navrhovatel za pomoci konkrétních argumentů vysvětlil, proč je dle jeho názoru vybraný
dodavatel účastí v cash poolingu oproti ostatním dodavatelům na trhu zvýhodněn.
Navrhovatel se pak v námitkách podrobně vyjadřuje i k naplnění dalších znaků veřejné
podpory v souvislosti s účastí vybraného dodavatele v cash poolingu.
124.
Úřad tedy opakuje, že fakt, že zadavatel v oznámení o výběru věcně reagoval na tvrzení
navrhovatele ohledně neoprávněné veřejné podpory z důvodu účasti vybraného
dodavatele v cash poolingu vznesená dříve v průběhu zadávacího řízení, nelze považovat
za řádné vypořádání argumentů uplatněných navrhovatelem následně v námitkách.
K možné veřejné podpoře spočívající v poskytnutí záruky za úvěr se pak zadavatel
v oznámení o výběru nevyjádřil vůbec.
37
Č.j.: ÚOHS-47916/2024/510
125.
Úřad tedy shrnuje, že navrhovatel v námitkách uvedl obšírnou a podrobnou argumentaci
obsahující konkrétní skutečnosti, z nichž navrhovatel dovozuje svůj závěr o tom, že
vybranému dodavateli byla poskytnuta neoprávněná veřejná podpora spočívající jednak
v jeho účasti v cash poolingu a dále v poskytnutí záruky za uvěr; navrhovatel přitom
v námitkách uvedl i konkrétní argumenty, jimiž reagoval na tvrzení zadavatele ohledně
veřejné podpory uvedená v oznámení o výběru.
126.
Pokud jde o reakci zadavatele v rozhodnutí o námitkách, lze konstatovat, že celá jeho
argumentace je v podstatě postavena na tvrzení, že zadavatel nemusí věcně reagovat na
konkrétní argumenty navrhovatele týkající se mimořádně nízké nabídkové ceny vybraného
dodavatele z důvodu neoprávněné veřejné podpory, neboť sám nemá pravomoc
rozhodovat o tom, zda vybraný dodavatel neoprávněnou veřejnou podporu obdržel, či
nikoliv.
127.
K tomu Úřad konstatuje, že tento postoj zadavatele nelze z pohledu dozorového orgánu
nad veřejným zadáváním v České republice akceptovat. Nelze totiž považovat za řádné
vypořádání námitek navrhovatele postup, kdy zadavatel na zcela konkrétní, věcné
a podrobně zdůvodněné námitky reaguje pouhým tvrzením, že při posouzení mimořádně
nízké nabídkové ceny vybraného dodavatele z důvodu neoprávněné veřejné podpory
postupoval dle svého názoru v souladu se zákonem a že učinil vše, co dle zákona učinit měl.
Úřad dodává, že akceptace zadavatelem prezentovaného výkladu zákona ve vztahu
k povinnostem, jež má v souvislosti s posouzením možné neoprávněné podpory
potenciálně zdůvodňující mimořádně nízkou nabídkovou cenu, by de facto znamenala
úplné vyprázdnění účelu daného ustanovení, neboť dle tohoto výkladu by zadavatel mohl
k závěru o nedovolené veřejné podpoře dojít pouze v případě, kdy by se k jejímu obdržení
vybraný dodavatel sám „přiznal“. Současně by při akceptaci takového výkladu de facto
ztratil význam i institut námitek, neboť na jakékoli, byť sebevíc skutkově a právně
podložené argumenty vznesené v rámci námitek, by zadavatel mohl reagovat pouze tím, že
vybraný dodavatel čestně prohlásil, že nedovolenou veřejnou podporu neobdržel, a že tím
jsou vyčerpány veškeré možnosti zadavatele, jak to, zda veřejná podpora poskytnuta byla,
či nikoliv, zjistit. V této souvislosti Úřad upozorňuje, že postup při vyloučení z důvodu
mimořádně nízké nabídkové ceny způsobené nedovolenou veřejnou podporou dle § 113
odst. 6 písm. b) zákona se v principu neliší od postupu při vyloučení z důvodu porušování
právních předpisů dle § 113 odst. 6 písm. a) zákona, neboť i v druhém případě se zadavatel
při svém posouzení dostává do situací, kdy on sám nemá faktickou pravomoc závazně
rozhodnout o tom, že k porušení právních předpisů skutečně dochází (neboť tu má pouze
soud, resp. příslušný správní orgán); jak přitom plyne z dokumentace o zadávacím řízení,
potenciálním důvodem vyloučení dle § 113 odst. 6 písm. a) se zadavatel věcně zabýval (byť
konkrétní závěry vzešlé z tohoto posouzení navrhovateli nesdělil), když si v návaznosti na
námitky navrhovatele týkající se možného porušování právních předpisů ve vztahu
k řidičům zajišťujícím plnění veřejné zakázky nechal zpracovat odborné posouzení. Nadto
Úřad upozorňuje, že v oznámení o výběru zadavatel uvedl věcnou argumentaci i k namítané
nedovolené podpoře spočívající v účasti v cash poolingu, tedy sám postupoval v rozporu
s tím, co tvrdí nyní.
128.
Úřad tak uzavírá, že zadavatel měl v rámci rozhodnutí o námitkách předložit navrhovateli
jasné a konkrétní skutečnosti, které by vyvrátily námitku navrhovatele týkající se
38
Č.j.: ÚOHS-47916/2024/510
mimořádně nízké nabídkové ceny v nabídce vybraného dodavatele způsobené údajnou
neoprávněnou veřejnou podporou ve formě poskytnutí záruky za bankovní úvěr, což však
neučinil, neboť na tuto zcela konkrétní námitku navrhovatele reagoval pouze svým
výkladem zákona bez jakéhokoli věcného vyjádření k podstatě námitky. Takové vypořádání
námitky nelze považovat za souladné s povinností stanovenou v § 245 odst. 1 zákona,
tj. podrobně a srozumitelně se vyjádřit ke všem skutečnostem uvedeným v námitkách.
129.
Dále se Úřad vyjádří k odkazu zadavatele na rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS01903/2020/323/VVá ze dne 20. 1. 2020. Zadavatel v citovaném textu rozhodnutí zvýraznil
mimo jiné následující pasáž: „Není možné a především není účelné vyžadovat po zadavateli,
aby větu od věty a slovo od slova vypořádával často velmi obsáhle podané námitky
zadavatele, pokud mu dá v celkovém kontextu odpovědi na všechny jeho námitky, přičemž
vyvrátí nebo potvrdí jeho úmysl zahájit správní řízení“. Úřad uvádí, že právě to zadavatel
v šetřeném případě nesplnil, neboť se k námitkám navrhovatele týkajícím se mimořádně
nízké nabídkové ceny v nabídce vybraného dodavatele z důvodu veřejné podpory ve formě
bankovní záruky za úvěr a z důvodu možného porušování právních předpisů ve vztahu
k řidičům vůbec věcně nevyjádřil, a neseznámil tedy navrhovatele s věcnými důvody, pro
něž jeho konkrétní a podrobné námitky odmítá.
130.
K tvrzení zadavatele, že z námitek i návrhu vyplývá, že navrhovateli jde o meritorní
posouzení věci Úřadem, případně Evropskou komisí, a ať by Zadavatel vyhotovil jakkoli
podrobné rozhodnutí o námitkách, navrhovatel by návrh k Úřadu podal, resp. že bez ohledu
na to, jaké informace a argumenty by zadavatel uvedl v novém rozhodnutí o námitkách,
pokud by navrhovateli nevyhověl, došlo by k opětovnému podání návrhu, Úřad uvádí, že
tato tvrzení považuje za nepodloženou spekulaci a zcela účelové. Zadavatel reálně nemůže
vědět, zda by navrhovatel v případě, že by byl prostřednictvím rozhodnutí o námitkách
řádně seznámen s věcným postojem zadavatele k jím namítaným skutečnostem
a konkrétními zjištěními a závěry zadavatele, návrh skutečně podal (obzvlášť v situaci, kdy
kauce za podání návrhu činí v tomto případě téměř 8 mil. Kč). Úřad konstatuje, že
navrhovatel v návrhu výslovně namítá, že se zadavatel s jeho námitkami řádně
nevypořádal, tj. že se v rozhodnutí o námitkách nezabýval podstatnými a relevantními
argumenty obsaženými v podaných námitkách, a namísto jejich řádného přezkumu se
zadavatel omezil pouze na jejich formální odmítnutí bez věcného přezkumu relevantních
argumentů navrhovatele. Úřad následně ve správním řízení zjistil, že tomu tak skutečně je.
131.
V této souvislosti pak Úřad uvádí, že pokud se zadavatel v rozhodnutí o námitkách nevyjádří
ke zcela zásadním námitkám, v nichž navrhovatel uvádí konkrétní skutečnosti poukazující
na existenci možných důvodů pro povinné vyloučení vybraného dodavatele ze zadávacího
řízení, způsobí tím situaci, kdy navrhovatel, pokud hodlá na svých argumentech setrvat (což
je dle Úřadu v situaci, kdy zadavatel v rozhodnutí o námitkách jeho argumenty nijak věcně
nevyvrátí, téměř jisté), je nucen podat návrh Úřadu a složit kauci s rizikem, že o ni přijde,
pokud zadavatel až v rámci správního řízení před Úřadem vyjeví takové věcné skutečnosti,
kterými námitky navrhovatele vyvrátí (a které měl správně navrhovateli sdělit v rozhodnutí
o námitkách). Takový postup zadavatele je proto neakceptovatelný, neboť právě
prostřednictvím rozhodnutí o námitkách má zadavatel sdělit navrhovateli konkrétní věcné
důvody, pro něž jeho námitky odmítá, aby měl navrhovatel na základě nich možnost zvážit,
zda je jeho argumentace správná, a zda tedy podá návrh k Úřadu, či nikoliv. Úřad přitom
39
Č.j.: ÚOHS-47916/2024/510
dodává, že zadavatel svým postupem, kdy námitky navrhovatele řádně nepřezkoumá,
resp. jejich odmítnutí podrobně a srozumitelně neodůvodní, v podstatě sám „nutí“
navrhovatele návrh Úřadu podat, neboť nelze racionálně předpokládat, že navrhovatel svůj
názor prezentovaný v námitkách změní na základě pouhého obecného sdělení zadavatele
o tom, že si ve věci nechal zpracovat odborné posouzení, které vyznělo tak, že hodnoty
předložené vybraným dodavatelem by neměly být v rozporu s požadavkem na řádné plnění
předmětu veřejné zakázky (jak tomu bylo v šetřené věci v případě námitky týkající se možné
mimořádně nízké nabídkové ceny v nabídce vybraného dodavatele z důvodu porušování
právních předpisů ve vztahu k řidičům), resp. na základě sdělení o tom, že zadavatel
postupoval podle zákona a k věcnému přezkumu námitek navrhovatele není povinen (jak
tomu bylo u námitky mimořádně nízké nabídkové ceny z důvodu neoprávněné veřejné
podpory).
132.
Úřad dodává, že požadavky na řádné vypořádání námitek je nutné vykládat i dle judikatury
Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku sp. zn. 2 As 314/2020 ze dne 21. 10. 2021
mj. uvádí, že „[n]ámitkami a rozhodnutím o nich se skutečně vede určitý dialog mezi
zadavatelem a dotčenými subjekty, které nevnímají jeho postup jako zákonný. Zadavatel
(…) vypořádáním námitek vysvětluje a obhajuje svůj postup, čímž může předejít dalším
řízením. Rozhodnutí zadavatele o námitkách, ač je svou povahou určitým stanoviskem
zadavatele k námitkám, má vést i v případě, že jsou námitky nedůvodné, k odstranění
pochybností o jeho postupu při zadávání veřejné zakázky. Požadavek zákona na podrobné
a srozumitelné vypořádání námitek není požadavkem nijak neurčitým (…). Obsahují-li
námitky konkrétní argumentaci, je podrobným a srozumitelným rozhodnutím konkrétní
odpověď na veškeré uplatněné argumenty.“
133.
Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že zadavatel v tomto případě zákonem stanoveným
požadavkům na argumentační „kvalitu“ rozhodnutí o námitkách nedostál, Úřad rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.
134.
Pro úplnost Úřad uvádí, že dalšími v návrhu namítanými skutečnostmi se již nezabýval,
neboť skutečnost, že rozhodnutí o námitkách trpí vadou nepřezkoumatelnosti, je důvodem
pro uložení nápravného opatření dle § 263 odst. 5 zákona. Zkoumání dalších důvodů
svědčících dle navrhovatele o nezbytnosti uložení nápravného opatření je tedy v dané
situaci nadbytečné.
K výroku II. tohoto rozhodnutí – uložení nápravného opatření
135.
Úřad s odkazem na § 263 odst. 1 zákona konstatuje, že není vázán návrhem v tom, jaké
nápravné opatření navrhovatel požaduje. Úřad jakožto správní orgán je podle § 2 odst. 3
správního řádu povinen v rámci správního řízení šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož
i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká,
a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném
rozsahu. Proto přijme pouze takové nápravné opatření, které odstraňuje nezákonný stav.
136.
Vzhledem k tomu, že se zadavatel v rozhodnutí o námitkách navrhovatele podrobně
nevyjádřil ke vzneseným námitkám navrhovatele, jak mu ukládá § 245 odst. 1 zákona,
v důsledku čehož je předmětné rozhodnutí zadavatele o námitkách nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů, rozhodl Úřad v souladu s § 263 odst. 5 zákona toliko o zrušení
rozhodnutí o námitkách, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
40
Č.j.: ÚOHS-47916/2024/510
137.
Úřad doplňuje, že byť se jím uložené nápravné opatření spočívající ve zrušení rozhodnutí
o námitkách může jevit jako přísné, není dle přesvědčení Úřadu v šetřeném případě ve
vztahu k zadavateli nikterak nepřiměřené nebo nespravedlivé, a to i s přihlédnutím
k právům a oprávněným zájmům navrhovatele a možnému výše nastíněnému dopadu
zadavatelova postupu, resp. výsledku správního řízení na navrhovatele. Lze dodat, že
zadávací řízení je formalizovaný proces, který musí vyhovovat zákonem stanoveným
podmínkám, zadavatel tedy musí na každý svůj krok nahlížet též z toho pohledu, zda je
v souladu se zákonem. Za takového stavu věci nemůže zadavatel dodavatelům zastřít své
úvahy, na jejichž základě dospěl k závěru, že postupuje v souladu se zákonem, neboť právě
to je základním smyslem rozhodnutí o námitkách. Úřad proto neshledává nepřiměřeným
uložení takového nápravného opatření, jež má zadavatele přimět k větší pečlivosti při
přezkoumávání obsahu námitek a svůj postup navrhovateli relevantním způsobem
odůvodnit.
138.
Pro úplnost Úřad uvádí, že podle § 263 odst. 5 zákona platí, že okamžikem nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí byly navrhovatelem podány nové námitky s totožným obsahem,
které zadavatel nemůže odmítnout jako opožděné. Bude tedy na zadavateli, aby reflektoval
skutečnosti uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí a o námitkách navrhovatele
opětovně rozhodl způsobem, který bude souladný s § 245 odst. 1 zákona.
K výroku III. tohoto rozhodnutí – uložení zákazu uzavřít smlouvu
139.
Podle § 263 odst. 8 zákona platí, že ukládá-li Úřad nápravné opatření s výjimkou zákazu
plnění smlouvy, zakáže zároveň zadavateli až do pravomocného skončení řízení uzavřít
v zadávacím řízení smlouvu; rozklad proti tomuto výroku nemá odkladný účinek.
140.
Výše citované ustanovení formuluje jako obligatorní součást rozhodnutí Úřadu o uložení
nápravného opatření (s výjimkou zákazu plnění smlouvy) rovněž výrok o tom, že zadavatel
až do pravomocného skončení správního řízení nesmí uzavřít smlouvu v zadávacím řízení,
přičemž tento výrok je účinný dnem vydání rozhodnutí, a tedy je účinný
i u nepravomocného rozhodnutí. Tento zákaz uzavřít smlouvu se ukládá z důvodu, aby se
zadavatel nemohl vyhnout splnění uloženého nápravného opatření uzavřením smlouvy
[s důsledky zastavení správního řízení dle § 257 písm. j) zákona] ještě před nabytím právní
moci rozhodnutí.
141.
Vzhledem k tomu, že Úřad tímto rozhodnutím ve výroku II. uložil nápravné opatření
spočívající ve zrušení rozhodnutí o námitkách navrhovatele, zakázal zároveň ve výroku
III. tohoto rozhodnutí zadavateli až do pravomocného skončení tohoto správního řízení
uzavřít v zadávacím řízení smlouvu na veřejnou zakázku.
K výroku IV. tohoto rozhodnutí – povinnost uhradit náklady řízení
142.
Podle § 266 odst. 1 zákona je součástí rozhodnutí Úřadu, kterým se ukládá nápravné
opatření nebo zákaz plnění smlouvy, též rozhodnutí o povinnosti zadavatele uhradit
náklady správního řízení. Náklady řízení se platí paušální částkou, kterou stanoví
Ministerstvo pro místní rozvoj vyhláškou. Příslušná vyhláška č. 170/2016 Sb., o stanovení
paušální částky nákladů řízení o přezkoumání úkonů zadavatele při zadávání veřejných
zakázek, stanoví v ustanovení § 1, že paušální částka nákladů řízení o přezkoumání úkonů
41
Č.j.: ÚOHS-47916/2024/510
zadavatele, kterou je povinen zadavatel uhradit v případě, že Úřad rozhodl o uložení
nápravného opatření nebo zákazu plnění smlouvy, činí 30 000 Kč.
143.
Vzhledem k tomu, že Úřad tímto rozhodnutím ve výroku II. uložil nápravné opatření
spočívající ve zrušení rozhodnutí o námitkách, rozhodl Úřad o uložení povinnosti uhradit
náklady řízení, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí.
144.
Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na
účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zřízený u pobočky České národní banky
v Brně číslo 19-24825621/0710, variabilní symbol 2024000802.
K výroku V. tohoto rozhodnutí
145.
Úřad obdržel v rámci podaného návrhu i žádost navrhovatele o přerušení správního řízení,
v níž navrhovatel uvádí, že podává podnět k prošetření neoprávněné veřejné podpory na
straně vybraného dodavatele Evropské komisi, a s ohledem na to žádá o přerušení
správního řízení do doby, než Evropská komise rozhodne o tom, zda zahájí formální
vyšetřovací řízení ve smyslu čl. 6 ve spojení s čl. 12 Nařízení Rady 2015/1589, a pokud tak
učiní, do vydání rozhodnutí Evropské komise o posouzení slučitelnosti veřejné podpory
s vnitřním trhem ve smyslu čl. 108 Smlouvy o fungování Evropské unie a čl. 15 uvedeného
nařízení.
146.
Dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu může správní orgán řízení usnesením přerušit,
probíhá-li řízení o předběžné otázce. Podle § 64 odst. 2 správního řádu pak v řízení o žádosti
správní orgán přeruší řízení na požádání žadatele. Uvedené však neznamená, že správní
orgán musí na žádost žadatele správní řízení přerušit vždy. Jak plyne z komentářové
literatury k danému ustanovení správního řádu, ale i např. ze závěru č. 104 ze zasedání
poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 10. 6. 2011, je nutno odstavec 2
daného ustanovení vykládat ve vazbě na odstavec 4, dle něhož lze řízení přerušit jen na
dobu nezbytně nutnou. To relativizuje výklad, podle kterého by správní orgán měl absolutní
povinnost na požádání žadatele řízení přerušit. Jestliže např. správní orgán shledá, že je
z postupu žadatele patrné, že se snaží o průtahy v řízení, a jde tedy o zřejmé zneužití práva,
nelze řízení s ohledem na uvedené ustanovení přerušit. Závěr, že z pravidla o přerušení
řízení na požádání žadatele mohou existovat výjimky, potvrdil i Městský soud v Praze ve
svém rozsudku č. j. 11 A 13/2010- 25 ze dne 30. 11. 2010. Z něj plyne, že správní orgán není
povinen řízení přerušit s odvoláním na zásady rychlosti a hospodárnosti správního řízení.
V případě opaku by totiž byl umožněn výklad, podle něhož by byl účastník správního řízení
oprávněn libovolně a případně i bezdůvodně prodlužovat správní řízení. Ostatně závěry
Městského soudu v Praze byly odkazovány i v rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af
63/2012-111 ze dne 26. 3. 2014, přičemž jmenovaný rozsudek tedy potvrzuje závěry
Městského soudu v Praze, když uvádí, že „mohou existovat případy, kdy nebude žádosti
o přerušení řízení vyhověno. Nevyhovění takové žádosti, byť zákon hovoří o nutnosti tak
učinit, by mohlo být odůvodněno například potřebou provést v řízení určité neodkladné či
neopakovatelné úkony nebo též tím, že by s ohledem na ustanovení § 64 odst. 4 správního
řádu nebyl dán žádný reálný důvod pro přerušení řízení (pokud by bylo z postupu
navrhovatele patrné, že se snaží o průtahy v řízení a jde tedy o zřejmé zneužití práva)“.
Obdobně se pak Krajský soud v Brně vyjádřil i v rozsudku č. j. 54 A 63/2018- 31 ze dne
15. 9. 2020, když uvedl, že „[č]istě jazykový výklad by mohl nasvědčovat argumentaci
42
Č.j.: ÚOHS-47916/2024/510
žalobce, že řízení na žádost je správní orgán povinen přerušit, pokud o to žadatel požádá.
Soud však dospěl k závěru, že § 64 takto mechanicky vykládat nelze. […] i v řízeních o žádosti
nemusí správní orgán na základě žádosti žadatele řízení vždy přerušit, nýbrž je oprávněn
(a povinen) zkoumat, zda není přerušení řízení v rozporu s jeho účelem“. V neposlední řadě
lze k uvedenému poukázat i na rozhodovací praxi Úřadu či jeho předsedy, v rámci níž se
daná otázka taktéž řešila a kdy právě s ohledem na výše jmenované skutečnosti, tj. zejména
s ohledem na neexistující důvod pro přerušení řízení a veřejný zájem na jeho rychlém
a hospodárném vedení, nebylo žádosti o přerušení řízení vyhověno (srov. např. rozhodnutí
předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R0045/2016/VZ-25706/2016/323/KKř ze dne 17. 6. 2016 či
rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-15352/2022/500 ze dne 9. 5. 2022 či rozhodnutí Úřadu
č. j. ÚOHS-34010/2024/500 ze dne 5. 9. 2024).
147.
Jak je patrné z výše uvedeného, při úvaze o tom, zda Úřad správní řízení přeruší, postupuje
podle okolností konkrétního případu, kdy bere v potaz žadatelem vyjádřený zájem na
přerušení řízení a jím tvrzený důvod pro přerušení, ale i ostatní přítomné veřejné a další
zájmy, zejména účel řízení a nutnost jeho zajištění, a postupuje také s ohledem na celkovou
délku řízení, o kterou by se nutně původní řízení prodloužilo, potažmo tedy s ohledem na
zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, tak, aby co nejlépe vyhověl základním zásadám
činnosti správních orgánů.
148.
Úřad, vycházeje z výše citovaných východisek, po posouzení žádosti navrhovatele
neshledal, že by vyhověním této žádosti došlo k naplnění smyslu a účelu institutu přerušení
řízení, naopak shledal dostatečné důvody pro pokračování ve správním řízení, a proto
žádosti navrhovatele nevyhověl, k čemuž uvádí následující.
149.
Navrhovatel v rámci zdůvodnění své žádosti poukazuje na to, že předmětem správního
řízení je mj. otázka posouzení údajné neoprávněnosti veřejné podpory v nabídce vybraného
dodavatele, která může v konečném důsledku vést k vyloučení vybraného dodavatele ze
zadávacího řízení. Podle navrhovatele orgánem, který je způsobilý rozhodnout
o slučitelnosti údajné veřejné podpory s vnitřním trhem EU ve smyslu čl. 108 Smlouvy
o fungování Evropské unie a čl. 15 Nařízení Rady 2015/1589, je Evropská komise, ke které
navrhovatel měl dle svých slov podat podnět dle čl. 12 citovaného nařízení. Dle Úřadu tedy
navrhovatel tedy touto svou argumentací de facto cílí na důvod přerušení řízení dle § 64
odst. 1 písm. c) správního řádu, tj. důvod spočívající ve vedení řízení o předběžné otázce;
tento důvod přerušení řízení je nicméně fakultativní a Úřad k jeho využití nemusí přistoupit.
150.
Pokud jde o samotnou existenci důvodu pro přerušení řízení, Úřad k tomu konstatuje, že se
ve správním řízení zabýval pouze postupem zadavatele při vypořádání námitek
navrhovatele, tj. otázku, zda vybraný dodavatel skutečně obdržel neoprávněnou veřejnou
podporu, která byla důvodem jeho mimořádně nízké nabídkové ceny, věcně vůbec neřešil.
O tom, zda byly ze strany zadavatele řádně vypořádány námitky navrhovatele, přitom Úřad
mohl bezpochyby rozhodnout bez vyřešení otázky, zda vybraný dodavatel obdržel
neoprávněnou veřejnou podporu či nikoliv, resp. zda je veřejná podpora slučitelná
s vnitřním trhem EU.
151.
Úřad tak shrnuje, že neshledal důvod pro přerušení vedeného správního řízení. Dle Úřadu
naopak existuje veřejný zájem na rychlém a hospodárném projednání věci a dosažení účelu
správního řízení, tedy jsou zde dostatečně silné zájmy, pro něž je třeba v řízení pokračovat.
43
Č.j.: ÚOHS-47916/2024/510
Úřad pro úplnost dodává, že má za to, že navrhovateli v souvislosti s nepřerušením
předmětného správního řízení nejsou upírána žádná práva.
152.
Úřad tak uzavírá, že žádosti navrhovatele o přerušení zde vedeného správního řízení
nevyhověl, jak je uvedeno ve výroku V. tohoto rozhodnutí.
153.
Úřad pro úplnost dodává, že z důvodu procesní ekonomie rozhodl o nevyhovění žádosti
navrhovatele o přerušení správního řízení rozhodnutím, a nikoli usnesením (jak
předpokládá § 76 odst. 1 ve spojení s § 64 správního řádu), a to rovněž s přihlédnutím
k závěrům předsedy Úřadu, ke kterým dospěl v rozhodnutí č. j. ÚOHSR0204/2018/VZ04701/2019/321/ZSř ze dne 15. 2. 2019. V něm mj. ve vztahu k obdobně procesně řešené
situaci uvedl, že „zákon sice předpokládá formu usnesení, ale tato forma není nezbytně
nutná, pakliže Úřad o zbytku návrhu rozhoduje rozhodnutím“. Současně dále konstatoval,
že „[r]ozhodnutí je totiž vyšší forma než usnesení, tudíž v rámci něj může Úřad pojednat
o všech skutečnostech, i o těch, u kterých, pokud by se rozhodovalo pouze o nich, by
postačovala forma usnesení“. Takový závěr potvrzuje např. i usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 1662/2004 ze dne 2. 5. 2005, z něhož vyplývá, že „[o] zrušení rozsudku soudu
prvního stupně a o vrácení věci k dalšímu řízení odvolací soud rozhoduje - jak vyplývá
z ustanovení § 223 o.s.ř. - formou usnesení. Povahu usnesení neztrácí toto rozhodnutí ani
v případě, je-li přičleněno k jinému rozhodnutí odvolacího soudu, pro něž je ustanovením
§ 223 o.s.ř. stanovena forma rozsudku“. Z toho důvodu Úřad rozhodoval o nevyhovění
žádosti navrhovatele o přerušení řízení rozhodnutím.
K výroku VI. tohoto rozhodnutí
154.
Navrhovatel v závěru návrhu poukazuje na to, že současně s návrhem, o němž je
rozhodováno tímto rozhodnutím (dále jen „návrh 1“), podal návrh na přezkum postupu
zadavatele ve veřejné zakázce č. 2 (dále jen „návrh 2“). Navrhovatel v rámci své
argumentace s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 57/2010-535 ze dne
9. 12. 2010 (dále jen „rozsudek KS“) tvrdí, předměty plnění veřejné zakázky a veřejné
zakázky 2 jsou svým charakterem obdobné, když se v obou případech jedná o zajišťování
veřejných služeb v přepravě cestujících autobusovou dopravou ve dvou územně
sousedících částech Kraje Vysočina, a z toho důvodu je na obě veřejné zakázky pohlížet jako
na veřejnou zakázku jednu, a kauce za podání návrhů 1 a 2 měla být tedy určena ze součtu
nabídkových cen navrhovatele v obou veřejných zakázkách, tj. za oba návrhy měla být
složena kauce ve výši 10 mil. Kč. Navrhovatel žádá, aby Úřad rozhodl o spojení správních
řízení vedených na základě obou návrhů navrhovatele a následně navrhovateli vrátil částku
7 863 521,-, tedy část kauce, která dle navrhovatele převyšuje výši kauce, která měla být za
oba návrhy složena.
155.
Navrhovatel mimo jiné cituje část výše uvedeného rozsudku KS, podle níž „jde-li o plnění,
jež má být ve prospěch zadavatele podle předmětu veřejné zakázky uskutečňováno, svým
charakterem totožné či obdobné, pak jde o plnění stejného nebo srovnatelného druhu, a
tedy jde o plnění, které je jedinou veřejnou zakázkou.“ Dále navrhovatel zdůraznil
následující pasáž z rozsudku KS: „Podal-li navrhovatel nabídku ve vztahu k více částem
veřejné zakázky, pak sečte jednotlivé nabídkové ceny týkající se jednotlivých částí veřejné
zakázky, ve vztahu k nimž podal nabídku, a při výpočtu kauce (1 %) vychází ze součtu
takových nabídkových cen (…).“
44
Č.j.: ÚOHS-47916/2024/510
156.
Úřad k uvedenému předně konstatuje, že vymezení předmětu veřejné zakázky, stejně jako
případně rozdělení veřejné zakázky na více částí, je věcí zadavatele; ten je při tom omezen
pouze tím, že předmět veřejné zakázky nesmí účelově „rozdělit“ s cílem vyhnout se
povinnému zadávání v zadávacím řízení dle zákona. V nynějším případě přitom zadavatel
vymezil předměty veřejné zakázky a veřejné zakázky 2 vymezil jako dvě samostatná plnění
spojená s konkrétní územní oblastí v rámci Kraje Vysočina a každé z těchto plnění zadává
samostatně v otevřeném zadávacím řízení v nadlimitním režimu, tedy je zadává jako
samostatné veřejné zakázky. Na takový postup má zadavatel bezpochyby právo a
nedopouští se jím porušení žádného z ustanovení zákona.
157.
Pokud tedy navrhovatel svými návrhem 1 brojí proti oznámení o výběru dodavatele ve
veřejné zakázce a návrhem 2 brojí proti oznámení o výběru ve veřejné zakázce 2, směřují
tyto návrhy proti dvěma různým úkonům zadavatele učiněným ve dvou různých zadávacích
řízeních ve vztahu k dvěma různým veřejným zakázkám. Ke každému z návrhů je tak
navrhovatel povinen složit kauci v zákonné výši (tj. k návrhu 1 ve výši 7 863 521,- Kč a
k návrhu 2 ve výši 10 mil. Kč).
158.
Pokud jde o argumentaci navrhovatele, podle níž v případě shodného či obdobného
charakteru plnění zadávaného zadavatelem samostatně je nutno toto plnění považovat pro
účely určení výše kauce za jednu veřejnou zakázku, je Úřad toho názoru, že pokud by mělo
takové pravidlo platit, muselo by být aplikováno nejen v případech jako je ten nynější, tj.
kdy jsou dva návrhy téhož navrhovatele směřující proti postupu téhož zadavatele podány
Úřadu v tentýž den, ale i v případech, kdy více návrhů téhož navrhovatele týkajících se
postupu téhož zadavatele bylo k Úřadu podáno s určitým časovým odstupem (neboť i
v takovém případě by mohlo být plnění tvořící předmět veřejných zakázek, jež jsou
předmětem návrhů, obdobné). Tím by byl Úřad de facto postaven do situace, kdy by při
obdržení návrhu musel zjišťovat, zda navrhovatel nepodal návrh i proti jiné veřejné zakázce
téhož zadavatele, a pokud by zjistil, že ano, musel by se zabývat tím, zda předměty obou
veřejných zakázek nejsou náhodou obdobné či totožné (aniž by bylo jasné, jaká jsou přesná
kritéria pro toto určení) a zda všechna tato zadávaná plnění netvoří jeden funkční celek a
zda nejsou zadávána v časové souvislosti, a pokud by zjistil, že ano, musel by následně
zkoumat, v jaké výši byla uhrazena kauce za dřívější návrh a zda je tedy nutno hradit kauci
za další návrh a případně v jaké výši. Úřad konstatuje, že takový výklad je neakceptovatelný,
neboť by do správního řízení vnášel nejistotu (jak na straně Úřadu, tak na straně účastníků
řízení) ohledně toho, jaké jsou v konkrétním případě vlastně podmínky pro vedení
správního řízení, tj. zda je nutno hradit kauci, či nikoliv.
159.
Úřad dále uvádí, že tvrzení navrhovatele, že návrh 1 a návrh 2 napadá jednu a tutéž
veřejnou zakázku, je nesprávné dle Úřadu i z toho důvodu, že se v šetřeném případě se
zjevně jedná o veřejné zakázky pravidelné povahy na služby dle 19 zákona. V případě
veřejných zakázek pravidelné povahy již z povahy věci nelze nikdy hovořit o jedné veřejné
zakázce jako v případě veřejné zakázky rozdělené na části dle § 18 zákona, neboť jde vždy
o „samostatné“ veřejné zakázky.
160.
Úřad s ohledem na výše uvedené shrnuje, že se s argumentací navrhovatele, podle níž
veřejná zakázka a veřejná zakázka 2 představují pro účely určení výše kauce jednu veřejnou
zakázku, neztotožňuje. Dle Úřadu byl navrhovatel povinen složit samostatně kauci ke
každému z podaných návrhů, neboť každý z návrhů se vztahuje k jiné veřejné zakázce. Úřad
45
Č.j.: ÚOHS-47916/2024/510
tedy neshledal důvod pro vrácení částky ve výši 7 863 521,- Kč navrhovateli, neboť právě
tato částka měla být v souvislosti návrhem, o němž je rozhodováno tímto rozhodnutím,
složena jako kauce odpovídající 1 % z nabídkové ceny navrhovatele ve veřejné zakázce.
161.
Z toho důvodu Úřad žádosti navrhovatele o vrácení částky 7 863 521,- Kč nevyhověl, jak je
uvedeno ve výroku VI. tohoto rozhodnutí.
162.
Úřad dodává, že z důvodu procesní ekonomie nerozhodl o nevyhovění žádosti navrhovatele
o vrácení částky 7 863 521,- Kč usnesením (jak předpokládá § 76 odst. 1 ve spojení s § 64
správního řádu), ale rozhodnutím; důvody pro tento postup jsou shodné jako v případě
výroku V. tohoto rozhodnutí (k tomu viz bod 153. odůvodnění tohoto rozhodnutí).
POUČENÍ
Proti výrokům I., II., III., IV. a VI. tohoto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat
rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže – Sekce veřejných zakázek, třída Kpt. Jaroše 1926/7, 602 00 Brno.
Včas podaný rozklad proti výrokům I., II. a IV. tohoto rozhodnutí má odkladný účinek. Rozklad proti
výroku III. tohoto rozhodnutí nemá podle § 263 odst. 8 zákona odkladný účinek. Rozklad proti výroku
VI. tohoto rozhodnutí nemá podle § 76 odst. 5 správního řádu odkladný účinek. Rozklad a další
podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu se podle § 261 odst. 1 písm. b) zákona činí výhradně
prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým
podpisem. Proti výroku V. tohoto rozhodnutí není podle § 262 písm. a) zákona podání rozkladu
přípustné, neboť se jedná o usnesení, resp. rozhodnutí, kterým se upravuje vedení správního řízení.
otisk úředního razítka
v z. Mgr. Michal Kobza
Mgr. Markéta Dlouhá
místopředsedkyně
Obdrží
1. Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s.r.o., Helfertova 2040/13, Černá Pole, 613 00 Brno
2. MT Legal s.r.o., advokátní kancelář, Jana Babáka 2733/11, Královo Pole, 612 00 Brno
3. ČSAD AUTOBUSY České Budějovice a.s., Hálkova 781/9, 370 04 České Budějovice
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
46