i jednoznačně konstatována. K tomu je třeba akcentovat, že z analýzy společnosti
PricewaterhouseCoopers mj. také plyne, že statutární město Brno chtělo pro účely realizace
projektu maximalizovat finanční prostředky z veřejných zdrojů, kdy bylo pro daný projekt
počítáno s dotačními prostředky od některých subjektů, a pro variantu, kdy by měl být
investorem obviněný, bylo také počítáno s tím, že by statutární město Brno mohlo dát záruky
za účelem získání výhodnějšího financování ze strany obviněného a že v případě nutnosti by
byla ztráta související s realizací projektu ze strany statutárního města Brna sanována. Vše
uvedené tedy vede k závěru, že zde existovala potřeba veřejného zájmu, pro jejíž realizaci byl
(bez ohledu na svou vlastní vůli) zvolen obviněný, kdy plnění této potřeby veřejného zájmu
nebylo a ani nemělo být realizováno za standardních tržních podmínek.
96.
Pokud pak obviněný tvrdí, že se jednalo (i) o jeho ekonomický zájem, je třeba akcentovat, že
uvedené neplyne z dostupných podkladů, když z těchto naopak vyplývá, že statutární město
Brno se od počátku realizace ve formě, kdy měl být investorem obviněný, rozhodovalo bez
ohledu na ekonomické zájmy obviněného – z analýzy společnosti PricewaterhouseCoopers
například plyne, že v dané době mělo statutární město Brno informace, že tato varianta
realizace projektu může přinést obviněnému nezdravou finanční zátěž (při financování i jen
většiny nákladů ze strany obviněného by byla překročena zdravá míra zadluženosti
i věřitelského rizika obviněného), kdy ani dodatečná analýza nezkonstatovala, že by se nutně
mělo jednat o ekonomický zájem obviněného, když zde bylo uvedeno, že pouze za určitých
okolností by dotčený projekt mohl zapadat do podnikatelských aktivit obviněného. Je nicméně
zjevné, že ekonomické aktivity obviněného nebyly hlavním iniciátorem či zaměřením celého
projektu, neboť bez ohledu na vše uvedené statutární město Brno rozhodlo o dotčené variantě
realizace projektu a za tímto účelem uskutečnilo tento svůj zájem, potažmo zájem veřejné
potřeby skrze obviněnému udělené koncernové pokyny. Jinými slovy z ničeho nevyplývá, že
by měl obviněný v dané otázce svobodnou vůli, kdy naopak je zřejmé, že bez ohledu na jeho
možné nezdravé ekonomické zatížení bylo rozhodnuto ze strany statutárního města Brna
o tom, že obviněný ve veřejném zájmu musí vykonat příslušné činnosti. De facto tedy
nezáleželo na otázce ekonomického zájmu obviněného, neboť ať by tento byl jakýkoliv, byl
„přebit“ rozhodnutím statutárního města Brna, že uskuteční výstavbu multifunkční haly
ve veřejném zájmu, a to v městem zvoleném modelu (což mělo přednost před jakýmikoliv
zájmy obviněného). V této souvislosti nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že o „oslabení“
tvrzeného ekonomického zájmu obviněného na realizaci projektu výstavby multifunkční haly
svědčí i fakt, že daný projekt byl dlouhodobě označován jakožto nevýnosný či ztrátový a měl
být bez poskytnutí veřejných prostředků ekonomicky neúnosný, což potvrzuje nejen výše
zmiňovaná analýza společnosti PricewaterhouseCoopers, ale i např. rozhodnutí Evropské
komise ze dne 13. 7. 2023 týkající se podpory výstavby multifunkční haly ve statutárním městě
Brně, kde je mj. uvedeno, že české orgány prokázaly, že projekt by se bez podpory
neuskutečnil, neboť pro soukromého investora není ekonomicky životaschopný, tj. bez
podpory by se aréna této velikosti nepostavila. Zde lze jen pro úplnost opětovně konstatovat,
že z analýzy společnosti PricewaterhouseCoopers plyne, že již v době úvodního zvažování
možných variant realizace projektu na pozemcích obviněného se jednalo o náklady
36
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
na výstavbu ve výši 1,5 až 2 miliardy Kč (nikoliv jen jedné miliardy Kč, jak tvrdí obviněný),
a opětovně je třeba poukázat i na již výše zmíněné skutečnosti ohledně finančního zajištění
daného projektu, tedy že s ohledem na takto vysoké náklady bylo počítáno s poskytnutím
dotací na daný projekt a případně i zajištěním financování ze strany „EIB“ za případné záruky
statutárního města Brna, potažmo sanováním ztráty při realizaci projektu ze zdrojů
statutárního města Brna.
97.
I kdyby nicméně Úřad připustil argumentaci obviněného, že se z jeho strany a strany
statutárního města Brna jednalo o zájem společný, resp. že se v rámci dotčeného projektu
zájmy obou těchto subjektů provázaly a že zde tedy na počátku existoval jak veřejný zájem
statutárního města Brna, tak čistě ekonomický zájem obviněného a právě v souladu s tímto
ekonomickým zájmem obviněný jednal, je třeba akcentovat, že potom udělení příslušných
koncernových pokynů nebylo potřebné, respektive nedávalo smysl jiný, než že byla zajištěna
realizace projektu mimo to, aby ho muselo realizovat samotné statutární město Brno jakožto
zadavatel v režimu zákona, kdy realizovat jej měl subjekt „mimo“ zadavatelské postavení, ale
zároveň za podmínek netržních, tedy de facto „pojistilo“ obviněného před případnou zátěží
projektu. Díky koncernovým pokynům byl totiž stanoven mechanismus krytí případných
„ztrát“ souvisejících s danými činnostmi ze strany statutárního města Brna, který by, pokud by
se mělo jednat o standardní situaci při postavení běžného podnikatelského subjektu
(tj. soukromoprávního subjektu rozhodujícího se na základě svého soukromého zájmu),
nemohl být takto nastaven, respektive by ani takto nastaven nebyl, jak plyne z analýzy
společnosti PricewaterhouseCoopers (viz část věnovaná zvažované variantě zapojení
společnosti ze soukromé sféry). Zde je pak třeba vnímat právě tu skutečnost, že díky uložení
plnění skrze koncernové pokyny je fakticky obviněný zbaven rizik běžně s takovýmto
investičním rozhodnutím souvisejících, když má mj. zajištěno krytí případné ztráty z takovéto
investice. Pokud tedy obviněný tvrdí, že se v daném případě řídil čistě svým ekonomickým
zájmem, pak tento zcela jistě nebyl tvořen za standardních tržních podmínek, neboť (nad
rámec výše zmiňovaných přislíbených dotačních prostředků či možného finančního jištění ze
strany statutárního města Brna) měl obviněný díky „krytí“ daného projektu ze strany
statutárního města Brna zajištěno pokrytí případných rizik a ztrát, tedy byl zbaven rizik svých
rozhodnutí a nutnosti nést případné následky těchto rozhodnutí. Takovýto princip je přitom
zcela zjevně neakceptovatelný z pohledu zákona v kontextu řešeného, neboť zasahuje
do fungování obviněného jakožto hospodářského subjektu, který nemusí být díky tomu
na rozdíl od ostatních hospodářských subjektů vystaven běžným tržním jevům, resp. tento
princip umožňuje statutárnímu městu Brnu poskytovat obviněnému zjevnou netržní výhodu,
když statutární město Brno může de facto jakékoliv plnění obviněného „přikrýt“ koncernovým
pokynem, z čehož obviněnému plynou nezpochybnitelné výhody. Nadto v okamžiku, kdy se
obviněný dostal do ekonomických potíží a daný projekt pro něj přestal být ekonomicky únosný
a generoval mu ztráty (jak plyne mj. z textu dotčených smluv o náhradě škody a ze samotných
vyjádření obviněného), statutární město Brno obviněnému pomohlo, projekt od něj převzalo,
tedy zachránilo jej před dalšími riziky a ztrátami, a dosavadní náklady, potažmo ztráty
obviněnému saturovalo, jak bylo popsáno výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí (k tomu lze
poukázat na skutečnost, že v dotčených koncernových pokynech bylo uvedeno, že „újma“
společnosti obviněného by přicházela v úvahu patrně v případě, kdy by investice
multifunkčního pavilonu byla definitivně zmařena, což však naplněno nebylo, přesto statutární
město Brno obviněnému sanovalo dosavadní náklady/ztráty a nadto celý projekt od něj
37
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
převzalo). I z uvedeného je patrné, že obviněný rozhodně nefunguje jako ostatní běžné tržní
subjekty, neboť statutární město Brno vytvořilo pro obviněného záchrannou síť a pak
i „přispěchalo“ obviněnému v jeho tíživé ekonomické situaci na pomoc, což je krok, který je
zcela jistě projevem právě výše nastíněné nadstandardní ingerence statutárního města Brna
do fungování obviněného jakožto hospodářského subjektu. Pro úplnost lze dodat, že je jen
stěží představitelné, že pokud by se nejednalo o obviněného jakožto strategickou společnost
statutárního města Brna, ale jiný subjekt, tak by se statutární město Brno rozhodlo „převzít“
nevýnosný projekt a uhradit takovému subjektu v plné výši veškeré dosud jím vynaložené
náklady. Respektive lze si jen stěží představit, že by statutární město Brno, i kdyby mělo
na daném projektu i vlastní zájem, od subjektu, který se zavázal sám v souladu se svými
ekonomickými zájmy být investorem projektu, ale dostal se do potíží s financováním tohoto
projektu, „převzalo“ bez dalšího kompletní realizaci projektu „za plnou cenu“ a sanovalo mu
výdaje s tím související (což je mimo jiné uvedeno i v samotné analýze společnosti
PricewaterhouseCoopers v části týkající se zvažovaní zapojení soukromé společnosti jako
jedna z výhod takového řešení realizace projektu). Ostatně to, že by zjevně bylo statutární
město Brno ochotno obviněnému pomoct i mimo rámec koncernových pokynů, pokud by se
dostal při realizaci daného projektu do potíží, bylo nastíněno již právě ve výše zmíněné analýze
společnosti PricewaterhouseCoopers, když zde bylo operováno s případným sanováním ztrát
obviněného ze strany statutárního města Brna (nad rámec dotačních prostředků a prostředků
získaných díky záruce statutárního města Brna za zvýhodněných podmínek).
98.
Zde je pak třeba akcentovat, že Úřad nemůže připustit situaci, kdy by zde existoval subjekt,
který tvrdí, že jedná čistě v souladu se svými ekonomickými zájmy a na základě ekonomických
principů, tedy mj. nese veškerá rizika a ztráty ze svých rozhodnutí, ale „pro jistotu“ jeho
rozhodnutí a investice veřejnoprávní subjekt „přikryje“ mechanismem poskytujícím mu jasné
netržní pojistky a záruky. Jinými slovy nelze připustit existenci takovéhoto subjektu, který bude
mezi uvedeným „přeskakovat“, jak se mu to zrovna hodí, a požívat „výhod“ obojího, tedy
využívat záruk a výhod poskytnutých v návaznosti na uplatňování potřeb veřejného zájmu
a benefitovat z takového nastavení, ale zároveň neuplatňovat zákon o zadávání veřejných
zakázek s odůvodněním, že se řídí ekonomickými zájmy a ekonomickými principy. Pokud se
obviněný má řídit pouze ekonomickým zájmem, pak v kontextu šetřené věci nelze přehlížet,
že v situaci, kdy to přestane být finančně únosné, uplatní obviněný všechny pojistky a výhody
koncernu SMB a koncernových pokynů statutárního města Brna (udělených ve veřejném
zájmu), které dotčený krok učiněný údajně na základě ekonomického rozhodnutí obviněného
„přikryjí“, ani to, že následně žádá statutární město Brno o pomoc kvůli nelehké ekonomické
situaci a snaží se z tohoto svého údajně ekonomického rozhodnutí „vyvázat“, ale
za současného sanování ztráty. V tomto smyslu lze tedy shrnout, že celý takto nastavený
a uplatňovaný mechanismus fungování obviněného umožňuje statutárnímu městu Brnu
poskytovat obviněnému zjevnou netržní výhodu, když statutární město Brno může de facto
jakékoliv plnění obviněného pokrýt koncernovým pokynem, z čehož obviněnému plynou
nezpochybnitelné výhody, kdy však obviněný žádné takové plnění nezadává v režimu zákona
o zadávání veřejných zakázek. Je také třeba vnímat, že takto nastavený mechanismus
fungování může být de facto užit ve vztahu k jakékoliv činnosti obviněného. Takovouto situaci
pak nelze hodnotit jinak, než jako jasné vybočení z rámce fungování za standardních tržních
podmínek a jako běžný, samostatný podnikatelský subjekt.
38
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
99.
Úřad dále uvádí, že skutečnost, že obviněný není v rámci svého podnikatelského rozhodování
plně samostatný, resp. že plně nefunguje za standardních tržních podmínek a že statutární
město Brno do jeho činnosti nadstandardně vstupuje ve smyslu potlačování hospodářského
působení společnosti a jejích vlastních hospodářských zájmů, dokreslují i „novější“ koncernové
pokyny statutárního města Brna předložené obviněným v rámci jeho vyjádření ze dne
9. 10. 2024. Lze zmínit např. koncernový pokyn č. 1/2023, jímž se od zde identifikovaných
řízených osob (tj. mimo jiné obviněného) vyžaduje umožnění využití nemovitých věcí v jejich
vlastnictví pro účely realizace projektů participativního rozpočtu statutárního města Brna,
tj. tímto jsou zjevně prosazovány potřeby veřejného zájmu nepodléhající ekonomickým
zájmům a principům. V kontextu „nesvobody“ obviněného pak lze zmínit také např.
koncernový pokyn č. 2/2024, jenž zde identifikovaným řízeným osobám (tj. mimo jiné
obviněnému) ukládá uzavírat smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny nebo plynu,
případně smlouvy o dodávce elektřiny nebo plynu se společností „Energie Teplárny Brno,
s.r.o.“ jako dodavatelem, a to s počátkem dodávky od roku 2025, případně s pozdějším
počátkem dodávky, pokud již mají uzavřenu smlouvu s dodavatelem elektřiny nebo plynu
na toto období, či koncernový pokyn č. 1/2024, jehož předmětem je koordinace
a synchronizace vybraných záměrů v oblasti informačních a komunikačních technologií v rámci
koncernu SMB, kdy zde identifikovaným řízeným osobám (tj. mimo jiné obviněnému) je
uloženo informovat příslušné orgány statutárního města Brna o zde blíže vymezených
záměrech zahájení poskytování nebo podstatné změny v poskytování plnění v oblasti ICT
a zahájit realizaci těchto záměrů de facto pouze se souhlasem a za podmínek těchto orgánů.
Lze také poukázat i na dřívější koncernové pokyny, např. koncernový pokyn č. 03/2019, jehož
předmětem byl prodej zde identifikovaného nemovitého majetku ve vlastnictví obviněného
statutárnímu městu Brnu, a koncernový pokyn č. 02/2020, jehož prostřednictvím bylo
obviněnému v souvislosti s výskytem koronaviru SARS-CoV-2 uloženo vybudovat do konce
roku 2020 technické zázemí provizorní nemocnice v rámci pavilonu G2. I tyto koncernové
pokyny dokládají, že jednak se nejedná o ojedinělý postup statutárního města Brna v ingerenci
do samostatného fungování obviněného, ale že současně zjevně opakovaně nejsou
hospodářské zájmy obviněného ve vztahu k jeho určitým činnostem cílem či účelem těchto
činností, naopak se skrze obviněného realizují veřejné zájmy nemající průmyslovou a obchodní
povahu, a to např. ve smyslu výše zmíněného koncernového pokynu č. 1/2023 kdykoliv si takto
statutární město Brno určí. Ve světle uvedeného pak nelze připustit snahu obviněného
o „izolaci“ jeho fungování při počátku řešení multifunkční haly, když je zjevné, že i v dřívějším
a i v pozdějším období bylo formálně i materiálně fungování obviněného stále stejné.
100. V návaznosti na vše výše uvedené tak Úřad konstatuje, že kritérium standardního fungování
v hospodářských vztazích v kontextu řízení se hospodářskými zájmy (vč. snahy o dosahování
zisku, nesení rizik a ztrát ze své činnosti a vstupování do hospodářské soutěže za stejných
podmínek jako ostatní subjekty) tak, jak by v případě podnikatelských subjektů mělo být
standardně nastaveno, není v případě obviněného jediným podstatným aspektem
provozování jeho činnosti, neboť činnost obviněného je ovlivněna jeho vztahem ke koncernu
SMB, tedy celkově jeho fungováním „ke službám“ koncernu SMB, kdy podnikatelská
„svoboda“ obviněného z hlediska jeho samostatného ekonomického rozhodování je tímto
minimálně v určité části činnosti potlačena ve prospěch uspokojování potřeb veřejného zájmu,
jak je zřetelně zakotveno ve stanovách obviněného a koncernové smlouvě a jak se ukázalo
mj. právě na Úřadem předestřeném příkladu projektu multifunkční haly (kdy statutární město
39
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
Brno skrze výše uvedené koncernové pokyny uplatnilo přes obviněného svůj veřejný zájem
na realizaci daného projektu), ale i v rámci dalších výše zmíněných koncernových pokynů.
Pokud jde pak o otázku, zda obviněný v rámci relevantního trhu působí za standardních tržních
podmínek, resp. o otázku, podle čeho se obviněný při své činnosti rozhoduje, s ohledem
na shora uvedené skutečnosti týkající se celého mechanismu fungování koncernových pokynů
a souvisejícího krytí rizik a ztrát, zrcadlící se na projektu multifunkční haly, ale i v rámci dalších
činností obsažených ve výše zmíněných koncernových pokynech, nelze dojít k jinému závěru,
než že fungování obviněného není tržně standardní. Uvedený mechanismus fungování totiž
obviněného dle Úřadu odlišuje od „běžného“ podnikatele, kdy Úřad v tomto kontextu dovodil,
že obviněný nepůsobí v hospodářské soutěži za standardních tržních podmínek, neboť lze při
jeho činnosti spatřovat nadstandardní „zvýhodnění“, jehož se mu dostává v souvislosti s jeho
členstvím v koncernu SMB, které ho do určité míry „zbavuje“ rizik trhu a nutnosti nést ztráty
ze své činnosti. Na základě výše uvedených skutečností je také zřejmé, že je zde velká
pravděpodobnost, že by statutárního město Brno nenechalo obviněného při jeho tíživé
hospodářské situaci „padnout“ a pokud by bylo potřeba, finančně či jiným způsobem by jej
podpořilo, kdy uvedené lze dovodit nejen z koncernové smlouvy (např. z principů finanční
politiky koncernu SMB předestřených v čl. 9 odst. 9.4 koncernové smlouvy), ale lze to též
ilustrovat právě i na projektu multifunkční haly, kde uvedené bylo deklarováno v rámci analýzy
společnosti PricewaterhouseCoopers a kde nakonec i fakticky k podpoře obviněného reálně
došlo. Úřad pro úplnost dodává, že výše zmíněné není jakkoliv protichůdné, jak by se mohlo
na první pohled zdát. Je třeba si totiž uvědomit, že skutečnost, že se ve vztahu ke konkrétnímu
danému úkolu obviněný řídí veřejně prospěšnými zájmy a jeho ekonomické zájmy jsou
nerozhodné, respektive jsou potlačeny a daný úkol pro něj může být i ekonomicky nevýhodný,
nikterak nekoliduje se skutečností, že celkově statutární město Brno chce zachovat fungování
obviněného, jak je ostatně deklarováno v rámci koncernové smlouvy a jak bylo ve vztahu
k výše popsanému projektu multifunkční haly poukázáno i v praxi, tedy statutární město Brno
má možnost a je ochotno poskytnout obviněnému netržní pojistky v podobě krytí rizik trhu,
případně sanování ztrát apod. U obviněného se tak pojí oba popsané aspekty, tj. jak realizace
činností naplňujících potřeby veřejného zájmu, kdy se obviněný neřídí ekonomickými motivy,
tak nadstandardní a netržní zvýhodnění obviněného v kontextu jeho fungování v koncernu
SMB. Uvedené odpovídá tomu, že statutární město Brno samo zejm. v koncernové smlouvě
jasně ukotvilo, že si chce ponechat rozhodující vliv nad obviněným v (téměř) všech
záležitostech za účelem naplnění účelu existence obviněného, jímž je mj. plnění potřeb
veřejného zájmu (jak byly popsány výše), resp. skrze obviněného uplatňuje potřeby veřejného
zájmu, tedy potřebuje daný subjekt k uspokojování svých zájmů. Oba popsané aspekty
fungování obviněného pak jednoznačně vedou k závěru, že obviněný naplňuje znaky
veřejného zadavatele dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona, neboť uspokojuje potřeby veřejného
zájmu, které nemají průmyslovou či obchodní povahu.
101. K tomu Úřad dodává, že ačkoliv lze souhlasit s tvrzením obviněného, že koncernové pokyny
jsou běžnou součástí korporátního práva, nelze už souhlasit s jeho pokračující argumentací, že
je-li tento nástroj běžně užíván v korporátním právu, nemůže jeho využití u osoby, která je
vlastněna veřejným zadavatelem, zakládat naplnění znaku, že činnost osoby nemá obchodní
nebo průmyslovou povahu. Zde je potřeba si uvědomit, že přípustnost či legitimnost určitých
postupů dle některých právních předpisů automaticky neznamená nepodřízení se právním
předpisům jiným, tedy nejde o jakési „uvolnění“ z pravidel jiných právních předpisů.
40
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
Ad absurdum lze uvedené demonstrovat na skutečnosti, že zakotvení práva uzavřít smlouvu
ve smyslu občanského zákoníku dle své vůle s kýmkoliv dostatečně způsobilým k takovému
jednání a s jakýmikoliv podmínkami, klidně ústně, případně učinit jakoukoliv změnu takovéto
smlouvy atp. taktéž neznamená, že subjekt, jenž se nachází v postavení zadavatele dle zákona
o zadávání veřejných zakázek, opravdu může uzavřít smlouvu či provést její změnu libovolně,
bez ohledu na pravidla zákona o zadávání veřejných zakázek. Stejně tak se např. nelze
odkazovat na právo obcí nakládat se svým majetkem dle zákona o obcích a tvrdit, že proto, že
zde existuje uvedené právo, nemůže do něj být zasahováno prostřednictvím uplatňování
pravidel zákona o zadávání veřejných zakázek. Pokud by měl Úřad v rámci takovýchto příkladů
zůstat u zákona o obchodních korporacích, pak např. v kontextu posuzování otázky provozních
jednotek s funkční samostatností dle § 17 zákona se také nelze odkazovat na skutečnost, že
nejvyšší či statutární orgán společnosti má ve smyslu zákona o obchodních korporacích právo
zasahovat do fungování organizačních jednotek jim podřízených, a proto uvedené nemůže mít
žádný význam z pohledu zákona o zadávání veřejných zakázek. V tomto kontextu je tedy třeba
vnímat, že se zde nelze odvolávat na běžné fungování koncernů a koncernových pokynů
(a v tomto kontextu i úhrad „újmy“) jakožto určitého „standardního“ mechanismu podle
zákona o obchodních korporacích, jenž nemůže mít žádný význam z pohledu zákona
o zadávání veřejných zakázek. Je totiž třeba oddělovat rovinu fungování v kontextu zákona
o obchodních korporacích a rovinu fungování ve světle zákona o zadávání veřejných zakázek,
kdy z výše předestřených důvodů nemůže platit, že jen proto, že podle zákona o obchodních
korporacích je legitimní být členem koncernu a užívat koncernové pokyny, to znamená, že
uvedené nemůže mít dopad na otázku postavení obviněného jakožto veřejného zadavatele
z hlediska zákona o zadávání veřejných zakázek. Ač tedy podle zákona o obchodních
korporacích může jít o určitý legitimní prostředek řízení či kontroly, v kontextu zákona
o zadávání veřejných zakázek a výše popsaného nelze přehlížet, že zde takto nastavený
mechanismus přináší situaci, kdy statutární město Brno jakožto veřejný zadavatel prosazující
veřejný zájem skrze uvedené vynucuje prostřednictvím závazných koncernových pokynů
realizaci potřeb veřejného zájmu i po tomto subjektu, kdy dané potřeby veřejného zájmu mají
přednost před ekonomickými zájmy dotčeného subjektu a staví dotčený subjekt do pozice
mimo standardní fungování. Zde je třeba vzít také v potaz, že v řešeném případě se nejedná
o jakýsi „klasický soukromoprávní“ koncern, kdy mateřská společnost, resp. přímo ovládající
společnost je běžný podnikatelský subjekt a sama provozuje podnikatelskou činnost
na základě ekonomických hledisek, a tedy svůj vliv uplatňuje skrze koncern a koncernové
pokyny v podnikatelském zájmu (jak tomu bylo například v některých Úřadem dříve řešených
případech). Zde jde o koncern, kde řídící osobou, přímo ovládající obviněného, je statutární
město Brno jakožto veřejnoprávní subjekt hájící veřejný zájem, který tento veřejný zájem
(např. i dle koncernové smlouvy) uplatňuje právě i skrze řízené osoby začleněné v tomto
koncernu, tedy mj. obviněného.
102. Pokud pak jde o další argumentaci obviněného, že je třeba vždy přihlížet k obsahu konkrétního
koncernového pokynu, tj. k tomu, co tento „nese“, a nikoliv ke koncernovým pokynům jako
takovým en bloc, pak Úřad uvádí následující. Jak bylo rozvedeno výše, i principiální nastavení
mechanismu fungování obviněného popsané výše je dle názoru Úřadu stěžejní indicií pro
hodnocení otázky jeho postavení v kontextu posuzování naplnění podmínek dle § 4 odst. 1
písm. e) zákona, kdy toto rozhodně nelze přehlížet jakožto jakkoliv nevýznamné či
nerelevantní, právě naopak. Nicméně Úřad přihlédl i k obsahu konkrétních obviněnému
41
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
udělených koncernových pokynů, jak je popsáno výše, přičemž i z těchto jasně vyplynulo
potvrzení závěrů plynoucích z formálního nastavení fungování obviněného, tedy že se
obviněný v části činnosti neřídí hospodářskými zájmy a principy a nefunguje jako standardní
tržní subjekt, resp. tedy mj. uspokojuje potřeby veřejného zájmu nemající průmyslovou
a obchodní povahu. Současně Úřad uvádí, že nelze souhlasit ani s tvrzením obviněného, že
i když jsou mu udělovány koncernové pokyny, respektují tyto jeho ekonomické zájmy a nijak
nenarušují to, na základě jakých okolností vykonává svou podnikatelskou činnost, a že se tak
jedná o standardní koncernové pokyny řešící vztahy uvnitř koncernu bez ohledu na veřejný
zájem, neboť uvedené neodpovídá zjištěnému, tedy jednak formálnímu nastavení
mechanismu fungování obviněného a dotčených koncernových pokynů, a současně ani
materiálnímu fungování uvedeného – jak bylo rozebráno výše, ve stanovách, v koncernové
smlouvě a v samotných koncernových pokynech je výslovně uvedeno, že jsou obviněnému
pokyny udělovány (výlučně) ve veřejném zájmu a tento má přednost před jeho ekonomickými
zájmy, kdy dané odpovídá i samotnému charakteru ukládaných pokynů (lze opět poukázat
minimálně na případ projektu multifunkční haly a Úřadem výše popsanou situaci, případně
na případ plnění pro participativní rozpočet atp.). Úřad dodává, že pokud se pak setká potřeba
veřejného zájmu s ekonomickým zájmem obviněného, jistě je to ve prospěch obviněného,
nicméně s ohledem na vše popsané je toto spíše „náhodou“, potažmo vedlejším efektem, když
statutární město Brno ve veřejném zájmu uplatňuje vůči obviněnému povinnost naplnění
potřeb veřejného zájmu, neboť jen za tímto účelem může dle stanov obviněného udělovat
koncernové pokyny, přičemž tyto jsou upřednostněné před zájmem obviněného. Jinými slovy
veřejný zájem je zde cíl a účel dotčených činností obviněného, což je to podstatné, neboť daná
činnost pak nejen svou povahou, ale i účelem spěje k uspokojení potřeb veřejného zájmu.
Nadto bylo i výše vysvětleno, že dané koncernové pokyny narušují činnost obviněného nejen
v kontextu možnosti jeho samostatného fungování na bázi rozhodování dle hospodářských
zájmů, ale i ve smyslu postavení jeho osoby do pozice mimo standardní fungování běžného
podnikatelského subjektu, což je taktéž podstatná skutečnost, kterou je třeba vnímat při
hodnocení fungování obviněného.
103. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že min. od roku 2019 byly formální i materiální
podmínky fungování obviněného nastaveny takovým způsobem, že tento v části nefungoval
za stejných podmínek jako jiné tržní subjekty, když v některých aspektech nebyl veden svými
hospodářskými zájmy, ale dostaly přednost zájmy jiné, veřejně prospěšné, kdy v souvislosti
s tím do pozadí ustoupil aspekt snahy o zisk, ale i aspekt nesení možných rizik a ztrát. Obviněný
zkrátka nebyl standardním, samostatným podnikatelským subjektem v hospodářské soutěži,
neboť jak již bylo výše uvedeno, statutární město Brno si vědomě ponechalo rozhodující vliv,
vymykající se běžnému akcionářskému vlivu, prostřednictvím něhož si zajistilo „poslušnost“
obviněného v kontextu možnosti uplatňování potřeb veřejného zájmu na úkor ekonomických
principů obviněného. Takovýto nadstandardní mechanismus ingerence statutárního města
Brna, který potlačuje hospodářské působení společnosti a její vlastní hospodářské zájmy,
a naopak upřednostňuje veřejný zájem a prosazování potřeb veřejného zájmu a zbavuje daný
subjekt nutnosti podléhat klasickým tržním jevům, nemůže vést k jinému závěru, než že v části
činnosti obviněný uspokojoval potřeby veřejného zájmu nemající průmyslovou či obchodní
povahu. Úřad akcentuje, že daný mechanismus fungování pak nebyl zakotven jen formálně,
ale projevil se i v praxi. Byly tak naplněny stěžejní předpoklady pro konstatování, že obviněný
42
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
naplnil definici veřejného zadavatele ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zákona ve smyslu výše
citovaných rozsudků SDEU.21
104. Zde je pak třeba opětovně zdůraznit i to, že právě za účelem vyloučení možnosti, že subjekt
ovládaný státem či územně samosprávným celkem nebo jiným veřejnoprávním subjektem se
nechá vést jinými důvody než důvody čistě hospodářskými, je třeba definici veřejného
zadavatele vykládat extenzivně. Pozice veřejného zadavatele dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona je
totiž pojistkou pro případy, aby stát či územně samosprávný celek nebo jiný veřejnoprávní
subjekt skrze jím ovládaný subjekt nemohl mimo režim zákona realizovat své potřeby,
respektive potřeby veřejného zájmu, jež by jinak musel zajišťovat/realizovat sám v souladu
se zákonem (o zadávání veřejných zakázek). Přesně taková situace nastala u obviněného, když
tento měl nejen formálně, ale i materiálně nastaveny mechanismy fungování ve vztahu
ke statutárnímu městu Brnu jakožto jedinému akcionáři a ovládající osobě takovým
způsobem, že statutární město Brno jako veřejný zadavatel hájící veřejné zájmy mohlo
de facto jakkoliv do fungování obviněného vstupovat a prostřednictvím koncernových pokynů
mu uložit vykonání činností, jež nejsou vedeny hospodářskými zájmy obviněného, ale naopak
právě veřejnými potřebami. Obviněný pak takové pokyny musel bez dalšího (tj. bez ohledu
na jejich smysl např. z ekonomického hlediska) vykonat. Aniž by Úřad dále uvedeným chtěl
jakkoliv naznačit účelovost či snad nekalost postupu statutárního města Brna či obviněného,
takto nastavený mechanismus fungování je vysoce rizikový v kontextu možného obcházení
zákona o zadávání veřejných zakázek, když připouští mj. i situaci, že statutární město Brno
může obviněnému uložit při zajištění jakéhokoliv plnění, o něž má statutární město Brno
zájem, ale například se mu jej nepodaří vysoutěžit v režimu zákona, pokyn k zajištění takového
plnění „mimo režim zákona“. Jinými slovy řečeno, takovýto režim fungování je vysoce rizikový
21
Pro úplnost Úřad v návaznosti na uvedené poukazuje na rozsudek SDEU ze dne 11. 7. 2002, C-18/01 ve věci
Arkkitehtuuritoimisto Riitta Korhonen Oy, Arkkitehtitoimisto Pentti Toivanen Oy, Rakennuttajatoimisto Vilho Tervomaa
vs. Varkauden Taitotalo Oy, kde byla řešena otázka postavení společnosti Taitotalo, jejíž hlavní činnost spočívá v nákupu,
prodeji a pronájmu nemovitostí a organizování a poskytování služeb údržby nemovitostí a dalších souvisejících služeb,
jakožto veřejného zadavatele. Zde bylo mj. konstatováno, že činnost pořízení projektových a stavebních služeb pro
výstavbu kancelářských budov a parkoviště za účelem realizace zájmu města spočívajícího ve vytvoření ICT centra
(na pozemcích odkoupených od města) byla schopna uspokojit potřebu obecného zájmu, neboť Taitotalo nejednala
pouze v individuálním zájmu podniků přímo dotčených tímto projektem, ale také v zájmu města (přičemž taková činnost
zároveň může podněcovat obchod a hospodářský a sociální rozvoj dotčeného místního orgánu, neboť má pro tuto obec
často příznivé dopady z hlediska tvorby pracovních míst, zvýšení daňových příjmů a zlepšení nabídky a poptávky zboží
a služeb). I v tomto kontextu je dle Úřadu zřejmé, že obviněný v šetřeném případě byl založen a funguje mj. i za účelem
uspokojování potřeb veřejného zájmu. Ve jmenovaném rozsudku SDEU bylo dále dovozeno, že vytváření zisku není
hlavním cílem Taitotalo, neboť dle finského práva musí vždy usilovat především o podporu obecného zájmu obyvatel
dotčené oblasti místní samosprávy. S ohledem na uvedené, dále s ohledem na to, že ačkoli společnosti, jako je Taitotalo,
nesou stejné ekonomické riziko a může na ně být stejně prohlášen konkurz jako na klasické soukromé společnosti,
regionální nebo místní orgány, ke kterým patří, to zřídka dovolí a raději budou, jestliže je to vhodné, rekapitalizovat
takové společnosti tak, aby mohly pokračovat v zabezpečování potřeb, pro které byly zřízeny, a rovněž s ohledem
na skutečnost, že Taitotalo obdržela veřejné finanční prostředky na provedení dotčené veřejné zakázky, bylo uzavřeno,
že je pravděpodobné, že činnost Taitotalo v projednávané věci odpovídá potřebě v obecném zájmu, která nemá
průmyslovou nebo obchodní povahu. I v šetřeném případě lze obdobně uzavřít, že obviněný není založen a nefunguje
čistě za účelem vytváření zisku, když dle vlastních stanov (potažmo i koncernové smlouvy) a reálného působení musí
dbát na uspokojování potřeb veřejného zájmu, a dokonce upřednostnit veřejný zájem nad zájmy svými. Nadto i v tomto
případě je nastaven mechanismus krytí rizik a ztrát a je vysoce pravděpodobné, že pokud by se obviněný dostal
do finančních potíží, statutární město Brno by ho podpořilo. Obviněný dokonce de facto obdržel i finanční prostředky
za realizaci daného plnění, jež vykonal ve veřejném zájmu.
43
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
z pohledu možného „outsourcingu“ plnění, jež by za normální situace muselo být ze strany
statutárního města Brna zadáno v režimu zákona, skrze obviněného, který takové plnění
dosud v režimu zákona nepoptával. Jako takový pak takto nastavený mechanismus zasahující
do samotné podstaty činností obviněného a jeho fungování jako samostatného hospodářské
subjektu nemůže být přípustný v kontextu otázky postavení jeho osoby „mimo“ režim zákona,
neboť takto je riziko obcházení zákona zkrátka příliš vysoké.
105. Úřad taktéž dodává, že např. „Výstaviště Praha, a.s.“ nebo „Výstaviště Flora Olomouc, a.s.“,
jakožto subjekty podobné obviněnému, jsou veřejnými zadavateli dle § 4 odst. 1 písm. e)
zákona a nadto veškeré ostatní subjekty zařazené do koncernu SMB jakožto řízené osoby jsou
veřejnými zadavateli dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona. I uvedené, tedy že subjekty fungující velmi
podobně jako obviněný jsou veřejnými zadavateli, dokresluje výše předestřený závěr, že
takové fungování minimálně v části činnosti naplňuje definici uspokojování veřejných potřeb
nemajících průmyslovou nebo obchodní povahu.
106. Se zřetelem ke shora uvedenému tedy Úřad konstatuje, že v šetřeném případě shledal
skutečnosti, jež jsou dle jeho názoru v souhrnu klíčovým indikátorem toho, že obviněný v době
uzavření šetřené smlouvy o dílo minimálně v určité části své činnosti uspokojoval potřeby
veřejného zájmu, které nemají průmyslovou či obchodní povahu, a že tak naplnil i podmínku
uvedenou v § 4 odst. 1 písm. e) bod 1. zákona. Úřad pak v návaznosti na uvedené akcentuje,
že je v souladu s výše citovanou judikaturou SDEU nerozhodné, jakou část celé činnosti
obviněného představuje uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou či
obchodní povahu, stejně tak není relevantní relativní důležitost těchto činností, neboť platí,
že pokud subjekt vykonává činnosti sloužící k uspokojování potřeb veřejného zájmu i jen
částečně vedle své běžné činnosti, je i tak považován za veřejného zadavatele dle § 4 odst. 1
písm. e) zákona v plném rozsahu své činnosti. V tomto kontextu je tedy třeba vnímat i to, že
ačkoliv určitá (a nikoliv zanedbatelná) část činnosti obviněného se realizuje v rámci „běžné“
podnikatelské činnosti, kdy obviněný má v tomto kontextu za cíl dosahovat zisku, nese rizika
a ztráty své činnosti a funguje tržně, je tu i ta část činnosti popsaná výše, která se běžnému
fungování jako samostatného podnikatelského subjektu v hospodářském prostředí vymyká
a která naopak spěje k uspokojování potřeb veřejného zájmu nemajících průmyslovou či
obchodní povahu. Ačkoliv je tedy obviněný právnickou osobou (akciovou společností), která
jedná samostatně, je zapsán v obchodním rejstříku, poskytuje celou řadu služeb v rámci své
obchodní činnosti na relevantních trzích a mj. vstupuje do běžných obchodních vztahů
a funguje v konkurenčním prostředí, jak opakovaně obviněný uvádí ve svých vyjádřeních, toto
samo o sobě v kontextu všeho výše uvedeného neznamená, že není veřejným zadavatelem
dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona, neboť jistá část jeho činnosti naplňuje znaky upokojování
potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou či obchodní povahu.
107. Úřad pak také dodává, že je nerozhodné, zda se šetřená veřejná zakázka vztahovala zrovna
k té části činnosti, jíž obviněný uspokojuje potřeby veřejného zájmu, neboť jak bylo uvedeno
výše, pokud subjekt vykonává činnosti sloužící k uspokojování potřeb veřejného zájmu i jen
částečně vedle své běžné činnosti, je i tak považován za zadavatele v plném rozsahu své
činnosti. Úřad pak dovodil, že výše nastíněné fungování obviněného trvalo min. od roku 2019
do části roku 2024, tedy pokrývá i rozhodné období uzavření dotčené smlouvy o dílo. Úřad
podotýká, že ačkoliv může být postavení subjektu jakožto veřejného zadavatele dle § 4 odst. 1
písm. e) zákona v čase proměnlivé, zcela jistě to neznamená, že toto se mění, nadneseně
44
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
řečeno, s každou zakázkou či každý měsíc (neboť i v principu bývají změny ve fungování
určitého subjektu záležitostí déle trvající). Jak bylo výše popsáno, obviněný v daném období
od roku 2019 neprovedl žádnou změnu umožňující hodnocení jeho fungování jinak, než jak je
výše popsáno (neprovedl žádnou formální změnu stanov či jiných dokumentů a ani materiální
změnu svého fungování), tudíž dle Úřadu není pochyb o tom, že obviněný byl mj. v době zadání
šetřené veřejné zakázky veřejným zadavatelem dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona (i když zde
mohla v mezidobí mezi jednotlivými „zásahy“ ze strany statutárního města Brna v kontextu
uplatnění veřejného zájmu existovat jistá prodleva). Ve světle uvedeného je tedy nutno
opětovně odmítnout snahu obviněného o „izolaci“ jeho fungování v dřívějším čase a v období
zadání šetřené veřejné zakázky, neboť v období zadání dotčené veřejné zakázky zde
nepanovala jiná situace než v dotčeném dřívějším období a ostatně ani než v období po zadání
šetřené veřejné zakázky (k tomu blíže viz výše odůvodnění tohoto rozhodnutí).
108. S ohledem na vše doposud uvedené tak Úřad činí na tomto místě dílčí závěr, že obviněný byl
při uzavření smlouvy o dílo v postavení veřejného zadavatele ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e)
zákona.
109. Pro úplnost Úřad akcentuje, že tímto rozhodnutím není konstatováno či předjímáno, že by
obviněný měl definici veřejného zadavatele dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona naplňovat
i v aktuální či budoucí době, neboť (jak již bylo výše opakovaně zmíněno) postavení subjektu
v kontextu otázky naplnění znaků veřejného zadavatele dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona se může
v čase měnit. Úřad však nemůže ponechat bez povšimnutí v odůvodnění tohoto rozhodnutí
diskutované fungování obviněného předestřené na projektu multifunkční haly, v rámci
kterého se ukázalo, že pokud by neexistovaly zákonné „záklopky“, bylo by statutární město
Brno skrze osobu obviněného způsobilé outsourcovat projekt v řádu miliard korun českých,
což zkrátka nelze připustit. Obviněný nicméně mohl, popř. může do budoucna daný
mechanismus fungování změnit tak, aby se stal samostatným podnikajícím subjektem
fungujícím jako ostatní podnikatelské subjekty v daném prostředí, řídící se čistě podle
hospodářských zájmů a principů, čímž by pozbyl status veřejného zadavatele dle § 4 odst. 1
písm. e) zákona.
K povinnosti uzavřít smlouvu o dílo v režimu zákona a ke spáchání přestupku obviněným
Relevantní ustanovení právních předpisů
110. Podle § 2 odst. 1 zákona se zadáním veřejné zakázky pro účely tohoto zákona rozumí uzavření
úplatné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem, z níž vyplývá povinnost dodavatele
poskytnout dodávky, služby nebo stavební práce. Za zadání veřejné zakázky se nepovažuje
uzavření smlouvy, kterou se zakládá pracovněprávní nebo jiný obdobný vztah, nebo smlouvy
upravující spolupráci zadavatele při zadávání veřejné zakázky podle § 7 až 12, § 155, 156, 189
a 190 zákona.
111. Podle § 2 odst. 3 zákona je zadavatel povinen zadat veřejnou zakázku v zadávacím řízení, neníli dále stanoveno jinak. Tato povinnost se považuje za splněnou, pokud je veřejná zakázka
zadána na základě rámcové dohody postupem podle části šesté hlavy II zákona, v dynamickém
nákupním systému podle části šesté hlavy III zákona nebo pořizována od centrálního
zadavatele nebo jeho prostřednictvím podle § 9 zákona.
45
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
112. Podle § 3 zákona se zadávacím řízením pro účely tohoto zákona rozumí
a)
zjednodušené podlimitní řízení,
b)
otevřené řízení,
c)
užší řízení,
d)
jednací řízení s uveřejněním,
e)
jednací řízení bez uveřejnění,
f)
řízení se soutěžním dialogem,
g)
řízení o inovačním partnerství,
h)
koncesní řízení, nebo
i)
řízení pro zadání veřejné zakázky ve zjednodušeném režimu.
113. Podle § 25 zákona je nadlimitní veřejnou zakázkou veřejná zakázka, jejíž předpokládaná
hodnota je rovna nebo přesahuje finanční limit stanovený nařízením vlády zapracovávajícím
příslušné předpisy Evropské unie. Nadlimitní veřejnou zakázku zadává zadavatel v nadlimitním
režimu podle části čtvrté zákona, pokud není zadávána podle části páté až sedmé zákona,
nebo u ní zadavatel neuplatnil výjimku z povinnosti zadat ji v zadávacím řízení.
114. Podle § 26 odst. 1 zákona je podlimitní veřejnou zakázkou veřejná zakázka, jejíž předpokládaná
hodnota nedosahuje limitu podle § 25 zákona a přesahuje hodnoty stanovené v § 27 zákona.
115. Podle § 26 odst. 2 zákona podlimitní veřejnou zakázku zadává zadavatel v podlimitním režimu
podle části třetí zákona, pokud ji nezadává ve zjednodušeném režimu, nebo u ní neuplatnil
výjimku z povinnosti zadat ji v zadávacím řízení.
116. Podle § 27 zákona je veřejnou zakázkou malého rozsahu veřejná zakázka, jejíž přepokládaná
hodnota je rovna nebo nižší v případě veřejné zakázky
a)
na dodávky nebo na služby částce 2 000 000 Kč, nebo
b)
na stavební práce částce 6 000 000 Kč.
117. Podle § 31 zákona není zadavatel povinen zadávat v zadávacím řízení zakázku malého rozsahu.
Při jejím zadávání je zadavatel povinen dodržet zásady dle § 6 zákona.
118. Podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona se zadavatel dopustí přestupku tím, že nedodrží pravidla
stanovená tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky nebo pro zvláštní postupy podle části
šesté zákona, přičemž tím ovlivní nebo může ovlivnit výběr dodavatele nebo výběr návrhu
v soutěži o návrh, a zadá veřejnou zakázku, uzavře rámcovou dohodu nebo se soutěž o návrh
považuje po výběru návrhu za ukončenou.
119. Podle § 4 nařízení vlády č. 172/2016 Sb., o stanovení finančních limitů a částek pro účely
zákona o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném do 31. 12. 2023, činí finanční limit pro
určení nadlimitní veřejné zakázky na stavební práce 140 448 000 Kč.
Zjištěné skutečnosti
120. V bodu 2.1 smlouvy o dílo je uvedeno, že „[t]outo smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje
za podmínek v ní stanovených zajistit realizaci díla ‚Rekonstrukce střešního pláště pavilónu G2
46
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
brněnského výstaviště‘ ve výstavním areálu Veletrhy Brno, a.s. a v čase v ní dohodnutém jej
předat objednateli. Objednatel se zavazuje dílo řádně a v náležité kvalitě provedené
a ukončené ve sjednané době převzít a zhotoviteli v dohodnutém termínu zaplatit ve sjednané
výši cenu díla”.
121. Cena za provedení díla činí dle bodu 4.1 smlouvy o dílo 21 191 320 Kč bez DPH.
Právní posouzení
122. V rámci posouzení otázky povinnosti obviněného uzavřít smlouvu o dílo v režimu zákona Úřad
předně přistoupil k zodpovězení otázky, zda uzavřením smlouvy o dílo došlo v šetřeném
případě k naplnění definice zadání veřejné zakázky ve smyslu § 2 odst. 1 zákona.
123. Z definičních znaků zadání veřejné zakázky dle § 2 odst. 1 zákona vyplývá, že za zadání veřejné
zakázky se považuje uzavření takové smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem, z níž vyplývá
povinnost dodavatele poskytnout dodávky, služby či stavební práce, a to za úplatu ze strany
zadavatele.
124. V šetřeném případě je patrné, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi obviněným jakožto
objednatelem a vybraným dodavatelem jakožto zhotovitelem poptávaného plnění, přičemž
skutečnost, že obviněný, který pořizoval předmětné plnění, byl v postavení zadavatele, byla
Úřadem dovozena v předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí.
125. Z bodu 2.1 smlouvy o dílo vyplývá, že předmět plnění dotčené smlouvy byl vymezen jako
závazek zhotovitele „zajistit realizaci díla ‚Rekonstrukce střešního pláště pavilónu G2
brněnského výstaviště‘ ve výstavním areálu Veletrhy Brno, a.s.”. Z uvedeného je tedy zřejmé,
že předmětem plnění smlouvy o dílo je provedení stavebních prací.
126. Co se týče dalšího pojmového znaku zadání veřejné zakázky, a to poskytnutí úplaty ze strany
zadavatele za dotčené plnění, Úřad konstatuje, že z bodu 2.1 a 4.1 smlouvy o dílo vyplývá
závazek obviněného uhradit vybranému dodavateli za provedení díla celkovou cenu ve výši
21 191 320 Kč bez DPH. I dotčený znak zadání veřejné zakázky je tedy bezpochyby naplněn.
127. Na základě shora uvedeného lze tedy uzavřít, že definice zadání veřejné zakázky ve smyslu § 2
odst. 1 zákona je v posuzovaném případě naplněna, a obviněný byl tudíž v obecnosti povinen
postupovat dle § 2 odst. 3 zákona.
128. V rámci posouzení otázky povinnosti obviněného uzavřít smlouvu o dílo v režimu zákona
Úřad dále konstatuje, že s ohledem na celkovou hodnotu smlouvy o dílo ve výši 21 191 320 Kč
bez DPH se v šetřeném případě nejedná o zakázku malého rozsahu dle § 27 písm. b) zákona,
kterou není zadavatel povinen zadávat v zadávacím řízení, nýbrž jde o podlimitní veřejnou
zakázku ve smyslu § 26 odst. 1 zákona, kterou zadavatel podle § 26 odst. 2 zákona zadává
v podlimitním režimu podle části třetí zákona (pokud ji nezadává ve zjednodušeném režimu,
nebo u ní neuplatnil výjimku z povinnosti zadat ji v zadávacím řízení, což v šetřeném případě
naplněno nebylo).22
129. Vzhledem k tomu, že obviněný byl, jak bylo dovozeno výše, při uzavření smlouvy o dílo v pozici
veřejného zadavatele ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zákona a smlouvu o dílo, jejímž uzavřením
došlo k naplnění definice zadání veřejné zakázky dle § 2 odst. 1 zákona, uzavřel postupem
22
Úřad pro úplnost dodává, že obviněný neargumentuje žádnou možnou výjimkou z povinnosti zadat dotčenou zakázku
v zadávacím řízení či jiným zákonem aprobovaným postupem, a Úřad ani takovou možnost neshledal.
47
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
mimo zadávací řízení dle zákona nebo jiný zákonem předvídaný postup, lze uzavřít, že
obviněný nedodržel pravidlo pro zadání veřejné zakázky stanovené v § 2 odst. 3 zákona, čímž
naplnil první ze znaků skutkové podstaty přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona.
130. Druhou podmínkou pro konstatování přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona je, že
zadavatel svým nezákonným postupem ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr dodavatele, tedy
ke konstatování spáchání přestupku postačí alespoň potencialita nezákonného jednání
ovlivnit výběr dodavatele. K možnému vlivu nezákonného postupu obviněného na výběr
dodavatele Úřad uvádí, že zcela jistě nelze vyloučit možnost, že pokud by obviněný při
uzavření smlouvy o dílo postupoval v zákonem stanoveném režimu, mohli se soutěže
o zakázku zúčastnit i jiní relevantní dodavatelé, a tedy obviněný mohl obdržet i další
(výhodnější) nabídky od jiných dodavatelů. Potencialita vlivu na výběr dodavatele je zde tak
naprosto zřejmá. Obviněný se uzavřením smlouvy o dílo mimo zadávací řízení dle zákona nebo
jiný zákonem předvídaný postup vyhnul obsáhlejším povinnostem pro zadání veřejné zakázky
dle zákona, čímž narušil hospodářskou soutěž (ať již potenciálně či reálně), a to bez ohledu na
to, zda k tomuto došlo úmyslně, či nikoliv.
131. Dnem 21. 4. 2023, kdy obviněný uzavřel smlouvu o dílo, pak došlo kumulativně k naplnění
poslední zákonné podmínky pro konstatování spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a)
zákona.
132. Na základě všech výše uvedených skutečností tedy Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
I. tohoto rozhodnutí.
K výroku II. tohoto rozhodnutí – k uložení pokuty
133. Úřad posoudil postup obviněného a vzhledem ke zjištěným skutečnostem přistoupil k uložení
pokuty podle § 268 odst. 2 písm. a) zákona, neboť obviněný svým postupem naplnil skutkovou
podstatu přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto
rozhodnutí.
134. Úřad se v souvislosti s rozhodováním o uložení sankce nejprve zabýval tím, zda nedošlo
k zániku odpovědnosti za přestupek, zejm. v souvislosti s uplynutím promlčecí doby [viz § 29
písm. a) zákona o přestupcích].
135. Podle § 31 odst. 1 zákona o přestupcích promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím
po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení
jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná
běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.
136. Podle § 270 odst. 5 zákona činí promlčecí doba 5 let.
137. Podle § 270 odst. 6 písm. a) zákona se promlčecí doba přerušuje oznámením o zahájení řízení
o přestupku.
138. Podle § 270 odst. 7 zákona přerušením promlčecí doby počíná běžet promlčecí doba nová.
139. Podle § 270 odst. 8 zákona platí, že byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost
za přestupek zanikne nejpozději uplynutím 10 let od jeho spáchání.
140. V návaznosti na výše uvedené Úřad před uložením pokuty ověřil, zda v šetřeném případě
neuplynula ve vztahu k dotčenému přestupku promlčecí doba dle § 270 odst. 5 zákona.
48
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
Ke spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí došlo dne 21. 4. 2023, kdy
obviněný uzavřel smlouvu o dílo. Řízení o přestupku uvedeném ve výroku I. tohoto rozhodnutí
bylo zahájeno doručením oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 27. 5. 2024
obviněnému téhož dne. Na základě výše uvedených údajů dospěl Úřad k závěru, že promlčecí
doba ve vztahu k projednávanému přestupku ke dni vydání tohoto rozhodnutí neuplynula
a odpovědnost obviněného za tento přestupek nezanikla.
141. Úřad se dále zabýval konkrétními hledisky pro určení výměry výše pokuty.
142. Podle § 268 odst. 2 písm. a) zákona se za přestupek podle § 268 odst. 1 zákona, nepoužije-li
se postup podle § 268 odst. 3 zákona, uloží pokuta do 10 % ceny veřejné zakázky, nebo
do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o přestupek podle § 268
odst. 1 písm. a) až c) zákona.
143. Úřad uvádí, že celková hodnota smlouvy o dílo, při jejímž uzavření se obviněný dopustil
přestupku, činí 21 191 320 Kč bez DPH, přičemž bod 4.4 smlouvy o dílo stanoví, že daň
z přidané hodnoty bude zhotovitelem účtována dle platných předpisů. S ohledem na DPH
ve výši 21 % tak Úřad konstatuje, že konečná cena veřejné zakázky, která je rozhodná pro
určení horní hranice možné pokuty, činí 25 641 497,2 Kč vč. DPH, a horní hranice možné
pokuty tak po zaokrouhlení činí v souladu s § 268 odst. 2 písm. a) zákona částku ve výši
2 564 150 Kč (10 % ceny veřejné zakázky).
144. Úřad v návaznosti na výše uvedené dále akcentuje, že ustanovení § 37 a § 38 zákona
o přestupcích upravují demonstrativní výčet okolností, k nimž se při určení výměry a druhu
správního trestu, v daném případě pokuty, přihlédne.
145. Podle § 37 písm. a) a c) zákona o přestupcích se při určení druhu správního trestu a jeho
výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku a k přitěžujícím a polehčujícím
okolnostem.
146. Podle § 37 písm. a) a c) zákona o přestupcích se při určení druhu správního trestu a jeho
výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku a k přitěžujícím a polehčujícím
okolnostem.
147. Podle § 38 zákona o přestupcích je povaha a závažnost přestupku dána zejména významem
zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, dále významem
a rozsahem následku přestupku a okolnostmi jeho spáchání (Úřad zde uvádí pouze ty
skutečnosti citovaného ustanovení zákona o přestupcích, které jsou relevantní ve vztahu
k posuzovanému případu).
148. Pokud jde o význam pojmu „závažnost přestupku“, Úřad uvádí, že stupeň společenské
škodlivosti přestupku (tedy závažnosti) je dán také konkrétní intenzitou naplnění znaků
skutkové podstaty přestupku. Při posuzování závažnosti přestupku tedy není hlavním
kritériem skutková podstata, ale intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení
právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Z hlediska určení výměry pokuty
je proto nutno hodnotit nejen jaké následky byly přestupkem způsobeny, ale také jakou měly
intenzitu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 106/2012 ze dne 6. 6. 2013).
149. Obecně lze konstatovat, že za nejzávažnější stupeň intenzity porušení zákona je nutno
považovat postup zadavatele spočívající v ignoraci ustanovení zákona a základních zásad,
na nichž je tento zákon postaven, neboť takový postup zpravidla zcela vylučuje soutěžní
49
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
prostředí, které je základním předpokladem dosažení efektivního vynakládání veřejných
prostředků.
150. V rámci posouzení povahy a závažnosti přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí
proto Úřad konstatuje, že v šetřeném případě nedošlo k zákonem předvídanému postupu
spočívajícímu v zadání veřejné zakázky v zadávacím řízení dle zákona nebo jiným zákonem
předvídaným postupem, čímž došlo k porušení právem chráněného zájmu spočívajícího
v zachování efektivní hospodářské soutěže při zadávání veřejných zakázek. V šetřeném
případě tak nebyl naplněn základní cíl zákona, jímž je zajištění transparentního prostředí pro
otevřenou soutěž za účelem následného výběru dodavatele z co nejširšího okruhu
potenciálních dodavatelů. Jinými slovy řečeno, uzavření smlouvy o dílo bez realizace
zadávacího řízení dle zákona či jiného zákonem předvídaného postupu zjevně nebylo
provedeno v mezích, jež mají zabezpečovat řádnou hospodářskou soutěž, a to nejen při
dodržení základních zásad zadávání veřejných zakázek, ale i dalších postupů stanovených
zákonem (obviněný tímto upustil kupř. nejen od povinností týkajících se uveřejňování, ale
i od dodržení ostatních zákonných postupů při realizaci zadávacího řízení). Právě proto je třeba
jednání obviněného, který nepostupoval při poptávání plnění v zadávacím řízení dle zákona
nebo jiným zákonem předvídaným postupem, označit za typově jedno z vůbec
nejzávažnějších, neboť de facto dochází k ignoraci zákona a základních zásad, na nichž je zákon
postaven.
151. Úřad dále při zvažování výše pokuty přihlédl k následkům spáchání přestupku. Obviněný
v daném případě nezákonným postupem omezil okruh potenciálních dodavatelů veřejné
zakázky, resp. negativně zasáhl do konkurenčního prostředí v daném tržním odvětví. Přitom
nelze vyloučit, že plnění na základě nabídky jiného dodavatele mohlo být pro obviněného
ekonomicky výhodnější, a tudíž že došlo k nehospodárnému výdeji veřejných prostředků.
152. Na druhou stranu Úřad při stanovení výše pokuty přihlédl jako k polehčující okolnosti
ke skutečnosti, že posuzovaná problematika týkající se postavení obviněného jakožto
veřejného zadavatele ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zákona je značně komplikovaná, kdy
obviněný sám dle svých slov věřil, že veřejným zadavatelem není, a proto nemusí postupovat
v režimu zákona, tedy nic neznačí o účelovosti postupu obviněného.
153. Jiné polehčující ani přitěžující okolnosti, které by měly vliv na uloženou výši pokuty, Úřad
v šetřeném případě neshledal.
154. Úřad při stanovení konkrétní výše pokuty zohlednil též dobu, která uplynula mezi spácháním
přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí, za který je obviněnému ukládána
sankce, a samotným potrestáním obviněného za spáchání daného přestupku, neboť jak
judikoval Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 62 Af 123/2013-85 ze dne 9. 4. 2015, „[j]e
nepochybné, že s prodlužujícím se okamžikem potrestání se relativizuje základní vztah mezi
spáchaným deliktem a ukládanou sankcí a že doba mezi porušením právní povinnosti
a rozhodnutím o sankci má i bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétní
sankce dosaženo“.
155. Jak bylo uvedeno výše, ke spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí došlo
dne 21. 4. 2023. Vzhledem k tomu, že v šetřeném případě byl přestupek obviněným spáchán
před cca 1,5 rokem, nezohlednil Úřad časovou prodlevu, která nastala mezi spácháním
50
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
přestupku a okamžikem jeho potrestání, jako natolik významnou, aby v jejím důsledku bylo
nutné pokutu uloženou obviněnému snížit.
156. Vycházeje z konstantní rozhodovací praxe správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 1 As 28/2009-62 ze dne 18. 6. 2009) se Úřad dále zabýval tím, zda
přestupek, za který je obviněnému nyní ukládán trest, není v souběhu s dalšími přestupky
obviněného. Úřad se tedy zabýval otázkou, zda přestupek uvedený ve výroku I. tohoto
rozhodnutí není v souběhu s dalšími přestupky obviněného, resp. zda se obviněný nedopustil
právě projednávaného přestupku dříve, než bylo vydáno rozhodnutí, jímž mu byla uložena
pokuta za spáchání jiného přestupku. Úřad přitom shledal, že přestupek, za který je
obviněnému nyní ukládán trest, není v souběhu s jiným přestupkem obviněného.
157. Úřad při stanovení výše pokuty přihlédl i k ekonomické situaci obviněného, neboť v určitém
případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako krajně „nespravedlivá“.
Nepřípustné jsou pak takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Z výroční zprávy
obviněného za rok 2023 vyplývá, že obviněný v roce 2023 hospodařil s celkovým obratem
1 172 490 000 Kč a se ziskem před zdaněním ve výši 294 988 000 Kč. Byť se jedná o rok 2023,
nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněný standardně hospodaří s finančními prostředky
v řádech stovek milionů korun českých. Na základě uvedeného Úřad konstatuje, že vyměřenou
výši pokuty nelze v tomto případě považovat za likvidační ani za nepřiměřeně zasahující
ekonomickou podstatu obviněného (a v tomto smyslu nespravedlivou).
158. V této souvislosti Úřad poznamenává, že pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu
stanoveného zákonem má mj. splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci
represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a funkci preventivní, která
směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu.
Úřad konstatuje, že po zvážení všech okolností případu posoudil stanovenou výši pokuty jako
dostačující, neboť naplňuje obě shora uvedené funkce právní odpovědnosti.
159. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Úřad o uložení pokuty tak, jak je uvedeno ve výroku
II. tohoto rozhodnutí.
160. Pokuta uložená ve výroku II. tohoto rozhodnutí je splatná do dvou měsíců od nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj zřízený u pobočky České
národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO zadavatele.
K výroku III. tohoto rozhodnutí – k uložení úhrady nákladů řízení
161. Podle § 93 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku,
kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede výrok
o náhradě nákladů řízení.
162. Správní orgán podle § 95 odst. 1 zákona o přestupcích uloží obviněnému, který byl uznán
vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Pokud bylo rozhodnutí
o přestupku zrušeno jiným orgánem veřejné moci a tato skutečnost má za následek nesplnění
podmínek pro uložení náhrady nákladů řízení, správní orgán nahrazené náklady vrátí.
163. Vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích v současné době náklady řízení blíže neupravuje,
musel správní orgán vycházet z obecného právního předpisu, kterým je správní řád.
51
Č.j.: ÚOHS-04001/2025/500
164. Podle § 79 odst. 5 správního řádu uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení
paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Podle
citovaného ustanovení správního řádu výši paušální částky nákladů řízení stanoví prováděcí
právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů
a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů
řízení, v rozhodném znění (dále jen „vyhláška“), která v § 6 odst. 1 stanoví, že paušální částka
nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1 000 Kč.
165. Jelikož v daném případě Úřad zahájil správní řízení z moci úřední, neboť dospěl k závěru, že se
obviněný dopustil přestupku, je zřejmé, že řízení bylo vyvoláno porušením právní povinnosti
obviněného, a Úřad je tedy povinen obviněnému uložit náhradu nákladů řízení ve výši
stanovené vyhláškou. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto
rozhodnutí.
166. Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo
19-24825621/0710, variabilní symbol 2024000424.
POUČENÍ
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže –
Sekce veřejných zakázek, třída Kpt. Jaroše 1926/7, 602 00 Brno. Včas podaný rozklad má odkladný
účinek. Rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu se podle § 261 odst. 1 písm. b)
zákona činí výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná
uznávaným elektronickým podpisem.
otisk úředního razítka
v z. Ing. Petr Vévoda
Mgr. Markéta Dlouhá
místopředsedkyně
Obdrží
MT Legal s.r.o., advokátní kancelář, Jana Babáka 2733/11, 612 00 Brno
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
52