{"html": "

vyvstane potřeba informační systém rozšiřovat, konkrétně, jak je uvedeno ve vyjádření ze dne

13. 4. 2022, obviněný „opakovaně připomíná, že při přípravě původní veřejné zakázky, ani

35

Č.j.: ÚOHS-18076/2022/500

v roce 2004 při uzavírání původní smlouvy, nemohl předpokládat, že mu takřka o 8 let později

vznikne zcela nová zákonná povinnost, konkrétně zákonná povinnost plynoucí z ustanovení

§ 5 odst. 3 zákona č. 110/2009 Sb., o základních registrech, na kterou bude muset reagovat

a splnit ji.“. Úřad nezpochybňuje, že obviněný nemohl rozumně předvídat a určit konkrétní

a přesnou délku používání ISMS, ale mohl rozumně předpokládat, že ISMS bude v provozu

poměrně dlouhou dobu, přičemž za realistický je možno označit odhad min. 10 – 15 let

provozu. Stejně tak obviněný nemusel (a zřejmě opravdu nemohl) předpokládat vznik

konkrétní povinnosti dle (tehdy neexistujícího) zákona o základních registrech, nicméně

vzhledem k robustnosti systému, jeho rozsahu a předmětu (nejedná se o jednoúčelový

software ke zpracovávání agendy např. dle jednoho zákona) měl a mohl mít alespoň

povšechnou představu o tom, že systém bude třeba během poměrně dlouhé doby, kdy bude

provozován, upravovat. S legislativními změnami přinejmenším v obecné rovině musel

obviněný počítat o to spíše, že součástí vybudovaného systému je ekonomická stránka

fungování obviněného, pokud jde o majetek státu. Vybudovaný systém v sobě zahrnoval a řešil

např. i účetnictví, které v právní úpravě průběžně doznává řady změn. K tomu obdobně uvádí

krajský soud ve svém rozsudku č. j. 29 Af 31/2018-88 ze dne 31. 5. 2021, že „[p]rakticky u

každého informačního systému, jehož použití není jednorázové, lze předpokládat potřebu

provádění alespoň minimálních úprav, které jsou důsledkem vnějších faktorů, jako je např.

změna legislativy, změna metodických pokynů, změna interních postupů u uživatele systému

apod., které vyvolají potřebu úpravy systému v průběhu jeho užívání. Již jen z tohoto faktu lze

dovozovat potřebu návazných plnění, a tedy zavinění stavu exkluzivity vybraného uchazeče

právním předchůdcem žalobce, pokud v původní smlouvě přistoupil na smluvní ujednání, která

mu umožňovala systém pouze užívat, na základě čehož musel být srozuměn se zadáváním

následných plnění přímo vybranému uchazeči.“. Úřad má tedy za to, že obviněný musel počítat

pro provoz předmětného informačního systému s dlouhou dobou a v souvislosti s tím i

s potřebou v budoucnu na jisté změny legislativy reagovat změnami daného informačního

systému, aby si zajistil jeho funkčnost v souladu s vyvíjejícími se potřebami obviněného coby

uživatele systému. Nicméně, jak bylo Úřadem zjištěno, obviněný nezajistil či neupravil

možnost budoucího předání správy ISMS na jinou osobu např. prostřednictvím licenčních

ujednání.

170. Úřad nepokládá za přesvědčivou argumentaci obviněného, která je obsahem vyjádření ze dne

13. 4. 2022 (následně i vyjádření ze dne 29. 4. 2022), že obviněný v době uzavírání původní

smlouvy v roce 2004 předpokládal, že po ukončení smluvního vztahu plynoucího z původní

smlouvy v roce 2004 bude poskytování ICT služeb převzato Státní tiskárnou cenin, jelikož

obviněný toto tvrzení doložil pouze Výroční zprávou Státní tiskárny cenin z roku 2011, což Úřad

nemůže brát jako relevantní argument v souvislosti se stavem v roce 2004. Úřad nezjistil

žádný důvod (a obviněný tak ani neargumentuje), že by v roce 2004 mohl oprávněně

předpokládat, že by si údržbu a změny pořizovaného ISMS mohl zajistit vlastními kapacitami,

popř. kapacitami v rámci resortu ministerstva financí, z čehož by vyplývala domněnka, že není

nutné si zajistit potřebná licenční oprávnění pro úpravy systému třetími osobami. S takovým

předpokladem obviněný evidentně v roce 2004 nekalkuloval. Z výše uvedeného Úřad tedy

dospěl k závěru, že obviněný postupoval zaviněně, jelikož měl a mohl předpokládat v roce

2004 budoucí potřebu změn ISMS, a svá tvrzení, že jednal „pouze nešikovně“, nikterak

relevantně nedoložil.

36

Č.j.: ÚOHS-18076/2022/500

171. Shora uvedené úvahy jsou potvrzovány i skutečným jednáním obviněného. Předmětem plnění

původní smlouvy uzavřené dne 8. 10. 2004 s vybraným uchazečem bylo zhotovení ISMS, jehož

účelem je zajištění informací o majetku státu včetně informací ohledně účetnictví či katastru

nemovitostí. V roce 2010 byl k této smlouvě uzavřen dodatek č. 15, který dosavadní ISMS

rozšířil o nový modul CRAB, který je určen k podpoře hospodárného využívání

administrativních budov patřících státu. V roce 2011 byl dodatkem č. 17 ISMS-CRAB rozšířen

o analytický a mapový modul, který rozšiřuje funkcionality CRABu. Nakonec v roce 2012 byl

uzavřen Úřadem řešený dodatek č. 19 na předmětnou veřejnou zakázku, který napojil ISMSCRAB na ISZR a rozšířil funkcionality ISMS-CRAB o Evidenci požadavků na dislokační komise.

172. Z dokumentace předložené obviněným vyplývá, že před zahájením zadávacího řízení na

předmětnou veřejnou zakázku došlo na základě jednacích řízení bez uveřejnění mj. k uzavření

dvou dodatků, a to dodatku č. 15 v roce 2010 a dodatku č. 17 v roce 2011, a dále došlo

v průběhu fungování ISMS celkem k uzavření dalších 16 dodatků, z nichž některé reagovaly na

legislativní změny, měnily funkcionalitu ISMS, či se jednalo o jistý způsob rozšíření ISMS. Úřad

ověřil, že k prvnímu rozšíření a úpravě funkcionalit ISMS došlo poměrně záhy, a to uzavřením

smlouvy z roku 2005, přičemž předmětem této smlouvy byla mj. integrace dalších datových

zdrojů do ISMS, dodávka modulu ISMS pro prostorovou identifikaci a klasifikaci nemovitého

majetku a rozšíření o externí rozhraní na registry ISMS. Následně k dalšímu rozšíření ISMS

došlo uzavřením dodatku č. 4 v roce 2006 a k poslednímu rozšíření, o němž má Úřad dostupné

informace, došlo na základě uzavření dodatku č. 19 v roce 2012. Ke změnám původního plnění

poskytnutého vybraným uchazečem na základě původní smlouvy docházelo tedy již od roku

2006. Lze tedy konstatovat, že ISMS byl průběžně vyvíjen, přičemž dle přílohy č. 1 k původní

smlouvě, čl. 1.7 „Zajištění dalších služeb“ vyplývá, že obviněný počítal již při uzavření původní

smlouvy s možností potřebné aktualizace, údržby, vývoje a úprav ISMS vyvolané změnou

legislativních předpisů, jelikož si tyto podmínky v původní smlouvě stanovil. Úřad dospěl i na

základě právě uvedených skutečností k závěru, že dodatek č. 19, ale ani dodatek č. 15 nemohl

pro obviněného představovat zcela novou a nečekanou situaci, pokud jde o nutnost změny

systému. V důsledku určitých legislativních změn totiž obviněný objednával změny ISMS již od

roku 2005. Z pohledu Úřadu tak obviněný nemohl rozumně předpokládat, že od roku 2010,

kdy měla končit platnost smluvního ujednání týkající se fixovaných cen pro provádění změn

ISMS vybraným uchazečem, již k žádné změně právních předpisů nedojde. A obviněný ani

neprokázal, že by z jakýchkoliv důvodů kalkuloval s krátkou dobou fungování systému a

plánoval jeho užívání již v roce 2010 nebo 2011 ukončit a že by nutnost užívat systém, a tedy

jej i udržovat funkční a dále jej rozvíjet, byla obviněnému vnucena vnějšími okolnostmi, které

nemohl předvídat a které nemohl ovlivnit. O takovou situaci se v řešeném případu evidentně

nejednalo.

173. Nadto je nutno podotknout, že prováděné změny byly nikoliv zanedbatelného charakteru,

když cena za objem změn např. dle dodatku č. 15 (na který dodatek č. 19 navazoval) byla ve

výši cca 110 milionů Kč bez DPH, dle dodatku č. 17 ve výši cca 16,5 milionu Kč bez DPH a dle

dodatku č. 19 ve výši cca 25 milionů Kč bez DPH. Z uvedeného je zřejmé, že ceny sjednané

v rámci předmětných dodatků svou hodnotou převyšují cenu sjednanou v původní smlouvě,

která činí cca 37 milionů Kč bez DPH, což vypovídá o rozsahu úprav ISMS, které byly na základě

smluv na vývoj předmětného systému učiněny.

37

Č.j.: ÚOHS-18076/2022/500

174. V kontextu shora uvedeného pak z pohledu Úřadu nemůže obstát argumentace obviněného

založená na nutnosti nepředvídatelných úprav ISMS, kdy obviněný mj. odkazuje na následnou

zcela novou zákonnou povinnost obviněného, kterou nemohl v době původní veřejné zakázky

předvídat a ani mu nebyla známa.

175. Úřad na tomto místě nezpochybňuje, že nová legislativní úprava vyžadovala potřebu úprav

ISMS. Obviněný však již předtím přistoupil k uzavření několika dodatků, jejichž předmětem byl

vývoj ISMS v reakci na legislativní změny. Z pohledu Úřadu bylo tak v zásadě možné očekávat

vývoj právní úpravy a změnu požadavků a povinností provozovatelů informačních systémů,

přičemž, jak již bylo dovozeno výše, bylo možné očekávat, že obviněný na tuto úpravu bude

muset reagovat a bude zapotřebí provedení dalších změn předmětného informačního

systému.

176. Pokud tedy Úřad dospěl k závěru, že obviněný musel v době uzavření původní smlouvy v roce

2004 předvídat, že funkčnost ISMS bude muset být zachována v řádu několika let, musel

obviněný s ohledem na shora uvedené okolnosti předpokládat nutnost budoucích aktualizací,

úprav a doplnění předmětného systému. Pokud obviněný následně učiní rozhodnutí využít

ISMS i pro následující období, kdy i tato skutečnost přispěje k nutnosti provádět průběžně

změny (tyto byly přijímány nepřetržitě, jak vyplývá z výše uvedeného odůvodnění tohoto

rozhodnutí) tohoto systému, nelze tímto obejít povinnosti stanovené zákonem.

177. Úřad zde odkazuje na dle jeho názoru přiléhavý názor krajského soudu, který v rozsudku ze

dne 14. 2. 2022 sp. zn. 29 Af 18/2018 uvedl, že „při zadávání navazující veřejné zakázky není

hlavním předmětem činnosti zadavatele zjišťování a hodnocení izolovaného skutkového a

právního stavu ke dni zadávání původní zakázky, resp. uzavírání původní smlouvy, ale primárně

vyhodnocení celkové situace v okamžiku zadání navazující veřejné zakázky v JŘBU, přičemž

podmínky pro její zadání je třeba posuzovat s ohledem na zákonnou úpravu účinnou v době

jejího zadávání a se zohledněním rozhodovací praxe žalovaného a soudů známé v tu dobu.“

Jinými slovy řečeno, v roce 2012, kdy uzavíral smlouvu na šetřenou veřejnou zakázku, se

zadavatel nemohl na svoji údajnou nevědomost o potřebě zadávat navazující veřejné zakázky

odkazovat nejen s ohledem na stav v roce 2004, ale i s ohledem na všechny další dodatky (viz

body 94. - 116. tohoto rozhodnutí), které byly v průběhu let uzavírány.

178. Co se týče ostatních zadavatelem uváděných úprav ISMS, které nesouvisejí s legislativními

změnami, vyplývají tyto v zásadě z požadavků uživatelů, požadavků ze strany externích

informačních systémů, se kterými je ISMS propojen, požadavků technické povahy s ohledem

na stabilitu, bezpečnost, komfort a udržitelnost při práci s předmětným systémem. Z pohledu

Úřadu jde o změny takové povahy, které musí kterýkoliv rozumně uvažující zadavatel mající

minimální zkušenost s informačním systémem, zejména vytvářeným či modifikovaným pro

účely komplexního fungování objednatele, předvídat. Změny tohoto charakteru byly

z pohledu Úřadu v obecné rovině předvídatelné, neboť v oblasti IT dochází k poměrně

rychlému vývoji a u informačního systému, který si obviněný u vybraného uchazeče objednal,

bylo nutné počítat s ohledem na zamýšlenou délku používání (min. 10 let) tohoto systému, že

bude nutné do systému zasáhnout a upravit jej, i pokud jde o funkcionality systému a napojení

na další systémy.

179. S ohledem na výše uvedené okolnosti je evidentní, že nelze dojít k závěru, že obviněný

prokazatelně nemohl mít vědomí o potřebě budoucích velmi častých aktualizací, úprav

38

Č.j.: ÚOHS-18076/2022/500

a doplnění tohoto informačního systému, neboť obviněnému muselo být již při uzavírání

původní smlouvy zřejmé, že předmětný systém bude užívat dlouhodobě a bude třeba

pravděpodobně provádět např. s ohledem na legislativní změny či z jiných okolností vyplývající

požadavky jisté úpravy. Obviněný si tedy již v době pořizování systému ISMS musel být vědom

potřeby jeho dalšího rozvoje, aktualizací, rozšíření či úprav a situaci, kdy musel jakékoliv další

úpravy zadávat výhradně vybranému uchazeči, vytvořil vědomě. V daném případě pak neplatí,

že by se jednalo o úpravy, o kterých nešlo v době přípravy zadávacího řízení rozumně

očekávat, že nastanou; obviněný měl již v době uzavírání původní smlouvy na tuto budoucí

potřebu myslet a způsob pořízení ICT systému tomuto přizpůsobit.

180. Ve vztahu k tvrzení obviněného, že Úřad již v roce 2015 a opětovně v roce 2016 posuzovanou

veřejnou zakázku přezkoumával, přičemž ani jednou neshledal důvody pro zahájení správního

řízení z moci úřední, uvádí Úřad následující. Úřad konstatuje, že předmětnou veřejnou zakázku

přezkoumával na základě podnětů sp. zn. P1089/2015/VZ a sp. zn. P0181/2016/VZ, přičemž

po prošetření v podnětů uváděných skutečností Úřad neshledal důvody pro zahájení

správního řízení z moci úřední, přičemž však konstatoval, že to neznamená, že pokud vyjdou

najevo nové skutečnosti, je možnost následného přezkoumání postupu obviněného do

budoucna vyloučeno, s čímž byl obviněný seznámen. Obviněný byl tedy srozuměn s tím, že

předmětná veřejná zakázka může být v budoucnu opětovně podrobena přezkumu ze strany

Úřadu. Ve věci předmětné veřejné zakázky, přezkoumávané v rámci jmenovaných podnětů,

nebylo vedeno správní řízení (které by bylo případně zahájeno až po prošetření podnětu),

v němž by Úřad autoritativně rozhodl, zda obviněný zákon porušil, či nikoliv. Z toho důvodu

nelze hovořit o porušení zásady ne bis in idem Úřadem, ani o porušení zásady rei iudicata

(resp. v tomto případě rei administrata).

181. Úřad uvádí, že mimo jiného „novými skutečnostmi“, jež iniciovaly opětovný přezkum

předmětné veřejné zakázky, byl především judikaturní posun týkající se oprávněnosti použití

jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4 písm. a) zákona. Úřad podotýká, že tento

judikatorní posun je povinen respektovat a reflektovat jej ve své rozhodovací praxi; nejednalo

se tudíž o bezdůvodně zahájený přezkum, nýbrž o přezkum založený na relevantních příčinách.

Úřad nijak nepopírá, že rozsudek krajského soudu sp. zn. Af 112/2013 ze dne 15. 10. 2015, na

který v oznámení o zahájení řízení o přestupku taktéž odkazuje, měl k dispozici již v době, kdy

předmětnou veřejnou zakázku původně přezkoumával, jak uvádí obviněný v jeho vyjádření ze

dne 20. 7. 2017, nicméně v danou dobu nebyl dosud znám postoj Nejvyššího správního soudu

k dané otázce.

182. Současně je nutno konstatovat, že tento fakt rozhodně nemůže představovat překážku pro

nový přezkum postupu obviněného, resp. pro zahájení tohoto řízení o přestupku, a to

i s ohledem na to, že po vydání citovaného rozsudku teprve postupně došlo k ustálení soudní

judikatury stran náhledu na použitelnost jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 4

písm. a) zákona pro zadání konkrétní veřejné zakázky. Nelze rovněž opominout skutečnost, že

činnost Úřadu je ovládána mj. principem oficiality, což znamená, že správní orgán obecně, čili

samozřejmě i Úřad, má právo a povinnost zahájit správní řízení z moci úřední, jakmile nastane

konkrétní skutečnost předvídaná příslušným právním předpisem, tzn. v pozici Úřadu

skutečnost předvídaná zákonem o veřejných zakázkách. Pokud tedy Úřad shledá, že existují

důvody pro zahájení správního řízení, zahajuje správní řízení ve smyslu § 78 odst. 2 zákona o

39

Č.j.: ÚOHS-18076/2022/500

přestupcích. Ve vztahu k právě uvedenému je příp. možno odkázat i na usnesení Ústavního

soudu ze dne 8. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 586/02.

183. Ve věci přitom nedošlo ani k porušení legitimního očekávání zadavatele, protože zadavatel

(logicky) nemohl svůj postup v roce 2012 odvozovat od výsledku šetření podnětů z roku 2015

a 2016.

184. Na základě výše uvedeného tedy Úřad dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupku

podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání předmětné veřejné zakázky, zadávané

v jednacím řízení bez uveřejnění, nedodržel postup stanovený v § 21 odst. 2 zákona, když

předmětnou veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly

splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona. Nelze totiž zcela vyloučit možnost,

že pokud by obviněný šetřenou veřejnou zakázku zadal v takovém druhu zadávacího řízení, jež

umožňuje širší konkurenci a vzájemnou soutěž dodavatelů, mohl obdržet nabídky i od dalších

potencionálních dodavatelů, kteří mohli nabídnout výhodnější podmínky pro obviněného,

a v důsledku toho mohlo dojít k úspoře financí z veřejných zdrojů, což ostatně patří mezi

základní účely a cíle zákona. Obviněný tak svým jednáním výrazně omezil hospodářskou

soutěž. Proto rozhodl Úřad tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

K výroku II. tohoto rozhodnutí – uložení sankce

185. Úřad opakuje, že došlo k zásadní změně, pokud jde o právní úpravu správního trestání, kdy

novou právní úpravu představuje zákon o přestupcích, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017.

Tento zákon modifikuje správní trestání a sjednocuje hmotněprávní i procesní úpravu

přestupků fyzických osob a správních deliktů podnikajících fyzických osob a právnických osob.

186. Z hlediska procesního platí obecná zásada, že nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne

nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájené přede dnem nabytí jeho účinnosti

s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí jeho účinnosti,

zůstávají zachovány (pokud přechodné ustanovení nestanoví něco jiného).1

Procesní úprava správního trestání fyzických i právnických osob je systematicky sjednocena

v zákoně o přestupcích, tato nová procesní úprava správního trestání není pro správní řízení

vedené podle ZZVZ jako celek vyloučena. Jeho aplikace na předmětné správní řízení není

vyloučena ani s ohledem na přechodná ustanovení, zejména § 112 odst. 1, odst. 4 a 5 zákona

o přestupcích.

187. Podle § 112 odst. 1 zákona o přestupcích se na přestupky a dosavadní jiné správní delikty,

s výjimkou disciplinárních deliktů, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako

na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní

delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud

k důkazu jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

188. Podle § 112 odst. 4 zákona o přestupcích se zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném

správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, která nebyla pravomocně

skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních zákonů.

1

Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. II ÚS 512/05, rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004 a rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 1 Azs 55/2006.

40

Č.j.: ÚOHS-18076/2022/500

189. Podle § 112 odst. 5 zákona o přestupcích bylo-li řízení o přestupku a řízení o dosavadním jiném

správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, pravomocně skončeno přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se při přezkumném řízení nebo novém řízení

podle tohoto zákona.

190. Podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona se zadavatel dopustí správního deliktu (přestupku) tím, že

nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně

ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku.

191. Jelikož obviněný v zadávacím řízení na veřejnou zakázku nedodržel postup stanovený v § 21

odst. 2 zákona, když veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu

byly splněny podmínky stanovené v § 23 odst. 4 písm. a) zákona, přičemž tento postup

obviněného mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a obviněný uzavřel

s vybraným uchazečem dodatek č. 19 na veřejnou zakázku, dopustil se spáchání správního

deliktu (přestupku) podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona uvedeného ve výroku I. tohoto

rozhodnutí.

192. Podle § 121 odst. 3 zákona, ve znění zákona č. 341/2013 Sb. (účinného do 5. 3. 2015)

odpovědnost právnické osoby za správní delikt (přestupek) zaniká, jestliže Úřad o něm

nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne,

kdy byl spáchán.

193. Podle § 121 odst. 3 zákona, ve znění zákona č. 40/2015 Sb. (účinného do 30. 9. 2016)

odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do

3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

194. Podle § 270 odst. 3 ZZVZ, ve znění zákona č. 147/2017 Sb. (účinného do 30. 6. 2017)

odpovědnost zadavatele za správní delikt (přestupek) zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil

řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl

spáchán.

195. Podle § 270 odst. 5 ZZVZ, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (účinného od 1. 7. 2017) promlčecí

doba činí 5 let, přičemž podle odst. 6 předmětného ustanovení se promlčecí doba přerušuje:

a) oznámením o zahájení řízení o přestupku,

b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným.

196. Podle § 270 odst. 7 ZZVZ přerušením promlčecí doby počíná běžet promlčecí doba nová.

197. Podle § 270 odst. 8 ZZVZ byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zanikne

nejpozději uplynutím 10 let od jeho spáchání.

198. V návaznosti na posledně citovaná ustanovení Úřad před uložením pokuty ověřil, zda nedošlo

k zániku odpovědnosti za přestupek, resp. k jeho promlčení. Dodatek č. 19 na veřejnou

zakázku byl obviněným uzavřen dne 10. 9. 2012, čímž došlo ke spáchání přestupku. Úřad se o

možném spáchání přestupku poprvé dozvěděl z podnětu, který obdržel dne 16. 10. 2015.

Správní řízení týkající se předmětné veřejné zakázky bylo zahájeno Úřadem z moci úřední dne

11. 7. 2017. Úřad dne 1. 9. 2017 vydal napadené rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že v

šetřeném případě odpovědnost obviněného za přestupek podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona,

ve znění zákona č. 147/2017 Sb., nezanikla, neboť Úřad zahájil správní řízení před uplynutím 5

let ode dne, kdy byl správní delikt spáchán, a současně do 3 let ode dne, kdy se o něm

41

Č.j.: ÚOHS-18076/2022/500

dozvěděl. Úřad současně konstatuje, že zahájením správního řízení došlo k přerušení

promlčecí doby (promlčecí doba dle § 270 ZZVZ byla ke dni 11. 7. 2017 v běhu, resp. k tomuto

dni neuplynula) a započal běh nové promlčecí doby. Vydáním napadeného rozhodnutí znovu

došlo k přerušení promlčecí doby a začala běžet promlčecí doba nová. Jelikož byla promlčecí

doba přerušena, odpovědnost za předmětný přestupek zanikne nejpozději uplynutím 10 let

od jeho spáchání, tedy dne 10. 9. 2022. Úřad sděluje k aplikaci konkrétní právní úpravy týkající

se promlčení následující. Úřad ověřil, že právní úprava obsažená § 121 odst. 3 zákona, ve znění

zákona č. 341/2013 Sb., obsahuje delší promlčecí dobu než následná právní úprava. Žádná

pozdější právní úprava však není pro obviněného příznivější v tom smyslu, že by podle ní bylo

možno uzavřít, že jeho odpovědnost za přestupek zanikla. K promlčení odpovědnosti

obviněného za přestupek tak ke dni vydání rozhodnutí Úřadu nedošlo.

199. Úřad ověřil, zda nedošlo k souběhu s jinými přestupky obviněného, za které již obviněnému

byla uložena pokuta podle zákona. Ke spáchání projednávaného přestupku došlo ve dne 10. 9.

2012. Úřad konstatuje, že neshledal, že by se obviněný v tomto období dopustil jiného

správního deliktu, resp. přestupku, který by byl s právě projednávaným přestupkem

v souběhu.

200. Podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona se za správní delikt (přestupek) uloží pokuta do 10 % ceny

zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o správní

delikt (přestupek) podle odstavce 1 písm. a), c) nebo d) zákona.

201. Cena veřejné zakázky, při jejímž zadání se obviněný dopustil přestupku, a za kterou je

obviněnému ukládána pokuta, činí 29 991 600 Kč včetně DPH. Horní hranice možné pokuty

(10 % z ceny veřejné zakázky) tedy činí 2 999 160 Kč.

202. Podle § 121 odst. 2 zákona se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti

správního deliktu (přestupku), přičemž zákon demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod

pojem závažnost správního deliktu (přestupku) podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky

a okolnosti, za nichž byl spáchán). Při zvažování závažnosti přestupku pak Úřad zohlednil

následující skutečnosti.

203. Ke způsobu spáchání přestupku Úřad uvádí, že obviněný se dopustil přestupku podle § 120

odst. 1 písm. a) zákona tím, že při výběru dodavatele veřejné zakázky nedodržel postup

stanovený v § 21 odst. 2 zákona, když dne 10. 9. 2012 uzavřel v rámci jednacího řízení

bez uveřejnění dle ustanovení § 23 odst. 4 písm. a) zákona s vybraným uchazečem dodatek č.

19 na veřejnou zakázku, aniž by pro daný druh zadávacího řízení byly splněny veškeré zákonem

stanovené podmínky, přičemž tento postup obviněného mohl podstatně ovlivnit výběr

nejvhodnější nabídky. Vybraný uchazeč nebyl v souvislosti s předmětem veřejné zakázky

zadané v jednacím řízení bez uveřejnění vystaven jakékoliv konkurenci, neproběhla žádná

soutěž o cenu nebo ekonomickou výhodnost nabídky. Úřad konstatuje, že nezákonné

vyloučení principu soutěže, na němž je zadávání veřejných zakázek založeno, je jedním

z nejzávažnějších porušení zákona, jehož hlavním cílem je zajištění účinné konkurence

a efektivní hospodářské soutěže. Následkem postupu obviněného došlo zcela k vyloučení

hospodářské soutěže, neboť v důsledku nezákonného postupu obviněného došlo k zadání

předmětné veřejné zakázky přímo vybranému uchazeči.

204. Úřad dále uvádí, že lze přihlédnout a ve prospěch obviněného zohlednit samotnou příčinu

spáchání přestupku, za kterou je možno označit nevhodnou úpravu smluvních ujednání v roce

42

Č.j.: ÚOHS-18076/2022/500

2004. Úřad v této souvislosti zohledňuje, že zadavatel, který má na tuto situaci reagovat

v letech 2012, nemá z povahy věci tolik efektivních nástrojů jako zadavatel v čase zadávání

původní veřejné zakázky. Úřad akcentuje kontinuitu při plnění úkolů obviněného, nicméně

uvědomuje si rovněž potřebu zohlednění této výrazné časové prodlevy (jejímž důsledkem je

např. i odlišné personální obsazení v čele zadavatele) mezi příčinou a následným jednáním

obviněného, které lze označit za protizákonné.

205. Úřad dále nepřehlíží a ve prospěch obviněného zohledňuje jeho snahu zvrátit původní příčinu,

a to uzavřením nové smlouvy v rámci nového otevřeného zadávacího řízení v roce 2019 na

zhotovení nového informačního systému a jeho provoz, podporu a rozvoj.

206. Úřad při stanovení výše pokuty v souvislosti se závěry uvedenými v rozsudku krajského soudu

ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 62 Af 123/2013, zohlednil rovněž skutečnost, že od spáchání

přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí uplynulo více než 9 let. Úřad tak

konstatuje, že vlivem časové prodlevy mezi spácháním přestupku a jeho potrestáním (vydáním

rozhodnutí o sankci) dochází k výraznému oslabení smyslu a účelu trestu.

207. Úřad při stanovení výše pokuty přihlédl i k ekonomické situaci odpovědného subjektu, neboť

v určitém případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako „nespravedlivá“.

Nepřípustné jsou pak takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Z „Výroční zprávy 2021“

Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zveřejněné na jeho internetových

stránkách

(https://www.uzsvm.cz/vyrocni-zprava-2021-druhe-nejvyssi-prijmy-v-historii-adesitky-uhajenych-miliard) vyplývá, že celkové příjmy za rok 2021 obviněného činily

1 772 459 282 Kč. Vzhledem k těmto skutečnostem Úřad konstatuje, že stanovenou výši

pokuty nelze vhledem k výši finančních prostředků, jimiž obviněný v rámci svého rozpočtu

disponuje, považovat za likvidační.

208. Pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit dvě

základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností

stanovených zákonem, a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona,

resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Je tedy třeba mít na paměti, že uložená pokuta

musí být natolik intenzivní, aby byla zadavatelem pociťována jako újma, neboť uložením velmi

nízké pokuty by nedošlo k naplnění jejího účelu, tj. sankce za protiprávní jednání. Po zvážení

všech okolností případu a uvážení všech argumentů proto Úřad uložil pokutu ve výši 100 000

Kč (jedno sto tisíc korun českých), přičemž ji posoudil vzhledem k souvislostem případu jako

dostačující a k možnostem obviněného přiměřenou.

209. Na základě výše uvedených skutečností a po zhodnocení všech okolností Úřad rozhodl tak, jak

je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

210. Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního

úřadu pro Jihomoravský kraj zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 375417721621/0710, variabilní symbol – IČO obviněného.

43

Č.j.: ÚOHS-18076/2022/500

POUČENÍ

Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu

pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže –

Sekce veřejných zakázek, tř. Kpt. Jaroše 1926/7, Černá Pole, 604 55 Brno. Rozklad se podává

s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každému

účastníku řízení mohl Úřad zaslat jeden stejnopis.

otisk úředního razítka

Mgr. Markéta Dlouhá

místopředsedkyně

Obdrží

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 390/42,

128 00 Praha 2

Vypraveno dne

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

44

", "next": 0}