164. Závěrem tak Úřad shrnuje, že se v souladu s druhostupňovým rozhodnutím zabýval předmětem veřejné zakázky tak, jak jej zadavatel vymezil v zadávacích podmínkách, a ve vztahu k němu konkrétními technickými důvody, resp. unikátními požadavky, pro něž dle obviněného mohl splnit veřejnou zakázku v rámci Evropské unie pouze vybraný dodavatel. Obviněný jako unikátní požadavek, pro který mohl veřejnou zakázku splnit pouze vybraný dodavatel, označil ve svém vyjádření ze dne 20. 8. 2018 požadavek na dodání jednoho společného řešení, které splní funkční vlastnosti v rozsahu všech úloh, tj. úloh U1, U2 a U3, a požadavek na dodávku hotového řešení. Obviněný ale nijak neprokázal, že by jeho požadavek na dodání komplexního řešení pokrývajícího všechny úlohy (úlohy U1, U2 a U3) nebyl kromě vybraného dodavatele schopen splnit žádný jiný dodavatel. Z vyjádření Profinit naopak vyplývá, že veřejnou zakázku by po technické stránce byla schopná splnit i tato společnost. Stejný závěr dle Úřadu vyplývá také ze závěrečné zprávy jakožto jediného dokumentu, na který obviněný odkazuje. Navíc z žádného jiného dokumentu neplyne, že by Profinit nebyla schopná všechny úlohy požadované obviněným realizovat. Ohledně požadavku na dodání hotového řešení Úřad konstatuje, že z výzvy k jednání ani z jejich příloh konkrétní požadavek na dodávku hotového řešení nevyplývá, ač to obviněný tvrdí. Nadto obviněný svůj požadavek na hotové řešení odůvodňuje jen nejistým a nedostatečným určitým výsledkem a časovou náročností plnění, což však dle Úřadu nejsou technické důvody, pro které může být veřejná zakázka zadána v JŘBU a nelze jimi tedy použití jednacího řízení bez uveřejnění odůvodňovat ve smyslu zákona a ve shodě s rozhodovací praxí českých správních soudů i Soudního dvora EU.
165. Nelze tedy jinak než shrnout, že obviněný důkazní břemeno ohledně existence konkrétních technických důvodů, pro které neexistuje hospodářská soutěž, a veřejná zakázka tak může být plněna pouze vybraným dodavatelem, neunesl.
166. Předseda Úřadu ve svém rozhodnutí v rámci svých závěrů týkajících se důkazního břemene odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 35/2015 – 80 ze dne 28. 6. 2017, podle něhož Úřad nese důkazní břemeno tehdy, pokud chce zpochybnit skutečnosti, u kterých unesl své důkazní břemeno obviněný (viz. bod 129. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Jelikož obviněný důkazní břemeno neunesl, důkazní břemeno v tomto případě v souladu se závěry citovaného rozsudku na Úřad nedopadá.
167. Výše popsaný nezákonný postup obviněného přitom mohl ovlivnit výběr dodavatele, neboť použitím jednacího řízení bez uveřejnění obviněný nedůvodně omezil okruh dodavatelů, kteří by se mohli zadávacího řízení zúčastnit, resp. zcela vyloučil možnost účasti jakéhokoliv jiného dodavatele než vybraného dodavatele. Nelze vyloučit, že pokud by obviněný dodržel postup stanovený zákonem a zadával veřejnou zakázku v jiném, otevřenějším, druhu zadávacího řízení, mohl obdržet i nabídky jiných dodavatelů, kteří mohli nabídnout výhodnější plnění než vybraný dodavatel.
168. Materiální stránku přestupku přitom naplňuje již samotná potencialita vlivu postupu zadavatele na výběr dodavatele. K tomu Úřad odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 58/2010-159 ze dne 20. 3. 2012, ze kterého vyplývá, že pro naplnění skutkového stavu správního deliktu je zcela postačující pouhá možnost (hypotéza) ovlivnění výběru dodavatele, kterou není možné jakkoliv prokazovat. Stejný názor vyslovil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 As 61/2016-38 ze dne 28. 6. 2016, když konstatoval, že v případě ohrožovací formy správního deliktu nelze faktický vznik škody z logiky věci nijak prokazovat. Takové dokazování by podle Nejvyššího správního soudu bylo často za hranicí možností správního orgánu a mohlo by vést k nemožnosti účinného postihování porušení zákonných povinností zadavatelů. K tomu Úřad dodává, že i když se uvedená judikatura vztahuje k právní úpravě správních deliktů obsažené v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, lze její závěry plně vztáhnout i na nynější právní úpravu přestupků obsaženou v zákoně č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek.
169. Dále Úřad zjistil, že kupní smlouvu na veřejnou zakázku obviněný uzavřel s vybraným dodavatelem dne 3. 4. 2017.
170. Na základě výše uvedeného tedy Úřad dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky nedodržel pravidlo stanovené v § 55 zákona, když veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez uveřejnění s odkazem na § 63 odst. 3 písm. b) zákona, aniž by k tomu byly splněny podmínky, neboť obviněný neprokázal, že by veřejnou zakázku mohl z technických důvodů, v jejichž důsledku neexistuje hospodářská soutěž, realizovat pouze jediný dodavatel, ačkoliv na základě tohoto důvodu předmětnou veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění zadal, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a obviněný uzavřel dne 3. 4. 2017 s vybraným dodavatelem kupní smlouvu.
K výroku II. – k uložení pokuty
171. Ve výroku I. tohoto rozhodnutí Úřad konstatoval, že obviněný se při zadávání šetřené veřejné zakázky dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky nedodržel pravidlo stanovené v § 55 zákona, když veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez uveřejnění s odkazem na § 63 odst. 3 písm. b) zákona, aniž by k tomu byly splněny zde stanovené podmínky, neboť obviněný neprokázal, že by veřejnou zakázku mohl z technických důvodů, v jejichž důsledku neexistuje hospodářská soutěž, realizovat pouze jediný dodavatel, ačkoliv na základě tohoto důvodu předmětnou veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění zadal, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a obviněný uzavřel dne 3. 4. 2017 s vybraným dodavatelem kupní smlouvu.
172. Úřad se v souvislosti s rozhodováním o uložení sankce nejprve zabýval tím, zda nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek, resp. k promlčení přestupku.
173. Podle § 270 odst. 3 zákona (ve znění účinném k datu spáchání přestupku) odpovědnost zadavatele za přestupek zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.
174. K tomu Úřad uvádí, že dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon o přestupcích. Z ustanovení § 112 odst. 2 zákona o přestupcích vyplývá, že ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Pro posouzení zániku odpovědnosti za přestupek a zániku jeho trestnosti se tedy dosavadní právní úprava nepoužije ani ve vztahu k přestupkům spáchaným přede dnem 1. 7. 2017. S účinností od 1. 7. 2017 Úřad posuzuje zánik odpovědnosti za přestupek a zánik trestnosti přestupku podle § 270 zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017 (v souvislosti s nabytím účinnosti doprovodného změnového zákona). V otázkách touto speciální právní úpravou neřešených pak Úřad subsidiárně aplikuje jednotlivá ustanovení zákona o přestupcích jakožto obecnějšího právního předpisu.
175. Podle § 270 odst. 5 zákona ve znění doprovodného změnového zákona k zákonu o přestupcích (účinného od 1. 7. 2017) promlčecí doba činí 5 let.
176. Podle § 29 písm. a) zákona o přestupcích odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby.
177. Podle § 31 odst. 1 zákona o přestupcích promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.
178. V šetřeném případě došlo ke spáchání přestupku dne 3. 4. 2017, kdy obviněný uzavřel s vybraným dodavatelem kupní smlouvu. Pětiletá promlčecí doba podle § 270 zákona ve znění doprovodného změnového zákona k zákonu o přestupcích tedy uplyne dne 3. 4. 2022. Z uvedeného vyplývá, že v šetřeném případě odpovědnost obviněného za přestupek nezanikla.
179. Podle § 268 odst. 2 písm. a) zákona se za přestupek podle odstavce 1 uloží pokuta do 10 % ceny veřejné zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. a) až c).
180. V bodě 4. „CENA A PLATEBNÍ PODMÍNKY“ kupní smlouvy je uvedeno, že cena za předmět plnění veřejné zakázky činí 10 499 970,- Kč bez DPH, přičemž k ceně bude připočítána DPH dle sazby daně platné ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Na profilu zadavatele je uvedeno, že nabídková cena vybraného dodavatele s DPH činí 12 704 963,70, tzn. vybraný dodavatel vyčíslil výši DPH na 2 204 993,7 Kč. Celková cena zakázky je tedy 12 704 963,70 Kč. Z výše uvedeného vyplývá, že horní hranice pokuty za přestupek uvedený ve výroku I. tohoto rozhodnutí činí částku 1 270 496,37 Kč.
181. Podle § 37 zákona o přestupcích při určení druhu a výměry správního trestu se přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku a dále k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Podle § 38 zákona o přestupcích povaha a závažnost přestupku je dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, dále významem a rozsahem následku přestupku, způsobem spáchání přestupku, okolnostmi jeho spáchání (Úřad zde uvádí pouze ty skutečnosti z citovaného ustanovení zákona o přestupcích, které jsou relevantní ve vztahu k posuzovanému případu).
182. Hlavním kritériem, které je dle citovaných ustanovení zákona o přestupcích rozhodné pro určení druhu a výměry správního trestu, je povaha a závažnost přestupku. Jde o obecnou kategorii poměřující rozsah dopadu konkrétního přestupkového jednání na specifický právem chráněný zájem s přihlédnutím k významu tohoto chráněného zájmu. Zákon o přestupcích pak demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost přestupku podřadit (význam zákonem chráněného zájmu, význam a rozsah jeho následků, způsob jeho spáchání, okolnosti, za nichž byl spáchán). Úřad nad rámec uvedených kritérií pak může přihlédnout i k jiným okolnostem, pokud jsou svojí povahou podstatné pro posouzení závažnosti přestupku, a které by s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu mohly být kvalifikovány jako polehčující či přitěžující, kdy je třeba konstatovat, že katalog polehčujících a přitěžujících okolností uvedený v § 39 a § 40 zákona o přestupcích je toliko demonstrativní.
183. Úřad dále uvádí, že stupeň společenské škodlivosti přestupku (tedy závažnosti) je dán také konkrétní intenzitou naplnění znaků skutkové podstaty přestupku. Při posuzování závažnosti přestupku není hlavním kritériem jeho skutková podstata, ale intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Z hlediska určení výměry pokuty je proto nutno hodnotit nejen jaké následky byly přestupkem způsobeny, ale také jakou měly intenzitu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 106/2012 ze dne 6. 6. 2013).
184. Z hlediska závažnosti přestupku se Úřad zabýval intenzitou narušení objektu zákonné ochrany. V šetřeném případě je tímto objektem ochrany právem chráněný zájem spočívající v zachování efektivní hospodářské soutěže o veřejné zakázky. Právě tento právem chráněný zájem lze považovat za esenciální předpoklad hospodárného vynakládání veřejných prostředků v rámci zadávání veřejných zakázek, jelikož jak vyplývá z konstantní judikatury správních soudů či rozhodovací praxe Úřadu, prostřednictvím férové hospodářské soutěže je dosahován cíl a smysl úpravy práva veřejných zakázek, tedy efektivní vynakládání veřejných prostředků. Jinými slovy, jestliže je cílem zákona zajištění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti nakládání s veřejnými prostředky a jestliže zákon tohoto cíle dosahuje především vytvářením podmínek pro to, aby smlouvy, jejichž plnění je hrazeno z veřejných prostředků, byly zadavateli uzavírány při zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli (k tomu blíže srov. rozsudek NSS ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 1 Afs 20/2008), je třeba jednání zadavatele, které zcela vyloučí hospodářskou soutěž o veřejnou zakázku, označit za jedno z typově vůbec nejzávažnějších, blížících se situaci úplné ignorace zákona. V šetřeném případě byl konkrétním jednáním obviněného, spočívajícím v postupu v jednacím řízení bez uveřejnění, ačkoliv pro tento druh zadávacího řízení nebyly splněny podmínky, tento právem chráněný zájem ze strany obviněného nejen narušen, ale zcela popřen.
185. Z hlediska následků přestupku Úřadu nezbývá než konstatovat, že postupem obviněného bylo tedy nedůvodné vyloučení hospodářské soutěže, resp. stav, kdy plnění hrazené z veřejných prostředků bylo zadáno, aniž by proběhla jakákoliv soutěž o tuto veřejnou zakázku. Obviněný tedy neumožnil účast jiných v úvahu přicházejících dodavatelů, resp. podávání nabídek, které v konkurenčním prostředí mohly vyvolat tlak na sjednanou cenu veřejné zakázky.
186. Úřad ke konkrétnímu významu „závažnosti přestupku“ v šetřeném případě shrnuje, že posoudil způsob spáchání přestupku, jeho následky a intenzitu těchto následků, a dále okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán, přičemž stupeň společenské škodlivosti přestupku (tedy závažnosti) vzhledem k vysoké intenzitě následků přestupku a s přihlédnutím k okolnostem jeho spáchání označuje Úřad přestupek jako závažný.
187. Jako polehčující okolnost při určování výše pokuty Úřad zohlednil skutečnost, že obviněný veřejnou zakázku nezadal vybranému dodavateli v jednacím řízení bez uveřejnění rovnou, ale před jejím zadáním si nechal zpracovat „Strategii“, v rámci které byl proveden průzkum trhu a ohledně možnosti realizovat veřejnou zakázku bylo osloveno celkem osm vnitrostátních i zahraničních dodavatelů.
188. Jako další polehčující okolnost Úřad zohlednil skutečnost, že obviněný poskytnul v průběhu celého řízení o přestupku Úřadu řádnou součinnost.
189. Po pečlivém posouzení šetřeného případu ve všech vzájemných souvislostech Úřad konstatuje, že neshledal žádné další polehčující či přitěžující okolnosti, které by měly vliv na uloženou výši pokuty.
190. Úřad se v souladu s druhostupňovým rozhodnutím zabýval také námitkami uvedenými v rozkladu obviněného ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí, podle kterých Úřad při stanovení výše pokuty uvedené ve výroku II. napadeného rozhodnutí opomněl zahrnout do své úvahy některé polehčující okolnosti, a proto dle obviněného obviněnému uložil pokutu v nepřiměřené výši.
191. K námitce obviněného, že Úřad při ukládání pokuty opomněl do své úvahy zahrnout polehčující okolnost spočívající v tom, že obviněný dosud nespáchal žádný přestupek na úseku veřejných zakázek, a ani v souvislosti s činností jeho právního předchůdce „Finančního analytického úřadu Ministerstva financí České republiky“ žádný takový přestupek dle obviněného spáchán nebyl, ačkoliv dle obviněného v jiných případech (rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0169/2010/VZ-8695/2010/520/ABr ze dne 20. 10. 2010 nebo rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S198/2012/VZ-7307/2012/520/ABr ze dne 25. 5. 2012) takovou skutečnost do své úvahy zahrnul, Úřad uvádí následující.
192. Rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0169/2010/VZ-8695/2010/520/ABr ze dne 20. 10. 2010 bylo rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R165/2010/VZ-10200/2013/310/BVí ze dne 3. 6. 2013 zrušeno. K rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S198/2012/VZ-7307/2012/520/ABr ze dne 25. 5. 2012, ve kterém Úřad zohlednil skutečnost, že se jednalo o první přestupek zadavatele, Úřad uvádí, že za ustálenou rozhodovací praxi Úřadu, která by u obviněného mohla vyvolat legitimní očekávání, nelze považovat jedno či několik ojedinělých rozhodnutí, neboť za ustálenou rozhodovací praxi je třeba považovat ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost (případně nečinnost) správního orgánu, která opakovaně potvrzuje určitou interpretacia aplikaci právních předpisů. Pokud Úřad v jednom či v několika ojedinělých případech zohlednil při stanovení výše pokuty skutečnost, že se jednalo o první přestupek zadavatele, nelze z toho činit závěr, že se jedná o ustálenou rozhodovací praxi Úřadu zakládající legitimní očekávání účastníků pozdějších správních řízení. Nadto Úřad uvádí, že správnímu orgánu je z hlediska ukládání pokut dána poměrně vysoká míra diskrece, kdy je v každém konkrétním případě povinen přihlížet k individuálním okolnostem případu. V šetřeném případě obviněný vznikl k 1. 1. 2017, tedy pouhých několik měsíců před spácháním přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Podle Úřadu přitom nelze jako polehčující okolnost vzít skutečnost, že obviněný se prvního přestupku dopustil po necelých čtyřech měsících od svého vzniku. K tvrzení obviněného, že žádný přestupek na úseku veřejných zakázek nebyl spáchán ani v souvislosti s činností „jeho právního předchůdce, Finančního analytického úřadu Ministerstva financí České republiky“ Úřad uvádí, že z webových stránek Ministerstva financí (https://www.mfcr.cz/cs/archiv/agenda-financniho-analytickeho-utvaru ) vyplývá, že Finanční analytický útvar (tedy nikoli „úřad“, jak uvádí obviněný) jako předchůdce obviněného byl odborem Ministerstva financí, nejednalo se tedy o subjekt s právní osobností, který by se mohl dopustit přestupku. Právním předchůdcem obviněného bylo Ministerstvo financí, které se přestupků na úseku veřejných zakázek v minulosti již dopustilo. Z uvedených důvodů tak Úřad po zvážení veškerých okolností případu při určení výše pokuty nezohlednil jako polehčující okolnost skutečnost, že se jedná o první přestupek obviněného.
193. K námitce obviněného, že Úřad opomněl do své úvahy zahrnout polehčující okolnost spočívající ve zvláštní povaze činnosti obviněného, Úřad uvádí, že sice podle § 37 písm. g) zákona o přestupcích lze při určení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout u právnické nebo podnikající fyzické osoby k povaze její činnosti, nicméně Úřad nemá povinnost přihlédnout ke všem okolnostem, které jsou v zákoně o přestupcích demonstrativně vyjmenovány, pokud v konkrétním případě nebudou pro posouzení závažnosti přestupku relevantní. Obviněný navíc v rozkladu ani jinde nikterak nespecifikuje, z jakého konkrétního důvodu by se měla povaha jeho činnosti v danémpřípadě projevit jako polehčující okolnost, resp. v čem je povaha jeho činnosti zvláštní natolik, že by měla být zohledněna při stanovení výše pokuty. Obviněný sice ve svých vyjádřeních popisuje, jaké funkce jako správní úřad plní, jaké jsou jeho úkoly a jaké vykonává činnosti, jedná se ale o pouhý popis, který lze provést u každého správního úřadu, bez uvedení konkrétního důvodu, proč by činnost obviněného měla být ve vztahu k výši pokuty zohledněna. Úřad tak neshledal, že by povaha činnosti obviněného měla být jakkoli relevantní ve vztahu k výši ukládané pokuty.
194. Úřad při stanovení výše pokuty dále přihlédl i k ekonomické situaci obviněného, neboť v určitém případě se pokuta – ať už uložená v jakékoli výši – může jevit jako krajně „nespravedlivá“, a to konkrétně v situaci, kdy by zcela „zmařila“ ekonomickou podstatu pachatele přestupku. Nepřípustné jsou totiž takové pokuty, jež mají likvidační charakter. V případě organizační složky státu lze uvažovat o tom, že účinek obdobný onomu „zmaření“ ekonomické podstaty daného subjektu by tu měla pokuta, která by např. byla způsobilá paralyzovat činnost takové organizační složky. Úřad dospěl k závěru, že pokuta uložená ve výši uvedené ve výroku II. tohoto rozhodnutí není způsobilá negativně ovlivnit (ve smyslu paralýzy jeho činnosti) působení obviněného, který je organizační složkou České republiky. Z výroční zprávy obviněného za rok 2017 zveřejněné na internetových stránkách http://www.financnianalytickyurad.cz/download/FileUploadComponent-1519645003/1523605640_cs__vyrocni_zprava_fau_2017.pdf totiž vyplývá, že v příjmové stránce rozpočtu obviněného nedaňové příjmy dosáhly v roce 2017 celkové výše 12,494 mil. Kč.
195. V souvislosti s právě uvedeným je třeba mít dále na paměti, že pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Má-li pokuta tyto funkce splnit, je zřejmé, že musí být natolik intenzivní, aby byla obviněným pociťována jako újma, neboť uložením velmi nízké pokuty by nedošlo k naplnění jejího účelu, tj. sankce za protiprávní jednání. Obdobně se vyjádřil i Krajský soud v Brně v rozsudku sp. zn. 62 Af 46/2011 ze dne 6. 12. 2012, ve kterém uvedl, že konkrétní forma postihu musí působit natolik silně, aby od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností (preventivní funkce) a zároveň musí být postih dostatečně znatelný v zadavatelově materiální sféře, aby v něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro zadavatele likvidačním.
196. V tomto smyslu Úřad uvádí, že peněžitá sankce ze své podstaty vždy představuje nepříznivý zásah do majetkové sféry pachatele přestupku, který je spojen s úbytkem finančních prostředků, které mohly být případně investovány jinam. Korektivem tu tedy nemůže být tento nepříznivý zásah samotný, ale až situace, kdy by tento zásah nabyl likvidačního charakteru. Kromě toho se v konečném důsledku nemusí uložená sankce projevit (výlučně jen) ve sféře obviněného, neboť je na něm, aby případně využil jiné právní nástroje, pomocí kterých je možno uplatnit nárok na náhradu škody proti konkrétním osobám, které zavinily protiprávní stav, jenž vyústil v uložení sankce.
197. Úřad k výši pokuty konstatuje, že uložená pokuta naplňuje dostatečně obě shora zmíněné funkce, aniž by se zároveň jednalo o pokutu likvidační.
198. Úřad se zabýval také námitkou obviněného ve vztahu k výši uložené pokuty ve výroku II. napadeného rozhodnutí, podle které uložená pokuta dosahuje téměř 24 % horní hranice možné pokuty, ačkoli v jiném obdobném případě uložil Úřad pokutu ve výši pouze 16 % horní hranice možné pokuty (rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0458/2017/VZ-09252/2018/544/MPr ze dne 26. 3. 2018). K tomu Úřad uvádí, že při stanovení výše pokuty je povinen zvážit celou řadu kritérií, a to zejména kritéria uvedená v § 37 zákona o přestupcích. Právě tato kritéria jsou rozhodná pro to, v jaké výši bude v tom kterém případě pokuta uložena. Má-li tedy Úřad při ukládání pokuty posuzovat primárně kritéria ve smyslu § 37 zákona o přestupcích, pak je evidentní, že Úřad ani „nemůže“ s obdobným pochybením uložit obdobně vysokou pokutu, neboť je zřejmé, že s ohledem na rozmanitost životních situací lze v každém individuálním případě vypozorovatodlišné (relevantní) skutečnosti, které přímo ovlivňují výši pokuty. Lze také uvést případy, kdy Úřad za obdobný přestupek uložil pokutu ve vztahu k maximální možné hranici pokuty vyšší než v projednávaném případě. Jmenovat lze např. rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0261/2017/VZ-23605/2017/511/KLi ze dne 15. 8. 2018, ve kterém Úřad za přestupek zadavatele, kterého se dopustil tím, že zakázku zadal v JŘBU, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady, uložil pokutu více jak 28 % horní hranice možné pokuty. Rozsudek Úřadu, na který obviněný odkazuje, se navíc týkal jiného skutkového stavu, kdy pochybení zadavatele spočívalo v tom, že danou veřejnou zakázku zadal v JŘBU, aniž by k jeho použití byly splněny podmínky stanovené v § 63 odst. 1 písm. b) a c). V šetřeném případě však Úřad rozhodl o tom, že se obviněný dopustil přestupku tím, že veřejnou zakázku zadal v JŘBU, aniž by k tomu byly splněny podmínky uvedené v § 63 odst. 3 písm. b). Podle Úřadu tak nelze porovnávat výše pokuty u případů, které se týkají jiného pochybení zadavatele. Z tohoto důvodu Úřad nepovažuje argumentaci obviněného, podle které obviněný považuje výši pokuty za nepřiměřenou, za opodstatněnou.
199. Úřad tak uzavírá, že posoudil postup obviněného ze všech hledisek a vzhledem ke zjištěnému přestupku obviněného přistoupil k uložení pokuty obviněnému ve výši uvedené ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
200. Uložená pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO obviněného.
K výroku III. – náklady řízení
201. Podle ustanovení § 93 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede výrok o náhradě nákladů řízení.
202. Správní orgán podle § 95 odst. 1 zákona o přestupcích uloží obviněnému, který byl uznán vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Pokud bylo rozhodnutí o přestupku zrušeno jiným orgánem veřejné moci a tato skutečnost má za následek nesplnění podmínek pro uložení náhrady nákladů řízení, správní orgán nahrazené náklady vrátí.
203. Vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích v současné době náklady řízení blíže neupravuje, musel správní orgán vycházet z obecného právního předpisu, kterým je správní řád.
204. Podle § 79 odst. 5 správního řádu uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Podle citovaného ustanovení správního řádu výši paušální částky nákladů řízení stanoví prováděcí právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (dále jen „vyhláška“), která v § 6 odst. 1 stanoví, že paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1 000 Kč.
205. Jelikož v daném případě Úřad zahájil řízení o přestupku z moci úřední, neboť dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupku, je zřejmé, že řízení bylo vyvoláno porušením právní povinnosti obviněného a Úřad je tedy povinen obviněnému uložit náhradu nákladů řízení ve výši stanovené vyhláškou. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.
206. Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 19-24825621/0710, variabilní symbol 2018000024.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dní ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – Sekce veřejných zakázek. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Podle § 261 odst. 1 písm. b) zákona se rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu zasílají Úřadu výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým podpisem.
otisk úředního razítka
JUDr. Eva Kubišová
místopředsedkyně
Obdrží
Česká republika – Finanční analytický úřad, Washingtonova 1621/11, 110 00 Praha
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy