nakládání s veřejnými prostředky. Pokud tedy zadavatel tuto podmínku nedodrží, dochází
v zadávacím řízení k vytvoření prostoru pro libovůli, což deformuje celý proces legitimního
očekávání dodavatelů na řádnou a férovou soutěž. V předmětném zadávacím řízení byla
narušena zásada transparentnosti znemožněním přezkoumání postupu zadavatele, neboť
nebylo zjevné, z jakých konkrétních důvodů ho zdůvodnění mimořádně nízké nabídkové ceny
uspokojilo. Nedostatečné zdůvodnění nabídkové ceny, která upadne v podezření, že je cenou
nepřiměřeně nízkou, přitom může vést k vyloučení ze zadávacího řízení. Postupem zadavatele
35
Č.j.: ÚOHS-04006/2025/500
byl zastřen důvod, proč ta která nabídka byla v soutěži o veřejnou zakázku ponechána i přesto,
že nejprve budila obavy, že obsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu.
181. Postupem zadavatele tak byla dotčena zásadní fáze zadávacího řízení, a to samotný proces
výběru nabídky. Předmětný správní delikt zadavatele sice nedosahuje nejvyššího stupně
závažnosti (tím by byl například postup zadavatele zcela mimo režim zákona), nicméně
s ohledem na nedodržení jedné ze základních zásad zadávacího řízení, na nichž je proces
zadávání veřejných zakázek vystavěn, je nutné předmětný delikt považovat za velmi závažný.
182. Úřad dále při zvažování výše pokuty přihlédl k následkům spáchání uvedeného správního
deliktu. Negativním následkem uvedeného nedostatečného zdůvodnění závěru zadavatele
(přestože Úřad neshledal nesprávnost samotného závěru zadavatele o přiměřenosti
nabídkových cen) bylo právě to, že jednotliví uchazeči nemohli být dostatečně informováni
o tom, jakými úvahami se zadavatel v otázce mimořádně nízké nabídkové ceny řídil. Tyto
úvahy potom uchazeči nemohli v zadávacím řízení kvalifikovaně zpochybnit, neboť je
zadavatel neprojevil. Naopak kdyby jim to bylo umožněno (tj. kdyby zadavatel postupoval
transparentně), nelze vyloučit, že by výsledek zadávacího řízení byl jiný, neboť výběr
dodavatele mohli neúspěšní uchazeči zvrátit podáním námitek, resp. návrhu u Úřadu, čímž byl
znemožněn i přezkum ze strany Úřadu. Úřad má za to, že uvedeným byla vypořádána i námitka
zadavatele ohledně nedostatečného zjištění následků daného deliktního jednání. 16
183. K námitce zadavatele, že jeho pochybení spočívá toliko v nedostatečném odůvodnění
správného závěru, resp. že se daného pochybení nedopustil v jakémkoli nekalém úmyslu, ale
ve víře ve správnost daného postupu, kterou opíral o soudní praxi Úřad uvádí následující.
184. Pokud jde o skutečnost, zda zadavatel pochybil úmyslně či neúmyslně, resp. zda se jednalo ze
strany zadavatele o jednání ve víře ve správný postup, Úřad uvádí následující. Ač otázka
úmyslnosti spáchání určitého deliktního jednání může být při zvažování výše pokuty
zohledňovaným kritériem (zejm. např. v kontextu přímého úmyslu s účelem obcházení zákona
jakožto okolnosti svědčící v neprospěch zadavatele), skutečnost případné úmyslnosti jednání
zadavatele Úřad k tíži zadavatele neklade, jinými slovy, Úřad zohledňoval i výše v tom kontextu
pouze to, že zadavatel dotčený správný delikt spáchal. Tedy i pokud se v daném případě
jednalo "pouze" o hrubou nedbalost, tak v šetřeném případě uvedené ničeho nemění na výše
popsaných zohledněných okolnostech a tomu odpovídající výši ukládané pokuty. Úřad má s
ohledem na uvedené za to, že pokud už by měla být v tomto kontextu řešena otázka zavinění
a okolností s tím souvisejících, pak dle přesvědčení Úřadu si zadavatel na tomto místě měl být
vědom skutečnosti, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
tj. že nemůže transparentně učinit závěr o naplnění či nenaplnění MNNC bez dostatečného
uvedení důvodů a úvah, které jej k danému výsledku vedly, neboť tím může porušit zákon,
a pokud toto nevěděl, tak se jedná o zásadní nedostatek a pochybení zadavatele (a bylo by tak
do jisté míry možné minimálně v tomto kontextu mluvit i o ignoraci zákona, resp. zásady
transparentnosti zadávacího řízení).
16
V této souvislosti zadavatel namítá pouze to, že není zřejmé, zda jeho jednání skutečně podstatně ovlivnilo výběr
nejvýhodnější nabídky či zda jej pouze ovlivnit mohlo (což podle něj prokazatelně nemohlo).
36
Č.j.: ÚOHS-04006/2025/500
185. Úřad shrnuje, že i při zohlednění zadavatelem tvrzené neúmyslnosti jeho jednání je zde
ukládaná pokuta přiměřená a odpovídající spáchanému správnímu deliktu a všem relevantním
okolnostem.
186. V šetřené věci nebyly shledány žádné další přitěžující ani polehčující okolnosti.
187. Kromě výše uvedeného má Úřad při stanovení konkrétní výše sankce povinnost zohlednit
i dobu, která uplynula mezi spácháním správního deliktu, za který je ukládána pokuta
ve výroku I. tohoto rozhodnutí a samotným potrestáním zadavatele za spáchání daného
správního deliktu (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 123/2013-85 ze dne
9. 4. 2015). Úřad konstatuje, že s ohledem na fakt, že správní delikt byl spáchán v roce 2011,
tedy před více než 13 lety, bylo přistoupeno ke značnému snížení původně uložené pokuty.
Přesto je na místě uvést, že soudy daly Úřadu za pravdu, že zadavatel nedodržel postup
stanovený v § 6 v návaznosti na § 80 odst. 1 zákona, čímž ve výsledku potvrdily výrok o vině,
avšak konstatovaly nepřezkoumatelnost výše uložené pokuty. Ač prodlevu mezi spácháním
správního deliktu a jeho konečným pravomocným potrestáním nelze bez dalšího přičítat
Úřadu, neboť ten správní delikt začal stíhat záhy po jeho spáchání, potrestal jej poprvé již
v roce 2012 a učinil tak – snad až na nedostatečné vysvětlení důvodů, které ho vedly k uložení
pokuty – po věcné stránce bezchybně (uvedený časový odstup vznikl až na základě řízení před
správními soudy), přistoupil Úřad z důvodu, že od spáchání správního deliktu uběhla již značná
doba, k zásadnímu snížení původně uložené pokuty. Úřad je toho názoru, že provedené snížení
pokuty plně pokrývá právě řečené okolnosti a je i po uplynulé době způsobilé naplnit smysl
a účel trestu, kdy nižší pokuta by již neplnila svůj účel.
188. Pokuta uložená zadavateli za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit mimo jiné
dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností
stanovených zákonem, a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona,
resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Je tedy třeba mít na paměti, že uložená pokuta
musí být natolik intenzivní, aby byla zadavatelem pociťována jako újma, neboť uložením velmi
nízké pokuty by nedošlo k naplnění jejího účelu, tj. sankcionování protiprávního jednání.
Obdobně se vyjádřil i krajský soud v rozsudku ve věci sp. zn. 62 Af 46/2011 ze dne 6. 12. 2012,
ve kterém uvedl, že konkrétní forma postihu musí působit natolik silně, aby od podobného
jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností (preventivní funkce) a zároveň musí být
postih dostatečně znatelný v zadavatelově materiální sféře, aby v něm byla dostatečně
obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro zadavatele likvidačním. S ohledem na
právě uvedené lze konstatovat, že peněžitá sankce ze své podstaty vždy představuje
nepříznivý zásah do sféry porušitele, který je spojen s úbytkem finančních prostředků, které
mohly být případně investovány jinam. Úřad dodává, že ani uplynutím delšího časového
období od spáchání správního deliktu výše uvedené represivní a preventivní funkce sankce
neoslabily do té míry, že by uložení pokuty v aktuální výši postrádalo žádaný smysl (danou
dobu Úřad zohlednil při určení výše uložené pokuty, jak je uvedeno výše).
189. Vycházeje z konstantní rozhodovací praxe správních soudů (např. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 1 As 28/2009-62 ze dne 18. 6. 2009) se Úřad dále zabýval tím, zda správní
delikt, za nějž je zadavateli nyní ukládán trest, není v souběhu s dalšími správními delikty či
přestupky zadavatele. Úřad konstatuje, že mu není z úřední činnosti známo, že by se zadavatel
dopustil jiného správního deliktu či přestupku, který by byl s právě projednávaným správním
deliktem v souběhu.
37
Č.j.: ÚOHS-04006/2025/500
190. Při stanovení výše pokuty bylo Úřadem přihlédnuto i k ekonomické situaci zadavatele, neboť
v určitém případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako krajně
„nespravedlivá“. Nepřípustné jsou pak takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Z údajů
uvedených ve výroční zprávě zadavatele za rok 202317 vyplývá, že objem finančních
prostředků, s nimiž zadavatel v roce 2023 hospodařil, se pohybuje v řádech desítek milionů
korun (hospodářský výsledek před zdaněním činil 46 870 000 Kč, výnosy potom
1 059 367 000 Kč). Při stanovování výše pokuty bylo shledáno, že vzhledem k objemu
finančních prostředků, kterými zadavatel v rámci svého rozpočtu disponuje, nemá pokuta
uložená dle výroku tohoto rozhodnutí likvidační charakter.
191. K námitce zadavatele, že původně uložená pokuta dalece přesahuje obvyklou výši pokut, které
Úřad za tvrzený typ pochybení ukládá a je nejvyšší pokutou, kterou Úřad ve své historii ve věci
zadávání veřejných zakázek uložil, jednak Úřad konstatuje, že pokuta uložená napadeným
rozhodnutím byla tímto rozhodnutím výrazně snížena, přičemž dále je třeba odkázat na smysl
existence zákona a ochranu zásad zakotvených v ustanovení § 6 zákona. Okolnost, že Úřad
nade vši pochybnost prokázal nedodržení zásady transparentnosti jednáním, za něž odpovídá
zadavatel, ve zcela klíčové fázi zadávacího řízení, tj. při posuzování a hodnocení nabídek
jednotlivých uchazečů, odůvodňuje uložení pokuty ve výši, v jaké byla nyní uložena. Žádná jiná
fáze zadávacího řízení není natolik podmíněná potřebou transparentnosti, jako je posuzování
nabídek. Ignoruje-li zadavatel tuto potřebu vyplývající přímo z § 6 zákona, jde taktéž
o vybočení z obvyklých mezí nedodržování zákona zadavateli, která Úřad sankcionuje v jiných
správních řízeních.
192. Na podporu svého tvrzení zadavatel odkazuje na dosavadní rozhodovací praxi Úřadu, přičemž
má za to, že pokuta uložená ve výši 49,64 % maximální výměry sankce, resp. 2,48 % hodnoty
veřejné zakázky, je „enormní“. Dle zadavatele se uvedená rozhodnutí Úřadu týkala významně
závažnějších porušení zákona, než jaké je vytýkáno zadavateli, přičemž za tato jednání byly
ukládány pokuty v rozmezí cca 0,18 % – 0,85 % hodnoty veřejné zakázky. Úřad však nemůže
souhlasit s zadavatelem, který uvádí, že významně nepřiměřené či excesivní by bylo uložení
pokuty, která by přesahovala jednotky tisíc korun (tj. s názorem, podle něhož by dle zadavatele
byla přiměřená pouze pokuta v řádech jednotek tisíc korun). Přestože pokuta, kterou nyní
Úřad zadavateli ukládá, přesahuje zadavatelem myšlenou hranici „přiměřenosti“, Úřad
akcentuje, že pokuta ukládaná tímto rozhodnutím aktuálně činí pouhých 5,5 % maximální
výměry sankce, kterou je možné v daném případě uložit, resp. 0,28 % z hodnoty veřejné
zakázky. Ke konkrétním zadavatelem uváděným rozhodnutím Úřad sděluje, že v rámci většiny
z nich byla výše pokuty v procentech srovnatelná s aktuálně ukládanou pokutou nebo byla
dokonce vyšší, případně byly i přes vyšší závažnost deliktního jednání shledány polehčující
okolnosti, které v šetřené věci shledány nebyly.
193. Zadavatelem uváděným rozhodnutím č. j. ÚOHS-S109/2009/VZ-12164/2009/510/HOd ze dne
15.10.2009 Úřad rozhodl o uložení pokuty ve výši 0,34 % hodnoty veřejné zakázky za spáchání
správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona (šlo o protiprávní zadání veřejné zakázky
v jednacím řízení bez uveřejnění), nicméně rozhodnutím č. j. ÚOHS-S109/2009/VZ12160/2014/521/VSt ze dne 9. 6. 2014 Úřad rozhodl, že se daný zadavatel uvedeného
správního deliktu nedopustil.
17
dostupné na https://www.vakpce.cz/media/cache/file/34/Vyrocni-zprava_2023.pdf
38
Č.j.: ÚOHS-04006/2025/500
194. V dalším odkazovaném rozhodnutí č. j. ÚOHS-S43/2010/VZ-3975/2010/540/PVé ze dne
16. 4. 2010 Úřad uložil danému zadavateli pokutu za spáchání správního deliktu podle § 120
odst. 1 písm. a) ZVZ ve výši představující 0,28 % hodnoty veřejné zakázky, nicméně Úřad zde
přihlédl k významné polehčující okolnosti, a to že zadavatel sám pochybení při zadávání
šetřené zakázky oznámil a současně odstoupil od uzavřené smlouvy, přičemž nedošlo k plnění
předmětu veřejné zakázky.
195. Dalším odkazovaným rozhodnutím č. j. ÚOHS-S205/2009/VZ-11610/2009/510/KČe ze dne
26. 10. 2009 byla podle § 120 odst. 2 písm. a) ZVZ za správní delikt uložena pokuta odpovídající
2,6 % hodnoty zakázky. Zadavatel namítá, že tam projednávaný delikt byl mnohem závažnější
než delikt stíhaný zde. Úřad k tomu uvádí, že i zde stíhaný správní delikt je deliktem velmi
závažným, jak bylo popsáno výše, nicméně vyšší závažnosti jednání postihovaného v řízení
sp. zn. ÚOHS-S205/2009/VZ odpovídá i mnohem vyšší uložená pokuta (v nyní šetřeném
případě činí pouze 0,28 % hodnoty zakázky).
196. V případě rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R183/2010/VZ-12512/2011/310/ASc ze dne
11. 8. 2011 byla danému zadavateli uložena pokuta za spáchání správního deliktu podle § 120
odst. 1 písm. a) zákona tím, že neprovedl zadávací řízení, ačkoliv se podle předpokládané
hodnoty jednalo o nadlimitní veřejnou zakázku a Úřad mu za toto jednání vyměřil pokutu ve
výši 0,85 % hodnoty zakázky. Úřad zde však přihlédl k významné polehčující okolnosti, a to, že
daný zadavatel uzavřením dodatků k příslušným smlouvám vynaložil úsilí, aby porušení zákona
zmírnil, a to tím, že změnil dobu trvání již uzavřených smluv (uzavřených na dobu neurčitou)
na dobu určitou s úmyslem v mezidobí řádně zadat veřejnou zakázku.
197. Dle dalšího odkazovaného rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S195/2007-16456/2007/540-Der ze
dne 7. 9. 2007, jež bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R182,183/2007/0220179/2007/310-Hr ze dne 5. 11. 2007, zadavatel neoprávněně použil jednacího řízení bez
uveřejnění, čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a)
zákona a Úřad mu uložil pokutu ve výši 5 000 000 Kč (0,1 % hodnoty zakázky). V uvedeném
případě sice byla uložena pokuta v dolní hranici možné sazby, Úřad však v odůvodnění
uvedeného rozhodnutí shledal několik významných polehčujících okolností, které nelze
srovnávat se skutkovými okolnostmi nyní šetřeného případu (resp. v nyní šetřeném případě
srovnatelné okolnosti absentují).
198. Dále zadavatel zmiňuje rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R46/2011/VZ11319/2011/310/EKu ze dne 28. 7. 2011, kde se zadavatel opustil správního deliktu podle
§ 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že zadal veřejnou zakázku na dodatečné stavební práce
v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem a předseda
Úřadu zde snížil původní vyměřenou pokutu ve výši 90 000 Kč na 10 000 Kč (tj. 0,11 % hodnoty
zakázky), nicméně učinil tak se zohledněním nutné potřeby zadavatele zajistit plynulost
stavebních prací, aby bylo minimalizováno riziko nežádoucí časové prodlevy při realizaci
nutných víceprací. Tento aspekt v šetřeném případu chybí a dané rozhodnutí tak nelze
považovat za relevantní.
199. Dle posledního odkazovaného rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R74,75/2022/VZ17614/2011/310-ASc ze dne 9. 11. 2011 se daný zadavatel dopustil správního deliktu podle
§ 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že více veřejných zakázek na dodávku služeb rozvoje
a integrace informačních systémů platební agentury SZIF zadal v jednacím řízení bez
39
Č.j.: ÚOHS-04006/2025/500
uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené zákonem a byla mu vyměřena
pokuta 900 000 Kč (0,18% hodnoty zakázky). Úřad zde však přihlédl k tomu, že ač se zadavatel
sám aktivně i pasivně podílel na stanovení podmínek, které vedly k porušení zákona, byla
situace do značné míry zaviněna nevhodně nastavenými podmínkami veřejné zakázky na
předmětné systémy, která byla zadávána odlišným zadavatelem. Zadavatelem uvedený případ
tedy neodpovídá šetřenému případu, neboť v něm srovnatelné polehčující okolnosti shledány
nebyly.
200. Závěry učiněné v zadavatelem odkazovaných rozhodnutích tak nelze vzhledem k okolnostem,
za nichž byly pokuty uloženy, aplikovat na nyní projednávanou věc. Nad rámec toho Úřad
k odkazovanému rozhodnutí č. j. ÚOHS-R59/2010/VZ-13759/2010/310/JSl ze dne 7. 12. 2010
konstatuje, že toto není pro nyní projednávanou věc relevantním měřítkem, kdy uvedené
rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu č. j. 62 Af 12/2011-47 ze dne 2. 8. 2012
pro nesrozumitelnost (rozsudek byl potvrzen rozsudkem NSS č. j. 8 Afs 56/2012–53 ze dne
27. 8. 2013).
201. Úřad tak s ohledem na výše uvedené nemůže souhlasit s názorem zadavatele, že při stanovení
výše sankce nepřihlíží ke své rozhodovací praxi, přičemž dále uvádí příklad rozhodnutí, v nichž
byla uložena dokonce vyšší pokuta za porušení zákona týkající se zásady transparentnosti. Jako
relevantní příklad tak Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S361/2012/VZ-19496/2012/514/JNv ze dne
17. 10. 2012 (které bylo potvrzeno v rámci řízení o rozkladu sp. zn. R307/2012). Uvedeným
rozhodnutím byla danému zadavateli uložena pokuta ve výši 900 000 Kč za spáchání správního
deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona týkajícího se mj. porušení zásady transparentnosti
v rámci procesu zdůvodňování mimořádně nízké nabídkové ceny. Uložená pokuta
představovala cca 0,38 % hodnoty zakázky a daný případ byl rovněž klasifikován jako závažný.
Dále lze jako relevantní uvést rozhodnutí č. j. ÚOHS-S517/2010/VZ-4972/2011/520/JHI ze dne
2. 5. 2011 (které bylo potvrzeno v rámci řízení o rozkladu sp. zn. R0110/2011), v němž Úřad
rozhodl o uložení pokuty za správní delikt, kdy daný zadavatel postupoval v rozporu se zásadou
transparentnosti v rámci procesu hodnocení nabídek, přičemž danému zadavateli byla
uložena pokuta ve výši 70 000 Kč představující cca 1,37 % hodnoty veřejné zakázky.
202. K dalším námitkám zadavatele uvedeným ve vyjádření k podkladům řízení ze dne 18. 12. 2024,
které směřují k nedostatečnému zajištění podkladů k učinění rozhodnutí o výši trestu, Úřad
uvádí, že nemá za to, že by v letech uplynulých od vydání napadeného rozhodnutí nastaly jiné
změny rozhodné pro uložení sankce a stanovení její výše, než délka doby uplynulé od spáchání
správního deliktu, která je zjevná i bez zařazení dalších podkladů, a změna ekonomické situace
zadavatele, pro jejíž posouzení Úřad použil podklad pro vydání rozhodnutí „Výroční zpráva
2023“. Zadavatel sám, kromě výčtu oblastí, v nichž dle něj nebyly dostatečně zajištěny
podklady, nenavrhuje provedení žádných dalších konkrétních důkazů, či jaké další podklady by
měl Úřad k posouzení využít, ani neuvádí žádné další konkrétní relevantní skutečnosti, s nimiž
by se mohl Úřad za účelem učinění závěru o výši sankce vypořádat. Pokud zadavatel uvádí, že
Úřad měl posoudit chování zadavatele v době od vytýkaného jednání, tak je nutno dodat, že
nespáchání žádného přestupku, resp. to, že pachatel své deliktní jednání neopakuje
a postupuje při zadávání veřejných zakázek podle zákona, mu lze jistě přičíst k dobru, nicméně
jelikož se jedná o jeho zákonnou povinnost, nelze takovou skutečnost považovat za polehčující
okolnost mající vliv na výši uložené sankce.
40
Č.j.: ÚOHS-04006/2025/500
Shrnutí
203. Lze shrnout, že ze zásady transparentnosti zakotvené v § 6 zákona plyne zadavateli povinnost
zajistit, aby z dokumentace o zadávacím řízení bylo jasně zřetelné, co rozptýlilo jeho
pochybnosti o mimořádně nízké nabídkové ceně či pochybnosti, pro které požadoval
vysvětlení nabídky. To zadavatel ve zdejším případě neučinil, čímž se dopustil správního
deliktu, a proto bylo třeba uložit mu správní trest. Ačkoli Úřad v šetřeném případě neshledal
důvody pro uložení pokuty v řádech nižších tisíců korun, jak bylo navrhováno ze strany
zadavatele, přistoupil na základě výše uvedených skutečností a po zhodnocení všech okolností
a důkazů, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, k uložení pokuty ve výši dle
názoru Úřadu minimální, která dle něj dostatečně naplňuje její represivní i preventivní funkci.
204. Úřad posoudil postup zadavatele a s ohledem na výše uvedené a skutečnost, že bylo opětovně
rozhodováno o uložení pokuty po podaném rozkladu zadavatele, kdy byl v napadeném
rozhodnutí zrušen právě pouze výrok o uložení pokuty, tedy po zohlednění všech zásad, které
se vážou k postupu správního orgánu při ukládání pokuty, rozhodl Úřad tak, jak je uvedeno ve
výroku I. tohoto rozhodnutí.
205. Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního
úřadu pro Jihomoravský kraj – pracoviště Brno zřízený u pobočky České národní banky v Brně
číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO zadavatele.
K výroku II. tohoto rozhodnutí
206. Úřad obdržel dne 18. 12. 2024 žádost zadavatele o přerušení správního řízení, kdy zadavatel
v ní uvádí, že žádá o přerušení zde vedeného správního řízení do skončení řízení o správní
žalobě podané ke Krajskému soudu v Brně dne 6. 11. 2024 proti výroku I. třetího rozhodnutí
o rozkladu. Zadavatel odkazuje na § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož může
správní orgán řízení usnesením přerušit, probíhá-li řízení o předběžné otázce. Důvodem je dle
zadavatele bezprostřední souvislost výroku o vině a o pokutě, přičemž není postaveno najisto,
zda by výrok o vině v soudním řízení správním obstál.
207. Kromě možnosti přerušit řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, probíhá-li řízení
o předběžné otázce, pak podle § 64 odst. 3 správního řádu může správní orgán v řízení z moci
úřední, není-li to v rozporu s veřejným zájmem, na požádání účastníka, pokud s tím všichni
účastníci uvedení v § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu souhlasí, z důležitých důvodů řízení
přerušit. Uvedené však neznamená, že správní orgán musí správní řízení přerušit vždy, jelikož
ze zákona plyne správnímu orgánu pouze možnost a je na zvážení správního orgánu, zda tuto
možnost využije, či nikoli. Při úvaze o tom, zda Úřad správní řízení přeruší, pak postupuje podle
okolností konkrétního případu, kdy bere v potaz žadatelem vyjádřený zájem na přerušení
řízení a jím tvrzený důvod pro přerušení, ale i ostatní přítomné veřejné a další zájmy, zejm.
bere v potaz účel řízení a nutnost jeho zajištění, přičemž postupuje také s ohledem na
celkovou délku řízení, o kterou by se nutně původní řízení prodloužilo, potažmo tedy
s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, tak, aby co nejlépe vyhověl základním
zásadám činnosti správních orgánů.
208. Úřad, vycházeje z výše citovaných východisek, po posouzení žádosti navrhovatele neshledal,
že by vyhověním této žádosti došlo k naplnění smyslu a účelu institutu přerušení řízení, naopak
41
Č.j.: ÚOHS-04006/2025/500
shledal dostatečné důvody pro pokračování ve správním řízení, a proto Úřad žádosti
navrhovatele nevyhovuje.
209. K argumentaci zadavatele týkající se důvodů svědčících pro přerušení zde vedeného správního
řízení Úřad uvádí následující. Zadavatel svou žádost staví de facto pouze na argumentu, že dle
něj existuje ve vztahu ke zde vedenému správnímu řízení o předběžné otázce vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Af 37/2024, v rámci něhož je rozhodováno
o (ne)zákonnosti pravomocného třetího rozhodnutí o rozkladu předsedy Úřadu, v němž byla
potvrzena vina zadavatele. Zadavatel tedy touto svou argumentací cílí na důvod přerušení
řízení dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, přičemž tento důvod pro přerušení řízení je
z pohledu správního orgánu čistě fakultativním, tj. i v takovém případě se správní orgán může
rozhodnout správní řízení nepřerušit například s odkazem na zásadu hospodárnosti a rychlosti
řízení.
210. Pokud pak jde o otázku naplnění důvodu pro přerušení řízení, Úřad musí konstatovat, že se
zadavatelem uvedenou úvahou o existenci předběžné otázky nelze souhlasit. Odpověď na to,
co je předběžná otázka přitom poskytuje správní řád, který v § 57 stanoví, že za předběžnou
otázku se považuje taková otázka, na jejímž vyřešení závisí vydání rozhodnutí, již nepřísluší
správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Dle soudní
judikatury pak nemůže být předběžnou otázkou ve smyslu § 57 správního řádu otázka výkladu
právních předpisů, jejichž aplikace je hlavním předmětem činnosti správního orgánu.18
V šetřeném případě tedy Úřad má k dispozici pravomocné rozhodnutí předsedy Úřadu
č. j. ÚOHS-34005/2024/VZ, sp. zn. ÚOHS-R11/2012/VZ ze dne 10. 9. 2024, kterým byl
potvrzen výrok o vině zadavatele a jehož obsahem a závěry je Úřad vázán. Je tedy nesporné,
že otázka spáchání správního deliktu, resp. viny, jakožto předpoklad pro to, aby mohl být
zadavateli nyní uložen trest, již byla pravomocně vyřešena. V rámci správního řízení
sp. zn. 31 Af 37/2024 vedeného u Krajského soudu v Brně se tedy aktuálně neřeší žádná
otázka, o níž by již nebylo pravomocně rozhodnuto, nebo si o ni Úřad nemohl udělat vlastní
úsudek, kdy otázku zániku právní odpovědnosti za vytýkané jednání je Úřad oprávněn,
a dokonce i povinen zkoumat, přičemž k jejímu vyřešení musí dospět aplikací právních
předpisů. Úřad je proto přesvědčen, že zde neexistuje řízení o předběžné otázce, pro niž by
bylo považoval za nutné přerušit zde vedené správní řízení, jak dovozuje zadavatel.19
211. Úřad tak shrnuje, že není zadavatelem tvrzeného důvodu pro přerušení zde vedeného
správního řízení. Úřad nadto uvádí, že ač sice dle § 64 odst. 3 správního řádu může na požádání
účastníka z důležitých důvodů přerušit, nicméně nemělo by tak být učiněno v rozporu
s veřejným zájmem, a Úřad tak musí vzít v potaz i otázku dosažení účelu a smyslu vedeného
správního řízení. Úřad vzal v potaz zadavatelem vyjádřený zájem na přerušení řízení a jím
tvrzený důvod pro přerušení, nicméně vzal v potaz i ostatní přítomné veřejné a další zájmy,
zejm. zájem na potrestání pachatele protiprávního činu, zájem na rychlém a hospodárném
projednání věci a dosažení účelu zde vedeného správního řízení, přičemž dospěl k závěru, že
jsou zde dostatečně silné zájmy, pro něž je třeba v řízení pokračovat. Úřad pro úplnost dodává,
18
Blíže k tomu viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 45 Ad 6/2010.
Úřad pro úplnost dodává, že nepomíjí, že výsledek správního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
31 Af 37/2024 by za určitých okolností mohl mít z procesního hlediska dopad i na zde vedené správní řízení, i za takové
situace by však nebyly vytvořeny podmínky pro vznik neřešitelného právního stavu.
19
42
Č.j.: ÚOHS-04006/2025/500
že má za to, že zadavateli v šetřeném případě nejsou upírána žádná práva, a to ani v souvislosti
s nepřerušením předmětného správního řízení na danou žádost zadavatele.
212. Lze tedy uzavřít, že zde nejsou naplněna východiska dle § 64 odst. 1 ani § 64 odst. 3 správního
řádu, na podkladě nichž by bylo možné uzavřít, že je třeba správní řízení na nezbytně nutnou
dobu přerušit, respektive naopak jsou v souladu s výše uvedeným naplněny předpoklady,
které umožňují správní řízení nepřerušit.
213. Úřad tak uzavírá, že předmětné žádosti zadavatele o přerušení zde vedeného správního řízení
nevyhovuje.
214. Úřad pro úplnost dodává, že z důvodu procesní ekonomie rozhodl o nevyhovění žádosti
zadavatele ze dne 18. 12. 2024 o přerušení správního řízení vedeného pod sp. zn. ÚOHSS214/2011/VZ (výrok II.) rozhodnutím, a nikoli usnesením, jak lze vyvodit z § 76 odst. 1
správního řádu ve spojení s § 64 odst. 1 písm. c), resp. § 64 odst. 3 správního řádu20, a to
rovněž s přihlédnutím k závěrům předsedy Úřadu, ke kterým dospěl v rozhodnutí č. j. ÚOHSR0204/2018/VZ-04701/2019/321/ZSř ze dne 15. 2. 2019. V něm mj. ve vztahu k obdobně
procesně řešené situaci uvedl, že „zákon sice předpokládá formu usnesení, ale tato forma není
nezbytně nutná, pakliže Úřad o zbytku návrhu rozhoduje rozhodnutím“. Úřad připomíná, že
současně dále konstatoval, že „[r]ozhodnutí je totiž vyšší forma než usnesení, tudíž v rámci něj
může Úřad pojednat o všech skutečnostech, i o těch, u kterých, pokud by se rozhodovalo pouze
o nich, by postačovala forma usnesení“. Takový závěr potvrzuje např. i usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 1662/2004 ze dne 2. 5. 2005, z něhož vyplývá, že „[o] zrušení rozsudku
soudu prvního stupně a o vrácení věci k dalšímu řízení odvolací soud rozhoduje - jak vyplývá
z ustanovení § 223 o.s.ř. - formou usnesení. Povahu usnesení neztrácí toto rozhodnutí ani
v případě, je-li přičleněno k jinému rozhodnutí odvolacího soudu, pro něž je ustanovením § 223
o.s.ř. stanovena forma rozsudku“. Z toho důvodu Úřad rozhodoval o nevyhovění předmětné
žádosti o přerušení řízení rozhodnutím.
POUČENÍ
Proti výroku I. a II. tohoto rozhodnutí lze do 15 dní ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže – Sekce veřejných zakázek, třída Kpt. Jaroše 1926/7, 602 00 Brno. Včas podaný rozklad proti
výroku I. tohoto rozhodnutí má odkladný účinek. Rozklad podaný proti výroku II. nemá podle § 76
odst. 5 správního řádu odkladný účinek. Rozklad se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby
jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každému účastníku řízení mohl Úřad zaslat jeden
stejnopis.
otisk úředního razítka
v z. Ing. Petr Vévoda
Mgr. Markéta Dlouhá
místopředsedkyně
20
Viz mj. rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-10904/2022/162 ze dne 7. 4. 2022.
43
Č.j.: ÚOHS-04006/2025/500
Obdrží
JUDr. Pavel Dejl, LL. M., PhD., advokát, Jungmannova 24, 110 00 Praha 1
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
44