skutečnosti citovaného ustanovení zákona o přestupcích, které jsou relevantní ve vztahu
k posuzovanému případu).
139. Pokud jde o význam pojmu „závažnost přestupku“, Úřad uvádí, že stupeň společenské
škodlivosti přestupku (tedy závažnosti) je dán také konkrétní intenzitou naplnění znaků
skutkové podstaty přestupku. Při posuzování závažnosti přestupku tedy není hlavním
kritériem jeho skutková podstata, ale intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení
41
Č.j.: ÚOHS-22317/2024/500
právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Z hlediska určení výměry pokuty je
proto nutno hodnotit nejen jaké následky byly přestupkem způsobeny, ale také jakou měly
intenzitu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 106/2012 ze dne 6. 6. 2013).
140. Co se týče způsobu, resp. okolností, za kterých byl přestupek spáchán, Úřad ve výroku I. tohoto
rozhodnutí konstatoval, že obviněný postupoval při hodnocení nabídek a posouzení splnění
podmínek účasti v zadávacím řízení u vybraného dodavatele netransparentně, když při
hodnocení nabídek zohlednil referenční díla předložená vybraným dodavatelem, a následně
uzavřel, že vybraný dodavatel splnil podmínky účasti v zadávacím řízení spočívající
v předložení referenčních zakázek, ačkoli bylo zpochybněno, zda vybraným dodavatelem
předložené referenční zakázky naplnily podmínky stanovené zadávací dokumentací.
141. V rámci posouzení povahy a závažnosti přestupku Úřad konstatuje, že v šetřeném případě
shledal závažnost spáchaného přestupku především v následku, který obviněný svým
nezákonným postupem způsobil. Následkem postupu obviněného byla skutečnost, že se
vybraným dodavatelem stal účastník zadávacího řízení, u kterého zadavatel neměl postaveno
najisto, že významné služby jím předložené pro účely hodnocení i pro účely prokázání
technické kvalifikace naplnily podmínky stanovené zadavatelem v rámci zadávací
dokumentace. Postup obviněného tak zpochybňuje legitimitu celého zadávacího řízení a jeho
výsledku, nejedná se o pochybení, které by bylo možno označit za dílčí.
142. Ve prospěch obviněného Úřad zohlednil skutečnost, že obviněný spáchání předmětných
přestupků Úřadu sám oznámil a při jejich šetření účinně napomáhal.
143. Jako přitěžující okolnost však Úřad zohlednil, že se obviněný dopustil přestupku uvedeného ve
výroku II. tohoto rozhodnutí, kterým dále stvrdil nesprávnost svého postupu při posouzení
splnění kvalifikace.
144. Úřad neshledal v šetřeném případě žádné další polehčující okolnosti ani žádné další přitěžující
okolnosti.
145. Po zvážení všech okolností šetřeného případu Úřad posoudil závažnost přestupku v šetřeném
případě jako vysokou.
146. Úřad se dále zabýval tím, zda přestupky, za něž je obviněnému nyní ukládán trest, nejsou
v souběhu s dalšími přestupky obviněného. Tento postup Úřadu vychází z konstantní
rozhodovací praxe správních soudů, kdy je možné uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu
(dále jen „NSS“) ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 – 62, popřípadě rozsudek NSS ze dne
16. 8. 2016 č. j. 6 As 245/2015 – 33. V prvně uvedeném rozsudku NSS konstatoval, že „soud
dovodil, že při trestání správních deliktů týmž správním orgánem se přiměřeně uplatní
i principy ovládající souběh trestných činů. Nutnost aplikovat tento trestněprávní institut
vyplývá z obecné potřeby použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva ve
správním trestání všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního
trestání v českém právním řádu nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty,
jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv veřejnoprávního deliktu. K této zásadě se již
Nejvyšší správní soud vyslovil např. ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 67, dle něhož »použití analogie ve správním trestání je přípustné, a to v omezeném rozsahu,
pouze tam, kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad
k újmě účastníka řízení a ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je
42
Č.j.: ÚOHS-22317/2024/500
veřejný zájem.«“ Soud dále pokračuje tak, že „[t]restněprávní doktrína uvádí, že souběh »je
dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý
z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek za podmínky, že tento rozsudek
později nabyl právní moci a že o něm neplatí fikce neodsouzení« (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman,
S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck, Praha, 2004,
str. 26).“ Současně je v citovaném rozsudku uvedeno, že pro potrestání souběhu není
bezpodmínečně nutné vedení společného řízení, ale je nezbytné použití absorpční zásady,
pakliže zde existují sbíhající se správní delikty (nyní přestupky).
147. Úřad se tedy zabýval otázkou, zda přestupky uvedené ve výrocích I. a II. tohoto rozhodnutí
nejsou v souběhu s dalšími přestupky obviněného, resp. zda se obviněný nedopustil
projednávaných přestupků dříve, než bylo vydáno rozhodnutí, jímž mu byla uložena pokuta za
spáchání jiného přestupku.
148. Úřad konstatuje, že mu taková skutečnost není z úřední činnosti známa, pročež tedy není dán
důvod k analogickému uplatnění institutu souhrnného trestu.
149. Úřad při stanovení výše pokuty dále přihlédl i k ekonomické situaci obviněného. Ze
schváleného rozpočtu obviněného na rok 202415 Úřad zjistil, že obviněný v roce 2024
hospodaří s plánovanými rozpočtovými příjmy ve výši 181 859 400 Kč. Úřad konstatuje, že
stanovenou výši pokuty nelze vzhledem k finančním prostředkům, kterými obviněný
disponuje, považovat za nepřiměřeně zasahující ekonomickou situaci obviněného (a v tomto
smyslu nespravedlivou).
150. V souvislosti s právě uvedeným je třeba mít dále na paměti, že pokuta uložená obviněnému
za nedodržení pravidel stanovených zákonem má splnit dvě základní funkce právní
odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem,
a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je
se zákonem v souladu. Úřad uvádí, že peněžitá sankce ze své podstaty vždy představuje
nepříznivý zásah do majetkové sféry pachatele přestupku, který je spojen s úbytkem
finančních prostředků, které mohly být případně investovány jinam. Korektivem tu tedy
nemůže být tento nepříznivý zásah samotný, ale až situace, kdy by tento zásah nabyl
likvidačního charakteru. Závěrem tedy Úřad k výši pokuty konstatuje, že uložená pokuta
naplňuje dostatečně obě shora zmíněné funkce, aniž by se zároveň jednalo o pokutu likvidační.
S ohledem na výše uvedené Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.
151. Pokuta uložená ve výroku III. tohoto rozhodnutí je splatná do dvou měsíců od nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj zřízený u pobočky České
národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO obviněného.
K výroku IV. tohoto rozhodnutí – náklady řízení
152. Podle § 93 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku,
kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede výrok
o náhradě nákladů řízení.
153. Podle § 95 odst. 1 zákona o přestupcích správní orgán uloží obviněnému, který byl uznán
vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Pokud bylo rozhodnutí
15
dostupný na https://praha22.prod.ki-wi.cz/file/MC220B0K8K3M%230%23MC220B0K8K3M.pdf
43
Č.j.: ÚOHS-22317/2024/500
o přestupku zrušeno jiným orgánem veřejné moci a tato skutečnost má za následek nesplnění
podmínek pro uložení náhrady nákladů řízení, správní orgán nahrazené náklady vrátí.
154. Vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích v současné době náklady řízení blíže neupravuje,
musel Úřad vycházet z obecného právního předpisu, kterým je správní řád.
155. Podle § 79 odst. 5 správního řádu uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení
paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Podle
citovaného ustanovení správního řádu výši paušální částky nákladů řízení stanoví prováděcí
právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů
a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů
řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), která v § 6 odst. 1 stanoví,
že paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní
povinnosti, činí 1 000 Kč.
156. Jelikož Úřad v šetřeném případě zahájil řízení o přestupku z moci úřední, neboť dospěl
k závěru, že se obviněný dopustil přestupku, je zřejmé, že řízení bylo vyvoláno porušením
právní povinnosti obviněného, a Úřad je tedy povinen obviněnému uložit náhradu nákladů
řízení ve výši stanovené vyhláškou. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
IV. tohoto rozhodnutí.
157. Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo
19-24825621/0710, variabilní symbol 2023000822.
K výroku V. tohoto rozhodnutí
158. Dne 19. 1. 2024 obdržel Úřad v rámci stanoviska obviněného z téhož dne žádost obviněného
o přerušení předmětného správního řízení, a to s odkazem na § 64 správního řádu.
159. Podle § 64 odst. 3 správního řádu v řízení z moci úřední může správní orgán, není-li to
v rozporu s veřejným zájmem, na požádání účastníka, pokud s tím všichni účastníci uvedení
v § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu souhlasí, z důležitých důvodů přerušit řízení.
160. Obviněný podanou žádost odůvodňuje tím, že podal k Policii ČR „Stížnost proti usnesení
o odložení č. j. KRPA-309519-25/TČ-2022-001491“ ze dne 11. 12. 2023, jejímž obsahem byl
také podnět k opětovnému prošetření předmětné veřejné zakázky, a to v kontextu zjištění
učiněných Úřadem, neboť je přesvědčen, že jednání obviněného posuzované v předmětném
správním řízení by mohlo naplňovat také znaky trestného činu. Obviněný tedy žádá
o přerušení předmětného správního řízení do vydání pravomocného rozhodnutí policejního
orgánu ve věci cit. stížnosti, neboť je přesvědčen, že pravomocné rozhodnutí v předmětné věci
by představovalo pro postup orgánů činných v trestním řízení překážku věci rozhodnuté (blíže
viz bod 16. odůvodnění tohoto rozhodnutí).
161. Na tomto místě Úřad uvádí, že v případě předmětného správního řízení, kterým je řízení
o přestupku, Úřad v souladu s principem lex specialis derogat legi generali postupuje mj. podle
zákona o přestupcích a subsidiárně pak (pokud daná otázka není v rámci zákona o přestupcích
upravena) podle správního řádu. Vzhledem k tomu, že § 86 odst. 4 zákona o přestupcích
předmětnou otázku upravuje (přičemž dle uvedeného ustanovení je možné správní řízení
v situaci, kdy je o totožném skutku vedeno trestní řízení, zastavit, nikoli přerušit), správní řád
se v předmětném případě nepoužije.
44
Č.j.: ÚOHS-22317/2024/500
162. Úřad konstatuje, že žádost lze považovat za zjevně právně nepřípustnou zejména tehdy, je-li
zjevné, že právní úprava neumožňuje, aby takové žádosti mohl správní orgán vyhovět.
163. Vzhledem k výše uvedenému je zjevné, že stávající právní úprava neumožňuje, aby Úřad
žádosti obviněného o přerušení řízení vyhověl. Úřad proto žádost obviněného o přerušení
řízení posoudil jako zjevně právně nepřípustnou a správní řízení ve věci žádosti obviněného
o „přerušení řízení o přestupku dle ust. § 64 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, do vydání
pravomocného rozhodnutí policejního orgánu ve věci opětovného podnětu k prošetření, zda
předmětné jednání naplňuje znaky trestného činu“, neboť cit. obviněný má za to, že
pravomocné rozhodnutí v předmětné věci by představovalo pro postup orgánů činných
v trestním řízení překážku věci rozhodnuté, podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavil
tak, jak je uvedeno ve výroku V. tohoto rozhodnutí.
164. Úřad však s ohledem na relevantní okolnosti přistoupil k posouzení, zda by nemělo být
předmětné správní řízení za dané situace zastaveno dle § 86 odst. 4 zákona o přestupcích.
165. Podle § 77 odst. 1 zákona o přestupcích nikdo nemůže být obviněn z totožného přestupku za
skutek, o němž již bylo proti téže osobě zahájeno řízení podle tohoto zákona nebo trestní
řízení.
166. Podle § 77 odst. 2 zákona o přestupcích nikdo nemůže být obviněn z přestupku za skutek,
o němž již bylo v jiném řízení proti téže osobě pravomocně rozhodnuto. Rozhodnutím podle
věty první se rozumí rozhodnutí o tom, že se skutek nestal, nespáchal jej obviněný, spáchání
skutku se nepodařilo obviněnému prokázat nebo že skutek je trestným činem nebo totožným
přestupkem nebo není přestupkem, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, trestní stíhání
bylo zastaveno na základě schválení narovnání, bylo podmíněně odloženo podání návrhu na
potrestání nebo bylo odstoupeno od trestního stíhání mladistvého.
167. Podle § 11 odst. 1 písm. k) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění
pozdějších předpisů, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat
a musí být zastaveno, jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo
pravomocným rozhodnutím o přestupku a uplynula-li lhůta pro zahájení přezkumného řízení
podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno.
168. Obecně k zásadě ne bis idem („ne dvakrát o tomtéž“) Úřad uvádí, že se k tomuto institutu
vztahují dvě procesní podmínky (překážky), kterými jsou res iudicata a litispendence. Zásadu
ne bis idem lze shrnout jako zákaz nového stíhání pro tentýž skutek a uplatní se tehdy, když
o určitém skutku bylo již vyneseno pravomocné rozhodnutí.
169. Překážka věci rozhodnuté (res iudicata) spočívá v tom, že o téže věci nemá být vícekrát
pravomocně rozhodnuto, resp. v tom, že o věci pravomocně rozhodnuté nemá být vedeno
nové řízení. Z uvedeného plyne, že v rozsahu výroku pravomocně skončené věci nemůže být
totožná věc projednávána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především
tehdy, má-li být v novém řízení mezi týmiž účastníky projednávána stejná věc. Jinými slovy,
tato zásada se uplatní pouze za předpokladu, když o určitém skutku bylo vyneseno
pravomocné rozhodnutí.
170. O překážku věci rozhodnuté se tedy jedná v případě, týká-li se příslušné konkurující řízení (ať
trestní či správní) totožného skutku. Z dosavadní judikatury lze dovodit definiční znaky skutku,
kterými jsou totožnost účastníků, totožnost práv a povinností a totožnost předmětu řízení.
45
Č.j.: ÚOHS-22317/2024/500
171. V souvislosti s ověřováním totožnosti práv a povinností a totožnosti předmětu řízení je třeba
posoudit tzv. jednotu následku protiprávního jednání, kterou představuje objekt přestupku,
potažmo trestného činu, tj. zákonem chráněný zájem. Je tedy třeba posoudit, zda si příslušná
ustanovení zákonů, v předmětném případě zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných
zakázek, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), potažmo zákona č. 418/2011 Sb., o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, konkurují či
nikoliv.
172. Z obsahu „Stížnosti proti usnesení o odložení č. j. KRPA-309519-25/TČ-2022-001491“ ze dne
11. 12. 2023, kterou obviněný podal k Policii ČR podnět k opětovnému prošetření předmětné
veřejné zakázky, vyplývá, že obviněný v souvislosti s předmětnou veřejnou zakázkou dovozuje
možné porušení § 220, § 248 odst. 2 a § 256 trestního zákoníku.
173. Pokud jde o trestný čin dle § 248 odst. 2 trestního zákoníku, může se jej dopustit pouze fyzická
osoba, konkurence je zde tedy z důvodu nenaplnění definičního znaku skutku spočívajícího
v totožnosti účastníků z povahy věci vyloučena.
174. Ustanovení § 220 trestního zákoníku pak upravuje trestný čin porušení povinnosti při správě
cizího majetku. Dle tohoto ustanovení kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně
převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli
malou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. V souvislosti
s vymezením skutků v příkazu vydaném Úřadem v předmětné věci se obviněný uvedeného
trestného činu nemohl dopustit, neboť jednání obviněného se zcela míjí s podstatou
uvedeného trestného činu. Obviněný nejednal při správě cizího majetku, ale ve vlastní věci,
škoda tedy mohla vzniknout jemu samému, eventuálně potenciálním jiným znevýhodněným
dodavatelům (jejichž majetek obviněný neopatroval ani nespravoval). Zde je tedy možné ve
zcela konkrétní rovině dovodit, že nejde o tentýž skutek, neboť pokud by chtěl orgán činný
v trestním řízení obviněného za uvedený trestný čin stíhat, muselo by být vymezení skutku
diametrálně odlišné.
175. A konečně ustanovení § 256 trestního zákoníku upravuje trestný čin zjednání výhody při zadání
veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Dle tohoto ustanovení platí, že kdo
v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu
způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli,
soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných
dodavatelů nebo soutěžitelů, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo
zákazem činnosti.
176. Zde již jisté podobnosti s příslušnými ustanoveními zákona Úřad shledává, a proto se dne
9. 5. 2024 obrátil na Policii ČR s žádostí o sdělení, zda je z její strany vedeno trestní řízení, které
by bylo ve vztahu k předmětnému řízení o přestupku způsobilé založit překážku řízení
spočívající v zahájeném řízení o totožné věci (tzv. překážku litispendence), a zda by případné
pravomocné rozhodnutí Úřadu v předmětné věci bylo způsobilé založit překážku řízení
spočívající v rozhodnutí o totožné věci (tzv. překážku res iudicata) z důvodu totožnosti skutku
(blíže viz bod 17. odůvodnění tohoto rozhodnutí).
177. Dne 13. 5. 2024 Úřad obdržel podání z téhož dne, kterým Policie ČR reagovala na cit. žádost
o sdělení, přičemž uvedla, že „[v] řízení vedeném policejním orgánem nebylo vedeno
46
Č.j.: ÚOHS-22317/2024/500
prověřování proti právnické osobě Městská část Praha 22, ale proti fyzickým osobám
zastupujícím Městskou část Praha 22. Policejní orgán tedy uzavírá, že v tomto případě není
založena překážka litispendence ani, zde v současné době není riziko překážky res iudicata.“
178. Vzhledem k výše uvedenému sdělení Policie ČR, z něhož vyplývá, že se v případě potenciálně
konkurujících řízení nemohlo jednat o zcela totožný skutek, neboť nelze konstatovat
přinejmenším totožnost účastníků, Úřad uzavírá, že pravomocné rozhodnutí v předmětné věci
nepředstavuje pro postup orgánů činných v trestním řízení překážku věci rozhodnuté.
S ohledem na právě uvedené neshledal Úřad důvody pro zastavení řízení o přestupku dle § 86
odst. 4 zákona o přestupcích.
POUČENÍ
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže –
Sekce veřejných zakázek, třída Kpt. Jaroše 1926/7, Černá Pole, 602 00 Brno. Včas podaný rozklad
proti výrokům I. – IV. má odkladný účinek. Rozklad proti výroku V. nemá podle § 76 odst. 5 správního
řádu odkladný účinek. Rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu se podle § 261
odst. 1 písm. b) zákona činí výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva
podepsaná uznávaným elektronickým podpisem.
otisk úředního razítka
Mgr. Markéta Dlouhá
místopředsedkyně
Obdrží
JUDr. Nikola Skutková, advokátka, Jindřicha Bubeníčka 1598/11, Uhříněves, 104 00 Praha 10
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj
47