125. Úřad tedy shrnuje, že navrhovatel v námitkách uvedl obšírnou a podrobnou argumentaci
obsahující konkrétní skutečnosti, z nichž navrhovatel dovozuje svůj závěr o tom, že vybranému
dodavateli byla poskytnuta neoprávněná veřejná podpora spočívající jednak v jeho účasti
v cash poolingu a dále v poskytnutí záruky za uvěr; navrhovatel přitom v námitkách uvedl i
konkrétní argumenty, jimiž reagoval na tvrzení zadavatele ohledně veřejné podpory uvedená
v oznámení o výběru.
126. Pokud jde o reakci zadavatele v rozhodnutí o námitkách, lze konstatovat, že celá jeho
argumentace je v podstatě postavena na tvrzení, že zadavatel nemusí věcně reagovat na
konkrétní argumenty navrhovatele týkající se mimořádně nízké nabídkové ceny vybraného
dodavatele z důvodu neoprávněné veřejné podpory, neboť sám nemá pravomoc rozhodovat
o tom, zda vybraný dodavatel neoprávněnou veřejnou podporu obdržel, či nikoliv.
127. K tomu Úřad konstatuje, že tento postoj zadavatele nelze z pohledu dozorového orgánu nad
veřejným zadáváním v České republice akceptovat. Nelze totiž považovat za řádné vypořádání
36
Č.j.: ÚOHS-47215/2024/500
námitek navrhovatele postup, kdy zadavatel na zcela konkrétní, věcné a podrobně
zdůvodněné námitky reaguje pouhým tvrzením, že při posouzení mimořádně nízké nabídkové
ceny vybraného dodavatele z důvodu neoprávněné veřejné podpory postupoval dle svého
názoru v souladu se zákonem a že učinil vše, co dle zákona učinit měl. Úřad dodává, že
akceptace zadavatelem prezentovaného výkladu zákona ve vztahu k povinnostem, jež má
v souvislosti s posouzením možné neoprávněné podpory potenciálně zdůvodňující
mimořádně nízkou nabídkovou cenu, by de facto znamenala úplné vyprázdnění účelu daného
ustanovení, neboť dle tohoto výkladu by zadavatel mohl k závěru o nedovolené veřejné
podpoře dojít pouze v případě, kdy by se k jejímu obdržení vybraný dodavatel sám „přiznal“.
Současně by při akceptaci takového výkladu de facto ztratil význam i institut námitek, neboť
na jakékoli, byť sebevíc skutkově a právně podložené argumenty vznesené v rámci námitek,
by zadavatel mohl reagovat pouze tím, že vybraný dodavatel čestně prohlásil, že nedovolenou
veřejnou podporu neobdržel, a že tím jsou vyčerpány veškeré možnosti zadavatele, jak to, zda
veřejná podpora poskytnuta byla, či nikoliv, zjistit. V této souvislosti Úřad upozorňuje, že
postup při vyloučení z důvodu mimořádně nízké nabídkové ceny způsobené nedovolenou
veřejnou podporou dle § 113 odst. 6 písm. b) zákona se v principu neliší od postupu při
vyloučení z důvodu porušování právních předpisů dle § 113 odst. 6 písm. a) zákona, neboť i
v druhém případě se zadavatel při svém posouzení dostává do situací, kdy on sám nemá
faktickou pravomoc závazně rozhodnout o tom, že k porušení právních předpisů skutečně
dochází (neboť tu má pouze soud, resp. příslušný správní orgán); jak přitom plyne
z dokumentace o zadávacím řízení, potenciálním důvodem vyloučení dle § 113 odst. 6 písm.
a) se zadavatel věcně zabýval (byť konkrétní závěry vzešlé z tohoto posouzení navrhovateli
nesdělil), když si v návaznosti na námitky navrhovatele týkající se možného porušování
právních předpisů ve vztahu k řidičům zajišťujícím plnění veřejné zakázky nechal zpracovat
odborné posouzení. Nadto Úřad upozorňuje, že v oznámení o výběru zadavatel uvedl věcnou
argumentaci i k namítané nedovolené podpoře spočívající v účasti v cash poolingu, tedy sám
postupoval v rozporu s tím, co tvrdí nyní.
128. Úřad tak uzavírá, že zadavatel měl v rámci rozhodnutí o námitkách předložit navrhovateli jasné
a konkrétní skutečnosti, které by vyvrátily námitku navrhovatele týkající se mimořádně nízké
nabídkové ceny v nabídce vybraného dodavatele způsobené údajnou neoprávněnou veřejnou
podporou ve formě poskytnutí záruky za bankovní úvěr, což však neučinil, neboť na tuto zcela
konkrétní námitku navrhovatele reagoval pouze svým výkladem zákona bez jakéhokoli
věcného vyjádření k podstatě námitky. Takové vypořádání námitky nelze považovat za
souladné s povinností stanovenou v § 245 odst. 1 zákona, tj. podrobně a srozumitelně se
vyjádřit ke všem skutečnostem uvedeným v námitkách.
129. Dále se Úřad vyjádří k odkazu zadavatele na rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS01903/2020/323/VVá ze dne 20. 1. 2020. Zadavatel v citovaném textu rozhodnutí zvýraznil
mimo jiné následující pasáž: „Není možné a především není účelné vyžadovat po zadavateli,
aby větu od věty a slovo od slova vypořádával často velmi obsáhle podané námitky zadavatele,
pokud mu dá v celkovém kontextu odpovědi na všechny jeho námitky, přičemž vyvrátí nebo
potvrdí jeho úmysl zahájit správní řízení“. Úřad uvádí, že právě to zadavatel v šetřeném
případě nesplnil, neboť se k námitkám navrhovatele týkajícím se mimořádně nízké nabídkové
ceny v nabídce vybraného dodavatele z důvodu veřejné podpory ve formě bankovní záruky za
úvěr a z důvodu možného porušování právních předpisů ve vztahu k řidičům vůbec věcně
37
Č.j.: ÚOHS-47215/2024/500
nevyjádřil, a neseznámil tedy navrhovatele s věcnými důvody, pro něž jeho konkrétní a
podrobné námitky odmítá.
130. K tvrzení zadavatele, že z námitek i návrhu vyplývá, že navrhovateli jde o meritorní posouzení
věci Úřadem, případně Evropskou komisí, a ať by Zadavatel vyhotovil jakkoli podrobné
rozhodnutí o námitkách, navrhovatel by návrh k Úřadu podal, resp. že bez ohledu na to, jaké
informace a argumenty by zadavatel uvedl v novém rozhodnutí o námitkách, pokud by
navrhovateli nevyhověl, došlo by k opětovnému podání návrhu, Úřad uvádí, že tato tvrzení
považuje za nepodloženou spekulaci a zcela účelové. Zadavatel reálně nemůže vědět, zda by
navrhovatel v případě, že by byl prostřednictvím rozhodnutí o námitkách řádně seznámen
s věcným postojem zadavatele k jím namítaným skutečnostem a konkrétními zjištěními a
závěry zadavatele, návrh skutečně podal (obzvlášť v situaci, kdy kauce za podání návrhu činí
v tomto případě nejvyšší zákonem předvídanou částku, tj. 10 mil. Kč). Úřad konstatuje, že
navrhovatel v návrhu výslovně namítá, že se zadavatel s jeho námitkami řádně nevypořádal,
tj. že se v rozhodnutí o námitkách nezabýval podstatnými a relevantními argumenty
obsaženými v podaných námitkách, a namísto jejich řádného přezkumu se zadavatel omezil
pouze na jejich formální odmítnutí bez věcného přezkumu relevantních argumentů
navrhovatele. Úřad následně ve správním řízení zjistil, že tomu tak skutečně je.
131. V této souvislosti pak Úřad uvádí, že pokud se zadavatel v rozhodnutí o námitkách nevyjádří
ke zcela zásadním námitkám, v nichž navrhovatel uvádí konkrétní skutečnosti poukazující na
existenci možných důvodů pro povinné vyloučení vybraného dodavatele ze zadávacího řízení,
způsobí tím situaci, kdy navrhovatel, pokud hodlá na svých argumentech setrvat (což je dle
Úřadu v situaci, kdy zadavatel v rozhodnutí o námitkách jeho argumenty nijak věcně nevyvrátí,
téměř jisté), je nucen podat návrh Úřadu a složit kauci s rizikem, že o ni přijde, pokud zadavatel
až v rámci správního řízení před Úřadem vyjeví takové věcné skutečnosti, kterými námitky
navrhovatele vyvrátí (a které měl správně navrhovateli sdělit v rozhodnutí o námitkách).
Takový postup zadavatele je proto neakceptovatelný, neboť právě prostřednictvím rozhodnutí
o námitkách má zadavatel sdělit navrhovateli konkrétní věcné důvody, pro něž jeho námitky
odmítá, aby měl navrhovatel na základě nich možnost zvážit, zda je jeho argumentace správná,
a zda tedy podá návrh k Úřadu, či nikoliv. Úřad přitom dodává, že zadavatel svým postupem,
kdy námitky navrhovatele řádně nepřezkoumá, resp. jejich odmítnutí podrobně a
srozumitelně neodůvodní, v podstatě sám „nutí“ navrhovatele návrh Úřadu podat, neboť
nelze racionálně předpokládat, že navrhovatel svůj názor prezentovaný v námitkách změní na
základě pouhého obecného sdělení zadavatele o tom, že si ve věci nechal zpracovat odborné
posouzení, které vyznělo tak, že hodnoty předložené vybraným dodavatelem by neměly být
v rozporu s požadavkem na řádné plnění předmětu veřejné zakázky (jak tomu bylo v šetřené
věci v případě námitky týkající se možné mimořádně nízké nabídkové ceny v nabídce
vybraného dodavatele z důvodu porušování právních předpisů ve vztahu k řidičům), resp. na
základě sdělení o tom, že zadavatel postupoval podle zákona a k věcnému přezkumu námitek
navrhovatele není povinen (jak tomu bylo u námitky mimořádně nízké nabídkové ceny
z důvodu neoprávněné veřejné podpory).
132. Úřad dodává, že požadavky na řádné vypořádání námitek je nutné vykládat i dle judikatury
Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku sp. zn. 2 As 314/2020 ze dne 21. 10. 2021
mj. uvádí, že „[n]ámitkami a rozhodnutím o nich se skutečně vede určitý dialog mezi
zadavatelem a dotčenými subjekty, které nevnímají jeho postup jako zákonný. Zadavatel (…)
38
Č.j.: ÚOHS-47215/2024/500
vypořádáním námitek vysvětluje a obhajuje svůj postup, čímž může předejít dalším řízením.
Rozhodnutí zadavatele o námitkách, ač je svou povahou určitým stanoviskem zadavatele
k námitkám, má vést i v případě, že jsou námitky nedůvodné, k odstranění pochybností o jeho
postupu při zadávání veřejné zakázky. Požadavek zákona na podrobné a srozumitelné
vypořádání námitek není požadavkem nijak neurčitým (…). Obsahují-li námitky konkrétní
argumentaci, je podrobným a srozumitelným rozhodnutím konkrétní odpověď na veškeré
uplatněné argumenty.“
133. Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že zadavatel v tomto případě zákonem stanoveným
požadavkům na argumentační „kvalitu“ rozhodnutí o námitkách nedostál, Úřad rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.
134. Pro úplnost Úřad uvádí, že dalšími v návrhu namítanými skutečnostmi se již nezabýval, neboť
skutečnost, že rozhodnutí o námitkách trpí vadou nepřezkoumatelnosti, je důvodem
pro uložení nápravného opatření dle § 263 odst. 5 zákona. Zkoumání dalších důvodů
svědčících dle navrhovatele o nezbytnosti uložení nápravného opatření je tedy v dané situaci
nadbytečné.
K výroku II. tohoto rozhodnutí – uložení nápravného opatření
135. Úřad s odkazem na § 263 odst. 1 zákona konstatuje, že není vázán návrhem v tom, jaké
nápravné opatření navrhovatel požaduje. Úřad jakožto správní orgán je podle § 2 odst. 3
správního řádu povinen v rámci správního řízení šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož
i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a
může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném
rozsahu. Proto přijme pouze takové nápravné opatření, které odstraňuje nezákonný stav.
136. Vzhledem k tomu, že se zadavatel v rozhodnutí o námitkách navrhovatele podrobně nevyjádřil
ke vzneseným námitkám navrhovatele, jak mu ukládá § 245 odst. 1 zákona, v důsledku čehož
je předmětné rozhodnutí zadavatele o námitkách nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
rozhodl Úřad v souladu s § 263 odst. 5 zákona toliko o zrušení rozhodnutí o námitkách, jak je
uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
137. Úřad doplňuje, že byť se jím uložené nápravné opatření spočívající ve zrušení rozhodnutí
o námitkách může jevit jako přísné, není dle přesvědčení Úřadu v šetřeném případě ve vztahu
k zadavateli nikterak nepřiměřené nebo nespravedlivé, a to i s přihlédnutím k právům a
oprávněným zájmům navrhovatele a možnému výše nastíněnému dopadu zadavatelova
postupu, resp. výsledku správního řízení na navrhovatele. Lze dodat, že zadávací řízení je
formalizovaný proces, který musí vyhovovat zákonem stanoveným podmínkám, zadavatel
tedy musí na každý svůj krok nahlížet též z toho pohledu, zda je v souladu se zákonem. Za
takového stavu věci nemůže zadavatel dodavatelům zastřít své úvahy, na jejichž základě
dospěl k závěru, že postupuje v souladu se zákonem, neboť právě to je základním smyslem
rozhodnutí o námitkách. Úřad proto neshledává nepřiměřeným uložení takového nápravného
opatření, jež má zadavatele přimět k větší pečlivosti při přezkoumávání obsahu námitek a svůj
postup navrhovateli relevantním způsobem odůvodnit.
138. Pro úplnost Úřad uvádí, že podle § 263 odst. 5 zákona platí, že okamžikem nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí byly navrhovatelem podány nové námitky s totožným obsahem, které
zadavatel nemůže odmítnout jako opožděné. Bude tedy na zadavateli, aby reflektoval
39
Č.j.: ÚOHS-47215/2024/500
skutečnosti uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí a o námitkách navrhovatele opětovně
rozhodl způsobem, který bude souladný s § 245 odst. 1 zákona.
K výroku III. tohoto rozhodnutí – uložení zákazu uzavřít smlouvu
139. Podle § 263 odst. 8 zákona platí, že ukládá-li Úřad nápravné opatření s výjimkou zákazu plnění
smlouvy, zakáže zároveň zadavateli až do pravomocného skončení řízení uzavřít v zadávacím
řízení smlouvu; rozklad proti tomuto výroku nemá odkladný účinek.
140. Výše citované ustanovení formuluje jako obligatorní součást rozhodnutí Úřadu o uložení
nápravného opatření (s výjimkou zákazu plnění smlouvy) rovněž výrok o tom, že zadavatel až
do pravomocného skončení správního řízení nesmí uzavřít smlouvu v zadávacím řízení,
přičemž tento výrok je účinný dnem vydání rozhodnutí, a tedy je účinný i u nepravomocného
rozhodnutí. Tento zákaz uzavřít smlouvu se ukládá z důvodu, aby se zadavatel nemohl vyhnout
splnění uloženého nápravného opatření uzavřením smlouvy [s důsledky zastavení správního
řízení dle § 257 písm. j) zákona] ještě před nabytím právní moci rozhodnutí.
141. Vzhledem k tomu, že Úřad tímto rozhodnutím ve výroku II. uložil nápravné opatření spočívající
ve zrušení rozhodnutí o námitkách navrhovatele, zakázal zároveň ve výroku III. tohoto
rozhodnutí zadavateli až do pravomocného skončení tohoto správního řízení uzavřít
v zadávacím řízení smlouvu na veřejnou zakázku.
K výroku IV. tohoto rozhodnutí – povinnost uhradit náklady řízení
142. Podle § 266 odst. 1 zákona je součástí rozhodnutí Úřadu, kterým se ukládá nápravné opatření
nebo zákaz plnění smlouvy, též rozhodnutí o povinnosti zadavatele uhradit náklady správního
řízení. Náklady řízení se platí paušální částkou, kterou stanoví Ministerstvo pro místní rozvoj
vyhláškou. Příslušná vyhláška č. 170/2016 Sb., o stanovení paušální částky nákladů řízení
o přezkoumání úkonů zadavatele při zadávání veřejných zakázek, stanoví v ustanovení § 1,
že paušální částka nákladů řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, kterou je povinen
zadavatel uhradit v případě, že Úřad rozhodl o uložení nápravného opatření nebo zákazu
plnění smlouvy, činí 30 000 Kč.
143. Vzhledem k tomu, že Úřad tímto rozhodnutím ve výroku II. uložil nápravné opatření spočívající
ve zrušení rozhodnutí o námitkách, rozhodl Úřad o uložení povinnosti uhradit náklady řízení,
jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí.
144. Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo
19-24825621/0710, variabilní symbol 2024000803.
K výroku V. tohoto rozhodnutí
145. Úřad obdržel v rámci podaného návrhu i žádost navrhovatele o přerušení správního řízení,
v níž navrhovatel uvádí, že podává podnět k prošetření neoprávněné veřejné podpory na
straně vybraného dodavatele Evropské komisi, a s ohledem na to žádá o přerušení správního
řízení do doby, než Evropská komise rozhodne o tom, zda zahájí formální vyšetřovací řízení ve
smyslu čl. 6 ve spojení s čl. 12 Nařízení Rady 2015/1589, a pokud tak učiní, do vydání
rozhodnutí Evropské komise o posouzení slučitelnosti veřejné podpory s vnitřním trhem ve
smyslu čl. 108 Smlouvy o fungování Evropské unie a čl. 15 uvedeného nařízení.
40
Č.j.: ÚOHS-47215/2024/500
146. Dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu může správní orgán řízení usnesením přerušit, probíháli řízení o předběžné otázce. Podle § 64 odst. 2 správního řádu pak v řízení o žádosti správní
orgán přeruší řízení na požádání žadatele. Uvedené však neznamená, že správní orgán musí
na žádost žadatele správní řízení přerušit vždy. Jak plyne z komentářové literatury k danému
ustanovení správního řádu, ale i např. ze závěru č. 104 ze zasedání poradního sboru ministra
vnitra ke správnímu řádu ze dne 10. 6. 2011, je nutno odstavec 2 daného ustanovení vykládat
ve vazbě na odstavec 4, dle něhož lze řízení přerušit jen na dobu nezbytně nutnou. To
relativizuje výklad, podle kterého by správní orgán měl absolutní povinnost na požádání
žadatele řízení přerušit. Jestliže např. správní orgán shledá, že je z postupu žadatele patrné, že
se snaží o průtahy v řízení, a jde tedy o zřejmé zneužití práva, nelze řízení s ohledem
na uvedené ustanovení přerušit. Závěr, že z pravidla o přerušení řízení na požádání žadatele
mohou existovat výjimky, potvrdil i Městský soud v Praze ve svém rozsudku č. j. 11 A 13/201025 ze dne 30. 11. 2010. Z něj plyne, že správní orgán není povinen řízení přerušit s odvoláním
na zásady rychlosti a hospodárnosti správního řízení. V případě opaku by totiž byl umožněn
výklad, podle něhož by byl účastník správního řízení oprávněn libovolně a případně i
bezdůvodně prodlužovat správní řízení. Ostatně závěry Městského soudu v Praze byly
odkazovány i v rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 63/2012-111 ze dne 26. 3. 2014,
přičemž jmenovaný rozsudek tedy potvrzuje závěry Městského soudu v Praze, když uvádí, že
„mohou existovat případy, kdy nebude žádosti o přerušení řízení vyhověno. Nevyhovění takové
žádosti, byť zákon hovoří o nutnosti tak učinit, by mohlo být odůvodněno například potřebou
provést v řízení určité neodkladné či neopakovatelné úkony nebo též tím, že by s ohledem na
ustanovení § 64 odst. 4 správního řádu nebyl dán žádný reálný důvod pro přerušení řízení
(pokud by bylo z postupu navrhovatele patrné, že se snaží o průtahy v řízení a jde tedy o zřejmé
zneužití práva)“. Obdobně se pak Krajský soud v Brně vyjádřil i v rozsudku č. j. 54 A 63/201831 ze dne 15. 9. 2020, když uvedl, že „[č]istě jazykový výklad by mohl nasvědčovat argumentaci
žalobce, že řízení na žádost je správní orgán povinen přerušit, pokud o to žadatel požádá. Soud
však dospěl k závěru, že § 64 takto mechanicky vykládat nelze. […] i v řízeních o žádosti nemusí
správní orgán na základě žádosti žadatele řízení vždy přerušit, nýbrž je oprávněn (a povinen)
zkoumat, zda není přerušení řízení v rozporu s jeho účelem“. V neposlední řadě lze
k uvedenému poukázat i na rozhodovací praxi Úřadu či jeho předsedy, v rámci níž se daná
otázka taktéž řešila a kdy právě s ohledem na výše jmenované skutečnosti, tj. zejména
s ohledem na neexistující důvod pro přerušení řízení a veřejný zájem na jeho rychlém a
hospodárném vedení, nebylo žádosti o přerušení řízení vyhověno (srov. např. rozhodnutí
předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R0045/2016/VZ-25706/2016/323/KKř ze dne 17. 6. 2016 či
rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-15352/2022/500 ze dne 9. 5. 2022 či rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS34010/2024/500 ze dne 5. 9. 2024).
147. Jak je patrné z výše uvedeného, při úvaze o tom, zda Úřad správní řízení přeruší, postupuje
podle okolností konkrétního případu, kdy bere v potaz žadatelem vyjádřený zájem
na přerušení řízení a jím tvrzený důvod pro přerušení, ale i ostatní přítomné veřejné a další
zájmy, zejména účel řízení a nutnost jeho zajištění, a postupuje také s ohledem na celkovou
délku řízení, o kterou by se nutně původní řízení prodloužilo, potažmo tedy s ohledem na
zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, tak, aby co nejlépe vyhověl základním zásadám
činnosti správních orgánů.
148. Úřad, vycházeje z výše citovaných východisek, po posouzení žádosti navrhovatele neshledal,
že by vyhověním této žádosti došlo k naplnění smyslu a účelu institutu přerušení řízení, naopak
41
Č.j.: ÚOHS-47215/2024/500
shledal dostatečné důvody pro pokračování ve správním řízení, a proto žádosti navrhovatele
nevyhověl, k čemuž uvádí následující.
149. Navrhovatel v rámci zdůvodnění své žádosti poukazuje na to, že předmětem správního řízení
je mj. otázka posouzení údajné neoprávněnosti veřejné podpory v nabídce vybraného
dodavatele, která může v konečném důsledku vést k vyloučení vybraného dodavatele ze
zadávacího řízení. Podle navrhovatele orgánem, který je způsobilý rozhodnout o slučitelnosti
údajné veřejné podpory s vnitřním trhem EU ve smyslu čl. 108 Smlouvy o fungování Evropské
unie a čl. 15 Nařízení Rady 2015/1589, je Evropská komise, ke které navrhovatel měl dle svých
slov podat podnět dle čl. 12 citovaného nařízení. Dle Úřadu tedy navrhovatel tedy touto svou
argumentací de facto cílí na důvod přerušení řízení dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, tj.
důvod spočívající ve vedení řízení o předběžné otázce; tento důvod přerušení řízení je nicméně
fakultativní a Úřad k jeho využití nemusí přistoupit.
150. Pokud jde o samotnou existenci důvodu pro přerušení řízení, Úřad k tomu konstatuje, že se ve
správním řízení zabýval pouze postupem zadavatele při vypořádání námitek navrhovatele, tj.
otázku, zda vybraný dodavatel skutečně obdržel neoprávněnou veřejnou podporu, která byla
důvodem jeho mimořádně nízké nabídkové ceny, věcně vůbec neřešil. O tom, zda byly ze
strany zadavatele řádně vypořádány námitky navrhovatele, přitom Úřad mohl bezpochyby
rozhodnout bez vyřešení otázky, zda vybraný dodavatel obdržel neoprávněnou veřejnou
podporu či nikoliv, resp. zda je veřejná podpora slučitelná s vnitřním trhem EU.
151. Úřad tak shrnuje, že neshledal důvod pro přerušení vedeného správního řízení. Dle Úřadu
naopak existuje veřejný zájem na rychlém a hospodárném projednání věci a dosažení účelu
správního řízení, tedy jsou zde dostatečně silné zájmy, pro něž je třeba v řízení pokračovat.
Úřad pro úplnost dodává, že má za to, že navrhovateli v souvislosti s nepřerušením
předmětného správního řízení nejsou upírána žádná práva.
152. Úřad tak uzavírá, že žádosti navrhovatele o přerušení zde vedeného správního řízení
nevyhověl, jak je uvedeno ve výroku V. tohoto rozhodnutí.
153. Úřad pro úplnost dodává, že z důvodu procesní ekonomie rozhodl o nevyhovění žádosti
navrhovatele o přerušení správního řízení rozhodnutím, a nikoli usnesením (jak předpokládá
§ 76 odst. 1 ve spojení s § 64 správního řádu), a to rovněž s přihlédnutím k závěrům předsedy
Úřadu, ke kterým dospěl v rozhodnutí č. j. ÚOHSR0204/2018/VZ-04701/2019/321/ZSř ze dne
15. 2. 2019. V něm mj. ve vztahu k obdobně procesně řešené situaci uvedl, že „zákon sice
předpokládá formu usnesení, ale tato forma není nezbytně nutná, pakliže Úřad o zbytku
návrhu rozhoduje rozhodnutím“. Současně dále konstatoval, že „[r]ozhodnutí je totiž vyšší
forma než usnesení, tudíž v rámci něj může Úřad pojednat o všech skutečnostech, i o těch, u
kterých, pokud by se rozhodovalo pouze o nich, by postačovala forma usnesení“. Takový závěr
potvrzuje např. i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1662/2004 ze dne 2. 5. 2005,
z něhož vyplývá, že „[o] zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k dalšímu řízení
odvolací soud rozhoduje - jak vyplývá z ustanovení § 223 o.s.ř. - formou usnesení. Povahu
usnesení neztrácí toto rozhodnutí ani v případě, je-li přičleněno k jinému rozhodnutí odvolacího
soudu, pro něž je ustanovením § 223 o.s.ř. stanovena forma rozsudku“. Z toho důvodu Úřad
rozhodoval o nevyhovění žádosti navrhovatele o přerušení řízení rozhodnutím.
42
Č.j.: ÚOHS-47215/2024/500
K žádosti navrhovatele o spojení správních řízení a o vrácení části kauce
154. Navrhovatel v závěru návrhu poukazuje na to, že současně s návrhem, o němž je rozhodováno
tímto rozhodnutím (dále jen „návrh 1“), podal návrh na přezkum postupu zadavatele ve
veřejné zakázce č. 2 (dále jen „návrh 2“). Dle navrhovatele je přitom vzhledem k obdobnosti
předmětů plnění nyní šetřené veřejné zakázky a veřejné zakázky č. 2 třeba na tyto zakázky
nahlížet jako na jednu veřejnou zakázku, pročež měla být kauce ve vztahu k podaným návrhům
určena ze součtu nabídkových cen navrhovatele v obou veřejných zakázkách, tj. za oba návrhy
měla být složena kauce ve výši 10 mil. Kč. Navrhovatel žádá, aby Úřad rozhodl o spojení
správních řízení vedených na základě obou návrhů navrhovatele a následně navrhovateli vrátil
částku 7 863 521,-, tedy část kauce, která dle navrhovatele převyšuje výši kauce, která měla
být za oba návrhy složena.
155. Úřad k tomu uvádí, že částka 7 863 521,- Kč byla navrhovatelem složena jako kauce
v souvislosti s návrhem 2, kdy tato částka odpovídá 1 % z nabídkové ceny navrhovatele ve
veřejné zakázce 2. Současně Úřad uvádí, že kauce za podání návrhu 1 činí 10 mil. Kč a v této
výši byla navrhovatelem složena. Pokud by mělo platit tvrzení navrhovatele o tom, že kauce
ve vztahu k oběma podaným návrhům měla být určena ze součtu nabídkových cen
navrhovatele v obou veřejných zakázkách, činila by výše kauce za oba návrhy částku 10 mil. Kč
a navrhovateli by tedy bylo nutno vrátit částku 7 863 521,- Kč. Jelikož částka 7 863 521,- byla
navrhovatelem složena jako kauce související s návrhem 2 a současně kauce spojená
s návrhem 1 byla složena ve výši, v jaké s ohledem na výši nabídkové ceny ve veřejné zakázce
složena být měla (tj. 10 mil. Kč), není v souvislosti s nynějším správním řízením vedeným o
návrhu 1 důvod k vracení jakékoli částky zaplacené navrhovatelem Úřadu. Z toho důvodu se
Úřad k žádosti navrhovatele o vrácení částky 7 863 521,- Kč věcně vyjádří až v rámci
rozhodnutí ve správním řízení týkajícím se veřejné zakázky 2.
POUČENÍ
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže –
Sekce veřejných zakázek, třída Kpt. Jaroše 1926/7, 602 00 Brno. Včas podaný rozklad proti výrokům
I., II. a IV. tohoto rozhodnutí má odkladný účinek. Rozklad proti výroku III. tohoto rozhodnutí nemá
podle § 263 odst. 8 zákona odkladný účinek. Rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení
o rozkladu se podle § 261 odst. 1 písm. b) zákona činí výhradně prostřednictvím datové schránky
nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým podpisem. Proti výroku V. tohoto
rozhodnutí není podle § 262 písm. a) zákona podání rozkladu přípustné, neboť se jedná o usnesení,
resp. rozhodnutí, kterým se upravuje vedení správního řízení.
otisk úředního razítka
Mgr. Markéta Dlouhá
místopředsedkyně
43
Č.j.: ÚOHS-47215/2024/500
Obdrží
1. Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s.r.o., Helfertova 2040/13, Černá Pole, 613 00 Brno
2. MT Legal s.r.o., advokátní kancelář, Jana Babáka 2733/11, Královo Pole, 612 00 Brno
3. ČSAD AUTOBUSY České Budějovice a.s., Hálkova 781/9, 370 04 České Budějovice
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
44