135. Objemové kritérium 600 t a více (jednorázová přeprava formou ucelených vlaků) není kritériem účelovým, ale parametrem, který je zákazníky spojován s nezastupitelností železniční nákladní přepravy. Jak bylo shrnuto výše, je to i kritérium spojené s vybudováním technického zařízení pro železniční nákladní přepravu a jde o typický parametr železniční nákladní dopravy. Účastník řízení v rozhodném období realizoval cca 90 % svých přepravních výkonů právě mezi vlečkami.[40] U menších objemů pak Úřad vyšel z toho, že možná zastupitelnost silniční a železniční dopravy dána je. To, co bylo třeba v rámci dalšího správního řízení zjistit, bylo to, zda je zastupitelnost dána i nad tuto hranici, tj. zda je silniční a železniční nákladní doprava zastupitelná plošně, nebo zda existuje určitý trh, kde zastupitelnost neplatí, a jaké jsou jeho hranice. To, že zastupitelnost na určitém trhu za určitých podmínek dána není, jasně vyplývá z vyjádření účastníka řízení, zákazníků, silničních přepravců, z výše uvedeného i z napadeného rozhodnutí. Postup Úřadu směřující k přesnému vymezení tohoto trhu tak jasně směřoval ke zjištění, zda je objemové kritérium 600 t dostatečné, nebo se k němu připojují i další kritéria. Námitku účastníka řízení, že se Úřad ve svých žádostech o informace účelově dotazoval na chování zákazníků a kritéria rozhodování při přepravě komodit nad 600 t, proto nepovažuji za důvodnou.
136. Při sběru informací potřebných pro provedení cenového testu narazil Úřad na překážky popsané v bodech 154 – 156 napadeného rozhodnutí a lze je shrnout tak, že zákazníci bez hlubších analýz nákladů nebyli schopni předvídat svoji reakci[41], pro zákazníky přepravující komodity ve velkých objemech velmi často nehrálo roli zvýšení ceny[42], pro jiné by zvýšení ceny mohlo vést k hledání alternativ zejména s ohledem na menší frekvenci přepravy pomocí ucelených vlaků,[43] u některých nebylo vůbec možno získat z odpovědi pro její obšírnost a obecnost relevantní informaci.[44] Bez vypovídajících výchozích dat tak nebylo možno cenový test vůbec provádět. Jelikož řada oslovených společností nebyla schopna na otázku odpovědět bez provedení analýz v rámci vlastního podniku, nebylo by možno od nich bez extrémní zátěže dotazovaných společností relevantní zdrojové informace ani získat. Bylo proto nezbytné volit jiné vyšetřovací strategie. Obtíže při snaze Úřadu o provedení cenového testu tak neukazují na zastupitelnost železniční a silniční nákladní přepravy v objemech nad 600 t, ale na to, že v kontextu daného případu nebylo vhodné tento důkazní prostředek použít, neboť výchozí data pro jeho provedení nebyla dostupná.
137. K užití závěru rozsudku KS 2016 pak uvádím následující. Závěry obsažené v tomto rozsudku týkající se posouzení daného případu ve vztahu k vymezení relevantního trhu apod. považuji za plně použitelné jak pro napadené rozhodnutí, tak pro rozhodování o rozkladu účastníka řízení. Jednak je tento rozsudek pro Úřad v této konkrétní věci závazný a jednak, jak vyplynulo z rozsudku NSS 2016, úkolem správních soudů je komplexní přezkum zákonnosti správního rozhodnutí a v případě jeho zrušení též poskytnutí pokynů a naznačení dalšího postupu při vedení dalšího řízení. Rozsudek KS 2016 byl pak potvrzen rozsudkem NSS 2017, lze tak vycházet z toho, že úvahy Krajského soudu v Brně obsažené v rozsudku KS 2016 vztahující se k námitkám účastníka řízení jsou plně využitelné i v rámci dalšího postupu Úřadu a jeho předsedy.
Použití kritéria přepravní vzdálenosti - námitky
138. V souvislosti s obsahem posudku CDV, o němž bylo pojednáno výše, tvrdí účastník řízení, že pro vymezení relevantního trhu je rozhodné také kritérium přepravní vzdálenosti a že se jím Úřad nezabýval.
139. Toto hledisko Úřad učinil jedním z předmětů doplněného dokazování a zaměřil se na něj v bodech 147 – 153 napadeného rozhodnutí. Z odpovědí dotázaných soutěžitelů vyplynulo následující:
- nad 600 t je vždy cenově výhodnější využít železniční přepravu;[45]
- kritériem pro volbu železniční nákladní přepravy jsou cena a celkové náklady související s vlečkou u příjemce a ročním objemem přepravovaného zboží;[46]
- rozhodující je technologická vybavenost míst nakládky a vykládky, dále objem a pravidelnost přepravy - za těchto podmínek je i malá přepravní vzdálenost nezastupitelná přepravou silniční;[47]
- dle poskytnutých tabulek byla přeprava ve velkých objemech po železnici uskutečňována na vzdálenosti od 34 km až po vzdálenosti nad 400 km;[48]
- po silnici jsou přepravovány jen menší objemy, nad 600 t u jednotlivé přepravy využívají železniční dopravu (i na 12 km), kritériem je technologie nakládky a vykládky, přepravní náklady (u silniční dopravy jsou u přepravy velkých objemů vysoké časové, technologické a logistické náklady a také vysoká zátěž na životní prostředí a dopravní infrastrukturu), plynulost zásobování odběratelů;[49]
- není absolutně nemožné přepravit zásilky nad 600 t po silnici, přeprava však bude vyžadovat použití mnoha jednotlivých vozidel, náhrada je vázána na ztrátu efektivnosti železniční dopravy;[50]
- železniční doprava je výhodná hlavně pro přepravu velkoobjemových komponentů, roli hraje typ komodity (po železnici jsou přepravovány komodity s nižší hodnotou, volně ložené, či rozložené vozy), železniční přeprava je také volena s ohledem na nutnost pravidelných dodávek, vzdálenost a celkový model transportu;[51]
- přepravují pouze malé objemy (40 – 60 t) jako jednotlivé zásilky a využívají často silniční nákladní dopravu, objemy nad 600 t nepřepravují;[52]
- přeprava zásilek o velkých objemech po železnici je nezastupitelná (nahrazení nelze provést pro
- nedostatečné kapacity silniční sítě, kapacity samotných dopravců, vysoké míry negativních dopadů na životní prostředí a chybějícímu technologickému zázemí pro nakládku a vykládku na nákladní auta), silniční doprava je volena u menších objemů nebo pro pokrytí okamžitého požadavku na rychlou přepravu, případně do destinací kam se železnicí nelze dostat;[53]
- přeprava ve velkých objemech byla realizována po železnici, kritéria pro volbu tohoto druhu přepravy byl objem, plynulost zásobování a technická vybavenost.[54]
140. Výše jsou shrnuty výpovědi všech dotazovaných zákazníků. Z nich jednoznačně vyplývá správnost závěru správního orgánu prvního stupně, že přepravní vzdálenost není určujícím parametrem pro nezastupitelnost železniční nákladní dopravy pro jednorázovou přepravu o objemu nad 600 t. Pro přepravu velkých objemů nad 600 t užívala drtivá většina dotazovaných subjektů služby železniční nákladní dopravy a také se shodovala na tom, že přepravní vzdálenost nepatří mezi kritéria, která při volbě druhu dopravy běžně zvažují. Nelze tak hovořit o tom, že by závěry správního orgánu prvního stupně neměly oporu ve správním spisu. Závěry prvního stupně nejsou v rozporu ani s jinými dokumenty založenými ve správním spisu, jako například hodnocením ČVUT či stanoviskem DKV ČESMAD, s.r.o. Jak vyplývá z rozsudku KS 2016 k těmto vyjádřením je třeba přistupovat jako k hodnocením a názorům jiných subjektů, přičemž Úřad je povinen vycházet primárně ze skutkových zjištění provedených v rámci správního řízení, která je povinen sám vyhodnotit. Ve své podstatě se ovšem tyto informace přiměřeným způsobem doplňují, neboť shora shrnuté výsledky dotazování Úřadu upřesňují a korigují původně naznačené parametry relevantního trhu (tj. v rámci řízení před soudním přezkumem).
141. Shromážděný důkazní materiál vypovídá o tom, že přepravní vzdálenost je kritériem získávajícím význam v souvislosti s přepravou jednotlivých zásilek o menších objemech (pouze jednotlivý vůz či vozy), kde s rostoucí vzdáleností roste také míra nezastupitelnosti železniční dopravy. U přepravy velkých objemů v ucelených vlacích je přepravní vzdálenost hlediskem jen málo významným. V případě přepravy mezi místem nakládky a vykládky technologicky uzpůsobeným pro železniční přepravu, nehraje přepravní vzdálenost prakticky žádnou roli. U velkých objemů lze silniční dopravu užít pouze ojediněle ve specifických případech (není sice absolutně nemožné takový objem přepravit po silnici, ovšem vzhledem k objektivním překážkám nelze hovořit o zaměnitelnosti).
142. Účastník řízení také argumentuje rozdílným vymezením relevantního trhu v případě rozhodnutí PMÚ sp. zn. 2006/DZ/R/2/055 ze dne 12. 5. 2006, kde byl relevantní trh vymezen jako trh železniční nákladní dopravy hromadných substrátů ve velkých objemech na středních až dlouhých tratích. Z tohoto rozhodnutí se pak jasně podává, že slovenský soutěžní úřad v rámci dokazování vycházel také z informací od zákazníků poptávajících přepravu hromadných substrátů ve velkých objemech, nicméně z odpovědí vyplynulo jasné užití vzdálenostního kritéria.[55] Je zjevné, že slovenským soutěžním úřadem tak byla učiněna zcela jiná skutková zjištění než v právě posuzovaném případě. Nelze proto ignorovat informace získané od poptávkové strany v České republice a řídit se beze zbytku závěry jiného soutěžního úřadu.
143. Obdobně v rozhodnutí PMÚ sp. zn. 2006/DZ/2/1/067 ze dne 3. 7. 2006 vycházel při vymezování relevantního trhu slovenský soutěžní úřad přímo z aktivit a působení konkrétního soutěžitele. Jelikož k narušení hospodářské soutěže došlo tím, že jiní soutěžitelé byli vyloučeni ze soutěže o poskytování služeb tomuto konkrétnímu zákazníkovi, musel se slovenský soutěžní úřad soustředit na to, jaké služby tento konkrétní zákazník poptával (tj. včetně destinací, kam potřeboval své zboží přepravit a tomu odpovídajících železničních tratí). Šlo tak opět o jiné skutkové okolnosti a z praxe slovenského soutěžního úřadu nevyplývá nic, z čeho by se dalo usuzovat, že správní orgán prvního stupně v právě posuzovaném případě zanedbal dokazování, řídil se nesprávnými úvahami nebo že by jeho závěry byly v rozporu s podklady založenými ve správním spise.
144. Vedle slovenských rozhodnutí účastník řízení poukazuje na případy řešené Komisí. Prvním rozkladem zmíněným je odkaz na rozhodnutí Komise o povolení spojení ze dne 11. 6. 2007, č. COMP/M.4746 kde je v bodech 14 - 16 stručně popisováno, že jednotlivé druhy doprav (silniční, železniční, letecká, lodní) mají různé vlastnosti a tvoří samostatné trhy. V bodě 14, na který účastník řízení odkazuje, je pak uvedeno, že železniční doprava je z ekonomického pohledu nejvhodnější pro přepravu velkých tonáží, velkých objemů, na větší vzdálenosti a pro zákazníky s odpovídajícím technologickým vybavením[56]. Relevantní trh pak byl Komisí vymezen jako trh železniční nákladní dopravy, s tím, že může být členěn ještě na další menší segmenty.[57] Z obsahu rozhodnutí tedy nevyplývá, že by zde Komise činila vzdálenost naprosto vždy a v každém případě nezbytnou součástí vymezení relevantního trhu, ale že bude záležet na skutkových zjištěních učiněných v konkrétním případě.
145. Dále účastník řízení poukazuje na poznámku pod čarou užitou v rozhodnutí Komise o povolení spojení ze dne 25. 11. 2008, č. COMP/M.5096. Ona poznámka pod čarou se vztahuje k bodu 25, kde Komise připouští existenci dalších samostatných segmentů relevantního trhu s železniční nákladní dopravou a v poznámce pod čarou pak zdůrazňuje, že je třeba trh v této oblasti vymezovat případ od případu a vyjmenovává příklady skutečností, které mohou hrát roli. Tato pasáž rovněž nijak nezpochybňuje vymezení relevantního trhu provedené správním orgánem prvního stupně, neboť z ní jasně vyplývá, že jednotný přístup při vymezování relevantního trhu v oblasti železniční nákladní dopravy nelze zaujmout a může se lišit případ od případu, přičemž dělení podle jednotlivých komodit se týká otázky existence samostatného segmentu trhu s železniční nákladní dopravou (tj. dalšího členění tohoto trhu). V bodě 35 zmíněného rozhodnutí pak Komise vyhodnocuje parametry platné pro právě a jen jí posuzovaný případ a porovnává, jaký může mít dopad na cenu přepravy navýšení objemu přepravovaného zboží či navýšení vzdálenosti u silniční a železniční nákladní přepravy. Jestliže tedy v úvodu Komise konstatuje, že je třeba postupovat případ od případu, je nutné zohlednit, že jde o rozhodnutí o povolení spojení, kde byly jednotlivé druhy dopravy zkoumány ve zcela jiných měřítcích a souvislostech než v právě posuzované věci. Je tedy zjevné, že sama Komise v citovaném rozhodnutí předvídá, že její závěry nemohou mít univerzální platnost a že v jiných případech mohou být rozhodné jiné skutečnosti. To stejné platí i ve vztahu k bodu 32 dalšího rozhodnutí Komise o povolení spojení (č. COMP/M.4786 ze dne 18. 3. 2008), kde Komise opět zmiňuje, že pro určité komodity může existovat separátní relevantní trh železniční nákladní přepravy, ovšem vymezení tohoto segmentu trhu se může lišit případ od případu.
146. Posledním případem zmiňovaným v souvislosti s přepravní vzdáleností je rozhodnutí Komise ve věci Baltic rail (č. AT.39813 ze dne 2. 10. 2017). V tomto rozhodnutí Komise rekapituluje, že z její předchozí rozhodovací praxe v oblasti posuzování spojení vyplývá, že relevantní trh železniční nákladní dopravy může v určitých případech být ještě dále členěn na segmenty či podsegmenty z pohledu přepravované komodity.[58] Vedle samotného vymezení železniční nákladní přepravy jako samostatného relevantního trhu tak mohou existovat členění ještě užší. Opět ovšem nejde o obecně platný závěr, který by vždy považoval přepravní vzdálenost či konkrétní přepravovanou komoditu za nezbytnou součást definice relevantního trhu.
147. Shrnuji tedy, že se Úřad otázkou přepravní vzdálenosti zabýval dostatečně a jeho závěry o tom že toto hledisko není pro vymezení relevantního trhu rozhodné, je správné, odpovídá Úřadem zjištěným skutečnostem a není ani v rozporu s rozhodovací praxí Komise či slovenského soutěžního úřadu. Námitky účastníka řízení proto považuji za nedůvodné.
Pominutí typu jednotlivých přepravovaných komodit - námitky
148. Další námitka účastníka řízení spočívá v užití kategorie substrátů. Podle účastníka řízení měl Úřad vymezit relevantní trh za pomoci konkrétních komodit.
149. Jak vyplývá z výše uvedeného, Úřad zaměřil svoje další řízení na to, aby byla vyjasněna role přepravní vzdálenosti a přepravované komodity ve vztahu k nezastupitelnosti železniční nákladní dopravy s dopravou silniční. Získal tak data o tom, jaké konkrétní komodity jsou přepravovány v objemech nad 600 t jako jednorázová zásilka po železnici. Jednalo se například o tyto komodity: uhlí a koks (hnědé energetické uhlí, černé uhlí)[59], sorbenty, vedlejší energetické produkty[60], struska, sádrovec, vápenec[61], železo, nerostná paliva[62], surový dehet, surový benzol, pyrolýzní olej, naftalenový koncentrát, těžké topné oleje, benzen, smola[63] apod. Společnými parametry z pohledu přepravy těchto komodit byla přeprava nesoudržných kapalných nebo plynných komodit ve velkých objemech volně ložených v železničních vozech, nebalených, nepodléhajících vnějším vlivům, s nízkou přidanou hodnotou. Informacím z poptávkové strany trhu odpovídají i informace o nabízených přepravních službách zjištěné od účastníka řízení (mezi jím přepravované komodity pod označením hromadné substráty patřily: hnědé uhlí cca 35 %, černé uhlí cca 24 %, koks cca 5 %, rudy a strusky cca 20 %, nerostné suroviny a ostatní stavební materiál cca 7 %)[64]. Ze skutkových zjištění tedy nevyplynuly indicie svědčící o tom, že by služba přepravy těchto substrátů nebyla samostatnou kategorií, ovšem ani to, že by ji bylo potřebné dále členit podle konkrétního druhu komodity.
150. Je zjevné, že do kategorie substrátů nespadají komodity, které se uvedenými vlastnostmi nevyznačují. Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí totiž netvrdí, že na druhu přepravované komodity vůbec nezáleží. Naopak vymezil kategorii substrátů, jak co do typických komodit, které jsou do této kategorie zahrnovány nabídkovou i poptávkovou stranou trhu, tak co do požadavků na parametry přepravních služeb. Není absolutně vyloučeno, že by trh s železniční přepravou substrátů nikdy a za žádných okolností nemohl být rozčleněn ještě na dílčí relativně samostatné segmenty, jak vyplývá z výše popsaného rozhodnutí Komise v případu Baltic Rail. Toto členění by ovšem muselo vycházet ze skutkových okolností daného konkrétního případu, např. by musel být identifikován specifický segment poptávkové strany, který má zvláštní požadavky na poptávané služby, na niž reaguje nabídková strana odpovídající profilací svých služeb. Tato specifika budou vždy svázána také geografickou dimenzí trhu a s ní souvisejícím objemem přeprav komodit se zvláštními požadavky. Souhlasím proto se správním orgánem prvního stupně, že ani v otázce zohlednění konkrétní komodity nemohou být rozhodnutí jiných soutěžních orgánů bez dalšího přejímána. Vždy tak bude třeba primárně vycházet z vlastních skutkových zjištění.
151. To stejné platí pro výše citovaná rozhodnutí PMÚ, na něž účastník řízení poukazuje i ve vztahu k zohlednění konkrétní komodity. V rozhodnutí PMÚ sp. zn. 2006/DZ/R/2/055 ze dne 12. 5. 2006 byl relevantní trh vymezen jako trh železniční nákladní dopravy hromadných substrátů. Naopak v rozhodnutí PMÚ sp. zn. 2006/DZ/2/1/067 ze dne 3. 7. 2006 šlo o dopravu pro jednoho konkrétního koncového zákazníka, který užíval pouze konkrétní tratě pro přepravu pouze těch komodit, které sám produkoval/nabízel svým zákazníkům. Jednání se tak dotýkalo jediného koncového zákazníka a jeho potřeby byly určující pro vymezení relevantního trhu. V posuzovaném případě byly jednáním účastníka řízení naopak dotčeny spediční společnosti zabývající se zprostředkováním přepravy pro koncové zákazníky. Účastník řízení pak ZT a smlouvy o centrálním zúčtování vypověděl v obecné rovině, nikoli ve vztahu k jednomu konkrétnímu zákazníkovi, pro nějž by byla přeprava zprostředkovávána. Nebyly tak dány shodné skutkové okolnosti. Naopak v prvně jmenovaném rozhodnutí PMÚ vyhodnotil komoditu jako hromadné substráty (nebyla zde dána potřeba další segmentace trhu) podobně jako to učinil správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí. Je tak velmi dobře vidět, že další segmentace trhu je prováděna vždy s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého případu. I zmiňovaný případ řešený britským Úřadem pro regulaci drážní dopravy vychází ze specifických skutkových okolností a řeší jednání na určitém konkrétním segmentu trhu s určitými parametry danými socioekonomicky, geograficky, historicky apod. Rozhodující jsou tedy vždy skutečnosti zjištěné v každém konkrétním případě.
152. I zde Úřad zaměřil další dokazování na to, co účastník řízení namítal a vyvozoval mimo jiné i z posudku CDV. Ačkoli je tento posudek v rámci správního řízení jako nezákonně získaný důkaz absolutně neúčinný, Úřad argumentaci účastníka řízení neopominul. Účastník řízení pak odkazuje na odpovědi některých dotazovaných zákazníků na otázku Úřadu, pro jaký druh zboží používá daný zákazník přepravu prostřednictvím železniční nákladní dopravy. Nešlo tedy přímo o odpověď na otázku, co je kritériem pro volbu železniční přepravy. Nelze odpověď, že konkrétní společnost po železnici přepravuje uhlí, jiná také například rudy a strusku, vnímat jako zásadní kritérium pro nezaměnitelnost železniční dopravy s jiným druhem nákladní dopravy. Jedná se naopak o sběr informací, které je třeba dále vyhodnocovat. To Úřad také provedl, přičemž zjistil, že určujícím kritériem pro volbu železniční nákladní přepravy je objem přepravovaných komodit často velmi úzce svázaný s technologickým řešením nakládky a vykládky.
153. Ve vztahu k provedení SSNIP testu podle určité komodity se ztotožňuji s názorem prvostupňového orgánu uvedeným v bodě 302 napadeného rozhodnutí. Provádění cenového testu se vztahuje k zaměnitelnosti železniční nákladní dopravy s jinými druhy dopravy a není možné jej směšovat se zaměnitelností např. cementu a železné rudy pro zákazníka. Argumentace účastníka řízení v tomto ohledu tak není případná. Jak je patrné z výše uvedeného, pro rozhodování, zda je zvolena železniční přeprava, je rozhodný objem přepravované komodity a s tím související technologická vybavenost.
154. Účastník řízení dále argumentuje tím, že v jednom případě požádal účastník řízení o výjimku umožňující mu snížení přepravní ceny z důvodu konkurence silniční dopravy. Tato se týkala přepravy pokrutin. To má dokazovat, že konkurence silniční přepravy u určitých komodit může být silnější. Zde je třeba si uvědomit, že Úřad zjištěné informace vyhodnocuje jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Vypovídací hodnotu o tom, jak účastník řízení přizpůsoboval svoji cenovou politiku konkurentům, mají jednotlivé žádosti o výjimky spočívající ve snížení ceny ve svém souhrnu. Jestliže tedy byla v rámci Úřadem vymezeného relevantního trhu podána ojedinělá žádost odůvodněná cenovým tlakem silničních dopravců a přitom se v daném kontextu jednalo o jeden z nejnižších přepravovaných objemů, pak tuto informaci nelze vyhodnotiti jako přesvědčivý důkaz o tom, že účastník řízení běžně u přeprav substrátů nad 600 t zohledňuje ve své cenové politice chování silničních nákladních přepravců. Vedle toho je tyto informace také potřebné hodnotit v celkovém kontextu skutkových zjištění učiněných Úřadem, včetně důkazů doplněných po provedení soudního přezkumu.
155. Konečně účastník řízení vybírá vyjádření některých společností a dovozuje z nich zastupitelnost silniční a železniční nákladní dopravy. Za první jde o vyjádření společnosti Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. která uvedla, že po silnici přepraví ročně 1,5 až 2 mil tun paliv do vzdálenosti až 1 000 km.[65] V odpovědi ze dne 2. 2. 2018 ovšem tato společnost upřesnila, že silniční přepravu vůbec nevyužívala v případě jednotlivých přeprav o objemu minimálně 600 t, dále uvedla druhy paliv, která přepravuje, přičemž dodávky určené pro menší teplárny, podniky a domácnosti (jednotlivé přepravy o menším objemu) byly realizovány za pomoci silniční i železniční přepravy, zatímco hnědé energetické uhlí určené pro zásobování hnědouhelných elektráren, větších tepláren a průmyslových podniků (velké objemy) za pomoci železniční přepravy. Z rozdělení jasně vyplývá, že rozhodným kritériem je objem přepravované komodity (logicky vázaný také na technologické vybavení místa dodání). Dále účastník řízení poukazuje na přílohy[66] svého vyjádření ze dne 17. 8. 2007 (vyjádření ke sdělení výhrad), které obsahují údaje jeho zákazníků o tom, jaký podíl činila železniční přeprava na celkovém objemu jimi přepravovaných komodit. Tyto údaje ovšem nevypovídají o tom, o jaké objemy jednotlivých přeprav se jednalo, zda místa odeslání i místa určení disponovala odpovídajícím technologickým vybavením apod. Tyto údaje svědčí pouze o tom, že silniční doprava má na celkovém objemu nákladní dopravy větší podíl – shodné informace vyplývají i z tabulky „Mezioborové srovnání přepravních výkonů nákladní dopravy“ v bodě 107 napadeného rozhodnutí. Nejedná se tak o informace, které by se týkaly zastupitelnosti jednotlivých druhů doprav.
156. S ohledem na vše shora uvedené proto považuji námitky účastníka řízení za nedůvodné.
C. Posouzení postavení účastníka řízení na relevantním trhu
157. Správní orgán prvního stupně určil podíl účastníka řízení na relevantním trhu na základě informací od účastníka řízení ohledně jím realizované přepravy hromadných substrátů, z údajů poskytnutých jinými soutěžiteli na relevantním trhu a údajů poskytnutých Ministerstvem dopravy. Celý mechanismus výpočtu i své úvahy přitom správní orgán prvního stupně popsal ve zvláštním dokumentu založeném na č. l. 4564 – 4566 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
158. Jelikož data o přepravě substrátů nad 600 t nebyla samostatně evidována, vycházel Úřad z odhadů poskytnutých účastníkem řízení (z evidovaných údajů o přepravě substrátů účastník řízení odečetl část připadající na přepravu jednotlivých zásilek – tj. menších objemů). Úřad tedy pracoval s daty od účastníka řízení o celkovém objemu přepravy substrátů sníženými o cca 20 %.
159. Vedle těchto dat k výpočtu tržního podílu použil Úřad údaje o objemech přepravy substrátů realizovaných dalšími společnostmi provozujícími železniční nákladní dopravu substrátů. Jednalo se například o společnosti OKD, Doprava, akciová společnost, VIAMONT a.s. a UNIPETROL DOPRAVA, a.s. Dle zjištění Úřadu tyto společnosti v převážné většině realizovaly dopravu substrátů pouze formou ucelených vlaků. Úřad proto nepřistoupil ke snížení těchto dat o podíl připadající na přepravu jednotlivých zásilek (malé objemy).
160. Jako údaj o celkovém objemu železniční nákladní dopravy substrátů ve velkých objemech použil Úřad údaje od Ministerstva dopravy. Jelikož Ministerstvo dopravy evidovalo pouze celkový objem železniční nákladní přepravy v ČR, bez dalšího dělení, musel být skutečný objem realizované přepravy substrátů ve velkých objemech nižší než statistické údaje získané od Ministerstva dopravy. Úřad se rozhodl tato data použít, neboť jejich použití bylo ve prospěch účastníka řízení (čím vyšší je údaj považovaný za celkový objem přeprav, tím nižší tržní podíl bude připadat na účastníka řízení). Tento postup byl veden jednoduchou úvahou: jestliže bude mít účastník řízení tržní podíl vyšší než 40 % v poměru k vyššímu celkovému objemu přeprav, pak tento tržní podíl bude vyšší i v případě, že by byl celkový objem přeprav snížen (dokonce to povede k navýšení jeho tržního podílu).
161. Výpočet tržního podílu pak Úřad prováděl jak z hlediska objemového (přepravená tonáž), tak z hlediska finančního (roční obrat). Z těchto dvou způsobů výpočtu pak zvolil ten, který byl pro účastníka řízení příznivější.[67]
162. Popsaný způsob výpočtu považuji za plně přezkoumatelný. Lze z něj velmi dobře seznat, jaké hodnoty pro určení tržního podílu účastníka řízení Úřad použil a proč. Ve výpočtu pracoval správní orgán prvního stupně s určitými odhady a nepřesnostmi v získaných datech. Vždy však volil tu možnost, která by vedla k příznivějšímu výsledku z hlediska účastníka řízení. Úřad postupoval dle premisy, že pokud bude tržní podíl účastníka řízení vypočtený na základě nejpříznivějších možných dat ukazovat na existenci jeho dominantního postavení, pak je tato skutečnost prokázána bez důvodných pochybností. S touto úvahou se ztotožňuji. Určování tržního podílu je jedním z kritérií vymezujících postavení soutěžitele na relevantním trhu. Slouží k tomu, aby bylo možno určit, do jaké míry se může daný soutěžitel na relevantním trhu chovat nezávisle na jiných soutěžitelích a spotřebitelích. Naprosto exaktní vymezení tržního podílu proto není součástí zkoumání existence dominantního postavení soutěžitele na trhu (jednoho z prvků skutkové podstaty deliktu). To, co musí být postaveno na jisto, je to, zda bez důvodných pochybností měl určitý soutěžitel na trhu takový tržní podíl, který mu umožňoval chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích. Pokud takového podílu dosahuje i při použití nejpříznivějších možných dat, pak je důkazní standard dostatečně naplněn.
163. Námitku ohledně nepřezkoumatelnosti způsobu určení výše tržního podílu účastníka řízení tak považuji za nedůvodnou. Správní orgán prvního stupně vycházel z dostatečných dat, která mu umožnila naplnit požadovaný důkazní standard.
164. Návrh účastníka řízení na to, aby byl tržní podíl účastníka řízení na relevantním trhu určen na základě porovnání celkových dopravních výkonů železniční a silniční dopravy, považuji za nepřípadný. Porovnání železniční a silniční dopravy nepřináší žádné informace o tom, jaký byl v rozhodném období tržní podíl účastníka řízení na relevantním trhu. Tento návrh zjevně vychází z toho, že dle účastníka řízení měl být relevantní trh vymezen jako trh nákladní dopravy obecně, či jiným již výše zmiňovaným způsobem. Zde proto opět zdůrazňuji, že Úřadem provedené vymezení relevantního trhu odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem posuzovaného případu a odkazuji na svoji argumentaci k vymezení relevantního trhu i obsah napadeného rozhodnutí.
165. Konečně účastník řízení poukazuje na to, že statistiky Ministerstva dopravy nemohou být spolehlivé, neboť plně neodpovídaly součtu údajů o objemech přepravy od jednotlivých dopravců. Shodně se správním orgánem prvního stupně mám za to, že tyto rozdíly jsou jednoznačně důsledkem toho, že statistická data od Ministerstva dopravy zahrnují údaje o veškeré železniční nákladní dopravě. Podíl železniční nákladní dopravy substrátů ve velkých objemech tak musí být jednoznačně nižší než v případě celkového výkonu veškeré železniční nákladní přepravy. Pokud by Úřad počítal tržní podíl ve vztahu k součtu objemů přeprav substrátů ve velkých objemech po železnici realizovaných jednotlivými dopravci (bez ohledu na fakt, že tato data mohou být zkreslena tím, že na přepravě jednoho uceleného vlaku se mohlo podílet více dopravců), byl by výsledný tržní podíl účastníka řízení ještě vyšší. Jestliže tedy za použití těch pro účastníka řízení nejvýhodnějších dat, byl jeho tržní podíl vypočten ve výši cca 71 %, pak všechny ostatní výpočty mohou vést pouze k tržnímu podílu vyššímu. Výše popsaný důkazní standard byl tak Úřadem naplněn dostatečně.
166. Vedle vlastního tržního podílu zkoumal správní orgán prvního stupně ještě další okolnosti, které mohly mít vliv na posouzení postavení účastníka řízení na relevantním trhu, například podmínky pro vstup na trh včetně legislativního rámce, hospodářskou a finanční sílu účastníka řízení a jeho činnost spočívající v provozu železniční dopravní cesty v rozhodném období. Zkoumal tak jak samotný tržní podíl, tak další relevantní skutkové okolnosti. Jsem proto přesvědčen že dominantní postavení účastníka řízení bylo na relevantním trhu dovozeno správně a na základě řádně odůvodněných a přezkoumatelných úvah správního orgánu prvního stupně. Námitky účastníka řízení tak považuji za nedůvodné.
D. Neexistence zneužití dominantního postavení
167. Jednání účastníka řízení bylo správním orgánem prvního stupně kvalifikováno jako uplatňování rozdílných podmínek při srovnatelném plnění, resp. porušení § 11 odst. 1 písm. c) ZOHS a čl. 82 SES. Tato skutková podstata je vymezena jako zneužití dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů spočívající v uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni. Tato skutková podstata vyžaduje naplnění následujících prvků: dominantní postavení soutěžitele, jednání soutěžitele, tj. jeho zneužití, v daném případě spočívající v uplatňování rozdílných podmínek při srovnatelném plnění, ohrožení hospodářské soutěže a újma účastníků hospodářské soutěže. V případě porušení čl. 82 SES k tomu přistupuje ještě alespoň potenciální vliv na obchod mezi členskými státy.
168. Jednání účastníka řízení je podrobně popsáno v bodech 52 – 96 napadeného rozhodnutí. Jedná se o zevrubný popis všech důležitých skutkových okolností, na tomto místě zjištěný skutkový stav shrnu jen velmi stručně pro účely další argumentace. V podrobnostech pak plně odkazuji na uvedené body napadeného rozhodnutí.
169. V rámci své cenové politiky uplatňoval účastník řízení dva základní režimy. Prvním a nejvýznamnějším z nich byl ZT, tedy tarif určený pro konkrétního zákazníka, určený ve smlouvě uzavřené zpravidla na jeden rok. Tento režim se vztahoval na pravidelné zákazníky účastníka řízení a byl výrazně výhodnější než režim druhý určený pro ostatní zákazníky – tarif vozových zásilek (TVZ). Dále byla na základě vyhodnocení zákazníka (např. bonita) uzavírána smlouva o centrálním zúčtování, která mimo jiné poskytovala výhodnější režim při hrazení ceny za poskytnuté služby[68].
170. Až do konce listopadu 2005 byly společnosti SPEDIT-TRAND a ŠPED Trans Levice vnímány ze strany účastníka řízení jako jedny z nejlepších zákazníků.[69] Služby poskytované účastníkem řízení společnostem SPEDIT-TRAND a ŠPED-TRANS Levice byly běžně poskytovány dle ZT a byly s nimi uzavřeny smlouvy o centrálním zúčtování. V návaznosti na poptávku společnosti SPEDIT-TRANS o cenovou nabídku na zajištění dopravních služeb pro společnost […obchodní tajemství…], informoval dne 6. 12. 2005 účastník řízení společnost SPEDIT-TRANS o tom, že jí vypovídá smlouvu o ZT (i společnosti ŠPED-TRANS Levice) a za přepravní služby bude muset platit dle TVZ a také bude muset skládat 100 % zálohy na poskytované přepravní služby. Tím fakticky postavil obě společnosti na roveň nahodilých zákazníků a zbavil je výhod, které poskytoval svým zákazníkům v obdobném dlouhodobém obchodním vztahu s obdobnými parametry bonity[70]. Podle ZT se totiž uskutečňovalo […obchodní tajemství…] % všech přeprav realizovaných účastníkem řízení. Za ceny dle TVZ proto bylo realizováno pouze […obchodní tajemství…] přepravních služeb. Obchodní vztahy na původní úrovni pak byly obnoveny s účinností od 17. 9. 2007.
171. Z uvedeného popisu je jednoznačně patrné, že dotčené společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice patřily mezi zákazníky, s nimiž byla běžně účastníkem řízení uzavírána smlouva o ZT a smlouva o centrálním zúčtování. Popsaným jednáním účastníka řízení došlo k uplatnění rozdílných podmínek vůči těmto společnostem oproti jiným zákazníkům, což vedlo k jejich znevýhodnění v hospodářské soutěži. Základní prvky Úřadem užité skutkové podstaty tak odpovídají zjištěným skutečnostem a lze je kvalifikovat jako jednání v rozporu s § 11 odst. 1 písm. c) ZOHS. S ohledem na dotčení společnosti ŠPED-TRANS Levice (resp. dotčení soutěžitele, který působil ve více členských státech EU a zabýval se mezinárodní přepravou), a na skutečnost že účastník řízení zaujímal dominantní postavení na území celého členského státu a konečně i s ohledem na jeho úmysl zachovat u zakázky pro společnost […obchodní tajemství…] co nejdelší přepravní vzdálenost na území České republiky na místo alternativní dopravy přes území jiných členských států, byly naplněny také prvky porušení čl. 82 SES, neboť to jednoznačně vyplývá z Oznámení Komise o pojmu dopad na obchod mezi členskými státy obsaženém v čl. 81 a 82 SES[71].
172. Účastník řízení je ovšem přesvědčen, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno jako odmítnutí dodávek, nikoli jako uplatňování rozdílných podmínek. Toto své přesvědčení odvozuje od vyjádření správního orgánu prvního stupně v bodech 87, 249, 243, 256 a 257 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
173. Všechny odkazy účastníka řízení na pasáže odůvodnění považuji za účelově vytržené z kontextu. V bodě 87 napadeného rozhodnutí například správní orgán prvního stupně uvádí následující: „Úřad v rámci správního řízení ověřoval, zda prodlení v obdobném rozsahu bylo obvyklé i u ostatních odběratelů železniční nákladní dopravy od společnosti ČD a zda mělo za následek přijetí negativních opatření vůči těmto odběratelům spočívajících v přerušení obchodních vztahů (resp. vypovězení smluvních cen).“ Z uvedeného je dobře patrné, že Úřad nečiní žádné skutkové zjištění ani závěr o tom, že by došlo k odmítnutí dodávek, ale porovnává, zda mohla být drobná prodlení s platbou faktur, která se vyskytovala v období prosinec 2005 a leden 2006 (výpověď ZT 6. 12. 2005 a výpověď smlouvy o centrálním zúčtování 5. 1. 2006) u společností SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice, příčinou odlišného zacházení spočívajícího ve výpovědích smluvních cen. Úřad zde nehovoří o tom, že by došlo k odmítnutí poskytnutí přepravních služeb, ale o tom, že společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS byly nuceny odebírat služby od účastníka řízení za rozdílných podmínek.
174. V bodech 243, 256 a 257 napadeného rozhodnutí pak Úřad hovoří o závažnosti následků jednání účastníka řízení, resp. o vzniku újmy. To činí také v druhé části bodu 249, na kterou účastník řízení poukazuje. Nejedná se o skutkový popis jednání samotného, ale o jeho následek. Skutečnost, že různé druhy jednání mohou mít podobné následky, ještě neznamená, že by bylo nutné provádět jinou právní kvalifikaci samotného skutkového děje. V rámci skutkového jednání došlo k tomu, že účastník řízení začal vůči společnostem SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice uplatňovat jiné podmínky, resp. režim zákazníků v TVZ. Se zákazníky, pro které účastník řízení realizoval velké objemy služeb, které řadil mezi nejlepší bonitní zákazníky, začal zacházet jako se zákazníky více méně nahodilými, pro něž účastník řízení realizoval jen […obchodní tajemství…] část z celkového objemu svých služeb. Nešlo tak o odmítnutí dodávek, a to ani ve „skryté“ formě, neboť z ničeho nevyplývá, že by účastník řízení měl zájem o to, aby společnostem SPEDIT-TRANS či ŠPED-TRANS Levice již své služby neposkytoval, ani aby došlo k jejich stažení z navazujícího trhu spediční dopravy. Naopak zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že jednání účastníka řízení směřovalo přímo ke zbavení zákazníků SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice výhod, jež jim skýtaly smlouvy o ZT a o centrálním zúčtování. Výpověď ZT a smlouvy o centrálním zúčtování tak nebyla odmítnutím poskytovat služby, ale změnou podmínek, za nichž měly být služby poskytovány, přičemž tato změna posouvala společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice do zcela jiné kategorie zákazníků účastníka řízení, než kam by tyto společnosti měly být podle obvyklé obchodní politiky účastníka řízení řazeny.
175. Právní kvalifikaci provedenou správním orgánem prvního stupně proto považuji za správnou a plně odpovídající zjištěnému skutkovému stavu. Mimo jiné je nutné vycházet i ze závěrů rozsudku KS 2016, z něhož vyplynulo, že jednání účastníka řízení je spíše diskriminací než odmítnutím dodávek. Vzhledem k tomu není na místě jednání účastníka řízení kvalifikovat jako zakázané odmítnutí dodávek a postupovat podle pravidel a teoretických východisek nutných k prokázání naplnění tohoto typu zakázaného jednání. Námitky účastníka řízení týkající se absence posouzení toho, zda došlo k zakázanému odmítnutí dodávek, tak považuji za nepřiléhavé. Zakázané odmítnutí dodávek není účastníku řízení kladeno za vinu, proto správní orgán prvního stupně není povinen se zabývat naplněním podmínek pro tento typ jednání.
176. Ve vztahu k vlastnímu naplnění skutkové podstaty porušení § 11 odst. 1 písm. c) ZOHS a čl. 82 SES pak účastník řízení namítá následující. Za prvé měl Úřad podle účastníka řízení prokázat skutečné narušení hospodářské soutěže na navazujícím trhu, nikoli pouze znevýhodnění společností SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice, což však také nemělo být Úřadem doloženo (s ohledem na stoupající výsledky hospodaření obou společností v letech 2006 a 2007). Navazující trh spediční dopravy byl totiž Úřadem také vymezen nesprávně. Za druhé, je podle účastníka řízení nutné zohlednit, že společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED TRANS Levice byly v pozici přímého konkurenta účastníka řízení, nikoli v pozici zákazníka. Nejde je proto stavět do obdobné pozice s jinými zákazníky. Za třetí, je účastník řízení přesvědčen, že měl pro své jednání objektivní ospravedlnění spočívající v tom, že obě společnosti porušovaly své obchodní závazky (stavění se do role přímého konkurenta, opožděné hrazení faktur). Znaky deliktu pak nebyly naplněny po celé Úřadem deklarované období trvání deliktu.
177. Navazující trh dotčený jednáním účastníka řízení vymezil správní orgán prvního stupně jako trh poskytování železničních zasílatelských služeb. Vyšel přitom z toho, že na samotné přepravní služby (bez ohledu na druh přepravy) navazuje trh zasílatelských (spedičních služeb), kde se nabízená služba nesestává pouze ze samotné přepravy, ale i z dalších doprovodných služeb souvisejících s realizací této přepravy (smlouvy, obstarání dokladů, doprovod zásilky, pojištění apod.). Na tomto navazujícím trhu působily také společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice. Skutečnost, že se trh samotných zasílatelských služeb může dále dělit, doložil Úřad jak samotnými skutkovými zjištěními v posuzovaném případě, tak tím, že tato skutečnost vyplynula z jeho předchozí rozhodovací praxe, potažmo z praxe Komise.[72] Úvaha byla založena opět na tom, že vyčlenění trhu poskytování železničních zasílatelských služeb odpovídá skutkovým okolnostem posuzovaného případu, tj. poptává-li určitá skupina zákazníků železniční přepravu jako nezaměnitelnou, poptává také s ní související doplňkové služby. Jednání účastníka řízení tak mělo přímou vazbu právě na trh poskytování železničních přepravních služeb.[73] Odkazy účastníka řízení v poznámce pod čarou č. 48 (rozhodnutí Komise č. COMP/M.5096, bod 18, a rozhodnutí Úřadu č. j. S 3/05-931-OHS) považuji za nepřípadné, neboť v prvním případě jde o rozhodnutí, v němž je další členění trhu přípustné, ovšem je vždy závislé na konkrétních skutkových zjištěních, a žádná z věcí se netýká posuzování dopadů určitého jednání na navazující trh. Tyto dopady totiž mohou postihnout pouze jeho segment, nikoli navazující trh jako celek. Tento segment postižený dopady jednání účastníka řízení byl pak vymezen jako trh poskytování železničních zasílatelských služeb.
178. Ve vztahu k prokázání narušení hospodářské soutěže v podobě diskriminace je jako východisko nutné posoudit, zda diskriminačním jednáním došlo k narušení hospodářské soutěže – zde v podobě znevýhodnění v soutěži. Toto znevýhodnění není jen okamžité znevýhodnění, které dotčení soutěžitelé pocítí, ale musí mít podobu zhoršení postavení těchto soutěžitelů v hospodářské soutěži.[74] Toto znevýhodnění se ale nemusí nutně projevit kvalifikovaným zhoršením postavení těchto soutěžitelů: „Pojem „znevýhodnění v hospodářské soutěži“ ve smyslu čl. 102 druhého pododstavce písm. c) SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se v případě, že podnik v dominantním postavení uplatňuje diskriminační ceny vůči obchodním partnerům na navazujícím trhu, vztahuje na situaci, kdy toto chování může mít za následek narušení hospodářské soutěže mezi těmito obchodními partnery. Konstatování takového „znevýhodnění v hospodářské soutěži“ nevyžaduje důkaz skutečného a kvantifikovaného zhoršení soutěžního postavení, ale musí se opírat o posouzení všech relevantních okolností případu, které umožňuje dospět k závěru, že uvedené chování má vliv na náklady, zisky nebo na jiný relevantní zájem jednoho nebo více z těchto partnerů, takže toto chování může mít vliv na uvedené postavení.“[75] Shodně narušení hospodářské soutěže vyžadované jako materiální znak skutkové podstaty pro porušení vnitrostátního práva (§ 11 odst. 1 písm. c) ZOHS) má pouze ohrožovací charakter. Není proto nutné ze strany soutěžního úřadu prokázat skutečné dopady na základní parametry hospodářské soutěže.
179. Správní orgán prvního stupně pak doložil, že účastník řízení zaujímal v rozhodném období dominantní postavení na trhu se službami železniční nákladní dopravy. Dále doložil, že jiní dopravci zabývající se nákladní železniční dopravou na území České republiky nemohli pokrýt poptávku společností SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice (patřily z pohledu přepravovaných objemů mezi nejvýznamnější zákazníky účastníka řízení). Bez služeb účastníka řízení tak nebyly společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice schopny nabízet ekvivalentní objem služeb na trhu poskytování železničních zasílatelských služeb. U obou společností tak došlo k výraznému snížení poskytování železničních zasílatelských služeb.[76] Ceny podle TVZ totiž nebyly natolik rentabilní, aby tyto společnosti mohly obstát v cenové konkurenci s jinými zasílatelskými společnostmi, které měly k dispozici ceny dle ZT. Není tak možné hovořit o okamžitém subjektivně pociťovaném znevýhodnění, ale o znevýhodnění, které mělo zcela zjevně významný dopad na pozici obou společností na navazujícím trhu poskytování železničních zasílatelských služeb. Jelikož dle judikatury SDEU není pro naplnění skutkové podstaty nezbytné znevýhodnění v soutěži kvantifikovat, je plně postačující, když ze skutkových okolností případu vyplývá výše uvedený negativní vliv spočívajícím v tom, že obě společnosti v rozhodném období byly schopny realizovat jen minimum z původního objemu železničních zasílatelských služeb (jinými slovy nemohly své služby konkurenceschopně nabízet zákazníkům poptávajícím železniční nákladní přepravu v objemu, který by odpovídal jejich předchozím přepravním výkonům realizovaným v této oblasti). Narušení soutěže spočívající ve znevýhodnění postavení společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice v hospodářské soutěži tak považuji za dostatečně prokázané.
180. Jak již uvedl správní orgán prvního stupně, společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice v důsledku jednání účastníka řízení ztratily konkurenceschopnost ve vztahu k trhu poskytování železničních zasílatelských služeb. Obě společnosti ovšem působily i v jiných segmentech trhu zasílatelských služeb a jejich rostoucí kladné hospodářské výsledky se vztahují k jejich celkové činnosti. Není proto neobvyklé, že zatímco v rámci jednoho segmentu tyto společnosti ztratily konkurenceschopnost jiné segmenty, které nebyly dotčeny jednáním účastníka řízení, jim umožnily generovat zisk. Jejich znevýhodnění v soutěži tak nemuselo mít vliv na celkovou ziskovost.
181. Dalším prvkem skutkové podstaty, který účastník řízení rozporuje, je rovnocenné postavení společností SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice s jinými zákazníky účastníka řízení. Podle účastníka řízení je na tyto společnosti potřeba nahlížet jako na přímé konkurenty účastníka řízení.
182. Dle zjištění Úřadu byly obě společnosti v postavení zákazníků účastníka řízení, přičemž ve vybraných konkrétních situacích (plnění pro společnost […obchodní tajemství…]) byla jejich činnost v rozporu s obchodními zájmy účastníka řízení. Podle Úřadu je však tato skutečnost – obrana účastníka řízení vůči jednání, které ohrožuje jeho obchodní zájmy, až okolností, kterou je nutné zohlednit při posuzování existence objektivního ospravedlnění. Skutková podstata sama o sobě totiž hovoří o srovnatelnosti plnění, nikoli o srovnatelnosti zákazníků jako takových. Srovnatelností plnění je myšlena srovnatelnost obchodní transakce co do srovnatelnosti poskytovaných služeb či zboží, srovnatelnost celkového obchodního kontextu a blízká časová souvislost. Tímto kontextem se ovšem opět rozumí kontext, který ovlivňuje srovnatelnost poskytovaných služeb či zboží (například u značkových výrobků není za srovnatelné považováno typově shodné zboží, které značkové není apod.)[77]. Dobře je to vidět např. na případě Clearstream[78], v němž šlo skutkově také o uplatňování rozdílných podmínek vůči konkurentovi.
183. V neposlední řadě lze odkázat na rozsudek KS 2016, kde je uvedeno následující: „Ohledně „srovnatelnosti transakcí“ („srovnatelnosti plnění“) se uplatní vše, co je k této otázce uvedeno shora; se žalobcem tedy zdejší soud nesouhlasí, neboť je toho názoru, že srovnatelnost plnění byla dána samotným charakterem plnění a nikoli typem zákazníka. Pokud by zdejší soud dal zapravdu žalobci, podle kterého se jednalo o plnění nesrovnatelné vzhledem k existenci konkurence, resp. potenciální konkurence (konkurenčního vztahu mezi žalobcem a uvedenými společnostmi), pak by to obecně znamenalo nemožnost postihovat dominanta, který vůči jedněm odběratelům (tam, kde to z obchodních důvodů „potřebuje“) postupuje jinak než vůči ostatním. Koncept žalovaného, který v napadeném rozhodnutí z pohledu hmotněprávního posouzení věci použil, vychází z toho, že přestože uvedené dvě společnosti byly v obdobném postavení vůči žalobci jako jiní jeho zákazníci, v souvislosti s důvody spočívajícími v konkurenčním tlaku uvedených společností k nim žalobce postupoval odlišně než k ostatním. Diskriminaci lze přitom jednoduše řečeno vykládat právě coby jiný přístup k jednomu než k druhému.“
184. Tato účastníkem řízení uplatněná námitka tak byla zcela správně Úřadem posuzována až v otázce existence objektivně ospravedlnitelných důvodů k uplatňování jiných podmínek. Pro posouzení splnění podmínky srovnatelného plnění (srovnatelnosti transakcí) je třeba vycházet z toho, že šlo o plnění ekvivalentní službám poskytovaným jiným soutěžitelům působícím v oblasti poskytování železničních zasílatelských služeb, které účastník řízení začal společnostem SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice poskytovat za rozdílných podmínek.
185. Konečně se tedy dostávám k poslední části tohoto okruhu námitek účastníka řízení, a to k přezkumu existence objektivních důvodů pro jednání účastníka řízení. Za prvé jsou to již zmiňované snahy společností SPEDIT-TRANS a ŠPED TRANS Levice získat klienta […obchodní tajemství…] a užít pro dopravu jeho zboží jinou cestu, než tu preferovanou účastníkem řízení (maximalizace přepravní vzdálenosti na území ČR). V tomto ohledu dospěl správní orgán prvního stupně k závěru, že přiměřeným „obranným“ prostředkem účastníka řízení bylo, že ve vztahu k poptávce na konkrétní přepravu, jež ohrožovala zájmy účastníka řízení, nenabízel ZT. Naopak ukončení poskytování ZT a odebrání všech výhod zákazníka zcela univerzálně a neadresně, není možné považovat za přiměřenou a objektivně ospravedlnitelnou obranu. V tomto ohledu se plně ztotožňuji se správním orgánem prvního stupně. I soutěžitel v dominantním postavení je oprávněn bránit své hospodářské zájmy, nikoli však způsobem, který povede ke znevýhodnění dotčených soutěžitelů v hospodářské soutěži. Poskytování TVZ na místo ZT v konkrétních relacích, kde ke střetu zájmu dochází, by tak teoreticky mohlo být vnímáno jako shora uvedená okamžitá diskriminace neznemožňující dotčenému soutěžiteli jinde a jinak železniční zasílatelské služby poskytovat za běžných podmínek.
186. Hlavním důvodem, který jako objektivně ospravedlnitelný důvod ve svém rozkladu účastník řízení uvádí, je skutečnost, že společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED TRANS Levice neplnily řádně své smluvní závazky.
187. Správní orgán prvního stupně velmi podrobně zjišťoval, zda v okamžiku výpovědi smluv o ZT a smlouvy o centrálním zúčtování, byly společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED TRANS Levice v takovém prodlení s platbami faktur, že by to v porovnání s platební morálkou jiných zákazníků účastníka řízení mohlo být důvodem pro zrušení zákaznických výhod.
188. Údaje o platební morálce obou společností jsou shrnuty v bodě 76 napadeného rozhodnutí. V roce 2005 činilo nejdelší prodlení u společnosti SPEDIT-TRANS 19 dní (17,6 % úhrad bylo provedeno ve lhůtě, 47 % s maximálně třídenním zpožděním), u společnosti ŠPED-TRANS Levice 36 dní (46 % uhrazeno ve lhůtě splatnosti, se zpožděním max 5 dnů pak 34,7 % faktur). Úřad pak zjistil, že i jiní jeho zákazníci mívali prodlení s úhradami faktur a nikdy za to nebyli sankcionováni ztrátou zákaznických výhod.
189. V roce 2005, kdy došlo k výpovědi smluv o ZT, je tak dostatečně prokázané, že se společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED TRANS Levice nedopouštěly takových porušení smluvních závazků platit cenu za služby v určité lhůtě, aby to podle podmínek uplatňovaných účastníkem řízení v porovnání s ostatními zákazníky účastníka řízení mělo za následek ztrátu ZT, nutnost platit 100 % zálohy, či výpověď smlouvy o centrálním zúčtování.
190. V rámci roku 2006 pak došlo k delšímu prodlení s placením faktur ze strany obou společností. Došlo k tomu ale až v situaci, kdy již oběma společnostem byly pro rok 2006 vypovězeny ZT, bylo od nich požadováno platit zálohy ve výši 100 % a byla vypovězena smlouva o centrálním zúčtování. Dle Úřadu nelze najít příčinnou souvislost mezi jednáním účastníka řízení a prodleními s placením faktur, která vznikla až poté (resp. prodlení ze strany společností SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice nemohlo být ospravedlnitelným důvodem), co účastník řízení počal uplatňovat rozdílné podmínky.
191. Skutečnost, že na straně společností SPEDIT-TRANS a ŠPED TRANS Levice došlo po vyvolání protiprávního stavu k neobvyklým výkyvům ve včasnosti plateb také nelze hodnotit jako odstranění či zánik protiprávního stavu vyvolaného účastníkem řízení. Tento i nadále přetrvával, neboť účastník řízení až do 16. 9. 2007 neobnovil s těmito společnostmi vztahy na původní úrovni. U obou společností začalo docházet ke zpožděním s placením u faktur vystavených po 1. 1. 2006 a tyto dlužné částky byly v dubnu 2006 uhrazeny[79]. Faktury vystavené v lednu 2006 měly splatnost 28. 2. 2006, tj. od data shodného s ukončením platnosti smlouvy o centrálním zúčtování, která byla vypovězena 5. 1. 2006. Z uvedeného je tedy velmi jasně patrné, že prodlení s placením následovalo bezprostředně po nastavení diskriminačních podmínek vůči těmto společnostem. Údaje o výši dlužných částek po splatnosti u faktur vystavených počátkem roku 2006 nelze považovat za důkazy svědčící o změně okolností v tom smyslu, že by jednání účastníka řízení objektivně ospravedlňovaly – ze zjištěných skutečností vyplývá, že jde spíše o projev toho, že společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED TRANS Levice nebyly schopny v krátkém časovém horizontu reagovat na nově nastavené diskriminačním podmínky. O tom svědčí také skutečnost, že závazky byly v dubnu 2006 vyrovnány a další faktury vystavené po dubnu 2006, byť jich bylo minimální množství oproti objemu přeprav realizovaných v roce 2005, byly hrazeny včas či s minimálním zpožděním[80]. Všechny tyto skutečnosti spolehlivě dokládají správnost závěrů správního orgánu prvního stupně.
192. Vyvolal-li podnik v dominantním postavení závadný stav, v důsledku něhož však nebyly po určitou dobu jeho smluvní partneři schopni uhradit své závazky, není to možné hodnotit jako objektivně ospravedlnitelný důvod, díky němuž by závadný stav vyvolaný podnikem v dominantním postavení zanikal.
193. Shrnuji tedy, že správní orgán prvního stupně provedl řádnou kvalifikaci zjištěného jednání účastníka řízení, v souladu se skutkovými okolnostmi i se závaznými závěry vyplývajícími z rozsudku KS 2016. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jednotlivé prvky skutkové podstaty řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, s jeho závěry se plně ztotožňuji a v podrobnostech na ně odkazuji. Námitky účastníka řízení s ohledem na shora uvedené považuji za nedůvodné.
E. Procesní a další pochybení správního orgánu prvního stupně
Provedení důkazu listinou mimo ústní jednání
194. Nejzávažnějším procesním pochybením účastník řízení shledává to, že měl Úřad postupovat protizákonně, když neprovedl důkaz listinou mimo ústní jednání, přičemž o tomto úkonu nesepsal ani žádný záznam či protokol, čímž se měl dopustit jednak porušení § 51 odst. 2, § 53 odst. 6 a § 18 odst. 1 správního řádu, ale rovněž měl tímto postupem Úřad ignorovat výslovné instrukce Nejvyššího správního soudu obsažené v rozsudku NSS 2017 a taktéž pokyny předsedy Úřadu obsažené v druhém druhostupňovém rozhodnutí. Účastník řízení se rovněž ohrazuje proti výkladu § 53 odst. 6 správního řádu, který provedl orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí a považuje jej za nepřípustný.
195. K této námitce musím v prvé řadě konstatovat, že lze s účastníkem řízení souhlasit v tom ohledu, že orgán prvního stupně v dané věci v navazujícím správním řízení skutečně nerespektoval závazné instrukce správních soudů o vyhotovení záznamu (resp. protokolu) o provedení důkazu listinou. Krajský soud v Brně i Nejvyšší správní soud se přitom, odkazujíce zejména na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, jednoznačně shodly na závěru, že při provádění důkazu listinou mimo ústní jednání musí být vyhotoven protokol dle § 18 správního řádu. Předseda Úřadu pak v druhém druhostupňovém rozhodnutí prvostupňový orgán zcela explicitně zavázal k postupu procesně konformním způsobem ve světle výše uvedené judikatury (srov. body 158-161 druhého druhostupňového rozhodnutí).
196. V tomto ohledu se tedy musím ztotožnit s účastníkem řízení, že prvostupňový orgán pochybil, když své povinnosti ani v navazujícím správním řízení nedostál a neprovedl řádně všechny procesní úkony vztahující se k fázi dokazování, resp. nedodržel přesný procesní postup při provádění důkazu listinou a v této souvislosti rovněž nevyhotovil záznam (resp. protokol) o provedení důkazu listinou mimo ústní jednání, který by řádně žurnalizoval ve spisu správního řízení, tím spíše když v navazujícím správním řízení dokazování dále doplňoval. Tímto svým jednáním tak porušil § 53 odst. 6 správního řádu ve spojení s § 18 správního řádu, na základě kterých je správní orgán povinen o provedení důkazu listinou sepsat protokol.[81]
197. Této své povinnosti se prvostupňový orgán vyhnul vycházeje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014-25, ze kterého mělo plynout, že povinnost správního orgánu provést důkaz listinou ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu se vztahuje výhradně k dokumentům určité charakteristiky, a to k listinám, které správní orgán získá postupem dle § 53 odst. 1 správního řádu, pokud tyto listiny nezůstávají součástí spisu. Vzhledem k tomu, že ve správním řízení Úřad nikdy neobdržel listinu na základě § 53 odst. 1 správního řádu, argumentoval dále, že takový důkaz proto ani provést nemohl.
198. Za situace, kdy správní soudy v konkrétní věci dospěly k odlišnému závěru, se však s tímto výkladem prvostupňového orgánu nemohu ztotožnit (byť za jiných okolností by s tímto výkladem bylo možno souhlasit). Podle § 53 odst. 1 může správní orgán usnesením uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k provedení důkazu, aby ji předložil. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 21. 8. 2014 však mimo jiné rovněž uvedl, že správní řád explicitně neříká, jaké dokumenty lze za listiny považovat, z dikce § 53 odst. 1 lze nicméně dovodit, že se přinejmenším musí jednat o písemnost, která již existuje.[82] Dále Nejvyšší správní soud odkázal na komentářovou literaturu, která uvádí následující: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. Může jít zejména o písemnosti, které vyhotovil sám správní orgán při výkonu své působnosti, a to třeba i určitým formalizovaným způsobem, např. protokoly podle zákona o státní kontrole. Je pravda, že § 53 odst. 6 žádnou výjimku neobsahuje, současně však § 50 odst. 1 v rámci demonstrativního výčtu podkladů pro rozhodnutí rozlišuje důkazy (mezi ně patří podle § 53 i důkaz listinou), dále skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti a rovněž podklady od jiných správních orgánů a dalších orgánů veřejné moci.“[83]
199. Tento judikát Nejvyššího správního soudu, kterým prvostupňový orgán argumentuje, však v dané věci není zcela přiléhavý, neboť se zabývá skutkově odlišnou věcí a závěry zde uvedené proto nelze slepě a účelově převzít, tak jak to do jisté míry učinil prvostupňový orgán. Rovněž se dané rozhodnutí zabývá problematikou protokolace dokazování pouze okrajově. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, ze kterého vycházely oba soudy v předmětném správním řízení, naopak jasně uvedl (cit.): „Význam protokolu o provedení důkazu (zde promítnutí záznamu) je totiž pro účastníky řízení o správním deliktu zcela zásadní. Protokolace prováděných důkazů je významnou procesní zárukou, tento institut ostatně prostupuje celým právním řádem a objevuje se v řízení daňovém nebo v trestním a civilním soudním řízení. Dokazování není možno až na zákonem stanovené výjimky provádět utajeným kabinetním způsobem. Pokud se tedy záznam promítá mimo ústní jednání Rady, musí být o takovém dokazování pořízen protokol, který je pro účastníka řízení jistou formální garancí dokazování.“[84] Krajský soud v Brně přitom v rozsudku KS 2016 dovodil, že výše uvedené se uplatní i ve vztahu k záznamu, resp. protokolu o provedení důkazu listinou mimo ústní jednání.
200. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v této konkrétní věci daly soudy prvostupňovému orgánu zcela jednoznačné pokyny, se kterými již dále neměl polemizovat, ale měl se jimi řídit, neboť pro něj byly v dané věci závazné. Tím, že se těmito instrukcemi neřídil, proto pochybil a porušil § 53 odst. 6 správního řádu ve spojení s § 18 správního řádu. Otázkou však je, zda se jedná o tak závažnou vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
201. I na tuto otázku však již správní soudy odpověděly, když se Krajský soud v Brně i Nejvyšší správní soud opět shodly na závěru, že přestože ze strany Úřadu došlo k porušení § 53 odst. 6 správního řádu, absence protokolu nezakládá vadu, která by mohla vyvolat nezákonnost rozhodnutí. Krajský soud k tomu přitom v rozsudku KS 2016 poznamenal (cit.): „Pokud jde o procesní důsledky pochybení žalovaného v nyní posuzované věci, zdejší soud zohledňuje skutečnost, že i v případě, že by žalovaný o provádění důkazů listinami pořídil záznam (tedy pokud by správní řád neporušil), pak by se důkazní situace oproti stavu bez pořízení takového formálního záznamu nijak nezměnila, což znamená, že by žalovaný vycházel právě z týchž důkazů, z nichž vycházel, podklad rozhodnutí by byl materiálně týž a v napadeném rozhodnutí by bylo obsaženo totéž odůvodnění. Jestliže jednotlivé listiny jsou založeny ve správním spisu a jestliže na ně odkazuje jak prvostupňové, tak nyní napadené rozhodnutí, je nepochybné, že tvoří podklad rozhodnutí, žalovaný jimi důkaz prováděl a žalobce (vyjma korespondence ohledně shora zmiňovaného posudku Centra dopravního výzkumu, v.v.i. – to je však samostatnou vadou, jež ke zrušení napadeného rozhodnutí vede) se měl možnost s nimi seznámit. Přestože tedy žalovaný při dokazování listinami nepostupoval podle § 53 odst. 6 správního řádu, nejde o vadu, jež by mohla vyvolat nezákonnost napadeného rozhodnutí, pro kterou by zdejší soud měl napadené rozhodnutí žalovaného rušit.“ Nejvyšší správní soud se přitom s tímto závěrem Krajského soudu zcela ztotožnil (srov. body 73-74 rozhodnutí NSS 2017). K výše uvedenému dále dodávám, že ani postupem prvostupňového orgánu v navazujícím správním řízení nebyl účastník řízení zkrácen na svých právech, neboť veškeré listiny (bez jejich další specifikace) byly součástí spisového materiálu a měl tak možnost se s nimi prostřednictvím institutu nahlížení do spisu seznámit, což také opakovaně činil. Námitce účastníka řízení, že by namítané pochybení způsobilo nezákonnost napadeného rozhodnutí, proto nelze přisvědčit.
202. Nad rámec výše uvedeného účastník řízení dále namítal, že vzhledem k tomu, že nebyl nikdy vyrozuměn o provádění důkazu mimo ústní jednání, došlo k porušení § 51 odst. 2 správního řádu. Správní soudy se v dané věci doposud výkladem, resp. možným porušením tohoto ustanovení v rámci předmětného správního řízení ze strany Úřadu přímo nezabývaly. Podle § 51 odst. 2 správního řádu musí být účastníci o provádění důkazů mimo ústní jednání včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Do daného ustanovení je tedy vtělena zásada součinnosti správního orgánu s dotčenými osobami podle § 4 odst. 3 a 4 správního řádu. Komentářová literatura však dále dodává, že z logiky věci se nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 správního řádu záznam do spisu.[85] Nejvyšší správní soud k tomu v jiné věci dále uvedl, že správní orgán není povinen postupovat dle § 51 odst. 2 správního řádu, jde-li o provedení důkazu listinou.[86] S danou argumentací se plně ztotožňuji a tuto námitku účastníka řízení je proto rovněž třeba odmítnout.
Vady při hodnocení důkazů a zjištění skutečného stavu věci
203. Účastník řízení taktéž namítá údajně nezákonný postup Úřadu při hodnocení důkazů a dále nezjištění skutečného stavu věci. Podle účastníka řízení tak Úřad zejména opomněl vzít v úvahu skutečnosti svědčící ve prospěch účastníka řízení a taktéž neměl reflektovat na jeho důkazní návrhy (konkrétně na zpracování nového znaleckého posudku či výslech svědka – zpracovatele posudků CDV), přičemž podle účastníka není vůbec zřejmé, proč Úřad znalecký posudek odmítl zadat. Rovněž účastník řízení namítá, že Úřad nedostatečně zjistil skutečný stav věci, na což měl ve vztahu k vymezení relevantního trhu poukazovat i Nejvyšší správní soud v rozsudku NSS 2017. Uvedeným postupem tak měl Úřad porušit zejména §§ 3, 50 odst. 3 a 4 správního řádu.
204. S výše uvedenou námitkou účastníka řízení se prvostupňový orgán již částečně vypořádal v napadeném rozhodnutí (srov. body 342-345 napadeného rozhodnutí). K argumentaci Úřadu dále doplňuji následující.
205. V prvé řadě, pokud jde o samotné dokazování a jeho průběh, je třeba mít na paměti, že se jedná o deliktní správní řízení zahájené z moci úřední, kdy je to právě správní orgán, který nese důkazní břemeno a musí prokázat, že se uvedený delikt stal, tedy jej náležitě podložit důkazy. V předmětném správním řízení se tak uplatňuje zásada vyšetřovací, kdy podklady pro rozhodnutí v souladu s § 50 odst. 2 a odst. 3 správního řádu opatřuje zásadně správní orgán. To však neznamená, že by Úřad podklady a důkazy, které svědčí ve prospěch účastníka řízení, neměl zjišťovat a brát v úvahu, neboť v duchu zásady materiální pravdy, která je vyjádřena v § 3 správního řádu ve spojení s § 50 odst. 3 téhož zákona, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch účastníka řízení. Nadto je Úřad dále vázán zásadou volného hodnocení důkazů, kdy by měl ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu hodnotit podklady, zejména důkazy, podlé své úvahy, přičemž by měl pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Konečně podle § 52 správního řádu mají účastníci řízení označovat důkazy na podporu svých tvrzení, přičemž správní orgán není těmito návrhy vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Jedná se rovněž o jedno ze základních procesních práv účastníků řízení vtělené do § 36 odst. 1 správního řádu, podle kterého jsou účastníci řízení oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí. Účastník řízení přitom toto právo po celou dobu předmětného správního řízení hojně využíval.
206. Mám za to, že prvostupňový orgán postupoval ve správním řízení v souladu s danými zásadami a naplnil tak požadavky řádného dokazování z nich plynoucí. Za účelem zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to konkrétně ve vztahu k produktovému vymezení relevantního trhu, přitom prvostupňový orgán tak, jak byl instruován správními soudy, doplnil dokazování (srov. blíže body 161 až 176 napadeného rozhodnutí). Nelze také souhlasit s účastníkem řízení v tom ohledu, že měl Úřad opomíjet skutečnosti svědčící v jeho prospěch, což ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že Úřad ve srovnání s prvním prvostupňovým a druhostupňovým rozhodnutím podstatně omezil šíři jednání účastníka řízení a v tomto smyslu i zúžil předmět správního řízení.
207. K otázce hodnocení důkazů jsem se přitom vyjádřil již ve druhém druhostupňovém rozhodnutí (srov. body 147-151), přičemž tuto otázku neopomněl řešit ani Krajský soud v Brně, když v rozsudku KS 2016 zhodnotil některé důkazy, které účastník řízení navrhoval. Šlo tak zejména o stanovisko Liberálního institutu a ÚSAP a rovněž stanovisko ČVUT, na které účastník řízení poukazoval i ve svém rozkladu. V případě prvních dvou stanovisek přitom soud dospěl k závěru, že se jedná v zásadě o subjektivní postoje a názory k hodnocení situace, kterou má však hodnotit Úřad, tudíž jsou tedy pro správní řízení dále nevyužitelné. V případě stanoviska ČVUT dokonce soud tento důkaz označil jako o „pokus o hodnocení důkazů“. To však účastníkovi řízení podle zákona beze sporu nepřísluší.
208. Odkazuje-li účastník řízení dále na rozsudek NSS 2017, ve kterém měl soud konstatovat nedostatečně zjištěný skutečný stav věci, je nutno podotknout, že se Nejvyšší správní soud problematikou hodnocení důkazů a zjišťování skutečného stavu věci ve vztahu k současnému předmětu správního řízení spíše nezabýval. V bodě 57 naopak Nejvyšší správní soud nastínil postup Úřadu v navazujícím správním řízení, když uvedl (cit.): „K úvahám ohledně vymezení relevantního trhu bude muset stěžovatel přistoupit nově – bez zahrnutí posudku Centra dopravního výzkumu, v.v.i., přitom na úvahy ohledně vymezení relevantního trhu mohou teprve navázat úvahy ohledně postavení žalobkyně na něm (tj. zda je vůbec soutěžitelem v dominantním postavení) a teprve na ně pak úvahy ohledně případného zneužití takového postavení. V takovém případném hodnocení zneužití dominantního postavení se pak nutně projeví i druhý důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí, tj. nedostatek skutkového podkladu ke konstatování uplatňování podnákladových cen; výsledkem dalšího řízení před stěžovatelem může být zcela odlišná konstrukce, než jaká se promítla do nyní napadeného rozhodnutí stěžovatele. Další postup stěžovatele proto může spočívat v doplnění dokazování ohledně uplatňování podnákladových cen, což by se nutně projevilo ve výroku případného rozhodnutí deklarujícího zneužití dominantního postavení, anebo v upuštění od koncepce využívající argumentaci podnákladovými cenami, což se může projevit jak na budoucím procesním postupu stěžovatele, tak na jeho samotném výsledku.“ Tento postup přitom Úřad v navazujícím správním řízení beze zbytku naplnil, když v otázce vymezení relevantního trhu doplnil dokazování bez přihlédnutí k posouzení CDV (viz výše) a v souvislosti s deliktem uplatňování podnákladových cen od této koncepce zcela upustil.
209. K dalším navrženým důkazům účastníka řízení je dále třeba uvést, že co se týče výslechu svědka – zpracovatele posudku CDV, tento byl za situace, kdy se posudek CDV v daném případě jako nezákonný důkaz vůbec nepoužil (srov. blíže body 127-128 tohoto rozhodnutí), zcela irelevantní.
210. Pokud se jedná o nezpracování nového znaleckého posudku, což účastník řízení rovněž namítal, ztotožňuji se i v tomto ohledu s prvostupňovým orgánem, který dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že po doplnění dokazování již byl schopen přesně vymezit produktový relevantní trh bez jakýchkoliv pochybností (viz samostatná pasáž tohoto rozhodnutí věnovaná vymezení relevantního trhu), nebylo již nutné v souladu se zásadou procesní ekonomie vypracovávat nový znalecký posudek. Také opět upozorňuji na to, že zadání znaleckého posudku je dle § 56 správního řádu podmíněno tím, že rozhodnutí ve věci závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají. Jestliže tedy Úřad disponuje sám dostatečnou odborností pro posouzení vymezení relevantního trhu, není povinen nechat zpracovávat znalecký posudek. K tomuto úkonu konečně správní orgán prvního stupně nepřistoupil ani v rámci řízení předcházejícího soudnímu přezkumu. Vyžádal si posouzení soukromoprávní cestou, nikoli posudek ve smyslu § 56 správního řádu. S posouzením CDV tak mohlo být nakládáno pouze jako s informacemi od dotazovaného subjektu a Úřad s ním neměl jako se znaleckým posudkem zacházet. Úřadem nevhodně zvolený postup pak dle správních soudů představoval tak závažná procesní pochybení, že bylo posouzení CDV označeno jako absolutně nepoužitelný důkaz. Nyní Úřad zvolil jinou vyšetřovací strategii a na místo posouzení externích subjektů, doplnil dokazování a sám tyto důkazy vyhodnotil.
211. Na základě výše uvedeného je tak třeba i tuto námitku účastníka řízení zamítnout jako nedůvodnou.
Nekonání ústního jednání
212. Úřad podle účastníka řízení dále pochybil, když doposud nenařídil ústní jednání ve věci, čímž mělo dojít k porušení § 21 odst. 9 ZOHS. Účastník řízení přitom jeho konání opakovaně v průběhu správního řízení navrhoval (konkrétně 9. 10. 2008, 19. 11. 2008, 18. 2. 2009 a dále 21. 1. 2018). Úřad jej však podle účastníka řízení odmítal z důvodu, že nařízení ústního jednání není z povahy věci potřebné a nebylo by to nezbytné ani k naplnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka řízení, s čímž však účastník řízení nesouhlasí a naopak se domnívá, že předložil pádné důvody, včetně nových důkazů rozporující dosavadní přístup Úřadu v řízení a navrhl taktéž výslech zpracovatele posudků CDV, když neměl možnost participovat na provedení daného důkazu. Účastník řízení přitom rovněž poukázal na skutečnost, že by konání ústního jednání s ohledem na trestní charakter příslušného řízení mělo být pravidlem a přinejmenším by tak Úřad měl učinit za účelem provedení důkazů.
213. Nejprve bych se rád vyjádřil k tvrzenému porušení ustanovení § 21 odst. 9 ZOHS (ve znění účinném do 31. 8. 2009), které už se v ZOHS ve znění, podle kterého procesně postupoval prvostupňový orgán, již nenachází. Účastník řízení přitom namítal porušení daného ustanovení v souvislosti s jeho návrhy na konání ústního jednání v letech 2008 a 2009, tedy v době kdy bylo ještě dané ustanovení platné a účinné. Podle tohoto ustanovení „na návrh účastníka řízení, jeví-li se to z povahy věci potřebné, Úřad nařídí ústní jednání. Úřad může k ústnímu jednání předvolat jako svědky osoby, jejichž informace mohou přispět k úplnému, skutečnému a spolehlivému zjištění stavu věci.“ Do daného ustanovení je vtělena zásada materiální pravdy, z dikce ustanovení však nevyplývá, že by měl Úřad povinnost ústní jednání nařídit kdykoliv o to účastník řízení požádá.
214. K aplikaci daného ustanovení a rovněž k odmítnutí konání ústních jednání v letech 2008-2009 se přitom vyjádřil i Krajský soud v rozsudku KS 2016, když uvedl (cit.): „Zdejší soud je tedy toho názoru, že „potřeba“ nařídit ústní jednání je dána tehdy, pokud by se tím přispělo k objasnění skutkového stavu, a tato „potřeba“ musí být nutně zvažována ve vztahu k podkladu rozhodnutí (fakticky k aktuálnímu obsahu správního spisu), jaký je v době, kdy byl účastníkem návrh na nařízení ústního jednání podán, a dále ve vztahu k argumentaci účastníka obsažené v návrhu na nařízení ústního jednání, kterou takový návrh odůvodňuje.“ Ačkoliv zde Krajský soud následně uvedl, že nařízení ústního jednání v dané době mohlo mít své opodstatnění v souvislosti s otázkou zpracování posudku CDV, jeho nenařízení (vzhledem k okolnostem daného případu) nelze pokládat za vadu řízení. V ostatních záležitostech (např. k novému důkazu, který žalobce navrhl či ke koncepčním otázkám pojících se k aplikaci soutěžního práva) se pak již Krajský soud zcela ztotožnil s názorem Úřadu, kdy podle něj nebylo nezbytné ústní jednání nařizovat.
215. Prvostupňový orgán se dále s námitkou účastníka řízení vypořádává v bodech 346-349 napadeného rozhodnutí, přičemž zde vysvětluje, z jakých důvodů nebylo ústní jednání nařízeno ani v roce 2018, o čemž však již účastníka řízení podrobně informoval v průběhu správního řízení v reakci na jeho přípis ze dne 16. 1. 2018.[87] Prvostupňový orgán dále uvádí na pravou míru nepravdivé tvrzení účastníka řízení o tom, že Úřad doposud ve správním řízení ústní jednání nenařídil, neboť ze spisového materiálu vyplývá, že ústní jednání proběhlo v sídle Úřadu dne 9. 3. 2007.[88] S danou argumentací prvostupňového orgánu se přitom plně ztotožňuji a v podrobnostech na ni odkazuji. Na tomto místě bych pouze dále uvedl několik doplňujících informací.
216. Správní řízení je ve smyslu § 15 správního řádu ovládáno zásadou písemnosti a neveřejnosti. Podle § 49 odst. 1 správního řádu ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Vzhledem k tomu, že ZOHS nyní již neobsahuje specifickou právní úpravu, aplikuje se výlučně toto ustanovení.
217. Podle výše uvedeného ustanovení je tedy výlučně na úvaze správního orgánu, jestli lze ústní jednání chápat jako nezbytné ke splnění účelu řízení nebo uplatnění práv účastníka řízení. Prvostupňový orgán přitom souladně s argumentací týkající se neprovedení důkazů, které účastník řízení navrhnul (viz výše), dospěl k závěru, že je skutkový stav ve všech podstatných rysech objasněn. Provedení ústního jednání proto nebylo nezbytné ani účelné.
218. S tímto závěrem zcela souhlasím. Za situace, kdy je skutkový stav dostatečně objasněn, je totiž vskutku nadbytečné ústní jednání konat. Nenařízením ústního jednání proto ani nemohlo dojít k porušení práv účastníka řízení na řádnou obhajobu, resp. spravedlivý proces a tuto námitku je tak třeba odmítnout.
Přetržení skutku, rozpor se zásadami in dubio pro reo, in dubio pro libertate
219. Dalším procesním pochybením, které účastník řízení dále namítá je skutečnost, že Úřad měl nesprávně posoudit jednání účastníka řízení jako jeden trvající skutek, přičemž dle účastníka řízení měl Úřad podle konstantní judikatury správních soudů, kterou účastník dále uvádí, jednání posoudit jako dva skutky, z nichž by byl první ukončen okamžikem zahájení správního řízení, tedy dnem 2. 8. 2006. V této souvislosti rovněž účastník řízení namítá, že takový postup Úřadu je v rozporu se zásadami in dubio pro reo, resp. in dubio pro libertate anebo in dubio pro mitius, podle kterých je povinností Úřadu zvolit ten výklad, který je pro účastníka řízení příznivější, tedy mj. ten výklad, který jej zprošťuje ze spáchání údajného správního deliktu.
220. K problematice možného přetržení skutku jsem se již podrobně vyjádřil v části týkající se běhu lhůt a možnosti uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení pokuty, přičemž jsem dospěl k závěru, že se skutek netrhá (srov. body 87-117 tohoto rozhodnutí). Na tomto místě tedy již není účelné výše uvedenou argumentaci znovu opakovat, v podrobnostech na ni proto odkazuji a nepovažuji tyto procesní námitky účastníka řízení za důvodné.
F. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
221. Důvody nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, které účastník řízení ve svém rozkladu zmiňuje, se týkají všech výše zmiňovaných okruhů námitek. K otázce prekluze jednání účastníka řízení a různých postojů k aplikaci analogie trestního práva jsem se vyjádřil výše a není třeba tuto argumentaci znovu opakovat. Stejně tak jsem se ve zvláštní části tohoto rozhodnutí věnoval vymezení relevantního trhu, vymezení tržního podílu účastníka řízení i vymezení trhu navazujícího. Na tyto části tedy plně odkazuji, neboť je v nich řešena i otázka přezkoumatelnosti závěrů správního orgánu prvního stupně. Otázce zavinění a způsobu uložení pokuty se věnuji níže.
G. Neprokázání subjektivní stránky deliktu
222. Účastník řízení dále namítá, že Úřad doposud nedoložil ani neprokázal naplnění subjektivní stránky deliktu, tudíž ani nemohl účastníkovi řízení uložit pokutu podle § 22 odst. 2 ZOHS. Závěr o úmyslné formě zavinění Úřad podle účastníka řízení nedokazuje, ale pouze konstatuje, přičemž jediné, na co se Úřad odvolává je vědomost účastníka řízení o tom, že v důsledku jeho jednání budou společnosti SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice výrazně znevýhodněny a že cílem jednání účastníka řízení bylo tyto společnosti „potrestat“. Účastník řízení zde přitom opět poukazuje na to, že snaha eliminovat konkurenci sama o sobě protisoutěžní není. Úřad měl podle účastníka řízení tento úmysl, resp. subjektivní stránku jednání prokazovat vzhledem k jednání jednotlivých fyzických osob jednajících za účastníka řízení jako právnickou osobu. Teprve na základě tohoto zkoumání by pak bylo možné dovodit úmysl či jinou formu zavinění účastníka řízení. To ovšem Úřad neučinil, proto podle účastníka řízení nebyl oprávněn mu uložit pokutu.
223. Podle § 22 odst. 2 ZOHS může Úřad „soutěžitelům uložit pokutu do výše 10 000 000 Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období, jestliže úmyslně nebo z nedbalosti porušili zákazy stanovené v § 3 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 nebo neplní opatření uložená podle § 7 odst. 2 nebo § 11 odst. 3 anebo podle § 18 odst. 5.“ Z výše uvedeného by bylo možné dovozovat, že zákonodárce počítal s tím, že forma zavinění by měla být určitým způsobem zohledněna. Je potom předmětem výkladu, zda se jedná o podmínku vztahující se k odpovědnosti samotné nebo k uložení pokuty. I v případě, že by byl zvolen prvně jmenovaný výklad, je zcela jasné, že k vyvození odpovědnosti podle daného pravidla by postačoval fakt, že účastník řízení (právnická osoba) svým jednáním porušil nebo nesplnil povinnost stanovenou zákonem nebo uloženou na jeho základě alespoň formou nedbalosti. Lze tak shrnout, že ustanovení § 22 odst. 2 ZOHS s určitou formou naplnění subjektivní stránky jednání pracuje.[89]
224. Otázkou zavinění se zabýval i Krajský soud v Brně ve vztahu k právě posuzované věci, když k výkladu § 22 odst. 2 ZOHS v rozsudku KS 2016 uvedl následující (cit.)[90]: „Přestože doktrína konstantně traktuje, že k subjektivním předpokladům odpovědnosti právnických osob za správní delikty se zásadně neřadí zavinění, nic to nemění na konstrukci § 22 odst. 2 ZOHS (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 155/2009 Sb.), jež je z právě uvedené zásady výjimkou, neboť ten odpovědnost na zavinění váže. Přestože je tedy v teorii správního práva (srov. např. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2006, str. 448) konstrukce odpovědnosti bez zavinění odůvodňována teoretickými i praktickými důvody, neboť zavinění je obecně chápáno jako vnitřní, psychický vztah delikventa k protiprávnímu jednání a jeho následku, nadto zjišťování a dokazování zavinění v situaci, kdy porušení povinnosti právnickou osobou je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, ZOHS klade na správní orgán přísnější nároky a prokázání zavinění požaduje.“
225. Jelikož je Úřad vázán soudními rozhodnutími vydanými v posuzované věci, je zjevné, že povinnost prokázat zavinění a jeho formu v daném správním řízení Úřad měl bez ohledu na to, zda existují i jiné možné výklady. S účastníkem řízení však nemohu souhlasit, že v tomto ohledu Úřad selhal. Prvostupňový orgán si byl naopak této povinnosti zcela vědom a subjektivní stránkou deliktu se zabýval hned na několika místech napadeného rozhodnutí.[91] Dospěl přitom k závěru, že jednání účastníka řízení je třeba posuzovat jako úmyslné, a to z následujících důvodů.
226. Účastník řízení si musel být vědom toho, že soutěžitelé SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice jako jeho dlouholetí odběratelé budou v hospodářské soutěži s ostatními speditéry prostřednictvím jeho diskriminačního jednání výrazně znevýhodněni, neboť si při znalosti vztahu nabídky a poptávky spedičních služeb musel být vědom toho, že bez smluv o centrálním zúčtování se tito soutěžitelé nebudou moct ucházet o zákazníky, kteří by potřebovali přepravit substráty ve velkých objemech, o poskytnutí služeb za srovnatelných podmínek s ostatními speditéry, neboť jejich ceny by byly velmi těžko konkurenceschopné. Ze spisového materiálu přitom dále vyplynulo, že účastník řízení tuto diskriminaci použil v podstatě jako trest za to, že tito soutěžitelé činili konkurenční nabídky zákazníkům účastníka řízení v oblasti železniční nákladní dopravy. Úřad tedy měl za prokázané, že si účastník řízení musel být vědom toho, že svým jednáním způsobí soutěžitelům SPEDIT-TRANS a ŠPED-TRANS Levice újmu, která se nebude omezovat jen na to, kdo bude poskytovat přepravní služby společnosti […obchodní tajemství…], ale bude mít dopady i na jejich pozici a působení na navazujícím trhu spedičních služeb.
227. S danou argumentací prvostupňového orgánu se zcela ztotožňuji. Účastník řízení si v daném případě musel být vědom skutečnosti, že svým postupem vůči dotčeným speditérům může narušit hospodářskou soutěž, z čehož tak vyplývá jeho úmysl. Ke stejnému závěru přitom dospěl i Krajský soud, když v rozsudku KS 2016 uvedl (cit.): „Zpochybňoval-li žalobce, že nebylo prokázáno, že by porušil ZOHS úmyslně, pak za podstatnou považuje zdejší soud úvahu, podle níž protisoutěžní úmysl žalobce je odvoditelný z interní dokumentace žalobce i z jeho vyjádření, neboť tím je prokazována cílená snaha získat pro sebe přepravu zboží, ohledně něhož docházelo ke konkurenčnímu střetu s ostatními železničními nákladními dopravci. Jestliže podle žalovaného si žalobce musel být vědom, že disponuje takovou tržní silou, která z něj činí dominanta, a že realizoval praktiky, jež mohl realizovat právě z titulu svého dominantního postavení, přičemž byl přinejmenším srozuměn s tím, že svým jednáním v souvislosti se svojí tržní silou působí újmu jak konkurentům, tak zákazníkům, pak (pro případ, že je žalobce skutečně soutěžitelem v dominantním postavení) by se jednalo o závěr správný – a o něj se opírá znak zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu.“
228. Obdobně se přitom Krajský soud vyjádřil i k výhradě účastníka řízení o nutnosti subjektivní stránku prokazovat vzhledem k jednání jednotlivých fyzických osob za účastníka řízení, když uvedl, že už samotný způsob jednání účastníka řízení ukazuje, že jednal přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu, přičemž Úřad nebyl povinen zavinění podrobněji dovozovat z chování jednotlivých fyzických osob jednajících u žalobce nebo za žalobce.[92] K dané argumentaci bych rád doplnil, že při zkoumání subjektivní stránky deliktu je vždy třeba vycházet ze vztahu intelektuální složky (vědět) a volní složky (chtít) k objektu deliktu, kterým je právem chráněný zájem, proti němuž dané jednání směřuje, v daném případě tedy ochrana hospodářské soutěže. Prvostupňový orgán tak (jak bylo výše uvedeno) beze zbytku učinil.
229. Z výše uvedených důvodů tedy považuji naplnění subjektivní stránky deliktu jako úmyslné jednání za prokázané, tudíž i uloženou pokutu podle § 22 odst. 2 ZOHS v tomto ohledu za zcela souladnou se zákonem. Námitku účastníka řízení je tak třeba odmítnout jako nedůvodnou.
H. Uložení a výše pokuty
230. Úřad v napadeném rozhodnutí při výpočtu pokuty došel k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro uložení pokuty ve smyslu § 21a odst. 5 a § 22 odst. 2 ZOHS. Uvedl, že výše pokuty v mezích stanovených zákonem je věcí správního uvážení Úřadu a je v konkrétním případě individualizována skutkovými okolnostmi daného případu, stavem soutěžního prostředí a v neposlední řadě zaměřením a cíli soutěžní politiky.
231. Jelikož Úřad posoudil jednání účastníka řízení jako souběh dvou správních deliktů, s ohledem na zásadu absorpce posuzoval závažnost každého z nich, přičemž stanovil jako závažnější správní delikt porušení čl. 82 SES. Při stanovování konkrétní výše pokuty vycházel Úřad ze zákonem předepsaných kritérií, a to ze závažnosti deliktu, délky jeho trvání a případného opakování protisoutěžního jednání účastníka správního řízení. Dále Úřad zvážil existenci případných přitěžujících a polehčujících okolností a zohlednil absorpční zásadu při ukládání sankce za jednočinný souběh správních deliktů.
232. Pokud jde o závažnost správního deliktu, Úřad zohlednil jak typovou, tak konkrétní závažnost jednání a na základě toho pak stanovil základní částku pokuty za závažnost protisoutěžního jednání účastníka řízení ve výši 0,2 % jeho obratu na relevantním trhu v roce 2006. Délka trvání jednání pak odpovídá střednědobému trvání deliktu, což Úřad hodnotil koeficientem 1,14. Úřad dále zohlednil jako přitěžující okolnost subjektivní stránku jednání účastníka řízení ve formě úmyslu a nikoli toliko nedbalosti, která byla důvodem pro navýšení pokuty o 20 %. Úřad jako polehčující okolnost pro snížení výsledné výše pokuty shledal skutečnost, že soutěžitel ukončil posuzované protisoutěžní jednání ještě před vydáním prvního prvostupňového rozhodnutí, a proto snížil základní částku pokuty o 20 %.
233. Pro účely stanovení základní částky pokuty Úřad vyšel z tržeb dosažených účastníkem řízení na uvedeném relevantním trhu v roce 2006, přičemž hodnota prodejů, dle informací poskytnutých účastníkem řízení, dosáhla výše 5 968 254 650 Kč. Základní částka pokuty za závažnost deliktu spočívajícího v porušení čl. 82 SES po zohlednění časového koeficientu za délku trvání protisoutěžního jednání činila 13 607 621 Kč, po zaokrouhlení na celé tisíce Kč dolů 13 607 000 Kč. V souladu se zásadou absorpce zohlednil Úřad spáchání druhého deliktu navýšením základní částky pokuty o 15 %, tedy po aplikaci zásady absorpce činila konečná výše pokuty ukládané Úřadem za spáchání dvou deliktů částku 15 648 050 Kč, po zaokrouhlení na celé tisíce dolů pak částku 15 648 000 Kč.
234. Na závěr Úřad přezkoumal, zda se v daném případě nejedná o likvidační výši pokuty, a to na základě údajů o výsledcích hospodaření účastníka řízení za rok 2017, přičemž dospěl k závěru, výše pokuty je přiměřená okolnostem případu, je ukládána v rozmezí stanoveném zákonem a neznamená finanční ohrožení podnikání či existence účastníka řízení, podrobně jsou výsledky hospodaření rozebrány v bodě 383 napadeného rozhodnutí. Tyto výsledky jsou relevantní i pro řízení o rozkladu účastníka řízení, neboť rok 2017 je posledním bezprostředně předcházejícím účetním obdobím, přičemž výsledky hospodaření za účetní období 2017 ve výši 1 422 mil. Kč či výše celkových aktiv 72 506 mil. Kč svědčí jednoznačně o tom, že uložená pokuta není pro účastníka řízení likvidační.
235. Účastník k této části napadeného rozhodnutí namítá, že Úřad v daném případě nesprávně užil své správní uvážení, resp. opominul požadavek na zvážení všech hledisek, respektování zásad proporcionality, nediskriminace, ochrany legitimního očekávání a také opominul svoji kalkulaci pokuty řádně odůvodnit.
236. Pochybení Úřadu dle účastníka řízení dále spočívá v tom, že Úřad nezjišťoval, zda došlo k narušení hospodářské soutěže v materiálním smyslu, nedoložil vyloučení konkurentů a újmu soutěžitelů či spotřebitelů, nepoužil zásady pro ukládání pokut, byť by jejich použití bylo pro účastníka řízení příznivější, při kalkulaci vycházel z neprávně určené délky trvání deliktu a nezohlednil neúměrnou délku řízení, která společně se soudním přezkumem trvá takřka 12 let, a to dle účastníka řízení z velké části vinou Úřadu.
237. Pokud účastník řízení namítá, že Úřad nesprávným způsobem užil své správní uvážení, neboť opomenul uvážení všech hledisek nutných pro určení výše pokuty, nelze s ním souhlasit. Dle ust. § 22 odst. 2 ZOHS, Úřad při rozhodování o výši pokuty přihlédne zejména k závažnosti, případnému opakování a délce trvání porušování tohoto zákona. Je povinností Úřadu zabývat se jednotlivými zákonnými kritérii pro výpočet pokuty a na základě nich pokutu dostatečně odůvodnit. Jak uvedl NSS v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133, z požadavků, které klade na správní trestání ústavní pořádek, ovšem přistupuje k těmto základním kritériím ještě korektiv pro určení celkové výše pokuty, a to právě v podobě zákazu jejího likvidačního charakteru. Ústavně konformní postup při ukládání pokuty za jiný správní delikt podle zákona o silniční dopravě (případně podle jiných zákonů s obdobnou právní úpravou) tedy nespočívá v tom, že bude výčet kritérií, který je dle dikce zákona zcela zjevně taxativní, vyložen jako demonstrativní, ale právě v tom, že bude vedle těchto zákonných taxativních kritérií pro výši pokuty zohledněn i zmíněný ústavněprávní korektiv. Z odst. 361. až 384. napadeného rozhodnutí je jasně patrné, že prvostupňový orgán zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, stejně jako uvážil možný likvidační charakter ukládané pokuty. Druhostupňový orgán tedy dospěl k závěru, že Úřad všechna tato kritéria řádně a přezkoumatelně posoudil, nelze tak souhlasit ani s argumentací účastníka řízení ohledně řádného neodůvodnění výše uložené pokuty.
238. Účastník řízení dále v rozkladu namítá, že Úřad nerespektoval obecné zásady veřejné správy jako zásadu proporcionality, nediskriminace a princip legitimního očekávání. Úřad je zcela jistě povinen zmíněné zásady uplatňovat v celém průběhu správního řízení, nejvýrazněji se pak v rámci uložení pokuty musí Úřad řídit zásadou legitimního očekávání.[93] Jak však k této problematice uvedl Nejvyšší správní soud, známá a dostupná správní praxe soutěžního úřadu sice sama o sobě nepředstavuje právní rámec pro ukládání pokut, slouží ale jako referenční hledisko ve vztahu k dodržování zásad rovného zacházení a zákazu libovůle, a je tak významným vodítkem bránícím neodůvodněným excesům při správním trestání. Soutěžní úřad však může přistoupit ke zvýšení úrovně pokut v mezích stanovených právními předpisy, je-li to objektivně nutné za účelem zajištění účinnosti aplikace pravidel v oblasti hospodářské soutěže.[94] Úřad však v daném konkrétním případě postupoval zcela v souladu se svou stávající praxí. V samotném textu napadeného rozhodnutí prvostupňový orgán přímo odkazuje na svá předchozí rozhodnutí[95]. Nelze tedy konstatovat, že by se Úřad odchýlil od své dosavadní praxe a porušil tak obecné zásady správního trestání, jak mu vyčítá účastník řízení.
239. V případě námitek účastníka, v nichž konstatuje, že Úřad nezjišťoval, zda došlo k narušení soutěže v materiálním smyslu, stejně tak jako že nezjišťoval vyloučení konkurentů, nedoložil újmu soutěžitelů či spotřebitelů a údajně nesprávně stanovil délku trvání deliktu, pouze odkazuji na argumentaci již výše provedenou a tyto námitky tedy neshledávám důvodnými.
240. S námitkou účastníka řízení týkající se nevyužití Zásad postupu při stanovování výše pokut podle § 22 odst. 2 ZOHS ve znění do 31. 8. 2009 (dále též „Zásady“) při ukládání pokuty v jeho případě se vypořádal předseda Úřadu již ve svém druhém druhostupňovém rozhodnutí a stejně tak udělal i prvostupňový orgán v napadeném rozhodnutí. S ohledem na námitky účastníka řízení je ovšem nutné i zde zopakovat, že jeho požadavek na aplikaci Zásad v právě posuzované věci je nepřípadný. Úřad dle Zásad v napadeném rozhodnutí nepostupoval a ani nebyl povinen dle nich postupovat, neboť nejde o právní úpravu jako takovou, na kterou by se vztahoval princip užití právní úpravy, která je pro účastníka řízení příznivější, jak v rozkladu uvádí účastník řízení. Zásady nejsou právním předpisem.[96] Zakládají sice legitimní očekávání, že Úřad podle nich bude postupovat, ovšem pouze v řízeních zahájených po dni jejich publikace (viz bod 2 Zásad). K publikaci Zásad přistoupil Úřad v dubnu 2007 a dle bodu 2 tohoto dokumentu se jimi má Úřad řídit ve všech správních řízeních zahájených po dni jejich publikace. V případě účastníka řízení pak vzhledem k tomu, že správní řízení bylo zahájeno dne 2. 8. 2006, tedy necelý rok před publikací Zásad, nemůže být u účastníka řízení dáno jakékoli legitimní očekávání v tom smyslu, že by byly Zásady při ukládání pokuty v tomto řízení aplikovány.[97] Jak navíc poukázal prvostupňový orgán, účelem přijetí Zásad byla potřeba zvýšení citelnosti sankcí zejména u nejzávažnějších porušení zákona a tím i jejich preventivního účinku pro soutěžitele k odrazení od porušování tohoto zákona. Použití Zásad by tak v mnoha případech znamenalo navýšení pokuty oproti předchozí rozhodovací praxi Úřadu, což by jistě nepříznivě postihlo i účastníka řízení.
241. Poslední námitku účastníka řízení ohledně neúměrné délky řízení, z čehož účastník činí do velké míry zodpovědným právě Úřad, je rovněž nutné s ohledem na judikaturu správních soudů odmítnout. Pokud účastník řízení uvádí, že za dobu řízení prodlouženou o dobu trvání řízení před správními soudy nese odpovědnost z velké části Úřad, neboť tato řízení probíhala právě v důsledku nezákonností a jiných pochybení Úřadu, je na místě připomenout, že z dvanácti let, která uplynula od zahájení správního řízení, výrazně vyšší podíl připadá na soudní řízení v porovnání s řízením u Úřadu, přičemž dva rozsudky Krajského soudu v Brně byly z důvodu jejich vad zrušeny Nejvyšším správním soudem.
242. A ačkoli lze dát za pravdu účastníku řízení, že od zahájení správního řízení uběhlo již dvanáct let, považuji za nutné připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, č.j. 6 As 68/2017-53, v němž citovaný soud zkoumal, zda „pokuta uložená po devíti letech od spáchání správního deliktu ještě nadále plní svůj účel, a pokud bude odpověď na tuto otázku kladná, lze se dále zaobírat její přiměřeností, a to právě s ohledem na celkovou délku řízení,“ přičemž dospěl k závěru, že „pokuta uložená stěžovatelce je způsobilá plnit svoji funkci, i když byla uložena až s osmiletým zpožděním. Vzhledem k závažnosti jednání, jehož se stěžovatelka dopustila, je i nadále žádoucí, aby nesla negativní následky s tímto jednáním spojené. To, že žalovaný na uložení pokuty nerezignoval, navíc dává stěžovatelce i ostatním soutěžitelům signál, že narušování hospodářské soutěže nezůstane ze strany veřejné moci nepotrestáno.“
243. Druhostupňový orgán tak musí souhlasit s orgánem prvního stupně v závěru, že pokud by Úřad připustil, že nově ukládaná pokuta v řízení po soudním přezkumu v důsledku časového odstupu od spáchání deliktu již není schopna splnit některou ze svých funkcí, a de facto by nemusela být ani ukládána, vyslal by soutěžitelům jasný signál, že v případě uložení pokuty Úřadem se jí lze vyhnout iniciací soudního řízení, případně zdržovací taktikou. Je tedy nutné i tuto námitku účastníka řízení odmítnout.
244. Vzhledem k tomu, že bylo napadené rozhodnutí potvrzeno, je účastník řízení povinen uhradit také náklady řízení dle § 79 odst. 5 správního řádu, jejichž výše byla správním orgánem prvního stupně řádně vyměřena a nejedná se o částku v nepřiměřené výši. Platební údaje k úhradě nákladů řízení jsou uvedeny v bodě 387 napadeného rozhodnutí.
VI. Závěr
245. Na základě všech shora uvedených důvodů, maje na zřeteli závazný právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 96/2014-1464 ze dne 13. 4. 2016 a potvrzený v rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 As 69/2016-63 ze dne 14. 12. 2017 a po projednání věci rozkladovou komisí dle § 152 odst. 3 správního řádu a po přezkoumání souladu jak prvostupňového rozhodnutí, tak správního řízení, které mu přecházelo, s právním předpisy, jakož i po přezkoumání věcné správnosti prvostupňového rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, jsem dospěl k závěru, že námitky účastníka řízení nejsou důvodné. Správní orgán prvního stupně odpovídajícím způsobem nově vyhodnotil vymezení relevantního trhu i vlastní jednání účastníka řízení, provedl jeho řádnou kvalifikaci a napadené rozhodnutí také přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
246. Závěrem upozorňuji na to, že v souladu s instrukcemi uvedenými v napadeném rozhodnutí je uložená pokuta splatná do 90-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a dle § 106 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 2 odst. 1 a § 161 odst. 3 zák. č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, daňový řád (dále též „daňový řád“), je orgánem zmocněným k vybírání a k vymáhání uložené pokuty obecný správce daně. V současnosti je obecným správcem daně příslušný celní úřad [tato věcná působnost mu přísluší podle § 8 odst. 1 písm. c) zák. č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, že Celní úřad vykonává správu daní a jiných peněžitých plnění, stanoví-li tak jiný právní předpis].
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 183/2017 Sb., ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona dále odvolat.
Ing. Petr Rafaj
předseda
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Obdrží:
JUDr. Karel Muzikář, LL.M. (C.J.), advokát
WEIL, GOTSHAL & MANGES s.r.o. advokátní kancelář
Křižovnického nám. 2/193
Praha 1
Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy
[1]V době vydání napadeného rozhodnutí sídlící na adrese Hybešova 3041/6, Břeclav.
[2]V době vydání napadeného rozhodnutí sídlící na adrese Ku Bratke 5, Levice, Slovenská republika.
[3] Dále v textu je zkratka „správní řád“ užívána i pro jiné verze zákona č. 500/2004 Sb. Níže je podrobně rozebráno, jaké znění správního řádu je v tomto řízení aplikováno.
[4] Viz str. 17 – 29 rozsudku NSS 2014.
[5] Srov. str. 40 rozsudku NSS 2014.
[6] Dopis zal. na č. l. 17 podnětového spisu sp. zn. ÚOHS-P488/06.
[7] Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/04; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2006, č. j. 2 As 21/2005-77 nebo ze dne 14. 9. 2011, č. j. 9 As 47/2011-110.
[8] Srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 7/2008-122 ze dne 31. 8. 2009 a č. j. 2 Afs 53/2007-51 ze dne 25. 9. 2007.
[9] Srov. znění § 12 odst. 11 trestního řádu: „Pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.“
[10] Viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I ÚS 184/96.
[11] Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1606/2015.
[12] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 255/2017-27 ze dne 21. 6. 2018 (týká se dokonce přestupku fyzické osoby, kde by skutečně bylo možné s ohledem na úpravu přerušení běhu promlčecích lhůt procesním úkonem zahájení řízení, nalézt mezeru v právu a prostor pro užití analogie), nebo rozsudek č. j. 1 As 28/2009 – 62 ze dne 18. 6. 2009, kde Nejvyšší správní soud provedl rozbor podmínek aplikace analogie a dospěl k závěru, že souhrnný trest na základě analogie ukládat nelze, nicméně jeho ideové principy (zohlednění dříve uložených trestů za jednání spáchaná v souběhu) je třeba v rámci nástrojů dostupných správnímu orgánu (správní uvážení) reflektovat.
[13] Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73.
[14] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 9 As 40/2007-61.
[15] Rozhodnutí Komise COMP/C-3/37.792 ze dne 24. 3. 2004 (Microsoft).
[16] Rozsudek SDEU ze 14. 7. 2005 ve spojených věcech C-65/02 P a C-73/02, ThyssenKrupp Stainless GmbH (C-65/02 P) a ThyssenKrupp Acciai speciali Terni SpA (C-73/02 P) proti Komisi Evropských společenství, bod 39.
[17] Viz závěry Tribunálu v bodech 49 – 51 rozsudku ve věci T-340/03 ze dne 30. 1. 2007, France Télécom SA proti Komisi Evropských společenství.
[18] Srov. § 7 odst. 2 a § 11 odst. 3 ZOHS.
[19] Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 SES.
[20] Srov. rec. 117,19 či čl. 16 nařízení č. 1/2003.
[21] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2013, č. j. 5 Afs 3/2012-131.
[22] Viz č. l. 974–975, 118, 134, 1034, 1060 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[23] V podrobnostech bod 136 napadeného rozhodnutí.
[24] Viz č. l. 89, 126 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[25] Viz č. l. 4420 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[26] Jde pouze o hmotnostní omezení, dále je potřeba brát v úvahu také objemová omezení a ve výsledku tak může být hmotnost přepravovaného substrátu na jednom automobilu ještě nižší.
[27] Viz č. l. 4452 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[28] Viz č. l. 78 a č. l. 4411 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[29] Např. společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. na č. l. 4449, společnost OKD, a.s. na č. l. 4505, Českomoravský cement, a.s. č. l. 74 či Linde Gas a.s. č. l. 78 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[30] Č. l. 43, 48 a 899, 578–663 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[31] Č. l. 1039 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[32] Č. l. 1026 – 1028 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[33] Viz protokol z ústního jednání zal. na č.l. 1061 – 1066 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[34] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000.
[35] Srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013 – 24, ze dne 9. 2. 2015, č. j. 1 Azs 224/2014 – 35, ze dne 26. 3. 2009, č. j. 5 Afs 51/2008 – 95 či ze dne 20. 1. 2016 č. j. 2 Azs 271/2015-38.
[36] Viz č. l. 1649,1648,1645, 1643, 1605 či 1470 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[37] Viz č. l. 1643 – 1644, 1605, 1470 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[38] Viz č. l. 1451 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[39] Viz č. l. 1470, 1605 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[40] Srov. bod 133 napadeného rozhodnutí.
[41] Viz č. l. 2217, 1840, 1824 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[42] Viz č. l. 1832, 1841 a 2073 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[43] Viz č. l. 1949 a 2153 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[44] Např. č. l . 2137 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[45] Viz č. l. 4408 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[46] Č .l. 4418 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP u.
[47] Č. l. 4420 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[48] Č. l. 4439 – 4445 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[49] Č. l. 4446-4449 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[50] Č. l. 4452 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[51] Č. l. 4497-4499 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[52] Č. l. 4501 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[53] Č. l. 4505-4506 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[54] Č. l. 4535-4536 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[55] Viz např. strana 25 rozhodnutí PMÚ sp. zn. 2006/DZ/R/2/055 ze dne 12. 5. 2006.
[56] Text v rozhodnutí zní: „There are indications that rail presents certain characteristics which may make it most suitable/economically feasible for the transport of goods under certain conditions, i.e. in particular for bulk and heavy goods (coal, iron, oil), larger amounts and longer distances and customers with rail access.“
[57] Bod 17 rozhodnutí Komise ze dne 11. 6. 2007, č. COMP/M.4746
[58] Bod 148 rozhodnutí Baltic rail, původní text: „In previous cases involving mergers, the Commission left open the question of whether the rail freight transport market should be further divided according to the type of goods being transported.274 It accepted that the market should be subsegmented according to certain categories of goods that require specific rolling stocks and serve different customer bases.“
[59] Viz vyjádření založení na č. l. 4535-4536, 4439 – 4445, 4418, 4505-4506, 4446-4449, 4546-4547 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[60] Č .l. 4535-4536 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[61] Č. l. 4439 – 4445 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[62] Č .l. 4528 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[63] Č .l. 4406-4408 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[64] Č. l. 974–975, 962 a 4553 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[65] Zal na č. l. 66 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[66] Č. l. 1762 – 1780 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[67] Viz tabulka s výpočtem na č. l. 4566 spisu správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[68] Viz bod 92 napadeného rozhodnutí, podle něhož u zákazníků s dobrou bonitou byla obvykle stanovena nízká záloha (30 % z ceny) současně s kratší splatností (21 dní) nebo 50% záloha z ceny s 30 denní lhůtou splatnosti.
[69] Společnost SPEDIT-TRANS patřila mezi TOP 100 zákazníků účastníka řízení a v tomto žebříčku se pohybovala zhruba na 30. místě).
[70] Viz protokoly z jednání zal. na č. l. 1055 – 1066 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[71] Původní název zní Commission Notice - Guidelines on the effect on trade concept contained in Articles 81 and 82 of the Treaty, lze pak odkázat např. na čl. 96.
[72] Srov. rozhodnutí Úřadu č. j.: ÚOHS-S117/2009/KS-12044/2009/840 ze dne 16. 9. 2009 ve věci BXR Logistics B.V./Čechofracht a.s. nebo č. j.: ÚOHS-S279/2009/KS-14860/2009/840 ze dne 16. 11. 2009 ve věci ČD Cargo, a.s./ČD Logistics a.s., rozhodnutí Komise M.5480 Deutsche Bahn/PCC Logistics.
[73] Bod 206 napadeného rozhodnutí.
[74] Jedná se o závěry vyplývající z rozsudku SDEU ve věci C-525/16, bod 26, na který odkazuje i účastník řízení.
[75] Výrok rozsudku SDEU ve věci C-525/16 (odpověď na předběžnou otázku).
[76] Viz č .l. 135 a násl. správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP i body 240, 76-78 napadeného rozhodnutí.
[77] Srov. O’DonoghueR., Padilla, A.J. The Law and Economics of Article 82 EC. Hart Publishing, 2006, s. 562 – 566.
[78] Rozsudek Tribunálu ve věci T-301/04 ze dne 9. 9. 2009.
[79] Viz č. l. 1290, či CD zal. jako příloha podání na č. l. 1278 a násl. správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[80] U společnosti SPEDIT-TRANS činilo maximální zpoždění 9 dnů, u společnosti ŠPED-TRANS Levice 4 dny.
[81] Ačkoliv zde zákon v § 53 odst. 6 správního řádu hovoří o záznamu do spisu, ustanovení § 18 odst. 1 pro tento případ požaduje kvalifikovanější formu, kterou je právě protokol. Srov. blíže Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 535-537.
[82] Srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014-25, bod 31.
[83] Srov. blíže Vedral, op. cit., s. 536.
[84] Viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82.
[85] Viz Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 279-284.
[86] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č.j. 1 As 157/2012-40. Nejvyšší správní soud zde dále uvedl (cit.): „V přítomnosti účastníků řízení či veřejnosti se důkaz listinou provádí tak, že se přečte nebo sdělí její obsah (§ 53 odst. 6 správního řádu). Jinak se o provedení důkazu listinou učiní pouze záznam do spisu. Bylo by naprosto bezúčelné, aby žalovaný musel informovat stěžovatelku o tom, že v uvedený den a hodinu si hodlá přečíst jí předložené listiny, a tak jimi provést důkaz. Tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucí z provedeného důkazního prostředku. Své úvahy o hodnocení důkazu vtělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu). S obsahem listinného důkazního prostředku se může účastník řízení seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí.“
[87] Srov. sdělení Úřadu ze dne 1. 2. 2018, č.j. ÚOHS-S0220/2006/DP-03341/2018/830/DKl, viz l. č. 4415-4416 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[88] Viz č. l. 1370-1381 správního spisu sp. zn. ÚOHS-S0220/2006/DP.
[89] K povinnosti prokázat zavinění srov. dále např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2006, č. j. 31 Ca 133/2005.
[90] Viz s. 18 rozsudku KS 2016.
[91] Viz body 262 až 264, 352-353, 377 napadeného rozhodnutí.
[92] Srov. s. 18 rozsudku KS 2016.
[93] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, čj. 8 As 5/2005-53: Ohledně otázky přiměřenosti a předvídatelnosti uložených pokut je třeba v prvé řadě zdůraznit, že jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je současné vázán elementárními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem.
[94] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009-541.
[95] Viz např. odst. 368, 374, 377, 387 a 380 napadeného rozhodnutí.
[96] Viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2877/18 ze dne 18. 9. 2018, body 32 – 33.
[97] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 04. 2015, č.j. 2 As 204/2014-71.