204. Závěrem Úřad poznamenává, že nic nebránilo obviněnému použít při vědomí nepředvídatelnosti počtu přestupků některý z druhů zadávacího řízení dle zákona, přesto však Úřad opětovně uvádí, že již z obdržených informací mělo být obviněnému zřejmé, že objem plnění předmětné veřejné zakázky nemůže odpovídat jím stanovenému limitu a navíc, že není možné vyloučit, že v daném případě může dosáhnout objem plnění hodnoty, která odpovídá nadlimitní veřejné zakázce tak, jak se posléze i stalo.
205. Rovněž předseda Úřadu ve svém rozhodnutí 1 tedy dospěl k závěru, že i když obviněný provedl průzkum trhu, při stanovení předpokládané hodnoty na něj v zásadě nehleděl, nevzal ani v potaz nabídkovou cenu vybraného dodavatele a s rizikem, že po velmi krátké době může být překročen sjednaný finanční limit, zadal veřejnou zakázku 1 mimo režim zákona při takovém nastavení podmínek, které nezaručovaly, že má dostatečně pod kontrolou, že limit pro veřejnou zakázku malého rozsahu nebude překročen.
206. Úřad v návaznosti na závěry předsedy Úřadu v jeho rozhodnutí 1 doplňuje, že nebyl povinen zkoumat, zda obviněný konal úmyslně či pouze „nešikovně“ při zadání předmětné veřejné zakázky, neboť přestupky podle zákona nejsou založeny na odpovědnosti za zavinění (úmysl či nedbalost), ale jsou koncipovány na objektivní odpovědnosti za následek.
207. K vyjádření obviněného ze dne 27. 6. 2019 poskytnutého na základě žádosti Úřadu v rámci jiného, souvisejícího správního řízení (týkající se však i právě řešeného správního řízení), jímž obviněný dementoval své předchozí stanovisko o (absolutní) jedinečnosti vybraného dodavatele, která měla spočívat v dispozici se softwarovým systémem s přístupem do Centrálního registru vozidel a s jeho schopností efektivně a systematicky zjišťovat registrační značky zahraničních vozidel, uvádí následující. Obsahová podstata výše odkazovaného vyjádření obviněného vyplývá mj. i z dalšího postupu obviněného v rámci šetřené věci, kdy obviněný později zahájil užší řízení, čímž svoji předešlou argumentaci směrem k „jedinému dodavateli“ sám fakticky vyvrátil. Úřad se pro výše uvedené blíže otázkou jedinečnosti vybraného dodavatele nezabýval.
208. S ohledem na výše uvedené Úřad dále konstatuje, že postup obviněného mohl ovlivnit výběr dodavatele, neboť nelze vyloučit možnost, že pokud by obviněný postupoval při zadávání veřejné zakázky 1 v zákonem stanoveném režimu, mohl obdržet další (výhodnější) nabídky od jiných dodavatelů. Obviněný se svým postupem vyhnul obsáhlejším povinnostem pro zadávání veřejné zakázky 1 dle zákona, čímž narušil hospodářskou soutěž (ať již potenciálně, či reálně), a to bez ohledu na to, zda k tomuto došlo úmyslně či nikoliv. Při využití postupu dle zákona by obviněný měl pro zadání veřejné zakázky 1 na výběr z použití některého z v úvahu připadajících druhů zadávacího řízení definovaných zákonem. Se zahájením těchto řízení je pak spojená mj. i uveřejňovací povinnost, která má v případě otevřeného řízení podobu oznámení o zahájení zadávacího řízení ve Věstníku veřejných zakázek, v případě užšího řízení pak podobu oznámení o zahájení zadávacího řízení nebo předběžného oznámení ve Věstníku veřejných zakázek. Ve všech případech tato uveřejnění umožňují širokému okruhu dodavatelů na trhu zúčastnit se soutěže o veřejnou zakázku, což má za následek vyšší míru konkurence, než v obviněným zvoleném postupu.
209. Vzhledem k výše uvedenému Úřad uzavírá, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že porušil pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v § 2 odst. 3 zákona, když předmětnou nadlimitní veřejnou zakázku zadal v důsledku nesprávně stanovené předpokládané hodnoty mimo zadávací řízení a nezadal ji v nadlimitním režimu podle části čtvrté zákona, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a dne 20. 9. 2017 uzavřel s vybraným dodavatelem smlouvu o nájmu měřicích zařízení.
K výroku II. rozhodnutí
Skutečnosti vyplývající z dokumentace o veřejné zakázce 2
210. Dne 16. 8. 2018 zahájil obviněný odesláním výzvy k podání nabídky z téhož dne vybranému dodavateli jednací řízení bez uveřejnění podle ustanovení § 63 odst. 5 zákona. V uvedené výzvě k podání nabídky obviněný nejprve popsal průběh předcházející veřejné zakázky malého rozsahu tak, že „[b]ěhem prvních týdnů provozu měřícího zařízení se ukázalo, že byla částka 1 mil. Kč přečerpána, a to díky obrovskému množství zaznamenaných dopravních přestupků, s nímž zadavatel před vyhlášením veřejné zakázky malého rozsahu nepočítal. Díky vyčerpání limitní částky pozbyla smlouva o nájmu měřících zařízení s okamžitou účinností automaticky platnost. S odkazem na uvedené odůvodnil obviněný ve výzvě k podání nabídky použití jednacího řízení bez uveřejnění takto: „Zadavatel tak musí vzniklou naléhavou situaci řešit okamžitě, aby zajistil bezpečnost a plynulost silničního provozu, neboť bylo zjištěno, že instalované měřící zařízení má pozitivní vliv na omezení nehodovosti v daných měřených úsecích. Pro výše popsané krajně naléhavé okolnosti, jež zadavatel nemohl předvídat a ani je nezpůsobil a současně nelze dodržet lhůty pro standardní zadávací řízení, je nezbytné, aby proběhlo zadávací řízení časově nejméně náročným režimem, tj. jednacím řízením bez uveřejnění. Zadavatel současně se zahájením jednacího řízení bez uveřejnění bezodkladně zahajuje práce na přípravě nadlimitního zadávacího řízení v běžném režimu. Smlouva na základě jednacího řízení bez uveřejnění tedy bude uzavřena pouze na dobu nezbytně nutnou, tj. do ukončení standardního nadlimitního zadávacího řízení.“
211. Totožné odůvodnění použití jednacího řízení bez uveřejnění obviněný uvedl i v písemné zprávě zadavatele ze dne 25. 9. 2018 a v oznámení o výsledku zadávacího řízení uveřejněném ve Věstníku veřejných zakázek dne 1. 10. 2018 pod ev. č. Z2018-033013 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 28. 9. 2018 pod ev. č. 2018/S 187-422914.
212. Dne 12. 9. 2018 uzavřel obviněný na základě uvedeného jednacího řízení bez uveřejnění s vybraným dodavatelem další smlouvu o nájmu měřicích zařízení (dále jen „smlouva ze dne 12. 9. 2018“).
213. V bodě 2.1 článku 2. „PŘEDMĚT SMLOUVY“ smlouvy ze dne 12. 9. 2018 je uvedeno, že předmětem smlouvy je závazek pronajímatele „i. instalovat a pronajmout Nájemci tři zařízení pro měření rychlosti na pozemních komunikacích (dále „Měřicí zařízení“), která jsou podrobně specifikována v Příloze č. 1, ii. poskytnout a integrovat software pro správu a zpracování přestupků z automatizovaného měření (dále „SDP“) do prostředí Nájemce, přičemž požadavky na software a rozsah integrací jsou podrobně specifikovány v Příloze č. 2, iii. průběžně poskytovat (i) výpočetní výkon a diskový prostor pro chod SDP (zabezpečené datové centrum včetně potřebných licencí operačních systémů a databází, (ii) uživatelskou podporu, (iii) legislativní maintenance a (iv) servisní služby (dále vše společně jako „Služby“), které jsou podrobně specifikovány v Příloze č. 3, a iv. poskytnout další služby související se zajištěním instalace a provozu Měřicích zařízení a SDP, které jsou specifikovány níže v této Smlouvě.“
214. V bodě 4.1 článku 4. „ODMĚNA A PLATEBNÍ PODMÍNKY“ smlouvy ze dne 12. 9. 2018 byla sjednána odměna pronajímatele ve výši „290,- Kč bez DPH za každé jedno měření, přičemž jedním měřením se rozumí automatické (…) předání takových dat o jednom měření z Měřicího zařízení do SDP, která splňují provozní parametry nastavené Nájemcem pro detekci přestupků (…) a obsahují veškerá data (…) o měření (…) umožňující následné vyhodnocení a řešení přestupku překročení maximální povolené rychlosti na úrovni městské policie a správního orgánu v souladu s platnými právními předpisy (…). Pronajímatel bude Odměnu za měření krát počet měření (dle parametrů shora) účtovat souhrnně za každý jeden ukončený kalendářní měsíc (…) počínaje měsícem, ve kterém bude spuštěn produkční provoz měřicího zařízení a požadovaného SW (SDP).“
215. V bodě 7.1 článku 7. „DOBA TRVÁNÍ SMLOUVY“ smlouvy ze dne 12. 9. 2018 se uvádí, že „Tato Smlouva je uzavřena na dobu do uzavření vysoutěžené smlouvy na dobu neurčitou.“
Obecně k použití jednacího řízení bez uveřejnění
216. Úřad nejprve obecně k jednacímu řízení bez uveřejnění uvádí, že jde o nejméně formalizovaný druh zadávacího řízení, pro nějž zákon stanoví oproti jiným druhům zadávacích řízení méně striktní pravidla, zároveň však jde o zadávací řízení s nejmenším stupněm transparentnosti. Výjimečnost tohoto druhu zadávacího řízení spočívá ve skutečnosti, že pro něj neplatí zákonná povinnost uveřejnit jeho zahájení neomezenému počtu potenciálních dodavatelů, když namísto toho může zadavatel oslovit pouze omezený, jím samotným předem daný okruh dodavatelů, či dokonce pouze dodavatele jediného. De facto tak dochází k omezení hospodářské soutěže, které je však v případě řádného dodržení všech zákonných podmínek zákonem aprobováno. Jednací řízení bez uveřejnění by ale mělo být využíváno pouze v ojedinělých případech a po důkladném posouzení splnění všech zákonných podmínek pro jeho použití.
217. Zákon tedy stanoví pro jednací řízení bez uveřejnění méně striktní pravidla ve srovnání s jinými druhy zadávacích řízení, avšak podmínky pro použití jednacího řízení bez uveřejnění jsou zákonem stanoveny naopak velmi striktním způsobem, a to taxativně, přičemž použití jednacího řízení bez uveřejnění z jiných než zákonem stanovených důvodů je vyloučeno.
218. K použití jednacího řízení bez uveřejnění se vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2014 Krajský soud v Brně, č. j. 29 Af 65/2012-89, potvrzeném následně rozsudkem Nejvyššího správního soudu, č. j. 8 As 149-2014-68, ze dne 31. 8. 2015, v němž uvedl, že „[p]oužití jednacího řízení bez uveřejnění je vázáno na splnění zákonem přesně stanovených podmínek (§ 23 zákona), aby tohoto typu zadávacího řízení nebylo zneužíváno. Jednací řízení je oproti ostatním druhům zadávacího řízení podstatně méně formalizované. Procedura zaměřená na dosažení pro zadavatele co nejpříznivější shody na podmínkách plnění, jež se promítne v konečném znění smlouvy, se fakticky blíží „běžným“ kontraktačním pravidlům obchodních smluv. Přestože i v rámci tohoto druhu zadávacího řízení je třeba trvat na dodržení zásad plynoucích z § 6 zákona, je třeba jednací řízení bez uveřejnění pojímat jako nejméně transparentní způsob zadání veřejné zakázky (např. oproti otevřenému řízení zákon neobsahuje prakticky žádná pravidla postupu zadavatele), čemuž také odpovídá jeho omezená použitelnost.“
219. Úřad dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 2 As 292/2017-37, kde se k použití jednacího řízení uvádí, že „Nejvyšší správní soud se podmínkami pro použití jednacího řízení bez uveřejnění v minulosti již opakovaně zabýval, přičemž i v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora (viz např. rozsudky ze dne 10. 3. 1987 ve věci 199/85, Komise proti Itálii, ze dne 18. 5. 1995 ve věci C-57/94, Komise proti Itálii, ze dne 28. 3. 1996 ve věci C-318/94, Komise proti Německo, ze dne 28. 10. 2002 ve věci C-385/02, Komise proti Itálii; či ze dne 10. 4. 2003 ve spojených věcech C-20/01 a 28/01, Komise proti Německu) především zdůraznil, že jednací řízení bez uveřejnění představuje výjimku z otevřenějších forem zadávacích řízení. Jedná se o jediný druh zadávacího řízení podle zákona o veřejných zakázkách, ve kterém zadavatel neoznamuje svůj úmysl zadat veřejnou zakázku neomezenému počtu dodavatelů (s výjimkou zjednodušeného podlimitního řízení). Použitím jednacího řízení bez uveřejnění proto z povahy věci dochází k omezení (v případě oznámení úmyslu omezenému počtu zájemců) či vyloučení (v případě oznámení úmyslu jedinému zájemci – jako v posuzované věci) hospodářské soutěže. Z tohoto důvodu lze jednací řízení bez uveřejnění použít pouze výjimečně a jen za podmínek taxativně stanovených v § 23 zákona o veřejných zakázkách, které je třeba vykládat přísně restriktivně s tím, že důkazní břemeno k prokázání naplnění těchto podmínek tíží zadavatele (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2015, č. j. 8 As 149/2014 – 68, ze dne 12. 5. 2016, č. j. 1 As 256/2015 – 95, publ. pod č. 3436/2016 Sb. NSS, či ze dne 1. 11. 2017, č. j. 1 As 242/2017 – 48.“.
220. Použití jednacího řízení bez uveřejnění by tedy mělo být krajním řešením v situaci, kdy zadavatel nemá jinou volbu a nemůže zajistit požadované plnění v některém hospodářské soutěži otevřenějším druhu zadávacího řízení, jak vyplývá například i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2013, č. j. 5 Afs 42/2012-53, v němž se uvádí, že „[z]adání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění je možné použít v tom případě, kdy uspokojení potřeby zadavatele není nebo nebylo možné dosáhnout v klasickém zadávacím řízení, tj. soutěží o zakázku.“
221. Úřad dodává, že případný „stav exkluzivity“, tj. existence jediného možného dodavatele schopného splnit předmět veřejné zakázky, by neměl být vytvořen zadavatelem, přesněji řečeno, zadavatel by měl vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby stavu exkluzivity, pokud lze jeho vznik důvodně předvídat, předešel. Jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2013, č. j. 5 Afs 42/2012-53, „jednací řízení bez uveřejnění lze využít, pokud jsou důvody pro jeho použití objektivní, tedy nezávislé na vůli zadavatele. Není sporu o tom, že pokud by se zadavatel svým vlastním zaviněným postupem dostal do situace, kdy musel přidělit zakázku pouze jedné určité společnosti, porušil by tím zákon o veřejných zakázkách. Zadavatel se tak nemůže dovolávat existence pouhého jediného dodavatele (právně nebo fakticky) schopného realizovat předmět veřejné zakázky, pakliže sám tento ‚stav exkluzivity' vytvořil, a to navíc teprve ve chvíli, kdy již není možné nastalou situaci dostupnými právními prostředky změnit.".
222. Lze tedy shrnout, že k použití jednacího řízení bez uveřejnění může zadavatel přistoupit pouze tehdy, pokud nastala situace objektivní výlučnosti, a to výhradně za předpokladu, že tato výlučnost nebyla způsobena samotným zadavatelem.
223. Důkazní břemeno ohledně existence výjimečných okolností opravňujících zadavatele k použití jednacího řízení bez uveřejnění přitom leží zásadně na zadavateli a je tedy na něm, aby prokázal naplnění všech zákonných podmínek pro použití výjimky spočívající v zadání veřejné zakázky v tomto druhu zadávacího řízení. Je tedy nanejvýš vhodné, aby zadavatel relevantní skutečnosti, na nichž volbu tohoto druhu zadávacího řízení založil, řádně a prokazatelně zdokumentoval (nejlépe aby je přímo zařadil do dokumentace o zadávacím řízení), aby tak byl schopen následně nezpochybnitelně prokázat oprávněnost svého postupu.
224. Úřad však upozorňuje, že naplnění podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění, nezavazuje nutně zadavatele povinností tento druh zadávacího řízení použít. Zadavatel může i při splnění zákonných podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění použít jiný, transparentnější druh zadávacího řízení.
225. Podmínky použití jednacího řízení bez uveřejnění jsou vymezeny v § 63 zákona, přičemž obviněný použil pro zadání přezkoumávané veřejné zakázky jednací řízení bez uveřejnění dle ustanovení § 63 odst. 5 zákona. Toto ustanovení umožňuje zadavateli zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení bez uveřejnění tehdy, jestliže je to nezbytné současně ze všech dále uvedených důvodů:
a. existuje krajně naléhavá okolnost, která vyžaduje, aby zadavatel použil jednací řízení bez uveřejnění,
b. zadavatel nemohl vznik krajně naléhavé okolnosti předvídat,
c. krajně naléhavá okolnost vznikla z objektivních důvodů, nikoliv v důsledku činnosti či naopak nečinnosti zadavatele,
d. nelze dodržet lhůty stanové zákonem pro realizaci otevřeného řízení, užšího řízení či jednacího řízení s uveřejněním.
226. Základní podmínkou pro použití jednacího řízení bez uveřejnění podle § 63 odst. 5 zákona je tedy existence krajně naléhavé okolnosti. Zákon sice tento pojem přímo nedefinuje, ale z podstaty věci je třeba rozumět takovou okolností situaci výjimečné povahy, která vyvolává potřebu mimořádného okamžitého řešení akutní, havarijní či přímo krizové situace, vzniklé náhle, jež nesnese odkladu, a hrozí či již přímo nastalo ohrožení života nebo zdraví lidí, vznik havárie, nebo nebezpečí velkého rozsahu. V rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Af 65/2012-89, ze dne 29. 5. 2014, potvrzeného následně rozsudkem Nejvyššího správního soudu, č. j. 8 As 149-2014-68, ze dne 31. 8. 2015, se uvádí, že „[p]okud jde o § 23 odst. 4 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, musel žalobce vědět o zastarání jeho zařízení, což znamená, že případný havarijní stav mohl předvídat. Toto ustanovení skutečně směřuje zejména vůči situacím nastalým vis maior, jeho využití není důvodné v případě časové tísně způsobené hrozbou propadnutí dotace.“ S ohledem na uvedené by tedy k použití jednacího řízení bez uveřejnění z důvodu krajně naléhavé situace mělo být přistupováno pouze v případě nezbytnosti řešení situací způsobených vyšší mocí, když však předmětem plnění veřejné zakázky zadané prostřednictvím takového jednacího řízení bez uveřejnění může být pouze plnění bezprostředně související s nápravou vzniklého krajního stavu.
227. Pro úplnost Úřad doplňuje, že judikatura citovaná v tomto rozhodnutí se vztahuje k postupu zadavatele dle již neúčinné právní úpravy, lze ji však analogicky vztáhnout i na současnou právní úpravu obsaženou v zákoně, neboť postavení jednacího řízení bez uveřejnění jakožto krajního řešení při zadávání veřejných zakázek použitelného pouze při splnění zákonných podmínek, které je nutno vykládat restriktivně, zůstalo zachováno i v nové právní úpravě. Konkrétně ustanovení § 63 odst. 5 zákona významově kopíruje znění předchozí právní úpravy obsažené v § 23 odst. 4 písm. b) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená poznámka se týká paušálně veškeré judikatury, kterou je v tomto rozhodnutí argumentováno.
228. Posouzení, zda se jedná o krajní naléhavost, však nemůže být založeno pouze na subjektivním názoru či domněnce zadavatele, ale musí vycházet z objektivních a doložitelných skutečností nezávislých na vůli zadavatele, tedy krajně naléhavá okolnost musí nastat výlučně z vnějších příčin bez ohledu na vůli zadavatele a nepostačuje, pokud vzniklou situaci za objektivně nezaviněnou označuje pouze zadavatel. K naplnění této podmínky zásadně nemůže dojít v případě, kdy nastalou situaci vyžadující naléhavé řešení způsobil zadavatel sám, ať už svým jednáním či naopak opomenutím.
229. Další podmínkou pro použití jednacího řízení bez uveřejnění je to, že krajně naléhavou okolnost nemohl zadavatel předvídat, a nemohl ji tedy ani odvrátit či se na ni připravit. Za krajně naléhavou nelze považovat situaci, kdy zadavatel o možném ohrožení do budoucna věděl či mohl vědět, a měl dostatek času na odstranění či předejití vzniku vadného stavu pomocí veřejné zakázky zadané ve standardním druhu zadávacího řízení, například za využití zkrácených lhůt.
230. V neposlední řadě je podmínkou pro použití jednacího řízení bez uveřejnění z důvodu krajní naléhavosti nemožnost z časových důvodů realizovat veřejnou zakázku prostřednictvím jiného druhu zadávacího řízení, například při využití institutu zkrácení lhůt, který umožňuje zákon v ustanovení § 57 odst. 2 písm. b), § 59 odst. 5 či § 62 odst. 3 právě v případě naléhavých okolností, případně využitím jiných možností zkrácení zadávacího řízení, například možností vzdání se práva pro podání námitek. V tomto ohledu musí zadavatel prokazatelně vyloučit, že z důvodu časové tísně nelze skutečně zadat veřejnou zakázku v jiném druhu zadávacího řízení.
231. Úřad v kontextu uvedeného zdůrazňuje, že jak vyplývá z textace ustanovení § 63 odst. 5 zákona, všechny uvedené podmínky musí být splněny kumulativně, přičemž nenaplnění byť jen jediné dílčí podmínky použití jednacího řízení bez uveřejnění vylučuje. Tedy, použije-li zadavatel jednací řízení bez uveřejnění ve smyslu ustanovení § 63 odst. 5 zákona, musí být schopen nezpochybnitelně prokázat, že objektivně došlo k současnému naplnění všech citovaných podmínek, v opačném případě by aplikaci jednacího řízení bez uveřejnění bylo nutné považovat za porušení zákona.
232. Úřad rovněž považuje za důležité zmínit fakt, že ustanovení § 63 odst. 5 zákona neřeší, zda postačuje, aby zadavatel při použití jednacího řízení bez uveřejnění oslovil pouze jednoho dodavatele, anebo musí oslovit potenciálních dodavatelů více, pokud na relevantním trhu existují. Nicméně zadavatel je i při zadávání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění z důvodu krajní naléhavosti vázán základními zásadami zadávacího řízení definovanými v ustanovení § 6 zákona, v této souvislosti zejména zásadou zákazu diskriminace. Nejsou-li tedy dány objektivní důvody, pro které by veřejná zakázka musela být plněna pouze jedním konkrétním dodavatelem, a naopak existuje více potenciálních dodavatelů, přičemž s ohledem na časové hledisko není dán objektivní důvod, proč by oslovení dalších dodavatelů mělo být neúčelné, je nanejvýš vhodné, aby zadavatel jednal ne pouze s jedním, ale s více dodavateli.
Posouzení věci
233. V návaznosti na výše uvedené přistoupil Úřad k posouzení skutečnosti, zda v přezkoumávaném případě byly splněny zákonem vyžadované předpoklady pro použití jednacího řízení bez uveřejnění podle § 63 odst. 5 zákona. Na tomto místě Úřad znovu zdůrazňuje, že důkazní břemeno k prokázání oprávněnosti postupu podle citovaného ustanovení zákona leží plně na zadavateli, a tedy v tomto kontextu Úřad kladl důraz na posouzení skutečnosti, zda obviněný splnění podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění podle citovaného ustanovení zákona řádně prokázal.
234. Jak již bylo popsáno výše, obviněný deklaroval v příslušných dokumentech vztahujících se k veřejné zakázce 2 (tj. ve výzvě k podání nabídky, v písemné zprávě zadavatele, v oznámení o výsledku zadávacího řízení) i ve svých vyjádřeních, že jednací řízení bez uveřejnění aplikoval z důvodu údajně neočekávaně vzniklé krajně naléhavé situace vyplývající z předčasného automatického ukončení předcházející smlouvy na provádění měření rychlosti.
235. Úřad se tedy nejdříve zabýval otázkou, zda v daném případě skutečně nastala krajně naléhavá okolnost jako základní podmínka pro postup podle § 63 odst. 5 zákona. Ve výzvě k podání nabídky ze dne 16. 8. 2018 obviněný uvedl, že krajně naléhavou okolnost spatřoval v nutnosti kontinuálního zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu i po ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení, neboť bylo údajně zjištěno, že „instalované měřicí zařízení má pozitivní vliv na omezení nehodovosti v měřených úsecích“. Tuto okolnost obviněný označil za důvod pro použití jednacího řízení bez uveřejnění rovněž v písemné zprávě zadavatele ze dne 25. 9. 2018 i v oznámení o výsledku zadávacího řízení uveřejněném ve Věstníku veřejných zakázek dne 1. 10. 2018.
236. Ve svých vyjádřeních v rámci správního řízení se obviněný nově dovolává také nutnosti zajistit pokračující průběh fungování systému měření a zpracování dat z měřicích zařízení z důvodu nemožnosti migrace dat do jiného systému, v důsledku čehož by musel veškerá dosud naměřená a vybraným dodavatelem fakturovaná data odepsat a nemohl by přistoupit k vymáhání pokut za zaznamenané přestupky. Obviněný dle svého vyjádření spatřoval jediné východisko ze vzniklé situace v zajištění kontinuálního pokračování měření rychlostí od stejného subjektu, neboť měl údajně za to, že opačný postup by jednak neodpovídal péči řádného hospodáře, byl by porušením zákonné povinnosti detekované přestupky řešit a navíc by vedl ke zvýhodnění těch pachatelů přestupků, jejichž zaznamenané přestupky by nebyly pokutovány.
237. Úřad si je vědom toho, že je zájmem každé obce, aby na pozemních komunikacích nacházejících se na jejím území byla zajištěna bezpečnost a plynulost silničního provozu, přičemž řada obcí se potýká zejména s nedodržováním předepsané rychlosti při průjezdu jejich územím. Ze strany obcí může být účinnou prevencí ke snížení počtu těchto dopravních přestupků instalace automatických měřičů rychlosti a následné sankcionování za překročení limitní rychlosti, přičemž jak vyplývá z ustanovení § 147 odst. 3 zákona o obcích, výnos z pokut uložených obcí za spáchané přestupky je příjmem do rozpočtu těchto obcí. V této souvislosti však Úřad podotýká, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost obcí provádět měření rychlosti na jejich území, jde pouze o dobrovolnou možnost obcí k řešení nastíněného problému. Vzal-li tedy obviněný na sebe dobrovolně úkol měření rychlosti vozidel na pozemních komunikacích, nemůže s poukazem na nutnost plnit dobrovolně převzatý úkol omlouvat porušení zákona, jak upozornil ve svém rozhodnutí 2 předseda Úřadu.
238. K uvedenému Úřad sděluje, že existenci určitého prvku naléhavosti spočívajícího ve snaze zajistit bezpečnost dopravy na svém území ze strany obviněného nerozporuje, neboť je nepochybně jeho oprávněným zájmem přijímat opatření přispívající ke snížení nehodovosti na dopravních komunikacích. Současně si je Úřad plně vědom skutečnosti, že právě instalace zařízení k měření rychlosti mohla být vhodným a účinným dopravně-bezpečnostním opatřením s pozitivním vlivem na dopravu vedoucím k redukci počtu nehod v důsledku vyšší ukázněnosti řidičů zejména v souvislosti se zvýšením jejich povědomí o umístění měřicích zařízení v daných úsecích.
239. Obviněný však dle názoru Úřadu neprokázal, z jakého důvodu vyhodnotil případné ukončení měření rychlosti na pozemních komunikacích v důsledku ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení za situaci krajní naléhavosti, za niž je obecně považován takový krizový stav, který vznikl v důsledku okolností způsobených vyšší mocí a který vyžaduje okamžité řešení, aby nenastalo nebezpečí velkého rozsahu. V této souvislosti Úřadu nezbývá než konstatovat, že mu není zřejmé, jaká konkrétní krizová situace měla v důsledku přerušení měření rychlosti nastat, respektive obviněný nijak nespecifikoval, jaké indicie jej při posuzování situace nastalé v důsledku ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení vedly k úvaze, že by mělo nastat nebezpečí vzniku krajně naléhavé okolnosti. Obviněný pouze velmi obecně a vágně konstatuje pozitivní vliv měření rychlosti na bezpečnost provozu, aniž by však uvedené tvrzení jakkoliv podložil relevantními podklady, například statistickým vyhodnocením vlivu dosavadního měření rychlostí na změnu počtu dopravních nehod, resp. na bezpečnost a plynulost silničního provozu, z nichž by bylo možné prokazatelně dovodit tvrzený zásadní pozitivní vliv na omezení nehodovosti. Zároveň ani obviněný neprokázal faktické dopady případného, byť dočasného přerušení měření rychlosti na bezpečnost dopravy na svém území, z nichž by vyplývala nezbytnost v měření rychlosti bez přerušení pokračovat. Obviněný tak své tvrzení o fatální souvislosti mezi měřením rychlosti v daných úsecích a nehodovostí, resp. bezpečností a plynulostí silničního provozu, nepodložil žádnými relevantními údaji, jimiž by nezpochybnitelně prokázal existenci krajně naléhavé situace vzniklé ukončením smlouvy o nájmu měřicích zařízení, jejíž okamžité řešení by bylo nezbytné a odůvodňovalo by postup obviněného v jednacím řízení bez uveřejnění.
240. Oproti výzvě k podání nabídky, písemné zprávě zadavatele i oznámení o výsledku zadávacího řízení obviněný nově ve svém vyjádření ze dne 25. 4. 2019 a následně i v dalších svých vyjádřeních uvedl, že krajní naléhavost spatřoval rovněž v nutnosti zajistit plynulost systému měření rychlosti a zpracování dat z měřicích zařízení, aby tak údajně neztratil možnost vymáhat pokuty za několik desítek tisíc přestupků, které byly již v systému zaznamenány a vybraným dodavatelem fakturovány, k nimž by dle svého tvrzení nemohl bez vybraného dodavatele získat potřebná data pro účely vedení přestupkového řízení. Úřad na tomto místě podotýká, že neuvedení tohoto argumentu v žádném z dokumentů souvisejících s předmětnou veřejnou zakázkou a jeho dodatečné uplatnění až ve vyjádření obviněného vzbuzuje pochybnosti o jeho skutečném vlivu na rozhodování obviněného o použití jednacího řízení bez uveřejnění z důvodu krajní nouze. Úřad se však přesto i k tomuto argumentu vyjádří.
241. Úřad připomíná, že jak bylo sjednáno v původní smlouvě o nájmu měřicích zařízení ze dne 20. 9. 2017, měl vybraný dodavatel nárok na odměnu za každé měření, jímž se rozumí automatické předání dat o měření z měřicího zařízení do software pro správu a zpracování přestupků, která splňují provozní parametry pro detekci přestupků (tedy byl překročen limit maximální rychlosti) a která obsahují veškerá data o možném přestupku umožňující následné vyhodnocení a řešení přestupku na úrovni městské policie a správního orgánu. Z přílohy č. 2 citované původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení vyplývá, že součástí informačního systému je modul zpracování dat z měřicích zařízení, jenž je určen pro zpracování, kontrolu a validaci dat ze strany městské policie, která následně validované přestupky předává do modulu určeného pro vedení přestupkového řízení správním orgánem. Z uvedeného i z logiky věci lze tedy dle názoru Úřadu dovodit, že konkrétní počty měření započitatelných do fakturace mohly vycházet až z počtu přestupků ověřených městskou policií na základě zpracování dat o „možných“ přestupcích, přičemž obviněný ve svém vyjádření ani netvrdil, že by vybraný dodavatel byl oprávněn fakturovat obviněnému odměnu za taková měření, u nichž by nedošlo ze strany oprávněných osob z městské policie k validaci přestupku. Je tak patrná hmotná zainteresovanost vybraného dodavatele na počtu validovaných přestupků, tedy vybraný dodavatel byl dle názoru Úřadu motivován k předání dat o naměřených přestupcích obviněnému, aby mohl následně po jejich validaci uplatnit odměnu za jejich naměření. Úřad tak nemůže dojít k jinému závěru, než že se obviněný nemůže v této souvislosti dovolávat hrozby ztráty dat, za něž by přesto musel vybranému poskytovateli uhradit odměnu.
242. Měla-li se uvedená námitka obviněného o znepřístupnění dat vztahovat k technické nemožnosti migrace dat o již validovaných přestupcích ze software poskytovaného vybraným dodavatelem do jiného systému a tedy k nemožnosti následného vedení přestupkového řízení mimo software pro správu a zpracování přestupků poskytovaného vybraným dodavatelem, uvádí k tomu Úřad následující. Bylo-li součástí původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení s vybraným dodavatelem ujednání o možnosti automatického ukončení této smlouvy v případě překročení hranice 1 000 000 Kč, mohl obviněný dle názoru Úřadu již při jejím uzavírání přistoupit ke smluvnímu ošetření v tomto smyslu předvídatelné situace, že po případném automatickém ukončení smlouvy mohou být v systému zaznamenány a případně i již validovány přestupky, které však by obviněný již vzhledem k nemožnosti přístupu do systému či migraci dat do jiného systému nemohl řešit, čehož se nyní sám dovolává. Tím, že tak obviněný neučinil, vytvořil v rámci předcházející veřejné zakázky bezdůvodně právní stav, který vykazuje charakteristické znaky závislosti na vybraném dodavateli, v jehož důsledku nebylo možné bez finančních ztrát dokončit plnění předmětu předcházející veřejné zakázky po automatickém ukončení smlouvy osobou odlišnou od vybraného dodavatele. Touto skutečností však nemůže v žádném případě obviněný ospravedlňovat následné použití jednacího řízení bez uveřejnění.
243. Pokud obviněný dále tvrdí, že by v důsledku nepokračování měření rychlosti prostřednictvím vybraného dodavatele bylo znemožněno vedení přestupkového řízení ve věcech již zaznamenaných přestupků, čímž by údajně porušil svou zákonnou povinnost přestupky řešit a způsobil by nerovnost mezi pachateli přestupků, Úřad k tomu s odkazem na předchozí bod tohoto rozhodnutí rovněž dodává, že uvedené lze považovat jen za další argument, proč měl obviněný další postup po případném automatickém ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení smluvně ošetřit.
244. Rovněž předseda Úřadu ve svém rozhodnutí 2 dospěl k závěru, že obviněný nepostupoval prozíravě, když si v rámci předcházející veřejné zakázky sjednal s vybraným dodavatelem takové podmínky, které umožnily spuštění měřicího zařízení bez současné možnosti mít přístup k informaci o počtu reálně naměřených přestupků. Obviněný si mohl ideálně nejprve ověřit, že jeho systémy jsou kompatibilní s dodávaným softwarovým řešením, a teprve potom přistoupit ke zprovoznění měřicího zařízení. V tomto kontextu předseda Úřad rovněž zdůraznil, že obviněný měl nepochybně počítat s tím, že situace, kdy závazky z původní smlouvy zaniknou, nastane minimálně v posledních dnech trvání závazků z původní smlouvy, a pokud se pro tento případ nevybavil kompatibilním softwarem nebo si smluvně nezavázal vybraného dodavatele k poskytnutí dat o naměřených přestupcích ve formátu a času umožňujícím mu řádné vedení přestupkového řízení, nelze tento postup považovat za prostou nešikovnost, ale jde dle předsedy Úřadu o závažnou nedůslednost. Pokud však obviněný vlastním postupem způsobí vznik stavu exkluzivity, nemůže se pak dovolávat této exkluzivity jako důvodu pro použití jednacího řízení bez uveřejnění.
245. V této souvislosti Úřad uvádí, že se plně ztotožňuje s názorem obviněného o nezbytnosti postupovat při vynakládání veřejných prostředků efektivně, hospodárně a účelně. Avšak zároveň zdůrazňuje, že ekonomické hledisko v žádném případě nemůže být vykládáno jako krajně naléhavá okolnost. Otázka hospodárnosti vynakládání veřejných prostředků je sice důležitá, nikoliv však nadřazená otevřené soutěži mezi dodavateli a zadavatel jí nemůže bez dalšího ospravedlňovat použití jednacího řízení bez uveřejnění. Úřad v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, č. j. 62 Af 112/2013-131, v němž se uvádí „že sama zásada hospodárnosti, nemůže mít aplikační přednost před zásadou transparentnosti, jejímž promítnutím jsou ve vztahu k použití jednacího řízení bez uveřejnění zákonem striktně stanovené podmínky, jež je nutno interpretovat restriktivně právě s ohledem na ochranu soutěže.“. Nelze tedy akceptovat takový postup zadavatele, při kterém by ve jménu zásady hospodárnosti docházelo k diskriminaci určitého okruhu dodavatelů a omezování hospodářské soutěže.
246. Ve světle uvedeného tak Úřad konstatuje, že obviněný existenci krajně naléhavé okolnosti neprokázal, a vzhledem ke skutečnosti, že jak již bylo Úřadem uvedeno výše, je pro oprávněnost postupu zadavatele v jednacím řízení bez uveřejnění podle § 63 odst. 5 zákona nezbytné kumulativní splnění všech zákonných podmínek, nebyl oprávněn již z tohoto důvodu v daném druhu zadávacího řízení předmětnou veřejnou zakázku zadat.
247. Úřad však přistoupil i k posouzení splnění dalších zákonných podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění dle ustanovení § 63 odst. 5 zákona.
248. Úřad se proto zabýval skutečností, zda obviněný vznik okolností vedoucích k automatickému ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení svým jednáním nebo opomenutím sám nezpůsobil, když i v této souvislosti Úřad připomíná, že důkazní břemeno nese obviněný.
249. Ve svém vyjádření se obviněný s odkazem na původní smlouvu o nájmu měřicích zařízení dovolává skutečnosti, že „[b]ěhem prvních týdnů provozu měřícího zařízení se ukázalo, že byla částka 1 mil. Kč přečerpána, a to díky obrovskému množství zaznamenaných dopravních přestupků, s nímž zadavatel před vyhlášením veřejné zakázky malého rozsahu nepočítal a ani počítat nemohl, jelikož odborně odhadl předpokládaný počet přestupků a tak i předpokládanou hodnotu zakázky, ale ve skutečnosti bylo zaznamenáno za první měsíce fungování mnohonásobně větší množství přestupků. Díky vyčerpání limitní částky pozbyla smlouva o nájmu měřících zařízení s okamžitou účinností automaticky platnost (toto zadavatel nemohl v tak krátkém časovém horizontu předvídat a ani tuto situaci nezpůsobil – odborný odhad hovořil o tom, že naplnění 1.000.000 Kč bude až po mnoha měsících fungování služby, stalo se tak však již PRVNÍ fakturací, což zadavatel nemohl předvídat).“ Z uvedeného vyplývá, že hlavním důvodem, který zapříčinil ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení, byl nepřesně odhadnutý počet zaznamenaných dopravních přestupků.
250. Ve vztahu k uvedenému však obviněný neprokázal, že okolnosti, v jejichž důsledku k tomuto nesprávnému odhadu počtu přestupků došlo, skutečně nastaly bez jeho vlivu, když uvedenou problematikou se již Úřad zabýval podrobně v odůvodnění výroku I. tohoto rozhodnutí. Pokud se však chce obviněný nezavinění ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení dovolávat, musel by Úřadu nezpochybnitelně prokázat, že okolnosti vedoucí k nesprávnému odhadu počtu přestupků nebyly skutečně způsobeny jeho chybným postupem či opomenutím při zadání předcházející veřejné zakázky, nýbrž nastaly z objektivních důvodů.
251. Úřad znovu připomíná, že nepostačuje, pokud vzniklou situaci za objektivně nezaviněnou označuje pouze zadavatel, ale měl by být schopen tvrzené skutečnosti prokázat. Úřad však nemá od obviněného k dispozici žádné relevantní informace či podklady, na jejichž základě by mohl tvrzení obviněného o jeho nezavinění automatického ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení přisvědčit. S ohledem na uvedené Úřad nemohl k údajnému nezavinění okolností vedoucích obviněného k zadání předmětné veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění přihlédnout.
252. Úřad se rovněž zabýval posouzením skutečnosti, zda obviněný unesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzené nepředvídatelnosti automatického ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení. V této souvislosti Úřad opakuje, že bylo-li součástí původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení ujednání o možnosti automatického ukončení této smlouvy v případě překročení hranice 1 000 000 Kč, musel si obviněný být již při jejím uzavírání vědom skutečnosti, že k ukončení předmětné smlouvy může teoreticky dojít. Obviněný se tedy dle názoru Úřadu nemůže dovolávat toho, že danou situaci nemohl očekávat, k čemuž se rovněž Úřad podrobněji vyjádřil v odůvodnění výroku I. tohoto rozhodnutí. Z důvodu právě uvedeného se Úřad neztotožnil s tvrzením obviněného o nepředvídatelnosti automatického ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení a nemůže tak považovat podmínku nepředvídatelnosti okolností, jimiž obviněný zdůvodňuje zadání předmětné veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění, za splněnou.
253. Úřad se v neposlední řadě zabýval i argumentem obviněného, že jednací řízení bez uveřejnění bylo zvoleno jako časově nejméně náročné řízení z důvodu časové tísně, neboť nebylo možné dodržet lhůty pro standardní zadávací řízení.
254. Úřad vychází ze skutečnosti, že k automatickému ukončení původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení došlo na základě vystavení první faktury, z níž vyplynulo překročení limitní částky 1 000 000 Kč, tedy dne 14. 8. 2018. Z dokumentace o předmětné veřejné zakázce vyplývá, že obviněný výzvou k podání nabídky ze dne 16. 8. 2018 vyzval vybraného dodavatele k podání nabídky, na jejímž základě s ním byla dne 12. 9. 2018 uzavřena nová smlouva o nájmu měřicích zařízení. Už při pouhém zohlednění zákonem předpokládaných lhůt pro podání nabídek, resp. žádostí o účast (30 dnů od zahájení zadávacího řízení) u ostatních druhů zadávacích řízení připadajících teoreticky do úvahy (tedy otevřené řízení, užší řízení či jednací řízení s uveřejněním), a to i s přihlédnutím k zákonným možnostem jejich zkrácení, je evidentní, že u těchto jiných druhů zadávacích řízení by obviněný skutečně nemohl dosáhnout ukončení zadávacího řízení již po necelém měsíci od ukončení původní smlouvy. Avšak s odkazem na výše uvedené Úřad i v této souvislosti s přihlédnutím k důkaznímu břemenu zadavatele konstatuje, že obviněný neprokázal důvody, pro něž by nebylo možné měření rychlosti přerušit a novou smlouvu uzavřít až na základě nového řádného zadávacího řízení, a tedy neprokázal ani objektivní nemožnost dodržet lhůty pro zadání šetřené veřejné zakázky v některém z otevřenějších druhů zadávacího řízení jako jedné z podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění podle ustanovení § 65 odst. 3 zákona.
255. Závěrem pak Úřad pouze podotýká, že dosažení finanční úspory v důsledku podmínky pro vybraného dodavatele spočívající v zachování či snížení nabídkové ceny v rámci jednacího řízení bez uveřejnění i dočasné bezúplatné poskytování plnění ze strany vybraného dodavatele v období mezi ukončením původní smlouvy o nájmu měřicích zařízení a účinností nové smlouvy vzešlé z jednacího řízení bez uveřejnění je pro posouzení oprávněnosti použití jednacího řízení zcela irelevantní.
256. Na základě výše popsaných skutečností nemohl Úřad dospět k jinému závěru, než že obviněný nesplnil podmínky, které zákon výslovně pro aplikaci postupu podle ustanovení 63 odst. 5 zákona vyžaduje, a tudíž nebyl oprávněn použít při zadání předmětné veřejné zakázky jednací řízení bez uveřejnění.
257. Vzhledem k výše uvedenému Úřad uzavírá, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že porušil pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v § 63 odst. 5 citovaného zákona, když předmětnou veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by prokázal splnění podmínek pro použití jednacího řízení bez uveřejnění uvedených v citovaném ustanovení, přičemž tím mohl ovlivniv výběr dodavatele, a dne 12. 9. 2018 uzavřel s vybraným dodavatelem smlouvu o nájmu měřicích zařízení.
K výroku III. rozhodnutí - uložení pokuty
258. Jak bylo konstatováno ve výroku I. tohoto rozhodnutí, obviněný se dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že porušil pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v § 2 odst. 3 zákona, když veřejnou zakázku 1 zadal v důsledku nesprávně stanovené předpokládané hodnoty mimo zadávací řízení a nezadal ji v nadlimitním režimu podle části čtvrté zákona, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a dne 20. 9. 2017 uzavřel s vybraným dodavatelem smlouvu o nájmu měřicích zařízení. Současně bylo konstatováno ve výroku II. tohoto rozhodnutí, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že porušil pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené § 63 odst. 5 zákona, když veřejnou zakázku 2 zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by prokázal splnění podmínek pro jeho použití, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a dne 12. 9. 2018 uzavřel s vybraným dodavatelem smlouvu o nájmu měřicích zařízení.
259. Vzhledem k uvedenému Úřad přistoupil k uložení pokuty podle § 268 odst. 2 písm. a) zákona za spáchání přestupků uvedených ve výroku I. a II. tohoto rozhodnutí.
260. Před uložením pokuty se Úřad nejprve zabýval délkou subjektivní a objektivní lhůty pro zánik odpovědnosti zadavatele za spáchání přestupku, resp. možným uplynutím promlčecí doby.
261. Podle § 270 odst. 5 zákona činí promlčecí doba 5 let.
262. Podle § 270 odst. 6 zákona se promlčecí doba přerušuje
a. oznámením o zahájení řízení o přestupku,
b. vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným.
263. Podle § 270 odst. 7 zákona přerušením promlčecí doby počíná běžet promlčecí doba nová.
264. Podle § 31 odst. 1 zákona o přestupcích počíná promlčecí doba běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.
265. Úřad tedy před uložením pokuty ověřil, zda již neuplynula lhůta podle § 270 odst. 5 zákona. V případě přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí začala běžet promlčecí lhůta dnem následujícím po dni uzavření smlouvy na plnění dle veřejné zakázky 1, tedy dne 21. 9. 2017. Promlčecí doba byla přerušena doručením oznámení o zahájení řízení o přestupku dne 15. 4. 2019. V případě přestupku uvedeného ve výroku II. tohoto rozhodnutí začala běžet promlčecí lhůta dnem následujícím po dni uzavření smlouvy na plnění dle veřejné zakázky 2, tedy dne 13. 9. 2018. Promlčecí doba byla přerušena doručením oznámení o zahájení řízení o přestupku dne 15. 4. 2019.
266. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Úřad k závěru, že odpovědnost obviněného v případě jím spáchaných přestupků, blíže uvedených ve výrocích I. a II. tohoto rozhodnutí, nezanikla, jelikož neuplynula promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 270 odst. 5 zákona.
267. Při uložení pokuty za spáchání přestupků uvedených ve výrocích I. a II. tohoto rozhodnutí se Úřad v rámci nového posouzení řídil závěry obsaženými v rozhodnutí předsedy Úřadu 1 a v rozhodnutí předsedy Úřadu 2, týkajícími se nutnosti zohlednění souběhu předmětných přestupků, jak jej předseda Úřadu zavázal.
268. V souvislosti s uvedeným vycházel Úřad v souladu se závěry předsedy Úřadu ze skutečnosti, že trestání sbíhajících se trestných činů upravuje ustanovení § 43 trestního zákoníku, které stojí na zásadách absorpce a asperace, přičemž rozlišuje institut úhrnného trestu a institut trestu souhrnného. Úhrnný trest dle § 43 odst. 1 trestního zákoníku spočívá v tom, že soud odsuzuje pachatele za dva nebo více trestných činů, přičemž mu uloží úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný, což představuje projev zásady absorpce. Jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu. To představuje projev zásady asperace. Úhrnný trest se ukládá v jednom řízení. Souhrnný trest dle § 43 odst. 2 trestního zákoníku slouží k potrestání sbíhajících se trestných činů, a to v situacích, kdy o některých sbíhajících se trestných činech již byl vyhlášen rozsudek v jiném trestním řízení, než je to, ve kterém se souhrnný trest ukládá. V takovém případě má soud ukládající souhrnný trest výrok předchozího rozsudku o trestu zrušit. Souhrnný trest se ukládá tak, aby reflektoval zásady absorpce a asperace.
269. Jak již v minulosti dovodil Nejvyšší správní soud (např. v rozsudku ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009-62, nebo v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 9/2008-328), při trestání správních deliktů týmž správním orgánem se přiměřeně uplatní i principy ovládající souběh trestných činů. Nutnost aplikovat trestněprávní instituty i při trestání správním orgánem vyplývá z obecné potřeby použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního trestání v českém právním řádu nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty, jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv veřejnoprávního deliktu. Použití analogie ve správním trestání je v omezeném rozsahu přípustné tehdy, pokud právní předpis, který má být aplikován, určitou otázku vůbec neřeší, a nevede-li výklad za pomocí analogie ani k újmě účastníka řízení, ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008-67, a ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135).
270. V této souvislosti Úřad podotýká, že v trestněprávním pojetí je souběh dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek za podmínky, že tento rozsudek později nabyl právní moci. Zákon o přestupcích definici souběhu přestupků neobsahuje, tedy při posouzení, zda jde o souběh přestupků téhož obviněného, je nutné uplatnit obdobné principy jako pro ukládání trestů za trestné činy.
271. Úřad s odkazem na rozhodnutí předsedy Úřadu 1 a rozhodnutí předsedy Úřadu 2 vychází při novém posouzení z toho, že zahájil řízení o přestupku vedené pod sp. zn. S0148/2019/VZ i řízení o přestupku vedené pod sp. zn. S0149/2019/VZ ve stejný den (15. 4. 2019) a rovněž tak v obou řízeních ve stejný den (22. 7. 2019) vydal a obviněnému doručil rozhodnutí, tedy o obou přestupcích rozhodoval a obě řízení vedl paralelně.
272. Ve zdejší situaci je tedy fakticky současně projednáváno více přestupků téhož obviněného (spáchaných dne 20. 9. 2017 a dne 12. 9. 2018), přičemž obviněný se obou výše uvedených přestupků dopustil v období před oznámením rozhodnutí, jímž byl za některý z nich potrestán (dne 22. 7. 2019), jde tedy o souběh přestupků. V daném případě však při ukládání sankce není třeba postupovat analogicky s trestním právem hmotným, protože zákon o přestupcích obsahuje výslovnou úpravu, a to v ustanovení § 41 zákona o přestupcích, které upravuje trestání více přestupků téhož pachatele projednávaných ve společném řízení.
273. Podle § 41 odst. 1 zákona o přestupcích platí, že za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou-li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější.
274. Podle § 41 odst. 2 zákona o přestupcích platí, že jsou-li společně projednávány dva nebo více přestupků, správní orgán může uložit pokutu ve vyšší sazbě, a to tak, že horní hranice sazby pokuty za přestupek nejpřísněji trestný se zvyšuje až o polovinu, nejvýše však do částky, která je součtem horních hranic sazeb pokut za jednotlivé společně projednávané přestupky.
275. Zákonným předpokladem pro aplikaci ustanovení § 41 zákona o přestupcích je, že sbíhající se přestupky jsou projednávány ve společném řízení. Zákonná povinnost vést společné řízení dána není. Ustanovení § 88 odst. 1, které by jinak pro zdejší případ připadalo v úvahu, je totiž ustanovením § 270 zákona pro řízení o přestupku vedená Úřadem v oblasti zadávání veřejných zakázek vyloučeno. Správní řád však obsahuje úpravu institutu společného řízení v ustanovení § 140, přičemž podle odstavce 1 tohoto ustanovení platí, že správní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Spojit řízení lze i v průběhu řízení za předpokladu, že tím nevznikne nebezpečí újmy některému z účastníků.
276. Úřad tedy v návaznosti na závěry předsedy Úřadu vzal v potaz, že v obou dotčených řízeních o přestupku je jediným účastníkem tentýž obviněný, přičemž skutková podstata obou přestupků se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán.
277. Vycházeje ze závěrů předsedy Úřadu v obou jeho výše citovaných rozhodnutích, Úřad neshledal, že by spojení řízení bránila povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků či že by případným spojením řízení v jejich průběhu hrozilo nebezpečí újmy některému z účastníků. Úřad tedy uzavřel, že zde dotčená dvě řízení o přestupku je možno podle § 140 odst. 1 správního řádu spojit do společného řízení, neboť vedení společného řízení a následná aplikace ustanovení § 41 zákona o přestupcích je ve zdejším případě jediným způsobem, kterým lze zásadu absorpce při trestání sbíhajících se přestupků aplikovat. Použití společného řízení, v němž bude aplikován trest podle § 41 zákona o přestupcích, je tak pro zdejší případ jednak možné, jednak i vhodné a účelné, protože spolu projednávané přestupky věcně souvisejí a byly projednávány zcela paralelně. S ohledem na uvedené rozhodl Úřad v rámci nového posouzení o spojení obou dotčených řízení do společného řízení.
278. Dále se Úřad zabýval konkrétními hledisky pro určení výměry pokuty.
279. V daném případě se obviněný dopustil dvou přestupků podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona.
280. S ohledem na uvedené Úřad konstatuje, že pro stanovení konkrétní výše pokuty je nutné posuzovat jednotlivé přestupky uvedené ve výrocích I. a II. tohoto rozhodnutí samostatně, přičemž Úřad ve správním řízení uloží pokutu podle přísněji trestného přestupku. Proto se Úřad nejprve zabýval otázkou, jaký přestupek je v šetřeném případě přísněji trestný, tj. za který z nich je možno uložit přísnější sankci, tedy vyšší pokutu.
281. Podle § 268 odst. 2 písm. a) zákona se za přestupek uloží pokuta do 10 % ceny veřejné zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o přestupek podle odst. 1 písm. a) až c) zákona.
282. Jak již bylo uvedeno výše, cena za plnění veřejné zakázky 1 byla stanovena jako jednotková cena za jeden změřený přestupek, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu 24 měsíců s tím, že k jejímu ukončení dojde automaticky v případě, že fakturované odměny dosáhnou v souhrnu částky 1 000 000 Kč. Na základě shora citované smlouvy vystavil dne 14. 8. 2018 vybraný dodavatel obviněnému fakturu za 59 793 změřených přestupků na částku 21 704 859 Kč včetně DPH. S ohledem na cenu veřejné zakázky 1 tak činí maximální možná výše ukládané pokuty za přestupek uvedený ve výroku I. tohoto rozhodnutí v souladu s § 268 odst. 2 písm. a) zákona částku 2 170 485,90 Kč. Ve věci veřejné zakázky 2 obviněný ve svém vyjádření uvedl, že smlouva uzavřená s vybraným dodavatelem na základě jednacího řízení bez uveřejnění byla ukončena dne 16. 4. 2019, přičemž v souvislosti s ní bylo vybranému dodavateli uhrazeno celkem 11 830 550 Kč bez DPH, což představuje při sazbě DPH 21 % částku 14 314 965,50 Kč včetně DPH. S ohledem na cenu veřejné zakázky 2 tak činí maximální možná výše ukládané pokuty za přestupek uvedený ve výroku II. tohoto rozhodnutí v souladu s § 268 odst. 2 písm. a) zákona částku 1 431 497 Kč.
283. S odkazem na ustanovení § 41 odst. 1 zákona o přestupcích posoudil Úřad s ohledem na maximální výši pokuty, kterou lze uložit, jako přísněji trestný přestupek obviněného uvedený ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Úřad tedy přistoupil k uložení pokuty za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí a k přestupku uvedenému ve výroku II. tohoto rozhodnutí přihlédl s ohledem na použití zásady absorpce v rámci přitěžujících okolností. Při stanovení výše pokuty Úřad vycházel z maximální možné výše pokuty, kterou lze uložit za přísněji trestný přestupek obviněného (2 170 485,90 Kč).
284. Úřad se rovněž na základě pokynu předsedy Úřadu uvedeného v obou jeho rozhodnutích zabýval při ukládání pokuty možností uplatnění zásady asperace v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 zákona o přestupcích. Úřad přitom vycházel z toho, že obecně má asperační zásada směřovat ke zpřísnění trestního postihu tam, kde došlo ke spáchání většího počtu přestupků, přičemž k náležitému potrestání nepostačuje ani trestní sazba nejpřísněji trestného ze všech sbíhajících se přestupků. Vzhledem ke skutečnosti, že se obviněný dopustil „pouze“ dvou přestupků, nikoliv tedy „většího počtu“ přestupků, a tedy nedošlo k výraznému zvýšení závažnosti celého souhrnu deliktního jednání, jež by nebylo možné potrestat v rámci maximální možné výše pokuty (viz bod 283. tohoto rozhodnutí), považuje Úřad za dostačující uložení pokuty v rámci sazby přísněji trestného přestupku obviněného.
285. Podle § 37 písm. a) a c) zákona o přestupcích se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku a k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Podle § 38 zákona o přestupcích je povaha a závažnost přestupku dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, dále významem a rozsahem následku přestupku a okolnostmi jeho spáchání (Úřad zde uvádí pouze ty skutečnosti citovaného ustanovení zákona o přestupcích, které jsou relevantní ve vztahu k posuzovanému případu).
286. Hlavním kritériem, které je v šetřeném případě rozhodné pro určení výměry pokuty, je závažnost přestupku. Jde o obecnou kategorii poměřující rozsah dopadu konkrétního protiprávního jednání na specifický právem chráněný zájem s přihlédnutím k významu tohoto chráněného zájmu (posouzení závažnosti přestupku je spojeno se způsobem jeho spáchání, jeho následkem a okolnostmi, za nichž byl spáchán).
287. Co se týče posouzení závažnosti přestupku spáchaného dle výroku I. tohoto rozhodnutí, Úřad konstatuje, že postupem obviněného došlo k porušení právem chráněného zájmu spočívajícího v řádné a nerušené hospodářské soutěži a v transparentním nakládání s veřejnými prostředky v rámci zadávání a realizace veřejných zakázek. V daném případě obviněný svým postupem v zásadě ignoroval existenci zákona. Tato skutečnost podle výkladové praxe Úřadu dosahuje nejzávažnějšího stupně intenzity porušení zákona, neboť je tak vyloučen jeden ze základních principů zadávání veřejných zakázek, kterým je právě otevřená soutěž o veřejnou zakázku, do které se může přihlásit jakýkoliv dodavatel, a která je základním předpokladem výběru ekonomicky nejvýhodnější nabídky a prostředkem k realizaci základních principů uvedených v § 6 zákona, přičemž tento závěr se, jako jeden z faktorů, dále promítne do výše vyměřené pokuty.
288. Pokud jde o následky přestupku uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí, Úřad uvádí, že postup obviněného vyloučil řádnou hospodářskou soutěž mezi jednotlivými účastníky o veřejnou zakázku a nebyl tak naplněn základní cíl zákona o veřejných zakázkách. Obviněný tak zcela prokazatelně nenaplnil elementární účel zákona, kterým je zajištění účinné konkurence a efektivní hospodářské soutěže. Nezákonným postupem obviněného došlo k omezení okruhu potenciálních dodavatelů veřejné zakázky. Nelze přitom vyloučit, že nabídka jiného dodavatele mohla být pro obviněného z pohledu množství vynaložených finančních prostředků výhodnější, a tudíž že nedošlo k netransparentnímu výdeji veřejných prostředků, resp. i k negativnímu zásahu do konkurenčního prostředí v daném tržním odvětví.
289. Coby přitěžující okolnost zohlednil Úřad skutečnost, že se obviněný svým postupem sám dostal do situace, kdy došlo k překročení částky, kterou si sám stanovil jako maximální hranici pro automatické ukončení smlouvy, a to v době mezi počátkem měření, resp. ukládání dat a převzetím produkčního prostředí, přičemž v rámci této doby došlo k mnohonásobnému překročení obviněným stanovené hranice pro ukončení smlouvy.
290. Při posouzení okolností, za nichž byl přestupek uvedený ve výroku I. tohoto rozhodnutí spáchán, vzal Úřad také v úvahu jako přitěžující okolnost to, že obviněný spáchal další přestupek podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, jak bylo uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
291. Při stanovení konkrétní výše sankce má Úřad povinnost rovněž zohlednit dobu, která uplynula mezi spácháním přestupku specifikovaného ve výroku I. tohoto rozhodnutí a samotným potrestáním obviněného za spáchání tohoto přestupku. V této souvislosti Úřad poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 123/2013-85 ze dne 9. 4. 2015, ve kterém Krajský soud uvedl, že: „[…] hledisko doby, jež uplynula mezi spácháním správního deliktu a jeho potrestáním, je možným (a někdy nutným) korektivem při úvahách ohledně výše pokuty, k němuž má být přihlédnuto na závěr těchto úvah; aplikace tohoto korektivu má zamezit, aby výše pokuty, jinak řádně stanovena podle zákonem předepsaných kritérií a kritérií nutně aplikovatelných i bez jejich výslovného vyjádření v zákoně (kritérium přiměřenosti s ohledem na míru, ve které výše pokuty může působit pro delikventa likvidačně), celkově nejevila znaky nepřiměřenosti s ohledem na prodlevu, která nastala mezi porušením právní povinnosti a trestem, který za to byl uložen. V rámci správního trestání je totiž třeba dostatečně silně vnímat, že časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení (delikventovi) dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení, a že čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích účastníka řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění, což celkově oslabuje důvěryhodnost státní moci. Je nepochybné, že s prodlužujícím se okamžikem potrestání se relativizuje základní vztah mezi spáchaným deliktem a ukládanou sankcí a že doba mezi porušením právní povinnosti a rozhodnutím o sankci má i bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétní sankce dosaženo.“
292. V šetřeném případě došlo ke spáchání přestupku dle výroku I. tohoto rozhodnutí dne 20. 9. 2017 (tj. dnem uzavření smlouvy s vybraným dodavatelem). V souvislosti s výše uvedeným Úřad v daném případě zohlednil ve prospěch obviněného výše uváděné časové kritérium jako polehčující okolnost, a to z důvodu časového rozestupu více než dva roky mezi spácháním přestupku a okamžikem jeho potrestání.
293. Při určení výše pokuty Úřad přihlédl též k ekonomické situaci obviněného, neboť v určitém případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako krajně „nespravedlivá“. Ze schváleného rozpočtu obviněného na rok 2019 (dostupného na jeho internetových stránkách) vyplývá, že celková výše příjmů, s nimiž obviněný hospodaří, činí 435 024 030 Kč. Úřad tak při stanovení výše pokuty naznal, že vzhledem k objemu finančních prostředků, kterými obviněný disponuje v rámci svého rozpočtu, nelze v tomto případě stanovenou pokutu považovat za likvidační ani za nepřiměřeně zasahující ekonomickou podstatu obviněného (a v tomto smyslu nespravedlivou).
294. Pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit mimo jiné dvě základní funkce právní odpovědnosti, jež nelze oddělit, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a především funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Po zvážení všech okolností případu Úřad při určení výměry uložené pokuty preferoval právě preventivní charakter uložení sankce. Úřad po zohlednění všech výše uvedených okolností ukládá obviněnému pokutu ve výši 650 000 Kč, která je na spodní hranici zákonné sazby, přesto dle Úřadu naplňuje vzhledem k okolnostem případu obě shora zmíněné funkce právní odpovědnosti.
295. Ke konkrétní výši pokuty Úřad poznamenává na základě námitky obviněného uvedené v jeho rozkladu ve věci veřejné zakázky 2 s odkazem na závěry předsedy Úřadu v jeho rozhodnutí 2, že výměra trestu je věcí uvážení správního orgánu, přičemž v odůvodnění výroku o uložení pokuty musí být uvedeno, ke kterým okolnostem bylo přihlédnuto, avšak popis, jakou konkrétní částkou byla ta která okolnost zohledněna, není zákonnou náležitostí odůvodnění.
296. Úřad posoudil postup zadavatele a s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.
297. Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj – pracoviště Brno zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO zadavatele.
K výroku IV. rozhodnutí - uložení úhrady nákladů řízení
298. Podle ustanovení § 93 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede výrok o náhradě nákladů řízení.
299. Správní orgán podle § 95 odst. 1 zákona o přestupcích uloží obviněnému, který byl uznán vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Pokud bylo rozhodnutí o přestupku zrušeno jiným orgánem veřejné moci a tato skutečnost má za následek nesplnění podmínek pro uložení náhrady nákladů řízení, správní orgán nahrazené náklady vrátí.
300. Vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích v současné době náklady řízení blíže neupravuje, musel správní orgán vycházet z obecného právního předpisu, kterým je správní řád.
301. Podle § 79 odst. 5 správního řádu uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Podle citovaného ustanovení správního řádu výši paušální částky nákladů řízení stanoví prováděcí právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení (dále jen „vyhláška“), která v § 6 odst. 1 stanoví, že paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1 000 Kč.
302. Jelikož v daném případě Úřad zahájil řízení o přestupcích z moci úřední, neboť dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupků, je zřejmé, že řízení bylo vyvoláno porušením právní povinnosti obviněného a Úřad je tedy povinen obviněnému uložit náhradu nákladů řízení ve výši stanovené vyhláškou. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí.
303. Náklady řízení jsou splatné do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 19-24825621/0710, variabilní symbol 2019000148.
POUČENÍ
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – Sekce veřejných zakázek. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Rozklad a další podání účastníků učiněná v řízení o rozkladu se podle § 261 odst. 1 písm. b) zákona činí výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým podpisem.
otisk úředního razítka
JUDr. Eva Kubišová
místopředsedkyně
Obdrží
JUDr. Vilém Podešva, LLM, advokát, ev. č. ČAK 11323, ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o., Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4
Vypraveno dne
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy