{"html": "

132. Úřad dále hodnotil, zda výpočet autorských odměn při zohledňování obsazenosti byl reálně možný a přiměřený, aniž by například docházelo k neúměrnému zvýšení nákladů na správu smluv a dohled nad užíváním děl.[108] K tomu Úřad konstatuje, že ubytovací zařízení mají podrobné údaje o využívání svých ubytovacích kapacit hosty a jsou mimo jiné povinna hlásit údaje o obsazenosti pokojů ČSÚ. Jak z vyjádření Ministerstva (viz bod 63 tohoto rozhodnutí), tak z vyjádření AHR (viz bod 66 tohoto rozhodnutí) plyne, že administrativně nejjednodušším způsobem zohledňování obsazenosti je výpočet autorské odměny na základě průměrné obsazenosti příslušného ubytovacího zařízení v roce předcházejícím roku, pro nějž je výpočet prováděn. Byť takový způsob nezaručuje zcela přesný výpočet autorských odměn, protože neodráží obsazenost pokojů ubytovacího zařízení v příslušném roce, ale v roce minulém, Úřad jej považuje za zcela přiměřený. Jednak proto, že, jak uvedla AHR, průměrná procentní obsazenost pokojů ubytovacího zařízení obvykle nevykazuje v po sobě jdoucích letech výrazné výkyvy, a jednak proto, že tento způsob nevede ani k zásadnímu nárůstu nákladů na výkon kolektivní správy autorských práv, ani nákladů na straně ubytovacích zařízení. Navíc účastník řízení kritérium obsazenosti tímto způsobem zohledňoval jak před posuzovaným obdobím, tak po posuzovaném období. Metoda výpočtu autorských odměn při zohledňování obsazenosti se tak z tohoto pohledu Úřadu jeví jako zcela přiměřená a reálně možná.

133. Úřad se taktéž zaměřil na to, zda by s ohledem na cenovou regulaci provedenou § 23 autorského zákona neznamenalo zohledňování obsazenosti pokojů při stanovení autorské odměny narušení práva autorů na získání přiměřené autorské odměny z titulu zpřístupňování děl ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním, resp. narušení rovnováhy mezi tímto právem a právem ubytovacích zařízení na užívání děl za přiměřených obchodních podmínek, a to zejména s ohledem na vyjádření účastníka řízení, že nezohledňování obsazenosti pokojů bylo objektivně nezbytné pro zajištění ochrany a řádného výkonu autorských práv.

134. Úřad za tím účelem provedl prostřednictvím zahraničních soutěžních úřadů šetření zaměřené na výši autorských odměn za zpřístupňování díla ubytovaným v hotelových pokojích aplikovaných v posuzovaném období ve vybraných zemích EU, jehož výsledky měly sloužit k posouzení hlavní námitky účastníka řízení, že nezohledňování kritéria obsazenosti bylo v důsledku regulace maximální výše autorské odměny ekonomicky nezbytné. Vzhledem k tomu, že v pokojích ubytovacích zařízení byl nejčastěji zastoupen televizní přístroj, porovnání bylo provedeno u poplatků za užití autorských práv prostřednictvím televizního přístroje. Z výsledků šetření vyplynulo, že maximální výše celkových odměn stanovená v § 23 autorského zákona se pohybovala v intervalu zjištěných celkových odměn za licence k užití autorských práv prostřednictvím televizního přístroje v posuzovaných zemích. Úřad tedy konstatuje, že zákonná regulace maximální výše autorské odměny dle § 23 autorského zákona neospravedlňuje jednání účastníka řízení spočívající v nezohledňování kritéria obsazenosti při stanovení autorské odměny za zpřístupňování díla ubytovaným, neboť v jejím důsledku nebyla autorská odměna v České republice podstatně nižší než v jiných, resp. porovnávaných evropských zemích, to i v případě, že by obsazenost ubytovacích zařízení byla zohledňována. Na doplnění Úřad konstatuje, že užívání děl prostřednictvím jejich zpřístupňování ubytovaným ze záznamu pomocí technických přístrojů ve smyslu § 20 autorského zákona nepodléhalo kdykoli v minulosti cenové regulaci, a proto se Úřad nemusel zabývat otázkou možného narušení rovnováhy mezi právem autorů na přiměřenou odměnu za užití jejich práv a právem ubytovacích zařízení na užívání děl za přiměřených obchodních podmínek, neboť OSA nebyl legislativně omezen (nad rámec uplatnění principu přiměřenosti, nediskriminace apod.) ve stanovení výše autorské odměny za užití předmětného práva.

135. K tomu Úřad dále konstatuje, že účastník řízení neuvedl žádné další ekonomické důvody, které by mohly ospravedlňovat aplikaci nepřiměřené obchodní podmínky spočívající v nezohledňování obsazenosti pokojů při stanovení výše autorské odměny za poskytnutí licence k zpřístupnění díla ubytovaným. Přitom platí, že Úřad je při posuzování, zda určité jednání dominanta představuje zneužití jeho dominantního postavení, povinen zohlednit možné objektivní ospravedlnění takového jednání. Je však na dominantovi, aby zdůvodnil, proč je jeho jednání objektivně nutné či z jakého důvodu povede k podstatně vyšší efektivnosti, která převáží nad jeho případnými protisoutěžními účinky. Z výše uvedeného plyne, že žádné účastníkem řízení namítané důvody pro jeho jednání posuzované v tomto správním řízení, nelze považovat za objektivně ospravedlnitelné. Nadto Úřad konstatuje, že účastníkem řízení uváděný důvod spočívající v zákonné regulaci maximální výše autorské odměny za zpřístupňování díla ubytovaným se týkal pouze televizního a rozhlasového vysílání. Účastník řízení přesto tento důvod vztáhl rovněž na zpřístupňování díla ubytovaným i prostřednictvím jiných zvukových či zvukově obrazových reprodukčních přístrojů, aniž by u takového užití autorských práv reálně existoval. Úřad proto ze všech výše uvedených důvodů uzavírá, že posuzované protisoutěžní jednání účastníka řízení nebylo objektivně ospravedlnitelné.

VI.2.2. Újma

136. Podstatným znakem naplnění skutkové podstaty zneužití dominantního postavení je újma způsobená jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům v důsledku protisoutěžního chování dominantního soutěžitele. Vynucování nepřiměřených obchodních podmínek patří mezi zneužití dominantního postavení vykořisťovacího charakteru, které je namířeno vůči smluvním partnerům dominantního soutěžitele.

137. V posuzovaném případě vznikla újma ubytovacím zařízením, která měla uzavřeny licenční smlouvy s účastníkem řízení, na jejichž základě v posuzovaném období zpřístupňovala autorská díla ubytovaným ve smyslu § 20 a § 23 autorského zákona a za takové užití děl platila účastníku řízení (a jeho prostřednictvím autorům zastupovaným OSA, OOA-S a DILIA) autorské odměny a byla tak vystavena neoprávněné snaze OSA maximalizovat zisk jím zastupovaných autorů. Vzniklá újma je majetkového charakteru a lze ji vyčíslit jako částku, kterou ubytovací zařízení uhradila za užití děl, aniž by k takovému užití děl na pokojích ubytovacích zařízení došlo, neboť tyto pokoje nebyly obsazeny hosty, a tudíž absentovala veřejnost, které by bylo umožněno díla vnímat. Nadto ubytovací zařízení negenerovala z neobsazených pokojů žádný příjem. Finanční částka tak představuje finanční plnění ve prospěch účastníka řízení, potažmo jím zastupovaných autorů a autorů zastupovaných DILIA a OOA-S, aniž by z jejich strany takovému plnění odpovídalo jakékoli protiplnění. Finanční újmu lze vyjádřit na základě průměrné obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení, kterou tato ubytovací zařízení hlásí ČSÚ, a odpovídá rozdílu mezi účastníkem řízení reálně vybranými autorskými odměnami v posuzovaném období, kdy nebyla při jejím stanovení zohledňována obsazenost pokojů, a výší autorských odměn, které měly být účastníkem řízení vybrány v případě zohledňování obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení.

138. Celkové příjmy, které OSA inkasoval v posuzovaném období za licence na užití autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení (včetně autorských odměn náležejících kolektivním správcům DILIA a OOA-S), dosáhly výše […obchodní tajemství…]Kč. Nejvyšší obsazenost ubytovacích zařízení zjištěná v posuzovaném období Českým statistickým úřadem dosáhla výše 44 %. Nejvyšší obsazenost zjištěná účastníkem řízení u jeho smluvních ubytovacích zařízení OSA před a po posuzovaném období byla v roce 2003 ve výši […obchodní tajemství…] %.[109] Úřad tedy v rámci úvahy o výši újmy i se zohledněním vyšší obsazenosti u lázeňských zařízení (viz bod 44 tohoto rozhodnutí) dospěl k závěru, že v posuzovaném období byla průměrná obsazenost smluvních ubytovacích zařízení OSA nejvýše 50 %. Souhrnnou finanční újmu vzniklou ubytovacím zařízením z odměn inkasovaných pro OSA, DILIA a OOA-S v posuzovaném období nelze přesně specifikovat, neboť obsazenost by mohla být v posuzovaném období zohledňována jak lineárně, tak i intervalově, lze však konstatovat, že by se pohybovala v řádu […obchodní tajemství…]. Úřad v této souvislosti podotýká, že v důsledku protisoutěžního jednání účastníka řízení byla při výpočtu autorských odměn de facto zvýhodněna ta ubytovací zařízení, která neoprávněně na svých pokojích autorská díla užívala, aniž by měla uzavřeny licenční smlouvy, neboť v rámci soudních sporů o vydání takto získaného bezdůvodného obohacení soudy při výpočtu nároků běžně s kritériem obsazenosti, uplatňovaným lineárně, kalkulovaly (viz bod 128 tohoto rozhodnutí). I když v těchto sporech náležel kolektivním správcům dvojnásobek prokázaného bezdůvodného obohacení, v případě obsazenosti nižší než 50 %, mohla ubytovací zařízení hradit ve výsledku nižší částku, než pokud by hradila autorské odměny na základě platně uzavřené licenční smlouvy s účastníkem řízení.

VI.2.3. Vliv na obchod mezi členskými státy

139. Úřad se také zabýval otázkou, zda jednání účastníka řízení může mít vliv na obchod mezi členskými státy, neboť v případě protisoutěžního jednání, jež má podstatný vliv na obchod mezi členskými státy, tj. je u něj splněna podmínka existence unijního prvku, aplikuje Úřad hmotné právo podle čl. 102 SFEU. Obsah a působnost pojmu dopad na obchod mezi členskými státy při interpretaci čl. 101 a 102 SFEU již podstatně vymezil SDEU. Základní principy posuzování dopadu na obchod mezi členskými státy shrnula rovněž Komise ve svém oznámení.[110]

140. Úřad vyšel především z rozhodovací praxe SDEU, který se opakovaně zabýval otázkou možného ovlivnění obchodu mezi členskými státy jednáním kolektivních správců na území jednoho členského státu. Nejnověji SDEU zodpověděl tuto otázku v rozsudku ve věci AKKA/LAA, kde konstatoval, že Soudní dvůr přitom již nepřímo uznal, že poplatky účtované organizací pro správu autorských práv, která se nachází v monopolním postavení, mohou mít vliv na přeshraniční obchod, takže se na tuto situaci uplatní článek 102 SFEU. Obchod mezi členskými státy může být totiž ovlivněn poplatkovou praxí takové organizace pro správu autorských práv, jako je AKKA/LAA, která má ve svém členském státě monopol a vedle práv lotyšských majitelů spravuje i práva majitelů zahraničních. Proto je třeba na první otázku odpovědět, že obchod mezi členskými státy může být ovlivněn úrovní poplatků stanovených organizací pro správu autorských práv, která má monopol a spravuje i práva zahraničních majitelů, takže se uplatní článek 102 SFEU.

141. Účastník řízení zaujímal na vymezených relevantních trzích v podstatě monopolní postavení, posuzované uplatňování nepřiměřené obchodní podmínky se týkalo ubytovacích zařízení na území celé České republiky, vztahovalo se na zpřístupňování děl jak tuzemských, tak zahraničních autorů, kterým byly/jsou na základě recipročních smluv vypláceny autorské odměny za zpřístupnění jejich děl v České republice. Obchod mezi členskými státy byl tedy ovlivněn v tom smyslu, že zahraniční autoři obdrželi za poskytnutí licencí k užití svých práv (resp. za výkon svých autorských práv) od poskytovatelů ubytovacích služeb na území České republiky vyšší odměny v důsledku úhrady plnění, které tito autoři neposkytovali. Úřad tedy dospěl v souladu s judikaturou SDEU[111] k závěru, že jednání účastníka řízení spočívající ve vynucování nepřiměřené obchodní podmínky týkající se stanovení poplatků za zpřístupnění děl na pokojích ubytovacích zařízení, jež účastník řízení aplikoval i na zpřístupňování děl zahraničních nositelů práv v České republice vůči tuzemským ubytovacím zařízením, bylo způsobilé mít podstatný vliv na obchod mezi členskými státy v oblasti výkonu autorských práv, a proto na ně aplikoval rovněž čl. 102 SFEU.[112]

VI.2.4. Posouzení jednání OSA v zastoupení DILIA a OOA-S

142. Z Třístranné a Dvoustranné smlouvy o zastupování plyne, že OSA v posuzovaném období kolektivně spravoval právo na užití děl provozováním televizního vysílání ubytovaným nejen pro autory OSA, nýbrž i pro autory DILIA a OOA-S a v případě autorů DILIA kolektivně spravoval i právo na užití děl provozováním rozhlasového vysílání ubytovaným. Na základě těchto smluv kolektivní správci DILIA a OOA-S přenesli výkon kolektivní správy v definovaném rozsahu na OSA a sami se v tomto rozsahu výkonu kolektivní správy vzdali. OSA byl zavázán provádět výkon kolektivní správy v tomto rozsahu vlastním jménem na účet DILIA a OOA-S s péčí řádného hospodáře. Výkon práva namísto kolektivních správců DILIA a OOA-S mj. zahrnoval uzavírání licenčních smluv s provozovateli ubytovacích zařízení; stanovení společné autorské odměny za všechny tři kolektivní správce (v případě rozhlasového vysílání společnou odměnu za OSA a DILIA) v licenčních smlouvách a sazebníku OSA; vybírání autorských odměn; či vymáhání plnění licenčních smluv.

143. Kolektivní správci DILIA a OOA-S v rozsahu, v němž svěřili kolektivní správu kolektivnímu správci OSA, sami nevykonávali kolektivní správu autorských práv (de facto pouze rozdělovali vybrané odměny mezi autory). Nevydávali proto ani vlastní sazebníky odměn a pouze odkazovali na svých internetových stránkách na sazebník OSA, který zahrnoval v posuzovaném období jednotnou sazbu odměn pro OSA a zastupované kolektivní správce. V rámci správního řízení nebylo prokázáno, že by se DILIA a OOA-S jakkoli podílely na tvorbě sazebníku OSA nebo udělovaly jakékoli pokyny k jeho tvorbě. Oba kolektivní správci vždy pouze vzali na vědomí změny v tomto sazebníku, což potvrzují jak smlouvy o zastupování, tak vyjádření kolektivního správce DILIA (viz bod 30 tohoto rozhodnutí).

144. Úřad tak má za prokázané, že OSA v posuzovaném období nezohledňoval kritérium obsazenosti ubytovacích zařízení v sazebníku OSA při stanovení výše odměny za zpřístupňování díla ubytovaným jak u děl OSA, tak DILIA a OOA-S na základě vlastního rozhodnutí a za takové jednání nese i samostatně odpovědnost.

VI.3. Závěr právního hodnocení

145. Úřad na závěr právního hodnocení shrnuje, že má za prokázané, že účastník řízení v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 uplatňoval za zpřístupňování děl majitelů autorských práv, jež kolektivně spravoval sám nebo v zastoupení DILIA a OOA-S (v případě televizního, resp. rozhlasového vysílání), ubytovaným sazby odměn stanovené v sazebníku autorských odměn OSA, aniž by v nich zohlednil četnost využití ubytovacích prostor, v nichž docházelo k užití předmětů ochrany (obsazenost ubytovacích zařízení), a tedy požadoval odměny i tehdy, kdy nedošlo ke zpřístupnění děl ubytovaným, protože v pokojích nebyl nikdo ubytován, a to aniž by pro to existovaly objektivně ospravedlnitelné důvody, přičemž toto jednání účastníka řízení narušilo hospodářskou soutěž k újmě jiných soutěžitelů (ubytovacích zařízení) na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům hudebním prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů včetně přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení, na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům literárním, dramatickým, hudebně dramatickým, choreografickým, pantomimickým a audiovizuálním prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení a na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl prostřednictvím přístrojů umožňujících televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízenía rovněž bylo způsobilé citelně ovlivnit obchod mezi členskými státy v oblasti výkonu autorských práv. Přitom negativní dopady jednání účastníka řízení se na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl prostřednictvím přístrojů umožňujících televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení projevily až od 12. 11. 2008, kdy se stal účinným dodatek č. 2 k Třístranné smlouvě o zastupování (viz bod 27 tohoto rozhodnutí). Účastník řízení popsaným jednáním naplnil skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení vynucováním nepřiměřených obchodních podmínek ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. a spáchal tak správní delikt podle § 22a odst. 1 písm. c) ZOHS 360/2012 Sb. a rovněž naplnil skutkovou podstatu porušení čl. 102 písm. a) SFEU.

146. Posuzované jednání účastníka řízení představuje porušení dvou právních předpisů trvajícího charakteru v jednočinném souběhu, přičemž toto jednání představovalo po celé posuzované období zneužití dominantního postavení postižitelné i dle předchozích znění ZOHS a také dle dřívějšího čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství.[113]

147. Úřad se dále zabýval otázkou zavinění, byť odpovědnost za protisoutěžní jednání spočívající ve zneužití dominantního postavení je (dle platného znění zákona) odpovědností objektivní. Úřad však ve svých rozhodnutích složku zavinění zkoumá, a to i u soutěžitelů – právnických osob skrze jejich personální substrát s ohledem na to, že posouzení subjektivní stránky jednání účastníků řízení považuje za důležitou součást svých úvah o závažnosti deliktu včetně způsobu jeho spáchání pro účely stanovení výše ukládané pokuty. Úřad dále uvádí, že zákon č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 296/2007 Sb. umožňoval soutěžitelům uložit pokutu toliko za úmyslné či nedbalostní porušení § 11 odst. 1 zákona.[114] Teprve novela zákona č. 155/2009 Sb. s účinností od 1. 9. 2009 zrušila existenci zavinění jako podmínky uložení pokuty. S ohledem na to, že jednání účastníka řízení posuzované v tomto správním řízení započalo před 1. 9. 2009, Úřad je povinen pro účely uložení pokuty za protisoutěžní jednání účastníka řízení v období od 19. 5. 2008 do 31. 8. 2009 prokázat zavinění jako náležitost skutkové podstaty deliktu.

148. Zaviněním se rozumí psychický vztah toho, kdo se určitým způsobem chová, k výsledku jeho chování. I v soutěžním právu je třeba rozlišovat dvě základní formy zavinění: úmysl (dolus) a nedbalost (culpa). Při zkoumání formy subjektivní stránky správního deliktu, tj. zavinění, je třeba vycházet ze vztahu intelektuální a volní složky k objektu deliktu, jímž je právem chráněný zájem, proti němuž jednání směřuje, v daném případě zájem na existenci a řádném fungování soutěže na trhu zboží a služeb. Z rozhodovací činnosti Komise vyplývá, že k prokázání úmyslného jednání postačí, je-li si soutěžitel vědom, že svým jednáním může narušit soutěž. Za nedbalostní formu zavinění pak Komise považuje například „absenci nezbytného stupně opatrnosti“ při předběžném posouzení souladu uzavřené dohody se soutěžními pravidly. Toto pojetí je rovněž v souladu s českou trestněprávní doktrínou a rozhodovací praxí, kdy nedbalost lze obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek.[115] V situaci, kdy se protiprávního jednání dopustil soutěžitel dobře etablovaný na národních či světových trzích, který byl obeznámen s právem hospodářské soutěže a byl si vědom závažnosti následků v případě jeho porušení, lze podle Komise[116] přímo presumovat existenci nedbalostní formy zavinění.

149. Při posuzování subjektivní stránky jednání, jež je předmětem správního řízení, vycházel Úřad z toho, že účastník řízení před posuzovaným obdobím zohledňoval při stanovení výše uvedené autorské odměny obsazenost pokojů a byl si tak vědom nutnosti zohledňovat toto kritérium k naplnění principu proporcionality ve smluvních licenčních vztazích s ubytovacími zařízeními. […obchodní tajemství…] Neoprávněnost požadavku na nezohledňování obsazenosti pokojů byla účastníku známa i z rozsudků soudů v soukromoprávních sporech, jejichž byl OSA účastníkem (viz bod 128 tohoto rozhodnutí). Zároveň vzal Úřad v úvahu, že neprokázal, že by cílem účastníka řízení bylo narušovat hospodářskou soutěž aplikací nepřiměřených obchodních podmínek, nýbrž především zajistit řádný výkon práva majitelů autorských práv na spravedlivou autorskou odměnu, nicméně tak neměl učinit prostřednictvím aplikace nepřiměřených obchodních podmínek vůči ubytovacím zařízením při licencování práva na užití děl. Úřad tedy dospěl k závěru, že se účastník řízení dopustil zaviněného porušení § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. a čl. 102 písm. a) SFEU z nedbalosti.

150. Vzhledem k tomu, že deliktní odpovědnost účastníků řízení je v zákoně konstruována jako objektivní, zabýval se Úřad pro úplnost tím, zda nejsou dány liberační důvody dle § 22b odst. 1 ZOHS 360/2012 Sb., který stanoví, že právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Toto ustanovení se na jednání účastníka řízení neuplatní, neboť v průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by byly naplněny podmínky pro zproštění se odpovědnosti za daný správní delikt. V době vytýkaného protisoutěžního jednání nebyla zjištěna žádná objektivní skutečnost, která by si vynutila, aby účastník řízení jednal protiprávně, resp. která by jej nutila porušovat jeho právní povinnost a v důsledku které účastník řízení nemohl porušování povinnosti zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné požadovat. Lze proto uzavřít, že účastník řízení nemůže být zproštěn odpovědnosti za delikt ve smyslu § 22b odst. 1 ZOHS 360/2012 Sb.

151. Vzhledem k tomu, že Úřad dospěl k závěru, že jednáním popsaným ve výroku I. tohoto rozhodnutí došlo ke zneužití dominantního postavení, podle § 11 odst. 2 zákona účastníku řízení toto jednání do budoucna zakázal.

VII. Výhrady k jednání a využívání procesních práv účastníka řízení

152. Účastník řízení měl po celou dobu vedení předmětného řízení možnost v souladu se správním řádem využívat svá procesní práva, zejména práva nahlížet do spisu a vyjadřovat v řízení své stanovisko.

153. Úřad zaslal účastníku řízení dopisem č. j. ÚOHS-S0249/2018/DP-29402/2019/830/DKl ze dne 29. 10. 2019 v souladu s § 11 odst. 4 ve spojení s § 21b zákona výhrady k jednání v rámci správního řízení sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP (dále též „sdělení výhrad“).[117] Ve sdělení výhrad Úřad účastníku řízení sdělil základní skutkové okolnosti případu, jejich právní hodnocení, odkazy na důkazy ve spisu a zároveň indikoval způsob stanovení pokuty za protisoutěžní jednání účastníka řízení a její předpokládanou výši.

154. V rámci sdělení výhrad Úřad účastníka řízení v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu pozval k uplatnění jeho práva seznámit se s poklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim před vydáním tohoto rozhodnutí. Účastník řízení tohoto práva využil dne 5. 11. 2019; účastníku řízení bylo umožněno seznámit se s kompletním spisem sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP. Účastník řízení požádal o prodloužení lhůty pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí, přičemž Úřad mu stanovil k jeho žádosti lhůtu do 2. 12. 2019.

155. Ke sdělení výhrad se účastník řízení vyjádřil přípisem ze dne 2. 12. 2019,[118] kde uvádí, že Úřad neprokázal, že by se účastník řízení posuzovaným jednáním dopustil porušení § 11 odst. 1 písm. a) zákona či čl. 102 písm. a) SFEU. Konkrétně poukazuje na to, že Úřad nesprávně aplikoval teoretická východiska, což vedlo k tomu, že jednání účastníka řízení nesprávně právně kvalifikoval; Úřad rezignoval na prokázání naplnění podmínek ustáleného testu pro posouzení nepřiměřených obchodních podmínek, neboť své dokazování omezil na podmínku přiměřenosti; samotný mechanismus stanovení výše autorských odměn není zneužitím dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřených podmínek mj. pro to, že skutečná obsazenost ubytovacích zařízení není zohledňována v žádné ze srovnávaných zahraničních zemí; jednání účastníka řízení mělo být posuzováno jako možné zneužití dominantního postavení ve formě vynucování nepřiměřených cen, jeho definiční znaky nicméně nebyly naplněny; Úřad nesprávně stanovil výši pokuty; a dopustil se řady procesních pochybení. Úřad se v rámci správního řízení zabýval všemi tvrzeními účastníka řízení, přičemž skutečnost, jak se s nimi vypořádal, vyplývá z jednotlivých bodů odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména v části Vyjádření Úřadu k námitkám účastníka řízení (viz níže).

VIII. Vyjádření Úřadu k námitkám účastníka řízení

156. Níže provádí Úřad vypořádání námitek uplatněných účastníkem řízení v rámci správního řízení, zejména ve vyjádření ke sdělení výhrad, které nebyly doposud vypořádány v rámci shora provedeného právního posouzení jednání účastníka řízení.

Teoretická východiska a jejich nesprávná aplikace

157. Účastník řízení konstatuje, že Úřad ve sdělení výhrad odkazuje na historickou rozhodovací praxi a judikaturu (rozhodnutí Komise ve věci GEMA a rozsudek SDEU ve věci BRT), která vycházela z vágního konceptu založeného na posouzení nezbytnosti obchodní podmínky k dosažení cíle sledovaného dohodou. Tento test je však novější judikaturou překonaný. Test pro posouzení nepřiměřených necenových obchodních podmínek byl rozvinut rozsudky ve věci Tetra Pak II,[119] který doplňuje dřívější test posouzení nezbytnosti či vhodnosti o posouzení podmínky přiměřenosti z pohledu zájmů dominantního soutěžitele, jeho partnerů či konečných zákazníků. Test pro posouzení nepřiměřených obchodních podmínek byl aplikován ve věci DSD, na niž sice Úřad odkazuje, nicméně ji účelově dezinterpretuje. DSD předně nebyl jedinou společností, která v Německu provozovala kolektivní systém zpětného odběru prodejních obalů, její jednání proto mohlo mít na soutěž nejen vykořisťovací, ale i vylučovací účinky. Dle účastníka řízení se DSD dopustila jak uplatňování nepřiměřených cen, tak vynucování nepřiměřených obchodních podmínek (necenová praktika), které však mělo primárně efekt vylučovací a až sekundárně efekt vykořisťovací. Úřad dle účastníka řízení rovněž zcela opomíjí, že se SDEU zabýval i hospodářskou hodnotou ochranné známky vlastněné DSD, když zdůraznil, že rozhodnutím není vyloučeno, aby společnost DSD vybírala odpovídající poplatek pouze za užívání známky, je-li prokázáno, že obal označený logem Der Grüne Punkt byl odebrán zpět a využit jiným systémem. Odborná literatura dle účastníka řízení z kauzy DSD dovozuje, že pokud není mechanismus stanovení ceny nepřiměřený sám o sobě (např. proto, že by ve svém důsledku vedl k dvojí úhradě za jednu a tutéž službu, a proto by mohl vést k vyloučení konkurentů dominantního soutěžitele z trhu), pak by k porušení čl. 102 SFEU mohlo dojít jen v situaci, kdy by cena byla nepřiměřená poskytovanému protiplnění.

158. Účastník řízení dále uvádí, že Úřad závěr o protisoutěžním charakteru jednání účastníka řízení dovozuje i z rozsudku SDEU ve věci STIM, který se však týká posouzení praktiky uplatňování nepřiměřených cen. Dle účastníka řízení je tedy zcela zavádějící zobecňovat závěry rozsudku na praktiku spočívající v uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek. Navíc se rozsudek vztahoval k jednomu úzce vymezenému modelu stanovování sazeb autorských odměn a nadto nebyl posouzen jako protisoutěžní. Bez dalšího z něj lze dovodit maximálně jen to, co je přiměřené, nikoli to, co přiměřené není.

159. Účastník řízení má za to, že z citované unijní praxe plyne pro posouzení nepřiměřenosti necenových obchodních podmínek několikastupňový test. V rámci tohoto testu se posuzuje, zda je obchodní podmínka spojena s účelem smlouvy a zda je nezbytná pro zajištění očekávaného účinku smlouvy, dále zda obchodní podmínka působí újmu druhé smluvní straně a konečně zda je obchodní podmínka vhodná a přiměřená.

160. K aplikaci rozhodovací praxe Komise a SDEU na jednání účastníka řízení Úřad předně uvádí, že mu není zřejmé, z čeho účastník řízení dovozuje, že starší unijní rozhodovací praxe je již překonaná, resp. nepoužitelná. Úřad má naopak za to, že závěry obsažené v rozhodnutích ve věcech GEMA a BRT jsou plně použitelné a novější judikatura je nevyvrací, nýbrž toliko doplňuje. Ostatně i sám účastník řízení ve svém vyjádření uvádí, že test provedený SDEU v rozsudku ve věci BRT slouží jako prvotní indikátor toho, zda je konkrétní obchodní podmínka přiměřená či nikoli, přičemž rozsudek ve věci Tetra Pak II, doplňuje dřívější test posouzení nezbytnosti či vhodnosti o posouzení podmínky přiměřenosti z pohledu zájmů dominantního soutěžitele, jeho partnerů či konečných zákazníků. Otázkou přiměřenosti obchodní podmínky se Úřad ve sdělení výhrad zabýval např. v bodech 123 a násl. Skutečnost, že Úřad necitoval v této souvislosti rozsudek ve věci Tetra Pak II,neznamená, že by neprovedl test přiměřenosti obchodní podmínky. Ostatně sám účastník řízení poukazuje na to, že test pro posouzení přiměřenosti obchodní podmínky byl rozvinut především v rozhodnutí a rozsudcích ve věci DSD, který vzal Úřad při posuzování jednání účastníka řízení v úvahu a v textu sdělení výhrad na něj několikrát odkazuje.[120]

161. V souvislosti s případem DSD se Úřad ohrazuje, že by závěry dovozené Komisí a SDEU účelově dezinterpretoval ve vztahu k jednání účastníka řízení. Úřad předně ve sdělení výhrad netvrdil, že byla společnost DSD jedinou, která provozovala systém zpětného odběru obalů, nýbrž že DSD byla jediným podnikem, který nabízel kolektivní systém na celém území Německa.[121] Úřad nijak nepopírá, že ve věci DSD Komise a SDEU identifikovaly dvojí účinky zneužití dominantního postavení, a to vykořisťování zákazníků DSD a vznik překážky vstupu soutěžitelů nabízejících alternativní řešení ve vztahu k systému DSD na trh.[122] Úřadu však není zřejmé, z čeho účastník řízení dovozuje, že hlavní vykořisťující praktikou je uplatňování nepřiměřených cen a uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek je především praktikou vylučovací. Komise ve svém rozhodnutí popisuje negativní účinky jednání DSD, aniž by jakkoli hodnotila, které z nich jsou závažnější, případně že některý z nich převažuje v určité praktice. Komise přímo uvedla, že nepřiměřené obchodní podmínky existují tehdy, když podnik v dominantním postavení nedodržuje princip proporcionality. Dále konstatovala, že po zvážení rozdílných zájmů v posuzovaném případě, se jeví, že DSD nemá žádný ospravedlnitelný důvod pro odvozování poplatku hrazeného svými obchodními partnery od rozsahu, v jakém používají logo, a nikoli od rozsahu služeb, které skutečně využili.[123] Komise z tohoto důvodu dospěla k závěru, že taková podmínka představuje nepřiměřenou obchodní podmínku. Skutečnost, že tímto jednáním DSD vytvářela i překážky vstupu na trh pro své konkurenty, nemůže nijak ovlivnit skutečnost, že DSD aplikoval vůči svým obchodním partnerům vykořisťovací nepřiměřenou obchodní podmínku, kterou mohl stanovit pouze za předpokladu existence své významné tržní síly a možnosti jejího zneužití. Úřad má proto za to, že závěry plynoucí z kauzy DSD jsou pro posouzení jednání účastníka řízení plně použitelné.

162. Ostatně i účastníkem řízení citovaní autoři odborné literatury uvádějí, že vykořisťovací zneužití ve formě nepřiměřených smluvních podmínek mohou mít rovněž efekt vylučovací, nicméně to nemění nic na faktu, že vytváří nezávislý důvod porušení čl. 82 a) Smlouvy o založení Evropského společenství.[124] Je ostatně nelogické, aby aplikace excesivních cen, které jsou druhem nepřiměřených obchodních podmínek, představovala zneužívající praktiku bez dalšího, kdežto aplikace jiných nepřiměřených obchodních podmínek by představovala zneužití dominantního postavení pouze tehdy, pokud by byla zároveň nástrojem pro vylučování konkurentů dominantního soutěžitele. Pokud sám účastník řízení uvádí jako klasický případ necenové nepřiměřené obchodní podmínky smluvní ujednání, které dominantnímu soutěžiteli dává možnost vstupovat do obchodních prostor obchodních partnerů proti jejich vůli,[125] lze si jen obtížně představit, že by taková praktika zároveň vylučovala konkurenty dominantního soutěžitele z trhu.

163. Obdobně z rozhodnutí a rozsudků DSD nijak neplyne, že by platilo pravidlo, že pokud mechanismus stanovení ceny není zneužívající sám o sobě (např. že dochází k vyloučení konkurentů dominanta), pak je v dalším kroku třeba posoudit, zda je výše ceny přiměřená poskytnutému protiplnění. Nadto je třeba uvést, že Úřad prokázal, že jednání účastníka řízení spočívající v požadování ceny za služby, které nebyly poskytnuty, je zneužívající samo o sobě, neboť není proporcionální ve vztahu k zájmům ubytovacích zařízení (uživatelů děl) a způsobuje jim újmu. Jak bylo uvedeno výše, Úřad takové jednání považuje za zneužití dominantního postavení, aniž by bylo třeba splnit další podmínky (existence excesivních cen či vylučování konkurentů dominanta). Pouze na doplnění Úřad uvádí, že navíc označování vykořisťovací praktiky účastníka řízení jako praktiky necenové není zcela přesné, neboť tato praktika se týká cenotvorby a má tak vliv na konečnou výši ceny účtované smluvním ubytovacím zařízením kolektivního správce.

164. Úřad dále poukazuje na to, že Komise ve věci DSD dovodila, že DSD vynucoval vůči svým obchodním partnerům nepřiměřené ceny, pouze z faktu, že požadoval poplatky za služby, které neposkytl, nicméně skutečnou výší poplatků se nezabývala (neposuzovala například poměr mezi konkrétními náklady DSD na poskytování služeb a příjmy z poplatků, ani neporovnávala výši účtovaných poplatků s poplatky účtovanými za obdobné služby v jiných členských státech EU). Komise dovodila, že DSD aplikoval nepřiměřené ceny, pokud bylo množství obalů nesoucí známku Der Grüne Punkt větší (náklady vznikající v souvislosti s umožněním označovat obaly ochrannou známkou byly minimální) než množství obalů, pro něž byly poskytnuty služby ze strany DSD. Komise tudíž dospěla k závěru, že pokud je cena za služby stanovena takovým způsobem, který počítá s tím, že bude smluvní partner platit i za jím neodebrané služby, musí být požadovaná cena nepřiměřená.

165. K námitce účastníka řízení, že Úřad nevzal v úvahu, že se SDEU zabýval i hospodářskou hodnotou ochranné známky vlastněné DSD, Úřad uvádí, že rozsudek SDEU se vypořádává s námitkou DSD, že rozhodnutí Komise mu znemožňuje požadovat zaplacení poplatku od uživatelů loga pouze za užívání známky Der Grüne Punkt, ačkoli judikatura SDEU v takovém případě připustila možnost výběru přiměřeného poplatku. Komise k tomu upřesnila, že posuzovaná smlouva o užívání loga nerozlišuje mezi poplatkem účtovaným z důvodu užívání známky a poplatkem účtovaným z důvodu užívání systému DSD a že její rozhodnutí se nevyjadřuje k otázce, zda poplatek může být vyžadován za pouhé užívání známky.[126] Námitka DSD tak směřovala k tomu, že pokud uživatelé loga známku Der Grüne Punkt na své obaly skutečně umístili, měli by za takové užití zaplatit přiměřený poplatek. Právě skutečné užití chráněné známky odlišuje tento případ od případu posuzovaného v tomto správním řízení, neboť uživatelé licence v případě neobsazení svých pokojů v ubytovacích zařízeních autorská díla nijak neužívali. Úřad má proto za to, že argumentace účastníka řízení rozsudkem ve věci DSD je v tomto směru nepřiléhavá.

166. K užití rozsudku SDEU ve věci STIM na jednání účastníka řízení Úřad uvádí, že ačkoli se v něm jednalo o praktiku excesivních cen, SDEU zde rozpracoval princip proporcionality, který lze dle názoru Úřadu vztáhnout na jakékoli nepřiměřené obchodní podmínky, ať již cenové či necenové. Skutečnost, že je třeba přihlížet ke způsobu vybalancování protichůdných zájmů dominantního soutěžitele a jeho obchodních partnerů, ostatně potvrdila i rozhodovací praxe ve věci DSD. Úřad má taktéž za to, že obecné závěry SDEU při posuzování způsobu stanovení ceny za autorská díla z pohledu jeho přiměřenosti lze aplikovat i na jiný model tvorby ceny, než ten, který byl předmětem rozsudku SDEU.

167. Co se týče účastníkem řízení zmiňovaného několikastupňového testu pro posouzení nepřiměřenosti necenových obchodních podmínek, Úřad předně konstatuje, že ten nebyl explicitně uveden v rozhodnutích Komise či rozsudcích SDEU, které cituje účastník řízení (tj. Tetra Pak II a DSD), nýbrž jej z unijní praxe dovozuje jím citovaná odborná literatura, a to konkrétně z rozhodnutí Komise ve věci DSD. Dle ní je u smluvního ustanovení z hlediska jeho přiměřenosti nutno posuzovat, zda (a) má jiný legitimní cíl, než pouze vykořisťování zákazníků; (b) je efektivní, tedy schopné dosáhnout legitimního cíle; (c) je nezbytné, tzn. že neexistuje jiná možnost, která je stejně efektivní k dosažení legitimního cíle, avšak s méně omezujícím či vykořisťovacím účinkem; (d) je proporcionální, tzn. že legitimní cíl sledovaný dominantním podnikem nebude převážen vykořisťovacím účinkem na druhou smluvní stranu.[127] Pokud by Úřad připustil, že povinnost provádět předmětný několikastupňový test u zneužití dominantního postavení formou nepřiměřených obchodních podmínek plyne z unijní judikatury, je třeba uvést, že i tehdy by bylo nutno konstatovat, že jednání účastníka řízení spočívající v nezohledňování obsazenosti pokojů smluvních ubytovacích zařízení při stanovení autorské odměny nevyhovělo požadavkům tohoto testu minimálně v posledním bodě, neboť není proporcionální.[128]

Nesprávná právní kvalifikace a snaha o cenovou regulaci

168. Účastník řízení uvádí, že pro aplikaci jím popisovaného několikastupňového testu (viz bod 159 tohoto rozhodnutí) je předně třeba, aby podmínka v obchodních vztazích dominantního soutěžitele vůbec existovala jako například v případě smluvně sjednané platby ve věci DSD (obdobně například smluvní ujednání o možnosti vstupovat do obchodních prostor obchodních partnerů proti jejich vůli apod.). Naproti tomu dle účastníka řízení nelze z postupu dominanta při stanovování ceny dovozovat protisoutěžní jednání. Účastník řízení v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí předsedy Úřadu ve věci RWE,[129] kde se konstatuje, že ani dominantního soutěžitele nelze postihovat toliko za způsob, jakým cenu stanovuje, aniž by bylo zaujato meritorní stanovisko k výsledku takového stanovení. Pokud by takový soutěžitel stanovil cenu nesprávným způsobem, tato cena by však ve svém výsledku nebyla nepřiměřená, diskriminující či jinak poškozující spotřebitele i jiné soutěžitele či hospodářskou soutěž, nejednalo by se o jednání, které by bylo problematické z pohledu zákona, a Úřad by se tímto postupem dominantního soutěžitele pravděpodobně vůbec nezabýval.

169. Dle účastníka řízení je zřejmé, že obchodní podmínka, na kterou by mohl být aplikován shora popsaný test, v posuzovaném období neexistovala, neboť účastník řízení s ubytovacími zařízeními nesjednával žádné smluvní ujednání, které by výslovně stanovilo, že obsazenost pokojů nebude v sazbách autorských odměn zohledňována. Taková podmínka nebyla uvedena ani v žádném ze sazebníků odměn účastníka řízení. Úřad tedy nesprávně právně kvalifikoval nezohledňování určitého faktoru při stanovení ceny jako nepřiměřenou obchodní podmínku a fakticky se tak snaží dle účastníka řízení intervenovat do procesu stanovení ceny. Úřad se tak pasuje do role cenového regulátora, ačkoli jeho rolí je posoudit, zda výsledek cenotvorby vede k narušení soutěže. Účastník řízení se domnívá, že se Úřad snaží prosazovat svoji představu fair stanovení ceny. Jedná se však jen o jednu z možných představ. Opačný pohled na věc by mohl dle účastníka řízení poukazovat na to, že zohledňováním obsazenosti by byla diskriminována úspěšnější ubytovací zařízení, která by kvůli této své úspěšnosti musela platit také vyšší autorské odměny, a byla by tak trestána za svou efektivitu.

170. K existenci smluvního ujednání Úřad konstatuje, že smlouvy uzavírané v posuzovaném období mezi ubytovacími zařízeními a účastníkem řízení obsahovaly ustanovení, že za poskytnutí licence k užití příslušných děl je obchodní partner povinen zaplatit účastníkovi řízení autorskou odměnu, jejíž výše se stanoví v souladu s platným sazebníkem odměn dle ve smlouvě uvedených skutečností (viz bod 32 tohoto rozhodnutí). Smlouva tak činí sazebník OSA součástí smluvních ujednání mezi kolektivním správcem a ubytovacími zařízeními. Před i po posuzovaném období sazebníky OSA zohledňovaly obsazenost pokojů ubytovacích zařízení prostřednictvím slevy z ceny vypočtené pro dané ubytovací zařízení při plné obsazenosti. Sleva tak představovala cenu za služby, které nebyly ubytovacími zařízeními odebrány. Nepřiměřenost obchodní podmínky stanovené účastníkem řízení spočívá v tom, že tuto slevu (která bezpochyby je smluvní obchodní podmínkou) přestal uplatňovat, ačkoli na ni mělo ubytovací zařízení legitimní nárok. Důsledkem neuplatňování slevy byla skutečnost, že smluvní partneři účastníka řízení byli povinni platit cenu za služby, které neodebrali. Taktéž v případě DSD nebylo ve smlouvě explicitně uvedeno, že smluvní partneři DSD jsou povinni platit cenu za služby, které nebyly ze strany DSD ve vztahu k některým z jejich obalů poskytnuty, nýbrž tato skutečnost vyplynula z mechanismu stanovení ceny (platba poplatku za umístění známky na obal) a povinnosti umísťovat známku na veškeré obaly uváděné smluvními partnery na trh v Německu.

171. Úřadu není zřejmé, jakým způsobem by se změnila situace, pokud by účastník řízení uvedl do ceníku, že nebude zohledňovat obsazenost pokojů ubytovacích zařízení, resp. slevu zohledňující takovou obsazenost, oproti situaci, kdy účastník řízení ze svého sazebníku takovou slevu toliko bez náhrady vypustí, ačkoli ji druhá smluvní strana požaduje. Úřad má tedy za to, že za nepřiměřenou obchodní podmínku je třeba považovat i nezohlednění určité skutečnosti, která má pro obchodního partnera za následek odnětí možnosti získat slevu z výsledné ceny, na níž má nárok, a v jejímž důsledku je obchodní partner povinen platit za neodebrané protiplnění. Tedy situaci, kdy nepřiměřená obchodní podmínka plyne ze smluvního vztahu s dominantem, resp. ze smluvních ustanovení, aniž by byla ve smlouvě přímo uvedena.

172. […obchodní tajemství…]

173. Účastník řízení cituje rozhodnutí předsedy Úřadu ve věci RWE, z něhož dovozuje, že z postupu dominanta při stanovování ceny nelze dovozovat protisoutěžní jednání. Je pravdou, že citované rozhodnutí konstatuje, že samotný postup dominantního soutěžitele při stanovení výše ceny zákazníkům nenaplňuje bez přistoupení dalších skutečností znaky zneužití tržní síly. Zároveň však lze z rozhodnutí dovodit, že pokud by nesprávný způsob stanovení ceny vedl k tomu, že by cena byla nepřiměřená, diskriminující či jinak poškozující spotřebitele, i jiné soutěžitele či hospodářskou soutěž, mohlo by se jednat o jednání problematické z pohledu zákona, jímž by se byl Úřad oprávněn zabývat. Rozhodnutí předsedy dále upřesňuje, že Úřad v prvostupňovém rozhodnutí nijak nespecifikoval, zda vznikla stanovením shodné ceny pro dvě různé kategorie zákazníků újma, komu a jakého charakteru, ačkoli je zákonným znakem deliktu zneužití dominantního postavení.[130] Naproti tomu v posuzovaném případě Úřad prokázal, že prostřednictvím nezohlednění obsazenosti ubytovacího zařízení vznikla újma smluvním partnerům účastníka řízení, neboť na nich vynucoval úhradu plnění, které neposkytoval a ubytovací zařízení po něm takové plnění ani nepožadovala.

174. Není pravdou, že by Úřad suploval pozici cenového regulátora, zvlášť za situace, kdy výše autorských odměn již byla de facto cenově regulována autorským zákonem. Úřad se nikterak nevyjadřoval k tomu, jaká konkrétní výše autorské odměny by měla být ze strany účastníka řízení stanovena, ani jakým způsobem by měl promítnout jednotlivá kritéria pro stanovení ceny do její výše. Úřad pouze konstatoval, že účastník řízení nemůže vůči svým obchodním partnerům účtovat ceny za služby, které nebyly poskytnuty. Situace, kterou popisuje účastník řízení, by naproti tomu nastala tehdy, pokud by Úřad posuzoval, zda sleva, kterou ubytovací zařízení obdrželo v důsledku toho, že nemělo některé pokoje obsazeny a tedy neužívalo díla v plném rozsahu své ubytovací kapacity, byla přiměřená, resp. určoval by, v jaké výši by měla být stanovena.

175. Na doplnění Úřad uvádí, že pokud má účastník řízení za to, že zohledňováním obsazenosti by byla diskriminována úspěšnější ubytovací zařízení, která by kvůli této své úspěšnosti musela platit také vyšší autorské odměny, a byla by tak trestána za svou efektivitu, Úřadu není zcela zřejmé, v čem účastník řízení vidí onu diskriminaci. Pokud mělo některé ubytovací zařízení vyšší obsazenost pokojů než jiné, vypovídá to toliko o tom, že takové ubytovací zařízení zpřístupnilo více zákazníkům (hostům) užívání díla autorů, tedy častěji využívalo autorských práv a rovněž častěji za takové zpřístupnění děl inkasovalo platbu od svých zákazníků (která je součástí celkové ceny ubytování). Je tak zcela logické, aby ubytovací zařízení s vyšší obsazeností pokojů, které užívalo autorských děl častěji, platilo vyšší cenu než ubytovací zařízení s nižší obsazeností.

Neprokázání naplnění testu nepřiměřených podmínek

176. Účastník řízení opakovaně poukazuje na to, že Úřad rezignoval na prokázání naplnění podmínek testu pro posouzení nepřiměřených obchodních podmínek, jak jej výše popsal. Účastník řízení namítá, že se Úřad zabýval toliko hodnocením otázky přiměřenosti, ačkoli se jí měl zabývat až poté, co by zjistil, že (i) obchodní podmínka nesouvisí s účelem smlouvy a že (ii) působí újmu druhé smluvní straně. Účastník řízení má za to, že Úřad neposuzoval základní definiční znak zneužití dominantního postavení, když dle něj z judikatury plyne, že soutěžitel může své dominantní postavení zneužít tím, že (i) za své služby vyžaduje zaplacení poplatků, které jsou nepřiměřené hodnotě poskytované služby, nebo (ii) uplatňuje podmínky, které jeho konkurentům stěžují vstup či působení na trhu.

177. Účastník řízení dále uvádí, že i kdyby přistoupil na hodnocení pouhé (ne)přiměřenosti neexistující obchodní podmínky, pak by tato nepřiměřenost nemohla být jakkoli dovozena, čemuž svědčí mj. skutečnost, že žádný ze zahraničních kolektivních správců, které Úřad považoval za relevantní k porovnání, tuto skutečnou obsazenost v posuzovaném období nezohledňoval.

178. Účastník řízení dále analyzuje naplnění několikastupňového testu nepřiměřených podmínek. Předně uvádí, že nezohledňování obsazenosti pokojů je spojeno s účelem licenční smlouvy, resp. je nutné pro zajištění jejího očekávaného účinku. Opačný případ by, v kontextu případu DSD, mohl dle účastníka řízení nastat, pokud by provozovatelé ubytovacích zařízení v důsledku obchodní podmínky měli za povinnost hradit účastníku řízení autorské odměny i v situaci, kdy by jím spravovaná díla vůbec nemohli využít (např. pokud by přijímače na pokoji nebyly vůbec připojeny ke zdroji signálu).

179. Taktéž druhá podmínka vzniku újmy druhé smluvní straně není dle účastníka řízení naplněna. Účastník řízení je přesvědčen, že za sdělování díla veřejnosti je třeba považovat i provozování vysílání díla na hotelových pokojích, neboť klienti se v hotelových pokojích rychle střídají a musí tak být považováni za veřejnost. Obsazenost proto nehraje roli.

180. V tomto směru účastník řízení konstatuje, že Úřadem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu (viz bod 128 tohoto rozhodnutí) nejsou pro posuzované jednání přiléhavé. Jeden z toho důvodu, že se nevztahoval k posuzovanému období a týkal se promlčecí lhůty, nikoli obsazenosti pokojů. Druhý rozsudek se sice částečně týká posuzovaného období, nicméně skutková situace je dle účastníka řízení zcela odlišná. Oba rozsudky se totiž zabývají vydáním bezdůvodného obohacení v situacích, kdy ubytovací zařízení zprostředkovává díla veřejnosti bez řádně uzavřené licenční smlouvy, tj. na principu zpětného dorovnání zisku, který účastníkovi řízení skutečně ušel. Naproti tomu licence k užití autorských děl má pro provozovatele ubytovacích zařízení penězi ocenitelnou hodnotu i v situaci, kdy nemají naplněnu kapacitu jednotlivých pokojů, neboť i díky licenci mohou ubytovací zařízení účtovat hostům za pronájem pokojů vyšší ceny. Ostatně ubytovací zařízení běžně skutečnost, že jsou na pokojích umístěny televizní či rozhlasové přijímače, inzerují.

181. K naplnění účastníkem řízení uváděného několikastupňového testu Úřad odkazuje na své vyjádření výše, že se jedná o test, jenž je dovozován některou odbornou literaturou. Jeho smyslem je poukázat na fakt, že v rozhodnutí ve věci DSD se dle zmiňovaných autorů Komise zabývala několika hledisky při hodnocení (ne)přiměřenosti obchodní podmínky, a to existencí legitimního cíle, efektivitou, nezbytností a proporcionalitou. Podstatné je, že obchodní podmínka je přiměřenou tehdy, jestliže naplní veškerá tato kritéria. A contrario nesplnění jakékoli z nich znamená její nepřiměřenost. Ačkoli v daném případě obchodní podmínka dle tvrzení účastníka řízení sledovala legitimní cíl autorů získat spravedlivou autorskou odměnu, nevyhověla kritériu proporcionality, neboť tento cíl byl převážen vykořisťovacími účinky na smluvní ubytovací zařízení a vznikem újmy vůči nim (není totiž přiměřené, aby naplnění sledovaného cíle účastník řízení dosahoval prostřednictvím vynucování plateb za plnění, které neposkytl).

182. Úřad se neztotožňuje s názorem účastníka řízení, že soutěžitel může své dominantní postavení zneužít pouze tím, že buď za své služby vyžaduje zaplacení poplatků, které jsou nepřiměřené hodnotě poskytované služby, nebo uplatňuje podmínky, které jeho konkurentům stěžují vstup či působení na trhu. Takové závěry z citovaných rozsudků SDEU v žádném případě neplynou. Účastníkem řízení uváděné rozsudky se vztahují k vynucování nepřiměřených cen a k vynucování jiných nepřiměřených obchodních podmínek se nevyjadřují. Toliko jediný rozsudek uváděný účastníkem řízení, tj. rozsudek ve věci DSD, se týká i jiných nepřiměřených obchodních podmínek než excesivních cen. Tento rozsudek sice uvádí, že ke zneužití dominantního postavení dochází, když dominantní podnik vyžaduje za své služby zaplacení poplatků, které jsou nepřiměřené ve vztahu k hospodářské hodnotě poskytované služby a rovněž, že dominantní podnik může zneužívajícím způsobem ztížit vstup soutěžitelů na trh, nicméně nijak nedovozuje, že to jsou jediné možné způsoby zneužití dominantního postavení podniku. Rozsudek ve věci DSD pouze odkazuje na závěry některých starších judikátů SDEU, které bylo možno aplikovat na jednání DSD.

183. Úřad konstatuje, že přiměřenost určité obchodní podmínky nelze dovozovat z toho, zda je aplikována obdobnými soutěžiteli jako dominantní soutěžitel v zahraničí. Porovnání se zahraničím se v případě zneužití dominantního postavení ve formě nepřiměřených obchodních podmínek užívá u prokazování vynucování excesivních cen, neboť pokud je výše ceny určitého zboží v jedné zemi výrazně vyšší než v jiných srovnatelných zemích, může to být indikátor existence nepřiměřeně vysokých cen. Naproti tomu skutečnost, že jiný soutěžitel ve svých smluvních vztazích se smluvními partnery stanovuje shodné obchodní podmínky jako dominantní soutěžitel, neznamená, že je taková obchodní podmínka dominanta přiměřená (např. pokud budou aplikovat dva soutěžitelé na svých fakturách splatnost ve shodné délce, tato skutečnost sama o sobě nevypovídá nic o přiměřenosti délky splatnosti ani u jednoho z nich). Přiměřenost se hodnotí ve vztahu k poskytovanému protiplnění, oprávněným zájmům smluvních stran, ostatním smluvním podmínkám apod. V daném případě může být podstatná i legislativní autorskoprávní úprava zpřístupňování děl ubytovaným v jednotlivých zemích.

184. Účastník řízení dovozuje, že licence na užití děl na pokojích ubytovacích zařízení přináší ubytovacím zařízením užitek i tehdy, pokud nejsou jejich pokoje obsazeny hosty, a že hosté se na pokojích rychle střídají, a obsazenost tedy není pro stanovení ceny za užití děl podstatná. K tomu Úřad uvádí, že rozsudek ve věci SGAE v. Rafael Hoteles, na nějž účastník řízení odkazuje, dovozuje ze skutečnosti, že se hosté na hotelových pokojích rychle střídají, fakt, že tito hosté představují veřejnost, byť mají samostatně na hotelových pokojích soukromí. Naopak tento rozsudek se nijak nevyjadřuje k tomu, že by v důsledku rychlého střídání hostů na pokojích mělo ubytovací zařízení platit cenu za veřejné zpřístupňování děl i tehdy, pokud není hotelový pokoj obsazen.

185. Úřad se neztotožňuje ani s námitkou účastníka řízení, že licence na užití děl na pokojích přináší ubytovacím zařízením užitek i tehdy, pokud nejsou jejich pokoje obsazeny hosty (viz body 127 až 129 tohoto rozhodnutí). Nadto Úřad uvádí, že účastník řízení obsazenost ubytovacích zařízení sám zohledňoval do 18. 5. 2008, aniž mu takovou povinnost ukládal autorský zákon, a od 7. 11. 2014 je obsazenost zohledňována na základě autorského zákona. Licenční smlouvy byly do 18. 5. 2008 a od 7. 11. 2014 do současnosti jsou s ubytovacími zařízeními uzavírány, aniž by zohledňování obsazenosti v těchto obdobích bránilo dosažení cíle licenční smlouvy.

186. Co se týká argumentu účastníka řízení, že již samotné poskytnutí licence může mít penězi ocenitelnou hodnotu např. pro účely reklamy, Úřad uvádí, že z předmětu licenční smlouvy plyne, že platba autorských odměn uživateli autorských práv je požadována za veřejné provozování děl, tj. jejich sdělování veřejnosti, s jiným užitím děl (včetně reklamních účelů) licenční smlouva nepočítá (viz bod 31 tohoto rozhodnutí).

187. Úřad nemůže přisvědčit ani námitce účastníka řízení, že jím odkazované rozsudky Nejvyššího soudu nejsou v dané věci přiléhavé, neboť se týkají nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že ubytovací zařízení zpřístupňovala díla ubytovaným bez licenčního oprávnění, a proto nezahrnují i hodnotu licence, kterou ubytovací zařízení získává při uzavření licenční smlouvy. Pokud by platilo tvrzení účastníka řízení, že ubytovací zařízení může využít hodnotu licence například i při cenotvorbě nebo jako marketingový nástroj a za tuto hodnotu by mělo platit, Úřad konstatuje, že taková hodnota by nutně musela být i předmětem bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení představuje částku, o kterou se ubytovací zařízení obohatilo, aniž mělo licenční smlouvu. Logicky by se tak muselo obohatit například i tím, že nabízelo pokoje za vyšší ceny, neboť zde byl televizní/rozhlasový přijímač, nebo pro to, že inzerovala, že nabízí pokoje s takovým přijímačem. Úřad má tedy za to, že zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu plně dopadají na nutnost zohledňovat obsazenost pokojů i v případě stanovení výše autorské odměny za poskytnutí licence k zpřístupňování děl ubytovaným.

Vady srovnání autorských odměn v zahraničí

188. Účastník řízení rozporuje porovnání výše autorských odměn aplikovaných v zahraničí, konkrétně fakt, že na Slovensku, v Maďarsku a Portugalsku byla při stanovení odměn zohledňována obsazenost ubytovacích zařízení.

189. Uvádí, že v případě Slovenska vychází srovnání z údajů od kolektivních správců SLOVGRAM, nezávislá spoločnosť výkonných umelcov a výrobcov zvukových a zvukovo-obrazových záznamov, Bratislava (dále též „SLOVGRAM“) a Ochranné združenie interprétov Slovenska (dále též „OZIS“), kteří zastupují nikoliv hudební autory, ale spravují práva příbuzná, tedy práva, která v České republice odpovídají právům spravovaným kolektivním správcem INTERGRAM. Kolektivní správu práv hudebních autorů na Slovensku realizuje kolektivní správce Slovenský ochranný zväz autorský pre práva k hudobným dielam (dále též „SOZA“), který obsazenost při stanovení výše sazby za televizní vysílání na pokojích ubytovacích zařízení nezohledňuje a který nebyl dle účastníka řízení Úřadem osloven.

190. Rovněž Maďarsko by nemělo být dle účastníka řízení mezi zeměmi, které zohledňují obsazenost. Maďarský kolektivní správce stanovuje sazby za televizní vysílání na pokojích ubytovacích zařízení dle průměrné obsazenosti konkrétní kategorie ubytovacího zařízení dosažené v předchozím roce. Dle účastníka řízení tak maďarský kolektivní správce ve skutečnosti obsazenost konkrétního hotelu nezohledňuje a pro konkrétní kategorii hotelu uplatňuje totožnou sazbu.

191. Obdobný přístup platí i pro Portugalsko. Účastník řízení namítá, že portugalský kolektivní správce Sociedade Portuguesa de Autores (dále též „SPA“) aplikuje pro pokoje ubytovacích zařízení jednotnou slevu ve výši 25 %, která vychází ze specifické konstrukce jeho sazebníku, a tedy uplatňuje jednotnou sazbu pro celý trh.

192. Účastník řízení dovozuje, že v žádné ze sedmi porovnávaných zemí nebyla obsazenost zohledňována, neboť v případě Slovenska nebyl osloven relevantní kolektivní správce a ve vztahu k Maďarsku a Portugalsku Úřad nesprávně vyložil skutkový stav. Dle účastníka řízení je nezohledňování obsazenosti na zahraničních trzích běžnou praxí a toto srovnání by dle účastníka řízení mělo stačit pro učinění závěru, že se účastník řízení nezohledňováním obsazenosti nedopustil zneužití dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřených necenových obchodních podmínek.

193. K porovnání cenových podmínek stanovených pro poskytování licencí k užití autorských práv prostřednictvím televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení a zohledňování obsazenosti Úřad obecně uvádí, že s ohledem na námitku účastníka řízení, […obchodní tajemství…], posuzoval, zda celková maximální výše autorských odměn za zpřístupňování díla ubytovaným prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání stanovená autorským zákonem není výrazně nižší než celková výše autorských odměn za toto užití autorských práv v jiných evropských zemích. Vzhledem k převažujícímu zastoupení televizních přístrojů v pokojích ubytovacích zařízení toto porovnání učinil pro televizní přístroj v ubytovacím zařízení kategorie 3* a 4*. V rámci tohoto porovnání také zjišťoval, zda a jak obsazenost ubytovacích zařízení zohledňují jednotliví kolektivní správci.

194. Co se týká uplatňování obsazenosti na Slovensku, Úřad uvádí, že není pravdou, že nezjišťoval údaje slovenského kolektivního správce SOZA, který stejně jako účastník řízení spravuje autorská práva k dílům hudebním. Úřad si vyžádal prostřednictvím slovenského soutěžního úřadu výše sazeb uplatňované od všech slovenských kolektivních správců, kteří v posuzovaném období uplatňovali poplatky za zpřístupňování díla ubytovaným prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání v pokojích ubytovacích zařízení. Dle zjištění Úřadu obsazenost zohledňoval v posuzovaném období slovenský kolektivní správce SLOVGRAM a v období 2010 – 2013 kolektivní správce OZIS, který vybíral poplatky také za kolektivního správce LITA, autorská spoločnosť. Kolektivní správce SOZA obsazenost nezohledňoval. Jeho sazby však byly v přehledu celkových autorských odměn[131] zahrnuty. Bylo by nelogické dojít k závěru, že na Slovensku nebyla obsazenost zohledňována, pokud ji v daném období většina kolektivních správců zohledňovala.

195. V případě Portugalska uplatňovali poplatky za zpřístupňování díla ubytovaným prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání v pokojích ubytovacích zařízení v posuzovaném období kolektivní správci SPA, Gestão dos Direitos dos Artistas (dále též „GDA“) a GEDIPE – Associação para a Gestão Coletiva de Direitos de Autor e de Produtores Cinematográficos e Audiovisuais é uma Entidade de Gestão Coletiva (dále též „GEDIPE“). Kolektivní správce SPA skutečně požadoval poplatky u každého ubytovacího zařízení paušálně pouze za 25 % z celkového počtu pokojů, tj. za minimální předpokládanou obsazenost. Volil tedy pro ubytovací zařízení z hlediska obsazenosti maximálně příznivou situaci. Kolektivní správci GDA a GEDIPE obsazenost zohledňovali dle skutečně vykázané obsazenosti v předchozím kalendářním roce. Je tedy zřejmé, že i Portugalsko patří mezi země, v nichž byla obsazenost zohledňována.

196. Maďarský kolektivní správce používal pro stanovení sazeb v daném roce jednotnou úroveň obsazenosti pro každou kategorii hotelu dle průměrné obsazenosti této kategorie hotelu v předchozím roce. Tento systém aplikoval od roku 2013, kdy jako základ pro výpočet sazby vzal v úvahu sazby z roku 2012. Nelze však konstatovat, že obsazenost ubytovacích zařízení nebral v úvahu, když sazba stanovená pro určitou kategorii ubytovacích zařízení byla odvislá od jejich průměrné obsazenosti v předchozím roce. Účastník řízení ve svém přípise ze dne 31. července 2017 zaslal Úřadu srovnání výše sazeb autorských odměn pro Úřadem definované modelové příklady v rámci šetření podnětu sp. zn. P 1227/2016/DP. U modelového příkladu č. 3, ve kterém poskytl sazby autorských odměn za jeden pokoj pro ubytovací zařízení kategorie 3* s počtem deseti televizních přístrojů, účastník řízení sám uvedl v případě Maďarska, že vytíženost hotelu je proporcionálně zohledňována. Zohledňování obsazenosti může mít více forem a smyslem porovnání bylo zjistit, zda tento parametr byl brán v úvahu při konstrukci sazby také v případě jiných kolektivních správců v jiných zemích. Např. účastník řízení v některých letech zohledňoval obsazenost intervalově, přičemž interval obsazenosti 45 % - 79 % (tedy rozpětí 34 procentních bodů) s jednou sazbou autorské odměny, který aplikoval v roce 2016, byl značně široký a zahrnul velkou část ubytovacích zařízení.

Teoretická východiska posuzování nepřiměřených cen

197. Účastník řízení namítá, že Úřad měl posuzovat, zda celková výše sazeb je přiměřená k poskytovanému protiplnění a neposuzovat pouze jednotlivé elementy cenotvorby (tj. parametr obsazenosti). Dle účastníka řízení kritérium obsazenosti ubytovacího zařízení představuje pouze jednu z proměnných tvořících vzorec pro výpočet příslušné sazby autorské odměny. Jedná se pouze o jeden z dílčích faktorů, na základě nichž dochází ke stanovení konečné ceny za poskytnutí licence k užití díla. Úřad by tedy v posuzovaném případě měl, pokud vůbec existuje prostor pro jeho intervenci, hodnotit konečný výsledek postupu stanovení sazeb autorských odměn a měl by jejich charakter hodnotit pohledem zneužívající praktiky uplatňování nepřiměřených cen, přičemž o provedení takového dokazování se Úřad v rámci správního řízení nepokusil. Účastník řízení dále podrobně popisuje, jakým způsobem by měl Úřad postupovat při posouzení excesivních cen a uvádí příslušnou judikaturu.[132]

198. K tomu Úřad uvádí, že v daném správním řízení neposuzoval zneužívající praktiku aplikace nepřiměřeně vysokých cen. V posuzovaném období byla maximální celková výše autorských odměn za zpřístupnění díla ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním stanovena autorským zákonem. Celková výše odměny za užití autorských práv prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové či televizní vysílání dle ustanovení § 23 autorského zákona neměla v posuzovaném období v úhrnu za všechny kolektivní správce překročit za měsíc částku 67,50 Kč za přístroj umožňující televizní vysílání a částku 22,50 Kč za přístroj umožňující rozhlasové vysílání. Úřad nerozporuje, že celková výše autorských odměn aplikovaná v České republice nebyla v kontextu porovnávaných zemí nepřiměřeně vysoká, a to právě v důsledku cenové regulace prostřednictvím autorského zákona. Úřad však ve správním řízení posuzoval, zda v důsledku cenových podmínek, které nezohledňovaly obsazenost ubytovacích zařízení, došlo k vynucování peněžního plnění, aniž by existovalo jakékoliv protiplnění ve formě užití autorských práv. Není ospravedlnitelné požadovat cenové plnění v případě, že prokazatelně nemůže dojít k užití autorských práv formou veřejné produkce v pokojích neobsazených hosty, neboť pak docházelo k umělému navyšování poplatku za skutečně obsazené pokoje, v nichž mohlo dojít k veřejné produkci autorských děl. Úřadem provedené srovnání celkové výše autorských poplatků v jiných zemích tak nemělo za cíl prokázat, zda celková výše skutečně aplikovaných autorských odměn byla přiměřená, ale toliko zhodnotit, zda regulace výše autorských odměn provedená autorským zákonem nezpůsobila zásah do oprávněných práv autorů na spravedlivou odměnu za užití jejich děl.

Nesprávně provedený test excesivních cen

199. Účastník řízení uvádí, že Úřad částečně provedl cenové testy, ale posuzoval je v nesprávném kontextu. Úřad nezjišťoval hodnotu licence pro její uživatele, neboť nesprávně vyhodnotil, pod jakou zneužívající praktiku by posuzované jednání mohlo být subsumováno, a tedy jaký test na ni má být aplikován. Proto účastník řízení dokládá, že jím uplatňované sazby za autorské odměny účtované provozovatelům ubytovacích zařízení nelze jako celek považovat za nepřiměřeně vysoké. V této souvislosti odkazuje na hodnotu licence, která je pro její uživatele mnohonásobně vyšší než odměna pro vlastníky licence. K tomu dokládá procentuální podíl nákladů na licence za užití autorských děl v pokojích několika hotelových zařízení, které považuje za zanedbatelné. Dále účastník řízení navrhuje provést hodnocení výše odměny připadající na užití jednoho díla. Uvádí, že protiplněním úhrady autorské odměny za užití autorsky chráněných děl pomocí přístrojů je neomezený měsíční přístup k užití zákonem chráněných hudebních děl prostřednictvím rozhlasového a televizního vysílání. V průběhu jednoho měsíce přitom může dojít k tisícům přehrání autorských děl, v důsledku čehož by odměna na reprodukci jednoho záznamu představovala naprosto zanedbatelnou hodnotu.

200. Současně účastník řízení namítá, že sazby účastníka řízení se v posuzovaném období pohybovaly na 4. až 6. místě v žebříčku porovnávaných zemí a jsou tedy jedny z nejnižších ze všech porovnávaných zemí a zastává názor, že posouzení je samo o sobě věcně nesprávné, když jsou porovnávány se souhrnnými sazbami, a tedy je porovnáváno neporovnatelné.

201. K tomu Úřad odkazuje na své vyjádření výše, že v daném správním řízení neposuzoval praktiku excesivních cen, a proto neprováděl za účelem posouzení přiměřenosti celkové výše autorských odměn stanovené autorským zákonem testy požadované účastníkem řízení. Argument, že hodnota licence představuje nízký podíl z hlediska celkových nákladů ubytovacího zařízení, není relevantní. Celková částka hrazená ubytovacími zařízeními za užití autorských děl se v posuzovaném období, aniž by k užití těchto děl došlo, pohybovala v řádu několika stovek miliónů korun. Skutečnost, že výše měsíční platby za licenci za jeden pokoj je nízká v porovnání s ostatními náklady ubytovacího zařízení, nepředstavuje ospravedlnění pro požadavek platby za neuskutečněné protiplnění.

202. Úřad dále konstatuje, že neporovnával sazby účastníka řízení a celkové sazby zahraničních kolektivních správců. Úřad provedl porovnání celkových sazeb zahraničních kolektivních správců za užití autorských práv prostřednictvím televizního vysílání v pokoji ubytovacího zařízení kategorie 3* a kategorie 4* a celkové maximální výše autorských odměn stanovené autorským zákonem za užití autorských práv prostřednictvím televizního vysílání, a to pouze za účelem posouzení, jak je výše uvedeno, zda zákonný limit celkových autorských poplatků není nastaven na příliš nízké úrovni. Neporovnával tedy neporovnatelné. Zjištění, že se zákonem stanovený limit celkových autorských poplatků pohybuje z osmi porovnávaných zemí v posuzovaném období na 4. až 6. místě, tedy spíše v horní polovině porovnávaných zemí z hlediska pořadí, nesvědčí tomu, že je jeden z nejnižších.

Nesprávně určená hodnota tržeb pro výpočet pokuty

203. Účastník řízení dále vyjádřil své námitky k navržené pokutě. V prvé řadě namítá, že Úřad vyšel v rámci určení hodnoty tržeb ze součtu celkového objemu vybraných autorských odměn za poskytnutí licence k užití účastníkem řízení spravovaných autorských děl na pokojích ubytovacích zařízení a z režijních srážek účtovaných jím zastupovaným kolektivním správcům DILIA a OOA-S v roce 2013. Dle účastníka řízení nelze za jeho tržby generované na dotčených relevantních trzích považovat platby na autorské odměny, které jsou přerozdělovány mezi jím zastupované nositele práv a netvoří část příjmů účastníka řízení, neboť se jedná o závazek k zastupovaným autorům. S těmito finančními prostředky účastník řízení nemůže volně disponovat, neboť jsou účelově vázány. Z těchto důvodů také netvoří příjmové položky, tržby v jeho účetních výkazech. Dle názoru účastníka řízení lze kolektivní správu autorských odměn přirovnat k činnosti úvěrových a jiných finančních institucí. U nich se při stanovení relevantního obratu využívá součet jejich příjmových položek, tj. výnosů, kterými jsou příjem z úroků a obdobný příjem, příjem z cenných papírů, splatné provize, čistý zisk z finančních operací a ostatní provozní příjem. Nezohledňovány tedy jsou prostředky jim svěřené. Obdobnou logikou by do obratu účastníka řízení měly být započítány pouze režijní platby, které inkasuje za správu autorských děl, nikoli též autorské odměny, u nichž slouží pouze jako jejich výběrčí a platební subjekt. Účastník řízení vyčíslil, že pokuta při krocích deklarovaných Úřadem při výpočtu pokuty ve sdělení výhrad při zohlednění pouze režijních plateb měla dosáhnout částky v rozpětí 3 889 000 Kč až 4 861 000 Kč. Pokud by však Úřad setrval na svém dle účastníka řízení nesprávném závěru stanovení výše tržeb, měl by zkoumat všechny relevantní okolnosti a zda je alespoň část poplatků představující odměny vyplácené autorům součástí hodnoty služeb, které účastník řízení poskytuje provozovatelům ubytovacích zařízení.

204. K účastníkem namítanému způsobu stanovení hodnoty tržeb Úřad uvádí, že v souladu s pravidly obsaženými v dokumentu „Postup při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže“ zveřejněném v dubnu 2018 (dále též „Metodika k ukládání pokut“)[133]Úřad stanovil hodnotu tržeb za zboží dotčené protisoutěžním jednáním. Za zboží dotčené protisoutěžním jednáním je třeba považovat v souladu s vymezením relevantních trhů poskytování licencí ubytovacím zařízením ke zpřístupňování děl OSA, DILIA a OOA-S ubytovaným hostům, za které OSA inkasoval od ubytovacích zařízení autorské odměny. Ubytovací zařízení nehradí kolektivnímu správci OSA poplatky za zprostředkování poskytnutí licencí, ale za hodnotu poskytované služby, která je především tvořena hodnotou odměn vyplácených autorům za možnost užít jejich díla. Je tedy nezpochybnitelné, že autorské odměny vyplácené autorům zastupovaným OSA jsou součástí hodnoty služeb poskytovaných prostřednictvím OSA ubytovacím zařízením. Nadto Úřad konstatuje, že OSA nemá předem stanoveno v případě odměn za užití děl jím zastupovaných autorů, jaká část z celkové hodnoty licence náleží autorům a jaká část je stanovena jako režijní srážka, neboť procentuální hodnota režijních srážek ve vztahu k celkovým inkasovaným odměnám od uživatelů licencí je meziročně proměnlivá. Tím se odlišuje od finančních a úvěrových institucí, u nichž je předem zřejmé, jaká část prostředků je jim svěřená a jaká část představuje příjem těchto institucí. Dále Úřad odkazuje na případ SDEU ve věci AKKA/LAA, kde bylo uvedeno, že v případě, kdy je prokázáno protiprávní jednání uvedené v čl. 102 druhém pododstavci písm. a) SFEU, musí být pro účely určení výše pokuty odměny pro majitele práv zahrnuty do obratu dotyčné organizace pro správu autorských práv pod podmínkou, že tyto odměny jsou součástí hodnoty služeb poskytovaných uvedenou organizací a jejich zahrnutí je nezbytné k zajištění účinné, přiměřené a odrazující povahy uložené sankce.[134] Ze všech uvedených důvodů Úřad považuje jím stanovenou hodnotu prodejů pro uložení pokuty účastníkovi řízení, kdy do ní zahrnul odměny vybrané pouze pro účastníkem řízení přímo zastupované nositele práv, jež obsahují i režijní srážku za služby realizované pro ně účastníkem řízení a dále režijní srážku za služby realizované pro kolektivní správce DILIA a OOA-S, za správný a také konzistentní i s judikaturou SDEU.[135]

Nesprávně stanovená závažnost přestupku

205. Účastník řízení dále rozporuje stanovení závažnosti posuzovaného přestupku, se kterým se neztotožňuje a postup jeho stanovení považuje za nepřezkoumatelný. Stanovené procento tržeb, které by mělo tvořit základní částku pokuty, považuje za nepřiměřeně vysoké a neodpovídající individuální závažnosti jednání, jež je předmětem řízení. Uvádí, že posuzované jednání není vylučovacího charakteru, přičemž na spotřebitele nemělo žádné účinky a na přímé zákazníky mělo účinky jen zcela zanedbatelné, resp. nemělo účinky negativní. Úřad nezohlednil charakter a typ dotčeného zboží. V posuzovaném případě se jedná o licence k užití autorských děl, které nejsou pro provoz ubytovacích zařízení nezbytné, společenská nebezpečnost posuzovaného jednání je tedy velmi nízká. Na druhou stranu Úřad přičítá k tíži účastníka řízení, že na dotčených relevantních trzích disponoval monopolním postavením. K tomu účastník řízení dodává, že tato skutečnost plyne přímo z autorského zákona a on sám ji nemůže jakkoli ovlivnit. Proto je zcela nepřípustné, aby ji Úřad při posuzování individuální závažnosti přestupku hodnotil, navíc k tíži účastníka řízení. Úřad dále indikoval, že při stanovení podílu z hodnoty tržeb přihlédne k tomu, že celková újma byla v řádu […obchodní tajemství…]. V této souvislosti účastník řízení odkazuje na vyjádření Úřadu, že celkovou újmu nelze přesně specifikovat a namítá, že mu není zřejmé, jakým způsobem Úřad vypočetl její hodnotu. Účastník řízení se domnívá, že po zhodnocení individuální závažnosti přestupku by základní částka pokuty měla být stanovena při samé spodní hranici rozmezí, tj. na úrovni 5 % hodnoty tržeb zboží dotčeného protisoutěžním jednáním.

206. Úřad nejprve uvádí podrobnější vysvětlení ke svému vyjádření, že celková újma vzniklá ubytovacím zařízením se pohybuje v řádu […obchodní tajemství…]. Pro ilustraci je možno vyčíslit výši újmy pro případ, že by obsazenost ubytovacích zařízení byla zohledňována lineárně, což byl způsob, který účastník řízení, pokud obsazenost zohledňoval, nejčastěji aplikoval. Jak Úřad uvádí v bodě 138 tohoto rozhodnutí, celkové příjmy, které OSA inkasoval v posuzovaném období za licence na užití autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení (včetně autorských odměn náležejících kolektivním správcům DILIA a OOA-S), dosáhly výše […obchodní tajemství…] Kč. Pro stanovení újmy Úřad uvažoval, že v posuzovaném období byla průměrná obsazenost smluvních ubytovacích zařízení OSA nejvýše 50 % (viz bod 138 tohoto rozhodnutí). Zhruba polovina autorských odměn inkasovaných od ubytovacích zařízení za užití autorských práv v pokojích ubytovacích zařízení tedy představovala neoprávněné příjmy OSA za plnění, které nebylo realizováno. Souhrnná finanční újma vzniklá ubytovacím zařízením v posuzovaném období při předpokladu lineárního zohledňování obsazenosti by tak představovala částku cca […obchodní tajemství…] Kč. I při volbě odlišného způsobu zohledňování obsazenosti, např. intervalově, který by mohl snížit procentuální podíl neoprávněně vybraných autorských odměn, by se výše újmy pohybovala v řádu […obchodní tajemství…] Kč.

207. Úřad při stanovení procenta závažnosti přestupku zohlednil všechny okolnosti případu. Není pravdou, že účastníkovi řízení přičítá k tíži jeho monopolní postavení jako takové. Dominantní soutěžitel však má zvláštní odpovědnost nepřipustit, aby jeho jednání mělo protisoutěžní charakter. Přitom si musí být zároveň vědom toho, že čím vyšší je jeho tržní podíl a tím nižší míra kvality soutěžního prostředí, tím jsou obvykle negativní účinky jeho jednání na hospodářskou soutěž intenzivnější. Úřad při stanovení procenta závažnosti také přihlédl k tomu, že účastník řízení se dopustil zaviněného protisoutěžního jednání, neboť to, že […obchodní tajemství…] mu bylo známo, zvláště když v předchozích obdobích obsazenost sám zohledňoval. Také z rozsudků soudů v soukromoprávních sporech, které vedl s ubytovacími zařízeními, vyplývalo, že nezohledňování obsazenosti není oprávněné (viz bod 149 tohoto rozhodnutí). Úřad dále zohlednil, že jednání účastníka řízení bylo aplikováno vůči velkému počtu ubytovacích zařízení. V neposlední řadě přihlédl k výši újmy, která byla v řádu […obchodní tajemství…] Kč. Co se týká hodnocení, zda jednání vykořisťovacího charakteru je méně závažné než vylučovacího charakteru, Úřad podotýká, že soutěžitel v monopolním postavení již není v pozici, kdy vylučovacími praktikami potřebuje omezit svoji konkurenci, a právě proto je třeba vykořisťovací praktiky, které může aplikovat právě z titulu svého monopolního postavení, posuzovat relativně přísně. Úřad se domnívá, že stanovení procenta závažnosti v polovině intervalu stanoveného dle Metodiky pro ukládání pokut pro přestupky/správní delikty týkající se zneužití dominantního postavení je přiměřené individuální závažnosti správního deliktu.

Neexistence důvodného podezření

208. Účastník řízení namítá, že není zřejmé, zda Úřad vůbec disponoval důvodným podezřením o možné protisoutěžní povaze posuzovaného jednání. Pokud k takovému zjištění Úřad došel náhodou či mimochodem v rámci prošetřování jiného soutěžitele (INTERGRAM), měl o tom pořídit úřední záznam. Správní řízení totiž nelze zahájit jen na základě volného uvážení orgánu veřejné moci. K takovému kroku lze přistoupit pouze, dospěje-li při předběžném posouzení věci k závěru, že je dáno důvodné podezření ze spáchání správního deliktu. Účastníku řízení však ani po vydání sdělení výhrad není zřejmé, co onou indicií zakládající důvodnost zahájení správního řízení mělo být.

209. K tomu Úřad uvádí, že jak již bylo konstatováno ve sdělení výhrad, počal prověřovat způsob zohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení kolektivními správci při stanovování výše autorských odměn za zpřístupňování děl ubytovaným na základě podnětu ve věci možné zneužití dominantního postavení kolektivním správcem INTERGRAM.[136] V této souvislosti se obrátil i na účastníka řízení mj. s žádostí o poskytnutí jeho sazebníků autorských odměn a o informaci o způsobu zohledňování obsazenosti pokojů smluvních ubytovacích zařízení při stanovení výše autorských odměn.[137] Indicií pro zahájení správního řízení sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP pak byly informace poskytnuté účastníkem řízení včetně sazebníků autorských odměn.[138] Úřad tedy dostál své povinnosti mít důvodné podezření ze spáchání správního deliktu a toto podezření plně plyne z listin založených ve správním spise.

Úřad v průběhu předběžného šetření nerespektoval procesní práva účastníka řízení

210. Účastník řízení namítá, že až do obdržení sdělení výhrad mu nemohlo být zřejmé, jaké jednání je předmětem šetření včetně neurčitosti vymezení časového období jeho jednání. Z tohoto důvodu pak nebyl schopen Úřadu předložit své kvalifikované vyjádření ke skutkovým okolnostem případu a tím mu bylo zabráněno ve výkonu ústavně zaručeného práva na obhajobu. Taktéž došlo k porušení principu zákazu sebeobviňování. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) přitom plyne, že jednání, které je předmětem správního řízení, a tedy přiměřeně i předběžné šetření, musí být vymezeno minimálně co do času i co do okruhu dotčených subjektů (pachatelů a poškozených). Indicie na porušení zákona byla tedy v předběžném šetření získána v rozporu s ústavním pořádkem.

211. K tomu Úřad konstatuje, že předběžné šetření před zahájením správního řízení slouží výhradně k tomu, aby Úřad získal či vyvrátil důvodné podezření o spáchání správního deliktu/nyní přestupku. V rámci tohoto šetření se proto nemohou uplatnit principy vztahující se ke způsobu vymezení předmětu správního řízení. Pokud správní orgán provádí předběžné šetření, nemůže definovat s určitostí skutek, o jehož existenci dosud nemá ani důvodné podezření. Při vyžadování informací v této fázi šetření má Úřad toliko povinnost danou § 21e ve spojení s § 20 odst. 1 a odst. 3 zákona, tedy povinnost uvést ustanovení zákona, o které výzvu opírá, jaké obchodní záznamy požaduje, lhůtu, ve které mají byt poskytnuty, a účel, pro který je požaduje, a upozornit na možnost uložit pořádkovou pokutu při nesplnění povinnosti poskytnout informace. Co se týče účelu vyžadování informací, Úřad konstatoval, že provádí šetření ve věci možného porušení § 11 odst. 1 zákona v důsledku možného diskriminačního uplatňování autorských odměn za užití hudebních a jiných autorských děl prostřednictvím přístrojů požadovaných kolektivním správcem OSA vůči ubytovacím zařízením.[139]S tím, že informace jsou požadovány za účelem prošetření této věci. Pokud v době prošetřování Úřad dosud neměl vyjasněnu formu zneužití (resp. odkázal na diskriminační uplatňování), nelze to považovat za jeho procesní pochybení, neboť takovou povinnost ani nemá. Úřad má za to, že účel šetření byl účastníku řízení sdělen s dostatečnou přesností, a proto nemohl být v tomto směru jakkoli poškozen na svých právech.

Úřad nedostatečně specifikoval předmět správního řízení

212. Účastník řízení rovněž namítá, že ani z oznámení o zahájení správního řízení, ani z jiného dokumentu založeného ve spise až do sdělení výhrad neplynulo, jaké formy zneužití dominantního postavení se měl účastník řízení nezohledňováním obsazenosti pokojů ubytovacích zařízení dopustit. Přitom dle účastníka řízení platí, že předmět správního řízení musí být vymezen tak, aby šetřený soutěžitel byl od samého počátku obeznámen s tím, jaké formy protisoutěžního jednání se měl posuzovaným jednáním dopustit. Jelikož Úřad nesplnil základní náležitosti vymezení předmětu správního řízení, správní řízení je stiženo takovou vadou nezákonnosti, že v jeho rámci nemůže být účastníku řízení uložen jakýkoli trest.

213. K námitce účastníka řízení Úřad odkazuje na rozsudek NSS ve věci České dráhy,[140] v němž byl potvrzen názor KS, že Úřad není povinen v oznámení o zahájení řízení subsumovat skutek pod konkrétní formu zneužití dominantního postavení, a proto se nelze s námitkou účastníka řízení ztotožnit. NSS konkrétně uvedl, že je přitom nerozhodné, zda nakonec Úřad posuzoval jeho jednání podle generální klauzule zákazu zneužití dominantního postavení nebo podle jedné z demonstrativně uvedených forem zneužití. Krajský soud také oprávněně poukázal na sdělení výhrad ze dne 2. 8. 2007, v němž Úřad velmi detailně popsal jednání stěžovatele a na závěr v právním hodnocení mimo jiné uvedl, že dospěl k závěru, že stěžovatel je soutěžitelem v dominantním postavení na relevantním trhu a dále velmi podrobně popsal, co z podkladů získaných ve správním řízení vyplývá.

Nedostatečná lhůta pro vyjádření ke sdělení výhrad

214. Účastník řízení konstatuje, že mu Úřad poskytl toliko 15 denní lhůtu pro vyjádření se k podkladu pro rozhodnutí, tedy ke sdělení výhrad. Ačkoli účastník řízení požádal o prodloužení této lhůty toliko o dva týdny, žádosti nebylo v plném rozsahu vyhověno. Tento postup svědčí dle účastníka řízení jasné snaze Úřadu zkrátit jej na jeho procesních právech a znemožnit mu se řádně bránit.

215. K tomu Úřad konstatuje, že lhůta byla stanovena pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí, které definuje § 50 odst. 1 správního řádu, nikoli ke sdělení výhrad. Účastník řízení si požádal o prodloužení této lhůty o 14 dní a to jednak z toho důvodu, že mu nebylo zřejmé, z jaké formy zneužití jej Úřad viní, z důvodu prověření správnosti porovnání autorských odměn v zahraničí a z důvodu celkové délky vedení správního řízení. Úřad žádosti účastníka řízení vyhověl částečně a prodloužil její původní délku o 12 dní (délku lhůty požadované účastníkem řízení zkrátil pouze o 2 dny). Zároveň uvedl, že tato lhůta je dostatečná pro uplatnění procesních práv účastníka řízení s ohledem na důvody pro prodloužení lhůty. Konkrétně konstatoval, že se neztotožnil s argumentem, že účastníku řízení nebylo zřejmé, z čeho jej Úřad viní. Možné protisoutěžní jednání účastníka řízení bylo dostatečně popsáno již v oznámení o zahájení správního řízení, poté byl předmět řízení rozšířen dopisem ze dne 14. 6. 2019. Účastník řízení zároveň mohl kdykoli nahlížet do spisu a být tak seznámen s prováděným dokazováním ze strany Úřadu, a to včetně informací, které Úřad požadoval od zahraničních kolektivních správců. Na oslovení kolektivních správců a verifikaci dat měl tedy účastník řízení dostatečný časový prostor tím spíš, že Úřad s obdrženými informacemi dále neprováděl žádné složitější výpočty.[141]Úřad proto uzavírá, že lhůtu pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí a pro případné navržení doplnění dokazování v celkové délce 27 dní považuje za zcela přiměřenou.

IX. Odůvodnění výše pokuty

216. Podle § 22a odst. 1 písm. c) a odst. 2 ZOHS 360/2012 Sb. může Úřad soutěžitelům uložit pokutu do výše 10 mil. Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené účetní období za zneužití dominantního postavení v rozporu s § 11 odst. 1 zákona. Při určení výměry pokuty Úřad přihlíží k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Dále se přihlédne k jednání právnické osoby v průběhu řízení před Úřadem a její snaze odstranit škodlivé následky správního deliktu. Dle § 21h odst. 5 ZOHS 360/2012 Sb. při ukládání pokut a opatření k nápravě v šetřeních nebo řízeních s unijním prvkem postupuje Úřad podle § 20 odst. 4 a podle hlavy VII zákona.

217. Úřad předně konstatuje, že posuzované jednání kolektivního správce OSA, které je předmětem vedeného správního řízení, představuje zneužití dominantního postavení jak ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb., tak čl. 102 písm. a) SFEU. Úřad proto dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro uložení pokuty dle § 21h odst. 5 a § 22a odst. 2 ZOHS 360/2012 Sb.

218. Hranice pro uložení pokuty stanovená v § 22a odst. 2 ZOHS 360/2012 Sb. pevnou částkou se uplatní zejména u soutěžitelů, kteří nejsou založeni za účelem podnikatelské činnosti a žádného obratu tudíž nedosahují.[142] I když kolektivní správa autorských práv není podnikáním, účastník řízení generuje obrat, a proto u něj bude Úřad pokutu ukládat do 10 % čistého obratu (viz bod 109 tohoto rozhodnutí).

219. Vzhledem k tomu, že pro účely dodržení zákonné maximální hranice výše pokuty do 10 % čistého obratu judikatura[143] požaduje, aby dodržení této zákonné výše pokuty bylo posouzeno dle čistého obratu za poslední ukončené účetní období před vydáním prvostupňového rozhodnutí Úřadu, jímž se pokuta ukládá, vychází Úřad z čistého obratu účastníka řízení za rok 2018.

220. Stanovení výše pokuty v mezích zákona je věcí správního uvážení Úřadu, které se v konkrétním případě odvíjí od posouzení skutkových okolností daného případu. Pokuta uložená Úřadem musí plnit základní funkce správního trestu, tedy funkci represivní a funkci preventivní. Pokuta musí být citelná, aby byla schopna odradit nejen jiné soutěžitele od případného porušení ZOHS, ale současně odradit účastníka řízení od případného opakování porušení ZOHS. Je požadováno, aby Úřadem uložená pokuta nejen nepřekračovala zákonem omezenou max. výši 10 % z čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené účetní období, ale zároveň aby Úřad posoudil celkovou aktuální finanční a majetkovou situaci soutěžitele, zda uložená pokuta nebude pro něj likvidační.[144]

221. Úřad za účelem zvýšení předvídatelnosti a transparentnosti svého rozhodování při ukládání pokut za porušení hmotněprávních povinností stanovených zákonem (shodně i za porušení čl. 101 a 102 SFEU) postupuje dle pravidel obsažených v Metodice pro ukládání pokut. Dle článku 5.3 Metodiky k ukládání pokut bude dle ní Úřad postupovat ve správních řízeních zahájených po její účinnosti.

222. Úřad posoudil jednání účastníka řízení jako souběh 2 deliktů, a to porušení § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. a čl. 102 písm. a) SFEU vynucováním nepřiměřené obchodní podmínky ve vztahu k uživatelům autorských děl z řad ubytovacích zařízení. Jelikož se účastník řízení dopustil dvou správních deliktů, musí Úřad určit, který z uvedených deliktů je nejzávažnější a tím nejpřísněji trestný, tj. za který delikt je pokuta primárně ukládána, a způsob zohlednění spáchání dalšího deliktu dle absorpční zásady. Ta v souladu s principy trestnosti dle trestního práva spočívá v uložení sankce za nejpřísněji postižitelný delikt (primární delikt), přičemž skutečnost, že účastník řízení spáchal souběžně více deliktů, zvyšuje závažnost sankcionovaného protiprávního jednání a projevuje se uložením přísnější sankce ve formě navýšení k původně stanovené sankci za závažnější delikt.

223. Úřad posuzoval závažnost porušení § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. a čl. 102 písm. a) SFEU u jednání účastníka řízení. V posuzovaném případě platí, že oba delikty byly páchány ve stejném časovém období a představují porušení zákona, resp. SFEU, pro které je horní hranice sankce totožná. Přestože se v posuzovaném případě znaky obou skutkových podstat jinak v zásadě kryjí, liší se účinkem protisoutěžního jednání na obchod mezi členskými státy. Vzhledem k tomu, že jednání účastníka řízení mělo negativní dopady na ubytovací zařízení v rámci České republiky, Úřad považuje míru závažnosti porušení § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. za vyšší než v případě porušení čl. 102 písm. a) SFEU, u něhož je dopad na obchod mezi členskými státy pouze v rovině potenciální. Úřad proto jako nejzávažnější, a tedy i nejpřísněji postižitelný správní delikt stanovil porušení § 11 odst. 1 zákona.

IX.1. Základní částka pokuty

224. Při stanovování konkrétní výše pokuty Úřad předně vychází z kritérií předepsaných ZOHS. Vyměření pokuty je výsledkem hodnocení řady faktických, ekonomických a právních skutečností, při respektování zákonných kritérií pro uložení pokuty a vždy s přihlédnutím ke specifickým okolnostem daného případu. Přitom postupuje Úřad v souladu s pravidly stanovenými v Metodice k ukládání pokut, která spolu s obecnými principy správního trestání představují komplexní právní úpravu ukládání pokut i jejich vyměřování. Podle stejných pravidel Úřad postupuje i při ukládání pokut za porušení unijního práva (čl. 101 a 102 SFEU).

225. Pokuta je zásadně vyměřována s ohledem na dva faktory, a to hodnotu tržeb za zboží přímo či nepřímo dotčené protisoutěžním jednáním se zohledněním doby trvání přestupku/deliktu a aktuální celkový čistý obrat soutěžitele (Metodika k ukládání pokut používá pojem „tržby“).[145] Samotné vyměřování pokuty se skládá z několika relativně samostatných kroků. Základní částka pokuty je dle Metodiky k ukládání pokut stanovována na základě hodnoty tržeb za zboží přímo či nepřímo dotčené protisoutěžním jednáním. Za zboží dotčené protisoutěžním jednáním je třeba považovat v souladu s vymezením relevantních trhů poskytování licencí ubytovacím zařízením na území České republiky ke zpřístupňování děl OSA, DILIA a OOA-S ubytovaným, za které OSA inkasoval od ubytovacích zařízení autorské odměny.[146] Úřad vychází z hodnoty těchto inkasovaných autorských odměn (tržeb) dosažených v posledním ukončeném účetním období, ve kterém se soutěžitel protiprávního jednání dopouštěl.

226. Při úvaze o stanovení základní částky pokuty Úřad zohlednil, že autorské odměny, které OSA vybíral za kolektivní správce DILIA a OOA-S, byly těmto kolektivním správcům předávány k rozdělení pro jimi zastupované nositele autorských práv a tyto autorské odměny tedy nebude Úřad považovat za tržby OSA. Do tržeb OSA je však nutno započítat režijní srážky na účelně vynaložené náklady, které OSA inkasoval z odměn vybraných za poskytnutí licencí ubytovacím zařízením k zpřístupňování děl autorů zastupovaných DILIA a OOA-S ubytovaným hostům. Úřad nepovažuje za přiměřené zatížit členy kolektivního správce OSA a potažmo i autory, které OSA přímo zastupuje, pokutou, u níž by východiskem pro její stanovení byly příjmy, které nenáležely autorům děl přímo zastupovaných OSA a které byly poskytnuty kolektivním správcům DILIA a OOA-S k rozdělení pro jimi zastupované autory. Hodnotu tržeb ve smyslu Metodiky k ukládání pokut za rok 2013 pro určení základní částky pokuty tedy Úřad stanovil jako součet následujících příjmů účastníka řízení: celkový objem vybraných autorských odměn za poskytnutí licence k užití autorských práv k dílům hudebním prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů včetně přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení ([…obchodní tajemství…]), tj. výše odměn vybraných jen za nositele práv přímo zastupované účastníkem řízení, přičemž tato částka zahrnuje zároveň i režijní srážku, částka inkasovaná kolektivním správcem OSA od kolektivního správce DILIA na úhradu účelně vynaložených nákladů při výběru autorských odměn za poskytnutí licence na užití autorských práv k dílům literárním, dramatickým, hudebně dramatickým, choreografickým, pantomimickým a audiovizuálním prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení ([…obchodní tajemství…]) a částka inkasovaná kolektivním správcem OSA od kolektivního správce OOA-S na úhradu účelně vynaložených nákladů při výběru autorských odměn za poskytnutí licence k užití autorských práv k dílům výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl prostřednictvím přístrojů umožňujících televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení ([…obchodní tajemství…]). Dle údajů poskytnutých účastníkem řízení dosahovala tato výše tržeb OSA v roce 2013 celkem částku […obchodní tajemství…] Kč.

227. Vzhledem ke způsobu účtování OSA dochází k nesouladu mezi pojetím tržeb OSA ve smyslu příjmů za poskytované služby (poskytování licencí k užití autorských práv) a tržbami dle účetní závěrky OSA. OSA o platbách pohledávek za autorská práva neúčtuje jako o výnosech za služby poskytnuté uživatelům licencí. Dle informace uvedené v účetní závěrce za rok 2018[147] je platba pohledávek za autorská práva přijata účastníkem řízení, ale OSA ji nepovažuje za výnos, nýbrž ji účtuje jako závazek k zastupovaným autorům. Proto tyto příjmy nevstupují do účetnictví jako výnos OSA a nejsou součástí jeho dosaženého čistého obratu. Rozúčtování autorských odměn probíhá přes účet účetní osnovy Ostatní závazky. Tržby za vlastní výkony OSA dle výkazů zisku a ztráty představují tržby za služby poskytnuté zastupovaným autorům získané jako režijní srážky z odměn, které OSA pro tyto autory vybral včetně režijních srážek z odměn vybraných pro jí zastupované kolektivní správce.

228. Úřad je současně povinen zohlednit zákonnou podmínku, aby udělená pokuta nepřesáhla 10 % čistého obratu účastníka řízení dosaženého za poslední ukončené účetní období. Úřad je vázán auditovanou účetní závěrkou účastníka řízení považující za výnosy OSA pouze režijní srážky z inkasovaných autorských odměn na úhradu vynaložených nákladů. Čistý obrat účastníka řízení za rok 2018 (poslední ukončené účetní období před vydáním tohoto rozhodnutí) činí dle účetní závěrky za rok 2018 částku 148,61 mil. Kč.[148] Uložená pokuta tedy nesmí přesáhnout 10 % z této částky, což činí 14,86 mil. Kč.

IX.1.1. Závažnost protiprávního jednání

229. Základním východiskem při vyměřování pokuty je stanovení podílu hodnoty tržeb, který se určí s ohledem na závažnost předmětného přestupku/deliktu a okolností jeho spáchání. Bude zohledněna nejen typová závažnost daná samotnou charakteristikou přestupku/deliktu, ale i závažnost individuální, vyplývající ze způsobu a okolností jeho spáchání a jeho dopadů.

230. Posuzované jednání účastníka řízení naplňuje skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení, které dle Metodiky k ukládání pokut spadá mezi typově velmi závažné přestupky/delikty, u kterých bývá podíl hodnoty tržeb zpravidla v rozpětí 5 až 15 % z hodnoty tržeb. Konkrétní procento pro určení podílu hodnoty tržeb se následně stanoví v rámci tohoto rozpětí s ohledem na individuální okolnosti případu;[149] pokud to odůvodňují specifické okolnosti hodné zvláštního zřetele, je výjimečně možno stanovit je i mimo toto rozpětí.

231. V rámci posuzování individuální závažnosti Úřad vycházel ze skutečnosti, že nebylo prokázáno, že by jednání účastníka řízení mělo dopad na konečné spotřebitele – ubytované na pokojích ubytovacích zařízení (tj. že by vedlo k navyšování cen za poskytované ubytování či snížení kvality ubytovacích služeb apod.). Současně Úřad zohlednil, že z pohledu jednotlivých smluvních ubytovacích zařízení nepředstavovaly neoprávněně vybrané částky autorských odměn vzhledem k celkovým nákladům na poskytování ubytovacích služeb, výši, jež by výrazně negativně ovlivnila jejich poskytování.

232. Na druhé straně Úřad vzal v úvahu, že vytýkaného jednání se dopustil soutěžitel, který na vymezených relevantních trzích zastával víceméně monopolní postavení a ubytovací zařízení tak neměla reálnou alternativu dosáhnout jinak souhlasu s užitím autorských práv za pro ně přiměřených podmínek. Dále vzal Úřad v úvahu, že toto jednání bylo aplikováno vůči velkému počtu ubytovacích zařízení a ta fakticky hradila více, než by odpovídalo skutečnému užití autorských děl. Současně Úřad přihlédl k tomu, že celková újma způsobená protisoutěžním jednáním byla v řádu […obchodní tajemství…].

233. Úřad tedy hodnotí porušení § 11 odst. 1 ZOHS 360/2012 Sb. jednáním účastníka řízení stanovením základní částky pokuty za závažnost zneužití dominantního postavení ve výši 10 % hodnoty tržeb za zboží dotčené protisoutěžním jednáním dosažených v roce 2013. Částka výchozího podílu ve výši 10 % z hodnoty prodejů představuje […obchodní tajemství…] Kč.

234. Délka trvání protisoutěžního jednání významně ovlivňuje dopad jednání na hospodářskou soutěž. Do výše základní částky pokuty byla proto přímo promítnuta použitím tzv. koeficientu času ve výši 6,5, který odpovídá posuzovanému protisoutěžnímu jednání o délce 6 let a 6 měsíců, tj. celkem 78 měsíců.[150]

235. Základní částka pokuty za závažnost deliktu spočívajícího v porušení § 11 odst. 1 ZOHS 360/2012 Sb. po zohlednění časového koeficientu za délku trvání protisoutěžního jednání činí 10 167 800 Kč.

IX.1.2. Přitěžující a polehčující okolnosti

236. Úřad podle okolností případu dále posuzuje, zda u soutěžitele existují přitěžující nebo polehčující okolnosti, které by byly důvodem ke zvýšení nebo snížení pokuty. Všechny přitěžující a polehčující okolnosti přitom vyhodnotí jak jednotlivě, tak ve vzájemném kontextu.

237. Úřad ve svých úvahách týkajících se stanovení výše pokuty dospěl k závěru, že neexistují žádné okolnosti, které by odůvodňovaly snížení či navýšení pokuty. Výše pokuty za primární delikt tedy činí 10 167 800 Kč.

IX.1.3. Absorpční zásada

238. Zásada absorpce představuje institut, na jehož základě přísnější trest pohlcuje trest mírnější a který eliminuje sčítání trestů za jednotlivé delikty. Úřad postupuje tak, že ze spáchaných přestupků (deliktů) určí ten nejpřísněji postižitelný a vypočte za něj pokutu. Za každý další sbíhající se přestupek (delikt) pak Úřad tuto částku zvýší až o 25 %. Při konkrétní míře zvýšení pokuty za další přestupek (delikt) přihlédne Úřad k typové i individuální závažnosti každého sbíhajícího se přestupku (deliktu), délce jeho trvání, polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, jakož i k dalším okolnostem rozhodným pro vyměření pokuty za takový přestupek (delikt).[151]

239. Při aplikaci absorpční zásady Úřad zohlednil, že účastník řízení spáchal vyjma nejzávažnějšího deliktu další delikt v jednočinném souběhu, jehož délka trvání je shodná s délkou trvání primárního deliktu. Jeho závažnost se od primárního deliktu liší potencialitou dopadu na obchod mezi členskými státy ve srovnání se skutečným narušením soutěže v České republice. Úřad proto zohlednil spáchání druhého deliktu navýšením základní částky pokuty o 5 %.

XI.2. Konečná výše pokuty

240. Po aplikaci zásady absorpce činí konečná výše pokuty ukládané Úřadem částku 10 676 190 Kč,po zaokrouhlení na celé tisíce dolůpak částku 10 676 000 Kč. Úřad je při rozhodování o výši pokuty povinen ve smyslu § 22a odst. 2 ZOHS 360/2012 zkoumat, zda výsledná výše pokuty nepřesahuje zákonnou maximální výši 10 % celkového čistého obratu dosaženého soutěžitelem za poslední ukončené účetní období. Zjištěný čistý obrat účastníka řízení za rok 2018 činil 148,61 mil. Kč. Vyměřená pokuta ve výši 10 676 000 Kčpředstavuje cca 7,2 % z celkového čistého obratu účastníka řízení v roce 2018 a zjevně tuto zákonnou maximální 10% hranici nepřekračuje.

241. Dále je Úřad povinen zkoumat, zda je účastník řízení s ohledem na svou aktuální celkovou majetkovou a finanční situaci schopen pokutu uhradit, resp. zda ukládaná pokuta nemůže být považována z tohoto důvodu za nepřiměřenou či likvidační. Hlavním předmětem činnosti OSA je kolektivní správa autorských práv k dílům hudebním. Kolektivní správa není podnikáním, jedná se o nevýdělečnou činnost. Do výnosů účastníka řízení je účtována srážka z vybraných odměn do výše potřebné na úhradu nákladů spolku nehrazenou z jiných výnosů. Výši pokuty je tak nutno posoudit v porovnání s výší vybraných autorských odměn a zhodnotit do jaké míry by mohla navýšit režijní srážku na úhradu nákladů spolku pro autory přímo zastupované účastníkem řízení. Toto porovnání je možno učinit pouze na základě údajů o inkasovaných autorských odměnách z roku 2018 s předpokladem obdobných výdajů a příjmů v následujících letech. Výše Úřadem stanovené pokuty představuje 7,2 % z celkového čistého obratu účastníka řízení (viz bod 228 tohoto rozhodnutí), tedy o tuto procentní část by pokuta navýšila náklady účastníka řízení na výkon kolektivní správy v následujícím účetním období. Porovnáním výše pokuty s celkovými autorskými odměnami inkasovanými v roce 2018 jen pro nositele autorských práv zastupované OSA ve výši 967 797 000 Kč[152] (tj. bez inkasa odměn a režijních srážek pro ostatní tuzemské kolektivní správce[153]) Úřad konstatuje, že výše pokuty představuje podíl 1,10 % z těchto inkasovaných autorských odměn.

242. Na základě shora doložených skutečností lze uzavřít, že výše ukládané pokuty je přiměřená okolnostem případu, je ukládána v rozmezí stanoveném ZOHS, nepovede k výraznějšímu snížení odměn pro nositele práv přímo zastupovaných účastníkem řízení v období její úhrady a neznamená finanční ohrožení činnosti účastníka řízení.

Splatnost pokuty

243. Uloženou pokutu je účastník řízení povinen uhradit ve lhůtě uvedené ve výroku III. tohoto rozhodnutí, tj. ve lhůtě 90 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Úhrada se provede na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj, číslo účtu 3754‐17721621/0710, jako variabilní symbol se uvede identifikační číslo účastníka řízení.

X. Náklady řízení

244. Vzhledem k tomu, že Úřad v rámci správního řízení dospěl k závěru, že účastník řízení porušil § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. a čl. 102 písm. a) SFEU, tedy porušil svou povinnost nezneužít své dominantní postavení, je splněna podmínka daná v § 79 odst. 5 správního řádu a tedy zákonný předpoklad pro uložení povinnosti účastníku řízení nahradit náklady správního řízení sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP. Výši paušální částky stanovil Úřad dle § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů, na 3 500 Kč. S ohledem na délku řízení a složitost posuzované problematiky, má Úřad za to, že se jednalo o zvlášť složitý případ, tudíž základní paušální částku 1 000 Kč navýšil o 2 500 Kč.

245. Náklady řízení jsou splatné do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vedený u České národní banky v Brně, číslo účtu 19‐24825621/0710, konstantní symbol 1148, jako variabilní symbol se uvede 2018000249.

XI. Závěr

246. Ze všech shora podaných důvodů Úřad konstatuje, že kolektivnímu správci OSA bylo prokázáno spáchání správního deliktu dle § 22a odst. 1 písm. c) ZOHS 360/2012 Sb., kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb. zneužil své dominantní postavení, a rovněž se dopustil porušení čl. 102 písm. a) SFEU. Proto Úřad rozhodl v souladu s § 67 odst. 1 správního řádu, jak je uvedeno ve výrocích tohoto rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí může účastník řízení dle § 152 odst. 1 a 5 ve spojení s § 83 odst. 1 a § 85 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podat do 15 dnů od jeho doručení rozklad, o kterém rozhoduje předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Rozklad se podává u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Včas podaný a přípustný rozklad má odkladný účinek.

otisk úředního razítka

JUDr. Hynek Brom

I. místopředseda Úřadu

Obdrží

JUDr. Robert Neruda, Ph.D.

HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Na Florenci 2116/15

110 00 Praha 1 – Nové Město

Vypraveno dne

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

[1] Tj. v té době platném a účinném znění.

[2] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 7 – 56 (podnět veden pod sp. zn. ÚOHS-P0553/2017/DP).

[3] V daném případě se jedná o odměnu za užití práv souvisejících s právem autorským (práva výkonných umělců a výrobců záznamů), pro zjednodušení však Úřad označuje jak práva autorů, tak práva s nimi související za „autorská práva“.

[4] Dále v textu je zkratka „ZOHS“ a „zákon“ užívána i pro jiná znění zákona č. 143/2001 Sb. Pouze v případě, že je třeba odlišit konkrétní znění ZOHS, užívá Úřad zkratku včetně označení dané novely, např. „ZOHS 360/2012 Sb.“ apod.

[5] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 443.

[6] Viz § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění platném a účinném v posuzovaném období.

[7] Viz § 20 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění platném a účinném v posuzovaném období.

[8] Zkratka označuje oba způsoby zpřístupňování díla, pokud není uvedeno jinak – např.: zpřístupňování díla ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním.

[9] Dostupné na https://www.osa.cz/storage/DownloadTranslation/1-2000/105-attachment-STANOVY.pdf; správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 548 - 554.

[10] V textu rozhodnutí dále souhrnně označováni jako autoři či majitelé autorských práv.

[11] Pokud je v textu rozhodnutí třeba zdůraznit konkrétní znění autorského zákona, uvádí se přímo odkaz na jeho konkrétní znění; např. „AZ 81/2005 Sb.“ znamená autorský zákon ve znění zákona č. 81/2005 Sb.

[12] Dostupné na https://www.osa.cz/storage/DownloadTranslation/1-2000/119-attachment-OSA-rocenka2017-on-line.pdf; správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 555 - 626.

[13] Dostupné na https://www.osa.cz/storage/DownloadTranslation/1-2000/176-attachment-2018-Ucetni-zaverka-a-Vyrocni-zprava.pdf; správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 627 - 649.

[14] Dostupné na https://www.osa.cz/storage/DownloadTranslation/1-2000/73-attachment-Opravneni-udelene-MK-CR-k-cinnosti.pdf; správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 650 - 651.

[15] V důvodové zprávě k předmětné novele se mj. uvádí: Navrhovaným ustavením se výslovně vylučuje současná praxe, jež nemá oporu ve znění zákona, kdy za zpřístupňování díla provozováním rozhlasového a televizního vysílání je považováno užívání rozhlasových či televizních přístrojů v prostorách, kam mají přístup pouze konkrétní osoby v rámci poskytování ubytovacích služeb. Jedná se zejména o hotelové pokoje. Podle názoru navrhovatelů se nejedná o veřejnou produkci a vznášení nároků na autorskou odměnu tedy není na místě.

[16] Zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[17] Důvodová zpráva k zákonu č. 168/2008 Sb. konstatuje, že navrhovanou právní úpravou se sleduje mj. promítnutí závazného výkladu práva ES (pozn. Úřad: tj. Evropské společenství), pokud jde o sdělování děl prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů v hotelových pokojích, který provedl Soudní dvůr ve svém rozsudku C-306/05, do českého právního řádu. Předchozí znění § 23 autorského zákona bylo shledáno jako rozporné se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti a s výše uvedeným rozsudkem Soudního dvora. Důvodová zpráva se žádným způsobem nevyjadřuje k „zastropování“ sazby autorské odměny za sdělování děl prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů v pokojích ubytovacích zařízení.

[18] DILIA je pověřena Ministerstvem ke kolektivní správě majetkových práv autorů a jiných nositelů práv k dílům literárním, dramatickým, hudebně dramatickým, choreografickým, pantomimickým, audiovizuálním, scénické hudby zvlášť vytvořené pro užití v díle dramatickém, choreografickém a pantomimickém, s výjimkou scénické hudby užité ze zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům, a dílům dabingové režie.

[19] OOA-S je pověřena Ministerstvem ke kolektivní správě majetkových práv autorů a jiných nositelů práv k dílům z oboru výtvarného včetně výtvarných děl audiovizuálně užitých a k dílům architektonickým, jako jsou díla malířská, sochařská, grafická či architektonická a dále díla kameramanů, scénografů, kostýmních výtvarníků, střihačů a jiných autorů výtvarných děl audiovizuálně užitých.

[20] OAZA je pověřena Ministerstvem ke kolektivní správě majetkových práv mistrů zvuku.

[21] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 93 a l. č. 691 – 695.

[22] Důvodová zpráva k zákonu č. 102/2017 Sb. uvádí, že navrženým zrušením věty druhé v § 23 se znění tohoto paragrafu částečně vrací do původní podoby, platné od nabytí účinnosti AZ dne 1. 12. 2000 do 22. 2. 2005. Následná změna tohoto ustanovení, přijatá novelou AZ č. 81/2005 Sb., iniciovaná Poslaneckou sněmovnou, doplnila k definici předmětného užití (tj. provozování rozhlasového či televizního vysílání ve smyslu § 23 AZ) výjimku z výlučného autorského práva užít dílo nebo jiný předmět ochrany tímto způsobem sdělování veřejnosti v případech, kdy se takové užití děje prostřednictvím televizních nebo rozhlasových přijímačů umístěných v prostorách určených k soukromému ubytování osob, tedy v praxi zejm. v případě hotelových pokojů. Tato výjimka se stala neudržitelnou vydáním rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-306/05 SGAE v. Rafael Hoteles, nicméně problematická výjimka, zohledňující nikoli veřejný zájem, ale partikulární zájem určitých podnikatelských subjektů, byla novelou AZ č. 168/2008 Sb. nahrazena neméně problematickým zastropováním výše odměn za toto užití, tedy zavedením faktického omezení předmětného výlučného práva. Toto ustanovení, iniciované opět Poslaneckou sněmovnou, nevycházelo z žádné ekonomické analýzy a je rovněž pochybné z hlediska jak unijní, tak mezinárodní autorskoprávní úpravy. Navíc svou nejasnou formulací je stálým zdrojem sporů o to, jakého okruhu nositelů práv, zastupovaných různými kolektivními správci, se týká.

[23] Maximální výše autorské odměny za zpřístupňování díla ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí přístroje ubytovaným nebyla regulována.

[24] Viz § 97 odst. 4 AZ 50/2019 Sb.; v AZ bylo toto ustanovení zakotveno od jeho účinnosti v § 97 odst. 3. Novelou AZ provedenou zákonem č. 102/2017 Sb. došlo k jeho přesunu do § 97 odst. 4.

[25] Viz § 100 odst. 7 AZ 82/2005 Sb.

[26] Viz § 100 odst. 6 písm. b) AZ 228/2014 Sb.

[27] Viz § 98e odst. 3 písm. d) AZ 50/2019 Sb.

[28] Obdobně dříve § 97 autorského zákona účinného do 19. 4. 2017.

[29] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 450 a násl.

[30] Pozn. Úřadu: Díly DILIA a OOA-S se rozumí díla, k nimž náleží práva autorům zastupovaným kolektivními správci DILIA a OOA-S.

[31] Rozsah soudního a mimosoudního vymáhání odměn byl upraven odlišně dodatkem č. 4 k Třístranné smlouvě o zastupování ze dne 4. 9. 2012 s účinností od 1. 1. 2013 a dodatkem č. 5 ze dne 17. 12. 2012.

[32] Třístranná smlouva o zastupování byla účinná do 31. 12. 2014.

[33] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 457 a násl.

[34] V případě televizního vysílání šlo o zpřístupňování díla v celé šíři § 23, kdežto u rozhlasového vysílání toliko o zpřístupňování díla ubytovaným.

[35] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 445 a l. č. 475.

[36] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 449.

[37] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 482-483.

[38] V období od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008 OSA licenční smlouvy o užití hudebních a jiných autorských děl prostřednictvím zvukových nebo zvukově obrazových přístrojů na pokojích ubytovacích zařízení neuzavíral. Autorské odměny byly vypořádány formou narovnání zpětně po nabytí účinnosti AZ 168/2008 Sb.; viz správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 120.

[39] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 125 a násl.

[40] Účastník řízení uvedl, že nedopatřením nedošlo k přenesení pověření k licencování práv DILIA na zpřístupňování díla ubytovaným rozhlasovým vysíláním do licenčních smluv, které účastník řízení uzavíral s uživateli již v roce 2009. Licencování tohoto práva bylo do smluv doplněno až od roku 2010. Tato skutečnost se však žádným způsobem nedotkla autorů (OSA autorské odměny za toto užití děl v souladu s Dvoustrannou smlouvou kolektivnímu správci DILIA vyplatil i za rok 2009.). Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 545 - 546.

[41] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 546.

[42][…obchodní tajemství…]

[43] Hromadnou smlouvou kolektivní správce poskytuje oprávnění k výkonu práva k hromadně určeným předmětům ochrany.

[44][…obchodní tajemství…]

[45] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 122.

[46] Kolektivní licenční smlouva je smlouva uzavřená mezi kolektivním správcem a právnickou osobou sdružující uživatele předmětů ochrany. Z kolektivní smlouvy vznikají jednotlivým uživatelům práva a povinnosti přímo vůči kolektivnímu správci.

[47] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 156 a násl.

[48] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 160 a násl.

[49] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 449.

[50] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 483.

[51] OSA poskytuje slevy např. za existenci více provozoven; […obchodní tajemství…].

[52] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 78 - 102.

[53] Zákon č. 228/2014 Sb., kterým se s účinností od 7. 11. 2014 doplnil § 100 odst. 6 písm. b) autorského zákona o přihlížení též k četnosti využití ubytovacích prostor.

[54] V aktuálním znění AZ 50/2019 Sb. je uvedeno v § 98 odst. 3 písm. e).

[55] Hromadné ubytovací zařízení je pro účely statistik ČSÚ definováno jako „zařízení s minimálně pěti pokoji a zároveň deseti lůžky sloužící pro účely cestovního ruchu, tj. poskytující přechodné ubytování hostům (včetně dětí) za účelem dovolené, zájezdu, lázeňské péče, služební cesty, školení, kursu, kongresu, symposia, pobytu dětí ve škole v přírodě, v letních a zimních táborech apod.“

[56] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 177 – 181.

[57] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 121.

[58]Pro následné porovnání sazeb zahraničních kolektivních správců Úřad uvažoval obsazenost ubytovacích zařízení ve výši cca 50 %.

[59] Dopis č. j. ÚOHS-P0553/2017/DP-32830/2017/830/DKl ze dne 8. 11. 2017, správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 58 – 59.

[60] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 74 – 77.

[61] Rozsudek č. j. 3 Co 34/2007-65 ze dne 19. 2. 2008.

[62] Rozsudek ve věci C-306/05 ze dne 7. 12. 2006.

[63] Pozn. Úřadu: Licence na zpřístupňování díla ubytovaným prostřednictvím zvukových či zvukově obrazových reprodukčních přístrojů OSA poskytoval ubytovacím zařízením pouze na díla jím přímo zastupovaných autorů, neboť k licencování děl autorů zastupovaných ze strany kolektivních správců DILIA a OOA-S nebyl těmito kolektivními správci pověřen.

[64] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 544.

[65] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 188 a násl.

[66] K tomu účastník řízení odkazuje na rozsudek SDEU ve spojených věcech C-403/08 a C-429/08 ze dne 4. 10. 2011, Licence na vysílací práva pro utkání Premier League.

[67] Dle účastníka řízení tvořily v roce 2009 příjmy za zpětná narovnání 19 % inkasa za hotelové pokoje - viz správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 121.

[68] Pozn. Úřadu: Výši odměny za užití díla prostřednictvím zvukového a zvukově obrazového záznamu (§ 20 AZ) autorský zákon nereguloval.

[69] Viz prezentace OSA na ústním jednání v rámci podnětu sp. zn. ÚOHS-P1227/2016 - správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 386 a násl. a l. č. 696 – 677. V daném podnětu se Úřad zabýval možným nepřiměřeným nárůstem autorských odměn stanovených OSA za užití reprodukované hudby od 1. 1. 2017.

[70] V daném případě nebylo nutné porovnat všechny země Evropské unie (dále též „EU“) přicházející v úvahu z hlediska kulturní a geografické blízkosti či obdobné velikosti, neboť pro vyvrácení tvrzení o nepřiměřeném legislativním snížení sazeb autorských odměn postačuje, pokud alespoň některé srovnatelné země EU budou mít stanoveny autorské odměny na srovnatelné či nižší úrovni jako v České republice. Za takové situace nemůže být tento závěr zvrácen tím, že by mohly existovat další evropské země, kde by byly autorské odměny stanoveny na vyšší úrovni než v České republice.

[71] Zastoupení televizního přístroje nebo televizního přístroje s rozhlasovým zařízením se v roce 2008 – 2014 pohybovalo od 90,2 % do 95,44 % - viz správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 381.

[72]Dle statistických údajů Českého statistického úřadu největším celkovým počtem pokojů disponují hotely kategorie 3*. Hotely kategorie 4* jsou uvedeny pro porovnání dražší kategorie ubytovacích zařízení - viz správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 62 – 654.

[73] Viz spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 270 a následující.

[74] Maximální výše celkových autorských odměn, pokud by byla v posuzovaném období zohledňována obsazenost ubytovacích zařízení lineárně ve výši 50 %.

[75] Např. Německo, od roku 2011 Portugalsko.

[76] V Belgii a Rakousku byly sazby po většinu posuzovaného období nižší než 30 % maximální autorské odměny stanovené autorským zákonem.

[77] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 170.

[78] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 183 a násl.

[79] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 186 – 187.

[80] Správní spis sp. zn. ÚOHS-S0249/2018/DP, l. č. 201.

[81] Legislativní zkratka „zboží“ je konkretizována v § 1 odst. 1 ZOHS, rozumí se jí výrobky a služby.

[82] Viz Sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství, Úřední věstník Evropské unie C 372, 9. 12. 1997, s. 5–13.

[83] Při 50% obsazenosti cca více než 3x nižší.

[84] OSA poskytoval licence na zpřístupňování děl DILIA prostřednictvím rozhlasového vysílání na základě Dvoustranné smlouvy o zastupování pouze pro užití v pokojích ubytovacích zařízení, nebylo proto nutné zabývat se zastupitelností poskytování licencí pro užití těchto děl prostřednictvím rozhlasového vysílání ve společných prostorách ubytovacích zařízení a na pokojích ubytovacích zařízení.

[85] Část 113 zákona č. 183/2017 Sb. - Změna zákona o ochraně hospodářské soutěže, část 252 – účinnost od 1. 7. 2017.

[86] Viz část 252 zákona č. 183/2017 Sb.

[87] Viz § 112 odst. 1 přestupkového zákona.

[88] Viz § 112 odst. 3 přestupkového zákona.

[89] Zákon č. 183/2017 Sb.

[90] Srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 158/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 12/21 SbNU 91).

[91] Srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 158/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 12/21 SbNU 91).

[92] Koncept zneužití dominantního postavení nedoznal změn po celou dobu účinnosti zákona, tzn. od počátku jeho účinnosti dosud.

[93] Srov. usnesení Ústavního soudu II.ÚS 512/05 ze dne 2. 2. 2006.

[94] Nyní čl. 101 a 102 SFEU.

[95] Nyní EU.

[96] Srov. § 21h odst. 1 zákona.

[97] Viz rozsudek SDEU ve věci C-49/07 MOTOE ze dne 1. 7. 2008, body 20 a 21.

[98] Rozsudek SDEU ve věci C – 177/16 ze dne 14. 9. 2017, bod 33. AKKA/LAA je lotyšský správce autorských práv, který byl podezřelý ze zneužívání dominantního postavení stanovením nepřiměřených autorských odměn.

[99] Rozhodnutí Komise ve věci 71/224 ze dne 2. 6. 1971 (IV/26.760).

[100] Rozsudek ve věci C-127/73 ze dne 27. 3. 1974.

[101] Rozsudek ve věci C-52/07 ze dne 11. 12. 2008.

", "next": 239215}