{"html": "

180. Úřad v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru o tom, že se účastník řízení dopustil jednání, jehož cílem bylo narušení hospodářské soutěže. Z tohoto důvodu v posuzovaném případě neaplikoval výjimku „de minimis“, která jinak poskytuje „bezpečný přístav“ soutěžitelům s tak malým tržním podílem, že by bylo možné předpokládat, že jeho jednáním nebude soutěž narušena.

181. Podle účastníka řízení přitom jemu vytýkané jednání nelze jako dohodu s cílem narušit hospodářskou soutěž (dále též "cílová dohoda") charakterizovat z pohledu unijního ani tuzemského práva.

182. K tomu uvádím, že dohody, jejichž cílem je narušit hospodářskou soutěž, jsou takové dohody, které jsou ze své podstaty natolik nebezpečné, že u nich lze negativní dopad na hospodářskou soutěž presumovat, a není tedy třeba se jím blíže zabývat, či jej dokazovat. Takováto jednání jsou tedy sama o sobě natolik škodlivá, že jejich účinek není třeba blíže kvantifikovat. U cílových dohod lze právě s ohledem na jejich závažnost presumovat opak, tedy že podmínka narušení soutěže je vždy splněna (až na výjimky ospravedlněné kontextem takových dohod). Z pohledu unijního práva patří mezi cílové dohody nesporně také dohody o zákazech exportu, a to za té podmínky, že zakazují distributorům také pasivní prodeje. Takovýmito dohodami jsou totiž izolována jednotlivá území a je na nich zcela potlačena intra-brand soutěž (tedy soutěž v rámci jedné značky produktu), čímž může být zmírněn tlak na cenu a jiné benefity spotřebitelů.

183. Účastník řízení předně tvrdí, že vytýkané jednání nemůže být považováno za cílové, protože jde pouze [obsahuje OT], přičemž tato ujednání byla podle něj podmíněna ekonomickými důvody. Jak bylo uvedeno pod písm. h) této části odůvodnění tohoto rozhodnutí, jednání účastníka řízení se významně liší od obvyklé podoby [obsahuje OT]. Bez ohledu na to jsem však zde přezkoumal jednotlivé argumenty, jimiž účastník řízení podmiňoval nezbytnost svého jednání, a neshledal je přesvědčivými.

184. Podle účastníka řízení je v návaznosti na rozsudek SDEU ve věci Groupement des cartes bancaires zřejmé, že koncept cílových dohod je nutné vykládat restriktivně, a že Úřad měl povinnost provést bez ohledu na charakter vytýkaného jednání také „kvantitativní hodnocení… ekonomických a faktických souvislostí“ za účelem posouzení, zda má dohoda za cíl omezit hospodářskou soutěž, a případně se následně detailně zabývat i jejími účinky.

185. Je pravdou, že Soudní dvůr považoval za nutné interpretovat koncept cílových dohod restriktivně, a to tak, aby zahrnuly pouze takové dohody splňující „zásadní právní kritérium“ spočívající v určení, „zda koordinace mezi podniky obsahuje takové omezení hospodářské soutěže „z hlediska cíle“, … že taková koordinace sama o sobě vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži.“[48] Při určení toho, zda posuzované jednání představuje jednání cílové, je třeba „se soustředit zejména na znění jejích ustanovení, na cíle, kterých má dosáhnout, jakož i na hospodářský a právní kontext, do kterého spadá…“[49], přičemž, platí, že „omezení hospodářské soutěže na základě účelu i v případě, že by předkládající soud konstatoval, že s ohledem na hospodářský kontext je pravděpodobné, že v důsledku uzavření těchto dohod bude hospodářská soutěž na předmětném trhu vyloučena nebo vážně oslabena“.[50] Ve chvíli, kdy by nebylo zjištěno, že posuzované jednání vykazuje takovou míru škodlivosti, aby mohlo být označeno za cílové, je třeba zkoumat faktické dopady tohoto posuzovaného jednání na hospodářskou soutěž.

186. Úřad v napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že podle unijní judikatury „dohoda v oblasti distribuce má omezující cíl v těch případech, kdy jasně vyjadřuje vůli znevýhodňovat prodej na vývoz oproti vnitrostátnímu prodeji“.[51] Současně Úřad odkazuje na rozsudek NSS ve věci Sokolovská uhelná, který se týkal taktéž dohod o zákazu exportu, a v němž Nejvyšší správní soud shledal, že „…uzavřené dohody skutečně mohly omezit odběratele při jejich úvaze o případném vývozu dotčené komodity do zahraničí. Znění uzavřených smluv, které umožňovalo stěžovateli požadovat zaplacení smluvní pokuty v případě porušení zákazu exportu dodávaného zboží do zahraničí, představovalo značný motivační faktor k respektování nastavených norem chování. To prokázalo i provedené dokazování, ze kterého mj. vyplynulo, že v některých případech k exportům docházelo až po sjednání dodatku ke smlouvě či v některých případech docházelo k přenášení zákazu exportu na navazující články distribučního řetězce.“[52] Na základě této úvahy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v tam posuzovaném případě bylo předmětné jednání cílové, tedy jednáním s cílem narušit hospodářskou soutěž.

187. Otázkou tedy je, zda vytýkané jednání ve zde posuzované věci vykazuje s ohledem na jeho podstatu a kontext takovou škodlivost, že je možné jej označit za jednání cílové. Podstata jednání účastníka řízení spočívala v tom, že [obsahuje OT]. Tím na zahraničních trzích [obsahuje OT], což mu umožnilo s ohledem na vyšší ceny, za něž se HTU v zahraničí prodávalo, snížit soutěžní tlak na ceny [obsahuje OT]. Tímto jednáním byli jednoznačně dotčeni další tuzemští distributoři, kteří nemohli účastníkem řízení produkované HTU do zahraničí prodávat.

188. Za zásadní považuji to, že cílem účastníku řízení vytýkaného jednání mohlo být zvýšení vlastního prospěchu úplným odstraněním intra-brand soutěže. Pro takovéto jednání by pak nebylo možné nalézt žádné ospravedlnění a dalo by se považovat za natolik škodlivé, že by bylo možné ho bez dalšího označit za cílové.

189. Pokud jde o námitku týkající se vlivu posuzovaných dohod na obchod mezi členskými státy, vyjadřuje se účastník řízení k aplikaci čl. 52 a 53 Pokynů, když zde uvedené podmínky pod písmeny a) a b) dle něho musí být splněny kumulativně, nikoliv alternativně. Zároveň tvrdí, že ani jedna podmínka není splněna, pracuje však s chybnou premisou, že český trh dohodami zasažen nebyl, což ale není pravda (viz výše). Dále účastník řízení tvrdí, že i pokud by Úřad dovodil existenci vlivu jeho jednání na obchod mezi členskými státy, je jeho povinností dále dokázat, že tento vliv byl znatelný. Účastník řízení rovněž poukazuje na to, že orgán prvního stupně nemůže otázku vlivu na obchod mezi členskými státy posoudit pouze s poukazem na Pokyny, nýbrž se otázkou musí zabývat podrobněji.

190. Tyto námitky je třeba odmítnout. V prvé řadě je třeba vyjít ze znění článku 101 SFEU, dle kterého jsou s vnitřním trhem neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Do působnosti práva Evropské unie tak spadají dohody, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy tak, že mohou narušit uskutečnění cílů jednotného trhu mezi členskými státy, zejména oddělováním vnitrostátních trhů nebo změnou struktury hospodářské soutěže na vnitřním trhu.[53] Aby tedy předmětné dohody mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy, musí na základě souhrnu objektivních skutkových nebo právních okolností umožnit předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, že mohou přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně ovlivnit obchod mezi členskými státy, a to tak, že se lze obávat, že by mohly být překážkou uskutečňování jednotného trhu mezi členskými státy.[54] I když jsou přitom dohody zakazující export ze své podstaty považované za způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy, je nicméně nezbytné, aby i přes tuto skutečnost nebyl vliv těchto dohod na obchod mezi členskými státy zanedbatelný.[55]

191. Co se týká Pokynů, jejich cílem je ukázat způsob, jakým Komise jakožto unijní orgán pro hospodářskou soutěž sám uplatňuje články 101 a 102 SFEU. Pokyny byly zveřejněny v roce 2004 v řadě C Úředního věstníku Evropské unie, jejímž cílem není zveřejňovat právně závazné akty, ale pouze informace, doporučení a stanoviska týkající se Evropské unie. Z toho plyne, že k určení, zda se jedná o citelné omezení hospodářské soutěže, či nikoli, může orgán pro hospodářskou soutěž členského státu zohlednit prahy stanovené v bodě 53 Pokynů, avšak není k tomu povinen. Takové prahy jsou totiž pouze jedním z vodítek, která mohou tomuto orgánu umožnit určení, zda je určité omezení s ohledem na skutečné okolnosti dohody výrazné, či nikoli. Je nicméně nezbytné zdůraznit, že Pokyny Evropské komise, a to včetně prahových hodnot uvedených v bodě 53, mají svůj základ v judikatuře Soudního dvora, který v rámci svých pravomocí zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění unijního práva a je proto nezbytné, aby v případech, kdy si to nevyžadují zvláštní okolnosti posuzovaného případu, byla tato judikatura (za účelem jednotného uplatňování unijního práva ve všech členských státech) v činnosti vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž respektována.

192. Pokud jde o výklad bodu 53 Pokynů, je zřejmé, že toto ustanovení nevyžaduje pro účely aplikace čl. 101 SFEU kumulativní, nýbrž alternativní naplnění tam uvedených podmínek.[56] Co se týká naplnění první alternativní podmínky, tedy kritéria tržního podílu, zde Pokyny předpokládají, že v případě dohod, které jsou považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již kvůli své povaze, lze při překročení 5 % podílu na relevantním trhu usuzovat na dosažení hranice, kdy již jsou naplněny podmínky aplikace čl. 101 SFEU.

193. Soudní dvůr v případu Miller konstatoval, že dohody omezující vývoz zboží do zahraničí jsou již ze své podstaty schopny ovlivnit obchod mezi členskými státy, neboť smyslem těchto ujednání je izolace určité části trhu od jeho celku. Ani skutečnost, že dodavatel tato ustanovení v praxi nevymáhá, přitom nemůže být důvodem k závěru, že tyto dohody nemají vliv na obchod mezi členskými státy, když tyto ujednání můžou vytvořit „vizuální a psychologické“ („visual and psychological“) pozadí, které v konečném důsledku přispívá k rozdělení trhu.

194. Tyto závěry Soudního dvora lze přitom analogicky aplikovat na zdejší případ, zejména co se týká tvrzené neexistence mezinárodního obchodu s HTU, nevymáhání stanovených zákazů či údajného slabého postavení na relevantních trzích. Pokud však jde o podíl účastníka řízení na relevantním trhu, tato otázka zůstává otevřena a bude na orgánu prvního stupně, aby ji případně posoudil poté, co postaví najisto vymezení relevantního trhu. Pokud však jde o druhou podmínku, tedy obratové kritérium, existuje vyvratitelná domněnka, že dopady dohod na obchod mezi členskými státy jsou znatelné, pokud obrat stran týkající se výrobků pokrytých dohodou překračuje 40 mil. EUR. Z napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že už samotná výše tržeb (hodnoty prodejů) za dodávky HTU účastníka řízení jeho odběratelům v roce 2012 (tedy poslední rok deliktního jednání) jen na území ČR dosáhla výše [obsahuje OT].[57] Definitivní závěr o naplnění alespoň jednoho z těchto kritérií však bude muset udělat orgán prvního stupně, a to s ohledem na jím provedené vymezení relevantního trhu.

g) jednání není účastníku řízení přičitatelné

195. Účastník řízení je toho názoru, že [obsahuje OT]. Již z tohoto důvodu nemůže být, podle svého názoru, postihován za uzavírání těchto doložek, nebo alespoň nikoliv sám, ale společně se společností ČEZ (viz bod 198 doplnění rozkladu).

196. K námitce účastníka řízení uvádím, že podle § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 ZOHS jsou formou narušení hospodářské soutěže mj. také zakázané dohody soutěžitelů. Soutěžitelem se přitom nemyslí pouze určitá fyzická nebo právnická osoba, ale podle § 2 odst. 1 ZOHS také sdružení soutěžitelů, a to bez ohledu na jeho právní subjektivitu. Takovýmto sdružením může být například koncern ve smyslu § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Koncernem se přitom má na mysli takové seskupení právnických osob, v němž jedna ovládá ostatní např. formou majetkové účasti.

197. Ovládá-li tedy společnost ČEZ účastníka řízení (což považuji za nesporné), je zřejmé, že z pohledu soutěžního práva tvoří jediného soutěžitele (což nerozporuje ani účastník řízení). Správní řízení však nicméně nelze vést s non-subjektem a z tohoto důvodu musí být v rámci každého soutěžitele vybrány subjekty, s nimiž bude správní řízení vedeno. Zatímco v unijním právu lze uložit pokutu společně několika subjektům (čímž je založena jejich solidární odpovědnost), tuzemské správní právo takovýto postup nezná.[58] Delikt může být proto přičten buď dceřiné společnosti, nebo potenciálně společnosti mateřské, je-li jí dceřiná společnost ovládána: „Tak může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti, pokud dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí udělila mateřská společnost, neboť dané dva podniky tvoří hospodářskou jednotku.“[59]

198. Úřad se v napadeném rozhodnutí zabýval otázkou vlastnické struktury účastníka řízení a jeho odpovědnosti za jednání v odstavci 9 napadeného rozhodnutí. Dospěl zde k závěru, že se vytýkaného jednání účastník řízení dopouštěl ještě před jeho spojením se společností ČEZ, a že tedy změna vlastnické struktury neměla na jeho jednání žádný dopad. Z tohoto důvodu se rozhodl správní řízení vést právě s účastníkem řízení a nikoliv se společností ČEZ jako s ovládajícím subjektem. Takový postup shledávám logickým a odpovídajícím posuzované situaci.

199. Stěžejním pro přičtení odpovědnosti konkrétnímu subjektu či subjektům je rozhodnutí o tom, zda mateřská a dceřiná společnost tvoř jednu hospodářskou jednotku či nikoliv. Mateřská a dceřiná společnost totiž mohou být považovány za jednu hospodářskou jednotku, když současně mohou mít vlastní právní subjektivitu. Odpovědnost mateřské společnosti za jednání dceřiné společnosti jí může být přičtena pouze tehdy, tvoří-li obě jednu hospodářskou jednotku. Vzhledem k tomu, že správní řízení je možné vést vždy jen s fyzickou nebo právnickou osobou, je nutné pouze jim přisuzovat porušení pravidel hospodářské soutěže. Mateřská a dceřiná společnost pak tvoří jednu hospodářskou jednotku, pokud dceřiná společnost nejedená na trhu samostatně a následuje pokyny dané jí mateřskou společností, přestože je sama nadána vlastní právní subjektivitou. „Dceřiné společnosti vytvářejí spolu s mateřskou společností koncern, který je považován za jedinou hospodářskou jednotku, která se jako celek považuje za soutěžitele (podnik), pokud je splněna podmínka, že dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje.“[60] Dále „podle ustálené judikatury může být protisoutěžní jednání podniku přičteno jinému podniku, pokud neurčoval své jednání na trhu samostatně, ale v zásadě uplatňoval pokyny vydané posledně uvedeným podnikem, zejména s ohledem na hospodářské a právní vazby, které je spojují.“[61] Skutečnost, že dceřiná společnost má samostatnou právní subjektivitu, je sama o sobě nedostatečná pro vyloučení možnosti přičítat její jednání mateřské společnosti. Bylo by tomu tak v případě, pokud by dceřiná společnost, ačkoliv disponuje samostatnou právní subjektivitou, nemohla nezávisle rozhodovat o svém vlastním jednání na trhu, ale prováděla by ve všech ohledech instrukce jí ukládané mateřskou společností.[62]

200. Nelze tedy dovozovat nezákonnost napadeného rozhodnutí pouze z toho, že je účastník řízení ovládanou společností. Taková skutečnost jej z vytýkaného jednání neliberuje. Zřejmé je to potom obzvláště, vezmu-li v potaz, že je myslitelná situace, ve které by mateřská společnost negenerovala žádný obrat. Pokud by muselo být řízení vedeno vždy pouze s mateřskou společností, byla by tak dána zřetelná cesta, jak se vyhnout uložení sankce. Takovouto námitku tedy nepovažuji za relevantní.

201. Účastník řízení se dále odvolává na tzv. výjimku veřejného zájmu, kterou odvozuje od unijní judikatury ve věcech Wouters[63] a Meca-Medina[64]. Má totiž za to, že byl zavázán k plnění úkolů veřejného zájmu, které nemohl splnit jinak, než právě vytýkaným jednáním.

202. Úřad však v napadeném rozhodnutí tento závěr odmítl s ohledem na to, že podle něj nebyly naplněny podmínky, určené právě touto judikaturou. Úřad dovodil, že mezi tyto podmínky patří (mimo existence veřejného zájmu) následující: „(i) dané jednání musí být rozumně považováno za nezbytné pro dosažení určitého cíle, (ii) sledovaného cíle nelze dosáhnout prostředky méně omezujícími a (iii) omezující účinky na hospodářskou soutěž nesmí přesahovat míru nezbytnou pro dosažení daného cíle.“[65] Na tomto základě Úřad vyhodnotil, že nebyla splněna první podmínka, a proto nelze v dané věci obranu na základě výjimky veřejného zájmu přiřknout. Konkrétně Úřad odkazuje na to, že neshledal, že by vytýkané dohody byly nezbytné [obsahuje OT]. Úřad v této části napadeného rozhodnutí nevyřkl zcela explicitně, že vytýkané dohody neshledal nezbytnými ani pro naplnění tvrzeného veřejného zájmu. Dle mého názoru to však implicitně zřetelně vyplývá z toho, že právě výjimkou veřejného zájmu se zde Úřad zabýval, a že jeho závěrem je to, že ji nelze aplikovat, protože vytýkané jednání neshledal nezbytným pro naplnění tvrzeného veřejného cíle.[66]

203. Mimo výše uvedené formulační nejednoznačnosti (odstranitelné zohledněním kontextu tvrzení Úřadu) účastník řízení považoval za nesprávné to, jak Úřad interpretoval privatizační rozhodnutí, a to, že se za účelem řádné interpretace na smysl privatizačního rozhodnutí nedotázal relevantních orgánů České republiky, konkrétně Úřadu vlády České republiky, či ministerstva financí, aby zjistil, zda byla účastníku řízení uložena taková povinnost, kterou nebylo bez vytýkaného jednání možno splnit.

204. Předně je nutné zvážit znění samotného privatizačního rozhodnutí, založeného na stranách č. 26008 - 26015 správního spisu. Toto rozhodnutí stanovilo mimo náležitostí samotné privatizace v bodě 12 také řadu podmínek, k jejichž dodržení se nabyvatel akcií (společnost ČEZ) zavázal. Podle písm. f) má nabyvatel (společnost ČEZ) provozovat svou podnikatelskou činnost v souladu s tehdy platnou energetickou koncepcí České republiky. Podle písmena h) má nabyvatel povinnost zajistit, aby po dobu [obsahuje OT] let od vypořádání privatizace odbytová těžba HTU pokryla potřebu trhu pro obyvatelstvo do maximální výše [obsahuje OT] ročně.

205. Podle privatizačního rozhodnutí měl tedy nabyvatel zajistit, že odbytová těžba HTU na straně účastníka řízení bude pokrývat (až do stanovené maximální výše) poptávku pro obyvatelstvo. Nabyvatel tedy byl privatizačním rozhodnutím vázán pouze k tomu, aby zajistil na straně účastníka řízení dostatečný objem odbytové těžby, neměl však stanovenu žádnou odpovědnost za to, zda bude vytěžené uhlí v daném množství ze strany distributorů dodáno na český trh a už vůbec ne, že tomu má dojít některým ze způsobů omezujícím soutěž.

206. Účastník řízení text popsaného ustanovení vykládá tak, že účastník řízení byl povinen do stanovené výše zajistit nejen odbytovou těžbu, ale faktické pokrytí poptávky obyvatelstva. Mám za to, že tento výklad neodpovídá ani základnímu gramatickému významu privatizačního rozhodnutí. To totiž nehovoří o tom, že by měl účastník řízení přímý závazek zajistit pokrytí tuzemské poptávky v daném roce (do stanovené výše), ale pouze závazek zajistit, že jeho odbytová těžba bude dostatečně vysoká na to, aby tato poptávka pokryta být mohla. Mám současně za to, že znění textu privatizačního rozhodnutí je natolik jednoznačné, že si nevyžaduje žádné další dokazování, a že konkurenční (účastníkem řízení navrhovaná) interpretace nemůže být přijata. [obsahuje OT][67][obsahuje OT]. Pokud by totiž vlády České republiky či Ministerstvo financí měly skutečně úmysl zavázat účastníka řízení k omezení distribuce HTU do zahraničí, určitě by tak učinily výslovně a jednoznačně. Rozhodnutí hovoří pouze o obecně sledovaném cíli, nikoli o konkrétním způsobu jeho dosažení v podobě omezování exportů.

207. Této logice také odpovídá ustanovení čl. 12 písm. h) privatizačního rozhodnutí, týkající se hnědého energetického uhlí - u toho byla shodně stanovena pouze minimální hranice odbytové těžby, bez toho, že by účastníku řízení byla ukládána odpovědnost za distribuci tohoto uhlí či za pokrytí dodávky.

208. Již z těchto podkladů tedy považuji za nepochybné, že účastník řízení byl vázán pouze k provedení určitého objemu odbytové těžby, nikoliv k tomu, aby s jednotlivými distributory uzavíral dohody o zákazu exportu.

209. Z relevantních ustanovení povinností společnosti ČEZ a účastníka řízení tedy vyplývá pouze to, že měly povinnost zajistit dostatečný objem odbytové těžby HTU, tedy takový objem, který by odpovídal poptávce obyvatelstva. Ani jedna z těchto společností však nenesla žádnou odpovědnost za to, zda její distributoři všechno uhlí dodají na domácí trh, či zda jej budou dodávat také na trh zahraniční. Na účastníka řízení tedy nebyla přenesena privatizačním rozhodnutím žádná taková povinnost jednat ve veřejném zájmu, která by ospravedlnila napadeným rozhodnutím vytýkané jednání. Již z tohoto důvodu nemůže být jeho obrana, položená na judikatuře ve věci Wouters, úspěšná.

210. To, že bylo plnění privatizačního rozhodnutí společností ČEZ kontrolováno, na věci ničeho nemění. Jak bylo výše doloženo, privatizační rozhodnutí obsahuje pouze závazek provádět odbytovou těžbu v dostatečném objemu. Za plnění tohoto závazku byla společnost ČEZ coby nabyvatel v rámci privatizačního rozhodnutí odpovědná, a pokud tedy toto plnění kontrolovala a požadovala, je to logické - nic to však nemění na tom, že závazky společnosti ČEZ [obsahuje OT] nezahrnovaly vytýkané jednání, ale pouze provedení odbytové těžby o dostatečném objemu. [obsahuje OT], a účastník řízení nijak nevysvětluje, proč by Úřadem zastávaná interpretace dotčeného ustanovení měla vyústit v jinou konstrukci podmínky.

211. Účastník řízení dále argumentuje tím, že privatizační rozhodnutí není právním předpisem, který by Úřad mohl vykládat, a že z tohoto má vyplývat povinnost Úřadu provést další dokazování. V podstatě tedy účastník řízení tvrdí, že Úřad může vlastní interpretaci použít pouze ve vztahu k obecně závazným právním předpisům. Úřad tedy nebyl podle účastníka řízení oprávněn privatizační rozhodnutí vykládat a měl své rozhodnutí opřít např. o názor původce tohoto aktu. S tímto názorem nelze ze zjevných důvodů souhlasit. Úřad je oprávněn k tomu, aby sám zvážil všechny skutkové okolnosti, a to včetně např. smluv či rozhodnutí libovolných subjektů. To platí i pro rozhodnutí orgánu výkonné moci, či soukromoprávní smlouvu. Žádná z těchto kategorií není zákonem vyloučena z možnosti posouzení správním orgánem. Navíc dle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jedním z takových prostředků jsou právě listiny. Podle § 50 odst. 4 správního řádu pak správní orgán hodnotí podklady podle své úvahy, když současně přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Konečně účelovost argumentace účastníka řízení je zřejmá již z toho, že pokud by Úřad měl takto posuzovat například obsah smlouvy, který by považoval za protisoutěžní, měl by se při jeho interpretaci podle účastníka řízení opírat o názor aktérů této smlouvy, kteří jsou přitom silně motivovaní zastávat takový výklad, který nepovede ke zjištění protiprávního jednání.

212. Co se týče rozsudku Wouters a navazující judikatury, ty zde nejsou relevantní. Tyto rozsudky se mimo jediného zabývaly specifickým problémem, totiž problematikou tzv. profesních komor, na které je zákonem přenesena možnost určovat určitá závazná pravidla pro členy dané komory. Tato oprávnění jsou dané komoře dána za účelem udržení určité kvality odborných služeb poskytovaných členy této komory, která by jinak mohla být ohrožena díky problému tzv. informační asymetrie.[68] Případ, věc Meca - Medina se týká otázky sportovních antidopingových pravidel a toho, zda je možné zkoumat sportovní pravidla optikou (a orgány) ochrany hospodářské soutěže.

213. Ve zde posuzovaném případě se však nejednalo o případ informační asymetrie, ani o otázku toho, zda lze sportovní pravidla zahrnout pod oblast hospodářské soutěže. Otázku zásobování domácího obyvatelstva HTU na integrovaném unijním trhu má být na prvním místě řešena nástroji hospodářské soutěže. Teprve pokud by se vyskytla nějaká porucha svobodného trhu (jakou bylo např. informační asymetrie a kvalita poskytování určitých služeb v případě Wouters a následujících případech) je možné uvažovat o zásahu ze strany státu. Ve zde posuzovaném případě však k takové situaci nedošlo. Soutěž na dotčeném trhu vykazuje podle mého názoru standardní znaky funkčnosti - neexistuje tedy žádný důvod, proč by měla být omezena tak závažným způsobem, jaký zvolil účastník řízení. Je sice myslitelné, že by při nezavedení vytýkaných opatření byla větší část tuzemské těžby alokována v zahraničí, což by mohlo vyvolat tlak na tuzemské ceny, to je však třeba považovat nikoliv za vadu, ale za průvodní znak probíhající soutěže, zajišťující efektivní alokaci zdrojů na vnitřním trhu Evropské unie. Ani z těchto okolností tedy není patrné, že by existoval veřejný zájem na tom, aby účastník řízení měl kontrolu nad tím, zda distributoři jím vytěžené HTU nabízejí i na zahraničním trhu, či nikoliv. Text privatizačního rozhodnutí, který přitom zavazuje nabyvatele pouze k tomu, aby zajistil dostatečnou úroveň odbytové těžby.

214. Mám tedy za to, že není naplněna ani první podmínka stanovená unijním právem, totiž nezbytnost učiněného opatření (zde účastníku řízení vytýkaného jednání). Veřejným cílem, vyjádřeným v privatizačním rozhodnutí, bylo pouze to, aby byl zajištěn dostatečný „vstup“ (úroveň odbytové těžby) na domácí trh. Původní vlastník nijak nezavázal účastníka řízení k tomu, aby kontroloval, jaká část uhlí bude dodána na tuzemský trh, ani aby kontroloval, jaká část těžby bude dodána na trh zahraniční. V takovém případě nelze uzavírání smluv o zákazu exportu považovat za přiměřený prostředek, protože tím mohla být (logicky) pouze opatření sledující to, zda bude provedena dostatečná odbytová těžba. V rozporu s tvrzeními účastníka řízení tedy nemám za to, že na něj byla kladena přímá odpovědnost za to, že bude (z jeho zdrojů a do určené výše) zcela pokryta domácí poptávka po HTU.

215. Nadto však dodávám, že i pokud by skutečně účastník řízení byl odpovědný za to, že bude uspokojena domácí poptávka v tom smyslu, že nedopustí příliš velké exporty (což, znovu opakuji, neodpovídá znění privatizačního rozhodnutí), měl by k dispozici méně omezující nástroje, např. možnost s jednotlivými distributory sjednat limity na exporty (viz. stanovisko společnosti VUPEK). Účastník řízení byl povinen zvolit takový nástroj k dosažení sledovaného cíle, který nepovede k narušení hospodářské soutěže. [obsahuje OT] je v tomto ohledu příliš razantním ovlivněním soutěže, které jeho konkurenty podstatně limituje, přestože sledovaného cíle bylo možno dosáhnout i jinými nástroji s menším omezením konkurentů.

216. Mám tedy za to, že na účastníka řízení nebyl přenesen výkon veřejného cíle fakticky zajistit pokrytí veškeré domácí poptávky (do určité úrovně), jak účastník řízení ve svém rozkladu namítá. Tím je zjevné, že neexistuje z pohledu unijní judikatury o výjimce veřejného zájmu ospravedlnění pro účastníku řízení vytýkané jednání. Skutkovou situaci považuji přitom za natolik zřejmou, že není nutné provést další dokazování, navržené účastníkem řízení. Pokud by měly Ministerstvo financí či vláda České republiky skutečně v úmyslu zavázat účastníka řízení k tomu, aby omezil distribuci vytěženého HTU do zahraničí, nepochybně měly možnost tak výslovně učinit - privatizační rozhodnutí je poměrně komplexní a povinnosti nabyvatele stanovuje natolik detailně, že by tak významnou věc nepochybně jednoznačně upravilo. K tomu je třeba dodat, že v závěru čl. 12 na str. 6 privatizačního rozhodnutí se uvádí, že „[v]ždy také platí, že nabyvatel akcií není povinen plnit příslušné závazky, pokud by to bylo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy či rozhodnutími orgánů veřejné moci.“ Vzhledem k tomu, že i ZOHS je obecně závazným předpisem, dá se říci, že účastník řízení byl upozorněn na to, že má privatizační rozhodnutí dodržet i v mezích pravidel ZOHS.

217. Účastník řízení namítá, že ve sdělení výhrad Úřad akceptoval jeho interpretaci privatizačního rozhodnutí, k tomu podotýkám, že to však není pravda. V odst. 129 sdělení výhrad[69] totiž Úřad hovoří o povinnosti vztahující se k odbytové těžbě a přímo konstatuje, že účastníku řízení nebyla uložena povinnost zajistit, že by jím vytěžené uhlí bylo skutečně spotřebováno na území České republiky.

218. Shrnu-li výše uvedené, je nepochybné, že účastníku řízení nebyla státem stanovena povinnost zajistit, že jím vytěžené odbytové uhlí fakticky pokryje potřebu trhu pro obyvatelstvo. Privatizačním rozhodnutím mu byla stanovena pouze povinnost uskutečnit odbytovou těžbu na dostatečné úrovni. Z tohoto pohledu tedy není prostoru pro to, aby za vytýkané jednání byl zbaven odpovědnosti, protože toto jednání nebylo ve vztahu k jeho povinnostem nezbytným. Tento závěr se přitom plně uplatní při posouzení podle tuzemského práva, i ve světle unijní judikatury.

219. To je v souladu se závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí, které přímo konstatovalo, že účastník řízení měl povinnost, která sledovala nesnížení objemu těžby, nikoliv povinnost, která by si vyžadovala jemu vytýkané jednání. Tyto závěry jsou podle mého mínění jasné a odůvodněné a neshledávám tak v napadeném rozhodnutí ani nepřezkoumatelnost.

h) špatné vyhodnocení [obsahuje OT].

220. Účastník řízení má za to, že jím uzavírané dohody jsou [obsahuje OT]. Účastník řízení v rozkladu tvrdí, že Úřad potvrdil [obsahuje OT] v odstavci 52 napadeného rozhodnutí.

221. K tomu podotýkám, že v odstavci 52 se Úřad k [obsahuje OT] nijak nevyjadřoval, a pouze konstatoval, že účastník řízení [obsahuje OT].

222. [obsahuje OT]. Tím je snížena soutěž uvnitř dané značky, což může vést ke snížení tlaku na cenu či cenovým rozdílům mezi jednotlivými územími.[70] [obsahuje OT].

223. Účastník řízení mezi tyto důvody uvedl následující: úspory na nákladech na kontraktaci s dalšími subjekty, zamezení vzniku pohledávek, poskytnutí ochrany pro [obsahuje OT] za účelem jejího proniknutí na zahraniční trhy, zabránění parazitismu ze strany ostatních distributorů na [obsahuje OT] a zajištění stejné kvality služeb poskytovaných zákazníkům.

224. Účastník řízení dále argumentuje tím, že zákaz exportu uložený všem jeho odběratelům mu kromě jediného umožnil předejít vzniku pohledávek po splatnosti. Jako důkaz předložil seznam pohledávek, které odepsal jako nedobytné.[71] Z předložené listiny jsem zjistil, že byly odepsány pohledávky týkající se (až na jediný případ) výhradně území Slovenské republiky, a období před rokem 2000, kdy trh s HTU stále procházel poměrně razantním vývojem.[72] Z takto omezených okolností (významem, časově i místně) nelze dovozovat ospravedlnění pro tak razantní omezení soutěže mezi distributory, jaké je účastníku řízení vytýkáno, a to tím spíše, že je diskutabilní, zda pravděpodobnost vzniku problému s nedodrženou splatností je u dodávky uhlí do zahraničí (zvláště, jedná-li se např. o Spolkovou republiku Německo) vyšší než u dodávky uhlí na tuzemský trh. I přes tuto obavu, šlo o nepřiměřené omezení distributorů účastníka řízení převažující nad obavou ze vzniku pohledávek po splatnosti. Zcela jistě nelze paušalizovat, a to ani z předložených dokumentů, že by obecně byly zahraniční pohledávky méně dobytné.

225. Co se týče toho, že zavedená omezení měla [obsahuje OT] umožnit vstup na zahraniční trhy, nemohu s tímto argumentem souhlasit. [obsahuje OT].[73] [obsahuje OT].[74] [obsahuje OT].[75] - [obsahuje OT].

226. Účastník řízení se dále snaží odůvodnit [obsahuje OT] zabránění parazitování ostatních distributorů na distribuční [obsahuje OT]. Problémem parazitismu se zabývají Pokyny v odst. 107. Tento bod objasňuje, že vertikální omezení mohou mít pozitivní účinky v podobě zamezení parazitování, a věnuje se také podmínkám vzniku tohoto problému: „Parazitování mezi kupujícími se projeví pouze v předprodejních službách a dalších propagačních činnostech, nikoli však v poprodejních službách, které může distributor svým zákazníkům účtovat jednotlivě. Výrobek musí být obvykle relativně nový a technicky složitý nebo hlavním rozhodujícím faktorem poptávky musí být jeho dobrá pověst, neboť zákazník na základě předchozích nákupů obvykle velmi dobře ví, co chce. Výrobek také musí být poměrně drahý, aby se zákazník obtěžoval jít do jednoho obchodu pro informace a do jiného šel výrobek koupit. Konečně pro dodavatele nemusí být praktické, aby všem kupujícím smluvně ukládal přesné požadavky na propagaci nebo na služby.“

227. Mám za to, že především ve vztahu k zahraničí nemělo HTU takové vlastnosti, které by umožnily dojít k závěru o tom, že mezi distributory účastníka řízení existuje problém parazitismu ve vyšší, než zanedbatelné míře, a to z následujících důvodů. HTU ve své podstatě představuje generický produkt a nikoliv takový produkt, u něhož je síla jeho značky podstatnou mírou úspěchu. Účastník řízení sice tvrdí, že propagoval vyšší kvalitu tohoto uhlí, ale toto je doloženo pouze ve vztahu k České republice, a i pokud by takovouto propagaci prováděl ve vztahu k zahraničí, nemám za to, že by ovlivnila zákaznické preference do takové míry, že by se svou podstatou bílinské uhlí začalo blížit např. značkám tradičně považovaným za luxusní, postaveným mj. na nadstandardních zákaznických službách. Z tohoto pohledu nepovažuji marketingovou stránku prodeje HTU za natolik závažnou, aby hrozila vznikem nezanedbatelného parazitismu mezi jednotlivými distributory.

228. Z obdobného důvodu nemůže obstát ani jeho argument zajištění stejné úrovně služeb jednotlivým zákazníkům. Není nijak doloženo, že by poskytování služeb při dodávce či spotřebě HTU produkovaného účastníkem řízení bylo natolik důležitou součástí „spotřebitelské zkušenosti“, že by udržování úrovně poskytovaných služeb (účastníkem řízení nijak nespecifikovaných) bylo s to ospravedlnit zavedení účastníku řízení vytýkaných opatření. Jedinou takovou službou, kterou účastník řízení jmenuje, je možnost uplatnění nároku z vad - která však stěží bude v případě HTU natolik podstatnou, jako je u technologicky složitějších produktů.

229. Pokud shrnu výše uvedené, žádný z účastníkem řízení specifikovaných důvodů ve skutečnosti z ekonomického (ani jiného) pohledu nevysvětluje, proč účastník řízení [obsahuje OT]. I za předpokladu, že by jeho důvody obstály, ve vztahu k omezením uplatněným vůči všem svým ostatním zákazníkům, bylo posuzované omezení nepřiměřené. Jinými slovy v žádném případě by tyto důvody neospravedlnily praktiku dohod o zákazu exportu.

230. [obsahuje OT]

231. Z výše uvedených důvodů vytýkané jednání nemůže vyhovět kritériím kladeným n[obsahuje OT], resp. skutečný důvod, který účastníka řízení vedl [obsahuje OT], není z pohledu soutěžního práva nijak ospravedlnitelný.

232. Účastník řízení dále tvrdí, že vytýkané jednání mělo výrazně prosoutěžní efekty, které měly spočívat ve zvýšení spotřebitelského blahobytu na tuzemském trhu. Takový argument je třeba odmítnout. Fakticky totiž došlo ke snížení možností soutěže pro odběratele účastníka řízení, kteří si nemohli svobodně vybrat své zákazníky (co se zahraničních zákazníků týče).[76] Tím byli jednotliví distributoři omezeni v možnosti svobodně podnikat, ale současně také přímo znevýhodněni ve vztahu ke [obsahuje OT], což je dále podtrženo tím, že [obsahuje OT].[77] Podle judikatury přitom k narušení soutěže postačí, je-li zasažen samotný fenomén hospodářské soutěže, a není nutně vyžadováno, aby bylo prokázáno poškození blahobytu spotřebitelů. Je to totiž právě fungující hospodářská soutěž, která přináší efektivní alokaci zdrojů, a tím zvyšuje blahobyt spotřebitelů, a která současně chrání právo jednotlivých soutěžitelů na svobodné podnikání za férových podmínek.[78]

233. Ani tvrzení účastníka řízení o tom, že uvedené opatření vedlo ke stabilizaci dodávek na zahraniční trhy, není přesvědčivé. Z dat zachycených na listu č. 26814 správního spisu vyplývá, že [obsahuje OT], což lze jen stěží považovat za dosažení „stabilizovaného“ stavu exportu. Z dat naopak vyplývá, že i po zavedení vytýkaných opatření docházelo k dalšímu [obsahuje OT]. Přesvědčivě ale nezní ani vnitřní logika tohoto argumentu, podle které by [obsahuje OT].

234. Konečně účastník řízení tvrdí, že z jeho postupu profitovali tuzemští spotřebitelé, protože na domácím trhu byla zvýšena nabídka uhlí. Jak však bylo uvedeno výše, podobný efekt (limitace maximálního množství vyvezeného uhlí) bylo možné vytvořit i jiným, méně omezujícím způsobem, například tak, že by byla jednotlivým distributorům určena kvóta na vývoz uhlí do zahraničí.

235. Navíc mám za to, že ani potenciální zvýšení spotřebitelského blahobytu (účastník řízení v této souvislosti uvádí [obsahuje OT]) by nepřevážilo takto výrazné omezení práva jednotlivých distributorů svobodně podnikat, tedy realizovat obchody se zahraničím za podmínek srovnatelných s těmi, z nichž těžila [obsahuje OT]. Ani případné úspory, kterých účastník řízení měl dosáhnout v logistice (ne zcela jasným způsobem, s ohledem na to, že náklady distribuce nese pravidelně distributor) či marketingu by nebyly schopny jemu vytýkané omezení hospodářské soutěže vynahradit, a to ani v případě, že by byly v dostatečné míře přeneseny na spotřebitele, což nebylo prokázáno. Argumenty o úspoře při kontraktačních procesech, distribuci či marketingu totiž logicky směřují k zahraničním zákazníkům (marketingu, logistiky, ani nákladů na nasmlouvání ve vztahu k pokrytí tuzemské poptávky se totiž logicky nijak netýkají). [obsahuje OT], je tedy pochybné, že by došlo k přenosu výhody získané účastníkem řízení na dotčené spotřebitele. Většina zakázaných dohod se totiž z podstaty věci vykazuje určitými prvky kooperace, znamenajícími pro zúčastněné strany úspory - proto musí být tvrzené úspory přenesené na zákazníka či spotřebitele konkrétní, podložené a racionální. Ve svém rozkladu se však účastník řízení omezil pouze na obecná tvrzení, která z pohledu aplikace § 3 odst. 4 písm. a) ZOHS nelze považovat za dostatečná.[79]

236. Za takovýchto okolností tedy nelze mít za to, že by z pohledu aplikace § 3 odst. 4 písm. a) ZOHS bylo prokázáno, že by došlo k dostatečnému přenosu výhod, které získal účastník řízení zavedením vytýkaných zákazů exportu, a z pohledu písm. b) téhož ustanovení není možno považovat vytýkané jednání za nezbytné s ohledem na to, že vytýkané opatření je tak zásadního charakteru, že jediná nesporná výhoda (zvýšení nabídky HTU pro domácí spotřebitele) není úměrná k charakteru vytýkaných omezení.

237. Co se hospodářské soutěže týče, tvrdí účastník řízení, že nebyla nijak omezena. V první řadě poukazuje na to, že [obsahuje OT] nebyla sama nijak omezena v dalších přeprodejích HTU, mimo re-export do České republiky, který ale měl mít podle účastníka řízení pouze deklaratorní význam, protože byl ekonomicky nerealizovatelný. V tomto ohledu považuji za nutné poukázat na to, že účastník řízení na jedné straně argumentuje tím, že jej k zavedení vytýkaných opatření motivovala snaha snížit kontraktační náklady, ale zde by (podle jeho tvrzení) zbytečně uzavíral doložku o zákazu re-exportů. Toto tvrzení jsem nucen považovat za účelové, a mám za to, že účastník řízení měl v úmyslu omezit [obsahuje OT] v možnost re-exportu uhlí ze Slovenské republiky, [obsahuje OT].

238. V této souvislosti poukazuji také na to, že dodávky HTU neprováděla [obsahuje OT]. Vyplácela-li se doprava na takovéto vzdálenosti, mám za to, že se v určitých případech mohl vyplatit také re-export z území Slovenské republiky[obsahuje OT].[80] Pak zákaz re-exportu umožňuje účastníku řízení hermeticky oddělit území, na něž dodává za nižší ceny, od území, na kterých je od něj pocházející HTU prodáváno za ceny vyšší, a tím odstranit intra-brand tlak na snížení cen na těchto územích ([obsahuje OT].

239. Dále účastník řízení argumentuje tím, že uzavřené dohody o zákazu exportu byly nezbytnou a inherentní součástí [obsahuje OT]. To je podle něj potvrzeno i expertním stanoviskem společnosti VUPEK. Účastník řízení má za to, že se Úřad omezil na „negaci“ tvrzení účastníka řízení, aniž by jeho argumenty řádně vyhodnotil, a pouze „arbitrárně“ tvrdí, že [obsahuje OT] byla etablovanou značkou, která nepotřebovala takto rozsáhlou ochranu před konkurencí. V tomto ohledu znovu poukazuji na to, že vytýkaná ujednání nepředstavují [obsahuje OT] tak, jak je obvykle vnímán, [obsahuje OT]. Přestože doložil, že se do určité míry pokoušel propagovat značku Bílinské uhlí, lze pouze stěží toto HTU považovat za značku, která by nutně k penetraci zahraničního trhu potřebovala vynaložit takové náklady na odlišení se od ostatních druhů HTU, že by nemohla tyto trhy penetrovat bez [obsahuje OT]. To je konečně bezesporu zřejmé již z toho, [obsahuje OT], zatímco HTU účastníka řízení bylo ve velkém množství na zahraniční trhy dodáváno nejméně od roku 1994.[81] Z toho je zřejmé, že účastník řízení se na zahraničních trzích uchytil dávno před tím, než zavedl jemu vytýkaná opatření, a že tedy důvodem pro jejich zavedení nemohla být penetrace zahraničních trhů.

240. Namítá-li účastník řízení, že vytýkané jednání bylo nezbytné pro etablování [obsahuje OT] na zahraničních trzích za účelem prodeje HTU, je nutno podotknout, že etablování distributora a jeho značky nemůže být považováno za dostatečný důvod pro zavedení vytýkaných opatření - a to už jen s ohledem na to, že vliv povědomí o distributorovi je z pohledu fungování určité značky na daném území obvykle marginální, a účastník řízení nijak nedoložil, že by tomu ve zde posuzovaném případě bylo jinak.

241. Účastník řízení dále argumentuje, že se Úřad měl dopustit nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. V první řadě poukazuje na bod 201 tohoto rozhodnutí, podle nějž [obsahuje OT] nepotřebovala [obsahuje OT]. Tento závěr považuje účastník řízení za nepřezkoumatelný s ohledem na to, že Úřad neprovedl šetření reálných ekonomických podmínek, které by takový závěr potvrzovaly. Zde je nutné upozornit na to, že Úřad se v tomto bodě zabýval čistě otázkou, zda lze považovat za ospravedlnitelný [obsahuje OT]. Úřad zde výslovně odkazuje na bod 61 Pokynů, podle nějž je sice možné zakázat v případě [obsahuje OT], ale pouze za velmi specifických podmínek, které ve zde posuzovaném případě nebyly naplněny - totiž při vstupu na nový trh, je-li tento vstup spojen s tak vysokými náklady, že by při absenci ochrany před pasivními prodeji ke vstupu vůbec nedošlo. Napadené rozhodnutí však správně poukazuje na to, že účastník řízení [obsahuje OT]. Z tohoto důvodu nelze mít za to, že by vytýkané jednání mělo sloužit k průniku na nový trh, a z tohoto důvodu nemůže být ospravedlněno. Tyto úvahy jsou přehledné, řádně odůvodněné a srozumitelné - neshledávám v nich tedy žádné nepřezkoumatelnosti.

242. Dále účastník řízení napadá dílčí argument Úřadu obsažený v odst. 202 napadeného rozhodnutí. Úřad zde reagoval na argument účastníka řízení spočívající v tom, že jemu vytýkané jednání mu umožnilo stabilizovat úroveň do té doby klesajícího exportu. Jeden z protiargumentů Úřadu zněl tak, že vývoj exportovaného množství HTU závisí z velké části na vývoji preferencí spotřeby energetických surovin a spalovacích zařízení. Vliv zvolené podoby distribučního systému Úřad nepovažoval ve srovnání s těmito vlivy za rozhodující. Účastník řízení má za to, že Úřad neprokázal, že by vývoj preference jednotlivých druhů energetických surovin měl vliv na jejich nákup, a že tento vliv nekvantifikoval, čímž se měl dopustit nepřezkoumatelnosti závěru, který účastník řízení považuje za podstatný.

243. Proti sobě zde stojí dva argumenty - na jedné straně účastník řízení tvrdí, že volba jemu [obsahuje OT] měla za výsledek stabilizaci exportu do zahraničí, na druhé straně Úřad poukazuje na to, že na vývoj exportu (tedy zahraniční poptávky) má větší vliv vývoj preference spalovacích zařízení a druhů spalovaných energetických surovin. Tento argument považuji za nejen správný, ale natolik silný, že jeho další podložení není zapotřebí. Volba typu distribučního systému totiž může mít citelnější dopad např. u luxusního zboží, stojícího v podstatě výhradně na síle značky, ale u HTU (včetně tzv. bílinského uhlí) má nepoměrně nižší dopad, a to ze zřejmých důvodů. Volba typu zdroje elektrické energie vzhledem k výši investice dlouhodobý charakter a zásadně přitom omezuje možnost výběru typu vstupu. Současně není přehlédnutelné, že na poptávku má zásadní vliv např. rozvoj ochrany životního prostředí a rozvoj pokrytí jinými zdroji tepelné energie, která je z pohledu použití HTU zásadní,[82] nebo technologický vývoj jiných takovýchto technologií. Takováto úvaha je natolik zřetelná, že vyhovuje zásadě § 3 správního řádu, protože nenechává prostor pro takové pochybnosti, o nichž by bylo možné oprávněně tvrdit, že jsou důvodné. Ani v tomto bodě tedy nepřezkoumatelnost neshledávám.

244. Za nepodloženou spekulaci označuje účastník řízení také podpůrný argument Úřadu o tom, [obsahuje OT] - sám Úřad přitom v citovaném bodě reflektoval omezený dopad tohoto závěru na zde projednávanou věc. Podle účastníka řízení není ekonomicky reálné, že by koncoví spotřebitelé takto uhlí prodávali, a to mj. s ohledem na vysoké přepravní náklady.

245. Považuji za nesporné, že přestože je teoreticky možný individuální prodej HTU spotřebitelem přes hranice, není takovýto scénář častý, či pravděpodobný. To však tvrdí nejen účastník řízení, ale také sám Úřad v napadeném rozhodnutí: „Jakkoli nelze předpokládat, že by kupující, jenž je konečným spotřebitelem zakoupené HTU vyvážel (a ohrozil tak svými „vývozy“ [obsahuje OT]) – zcela vyloučeno to není.“ Prvostupňový orgán zde dospěl k závěru, že přeshraniční prodej spotřebitelem je možným (nelze jej zcela vyloučit), ale současně marginálním jevem. To, že individuální prodej spotřebitelem je teoreticky za specifických okolností možný, ještě neznamená, že by šlo o jev obvyklý či častý - sám Úřad tvrdí (ve shodě s účastníkem řízení) opak. Účastník řízení tedy ve skutečnosti napadá tu část tvrzení, ve které Úřad traduje, že takovýto prodej není z principu nemožný - s tímto tvrzením však lze mimo důvodnou pochybnost souhlasit, protože si lze snadno představit výjimečné okolnosti, za nichž by přeshraniční prodej spotřebitelem mohl dávat smysl (např. je-li sám spotřebitel usídlen blízko státních hranic, což limituje přepravní náklady pro přeshraniční prodej). Ani zde tedy nenacházím ani nesprávnost, ani nepřezkoumatelnost účastníkem řízení napadeného tvrzení.

246. Účastník řízení dále napadá to, jakým způsobem orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí použil Pokyny. Předně má za to, že s ohledem na to, že Pokyny nejsou závazným právním předpisem, měl Úřad zdůvodnit, proč vytýkané jednání nepovažuje za [obsahuje OT]. Zde je nutné poukázat nejprve na to, že sám účastník řízení se ve své argumentaci na Pokyny odkazoval, ale především na to, že orgán prvního stupně se přezkoumatelně zabýval otázkou toho, zda je možno považovat vytýkané jednání za povolené omezení: „Dle zjištění Úřadu bylo HTU účastníka řízení dodáváno na zahraniční trhy přímo účastníkem řízení [obsahuje OT]; bylo tak na uvedených trzích zbožím dostatečně etablovaným a mělo své zákazníky. [obsahuje OT] nepotřeboval dle Úřadu tak rozsáhlou územní ochranu před konkurencí v rámci téže značky z důvodu uvedení značky, tj. HTU z produkce společnosti SD na zahraniční trhy. I kdyby bylo potřeba [obsahuje OT], aby se tento na zahraničních trzích uvedl a ochránil tak své investice do zlepšení systému distribuce, [obsahuje OT].

247. Orgán prvního stupně sice ve své argumentaci podpůrně odkazuje na Pokyny, to je však nerozhodné. Nezáleží totiž na tom, zda je určitý závěr součástí Pokynů a Úřad na něj odkáže, či zda je tentýž závěr učiněn explicitně Úřadem bez odkazu na Pokyny. Relevantní je to, že Úřad tento závěr zaujal, a to, zda jde o závěr přezkoumatelný - jak tomu v tomto případě je. Úřad zde vysvětluje, jaká kritéria mohou typicky vést k závěru o tom, že dané jednání (i v případě, že je cílovou dohodou či hardcore narušením) nebude zahrnuto pod působnost § 3 odst. 1 ZOHS (resp. čl. 101 odst. 1 SFEU). Dále shledal, že zde posuzované jednání nelze na základě skutkových okolností z působnosti § 3 ZOHS odst. 1 ZOHS (či čl. 101 odst. 1 SFEU) vyjmout, a obecně se vypořádal s nepodobností zde posuzovaného případu k typickým případům, kdy vynětí může přicházet v úvahu. Takovéto vysvětlení považuji za přiměřené s ohledem na to, že se Úřad výslovně vypořádal s jednotlivými argumenty, které účastník řízení přednesl na podporu svého tvrzení nezbytnosti vytýkaného jednání, a nad to upozornil na bod 61 Pokynů, chtěje podtrhnout, jakou logikou se při posuzování vytýkaného jednání řídil. Tento postup považuji za správný a přezkoumatelný, souhlasím přitom i s jednotlivými závěry, které Úřad učinil.

248. Účastník řízení dále nesouhlasí s aplikací bodu 61 Pokynů z toho důvodu, že se zabývá možným ospravedlněním použití zákazu pasivních prodejů - má totiž za to, že svým distributorům pasivní prodeje nezakázal. Touto námitkou se podrobněji budu zabývat v samostatném bodě.

249. Účastník řízení tvrdí, že HTU vyvážel pouze do zemí „sousedních, popř. geograficky velice blízkých“, a že v rozporu s tvrzeními učiněnými Úřadem v bodě 203 napadeného rozhodnutí je „ekonomicky nereálné“, že by jím produkované HTU mohlo být distribuováno i do jiných zemí. [obsahuje OT]. Ve stejné vzdálenosti leží ze zemí, [obsahuje OT], např. Rumunsko, Ukrajina, Bělorusko, Dánsko, Švédsko, Litva, Lotyšsko, Nizozemí, Belgie, Francie, Švýcarsko nebo Itálie. Z tohoto pohledu je argument Úřadu, že [obsahuje OT], korektní, a dále potvrzuje to, že [obsahuje OT]. Ani zde nepovažuji za nutné podložení dalšími důkazy, např. o tom že jednotliví distributoři měli v úmyslu do dalších zemí HTU produkované účastníkem řízení dodávat. Rozhodující je to, že přepravní náklady tomu (v rozporu s účastníkem řízení) zjevně nemohly bránit (nebo slovy účastníka řízení, učinit průnik do dalších teritorií „logisticky i ekonomicky nerealizovatelným“). To zřetelně vyplývá z toho, že mezi zeměmi, do nichž [obsahuje OT] nevyvážela HTU produkované účastníkem řízení patří i země výrazně geograficky bližší, než jsou některé země, do nichž [obsahuje OT] fakticky HTU vyvážela.

250. Konečně účastník řízení tvrdí, že to, že zavedl [obsahuje OT] (zde odkazuje na bod 52 napadeného rozhodnutí), je okolnost, která má podle něj zde posuzovaný případ význačně odlišit od případu společnosti Sokolovská uhelná, která takovýto systém zavedený neměla, což měl Úřad zohlednit dle účastníka řízení jako polehčující okolnost.

251. Ani tuto námitku neshledávám relevantní. Pokud účastník řízení narušil svým jednáním hospodářskou soutěž, je pro konstatování viny nerozhodné, jakým způsobem to učinil. Nemám za to, že by to, že pro distribuci na zahraniční trhy [obsahuje OT], jakkoliv ovlivnilo fakt, že [obsahuje OT].

i) neaplikování blokové výjimky a pravidla de minimis

252. Dle účastníka řízení Úřad v návaznosti na nesprávně vymezený relevantní trh a nesprávně vymezené tržní podíly špatně vyhodnotil aplikaci pravidla de minimis a blokových výjimek. Podle účastníka řízení je nezbytné na jeho jednání vztáhnout pravidlo de minimis, popřípadě blokové výjimky.

253. Účastník řízení namítá, že Úřad na jeho argumentaci nereagoval a omezil se na přehled právní úpravy pravidla de minimis, respektive blokových výjimek, aby následně konstatoval, že jejich aplikace není v daném případě možná. Úřad měl vycházet z neověřených spekulací bez podkladů ve správním spisu, tudíž mají být jeho závěry nedostatečné, nepřezkoumatelné a nezákonné.

254. Co se týká pravidla de minimis, vyloučil Úřad v daném případě aplikaci tohoto pravidla z důvodu: i) [obsahuje OT] tržního podílu účastníka řízení na vymezeném geografickém trhu, který [obsahuje OT] %; ii) posuzované dohody o zákazu exportu HTU byly Úřadem vyhodnoceny jako cílové, a tudíž se na ně pravidlo de minimis nevztahuje; iii) dohody o zákazu exportu představují tvrdá omezení.

255. Zdůvodnění [obsahuje OT] účastník řízení napadá především z důvodu špatného vymezení relevantního trhu jak po věcné, tak po geografické stránce. Účastník řízení tvrdí, že pokud by Úřad vymezil relevantní trh tak, jak to on požaduje, aplikaci pravidla de minimis by nebránily tržní podíly účastníka řízení, [obsahuje OT].

256. Dále k vyhodnocení posuzovaných dohod jako cílových účastník řízení jednak opakuje argumentaci, kterou používá v rámci námitky o posouzení dohod jako cílových jako takové, dále účastník řízení vyjadřuje názor, že pravidlo de minimis je možné aplikovat i na dohody, které jsou vyhodnoceny jako cílové.

257. K uvedenému mohu pouze konstatovat, že se plně ztotožňuji se zdůvodněním, které uvedl Úřad v napadeném rozhodnutí v odstavcích 153 až 157. Považuji proto za neúčelné celé zdůvodnění na tomto místě opakovat. Pouze zdůrazňuji, že podle pravidla de minimis jsou dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, nejsou považovány za zakázané. Úřad pro aplikaci pravidla de minimis používá východiska popsaná v Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o dohodách, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný. To, kromě toho, že stanovuje procentní hranice k rozeznání dohod jako zakázaných nebo nezakázaných, rovněž v čl. 13 uvádí, že za dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, nelze považovat horizontální nebo vertikální dohody obsahující tzv. tvrdá omezení, která přímo nebo nepřímo, samostatně nebo ve spojení s dalšími faktory mají za svůj cíl mj. rozdělení trhu. Platí tedy, že pravidlo de minimis je možné aplikovat pouze na dohody neobsahující tzv. hard-core omezení. Dohody mezi nekonkurujícími si soutěžiteli pak pro účely aplikace pravidla de minimis nesmí obsahovat omezení území, na kterém může odběratel dále dodávat smluvní zboží, s výjimkou omezení aktivních prodejů na výhradním území přiděleným dodavatelem jinému odběrateli.

258. Vzhledem k tomu, že posuzované dohody byly Úřadem vyhodnoceny jako cílové, zastávám názor, že pravidlo de minimis není v této situaci použitelné, a to bez ohledu na velikost tržního podílu účastníka řízení na relevantním trhu.

259. Dále účastník řízení napadá neaplikaci blokových výjimek na předmětné jednání a fakt, že se tak Úřad rozhodl ze stejných důvodů jako pro aplikaci pravidla de minimis., tj. že dohody o zákazu exportu HTU představují tzv. tvrdá omezení, protože omezují pasivní prodej odběratelů.

260. Zde zůstávám na straně argumentace orgánu prvního stupně, který přesně popsal, proč v daném případě nemůže být bloková výjimka aplikovatelná. Nejprve se zabýval vývojem právní úpravy, a to jak v prostředí zákona, tak v prostředí unijních pravidel, když následně odmítl posuzovaným dohodám přiznat blokovou výjimku s odkazem na to, že „se vynětí ze zákazu dohod na základě blokové výjimky nevztahuje na dohody, které přímo nebo nepřímo omezují území nebo okruh osob, kterým může odběratel dále prodávat zboží tvořící předmět dohody s výjimkou omezení aktivních prodejů na území nebo vůči určité skupině osob, které si dodavatel vyhradil sobě nebo jinému odběrateli, pokud nejsou omezeny prodeje zákazníků odběratele.“[83]

261. Podstatou tedy je, a na to míří i rozklad účastníka řízení, zda předmětné dohody zamezovaly odběratelům účastníka řízení uskutečňovat nejen aktivní prodeje, ale rovněž i pasivní prodeje. Souhlasím s orgánem prvního stupně, že [obsahuje OT].[84] Tento závěr vyplývá ze znění předmětných pasáží (viz část napadeného rozhodnutí s názvem „Posuzované smlouvy“). S názorem účastníka řízení, že ke zjištění, zda šlo skutečně o omezování aktivních i pasivních prodejů, či jen aktivních, je třeba provést detailnější analýzu a náležité šetření, se neztotožňuji. Takový postup by byl s ohledem na skutkový stav, který považuji za zjištěný bez důvodných pochybností, nadbytečný.

j) na předmětné dohody měla být uplatněna výjimka

262. Další námitka účastníka řízení cílí na aplikaci soutěžně právních norem dle § 3 odst. 4 zákona, potažmo čl. 101 odst. 3 SFEU. Podle účastníka řízení se na posuzované jednání musí vztahovat výjimky, které tato ustanovení poskytují, a to z důvodu [obsahuje OT], jelikož doložky o zákazu exportu byly jeho nezbytnou součástí. Již v průběhu řízení účastník řízení Úřadu prezentoval údajné prosoutěžní účinky [obsahuje OT] a doložil je stanoviskem VUPEK. Dle účastníka řízení však měl Úřad jeho argumentaci z velké části pominout. Co se týká konkrétních důkazů k efektivitě a prosoutěžním účinkům ve vztahu k zahraničním a tuzemským spotřebitelům, účastník řízení měl tyto založit do spisu, zatímco Úřad je pominul nebo bagatelizoval. Závěry Úřadu pak účastník řízení označuje za pouhé spekulace, které se opírají pouze o obecná prohlášení nebo nepřezkoumatelná tvrzení bez opory ve spise. K podmínce zlepšení výroby nebo distribuce výrobků účastník řízení uvedl, [obsahuje OT]. Dále dohody měly přispět [obsahuje OT] díky nim mohla vylepšovat svou distribuční síť a služby pro konečné odběratele na zahraničních trzích, a lépe tak konkurovat jiným exportérům HTU.

263. Současně měly dohody o zákazu exportu přispět k omezení problému tzv. černého pasažéra a přinést účastníkovi řízení úspory v nákladech (konkrétně v nákladech spojených s vyjednáváním o vývozu s řadou jednotlivých distributorů a nesením rizik spojených s jejich kredibilitou). Díky existenci [obsahuje OT] ve spojení s dohodami o zákazu exportu mohl účastník řízení údajně [obsahuje OT]. Výše uvedené efektivnosti v distribuci, jež měly vést ve výsledku ke snížení nákladů na export HTU na zahraniční trhy, přitom podle účastníka převažovaly nad potenciálními negativními účinky na hospodářskou soutěž, které nadto mohly být na zahraničních trzích jen zcela marginální (z důvodu marginálních objemů vyváženého HTU na zahraniční trhy) a na tuzemském trhu nemohly z logiky věci vůbec nastat. Navíc je třeba zohlednit též skutečnost, že účastník řízení plnil i úkoly ve veřejném zájmu, konkrétně povinnost zajišťovat dostatek HTU pro obyvatelstvo v České republice.

264. Pokud jde o podmínky nezbytnosti dohod o zákazu exportu, účastník řízení opět opakuje argumenty v průběhu řízení již vznesené (viz odst. 167 napadeného rozhodnutí). Dále účastník řízení tvrdí, že [obsahuje OT], což účastníku řízení přinášelo náklady. Z toho účastník řízení dovozuje, že je těžko udržitelný závěr Úřadu, že stejného účinku jako posuzované doložky bylo možno dosáhnout i jinými prostředky. Podle účastníka řízení je Úřad povinen provést analýzu alternativního scénáře. Úřad by se neměl omezit na prostou negaci argumentů účastníka řízení a konstatování, že stejného výsledku by bylo možné dosáhnout jinými způsoby. Tyto jiné způsoby by měl i popsat a věrohodně doložit, což má plynout z judikatury SDEU.

265. Opakované argumenty přináší účastník řízení rovněž k tvrzeným výhodám pro spotřebitele (viz odst. 166 a 167 napadeného rozhodnutí), rozklad účastníka řízení tedy ani zde nepřináší žádné nové skutečnosti.

266. Účastník řízení rovněž argumentuje tím, že hospodářská soutěž ať už na národním trhu nebo na zahraničních trzích nebyla podstatně vyloučena. Na národním trhu nemohla být vyloučena z podstaty věci, když ve vztahu ke spotřebitelům měl [obsahuje OT] minimálně neutrální, spíše pozitivní efekt. Na zahraničních trzích pak omezení hospodářské soutěže mělo být jen minimální, a to z důvodů značné nákladnosti exportu HTU, což vedlo k omezenému vývozu a [obsahuje OT] účastníka řízení [obsahuje OT] na zahraničních trzích. Dále účastník řízení tvrdí, že z ekonomických důvodů by případná absence doložek zakazujících export nevedla k masivnímu vývozu HTU na zahraniční trhy. Dále účastník tvrdí, že zejména na Slovensku a v Maďarsku existovala dostatečně silná domácí konkurence tamních producentů HTU či jiných exportérů. Souhrnně se dá říct, že účastník řízení nepřináší nic nového a pouze opakuje argumenty, se kterými se již Úřad vypořádal v napadeném rozhodnutí.

267. Přesto na tomto místě shrnuji následující: Zákon v § 3 odst. 4, respektive čl. 101 odst. 3 SFEU stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž naplnění je dohoda jinak zakázaná dle § 3 odst. 1 zákona vyňata z tohoto zákazu. Zákaz se podle tohoto ustanovení nevztahuje na dohody, které a) přispějí ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích, b) neuloží soutěžitelům omezení, která nejsou nezbytná k dosažení cílů podle písmene a), a c) neumožní soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části trhu zboží, jehož dodávka nebo nákup je předmětem dohody. Toto ustanovení tak představuje formulaci tzv. pravidla rozumného uvážení (rule of reason), dle něhož je nezbytné považovat ta omezující opatření, která mají v konečném důsledku kladný vliv na hospodářskou soutěž a jejich pozitivní účinky převažují nad negativy způsobenými omezením konkurenčního prostředí, za souladná se zákonem.

268. Výhody plynoucí z uzavřených dohod přitom musí být pro účely aplikace § 3 odst. 4 zákona a čl. 101 odst. 3 SFEU hodnoceny na základě objektivních skutečností a nikoliv na základě subjektivního pohledu či domněnek účastníka řízení. Je třeba zvážit situaci, jaká na trhu panovala před uzavřením posuzovaných dohod a po jejich uzavření. Zde nemohu než dát za pravdu orgánu prvního stupně, který se v napadeném rozhodnutí dostatečně věnoval možnému naplnění podmínek uvedených pod písm. a) a b). Když podle něj nebyla ani jedna z těchto podmínek splněna, konstatoval, že nedošlo ke kumulativnímu splnění všech podmínek k uplatnění vynětí ze zákazu dohod.

269. Co se týká posouzení možného splnění zákonem a SFEU kladených podmínek, zaujímám stejný názor jako orgán prvního stupně. Silný je především argument vyslovený v napadeném rozhodnutí k podmínce nezbytnosti ustanovení o zákazu exportu ve smyslu § 3 odst. 4 písm. b) zákona a ve smyslu čl. 101 odst. 3 písm. a) SFEU. Posuzované dohody nebyly vůbec nezbytné pro účely kontroly jakosti a zajištění dostatečné poptávky [obsahuje OT] na zahraničních trzích. Těchto cílů šlo dosáhnout méně restriktivními opatřeními.

270. S ohledem na to, že nedošlo ke kumulativnímu naplnění všech podmínek pro uplatnění vynětí ze zákazu dohod, konstatuji, že vynětí ze zákazu dohod na základě ustanovení § 3 odst. 4 zákona, potažmo čl. 101 odst. 3 SFEU na účastníkem řízení uzavřené dohody nelze vztáhnout.

k) Úřad nezohlednil vlastní závěry; předmětné dohody nerozdělily trh v České republice

271. Dále účastník řízení uvádí, že Úřad v odst. 236 napadeného rozhodnutí přehodnotil svůj závěr o tom, že posuzované jednání přispívá k dělení českého trhu, přičemž nadále setrval na závěru, že cílí na parcelaci vnitřního trhu. Účastník řízení v této souvislosti konkrétně napadá absenci zdůvodnění, proč i nadále Úřad vyhodnocuje posuzované jednání jako cílové dohody. Účastník řízení se totiž domnívá, že Úřad potvrzením, že posuzované dohody nesměřovaly k dělení českého trhu, de facto potvrdil argumentaci účastníka řízení ohledně odlišných cílů českého a unijního soutěžního práva. Účastník řízení nadále opakuje svůj názor, že v prostředí aplikace zákona nemohou být dohody posouzeny jako cílové, a že absence zdůvodnění, proč je Úřad i nadále vyhodnocuje jako cílové, zakládá nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí. Kromě toho i na tomto místě účastník řízení tvrdí, že posuzované dohody Úřad vyhodnotil jako cílové také z hlediska unijního práva z důvodu dělení vnitřního trhu.

272. Vzhledem k tomu, že účastník řízení opakuje stále stejné námitky, nemá smysl se jimi opět podrobně zabývat, neboť jsem tak již učinil v části „Vypořádání rozkladových námitek“ pod písm. e). Přesto považuji za vhodné uvést, že v odst. 236 napadeného rozhodnutí orgán prvního stupně sice upravil své hodnocení od sdělení výhrad, když připustil, že předmětné dohody neparcelují tuzemský trh a tedy nevytvářejí na něm umělé hranice, i tak ale vyhodnotil dohody jako cílové. Učinil tak s odkazem na judikaturu unijní (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006 ve věci C-551/03P, General Motors v. Komise), tak českou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Sokolovská uhelná) a uvedl, že cílovost posuzovaných dohod dovodil z toho, že dohody mířily na smluvní volnost zasažených odběratelů, účastník řízení tedy cílil na omezení smluvní svobody svých odběratelů při případném prodeji HTU do zahraničí, znevýhodnil je tedy tím, že je omezil v prodeji HTU na vnitrostátním trhu.

273. Nepřisvědčuji tedy názoru účastníka řízení, že by v napadeném rozhodnutí absentovalo zdůvodnění, proč Úřad vyhodnotil posuzované dohody jako cílové. Tuto námitku tak rovněž shledávám jako nedůvodnou.

l) posouzení subjektivní stránky deliktu

274. Účastník řízení dále namítá, že orgán prvního stupně nesprávně posoudil subjektivní stránku deliktu a že účastník řízení nejednal úmyslně. Rovněž i na tomto místě opakovaně poukazuje na to, že i kdyby se dopustil protiprávního jednání, nemohl jednat úmyslně, ale nanejvýše nedbalostně. Účastník řízení napadá závěr orgánu prvního stupně, že v daném případě šlo o úmyslné jednání, přitom Úřad nečinil žádné dokazování ani šetření a došel k němu na základě svého názoru a bez označení konkrétních důkazů.

275. Dále se účastník řízení konkrétně vyjadřuje k argumentům orgánu prvního stupně. V první řadě jde o argument, že účastník řízení přenášel zákaz exportu na další úroveň prodeje, což dle něho není pravda. Dále účastník řízení opakuje již jím řečené k povinnosti zajistit odbytovou těžbu HTU uložené mu státem. Do třetice se účastník řízení opakovaně vyjadřuje k [obsahuje OT] a nesprávnému posouzení zavinění u unijního deliktu.

276. K uvedenému podotýkám, že před datem 1. 9. 2009 stanovoval ZOHS v § 22 odst. 2, že „Úřad může soutěžitelům uložit pokutu do výše 10 000 000 Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období, jestliže úmyslně nebo z nedbalosti porušili zákazy stanovené v § 3 odst. 1…“ Z uvedeného vyplývá, že podmínka zavinění byla vázána pouze k ukládání pokuty. Pro samotné konstatování porušení hmotněprávního ustanovení zákona nebylo třeba určení, zda šlo o porušení úmyslné nebo nedbalostní, takovou podmínku zákon nikdy nestanovil.[85] Současná úprava tedy stejně jako úprava před datem 1. 9. 2009 konstruuje předmětný delikt na principu objektivní odpovědnosti. Orgán prvního stupně pak mohl hodnotit zavinění účastníka řízení jak v období do data 31. 8. 2009, tak po tomto datu pro případné zohlednění úmyslného jednání jako přitěžující okolnost při zohlednění výše sankce, když vyšel z ustálené judikatury SDEU, dle které pro konstatování úmyslného porušení soutěžního práva není nezbytné, aby si soutěžitelé byli vědomi toho, že porušují zákaz stanovený soutěžními pravidly, SFEU, neboť je dostačující, aby si nemohli být nevědomi toho, že vytýkané jednání mělo za cíl nebo mohlo mít za následek narušení hospodářské soutěže na společném trhu.[86]

277. Pokud účastník řízení poukazuje na údajně nesprávný závěr, že [obsahuje OT], zde uvádím, že tento závěr shledávám za správný a orgán prvního stupně nebyl povinen dokazovat jinak, než [obsahuje OT] (viz. odst. 13 – 45 napadeného rozhodnutí). Provedené důkazy jsou pro tento závěr dostačující a další dokazování v tomto směru by bylo zbytečné.

278. V části, ve které účastník řízení opakovaně tvrdí, že měl státem přímo uloženou povinnost zajistit dostatek HTU pro obyvatelstvo, nikoliv jen odbytovou těžbu, odkazuji na část tohoto rozhodnutí „Vypořádání rozkladových námitek“ pod písm. g), kde jsem se těmito argumenty podrobně zabýval.

m) omezování pasivních prodejů, spravedlivý proces

279. Dále účastník řízení namítá to, že orgán prvního stupně vystavěl napadené rozhodnutí v podstatné části na konstatování, že předmětné dohody zakazovaly též pasivní prodej. Z omezení pasivních prodejů pak je v napadeném rozhodnutí dovozováno zejména narušení hospodářské soutěže v České republice.

280. Taktéž v této části zůstávám na závěrech, které učinil orgán prvního stupně s tím, že [obsahuje OT]. Účastník řízení má jistě pravdu v tom, že správní orgán má povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Důvodnou pochybnost ale nevytváří pouhé vyjádření účastníka řízení ke sdělení výhrad o tom, že on takovou pochybnost má. Naopak jsem názoru, že jakékoliv další dokazování by v této otázce bylo nadbytečné.

n) procesní pochybení

281. Účastník řízení se dále vyjadřuje k řadě údajných procesních pochybení, která mají způsobovat nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Selektivní práce s judikaturou

282. Podle účastníka řízení Úřad pracoval nevhodně selektivně s tuzemskou i unijní judikaturou, když měl opomíjet takovou judikaturu, která „nekonvenovala“ jeho názorům, a i v použité judikatuře opomíjet celkové vyznění daného rozsudku a aplikovat pouze vybrané pasáže, zdánlivě podporující jeho pozici.

283. Konkrétně účastník řízení poukazuje na to, že unijní judikatura týkající se cílových dohod stanovuje, že se zkoumaná jednání musí vyhodnotit v jejich ekonomickém a právním kontextu i tam, kde má jít o jednání cílová (zde poukazuje na údajně chybnou práci Úřadu s rozsudkem ve věci Société Technique Minière[87]). U některého typu takových dohod pak má být sporné, zda vůbec hospodářskou soutěž narušují. Tyto aspekty výše citovaného rozsudku měl Úřad v napadeném rozhodnutí ignorovat, přestože na ně účastník řízení upozorňoval ve svých vyjádřeních ke sdělení výhrad a k podkladům rozhodnutí. Povinnost Úřadu zabývat se i u cílových dohod jejich právním a ekonomickým kontextem pak má potvrzovat i recentní judikatura, totiž již výše citovaný rozsudek ve věci GDCB.

284. Chybně měl Úřad také interpretovat rozsudek ve věci Javico a další (blíže nespecifikovanou unijní judikaturu), z nichž má vyplývat, že dohody neprojevující se na unijním trhu nepodléhají zákazu uvedenému v čl. 101 SFEU. Z toho účastník řízení dovozuje, že na předmětné dohody nelze aplikovat tuzemský soutěžní zákon, a proto nelze v této věci vztáhnout unijní judikaturu na interpretaci tohoto zákona, jak to Úřad učinil. Cíle českého a unijního práva jsou podle účastníka řízení rozdílné.

285. Konečně podle účastníka řízení Úřad nemůže překlenout ani nedostatky ve vlastním šetření tím, že odkáže na to, že určitá skutečnost již byla konstatována v judikatuře. Předmětné dohody tak nelze posuzovat jen podle jejich formy a uzavřít, že jde o dohody cílové s odkazem na rozhodovací praxi NSS bez vysvětlení, proč by tato praxe měla být aplikována i na zde posuzovaný případ. Obdobnou chybu měl Úřad učinit také při vymezování relevantního trhu.

286. Pokud jde námitku, že unijní judikatura týkající se cílových dohod stanovuje povinnost zkoumaná jednání vyhodnotit v jejich ekonomickém a právním kontextu i tam, kde má jít o jednání cílová, pak odkazuji na odstavec 135 napadeného rozhodnutí, kde orgán prvního stupně vyvrací interpretaci unijní judikatury, jak ji podává účastník řízení. Po prostudování odkazované judikatury totiž nemohu než dát za pravdu orgánu prvního stupně, když „některé formy koordinace mezi podniky mohou být považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již ze své povahy“ a „určité druhy koordinace mezi podniky vykazují dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, aby bylo možné mít za to, že přezkum jejich účinků není nutný.“[88] V odstavci 51 rozsudku SDEU ve věci Groupement des cartes bancaires pak Soudní dvůr podává, že jde například o jednání vedoucí k horizontálnímu stanovení cen, to ale neznamená, že vertikální dohody o zákazu exportu se do této kategorie řadit nemohou. Právě naopak orgán prvního stupně s pomocí unijní i české judikatury vysvětlil, proč posuzované dohody za takový případ považuje. Co se týká tvrzené účelové práce s judikaturou a nemožnosti dle ní judikatury na věc aplikovat český zákon, uvádím, že touto otázkou jsem se podrobně zabýval v části tohoto rozhodnutí „Vypořádání rozkladových námitek“ pod písm. e) a f), kde jsem vysvětlil, proč předmětné dohody mohou být chápány jako cílové i v prostředí českého zákona.

287. Otázku zde tvrzeného pochybení při vymezování relevantního trhu na tomto místě ponechávám stranou, neboť jsem se jí dopodrobna zabýval v části tohoto rozhodnutí „Vypořádání rozkladových námitek“ pod písm. a) a b).

288. Tuto námitku v té části, ve které jsem se jí zde zabýval, tedy neshledávám jako důvodnou.

Úřad neprovedl důkazy při ústním jednání, jak navrhoval účastník řízení

289. Účastník řízení poukazuje na to, že upozorňoval orgán prvního stupně na jeho povinnost nařídit ústní jednání za účelem provedení dokazování. To orgán prvního stupně nařídil na den 6. 9. 2016, kdy však žádné dokazování neproběhlo. Proto účastník řízení vyzval orgán prvního stupně k nařízení dalšího jednání, které však už nikdy neproběhlo. Tím mělo být správní řízení stiženo vadami, které způsobují nezákonnost napadeného rozhodnutí.

290. I zde musím konstatovat, že účastník řízení nepřináší nic nového a s touto námitkou se již orgán prvního stupně vypořádal v napadeném rozhodnutí s poukázáním na zásadu písemnosti vyjádřenou v § 15 odst. 1 správního řádu. Dle tohoto ustanovení správní orgán provádí jednotlivé úkony ve správním řízení písemně, pokud zákon nestanoví jinak nebo nevylučuje-li to povaha projednávané věci. Dále podle § 49 odst. 1 správního řádu nařídí správní orgán ústní jednání, (i) pokud to stanoví zákon a dále (ii) jestliže je to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků řízení. Správní orgán prvního stupně tedy ve zde posuzovaném případě neměl žádnou povinnost ústní jednání nařizovat či jiným než písemným způsobem provádět dokazování, pokud tak správní orgán nepovažoval za vhodné či nezbytně nutné.

291. Setrvávám na posouzení námitky tak, jak ho provedl orgán prvního stupně. Bylo by tedy nadbytečné zde parafrázovat napadené rozhodnutí.

Využívání skutečností nastalých před 1. 5. 2004 v neprospěch účastníka řízení

292. Účastník řízení opakovaně poukazuje rovněž na údajně nezákonný postup orgánu prvního stupně, který nejprve došel k závěru, že deliktní odpovědnost účastníka řízení za období od 1. 1. 1994 do 30. 4. 2004 zanikla. Na druhou stranu však orgán prvního stupně používá skutečnosti, ke kterým došlo před 1. 5. 2004 na jiných místech napadeného rozhodnutí k tíži účastníka řízení. Takový postup shledává účastník řízení za nezákonný.

293. K tomuto na vysvětlení uvádím, že např. v rozsudku čj. 2 Afs 93/2008 – 920 se Nejvyšší správní soud vyslovil, že přistoupením České republiky k EU nedošlo ve vztahu k deliktnímu jednání porušujícímu zákon č. 143/2001 Sb. k pouhé jiné úpravě odpovědnosti či postihu, ale ke změně jurisdikce, jíž takové jednání podléhá. Delikt zde proto nelze posoudit jako pokračující ve smyslu trestněprávní doktríny napříč různými jurisdikcemi. Jednání, k němuž došlo před přistoupením České republiky k EU, není jednáním, které by se okamžikem přistoupení stalo jednáním podléhajícím zpětně jurisdikci EU. Změna jurisdikce spojená s přistoupením země k EU tedy ukončila protisoutěžní jednání, k němuž do té doby docházelo na národním území a které podléhalo výlučně národní jurisdikci, a mohlo být proto postihováno výlučně podle národní právní úpravy. Okamžik přistoupení k EU nijak nebrání tomu, aby Úřad toto jednání postihl, pokud neuplynuly lhůty, v nichž tak může učinit.

294. Z toho tedy plyne, že jednání, jehož se účastník řízení se měl dopouštět ve vztahu k ČR před jejím vstupem do EU, je třeba považovat za ukončené zánikem výhradní národní jurisdikce i přesto, že formálně toto nijak ukončeno nebylo.

295. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že účastník řízení byl správním orgánem stíhán za podezření ze spáchání dvou samostatných skutků. První skutek se měl odehrát před přistoupením ČR k EU od 1. 1. 1994 do 30. 4. 2004. Druhý skutek se měl odehrát po přistoupení ČR k EU od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2012. Bylo tedy nutné posoudit každý skutek zvlášť podle právní úpravy účinné ke dni dokonání jednotlivých skutků.

296. Vzhledem k tomu, že podle právní úpravy platné ke dni ukončení prvního skutku lze soutěžiteli uložit pokutu za protisoutěžní jednání nejpozději do 10 let, kdy k porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti došlo, přičemž desetiletá lhůta pro uložení pokuty uplynula dne 30. 4. 2014, není možné dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS č. j. 8 Afs 25/2012 -351 ze dne 29. 1. 2015) za první skutek uložit pokutu a rovněž ani konstatovat vinu účastníka řízení, neboť marným uplynutím prekluzivní lhůty pro uložení sankce zaniká také odpovědnost za správní delikt.

297. To ale neznamená, že se Úřad nemůže zabývat skutečnostmi z období, jak jej vymezuje První skutek, což se účastník řízení formulováním svého rozkladu snaží podsunout. Jde o legálně získané poznatky, ty pak má orgán prvního stupně dle zásady volného hodnocení důkazů posoudit a své závěry řádně a přezkoumatelně zdůvodnit. Závěr účastníka řízení, že by Úřad skutečnosti z období před 1. 5. 2004 nesměl hodnotit ani vzhledem ke druhému skutku, z ničeho nevyplývá, a proto postup orgánu prvního stupně v tomto ohledu pokládám za správný a námitku vyhodnocuji jako nedůvodnou.

Úřad se s námitkami účastníka řízení vypořádal pouze formálně

298. Další námitkou účastník řízení označuje za nepřípustný postup orgánu prvního stupně, který měl podstatné části napadeného rozhodnutí zkopírovat ze sdělení výhrad, aniž by reflektoval námitky účastníka řízení. Ty měl orgán prvního stupně vypořádat až v závěru napadeného rozhodnutí, navíc pouze formálně. To podle účastníka řízení svědčí o tom, že Úřad měl předem připravený formát rozhodnutí a porušil povinnost hodnotit skutečnosti ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení a pečlivě přihlížet ke všemu, co v řízení vyjde najevo.

299. Účastník řízení označuje takový postup za nepřehledný a nepřezkoumatelný a ztěžující právo účastníka na obhajobu, neboť neví, jak logicky Úřad postupoval při vypořádávání argumentů a důkazů účastníka řízení.

300. Je pravdou, že orgán prvního stupně ve značné míře napadeného rozhodnutí vychází ze sdělení výhrad. Je však třeba uvést, že v případě, že orgán prvního stupně nijak zásadně nepřehodnotí své závěry ze sdělení výhrad, není nutné pasáže, ve kterých názorově setrvává i v konečném sankčním rozhodnutí, měnit či parafrázovat jen proto, aby jejich text nebyl stejný. To platí i v případě, že účastník řízení před vydáním sankčního rozhodnutí přednese Úřadu řadu námitek a důkazních návrhů, které může vypořádat na kterémkoliv místě rozhodnutí. V daném případě účastník řízení v řízení před orgánem prvního stupně opakoval stále stejné argumenty (a koneckonců v tom pokračuje i v řízení o rozkladu), nelze tedy klást k tíži napadeného rozhodnutí, že orgán prvního stupně v rozsáhlých pasážích setrval na znění sdělení výhrad a s dalšími námitkami se vypořádal na jiném místě rozhodnutí ve zvláštní stati. Je pouze na jeho uvážení, jakou metodu vypořádání argumentů účastníka zvolí, pokud ovšem nezasahuje do jeho práv. K tomu v daném případě nedošlo, neboť napadené rozhodnutí rozhodně není nepřehledným (například tím, že některé argumenty k relevantnímu trhu jsou vypořádány odděleně od hlavní části rozhodnutí relevantnímu trhu se věnující). Pokud orgán prvního stupně zvolil takový stylistický postup, rozhodně to nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Ostatně nedá se účastníku řízení uvěřit, že by v těchto částech napadenému rozhodnutí nerozuměl, když z rozkladu o rozsahu několika stovek stran, ve kterém účastník řízení napadá jak rozhodnutí ve věci, tak sdělení výhrad, nutně musí vyplývat opak.

301. Tuto námitku tedy shledávám jako nedůvodnou.

Úřad postavil napadené rozhodnutí na závěru o omezování pasivních prodejů

302. Účastník řízení napadenému rozhodnutí vytýká, že se odůvodnění o narušení hospodářské soutěže v České republice dle zákona opírá o to, že účastník řízení měl kromě aktivních prodejů omezovat rovněž pasivní prodeje. Upozorňuje, že zmínka o zákazu pasivních prodejů se vyskytla až ve sdělení výhrad. Účastník řízení se tak cítí dotčen na svém právu na obhajobu a na spravedlivý proces.

303. Jsem názoru, že pokud orgán prvního stupně upozornil účastníka řízení ve sdělení výhrad na to, že doložky o zákazu exportu vyhodnotil také jako omezení pasivních prodejů, dostál tím svým zákonným povinnostem. Institut sdělení výhrad je specifikem řízení před Úřadem, když podle § 7 odst. 3 zákona „Úřad sdělí základní skutkové okolnosti případu, jejich právní hodnocení a odkazy na hlavní důkazy o nich obsažené ve správním spise.“ Tyto nároky dle mého soudu byly naplněny a není porušením práva na obhajobu a na spravedlivý proces, pokud se o takovém hodnocení účastník řízení dozvěděl právě ve sdělení výhrad, ostatně k tomu má tento institut sloužit.

304. Tuto námitku tedy shledávám jako nedůvodnou.

Neprovedení navrhovaných důkazů

305. Účastník řízení uvádí, že již v průběhu řízení před orgánem prvního stupně opakovaně navrhoval doplnění dokazování, a to konkrétně za účelem korektního vymezení produktového relevantního trhu, dále za účelem posouzení, zda byl účastník řízení povinen dodržovat závazky ukládané mu Fondem národního majetku, resp. privatizačním rozhodnutím a za účelem posouzení efektivity [obsahuje OT]. Orgán prvního stupně měl návrhy účastníka řízení paušálně odmítnout bez bližšího odůvodnění a tím porušit povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností.

306. Účastník řízení zde opakuje nebo navazuje na argumentaci k předešlým námitkám, z nichž účelově vybírá ty argumenty, kterými cílil na doplnění dokazování, a činí z nich další soubor námitek. K uvedenému tedy konstatuji, že k jednotlivým námitkám (ať už jde o vymezení relevantního trhu, přičitatelnosti jednání účastníku řízení či vyhodnocení [obsahuje OT]) jsem se věnoval na jiných místech tohoto rozhodnutí a tedy nepovažuji za účelné se na tomto místě opakovat.

307. Na tomto místě jen s odkazem na judikaturu uvádím, že „[v] řízení, v němž se jedná o uložení sankce trestněprávní povahy, není možno pominout důkaz (svědectví) navržený obviněným, který by mohl být ve vztahu k předmětu dokazování jakýmkoli způsobem relevantní. […] Jakkoli je volba množství a druhu prováděných důkazů věcí správního uvážení a je tedy na rozhodnutí správního orgánu, které důkazy v řízení o přestupku provede a které nikoli. Svůj postup je správní orgán povinen náležitě odůvodnit. […] samotné provádění dokazování je svěřeno správnímu orgánu, a záleží pouze na jeho uvážení, které z navržených důkazů provede a které nikoli. Svůj postup je však povinen náležitě a přesvědčivě odůvodnit. Výše uvedené platí i v rámci trestního řízení, kde se provádí dokazování „v rozsahu potřebném pro rozhodnutí“ a orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě, i v jejich souhrnu. Úvahou s užitím argumentu a maiori ad minus lze proto dovodit, že také v rámci řízení přestupkového, kde z logiky věci obviněný čelí sankci sice trestněprávní povahy, avšak jedná se o menší míru závažnosti skutku a menší tvrdost sankce, není v obecné rovině nutno vyhovět všem návrhům obviněného na provedení důkazu, resp. není povinností správních orgánů provést v průběhu řízení výslech každého svědka navrženého obviněným.“[89]

308. K vazbě tzv. opomenutých důkazů a zásady volného hodnocení důkazů se vyjádřil již i Ústavní soud. Podle něj „[z]ásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“[90] Právě poslední situace se objevuje v posuzovaném případě, když navrhované důkazy nebyly provedeny, neboť byly již vzhledem k stavu dosavadního dokazování nadbytečné.

309. V tomto kontextu nepovažuji za chybné odmítnutí orgánu prvního stupně provést marginální množství účastníkem řízení navrhovaných důkazů v situaci, kdy uceleným souborem jiných důkazů na jisto postavil, zda, jakým způsobem a v jakém období došlo k porušení zákona, resp. SFEU. Co se však týká námitek účastníka řízení mířících na vymezení relevantního trhu, zde tato situace nenastala, proto měl orgán prvního stupně přistoupit k dalšímu dokazování (k tomu viz části tohoto rozhodnutí „Vypořádání rozkladových námitek“ pod písm. a) a b).

310. Dále účastník řízení poukazuje na to, že orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí pominul a nijak se nevypořádal s důkazy, které předložil přímo účastník řízení, a to konkrétně důkazy předložené za účelem doložení splnění podmínek pro postup dle čl. 101 odst. 3 SFEU, potažmo § 3 odst. 4 zákona (příloha č. 1084 dokládající péči o značku bílinského uhlí nebo přehled odepsaných pohledávek) a dále expertní stanovisko společnosti VUPEK.

311. K tomu uvádím, že v příloze č. 1084 účastníka řízení se pouze podává informace o tom, že značka bílinské uhlí je ochrannou známkou v registru Úřadu průmyslového vlastnictví. Tato skutečnost ale nijak významně nesvědčí o zvláštní péči o značku, neboť je v obchodní praxi běžnou věcí. Nadto si nelze nevšimnout, že dle veřejně dostupné databáze ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví byla přihláška ochranné známky podána až 28. 08. 2012, tedy na samém konci posuzovaného jednání, zveřejnění přihlášky a zápis pak proběhly až 13. 2. 2013, respektive 22. 5. 2013, tedy po ukončení posuzovaného jednání. Tento argument tedy neshledávám jako relevantní.

312. Pokud jde o přehled odepsaných pohledávek a expertní stanovisko VUPEK, orgán prvního stupně tento argument reflektoval, nicméně, vzhledem k tomu, že došel k závěru, že u posuzovaných dohod se nejednalo [obsahuje OT], nebylo nadále důvodu nijak přehled odepsaných pohledávek hodnotit či se vyjadřovat k expertnímu stanovisku VUPEK.

313. Námitku neprovedení důkazů tedy neshledávám jako důvodnou.

o) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí

314. Jako další samostatnou námitku účastník řízení uvádí nepřezkoumatelnost, vnitřní rozpornost a zmatečnost napadeného rozhodnutí. Konkrétně orgán prvního stupně údajně nepřezkoumatelně vymezil relevantní trh po produktové i geografické stránce a následně mylně vymezil tržní podíly účastníka řízení na relevantním trhu, dále podle účastníka řízení nepřezkoumatelně posoudil podmínky pro aplikaci tzv. public interest výjimky, nevypořádal se argumentací účastníka řízení ohledně přičitatelnosti jednání, nepřezkoumatelně se zabýval podmínkami pro postup dle čl. 101 odst. 3 SFEU, resp. § 3 odst. 4 zákona, nepřezkoumatelně argumentoval možností reimportu HTU a o omezování pasivních prodejů, dovozování cílového charakteru dohod na národním trhu z unijní judikatury, nedostatečným rozlišením mezi cíli českého a unijního práva, aplikací konceptu pokračování ve správním deliktu, paušálním odmítnutím důkazních návrhů a návrhů na doplnění šetření.

315. Vzhledem k tomu, že tato vypočítaná pochybení se dle účastníka řízení měla zakládat na důvodech, jež jsou samy o sobě jednotlivě předneseny jako rozkladové námitky, kterým jsem se věnoval výše v tomto rozhodnutí, nemá smysl znovu odpovídat na každý argument i na tomto místě, když vypořádání těchto námitek vyplývá z kontextu celého tohoto rozhodnutí.[91]

p) pochybení při stanovení výše pokuty

316. Na posledním místě účastník řízení namítá, že s ohledem na rozsah pochybení, kterých se Úřad dopustil, je nesprávný i výpočet uložené pokuty. Účastník řízení jako důvody tohoto nesprávného výpočtu uvádí nesprávné určení závažnosti deliktu, nesprávnou aplikaci konceptu tzv. pokračování ve správním deliktu, nezohlednění povinnosti účastníka řízení plnit úkoly mu uložené Fondem národního majetku, resp. privatizačním rozhodnutím a nesprávné posouzení zavinění účastníka řízení.

317. Vzhledem k tomu, že pochybení při výpočtu pokuty se dle účastníka řízení má zakládat na důvodech, jež jsou samy o sobě jednotlivě předneseny jako rozkladové námitky, kterým jsem nepřisvědčil (viz výše v tomto rozhodnutí), není účelné podrobně odpovídat na každý argument i na tomto místě.[92] Neshledávám tedy, že by se orgán prvního stupně dopustil pochybení při výpočtu uložené pokuty z důvodů namítaných účastníkem řízení.

q) posouzení napadeného rozhodnutí nad rámec rozkladu

318. V rámci ex offo přezkumu souladu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícíhou řízení s právními předpisy (§ 89 odst. 2 věta první správního řádu) považuji za nutné vyjádřit se rovněž k následujícím skutečnostem, které nejsou předmětem rozkladových námitek účastníka řízení. Následující úvahy totiž mohou sehrát svou roli v dalším řízení před orgánem prvního stupně.

Výpočet uložené pokuty

319. Přestože jsem námitku účastníka řízení ohledně způsobu výpočtu pokuty neuznal jako důvodnou, zabýval jsem se při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí výpočtem uložené pokuty.

320. Úřad v části napadeného rozhodnutí týkající se výpočtu uložené pokuty postupoval tak, že nejprve určil závažnější delikt, dále vysvětlil své úvahy o stanovení základní částky pokuty a popsal další okolnosti (polehčující, přitěžující okolnosti, mechanismus absorpce), které dále ovlivnily výslednou částku pokuty. Tento postup v zásadě pokládám za správný, neboť správní orgán prvního stupně nejprve určil základní částku pokuty, poté zhodnotil veškeré relevantní polehčující a přitěžující okolnosti a nakonec na základě absorpce zohlednil i druhý správní delikt, který byl vyhodnocen jako méně závažný. Postupoval při tom v souladu se zákonem a také se Zásadami postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při stanovování výše pokut podle § 22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále též „Zásady“).[93]

321. Jako přísněji trestný delikt označil správní orgán prvního stupně porušení čl. 101 SFEU. Při porovnání obou deliktů vycházel z přísnosti úpravy jednotlivých deliktů na vnitrostátní a unijní úrovni. Se závěrem, že dohody o zákazu exportu narušují vnitřní trh EU, přičemž vytvoření jednotného vnitřního trhu EU je základním cílem unijního práva a za tím účelem byly včleněny do Smlouvy, resp. čl. 101 a 101 SFEU, se ztotožňuji.

322. V souladu se Zásadami se základní částka pokuty stanoví jako podíl hodnoty prodejů vynásobený koeficientem času. Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí správně vycházel z obratu na relevantním trhu (tj. na trhu HTU) dosaženém za poslední ukončené účetní období před vydáním rozhodnutí. V souladu se Zásadami stanovil výchozí podíl v závislosti na stupni závažnosti protiprávního jednání účastníka řízení. Jako výchozí podíl orgán prvního stupně stanovil ve výši [obsahuje OT] z hodnoty prodejů účastníka řízení. Zohlednil při tom, že účastník řízení zaujímal po dobu trvání deliktu v průměru [obsahuje OT] podíl na relevantním trhu a zákazem exportu bylo dotčeno v průměru [obsahuje OT] nasmlouvaného množství HTU účastníka řízení, dále, že nebylo prokázáno vynucování předmětných ustanovení ani skutečné – nýbrž jen potencionální ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Naproti tomu nelze přehlédnout, že v rozhodnutí Úřadu ve věci Sokolovská uhelná byl výchozí podíl stanoven ve výši 0,3 % z hodnoty prodejů. V tehdejším případě byl prokázán potenciální dopad uzavíraných zakázaných dohod, zohledněn byl značný rozsah uzavíraných dohod o zákazu exportu a zejména skutečnost, že k porušení čl. 81 SES došlo na více relevantních trzích (tj. na všech zkoumaných trzích) i to, že plnění dohod o zákazu exportu účastník řízení nekontroloval a nesankcionoval.

323. Další rozdílnost výpočtu pokuty provedeného v napadeném rozhodnutí od rozhodnutí Úřadu ve věci Sokolovská uhelná spatřuji v tom, jak správní orgán prvního stupně vyhodnotil subjektivní stránku deliktu v podobě úmyslného jednání coby přitěžující okolnost. Za to orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí navýšil pokutu [obsahuje OT] základní částky. Naproti tomu v rozhodnutí Úřadu ve věci Sokolovská uhelná bylo úmyslné jednání ohodnoceno přičtením 20 % základní částky.

324. Další nedůvodně rozdílné hodnocení obou případů spatřují v zohlednění polehčujících okolností. V napadeném rozhodnutí se orgán prvního stupně rozhodl snížit pokutu o [obsahuje OT] základní částky na základě toho, že účastník řízení ukončil protisoutěžní jednání ještě před zahájením správního řízení, zatímco v rozhodnutí Úřadu ve věci Sokolovská uhelná pachatel ukončil protisoutěžní jednání až před vydáním rozhodnutí ve věci, což bylo ohodnoceno snížením pokuty o 20 % základní částky.

325. V obou případech rovněž Úřad aplikoval absorpční zásadu. Jinými slovy jako přitěžující okolnost správní orgán prvního stupně zohlednil, že se účastník řízení dopustil dalšího protisoutěžního jednání, konkrétně o souběžné porušení českého soutěžního práva. Pokud jde o napadené rozhodnutí, doba trvání byla stejná jako u primárního deliktu a Úřad zvýšil pokutu stanovenou za primární delikt [obsahuje OT] %. Na druhé straně v rozhodnutí Úřadu ve věci Sokolovská uhelná došlo k navýšení jen o 11 %, přestože délka porušení českého soutěžního práva byla delší než délka porušení unijního práva.

326. Nad rámec rozkladových námitek účastníka řízení si tedy nelze nevšimnout, že postup výpočtu pokuty v napadeném rozhodnutí se od dřívějšího rozhodnutí v obdobné věci a za obdobných okolností liší v podstatných rysech. Pokud jde o správní uvážení, může ho správní orgán uplatnit pouze v těch případech, kdy zákon nestanoví pevné pravidlo, ze kterého vyplývá jediný možný způsob rozhodnutí. Je přitom nesporné, že ukládání pokut za protisoutěžní jednání se uskutečňuje za užití širokého diskrečního oprávnění Úřadu. Správní orgán však nesmí správní uvážení zneužít ať už překročením zákonných mezí vyplývajících přímo ze zákona, ale i meze vyplývající z dalších ustanovení správního řádu, např. zásadu rovnosti či zásadu legitimního očekávání. „Jakkoliv má totiž správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem.“[94] Podle této zásady správní orgán dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Ústavní soud k tomu dodává, že „ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty, jehož nepominutelným prvkem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupů orgánů veřejné moci.“[95]Každá věc, kterou správní orgán řeší, je sice svým způsobem jedinečná, na druhou stranu jsou případy, mezi kterými lze nalézt řadu společných znaků. Takové obdobné případy by tedy správní orgán měl řešit způsobem obdobným a měl by splňovat maximální možnou míru předvídatelnosti a rozhodovací stability.

327. Správní orgán prvního stupně tedy v dalším řízení v případě, že bude ukládat pokutu, vezme nastíněná východiska řádně v potaz do svých úvah.

Nevyčerpání předmětu řízení

328. Dále jsem se zaměřil na porovnání toho, jak správní orgán prvního stupně časově vymezil předmět správního řízení v oznámení o zahájení správního řízení (respektive posléze v jeho průběhu) v porovnání se znění výrokové části napadeného rozhodnutí.

329. Předmětné správní řízení zahájil Úřad dne 28. 3. 2014 z moci úřední pod sp. zn. ÚOHS-S337/2014/KD, když spatřoval možné porušení § 3 odst. 1 zákona v období nejméně od roku 2000 a možné porušení čl. 101 SFEU v období nejdříve od 1. 5. 2004. V průběhu správního řízení se orgán prvního stupně na základě posouzení obsahu více než 1500 kupních smluv zaměřil na období od roku 1994 do „současnosti“.

330. V napadeném rozhodnutí pak orgán prvního stupně konstatoval, že „[v]e správním řízení bylo zjištěno, že kupní smlouvy účastník řízení uzavíral a plnil jak s distributory, tak i konečnými odběrateli paliv od 1. 1. 1994 až do 31. 12. 2012, přičemž posuzované smlouvy obsahovaly ustanovení, jež v popsaných variantách znění představovala dohodu o zákazu exportu hnědého tříděného uhlí.“

331. Orgán prvního stupně přitom musel zohlednit ukončení protisoutěžního jednání, které nastalo vstupem ČR do EU, a došel k závěru, že část posuzovaného jednání účastníka řízení, jež se odehrála před přistoupením ČR k EU, představuje samostatný skutek de iure počínající 1. 1. 1994 a končící 30. 4. 2004 (dále též „První skutek“). Další část posuzovaného jednání účastníka řízení, ke které došlo od přistoupení ČR k EU, představuje další samostatný skutek de iure počínající 1. 5. 2004 a končící 31. 12. 2012 (dále též „Druhý skutek“).[96] První a Druhý skutek následně orgán prvního stupně posuzoval zvlášť.

332. První skutek přitom posoudil ve světle právní úpravy platné ke dni jeho ukončení, tedy k 30. 4. 2004. Ve znění zákona účinného k tomuto dni bylo možné soutěžiteli uložit pokutu za protisoutěžní jednání nejpozději do 10 let, kdy k porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti došlo. Desetiletá promlčecí lhůta tedy vzhledem k Prvnímu skutku uplynula dne 30. 4. 2014. Orgán prvního stupně následně na základě judikatury uzavřel, že deliktní odpovědnost účastníka řízení za První skutek již zanikla, a dále se zabýval pouze Druhým skutkem, přičemž ve výrokové části napadeného rozhodnutí konstatoval porušení zákona, resp. SFEU pouze v případě Druhého skutku.

333. Pokud jde o První skutek, pro ten orgán prvního stupně řízení nezastavil a ani ve výrokové části napadeného rozhodnutí nekonstatoval, že k porušení soutěžních pravidel nedošlo.

334. Podle § 68 odst. 2 správního řádu přitom správní orgán musí ve výrokové části správního rozhodnutí uvést řešení otázky, která je předmětem řízení. Podle Nejvyššího správního soudu „[u]platnil-li účastník řízení před správním orgánem jednou žádostí dva nároky, lze o nich rozhodnout samostatnými rozhodnutími i rozhodnutím společným. Označí-li však správní orgán ve výroku rozhodnutí za předmět řízení oba nároky a věcně o jednom z nich rozhodnout opomene, jde o důvod ke zrušení rozhodnutí soudem pro vadu řízení.“[97] V posuzovaném případě sice nešlo o řízení zahájené na návrh, nýbrž z úřední moci, ale závěry uvedeného rozhodnutí na tuto věc vztáhnout lze, neboť i zde byl předmět řízení širší (správní řízení bylo vedeno o dvou skutcích, když ve výrokové části napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto pouze o jednom z nich), než jak o čem bylo rozhodnuto ve výrokové části.

335. Dále lze zmínit rozhodnutí předsedy Úřadu, č.j. R059-070,075-078/2007/01-45829/2015/310/ADr, ze dne 29. 12. 2015, ve kterém bylo vysloveno, že pokud nelze pokračovat ve správním řízení vzhledem k marnému uplynutí lhůty pro uložení pokuty, má to za následek i zánik odpovědnosti za delikt jako takový. Jediným možným vyústěním takové situace je dle Nejvyššího správního soudu zastavení předmětného správního řízení.[98]

336. Rozhodující pro posuzovaný případ je totiž fakt, že správní řízení bylo vedeno pro dva skutky. O každém z nich totiž musí být ve výrokové části rozhodnutí řečeno, v jaký výsledek správní řízení vyústilo.[99] Jiná situace by byla, kdyby účastník řízení jedním skutkem naplnil skutkovou podstatu více přestupků. Pak by postup orgánu prvního stupně byl v pořádku. To vyplývá mj. z rozhodovací praxe Krajského soudu v Brně, podle kterého platí, že „ačkoliv obviněný svým jednáním (jedním skutkem) naplnil skutkovou podstatu dvou různých přestupků, jedná se o souběh přestupků jednočinný nestejnorodý. U jednočinného souběhu přestupků se skutečnost, že některé přestupky nejsou prokázány, uvede v odůvodnění rozhodnutí o neprokázaných přestupcích, se nečiní výrok o zastavení řízení. Jedná se totiž pouze o jeden skutek, jehož totožnost zůstává zachována i tehdy, pokud se správnímu orgánu nepodaří prokázat několik dílčích útoků. Správní orgán I. stupně tedy postupoval správně, když o zastavení řízení nerozhodl ve výroku napadeného rozhodnutí, ale v odůvodnění rozhodnutí pouze uvedl, že přestupek nebyl prokázán.“[100]

337. Shrnuji tedy, že pokud bylo řízení vedeno pro dva skutky, zatímco výroková část napadeného rozhodnutí hovoří pouze o jediném, nedošlo k vyčerpání předmětu řízení. Z tohoto důvodu považuji napadené rozhodnutí ve výrokové části za nepřesné a neurčité, neboť právě výroková část rozhodnutí vyjadřuje, jakým způsobem správní orgán v projednávané věci, jež byla předmětem řízení, rozhodl. V posuzovaném případě přitom o části předmětu řízení orgán prvního stupně vůbec nerozhodl, když pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí došel k závěru, že První skutek byl promlčen. Proto je třeba, aby správní orgán tuto vadu v dalším průběhu řízení napravil.

V. Závěr

338. Na základě výše uvedených skutečností shrnuji své závěry. Úřad se v napadeném rozhodnutí dopustil několika pochybení, která ve svém důsledku vedla k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. V prvé řadě správní orgán prvního stupně nedostatečně objasnil skutkovou situaci ohledně produktového a geografického relevantního trhu. Co se týká vymezení produktového relevantního trhu, orgán prvního stupně pochybil, když jím zjištěný skutkový stav nechával prostor k důvodným pochybnostem o jeho správnosti. U zjišťování geografického relevantního trhu orgán prvního stupně nezvážil případný zájem či možnosti přeshraničního obchodu v příhraničních oblastech v případě, že by dohody o zákazech exportu nebyly uzavírány. Dále orgán první stupně pochybil při výpočtu pokuty, která je vzhledem k tomu, jak Úřad rozhodoval v obdobných případech v minulosti, nedůvodně odlišná. Rovněž se orgán prvního stupně dopustil nezákonnosti, když ve výrokové části napadeného rozhodnutí nevyčerpal celý předmět řízení.

339. Z těchto důvodů mám za to, že správní orgán prvního stupně zatížil řízení vadami, které měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto je nutno napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit Úřadu k novému projednání. V něm je orgán prvního stupně vázán závěry obsaženými v tomto rozhodnutí.

340. Úřad je tak povinen při vymezování produktového a geografického relevantního trhu objasnit a v rozhodnutí důkladněji popsat (přesvědčivě zdůvodnit) skutkový stav bez důvodných pochybností, resp. účastníkem řízení vznesené pochybnosti stran správného vymezení relevantního trhu argumentačně (případně, bude-li to nutné i doplněním dokazování) rozptýlit. V rámci meritorního rozhodnutí je také třeba vyčerpat celý předmět správního řízení. Dojde-li orgán první správní stolice opětovně k závěru, že je na místě uložit účastníkovi řízení správní sankci, je zavázán při její kalkulaci respektovat i výše nastíněná východiska. V neposlední řadě bude Úřad pro další řízení rovněž korigován právním názorem druhostupňového orgánu, týkajícím se možnosti vést řízení toliko pro porušení unijních soutěžních pravidel.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona dále odvolat.

otisk úředního razítka

Ing. Petr Rafaj

předseda

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Obdrží:

JUDr. Karel Muzikář, LL.M. (C.J.), advokát

WEIL, GOTSHAL & MANGES s.r.o. advokátní kancelář

Křižovnické nám. 193/2

110 00 Praha

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

[1] [obsahuje OT].

[2] Pro podrobnější argumentaci účastník řízení odkazuje na část II.C jeho vyjádření ke sdělení výhrad a část III.E vyjádření k podkladům rozhodnutí.

[3] Dostupné online na:

http://CBria.europa.eu/juris/doCBment/doCBment.jsf;jsessionid=9ea7d0f130d60751df269691427d8c549afa3c02c8cb.e34KaxiLc3eQc40LaxqMbN4PahyLe0?text=&docid=44079&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=1159339.

[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 3/2012 - 131 ze dne 20. prosince 2013.

[5] Rozsudek Soudního dvora ve věci 174/84 ze dne 18. února 1986.

[6] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-306/96 ze dne 28. dubna 1998.

[7] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-67/13 P ze dne 11. září 2014.

[8] Společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., IČO 26348349, sídlem Sokolov, Staré náměstí 69.

[9] Rozsudek Soudního dvora z 19. února 2002 ve věci C‑309/99.

[10] Společnost ČEZ, a. s., IČO 45274649, sídlem Praha 4, Michle, Duhová 1444/2.

[11] Přílohy č. 1067-1082 předložené účastníkem řízení.

[12] KINDL, Jiří a Jindřiška MUNKOVÁ. Zákon o ochraně hospodářské soutěže.: Komentář. 3. V Praze: C.H. Beck, 2016. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-627-2.

[13] Rozsudek Soudního dvora ve věci 56/65 ze dne 30. června 1966.

[14] Správní spis sp. zn. ÚOHS-337/2014/KD.

[15] Srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 512/05 ze dne 2. 2. 2006, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1556/2004 ze dne 15. 12. 2004 a rozsudek NSS sp. zn. 1 Azs 55/2006 ze dne 25. 7. 2007.

[16] Nově se pod pojmem „přestupek“ rozumí rovněž správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob. Srov. § 112 odst. 1 věta první přestupkového zákona.

[17] Pro část ustanovení, jež se však pro toto řízení neuplatní, platí účinnost od 1. 10. 2016.

[18] Srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 9/2003-90 ze dne 13. 5. 2004, podle kterého „v souladu s principem právní jistoty má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak. Jestliže zákonodárce z nejrůznějších důvodů zvolí řešení jiné, musí je tím spíše přesně, jasně, určitě a srozumitelně vyjádřit v právních předpisech, jimiž jsou právní normy komunikovány svým adresátům. Neučiní-li tak, je zcela na místě dát přednost takovému výkladu, který je rozumný a odpovídá přirozenému smyslu pro spravedlnost.“

[19] Viz důvodová zpráva k zákonu č. 183/2017 Sb. K části sto dvanácté – změna zákona o ochraně hospodářské soutěže.

[20] Srov. § 21c, § 21c ZOHS, v účinném znění.

[21] Viz také např. rozsudek NSS č.j. 1 Azs 55/2006-60 ze dne 25. července 2007, v němž NSS k řešení střetu staré a nové úpravy ve vztahu k běžícím řízením připomněl obecně platnou zásadu nepravé retroaktivity procesních norem, tedy zásadu aplikace nových procesních norem pro dříve započatá řízení, ze které je třeba dovodit, že v daném řízení bylo nutno pokračovat dle pozdějšího zákona s tím, že právní účinky úkonů učiněných dříve zůstávají v platnosti.

[22] Viz důvodová zpráva k zákonu č. 183/2017 Sb. K části sto padesáté deváté – změna správního řádu.

[23] „Relevantním trhem je trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné…“.

[24] Obdobně také rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 62 Af75/2010 – 318 ze dne 23. 2. 2012: „Relevantní trh není pojmem samoúčelným, stejně jako postup při vymezení relevantního trhu není postupem samoúčelným; relevantní trh se nevymezuje proto, „aby byl vymezen“, nýbrž proto, aby bylo možno v případě posuzování dohod z pohledu jejich zákazu podle § 3 předchozího ZOHS a § 3 ZOHS především zjistit, jaké dopady na takový trh dohoda měla.“

[25] Viz např. výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 62 Af75/2010 – 318 ze dne 23. 2. 2012:

„Pokud žalovaný dovodil, že dohoda je zakázanou pro svůj protisoutěžní cíl, má úvaha v tom směru, že v takovém případě je standard přesného vymezení relevantního trhu nižší, než v případě dohod zakázaných pro svůj protisoutěžní účinek, v napadeném rozhodnutí svého místa.“

[26] Viz např. rozsudek nynějšího Tribunálu ze dne 8. 7. 2007 ve věci č. T-44/00, „Mannesmannröhren-Werke“:

„Komise je totiž povinna vymezit trh v rozhodnutí vydaném na základě použití článku 81 ES pouze tehdy, nelze-li bez tohoto vymezení určit, zda dotčená dohoda je způsobilá ovlivnit obchod mezi členskými státy nebo zda jejím cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení soutěže na společném trhu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 15. září 1998, European Night Services a další v. Komise, T-374/94, T-375/94, II - 2265 rozsudek ze dne 8. 7. 2004 — věc T-44/00 T-384/94 a T-388/94, ReCBeil, s. II-3141, body 93 až 95 a 105).“Obdobně také rozsudek Tribunálu ze dne 28. 6. 2016 ve věci č. T-216/13, Telefonica: „V rámci čl. 101 odst. 1 SFEU předchozí vymezení relevantního trhu není nutné v případě, že samotná sporná dohoda má protisoutěžní účel, tedy pokud Komise mohla správně dojít k závěru, bez předchozího vymezení trhu, že dotčená dohoda narušuje hospodářskou soutěž a může citelně ovlivnit obchod mezi členskými státy…“

[27] Viz body 208 až 216 napadeného rozhodnutí.

[28] Viz např. GORE, Daniel. The economic assessment of mergers under European competition law. Cambridge: Cambridge University Press, 2013. ISBN 978-1-107-00772-7.:

„…economic theory cannot provide any guidance as to what level of correlation is sufficient to demonstrate the existence of single relevant market…“ Překl.: „…ekonomická teorie neposkytuje žádné vodítko o tom, jaká úroveň korelace postačuje k tomu, aby poukázala na existenci jednoho relevantního trhu…“

[29] Srov. rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S421/2014/KD-43013/2015/820/LSo ze dne 7. 12. 2015 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 24/2011-159 ze dne 26. 4. 2012, potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 40/2012-68 ze dne 31. 10. 2013.

[30] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 32/2008-51 ze dne 28. 8. 2008.

[31] Viz odst. 87 napadeného rozhodnutí.

[32] Viz např. odst. 100 an. nebo podrobněji odst. 223 an. napadeného rozhodnutí.

[33] Od 1. 7. 2017 je pokračující přestupek definován v přestupkovém zákoně v § 7.

[34] Ta odůvodnění zařazení definice pojmu pokračování v trestném činu odůvodnila takto: „Trestní zákon jej dosud nijak neupravoval, ačkoliv teorie i praxe s ním řadu let pracuje a jeho definice má značný význam zejména při vymezení pojmu skutku, recidivy a při rozhodování o trestu.“ Důvodová zpráva je v plném znění dostupná na:

https://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t0534_02.htm.

[35] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 29/2007-130 ze dne 1. 5. 2007: „Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí („dekriminalizace“), a je běžné, že skutky trestané právním řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době „pouze“ správními delikty a naopak. Pro ilustraci lze vzpomenout i někdy převrácený poměr u peněžitých sankcí: stamilionové pokuty, které hrozí za některé správní delikty, a více než desetinásobně přesahují možnou výměru peněžitého trestu podle trestního zákona. Také proto pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů.“

[36] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 35/2009-69 ze dne 24. 6. 2009: „Jednání stěžovatele naplňuje znaky pokračování v přestupku, které jsou shodné jako v případě pokračování v trestném činu.“, či rozsudek téhož soudu čj. 9 Afs 55/2013 - 43 ze dne 17. 7. 2014: „Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení, zda se v projednávané věci skutečně jedná o pokračující delikt či nikoliv. Normy správního práva samy institut pokračujícího deliktu nikterak neupravují… Při absenci definice pokračujícího deliktu ve správním právu proto zdejší soud zkoumal ustanovení § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník…“

[37] Viz § 7 tohoto zákona: „Pokračováním v přestupku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.“

[38] Viz také důvodová správa k tomuto zákonu: „Z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti práva pro adresáty právních povinností, jejichž porušení je znakem skutkové podstaty přestupku, se do návrhu výslovně doplňují v § 7 až 9 definice pokračování v přestupku, trvajícího a hromadného přestupku, které jsou v současnosti analogicky dovozovány z trestního práva hmotného a judikatury (vizte např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. září 2006, sp. zn. 2 As 61/2005, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května, sp. zn. 8 As 17/2007).“ Důvodová zpráva je v plném znění k dispozici na https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=555&CT1=0.

[39]„Pokaždé tedy, když se správní orgán dozvěděl, že protiprávní stav je nadále udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení nájemního vztahu a tedy ukončení trvajícího přestupku, započala běžet vždy nová subjektivní lhůta pro uložení sankce, přičemž objektivní lhůta mohla začít běžet teprve od okamžiku ukončení protiprávního stavu... Pokud by totiž Nejvyšší správní soud přijal výklad provedený krajským soudem..., dospěl by k nepřijatelnému závěru, podle něhož by žalobce mohl po uplynutí jednoroční lhůty počítané od takto stanoveného počátku v protiprávním jednání nadále beztrestně pokračovat, neboť by již neexistovala zákonná možnost, jak jej postihnout.“

[40] K tomu viz např. RAUS, David a NERUDA, Robert. Zákon o ochraně hospodářské soutěže: Komentář a související české a komunitární předpisy, 2. Aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2006. ISBN 80-7201-563-X, str. 463.

[41] Srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 13/2008 ze dne 20. února 2008.

[42] Srov. usnesení Nejvyššího soudu č.j. 6 Tdo 1329/2015-51 ze dne 24. listopadu 2015.

[43] Tamtéž

[44] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 7/2008-200 ze dne 3. 12. 2008.

[45] „Orgány pro hospodářskou soutěž členských států mají pravomoc používat články 81 a 82 Smlouvy v jednotlivých případech“

[46]Guidelines on the effect on trade concept contained in Articles 81 and 82 of the Treaty (2004/C 101/07), čl. 9, věta třetí a čtvrtá: „Article 3(1) thus obliges the competition authorities and courts of the Member States to also apply Articles 81 and 82 when they apply national competition law to agreements and abusive practices which may affect trade between Member States. On the other hand, Article 3(1) does not oblige national competition authorities and courts to apply national competition law when they apply Articles 81 and 82 to agreements, decisions and concerted practices and to abuses which may affect trade between Member States. They may in such cases apply the Community competition rules on a stand alone basis.”

Překl: „Článek 3(1) tak ukládá orgánům pro hospodářskou soutěž a soudům členských států, aby uplatňovaly rovněž články 81 a 82, když uplatňují vnitrostátní právní předpisy o hospodářské soutěži na dohody a praktiky zneužívání, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy. Na druhé straně čl. 3(1) nezavazuje vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž a soudy, aby uplatňovaly vnitrostátní právní předpisy o hospodářské soutěži, když uplatňují články 81 a 82 na dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě a na zneužívání, která by mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy. Mohou v takových případech uplatňovat pravidla hospodářské soutěže Společenství samostatně."

[47] Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 3/2012 - 131 ze dne 20. prosince 2013 ve věci Sokolovská uhelná, odst. 45.

[48] Viz shora odkázaný rozsudek, odst. č. 57.

[49] Viz rozsudek SDEU ve věci C‑32/11 ze dne 14. 3. 2013.

[50] Viz tentýž rozsudek, odst. 48.

[51] Viz také rozsudek SDEU ve věci C-551/03 P ze dne 6. 4. 2006.

[52] Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 3/2012 - 131 ze dne 20. prosince 2013, odst. 45.

[53] Rozsudek Soudního dvora, spojené věci C-295/04 až 298/04, ze dne 13. 7. 2006 odst. 41.

[54] Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 7. 1985, Remia a další v. Komise, 42/84, odst. 22, dále rozsudek Soudního dvora sp. zn. C-475/99 ze dne 25. 10. 2001, odst. 48.

[55] Rozsudek Soudního dvora sp. zn. C-19/77 ze dne 1. 2. 1978, s. 131, odst. 7.

[56] Rozsudek Tribunálu sp. zn. T-199/08 ze dne 16. 6. 2011, odst. 53 „Konečně je třeba poznamenat, jak správně učinila i Komise, že v rámci pozitivní domněnky stanovené v odstavci 53 pokynů z roku 2004 postačí k prokázání výraznosti ovlivnění obchodu mezi členskými státy splnění alespoň jedné z alternativních podmínek.“

[57] Odst. 255 napadeného rozhodnutí.

[58] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 50/2012 - 241 ze dne 24. dubna 2013

[59] Tamtéž.

[60] Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 61/2005 ze dne 29. 10. 2007.

[61] Metsä-Serla Oyj a další v. Komise, C‑294/98 P, Recueil, s. I‑10065, odst. 27; orig.: „since it is settled case-law that the anti-competitive conduct of an undertaking can be attributed to another undertaking where it has not decided independently upon its own conduct on the market, but carried out, in all material respects, the instructions given to it by that other undertaking, having regard in particular to the economic and legal links between them.“

[62] Srov. Rozsudek soudního dvora sp. zn. 48/69 ze dne 14. 7. 1972.

[63] Rozsudek Soudního dvora sp. zn. C-309/99 ze dne 19. 2. 2002.

[64] Rozsudek Soudního dvora sp. zn. C-519/04 ze dne 18. 7. 2006.

[65] Viz odst. 199 napadeného rozhodnutí.

[66] Viz znovu odst. 199 napadeného rozhodnutí: „Jelikož pro vyjmutí z aplikace čl. 101 SFEU musí být splněny kumulativně všechny podmínky uvedené v rozsudku ve věci Wouters a vzhledem k tomu, že dle Úřadu nebyla splněna podmínka nezbytnosti, Úřad se již nezabýval posuzováním dalších dvou podmínek“.

[67] [obsahuje OT].

[68] Viz např. JANSSEN, Charlotte a KLOOSTERHUIS, Erik. The Wouters case law, special for a different reason? [online]. [cit. 2017-08-08]. Dostupné z www.cpb.nl/sites/default/files/omnidownload/The%20Wouters%20case%20law.pdf:

Asymmetric information is especially likely to occur in the markets for the liberal professions, because of the complex nature of those services. … In those professions, it may be very diffcult for the consumers to assess the quality of the service in advance, and often even after the service has been provided. Consequently, there is a risk that consumers are only driven by low prices, thus undermining the incentive for the service providers to maintain a high standard of quality.

[Překl: Asymetrie informací se může projevit zvláště na trzích svobodných profesí, a to kvůli komplexní podstatě těchto služeb. … V těchto profesích může být pro zákazníky velmi složité vyhodnotit kvalitu služby předem, a často dokonce i poté, co byla služba poskytnuta. Následkem tohoto je riziko, že se zákazníci budou rozhodovat pouze na základě nízkých cen, což podrývá motivaci poskytovatelů těchto služeb k udržování vysokých standardů kvality.]

[69] Viz strana 26533 správního spisu.

", "next": 239749}