázané, že účastník řízení v období od 1. 1. 2009 do 6. 11. 2014 uplatňoval za zpřístupňování předmětů ochrany výkonných umělců a výrobců záznamů, jež kolektivně spravoval, ubytovaným sazby odměn stanovené v sazebníku odměn kolektivního správce INTERGRAM, aniž by v nich zohlednil četnost využití ubytovacích prostor, v nichž docházelo k užití předmětů ochrany (obsazenost ubytovacích zařízení), a tedy požadoval odměny i tehdy, pokud nedošlo ke zpřístupnění předmětů ochrany ubytovaným, aniž by pro to existovaly objektivně ospravedlnitelné důvody, přičemž toto jednání účastníka řízení narušilo hospodářskou soutěž k újmě jiných soutěžitelů (ubytovacích zařízení) na trhu poskytování licencí k užití předmětů ochrany výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů ubytovanými prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů včetně přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízenía rovněž bylo způsobilé citelně ovlivnit obchod mezi členskými státy v oblasti výkonu majetkových práv výkonných umělců a výrobců záznamů. Účastník řízení tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení vynucováním nepřiměřených obchodních podmínek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. a spáchal tak správní delikt podle § 22a odst. 1 písm. c) ZOHS 360/2012 Sb. a rovněž naplnil skutkovou podstatu porušení čl. 102 písm. a) SFEU.
161. Posuzované jednání účastníka řízení představuje porušení dvou právních předpisů trvajícího charakteru v jednočinném souběhu, přičemž toto jednání představovalo po celé posuzované období zneužití dominantního postavení postižitelné i dle předchozích znění zákona i dle čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství i čl. 102 SFEU. [120]
162. Úřad se dále zabýval otázkou zavinění, byť odpovědnost za protisoutěžní jednání spočívající ve zneužití dominantního postavení je (dle platného znění zákona) odpovědností objektivní. Úřad však ve svých rozhodnutích složku zavinění zkoumá, a to i u soutěžitelů – právnických osob, skrze jejich personální substrát s ohledem na to, že posouzení subjektivní stránky jednání účastníků řízení považuje za důležitou součást svých úvah o závažnosti deliktu včetně způsobu jeho spáchání pro účely stanovení výše ukládané pokuty. Úřad dále uvádí, že zákon č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 296/2007 Sb. umožňoval soutěžitelům uložit pokutu toliko za úmyslné či nedbalostní porušení § 11 odst. 1 zákona.[121] Teprve novela zákona č. 155/2009 Sb. s účinností od 1. 9. 2009 zrušila existenci zavinění jako podmínky uložení pokuty. S ohledem na to, že jednání účastníka řízení posuzované v tomto správním řízení započalo před 1. 9. 2009, Úřad je povinen pro účely uložení pokuty za protisoutěžní jednání účastníka řízení v období od 1. 1. 2009 do 31. 8. 2009 prokázat zavinění jako náležitost skutkové podstaty deliktu. Subjektivní stránku jednání účastníků řízení pak Úřad zkoumá i v současné době, neboť obecně by za prokázané úmyslné protisoutěžní jednání mělo být přitíženo ve výši sankce.
163. Zaviněním se rozumí psychický vztah toho, kdo se určitým způsobem chová, k výsledku jeho chování. I v soutěžním právu je třeba rozlišovat dvě základní formy zavinění: úmysl (dolus) a nedbalost (culpa). Při zkoumání formy subjektivní stránky správního deliktu, tj. zavinění, je třeba vycházet ze vztahu intelektuální a volní složky k objektu deliktu, jímž je právem chráněný zájem, proti němuž jednání směřuje, v daném případě zájem na existenci a řádném fungování soutěže na trhu zboží a služeb. Z rozhodovací činnosti Komise vyplývá, že k prokázání úmyslného jednání postačí, je-li si soutěžitel vědom, že svým jednáním může narušit soutěž. Za nedbalostní formu zavinění pak Komise považuje například „absenci nezbytného stupně opatrnosti“ při předběžném posouzení souladu uzavřené dohody se soutěžními pravidly. Toto pojetí je rovněž v souladu s českou trestněprávní doktrínou a rozhodovací praxí, kdy nedbalost lze obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek.[122] V situaci, kdy se protiprávního jednání dopustil soutěžitel dobře etablovaný na národních či světových trzích, který byl obeznámen s právem hospodářské soutěže a byl si vědom závažnosti následků v případě jeho porušení, lze podle Komise[123] přímo presumovat existenci nedbalostní formy zavinění.
164. Při posuzování subjektivní stránky jednání, jež je předmětem správního řízení, vycházel Úřad z toho, že účastník řízení před posuzovaným obdobím zohledňoval při stanovení výše uvedené autorské odměny obsazenost pokojů a byl si tak vědom nutnosti zohledňovat toto kritérium k naplnění principu proporcionality ve smluvních licenčních vztazích s ubytovacími zařízeními. Nesouhlas s nezohledňováním obsazenosti při stanovení autorských odměn rovněž opakovaně vyjadřovala ubytovací zařízení (viz např. bod 38 a 42 tohoto rozhodnutí). Neoprávněnost požadavku na nezohledňování obsazenosti pokojů mohla být účastníku známa i z rozsudků Nejvyššího soudu v soukromoprávních sporech, jejichž účastníkem byl kolektivní správce OSA (viz bod 137 tohoto rozhodnutí). Zároveň vzal Úřad v úvahu, že nebylo prokázáno, že by cílem účastníka řízení bylo narušovat hospodářskou soutěž aplikací nepřiměřených obchodních podmínek, nýbrž účastník řízení byl veden snahou především zajistit řádný výkon práva jím zastupovaných nositelů chráněných práv na spravedlivou odměnu, nicméně tak neměl učinit prostřednictvím aplikace nepřiměřených obchodních podmínek vůči ubytovacím zařízením při licencování práva na užití předmětů ochrany. Úřad tedy dospěl k závěru, že se účastník řízení dopustil po celé posuzované období zaviněného porušení § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. a čl. 102 písm. a) SFEU, a to z nedbalosti.
165. Vzhledem k tomu, že deliktní odpovědnost účastníků řízení je v zákoně konstruována jako objektivní, zabýval se Úřad pro úplnost tím, zda nejsou dány liberační důvody dle § 22b odst. 1 zákona, který stanoví, že právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.[124] Toto ustanovení se na jednání účastníka řízení neuplatní, neboť v průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by byly naplněny podmínky pro zproštění se odpovědnosti za daný správní delikt. V době vytýkaného protisoutěžního jednání nebyla zjištěna žádná objektivní skutečnost, která by si vynutila, aby účastník řízení jednal protiprávně, resp. která by jej nutila porušovat jeho právní povinnost a v důsledku které účastník řízení nemohl porušování povinnosti zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné požadovat. Lze proto uzavřít, že účastník řízení nemůže být zproštěn odpovědnosti za delikt ve smyslu § 22b odst. 1 zákona.
166. Vzhledem k tomu, že Úřad dospěl k závěru, že jednáním popsaným ve výroku I. tohoto rozhodnutí došlo ke zneužití dominantního postavení, podle § 11 odst. 2 zákona účastníku řízení toto jednání do budoucna zakázal.
VII. Výhrady k jednání a využívání procesních práv účastníka řízení
167. Účastník řízení měl po celou dobu vedení předmětného řízení možnost v souladu se správním řádem využívat svá procesní práva, zejména práva nahlížet do spisu a vyjadřovat v řízení své stanovisko.
168. Úřad zaslal účastníku řízení dopisem č. j. ÚOHS-19072/2020/830/DKl ze dne 16. 7. 2020 v souladu s § 11 odst. 4 ve spojení s § 21b zákona výhrady k jednání v rámci správního řízení sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP (dále též „sdělení výhrad“).[125] Ve sdělení výhrad Úřad účastníku řízení sdělil základní skutkové okolnosti případu, jejich právní hodnocení, odkazy na důkazy ve spisu a zároveň indikoval způsob stanovení pokuty za protisoutěžní jednání účastníka řízení a její předpokládanou výši.
169. V rámci sdělení výhrad Úřad účastníka řízení v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu pozval k uplatnění jeho práva seznámit se s poklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim před vydáním tohoto rozhodnutí. Účastník řízení tohoto práva využil dne 30. 7. 2020; účastníku řízení bylo umožněno seznámit se s kompletním spisem sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP. Účastník řízení požádal o prodloužení lhůty pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí, přičemž Úřad mu stanovil v souladu s jeho žádostí lhůtu do 31. 8. 2020.
170. Ke sdělení výhrad se účastník řízení vyjádřil přípisem ze dne 31. 8. 2020,[126] kde poukazuje na procesní pochybení Úřadu spočívající v nedostatečném prokázání Úřadem tvrzených závěrů. Dále namítá, že sdělení výhrad je založeno na nesprávném právním posouzení, a uvádí, že posuzované jednání je třeba hodnotit z hlediska možné existence excesivních cen. Považuje způsob posouzení způsobené újmy za zcela nedostatečný a předpokládanou sankci za nezákonnou. Účastník řízení proto shrnuje, že závěr Úřadu o jeho údajném zneužití dominantního postavení ve formě vynucování nepřiměřených podmínek, který není podložen ekonomickou analýzou vztahu výše odměny za licenci a hospodářské hodnoty poskytnutého plnění, je naprosto chybný, nezákonný, popírající relevantní unijní judikaturu, a dokonce i vlastní rozhodovací praxi Úřadu. Hmotněprávní posouzení je dle účastníka řízení výrazem zjevného formalismu a představuje jednání ultra vires porušující ústavní pořádek a základní atributy právního státu. I kdyby bylo posuzované jednání porušením soutěžních předpisů, předběžně určená výše pokuty je dle účastníka řízení zjevně nezákonná, neboť několikanásobně převyšuje její zákonný limit, který je dle účastníka řízení ve výši 8 204 200 Kč.
171. Účastník řízení proto navrhuje, aby Úřad správní řízení sp. zn. ÚOHS-0250/2018/DP vedené s ním neprodleně zastavil. Pro případ, že by Úřad nevyhověl návrhu na zastavení řízení, navrhuje účastník řízení níže blíže uvedené důkazy spočívající ve vypracování znaleckých posudků.
172. Úřad se v rámci správního řízení zabýval všemi tvrzeními účastníka řízení, přičemž skutečnost, jak se s nimi vypořádal, vyplývá z jednotlivých bodů odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména v části Vyjádření Úřadu k námitkám účastníka řízení (viz níže).
VIII. Vyjádření Úřadu k námitkám účastníka řízení
173. Níže provádí Úřad vypořádání námitek uplatněných účastníkem řízení v rámci správního řízení, zejména ve vyjádření ke sdělení výhrad, které nebyly doposud vypořádány v rámci shora provedeného právního posouzení jednání účastníka řízení.
Úřad neprokazuje jím dovozené závěry ve sdělení výhrad
174. Účastník řízení namítá, že Úřad nedostál důkaznímu břemeni u posuzovaného jednání v roce 2009, neboť nároky účastníka řízení na odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným byly řešeny zpětně na základě dohod o narovnání, které však již z důvodu značného časového odstupu nebyl schopen dohledat ani INTERGRAM, ani AHR.
175. K tomu Úřad konstatuje, že ačkoli Úřad nemá k dispozici dohodu o narovnání uzavřenou mezi účastníkem řízení a AHR týkající se nároků na odměny nositelů práv za rok 2009, neznamená to, že by tím bylo zpochybněno prokázání nezohledňování obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení při stanovení sazeb v sazebníku účastníka řízení za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným, neboť sám účastník řízení ve svém vyjádření konstatoval, že jeho sazebníky odměn po celé posuzované období včetně roku 2009 obsazenost pokojů ubytovacích zařízení nezohledňovaly (viz bod 56 tohoto rozhodnutí). Úřad proto vyšel z tvrzení účastníka řízení, kterému musí být vlastní stanovení a uplatňování sazeb odměn za užití předmětu ochrany detailně známo a jehož tvrzení je rovněž v souladu s údaji obsaženými v jeho sazebníku odměn pro rok 2009.
176. Úřad dle účastníka řízení vycházel při zjišťování obsazenosti ubytovacích zařízení pouze z odhadů a agregovaných dat ČSÚ namísto oslovení provozovatelů zařízení, kterým INTERGRAM poskytoval v průběhu posuzovaného období licenci.
177. K tomu Úřad uvádí, že při zjišťování obsazenosti vycházel z dat ČSÚ, vyjádření samotného účastníka řízení a podpůrně využil také vyjádření týkající se obsazenosti kolektivního správce OSA, který u smluvních ubytovacích zařízení obsazenost sledoval. Data a odhady z těchto tří zdrojů vykazovaly značnou shodu v letech před i po posuzovaném období, tudíž nebylo nutné, aby Úřad prováděl vlastní šetření obsazenosti ubytovacích zařízení dosažené v posuzovaném období. Úřad navíc při porovnání sazeb a vyčíslení újmy uvažoval 50% obsazenost ubytovacích zařízení, což byla obsazenost vyšší než nejvyšší zjištěná průměrná obsazenost v kterémkoliv z uváděných roků všech z výše uvedených zdrojů. Vyšší uvažovaná obsazenost je při vyčíslení újmy vzniklé ubytovacím zařízením ve prospěch účastníka řízení.
178. Úřad rovněž dle účastníka řízení neuvádí žádné relevantní argumenty či důkazy svědčící jeho tvrzení, že hlavním důvodem nezohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení byla snaha účastníka řízení maximalizovat výši vybraných odměn, aniž by zároveň zohlednil oprávněný zájem ubytovacích zařízení hradit cenu pouze za skutečné užití předmětu ochrany.
179. K tomu Úřad uvádí, že odůvodnění tvrzení Úřadu o maximalizaci výše vybraných odměn bez zohlednění zájmu ubytovacích zařízení hradit spravedlivou cenu za užití předmětu ochrany je obsaženo v bodech 138 – 142 sdělení výhrad. Úřad k předmětnému závěru dospěl jednak na základě posouzení důvodů uváděných účastníkem řízení pro ukončení zohledňování obsazenosti v sazbách autorských odměn a jednak na základě posouzení, zda byl takový postup stanovení ceny přiměřený a spravedlivý s ohledem na oprávněné obchodní zájmy smluvních partnerů – ubytovacích zařízení.
180. Účastník řízení má dále za to, že Úřad interpretuje některé podklady pouze jednostranně na podporu argumentů proti účastníku řízení. Například při interpretaci přípisu Ministerstva Úřad zcela pominul sdělení Ministerstva, že v průběhu posuzovaného období byla ubytovací zařízení zjevně zvýhodněna zastropováním maximální ceny.
181. K tomu Úřad konstatuje, že Ministerstvo se v předmětném přípisu skutečně vyjádřilo v tom smyslu, že ubytovací zařízení byla zastropováním maximální výše autorské odměny zvýhodněna. Ministerstvo však posuzuje toto zvýhodnění ve vztahu k ostatním uživatelům předmětů ochrany, od nichž mohli nositelé chráněných práv, potažmo kolektivní správci, požadovat autorské odměny bez omezení. Zároveň Ministerstvo uvedlo, že touto právní úpravou došlo k omezení smluvní svobody v soukromoprávním vztahu v neprospěch autorů a dalších nositelů práv. Úřad tyto skutečnosti ve sdělení výhrad neuvedl, neboť je neshledal za relevantní pro hodnocení posuzovaného jednání účastníka řízení. Tvrzené zvýhodnění ubytovacích zařízení oproti jiným uživatelům předmětů ochrany se týká pouze vzájemné pozice smluvních partnerů nositelů práv/kolektivních správců, nikoli kolektivních správců. Ve vztahu k tvrzenému omezení smluvní volnosti je třeba dále konstatovat, že jakákoli cenová regulace s sebou přináší omezení smluvní volnosti při stanovení cen (ostatně to je přímo smyslem takové regulace), kdy příslušný orgán veřejné moci považuje s ohledem na veřejné zájmy za nutné tuto smluvní volnost omezit. Je přitom zcela mimo kompetence Úřadu hodnotit nutnost či správnost takové regulace, a proto se touto otázkou v rámci správního řízení nijak nezabýval. Úřad pouze na základě srovnání sazeb odměn uplatňovaných v České republice dle § 23 AZ 168/2008 Sb. se sazbami vybraných zahraničních kolektivních správců hodnotil, zda autorské odměny stanovené v souladu s touto regulací nebyly v takové výši, která by porušovala legitimní práva nositelů chráněných práv na spravedlivou odměnu za jejich užití.
182. Úřad ve sdělení výhrad tvrdí, že při posuzování zneužití dominantního postavení formou vynucování jiných nepřiměřených podmínek je zcela irelevantní jednání na jiných zeměpisných trzích jinými soutěžiteli. Přitom dle účastníka řízení plyne i z judikatury SDEU, že porovnání s referenčními členskými státy může být relevantní metodou pro zjištění indicie v případě možné nepřiměřené odměny. Úřad tuto metodu navíc sám využívá, avšak nesprávně, neboť na jejím základě poukazuje na existenci i nižších cen. Úřad se rovněž nevypořádal s tím, že z porovnání s jednáním 35 zahraničních kolektivních správců vyplynulo, že 27 z nich obsazenost nezohledňovalo, což dokazuje, že posuzované jednání je zjevně obvyklou cenovou praktikou a Úřad byl povinen primárně zkoumat hospodářskou hodnotu poskytnutého plnění ze strany účastníka řízení.
183. K tomu Úřad uvádí, že nijak nezpochybňuje tvrzení účastníka řízení, že při prokazování možného zneužití dominantního postavení prostřednictvím excesivních cen může jako indicie možného protisoutěžního jednání svědčit srovnání cenové úrovně na různých geografických trzích. V tomto správním řízení se Úřad nicméně nezabýval konkrétní výší autorských odměn z hlediska jejich možné excesivnosti. Úřad posuzoval možnou nepřiměřenost obchodní podmínky, která byť má vliv na výši konečné ceny, není obchodní podmínkou spočívající v nepřiměřeně vysoké ceně. Pokud by totiž vypočtená odměna byla požadována za protiplnění (tj. zpřístupnění předmětu ochrany), nebylo by možno označit ji s největší pravděpodobností za excesivní. Nepřiměřenost obchodní podmínky v posuzovaném případě spočívá v tom, že odměna je požadována za nulové protiplnění. V takovém případě logicky není nutné zjišťovat hodnotu protiplnění, ani cenovou úroveň na jiných geografických trzích, neboť pokud smluvní strana neposkytuje jakékoli plnění, nemůže požadovat ani jakoukoli odměnu.
184. Úřad již výše v rozhodnutí (viz bod 147) uvedl, že skutečnost, že jiný soutěžitel ve svých smluvních vztazích se smluvními partnery stanovuje shodné obchodní podmínky jako dominantní soutěžitel, neznamená to, že je taková obchodní podmínka dominanta přiměřená. Úřad na tuto argumentaci plně odkazuje ve vztahu k námitce účastníka řízení, že většina jím porovnávaných zahraničních kolektivních správců nezohledňovala při tvorbě cen obsazenost.
185. Účastník řízení uzavírá, že Úřad prokazatelně nevychází ze standardních metod soutěžně právního posuzování. Jeho závěry jsou nepodložené, ryze formalistické a nemohou obstát obecně, natož v rámci nyní již běžného přístupu k právu hospodářské soutěže, tzv. více ekonomického přístupu.
186. Úřad má tedy na rozdíl od účastníka řízení z výše uvedených důvodů za to, že jeho závěry obsažené ve sdělení výhrad plynou z dostatečně zjištěného a důkazně podloženého stavu věci.
Sdělení výhrad je založeno na nesprávném právním posouzení
187. Účastník řízení poukazuje na to, že závěr Úřadu o vynucování nepřiměřených obchodních podmínek účastníkem řízení je chybný, nezákonný, popírající relevantní unijní judikaturu a dokonce i jeho vlastní rozhodovací praxi. Hmotněprávní posouzení jednání účastníka řízení je dle jeho názoru výrazem zjevného formalismu a představuje jednání porušující ústavní pořádek a základní atributy právního státu.
188. Konkrétně účastník řízení namítá, že se Úřad měl zabývat hospodářskou hodnotou poskytnutého plnění (licence k zpřístupňování předmětů ochrany ubytovaným) a její přiměřeností ve vztahu k stanovení odměny bez zohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení. V této souvislosti odkazuje na judikaturu SDEU ve věci STIM, Léčebné lázně Mariánské Lázně[127] a AKKA/LAA. Z judikatury plyne, že pokud chtěl Úřad dovodit, že odměna za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným je nepřiměřená, měl posoudit hospodářskou hodnotu licence na straně jedné a výši odměny na straně druhé, což však neučinil.
189. Úřad opakovaně konstatuje, že nepřiměřenost posuzované obchodní podmínky dovozuje ze skutečnosti, že účastník řízení požadoval finanční plnění, aniž by ubytovacím zařízením poskytoval jakékoli protiplnění. Nepřiměřenost výsledné ceny tedy nespočívá v její konkrétní výši, ale v tom, že obsahuje částku, která byla uhrazena za plnění, které nebylo nikdy poskytnuto. Je přitom zjevné, že výsledná platba za využití licence se odvíjí mj. od intenzity a rozsahu užití předmětu ochrany. Čím většímu množství hostů ubytovací zařízení poskytne předmět ochrany k užívání, tím vyšší hospodářský prospěch z licence získá, neboť hosté platí za užití předmětu ochrany jako součást poskytovaných ubytovacích služeb. Je tak zjevné, že hospodářská hodnota licence je navázána mj. na počet ubytovaných hostů, resp. obsazenost ubytovacího zařízení, a tomu nutně musí odpovídat i výše odměny na straně druhé. Tuto skutečnost však účastník řízení při tvorbě ceny nezohlednil, a proto se dopustil praktiky vynucování nepřiměřených obchodních podmínek.
190. Účastník řízení v této souvislosti vyčíslil, že pokud by byla zohledněna nejnižší průměrná obsazenost uváděná ČSÚ v letech 2008 – 2014 ve výpočtu odměny za licenci k zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným dle sazeb kolektivního správce INTERGRAM v roce 2015, byly by v posuzovaném období měsíční odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným jak televizním, tak rozhlasovým vysíláním bez zohlednění obsazenosti pouze o 1,67 Kč vyšší. Zjevný formalismus posuzování jednání Úřadem znamená, že pokud by byla odměna za licenci stanovena bez ohledu na obsazenost pokoje např. ve výši 0,01 Kč, tak by se přesto jednalo o vynucování nepřiměřené obchodní podmínky. K tomu účastník řízení odkazuje na přípis Ministerstva ze dne 13. 9. 2018, kde se uvádí, že mu není známo, že by tzv. zastropování odměn vycházelo z jakékoli ekonomické analýzy, kalkulace či studie a dle Ministerstva znamenalo bezprecedentní jednostrannou výhodu ve prospěch jedné kategorie uživatelů (ubytovacích zařízení).
191. K tomu Úřad konstatuje, že v roce 2015 a 2016 účastník řízení zohledňoval obsazenost ubytovacích zařízení intervalově a nejvyšší sazbu (při obsazenosti 80 % a více) ve výši 36,75 Kč navýšil o 10 % oproti jednotné sazbě (bez zohledňování obsazenosti) uplatňované v roce 2014 ve výši 33,41 Kč. Meziroční porovnávání sazeb, které účastník řízení předkládá, je tak při nezohlednění toho, že nejvyšší sazba byla meziročně navýšena, zavádějící. V roce 2015 činil rozdíl mezi sazbou při 80% obsazenosti a sazbou při obsazenosti 38,7 % 5,01 Kč. I když sazby pro jednotlivé intervaly obsazenosti (např. pro střední hodnotu daného intervalu) byly v roce 2015 vyšší, než by odpovídalo sazbám vypočteným při lineárně uplatňované obsazenosti, Úřad zohlednil, že obsazenost ubytovacích zařízení byla alespoň dílčím způsobem v sazebnících uvažována. (Od roku 2017 účastník řízení již začal obsazenost zohledňovat lineárně). K námitce účastníka řízení, že zastropování odměn nevycházelo z jakékoli ekonomické analýzy a znamenalo bezprecedentní výhodu ve prospěch ubytovacích zařízení, Úřad uvádí, že za účelem posouzení legislativního nastavení hodnoty maximální výše odměn provedl srovnání celkové výše autorských odměn za užití chráněných práv v České republice a v dalších evropských zemích, přičemž se nepotvrdilo, že by maximální výše celkové autorské odměny byla stanovena nepřiměřeně nízko.
192. Účastník řízení konstatuje, že nad to z cenového srovnání odměn uplatňovaných kolektivními správci v zahraničí vyplynulo, že ve čtyřech ze sedmi porovnávaných zemí kolektivní správci obsazenost nezohledňovali; odměna za licenci sjednávaná účastníkem řízení nebyla zřetelně vyšší než odměny účtované v ostatních členských státech EU; odměna za licenci sjednávaná účastníkem řízení byla nižší než např. odměna (resp. celkové odměny všech kolektivních správců) v Maďarsku, v němž byla podle Úřadu obsazenost zohledňována po celé posuzované období.
193. Skutečnost, že výše celkových odměn v České republice nepřevyšuje horní hranici intervalu zjištěných celkových odměn v rámci posuzovaných zemí (je dán předpoklad, že ani odměny kolektivního správce INTERGRAM nepřevyšují horní hranici odměn za užití práv výkonných umělců v porovnávaných zemích), není pro posouzení daného případu podstatná. Úřad v daném správním řízení neposuzoval zneužívající praktiku aplikace nepřiměřeně vysokých cen, ale posuzoval, zda v důsledku cenových podmínek, které nezohledňovaly obsazenost ubytovacích zařízení, došlo k vynucování peněžního plnění, aniž by existovalo jakékoliv protiplnění ve formě užití práv výkonných umělců a výrobců záznamů. Úřadem provedené srovnání celkové výše autorských odměn v jiných zemích mělo za cíl toliko zhodnotit, zda regulace výše autorských odměn provedená autorským zákonem nezpůsobila zásah do oprávněných práv nositelů chráněných práv na spravedlivou odměnu za užití jejich předmětů ochrany.
194. Účastník řízení poukazuje na správní řízení vedené s účastníkem řízení INTERGRAM pod sp. zn. S 130/04, které bylo rozhodnutím[128] zastaveno. Z předmětného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí předsedy Úřadu[129] přitom plyne povinnost Úřadu zabývat se v případě prokazování nepřiměřených odměn ekonomickou hodnotou oprávnění k veřejnému užití záznamů, případně posouzením případné ne/přiměřenosti uplatňované ceny v porovnání k cenové úrovni na různých geografických trzích. Úřad tak v nyní posuzovaném případě neučinil, čímž popřel svou vlastní rozhodovací praxi a porušil princip legitimního očekávání účastníka řízení.
195. K namítaným rozhodnutím vydaným v rámci správního řízení sp. zn. S 130/04 vedeného Úřadem s účastníkem řízení INTERGRAM, Úřad konstatuje, že předmětné řízení bylo vedeno ve věci možného zneužití dominantního postavení uplatňováním nepřiměřeně vysokých odměn za udělování oprávnění (licence) k užití zaznamenaných výkonů a záznamů ke sdělování veřejnosti prostřednictvím hracích skříní – jukeboxů a v uplatňování rozdílných podmínek při shodném či srovnatelném plnění při udělování oprávnění (licence) k užití zaznamenaných výkonů a záznamů ke sdělování veřejnosti provozovatelům hracích skříní, a to klasických CD jukeboxů a jukeboxů s harddiskem. Úřad nijak nezpochybňuje svou předchozí rozhodovací praxi a ztotožňuje se s tím, že při posuzování praktiky nepřiměřeně vysokých cen je třeba zabývat se hodnotou poskytovaného protiplnění (zde licence k užití výkonů a záznamů prostřednictvím jukeboxů), potažmo provést srovnání cenové úrovně na jiných geografických relevantních trzích. Nicméně Úřad takové srovnání v tomto správním řízení učinit nemusel, neboť jeho předmětem nebyla otázka excesivní výše autorských odměn. Úřad rovněž nemusel vyčíslit ekonomickou hodnotu služby zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným. V daném případě plně postačilo zhodnotit, že výše odměny za takové užití předmětu ochrany při plné obsazenosti příslušného ubytovacího zařízení nemůže být totožná jako v případě jeho podstatně nižší obsazenosti, neboť na neobsazených pokojích absentují zákazníci, kteří by byli příjemci nabízené služby a za tuto službu by platili. Úřad tedy v tomto smyslu hodnotil hospodářskou hodnotu práva zpřístupňovat předmět ochrany ubytovaným, když dospěl k závěru, že tato hodnota musí být nutně vyšší, pokud je předmět ochrany poskytován zákazníkům při vyšší obsazenosti ubytovacího zařízení než v případě obsazenosti nižší.
196. Účastník řízení poukazuje na to, že sám Úřad ve sdělení výhrad dospěl k závěru, že jednání účastníka řízení nevedlo vůči spotřebitelům k navyšování cen za ubytovací služby či snížení kvality těchto služeb. Přičemž účastník řízení byl veden snahou zajistit řádný výkon práva jím zastupovaných nositelů chráněných práv na spravedlivou odměnu.
197. K tomu Úřad konstatuje, že účastníkem řízení uváděné skutečnosti vzal v rámci správního řízení v úvahu např. při vyhodnocení míry individuální závažnosti posuzovaného jednání účastníka řízení a stanovení výše pokuty či při posouzení subjektivní stránky přestupku. Nicméně je třeba zároveň uvést, že tyto skutečnosti nemohou znamenat, že by jednání účastníka řízení v posuzovaném období nenaplňovalo skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení ve smyslu § 11 odst. 1 zákona a čl. 102 SFEU.
Absence posuzování přiměřenosti protiplnění
198. Účastník řízení uvádí, že soutěžní úřady EU jsou v rámci tzv. více ekonomického přístupu povinny při aplikaci čl. 102 SFEU zkoumat skutečné dopady posuzovaného jednání na hospodářskou soutěž, resp. spotřebitelský blahobyt. V oblasti kolektivní správy SDEU dovodil, že je třeba zvažovat, zda jsou poplatky kolektivního správce v přiměřeném poměru k hospodářské hodnotě plnění poskytnutých touto organizací.[130]
199. Ve sdělení výhrad se uvádí, že vztah mezi odměnou požadovanou kolektivním správcem INTERGRAM a jím zprostředkovaným protiplněním je nepřiměřený. Takový závěr je dle účastníka řízení zcela svévolný, neboť Úřad k němu dospěl bez provedení řádné ekonomické analýzy. Úřad totiž neprovedl žádnou ekonomickou analýzu hodnoty plnění, jak vyžaduje judikatura SDEU.[131] Jelikož Úřad vůbec neposoudil hodnotu plnění, nemohl ani posoudit možnou nepřiměřenost obchodních podmínek.
200. K tomu Úřad odkazuje na svá vyjádření výše. Úřad posuzoval hodnotu plnění ze dvou hledisek. Jednak posuzoval, zda lze považovat za přiměřené, aby za plnění v části, které nebylo smluvnímu partnerovi reálně poskytnuto, bylo požadováno protiplnění. Za druhé provedl srovnání cenových úrovní autorských odměn na zahraničních trzích s cenovou úrovní na trhu v České republice za účelem ověření, zda maximální legislativně stanovená výše autorských odměn není natolik nízká, že by ekonomická hodnota užití předmětu ochrany zjevně nemohla být ve prospěch nositelů chráněných práv spravedlivě pokryta. Není tedy pravdivé tvrzení účastníka řízení, že zcela pominul posouzení hodnoty poskytovaného protiplnění (hodnoty licence). Naopak Úřad k tomuto posouzení provedl poměrně rozsáhlé šetření (zpracování a porovnání údajů poskytnutých zahraničními kolektivními správci).
Úřad zaměňuje hodnotu pro uživatele předmětu ochrany a nepřímý obchodní prospěch ubytovacích zařízení
201. Sdělení výhrad považuje za hodnotu plnění, kterou ubytovací zařízení získala, reálné užití předmětu ochrany ubytovanými. Tento závěr je dle účastníka řízení nesprávný a odporující hospodářské realitě.
202. Ubytovací zařízení samo o sobě nijak neužívá předmět ochrany ve smyslu jeho zhlédnutí či poslechu, možnost předmět ochrany užít je doprovodnou službou nabízenou budoucím hostům. Úřad v této souvislosti zcela přehlíží nepřímý obchodní prospěch, který licence ubytovacím zařízením přináší, neboť obchodní hodnota licence pro ubytovací zařízení vzniká již v momentu nabídky potenciálnímu zákazníkovi.
203. Úřad se neztotožňuje s námitkou účastníka řízení, že licence na užití předmětů ochrany na pokojích přináší ubytovacím zařízením užitek již v momentu nabídky potenciálnímu zákazníkovi, neboť ubytovací zařízení z licence profituje až v okamžiku využití ubytovacích služeb svými hosty. Tomu odpovídá i odměna nositelů chráněných práv, která jim náleží až v okamžiku užití jejich předmětů ochrany uživatelem. K tomu Úřad plně odkazuje na bod 139 tohoto rozhodnutí.
Úřad nesprávně zhodnotil rovnováhu mezi zájmem nositelů práv a ubytovacích zařízení
204. Účastník řízení namítá, že sdělení výhrad je vnitřně nekonzistentní, neboť na jedné straně porovnává podmínky na relevantním trhu s jinými členskými státy EU a jinde ve sdělení výhrad uvádí, že takové jednání není nijak vypovídající. Dále účastník řízení poukazuje na nutnost nalézt přiměřenou rovnováhu mezi zájmem výkonných umělců a výrobců záznamů na získání odměny za užití předmětu ochrany a zájmem ubytovacích zařízení získat licenci za přiměřených podmínek.
205. Úřad uvádí, že porovnával cenu licencí aplikovanou v jiných členských státech za účelem zhodnocení tvrzení účastníka řízení, že sazba licenční odměny byla autorským zákonem nastavena výrazně v neprospěch nositelů práv, což ve správním řízení nebylo potvrzeno. Zjištění, že se zákonem stanovený limit celkových autorských odměn pohybuje v posuzovaném období na 4. až 6. místě z osmi porovnávaných zemí a i v případě, že by byla uvažována odměna ve výši 50 % ze zákonem stanoveného limitu (při lineárním zohlednění 50% obsazenosti), se tato výše pohybuje na 3. až 4. místě v rámci porovnávaných zemí, nesvědčí námitce účastníka řízení, že by byl zákonný limit celkových autorských odměn za užití předmětu ochrany v pokojích ubytovacích zařízení stanoven v neprospěch výkonných umělců a výrobců záznamů a bylo by nutno jej kompenzovat nezohledňováním obsazenosti. Co se týká porovnávání dalších obchodních podmínek, Úřad konstatuje, že přiměřenost se hodnotí především ve vztahu k poskytovanému protiplnění a odkazuje na své vyjádření výše (viz bod 183 tohoto rozhodnutí).
206. Účastník řízení konstatuje, že ubytovacím zařízením nemohla být způsobena újma jednáním účastníka řízení, když účastníku řízení platila v průběhu posuzovaného období téměř totožné odměny jako po něm. Nedává totiž smysl, aby stejné plnění bylo vůči ubytovacím zařízením nepřiměřené, když za toto plnění zaplatila téměř totožnou cenu.
207. Úřad odkazuje na své vyjádření v bodě 191 tohoto rozhodnutí a dále uvádí, že v daném správním řízení nehodnotí nepřiměřenost výše stanovené sazby za užití předmětů ochrany na pokojích ubytovacích zařízení, ale požadavek platby v situaci, kdy prokazatelně nebylo poskytnuto protiplnění za tuto požadovanou platbu.
208. Účastník řízení namítá, že Úřad sice porovnal výši ceny licence, ale nijak nehodnotil výši odměn, kterou výkonní umělci a výrobci záznamů obdrželi. Navíc závěr Úřadu odporuje názoru Ministerstva, že zastropování odměn znamenalo jednostrannou výhodu ve prospěch ubytovacích zařízení v neprospěch autorů a dalších nositelů práv, přičemž toto zastropování odměn spolu s povinným zohledňováním obsazenosti znamenalo dvojnásobnou výhodu jedné kategorie uživatelů – poskytovatelů ubytovacích služeb.
209. K tomu Úřad opětovně konstatuje, že není pravdivé tvrzení účastníka řízení, že Úřad nijak nehodnotil výši odměn za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání, která byla v posuzovaném období předmětem cenové regulace. Vzhledem k tomu, že kolektivní správci namítali, že v důsledku cenové regulace nemohli zohledňovat v sazbách odměn obsazenost pokojů, neboť by jimi zastupovaní nositelé chráněných práv nezískali spravedlivou odměnu za užití předmětů ochrany, provedl Úřad srovnání sazeb odměn za zpřístupňování předmětu ochrany televizním vysíláním na hotelových pokojích v České republice a vybraných zemích EU. Úřad prostřednictvím tohoto srovnání prokázal, že výše stanovené maximální odměny nemohla být objektivním důvodem pro ukončení zohledňování obsazenosti pokojů v sazbách odměn. K názoru Ministerstva je třeba uvést, že i kdyby bylo pravdou, že právní úprava stanovící zastropování odměn spolu s povinným zohledňováním obsazenosti znamenala výhodu jedné kategorie uživatelů předmětů ochrany oproti ostatním kategoriím těchto uživatelů, toto tvrzení se žádným způsobem nevyjadřuje k samotné hodnotě zastropovaných odměn například v tom smyslu, že by zastropovaná výše odměn byla nepřiměřeně nízká. Tvrzení pouze konstatuje, že dle názoru Ministerstva byli nositelé chráněných práv prostřednictvím právní úpravy bezdůvodně jednostranně omezeni ve smluvní svobodě, čímž byla narušena rovnost smluvních stran. Hodnocení soukromoprávní pozice smluvních stran však nebyla předmětem správního řízení vedeného s účastníkem řízení, a Úřad proto tuto otázku nemohl hodnotit.
210. Účastník řízení nesouhlasí s tím, že autorský zákon obsahoval povinnost zohledňovat obsazenost implicitně i v posuzovaném období, neboť pokud by taková povinnost byla již v zákoně obsažena, nedávalo by pro zákonodárce smysl, aby tuto povinnost do znění autorského zákona výslovně nově zakotvoval.
211. K tomu Úřad konstatuje, že k výslovnému legislativnímu zakotvení povinnosti zohledňovat obsazenost pokojů ubytovacích zařízení v sazbách odměn mohlo dojít v důsledku jednání kolektivních správců, kteří v minulosti obsazenost pokojů ubytovacích zařízení běžně zohledňovali a teprve v reakci na regulaci sazeb odměn ji zohledňovat přestali. Právní úprava tak mohla představovat výslovný projev vůle zákonodárce jednoznačně informovat o povinnosti nadále zohledňovat obsazenost v sazbách odměn i při cenové regulaci maximální výše odměn.
Jednání účastníka řízení odpovídalo běžné praxi a podmínkám na relevantním trhu
212. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném období zohledňovaly obsazenost tři ze sedmi porovnávaných zemí, je dle účastníka řízení zřejmé, že nezohledňování obsazenosti je v dané tržní oblasti obvyklou soutěžní praxí. Nadto INTERGRAM poskytl Úřadu informace o tom, že 27 z 35 zahraničních kolektivních správců obsazenost nikdy nezohledňovalo.
213. Úřad uvádí, že podobnost jednání jiných kolektivních správců v zahraničí s posuzovaným jednáním účastníka řízení není důvodem, proč by jednání účastníka řízení nemělo představovat zneužití dominantního postavení. K tomu Úřad blíže odkazuje na vypořádání totožné námitky účastníka řízení výše – viz bod 147 tohoto rozhodnutí.
Jednání je nutno posuzovat jako možné excesivní ceny
214. Účastník řízení nesouhlasí s právním názorem Úřadu, že jednání účastníka řízení spočívá v požadování jiných než cenových obchodních podmínek, neboť dle něj spočívá v údajně nadměrné výši odměny za poskytnutí licence. Tomu svědčí i porovnání podmínek na relevantním trhu s podmínkami na trzích okolních členských států, přičemž to indikuje, že podmínky na relevantním trhu v posuzovaném období byly srovnatelné s podmínkami na trzích okolních členských států.
215. Úřad k námitce účastníka řízení opětovně konstatuje, že v daném správním řízení neposuzoval excesivnost cenových podmínek a odkazuje na svá vyjádření výše.
216. Účastník řízení dále poukazuje na to, že formální nezohlednění obsazenosti je třeba posoudit v kontextu s ostatními podmínkami. V případě, že se provozovatel ubytovacího zařízení rozhodl pořídit licenci nabízenou účastníkem řízení, bylo mu na jejím základě umožněno, aby všichni jeho zákazníci mohli užít předmět ochrany na svých pokojích, a to až do plné obsazenosti ubytovacích zařízení. Jednalo se tak dle účastníka řízení o faktor ovlivňující výši ceny za poskytnutí licence. Zvoleným modelem kolektivní správy byla rovněž ovlivněna výše nákladů účastníka řízení spočívající v administraci celého systému.
217. K tomu Úřad konstatuje, že v případě, že ubytovací zařízení jako nabyvatel licence nemá zákazníka, kterému by poskytoval na pokoji možnost předmět ochrany užít, nesděluje jej po tuto dobu na pokoji veřejnosti a licenci nevyužívá. Na neobsazeném pokoji tak prokazatelně nemůže dojít k výkonu práva ke sdělování předmětu ochrany veřejnosti, a tudíž požadavek platby za neexistující protiplnění je nepřiměřený. Argumentace účastníka řízení, že cena aplikovaná v posuzovaném období představovala průměrnou cenu za zvukový nebo zvukově obrazový přístroj při jakékoliv obsazenosti ubytovacího zařízení, je účelová. Pokud byla účastníkem řízení před i po posuzovaném období obsazenost zohledňována, byla zohledňována na základě skutečně dosažené obsazenosti každého ubytovacího zařízení a tato skutečnost byla v sazebnících jednoznačně deklarována. Co se týká administrativních nákladů účastníka řízení, v posuzovaném období byly stanovovány autorské odměny za užití předmětu ochrany za celkový počet pokojů, v nichž byl umístěn zvukový nebo zvukově obrazový přístroj. V případě zohledňování obsazenosti by se jednalo pro účastníka řízení při výpočtu celkové odměny o administrativně totožný úkon, pouze by počet pokojů byl upraven dle míry jejich obsazenosti, navíc tuto informaci účastníkovi řízení poskytuje ubytovací zařízení. Dle názoru Úřadu tedy zohledňování obsazenosti ve stanovení celkových odměn nemohlo zásadním způsobem navýšit administrativní náklady účastníka řízení.
218. Účastník řízení podotýká, že Úřad sám ve sdělení výhrad uvádí, že posuzoval, zda nezohledňování obsazenosti při výpočtu odměny (ceny) je či není přiměřené k poskytovanému protiplnění. Jinými slovy i sám Úřad uznává, že je třeba posoudit, zda předmětné cenové podmínky za poskytnuté protiplnění byly v souladu s právem hospodářské soutěže.
219. K tomu Úřad konstatuje, že posuzoval, zda uplatňované obchodní podmínky jsou přiměřené k poskytovanému protiplnění a jsou tedy v souladu s právem hospodářské soutěže, tak jak uvádí účastník řízení. Zároveň je však třeba uvést, že nepřiměřenost obchodních podmínek nemusí nutně spočívat v uplatňování excesivních cen, a to i přesto, že nepřiměřená obchodní podmínka ovlivňuje výslednou výši ceny za celkové poskytované protiplnění.
Úřad neprokázal, že by jednání účastníka řízení v posuzovaném období bylo zneužitím dominantního postavení
220. Účastník řízení konstatuje, že porovnáním sazeb odměn účastníka řízení se sazbami zahraničních kolektivních správců provedeným Úřadem bylo prokázáno, že neexistují indicie na existenci excesivních cen kolektivního správce INTERGRAM.
221. Úřad opětovně uvádí, že nezohledňování obsazenosti neposuzoval v kontextu aplikace nepřiměřených cen, ale jako nepřiměřenou obchodní podmínku, v jejímž důsledku byla požadována platba za neexistující protiplnění (viz bod 183 tohoto rozhodnutí).
222. Účastník řízení taktéž namítá, že Úřad měl navíc povinnost posoudit výši administrativních nákladů účastníka řízení s ohledem na efektivitu výkonu kolektivní správy.[132] K tomu účastník řízení uvádí, že jeho náklady na operativní činnost za rok 2013 dosáhly hodnoty přibližně 15,1 % z celkového inkasa odměn, a proto je jím vykonávaná kolektivní správa vysoce efektivní.[133]
223. Úřad konstatuje, že předmětem správního řízení nebylo posouzení efektivity výkonu kolektivní správy ze strany účastníka řízení. I pokud by totiž bylo prokázáno, že administrativní náklady účastníka řízení jsou přiměřené a kolektivní správa chráněných práv je vykonávána efektivně, tato skutečnost nemůže zvrátit závěr o zneužití dominantního postavení jednáním účastníka řízení, které bylo předmětem posouzení v tomto správním řízení.
Nedostatečné posouzení újmy
224. Účastník řízení namítá, že Úřad určuje újmu způsobenou posuzovaným jednáním pouze na základě pouhého odhadu. Dle účastníka řízení lze za údajnou újmu považovat případnou excesivní část ceny za licenci. Jelikož byla cena za licenci v posuzovaném období téměř totožná jako v roce 2015, kdy byla obsazenost zohledňována, k žádné újmě dojít nemohlo.
225. Úřad v daném správním řízení neposuzoval nepřiměřenost výše sazeb za licenci a nedeklaroval, že by posuzované sazby měly excesivní charakter, proto újmu není možno vyjádřit jako excesivní část ceny. Co se týká vyčíslení újmy, Úřad odkazuje na bod 151 tohoto rozhodnutí. Obecně je třeba uvést, že ačkoli je existence újmy základním znakem skutkové podstaty zneužití dominantního postavení a její vznik jiným soutěžitelům či spotřebitelům způsobený jednáním dominanta musí být spolehlivě prokázán, zásadně není nutné, aby Úřad hodnotu újmy přesně vyčíslil. To ostatně často není ani možné, neboť pojem újma ve smyslu § 11 odst. 1 zákona zahrnuje všechny škodlivé následky, bez ohledu na to, zda jsou materiální povahy a zda jsou vyčíslitelné v penězích. Skutečnost, že byla výše finanční újmy vyčíslena pouze odhadem, tedy nemůže mít vliv na prokázání skutkové podstaty zneužití dominantního postavení účastníkem řízení. Nicméně v tomto správním řízení Úřad vyčíslil spodní hranici možné újmy v případě, že by obsazenost byla v posuzovaném období zohledňována lineárně, což je způsob zohlednění obsazenosti, který účastník řízení, pokud obsazenost zohledňoval, nejčastěji aplikoval a aplikuje i v současnosti.[134] I v případě, že by účastník řízení zohledňoval obsazenost i jiným způsobem než lineárně, např. intervalově, a sazba ve střední hodnotě intervalů by byla vyšší, než by odpovídalo sazbě při lineárním zohledňování, rozdíl mezi výší tržeb při nezohledňování obsazenosti a výší tržeb při jejím zohledňování by vždy byl za posuzované období v řádu desítek milionů Kč. Pokud by rozdíl tržeb byl nižší než 10 milionů Kč, při celkových tržbách 187 mil. Kč dosažených za posuzované období by snížení tržeb při takovém modelu zohledňování obsazenosti představovalo v průměru cca 5 % z maximální sazby. Takový model by nemohl být při skutečné průměrné obsazenosti nižší než 50 % považován za spravedlivý a obsazenost by téměř nezohledňoval.
226. Úřad dle účastníka řízení navíc vůbec neprokázal, že míra obsazenosti nebyla materiálně zohledněna v posuzovaném období již při tvorbě sazeb, což ostatně dokládá téměř totožná výše odměny za licenci v roce následujícím po posuzovaném období. Úřad rovněž nezohlednil, že INTERGRAM nepožadoval po ubytovacích zařízeních odměnu, pokud existovaly objektivně zjistitelné odstávky nebo uzavření ubytovacího zařízení nebo jeho části.
227. K namítanému zohlednění obsazenosti v posuzovaném období Úřad odkazuje na vypořádání této námitky výše (viz bod 144 tohoto rozhodnutí). Úřadu není zřejmé, jakým způsobem měl zohlednit, že INTERGRAM nepožadoval po ubytovacích zařízeních odměnu, pokud existovaly objektivně zjistitelné odstávky nebo uzavření ubytovacího zařízení nebo jeho části. Naopak toto jednání účastníka řízení svědčí o nelogičnosti stanovení sazeb odměn účastníkem řízení, neboť odstávka či uzavření ubytovacího zařízení má z hlediska zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným stejný účinek jako neobsazení pokoje hosty. Pokud účastník řízení uznal, že v době odstávky či uzavření ubytovacího zařízení nemají být vybírány odměny za užití předmětu ochrany, měl tento princip uplatnit i pro případ neobsazení pokojů ubytovacího zařízení (rozdílný přístup nemá opodstatnění). Tomu svědčí ostatně i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz bod 137 tohoto rozhodnutí).
Předpokládaná sankce je nezákonná
228. Účastník řízení má za to, že Úřadem předběžně vyčíslená pokuta je zjevně nepřiměřená, nezákonná a odporuje soft law. Předpokládaná sankce je v jasném nepoměru se srovnatelnými případy v rámci rozhodovací praxe samotného Úřadu, a tudíž porušením zásady legitimního očekávání a rovného přístupu k celému správnímu řízení.
229. Účastník řízení považuje za zásadní pochybení Úřadu to, že pro výpočet výše pokuty vychází z příjmů, které plynou výkonným umělcům a výrobcům záznamů za poskytování licence za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným, což je mj. v rozporu s judikaturou SDEU[135] i Metodikou k ukládání pokut.[136] Účastník řízení uvádí, že pro účely stanovení sankce nelze do obratu zahrnovat obrat dosažený činnostmi, které netvoří předmět jeho podnikání (např. obrat dosažený prodejem cenných papírů). Do obratu též nelze zahrnovat srážky na sociální, kulturní a vzdělávací služby, jelikož tato částka slouží na úhradu nákladů na uvedené služby. Maximální výše sankce podle zákona tak představuje dle účastníka řízení 10 % z relevantní částky 82 042 tis. Kč, což je příjem za službu spočívající ve výběru poplatků, z nichž jsou odměňováni výkonní umělci a výrobci záznamů, tj. za činnost, která je předmětem jeho podnikání.
230. V přípise ze dne 5. října 2020 účastník řízení doplnil svou argumentaci týkající se nesprávného stanovení horní hranice pokuty. Odkázal na § 14 zákona, v němž se uvádí, že: „Čistým obratem … soutěžitelů se rozumí čistý obrat dosažený jednotlivými soutěžiteli pouze při činnosti, která je předmětem jejich podnikání.“ Proto dle názoru účastníka řízení Úřad pochybil, když pro účely určení maximální výše sankce zahrnul do jeho obratu obrat dosažený z prodeje cenných papírů, což nesouvisí s předmětem jeho podnikání. Dále uvádí, že v případě entit jako je INTERGRAM, kdy je obrat za jejich běžnou podnikatelskou činnost uveden na řádku „Tržby za vlastní výkony a zboží“ výkazu zisku a ztrát, se do obratu započítává pouze výše tržeb „z prodeje zboží, výrobků a poskytování služeb zaznamenaných ve výkazu zisku a ztrát“,[137] přičemž zbývající položky uvedené ve výkazu zisků a ztrát „nepředstavují součást obratu“.[138] V této souvislosti INTERGRAM konstatuje, že do výše obratu pro účely stanovení maximální výše sankce nelze zahrnout:
obrat (jiné ostatní výnosy) uvedený na řádku 54 výkazu zisku a ztráty sloupce Hlavní činnost ve výši 31 002 000 Kč, představující srážky na sociální a kulturní a vzdělávací služby v roce 2019 a výnosy generované pojistným plněním;
výnosy uvedené na řádku 51 (výnosové úroky) ve sloupci Hlavní činnost představující úroky z termínovaného vkladu na běžném účtu a ve sloupci Hospodářská činnost úroky z obchodování s cennými papíry;
výnosy uvedené na řádku 52 (kurzové zisky) ve sloupci Hlavní činnost představující realizované kurzové rozdíly vzniklé z náhrad faktur v jiné měně a ve sloupci Hospodářská činnost představující realizované kurzové rozdíly vzniklé z titulu obchodování s cennými papíry;
výnosy uvedené na řádku 54 (jiné ostatní výnosy) ve sloupci Hospodářská činnost představující výsledek přecenění cenných papírů u České spořitelny;
výnosy uvedené na řádku 59 (výnosy z krátkodobého finančního majetku) ve sloupci Hospodářská činnost představující výnosy z dividend a státních spořících dluhopisů;
výnosy uvedené na řádku 57 (tržby z prodeje cenných papírů) v částce 218 096 000 Kč realizované prodejem cenných papírů (tj. nikoli při výkonu běžné podnikatelské činnosti.
Účastník řízení dále uvádí, že podle § 14 odst. 6 zákona výnosy z úroků, z cenných papírů a majetkových účastí, z poplatků a provizí a zisků z finančních operací představují obrat bank a úvěrových a jiných finančních institucí. INTERGRAM není bankou, úvěrovou, ani jinou finanční institucí, a proto není možné úroky, kurzové rozdíly, výsledek přecenění cenných papírů, výnosy z dividend a státních spořících dluhopisů či výnosy z prodeje cenných papírů zahrnovat do jeho obratu.
231. Úřad uvádí, že účastník řízení v prvé řadě odkazuje na rozsudek SDEU ve věci AKKA/LAA ze dne 14. 9. 2017, aniž je zřejmé, v čem spatřuje rozpor s tímto rozsudkem. Dle bodu 72 tohoto rozsudku mohou být pro účely určení výše pokuty zahrnuty odměny pro majitele práv do obratu organizace pro správu autorských práv za podmínky, že tyto odměny jsou součástí hodnoty služeb poskytovaných kolektivním správcem. Je nesporné, že hodnota licencí, kterou hradila/hradí ubytovací zařízení, obsahuje jak odměnu vyplácenou nositelům práv, tak režijní srážky, kterými kolektivní správce pokrývá náklady na kolektivní správu. Zahrnutí hodnoty odměn náležejících nositelům práv do hodnoty tržeb pro účely stanovení pokuty je tedy naopak v souladu s judikaturou SDEU a je rovněž v souladu s Metodikou k ukládání pokut. Základním faktorem stanovení hodnoty tržeb pro výpočet pokuty je dle této metodiky stanovení hodnoty tržeb za zboží přímo či nepřímo dotčené protisoutěžním jednáním. Dotčeným zbožím jsou licence jako takové, jejichž cena, kterou hradí ubytovací zařízení, obsahuje jak odměny pro nositele práv, tak i režijní srážky pro kolektivního správce.
232. K námitce účastníka řízení, že pro účely stanovení horní hranice pokuty nelze zahrnovat obrat dosažený činnostmi, které netvoří předmět jeho podnikání, tj. obrat, který představují srážky z vybraných poplatků za užití předmětu ochrany, které byly použity na sociální, kulturní a vzdělávací služby, jelikož tato částka slouží na úhradu nákladů na uvedené služby, výnosy z úroků, výnosy z krátkodobého finančního majetku a výnosy z prodeje cenných papírů, Úřad uvádí, že zákon požaduje, aby uložená pokuta nepřesahovala výši 10 % z čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené období. Pojem čistý obrat je definován zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění (dále jen „zákon o účetnictví“), který se vztahuje také na spolky, jakým je INTERGRAM. Ročním úhrnem čistého obratu účetní jednotky se dle § 1d odst. 2 zákona o účetnictví rozumí výše výnosů snížená o prodejní slevy, dělená počtem započatých měsíců, po které trvalo účetní období, a vynásobená 12. V případě podnikatelských subjektů je dle vyhlášky č. 500/2002 Sb. ze dne 6. listopadu 2002, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, čistý obrat v Příloze č. 3 explicitně definován jako součet veškerých výnosů obsažených ve výkazu zisku a ztrát, tedy i výnosů z finančních operací, úroků apod.Analogicky je čistý obrat chápán i u účetních jednotek, u kterých není hlavním předmětem činnosti podnikání, pokud účtují v soustavě podvojného účetnictví. V této souvislosti Úřad dále uvádí, že také v jiných případech, kdy ukládal pokutu dle § 22a odst. 2 zákona za prokázané protisoutěžní jednání soutěžitelů, byl jejich čistý obrat stanoven v souladu se zákonem o účetnictví jako součet veškerých tržeb/výnosů dosažených za posuzované účetní období.
233. K námitce účastníka řízení, že do čistého obratu účastníka řízení nelze zahrnovat obrat dosažený v rámci hospodářské činnosti, Úřad odkazuje na § 6 odst. 1 vyhlášky č. 504/2002 Sb. ze dne 6. listopadu 2002, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, u kterých hlavním předmětem činnosti není podnikání, pokud účtují v soustavě podvojného účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, v němž je uvedeno, že za účetní jednotku jako celek se dílčí výsledky hospodaření sumarizují.
234. Co se týká § 14 zákona a bodů 13 a 14 Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o výpočtu obratu pro účely kontroly spojování soutěžitelů (dále též „Oznámení“), z nichž účastník řízení dovozuje, že čistým obratem pro účely stanovení maximální výše pokuty se nerozumí čistý obrat definovaný zákonem o účetnictví, ale pouze obrat dosažený z prodeje zboží, výrobků a poskytování služeb zaznamenaný ve výkazu zisků a ztrát jako jedna z položek výnosů, Úřad uvádí následující.
235. Ustanovení § 14 odst. 1 zákona a bližší výklad tohoto ustanovení obsažený v bodě 13 a 14 Oznámení nelze považovat za definici čistého obratu jako takového. Z ustanovení § 14 odst. 1 zákona plyne, že za soutěžně relevantní obrat pro posouzení notifikačních kritérií se považuje jen ta část čistého obratu dotčených podniků, která je dosažena při činnosti, která je předmětem podnikání příslušných soutěžitelů a která je předmětem posuzování při jejich spojení. Odstavec 1 de facto stanoví, které výnosy či příjmy se pro účely posouzení splnění notifikačních kritérií dle zákona z čistého obratu vyloučí.[139] V případě některých specifických odvětví, jako jsou banky a pojišťovny, je pojem obratu pro účely kontroly spojení pojímán odlišně, než v jeho obecném pojetí výnosů za poskytnutá plnění. Toto odlišné pojetí obratu je v § 14 odst. 6 zákona definováno pro účely stanovení notifikačních podmínek vzhledem k odlišným podnikatelským aktivitám těchto institucí. To však rozhodně neznamená, že by se výnosy z finančních operací a z úroků u účetních jednotek, které nejsou finančními institucemi, neměly započítávat do jejich čistého obratu ve smyslu zákona o účetnictví,[140] tedy potažmo do čistého obratu pro účely výpočtu pokuty dle § 22a odst. 2 zákona.
236. Úřad podotýká, že nelze směšovat pojem čistý obrat uvedený v § 22a zákona a definici pojmu čistého obratu pro účely posouzení splnění notifikačních kritérií uvedenou v § 14 zákona. V případě § 22a odst. 2 zákona slouží čistý obrat ve smyslu zákona o účetnictví k vyjádření ekonomické síly soutěžitele za účelem stanovení maximální částky pokuty. Pro účely spojení podniků je posuzována pouze část čistého obratu soutěžitelů, tedy obratu dosaženého v rámci činností, které jsou relevantní pro posuzované spojení soutěžitelů.
237. Vzhledem k výše uvedenému Úřad konstatuje, že nepochybil, když za roční úhrn čistého obratu pro účely výpočtu pokuty považoval veškeré výnosy z hlavní i hospodářské činnosti, které INTERGRAM v roce 2019 dosáhl.
238. Účastník řízení dále uvádí, že Úřad do obratu dosaženého z prodeje dotčeného zboží pro účely výpočtu pokuty započítává obrat z výběru odměn, tedy vychází z obratu jiných soutěžitelů (výkonných umělců a výrobců záznamů) a nikoli z obratu účastníka řízení, přestože INTERGRAM s majiteli práv netvoří jednu hospodářskou jednotku.
239. Úřad odkazuje na své vyjádření výše a konstatuje, že účastník řízení sám stanovuje cenové a obchodní podmínky za poskytované licence, přičemž nositele práv plně zastupuje. Úřad dále konstatuje, že kolektivní správce INTERGRAM nemá předem stanoveno v případě odměn za užití předmětů ochrany jím zastupovaných nositelů práv, jaká část licence z celkové hodnoty licence náleží autorům a jaká část je stanovena jako režijní srážka, neboť procentuální hodnota režijních srážek ve vztahu k celkovým inkasovaným odměnám od uživatelů licencí je meziročně proměnlivá. Ze všech těchto důvodů Úřad považuje jím stanovenou hodnotu prodejů pro uložení pokuty účastníkovi řízení, kdy do ní zahrnul odměny vybrané pro zastupované nositele práv a režijní srážky náležející účastníku řízení, za správnou a také konzistentní s judikaturou SDEU (z judikatury SDEU neplyne podmínka existence jedné hospodářské jednotky tvořené kolektivním správcem a nositeli chráněných práv pro možnost zahrnutí odměn vyplacených nositelům chráněných práv do celkové částky obratu sloužící jako základ pro výpočet pokuty soutěžním orgánem).
240. Účastník řízení namítá, že Úřad hodlá uložit pokutu v téměř maximální možné výši, kterou stanoví pro zneužití dominantního postavení Metodika k ukládání pokut. I pokud by účastník řízení připustil, že došlo ke zneužití dominantního postavení, uvádí, že Úřad při stanovení výše pokuty nepřihlédl k tomu, že posuzované jednání se nijak negativně neprojevilo v obchodní činnosti údajně postižených ubytovacích zařízení a nevedlo ve vztahu ke spotřebitelům k navyšování cen za poskytované ubytování či snížení kvality ubytovacích služeb.
241. Dle Metodiky k ukládání pokut se podíl hodnoty tržeb stanoví zpravidla v rozpětí 5 až 15 % z hodnoty tržeb. Úřad toto procento stanovil na úrovni 10 %, tedy jako střední hodnotu obvyklého rozpětí dle metodiky. Není tedy pravdivé tvrzení účastníka řízení, že ukládaná pokuta je téměř v maximální možné výši. Skutečnost, že z pohledu jednotlivých smluvních ubytovacích zařízení nepředstavovaly neoprávněně vybrané částky odměn za užití předmětu ochrany vzhledem k celkovým nákladům na poskytování ubytovacích služeb náklady, které by výrazně negativně ovlivnily jejich poskytování, Úřad zohlednil při stanovení procenta podílu hodnoty tržeb, resp. při zhodnocení závažnosti protisoutěžního jednání účastníka řízení (viz bod 182 sdělení výhrad a bod 268 tohoto rozhodnutí).
242. Účastník řízení se domnívá, že Úřad měl při stanovení výše pokuty zohlednit polehčující okolnosti, a to skutečnost, že jednání se účastník řízení dopouštěl pouze v době platnosti problematického zastropování sazeb na základě příslušného znění § 23 autorského zákona. Navíc se téhož jednání dopouštěli v tomto období i ostatní kolektivní správci. Nesprávnost a nejasnost právní úpravy přitom potvrdilo jak Ministerstvo, tak zákonodárce. Úřad rovněž nezohlednil, že posuzované praktiky kolektivní správci aplikovali po jednáních, kterých se účastnilo Ministerstvo, které tento postup minimálně implicitně schvalovalo.
243. K tomu Úřad konstatuje, že prokázal, že legislativní omezení maximální výše odměny nijak neodůvodňovalo nezohledňování obsazenosti pokojů v sazbách autorských odměn. Úřad proto tuto skutečnost neposoudil ani jako polehčující okolnost při stanovení předpokládané výše pokuty. Polehčující okolností není ani to, že se stejného jednání dopouštěli i jiní kolektivní správci. Za obdobné praktiky bylo naopak zahájeno správní řízení i s kolektivním správcem OSA. Nebezpečnost posuzovaného jednání nemůže být nižší z důvodu páchání obdobného protisoutěžního jednání jiným soutěžitelem. Co se týče jednání kolektivních správců za účasti Ministerstva, Úřad konstatuje, že jejich předmětem bylo rozdělení maximální možné celkové výše odměny stanovené v § 23 autorského zákona mezi jednotlivé kolektivní správce. Ze zápisů z jednání však nijak neplyne, že by se řešila otázka zohledňování obsazenosti pokojů v sazbách odměn jednotlivých kolektivních správců. Dohoda o rozdělení maximální celkové výše odměny tak jednotlivým kolektivním správcům nijak nebránila v zohledňování obsazenosti v jejich sazbách odměn, neboť dohoda pouze stanovila maximální částku odměny, kterou konkrétní kolektivní správci nemohli překročit, v jejím snížení jim však nic nebránilo. Ani existence společných jednání kolektivních správců za účasti Ministerstva tak nemůže být posouzena jako polehčující okolnost.
Důkazní návrhy
244. Pro případ, že by Úřad nevyhověl návrhu účastníka řízení na zastavení řízení, ten navrhuje, aby Úřad provedl následující důkazy: (i) zadal vypracování znaleckého posudku, který určí hospodářskou hodnotu poskytnutého plnění (licence) pro ubytovací zařízení v posuzovaném období tak, aby ji bylo možno porovnat s cenou licence v posuzovaném období sjednanou s ubytovacími zařízeními; (ii) zadal vypracování znaleckého posudku, který určí, jakou odměnu za poskytnutí licence v posuzovaném období obdrželi konkrétní výkonní umělci a výrobci záznamů; a (iii) zadal vypracování znaleckého posudku, který určí, jakou část celkových nákladů ubytovacích zařízení představovaly v posuzovaném období náklady na poskytnutí této licence.
245. Vzhledem k tomu, že pro prokázání zneužití dominantního postavení posuzovaným jednáním účastníka řízení není podstatné ani stanovení konkrétní výše odměny, která by odpovídala hodnotě poskytované licence, ani způsob rozdělení vybraných odměn mezi jednotlivé zastupované výkonné umělce a výrobce záznamů, Úřad má za to, že provedení důkazů navržených účastníkem řízení by nemohlo přispět k jakémukoli objasnění skutečného stavu věci. Stejně tak určení částky nákladů ubytovacích zařízení na poskytnutí licence na celkových nákladech nemá vliv na samotné posouzení existence zneužití dominantního postavení. Úřad skutečnost, že náklady na licence nepředstavovaly zásadní podíl celkových nákladů ubytovacích zařízení, zohlednil již v hodnocení závažnosti jednání a tedy při stanovení výše pokuty. Pro tyto účely však není nutné disponovat údajem o přesném podílu nákladů na odměny za zpřístupňování předmětu ochrany na celkových nákladech ubytovacích zařízení na poskytování ubytovacích služeb. Úřad proto ani u posledně navrženého důkazu nepovažuje jeho provedení za důvodné.
IX. Odůvodnění výše pokuty
246. Podle § 22a odst. 1 písm. c) a odst. 2 ZOHS 360/2012 Sb. může Úřad soutěžitelům uložit pokutu do výše 10 mil. Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené účetní období za zneužití dominantního postavení v rozporu s § 11 odst. 1 zákona. Při určení výměry pokuty Úřad přihlíží k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Dále se přihlédne k jednání právnické osoby v průběhu řízení před Úřadem a její snaze odstranit škodlivé následky správního deliktu. Dle § 21h odst. 5 ZOHS 360/2012 Sb. při ukládání pokut a opatření k nápravě v šetřeních nebo řízeních s unijním prvkem postupuje Úřad podle § 20 odst. 4 a podle hlavy VII zákona.
247. Úřad předně konstatuje, že posuzované jednání kolektivního správce INTERGRAM, které je předmětem vedeného správního řízení, představuje zneužití dominantního postavení jak ve smyslu § 11 odst. 1 ZOHS 360/2012 Sb., tak čl. 102 SFEU. Úřad proto dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro uložení pokuty dle § 21h odst. 5 a § 22a odst. 2 ZOHS 360/2012 Sb.
248. Hranice pro uložení pokuty stanovená v § 22a odst. 2 ZOHS 360/2012 Sb. pevnou částkou se uplatní zejména u soutěžitelů, kteří nejsou založeni za účelem podnikatelské činnosti a žádného obratu tudíž nedosahují.[141] I když kolektivní správa autorských práv není podnikáním, účastník řízení generuje obrat, a proto u něj bude Úřad pokutu ukládat do 10 % čistého obratu.
249. Vzhledem k tomu, že pro účely dodržení zákonné maximální hranice výše pokuty do 10 % čistého obratu judikatura[142] požaduje, aby dodržení této zákonné výše pokuty bylo posouzeno dle čistého obratu za poslední ukončené účetní období před vydáním prvostupňového rozhodnutí Úřadu, jímž se pokuta ukládá, vychází Úřad z obratu účastníka řízení za rok 2019.
250. Stanovení výše pokuty v mezích zákona je věcí správního uvážení Úřadu, které se v konkrétním případě odvíjí od posouzení skutkových okolností daného případu. Pokuta uložená Úřadem musí plnit základní funkce správního trestu, tedy funkci represivní a funkci preventivní. Pokuta musí být citelná, aby byla schopna odradit nejen jiné soutěžitele od případného porušení ZOHS, ale současně odradit účastníka řízení od případného opakování porušení ZOHS. Je požadováno, aby Úřadem uložená pokuta nejen nepřekračovala zákonem omezenou max. výši 10 % z čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené účetní období, ale zároveň aby Úřad posoudil celkovou aktuální finanční a majetkovou situaci soutěžitele, zda uložená pokuta nebude pro něj likvidační.[143]
251. Úřad za účelem zvýšení předvídatelnosti a transparentnosti svého rozhodování při ukládání pokut za porušení hmotněprávních povinností stanovených zákonem (shodně i za porušení čl. 101 a 102 SFEU) postupuje dle pravidel obsažených v dokumentu „Postup při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže“ zveřejněném v dubnu 2018 (dále též „Metodika k ukládání pokut“).[144] Dle článku 5.3 Metodiky k ukládání pokut bude dle ní Úřad postupovat ve správních řízeních zahájených po její účinnosti.
252. Vzhledem k tomu, že posuzované protisoutěžní jednání účastníka řízení trvalo v období od 1. 1. 2009 do 6. 11. 2014, kdy byly účinné Zásady postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při stanovování výše pokut podle § 22 odst. 2 ZOHS (dále též „Zásady“),[145] tedy soft law předcházející Metodice k ukládání pokut, Úřad se nejdříve zaměřil na to, zda aplikací Metodiky k ukládání pokut nebyla porušena zásada zákazu retroaktivity právních norem v neprospěch účastníka řízení.
253. V této souvislosti Úřad nejprve obecně konstatuje, že interní pravidla (tzv. soft law) pro ukládání pokut (jako je Metodika k ukládání pokut a Zásady), která Úřad přijal k zajištění transparentnosti a předvídatelnosti postupu Úřadu při vyměřování pokut, nejsou právním předpisem,[146] a proto nemohla být porušena ani zásada zákazu aplikace přísnějšího právního předpisu, než v době spáchání přestupku/deliktu.[147] Naopak judikatura NSS se již několikrát vyjádřila v tom smyslu, že pokud Úřad přijme vlastní interní pravidla, musí podle nich postupovat, neboť jej zavazují stejně jako jeho vlastní správní praxe. [148]
254. Z unijní judikatury navíc jednoznačně plyne možnost změnit dosavadní praxi soutěžních orgánů při ukládání pokut, resp. možnost revidovat dosavadní pravidla pro ukládání pokut způsobem, který povede k jejich navýšení. SDEU například v rozsudku ve věci BPB[149] uvádí následující: „V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že předchozí rozhodovací praxe Komise sama o sobě neslouží jako právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže. Skutečnost, že Komise v minulosti uplatnila pokuty určité výše na určité typy protiprávních jednání, ji nemůže zbavit možnosti zvýšit tuto úroveň v mezích uvedených v nařízení č. 17, pokud je to nezbytné k zajištění uplatňování politiky hospodářské soutěže Společenství.“[150]
255. Co se týče unijní judikatury v dané oblasti, za velmi přiléhavý ve vztahu k Úřadem posuzovanému případu lze dále považovat rozsudek SDEU ve věci Saint-Gobain,[151] v němž Komise aplikovala novější (přísnější) pokyny pro výpočet pokut, které byly účinné až poté, co posuzované protisoutěžní jednání skončilo. SDEU v této souvislosti posuzoval, zda Komise neměla na danou věc aplikovat dřívější pokyny pro výpočet pokut účinné v době spáchání protisoutěžního jednání. SDEU v daném rozsudku předně dospěl k závěru, že v důsledku jejich přijetí a zveřejnění mohou pokyny způsobovat právní účinky, neboť tím dochází k vlastnímu omezení posuzovací pravomoci Komise, která se nemůže od těchto pokynů odchýlit, aniž by byla případně sankcionována z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je rovné zacházení, ochrana legitimního očekávání a právní jistota (obdobně viz výše judikatura NSS). Nicméně na rozdíl od tuzemských správních soudů SDEU dospěl k závěru, že pokyny spadají do působnosti zásady zákazu zpětné účinnosti, stejně jako nový soudní výklad normy stanovující protiprávní jednání, jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
256. Ačkoli SDEU vztáhl na pokyny Komise zákaz retroaktivity, zároveň deklaroval, že tento zákaz může být porušen, pokud změna pokynů, resp. změna při výpočtu pokuty, byla pro účastníka řízení rozumně předvídatelná. Z toho tedy plyne, že je možné, aby Úřad změnil svou praxi pro ukládání pokut, avšak pouze v případě, že tento svůj postup dostatečně odůvodní a navíc bude takový postup pro účastníka řízení předvídatelný.
257. Ve vztahu ke kritériu naplnění podmínky předvídatelnosti Úřad konstatuje, že již dlouhodobě před vydáním Metodiky k ukládání pokut avizoval, že hodlá ukládat vyšší pokuty, než tomu bylo při aplikaci Zásad,[152] a to zejména z důvodu, že Zásady často vedly k neúměrně nízkým pokutám. Dále bylo potřeba, aby měl Úřad možnost pokuty více individualizovat i s ohledem na skutečnost, že uložená pokuta musí převyšovat zisk protisoutěžním jednáním dosažený. Úřad tak měl zcela jistě racionální důvody pro revizi pravidel pro ukládání pokut, neboť pokuty ukládané podle Zásad často na samé spodní hranici nemohly dostatečně plnit ani preventivní, ani represivní funkci sankce. Užití nové Metodiky k ukládání pokut tak Úřad řádně odůvodnil, účastník řízení měl možnost se s danou situací seznámit.[153] Lze tak uzavřít, že podmínka předvídatelnosti byla z hlediska možné aplikovatelnosti Metodiky k ukládání pokut naplněna. Její použití k stanovení výše pokuty za protisoutěžní jednání účastníka řízení je tak plně legitimní.
258. Úřad se tedy dále zaměřil na posouzení jednání účastníka řízení z pohledu uložení přiměřené sankce v zákonné výši na základě zákona a Metodiky k ukládání pokut a na její řádné odůvodnění tak, aby dostál své zákonné povinnosti při ukládání sankce za protisoutěžní jednání.
259. Úřad posoudil jednání účastníka řízení jako souběh 2 deliktů, a to porušení § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. a čl. 102 písm. a) SFEU vynucováním nepřiměřené obchodní podmínky ve vztahu k uživatelům předmětů ochrany z řad ubytovacích zařízení. Jelikož se účastník řízení dopustil dvou správních deliktů, musí Úřad určit, který z uvedených deliktů je nejzávažnější a tím nejpřísněji trestný, tj. za který delikt je pokuta primárně ukládána, a způsob zohlednění spáchání dalšího deliktu dle absorpční zásady. Ta v souladu s principy trestnosti dle trestního práva spočívá v uložení sankce za nejpřísněji postižitelný delikt, přičemž skutečnost, že účastník řízení spáchal souběžně více deliktů, zvyšuje závažnost sankcionovaného protiprávního jednání a projevuje se uložením přísnější sankce ve formě navýšení k původně stanovené sankci za závažnější delikt.
260. Úřad posuzoval závažnost porušení § 11 odst. 1 ZOHS 360/2012 Sb. a čl. 102 SFEU u jednání účastníka řízení. V posuzovaném případě platí, že oba delikty byly páchány ve stejném časovém období a představují porušení zákona a také SFEU, pro které je horní hranice sankce totožná. Přestože se v posuzovaném případě znaky obou skutkových podstat jinak v zásadě kryjí, liší se účinkem protisoutěžního jednání na obchod mezi členskými státy. Vzhledem k tomu, že jednání účastníka řízení mělo negativní dopady na ubytovací zařízení v rámci České republiky, Úřad považuje míru závažnosti porušení § 11 odst. 1 ZOHS 360/2012 Sb. za vyšší než v případě porušení čl. 102 SFEU, u něhož je dopad na obchod mezi členskými státy pouze v rovině potenciální. Úřad proto jako nejzávažnější, a tedy i nejpřísněji postižitelný správní delikt stanovil porušení § 11 odst. 1 zákona.
IX.1. Základní částka pokuty
261. Při stanovování konkrétní výše pokuty Úřad předně vychází z kritérií předepsaných ZOHS. Vyměření pokuty je výsledkem hodnocení řady faktických, ekonomických a právních skutečností, při respektování zákonných kritérií pro uložení pokuty a vždy s přihlédnutím ke specifickým okolnostem daného případu. Přitom postupuje Úřad v souladu s pravidly stanovenými v Metodice k ukládání pokut, která spolu s obecnými principy správního trestání představují komplexní právní úpravu ukládání pokut i jejich vyměřování. Podle stejných pravidel Úřad postupuje i při ukládání pokut za porušení unijního práva (čl. 101 a 102 SFEU).
262. Pokuta se zásadně vyměřuje s ohledem na dva faktory, a to hodnotu tržeb za zboží přímo či nepřímo dotčené protisoutěžním jednáním se zohledněním doby trvání přestupku/deliktu a aktuální celkový čistý obrat soutěžitele.[154] Samotné vyměřování pokuty se skládá z několika relativně samostatných kroků. Základní částka pokuty je dle Metodiky k ukládání pokut stanovována na základě hodnoty tržeb za zboží přímo či nepřímo dotčené protisoutěžním jednáním. Za zboží dotčené protisoutěžním jednáním je třeba považovat v souladu s prokázaným porušením a vymezením relevantního trhu licence poskytované ubytovacím zařízením na území České republiky k zpřístupňování předmětů ochrany výkonných umělců a výrobců záznamů zastupovaných kolektivním správcem INTERGRAM, ubytovaným prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové a/nebo televizní vysílání a prostřednictvím jiných zvukových a zvukově obrazových přístrojů, za které INTERGRAM inkasoval od ubytovacích zařízení odměny (Metodika k ukládání pokut používá pojem „tržby“).[155] Úřad vychází z hodnoty těchto inkasovaných odměn (tržeb) dosažených v posledním ukončeném účetním období, ve kterém se soutěžitel protiprávního jednání dopouštěl, tj. v roce 2013. Dle údajů poskytnutých účastníkem řízení dosahovala tato výše tržeb kolektivního správce INTERGRAM za užití předmětů ochrany na pokojích ubytovacích zařízení v roce 2013 celkem částku […obchodní tajemství…].
263. Vzhledem ke způsobu účtování kolektivního správce INTERGRAM dochází k nesouladu mezi pojetím tržeb ve smyslu příjmů za poskytování licencí ubytovacím zařízením k užití předmětu ochrany a tržbami dle účetní závěrky účastníka řízení. INTERGRAM o platbách pohledávek za užití chráněných práv neúčtuje jako o výnosech za služby poskytnuté uživatelům předmětu ochrany, ale jako o závazcích k zastupovaným nositelům práv.[156] Tyto příjmy nevstupují do účetnictví jako výnos účastníka řízení a nejsou součástí jeho dosaženého čistého obratu. Tržby účastníka řízení z hlavní činnosti představují především tržby za služby poskytnuté zastupovaným nositelům práv, získané jako režijní srážky z odměn, které INTERGRAM pro tyto nositele práv vybral včetně režijních srážek z odměn vybraných pro zastupované kolektivní správce. INTERGRAM dále vykazuje výnosy z hospodářské činnosti, kterou představuje obchodování s cennými papíry.
264. Úřad se v daném správním řízení zabývá vztahem mezi kolektivním správcem INTERGRAM a uživateli chráněných práv, a proto v souladu s vymezením relevantního trhu, dotčené zboží představují licence k zpřístupňování předmětů ochrany nositelů práv sdružených u kolektivního správce INTERGRAM ubytovaným, a proto Úřad považuje za tržby pro účely stanovení výše pokuty odměny inkasované od nabyvatelů těchto licencí, včetně režijních srážek náležejících tomuto kolektivnímu správci z takto vybraných odměn.
265. Úřad je současně povinen zohlednit zákonnou podmínku, aby udělená pokuta nepřesáhla 10 % čistého obratu účastníka řízení dosaženého za poslední ukončené účetní období. Úřad je vázán auditovanou účetní závěrkou účastníka řízení považující za jeho výnosy z hlavní činnosti v rámci celkového čistého obratu pouze režijní srážky z inkasovaných chráněných odměn na úhradu vynaložených nákladů. Čistý obrat účastníka řízení za rok 2019 (poslední ukončené účetní období před vydáním tohoto rozhodnutí) činí dle účetní závěrky za rok 2019 částku 351 281 725 Kč. Uložená pokuta tedy nesmí přesáhnout 10 % z této částky, což činí 35 128 173 Kč.
IX.1.1. Závažnost protiprávního jednání
266. Základním východiskem při vyměřování pokuty je stanovení podílu hodnoty tržeb, který se určí s ohledem na závažnost předmětného přestupku/deliktu a okolností jeho spáchání. Úřad zohlednil nejen typovou závažnost danou samotnou charakteristikou přestupku/deliktu, ale i závažnost individuální, vyplývající ze způsobu a okolností jeho spáchání a jeho dopadů.
267. Posuzované jednání účastníka řízení naplňuje skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení, které dle Metodiky k ukládání pokut spadá mezi typově velmi závažné přestupky/delikty, u kterých bývá podíl hodnoty tržeb zpravidla v rozpětí 5 až 15 % z hodnoty tržeb. Konkrétní procento pro určení podílu hodnoty tržeb se následně stanoví v rámci tohoto rozpětí s ohledem na individuální okolnosti případu;[157] pokud to odůvodňují specifické okolnosti hodné zvláštního zřetele, je výjimečně možno stanovit je i mimo toto rozpětí.
268. V rámci posuzování individuální závažnosti Úřad vycházel ze skutečnosti, že nebylo prokázáno, že by jednání účastníka řízení mělo dopad na konečné spotřebitele – ubytované na pokojích ubytovacích zařízení (tj. že by vedlo k navyšování cen za poskytované ubytování či snížení kvality ubytovacích služeb apod.). Současně Úřad zohlednil, že z pohledu jednotlivých smluvních ubytovacích zařízení nepředstavovaly neoprávněně vybrané částky autorských odměn vzhledem k celkovým nákladům na poskytování ubytovacích služeb, náklady, které by výrazně negativně ovlivnily jejich poskytování.
269. Na druhé straně Úřad vzal v úvahu, že vytýkaného jednání se dopustil soutěžitel, který na vymezeném relevantním trhu poskytování licencí k užití předmětů ochrany výkonných umělců a výrobců záznamů ubytovanými prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů včetně přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení zastával téměř monopolní postavení a ubytovací zařízení tak neměla reálnou alternativu dosáhnout jinak souhlasu s užitím chráněných práv za pro ně přiměřených podmínek. Dále vzal Úřad v úvahu, že posuzované jednání bylo aplikováno vůči velkému počtu ubytovacích zařízení a skutečnost, že ta fakticky hradila více, než by odpovídalo skutečnému užití předmětů ochrany. V této souvislosti Úřad přihlédl k tomu, že celková újma způsobená protisoutěžním jednáním byla v řádu desítek miliónů korun.
270. Úřad tedy hodnotí porušení § 11 odst. 1 ZOHS 360/2012 Sb. jednáním účastníka řízení stanovením základní částky pokuty za závažnost zneužití dominantního postavení ve výši 10 % hodnoty tržeb za zboží dotčené protisoutěžním jednáním dosažených v roce 2013. Částka výchozího podílu ve výši 10 % z hodnoty prodejů představuje […obchodní tajemství…].
271. Délka trvání protisoutěžního jednání významně ovlivňuje dopad jednání na hospodářskou soutěž. Do výše základní částky pokuty bude proto přímo promítnuta použitím tzv. koeficientu času ve výši 5,92, který odpovídá nyní posuzovanému protisoutěžnímu jednání o délce 5 let a 11 měsíců, tj. celkem 71 měsíců.[158]
272. Základní částka pokuty za závažnost deliktu spočívajícího v porušení § 11 odst. 1 ZOHS 360/2012 Sb. po zohlednění časového koeficientu za délku trvání protisoutěžního jednání činí po zaokrouhlení na celé koruny dolů 19 808 941,- Kč.
IX.1.2. Přitěžující a polehčující okolnosti
273. Úřad podle okolností případu dále posuzuje, zda u soutěžitele existují přitěžující nebo polehčující okolnosti, které by byly důvodem ke zvýšení nebo snížení pokuty. Všechny přitěžující a polehčující okolnosti přitom vyhodnotí jak jednotlivě, tak ve vzájemném kontextu.
274. Úřad ve svých úvahách týkajících se stanovení výše pokuty dospěl k závěru, že neexistují žádné důvody, které by odůvodňovaly snížení či navýšení pokuty.
IX.1.3. Absorpční zásada
275. Zásada absorpce představuje institut, na jehož základě přísnější trest pohlcuje trest mírnější a který eliminuje sčítání trestů za jednotlivé delikty. Úřad postupuje tak, že ze spáchaných přestupků (deliktů) určí ten nejpřísněji postižitelný a vypočte za něj pokutu, za každý další sbíhající se přestupek (delikt) pak Úřad tuto částku zvýší až o 25 %. Při konkrétní míře zvýšení pokuty za další přestupek (delikt) přihlédne Úřad k typové i individuální závažnosti každého sbíhajícího se přestupku (deliktu), délce jeho trvání, polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, jakož i k dalším okolnostem rozhodným pro vyměření pokuty za takový přestupek (delikt).[159]
276. Při aplikaci absorpční zásady Úřad zohlednil, že účastník řízení spáchal vyjma nejzávažnějšího deliktu další delikt v jednočinném souběhu, jehož závažnost se od primárního deliktu liší toliko potencialitou dopadu na obchod mezi členskými státy ve srovnání se skutečným narušením soutěže v České republice. Úřad proto zohlednil spáchání druhého deliktu navýšením základní částky pokuty o 5 %.
XI.2. Konečná výše pokuty
277. Po aplikaci zásady absorpce činí konečná výše pokuty ukládané Úřadem částku 20 799 388,- Kč,po zaokrouhlení na celé tisíce dolůpak částku 20 799 000,- Kč. Úřad je při rozhodování o výši pokuty povinen ve smyslu § 22a odst. 2 ZOHS 360/2012 zkoumat, zda výsledná výše pokuty nepřesahuje zákonnou maximální výši 10 % celkového čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené účetní období. Zjištěný čistý obrat účastníka řízení za rok 2019 činil 351 281 725 Kč. Vyměřená pokuta ve výši 20 799 000 Kčpředstavuje 5,92 % z celkového čistého obratu účastníka řízení v roce 2019 a zjevně tuto zákonnou maximální 10% hranici nepřekračuje.
278. Dále je Úřad povinen zkoumat, zda je účastník řízení s ohledem na svou aktuální celkovou majetkovou a finanční situaci schopen pokutu uhradit, resp. zda ukládaná pokuta nemůže být považována z tohoto důvodu za nepřiměřenou či likvidační. Hlavním předmětem činnosti účastníka řízení je kolektivní správa chráněných práv k výkonům výkonných umělců a výrobců záznamů. Kolektivní správa není podnikáním, jedná se o nevýdělečnou činnost. Do výnosů je účtována srážka z vybraných odměn do výše potřebné na úhradu nákladů spolku nehrazenou z jiných výnosů. Výši pokuty je tak nutno posoudit v porovnání s celkovou výší vybraných autorských odměn a zhodnotit do jaké míry by mohla navýšit režijní srážku na úhradu nákladů spolku. Toto porovnání je možno učinit pouze na základě údajů o inkasovaných autorských odměnách z roku 2019 s předpokladem obdobných výdajů a příjmů v následujících letech. Jak je výše uvedeno předpokládaná výše pokuty představuje 5,92 % z celkového čistého obratu účastníka řízení, tedy o tuto procentní část by navýšila náklady účastníka řízení na výkon kolektivní správy v následujícím účetním období. V porovnání s celkovými inkasovanými autorskými odměnami v roce 2019 pro nositele chráněných práv zastupované kolektivním správcem INTERGRAM (bez inkasa a režijních srážek pro ostatní tuzemské kolektivní správce[160]) ve výši 537 438 000 Kč[161] představuje uvažovaná výše pokuty podíl 3,87 % (dle údajů 2019) z těchto inkasovaných autorských odměn.
279. Na základě shora doložených skutečností lze uzavřít, že výše ukládané pokuty je přiměřená okolnostem případu, je ukládána v rozmezí stanoveném ZOHS, nepovede k výraznějšímu snížení odměn pro nositele práv přímo zastupované účastníkem řízení v období její úhrady a neznamená finanční ohrožení činnosti účastníka řízení.
Splatnost pokuty
280. Uloženou pokutu je účastník řízení povinen uhradit ve lhůtě uvedené ve výroku III. tohoto rozhodnutí, tj. ve lhůtě 90 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Úhrada se provede na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj, číslo účtu 3754‐17721621/0710, jako variabilní symbol se uvede identifikační číslo účastníka řízení.
X. Náklady řízení
281. Vzhledem k tomu, že Úřad v rámci správního řízení dospěl k závěru, že účastník řízení porušil § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. a čl. 102 písm. a) SFEU, tedy porušil svou povinnost nezneužít své dominantní postavení, je splněna podmínka daná v § 79 odst. 5 správního řádu a tedy zákonný předpoklad pro uložení povinnosti účastníku řízení nahradit náklady správního řízení sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP. Výši paušální částky stanovil Úřad dle § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů, na 3 500 Kč. S ohledem na délku řízení a složitost posuzované problematiky, má Úřad za to, že se jednalo o zvlášť složitý případ, tudíž základní paušální částku 1 000 Kč navýšil o 2 500 Kč.
282. Náklady řízení jsou splatné do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vedený u České národní banky v Brně, číslo účtu 19‐24825621/0710, konstantní symbol 1148, jako variabilní symbol se uvede 2018000250.
XI. Závěr
283. Ze všech shora podaných důvodů Úřad konstatuje, že kolektivnímu správci OSA bylo prokázáno spáchání správního deliktu dle § 22a odst. 1 písm. c) ZOHS 360/2012 Sb., kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. zneužil své dominantní postavení, a rovněž se dopustil porušení čl. 102 písm. a) SFEU. Proto Úřad rozhodl v souladu s § 67 odst. 1 správního řádu, jak je uvedeno ve výrocích tohoto rozhodnutí.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí může účastník řízení dle § 152 odst. 1 a 5 ve spojení s § 83 odst. 1 a § 85 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podat do 15 dnů od jeho doručení rozklad, o kterém rozhoduje předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Rozklad se podává u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Včas podaný a přípustný rozklad má odkladný účinek.
otisk úředního razítka
JUDr. Hynek Brom
I. místopředseda Úřadu
Obdrží
JUDr. Pavel Dejl, Ph.D., LL.M., advokát
Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.
Jungmannova 24
110 01 Praha 1
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1] Tj. v té době platném a účinném znění.
[2] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 7 – 56 (podnět veden pod sp. zn. ÚOHS-P0553/2017/DP).
[3] V daném případě se jedná o práva výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů souvisejících s právem autorským, pro zjednodušení však Úřad označuje v tomto správním řízení odměny za užití jak práv autorů, tak práv s nimi souvisejících souhrnně jako „autorské odměny“.
[4] Dále v textu je zkratka „ZOHS“ a „zákon“ užívána i pro jiná znění zákona č. 143/2001 Sb. Pouze v případě, že je třeba odlišit konkrétní znění ZOHS, užívá Úřad zkratku včetně označení dané novely, např. „ZOHS 360/2012 Sb.“ apod.
[5] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP, l. č. 370.
[6] Pod pojem předmět ochrany lze zahrnovat zejména výkon výkonného umělce a jeho záznam, zvukový záznam, zvukově obrazový záznam, dílo.
[7] Viz § 23, § 74, § 78 a § 82 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění platném a účinném v posuzovaném období.
[8] Viz § 20, § 74, § 78 a § 82 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění platném a účinném v posuzovaném období.
[9] Pozn. Úřadu: Zkratka označuje oba způsoby zpřístupňování předmětu ochrany, pokud není uvedeno jinak – např.: „zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním.“
[10] Dostupné na https://www.intergram.cz/wp-content/uploads/2018/11/stanovy2018.pdf; správní spis sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP, l. č. 465 - 469.
[11] Pokud je v textu rozhodnutí třeba zdůraznit konkrétní znění autorského zákona, uvádí se přímo odkaz na toto znění; např. „AZ 81/2005 Sb.“ znamená autorský zákon ve znění zákona č. 81/2005 Sb.
[12] Data jsou konkrétně evidována k datu 30. 4. 2014.
[13] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP, l. č. 678.
[14] Viz zpravodaj spolku INTERGRAM za rok 2014; správní spis sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP, l. č. 549
[15] Dostupné na https://www.intergram.cz/wp-content/uploads/2018/11/licence.pdf; správní spis sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP, l. č. 470 - 471.
[16] Viz hlava II autorského zákona.
[17] Viz § 74, § 78 a § 82 autorského zákona.
[18] V důvodové zprávě k předmětné novele se mj. uvádí: Navrhovaným ustavením se výslovně vylučuje současná praxe, jež nemá oporu ve znění zákona, kdy za zpřístupňování díla provozováním rozhlasového a televizního vysílání je považováno užívání rozhlasových či televizních přístrojů v prostorách, kam mají přístup pouze konkrétní osoby v rámci poskytování ubytovacích služeb. Jedná se zejména o hotelové pokoje. Podle názoru navrhovatelů se nejedná o veřejnou produkci a vznášení nároků na autorskou odměnu tedy není na místě.
[19] Zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Měsíční výše koncesionářského poplatku byla 135,- Kč za televizor a 45,- Kč za rozhlasový přijímač. Celková výše odměny za užití chráněných práv prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové či televizní vysílání tak dle ustanovení § 23 autorského zákona neměla v posuzovaném období v úhrnu za všechny kolektivní správce překročit za měsíc částku 67,50 Kč za přístroj umožňující televizní vysílání a částku 22,50 Kč za přístroj umožňující rozhlasové vysílání.
[20] Důvodová zpráva k zákonu č. 168/2008 Sb. konstatuje, že navrhovanou právní úpravou se sleduje mj. promítnutí závazného výkladu práva ES (pozn. Úřad: Evropské společenství), pokud jde o sdělování děl prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů v hotelových pokojích, který provedl Soudní dvůr ve svém rozsudku C-306/05, do českého právního řádu. Předchozí znění § 23 autorského zákona bylo shledáno jako rozporné se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti a s výše uvedeným rozsudkem Soudního dvora. Důvodová zpráva se žádným způsobem nevyjadřuje k „zastropování“ sazby autorské odměny za sdělování děl, resp. předmětů ochrany prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů v pokojích ubytovacích zařízení.
[21] OSA je pověřena Ministerstvem ke kolektivní správě majetkových autorských práv k dílům hudebním s textem či bez textu.